trojský Miroslav Bobek lev ze zápisníku ředitele zoo

Miroslav Bobek

trojský

lev

ze zápisníku ředitele zoo

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Text © Miroslav Bobek, 2014–2016 Návrh obálky © Štěpán Kotrba, 2016 Grafická úprava a sazba © Marek Václavík České vydání © Radioservis, a. s., 2016 ISBN 978-80-87530-79-5

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS218289

Obsah Úvodem . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Daleká cesta domů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Esemeska z Mongolska . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Slon ze Zimního paláce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příliš malá Noemova archa . . . . . . . . . . . . . . . . Smutný příběh se špetkou naděje . . . . . . . . . . Pěticípé hvězdy na pozadí . . . . . . . . . . . . . . . . . Přísně tajné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nejstarší „česká“ zoo aneb Za Válečkem do Vratislavi . . . . . . . . . . . . Procházkovi lvi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . V Krysím chrámu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rekordmanka FHF . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Za Sulejmanem do Brixenu . . . . . . . . . . . . . . . . Šnek aktivista . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lvi na státní úrovni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Nešťastná Jiřinka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Stařečci a stařenky v českých zoo . . . . . . . . . . Za tajemným kha‑nyou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Několik poznámek k evolučnímu vývoji tuk‑tuků . . . . . . . . . . . . . . Zvěřinec v obchoďáku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Skvělá zpráva o Janitě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lumpepark . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslední mládě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rychlostní rekordmani . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První zoo v Evropě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 700 sklenic kompotu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Chrám Opičích zlodějů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Velikonoční příběh . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zakladatel a první ředitel Zoo Praha . . . . . . . .

11 14 16 18 21 24 27 30 33 35 38 40 42 46 49 51 54 56 60 63 65 67 69 71 73 75 77 79 81


Vražda v Kantonu a cvrčci v Šanghaji . . . . . . . Zoo v zoo . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Od pavouka k robotovi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Deset důležitých upozornění . . . . . . . . . . . . . . Pozdrav ze zoologické zahrady v Berlíně, 19/7 1903 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Poslední svého druhu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Pomohli jsme v Tbilisi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Agama pro kontrarozvědku . . . . . . . . . . . . . . . . Pátý Návrat divokých koní . . . . . . . . . . . . . . . . . Velmi křehké vztahy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Papírová SMS . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Návrat Kamova syna . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dračí mláďata z Dinárského krasu . . . . . . . . . Mládě z Afrického domu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dobří holubi se vracejí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Více chladu ledním medvědům! . . . . . . . . . . . Zvěřinec na Ferdinandově výšině . . . . . . . . . . Jméno pro lachtana . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Megamšice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Bůh Radegast v pražské zoo . . . . . . . . . . . . . . . Z Ulánbátaru . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prezidentští medvědi . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Tapíří rok . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Sloní moč . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . První česká doktorka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Lvi ze státního znaku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dvě z nespočtu fotografií. Přispět ke změně může každý z nás . . . . . . . . Sára a pruhovaný králík . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Konec rozletu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Zvířecí kapela z Makotřas a hrabě Dlouhý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Příšera od Čchung‑čchingu a štědrý Ježíšek v Praze . . . . . . . . . . . . . . . . . . .

84 89 91 93 95 98 103 106 108 114 117 121 123 127 130 132 135 138 140 142 145 146 150 152 154 157 161 164 167 169 173


Který druh vymizel v roce, kdy jste se narodili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 176 Nejvzácnější a nejkrásnější „straka“ v Praze . 181 Dájinka a tygře . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 183 Kde objevovat dosud neznámé druhy? V pet shopu nebo na Facebooku! . . . . . . . . . . 186 Červený a Modrý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 189 Chyť mě, když to dokážeš . . . . . . . . . . . . . . . . . . 192 Rejstřík živočichů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 200 Autoři fotografií a ilustrací . . . . . . . . . . . . . . . . . 205


Úvodem Výběr textů do této knížky dokončuji v hotelu Galle Face v Kolombu. Naposled přemýšlím, jestli přece jen ještě něco nevyřadit, a shodou okolností přímo proti mně visí portrét Antona Pavloviče Čechova. A. P. Čechov patřil mezi řadu celebrit, které v „nejstarším hotelu na východ od Suezu“, slavném Galle Face, alespoň krátce pobyly. V jeho případě se tak stalo roku 1890, kdy si během tří dnů a dvou nocí strávených na Cejlonu nejenom – jak sám píše – „užil dosyta palmových hájů a bronzových žen“, ale rovněž si zde pořídil tři promyky. Všechny je dovezl do Ruska a jednu z nich o rok později věnoval moskevské zoologické zahradě. Na výstavě, jež byla předloni uspořádána k jejímu stopadesátému výročí, byl díky tomu i s promykou vyobrazen mezi nejvýznamnějšími donátory Zoo Moskva, mimo jiné po boku cara Alexandra II., který jí daroval slona, nebo Ismaíla Paši, jenž její kolekce obohatil o pštrosa a zebru. Příběhy spojené se zvířaty čekají všude, a tak i v pořadí třetí výbor článků, které týden co týden píši do novin, se často vzdálí pražské zoologické zahradě v prostoru i v čase – ale vždycky se do ní zase vrátí. Po Bobcích od Bobka a Žirafě na pondělí má ostatně tahle knížka Troju i přímo v názvu.

11


Když jsem před více než šesti lety s každotýdenním psaním začínal, měl jsem limit 1200 znaků a jenom asi každý třetí sloupek mohl být o zvířatech. Ale jak v Poznámkách na krabičkách od sirek napsal Umberto Eco, „přijde týden, kdy budete chtít něco říct, a bylo by vám líto, kdybyste neměli kde to říct“. Tím více jsem vděčen redakci Deníků, kam píši v posledních letech, že mi poskytuje naprostou volnost jak v tématech mých příspěvků, tak v jejich rozsahu. Z asi devadesáti textů, které vznikly za posledního půldruhého roku, jsem jich vybral čtyřiašedesát. Až na nemnoho výjimek, u nichž je to uvedeno, vyšly v pondělním vydání Pražského deníku a středočeských Deníků a pro účely tohoto výboru jsem je poskládal zhruba do pořadí, v jakém jsem je psal, byť někdy kvůli různým aktuálnějším tématům vyšly daleko později. Některé z nich jsem pro toto knižní vydání ještě upravil, rozšířil anebo doplnil douškou. Za pomoc s přípravou Trojského lva děkuji zejména své manželce Kláře, která je i první čtenářkou mých článků, dále redaktorovi Milanovi Pokornému a v neposlední řadě také všem, kdo si rukopis před vydáním přečetli a upozornili mě na různé nepřesnosti. Jak se při takových příležitostech správně píše, za chyby, které v knížce i tak zůstanou, už může jenom autor. Doufám, že jich bude co nejméně. Což mi připomíná, že bych si měl raději ještě ověřit, kolik promyk že si Anton Pavlovič na Cejlonu koupil…

12 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Naštěstí je v Galle Face dobré internetové připojení. Ano, byly skutečně tři, dva samci a jedna samice. Zatímco prvního ze samců cestou z Cejlonu pojmenovali námořníci Svoloč, jména pro druhého samce a samičku vybral sám Čechov: Viktor Krylov podle dramatika, kterého neměl v oblibě, a Omutovová podle významné moskevské herečky. Miroslav Bobek, Kolombo, 11. ledna 2016 P. S.: Úplně na poslední chvíli jsem do této kni‑ hy doplnil ještě pětašedesátý text. Pojednává o velkém honu na uprchnuvší ibisy skalní.

13


Daleká cesta domů Příště si musíme vzít rukavice. A péřovky. A taky oteplovačky. V letounu CASA C‑295M vzdušných sil Armády České republiky byla teplota jako v ledničce. Nějakých osm devět stupňů. Klimatizace, z níž na nás fičel ledový vzduch, se obalovala námrazou, a když jsme ji stírali, jako by v kabině lehce sněžilo. Nízkou teplotu vyžadovaly tři klisny koní Převalského umístěné v přepravních boxech. Čím chladněji bylo v letadle, tím lépe snášely dlouhou cestu. Naštěstí jinak probíhal letecký transport Ully, Gretel a Bayan bez sebemenších komplikací. Všechnu smůlu jsme si snad vybrali už v Čechách… Vyřízení formalit během mezipřistání v Kazani i v Novosibirsku proběhlo až neuvěřitelně rychle a sedmnáct a půl hodiny po startu ve Kbelích dosedl armádní letoun CASA na nezpevněné dráze letiště v západomongolském Bulgan Sumu. Vystoupili jsme do třicetistupňového horka a okamžitě začala překládka transportních boxů s klisnami na náklaďáky. Přes boxy jsme natáhli houně prolité vodou, aby je během jízdy alespoň do určité míry ochlazovaly. Také v Bulgan Sumu proběhly všechny administrativní úkony rekordní rychlostí a zbývalo už jen necelých dvě stě kilometrů do Tachin Talu. Přerušovaly je zastávky 14


na napojení koní a chlazení aut – jedna fanka vody střídavě k vypití klisně a jedna na chladič –, ale ještě před západem slunce jsme byli na místě. Rangeři vyložili boxy, srovnali je do řady – a pak už mohly všechny tři klisny vyběhnout na půdu, kde žili jejich předkové. Ve středu 2. července 2014 ve 21.10 místního času (v Praze bylo 15.10) opustily klisny jedna po druhé své přepravní boxy. Gretel, Bayan a Ulla jsou doma, v přísně chráněné oblasti Gobi B. Čtyřiadvacet hodin od startu vojenského letadla CASA ze Kbel se tak završil čtvrtý Návrat divokých koní. Tentokrát proběhl v rekordně krátkém čase. 4. 7. 2014 (Mladá fronta DNES Praha a střední Čechy)

15


Esemeska z Mongolska Horskými údolími jsme se přiblížili vesnici Bidž na okraji Gobi. „Budeš si chtít zavolat?“ zeptal se mě Sajchana. Přikývl jsem. Sajchana dojel k domku na malém návrší. „Říká se tomu tady U bílého kamene a Ganbátar mi odtud vždycky volá. Je tu mnohem lepší signál než z těch schůdků, které má v Tachin Talu.“ O schůdcích uprostřed rozlehlé pláně, na něž je třeba vystoupat, aby se zvýšila šance na zachycení signálu mobilní sítě, jsem svého času už psal. Byl to pro mne dosud nejexotičtější způsob telefonování, jaký jsem v Mongolsku poznal. Stanoviště U bílého kamene vypadalo vedle toho úplně prozaicky. „Tady někde by to mělo být,“ ukázal Sajchana a vypnul motor. Vystoupil jsem a zapnul svůj mobilní telefon. Nic. „To je divné,“ poznamenal Sajchana a zavolal na poblíž postávající děti. „Potřebujeme si zavolat.“ Ukázalo se, že jsme na nesprávném místě, byť jen o pár desítek metrů. Děti mě vedly z kopce dolů, směrem do širokého údolí, kam by podle všech mých zkušeností neměl žádný signál dosáhnout. Nakonec se zastavily ve svahu u velkého světlého kamene a ukázaly mi, ať si na něj stoupnu. 16


Během okamžiku se mi z něj telefon přihlásil do sítě! „Tak co, dovolal ses?“ zeptal se Sajchana, když jsem se vrátil k autu. Zavrtěl jsem hlavou. „Ale esemeska odešla.“ „Tak aspoň něco,“ odpověděl Sajchana. „Buď rád, žes tím svým iPhonem nemusel házet.“ „Házet?“ „To neznáš? U nás se to tak dělává. Vyhodíš mobil čtyři pět metrů do výšky a doufáš, že se přihlásí do sítě a odešle esemesku.“ Pak se znovu podíval na můj chytrý telefon. „Jenže s tímhle bych to raději nezkoušel.“ 21. 7. 2014

17


Slon ze Zimního paláce V Zimním paláci na okraji Ulánbátaru je vedle řady uměleckých děl, pozoruhodností a náboženských i historických památek možné spatřit rovněž kolekci prastarých vycpanin: tygra s kořistí v tlamě, vzpřímeného lva, pásovce, ano, dokonce i mravenečníka, a mnoho dalších savců, ptáků, plazů a obojživelníků. V průvodcích se uvádí, že mnohá z těchto zvířat žila v malé zoologické zahradě či spíše menažerii Osmého Bogdgegéna – hlavy mongolských lámaistů a vtělení Živoucího Buddhy –, ale pravděpodobnějším se jeví, že si je naráz, jako jednu sbírku, pořídil už vycpaná roku 1901 z Hamburku. Je nesmírně obtížné dozvědět se v krátkém čase podrobnosti o době vzdálené víc než sto let a o osobě ze zcela jiného kulturního okruhu, kterou navíc už za jejího života zakrýval opar tajemnosti. Pravdou však je, že Osmý Bogdgegén (1869–1924), v dnešní mongolské azbuce plným jménem Богд Живзундамба Агваанлувсанчойжинямданзанванчүг, byl nejen milovníkem čistokrevných psů, ale choval i další zvířata. Tím nejvýznamnějším se stal roku 1914 slon indický. Skutečně, uprostřed Asie, v dnešním Ulánbátaru, dříve známém jako Urga a v dotčené době jako Níslel churé, žil v letech kolem první světové války slon. A stejně jako mnoho jiných slonů, kteří byli darováni v různých dobách různým vládcům, absolvoval 18 Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

výjimečnou cestu a jeho osudy byly bezprostředně spjaty s dějinnými událostmi. Když v roce 1911 padla dynastie Čching, od Číny se oddělily Tibet a Vnější Mongolsko. Vzápětí se Osmý Bogdgegén stal s podporou Rusů nejen náboženským, nýbrž jako Bogd‑chán i světským vládcem samostatného mongolského státu. První delegace, kterou vyslal do zahraničí, směřovala do Ruska. A právě tato výprava pořídila pro Osmého Bogdgegéna – a nyní již i Bogd‑chána – hnědě zbarveného slona menšího vzrůstu. Stalo se tak údajně v Krasnojarsku a bylo za něj vyplaceno přes dvacet tisíc rublů. (Když jsem se snažil zjistit, kolik by to mohlo obnášet v dnešní měně, dobral jsem se nějakých šesti milionů korun; tento odhad ale berte s velkou rezervou.) Slona bylo z dva tisíce kilometrů vzdáleného Krasnojarsku velmi obtížné k Bogd ‑chánovi do Urgy dopravit. Podle informací, které jsou k dispozici, putoval tento slon od jara roku 1913 celých osm měsíců, střídavě vlakem a po svých, až do burjatské Kjachty. Tam přezimoval a od začátku následujícího jara trvalo další tři měsíce, než dorazil do cíle. Neméně obtížný pak musel být v Urze jeho chov. Zimní teploty tu běžně klesají pod minus čtyřicet stupňů, a tak byl na jižní straně Zimního paláce vybudován vytápěný dřevěný „sloninec“ s výběhem. O slona se starali tři lámové, kteří za něj i obětovali a četli modlitby, aby ho ochránili. Jídelníček mu vylepšovali knedlíčky vařenými v páře, přetaveným jačím máslem a červenými švestkami. 19


trojský Miroslav Bobek lev ze zápisníku ředitele zoo

Recommend Documents