Rozhodnutí
Miroslav Krejčí
Ilustrace: Miroslav Krejčí starší
Motorové rogalo pomalu kroužilo nad stájemi. Letní slunce chvílemi probleskovalo skrz laminátové křídlo a sem tam se odrazil paprsek od pochromovaných částí motoru. Po chvilce začalo klesat a evidentně si hledalo místo pro přistání na přilehlé pastvině, ohraničené železnými bariérami. Po chvilce manévrování a srovnávání křídla v lehkém větru se přední kolo dotklo země. V tom okamžiku se zabořilo do měkké půdy a celý stroj se i s oběma letci vzadu nadzvedl, chvíli ztuha jel pouze po předním kole, až nakonec neochotně dosedl i na zbylé dvě zadní. Motor přestal burácet a rogalo po pár metrech setrvačné jízdy zastavilo. Pasažér, který seděl za pilotem, si pomalu sundal helmu, zhluboka vydechl a plácl rukou pilotovi po helmě. „Ty vole, Romane, co to mělo být?“ Pilot si také sundal helmu, stáhl si rukavice a pootočil se v sedačce směrem k pasažérovi. „Měl si bobky, co Milane?“ smál se a rukou si načechrával helmou uplácnuté husté hnědé vlasy. „Můžu ti ukázat trenky. Kromě adrenalinu tam najdeš i něco jiného.“ Odpověděl Milan a rukou naznačil pomyslný pohlavek. „Ale jo, byla to chyba. Špatně jsem to odhadnul. Netušil jsem, že zem bude tak měkká.“ Připustil Roman, zatímco vstával ze sedačky. „Už jsem viděl, jak se převrátíme a ten motor za mnou nás připlácne k zemi.“ Milan si odepl pás a také slezl ze sedátka. „Pomůžeš mi vyměnit vrtuli?“ Zeptal se Roman. „Mám novou, třílistou. Ta stará, dřevěná, dvoulistá, je o dost těžší a nemá takový výkon. Uvidíš ten tah s tou novou! Už se na to těším.“ Svítily rozrušením Romanovi oči. „No to jsem tedy zvědavý. Vyzkoušíme to pak spolu?“ Nakazil se Romanovým nadšením Milan.
3
Roman s Milanem byli přátelé už od dětství, a i když se oba blížili čtyřicítce, měli pořád stejné zájmy, které je spojovaly a nutily je být v neustálém kontaktu. Milan byl více nohama na zemi, cítil odpovědnost za svou rodinu a společnost, kterou spoluvlastnil. Roman, naproti tomu, přestože byl také ženatý a měl dvanáctiletou dceru, byl živel. Neustále vymýšlel aktivity, které nepatřily k těm nejbezpečnějším. Kromě toho, že oba pravidelně jezdili na koních, vymyslel si k tomu ještě motorové rogalo, udělal si zkoušky a pravidelně lítal. A to kdekoliv a kamkoliv. A pokud to šlo, Milan, jako správný kamarád, lítal s ním.
Slunce už bylo jen kousek nad obzorem, když Roman s Milanem dokončili výměnu vrtule. Chvilku stáli kousek od stroje a vychutnávali si ten pocit dobře odvedené práce. Ticho přerušil až Milan. „Tak co, jdeme na to? Zkusíme to proletět?“ zeptal se. „Jistě, to platí.“ Odpověděl Roman. „Než ale poletíme, něco ti ukážu. Předvedu ti, jak to rogalo umí jet rychle po zemi, když má odmontované křídlo. To uvidíš ty fofry. Ten samotný podvozek má start jak formule!“
4
Roman nečekal na Milanovu odpověď, natočil vrtuli, sedl si do sedačky a pravou ruku položil na plynovou páku. ________________________________________________________________
Konec srpna roku 1980. Milan s Romanem právě společně nastoupili do internátu střední vojenské školy. Teď stáli seřazení s ostatními třiceti kluky vedle sportovního hřiště k prvnímu tělocviku. „Pozor!“ ozval se břitký hlas asi třicetiletého nadporučíka, jejich učitele tělocviku. „Všichni, kteří mají otce v komunistické straně, krok vřed chod!“ pokračoval ostře hlas. Téměř tři čtvrtina kluků postoupila dopředu. „Ti co vystoupili, tak na zem a padesát kliků.“ Nekompromisně zavelel nadporučík. Milan s Romanem, kteří jako jedni z mála zůstali stát na svých místech, se na sebe nevěřícně podívali. „Tomu říkám odvaha.“ Naklonil se k Romanovi Milan a oba měli co dělat, aby se nerozesmáli. ________________________________________________________________
Vrtule se zběsile roztočila. Roman ale držel brzdu sešlápnutou a čekal, až motor dosáhne maximálních otáček. Pak brzdu povolil a podvozek rogala prudce vyrazil dopředu. Během pár sekund se už vysokou rychlostí hnal po pastvině. Milan se zatajeným dechem sledoval, jak se stroj řítí směrem ke kovovému hrazení, vzdálenému asi sto metrů. „Sakra, zpomal už!“ pomyslel si. Rogalo to ale očividně nemělo v úmyslu, naopak nabíralo čím dál větší rychlost a stále směřovalo k bariéře. „Romane, zastav!“ rozběhl se Milan za uhánějícím strojem. Ten, jakoby ho přes řev motoru uslyšel, otočil najednou řízením zprudka do leva, rogalo se na místě zastavilo a v témže okamžiku se převrátilo. Roztočená vrtule se se 5
zavytím zakousla do země. Drny, tráva a kusy vrtule se rozletěly na vzdálenost padesáti metrů. Motor sebou ještě párkrát škubnul, až zastavil úplně. Nastalo ticho. Když Milan doběhl k převrácenému stroji, uviděl Romana, ležícího na boku s nohama přes sedačku, jak tahá za pás a snaží se odpoutat. „Kruci nejde to!“ vztekle se podíval na Milana. „Není ti nic?“ zeptal se udýchaně Milan. „Myslím, že ne.“ Odpověděl Roman a zkoušel dosáhnout na přezku. „Pomoz mi s tím pásem!“ Milan přezku odcvaknul a pomáhal kamarádovi vstát. „Můžeš mi ty vole říct, proč si normálně nezastavil? Vždyť ses mohl o ten plot zabít!“ zeptal se s úlevou Milan. Roman chvilku mlčel a oprašoval si kalhoty od hlíny. Pak s úsměvem pohlédl úkosem na Milana. „Nebudeš tomu věřit, ale zasekl se mi plyn!“ „Do prdele, vrtule v hajzlu.“ Povzdechl si a zvedl ze země rozlomený kus listu. „Než vyčistíme motor a vrátíme tu starou vrtuli, máme do půlnoci co dělat.“ ________________________________________________________________
Byl horký červen roku 1982. Vrtule staré AN2 neboli Anduly se s rachotem roztočil, z motoru vyletěl černý dým a letadlo začalo zvolna rolovat na startovní dráhu. Uvnitř na dřevěných lavicích s helmami na hlavách, se skupina parašutistů chystala na svůj první seskok. Úplně vepředu seděli vedle sebe Milan s Romanem a trochu nervózně si na břiše přidržovali záložní padák. Jakmile letadlo vystoupalo do požadované výšky, vstal instruktor, otevřel dveře letadla a obrátil se k bledým tvářím kluků. „Tak jak jsme si to říkali, pánové.“ Křičel, aby přehlušil hluk v kabině. „Jak budu ukazovat vstanete, postavíte se do dveří, přidržíte si záložák a jakmile se vás dotknu na rameni, vyskočíte. Jasný?“ 6
Než ale stačil doříct poslední větu, rozsvítilo se za ním zelené světlo, což byl signál, že se může začít skákat. Instruktor pokynul Milanovi. Ten ukázkově vstal, postoupil do dveří, chytil si záložní padák, zavřel oči a čekal na poklepání na rameno.
V tu chvíli se ale Andula ve vzduchu zhoupla, což způsobilo, že Milan zavrávoral a ustoupil asi o dva kroky dozadu. Neměl už ale žádnou odvahu otevřít oči a tak se jen trochu předklonil, natáhl obě ruce před sebe a pohmatem hledal dveře. „Co to děláš?!“ zakřičel na něj instruktor. Milan ale nereagoval a dál poslepu hledal dveře. Instruktor už tedy na nic nečekal, chytil ho jednou rukou za límec, druhou za kalhoty a vyhodil z letadla ven. ________________________________________________________________
7
„Koho dneska máš?“ zeptal se týden po příhodě s rogalem Romana Milan, když vycházeli ze sedlovny s uzdou a sedlem v náručí. „Šanyho.“ Ušklíbl se Roman. „No tak to ti nezávidím. U toho anglického magora nikdy nevíš, co udělá. Zlatá Molly. To je alespoň pohodová kobyla.“ „Máme to ale dneska krásně.“ Podíval se na modrou oblohu Milan. „Už se těším.“ „No to já taky.“ Odpověděl ironicky Roman, zatímco vcházeli do stáje. Milan už seděl v sedle, když na tréninkovou plochu přicházel Roman s krásným vysokým hnědákem. „Ještě prosím tě slez a podrž mi ho, než nasednu.“ Zavolal na Milana. Ten seskočil, levou rukou držel za uzdu svou bílou kobylu a druhou uchopil hnědáka těsně za udidlem. Roman byl sice menší postavy, byl ale urostlý, svalnatý a neobyčejně mrštný. Na koně se uměl elegantně vyšvihnout, což bylo předmětem závisti ostatních jezdců, včetně Milana. Tentokrát ale levou rukou uchopil sedlo za přední rozsochu, pravou za zadní, několikrát si cvičně poskočil a až pak se teprve odrazil, aby dostal horní polovinu těla nad sedlo a mohl pravou nohu přehodit přes hřbet koně. „Co je? Moc si snídal?“ smál se Milan. „Hrabeš se na toho koně jako učeň!“ Roman neodpověděl, jen mávl rukou a pobídl koně směrem k hrazení. Když oba jezdci několikrát v kroku obešli tréninkový obdélník, aby se koním zahřály klouby a svaly, otočil se Roman v sedle na za ním jedoucího Milana. „Připrav se, trochu si ji přidrž a naklušeme.“ „No hlavně si ho přidrž ty.“ Zavolal na něj zezadu Milan. V tom okamžiku sebou Šany prudce trhnul doleva, vyhodil zadníma nohama a v plném trysku se rozběhl napříč obdélníkem. Roman se už při prvním nenadálém odskoku 8
do strany trochu svezl ze sedla, takže se už držel jen levou rukou za přední rozsochu. Pravou pustil otěže a snažil se za prudkého běhu vyškrábat zpátky. Šany znovu vyhodil zadníma nohama. To už ale Roman neuseděl a s žuchnutím spadl na zem. Hnědák ještě chvilku nezvladatelně běhal po ploše, dělal kočičáky a pohazoval hlavou. Pak, jakoby chtěl vyjádřit, že úkol byl splněn, zastavil naproti ležícímu Romanovi, sklonil hlavu a nehybně ho pozoroval. Ten se posadil, rukou vztekle praštil do písku a zavrtěl hlavou. „Já se z toho koně poseru!“ Zavolal směrem k Milanovi. „Stejně jako minule.“ Milan seskočil a šel Šanyho, kterému visely otěže mezi předníma nohama, chytit. „Ještě že si na ty otěže nešlápl. Co teď? Chceš toho nechat?“ Obrátil se na Romana. „Viděl si film Velká země?“ zeptal se místo odpovědi Roman, zatímco si oprašoval rukávy. „Myslíš s Gregory Peckem?“ protáhl Milan. „Aha. Já už vím.“ Odpověděl sám sobě. „No tak pojď, přidržím ti ho. Víš ale, kolikrát Peck spadl, než toho koně zkrotil?“ „Mockrát.“ Pokrčil koutkem úst Roman, sedíc už zpátky v sedle. ________________________________________________________________
Roman křečovitě svíral záložní padák a se zavřenýma očima netrpělivě čekal na prudké škubnutí, které mělo signalizovat, že vrchlík padáku se už otevřel. Nic takového ale nepřicházelo a tak se Roman odvážil jedním okem pohlédnout nad sebe. „Je tam!“ vydechl s úlevou, když zjistil, že se nad ním s lehkým šustěním hedvábí vznáší kupole padáku. Zaplavil ho nepopsatelný pocit nadšení a radosti. „Héééj!“ zavolal na svého kamaráda, který se snášel asi sto metrů pod ním ve vzdálenosti necelých dvě stě metrů. 9
„Héééj! Jak jéé?!“ ozvalo se s malinkým zpožděním, směrem od Milana. „Není to super!?“ doletěl k Romanovi další kamarádův výkřik. Zvuk zněl úplně jinak než na zemi. Nikde žádné omezení, šířil se všemi směry a to způsobovalo ten zvláštní prostorový efekt. Oba kluci, stále ještě plni adrenalinu, začali sledovat pomalu se blížící zem. „Až uvidím jednotlivá stébla trávy, připravím nohy na parakotoul.“ Soustředěně si opakoval Milan. V jednu chvíli se mu zdálo, že stébla už vidí. Srovnal tedy chodila vedle sebe, mírně stočil nohy, pokrčil kolena a čekal na náraz. Ten ale nepřicházel. „Tak nic.“ Pomyslel si Milan a nohy opět povolil. V tom okamžiku celou vahou dopadl na zem. Než se mu podařilo jej „vylít“, otevřený vrchlík padáku ho chvilku ve větru vláčel po zemi. Až pak teprve mohl začít sledovat, jak je na tom jeho kamarád. Ten se už také blížil k zemi, ale lehký vítr, který se najednou rozfoukal, ho odnesl o kus dál, až k okraji letiště. To bylo ohraničené polní cestou, po které jel právě prázdný povoz, tažený koňmi. Milan sledoval, jak se k sobě dráhy vozu a letícího padáku neomylně přibližují. Přestože Roman zvedl kolena až pod bradu, přesto botami škrtnul o postranice vozu a proletěl nad vozem jen pár centimetrů za zády udiveného kočího. ________________________________________________________________
10
„Kotleta je hotová, až když se na ní udělá loužička.“ Naklonil se Milan nad gril a zhluboka natáhl nosem vůni pečeného masa. „Prosím tě, Milane, tohle říkáš pokaždé. Možná by sis měl s tím Němcem vážně promluvit.“ „Myslíš s Alzheimerem?“ mrknul Milan na hezkou, asi pětatřicetiletou tmavovlasou ženu, se kterou stál před grilem na okraji rozlehlé zahrady rodinného domu. Roman právě vycházel ze dveří s několika lahvemi piva v rukou. „Už to nesu!“ volal do šeřící se zahrady. „Blaničko, skoč prosím tě ještě pro hořčici a chleba a dones to mamince a strejdovi.“ Obrátil se cestou na dvanáctiletou dívku, která vyšla z domu zároveň s ním. „Dík Romane.“ Vzal si Milan od přítele lahev. „Za chvilku bude zima a tyhle večery mi teda budou fakt chybět.“ Posadil se na židli vedle grilu a rozkošnicky si pod stůl natáhl nohy. „Dneska si moc ve formě nebyl.“ Plácl rozverně po rameni Romana, který se posadil vedle něho. „Ale měla jsi ho Marti vidět.“ Podíval se na Romanovu ženu. „Malý vzrůstem ale velký odhodláním.“ „Měl by toho nechat.“ Odpověděla Marta zpoza grilu. „Toho ježdění.“ Dodala zamračeně a pohlédla na Romana. Ten se na ni také podíval, přimhouřil oči a neznatelně zavrtěl hlavou. Milan si toho gesta všimnul. „Něco přede mnou tajíte?“ podíval se střídavě na Martu a Romana. „No tak. Myslím, že už se známe dost dlouho na to, abychom měli před sebou nějaké tajnosti. Co se děje?“ zeptal se, když nedostal žádnou odpověď. Roman se znovu podíval na manželku a pak váhavě vstal. „Pojď se mnou na bok, něco ti tedy řeknu.“ Oba přátelé poodešli pár kroků do houstnoucí tmy. Roman se rozhlédl, aby se přesvědčil, že jeho dcera není v doslechu a pak se zpříma podíval na kamaráda. „Doktoři mi řekli, že mám svalovou dystrofii.“ 11
________________________________________________________________
Polovina července roku 1980. Roman s Milanem právě dokončili para výcvik a přidali se k ostatním spolužákům z čety na pravidelné letní vojenské soustředění. Bylo ráno, slunce probleskovalo přes stanovou plachtu a ležící postavy kluků se na postelích začínaly pomalu vrtět. „Budíčééééék!“ ozval se z venku hlasitý pokřik. „Milane! Vstávej!“ strčil do vedle ležícího, stále ještě zachumlaného, kamaráda Roman. „Tak dělej! A k zemi!“ zopakoval šťouchanec, když Milan nereagoval. Ten se najednou prudce posadil, vykulil oči, aby vzápětí jako lasička, stejně jako Roman, zmizel pod postelí. Plátěný závěs od stanu se trochu rozhrnul, objevila se ruka, něco syčícího hodila doprostřed stanu a zase zmizela. Následoval silný výbuch. Vzduchem něco zasvištělo a nad Romanovou postelí proletěl kus plechu. Prorazil plachtu a vyletěl ven. „Ten blbec si s tím dělobuchem nedá pokoj!“ nadával na velitele roty Milan, zatímco vybíhali ze zakouřeného stanu. ________________________________________________________________
Marta s Blankou už odešly do domu, ale Milan s Romanem zůstali ještě sedět vedle pomalu dohasínajícího grilu. Tma už ovládla celou zahradu a jen zbytky žhavých uhlíků jemně ozařovaly vážné tváře obou kamarádů. „Dá se s tím něco dělat?“ zeptal se do ticha Milan. „Nedá. Je to v prdeli, kamaráde. Svalová dystrofie je dědičná. Pamatuješ na mého otce?“ Roman se trochu předklonil a podíval se do ve tmě se ztrácející přítelovy tváře.
12
„Pamatuju. Umřel, když jsme byli na gymplu. Neříkal si ale tenkrát nic, že by měl táta nějakou takovou nemoc.“ Odpověděl Milan. „Prosím tě, tehdy jsem věděl prd. Táta prostě umřel a to bylo to hlavní. Ostatní jsem neřešil. A že bych něco takového po něm mohl zdědit, jsem se dozvěděl až daleko později. Bylo nám sedmnáct, pamatuješ? Měli jsme úplně jiné zájmy, život před sebou, holky, ragby, škola. Kdo by si připouštěl nějakou nemoc.“ „Když si se to ale nakonec dozvěděl, musel si přeci vědět, že tě to dříve nebo později čeká, ne?“ „Dokud to není, doufáš, že tě to mine a snažíš se na to nemyslet. Já jsem to alespoň tak cítil.“ Rozhodil rukama Roman. „To bych se ani nemohl oženit.“ „No jo vlastně! Co Blanka?“ zeptal se Milan. „Na to ani nechci myslet. To bych si musel vyčítat, že jsem Blaničku vůbec měl. Jak jsem říkal, je to v prdeli.“ Zaleskly se Romanovi ve tmě oči. „Co teď bude dál?“ zeptal se po chvilce mlčení Milan. „Viděl si dneska při ježdění. Bude se to stále zhoršovat, budu čím dál slabší, až se přestanu hýbat úplně. Ty nejhorší scénáře, představy a probdělé noci už mám za sebou. Snažím se to brát racionálně. Co mě opravdu drží nad vodou je to, že mám rodinu jakžtakž zabezpečenou. Obchod celkem funguje a Marta je natolik schopná, že to zvládne i beze mě. Teď mohu jen děkovat Bohu, že jsem si tehdy dal tu práci a pustil se do toho. No a pak mám jednoho kamaráda, který mě nenechá na holičkách.“ „To opravdu máš.“ Usmál se Milan. „Ten tě nezklame, na to ho znám moc dobře.“ Roman jen s ulehčením pokýval hlavou. Bylo na něm znát, že tento rozhovor s přítelem potřeboval. Chvíli oba seděli, popíjeli z lahví, až nakonec opět promluvil Roman.
13
„Když už jsme u těch posledních přání.“ Pronesl trochu sarkasticky „měl bych na tebe jednu prosbu. Říkám dopředu, není to malá prosba.“ „No jen mluv. O co jde?“ zeptal se Milan „Pamatuješ, jak jsme na gymplu spolu četli staré rodokapsy o kovbojích, divokém západě, říkali si navzájem Parde?“ „No jasně, kdo by zapomněl.“ Usmál se té vzpomínce Milan. „Chtěl bych, abychom si spolu udělali poslední velkou výpravu. Chci si splnit takový můj klukovský sen. Chci, abys jel se mnou do Ameriky.“ ________________________________________________________________
Říjen 1983. Milan s Romanem seděli ve třídě v poslední lavici a připravovali se na další hodinu. Spíš Milan se připravoval. Měl před sebou otevřený sešit a rychle se snažil naučit slovíčka do angličtiny. Roman byl vyvolaný minulou hodinu, tak se nudil a kamaráda neustále pošťuchoval. Když ale Milan nereagoval, vzal špendlík a píchl ho do nohy. To už ale Milana rozčílilo, vytáhl z kapsy malý otevírací nůž a strčil ho kamarádovi pod nos. „Romane, neštvi mě!" Ten byl ale v rozverné náladě a nedal si říct. Znovu Milana špendlíkem píchl. V tu chvíli pohár trpělivosti přetekl. Milan s nožem v dlani prudce švihnul rukou doprava, směrem k Romanově noze. Přestože rozhodně neměl v úmyslu přítele zranit, díval se teď s údivem na ostří nože, na kterém byly stopy krve a podkožního tuku. Znatelně pobledl a obrátil se na Romana. „Ty vole, já jsem tě bodnul do nohy!“ Roman, který bodnutí vůbec nezaregistroval, se nevěřícně podíval na stehno své levé nohy, kde se začala vytvářet krvavá skvrna. Stihnul ještě také zblednout, když do 14
učebny vstoupila profesorka angličtiny. Ta při pohledu na Romanovy kalhoty, ze kterých už začala kapat krev, pobledla také a poslala ho okamžitě na ošetřovnu. „Tak co, jak to dopadlo? Ptali se, jak se ti to stalo?“ zeptal se nedočkavě Milan, jakmile se Roman z ošetřovny vrátil. „Ptali.“ Odpověděl Roman. „No a?!“ „Řekl jsem jim, že jsem se náhodou bodnul hřebíkem.“ „No to je ale kravina! A to ti věřili?“ vrtěl udiveně hlavou Milan. Roman uchopil kamaráda rukou kolem ramen a s lišáckým úsměvem se mu podíval do tváře. „A ty bys tomu ty vole věřil?“ ________________________________________________________________
15
Letadlo z Frankfurtu do Las Vegas ještě ani neodstartovalo a Roman se už v sedadle naklonil k Milanovi. „Už teď toho mám dost. Za těch třináct hodin letu budu mít prdel jako nýt.“ „Ale je to nejlepší spoj. Dovedeš si představit letět nejdřív třeba do Chicaga, tam ještě čekat dalších x hodin a pak teprve letět do Vegas? Takhle to máme za třináct hodin odbyto. Ve Vegas budeme kolem šesté večer, stihneme si vyzvednout v Alamo auto a v klídku si najít ubytování v nějakém motelu. Díval jsem se na internetu, tak docela levné a pěkné jsou v Boulder City. To je kousíček od Vegas.“ Mnul si spokojeně rukama Milan. Roman, který seděl u okna, ale najednou lehce šťouchnul Milana loktem a naklonil se k němu. „Dívej, dívej!“ šeptal a hlavou kynul směrem k opravdu tlusté černošce, která se právě prodírala uličkou. „Ta kdyby si sedla vedle tebe, tak mě to vystrčí až na křídlo“ Roman měl co dělat, aby se té představě nerozesmál. Milan musel také sklonit hlavu, aby černoška jeho smích neviděla. Ta se ale s obtížemi prodrala kolem nich a zmizela mezi sedačkami o několik řad dál. Trest boží na kamarády za jejich pošklebování však dopadl téměř vzápětí. Do letadla vstoupil mohutný běloch, podíval se na svůj palubní lístek a začal neúprosně postupovat směrem k řadě, kde seděli oba přátelé. Těm s každým tlusťochovým krokem tuhnul úsměv na tváři víc a víc. Když se nakonec s funěním napasoval do sedačky vedle Milana, ten se zmohl jen na křečovitý úsměv, kterým odpověděl na tlouštíkův anglický pozdrav. „Ty vole, teď budu sedět třináct hodin v pozoru!“ obrátil k Romanovi oči v sloup Milan. Roman seděl uprostřed místnosti s velikými okny a pokoušel se rukou dosáhnout na stolek, kde měl sklenici se svým džusem. Ten byl ale moc daleko a tak se snažil 16
pootočit koly svého invalidního vozíku, aby se dostal blíž. Ta námaha ho však vyčerpala. Na chvíli se přestal snažit, opřel si hlavu o opěradlo a poslouchal vlastní chrčivý dech, ozývající se z trubičky, která trčela z jeho krku. V tom se rozrazily dveře pokoje. „Potřebuješ něco, tati?“ přiběhla k němu Blanka. Roman sebou trhnul, otevřel oči a chvíli se zmateně rozhlížel kolem sebe. Motory letadla tiše vrněly, někde z předních řad se ozýval dětský křik a Milan s hlavou na tlouštíkově rameni spokojeně spal. Ten si na televizi v protějším opěradle pouštěl nějaký zápas v Americkém fotbale a snažil se moc nehýbat, aby Milana nevzbudil. „A to jsme se mu smáli.“ Pomyslel si Roman a zadíval se okénkem na jasně bílé kupole mraků, rozprostírající se pod letadlem, kam až dohlédl. ________________________________________________________________
Prosinec 1983. „Vánoce Vánoce přicházejí!“ pozpěvoval si Milan chvíli před večerkou, zatímco lezl na nahoru na dvoupatrovou postel, takzvané bidlo. „Jéžiši to je ale smrad!“ prudce se na vedlejší posteli posadil Roman. „To je jakoby se někdo posral.“ „Já nic necítím.“ Čichal kolem sebe Milan. „Ale já už vím!“ s odporem v hlase řekl Roman. „To jsou ty tvoje debilní kšandy. Máš ve vlasech hovno!“ „Člověče, já to cítím pořád.“ Stěžoval si Roman po Milanově návratu z koupelny. „To je blbost. Hlavu mám vymydlenou jako dětskou prdel.“ Zamumlal v polospánku do polštáře Milan. Teprve až ráno, když si oblékal uniformu, zjistil, že si kromě hovna na hlavě, jak sám pak poznamenal, „vytřel prdel košilí.“ ________________________________________________________________
17
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
