BLÁRSKÝ ZPRAVODAJ Č. 19 Informace o aktuálních událostech a expedicích. Kulturně-turistický spolek BLÁRA pro okruh příznivců, podporovatelů a mecenášů.
Jak jsme byly v Dubovici
Pochodová sekce Bláry si připsala na své konto další kilometry. Cílem bylo tentokráte tajemné polesí s lákavým názvem DUBOVICE v příhraničním přírodním parku Homolka-Vojířov, též nazývané Markétské polesí nebo Fabián a které je součástí České Kanady a žijí tam losi a výři a možná už zase poustevníci jako kdysi. Jak vidíte na prvním obrázku, počasí bylo časně zrána v neděli 4.10.2015 spíše výhružné. Druhá Astra Blárská vyjela z Adamské ulice v obci Deštná chvilku po 7. hodině. Mlha přestala usedat na astří zrcátka a okénka až v obci Lodhéřov, urputně a hustě se ale držela kolem silnice. Celou cestu do výchozího bodu putování zůstal tedy výhled takový, jak jej vidíte zde... Jely jsme: Deštná-Lodhéřov (Riegerschlag)-Studnice (Brunn)-Velký Ratmírov (Groß Rammerschlag)-DěbolínMatná-Hatín-Plavsko-Stráž nad Nežárkou
Na náměstí ve Stráži jsme dorazily podle časového plánu. Zaparkovaly jsme před hernou, ta byla ale zavřená a nic jsme tedy nevyhrály. Ale ani neprohrály.
Parkovací místo samosebou tématicky ladilo s trasou pochodu: restaurace Nežárka. Povšimněte si zpustlého 1. patra budovy – majitel nebo nájemce asi prohrál peníze dole v herně a musel se vystěhovat a ke všemu za trest myje v restauraci nádobí... Inu, milé děti, nikdy nehrajte o peníze, a to ani žolíky s tetou Lálou... Radniční hodiny nám slavnostně odbily osmou hodinu, pochod začal.
( Za normálních povětrnostních okolností by Z D E bylo vidět průčelí strážského zámku. )
Jana Nepomuckého jsme poprosily, aby – nemůže-li poskytnout finanční pomoc jako v Choustníku – nám alespoň rozehnal mlhy.
Zde nás již vidíte s další patronkou našeho pochodu – paní Emou Destinnovou aneb Emmy Destinn, proslulou pěvkyní, o niž se (marně) ucházel mj. její jevištní partner Enrico Caruso či dirigent Arturo Toscanini a pro niž napsal Giacomo Puccini hlavní ženskou roli v Děvčeti ze zlatého Západu atd. atd. - a která prožila ve strážském zámku jako jeho majitelka téměř 15 let.
Žlutě značená turistická trasa nás vedla okolo Emina zámku. Samotná pěvkyně na nás shlédla shůry příznivým okem a zjevila se nám v podobě černé kočky (její záliba v okultních vědách je dobře známa.) Prima R. zde musí chtě nechtě vzpomenout, kterak se jí před mnoha lety umělkyně zjevila u svého stříbřeckého pomníčku na Nové řece v podobě obrovského černého motýla a setrvala několik minut na jejím rameni!
V zámeckém parku chtěla být Destinnová pochována. Zarputilí čeští vlastenci ovšem rozhodli jinak a umístili pozemské ostatky božské Emy do strašlivého kamenného Slavína na Vyšehradě. Není divu, že se Ema i po smrti zdržuje raději na jihu Čech v nepřeberných podobách … Zde odkaz na krátký filmový záběr Emy na zámku: https://www.youtube.com/watch?v=7rnDAsUhCxc
A co se as skrývá za tímto pevným vysokým plotem? Co je to „cosi“? Snad losi?? Tajemství zůstalo zachováno v mlze.
Ne ne, ovce to nebyly. Ty bečely z mlhy odnaproti, z druhé strany ulice.
Začínáme se konečně blížit k řece. Aby cesta v mlze lépe ubíhala, líčila prima R. primě L. děj obsáhlého napínavého románu Emy Destinnové „Ve stínu modré růže“. Román se odehrává ve Stráži a okolí, Blára doporučuje.
U Nežárky. Kdo si myslel, že půjde placatou třeboňskou krajinou, ten se pletl. Nahoru a dolů, strmé říční svahy, velmi romantické.
(Vodoznalci vědí: řeka Nežárka vzniká soutokem řek Kamenice a Žirovnice a její délka je udávána jako 56,2 km.)
Sluneční hodiny byly jaksi rozbité. Pokračujeme po žluté dál na Lásenici.
Zátiší s primou L. v turbíně. Nesedával v ní už sám Karel Matěj Čapek-Chod??
Vaňkův mlýn. Na průčelí stojí ozdobnými písmeny A.V. Ví snad někdo z laskavých čtenářů, jak se mlynář Vaněk jmenoval? Primy L. a R. s překvapením zkonstatovaly, jaké nepřeberné množství mužských jmen na A existuje. A vlastně to mohla být i mlynářka... asi krásná … die schöne Müllerin, viď, Schuberte...
Jedna pěvkyně – dvě podoby. Tj. dvě z mnoha...
Ha – co to ?!? Z idyly dávno zašlých časů jsme byly brutálně vytrženy uši drásajícím lomozem. Motorové rogalo! Pilot měl štěstí, že primy vyšly na pochod neozbrojeny. Mít střelnou zbraň, ploval by bezohledný rušitel klidu dávno ve vodách Nežárky, aby následně jeho mrtvolu uchvátily za Hamburkem kalné vlny Severního moře!
Toť ona proslulá ves Lásenice. U tohoto kostelíka se o pouti procházela ničemná románová Růžena „Rozina“ Šrůcová, aby se posléze vydala do hvozdu Dubovice na tajnou schůzku s mladým a pošetilým baronem Augustem...
Kdyby tak zbožní manželé Danihelovi tušili, že se jejich kříž octne ve slavném Blárském zpravodaji!
Veselá trojka. Fotografováno speciálně pro primu B. Pamatuješ, primo, na plakát skupiny Zasavci ve slovinském Polšniku??
Lásenická hospoda. Pardon, restaurace. Zavřená, všichni ještě spí, ač je 9:44. Zde opouštíme naši žlutou značku a vyrážíme po zelené – směr jihovýchod.
Celou cestu přes Lásenici jsme měly neodbytný pocit, že nás někdo sleduje!
V mystických mlhách se nám zjevila. Dubovice. Fabián. Homolka. Markétské polesí. A za ním – Rakousko.
A pak se cosi prodralo mezi mraky. Bylo to – slunce !!!
Romantická partie s budovami. Věrní čtenáři asi tuší, komu patří...že, primo B ??
Překrásný výhled na Terezský dvůr a samotu – primo B – U Beránků.
Pohled na pasoucí se skot nám připomněl, že nastal čas na malou svačinku. Prima L Vám nabízí ochutnávku – ale Vy nechcete! Vždyť chléb primy L je pomazán – sádlem a škvarky !
Stromová Blára.
U samoty U Beránků je rovněž Velký Beránků rybník a beránci tam běhají i po obloze. Jak stylové!
Chybí už jen pasáček s tradičním pytlem přes hlavu.
Ještě jednou pro primu B – samota U Beránků zezadu. Pak jsme opustily zelenou značku a kolem Blatské hájnice vkročily do lesa. Do Dubovice. A hned na začátku – výmluvný svědek dávné tragédie: „Zde zahynula při automobilové nehodě dne 26. ledna 1946 manželka polesného na Dubovici, Růžena Pekaříková“ .
Červený kříž na rozcestí, kde se odbočuje k lesovně v Dubovici. Co as se přihodilo hrozného zde - ? Povšimněte si prvotřídní kvality silničky vedoucí k lesovně. Ach, kéž bychom i v Deštné již měli podobný povrch vozovky... dočkáme-li pak se toho?
Čím hlouběji jsme pronikali do hvozdu Dubovice, tím více buků přibývalo. Nerozeznali snad lesníci bukvici od žaludu, když hvozd obhospodařovali?? Královskou studánku jsme neviděly – nacházela se západně od naší trasy, zato alespoň prostý bezejmenný pramen.
V 11 hodin jsme spatřily cíl naší cesty – lesovnu v Dubovici.
Konají se zde divoké a svícemi iluminované divadelní večírky.
A dominantou Dubovice není ani DUB, ani BUK, nýbrž JAVOR. Před bývalým kostelem sv. Markéty, vypadajícím a zřejmě i sloužícím jako stodola.
Záhořovo lože? „Šedivé mlhy nad lesem plynou, Jako duchové vlekouce se řadem...“ Karle Jaromíre, na příští pochod béřeme Tvou skvělou a nedostižnou Kytici s sebou! Naposledy jsme snad recitovaly v Duinu... jak by se bývaly Tvé verše nesly polední Dubovicí!
Obědový palouk. Na palouku je naprosté ticho, nedoléhají k nám žádné zvuky civilizace, sedíme tu zhruba 2 km od hranice s Rakouskem a 5 km od nejsevernějšího bodu Rakouska. Kdyby tu tak s námi byl Adalbert Stifter - cítil by se tu jistě stejně dobře jako na své Šumavě. A prima L našla hřiby-čtyřčata. (Ne, to nejsou ty vpravo )
Nebojte, tuhle chráněnou houbu prima L neutrhla, spokojila se se svými hřiby.
Opět jsme se napojily na žlutou stezku a vyrážíme po ní na západ. Před 26 lety po téhle silničce svištěla auta pohraničníků, kteří nás i se svými vlčáky a civilními pomocníky bděle chránili před těmi zlými Rakušany a podezřelými západními imperialisty. Nejbližší osada, přes kterou procházíme, jsou Hutě u Příbrazi.
Další osadou, tedy už vsí, byly Libořezy. A ejhle – hned na začátku reklama na pivo, jehož název nám samozřejmě zalichotil. PRIMÁtor ! Jako by v libořezském hostinci věděli, že tudy jednoho dne budou bláří PRIMY procházet!
R. byla smutná, že jsme nespatřily žádného ze slíbených losů. Prima L ji chtěla potěšit imitací paroháče – ale, vidíte sami, byla to jen malá náhražka... ani kopyta nemá!
Obyvatelka Libořez nás vítá.
A už tu sedíme! V libořezském hostinci s milou hostinskou. Na kávu jsme měly chuť vlastně už od Stráže. A naše pivo Primátor chutnalo také dobře.
A zde máme pro Vás blárskou hádanku: Vidíte, kdy byl PRIMÁtor založen. Co bylo v tomto roce rovněž založeno? Tj. k čemu byl položen základní kámen - ??? Ne ne, Národní divadlo to nebylo. Ale možná nějaké jiné - ? Nu - kdo je věrným blárským průvodcem Evropou? Jestli jsme Vám teď nenapověděly moc!
Z Libořez putujeme do Mníšku.
Vlevo: vysílač na Čoudkově kopci u silnice z Libořez do Příbrazi. Po té jsme původně chtěly jít, pak jsme ale zvolily příjemnější trasu přes Mníšek na Pístinu mezi poli a rybníky. Dole: stojí to tu bílé na modrém: Země: Čechy Pol. okres: Jindř. Hradec Obec: Mníšek
V Mníšku má prima B. evidentně velké množství nemovitostí. A co asi prodává ve svém obchodě?
Z Mníšku na Pístinu. Cedule s pojednáním pro děti nazvaným „Dub v krajině“. Hezké a inspirativní – podobná cedule by se dobře vyjímala i v kamenické zahradě s nyní již cca 150 duby!
Vlevo: Nezbloudily jsme a už procházíme Pístinou. Pohleďte, jaké krásné zákoutí pro vás fotografka R. objevila! A to prosím prima L při pohledu na tuto krásnou přírodní zahradu prohlašovala, že je to ošklivá džungle a měla by se celá poséct. Ale Lálo, jen se podívej, jak to tam krásně všechno kvete a plodí!!
Během této túry jsme kupodivu prošly jen kolem dvou uhynulých zvířat: kolem rejska za Lásenicí a kolem tohoto nebohého plaza za Pístinou. Dole: samota v lesíku těsně před Stráží. Okolo nás se rozkládaly nespočetné rybníky, po nichž všech jistě jezdila velká rybářka Ema D. na své pramici. Jména rybníků, namátkou: Nesvorný, Závistivý, Herinkovský, Zadní loviště, Budka... pro J.X. Doležala z Reflexu jmenujeme též rybník Travný a Konopný.
Před Stráží jsme prošly kolem turistického rozcestníku Zadní loviště: tudy se Blára před několika lety vydala po červené na svém putování z Jemčiny do Třeboně. (Ahoj, Liduš!)
Kruh se uzavírá. Mlha je pryč, věž stojí ve skutečnosti rovně, před restaurací Nežárka sedí pár hostů v odpoledním nedělním podzimním slunci. Než Astřička vyrazí do Soběslavi, kde prima L. přestoupí na bus do Tábora, prohlédneme ve vychytralém telefonu statistiku, mj.: 24,09 km za 6 hodin a 46 minut (ale než řeknete, že jsme šly jako hlemýždi, tak odečtěte nejméně hodinu a čtvrt na svačinu, oběd a kávu s Primátorem.) Zbývá dodat, že tento pochod jsme věnovali jednak naší přeslavné strážské sousedce Emě D. a jednak naší milované čtyřnohé společnici Gerdě, neboť v pondělí 5. října tomu byly právě 4 roky od doby, kdy nás ve své kočičí podobě opustila. (Kdo chce, může si Gerdu připomenout na blárských webových stránkách – odkaz níže. Na webu je pdf-soubor k rozkliknutí zcela dole vlevo.) Líbilo-li se Vám toto číslo Blárského zpravodaje, můžete jej poslat svým přátelům – či v opačném případě nepřátelům. Pro dnešek se loučí s blárským pozdravem šéfredaktorka R:
„PAPAÍ“!
www.blara.mypage.cz
© Blára 2015
