Miroslav Skačáni
Mudr. Miroslav Skačáni se narodil 23. května 1950 v Bratislavě. Vystudoval Lékařskou fakutu Univezity Komenského v Bratislavě, pracoval v Trenčíně a Bratislavě a od roku 1995 žije v Jihlavě. Je odborným lékařempsychiatrem. Jeho manželka je české národnosti, rovněž lékařka. Mají spolu dva syny. Je členem Obce spisovatelů České republiky i Východočeské obce spisovatelů.
Vraždy ze závisti
Téma nemocničních vražd zaujalo autora, povoláním psychiatra, k napsání fiktivního kriminálního příběhu. V něm vykresluje možné duševní hnutí vraha, který se ze závisti k lékařům odhodlá v nemocnici zabíjet. Dramatický příběh nepostrádá prvky napínavé četby a autorova znalost prostředí dodává knize na autentičnosti.
Miroslav Skačáni
Vraždy ze závisti
2015
Všechna práva vyhrazena. Žádná část této tištěné či elektronické knihy nesmí být reprodukována a šířena v papírové, elektronické či jiné podobě bez předchozího písemného souhlasu nakladatele. Neoprávněné užití této knihy bude trestně stíháno. Používání elektronické verze knihy je umožněno jen osobě, která ji legálně nabyla, a jen pro její osobní a vnitřní potřeby v rozsahu stanoveném autorským zákonem. Elektronická kniha je datový soubor, který lze užívat pouze v takové formě, v jaké jej lze stáhnout z portálu. Jakékoliv neoprávněné užití elektronické knihy nebo její části, spočívající např. v kopírování, úpravách, prodeji, pronajímání, půjčování, sdělování veřejnosti nebo jakémkoliv druhu obchodování nebo neobchodního šíření je zakázáno! Zejména je zakázána jakákoliv konverze datového souboru nebo extrakce části nebo celého textu, umisťování textu na servery, ze kterých je možno tento soubor dále stahovat, přitom není rozhodující, kdo takového sdílení umožnil. Je zakázáno sdělování údajů o uživatelském účtu jiným osobám, zasahování do technických prostředků, které chrání elektronickou knihu, případně omezují rozsah jejího užití. Uživatel také není oprávněn jakkoliv testovat, zkoušet či obcházet technické zabezpečení elektronické knihy.
© Miroslav Skačáni, 2015 © INDEART, 2015 www.indeart.cz 978-80-7519-088-8 (PDF)
„Nezabiješ!“ (Páté přikázání)
Čas od času prolétla médii zpráva, ţe ten či onen zdravotnický nebo sociální pracovník, který měl pečovat o zdravotně postiţené nebo staré lidi, převáţně ze zištných důvodů, aby se zmocnil jejich majetku nebo peněz, posílal bezbranné lidi na onen svět. Bylo to všechno ale hodně vzdálené, pokaţdé za hranicemi našeho státu, nebo dokonce na jiném kontinentu. Nikdy mě nenapadlo, ţe by se něco podobného mohlo stát i v naší republice, i kdyţ většina případů se odehrála v zemích stejně civilizovaných, jako je ta naše. Nepochybně stejný názor sdílela i převáţná většina našich obyvatel. Kdyţ jsme se před několika měsíci z médií dozvěděli, ţe podobný případ se stal i u nás, byl to šok. Šok nejenom pro mě, ale i pro většinu lidí, kteří stejně jako já ţili v přesvědčení, ţe něco takového je moţné jenom kdesi daleko od nás. Jako by ta pomyslná kulka, která doposud byla hodně vzdálená a zasahovala lidi, kteří pro nás byli cizí a byli nám úplně lhostejní, trefila někoho těsně vedle nás. Kolik chybělo, abychom některou z těch obětí byli právě my sami nebo někdo z našich blízkých? Kdyţ jsem v novinách četl první zprávy o případu z jedné naší nemocnice, v mysli se mi vynořil obraz člověka, jehoţ jsem znal před třiceti lety, kdy jsem jako mladý lékař nastoupil na své první oddělení v okresní nemocnici. Ano, byl to on. Viděl jsem ho úplně zřetelně. Ty tři desítky let, jeţ uběhly od té doby, jeho obraz vůbec nezměnily. Ten člověk pracoval jako sanitář. Mladý, značně zakomplexovaný muţ, který svou inteligencí daleko převyšoval ostatní sanitáře, zdravotní sestry a řekl bych, ţe i většinu lékařů nemocnice. Po několika neúspěšných pokusech dostat se ke studiu na lékařskou fakultu si vybral práci sanitáře. Ten člověk nás nenáviděl, ţárlil na nás, a především nám všem záviděl. Záviděl nám, ţe jsme lékaři, a snaţil
se nám v rámci svých omezených moţností škodit. Jednou se nám ztratila sloţka z chorobopisu, jindy výsledky nějakých důleţitých vyšetření a bylo zřejmé, ţe k tomu, aby nám nadělal problémy, neváhal zneuţít i pacienty oddělení – jednou měl někdo nečekaně průjem, pak jsme jiného pacienta nemohli ráno vzbudit, jak hluboko spal, jistě po léku, který mu uvedený sanitář „omylem“ podal. Čas od času partneři lékařů dostali anonym na svého manţela nebo manţelku, s kým má dotyčná osoba poměr, coţ jednou téměř vyústilo ve skutečnou vraţdu, kdy ţárlivý manţel jedné ze zdravotních sester skoro zabil jednoho mého kolegu – lékaře. Snaţili jsme se sanitáři některý z jeho přečinů dokázat, ale díky své vysoké inteligenci byl schopen zamaskovat stopy tak, ţe se nám to nikdy nepodařilo. „Ten chlap by byl schopen i zabít,“ vykřikl jednou v rozčilení jeden z našich kolegů, nejstarší z nás, kdyţ se mu opět ztratilo něco ze šuplíku v pracovním stole. To byla taky jedna z oblíbených činností toho člověka. „A moţná nejenom nás!“ s hrůzou v hlase zareagovala na jeho výkřik kolegyně lékařka. „Asi nejraději nás všechny, ale jsem přesvědčen, ţe by mu stačilo povraţdit naše pacienty, abychom z toho měli problémy,“ suše konstatoval kolega. Kdyţ jsem se nad jeho slovy zamyslel, dal jsem mu za pravdu. Klidně by vraţdil i pacienty, kdyby věděl, ţe z toho pro nás vzniknou nějaké těţkosti. A určitě s největším poţitkem by vraţdil pacienty našeho staršího kolegy. Náš kolega měl totiţ jednu negativní povahovou vlastnost – vyvyšovat se nad lidi. A dotyčnému sanitáři často dával najevo, ţe je pro něho obyčejnou nulou. Nebylo tedy divu, ţe právě on se častěji neţ my ostatní stával terčem „útoků“ dotyčného mladého muţe. Bylo mi ale jasné, ţe je prakticky vyloučené, aby taková situace u nás na oddělení někdy nastala. V našem oboru bylo úmrtí na oddělení skutečně nepříliš běţné a kaţdá nečekaná a nevysvětlitelná smrt by určitě rozběhla kolotoč vyšetřování, jak k ní mohlo dojít, a nepochybně by vedla i k odhalení moţného pachatele. Byl jsem ale díky své nadměrné představivosti schopen si docela ţivě představit, jak by k takovým vraţdám mohlo docházet na některém jiném oddělení, kde smrt pacientů není aţ takovou zvláštností.
Z titulu své profese psychiatra jsem měl dotyčného sanitáře velmi dobře „přečteného“ a byl jsem schopen odhadnout, jakým směrem by se asi ubíraly jeho kroky, kdyby se k něčemu takovému odhodlal. Kdybych dal v té době své představy na papír, vznikla by úplně stejná kníţka, jako je tato. Nepochybně by se ale před těmi desítkami let setkala s nepochopením, výsměchem nebo v nejlepším případě zařazením do oblasti sci-fi . Aby vůbec tento příběh mohl nabýt reálných kontur, muselo se přihodit něco, co v našem myšlení úplně změnilo pohled na to, ţe podobné případy se mohou stát i u nás a ta pomyslná „kulka“ můţe zasáhnout kaţdého z nás. Ţe nejsme jiní neţ lidé z okolních zemí, ţe jedinci, jiţ se určitým způsobem mohou vymykat z řad běţných sociálních norem a mohou dělat činy, které tyto normy výrazně narušují, jsou přítomni i mezi námi, chodí mezi námi, komunikují s námi a pak jednají způsobem, jenţ je v rozporu nejenom se zákony, ale i s etickými normami naší kultury. Kníţka, jejímţ úvodem jsou tato slova, nepojednává o současném případu vraţd v jedné okresní nemocnici. Jak jsem uvedl, je jenom fikcí o člověku, kterého jsem znal před mnoha lety, pohledem na jeho psychiku, myšlení a nenormální touhy, jeţ se v jeho případě s největší pravděpodobností nikdy nenaplnily. Podobnost s problematikou uvedených případů je čistě náhodná. Události, které byly zaznamenány v posledních desetiletích, byly jen motivem k napsání této kníţky. Také případná podobnost s aktéry některého z těchto případů je čistě náhodná. Kromě údajů uvedených v médiích jsem neměl moţnost nahlédnout do detailů ţádného z uvedených případů, a to ani toho, jenţ se odehrál v naší republice. Ponechám na čtenáři samém, aby si uvědomil, jak nebezpečným se můţe stát jedinec, který je osobnostně subnormní a jemuţ vnější okolnosti umoţní rozhodovat o osudech lidí. To ostatně ve velkém měřítku potvrdila i historie jako taková. Je nutné zamyslet se i nad tím, jak účinně předcházet tomu, aby k podobným excesům v budoucnu nemohlo docházet a aby na svých místech při
práci s lidmi byli ti, jiţ tam skutečně patří, a to nejenom po stránce odborné, ale i lidské.
I. Daniel pomalu zavřel dveře do místnosti, v níţ strávil posledních asi deset minut. Udělal několik kroků směrem k oknu a svalil se do volného křesla, které stálo trochu bokem od ostatních křesel a ţidlí obsazených mladými lidmi. Přivřel oči a zhluboka vydechl. Takţe konec, pomyslel si. Ano, konec, poslední pokus v ţivotě je za ním. Napětí, jeţ pociťoval v posledních dnech, se pomalu ztrácelo. Podíval se na hodinky. Půl druhé. Byl jedním z posledních z jejich skupiny, kteří absolvovali tu torturu ústního zkoušení. Rozhlédl se kolem sebe. Úzká chodba uţ byla poloprázdná. Většina těch, kdo se účastnili ústních pohovorů, byla uţ pryč. Jak jim všem bylo pracovnicí děkanátu sděleno, počítač zpracuje výsledky tak do šestnácté hodiny a ty pak budou vyvěšeny ve velkém sále v přízemí budovy. Ano, Daniel byl na přijímací zkoušce. Ještě jednou se podíval kolem sebe. Všichni ti, kteří se společně s ním pokoušeli probít sítem zkoušky do prvního ročníku lékařské fakulty, byli ve věku kolem devatenácti let. Cítil se mezi nimi jako stařík. Vţdyť před několika dny mu bylo rovných pětadvacet. Bylo to jistě správné rozhodnutí, ţe v tomhle roce s těmi pokusy dostat se na některou z lékařských fakult v republice skončí. Opět zavřel oči. Před jeho vnitřním zrakem defi lovalo posledních šest let jeho ţivota. Viděl sám sebe jako čerstvého maturanta. Moc se neučil, ale maturitu zvládl celkem bez problémů. Z jeho třídy na gymnáziu se na medicínu hlásilo šest lidí. Tlustá Veronika to vzdala po prvním pokusu a nastoupila na jakousi technickou fakultu. Tři další udělali přijímačky na první pokus a na odvolání, doslova s odřenýma ušima, se po třech neúspěšných pokusech dostal na studia medicíny i poslední Jarda Vomáčka. Ten Vomáčka, jehoţ znal od dětství a který na gymnáziu prolézal z ročníku do ročníku spíše z laskavosti gymnaziálních profesorů neţ pro své znalosti. Ano, uměl to s nimi se všemi. Ten jeho nevinný pohled musel učarovat všem profesorkám bez ohledu na věk a překvapivě si bůhví
čím dokázal na svoji stranu získat i všechny profesory. A tenhle Vomáčka dostal moţnost pokusit se zvládnout náročné studium medicíny a získat titul doktora. Daniel musel uznat, ţe přijímací zkoušky hodně podcenil. Věděl, ţe fyzika je jeho slabina, ani v chemii nikdy neexceloval, ale věřil, ţe i přesto to zvládne. Ale uţ první pokus v Praze byl pro něj zklamáním. Jenom něco přes sto uchazečů z těch asi šestnácti set, jiţ se dostavili ke zkouškám, skončilo za ním. Pro něj byl vyhrazen poslední list na vývěsce mezi těmi nejhoršími. A následovaly další neúspěchy. Šestisté padesáté místo mezi více neţ tisícovkou uchazečů bylo jeho maximem. Celý rok se jenom tak flákal. Občas nějaká ta brigáda, ale o ţádnou kloudnou práci nezavadil. Nechtělo se mu pracovat za téměř minimální plat. On, který mířil podstatně výš. Vţdyť lékařské povolání bylo jeho snem. A sny se musí plnit. Ani jej nenapadlo, ţe by mohl zkusit studium na jiné vysoké škole, ať uţ technického nebo ekonomického směru. Byl přímo posedlý myšlenkou stát se lékařem, o ničem jiném ho nenapadlo ani uvaţovat. Další červen. Opět se přihlásil na všechny fakulty a absolvoval všechny zkoušky, jeţ bylo moţné absolvovat. A opět nic. Ani se tomu moc nedivil. Po celý rok se do kníţek ani nepodíval a to, co uměl k maturitě, uţ dávno zapomněl. Nejvíc ze všeho mu vadily vyčítavé pohledy a poznámky jeho matky. Jedináček, kterého musela ţivit stárnoucí matka ze svého nízkého platu. Celý rok ji konejšil, ţe přece nezačne kdesi zbytečně pracovat, kdyţ za pár měsíců uţ bude studovat v Praze nebo Brně. Po druhých neúspěších se rozhodl pokusit se najít přiměřené místo, ale nebylo to lehké. Gymnaziální vzdělání mu moc moţností nedávalo. S blíţícím se červnem jeho odhodlání stoupalo. Poţádal své profesory chemie i fyziky z gymnázia, zda by jej mohli doučovat. Uspěl. Snaţil se, jak se jenom dalo, i kdyţ měl pocit, ţe se za ty dva roky úplně zapomněl učit. Jako by jeho mozek uţ nebyl schopen přijímat další vědomosti. Bylo to trápení, ale i tak věřil, ţe teď to zvládne.
Hned první pokus vypadal nadějně. Po písemných zkouškách byl jen dvacet míst pod čarou, jeţ znamenala jeho splněný sen. A pak přišla ústní zkouška. Ne, tu otázku z fyziky nebyl schopen zodpovědět. Nikdy nic takového neslyšel. Moţná, ţe se to kdysi učili, ale nic si z toho nepamatoval. Třísté pořadí nedávalo ţádnou šanci dostat se na fakultu alespoň na odvolání. Nic, opět nic. A další pokusy dopadly ještě hůř. A opět jenom náhodné práce, stále větší problémy s matkou, která ze svého vdovského důchodu a mizerného platu uţ nebyla schopna ani ochotna ho dál ţivit. Zkusil se připravit na přijímací zkoušky sám. Nikdy v ţivotě tolik neseděl nad knihami, jako tomu bylo ty dva měsíce. A opět nic. Snad nejhorší výsledky ze všech pokusů za všechny čtyři roky. Strýc mu našel celkem klidnou a slušně placenou práci v nějaké fi rmě. Jaro opět zaklepalo na dveře a Daniel učinil další pokus připravit se ke zkouškám. Ale jeho odhodlání překazila láska. Jako by ji na něj seslal sám ďábel, aby mu zabránila dostat se na vysněnou školu. Nebyl schopen se soustředit na učení a přijímací zkoušky dělal jako ve snách. City jeho mysl úplně oslepily. A jak zkoušky skončily (samozřejmě zase s neúspěchem), pominula i láska. Jeho vyvolená odjela pracovat do ciziny a uţ se neozvala. Jeho novou láskou se na nejbliţších několik měsíců stal alkohol. Matka ho vyhodila z domu. Ani se na ni nezlobil. Proč? Vţdyť ţít s věčně opilým synem, jenţ nemá peníze, nemohlo být pro ni vůbec lehké. Naštěstí s novým rokem jako by do něj vešla nová míza. Dokázal se alkoholu zbavit. Nebylo to lehké, ale především musel opustit svoji starou partu, která jej provázela posledního půl roku. Sehnal si literaturu a pustil se do učení. A současně se rozhodl, ţe to budou jeho poslední pokusy. Šest let boje. Ano, pořád touţil být lékařem. A opět neúspěchy. A dnes poslední pokus. Po písemné části zkoušek se pohyboval kolem dvoustého místa. Kdyby náhle zrušili ústní část zkoušek, jako se občas kvůli počasí zruší druhé kolo soutěţí ve skocích na lyţích, znamenalo by to pro něj vytouţený úspěch.
Kdyţ vkročil do místnůstky plné květin a uviděl před sebou zkušební komisi, jako by se mu v té chvíli zavřely všechny dveře, jeho ţivot skončil a jeho touhy zůstaly navţdy nenaplněné. Měl pocit, ţe ti tři se na něj dívají jako supi, co chtějí sníst svoji kořist. „Vám je uţ pětadvacet let, ţe, pane Michálku?“ zeptal se jej předseda komise, aniţ by zvedl hlavu. Danielovi vyschlo v krku. Začíná to špatně. „Ano,“ zašeptal. Předseda komise sepjal ruce a udiveně se na něj podíval. „Ale neţ skončíte studium, bude vám více neţ třicet let. Není to pozdě začínat s tak náročným povoláním, jako je lékař?“ Daniel chtěl něco říct, ale neměl sil. Bylo mu jasné, ţe tady nemá šanci. Ty otázky, jeţ dostal, nebyly ani těţké, ale po tom šokujícím úvodu uţ nebyl schopen se soustředit. A tak před chvílí zavřel dveře zkušební místnosti a teď seděl v křesle. Cítil se osamoceně. Úplně sám na celém světě. Bylo mu jasné, ţe se rozhodl správně. Vţdyť mu to jasně naznačil i předseda komise. Nemá tady co dělat. Ale vţdyť znal i mnohem starší studenty! Ale začínající více neţ třicetiletý lékař? Neţ udělá atestační zkoušky, bude mu nejméně šestatřicet, snad i víc. A v délce praxe bude po celý ţivot zaostávat za těmi ostatními, kteří začali studovat v devatenácti. Ti lidé kolem, co se nervózně pohupovali na ţidlích nebo procházeli po chodbě, byli ještě mladí. Cítil se nejenom osamocený, ale i starý, hodně starý. Jako by za tu poslední chvíli zestárl nejméně o deset let. Jeho sny se rozplývaly. Ne, ještě má dvě hodiny. Dvě hodiny naděje, ţe to vyjde. Moţná se ti tři nad ním smilovali a dali mu hodně bodů, aby se na tu školu dostal. Moţná, ţe kdyţ vyšel ven, ta mladá asistentka, co se na něj celkem mile a s účastí dívala, se usmála na toho bručouna předsedu komise, asi nějakého zbytečně důleţitého profesora, a vymohla na něm, aby chudáka mladého muţe tak netrápili a umoţnili mu stát se lékařem.
Všechno se v něm vzepjalo. Proč nemůţe být lékařem? Proč?! Vţdyť to byl jeho dávný sen. Uţ jako dítě vyšetřoval babky fonendoskopem, jejţ mu kdysi daroval jeden ze sousedů, který byl lékařem. Touţil lidem pomáhat, léčit je, uzdravovat. A po večerech potají četl zdravovědu, kterou měli doma a jiţ jeho matka asi zdědila ještě po svých rodičích. Proč nemůţe studovat tak jako stovky těch ostatních, kteří ty přijímací zkoušky udělali? Vţdyť medicína není jenom o fyzice nebo chemii. A on by se učil! Klidně i celé noci, aby to zvládl. Nebál by se ţádného z předmětů. Jistě by tu školu dodělal. Znal několik lékařů. Byli to lidé jako ostatní. Byli mezi nimi takoví, jichţ si váţil jako nikoho jiného, ale i takoví, kterým by nesvěřil do péče ani svého psa. Jistě, v kaţdé profesi se najdou ti dobří i ti špatní. A on by byl tím dobrým. Váţil by si lidí a pomáhal by jim ze všech sil. A takoví, jako ta komise, mu v tom uţ tolikrát zabránili. K čemu jsou dobré ty přijímací zkoušky? Vţdyť ani při nejlepší vůli nemohou být spravedlivé. Moţná ty testy ještě jakţ takţ, ale ústní zkoušky? Tam přece sehrává důleţitou roli i lidský faktor. A na ten on zatím pokaţdé doplatil. Minuty ubíhaly pomalu. Chodba se uţ vyprázdnila, zůstaly tam jenom dvě dívky, které si spolu pořád povídaly. Neměl chvíli klidu. Měl by se jít raději někam projít. Podíval se na hodiny. Byly pomalu čtyři. Za chvilku uţ to bude venku. Po schodech vyběhla dívčina a zamávala na holky. „Evo, Jano, pojďte, uţ to tam věší.“ Dívky vstaly a rychle se vzdálily směrem ke schodům. Daniel zůstal na chodbě sám. Ještě chvíli počká, neţ zástupy před výsledkovými listinami zmizí. Pak se v klidu podívá. Má přece času dost. Alespoň si ještě o chvíli prodlouţí naději, ţe mu to na poslední pokus vyšlo. Hodiny ukazovaly téměř půl páté, kdyţ pomalu sešel po schodech do vestibulu. Uviděl je z dálky. Ty papíry plné jmen, jeţ visely na improvizovaných stojanech. Kolem nich se motalo uţ jenom několik opozdilců.
Tak odkud začít, pomyslel si. Začne od konce. Poslední místo, zasmál se útrpně. Jakýsi Štěpán Silný. Tak Štěpáne, tobě to tedy nevyšlo. Ale jsi ještě mladý, šanci určitě budeš mít. Předposlední Jarmila Veselá. Tak Jarmilo, ty dnes taky moc veselá nebudeš. Ale vţdyť to je úplně jedno, uvědomil si Daniel, poslední nebo o pět set míst vpředu, to bylo úplně totéţ. Znamenalo to jenom jediné – ţe dotyčný u zkoušek neuspěl. Ne, nebude to natahovat. Podívá se na list, který protínala tlustá vodorovná rudá čára. Čára ţivota a smrti. Nad ní to byl ţivot. Studentský ţivot, jejţ nikdy nepoznal a asi ani nepozná. Právo na šanci tu školu ukončit a dělat práci, která jej bude bavit. A pod ní? Smrt. Jistě ne doslovně, ale z jeho úhlu pohledu asi skutečně definitivní konec. Exitus, jak se smrt označuje v lékařské terminologii. Jak humánní název. Odchod. Odchod z tohoto ţivota. A v jeho případě? Odchod taky. Jiný, ale i tak definitivní. Podíval se na papír a zrak mu padl na jméno. Ano, bylo to jeho jméno, o tom nebylo pochyb. Daniel Michálek. Tlustá rudá čára protínala mezeru mezi čísly dvě stě a dvě stě jedna. A k jeho jménu bylo jakoby přisáté číslo dvě stě osmdesát. Krev se mu nahrnula do hlavy. Exitus. Odchod. Defi nitiva. Poslední naděje právě umřela. Obrátil se a loudavě se pustil směrem k východu. Cítil se jako ve snách. Jedna kapitola jeho ţivota definitivně skončila. A ta druhá? Nová? O té vlastně nikdy nepřemýšlel. Ne, ani nyní nebude. Na to teď bude mít uţ dostatek času. Dveře budovy se za ním samy zavřely. Jako by mu chtěly naznačit, ţe tady nemá co pohledávat. Jeho obličej ovanul svěţí vzduch mladého léta. Na jedné straně z něj spadlo napětí, jeţ souviselo se zkouškovým stresem, ale ihned cítil, ţe jeden stres bude brzy vystřídán stresem druhým. Co dál? Na nikoho se uţ nemohl spoléhat. Z firmy jej vyhodili, kdyţ do práce opakovaně přišel opilý, a bylo jasné, ţe strýc mu uţ podruhé pomocnou ruku nepodá. A matka? Té by měl uţ pomalu začít pomáhat on a neočekávat, ţe jej snad bude ţivit. Park plný zeleně se nacházel kousek od pro něj tak nešťastné budovy. Sedl si na první lavičku pod košatým stromem. Ne, teď to nebude řešit. Pocítil hlad.
Vţdyť od rána nic nejedl. Dosud neměl na jídlo ani pomyšlení. V první řadě se nají. Pak teprve bude v klidu přemýšlet, jak dál. Kde se zaměstná, kde bude bydlet a z čeho bude ţít. I oţenit by se moţná měl nebo si alespoň najít trvalý vztah. Záviděl spoluţačce, kterou nedávno potkal, ţe uţ má dítě. Rodičovský pud se i u něho začínal pomalu hlásit k ţivotu. Jakýsi stín zakryl Slunce, jeţ spoře prosvítalo širokou korunou stromu. Zvedl hlavu. Nad ním stál mladý muţ v jeho věku a zeširoka se na něj usmíval. Daniel se usmál taky a hbitě vstal. Touţil po tom, aby zde potkal někoho známého, někoho, kdo by jej zbavil toho hrozného pocitu osamění, co jej právě tak strašně suţoval. A jako by ho někdo vyslyšel, první známá tvář. Poznal jej na první pohled, i kdyţ se neviděli téměř od maturity. Byl to Jarda Vomáčka, ten flákač z gymnázia, jenţ jen tak tak prolézal ročníky střední školy, aby se nakonec dostal na medicínu. „Danieli, tak tebe bych tady nečekal!“ s radostí vykřikl Jarda a objal Daniela. Ten jeho objetí opětoval. Oba mladí muţi si sedli na lavičku. „Tak povídej, co je u tebe nového?“ pobídl Daniela Jarda. Danielovi moc do řeči nebylo. „Zas mě vylili…,“ pronesl smutně. Jeho problémy opět spatřily světlo světa. „Ze zkoušky?“ zúčastněně se zeptal Jarda. „Z přijímací zkoušky...,“ špitl Daniel. Jarda se na něj překvapeně podíval. „Já ti nerozumím. Z jaké přijímací zkoušky?“ Daniel se nadechl a překvapenému Jardovi v krátkosti popsal své studijní trable. Bylo vidět, ţe tato skutečnost Jardu zaskočila. Mlčel a díval se do země. Nastalé ticho přerušil Daniel. „Tak o mně teď víš všechno a na oplátku mi řekni něco o sobě,“ pronesl s nucenou veselostí.
Jarda chvíli mlčel, pak se úkosem podíval na Daniela. „Neměl bych tě asi dráţdit, kdyţ jsi v takovém rozpoloţení, ale právě jsem udělal poslední státnici. Z interny. Sedmnáctého července budu mít promoci. A od srpna nastupuji do nemocnice u nás doma. Mám místo na chirurgii.“ Odmlčel se. Mezi nimi se rozhostilo trapné ticho. Ani jeden z nich jako by neměl co říct. Bylo zřejmé, ţe Jardovi bylo Daniela líto. Snad se ani neměli potkat. Měl najednou divný pocit, jako by mu tím, ţe právě skončil studium, nějak ublíţil. Danielovi se hlavou honily spousty myšlenek. Tak Jarda je uţ doktor. Jenom promoce a bude to mít na papíře. Nic mu v tom uţ nemůţe zabránit. Kdyţ tu školu byl schopen dodělat takový mizerný gymnaziální student, proč by ji nezvládl taky on? A Jarda bude léčit lidi. Chirurg! Vţdyť i on touţil být chirurgem. A lidé si takového Jardy budou váţit. Ano, pane doktore sem, pane doktore tam. A holky po něm budou touţit. Jistě, mladý pán ve společenském postavení. A on? Nula. Ţádný titul, ţádný doktor. Jenom obyčejný Michálek. Nezaměstnaný, vyhozený z práce, bez peněz. Ţe by to zkusil ještě jednou? Ještě jeden rok. Moţná to vyjde! Ne, tuhle myšlenku ihned zahnal. Aby mu zase nějaký starý pedagog vyčetl, co u zkoušek dělá tak starý chlap? Uţ má toho dost a poniţovat se nikým nenechá, i kdyby to byl ten nejvěhlasnější profesor v republice. Ticho opatrně přerušil Jarda. „Ty, Danieli, a co teď budeš dělat? Máš alespoň nějaké místo?“ Daniel pokrčil rameny. „Snad se něco najde. To víš, nejraději bych pracoval ve zdravotnictví, ale co tam? Nemám ani zdravotní školu, nic, vůbec nic. Na co je mi teď maturita z gymnázia? Kdo mě s ní zaměstná?“ Jardu jako by osvítila spásná myšlenka. „Danieli, já si pamatuji, ţe jsi vţdy vynikal v biologii a v tělovědě jsi byl excelentní. Myslím, ţe bys skutečně měl jít pracovat někam do zdravotnictví. Víš, kdyţ jsem byl v naší nemocnici kvůli tomu místu, ptala se mě paní na
personálním, jestli nevím o nějakých mladých muţích, co by u nich chtěli dělat sanitáře. Co ty na to? Alespoň na začátek by to pro tebe moţná bylo zajímavé místo. Byl bys mezi lidmi, mohl bys jim být uţitečný a ty tvoje znalosti z tělovědy by se tam báječně hodily. Jestli chceš, tak tam půjdu a domluvím ti to.“ Do Daniela jako by uhodil blesk. Ţe ho něco takového nenapadlo samotného. Ţe jsou sanitáři, a hlavně muţi v jejich nemocnici nedostatkovým „zboţím“, to slyšel uţ dávno. Nemusel se ta léta potulovat po městě a hrát si na nezaměstnaného. Mohl pracovat v zajímavém prostředí, moţná i zkušenosti, jeţ by tam získal, mu mohly pomoct při těch přijímacích zkouškách. Asi mu teď Jardu posílá samo nebe. Usmál se a podal Jardovi ruku. „Moc ti děkuji, ten tvůj nápad je skutečně za milion. Ale já si to tam vyřídím sám, to ještě zvládnu.“ Jarda se taky usmál. „Tak to mám skutečně radost, ţe jsem ti dal tip. A jdi za paní Tománkovou na personálním a odvolej se na mě. Určitě bude ráda, kdyţ tě uvidí. Mladý, zdatný muţ, který je tak šarmantní, pacienti tě jistě budou zboţňovat, o tom jsem přesvědčen.“ Podali si ruce a vzájemně se poplácali po ramenou. Daniel stál a díval se za odcházejícím Jardou. Přistihl se při tom, ţe mu závidí. Ano, byla to závist, nic jiného neţ závist. Všechno, úplně všechno by teď dal za to, aby si to mohl s takovým Jardou vyměnit. Ten bude za tři týdny promovat. Za tu dobu, co on zkoušel štěstí na přijímacích zkouškách, takový Jarda a ti ostatní zvládli šest let studia medicíny. A teď jde s kolegy do hospody oslavovat ukončení studia. A on, Daniel, jede domů, aby sdělil matce, ţe mu to opět nevyšlo. Ani na poslední pokus. Závist hlodala v jeho duši víc a víc. V čem je takový Jarda lepší neţ on? Ale za ten tip na místo je mu docela zavázán. Jistě ho do té nemocnice vezmou, moţná právě na chirurgii. Ne, na chirurgii ne. Nesnesl by, aby mu Jarda měl dělat
nadřízeného. Byl pevně rozhodnutý. Bude sanitář. A pak se uvidí. Moţná, ţe se mu naskytne něco lepšího, neţ je místo sanitáře v okresní nemocnici.
II. Paní Tománková byla velmi milá. Kdyţ se dozvěděla, ţe Daniel má zájem k nim nastoupit jako sanitář, dost se tomu podivila. „Víte, pane Michálku,“ začala velmi opatrně, „moc mě těší, ţe máte zájem pracovat právě u nás, ale nevím, jestli s tím sanitářským místem budete spokojen. Jistě víte, ţe si ještě musíte udělat kurz, ale to jistě zvládnete levou rukou, o tom nepochybuji. Ale mám trochu obavy, abyste nám za chvíli neutekl.“ Daniel se na ni překvapeně podíval. Paní Tománková pokračovala a volila slova velmi opatrně. „Víte, řekla bych, ţe na to místo jste… jste… příliš vzdělaný a vaše intelektová kapacita vás jistě předurčuje i k jiné práci, neţ je právě tahle. Myslím, ţe pokud se vám u nás zalíbí, mohl byste uvaţovat o tom, ţe byste si udělal zdravotní školu. Většinu předmětů z gymnázia byste nemusel absolvovat a ty odborné byste určitě zvládl. Z naší strany byste k tomu měl plnou podporu.“ Daniel se usmál. Slova paní Tománkové mu lichotila. Uţ dlouho jej nikdo tak hezky nezvedl z toho bahna vnitřních komplexů, neschopnosti a hlouposti, ve kterém se topil a nebyl schopen si sám pomoct. Tohle paní Tománkové nikdy nezapomene. Určitě jí přinese alespoň kytičku květů. A o té škole bude určitě uvaţovat. Do práce nastoupil hned počátkem července. Byly dovolené a jeho ruce se ukázaly být uţ od prvního dne velmi uţitečné. Naštěstí jej nenutili, aby nastoupil na chirurgii. Byl přidělen na interní oddělení a velmi jej to potěšilo. O to víc, kdyţ tam hned prvního dne uviděl mladou sestřičku, která se na něj mile usmála, jenom co překročil práh oddělení. S oddělením se rychle sţil. Cítil se v nemocnici jako doma a brzy si stále víc uvědomoval, co pro něj práce ve zdravotnictví znamená. Jarda Vomáčka se nemýlil – uţ během několika týdnů, co v nemocnici pracoval, se stal oblíbencem všech pacientů i pacientek oddělení. Co jej těšilo nejvíc, práce s lidmi jej bavila
a neštítil se jí. Spíše mu připadalo směšné, kdyţ se jedna z mladých doktorek pozvracela poté, co vešla do pokoje, ve kterém leţela pokálená pacientka. Měl dobré pozorovací schopnosti, a tak měl za krátkou dobu důkladně přečteny všechny pracovníky oddělení. Primář byl uţ pán dost v letech, do důchodu mu moc nechybělo, a jak Daniel brzy vycítil, ani se mu nechtělo. Bylo zřejmé, ţe doktor Havelka se své funkce bude drţet zuby nehty, a jak to potvrdily sestřičky na oddělení, kaţdého z lékařů, který se ukázal být jen trochu schopným odborníkem, se snaţil z oddělení za kaţdou cenu dostat pryč. Jinak byl uznávaný jako dost kvalitní internista, ale bylo jasné, ţe sebevzdělávání uţ moc neholduje. Jeho léčebné metody byly v mnoha oblastech zastaralé a viděli to jasně nejenom lékaři, ale i sestry na oddělení. Zástupcem primáře byl starý doktor, který moţná zamlada měl o svoji práci zájem, ale teď bylo jasné, ţe je rád, kdyţ pracovat moc nemusí. Po ranním sezení a vizitě na oddělení se doktor Míšek pokaţdé někam ztratil a nebyl k nalezení. Nikomu ani nechyběl, sestry si uţ na tuto skutečnost zvykly a primáři to taky bylo jedno. Podstatné bylo to, ţe vzhledem ke všem těmto „přednostem“ neohroţoval primáře ve funkci a vznikl mezi nimi přímo symbiotický vztah. Kdyţ bylo třeba, doktor Míšek primáře podpořil, ať se jednalo o cokoli a ať měl na to moţná sám opačný názor, pokud vůbec nějaký názor na věci měl. Svojí funkcí bránil v moţném postupu dalšímu z lékařů, kterého by primář asi nejradši viděl od sebe co nejdál – doktoru Valenčíkovi. Doktor Valenčík byl poměrně mladý, hodně ambiciózní lékař, který měl všechny odborné i kvalifikační předpoklady, aby co nejdříve nahradil ve funkci nejenom doktora Míška, ale i samotného primáře. Říkalo se, ţe je taky dobře zapsán někde na „kraji“, coţ jistě nemohlo primáři utéct, a o to horší musel mít k doktoru Valenčíkovi vztah. Taky o to víc si samozřejmě váţil doktora Míška a toleroval mu úplně všechno, jenom aby náhodou neodešel do důchodu a na jeho místo nebyl jmenován doktor Valenčík.
Daniel se uţ prvního dne své práce na oddělení stal svědkem velmi afektované výměny názorů mezi primářem a doktorem Valenčíkem. Pochopil, ţe co se týče odbornosti, je Valenčík uţ v této chvíli a ve svých pětatřiceti letech na vyšší úrovni neţ primář. A to primář jistě nemohl spolknout jenom tak, to bylo zřejmé všem. Ale šéf je vţdy šéfem, a i kdyţ nemá pravdu, jeho rozhodnutí platí. A tak doktor Valenčík musel nejednou spolknout velmi trpkou pilulku, kdyţ byl nucen vykonat příkaz, který odporoval jeho názorům. Kdyţ se jednou pokusil se svými problémy obrátit na náměstka pro léčebně-preventivní péči okresní nemocnice, dle jedné ze sester „dostal tak po rypáku, ţe ho uţ asi raději nikdy neotevře“. Tato slova vyjádřila všechno, co mohl Daniel o této kauze slyšet. Na oddělení bylo ještě několik mladých doktorů a doktorek, ale Danielovi připadali jenom jako stíny bez vlastního myšlení. Slepě poslouchali primáře, případně doktora Míška, a často, i kdyţ jenom tajně, se obraceli o radu k doktoru Valenčíkovi. Daniela opět nejednou píchlo u srdce. Jak sledoval odborné výkony mladých lékařů a jejich léčbu, zdálo se mu, ţe on se svými mizernými vědomostmi, které získal z těch několika napůl odborných kníţek, co si o problematice lidského těla a jeho nemocích přečetl, ví snad z té medicíny víc neţ oni. Ale oni měli diplom a titul, a tak měli právo rozhodovat o ţivotě a smrti svých pacientů, kterým on musel jenom utírat zadky, vozit je k vyšetřením a dělat pomocné zdravotnické práce, pokud jej o to některá ze sestřiček poţádala. Opět se u něj přihlásil ten stejný pocit závisti, jaký měl při posledním setkání s Jardou Vomáčkou. Tihle doktůrci mají školu, kterou touţil studovat i on, nic neumějí, moţná těm pacientům svými nevědomostmi i škodí, a on? Nic, jenom ta nula. Sanitář, který ještě nemá ani ukončený kurz na toto pro něj tak podřadné místo. Paní Tománková měla pravdu, má na víc neţ na sanitáře. Ale kdyţ jej ta práce tak baví! Z mladých lékařek jej nejvíc zaujala doktorka Malcová. Ne svojí krásou, i kdyţ hezká byla, to se nedalo popřít, ale především tím, ţe mezi těmi šedivými stíny lékařů oddělení výrazně vynikala. Ne svými odbornými schopnostmi, právě naopak. Všichni věděli, ţe lékařskou fakultu dokončila jenom díky obrovské
protekci ze strany svého strýce, který byl děkanem fakulty, na níţ studovala. Mezi těmi stíny vypadala jako stín nejčernější. Ţe je hloupá, bylo jasné všem. Jednou slyšel doktora Valenčíka, jak se o ní vyjádřil před kterýmsi lékařem, ţe je intelektově subnormní. Intelektově subnormní, to pochopil i Daniel bez příslušného vzdělání. Znamenalo to jenom tolik, ţe má toho intelektu méně, neţ je běţný průměr populace včetně všech těch debilů a idiotů. Daniel se brzy přesvědčil, ţe doktor Valenčík se určitě vůbec nemýlil. Bylo zřejmé, ţe na práci lékaře jednoznačně nestačí. Ale zdálo se, ţe pan děkan měl hodně dlouhé prsty a paní doktorka Malcová měla předurčeno jako černý stín vegetovat na oddělení jistě hodně dlouhou dobu bez jakýchkoli potíţí. Kdyţ bylo nejhůř, zasáhl sám primář oddělení a doktorku Malcovou podrţel, ať uţ odborně, nebo kdyţ hrozil nějaký ten průšvih kvůli špatné nebo nedostatečné léčbě pacientů, jejichţ ošetřující lékařkou byla. Pokud ostatní mladí lékaři vyvolávali v Danielovi jenom mírné pocity závisti a ţárlivosti, ţe oni lékaři jsou a on ne, tak doktorka Malcová byla pro něj totéţ, co je pro býka červené sukno. Jak se obrazně říká, nůţ se mu otevíral v kapse, kdyţ se nesla chodbou s hlavou vztyčenou jako Athéna, hrdá bohyně moudrosti starých Řeků. Z hovna Přemyslovna, zacitoval si v duchu v takové chvíli Daniel. U Malcové nejvíc proţíval ten nesmazatelný pocit křivdy, který jej pronásledoval snad denně při pohledu na hloupost a neschopnost této doktorky. To napětí bylo o to větší, ţe i on sám jako fakticky zdravotnický laik viděl, jak doktorka Malcová svojí hloupostí a neschopností přímo ohroţuje své pacienty na ţivotě, jak arogantně jedná se sestrami, kterým právě svojí intelektovou kapacitou v mnoha případech nesahala ani po paty, a jak jedná i s ním, sanitářem Danielem, jako by to byl ten poslední nevolník paní vévodkyně. Cítil, jak se jeho závist pomalu, ale jistě začíná měnit v jakýsi zvláštní druh nenávisti vůči takovým osobám, jako byla Malcová. V takových chvílích touţil, aby měl moc nějakým způsobem všem těm ubohým, neschopným nebo hloupým doktůrkům, a Malcové nejvíc, ublíţit; aby je srazil tam, kde je teď on, aby zkusili někdy dělat sanitáře
a nevyvyšovat se nad sestry nebo nad něj, který je na vyšší úrovni neţ většina z těch mladých uboţáků, co měli jenom ten správný papír. Co se týče jednání primáře a doktora Míška vůči Danielovi, měl pocit, ţe jeho přítomnost snad ani nevnímají. Pro ně to byla jenom skutečně poslední pomocná síla, moţná v některých ohledech postavená níţe neţ uklízečky na oddělení. Ty nebyly jejich, byly zaměstnankyněmi kterési firmy, jeţ měla s nemocnicí smlouvu. Takţe tím nejníţe postaveným v hierarchii všech pracovníků oddělení byl on a další tři sanitáři, se kterými se střídal ve sluţbách. Viděl, ţe paní Tománková měla i v tomto pravdu. Tito mladí kluci, kteří zde pracovali, byli skutečně svým myšlením někde jinde neţ on. Určitě nikdo z nich neslyšel o nějakém Konfuciovi, zajímal je především fotbal, holky a diskotéky. Vlastně, kolik z těch doktorů tady v nemocnici vůbec kdy slyšelo o nějakém čínském mysliteli? To on měl takového Konfucia v malíčku. Na co mu to vlastně někdy v ţivotě bude, při takové práci, jakou teď dělá? Moţná měl poslechnout ty, kteří mu radili, aby to zkusil na nějaké jiné vysoké škole. Sestřičky na interně se skutečně vydařily. Alespoň na té části oddělení, kde pracoval, to byly skutečně holky, jak se patří. Staniční sestra byla poměrně mladá a celkem hezká, ale od všech si zachovávala přísný odstup. Tu by si na rande určitě nedovolil pozvat. Vţdyť viděl i jejího muţe. Vysoký svalovec, ten kdyby mu tak jednu ubalil… Další byly tak v jeho věku a mladší. Moc mu při jeho nástupu do práce pomohla Markéta. Chápal, ţe staniční sestra nemá čas se jím zaobírat, a Markéta si jej sama vzala do parády. Právě díky ní uměl všechno na oddělení dělat tak, jak to od něho očekávali. Kdyţ se s tímto svěřil jednomu ze sanitářů, asi stejně starému Honzovi, se kterým našel docela společnou řeč, tak se na Daniela zvláštně usmál a jenom tak procedil mezi zuby: „Ano, Markéta kaţdého z nás vzala do parády. To ona umí velmi dobře.“ A hlasitě se zasmál. Daniela to vyvedlo z míry. Nechápal, co tím Honza myslí. Ale byla to milá holka, to si všiml. Nebyla by vůbec k zahození.
To, ţe si s ním potykaly hned všechny sestry z jejich stanice s výjimkou staniční sestry, se Danielovi líbilo. Všiml si, ţe staniční si tyká jenom se dvěma sestrami, se kterými se znala uţ delší dobu, a snaţí se odstup od ostatních udrţet co nejvíce. Taky si postupně tykal s většinou sesterského personálu celého oddělení a taky se všemi sanitáři. Delší dobu si musel zvykat na to, ţe od prvního dne jej oslovovali všichni lékaři křestním jménem. Nikdo se ho nezeptal, jestli se mu to líbí nebo ne. Zpočátku se cítil uraţeně. Jakým právem jej oslovují ti mladí doktůrkové „Danieli“? Vţdyť má přece nějaké to příjmení. Od staniční nebo vrchní sestry se mu to zdálo být celkem přirozené, taky od primáře nebo doktora Míška by to snesl, ale slyšet od nějakých mladých doktůrků nebo doktorek: „Danieli, jděte, udělejte, přineste, odneste,“ to se mu zdálo být nedůstojné a těţko si na to zvykal. Ještěţe mu nezačali tykat, to by si tedy líbit určitě nenechal. Jenom primář jej neoslovoval vůbec. Buď jeho jméno neznal, nebo si je nezapamatoval. To mu nebylo nikdy jasné. Kolikrát od něj slyšel to strohé: „Vy tam, pojďte sem a udělejte to nebo ono.“ Na druhé straně se mu líbilo, ţe některé sestřičky mu po čase začali říkat Dany. Co mu nejvíc vadilo, bylo oslovení, které pro něj vymyslel doktor Valenčík. Kdyţ jej staniční sestra prvního dne při jeho nástupu do zaměstnání představila, doktor Valenčík se na něj podíval spatra a rozšafně prohlásil: „Tak Daniel? No to je hezké jméno. Připomíná mi to to anglické dandy. Ano, to je to pravé, celkem se k vám to oslovení hodí. Pro mě budete od teď jenom Dandy,“ hlasitě se zasmál a beze slova odešel ze sesterské místnosti. Daniel zrudl. Slova doktora Valenčíka se ho hodně dotkla. Jaký je on dandy? Věděl, co to v angličtině znamená. Něco jako švihák, rozpustilec, frajírek. Měl sto chutí říct Valenčíkovi něco hodně nepříjemného, ale zarazil ho smích přítomných sestřiček. Zdálo se, ţe je slova doktora Valenčíka celkem pobavila. Jedna z nich si všimla uraţeného výrazu v jeho obličeji. Přistoupila k němu a chytila ho za ruku.
„Ale, Danieli, to tak přece nemůţeš brát. To víš, doktor je takový šprýmař, on to tak zle nemyslí. Prostě tě tímto oslovením povýšil na frajírka. Měl by si mu za to poděkovat.“ Daniel si myslel své. Stáhl se do šatny, otevřel okno a dlouze se díval ven na zelené louky, které bylo vidět z budovy nemocnice, a přemýšlel. Neměl by ihned odejít a nenechat se takhle uráţet? Ne, rozhodl se po chvíli, to by byla zbabělost, ale tohle doktoru Valenčíkovi nikdy nezapomene. Určitě bude příleţitost, jak mu tuto uráţku oplatit. Počká si na něho, jak dlouho bude třeba, a pak mu to vrátí i s úroky. A do té doby mu bude škodit. Ano, tak po kousíčkách, aby na to nikdo nepřišel. Určitě ten správný způsob k tomu najde. Vrátil se zpátky na oddělení. Sestry uţ dělaly svoji práci a na nepříjemnou scénu uţ jistě dávno zapomněly. Ale doktor Valenčík nezapomněl. Pokaţdé oslovil Daniela jenom Dandy a pokaţdé vyvolal na tvářích přítomných sestřiček nebo doktorů úsměv, coţ i po delší době nahrnulo Danielovi krev do obličeje. Stále víc pociťoval k doktoru Valenčíkovi odpor a byl rozhodnut, ţe mu tyto ze svého pohledu uráţky vrátí. Co je ten doktůrek? Nic, obyčejná nula. Ani primář, ani jeho zástupce. Sekundář jako ti ostatní. Jistě, odborně je určitě hvězda, primář by se měl od něj pomalu učit, ale jako člověk? V jeho očích selhal. Dělat si legraci z těch, co se nemůţou bránit! A on byl teď v takové situaci. Ale bude se bránit. Pan doktor ještě uvidí. A opět ten pocit, který jej pokaţdé pronásledoval. Závist. Ano, závist, ţe takový Valenčík si tohle můţe vůči němu dovolit. Jistě, vţdyť je to doktor a on jenom obyčejný sanitář. I Malcová je přece doktorka. I ta mu můţe říkat „Danieli“. Naštěstí jí neučaroval Valenčíkův vynález Dandy. Ale ten vévodský tón vůči němu i sestrám, to jej dráţdilo na nejvyšší míru. Husa jedna. Té to taky jednou sečte. Však ona uvidí, jaký je on její nevolník. Krásná sestřička, kterou uviděl prvního dne v práci a která svým šarmem a úsměvem zasáhla jeho srdce, byla hned od dalšího dne na dovolené. Tuto informaci získal od sestřiček, jichţ se na ni nenápadně zeptal. Asi to nebylo tak moc nenápadné, jak se zdálo jemu, protoţe obě se jeho otázce od srdce zasmály.
„Myslíš Terezku, Dany?“ ironicky prohodila jedna z nich. „Tak na tu si nech zajít chuť, kamaráde. Ta míří podstatně výše, neţ jsi ty. Uţ rok to táhne s doktorem Bartoněm z urologie a zdá se, ţe je to skutečně váţné. To víš, pan doktor je trochu víc v balíku, neţ budeš ty, je mladý, hodně perspektivní, taky od rodičů uţ dostal auto a koupili mu byt. Někdo se prostě má. A kromě toho, to víš, jeho plat a ten tvůj… to přece jenom bude nějaký ten rozdíl. To my dnešní holky si víc vybíráme podle toho, čím ten muţ je a taky kolik vydělá. Uţ nechceme jakéhokoli křupana, který je jenom dobrý v posteli a jinak chudý jak ta kostelní myš. Chceme se mít trochu lépe neţ naše mamky, které se vdávaly jenom z lásky, a taky chceme uţ předem zabezpečit i naše děti, které se moţná jednou narodí. A pak, klidně můţeme mít i milence, co nám dá to, co by nám ten náš zazobaný manţel dát nemohl. Trochu té lásky a sexu, to přece nikdy neuškodí. Ale Terezka má prostě štěstí. S tím Bartoněm se snad skutečně milují. To já takové štěstí asi mít nebudu.“ Zhluboka si vzdechla. „Neboj se,“ dodala smířlivě, kdyţ si všimla kyselého a protáhlého Danielova obličeje, „nějakou si určitě najdeš, která si tě moţná vezme i z lásky a chudého. Pohádkové princezny jsou ještě pořád mezi námi.“ Pocuchala Danielovi vlasy a pomalu odešla z místnosti. Tak Terezka je mimo hru, s lítostí si pomyslel Daniel. Sestřička má jistě pravdu. Je to krásná holka, proč by si neměla najít někoho, kdo je trochu víc neţ nějaký sanitář. Neúspěšný pokusný králík na všech lékařských fakultách v republice. Kdyţ o několik dní uviděl doktora Bartoně, pochopil, co na něm Terezka vidí. Nastupovala do zánovního luxusního auta a za volantem seděl veselý a krásný muţ. Doktor s bytem a autem a s oslnivou perspektivou. A on stál na chodníku a díval se za nimi, jak auto zaburácelo motory a zmizelo za rohem. Kdy vůbec bude mít on sám auto? Z toho platu asi nikdy, moţná nějakou vykopávku z bazaru za pár táců.
A opět ten strašný pocit, který jej pronásledoval stále víc. Závist. Ano, záviděl doktoru Bartoňovi. Nejenom to auto a byt, ale především Terezku. Proč by se on měl cítit méněcenný? Ţe nemá titul? Nebo i peníze? Majetek? Znechuceně si odplivl. Další doktor, kterého bude nesnášet. Plat byl skutečně mizerný. Nevěřil vlastním očím, ţe je to vůbec moţné. Vţdyť to bylo méně, neţ kdyţ pracoval někde na brigádě jako stavební dělník. Jistě, je nový, nemá ještě ani ukončený ten kurz, ţádné osobní hodnocení, ţádné odměny. Ale byla to tragédie. Jak dlouho zde s takovou almuţnou vydrţí? Proti němu šel jeden z mladých doktorů z oddělení a v ruce drţel taky výplatní pásku. Daniel slyšel, jak si doktor sám pro sebe povídá: „A za to mám dělat ještě i do večera, aby měl primář radost? Za těch pár šupů? Můţu se na to vykašlat, abych dělal jen trochu víc, neţ musím…“ Doktůrek zmizel za rohem. Daniel si uvědomil, ţe je překvapen. Co ten doktor vlastně chce? Má určitě alespoň jednou tolik, co on, tak ať si nevyskakuje. Velmi rád by si s ním to, co je na jejich výplatních páskách, vyměnil. Zastavil se a přemýšlel. Bude s tím muset něco udělat. Takhle bude jenom celý ţivot ţivořit. Zatím tady zůstane a v klidu si bude hledat něco lepšího, co by ho uţivilo lépe neţ tahle práce. Ale to uţ nebude pracovat ve zdravotnictví, nebude moci pomáhat lidem, kteří jeho péči potřebují. Toho by mu bylo skutečně líto. Asi tomu nechá volný průběh.
III. Na oddělení pracoval Daniel necelé dva týdny, kdyţ se poprvé setkal se smrtí. Kdyţ zemřel jeho otec, byl ještě hodně malé dítě a téměř si na něho ani nepamatoval. Na pohřbu ani nebyl, jeho matka si to nepřála. Snad to bylo dobré k tomu, ţe pak bez problémů věřil jejím slovům, kdyţ se jí ptal na tátu, ţe jenom někam hodně daleko odjel a moţná se i někdy vrátí. Pojem smrt mu byl úplně neznámý. Občas se účastnil nějakého toho pohřbu hodně vzdálených příbuzných jako fakticky nezúčastněný divák, který se u obřadu pořád díval na hodinky a čekal, kdy to uţ konečně skončí. Neměl vůbec ţádnou jasnou představu, co je to umřít. Nebylo mu jasné, co je to ve své podstatě být mrtvý. Ano, jistě, mrtvola nechodí, nemluví. Pak ji dají do hrobu nebo spálí. Toť vše. Nad smrtí nikdy nepřemýšlel. Proč asi? Byl mladý, ţivot měl ještě před sebou, co ho má taková vzdálená moţnost vůbec zajímat? Vţdyť ţivot se pořád prodluţuje, snad tady bude do dvou set let a moţná do té doby uţ vědci přijdou na to, jak je moţné ţít věčně. Tak proč se nad tím teď trápit? A teď udeřila smrt přímo vedle něho. Jistě, interní oddělení v kaţdé nemocnici patří mezi oddělení, kde se umírá častěji neţ na většině jiných oddělení. Předurčuje to uţ soubor diagnóz, pro které jsou nemocní lidé přijímáni do nemocnice. Je to určitě jiné neţ na oddělení koţním, očním nebo rehabilitačním. Tam bylo setkání se smrtí jistě hodně sporadické. Kdyţ přišel na ranní směnu, první, co slyšel od jedné ze sester, bylo, ţe v noci zemřela paní Hubáčková na pokoji číslo pět. Podala mu tuto informaci klidným hlasem bez emocí jako fakt, se kterým není moţné nic dělat. V prvním okamţiku se Daniel úplně zarazil. Jak to, ţe zemřela? Vţdyť podle toho, co slyšel kolem sebe od lékařů i sester, se její stav pozvolna začínal zlepšovat. Leţela na oddělení s dekompenzovaným vysokým krevním tlakem a pomocí nové léčby se docela dobře dařilo její stav stabilizovat, takţe hodnoty krevního tlaku klesaly do přijatelných hodnot.
„Byla to mrtvice. Asi jí praskla céva v mozku,“ dodala klidně sestřička a dál se o Daniela nezajímala. Mrtvice? A to se nedalo nic dělat? Rychle jí pomoct, nasadit léky, převézt na jednotku intenzivní péče nebo na anesteziologicko-resuscitační oddělení, tam by jí určitě pomohli. Sestra se na něj překvapeně podívala. „Na jednotku intenzivní péče? Proboha, a proč? Vţdyť jí bylo více neţ osmdesát. Na něco uţ zemřít musela. A kromě toho, praskla jí tak velká céva, ţe byla v momentě celá ochrnutá. Ta neměla vůbec ţádnou šanci přeţít. Škoda peněz na péči o takhle postiţenou pacientku.“ Daniel si musel sednout. Ne, tohle nebyl schopen pochopit. Více neţ osmdesát? A co na tom? Měl by se zeptat někoho z lékařů. Do sesterny vešel jeden z doktorů z oddělení a začal se hrabat v papírech některého z pacientů. Sestřička vyběhla ven. V místnosti zůstali sami. „Pane doktore,“ začal Daniel velmi opatrně. „V noci zemřela paní Hubáčková.“ Doktor se na něj podíval nepřítomným pohledem. „No a?“ „To… to jí nebylo moţné nějak pomoct?“ Doktor se podivil. „Jak pomoct? Jednak to byla polymorbidní pacientka neboli postiţena snad všemi nemocemi, jaké jen člověk pomalu můţe mít, i tak by uţ neměla před sebou dlouhý ţivot, a kromě toho jí uţ nebylo jak pomoct. Do mozku se jí vylilo tolik krve, ţe by byla i tak úplně odepsaná. I kdybychom jí náhodou zachránili tělo, byl by to jenom preparát bez mozku, a tedy i bez duše v tom pravém slova smyslu. Snad nikdy by uţ nenabyla vědomí. Jenom by leţela a zanedlouho by stejně zemřela na komplikace proleţenin nebo na zápal plic. Ta neměla prostě šanci přeţít.“ Doktor svůj monolog ukončil. Na Daniela stojícího v koutku jako hromádka neštěstí se ani nepodíval a odešel z místnosti.
Daniel se pomalu začínal vzpamatovávat. Sestřička se vrátila, sedla si za stůl a něco zapisovala do dekurzu. Daniel pomalu vyšel z místnosti. Nohy ho samého nesly k pokoji, kde doposud leţela paní Hubáčková. Věděl, ţe na pokoji byla sama. Další pacientku, která leţela vedle ní, přesunuli v noci do jiného pokoje. Pomalu otevřel dveře a vešel dovnitř úplně potichu s pocitem jakéhosi nedefinovatelného strachu. Pocit stejné úcty a hrůzy, jakou měl asi pravěký člověk ze smrti; to všechno on sám teď pociťoval. Na bliţší posteli uviděl obrysy těla zakrytého plachtou. Ano, tak to viděl ve všech kriminálních filmech, kde se svědkové dívali na mrtvoly někde v márnici. I pro paní Hubáčkovou za chvíli přijde zřízenec z patologie a odveze ji do márnice. Přesně jako v těch filmech. Celou přikrytou plachtou, která byla protaţena aţ přes hlavu. Moţná jí z ní budou trčet nohy přesně jako v těch filmech a na nohou bude mít lístek se svým jménem. Zalil ho pot. Asi by měl odejít. Ale jeho zvídavost přemohla strach. Pomalu přistoupil k posteli a sundal z jejího obličeje plachtu. Nevěděl, co má čekat. Vlastně byl zklamán. Postupně stáhl plachtu níţ, aţ se odhalila svlečená horní část hrudníku a její ramena. Díval se do obličeje mrtvé. Jedno oko bylo mírně pootevřené, ale na Daniela se díval jenom kus jakési hmoty, co kdysi byla okem. Tuhle skutečnost si rychle uvědomil. Celý obličej byl staţený a posunutý na levou stranu. Asi ta mrtvice, pomyslel si. Z těla vyzařoval nepřirozený chlad. Přemohl se a prstem se dotkl ramena mrtvé. Bylo studené a tvrdé. Pomalu, ale jistě si Daniel uvědomoval, ţe tohle uţ není paní Hubáčková. Paní Hubáčková byla celkem milá a usměvavá babička, ale teď před ním leţel jenom kus něčeho, co pro něho uţ ani nebylo člověkem. Jenom tohle cítil při pohledu na ni. Ano, jenom tělo, ale uţ ne člověk. Pocit hrůzy se pomalu vytrácel. Duše paní Hubáčkové uţ odešla. Tohle nebyla ona. Jistě, musíme mít úctu i k mrtvým, ale strach z nich? To určitě ne. Stáhl plachtu ještě víc. Uviděl nahé stehno mrtvé a na něm fi xem napsané její jméno a rodné číslo. Tenhle nález jej ještě víc utvrdil v přesvědčení, ţe to, co leţí před ním, uţ není člověk. Člověk je jenom ţivý tvor s duší a duše paní
Hubáčkové uţ byla někde pryč v nebi dle křesťanů nebo nebyla vůbec dle ateistů. Bylo mu to jedno. Zakryl tělo i obličej mrtvé a rychle vyšel z místnosti. Náhle si uvědomil, ţe se chová jak hlupák. Kdyby ho teď někdo uviděl, jak si prohlíţí mrtvé tělo, tak by si v tom nejlepším případě o něm mysleli, ţe je blázen. V tom horším by jej ještě popotahovali za hanobení mrtvoly. Ale vţdyť se na ni jenom díval. Chtěl prostě vidět na vlastní oči, jak vypadá mrtvý člověk. Konečně byl v sesterně. Nikdo ho neviděl, nikdo ho nehledal. Ztěţka si sedl do křesla. Tak první setkání se smrtí má úspěšně za sebou. Jak to bude vypadat, kdyţ zemře někdo jemu v době, kdy bude ve sluţbě? To si zatím neuměl představit. Ale určitě bylo správné, ţe na tu pětku šel. Alespoň jej taková situace uţ nevyvede z míry. „Dandy,“ uslyšel silný hlas z chodby. Jistě, Dandy, to je on. Pro doktora Valenčíka. Vůl jeden namyšlený, pokaţdé ho tohle oslovení rozdráţdilo. Vyšel na chodbu. „Prosím, pane doktore.“ Valenčík se na něj mrzutě podíval. „Kde se fl ákáte, chlape…?“ „Byl jsem v sesterně, pane doktore…“ „Běţte na pětku a pomozte sanitáři z patologie s převozem té mrtvé,“ vyštěkl Valenčík, aniţ by se na Daniela alespoň podíval. Daniel přemohl rozhořčení. Jak to s ním ten chlap jedná? Snad se někdy naskytne příleţitost, jak mu to jeho jednání vrátit, vrátit mu tu aroganci, přehlíţení a pohrdání. Kdyby tak mohl osobně docílit toho, aby se takový Valenčík nikdy nestal primářem oddělení. To by se s ním uţ skutečně nedalo vydrţet. Myslí si, ţe kdyţ má titul, tak si můţe dovolit jednat s lidmi jako s hlupáky. Znechuceně šel na pětku. Z pokoje právě vycházel zřízenec z patologie s vozíkem, na kterém leţela paní Hubáčková. Daniel mu podrţel dveře. „Mám vám pomoct, pokud něco potřebujete…“ Zřízenec se na něj podíval zpod víček.
„Nemusíte mi pomáhat. Uţ jsem to zvládl sám. Teď uţ ji jenom odvezu.“ Daniel stál na chodbě a díval se, jak vozík s paní Hubáčkovou zmizel za ohybem chodby. Tak to by bylo, pomyslel si nezúčastněně. Na oddělení je volné místo k přijetí další pacientky. Měl by pomoct sestrám převléct postel. Špinavé prádlo se dá do kontejneru, místnost se vyvětrá a za chvíli nikdo nepozná, ţe na tom pokoji někdo zemřel. Kolik jich za ta léta bylo? Jistě hodně. Interna je zde uţ nejméně patnáct let, moţná i víc. Určitě to byly desítky lidí. Na druhé straně oddělení uviděl Valenčíka, jak spěchá a rozepnutý plášť mu vlaje kolem těla. Jako Drákula, pomyslel si Daniel. Počkej, doktore, ještě není všem dnům konec. To dnes byla poslední kapka. Já ti ukáţu Dandyho. To, co Daniela utvrzovalo v tom, ţe na oddělení bude nadále pracovat i při těch všech ústrcích od doktora Valenčíka nebo dalších osob z personálu, byla jeho oblíbenost u pacientů. Všiml si, ţe snad polovina z doktorů s ţádným ze svých pacientů neprohodila ani slovo. Jako by to byly jenom kusy nábytku. Sem si sedněte, svlékněte se, zvedněte ruce. Jak spíte? Močíte? Máte stolici? Přitom se na pacienta po celou dobu ani nepodívali, maximálně na nějaké to bolavé místo. Jako by ti lidé ani neměli tváře, oči, do kterých bylo třeba nakouknout. A na vizitě to bylo podobné. Odborné disputace nad lůţkem, na kterém leţel vystrašený pacient. Ţádný úsměv, ţádný dotek rukou, po kterém nemocný člověk tak touţil. Ani pohled do očí. Maximálně nějaká ta otázka související přímo se zdravotním stavem dotyčné osoby. A kdyţ nedejbůh někdo začal mluvit o své rodině, bylo jasné, ţe je povaţován za člověka, který jenom zdrţuje nemístným chováním doktora nebo doktorku od práce. Jistě, nebyli to jenom doktoři. I část sester jednala podobně. Byly to jenom kusy, „ta tlustá na čtyřce“ a podobně. Ale křivdil by jim, kdyby všechny strkal do jednoho pytle. Ta druhá část personálu oddělení byla schopna s pacienty velmi dobře komunikovat a projevit účast nad jejich problémy, ať uţ zdravotními nebo rodinnými. Ale nikdo se pacientům nevěnoval tak jako Daniel. Kaţdou volnou chvilku trávil u pacienta
nebo pacientky, o nichţ si myslel, ţe by slovo útěchy nejvíc potřebovali. Moţná jsem měl být farářem nebo psychologem, pomyslel si nejednou. Vděčné pohledy pacientů byly pro něj skutečně tou nejlepší odměnou. Kdyţ jednou takhle seděl u lůţka jednoho z pacientů a zúčastněně poslouchal, jaké problémy má dotyčný se synem, který je alkoholik, rozlétly se dveře na pokoji a dovnitř vrazila staniční sestra. „Proboha, Danieli, kde se flákáte? Primář vás shání uţ dobrých pět minut. Je třeba rychle odvézt tu paní z osmičky na rentgen.“ Daniel vyběhl z místnosti a téměř vrazil do primáře, za nímţ stál doktor Valenčík a jedna ze sester. „Kde jste byl? Vy nevíte, ţe musíte být sestrám pořád k dispozici?“ zařval na něj primář. Daniel stáhl ramena. „Promiňte, pane primáři, ale byl jsem u pana Machovce.“ „Machovce?“ podivil se primář „Ale vţdyť ten je přece chodící, ţádnou vaši péči nepotřebuje.“ „Pan Machovec mi povídal o svém trápení se synem…“ „Ale, náš Dandy je takový humanista,“ zamíchal se do rozhovoru doktor Valenčík. „Kdyţ má pan Machovec problémy, zavoláme k němu ke konziliu psychiatra nebo psychologa a ten to vyřeší,“ dodal ironicky. „Jistě, vaše práce zde na oddělení je o něčem jiném. Uţ třikrát volali z rentgenu, kde je ta pacientka, a vy nikde. Ať se to příště neopakuje,“ dodal primář a beze slova se pustil chodbou ke své pracovně. Valenčík se na Daniela podíval svrchu a taky odešel. Daniel stál chvíli na místě. Cítil, jak v něm stoupá napětí. Tu výtku od primáře by ještě bral, je to přece primář. Ale ty Valenčíkovy poznámky a ten jeho pohled plný pohrdání takovou nulou, jako je on, to nebyl schopen překousnout. Pomalu šel k pokoji číslo osm, kde uţ pacientka seděla na kolečkovém křesle. Pomalu ji tlačil před sebou a přemýšlel. Uţ má toho skutečně dost. Co si ten Valenčík vlastně myslí? Ţe je tak úţasný lékař? Jistě, má i praxi. Ale on
Daniel si vypůjčil z knihovny učebnici interny a vyčetl z ní, ţe ten postup léčby u pana Machovce, který zvolil právě Valenčík, není vůbec správný. To on byl léčil jinak. Taky to, co minule vykládal sestrám o poruše krevního oběhu, je uţ dávno překonané. Moţná to platilo před deseti lety, kdy se svojí praxí jenom začínal, ale dle literatury je to dnes úplně jinak. Holt, výzkum nestojí. A zdá se, ţe Valenčík začíná trochu odborně zaostávat. To on… Pocítil opět ten známý pocit závisti. Proč jej vlastně Valenčík tak nesnáší? Vţdyť přece není lékař, není pro něj konkurence. Musí se na to zeptat Markéty. Ta mu určitě řekne pravdu. Při nejbliţší příleţitosti jí svůj problém vyklopil. Markéta se na něj s úsměvem podívala. „Jistěţe tě nemá rád. Takový Štěpán Volek, jehoţ střídáš ve sluţbě, to je kus ohebného dřeva, nemá svůj názor, ničemu nerozumí a dělá to, co se mu přikáţe. Ale ty, Danieli,“ poklepala jej po čele, „máš tady toho fi lipa trochu víc, někdy dokonce i řekneš hlasitě svůj názor, který je naneštěstí občas správný, a to víš, pan doktor je hodně ješitný chlap, neţ aby snesl, ţe ho nějaký sanitář v jeho nesprávných závěrech opraví. Na to si dej pozor, nebo tě zlikviduje. Nerada bych, abyste se spolu dostali do kříţku, kde by šlo o to, kdo s koho. Kdybys měl za sebou například primáře, který se s Valenčíkem nesnáší, tak by to bylo v pořádku, ale za tebou nestojí nikdo důleţitý na oddělení, takţe střet s Valenčíkem bys určitě na celé čáře prohrál. Takţe příště si, Danieli, mysli, co chceš, ale neříkej nic. To ti radím.“ Daniel se zamyslel. Ano, Markéta má pravdu. Někdy nevydrţel a řekl něco odborného, co některé lékaře dost vyvádělo z míry. A skutečně jednou si dokonce dovolil opravit i samotného Valenčíka, kdyţ řekl jakousi hloupost, co se týče interny. Od teď bude raději mlčet. Ale tomu Valenčíkovi ten dnešek určitě vrátí. Příleţitost se mu naskytla brzy. Jednou počátkem odpoledne, kdy lékaři seděli na poradě u primáře, potřeboval něco z pracovny lékařů. A najednou si všiml, ţe se na Valenčíkově pracovním stole povalují jakési papírky. Podíval se do nich. Byly to dlouho očekávané výsledky aţ z Prahy ze specializovaného
pracoviště, bez nichţ nemohla být dotyčná pacientka propuštěna. Podíval se ke dveřím. Nikdo tam nebyl. Chytil oba drahocenné papíry a strčil si je do kapsy. Při nejbliţší příleţitosti je zničí. Ať má Valenčík problémy. Primář se nedávno rozčiloval, kde ty výsledky tak dlouho jsou. Kdyţ je Valenčík „ztratí“, určitě mu primář pořádně vyhubuje. Jistě, prostřednictvím internetu budou mít jejich kopie rychle, ale pobyt pacientky, kterou měli propustit, se tím přece jen o něco prodlouţí. Podíval se na obrazovku počítače na stole. Jéje, nedokončený chorobopis. A není ani uloţený. Stačí dvakrát zmáčknout správná písmena na klávesnici a pan doktor můţe začít od začátku. Práce nejméně na dvě hodiny vyjde nazmar. Rychle zmáčkl příslušné klávesy. Písmena zmizela. Otevřel dveře a podíval se na chodbu. Nikdo tam nebyl. Vyběhl ven a zavřel za sebou. Vyšel do vestibulu. Z kapsy vytáhl výsledky vyšetření, důkladně je roztrhal na malé kousíčky a vhodil je do koše, který pouţívaly návštěvy pacientů. Tam to nikdo hledat nebude. Šel do sesterny a sedl si na ţidli. Snaţil se pomáhat sestře při její práci, ale moc mu to nešlo. Cítil se jako vítěz. Konečně získal i on nějaký ten bod proti Valenčíkovi. Netrvalo dlouho a do sesterny vrazil rozčilený Valenčík. „Kdo se mně hrabal v počítači?“ zařval. Sestřička se obrátila a překvapeně zahlásila: „Nikdo, pane doktore. Nikdo u vás přece nebyl. My s Danielem zde sedíme a pracujeme uţ dobrou půlhodinu. Proč bychom se měli hrabat ve vašem počítači?“ Valenčík se nenávistně podíval na Daniela, ale mlčel. Daniel se v duchu zasmál. Sestřička ho neúmyslně zbavila podezření. Doktor vyběhl z místnosti a za chvíli ho Daniel zahlédl, jak utíká směrem k primářově pracovně. Jistě uţ přišel na to, ţe se ztratily výsledky. Postavil se do dveří, aby dobře viděl. Za chvíli Valenčík celý rozčilený vyšel z primářovy pracovny. Pak uviděl i primáře, jak za ním křičí. Poodešel pár kroků, aby jej lépe slyšel.
„A ihned to zařiďte, kolego!!“ řval primář bez ohledu na to, ţe na chodbě stály dvě či tři vyděšené pacientky. „Máte v tom všem bordel, víte, jak dlouho uţ na ty výsledky čekáme, a vy je někde ztratíte!“ Dveře pracovny se za Valenčíkem zabouchly. I primář se vrátil do své pracovny. Daniel stál na chodbě a v duši cítil nesmírnou radost a úlevu. Tak, dnes je vítězem on. Sanitář zvítězil nad lékařem. Ano, bylo to vítězství. Jistě, na utkání vysoce prohrával, ale dnes poprvé vyhrál. Moţná, ţe ne naposled. Tohle vítězství mu teď dodá sílu jak do práce, tak do budování své pozice na oddělení. Aby nebyl pro takového Valenčíka věčně jenom otloukánek. Rozhodl se, ţe po posledním incidentu, kdyţ byl u pana Machovce, se bude pacientům mimo svoji náplň práce věnovat jenom po pracovní době, kdyţ uţ lékaři odejdou z oddělení, nebo po večerech, kdyţ bude mít chvilku volna a bude mít směnu. Bylo to rozumné řešení. Nikdo ho nebude podezírat, ţe se před prací zašívá a všechno to v pohodě stihne. Valenčík chodil v následujících dnech po oddělení jako zuřivý býk. Nejhorší bylo, ţe na kolegy lékaře si nemohl dovolit příliš vyskakovat. Sestry se taky dokázaly celkem účinně jeho výbuchům bránit, a tak si nejvíc dovoloval na Daniela. Daniel se stal stokou jeho špatné nálady. Radost z toho, ţe Valenčíkovi nějakým způsobem ublíţil, se začínala mísit s pocitem křivdy. Proč se ten chlap na něj pořád vyvyšuje? A to ještě ani neví, ţe právě on je odpovědný za problémy, které měl nedávno s primářem. Kdyby to věděl, tak by jej snad vlastnoručně uškrtil. Ale to uţ se nemá jak dozvědět. Ne, musí vymyslet něco jiného, čím mu trochu přistřihnout křídla, aby měl jiné starosti, a ne jenom poniţovat ubohého sanitáře. Příleţitost se naskytla brzy. Daniel vešel po pár dnech do sesterny a slyšel, jak se Valenčík baví se sestrami o jedné pacientce. „Tak paní Mráčková nás zítra opustí. To jsem moc rád, ţe všechno proběhlo bez komplikací. Je to matka mého nejlepšího přítele, a kdyby se jí nějak přitíţilo, ten by mi to nikdy nezapomněl. To víte, kaţdý pomáhá kaţdému
v něčem jiném. On je advokát a pomohl mému bratrovi v jakémsi právním problému a já lékař zase pomáhám jeho matce, aby byla zdravá.“ „A co kdyţ se jí nějak přitíţí? Víte, s tím jejím srdíčkem to je pořád nejisté…,“ namítla staniční sestra. „Nesmí se jí přitíţit! To by mě asi rovnou zastřelila paní Mráčková. Ta musí v sobotu stihnout svatbu své vnučky. Víte, jaká je to vitální paní. Ta by nám to tady rozbila na kusy, kdybychom ji nechtěli zítra pustit domů.“ Všichni se zasmáli. Daniel taky. To je ale tip. Teď má šanci trochu doktoru Valenčíkovi opět přitopit. Stačí zařídit, aby paní Mráčková nemohla jít zítra domů. Ale nejtěţší bude vymyslet, jak to udělat. Snad kdyby se po… – ano, to je to nejlepší. Kdyţ sestry odešly, nenápadně otevřel skříňku s léky. Našel tablety, co se dávají proti zácpě. Přečetl si letáček. Jenom jedna tableta. Ale takové tři, to by uţ udělalo paseku. Nebude tam ještě něco lepšího? Pohrabal se mezi krabičkami s léky. Podíval se i mezi injekce uloţené v horní části skříňky. Do ruky se mu dostala krabička poloţená úplně vzadu. Chyběla z ní jenom jedna ampulka. Uţ dlouho ji nikdo neuţíval. Ano, to je to pravé! Injekce na vyvolání zvracení. Maximální dávka jedna ampule. Takové dvě ampule, to by určitě zabralo. Nabral do stříkačky dvě ampule léku, vzal do ruky tři tablety projímadla a mířil k pokoji paní Mráčkové. Leţela na posteli a dívala se do stropu. Jistě přemítá o tom, co si v sobotu vezme na sebe na tu svatbu. Ale svatba se bude konat bez vás, paní Mráčková. Vy se totiţ dnes pořádně pokálíte i pozvracíte. Na to vám můţu dát záruku. A kamarádovi vašeho syna, jistému doktoru Valenčíkovi, z vás bude hezky horko. Doufejme, ţe si to s ním váš syn vyřídí, jak špatně pečuje o jeho matku. Ţoviálně oslovil paní Mráčkovou. „Tak, paní Mráčková, právě jsem slyšel, ţe nás zítra opouštíte. Takţe tady je poslední injekce, abyste si tu svatbu hezky uţila, a ještě vitaminové tablety na posilnění, abyste byla úplně fit. Já vám tak závidím, paní Mráčková, tu svatbu…“
Paní Mráčková se usmála a bez protestů si nechala píchnout injekci. Za tu dobu, co byla v nemocnici, jich přece dostala nejméně padesát. Vůbec jí nepřišlo divné, ţe dostala další, a to ještě od sanitáře, jenţ to neměl v náplni práce. Jistě o tom ani nevěděla. A tablety? Vţdyť si ani nepamatovala, kolik jich musela denně uţít. Těch pár vitaminu jí můţe jenom pomoct. Zapila tablety ze sklenice, kterou jí Daniel podal. „Danieli, vy jste ten nejhodnější chlap na tomhle oddělení,“ naklonila se k němu. „Nebojte se, přinesu vám z té svatby výsluţku. Takové koláče, jaké peče moje starší snacha, jste ještě nejedl.“ Danielovi se seběhly sliny v ústech a na okamţik mu přišlo líto, ţe z koláčů nic nebude. Ale ihned tuto myšlenku zahnal. Radost, ţe paní Mráčková na sto procent nebude moci jít zítra domů z nemocnice a pan doktor Valenčík z toho bude mít vítr, převáţila nad lítostí z koláčů. Koláče si můţe koupit i v obchodě, ale takovou radost mu nikde nikdo nepřipraví. Nemýlil se. Kdyţ přišel druhý den do práce, neslyšel o ničem jiném, neţ ţe to z paní Mráčkové celé odpoledne i celou noc stříkalo zeshora i zespoda. Valenčík běhal po oddělení jako šílený. Daniel později viděl, jak z jeho pracovny vychází nějaký muţ asi tak ve Valenčíkově věku a jeho zarudlý obličej prozrazoval, ţe se před chvílí hodně rozčiloval. Daniel nepochyboval, ţe je to syn paní Mráčkové. Hned za ním vyšel i Valenčík a celý se přímo třásl. „Moc mě to mrzí, nevím, jak se to stalo, teď skutečně nemůţe, Marceli, pochop, ţe to nejde, z toho zvracení a průjmů je na hranici rozvratu vnitřního prostředí. Musíme ji zavodnit infúzemi a minerály, moc mě to mrzí, nevím, nechápu to…“ Daniel byl na vrcholu blaha. Šel za roh chodby oddělení a postavil se k otevřenému oknu. Zhluboka dýchal čerstvý ranní vzduch. Cítil se asi tak, jak se cítí vítěz sportovní soutěţe, jenţ porazí ve finále jasného favorita. První opojení z vítězství pominulo. Tak koláče nebudou, to je dnes uţ jasné. Paní Mráčková zde bude ještě nejméně týden, neţ ji dají úplně do kupy.
Napadla ho divná myšlenka. Vţdyť… kdyby chtěl, mohl paní Mráčkovou rovnou poslat i na onen svět. Mohla přece dostat injekci, která jí mohla natolik ublíţit, ţe by zemřela. Takových je přece v lékárně oddělení dostatek. Trochu přehnat dávku nebo podat jiný lék… a konec. Konec ţivota. I ty tablety. Co kdyby měl po ruce nějaký jed? Kdokoli z pacientů by od něj bez nejmenšího podezření vzal jakékoli tabletky, jeţ by mu s příslušeným vysvětlením podal. Proč by mu neměli věřit? Vţdyť byl přece miláčkem většiny lidí na oddělení. To by nebyl vůbec ţádný problém. A ţe jako sanitář nesměl pacientům podávat léky ani injekce? Kolik z těch pacientů tuto skutečnost znalo? Moţná jeden z deseti nebo ještě méně. Pro ně byl prostě na úrovni sestřiček, dokonce část pacientů, především ţen, ho bralo přímo jako doktora. Potřásl hlavou. Ne, naštěstí to s paní Mráčkovou dopadne dobře. Musel by mít výčitky svědomí, kdyby se jí něco stalo.
IV. Jedním z pacientů, který si Daniela velmi oblíbil, byl pan Sládek. Bylo mu necelých pětasedmdesát let a pokaţdé se velmi potěšil, kdyţ ho Daniel navštívil, aby s ním prohodil několik slov. Daniel ho upřímně litoval. Jenom zběţně nahlédl do jeho chorobopisu a zjistil, ţe pan Sládek trpí rakovinou. Taky to srdíčko neměl úplně v pořádku. Proto leţel právě na interním oddělení. Snad při třetí návštěvě na pokoji se pan Sládek k Danielovi naklonil a pošeptal mu do ucha: „Danieli, prosím vás, pomozte mi. Já uţ to trápení nevydrţím.“ Daniel se na pana Sládka překvapeně zadíval. Nezdálo se mu, ţe by pan Sládek tak strašně trpěl, jak to vyplývalo z jeho slov. Ten pokračoval ve svém monologu. „Víte, Danieli, já uţ léta trpím rakovinou. Řeknu vám, je to hrozné trpět takovou nemocí. Ty bolesti, které člověka suţují a nedají mu spát, to je příšerné. Proto vás moc prosím,“ chytil Daniela za ruku a zmáčkl mu ji. „Pomozte mi. Zbavte mě toho utrpení! Jenom vy mně tady můţete pomoct. Všichni zde bojují o můj ţivot a nevědí, jak moc uţ tady nechci být. Prosím vás, udělejte mi to po vůli. Píchněte mi nějakou tu injekci, vy přece určitě víte jakou, a mému utrpení bude konec.“ Prosebně se podíval Danielovi do očí, aţ ten musel uhnout pohledem. „Proboha, pane Sládku, víte vy vůbec, co ode mě chcete? Vţdyť to by byla eutanazie. Zabití pacienta na jeho ţádost. A eutanazie je přece podle našich zákonů rovna vraţdě. Vy ode mě chcete, abych vás zavraţdil. Uvědomujete si to vůbec, pane Sládku?“ Daniel zvýšil hlas. Pan Sládek si dal prst před ústa a Daniel zmlkl. „Danieli, nemluvte tak hlasitě. Jsme teď sice na pokoji sami, ale víte, i zdi mají uši. Prosím vás, udělejte dobrý skutek, o nějţ vás prosí starý, nemocný
