ttsi f *««1»«&«S "^3r^ r ^^^^ ^^ JT" '**A+k. -hk*** %%*á&a% A fa*

=

WSr

w co

mm *^ ,-u PG

5003

II* ^

»

N47

u^r

ttsi

f

*«£«1»«&«S "^3r^ r

^^^^ ^^ JT" '**A+k.

-hk***£%%*á&a%

A

fa*

^

<^^ ^

*^^

4©*

".

•

^

nM

r

H

dí

„BÁBY"

i

„BABY"

STUDIE

ÍTANA

"V NAKLADATEL

NERUDY.

PRAZE. v

F.

TOPI 1886.

KNIHKUPEC.

Qcooz (1879.)

Í^íty

of

^

Nic poetitjšího není v rodin nad „naši Snad jsi se seznámil s etnjší babiku!" nkterou rodinou a seznával jednotlivé leny pi rzných píležitostech, snad jsi již spátelen a pedce cítíš, že neznáš s celou adou jich, ješt lena nejhlavnjšího. Nepišes náhodou ješt do onoho venkovského zákoutí, kde sedí a usmívá se, vypravuje a dímá „naše babika". Ale slyšíš o ní mluvit stále: „Naše babika!" „Pokejte, „Tohleto koupíme pro babiku".

—

—

A ty její holubí jen až uvidíte naši babiku polívky ted už nevaí, ale až pijedete, my !

—

Vám

jich

navaíme samy,

„Naše hlasu,

a

babika"

pede

je

jí

uvidíte!"

je

stará,

plný

dm.

pro ni zvláštní polívika

mdlá,

Ráno

slabého

vaí pinese se

dopoledne se „z Prahy;" v poledne musí být obsloužena první, jindy ale sklenice

vína

a

kousek

;

salámu,

1*

-

— také.

by

Kdo

4

—

dnes ješt nevidl, tomu

ji

je,

jako

mu poád nco scházelo, a honem se bží A ona sedí tu ve vyloženém kesle u

podívat.

okna ve svtnici,

kde je slunce skoro po celý den. Hlavika kulatá jako jablíko, tváiky jako ervený aksamit „naše babika" je tak krásna! Usmívá se na lidi kolem a oknem zas do zahrady ven, pes mdlé oko její jakoby poád peletovaly drobné pavuinky, a babika vypravuje tikrát za den o zcela blízkém „Vlím dolu," kde pišel na ni takový blud, že nevdla ani kudy dom, a tikrát za den o velkých francouzských válkách, jak se provdala co dve teprv šestnáctileté, jak dala kozákovi políek a

—

jak

jí

jen ruský jenerál zachránil život

— „naše

babika" je tak roztomilá, hotový cukr je „naše babika!" Dnes je pekrásný letní den. Sluníko je pi síle, heje. A babika se vyloudila o berPešla celou jednou lice ven do zahrady. cestou a ulehla do stínu košaté pivoky schoulila ;

se a usnula.

Ob as

Vdí

o ní, ukazují

si

tam, usmívají

nkterý po vedlejší pískové cest piblíží až na ticet krok, vystoupí na prsty se.

se

a lesknoucíma se krásnjší kytiky

babiku!"

oima v

pohlíží

celé

k pivoce. Není nad „naši

zahrad

!

— Ovšem

— nkdy

—

5

je

babika

také broukava.

Staré ženy, zvlášt ty, které jsou milovány, mívají zvláštní uritost, pevnost ve své povaze, také

starc, a o tu pevnos se nkdy narazí. Také se hlásivá slabost a babika bývá nevrla jako dít, a jako dít neví pro. Zvlášt

nkdy umínnost

pak cítí služebnictvo ženské, vbec lidé nemáli babika nkoho k rodin nenáležející hned na první pohled ráda, už se do její lásky nedostane! „Dnes je babika moc zlá," íkává se. Ale mezi nejvtším broukáním babika náhle ve svém kesle usnula a už to ví celý Ticho! Vnuka tu sedí šijíc a sotva dýchá; bojí se pohnout, zdvihá pomalu nžky ze stolu a zase je opatrn klade. V tom bouchly nahoe v prvním pate dvée. Vnuka se lekla, ale podívá se jen po oku, jakoby pímý pohled už byl píliš hlasný to

—

—

— babika vnuinu

—

šastn „Vždy je

spí

dm

dál,

úsmv

pelítl

tvá

to naše babika!" zbožují. A když si hrajou „na Hímbabu" a andlíek klekne ped paní Ržovou a tato pone se ho vyptávat: „Kudy jsi šla?" „Hájem." „Koho's potkala?" ekne místo „pána boha" „naši baI

malé dti

—

dve

ji

-

—

biku."

Ano

:

babika, bába je celý zlatodol poesie.

Slovo „bába" je sladké. První to beptání dtské.

:

dtem

v lásce o své

se

Anglian

u

že také

„baby"

se

íká

„báb"

„Babátko",

Známo,

loutkám.

i

u a

nás i dtem. Francouz íká

A

muž,

mluví-li

žen, teba mladé a kypré, ekne

„Moje bába." Stáí má poesii svou, bába je ale leskem jejím ozáenjší než dd. Bába je jaksi už do mythického stupovaný pojem matky, pojem dobroty. Babina vetchost dojímá, její zásluhy váhu

o rodinu mají její

dobrota je

babiku z

její

velkých

nezištná.

až nehezkou a vzalo

rodiny

to

nikdo

historických fakt,

Teba jí

uinilo stáí veškerý pvab,

nevidí a necítí.

A

je

známo, že mnohé babiky pekonaly i sílu asu a jsou v skutku krásné, ba mnohá žena stane se teprv stáím krásnou. V tch snhobílých,

mkkých

vlasech, v té klidné, jak jezerní hladina

tvái

spoívá zvláštní noblessa; aristosušlechuje tvary oblieje, lovk slýchá asto výrok „Do té staeny lze se za-

tiché

kracie

let

:

milovat.

"

žena má pro sebe poesii podzimu. Píroda se pebarvila do tón klidnjších, studenjších, mlhy kalí zrak, slunení dráha se krátí, dn ubývá. Nkdy ješt slunce se usmje úsmv ped skonáním. Bába ví o blížícím se skonání svém, íká, že se na tší, a má Stará

—

n

:!

!

7

—

v šatníku svém už rubáš, epec,

jednoduchá ale

neekni

to jí

rženec

—

jak

—

píprava na dlouhou cestu! sám ani slvka o možné smrti,

vyslechne je sice oddan,

jsi ale její nepítel na ni, když se slunko znovu rodí a bába se nového, „ješt jednoho" jara dokala Prostince to praví národní naše píse

Jen

se

podívej

!

Každá babika

stará je veselejší z jara:

vezme svou berliku, sedne na sluníku; myslí si: „Kýž jsem mladší ach, což bych byla radši! u

Poetická je nám která pátkuje, vzdor stava

tesoucí

se,

i

ta stará, vetchá žebrácká,

hadrm

a

cárm

krok nejistý

—

radj nkde odpoívala a vykávala

svým. Pozajisté

by

smrt,

než

žebrat zde, jak jí kážou ti, u kterých žije neekni také jí, že ume, i bída, utrpení svou poesii

ale

—

má

A jak poetická je staena, která posledních svých užívá na p. ješt k innosti prospšné nejen rodin, nýbrž lidstvu vbec. Nezapomenu

dn

jednoduchého novináského popisu, jenž jednal o Marian, agentce londýnské spolenosti biblové, kteráž první podnikla i provedla úkol rozšiování

—

8

—

svatého písma mezi nejzlotilcjšími obyvateli zem, „Stará ta Biblemezi „londýnskými pohany". Woman žije posud a lovk musí být hluboce

—

když spatí bledou ženu tu ve tvái její nikdo nezná její minulosti, a jen se tuší, že kalich životní hokosti vypila až na dno." Byla neohrožena jako nejvtší hrdina. Žádné nebezpeí jí neodstrašilo, žádný posmch, ba ani asto zažitá tlesná trýze. „Domníváme se, že ctem pohádku o dítti, které se beze strachu odvážilo do jesky lidojed a obr a jimi pedce smrti ušeteno bylo." dojat,

;

je celé utrpení,

—

Však poetickým jen a

umní

sob babiek všimlo i umní, jež zjevm dodává tvar trvalých. Ovšem slovesné a výtvarné, jiné

výraz zde

nemá forem

náležitých.

opvá

v Metamorphosách svých (8 kn. 621 v.) rozkošný ten, bohm libý páreek Filemona a Baucidu. Dosáhli pospolu už vysokého stáí, když bohové jim dovolují, aby sami rozhodli o píštím osudu svém. Jen ne umít

Ovid

—

jeden

ped druhým —

A uinno

to

hlavní

jich

žili ješt léta dle vle jejich chrámu, pak najednou vidí oba, jak druh se mní v strom zaínaje od nohou, a ješt si šepotají slova lásky, když už hlava se mní v šelestící korunu.

pání co

!

strážci

:

—

H

ovšem

srdci,

—

9

když druh odvolán asnji.

Pak zbývá jen zpomínání.

Již za živa

sob

slíbili

vnou pamt

a druh druhu ukládá pro pípad eho by pežití mnohou milostnou povinnost. na p. žádal básník? Beranger vyslovuje to

skutku básnické staré družce své:

jediné

k

v

pání

v

chansonu

Když v každé vesn slabá ruka Tvoje zavsí kvítka na mém obraze: pak, staenka, si druha svého

pi krbu plápolá n.í, písn opakuj —

Zbylá žena stará žije pak jen svým vzpomínkám, jež uzavírá do srdce jako šperk do skínky, a mladšímu dorstu rodinnému, jemuž vnuje lásku zjevnou jako bílý den. Nevím, jeli kde takový život rodinný, drahou babikou korunovaný, jemnji a plastitji vylíen než v literatue eské, v „Babice" od Nmcové. A poetitji zas nenaznail nikdo smrt babiinu v rodiny než Viktor Hugo na poátku své probu se, básn „La Grand-mre" ..Spíš? matko matiky naší! Jindy, když spíš, Tvá ústa stále šeptají, jako by spánek Tvj byl jen modlitbou avšak dnešního veera podobáš se

ln

:

—

.

.

.

"

10

madonné

onml

.

kamene, ret je nepohnutý,

z .

.

—

Tvj

dech

—

co pak? Staena osamocena s citem svým, lun na okeánu Tím pelivji ale uchovává cit. Zcela širém. všeobecn to líí, jen pojem nálady podává známá, dvousloková báse Anastasia Gruena. Básník má Arci, kde není rodiny

je cele

starou tetu a ta

má

knize leží starý,

uschlý

as také ruce, které

starou knihu a v té staré list. Tak uschlé jsou

jí

list

utrhly kdysi na jae.

—

pro Kdykoli na nj pohlédne, staena pláe asi? Básník nedává odpovdi. Je to tajemství srdce. Odbytá minulost. Staena je nmá jako vrba nad hrobem. jeho

Mnohem uritji mluví Anglian Cornwall, báse „Womah" (žena) má dech ostrý,

zimavý.

Jí otroili moci na výsluní, však r» zprcbli se, když chlad zimy zavál u a dav, jenž pisahal za lásku zemít k ní, se štítií sl> set mdlý vzdech její poslední;

ní,

a to je vrnost muže!

Jen žena, jediná v svém istším bytí, odcházet ty všechny modly žití

mž' vidt

a milovat jen víc a úsmv vlídný a žehnání mít tam kde muž jest nejvíc bídný. ;

—

11

—

Z výtvarného umní pipadají nám nejprv na mysl podobizny staen. Zde se nejastji obdivujem oné noblesse ve výrazu, o níž jsme se již zmínili vždy malí, neportretujeli ze

—

zakázky, sob rád volí tváe výmluvné. Na oblieji staen takých je celá ušlechtilá duše jejich a my vidíme, že ta duše je cele, cele

srdcem

!

Vnitní

lovk

se

tu

s

kišálovou

Pede mluví k nám pro lovk zešediví,

jasností zrcadlí v zevnjšku.

zde otázka elegická: než nabude plného duševního klidu a citové istoty, nebo než zjevuje bez ostychu svtu, že je tak dobrým? pro zeme, když je nejlepším? Ovšem bývá v starých tváích také rýha zkušenosti, asto i výraz utrpení. Výtvarní umlci rádi vyjadují, že stáí, personifikované babikami, je života syto a peje si již konce i

jeho.

Nalézáme tu myšlénku nejobyejnji na kde vyobrazen „rej Morany", „ples

cyklech,

Smrti"

nebo jak bychom to nazvali.

—

Na p.

hned na proslulém cyklu Holbeinov „Smrt zní pipsané heslo staeny, jíž se smrt již chápe. Rovnž nejnovji na Ferdinanda BarthU cyklu „Smr pi práci své" (mnichovské devoryty, vydané r. 1867), kde mladá, kyprá žena mocn se smrti vzpírá, slepá staena ji však voln následuje. Tutéž myšlénku položil

je lepší života"

—

12

—

Rembrandt do slavného svého obrazu „Povznesení kíže" (dóm antorfský) a vyznail ji zvadlou staenou, kteráž k ukižovanému ruce vzpíná. Myšlénka ta je i tragická. Markantn pak to vyslovil

Ch. L. Mueller v neallegorickém a zcela

dojemném svém obraze „Vyvolávání posledních obtí francouzské revoluce" (palác luxembourský) Vzení. Odevenými dvemi vlekou ženu ku guillotin. Muž s trikolorou na klobouce vyvolává jména ostatních pro popravu urených. Prarzné postavy a rzný je dojem. Zcela klidn eká na jméno své staena uprosted svtsky

:

Rženec

ostatních. Žila již dosti. jí

v ruce slibuje

život lepší.

Velmi rádi líí malíi protivu mezi lidskými a nejsnadnji se jim to daí ovšem, uvedouli vnouata. výjevy života rodinného babiku

vky

:

—

Povstávají z toho obrazy genrové a poet jich jde do velkých tisíc. Také Svatá rodina slouží

k obrazm genrového nádechu. z

nich

je

Nejrozkošnjší

rodina" B. Luiniho (u nás rytinou Paynovou; originál nalézá Ježíšek potahuje jehátko za ucho,

„Svatá

známá se v Bree) matka a babika

šíe

:

se tomu smjí. Z bezetných svtských genr uvádím jen poetický obrázek Indunv. Z vní nahlíží do svtnice mladík, stojící pod oknem, a podává dívce uvnit se

—

13

-

Dve

ohlíží se opatrné po ruku. láska tedy pro rodinu ješt tajná. babice Avšak babika usnula. Na kamnech nad ní pede kocour, snad aby babika z dímoty se nevyrušila tím, že vnuka postavila svj kolo-

nalézající

—

Babika složila ruku na ruku. vrátek stranou. snad se jí zdá Stará tvá se lehýnce usmívá výjev z vlastního, dávného její mládí, kdy mužská ruka poprvé tiskla její ruku.

—

II.

Avšak

—

nikdo nestojí o

stáí

jakkoli

to,

aby

jižjiž

ckým ve smru tom. Co

má

svou

stal se

sám

poesii,

poeti-

tší se ze života stáí velmi výmluvnou smrti je ale se a bojí pipomínkou smrti. Milujem toho onoho lovka starého, jenž nám je drah krví, nebo jinak

—

žije,

osobn i pro zásluhy své sympatický, takto Neubráníme je nám stáí tém antipatické. se pocitu ponkud elegickému pi pohledu na starého lovka, naše vlastní budoucnost mluví k nám z vetchosti jeho. iníme-li nco pro nho, iníme tak z jakéhos pohnutí egoistického, teba bychom sob toho nebyli vdomi. A významno je, že mladík má více antipatie k dd-

— ddkem

mladice mladice k báb nebude nikdy! Náhle se mní „á" v „a", „poesie podzimu" se pojednou zvrací na nepíjemn mrazivý a z „báby" dech, fiící z podzimního strništ kovi,

—

— se

stává

„baba"

Nkdy

svým.

se

15

—

vším nechutným pojmem musíme dojmu tomu bránit

se

rodinným životem vyšlechtný cit, spoleenskými pomry vybroušený rozum nám to káže. A kázali to i zákonodárci. ecké zákony žádaly úcty k stáí, bible má hojnost napomenutí, i apoštol Pavel v prvním pastýNový zákon ském listu k Timotheovi káže: „Starých žen napomínej jako matek". Avšak teba sám Šalomoun nazval ženu „korunou muže", sestárneli, omží-li koruna ta, prostý cit lidu podává se zákonu pirozeného odporu. násiln

;

—

—

lid je práv takový jako kterýkoli lid Od píjemného výrazu „bába" pecházívá

Náš jiný.

velmi náhle ku spílajícímu, zlému slovu „baba". Užijeli krátkého „a", je sob toho pln vdom, pro; dlouhého „á" užívá ale asto beze všeho dalšího

rzného

úmyslu,

jako

zamstnání:

na

p.

„kostelní"

pi oznaování

i

„svíková

bába", „krupná" (pekupnice), „tržní", „porodní bába".

Zmínný zákon pirozeného odporu psobí Z pravidla považuje dít starobného za nco zcela jiného, za zcela zvláštní druh lidí. Ten starý lovk ani nemohl být nikdy díttem, má ty své vrásky

již

u drobných dtí.

lovka

—

16

—

nejspíš už od jakživa, a dít nemže nikdy pozdji mít takový šedý vlas a na p. berlu Nmcová to líí trefn ve své „Babice". Babika

pijela,

vnukové

se

sedí

na klín,

druhý

jí

Barunka Jednomu

stojí

je

ped

divno,

s ní

obeznámili.

již

„Jeden

za ní na lavici a dívá se jí do tváe.

stojí

ní

a

že

má babika

bílé vlasy

jako sníh, druhému, že má babika scvrklé ruce, tetí povídá: ,Ale babiko, Vy máte jen tyry zuby!'" Babika se usmívá, hladí tmavohndý vlas Barušin, kouc: „Když jsem stará; až vy budete staí, budete taky jinaký!" a dti to nemohou pochopit, že by ty jejich blounké, hladké ruce mohly kdy tak svraštné být, jako ruce staré babiky." A jako voda se prosakuje poád hloub a hloub, až do vrstev co možná nejnižších, takž také posmchy dorostlých, „babám" platící, vniDtské hry, dtské kají až dol mezi dti. posmšky jsou plny dkaz. Dítti je „baba"

nco nepkného, zlá

a

—

zcela všeobecn nepkná, bez uritjšího pojmu. Sama

mu

zlá bytost

„Dostat babou" je spojeno s píhanou, a hošík, který na veer pi louení se s kamarádem dostane „poslední" a více ji z jakýchkoli píin vrátit nemže, usíná slovo je

už nepíjemno.

tžce, uražen ve své statenosti.

!

— Baba

mže

je dítti

alespo polívka! Když dít být

—

17

ddka

daleko horší ddka. Z

nco loudí,

kloudného

—

Prosím, prosím žebrotu strím babu do plotu, a ddeka do hrneka, bude dobrá políveka.

—

—

Ddek

dobrá

odíkává:

„Poprchává ddek nad babou vítzí dti „arují", pokdyž I babu zakopává!" než ddek. Jdou z lesa, nesouce chodí baba jahody nebo houby, a na kraji hlasit „les za:

h

vírají"

:

vlezeli sem baba, at z ní bude žába, vlezeli sem ddek, dudek. je z

a

Však velcí,

nho

dtmi pak roste, a i když jsou už pejí napoád babám co nejhoršího Pannám to

s

—

:

koláky, stevíky a rájeek vdovám chudobky, knedlíky, pantofle a oistec babám kopivy, brambory, bakory a peklo Prapodivné jeví dti pojmy o tom, co vlastn baba dlá. Obyejn sedává na kamnech, s nichž co možná asto „padá na zem", fijalky,

„Báby"

—

i

„Baby".

2

—

18

nebo také na pekelci co pak dlá babka?"

—

—

—

—

Pepíku na pekelci strouhá sob jabka." Také „sedí za kamny, vylizuje kuthany." Ba jí se i vytýká (pi otloukání píšalek), že pokej, „jí koata Nesedí-li za kamny, sedí babo proklatá!" „ve vrteli", nebo „leze do bezu." Ani to není valn pochlebné, že koza, zvíe komické, je prý „psí babika." Ba nepátelství pímo zuivé ozývává se v dtských íkadlech a písních. „Strím babu ve vrteli do plotu" „baba sedí pojte hoši, melte ji!" Pi he na obrovskou „ípku", která z plného žejdlíka semena, do jednoho dlku nasetého, vyrostla jediná a tak velká, že ji nikdo

—

„Pepíku,

— —

—

—

;

nemže

—

„Sedí

vytrhnout, svalí se celé tahající

„desa-

tero" na nebohou, hmoždící se babku. Vybranou

—

babu honiti okolo až baba padla." Kdysi se dle dtské písn oženil kominík „vzal on sob starou babu" „pivázal a co s ní uinil? ji k pivováru!" Pak se zas oženil kožišník, a vzal on sob také starou babu zábavou zdá

se

bradla —

—

být:

„starou

—

—

—

svatba bylá ua korábu, a ta baba byla ráda.

mla erta kamaráda; kamarád byl dobrá liška,

19

sed na babu, jel do Slízska, a ze Slízska do Milivska, bodejž babu ert roztíská!

ert

tedy

na

bab

;

ertu: „Vtom erným

nkdy lese

—

ale

—

zas

baba na

ert babu nese:

modlete se!" vy kluci nezvední A nepátelství to nesmíí se ani smrtí, neusíná ani nad brobem. Zuzka je mlada, hezká, ale také z ní bude baba -

—

a z tý baby bude buben, s ním, naverbuj em,

pudeme

budem na nj bubnovati, hezké panny verbovati.

nmá

tvá neOd dtí pak nauila se i návidt baby. Baba sedí za kamny, vylizuje kuthan, a

—

pes na ni vrí, že ji dol strí;

kohout na že

jí

ni kokrhá, kožich roztrhá.

2*

ni.

Nikdo nestojí nejmén ale

—

tedy

o

to,

aby byl

jižjiž

Nepoítáme díve upímn let, dokud šedivých vlas není na hlav nebo kolem brady alespo tolik, že už poítat stár

se ani nedají.

ržovou, je

ta

Neádi skládáme mládí korunu koruna, kterou nám stáí za ni

A

tak trnitá!

dává,

ženské.

kdyby v Kolodjích sku-

ten

pemílali staré ženy na mladé, rozmnožili bychom na jisto poet složení, aby vystaila na pohlaví oboje akcie podniku toho by byly jediný, které by se na burse držely ve výši

—

stále.

Stáí je pro

lovk vc. je

je

samolibý

lovka

—

Vypadalo by, mohli

—

samolibého a každý vlastn velmi impertinentní nebohé, pkn, kdybychom

své chut personifikovat a tak Staronmecký jeden epigram vyslovil

dle

portrétovat!

trefn: „Stáí je vlastn mužem velmi zdvoilým a klepe poád a poád na dvée. Ale

to velmi

—

21

—

Vn

se mu ovšem pranikdo neíká: „Vstupte!" najednou tedy cvakne nechce ped dvemi stát „Je to chlap hrubá!" klikou, rychle vstoupí Není ani potebí, bruí se ted? se všech stran. aby stáí vypadalo hned tak, jak je talmudský „Bda! Vrch je posnžen, rabbi Jehošua kreslí strán zmrzlé, psi nmi, mlýn nemele, a hledám nevda co" (hlava, tváe, hlas, zuby, schýlené tlo) stáí stává se nepíjemným už, když sníh „teprv papírkuje" a zmrazky se ukazují jen za

— —

—

:

;

jednotlivých nocí.

Alespo kdyby nepozoroval nikdo stárne! Kdyby se zdál poet

lovk jisté

dob hodn

pechodní

dlouho

jiný, že let

v té

„neuritý"

urit

a lidé neodpovídali: „Ten je zcela Kdyby neradili „Hezky límec nahoru,

stár!"

v deset

:

hodin do postele!" Jeli však stáí vbec korunou trnovou, pro ženskou bývá dvojnásob. Mladá ženská mívá mužského) všechny možné oích svta (alespo v dobré vlastnosti, stará hned všechny možné zlé. „S desíti lety," íká se „je ženská kepelkou, s

dvaceti

kolubicí,

s

ticeti slepicí,

s

tyiceti

pávem, s padesáti kachnou, s šedesáti husou, se sedmdesáti supem, s osmdesáti sovou, s

devadesáti netopýrem,

s

celým stem

—

špinavým chmýrem."

22

Zkrátka

zdajíli

:

se

nám veškeí

dohromady rzných, mezi

lidé

být jakous mosaikou vlastností nimiž ale ty zlé mají vtšinu,

staí

ženští

samých

lidé

už

být

jen

zdají

se

nám

konglomerátem

vlastností zlých.

—

Ješt dokud má muže svého no to staena prý ujde. Akoli ani v tom smru na p. eská národní píse nezná žádných Baucid práv.

U

nás, v písni totiž,

muž musí jí

ho

s

kaši vait,

nkdy

i

je

eská

Bauciš bublavá,

sedt „vzadu v kout," musí „naposledy ji i krmit" ba ona

ní

„bije tuze,

—

až

s

nho

leze

kže."

muž ume, je zle, nepkné vlastZ lepších vlastností se jí tu ponechávají jen tak asi dv. Pedn pobožnost. Ony prý sice ženy staré i mladé „vycházejí Jak

ale

nosti se hromadí.

dobe

knžími," staré

ale zvláš. Jen že zlé pobožnost zcela neví alespo mají vždy njakou píhanu po ruce „modláka!" Jedni praví, že prý staena zaíná milovat boha protože jiný se od ní už milovat nedá. Druzí tvrdí, že je modlitba jen jakýs pláštík, jímž se má pikrýt zloba srdce. Ba Nmec Gellert, akoli se jmenoval „Fuerchtegott," napsal o tom zcela bezbožnou dlouhou báse: o „nejpobožnjší žen našeho msta," kteráž sotva vstala, už vyhledává „modlitbiku pipadající na tento den," s

huby v

—

tu

;

—

—

23

-

a akoli je už pes šedesát, pána ješt „o dar istoty,"

každodenn a akoli

prosí

nedopeje najíst se nikdy, pedce se modlí za „dar stídmosti." Obtuje bohu „svou chudobu" a pjuje na všechny fanty. Dvanáct dlouhých kdo to klepe ? písní pobožných pezpívá denn práv chce požebrák? te, když srdce její se vznést k nebesm? Atd. Dále se jí neupírá zkušenost a plynoucí ze zkušenosti rozum. Už v starém zákonu chválí se rozmysl babí. Král egyptský pikázal babám hebrejským, když budou ženám hebrejským babili, budeli pacholík, aby jej zabily. Ale ty odpovdly: „Nejsou ženy hebrejské jako egyptské nebo ony samy umjí babiti, a „A že díve, než my k nim pijdeme, rodí." se bály báby boha, vystavl jim domy" (Mojžíš H, 1., 21). eské poekadlo tvrdí: „babí plemeno chytré" (též polsky babi národ chytrý). Také se citují mnohá babská íkadla co pokladnice jak ta bába moudrosti „ím dal tím povídala." „Babo, rad!" vzdychne si za uchem se škrábající echáek v nejvtších rozpacích. A bába radí i v nejdležitjších, samého života se týkajících vcech „Pijme pivo s bobjezme bedrník, nebudeme stonat, kem, si

—

:

—

:

h,

—

:

—

—

—

24

—

—

nebudeme mít." Bába rozlušuje nejtžší záhady: „Vždycky jsou se Hajdaláci divili, pro by Hajdalaky zuby tratily? Povdla stará bába penzlíkem tuze že pej o melou jazykem." Ano „babsky" znamenává :

—

—

—

—

n

„chlapsky", totiž duševn chlapsky, a rovná se skoro slovu „vhlasný". Známe na p. jednu hádanku, která má práv píjmí „babská". Zní: tolik

co

Miste, miste peuený, ve všech školách vycviený, povz, kdo ta žena byla:

Sotva cen že stará byla, už se vnce svcho zbyla, za muže šla, ženou byla.

Sotva pak že muže mla, už ho s jiným podvádla;

matkou pobblíka

A

byla.

dív, než se narodila, smrt ji s svta sprovodila povz, kdo ta žena byla?

—

—

Eozluštní je Eva abychom tenáe nebrali na „babské skipce." Bába je nejen moudrá, ona je i vtipná. Pkný píkladek uvádí Františkán bosák Pauli (16. vk): Kdysi jel papež komo :

—

:

—

25

—

tu ho potkala babika žebrácká a prosila silnicí ho pro boha o sedmík. Papež ekl: „Ne, to je píliš mnoho!" Babika ekla: „Dejte mi tedy groš!" On na to: „Ne!" Ona zas: „Tedy krejcar!" A on: „Ne!" „Dejte mi tedy své svaté požehnání!" Papež zaal ji žehnat, ale babika se ;

—

uškubla: „Necht šito! Kdyby to stálo jen za halé, nedal byste také!"

—

Za

pak

to

pkných vetché

—

Stará

krev

se

neubírá a to je

staen

tém

z

ani

jedna.

ne-

Stáí

je

mládeži k smíchu. ruce mrazí staré a

bujné

chladne,

vlastností

—

posmšn

mládež zpívá jim

Až pijde Máj, poženem kozy v háj, staré baby za kamna.

Zimavy jsou všechny ty dny poslední, a drsný úšklebek veští: „Stará baba jako žába v zim vlete studená!" Staré tlo tuhne, oudy

—

jsou nehybný

pes

—

a

posmšek

zní:

„Skoila baba

Nejneobratnjší prst na lidské ruce, prst tvrtý, soused „vnouka malika," má píjmí „bába", kdežto palec je tátou, ukazova mámou, prst stední ddkem. Jen jazyku staen se ponechává agilnost plná, ba ješt rybník."

zvýšená, ovšem zas

z

posmchu.

:

— Pišel

kže

již

26

ten plný

—

as

pozdní.

jako by se pukala mrazem

ošklivé.

nkoho

Sama

ztrestat,

svatá

Ple

— co

žloutne,

staré,

panenka Maria,

objeví se

mu

co staena.

to

chceli

Byl

eholník Hermann Josef (báse Bauernfeldtova), jenž se spustil boha

A

náhle babu ohyzdnou on v noci spatil ze sna. „Kdo jsi Ty, ženo starobná,

vždy Ty

jsi

pímo dsná 1"

Marie ale pravila. „Když pobožnos Tvá zchadla, víc jinak se Ti nezjevím než starobná a zvadlá!"

Také malíi mnoho k tomu piinili,

že „stará" a „ošklivá" má se za totožné. asto se zvláštní zálibou pstovali tu „krásu kaktusovou", vyhledávali a reprodukovali tváe co nejohyzd-

njší.

mrano

Bába a platí za totožné už od dávnovkosti eské (mrano je v naší mythologii také tolik co hora, odkudž jména mnohých hor a kopc Sichrovská bába, Podbaba, Babia gora v Tatrách). „Báby vstávají, bude bouka;" „letos bouky „Babí kout se zatahuje;" poád z Babího kouta chodí." Tím „babím koutem" je severovýchod, kde sídlí souhvzdí :

—

—

:

—

—

27

—

„báby" ili „kvony s kuátky" Plejády, záivá Alkyona s hvzdnatou drbeží svou. A když pišel výroní as, kdy Plejády panují,

i „babí léto"

nastává „svatováclavské" slední to jaksi

úsmv

Slunce se usmívá, ale

poesie.

Prohlídneli

nebo

kvítko,

stíbrná vlákna,

heje jen málo.

narodili

motýl,

se

Vzduchem poletují jakoby staeniny šediny

tžce pyká neopatrnosti lesklá,

Po-

života, poslední vzplanutí

své.

— „Mariengarn" nazývá je Nmec poeticky, Francouz docela „Cheveux de Virge" — vlasy nejsvtjší panny. Ale jakkoli se la

pvabn vzduchem mkký a píjemný,

nese,

jakkoli

Ste.

lesk

jeho

je

na vlákn sedí pavouk. už je tento drobný pamalý vouek z druhu „aranea abteotrix" nebo „aeronautica", „Lycosa saccata" nebo „Tetragnatha extensa", o emž se uenci ješt hádají nechutným pívskem poetického zjevu zstává pede. Také se poetové všech národ celkem pramálo posud starali o babí léto, jen Anglian Chancer dal as ped pti sty lety popis trochu

—

zcela

A

dole

—

obšírnjší.

Mimo to, babám šmahem stvu

že

jsou

ošklivý,

také neistota,

pisuzuje

nepoádek

se

v šat-

—

28

-

Vdávala se stará baba, vdávala se babice: mla sukni roztrhanou a bez nártu stevíce.

Ba

ml

Pavel za to, že musí staen napomenout, a vepsal do epištoly k Titovi, svému pomocníku a poslanci „Též také staré ženy nejsou hanlivé a mnoha chodí v odvu svatém, vína pijící." i

sv.

a

:

a

A

co zas ošklivé,

poetl krásu ženy mezi

Proudhon za-

zlé.

to

cnosti její

—

ošklivos

tedy necností. Jakož také zas naopak ženy promuje i obliej krásný hned v ošklivý; už Sirach (25, 23...) tvrdí: „Zlost ženy promuje obliej její a zamrauje obliej svj jako medvd: a jako pytel jej ukazuje." Nejen k vli starob, mnohem spíš k vli zlob pemílá prý staeny ten mlýn kolodjský.

je

zloba

:

—

Baba

je

pedn škodolibá:

„Když

lovk

Baba louku kosí, lecjaká baba déš vyprosí." „babo klesá pojednou ješt až na „babiznu" Baba jedu!" volá se na ni. Baba je „drak". „ert mezi babami", íká se je svárlivá chceli se velká svárlivost a škodlivost její oste vyznait. Baba, aby mohla být svárlivou, musí Baba je pobýt hubatou, to se rozumí. „musil to v Babin slyšet,"

—

—

mlouvana

—

:

— ekne

se,

29

—

vypravujeli

nkdo

znaný

talent

klevety. Již mladší

—

k pomlouvání ženy mívají „kde husy, tu smrad a štbety, kde ženy, tu už

zní

klevety,"

a

svár

Rybika vadil

mezi

písloví,

staré

„povdní

právní"

jež

—

A. Ale je a s pibývajícím stáím talent roste. prý tomu tak po svt celém; také italská popvka, zpívaná v Kalabrii, bduje haju

Chi

i

fattu, lingua sirpintina,

chi de la vita

—

mia ne

dici

male?

jazyku hadí, že atd. Zvlášt mají baby zbroušeno na; mladší ženské. Ale nebývalo prý tomu tak v tch povdomých Mlo to ovšem „starých krásných asech." tenkrát svou píinu:

jsem

co

.

.

.

ti

uinil,

unsre jungfern freiten spaeter, der miitter neid, o gute zfit!

sie reizten nicht

chce pomlouvat, musí arci pedn uši dobe natahovat, proto také se dlouhému jitrocel íká

Kdo

„babí

ucho".

A

Summa summarum

:

co

babího,

nkteré nevinné byliny „babí", jako „babí hnv, b. jahoda, b. vejce,

to

zlé.

b.

zub,"

jmenujíli se

jsou

to

i

byliny

bodavé nebo odporné.

zajisté

vesms

bu

!

30

A

—

nepátelství k babé ežte ji ežou. Ital má své „segar la vecchia" a iní mu to masopstní jux; ezání baby je íslem v programu, když se odbývá „mi-carema." Rovnž Slovinci „ežou babu" a sice na tetí nedli postní. Položí ženskou maškaru na kládu, tlukou bolemi do ní a zakuklení muži ji pilou

A

proto

také

!

ji

peíznou

a upálí.

lidskosti

nepodsil,

v

tomto pípadu

Aby však nikdo

se z té

ne-

radj hned, ž= zima i Morana,

podotýkám

že baba

kterou se k jaru i u nás zachází nemilosrdn. Ostatn Slovinci snad svou figurální nelidskost pebrali od soused Ital. U Slovan, kde ženy mly od pradávna i osobní právo vlastnické jakž všichni naši historikové, zvlášt pak Bestužev Rjumin, dokazují, kde už v mythických dobách byly ženy panovnicemi, Libuše eská, Vanda polská, Tuga i Vuga horvatská, panovala vždy pomrná galantnost. Také by se byly na nás Vlasty a Mikulišny naše divn podívaly! s

—

K

máme. zakvtla satyra na baby u Polák. v

satye

Babin

však

talent

slyšet" je polského

pvodu

Nejbujnji „Musil to

— „musial

odtamtud také vyjel do svta „p. rycerz z Babiskiej wyprawy." elaVes Babin, kovský píše o tom následovn to

v Babinie slysze;"

:

blíže

Lublína,

náležela

v

šestnáctém

století

—

31

—

Pšonkovi, muži uenému, vtipnému váženému, jenž byl zakladatelem „svobodné obce Babin^ké", kteráž dlouhá léta, i po smrti jeho, trvala. Byl to ponkud satyrický obraz skutené polské Rzei pospolitej a etní údové Babinské obce nejvíce dle svých smšných vlastností a vad za úadníky bývali jmenováni. Úel spolenosti byl na etných schzkách píjemná zábava, ale také zdravá náprava mnohých spoleenských vad. Stanislavu

a

vbec

—

:

IV.

Nejhorší ale vlastnost na staen je zamilovanost. Skoro nco nepirozeného vidí lid v tom a pro? Krása obyejn uprchlá, „blížící se smrt", zpívá Hoffmann je pravda, von Hoffmannswaldau o pomijejícnosti krásy, „studenou rukou svou svraští adra Tvá, koral

—

rt

vybledne, sníh ramenou se stane jako studený

písek; sladký blesk oka zhasne, zlatý vlas bude

jako starý šat" svou tvrzením

—

koní píse

ale týž básník

jen srdce Tvé nebude umoeno, vždy z démantu je srdce utvoeno!

Petrvá

— nepetrvají

ním

práva jeho? Ani zlý na ženy Proudhon nepopírá práv léta srdce

tch, teba byl

to vyslovil

tím horší. tebuje milence, otce, pána." starší žena,

ím

dosti

s

kousav

i

:

„ím

horší je, tím více po-

vdce, pána

—

hlavn

:

:

—

33

—

A pedce je zamilovaná staena smšná. Nesmjem se starému stromu, když ješt kvete, ale smjem se staré žen, když ješt cítí. Ten ta milující žena sama — „Smích pocit má i

bh

kdožkoli uslyší, bude se smáti volá Abrahamova Sára. Nejen láska, i svtská píse, tanec, vše podobné poTo vše patí važuje se u staeny za smšné. Dokud mlada, má se žena zamilovat, mládí.

mi uinil

:

spolu se mnou,"

provdat, míti déti, pak vnouata, a pak má lid náš eský, když sestárla, pro ni sladký výraz

Nejvtší hrozbou „zlatá bába." že nebude takovou bábou

pro

je

dve,

Pokej, uhlídáš, ten rok se nevdáš; zstaneš starou pannou,

Ty Ty nebudeš zlatou bábou

—

pokej, uhlídáš!

žertovn a se zjevným sarkasmem zpívá taneník pi „dupáku", národním tanci našem: „Nevdávej se, má panenko, až Ti bude sto let

Jen

až Ti zuby vypadají

..."

Stala se tedy zlatou bábou, žije snad ješt „se

ddkem"

svým

nápadn

nejeví!

rezaví, ale „Báby"

i

plesniví." „Baby".

slyší:

a

té lásky „Stará láska ne-

v lásce, jen ale

Ihned

Mnohem

h

když

je,

3

!:

— staena

se

by

sob

bu

brala

znovu,

34

—

bu

teprv vdává,

rovnž

muže

starého.

—

teba

Básníci

vrchol ve pirovnávají pak k Etn ale vyvíí jen nechutné snhu, uvnit var z toho bahno. A písn prostonárodní jsou plny posmchu, zvláš naše kousavé, bodavé písn eské. Pravou kvintessencí všech tch písní

umlí

ji

—

dávají as sloky následující:

Co

to vzdychá, heká, kašle

po ouvoze? Jede svatba: starý s starou v krytém voze.

Ona na hlav má epec samou by

ji

knží

On

mašli,

mezi babicemi našli.

zas v spodkách flanelových, v zimní

ub,

kolem hlavy rozmarýnu, citrón v

hub.

Jakž teprv, když si stará bere mladého Ani když to „bh sám usoudí," nestojí to za nic.

Vzít

si

co smrt. a já ješt nestonal:

starou je zrovna tolik

„Naši chtjí, abych umel, starou babu, já bych babu ertu dal. Stará baba jako žába v zim v let studená

dávají

—

mn

—

35

—

—

mladá holka jak peina v zim v let zahívá. Staré bab dáme hráb, aby jimi hrabala mladé holce dáme chlapce, aby ho milovala." Lichocení :

se babí sahá na mladíka „jako smrt", je mu as tak píjemné jako ty pavuiny pozdního babího léta, šedivé, lichotiv lovka oplítající, ale pro-

Christian Weise (17. vk) staenu k uschlému listu ržovému: tivné.

pirovnává

on nur ein a krásné" duerres blatt, welches schlechte reizung hat." Již mudrosloví dávných praotc našich uilo „Tak se to dobe nerýmuje, když mládenec bab frejuje." Neber si, ach neber, mládeneku, babu na p. k vli penzm, už mnohý se napálil, nemla baba pak nieho mimo „kohouta v komoe!" By ale mla i skuten peníze:

vn

—

„silné

„íin

hledá-li

ich

:

Neber sob,

mj

holeku,

pro peníze babu: až s ní pudeš od oltáe, což budeš mít hanbu!

„Stará baba velká žalost!" vátská píse. „Flintu nabit,

praví

také

hor-

babu zabit!" dodává eská. Vybíravou zrovna není, ta vdavek chtivá baba. S její rt neplyne žádné: „mohu ješt ekat." Ba stará je prý muž ješt chtivjší 3*

— mladá

žena

než

stará bere tvrdí,

že

i

—

—

„Mladá koza ráda

Rovnž

solnikou."

s

kvt

ten

36

její

lásky

líže y

zas

se ale

nemá

trvání

—

—

„Babí zahrádka dlouho netrvá" „Babi ogorod ne dolgoltn." Jen že moit žárlivostí dovede už je starý nebo mladý. muže svého vždy, A nikdo ho nelituje v širém svt, nikdo jeli

a

;

smšná, je muený pedmt žárlivosti té ješt smšnjší ona má jakous alespo omluvu v náklonnosti své, on nemá láska

a

žárlivost

:

omluvy jeli

pražádné

mlád,

špinavé.

—

pro

vzal

ji

si

!

Zvlášt

snad mladou, ze spekulace ho šlehá, sebou vrtne, kam

opustil-li

Píse

a

chce.

A

když pijdeš do hospody, k tanci n budeš smít; bude na Té Tvá babika ode dveii hrozit: „í'ojd, mužíku, pojd spa, zanech htzkejch dvat: když jsi je chtl milovati,

ml Také

umní

jsi si

výtvarné

mne

nebrati"

chytilo

se

komiky

té.

Genrista Gerard Dow, jenž rád maloval „obrazy z kuchyn" a o nmž se vypravuje málo licnotivé faktum, že vnoval technickému provedení ná-

sadky na košt

—

celé

ti dny,

zstavil

nám

!

—

37

—

známý obraz: „Dvojí pekvapení." Služka mlsá ve sklep víno a pán, arci již obstarožný, ji pi tom pekvapil a tresce ji obejmutím. Ale exekuci

—

ošklivá rozkošný pohled na staeninu, jak je porušením povinné jí vrnosti dopálena! jen zas žádnou mýlku Ostatn co ženich nebo co muž nemá se v písních, na obrazech, a vbec v ústech zlého svta ani vidí paní stará,

tvá

—

mák

!

—

Ddek

lip! Mladý ano mladý! Ten je tak po líku, jeho hubika je jako cukr a mandle, jeho obejmutí jako lehnutí do prachových pein, kdežto starý ale nechme toho

o

pkný

— —

Zmínili jsme se už o nkterém mythickém významu slova „bába". Nemáme však ve smru tom pojmu zcela jasného, urit ohranieného,

—

„bába" se jako skoro mythologii rozplývá v mlhavé vidiny, jež se mní dle toho, jak slunce na Bába je tolik co zima, tolik co mrano* svítí. ale také tolik co plný opak toho. Ta „Zlatá bába", o níž jsme ekli, obrazu

vše

v

plastického

slovanské

n

co píjmí šastné, dobré staeny, babiky, ta je v slovanské pírod živoucí, velemocnou paní. Je to bohyn léta, ona pástevnice, která babí léto upádá. Avšak jakmile jsou „divoké husy na odletu", je „konec letu", a Zlatá bába mní se náhle i babímu

že

slouží

rodinné

v

Železnou bábu, Ježibabu i Juga-

babu,

a je to baba hubená,

a rozsochatou

umoující,

hlavou.

jméno

její je

Dech

s

kostnou nohou, její

Morana,

mrazivý, práce její je je

39

—

sníh, „babiny ukovy" (srbský výraz pro sníh beznový), odletuje pi tom co tíštky. Lid náš zná ješt nkolik babích myth. My máme Žitnou babu, kterou se dti straší, aby nezabíhaly do vzrostlého žita baba tam na íhá a mrská je trnovým lanem a svazuje vlhkým povíslem. A máme také Polední babu, Polednici i Poludnici, ženu zlou, která o polednách na lidi v lese se promeškávající posílá blud. Také ale v dobu tu pichází do vsí, ve viditelné postav, a každého, kdo se jí neklaní, bije pes nohy. Je to žena tuze zlá, bere i dti, a ošklivá je až pímo hrza

kutí ledu

:

n

—

malá, hndá, tváe dive' pod plachetkou osoba, o berlice, hnáty kivé, hlas vichice podoba.

—

Babí kult musil u nás Slovan bývat velice Nejvíce tomu nasvdují etné dtské íkadla a písn. Pravk každého národa, jeho dtský, nejdéle zachovává stopy své

pilný.

hry,

vk

tch

neuvdomle

jakoby pronášených íkadlech dtskýcn. Když svj první zoubek, „cucáek", hodí zpátku pes hlavu napec a íká pi máš, Bábo, koštnej, dej mi za nj v

zcela

a

v polosnu

dít si

ztratí

jej

po-

tom: „Tu železnej."

!

— Dvátka

naše

si

na „Kucu-Babu" I

darem

jemn

i

—

„na Hímbabu", hoši zas

„slepou babu".

jinde jsou po živote

„Bábou" jenž

hrají

40

eském etné

stopy.

sládk dvanáctý i trnáctý sud, sladovnickému sboru pipadával význam tedy píjemný. A rovnž pí-

je u

druhdy

—

se sluchu dotýkají

jména

celé

ady kuchy-

ských našich výtvar „bábovka", „bába bramborová", „bába litá" (svítek), „bába horká" (koblihy) pro nž budiž „babám" mnoho :

—

odpuštno

VI.

Poukázáno

lovk nám

již k tomu, že starý na mysl konec života pipomínka, pes všechny

také

pivádí

—

Nepíjemná smrt! krásné fráse že jen ten pemítá nevesele o smrti, kdož nevesele pemítal o život, a t p. Slovo „smrt" znaí ovšem pouhou obmnu pírody, pouhou událost; avšak vyjma staré národy asijské, hlavn staré Hebrejce, nalezl dj ten všude brzy sosobnní své, svou personifikaci. Smrt inila za ernou oponou svou už :

rozlinou

toilettu.

klid a radost po

Tam

U

tom

starých

ek

byly

spíše

následující personifikovány.

byla smrt líbezným díttem, krásným jinochem. Smrt a spánek byly bratíkové, matkou jejich byla klidná, odpoinku pející noc; na skíni Kypselov jsou vyobrazeni odpoívající v matin. Genius tichý s obrácenou pochodní, nebo s motýlem co obrazem duše, nebo s maskou u nohou na znamení, že úloha života

ln

—

42

—

dohrána, býval nestrašidelným obrazem smrti. *) se tato poeticky co ženich, který nevstu si odvádí do podsvtí, ba i co Amor. Teprv pozdji, až za Perikla, nadvládla

Ale také obrazila

myšlénka neúprosnosti, povstal smrti bh, Thanatos temný, dsný; jediný bh, kterémuž nebyly skytány obti žádné nebyly niím platný. Smrt byla osudem, Moira, a z toho vyznívá již „mors" ímanv, a ta naše Morana, mra, mor. Jen smrt násilná, Kér, obražena co žena, okídlená žena. A ta nám pak dále pipomíná, naše Sudiky, ecké Parce, Erinye, Harpye, Sirény, Nemesis, nmecké Walkyry, ba i indickou zasmušilou Káli, cho Šivovu, ješící na

—

erném podsvtném

koni.

Personifikace ovšem visela na duchu toho kterého národa, dle toho, jakého pohlaví je slovo „smrt". U Ital je pohlaví ženského. Když Petrarkova Laura r. 1348 náhle morem „Trionfo zhubena byla, povstaly tercíny jeho della Mote". Petrarka líí smrt co ženu, která se potká s Laurou „Ed tma donna involte in vest negra" :

—

*)

—

Podrobn rozvedeno v J. E. Veselého spise „Postavy smrti a dábla."

nmeckém

43

—

A naped

žena spla v erne'm kroji a s takou zlostí, jaké vru plání kdys nezkusila Flegra s obry v boji.

Vped

vstoupila kouc: „Která sem jdeš Paní ve hrdé sláv mladosti a krásy, o konci žití svého nemáš zdání; ta, jež vždycky v neas k vám se hlásí, spurnou, hluchou, zaslepenou zvete vy, jimž noc život ped veerem zhasí ..."*)

jsem již

Smrti se piítají ve svt všechny možné vlastnosti, jak už Petrarkovy tercíny zde naznaují vyjma jednu jedinou: lakomost. „Ta by mohla být bohatá! u íká ech. A když všechny možné vlastnosti nepkné, tedy také ošklivost tlesná. Kteráž ovšem nalezne se nejspíš u starých lidí, už u i bab, opt dle jazyka. Proslulý obraz Petrarkova souasníka Andrea Orcagny, nalézající se na camposanto

nepkné

—

a

pisánském

a

trionfo della

ddk

známý rovnž pod titulem „II Mote," pedvádí smrt v postav

ohyzdné ženy s rozpuštnými vlasy a netopýími kídly. Samy Petrarkovy verše pak vyvolaly ješt jedno Trionfo. O 130 let pozdji illustroval je staré,

*)

Peklad

J.

Vrchlického.

Tizian

44

ale smrt jeho už je kostlivcem

;

eskému kosou". Na

Názor

-

to také

batá", „ta s velmi pozd.

bžný

lidu

kostlivce

—

s

kosou.

„ta zu-

pipadlo

lidstvo

Hellenové spalovali své mrtvé, také jim byl hrob posvátn nedotknutelným, znali tedy kostru lidskou velmi nedokonale.

Pomáhali

tím,

si

že

myslili

sob

kosti

kozí

—

mumii také slovo „skeletos" znamená jen tlo vyschlé. Teprv kesané, žijící v katakombách, ztratili v katakombách vidli hrzu ped kostrou stlelé mrtvoly, v kostlivce promnné, vidli na nich, že smrt vyrovnává všechny rozdíly stav pokryté,

místo

kostry obrazili

tedy

—

lidských

—

„aequat inaequalia"

—

a kostlivec

pak pední a nejoblíbenjší personifikací

se stal smrti.

Na

basilejském „Plesu smrti" pichází smrt a má dležitou otázku:

k doktorovi

Herr doktor b'schaut die anatomey an mir, ob sie recht g'machet sey

f

hotová

satyra

onch dob mele

nkdy epec

ženskou

.

samolibost!

se to sice již všelijak,

co

A od baba

smrt velmi asto. Kostum její velmi rozmanitý, asto prachudiký zcela nahé kostlivé tlo a jen krajkový na hlav. V Rouenu nalézá se starobylá

objevuje

bývá

na

.

se

ale

—

—

45

—

malba na skle, kde vyobrazena smrt co stará, zhubenlá žena s oštpem a šípy, hledící hladov na koist svou (pipisuje se Janu Cousinu). Na „Plesu" Holbeinov blíží se smrt co baba královn, kterouž odvádí beze všeho ohledu na královnino „z boží milosti". Na „Plesu" Fr. Pocciho (dvanáct devoryt vydaných r. 1862 v Mnichov) ukazuje klestí sbírající baba v lese hošíkovi jedovaté jahody „jako cukr!"

—

VII.

Známe si

lovka

k

ert a baba jdou kamarádsky pro duši. Baba

obrazy, na nichž zcela

pípadu arci mimo význam

je v tomto

Avšak jak

i

slovesném

spojení

ábla

již

zase tolik co smrt.

narážíme v umní tak výtvarném velmi asto na s babami. Pomáhají sob ten

—

vzájemn, nkdy baba erta zastupuje zcela vyobrazena tam baba, kde ml být vyobrazen Pokud víme, existuje jen jediný obraz, ert. kde ert je personifikován ddkem. Je to stará rytina Marc Antonova, souasníka Rafaelova, pedstavující sestup Kristv do limbu; ábel, se

spasiteli

s rohy,

vzpírající,

je

starý

vousatý

muž,

netopýími kídly a ptaími drápy. a žena, také mladá žena, jsou vbec

ert astém

otec nazývá diabolicum" veškeru krásu ženskou „opus dílem áblovým. A církevní otcové znali pede

v

ábla

skrz

spojení.

Jistý

na skrz!

Než

církevní

vystoupili

—

filosofové

47

Descartes a Thomasius,

poátku

svt

—

17.

vku,

což se stalo se

pletl

teprv na

ábel do všeho na

pánm literátm ihned za posmch. Také však galantní Francouz, jenž v kiáse ženské vidí zajisté spíše dílo nebeské, užívá asto výrazu „beauté du diable", a míní tím ony pikantní tváe ženské, jež nejsou pravidelný, nejsou krásny, a pedce lidem takka kouzlem rozumy pletou. Piítá se to jakémus ábelskému ouskoku, a snad proto nezdvoilý muž eský, rozzlobili se, posílá svou ženu hned „ke všem ertm", práv tak jako si

pak

ovšem

sloužil

Toskaák prozpvuje: „E lo mio amore ho al diavolo!" „ert ji bere," íká

—

mandato

ech obrazn

a

dává moudré ponauení, že jednoho ábla z ní vytlue,

„kdo ženu bije, dva do ní vtlue."

krásou pojem erto„La laideur du ošklivost je diable" patinou, kterou pokrývá ert vše, co je žensky staré. Ošklivost tváe se bere za zevnjší píznak vnitní ošklivosti i zloby. Stará žena je „zlá" a jejím pomahaem je tedy pak zcela pirozen samo peklo, sám ert, hledající beztoho ochotných nástroj ku provádní zloby své všude po zemi. Hlavn se jeví vliv jeho na staré ženy tím, že Spojujeli se ale již

viny,

jakž

—

teprv

s

s

ošklivostí!

tém

jich

užívá

cích

svár,

48

—

ku rozdmychání a udržování a

staré

domá-

povdní

právní (Rybika) provozují, kdož lidi

íká: „ábelské emeslo hromadu svádjí a jednch proti druhým zvlášt píbuzných a pátel nasazovati, podští-

v

vati

a podpalovati sméjí."

s ertem nebývá ale pouhá Dnešního dne má dle eského poekadla ert na posedání bab právo již jen jediný den v roce „Na boží vstoupení vstupuje pánbh do nebe a ábel do baby." Pravidlem se pokládá spojení to za zcela dobrovolné, oba-

Spojení baby

„posedlost".

:

poln umluvené. Naivní obrazotvornost lidu vysi o tom mnohé bajky, a rovnž naivn to reprodukovali starší malíi, hlavn nmetí

práví

a nizozemští, David Teniers ml., Fr. Franck r Pekelný Breughel. Jakmile se baba s ertem spojila, jsou její cesty valn rozdílný od cest jiných lidí, ne jen mravn, také fysicky. Babí silnicí je pak ihned komín (proto si v eské písni bere kominík za ženu babu), a jejím konm je košt, v nmž trí naped hoící svíka, jako by lucerna u ko neáru. Komínem jezdit zdá se být pro smírnou zábavou, kterou provozujou, kdekoli mohou. Magik na p. (rytina Mirycenova dle P. Breughela) cituje svatého Jakuba; erti ob-

n

:

—

—

49

klopují svatého a posmívají se mu, a píležitosti

aby mezi tím jezdily komínem nahoru dol. Umní svému jízdeckému vyuují také mladší ženské; na Teniersov „Départ pour le Sabat" (rytina J. Aliametova) práv hodlá mladistvá novicka dle návodu zkušené Frant. staré jezdkyn poprvé ješit komínem. (Lucientes) Goya, ostrý kresli satyrik španlský (rozhraní 18. a 19 vku), vytvoil celou adu rytin, obrazících pípravy a pochod k arodjné schzi; na jednom z list tch je vyobrazena na koštti vysoko nad zemí arodjnice stará, za níž na témž držadle obkromo sedí žena pímo k nakousnutí! mladistvého, kyprého tla Ostatn je ta stará vzdor žensky dlouhým vlasm té užívají baby,

—

tla mužsky tvarného, a nehádáme se, že Goya snad chtl naznaiti, ty mladé a kypré že sob sváží dábel ochotn sám Za to, že mu pomáhá, koná ert bab ovšem rozliné služby. Na p. on jí zas pomáhá radu dal, abych k mladému muži. „ert si babu vzal, babu mosaznou," bduje naše národní píse. A jiná

mn

Inu!

ml

.

jsem hezkou holku,

jménem Májolenku, hezkou holku mít: tu babu nastril

ert „Báby"

i

mn

„Baby".

.

.

.

4

.

—

50

—

Nebo

ji ert „nebere", když lidé ho na Jako v rozkošné naší, fugáln složené písni „Jukel a hrom", kde baba nechce arovat a teprv, když paní Juklová „poslala pro hrom a, aby hrom erta tlouk'":

ni volají.

hrom zane erta tlouct, ert zane babu brát, baba zane arovat

Pomr Celkem

je

.

.

mezi babou a ertem je prarzný. uznaná nadvláda erta, ale

sice

ne pílišná. Jediné poekadlo nám známé a sem zní dosti krotce: baby, ani já takové žáby". náležející

„Neprosil

se

ert

Obyejnji je vyznaena parita, stejnost „Kde baba, tu neteba erta" (rusky také místo baby „pop'*); „baba a ert z téhož síly.

— — „ert,

píbuzenstva" knz a baba" (Zižkovi pipisovaný, Havlíkem s gustem reprodukovaný Práv tak j ;ko ert dovede se epigram) atd. také baba promnit v jakýkoli zvíecí tvar, jedin jehátko v draka, vlka, kozu, hada není pro n, k vli „beránku božímu". ;

—

asto je také vyznaena nadvláda baby. Ona je pak chytejší, lstivjší, ba i tlesn silnjší samého erta. „Kam nemže Ale

velmi

— ert, nastrí babu" to

baba vše hledí

—

51

„Co

;

svésti'

4

nemž ábel (Lomnický)

;

dovésti,

„S babou

ert soud prohrál"; „ert neví, kde má baba (ženská) brousek"; „Kde je kozel zahradníkem, stará baba poruníkem, tam by byl ert služebníkem". Stará pohádka vypravuje o jisté bab, kteréž se povedlo rozvésti manžele, což ertu z vdnosti jí dal tedy samému se nezdailo nové stevíce, ale podal jí je opatrn na holi, bál se jí. Strach dvodný! D. Teniers (rytina i

;

Hich. Earloma) vyobrazil babu hledající poklad.

stežené erty. Její zástra je plna zlata a klenot; zcela marn snaží se erti nahnat jí strachu; odhání je holí jako netopýry. Na rytin Hopferov spoutaly ti baby erta a melou ho upímn ve vzduchu poletují jiní erti jako poplašení vrabci, ale neosmlují se pispt svému soudruhu. Na rytince Binkov bije jediná baba erta svým kuželem, a bije jej ádn. Jen málo kde je vyobrazen ert co vítz; ve Špýru na p., na stolici kostelní, drží ert babu a eže jí uši. Nadvládu babí vyjaduje také ješt naše poekadlo „Ve dvou babách vzí ti erti" a Nalezla

jej

v

jeskyni,

—

;

—

—

—

:

Šimona Lomnického prpovídka. „Baba krát horší nežli ert; tomu, že

v

žádný

žert."

je

ti-

to neni

— „Nkdy

52

—

považuje baba za „ertovu pramáti", nkdy jen za „ertovou máti". „Kolíbala baba erta na paeze vrbovým: Hajej r

mj

se

—

chrudimská národní. Jindy zas je jeho ženou, od níž nesmírn rád utee. Nejastji žijí spolu ale v manželství však je známo, divokém a velice neistém co povra o „incubech" provedla ve svte dadej,

ertíku..."

zní

—

dsného neštstí!

VHL

Nemžeme se zde pouštt do šíroširé a celkem velmi známé kapitoly o arodjnicích. jest podati studii co možná Úelem tchto pvodní, v ní pak co možná úplný, teba by mosaikový obraz ženy staré, i. e. veškerých názor, k starob ženské se vztahujících.

ádk

U všech národ staré ženy „arovaly", a arují dnes všude skoro práv tak, jako arovaly na p. u dávných Hellen. Odumely lásce, byly snad také zklamány ve své víe, jsou jednou je pinohou již na onom, tajuplném svt

—

rozeno,

že

pomcek. starci

i

dodnes

bez

Lid je všude mezi babou a tžké. Všechny

nich" (Talmund).

pesvden,

arodjnicí

umjí

piítá vyhledávání tajných „Prorokovi se bez zázrak neví, se jim

že

stanovit je

hranici

velmi

uhranout, trávit, léit, prorokovat, tajnosti

zjevovat, atd.

54

Sedí babka

mí

pi

—

ohnisku,

vodu z misky v misku, dvanáct misek v jedné ad, pán u báby na porad. „Slyšíš, matko! Ty víš mnoho: víš,

co potkati

má

koho,

kde se í nemoc rodí, klidy Smrtná Žena Chodí." (Erbenova víš,

„Vrba".)

Hlavn ví, „kde se í nemoc rodí". V nejnevinnjším pípadu zná alespo adu „výtených" domácích prostedk, náruživ ráda radí T Dnes se lidé smjí a její rad se uposlechne. „studentkám medicíny", íká se, že místo klobouku dosahují „doktorského epce", že nejradj u lože mladých muž a sice honoráe", že do medicínských asopis jen o pípadech „interessantních", atd., a

bdjí „bez píšou

zatím

Pi jako svt. nejmenším bývaly staré ženy vždy autoritami v nemocech dtských a nejstarší žena vždy nejschopnjší, aby „babila". Ale každý „babský lék" a má vždy pídech „arodjného" léku. Ani stední a tedy již vzdlanjší spoleenské tídy naše nejsou dodnes prosty povry, že baba dovede udlat. Pešlali baba nkomu je to ženské medicínství

staré

ml

pes cestu, znamená to neštstí. Potkali emeslníek ráno první osobu babu, vrátí se dom a vypije

skleniku koalky,

„aby pišel na jiné

:

—

55

—

myšlénky". Potkali ale celé hejno babic, není pomoci jiné než spustit na n: „hej Vy babice, starý krabice, povzte, kde leží Drahoslavice?"

—

dobe. Jeli baba arodjnicí poádnou a s ertem tedy ve spojení, má s ním pak asté a slavné Ovšem vždy jen v noci ve dne se schze. ert zjevuje málo kdy, jen když píroda jeví se nám jaksi nepravideln („když prší a slunce Také však není každá svítí, ert máslo vrtí"). Jen „když msíek noc ke schzi píhodná. v srp, tu arodjnice jezdí na hranice". Ale dle slovanského názoru i pak jen tenkráte, když pak

je

—

byl s

v

den

ertem

ten

tedy

njaký poheb nad

zmaeným

—

radují

životem,

se

snad

nad ztracenou duší. „Hranice" jsou vždy na horách (a to u všech národ), kde se v dávných dobách dly obti, nebo kde se popravovalo. Nám nejbližší a nejznámjší hora taková je „Babia gora" „Lysá hora" v Tatrách, která je u nás práv tak povstná jako u Brocken nebo Blokksberg harcský. Všechny slovanské kmeny kolem vdí, že tam arodjnice s bsy lítají na pohební hody a sice na pometlech Slovák íká o staen „vyhlíží jako árnice z Lysé hory", práv tak jaká Polák: „wyglgda jak czarownica z Zyséj góry".

—

Nmc ;

—

56

—

Na horách tedy. A k schzích tch dje, pipíná

tomu, co se pi se obrovský kruh povstí, jež se vypravují na pástkách, vyznívají z písní, obrazí v kresbách. Umlci výtvarní již z píprav k jízd na hranice, jaksi z toiletty tedy,

utvoili celou

adu obraz.

Obyejn

arodjnice k jízd posilují doušky

se

zvláštního

kouzelného nápoje. Na devorytu Jana Buldunga sedí arodjnice nahý a v posicích trochu neslušných na zemi a vaí si nápoj nkteré jedou na kozlu již vzduchem pry. Na rytin Gheynov zdá se, že arodjnice unáší dým z vaícího nápoje se povznášející. Jinde si snáší ert baby sám v asnatém plášti svém. se dostaví na hranici celá tlupa, Luciper pedsedá. Obyejn se tu zjeví Luciper v podob kozla dle Puškinova „Husara" docela co „židák", jejž breící baby polní žábou vní. Celá slavnost je úsmškem na církevní kesanské obyeje, na zpov a mši, a užívá se pi této i erné, ;

ert

—

hostie.

arodjnice prokazují ertu

ním spsobem úctu

svou,

pak

s

zcela zvlášt-

ním

pleší (také

na zemi objevuje se ert v tanírnách, co „myslivecký mládeneek"), pak on je objímá popis toho však se vymyká belletristovi nadobro a jen ve spise vdeckém by suché konstatování nebylo od místa.

—

—

57

—

Ten „posmch" vyvolal

dsné

odvety.

arodjnic

historicky známé,

Kruté pronásledování domnlých v 15. vku bullou Innoa statisíce krvavých obtí vy-

zakvetlo

cence VIII. žádala si kesanská povra. Došlo místy tak daleko, že každá staena souzena i odsouzena pro svazek s ertem! I v starém eském soudnictví jsou stopy zbsilé obmezenosti té. Ctem pravidla:

„Kdo

áry

hanebným umním,

a

kouzly lidem na zdraví a život škodí a jedovatá lékaství prodává, k mordéi pirovnán bývá" a dále: „Kouzelník a travi meem nebo upálením strestán a žena arodjná za živa zahrabána bud." (Rybika.)

—

—

—

dnes ovšem dábel již dohospoDnes dail. Dnes už v život straší jen dti, a objevili se v umní, baví nás jen co pouhá myšlénka nebo co dobrý nápad, a poznáváme ho v salonním odve jeho jen dle tenkých lýtek, bledé pleti a minusového znamení mezi oima.

Dnes

po

náhledu

lidu

baby

sice

poád

smšn

ale jejich umní je skoro až malé. „Stará baba arovala z jemena kroupy dlala. A z prosa dlala jáhly to byly ty

ješt arují,

—

—

její

áry!" Povídá

:

se na p., že v ernošicích

„baba vysedla housata",

ale

stalo

se to dle

;

58

Prima Sobotky následovn s

vajec,

sedla

nezastudily

—

když husa slezla prozatím bába, aby se v tom ale poala se již housátka si

na

:

n

líhnout.

Dnes arují spíše ty mladé než ty staré. Kopají koení „od erné višn" a suší je na kranclích a trou v papíe trhají ekanku u cesty svazují pýení (listy) z jarého žita; posílají kytiku z laskavce a kus brotanu. A umjí ;

tak

arovat,

nkteré

z

tch

„nech

je mladý, nebo starý, však je známe i jménem, hlavních arodjnic, jedna z nich Stasa, byla kantorova dcera a

že

zblázniti se musí"

—

jmenovala elákovský na ni upozornil.

se

—

Pravé diblice jsou ty naše „mladé", Pipomínají nám samé talmudické Lilithy! obrazy z ráje, na nichž pokušitel vyobrazen pl co žena, pl co had. A pokušení sv. Antonína, u jehož nohou se svijí krásné dve s drápy na nohou.

—

A pedce se poesie louí s onmi arodjnými babami jen neáda! asto ješt k nim sáhá zpt. Rozkošn to uinil nejnovji Rudolf Baumbach. Miluje dívku; ale dívka je stežena Yšak on si staenou a on nemže k ní. pomže jen až pijde ta noc, kdy áro-

—

—

—

59

stará vtrným vírem djnice letí na hranice nesena odletí na Blokksberg :

a mezi tím, co stará já se

svým andílkem

—

s

dáblem svým,

se pomiluju.

Jana Nerudy

Žerty, hravé

:

i

dravé.

Druhé vydání.

Tiskneme

poátkem msíce

rozešleme

a

íjna 1886:

2ERTY, HRAVÉ

I

DRAVÉ

OD

0"^.3ST^^

ILT ZE !ES

TT

ID TT.

Druhé vydání.

Jméno autora

i

titul

knihy, dávno již roz-

a nenalézající se ani v seznamech antikvárních, je v pípad tom nejprostším a zárove nejlepším upozornním a doporuením. Nemluvíce ani o tom, že Neruda je spolu-

prodané

nové naší literatury, že na její vývoj ml vliv nejvydatnjší, že do dnes je nejsamorostlejší a nejvšestrannjší eský literát, uznaný cizinou beze všeho vydupávání reklam, zakladatelem,

pipomínáme feuilletonu.

tu

optn,

že je

tvrcem eského

.

Neruda ve feuilletonu je dosud nepekonán, piavý NerudOVSký feililleton nenapíše nikdo, všechen respekt máme pro mnohé naše obratné pisatele „pod áru". A jakož Nerudovy feuilletony^ dosud jsou nepekonány, tak zase z nich „Žerty, hravé dravé" klademe nej-

a

i

ponvadž

než který jiný svazek ukazují k pravé individualit geniálního našeho mistra, zahrnujíce v sob i nkteré znamenité causerie literární i divadelní, které pro Nerudu jsou tak charakteristické, pipomínajíce jeho kritickou. blahoplodnou a vydatnou innos mly na vtip ostrá satyra Nerudv šlehavý a utváení našich literárních i divadelních výše,

více

pomr

úinek pímo zázraný.

v

hravých

„Žertech,

i

dravých" jsou

práv

zahrnuta nkterá obšírnjší bodavá pojednání literární i divadelní, kárající zpátenictví i nešvar, a tím stává se nové jich vydání publikací asovou.

tém

Než

i

vtší neliterární a nedivadelní

„Žert, hravých našich veejných

humorem rzné naší s

dravých" zasahuje tak do

pomr,

biujíc neodolatelným

nešvary, osvtlujíc temné stránky

spolenosti,

úsmvem, pi

i

ás

dotýkajíc

nmž

se

slza do

bídy

oka

se

i

neštstí

vkrádá

.

.

:

že kniha ta svou pravdivostí a úinností, vahou každého svého slova, v novém svém vydání

bude publikací nanejvýše závažnou a vysoko vynikající v záplav frasí a jalovosti.

Aby

znamenitá

tato

byla pístupna cházeti bude

každému

kniha Nerudova bez rozdílu, vy-

v sešitech po 20

kr.,

které rychle za sebou následovati budou. Všech sešit bude 9. (Formát knihy bude tentýž jako

pi

ostatních feuilletonech Nerudových.)

Po ukonení „Žert, hravých následovati

budou téhož

„Drobné klepy",

autora

„Proti srsti" a

Doporuujeme nový podnik

pátelm

dravých"

i

nové j.

sbírky v.

svj

všem

krásného písemnictví.

F.

TOPI,

knihkupectví

a

nakladatelství . 9. Simáka.)

v Praze, Ferdinandova t.

(Díve knihkupectví

F.

'«

m

rwfc£*J"^

kT&x* f*\v^l

»* '&

§}%>

«£\"^& JS^ar /

#$^

a*

PG 5003 N47

Neruda, Jan "Baby"

PLEASE

CARDS OR

DO NOT REMOVE

SLIPS

UNIVERSITY

FROM

THIS

OF TORONTO

POCKET

LIBRARY

l

i

O

T-

li

CD

l

O)

iO !Q_

co

S

H

Víi

)Mh*k v

>-

EríM

íIl

..-

:-?

MM. -ŠL

m