Trenérská škola. Speciální dovednosti hráče ledního hokeje. s důrazem na post středního útočníka

UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE Fakulta tělesné výchovy a sportu

Trenérská škola

Speciální dovednosti hráče ledního hokeje s důrazem na post středního útočníka

Závěrečná práce

Vedoucí diplomové práce:

Vypracoval:

PhDr. Zdeněk Vojta

Josef Beránek

Praha, leden 2015

Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracoval samostatně a že jsem uvedl všechny použité informační zdroje a literaturu. Tato práce ani její podstatná část nebyla předložena k získání jiného nebo akademického titulu.

V Praze, dne 7. ledna 2015 _______________________ Josef Beránek

Evidenční list Souhlasím se zapůjčením své závěrečné práce ke studijním účelům. Uživatel svým podpisem stvrzuje, že tuto diplomovou práci použil ke studiu a prohlašuje, že ji uvede mezi použitými prameny.

Jméno a příjmení: Fakulta / katedra: Datum vypůjčení: Podpis: ______________________________________________________________________

Poděkování Děkuji za vstřícný a otevřený přístup při zpracování této práce a JUDr. Stanislavu Sádovskému, PhD., LLM, MSc, za řadu podnětů, jimiž byla tato práce obohacena.

Abstrakt Název:

Speciální dovednosti hráče ledního hokeje s důrazem na post středního útočníka

Cíle:

Hlavním cílem této práce je specifikace schopnostního a dovednostního spektra požadavků kladených na kvalitní hru hráče ledního hokeje, přičemž zvláštní pozornost je věnována speciálně pozici středního útočníka. Dílčími cíli práce jsou pak (1) specifikace odlišností v dovednostech v různých fázích hry, (2) deskripce postupů směřujících k rozvoji vrozených schopností a získaných dovedností a (3) hodnocení stupně jejich vhodnosti pro různé věkové kategorie.

Metody: V práci byly při zpracovávání již existující materie dostupné literatury a zpracovávání vlastních hráčských a trenérských zkušeností autora použity metody identifikace a deskripce. V návaznosti na to pak byly aplikovány metody analýzy (klasifikační, relační, kauzální, funkcionální) poznaných struktur a dedukce za použití principů logiky. Využita byla i metoda indukce, a to zejména v situacích, kdy byly posuzovány případy z praxe a na jejich základě se tvořily obecné závěry.

Výsledky: Lední hokej, který je nejrychlejším kolektivním sportem, klade specifické nároky na hráče a odlišnosti požadavků kladených na výkonnost na různých postech jsou natolik zásadní, že je žádoucí aplikovat specializované techniky na rozvoj schopností a získávání speciálních dovedností pro každý zastávaný post zvlášť, speciálně v případě středního útočníka. Unifikovaná příprava, která nebere vůbec v potaz, jaký post má hráč majoritně zastávat při soutěžním výkonu na nejvyšší úrovni, se nejeví jako správná.

Klíčová slova: lední hokej, střední útočník, trénink, dovednosti, taktika a motivace

Abstract Title:

Special skills of an ice hockey player with the accent on the center position

Objectives: The main goal aim of this this thesis is the specification of abilities and skills requirements spectrum laid on quality performance of the ice hockey player, and special attention is focused on the center position. Partials goals of this work are (1) specification of differences during various phases of a match, (2) description of methods aiming to development of congenital abilities and gained skills as well as (3) evaluation of degree of suitability for different age categories.

Methods:

In this thesis was used a method of identification and a method of description during working out already existing literature as well as own player´s and coach´s experiences of the author. In continuity on that, methods of analyse (marking, relational, causal, functional) of identified structures, and methods of deduction using logical principles. The method of induction was used also especially in parts when practical cases were assessed and, based on that, general conclusions were defined.

Results:

The ice hockey, as the fastest collective sport, places specific demands on players, and differences of demand placed on performance of various positions are so much essential that it is needful to apply specialized techniques on abilities development and special skills gaining separately for each of forward´s position, especially in case of a centre forward. Unified training not taking account what positon the player should play during a competition performance of the highest quality does not seem to be a proper.

Keywords: ice hockey, center, practice, skills, tactics and motivation

OBSAH: 1

ÚVOD

2

2

CÍLE A ÚKOLY PRÁCE

3

3

TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE

4

3.1 Současný stav poznání

5

3.2 Typologie postů v ledním hokeji

6

4

5

3.3 Typologie středního útočníka

10

3.4 Role středního útočníka ve hře

11

3.4.1 Role středního útočníka při vhazování

12

3.4.2 Útočná fáze hry a role středního útočníka

14

3.4.3 Obranná fáze hry a role středního útočníka

16

3.4.4 Přesilová hra a role středního útočníka

18

3.5 Metodologické nástroje získávání a upevňování dovedností

20

PRAKTICKÁ ČÁST PRÁCE

24

4.1 Metody práce pro vybrané věkové kategorie

24

4.2 Speciální nácviky

32

4.3 Taktická příprava

42

4.4 Mentální příprava (včetně motivace)

43

ZÁVĚR

46

1

1

ÚVOD

Obsahem této práce je deskriptivní analýza speciálních dovedností, které mohou v ledním hokeji významně ovlivňovat hru zejména středního útočníka. Autor si toto téma zvolil z toho důvodu, že má za sebou letitou kariéru hráče ledního hokeje na nejvyšších úrovních včetně reprezentační a za tu dobu nastřádal bohaté zkušenosti se zpracovávaným tématem. Jako přínosnou lze jistě vnímat i skutečnost, že se autor po skončení kariéry profesionálního hokejisty aktivně věnuje trenérské práci a i za tuto dobu (a nelze opomenout rovněž dobu studia, během kterého získával významné teoretické penzum informací a jehož završením by měla tato práce být) získal ke zpracovávanému tématu řadu osobních zkušeností jak v juniorské kategorii, tak v kategorii seniorské. Zvolené téma je možno považovat za vysoce aktuální, a to zejména s ohledem na výsledky, kterých český hokej v poslední době dosahuje na mezinárodní scéně (European Hockey Tour – seniorská reprezentace; mistrovství světa hráčů do 20 let – juniorská reprezentace; Champions Hockey League – klubová prezentace na mezinárodní scéně). V práci byly při zpracovávání již existující materie dostupné literatury a zapracovávání vlastních hráčských a trenérských zkušeností autora použity metody identifikace a deskripce. V návaznosti na to pak byly aplikovány metody analýzy (klasifikační, relační, kauzální, funkcionální) poznaných struktur a dedukce za použití principů logiky. Využita byla i metoda indukce, a to zejména v situacích, kdy byly posuzovány případy z praxe a na jejich základě se tvořily obecné závěry. S ohledem na skutečnost, že se zvolené téma jeví jako ne příliš frekventovaně zpracovávané (a tedy originální), je nutno předznamenat, že akcent byl kladen spíše na metody kvalitativní, neboť pro aplikaci metod kvantitativních by bylo nezbytné disponovat vyšším stupněm fundovaných poznatků o zkoumané problematice, na jejichž základě by již bylo možno definovat hypotézy jakožto „jeden z nejdůležitějších metodologických a heuristických nástrojů současné vědy, jež můžeme charakterizovat jako produkty racionálního myšlení“1. Objekt výzkumu je tak fakticky dotvářen, jsou-li splněna kritéria, že (1) lze aplikovat vědecké metody stanovené pro daný typ výzkumu, (2) lze-li uplatnit hypotézy (byly-li již legitimně zformulovány) a (3) teorie (pokud již nějaké existují).

1

HUBÍK, S. Hypotéza. 1. vydání. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. s. 5.

2

2

CÍLE A ÚKOLY PRÁCE

Hlavním cílem této práce je specifikace schopnostního a dovednostního spektra požadavků kladených na kvalitní hru hráče ledního hokeje, přičemž zvláštní pozornost je věnována speciálně pozici středního útočníka. Dílčími cíli práce jsou pak (1) specifikace odlišností v dovednostech v různých fázích hry, (2) deskripce postupů směřujících k rozvoji vrozených schopností a získaných dovedností a (3) hodnocení stupně jejich vhodnosti pro různé věkové kategorie. Stěžejní úkoly práce spočívaly především v rešeršní činnosti při vyhledávání odpovídající odborné literatury, která by se zvoleným tématem korespondovala a která by se zabývala jednotlivými problematikami, do nichž je práce strukturována, tedy – typologií jednotlivých relevantních postů v ledním hokeji, fázemi hry, procesem přípravy a zdokonalování hráče po stránce fyzické, psychické i taktické apod., a to vše se zvláštní pozorností věnovanou hře středního útočníka. Dalšími (dílčími) úkoly práce pak byla analýza dostupných zdrojů, volba metod, které jsou dle názoru autora optimální, tzn. vhodné a účinné pro dosažení zamýšleného cíle tréninkového procesu, přičemž hlavním cílem tréninkového procesu je maximální možný výkon v souladu s fyzickými a mentálními limity konkrétního jednotlivce, a to v požadovaném čase. V neposlední řadě je nutno zmínit i úkoly práce, které se promítly v její praktické části, zejména v oblasti speciálních tréninkových postupů zaměřených na rozvíjení specifických dovedností nezbytných pro kvalitní hru středního útočníka v ledním hokeji. Stranou pozornosti ovšem nemůže zůstat ani psychická stránka sportovce. Ačkoli neexistuje obecná shoda na míře ovlivnění sportovního výkonu mentálními (psychickými) faktory a odhady se rozcházejí, lze konstatovat, že většina odborníků se shoduje, že „hlava“ – míněno psychická složka osobnosti má na konečné podobě sportovního výkonu významný podíl, majoritně odhadovaný na více než 55 procent. Z tohoto důvodu nebylo možno psychické a mentální aspekty opomenout.

3

3

TEORETICKÁ ČÁST PRÁCE

Lidé jsou jedinými stvořeními, která se věnují hře cíleně, pro hru samou. „Hrající si“ koťata (štěňata, kůzlata…) si ve své podstatě cíleně nehrají, ale pudově rozvíjejí své zvířecí instinkty, které jim v dospělosti mohou pomoci přežít. A kromě toho jejich „hra“ uvolňuje agresivitu, které se při kolektivním způsobu života a objektivně nutně vznikajících střetech mezi zájmy jednotlivců a skupin nahromadí vždy dostatek. Člověk moderní doby vesměs přežívá prostřednictvím jiných dovedností, než jsou instinkty, ale jeho hra – odehrávající se většinou podle psaných a převážně mezinárodně uznávaných pravidel – kompenzuje agresivitu rovněž. Do jisté míry hra nahrazuje války, jež nejčastěji řešily konflikty v minulosti.2 I když války z lidského života nezmizely zcela, je zřejmé, že se národy raději utkají na sportovním, než na válečném poli. I tak jsou emoce vybuzené, i tak jsme to my versus oni, i tak vnímá divák vítězství svého týmu jako své vlastní.3 Lední hokej se honosí nálepkou nejrychlejší kolektivní hry. Zkoumán vědeckou optikou, lední hokej je „sportovní hrou brankovou, jejíž děj se odehrává na lední (míněno zřejmě ledové – pozn. aut.) ploše (…) a jejímž cílem je, aby bruslící hráči vstřelili kotouč vedený hokejovou holí do branky soupeře.“4 Rychlost ledního hokeje jako kontaktní hry pak klade vysoké nároky na hráče ve vztahu k jeho individuální rychlosti pohybu, síle, obratnosti a v neposlední řadě i rychlosti rozhodování při řešení herních situací. Být úspěšnými v ledním hokeji jsou tak předurčeni jednotlivci soutěživí, aktivní, psychicky odolní, energičtí, s vysokou schopností práce na kyslíkový dluh a vysokou úrovní maximální spotřeby kyslíku.5 „Stará hokejová pravda zní, že tým nemůže vyhrát titul bez skvělého gólmana. V posledních letech však mnohem spíš platí, že tým nemůže vyhrát především bez skvělého středního útočníka.“6 Experti webu nhl.com provedli analýzu klíčových středních útočníků v týmech, které vyhrály Stanley Cup od roku 2006, a konstatovali, že mezi těmito středními útočníky je víc hvězd než mezi brankáři stejných týmů. Dospěli 2

K tomu srov. HUIZINGA, J. Homo ludens. O původu kultury ve hře. 1. vyd. Praha: Dauphin, 2000. Porážky až tak přivlastňující charakter nemají. Zatímco v případě vítězství se diváci spokojeně rozcházejí s komentáři „to jsme (tedy MY VŠICHNI včetně diváka samotného) jim to nandali“, porážky zpravidla vyvolají reakci „ty(tedy ONI – HRÁČI – divák k nim rozhodně nepatří) zas hráli jak ponocný“. 4 KOSTKA, V. – BUKAČ, L. – ŠAFAŘÍK, V. Lední hokej (teorie a didaktika). 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. s. 9. 5 K tomu blíže tamtéž. 6 Web nhl.com (dostupné z http://www.nhl.com/ice/cs/news.htm?id=729453). 3

4

k závěru, že klíčový střední útočník má pro tým větší význam než brankář a pro sezónu 2014/2015 sestavili žebříček 14 nejlepších středních útočníků v NHL (viz příloha č. 1). Ostatně i historie českého (československého) hokeje se může pyšnit středními útočníky, kteří byli i v mezinárodním srovnání špičkovými – Nový, Nedomanský, Jaroslav Holík, Hlinka, Růžička, Rusnák, Dopita a další – současná éra tak má na co navazovat.

3.1

Současný stav poznání

K lednímu hokeji existuje řada odborných i populárních, příp. populárně-naučných publikací, z nichž je možno čerpat jak faktické, tak i metodické informace zaměřené na lední hokej a jeho specifika. Ostatně řadu z nich autor této práce ve svém bádání využil a odkazy na ně jsou uvedeny v seznamu literatury. Téma této závěrečné práce je však tématem poměrně originálním, které – takto úzce vymezeno – není odbornou literaturou příliš zpracováno. Výjimkou je bakalářská práce autora Karla Pokorného, která nese název „Hra středního útočníka v ledním hokeji“ a kterou autor zpracoval v roce 2012 na Pedagogické fakultě Univerzity Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Tato práce není veřejně přístupná. Další prací, která se svým zaměřením alespoň blíží tématu, o němž pojednává tato práce, je bakalářská práce Tomáše Steinharta „Trénink útočníka v ledním hokeji“ zpracovaná na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze v roce 2014. Poslední dostupnou prací, která částečně koresponduje se zvoleným tématem zpracovávaným v práci této, je bakalářská práce Tomáše Winklera „Hra levého křídla v ledním hokeji v systému 2 - 1 – 2“ (Masarykova univerzita Brno, Fakulta sportovních studií, 2010), a to zejména v části 4.2 nazvané „Systém 2-1-2 – varianta se středním útočníkem, výhody a nevýhody obou variant“. Dostupné jsou ještě další práce zaměřené do hokejového prostředí, avšak jejich témata s tématem předkládané práce nekorespondují buď vůbec, nebo jen okrajově – např. bakalářská práce Lukáše Zdrhy „Analýza přesilových her extraligových mužstev ledního hokeje v České republice ze sezóny 2010/2011“ (Západočeská univerzita Plzeň, Fakulta pedagogická, 2012) nebo diplomová práce Evy Zmeltyové „Somatická

5

charakteristika hráčů dorostenecké a juniorské extraligy ledního hokeje s ohledem na herní role“ (Univerzita Palackého v Olomouci, Fakulta tělesné kultury, 2011). Z uvedeného přehledu je zřejmé, že autor předkládané práce vstoupil do relativně neprobádané oblasti a jím předkládaná práce může být prvním impulzem k širší odborné a hlavně specializované debatě na téma významu středního útočníka (středních útočníků) pro hru týmu.

3.2

Typologie postů v ledním hokeji

Moderní pravidla se ustálila na počtu šesti hráčů na každé straně (pravidlo 400 Oficiálních pravidel ledního hokeje – Hráči na ledě“), přičemž se tito hráči nazývají: brankář, pravý obránce, levý obránce, pravé křídlo, střední útočník a levé křídlo. Pravidlo 400 předkládá i jejich schématické postavení při zahájení hry: brankář pravý obránce pravé křídlo

levý obránce

střední útočník

levé křídlo

Uvedené rozestavení implikuje odlišné prostory, v nichž se každý z hráčů bude nejvíce pohybovat, a také odlišné herní činnosti, které bude převážně plnit.

Brankář Bez ohledu na druh sportu – lední hokej tudíž není výjimkou – je brankář základním stavebním kamenem v defenzivní (obranné činnosti). Moderní hokej však klade na brankáře vyšší nároky, než jen aby pasivně pokrývali střelecké pokusy soupeře a snažili se zabránit kotouči v cestě do jím kryté branky. V moderním hokeji se brankář musí stát šestým hráčem v pravém slova smyslu a správně „číst“ hru v kontextu přerušení nebo nepřerušení hry, podržení kotouče nebo překvapivé rozehrávky. Tyto požadavky pak kladou zvýšené nároky na bruslařské schopnosti brankáře a na kvalitu jeho práce s holí. Brankář se tak od ostatních hráčů odlišuje jen jiným typem výstroje a vyšším stupněm ochrany, pokud se nachází v jemu vymezeném prostoru hřiště. Navzdory shora uvedenému, brankář zůstává tzv. poslední instancí a jeho chyba může s definitivní platností rozhodnout o úspěchu nebo neúspěchu celého týmu, protože za sebou nemá už nikoho, kdo by mohl jeho případnou chybu napravit. Vědomí tak

6

vysokého stupně odpovědnosti klade vysoké nároky na psychiku hráčů, kteří zastávají post brankáře. Brankář se schopen podávat výkony na hranici svých možností především tehdy, když vnímá, že mu věří spoluhráči a především trenéři. I když do utkání nastupují družstva zpravidla se dvěma brankáři, v týmu bývají obvykle tři až čtyři. Neexistuje univerzální návod, jak brankáře nasazovat do utkání. V tomto ohledu nemusí hrát roli výlučně výkonnost brankářů, ale i pohled trenéra na kvalitu jednotlivých herních činností brankáře. Pokud jde o předpoklady pro odpovídající výkonnost, rozhodují u brankáře spíše než silové a rychlostně vytrvalostní aspekty takové charakteristiky, jakými je obratnost, postřeh, kloubní rozsah, flexibilita a psychická odolnost. V nižších věkových kategoriích je poměrně obtížné odlišit míru talentu konkrétního jednotlivce od schopností dosažených tréninkovými stereotypy a zápasovými zkušenostmi. Trenéři tak mohou preferovat zkušenějšího, byť méně talentovaného jedince, před talentovanějším, avšak méně zkušeným. To může být z dlouhodobého hlediska zdrojem problémů v budoucnu, protože v pozdějších věkových kategoriích nemusí uspět ani jeden z nich – talentovaný nebude disponovat dostatečnou herní praxí, zkušený nebude mít dostatek talentu pro další rozvoj své výkonnosti. V dorosteneckých a juniorských kategoriích je pak ještě větší tlak na aktuální úspěšnost týmů, což zprostředkovaně znamená i vyšší psychický tlak na post brankáře a akcentování jeho okamžité formy. V kategorii dospělých je nejběžnějším přístupem při nasazování brankářů ten, kdy je jednoznačně daná tzv. jednička, a je běžné, že tento brankář odchytá v sezóně i 90 % utkání. Pokud není „dvojkou“ dosluhující veterán nebo v kategorii dospělých teprve začínající junior, ztrácí takový brankář motivaci absolvovat tréninky v potřebné kvalitě a koncentraci a když už dostane příležitost v utkání, může se z tohoto důvodu stát, že jeho výkon nebude na odpovídající úrovni.

Obránce Obránce patří mezi pět hráčů v poli, kteří se účastní hry, pokud se tato odehrává v plném počtu; tyto hráče je v poslední době moderní označovat jako „bruslaře“. Současný hokej ustoupil od tradiční koncepce, kdy obránce za pomoci svých fyzických dispozic a defenzivních technických dovedností především bránil prostor, který mu byl vyčleněn. Plnohodnotnou součástí hry recentních obránců je i podpora útočných aktivit týmu.

7

V závislosti na rozestavení obránců před zahájením hry, jakož i s ohledem na prostory, v nichž se hráči pohybují převážnou část utkání, se rozlišují posty obránce levého a pravého. Určující přitom ovšem není, na kterou strany drží ten který hráč hůl – zda je pravák, nebo levák. Pro podporu hry a rozehrávku se zdá být výhodnější souhlasné držení hole, tedy pravák na pravé straně, pro střelbu bez přípravy je naopak jednoznačně výhodnější nesouhlasné držení hole, tzn. pravák na postu levého obránce. Z hlediska typologie jsou požadavky kladené na obránce moderního typu podmíněny jeho rolí ve hře. Jakkoli je vzývána univerzalita a vzájemná zastupitelnost hráčů, stále platí jistá míra specializace a vůbec není anachronismem rozlišovat obránce s větším penzem úkolů defenzivních a obránce s širší škálou ofenzivních činností, protože se mohou po stránce taktické optimálně doplňovat a tím vhodně podporovat celkovou koncepci hry. To ovšem v žádném případě neznamená, že pro defenzivního obránce je zapovězena podpora útoku a že ofenzivní obránce plní své obranné úkoly jen částečně. Míněna je spíše jakási nadstavbová hodnota daného hráče; jeho schopnosti nad rámec obecně předpokládaných a očekávaných standardů. Ustupuje se od – v minulých letech poměrně razantně prosazovaného – požadavku na angažování výlučně výškově a hmotnostně disponovaných jedinců na posty obránců. Praxe ukazuje, že i vzrůstem menší hráči, pokud disponují dostatečnými rychlostními a obratnostními charakteristikami jakož i potřebnou stabilitou, jimiž kompenzují nedostatečnost svého somatotypu, mohou post obránce plnohodnotně zastávat. Spíše než fyzické dispozice, byť od nich nelze odhlédnout absolutně, tak v současnosti determinuje kvalitního obránce zejména (nikoli však výlučně) výborná poziční hra („čtení“ hry), konstruktivní rozehrávka, kvalitní bruslení, důraz a střelba. Mimo pozornost nesmí samozřejmě zůstat ani obětavost.

Útočník Ani útočníci již nejsou v současném hokeji předurčeni pouze k tomu, aby se věnovali hře převážně ve středním a útočném pásmu, aby si pouze vytvářeli střelecké příležitosti a skórovali. Vývoj hokeje přinesl pro útočníky řadu defenzivních úkolů. V závislosti na systému, který se daný tým snaží v utkání aplikovat, a na herních vzorcích, jež realizací stanoveného systému vznikají, plní jednotliví útočníci odlišné funkce a vykonávají

8

diferencované činnosti. Tradičně se útočníci dělí na střední útočníky (centři) a křídla (levá a pravá). Zatímco na hráče plnící post křídla jsou kladeny nejvyšší nároky ohledně jejich kvalitního a rychlého bruslení, a to bez ohledu na to, zda se jedná o brejkového útočníka nebo o útočníka zaměřeného na backchecking,7 a na přesnost jejich zakončení, pozice středního útočníka je tradičně považována za jakési „mozkové“ centrum hry. Střední útočník by měl být stratég a koordinátor činnosti zbývajících čtyř hráčů. Pokud je tedy pro křídlo charakteristická rychlost a dynamika pohybu, centr musí splňovat charakteristiku rychlosti myšlenky, originálního řešení herních situací, výběru místa a přesnosti včasnosti přihrávky. Moderní hokej nepochybně klade vysoké nároky na bruslení i u středního útočníka, stejně jako klade vysoké nároky na originální řešení herních situací a přesnost přihrávky v případě křídel, nicméně z hlediska typového lze shora provedené řízené zjednodušení akceptovat. Podle herního systému, který uplatňuje daný tým, pak hraje významnou roli bránící útočník.8 Bránící útočník úzce spolupracuje v obranném pásmu s obránci, a to zejména v oblasti vymezené rohy hřiště a prostorem mezikruží. V tomto prostoru se zpravidla odehrávají útočné aktivity útočícího týmu a bránící útočník a obránci musí zcela automaticky tyto prostory pozičně obsazovat, vzájemně se jistit a přebírat útočící hráče, kteří zde víří. Obranné činnosti nabývaly na významu zejména v defenzivních systémech, jež některé týmy preferovaly (zřejmě s vizí, že pokud se soupeři nepodaří vstřelit branku, nelze utkání prohrát). Ani ofenzivní útočníci nemohou na defenzivní činnost rezignovat. Význam jejich role tkví zejména v zodpovědném pozičním bránění soupeřových obránců na obranné modré čáře a ve výpomoci při bránění prostor přinejmenším ke kruhům pro vhazování. Ani u útočníků (tedy křídel) není jednoznačně dáno, zda je výhodnější, aby drželi hůl souhlasně (pravé křídlo jako pravák, levé křídlo jako levák). Výhoda hry „přes ruku“ (pravák nalevo, levák napravo) tkví především ve větší variabilitě hry jeden na jednoho, kdy útočící hráč může naznačit střelu a volit kličku do forhendu s následujícím

7

V československém (českém) systému s bránícím levým křídlem měla (mají) pravá křídla spíše brejkové zaměření a levá křídla měla (mají) za úkol dobruslovat (z angl. „backchecking“) útočící hráče soupeře a napomáhat obráncům v jejich obranných aktivitách. 8 Zpravidla střední útočník (stažený střední útočník), avšak v československém systému V. Kostky právě levé křídlo (stažené křídlo).

9

odstavením si obránce tělem a průnikem k brance při vedení kotouče s držením hole jednou rukou a druhou rukou odcloněním obránce, nebo může skutečně vystřelit nebo může oklamat obránce naznačením kličky do forhendu a provedením kličky do bekhendu se následně dostane do výhodnější střelecké pozice na ose hřiště. Ovšem stále se zvyšující rychlost hry, obratnost obránců a kontinuálně měněná pravidla svědčí spíše tomu, aby křídla hrála tzv. po ruce – pravák napravo, levák nalevo. Zmínku je nutno ještě učinit o jedné činnosti, která zpravidla přísluší útočníkům, a to je vhazování (bully). Kvalitně zvládnuté vhazování je provázeno vysokou úspěšností při získávání kotouče při zahajování hry v různých částech hřiště, z čehož následně pramení pro tým, který kotouč získá, řada výhod. Útočník, jenž výborně zvládá činnost při vhazování, je v moderním hokeji vysoce ceněn. Podrobněji je problematika vhazování zpracována v následujících subkapitolách, neboť tato činnost přísluší převážně středním útočníkům.

3.3

Typologie středního útočníka

Post středního útočníka mohou zastávat hráči s širokou škálou fyzických charakteristik. I když některé nároky kladené na výkon činností středního útočníka zůstávají konstantní, dominantní schopnosti a dovednosti konkrétního jedince ho mohou na post středního útočníka předurčovat nebo naopak diskvalifikovat v závislosti na systému, který je týmem uplatňován. Co by ovšem mělo zdobit (až na výjimky) každého středního útočníka, je vysoká míra herní inteligence a stejně vysoký stupeň kreativity. Československý (český) hokej tak zná střední útočníky, kteří sice nevynikali žádným extrémně dynamickým a rychlým bruslením, ale byli vysocí, urostlí, silní, šikovní při práci s kotoučem a disponovali kvalitní rozehrávkou a důrazným zakončením. Za všechny lze uvést např. Jaroslava Holíka, Václava Nedomanského, Ivana Hlinku, Vladimíra Růžičku, Jiřího Dopitu. Ve světovém hokeji jsou představiteli takových typů středních útočníků třeba Mario Lemieux, Joe Thornton nebo Mats Sundin. Vedle urostlých jedinců se ale dokázali ve vrcholovém hokeji prosazovat (anebo stále prosazují) postavou ne tak robustní, avšak o to bruslařsky obratnější techničtější hráči s vysokou mírou stability, stejně šikovní při práci s kotoučem, výborným výběrem místa a neortodoxním (chytrým) řešením herních situací. Typický byl takový výběr pro

10

sovětskou Sbornou v dobách největší slávy (Igor Larionov, Vjačeslav Bykov), ale do této kategorie lze přiřadit i další jména: třeba Wayne Gretzky, Peter Forsberg, Joe Sakic, Sidney Crosby, Steve Yzerman, Saku Koivu, Ilja Kovalčuk, Pavel Dacjuk, Claude Giroux a z českého prostředí třeba Richard Farda, Robert Reichel, Martin Straka, David Krejčí, Pavel Patera, Tomáš Plekanec, Petr Leška nebo Lukáš Pech. Výškové a hmotností parametry tak nemusí být pro naplnění role středního útočníka nutně určující. Řady úspěšných hráčů na pozici středních útočníků ještě doplňují jakési mezitypy – hráči, kteří kromě již specifikovaných bazálních vlastností (charakteristických pro středního útočníka obecně) disponovali nějakou přidanou hodnotou významnou pro tým a nelze je charakterizovat ani jako urostlé distributory přihrávek, ani jako dynamické bruslaře. Do této skupiny lze zařadit např. bijce (ovšem produktivní), jakými byli Phil Esposito nebo Eric Lindros nebo extrémně produktivního Milana Nového.

3.4

Role středního útočníka ve hře

Kromě vhazování, jemuž je v práci věnovaná samostatná subkapitola (viz níže) hraje střední útočník klíčovou roli i při dalších herních činnostech. „Je organizátorem obrany mužstva. Často zakládá protiútok z obranného pásma, musí umět vtipně a s přehledem přihrát, a to tak, aby křídelní útočník mohl v plné rychlosti vniknout do útočného pásma.“9 Uvedená charakteristika je poněkud zkratkovitá a tudíž nepřesná. Vedle uvedeného musí být schopen uniknout nejen křídlům, ale i obráncům, případně sám podržet kotouč a získat tak čas, aby spoluhráči mohli zaujmout odpovídající herní pozice. V zásadě se dá konstatovat, že střední útočník je obvykle ústřední postavou jak obranné, tak i útočné fáze hry. Střední útočník zpravidla (v rámci v tréninku nacvičených vzorců určených trenérem) rozhoduje, kdy a jakým způsobem se povede protiútok do obrany soupeře a kdy jakým způsobem se bude formovat obrana při útoku protihráčů. Střední útočník by tedy měl být převodovou pákou pro globální realizaci trenérových myšlenek a taktiky ve hře. Význam jeho činnosti lze dovodit také z jeho občas užívaného označení „vedoucí útoku“, míněno nikoli herní činnost, ale personální náplň aktuální sestavy hráčů na ledě. Říká se, že dobrý střední útočník se pozná podle toho, že hru nezpomaluje, ale zrychluje. Dvojnásob to platí se zkráceným středním

9

GUT, K. – PACINA, V. Malá encyklopedie ledního hokeje. 1. vyd. Praha: Olympia, 1986. s. 408.

11

pásmem. Hráči, kteří byli zvyklí si s kotoučem aspoň trochu pohrát („pomazlit“ se s ním), mají ve středním pásmu, které je oproti dřívější době o tři metry kratší, na všechno méně času. Střední útočník jako distributor přihrávek musí respektovat, že se u něj kotouč nesmí zdržet. Zavážení kotouče je obtížnější a klade tak zvýšené nároky na kombinační schopnosti středních útočníků a rychlostní schopnosti křídel, protože nastřelení kotouče do útočné třetiny je ve zhuštěném středním pásmu jednou z logických možností, jak řešit přechod přes útočnou modrou čáru. O co méně prostoru a času je ve středním pásmu, o to více prostoru – a to i v přeneseném slova smyslu – (a tím i času) je pro uplatnění kreativních schopností v pásmu útočném.

3.4.1 Role středního útočníka při vhazování Bez ohledu na jiné charakteristiky je pro středního útočníka jednou z klíčových schopností úspěšnost při vhazování. Jak již bylo naznačeno shora, je vhazování jediná forma uvedení kotouče do hry. Vhazování je tedy první možností, jak může tým získat kotouč pod svoji kontrolu. Získání kotouče pod kontrolu vlastního týmu má dvojí významný efekt – (i) mít kotouč pod vlastní kontrolou znamená pro tým, že kotouč není pod kontrolou soupeře a soupeř tak nemůže rozvíjet své útočné aktivity, ohrozit tak „naši“ branku nebo dokonce skórovat; a (ii) naopak tým může připravit a zorganizovat své útočné aktivity, realizovat je a v ideálním případě dokonce vsítit branku soupeři a naplnit tak primární cíl hry. V tabulce č. 1 jsou uvedeny statistiky neúspěšnějších 40 hráčů Tipsport Extraligy ledního hokeje po odehraných 40 kolech sezóny 2014/2015.10 Statistika úspěšnosti na vhazování musí být hodnocena v širších souvislostech – zejména s ohledem na celkový počet vhazování, která hráč absolvoval; podle tohoto kritéria jsou hráči řazeni. 3.4.2 Tabulka č. 1

Ú

počet utkání 40

vhazování celkem 1068

vhazování vyhraná 562

úspěšnost v% 52.62

Hr. Králové

Ú

40

942

497

52.76

Petr Čajánek

Zlín

Ú

36

796

476

59.80

4

Jiří Polanský

Třinec

Ú

40

727

438

60.25

5

Jaroslav Hlinka

Sparta Praha

Ú

37

794

402

50.63

6

Václav Skuhravý

K. Vary

Ú

40

729

402

55.14

poř.

Jméno

tým

poz.

1

Viktor Hübl

Litvínov

2

Tomáš Mertl

3

10

Dostupné z http://novy.hokej.cz/tipsport-extraliga/player-stats/detailni?stats-menusection=faceoff&stats-filter

12

7

János Vas

Slavia

Ú

39

733

400

54.57

8

Roman Kukumberg

Hr. Králové

Ú

40

692

381

55.06

9

David Výborný

Ml.Boleslav

Ú

39

705

379

53.76

10

Pavel Patera

Olomouc

Ú

40

652

369

56.60

11

Jiří Burger

Vítkovice

Ú

37

736

364

49.46

12

Robin Hanzl

Litvínov

Ú

34

626

361

57.67

13

Ondřej Roman

Vítkovice

Ú

40

805

355

44.10

14

Petr Leška

Zlín

Ú

40

707

351

49.65

15

Vojtěch Němec

Brno

Ú

37

614

333

54.23

16

Tomáš Divíšek

Slavia Praha

Ú

28

600

331

55.17

17

Stanislav Balán

K. Vary

Ú

39

656

327

49.85

18

Lukáš Pech

Sparta Praha

Ú

38

581

326

56.11

19

Tomáš Filippi

Liberec

Ú

40

623

322

51.69

20

Petr Vampola

Liberec

Ú

39

652

318

48.77

21

Michal Broš

Ml.Boleslav

Ú

28

574

314

54.70

22

Jakub Koreis

Brno

Ú

30

596

302

50.67

23

Dominik Simon

Plzeň

Ú

40

570

300

52.63

24

Leoš Čermák

Brno

Ú

36

533

285

53.47

25

Petr Jelínek

Liberec

Ú

38

505

278

55.05

26

Lukáš Nahodil

Pardubice

Ú

38

573

272

47.47

27

Tomáš Marcinko

Pardubice

Ú

33

488

251

51.43

28

Tomáš Plíhal

Třinec

Ú

17

386

242

62.69

29

Tomáš Zohorna

Pardubice

Ú

39

498

230

46.18

30

Tomáš Sýkora

Plzeň

Ú

28

408

221

54.17

31

Jakub Lev

Plzeň

Ú

40

424

213

50.24

32

Rostislav Marosz

Olomouc

Ú

40

450

207

46.00

33

Pavel Kašpařík

Ml.Boleslav

Ú

22

363

200

55.10

34

Roman Vlach

Zlín

Ú

38

420

200

47.62

35

Tomáš Vlasák

Slavia Praha

Ú

28

399

191

47.87

36

Radim Hruška

K. Vary

Ú

40

408

190

46.57

37

Pavel Musil

Ml.Boleslav

Ú

37

382

185

48.43

38

Jaroslav Bednář

Slavia Praha

Ú

37

339

184

54.28

39

Branko Radivojevič

Liberec

Ú

29

328

183

55.79

40

Kamil Kreps

Třinec

Ú

28

314

178

56.69

Nejvyšší procentuální úspěšnost tak vykazuje Tomáš Plíhal (28. v pořadí), avšak ten dosáhl úspěšnosti téměř 63 % při necelých 400 vhazováních. Petr Čajánek tak vykazuje sice o něco nižší procentuální úspěšnost (skoro 60 %), ovšem při necelých 800

13

vhazováních a je tedy na žebříčku 3., a Jiří Polanský – na žebříčku 4. – má úspěšnost přes 60 % při skoro 730 vhazováních. Navzdory skutečnosti, že je všem zainteresovaným subjektům v českém profesionálním hokeji význam vhazování znám, není upevňování dovedností, jež podporují výsledky v této činnosti, zřejmě věnována tak detailní pozornost, jakou věnuje tomuto hernímu prvku kanadsko-americká profesionální hokejová scéna. Platí-li axiom, že útok začíná v okamžiku, kdy tým získá pod svou kontrolu kotouč, pak jednoznačně každým úspěšným vhazováním začíná útok. Vhazování jako herní činnost rozhodně není radno podceňovat. Úspěšnost na vhazování je determinována jednak silou paží, ale neméně postřehem a koncentrací hráče. Nemalou roli hraje i skutečnost, zda soupeřův útočník při vhazování drží hůl na pravou nebo na levou stranu a zda se majoritně pokouší o úspěch při vhazování spíše silou, nebo rychlostí, zda se více pokouší vhazování vyhrát, nebo „jen“ neprohrát. Všechny tyto okolnosti by měl zvažovat nejen sám střední útočník při přípravě své strategie pro konkrétní vhazování, ale rovněž trenér při volbě, kterého středního útočníka (případně jiného hráče) na vhazování nasadí.

3.4.2 Útočná fáze hry a role středního útočníka Moderní hokej je charakteristický prolínáním postů a rychlými výměnami pozic, čímž může docházet ke stírání rozdílů mezi nároky na schopnosti a dovednosti hráčů na jednotlivých postech – konkrétně ke stírání rozdílů na nároky kladené na střední útočníky a křídla. Nicméně požadavek na větší tvořivost, organizační schopnosti a kombinační dovednosti středního útočníka ignorovat nelze. Pro správnou specifikaci úkolů středního útočníka při útočné fázi hry je nezbytné analyzovat, jaký je charakter útočné fáze hry a v jakém stádiu se útočná fáze hry nachází. Střední útočník bude plnit odlišné role v případě, že se bude jednat o útok v podobě dlouhé průnikové přihrávky z vlastního obranného pásma až někam do prostoru mezi střední červenou čáru a modrou útočnou čáru na najíždějící křídlo, nebo půjde-li o postupný útok založený na kombinačním překonávání soupeřovy obrany – aspekt taktický. To je jen jeden z aspektů, které ovlivňují činnost středního útočníka v této fázi hry. Druhým aspektem je aspekt poziční, tedy rozestavení hráčů, a to jak hráčů vlastních, tak soupeřových. I tento faktor musí brát střední útočník v úvahu. A nakonec třetím aspektem časový. Časový aspekt není jednodimenzionální, ale je

14

mnohovrstevný. Při svém rozhodování musí brát (nejen) střední útočník v úvahu (i) jak dlouho již trvá aktuální střídání „jeho“ útoku a (ii) kolik času už tráví na ledě protihráči; zda se tedy neblíží limitně okamžik vyčerpání vlastních sil, což by mohlo mít za následek, že by se nějaký bezhlavý a nepromyšlený útok mohl proměnit v nebezpečný protiútok soupeře, pokud by soupeř disponoval výrazně „čerstvějšími“ hráči. A rovněž tak (iii) v jakém aktuálním časovém úseku se utkání právě odehrává a zda se např. neblíží konec třetiny, který by mohl pomalejší útok přerušit. Základní premisou tedy je pro ideální scénář, aby střední útočník přispěl svou činností k vstřelení branky ve vymezeném čase. Měl by proto v maximální možné míře vyhledávat prostory, ve kterých bude moci převzít přihrávku spoluhráče a následně bude moci sám ohrozit branku soupeře, případně jiným způsobem (zejména zapojením se do efektivní kombinace) naplňovat zamýšlený cíl. Ohrožení branky soupeře – jinými slovy vytvoření si šance na vstřelení branky – lze dosáhnout v zásadě dvěma základními způsoby: (i) individuální prosazení se, nebo (ii) kombinační součinnost útočících hráčů (útočníků i obránců). A právě v kombinační součinnosti má střední útočník nezastupitelnou roli. Kvalitní střední útočník by měl umět zapojovat do kombinace všechny své spoluhráče. Kombinační (kolektivní) pojetí hry je nepochybně efektivnější než individuální prosazování se jednotlivých útočníků. Kombinace znamená, že bránící hráči (brankáře nevyjímaje) musí štěpit svoji pozornost mezi více subjektů a kalkulovat s vyšším počtem herních situací, které mohou vzniknout. Organizace obranné hry je proto v takovém případě mnohem složitější. Konstruktivní střední útočník svými schopnostmi volí z dostupných řešení to nejvhodnější a pro soupeře nejnebezpečnější. Ovšem už v této fázi hry musí vést v patrnosti případné další negativní alternativy vývoje herních situací. Je záležitostí okamžiku, kdy může útočící tým ztratit kontrolu nad kotoučem. Příčinou může být nepřesná střela či přihrávka, podklouznutí spoluhráče, nerovnost ledové plochy nebo kvalitní defenzivní činnost protihráče. Ve chvíli, kdy k tomu dojde a útočící tým definitivně ztratí kontrolu nad kotoučem, začíná obranná fáze hry, jakkoli se herní situace může stále ještě odehrávat (z pohledu středního útočníka) v útočném pásmu. Nutně tak musí dojít k přeskupení pozic doposud útočící pětice a ke změně strategií.

15

3.4.3 Obranná fáze hry a role středního útočníka Bránění není mezi útočníky zpravidla příliš oblíbené a ochota bránit defenzivní úkoly není většinou příliš vysoká. O to ceněnější jsou útočníci, kteří vnášejí do svého bránění kvalitu a je lhostejno, zda se v systému 2-1-211 na bránění zaměřuje levé křídlo (český/československý systém s čítankovými představiteli v osobnostech Jiřího Holíka nebo Martina Procházky; hledala-li se alternativa k Jaromíru Jágrovi, tak se na postu levého bránícího křídla objevovali třeba Jiří Hudler, Petr Čajánek nebo Roman Červenka) nebo střední útočník (např. David Krejčí).12 V širším slova smyslu je nutno ovšem za bránění považovat již napadání soupeřových hráčů v útočné třetině při jejich zakládání útoků (forchecking), případně dobruslování soupeřových hráčů (backchecking). Frekventovanější je ovšem bránění v užším slova smyslu – herní činnost ve středním a vlastním obranném pásmu; konkrétně obsazování volného protihráče bez kotouče, blokování střel i přihrávek, odebírání kotouče tělem nebo holí. Nezastupitelnou roli hraje v tomto směru komunikace bránícího útočníka s obránci (vzájemné zajišťování se), schopnost bránícího útočníka „číst“ hru (správně predikovat její vývoj) a v neposlední řadě jeho zodpovědnost (nenechat se strhnout vývojem hry a stále plnit určené taktické a poziční úkoly). Se stupňující se celkovou rychlostí ledního hokeje nelze trvat na rigidním dodržování schematického rozdělení herních rolí. Prolínání se a víření útočníků v útočném pásmu vesměs ústí do situací, kdy je nutno, aby se hráči vzájemně zajišťovali a zaskakovali za sebe. Není tak výjimkou, že v první fázi se do obranné činnosti zapojuje a (spolu s obránci) defenzivu zajišťuje útočník, který je nejblíže k vlastní brance, a teprve až v dalším průběhu hry se vrací do svého základního defenzivního postavení. V obranném pásmu má bránící útočník – zpravidla střední útočník – povinnost vykrývat spolu s obránci prostor před vlastní brankou a rohy obranné třetiny. Záleží na tom, jakou taktiku pro bránění ve vlastním obranném pásmu určí trenér – zda bránění osobní, bránění zónové nebo kombinované. V případě osobního bránění je střední útočník obvykle odpovědný za středního útočníka soupeře a obránci za obě křídla. Osobní 11

Striktně defenzivním je systém 1-2-2, kdy jsou k bránění zpravidla předurčena obě křídla a obránci a střední útočník se zaměřuje na poziční napadání (vytlačování protihráčů k mantinelu), příp. narušování a zpomalování soupeřovy rozehrávky. S ohledem na požadovaný rozsah této práce není možné věnovat systému 1-2-2, jehož uplatnění je v praxi méně frekventované než v případě systému 2-1-2, větší pozornost. 12 Ke komparaci systémů se staženým středním útočníkem a se staženým levým křídlem viz níže.

16

bránění se však v současné době uplatňuje v menší míře. Zónové bránění je ale náročnější na vzájemnou komunikaci mezi bránícími hráči, vykrývání prostor a přebírání hráčů (týká se i křídel, která odpovídají za soupeřovy obránce v prostoru u vlastní obranné čáry). Pokud se při přebírání protivníka dopustí některý s defenzivních hráčů poziční chyby, dostává se bránící tým do značných problémů, protože taková situace zpravidla vyústí v přečíslení na malém prostoru – tři na dva nebo dva na jednoho. Při kritickém vývoji dokonce jeden útočník (nebo i obránce) sám před brankou. Výhodou je, pokud v systému s bránícím středním útočníkem zastává post středního útočníka výškově i hmotnostně disponovaný jedinec, protože ho jeho fyzické parametry předurčují k úspěšnějšímu zvládání defenzivních úkolů sestávajících se zejména z osobních soubojů, zastavování a blokování soupeře tělem, dosah holí pro blokování přihrávek atp. Vhodný somatotyp ovšem není jediným požadavkem. K dalším předpokladům prototypu bránícího středního útočníka patří výborná bruslařská technika a vysoká fyzická kondice, a to s ohledem na prostor, který musí svou hrou pokrýt. Z hlediska technických dovedností by pak měl disponovat kvalitní technikou hole, aby uměl podržet kotouč i při kontaktu s protivníkem a aby uměl včas, přesně a tvrdě nejen přihrát, ale i vystřelit, protože bránící útočník se velmi často dostává v útočném pásmu do situace „druhé vlny“ a tudíž hráče zakončujícího útočnou aktivitu týmu. Ve směru taktické vyspělosti by mělo být samozřejmostí „čtení“ hry, aby si pro svůj pohyb vybíral správné prostory a aby uměl zastoupit zejména obránce, který se nechal strhnout vývojem hry a aktuálně se nachází v jiném prostoru, než který mu náleží. Autorství československého (českého) systému 2-1-2 se staženým levým křídlem je připisování prof. V. Kostkovi a ve své tento systém hry době slavil velké úspěchy, zejména z toho důvodu, že byl pro soupeře překvapivý a neodpovídal do té doby zažitým šablonám. Jistě je na místě provést srovnání výhod a nevýhod systémů pracujících se staženým středním útočníkem a staženým levým křídlem. Pro systém se staženým středním útočníkem je charakteristické, že střední útočník musí splňovat enormní nároky na fyzickou kondici a bruslařské dovednosti, protože musí „pokrýt“ poměrně rozsáhlý prostor. Tento aspekt lze proto označit jako nevýhodu, protože systém se staženým levým křídlem do jisté míry „zrovnoměrňuje“ prostorové nároky na jednotlivé posty. Jako další nevýhodu systému se staženým středním

17

útočníkem lze identifikovat komplikovanější obsazování křídel soupeře ve středním pásmu a tím pro soupeře snazší založení protiútoku, případně přenesení hry. Tento systém tedy klade zvýšené nároky i na hru obránců. Mezi přednosti lze naopak zařadit jednodušší organizaci hry ve všech prostorách hřiště (střední útočník odpovídá za středního útočníka) a snadnou rozehrávku z vlastního obranného pásma, ať již přes staženého středního útočníka nebo přes křídlo „v pytli“ u mantinelu. Systém se staženým levým křídlem skrývá nevýhody zejména ve zvýšených nárocích na hru jednoho z obránců (zpravidla pravého obránce), který musí ve středním pásmu „přebírat“ bránění středního útočníka a relativní volnost právě soupeřova středního útočníka v obranném pásmu protivníka pro zakládání protiútoků. Výhodami systému se staženým levým křídlem již zmíněné rovnoměrnější rozložení bráněných prostor mezi všechny hráče a v zásadě jistota připravených za všech okolností k bránění. Nebylo by objektivní preferovat jeden systém na úkor druhého. Oba mají svá pro a proti a je věcí trenéra, aby posoudil, zda disponuje odpovídajícími hráčskými typy pro aplikaci toho kterého systému. Faktem je, že některé týmy i v NHL uplatňují systém se staženým levým křídlem a nejsou s tímto systémem neúspěšné. Dokonce se objevovaly excesy, kdy v jednom týmu některé útoky uplatňovaly systém se staženým levým křídlem a jiné systém se staženým středním útočníkem. Obecně však tuto filozofii doporučit nelze, protože nepochybně bude přinášet komplikace v situacích, kdy dojde ke střídání pětic, aniž by došlo k přerušení hry, a na ledě se v jednom okamžiku nacházejí hráči, z nichž se primárně bránění věnují hráči dva nebo žádný.

3.4.4 Přesilová hra a role středního útočníka Role středního útočníka při přesilové hře závisí na jeho osobních schopnostech a dovednostech. Obvykle je střednímu útočníkovi vymezena pozice před brankou soupeře (zpravidla typově silný a vysoký střední útočník) – tedy v prostoru, kde je jeho úkolem clonit soupeřovu brankáři, blokovat obránce soupeře tak, aby měli spoluhráči vytvořen prostor pro realizaci nacvičených kombinací, tečovat a dorážet střely, případně se zmocnit odraženého puku a rozehrát novou útočnou akci. Výjimkou však nejsou ani týmy, které při přesilové hře ponechávají středního útočníka tvořit hru od útočné modré čáry, a do prostoru před brankou se vydává jeden z obránců.

18

Techničtí a kombinačně zdatní střední útočníci mohou řídit rozehrávaní nacvičených šablon také zpoza soupeřovy branky, případně z prostoru u levého nebo pravého mantinelu (v závislosti na způsobu držení hole konkrétním středním útočníkem). Žádnou převratnou novinkou nejsou ani systémy, kdy přesilovku hrají čtyři útočníci a jen jeden obránce. Současná pravidla stanoví, že v případě vyloučení hráče se hra po přerušení zahajuje vhazováním v obranném pásmu týmu, jehož hráč se provinil přestupkem proti pravidlům. Střední útočník má tedy primární úkol zvládnout úspěšně toto vhazování (viz shora – samostatná subkapitola věnovaná vhazování). Pokud úspěšný není, případně pokud se soupeři podaří vyhodit kotouč z obranného pásma, je nezbytné zvládnout fázi přesilové hry, která bývá označována jako zavezení kotouče do útočné třetiny. K tomuto účelu má většina týmů nacvičené šablony a signály a převaha jednoho hráče v poli by měla postačovat k tomu, aby byl úkol vniknout do soupeřova obranného pásma splněn v dostatečně krátkém čase. Výjimkou může být – zejména v mládežnických kategoriích nebo nižších soutěžích – výrazný nepoměr mezi výkonností, takticko-pozičními dovednostmi nebo bruslařskými schopnostmi hráčů soupeřících týmů. V takovém případě může být i průnik do obranné třetiny soupeře poměrně komplikovaným úkolem. Rozehrání a zakončení přesilovkové šablony v útočném pásmu je v moderním hokeji, kde se týmy připravují na vzájemná utkání i za pomoci videozáznamů dřívějších zápasů soupeře, stále komplikovanější záležitostí, a tak jsou stále ve větší míře úspěšnosti uplatňována jednoduchá řešení v podobě střelby z odpovídajících prostor a následného tečování a dorážení těchto střel. Držení kotouče v málo nebezpečných prostorách za brankou a po stranách u mantinelu a zdlouhavé rozehrávání negativně ovlivňuje úspěšnost přesilových her. Moderním trendem je tlak do branky soupeře, clonění, tečování, dorážení. Role středního útočníka pak tkví nejen v uvedených činnostech, ale rovněž v překvapivém řešení vzniklé herní situace – v nečekané přihrávce na volného hráče v neobvyklém prostoru, překvapivá střela místo očekávané přihrávky apod.

19

3.5

Metodologické nástroje získávání a upevňování dovedností

Lední hokej je velmi náročným sportovním odvětvím, protože hráč k výkonu svých činností využívá zvláštní pomůcku (hokejová hůl) a pohybuje se ne zcela běžným způsobem (bruslení) ve vysokých rychlostech a v prostředí, které je kontaktní a kde se stejným způsobem pohybuje řada dalších jednotlivců (konkrétně jedenáct) buď snažících se dosáhnout souhlasného cíle (spoluhráči) nebo v dosažení vytčeného bránících (soupeři) anebo dohlížejících na dodržování pravidel hry (dva až čtyři rozhodčí). Všechny shora uvedené faktory kladou vysoké nároky na schopnosti (množina vrozených kvalit) a dovednosti (množina kvalit získaných tréninkem) každého jedince, který na hře participuje. Obě oblasti – jak oblast schopností, tak oblast dovedností – lze úspěšně rozvíjet vhodně zvoleným tréninkem. Náročnost ledního hokeje má za následek široké spektrum vlastností, jež si úspěšný hráč ledního hokeje musí osvojit. Kromě speciálních dovedností, jimž se práce věnuje níže, jsou to především obecné silově-atletické předpoklady. Každý hráč ledního hokeje bez výjimky musí splňovat alespoň v nějakém základním rozsahu silové, rychlostní, rychlostně-vytrvalostní, vytrvalostní a obratnostní nároky všeobecné sportovní přípravy a samozřejmě obecná technika bruslení. Vedle těchto požadavků, jejichž osvojení a upevňování jsou věnovány odborné publikace všeobecné sportovní přípravy vydávané v mnoha nakladatelstvích a zaměřené zejména na mládežnické věkové kategorie, však existuje řada speciálních dovedností pro lední hokej nepostradatelných. Základní členění systematiky herních činností v ledním hokeji rozlišuje:13 a) herní činnosti jednotlivce a b) herní činnosti kolektivní. S ohledem na zaměření této práce – tedy ve vztahu k naplnění role středního útočníka – pak metodika rozděluje herní činnosti jednotlivce (středního útočníka) takto: aa) obranné herní činnosti ab) útočné herní činnosti ac) doplňující herní činnosti;

13

Zpracováno podle TÓTH, I. a kol. Tréner ľadového hokeja. Vysokoškolská učebnica pre trenérov špecializácie v ľadovom hkeji. 1. vyd. Bratislava: 2010. s. 65.

20

a herní činnosti kolektivní (herní kombinace a herní systémy) pak rozděluje takto: ba) herní kombinace v rámci dvojic, trojic a více hráčů baa) obranné bab) útočné bb) herní systémy družstva v rámci stabilních skupin (ucelené formace) baa) obranné herní systémy bab) útočné herní systémy. Mezi obranné herní činnosti jednotlivce patří: 

odebírání kotouče holí



odebírání kotouče tělem



blokování hráče u mantinelu (obsazování)



blokování střel



vykrývání prostoru



dobruslování soupeře



vyhazování kotouče z obranného pásma (nikoli na zakázané uvolňování)

Mezi útočné herní činnosti jednotlivce patří: 

vedení kotouče



přihrávání kotouče



zpracování kotouče



uvolňování hráče bez kotouče



uvolňování hráče s kotoučem



střelba



tečování střely



dorážení střely



zakončování blafákem



nastřelování kotouče

Mezi doplňující herní činnosti jednotlivce patří: 

základní postoj hráče



realizace samostatných nájezdů při trestném střílení



postavení hráče (hráčů) při vhazování



postavení středního útočníka při vhazování



střídání hráče v rámci hry power play

21

Mezi obranné herní kombinace patří: 

zajišťování hráče



přebírání hráče



zdvojování hráče



odstupování od hráče

Mezi útočné herní kombinace patří: 

přihraj a jeď



křížení



clonění



kolmá přihrávka



zpětná přihrávka



nastřelování kotouče

Mezi obranné herní systémy patří: 

zónová obrana



osobní obrana



kombinovaná obrana



zónový pressing

Mezi útočné herní systémy patří: 

postupný útok



poziční útok



rychlý útok



rychlý protiútok



reorganizovaný útok



nátlaková hra



útok nastřelením.

Z hlediska herních systémů je významné rozlišovat rozestavení hráčů v herním tvaru – systematika hry: 

systém 3-2 (standardní, klasický)



systém 2-1-2 (se staženým levým křídlem – systém československý, též Kostkův)



systém 2-1-2 (se staženým středním útočníkem)

22



systém 1-2-2 (pasivní, křídelní, evropský)



systém 1-4 (obranný se staženými křídly; destruktivní)



systém 1-2-2 (aktivní s agresivními útočníky – severoamerický)



systém 1-2-2 (kombinovaný, křídelní – roli vysunutého hráče plní střídavě křídla)



systém 1-3-1 (rotační, švédský, skandinávský, s rotací hráčů ve středním pásmu)



systém 1-3-1 (kanadský s rotací středního útočníka a obránce ve středním pásmu)



systém 1-1-3 (švédský se staženým středním útočníkem)



systém 2-2-1 (švédský systém s ofenzivním a defenzivním obráncem)



systém 1-1-1-2 (severoamerický, univerzitní)



systém 2-3 (s defenzivním staženým středním útočníkem, tzv. novodobý švýcarský)

plus 

systém v rámci oslabení



systém proti power play



systém v rámci přesilové hry



systém v rámci dvojnásobné přesilové hry.

Propracovaná

metodika

ledního

hokeje

umožňuje

nejen

vysoce

kvalitní

a

specializovanou přípravu na utkání s reakcí na jeho okamžitý vývoj, ale z hlediska dlouhodobého napomáhá i vhodnému výběru hráčů na uvažované herní posty, jakkoli se rozdíl v požadavcích na plnění defenzivních a ofenzivních činností u obránců a útočníků v moderním hokeji stírá.

23

4

PRAKTICKÁ ČÁST PRÁCE

V roce 2002 proběhl během Zimních olympijských her v Salt Lake City vědeckostatistický průzkum, který byl zaměřen na hru útočníků, a výsledky byly překvapivé: ice-time (čas strávený na ledě) nejlepších útočníků se pohyboval v průměru v hodnotách pohybujících se kolem 35 minut za odehrané utkání. Současně však byl měřen i čistý čas, po který měl ten který útočník kotouč pod svojí kontrolou – tedy čas jeho aktivní práce s kotoučem. Průměr celkového času kontroly kotouče za každý odehraný zápas byl kolem 65 sekund a čistý čas vyhražený výlučně pro střelbu činil 13 sekund! Jinými slovy: nejlepší a nejvytěžovanější útočníci v utkáních bruslili 34 minut bez kotouče a pouze 50 sekund čistého času pracovali s kotoučem a 13 sekund stříleli. A v tomto objektivně velmi krátkém čase (v podstatě ve zlomku času, který v utkání strávili na ledě) museli prezentovat svoji efektivitu – zakončení (střelbu), kombinace, individuální průniky atd. Z výsledků shora zmíněného průzkumu je zřejmá odpovědnost útočníků za proměňování šancí. Frekventovaně se to nijak neventiluje, nicméně pokud útočník nepromění

vyloženou

šanci,

přičemž

to

není

v důsledku

mimořádného

(spektakulárního) zákroku soupeřova brankáře, jedná se o stejně závažnou chybu, jako když obránce zaviní gól nedůsledným obsazováním hráče, nebo brankář podceněním střely. Střelecká efektivita je tedy pro útočníky v ledním hokeji mimořádně důležitá. V širším slova smyslu však nejen střelecká efektivity, ale práce s kotoučem vůbec – tak, aby nedocházelo k nežádoucím ztrátám kotouče, protože je-li kotouč pod kontrolou vlastního týmu, nehrozí žádné nebezpečí pro vlastní branku.

4.1

Metody práce pro vybrané věkové kategorie

S ohledem na skutečnost, že se zaměření práce orientuje na post středního útočníka, je potřeba mít na paměti, že střední útočník musí ovládat na vysoké úrovni všechny herní činnosti jednotlivce (a pokud ne všechny, tak rozhodně valnou většinu z nich) a k tomu by měl ještě disponovat vrozenými dispozicemi vnímání. Jak již bylo naznačeno, v Evropě zejména v Česku se uplatňuje herní systém s bránícím s levým křídlem a střední útočník je v takovém systému spíše zaměřen na realizaci přechodu z obrany do útoku. V posledních letech se (i díky odchodu hráčů do NHL) ve stále větší míře uplatňuje tzv. zámořský styl, kdy je post středního útočníka považován za post bránící, V takto

24

uplatňovaném systému hry se střední útočník stává nejdůležitějším postem pro přechody jak útočné, tak obrané. Herní projev celé pětky je pak závislý na kvalitě středního útočníka. Z tohoto pohledu je dle názoru autora práce podstatné se zaměřit na rozvoj kvalit hráčů hrajících na postu středního útočníka. Trenéři by měli už od žákovských kategorií zaměřit pozornost nejen na kvalitu dovedností (jejich upevňování a zdokonalování) v rámci tréninkových jednotek, ale i zaměřit pozornost na výběr hráčů na daný post a popřípadě být nápomocni hráčům v rozhodování se pro přijetí dané role a nakonec i přijímání dané role. Tento výběr je pro budoucnost hráče velmi důležitý. Jeho rozvoj a specializace na daný post je přímo úměrný kvalitě tréninkového procesu. Jako v jakékoli jiné lidské činnosti i ve sportu znamená specializace zvýšení kvality a nárůst efektivity. Moderní hokej je sice založen na prolínání hráčů na jednotlivých postech v průběhu hry a tudíž i jejich relativní vzájemné zastupitelnosti a tedy i unifikaci, přesto lze konstatovat, že každý post má jistou míru specifičnosti a při speciálním zaměření tréninku je nárůst kvality mnohonásobný. Takové specializované tréninky zaměřené na určitý post jsou schopné posunout kvalitu hráčů a v návaznosti na to i týmu na nejvyšší úroveň v dané kategorii. Faktory pro spektrum osvojení si dovedností, jemuž by měl předcházet výběr vhodných hráčů pro post středního útočníka, do jisté míry korespondují s charakteristikami herní činnosti jednotlivce, jak byly tyto herní činnosti specifikovány dříve. V oblasti útočných herních činností jednotlivce se jedná zejména o: 

uvolňování s kotoučem



zpracování a přihráváni kotouče



uvolňování bez kotouče



střelbu



dorážení a tečování

V oblasti obranných herních činností jednotlivce se jedná zejména o: 

obsazování hráče s kotoučem



odebírání kotouče



obsazování hráče bez kotouče



blokování střel



hru tělem



obranu prostoru.

25

V oblasti doplňujících herních činností jednotlivce se jedná zejména o: 

klamání



činnost při vhazování – vhazování je jedena z rozhodujících herních situací, na které se klade enormní důraz, zvláště když se změnou pravidel je vhazování při přesilové hře prováděno vždy v útočném pásmu a tudíž získání kotouče vede k obrovské výhodě; významu vhazování a herních činností s ním spojených odpovídá i fakt, že mu tato práce věnuje samostatnou subkapitolu.

V oblasti dalších atributů determinujících kvalitní hru středního útočníka se jedná zejména o: 

obratnost



somatické aspekty



motivaci



pracovitost



herní inteligenci14 a s herní inteligencí úzce související



kreativitu



periferní vidění



prostorové vnímání

Shora uvedený výčet faktorů zahrnuje nejvýznamnější schopnosti a dovednosti, jež v souhrnu dotvářejí výborného středního útočníka, přičemž některé jsou vrozené (schopnosti) a některé osvojené (dovednosti). Schopnosti je možno speciálně zaměřeným tréninkem rozvíjet a zdokonalovat, dovednosti pak lze rovněž cíleným tréninkem získávat a následně rozvíjet a zdokonalovat. V obecné rovině se každý sportovní výkon skládá z řady faktorů, z nichž některé kromě sportovního výkonu jako celku mohou ovlivňovat i faktory jiné. Z hlediska sportovního výkonu je určující nejen počet faktorů sportovního výkonu, ale i jejich uspořádání. Určité sportovní výkony jsou výsledkem uplatnění majoritně jednoho faktoru (monofaktorový výkony), jiné mají svůj

14

Herní inteligence nemusí nutně korespondovat s inteligencí obecnou, nicméně nevylučuje ji. Herní inteligence je schopnost správně řešit vzniklé herní situace a z možných (nabízejících se) variant řešení zvolit ve většině případů tu optimální. „Intelekt považujeme za schopnost vidět, chápat a využívat veškeré herní informace v souvislostech. Intelekt se projevuje v herním myšlení a při rozhodování v akci.“ (BUKAČ, L. Trénink jako příprava na sportovní a životní dráhu. Texty k semináři „Renesance tréninku mládeže“ konaného dne 3. 6. 2010 ve Sportovní akademii DOMYNO Praha.)

26

původ ve více faktorech (multifaktorový). Mezi faktory tvořící sportovní výkon se řadí faktory 

faktory somatické



faktory techniky



faktory kondiční



faktory taktiky a



faktory psychické.15

Jiným možným strukturováním sportovního výkonu je jeho 

fyzická (kondiční složka)



technická složka a



psychologická složka.16

Tréninkový proces sestávající se z 

kondiční přípravy (všestranný pohybový základ, rychlost, síla, vytrvalost, obratnost… plus speciální pohybové dovednosti)



technické přípravy (koordinace, specializované dovednosti, simulace soutěžních situací)



taktické přípravy (vědomosti, typické situace, kreativita, plánování…) a



psychologické přípravy (výkonová motivace, regulace emocí, uvědomělé jednání…)17

musí směřovat k zamýšlenému výsledku, kterým je tzv. nacvičená pohybová dovednost, jež v konečném důsledku (sportovním výsledku) vypovídá o kvalitě sportovní činnosti, a to zejména v aspektu absence chyb. Nacvičená pohybová dovednost navazuje na tzv. pohybovou gramotnost a realizuje se v následujících rovinách: 

v rovině rychlosti provedení (kritériem je především včasnost provedení a hbitost jedince)



v rovině ekonomičnosti pohybu (nízký energetický výdej a z toho vyplývající právě ekonomičnost pohybu)

15

Blíže DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. s. 16. K tomu srov. FALÁŘ, J. Vliv prožitu na sportovní výkonnost. 1. vyd. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2007. s. 15 17 CHOUTKA, M. – DOVALIL, J. Sportovní trénink. 1. vyd. Praha: Olympia, 1987. s. 39 an. 16

27



v rovině způsobu provedení pohybu (jehož složkami jsou sportovní styl, který má úzkou vazbu na ekonomičnost pohybu, a technika s vazbami jak na ekonomiku pohybu, tak na rychlost provedení.

Výsledkem motorického učení jsou sportovní dovednosti, případně pohybové návyky a vědomosti. Ty, jsou-li provedeny v dostatečné kvalitě, ovlivňují však pouze část kvality sportovního výkonu. Kvalita sportovního výkonu není jen souhrnem potřebných vloh, jejichž využívání je důsledkem tréninkových stereotypů, ale je podmíněna harmonizací vnějších podmínek s vnitřními předpoklady a aktuální psychickou kondicí jedince.18 Všechny shora uvedené složky je nutno budovat a rozvíjet ve vztahu k věku jedinců, kteří jsou objektem konkrétního tréninkového procesu. Obsah tréninkového procesu musí být uzpůsoben věkové kategorii trénovaných jedinců a musí být nutně odlišný např. pro žákovskou kategorii a třeba juniorskou kategorii. Sportovní teorie rozlišuje obecně následující mládežnické věkové kategorie: 0 - 6 let věku – kategorie volného dětského hraní 6 – 9 let věku – vytváření základů pohybové gramotnosti 9 – 12 let věku – zahájení soustavného tréninku 12 – 16 let věku – trénink se zvýšeným úsilím 16 – 18 let věku – trénink s důrazem na účast v soutěžích 19 – 23 let věku – trénink se zaměřením zaměření na expertní výkon.19 Kategorizace v ledním hokeji (ve zjednodušené struktuře) rozlišuje mládežnické kategorie na mladší školní věk (6 – 10 let věku), starší školní věk (11 – 14 let věku) a dorost/adolescence (15 až 20 let věku). V žákovských kategoriích je základním cílem tréninkového procesu osvojení si základních hokejových dovedností, mezi které patří zejména všeobecná a bruslařská obratnost, vedení kotouče, základy pohybu v požadovaných prostorech hřiště (výběr místa), základy střelby a vnímání spoluhráčů (přihrávky staticky i v jízdě). Hráči mladšího školního věku (mladší žáci) by měli mít tréninkové jednotky tedy zaměřeny na techniku bruslení a jednodušší herní činnosti jedince. Trenér by měl být

18

Viz. MIKŠÍK, O. Psychologické teorie osobnosti. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. Srov. DOBRÝ, L. Sport mládeže v širších souvislostech. Texty k semináři „Renesance tréninku mládeže“ konaného dne 3. 6. 2010 ve Sportovní akademii DOMYNO Praha.) 19

28

zároveň schopen hráčům požadované dovednosti předvést a vyžadovat správnou techniku provedení. V této kategorii se nechává hráčům herní volnost a spontánnost, nikam se násilně nesměrují ani by se nemělo přikazovat, jak mají hrát. Nechávají se tvořit dle jejich individuálních představ za trenérovy podpory ke kreativitě a rozvoji. Hráči se pohybují volně mezi posty a trenér je nápomocen při rozhodování hráčů o budoucím zařazení na konkrétní post. Trenér by měl mít přehled o hráčích i z jiných sportovních aktivit (fotbal, basketbal aj.), aby byl informován, jak se projevují v kreativitě, součinnosti v kolektivu, ale rovněž např. jsou-li vůdčími typy. Nelze opomenout ani případné monotématické zaměření dítěte – pasivita či nezájem o jinou hru, než je lední hokej. Základem zůstává vyzkoušení všech postů, cirkulace na postech obránců a útočníků. V této věkové kategorii je zpravidla výběr postu prozatímní, avšak pro budoucí rozhodování jedince ohledně herního zařazení velmi důležitý. V tomto období není důležité věnovat se speciálnímu tréninku zaměřeného na herní výkony pro dané posty. Mnohem důležitější je spontánnost, pestrost, zábava. Přesto nelze rezignovat na techniku provedení herních činností jednotlivce a bruslení v tréninkové jednotce. Je to období poznávání a seznamování se základy ledního hokeje. U kategorie staršího školního věku (starších žáků) by se herní posty měly stabilizovat a k jejich obměně by mělo docházet už jen zřídka. Vhodnější je do tréninkových jednotek zařazovat univerzální cvičení, cvičení bez rozdílu postů. Hráči se totiž sžívají s úlohami daného postu a trenér by se měl snažit je formovat a v akceptovatelném rozsahu rozvíjet určitou diferenciaci v postech a specializaci na daném postu. Trenér je hlavně nápomocen k vytváření role hráčů a utvrzování jejich rozhodnutí, aby hráči měli jistotu své role a pozice. Během tréninkové jednotky se začíná klást důraz na osvojení herních dovedností na daném postu a rozvíjení herních kvalit daného hráče pro určitý post. Tréninková jednotka by měla obsahovat dělení na obránce a útočníky a provádět speciální cvičení na rozvoj herních činností jednotlivce a herních systémů – při těchto cvičeních klademe důraz jak na technické, tak taktické provedení z pohledu pro daný post. V tomto období se už lze specializovat na post středního útočníka a zařazovat do tréninkové jednotky speciální cvičení. Jednou ze specializací je i vhazování, zakládání útočných akcí (nejen) přes středního útočníka, rychlý přechod z obrany do útoku (přes

29

střední pásmo), napadání v útočném pásmu, bránění středního pásma, bránění v obraném pásmu, výměna pozic (křížení středního útočníka s křídly), dobruslování protihráče, přesilové hry, aj. V kategoriích dorost/adolescence je vhodné zaměřovat tréninky na upevňování a zdokonalování dovedností, které hráči získali v žákovských kategoriích, a spektrum dovedností rozšiřovat o dovednosti vyššího stupně, mezi něž patří zejména rozvíjení rychlosti bruslení a stability bruslení, tvrdost střelby, rychlost a přesnost přihrávek (včetně zpracování), uplatňování hry tělem, jakož i základy kombinace (ve vyšších rychlostech) a taktiky. Hráči těchto věkových kategorií už by měli mít osvojené herní činnosti jednotlivců a základy taktiky, která je dále rozvíjena a stává se nedílnou součástí herního projevu týmu. Techniku a dovednosti by měli hráči zvládat na vysoké úrovni ve vysokých rychlostech a vzhledem k věku, v němž dochází k výškovému nárůstu a nárůstu svalové hmoty, je zásadní dbát na techniku a kvalitu provedení. Dále by měl být znatelný rozvoj v herní a taktické spolupráci (provázanosti postu obránce – útočník, jakož i celé pětky jako celku. V tomto období by měli hráči zvládat jednoduché taktické signály a při výměně postů odehrát post, na kterém „zaskakují“, na vysoké úrovni. Obsah tréninkových jednotek by měl navazovat na obsah tréninkových jednotek uplatňovaných ve starších žácích a měl by směřovat ke zdokonalování rychlosti, fyzické náročnosti a zapojovat náročnější taktické a herní myšlení. V této věkové kategorii už jsou hráči připravováni na seniorský hokej a vyžaduje se u nich jak herní, tak taktická průpravu, která by se měla dále zdokonalovat a automatizovat. Juniorský styl ledního hokeje je založen na rychlosti a agresivitě, což vede k vynikající průpravě pro středního útočníka spočívající v neustálém přechodu z obrany do útoku a útoku do obrany (rychlé rozhodování se s kotoučem i bez kotouče, avšak i kombinační spolupráci celé formace). Nedílnou součástí herního vývoje středního útočníka je v této věkové kategorii získávání sebevědomí při vhazování a vnímání důležitosti výhod v přesilové hře. Trenér by měl vést hráče k herní a taktické disciplíně nejen v zápase, ale i v tréninkové jednotce a plnění všech taktických příkazů. V soutěžních utkáních se začíná projevovat kvalita hráčů, kteří zvládají využívání herních činností jednotlivce, taktiku a silovou schopnost (po celé utkání) na vysoké herní úrovni a mohou se posunout do seniorského hokeje.

30

Když hráč dosáhne věku 21 let a náleží tak do seniorské kategorie, slouží tréninkový proces k upevňování a zdokonalování dovedností získaných v mládežnických kategoriích a k osvojování složitějších kombinačních vzorců ve vysoké rychlosti a herní strategie. Do seniorského týmu se zařazují hráči, kteří mají osvojené individuální a kombinační dovednosti, mají zvládnuté taktické a emocionální myšlení. Střední útočníci jsou už selektováni dle využití, dle svých vrozených schopností a v tréninku získaných dovedností, které se dále rozvíjí v kombinaci se zkušenostmi v utkáních. Proto je důležitá herní vytíženost v každém odehraném utkání. Dělení středních útočníků je založeno na jejich využití a zařazení do formace – ve většině hokejových týmů se využívají v první a druhé formaci využívají střední útočníci, kteří jsou psychicky odolní, hrají s maximálním nasazením, předvídavostí, sebevědomím, jsou kreativní, kooperativní, disponují kvalitní přihrávkou a střelbou, přičemž jsou bruslařsky na vysoké úrovni. Mezi další požadované vlastnosti této kategorie středních útočníků patří rychlé rozhodování, kvalitní realizace vzorců a šablon přesilové hry. Střední útočník pro třetí a čtvrtou formaci je charakteristický spíše kondicí, silou, somatickými dispozicemi, dobrým bruslením, kvalitní defenzivní činností, vynikající úspěšností při vhazování a kvalitou ve hře v oslabení. Jeho dalšími přednostmi musí být napadání (forčeking), stabilita v osobních soubojích, dobruslování (bekčeking), obětavost a statečnost. Rozvoj těchto dovednosti musí být náplní každé tréninkové jednotky a je vhodné rozvíjet a zdokonalovat je všechny bez ohledu na to, zda se jedná o střední útočníky prvních dvou či třetí a čtvrté formace. Výjimkou je zaměřování se na speciální situace, které se objevují v utkáních (přesilové hry a oslabení, příp. power play). Dalším prvkem, který by neměl v tréninkových jednotkách absentovat, je zdokonalování signálů po vhazování, a to jak v útočném, tak v obranném pásmu.

31

Speciální nácviky

4.2

MLADŠÍ ŽÁCI

TECHNIKA BRUSLENÍ S A BEZ KOTOUČE, ZÁKLADY TECHNIKY NAHRÁVEK A STŘELBY a) b) c) d) e) f)

Spolupráce hráčů jeden a více nahrávek Střelba Zpracování a přihrávání kotouče Střelba na branku s a bez brankáře Spolupráce více hráčů Mini hokej

32

STARŠÍ ŽÁCI + DOROST

STŘELBA 3 x 1 – 0 VE SPOLUPRÁCI OBRÁNCE STŘEDNÍ ÚTOČNÍK PŘIHRÁVKA NA KŘÍDELNÍHO ÚTOČNÍKA DO BREJKU, ZNOVUNAJETÍ A ZAKONČENÍ JAK SÚ, TAK OBRÁNCE a) Všichni zakončují 1 – 0 b) Po střelbě obránce - Clonění Tečování Dohrávání situace 2 - 0

33

STARŠÍ ŽÁCI + DOROST HERNÍ SITUCE 2 – 1 S ROZEHRÁVKOU OD OBRÁNCE VE STŘEDNÍM PÁSMU a) Dohráním před brankového prostoru b) Překřížením SÚ – KÚ c) Střelba obránce – dohrání 2 – 1v před brankovém prostoru

34

STARŠÍ ŽÁCI + DOROST

DVOJITÉ ZALOŽENÍ VE STŘEDNÍM PÁSMU PŘES STŘEDNÍHO ÚTOČNÍKA a) b) c) d) e)

Dohrání situace 3 – 2 Dohrání situace 3 – 1 Založení i přes křídelní útočníky Podpora obránců Překřížení křídelních útočníků

35

STARŠÍ ŽÁCI + DOROST

SOUČINOST TŘÍ HRÁČŮ S ROZEHRÁVKOU OBRÁNCE – STŘEDNÍ ÚTOČNÍK (P. KŘÍDLO) – PRAVÉ KŘÍDLO (S. ÚTOČNÍK) A DOHRÁNÍ SITUACE 2 - 1 Jedná se součinnost středního útočníka při založení útoku s přihrávkou od obránce do předbrankového prostoru a rozehrávkou na pravého křídelního útočníka a řešení (sehrání) situace dva na jednoho – na pravé polovině kluziště. a) b) c) d)

Přímočarost Překřížením středního a křídelního útočníka Tandem Rozehrávka obránce – pravé křídlo – střední útočník

36

STARŠÍ ŽÁCI + DOROST +SENIOŘI

ZALOŽENÍ PŘES STŘEDNÍHO ÚTOČNÍKA A PŘECHOD (SOUHRA) STŘEDNÍHO PÁSMA S DODRŽENÍM „TROJŮHELNÍKU“ A ZAKONČENÍM a) b) c) d)

Dodržení pozic hráčů (SÚ, LK, PK) Podpora obránců Založení přes křídelní útočníky Výměna pozic (SÚ – KÚ)

37

DOROST + SENIOŘI HERNÍ SITUACE 3 – 2 VE TŘETINĚ S DOBRUSLOVÁNÍM STŘEDNÍHO ÚTOČNÍKA DO SITUACE 3 – 3 V OBRANNÉM PÁSMU Cvičení provádí dvě kompletní formace, s tím že červená barva je připravena ve středním pásmu na modré čáře a střední útočník reaguje na pískání píšťalky a vzniká situace 3 – 2 (na modré obránce) kdy v obranném pásmu hrají modří útočníci na červené obránce situaci 3 – 2 a střední útočník dobrusluje přes střední pásmo do obraného do situace 3 – 3. a) b) c) d)

Dobrusluje SÚ Dobrusluje PK, LK Dobrusluje všech pět hráčů do situace 5 – 5 Obě formace hrají pouze 3- 2

38

DOROST + SENIOŘI

HRA 2 – 2 (3-2) NA MALÉM PROSTORU S PODPOROU STŘEDNÍHO ÚTOČNÍKA DO SITUACE 3 – 2 a) Hra 2 – 2 b) Hra 3 – 2 s jednou barvou, S oběma barvama c) S přihrávkami se středním útočníkem (statická podpora) jen jedna barva obě barvy

39

SENIOŘI

ZALOŽENÍ ÚTOKU PŘES STŘEDNÍHO ÚTOČNÍKA S NAPADÁJÍCÍ FORMACÍ DO SITUACE 3 – 2 PŘES CELÉ KLUZIŠTĚ a) Střední útočník v předbrankovém prostoru b) Založení přes pravé křídlo a podpora středního útočníka c) Ztráta kotouče a bránící situace v obraném pásmu Řešení situace 3 -2 v útoku

40

SPECIÁLNÍ

BULY a) b) c) d)

Obranné pásmo Střední pásmo Útočné pásmo Nacvičené signály

41

4.3

Taktická příprava

Základy taktické přípravy hráči získávají ve starších mládežnických kategoriích. Taktickou přípravu lze chápat jako proces osvojování a zdokonalování vědomostí, dovedností, schopností a postupů, které umožní sportovci vybírat v každé sportovní situaci optimální řešení a toto řešení úspěšně prakticky realizovat. Cílem taktické přípravy je napomoci hráči zvolit v konfliktní situaci, která vznikne teprve v budoucnu při soutěžním utkání, její optimální řešení. Jinými slovy: cílem taktické přípravy je profilovat u hráče taktické jednání. Taktické jednání je skládá ze tří fází: 

vnímání a analýza vzniklé situace



myšlenkové řešení vzniklé situace (konstrukce možných řešení, volba vhodného řešení)



řešení v praxi (provedení řešení, zpětná vazba).

Smyslem taktické přípravy je vytvořit u hráče tzv. paměťové bloky, které jsou základem podvědomé reakce a jsou produktem předchozích zkušeností s obdobnými situacemi. Podvědomá reakce je reakcí naučenou a je proto realizována v kratším čase než reakce vědomá. Tudíž je v tak dynamickém sportu, jakým lední hokej je, velmi žádoucí. Naučená reakce přináší řešení v kratším čase, protože jí nemusí předcházet fáze identifikace, hodnocení a programování. Základem taktické přípravy středního útočníka jsou kromě modelových situací navozovaných v průběhu tréninkových jednotek, hlavně rozbory herních situací prostřednictvím videotechniky. Trenér v rámci taktické přípravy přehrává potřebné situace ze seniorského hokeje nejvyšších úrovní (reprezentace, NHL) a rozebírá se středními útočníky modelová řešení prezentovaných herních situací a jejich uplatnění ve hře daného týmu. Dochází k diskusi a formování daného signálu či taktického řešení obdobné situace, pokud taková vznikne v budoucnosti. Kromě video prezentací lze pod taktickou přípravu podřadit i individuální pohovory s konkrétními středními útočníky, upozorňování na vhodně zvolená řešení, případně i na chyby, jichž se dopustili v nedávné herní praxi. Videotechnika není vždy nutná, protože v těchto věkových kategoriích jsou si již hráči schopni pamatovat klíčové fáze utkání i řešení, které v konkrétních situacích volili (případně jim trenér situaci může připomenout), takže trenér může jen připojit své hodnocení. V tomto směru lze hovořit o taktické přípravě jednotlivce nebo skupiny.

42

Vedle taktické přípravy jednotlivce či skupiny se realizuje i týmová taktická příprava. Smyslem tohoto typu taktické přípravy je zvýšení týmového herního výkonu. Týmový herní výkon je zpravidla charakterizován jako výkon sociální skupiny zvláštního druhu, založeny na individuálních výkonech hráčů podléhajících vzájemnému regulačnímu působení, jež se projevuje tím, že hráči ovlivňují svoje vlastní jednání, svoje chování vzájemně i chování skupiny jako celku. K rozhodujícím parametrům výkonu družstva, ovlivňujícím sportovní úspěšnost, patří koheze, participace a autorita (Dobrý a kol. 1986). Týmový herní výkon je založen na individuálních výkonech hráčů, jejich vzájemné kontinuitě a regulaci, v konečném důsledku se projevuje jako činnost týmu, který lze hodnotit znaky kvantitativními (dobou trvání utkání, počtem fází hry, počtem standardních situací, herními činnostmi jednotlivce, herními kombinacemi, apod.) a znaky kvalitativními (např. úspěšností ve hře – efektivnosti herní činnosti jednotlivců, herních kombinací, herních systémů). Je zřejmé, že úroveň týmového herního výkonu je též podmíněna složením týmu z aspektu hráčských rolí, schopností a úrovní kreativity v řešení herních situací v jednotlivých fázích hry, schopností vědomé spolupráce hráčů, dobou budování týmu a jeho sehraností, systémem hodnot a norem určujících interpersonální vztahy a vazby, motivací aj.

4.4

Mentální příprava (včetně motivace)

Mentální stránka sportovního výkonu je v moderním sportu nedílnou součástí sportovního výkonu jako celku. Existují nejrůznější odhady procentuálního podílu psychiky na výkonu v jakémkoli sportu a většina odborníků se shoduje na tom, že psychika ovlivňuje výkon více než s poloviny. Z toho lze dovodit, že psychika je nejsilnější stránkou výkonu a mentální trénink, který se zaměřuje na psychiku hráče, může výrazným způsobem akcelerovat sportovní výkon. Mentalita hráče má zásadní význam v kolektivních sportech, protože nevhodná mentální struktura osobnosti může mít v konečném důsledku negativní efekt na družstvo, jakkoli mohou být fyzické i herní vlastnosti daného hráče přínosné. V rámci mentální přípravy tak 

lze docílit potlačení negativních psychických vlastností konkrétních jedinců (výsledkem pak může být, že takový jedinec „nerozkládá“

43

kolektiv prostřednictvím svého problematického chování a nevhodných reakcí) 

lze posílit individuální i kolektivní sebedůvěru nejen před výkonem, ale zejména během něj,



lze zefektivnit komunikaci s jednotlivci i s týmem jako celkem,



lze formulovat vhodné osobní a skupinové cíle, v ideálním případě v dimenzích SMART20



lze posílit mentální disciplínu („Řekl bych, že mentální disciplína je deštníkem, který zastřešuje ´vůli´ a jako všechno ostatní prostě souvisí ´s mentální hrou´. Sportovec může rozvíjet svou schopnost efektivně a důsledně řídit svou mysl prostřednictvím jejího umravnění. Odvaha v boji vyžaduje disciplínu; soustředění vyžaduje disciplínu; příprava, self-coaching, důslednost, porušování špatných zvyklostí rozvíjením dobrých – to všechno je pod jedním deštníkem.“21



lze najít způsob, jak překonat psychické bloky.

V rámci formulace cílů, o nichž již padla zmínka, se již fakticky jedná o motivační působení. V případ motivace se jedná o proces vedoucí k pozitivnímu nabuzení organismu. Motivaci lze vnímat jako hypotetickou sílu, která vzbuzuje činnost zaměřenou na dosažení určitého cílového stavu. Vysvětluje směr a zaměření snažení. Motiv je prožitek vedoucí k činu. Sportovci jsou motivováni tím, že si plní své potřeby a přání. Podle sportovních psychologů lze mezi motivačními faktory vytipovat dva nejvýznamnější – většinově se shodují v tom, že sportovci primárně sportují proto, aby zažili zábavu v kolektivu a pro pocit užitečnosti a úspěchu.

20

Zkratka z angličtiny, původně vlastní oboru managementu: S – specific (konkrétní): nemá význam stanovovat si nekonkrétní cíle, cíl musí být vždy ve vztahu ke konkrétní hodnotě; M – measurable (měřitelný): je-li cíl konkrétní, musí být nutně i měřitelný, aby bylo zřejmé, kdy a zda byl dosažen; A – agreed (odsouhlasený): pokud si cíl stanovuje sám hráč (tým), není pravděpodobné, že by si ho neschválil, pokud ho stanovuje trenér, měl tak učinit vždy v souladu s hráčem (týmem) právě proto, aby se hráč s cílem ztotožnil; R – realistic (reálný): nereálný cíl (nesplnitelný, vysoce pravděpodobně nesplnitelný) je špatný cíl a v konečném důsledku může být spíše demotivující než motivující, stejně špatný cíl je ovšem i cíl málo ambiciózní. Trenér by měl být schopen odhadnout reálnost (vhodnost) stanoveného cíle; T – timed (definovaný v čase): toto hledisko nebývá ve sportu zpravidla problém – vhodné milníky v sezóně (kariéře) se najdou vždy. 21 DORFMAN, H. A. Coaching the Mental Game: Leadership Philosophies and Strategies for Peak Performance in Sports, and Everyday Life. 1. vyd. Lanham (USA): Taylor Trade Publishing, 2005. s. 286. (Překlad autora).

44

Prvním z motivačních faktorů tedy je zažít zábavu, která uspokojí potřebu stimulace a vzrušení. Druhým pak je potřeba být užitečný, což uspokojuje potřebu cítit se schopným a úspěšným. Druhy motivace je možno charakterizovat jako svého druhu odměnu (nebo něco, co s odměnou alespoň koresponduje). V tomto směru se dá motivace (odměna) rozlišovat na – vnitřní (vychází zevnitř, vnitřně uspokojuje: chci hrát hokej, chci se něčemu naučit, tj. realizace svých předpokladů a záměrů – nejčastěji proto, že je to zábava, která dává pocit užitečnosti a úspěšnosti) a vnější (dodávána zvenku: pochvaly, trofeje, medaile, peníze, cestování…).22 Jakkoli se to jeví na první pohled diskutabilní, sportovní psychologové se rovněž shodují na tom, že i když mohou vnější odměny (vnější motivace) velmi silnými motivačními faktory, v čase se jejich význam upozaďuje a na významu nabývá vnitřní motivace, která – paradoxně – je z materiálního hlediska nákladově zanedbatelná. Vnější motivace tak má charakter spíše krátkodobý, kdežto motivace vnější je motivací dlouhodobou. V tréninku i v zápase by tak měl trenér vytvářet podmínky, v nichž budou hráči moci dosáhnout na vnitřní odměnu – uspokojení z úspěchu a zábavu. v zásadě lze konstatovat, že vědomá motivace je méně efektivní než motivace nevědomá – tedy motivace, jejíž podstata tkví ve vytváření motivujícího klimatu, motivujících podmínek. Analýzou motivace podmiňující chování, které ústí v čin, je možno dospět k závěru, že se tento proces odehrává ve třech fázích: 1) fáze vzniku potřeby (motivu) 2) fáze boje motivů (rozhodování) 3) fáze realizace. Někdy může být motivace natolik silná, že je její působení kontraproduktivní a může vyvolat stres pramenící z úzkosti – z obavy, že nebude dosaženo úspěchu. Takový stres pak vyvolává řetězovou reakci příčinných souvislostí. Příliš vysoká úroveň nabuzení před sportovním výkonem má za následek úzkost. Úzkost zase zvyšuje svalové napětí. 22

Podle MARTENS, R. Úspěšný trenér. 1. vyd. Praha: Grada, 2006. s. 129.

45

Svalové napětí eliminuje přirozenost a uvolněnost pohybu. Strnulost pohybů zaměstnává mysl, která se nekoncentruje na hru, ale minimálně částečně se soustředí na způsob provádění pohybu. Úkolem trenéra tedy není jen hráče správně „nabudit“ na utkání, ale v případě evidentní úzkostlivosti „hypernabuzení“ snížit na požadovanou úroveň.

5

ZÁVĚR

Hlavním cílem této práce bylo specifikovat schopnostní a dovednostní spektrum požadavků kladených na kvalitní hru hráče ledního hokeje, přičemž zvláštní pozornost byla věnována speciálně pozici středního útočníka. Dílčími cíli práce pak byla (1) specifikace odlišností v dovednostech v různých fázích hry, (2) deskripce postupů směřujících k rozvoji vrozených schopností a získaných dovedností a (3) hodnocení stupně jejich vhodnosti pro různé věkové kategorie. Zpracování práce jak v rozsahu její teoretické části, tak i v rozsahu její části praktické se podařilo stanovených cílů dosáhnout. Na základě této práce lze uzavřít, že bez ohledu na to, jaké trendy panují v tom kterém období v ledním hokeji, jako vhodní pro zastávání postu středního útočníka se jeví hráči kreativní s vysokou mírou herní inteligence. Fyzické (somatické) a kondiční předpoklady jsou pak spíše charakteru doplňkového, jakkoli ani je nelze bez výhrady přehlížet, neboť moderní hokej je jako celek založen na vysokém stupni trénovanosti a provádějí herních činností jednotlivce ve vysoké rychlosti. Mezi charakteristické schopnosti a dovednosti prototypu středního útočníka lze – v návaznosti na systém hry a rozdělení úkolů mezi jednotlivé formace, jak jsou tyto aplikovány v daném týmu – zařadit zejména (nikoli výlučně): 

osvojení individuálních a kombinačních dovednosti,



zvládnutí taktického a emocionálního myšlení,



psychická odolnost a předvídavost,



sebevědomí a schopnost spolupráce,



dovednost kvalitní přihrávky a střely,



vysoká úroveň bruslení a fyzická kondice,



rychlé rozhodování a kvalitní realizace vzorců a šablon přesilové hry



odpovídající úspěšnost při vhazování.

46

Jako celkovou charakteristiku předkládané práce je možno uvést, že práce předkládá analyticko-deskriptivní ucelený pohled na charakteristické vlastnosti útočníka a středního útočníka zvláště, specifikuje schopnosti a dovednosti, které jsou pro moderního středního útočníka nezbytné, a nastiňuje možnosti jejich rozvoje v tréninkovém procesu a to nejen z hlediska fyzických vlastností, kondičního, ale i z hlediska technického, taktického a stranou pozornosti nezůstává ani psychická stránka sportovní výkonnosti.

47

Použitá literatura BUKAČ, L. Trénink jako příprava na sportovní a životní dráhu. Texty k semináři „Renesance tréninku mládeže“ konaného dne 3. 6. 2010 ve Sportovní akademii DOMYNO Praha. DOBRÝ, L. Sport mládeže v širších souvislostech. Texty k semináři „Renesance tréninku mládeže“ konaného dne 3. 6. 2010 ve Sportovní akademii DOMYNO Praha. DORFMAN, H. A. Coaching the Mental Game: Leadership Philosophies and Strategies for Peak Performance in Sports, and Everyday Life. 1. vyd. Lanham (USA): Taylor Trade Publishing, 2005. 362 s. ISBN 1-58979-258-0. DOVALIL, J. a kol. Výkon a trénink ve sportu. 1. vyd. Praha: Olympia, 2002. 336 s. ISBN 978-80-7033-928-2. FALÁŘ, J. Vliv prožitu na sportovní výkonnost. 1. vyd. Ústí nad Labem: Pedagogická fakulta UJEP, 2007. 50 s. ISBN 978-80-7044-959-2. GUT, K. – PACINA, V. Malá encyklopedie ledního hokeje. 1. vyd. Praha: Olympia, 1986. 574 s. ISBN: 27-010-86. HUBÍK, S. Hypotéza. 1. vydání. České Budějovice: Jihočeská univerzita, 2006. ISBN 80-7040-842-1. HUIZINGA, J. Homo ludens. O původu kultury ve hře. 1. vyd. Praha: Dauphin, 2000. ISBN: 80-7272-020-1. CHOUTKA, M. – DOVALIL, J. Sportovní trénink. 1. vyd. Praha: Olympia, 1987. 316s. KOSTKA, V. – BUKAČ, L. – ŠAFAŘÍK, V. Lední hokej (teorie a didaktika). 1. vyd. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1986. MARTENS, R. Úspěšný trenér. 1.vyd. Praha: Grada, 2006. 501s. ISBN 80-247-1011-0. MIKŠÍK, O. Psychologické teorie osobnosti. 1. vyd. Praha: Karolinum, 2003. 214 s. ISBN 80-7184-926-X. TÓTH, I.

a kol. Tréner ľadového hokeja. Vysokoškolská učebnica pre trenérov

špecializácie v ľadovom hkeji. 1.vyd. Bratislava: 2010. ISBN:978-80-970545-1-9. 240s.

48

Internetové odkazy http://www.nhl.com/ice/cs/news.htm?id=729453 http://novy.hokej.cz/tipsport-extraliga/player-stats/detailni?stats-menusection=faceoff&stats-filter

Příloha č. 1 Žebříček 14 nejlepších středních útočníků v NHL pro sezónu 2014/201523 Žebříček sestavili experti webu NHL.com Arpon Basu, Brian Compton, Corey Masisak a Dan Rosen. První místo ze seznamu každého z expertů bylo obodováno 14 body, druhé 13 a každá nižší pozice dostala vždy o jeden bod méně – až ke 14. místu za jeden bod. 1. Sidney Crosby (Pittsburgh Penguins) 56 bodů 2013-14: 80 zápasů, 36 gólů, 104 bodů; Crosby získal v červnu svou druhou Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče sezony a nebýt vleklých zranění, nejspíš by měl nad krbem ještě další dvě, čímž by se stal třetím nejčastějším držitelem této ceny v historii. Anketu NHL.com vyhrál s přehledem, všichni čtyři experti ho zařadili na první místo. Pokud zůstane zdravý, největší výzvou do nové sezony pro Crosbyho bude, aby si výkony ze základní části dokázal přenést do play off. 2. Jonathan Toews (Chicago Blackhawks) 51 bodů 2013-14: 76 zápasů, 28 gólů, 68 bodů; zatímco Crosby je považován za nejlepšího hráče světa, Toews je pravděpodobně nejvšestrannějším. Umí všechno a svou hrou i přístupem dokáže strhnout tým. Jako lídr je nejspíš ještě respektovanější než Crosby, dvakrát dovedl Blackhawks ke Stanley Cupu. Hart Trophy má však stále před sebou. 3. Anže Kopitar (Los Angeles Kings) 47 bodů 2013-14: 82 zápasů, 29 gólů, 70 bodů; ve dvou z posledních tří sezon byl Kopitar nejlepším útočníkem play off a dvakrát tak dotáhl Kings ke Stanley Cupu. Je podobně všestranný jako Toews a patří k nejlépe bránícím útočníkům na světě. 4. Jevgenij Malkin (Pittsburgh Penguins) 39 bodů 2013-14: 60 zápasů, 23 gólů, 72 bodů; Malkin už zažil lepší sezóny než dvě poslední, přesto v nich byl dle počtu bodů na zápas druhý hned za Crosbym. Ruský velikán má stále potenciál patřit mezi tři nejlepší hráče na světě. 23

Dostupné z http://www.nhl.com/ice/cs/news.htm?id=729453

49

5. Steven Stamkos (Tampa Bay Lightning) 38 bodů 2013-14: 37 zápasů, 25 gólů, 40 bodů; Stamkos není typickým centrem, není tvůrcem hry a má rezervy na vhazování i v bránění. Ze všech je ale nejlepší v zakončení. Pokud by se posunul doleva nebo doprava, zřejmě by se stal nejlepším křídlem na světě. 6. Patrice Bergeron (Boston Bruins) 33 bodů 2013-14: 80 zápasů, 30 gólů, 62 bodů; Bergeron vyhrál v poslední sezoně podruhé v kariéře Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka ligy a spolu s Toewsem a Kopitarem bude patřit k horkým kandidátům i v budoucnu. V Bostonu hraje až druhého centra za Davidem Krejčím, ale je považován za jednoho z nejstabilnějších a nejspolehlivějších hráčů NHL a má větší ofenzivní schopnosti, než se může zdát. 7. John Tavares (New York Islanders) 29 bodů 2013-14: 59 zápasů, 24 gólů, 66 bodů; Islanders rok od roku vylepšují soupisku a sezona 2014-15 by mohla být pro Tavarese zlomová. V její první den oslaví talentovaný Kanaďan teprve 24. narozeniny, před sebou má skvostnou kariéru. Úspěch týmu z Long Islandu bude záviset hlavně na jeho výkonech. 8. Ryan Getzlaf (Anaheim Ducks) 29 bodů 2013-14: 77 zápasů, 31 gólů, 87 bodů; Getzlaf skončil za Tavaresem, protože v hlasování žádného z expertů se na rozdíl od centra Islanders neobjevil výš než sedmý. Letos zakončil sezonu jako druhý nejproduktivnější hráč a byl nominován na Hart Trophy. S Corey Perrym tvoří asi nejlepší dvojici v NHL. 9. Claude Giroux (Philadelphia Flyers) 27 bodů 2013-14: 82 zápasů, 28 gólů, 86 bodů; Jaromír Jágr ho překřtil na "Malého Maria". Na startu minulé sezony se Giroux trápil, ale po špatném začátku slíbil, že se Flyers dostanou do play off – a dodržel slovo. Nakonec skončil jako třetí nejproduktivnější hokejista základní části a s Crosbym a Getzlafem byl nominován na Hart Trophy. 10. Pavel Datsjuk (Detroit Red Wings) 23 bodů 2013-14: 45 zápasů, 17 gólů, 37 bodů; zdravý Datsyuk je stále stejným kouzelníkem jako před lety. Tvoří hru, skvěle brání, v nájezdech má fantastické ruce. Pokud odehraje všech 82 zápasů, mohl by být v žebříčku centrů ještě výš. 11. Joe Thornton (San Jose Sharks) 14 bodů 2013-14: 82 zápasů, 11 gólů, 76 bodů; Tomáš Hertl měl štěstí, že ho po příchodu do San Jose postavili právě vedle tohoto muže. Thornton dokáže obracet zápasy ve prospěch svého týmu jako málokdo. Tvoří hru, patří k nejlepším nahrávačům a k velkým lídrům – přesto, že ho v létě vedení týmu zbavilo postu kapitána. 50

12. Tyler Seguin (Dallas Stars) 13 bodů 2013-14: 80 zápasů, 37 gólů, 84 bodů; Seguinova první sezona v Dallasu znamenala obrovský úspěch. Spolu s Jamiem Bennem táhl Stars do play off, v bodování NHL skončil čtvrtý. Po letním příchodu dalších hvězd Spezzy s Hemským by měl v příští sezoně vystřelit ještě výš. 13. Nathan MacKinnon (Colorado Avalanche) 6 bodů 2013-14: 82 zápasů, 24 gólů, 63 bodů; většinu nováčkovské sezony strávil MacKinnon na křídle, ale v příštím ročníku by měl zářit uprostřed útoku. S pukem je možná nejrychlejším hráčem světa. Přestože většinu sezony odehrál jako sedmnáctiletý, nasbíral v ní 63 bodů, což se kromě období mezi lety 1981 a 1987 povedlo v celé historii NHL jen dalším dvěma hokejistům: Crosbymu a Jeffu Skinnerovi. 14. Henrik Sedin (Vancouver Canucks) 5 bodů 2013-14: 70 zápasů, 11 gólů, 50 bodů; Sedin má za sebou nejhorší sezonu od výluky v roce 2005, z Vancouveru navíc odešel Ryan Kesler. Po boku však má stále bratra Daniela a k téhle tvořivé dvojici přibyl střelec Radim Vrbata. Švédský centr by měl jít nahoru a s ním celý tým.

51