KŘÍŽ A SVĚTLO
Dav nepřestává křičet. Realita je víc než krutá: Dysmas je ukřižován a umírá. Dívá se na lidi okolo. Slyší dav, jak se mu vysmívá, ale ještě více než jemu posmívá se jakémusi židovskému králi. Jeho myšlenky se vracejí k Ježíšovi, Mesiáši. Cítí se jako v ohni, který spaluje jeho nitro a zároveň vydává světlo: Ježíš je opravdu tady u něho. Nadechuje se v naději, že se jeho pohled setká s Ježíšovým. Je dobře, že Ježíšův kříž postavili mezi oba lotry, je mu alespoň blíž a nikdo ho od něj neodděluje. Dav sice nejvíc křičí proti Ježíšovi, ale Dysmas je ve svém srdci spojen s Ježíšem, a proto přijímá výsměch a urážky spolu s ním. Dysmas chce Ježíšovi věřit. Tento muž je pro něho Mesiáš. I když nechápe, proč se dobrovolně vydal takovému utrpení a potupě, proč chce zemřít na kříži. Chce mu důvěřovat. Toto utrpení musí mít nějaký skrytý význam. V hloubi duše ještě stále doufá, že Mesiáš zachrání sebe i oba lotry, když ale vidí Kristovu odevzdanost, jak přijímá 75
trnovou korunu, bolest a rány, chápe to jako jeho vlastní volbu. Zeitan mu přece vyprávěl z Izaiášovy knihy o trpícím služebníkovi, nejchudším a nejubožejším. Ano, Mesiáš je trpícím služebníkem, o kterém už dávno mluvili proroci. Boží milost působila v Dysmasově srdci, věděl, že teď musí zcela důvěřovat v Mesiáše, trpícího služebníka. Ježíš se nesnaží zachránit sebe samého, přišel sem z vlastní vůle, aby trpěl za všechny až do konce. Smrt Mesiáše musí zachránit celý svět. Dysmas cítí, jakou cenu má smrt v Božích očích. Smrt, která sice přemůže tělo, ale která může být přijata a nabídnuta, která se může stát velkou zkouškou lásky. Může být zdrojem odpuštění, pokoje, který Dysmas tak dlouho hledal. Najde pokoj u Boha, když přijme svou vlastní smrt jako naplnění Zákona, jako vykupitelskou oběť. Dysmas stále více chápe, že jestliže svou smrtí „platí“ za své vlastní hříchy, smrt Krista, který nikdy nic zlého neudělal, má mnohem větší význam: on totiž „platí“ za hříchy všech lidí. Smiřuje se s tím, že Kristus žádný zázrak na kříži neudělá, bude trpět až do konce. Ježíš nesestoupí z kříže a neosvobodí ani sebe, ani je. Kdyby se býval chtěl vyhnout smrti a veřejné potupě, nedovolil by, aby znetvořili jeho tvář bičováním a trnovou korunou. Nedovolil by, aby přibili jeho tělo na kříž. Je jasné, že Mesiáš musí vydržet až do konce. Smrt je pro něj nevyhnutelná. Je třeba jeho volbu respektovat a vážit si jí. 76
Dysmasovo srdce je velmi ubohé. Kdo může mít ubožejší srdce než ten, kdo právě umírá? Ten, kdo právě umírá má to nejprostší srdce, protože všechno zanechává na tomto světě. Dysmasovo prosté srdce bude schopné zakusit v Kristově utrpení nekonečnou Boží lásku. Prožívá, aniž by o tom někdy dříve slyšel, ušlechtilost blahoslavených „chudých v duchu, jejichž je království nebeské“ (Mt 5,3) „Chudí v duchu“ jsou schopni přijmout mnohem víc než ostatní. Nejsou nasyceni, ale jsou připraveni a otevřeni přijímat. Stávají se prostornou nádobou, do které může být vlita Boží milost. Prostota srdce vytváří propastnou žízeň po lásce, spravedlnosti a pravdě. Lotr po pravici neměl co ztratit, jestliže v sobě nalezl srdce dítěte. Je jednou z těch hlubokých nádob, které jsou schopné přijmout všechno, protože jsou schopné prosit o odpuštění, důvěřují a doufají. „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí“ (Lk 23,34), zvolal Ježíš a díval se k nebi. Ježíš odpouští svým katům. Dysmas odpouští všem nespravedlnostem svého života a ještě víc: odpouští sám sobě. „I kdyby tě tvé srdce odsoudilo, Bůh je větší než tvoje srdce...“ I ten nejmenší pohyb mu způsobuje ukrutnou bolest, přesto se snaží natočit hlavu tak, aby viděl na Ježíše. Chtěl by zemřít jako on, odevzdaně, se stejnou velikostí duše, darováním sebe sama. Také vojáci v blízkosti Ježíše se mu vysmívají a uráží ho ještě mnohem 77
víc než běsnící dav. Přidává se i třetí ukřižovaný „lotr po levici“, který to považuje za skandál, když se člověk, který se prohlašuje za Mesiáše, nechá ukřižovat. Křičí na něj: „Jestli jsi Mesiáš, zachraň sebe i nás!“ Lotr po levici se bojí slabosti. Chce mocného Mesiáše, který rozdrtí své protivníky. Nechápe, že Bůh nechce zachránit lidi tím, že ukáže svou všemohoucnost, ale že se raději stane zranitelným, aby člověku ponechal možnost svobodné volby, zda bude Boha milovat nebo odmítat. Ze vzteku pokouší Boha: „Dokaž, že jsi Kristus!“ Stejným způsobem ho předtím pokoušeli i farizeové: „Jsi-li pravý Kristus, dej nám znamení a uvěříme.“ Ježíš jim odpověděl: „Vám není třeba jiné znamení než znamení Jonášovo: za tři dny znovu postavím tento chrám,“ tak předpověděl svou vlastní smrt a vzkříšení. Lotr po levici čekal, že Ježíš sestoupí z kříže a zachrání ho, odmítal svůj kříž a svou smrt. Ze strachu opovrhoval Mesiášem, který pro něj nemohl nic udělat. Nechtěl přijmout obraz Boha, který ho miluje až k smrti. Nevěřil, že láska je silnější než smrt. Nebo ho trápilo, že se stal pro své okolí pouhým zločincem. Vždycky věděl, co ho čeká, brzy pochopil, že ho čeká nicota. Nezbývalo mu nic jiného, než zemřít v prázdnotě bez jakékoli naděje. A najednou se vedle něj objeví prorok, který tvrdí, že život nekončí smrtí, Ježíš, který se prohlašuje za Syna Božího a chce spasit svět. Nechce se zříct 78
svých iluzí a představ, opustit své sny, že každý zemře jako on: v beznaději. Možná proto se posmíval: „Nejsi snad Mesiáš? Zachraň sebe i nás!“ Dysmas by byl hrozně rád, kdyby i on přijal ono velké tajemství Kříže: „Ty se nebojíš Boha, když podstupuješ stejnou bolest?“ Chtěl ho přesvědčit, že Ježíš je pravý Mesiáš, Bohem poslaný. Jestliže i on umírá na kříži, znamená to, že je třeba si této bolesti a tohoto kříže vážit. Těmito prostředky buduje Bůh své království, aby tak odpustil hříchy nás všech. Skrze ponížení svého jediného Syna Bůh vítězí nad zlem. Jeho lidská inteligence mu brání, aby pochopil Boží prostředky, ale jeho víra mu pomůže vytrvat. Kříž je pohoršením pro pohany a bláznovstvím pro židy. Dysmas věří v Ježíše. Přestože je ukřižován spolu s ním, má tvář znetvořenou k nepoznání, krev mu stéká po celém těle, věří, že je Mesiáš. Považuje toto místo, tuto hodinu ve svém životě za nejdůležitější. Věčnost přichází skrze tento kříž. Dívá se na Ježíše očima víry. Stejně jako Maria a Jan u Ježíšových nohou chce i on dostát náročnosti své víry. Věří ve věčnost, v poslání Krista, který je Božím nástrojem k osvobození lidí, ve vzkříšení a ve spásu. Chtěl by alespoň trochu ze své víry předat třetímu ukřižovanému. Chtěl by ho povzbudit, přesvědčit ho, že ten ukřižovaný mezi nimi není žádný lotr, ale Ježíš, Mesiáš a Spasitel světa. Chtěl by mu dokázat, že jejich kříž není jako ten Ježíšův, že v jeho případě jde 79
o něco mnohem důležitějšího, o spásu světa a že i on může být spasen, když po tom bude toužit: „My ovšem spravedlivě: dostáváme přece jen, jak si zasloužíme za to, co jsme spáchali, ale on neudělal nic zlého.“ (Lk 23,41) Dysmasova víra vyzařuje z jeho slov, jeho srdce hoří láskou. V Božích očích je vnímavý, přiznává svou chybu a přijímá svůj trest. Je lidsky přirozené, že se bránil trestu smrti, ke kterému ho odsoudila časově omezená spravedlnost, která nikdy nedokáže napravit žádné zlo. Osvícený Boží láskou přijal nedokonalou spravedlnost tohoto světa, ponořil se do Božího milosrdenství, které obnovuje jeho duši, léčí jeho zranění a připravuje ho na věčný život. Zatím však nedostává odpověď. Lotr po levici mlčí a Dysmas je bezmocný. K víře nelze někoho donutit, ani v poslední chvíli života. Nezbývá mu nic jiného, než doufat, že mlčení lotra po levici je známkou působení Boží milosti, které se jeho srdce právě otvírá. Neví, co říct, je bezmocný před lidskou svobodou. Otáčí se k Ježíšovi, jako by mu chtěl říct o právě se rodící lásce lotra, který je ukřižovaný spolu s nimi. V jejich rozhovoru se právě odehrálo něco, co vypovídá o tajemném důkazu té největší lásky: ukřižovaný beránek, nevinný mezi nevinnými, přišel zaplatit za hřích každého člověka. „Ale Kristus neudělal nic zlého.“ Ukřižovaný se odvážil říct, že Ježíš je nevinný. Kdokoli se odvážil zpochybnit výroky ve80
lekněží, riskoval, že bude odsouzen k trestu smrti. Dysmas však nemá co ztratit. Je zbaven všeho i svého života, je tedy úplně svobodný. Když toto řekl, prohlásil, že byl Ježíš odsouzen nespravedlivě, že se ničeho zlého nedopustil. Veřejně vyznal svoji víru a odhalil význam toho, co se právě na Golgotě odehrává: Kristus je opravdu posel Boží. Intuitivně poznává velké tajemství společenství svatých a v hloubi svého nitra se modlí za spásu jejich spoluukřižovaného: všichni mohou být spaseni. Ježíš prosil Otce: „Aby byli jedno, jako my jsme jedno.“ (Jan 17,22) Mezitím se k němu Ježíš obrátil. Oba se na sebe dívají. Konečně s ním bude moci promluvit. Dysmas by se tak rád vyznal ze své víry a skrze Krista získal jistotu, že mu Bůh odpustí. Chvěje se: „Co když mi Kristus odmítne dát Boží odpuštění?“ Ale láska jej přemohla a rozhodl se důvěřovat ve víru Izraele až do posledního dechu. Překonal pochybnosti: „Chci věřit v Ježíšovo poslání, v jeho příchod do Božího království, chci věřit v odpuštění skrze Krista.“ Odvážil se a s úctou ho oslovil: „Ježíši, vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království.“ Ve své prostotě nečeká, že mu Ježíš odpoví. Nezeptal se ho otázkou, na kterou by se dalo odpovědět slovy ano či ne: „Ježíši, vzpomeneš si na mě ve svém království?“ Riskoval, že nedostane žádnou odpověď. Říká to Ježíši, který je blízko, ve kterého věří a doufá. To je všechno. 81
Dysmase přepadl strach po tom, co se odvážil Ježíše o něco požádat. Jako by se řítil do neznáma a nevěděl, co ho tam čeká. Vložil do oné věty celé své srdce a možná kvůli nedokonalosti své prosby zemře bez Ježíšovy odpovědi. Ale Kristus má právo neodpovědět. Dysmas se rozhodl respektovat jeho mlčení. Nechce si kvůli svému neštěstí přivlastňovat trpícího služebníka, který se právě obětuje za celý svět. Chtěl jen, aby Ježíš věděl, že on je jeho služebníkem tady i po příchodu do jeho království. Dysmas oslovil Krista „Ježíši“, což dokazuje, že milost ho povzbudila doufat v Ježíšovo přátelství: je jeho přítel i bratr. Ješua (Ježíš) v hebrejštině znamená „Bůh zachrání“. Tím, že ho oslovil jménem Ješua, ohlásil spásu, která přichází od Boha, která je přítomná v Ježíši. Vyslovil tak svou vlastní spásu skrze srdce Krista, Mesiáše, trpícího služebníka. Dysmas se chtěl také stát trpícím služebníkem spolu s Mesiášem, nést stejné ponížení, stejnou pravdu, stejné svědectví, přijmout stejnou cestu ke spáse, a moci tak vstoupit do věčného království. Dysmas chce věřit. Chce všechno, co chce Ježíš: navždy pokračovat ve všem jenom s ním. Dysmas překonal všechny pochybnosti, aby vydal svědectví pro Krista. Překonává dokonce smrt: „Ježíši, vzpomeň si na mě, až přijdeš do svého království,“ to znamená, až budeš vzkříšen. Protože vím, že sis vybral smrt, respektuji tvou volbu. 82
Věřím, že budeš vzkříšen a otevřeš brány svého království. Ježíš přijde do svého království nebo se svým královstvím. Do svého království, jako by jeho království bylo srdcem lidí na této zemi, srdcem těch, kdo žijí a umírají s Kristem. Se svým královstvím, jako by Ježíš sestoupil se svým královstvím, které není z tohoto světa, které přichází z nebe. Dysmas cítí, že toto království už je v jeho srdci, neboť prošel stejným utrpením jako Mesiáš. Ví, že u něho nalezne pokoj, který hledal. Ví, že půjde do království, které je po smrti, které je ve vzkříšení. Ježíš je najednou v srdci církve, v srdci apoštolů, v srdci všech křesťanů, v srdci všech lidí dobré vůle, je v srdci Boha. Přichází z výsosti, aby spojil království v lidských srdcích s nebeským královstvím. Je to jedno a totéž království, které se po vzkříšení těla zjeví ve vší slávě, jasu a dokonalosti. Dysmas je naplněn Duchem svatým. Přichází k němu v jeho utrpení, které přijal, nabídl, a tak posvětil. Uvěřil v Kristovu královskou moc, poznal i přes jeho znetvořenou tvář, ponížení na kříži i přes tuto krutou smrt, že Kristus je Mesiáš, Král, Prorok vzkříšení a Soudce světa. Lotr po pravici otevřel cestu. Od nynějška se lidé budou modlit před křížem, který bude připomínat, že Kristus zemřel za každého člověka, že se obětoval za to, co je člověku třeba k životu pozemskému i věčnému. Ježíšův kříž se stal symbolem oprav83
dové lásky a víry. On přemohl všechnu úzkost, sobectví, duševní uzavřenost, aby nás pozval k věčnému životu. Člověk bude moci od nynějška hledět na kříž a žádat Ježíše, aby si na něj vzpomněl ve svém Království, aby mu otevřel brány věčnosti, aby ho vzkřísil, a tak mohl navždy přebývat v jeho srdci. Tajemství Božího vtělení dostalo svůj smysl na kříži. Člověk, který ho oslavuje, vzdává chválu Boží moudrosti, neboť říká své ano tomu, co je pro svět bláznovstvím. Říká své ano lásce přesahující lidské poznání. Říká své ano Bohu, který spasil svět svým utrpením a svou smrtí. Dysmas dal všechno za všechno. Dívá se dychtivě na Ježíše, sleduje každý jeho nepatrný pohyb. Všechno vsadil na Mesiášovo milosrdenství, ve kterém se skrývá milosrdenství Boží. Udělal by cokoliv, aby mu mohl vrátit to, co on pro něj udělal, aby o něm mohl svědčit před světem. Svůj úkol splnil. Přijal svou smrt, aby naplnil Zákon: důvěřoval v Boha skrze důvěru v Zákon. Nejvíc ze všeho by chtěl mít jistotu, že jeho postoj je správný. Jen jediné Mesiášovo slovo by mohlo utišit jeho žízeň, ale nemá odvahu se jej zeptat. Jen Ježíše poprosil, aby si na něj vzpomněl. Potom se odmlčel a stáhl před velikostí a tajemstvím Ježíšova činu. Netuší, že se jeho přání splní: Ježíš mu dá odpověď a jakou! Slovo, které předčí všechna očekávání, které překonává všechny naděje. Ježíš se k němu obrátí a odpoví mu. Vysvobodí ho tak ze všech 84
jeho pochybností, jen několika slovy se naplní jeho touha po obrácení, naděje v odpuštění, bude uhašena jeho žízeň po dokonalé víře: „Amen,“ uvedl Ježíš svá slova. Začít větu v hebrejštině slovem „Amen“ znamená zavázat se k věrohodnosti své výpovědi, vyjádřit jistotu svého přesvědčení. Říct „Amen“ znamená dát své „skálopevné“ slovo. Ježíš ho svým pohledem objal. „Amen, pravím ti: dnes budeš se mnou v ráji!“ (Lk 23,43) Ježíš použil slova, která Dysmas chápe velmi dobře, použil prostá slova, kterými však lze vyjádřit něco výjimečného. Chtěl, aby mu umírající člověk rozuměl co nejlépe. Ráj, to je Kristovo království, království, které je pramenem veškeré naděje v Boha. Jeho království je v nebi, je to ráj, kde je také Bůh. „Mé království není z tohoto světa,“ řekl Ježíš před Pilátem, čímž chtěl říct: nejsem král, na kterého všichni čekají, nejsem mocný vladař, který vládne zde na zemi. Jsem totiž král, který vládne v srdci. Mé království je duchovní, věčné, není z tohoto světa a ti, kteří žijí ve mně, patří do mého království. Vstoupili do slávy skrze vzkříšení. Ježíš řekl také toto podobenství: „Nebeské království je podobné králi, který vystrojil svému synovi svatbu. Poslal služebníky, aby svolali hosty na svatbu, ale ti nechtěli přijít. Poslal znovu jiné služebníky se vzkazem: ‚Řekněte pozvaným: Hostinu jsem přichystal, moji býci a krmný dobytek jsou poraženi, všechno je připraveno, pojďte na svatbu!‘ Ale oni nedbali a odešli, jeden na své pole, jiný 85
za svým obchodem. Ostatní pochytali jeho služebníky, ztýrali je a zabili. Krále to rozhněvalo. Poslal svá vojska, vrahy zahubil a jejich město vypálil. Potom řekl svým služebníkům: ‚Svatební hostina je sice připravena, ale pozvaní jí nebyli hodní. Jděte proto na rozcestí a pozvěte na svatbu, koho najdete.‘ Služebníci vyšli na cesty a shromáždili všechny, které našli, zlé i dobré, takže svatební síň byla plná hostí.“ (Mt 22,1–10) Lotr po pravici je pro svou víru přijat do nebeského království na svatbu spolu s Abrahámem, Izákem a Jákobem. Tato víra, která překonala smrt, je pro Dysmase stejně jako pro Abraháma pramenem požehnání a hojnosti. Dysmas má všechno, má svou spásu. Ve světle Boží lásky může pohlížet na svůj život bez obav, protože mu bude odpuštěno. Pochopil, že Starý zákon žádal za smrt smrt, ale Ježíš otevřel novou cestu, cestu milosrdenství. Kříž kajícího hříšníka není smrt za smrt, je to setkání s ukřižovaným Ježíšem, který vykoupil hříchy celého světa, je to spolupráce na jeho vykupitelském díle. Kající srdce vstoupí v důvěře a dětské odevzdanosti do hořícího srdce Ježíšova, aby z něho mohlo čerpat a být milováno. „Děti, vám je odpuštěno.“ Dysmas se ocitl na mezníku mezi Zákonem starým a novým. Svou vírou v Ježíše ukázal lidstvu radost ze spásy a plnosti vykoupení skrze lásku. Neslýchaný obrat! A to jsou hodnoty křesťanství: Ježíš slibuje ráj ukřižovanému, nebe zločinci, blaženost duše zavrženému. 86
Náš pozemský život nám nikdy neposkytne tolik času, abychom zcela pochopili šířku, délku, výšku a hloubku Boží lásky. Představme si člověka, který předstoupil před Boha v hodině své smrti a neodpustil svým přátelům. Kdyby mu na přátelství záleželo, požádal by o odpuštění a snažil by se dokázat svou vděčnost, ale pokud mu na tom přátelství nezáleží, bude se od něj stále vzdalovat. Podobně tomu je s duší, která přichází do nebe, nikdy lásku Krista nehledala, a proto ji nikdy nepoznala. Chce-li duše vstoupit do ráje, musí se bezvýhradně rozhodnout pro lásku: „Pane, vím, že jsem nesplnil to, co jsi ode mě čekal, co by tě potěšilo. Ale prosím, dovol mi, abych to nějak vynahradil, aby má láska k Tobě byla úplná, abych byl zcela schopen přijmout Tvoji lásku.“ Očištění závisí na svobodné volbě toho, kdo chce milovat dokonalou láskou, kdo chce odpovědět láskou na lásku absolutní. Očištění také znamená, že se lidská bytost Bohu odevzdává, že se lidské srdce stává podobným srdci Božímu, že duše naplněné láskou přebývají v bezprostřední blízkosti Boha. Lotr po pravici přijal svůj úděl („dostáváme…, jak si zasloužíme“ – Lk 23,41), prošel tedy svým očistcem již zde na zemi. Ocitl se před Ježíšem a zeptal se ho, co má udělat, aby napravil svůj hřích předtím, než vstoupí do nebe. A rázem všechno přijímá: smrt, muka na kříži nebyly příliš vysokou cenou, vždyť nyní je hoden předstoupit před Boží tvář. Znovu získává nevinné srdce, a mů87
že být přijat do ráje. Usiluje o to, aby byl jako Adam před svým pádem, aby mohl přebývat s Kristem, novým Adamem. Bůh mu nabídl, že může projít očištěním již zde na zemi, protože toužil milovat odevzdaně a podobat se Kristu skrze svou lásku a darování sebe sama. To všechno Dysmas prožíval ve svém nitru, zatímco jeho tělo pod žhavým sluncem znehybnělo. Jeho hruď tuhne, mysl se zamlžuje, mozek je nedostatečně okysličován. Jako by ho Bůh chtěl ještě víc očistit. Vzpomene si na zabitého vojáka: „A co se stalo s tím římským vojákem, kterého jsem zabil? Ovlivnil jsem nějak jeho odchod ze světa? Byl připravený na smrt?“ Současně s těmito otázkami se za vojáka přimlouvá, a tak dostává jasnou odpověď na své otázky. Ježíš slíbil Dysmasovi vstup do ráje, a tím ho také ujistil o tom, že mu Bůh odpustil a že smazal jeho vinu. A navíc je v něm důvěra ve všemohoucího Boha, který zaujímá nedůležitější místo. Bůh odpouští tomu, kdo se provinil, proto mohl Dysmas svou vinu zcela napravit. Bůh může použít špatných cest k vytvoření cest nových a dobrých. Obrácení toho, kdo se odvážil prosit Boha, pomůže proměnit zlo v ještě větší dobro. Stejně tak mohl Bůh skrze Dysmasovo přijetí smrti, skrze jeho obrácení a skrze jeho touhu po očištění darovat milost umírajícímu vojákovi, darovat mu věčný život a spásu jeho duši. Jestli bude mít voják v nebi možnost spatřit Boží spravedlnost, tak pochopí, 88
že své blaženosti došel skrze lítost toho, kdo jej zabil. Toto radikální zlo, jakým je smrt, se může skrze milost milosrdného a všemohoucího Boha stát absolutním dobrem! Všechny tyto výčitky se rozplynuly s poznáním věčnosti! Od této chvíle Dysmasovu duši naplňuje pokoj. Vstoupí do ráje. Slovo ráj zní sladce jeho srdci, je to místo nekonečného pokoje, věčného štěstí, setkání všech blažených s Bohem, místo věčného rozjímání s Bohem. Ráj je předmětem veškeré naděje. Je to místo odpočinutí, odkud je vyloučena závist, utrpení a smrt. Odpočinutí v Bohu není žádná ospalost, ale pulzující láska. Opravdové lidské štěstí spočívá ve věčném přebývání ve světle, v proměně lásky v ještě větší lásku, která se neustále sytí a obnovuje. A Ježíš zve Dysmase „s sebou“ do ráje. Přebývání v nebi znamená přebývání s Ježíšem, s osobou, která miluje, je milována a bude milovat neustále. Řecké semeron (dnes) znamená bezprostřednost štěstí. „Než zapadne slunce, budeš se mnou ve věčném štěstí.“ Ještě dnes vstoupíš do života, který nikdy neskončí, ještě dnes vstoupíš do života, který ti daruji já. Dysmas získal prvenství v tom, že odchází se Sluncem, jímž je Kristus, poznává dokonalé štěstí ve světle, které nikdy nezachází. Je očištěn, jeho duch jásá. Je si jistý, že Bůh jeho lítost přijal. Bylo mu odpuštěno, ba co víc, získal věčné Boží požehnání. 89
„Už ode dneška budeš se mnou v ráji.“ „Se mnou“ řekl Ježíš. Ježíš Kristus vnímá Dysmase, lotra po pravici, zločince a vraha, jako přítele a bratra. Jako Božího syna. Dysmas je spalován ohněm lásky, když slyší Kristova slova. Ježíš je vším, co je v něm krásné. Je vším, čím dýchá jeho duše. Je pokoj a láska, je Božím „vyvoleným“. Je Bůh sám. Dysmas to neví jistě, jen tuší, že láska v něm probouzí vnímavost. „Ještě dnes budeš se mnou.“ Stejná slova říká také svým milovaným učedníkům: „Vy jste se mnou až do nynějška vytrvali v mých zkouškách. A já vám odkazuji královskou vládu, jako mně ji odkázal můj Otec.“ (Lk 22,28–29) Touto stejnou větou přijal Dysmase jako svého učedníka, protože i on s ním zůstal podle svých možností a schopností až do konce. Dysmas by se rád Ježíše ještě ptal dál: „Pane, mám ještě něco udělat, abych s tebou mohl vstoupit do ráje?“ Nebo: „Proč ses ty, Mesiáš, stal trpícím služebníkem? Proč nás osvobozuješ svou smrtí, jaký je Boží plán?“ Či dokonce: „Jsi ty sám Bůh?“ Ale více než tyto palčivé otázky se Dysmase dotýká Kristovo utrpení, které je mnohem větší než jeho vlastní. Ježíš je zbičovaný, na hlavě má trnovou korunu, celou dobu krvácí. Dysmas cítí, že musí respektovat Kristovo mlčení, protože nepředstavitelně trpí. Vždyť mu už dal svou odpověď, 90
která překonala všechna jeho očekávání. Už ho nemá o co žádat, získal všechno. Teď může v tichu připravovat svou duši na příchod do ráje. Bůh Dysmasovi požehnal. Touží přijmout tuto milost jako posilu na cestu. Nechce ji ztratit, tentokrát už mu neunikne. Požehnání Boha v něm zůstane navždy. Nechce ztratit Ježíše z očí, plných slz. Kristus prokázal svou kněžskou službu Dysmasovi, posloužil mu jako kněz. Kněz je prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Je tím, kdo má pomáhat smířit se s Bohem, najít svůj pokoj v Bohu. Kněz k tomu dostal zvláštní milost. Ježíš naplnil kněžské poslání v přítomnosti Dysmase. Ujistil ho o Božím odpuštění. Dal mu jistotu, že jeho cesta je správná, že ho Bůh miluje, že ho čeká věčný život. V dětství slýchával: „Nestojíš ani za to, co sníš!“ A teď mu Ježíš ve smíření bez hranic říká: „Jsi hoden vstoupit do nebeského království.“ Dysmas ví, že ho čeká ještě jedna krutá a bolestná rána: vojáci mu zlomí nohy, aby tak uspíšili jeho smrt. Má tedy ještě něco, co může Bohu nabídnout. V hloubi své duše Bohu děkuje. Odevzdává se do Božích rukou tím, že přijímá své utrpení a smrt, oslavuje Stvořitele. Jeho život je navždy zachráněn. Jeho ubohý a beznadějný život má pro věčnost cenu. Získal nevinnost, po které tolik toužil. Dnes večer pozná ráj, věčné přebývání spravedlivých. Ještě dnes večer bude s Bohem, 91
s Ježíšem, po boku Abraháma, Mojžíše a ostatních proroků. A také blízko Zeitana. Smrtelný zápas ukřižovaných zasáhne srdce spravedlivých. Ježíš zvolal: „Eli, Eli, lema sabachthani?“ („Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?“) Dysmas sebou škubl, vždyť to jsou slova 22. žalmu, který ho naučil Zeitan! Ne, to není Ježíšovo beznadějné volání o pomoc, ale projev důvěrného vztahu s Bohem Otcem. Je to prosba, která vyjadřuje božskou všemohoucnost nad vším, co od ní člověk může obdržet. Těmito slovy Mesiáš ukazuje cestu naděje, i když se srdce zmítá v úzkostech. Znovu připomíná, že Bůh i přes zjevné mlčení, není k našemu utrpení lhostejný. Ježíš prožívá úzkost opuštěnosti až do samého konce, aby jeho utrpení bylo úplné, jeho sebedarování dokonalé a spása světa absolutní. Ale třebaže vydaný do rukou lidí odevzdá svého ducha do rukou svého Otce. A díky tomu bude každý vědět, že Bůh nikdy neopouští své děti. Dysmas si v duchu šeptá závěrečná slova žalmu, který Ježíš začal: „Chudí se najedí do sytosti, kdo hledají Hospodina, budou ho chválit.“ Potom oslovil Ježíš Marii: „Ženo, to je tvůj syn.“ Pak se obrátil na Jana: „To je tvá matka.“
92
Dysmas je šťastný, že vidí stát u Ježíšova kříže Marii... Průzračný pramen ve vzácných zahradách, pohled jako horská bystřina olemovaná bělostnou pěnou... Ježíš jí dal za syna Jana a Dysmas cítí, že i on se stává jejím synem. Každý, kdo se dívá na Marii, musí roztát něhou, jako by byla matkou všech. Poznal dvě nové osoby, které teď díky Ježíšovi patří do jeho srdce. Maria a Jan smutně stojí a mlčí, zatímco dav stále křičí a srší urážky. Také Dysmas je ponořen do Božího ticha, aby zaslechl Kristova poslední slova. „Žízním.“ Ze soucitu mu jeden voják podal na yzopové tyči houbu namočenou ve vinném octě, který římští vojáci pili, aby uhasili žízeň. Ježíš omočil své rty a řekl: „Dokonáno je!“ (Jan 19,30) Ježíšova žízeň nebyla žízní těla. Jakmile Dysmas uslyšel: „Dokonáno je.“ Myslel si, že Ježíš chce přijmout ještě poslední gesto, kterým by završili jeho utrpení. On ale nechtěl uhasit žízeň podanou houbou s octem, žíznil po lásce lidských srdcí. Na toto malé soucitné gesto odpověděl svým nekonečným milosrdenstvím. Vždyť z pěti chlebů malého chlapce nasytil tisíce lidí. Stačí jen málo pootevřít své srdce, aby Ježíš mohl odpustit všechny lidské hříchy. Jeho poslední slova byla:
93
„Otče, do tvých rukou poroučím svého ducha!“ (Lk 23,46) Pak naklonil hlavu a skonal. Nastalo zemětřesení po celé zemi, nebe se zatáhlo, přírodní živly se rozbouřily. Křik spílajícího davu se proměnil v křik hrůzy. Dysmas nepociťoval žádný strach. Koldokola vládl Boží hněv. Bůh ukázal závažnost činu, kterého se dopustili. Dysmas zahlédl vojáka, který mu přišel oznámit, že bude ukřižován, a teď viděl, jak padl na kolena a vykřikl: „Ten člověk byl opravdu Boží Syn!“ Dysmasovi znovu vstoupily slzy do očí a v duchu opakoval: „Byl to Boží Syn, kterého jste ukřižovali a já jsem s ním, jsem u něho. Díval se na Ježíše, dokud udržel hlavu nakloněnou. Maria a Jan pořád stáli u kříže. Všichni tři se dívali na Ježíše a bděli nad jeho tělem, které se stalo středem světa, spásou všech lidí.
94