Tristan da Cunha
Jak jsme dělali dramaturgii Oikosu 2016
Tato příručka nechť je v prvé řadě upomínkou na společné dobrodružství hledání, objevování a nacházení na našem ostrově Tristan da Cunha. Dále nechť je pomůckou a snad i malým návodem a pobídkou k hledání nových a vlastních témat, která čekají na objevení a zpracování.
HEJ HOU AHOJ! Letěli jsme řadu dnů, bez báze a zvědaví kdy objevíme ostrov snů, kam vzducholoď nás dopraví. Teď stůj vzducholodi na pláži, nám objevovat náleží kéž slunce nám den prozáří, pak na vše se líp nahlíží. Hej hou, hej hou… Co člen téhle posádky, to rozličný druh člověka Ač v hlavě možná jiný cíl, všechny láká vůně daleká. Každého však vyleká, když cizí tvor z křoví haleká. . . Hej hou, hej hou. . . Tím tvorem je prý pavián, co rudou záď svou nastavil, Tak rudou jako tváře všech, jimž zle se plní představy Jeden tlačil, druhej táh´, až důstojnosti prasknul práh Sám´s to chtěl, tak teď to máš, je na tobě, co s tím uděláš. Hej hou, hej hou. . . Teď když každý může mít to, za čím sem přiletěl, Moře bude klidné zas, žádná loď nemá mít víc kormidel. Pár odvážných ať zítra jdou, zdolat sopku zlou, snad vyhaslou. Zatím z domu volá hlas, že tamních sopek nastal čas. Hej hou, hej hou… Když vést se necháš přírodou, sám sebe možná objevíš, Ve společnosti lidí zas když chceš, srdce své naplníš. Vzpomenout je těžké teď, jaký před plavbou byl pro nás svět, I když zpátky dojedem, už stejní, jak dřív nebudem. Hej hou, hej hou. . .
Úvod
… na počátku jest dramaturgická situace. (O. Zich: Estetika dramatického umění)
Touto situací může být Velká světová výstava, objevná výprava, či první přespání na tábořišti. Úkolem dramaturgie je tuto situaci objevit, analyzovat a na základě jejích kvalit vystavět příběh. Úkolem dramaturgie kurzu je smysluplně celý běh vystavět a vystavět také příběh, kterým bude provázen. Na Oikose existuje dramaturgie dvojí, a to ta, kterou je chápan (jednoduše) harmonogram kurzu, a ta, kterou lze označit jako symbolický rámec či červenou nit.
Co je dramaturgie S dramaturgií se setkáváme nejen na kurzech či táborech, ale také v televizi, divadle nebo na velké společenské akci. Nejde tedy rozhodně o výsostně skautskou záležitost. Dramaturgie je způsob řazení jednotlivých prvků (ať už to jsou programové bloky nebo divadelní představení) tak, aby dávaly smysl a podporovaly naše cíle, pomáhaly nám s vyzněním tématu (viz ono známé celek je víc než jen prostý součet částí). Proto si za jistých okolností můžeme dovolit řadit velmi náročné programy těsně za sebe (v případě, kdy chceme účastníkům dopřát zážitek blížícího se vyčerpání), zatímco jindy je potřeba striktněji dbát na vyváženou skladbu programů (což je třeba příklad větší části kurzů). Vše se tedy odvíjí od našeho cíle nebo chcete-li, záměru. V rámci dramaturgie tak hledáme zejména dvě věci – téma, které ponese, a následně vhodné řazení a umisťování prvků do plánu tak, aby toto téma pomáhaly nést.
Téma Samotná volba tématu vlastně není ničím složitým. Vychází z aktuálních potřeb
kurzu/oddílu, které se stále mění, a cílů, které si znovu a znovu stanovujeme. Téma může reflektovat aktuální situaci v oddíle, ve městě, ve společnosti a nenásilně tak otevírat otázky s ním spjaté. Pro názornost zkusíme, předtím než se pustíme do Oikosího tématu, uvést příklad:
Cíle pro náš tábor jsou formulovány obecně – chceme stmelit jednotlivé družiny a posílit úlohu jednotlivce v ní. Zároveň v oddíle už nějakou dobu rezonuje téma zodpovědnosti, občas spíš nezodpovědnosti. Z těchto dvou záměrů potom vycházíme při vymýšlení táborové legendy, a aktuálně vybíráme mezi světem tří mušketýrů a vlastním nápadem, ve kterém skřítci řídí svět a výpadek každého z nich může mít fatální důsledky.
Chceme zdůraznit, že téma tak, jak ho chápeme a jak s ním pracujeme na Oikose, není to samé jako symbolický rámec (červená nit, legenda, ...). Téma je v tomto ohledu hlubším konceptem, který stojí za výběrem symbolického rámce a zároveň má částečně svou vlastní linku. V ideálním případě se pak tyto linky vzájemně propojují a doplňují. Téma vychází z cílů, které si pro kurz každoročně stanovujeme, může tyto cíle rozšiřovat nebo prohlubovat, ukazovat je z jiné perspektivy. Stěžejním tématem, které jsme pro Oikos 2016 Musíme (a chceme) přiznat, že zvolili, byl TÝM, a tomu jsme chtěli přizpůsobit propojení s kurzovním životem se nám v rámci zvoleného tématu veškeré dění na ostrově. Při hledání dílčích témat, která s týmem souvisí, jsme se z více než plánovalo lépe než propojení se symbolickým rámcem, který v naší dvaceti shodli na deseti, která se následně mysli cílil spíše na prožitek promítla do jednotlivých dnů letního běhu dle toho, jaké programy byly v daný den stěžejními. jednotlivce na cestě za vůdcovstvím. pátek
12. 8. Vize
neděle 14. 8. Komunikace a zpětná vazba Krize, konflikt pondělí 15. 8. Motivace jednotlivce / Příležitost, dobrodružství úterý
16. 8. Motivace jednotlivce / Příležitost, dobrodružství
středa 17. 8. Já/Tým mimo oddíl čtvrtek 18. 8. Radost pátek
19. 8. Zodpovědnost
sobota 20. 8. Parta, sounáležitost neděle 21. 8. Packed spirit
Dramaturgie kurzu Téma jsme prošli v předchozích odstavcích, zbývá nám tedy způsob řazení prvků za
sebe. Přestože se může zdát, že jde o intuitivní záležitost, existují některé zavedené postupy a pravidla, kterých se vyplatí držet. Jedním z nich jsou dramaturgické linky, které znázorňují intenzitu v každém okamžiku. Obvykle se pracuje s linkami fyzické náročnosti, psychické/duchovní náročnosti, linkou společenství, individuální linkou, týmovou linkou, linkou symbolického rámce (a dalšími podle potřeb). Velké programy, které do harmonogramu tábora nebo kurzu umisťujeme, označíme patřičnými hodnotami pro jednotlivé linky a na základě cílů akce potom pracujeme s jejich intenzitou a vrcholy, aby se nám nestalo, že některý den „napálíme“ fyzicky i psychicky na individuální i týmové úrovni a po zbytek akce se snažíme dobrat síly (v lepším případě; stát se může i to, že do konce kurzu nedostanou účastníci prostor k odpočinku - viz následující obrázek). Dalším užitečným pravidlem je umisťování velkých programových bloků jako prvních, a to i v obecné rovině (tedy dvouhodinový fyzicky náročný program se silným symbolickým rámcem), aby bylo možné linku dodržet. Pro tento krok je potřeba rozhodnout o tom, které programy jsou pro naplňování našich cílů stěžejní a rozhodně o ně nechceme přijít (to využijete i v případě nutnosti vyřazení některého z programů). Teprve k větším programovým celkům „dosypáváme“ jako kamínky dílčí programy a aktivity. Součástí tvorby dramaturgie je také práce s časem, tedy více či méně (raději více) kvalifikovaný odhad délky programu a zároveň jakási časová „nárazová“ zóna pro případ nečekaných situací.
Je dobré si uvědomit, že dramaturgie kurzu, tak jak ji tady popisujeme, je specifická a v některých bodech odlišná od dramaturgie tábora, který má obvykle i jiné než čistě vzdělávací cíle. Neberte tedy prosím dramaturgickou příručku jako jednoduchou kuchařku, ale spíš jako inspiraci pro vlastní tvorbu.
Červená nit / Symbolický rámec Máme-li zvolené téma, se kterým chceme pracovat, potřebujeme jej zaobalit do
příběhu. Potřebujeme jednoduchým věcem dát nový rozměr, který bude atraktivní pro danou cílovou skupinu A mysleme na to, že právě symbolickým rámcem máme příležitost zásadně vzdělávat a ovlivňovat své svěřence. Mohou také nastat situace a vyskytnout se oblasti, pro které je zbytečně složité nebo nepraktické nastavovat měřitelné cíle. Často jde o chvíle, kdy se snažíme pracovat s pojmy jako je třeba odpovědnost, přátelství, odvaha a podobně – těžkými a velice abstraktními tématy. Také v tuto chvíli je vhodné si vypomoci červenou nití, která může být prostředkem snadnějšího předání támatu účastníkům/dětem. Typická ukázka z oddílové činnosti: Jedeme v únoru s dětmi na hory. Chceme se s nimi věnovat běžkám a základům přežití v přírodě. Pokud bychom chtěli akcentovat navíc téma přátelství, vezmeme si jako symbolický rámec třeba příběh Hanče a Vrbaty. Pokud budeme klást důraz spíše na téma společenství, můžeme si vzít společnou výpravu na severní pól. Vždy záleží na tom, co si z daného symbolického rámce určíme jako téma – cesta na severní pól obsahuje i mnoho dalších motivů, jako je například odpovědost nebo třeba sebepřekonání.
Při volbě symbolického rámce bychom se neměli nechat unést atraktivitou prvního příběhu, který nás napadne, ale uvažovat nad tím, jak podporuje naše cíle a téma (chci-li podporovat týmového ducha, pak skvělá celotáborovka, ve které jednotlivci soupeří o přízeň krále, asi nebude tím pravým). Atraktivita je nicméně také důležitým kritériem výběru – přeci jen nám symbolický rámec slouží jako motivační a aktivizační prvek a připravit se o tyto jeho schopnosti by byla škoda (občas se vyplatí nechat skauty v oddíle vybrat, do jakého příběhu by se rádi ponořili, zeptat se jich, co čtou apod.). Je také důležité si uvědomit, že čím je nám téma nitě vzdálenější, tím složitější pro nás bude jeho zpracování – obzvláště u dětí je dobré pamatovat na to, že symbolický rámec není jen „omáčkou“, ale že i vzdělává a přináší poznatky dětem i vedoucím. Vybíráme tedy také podle morálního poselství (Je příběh, kde se všichni navzájem vraždí, tím pravým?). V neposlední řadě je dobré mít na paměti, že symbolickým rámcem nemusí být jen příběh, ale i prostředí (třeba zahrada, kde každý z nás večer co večer něco sází,
stříhá, objevuje). Prostředí, které je mnohem abstraktnější než příběh, ale volíme především pro starší. Červená nit se táhne celým kurzem. Neobjevuje se jen uměle v ten a v ten čas; protíná se časem i prostorem, je tu neustále, i když je někdy výrazně patrnější. Přesto jsou chvíle, kdy se nitě naschvál pouštíme a bereme jinou – žlutou, modrou nebo třeba bílou. Dobře tak programy od sebe oddělíme. Stejně tak se symbolického rámce pouštíme i ve chvíli, kdy nám jde o něco, co by každý měl zvládat i bez další motivace (mít nadobí se prostě musí). A nyní už k našemu kurzu. Na Oikose jsme si tedy zvolili téma TÝMU a hledali jsme vhodný symbolický rámec. V nabídce byla (krom spousty dalších) První republika, budování železnice anebo Děti z Bullerbynu. K našemu tématu nám ale nejvíce nosné připadaly příběhy putování či expedic; lákalo nás putování Afrikou po stopách Davida Livingstona či motivy knihy Milion od Marca Pola. Zároveň jsme chtěli, aby symbolický rámec zahrnoval i postupování po vůdcovské stezce – odhalování jednotlivých oblastí vůdcovstí, případně vůdcovství v týmu. A tak jsme došli k ostrovu, na kterém se sejde různorodá skupina lidí s odlišnými sny, ale podobným cílem. Podrobnou genezi příběhu i našich myšlenek najdete dále v této příručce. Prvků červené nitě je téměř nepřeberné množství a na ostrově jsme využívali jen některé z nich. Vzpomeňme na prostředí ostrova, kterým bylo naše tábořiště, zejména společenský stan s interaktivní mapou ostrova. Do určité míry jsme také pracovali s reáliemi dané doby, tj. Světová výstava v Příži roku 1989 a její popis, či přesun do roku 1934 kdy teprve byly vzducholodě funkční natolik, že bylo možné v nich podniknout dalekou cestu. Po celý kurz nás provázely ranní a večerní rituály, na jejichž formu si jistě vzpomenete (ráno jsme společně otevírali příběh dne, podtéma, a večer jsme den uzavírali sdílením). Zásadním prvkem bylo společné zpívání písně, která postupně odhalovala radosti a starosti našeho pobytu na ostrově. Červená nit se objevila také v letní úvodní hře či závěrečné hostině, při odpoledních svačinách v altánu (čaje o páté), anebo v detailech jako je emailová komunikace, letenky či vstupenky na výstavu. A každý z nás měl svůj vlastní cestovní deník. Jistě byste přišli na mnoho dalších prvků, které by bylo možné k danému symbolickému rámci využít. Například propracované kostýmy účastníků, které by bylo možné využívat při různých příležitostech.
Nás ovšem limitoval čas a zanedbatelný počet programů přímo cílených na červenou nit, proto jsme se rozhodli pro jednoduchý kostým až na konec kurzu.
Je důležité si také uvědomit, že skauting jako takový už sám o sobě symbolickým rámcem je – nástupy, vlajky, hymny, družiny, kroje a šátky, odznaky a nášivky, oslovení, táboření a vše ostatní je tím základním symbolickým rámcem, tou zlatou nití, která vše protíná. Symbolický rámec, nebo-li červená nit, je tedy prostředkem, který účastníky motivuje, rozvíjí je (i po stránce vědomostní) a udává tón celé akce.
Kde hledat více Gymnasion 1: Učení se zážitkem (2004), str. 84 – článek: Smysl a význam
dramaturgie při přípravě akcí zážitkové pedagogiky (autor Paulusová a Gregor) Gymnasion 3: Dobrodružství (2005), str. 103 – článek Dramaturgie a dobrodružství (Paulusová) Kateřina Hořavová a Petr Klápště – Symbolický rámec podle 3.B. TDC, Praha 2006 Radek Hanuš a Lenka Chytilová – Zážitkově pedagogické učení. Grada. Praha 2009.
Náš příběh Když už nyní rozumíme všem motivacím a tématům, chápeme teorii dramaturgie a červené nitě, nebrání nám nic v připomenutí si, jak se příběh ostrova vyvíjel od samého začátku až do konce.
Světová výstava v Paříži 1889 Sobotní ráno onoho prvního dubnového Oikosího víkendu jsme se setkali s naším průvodcem společným dobrodružstvím. Poprvé jsme spatřili Huga Ecknera, novináře a nadšence co do plachtění vzduchem. Je pochopitelné, že tento muž nemohl chyběti na pro společnost tak zásadní
Bylo pro nás důležité vyjít z historických faktů – Hugo Eckner tedy skutečně žil, a to v letech 1 868–1 954. Byl novinářem a následně pracovat pro hraběte Zeppelina. Je hlavní postavou dobrodružného románu Vango (Timothée de Fombelle).
události, kterou Světová výstava v Paříži roku 1889 jistě byla. Ba dokonce korespondoval o jejím průběhu do světového plátku The Wall Street Journal a my jsme měli možnost onu zprávu slyšet číst mistra samotného.
Před prvním víkendem jsme také důkladně nastudovali tehdejší dobové reálie od kostýmů až po mýdla a snažili se je zahrnout do večerního programu.
Světová výstava v Paříži se obdivuje páře Od zvláštního zpravodaje v Paříži: Již podesáté se otevřou brány Světové výstavy, tentokráte v Paříži, aby se mohli návštěvníci z celého světa obdivovati vědeckotechnickému pokroku, kterého lidstvo v čele se starým kontinentem za poslední léta dosáhlo. Vynález páry, který zásadním způsobem zasáhl do životů lidských, se na výstavě představí na každém rohu k vidění budou parní kotle nebo dokonce železnice dostupná návštěvníkům. Největší atrakcí budou ale dozajista dva horkovzdušné balóny, pohupující se nad celou výstavou. Dámy bude z té závratné výšky, ve které se balóny budou pohybovat, jistě jímat závrať ostatně stejně jako z pohledu na takzvanou Eiffelovu věž, kterou se Pařížané na výstavě pochlubí jejich ocelová dáma ční do výšky celých tří stovek metrů a město nad Seinou bude zdobit po celých 10 let, jen považte! To ale není všechno, co strůjci výstavy s vedením Jeana
Charlese Alphanda užaslým návštěvníkům chtějí předvést kam se oči diváka podívají, tam uvidí nepochybný pokrok v oblasti vědy a techniky parní kotle, umělé hedvábí, umělecká vystoupení. Bude radost pozorovati, čeho všeho je lidstvo schopno! Všichni již teď věří, že technika dokáže vyrovnat síly jednotlivých národů, které již nadále nebudou pociťovat nutkání mezi sebou bojovati a svět tak z tohoto pokroku vytěží trvalý mír. Slavnostní otevření výstavy je naplánováno na dnešní večer a svou účast přislíbilo mnoho významných hostí. Náš korespondent bude u toho a v příštím vydání vám slibujeme čerstvé zprávy z této grandiózní události.
Ve skutečnosti to byly noviny Frankfurter Allgemeine Zeitung.
Po dočtení novin se Hugo Eckner, uloživ plátek do podpaží, obrátil k nám, aby se představil a objasnil, proč že jej samotného pařížská výstava toliko láká, co je jeho velikou vášní. Tak jsem to před několika týdny zaznamenal ve věhlasném Wall Street Journalu… Und Jetzt! Ich bin hier! V Paříži na pompézní Světové výstavě. Dnes večer, der neunte April achtzehn Hundert neunundachtzig, pod slavnou Eiffelovou věží vypukne ona nevídaná událost, ta velká sláva! Pocta všem vynálezům a technickým výdobytkům naší doby! Co vše se změnilo od onoho symbolického pádu pevnosti Bastily Jahrhundert vor! Staví se věže sahající do samotných oblak. Místo dostavníků tažených koňským spřežením křižují kontinenty napříč státy železnice s lokomotivami poháněnými parou. Lidé se v zástupech chodí dívat na jezdecké show o Divokém západě a na slavného Buffalo Billa. Honorace ve městech se oddává světským zábavám v
luxusních podnicích. Jedinečné momenty života se běžně zachycují pomocí fotografického automatu. A zejména mé milované létání je stále skutečnější. Už v roce 1783 vznikl první návrh lodě plující vzduchem, das Luftschiff, a o 69 let později byla dokonce sestrojena první funkční. Ovšem jen za úplného bezvětří. Je mi
známo, že hrabě von Zeppelin stále nepolevuje ve své snaze dosáhnout funkčního leteckého prostředku. Vždyť pomysleme na tu poetiku plavby oblohou, na ten nádherný a nevídaný pohled unser Land z výše oblak! Mnozí by mohli namítnout, že
z velké výše hrozí také velký pád. Kolik ale lze získat riskováním vzduchoplavby? Pomysleme jen na vědecké přínosy, na daleké cesty, které by se daly podniknout! Nyní jsme sice teprve na začátku a na zdejší Světové výstavě mají sloužit jako funkční exponáty pouhé dva balony, které se k zemi přitahují parními navijáky, přesto ale cítím v kostech, že něco velkého se blíží. Vždyť co je to připoutaný balon, když můžete mít volnou vzducholoď! Jsme na pokraji nového století a s ním i cele nové doby. Heute Abend bude vskutku grandiózní!
... a kameloti zvoucí na výstavu rozdávali všem přihlížejícím vstupenky na onu událost tisíciletí. Sobotního večera jsme se tak sešli na Světové výstavě, kde jsme zakoušeli vybraných francouzských pochoutek a obdivovali se všemožným vynálezům oné doby.
Nalodění a odlet V neděli ráno jsme se probudili do úplně nového
Přesun do roku 1 934 byl zásadní, protože v té době teprve bylo možno podniknout řádnou cestu vzducholodí, které jsou pro Huga Ecknera typickým dopravním prostředkem. Ya! Ano, ano, main lieber! Zároveň jsou časové přesuny Pokrok nezastavíš, ano, hehe, já to vždycky říkál vždycky ošemetné, snadno se do – POKROK NEZASTAVÍŠ! nich člověk zamotá. Je proto třeba Říkal jsem to před 45 lety v Paříži na Světové být pečlivý.
světa roku 1934. Znovu nás do něj uvítal mistr Eckner, tentokrát již o 40 let starší nicméně stále s elánem a kuráží mladíka, toužící po životním dobrodružství.
výstavě, psal jsem o tom pro největší světové deníky. Ano, parní stroje již nejsou novinka. Ano, železnice více a více zrychluje. Ano, svět spěje kupředu snad ve všech možném – možná vyjma společenské inteligence. . . pst! Ale letectví? To je budoucnost! To je výhra! To je to, oč tu letí! Už před tím půl stoletím jsem věděl, že je to to, co bych chtěl. Jenže Paříž v roce 1889 byla úplně jiná, než svět dnes v roce 1934! Tehdy se létalo balónem? Balónem, který vyšphal sice o něco výše, než jak vysoko se člověk dostal na železné dámě, ale balónem, který byl připoután k zemi lanem. To je podle francouzů svoboda?
Jsem hrdný na to, že pracuji, kde pracuji. Jsem hrdý, na to že jsem Němec, jsem hrdý na to, že nesu odkaz Ferdinanda von Zeppelina. Dokázal jsem se vzducholodí přeplout Atlantik! Jako první. A ne jednou. A vzducholodě podnikají výzkumné cesty na jižní pól, zajištují transatlantickou dopravu, přepracují jak lidi, tak i náklad. A dokazují, že jsme na výši naší civilizace, že vše už je vynalezeno a že svět čeká obrovská svoboda, kterou ještě nezažil. Ostatně, vy jste někdy letěli? Letěla jste někdy vzducholodí, mladá dámo? Nebo vy, gentlemane? Ne? Obrovská chyba! CHYBA PŘÍMO KARDINÁLNÍCH ROZMĚRŮ! ANO … Ano, to by šlo … Kolik vás je? . . . Tolik?. . . Ááá, hmmm. No když nevezmu svou matku… Ale ano . . . S mezipřistáním. . . to by šlo… Milé dámy, vážené gentlemani, co byste řekli na malý výlet? Mám naplánovanou cestu na jeden ostrov, o kterém jsem již dříve slyšel – Tristan da Cunha. Ano, je to dálka, je níže než legendární Kapské město, ale pro vzducholod není nic problém! Poleťte se mnou a mou skvělou posádkou! Čekají vás výhledy, dobrodužtsví, poznání i rozhled. Bude to velkolepé a bude to stát za to. Ale odlet je ve dvě! Dnes! Tak kdo chcete, jste vítáni!
A tak jsme se nalodili a vydali se na cestu. Přistáli jsme v srpnu.
Ostrov Tristan da Cunha V srpnu 1934 naší mezinárodní cestovatelské skupině začalo skutečné
dobrodružství objevování záhadného ostrova. Po vylodění jsme se každý den potýkali s nelehkými úkoly soužití a Původně jsme zvažovali jsme ztroskotání přežití v neznámé přírodě. Členy naší na ostrově, ale nechtěli jsme katastrofický výpravy byli pochopitelně také rámec (přestože je v různých příbězích odborníci mnoha oblastí, jejich lépe zpracovaný). Chtěli jsme letět působení nám mělo být oporou a objevovat ostrov vědomě, stejně jako pomocí při neobvyklých situacích. účastníci jeli vědomě a dobrovolně na Každý z nich měl také vlastní poslání, kurz objevovat vůdcovství. za kterým touto výpravou šel. Otcem myšlenky a velitelem výpravy byl již nám známý Hugo Eckner. Dále jsme se mohli opírat o zkušenosti cestovatele a spisovatele Otakara Batličky, českého rodáka, zdravotní neduhy jsme svěřovali mladé britské lékařce Holly a nevšední i všední momenty ostrovního života zachycoval na svůj fotoaparát Adalbert, jenž kvůli výpravě ponechal doma v Německu svou snoubenku Inge. Francouze Původně jsme pracovali s nahodilými ve výpravě zastupovala křehká a charaktery: krejčí, komorná. Chyběly zodpovědná přírodovědkyně Helen a na ale opravdu užitečné dovednosti: George, londýnského stavitele, jsme se mohli spolehnout, bylo-li třeba vyhotovit lovec, lékař, stavitel,cestovatel. Bylo tedy třeba si v průběhu psaní úryvků koryto s přívodem sladké vody, či zkonstruovat přístřechy, do nichž nezaprší. dodatečně stanovit postavy, s jakými jsme chtěli pracovat. Mužem činu a svalnatých paží pak byl Joseph, silák z Liverpoolských doků.
Vize
Je potřeba vidět cíl, ke kterému se svými činy snažím přiblížit, jehož se snažím dosáhnout, kam chci s týmem dospět.
Přistáváme! Na obzoru je již vidět pevninu a Hugo, pohnut obrazy, jichž bylo jeho očím dopřáno, zapsal do svého deníku toto:
Jednotlivé úryvky psali různí
Probudily mě hlasy, hovořící o něčem velmi instruktoři, narazili jsme potom zaníceně. Vstal jsem a mohl tak být svědkem na nesrovnalosti, kdy se každý krásného rychlého rozbřesku nad temně v hlavě držel příběhu trochu modrým obzorem. Takových bývá v létě jinak. Je potřeba hodně sdílet nespočet, sami jsme jich za poslední měsíc nebo ustanovit někoho, kdo viděli alespoň deset. Stejně myslím, že se mi bude obsah korigovat. nikdy neomrzí. Když jsem dokázal odvrátit hlavu od rudé koule, ledabyle splývající na vodě, zůstal jsem stát jako opařený. Po tolika dnech, měsících. . . konečně. . . má cíl našeho dobrodružství pevné obrysy. Zatím sice není vidět mnoho, to však teď není podstatné. Er Existiert! Zdánlivě nemožné se stává skutečností. A já jsem toho svědkem. Zdá se Ti, že tento okamžik přeceňuji? Možná. . . Na mém místě, proživše poslední měsíce tak, jako jsem prožil já, těžko bys nadšení a široký úsměv, zrcadlící pocit sladké viktorie, dokázal skrýt. Blázen Eckner. . . . ten nepoučitelný snílek. . . odjíždět z „ Deutschland“ v době jeho rozkvětu, teď, když se podařilo překonat zlé časy. Weis nicht. . . Ale jedno je jisté. Bez cíle není smysluplného směřování. Nemít žádný cíl znamená zmateně bloumat životem a s trochou štěstí dostat kousek toho, co nás potkává. Každý hledá odpovědi po svém. Bál jsem se, že nikdo nebude chtít tento podnik absolvovat se mnou. Můj inzerát však zaujal několik spřízněných duší, nejspíš potají přemítajících o tomtéž. Co nám nové objevy ve světě techniky umožní, kromě soupeření o největší obdiv na světových výstavách? Během cesty ve mně čím dál více rezonuje také otázka: „ Jak bude vypadat Evropa v našich očích, které pak na ni budou pohlížet přes brýle spatřeného jiného světa?“ Jak je z mých zápisů doufám zřejmé, cesta opravdu nebyla jednoduchá. Mnozí členové jistě nejednou zapochybovali. Dosažení kterého cíle je však na začátku cesty jisté? Byl by takový cíl pro nás dostatečně lákavý? Není pochybování o správnosti naší volby pohonem, tím, co nás posiluje a nutí nás v sobě hledat, nebo někdy poklidit, roztřídit to, co se v nás děje? Tušil jsem, že každý z nás bude od cesty očekávat něco jiného a že v určitou chvíli se někteří z nás možná rozhodnou dále nepokračovat. Proto jsem už na začátku při plánování expedice promyslel několik zastávek. První z nich byla na Maltě, kde naši výpravu opustili dva manželé. Nadchlo je klidné přímořské prostředí v kontrastu s temperamentní povahou místních obyvatel. Jejich vize měla najednou jasnou
podobu, zjistili, že jejich touhou není podniknout dobrodružnou cestu, ale najít klidnější místo, moci vyskočit z toho zrychlujícího kolotoče rozvíjející se Evropy. Další plánovanou zastávkou bylo Kapské město, kde jsme měli naposledy doplnit zásoby jídla. V průběhu cesty jsme ale zakusili tvrdé letové podmínky jako dlouhotrvající nepřízeň počasí či protivítr, který byl dokonce tak silný, že naši vzducholoď částečně poškodil a byli jsme tedy nuceni uskutečnit ještě jednu neplánovanou mezizastávku v Libreville v Gabunu. Místní lidé však byli velmi milí, Gabun ist ein deutscher Kolonie, a tak bylo pro mne snadné domluvit vše potřebné. V Kapském městě jsme se poté zdrželi déle, než bylo původně v plánu, jelikož se opakovaly silné poryvy větru a nechtěli jsme zažít nad širým mořem stejnou situaci, jaká nás potkala nad Gabunem. V Kapském městě, neboli I Kapa, jak mu místní říkají, nás opustili ještě tři francouzští společníci, kteří nečekali, že bude cesta tak náročná a bude trvat tak dlouho. Nasedli na první loď zpět do Evropy a zřejmě už jsou dnes dávno doma. Chovám v obdivu ty, kteří dokážou přehodnotit svůj cíl a včas změnit směr své cesty. Přesto, že někteří členové expedice se rozhodli nepokračovat, zůstalo nás stále více než třicet. Více než 30 těch, kteří měli několik šancí rozmyslet si svou účast ve výpravě a stále zůstávají. V tomto počtu tedy konečně přistaneme na ostrově Tristan da Cunha. Na našem vysněném ostrově. Věřím, že z nás „ věrných“ už nikdo nepochybuje o tom, že tato cesta bude mít nějaký smysl. I kdybychom na ostrově nepoznali ani nenašli nic nového, budeme obohaceni o dosud prožité dobrodružství, ke kterému mohu přičíst tento kýžený pohled na postupně se zvětšující obrysy místa, na které ještě nikdo z Evropy ani jiných civilizovaných kontinentů nevkročil. Jako první však hodlám vystoupit na nejbližší vyvýšené místo na pevnině a shlédnout odtud první nový východ slunce. . . H. E. , kdesi nad Atlantikem, 1934
Komunikace a zpětná vazba
Vlivem nekomunikace vzniká chaos a nedorozumění, eskaluje v konfliktní situaci, ve které jsou vyčítány pochybení a ZV není konstruktivní. Konflikt motivací a priorit, zájmy vs. povinnost.
Ladně jsme přistáli na pevnině a počali se Jednotlivé úryvky měly rozdílné zabydlovat se v místě pro rozbití tábora formy. Šlo jednak o vnitřní monology, ideálním – v zátoce. Ač by se mohlo jevit o zápisy do deníků, šlo o dopisy i o obydlování ostrova jednoduchou činností, dialogy. Různé formy úryvků byly opak se stal pravdou. V táboře počínala záměrem, ladily s tématy, která byla vládnou nevraživost a podráždění, jejich obsahem. docházelo k nedorozuměním a potyčkám, neb nikdo přesně nevěděl, co je jeho úkolem ve společném soužití. Jedni vyráželi na objevné výpravy, jiní lovili čerstvé ryby, další se pro nerozdělení společných úkolů věnovali vlastním, často věděckým, zájmům. Vypravěč: (na účastníky) No tak pospěšte, honem, honem! Přišli jste v nejlepším! Já to kvůli vám nenechám pauznutý navždycky, že jo! ... Tak jo, můžem? Prima, pokračujeme! (obrátí se na herce a mávne rukou) Joseph stojí mezi Helen a Adalbertem, otáčí hlavou na toho, kdo právě mluví, a tiše sleduje roztržku mezi nimi.
Helen: Tak si dáme k večeři nějaké ovoce, je to zdravé a velmi, velmi chutné! Adalbert: Ale Helen, neustále tu jíme ovoce. K snídani ovoce, k druhé snídani ovoce, k svačině ovoce, k obědu ovoce, místo polévky ovoce, k svačině… (pokračuje do přerušení)
Helen: Vy jste neuvěřitelný prudič, Adalberte! Věčně nespokojený! Adalbert: A vy jste pěkná nána, vážená dámo! Příště, laskavě, dělejte, co máte v popisu práce! Vy jste přírodovědkyně, neustále sbíráte nějaké kusy přírody, tak co třeba jednou jít a přinést, jak vy byste řekla, Arida Ligna, neboli ponašem suché dřevo na topení? Helen: Jste hulvát! A navíc ... vy ... jeden (pění) ... A vůbec! Stejně jste nic neulovil a ani žádné jídlo jste nepřinesl! A popravdě, vůbec nevím, proč jste s námi jezdil! Vaše práce fotografa není nic, co bychom tady potřebovali! Adalbert: (zahuhlá, urazí se, dá si ruce v bok a odejde) Otakar: (přichází) Není třeba hádek, jste slyšet na míle daleko! K večeři bude maso! Nalovil jsem několik desítek ryb, jen s nimi potřebuji pomoc, sám je neunesu. Joseph: (lehce ironicky) Ó tedy, tomu říkám lovecký den...
Vypravěč: STOP. Vy to nechápete, že? Tak prosím vás, já vám to vysvětlím. Tohle je Francouzska Helen, je přírodovědkyně. Ten vedle, to je Adalbert, německý fotograf výpravy. S panem Otakarem jste se ještě neviděli, ale jistě jste od něj mnoho četli. A ten poslední, to je Joseph. Ten je tady jako pracovní síla – teda, teď zrovna jen stojí a jako pracant nevypadá, ale on se umí ohánět. Ostatně – támhle ve stínu leží několik zajíců, dva divočáci a jeden kamzík, které dnes společně s dalšími členy výpravy ulovil. A já? Já tady ve skutečnosti nejsem. Asi vám vrtá hlavou, proč má mít celá výprava k večeři ovoce, když mají tolik nalovené zvěře. No, na to se musíme vrátit trochu v čase… HERCI SE RYCHLE POZPÁTKU TROCHU ZAHÝBOU, OZVE SE K TOMU NĚJAKÝ ZVUK (jako když člověk přetáčí film). Helen sedí na zemi a něco pozoruje lupou, přichází Adalbert.
Adalbert: Grüß Gott! Helen: Bonjour! Adalbert: Kdepak je Joseph, náš neohrožený a zcela neschopný lovec? Helen: Na lovu, jak jinak. Adalbert: Ach, jak jinak. Pokud bude stejně úspěšný jako vždy, budeme opět večeřet ovoce. Joseph: (proběhne kolem) Nebojte. Právě jsem si vyrobil oštěp (ukáže klacek) . Večer na viděnou! Adalbert: No to je nápad! To je nápad! (odběhne druhým směrem, cestou se mine s Otakarem)
Otakar: Dobré ráno! Kam běžel? Helen: Bonjour! Otakar: A kde je zbytek? Helen: (kouká dál do země a občas pronese něco jako „ páni, paráda, já to věděla. . . ahááá, óóó) Otakar: (chvíli kouká, pak se sebere a odejde)
Vypravěč: Stop! Podíváme se o pár hodin dál!
(zvuk přetáčející se kazety, lidi se rychle hýbou po scéně) Na scéně stojí Joseph (ako seděl na úplném začátku). Hraje se rozšířená část
začátku, takže se herci pak staví do míst, kde už hráli.
Joseph: Uf… Helen: (přijde na scénu) Tak jaký byl lov? Joseph: Velmi úspěšný, řekl bych! Helen: Vážně? Joseph: Ano, mám 2 divočáky a několik zajíců a ještě... Helen: A není to mnohem víc, než potřebujeme? Aby se to nezkazilo, sníme to...? Joseph: Bude hostina! Adalbert: A velká… Máme ještě kamzíka támhle v chládku, aby se nezkazil. (ukáže pryč)
Helen: Opravdu? Adalbert: No já ho neulovil, samozřejmě. Jsem fotograf, šel jsem na lov, pravda abych si to zkusil, ale bylo to zcela zbytečné, na to já nejsem. Vlastně bych řekl, že jediné, co jsem dnes zabil, byl tento krásný den. Naštěstí Joseph zabil, co zabít měl, a tak bude k večeři konečně čerstvé maso! Helen: Skvělé, rozdělám oheň, musíme to maso rychle zpracovat. (rozhlíží se) Je tu někde nějaké dřevo? Adalbert: Včera jsme, jak vidno, všechno spálili. Helen: A donesl jste jiné? Adalbert: Proč já? Je to snad moje práce?! Josephe, co vy?! Vy jste tu od práce! Joseph: Však jsem celý den lovil! Byl jste se mnou! Na dřevo nebyl čas! Helen: No, ale lovil jste tak dlouho úplně zbytečně, stačila by toho masa polovina! Příště dělejte, co máte! Joseph: No dovolte?! Adalbert: Tak to je tedy náramná situace! Co budeme bez dřeva dělat? Já pro něj rozhodně nejdu, mám toho po dnešku dost. (OPAKOVÁNÍ TOHO, CO UŽ JSME HRÁLI) Joseph stojí mezi Helen a Adalbertem, otáčí hlavou na toho, kdo právě mluví, a tiše sleduje roztržku mezi nimi.
Helen: Tak si dáme k večeři nějaké ovoce, je to zdravé a velmi, velmi chutné! Adalbert: Ale Helen, neustále tu jíme ovoce. K snídani ovoce, k druhé snídani ovoce, k svačině ovoce, k obědu ovoce, místo polévky ovoce, k svačině… (pokračuje do přerušení)
Helen: Vy jste neuvěřitelný prudič, Adalberte! Věčně nespokojený! Adalbert: A vy jste pěkná nána, vážená dámo! Příště, laskavě, dělejte, co máte v popisu práce! Vy jste přírodovědkyně, neustále sbíráte nějaké kusy přírody, tak co třeba jednou jít a přinést, jak vy byste řekla, Arida Ligna, neboli ponašem suché dřevo na topení? Helen: Jste hulvát! A navíc ... vy ... jeden (pění) ... A vůbec! Stejně jste nic neulovil a ani žádné jídlo jste nepřinesl! A popravdě, vůbec nevím, proč jste s námi jezdil! Vaše práce fotografa není nic, co bychom tady potřebovali! Adalbert: (zahuhlá, urazí se, dá si ruce v bok a odejde) Otakar: (přichází) Není třeba hádek, jste slyšet na míle daleko! K večeři bude maso! Nalovil jsem několik desítek ryb, jen s nimi potřebuji pomoc, sám je neunesu. Joseph: (lehce ironicky) Ó tedy, tomu říkám lovecký den... Helen: Otakare, vy přeci nemáte lovit zvěř a lapat vodní potvory! To se vám nepřísluší! Vy máte objevovat, bádat a tvořit! Quel malheur! Copak všichni musíme dělat všechno?! Vypravěč: No, co vy tak koukáte? Vám se snad nic podobného nestalo? Nikdy jste nepoznali zmatek? To bych se velmi divil. A teď už zmizte, zmizte! Tady není nic k vidění!
Krize a konflikt
Třetí den, vyhrocení nefunkční komunikace v týmu/skupině, dramatická situace, následky.
Po nedorozumění ohledně lovu a zpracování masa ale měla naši výpravu potkat ještě horší hádka. Skutečná hádka, ve které se křičelo, vina se přehazovala jako horký brambor a nakonec už se nehádali o maso ani o dříví, nýbrž o malichernosti a histrií uštědřené křivdy národům. Nikdo neví, jak by hádka skončila, kdyby se z objevné výpravy nevrátila skupina v čele s Hugem, který učinil roztřžce zadost. Stejně jako u úryvku o komunikaci, i zde jsme původně pracovali s jinou otázkou: řešili jsme rozkol mezi tradičním pojetím společenských norem (ženy by měly chodit řádně oblečeny a neměly by si vykasávat sukně) a tím, jak je třeba tyto normy upravit v novém a jiném prostředí (tropické teploty, terénní činnost).
Hugo: Toto ovšem již dalece přesahuje všechny meze. Chcete říct, že po všechny ty dny jste v našem táboře nedosáhli ničeho? Že jste se nepřidali k první objevné výpravě ostrova, to chápu, nemůžeme jít všichni. Že ale po celou dobu budete sedět a každý si hledět jen toho svého, to jsem tedy nečekal! Z jakého důvodu se kousek za táborem válí červy prožrané mršiny králíků a divočáka? Koho napadlo pohodit je jen pár stovek metrů odtud? A proč nejsou opracované a snědené? Joseph: Pane Hugo, to je snadné, protože jeden nemůže být celý den na lovu a ještě přitom sbírat dřevo. Hugo: Mein Gott, Josephe! Takže vy jste si rozdělili role tak, že každý den děláte beze smyslu to samé, vy tedy lovíte zvěř, ale nehledíte na to, co je třeba? Vždyť máme konzervy, spoustu konzerv, není třeba každý den pořádat hostiny, dokud nevytvoříme systém. Což jsem jaksi předpokládal... Helen: My jsme ale netušili, že ty konzervy nejsou na nejhorší časy nebo na zpáteční cestu... Hugo: Ano, pochopitelně, mademoiselle Helen, ale v takovém množství, které doposud máme? Předpokládal jsem, že zde zanechávám skupinu rozumných a vzdělaných osob, místo toho vidím, že jsem zde zanechal každého z vás jednotlivě. Copak si myslíte, že se nám zde podaří důstojně přežít celou tu dobu, když si každý bude dělat to své? Opravdu jste přesvědčeni, že Joseph po celou dobu bude lovit, udržovat oheň a ještě vařit? Helen: A co vy jste objevili na své slavné několikadenní cestě? Z jaké pozice nás tady urážíte? Adalbert: Možná vás, dámo, uráží to, že pan Eckner má pravdu. Celou dobu tady jen sedíte s lupou a zkoumáte komáry a housenky... Helen: Zatímco vy, pane Adalberte, s tím fotoaparátem vysloveně prospíváte lidstvu! Adalbert: Už ráno jste se do mne obula skrze mou fotodokumentaci cesty a odpoledne jste přišla s žádostí o fotografii jakéhosi brouka. A já jsem vám vyhověl, přesto že jsem ještě šel až k prameni pro vodu... Helen: Jo tak vy jste mi vyhověl! Zatímco jste ještě šel až k prameni! Ale jděte, je to jen pár set metrů! Adalbert: Ano vyhověl. A propo kolikrát jste šla pro vodu vy? Když je to jen pár set metrů... Kolikrát jste vůbec šla někam udělat něco pro obecné blaho všech? Helen: Nejsem tady pro obecné blaho všech, ale pro vědu a pokrok.
Hugo: Helen, prosím vás. Nerad V tomto případě jsme hodně diskutovali o bych se vás nějak hluboce zařazení rituálu. Nabízel se začátek dne, ale dotknul... vznikla obava, že bychom předjímali krizi, která Helen: Tak se nedotýkejte, pane by se pak na účastníky vlivem rituálu přenesla. Ecknere! Mně nikdo neřekl, co Argumentem proti byl fakt, že večer už mám dělat, a tak jsem se podle nemnoho lidí může rituál vnímat. Situace se toho zařídila. Hledím si svého a vyřešila tím, že v sobotu neprobíhal ranní rituál doposud to fungovalo. Podívejte, a bylo proto třeba v neděli přečíst dva úryvky a je tu horko, já nemohu pracovat zároveň tím téma krizí a konfliktů uzavřít. celý den, hodiny, které mám, musím využít pro výzkum. Hugo: Obávám se, že takto ale nelze dobře fungovat. Podívejte, je zde dalších 40 lidí. Někteří denně loví, jiní chodí pro vodu, další leží na pláži či si hledí svého. A to přeci není fungující společenství. George: Promiňte, že vám do toho vstupuji, ale vaše vášnivá diskuze nelze býti přeslechnuta. Měl bych několik možných řešení, která by nám život tady mohla usnadnit. Třeba by se od pramene dalo zbudovat jednoduché koryto až do tábora. Pokud by všichni přiložili ruku k dílu. Nedaleko odtud jsem viděl několik bambusových kmenů, ty bývají duté. Daly by se společnými silami dali přinést do tábora... Helen: No já se se stromy v pralese tahat nebudu, to jste se pomátl, Georgi! To mi dopředu nikdo neřekl! George: A kdo vám co dopředu mohl říct a slíbit? Kdo vám mohl zaručit, že tady budete dělat jen svou práci a psát si své poznámky? Madam, jestli jste čekala, že život na opuštěném ostrově bude stejný jako v té vaší naleštěné Paříži, tak to vás zklamu, to jste se hluboce zmýlila. Helen: Přestaňte! Okamžitě přestaňte znevažovat mou práci a Paříž! Vy Britové jste po staletí stále stejní! Hugo: A dost! Posloucháte se vůbec, víte vůbec, o čem se hádáte? A víte kde? Copak je teď potřeba urážet něčí tisíce kilometrů vzdálené rodné město? Něčí národ? A copak je potřeba na to reagovat křikem a hysterií? Všichni, jak tu jsme, procházíme něčím novým a nepoznaným a učíme se tomu přizpůsobit. Vždyť i proto jsme sem snad jeli! I to měla být jedna z vašich tužeb, ne jen nové biologické objevy či famózní fotografie kouzelných míst. Jsme tady jako skupina lidí, v níž
každý jediný je potřeba. Vodní koryto nepostaví pan George sám, potřebuje pomocné síly, a to jak ženské, tak mužské. Aby mohli jedni stavět koryto, musí druzí zastat práci v táboře, udržet oheň, uvařit jídlo. A nikdo přeci nemusí každý den dělat to samé. Helen: Když to podáte takto, člověku by to dávalo smysl. Ovšem kdy budu mít čas na svou věděckou práci? Hugo: Budeme si muset rozdělit dny do pravidelných úseků, stanovit časy jídel, časy odpočinku, časy práce a časy pro každého jedince. Byla by samozřejmě škoda nepodnikat další objevné výpravy po ostrově, protože skýtá mnoho netušených krás. Myslím, že i pro vás by taková výprava mohla být velmi přínosnou. Adalbert: Takže i pro fotografování bude prostor? Hugo: Ale ovšem. Jen se musíme na všem domluvit a pokud možno ke spokojenosti všech. Navrhuji dnes po večeři společně se všemi dohodnout, jak bude zbytek našich dnů na ostrově vypadat, abychom se vyhnuli bouřlivým hádkám, urážkám a pocitům křivd. Helen: Dobrá tedy. Snad z toho vzejde něco ke spokojenosti všech. George: Půjdu se tedy podívat, kudy nejlépe by koryto mohlo vést. Adalbert: A já se projdu s vámi, třeba budu něčemu nápomocen. Hugo: (pro sebe) Být nadšencem je jedna věc, vést ale výpravu je věc úplně jiná. Nesrovnatelně těžší!
Motivace jednotlivce
Každý má své poslání a soukromý cíl, proč je na ostrově/kurzu/v týmu.
Po velkých rozepřích, kterými jsme si jako noví ostrované prošli, se nám nakonec jaksi podařilo vytvořit fungující systém, ve kterém si každý připadal platným článkem. Všichni jsme měli prostor věnovat se svým zájmům, ovšem za cenu toho, že jsme se podíleli na společném fungování tábora. Ženy se střídaly v přípravě dřeva na vaření i ve vaření samotném, muži často stavěli potřebné stavby či lovily. Bylo-li třeba, každý byl nakonec schopen podat svou, byť slabou pomocnou ruku. Nakonec jsme tedy po svárech dospěli k jakési vyváženosti a otevřeli si tak cestu ke vzájemnému porozumění.
U ohně sedí Helen a Otakar, Helen vaří vodu, Otakar se stará o oheň (fouká do něj, přikládá atd. ) Přichází Hugo.
Hugo: Guten Morgen! Helen: Bonjour. Otakar: Dobré ránko... ehm ehm ech (zaucká se, jak fouká do ohně) Hugo: Je vám dobře? Otakar: Zajisté, jen jsem se nadýchal kouře. Nějak to nehoří. Hugo: Vidím. A také vidím, že naše včerejší večerní, ba přímo noční debata o tom, jak to všechno bude fungovat v táboře, příliš nepomohla. Jaktože se staráte o oheň vy a ne Joseph?! Helen: Naopak, funguje skvěle! Však už vařím čaj na snídani. Dnes mám dle rozpisu službu. Hugo: Ale jinak tady nikdo není… Otakar: Všichni už šli něco dělat. I Joseph, šel s Georgem prozkoumat ty bambusy, chtějí dovést vodu blíž k táboru. Přichází Adalbert a nese dříví.
Adalbert: Ááá, dobré ráno všem! Nesu dříví! Krásně suché, to bude radost na něm vařit, že Helen? Podívejte, přinesl jsem vám květinu. Jako omluvu... však víte za co. Helen: Ale vy lichotníku! To je, jak bych to řekla, to je Fragmen Faunum. To jste nemusel. Adalbert: Ale tak... Kvůli rostlinám a přírodě jste tady, ne? Helen: Máte pravdu. Chtěla bych poznat nějaké nové druhy květin, takové, o kterých se u nás zatím neví. Ráda bych s nimi potom seznámila ostatní, v Paříži bude velká věděcká konference. Otakar: O čem to bude, ta konference? Helen: O všem možném, především pak o léčivých rostlinách. Ráda bych našla lék proti tyfu, který přenáší veš šatní. Adalbert: No vidíte. Na to umřel můj otec. Počkejte... podívejte, tady ho mám na fotografii. (podává fotku nebo kus papíru nebo improvizujeme, když na to zapomeneme)
Hugo: Pěkná fotografie. Tu jste fotil vy? Adalbert: Ne, nikoli. Tu fotil můj strýc. On fotil skvěle. Helen: Zemřel? Adalbert: Nezemřel, ale je to Žid. Má pevný kořínek, bude žít dlouho. Ale
fotoaparát mu sebrali. Tak teď musím fotit já. Víte, beru to jako takové poselství – zaznamenávat pro budoucí generace, jak vypadala doba jejich otců. A chci splatit jakýsi pocit dluhu, který mám vůči strýci. To, že on dopřál krásných fotografií mně, já bych měl teď dopřát jemu. Chci mu toho odsud přivést co nejvíc, on se sem určitě nikdy nepodívá. Doba je vůči Židům zlá. Hugo: Doba je zlá celkově. Situace v Evropě mne čím dál tím víc znepokojuje, o to více, že nemáme nejnovější informace. Otakar: Opravdu? Na vzducholodi je hákový kříž. A ne jeden. Hugo: Není, byl. Hned za Evropou jsem ho nechal přetřít. Ale pravda – stále je ze správného úhlu trochu vidět. Zřejmě nás má upozornit, že i když něco nevidíme, neznamená to, že se nic neděje. Hitler sbírá moc a kdoví, kam to může dojít. Helen: Máte pravdu. Také jsem o tom přemýšlela – ostatně, tady se skvěle přemýšlí. Tolik prostoru, přírody, lidí – třeba, věděl jste, že tady Otakar je více než zkušený cestovatel? Už jste byl v cizině mnohokrát, že, pane Batličko? Otakar: Což o to, zdaleka ne tolikrát jako pan Eckener. Ale moje cesty byly dobrodružnější, řekl bych. Putoval jsem k pramenům Nilu, plavil se do Ameriky, pracoval různě po Evropě jako skoro kdokoli, kdo vás napadne. Ano, něco jsem si zažil. I v zajetí, jsem byl. A ne jedou. A víte, jednu věc vám povím – svět se změnšuje. Ne, opravdu, zmenšuje. Třeba i díky vzducholodi. Jak dlouho by nám to trvalo dostat se až sem dřív? Několik měsíců? A přitom vzducholodě nejsou tím největším pokrokem – ve vší úctě, pane Ecknere – Hugo: (trochu zaprotestuje) No... ehm, ehm... Otakar: Třeba díky rádiu můžete přeletět obří vzdálenosti mnohem rychleji! A můžete být ve spojení s lidmi z dalekého okolí vlastně ihned! Můžete si povídat s lidmi na druhé straně státu… Helen: Úžasné! Ale stejně jsem ráda, že jsem se ocitla bez vší té techniky tady, uprostřed panenské přírody, kde žádnou techniku nepotřebujeme. Víte, mám pocit, že teď lépe chápu samu sebe. Že mám více času přemýšlet o světě tam venku. A že se zdokonaluji. Ano, mám pocit, že jsem se tady i něco nového naučila. Hugo: No tak to je moc dobře, milá dámo. Ale k té technice. Nerad vám kazím iluze, ovšem bez techniky bychom se sem nedostali. Adalbert: A bez techniky bychom si nezavedli vodu až do tábořiště. Podívejte, zatímco my tady tlacháme, ostatní pracují a už jsou skoro tady. Jdu jim pomoci. Jdete také?
Hugo: Zajisté, jdu. Pokud to bude moc těžké, můžeme to zvednout třeba lodí! Otakar: Jděte, jděte. Já si o dnešku něco napíšu do deníku a pak se půjdu podívat kus po ostrově. Docela bych rád někam někdy vyrazil. Třeba na vrchol té sopky...
Já / tým mimo oddíl
Existují i jiné týmy/skupiny/společenství, jichž jsem součástí. Individuální přístup, já jednotlivec.
Jak bylo zmíněno výše, ponechal Kladli jsme si otázku, jak se ten dopis dostane fotografAdalbert doma v na ostrov. Nakonec jsme se rozhodli pouze Norimberku svou mladou výrazně odlišit umístění rituálu a uvést jej snoubenku Inge. Je známo, že po poznámkou o tom, že se dnes podíváme domů celou cestu na ostrov a i nadále do Evropy, co se děje v Norimberku. mu zasílala psaní, některá se Zejména menší děti by možná pátraly po tom, cestou i časem ztratila, jiná si jak se dopis na ostrov dostal, proto by bylo přečetl třeba až na zpátečné cestě jeho zařazení pro jinou cílovou skupinu ke při plánovaných zastaveních třeba zvážení. v Kapském městě. Inge často psala o situaci v rodné zemi i v celé Evropě, pro odlehčení pak Adalbertovi zasílala i povzbudivé či zajímavé novinky, o kterých byla si jista, že se fotogarf zajímá. 1934, Norimberk Drahý Adalberte, píši ti, už ani nevím kolikátý dopis. Některé se vrátily s adresou škrtnutou a poznámkou, že adresáta se nepodařilo najít; jiné ale buď stále putují po světě ve snaze tě dostihnout nebo – jako stále nepřestávám doufat – k tobě již v pořádku dorazily. (Pak mě ale mate, proč jsi mi neposlal nic v odpověď, vždyť moje adresa je stále tatáž. ) Vím, chtěl jsi ještě zažít velké dobrodružství, než se nastálo usadíš, vím to a doufám, že se ti tvoje přání plní, přesto ale stýská se mi. V každém dopise psala jsem ti novinky, o kterých se doslechnu, neboť nevím, kam tě tvoje dobrodružství zaválo a zda máš možnost sledovat události, které se tu
dějí. Rodinou začíná dmout neklid. Od rodinného přítele, jenž pracuje jako sekretář na říšském ministerstvu, k nám došly zvěsti o nových zákonech, které připravuje náš nový kancléř. Mají zajistit obranu německého národa a rasy. Zábavné, což? Německá rasa. Otec se ovšem obává, že jde pouze o způsob, jak se zbavit nepohodlných. A všichni víme, že hlavně Židů. V tomto ohledu už kancléř své "nepřátele" vymezil. Jistě tušíš, že pro rodinu, jejíž polovina je z židovského rodu, nepůsobí nijak uklidňujícím dojmem. Mluví se také o zbrojení. Kancléř se prý plánuje postavit celému světu, který dosud Německu jen ubližoval. Ostatní národy se k tomu sice staví se snahou o udržení míru, ale nevím, jestli to myslí doopravdy. Vždyť Francie již několik let opevňuje svoje hranice. Snad jen ti Češi zůstávají rozumní, v květnu si opět zvolili za prezidenta Masaryka. Ale abych nepsala jen to zlé: na přelomu května a června proběhlo v Itálii druhé mistrovství světa ve fotbale a představ si, že Němci skončili třetí. Před námi byli jen Italové a Čechoslováci. Strýc se tam byl podívat a prý to byl opravdový svátek sportu. Také přivezl z té Itálie od svého amerického kolegy jejich tisk. Psalo se tam, že se místní policii podařilo chytit známé bankovní lupiče: Bonnie Parkerovou a Clyda Barrowa. Celý národ jim téměř fandil. Dlouho se jim dařilo unikat spravedlnosti. Vím, že takováto témata tě zajímají, tak jsem ti ty články schovala. Budu končit. Dopis zalepím a pošlu a zas budu jak na trní čekat, zda se dopis nevrátí jako nedoručitelný. Doufám, že jsi v tom světě našel, co hledáš, doufám, že jsi v pořádku a že se mi i v pořádku v brzku vrátíš. Tvoje oddaná Inge
Radost
Radost z bytí součástí týmu, radost z dobře vykonané práce, radost z fungujícího oddílu, radost z fungujícího týmu.
Pobyt na ostrově již trval nějakou dobu. Ač nám, ostrovním obyvatelům, zpočátku přinášel nemálo starostí, chuť a píle nás odměnila spokojeným životem ostrovanů,
kteří měli i čas věnovat se společným zálibám a radostem. Jak takové ostrovní strasti a radosti vypadaly poznamenal si do svého deníku z cesty nám již známý George.
V tomto úryvku jsme opět původně pracovali s domorodci a vyzdvihovali jsme radosti ze společného soužití a vzájemného poznání. Byli tak metaforou k dětem, pro něž byl celý den vymýšlen program.
Jitra, jako je to dnešní, dávají našemu pobytu na ostrově punc čisté krásy. Opravdové, ničím nezkalené. Paprsky, deroucí se nad obzor, za kterým můžeme skutečně jen tušit africkou pevninu. Kapky deště, zachycené na svěže zelených listech rostlin na svazích ostrova. Ticho, které není slyšet přes šumění moře a zpěv ptáků, a přece je tím nejkrásnějším tichem, jaké může člověk zažít. Samotné pozorování krásy ale v žádném případě nepřináší tolik radosti jako její prožívání, jako žití v ní. Moci se koupat ve slunečních paprscích, dlouze pozorovat čilý ruch pralesa. Jakkoli se zdá náš ostrov pustý, je mnohem bohatší než všechna místa, která jsem doposud ve svém životě navštívil. Jeho pestrost navíc dokresluje naše posádka, teď už vlastně obyvatelé tohoto ostrova. Nedovedl jsem si nikdy dřív představit, jakou radost může vyvolat úspěch ve společném snažení, stejně jako mlčenlivé souznění s přírodou a jejími zákony. A teď to mohu zažívat denně, v každém okamžiku. Konečně se nám podařilo společnými silami vydlabat kmen stromu, který teď můžeme používat pro úschovu potravin a plánujeme, jak vyrobíme další takové. Podobně to bylo s rozvodem sladké vody od pramene – poté, co se nám po několika marných pokusech a ještě marnějším nošení malého množství ve vydlabaných tykvích podařilo soustavou dutých bambusů rozvést vodu do našeho tábora – mezi námi všemi, neboť na stavbě se podíleli všichni různou měrou, zavládlo přátelství a důvěra. Sobectví na tomto místě nemá prostor – ani by tu neobstálo. Ačkoli jsem stavitel, musím i já seznat, že jakkoli se lidé naší doby odvrací od manuální práce k technologiím, které ji vykonají za ně, mám za to, že onen opojný pocit vítězství ducha nad hmotou nelze s technologiemi zažít. Sotva bychom měli stejnou radost z dovezení stavebního materiálu z druhé strany ostrova jako nyní, když jsme si ho přitáhli na speciálně vyrobených liánových popruzích. Ostatně, v tomto terénu by nám technika k ničemu nepomohla. Podobně je to i s našimi hodinami, které jsme s pomocí výpočtů několika členů posádky sestavili na pobřeží. Tak banální věc, jakou měřič času bezesporu je, se stala jednou z mála připomínek
života v civilizaci. Ovšemže tady čas plyne zcela odlišně, i tak nám jeho měření připomíná domov, na který jsme nezanevřeli. Hovořím-li o čase, musím poznamenati, že se nám podařilo rozdělit si hodiny určené pro práci a pro zábavu. Každý večer se tak scházíme ke společnému ohni a smějeme se při aktivitách, které si navzájem jedni druhým připravujeme. Jednou jsme si losovali pořadí a vyprávěli příběhy z našich domovů, které jsme pak odměňovali podle úspěšnosti hlasitostí potlesku. Jindy jsme zase sesbírali všechny hudební nástroje, co na ostrově máme, někteří si vyrobili alespoň hrkátka ze štěrku a krabiček od sirek, a společně jsme dlouho do noci hráli a zpívali. Dnes je s programem na řadě má skupina a já se proto běžím poradit, co si připravíme. Sám již mám nějaké nápady v hlavě!
Zodpovědnost
Vzájemná zodpovědnost v týmu, zodpovědnost za své činy, zodpovědnost vůči oddílu, zodpovědnost vůči vnějšímu světu.
Ač se nám již docela dařilo vycházet si vstříc v našich potřebách a znali jsme se o poznání více a důkladněji než na začátku, přesto občas docházelo k nedorozuměním a volání po spravedlnosti. Jak se jí ale domoci, když každý má svůj pohled na věc a každý z nich se může jevit oprávněným a správným? Jak dalece jsme byli na ostrově jeden závislý na druhém? Jak dalece jsme byli závislí na samotném ostrově? S jakou mírou zodpovědnosti přistupovat ke společným úkolům cestovatelů i nás samotných? Co jsme vzali a dali ostrovu, který pro nás byl domovem? A je-li řeč o domově, nakolik nezodpovědný byl náš odjezd? Nad těmito otázkami se dlouze zamýšlela přírodovědkyně Helen. Malicherná hádka, jak už to mezi lidmi bývá. A přece za sebou zanechala tolik velkých otázek. Holly obvinila George z toho, že neteče voda – vždyť to přeci byla jeho zodpovědnost, abychom měli co pít a z čeho vařit. George, horká hlava, se samozřejmě nenechal a drahnou chvíli se spolu štěkali o to, co má kdo na starosti a zodpovědnosti. Kdesi pod těmi hněvivě vyštekávanými slovy ale bylo cosi podstatnějšího, zemitějšího, na jejich hádce. Ani jeden z nich nechtěl přiznat přílišnou odpovědnost za život toho druhého – a přece jsme nikdy a nikde nebyli na
sobě navzájem toliko závislí jako zde. Jakkoli to zní jako klišé, tak tady náš život skutečně závisí na ostatních, na nás, na naší spolupráci. A z této odpovědnosti se nemůžeme vyvázat, nezbývá než se obdivovat panu Ecknerovi, který se ujal vedení výpravy a vzal část této tíhy na svá bedra. Zde na ostrově už jsme ale všichni na jedné rovni. Jeho omezené zdroje nás nutí dělit se o všechno, co je k mání, a zvažovat důsledky svého chování. Slavný Millův citát o tom, že svoboda jednoho končí tam, kde začíná svoboda druhého, tu nabývá svého pravého významu. Důsledky našeho jednání na nás tady dopadnou okamžitou a ničím neumenšenou měrou a musím říct, že toto často zaměstnává mou mysl. Jakkoli se snažíme splynout s během ostrova, stále jsme vetřelci, narušitelé, kteří si bez pozvání uzurpovali část života jiných. Není pro nás snadné proniknout do detailů přírody, které jsou vryty hluboko v duši tohoto ostrova. Musíme tedy o to více přemýšlet nad každým nevratným krokem, který podnikneme. Zpočátku se nám to příliš nedařilo, byli jsme uvyklí privilegiím západní civilizace, která si bere všechno, co zrovna chce nebo si myslí, že potřebuje. Nyní, po nemnoha zkušenostech, ovšem ovlivněni celkovým pobytem v nedotčené přírodě, snažíme se přemýšlet o tom, co naše jednání může způsobit. Ostatně, tím se vracíme k hádce z úvodu. Včera jsme se pokusili kopat v místě, které se zdálo dostatečně vlhké na to, aby pod ním vyvěral nový pramen. Úkol, který jsme si vytyčili nakonec nebyl tak jednoduchý, ale po několika hodinách perné práce přeci jen začala voda vytékat – byla chladná a průzračná a voněla po hlíně, kterou si právě razila cestu. Byli jsme z našeho objevu nadšeni, znamenal zdroj sladké vody takřka přímo v táboře. Přes noc se ale malý pramínek, který nyní mohl uvolnit všechnu svou energii, proměnil v menší potok a cestou do zátoky bral dolů i zeminu, která pak zavalila právě stan mladé lékařky Holly. Strávili jsme potom celý další den úpravou kanálu pro vodu, a nyní jsme všichni notně rozzuřeni, neboť voda přestala téci úplně. Je to pro nás ale velké poučení, kterého se v civilizovaném světě jen těžko dostane. Jakkoli je nás tu málo, odpovědnost, kterou cítíme vůči ostatním i světu, jaksi vystupuje na povrch. Ovlivněni touto atmosférou často rokujeme nad společností, kterou jsme zanechali v Evropě a strachujeme se o její osud, jehož i my jsme součástí. Vždyť právě vzájemná neúcta a lhostejnost k ostatním společně s pocitem nadřazenosti je tím, co otravuje atmosféru i celou společnost. Jak snadno bychom k podobnému modelu mohli sklouznout i tady. Ale snažíme se ze všech sil, aby tomu tak nebylo! Nejde to snadno, ale vytkli jsme si za cíl opustit Evropu a její nešvary nejen fyzicky, ale i psychicky a
bereme to za svou povinnost. I toto naše chování má ale jistá úskalí, když si uvědomíme, že právě onen útěk či opuštění, jak tomu můžeme říkat, je ukázkovým příkladem lhostejnosti vůči světu okolo. Příliš tu o tom nemluvíme, neboť se tím cítíme trochu ztrapněni, tato myšlenka je ale v myslích nás všech stále přítomná.
Parta, sounáležitost
Tým je parta, oddíl je parta, pojí nás něco víc.
Náš ostrovní čas se pomalu nachýlil. Vše již bylo objeveno a mapa v našem společenském stanu byla zakreslena do posledního detailu. Z naši cestovatelské skupiny dobrodruhů se stalo skutečné společenství, které se nikomu z nás nechtělo rozbíjet. Nadějně jsme se utěšovali tím, že nás přeci ještě čeká společná cesta domů, že opuštěním ostrova naše dobrodružství ještě nekončí. Ujišťovali jsme se, že se jistě brzy shledáme, dovolí-li to situace v naší domovině, v Evropě, o jejíž politické situaci jsme na ostrově neměli zpráv. I přes to všechno však, těšili jsme se domů. Poslední den před odletem. . . tak alespoň zněla včerejší dohoda. Je půl páté ráno a já jsem už dobré půl hodiny vzhůru. Jakoby i moje tělo vědělo, že mám už jen omezený čas na to, abych si z tohoto okouzlujícího místa odvezla vše, co potřebuji. Everything I need. . . . ? Co už mám a co mi ještě chybí? Dnes si do sbírky mohu určitě přidat tento nádherný pohled. Všichni ostatní zřejmě ještě spí, to proto teď sedím na nedaleké skalce, abych si mohla v klidu zapsat pár řádků a nikoho nebudila. My Goodness, jak je tu nádherně. Jak silný a svobodný se může člověk cítit, když splyne s divokou přírodou. A jak dlouho může trvat, než ji pozmění tak, že ztratí svoji omamnou moc? Když tato otázka přišla do diskuse již několikátý večer, dospěli jsme k závěru, že přesnou odpověď znát nechceme. Respektive, nemusíme pro její získání zničit tento zázrak, bude stačit vrátit se zpět do Evropy. I proto jsme se dohodli, že už jen počkáme na příhodný vítr a vyrazíme k domovům. Byl to logický a zcela racionální závěr. Čím blíže je však hodina odletu, tím méně se mi chce opustit to vše, co jsme tu našli a vybudovali. První dny byly opravdu těžké. Když jsme se učili žít společně s ostatními členy výpravy a zároveň jsme objevovali způsoby přežití v neposkvrněné přírodě, zažili jsme nejednu horkou chvilku. Postupně jsme ale sjednotili zásadní věci, naučili jsme
se žít jak s ostatními členy výpravy, tak s tímto kouskem Země, nakonec snad také se sebou samými, objevujíce vlastní reakce na neznámé prostředí, či snažíce se uřídit někdy zaplavující pocity jako strach nebo vztek. Myslela jsem si, že největší posun nám přinesou chvíle společného úspěchu. Zjistila jsem ale, že to není tak docela pravda. Nejvíce budu jistě vzpomínat na chvíle, kdy se někomu z nás něco nepodařilo nebo kdy šly věci jinak, než bylo původně v plánu. Potom bylo suddenly potřeba improvizovat, vymyslet rychlé řešení a vždy se našel někdo, komu se onoho smolaře zželelo a pomohl mu vymyslet náhradní postup, ačkoliv to pro něj znamenalo práci navíc. Třeba když lady Helen odmítla jít pro dřevo a i jejím přičiněním se tak zkazilo maso. To byl adrenalin, na který budu dlouho vzpomínat. Kdo by tehdy čekal, že se jako gentleman a zároveň muž činu zachová právě fotografAdalbert, který si s Helen od samého začátku nepadl do oka. Ačkoliv jsme každý vážně zcela jiný, nakonec mi všichni svým způsobem přirostli k srdci. Společné zážitky dozajista lidi spojují, guaranted. Jednotný cíl, myšleno na prvním místě přežít a poté prožít, byl taktéž silným pojivem. Když se jeden stará o druhého, protože taková byla domluva a dá se očekávat, že ostatní totéž udělají pro něj, je to opravdu povznášející pocit. Těch pár dní jsme bez pochyb jeli na stejné vlně, smáli se, křičeli či plakali… to vše z nás udělalo víc než pouhé spolucestovatele. Upřímně, už se nemohu dočkat, až si zase zajdu do Soho do své oblíbené italské kavárny Tuo Amico na jejich cappucino. Těším se na svoji postel, horkou sprchu a čerstvě přežehlené noviny. Přiznávám tedy nepokrytě, velmi se už těším na vynálezy naší civilizace. Myslím si, že však toto vše již bude jiné. Nic nebudu vnímat stejně jako před podstoupením našeho málem slavného podniku. Někdy velmi těžce vzpomínám, jaká jsem byla předtím. Osvěžit si myšlenky, které se mi honily tehdy hlavou, mi pomáhá právě tento deník. God bless it. Snad mi paměť osvěží taky moji přátelé a blízcí, kteří na mě doma čekají. Co mi ale pomůže odlepit nohy od tohoto místa? Snad myšlenka, že tu nechávám jen malou část toho, co jsem na Tristanu získala. Ačkoliv je tento ostrov oázou klidu, myslím si, že to podstatné si z něj mohu odvézt. Furthermore, každý z nás odváží ty pro něj podstatné střípky, které na naší pouti posbíral. Pocitů i myšlenek je teď tolik, že moje hlava jistě vypadá jako stuffed turkey. Na vzdávání díků je však ještě brzy. Měla bych zaklapnout tuto truhličku svých pokladů
a jít si ještě užít ty, s kterými tu teď mohu být. Také s tímto místem se hodlám nějak důstojně rozloučit. A kdo ví, třeba tu nejsem naposled. Cestu znám. Holly
Týmový duch
Spojenectví, souznění, přesah.
Čas se naplnil, loď se odlepila od země a my zahloubáni sami do svých myšlenek, dívali jsme se dolů na stále se zmenšující tečku pevniny uprostřed oceánu. Stopy táboření jsme po sobě zahladili do takové míry, jak to bylo možné, aby další dobrodruzi mohli také pocítit onen opojný pocit vzrušení z neprobádaného. Letěli jsme domů, opouštěli jsme ostrov, ale vzpomínky jsme si odnášeli s sebou v denících a ve svých srdcích. Poslední Hugův ostrovní zápis v deníku zaznamenavá večerní atmosféru u ohně: Sedíme všichni společně kolem ohně, prastarého jednotícího prvku všech společenství. Nikdo nemluví, jsme unaveni a zároveň fascinováni chemickými procesy, které zapříčiňují samotné hoření, praskání i barvu plamenů. Když se rozhlédnu po tvářích lidí, kteří sem se mnou před krátkou dobou přicestovali, zračí se v nich mnohem více pocitů než při nástupu na loď. A není to jen únava a prach! Jakkoli je jejich oblečení umouněné a potrhané, leckteří už zahodili boty, jejich vzezření je jaksi vznešenější. Sedí zpříma, vědomi si toho, co společně dokázali. Ano, společně! Společenství, souznění duší, o jakém překrásně mluví Sokolové nebo skauti, je téměř zhmotněno, je téměř možné ho mezi plamínky zahlédnout, dotknout se… Nebyl tu vždy. V začátcích naší expedice se zdálo, že jde o individuální podnik, ve kterém se sice snažíme dobrat stejného cíle, ale přitom jdeme každý sám. Postupně se ale ukázalo, že spolupráce je nejen výhodná, ale i příjemná. A právě v těch chvílích, kdy jsme se smíchem vláčeli kmeny na stavbu přístřechů bahnem, kdy jsme posléze v pořádné bouřce drželi plachty promoklí na kost, ale vědomi si důležitosti každého cípu – a tedy i každého z nás pro zdar expedice – právě v těch chvílích se týmových duch zjevoval v mysli každého z nás. Nikterak viditelně, ale byl tam. A naopak byly chvíle, kdy jsme jeho pomocí pohrdli a snažili se hrdinskými výkony ukázat sílu jednotlivce. Možná jsme tím polechtali vlastní ego, ale výsledek
byl obvykle o něco horší než společná práce. Stejně tak v malicherných hádkách, kterých nebylo málo. A teď tu sedíme, týmový duch je tu s námi a my cítíme, že jsme na nejlepším možném místě s lidmi, kteří možná nejsou vždycky podle našeho gusta, ale dokáží se bít za společnou věc i za nás samotné, a že takové spojenectví překoná vzdálenosti i roky. Kéž bychom si tuhle chvíli dokázali zapamatovat na vždycky a uměli o tohoto významného ducha pečovat po celý život… H. E. , ostrov Tristan da Cunha, 1934
Hugův odkaz Bylo tomu drahně let po Hugově smrti, kdy jeho
O životě Huga Ecknera
prapravnučka objevila při stěhování do starého domu toho mnoho nevíme, po významném dědečkovi, jak se Hugovi v rodině rozhodně nevíme nic o říkalo, na půdě jeho deníky a další cestovatelské věci. jeho potomcích. Když rozezlena ve svých šestnácti letech utekla trucovat na půdu, protože dům se jí nelíbil, nové město se jí nelíbilo a celé stěhování nenáviděla, kopla vztekem do skříně, která pootevřivši se, odhalila ukrytá tajemství. A tak jsme se znovu vrátili k našim přátelům, které jsme po opuštění ostrova ponechali svému osudu.
Martha: (vbíhá do místnosti a křičí směrem, odkud vyběhla) Ale já se stěhovat nechtěla! Je to cizí město, všechny kamarády mám jinde, nenávidím to tady a nechci tady žít! A nenávidím vás! (pokračuje sama pro sebe) Debilní hnusnej starej barák, plesnivej. Co je mi potom, že tady žil dědeček a předtím jeho tatínek a jeho dědeček... Co je mi po nějakém odkazu? Co je mi potom, že to postavil vlastníma rukama? Já nechci do nové školy. A nechci tady žít, smrdí to tu stařešinou. Určitě tady někdo umřel, ten barák tak úplně vypadá! (Pohybuje se opatrně místností k velké skříni. )
Martha: No to jsem to vymyslela, urazit se a vyběhnout na půdu. Co jsem čekala? Asi že mě sem nikdo nepůjde obtěžovat. Což je teda pravda. Sakra tady je pavučin a starejch krámů. To by mě zajímalo, kolik je v tomhle hrůzy tajnejch chodeb a skrýší. A co je tohle? (Dojde k pootevřené skříni. Vytáhne mobil, rozsvítí ho a skříň otevře. )
Martha: No fuj! mrtvý pavouci, takhle nějak určitě vypadalo hnízdo Oduly, akorát v nadživotní velikosti! Co je tohle? (Vytáhne mapu a rozloží ji. )
Martha: Mapa ostrova. Hezký. Co to je za ostrov? O tom jsem se nikdy neučila, rozhodně nemá žádný povědomý tvar... krom toho, že s trochou fantazie vypadá jako člověk. Tristan da Cunha. Máma říkala, že pradědeček Hugo byl cestovatel. Třeba je to jeho mapa. Třeba si ji tady schoval. Ale to už je teda pěkně dávno. Dyť to ani nebyl tak úplně pradědeček, ale spíš mamčin praděděček, zkrátka bylo to fakt dávno, co žil. A co je tohle? (Hrabe se ve skříni a vytáhne sešity. )
Martha: To vypadá jako nějaký deníky. 1889, Světová výstava a cesty po Francii, 1910 Vzducholodě, 1934, Objevování ostrova Tristan da Cunha... Asi jsou nějaký poztrácený, je tady až rok 1950 a pak už nic. Nebo si je psal nepravidelně. (Otevře sešit z roku 1950. )
Martha: Tyjo! To je panečku krasopis! (Listuje a začte se.) Hugo: Nepodařilo se nám setkat všem. Válka nás rozehnala na dlouhých 16 let a podíl má i na ztrátách v řadách dobrodruhů expedice Tristan da Cunha. Joseph, náš věrný silák, se v roce 1936 oženil a narodil se mu synek Timothy. Josephova čest ale nedala jinak, vehnala mladého otce do řad britských letců a ten tak zahynul při bojích o Londýn v roce 1940. Martha: To je snad z nějakýho srazu. Ale teda... že znal děda válečného hrdinu, to jsem netušila. Co se tu píše dál? Hugo: Také se s námi nesešel Otakar. Když byla jeho Český spisovatel a dobrodruh česká země Protektorátem Čechy a Morava, byl Otakar Batlička byl skutečně odvážně členem odboje. Obrana národa – Východ se členem československého jmenovala ta skupina, sloužila jako spojka s Moskvou. odboje za Druhé světové války, Otakar pomáhal jako radiotelegrafista, ale v roce 1941 následkem čehož byl zajat a byla skupina odhalena a její členové zatčeni. Poslední, zavražděn v koncentračním co vím, je, že Otakar zemřel 13. února roku 1942 v táboře. Mauthausenu. Martha: Hu. To se teda nečte hezky. Běhá z toho mráz po zádech, ale nejde přestat! Hugo: I tak bylo ale setkání povětšinou radostné. Skutečně dojat jsem byl, přihlíživ setkání nyní již profesorky Helen s Adalbertem. Ten pracuje pro The New York
Times, dostal se tam díky své odvaze pohybovat se na frontě a dodával fotografický materiál, díky kterému čtenáři mohli sledovat zvěrstva války. Chtěl zůstat v Německu, ale válečná situace jej donutila k emigraci do Ameriky. Martha: (obrátí stránku a najde fotografii) Juj! Fotka! 6. 11. 1950, Norimberk. Hm... to bude z toho srazu. Ten nejstarší uprostřed, to bude jistě děda Hugo. Starší paní s brýlemi, ta vypadá jako profesorka, až na to, že se směje. A objímá ji nějakej týpek v klobouku a s obalem od foťáku na krku. No tak to bude ten slavný reportér, ne? A kdo jsou ti další lidé? Hugo: Aranžovali jsme se na tu fotografii velmi dlouho, chtěli jsme si na ní dát záležet. Číšník, který nás fotil, byl netrpěliv, neboť kavárna byla plná a on se nechtěl v našem pronajatém salonku zdržovat déle, než bylo nutné. Holly trvala na tom, že já, protože jsem byl velitelem výpravy, musím sedět v samém středu. Adalbert a Helen, skutečně šťastní, že se po všech letech viděli, chtěli se na společné fotografii objímat. Martin, který zůstal u svého stavitelského řemesla a pomáhal opravovat škody po bombardování v roce 1940, se opírá o opěradlo mé židle. Holly, z nás všech nejmladší, je zkušenou a zcestovalou lékařkou, která léčila jak vojáky britské tak spolkové přímo v polních nemocnicích. Sama neohroženě a nebojácně stojí na pravém konci. Martha: To je fakt hustý! Boží! Historie mi úplně leží v rukou! Chci si to přečíst všechno! Chci vědět, kdo byli ti lidé a co se teda dělo na tom Tristanu nebo jak se to jmenuje! A co je zatraceně v tomhle kufru? A kde má klíč? Jdu to ukázat našim. Nakonec by to tady mohlo být docela dobrodružství, i když to tu páchne jako mrtvý myši! (Sebere kufr, mapu, deníky a odejde kudy přišla. )
