ŠTĚPÁN KOPŘIVA Rychlopalba

Rychlopalba

ŠTĚPÁN KOPŘIVA Rychlopalba

© Štěpán Kopřiva, 2015 © Nakladatelství Crew s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7449-345-4

první

Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvo­la taky nebyla nic moc. Když v kreslené grotesce myšák Jerry bací kocoura Toma pánví, Tomovi z hlavy vyskočí legrační vejčitá boule. Téhle ženě vyskočil z hlavy mozek. Legrační moc nebyl. Pachatel ji musel udeřit pánví několikrát. A když říkám několikrát, myslím tak padesátkrát. Její lebka teď připomínala meloun, který někdo vyhodil z osmého patra. Své udělalo, že pánev byla drahá. To znamená těžká. Z ocele a litiny. Mohla vážit klidně i dvě kila. „Takovou pánev máme doma taky,“ poznamenal Holub. „Je dobrá.“ „Jo?“ řekl jsem. „Taky jsme se Zdeňkou uvažovali, že si podobnou pořídíme. Tuhle doporučuješ?“ „Vidíš ten kostičkovanej vzoreček? To je nepřilnavej povrch. Titanovej nebo co. A to červený kolečko veprostřed ti ukáže, když je rozehřátá. Magda mi s ní dělá stejky.“ „Tak dej bacha, ať ti s ní neudělá taky mozeček,“ kývl jsem k šedým stříkancům na podlaze. „Toho,“ prohlásil Holub, „se fakt nebojím.“ „Jo? Protože se milujete?“ Bylo těžké nebýt cynický; zvlášť po dnešním ránu. Ale snažil jsem se. „Ne, protože Magda by na takhle důkladnou práci neměla trpělivost. Flákla by mě jednou a tím by to haslo. Abys do někoho takhle bušil, musí ti ten člověk hodně ležet v žaludku.“

5

Holub se zamyslel. „No dobře, možná by mě praštila dvakrát. Nebo pětkrát.“ „Tohle ten pašík pojednal odpovědně, to je fakt,“ uznal jsem. „Asi důkladnej člověk.“ Důkladného člověka hlídali vedle v obýváku Richter a Slídová. Seděl na kožené sedačce, měl papuče, úhledně zastřižený knírek, prsty zažloutlé od nikotinu a nekontrolovaně se třásl. Manžel. Přesně podle statistik: v devadesáti pěti procentech vražd je pachatelem rodinný příslušník. Hoši od kriminálky těmhle případům říkají domácí zabijačka. „No jo: trénuj sílu, švih, staneš na stupních,“ vysmrkal se Holub. „Dobrá práce pravačkou.“ „Levačkou.“ „Co?“ „Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. A taky z který strany je hlava splácnutější.“ Ze skříněk nad kuchyňskou linkou nás sledoval bílý kocour a ostentativně si olizoval tlapky, aby dal najevo, jak moc si nad tímhle průšvihem myje ruce. Zřejmě převtělený Pilát Pontský. „Doufám, že jste to tady pořádně zdupali,“ ozvalo se za námi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste do kuchyně vůbec lezli?“ Otočili jsme se. Za námi stál tlouštík v džínách a bomberu. Podle toho jsem poznal, o koho jde. Na kriminálce nosí bombery skoro všichni; je to jejich neoficiální uniforma. Tlouštíka samotného jsem nikdy předtím neviděl – ale na tom nebylo nic divného. U moc vražd jsem zatím nebyl. „Zajišťujeme místo činu,“ hlásil Holub. „Než přijede výjezd.“ „Právě dorazil,“ píchl se tlusťoch palcem do prsou. „A rozhodně nepotřebuje, aby mu všechny stopy zahamtali dva uniformovaný platfusáci z místního.“ S vyšetřováky z OOK jsme obvykle vycházeli dobře – hlavně proto, že nás většinou skoro nevnímali. Tenhle tlusťoch byl výjimka. Vnímal nás až moc. „Tak dáte si už odchod, nebo co?“

6

Poslušně jsme se kolem něj protlačili do předsíně a nechali ho ovládnout místo činu. Zahlédl jsem Richtera, jak v obývacím pokoji postává nad manželem, palce zaháknuté za opasek, brigadýrku rozšafně pošoupnutou do týla. Vyměnili jsme si pohled; Richter ukázal očima ke kuchyni a jeho ústa bezhlesně vytvarovala slovo kokot. „Když jsem řekl odchod,“ vyklonil se ze dveří tlouštík, „nemyslel jsem nacpat se do předsíně, která je ještě menší než kuchyň. Jak se sem asi vejdou technici, až budou chtít sejmout daktylky a trasolky? Myslel jsem totální odchod. Z bytu. Z tohohle případu. Nemáte náhodou nějakou strašně důležitou práci? Třeba honit drbany, co kradou víka od kanálů, nebo tak něco? Nebojte, my si místo činu dokážeme zajistit sami.“ „To vidím,“ ukázal jsem. Pilát Pontský seskočil ze skříňky a za tlusťochovými zády lízal z podlahy rozstříknutý mozek. Tlusťoch se otočil. „Do hajzlu! Kšc! Ošklivá kočička! Běž do prdele!“ Šli jsme taky.

7

druhá

Služebna páchla. Jako obvykle: venku pršelo a z haldy dvaadevadesátkových bund na věšáku stoupal mokrý puch. Dřív jsme si po obchůzkách dávali mantly sušit do kamrlíku v přízemí, ale pak přišel befel, že každé místní oddělení musí mít reprezentativní přijímací místnost, a náš útulně zadubený kamrlík se proměnil ve světlou a moderní Potěmkinovu vesnici. A zápach ve služebně začal po každém dešti překračovat normy určené pro toxický spad. Šindelář s tím novým zobákem byli venku, takže jsme s Holubem zabrali stoly a začali zanášet do evidence naše BP/BPN. Zapsal jsem sotva dva pokutové bloky a už mi služba hodila na krk buchtu, co přinesla nalezenou peněženku. Holce mohlo být něco přes dvacet, měla černou patku, odřenou koženou bundu a místo kabelky takovou tu pletenou tašku přes rameno, ve které byste mohli ze zoo propašovat hrocha. Podle toho, jak se taška nadouvala, v ní už dva nebo tři byli. Dívka mi flákla peněženku na stůl a odmítla se posadit. Od pohledu typická hrdá nezávislačka, co má potřebu každému metnout do obličeje svou svobodomyslnost a morální nadřazenost; s policajty má zkušenosti hlavně z demonstrací a nelegálních technoparty, takže nevynechá jedinou příležitost, jak jim dát najevo své opovržení. „Kde jste ji našla?“ „V popelnici.“ Změřil jsem si ji.

8

„Co?“ zeptala se. „Nevypadáte jako…“ Okno. Nemohl jsem si vybavit, jaký je politicky korektní výraz pro kontejnerokopku. „Jako co?“ „Jako freeganka.“ Přece jen jsem si vzpomněl. „Vyhazovala jsem šlupku od banánu a ona ležela hned navrchu.“ Zřejmě kapsář začátečník. Obvykle je strkají do kanálu. Nebo házejí do Rokytky. „Dívala jste se do ní?“ „Jenom abych viděla, jestli je v ní občanka a tak.“ „A?“ „Je.“ Tužkou jsem peněženku otevřel. Občanka v ní byla. A opencard. A řidičák a karta VZP. Peníze pochopitelně žádné. „Tak jo,“ řekl jsem. „Dobře. My už ji právoplatnému majiteli předáme, spolehněte se. Děkujeme, slečno.“ Asertivně na mě zírala. „A to je jako všechno?“ „Za nalezenou šrajtofli se odměna nevyplácí, jestli myslíte tohle.“ „Neměl byste se mnou sepsat nějakej protokol nebo tak něco?“ „Já vám řeknu, jak to uděláme, slečno,“ mrkl jsem na ni. Zamračila se. „Já sice protokol napíšu, ale nebudu vás s ním zdržovat. Prostě do něj uvedu, že jsme peněženku našli na chodníku přede dveřma, a vás z toho vynechám. Nebudete tady muset ztrácet čas. Co vy na to?“ „Jo. Tohle jsem přesně čekala,“ zakývala hlavou. „Co?“ „Že se na to budete chtít vykašlat.“ Morální nadřazenost jí svítila z očí jako kužely dálkových reflektorů. „Že jste jenom další policajt, co je línej papírovat, takže se mě pokusíte zbavit a pak tu peněženku hodíte zpátky do popelnice. Nebo myslíte,

9

že nevím, jak to na takovejch fízlárnách,“ černě nalakovaný ukazovák pohrdavě opsal půlkruh za­hrnující celou místnost, „chodí?“ Neměl jsem dobrý den. Už od rána. Nebylo by divu, kdybych se namíchnul. Ale já se umím ovládat. Někdy. „Dobře,“ řekl jsem tak tiše, že jsem se skoro neslyšel. „Dobře. Jak si přejete. Sepíšeme protokol.“ Sepsali jsme protokol. Udělal jsem jí klavír, pro případ, že by na peněžence byly otisky prstů. Se svraštělým obočím si můj literární výtvor prostudovala. Podepsala. Vypadla. Díky tomu jsem v papírovacím maratonu nabral zpoždění. Navíc nám frajeři z pohotovostní jednotky přivezli dva bezďáky, se kterými jsme museli sesmolit „záznam o předvedení osoby k podání vysvětlení“ (a vzápětí je pochopitelně pustit, protože jsme na ně nic neměli – ale to samozřejmě péjáky netrápilo, ti dostávají čárky za počet zoufalců, které přitáhnou na oddělení, takže vesele odjuchali). Pak jsme byli těsně před střídáním směny s Holubem povoláni k životně důležitému zásahu (chytat na ulici králíky, co unikli své sklerotické majitelce ze sklepního kotce ve vysočanském činžáku, kde je chovala v rozporu se zákonem o ochraně zvířat, zákonem o veterinární péči a obecní vyhláškou). Takže ve chvíli, kdy se ostatní chlapi šli převléknout do civilu, ještě pořád jsem seděl za stolem a datloval do ETŘ svůj dnešní KEP: počet úkolů od operačního, počet najetých kilometrů, počet zpracovaných spisů a tak dále a tak podobně, všechny tyhle tabulky, jejichž vyplnění zabírá tři čtvrtě hodiny denně a které jsou pro boj s kriminalitou životně důležité. „Jdeš dneska do Klihovny?“ zastavil se u mě Šindelář. Klihovna byla hospoda, kam jsme občas po denní směně chodili; někdy se tam vyskytovali i hoši z libeňského oddělení, tu a tam z Jarova, čas od času z Lipanské. Pochopitelně se nejmenovala Klihovna, to se jí tak mezi lidmi jen říkalo.

10

Nezdvihl jsem hlavu od klávesnice. „Ne.“ „Má přijít Vláďa. Konečně se mu povedlo zmáknout tu měšťáckou prolongačku.“ „Hm.“ „Tak jdeš?“ „Ne.“ Šindelář zaklepal kloubem prostředníku o kraj stolu. „Ty seš dneska nějakej nenaloženej, co?“ „Já? Ne.“ „Nekecej. Zase jste se ráno pohádali se Zdeňkou, co?“ „Ne,“ řekl jsem. „Jak tě to napadlo?“ Pustili jsme se do sebe ještě během snídaně. Příčinou byla tentokrát špinavá lžička od kafe, kterou jsem nechal ležet na stole, místo abych ji okamžitě umyl a umístil do odkapávače. Ukázková manželská hádka: vyvrcholila tím, že Zdeňka švihla hrnkem do dřezu tak prudce, až mu ulomila ouško; já zase pro změnu cestou ven nakopl odpadkový koš a promáčkl mu bok. Čím déle spolu lidi žijí, tím rychleji se dokážou navzájem vytočit. Ještě že jsme zatím nekoupili tu pánev. Když jsem jel šestnáctkou místo do Klihovny domů a v duchu si sumíroval úvodní takty tradiční smiřovačky, uvažoval jsem, proč se na to vlastně nevykašlu. Proč se od Zdeňky prostě neodstěhuju. Děti nemáme. Dokonce ani psa. Čistě racionálně by to bylo nejlepší řešení. Vysvětlení, které se nabízelo, bylo tak prosté, až bylo ve svém důsledku komické. Protože i po všech těch letech svou ženu nějakým způsobem miluju. Trapas.

11

třetí

Byt byl temný jako Amenhotepova hrobka těsně před vyloupením. V předsíni visely na rozkládacím sušáku moje boxerky a ponožky; ve vzduchu se o sebe dřely chemické molekuly Arie­lu. Prokopnutý koš stál u stěny jako žebrající válečný invalida, který se snaží vypadat důstojně a uboze zároveň. Keramické rybičky zavěšené pod lustrem o sebe ťukaly s tichou výčitkou: Klap, klap. Klap. Zdeňka byla v ložnici. Už měla skoro sbaleno. Ne, tohle vážně nebyl dobrý den. „Co to děláš?“ zeptal jsem se. Idiotská otázka. To jsem přece viděl, co dělá, ne? Opouští mě. „To přece vidíš, ne?“ odpověděla moje žena. Telepatie – základ dobrého manželství. Až na to, že tohle dobré manželství mi právě vaporizovalo před očima. „To je přece… To je úplně…,“ prohlásil jsem. „Nemůžeš jen tak… To… Teda…“ Nevšímala si mě a skládala na posteli bavlněné tričko. „Já vím, že jsme se ráno zase tak trochu… ale o nic nešlo. Ne? O nic důležitýho. Bylo to… jako obvykle.“ Uhladila tričko dlaní, položila ho do kufru. Jak se předklonila, spadl jí pramen vlasů do obličeje. Zastrčila ho za ucho. „No právě.“ „Co – no právě?“

12

„Právě že to bylo jako obvykle. Že vlastně nešlo o nic důležitýho.“ „Hele… Nebuď kryptická.“ Zaklapla víko kufru a opřela se o něj pažemi. Chvíli jen tak stála. Neotočila se. „Ne,“ sdělila pak reprodukci Schikanederova Maltézského náměstí v mlze. „Nevěřím, že to nechápeš. Tak blbej přece nejsi. Nemluvím v šifrách. Ty to jenom tak děláš, abys mě zase vytočil. Ale to se ti nepovede.“ Námitku, že každá žena neustále mluví v šifrách, jsem dospěle spolkl. „Smiř se s tím, že jsem opravdu tak blbej, jak vypadám. A to, že mě opouštíš kvůli jedný špinavý lžičce od kafe, považuju za tak absurdní, až se mi nechce věřit, že to myslíš vážně.“ Konečně se otočila. Pohled byl zelený a soustředěný. Pihy nad kořenem nosu organizované do vycentrovaných hvězdokup. „Tak za prvý tě neopouštím. Jenom myslím, že bysme si měli dát menší pauzu. Abysme si od sebe odpočinuli. A rozmysleli se, co a jak.“ Čili mě opouští. Zas až tak blbej, abych nerozuměl těmhle kódům, jsem nebyl. „A za druhý nejde o nějakou blbou lžičku od kafe. Nejde o důvod. Jde o frekvenci. Nejde o to, o co se hádáme, ale jak často se hádáme. My spolu už totiž jiným způsobem nekomunikujeme.“ Jakmile ženská začne používat slovesa jako komunikovat, víte, že jste opravdu v loji. „Nebuď hysterická.“ Byla hysterická asi jako Karpov při Lidické simultánce. „Všichni se občas hádají,“ namítl jsem. „My se nehádáme občas,“ řekla. „My se hádáme furt.“ „Nehádáme se furt.“ „Dobře – furt ne. Jenom když jsme spolu v jedný místnosti.“ „Přeháníš. Tak často se nehádáme.“ „Hádáme.“

13

„Nehádáme.“ „Hádáme.“ „Nehádáme.“ „Hádáme se i teď.“ „Máme na spoustu věcí rozdílný pohledy. Vyměňujeme si názory. Diskutujeme. Argumentujeme.“ Odfrkla si. „Můj pohled je, že mám toho diskutování dost.“ Popadla držadlo a s bouchnutím stáhla kufr z postele na zem. „Fakt ne. Mám pocit, že jestli strávím ještě jedinou další minutu dohadováním se s tebou o ptákovinách, regulérně se zcvoknu.“ Pomalu mi začalo docházet, že je to doopravdy. Že jestli něco neudělám, opravdu mě opustí. „Nemůžeš odejít,“ řekl jsem. Soustředěný zelený pohled. „Nemůžu? Proč?“ Protože tě miluju. Dělej. Řekni jí to. „Protože platíme na tenhle byt manželskou hypotéku.“ Vole. „Něco s tím uděláme. Můžeme ji převést na tebe. Nebo můj právník zařídí postoupení dluhu.“ „Tvůj právník?“ Podívala se na mě téměř soucitně. „Myslím, že bysme měli počítat s možností, že jestli se to mezi náma nezlepší, tak se rozvodovejm právníkům nevyhneme.“ Což znamenalo, že právníka už má. V mozku jsem měl pusto a prázdno. Vyprázdněno. Mrtvo. Zazvonil jí mobil. Zvedla to. „Ano, jistě. Hned jsem dole.“ Upustila samsunga do kabelky a obrátila se na mě. „Taxík je tady. Pomůžeš mi dolů s kuframa?“ „Nemůžeš odejít,“ řekl jsem. Hvězdokupu pih nad nosem proťala netrpělivá vráska: „Naposledy: proč ne?“ Řekni jí to. No tak.

14

Řekni jí, že ji miluješ. „Protože nemáme předmanželskou smlouvu,“ řekl jsem. „A ty vyděláváš víc. Najmu si taky právníka a stáhnu tě o prachy. Proděláš na tom bombarďáky.“ „Ne,“ odpověděla. „Nepovede se ti mě vytočit. Dneska ne.“ Když kolem mě procházela, chytil jsem ji za ruku. Za předloktí, kousek nad zápěstím. Těsně pod puntičkářsky ohrnutou manžetou košile. To, že jsem to udělal, mě překvapilo stejně jako ji. „Pusť,“ řekla mírně. Díval jsem se na své prsty, jak obemykají její předloktí. Rychlý tep pod mou dlaní. Bledá pleť. Chmýří světlých chloupků. Miloval jsem ji. Pustil jsem ji. Na předloktí na okamžik červeně zasvítily otlačky mých prstů; zmizely tak rychle, že se mi doslova vypařily před očima. Jako kdyby mezi námi nikdy nebyl žádný kontakt. „Pomůžeš mi snést dolů teda ty kufry, prosím tě?“ řekla a vyšla z ložnice. Dokonce i kdybych se dokázal vymáčknout, dokonce i kdybych to uměl vyslovit – k čemu by to bylo? Někomu při rozchodu říct, že ho milujete… to už nic nezmění. To nás tak akorát zblbly romantické filmy a jejich bleskové katarze před závěrečnými titulky; díky tomu si naivně myslíme, že to jde. Vzal jsem kufry, snesl je před dům, naložil do taxíku a díval se, jak má žena odjíždí. Civilizovaný rozchod. Takový hnus. Pak jsem udělal to, co udělá každý své cti dbalý chlap, když mu zkrachuje manželství. Šel jsem do hospody.

15

čtvrtá

Když do Klihovny vstoupí neštamgast, na první pohled nepo­zná, že se ocitl v policejním lokále. Na stěnách nevisí zkřížené tonfy, servírka nepoužívá místo účtenek bépéčka a na záchodě se nekšeftuje s čerstvě nafasovanými čerňáky. Nebo alespoň ne moc často. Možná si dotyčný neštamgast ale povšimne, že mezi návštěvníky se vyskytují dvě výrazné skupiny: hranatci s vylepanými lebkami (to jsou ti, co to ještě pořád žerou a ve skrytu duše sní o tom, že se jednou dostanou k zásahovce) a pupkatí strejcové s lhostejnýma očima (to jsou ti, co opouštějí službu přesně s úderem poslední hodiny směny, ani o sekundu později – takzvaní hodináři). No a pak jsme tu my ostatní. Nepatříme do skupiny číslo jedna a z posledních sil se držíme, abychom nespadli do dvojky. Už to trochu flákáme, ale ještě pořád ne úplně: ještě se pořád tu a tam dopustíme práce navíc, ještě pořád se snažíme držet ve formě a chodíme na střelnici i do posilovny. Ještě pořád jsme úplně nerezignovali. Sem patřím já – i Šindelář. „Já věděl, že přijdeš,“ oznámil mi samolibě, když jsme se srazili u nálevního pultu (klasického, socialistického, chromovaného). „Já věděl, že zaskočíš aspoň na jedno.“ „Zaskočit na jedno je společensky naprosto přijatelný,“ ubezpečil nás chlápek po levici. „To z člověka ještě nedělá alko­holika.“ Měl brýle vysokoškolského profesora, rozedranou péřovku a džíny se zaschlými fleky moči. Frňák byl pórovitý a rudý jako přezrálý klaunský nos. Docela mě překvapovalo, že ho některý z úzkoprsejších kolegů ještě nevynesl v zubech.

16

„Jasně,“ řekl jsem. „Jenom na jedno. Na jedno ferneto,“ upřesnil jsem směrem k výčepnímu. Čepoval Spejbl, ačkoliv jsem si bůhvíproč zafixoval, že tu tenhle týden má být Hurvajz. „Copak? Něco slavíme, pane inspektore?“ Spejbl nám všem říkal pane inspektore. Tipoval jsem to na zhoubný vliv wallaceovek. „Vánoce.“ „V lednu? Netušil jsem, že jste pravoslavnej.“ Nalil mi panáka rychlým, přesným kmitnutím zápěstí. Hodil jsem ho do sebe a rovnou mu štamprli vrátil. „A levoslavnej taky.“ Podíval se mi do obličeje a dalšího vtipného komentáře se zdržel. Opět kmitlo jeho – a vzápětí i mé – zápěstí: černá kapa­ lina mi prolétla hrdlem jako hořký ulepený blesk. Jazyk mi znecitlivěl. Na tohle jsem nebyl zvyklý. „Hách,“ udělal jsem. Šindelář si dal záležet, aby jeho hlas zněl žoviálně a nedbale. „Děje se něco?“ „Ne, proč?“ odpověděl jsem a ukázal Spejblovi, aby mi znovu nalil. „Dát si tři fernety během jedný minuty je přece společensky přijatelný. To z člověka ještě nedělá alkoholika.“ „No, ale nic by se nemělo přehánět,“ pravil moudře muž po levici, škytl a decentně ublinkl žlutý kecanec na mikinu CHARLES UNIVERSITY: I HAD MY FIRST ERASMUS IN PRAGUE. Ožral jsem se programově a rychle. Během tři čtvrtě hodiny jsem byl na šrot: na zbytek noci mám jen velmi matné vzpomínky. Svět se rozpil do rozmazaných šmouh, zvuky se gumovitě proplétaly, obličeje na mě vyplouvaly ze zborcených perspektiv a cosi do mě vehementně hučely; Šindelář si stěžoval na Slídovou, že je normální magor, že by pořád někoho jenom tloukla, někdo mě přesvědčoval, že určitě musím vzít ten melouch v ochrance investičního bankéře, že jsem na to jako dělanej, a někdo jiný (nebo to byl ten samý?) mi zádumčivě tvrdil, že jsme spolu chodili do školy a že jsem byl jeho nejlepší kamarád.

17

Byl jsem hlučný a vtipný a ostatní byli také hluční a vtipní a to, že mě opustila manželka, byla ta nejlegračnější věc na světě. Probudil mě ve čtyři patnáct ráno tlak v močovém měchýři. Což bylo dobře, protože jsem si zapomněl nastavit budík a v šest jsem měl nástup na směnu. Spal jsem na Zdeňčině polovině postele s jejím polštářem v náručí; svíral jsem ho, jako bych ho škrtil. Byt byl tichý a studený. Škobrtavě jsem se doploužil na záchod. Trefit se do mísy bylo jako navlékat nit v pozdním stadiu parkinsona. V hlavě jsem měl tankodrom a jazyk potažený něčím, co zřejmě byly varaní šupiny. Na člověka, co včera prohlašoval, že byl na základce můj nejlepší kamarád, jsem si ani nevzpomněl. Ale on to tak pochopitelně nenechal.

18

pátá

Honza Lohinský bydlel v panelákovém elku z osmdesátých let, v tom, co je vidět po pravé straně, když jedete Koněvkou směrem na Ohradu. Roh Roháčovy a Blahoslavovy. Vybavení jeho bytu vypadalo, jako by mu ho přidělili i s bytem v těch osmdesátkách: nábytková stěna s prosklenými vitrínami a rohová sedačka. Chyběla už jenom miska s gumovým ovocem. Zato Lohinského manželka nevypadala jako z osmdesátých let ani trochu. Vypadala jako ze sedmdesátých. Rovné hnědé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou, černě orámované oči, těsný rolák, džínové zvony. Byla starší než Honza, odhadoval jsem, že jí bude mezi čtyřiceti a padesáti; a razila teorii, že když to ona sama odmítne brát na vědomí, ostatní se budou muset přizpůsobit. Měla špičatý nos, pevný stisk ruky a chladný pohled. Má přítomnost se jí očividně nezamlouvala. Asi jsem nebyl dost ret­ro. Honza působil tím samým dojmem jako většina přátel z dětství, které jste dlouho neviděli: máte pocit, jako kdyby někdo toho malého kluka, na něhož se vzdáleně pamatujete, vzal a utopil v sádlovém golemovi. Zavalité tělo, vejcovitá holá hlava, kulatá ramena a povědomé rysy rozválcované do obličejové masky. Rozpinkávací kolo návštěvy se neslo ve valčíkovém rytmu nostalgie – vzpomínání na dávno poztrácené spolužáky i učitelky. Ani jeden z nás se slovem nezmínil o tom, že se Honza skoro po čtvrt století vynořil v Klihovně s očividným úmyslem mě o něco požádat – a když se mu to nepovedlo (protože

19

s tím úporně rozjařeným ožralou nebyla toho večera rozumná domluva), neváhal zvednout telefon a pozvat mě na návštěvu, na kterou prostě musíš přijít. A já jsem ho nedokázal odmítnout; ten tón jsem znal až příliš dobře. Urputně nenucený hlas člověka, který vyčerpal všechny možnosti. Jasně, mohl jsem ho poslat do háje. Ale jak bych si pak připadal? Takže jsem dorazil. I když přiznávám, že jsem se obával nejhoršího. Prezentace Herbalifu. „Něco bych od tebe potřeboval.“ Řekl, když jsme se sentimentálně vybouřili, rozvalili se na sedačce a dvanáctiletá chivaska (půllitrovka v Tescu v akci za satanistických 666,–) klouzala hrdlem. „U-hm,“ vyjádřil jsem se. „Připadám si sice jako totální slizoun – neviděli jsme se přes dvacet let a já ti pak zavolám, jenom když něco chci, ale…“ Nic jsem na to neřekl. Jeho manželka taky ne. Nedíval jsem se na ni, ale periferním viděním jsem vnímal, jak sedí na okraji pohovky, záda rovná jako pravítko, a kouká se stranou – úplný model k malířské studii Odmítavý postoj . Nesouhlasila s tím. Nechtěla, abych sem chodil. Nechtěla, aby mě Honza o něco prosil. „Jenže já už fakt nevím, co mám dělat. Už mě nic nenapadá. Možná je to úplná kravina a ty mě pošleš do hajzlu, ale myslel jsem, že když seš u těch policajtů, že bys mi možná mohl nějak…“ „Vidíš, tohle,“ řekl jsem lehce a vůbec, vůbec ne policejně. „Na to si vlastně přišel jak?“ „Na co?“ „Na to, že jsem ve službě.“ Svraštil obočí. „Někdo to říkal v naší třídě na Spolužácích.“ „Na Spolužácích?“ „Spolužáci.cz. Máme tam třídu. Lidi tam docela přispívají. I když teda hlavně takový, do kterejch bys to zamlada moc neřekl. Je fakt zvláštní, se kterejma typama nejvíc cvičí sentiment.

20

Tam jsem na tebe taky sehnal kontakt. Přes Kamila. Že prej jsi ho zval, aby se někdy stavil v tý vaší hospodě. Že prej jste na sebe náhodou narazili. Zastavil jsi ho za rychlost.“ Zastavil a nechal jet. Dokonce jsem si od něj ani nic nevzal. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Dobře. Takže Spolužáci. No, pořád to asi nebylo tak potupné, jako kdyby mě našel přes Facebook. Můj spolužák.cz mezitím rozjel další kolo sebedrásání. „Hele, já chápu, jak je to trapný, celá tahle situace…“ „Honzo,“ řekl jsem. „No?“ „Přestaň chodit kolem horký krupičný a vybal to.“ Ušklíbl se – napůl úlevně, napůl hořce. „Sorry. Trochu blábolím, co?“ „Zas tak strašný to není,“ řekl jsem. „Tak o co jde?“ „Pamatuješ na moji ségru?“ „Matně.“ Měl jsem pocit, že mohla být tak o dva nebo o tři roky mladší než Honza; na rozdíl od svého uřvaného a hyper­ aktivního bratra to byla tichá, drobná holčička, co se po chod­ bách školy pohybovala bezpečně ukrytá v chumlu šprtek. Hezky kreslila. „Jak se má?“ „Je v Bohnicích.“ Je zajímavé, že Je v Bohnicích  nikdy neznamená Bydlí tam na sídlišti. „Co jí je?“ „Doktoři říkají, že to není přímo duševní choroba. Říkají, že je to porucha osobnosti.“ „Jakej je v tom rozdíl?“ „Nemám ponětí. Ale prej tím trpěla roky… I když mně přišlo, že vypadala úplně normálně. Je teda pravda, že jsme se poslední dobou moc nevídali, ale… když jsme k nim přišli na Hod boží, nebo když dorazila s Bárou na moje narozky, působila, že je v pohodě.“ „Kdo je Bára?“

21

„Její dcera. Moje neteř.“ „Aha.“ „Proto to pro nás byl úplnej šok. Nikdy bych nevěřil, že je něco takovýho možný. Aby se někdo choval naprosto příčetně, a ve skutečnosti byl takhle… Řeknu ti, byli jsme z toho dost hotoví, když… Když ji zatkli.“ Čím dál tím líp. „Za co?“ „Týrání svěřený osoby. Ona…,“ odkašlal si, zatěkal očima. „No, ubližovala Báře.“ Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Paragraf 198 trestního zákoníku, odstavec 1. „Jak?“ zeptal jsem se. Honza vzal z konferenčního stolku svou whiskovku a napil se. Jeho žena se stále dívala stranou. Honza přes okraj sklenice zamumlal: „Úmyslně ji infikovala nemocema. Podle všeho se to táhlo několik let.“ Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin na nejméně dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. Odstavec 2. „To je mi líto,“ řekl jsem. Byla to pravda… a nebyla to pravda. Ano, bylo mi to líto, protože každý, kdo něco takového slyší, pocítí lítost úplně automaticky. Nicméně jsem něco podobného přece jen vídával častěji než ostatní lidi. O dost častěji, abych byl přesný. Dokonce tak často, až byste se možná divili. A když něco vidíte často, tak si na to vaše psychika zvykne. Bez ohledu na to, jak hrozné to je. Jakmile za sebou máte první třicítku dětí s cigaretovými popáleninami na pažích a pruhy mokvavého masa na zádech, naučíte se to brát s odstupem.

22

Protože jinak byste nemohli dělat svou práci. Nikdo nestojí o policajta, který místo aby pomohl oběti, jí začne vzlykat na klopě, jak je to strašně smutné a jak jsou lidi oškliví. A částečně vám to začne připadat normální. Jako další věc, kterou lidi běžně dělají. Každý otupí. „Jak to, že se na to nepřišlo dřív?“ hodil jsem si do úst slanou křupku. „Ty nemoci musely přece vykazovat nějakou divnou křivku, ne? Jak to, že to nezačalo bejt podezřelý jejímu otci? Nebo babičce, když teda vy jste je vídali tak málo? Eventuálně dědečkovi? Dětský doktorce na obvodním středisku? Učitelce? Prostě někomu?“ „Ségra je rozvedená… a Bářin otec o dceru nikdy nejevil moc zájem. Za všechny ty roky si ji na víkend vzal jen párkrát. Ale já se mu nedivím, měl plný ruce práce s tím, jak se mezitím musel dvakrát oženit a dvakrát rozvést, vyhejbat se placení alimentů a všechny prachy strkat do těch svejch kravin. Naši už nežijou. A doktorka… pochop, ty jako doktor předpokládáš, že za tebou budou chodit lidi, který mají opravdu problém a chtějí pomoct. Nepodezříváš je, že si ty choroby úmyslně vyrábějí. Navíc ségra jí nedala moc šanci.“ „Jak to?“ „Vystudovala zdrávku. Pracuje jako zdravotní sestra. Ostatně proto taky Báře nebylo divný, že jí ty injekce píchá sama.“ „Ona jí píchala injekce?“ Obvykle to míchají do jídla nebo do pití, je to jednodušší. „Kolik tý holce vlastně je?“ „Dvanáct.“ „A to ji ve dvanácti vážně ani na chvíli nenapadlo, že tady něco smrdí?“ „Proč? Olga ji takhle kurýrovala celej život. Proč by jí neměla věřit? Byla to přece její vlastní máma.“ „Jasně.“ Napil jsem se chivasky, abych zahnal hořkou pachuť. „No a na to Bára taky dojela.“ „Je mrtvá?“

23

(Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.) „To se neví.“ To dávkování informací očním kapátkem už mě začínalo trochu štvát. „Neví? Jak to, že se to neví? Buď je mrtvá, nebo není.“ „Neví se to, protože ji nemůžou najít,“ odpověděl Honza klidně. „Když policajti přišli Olgu zabásnout, Bára v domě nebyla. Ani nikde jinde. Hledali ji všude. Celkem důkladně. Celostátní pátrání, rojnice v lesích, detektory, psi… Bez výsledku. Nikdo neví, co s ní sestra provedla. Nic z ní nedostali. Tvrdí, že si na nic nepamatuje – a nejhorší je, že podle doktorů je to zřejmě pravda. No a jelikož se to stalo už před tři čtvrtě rokem…“ Pokrčil rameny. „Policajti ti to sice natvrdo neřeknou, ale je jasný, že ji považujou za mrtvou. Doktoři, co sestru léčí, taky.“ Bohužel jsem se nemohl brutálně zeptat A ty?  – přestože to byla klíčová otázka. Od ní se totiž odvíjelo, z čeho se tady budu muset vyvlíknout. Vážně jsem doufal, že po mně nebude chtít, abych začal hledat dvanáctiletou holku, nad kterou se zavřela voda skoro před rokem a kterou nedokázala najít armáda četníků s detektory, psy a přístupem do celostátních médií. Když to nedokázali oni, jak bych mohl já? Nejsem přece žádný detektiv. Jsem obyčejný pořádkář. Nemám nejmenší ponětí, jak vypátrat nezletilou pohřešovanou osobu. Píšu pokuty, kontroluju občanky, mlátím drba­ny. Víc po mně nechtějte. „Dobře,“ řekl jsem. „Takže… Hm. É… Hele, můžu mluvit na rovinu?“ Postavil svou sklenici na stolek tak jemně, že to ani necvak­lo. „To by dost pomohlo.“ „Podívej, mně je samozřejmě líto, co vaši rodinu postihlo… Určitě to nemáte lehký, to je mi jasný. Ale,“ podrbal jsem se na čele, „musím přiznat, že moc nechápu, jak bych ti mohl pomoct.“

24

„To je jednoduchý,“ začal Honza – a jeho manželka okamžitě řekla: „Udělám vám kafe.“ Vstala a odešla. Definitivní demonstrace nesouhlasu; záda držela tak rovně, jako by jí páteří procházel ocelový prut. Honza se po ní roztržitě ohlédl a pak se obrátil zpátky. „Hele, buď v klidu – nemyslím si, že Bára žije a že ty bys ji mohl najít.“ „Fajn.“ Překvapilo mě, jak hodně se mi ulevilo. „Neboj, v tomhle jsem realista. Žádný falešný naděje si nehejčkám. Vím, že po takový době je šance minimální. Neupínám se k nějaký naivní představě, že je celou dobu zavřená někde ve fritzlovskym sklepě, to fakt ne.“ „Chápu.“ „Navíc vím, že seš jenom obyčejnej pochůzkář.“ „Přesně.“ „A že s těmahle věcma nemáš nejspíš žádnou zkušenost. Ale…,“ Honza se zavrtěl, „… říkal jsem si, jestli třeba někoho neznáš. Jestli nemáš konexe na kriminálce nebo tak. Jestli nevíš o někom, kdo se v těchhle věcech vyzná a kdo by mi mohl pomoct.“ Vybavil se mi tlouštík ječící na mozkožravou kočku. „Já tam moc kontaktů nemám.“ „Hele, jsem připravenej mu i něco šoupnout. Jako bokem, jasný? I když nic nenajde. Jenom za to, že se tím bude zabejvat.“ Super. Takže nejenže lidi podmazávají doktory, aby je pořádně vyšetřili, ale teď už uplácejí i detektivy, aby jejich případ neodflákli. Nádhera. Klapla klika, zavoněla káva, na stolku přistál tác. Jeden šálek putoval ke mně, druhý k Honzovi; manželka se posadila, ohnula pravou nohu a strčila si bosé chodidlo pod levé stehno. Sama si kafe neudělala. Ale zřejmě si v kuchyni něčeho cvakla. Když se předtím nahnula nad stůl, z jejího dechu to peprmintově zavonělo. Zalovil jsem v cukřence a bridžové kostky nažbluňkaly do hnědé pěny, jako když bombardér otevře pumovnici. „No budiž. Dejme tomu. Ale nechápu jedno: když si myslíte, že je Bára

25

mrtvá, tak co po tom imaginárním detektivovi vlastně požadujete?“ Honzovi se nechtělo s barvou ven. Možná si na poslední chvíli uvědomil, jak to bude znít: blbě. Dlouho míchal kávu a ještě déle ťukal lžičkou o okraj šálku, až to vypadalo, že mi odpověď vysílá v morseovce. Poprvé jsem si všiml, jak vypadá unaveně – a najednou mi ho bylo líto. Dokázal jsem se vcítit do jeho postavení. Všichni známe tu bezmoc, když to někdo z našich blízkých schytá a my mu nemůžeme nijak pomoct. Ať už je to dopravní nehoda, nebo nemoc – všechno se v nás svírá a trhá, celé tělo vibruje nutkáním něco udělat… a přitom víme, že není v našich silách cokoliv změnit. Ani jsem si nedokázal představit, jaké to musí být, když jde o násilný čin spáchaný na dítěti. Ale chápal jsem, že něco takového může člověka dohnat k těm nejnesmyslnějším reakcím. A nejabsurdnějším plánům. To nejmenší, co jsem pro Honzu mohl udělat, bylo vyslechnout ho. Až teda bude něco říkat. Seděl jsem, usrkával kafe a poslouchal cinkání Honzovy lžičky. Konečně doťukal lžičkou a zvedl ke mně oči. Nadechl se. „Myslím si, že je v tom nějaká levárna.“ „Levárna?“ řekl jsem. „V jakym smyslu?“ „V tom smyslu, že to celý neproběhlo tak jednoduše, jak to vypadá. Že je v tom ještě někdo. Někdo, kdo ségrou manipuloval, kdo zneužil její duševní poruchy, kdo ji… no, asi ne přímo nutil, ale rozhodně utvrzoval a povzbuzoval v tom, aby Báře ubližovala.“ „Proč?“ „Co?“ „No proč si to myslíš? Na základě čeho?“ Pomalu lžičku odložil; tak opatrně, jako by se najednou proměnila ve skleněnou pipetu. „V krabici, kam si Olga schovávala důležitý papíry, našla kriminálka nepodepsanej dopis. Ten, kdo

26

ho psal – nebo to může bejt klidně taky ta, to není ze stylu jasný –, v něm Olgu přesvědčuje, že postup, na kterym se dohodli, je správnej, že v týhle situaci už citovej model matka-dcera neplatí, že to musí vydržet, ať se děje, co se děje… a tak podobně. Prostě na ni tlačí, aby v mučení Báry dál pokračovala. Naprosto odpornej výplach mozku, ze kterýho se člověku zvedá žaludek.“ „Hm.“ Promnul jsem si prsty. „A co na to vyšetřováci?“ Trhnul rameny. „Ten člověk, co to psal, byl samozřejmě vyčuranej. Dával si bacha. Není tam nikde přímo napsaný píchej svý dceři jednu injekci za druhou a pak ji zabij. Je to formulovaný obezřetně. Neurčitě. Takže detektivové tvrděj, že ten dopis není dostatečně průkaznej, že se může vlastně týkat úplně čehokoliv a že s tím, co se stalo Báře, nemá žádnou souvislost. Navíc by to podle nich ani nedávalo smysl. Jakej by kdo mohl mít zájem na tom, aby duševně narušená matka tejrala vlastní dceru? Podle nich to postrádá logiku.“ „Ale je ti jasný,“ řekl jsem opatrně, „že v tomhle mají pravdu? Proč by to někdo dělal?“ Honza se mi podíval do očí. „To nevím.“ Bylo mi jasné, co řekne, ještě než to vyslovil. „Ale chci toho zmrda najít.“

27

šestá

Den nato jsem vyrazil za Zdeňkou. Její rodiče měli domek na Jahodnici. Osedlal jsem si na Palmovce autobus, a zatímco bral Spojovací útokem, hloubal jsem, co své potenciální exmanželce řeknu. Bylo mi jasné, že tohle bude ta pověstná Zásadní Rozmluva O Budoucnosti Našeho Vztahu. Oba jsme už vychladli, všechno si promysleli, já nebudu zaskočený nečekaným zvratem a nebudu zmateně blekotat. Tedy pokud budu mít nachystaná ta správná slova. Jenže jaká? V hlavě se mi za ty čtyři dny naštosovaly desítky scénářů. Všechny možné žánry: od romantických cajdáků až po katastrofické thrillery. Když jsem zvonil u branky s fotografií rozkaceného jezevčíka a unifikovaně žertovným nápisem Tady hlídám já!, ještě pořád jsem nevěděl, jakou taktiku zvolím. K tomu, abych se rozhodl, bych potřeboval poněkud delší autobusovou trasu. Asi tak přes jižní pól. Nad vchodem se automaticky rozsvítilo světlo, za kosočtvercovými výplněmi z bublinkového skla se mihl stín. Tchán vyšel ven. „No to jsou k nám hosti!“ Nedokázal jsem poznat, jestli to myslí ironicky, nebo výhrůžně, nebo jak. Jeho tón byl zcela nečitelný. Byl to rozložitý vazoun, který celý život pracoval jako projektant vzduchotechnických jednotek. Vzhledem k jeho spotřebě cigaret mě občas napadlo, že by jedno osobní odsávání

28

mohl navrhnout i sám pro sebe. Vsadím se, že jeho taky – od té doby, co byl v důchodu, musel kouřit na balkoně. Někdy mi přišlo, že tam tráví většinu dne. I teď, sotva udělal první krok po betonové cestičce, okamžitě zalovil v kapse svetru a cvakl zapalovačem. Zdeňčini rodiče mě měli rádi. Což jsem moc nechápal. Měli totiž plné právo brblat nad tím, že si jejich dcera se svým magisterským diplomem z historické sociologie vzala obyčejného pořádkáře. Nenamlouval jsem si, že by je obměkčilo těch pár semestrů z lingvistiky a kulturní antropologie, které jsem stihl absolvovat, než mě postupně vyrazili ze tří vysokých škol a já se dal k policajtům (podle mých rodičů za tím byl nedostatek ambicí, podle docenta Valenty zase intelektuální lenost – vyberte si). I tak se ale Zdeňčini rodiče k našemu vztahu vždycky stavěli extrémně vstřícně. Dokonce nás všemožně podporovali: půjčili nám na byt, velkomyslně mávali rukou nad datem splátky a chápavě přikyvovali, když jsme jim vysvětlovali, že dítě chceme posunout na dobu, až mě povýší do lepší finanční pozice (což se pořád nějak nedělo). Tchán mě za ty roky, co jsme spolu hrávali šachy, dokonce nechal dvakrát vyhrát. (Nedělal jsem si iluze, že bych ho doopravdy porazil. Jak jsem mluvil o tom Karpovovi a Lidické simultánce? Zdeňčin otec s ním remizoval.) Prostě se ke mně celou dobu chovali až nezvykle přívětivě. S tím teď bude pochopitelně konec. Tchán došel k brance, zachrastil klíči a odemkl. Dým mu stoupal z hlavy jako z probuzené Krakatoy. „Tak tebe jsme tu dneska vážně nečekali. Co potřebuješ?“ Pořád ještě zněl absolutně neutrálně. „Chtěl bych mluvit se Zdeňkou.“ Překvapeně se na mě podíval – a mně to okamžitě došlo. „Není tady,“ konstatoval jsem. „Jasně že není. Co by tu dělala?“ Jeho hlas konečně přestal být neutrální; vloudilo se do něj znepokojení. „Děje se něco? Je všechno v pořádku?“

29

Věděl jsem, co bych měl udělat: říct, že se nic neděje, že jsem ji tady měl jenom vyzvednout, ale že jsme se asi špatně domluvili, otočit se na patě a co nejrychleji zmizet. Když jim to neřekla vlastní dcera, ode mě by se to dozvědět neměli. (Kromě toho – neznamenal fakt, že to ještě nesdělila rodičům, že si svým rozhodnutím není úplně jistá? Že si to ještě vážně rozmýšlí?) Věděl jsem, co bych měl udělat, ale neudělal jsem to. Zdeňčin otec by mi to nesežral. Nebyl to žádný blbec. Remizoval s Karpovem. Navíc jsem se přece nemohl jen tak vypařit a nechat je tam sedět s pytlem čerstvých otazníků, vynervované, co se to vlastně děje, a s těmi nejčernějšími představami – že se jejich dcera ztratila nebo co vlastně. To by nebylo moc férové. „Jestli je všechno v pořádku?“ opakoval jsem. „No, ne tak úplně.“ Tchán odcvrnknul čerstvě zapálenou cigaretu přes plot; zazářila jako padající ruský satelit v atmosféře. „No tak asi pojď dovnitř, ne?“ Šel jsem za ním po betonové cestičce a pokoušel si namluvit, že je to vlastně dobrý tah, že takhle alespoň budu mít příležitost z nich vytáhnout jména a telefonní čísla kamarádek, ke kterým se Zdeňka mohla uchýlit. Byla to hodně chabá racionalizace. Všechny kamarádky, které by připadaly v úvahu, jsem znal. Navíc – co jsem si nalhával? Zdeňka přece nebyla u žádné kamarádky. Domácnost Václavkových na mě vždycky působila útulným, uklidňujícím dojmem. Zabydlený nepořádek, psí chlupy na přehozech, knihy přetékající z polic – Zdeňčina matka, přestože typická učitelka, nikdy nesdílela hygienický fašismus své dcery. Ale dnes mě známá atmosféra nervozity nezbavila. Absolutně jsem neměl představu, jak zareagují. Snažil jsem se to podat stručně, věcně a nestranně. Objektivně. Veřejnoprávně. Jako bych soutěžil o čestnou plaketu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vyslechli mě bez jediné doplňující otázky. Zdeňčin otec si

30

celou dobu hrál s nezapálenou camelkou. Matka mě pozorovala přes okraj brýlí na čtení, v ruce zapomenuté sudoku. Jediný, koho to nevzrušilo, byl jezevčík Durky: ležel na koberečku před televizí, chrápal a občas tiše pšoukl. Zdeňčina sestra seděla v křesle, záda opřená o boční opěradlo, nohy přehozené přes to druhé a kývala infantilními králíčkovskými pantoflemi. Byla o sedm let mladší než Zdeňka a proti své sestře vyčouhlejší, kostnatější a svalnatější. Hrála závodně basket. „Je to káča,“ vynesla soud, když jsem skončil. „Lucie.“ Při podobném tónu zřejmě žáčci medusovsky kameněli, ale na Zdeňčinu sestru to dávno neplatilo. „No co? Vždycky byla rozmazlená. Pokaždý dostala ty nejlepší věci a nikdy si jich nevážila. Třeba tenkrát tu barbínu s koníkem. Nebo souborný vydání Čtyřlístků. A tohle je úplně to samý.“ „To už snad trochu přeháníš, ne?“ Matčin pohled nad brýlemi měl parametry řezacího vodního paprsku. Asi ji pobouřilo to srovnání se Čtyřlístkem. A měla pravdu. Nic se nemůže rovnat Čtyřlístku. „Já myslím,“ pronesl uvážlivě tchán, „že poslední, co bychom teď měli dělat, je vnášet do téhle situace nějaké vlastní emotivní postoje. Tím bychom ji jenom zhoršili.“ Že je trochu mimo, se dalo poznat jenom z toho, že vzápětí škrtl zapalovačem a zapálil si. V obýváku. Jeho žena se po něm podívala. A nic neřekla. „Odstěhovala se od něj. Pravděpodobně k jinýmu chlapovi. Jak bysme to mohli ještě zhoršit?“ zaklepala králíčkovskými bačkůrkami Lucie. Tchán ke své dceři otočil hlavu. „Věř mi, že to jde.“ „Hm. A váš recept na to je teda jako co? Vyhlásit neutralitu? Udělat tady Švýcarsko? Vážně? Mami?“ „Tatínek má pravdu.“ Matka si sundala brýle. Její tvář bez nich vypadala bezbranná a nekompletní. „Tím, že se do toho budeme vměšovat, ničemu nepomůžeme.“ Řekla to tak rozumně, že bych jí skoro věřil. Kdyby v tom samém okamžiku její prsty

31

neschvátily z kávového stolku mobil a pevně ho neobemkly. „Už jsi večeřel?“ otočila ke mně hlavu. „Se mnou si nedělejte starosti. Já hlad nemám.“ Znělo by to o dost věrohodněji, kdyby mi při pomyšlení na jídlo hlasitě nezakručelo v břiše. „Výborně,“ zvedla se Lucie. „Takže se budeme tvářit, že se nic neděje. To je přesně ve stylu týhle rodiny. Pojď, Durkheime.“ Jezevčík se za ní poslušně odbatolil. Matka si přejela hřbetem ruky oči a zvedla se z křesla. „Mám tam svíčkovou, ohřeju ti ji. Kolik chceš knedlíků?“ Než jsem stačil zopakovat, že opravdu nic nechci, byla pryč. I s mobilním telefonem. Otevřenými dveřmi jsem ještě zahlédl, jak na klávesnici horečně vymačkává esemesku. Zdeňka bude radostí bez sebe. Václavkovi mohli vyhlašovat neutralitu sebešvýcarštěji, mohli se vůči mně chovat sebevstřícněji – ale i tak bylo jasné, na čí stranu se postaví. A já jim to mohl mít těžko za zlé. Byla to jejich dcera. Přesto jsem musel obdivovat, s jak úzkostlivou péčí mi dávali najevo, že ani jednomu z nás nenadržují. Možná až moc: Ten večer jsem nad tchánem vyhrál v šachu. A knedlíků ke svíčkové jsem dostal osmnáct.

32

sedmá

„Parisi Taxi, dobrý den. Čím vám mohu posloužit?“ „Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. To se ještě uvidí.“ „Prosím?“ „To se ještě uvidí, jestli mi můžete něčím posloužit. Rád bych se dozvěděl adresu, na kterou jel jeden z vašich vozů ve čtvrtek večer.“ „To já vám přece nemůžu –“ „A kdo může?“ „To asi – Moment, přepojím vás.“ „Díky.“ Přehodila mě na čekačku – vyhrával tam Händel, Příjezd královny ze Sáby. Začal jsem si kreslit na okraj kalendáře, který byl na stole coby psací podložka. Nebyl jsem první: panáčci s vykulenýma očima a ztopořenými penisy, kteří jako by uprchli ze stránek Trnek Brnek, se proplétali mezi pečlivě vyšrafovanými krychlemi a hákovými kříži překreslenými na okénka. Přimaloval jsem jednomu z pajduláků černé brýle a plnovous. „Plecitá.“ „Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. Potřebovali bychom vědět cílovou destinaci jednoho z vašich vozů, který byl přistaven na telefonickou objednávku do ulice Novákových ve čtvrtek mezi půl a tři čtvrtě na devět večer.“ Chvíle ticha.

33

„Nepotřebujete na tohle náhodou povolení soudu?“ zeptala se pak. „Ne,“ řekl jsem. „Stejně jako bych ho nepotřeboval na sdělení lokalizačních údajů od telefonního operátora. Soudní příkaz se netýká lokace, jenom odposlechů. Odposloucháváte v autě své pasažéry?“ „Jistěže ne.“ „Tak by to neměl být problém.“ Přesto byl: „Ale to by si sem mohl takhle zavolat každý, vydávat se za policistu a…“ „A jak si představujte, že vám mám prokázat svou totožnost? Mám za vámi přijít osobně v uniformě a bacit vás pendrekem? Přesvědčilo by vás to, že jsem pravý a nefalšovaný policajt?“ „To teda určitě.“ „Jenže na to já nemám čas.“ „Škoda.“ „Ano, to věřím, že by se vám líbilo mrhat penězi daňových poplatníků na osobní masochistické potěšení. Kdepak, paní Plecitá, já právě vyšetřuju případ celospolečenského dopadu a nemám času nazbyt.“ „Slečna.“ „Co?“ „Slečna Plecitá. Ne paní.“ „Tak fajn, slečno Plecitá. Já vám řeknu, co teď uděláte. Vy si teď vezmete telefonní seznam. Najdete tam Policii České republiky, MOP Vysočany, a na to číslo zavoláte. A budete chtít linku sto třináct. A až to tady zvednu, budete mít stoprocentní jistotu, že se za policistu jenom nevydávám, a v duši se vám rozlije klid a mír, a pak mi konečně laskavě prozradíte, na jakou adresu ve čtvrtek večer to vaše auto jelo. Jak vám to zní, slečno Plecitá?“ „Rozumně.“ „Hurá.“

34

Zavěsil jsem a začal přikreslovat černé brýle a vousy dalším figurkám. Kapela ZZ Top už měla osm členů, když telefon konečně zazvonil. „Příjem.“ „Plecitá.“ „Tak co, slečno Plecitá, už mi věříte?“ „Já jsem vám věřila už předtím. Máte vysloveně policejní hlas.“ „Lichotkami si u mě nešplhnete, slečno Plecitá. Ale víte, čím si šplhnete?“ „Dobře, už jdu na to. Říkal jste čtvrtek, mezi půl a tři čtvrtě na devět večer?“ „Přesně tak. Z ulice Novákových. Pasažérem byla žena. Měla tři zavazadla. Kufry. Poznávací značka auta končila na čtyřku.“ „Tak moment.“ Další dávka Händela. Královna ze Sáby musela přijet nejméně čtyřikrát, než se Plecitá znovu ozvala. „Pasažérka se nechala odvézt na adresu Hradecká patnáct. Platila v hotovosti.“ Hradecká patnáct. Probodl jsem jednomu z panáčků srdce rychle načrtnutým nožem. „Policie České republiky vám mými ústy děkuje, slečno Plecitá. Prokázala jste lidu této země neocenitelnou službu.“ „No a… Co vůbec provedla? Ta pasažérka? Jestli to není tajné?“ „Je.“ „Aha. No, tak… doufám, že ji co nejdřív zneškodníte.“ „Buďte bez obav,“ čmáral jsem kolem nože divoké stříkance krve. „Postarám se o ni osobně.“

35

osmá

Hradecká se nacházela mezi Florou a Želivárnou. Jedna z těch ulic kolmých na Vinohradskou, z nichž máte přímý výhled na svou budoucnost. Myslím na zeď Olšanských hřbitovů. Číslo patnáct byla prosklená novostavba. Jejím středem se vstupovalo do průchodu, kde byl Albert, klub Infinity a pod úrovní chodníku zahloubené fitko. Kdysi jsem v něm párkrát byl: solidní strojový park na nohy a ramena. Stál jsem přes ulici, pozoroval dveře a snažil se přijít na to, co tady provádím. Jaký jsem měl vlastně plán? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, načapat svou ženu i s jejím nabíječem in flagranti a ukončit vztah teatrálním výkřikem Ha, ty mrzká cizoložnice! Již nejsi hodna mé čisté lásky! Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, skopat Zdeňčina šamstra do Rubikovy kostky a vyhodit ho z okna? Staré dobré ultra­ násilí? Nebo přestat troškařit? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, polít je oba benzinem a s řevem Hoří, má panenko! škrtnout sirkou? (Trochu mě znepokojovalo, že každý scénář začíná vykopáváním dveří. Asi se na mně projevovalo to, že už jsem dlouho žádné nevykopl.) Každopádně něco jsem udělat musel. Když už jsem sem přijel. Vykročil jsem přes ulici.

36

To není dobrý nápad, šeptal někdo vzadu v mé hlavě. Ne, není, souhlasil jsem, protáhl se mezi zaparkovanými auty, přistoupil ke skleněným dveřím a zatlačil. Zabouchnuto. (No tak je vykopni, ne?) Nadechl jsem se a začal studovat štítky zvonků. Většina byla nevyplněná. Takže mi ten klíčový padl do očí skoro okamžitě: ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr. Cítil jsem, jak tlak v hrudi polevuje. Když jsem dělal seznam Zdeňčiných kamarádek, na Radku jsem si nevzpomněl – před třemi roky se Zdeňkou sice obývaly společnou kancelář (a Radka u nás byla v jednom kuse), ale od doby, co Mgr. Čermáková po rozporech s Komisí pro historickou a sociální demografii odešla ze Sociologického ústavu, bylo ticho po pěšině. Logicky jsem si myslel, že spolu přerušily styky. Evidentně jsem si to myslel blbě. Na jednu stranu se mi samozřejmě ulevilo, že se Zdeňka nenakvartýrovala k žádnému amantovi – na druhou stranu jsem k velkému křepčení důvod neměl. Náš vzájemný vztah s Radkou se dal popsat všelijak, jen ne jako přátelský. Položil jsem prst na zvonek. A nestiskl jsem. Prostě jsem tam jenom tak stál s ukazovákem na tlačítku a naslouchal, jak mi v hlavě šumí krev. Syčela ve spáncích, jako když kávovar prdí mléčnou pěnu do latté. Stačilo vyvinout tlak v hodnotě několika mikropascalů, a věci by se daly do pohybu. Zvolna jsem sundal prst z tlačítka. Když jsem odcházel směrem k Olšanským hřbitovům, věděl jsem, že jsem se zachoval správně. To vědomí mi vůbec nepomohlo. Nutkání něco udělat neustávalo.

37

devátá

„Nechápu, co po mně chcete,“ řekla Lohinská. „Rád bych si jenom něco vyjasnil.“ Seděli jsme v Cafe Decada, v tom (relativně) novém rohovém podniku na Palmovce. Dal jsem si tu s ní schůzku, protože mi přišlo, že tady přes oběd nebude tak narváno jako v protější Jagušce – i když ve výsledku to asi vyšlo nastejno. Praha venku předstírala, že letos jedno roční období prostě vynechá (Zima? Co to je? O něčem takovém jsem v životě neslyšela. ), ale Lohinská si přesto objednala medvěda (horké mléko, rum a med), jako by byla promrzlá na kost. Když si sundala tříčtvrťák s límcem z beránka, měla pod ním džísku. Naštěstí bez placek Make Love Not War  a Woodstock Nation . Jinak to byla pochopitelně plná sedmdesátková palba: pod džískou batikované tričko, na krku dřevěné korále, podpatky jako tubusy Žižkovského vysílače. „Vyjasnil? Co?“ Dlouhým, lehce zašedlým nehtem párala platíčka s medem a vyklápěla je do sklenice. „Měla jsem za to, že se Honza vyjádřil docela jednoznačně. Na rozdíl od vás.“ Pravdu hovořila ta dobrá žena: po zbytek návštěvy u Lohinských jsem vyráběl mlhu tak hustou, že by v ní Rákosníček nenašel rybník Brčálník ani s noktovizorem. Hrdý jsem na to nebyl – ale co jsem měl v té chvíli dělat? „Jo, to se sice vyjádřil,“ přikývl jsem. „Ale nevysvětlil.“ „Co?“ „Proč po mně chce to, co po mně chce. Proč se tak úporně pokouší najít toho hypotetickýho našeptavače – když vlastně ani

38

nemá pořádný důkazy, že někdo takovej existuje. Jeden vágně formulovanej dopis… Musíte přece uznat, že taková reakce není úplně…“ „Normální?“ „Běžná.“ „No a proč se na to ptáte mě?“ odrazila to. „Proč se nezeptáte Honzy? Je to váš kamarád.“ „Kamarád je silný slovo.“ „Dobře, ale rozhodně se s ním znáte líp než se mnou. Vážně – já fakt nerozumím tomu, proč jste sem vytáhl mě, a ne jeho. A navíc tak trochu za jeho zády.“ Odmlčela se. „A už vůbec teda nerozumím tomu, proč jsem vám na to kývla.“ Roztočil jsem na stole tácek s logem pivovaru Černá Hora. „Přece proto, že vy s tím jeho divným plánem taky nesouhlasíte.“ V nastalém tichu se tácek dotočil a padl s kartonovým klepnutím. Ve prospěch Lohinské nutno říct, že se mě nepokoušela lakovat nějakým A na to jste přišel jak?  nebo To není vůbec pravda  – a místo toho suše řekla: „No a?“ „To znamená, že máte nějaký důvody.“ Nepřítomně si olízla prst ulepený od medu. „I kdyby jo, co vás vede k myšlence, že se o ty důvody s váma budu chtít dělit?“ „Co mě k tý myšlence vede, to opravdu nevím,“ řekl jsem. „Ale přesto myslím, že to uděláte.“ „Hm,“ ona na to. Napila se a setřela si z koutků úst mléko. „Víte co?“ „Co?“ „Možná to vážně udělám. A víte proč?“ „Protože si o tom konečně můžete s někým promluvit?“ Byl to výstřel naslepo, ale Honza na mě působil jako člověk, který v sobě emoce spíš potlačuje, než aby je dokázal „komunikovat“.

39

Ne že bych byl kdovíjaký znalec lidských povah. Jenom jsem si představil, jak bych se v takové situaci choval já. „Vy si myslíte, bůhvíjak do nás vidíte, co?“ ušklíbla se. „A přitom jste sám průhlednej jak sklo.“ „A taky tak křehkej,“ přikývl jsem. „Tak do mě moc nebušte, ať se vám tady nerozsypu.“ „Tváříte se jako cynickej tvrďák – určitě si sám pro sebe tuhle schůzku zdůvodňujete, jako že jenom hledáte další argumenty, proč se na ten Honzův debilní nápad vykašlat. Ale ve skutečnosti to tak není. Ve skutečnosti vám to leží v hlavě. Kdyby to tak nebylo, vůbec byste si totiž se mnou nějakou schůzku nesjednával a v klidu byste se na to vybodl.“ Mlčel jsem. „No a k tomu Honzovi…“ Zvedla sklenici, ale zase ji odložila, aniž by se napila. „My nemůžeme mít děti.“ Řekla to věcně a chladně. „Když byla Bára menší, Honza byl u ní pečenej vařenej. Pořád tam jezdil na návštěvy. Strejda, se kterým je nejvíc srandy a tak. Měl jste je vidět, když spolu blbli. Bára byla jinak spíš tichá a zakřiknutá, ale s Honzou pokaždý úplně ožila – stačilo pět minut, a skákala po posteli jak gumák, rozchechtaná jako blázen. Jako by to bylo docela jiný dítě.“ Pohled Kláry Lohinské se nepatrně rozpil; dívala se skrz výlohu na rachotící tramvaj, ale nemyslím, že ji viděla. „Pak, asi před třema rokama, začala být Bára nemocná… a Olga Honzu pomalu odřízla. Jasně že ho to mrzelo – ale nic s tím neudělal. Částečně to bral, že na to má ségra právo, že si svý dítě může vychovávat, jak chce. Částečně se trochu urazil. A částečně to byla určitá pohodlnost. Nechtělo se mu jít do konfliktu. A teď si představte, co se mu muselo dít v hlavě, když přišli policajti a řekli nám, že Olga tu holku celou dobu trápila a nikdo nic nevěděl, protože se nikdo o Báru nezajímal.“ „Takže klasika?“ řekl jsem. „To se mi snažíte říct? Starý dobrý výčitky svědomí?“ „Ne. Jo,“ odpověděla. „Ne. Já nevím. Ale vidím ho, jak se užírá. V noci nespí. Courá po bytě a čučí v televizi na teleshopping

40

a věštkyně. A řekla bych, že už je na tom tak, že má pocit, že je lepší udělat doslova cokoliv než nedělat nic. I když to vypadá jako úplná pitomost. A tak se obrátil na vás.“ Málem jsem opáčil, že kdyby se obrátil na Vlastíka Plamínka a jeho věštírnu, měl by větší šanci. „Dobře. To chápu. Ale nechápu, proč se upnul na myšlenku, že je za tím někdo jinej. Proč si vysnil záhadnýho manipulátora, kterej v pozadí ďábelsky tahá za nitky a kterýho je třeba najít a potrestat? Vždyť touhle představou se jenom ještě víc tejrá, ne? K čemu je mu tahle teorie dobrá?“ Překvapeně se na mě podívala. „To je přece jasný, ne? Má to stejnej základ jako jakákoliv jiná konspirační teorie. Člověk vždycky snáší líp představu, že existuje někdo, kdo za všechno může, než kdyby se musel smířit s tím, že ho náhodně semlel chaos, co nemá žádnej důvod ani smysl. Když můžete napřít nenávist na konkrétní cíl, tak se vám uleví. Alespoň trochu.“ Přikývl jsem. „Čili vy si taky myslíte, že je to nesmysl.“ Pokrčila rameny. „Jo, myslím. Ale jsem jeho manželka. A miluju ho. A jestli se díky tomu cítí líp, tak ho v tom budu podporovat. I když je to blbost.“ Zaťukala našedlými nehty o desku stolu; tak hlasitě a ostře, až mi zatrnuly zuby. „Takže jediná otázka asi je, jestli ho budete podporovat i vy.“

41

desátá

V úterý jsme měli se Šindelářem denní směnu. To znamená, že jsme už od samého rána bojovali s celospolečensky závažnou kriminalitou, jež dnem i nocí rozprostírá svá temná křídla nad vysočanským Bronxem. A že si toho dne zarozprostírala výživně. Hned během prvního výjezdu jsme museli čelit zvláště hrůznému zločinnému skutku v prodejně Takko Fashion v Galerii Fénix. Jeho ďábelskému strůjci bylo cca sedmnáct, měl hojně zabeďarovaný obličej, čepici kšiltem na stranu a provinil se tím, že si při vrávoravé ranní cestě z diskotéky spletl převlékací kabinku s kabinkou trochu jiného typu. Bylo celkem jedno, jestli do sebe v noci lupnul mefedron, starou dobrou ekstošku, nebo dokonce hrudku mikráče – s Šindelářem nám stačil jediný pohled, jak tam dřepí před zrcadlem se staženými džínami a se skelnýma očima si ostřikuje paty průjmem, abychom pochopili, proč nám ho ochranka galerie velkomyslně přenechala. Naštěstí s sebou Šindelář v autě ještě pořád vozil tu polyetylenovou agrofólii, kterou si koupil minulý týden na znovupotažení skleníku. Blekotajícího mlamoje jsme do ní zarolovali a hodili na zadní sedadlo jako koberec. Ale i tak z něj kapalo. Na zpáteční cestě z Bulovky nás operační vyslal k dalšímu zlatému zápisu do historie české kriminalistiky – na oddělení volala zoufalá důchodkyně, že ji soused násilně ohrožuje. Když jsme se dostavili na místo, ukázalo se, že násilné ohrožení spočívá v zavěšení zrcátka na protější balkon, které dotyčné

42

důchodkyni hází prasátka přímo do obrazovky televizoru, zrovna když se chce dívat na Ulici. Což pochopitelně nemohla být náhoda, jak nám důchodkyně vysvětlila. Jelikož se to s přimhouřenýma očima dalo napasovat na § 1013 občanského zákoníku, který určuje, že se vlastník „zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat“, a jelikož se naše utěšování, ať je ráda, že na ni potměšilý zlovolník nevypouští radioaktivní odpad či jí nežene přes byt stáda skotu, nesetkalo se vstřícnou odezvou, strávili jsme čtvrt hodiny marným zvoněním u dveří prasátkového Moriartyho – než nás dispečer odvolal k vloupání do zaparkovaného vozidla, ke kterému došlo o tři bloky dál: pachatel rozflákal okénko kusem obrubníkového kamene a ukradl nabíječku do mobilu a cédéčko ABBA Essential Collection. Tak závažnému provinění jsme pochopitelně museli věnovat náležitou péči, takže jsme na místě čekali hodinu a dvacet sedm minut, než se dostavil uřícený technik a místo činu ohledal, dalších čtrnáct minut jsme na oddělení strávili výslechem poškozeného majitele auta a nešizených třicet osm minut zápisem jeho výpovědi a sepisováním protokolu (ETŘ jelo toho dne obzvlášť šnečím tempem). Slabší povahy by v tuto chvíli možná byly v pokušení se poprvé během dne najíst a koketovaly by s myšlenkou na zákonnou přestávku na oběd, ale my s Šindelářem jsme byli této ztráty času uchráněni, protože jsme museli zpátky k důchodkyni, která nám oznámila, že soused se mezitím vrátil domů, takže ho konečně můžeme za ďábelsky narafičené zrcátko zatknout a vsadit do žaláře. Po deseti minutách, které jsme strávili opětovným zvoněním u jeho dveří, důchodkyně připustila, že možná viděla do domu vejít někoho jiného. Koneckonců má sítnici vypálenou zrcátkem, že. Když pak spatřila na našich tvářích výrazy, které si mylně vyložila jako smutek, přispěchala s konejšivým ujištěním, ať se nebojíme, že jakmile se soused objeví, okamžitě nás znovu zavolá.

43

To vyděsilo Šindeláře natolik, že jí obratem nabídl bezplatné přestěhování televizoru Policií ČR, kamkoliv si ukáže – ale to se setkalo zhruba s takovou reakcí, jako by dotyčné dámě navrhl účast v liliputánském gruppensexu v proslulém nevěstinci U Sněhurky. Poté udeřil mezinárodní zločin. Ten nikdy nespí. Byli jsme vysláni zmařit světovládné plány kazašského somráka, který okupoval vestibul stanice metra Českomoravská a klečel tu s umaštěnou kšiltovkou před sebou a rukama sepjatýma nad hlavou. Což na první pohled vypadalo neškodně – ale v momentě, kdy jsme se k němu přiblížili, jsme poznali, jak ďábelskou zbraní hromadného ničení disponuje. Přestože má většina četníků zvýšený práh čichové tolerance, tento pouliční performer (jak sám sebe označil) kolem sebe vytvářel natolik hutné aromatické pole, že jsme okamžitě pochopili, proč předvedení na služebnu nepřipadá v úvahu – pokud bychom ji nechtěli proměnit v plynovou komoru. Úplně stačilo, jak nám performer zamořil auto, když jsme ho převáželi na území libeňského oddělení. Což jsme pochopitelně nedělali z nějaké škodolibosti vůči libeňským kolegům, ale z čiré dobroty srdce, neboť jsme věděli, že na Palmovce (jakožto na čtvrtém největším pražském dopravním uzlu) si Klečící Kazach se svou pouliční show vydělá víc děngů a bude si moct konečně koupit mýdlo s jelenem. Sebekriticky musím přiznat, že třetí telefonát od zrcátkové důchodkyně už jsem psychicky nezvládl. Když se ukázalo, že soused opět není doma („Tak to byl možná zase někdo jinej, ale nebojte, jak se objeví, hned vás vytáčím.“), počkal jsem, až bába zaleze, popadl nejbližší šutr a rozflákal zrcátko jediným přesným hodem. To bylo úterý. Ve středu jsem měl pro změnu noční; a to byla ještě větší legrace. Když jsem dorazil na oddělení, na plachtě jsem zjistil, že mi nadporučík na poslední chvíli vyměnil parťáka: místo Šindeláře jsem dostal do auta Jeřábka. Hned jak jsem se dostatečně

44

vykřepčil blahem, převlékl jsem se do mundúru a sfáral do hlubin vysočanského podsvětí. Tu noc byly hlubiny na první pohled klidné. Byl jsem za to vděčný, protože jsem alespoň mohl při řízení v klidu přemílat události posledních dní. Jeřábek toho zaplaťpánbu moc nenamluví. Samozřejmě o to víc krká, ale každý máme něco, ne? Odér zkvašené majonézy z S-Budgetového rybího salátu se dá vydržet. Právě jsem se rozhodoval, že to otočím nahoru k nádraží, kde se občas potloukají perspektivní kandidáti na káóčko, abychom měli dneska v tabulce činnosti alespoň jednu čárku, když Jeřábek, jako by šestým smyslem vycítil, že hrozí nebezpečí akti­vity, vyhlásil: „Čas na kafe.“ Jindy bych se ho pokusil ukecat, ale protože jsem měl ještě pořád plnou hlavu návštěvy u Václavkových (a schůzky s Klárou Lohinskou), neměl jsem náladu se dohadovat. Takže jsem neřekl ani popel a poslušně zatočil volantem doprava. „Tam ne,“ řekl Jeřábek. „Vem to k shellce.“ Benzinka Shell se nachází za balabenskou křižovatkou pod mostem, o němž se dost místních domnívá, že představuje dělicí čáru mezi Vysočany a Libní. (Tento názor ještě podpořilo ORCO, když tam vybudovalo prosklenou oblinu s bombastickým názvem Vysočanská brána.) Jenže to tak není: jde jenom o hranici mezi Prahou 8 a 9. Dotyčná vysočansko-libeňská demarkační linie vede až o pár ulic východněji; náš vysočanský rajon začíná až za Rokytkou. Čili jsme vjížděli na území libeňského MOP. Zabočil jsem na hlavní, dojel po Sokolovské na Balabenku, přejel ji, zahnul dvakrát doprava a zaparkoval za benzinkou. Nebyli jsme první, kdo se sem dnes uchýlil do závětří: už tam stálo auto z Libně. Přes přední skla vozů jsme na sebe kývli. „Chceš kromě kafe ještě něco?“ otočil jsem se na Jeřábka. Nemělo smysl očekávat, že by pro svačinu šel on. Podíval se na mě jako na šílence: „Odtud? Víš, jak mají v benzinkách všechno drahý?“ Vystoupil jsem. Zpoza rohu vyšel kolega z Libně, v každé ruce jeden plastový kelímek s chocholem stoupající páry. Znal

45

jsem toho maníka od vidění. Nějaké zvířecí jméno od K: Králík nebo Kozel. „Čau.“ „Těbůh.“ Zmerčil, kdo sedí v mém autě, a zašklebil se. „Si vyfasoval Jeřábka, jo?“ „Hm.“ Jeřábka znali na celé PIII. Legendou se stal ve chvíli, kdy fikaně zaparkoval hlídkový vůz na zadním parkovišti supermarketu přímo pod nově nainstalovanou kamerou vysočanského MOP, o níž neměl tušení (mluvím o době, než se do vozů začaly montovat GPS). Takže ho velitel a půlka oddělení mohli na monitoru v přímém přenosu sledovat, jak si v autě dává šlofíka. Pochopitelně si ho pořádně vychutnali a zavolali mu, ať udá svou polohu a činnost – a pak ho za hurónského řevu nechali zdlouhavě bájit, kudy právě jede a jak je všude klid. Abyste mi dobře rozuměli: každý z nás si službu občas ulehčí, nebudu si tady hrát na svatouška. Zobácká horlivost vám dlouho nevydrží, a abyste nevyhořeli, naučíte se postupně dělat věci co nejjednodušeji – tak abyste se vyhnuli zbytečnému papírování na jedné straně a buzeraci od šéfstva na straně druhé. Je to jako u každé jiné práce. Jenže existuje rozumný ojeb a exis­ tuje extrém. A Jeřábek byl extremista. Hodinář non plus ultra. Mistr v dívání se na druhou stranu. Klidně byl schopný tvrdit, že chlápek, co mlátí cihlou do okénka zaparkovaného auta, si určitě jenom zapomněl klíče a že vůbec není potřeba se tím zabývat. Donutit ho, aby při zásahu vystoupil z vyhřátého vozu, byl úkol nad lidské síly. Když jsem s ním sloužil, zásadně jsem se nehrnul do nezajištěných objektů, protože už se mi párkrát stalo, že jsem si myslel, bůhvíjak mi kryje záda, a místo toho jsem ho pak našel venku na ulici poklidně pokuřovat. „Hele,“ chtěl vědět Králík nebo Kozel, „je pravda, že jednou načapal pašíka, jak krade meďoura a nemůže ho nastartovat, a radši mu kabelama sám nabil baterku, protože se mu nechtělo zpracovávat éčko?“ Jeřábek byl sice nefachčenko, ale byl to náš nefachčenko – a nějaký zapráskaný libeňák se nám do něj nebude strefovat.

46

„Hele, nebyl to náhodou váš psovod, co tenkrát ožralej prokousnul ucho vlastnímu čoklovi?“ „To byla sebeobrana.“ Druhý libeňák spustil okýnko a vysunul hlavu z auta. „To mi tam venku jako to kafe ochlazuješ, aby bylo co nejmíň teplý, nebo co, ty krávo?“ Aha, takže ne Králík ani Kozel, ale Kráva. Já věděl, že to bylo od K. Zahnul jsem za dva rohy a posuvné dveře zašuměly; v benzince bylo teplo. Koupil jsem nám kafe a sobě krokodýlí bagetu. Prodavačky si vyprávěly děj posledního dílu Růžovky. Koukal jsem vypadnout dřív, než se dozvím nějaký drtivý spoiler. Šinul jsem se zpátky s kelímky v rukou a bagetou v podpaží a moje kroky se pod mostem rozléhaly s dutým echem. Předsypané opěry železniční konstrukce páchly močí, mezi kontejnery rachtali potkani a mě bolela hlava jako střep. Měl jsem všeho plné zuby: Zdeňky, rodiny Lohinských, Jeřábka i téhle práce, která předstírá, jak je smysluplná a důležitá, ale ve skutečnosti je to jen řada otravných, zbytečných a nic neměnících úkonů. Zničehonic jsem zatoužil po akci – nebo alespoň po dostatečně věrohodné náhražce; po iluzi, že něco dělám. Došel jsem k autu a Jeřábek mi otevřel. Nahnul jsem se dovnitř a podal mu nápoj. Převzal ho levou rukou – což v následující sekundě sehrálo rozhodující roli, protože motorola zachrčela: „Rušení nočního klidu, Prouzova patnáct. Oznamovatelem je soused. Asi domácí násilí.“ A protože já měl levou ruku volnou, hrábl jsem po vysílačce rychleji než Jeřábek. „Tady dvojka. Bereme to.“ Akce. Mrštil jsem plným kelímkem do odpadkového koše, sebral z chodníku upuštěnou bagetu, skočil do auta a zabouchl dveře. Jeřábek se na mě zakysle podíval. „To mohli vyřídit péjáci.“ „Pomáhat a chránit, vole,“ odvětil jsem. „Bacha, ať se ne­ opaříš.“ Gumy zakvičely a auto vystřelilo.

47

jedenáctá

Schodištní šachta vyhlížela jako vnitřek komína vyspárovaný rozcuchanými hlavami. Ani jsme se nemuseli ptát na směr, stačilo se řídit podle nakvašených výrazů rostoucích na severních stranách obličejů. A podle řevu. Echo tříštilo křik na nesrozumitelné opičí skřeky: znělo to, jako kdyby šimpanz pomocí megafonu rozháněl nepovolenou demonstraci. Bral jsem schody po dvou. Uhněte, pozor, s dovolením, přichází expert na partnerské vztahy, který těm dvěma vysvětlí, jak se nehádat a zachovat si šťastné manželství. Přede dveřmi bytu se shromáždil hlouček ožupanovaných sousedů. Vyšlápl jsem poslední schod a vyslovil nejslavnější policejní větu všech dob: „Tak co se to tady děje!“ Začali mluvit jeden přes druhého, zachytil jsem problémová partaj  a zase ožralej  a řeže ji od rána do večera  a jen aby neublížil miminku . Z bytu se linul dětský brekot, ženský jekot a mužský blekot. Plus Karel Gott. Čímž byl případ jasný. Tu nešťastnou rodinu tam osobně tyranizuje Goťák. A tomu se musí zamezit. Copak mu nestačí, že už půl století tyranizuje tenhle národ? Energicky jsem stiskl tlačítko zvonku. Nic se neozvalo. „Zvonek zřejmě nefunguje,“ vydedukoval z toho bystře tlouštík s vizáží připosraženého Jakuba Arbese. Díky, Jakube, to by mě fakt nenapadlo. Zabušil jsem na dveře pěstí. „Policie České republiky! Otevřete!“

48

Žena, muž, dítě i Gott mě ignorovali. Otočil jsem se k hloučku, který mě dychtivě pozoroval: Co fízl udělá teď? V ten moment dítě zmlklo. A vřískot matky se zdvojnásobil. „On tomu miminku něco udělal!“ vykvikla odbarvená blondýna. „Co tady jen tak stojíte?!“ „Dělejte něco!“ „Okamžitě konejte svou povinnost!“ pištivě hřímal Arbes. „Vyzývám vás k tomu jako občan!“ „Já bych nebyl tak hr,“ prohlásil Jeřábek, který k nám konečně rozvážně vystoupal. „Já bych zavolal HZS. Nebo zámečníky.“ Z hlediska posichrování se měl pravdu: počkat na hasiče nebo zámečníky, aby byt otevřeli, bylo určitě bezpečnější. Stejně jako Jeřábek, i já si dobře pamatoval, jak Richtera minulý měsíc odbor vnitřní kontroly vydusil za neoprávněné násilné vniknutí. Bylo by to bezpečnější. Bylo by to rozumné. Couvl jsem, zvedl nohu a vykopl dveře. Kdyby se dítě udusilo, zatímco bychom čekali na chodbě, byli bychom za totální voly. Měl jsem oprávněné podezření na osobu v ohrožení? Měl. Když akce, tak akce. S tonfou v ruce jsem vpadl dovnitř. Jeřábek si povzdechl, vytáhl obuch a držel se za mnou. Z chodby se vcházelo rovnou do kuchyně. Byla tmavá, ulepená a nasáklá přepáleným tukem. Pod podrážkami kanad mi zachroupaly střepy rozbitých talířů. Hlavní živý obraz byl nainstalovaný v obýváku. Žena seděla na zemi, jednou rukou se opírala o zem, druhou si chránila obličej. Na předloktí měla vínově lesklé podlitiny, z nosu jí crčela krev. Muž stál nad ní a potřásal kovovou pálkou na softball. Oba na sebe ječeli jak protržení: výčitky, nadávky, výhrůžky, kdo koho zabije. Byli do debaty tak ponoření, že

49

nejenže neslyšeli praskot vyrážených dveří, ale ani si nevšimli, že jsme vstoupili do místnosti. Je pravda, že k hlukové izolaci vydatně přispíval Božský Kája, který se na nás z drnčící televize vytahoval, že ví, jak se ruší žal. „Běž zkontrolovat děcko,“ ukázal jsem Jeřábkovi. Skoro jsem se v tom virválu neslyšel. Dětská postýlka stála v koutě s vytaženými postranicemi, takže do ní nebylo vidět. Jeřábek k ní vykročil. Popošel jsem dopředu, sebral ze stolku dálkový ovládač a vypnul Karla uprostřed perverzní metafory o bílých kamaších. Muž i žena naráz zmlkli. Hlavy se otočily. Ticho zabrnělo v uších. Dlouho nevydrželo. „Co si to dovolujete sem takhle lízt, zkurvený policajti, koukejte vypadnout –“ „Nedali jsme vám svolení ke vstupu, na to nemáte právo, tohle je policejní šikana –“ Jeden drobný detail, který pomáhá okamžitě rozeznat drbana od normálního člověka: normální člověk bývá při zásahu většinou zaskočený. Drban, který je na podobné situace zvyklý, v mžiku vytasí svoje práva. Pohlédl jsem na Jeřábka. Zvedl hlavu od postýlky: „Dítě je prochcaný, posraný a chrní. Asi se unavilo tím řevem.“ „Nech ho bejt!“ zaječela žena a vyskočila na nohy. „Jdi od něj, fízle! Nešahej na něj!“ Vyřítila se na Jeřábka. Nohu jsem jí nastavil úplně instinktivně. Já vím: byla to jenom hysterická matka. Ale připustit fyzický konflikt v blízkosti dětské postýlky mi fakt nepřišlo moc rozumné. A řeknu vám další věc, která nebyla moc rozumná: že jsem spustil oči z toho chlapa. Syčivé zasvištění vzduchem – Ještě jsem koutkem oka zahlédl, jak na mě dopadá kovová pálka.

50

dvanáctá

Ani nevím, jak se mi podařilo nastavit předloktí s tonfou. Ruka mi musela letět vzhůru už ve chvíli, kdy jsem slyšel pálku sviš­ tět vzduchem. Ozvalo se hlasité KRAK. Paže od loktu dolů mi znecitlivěla. Softballová pálka moc soft nebyla. Obušek mi vypadl z ochromených prstů a klapl o parkety. Muž se rozmáchl podruhé. Ještě pořád jsem k němu nebyl otočený čelem – takže jsem viděl, jak Jeřábek hmátl po pistoli. Na takového lenochoda to byl překvapivě svižný kovbojský pohyb. „Neblbni –“ Přenesl jsem váhu na pravou nohu a kopl útočníka do břicha. Bylo to hodně zoufalé joko geri keage – za takové by mě instruktor v ZOP poslal dělat žabáky kolem celé tělocvičny. Ale stačilo. Muž vyvalil oči, hekl, zlomil se v pase a pustil mi pálku na nohu. Zařval jsem. V té chvíli se na mě vrhla ta ženská. Jeřábek později tvrdil, že nůž sebrala ze stolku před televizí. Já nevím. Upřímně přiznávám, že jsem ten kuchyňský žabikuch uviděl poprvé až ve chvíli, kdy jsem ho měl patnáct centimetrů od břicha. „Miiiirkuuuu!“ vřeštěla žena. Inteligentně jsem si domyslel, že je to jméno partnera, kterého se přede mnou snaží chránit. Téhož maníka, který ji zmaloval na červenomodro a se kterým si ještě před třiceti sekundami slibovali, že se zabijí.

51

Říká se, že láska je mocná čarodějka. Já bych ji spíš viděl na kvalitního drogového dealera. Nůž do mě zajel. Ozval se zvuk, jako když se trhá polštář. Bez rozmýšlení jsem ženě vypálil pěstí do obličeje. Z téhle rány by měl můj instruktor radost. Načatá nosní přepážka křupla, žena obrátila oči ke stropu, otočila se kolem osy a žuchla na zem. „Policejní násilí!“ ozvalo se. Otočil jsem hlavu a zjistil, že ve dveřích kuchyně se mačká hlouček sousedů a míří na mě mobilními telefony. Krása. „Není ti nic?“ zeptal se Jeřábek. „Nejsi zraněnej?“ Podíval jsem se na rozříznutou bundu, z níž vyhřezávaly cáry odepínatelné vložky. „Ne, odnesl to jenom teplex.“ „Co to provádíte?“ zalomil rukama trpasličí Jakub Arbes. „My jsme vás přece žádali, abyste tady zjednali klid! A ne ztropili ještě větší bordel!“ Protlačil se do čela hloučku. „Budou si myslet, že jsme vás na ně poštvali my! Po tomhle už s nimi nebude vůbec k vydržení!“ Je jedna věc, na kterou se jako policajt můžete spolehnout: ať uděláte cokoliv, vždycky vám za to budou lidi nadávat. Vždycky. Brumlavé huhlání ostatních sousedů Přesně tak!  a A to vás platíme z našich daní!  a Určitě jste ublížili i miminku! Arbesovi dodaly na odvaze, takže mě probodl přísným pohledem Angažovaného Občana. „Jaké je vaše číslo, strážníku? Napíšu na vás stížnost!“ „To víš, že jo,“ řekl jsem unaveně. „Napiš o tom celý romaneto, Jakube.“ „Slyšeli jste to?!“ vyvřískl Arbes ke spolučumilům. „Slyšeli jste to? Jste mí svědci! On mi řekl, že jsem romaneto! Taková sprosťárna! To si nenechám líbit! Já moc dobře vím, co to znamená! Nejsem žádný hlupák! Mám průmyslovku!“ „Já říkal, že to máme nechat hasičům,“ zamumlal Jeřábek.

52

Adrenalin ze mě vyprchával v šumivých poryvech; cítil jsem se ztěžklý a podivně prázdný. Proč jsem si myslel, že se zrovna dneska připletu k zákroku, který k něčemu bude? Dítě se probudilo a znovu se rozeřvalo.

53

třináctá

Rodinný domek Olgy Turnečkové byl jednopatrový, hnědý a s bra­ davicemi pukající omítky. Vypadal jako dřepící ropucha. Došel jsem k brance a zmáčkl kliku. Pochopitelně zamčeno. I z ulice jsem viděl na dveřích domku papírovou přelepku s razítkem OOK. Sám jsem si nebyl jistý, proč jsem sem vlastně jezdil; jaký jsem k tomu měl důvod. Asi jsem si to všechno jenom moc bral. Ropucha mě pozorovala kalnými mžurkami oken, připravená se při prvním podezřelém pohybu odrazit a vznést nad hřebeny strašnických řadovek. Ulicí zafučel vítr: suché listí zachrastilo na chodníku jako skořápky ořechů. Vyhrnul jsem si límec bundy. Myslel jsem na Honzu, jak po nocích osaměle dřepí na své sedačce a sleduje, jak se v teleshoppingu kosmické nože zakrajují do plechovek od piva, na jeho odtažitou ženu se sedmdesátkovými oblečky, která neví, jak mu pomoct. Myslel jsem na ječící manželskou dvojici a jejich decibelově adekvátní dítě, na Jakuba Arbese smolícího stížnost na mou odpornou osobu, na hory formulářů a tabulek, na všechny ty činnosti, které vykonávám den za dnem a které k ničemu nejsou. Na studený a prázdný byt, kam se mi nechce. Neměl jsem žádný důvod. Jenom pocit, že bych měl něco udělat. Něco, co má alespoň trochu smysl. Později jsem si říkal, že tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem se měl otočit a odejít.

54

Přelezl jsem plot. Rukou obalenou kapesníkem jsem stiskl kliku u dveří. Samozřejmě bylo zamčeno i tady, ale naučil jsem se nepodceňovat lajdáctví. Papírová přelepka byla vlhká a zkrabacená, razítko se rozpíjelo. Podpis byl nečitelný, už když sem tu pečeť lepili; podobal se seismologickému záznamu z okolí fukušimské elektrárny. Jediné, co jsem byl schopný rozeznat, byla hodnost: kpt. Obešel jsem barák a zkoušel okna, jestli někdo nezapomněl některé zarýglovat. Pohyboval jsem se rychle – plot byl nízký, od sousedů sem bylo vidět a já byl v civilu. Za domem se rozprostírala brutálně rozvrtaná zahrada, které se naposledy dotkla lidská ruka před tři čtvrtě rokem, kdy ji rozryli poldové hledající dětskou mrtvolu. Z převrácených drnů trčely holé stonky růží. Přes plot zachmuřeně nahlížel les. Byl temný, zcuchaný jako srst divokého zvířete a syrově páchl; věděl jsem, že se táhne odsud až k Depu Hostivař. Uvažoval jsem, že bych mohl vysklít okénko od sklepa a protáhnout se dovnitř, ale bylo hodně úzké a nebylo by nic trapnějšího, než kdybych se v něm zašprajcl zadkem a musel mobilem volat Holuba, aby si přijel zahrát na vyrostla řepa veliká, tahala bába, tahal dědek. Poslední okno v zadní stěně bylo pouze dovřené. Jak jsem říkal: lajdáctví. Nikdy ho nepodceňovat. Podle statistik se až osmdesát procent bytařů dostane do objektu nezajištěným oknem. Otevřel jsem si a přehoupl se dovnitř. Ocitl jsem se v dětském pokoji. Typický prostor obývaný dvanáctiletou holčičkou: historické vrstvy infantilních plyšáků mizely pod čerstvým nánosem pubertální hrozby. Prvních pár šminek u zrcadla, štos bégéček s dětskými modelkami. Rozečtené knížky, ve kterých už se záložky neposunou o jedinou stránku. Na psacím stole neumělé kresby koní a hříbat, jejichž styl už se nikdy nezlepší, zůstane navěky zatavený ve váhavé perspektivě příslibů, naznačující, že by z autorky jednou mohlo něco být; ale nebude.

55

Vlákna nečekaně ustřiženého života prorůstala pokojem jako hebká plíseň. Natáhl jsem si nesterilizované chirurgické rukavice (pár za jedenáct korun) a pustil se do hledání, přestože jsem za a) netušil, co vlastně hledám, za b) věděl, že dělám zbytečnou práci, protože už to tu přede mnou proseli naši. Na zárubních se leskly mastné šmouhy poprašku z odebírání daktylek. Profilcoval jsem pokoj pomalu a důkladně – a nenalezl abso­ lutně nic. V zásuvkách školní sešity ozdobené srdíčky a samolepkami, v prádelníku kalhotky se sepranými kočičkami, v poličce šišatě uplácaná vázička z hodin výtvarné výchovy v první třídě. Byl na ní křivý nápis MAMINCE. Jediná jakž takž zajímavá věc byly čtyři náplasti nalepené zespoda na dno jedné ze zásuvek tak, aby tvořily růžky, do kterých se dal zasunout list papíru. Něco tam kdysi bylo očividně schovaného; něco, co Bára nechtěla, aby matka viděla. Což pro mé pátrání nemuselo mít vůbec žádný význam: mohlo to být psaníčko od spolužáka, vytržené stránky deníku, jejichž obsah byl příliš intimní (pokud si tedy dnešní dvanáctiletá děvčata vůbec píší deník; spíš bych to tipoval na webový blogísek). Našli to vyšetřováci z OOK a odnesli to s sebou? To bych musel vidět spis. Vzal jsem ze stolu školní trojúhelník a přeměřil vzdálenost mezi náplastmi. Deset krát patnáct centimetrů. Rozměr fotografie. Hm. Po dětském pokoji jsem si vzal do parády obývák, kuchyni, Olžinu ložnici a nakonec předsíň. Pak půdu. A sklep: okénko bylo přesně tak mrňavé, jak jsem si myslel. Tím bych se fakt neprotáhl. Nahlédl jsem do kotle: popelník pečlivě vymetený. Žádné zuhelnatělé dětské kosti. Podlaha sklepa vylitá betonem. Hrob byste tu vyhloubili leda sbíječkou.

56

Vystoupal jsem zpátky do předsíně; jeden ze schodů vrzal. Naposledy jsem prošel celým domem. Až na chuchvalce prachu, které se za ten tři čtvrtě rok nahřadovaly u stěn, vládl všude úzkostlivý, až trochu nelidský pořádek. Prádlo vyrovnané do komínků, krabice s kornflejky seřazené v kredenci podle podílu sacharidů. Dolní okraje obrazů milimetrově lícovaly s horní hranou televizoru. Výsledek mého pátrání zůstával stejný: Kulový. Vylezl jsem oknem, přivřel ho za sebou, oběhl dům a přeskočil branku. Vlastně bych měl být spokojený. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, jaká je to pitomost, a teď jsem se na to mohl s čistým svědomím vykašlat. Nemělo to cenu. I kdyby se v tom domku nakrásně nějaká stopa nacházela, já bych ji stejně nenašel. V téhle práci jsem se nevyznal. Vůbec jsem nevěděl, kam se koukat, jakých detailů si všímat. Za chůze jsem sloupl gumové rukavice a zkusil je odstřelit do odpadkového koše, jako jsem to viděl u chirurgů v televizi. Netrefil jsem se. Pokorně jsem ke koši došel, rukavice zvedl a hodil je tam. Nepleť se do věcí, které neumíš. Kráčel jsem Mokřanskou a vítr hučel a vyl. Druhý den jsem se vypravil za Olgou do Bohnic.

57

čtrnáctá

„Odborný název zní Münchhausenův syndrom,“ poučil mě doktor Pávek. Stáli jsme před kostelem svatého Václava a kolem nás se rozkládalo šedesát čtyři hektarů areálu bohnické léčebny. Doktor na sobě neměl bílý plášť. Měl na sobě džíny, lyžařskou bundu Rossignol, kouřil a chrchlal. „Mohl bych s ní mluvit?“ zeptal jsem se. Podíval se na hodinky. „Ale jo. Jistě.“ Mávl rukou s cigaretou kamsi k levému křídlu kostela a vykročil. „Obejdeme to tudy, musíme až dozadu. Paní Turnečková je umístěná ve zločináku.“ „Kde?“ Srovnal jsem s ním krok. „Pavilon sedmnáct. Oddělení pro pacienty se soudně nařízenou ochrannou léčbou.“ Šlapali jsme kolem administrativní budovy, zpoza níž vykukovalo dokonale udržované fotbalové hřiště, a Pávek mi vysvětloval, že Münchhausenův syndrom v podstatě znamená bájnou lhavost. „Je to ostatně pojmenované podle barona Prášila. Víte, ten film s Milošem Kopeckým,“ vzpomněl si, že jsem policajt, a tudíž automaticky dement. „V tomhle případě to mělo podobu fabrikace příznaků neexistující choroby. S tou výjimkou, že je paní Turnečková nevyvolávala u sebe, ale u dcery. Čili varianta Münchhausenův syndrom by proxy.“ „A jak takový chování zdůvodňovala? Myslím – pokoušela se to nějak ospravedlnit? Třeba že Báře vlastně píchala ochranný látky proti telepatickýmu ovládnutí ze strany CIA? Nebo že to

58

byly antikoncepční injekce, aby dceru nezbouchli mimozemšťani? Jak to vysvětlovala?“ „Nijak.“ „Odmítla s váma mluvit?“ „Ne, to ne. Nebyla schopná to vysvětlit, protože neměla tušení, že něco takového dělá.“ „A to je možný?“ Asi jsem zněl pochybovačněji, než je v diskusi s expertem povoleno, protože se na mě za chůze podíval. „Jistě. Dokonce tomu věřila tak skálopevně, že ještě při soudním přelíčení tvrdila, že to celé musí být spiknutí, protože ona by přece svému dítěti nikdy neublížila. Během procesu neustále propukala v pláč, měla hysterické záchvaty, objevila se u ní paranoia – prostě vykazovala všechny znaky stresového chování člověka, který věří, že byl nespravedlivě obviněn. A co bylo pozoruhodné: nehrála to. Byla o tom tak přesvědčená, že tomu dokonce na chvíli uvěřil i její bratr.“ „No a teď? Jakej je její stav v týhle chvíli?“ „Určitý pokrok jsme udělali.“ Minuli jsme nějaké lidi v bundách – nedokázal jsem říct, jestli to jsou pacienti, nebo psychiatři. Na pacienty vypadali příliš vesele, na lékaře příliš příčetně. Hromadně Pávka zdravili, on jim neurčitě mávl. „Podařilo se nám narušit to, čemu se říká falešná dominanta, a konečně jsme se dostali do fáze, kdy si paní Turnečková připustila, že tou osobou, která dceři ubližovala, byla ona sama. To ale samozřejmě neznamená, že si zpětně vybavuje, jak k tomu docházelo – nebo co se svou dcerou nakonec udělala. Na nic z toho si ani nadále nepamatuje. Proto – jak jsem vám říkal už do telefonu – mi přijde další výslech na tohle téma naprosto zbytečný.“ „Je to jenom formalita,“ řekl jsem. „Než se případ definitivně založí. Ověření, jestli nedošlo k novýmu vývoji. Proto taky poslali mě, a ne nějakýho detektiva. Pořádková teď vypomáhá kriminálce s jednoduššíma administrativníma úkonama. Aby měli čas na důležitější případy.“ Bájná lhavost, jako když vyšije. Jestli si nedám pozor, skončím v pavilonu sedmnáct.

59

Zabočili jsme po cestě doleva. „Jak ji vlastně léčíte?“ „Farmakologicky. Teprve minulý měsíc jsme nasadili šokovou terapii.“ Překvapilo mě to. „Něco takovýho se ještě používá?“ Změřil si mě s despektem. „Pochopitelně s jejím souhlasem.“ Zastavili jsme před bílým jednopatrovým domem se zamřížovanými okny, který byl obehnaný vysokou zdí. Vězení uvnitř vězení. Něco podobného jsem viděl ve Valdicích, ve vnitřním bloku pro doživoťáky. Pávek upustil cigaretu, rozmazal ji podrážkou po valše kovové rohožky a vytáhl z kapsy klíče. „Ještě taková menší rada,“ otočil se ke mně. „Doporučuju, abyste s ní jednal velmi opatrně.“ „O mě si dělat starosti nemusíte,“ ujistil jsem ho. „Kdyby něco zkusila, zruším ji jak výstrojní žádanku.“ Jeho výraz říkal Idiote . „No, nejde ani tak o vás jako spíš o ni. Od chvíle, kdy si připustila, co udělala, se už dvakrát pokusila o sebevraždu. Je velmi labilní. Ostatně není divu – když vezmeme v úvahu způsob, jakým to prováděla.“ „Jak to myslíte?“ Zasunul klíč do zámku a odemkl. „To přece musíte mít ve spise, ne?“ řekl jakoby mimochodem. „Asi jo, ale já ho jen tak prolítl…“ Jeřábkův salámistický tón se mi podařilo napodobit skoro přesně. „Jediný, co vím, že dceři dávala nějaký injekce.“ „Intravenózně ji infikovala střevními bakteriemi,“ přikývl. „Hustý,“ řekl jsem. „A to konkrétně znamená co?“ Podíval se na mě nicneříkajícím pohledem. „Vstřikovala jí do žil vlastní zředěné výkaly.“ Vstoupili jsme do pavilonu sedmnáct a sevřel nás kachličkový chlad.

60

patnáctá

Nikdy předtím jsem v blázinci nebyl, takže ani nevím, co jsem vlastně čekal. Jistěže ne Amadea nebo 12 opic – nepředpokládal jsem, že se po chodbách budou potácet skřehotající a slintající figury, které na mě budou mávat nezavázanými tkalouny svěracích kazajek. Ale i tak jsem byl trochu zklamaný. V pokoji Olgy Turnečkové se nacházely čtyři vzorně ustlané postele, čtyři přelakované židle a jeden stolek, na němž ležel rozložený Blesk a něčí šití. Na topení se sušily ručníky a trička. Nebýt mříží v oknech, vypadalo by to tu jako na ženské ubytovně. Olga byla malá a tlustá – židle pod jejím zadkem se skoro ztrácela. Nohama s oteklými kotníky jen tak tak dosáhla na zem, rty oschlé a rozpraskané, ruce nehybně položené na širokých stehnech. Nehty ostříhané až na maso. Krátké vlasy se stáčely v tuhých prstýncích: jako by měla na hlavě koupací čepici z drátěnky. Obličej široký a masitý, a přitom podivně měkký. Působil dojmem, že jí někdo vyoperoval lebku a dofoukl hlavu plynem. Jestliže jsem měl z Honzy pocit, že v něm toho malého kluka někdo utopil, tak ta drobná, tichá holčička, na kterou jsem se vzdáleně pamatoval ze školních chodeb, se v dospělé Olze nejen utopila, ale beze stopy rozpustila. „Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat do chodby,“ řekl Pávek. „Budu o dvoje dveře dál.“

61

Klapla klika, venku zarezonovaly jeho kroky, kdesi bouchly dveře a rozhostilo se ticho. Přitáhl jsem si židli a posadil se naproti Olze. „Řekli mi, že na to, co se dělo, si vůbec nepamatujete,“ oslovil jsem ji. „Že ani nemá smysl se vás na to ptát.“ Dívala se na mě. Měla kulaté hnědé oči. Z výstřihu svetru vykukovaly zarudlé stopy, jako by se těsně před naším příchodem zuřivě škrábala. „Takže se vás na to ptát nebudu. Budu se vás ptát na to, na co si snad pamatujete.“ Rozlepila oschlé rty. „A to je co?“ Hlas byl nečekaně příjemný, melodický. Trochu zastřený. „Tak. Všechno možný. Třeba jak vypadal váš normální den. Co jste dělala, když jste dorazila z práce domů?“ „Spala,“ řekla. „Většinou jsem byla z polikliniky tak vyřízená, že jsem si hned po příchodu musela lehnout. Alespoň na hodinku. A potom byl tak akorát čas trochu poklidit, uvařit večeři, zkontrolovat Báře úkoly… Možná ještě něco udělat na zahrádce, když bylo světlo.“ „Takže jste ani nikam nechodila?“ „Jako myslíte třeba do kina?“ „Třeba. Nebo si jen tak s kamarádkou sednout na kafe. Prostě vyrazit si ven.“ „To ne,“ odpověděla. „Na něco takového jsem neměla čas ani energii. Večer jsem se zvládla sotva doplížit k televizi. A stejně jsem u ní většinou usnula.“ „Ale nějaké kamarádky jste měla, ne? Nebo kamarády,“ doplnil jsem lehce. „Takže s nimi jste udržovala kontakt na dálku? Přes internet a tak? E-mail, Skype? Facebook? Nebo dokonce klasické dopisy?“ Vypadala, že vůbec nechápe, kam tím mířím. Což se mi nelíbilo. Hlavně proto, že to mělo logiku: jestli si nevzpomínala, co Báře prováděla, proč by si měla pamatovat na dopisy, které ji k tomu ponoukaly? „Já na nějaký zbytečný povídání moc nejsem,“ prohlásila. „Asi nejvíc jsem mluvila s lidma v práci –

62

třeba s Alenou, když jsme spolu měly službu na oddělení –, ale že bych se s někým vyloženě vybavovala, někomu sama od sebe telefonovala, nebo si s někým dokonce psala… to vážně ne.“ Hnědé oči se na mě upíraly s nehybností zacementovaných hliněnek. „To by mi přišlo jako strašná ztráta času.“ Líbilo se mi to čím dál míň. Možná proto jsem další otázku vypálil celkem neomaleně. „A co nějaký přítel?“ Nehybné oči ani nemrkly. „Taky nic.“ „Fakt ne?“ „Ne. Od té doby, co se odstěhoval Petr, jsem se s nikým nevídala.“ Zastřený hlas zněl ploše a nevzrušeně. „Vůbec s nikým.“ Tak jinak. „Dobře,“ řekl jsem. „Dobře. A co takhle sama – to jste taky nikam nechodila? Například na nějaký procházky? Nebo na výlety o víkendu – nejezdila jste?“ Přímá cesta k tomu, co se mezi Olgou a Bárou doopravdy odehrálo, očividně nevedla. Čili jsem to zkusil oklikou; přes Bářinu mrtvolu. Oblá ramena se nepatrně zdvihla, jak jimi pokrčila. „O víkendu jsem většinou dělala na zahrádce.“ Jo, jenže zahrádku už ti poldové přeorali. Tam Bára zahrabaná není. Zkusil jsem to ještě jednou: „Hned za barákem máte les. Nechodila jste se do něj projít? Neměla jste nějakou oblíbenou trasu? Místa, na který jste si ráda zašla?“ Tentokrát jsem to řekl už příliš nezastřeně a ona pochopila, o co mi jde. Sklopila oči a upřela je na podlahu. „Ne.“ Možná to byla naivní úvaha, nad kterou by profík ohrnul pysk, ale vycházel jsem ze selského předpokladu: nebylo alespoň trochu pravděpodobné, že Olga Báru pohřbila na místě, které znala? Na nějakém šikovném fleku, kde si mohla být jistá, že ji tam nikdo nepřekvapí? Protože nějaký čas to určitě zabralo. Hrob nevykopete za deset minut. Můžete namítnout, že osoba, která vlastnímu dítěti vstřikuje do žil fekálie, nebude jednat až takhle promyšleně. Ale já si

63

tím nebyl tak jistý. Z Olžina chování, z celého jejího domu na mě dýchala puntičkářská racionalita. To není vlastnost, kterou můžete odložit, kdy se vám to hodí. Dělalo mi problémy si představit, že si místo k vraždě vybrala nahodile. „Takže jste nechodila ani nikam s Bárou?“ „Ne… Ani ne.“ „Nedoprovázela jste ji třeba do nějakejch kroužků? Na kreslení nebo tak? Nebo někam s jejíma kamarádkama?“ To už bylo docela zoufalství, ale zatvrzele jsem to dojil do poslední nepravděpodobné kapky. Odpovídala se zrakem přilepeným k linoleu. „Ona taky moc kamarádek neměla. Vlastně myslím, že opravdu dobrou měla jenom jednu, tu Veroniku. Jinak byla spíš se mnou doma. Ona byla hodně…“ Pauza. Ale nakonec větu dokončila. „Nemocná.“ „Jistě,“ řekl jsem a ona na zlomek sekundy zvedla oči a blik­la po mně kradmým pohledem. Byl to jen mžik, ale ten paprsek vychytralé lstivosti mě propálil jako laser – a já najednou pochopil, že ona tomu, že by své dceři mohla ubližovat, pořád nevěří. Jak byste reagovali vy, kdyby za vámi zničehonic někdo přišel a tvrdil, že svému potomkovi už několik let pícháte naředěná hovna? Čili si nejspíš i nadále myslela, že je obětí nějaké konspirace. To pro ni bylo jediné vysvětlení. A podle toho se taky chovala. Možná měla poruchu osobnosti, ale nebyla blbá. Poučila se. Už věděla, že to nesmí vykřikovat nahlas jako u soudu, jinak své trýznitele nepřelstí. Ne, musí předstírat, že věří tomu, co říkají, musí tu hru hrát s nimi – se všemi: s vyšetřovateli, s psychiatry, se sestřičkami, se spolupacienty i s tímhle divným chlápkem, co tvrdí, že je policajt a že hledá Báru. I když je jasně vidět, že to žádný policajt není. Jinak by přece nekladl tak pitomé otázky. Já vím, že k nim patříš , sděloval mi ten mazaný pohled. K těm, co se proti mně spikli. Co se mnou celou dobu manipulují.

64

Tváří v tvář takové paranoie působila Honzova teorie, že s Olgou opravdu někdo manipuloval, ještě bizarněji. Vrtalo mi hlavou jediné: když jsem si Olžiny přetvářky všiml i já, nemohlo to přece uniknout Pávkovi. Tak proč mi tvrdil, že se Olžin stav lepší? Byla to součást léčebného postupu? Pinocchiova metoda? Když necháme dřevěného panáčka předstírat, že je skutečný chlapec, nakonec se skutečným chlapcem opravdu stane? Nabízela se samozřejmě i druhá možnost – že mu to bylo fuk. Hlavně když mohl vykázat výsledky. Celý tenhle rozhovor byl zbytečný. Bylo naivní si myslet, že se v blázinci můžu dozvědět něco použitelného. Zdvořile jsem se s Olgou i doktorem Pávkem rozloučil a vyšel branou bohnického ústavu zpátky do normálního světa, kde se lidé zabíjejí z příčetných a pochopitelných pohnutek.

65

šestnáctá

Ani trochu se mi nechtělo ten telefon zvedat. Ani trochu. Hlavně proto, že jsem neměl nejmenší tušení, co mu řeknu. Seděl jsem na pohovce, nohy na konferenčním stolku přesně tak, jak to Zdeňka nesnášela, a civěl na vibrující mobil. Posouval se po skle jako světluška s epileptickým záchvatem, bzučící a otravná jako celý roj Karafiátových Broučků. Přijmi ten hovor, kmotříčku, přijmi, sic nepěkně se tvému svědomíčku povede. Běžte do hajzlu, Broučci. Fakt už běžte do hajzlu. Drapl jsem přístroj a bodl do zeleného telefonku palcem, jako bych chtěl rozmáčknout štěnici. „Čau, Honzo.“ „Těbůh, člověče. Tak co, máš se? Jak to jde? Jak ti dupou králíci?“ Tak tahle otázka byla hodně retro. „Králíci?“ zabručel jsem. „No… dupou. Ale tak nějak potichu a mdle. A ty?“ „Ale jo, jde to. Abych nezapomněl – pozdravuje tě Klára.“ Jo, ta určitě. „Taky ji pozdravuju,“ řekl jsem. „Vyřídím.“ Chvíle ticha, podbarvená potměšilým šuměním GSM. „No a… teda…,“ odkašlal si, „… jak to vypadá s tou věcí, o který jsme spolu mluvili?“ Ještě v sekundě, kdy jsem otevíral ústa, jsem neměl ponětí, co odpovím. „Budu od tebe potřebovat jména lidí, co v tomhle případě figurujou. Olžina bejvalýho manžela, jejich známejch – prostě

66

všech, který s tím mají něco společnýho. A jejich adresy. A telefonní čísla.“ Na patře mi tála zvláštní hořkost. Zaleptávala se do jazyku jako kyselina chlorovodíková; s třeskotem rozbíjela chuťové pohárky a rozdírala papily. „Taky by se šikly klíče od ségřina baráku. Třeba se tam dodatečně dá objevit nějaký zapomenutý vodítko.“ Oknem už se mi podruhé lézt nechtělo. „To znamená, že jsi někoho sehnal? Někoho z kriminálky, kdo se na to podívá?“ Dychtivost v Honzově hlase se mi zasekla do mozku jako cepín. Nemohl jsem mu přece říct, že nikoho nemám, že se v tom nanejvýš můžu leda tak pohrabat já sám; věděl jsem, jaké má o mně coby o detektivovi mínění. Nejspíš oprávněně. „No jasně,“ řekl jsem. „Jasně že jsem někoho sehnal.“ „Fakt?“ Nadšení zavazbilo ve sluchátku tak mocně, až jsem trhnul hlavou. „Vážně? Nekecáš?“ „Kecat? Já? Za koho mě máš?“ „Ty vole, tak to je skvělý! Já to věděl! Já věděl, že mě nenecháš ve štychu. Díky moc, člověče. Máš to u mě. Seš třída.“ Jo, třída. Leda tak zvláštní školy. Hořkost se propálila jazykem a začala mi rozežírat hrdlo. Odkašlal jsem si. „Hele, moc si od toho neslibuj, ten maník mi tvrdil, že u takhle starejch případů je minimální šance, že se ještě na něco přijd–“ Marná snaha. Vůbec mě neposlouchal. „Člověče, to je fantastický,“ mlel. „To je paráda. A to mě od toho Klára odrazovala – i když ona to samozřejmě myslela dobře, nechtěla, abych si dělal marný naděje a pak byl zklamanej, ale já jsem si říkal, zkusit se musí všechno, znáš to, náhoda je blbec, no a vidíš, nakonec to přece jen – Ty vole, ještě jednou díky. Ty ani netušíš, co to pro mě znamená. To je skvělá zpráva. Skvělá zpráva.“ „Jo,“ já na to. „To teda je.“ „A jak se jmenuje?“ „Co?“ řekl jsem.

67

„Jak se ten detektiv jmenuje?“ Ozubená kolečka v mém mozku zaskřípěla. „Novák.“ „Novák?“ Honza zněl lehce zklamaně. Asi mu to jméno v jeho entuziastickém rauši přišlo příliš všední – ale přece si nevymyslím člověka, u kterého se dá snadno ověřit, jestli u kriminálky slouží, nebo ne. Jestli čekal, že řeknu Pavel Vodsloň, měl smůlu. „Jo,“ zopakoval jsem pevně. „Novák.“ „No a… kdy se s ním sejdu?“ „Sejdeš? Jak – sejdeš? Proč by ses s ním měl scházet?“ „Přece abych mu předal základní informace. Jako tobě. Aby mě vyslechnul, seznámil se s případem, vyptal se mě na všechny detaily a tak. Aby mohl rozjet pátrání.“ „On tě nepotřebuje vyslýchat,“ řekl jsem. „Nemusí. Všechno ví. S případem už se seznámil. Půjčil si z archivu spis.“ „No jo vlastně,“ zamyslel se Honza. „To je logický. To on může. Když je u kriminálky. A může se taky na vlastní oči podívat na ten dopis, co je ve spisu založenej.“ „Plus říkal, že by bylo asi lepší, kdyby vás spolu nikdo neviděl. Přece jenom takovýhle soukromničení se u policajtů moc netoleruje.“ „Aha.“ „Čili to celý půjde přese mě. To bude bezpečnější.“ „Jasně… Jasně. To je pochopitelný. A hele, ještě jedna věc…“ „No?“ „Říkal, jak velkou bude chtít zálohu?“ Sundal jsem nohy ze stolku. „Víš, ty prachy, jak jsme o tom mluvili,“ připomněl Honza poněkud zbytečně. Lehce se mi rozostřil zrak. Zamrkal jsem a spatřil, že jsem nohama udělal na skle stolku šmouhu. „Jo, pamatuju si.“ „A?“ „Jaký a?“ „No kolik teda bude chtít?“

68

Vydoloval jsem kapesník a začal šmouhu čistit. „Haló? Jsi tam?“ Jediné, co se mi povedlo, bylo špínu rozšmudlat. „Nebude chtít nic,“ odpověděl jsem. „Nic? Jak to – nic? On to udělá zadarmo?“ „Už to tak vypadá.“ Honzův hlas zněl zaskočeně. „No dobře, to je samozřejmě skvělý, ale… jako… Proč?“ „Je to zřejmě debil,“ řekl jsem.

69

sedmnáctá

„Vypadá to, že pan Turneček není doma,“ nadhodila blondýna s růžovou ofinou. Vyšla z protějších dveří a začala pěchovat mimino do terénního kočárku, který vypadal jako něco, co má vyhrát Rallye Paříž–Dakar. Nepochyboval jsem, že mě předtím nejmíň deset minut pozorovala kukátkem, jak zvoním, klepu a decentně mlátím pěstí do dveří. Kopat jsem do nich nezačal, neb jsem slušně vychovaný hoch. Já do dveří nekopu. Jenom když je chci vyrazit. „Vypadá to tak,“ souhlasil jsem. „Nevíte náhodou, kde bych ho našel?“ Bylo sedm večer a v práci už nebyl: to jsem si ještě ze služebny telefonicky ověřil. Ale kde mohl být jinde, jsem do­ opravdy netušil. Od Honzy jsem měl jenom tuhle adresu a ta už nemusela dávno platit. Šiknul by se vyšetřovací spis. A nejen kvůli adresám: taky bych konečně rád viděl ten nepodepsaný dopis, který tohle všechno odstartoval. Jenže já nebyl detektiv Novák, abych si mohl spis půjčit z archivu a nasosat z něj informace, já musel všechno oddřít nasucho a ručně. „Řekla bych, že bude nejspíš v garáži.“ Růžová blondýna kurtovala dítě do kočárku polyesterovými popruhy: to už nebyla příprava na Paříž–Dakar, ale rovnou k vystřelení na Měsíc. „V garáži…?“

70

„Tady dole na Vychovatelně,“ hodila bradou k oknům. „Mys­ lím, že je tam skoro furt. Vždycky když odsud jedeme, vidíme ho, jak leží pod auťákem.“ „Aha. Díky za tip.“ Vykročil jsem ke schodům, ale po dvou krocích se zase zastavil. „A vy se s ním nějak znáte?“ „Proč?“ Čelo pod růžovou ofinou se nakrčilo. „Proč bych se s ním měla znát? Samozřejmě že se s ním neznám, proč myslíte, že se s ním znám?“ „No říkal jsem si, že když jste sousedi –“ „My nejsme sousedi.“ Zbožňuju lidi, co si potrpí na sémantiku. „Ano, nemáte byty vedle sebe, takže technicky vzato nejste sousedi, ale bydlíte spolu na patře a –“ „Ale já s ním nebydlím na patře: já tady vůbec nebydlím. Tady bydlí moje máma. Já bydlím v Malešicích a za babičkou s Vrabůtkem jezdíme jenom na návštěvu. A pana Turnečka jsem viděla všehovšudy asi třikrát v životě. Z toho dvakrát pod autem.“ „Aha.“ Bál jsem se zeptat, čeho je Vrabůtek zkratka. Pravděpodobně Vraždící robůtek. Raději jsem se dal na ústup, než mě osmahne paprskometem. „Tak díky za informace. Na shledanou.“ Seběhl jsem dvě patra a vyšel před panelák. Garáže, o kterých se zmiňovala růžová ofina, ležely ve svahu pode mnou, vedle okraje protihlukové bariéry, částečně zakryté hradbou rodinných domků. Přestože už padl soumrak, viděl jsem je v záři pouličních lamp celkem jasně: z kopce, kde jsem stál, jsem dohlédl až na Bulovku a na Heydrichovu zatáčku pod ní; i z dálky jsem rozeznal ten pomník cvičících dětí, co tam nedávno postavili. Sice jsem stále nechápal, jakým způsobem mají spartakiádní poupata připomínat památku skupiny Anthropoid, ale já umění moc nerozumím. V garážové uličce mě přivítaly dvě řady rolet, ověšené dodatečně našroubovanými petlicemi (z nichž každou by své cti dbalý profík dokázal odemknout pod dvě minuty). Otevřené byly tři garáže. První byla kompletně vyklizená a mladík s ořetězovanou peněženkou v zadní kapse tam vkleče natíral

71

podlahu. Když jsem ho míjel, nevlídně si mě přeměřil – až jsem dostal strach, že na mě pustí z řetězu šrajtofli. V druhé garáži seděl mezi vyřazenými lednicemi a otřískanými tatramatkami dědula s brýlemi na nose a cosi smolil do školního sešitu. Takže jsem si tipnul, že to bude ta třetí. „Pan Turneček?“ zavolal jsem dovnitř. „Mmm?“ „Potřeboval bych s váma mluvit.“ „Jo?“ Vynořil se zpoza auta, podsaditý, připlešatělý, vy­hrnuté rukávy, chlupatá předloktí, ruce zakryté kapkovitým zadkem vo­zu. „Jo,“ potvrdil jsem. „No tak mluvte, kdo vám brání?“ Nelíbilo se mi, že mu nevidím na ruce. Nemám rád, když lidem nevidím na ruce. Auto byl kávově hnědý Citroën DS, zrestaurovaný s fanatickou péčí, od sedadel z červené kůže až po originální „trysková“ směrová světla vyvedená z chromového střešního rámu. Chyběl jenom Fantomas za volantem a vůz se mohl vznést do oblak. „Nádhernej auťák,“ řekl jsem. „Jo, to je.“ Na pochvaly byl zvyklý. „Taky jsem měl citroëna,“ přešel jsem k okénku a podíval se na vroubkovaný jednoramenný volant. „I když samozřejmě ne dé-esko.“ „Jo?“ projevil mírný zájem. „Jakýho?“ „Bé-ixko. Původně jsem ho kupovat nechtěl, ale jak jsem do něj sednul, bylo to přesně, jak se říká: kdo se jednou sveze na hydraulice, nemůže jinak.“ „To jste měl zřejmě kliku – u většiny bé-ixek, co se tady mezi lidma prodávaj, je hydropneumatika děsně zhuntovaná. Lepší je si ho dovézt z Německa.“ Roztával pomalu, po tenkých vrstvách. „Měl jste první, nebo druhou řadu?“ „Druhou. Pětidvéřovej hatchback.“ „Jo, ten je dobrej. Nejlíp jedna devět gé-té-íčko.“ Konečně vyšel zpoza vozu. V rukou měl jenom hadr, do kterého se utíral.

72

„No a co jste teda chtěl?“ zeptal se už málem přívětivě. Ledy byly prolomeny. Majitelé stejného typu aut vždycky tvoří něco jako sektu – a citroëňáci jsou obzvlášť hardcore. Problém byl, jak tenhle dílčí komunikační úspěch zužitkovat: od Citroën je super auto  se přechází k Přišel jsem si pokecat o vaší mrtvé dceři  docela obtížně. Přesto jsem to zkusil: „Přišel jsem si promluvit o vaší dceři.“ Pozorovat, jak mu tuhnou rysy, bylo poměrně zajímavé: jako kdyby ho někdo ostříknul kapalným dusíkem. „Novinář?“ „Kdepak.“ Vytasil jsem pouzdro s odznakem, který jsem si po směně prozíravě odepnul z uniformy. Ztuhlý obličej jemně popraskal. „Něco… něco se stalo?“ Olízl si rty. „Našli jste ji? Našli jste Báru?“ „Ne, bohužel ne. Je mi líto.“ Zaklapl jsem pouzdro. „Potřebujeme si jenom ještě něco ověřit.“ „Jo tak.“ Pokusil se přeladit hlas do neutrálna; moc mu to nešlo. „Ověřit.“ Sklopil oči a začal si hadrem drhnout ruce. „A co jako?“ „Víte,“ začal jsem, „mně ten spis přidělili, abych ho dokompletoval – a protože jsem u případu nebyl od začátku, potřeboval bych se zeptat na detaily, který už jste asi mým kolegům vykládal, ale v papírech zanesený nejsou. Nebude vám vadit, když na některý věci budete muset odpovídat znova?“ „A mám na vybranou?“ To znělo možná rezignovaněji, než zamýšlel, a Turneček si to uvědomil. Odkašlal si. „Co byste chtěl vědět?“ „Týká se to především vaší exmanželky. Olgy.“ „Co s ní?“ „Zajímalo by mě, jak hodně jste spolu byli v kontaktu během toho posledního období – myslím v době, která předcházela jejímu zatčení.“ „Moc ne. Nebo spíš vůbec,“ opravil se. „Kdybych se s ní nemusel domlouvat, jak si vyzvednu na víkend Báru, byl by náš kontakt v podstatě nulovej.“ „Takže nemáte představu, jakejma lidma se obklopovala?“

73

„Jak to myslíte – obklopovala?“ Pořád si otíral ruce do hadru. „Jako jestli nespadla do nějaký sekty? K jehovistům nebo tak?“ „A spadla?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Aha.“ Nechápal jsem, proč o tom tedy začíná. „Ne, myslel jsem to tak, jestli máte alespoň hrubej přehled o jejích kamarádech, známejch… prostě o lidech, se kterejma se blíž stýkala.“ „No… ona Olga byla dost pro sebe,“ pokrčil rameny. „Hodně introvert. Byla taková, už když jsme se brali – a pak se to ještě zhoršilo. Nějaký velký kamarádšofty nikdy moc nepěstovala. Dokonce bych pochyboval, že měla kdy nějakou nejlepší kámošku. Ani nechodila na srazy spolužáků, kam se ji občas snažili vylákat. Jako jasně, asi se s někým bavila na poliklinice nebo prohodila pár slov se sousedama, ale co si pamatuju, tak vždycky byla nejšťastnější, když mohla zůstat zalezlá doma, vrtat se v zahradě a prostě s nikým nemluvit. A vzhledem k tomu, že já byl v tý době pro změnu zase zalezlej v garáži, kde jsem dával dohromady dvojcévéčkovou kachnu, tak mi to ani moc nevadilo… to teprve pozdějc mě to začalo srát.“ Opět pokrčil rameny. „Tím chci říct, že i když o jejím okruhu známejch za poslední roky moc velký ponětí nemám, tipnul bych si, že velkej nebyl.“ „A nebyla ona spíš takovej ten dopisovací typ?“ zeptal jsem se. „Že místo osobního styku dávala přednost tomu, když si s někým mohla na dálku psát – ať už e-mailem, nebo jinak?“ „To si nemyslím.“ Chvíli to zamračeně zvažoval. „U ní to nebylo tak, že by se naživo před lidma styděla a pak ji v písemnym styku narostly křídla a začala plodit jeden dopisovej román za druhym. Ji totiž nezajímal kontakt s ostatníma jako takovej. Po pravdě jsem byl překvapenej, že si dokázala najít alespoň toho montéra, co s ním pak pár let žila. I když spolu vydrželi tak dlouho zřejmě proto, že on byl vždycky půl roku v zahraničí, takže netrávili moc času pohromadě.“ „A vy jste se s tím montérem potkal?“

74

„Jo, asi dvakrát, když jsem se stavoval pro Báru. Ale nějak extra jsme se spolu nebavili. Jestli jsme si za celou dobu vyměnili celkem patnáct slov, tak je to hodně.“ „No a jak na vás během těch patnácti slov působil?“ „Jako úplně normální chlap. Takže mě ani moc nepřekvapilo, že od Olgy nakonec zdrhnul.“ „A ona po něm ještě někoho měla, nevíte?“ „Jestli jo, tak to úspěšně tajila.“ To mě zaujalo. „Je pravděpodobný, že by to dělala?“ „Ne,“ odpověděl přímo. „Olga nikdy nebyla vysloveně tajnůstkářská. Jakmile se s váma jednou začala bavit, tak se vám normálně se vším svěřila. Problém byl ji donutit, aby se s váma vůbec začala bavit. Člověk z ní ty první věty musel úplně páčit – a když něco takovýho absolvujete den co den, tejden za tejdnem, měsíc za měsícem, tak vás to časem umoří. Je to jako každej večer lízt na tu samou strmou skálu.“ Odchrchlal si. „S Bárou to bylo úplně stejný.“ „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se okamžitě. „Byla taky dost tichá – až zakřiknutá. Když se tady u mě třeba potkala s Jonášem a Dominikou, tak – i když byla starší než oni a podle mě i o dost chytřejší – trvalo vždycky jen pár minut, než se v tý skupině propadla na nejspodnější příčku a začala je poslouchat jak pejsek a slepě plnit ty nejkravinóznější lumpárny, co si ti dva sígři vymysleli. Kolikrát jsem musel zasáhnout a seřvat je na tři doby, protože už ji skoro šikanovali. A…“ Zaváhal. „… v tom to možná bylo.“ Dával jsem si velký pozor, abych se nezeptal V čem? nebo abych nezačal vyzvídat, kdo jsou Jonáš s Dominikou. Neodvážil jsem se ani pípnout, abych mu nepřetrhl nit soustředění – jen jsem mlčky stál a díval se na něj, jak s pohledem zabodnutým do prázdna hledá slova. Ruce, které si otíral do hadru, se při tom pohybovaly téměř samovolně; jako by byly nezávislé na zbytku těla. Když Turneček konečně promluvil, zněl váhavě. „Neberte to tak, že mě nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, co za strašný

75

věci Báře Olga prováděla. Jasně že mě to překvapilo. Šokovalo. Jenže zároveň…“ Hlas mu nepatrně zakolísal. „Je to… jako kdyby mi vždycky nějak připadalo, že tím, jak se Bára chová… tou svojí ušlápnutou povahou… jako… jako kdyby byla prostě ten typ, co úplně vybízí všechny kolem, aby jí ubližovali. Jako by takový jednání přímo přitahovala. Možná i proto to od Jonáše s Nikou tak schytávala – děti tohle vycejtěj naprosto intuitivně. A dospělí samozřejmě taky. Na lidi, jako je Bára, se vám stačí jednou podívat, a okamžitě víte, že si na ně celej život bude každej dovolovat. A vám je jich pochopitelně líto a máte potřebu je chránit – ale na druhou stranu vás ta jejich odevzdanost dráždí… a štve a máte chuť toho dotyčnýho popadnout a pořádně ho proplesknout, aby se už konečně probral a postavil se tomu na odpor. A zvláštní je… že u Báry jsem měl poslední dobou pocit, že by něčeho takovýho mohla bejt časem schopná.“ Povzdechl si; ten zvuk zněl, jako kdyby se vydral na povrch z podzemních slují. „Jenže to už se teď asi nedozvíme, co?“ Tón mého hlasu byl mírný, skoro chlácholivý. „Když říkáte, že jste měl z Báry ten pocit poslední dobou – jakej časovej úsek tím máte na mysli?“ „Já nevím… asi nejspíš těch posledních pár termínů, co jsem ji měl na víkend.“ „A to bylo kdy? Myslím tím – jak jste ji u sebe míval často? Každej víkend? Nebo jednou za čtrnáct dní?“ Trochu se zarazil. „To ne… Zas tolik času nemám, dodělávám to dé-esko a… Ale rozhodně jsem se jí jako věnoval, to zas jo. Nekašlal jsem na ni.“ „Takže jste se vídali třeba jednou za měsíc? Nebo spíš jednou za dva měsíce? Chápejte, já bych to potřeboval vědět, abych si udělal obrázek, kdy se ta změna v Bářině chování, o který mluvíte, odehrála.“ „To… to já vám takhle vážně nedokážu říct. Ty víkendy nebyly zas tak pravidelný. Těžko se mi to odhaduje. Sorry. Fakt nevím.“ Zdálo se mi to, nebo si tím hadrem drbal ruce čím dál urputněji?

76

Přitlačil jsem. „Ale kdy jste u sebe měl Báru naposledy, to si snad vybavíte, ne?“ „Hele, to takhle z hlavy…“ „Přibližně.“ „Přibližně tak půl roku před tím, než se to stalo.“ „Půl roku?“ Ze všech sil jsem se snažil, aby v tom nebyla slyšet žádná emoce; žádné To jste ale vlastní dceru nevídal moc často, co? To jste na ni docela kašlal, že jo? „Jo, půl roku,“ drhnul si ruce a nedíval se na mě. „Vzal jsem je tenkrát na vejlet.“ „Je?“ „No Báru, Jonáše a Dominiku. Bára je z prvního, Jonáš z druhýho a Nika ze třetího manželství.“ „Aha.“ Turneček byl navíc očividně příznivec plnění rodičovských povinností v hromadném balení. „Kam jste jeli?“ „Do Malšovic. U Hradce Králové.“ „Co tam?“ „Byl tam sraz českýho Citroën klubu.“ S tím hromadným balením jsem ho silně podcenil. „A od tý doby jste Báru neviděl?“ „Já jsem chtěl,“ odpověděl okamžitě. „Myslíte, že jsem nechtěl? Ale copak jsem mohl? Byla furt nemocná.“ „A předtím?“ „Kdy předtím?“ „No než začala bejt nemocná. Ty její nemoci vypukly asi tak před třema rokama, ne? To jste si ji bral k sobě jak často?“ „Hele,“ řekl. „O co vám jako jde?“ Ruce už měl od drhnutí hadrem celé rudé. „O nic,“ pozoroval jsem ho. „Vůbec o nic. Jenom si snažím ujasnit některý –“ „Pokoušíte se naznačit, že jsem se jí dostatečně nevěnoval?“ „To,“ řekl jsem, „by mě ve snu nenapadlo.“ „Jo,“ prohlásil. „To určitě. Stejně jako by to ve snu nenapadlo ani ty policajty, co tu byli před váma, nebo Olžina svatouškovskýho bratříčka, kterej se sem hned přihnal, aby mi to dal sežrat.

77

I když přitom na Báru kašlal ještě víc než já. Všichni jste celý říčný, abyste se na mě mohli morálně vyprsit. Jako kdybych za všechno mohl já.“ Konečně si přestal drbat ruce a prudce mrsk­ nul hadrem do krabice. „Já jsem s tím přece nemohl nic dělat, já už s Olgou dávno nežil. Jak jsem si mohl něčeho všimnout? A co ti ostatní, co se s ní vídali víc než já? Co ten její montér, kterej s ní předtím žil? Ten nic? Ten za to nemůže? Ten nic neviděl?“ „Na toho se chystám pozítří,“ ubezpečil jsem ho. Jestli tedy adresa v Šestajovicích, co mi Honza dal, bude ještě platit. „Tak se ho na to schválně zeptejte. Jak to, že neměl páru, co se mu děje pod nosem. A mně už s tím laskavě dejte svátek. Já s Olgou dávno nemám nic společnýho. O tom, co dělala a s kým se stýkala nebo nestýkala, nic nevím a ani nechci vědět.“ „No, něco málo o ní snad víte,“ vycítil jsem příležitost k oslímu můstku. „Třeba jestli neměla nějaký oblíbený místo, kam si ráda zašla…“ „Cože?“ podíval se na mě. „Třeba v okolí domu, nebo i jinde – prostě kam chodila, ať už sama, nebo s Bárou… nebo kam obě jezdily na dovolenou nebo –“ Nevěřícně na mě zíral. „To si jako myslíte, že jsem měl čas se starat, kam jezdily na dovolenou? Když já sám jsem ji neměl osm let? Dyť já mám kromě Báry ještě dvě děti a na všechny musím platit alimenty. A to fakt není žádná sranda. Makám od nevidím do nevidím a tohle,“ kývl k dé-esku, „se taky ne­ udělá samo. To si snad jako citroëňák dokážete představit, kolik měsíců na tom člověk stráví, kolik vrakovišť musí prolízt, kde všude musí shánět origoš náhradní díly. Pro vodní pumpu jsem byl až v Belgii.“ „Páni,“ řekl jsem. „Nechte si to. Já jsem přece celou dobu myslel, že Bára je v dobrejch rukou. Olga se o ni vždycky starala, dokonce jsem měl pocit, že to kolikrát přehání – při každým zakašlání jí rvala do zadku teploměr, furt do ní cpala nějaký vitamíny… Můžete

78

se vsadit, že kdybych měl sebemenší tušení, co se tam děje, tak bych…“ „Nejel pro vodní pumpu do Belgie?“ nadhodil jsem. „Ale třeba jenom na vrakoviště do Slanýho?“ Změřil si mě. „Víte co? Jděte do prdele.“ Mlčel jsem. Přejel dlaní po oblé křivce dé-eska – skoro jako by z toho doteku chtěl načerpat sílu. „Víte o tom hovno,“ řekl ochraptěle. „Totální hovno. Jasně, teď se to všem kecá. Po bitvě každej generál. Ale jak jsem měl poznat, co jí Olga dělá? Něco takovýho přece nepředpokládáte. A Bára mi nikdy nic neřekla. Ne, v tom­ hle ohledu mám fakt svědomí čistý.“ Zpříma se na mě podíval a pro jistotu to zopakoval ještě jednou: „V tomhle ohledu mám svědomí čistý.“ Na to se moc říct nedalo, a tak jsem byl zase zticha. Stejně nepřesvědčoval mě. Přesvědčoval sebe. Když jsem z garáže odcházel, ještě jsem se naposledy ohlédl. Byla už tma a dé-esko se ve světle žárovky medově lesklo. A Turneček u něj stál a držel se ho, jako by se celá Vychovatelna i se všemi garážemi nekontrolovatelně točila a ten padesát let starý citroën byl jediný pevný bod ve vesmíru vířícím promarněnými příležitostmi a výčitkami svědomí.

79