ŠTĚPÁN KOPŘIVA Rychlopalba

Rychlopalba

ŠTĚPÁN KOPŘIVA Rychlopalba

© Štěpán Kopřiva, 2015 © Nakladatelství Crew s. r. o., 2015 ISBN 978-80-7449-345-4

první

Mrtvola ležela v kuchyni. Nebyla to pěkná kuchyně a mrtvo­la taky nebyla nic moc. Když v kreslené grotesce myšák Jerry bací kocoura Toma pánví, Tomovi z hlavy vyskočí legrační vejčitá boule. Téhle ženě vyskočil z hlavy mozek. Legrační moc nebyl. Pachatel ji musel udeřit pánví několikrát. A když říkám několikrát, myslím tak padesátkrát. Její lebka teď připomínala meloun, který někdo vyhodil z osmého patra. Své udělalo, že pánev byla drahá. To znamená těžká. Z ocele a litiny. Mohla vážit klidně i dvě kila. „Takovou pánev máme doma taky,“ poznamenal Holub. „Je dobrá.“ „Jo?“ řekl jsem. „Taky jsme se Zdeňkou uvažovali, že si podobnou pořídíme. Tuhle doporučuješ?“ „Vidíš ten kostičkovanej vzoreček? To je nepřilnavej povrch. Titanovej nebo co. A to červený kolečko veprostřed ti ukáže, když je rozehřátá. Magda mi s ní dělá stejky.“ „Tak dej bacha, ať ti s ní neudělá taky mozeček,“ kývl jsem k šedým stříkancům na podlaze. „Toho,“ prohlásil Holub, „se fakt nebojím.“ „Jo? Protože se milujete?“ Bylo těžké nebýt cynický; zvlášť po dnešním ránu. Ale snažil jsem se. „Ne, protože Magda by na takhle důkladnou práci neměla trpělivost. Flákla by mě jednou a tím by to haslo. Abys do někoho takhle bušil, musí ti ten člověk hodně ležet v žaludku.“

5

Holub se zamyslel. „No dobře, možná by mě praštila dvakrát. Nebo pětkrát.“ „Tohle ten pašík pojednal odpovědně, to je fakt,“ uznal jsem. „Asi důkladnej člověk.“ Důkladného člověka hlídali vedle v obýváku Richter a Slídová. Seděl na kožené sedačce, měl papuče, úhledně zastřižený knírek, prsty zažloutlé od nikotinu a nekontrolovaně se třásl. Manžel. Přesně podle statistik: v devadesáti pěti procentech vražd je pachatelem rodinný příslušník. Hoši od kriminálky těmhle případům říkají domácí zabijačka. „No jo: trénuj sílu, švih, staneš na stupních,“ vysmrkal se Holub. „Dobrá práce pravačkou.“ „Levačkou.“ „Co?“ „Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. A taky z který strany je hlava splácnutější.“ Ze skříněk nad kuchyňskou linkou nás sledoval bílý kocour a ostentativně si olizoval tlapky, aby dal najevo, jak moc si nad tímhle průšvihem myje ruce. Zřejmě převtělený Pilát Pontský. „Doufám, že jste to tady pořádně zdupali,“ ozvalo se za námi. „Můžete mi vysvětlit, proč jste do kuchyně vůbec lezli?“ Otočili jsme se. Za námi stál tlouštík v džínách a bomberu. Podle toho jsem poznal, o koho jde. Na kriminálce nosí bombery skoro všichni; je to jejich neoficiální uniforma. Tlouštíka samotného jsem nikdy předtím neviděl – ale na tom nebylo nic divného. U moc vražd jsem zatím nebyl. „Zajišťujeme místo činu,“ hlásil Holub. „Než přijede výjezd.“ „Právě dorazil,“ píchl se tlusťoch palcem do prsou. „A rozhodně nepotřebuje, aby mu všechny stopy zahamtali dva uniformovaný platfusáci z místního.“ S vyšetřováky z OOK jsme obvykle vycházeli dobře – hlavně proto, že nás většinou skoro nevnímali. Tenhle tlusťoch byl výjimka. Vnímal nás až moc. „Tak dáte si už odchod, nebo co?“

6

Poslušně jsme se kolem něj protlačili do předsíně a nechali ho ovládnout místo činu. Zahlédl jsem Richtera, jak v obývacím pokoji postává nad manželem, palce zaháknuté za opasek, brigadýrku rozšafně pošoupnutou do týla. Vyměnili jsme si pohled; Richter ukázal očima ke kuchyni a jeho ústa bezhlesně vytvarovala slovo kokot. „Když jsem řekl odchod,“ vyklonil se ze dveří tlouštík, „nemyslel jsem nacpat se do předsíně, která je ještě menší než kuchyň. Jak se sem asi vejdou technici, až budou chtít sejmout daktylky a trasolky? Myslel jsem totální odchod. Z bytu. Z tohohle případu. Nemáte náhodou nějakou strašně důležitou práci? Třeba honit drbany, co kradou víka od kanálů, nebo tak něco? Nebojte, my si místo činu dokážeme zajistit sami.“ „To vidím,“ ukázal jsem. Pilát Pontský seskočil ze skříňky a za tlusťochovými zády lízal z podlahy rozstříknutý mozek. Tlusťoch se otočil. „Do hajzlu! Kšc! Ošklivá kočička! Běž do prdele!“ Šli jsme taky.

7

druhá

Služebna páchla. Jako obvykle: venku pršelo a z haldy dvaadevadesátkových bund na věšáku stoupal mokrý puch. Dřív jsme si po obchůzkách dávali mantly sušit do kamrlíku v přízemí, ale pak přišel befel, že každé místní oddělení musí mít reprezentativní přijímací místnost, a náš útulně zadubený kamrlík se proměnil ve světlou a moderní Potěmkinovu vesnici. A zápach ve služebně začal po každém dešti překračovat normy určené pro toxický spad. Šindelář s tím novým zobákem byli venku, takže jsme s Holubem zabrali stoly a začali zanášet do evidence naše BP/BPN. Zapsal jsem sotva dva pokutové bloky a už mi služba hodila na krk buchtu, co přinesla nalezenou peněženku. Holce mohlo být něco přes dvacet, měla černou patku, odřenou koženou bundu a místo kabelky takovou tu pletenou tašku přes rameno, ve které byste mohli ze zoo propašovat hrocha. Podle toho, jak se taška nadouvala, v ní už dva nebo tři byli. Dívka mi flákla peněženku na stůl a odmítla se posadit. Od pohledu typická hrdá nezávislačka, co má potřebu každému metnout do obličeje svou svobodomyslnost a morální nadřazenost; s policajty má zkušenosti hlavně z demonstrací a nelegálních technoparty, takže nevynechá jedinou příležitost, jak jim dát najevo své opovržení. „Kde jste ji našla?“ „V popelnici.“ Změřil jsem si ji.

8

„Co?“ zeptala se. „Nevypadáte jako…“ Okno. Nemohl jsem si vybavit, jaký je politicky korektní výraz pro kontejnerokopku. „Jako co?“ „Jako freeganka.“ Přece jen jsem si vzpomněl. „Vyhazovala jsem šlupku od banánu a ona ležela hned navrchu.“ Zřejmě kapsář začátečník. Obvykle je strkají do kanálu. Nebo házejí do Rokytky. „Dívala jste se do ní?“ „Jenom abych viděla, jestli je v ní občanka a tak.“ „A?“ „Je.“ Tužkou jsem peněženku otevřel. Občanka v ní byla. A opencard. A řidičák a karta VZP. Peníze pochopitelně žádné. „Tak jo,“ řekl jsem. „Dobře. My už ji právoplatnému majiteli předáme, spolehněte se. Děkujeme, slečno.“ Asertivně na mě zírala. „A to je jako všechno?“ „Za nalezenou šrajtofli se odměna nevyplácí, jestli myslíte tohle.“ „Neměl byste se mnou sepsat nějakej protokol nebo tak něco?“ „Já vám řeknu, jak to uděláme, slečno,“ mrkl jsem na ni. Zamračila se. „Já sice protokol napíšu, ale nebudu vás s ním zdržovat. Prostě do něj uvedu, že jsme peněženku našli na chodníku přede dveřma, a vás z toho vynechám. Nebudete tady muset ztrácet čas. Co vy na to?“ „Jo. Tohle jsem přesně čekala,“ zakývala hlavou. „Co?“ „Že se na to budete chtít vykašlat.“ Morální nadřazenost jí svítila z očí jako kužely dálkových reflektorů. „Že jste jenom další policajt, co je línej papírovat, takže se mě pokusíte zbavit a pak tu peněženku hodíte zpátky do popelnice. Nebo myslíte,

9

že nevím, jak to na takovejch fízlárnách,“ černě nalakovaný ukazovák pohrdavě opsal půlkruh za­hrnující celou místnost, „chodí?“ Neměl jsem dobrý den. Už od rána. Nebylo by divu, kdybych se namíchnul. Ale já se umím ovládat. Někdy. „Dobře,“ řekl jsem tak tiše, že jsem se skoro neslyšel. „Dobře. Jak si přejete. Sepíšeme protokol.“ Sepsali jsme protokol. Udělal jsem jí klavír, pro případ, že by na peněžence byly otisky prstů. Se svraštělým obočím si můj literární výtvor prostudovala. Podepsala. Vypadla. Díky tomu jsem v papírovacím maratonu nabral zpoždění. Navíc nám frajeři z pohotovostní jednotky přivezli dva bezďáky, se kterými jsme museli sesmolit „záznam o předvedení osoby k podání vysvětlení“ (a vzápětí je pochopitelně pustit, protože jsme na ně nic neměli – ale to samozřejmě péjáky netrápilo, ti dostávají čárky za počet zoufalců, které přitáhnou na oddělení, takže vesele odjuchali). Pak jsme byli těsně před střídáním směny s Holubem povoláni k životně důležitému zásahu (chytat na ulici králíky, co unikli své sklerotické majitelce ze sklepního kotce ve vysočanském činžáku, kde je chovala v rozporu se zákonem o ochraně zvířat, zákonem o veterinární péči a obecní vyhláškou). Takže ve chvíli, kdy se ostatní chlapi šli převléknout do civilu, ještě pořád jsem seděl za stolem a datloval do ETŘ svůj dnešní KEP: počet úkolů od operačního, počet najetých kilometrů, počet zpracovaných spisů a tak dále a tak podobně, všechny tyhle tabulky, jejichž vyplnění zabírá tři čtvrtě hodiny denně a které jsou pro boj s kriminalitou životně důležité. „Jdeš dneska do Klihovny?“ zastavil se u mě Šindelář. Klihovna byla hospoda, kam jsme občas po denní směně chodili; někdy se tam vyskytovali i hoši z libeňského oddělení, tu a tam z Jarova, čas od času z Lipanské. Pochopitelně se nejmenovala Klihovna, to se jí tak mezi lidmi jen říkalo.

10

Nezdvihl jsem hlavu od klávesnice. „Ne.“ „Má přijít Vláďa. Konečně se mu povedlo zmáknout tu měšťáckou prolongačku.“ „Hm.“ „Tak jdeš?“ „Ne.“ Šindelář zaklepal kloubem prostředníku o kraj stolu. „Ty seš dneska nějakej nenaloženej, co?“ „Já? Ne.“ „Nekecej. Zase jste se ráno pohádali se Zdeňkou, co?“ „Ne,“ řekl jsem. „Jak tě to napadlo?“ Pustili jsme se do sebe ještě během snídaně. Příčinou byla tentokrát špinavá lžička od kafe, kterou jsem nechal ležet na stole, místo abych ji okamžitě umyl a umístil do odkapávače. Ukázková manželská hádka: vyvrcholila tím, že Zdeňka švihla hrnkem do dřezu tak prudce, až mu ulomila ouško; já zase pro změnu cestou ven nakopl odpadkový koš a promáčkl mu bok. Čím déle spolu lidi žijí, tím rychleji se dokážou navzájem vytočit. Ještě že jsme zatím nekoupili tu pánev. Když jsem jel šestnáctkou místo do Klihovny domů a v duchu si sumíroval úvodní takty tradiční smiřovačky, uvažoval jsem, proč se na to vlastně nevykašlu. Proč se od Zdeňky prostě neodstěhuju. Děti nemáme. Dokonce ani psa. Čistě racionálně by to bylo nejlepší řešení. Vysvětlení, které se nabízelo, bylo tak prosté, až bylo ve svém důsledku komické. Protože i po všech těch letech svou ženu nějakým způsobem miluju. Trapas.

11

třetí

Byt byl temný jako Amenhotepova hrobka těsně před vyloupením. V předsíni visely na rozkládacím sušáku moje boxerky a ponožky; ve vzduchu se o sebe dřely chemické molekuly Arie­lu. Prokopnutý koš stál u stěny jako žebrající válečný invalida, který se snaží vypadat důstojně a uboze zároveň. Keramické rybičky zavěšené pod lustrem o sebe ťukaly s tichou výčitkou: Klap, klap. Klap. Zdeňka byla v ložnici. Už měla skoro sbaleno. Ne, tohle vážně nebyl dobrý den. „Co to děláš?“ zeptal jsem se. Idiotská otázka. To jsem přece viděl, co dělá, ne? Opouští mě. „To přece vidíš, ne?“ odpověděla moje žena. Telepatie – základ dobrého manželství. Až na to, že tohle dobré manželství mi právě vaporizovalo před očima. „To je přece… To je úplně…,“ prohlásil jsem. „Nemůžeš jen tak… To… Teda…“ Nevšímala si mě a skládala na posteli bavlněné tričko. „Já vím, že jsme se ráno zase tak trochu… ale o nic nešlo. Ne? O nic důležitýho. Bylo to… jako obvykle.“ Uhladila tričko dlaní, položila ho do kufru. Jak se předklonila, spadl jí pramen vlasů do obličeje. Zastrčila ho za ucho. „No právě.“ „Co – no právě?“

12

„Právě že to bylo jako obvykle. Že vlastně nešlo o nic důležitýho.“ „Hele… Nebuď kryptická.“ Zaklapla víko kufru a opřela se o něj pažemi. Chvíli jen tak stála. Neotočila se. „Ne,“ sdělila pak reprodukci Schikanederova Maltézského náměstí v mlze. „Nevěřím, že to nechápeš. Tak blbej přece nejsi. Nemluvím v šifrách. Ty to jenom tak děláš, abys mě zase vytočil. Ale to se ti nepovede.“ Námitku, že každá žena neustále mluví v šifrách, jsem dospěle spolkl. „Smiř se s tím, že jsem opravdu tak blbej, jak vypadám. A to, že mě opouštíš kvůli jedný špinavý lžičce od kafe, považuju za tak absurdní, až se mi nechce věřit, že to myslíš vážně.“ Konečně se otočila. Pohled byl zelený a soustředěný. Pihy nad kořenem nosu organizované do vycentrovaných hvězdokup. „Tak za prvý tě neopouštím. Jenom myslím, že bysme si měli dát menší pauzu. Abysme si od sebe odpočinuli. A rozmysleli se, co a jak.“ Čili mě opouští. Zas až tak blbej, abych nerozuměl těmhle kódům, jsem nebyl. „A za druhý nejde o nějakou blbou lžičku od kafe. Nejde o důvod. Jde o frekvenci. Nejde o to, o co se hádáme, ale jak často se hádáme. My spolu už totiž jiným způsobem nekomunikujeme.“ Jakmile ženská začne používat slovesa jako komunikovat, víte, že jste opravdu v loji. „Nebuď hysterická.“ Byla hysterická asi jako Karpov při Lidické simultánce. „Všichni se občas hádají,“ namítl jsem. „My se nehádáme občas,“ řekla. „My se hádáme furt.“ „Nehádáme se furt.“ „Dobře – furt ne. Jenom když jsme spolu v jedný místnosti.“ „Přeháníš. Tak často se nehádáme.“ „Hádáme.“

13

„Nehádáme.“ „Hádáme.“ „Nehádáme.“ „Hádáme se i teď.“ „Máme na spoustu věcí rozdílný pohledy. Vyměňujeme si názory. Diskutujeme. Argumentujeme.“ Odfrkla si. „Můj pohled je, že mám toho diskutování dost.“ Popadla držadlo a s bouchnutím stáhla kufr z postele na zem. „Fakt ne. Mám pocit, že jestli strávím ještě jedinou další minutu dohadováním se s tebou o ptákovinách, regulérně se zcvoknu.“ Pomalu mi začalo docházet, že je to doopravdy. Že jestli něco neudělám, opravdu mě opustí. „Nemůžeš odejít,“ řekl jsem. Soustředěný zelený pohled. „Nemůžu? Proč?“ Protože tě miluju. Dělej. Řekni jí to. „Protože platíme na tenhle byt manželskou hypotéku.“ Vole. „Něco s tím uděláme. Můžeme ji převést na tebe. Nebo můj právník zařídí postoupení dluhu.“ „Tvůj právník?“ Podívala se na mě téměř soucitně. „Myslím, že bysme měli počítat s možností, že jestli se to mezi náma nezlepší, tak se rozvodovejm právníkům nevyhneme.“ Což znamenalo, že právníka už má. V mozku jsem měl pusto a prázdno. Vyprázdněno. Mrtvo. Zazvonil jí mobil. Zvedla to. „Ano, jistě. Hned jsem dole.“ Upustila samsunga do kabelky a obrátila se na mě. „Taxík je tady. Pomůžeš mi dolů s kuframa?“ „Nemůžeš odejít,“ řekl jsem. Hvězdokupu pih nad nosem proťala netrpělivá vráska: „Naposledy: proč ne?“ Řekni jí to. No tak.

14

Řekni jí, že ji miluješ. „Protože nemáme předmanželskou smlouvu,“ řekl jsem. „A ty vyděláváš víc. Najmu si taky právníka a stáhnu tě o prachy. Proděláš na tom bombarďáky.“ „Ne,“ odpověděla. „Nepovede se ti mě vytočit. Dneska ne.“ Když kolem mě procházela, chytil jsem ji za ruku. Za předloktí, kousek nad zápěstím. Těsně pod puntičkářsky ohrnutou manžetou košile. To, že jsem to udělal, mě překvapilo stejně jako ji. „Pusť,“ řekla mírně. Díval jsem se na své prsty, jak obemykají její předloktí. Rychlý tep pod mou dlaní. Bledá pleť. Chmýří světlých chloupků. Miloval jsem ji. Pustil jsem ji. Na předloktí na okamžik červeně zasvítily otlačky mých prstů; zmizely tak rychle, že se mi doslova vypařily před očima. Jako kdyby mezi námi nikdy nebyl žádný kontakt. „Pomůžeš mi snést dolů teda ty kufry, prosím tě?“ řekla a vyšla z ložnice. Dokonce i kdybych se dokázal vymáčknout, dokonce i kdybych to uměl vyslovit – k čemu by to bylo? Někomu při rozchodu říct, že ho milujete… to už nic nezmění. To nás tak akorát zblbly romantické filmy a jejich bleskové katarze před závěrečnými titulky; díky tomu si naivně myslíme, že to jde. Vzal jsem kufry, snesl je před dům, naložil do taxíku a díval se, jak má žena odjíždí. Civilizovaný rozchod. Takový hnus. Pak jsem udělal to, co udělá každý své cti dbalý chlap, když mu zkrachuje manželství. Šel jsem do hospody.

15

čtvrtá

Když do Klihovny vstoupí neštamgast, na první pohled nepo­zná, že se ocitl v policejním lokále. Na stěnách nevisí zkřížené tonfy, servírka nepoužívá místo účtenek bépéčka a na záchodě se nekšeftuje s čerstvě nafasovanými čerňáky. Nebo alespoň ne moc často. Možná si dotyčný neštamgast ale povšimne, že mezi návštěvníky se vyskytují dvě výrazné skupiny: hranatci s vylepanými lebkami (to jsou ti, co to ještě pořád žerou a ve skrytu duše sní o tom, že se jednou dostanou k zásahovce) a pupkatí strejcové s lhostejnýma očima (to jsou ti, co opouštějí službu přesně s úderem poslední hodiny směny, ani o sekundu později – takzvaní hodináři). No a pak jsme tu my ostatní. Nepatříme do skupiny číslo jedna a z posledních sil se držíme, abychom nespadli do dvojky. Už to trochu flákáme, ale ještě pořád ne úplně: ještě se pořád tu a tam dopustíme práce navíc, ještě pořád se snažíme držet ve formě a chodíme na střelnici i do posilovny. Ještě pořád jsme úplně nerezignovali. Sem patřím já – i Šindelář. „Já věděl, že přijdeš,“ oznámil mi samolibě, když jsme se srazili u nálevního pultu (klasického, socialistického, chromovaného). „Já věděl, že zaskočíš aspoň na jedno.“ „Zaskočit na jedno je společensky naprosto přijatelný,“ ubezpečil nás chlápek po levici. „To z člověka ještě nedělá alko­holika.“ Měl brýle vysokoškolského profesora, rozedranou péřovku a džíny se zaschlými fleky moči. Frňák byl pórovitý a rudý jako přezrálý klaunský nos. Docela mě překvapovalo, že ho některý z úzkoprsejších kolegů ještě nevynesl v zubech.

16

„Jasně,“ řekl jsem. „Jenom na jedno. Na jedno ferneto,“ upřesnil jsem směrem k výčepnímu. Čepoval Spejbl, ačkoliv jsem si bůhvíproč zafixoval, že tu tenhle týden má být Hurvajz. „Copak? Něco slavíme, pane inspektore?“ Spejbl nám všem říkal pane inspektore. Tipoval jsem to na zhoubný vliv wallaceovek. „Vánoce.“ „V lednu? Netušil jsem, že jste pravoslavnej.“ Nalil mi panáka rychlým, přesným kmitnutím zápěstí. Hodil jsem ho do sebe a rovnou mu štamprli vrátil. „A levoslavnej taky.“ Podíval se mi do obličeje a dalšího vtipného komentáře se zdržel. Opět kmitlo jeho – a vzápětí i mé – zápěstí: černá kapa­ lina mi prolétla hrdlem jako hořký ulepený blesk. Jazyk mi znecitlivěl. Na tohle jsem nebyl zvyklý. „Hách,“ udělal jsem. Šindelář si dal záležet, aby jeho hlas zněl žoviálně a nedbale. „Děje se něco?“ „Ne, proč?“ odpověděl jsem a ukázal Spejblovi, aby mi znovu nalil. „Dát si tři fernety během jedný minuty je přece společensky přijatelný. To z člověka ještě nedělá alkoholika.“ „No, ale nic by se nemělo přehánět,“ pravil moudře muž po levici, škytl a decentně ublinkl žlutý kecanec na mikinu CHARLES UNIVERSITY: I HAD MY FIRST ERASMUS IN PRAGUE. Ožral jsem se programově a rychle. Během tři čtvrtě hodiny jsem byl na šrot: na zbytek noci mám jen velmi matné vzpomínky. Svět se rozpil do rozmazaných šmouh, zvuky se gumovitě proplétaly, obličeje na mě vyplouvaly ze zborcených perspektiv a cosi do mě vehementně hučely; Šindelář si stěžoval na Slídovou, že je normální magor, že by pořád někoho jenom tloukla, někdo mě přesvědčoval, že určitě musím vzít ten melouch v ochrance investičního bankéře, že jsem na to jako dělanej, a někdo jiný (nebo to byl ten samý?) mi zádumčivě tvrdil, že jsme spolu chodili do školy a že jsem byl jeho nejlepší kamarád.

17

Byl jsem hlučný a vtipný a ostatní byli také hluční a vtipní a to, že mě opustila manželka, byla ta nejlegračnější věc na světě. Probudil mě ve čtyři patnáct ráno tlak v močovém měchýři. Což bylo dobře, protože jsem si zapomněl nastavit budík a v šest jsem měl nástup na směnu. Spal jsem na Zdeňčině polovině postele s jejím polštářem v náručí; svíral jsem ho, jako bych ho škrtil. Byt byl tichý a studený. Škobrtavě jsem se doploužil na záchod. Trefit se do mísy bylo jako navlékat nit v pozdním stadiu parkinsona. V hlavě jsem měl tankodrom a jazyk potažený něčím, co zřejmě byly varaní šupiny. Na člověka, co včera prohlašoval, že byl na základce můj nejlepší kamarád, jsem si ani nevzpomněl. Ale on to tak pochopitelně nenechal.

18

pátá

Honza Lohinský bydlel v panelákovém elku z osmdesátých let, v tom, co je vidět po pravé straně, když jedete Koněvkou směrem na Ohradu. Roh Roháčovy a Blahoslavovy. Vybavení jeho bytu vypadalo, jako by mu ho přidělili i s bytem v těch osmdesátkách: nábytková stěna s prosklenými vitrínami a rohová sedačka. Chyběla už jenom miska s gumovým ovocem. Zato Lohinského manželka nevypadala jako z osmdesátých let ani trochu. Vypadala jako ze sedmdesátých. Rovné hnědé vlasy uprostřed rozdělené pěšinkou, černě orámované oči, těsný rolák, džínové zvony. Byla starší než Honza, odhadoval jsem, že jí bude mezi čtyřiceti a padesáti; a razila teorii, že když to ona sama odmítne brát na vědomí, ostatní se budou muset přizpůsobit. Měla špičatý nos, pevný stisk ruky a chladný pohled. Má přítomnost se jí očividně nezamlouvala. Asi jsem nebyl dost ret­ro. Honza působil tím samým dojmem jako většina přátel z dětství, které jste dlouho neviděli: máte pocit, jako kdyby někdo toho malého kluka, na něhož se vzdáleně pamatujete, vzal a utopil v sádlovém golemovi. Zavalité tělo, vejcovitá holá hlava, kulatá ramena a povědomé rysy rozválcované do obličejové masky. Rozpinkávací kolo návštěvy se neslo ve valčíkovém rytmu nostalgie – vzpomínání na dávno poztrácené spolužáky i učitelky. Ani jeden z nás se slovem nezmínil o tom, že se Honza skoro po čtvrt století vynořil v Klihovně s očividným úmyslem mě o něco požádat – a když se mu to nepovedlo (protože

19

s tím úporně rozjařeným ožralou nebyla toho večera rozumná domluva), neváhal zvednout telefon a pozvat mě na návštěvu, na kterou prostě musíš přijít. A já jsem ho nedokázal odmítnout; ten tón jsem znal až příliš dobře. Urputně nenucený hlas člověka, který vyčerpal všechny možnosti. Jasně, mohl jsem ho poslat do háje. Ale jak bych si pak připadal? Takže jsem dorazil. I když přiznávám, že jsem se obával nejhoršího. Prezentace Herbalifu. „Něco bych od tebe potřeboval.“ Řekl, když jsme se sentimentálně vybouřili, rozvalili se na sedačce a dvanáctiletá chivaska (půllitrovka v Tescu v akci za satanistických 666,–) klouzala hrdlem. „U-hm,“ vyjádřil jsem se. „Připadám si sice jako totální slizoun – neviděli jsme se přes dvacet let a já ti pak zavolám, jenom když něco chci, ale…“ Nic jsem na to neřekl. Jeho manželka taky ne. Nedíval jsem se na ni, ale periferním viděním jsem vnímal, jak sedí na okraji pohovky, záda rovná jako pravítko, a kouká se stranou – úplný model k malířské studii Odmítavý postoj . Nesouhlasila s tím. Nechtěla, abych sem chodil. Nechtěla, aby mě Honza o něco prosil. „Jenže já už fakt nevím, co mám dělat. Už mě nic nenapadá. Možná je to úplná kravina a ty mě pošleš do hajzlu, ale myslel jsem, že když seš u těch policajtů, že bys mi možná mohl nějak…“ „Vidíš, tohle,“ řekl jsem lehce a vůbec, vůbec ne policejně. „Na to si vlastně přišel jak?“ „Na co?“ „Na to, že jsem ve službě.“ Svraštil obočí. „Někdo to říkal v naší třídě na Spolužácích.“ „Na Spolužácích?“ „Spolužáci.cz. Máme tam třídu. Lidi tam docela přispívají. I když teda hlavně takový, do kterejch bys to zamlada moc neřekl. Je fakt zvláštní, se kterejma typama nejvíc cvičí sentiment.

20

Tam jsem na tebe taky sehnal kontakt. Přes Kamila. Že prej jsi ho zval, aby se někdy stavil v tý vaší hospodě. Že prej jste na sebe náhodou narazili. Zastavil jsi ho za rychlost.“ Zastavil a nechal jet. Dokonce jsem si od něj ani nic nevzal. Každý dobrý skutek musí být po zásluze potrestán. Dobře. Takže Spolužáci. No, pořád to asi nebylo tak potupné, jako kdyby mě našel přes Facebook. Můj spolužák.cz mezitím rozjel další kolo sebedrásání. „Hele, já chápu, jak je to trapný, celá tahle situace…“ „Honzo,“ řekl jsem. „No?“ „Přestaň chodit kolem horký krupičný a vybal to.“ Ušklíbl se – napůl úlevně, napůl hořce. „Sorry. Trochu blábolím, co?“ „Zas tak strašný to není,“ řekl jsem. „Tak o co jde?“ „Pamatuješ na moji ségru?“ „Matně.“ Měl jsem pocit, že mohla být tak o dva nebo o tři roky mladší než Honza; na rozdíl od svého uřvaného a hyper­ aktivního bratra to byla tichá, drobná holčička, co se po chod­ bách školy pohybovala bezpečně ukrytá v chumlu šprtek. Hezky kreslila. „Jak se má?“ „Je v Bohnicích.“ Je zajímavé, že Je v Bohnicích  nikdy neznamená Bydlí tam na sídlišti. „Co jí je?“ „Doktoři říkají, že to není přímo duševní choroba. Říkají, že je to porucha osobnosti.“ „Jakej je v tom rozdíl?“ „Nemám ponětí. Ale prej tím trpěla roky… I když mně přišlo, že vypadala úplně normálně. Je teda pravda, že jsme se poslední dobou moc nevídali, ale… když jsme k nim přišli na Hod boží, nebo když dorazila s Bárou na moje narozky, působila, že je v pohodě.“ „Kdo je Bára?“

21

„Její dcera. Moje neteř.“ „Aha.“ „Proto to pro nás byl úplnej šok. Nikdy bych nevěřil, že je něco takovýho možný. Aby se někdo choval naprosto příčetně, a ve skutečnosti byl takhle… Řeknu ti, byli jsme z toho dost hotoví, když… Když ji zatkli.“ Čím dál tím líp. „Za co?“ „Týrání svěřený osoby. Ona…,“ odkašlal si, zatěkal očima. „No, ubližovala Báře.“ Kdo týrá osobu, která je v jeho péči nebo výchově, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. Paragraf 198 trestního zákoníku, odstavec 1. „Jak?“ zeptal jsem se. Honza vzal z konferenčního stolku svou whiskovku a napil se. Jeho žena se stále dívala stranou. Honza přes okraj sklenice zamumlal: „Úmyslně ji infikovala nemocema. Podle všeho se to táhlo několik let.“ Odnětím svobody na dvě léta až osm let bude pachatel potrestán, a) spáchá-li čin uvedený v odstavci 1 zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem, b) způsobí-li takovým činem těžkou újmu na zdraví, c) spáchá-li takový čin na nejméně dvou osobách, nebo d) páchá-li takový čin po delší dobu. Odstavec 2. „To je mi líto,“ řekl jsem. Byla to pravda… a nebyla to pravda. Ano, bylo mi to líto, protože každý, kdo něco takového slyší, pocítí lítost úplně automaticky. Nicméně jsem něco podobného přece jen vídával častěji než ostatní lidi. O dost častěji, abych byl přesný. Dokonce tak často, až byste se možná divili. A když něco vidíte často, tak si na to vaše psychika zvykne. Bez ohledu na to, jak hrozné to je. Jakmile za sebou máte první třicítku dětí s cigaretovými popáleninami na pažích a pruhy mokvavého masa na zádech, naučíte se to brát s odstupem.

22

Protože jinak byste nemohli dělat svou práci. Nikdo nestojí o policajta, který místo aby pomohl oběti, jí začne vzlykat na klopě, jak je to strašně smutné a jak jsou lidi oškliví. A částečně vám to začne připadat normální. Jako další věc, kterou lidi běžně dělají. Každý otupí. „Jak to, že se na to nepřišlo dřív?“ hodil jsem si do úst slanou křupku. „Ty nemoci musely přece vykazovat nějakou divnou křivku, ne? Jak to, že to nezačalo bejt podezřelý jejímu otci? Nebo babičce, když teda vy jste je vídali tak málo? Eventuálně dědečkovi? Dětský doktorce na obvodním středisku? Učitelce? Prostě někomu?“ „Ségra je rozvedená… a Bářin otec o dceru nikdy nejevil moc zájem. Za všechny ty roky si ji na víkend vzal jen párkrát. Ale já se mu nedivím, měl plný ruce práce s tím, jak se mezitím musel dvakrát oženit a dvakrát rozvést, vyhejbat se placení alimentů a všechny prachy strkat do těch svejch kravin. Naši už nežijou. A doktorka… pochop, ty jako doktor předpokládáš, že za tebou budou chodit lidi, který mají opravdu problém a chtějí pomoct. Nepodezříváš je, že si ty choroby úmyslně vyrábějí. Navíc ségra jí nedala moc šanci.“ „Jak to?“ „Vystudovala zdrávku. Pracuje jako zdravotní sestra. Ostatně proto taky Báře nebylo divný, že jí ty injekce píchá sama.“ „Ona jí píchala injekce?“ Obvykle to míchají do jídla nebo do pití, je to jednodušší. „Kolik tý holce vlastně je?“ „Dvanáct.“ „A to ji ve dvanácti vážně ani na chvíli nenapadlo, že tady něco smrdí?“ „Proč? Olga ji takhle kurýrovala celej život. Proč by jí neměla věřit? Byla to přece její vlastní máma.“ „Jasně.“ Napil jsem se chivasky, abych zahnal hořkou pachuť. „No a na to Bára taky dojela.“ „Je mrtvá?“

23

(Odnětím svobody na pět až dvanáct let bude pachatel potrestán, způsobí-li činem uvedeným v odstavci 1 a) těžkou újmu na zdraví nejméně dvou osob, nebo b) smrt.) „To se neví.“ To dávkování informací očním kapátkem už mě začínalo trochu štvát. „Neví? Jak to, že se to neví? Buď je mrtvá, nebo není.“ „Neví se to, protože ji nemůžou najít,“ odpověděl Honza klidně. „Když policajti přišli Olgu zabásnout, Bára v domě nebyla. Ani nikde jinde. Hledali ji všude. Celkem důkladně. Celostátní pátrání, rojnice v lesích, detektory, psi… Bez výsledku. Nikdo neví, co s ní sestra provedla. Nic z ní nedostali. Tvrdí, že si na nic nepamatuje – a nejhorší je, že podle doktorů je to zřejmě pravda. No a jelikož se to stalo už před tři čtvrtě rokem…“ Pokrčil rameny. „Policajti ti to sice natvrdo neřeknou, ale je jasný, že ji považujou za mrtvou. Doktoři, co sestru léčí, taky.“ Bohužel jsem se nemohl brutálně zeptat A ty?  – přestože to byla klíčová otázka. Od ní se totiž odvíjelo, z čeho se tady budu muset vyvlíknout. Vážně jsem doufal, že po mně nebude chtít, abych začal hledat dvanáctiletou holku, nad kterou se zavřela voda skoro před rokem a kterou nedokázala najít armáda četníků s detektory, psy a přístupem do celostátních médií. Když to nedokázali oni, jak bych mohl já? Nejsem přece žádný detektiv. Jsem obyčejný pořádkář. Nemám nejmenší ponětí, jak vypátrat nezletilou pohřešovanou osobu. Píšu pokuty, kontroluju občanky, mlátím drba­ny. Víc po mně nechtějte. „Dobře,“ řekl jsem. „Takže… Hm. É… Hele, můžu mluvit na rovinu?“ Postavil svou sklenici na stolek tak jemně, že to ani necvak­lo. „To by dost pomohlo.“ „Podívej, mně je samozřejmě líto, co vaši rodinu postihlo… Určitě to nemáte lehký, to je mi jasný. Ale,“ podrbal jsem se na čele, „musím přiznat, že moc nechápu, jak bych ti mohl pomoct.“

24

„To je jednoduchý,“ začal Honza – a jeho manželka okamžitě řekla: „Udělám vám kafe.“ Vstala a odešla. Definitivní demonstrace nesouhlasu; záda držela tak rovně, jako by jí páteří procházel ocelový prut. Honza se po ní roztržitě ohlédl a pak se obrátil zpátky. „Hele, buď v klidu – nemyslím si, že Bára žije a že ty bys ji mohl najít.“ „Fajn.“ Překvapilo mě, jak hodně se mi ulevilo. „Neboj, v tomhle jsem realista. Žádný falešný naděje si nehejčkám. Vím, že po takový době je šance minimální. Neupínám se k nějaký naivní představě, že je celou dobu zavřená někde ve fritzlovskym sklepě, to fakt ne.“ „Chápu.“ „Navíc vím, že seš jenom obyčejnej pochůzkář.“ „Přesně.“ „A že s těmahle věcma nemáš nejspíš žádnou zkušenost. Ale…,“ Honza se zavrtěl, „… říkal jsem si, jestli třeba někoho neznáš. Jestli nemáš konexe na kriminálce nebo tak. Jestli nevíš o někom, kdo se v těchhle věcech vyzná a kdo by mi mohl pomoct.“ Vybavil se mi tlouštík ječící na mozkožravou kočku. „Já tam moc kontaktů nemám.“ „Hele, jsem připravenej mu i něco šoupnout. Jako bokem, jasný? I když nic nenajde. Jenom za to, že se tím bude zabejvat.“ Super. Takže nejenže lidi podmazávají doktory, aby je pořádně vyšetřili, ale teď už uplácejí i detektivy, aby jejich případ neodflákli. Nádhera. Klapla klika, zavoněla káva, na stolku přistál tác. Jeden šálek putoval ke mně, druhý k Honzovi; manželka se posadila, ohnula pravou nohu a strčila si bosé chodidlo pod levé stehno. Sama si kafe neudělala. Ale zřejmě si v kuchyni něčeho cvakla. Když se předtím nahnula nad stůl, z jejího dechu to peprmintově zavonělo. Zalovil jsem v cukřence a bridžové kostky nažbluňkaly do hnědé pěny, jako když bombardér otevře pumovnici. „No budiž. Dejme tomu. Ale nechápu jedno: když si myslíte, že je Bára

25

mrtvá, tak co po tom imaginárním detektivovi vlastně požadujete?“ Honzovi se nechtělo s barvou ven. Možná si na poslední chvíli uvědomil, jak to bude znít: blbě. Dlouho míchal kávu a ještě déle ťukal lžičkou o okraj šálku, až to vypadalo, že mi odpověď vysílá v morseovce. Poprvé jsem si všiml, jak vypadá unaveně – a najednou mi ho bylo líto. Dokázal jsem se vcítit do jeho postavení. Všichni známe tu bezmoc, když to někdo z našich blízkých schytá a my mu nemůžeme nijak pomoct. Ať už je to dopravní nehoda, nebo nemoc – všechno se v nás svírá a trhá, celé tělo vibruje nutkáním něco udělat… a přitom víme, že není v našich silách cokoliv změnit. Ani jsem si nedokázal představit, jaké to musí být, když jde o násilný čin spáchaný na dítěti. Ale chápal jsem, že něco takového může člověka dohnat k těm nejnesmyslnějším reakcím. A nejabsurdnějším plánům. To nejmenší, co jsem pro Honzu mohl udělat, bylo vyslechnout ho. Až teda bude něco říkat. Seděl jsem, usrkával kafe a poslouchal cinkání Honzovy lžičky. Konečně doťukal lžičkou a zvedl ke mně oči. Nadechl se. „Myslím si, že je v tom nějaká levárna.“ „Levárna?“ řekl jsem. „V jakym smyslu?“ „V tom smyslu, že to celý neproběhlo tak jednoduše, jak to vypadá. Že je v tom ještě někdo. Někdo, kdo ségrou manipuloval, kdo zneužil její duševní poruchy, kdo ji… no, asi ne přímo nutil, ale rozhodně utvrzoval a povzbuzoval v tom, aby Báře ubližovala.“ „Proč?“ „Co?“ „No proč si to myslíš? Na základě čeho?“ Pomalu lžičku odložil; tak opatrně, jako by se najednou proměnila ve skleněnou pipetu. „V krabici, kam si Olga schovávala důležitý papíry, našla kriminálka nepodepsanej dopis. Ten, kdo

26

ho psal – nebo to může bejt klidně taky ta, to není ze stylu jasný –, v něm Olgu přesvědčuje, že postup, na kterym se dohodli, je správnej, že v týhle situaci už citovej model matka-dcera neplatí, že to musí vydržet, ať se děje, co se děje… a tak podobně. Prostě na ni tlačí, aby v mučení Báry dál pokračovala. Naprosto odpornej výplach mozku, ze kterýho se člověku zvedá žaludek.“ „Hm.“ Promnul jsem si prsty. „A co na to vyšetřováci?“ Trhnul rameny. „Ten člověk, co to psal, byl samozřejmě vyčuranej. Dával si bacha. Není tam nikde přímo napsaný píchej svý dceři jednu injekci za druhou a pak ji zabij. Je to formulovaný obezřetně. Neurčitě. Takže detektivové tvrděj, že ten dopis není dostatečně průkaznej, že se může vlastně týkat úplně čehokoliv a že s tím, co se stalo Báře, nemá žádnou souvislost. Navíc by to podle nich ani nedávalo smysl. Jakej by kdo mohl mít zájem na tom, aby duševně narušená matka tejrala vlastní dceru? Podle nich to postrádá logiku.“ „Ale je ti jasný,“ řekl jsem opatrně, „že v tomhle mají pravdu? Proč by to někdo dělal?“ Honza se mi podíval do očí. „To nevím.“ Bylo mi jasné, co řekne, ještě než to vyslovil. „Ale chci toho zmrda najít.“

27

šestá

Den nato jsem vyrazil za Zdeňkou. Její rodiče měli domek na Jahodnici. Osedlal jsem si na Palmovce autobus, a zatímco bral Spojovací útokem, hloubal jsem, co své potenciální exmanželce řeknu. Bylo mi jasné, že tohle bude ta pověstná Zásadní Rozmluva O Budoucnosti Našeho Vztahu. Oba jsme už vychladli, všechno si promysleli, já nebudu zaskočený nečekaným zvratem a nebudu zmateně blekotat. Tedy pokud budu mít nachystaná ta správná slova. Jenže jaká? V hlavě se mi za ty čtyři dny naštosovaly desítky scénářů. Všechny možné žánry: od romantických cajdáků až po katastrofické thrillery. Když jsem zvonil u branky s fotografií rozkaceného jezevčíka a unifikovaně žertovným nápisem Tady hlídám já!, ještě pořád jsem nevěděl, jakou taktiku zvolím. K tomu, abych se rozhodl, bych potřeboval poněkud delší autobusovou trasu. Asi tak přes jižní pól. Nad vchodem se automaticky rozsvítilo světlo, za kosočtvercovými výplněmi z bublinkového skla se mihl stín. Tchán vyšel ven. „No to jsou k nám hosti!“ Nedokázal jsem poznat, jestli to myslí ironicky, nebo výhrůžně, nebo jak. Jeho tón byl zcela nečitelný. Byl to rozložitý vazoun, který celý život pracoval jako projektant vzduchotechnických jednotek. Vzhledem k jeho spotřebě cigaret mě občas napadlo, že by jedno osobní odsávání

28

mohl navrhnout i sám pro sebe. Vsadím se, že jeho taky – od té doby, co byl v důchodu, musel kouřit na balkoně. Někdy mi přišlo, že tam tráví většinu dne. I teď, sotva udělal první krok po betonové cestičce, okamžitě zalovil v kapse svetru a cvakl zapalovačem. Zdeňčini rodiče mě měli rádi. Což jsem moc nechápal. Měli totiž plné právo brblat nad tím, že si jejich dcera se svým magisterským diplomem z historické sociologie vzala obyčejného pořádkáře. Nenamlouval jsem si, že by je obměkčilo těch pár semestrů z lingvistiky a kulturní antropologie, které jsem stihl absolvovat, než mě postupně vyrazili ze tří vysokých škol a já se dal k policajtům (podle mých rodičů za tím byl nedostatek ambicí, podle docenta Valenty zase intelektuální lenost – vyberte si). I tak se ale Zdeňčini rodiče k našemu vztahu vždycky stavěli extrémně vstřícně. Dokonce nás všemožně podporovali: půjčili nám na byt, velkomyslně mávali rukou nad datem splátky a chápavě přikyvovali, když jsme jim vysvětlovali, že dítě chceme posunout na dobu, až mě povýší do lepší finanční pozice (což se pořád nějak nedělo). Tchán mě za ty roky, co jsme spolu hrávali šachy, dokonce nechal dvakrát vyhrát. (Nedělal jsem si iluze, že bych ho doopravdy porazil. Jak jsem mluvil o tom Karpovovi a Lidické simultánce? Zdeňčin otec s ním remizoval.) Prostě se ke mně celou dobu chovali až nezvykle přívětivě. S tím teď bude pochopitelně konec. Tchán došel k brance, zachrastil klíči a odemkl. Dým mu stoupal z hlavy jako z probuzené Krakatoy. „Tak tebe jsme tu dneska vážně nečekali. Co potřebuješ?“ Pořád ještě zněl absolutně neutrálně. „Chtěl bych mluvit se Zdeňkou.“ Překvapeně se na mě podíval – a mně to okamžitě došlo. „Není tady,“ konstatoval jsem. „Jasně že není. Co by tu dělala?“ Jeho hlas konečně přestal být neutrální; vloudilo se do něj znepokojení. „Děje se něco? Je všechno v pořádku?“

29

Věděl jsem, co bych měl udělat: říct, že se nic neděje, že jsem ji tady měl jenom vyzvednout, ale že jsme se asi špatně domluvili, otočit se na patě a co nejrychleji zmizet. Když jim to neřekla vlastní dcera, ode mě by se to dozvědět neměli. (Kromě toho – neznamenal fakt, že to ještě nesdělila rodičům, že si svým rozhodnutím není úplně jistá? Že si to ještě vážně rozmýšlí?) Věděl jsem, co bych měl udělat, ale neudělal jsem to. Zdeňčin otec by mi to nesežral. Nebyl to žádný blbec. Remizoval s Karpovem. Navíc jsem se přece nemohl jen tak vypařit a nechat je tam sedět s pytlem čerstvých otazníků, vynervované, co se to vlastně děje, a s těmi nejčernějšími představami – že se jejich dcera ztratila nebo co vlastně. To by nebylo moc férové. „Jestli je všechno v pořádku?“ opakoval jsem. „No, ne tak úplně.“ Tchán odcvrnknul čerstvě zapálenou cigaretu přes plot; zazářila jako padající ruský satelit v atmosféře. „No tak asi pojď dovnitř, ne?“ Šel jsem za ním po betonové cestičce a pokoušel si namluvit, že je to vlastně dobrý tah, že takhle alespoň budu mít příležitost z nich vytáhnout jména a telefonní čísla kamarádek, ke kterým se Zdeňka mohla uchýlit. Byla to hodně chabá racionalizace. Všechny kamarádky, které by připadaly v úvahu, jsem znal. Navíc – co jsem si nalhával? Zdeňka přece nebyla u žádné kamarádky. Domácnost Václavkových na mě vždycky působila útulným, uklidňujícím dojmem. Zabydlený nepořádek, psí chlupy na přehozech, knihy přetékající z polic – Zdeňčina matka, přestože typická učitelka, nikdy nesdílela hygienický fašismus své dcery. Ale dnes mě známá atmosféra nervozity nezbavila. Absolutně jsem neměl představu, jak zareagují. Snažil jsem se to podat stručně, věcně a nestranně. Objektivně. Veřejnoprávně. Jako bych soutěžil o čestnou plaketu Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Vyslechli mě bez jediné doplňující otázky. Zdeňčin otec si

30

celou dobu hrál s nezapálenou camelkou. Matka mě pozorovala přes okraj brýlí na čtení, v ruce zapomenuté sudoku. Jediný, koho to nevzrušilo, byl jezevčík Durky: ležel na koberečku před televizí, chrápal a občas tiše pšoukl. Zdeňčina sestra seděla v křesle, záda opřená o boční opěradlo, nohy přehozené přes to druhé a kývala infantilními králíčkovskými pantoflemi. Byla o sedm let mladší než Zdeňka a proti své sestře vyčouhlejší, kostnatější a svalnatější. Hrála závodně basket. „Je to káča,“ vynesla soud, když jsem skončil. „Lucie.“ Při podobném tónu zřejmě žáčci medusovsky kameněli, ale na Zdeňčinu sestru to dávno neplatilo. „No co? Vždycky byla rozmazlená. Pokaždý dostala ty nejlepší věci a nikdy si jich nevážila. Třeba tenkrát tu barbínu s koníkem. Nebo souborný vydání Čtyřlístků. A tohle je úplně to samý.“ „To už snad trochu přeháníš, ne?“ Matčin pohled nad brýlemi měl parametry řezacího vodního paprsku. Asi ji pobouřilo to srovnání se Čtyřlístkem. A měla pravdu. Nic se nemůže rovnat Čtyřlístku. „Já myslím,“ pronesl uvážlivě tchán, „že poslední, co bychom teď měli dělat, je vnášet do téhle situace nějaké vlastní emotivní postoje. Tím bychom ji jenom zhoršili.“ Že je trochu mimo, se dalo poznat jenom z toho, že vzápětí škrtl zapalovačem a zapálil si. V obýváku. Jeho žena se po něm podívala. A nic neřekla. „Odstěhovala se od něj. Pravděpodobně k jinýmu chlapovi. Jak bysme to mohli ještě zhoršit?“ zaklepala králíčkovskými bačkůrkami Lucie. Tchán ke své dceři otočil hlavu. „Věř mi, že to jde.“ „Hm. A váš recept na to je teda jako co? Vyhlásit neutralitu? Udělat tady Švýcarsko? Vážně? Mami?“ „Tatínek má pravdu.“ Matka si sundala brýle. Její tvář bez nich vypadala bezbranná a nekompletní. „Tím, že se do toho budeme vměšovat, ničemu nepomůžeme.“ Řekla to tak rozumně, že bych jí skoro věřil. Kdyby v tom samém okamžiku její prsty

31

neschvátily z kávového stolku mobil a pevně ho neobemkly. „Už jsi večeřel?“ otočila ke mně hlavu. „Se mnou si nedělejte starosti. Já hlad nemám.“ Znělo by to o dost věrohodněji, kdyby mi při pomyšlení na jídlo hlasitě nezakručelo v břiše. „Výborně,“ zvedla se Lucie. „Takže se budeme tvářit, že se nic neděje. To je přesně ve stylu týhle rodiny. Pojď, Durkheime.“ Jezevčík se za ní poslušně odbatolil. Matka si přejela hřbetem ruky oči a zvedla se z křesla. „Mám tam svíčkovou, ohřeju ti ji. Kolik chceš knedlíků?“ Než jsem stačil zopakovat, že opravdu nic nechci, byla pryč. I s mobilním telefonem. Otevřenými dveřmi jsem ještě zahlédl, jak na klávesnici horečně vymačkává esemesku. Zdeňka bude radostí bez sebe. Václavkovi mohli vyhlašovat neutralitu sebešvýcarštěji, mohli se vůči mně chovat sebevstřícněji – ale i tak bylo jasné, na čí stranu se postaví. A já jim to mohl mít těžko za zlé. Byla to jejich dcera. Přesto jsem musel obdivovat, s jak úzkostlivou péčí mi dávali najevo, že ani jednomu z nás nenadržují. Možná až moc: Ten večer jsem nad tchánem vyhrál v šachu. A knedlíků ke svíčkové jsem dostal osmnáct.

32

sedmá

„Parisi Taxi, dobrý den. Čím vám mohu posloužit?“ „Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. To se ještě uvidí.“ „Prosím?“ „To se ještě uvidí, jestli mi můžete něčím posloužit. Rád bych se dozvěděl adresu, na kterou jel jeden z vašich vozů ve čtvrtek večer.“ „To já vám přece nemůžu –“ „A kdo může?“ „To asi – Moment, přepojím vás.“ „Díky.“ Přehodila mě na čekačku – vyhrával tam Händel, Příjezd královny ze Sáby. Začal jsem si kreslit na okraj kalendáře, který byl na stole coby psací podložka. Nebyl jsem první: panáčci s vykulenýma očima a ztopořenými penisy, kteří jako by uprchli ze stránek Trnek Brnek, se proplétali mezi pečlivě vyšrafovanými krychlemi a hákovými kříži překreslenými na okénka. Přimaloval jsem jednomu z pajduláků černé brýle a plnovous. „Plecitá.“ „Policie České republiky, místní oddělení Vysočany. Potřebovali bychom vědět cílovou destinaci jednoho z vašich vozů, který byl přistaven na telefonickou objednávku do ulice Novákových ve čtvrtek mezi půl a tři čtvrtě na devět večer.“ Chvíle ticha.

33

„Nepotřebujete na tohle náhodou povolení soudu?“ zeptala se pak. „Ne,“ řekl jsem. „Stejně jako bych ho nepotřeboval na sdělení lokalizačních údajů od telefonního operátora. Soudní příkaz se netýká lokace, jenom odposlechů. Odposloucháváte v autě své pasažéry?“ „Jistěže ne.“ „Tak by to neměl být problém.“ Přesto byl: „Ale to by si sem mohl takhle zavolat každý, vydávat se za policistu a…“ „A jak si představujte, že vám mám prokázat svou totožnost? Mám za vámi přijít osobně v uniformě a bacit vás pendrekem? Přesvědčilo by vás to, že jsem pravý a nefalšovaný policajt?“ „To teda určitě.“ „Jenže na to já nemám čas.“ „Škoda.“ „Ano, to věřím, že by se vám líbilo mrhat penězi daňových poplatníků na osobní masochistické potěšení. Kdepak, paní Plecitá, já právě vyšetřuju případ celospolečenského dopadu a nemám času nazbyt.“ „Slečna.“ „Co?“ „Slečna Plecitá. Ne paní.“ „Tak fajn, slečno Plecitá. Já vám řeknu, co teď uděláte. Vy si teď vezmete telefonní seznam. Najdete tam Policii České republiky, MOP Vysočany, a na to číslo zavoláte. A budete chtít linku sto třináct. A až to tady zvednu, budete mít stoprocentní jistotu, že se za policistu jenom nevydávám, a v duši se vám rozlije klid a mír, a pak mi konečně laskavě prozradíte, na jakou adresu ve čtvrtek večer to vaše auto jelo. Jak vám to zní, slečno Plecitá?“ „Rozumně.“ „Hurá.“

34

Zavěsil jsem a začal přikreslovat černé brýle a vousy dalším figurkám. Kapela ZZ Top už měla osm členů, když telefon konečně zazvonil. „Příjem.“ „Plecitá.“ „Tak co, slečno Plecitá, už mi věříte?“ „Já jsem vám věřila už předtím. Máte vysloveně policejní hlas.“ „Lichotkami si u mě nešplhnete, slečno Plecitá. Ale víte, čím si šplhnete?“ „Dobře, už jdu na to. Říkal jste čtvrtek, mezi půl a tři čtvrtě na devět večer?“ „Přesně tak. Z ulice Novákových. Pasažérem byla žena. Měla tři zavazadla. Kufry. Poznávací značka auta končila na čtyřku.“ „Tak moment.“ Další dávka Händela. Královna ze Sáby musela přijet nejméně čtyřikrát, než se Plecitá znovu ozvala. „Pasažérka se nechala odvézt na adresu Hradecká patnáct. Platila v hotovosti.“ Hradecká patnáct. Probodl jsem jednomu z panáčků srdce rychle načrtnutým nožem. „Policie České republiky vám mými ústy děkuje, slečno Plecitá. Prokázala jste lidu této země neocenitelnou službu.“ „No a… Co vůbec provedla? Ta pasažérka? Jestli to není tajné?“ „Je.“ „Aha. No, tak… doufám, že ji co nejdřív zneškodníte.“ „Buďte bez obav,“ čmáral jsem kolem nože divoké stříkance krve. „Postarám se o ni osobně.“

35

osmá

Hradecká se nacházela mezi Florou a Želivárnou. Jedna z těch ulic kolmých na Vinohradskou, z nichž máte přímý výhled na svou budoucnost. Myslím na zeď Olšanských hřbitovů. Číslo patnáct byla prosklená novostavba. Jejím středem se vstupovalo do průchodu, kde byl Albert, klub Infinity a pod úrovní chodníku zahloubené fitko. Kdysi jsem v něm párkrát byl: solidní strojový park na nohy a ramena. Stál jsem přes ulici, pozoroval dveře a snažil se přijít na to, co tady provádím. Jaký jsem měl vlastně plán? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, načapat svou ženu i s jejím nabíječem in flagranti a ukončit vztah teatrálním výkřikem Ha, ty mrzká cizoložnice! Již nejsi hodna mé čisté lásky! Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, skopat Zdeňčina šamstra do Rubikovy kostky a vyhodit ho z okna? Staré dobré ultra­ násilí? Nebo přestat troškařit? Vykopnout dveře, vtrhnout do ložnice, polít je oba benzinem a s řevem Hoří, má panenko! škrtnout sirkou? (Trochu mě znepokojovalo, že každý scénář začíná vykopáváním dveří. Asi se na mně projevovalo to, že už jsem dlouho žádné nevykopl.) Každopádně něco jsem udělat musel. Když už jsem sem přijel. Vykročil jsem přes ulici.

36

To není dobrý nápad, šeptal někdo vzadu v mé hlavě. Ne, není, souhlasil jsem, protáhl se mezi zaparkovanými auty, přistoupil ke skleněným dveřím a zatlačil. Zabouchnuto. (No tak je vykopni, ne?) Nadechl jsem se a začal studovat štítky zvonků. Většina byla nevyplněná. Takže mi ten klíčový padl do očí skoro okamžitě: ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr. Cítil jsem, jak tlak v hrudi polevuje. Když jsem dělal seznam Zdeňčiných kamarádek, na Radku jsem si nevzpomněl – před třemi roky se Zdeňkou sice obývaly společnou kancelář (a Radka u nás byla v jednom kuse), ale od doby, co Mgr. Čermáková po rozporech s Komisí pro historickou a sociální demografii odešla ze Sociologického ústavu, bylo ticho po pěšině. Logicky jsem si myslel, že spolu přerušily styky. Evidentně jsem si to myslel blbě. Na jednu stranu se mi samozřejmě ulevilo, že se Zdeňka nenakvartýrovala k žádnému amantovi – na druhou stranu jsem k velkému křepčení důvod neměl. Náš vzájemný vztah s Radkou se dal popsat všelijak, jen ne jako přátelský. Položil jsem prst na zvonek. A nestiskl jsem. Prostě jsem tam jenom tak stál s ukazovákem na tlačítku a naslouchal, jak mi v hlavě šumí krev. Syčela ve spáncích, jako když kávovar prdí mléčnou pěnu do latté. Stačilo vyvinout tlak v hodnotě několika mikropascalů, a věci by se daly do pohybu. Zvolna jsem sundal prst z tlačítka. Když jsem odcházel směrem k Olšanským hřbitovům, věděl jsem, že jsem se zachoval správně. To vědomí mi vůbec nepomohlo. Nutkání něco udělat neustávalo.

37

devátá

„Nechápu, co po mně chcete,“ řekla Lohinská. „Rád bych si jenom něco vyjasnil.“ Seděli jsme v Cafe Decada, v tom (relativně) novém rohovém podniku na Palmovce. Dal jsem si tu s ní schůzku, protože mi přišlo, že tady přes oběd nebude tak narváno jako v protější Jagušce – i když ve výsledku to asi vyšlo nastejno. Praha venku předstírala, že letos jedno roční období prostě vynechá (Zima? Co to je? O něčem takovém jsem v životě neslyšela. ), ale Lohinská si přesto objednala medvěda (horké mléko, rum a med), jako by byla promrzlá na kost. Když si sundala tříčtvrťák s límcem z beránka, měla pod ním džísku. Naštěstí bez placek Make Love Not War  a Woodstock Nation . Jinak to byla pochopitelně plná sedmdesátková palba: pod džískou batikované tričko, na krku dřevěné korále, podpatky jako tubusy Žižkovského vysílače. „Vyjasnil? Co?“ Dlouhým, lehce zašedlým nehtem párala platíčka s medem a vyklápěla je do sklenice. „Měla jsem za to, že se Honza vyjádřil docela jednoznačně. Na rozdíl od vás.“ Pravdu hovořila ta dobrá žena: po zbytek návštěvy u Lohinských jsem vyráběl mlhu tak hustou, že by v ní Rákosníček nenašel rybník Brčálník ani s noktovizorem. Hrdý jsem na to nebyl – ale co jsem měl v té chvíli dělat? „Jo, to se sice vyjádřil,“ přikývl jsem. „Ale nevysvětlil.“ „Co?“ „Proč po mně chce to, co po mně chce. Proč se tak úporně pokouší najít toho hypotetickýho našeptavače – když vlastně ani

38

nemá pořádný důkazy, že někdo takovej existuje. Jeden vágně formulovanej dopis… Musíte přece uznat, že taková reakce není úplně…“ „Normální?“ „Běžná.“ „No a proč se na to ptáte mě?“ odrazila to. „Proč se nezeptáte Honzy? Je to váš kamarád.“ „Kamarád je silný slovo.“ „Dobře, ale rozhodně se s ním znáte líp než se mnou. Vážně – já fakt nerozumím tomu, proč jste sem vytáhl mě, a ne jeho. A navíc tak trochu za jeho zády.“ Odmlčela se. „A už vůbec teda nerozumím tomu, proč jsem vám na to kývla.“ Roztočil jsem na stole tácek s logem pivovaru Černá Hora. „Přece proto, že vy s tím jeho divným plánem taky nesouhlasíte.“ V nastalém tichu se tácek dotočil a padl s kartonovým klepnutím. Ve prospěch Lohinské nutno říct, že se mě nepokoušela lakovat nějakým A na to jste přišel jak?  nebo To není vůbec pravda  – a místo toho suše řekla: „No a?“ „To znamená, že máte nějaký důvody.“ Nepřítomně si olízla prst ulepený od medu. „I kdyby jo, co vás vede k myšlence, že se o ty důvody s váma budu chtít dělit?“ „Co mě k tý myšlence vede, to opravdu nevím,“ řekl jsem. „Ale přesto myslím, že to uděláte.“ „Hm,“ ona na to. Napila se a setřela si z koutků úst mléko. „Víte co?“ „Co?“ „Možná to vážně udělám. A víte proč?“ „Protože si o tom konečně můžete s někým promluvit?“ Byl to výstřel naslepo, ale Honza na mě působil jako člověk, který v sobě emoce spíš potlačuje, než aby je dokázal „komunikovat“.

39

Ne že bych byl kdovíjaký znalec lidských povah. Jenom jsem si představil, jak bych se v takové situaci choval já. „Vy si myslíte, bůhvíjak do nás vidíte, co?“ ušklíbla se. „A přitom jste sám průhlednej jak sklo.“ „A taky tak křehkej,“ přikývl jsem. „Tak do mě moc nebušte, ať se vám tady nerozsypu.“ „Tváříte se jako cynickej tvrďák – určitě si sám pro sebe tuhle schůzku zdůvodňujete, jako že jenom hledáte další argumenty, proč se na ten Honzův debilní nápad vykašlat. Ale ve skutečnosti to tak není. Ve skutečnosti vám to leží v hlavě. Kdyby to tak nebylo, vůbec byste si totiž se mnou nějakou schůzku nesjednával a v klidu byste se na to vybodl.“ Mlčel jsem. „No a k tomu Honzovi…“ Zvedla sklenici, ale zase ji odložila, aniž by se napila. „My nemůžeme mít děti.“ Řekla to věcně a chladně. „Když byla Bára menší, Honza byl u ní pečenej vařenej. Pořád tam jezdil na návštěvy. Strejda, se kterým je nejvíc srandy a tak. Měl jste je vidět, když spolu blbli. Bára byla jinak spíš tichá a zakřiknutá, ale s Honzou pokaždý úplně ožila – stačilo pět minut, a skákala po posteli jak gumák, rozchechtaná jako blázen. Jako by to bylo docela jiný dítě.“ Pohled Kláry Lohinské se nepatrně rozpil; dívala se skrz výlohu na rachotící tramvaj, ale nemyslím, že ji viděla. „Pak, asi před třema rokama, začala být Bára nemocná… a Olga Honzu pomalu odřízla. Jasně že ho to mrzelo – ale nic s tím neudělal. Částečně to bral, že na to má ségra právo, že si svý dítě může vychovávat, jak chce. Částečně se trochu urazil. A částečně to byla určitá pohodlnost. Nechtělo se mu jít do konfliktu. A teď si představte, co se mu muselo dít v hlavě, když přišli policajti a řekli nám, že Olga tu holku celou dobu trápila a nikdo nic nevěděl, protože se nikdo o Báru nezajímal.“ „Takže klasika?“ řekl jsem. „To se mi snažíte říct? Starý dobrý výčitky svědomí?“ „Ne. Jo,“ odpověděla. „Ne. Já nevím. Ale vidím ho, jak se užírá. V noci nespí. Courá po bytě a čučí v televizi na teleshopping

40

a věštkyně. A řekla bych, že už je na tom tak, že má pocit, že je lepší udělat doslova cokoliv než nedělat nic. I když to vypadá jako úplná pitomost. A tak se obrátil na vás.“ Málem jsem opáčil, že kdyby se obrátil na Vlastíka Plamínka a jeho věštírnu, měl by větší šanci. „Dobře. To chápu. Ale nechápu, proč se upnul na myšlenku, že je za tím někdo jinej. Proč si vysnil záhadnýho manipulátora, kterej v pozadí ďábelsky tahá za nitky a kterýho je třeba najít a potrestat? Vždyť touhle představou se jenom ještě víc tejrá, ne? K čemu je mu tahle teorie dobrá?“ Překvapeně se na mě podívala. „To je přece jasný, ne? Má to stejnej základ jako jakákoliv jiná konspirační teorie. Člověk vždycky snáší líp představu, že existuje někdo, kdo za všechno může, než kdyby se musel smířit s tím, že ho náhodně semlel chaos, co nemá žádnej důvod ani smysl. Když můžete napřít nenávist na konkrétní cíl, tak se vám uleví. Alespoň trochu.“ Přikývl jsem. „Čili vy si taky myslíte, že je to nesmysl.“ Pokrčila rameny. „Jo, myslím. Ale jsem jeho manželka. A miluju ho. A jestli se díky tomu cítí líp, tak ho v tom budu podporovat. I když je to blbost.“ Zaťukala našedlými nehty o desku stolu; tak hlasitě a ostře, až mi zatrnuly zuby. „Takže jediná otázka asi je, jestli ho budete podporovat i vy.“

41

desátá

V úterý jsme měli se Šindelářem denní směnu. To znamená, že jsme už od samého rána bojovali s celospolečensky závažnou kriminalitou, jež dnem i nocí rozprostírá svá temná křídla nad vysočanským Bronxem. A že si toho dne zarozprostírala výživně. Hned během prvního výjezdu jsme museli čelit zvláště hrůznému zločinnému skutku v prodejně Takko Fashion v Galerii Fénix. Jeho ďábelskému strůjci bylo cca sedmnáct, měl hojně zabeďarovaný obličej, čepici kšiltem na stranu a provinil se tím, že si při vrávoravé ranní cestě z diskotéky spletl převlékací kabinku s kabinkou trochu jiného typu. Bylo celkem jedno, jestli do sebe v noci lupnul mefedron, starou dobrou ekstošku, nebo dokonce hrudku mikráče – s Šindelářem nám stačil jediný pohled, jak tam dřepí před zrcadlem se staženými džínami a se skelnýma očima si ostřikuje paty průjmem, abychom pochopili, proč nám ho ochranka galerie velkomyslně přenechala. Naštěstí s sebou Šindelář v autě ještě pořád vozil tu polyetylenovou agrofólii, kterou si koupil minulý týden na znovupotažení skleníku. Blekotajícího mlamoje jsme do ní zarolovali a hodili na zadní sedadlo jako koberec. Ale i tak z něj kapalo. Na zpáteční cestě z Bulovky nás operační vyslal k dalšímu zlatému zápisu do historie české kriminalistiky – na oddělení volala zoufalá důchodkyně, že ji soused násilně ohrožuje. Když jsme se dostavili na místo, ukázalo se, že násilné ohrožení spočívá v zavěšení zrcátka na protější balkon, které dotyčné

42

důchodkyni hází prasátka přímo do obrazovky televizoru, zrovna když se chce dívat na Ulici. Což pochopitelně nemohla být náhoda, jak nám důchodkyně vysvětlila. Jelikož se to s přimhouřenýma očima dalo napasovat na § 1013 občanského zákoníku, který určuje, že se vlastník „zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat“, a jelikož se naše utěšování, ať je ráda, že na ni potměšilý zlovolník nevypouští radioaktivní odpad či jí nežene přes byt stáda skotu, nesetkalo se vstřícnou odezvou, strávili jsme čtvrt hodiny marným zvoněním u dveří prasátkového Moriartyho – než nás dispečer odvolal k vloupání do zaparkovaného vozidla, ke kterému došlo o tři bloky dál: pachatel rozflákal okénko kusem obrubníkového kamene a ukradl nabíječku do mobilu a cédéčko ABBA Essential Collection. Tak závažnému provinění jsme pochopitelně museli věnovat náležitou péči, takže jsme na místě čekali hodinu a dvacet sedm minut, než se dostavil uřícený technik a místo činu ohledal, dalších čtrnáct minut jsme na oddělení strávili výslechem poškozeného majitele auta a nešizených třicet osm minut zápisem jeho výpovědi a sepisováním protokolu (ETŘ jelo toho dne obzvlášť šnečím tempem). Slabší povahy by v tuto chvíli možná byly v pokušení se poprvé během dne najíst a koketovaly by s myšlenkou na zákonnou přestávku na oběd, ale my s Šindelářem jsme byli této ztráty času uchráněni, protože jsme museli zpátky k důchodkyni, která nám oznámila, že soused se mezitím vrátil domů, takže ho konečně můžeme za ďábelsky narafičené zrcátko zatknout a vsadit do žaláře. Po deseti minutách, které jsme strávili opětovným zvoněním u jeho dveří, důchodkyně připustila, že možná viděla do domu vejít někoho jiného. Koneckonců má sítnici vypálenou zrcátkem, že. Když pak spatřila na našich tvářích výrazy, které si mylně vyložila jako smutek, přispěchala s konejšivým ujištěním, ať se nebojíme, že jakmile se soused objeví, okamžitě nás znovu zavolá.

43

To vyděsilo Šindeláře natolik, že jí obratem nabídl bezplatné přestěhování televizoru Policií ČR, kamkoliv si ukáže – ale to se setkalo zhruba s takovou reakcí, jako by dotyčné dámě navrhl účast v liliputánském gruppensexu v proslulém nevěstinci U Sněhurky. Poté udeřil mezinárodní zločin. Ten nikdy nespí. Byli jsme vysláni zmařit světovládné plány kazašského somráka, který okupoval vestibul stanice metra Českomoravská a klečel tu s umaštěnou kšiltovkou před sebou a rukama sepjatýma nad hlavou. Což na první pohled vypadalo neškodně – ale v momentě, kdy jsme se k němu přiblížili, jsme poznali, jak ďábelskou zbraní hromadného ničení disponuje. Přestože má většina četníků zvýšený práh čichové tolerance, tento pouliční performer (jak sám sebe označil) kolem sebe vytvářel natolik hutné aromatické pole, že jsme okamžitě pochopili, proč předvedení na služebnu nepřipadá v úvahu – pokud bychom ji nechtěli proměnit v plynovou komoru. Úplně stačilo, jak nám performer zamořil auto, když jsme ho převáželi na území libeňského oddělení. Což jsme pochopitelně nedělali z nějaké škodolibosti vůči libeňským kolegům, ale z čiré dobroty srdce, neboť jsme věděli, že na Palmovce (jakožto na čtvrtém největším pražském dopravním uzlu) si Klečící Kazach se svou pouliční show vydělá víc děngů a bude si moct konečně koupit mýdlo s jelenem. Sebekriticky musím přiznat, že třetí telefonát od zrcátkové důchodkyně už jsem psychicky nezvládl. Když se ukázalo, že soused opět není doma („Tak to byl možná zase někdo jinej, ale nebojte, jak se objeví, hned vás vytáčím.“), počkal jsem, až bába zaleze, popadl nejbližší šutr a rozflákal zrcátko jediným přesným hodem. To bylo úterý. Ve středu jsem měl pro změnu noční; a to byla ještě větší legrace. Když jsem dorazil na oddělení, na plachtě jsem zjistil, že mi nadporučík na poslední chvíli vyměnil parťáka: místo Šindeláře jsem dostal do auta Jeřábka. Hned jak jsem se dostatečně

44

vykřepčil blahem, převlékl jsem se do mundúru a sfáral do hlubin vysočanského podsvětí. Tu noc byly hlubiny na první pohled klidné. Byl jsem za to vděčný, protože jsem alespoň mohl při řízení v klidu přemílat události posledních dní. Jeřábek toho zaplaťpánbu moc nenamluví. Samozřejmě o to víc krká, ale každý máme něco, ne? Odér zkvašené majonézy z S-Budgetového rybího salátu se dá vydržet. Právě jsem se rozhodoval, že to otočím nahoru k nádraží, kde se občas potloukají perspektivní kandidáti na káóčko, abychom měli dneska v tabulce činnosti alespoň jednu čárku, když Jeřábek, jako by šestým smyslem vycítil, že hrozí nebezpečí akti­vity, vyhlásil: „Čas na kafe.“ Jindy bych se ho pokusil ukecat, ale protože jsem měl ještě pořád plnou hlavu návštěvy u Václavkových (a schůzky s Klárou Lohinskou), neměl jsem náladu se dohadovat. Takže jsem neřekl ani popel a poslušně zatočil volantem doprava. „Tam ne,“ řekl Jeřábek. „Vem to k shellce.“ Benzinka Shell se nachází za balabenskou křižovatkou pod mostem, o němž se dost místních domnívá, že představuje dělicí čáru mezi Vysočany a Libní. (Tento názor ještě podpořilo ORCO, když tam vybudovalo prosklenou oblinu s bombastickým názvem Vysočanská brána.) Jenže to tak není: jde jenom o hranici mezi Prahou 8 a 9. Dotyčná vysočansko-libeňská demarkační linie vede až o pár ulic východněji; náš vysočanský rajon začíná až za Rokytkou. Čili jsme vjížděli na území libeňského MOP. Zabočil jsem na hlavní, dojel po Sokolovské na Balabenku, přejel ji, zahnul dvakrát doprava a zaparkoval za benzinkou. Nebyli jsme první, kdo se sem dnes uchýlil do závětří: už tam stálo auto z Libně. Přes přední skla vozů jsme na sebe kývli. „Chceš kromě kafe ještě něco?“ otočil jsem se na Jeřábka. Nemělo smysl očekávat, že by pro svačinu šel on. Podíval se na mě jako na šílence: „Odtud? Víš, jak mají v benzinkách všechno drahý?“ Vystoupil jsem. Zpoza rohu vyšel kolega z Libně, v každé ruce jeden plastový kelímek s chocholem stoupající páry. Znal

45

jsem toho maníka od vidění. Nějaké zvířecí jméno od K: Králík nebo Kozel. „Čau.“ „Těbůh.“ Zmerčil, kdo sedí v mém autě, a zašklebil se. „Si vyfasoval Jeřábka, jo?“ „Hm.“ Jeřábka znali na celé PIII. Legendou se stal ve chvíli, kdy fikaně zaparkoval hlídkový vůz na zadním parkovišti supermarketu přímo pod nově nainstalovanou kamerou vysočanského MOP, o níž neměl tušení (mluvím o době, než se do vozů začaly montovat GPS). Takže ho velitel a půlka oddělení mohli na monitoru v přímém přenosu sledovat, jak si v autě dává šlofíka. Pochopitelně si ho pořádně vychutnali a zavolali mu, ať udá svou polohu a činnost – a pak ho za hurónského řevu nechali zdlouhavě bájit, kudy právě jede a jak je všude klid. Abyste mi dobře rozuměli: každý z nás si službu občas ulehčí, nebudu si tady hrát na svatouška. Zobácká horlivost vám dlouho nevydrží, a abyste nevyhořeli, naučíte se postupně dělat věci co nejjednodušeji – tak abyste se vyhnuli zbytečnému papírování na jedné straně a buzeraci od šéfstva na straně druhé. Je to jako u každé jiné práce. Jenže existuje rozumný ojeb a exis­ tuje extrém. A Jeřábek byl extremista. Hodinář non plus ultra. Mistr v dívání se na druhou stranu. Klidně byl schopný tvrdit, že chlápek, co mlátí cihlou do okénka zaparkovaného auta, si určitě jenom zapomněl klíče a že vůbec není potřeba se tím zabývat. Donutit ho, aby při zásahu vystoupil z vyhřátého vozu, byl úkol nad lidské síly. Když jsem s ním sloužil, zásadně jsem se nehrnul do nezajištěných objektů, protože už se mi párkrát stalo, že jsem si myslel, bůhvíjak mi kryje záda, a místo toho jsem ho pak našel venku na ulici poklidně pokuřovat. „Hele,“ chtěl vědět Králík nebo Kozel, „je pravda, že jednou načapal pašíka, jak krade meďoura a nemůže ho nastartovat, a radši mu kabelama sám nabil baterku, protože se mu nechtělo zpracovávat éčko?“ Jeřábek byl sice nefachčenko, ale byl to náš nefachčenko – a nějaký zapráskaný libeňák se nám do něj nebude strefovat.

46

„Hele, nebyl to náhodou váš psovod, co tenkrát ožralej prokousnul ucho vlastnímu čoklovi?“ „To byla sebeobrana.“ Druhý libeňák spustil okýnko a vysunul hlavu z auta. „To mi tam venku jako to kafe ochlazuješ, aby bylo co nejmíň teplý, nebo co, ty krávo?“ Aha, takže ne Králík ani Kozel, ale Kráva. Já věděl, že to bylo od K. Zahnul jsem za dva rohy a posuvné dveře zašuměly; v benzince bylo teplo. Koupil jsem nám kafe a sobě krokodýlí bagetu. Prodavačky si vyprávěly děj posledního dílu Růžovky. Koukal jsem vypadnout dřív, než se dozvím nějaký drtivý spoiler. Šinul jsem se zpátky s kelímky v rukou a bagetou v podpaží a moje kroky se pod mostem rozléhaly s dutým echem. Předsypané opěry železniční konstrukce páchly močí, mezi kontejnery rachtali potkani a mě bolela hlava jako střep. Měl jsem všeho plné zuby: Zdeňky, rodiny Lohinských, Jeřábka i téhle práce, která předstírá, jak je smysluplná a důležitá, ale ve skutečnosti je to jen řada otravných, zbytečných a nic neměnících úkonů. Zničehonic jsem zatoužil po akci – nebo alespoň po dostatečně věrohodné náhražce; po iluzi, že něco dělám. Došel jsem k autu a Jeřábek mi otevřel. Nahnul jsem se dovnitř a podal mu nápoj. Převzal ho levou rukou – což v následující sekundě sehrálo rozhodující roli, protože motorola zachrčela: „Rušení nočního klidu, Prouzova patnáct. Oznamovatelem je soused. Asi domácí násilí.“ A protože já měl levou ruku volnou, hrábl jsem po vysílačce rychleji než Jeřábek. „Tady dvojka. Bereme to.“ Akce. Mrštil jsem plným kelímkem do odpadkového koše, sebral z chodníku upuštěnou bagetu, skočil do auta a zabouchl dveře. Jeřábek se na mě zakysle podíval. „To mohli vyřídit péjáci.“ „Pomáhat a chránit, vole,“ odvětil jsem. „Bacha, ať se ne­ opaříš.“ Gumy zakvičely a auto vystřelilo.

47

jedenáctá

Schodištní šachta vyhlížela jako vnitřek komína vyspárovaný rozcuchanými hlavami. Ani jsme se nemuseli ptát na směr, stačilo se řídit podle nakvašených výrazů rostoucích na severních stranách obličejů. A podle řevu. Echo tříštilo křik na nesrozumitelné opičí skřeky: znělo to, jako kdyby šimpanz pomocí megafonu rozháněl nepovolenou demonstraci. Bral jsem schody po dvou. Uhněte, pozor, s dovolením, přichází expert na partnerské vztahy, který těm dvěma vysvětlí, jak se nehádat a zachovat si šťastné manželství. Přede dveřmi bytu se shromáždil hlouček ožupanovaných sousedů. Vyšlápl jsem poslední schod a vyslovil nejslavnější policejní větu všech dob: „Tak co se to tady děje!“ Začali mluvit jeden přes druhého, zachytil jsem problémová partaj  a zase ožralej  a řeže ji od rána do večera  a jen aby neublížil miminku . Z bytu se linul dětský brekot, ženský jekot a mužský blekot. Plus Karel Gott. Čímž byl případ jasný. Tu nešťastnou rodinu tam osobně tyranizuje Goťák. A tomu se musí zamezit. Copak mu nestačí, že už půl století tyranizuje tenhle národ? Energicky jsem stiskl tlačítko zvonku. Nic se neozvalo. „Zvonek zřejmě nefunguje,“ vydedukoval z toho bystře tlouštík s vizáží připosraženého Jakuba Arbese. Díky, Jakube, to by mě fakt nenapadlo. Zabušil jsem na dveře pěstí. „Policie České republiky! Otevřete!“

48

Žena, muž, dítě i Gott mě ignorovali. Otočil jsem se k hloučku, který mě dychtivě pozoroval: Co fízl udělá teď? V ten moment dítě zmlklo. A vřískot matky se zdvojnásobil. „On tomu miminku něco udělal!“ vykvikla odbarvená blondýna. „Co tady jen tak stojíte?!“ „Dělejte něco!“ „Okamžitě konejte svou povinnost!“ pištivě hřímal Arbes. „Vyzývám vás k tomu jako občan!“ „Já bych nebyl tak hr,“ prohlásil Jeřábek, který k nám konečně rozvážně vystoupal. „Já bych zavolal HZS. Nebo zámečníky.“ Z hlediska posichrování se měl pravdu: počkat na hasiče nebo zámečníky, aby byt otevřeli, bylo určitě bezpečnější. Stejně jako Jeřábek, i já si dobře pamatoval, jak Richtera minulý měsíc odbor vnitřní kontroly vydusil za neoprávněné násilné vniknutí. Bylo by to bezpečnější. Bylo by to rozumné. Couvl jsem, zvedl nohu a vykopl dveře. Kdyby se dítě udusilo, zatímco bychom čekali na chodbě, byli bychom za totální voly. Měl jsem oprávněné podezření na osobu v ohrožení? Měl. Když akce, tak akce. S tonfou v ruce jsem vpadl dovnitř. Jeřábek si povzdechl, vytáhl obuch a držel se za mnou. Z chodby se vcházelo rovnou do kuchyně. Byla tmavá, ulepená a nasáklá přepáleným tukem. Pod podrážkami kanad mi zachroupaly střepy rozbitých talířů. Hlavní živý obraz byl nainstalovaný v obýváku. Žena seděla na zemi, jednou rukou se opírala o zem, druhou si chránila obličej. Na předloktí měla vínově lesklé podlitiny, z nosu jí crčela krev. Muž stál nad ní a potřásal kovovou pálkou na softball. Oba na sebe ječeli jak protržení: výčitky, nadávky, výhrůžky, kdo koho zabije. Byli do debaty tak ponoření, že

49

nejenže neslyšeli praskot vyrážených dveří, ale ani si nevšimli, že jsme vstoupili do místnosti. Je pravda, že k hlukové izolaci vydatně přispíval Božský Kája, který se na nás z drnčící televize vytahoval, že ví, jak se ruší žal. „Běž zkontrolovat děcko,“ ukázal jsem Jeřábkovi. Skoro jsem se v tom virválu neslyšel. Dětská postýlka stála v koutě s vytaženými postranicemi, takže do ní nebylo vidět. Jeřábek k ní vykročil. Popošel jsem dopředu, sebral ze stolku dálkový ovládač a vypnul Karla uprostřed perverzní metafory o bílých kamaších. Muž i žena naráz zmlkli. Hlavy se otočily. Ticho zabrnělo v uších. Dlouho nevydrželo. „Co si to dovolujete sem takhle lízt, zkurvený policajti, koukejte vypadnout –“ „Nedali jsme vám svolení ke vstupu, na to nemáte právo, tohle je policejní šikana –“ Jeden drobný detail, který pomáhá okamžitě rozeznat drbana od normálního člověka: normální člověk bývá při zásahu většinou zaskočený. Drban, který je na podobné situace zvyklý, v mžiku vytasí svoje práva. Pohlédl jsem na Jeřábka. Zvedl hlavu od postýlky: „Dítě je prochcaný, posraný a chrní. Asi se unavilo tím řevem.“ „Nech ho bejt!“ zaječela žena a vyskočila na nohy. „Jdi od něj, fízle! Nešahej na něj!“ Vyřítila se na Jeřábka. Nohu jsem jí nastavil úplně instinktivně. Já vím: byla to jenom hysterická matka. Ale připustit fyzický konflikt v blízkosti dětské postýlky mi fakt nepřišlo moc rozumné. A řeknu vám další věc, která nebyla moc rozumná: že jsem spustil oči z toho chlapa. Syčivé zasvištění vzduchem – Ještě jsem koutkem oka zahlédl, jak na mě dopadá kovová pálka.

50

dvanáctá

Ani nevím, jak se mi podařilo nastavit předloktí s tonfou. Ruka mi musela letět vzhůru už ve chvíli, kdy jsem slyšel pálku sviš­ tět vzduchem. Ozvalo se hlasité KRAK. Paže od loktu dolů mi znecitlivěla. Softballová pálka moc soft nebyla. Obušek mi vypadl z ochromených prstů a klapl o parkety. Muž se rozmáchl podruhé. Ještě pořád jsem k němu nebyl otočený čelem – takže jsem viděl, jak Jeřábek hmátl po pistoli. Na takového lenochoda to byl překvapivě svižný kovbojský pohyb. „Neblbni –“ Přenesl jsem váhu na pravou nohu a kopl útočníka do břicha. Bylo to hodně zoufalé joko geri keage – za takové by mě instruktor v ZOP poslal dělat žabáky kolem celé tělocvičny. Ale stačilo. Muž vyvalil oči, hekl, zlomil se v pase a pustil mi pálku na nohu. Zařval jsem. V té chvíli se na mě vrhla ta ženská. Jeřábek později tvrdil, že nůž sebrala ze stolku před televizí. Já nevím. Upřímně přiznávám, že jsem ten kuchyňský žabikuch uviděl poprvé až ve chvíli, kdy jsem ho měl patnáct centimetrů od břicha. „Miiiirkuuuu!“ vřeštěla žena. Inteligentně jsem si domyslel, že je to jméno partnera, kterého se přede mnou snaží chránit. Téhož maníka, který ji zmaloval na červenomodro a se kterým si ještě před třiceti sekundami slibovali, že se zabijí.

51

Říká se, že láska je mocná čarodějka. Já bych ji spíš viděl na kvalitního drogového dealera. Nůž do mě zajel. Ozval se zvuk, jako když se trhá polštář. Bez rozmýšlení jsem ženě vypálil pěstí do obličeje. Z téhle rány by měl můj instruktor radost. Načatá nosní přepážka křupla, žena obrátila oči ke stropu, otočila se kolem osy a žuchla na zem. „Policejní násilí!“ ozvalo se. Otočil jsem hlavu a zjistil, že ve dveřích kuchyně se mačká hlouček sousedů a míří na mě mobilními telefony. Krása. „Není ti nic?“ zeptal se Jeřábek. „Nejsi zraněnej?“ Podíval jsem se na rozříznutou bundu, z níž vyhřezávaly cáry odepínatelné vložky. „Ne, odnesl to jenom teplex.“ „Co to provádíte?“ zalomil rukama trpasličí Jakub Arbes. „My jsme vás přece žádali, abyste tady zjednali klid! A ne ztropili ještě větší bordel!“ Protlačil se do čela hloučku. „Budou si myslet, že jsme vás na ně poštvali my! Po tomhle už s nimi nebude vůbec k vydržení!“ Je jedna věc, na kterou se jako policajt můžete spolehnout: ať uděláte cokoliv, vždycky vám za to budou lidi nadávat. Vždycky. Brumlavé huhlání ostatních sousedů Přesně tak!  a A to vás platíme z našich daní!  a Určitě jste ublížili i miminku! Arbesovi dodaly na odvaze, takže mě probodl přísným pohledem Angažovaného Občana. „Jaké je vaše číslo, strážníku? Napíšu na vás stížnost!“ „To víš, že jo,“ řekl jsem unaveně. „Napiš o tom celý romaneto, Jakube.“ „Slyšeli jste to?!“ vyvřískl Arbes ke spolučumilům. „Slyšeli jste to? Jste mí svědci! On mi řekl, že jsem romaneto! Taková sprosťárna! To si nenechám líbit! Já moc dobře vím, co to znamená! Nejsem žádný hlupák! Mám průmyslovku!“ „Já říkal, že to máme nechat hasičům,“ zamumlal Jeřábek.

52

Adrenalin ze mě vyprchával v šumivých poryvech; cítil jsem se ztěžklý a podivně prázdný. Proč jsem si myslel, že se zrovna dneska připletu k zákroku, který k něčemu bude? Dítě se probudilo a znovu se rozeřvalo.

53

třináctá

Rodinný domek Olgy Turnečkové byl jednopatrový, hnědý a s bra­ davicemi pukající omítky. Vypadal jako dřepící ropucha. Došel jsem k brance a zmáčkl kliku. Pochopitelně zamčeno. I z ulice jsem viděl na dveřích domku papírovou přelepku s razítkem OOK. Sám jsem si nebyl jistý, proč jsem sem vlastně jezdil; jaký jsem k tomu měl důvod. Asi jsem si to všechno jenom moc bral. Ropucha mě pozorovala kalnými mžurkami oken, připravená se při prvním podezřelém pohybu odrazit a vznést nad hřebeny strašnických řadovek. Ulicí zafučel vítr: suché listí zachrastilo na chodníku jako skořápky ořechů. Vyhrnul jsem si límec bundy. Myslel jsem na Honzu, jak po nocích osaměle dřepí na své sedačce a sleduje, jak se v teleshoppingu kosmické nože zakrajují do plechovek od piva, na jeho odtažitou ženu se sedmdesátkovými oblečky, která neví, jak mu pomoct. Myslel jsem na ječící manželskou dvojici a jejich decibelově adekvátní dítě, na Jakuba Arbese smolícího stížnost na mou odpornou osobu, na hory formulářů a tabulek, na všechny ty činnosti, které vykonávám den za dnem a které k ničemu nejsou. Na studený a prázdný byt, kam se mi nechce. Neměl jsem žádný důvod. Jenom pocit, že bych měl něco udělat. Něco, co má alespoň trochu smysl. Později jsem si říkal, že tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem se měl otočit a odejít.

54

Přelezl jsem plot. Rukou obalenou kapesníkem jsem stiskl kliku u dveří. Samozřejmě bylo zamčeno i tady, ale naučil jsem se nepodceňovat lajdáctví. Papírová přelepka byla vlhká a zkrabacená, razítko se rozpíjelo. Podpis byl nečitelný, už když sem tu pečeť lepili; podobal se seismologickému záznamu z okolí fukušimské elektrárny. Jediné, co jsem byl schopný rozeznat, byla hodnost: kpt. Obešel jsem barák a zkoušel okna, jestli někdo nezapomněl některé zarýglovat. Pohyboval jsem se rychle – plot byl nízký, od sousedů sem bylo vidět a já byl v civilu. Za domem se rozprostírala brutálně rozvrtaná zahrada, které se naposledy dotkla lidská ruka před tři čtvrtě rokem, kdy ji rozryli poldové hledající dětskou mrtvolu. Z převrácených drnů trčely holé stonky růží. Přes plot zachmuřeně nahlížel les. Byl temný, zcuchaný jako srst divokého zvířete a syrově páchl; věděl jsem, že se táhne odsud až k Depu Hostivař. Uvažoval jsem, že bych mohl vysklít okénko od sklepa a protáhnout se dovnitř, ale bylo hodně úzké a nebylo by nic trapnějšího, než kdybych se v něm zašprajcl zadkem a musel mobilem volat Holuba, aby si přijel zahrát na vyrostla řepa veliká, tahala bába, tahal dědek. Poslední okno v zadní stěně bylo pouze dovřené. Jak jsem říkal: lajdáctví. Nikdy ho nepodceňovat. Podle statistik se až osmdesát procent bytařů dostane do objektu nezajištěným oknem. Otevřel jsem si a přehoupl se dovnitř. Ocitl jsem se v dětském pokoji. Typický prostor obývaný dvanáctiletou holčičkou: historické vrstvy infantilních plyšáků mizely pod čerstvým nánosem pubertální hrozby. Prvních pár šminek u zrcadla, štos bégéček s dětskými modelkami. Rozečtené knížky, ve kterých už se záložky neposunou o jedinou stránku. Na psacím stole neumělé kresby koní a hříbat, jejichž styl už se nikdy nezlepší, zůstane navěky zatavený ve váhavé perspektivě příslibů, naznačující, že by z autorky jednou mohlo něco být; ale nebude.

55

Vlákna nečekaně ustřiženého života prorůstala pokojem jako hebká plíseň. Natáhl jsem si nesterilizované chirurgické rukavice (pár za jedenáct korun) a pustil se do hledání, přestože jsem za a) netušil, co vlastně hledám, za b) věděl, že dělám zbytečnou práci, protože už to tu přede mnou proseli naši. Na zárubních se leskly mastné šmouhy poprašku z odebírání daktylek. Profilcoval jsem pokoj pomalu a důkladně – a nenalezl abso­ lutně nic. V zásuvkách školní sešity ozdobené srdíčky a samolepkami, v prádelníku kalhotky se sepranými kočičkami, v poličce šišatě uplácaná vázička z hodin výtvarné výchovy v první třídě. Byl na ní křivý nápis MAMINCE. Jediná jakž takž zajímavá věc byly čtyři náplasti nalepené zespoda na dno jedné ze zásuvek tak, aby tvořily růžky, do kterých se dal zasunout list papíru. Něco tam kdysi bylo očividně schovaného; něco, co Bára nechtěla, aby matka viděla. Což pro mé pátrání nemuselo mít vůbec žádný význam: mohlo to být psaníčko od spolužáka, vytržené stránky deníku, jejichž obsah byl příliš intimní (pokud si tedy dnešní dvanáctiletá děvčata vůbec píší deník; spíš bych to tipoval na webový blogísek). Našli to vyšetřováci z OOK a odnesli to s sebou? To bych musel vidět spis. Vzal jsem ze stolu školní trojúhelník a přeměřil vzdálenost mezi náplastmi. Deset krát patnáct centimetrů. Rozměr fotografie. Hm. Po dětském pokoji jsem si vzal do parády obývák, kuchyni, Olžinu ložnici a nakonec předsíň. Pak půdu. A sklep: okénko bylo přesně tak mrňavé, jak jsem si myslel. Tím bych se fakt neprotáhl. Nahlédl jsem do kotle: popelník pečlivě vymetený. Žádné zuhelnatělé dětské kosti. Podlaha sklepa vylitá betonem. Hrob byste tu vyhloubili leda sbíječkou.

56

Vystoupal jsem zpátky do předsíně; jeden ze schodů vrzal. Naposledy jsem prošel celým domem. Až na chuchvalce prachu, které se za ten tři čtvrtě rok nahřadovaly u stěn, vládl všude úzkostlivý, až trochu nelidský pořádek. Prádlo vyrovnané do komínků, krabice s kornflejky seřazené v kredenci podle podílu sacharidů. Dolní okraje obrazů milimetrově lícovaly s horní hranou televizoru. Výsledek mého pátrání zůstával stejný: Kulový. Vylezl jsem oknem, přivřel ho za sebou, oběhl dům a přeskočil branku. Vlastně bych měl být spokojený. Na vlastní kůži jsem se přesvědčil, jaká je to pitomost, a teď jsem se na to mohl s čistým svědomím vykašlat. Nemělo to cenu. I kdyby se v tom domku nakrásně nějaká stopa nacházela, já bych ji stejně nenašel. V téhle práci jsem se nevyznal. Vůbec jsem nevěděl, kam se koukat, jakých detailů si všímat. Za chůze jsem sloupl gumové rukavice a zkusil je odstřelit do odpadkového koše, jako jsem to viděl u chirurgů v televizi. Netrefil jsem se. Pokorně jsem ke koši došel, rukavice zvedl a hodil je tam. Nepleť se do věcí, které neumíš. Kráčel jsem Mokřanskou a vítr hučel a vyl. Druhý den jsem se vypravil za Olgou do Bohnic.

57

čtrnáctá

„Odborný název zní Münchhausenův syndrom,“ poučil mě doktor Pávek. Stáli jsme před kostelem svatého Václava a kolem nás se rozkládalo šedesát čtyři hektarů areálu bohnické léčebny. Doktor na sobě neměl bílý plášť. Měl na sobě džíny, lyžařskou bundu Rossignol, kouřil a chrchlal. „Mohl bych s ní mluvit?“ zeptal jsem se. Podíval se na hodinky. „Ale jo. Jistě.“ Mávl rukou s cigaretou kamsi k levému křídlu kostela a vykročil. „Obejdeme to tudy, musíme až dozadu. Paní Turnečková je umístěná ve zločináku.“ „Kde?“ Srovnal jsem s ním krok. „Pavilon sedmnáct. Oddělení pro pacienty se soudně nařízenou ochrannou léčbou.“ Šlapali jsme kolem administrativní budovy, zpoza níž vykukovalo dokonale udržované fotbalové hřiště, a Pávek mi vysvětloval, že Münchhausenův syndrom v podstatě znamená bájnou lhavost. „Je to ostatně pojmenované podle barona Prášila. Víte, ten film s Milošem Kopeckým,“ vzpomněl si, že jsem policajt, a tudíž automaticky dement. „V tomhle případě to mělo podobu fabrikace příznaků neexistující choroby. S tou výjimkou, že je paní Turnečková nevyvolávala u sebe, ale u dcery. Čili varianta Münchhausenův syndrom by proxy.“ „A jak takový chování zdůvodňovala? Myslím – pokoušela se to nějak ospravedlnit? Třeba že Báře vlastně píchala ochranný látky proti telepatickýmu ovládnutí ze strany CIA? Nebo že to

58

byly antikoncepční injekce, aby dceru nezbouchli mimozemšťani? Jak to vysvětlovala?“ „Nijak.“ „Odmítla s váma mluvit?“ „Ne, to ne. Nebyla schopná to vysvětlit, protože neměla tušení, že něco takového dělá.“ „A to je možný?“ Asi jsem zněl pochybovačněji, než je v diskusi s expertem povoleno, protože se na mě za chůze podíval. „Jistě. Dokonce tomu věřila tak skálopevně, že ještě při soudním přelíčení tvrdila, že to celé musí být spiknutí, protože ona by přece svému dítěti nikdy neublížila. Během procesu neustále propukala v pláč, měla hysterické záchvaty, objevila se u ní paranoia – prostě vykazovala všechny znaky stresového chování člověka, který věří, že byl nespravedlivě obviněn. A co bylo pozoruhodné: nehrála to. Byla o tom tak přesvědčená, že tomu dokonce na chvíli uvěřil i její bratr.“ „No a teď? Jakej je její stav v týhle chvíli?“ „Určitý pokrok jsme udělali.“ Minuli jsme nějaké lidi v bundách – nedokázal jsem říct, jestli to jsou pacienti, nebo psychiatři. Na pacienty vypadali příliš vesele, na lékaře příliš příčetně. Hromadně Pávka zdravili, on jim neurčitě mávl. „Podařilo se nám narušit to, čemu se říká falešná dominanta, a konečně jsme se dostali do fáze, kdy si paní Turnečková připustila, že tou osobou, která dceři ubližovala, byla ona sama. To ale samozřejmě neznamená, že si zpětně vybavuje, jak k tomu docházelo – nebo co se svou dcerou nakonec udělala. Na nic z toho si ani nadále nepamatuje. Proto – jak jsem vám říkal už do telefonu – mi přijde další výslech na tohle téma naprosto zbytečný.“ „Je to jenom formalita,“ řekl jsem. „Než se případ definitivně založí. Ověření, jestli nedošlo k novýmu vývoji. Proto taky poslali mě, a ne nějakýho detektiva. Pořádková teď vypomáhá kriminálce s jednoduššíma administrativníma úkonama. Aby měli čas na důležitější případy.“ Bájná lhavost, jako když vyšije. Jestli si nedám pozor, skončím v pavilonu sedmnáct.

59

Zabočili jsme po cestě doleva. „Jak ji vlastně léčíte?“ „Farmakologicky. Teprve minulý měsíc jsme nasadili šokovou terapii.“ Překvapilo mě to. „Něco takovýho se ještě používá?“ Změřil si mě s despektem. „Pochopitelně s jejím souhlasem.“ Zastavili jsme před bílým jednopatrovým domem se zamřížovanými okny, který byl obehnaný vysokou zdí. Vězení uvnitř vězení. Něco podobného jsem viděl ve Valdicích, ve vnitřním bloku pro doživoťáky. Pávek upustil cigaretu, rozmazal ji podrážkou po valše kovové rohožky a vytáhl z kapsy klíče. „Ještě taková menší rada,“ otočil se ke mně. „Doporučuju, abyste s ní jednal velmi opatrně.“ „O mě si dělat starosti nemusíte,“ ujistil jsem ho. „Kdyby něco zkusila, zruším ji jak výstrojní žádanku.“ Jeho výraz říkal Idiote . „No, nejde ani tak o vás jako spíš o ni. Od chvíle, kdy si připustila, co udělala, se už dvakrát pokusila o sebevraždu. Je velmi labilní. Ostatně není divu – když vezmeme v úvahu způsob, jakým to prováděla.“ „Jak to myslíte?“ Zasunul klíč do zámku a odemkl. „To přece musíte mít ve spise, ne?“ řekl jakoby mimochodem. „Asi jo, ale já ho jen tak prolítl…“ Jeřábkův salámistický tón se mi podařilo napodobit skoro přesně. „Jediný, co vím, že dceři dávala nějaký injekce.“ „Intravenózně ji infikovala střevními bakteriemi,“ přikývl. „Hustý,“ řekl jsem. „A to konkrétně znamená co?“ Podíval se na mě nicneříkajícím pohledem. „Vstřikovala jí do žil vlastní zředěné výkaly.“ Vstoupili jsme do pavilonu sedmnáct a sevřel nás kachličkový chlad.

60

patnáctá

Nikdy předtím jsem v blázinci nebyl, takže ani nevím, co jsem vlastně čekal. Jistěže ne Amadea nebo 12 opic – nepředpokládal jsem, že se po chodbách budou potácet skřehotající a slintající figury, které na mě budou mávat nezavázanými tkalouny svěracích kazajek. Ale i tak jsem byl trochu zklamaný. V pokoji Olgy Turnečkové se nacházely čtyři vzorně ustlané postele, čtyři přelakované židle a jeden stolek, na němž ležel rozložený Blesk a něčí šití. Na topení se sušily ručníky a trička. Nebýt mříží v oknech, vypadalo by to tu jako na ženské ubytovně. Olga byla malá a tlustá – židle pod jejím zadkem se skoro ztrácela. Nohama s oteklými kotníky jen tak tak dosáhla na zem, rty oschlé a rozpraskané, ruce nehybně položené na širokých stehnech. Nehty ostříhané až na maso. Krátké vlasy se stáčely v tuhých prstýncích: jako by měla na hlavě koupací čepici z drátěnky. Obličej široký a masitý, a přitom podivně měkký. Působil dojmem, že jí někdo vyoperoval lebku a dofoukl hlavu plynem. Jestliže jsem měl z Honzy pocit, že v něm toho malého kluka někdo utopil, tak ta drobná, tichá holčička, na kterou jsem se vzdáleně pamatoval ze školních chodeb, se v dospělé Olze nejen utopila, ale beze stopy rozpustila. „Kdybyste něco potřebovali, stačí zavolat do chodby,“ řekl Pávek. „Budu o dvoje dveře dál.“

61

Klapla klika, venku zarezonovaly jeho kroky, kdesi bouchly dveře a rozhostilo se ticho. Přitáhl jsem si židli a posadil se naproti Olze. „Řekli mi, že na to, co se dělo, si vůbec nepamatujete,“ oslovil jsem ji. „Že ani nemá smysl se vás na to ptát.“ Dívala se na mě. Měla kulaté hnědé oči. Z výstřihu svetru vykukovaly zarudlé stopy, jako by se těsně před naším příchodem zuřivě škrábala. „Takže se vás na to ptát nebudu. Budu se vás ptát na to, na co si snad pamatujete.“ Rozlepila oschlé rty. „A to je co?“ Hlas byl nečekaně příjemný, melodický. Trochu zastřený. „Tak. Všechno možný. Třeba jak vypadal váš normální den. Co jste dělala, když jste dorazila z práce domů?“ „Spala,“ řekla. „Většinou jsem byla z polikliniky tak vyřízená, že jsem si hned po příchodu musela lehnout. Alespoň na hodinku. A potom byl tak akorát čas trochu poklidit, uvařit večeři, zkontrolovat Báře úkoly… Možná ještě něco udělat na zahrádce, když bylo světlo.“ „Takže jste ani nikam nechodila?“ „Jako myslíte třeba do kina?“ „Třeba. Nebo si jen tak s kamarádkou sednout na kafe. Prostě vyrazit si ven.“ „To ne,“ odpověděla. „Na něco takového jsem neměla čas ani energii. Večer jsem se zvládla sotva doplížit k televizi. A stejně jsem u ní většinou usnula.“ „Ale nějaké kamarádky jste měla, ne? Nebo kamarády,“ doplnil jsem lehce. „Takže s nimi jste udržovala kontakt na dálku? Přes internet a tak? E-mail, Skype? Facebook? Nebo dokonce klasické dopisy?“ Vypadala, že vůbec nechápe, kam tím mířím. Což se mi nelíbilo. Hlavně proto, že to mělo logiku: jestli si nevzpomínala, co Báře prováděla, proč by si měla pamatovat na dopisy, které ji k tomu ponoukaly? „Já na nějaký zbytečný povídání moc nejsem,“ prohlásila. „Asi nejvíc jsem mluvila s lidma v práci –

62

třeba s Alenou, když jsme spolu měly službu na oddělení –, ale že bych se s někým vyloženě vybavovala, někomu sama od sebe telefonovala, nebo si s někým dokonce psala… to vážně ne.“ Hnědé oči se na mě upíraly s nehybností zacementovaných hliněnek. „To by mi přišlo jako strašná ztráta času.“ Líbilo se mi to čím dál míň. Možná proto jsem další otázku vypálil celkem neomaleně. „A co nějaký přítel?“ Nehybné oči ani nemrkly. „Taky nic.“ „Fakt ne?“ „Ne. Od té doby, co se odstěhoval Petr, jsem se s nikým nevídala.“ Zastřený hlas zněl ploše a nevzrušeně. „Vůbec s nikým.“ Tak jinak. „Dobře,“ řekl jsem. „Dobře. A co takhle sama – to jste taky nikam nechodila? Například na nějaký procházky? Nebo na výlety o víkendu – nejezdila jste?“ Přímá cesta k tomu, co se mezi Olgou a Bárou doopravdy odehrálo, očividně nevedla. Čili jsem to zkusil oklikou; přes Bářinu mrtvolu. Oblá ramena se nepatrně zdvihla, jak jimi pokrčila. „O víkendu jsem většinou dělala na zahrádce.“ Jo, jenže zahrádku už ti poldové přeorali. Tam Bára zahrabaná není. Zkusil jsem to ještě jednou: „Hned za barákem máte les. Nechodila jste se do něj projít? Neměla jste nějakou oblíbenou trasu? Místa, na který jste si ráda zašla?“ Tentokrát jsem to řekl už příliš nezastřeně a ona pochopila, o co mi jde. Sklopila oči a upřela je na podlahu. „Ne.“ Možná to byla naivní úvaha, nad kterou by profík ohrnul pysk, ale vycházel jsem ze selského předpokladu: nebylo alespoň trochu pravděpodobné, že Olga Báru pohřbila na místě, které znala? Na nějakém šikovném fleku, kde si mohla být jistá, že ji tam nikdo nepřekvapí? Protože nějaký čas to určitě zabralo. Hrob nevykopete za deset minut. Můžete namítnout, že osoba, která vlastnímu dítěti vstřikuje do žil fekálie, nebude jednat až takhle promyšleně. Ale já si

63

tím nebyl tak jistý. Z Olžina chování, z celého jejího domu na mě dýchala puntičkářská racionalita. To není vlastnost, kterou můžete odložit, kdy se vám to hodí. Dělalo mi problémy si představit, že si místo k vraždě vybrala nahodile. „Takže jste nechodila ani nikam s Bárou?“ „Ne… Ani ne.“ „Nedoprovázela jste ji třeba do nějakejch kroužků? Na kreslení nebo tak? Nebo někam s jejíma kamarádkama?“ To už bylo docela zoufalství, ale zatvrzele jsem to dojil do poslední nepravděpodobné kapky. Odpovídala se zrakem přilepeným k linoleu. „Ona taky moc kamarádek neměla. Vlastně myslím, že opravdu dobrou měla jenom jednu, tu Veroniku. Jinak byla spíš se mnou doma. Ona byla hodně…“ Pauza. Ale nakonec větu dokončila. „Nemocná.“ „Jistě,“ řekl jsem a ona na zlomek sekundy zvedla oči a blik­la po mně kradmým pohledem. Byl to jen mžik, ale ten paprsek vychytralé lstivosti mě propálil jako laser – a já najednou pochopil, že ona tomu, že by své dceři mohla ubližovat, pořád nevěří. Jak byste reagovali vy, kdyby za vámi zničehonic někdo přišel a tvrdil, že svému potomkovi už několik let pícháte naředěná hovna? Čili si nejspíš i nadále myslela, že je obětí nějaké konspirace. To pro ni bylo jediné vysvětlení. A podle toho se taky chovala. Možná měla poruchu osobnosti, ale nebyla blbá. Poučila se. Už věděla, že to nesmí vykřikovat nahlas jako u soudu, jinak své trýznitele nepřelstí. Ne, musí předstírat, že věří tomu, co říkají, musí tu hru hrát s nimi – se všemi: s vyšetřovateli, s psychiatry, se sestřičkami, se spolupacienty i s tímhle divným chlápkem, co tvrdí, že je policajt a že hledá Báru. I když je jasně vidět, že to žádný policajt není. Jinak by přece nekladl tak pitomé otázky. Já vím, že k nim patříš , sděloval mi ten mazaný pohled. K těm, co se proti mně spikli. Co se mnou celou dobu manipulují.

64

Tváří v tvář takové paranoie působila Honzova teorie, že s Olgou opravdu někdo manipuloval, ještě bizarněji. Vrtalo mi hlavou jediné: když jsem si Olžiny přetvářky všiml i já, nemohlo to přece uniknout Pávkovi. Tak proč mi tvrdil, že se Olžin stav lepší? Byla to součást léčebného postupu? Pinocchiova metoda? Když necháme dřevěného panáčka předstírat, že je skutečný chlapec, nakonec se skutečným chlapcem opravdu stane? Nabízela se samozřejmě i druhá možnost – že mu to bylo fuk. Hlavně když mohl vykázat výsledky. Celý tenhle rozhovor byl zbytečný. Bylo naivní si myslet, že se v blázinci můžu dozvědět něco použitelného. Zdvořile jsem se s Olgou i doktorem Pávkem rozloučil a vyšel branou bohnického ústavu zpátky do normálního světa, kde se lidé zabíjejí z příčetných a pochopitelných pohnutek.

65

šestnáctá

Ani trochu se mi nechtělo ten telefon zvedat. Ani trochu. Hlavně proto, že jsem neměl nejmenší tušení, co mu řeknu. Seděl jsem na pohovce, nohy na konferenčním stolku přesně tak, jak to Zdeňka nesnášela, a civěl na vibrující mobil. Posouval se po skle jako světluška s epileptickým záchvatem, bzučící a otravná jako celý roj Karafiátových Broučků. Přijmi ten hovor, kmotříčku, přijmi, sic nepěkně se tvému svědomíčku povede. Běžte do hajzlu, Broučci. Fakt už běžte do hajzlu. Drapl jsem přístroj a bodl do zeleného telefonku palcem, jako bych chtěl rozmáčknout štěnici. „Čau, Honzo.“ „Těbůh, člověče. Tak co, máš se? Jak to jde? Jak ti dupou králíci?“ Tak tahle otázka byla hodně retro. „Králíci?“ zabručel jsem. „No… dupou. Ale tak nějak potichu a mdle. A ty?“ „Ale jo, jde to. Abych nezapomněl – pozdravuje tě Klára.“ Jo, ta určitě. „Taky ji pozdravuju,“ řekl jsem. „Vyřídím.“ Chvíle ticha, podbarvená potměšilým šuměním GSM. „No a… teda…,“ odkašlal si, „… jak to vypadá s tou věcí, o který jsme spolu mluvili?“ Ještě v sekundě, kdy jsem otevíral ústa, jsem neměl ponětí, co odpovím. „Budu od tebe potřebovat jména lidí, co v tomhle případě figurujou. Olžina bejvalýho manžela, jejich známejch – prostě

66

všech, který s tím mají něco společnýho. A jejich adresy. A telefonní čísla.“ Na patře mi tála zvláštní hořkost. Zaleptávala se do jazyku jako kyselina chlorovodíková; s třeskotem rozbíjela chuťové pohárky a rozdírala papily. „Taky by se šikly klíče od ségřina baráku. Třeba se tam dodatečně dá objevit nějaký zapomenutý vodítko.“ Oknem už se mi podruhé lézt nechtělo. „To znamená, že jsi někoho sehnal? Někoho z kriminálky, kdo se na to podívá?“ Dychtivost v Honzově hlase se mi zasekla do mozku jako cepín. Nemohl jsem mu přece říct, že nikoho nemám, že se v tom nanejvýš můžu leda tak pohrabat já sám; věděl jsem, jaké má o mně coby o detektivovi mínění. Nejspíš oprávněně. „No jasně,“ řekl jsem. „Jasně že jsem někoho sehnal.“ „Fakt?“ Nadšení zavazbilo ve sluchátku tak mocně, až jsem trhnul hlavou. „Vážně? Nekecáš?“ „Kecat? Já? Za koho mě máš?“ „Ty vole, tak to je skvělý! Já to věděl! Já věděl, že mě nenecháš ve štychu. Díky moc, člověče. Máš to u mě. Seš třída.“ Jo, třída. Leda tak zvláštní školy. Hořkost se propálila jazykem a začala mi rozežírat hrdlo. Odkašlal jsem si. „Hele, moc si od toho neslibuj, ten maník mi tvrdil, že u takhle starejch případů je minimální šance, že se ještě na něco přijd–“ Marná snaha. Vůbec mě neposlouchal. „Člověče, to je fantastický,“ mlel. „To je paráda. A to mě od toho Klára odrazovala – i když ona to samozřejmě myslela dobře, nechtěla, abych si dělal marný naděje a pak byl zklamanej, ale já jsem si říkal, zkusit se musí všechno, znáš to, náhoda je blbec, no a vidíš, nakonec to přece jen – Ty vole, ještě jednou díky. Ty ani netušíš, co to pro mě znamená. To je skvělá zpráva. Skvělá zpráva.“ „Jo,“ já na to. „To teda je.“ „A jak se jmenuje?“ „Co?“ řekl jsem.

67

„Jak se ten detektiv jmenuje?“ Ozubená kolečka v mém mozku zaskřípěla. „Novák.“ „Novák?“ Honza zněl lehce zklamaně. Asi mu to jméno v jeho entuziastickém rauši přišlo příliš všední – ale přece si nevymyslím člověka, u kterého se dá snadno ověřit, jestli u kriminálky slouží, nebo ne. Jestli čekal, že řeknu Pavel Vodsloň, měl smůlu. „Jo,“ zopakoval jsem pevně. „Novák.“ „No a… kdy se s ním sejdu?“ „Sejdeš? Jak – sejdeš? Proč by ses s ním měl scházet?“ „Přece abych mu předal základní informace. Jako tobě. Aby mě vyslechnul, seznámil se s případem, vyptal se mě na všechny detaily a tak. Aby mohl rozjet pátrání.“ „On tě nepotřebuje vyslýchat,“ řekl jsem. „Nemusí. Všechno ví. S případem už se seznámil. Půjčil si z archivu spis.“ „No jo vlastně,“ zamyslel se Honza. „To je logický. To on může. Když je u kriminálky. A může se taky na vlastní oči podívat na ten dopis, co je ve spisu založenej.“ „Plus říkal, že by bylo asi lepší, kdyby vás spolu nikdo neviděl. Přece jenom takovýhle soukromničení se u policajtů moc netoleruje.“ „Aha.“ „Čili to celý půjde přese mě. To bude bezpečnější.“ „Jasně… Jasně. To je pochopitelný. A hele, ještě jedna věc…“ „No?“ „Říkal, jak velkou bude chtít zálohu?“ Sundal jsem nohy ze stolku. „Víš, ty prachy, jak jsme o tom mluvili,“ připomněl Honza poněkud zbytečně. Lehce se mi rozostřil zrak. Zamrkal jsem a spatřil, že jsem nohama udělal na skle stolku šmouhu. „Jo, pamatuju si.“ „A?“ „Jaký a?“ „No kolik teda bude chtít?“

68

Vydoloval jsem kapesník a začal šmouhu čistit. „Haló? Jsi tam?“ Jediné, co se mi povedlo, bylo špínu rozšmudlat. „Nebude chtít nic,“ odpověděl jsem. „Nic? Jak to – nic? On to udělá zadarmo?“ „Už to tak vypadá.“ Honzův hlas zněl zaskočeně. „No dobře, to je samozřejmě skvělý, ale… jako… Proč?“ „Je to zřejmě debil,“ řekl jsem.

69

sedmnáctá

„Vypadá to, že pan Turneček není doma,“ nadhodila blondýna s růžovou ofinou. Vyšla z protějších dveří a začala pěchovat mimino do terénního kočárku, který vypadal jako něco, co má vyhrát Rallye Paříž–Dakar. Nepochyboval jsem, že mě předtím nejmíň deset minut pozorovala kukátkem, jak zvoním, klepu a decentně mlátím pěstí do dveří. Kopat jsem do nich nezačal, neb jsem slušně vychovaný hoch. Já do dveří nekopu. Jenom když je chci vyrazit. „Vypadá to tak,“ souhlasil jsem. „Nevíte náhodou, kde bych ho našel?“ Bylo sedm večer a v práci už nebyl: to jsem si ještě ze služebny telefonicky ověřil. Ale kde mohl být jinde, jsem do­ opravdy netušil. Od Honzy jsem měl jenom tuhle adresu a ta už nemusela dávno platit. Šiknul by se vyšetřovací spis. A nejen kvůli adresám: taky bych konečně rád viděl ten nepodepsaný dopis, který tohle všechno odstartoval. Jenže já nebyl detektiv Novák, abych si mohl spis půjčit z archivu a nasosat z něj informace, já musel všechno oddřít nasucho a ručně. „Řekla bych, že bude nejspíš v garáži.“ Růžová blondýna kurtovala dítě do kočárku polyesterovými popruhy: to už nebyla příprava na Paříž–Dakar, ale rovnou k vystřelení na Měsíc. „V garáži…?“

70

„Tady dole na Vychovatelně,“ hodila bradou k oknům. „Mys­ lím, že je tam skoro furt. Vždycky když odsud jedeme, vidíme ho, jak leží pod auťákem.“ „Aha. Díky za tip.“ Vykročil jsem ke schodům, ale po dvou krocích se zase zastavil. „A vy se s ním nějak znáte?“ „Proč?“ Čelo pod růžovou ofinou se nakrčilo. „Proč bych se s ním měla znát? Samozřejmě že se s ním neznám, proč myslíte, že se s ním znám?“ „No říkal jsem si, že když jste sousedi –“ „My nejsme sousedi.“ Zbožňuju lidi, co si potrpí na sémantiku. „Ano, nemáte byty vedle sebe, takže technicky vzato nejste sousedi, ale bydlíte spolu na patře a –“ „Ale já s ním nebydlím na patře: já tady vůbec nebydlím. Tady bydlí moje máma. Já bydlím v Malešicích a za babičkou s Vrabůtkem jezdíme jenom na návštěvu. A pana Turnečka jsem viděla všehovšudy asi třikrát v životě. Z toho dvakrát pod autem.“ „Aha.“ Bál jsem se zeptat, čeho je Vrabůtek zkratka. Pravděpodobně Vraždící robůtek. Raději jsem se dal na ústup, než mě osmahne paprskometem. „Tak díky za informace. Na shledanou.“ Seběhl jsem dvě patra a vyšel před panelák. Garáže, o kterých se zmiňovala růžová ofina, ležely ve svahu pode mnou, vedle okraje protihlukové bariéry, částečně zakryté hradbou rodinných domků. Přestože už padl soumrak, viděl jsem je v záři pouličních lamp celkem jasně: z kopce, kde jsem stál, jsem dohlédl až na Bulovku a na Heydrichovu zatáčku pod ní; i z dálky jsem rozeznal ten pomník cvičících dětí, co tam nedávno postavili. Sice jsem stále nechápal, jakým způsobem mají spartakiádní poupata připomínat památku skupiny Anthropoid, ale já umění moc nerozumím. V garážové uličce mě přivítaly dvě řady rolet, ověšené dodatečně našroubovanými petlicemi (z nichž každou by své cti dbalý profík dokázal odemknout pod dvě minuty). Otevřené byly tři garáže. První byla kompletně vyklizená a mladík s ořetězovanou peněženkou v zadní kapse tam vkleče natíral

71

podlahu. Když jsem ho míjel, nevlídně si mě přeměřil – až jsem dostal strach, že na mě pustí z řetězu šrajtofli. V druhé garáži seděl mezi vyřazenými lednicemi a otřískanými tatramatkami dědula s brýlemi na nose a cosi smolil do školního sešitu. Takže jsem si tipnul, že to bude ta třetí. „Pan Turneček?“ zavolal jsem dovnitř. „Mmm?“ „Potřeboval bych s váma mluvit.“ „Jo?“ Vynořil se zpoza auta, podsaditý, připlešatělý, vy­hrnuté rukávy, chlupatá předloktí, ruce zakryté kapkovitým zadkem vo­zu. „Jo,“ potvrdil jsem. „No tak mluvte, kdo vám brání?“ Nelíbilo se mi, že mu nevidím na ruce. Nemám rád, když lidem nevidím na ruce. Auto byl kávově hnědý Citroën DS, zrestaurovaný s fanatickou péčí, od sedadel z červené kůže až po originální „trysková“ směrová světla vyvedená z chromového střešního rámu. Chyběl jenom Fantomas za volantem a vůz se mohl vznést do oblak. „Nádhernej auťák,“ řekl jsem. „Jo, to je.“ Na pochvaly byl zvyklý. „Taky jsem měl citroëna,“ přešel jsem k okénku a podíval se na vroubkovaný jednoramenný volant. „I když samozřejmě ne dé-esko.“ „Jo?“ projevil mírný zájem. „Jakýho?“ „Bé-ixko. Původně jsem ho kupovat nechtěl, ale jak jsem do něj sednul, bylo to přesně, jak se říká: kdo se jednou sveze na hydraulice, nemůže jinak.“ „To jste měl zřejmě kliku – u většiny bé-ixek, co se tady mezi lidma prodávaj, je hydropneumatika děsně zhuntovaná. Lepší je si ho dovézt z Německa.“ Roztával pomalu, po tenkých vrstvách. „Měl jste první, nebo druhou řadu?“ „Druhou. Pětidvéřovej hatchback.“ „Jo, ten je dobrej. Nejlíp jedna devět gé-té-íčko.“ Konečně vyšel zpoza vozu. V rukou měl jenom hadr, do kterého se utíral.

72

„No a co jste teda chtěl?“ zeptal se už málem přívětivě. Ledy byly prolomeny. Majitelé stejného typu aut vždycky tvoří něco jako sektu – a citroëňáci jsou obzvlášť hardcore. Problém byl, jak tenhle dílčí komunikační úspěch zužitkovat: od Citroën je super auto  se přechází k Přišel jsem si pokecat o vaší mrtvé dceři  docela obtížně. Přesto jsem to zkusil: „Přišel jsem si promluvit o vaší dceři.“ Pozorovat, jak mu tuhnou rysy, bylo poměrně zajímavé: jako kdyby ho někdo ostříknul kapalným dusíkem. „Novinář?“ „Kdepak.“ Vytasil jsem pouzdro s odznakem, který jsem si po směně prozíravě odepnul z uniformy. Ztuhlý obličej jemně popraskal. „Něco… něco se stalo?“ Olízl si rty. „Našli jste ji? Našli jste Báru?“ „Ne, bohužel ne. Je mi líto.“ Zaklapl jsem pouzdro. „Potřebujeme si jenom ještě něco ověřit.“ „Jo tak.“ Pokusil se přeladit hlas do neutrálna; moc mu to nešlo. „Ověřit.“ Sklopil oči a začal si hadrem drhnout ruce. „A co jako?“ „Víte,“ začal jsem, „mně ten spis přidělili, abych ho dokompletoval – a protože jsem u případu nebyl od začátku, potřeboval bych se zeptat na detaily, který už jste asi mým kolegům vykládal, ale v papírech zanesený nejsou. Nebude vám vadit, když na některý věci budete muset odpovídat znova?“ „A mám na vybranou?“ To znělo možná rezignovaněji, než zamýšlel, a Turneček si to uvědomil. Odkašlal si. „Co byste chtěl vědět?“ „Týká se to především vaší exmanželky. Olgy.“ „Co s ní?“ „Zajímalo by mě, jak hodně jste spolu byli v kontaktu během toho posledního období – myslím v době, která předcházela jejímu zatčení.“ „Moc ne. Nebo spíš vůbec,“ opravil se. „Kdybych se s ní nemusel domlouvat, jak si vyzvednu na víkend Báru, byl by náš kontakt v podstatě nulovej.“ „Takže nemáte představu, jakejma lidma se obklopovala?“

73

„Jak to myslíte – obklopovala?“ Pořád si otíral ruce do hadru. „Jako jestli nespadla do nějaký sekty? K jehovistům nebo tak?“ „A spadla?“ „Pokud vím, tak ne.“ „Aha.“ Nechápal jsem, proč o tom tedy začíná. „Ne, myslel jsem to tak, jestli máte alespoň hrubej přehled o jejích kamarádech, známejch… prostě o lidech, se kterejma se blíž stýkala.“ „No… ona Olga byla dost pro sebe,“ pokrčil rameny. „Hodně introvert. Byla taková, už když jsme se brali – a pak se to ještě zhoršilo. Nějaký velký kamarádšofty nikdy moc nepěstovala. Dokonce bych pochyboval, že měla kdy nějakou nejlepší kámošku. Ani nechodila na srazy spolužáků, kam se ji občas snažili vylákat. Jako jasně, asi se s někým bavila na poliklinice nebo prohodila pár slov se sousedama, ale co si pamatuju, tak vždycky byla nejšťastnější, když mohla zůstat zalezlá doma, vrtat se v zahradě a prostě s nikým nemluvit. A vzhledem k tomu, že já byl v tý době pro změnu zase zalezlej v garáži, kde jsem dával dohromady dvojcévéčkovou kachnu, tak mi to ani moc nevadilo… to teprve pozdějc mě to začalo srát.“ Opět pokrčil rameny. „Tím chci říct, že i když o jejím okruhu známejch za poslední roky moc velký ponětí nemám, tipnul bych si, že velkej nebyl.“ „A nebyla ona spíš takovej ten dopisovací typ?“ zeptal jsem se. „Že místo osobního styku dávala přednost tomu, když si s někým mohla na dálku psát – ať už e-mailem, nebo jinak?“ „To si nemyslím.“ Chvíli to zamračeně zvažoval. „U ní to nebylo tak, že by se naživo před lidma styděla a pak ji v písemnym styku narostly křídla a začala plodit jeden dopisovej román za druhym. Ji totiž nezajímal kontakt s ostatníma jako takovej. Po pravdě jsem byl překvapenej, že si dokázala najít alespoň toho montéra, co s ním pak pár let žila. I když spolu vydrželi tak dlouho zřejmě proto, že on byl vždycky půl roku v zahraničí, takže netrávili moc času pohromadě.“ „A vy jste se s tím montérem potkal?“

74

„Jo, asi dvakrát, když jsem se stavoval pro Báru. Ale nějak extra jsme se spolu nebavili. Jestli jsme si za celou dobu vyměnili celkem patnáct slov, tak je to hodně.“ „No a jak na vás během těch patnácti slov působil?“ „Jako úplně normální chlap. Takže mě ani moc nepřekvapilo, že od Olgy nakonec zdrhnul.“ „A ona po něm ještě někoho měla, nevíte?“ „Jestli jo, tak to úspěšně tajila.“ To mě zaujalo. „Je pravděpodobný, že by to dělala?“ „Ne,“ odpověděl přímo. „Olga nikdy nebyla vysloveně tajnůstkářská. Jakmile se s váma jednou začala bavit, tak se vám normálně se vším svěřila. Problém byl ji donutit, aby se s váma vůbec začala bavit. Člověk z ní ty první věty musel úplně páčit – a když něco takovýho absolvujete den co den, tejden za tejdnem, měsíc za měsícem, tak vás to časem umoří. Je to jako každej večer lízt na tu samou strmou skálu.“ Odchrchlal si. „S Bárou to bylo úplně stejný.“ „Jak to myslíte?“ zeptal jsem se okamžitě. „Byla taky dost tichá – až zakřiknutá. Když se tady u mě třeba potkala s Jonášem a Dominikou, tak – i když byla starší než oni a podle mě i o dost chytřejší – trvalo vždycky jen pár minut, než se v tý skupině propadla na nejspodnější příčku a začala je poslouchat jak pejsek a slepě plnit ty nejkravinóznější lumpárny, co si ti dva sígři vymysleli. Kolikrát jsem musel zasáhnout a seřvat je na tři doby, protože už ji skoro šikanovali. A…“ Zaváhal. „… v tom to možná bylo.“ Dával jsem si velký pozor, abych se nezeptal V čem? nebo abych nezačal vyzvídat, kdo jsou Jonáš s Dominikou. Neodvážil jsem se ani pípnout, abych mu nepřetrhl nit soustředění – jen jsem mlčky stál a díval se na něj, jak s pohledem zabodnutým do prázdna hledá slova. Ruce, které si otíral do hadru, se při tom pohybovaly téměř samovolně; jako by byly nezávislé na zbytku těla. Když Turneček konečně promluvil, zněl váhavě. „Neberte to tak, že mě nepřekvapilo, když jsem se dozvěděl, co za strašný

75

věci Báře Olga prováděla. Jasně že mě to překvapilo. Šokovalo. Jenže zároveň…“ Hlas mu nepatrně zakolísal. „Je to… jako kdyby mi vždycky nějak připadalo, že tím, jak se Bára chová… tou svojí ušlápnutou povahou… jako… jako kdyby byla prostě ten typ, co úplně vybízí všechny kolem, aby jí ubližovali. Jako by takový jednání přímo přitahovala. Možná i proto to od Jonáše s Nikou tak schytávala – děti tohle vycejtěj naprosto intuitivně. A dospělí samozřejmě taky. Na lidi, jako je Bára, se vám stačí jednou podívat, a okamžitě víte, že si na ně celej život bude každej dovolovat. A vám je jich pochopitelně líto a máte potřebu je chránit – ale na druhou stranu vás ta jejich odevzdanost dráždí… a štve a máte chuť toho dotyčnýho popadnout a pořádně ho proplesknout, aby se už konečně probral a postavil se tomu na odpor. A zvláštní je… že u Báry jsem měl poslední dobou pocit, že by něčeho takovýho mohla bejt časem schopná.“ Povzdechl si; ten zvuk zněl, jako kdyby se vydral na povrch z podzemních slují. „Jenže to už se teď asi nedozvíme, co?“ Tón mého hlasu byl mírný, skoro chlácholivý. „Když říkáte, že jste měl z Báry ten pocit poslední dobou – jakej časovej úsek tím máte na mysli?“ „Já nevím… asi nejspíš těch posledních pár termínů, co jsem ji měl na víkend.“ „A to bylo kdy? Myslím tím – jak jste ji u sebe míval často? Každej víkend? Nebo jednou za čtrnáct dní?“ Trochu se zarazil. „To ne… Zas tolik času nemám, dodělávám to dé-esko a… Ale rozhodně jsem se jí jako věnoval, to zas jo. Nekašlal jsem na ni.“ „Takže jste se vídali třeba jednou za měsíc? Nebo spíš jednou za dva měsíce? Chápejte, já bych to potřeboval vědět, abych si udělal obrázek, kdy se ta změna v Bářině chování, o který mluvíte, odehrála.“ „To… to já vám takhle vážně nedokážu říct. Ty víkendy nebyly zas tak pravidelný. Těžko se mi to odhaduje. Sorry. Fakt nevím.“ Zdálo se mi to, nebo si tím hadrem drbal ruce čím dál urputněji?

76

Přitlačil jsem. „Ale kdy jste u sebe měl Báru naposledy, to si snad vybavíte, ne?“ „Hele, to takhle z hlavy…“ „Přibližně.“ „Přibližně tak půl roku před tím, než se to stalo.“ „Půl roku?“ Ze všech sil jsem se snažil, aby v tom nebyla slyšet žádná emoce; žádné To jste ale vlastní dceru nevídal moc často, co? To jste na ni docela kašlal, že jo? „Jo, půl roku,“ drhnul si ruce a nedíval se na mě. „Vzal jsem je tenkrát na vejlet.“ „Je?“ „No Báru, Jonáše a Dominiku. Bára je z prvního, Jonáš z druhýho a Nika ze třetího manželství.“ „Aha.“ Turneček byl navíc očividně příznivec plnění rodičovských povinností v hromadném balení. „Kam jste jeli?“ „Do Malšovic. U Hradce Králové.“ „Co tam?“ „Byl tam sraz českýho Citroën klubu.“ S tím hromadným balením jsem ho silně podcenil. „A od tý doby jste Báru neviděl?“ „Já jsem chtěl,“ odpověděl okamžitě. „Myslíte, že jsem nechtěl? Ale copak jsem mohl? Byla furt nemocná.“ „A předtím?“ „Kdy předtím?“ „No než začala bejt nemocná. Ty její nemoci vypukly asi tak před třema rokama, ne? To jste si ji bral k sobě jak často?“ „Hele,“ řekl. „O co vám jako jde?“ Ruce už měl od drhnutí hadrem celé rudé. „O nic,“ pozoroval jsem ho. „Vůbec o nic. Jenom si snažím ujasnit některý –“ „Pokoušíte se naznačit, že jsem se jí dostatečně nevěnoval?“ „To,“ řekl jsem, „by mě ve snu nenapadlo.“ „Jo,“ prohlásil. „To určitě. Stejně jako by to ve snu nenapadlo ani ty policajty, co tu byli před váma, nebo Olžina svatouškovskýho bratříčka, kterej se sem hned přihnal, aby mi to dal sežrat.

77

I když přitom na Báru kašlal ještě víc než já. Všichni jste celý říčný, abyste se na mě mohli morálně vyprsit. Jako kdybych za všechno mohl já.“ Konečně si přestal drbat ruce a prudce mrsk­ nul hadrem do krabice. „Já jsem s tím přece nemohl nic dělat, já už s Olgou dávno nežil. Jak jsem si mohl něčeho všimnout? A co ti ostatní, co se s ní vídali víc než já? Co ten její montér, kterej s ní předtím žil? Ten nic? Ten za to nemůže? Ten nic neviděl?“ „Na toho se chystám pozítří,“ ubezpečil jsem ho. Jestli tedy adresa v Šestajovicích, co mi Honza dal, bude ještě platit. „Tak se ho na to schválně zeptejte. Jak to, že neměl páru, co se mu děje pod nosem. A mně už s tím laskavě dejte svátek. Já s Olgou dávno nemám nic společnýho. O tom, co dělala a s kým se stýkala nebo nestýkala, nic nevím a ani nechci vědět.“ „No, něco málo o ní snad víte,“ vycítil jsem příležitost k oslímu můstku. „Třeba jestli neměla nějaký oblíbený místo, kam si ráda zašla…“ „Cože?“ podíval se na mě. „Třeba v okolí domu, nebo i jinde – prostě kam chodila, ať už sama, nebo s Bárou… nebo kam obě jezdily na dovolenou nebo –“ Nevěřícně na mě zíral. „To si jako myslíte, že jsem měl čas se starat, kam jezdily na dovolenou? Když já sám jsem ji neměl osm let? Dyť já mám kromě Báry ještě dvě děti a na všechny musím platit alimenty. A to fakt není žádná sranda. Makám od nevidím do nevidím a tohle,“ kývl k dé-esku, „se taky ne­ udělá samo. To si snad jako citroëňák dokážete představit, kolik měsíců na tom člověk stráví, kolik vrakovišť musí prolízt, kde všude musí shánět origoš náhradní díly. Pro vodní pumpu jsem byl až v Belgii.“ „Páni,“ řekl jsem. „Nechte si to. Já jsem přece celou dobu myslel, že Bára je v dobrejch rukou. Olga se o ni vždycky starala, dokonce jsem měl pocit, že to kolikrát přehání – při každým zakašlání jí rvala do zadku teploměr, furt do ní cpala nějaký vitamíny… Můžete

78

se vsadit, že kdybych měl sebemenší tušení, co se tam děje, tak bych…“ „Nejel pro vodní pumpu do Belgie?“ nadhodil jsem. „Ale třeba jenom na vrakoviště do Slanýho?“ Změřil si mě. „Víte co? Jděte do prdele.“ Mlčel jsem. Přejel dlaní po oblé křivce dé-eska – skoro jako by z toho doteku chtěl načerpat sílu. „Víte o tom hovno,“ řekl ochraptěle. „Totální hovno. Jasně, teď se to všem kecá. Po bitvě každej generál. Ale jak jsem měl poznat, co jí Olga dělá? Něco takovýho přece nepředpokládáte. A Bára mi nikdy nic neřekla. Ne, v tom­ hle ohledu mám fakt svědomí čistý.“ Zpříma se na mě podíval a pro jistotu to zopakoval ještě jednou: „V tomhle ohledu mám svědomí čistý.“ Na to se moc říct nedalo, a tak jsem byl zase zticha. Stejně nepřesvědčoval mě. Přesvědčoval sebe. Když jsem z garáže odcházel, ještě jsem se naposledy ohlédl. Byla už tma a dé-esko se ve světle žárovky medově lesklo. A Turneček u něj stál a držel se ho, jako by se celá Vychovatelna i se všemi garážemi nekontrolovatelně točila a ten padesát let starý citroën byl jediný pevný bod ve vesmíru vířícím promarněnými příležitostmi a výčitkami svědomí.

79

osmnáctá

Neřekl bych, že se Trepfal snažil normální zákazníky úmyslně odpudit. Spíš na ně prostě kašlal. Vstupní místnost byla tmavá, páchla plísní a kromě poškrábaného pultu a plechové skříně se v ní nacházela jen zažloutlá difenbachie, meditující v koutě jako asketický láma, pro něhož je každá kapka vody opovrženíhodnou rozmařilostí. Linoleum bylo zčernalé a prošlapané, vývěsní štít venku zašlý. Trepfal žádnou reklamu nepotřeboval. Měl stálou klientelu. A když jste prošli odhlučněnými dveřmi vlevo od pultu a sklopýtali po točitých schodech do podzemí, pochopili jste proč. Nejenže tu bylo osm palpostů pro pistoli na padesát metrů; jako jeden z mála v Praze měl i kovové poppery na pudovou střelbu, a vzadu dokonce stometrový tunel pro kulovnice a odstřelovačské pušky s kamerovým vyhodnocovacím systémem. Není divu, že se sem stahovala specifická sorta lidí. Sorta toho druhu, kterou jsem momentálně potřeboval. Když jsem uvažoval, co si sem dneska po službě vezmu, měl jsem rozhodování poměrně jednoduché: SIGa P225 jsem se před čtvrt rokem zbavil, takže jsem měl na výběr pouze mezi Waltherem PPK a tradiční pětasedmou. Vzal jsem čézetu; klasikou člověk nikdy nic nezkazí. Zatímco jsem z tašky vybaloval zbraň a napáskované zásobníky, rozhlížel jsem se po střelnici. Úplně vzadu jsem zahlédl nějaké péjáky, co jsem znal od vidění, o jedno stání ode mě to pražil povědomý prcek ze Smíchova. Pak ještě jeden výcvikář ze ŠPS, ale tím to haslo. Ostatní jsem neznal.

80

Pověsil jsem terče a nechal je odjet na pětadvacet metrů. Byly to stopětatřicítky: nekrytě ležící postava. Nasadil jsem si sluchátka a mírně se rozkročil. Pistoli jsem uchopil oběma rukama. Pravidla jsou taková, že máte na každý terč tři rány. Fór je v tom, že je musíte oba vykropit do deseti sekund. Nadechl jsem se a: PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK -vyhodit-zásobník-zkontrolovat-komoru-sáhnout-pro-nový-zarazit-do-pistole-uvolnit-závěrPRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK Přebíjel jsem s hlavní otočenou vzhůru, za což by mě na závodech diskvalifikovali, ale u Trepfala se to tak nebralo. PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK I přes sluchátka se výstřely slévaly do souvislého řevu, vibrovaly v zubních plombách, rozechvívaly spánkovou kost, zaplavovaly mě, ohlušovaly, člověk nebyl v tom randálu schopný myslet, úplně se v něm ztrácel, rozpouštěl a přesně to jsem potřeboval – PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK Během čtyř minut jsem vystřílel náboje za dvanáct stovek. Měl bych si už konečně koupit ten přebíjecí lis. Přivolal jsem terče. Zkontroloval zásahy. Zalepil průstřely. PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK PRÁSKPRÁSKPRÁSK-PRÁSKPRÁSKPRÁSK Atd. Věděl jsem, že bych měl projet i ostatní položky prověrkového cvičení, ale neudělal jsem to. Na nic soustředěného a metodického jsem neměl náladu. Když jsem dobouchal, vyšplhal jsem do prvního patra, kde byl „klub“ – původně 3+1, v němž teď nebylo nic než umakartové stolky, plastové židličky a u zdi sklopná deska, která sloužila jako barový pult.

81

A samozřejmě chlast. Za pultem se tyčil Trepfal: přestože nebyl ve službě přes deset let a ve druhém manželství dost přibral, bývalého policajta by v něm poznal i předseda České unie nevidomých a slabozrakých. Opřel jsem se o pult a on na mě kývl. „Tebe jsem tu dlouho neviděl. Pořád ve Vysočanech?“ „Kde jinde? Vysočany jsou střed Prahy. Možná i celýho vesmíru.“ „Pokud je ve středu vesmíru černá díra, jak říkají, tak bych s tebou možná i souhlasil,“ odtušil smíchovský patriot. „Richter tam taky ještě je?“ „A pořád v plný formě. Minulej tejden chtěl sestříkat kasrem důchodce, co přecházel na červenou.“ Trepfal uznale přikývl. „Ten chlap je regulérní hovado. Dneska už by psychotestama neprošel ani náhodou. Dáš si něco?“ „Zatím jenom mulťák.“ „První rozumnej člověk dneska.“ Zatímco otevíral mrňavou zanussku a ukrucoval víčko kartonu, rozhlédl jsem se po osazenstvu: „Wagenbauera jsi náhodou neviděl?“ „Byl tu včera. Chtěl přijít i dneska, ale skrouhla ho mladá. Musel za tchyní do Plzně.“ Postavil přede mne sklenici. Pozvedl jsem džus. „Čest jeho památce.“ „Byli jste spolu domluvený?“ „Ani ne,“ napil jsem se. „Spíš jsem od něj něco potřeboval.“ Přikývl. Víc jsem říkat nemusel. V „klubu“ se pravděpodobně upeklo víc kšeftů než na kterémkoliv jiném policajtském srazišti v Praze. „Proč nezkusíš Myšičku?“ ukázal pohledem k záchodu, z něhož právě vycházel nařvaný tlusťoch s laciným doutníčkem zaraženým do obličeje. „Je dost v pohodě, myslím, že byste se mohli dohodnout. Znáte se?“ „Ne. Kde dělá?“

82

„Vyšehrad.“ To znamenalo pražské krajské ředitelství. „SKPV?“ „OOK. Chceš, abych mu řekl?“ Zaváhal jsem jenom na nepatrnou chvíli. „Proč ne?“ „A předpokládám, že tě mám při tom dohazování vylíčit jako patřičně bohatou nevěstu.“ „A chalupu, a chalupu dostanu od táty.“ Přesunul se na druhý konec pultu a začal tam oplachovat sklenice; nevšiml jsem si, že by vyslal nějaký signál, ale tlus­ toprd se zničehonic zvedl a i s tím dýmajícím nikaragujským pseudocigárem se k Trepfalovi přestěhoval. Chvíli si něco šuškali a tlusťoch si dal náramně záležet, aby se ani jednou nepodíval mým směrem. Dopil jsem džus. Konečně na mě Trepfal kývl. Šoupnul jsem se k nim. „Ještě jeden mulťák?“ sebral mi Trepfal sklenici. „Jamesona,“ řekl jsem. „Dva?“ obrátil jsem se na tlusťocha. Důstojně přikývl; všechny tři brady se mu přelily přes límec jako pudinkový baldachýn. Trepfal nám nalil a diskrétně se vzdálil sbírat sklo ze stolů. Vybalil jsem to rovnou: „Potřeboval bych kopii spisu. Z obecný kriminality.“ Myšička nehnul ani brvou. „Násilí, majetek, nebo auta?“ „Mládež.“ „Hm.“ Rukou s čvaňhákem se poškrábal na prošedivělém strništi a přimhouřil oči, jak mu do nich šel kouř. „To bude možná trochu komplikovanější.“ Což v překladu znamenalo: A co za to? Prachy jsem mu pochopitelně nabízet nehodlal. Jednak jsem žádné neměl (protože detektiv Novák pracuje z čisté lásky k bližnímu, to si laskavě zapamatujte, kořeni) a jednak jsem ho neznal. Jasně, Trepfal se za něj zaručil, ale kdyby to náhodou vybouchlo, chrousti z odboru vnitřní kontroly (o Generální inspekci bezpečnostních sborů ani nemluvě) ještě pořád celkem rozlišují mezi „majetkovým prospěchem“ a „úplatkem

83

protislužbou“. Což ve chvíli, kdy si zahráváte s trestní sazbou jedna až šest let (pro Myšičku jakožto příjemce úplatku by to bylo dokonce tři až deset), docela hraje roli. A to se ani nezmiňuju o paragrafech sto osmdesát a tři sta dvacet devět (neoprávněné nakládání s osobními údaji a zneužití pravomoci úřední osoby). Myšička převaloval v ústech oslintaný doutníček a sledoval mě přimhouřenýma očima, jako kdyby přesně věděl, na co mys­ lím. Ty oči byly šedé a pozorné a moc neladily s ostentativní imagí uváleného vyžrance. „Hele,“ řekl jsem, „kdybys to nějak dokázal zařídit, byl bych tvým největším dlužníkem.“ Čili takzvané „jiné zvýhodnění“. („Úplatkem se rozumí neoprávněná výhoda spočívající v přímém majetkovém obohacení nebo jiném zvýhodnění“ – zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, § 334, odst. 1.) Ty poškrábeš mě, a až tě bude v budoucnu něco svědit, já poškrábu tebe. Každá branže je v podstatě jen pevně utkaná síť vzájemných známostí a protislužeb. To se mu líbilo. Zadýmal. „Dobře. Mrknu na to.“ … zásadně odmítat jakékoliv korupční jednání, netolerovat tuto protizákonnou činnost u jiných příslušníků Policie České republiky, odmítnout dary nebo jiné výhody, jejichž přijetím by mohlo dojít k ovlivnění výkonu služby… (Etický kodex PČR, článek 3, písmeno h) Samozřejmě šance, že by na nás přišli, nebyla moc velká. Tyhle věci člověku obvykle projdou – pokud u svého korýtka nemlaská příliš nenažraně. Nebo pokud není pako. Myšička jako pako nevypadal. „Ale musím tě varovat: na mládeži jsou děsný vošousti.“ Což v překladu znamenalo: Jestli to nepůjde na první pokus, prsty si kvůli tobě pálit nebudu. „Jo,“ zalhal jsem, „slyšel jsem, že to jsou lehký bobečci.“ V překladu: V pohodě, počítám s tím. „No kdyby se urodilo, tak se ozvu.“

84

Nevolej mi a nekontaktuj mě. „Jasně. Díky.“ Jasně. Díky. Uchopil jamesona a švihem ho do sebe chrstnul. „Co střílíš nejvíc?“ kývl k tašce u mých nohou. „Mířenou, nebo akční?“ On sám měl svou čézetu v pouzdře pod sakem. „Já?“ Zvrhl jsem do sebe panáka ještě prudčeji než on. „Hlavně rychlopalbu.“

85

devatenáctá

Leden běsnil. Duřel, bobtnal, pukal, chlístal falešné jaro do všech stran. Teploty trhaly rekordy z osmnáctého století, v parcích ze země zmateně vybuchovaly podléšky a holky soutěžily, která vyrazí do ulic v kratší minisukni. Nakrátko ostříhaná bruneta, co vyšla ze skleněných dveří, měla sukni tak krátkou, že by se na bednu dostala zaručeně. Mířila k metru, nohy s klínovými podpatky metronomicky tepaly chodník; kráčela rychle a pohledy mužů buď nevnímala, nebo ignorovala. Odlepil jsem se ode zdi, dohonil ji a zahučel do vystříhaného zátylku: „Baf.“ „No nazdar,“ pravila ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr. Jelikož nezastavila, a dokonce ani nezvolnila tempo, musel jsem s ní srovnat krok. „Moc ses nelekla.“ „Znáš to – když člověk poskytne azyl kamarádce, co má za muže čmuchala, podobný situace tak nějak očekává.“ „Takže ses na mě těšila?“ „Strašně. Už týden nemůžu dospat a vždycky ve tři ráno si píšu do deníčku Snad už dnes nastane onen divukrásný okamžik, kdy mě ten fízl konečně začne opruzovat. “ „Aha, to vysvětluje ty pytle pod očima. Já původně myslel, že jsi jenom tak zchátralá.“

86

„Ne, ty mám od toho, jak se po nocích lesbím s tvojí manželkou. Po dlouholetym manželství, během kterýho ji nikdo nedokázal uspokojit, je sexuálně vyhladovělá.“ Jako obvykle mě znervóznilo, jak hladce se naše debata odvíjí. Nikdy jsem nepřišel na to, čím to je, jestli jsme měli stejný rytmus řeči, nebo podobně infantilní humor – ale jako bychom oba vysílali na stejné vlně. Možná to znáte taky: člověk občas narazí na někoho, s kým od první věty vede konverzaci tak lehce a přirozeně, až je to svým způsobem znepokojující. A když jde o kamarádku vaší ženy, je to znepokojující dvojnásob. Právě z toho zřejmě pramenil ten ostražitý odstup, který mezi mnou a Radkou vždycky panoval – jako bychom oba neustále hlídali, aby ani jeden nepřekročil bezpečné mantinely blábolivých přestřelek. Kolikrát mě napadlo, že by bylo jednodušší, kdybychom mezi sebou měli standardní nastavení manželčina kamarádka solidárně nenávidí jejího manžela a ten si o ní myslí, že je vyklobaná slepice . Ale na upřímnou nenávist bylo zřejmě pozdě; stejně jako na skutečné přátelství. „Hele, Radko, můžu ti něco říct?“ odkašlal jsem si. „Ale beze srandy?“ Za chůze po mně zašilhala: zaznamenal jsem, že jí nepatrně ztuhla šíje. „Co?“ „Kdybych měl vybrat chlapa, kterej mě u Zdeňky nahradí, byla bys moje první volba.“ Bylo vidět, jak se jí ulevilo: zřejmě na chvíli dostala strach, že začnu mluvit vážně. „To mi sice lichotí, ale bohužel do toho nemáš co kecat. Skoro-bejvalej manžel nemá při výběru svýho nástupce hlasovací právo.“ „Nemá? A taková to mohla bejt skvělá reality show.“ „No, řekla bych, že tohle není pro Zdeňku v týhle chvíli tak úplně směrodatný.“ „Chceš tím naznačit, že už někoho má?“ Snažil jsem se, aby to znělo ledabyle a lhostejně – i když jsem si nedělal iluze, že Radku obalamutím. „Na tvym místě bych se na tohle fakt neptala.“

87

„Ne? Proč?“ Můj hlas zněl teď už tak ledabyle a lhostejně, že kolem nás málem praskaly výlohy. „Protože bych nerada ztratila poslední zbytky respektu, který k tobě mám. Máš vůbec ponětí, jak zoufale se právě chováš?“ „Zoufale? Co je zoufalýho na tom, když člověk náhodou na ulici narazí na starou dobrou kamarádku a chce si s ní bez ja­ kejch­koliv postranních úmyslů pokecat?“ „Problém je, že nejsem tvoje dobrá kamarádka –“ „Ale stará jsi.“ „– a spíš než náhodnej pokec bez postranních úmyslů mi tohle připomíná policejní výslech. Jenom čekám, kdy vytáhneš gumovou hadici a telefonní seznamy a nasadíš třetí stupeň.“ „No dovol,“ urazil jsem se. „Něco takovýho u nás neděláme.“ „Ne? Od kdy?“ „Od tý doby, co mají všichni telefonní seznamy v mobilech. S těma se lidi mlátěj dost těžko.“ „Ale že se mě teď pokoušíš, jak vy policajti říkáte, vytěžit, doufám popírat nebudeš.“ „No, i kdybych to popřít zkoušel, tak mi to bude, jak my policajti říkáme, na prd. Ano, máš pravdu. Pokouším se tě vytěžit. Jenže,“ rozhodil jsem rukama, „copak mám na vybranou? Dokonce mi ani neprozradila, kam se odstěhovala. To se mi pak nikdo nemůže divit, že se snažím sehnat informace, kde se dá. Co mám v týhle situaci dělat jinýho?“ „A nenapadla tě náhodou taková poměrně revoluční myšlenka,“ Radka se elegantní kličkou vyhnula psímu výkalu, „nechat ji na pokoji? Přestat kolem ní kroužit? Dát jí prostor, aby si to v klidu rozmyslela a rozhodla se sama?“ „Myslíš jako abych si ve chvíli, kdy se mi před očima rozpadá manželství, jen tak sednul, točil palcema mlejnek a trpně čekal, jak to dopadne?“ zeptal jsem se. „Ne, taková myšlenka mě teda fakt nenapadla.“ „Možná je na tebe až moc revoluční,“ uznala Radka. „Říká ti něco citát Ten, kdo ví, kdy může bojovat a kdy nikoli, zvítězí ?“ „Von Clausewitz?“

88

„Mistr Sun-c’.“ „Hm. A jakou taktiku ten čínskej prďola předepisuje v případě, kdy manželka tvrdí, že pokračovat ve vztahu už nemá cenu, protože se stejně pořád jenom hádáme?“ „Která manželka to tvrdí?“ „Kolik jich asi mám? Vypadám jako bigamista?“ „Když už jsme u toho, vypadáš. Ještě nějaký otázky? Klidně se mě zeptej, nijak se neostýchej. Jsem přece tvoje dobrá –“ „– a hlavně stará –“ „– kamarádka. Já ti vždycky řeknu pravdu.“ „Super, tak to hned využiju: má teda Zdeňka někoho, nebo ne?“ „Ty si prostě nedáš pokoj, co?“ „Je to úplně jednoduchá otázka. Stačí říct jenom jo nebo ne.“ Změřila si mě pohledem nečitelným jako Vojničův rukopis. Naklonila hlavu; vějířovité náušnice ševelivě zacinkaly. Při tom zvuku mi bůhvíproč naskočila husí kůže. „Ne,“ řekla pak. „Ne jako že –“ „Ne jako že ne. Ne jako že nikoho nemá.“ Čekal jsem, že se mi uleví. Čekal jsem sekundu, dvě, pět, sedm… a když mi došlo, že k tomu nikdy nedojde, usmál jsem se a řekl: „Děkuju.“ Nad kořenem nosu jí vyskočily dvě vrásky, které vypadaly jako hranaté závorky: nelíbilo se jí, že se usmívám. A už vůbec se jí nelíbilo, že jsem ji dotlačil k tomu, aby mi to řekla. „Prozradila jsem ti to jenom proto, že je mi tě líto. Rozumíš?“ „Já vím,“ přikývl jsem. „Rozhodně nepočítej s tím, že ti tady vyslepičím něco dalšího. Na to zapomeň.“ „Já vím,“ přikývl jsem. „A ať tě ani na sekundu nenapadne, že jsi právě získal stálej informační zdroj ze Zdeňčina okolí. Nebudu bonzovat na svoji kamarádku. Nejsem jeden z tvejch práskačů.“

89

„Já vím,“ přikývl jsem. „Už ze mě nedostaneš jediný slovo.“ „Já už se tě taky na nic ptát nebudu.“ „No proto.“ „Teda hned potom, co mi odpovíš ještě na jednu otázku. Pak už se tě vážně na nic ptát nebudu.“ „To si ze mě děláš srandu.“ „Ne, nedělám. Kdybych si z tebe chtěl dělat srandu, posmíval bych se tvejm náušnicím.“ „Cože?“ „Nebo tvýmu náramku.“ „Ty jsi neuvěřitelnej.“ „Nebo tvý kabelce.“ „Co je legračního na mý kabelce?“ „Spíš co není. Vypadá jako zmutovaná kedlubna.“ „To teda nevypadá! Ty se vůbec nevyznáš v módě. Nevypadá jako zmutovaná kedlubna. Vypadá jako zmutovanej květák.“ „Jestli si myslíš, že takhle vypadá květák, tak bych si taky mohl dělat legraci z tvejch kuchařskejch schopností.“ „Dobře! Dobře.“ Prudce se zastavila a zavrtala se do mě očima. Závorky nad kořenem nosu se zvýraznily boldem. „Dobře. Jedna otázka. Poslední. A pak půjdeš do hajzlu.“ „Tak přísahám.“ „Tak dělej. Ať to máme za sebou.“ „Kvůli čemu ti Zdeňka řekla, že jsme se rozešli?“ Zamrkala. „Cože?“ Mluvil jsem pomalu a zřetelně, jako kdybych vysvětloval tříletému dítěti nějakou úplně primitivní věc. Například základy kvantové fyziky. „Když jsem ti před chvílí řekl, že jsme se rozešli kvůli tomu, protože se pořád hádáme, vypadala jsi překvapeně. Čili ti Zdeňka musela říct jinej důvod. Nemám pravdu?“ Stáli jsme proti sobě uprostřed chodníku; chodci se nám vyhýbali a popuzeně brblali. Nevšímali jsme si jich. „No máš,“ řekla. „Máš pravdu.“ „Já to věděl. Jakej důvod uvedla?“

90

Naklonila se ke mně. Tak blízko, že jsem na tváři ucítil její dech. Voněl po peprmintové žvýkačce. „To přece víš. Přece nejsi blbej.“ „Jsem,“ ubezpečil jsem ji. „Přece ti musí bejt jasný, že ty vaše neustálý hádky jsou jenom symptom. Že příčina je jinde.“ „Kde?“ Pozorně studovala můj obličej, jako bych byl neznámý živočišný druh, kterému by se měla uříznout hlava a naložit do formaldehydu. Potom pokrčila rameny. Hranaté závorky zmizely, jak je mžikem odnásobila z rovnice. „Řeknu to takhle: jestli to vážně nevíš, tak váš vztah nezachráníš, ani kdyby ses posral.“ Pak se otočila a odešla. Zkoprněle jsem za ní civěl. Nejdřív po mně chtějí, abych našel tajemného našeptavače – a teď mám ještě pátrat po tom, proč ode mě zdrhla manželka? Proč mi rovnou nepřikážou, abych odhalil, kdo zabil Kennedyho? To bych měl alespoň nějakou šanci.

91

dvacátá

Nadporučík působil dojmem člověka, který kousl do koblihy a zjistil, že není čokoládová, nýbrž koňská. Tak vypadá vždycky, když je donucen přemýšlet: Znechuceně. „Vy dva,“ oslovil mě a Holuba, „jste byli u tý zabijačky v Bas­ sový, co?“ „Ne?“ reagoval okamžitě Holub. Sice netušil, o čem je řeč, ale jeho odhodlání nenechat se do ničeho namočit bylo skálopevné. „To bylo, jak tý ženský manžel rozmastil hlavu pánvičkou?“ zeptal jsem se. „To bylo, jak tý ženský manžel rozmastil hlavu pánvičkou,“ přikývl nadporučík. „Tak to jsme asi byli my.“ „Já jsem si to myslel,“ zachmuřil se vedoucí oddělení. „Ale my jsme tam nic nedělali,“ pospíšil si Holub. „My za nic nemůžeme. Jenom jsme zajišťovali místo činu. Hned jak dorazila kriminálka, tak nás vyhodi–“ Nadporučík se ani nenamáhal předstíráním, že ho poslouchá. „Takže mazejte do Kundratky. Oba. A fofrem.“ „Do Kundratky?“ zeptal jsem se. „Na odtahový parkoviště?“ Nadporučík už s námi skončil a rázoval ke dveřím. „Kolik Kundratek asi tak znáte?“ zeptal se mě ještě přes rameno. „To je trochu indiskrétní otázka, nemyslíte?“ zamyslel jsem se.

92

„Ale odtahy dělaj měšťáci,“ řekl Holub. „Vážně?“ podivil se nadporučík. „Odtahy dělají měšťáci? Taky jste si toho za těch šest let všimnul, co, Holub? Kdepak, vy jste jak ostříž. Vám nic neunikne. A pak že tady nemám kvalitní kádr.“ Ve dveřích se otočil a změřil si nás kyselým pohledem. „Pořád ještě sedíte? V pohodě, jen seďte. Vždyť jsem přece neříkal fofrem  nebo tak něco. Přece jsem nechtěl, abyste zvedli zadky a začali něco dělat.“ Zamknul jsem zásuvku, hmátl po opasku a poslušně vstal. „O co tam jde, šéfe?“ Nadporučík se na mě podíval, jako bych mu nabízel další koblihu – a pak řekl to slovo. Slovo, při kterém se sevře žaludek i tomu nejtvrdšímu četníkovi: „Stížnost.“ Protože ani jedno z našich (dvou) služebních aut nebylo volné, vypravili jsme se na Kundratku pěšky. Bylo to rychlejší než objíždět to tramvají přes Palmovku nebo autobusem z náměstí OSN (dříve náměstí Lidových milicí). Střihli jsme to přes park u polikliniky a pak podél bobové dráhy na Máchalku. Většinu času jsme nemluvili. Ne proto, že bychom nechtěli, jako spíš proto, že jsme schváceně funěli do strmého kopce posetého potrhanými igelitkami a šatstvem, co tam odhodili módně zhýčkaní bezdomovci. „To byl určitě ten tlustoprd,“ prohlásil zadýchaně Holub, když jsme se vyškrábali nahoru k psímu cvičáku. „Co?“ „Ten tlustoprd. Z násilnejch. Jak nás odtamtud vyrazil. Něco tam posral a hodil to na nás. Vsaď se.“ „Ale proč odtahový parkoviště? Vždyť tam žádný auto nebylo, ne? Nebo jsi tam viděl nějaký auto?“ „Ne, neviděl.“ Odplivl si. „Zmrd jeden.“ Skutáleli jsme se Proseckou; auta kolem nás svištěla jako křovácké oštěpy a ani jedno nedodržovalo předepsanou rychlost. Kdybychom si tu dřepli za keříček s radarem, pěkně bychom se napakovali.

93

Zrzavý měšťák u vstupní závory na nás mávl cigaretou. „Co se děje?“ „Stížnost,“ informoval jsem ho. Rozkašlal se. Na parkovišti v kaskádovitém svahu už na nás čekali: chlápek v kombinéze SPHMP, další měšťák, brýlatá žena a Fiat Punto s odřeným nárazníkem. „No to je dost,“ přivítala nás brýlatá žena. „Dali jste si na čas, co? To jste si cestou ještě zajeli na svačinku, ne?“ Měšťák nic neříkal. Technik a fiat taky ne. „Tak co to tady máme?“ zeptal jsem se. Ignorovat podobné poznámky je to první, co se naučíte. Hroší kůži ve službě upotřebíte víc než balistickou podkošilovku. „Stížnost.“ Žena ukázala na odřený nárazník. „Stížnost tady máme.“ „Tak to moment, moment,“ zamával okamžitě rukama Holub. „To jsme neudělali my. Tohle auto vidíme poprvý v životě. To na nás nehodíte.“ „Ale já si nechci stěžovat na vás,“ zamračila se brýlatá žena. „Já si chci stěžovat na ně.“ Namířila prst na měšťáka s odtahovým technikem. „Takhle mi odřeli auto, když ho nakládali.“ „To už tak bylo,“ řekl technik. „Aha,“ ulevilo se nám s Holubem. Stížnosti na postup městské policie nebo Správy parkovišť hlavního města Prahy sice zpravidla vyřizuje krajský úřad (nebo jiný správní orgán podle § 178 zákona č. 500/2004 Sb.) a PČR se do toho míchá jen v případě trestních oznámení – ale jelikož si nadporučík myslel, že o případu pánvičkového vraha něco víme, oblažil tím mě a Holuba. Z krhavého pohledu za ženinými brýlemi jsem usoudil, že kdybychom se jí to snažili vysvětlit, na místě by se to trestní oznámení pokusila podat. „Nejdřív si ty géniové vymyslej, že mi zabavěj auto, i když patří mně, a ne tátovi, a pak –“ „Proč ho zabavili?“ zeptal jsem se.

94

„Protože jsou to géniové. V kufru byla nová souprava nádobí, ke který patřila ta pánvička, co s ní táta… A oni hned že kvůli tomu musejí prozkoumat celý auto. Asi jestli jsme s těma ostatníma hrncema nezabili ještě někoho.“ Na to, že jí minulý týden otec umlátil matku, zněla docela otrle. Přitom tak nevypadala. Jak tam stála ve flaušáku a vysokých šněrovacích botách, make-up pečlivě nanesený, bělmo zarudlé, vlasy rozdělené přísnou pěšinkou, nevypadala otrle ani trochu. Něco v jejím chování skřípalo jako vzpříčené kusy plechu. Ne že bych něco takového ještě neviděl. Lidi reagují na násilnou smrt tím nejdivnějším způsobem. „Dobře,“ řekl jsem. „Tak po pořádku, ano? Když kriminálka našla vaše nádobí v kufru auta, řekli vám –“ „To není moje nádobí,“ skočila mi do řeči zpruzeně. „Patří jedný mámině kamarádce.“ „Dobře. Takže vám řekli, že chtějí auto ohledat, zavolali odtahovku a –“ „A při nakládání odřeli nárazník.“ „To už tak bylo,“ podotkl technik. „A taky promáčkli zadní blatník,“ řekla. „A ohnuli zpětný zrcátko. A –“ V té chvíli jí začaly téct slzy. Nešlo o žádný dramatický hysterický výstup; plakala naprosto tiše. Slzy se jí prostě nezadržitelně valily z očí a ona tam stála, zaskočeně je polykala a netušila, jak se má zachovat. Lidi reagují na násilnou smrt tím nejdivnějším způsobem. I když zrovna tohle mi přišlo úplně přirozené. Mešťák s technikem na ni nevěřícně civěli: Ta kráva tu bulí kvůli ohnutýmu zpětnýmu zrcátku. Popadl jsem ji jemně za loket. „Co kdybych vám pomohl sepsat tu vaši stížnost někde v kanceláři, ať nestojíme na zimě?“ Přikývla, vděčná za možnost strategického ústupu. Slzy pořád proudily.

95

„Můžeme se u vás někde na chvíli posadit? Máte tu volnej kancl? S počítačem?“ obrátil jsem se na měšťáka. „Vy chcete půjčit kancelář s počítačem?“ ubezpečoval se. „Chcete, abysme jí pomohli sepsat stížnost na nás samotný?“ „Pěkně jste to vyjádřil,“ pochválil jsem ho. „Takže kam nás posadíte?“ „Já vám řeknu, na koho by se měla podat stížnost,“ vpadl do toho Holub. „Na toho blba z kriminálky, kterej to auto zabavil. Ten za to určitě může. Takovej tlustej byl, že jo?“ obrátil se na ženu. „Debil od pohledu, že jo?“ „Vidíte, co děláte?“ řekl jsem měšťákovi. „Radši nám půjčte tu kancelář, než z vás můj kolega úplně zcvokne.“ „Já?“ bránil se. „Já nic nedělám.“ „Jak to, že neděláte? Lidi ve vašem okolí se mentálně hroutěj. Vyzařujete špatný fluidum. A odřel jste nárazník.“ „To už tak bylo,“ připomněl technik. Měšťák se na mě otráveně podíval: asi byl příznivec racionálních debat, chudák. „Na chodbě druhý dveře zleva,“ ukázal na betonovou kostku u závory. „Je tam volnej stůl i počítač. Tam si na nás můžete kydat hnůj do alelujá.“ „Já zatím nafotím auťák.“ Holub rozepnul kapsu s digitálem; jeho úleva, že se nemusí starat o brečící ženskou, byla skoro hmatatelná. Kancelář měla typickou policejně zimní atmosféru: přetopeno, vydýcháno, pach instantní kávy a obezřetně vypouštěných pšouků. Chtěl jsem otevřít ventilačku, ale klička mi zůstala v ruce. Odložil jsem ji na parapet, nabídl ženě židli, vytáhl z kapsy balíček papírových kapesníků a přišoupl jí ho po stole. „Děkuju.“ Nadzvedla brýle a opatrně si otírala oči. Usedl jsem, připravený jí poskytnout přesně tu pravou duševní podporu, kterou potřebovala: předstírat, že se nic nestalo, a zaměstnat její mozek vagonem byrokratických prkotin. Protože jsem věděl, co rozhodně nepotřebuje: bavit se o svých niterných emocích s cizím chlapem.

96

Počítač byl zapnutý. Našel jsem na ploše ikonu, otevřel wordovský soubor a začal psát. Policajtsky, dvěma prsty. „Takže to máme,“ naklofal jsem titulek Věc: Stížnost proti postupu MP a SPHMP , „odřený nárazník, poničené zpětné zrcátko na straně spolujezdce…“ Výše jmenovaná dotčená osoba (podle ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu) poukazuje tímto podáním na postup správního orgánu, který zasáhl do práv a chráněných zájmů výše zmíněné dotčené osoby… S každou neosobní formulací policejního newspeaku byla o něco klidnější, s každým šroubovaným obratem protokolové úředničiny byl její hlas ovládanější; kdybych byl poeta, řeknu, že s každým použitým trpným rodem vyschla jedna slza. Bohužel poeta nejsem, takže se spokojím jen s konstatováním, že stěžovatelka přestala bulet. „Ještě budu potřebovat občanku, abych tam doplnil vaše údaje.“ Vyhrabala v kabelce peněženku a rozevřenou ji přede mne položila, občanský průkaz zašoupnutý za fólií. Všiml jsem si, že na druhé straně má zastrčenou fotografii křenícího se muže s tenisovou raketou. Toho muže jsem naposledy viděl na místě činu: seděl v obývacím pokoji na kožené sedačce s Richterem za zády. Ale to už se moc nekřenil. Její otec. Na snímku byl natočený bokem, jako by se chystal hrát forhend. Raketu držel v pravé ruce. Vzpomínka mi v mozku zaduněla jako měkký zášleh: stojíme s Holubem v kuchyni nad mrtvolou a Dobrá práce pravačkou , říká Holub. Levačkou , opravuju ho já. Měl pánev v levý ruce. Podívej na ten úhel. Odvrátil jsem pohled od fotografie a začal přepisovat jméno a adresu. Pečlivě a pomalu. Soustředěně. Jako by to byla ta nejdůležitější věc na světě. Teprve když jsem dopsal a klikl na ikonu tisku, zeptal jsem se: „Váš otec je pravák?“

97

Vykulila zarudlé oči. „Jo. Proč?“ „Jen tak,“ otočil jsem se s židlí a vytrhl z tiskárny ještě teplou á čtyřku. „Taky hraju tenis. Praváci to mají jednodušší. Tady to podškrábněte.“ Podal jsem jí propisovačku a díval se, jak se podepisuje. Levou. Do kanceláře vešel odtahový technik, ostřížím zrakem se rozhlédl a pravil: „To vy jste rozbil ventilačku?“ „To už tak bylo,“ řekl jsem.

98

dvacátá první

„Nevíte, kde je tady Havlíčkova?“ zeptal jsem se prvního kolemjdoucího, sotva jsem vylezl v Šestajovicích z třistatrojky. „To teda nevím,“ odpověděl mi ten člověk. „Já jsem z Klánovic.“ Klánovice byly o celých dvě stě metrů dál. Čili úplně jiný stát; možná dokonce kontinent. Chlapík vypadal pobouřeně, že jsem si ho vůbec mohl splést s příslušníkem úpadkové šestajovicko-satelitové náplavy. S dalším domorodcem jsem měl větší štěstí. „Jasně že vím,“ děl kmet. Já vím všechno , znělo v podtextu. Znám Tajemství Vesmíru. Občas si dokonce i vzpomenu, kam jsem večer založil zubní protézu. „Musíte z hlavní do Jiráskovy a pak je to druhá doprava. Ne první doprava, to je Erbenova, tou byste se dostal do Tylovy.“ Mám rád, když jsou ulice ve čtvrti pojmenované podle jednotného klíče. Jenom bych to ještě víc promakal, aby z toho jasněji vyplývaly historické souvislosti: že by se třeba Havlíčkova ostře a konfrontačně křížila s Bachovou, Thámova by otrocky kopírovala Krameriovu, Karoliny Světlé by se lascivně spojovala s Nerudovou, v Lažnovského by bylo lahůdkářství s chlebíčky a tak podobně. Místopisně kódovaný dějepis. „A za kým tam jdete, mladíku?“ zeptal se mě dědek. Mohl si to oslovení dovolit, bylo mu zhruba tak dvě stě let. „Za panem Jíšou. Prý tam má vilu,“ uplatnil jsem informaci od Honzy.

99

„Nemá, ale bude,“ pravil záhadně dědula. Znělo to mysticky. Ani bych se nedivil, kdyby se po tom prohlášení rozplynul ve vzduchu – ale on se místo toho neefektně odšoural do vietnamského minimarketu. Žádný smysl pro dramatický odchod, tihle Šestajováci. Začínal jsem chápat, proč na ně klánovická šlechta kouká svrchu. Zahnul jsem z hlavní do Jiráskovy, druhou doprava do Hav­ líčkovy a stanul před dotyčným objektem. A hádejte co: Jíša tam vilu opravdu neměl. Ale bude. Zatím měl vztyčené obvodové a vnitřní zdi a čerstvě udělanou střechu. Zevnitř stavby se ozývaly brousivě šustivé zvuky. Petr Jíša pilně makal. Pochopitelně mi neuniklo, že je to už druhý muž Olžina života, který ve volném čase dře, až se z něj kouří. Jeden auto, druhý barák: ani jeden z nich se neválel s lahváčem na gauči. Znamenalo to něco? Tedy kromě toho, že si Olga vybírala partnery, kteří byli dělní jako ona sama? Spíš ne. Prošel jsem otevřenou bránou kolem míchačky a stěna z neomítnutých tvárnic mi vlhce dýchla do tváře. Betonové tašky zářily fialovým leskem ocumlaných bonbonů. Kdyby tu byly dveře, tak bych zaklepal. Takhle jsem prostě vlezl dovnitř a přivodil Jíšovi mikroinfarkt. Byl v rohové místnosti vlevo; zády ke mně filcoval štukovou omítku s tak hlasitým šustěním, že moje kroky neslyšel. Když se otočil a uviděl mě stát na prahu, slušně to s ním trhlo. „Ježišmarjá!“ Odplivl si. „Fujtajxl.“ „Dobrý den,“ řekl jsem. Byl hubený a navzdory ročnímu období osmahlý – ale šlo o takové to opálení, co si nepořídíte na Lanzarote ani v solárku, ale za nějakých deset dvacet let práce pod širým nebem. V orvaných džínách, kostkované košili a vestě podšité beránkem vypadal jako starý kovboj – a teprve když jsem se na něj podíval pozorněji, mi došlo, že zas tak starý není; pravděpodobně mu

100

nebylo ani padesát. Dělaly to ty vlasy a třídenní strniště: obojí kompletně prošedivělé. „Člověče, vy se plížíte jak indiánskej stopař.“ „Bledá tvář vám za tu poklonu děkuje,“ udělal jsem obřadné gesto. „Toto umění jsem se naučil od jednoho velmi dobrého přítele.“ V koutcích očí se mu objevily vějířky vrásek. „Jmenoval se ten dobrý přítel Vinnetou?“ „Pletete si realitu s fikcí,“ odvětil jsem. „Jmenoval se Hádží Halef Omar ben hádží Abú’l Abbás ibn hádží Dávúd al Gossarah.“ Unaveně se zaculil a odložil hladítko. Z kapes vydoloval spláclou krabičku marlborek a zippák. „No a co vás přivádí do mý skrovný chýše, efendi?“ S cigaretou mezi rty naklonil hlavu a zippák vydal svůj nezaměnitelný zvuk, něco mezi cvaknutím natahovaného koltu a zazvoněním prázdné nábojnice. Působil na mě jako člověk, co to má rád pěkně na rovinu a po lopatě. Tak jsem mu to tak šoupnul: „Bára.“ A jeho obličej rázem vyhlížel daleko kovbojštěji; ztvrdl do popraskaných záhybů nevydělané kůže. Oči se zúžily do pistolnických škvírek. Možná to byla až moc rovná lopata. A možná jsem se měl taky předtím legitimovat. Vytáhl jsem z kapsy pouzdro. Odznak zachytil poslední paprsky slunce; světlo se přelilo přes osm cípů jako tuhnoucí vosk. Nevydělaná kůže na Jíšově obličeji změkla. Sice ne moc, ale stačilo to. Není nad to, když se můžete zaštítit nějakou neosobní organizací a prokázat, že se lidem nevrtáte v sotva zhojených ranách pro soukromý plezír. „Omlouvám se, že otravuju, ale obcházíme všechny, kdo mají něco společnýho s případem.“ Přimhouřené oči ožily. „Proč? Na něco jste přišli?“

101

Úplně stejná reakce jako u Turnečka. Fascinovalo mě, že i po takové době stačí sebemenší náznak, a domněle mrtvá naděje okamžitě vyskočí ze svého hrobu jako hladový upír. Nesmrtelná mrcha, co lidi jenom vysává. „Ne, obávám se, že ne,“ schoval jsem odznak. „Jenom děláme závěrečný administrativní kolečko před odložením ad acta.“ „Aha,“ řekl. Naděje zalézala zpátky do rakve velmi ne­ ochotně; skoro až vzdorně. „Vy jste s Olgou Turnečkovou asi tři roky žil.“ „Dva a půl,“ přikývl. „Od Bářiných osmi let do jejích desíti.“ „Jo.“ „Žil jste s nima ve společný domácnosti,“ pokračoval jsem, „a přitom jste si nevšiml, že Olga píchá Báře injekce.“ Klepl nehtem do filtru. „Samozřejmě že jsem si všiml, že Olga Báře píchá injekce.“ „Tak ale –“ Vysvětlil mi, že Olga Báře pořád píchala nějaké injekce. Už od malička. Vitaminy, vakcinace, imunoglobuliny, antibiotika… Bral to u ní jako deformaci z povolání. Byla posedlá tím, jestli není Bára nemocná. Měl bych prý vidět, kolik musela holka denně spořádat pilulí. A každý večer povinná zdravotní prohlídka – vždycky po vyčištění zubů kartáčkem Hello Kitty a převlečení se do pyžama s modrožlutými kachničkami nástup v kuchyni na měření teploty, zkoumání vyplazeného jazyka a zarudlosti mandlí… „Olga byla schopná bádat i nad nejne­ patrnějším pupínkem celý hodiny. Většinou jsem šel radši pryč.“ „Takže jste přímo neviděl, jak jí ty injekce dává?“ „No… obvykle ne. Ale vím, že Bára byla pod nonstop dozorem: nejen jak chodí oblíkaná, jestli má čepici a jestli je i v parnym létě nabalená jak pumpa – ale i kam chodí, s kým tam chodí, jestli nejí nic nezdravýho… Když si o prázdninách vyšla párkrát večer s kamarádama na zmrzlinu bez matčina dovolení, začala ji Olga zamykat v pokoji.“ „A to vám nepřišlo přehnaný?“

102

Popotáhl. „Ale to víte, že jo.“ „A jak jste na to reagoval?“ „Reagoval?“ Povzdechl si. „Hele, míchat se do výchovy dítěte, který není vaše, není žádná prdel, oukej? Jako jasně, člověku to občas nedá. Když vidí, že jde něco šejdrem, nemůže jenom tak sedět u televize a dělat, že se ho to vlastně netýká – v tý chvíli je to už vaše rodina a máte nějakou odpovědnost. Ale já se do toho vždycky snažil zasahovat nějak… já nevím, obez­ řetně. Nebo aspoň ne moc humpolácky. Vždycky jsem si uvědomoval, že nejsem tý holky táta – a teď teda úplně pomíjím, že na ni její skutečnej táta kašlal, to s tím nemá nic společnýho – a že prostě nemám právo jí poroučet jako nějakej dráb. A Bára si to myslím uvědomovala taky. I když nikdy nic neřekla. Takže jsem spíš jenom… navrhoval, nadhazoval různý řešení, snažil se je uklidňovat, když mezi nima bylo dusno. Ale nikdy jsem do toho nevstoupil natvrdo, nikdy jsem neprásknul pěstí do stolu a neřekl Tak dost, bude to takhle.“ Chvíli mlčel, zrak zapíchnutý do zasychajícího štuku. „Možná jsem měl. Možná to byla chyba.“ Možná? Určitě to byla chyba. Ale to jsem mu neřekl. Místo toho jsem se zeptal: „A proč jste se s Olgou vlastně rozešli?“ Odpoutal pohled od štuku a podíval se mi přímo do očí. „Začal jsem si s jinou. Bokem.“ „A Olga vám na to přišla?“ „Ne, to ne. Ukončil jsem to já. Navrhl jsem Olze, že se odstěhuju.“ „Jak to vzala?“ „Klidně. Dokonce až moc klidně. Skoro jako by jí to bylo jedno.“ Z mokrých zdí táhl čím dál větší chlad. Venku zachroptěla vrána. „Takže jste si sbalil svých pět švestek a vesele mazal za novou láskou.“ „Jo. Myslel jsem si, že s ní to bude konečně ono.“

103

„A nebylo?“ „Vydrželi jsme spolu tři tejdny.“ „A to jste se potom nezkoušel k Olze vrátit?“ Konec cigarety zasvítil v houstnoucím přítmí. „To nemělo cenu. Skončilo by to stejně. Posledních pár měsíců už jsme spolu skoro nemluvili. Částečně to byla moje chyba – nabral jsem si moc montáží a furt jsem nebyl doma –, ale asi by to skončilo stejně. Nemělo smysl to zkoušet nějak lepit. Takže jsme to zařízli. I když to teda ve výsledku znamenalo, že jsem zůstal s rozestavěnym barákem na krku.“ Špičkou martensky jsem na zemi rozhrnul kopeček odstřík­ lého štuku. „Tenhle dům jste původně stavěl pro sebe a pro Olgu?“ „Jo. Nebo tak jsem si to aspoň představoval. I když Olga se do toho nějak zvlášť nehrnula. Nikdy proti tomu sice neřekla jediný slovo, ale celou dobu dělala, že je to čistě moje věc a že ona s tím vlastně nemá nic společnýho.“ „Ale vy jste to nevzdal. Ani teď.“ „Co mi taky zbejvá?“ Znovu popotáhl. „Hotovej barák někdo koupí spíš než nedodělanej.“ „Chcete to prodat?“ „Přece tu nebudu žít sám.“ Nic jsem na to neřekl; jako bychom si oba v tu samou chvíli uvědomili ticho prostupující prázdným domem. Šířilo se místnostmi jako zpomalená rázová vlna. Skoro jste mohli cítit, jak vám tlačí na ušní bubínky. Odkašlal jsem si. „A co ti Bářini kamarádi?“ „Co s nima? Jako že by tu bydleli se mnou?“ „Ne, sorry, to… Teď jsem skočil úplně zpátky, protože jsem si něco – Mluvil jste předtím o nějakých Bářiných kamarádech. Co byli zač?“ Poškrábal se palcem pod okem. „Nějaká holka. Světlovlasá. Pěkně drzá. A párkrát s ní byl i nějakej kluk. Ale ten se Olze nelíbil, napodruhý ho ani nepustila dál, musel čekat venku. Myslím, že to byl nějakej vyhlášenej třídní sígr nebo tak něco.

104

Mám pocit, že oba bydleli někde v okolí, že s nima Bára měla společnou cestu do školy, a tak se sčuchli.“ „Byli stejně staří jako Bára?“ „Jo. Spolužáci ze třídy.“ „Pamatujete si, jak se jmenovali?“ Zakroutil hlavou, dal si posledního práska a odcvrnkl nedopalek z okna; vajgl vyryl do šera oranžovou čáru. „Sorry, efendi.“ „Kdy jste ji viděl naposledy?“ „Báru?“ „Nebo Olgu.“ „Když jsem se stěhoval pryč.“ „A od tý doby ne? Ani jste s nima nemluvil po telefonu?“ „Ani po telefonu. Když rozchod, tak čistej řez. Tak je to nejlepší.“ „Takže netušíte, jestli si Olga po rozchodu taky nenabrnkla někoho novýho?“ „Netuším a přiznám se, že to v zájmu vlastní sebeúcty ani nechci vědět.“ Se souchotinářskou důkladností si odkašlal a potom se nenuceně zeptal: „A nabrnkla?“ „To jsem tak nějak doufal, že se dozvím já od vás.“ „Jo? Tak to bohužel. Jak jsem říkal, přerušil jsem s nima veškerý kontakty. Čistej řez.“ „A nevíte alespoň, jestli neměla nějakýho důvěrnýho kamaráda už v době, kdy jste spolu žili? Nebo kamarádku? Někoho, s kým by byla ve stálym kontaktu? Ať už jakymkoliv – osobním, mailovym, dopisovym…“ „To fakt netuším…,“ přiznal. „Možná někoho na poliklinice?“ „Máte představu koho?“ „No… Jestli mi to jméno Olga vůbec kdy řekla, tak jsem ho spolehlivě zapomněl.“ „A pamatujete si alespoň, jestli to byl chlap, nebo ženská?“ „Řekl bych, že ženská.“ „A co takhle oblíbený místa? Věděl byste?“ „Tý ženský?“

105

„Olgy.“ „Ptáte se, jaký měla oblíbený místa?“ Zněl zmateně: Co je to za ptákovinu? Ptákovina to asi fakt byla – ale na druhou stranu už se z toho stala hezká tradice, tak proč ji porušovat? „Jo. Co někde v okolí domu? Nechodila na procházky? Nebo meditovat? Splývat s přírodou?“ „Ona spíš splývala s přírodou na těch svejch záhoncích. Zeleň měla ráda – ale jenom když byla pěkně vyrovnaná v řádcích. Les na její vkus málo zařezával.“ Zamračil se. „Ne, vážně mě nenapadá žádnej její oblíbenej flek. Možná supermarket?“ „Hm,“ řekl jsem a násilím zahnal představu, jak přicházím do Tesca s krumpáčem v ruce a zkouším u regálu s pribináčky vykopat dětskou mrtvolku. „Kam jste jezdili na dovolenou?“ „Byli jsme v Chorvatsku. Dvakrát. A jednou na Korfu.“ „Myslel jsem v Čechách…“ „V Čechách ne. I když –“ „I když?“ pobídl jsem ho. „Rok předtím, než jsme se rozešli, mluvila Olga o tom, že bysme si na léto mohli půjčit chatu.“ „Půjčit? Od koho?“ „Možná právě od tý její kamarádky z polikliniky?“ „U který si pořád nepamatujete, jak se jmenovala.“ „Pořád, pořád.“ „A pamatujete se alespoň, kde ta chata měla být?“ „To ani náhodou. Stejně jako netuším, jestli tam pak s Bárou po našem rozchodu vážně jely, protože jsem s nima –“ „Já vím, já vím,“ mávl jsem rukou. „Čistej řez. Už jste s nima od tý doby nikdy nemluvil.“ „Jo,“ řekl. „Už jsem s nima od tý doby nikdy nemluvil.“ Možná jsem si to jenom namlouval – ale možná jsem v jeho hlase opravdu zaslechl hořkost. Stál tam mírně rozkročený, palce zakleslé za poutka džínů, vyhlížel oknem do soumraku a vypadal otřískaně, utahaně a naštvaně sám na sebe.

106

Prostě jako opravdový kovboj. Takže mi přišlo lehce nepatřičné, že to nebyl on, ale já, kdo o pár minut později odkráčel do zapadajícího slunce.

107

dvacátá druhá

Poliklinika byla cítit stejně jako kterékoliv jiné nemocniční zařízení: dezinfekce, pasta na linoleum, naškrobené povlečení a staří lidé. Alena Voříšková vypadala stejně jako kterákoliv jiná zdravotní sestra: bílé kalhoty, bílé tričko, dřeváky a svazek klíčů s oranžovým pidižvíkem. Měla světlé zvlněné vlasy, které si co chvíli nerozhodně prohrabávala, útlá zápěstí, vysportovaný zadek a na první pohled bylo jasné, že je výkonná, metodická a velmi, velmi odvážná: přestože jí bylo přes čtyřicet, neměla pod tričkem podprsenku. Alena Voříšková bylo poslední jméno, které jsem od Honzy měl. Dělala s Olgou na gastroenterologickém oddělení a podle toho, co mi Honza tvrdil, to byla její nejlepší kamarádka. „Zas tak dobrá kamarádka jsem s ní nebyla,“ řekla mi. Nikdo rád nepřiznává, že se přátelil s duševně narušenou vražedkyní. Máte pak totiž na výběr jen ze dvou možností: buďto budete vypadat jako ťulda, co se nevyzná v lidech, nebo jako komplic. Ať tak či onak, vaše street rep je v háji. „Já to nemyslel doslova,“ řekl jsem. Přikývla. „Aha, to mě zmátlo. Já myslela, že když jste řekl nejlepší kamarádka , myslel jste nejlepší kamarádka . To jsem ale hloupá.“ „Myslel jsem relativně.“ „Relativně?“

108

„Relativně k povaze Olgy Turnečkový. Jestli jsem to dobře pochopil, byla poměrně uzavřená.“ Napětí v jejím těle trochu povolilo. „Jo, to jste pochopil dobře.“ „A jestli jsem dobře pochopil další věc, tak s váma se ze všech kolegyň bavila nejvíc.“ „To by se asi,“ zvedla ruku a začala si hrát se zlatým řetízkem (Vodnář), „taky dalo říct.“ „Čili by se dalo i říct, že jste byla – s přihlédnutím k sociálnímu profilu Olgy Turnečkový – její nejlepší kamarádka?“ Nepřestávala si hrát s řetízkem. „Relativně.“ „Paní Voříšková,“ oslovil jsem ji. „Nechci, abyste měla pocit, že vás nějak tlačím do kouta, ale uvědomte si, že nezávisle na definici nejlepšího kamarádství jste osoba, která zřejmě s Olgou mluvila nejvíc. Její exmanžel se o ni nezajímal, její bejvalej přítel na ní aplikoval čistej řez a s bratrem pro změnu přerušila styky ona. Kromě dcery a vás neměla nikoho, s kým by mluvila – nebo si psala – o svým soukromí nebo osobnějších tématech. Nebo snad o někom takovym víte?“ Chvíli mlčela. „Ne,“ přiznala pak. Jak Vodnář jezdil po zlatém řetízku sem a tam, vydával zvuk, jako když řežete malinkou pilkou. Zzt – zzt. Zzt – zzt. „Neznáte teda nikoho, komu by se Olga svěřovala s tím, co ji zajímá, trápí…?“ „Ne.“ „Nikdy se ani slovem nezmínila, že by někoho takového měla? Že by si s někým takovým třeba psala?“ „Ne.“ „A co vy? Vy jste si s ní psala?“ Nadzvedla levé obočí. „Proč bych to proboha dělala, když jsme si obden mohly všechno říct v práci?“ „Jistě,“ řekl jsem. „To je pravda.“ „Ne že bysme si toho teda nějak moc řekly.“ „Ne?“

109

„Ne. My jsme se totiž nikdy nebavily o něčem důležitym. Jenom o obyčejnejch věcech: co děti, jak jim to jde ve škole, jak zloběj, jak neuklízej, jak utratěj veškerý kapesný za kraviny a hamburgery, co počasí, že by mělo sprchnout nebo že o víkendu lilo, co vařit k večeři, že v televizi nic nedávají, co mají za akci v Lidlu… Žádný zásadní informace. Jenom banality.“ „I z banalit se dá leccos vyždímat.“ „Aha, tak vy mě hodláte ždímat.“ Zzt – zzt, zzt – zzt. „A to přitom vypadáte jako slušnej chlap.“ Snažil jsem se jí dívat do očí – nebo alespoň na ten zlatý řetízek. Rozhodně ne níž, kde se pod tričkem plasticky rýsovaly bradavky. Jsem ženatý muž. Ještě pořád. „Můžeme začít tím, co přesně říkala o svý dceři?“ „Normálně. Že se sice dobře učí, ale poslední dobou začíná zlobit. Že se chytla špatnejch kamarádů, co ji kazej – že začala odmlouvat, že se nehlásí pravidelně mobilem a nezvedá to, když ji Olga kontroluje. Řekla jsem jí na to, že si neuvědomuje, jakej má doma poklad. Měla by vidět, co vyvádějí ti mí dva grázlové.“ „O tom, že ji začala zamykat ve vlastním pokoji, se asi nezmínila, co?“ Ruka na řetízku se zastavila. „Ne, to se nezmínila.“ „A vy jste její dceru někdy viděla?“ „Olga ji sem nikdy nevzala. Ale i kdybych ji viděla,“ ruka si opět začala hrát s Vodnářem, „pravděpodobně bych z pouhýho pohledu jasnozřivě neodhalila, co s ní Olga provádí.“ „Chápu to dobře jako deklaraci, že jste o tom, co Olga svý dceři dělá, neměla ani tušení?“ „No na to se mě přece ve skutečnosti ptáte, ne?“ Zzt – zzt. „Ostatně když o tom – podle toho, co jsem slyšela – nevěděla ani sama Olga, jak bych to měla vědět já?“ „Jména těch Bářinejch nevhodnejch kamarádů asi Olga neutrousila, co?“ „Ona o nich mluvila dost obecně – tak jako neurčitě, v množnym čísle, jako o vágní hordě. Přiznám se, že ani nemám představu, kolik jich vlastně bylo.“

110

„Takže ani neupřesnila, jestli se ta vágní horda nescházela na nějakym konkrétním místě – třeba na lavičce v parku nebo jestli neměla tajný schůzoviště v přilehlym lesíku nebo podob­ně?“ „To vůbec. Do takovejch podrobností nezacházela.“ „No a ona sama nějaký takový místo měla?“ „Prosím?“ Jistě, už jsem s tím byl otravný i sám sobě. Zvláštní ale bylo, že čím nulovější výsledky mi tenhle směr otázek přinášel, tím tvrdohlavěji jsem se ho držel. „Myslím tím, jestli v okolí neměla nějaký zátiší, který by si oblíbila? Například kam by chodila na procházky? Ať už sama, nebo s Bárou? Nebo s někým jiným? Nemluvila někdy o něčem takovém?“ „Ne, vůbec.“ „Nechodily s Bárou třeba o víkendu na výlety?“ „Myslím, že tohle nebyla její představa dobře strávenýho volnýho času. Olga nebyla typ Praha–Prčice.“ „A o dovolených?“ „O dovolených do Prčic taky nechodila.“ „No a někam jinam?“ „Mám pocit, že jednou jeli do Chorvatska. A na Krétu? Jestli si to dobře pamatuju? Ale to už bylo dýl, tam byla ještě s tím svým přítelem, s tím montérem.“ „A krásy český kotliny? K těm byla netečná?“ „To snad… byla někde předloni.“ Upřeně jsem ji pozoroval. „Víte kde?“ Nakrčila čelo. „Bylo to na nějaký vesnici.“ „Nemohla byste to zkusit upřesnit?“ „V okolí byl rybník.“ „Aha, rybník,“ řekl jsem. „Tím se ovšem výběr dramaticky zužuje.“ „Nebo to byla nádrž?“ uvažovala nahlas. „No proto. S tím rybníkem to bylo nějak moc konkrétní.“ „Určitě něco takovýho, protože si pamatuju, že Olga vyprávěla, jak se chodily koupat.“

111

Chvíli jsem čekal, a když nic nedodala, zeptal jsem se: „A to je všechno?“ „No… Jo.“ „Hm. Poslouchejte, vy jste svěřování svý nejlepší kamarádky moc velkou pozornost nevěnovala, co?“ „Moc ne,“ připustila. „Znáte to, byly to jenom takový řeči… je to, jako když si při žehlení pustíte televizi, prostě vata, co vám jde jedním uchem tam a druhým ven. Já přece netušila, že jednou to budou klíčový informace v případu psychopatický vraždy. Navíc my jsme se spolu bavily hlavně proto, že jsme si byly věkově nejblíž. Nebudu si s dvacetiletejma holkama povídat, kdo včera hustě zapařil na diskošce, že jsem si koupila růžovej iPhone nebo že ta Lenka je ale jako fakt kráva, ty vado . Takže jsme na sebe s Olgou spíš tak nějak zbyly a od toho se to odvíjelo: já jsem se o její život zas tak nezajímala – nebo ona o můj, když jsme u toho. Vídaly jsme se jenom tady na oddělení, nikdy jsme si nesedly po práci na kafe ani jsme se vzájemně nenavštěvovaly doma ani jsme společně nejezdily na dovolený. Proto jsem tak protestovala proti tý nejlepší kamarádce . Než jste mě teda usvědčil, že nevím, co mluvím.“ „Paní Voříšková,“ řekl jsem, „máte chatu?“ „Chatu?“ Vodnář se ostře zastavil: Zz-t . „Jasně že máme chatu. Proč?“ „A nepůjčila jste tu chatu předloni o prázdninách Olze?“ Rukou stále svírala u hrdla přívěsek, jako kdyby to byl křížek, který ji chrání před upírem. „Vy jste neposlouchal, o čem jsem právě mluvila? Že jsem s Olgou kromě tlachů v kuchyňce neměla nic společnýho?“ Prudce řetízek pustila. „Ne, žádnou chatu jsem jí nepůjčila. Ani předloni, ani předpředloni, ani nikdy.“ „A kde ji máte?“ „Koho zase?“ „Tu chatu.“ „Jo tak. V Kamennym Zboží.“ „Kdeže?“

112

„To je u Nymburka. Kousek od Kerska.“ Vzadu někdo otevřel a zavřel dveře a do chodby zavlál útržek Atom Bomb od Fluke jako dusavý závan devadesátek: – a motherfucking atom bomb – twenty two megaton – you’ve never seen so much fun – „Mohla byste mi říct jednu věc, paní Voříšková,“ díval jsem jí do očí, možná na řetízek, ale rozhodně ne níž. „Když tedy tvrdíte, že vy jste Olze chatu nepůjčila –“ „No já to ani tak netvrdím,“ skočila mi do řeči, „jako je to spíš holej fakt –“ „– nenapadá vás,“ nenechal jsem se přerušit, „kdo z polikliniky by připadal v úvahu?“ Založila si ruce na prsou. „Proč z polikliniky?“ „Říkejme tomu třeba intuice.“ „Jestli je takový intuice mezi policajtama víc, tak se divím, že vůbec někdy někoho dopadnete. To je skoro tak brilantní, jako když ti vaši kolegové pátrali, jestli tu Olga nepáchala nějaký heparinový vraždy.“ „Takže vás nikdo nenapadá?“ držel jsem se své linie. Konečně se nad tím alespoň trochu zamyslela. „Ne,“ prohlásila pak. „O nikom, s kým by měla Olga natolik přátelskej vztah, že by si od něj mohla půjčit chatu, nevím. Nebo se mi Olga alespoň nikdy nezmínila, že by se tady v baráku s někým kamarádila.“ „Kromě vás.“ „Jo, jenže já jsem jí žádnou chatu nepůjčila.“ Potřásla hlavou. „Hele, jestli chcete, můžete se klidně zeptat mýho muže nebo si můžete udělat výlet k Nymburku a vyslechnout sousedy a přesvědčit se na vlastní uši. Jak je ctěná libost. Ale nezjistíte nic jinýho, než co vám teď říkám. Tomu věřte.“ Věřil jsem. Bohužel. „Můžu ještě jednu otázku?“ Obrátila oči v sloup. „Bude se zase týkat chaty?“ „Bude se zase týkat Olgy. Jak na vás v poslední době – řekněme tak rok, tři čtvrtě roku – působila?“ „Jak to myslíte?“

113

„No, řekla byste, že se její chování změnilo, že byla například málomluvnější nebo odtažitější…? A jestli to tak bylo,“ doplnil jsem, „nezmínila se náhodou o příčině?“ „Podívejte.“ Voříšková se nadechla. „Asi takhle. Olga nikdy nebyla nějak extra společenskej tvor. Vždycky když se tady třeba slavily něčí narozeniny, tak si našla důvod, proč se vytratit. Navíc se musela úplně sama starat o dítě a barák – a práce tady ve špitále taky není ta největší flákárna pod sluncem. Takže když občas působila uzavřeně, přičítaly jsme to spíš její povaze a únavě než…“ Nádech. „… duševní nemoci. Čili abych odpověděla, na co jste se ptal: ne, neřekla bych, že se v posledním období její chování nějak výrazně změnilo.“ Rázně si prohrábla vlasy. „Je to všechno? Můžu už jít? Nebo máte ještě nějaký otázky?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Teda vlastně jo. Kde najdu správce budovy?“ Jistěže jsem si nepředstavoval, že v ženských šatnách, prádelně, sušárně, komoře s úklidovými prostředky, skladu ložního prádla, prostě všude tam, kam Olga Turnečková chodila a kde neseděl žádný zaměstnanec polikliniky čtyřiadvacet hodin denně, objevím nějakou stopu. Bral jsem to spíš tak, že si nemůžu dovolit se tam nepodívat. Tahle budova a domek ve Strašnicích byly místa, kde Olga trávila devadesát procent svého času. Pokud jsem chtěl pátrání vést zodpovědně, musel jsem to tady prošmejdit. I když bylo velmi pravděpodobné, že najdu prd. Což se také stalo. Cestou z polikliniky jsem rekapituloval dosavadní výslechy svědků a dumal nad tím, proč jsem se zatím vůbec, ale vůbec nic nedozvěděl. Bylo to opravdu tím, že nic nevěděli? Nebo jsem ty výslechy vedl úplně blbě? Koneckonců, když jsem si je v duchu přehrál, přišlo mi, že jejich hlavním rysem nebylo ani tak deduktivní uvažování jako spíš intuitivnost a vysoká kadence otázek. V podstatě to nebylo detektivní vyšetřování. Byla to rychlopalba.

114

dvacátá třetí

V noci ze středy na čtvrtek jsem měl dvanáctku, a když jsem ráno dorazil domů, místo abych se vysprchoval, najedl a podťatě padl do postele, shrábnul jsem připravenou tašku a vyrazil do fitka. Z výkonnostního hlediska to nebyl nejlepší nápad, ale potřeboval jsem si pár věcí promyslet. A nikde se nepřemýšlí tak dobře jako touhle dobou v posilovně. Vlna ranních makáčů, co se chtějí nabouchat před prací, už odezněla a do odpoledního návalu bylo daleko. Prázdno a klid. Zrcadla pokrytá zaschlými krupičkami slin se netečně leskla. Větrák hučel, úchopy z protiskluzové gumy se kývaly v poryvech vzduchu. V reproduktorech pochodovali Rammsteini. Věci, které jsem si chtěl promyslet, jsem si pro lepší přehled rozdělil do tří okruhů. Převlékl jsem se, protáhl, naložil koláče pro dřepování s činkou a začal s prvním okruhem: Olgou Turnečkovou. Seznam jmen, který mi nadiktoval Honza, jsem měl odškrtaný. Všechny Olžiny blízké jsem navštívil a vyslechl. Z jejich výpovědí očekávatelně nevyplynulo téměř nic nového. Vypadalo to, že bez spisu z OOK se dál nehnu. Jenže Myšička se zatím neozval. A byli jsme dohodnutí, že mu nemám volat. Jediný další krok, který jsem mohl udělat, bylo navléct si uniformu a obejít Olžiny sousedy – jak ty z bezprostředního okolí, tak z přilehlých ulic. Stará dobrá šlapačka. Pravděpodobnost, že se něco dozvím, byla nízká, ale mohl bych alespoň

115

zjistit jména těch Bářiných kamarádů: drzé světlovlasé dívky a třídního sígra. Jestli s nimi měla společnou cestu do školy, musejí bydlet poblíž. Ale… Zaváhal jsem. Byl to správný směr vyšetřování? Jistě, při klasickém pátrání by byl logický: vytvořit si co nejplastičtější obrázek oběti i pachatele, zmapovat každodenní rutinu, vyvodit způsob uvažování. Jenže tohle nebylo klasické pátrání. Nesnažil jsem se odhalit vraha, ten už byl známý a zav­ řený, ani jsem nezjišťoval, co provedl, o tom také vládl celkem konsenzus. Hledal jsem našeptavače v pozadí, figuru, u níž nebylo jisté, zda vůbec existuje. Osobu, jejíž přítomnost se dala vytušit pouze ze stínu, který na případ vrhala – a i to záleželo na tom, z jakého se díváte úhlu. Hlavní potíž spočívala v tom, že jsem stále neznal našeptavačův motiv. Proč by proboha někdo Olgu nutil, aby injektovala dceři výkaly? Jaký k tomu mohl mít důvod? Sadismus? Sociopatické potěšení z manipulace? Ultradrsný kanadský žert? Extrémní trolling? S hekáním jsem dokončil sérii, zahákl činku do závěsů a přisál se k flašce s ionťákem. Z malinové příchuti se mi jazyk zkroutil do houslového klíče. Symfonie Es dur – Óda na sladkolepkavý hnus. Druhý okruh byl pánvičkový vrah. Zadržený byl pravák. Jeho dcera, kterou jsem potkal na odtahovém parkovišti na Kundratce, byla levačka. Vražda byla zřejmě spáchána levou rukou. Kdyby šlo jen o údery vedené zleva, nelámal bych si s tím hlavu. Toho si určitě někdo všiml. Mrtvolu viděli vyšetřováci z výjezdu, doktor z prosektury, policejní fotograf… Všichni už podobných případů spatřili desítky, měli za sebou roky zkušeností – a když něco takového praštilo do očí mě, stoprocentně to zaregistrovali i tak zkušení mazáci. Otázka byla, jestli věděli o tom, že dcera je levačka; tím už jsem si tak jistý nebyl.

116

Samozřejmě, nemuselo to znamenat, že oběť zabila dcera a otec ji kryje. To, že vrah zasadil údery levou rukou, mohlo mít spoustu přirozenějších vysvětlení: třeba si zadržený nedávno pochroumal pravačku a instinktivně popadl pánev zdravější rukou, možná byla pánev položená na takovém místě, že na ni pravou paží nedosáhl, možná se to seběhlo při rvačce a on měl do pravého předloktí zahryznutou manželku. Pravděpodobných va­riant vám navezu plnou vétřiesku. Ale to nic neměnilo na tom, že by o spojení „údery levou rukou – dcera levačka“ měl někdo vědět. Představil jsem si, jak napochoduju na kriminálku, vkráčím tlusťochovi do kanceláře a začnu mu vysvětlovat, že s pánvičkovým vrahem to možná podělal, ale ať se ničeho nebojí, že přichází platfusák z místního oddělení, aby ho poučil, jak má dělat svoji práci. Můj dědeček rád používal úsloví Dostal takovou dělovku, že se vrátil za čtrnáct dní s botama od sněhu . Obávám se, že v tom­ hle případě bych se vrátil s botama od helia a metanu. Nebo z čeho je Saturn vlastně složený. Tenhle způsob prostě nepřipadal v úvahu. A to bez ohledu na to, jak pokorně bych kuňkal, jak poníženě bych v rukou žmoulal brigadýrku a jak moc bych dával najevo, že je to jen úplně debilní nápad uniformovaného dementa, který se sklání před zářícím statusem vyšší policejní rasy. Typy jako tlusťoch jsem znal. To, že se mu do písečku opovažuje šťourat pořádkář, by bral jako urážku nejvyššího stupně. Odmítl by se tím zabývat už jen z principu. Jaké byly další možnosti? Požádat jiného detektiva, aby mu to navrhl jako svůj vlastní postřeh? Natolik dobře jsem žádného detektiva neznal. A zběžný známý se dvakrát nepohrne, aby kolegovi zasahoval do teritoria. A co klasický anonym? Vystříhat písmena z novin? UdĚlalA tO DceRuŠKa Je TO lEVÁk BAChA na ŇY. Bohužel jsem měl pocit, že tlusťoch je typ, co nepodepsaná upozornění

117

nebere moc vážně. Zvlášť ta, která se mu nehodí do krámu a na jejichž základě by musel vyvinout nějakou činnost. Tak co s tím? Zasedl jsem do leg-pressu, záda nad zemí, nohy ke stropu, a nastavil si dvakrát tolik závaží, než kolik si dávám obvykle. Nejsem přece máslo. Že bych si vedle Olgy přibral další případ? Idiote. Zabral jsem a kolena mi málem explodovala. Skvělý pocit.

118

dvacátá čtvrtá

Ve fitku jsem strávil hodinu a půl a před polednem jsem se zpocený a smradlavý doplížil domů, nalil do sebe sachariďák a stoupl si pod sprchu. Pak už jsem jenom naházel vlhké oble­ čení do pračky, u lednice do sebe natlačil mytický pokrm socialistických kulturistů, nízkotučný tvaroh, vyčistil si zuby, v ložnici zatáhl závěsy a zalezl do rozestlané manželské postele. A tam jsem ležel a čučel do stropu. Třetí okruh: Zdeňka. Ze všech pátrání bylo tohle nejsložitější. Důvod, kvůli kterému mě manželka opustila, znala jen ona a Radka – ale ani z jedné jsem nic nedostal. Neměl jsem žádné stopy, žádné fyzické důkazy, žádné svědecké výpovědi. Jedinou osobou, kterou jsem mohl vyslechnout, jsem byl leda tak já sám. Otázka: Tak si to projdeme. Jak dlouho jste s vaší paní svoji, pane svědku? Odpověď: Čtyři roky. Otázka: A předtím jste spolu chodili…? Odpověď: Tři roky. Otázka: Takže už jste spolu sedm let? Odpověď: Matematiku pro první třídy zvládáte na jedničku s včeličkou, pane vyšetřovateli. Otázka: Hm. Používat sarkasmus, dokonce i když vedete rozhovor sám se sebou… asi není u tohoto problému řešení. Pokrčil jsem rameny. Odpověď: A co je?

119

Otázka: Dala vaše paní někdy najevo rozladění nad vaším chováním? Mám samozřejmě na mysli rozladění natolik zásadní povahy, že by mohlo vést k rozpadu manželství, běžné rozmíšky nepočítám. Odpověď: Jako jestli za mnou třeba přišla a oznámila mi „Ještě jednou ti to při močení vestoje ujede, a já podávám žádost o rozvod! To bude ta poslední kapka!“? Tak to ne, nikdy. Otázka: To jsem pochopitelně nemyslel. Že vám nic přímočaře neoznámila, se rozumí samo sebou. Je to přece žena. Ptám se, jestli vám to někdy dala najevo v podtextu. Odpověď: He? Otázka: Aha. No dobře, tak si probereme nejčastější oblasti manželských krizí. A začneme tou nejočividnější: vaší prací. Protože statistika hovoří jasnou řečí. V řadách policistů je v průměru o dvacet šest procent vyšší rozvodovost než u zbytku společnosti. Časová náročnost, stres, nízký plat, nulová so­ ciální prestiž. Partnerky sice zpočátku tvrdí, že pro ně tyhle věci nejsou důležité – ale jsou. Jaký měla vaše paní názor na vaše povolání? Odpověď: Řekněme neutrální. Otázka: Vážně? Opravdu si to myslíte? Dokážete si ještě vzpomenout, jak tenkrát před lety reagovala, když jí její přítel, ten prudce ambiciózní student, který se ovšem nikdy nedokázal dokopat k dokončení jakékoliv vysoké školy, oznámil, že už na to kašle a dává se k policajtům? Odpověď: Smála se. Otázka: Jistě radostí. Odpověď: Myslela, že si dělám legraci. Otázka: A když zjistila, že neděláte? Odpověď: To už se nesmála. Ale časem se s tím nějak srovnala. Otázka: Netvrďte mi, že jí to nevadilo. Že třeba neměla problém s tím, když jste každý měsíc přinesl domů výplatu, kterou trumfne každý osmnáctiletý brigádník u McDonalda.

120

Odpověď: Ne, neměla. Otázka: V tom případě je to opravdu mimořádně tolerantní žena. Odpověď: Hele, ona sama odmítla nabídku do oddělení výzkumu u PR agentury a místo toho zůstala v Sociologickém ústavu, i když to tam bylo finančně neporovnatelné. To je prostě výchovou – u nich v rodině nikdy nešlo o peníze nebo o kariéru, za hlavní se považovalo, aby člověk dělal, co ho uspokojuje. Takže něco podobného respektovala i u mě – i když myslím nechápala, co na téhle práci může být uspokojujícího. Upřímně řečeno: já to poslední dobou nechápu taky. Otázka: Zmínil jste se o její rodině. Nemohl by tam být ten problém? Vztahy s partnerovými příbuznými jsou dalším častým zdrojem konfliktů. Odpověď: Ne v našem případě. Otázka: Jinými slovy jste s Václavkovými vycházel absolutně dokonale? Odpověď: Budete se divit, pane vyšetřovateli, ale jo. Zdeňčin táta je kliďas, a i když je Zdeňčina matka učitelka, je taky docela v pohodě. Dalo by se říct, že jediný člen domácnosti, se kterým jsem nenašel společnou řeč, je Émile Durkheim. Otázka: Ano. A slyšel jsem, že Claudovi Lévi-Straussovi také nejdete moc pod nos. Odpověď: Mluvím o Zdeňčině jezevčíkovi. Otázka: A já zas o tom kocourovi od sousedů. Nesnáší vás od doby, co jste mu na chodbě nedovolil pomočit vaši tašku. A co jste se vyjádřil, že strukturální antropologie je vymaštěná chujovina. Odpověď: Co na to mám říct? Nikdy jsem plně nepronikl do tajů duše domácí zvířeny. Otázka: Nicméně mi připadá zajímavé, že jste při výčtu příslušníků rodiny Václavkových vynechal Zdeňčinu sestru. Odpověď: Lucii? Otázka: M-hm.

121

Odpověď: Asi proto, že o ní se toho v téhle souvislosti nedá moc říct. S tou nemám problém vůbec. Vycházím s ní možná dokonce lépe než se Zdeňkou. Otázka: A není právě v tom zakopaný pudl? Odpověď: Myslíte jako, že by na ni kvůli tomu Zdeňka moh­la – Otázka: Ano. Odpověď: Ne. Otázka: Určitě? Odpověď: To je úplná blbost. Naprostý nesmysl. Stoprocentní kravina. Otázka: A co takhle sex? Odpověď: Díky za nabídku, ale já jsem teď z toho fitka fakt dost utahaný… a taky mě bolí hlava… Otázka: Ha ha. Myslel jsem pochopitelně sex mezi vámi a vaší paní, ne sex mezi námi dvěma. Ne že bych tedy na masturbaci shledával něco špatného. Je to přirozený a zdraví prospěšný úkon. Odpověď: Aha, takže to Tyrš myslel tím „Ve zdravém těle zdravý duch“. Ten prasák. Otázka: Hezky se to snažíte zamluvit. Jak to tedy vypadalo mezi vámi a vaší paní, co se intimního soužití týče? Odpověď: Stabilizovaně. Otázka: To nezní moc eroticky. Odpověď: Ne, ale mám pocit, že je to maximální meta, které po sedmi letech tvrdé monogamie můžete dosáhnout. Otázka: A vaše žena při této… maximální metě vykazovala známky uspokojení? Odpověď: Podívejte se, pane vyšetřovateli… Co chcete slyšet? Tohle přece chlap při sexu nemá šanci poznat. Pokud se ho ženská rozhodne vodit za nos falešnými orgasmy – ať už z jakýchkoliv důvodů: chce utišit jeho podezření, nechce mu snížit sebevědomí, nudí se a chce to mít za sebou –, tak ho za ten nos povodí. Můžu vám jen říct, že z mého pohledu, tam odzdola, to vypadalo, že všechno maká, jak má. Stírače stíraly, klakson

122

troubil, sliznice slinila. Jestli to celé bylo jenom divadlo, tak musím říct, že bylo nejmíň Stavovské. Otázka: Jinými slovy nepopíráte, že se tam mohla projevovat nějaká únava nebo rutina? Odpověď: To samozřejmě nepopírám – ale ta se časem projeví všude, ne? Nejen v sexu nebo ve vztahu, ale i v životě jako takovém. Hele, když jsem byl mladší, taky jsem byl aktivnější: chodil jsem do kina, četl knížky, hrál počítačové hry, víc jsem sportoval… A teď jsem rád, když si najdu čas alespoň na to fitko a střelnici. Ale tak to snad má většina lidí, ne? To je prostě realita. Otázka: Realita. Odpověď: Jo. Otázka: Čili pokud si to celkově shrneme, říkáte, že vaše manželství nemělo jedinou závažnější chybu. Odpověď: Ano. Tedy až na to, že jsme na sebe v jednom kuse řvali jako paviáni. Otázka: Což je ovšem dle Mgr. Radky Čermákové nikoliv příčina, ale důsledek. Odpověď: A my jsme ani po křížovém výslechu sebe sama nepřišli na to, důsledek čeho. Jenže abych to mohl dát se Zdeňkou zase dohromady, tak na to přijít musím. Otázka: No, to není tak úplně pravda, že? Klidně byste mohl například udělat nějaké velkolepé romantické gesto, k tomu žádné znalosti nepotřebujete. Což by mimochodem Zdeňka ocenila možná víc než sáhodlouhé pitvání důvodů. Kdepak, pane svědku. Jen si to přiznejte. Tohle neděláte kvůli Zdeňce. Tohle děláte kvůli sobě. Podobně jako to svoje „pátrání“. Vnitřní dialog se přelil do polosnu tak plynule, že jsem to ani nezaznamenal. Otázka: Ano, to je typická náhražková aktivita. Místo abyste se postavil čelem k neuspokojivému stavu, který ve vašem životě teď vládne – a nemluvím jen o rozpadu vašeho manželství, ale i o frustraci z práce – a začal ho nějak řešit, upnul jste se raději k náhradnímu cíli.

123

Jeho/můj hlas se rozpouštěl, stěny ložnice se kolem mě skládaly jako origami z černého papíru. Otázka: A to, že jste si k tomu zvolil případ, kde na první pohled nemůžete uspět, o vás myslím vypovídá úplně všechno. Náhrobní deska spánku se na mne naštěstí přiklopila dřív, než jsem se zmohl na odpověď.

124

dvacátá pátá

Branka nebyla zamčená a dveře domku se otevřely po prvním zazvonění. „Dobrý večer,“ pozdravil jsem. „Promiňte, že obtěžuju, ale –“ Víc jsem toho říct nestihl. „Ježíši Kriste, co se stalo?“ vykřikla postarší sousedka, sotva spatřila mou uniformu. „Přihodilo se něco Standovi? Nehoda? Havaroval? Určitě havaroval! Přišel jste mi oznámit, že se zabil při bouračce, že jo?“ Zmohl jsem se jen na Ne, já – „Takže Anežce,“ zalomila rukama. „Něco se stalo Anežce. Přepadli ji! Unesli! Znásilnili a vykuchali! Já jí vždycky říkala, že si těma minisukněma koleduje!“ „Ne, to taky ne, já jsem přišel, abych –“ „Tak v tom případě zbejvá už jenom Pupíček! Ach bože! Já to věděla! Já věděla, že nezvládne bydlet sám! Ale to jsou ty mladý – myslej si, že se o sebe ve čtyřiceti uměj postarat!“ „Ne: nikomu z vaší rodiny se nic nestalo,“ pravil jsem. „Jsem si jistý, že i Pupíčkovi se daří dobře. Tedy natolik dobře, nakolik se čtyřicátníkovi s takovou přezdívkou může dařit.“ Úleva se jí po obličeji rozlévala pomalu a neochotně; jako by zadním cípem vědomí stále čekala, že ji každou chvíli bacím do nosu zvlášť vypečenou jobovkou. „Takže je to dobrá zpráva?“ „No, to bych asi takhle –“ „Našli jste Madam Normu Desmondovou?“ „Madam jakou?“

125

„Normu Desmondovou. Má to napsaný na obojku. S rolničkou. Je to už devět měsíců, co se zaběhla. Občas mám dojem, že ji slyším venku mňoukat, ale –“ „Ne,“ řekl jsem. „Ne. Madam Normu Desmondovou jsme nenašli. Je mi líto. Zazvonil jsem u vás proto, abych vám položil několik otázek ohledně vašich sousedů. Turnečkových.“ Zklamání se jí po obličeji šířilo stejně pozvolně jako předtím úleva. „Turnečkových? Přišlo se na něco novýho?“ „To ne, jenom provádíme doplňkové šetření. Administrativní záležitost. Kompletace spisu. Neodškrtané detaily.“ „Detaily,“ převalovala to slovo na jazyku s ostražitostí ochutnavače pražených červů. „Ano.“ „Jaký detaily?“ „To závisí.“ „Na čem?“ „Jak dobře jste se s paní Turnečkovou znala.“ „Moc ne,“ odpověděla okamžitě. Pochopitelně. „Byla jste její nejbližší sousedka.“ „To je pravda, ale ona se s nikým moc nebavila. Ani se mnou. Když jsme se potkaly, tak jsme se pozdravily, prohodily pár slov o počasí nebo že zase nevyvezli popelnice, ale nic víc. Jinak jsem s ní vůbec nepřišla do styku.“ „Bydlela hned vedle vás,“ řekl jsem. „Něčeho jste si přece všimnout musela. Mezi vašimi okny je pět metrů. Prakticky jste jí viděla do kuchyně.“ „Kdybych se koukala.“ „Jenže vy jste se nekoukala.“ „Vypadám na typ, kterej někomu vejrá do oken?“ Rozhodně. „Rozhodně ne,“ ujistil jsem ji. „Ale spoustu věcí člověk zaznamenává mimoděk, aniž by jim přímo věnoval pozornost. Například vám určitě neuniklo, jestli paní Turnečková s dcerou vyrážely často někam ven.“ (Ne, nedám pokoj.)

126

„Vidíte – a uniklo. I když bych řekla, že byly spíš pořád zalezlý tady: holka byla v jednom kuse nemocná a Turnečková se zase věčně placatila na zahradě. Jenže ony byly obě takový tichý, že kdyby se na čtrnáct dní někam vypařily, asi bych to ani nezaregistrovala.“ „A kdyby se vypařily, máte představu kam?“ „Jak bych k ní asi přišla?“ „Myslel jsem, jestli třeba paní Turnečková něco neutrousila během vašich debat o liknavém popelářstvu…“ „Ne, neutrousila. A ani si neumím představit, že by o tom sama od sebe začala. Ona byla vážně dost uzavřená.“ „Chodilo za ní hodně návštěv? Přátelé, známí…?“ „Vy mě neposloucháte? Co vám tu celou dobu říkám?“ „Poslouchám. Jako ostříž. Že byla vážně dost uzavřená.“ „Ne, že jsem se o dění v jejich baráku vůbec nezajímala. Takže nemám nejmenší tušení, jestli tam návštěv chodilo málo, nebo hodně.“ Klapla běloskvoucími falešnými zuby. „I když je fakt, že jsem tu párkrát viděla takový to auto, co v něm jezdil Fantomas.“ „Skvěle.“ Zapsal jsem si to. „Za Turnečkovou dojížděl Fantomas.“ „No, dojížděl je možná silný slovo – já ho tu za ty roky zahlídla tak dvakrát, když si vyzvedával dceru na víkend. A pamatuju si ho jenom proto, že toho jeho auťáku je těžký si nevšimnout.“ „A co nějací další přátelé paní Turnečkové? Nevzpomenete si třeba ještě na někoho?“ Zakroutila hlavou. „Neměli fantomasovský auta.“ „Takže bez šance?“ „Naprosto.“ „A co děti, které by chodily za malou Turnečkovou?“ „Děti.“ Čelo se zkrabatilo do přemýšlivé rolety. „Hm. Ne. Nevšimla jsem si.“ Všichni sousedé vždycky tvrdí, že se o své bližní nezajímají. Je to taková tradice. Nikdo nechce vypadat jako všetečný slídil.

127

Problém byl, že tahle sousedka to nejen tvrdila, ale zřejmě i dodržovala. Kam ten svět spěje, když se nemůžete spolehnout ani na tak fundamentální lidskou vlastnost, jako je strkání nosu do věcí, do kterých člověku nic není? „Vážně si na žádné děti nevzpomínáte?“ zkusil jsem to ještě jednou. „Podle mých informací by měly být dvě, kluk a holka. Neříká vám to nic? Nevybaví se vám něco?“ „Poslouchejte… kolikrát vám mám ještě opakovat, že nic nevím? Že opravdu nemám čas někoho šmírovat? Já fakt nejsem žádná Suchovská.“ „Suchovská?“ „Jedna baba tady z ulice. Vyhlášená drbna. Nedělá nic jinýho, než že sedí za záclonkou a monitoruje cvrkot.“ „Hnus,“ přikývl jsem. „Nechutnost. Suchovská, jo? Kde bydlí?“ Suchovská bydlela šikmo přes ulici. A nebyla doma. V oknech zhasnuto, na mlácení do dveří nikdo neodpovídal. Už to samo ve mně vyvolalo pochybnosti o její kompetenci. Ulicí se jí promenuje uniformovaný policajt a ona si takový trhák nechá ujít? Jaká své cti dbalá klepna by to dopustila? Takže jsem musel vzít zavděk normálními lidmi. „Děcka? U Turnečkovejch?“ vyjevil se čahoun ve svetru s jelenem. „Ty vole, to myslíte jako – že je k sobě stará Turnečková lákala, aby jim mohla taky píchat sračky? Hovnová chaloupka?“ „No jo, s nějakou kamarádkou jsem malou Turnečkovou občas zahlídla,“ houpala mamina uřvaného ubulence. „Ne, nevím, jak se jmenuje. Ale bydlí někde v okolí, už jsem ji tu předtím viděla. Taková malá, tlustá… dlouhý vlasy. Černý.“ „Vytáhlá hubená zrzka,“ diktovala mi do notesu padesátnice s brýlemi na řetízku. „Pamatuju si ji naprosto přesně. Chodily kolem vždycky ráno před osmou.“ „Žádná holka – kluk to byl. Takovej mrňavej. S velkejma ušima,“ plival do záhonu žilnatý stařík. „Občas se tady potlouká

128

ještě s jedním prckem. Ten má taky solidní blatouchy. Asi brácha. Nebo je tu někde tajnej Klub ušatců.“ „Bylo jich osm. A všichni cikáni,“ upírala na mě nemrkající pohled umolousaná mánička. „A teď, když vyřídili Turnečkovy, půjdou po mně.“ Obejít celé sousedství mi zabralo dvě a půl hodiny. Dozvěděl jsem se spoustu věcí. Spoustu absolutně neužitečných věcí. Naštěstí se v mezičase vrátila domů Suchovská. Od první minuty bylo jasné, že tady se hraje jiná liga: ani na sekundu nepřipustila, že by se tak význačný rozhovor mohl odehrát mezi dveřmi, takže než jsem se vzpamatoval, seděl jsem v křesle s hrnkem čaje a mramorovanou bábovkou a čelil přívalu zásadních informací. Například že na Olšanských hřbitovech, odkud se právě vrátila, řádí gang zlodějů náhrobních petrolejek, který bychom měli okamžitě rozbít. Že se omlouvá, jaká je tu zima, ale obvykle si přitápí elektrickými kamínky, jenže teď se jí porouchala prodlužovačka a zeťák ji ještě ne­opravil, přestože to svatosvatě slíbil, ale ji že to nepřekvapuje, protože ona už od začátku říkala dceři, jaký je to lempl, ale poslouchala ji?, kdepak, měla vlastní hlavu a takhle to dopadlo, matku nechá trpět zimou. Že Konvičková z šestky má poměr s mladým Štráchalem z Přetlucké a že by se měla stydět, matka od rodiny, s malým dítětem, a takhle se peleší, všem na očích, že Nedbal odnaproti pije jak duha, prochlastá výplatu během dvou dní a jeho žena si pak musí půjčovat od bratra, co má v Podolí spediční firmu, že ten vlasáč v osmičce určitě prodává drogy, jak jinak by měl na nájem, když nechodí ani do práce, nejspíš i sám něco bere, asi si píchá takovou tu marihuanu, jak to ukazovali na Nově. Že Turnečková byla odjakživa divná, s nikým se nebavila, věčně zavřená doma, a ta její slavná zahrada, to byla kapitola sama pro sebe, co za člověka vedle sebe vysadí barvínek a čokoládovou miniviolku?, kdepak, ona, tedy Suchovská, vždycky říkala, že s Turnečkovou není něco v pořádku, vlastně se dá říct, že skoro předpověděla, že Turnečková skončí přikurtovaná v blázinci za utejrání vlastního dítěte, i když koho by napadlo, že

129

dceři píchá do žil tentononc, nikdo neměl ponětí, co se za těmi zdmi každou noc odehrává, ještě teď, když na to pomyslí, se jí dělá špatně od žaludku, a jak mi chutná bábovka?, to je recept nebožky maminky, možná kdyby v tom baráku Turnečková nebyla s dcerou sama, tak si někdo mohl něčeho všimnout, ale od doby, co se odtamtud odstěhoval ten přestárlý tramp, se kterým žila na psí knížku, se tam Turnečková s holkou úplně zabednila a její bývalý manžel se ukázal jednou za uherský rok, no jo, vždycky ho víc zajímaly ty jeho auťáky než vlastní dítě, a dokonce ani ji, Suchovskou, nepustila Turnečková dovnitř, když se šla zeptat, jestli jim taky zlobí televizní signál, vážně, ani jednou ji nepozvala dál a to se tam byla zeptat nejmíň desetkrát, a i ty děti, co si chodily hrát s malou Turnečkovou, musely čekat přede dveřmi, jestli ji matka vůbec pustí ven, i když na druhou stranu není divu, protože pozvat si do domu jednoho z těch Štrofkových raubířů, to je jako si do obýváku vpustit hurikán, ti kluci jsou jak z divokých vajec, to bylo vidět, už když byly tomu mladšímu tři roky a oba vylezli na parapet ve čtvrtém patře toho paneláku ve Vyžlovské, kde bydlí, a museli je sundavat hasiči, ale to je všechno výchovou, rodiče je nechají růst jako dříví v lese a pak to takhle dopadá, ale ona, Suchovská, samozřejmě nechce nikoho pomlouvat, chraňbůh, není přece žádná drbna, a jak mi vlastně chutná bábovka? „Božsky,“ řekl jsem.

130

dvacátá šestá

U Štrofků jsem zazvonil po desáté večer. Otevřel mi dvanáctiletý hoch s gigantickýma ušima a oznámil, že rodiče nejsou přítomni, jelikož odjeli na návštěvu k příbuzným, a že brácha přespává u kamaráda, tudíž je doma jenom on sám a že budu muset přijít jindy. To nebudu, řekl jsem mu. Protože chci mluvit s tebou. „To jsem nebyl já,“ odpověděl okamžitě. „Co jsi nebyl ty?“ „To, kvůli čemu tu jste.“ „A kvůli čemu tu jsem?“ „To nevím. Ale já to neudělal. Ani žádný dělbuchy nemám a na skládce jsem v tý době nebyl. To si mě musel hlídač s někym splíst.“ „Jo, třeba s rogalem,“ řekl jsem. „Poslouchej, ty seš kamarád Báry Turnečkový, že jo?“ Otevřel pusu, jako by v těch obrovských uších vyrovnával podtlak. „Co?“ „Bára Turnečková. Znáš ji?“ „Báru?“ „Jo.“ „No znám, no.“ „Přišel jsem se tě zeptat na pár věcí, který se jí týkají. Kamarádili jste spolu, je to tak?“ Sklapl ústa a zatvářil se zmateně. V první chvíli jsem myslel, že na mě zkouší hrát další habaďůru, ale pak mi došlo, že je ve

131

věku, kdy se kamarádství s dívkami považuje za něco abnormálního, a že tak svůj vztah s Bárou nejspíš nevnímal. „Bavili jste se spolu, ne?“ přeformuloval jsem otázku. „Jo, to jo.“ Z hloubi bytu se ozvalo zapraskání rádia, zachraplání All units, commence the attack!  a Štrofek zašilhal přes rameno: „Nechcete jít dovnitř…? Já tam něco…“ „Jasně,“ řekl jsem. Vždycky když vcházím do jedné z těch úzkých panelákových předsíněk, mám pocit, že se pokouším nasoukat do o číslo menšího potápěčského neoprenu. Vtlačil jsem se dovnitř; kluk za mými zády zavřel dveře a zachřestil řetízkem. Protáhl mě kolem kosmicky vytuněné kuchyně a dětského pokojíku s plakáty Hvězdných válek a modely X-wingů bimbajícími se na vlascích (zřejmě kutloch jeho bratra) až dozadu, do zešeřelého doupěte, kde z televizní obrazovky zářila videohra. Subjektivní pohled hráče, který se plíží vysokou trávou k jakési polorozpadlé chaj­dě. Kluk zvedl gamepad, vhodil do chaty granát, postřílel Ru­ sáky, co vyběhli ven, a uložil pozici. „Pravěká vykopávka, ale mně to baví,“ vysvětlil, jako by cítil potřebu se ospravedlnit, že nepaří gamesu, která je momentálně in. Lepší ilustraci generační propasti by člověk našel asi těžko: pět let staré Call of Duty: Modern Warfare pro něj bylo pravěk. „Když se řekne vykopávka, představím si trochu jiný hry,“ poznamenal jsem. „Jaký?“ „Rescue on Fractalus, Chaos Engine. Wolfenstein.“ „Wolfenstein?“ Přeměřil si mě. „Kolik vám je? Osmdesát?“ „Někdy si tak připadám.“ Se zapraskáním kolenních kloubů jsem usedl na rozrochněnou válendu. „Tak povídej.“ „O čem?“ „O Báře.“ Poškrábal se na nose. „No a co chcete vědět?“ „Začni od začátku.“ „Od začátku?“

132

„Jak jste se sčuchli? Podle toho, co jsem o ní slyšel, mi nepřišla jako holka, která to táhne s klukama. Co jste měli společnýho? Zajímaly ji taky videohry?“ „Ne, to vůbec. Teda – párkrát tu byla, aby si něco zahrála, ukázal jsem jí nějaký gamesy, který jsem myslel, že by ji mohly bavit, třeba Ghostbusters – samozřejmě ne Sanctum of Slime, ale ty první –, jenže ji to moc nebralo.“ Pokrčil rameny. „Holky těmhle věcem nerozuměj.“ „Tak na základě čeho jste se dali dohromady? Chodili jste spolu do třídy?“ Přikývl. „Ale nikdy jsme spolu moc nemluvili. Ona seděla úplně vepředu.“ „Byla šprtka?“ „Ne, ani ne. Jako – měla dobrý známky, ale… S ní se moc nebavily ani ty šprtky. Vlastně se s ní nebavil nikdo. O přestávce většinou seděla na svým místě a četla si.“ „Takže jste si spolu začali povídat o knížkách? Harry Potter a tak?“ „Pff. Harry Potter.“ V měkké záři obrazovky se zaleskla bělma, jak Štrofek útrpně protočil oči. „Ne, to bylo tak, že jsme spolu byli v týmu.“ „V týmu?“ „V týmu Vesmírnejch dobrodružství.“ „Tos mi to teda vysvětlil.“ „To byla taková píčovi– taková soutěž, se kterou přišla ředitelka, když jsme byli v pátym ročníku. Každá třída se rozdělila do týmů po čtyřech žácích a ti pak celej rok soutěžili, jako že dobejvaj vesmír. Plnily se různý úkoly a tak.“ Pokrčil rameny. „Debilní trapárna pro prcky.“ „A ty sis Báru vybral do svýho týmu?“ „Já jsem nikoho nevybíral.“ „Tak ona tebe?“ „Ne, to bylo – My jsme prostě zbyli. My dva a ještě Veronika. Když se třída rozdělovala do týmů, tak si kapitáni vybírali, koho

133

chtěj do svejch posádek, a postupně si je vyvolávali, no a protože Veroniku holky nenáviděj a já zase tejden předtím rozbil držku Dohnalovi, kterej si tam hraje na takovýho jakože největšího bosse, i když teda stačilo, abych mu napálil dvě bomby do ksichtu, a bulel v šatně jak malej posránek, a on, aby se mi pomstil, o mně pak začal rozhlašovat, že jsem mu ukradl ten jeho iPhone, blbeček, no, takže jsme s Veronikou a s Bárou zůstali jako poslední a všichni ti debílkové se gebili, že nás nikdo nechce.“ No jistě: radosti školní hierarchie. Kdo by si na ty ostře narýsované sociální skupiny ze základky nepamatoval? „A tak jsem natruc těm kreténům vyhlásil, že si uděláme vlastní tým, a Vartovská, jako naše třídní, nám to odkejvala, i když jsme teda nebyli čtyři, ale jenom tři.“ Spojení outsiderů. To dávalo smysl. „A pak jste to v tý soutěži všem ostatním pěkně nandali, co?“ přikývl jsem. Podíval se na mě jako na idiota. „Skončili jsme poslední.“ „No jo. Jasně.“ Sundal jsem si brigadýrku a prohrábl vlasy. „Dobře, takže během soutěže jste se spolu začali bavit. A pokračovali jste v tom i potom, co skončila.“ „No.“ „Tudíž jste se spolu vídali i mimo školu?“ „Někdy.“ Ať žije konkrétnost. „To znamená?“ „Holky bydlely kousek od sebe a měly společnou cestu do školy a občas se při tom domluvily, že půjdou bandit ven i odpoledne, a já jsem –“ „Kam?“ „Co?“ „Kam ven?“ Neurčitě máchl rukou k oknu. „Tady kolem. Různě.“ „Různě kam?“ nedal jsem pokoj. Opět protočil oči. „Třeba jsme si šli do Alberta něco koupit. Zmrzku nebo tak. A pak jsme si někde sedli a kecali.“ „Kde?“

134

„Třeba jak je tady za rohem to hřiště pro prcky. Když už byli mrňousové doma na večerníčku, sedli jsme si tam na prolej­ začky. Ale já tam s nima zas tak moc často nechodil.“ „Jak to?“ „Takhle – na to, že to byly holky, se s nima celkem dalo kecat. Ale furt to byly jenom holky.“ „A?“ „A já jsem fakt nepotřeboval každej den poslouchat o tom, jak je Robert Pattinson snovej.“ „Takže jste se poflakovali po Albertovi a po dětskym hřišti v Rembrandtově. Jinde ne?“ „Taky jsme někdy seděli na zábradlí tady za barákem. U tý zídky na popelnice.“ „A co takhle do lesa?“ řekl jsem. „Nechodili jste?“ „Co bysme dělali v lese?“ „Co já vím? Třeba jste chtěli mít soukromí.“ „Soukromí? Na co?“ Problém byl, že jsem to nechtěl říct na plnou hubu. V podobných věcech musíte být opatrní – použijete nevhodné slovo, a hned máte na krku ohrožování mravní výchovy mládeže (§ 217 tr. zák.). Určitě by se našel někdo, kdo by začal vřískat, že je mu teprve dvanáct. „Hele, tobě už je dvanáct,“ řekl jsem. „No.“ „Už seš velkej kluk. Tak nedělej, že nevíš, o čem mluvím.“ „Co?“ „Mně to klidně můžeš říct. Jako chlap chlapovi.“ „Co?“ „No tak, nehraj tady na mě nevinnýho karkulína. Proč bys jinak ztrácel čas posloucháním žvástů o Robertu Pattinsonovi? Za to se přece nemusíš stydět. S ženskejma to tak děláme všichni. Předstíráme, že nás zajímají ty jejich bláboly, ale ve skutečnosti nám jde jenom o to jedno.“ Nevěřícně na mě zíral. „Myslíte, jestli jsem s nima jako to…?“

135

Sice jsem si to ve skutečnosti nemyslel… ale kdyby to tak bylo, zas tak moc by mě to nepřekvapilo. Rozhodně minimálně nějaká ta ošmatávačka proběhla, tím jsem si byl jistý. Stejně jako tím, že kdybych tenhle pokoj prohledal, našel bych tu víc jak patnáct gramů trávy (čili, jak se ve sbírce hezky zenově říká, množství větší než malé). Buďme realisté: bylo mu už přece dvanáct. „Já jsem s Bárou nic neměl,“ vyhrkl. „Nekecej.“ „Vážně. Přísahám. Neměl. Ona na sebe stejně nenechala ani šáhnout. Loni ji jeden sedmák na chodbě jen tak ze srandy prohmátl, a málem z toho dostala hysterák.“ „Víš, kterej sedmák?“ „To už si nepamatuju. Ale ve třídě říkali, že je to její matkou. Že ji úplně zblbla. Že jí vymyla mozek.“ „Vymyla mozek? Jakým způsobem?“ Ošil se. „No… asi tamtím, co jí dělala, ne?“ „A jak se to projevovalo?“ „Co?“ „Chovala se nějak divně?“ Bezradně na mě čučel. V jeho dvanáctiletém světě se všechny holky chovaly divně. Byly to nebezpečné, nesrozumitelné bytosti, ke kterým bylo nutno přistupovat jako k nevybuchlým minám s akustickou roznětkou (viz sovětský válečný film Allegro s ohněm, 1979). „Mluvila Bára někdy o svý matce?“ „Nikdy. Ona se za ni myslím styděla.“ „A ani to ti nepřipadalo zvláštní?“ „Ne, proč? Každej se přece za rodiče stydí. Já a Veronika jsme o našich taky nemluvili – leda když jsme si stěžovali, jak nás pruděj. Ale to Bára nedělala.“ Zamyslel se. „Ona si nikdy na nic nestěžovala.“ „A co o jinejch lidech – to taky nemluvila?“ „Jako o kom?“ „Třeba o otci. O nějakym matčině příteli. Nebo o svým klukovi.“

136

„O jakym klukovi?“ „Copak s nikým nechodila? Nebo aspoň po někom neházela okem? Znáš to – prudce nenápadný vejrání přes celou třídu, hihňavý šuškání s kamarádkou, psaníčka pod lavicí a všechny tyhle ptákoviny? Určitě někoho takovýho měla, ne?“ „Bára?“ ubezpečoval se. „Kdo jinej?“ „Bára žádnýho kluka nikdy neměla. Ani po nikom nekoukala. Vůbec se o kluky nezajímala.“ „Hm,“ udělal jsem. „A o Veroniku?“ „Co?“ „O Veroniku se zajímala?“ Zkoprněle si mě prohlížel. „Vy jste ten nejdivnější policajt, jakýho jsem v životě viděl.“ „Viděl jsi jich hodně?“ „Tuny.“ „A když nepočítáme ty televizní?“ „Jednoho.“ „Tak jo,“ nasadil jsem si čepici a vstal. „Takže abych to celý shrnul: Bára se o svým soukromí moc nevykecávala a ty víš prd.“ „Sorry.“ Nevypadal, že by mu to bylo nějak extra líto. Nic jsem si od toho nesliboval, ale cestou ke dveřím jsem se stejně zeptal: „Ani nemluvila o tom, že by s matkou někam jezdily? Myslím do přírody nebo tak.“ „Ne.“ „Dobře,“ vzal jsem za kliku. „Ony moc nikam nejezdily.“ „Já vím.“ „Akorát přes minulý prázdniny snad někde byly.“ Moje ruka na klice se zastavila. „Na nějaký chatě,“ pokračoval Štrofek, jako by se nechumelilo. V odrazu skleněné výplně jsem viděl, že se začal dloubat prstem v nose. „Někde za Prahou.“

137

Má ruka na napůl zmáčklé klice se nehýbala. V předloktí jsem cítil chvějivý tlak vratné pružiny. „Ale kde, to neříkala.“ Pomalu, měkce jsem kliku domáčkl a otevřel dveře do předsíně. „Jistěže neříkala,“ konstatoval jsem. „Pochopitelně. Jak jinak.“ „Mohl bych vás o něco poprosit?“ řekl náhle. Otočil jsem se a plácl se přes pouzdro. „Sorry, to máme zakázaný. Služební bouchačky se nesměj půjčovat.“ Ohrnul ret. „Služební bouchačky… Stejně je to jen trapná čézeta.“ Konečně si vyndal ukazovák z nosu. „Chtěl jsem vás poprosit, jestli byste si proti mně nezahrál Call of Duty. V mulťáku.“ Teď byla řada na mně, abych řekl: „Co?“ „Já jsem ho ještě nikdy nehrál proti někomu, kdo má výcvik. Kdo je profík.“ Profík – to určitě. Viděl jsem do něj jak do sousedčiny kozy: historka o tom, jak smáznul policajta v CoD, bude skvělým diskusním tématem ve všech pařanských auditkách, kde je zaregistrovaný. Ale na druhou stranu – proč mu tu radost nedopřát? Zasloužil si to. Nic z něj sice nevypadlo, ale nezazdil mě a odpověděl na všechno, na co jsem se ho ptal. „Oukej,“ vrátil jsem se. „Ale na oplátku budu chtít taky něco.“ Podal mi druhý gamepad. „Co?“ „Nemáš tady třídní fotku, na který bys mi ukázal tu Veroniku… jak se vlastně jmenuje příjmením?“ „Majerová,“ stiskl na svém ovladači X. „A fotku myslím mám. Pak ji najdu.“ Otevřel multiplayerovou mapu s Černobylem. Dali jsme celkem tři deathmatche. Ve všech jsem ho rozmázl jako švába. Neudělal jsem to schválně – po pravdě řečeno mě to spíš zaskočilo. Hlavně jak snadné ty dnešní hry jsou.

138

„Výcvik z pravěkejch osmibitovejch tvrďáren přece jen asi nebude úplně k zahození, co?“ řekl jsem mu na odchodu. Málem po mně tím ovladačem hodil.

139

dvacátá sedmá

Na Veroniku Majerovou jsem si počkal druhý den před školou. Zaujal jsem strategickou pozici na rohu Svojetické a Gutovy a sledoval, jak se za matným sklem vestibulu míhají halasící barevné stíny. Čekal jsem, až se proudy dětí vyvalí na ulici po pravém a levém schodišti a trochu se rozptýlí: nechtěl jsem Veronice přidělávat problémy tím, že bych v uniformě vdusal do davu a vytáhl ji před dychtivými zraky šuškajících spolužaček – nebo nějaké učitelky. A uniformu jsem mít musel, protože oslovovat dvanáctileté holčičky před školou v civilním oblečení není nejbezpečnější sport. Maníci v baloňácích a s bonbony nám to všem zkazili. Veronika Majerová vyšla ze školy, rozhlédla se a zamířila rovnou ke mně. Z fotky jsem už věděl, že žádný z popisů, co mi dali sousedi, neplatí – že není ani černovlasá, ani zrzavá, ani malá, ani vytáhlá, ani hubená, ani tlustá. Byla střední postavy a světle hnědé vlasy měla ostříhané nakrátko. V tomhle je na svědky spoleh. „Vy jdete za mnou, že jo,“ oslovila mě. „Bonznul mě Štrofek?“ Vyndala si z uší sluchátkové pecky iPodu. „M-hm. Kam půjdem?“ Brala to hákem. A to jí bylo teprve dvanáct. Až jí bude šestnáct, bude tak rychlá, že každé rande začne sonickým třeskem. „Kdybysme šli k nám domů, byl byste pod nepřetržitym dozorem mý matky,“ vysvětlila. „A ten by byl fakt drsnej, protože

140

moje matka nemá policajty ráda. Takže bych vám nemohla říct všechno a to by se vám asi moc nelíbilo, ne?“ „Spíš ne,“ připustil jsem. „Tady kousek dál v ulici je taková cukrárna.“ Byla; fialový vývěsní štít, půlkruhový odpadkový koš s logem Algidy, chromované židličky s červenými a zelenými sedáky. Veronika se přihrnula k pultu, naporoučela si dva vrchovaté talíře laskonek, indiánků, kremrolí, špiček a větrníků, odtáhla je k rohovému stolku a nechala mě, ať to zaplatím. „Nejsem blbá jako Štrofek,“ objasnila mi, když jsem se proti ní usadil s rajčatovým cappy. „Abych z toho měla jenom to, že mě vydrtíte v nějaký hře.“ „Taková prohra je velmi cenná,“ poučil jsem ji. „Je to hodnotná životní lekce. Tuží charakter.“ „Máte řeči jak náš tělocvikář.“ „Určitě je to správnej chlap.“ „Píše ribstoly s tvrdym y po r.“ „Správnej chlap, kterej trpí pod knutou gramatickejch nácků.“ Vzala čokoládovou špičku a nacpala si ji celou do pusy. „Hak ho chcehe hedět?“ zahuhňala. Něco mě na ní dráždilo. Asi to, že měla chování mnohem starší dívky – drzé, sebevědomé, skoro oprsklé. Ani špetka holčičkovské roztomilosti. Živě jsem si dokázal představit, jak bude vypadat za čtyři roky: punkerka, co v hospodě nejdřív všechny kluky porazí v chlastací soutěži a pak toho nejhezčího věcně osouloží. Už jsem chápal, proč ji spolužačky ve třídě intuitivně nesnášejí. Ale možná v tom bylo ještě něco jiného. Zaznamenal jsem to už včera u Štrofka a u Veroniky to bylo stejné: ani jeden si ze mě moc nedělal. Hovořili se mnou klidně a sebejistě, skoro jako s vrstevníkem; nebyli ani trochu zaražení z toho, že je vyslýchá cizí dospělý, nebyli zastrašení z mé uniformy. Abychom si rozuměli – rozhodně se nehodlám připojovat k učitelskému lamentování nad tím, jak dnešní děcka nectí

141

autority. Hlavně proto, že nevím, jestli je to pravda. Na to s dětmi přicházím příliš málo do styku (tu a tam sice se Zdeňkou vyrazíme k nějakým zadětěným kamarádům – ale ne příliš často; myslím, že to Zdeňku otravuje stejně jako mě). Jenom říkám, že když jsem já v tomhle věku mluvil s esenbákem, moc držkovat jsem se neodvážil. Každopádně u mě jejich vystupování vyvolávalo zajímavý efekt: měl jsem tendenci neustále zapomínat, že vlastně mluvím s dětmi… a že bych se měl podle toho chovat. „Štrofek mi řekl, že jste se scházeli na dětskym hřišti v Rembrandtově nebo za jeho barákem u popelnic.“ „Ho.“ „Ještě někde?“ Žvýkla, polkla, utřela si pusu. „Taky jsme někdy prostě jen tak chodili a kecali jsme.“ „Chodili? Kde?“ „Měli jsme takový kolečko – od fotbalovýho hřiště kolem mateřský školky do parku naproti Tescu a pak zpátky kolem psího hotelu. Někdy jsme ho za odpoledne udělali třeba i šestkrát. Ale většinou bez Štrofka, toho to nebavilo. Ten byl radši zalezlej doma a hrál ty svý střílečky.“ „A jinam jste nechodili?“ „Občas ke mně domů. Na internet. Bára internet doma neměla, matka jí to zakázala.“ To mě zaujalo. „Takže Bára neměla ani e-mail?“ „E-mail?“opakovala. „Jasně že neměla e-mail. Já taky nemám e-mail. Kdo dneska používá e-mail? Možná můj děda. Ale ona neměla ani profil na Facebooku!“ „A mobil?“ „Mobil jo. Aby ji matka mohla kontrolovat. Asi tak každou půlhodinu.“ „Aha.“ V domě Turnečkových jsem žádný mobil nenašel. Pravděpodobně ho zabavili hoši z OOK, aby z operátora vyrazili lokalizační historii. (Zase: věděl bych to jistě, kdybych měl spis – byla by v něm založená žádost.) „A když jste spolu takhle

142

courali po okolí, nevzala vás Bára třeba na místa, který znala z procházek s matkou?“ „Z jakejch procházek s matkou?“ vzala moje cappy a bez rozpaků se napila. „Její matka s ní nikam nechodila?“ „Ne.“ „Určitě?“ „To si pište. Ta byla nejradši, když mohla držet Báru v jednom kuse zavřenou doma. Pořád o ní měla strašnej strach – že ji někdo cestou do školy znásilní, že se v obchoďáku nakazí infekcí, že se chytne špatný party a začne sjíždět éčko… Věčně jí něco zakazovala. A přitom to nakonec byla ona sama, co jí…“ Nedopověděla a já taky nic neřekl. V nastalém tichu znělo křupnutí ukousnuté špičky indiánka, jako když se z vrcholku Grossglockneru utrhne ledovec. „Takže na žádný procházky nechodily,“ zrekapituloval jsem to. „Ne.“ „Ani spolu nikam nejezdily.“ „Ne.“ „Ani o prázdninách?“ „Štrofek říkal, že se na tohle budete ptát.“ „Jsem rád, že jsem nezklamal.“ „Třeba k moři nejezdily nikdy. To jsem jí záviděla, protože my s našima k moři jezdíme v jednom kuse, třeba i třikrát ročně, a je to děsná pruda. Písek, voda, vedro. Strašná otrava. Ale Bára byla se svojí mámou o prázdninách tejden na nějaký půjčený chatě.“ „Půjčený od koho?“ Tentokrát si nacpala do úst celý větrník. „Hehim.“ „Od nějaký matčiny kamarádky? Známý? Z práce?“ „Hehim.“ „A kde ta chata byla? To taky nevíš?“ „He.“

143

No jasně. Nikdo nic neví. Cítil jsem, jak se frustrace přelévá do šimravého popuzení. „S plnou pusou se nemluví.“ „Vylihte hi hrdel.“ „Co jsi říkala?“ Polkla. „Že bonzuju z plnejch hrdel.“ „Zatím jsi toho teda moc nenapráskala. Co mi řekneš o Báře?“ „Co chcete vědět?“ „Jak se na ní projevovalo, když ji matka takhle dusila? Jak na to reagovala? Jak se chovala?“ Setřel jsem ukazovákem bílý poprašek na okraji stolu a ochutnal ho. Nebyl to kokain. „Jaká byla?“ Zamračeně si hryzla ret. Buď nechtěla shodit kamarádku, nebo to na její dvanáctiletý mozek byla příliš abstraktní otázka. „Slyšel jsem, že byla zakřiknutá,“ napovídal jsem. „Že hodně četla.“ „To jo,“ přikývla. „To si zvykla, jak byla furt nemocná.“ „A že vyváděla, když na ni někdo jenom trochu šáhnul.“ Tentokrát nepřikývla. Ani nic neřekla. „Nebo ne?“ Stále žádná reakce. Natáhl jsem ruku a začal od ní pomalu odtahovat talíř s rozblemtanými zákusky. Dívala se, jak se talíř pohybuje po stole – a najednou vypadala, že na sladkosti nemá chuť. „Občas se chovala divně,“ připustila. „Jak divně?“ vzal jsem laskonku, čichl k ní a zlehka se zakousl. „Někdy byla taková… vyčuraná. Většinu času se tvářila jako puťka, a pak najednou, když třeba chtěla dobrou známku, dokázala přede všema ve třídě přimáčknout učitelku ke zdi, že ta chudák nevěděla, čí je.“ To neznělo úplně jako osoba, kterou mi vypodobnil Turneček – ale to mě nepřekvapovalo. Každý rodič má tendenci si dítě idealizovat a vidět ho čistší a naivnější, než ve skutečnosti je. „No a taky…“ Veronika se ošila. „Jednou jsem ji vzala na takovej mejdan… se staršíma klukama, co s nima

144

občas… To je fuk. Trochu jsme se tam prdly hopsinkama. Ne moc. Ale Bára se zničehonic začala chovat…“ „Divně?“ tipnul jsem si. „Předtím na sebe nenechala šáhnout, to hned dělala scény, jako by šlo o bůh ví co, ale teď zničehonic…“ Propletla si prsty. Měla je zamazané od červené centrofixky. „Bylo to, jako kdyby jí bylo úplně jedno, co s ní dělají.“ Zvedla oči a podívala se na mě. „Po škole se říkají různý věci, co jí matka všechno prováděla, něco jsou úplný blbosti, něco zase kraviny, co lidi viděli v hororech a teď je k tomu přidávají, aby měli co nejvíc cool historku, ale…“ Propletené prsty do sebe byly zapasované pevně jako truhlářské ozuby. „Myslím, že ji matka rozesrala daleko víc, než všichni vůbec tušej. Když ji člověk znal trochu líp, bylo to na ní vidět.“ „Vidět?“ Přišoupl jsem jí zpátky talíř. „Co?“ „No jak se ke svý matce chovala,“ vzala si větrník. O pár milimetrů jsem se předklonil. „Jako že se jí bála?“ Bílé zuby se zakously do lesklé polevy. „Jako že by ji zabila, kdyby mohla.“

145

dvacátá osmá

Kdybyste se mě ptali, proč jsem tam vlastně jel, asi bych nedovedl odpovědět. Nejenže jsem neměl žádný plán – dokonce jsem ani nevěděl, co udělám, až tam dorazím. Nehnala mě racionální úvaha, ale šest piv a tři panáky tullamorky, které jsem po službě zkonzumoval v Klihovně. Tip ze stavebnice Malý chemik: Smíchejte alkohol s prvky jako frustrace, agresivita, ukřivděnost a dlouhodobá nasranost, a dostanete zábavně třaskavý koktejl. Není divu, že když jsem pak stál v Hradecké a pozoroval rozsvícená okna bytu Mgr. Radky Čermákové, připadal jsem si jako podomácku uklohněná bomba těsně před výbuchem. Dusíkaté hnojivo, nafta, piliny. Nadechl jsem se, zaťal pěsti v kapsách bundy a vykročil. Ty piliny byly očividně především v hlavě. Je zajímavé, že i když si člověk uvědomuje, do jakého průseru se žene, stejně se nedokáže zastavit. Přitom mi bylo jasné, jak tohle skončí: nenávistnou hádkou na prahu Radčina bytu, mými nekonzistentními opileckými argumenty, které postupně přejdou v ještě nekonzistentnější urážky, mrazivým mlčením ze strany mé ženy a znechucenými pohledy ze strany přihlížející Mgr. Radky Čermákové (možná i sousedů, pokud budu dostatečně hlučný) a dveřmi přibouchnutými před nosem, do nichž budu v potupném finále bušit. I totální imbecil musel vidět, že tohle nemůže dopadnout jinak než supertrapnou scénou, za niž se budu zítra ráno stydět do morku kostí.

146

Jak jsem přecházel ulici, služební pistole mě tížila na boku. Kráčel jsem rázně a energicky. Za nejbližší auto jsem se schoval ještě energičtěji. Zdeňka vyšla z domovních dveří zavěšená do interesantně prošedivělého bambuly. Něčemu se smála, měla rozpuštěné vlasy a na sobě červený kabát, co jsem jí koupil předloni k Vánocům. Kabát, který měl na sobě prošedivělý bambula, jsem naštěstí neplatil. To se dalo označit za jediný pozitivní aspekt celé situace. Přikrčený za prorezlou felicií jsem sledoval, jak jí gentlemansky otevřel dveře auta (Porsche 911 Carrera), obcupital vůz a zasunul se za chromovaný volant. Motor zavrněl. Vztyčil jsem se a nevěřícně zíral za koncovými světly. To si ze mě snad dělá prdel. Po tom všem, co jsme spolu… chlápek v poršákovi? Na kolemprojíždějící taxík jsem mávl úplně intuitivně. Měl jsem ji nechat hlídat. Neměl jsem věřit Radce. Měl jsem najmout soukromého detektiva a byl bych podobných překvapení ušetřený. Nějaký bývalý kolega by mi určitě dal rozumnou cenu. Postavil by se na můj tradiční flek přes ulici a pokaždé, když by si Zdeňka s někým vyšla, by pro mě nasekal miliony… Strnul jsem uprostřed nastupování do taxíku, jednu nohu uvnitř, druhou na vozovce, zadek deset centimetrů nad sedad­ lem, nevidoucí oči upřené na voňavý stromeček, ústa pootevřená. … fotek. „Kam to bude, šéfe?“ zeptal se taxikář. Dopadl jsem do sedačky s těžkým žuchnutím. „Mokřanská ulice. Strašnice. A šlápni na to, prde.“

147

dvacátá devátá

Taxikář na to opravdu šlápnul. Možná trochu víc, než mi bylo v současném stavu milo. Když závodnicky brzdil před Olžiným domem, ze všech sil jsem tlačil žaludek do spodních poloh, abych mu nenalakoval palubní desku pivně-tullamorkovou glazurou. Při placení mi zřejmě naúčtoval příplatek za jízdu nadsvětelnou rychlostí. Nebo co měla ta absurdní částka znamenat. Počkal jsem, až odsviští, a přelezl jsem plot. Zní to jednoduše, ale věřte mi, nebylo. Šest piv a tři tullamorky žbluňkavě tančily v břiše, potměšile posouvaly těžiště a čachrovaly s motorickými schopnostmi. Ani soukání se nezajištěným oknem do Bářina pokoje nebyla bůhvíjaká sranda. Ale nakonec jsem to zvládl a s funěním a krkáním stanul uprostřed neposkvrněného dívčího pokojíčku. Vítězství. Totální a bezpodmínečné. Hitler kaput. Potácel jsem se tmou (elektřinu vypnul ČEZ už před několika měsíci) a otloukal si holeně o hrany nábytku, který tam někdo zlomyslně narafičil. Spoléhal jsem na to, že baterka bude na nejlogičtějším místě – v předsíni u pojistek. Byla. Olžin pořádkumilovný fašismus pracoval pro mě. Vnitřek domu osvětlený úzkým paprskem vypadal stejně, jako když jsem tu byl posledně – a zároveň úplně jinak. Uklizené pokoje záhrobně šuměly prachem. Vzorně zarovnaný nábytek vrhal pokřivené stíny. Reprodukce Milletovy Komtesy z Valmontu svítila ze zdi sinalou upírskou tváří. Jako první jsem pochopitelně udělal to nejdůležitější.

148

Když jsem domočil a zatáhl za splachovadlo, plovák v ná­ držce jen dutě klapl. Jasně. Vodu odpojili taky. Fotoalba jsem našel ve skříni v Olžině ložnici. Bylo jich osm. Osm? Vzpomněl jsem si na svou hrstku fotografií zahrabanou někde v šuplíku. Jak někdo může mít osm alb? To si lidi opravdu myslí, že jsou jejich životy tak neuvěřitelně zajímavé, až musí být za každou cenu archivovány? Usedl jsem na uhlazený přehoz postele a otevřel první album. Stránky zapraskaly. Na všech fotkách byla Bára. Nic jiného. Opatrně jsem obracel slepené listy: Bára na zahradě, Bára u psacího stolu, pastelku v ruce, jazyk soustředěně povystrčený mezi zuby, Bára s aktovkou před školou, Bára skákající do vzduchu, Bára hrdě ukazující na čáru na zárubni, rudě opuchlá Bára v zavinovačce, rozespalá Bára v pyžamu s modrožlutými kachničkami, vykulená Bára u dortu se dvěma svíčkami, Bára tisknoucí si zamilovaně k tváři zcuckovatělého plyšového pejska… Strana za stranou; album za albem. Na každé stránce čtyři pečlivě vycentrované fotografie. Na každé Bára. Pokaždé sama. A nikdy před žádnou chatou. Nejhorší bylo, že Olžina metodičnost sice stačila na to, aby umístila na každou stranu vždy přesně čtyři fotografie do vyrovnaného obdélníkového tvaru, ale už je nedokázala seřadit podle nějaké vnitřní logiky, ať už podle míst, či chronologicky. Prostě vzala z krabice haldu Bářiných fotek a bez jakéhokoliv řádu ji rozstrkala do šanonů. Takže mi nezbývalo nic jiného než důkladně prostudovat každou fotografii na každé stránce každého alba. V pohodě. Žádný problém. Co bych taky v noci dělal jiného? Spal? Ale asi to bylo lepší než sledovat Zdeňku a jejího amanta na tahu po pražských barech. Tohle byla alespoň klidná, bezpečná práce. Byl jsem v polovině třetího alba, když jsem zaslechl ten šramot.

149

třicátá

Šlo to odněkud zprava. Otočil jsem tím směrem hlavu. Nebo to jsem si aspoň myslel, že dělám: ve skutečnosti jsem zřejmě vykonal komplikovanější pohyb, protože zničehonic jsem klečel u zárubně s tasenou čézetou a baterka mířila do předsíně žlutým ukazovátkem. Zhasl jsem ji. Tma mě přikryla jako sametová maskovací síť; těžká a hustá. Dýchal jsem neslyšně otevřenými ústy a čekal, až si oči přivyknou. Slepota byla v první chvíli absolutní: záře pouličních lamp sem nedopadala a měsíc se zbaběle schoval za mraky. V uších mi šuměl adrenalin – rubal nezmetabolizovaný alkohol jako expresní vyprošťovák. Klečel jsem, naslouchal šramotu a sledoval, jak se obrysy dveří a nábytku vynořují z černoty. Pak jsem se co nejpomaleji vztyčil a vplížil se do předsíně. Pořád to znělo zprava; nejspíš z některých dveří v zadní části domu. Ze záchoda, ze sklepa nebo z Bářina pokoje. Našlapoval jsem tak lehce, že se mé protiskluzové podrážky skoro nedotýkaly linolea. Pistoli jsem držel v pravé ruce, zhasnutou baterku v levé. Úspěšně jsem se vyhnul botníku (skvrna tmavší tmy uprostřed světlejší tmy) a dospěl na konec chodby. Šramocení ustalo. Ztuhl jsem uprostřed kroku, levou nohu ve vzduchu. Ticho. Stál jsem na jedné noze jako čáp a se zatajeným dechem špicoval uši. Nic. Absence zvuků byla naprostá – jako bych náhle

150

ohluchl. Dokonce se neozývalo nic ani zvenku: žádný štěkot psů, žádné hulákání opilců, žádná auta z nedaleké Jižní spojky. Měl jsem pocit, že dům napjatě zadržuje dech stejně jako já. Zvolna jsem vypustil vzduch z plic a položil levou nohu na zem. A udělal dva kroky. Připadalo mi, že při tom dělám neskutečný kravál – podrážky vrzaly, nohavice šustily, kapky potu pleskaly o zem. Při třetím kroku se šramot ozval znovu. Šlo to ze sklepa. Pamatoval jsem si, že když jsem přišel, sklepní dveře byly zavřené – tak, jak jsem je po své minulé návštěvě nechal. Zastrčil jsem baterku do kapsy, opatrně ve tmě vztáhl ruku a dotkl se jich. Byly pořád zavřené. Jel jsem po nich prsty; pod konečky jsem cítil praskliny a ztvrdlé kapky laku. Konečně jsem nahmátl kliku. Studila. Tiskl jsem ji tak pomalu, že by ten pohyb odhalil leda časo­ sběrný záznam. Co nejtišeji otevřít. Panty šly ztuha, ale neskřípaly. Sklep mi zívl do tváře zatuchlým chladem – a harašení rázem znělo hlasitěji. Dokonce jsem měl dojem, že slyším i něčí funění. Někdo se pokoušel prolézt tím úzkým sklepním oknem. Chvíli jsem zvažoval, jestli nemám vyskočit z okna Bářina pokoje a překvapit ho zvenku, ale to bych těžko zvládl bez hluku. Uslyšel by mě a vzal roha. Ze sklepa jsem měl větší šanci. Nohou jsem tápavě našel schodiště. Problém: věděl jsem, že jeden ze schodů vrže, ale nepamatoval jsem si který. Rozhodl jsem se brát je po dvou. Tím možnost, že šlápnu na ten špatný, snížím na padesát procent. Samozřejmě tím taky zvýším možnost, že se skutálím do sklepa v efektních cirkusových kotrmelcích. Šašek Bumbác zasahuje. Každý už určitě někdy kráčel dolů ob schod, takže není nutné líčit, jak nejistě se při tom člověk cítí. Jenom podotknu, že když ještě přidáte totální tmu a zvýšenou hladinu alkoholu, dostane to teprve ty správné grády. Při každém natahovaném

151

kroku jsem měl pocit, že šlapu do prázdna a že příští sekundu prostě přepadnu s vytrčenou nohou do tmy. První krok… Druhý… Třetí… Šramot neustával – ale trochu se změnil. Měl jsem dojem, že teď kromě funění rozeznávám i škrábání bot o zeď, jak vetřelec hledal, o co by se mohl zapřít chodidly. Spouštěl se dovnitř nohama napřed a zřejmě v tom okně uvízl (logicky: nikomu protáhnutí oknem nemůže trvat tak dlouho). A teď se snažil vyhrabat zpátky. Což znamenalo, že sebou musím hodit. Jenže přesně to jsem nemohl. Musel jsem postupovat klidně a rozvážně. Čtvrtý krok… Pátý…? Šestý? Cítil jsem, jak mě ovíjí iracionální nervozita. Tak dlouhé ty schody přece předtím nebyly, ne? Sedmý. Osmý. Pod podrážkou jsem ucítil beton. Stoupl jsem na něj oběma nohama a uvědomil si, že se mi třesou lýtka jako po dvaceti­ kilometrovém běhu. Ale plán vyšel. Vrzající schod jsem překročil. Harašení teď znělo jen pár metrů ode mě. A z větší výšky než předtím – neznámému se už zřejmě podařilo se z okna skoro vyprostit. Nezbývalo mi moc času. Bez rozmýšlení jsem vyrazil naslepo sklepem. Dokonce jsem ani nehmatal volnou rukou před sebou: nechtěl jsem varovat vetřelce tím, že na něj nejdřív opatrně šmátnu. Zabrzdil jsem až ve chvíli, kdy mi tvář ovanul vzduch zvířený kopajícíma nohama. Štrachání, hekání a tření látky o okenní rám se mi teď ozývaly nad hlavou. Stál jsem tak blízko, že jsem cítil vetřelcův pot.

152

Skočil jsem po něm. Byl výš, než jsem myslel: místo abych ho chytil za lýtka a stáhl dolů, nahmatal jsem boty. Obemknul jsem prsty kolem levého kotníku a trhl. Cítil jsem, jak šokovaně strnul – ale pak sebou začal mrskat tak zuřivě, že se mi vysmekl. Chňapnul jsem po něm znovu, tentokrát s výskokem, ale prsty mi sklouzly po šusťáku tepláků – taky mi překážela pistole v druhé ruce – a on mě nakopl do ramene, vzepřel se a s hlasitým zasvištěním projel oknem; slyšel jsem venku chrastit písek, jak se hrabal na nohy. Když jsem se řítil přes sklep, podařilo se mi vytrhnout z kapsy baterku. Jen díky jejímu rychlému bliknutí jsem se nezabil o schodiště. Tentokrát jsem bral schody po třech. Vyletěl jsem ze sklepa, prohnal se Bářiným pokojem, narazil si koleno o noční stolek, upustil baterku a skočil z okna. Do trávy jsem dopadl na přikrčené nohy; měkce to zadunělo. Vetřelec měl přede mnou solidní náskok. Už lezl přes plot. Byla to jednoznačná situace: než stihnu přeběhnout zahradu, neznámý seskočí na druhou stranu a zmizí v lese. A tam ho v noci nemám šanci vystopovat. Jak se drápal vzhůru po drátěném pletivu, dopadalo na něj světlo výbojek z Rabakovské – záda v modré bundě, hnědé rukavice, hlava zakrytá kapucí mikiny. Přes vrcholek plotu se sápal zbrkle a současně jaksi ztěžka. Zvedl jsem pistoli. Má mysl byla v té chvíli úplně prázdná. Nebyla v ní jediná myšlenka. Ve spáncích mi tepala krev; srdce bušilo tak vysoko v hrdle, až jsem cítil, jak mi tluče do zubů. Alkohol jiskřil v žilách. Věděl jsem, že na tu vzdálenost neminu. Hele, neblbni, vole, řekl opatrně kdosi v mé hlavě. Natáhl jsem závěr a zasunul náboj do nábojové komory. Ostře to cvaklo. Zamířil jsem. Co to děláš?

153

Zvyšoval jsem tlak ukazováku na spoušť. Žádné prudké mačkání. Pěkně jemně, pomalu. Plynule. Tři rány na terč. Časový limit deset sekund. Jak to zdůvodníš? Jak vysvětlíš, co jsi tady v noci pohledával? Že ses bez povolení vloupal do objektu zajištěnýho Oddělením pro obecnou kriminalitu? Žes střelil do zad neozbrojenýho civilistu? Kámo, to, k čemu se tady právě chystáš, je profesní sebevražda. Vyrazej tě ze sboru tak rychle, že si ani nestačíš vyklidit skříňku. Takže klidně, do toho. Zmáčkni to. Jestli ti nevadí, že přijdeš o to jediný, co ti ještě zbejvá. Sklonil jsem zbraň. Muž seskočil z plotu a vběhl mezi stromy. Tma ho pohltila vstřícně a okamžitě. Chvíli jsem jen tak bez hnutí stál. Teď už se mi netřásla jen lýtka – třásl jsem se celý. Pot mi tekl po spáncích, po čele, valil se do očí. Štípal jako kyselina mravenčí. Nepřítomně jsem si ho utřel. Do prdele. Klidně to mohl být nějaký náhodný bytař. Ale tomu jsem nevěřil. Takové náhody se nedějí. Ne, vším tím šmejděním a vyptáváním jsem někoho vyplašil. Někdo z těch lidí, se kterými jsem mluvil, dostal bobky. A uvědomil si, že v Olžině domě je něco, co by mu mohlo zavařit. Jenže to se pletl. V Olžině domě je kulový. A i kdyby tam něco bylo, já to nikdy nenajdu. Sklopil jsem hlavu, zastrčil pistoli do pouzdra, vlezl oknem pro baterku a pak zase zpátky ven. Ačkoli nevím, co jsem si představoval, že u sklepního okénka uvidím. Peněženku s občankou, která tomu maníkovi příhodně vypadla z kapsy? Paprsek světla odhalil jen okenní rám rozštípnutý něčím tupým, zřejmě šroubovákem, a pár rýh v písku. Žádné použitelné otisky bot; o rám se nezachytila žádná vlákna. Zhasl jsem baterku a schlíple se vrátil do baráku. Fotka Báry před chatou byla na třetí straně šestého alba.

154

třicátá první

Angličtina má pro člověka, který zkoumá obrazový materiál s chorobnou důkladností, hezké označení: pixel fucker. Fotku Báry jsem položil doprostřed Zdeňčina pracovního stolu. Rameno přišroubované lampičky jsem sklopil tak nízko, jak to šlo, a ze zásuvky vyhrabal fotografickou lupu se šestinásobným zvětšením (ani jsem si nepamatoval, jestli jsem ji domů přitáhl já, nebo Zdeňka). Z lednice jsem si donesl studený redbull. Byl jsem odhodlaný tu fotografii pixelfuckeřit do úplného bezvědomí. Bára se opírala o chatu vedle dveří. Stěna za ní měla oblo­žení z fasádových palubek. To obložení nebylo nejnovější, protože jak jsem posouval lupu, rozeznal jsem, že se mezerami dere potrhaná parotěsná fólie. Ze dveří byla vidět jen oprýskaná zárubeň a roh ošlapaného křemencového schůdku. Z nadpraží viselo cosi žlutého a pokrouceného – v první chvíli jsem myslel, že je to seschlá luční kytice, ale pak mi došlo, že jde o starou mucholapku. Přilepený hmyz se i v šestidioptrickém zvětšení jevil jako černé tečky, takže nehrozilo, že bych zázračně identifikoval supervzácný druh, s nímž bych upaloval za stařičkým bělovlasým entomologem, který by mi dobrotivě sdělil, že tenhle exemplář řádu strašilkovců žije výhradně a výlučně v jediné vesnici na západě Čech. Odtrhl jsem uzávěr redbullu, jen to syk­lo. No tak. Soustřeď se. Nerozptyluj se kravinami.

155

Než jsem si lokl, přivoněl jsem k plechovce. Jen málo věcí je tak uspokojivých jako chemický pach energetického nápoje ve tři ráno. Bára na sobě měla vyrudlé tričko a džínové kraťasy. Ruce vražené do kapes, jednu nohu pokrčenou a opřenou chodidlem o zeď. Červené tenisky obuté naboso a v levé loketní jamce obdélník polštářkové náplasti. Neusmívala se. Dívala se do objek­tivu s podmračenou zachmuřeností a mhouřila oči proti odpoledním paprskům; fotograf (nejspíš Olga) měl slunce za zády, takže Bářin stín dopadal na stěnu chaty. Svíral s ní úhel zhruba čtyřicet stupňů, což mohlo znamenat, že snímek byl pořízený krátce po třetí hodině odpoledne. A taky že budova má vstup orientovaný na jih. Tráva u Bářiny neohnuté nohy byla sluncem vypálená do žluta. Očividně ji nikdo pravidelně nezaléval. Ten, kdo Olze chatu půjčil, sem asi moc často nejezdil. (Nebo to byl výrazně salámistický zahrádkář.) V levém dolním rohu fotografie se v neostrosti rýsoval okraj dřevěného stolu, takového toho druhu, co bývá na turistických odpočívadlech: tři podélně rozpůlené kulatiny sešroubované k sobě, z každé strany lavice bez opě­ radla. Na stole cosi leželo, do dolního okraje obrázku zasahoval bílý srpek – obruba talíře nebo kšilt čepice nebo podobný předmět. V pravém dolním rohu bylo pro změnu v trávě pohozené něco, z čeho byla vidět pouze plastová oranžová rukojeť. Nějaké zahradní náčiní? Dětská lopatka na pískoviště? Ne, to asi ne, Bára už byla na hraní s bábovičkami velká. Rukojeť byla ergo­nomicky prohnutá a na rozšiřujícím se konci měla otvor pro provlečení šňůry. Sekerka Fiskars? V tom případě ale patřila majiteli chaty, protože v Olžině vlastnictví jsem žádnou sekeru nenašel. Zpoza levého rohu vykukoval strom. Koruna byla rozmazaný zelený oblak, ani s maximálním zvětšením jsem nedokázal rozeznat tvar listů a určit, jestli jde o habr, buk, ořešák nebo třeba korkovník amurský; navíc mi identifikaci znesnadňovaly modré a černé skvrny v pozadí, které –

156

Zamrkal jsem. A pomalu otočil vroubkovaným okružím lupy. Flekatý makrodetail odzoomoval do normální velikosti. Modré a černé skvrny se zformovaly. Za větvemi se proti modrému nebi tyčila vzdálená silueta hradu. Hodně povědomá silueta. Moje první myšlenka byla: To nemůžou být Trosky. Není pravděpodobné, že bych z těch stovek českých hradů narazil na jeden z nejznámějších. Nejsou to Trosky. Vidím je na fotce jenom proto, že mozek má tendenci přiřazovat k povědomým tvarům nejprofláklejší kandidáty. Jenže ať jsem brejlil, jak jsem chtěl, pořád jsem viděl Trosky. Vpravo Panna, vlevo Baba. Dvě ožvýkané stoličky věží na černých dásních čedičových sopouchů. Narovnal jsem se a promnul si oči; cítil jsem, jak mi pod bříšky prstů měkce pulzují bulvy. Dobře. Pojďme na chvíli předstírat, že jsou to Trosky. Jen tak ze srandy. Ať se zasmějeme. Jelikož je Česká tabule převážně rovinatá, jsou Trosky vidět na desítky kilometrů. Ze všech stran. Tedy i z jihu. Čili kdyby to byly Trosky, chata by se nacházela někde v severní části Královéhradeckého kraje… jihozápadně od Českého ráje… zhruba směrem na Kopidlno… Fajn. Dejme tomu, že dočasně přijmeme i tuhle hypotézu. Ať se zasmějeme ještě víc. Z plna hrdla. Jenže co z toho? Obecné určení směru v tomhle případě nestačí. I kdybych se nakrásně vypravil do terénu a začal slídit jižně od Trosek, hledat konkrétní barák na ploše stovek kilometrů čtverečních by bylo jako hledat jehlu v pověstné roli sena (kupky už se nepoužívají; další úsloví, které nám zničilo moderní zemědělství). Potřebuju ještě nějaké vodítko. Znovu jsem se naklonil nad tubus lupy. Hrad měl na výšku necelé tři milimetry. Absolutně jsem z toho nedokázal odhadnout, jak daleko od chaty se nachází. Třicet kilometrů? Čtyřicet? Patnáct?

157

Nechal jsem redbull, aby mi znovu rozžhavil nervový systém; neurony vzplály jako neonová síť. Šla by vzdálenost objektu určit z fotografie nějakou… triangulací? Výpočtem úhlů? O fotogrammetrii jsem měl hodně vágní ponětí – nedokázal bych odlišit promítací paprsky od zobrazovací osy fotoaparátu, natož vypočítat vlícovací body nebo jak se tomu nadává. Dokonce bych se pravděpodobně ani nedokázal rozhodnout, kterou z věží zvolit jako zájmový bod. Je jich tam přece tolik. Celé dvě. Zarazil jsem se. Upíral jsem oči na modrostříbrnou plechovku na stole, ale vůbec jsem ji nevnímal. Dvě věže. Nevidoucím zrakem jsem sledoval, jak ze zamlženého plechu mizí moje otisky prstů. Dvě věže, které jsou vzájemně v nějakém postavení. Když Trosky v reálu obcházíte, vzdálenost mezi nimi se opticky zkracuje, dokud vám Panna úplně nezastíní Babu (nebo obráceně). Z toho, jakou vůči sobě zaujímají pozici, by se mělo dát celkem bezpečně určit, z jakého úhlu se na ně člověk dívá. Takže dejme tomu… Dejme tomu, že bych se postavil jižně od Trosek a našel přesně ten bod, odkud budou věže v naprosto stejné poloze jako na fotografii. Dejme tomu, že se pak od hradu začnu po ose vzdalovat. V tom případě se někde na té přímce přece musí nacházet Olžina půjčená chata… ne? Znělo to pěkně infantilně. Spíš než úvahu dospělého člověka to připomínalo plán Kalleho Blomkvista, dětského detektiva z knížek Astrid Lind­ grenové. Pravda je, že jako prcek jsem ty knížky miloval. Měl jsem doma Kalle Blomkvist zasahuje  a četl jsem ho nejméně jednou měsíčně. A zbývající dva díly jsem si půjčoval z hloubětínské knihovny znovu a znovu, dokud jsem je neznal nazpaměť. Zřejmě mě to poznamenalo víc, než jsem myslel. Lupu jsem strčil zpátky do zásuvky, nedopitý redbull vrátil do ledničky. Fotografii jsem zasunul pod přebal Kennedyho

158

Pronásledování bitevní lodi Bismarck  tak, aby nevypadla ani při hodně prudkém třepání, a knihu nacpal až úplně dozadu do knihovny. Ne že bych k tomu měl nějaký důvod… kromě vrozené obezřetnosti a nedůvěry k lidem. Ale pořád lepší být Kalle Blomkvist než Pipi Dlouhá punčocha.

159

třicátá druhá

„A na jak dlouho tam jedete?“ „Na tejden. Chtěl jsem teda ještě na míň, aby mi zbylo co nejvíc dovolený na léto, ale Magda bublala, že to pak nemá cenu.“ „Je to krasavice inteligentní,“ přikývl jsem. „Na Korsice bude touhle dobou super.“ Holub svraštil obočí. „Na jaký Korsice?“ „Na jaký? Ono je jich víc?“ „No to asi ne, ale my jedeme na Krétu.“ „Aha, sorry, spletlo mě, že je to taky od K.“ S povzdechem se na mě podíval. „Můžu ti dát radu?“ „Sem s ní.“ „Tohle předstírání zájmu o životy tvejch kolegů ti fakt nejde. Ani jsi mě nedokázal pořádně poslouchat. Víš co? Radši si na nic nehraj, nesnaž se o porozumění a empatii a chovej se normálně. To na tobě přece máme rádi – že jsou ti všichni jedno, takže dáš každýmu pokoj a do nikoho nekéruješ. Navíc se tak vyhneš zmatenýmu odesílání lidí na Korsiku.“ Odmlčel se. „I když bych ti asi měl bejt vděčnej, že jsi nás neposlal do Kyrgyzstánu.“ Stáli jsme ve vestibulu Kolbenovy, nahoře u výstupu z metra, vedle jednoho z těch absurdně předimenzovaných betonových pilířů (původně tu měl stát hotel, ale něco se podělalo a po megalomanských plánech zbyla jen megalomanská nosná konstrukce). Byla neděle ráno a naproti přes ulici se v bývalém areálu ČKD Trakce jako každý víkend konala burza. Na kterou

160

se pochopitelně slítávali Ukrajinci z celé Prahy. Čili ideální příležitost, jak odchytit co nejvíc úkáček, co nemají v pořádku papíry. Osvědčený způsob, jak napumpovat měsíční statistiky a zvýšit tabulkovou výslednost oddělení. (Vlna solidarity z loňska, kdy jsme Ukrajince kvůli Krymu velkomyslně přehlíželi, nám dlouho nevydržela.) A aby to bylo ještě lepší, já i Holub jsme to dneska takzvaně dávali do zelenejch . To znamená, že jsme tu tvrdli zadarmo, v rámci těch sto padesáti hodin bezplatných přesčasů, co musí každý řaďák ročně odsloužit. Není divu, že jsme měli tak dobrou náladu. „Na druhou stranu by možná byla v Kyrgyzstánu větší sranda,“ dumal Holub. „Nebyla by to klasická mastňácká dovolená. Máš vůbec představu, jaká je na Korsice nuda?“ „Na Krétě,“ upozornil jsem ho. „Vidíš, jak jsi mě zblbnul. Osobní doklady, prosím!“ bafl na jedno obzvlášť typické úkáčko (mastné vlasy, šusťáková sportovní bunda, tenisky zacákané od malty, špína za nehty). „Co blbnete, džentlemeni?“ vyjevilo se úkáčko tou nejčistší pražštinou. „Jaký doklady?“ „Například občanskej průkaz?“ „Nebo cestovní pas s povolením k pobytu?“ doplnil jsem Holuba. „Nebo s vízem k pobytu za účelem zaměstnání?“ doplnil Holub zase mě. „Co? Jaký povolení k pobytu? Já jsem rodilej Pražák!“ „V tom případě je vám hej – a s radostí nám ukážete doklady,“ nezaváhal Holub. Přes všechny ty roky v hlavním městě nesnášel rodilé Pražáky celou intenzitou své temné liberecké duše. „No tak, nezdržujte to, občane. Legitimujte se.“ „Myslím, že to přeháníš,“ řekl jsem. „Cože?“ zvedl obočí. „S tou nudou. Že to tak hrozný nebude. Na tý Krétě.“ „Já jsem Čech jak poleno! Piju český pivo, miluju český holky a při hokeji skáču jak gumovej!“

161

„Super, právě jste popsal průměrnýho Angličana na víkendu v Praze,“ pochválil jsem ho. „Máte teda nějaký papíry, nebo ne?“ „Byl jsi někdy na Krétě?“ dotazoval se Holub. „Jasně že ne,“ pokrčil jsem rameny. „Já jsem nebyl nikde.“ „A právě proto nevíš, o čem mluvíš.“ „Šprechtím dokonale česky, copak to neslyšíte? Jako když bičem mrská! Naolejuje-li Julie, či nenaolejuje-li Julie! Kmotře Petře, nepřepepřete toho vepře!“ „No a když teda na tý Krétě budete celej tejden,“ navázal jsem nenuceně, „to bys mi mohl na tu dobu půjčit auto, co? Ať zbytečně nerezaví na parkovišti v Ruzyni, ne?“ Holub otočil hlavu a podíval se na mě. „Šel pštros s pštrosicí a pštrosáčaty pštrosí ulicí!“ informoval nás muž v šusťákové bundě. „Omlouvám se,“ řekl Holub. „Za co?“ „Že jsem tě podezříval z nezištnýho zájmu o životy tvejch kolegů. Mělo mi bejt jasný, že k takovýmu hnusu by ses nikdy nesnížil.“ „Rozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora, či nerozprostovlasatila-li se dcera krále Nabuchodonozora!“ „Moc pěkný,“ obrátil jsem se na muže. „Ale je vám jasný, že tohle všechno by působilo daleko věrohodněji, kdybyste neměl na bundě nápis Arsenal Kyjev, že jo?“ „Pizděc kurva blať,“ povzdechl si muž a vytáhl modrou knížku s ražbou Украïна Паспорт. „Takže se pro káru stavíš dneska večer?“ převzal Holub dokument. „Jestli by to šlo.“ „Není problém. Hele a na co ji vlastně potřebuješ?“ „Ále,“ mávl jsem rukou. „Jenom na takovej malej vejlet.“

162

třicátá třetí

Malý výlet začal v pondělí ve tři čtvrtě na dvě, kdy jsem v blankytném fordu rodiny Holubových zastavil před křižovatkou na Křenovy. Vystoupil jsem z auta, otočil se do směru, kterým jsem přijel, vytáhl z náprsní kapsy fotku a podržel ji ve vzduchu. Postavení Panny a Baby bylo jako přes kopírák. Až na to, že reálné Trosky byly znatelně větší. Dva kilometry od hradu byly pořád ještě málo. Čistě pro jistotu jsem projel tam a zpátky Křenovy (dvanáct baráků roztažených podél slepé ulice ve tvaru zrcadlového L). Žádná chata s obložením z fasádových palubek; ani na hlavní ulici, ani nikde v pozadí. Vrátil jsem se na křižovatku a odbočil doprava. Les na rozhraní Libereckého a Královéhradeckého kraje tvořily borovice s holými kmeny, takže ze všeho nejvíc vypadal jako sklad telegrafních sloupů. Narudlé pískovcové útesy, které se tu a tam vynořovaly z jehličí, pro změnu připomínaly smečky rezavých U-Bootů. V Mladějově jsem zahnul doleva a vzal to na sever, abych zkontroloval Bacov. Sedm baráků a jeden statek. Příliš malá partička na to, aby se v ní mohla ukrýt Olžina chata – a taky neukrývala. Mladějov byl větší, a než jsem ho pročesal, trvalo to přes půl hodiny. Byl roztažený do pěti stran; měl zhruba tvar Bafometovy pečeti. Ale žádné satanisty jsem tam nezahlédl. Asi se schovávali v chlívcích a vískali kozlům bradky.

163

Samozřejmě jsem si uvědomoval, že chata nemusí stát u hlavní silnice, ale může se krčit vzadu, zastrčená u lesa. Snažil jsem se neopominout žádnou odbočku. Taky proto mi prohledání obce, která nemohla mít víc než pět set obyvatel, trvalo tak dlouho. Za okny auta ubíhaly lány zmrzlé ornice, holé a mrtvé jak v ekologickém klipu Olympicu. Hubojedy jsem prosvištěl rychle: všechny domy byly vzorně nastoupené u silnice – tak to má být. Pohov, rozchod. Hlavní křižovatka se vlivem častých autobusových otoček transformovala v rozbahněný kruhák. Z jeho středu trčela cedule zastávky a vývěsková tabule; ve větru se třepotal potrhaný plakát zvoucí na tancovačku s Brutusem. Následovala břízová alej a Plhov. V něm jsem musel zpomalit – sice čítal jen jedenáct stavení, ale někdo je zlomyslně roztahal po třech slepých odbočkách. Určitě ten chlápek ve vaťáku, který si mě podezřívavě měřil přes vrata, když jsem se mu otáčel před statkem. Na takovouhle kanadu ty zákeřné Plhováky užije… nebo se říká „zákeřné Plže“? Měl jsem se zákeřného Plže ve vaťáku zeptat. Nepochybně by mi se zapeklitým lingvistickým problémem rád pomohl; a nádavkem přidal přátelskou spršku soli z brokovnice. Na křižovatce s poštovní schránkou a opršelým krucifixem jsem neměl moc na vybranou – abych se udržel jižně od Trosek, musel jsem zahnout doleva. Což jsem taky udělal. Zříceninu jsem teď ve zpětném zrcátku neviděl, zakryly mi ji domy u křižovatky. Když se ale na obzoru vyloupla, pěkně mě znervóznila, protože se mi najednou zdála menší než na fotografii. Že bych to už přejel? Šinul jsem se čím dál pomaleji a zápasil s nutkáním 1) zajet ke krajnici, 2) odkřížkovat si na mapě zkontrolovaná místa a 3) vyhledat trasu, po níž bych se mohl vrátit a pročesat celou oblast znovu. Nic takového. Jednou sis stanovil plán, tak se ho budeš držet. Žádné chaotické improvizace. Žádné měknutí. Doplazil jsem se k silnici první třídy, zastavil na forhontě

164

a čekal, až kolem produní stádo troubících kamionů. Pak jsem silnici 1. tř. přejel a pokračoval po okresce. Za dvě minuty jsem byl v další vesnici – v Lavicích. Měli tam dřevěnou zvoničku jak šlohnutou ze skanzenu a barevné kontejnery na tříděný odpad, které hrdě hlásaly: My na vesnici jdeme s dobou. Jsme ekologičtí. Dokonce i petky pálíme v kotlech až po setmění, aby černý kouř nebyl vidět. Olžina chata nikde. Další vesnice: Zajakury ležely v lese, a navíc v dolíku, takže bylo nepravděpodobné, že z nich bude výhled na Trosky. Stejně jsem je prohledal. Nic. Asfaltka skončila, přešla do polní cesty. Kodrcal jsem po zmrzlých vyježděných kolejích a chuť 1) zastavit, 2) vytáhnout mapu a 3) otočit byla čím dál nutkavější. Před vjezdem do Příchvoje jsem minul hřbitov svítící optimisticky nabělenými zdmi. Z hlavní křižovatky s restaurovanou kaplí vedlo rovnou sedm slepých ulic. Navíc byla Příchvoj taky v dolíku, takže bylo jasné, že ani odsud Trosky vidět nejsou. Zatnul jsem zuby a pročesal obec extra jemným hřebenem. Zabralo to třicet tři minut. Nic. Cítil jsem, jak měknu. Definitivně a neodvratně. Minul jsem kontejnery na tříděný odpad a hasičskou zbrojnici a vyjel z Příchvoje. A tam stála.

165

třicátá čtvrtá

Vypadala menší a zanedbanější než na fotce. Hrbila se u silnice jako zasmušilý stopař: ruce vražené do kapes podezdívky, komín do čela, pastorky svraštěné. Listí viselo z ucpaných okapů jako přerostlé obočí. V sekundě, kdy jsem ji spatřil, jsem dupnul na pedál. Kotouče zaječely. Z brzdových destiček se trhal aramid; ford pogumoval vozovku černými pruhy. Holub by měl určitě radost: vždycky tvrdil, že jezdím jako čuně. (A přesto mi auto půjčil. Tomu se říká kamarád.) (Nebo taky idiot.) Ford zůstal stát nakřivo u krajnice a já dřepěl zapasovaný v sedačce a civěl na chatu. Pocit nereálna byl tak silný, že kolem mě pulzoval jako měňavé elektromagnetické pole. Všechno bylo jako na fotografii: loupající se futra, ošoupaný schůdek, polochcíplá tráva, venkovní stůl i Trosky prosvítající skrz větvoví. Nebylo pochyb – tohle byl dům, ve kterém předloni Olga s Bárou strávily kus prázdnin. Našel jsem ho. Nacouval jsem na příjezdovou cestu, otočil se a odjel pryč. Parkovat před barákem, do něhož se chystáte vloupat, by nebylo nejchytřejší. Vjel jsem zpátky do Příchvoje a zastavil pod rozložitým javorem vedle plotu kaple. Než jsem od auta odešel, vzal jsem z kufru baterku a sedmdesáticentimetrový pajcr, který jsem si přibalil na výlet místo chleba s řízkem. Pouzdro s waltherem

166

jsem měl zavěšené na klipsně u opasku. Přesně jak jsme sborově vyřvávali v pionýru: Vždy připraven! Strčil jsem páčidlo pod bundu a vypravil se zpátky. Klidnou, neuspěchanou chůzí. Cestou jsem nikoho nepotkal. Jak jsem se k objektu blížil, měl jsem čas omrknout si terén. Chata stála třicet metrů za cedulí oznamující konec obce, na okraji zalesněného pásu. Zleva měla pole oseté ozimým žitem, po pravé straně sousedila s jakousi neomítnutou cihlovou budovou. Těžko říct, k čemu ten cihlák sloužil (asi ne k bydlení, měl dělená tovární okna a vrata jak do hasičárny), ale působil opuštěně. Ostatně jako celé okolí. Což mi vyhovovalo, protože jsem nehodlal čekat, až se setmí. Došel jsem ke stolu před chatou a nepřítomně z něj smetl návěj spadaného listí; bylo zkřehlé mrazem a šustilo jako Zdeňčino potpourri. Vytasil jsem fotografii a posouval se za stolem, abych našel přesné místo, odkud byl záběr pořízen. Musel jsem se přitom posadit – stejně jako Olga, když fotku dělala – a málem jsem si při tom pajcrem vyrazil zuby. Odložil jsem obrázek, z obou ukazováků a palců udělal rámeček a podržel si ho před očima. Shoda. Absolutní a totální. „Cvak,“ zamumlal jsem. Samozřejmě tu bylo pár odlišností. Nade dveřmi chyběla mucholapka. Na stole neleželo nic bílého a srpkovitého. Na zemi se neválela sekerka Fiskars s oranžovou rukojetí. A nebyla tu Bára. I když na druhou stranu bylo docela dobře možné, že v téhle chvíli, jak tu tak připitoměle sedím na lavici z kulatiny s prstovým rámečkem před očima, jsem jí nejblíž, co jsem kdy byl. Možná jsem od ní dokonce jen pár metrů. Olga ji klidně mohla pohřbít na támhletom poli s ozimým žitem – pokud se jí chtělo kopat dostatečně hluboko. Nebo ji mohla zahrabat pod živým plotem u té tovární budovy vpravo. Nebo vzadu pod stromy. Nebo za křovím přes silnici. Možností bylo milion. Až to oznámím na OOK, hoši se tady pořádně zapotí.

167

Zrušil jsem rámeček, zasunul fotku do kapsy a vstal. S pískáním jsem si navlékl rukavice. Dům jsem obešel pomalu. Z pole vanul vítr; odíral mi tváře s nevraživou úporností. Křupání zmrzlé trávy pod nohama znělo nepatřičně hlasitě a cáry parotěsné fólie ve škvírách se kosmicky třpytily. Chata byla zabedněná důkladně. Nikde žádná nedovřená okenice ani sklepní okénko, do kterého by se člověk mohl vecpat (a slavně v něm uvíznout). Zkusmo jsem vzadu zacloumal jednou z okenic. Nekompromisně zavřeno. Vsunul jsem zobák páčidla pod spodní okraj a trhnul. Nekompromisně otevřeno. Rozkročil jsem se, popadl pajcr oběma rukama a rozmáchl se. Okenní tabule explodovala v gejzíru střepů. Obouruční bekhend, herní základ každého bytaře. Je to tak, milé děti: wimbledonský pohár nezískáte sezením doma. Získáte ho tak, že budete pilně trénovat a pak se vloupáte ke Kodešovi a ten pohár mu čmajznete. Rozhlédl jsem se, jestli všechno to křupání, praskání a tříštění nevzbudilo něčí pozornost, ale kolem zuřila odpolední siesta. Protáhl jsem ruku dírou ve skle, nahmátl kličku a okno otevřel. Páčidlo šlo první, já za ním. Uvnitř jsem za sebou přivřel okenici, aby nebyla vidět rozflákaná tabule, a ve tmě rozsvítil baterku. Zvířený prach se v paprsku převaloval jako mračno sopečného popela. Kýchl jsem. Kužel světla klouzal místností a vysekával ze tmy obrysy nábytku. Skříň. Kredenc. Kachlová kamna. Stůl. Urychlovač částic. Nebo možná sporák. Kýchl jsem podruhé a vykročil. V prachu za mnou zůstávala řádka armstrongovských stop. Kromě téhle místnosti byl v přízemí ještě jeden pokoj, s křesly, otomanem a starou televizí, a pak mrňavý sprchozáchod. Vlevo od vstupních dveří vedly strmé schody na půdu. Nebyla velká. Dvě postele, prádelník a noční stolek se tam sotva vešly. A to bylo všechno. Celá chata.

168

Tohle by nemuselo trvat dlouho. Jako první jsem se vrhl na pokoj s křesly a televizí. Postupoval jsem důkladně a pečlivě, i když do extrémů jsem nešel. Žádné párání čalounění, žádné probourávání zdí pajcrem. Nevládl tu přehnaný luxus. Z otomanu lezla péra, televize neměla set-top box, takže na komodě trůnila pouze coby symbolický popkulturní oltářík, a jeleni na obraze vypadali jako zmutované stonožky (a zezadu za rámem neměli zastrčeného lautr nic). V místnosti se sporákem byla situace ještě tristnější. Ve skříni hubertusy rozdrolené od molů, v kredenci hrnečky s pozuráženými oušky a v zásuvce stolu zásadní objevy typu motouzů, hřebíků a zašlých příborů. Pod dřezem byl nacpaný cár bílého pláště, který sloužil jako hadr na podlahu. Klidně mohl patřit Olze. Anebo taky Aleně Voříškové, její kamarádce z polikliniky – pokud mi tedy lhala a tohle ve skutečnosti byla její chata. Ve splachovací nádrži záchodu nic zaigelitovaného a potopeného nebylo. Sprcha nefungovala, ale když jsem ji rozšrouboval, zjistil jsem, že je v ní ukrytá jen mazlavá špína, která zanesla trysky. Problém byl, že jsem neměl představu, co vlastně hledám. Mapu s křížkem Bářino tělo je zakopáno zde ? Další dopis od Olžina našeptavače? Na půdě jsem otočil matrace a prohmatal prkna pod proleželou drátěnkou. Odhrnul zažloutlou Lidovou demokracii na dnech šuplíků prádelníku. Vytahal zásuvky z nočního stolku a podíval se, jestli zespoda není něco přilepené. Prohlídka trvala už přes dvě hodiny, a čím víc jsem si uvědomoval, že nejspíš nic nenajdu, tím těžší bylo se soustředit. Myšlenky se mi každou chvíli rozprchly a začínal jsem být roztěkaný a podrážděný – takže když jsem vracel druhou zásuvku do nočního stolku, málem jsem to tiché škrábnutí přeslechl. Vytrhl jsem šuplík a sáhl až úplně dozadu, k zadní stěně. Nahmatal jsem nějaký papír. Buďto tam zapadl samovolně, nebo ho tam někdo schoval. Opatrně jsem ho vytáhl a posvítil si na něj.

169

Byla to fotografie. Fotografie Báry. Ale tuhle by si Olga do svého alba nezařadila. Stačil mi jediný pohled, abych pochopil, že tohle je obrázek, který měla Bára přilepený na spodní straně zásuvky u sebe v pokoji. A pravděpodobně i ta věc, kterou v Olžině baráku hledal maník v modré bundě. Bára pózovala na kanapi z černé kůže. Na hlavě měla slamák s plastovými třešněmi, na sobě rozepnutou krajkovanou košilku a pruhované černomodré podkolenky. Žádné kalhotky. Masivní oční stíny, tmavorudá rtěnka. Zakláněla hlavu, vystrkovala zadek, přivírala oči a pootevírala ústa v infantilní karikatuře lascivnosti. Omítka na stěně za ní měla žlutozeleně plesnivou barvu a celá fotka byla křiklavě dokolorovaná. Nádhera. Takže teď byl můj hlavní podezřelý Jan Saudek.

170

třicátá pátá

K autu jsem se vracel něco před šestou; už byla tma. Příchvoj zahalená oparem kompaktních lamp vypadala romanticky, nasvícená kaple dokonce malebně. Nedokážu říct, jestli mě ten pohled ukolébal, nebo jestli jsem byl jenom utahaný – každopádně ve chvíli, kdy jsem otevíral dveře Holubova fordu, už bylo na nějakou ostražitost pozdě. Světlo reflektorů mě udeřilo do zad jako buchar. Museli na mě ve tmě čekat pěkně dlouho. Byla to čistě smůla, nic víc. Zřejmě jeli náhodou kolem a do oka jim padla pražská espézetka. A zřejmě neměli nic na práci. Abych nebyl ani trochu na pochybách, zapnul ten za volantem kromě dálkových světel na půlsekundu i sirénu. Kňučivé zavytí vyplašilo vrány podřimující ve větvích; o střechu forda pleskl jednoznačný bílý vzkaz. Nehrálo roli, jestli jsou ze Sobotky, nebo z Jičína. Na soboteckém obvodním oddělení jsem žádného známého neměl a v Jičíně jsem znal leda Rumcajse. Jediné, co jsem ještě stihl udělat, bylo nadzdvihnout spodní lem bundy a nechat páčidlo vyklouznout na přední sedačku. Za zády mi klaply dvoje otvírané dveře. Když jsem se otáčel, jakoby mimochodem jsem svoje dveře zase zavřel. Víc jsem udělat nemohl. Jenom se modlit, aby je nenapadlo nakouknout do auta a podívat se na řidičovo sedadlo. Dokončil jsem otočku a stanul jim tváří v tvář. Nebo spíš tváří oslepujícímu halogenovému jasu. Dálkové reflektory mi

171

pražily do očí, takže jsem skoro nic neviděl: mým jediným vjemem byl nejasný obrys auta a dvě siluety. A samozřejmě hlasy. „Dobrej večír. Viděli jsme tady stát vaše auto a říkali jsme si, jestli třeba nemáte nějakou nehodu.“ „Nebo jestli jste nám nezabloudil.“ „Ne, proč?“ zeptal jsem se. „No tohle je trochu nezvyklý místo na vejlet, ne? Žádný slavný pamětihodnosti, žádný velký atrakce…“ „Nic, kvůli čemu by se sem člověk musel trmácet až z Prahy.“ „Jen nepodceňujte krásu svýho regionu,“ opáčil jsem. „Třeba tahle barokní kaple je skvost.“ „Takže jste byl celou dobu v kapli?“ Zaváhal jsem jen na nepatrnou chvíli. „Ne.“ Jelikož se tady nudili tak dlouho, nebylo vyloučeno, že jeden z nich zvedl zadek a šel se do kaple podívat. Měl jsem pravdu: „Protože ta je zavřená.“ Něco jsem zamručel. „Tak řeknete nám, co tady děláte?“ Laškovný tón se vytratil. „Byl jsem na houbách.“ „Na houbách,“ opakovala silueta. „V lednu.“ „Máme teplou zimu.“ „To je pravda,“ souhlasila druhá silueta. „Možná proto se nám tady tak přemnožili vykradači chat.“ Do háje. „Se kterejma vy samozřejmě nemáte nic společnýho, že jo?“ „Ne,“ řekl jsem. „Ne, nemám.“ „No tak dost srandy, jo?“ Hlas zněl náhle tak ostře, že byste s ním v kulinářském pořadu mohli krájet cibuli. „Otočit, rozkročit a ruce na střechu auta. A ať to lítá.“ Ani jsem se nehnul. „Poslouchejte, já –“ „Tak bude to?“ Na štěrku zaskřípěly dvoje kroky. Siluety vystupovaly ze záře jako mimozemšťani z vesmírné lodi.

172

„Já jsem jenom chtěl nahlásit, že jsem ozbrojenej,“ řekl jsem mírně. Vždycky je lepší to oznámit předem, než když vám hlídka najde železo až při osobní prohlídce. Které jsem se tímhle zoufalým manévrem snažil předejít. Protože jsem fakt netušil, jak bych vysvětlil pedofilní fotku polonahé Báry v náprsní kapse. „Cože?“ Siluety byly už natolik zřetelné, že jsem jasně viděl, jak hmátly po čézetách. „Na zem, kurva! Dělej!“ Okamžitě jsem sebou hodil na břicho a propletl prsty za hlavou. Když jsou policajti nervózní, je lepší neprovokovat. „A ani se nehni!“ „J–“ „Hubu drž.“ Štěrk mi zaskřípěl u ucha. Ucítil jsem, jak mi jeden z nich nadzvedl bundu a vytáhl walthera. Druhý měl zřejmě pocit, že by měl taky něco dělat, a iniciativně mě přetáhl pendrekem přes hlavu. Jak se trefil do kloubů prstů, propletených na temeni, pěkně to klaplo. V lebce mi explodovaly oba temelínské reaktory. Sice jsem tu ránu čekal, ale to bolest nijak nezmenšilo. Plival jsem štěrk a silou vůle bránil tomu, aby mi řezavě tepající mozek vytekl nosem. Paradoxní bylo, že jsem necítil vztek. Koneckonců bych se na jejich místě asi choval dost podobně. To samozřejmě dělalo situaci ještě trapnější. „Tak mluv – cos tady prováděl, šmejde? A navíc s bouchačkou? No?“ Kopanec do boku měl takovou razanci, až jsem se celý zkroutil. Zdálo se mi, že jsem slyšel něco prasknout: žebro nebo mobil. Doufal jsem, že žebro, mobil byl nový. „Tak bude to? Mluv, hajzle!“ „V zadní kapse kalhot mám peněženku,“ zachraptěl jsem. „Si myslíš, že nás uplatíš, nebo co, šmejde? To si myslíš? Jo?“ Další kopanec měl ještě větší švuňk. Bolest se rozprskla

173

tělem jako žíravina. Slezina se pokoušela zavrtat mezi žaludek a slinivku, mezižeberní svaly drtily plíce. Několik sekund jsem se nemohl nadechnout. „Mám v ní zbroják,“ vypravil jsem ze sebe konečně. „A placku.“ Ticho. Ale aspoň do mě nikdo nekopal a to mi v téhle chvíli stačilo. Člověk se rychle naučí radovat z maličkostí. Cítil jsem, jak mi rozepínají knoflík na zadní kapse džínů a rvou ven šrajtofli. Třeba to ještě dopadne dobře, říkal jsem si. Třeba se s nimi dokážu dohodnout. „To mě poser,“ ozval se hlas. „Nekecá.“ „Fakt? Je to četník?“ „No jo. Tady šmejd je kolega.“ Opatrně jsem zašilhal vzhůru. Stáli nade mnou a zírali do portmonky. „Z Prahy,“ dodal ten vlevo a oba si vyměnili výmluvný pohled. Z jejich výrazů jsem pochopil, že na dohodu můžu zapomenout. Když jsem se hrabal na nohy, ani jeden mi nepomohl. Postavil jsem se a zběžně zkontroloval stav. Měl jsem špinavá kolena, odřené prsty, a když jsem se dotkl temene, nahmatal jsem něco, co připomínalo Obelixův menhir. Jinak jsem byl jakž takž provozuschopný. Mobil byl v pořádku. Žebro taky. Pozorovali mě s kamennými obličeji. Jeden držel v ruce mou peněženku, druhý moji pistoli a netvářili se, že by mi něco z toho chtěli v nejbližší době vrátit. Ale to mě netrápilo. Trápilo mě, že ten vlevo stál sotva krok od Holubova auta a nebyl k němu natočený zády, ale bokem. Stačilo, aby o pár centimetrů otočil hlavu, a uviděl by páčidlo na předním sedadle. Barák s urvanou okenicí by našli během dvaceti minut a otisky mých podrážek v prachu uvnitř chaty by to zpečetily: letěl bych ze sboru třetí kosmickou. Bez výslužného a s plnou potupou. Musel jsem za každou cenu upoutat jejich pozornost. Naštěstí jsem věděl, jak na to: „Teda už jsem slyšel, že vesnický buránci jsou měkoňové, ale něco tak žalostnýho jsem nečekal,“ řekl jsem. „Čím jsi mě

174

to pohladil po hlavičce, kolego, to byl menstruační tampón tvý starý?“ Bylo zajímavé sledovat, jak tomu s peněženkou zbělela kůže kolem nozder. Jeho parťák měl lepší sebeovládání. „Tak co, prozradíš nám konečně, co jsi tady dělal… kolego?“ Nějak se mu podařilo dodat oslovení opovržlivý nádech. „Pořádáme s kámošema tajnej závod.“ „Tajnej závod,“ opakoval. „To je taková ta přiblblá bojovka s autama? Jak se plněj různý úkoly a tak?“ „Přesně,“ přikývl jsem. „A dnešní tajnej úkol byl najít dva největší policejní mamlasy v Královéhradeckym kraji. A já jsem právě vyhrál.“ Bílá kůže se rozšířila zpod nosu kolem úst. Obvoďák mrsknul šrajtoflí o zem a vykročil ke mně. Správně. Jen pojď. Hezky dál od páčidla. Jenže uvážlivější parťák ho zadržel. „Klid, Karle. Nenech se vytočit. Jenom blbě žvaní. To víš – Pražák.“ „To je stigmatizace,“ obvinil jsem ho. „Hele,“ řekl. „Snažíš se to zakecat s fakt sebevražednym nasazením, to se ti musí nechat. Ale pochop, že když někoho načapáme v takovýhle prdeli světa s naládovanou stříkačkou, tak se trochu vyplašíme.“ Jakoby mimochodem přičichl k hlavni walthera, jestli se z něj nedávno nestřílelo. „Navíc když je to pražskej četník.“ „A to má znamenat jako co?“ zeptal jsem se. Loupl po mně očima. „Nedělej blbýho.“ Důstojně jsem se oprášil. „Rád bych tě upozornil, kolego, že podle interních statistik není policejní korupce doménou výhradně větších měst. A taky že už dávno nemáme devadesátý léta, abys tady mohl tahat pohádky o nájemnejch policajtech, co na vedlejšák makají pro solncevskou mafii, a čekat, že to někdo bude brát vážně.“ „Jo tak pohádky,“ protočil moji pistoli kovbojsky na ukazováčku. „Takže ty toho blbýho dělat nepřestaneš.“

175

Karel vypadal, že má chuť mě zase majznout obuchem: „Naposledy. Co jsi tady dělal? A chceme stručnou a jasnou odpověď. Bez mlžení a chytráckejch frků.“ „Hodlám koupit chatu.“ „Chatu,“ opakoval. „Tady.“ „Třeba,“ pokrčil jsem rameny. „Nebo někde v okolí.“ „A na to potřebuješ nabitýho walthera?“ „Síla zvyku. To s tím nemá nic společnýho. Prostě jen tak jezdím po okreskách a rozhlížím se, jestli by se mi něco nelíbilo.“ „Většině lidí by stačilo si prohlídnout fotky na realitních inter­netech.“ „Já nejsem jako většina lidí.“ „No nekecej,“ pravil Karel. „Mám specifický nároky. S manželkou jsme se rozhodli, že si vybudujem hnízdečko lásky v lůně panenský přírody. Abysme oslavili náš něžnej, neskutečně vášnivej a setrvale kvalitní vztah.“ Karel si odfrkl. „Jako vážně?“ zeptal se mě jeho parťák. „Tohle nám chceš pověsit na nos? To je tvoje verze?“ „Jo,“ odpověděl jsem. „To je moje verze. A jestli se vám na ní něco nezdá, nic vám nebrání mi nasadit klepeta, odvézt na oddělení a zabít pár příjemnejch hodin sepisováním protokolu. Beztak určitě nemáte nic jinýho na práci.“ Můj odhad byl, že na ně v budlíku čekalo ke zpracování tak patnáct TČ – ze včerejška, předvčerejška, možná i předpředvčerejška. Nepočítaje ty, co tam přibyly dneska. Mlčky si mě měřili a já jim pohled nevinně oplácel. Ticho rušilo jen bzučení lamp a úpění větru. Konečně Karlův kolega natáhl ruku a podal mi pistoli. „Zmiz.“ „A už se sem nevracej,“ doplnil Karel. „Jasný? Protože pak by to pro takovýho namachrovanýho pražskýho pistolníka už fakt nemuselo dopadnout takhle pohodově.“

176

Vrány daly jasně najevo, co si o Karlově varování myslí: o střechu Holubova fordu cákl další šplíchanec bílého trusu. Sám bych to neřekl líp, holky. Karlův parťák se po tom zvuku roztržitě ohlédl. A já ztuhnul. Protože se teď díval přímo na auto. Stačilo, aby sklopil oči a spatřil by páčidlo. „Je mi líto, ale tohle přání ti bohužel nesplním, Karlíku,“ řekl jsem rychle. „Protože ty odvádíš v posteli tak žalostnou práci, že sem tvý starý někdo naštěkat do boudy prostě jezdit musí.“ Na to, jaké měl panděro, se Karlík pohyboval překvapivě rychle. Vzduchem se mihla pupkatá šmouha, zasvištěla tonfa a do zubů mě prásknul tvrzený plast. Rána mě skoro knokautovala – v první chvíli jsem měl pocit, že mi uletěla celá čelist. Šel jsem k zemi. Ústa zalil hořící napalm. Zuby tančily bavorský dupák. Dásně se nafoukly jako airbagy. Celý svět se houpal a točil… a přesto jsem slyšel všechny zvuky s přízračnou ostrostí: Další zasvištění pendreku nade mnou. Výtrysk štěrku, jak ke Karlovi přiskočil parťák, a tlumené zapraštění, jak jeho úder na poslední chvíli zablokoval. Mumlavé Ser na toho debila – padáme. Kvapně se vzdalující kroky. Dvojí zabouchnutí dveří. Motor policejní oktávky. Pneumatiky šustící po vozovce. Ticho. Zůstal jsem sám. Pár kroků od Holubova auta, se studenou pistolí v ruce a policejním odznakem pohozeným kousek ode mě. Klečel jsem na všech čtyřech a plival krev. Chutnala jako vítězství.

177

třicátá šestá

Přišroubovaná lampička cvakla. Fotografická lupa klepla o stůl. Otvíraný redbull pšoukl. Bohužel jsem mohl pixelfuckeřit jen dvacet minut – pak jsem musel vypadnout, abych nepropásl nástup na noční službu. Ale i za dvacet minut se dá leccos stihnout. Pokud se na to člověk pořádně soustředí. Což se mi právě teď moc nedařilo: hlava třeštila a huba bolela, jako kdyby po ní protancovalo důlní velkorypadlo. Hodil jsem do sebe dva čtyřstovkové ibuprofeny, zapil je redbullem a šel na to. Lupa klouzala po Bářině růžovém těle a já se vší silou snažil si nepřipadat slizce. Paradoxní bylo, že jsem se necítil jako úchyl (protože fotka nepůsobila příliš eroticky, spíš upachtěně a kýčovitě), ale ještě hůř: jako nedobrovolný svědek toho, jak jedno přitroublé telátko dělá kravinu, za niž se bude za pár let stydět. Až na to, že Bára se za to zřejmě nestyděla. Jinak by si přece obrázek neschovávala. A netahala ho s sebou na chatu, kde jí… co? Zapadl do prádelníku a ona ho nenašla? Nebo ho takhle schovala před matkou a pak na něj zapomněla? Na tom nezáleželo. Každopádně ho chtěla mít přes prázdniny u sebe. Nejspíš na něj dokonce byla pyšná. Možné to bylo. Co jsem vlastně věděl o psychice dítěte, se kterým jeho matka nakládá tak, jako to dělala Olga? Navíc jsem

178

neměl ponětí, za jakých podmínek snímek vznikl. Kdo to fotil, co při tom Báře nakecal; co si vlastně myslela, že dělá. Neznal jsem kontext. Bylo zbytečné o tom přemýšlet. Radši se soustřeď na detaily. Moc jich nebylo. Slaměný klobouk: začínal na lemu praskat. Stuha na klobouku: puntíkatá a vyšisovaná sluncem. Košilka: splývala po hubeném těle v tak napěněných záhybech, že jsem ani nedokázal odhadnout, jaký má střih. Podkolenky: nepro­ dřené, nezašívané. Kožená pohovka: obitá okrasnými mosaznými cvočky. Zeď: malebná zpuchřelost byla doladěna rozpitými šmouhami anilinek nebo něčeho podobného. Bára: toporně vyzývavá póza a v loketní jamce zarudlé souhvězdí vpichů. Ne, tady detaily nehrály roli. Důležitější bylo něco jiného. Odložil jsem lupu. Celkový dojem. A ten byl jednoznačný: tohle fotil někdo, kdo nebyl amatér. Nebo ne úplný. Byl to někdo, kdo má základní vědomosti o tom, jak zasvítit záběr, jakou zvolit kompozici. Někdo, kdo se fotografování alespoň trochu věnuje… a kdo pravděpodobně Saudka už nějakou dobu kopíruje. (Tupě a humpolácky, ale o to teď nešlo.) Někdo, kdo má ateliér. Světla. Profi fotoaparát. Čili někdo, kdo to bere vážně. A každý, kdo svého koníčka bere vážně, má tendenci se sdružovat. Vyměňovat si zkušenosti a názory, chlubit se svými výtvory, kritizovat díla ostatních, debatovat, hádat se. Tak to chodí všude, u fotografování, háčkování, běhání, leteckého modelářství, střílení… Kolem každé činnosti se časem vytvoří komunita. Komunita, která má svá pravidla, autority, historii a hierarchii. A webové stránky. Přinesl jsem si ke stolu notebook a napíchl se na sousedovu wifinu. (Jeho heslo ještě pořád znělo „heslo“.) Kolik může být v ČR lidí, kteří napodobují Jana Saudka? Desítky? Stovky? Nevěděl jsem. Kdybyste se mě zeptali na Káju Saudka, pár jmen bych možná vypotil, ale u jeho dvojčete jsem neměl páru.

179

Šel jsem na to s hackerskou sofistikovaností: otevřel jsem Google, napsal do něj „fotografie komunita“ a klikl na první odkaz. Photopost.cz. Zaostřeno na fotografie, komunita s foťákem v ruce. Úplně nejdřív jsem prolezl kategorie Zátiší , Inscenovaná  a Glamour , kdybych měl třeba štěstí a hrdě se tam prsil nějaký saudkovský imitátor, ale bůh náhody ode mě tentokrát odvrátil svou nevyzpytatelnou kolmogorovskou tvář. Takže jsem v patičce stránky kliknul na adminův e-mail a expresním tempem nadrásal srdceryvnou historku o tom, jak jsme malá rodinná firmička, jejímž odvěkým snem je mít venkovní reklamu v úžasném stylu Honzy Saudka, ale jelikož nemáme moc prašulí, tak bysme se chtěli zeptat, jestli velkoslavný administrátor Photopostu se svým fenomenálním přehledem nezná někoho, kdo dělá podobně hezké obrázky, ale tak ňák lacinějc. Odeslat, vypnout notebook, schovat Bářinu fotku do Bis­ marcka a mazat do práce. Když jsem se v předsíni obouval, v zrcadle jsem zjistil, že se mi celá levá strana čelisti zbarvila do černomodra. Tohle se na oddělení bez keců neobejde. Asi bych si měl vymyslet uvěřitelnou krycí historku. Pokud možno takovou, která bude sedět k mé tvrďácké osobnosti. Třeba že mě manželka bije.

180

třicátá sedmá

Prolistoval jsem všechny školní sešity a všechny učebnice. Prohlédl jsem všechny knížky, co v Bářině pokoji byly; všechna čísla Bravo Girl! a všechna volumka Naruta. Vysypal jsem školní tašku. Vyvrhl penál. Prošacoval oděvy ve skříni. Podíval jsem se úplně všude. Výsledek: nula celá nula. Ale někde Bára kontakt na saudkovského fotografa mít musela. Telefonní číslo. Jméno. Přezdívku. Adresu. Cokoliv. Pokud si ho samozřejmě nezapsala do mobilu. (Stará písnička: neměl jsem spis, takže jsem netušil, jestli se Bářin telefon našel, nebo jestli zmizel spolu s ní.) Posadil jsem se na Bářinu postel a bezcílně těkal pohledem. Ať jsem se podíval kamkoliv, pokaždé mi oči padly na místo, které jsem prohledal nejmíň třikrát. Měl jsem pocit, že znám nazpaměť každý centimetr. Vlasová prasklina v rámu okna, napůl stržená samolepka na skříni, růžek koberce trčící v rohu. Čáry fixkou na zárubni: 6 let – 116 cm, 10 let – 140 cm, 12 let – 154 cm. Tisíce zbytečných detailů. Promnul jsem si prsty; chirurgické rukavice zavrzaly. V normálním dětském pokoji by zněl ten zvuk nepatřičně, možná až perverzně… ale sem se nějak hodil. Uvažoval jsem, proč jsem ještě nic nenahlásil vyšetřovatelům na OOK. Materiálu jsem měl dost. Mohl jsem jim anonymně bonznout adresu příchvojské chaty. Možnost, že majitel objektu a Olžin dopisový našeptavač jsou

181

jedna a ta samá osoba, byla celkem reálná. Stejně jako možnost, že Bára je pohřbená někde v okolí chaty. Už se to tam dávno mohlo hemžit psy a pátracími týmy. Dokonce není vyloučeno, že touhle dobou by už hledači mlčenlivě stáli nad vyhloubenou dírou, na jejímž dně by ležely Bářiny hnijící pozůstatky. Pitva by jim poskytla další vodítko. Minimálně by tam mohli přivézt Olgu, aby to spatřila na vlastní oči a akceptovala – a konečně se mohla oběsit v umývárně pavilonu sedmnáct na srolovaném ručníku. Taky jsem jim mohl anonymně poslat Bářinu fotografii. Vyšetřovateli by stačil jediný pohled, a pochopil by, že oficiální verze Šílená matka sama od sebe umučila a zabila dceru  tak úplně nesedí. Problém byl, že jsem se na to nemohl spolehnout. Neměl jsem stoprocentní jistotu, že vyšetřovatel na základě zaslané fotografie něco udělá; neznal jsem ho, neznal jsem situaci na oddělení. Dotyčný mohl mít na krku plno akutnějších případů, mohl to klidně odložit a nechat vyhnít… nebo mu to mohl zatrhnout šéf… nebo už tam vůbec nemusel pracovat, mohli ho přeložit na jiné oddělení, mohl úplně odejít od policie a jeho následovník se na došlou fotku jenom podívá, pokrčí rameny a bezmyšlenkovitě ji zařadí do spisu… prostě mohlo se stát cokoliv. Jakmile bych fotku vyslal do světa, ztratil bych možnost události jakkoliv ovlivňovat. Jak bych si pak připadal před Honzou? Kdybych věděl, že jsem měl v rukou klíčovou stopu a pustil jsem ji? Ale hlavně: jak bych si připadal sám před sebou? Zvedl jsem se, uklidil sešity a učebnice zpátky do aktovky a vylezl oknem. Bylo půl jedenácté dopoledne (jel jsem sem hned, jak mi v osm skončila služba), takže do zahrady jsem seskočil za plného denního světla, kdy mě všichni sousedé mohli krásně vidět. Bylo mi to jedno. Uvědomoval jsem si, že se s každou návštěvou domu Turnečkových chovám čím dál suverénněji a neopatrněji, ale nedokázal jsem se přinutit, aby mi na tom záleželo.

182

Nepříjemně foukalo. Vyhrnul jsem si límec a zadíval se k plotu, přes který tu noc lezl muž v modré bundě. Bylo nepravděpodobné, že bych po dvou dnech našel nějaké stopy… ale stejně jsem se tam šel podívat. Třeba si za bílého dne všimnu něčeho, co by mi ve tmě uniklo. Pochopitelně tam nic nebylo. Zdupaná tráva se mezitím narovnala, takže jsem ani nedokázal přesně určit místo, kde začal šplhat. Coural jsem podél plotu sem a tam, oči zapíchnuté do země, a bolest v čelisti vytrvale bušila do svých tympánů (měl jsem pocit, že rozeznávám začátek Dvořákova Te Deum). Bylo studené dopoledne; hlína voněla, na mandlích štípal oxid uhelnatý (v některém z okolních domků právě naložili do kotle roztrhané kartonové krabice) a z lesa táhl hnilobný chlad. Zastavil jsem se, zaklesl prsty do ok plotu a upřel na les oči. Zvedal se v pozvolné terénní vlně, holý a opadaný, koruny trčící vzhůru jako pankáčská číra. Sevřený v trojúhelníku mezi Depem Hostivař, Rabakovskou ulicí a areálem na Karosářské zabíral nějakých deset, dvanáct kilometrů čtverečních. Dost rozsáhlý flák přírody na to, aby v něm chlapík v modré bundě mohl zmizet bez jediné stopy. Plivl jsem skrz plot. Část sliny se zachytila mezi dráty a vytvořila v oku krajkový řetízek. Les tiše chrastil ve větru. Znělo to, jako kdyby se mi po­ škleboval. Přelezl jsem plot. Bylo to náročnější, než jsem čekal; chlápek v modré bundě musel mít dobrou fyzičku. Určitě to byl sportovec. A nekuřák. Možná i vegetarián. Začínalo mi být líto, že jsem ho nestřelil. Jak jsem se drápal do svahu, listí mi ujíždělo pod nohama: vrchní vrstva byla hnědá a suchá, spodní černozelená a mazlavá. Klouzaly obě. Chytal jsem se všeho, co bylo po ruce, lámal jsem větvičky, špinil si chirurgické rukavice o mokrou kůru, ryl martenskami do půdy a efektivně tak ničil veškeré stopy po modrobunďákovi, které tu ještě mohly zbýt. Beztak bych je nenašel: můj koeficient indiánského stopařství se limitně blížil nule.

183

Vyfuněl jsem na vrchol terénní vlny a opřel se o jakýsi vysoký strom, o němž jsem neměl ponětí, co je zač. Dub? Lípa? Buk? Smrk? Ne, smrk to nebyl. Ten bych poznal. Měl by na sobě vánoční ozdoby. A nebyl by tak poškrábaný. Zamyšleně jsem po těch škrábancích přejel prstem. Byly ve výši ramen a prchající modrobunďák je neudělal, protože byly zarostlé a zčernalé. Spíš to působilo, jako by si o kmen někdy loni brousil drápy medvěd. Medvěd u Depa Hostivař. A lidožravý aligátor pod mostem přes Rokytku a smečka vlků, co na Petříně krade nemluvňata z kočárků a vychovává z nich mauglíovskou armádu. Vysvětlení, že tu před tři čtvrtě rokem šmejdily pátrací týmy se psy a hledaly Bářin hrob, bylo sice reálnější, ale o dost nudnější. Zvrátil jsem hlavu a podíval se do bezlisté koruny. Nic tam nebylo. Což bylo zřejmě přesně to, co řekl psovod svému čoklovi, když se štěkající zvíře postavilo na zadní a začalo drásat kůru stromu. Nech toho, Rexi, nic tam není. Nebo taky Nech tu veverku na pokoji. Chytil jsem se nejspodnější větve a vytáhl se nahoru. Protože já jsem veverku na pokoji nechat nehodlal. Zajistím ji, vyslechnu a zkontroluju, jestli má na oříšcích platné kolky. Dub/lípa/buk měl větve blízko u sebe, takže se po něm lezlo pohodlněji než po žebříku. Sen všech neposedných malých kluků (z dob, kdy ještě neposední malí kluci lezli po stromech a nedělali parkour). Do koruny jsem se dostal jedna dvě. A samozřejmě jsem tam nic nenašel. Ani tu blbou veverku. Větve byly mokré a klouzaly a pohled dolů byl jako obvykle podivně uspokojující: ten zvláštní pocit, který zakusíte pokaždé, když vyšplháte na strom, bez ohledu na věk. Lezl jsem výš a výš. Zastavil jsem se, až když se větve ztenčily na proutky, které by neunesly ani vílu Amálku. Kmen se rozdvojoval do vidlicovité

184

rozsochy; zaklínil jsem v ní levou nohu, opřel se ramenem a konečně se pořádně rozhlédl. Nacházel jsem se nad korunami většiny stromů. Přes jejich vlny jsem přehlédl šumící dřevěné moře až k betonovému ostrovu Depa Hostivař. Nebo lépe řečeno k místu, kterému se v dopraváckém žargonu říká zhlaví : k rozvětvení kolejí, kde soupravy metra jako na jediném místě v Praze vyjíždějí z tunelů. Právě ve chvíli, kdy jsem se koukal, rachotila po západní koleji oblá siemensovská em jednička. Když jsem se otočil na druhou stranu, překvapilo mě, jaký je odtud parádní výhled na barák Turnečkových. Měl jsem ho před sebou jako na dlani: rozvrtaná zahrada, vyboulený plot z drátěného pletiva a zadní stěna domu se záchodovou ventilačkou, nechvalně proslulým sklepním okénkem a oknem do Bářina pokoje. To okno bylo teď samozřejmě temné, a navíc zakryté zá­ clonami, ale dokázal jsem si představit, že pokud by se v pokoji svítilo, něco by být vidět mohlo. Kdyby chtěl někdo Turnečkovy šmírovat, tohle bylo ideální místo. Ale protože se tady nevyskytovaly žádné škrábance na kůře, ani se tu nekývaly zlomené větve, můj chabý indiánský instinkt mi tvrdil, že zas tak velká poptávka po šmírování Turnečkových není. Naposledy jsem přelétl očima zalesněný trojúhelník, vyviklal jsem botu z rozsochy a vydal se na cestu dolů. Nebo jsem to měl alespoň v úmyslu. Zvednutá bota totiž odhalila něco, čeho jsem si předtím nevšiml. V rozsoše bylo cosi nacpaného. Cosi strakatého a zmuch­ laného. Sjel jsem po kmeni a co nejopatrněji to vyprostil. Dětský kapesník. S potiskem modrožlutých kachniček. Těch samých kachniček, jaké jsem při prohlídce fotografických alb spatřil na Bářině pyžamu. Nedokážu říct, jak dlouho jsem na ten kapesník zíral. Vítr kolem mě skučel a cloumal větvemi. A mrazil do morku kosti.

185

Jasně, mohlo to být tak, že si tu někdy během loňského roku Bára hrála, vylezla na strom, vysmrkala se, odložila si kapesník mezi větve a pak na něj zapomněla. Klidně to tak mohlo být. Až na to, že to by prostě strčila kapesník zpátky do kapsy. Jenže co když žádné kapsy neměla… protože byla v pyžamu. Možná varianta událostí se mi odvíjela před očima jako blikající šestnáctimilimetrový film. Byla v pyžamu, protože už se chystala jít spát. Pak zaslechla zvonek u dveří a hluk z předsíně, matčin křik a hlasy cizích chlapů a měla sotva čas v panice otevřít okno, vyklouznout ven, okno za sebou tiše přivřít (proto jsem ho taky při své první návštěvě našel nezajištěné), přeběhnout zahradu, přelézt plot a zmizet v lese. Doštrachat se k nejvyššímu stromu, vyšplhat na něj a s vyvalenýma očima a vlhkou kuličkou kapesníku v dlani pozorovat v osvětleném okně, jak ti cizí chlapi převracejí její pokoj vzhůru nohama. Olgu zatýkali detektivové z obecné kriminality. Ti nechodí v uniformách. Bára vůbec nemusela poznat, že jde o policajty. Anebo taky jo. A právě proto utekla. Před očima se mi zamihotaly prolínací značky, plátno zaplálo poškrábaným jasem a film skončil. Jenže jak už jsem říkal: klidně to mohlo být úplně jinak. Klidně tu mohla ten kapesník zapomenout dávno předtím. Byla to jenom hypotéza. Sloupl jsem jednu chirurgickou rukavici a kapesník do ní napěchoval. Igelitový sáček na důkazní materiál jsem s sebou nenosil ani ve službě, natož v osobním volnu. Na rukavici jsem udělal uzel a strčil ji do kapsy. Dolů jsem se dostal výrazně rychleji než nahoru. Když jsem opět stanul na pevné zemi, přišlo mi, že se pod stromy setmělo: světlo bylo šedivější a stíny tak hluboké, že kdybyste do nich šlápli, zapadla by vám tam noha až po koleno. Jistě, byla to jenom hypotéza. Ale mám těch hypotéz na ověřování tolik? Otočil jsem se zády k domu Turnečkových a postupně si prohlédl všechny směry.

186

Jsem dvanáctiletá holka. Do baráku nám právě vtrhli cizí chlapi. Je tma, mám na sobě pyžamo s modrožlutými kachničkami a bojím se. Kam půjdu? Pustím se neohroženě do hloubi temného hvozdu, jen abych se dostala co nejdál od cizích chlapů? Nebo zahnu doleva, přetnu západní okraj lesa, vyjdu na Rabakovskou a zamířím zpátky do strašnické civilizace? To záleží na tom, kam mám vlastně namířeno. Jaký mám plán. Za kým chci jít. Zaváhal jsem. A pak jsem zahnul doleva. Ne že bych si myslel, že dokážu odhadnout, co se Báře v tu chvíli honilo hlavou – to ani náhodou. Ale když jsem si v duchu prolistoval kartotéku lidí, na které by se v takové situaci mohla obrátit (a o kterých jsem věděl), tak Veronika Majerová, tzv. nejlepší kamarádka, figurovala na čelném místě. Pokud to tak skutečně bylo a Bára ve svém ucouraném pyžamu a mokrých bačkorách zazvonila toho večera u Majerů, znamenalo to, že mi Veronika při našem cukrárenském pokecu lhala. Majerovi bydleli v Goyově. Bára by na cestě z Rabakovské musela překřížit Přetluckou a pak se pustit buďto Rubensovou, nebo Rembrandtovou. V obou stály sedmipatrové paneláky, každý se sedmi vchody. To bylo hodně oken. A hodně lidí. Dítě, které se courá venku po setmění v pyžamu, není zas tak všední jev. Někdo z těch hodně lidí si ho mohl všimnout. A zapamatovat. Čili existovala šance na další exemplář do mé chabé sady nepřímých důkazů. Pochopitelně to znamenalo zazvonit u nějakých čtyř set dveří. Ale jinak se to udělat nedalo. Kráčel jsem lesem a stromy po mně šilhaly nevraživými suky; prodíral jsem se křovinami a větve mě bičovaly přes ústa. V dálce jsem viděl prosvítat plechovou střechu autobusové zastávky: Rabakovská ulice. Zastavil jsem se.

187

Moment. Když tudy šla Bára, byla tma, a navíc byly větve obalené listím – takže Rabakovskou vidět nemohla. Tudíž by si to k ní takhle nenamířila. Nešla by úhlopříčně přes vrstevnici jako já; její trasa by spíš podvědomě kopírovala sklon terénních vln. A tím by se nutně odchýlila od původního směru, klidně i o nějakých čtyřicet stupňů. Mířila by víc doprava. Odbočil jsem víc doprava. A pak už stačilo jen třicet kroků, a spatřil jsem to. Nevykouklo to na mě naráz, stromy to odkrývaly postupně, jako dílky skládačky. Nejdřív jsem zahlédl provaz omotaný kolem kmenu. Pak celtu napnutou ve výšce ramen. Pak hodinové kukačky pověšené na větvi. Pak stan, staré vojenské áčko. Pak vyhaslé ohniště. Pak prázdné kartony krabicového vína. A pak ten ostatní bordel. Bezdomovecké tábořiště. Vypadalo opuštěně. To dávalo smysl: byla přece zima. Jeho osazenstvo už se nejspíš dávno vyhřívalo v azylových domech Armády spásy – nebo spíš ve sklepech strašnických činžáků. Na druhou stranu zima byla letos teplá. Nebylo pod nulou a bezďáci jsou drsní hoši a dívky. To už by musela běsnit řádná klendra, aby je vyštvala z tohohle krásného trampského hno­jiště. Samozřejmě taky mohli odtáhnout z jiných příčin: třeba už vytěžili zásoby kovů v širém okolí nebo se jejich pohodová parta rozpadla po hysterické hádce o zánovní kontejnerové kroksy nebo ve čtvrti neúnosně narostl počet b/p (bezdomovců na popelnici) a bylo nutné zvednout kotvy… Důvodů ke stěhování národů se vždycky našlo habaděj. Tábořiště mohlo být opuštěné už dlouho. Možná tu nikdo nebyl ani před tím tři čtvrtě rokem, kdy na něj narazila dvanáctiletá holka v pyžamu. Doufal jsem, že to tak bylo. Blízké setkání tohohle druhu bych Báře nepřál. Jasně, znal jsem bezdomovce, kteří by ji přátelsky pozvali k ohni a velkoryse se s ní podělili o poslední hlt čůča – ale znal jsem taky typy, kteří by ji začali nahánět po lese s kuchyňským žabikuchem a divým chechotem.

188

Vstoupil jsem do tábořiště a puch mě zalehl jako dobře živený slon. Špína, moč, zkyslé zvratky. Překročil jsem kusy šatstva roztahané po zemi a nakoukl pod celtu. Prázdné placatky od rumu a kočárek omotaný motouzem; kostkované vietnamské nákupní tašky. Rezavá pila. Vypáčené konzervy se zubatě šklebily: VEPŘOVÁ MASOVÁ KONZERVA TESCO VALUE (celých dvacet procent vepřového masa). Vycouval jsem a málem šlápl do ohniště. Bužírka, kterou opalovali z drátů, ztuhla do abstraktních černých chuchvalců. Jen je vyndat z popela, šoupnout na podstavec do galerie a účtovat sto třicet tisíc za kus. A kleště na ohýbání drátů a železnou tyč, se kterou plast oškrabávali, přibalit k tomu – dalších čtvrt milionu, jen to hvízdne. Strčil jsem hlavu do stanu. Uvnitř byla hromada igelitek s nejrůznějším haraburdím a kokon orvaného spacáku. Nic zajímavého. Spacák si bublavě upšoukl. To už bylo zajímavější. Dokonce natolik, že jsem ho rafnul a vytáhl ze stanu; igelitky se rozletěly do všech stran. „C– c– co –“ blekotal spacák. Kroutil se na zemi jako kukla, která má každou chvíli puknout a vypustit do světa čarokrásný exemplář batolce duhového. Exemplář bezdomovce strašnického, který se z ní nakonec vyklubal, možná tak úplně čarokrásný nebyl, ale nějaká ta duhovost by se našla. Pomněnkově modré oči, hnědý plnovous se žlutými soply, fialový svetr, rudá vyrážka… skoro by se dalo říct, že ten člověk byl barvový hýřil. „Dobrý den,“ pozdravil jsem slušně. „Co blbneš, vole?“ zakrákoral barvový hýřil. „Co vyrábíš? Co buntuješ? Seš kretén, nebo co?“ „Lhal bych, kdybych tvrdil, že mě tak někteří lidé neoznačují,“ přiznal jsem. „Například moje žena. Nebo její kamarádka. Nebo většina spoluobčanů.“ „Co?“ „Toho si nevšímejte. Chtěl jsem se vás jenom na něco zeptat.“

189

Měl takové ty uslzené, nonstop těkající oči, které vždycky na něco mrknou a hned rychle uhnou stranou – jako by nedokázaly na věci utkvět déle než zlomek sekundy. „Zeptat, jo? A na co?“ „Na to, jak tu táboříte dlouho.“ Ze spacáku se vynořila ruka s dlouhými hnědými drápy, zajela do vlasů a pokusila se uspořádat rozježený účes. Dbal na své vzezření – a měl recht. Co kdyby tu náhodou udělala šťáru módní policie? „Jak dlouho tu tábořím?“ Oči odplavaly ke stanu, pak ujely k ohništi, lízly rezavou pilu a na celou půlsekundu zaparkovaly na ptačím hnízdě nad našimi hlavami. „A co je ti do toho?“ Dilema. Kdyby to byl normální člověk, vytáhl bych na něj placku. Jenže na vágusy odznak neplatí. Dokonce je to úplně naopak: jakmile zjistí, že jste policajt, většině z nich otrne – protože vědí, že jste na ně krátcí. Můžete je leda zbuzerovat káóčkem nebo jim za bukem jednu bouchnout, ale ani z jednoho si moc nedělají. A když je přece jen dovlečete na služebnu, tak vám ji triumfálně zasmrdí a odkráčejí středem. Čili v téhle situaci pro mě bylo výhodnější, kdyby nevěděl, kdo jsem – a tudíž netušil, že mu vlastně nemůžu nic udělat. Zvedl jsem ze země větev a práskl do spacáku, až se z něj zaprášilo. Izolační vrstva z dutých vláken úder ztlumila, ale na vystrašení to stačilo. „Co děláš?!“ vyjekl. „Ser na to, jo?“ „Jsem houmelesáckej ornitolog,“ svěřil jsem se mu. „Co – cože?“ „Monitoruju migraci bezďáků v jednotlivejch ročních obdobích.“ Zase jsem větev odhodil a on vyděšeně skákal zrakem z jedné prázdné ruky na druhou, ve které se objeví další mučicí nástroj. Nechtěl jsem ho zklamat: „A jestli mi okamžitě nevyklopíš, jak tady vegetíš dlouho, tak tě,“ sebral jsem od ohniště kleště, „okroužkuju.“ Tentokrát udělal rekord – zíral na mě skoro celou sekundu. O co tomu psychopatovi proboha jde?  dalo se vyčíst ze zko­ prnělého výrazu. „Jsem tu od loňskýho jara,“ řekl pak.

190

„A ostatní?“ „Jaký ostatní?“ „No tvoje hejno,“ ukázal jsem na oblečení rozházené kolem. „Ti, co tady hnízděj s tebou.“ „To já nevím, to se furt střídá, kdo si to má pamato–“ Zacvakal jsem kleštěmi a on bleskově vysypal: „Kramář tu je nejdýl, ten tady byl ještě přede mnou, Bláža se přidala někdy v létě, Přemek tu s náma přespával od února, ale potom, co ukradl Kramářovi tu vojenskou pláštěnku, se musel v dubnu pakovat, Míla s náma byl dva tejdny v červnu a pak zase nějak koncem října a Angorák se přidal v březnu.“ „Takže loni v dubnu jsi tu smrděl ty, Kramář, Přemek a Ango­ rák,“ rekapituloval jsem. „Angorák?“ „Co?“ zeptal jsem se. „Jakej Angorák?“ „Jak – jakej Angorák? Vždyť jsi sám říkal –“ Nevarovaly mě kroky v listí – přikradl se mi za záda jako nindža. Nevarovalo mě ani zaharašení kovu o kameny – železnou tyč vytáhl z ohniště bez jediného zvuku. Varovalo mě, že se mi Barvový Hýřil začal upřeně dívat do očí – snažil se udržet můj pohled, aby nesklouzl jinam. Nezdržoval jsem se otáčením. Vrhl jsem se stranou ukázkovou šipkou. Málem. Málem jsem to stihl. V momentě, kdy železná tyč s křupnutím narazila na můj bederní obratel, mi hlavou bleskla jediná myšlenka: Přeslechl jsem se. Neříkal Angorák. Říkal Magorák.

191

třicátá osmá

Letěl jsem vzduchem. Železná tyč mi udělila kinetickou energii, jakou by mi záviděla leckterá bajkonurská raketa. Byl to takový fofr, že jsem ani nestačil pustit kleště. Les zasvištěl a už tu byl náraz: kříslo mi v očích a jel jsem hubou po zemi. Klacíky mi přičinlivě drhly zuby. Dentální hygiena objímačů stromů. Zastavil jsem po dvou metrech a zůstal ležet. V listí jsem za sebou nechal působivou brázdu. Byl jsem poloomráčený a zmatený, ale ze všeho nejvíc jsem nechápal jedno: Proč mě poslední dobou všichni bijou? Možná si to nějak zasloužím. Skvělý den na to, nechat pistoli v šuplíku. Převalil jsem se na záda a dezorientovaně zamžoural; každé mrknutí víček znělo jako třísknutí činely. Magorák už byl skoro u mě. Nabíhal s maniakálním výrazem a zdviženou tyčí. Měl zelený hubertus a kolem pleše mu vlály pramínky mastných vlasů – jako hastrman z televizní pohádky, kterému z těch papírových kulis konečně jeblo a hodlá rozflákat všechny hrníčky s dušičkami na padrť. Problém byl, že já chtěl svůj hrníček udržet intaktní. Čili jsem jednal poměrně čiperně. Mrsknul jsem mu kleště přímo do ksichtu. Byly těžké a železné. Následoval mládeži nepřístupný efekt.

192

Chrupavka hlasitě rupla a z obličeje vypučel chochol třešňové krve a šedých hlenů. Magorák vyvřískl a chňapl se volnou rukou za nos. Nebo spíš za to, co z něj zbylo. Vzápětí mu odražené kleště žuchly na palec a Magorák zavyl podruhé. To se nedalo nevyužít. Snožmo jsem mu podkopl nohy. Zaduněl o zem jako knokautovaný velbloud. Rychle jsem se na něj překulil a pravým předloktím mu přimáčkl hrdlo. Druhou rukou jsem se mu snažil vykroutit tyč. Naštěstí měl plné ruce práce s držením nosu a ječením, takže se moc nebránil. Na druhou stranu měl velice účinný pasivní defenzivní systém: jeho dech smrděl, jako by se pět let živil výhradně olo­ mouckými syrečky, starými fuseklemi a poševním výtokem baby Jagy. Až se mi z toho dělaly mžitky před očima. Pak místo mžitek vybuchl bengálský ohňostroj. Barvový Hýřil se konečně vymotal ze spacáku a nenapadlo ho nic lepšího než mě zezadu majznout kamenem do hlavy. Přesně do místa, kam mě včera opendrekoval Karel. Jako bych měl najednou místo lebky rozměklé rajče, na které někdo zvysoka dupnul. Bolest vystříkla z očí, vyprskla z uší, protlačila se lambdovým švem. Zachroptěl jsem a svalil se do ohniště. Odněkud z dálky jsem slyšel, jak Barvový Hýřil pomáhá Magorákovi vstát, slyšel jsem, jak o mně mluví, ten čurák zpíčenej zmrd zasranej ho zabiju vole uvalim hlavu , vjemy se duchovitě míhaly za zvukovou stěnou bolesti, cítil jsem, jak mi pod prsty pulzuje temenní kost – a taky jsem cítil, jak do mě začali kopat, jejich nohy mnou smýkaly ohništěm, abstraktní plastiky křupaly a popel vířil vzduchem jako vločky černého svědomí. Pak si na mě Magorák sedl. A něco mě zastudilo pod bradou. Dalo mi velkou práci zaostřit – a když se mi to povedlo, přál jsem si, abych to nedělal. Na hrdle jsem měl nasazenou rezavou pilu. Magorákovy nepříčetně hastrmanské oči jako by plavaly v sinicovém škraloupu; koutky úst měl orámovány obloučky vyslintané pěny. Na pilu zatím tlačil jen zlehka, její zuby mi hloubily

193

do kůže řádku mělkých důlků. Barvový Hýřil stál za ním a očividně nevěděl, co dělat – jeho zrak skákal po okolí, jako by se pokoušel sledovat neviditelný tenis. Magorák přiblížil svou tvář k mojí. Jeho dech mě ovanul s něhou yperitového útoku. Na rozflákaný frňák byl zblízka malebný pohled: pod odervanou kůží se leskla růžová chrupavka. Ucourané provázky vlasů mě šimraly na obličeji a krev kapající z nosu ťukala s vytrvalostí čínských mučitelů. „Poznal jsem tě. I když jsi přišel zamaskovanej v lidský podobě,“ sdělil mi. „Ale tentokrát se do vašeho talíře odvlíct nenechám! Tentokrát budu lékařský experimenty dělat já na tobě, ty ufonskej mamrde!“ Pilou trhnul poměrně energicky. Kdyby nebyla tupá, měl bych v té chvíli značný hlavový deficit. Naštěstí tupá byla, takže mi jenom vyryla do krku krvavou rýhu. A poskytla příležitost škubnout hlavou dopředu. A zakousnout se do toho rozčvachtaného rypáku. Magorákův jekot připomínal jódlování. Barvový Hýřil poskočil na místě. Jeho pohled vířil tak rychle, že jsem na sekundu myslel, že ho při výskoku udrží ve vzduchu jako rotor helikoptéru. Magorák sebou házel, řičel, bušil do mě, snažil se vykroutit – ale já držel jako buldok. Pevně stisknutými čelistmi jsem drtil tu nosní žoužel a hrdinně polykal slanou krev. A ještě slanější holuby. Výživná snídaně, základ dobrého dne. Barvový Hýřil k nám přiskočil a pokusil se Magoráka odtrhnout. A bohužel se mu to podařilo. Tedy bohužel pro Magoráka. Protože to, co povolilo, byl jeho raťafák. Sledoval jsem to zblízka se všemi detaily: jak se ode mě Magorákův obličej vzdaluje, jak se mu nos pinocchiovsky prodlužuje… – a jak konečně praskne, vzduchem zafrčí křídlová chrupavka a Magorák se skácí vzad s tak mohutným řevem, že by zahanbil i Jozuovu armádu před Jerichem.

194

Vyplivl jsem mastný žvanec a hmátl po tyči. Úder do Hýřilova kolena jsem vedl s baseballovým švihem. Ostře to prasklo. Krátký, pronikavý zvuk, jako když zlomíte suchou větev. Barvový Hýřil vyvalil oči, otevřel pusu a poroučel se k zemi; z bolestného řevu se stal dvojhlas. Teď už by to odfouklo celé Jericho. Pomalu jsem se vztyčil s železnou tyčí v ruce. Barvový Hýřil se ode mě sunul po zádech a vřískal: mé pozvolné vstávání působilo zřejmě dost výhrůžně. Nebyl to úmysl – jen jsem se ve svém stavu nedokázal postavit rychle. Obratle po Magorákově ráně do zad skřípěly, v lebce dusalo stádo bizonů, odřený krk hořel. A mozek plál jedovatě smaragdovým ohněm. Bolest a vztek mi hučely v hlavě jako gigantické piliňáky. Jak jsem se zvedal, rezavá pila mi sklouzla z prsou a zazvonila o kameny ohniště. Ani jsem se po ní neohlédl. Mou plnou pozornost měli ti dva. Magorák byl vyřízený. Dlaně si tiskl k obličeji, pokoušel se zavrtat do listí a zoufale u toho vyl. Barvový Hýřil se šoupal pryč a hmatal po kameni, kterým mě předtím uzemnil. Zrak mu v hlavě lítal jako kulička v plechovém kapesním fotbalu. Dohonil jsem ho a přišlápl mu ruku; druhou nohou jsem odkopl kámen. Rozeřval se ještě víc a volnou paží si chránil obli­ čej. Automaticky předpokládal, že mu nabančím. Namáhavě jsem na něj zaostřil. Co si o mně jako myslí? Že jsem nějaký agresivní vypatlanec? Že nedokážu ovládat vztek? Asi nemusím zdůrazňovat, jak mě tenhle předsudek namíchl. Takže Hýřil nakonec dostal větší nakládačku, než jsem původně zamýšlel.

195

třicátá devátá

„A teď pokecáme.“ „Au. Huf. Hrchrch.“ „A když říkám pokecáme, myslím tím, že já se budu ptát a ty budeš mluvit pravdu, pravdu a nic než pravdu. A při jakýkoliv odchylce se ke slovu znovu dostane paní Železná-Tyčová, kterou tu tak rádi řežete nevinný kolemjdoucí. Hlavně teda asi nevinný kolemjdoucí ufony. Tak co – rozumíme si?“ „Chrchly chrchly.“ „Oukej. Dešifroval jsem chrchly chrchly  jako ano . Tak hurá do toho. První otázka. Duben loňskýho roku.“ „Hch. Ú. Chrmám.“ „Já se omlouvám, ale na to už moje dešifrantský schopnosti nestačej. Jakejm těstovinám?“ „Ou. É. Hrchmám.“ „Jo nevzpomínám ! Aha, takže ty si nevzpomínáš? Nevzpomínáš si, že by se v dubnu loňskýho roku událo něco pamětihodnýho?“ „Chrchly.“ „No, událost, kterou mám na mysli, je natolik nezvyklá, že se dá zapomenout jen velice těžko.“ „Houch?“ „Jo, houch. Zkusím ti napovědět. Někdo přišel do vašeho tábořiště. Někdo poměrně atypickej. Zčistajasna se vynořil ze tmy a zíral na vás, vyvalenej stejně jako vy. A mě zajímá, co se dělo dál.“

196

„Ho –“ „Nehodhovídej mu!“ „Ticho tam vzadu, Magoráku. Ani nedutej. Hezky lež ve frontě a čekej, až na tebe přijde řada.“ „Nehíkej mu vhůbec nih! Je to phast! Shizká héčka!“ „Tak teď jsi mě urazil, člověče. Céčka už nesbírám. A pěkně dlouho. Skoro dva roky.“ „Vhůbec s hím nemluv! Chce tě do toho namočhit! Pathí k nim!“ „Nech mě hádat: k ufonům.“ „Co? Jasně žhe ne.“ „No proto.“ „Pathíš k tajnejm aghentům, khterý posílá vhláda, aby mi­ mho­zemšťany ututlala. Všechno jhe to jhedna velká konsphirace!“ „Hrmch chrmchr cherchrm chlrch.“ „Ale to se podívejme. Slyšíš, Magoráku? Tady tvůj kolega tvrdí, že tu žádný ufoni nikdy nebyli.“ „Konsphirace! Pathí k nim! Jhe s nima taky spolhenej!“ „Chluchm uchum chuchlum.“ „Moment, moment. Pomalu. Jak to myslíš, že tady v dubnu nebyli nejen ufoni, ale ani nikdo jinej? Přibrzdi. Zas tak moc se nerozmachuj.“ „Chá chá.“ „Dutáš, Magoráku, ty dutáš. Já tě slyším.“ „Chrchlam. Chrchný chlocho.“ „To je sice působivý, jenže já o tvym čestnym slovu tak trochu pochybuju.“ „Chrchm chrchdu. Hrcha chrchou chuchi!“ „I paní Železná-Tyčová o něm pochybuje.“ „He! Chrochím he! Há checě churchím chrchdu!“ „Vidíš, jak skepticky kmitá vzduchem?“ „CHALE CHÁ CHRUHÍH CHRCHDU!“ Něco v jeho hlase tyč zastavilo uprostřed švihu. Mlaskla mi o dlaň; prsty se kolem ní pevně sevřely.

197

Jaká byla pravděpodobnost, že vážně mluví pravdu? Že tahle piškuntálózní banda Báru fakt nikdy neviděla? Problém byly ty jeho nonstop uhýbající oči: absolutně jsem nedokázal poznat, kdy kecá a kdy ne. Protože vypadal, že lže v jednom kuse. Oči mi sklouzly na tyč, kterou jsem svíral v rukou. Nechtělo se mi do toho. To správné rozpoložení už bylo pryč: zlost vyšuměla a adrenalin taky. Zbyla pouze bušící bolest. Jediné, po čem jsem toužil, bylo zalézt do houští a tiše tam chcípnout. Ale věděl jsem, že jinak z něj pravdu nedostanu. Racionalita mi věcně našeptávala, že to možná není příjemné ani hezké, ale že je to potřeba udělat. Že je to nutné. Nezbytné. Tuhle část své osobnosti nesnáším; to, jak dokážu být rozumný. V duchu jsem si povzdechl. A pak jsem Hýřila praštil. Tvrdě a s rozmyslem. „Mluv, kurva! Co jste s ní provedli?“ „HAU! Ch kchým?!“ „Ty moc dobře víš s kým.“ Tyč při střetu s tělem vydávala tupé, měkké thup . „HAU! HECH HOHO!“ „Co –“ thup, „jste –“ thup, „s ní –“ thup, „udělali?“ „CHÁ CHŮCHECH CHECHIM CHO CHKOM CHU­ CHÍŠ!“ THUP. Ta rána ho málem přerazila vejpůl. Zpětný náraz mě zabrněl v dlaních jako elektrický proud. Ovládej se, napomenul mě slabý hlas v mé hlavě. Takhle mu něco uděláš. Já se ovládám, odpověděl jsem tomu připodělanému hlasu. A rozmáchl jsem se znovu. „ZAKOPALI JSME JI!“ Strnul jsem s napřaženou tyčí.

198

A chvíli jsem tak nehnutě stál, ruce zdvižené, nohy rozkročené; pot mi tekl do očí a ve spáncích bušila krev. Pokoušel jsem se ze sebe vypravit alespoň hlásku. Nešlo to. Ale nakonec se mi to povedlo. „Kde?“ zachraptěl jsem. „Tady kousek. Asi dvacet metrů dál v lese.“ Najednou už neúpěl a mučednicky nechrchlal. Najednou mluvil úplně srozumitelně. „Co,“ slova se mi převalovala v puse jako lepivé hroudy, „co jste s ní provedli? Než jste ji zakopali?“ „Tak. Normálně.“ „Normálně,“ opakoval jsem dutým hlasem. Tyč jsem měl stále nad hlavou, napřaženou k úderu. „Normálně. Stáhli z kůže. Naporcovali. Opekli na ohni. Snědli.“ Cítil jsem, jak se mi oči trhají v důlcích. „Kosti jsme pak zakopali.“ Zajel rukou do kapsy zčernalých džín a cosi z ní doloval. Pozoroval jsem ho a přitom jsem vnímal, jak se tyč nad mou hlavou začíná nedočkavě chvět. Vyhrabal to cosi z kapsy a natáhl ke mně ruku. Slabě to zacinkalo. Odlepil jsem pravou dlaň od tyče – do masa jsem měl vytlačený rudý pruh – a převzal jsem podávaný předmět. Byl to kožený obojek s rolničkou. A nápisem MADAM NORMA DESMONDOVÁ. Cítil jsem, jak mi sevřené hrdlo povoluje. „Měli jsme hlad. Nevěděli jsme, že někomu patří. Mysleli jsme, že je to nějaká toulavka.“ Jasně. Toulavka. Co nosí parádní obojek s rolničkou. Chudák Norma Desmondová. No, alespoň měla důstojný pohřeb žehem. A teprve v té chvíli mi to došlo. „V kolik hodin večer obvykle zapalujete oheň?“ „To je různý… Většinou když se setmí.“

199

„A v tu dobu už je většina z vás předpokládám celkem na sračky, co?“ „No… jo.“ Les tu nebyl nijak hustý. Záře plamenů mohla být vidět na dobrých padesát metrů. A hulákání ožralých hlasů se určitě neslo na ještě větší vzdálenost. Dost výstražných signálů na to, aby se Bára tábořišti z dálky vyhnula. Ale třeba nechtěla. Jenže ani to nemuselo nic znamenat: ohněm oslnění a krabčákem posilnění táborníci ji vůbec nemuseli spatřit – mohla se ve tmě připlížit klidně až k támhleté prádelní šňůře, aniž by ji kdokoli zpozoroval. Zarazil jsem se a chvíli na tu šňůru zíral. „Co jsi to předtím říkal o tý pláštěnce? Kdože ji šlohnul?“ „Přemek.“ „A vy jste ji u něj pak našli? Nebo jste ho chytili, jak ji krade? Nebo jak to bylo?“ „No, on pořád vykládal, jak se mu strašně líbí, jak je šikovná, protože to byla taková ta vojenská pláštěnka, co se natahuje přes hlavu, dvojitě prošitá, fakt festovní, a furt hučel do Kramáře, jestli by ji za něco nevyměnil, ale ten pořád že ne, no a když pak ráno na šňůře nevisela, bylo jasný, že to musel bejt on, že ji čórnul a někam ulil, protože u sebe ji neměl, to jsme zjistili, když jsme mu prohrabali věci, ale i tak jsme všichni věděli, že ji určitě šlohnul on, takže –“ „Takže jste ho exkomunikovali na základě nepodloženýho podezření. Protože jediný, co jste s jistotou věděli, bylo, že ráno pláštěnka na šňůře nevisela.“ „Ale nikdo jinej z nás to přece neudělal. Musel to bejt on.“ Bylo mi jasné, že pro svou teorii nemám nejmenší důkaz. Kromě hodně hrubé časové shody. Ale taky mi bylo jasné, že jestli mám pravdu, můžu si svých potenciálních čtyři sta svědků z Přetlucké a Rubensovy/Rembrandtovy strčit za klobouk. Na dvanáctiletou holku v pyžamu

200

by si možná ještě někdo vzpomněl. Na dvanáctiletou holku v pláštěnce nikdo. A ano, samozřejmě jsem věděl, že by to musel být hodně velký klobouk, aby se mi za něj těch čtyři sta svědků vešlo. Nejspíš takový, co nosí v Krkonošských pohádkách František Peterka. Každopádně to vypadalo, že Bára se k Majerovým možná přece jen doštrachala. (Za předpokladu, že k nim vůbec šla.) Čili ta zásadní otázka se nabízela úplně sama: Proč to Majerovi neoznámili? Bára jim určitě řekla, k čemu došlo – že jí mámu zhaftli fízlové. Tak proč neohlásili, že je Bára u nich, jako by to udělal kdokoliv jiný? Na podvěsku mě zašimrala vzpomínka na Veroničino Matka nemá ráda policajty. Takže zavilý odpor ke státním orgánům? Stačilo by to jako spouštěč iracionální akce? A i kdyby jo, stejně naskočí druhá, ještě zásadnější otázka: Co s Bárou udělali? Tady už jsem se pohyboval na houpavém terénu čirých spekulací. Když vyjdeme z předpokladu, že Veroničina matka nedůvěřovala policistům, sociálce a vůbec celému systému, bylo klidně možné, že se rozhodla Báru netraumatizovat děcákem a podobnými organizacemi a někam ji na vlastní pěst uklidila. K tetě na venkov nebo tak podobně. To byla ta optimistická varianta. Pesimistická byla, že ji prodala nějaké sektě, která z ní v téhle chvíli na plné pecky vyrábí Barboru Škrlovou číslo dvě. A Veronika dostala iPod, aby držela hubu. Ale ať tak nebo tak, další postup byl celkem jednoznačný: zaměřit se na Majerovy. Což znamenalo, že milé vágusy mohu oficiálně prohlásit za vytěžené. Natáhl jsem si chirurgickou rukavici a prohledal Hýřilovi kapsy. Mobil měl klasický bezdomovecký – Nokii 3310.

201

Použil jsem ho a bez rozloučení Osadu smraďanů opustil. Mezi stromy jsem zamířil vlevo, směrem k Rabakovské; snažil jsem se přitom belhat co nejrychleji. Jak jsem pajdal lesem, se znepokojením jsem si uvědomoval, že se můj pohled na celý případ neznatelně, milimetr po milimetru, posouvá. Přestože jsem neměl jediný hmatatelný důkaz o tom, že je Bára naživu, čím dál víc jsem s tou hypotézou pracoval jako s faktem. Bylo to, skoro jako by se Bára v mé hlavě sama od sebe zhmotňovala z mlhavého mračna indicií a přání. Jako by ožívala. Snažil jsem se to ovládnout; snažil jsem se to potlačit. Nechtěl jsem na Báru myslet jako na někoho, kdo je možná naživu. Nechtěl jsem myslet na to, že se v téhle chvíli kdesi nachází dítě, které můžu zachránit. Nechtěl jsem připustit, aby do mých úvah prosákl stres, úzkost a bezmoc. Nechtěl jsem podlehnout emocím, které by mě oslabily. Kulhal jsem mezi kmeny a nebe nad korunami bylo betonově šedé a hladké, bez jediné praskliny. U autobusové zastávky mě minula sanitka, kterou jsem anonymně přivolal. V odbarveném zimním dopoledni zářila jako blikající UFO.

202

čtyřicátá

Následující den přinesl hned tři průšvihy. Do toho prvního jsem vstoupil v momentě, kdy jsem ráno otevřel dveře služebny. Chřástal se tam od sebe pokoušel odtrhnout dvě vřeštící ženštiny. Moc mu to nešlo a ostatní mu ani trochu nepomáhali – tedy pokud za pomoc nepovažujete postávání se založenýma rukama, pobavené šklebení a vtipné poznámky na nováčkův účet. Jedna z žen byla obtloustlá dáma, která svůj věk maskovala tlustým make-upem a vlasy obarvenými tak, že zářily jako paviánova zadnice. V životě jsem ji neviděl. Druhou ženu ano. Nepoznal jsem ji podle černé patky (která už tak úplně černá nebyla, protože v ní přibyly fialové pruhy) ani podle pečlivě odře­ného křiváku; poznal jsem ji podle obří pletené tašky, do níž by se vešel klidně hroch. Dnes v ní měla slona. Byla to ta buchta, co mě tenkrát prudila, když přinesla nalezenou peněženku. Teď pro změnu někdo prudil ji. „Couro prolhaná!“ ječela postarší dáma, až geologické vrstvy make-upu praskaly v polymorfních erozích. „Káčo zmalovaná!“ (Což od ní znělo obzvlášť pikantně.) „To je drzost, to je neuvěřitelný!“ „Ale já přece –“ „Čúzo zlodějská! Jak si něco takovýho můžeš vůbec dovolit? To si jako myslíš, že ti to projde? Tak to teda neprojde, slečinko, to tě ubezpečuju!“ „Já jsem –“

203

„Občanko, uklidněte se –“ kuňkal do toho Chřástal. Skoro ho nebylo slyšet. „Padesát tisíc jsem v tý peněžence měla! Padesát tisíc! A vona ji vrátí prázdnou, a ještě se tváří jako neviňátko! Jako kdyby z ní ty prachy nevyčórovala!“ „Ale já jsem ji našla v popelnici –“ „V popelnici! Ha! To určitě! Jak by se tam asi dostala? Vypadla mi před krámem z tašky a ty jsi po ní hned skočila a vybrakovala ji! A ještě jsi měla žaludek ji přinýst na fízlárnu, protože jsi doufala, že mě pumpneš o nálezný! Ale to leda nasrat, holčičko! Jasný? Nasrat! A hodně tvrdejma bobkama!“ „Mě uráží, že si něco takovýho o mně vůbec můžete –“ „Jo tak já tě urážím, zlodějko, jo? Já tě urážím?! Tak víš co? Já tady na tebe z fleku podám trestní oznámení pro krádež! A budu chtít, abys mi těch padesát tisíc hezky vysolila zpátky! Do posledního halíře! A poženu to klidně až k Nejvyššímu soudu, tím si buď jistá, ty fuchtle jedna! Tak!“ Koutkem oka jsem zaznamenal, jak pobavené škleby ztuhly. Ve chvíli, kdy nám začnete hrozit nadbytečným papírováním, veškerá sranda končí. „Já to s vámi rád sepíšu, madam,“ udělal jsem krok vpřed. Černovlasá dívka se ke mně otočila – a okamžitě mě poznala. Rty se stáhly do tenké úsečky a oči zamrzly. No jasně, dalo se z toho vyčíst. Tenhle kretén. Teď si na mě bude chtít zchladit žáhu za to, že jsem ho minule zpucovala. „Pro začátek by se nám hodil nezávislý svědek,“ řekl jsem paviání dámě. „Někdo, kdo může potvrdit, že jste v peněžence těch padesát tisíc opravdu měla. Co třeba prodavač v obchodě, ze kterého jste vycházela? Ten si mohl všimnout, že šrajtofli pomalu ani nemůžete zapnout, jak byla nabouchaná pětitisícovkama, ne?“ „Ten určitě ne,“ odpověděla rychle. „Ten to zaručeně neviděl. A on byl navíc stejně nějakej retardovanej nebo co. Nebo tak aspoň vypadal. To jeho blekotání bych nebrala vážně. A vůbec, na co potřebujete svědka, když vám jasně říkám, že tam těch

204

padesát táců prostě bylo? To snad stačí, ne? Nebo chcete naznačit, že jsem lhářka?! Co?!“ „Milá paní, to by mě ani ve snu nenapadlo,“ ujistil jsem ji. „Jen jsem vám chtěl pomoct, aby oznámení mělo větší váhu, nic víc.“ „Vy mi nejlíp pomůžete, když budete dělat svoji práci a budete chránit práva chudáka člověka, kterej byl sprostě okradenej usmolenou sockou! Jste placenej z mejch daní a já očekávám, že se mě zastanete!“ Tak bezelstná nahrávka na smeč se nedala ignorovat. „Vidíte, vaše daně,“ zamyslel jsem se. „To je výborný nápad! My vaše vlastnictví předmětných padesáti tisíc můžeme dokázat prostřednictvím dotazu na finanční úřad – protože vy jste je určitě řádně vykázala v daňovém přiznání, nemám pravdu?“ Zaváhání. „No jasně.“ „Tak to je skvělé,“ zamnul jsem si ruce. „Protože finančák pro Prahu 9 je hned tady za rohem, ve stejném domovním bloku, a my jsme díky tomu s jejich databází propojeni počítačovou sítí, takže si to můžeme ověřit hned teď a dát to k vašemu oznámení jako přílohu.“ Činorodě jsem se vydal k nejbližšímu stolu s počítačem. Chřástal mě sledoval s pootevřenými ústy, ostatní s neprůstřelně kamennými ksichty. Paviání dáma se pokoušela zachovat pokerový obličej, ale s tímhle výrazem by nevyhrála ani Vole, padni. V duchu jsem tipoval, že nebudu muset udělat ani pět kroků, a zabalí to. První, druhý, třetí… Pochopitelně jsem doufal, že jí nedojde ta časová inkonzistence – totiž že daňové přiznání za minulý rok se bude podávat až za dva měsíce, tudíž finančák v systému nic mít nemůže. I kdybychom s ním byli doopravdy propojeni. Jinými slovy jsem sázel na to, že s řádným placením daní nemá příliš zkušeností. Čtvrtý krok, pátý… Dáma nic neříkala. Přitlačil jsem: „Pro úplnost vás samozřejmě musím upozornit, že se náš dotaz zobrazí v systému finančního úřadu, takže

205

si ho později některý z jeho úředníků ještě ručně ověří – to znamená, že se podívá, jestli jste těch padesát tisíc skutečně přiznala. Ale to vás nemusí trápit, vy jste z té částky daň řádně zaplatila, takže nehrozí, že by z vás dodatečně vymáhali nějaké peníze.“ Šestý krok, sedmý krok. Pořád nic. Byl jsem u počítače. Kecl jsem na židli a položil ruce na klávesnici. „Dobrá, jdeme na to. Budu potřebovat vaše plné jméno, adresu, rodné číslo, číslo ó pé a –“ „Víte co?“ mávla rukou. „Zapomeňte na to.“ „Prosím?“ zeptal jsem se a byl jsem hrdý na to, jak zním užasle. „Obávám se, že nerozumím. Byla jste přece okradena. Spravedlnosti musí být učiněno zadost.“ Improvizovala za pochodu: „Jenže já odmítám, aby se mi nějakej fízl koukal do daňovejch přiznání, jasný? To je zásah do soukromí. Na to je zákon. Na nějakou ochranu údajů. Já znám svý práva.“ „Mám tomu rozumět tak, že trestní oznámení tady na slečnu nechcete podat?“ To už ustupovala k východu. „Ne, to určitě chci. Určitě jo. Ale nejdřív se musím poradit. S… právníkem. Jo. Se svým právníkem.“ „Taková rozvážnost je jistě namístě,“ pochválil jsem ji. Dostala se ke dveřím a otevřela je. Blízkost únikové cesty jí vrátila něco ze ztracené sebejistoty. „A ten právník mi taky řekne, jestli bych kromě týhle cuchty neměla zažalovat i vás. Za to, že jste mi chtěl slídit v daních. Takový hnusný fízlování.“ „Jelikož jsem fízl, obávám se, že je to tak trochu můj džob,“ usmál jsem se na ni. Dveřmi za sebou nepráskla; tolik odvahy přece jen neměla. Ale že by je zavřela úplně civilizovaně, se taky říct nedalo. Všichni v místnosti způsobně počkali, až sejde do přízemí, aby nás neslyšela – a teprve pak služebnou zaburácel hromadný řev.

206

Celá ta habaďůra nebyla až tak velký risk: že mají lidé větší bobky z finančního úřadu než z policajtů, byla mnohokrát ověřená pravda. Stejně jako že nemají nejmenší ponětí o tristní úrovni počítačové vybavenosti PČR. „To bylo hustý,“ sdělil mi Chřástal. „Díky.“ „To byla manipulativní sviňárna,“ sdělila mi černovlasá dívka. Z jejího tónu jsem vytušil, že od ní se slov díků nedoč­ kám. „Jelikož jsem manipulativní svině, obávám se, že je to tak trochu můj džob,“ nehodlal jsem kvůli ní vymýšlet nic nového. „To teda jste,“ přikývla. Vypadala, jako by chtěla pokračovat – ale ať už měla v tu chvíli na srdci cokoliv, nebylo mi dáno, abych se to dozvěděl, protože do dveří strčil hlavu Šindelář: „Máš naklusat ke starýmu. A fofrem.“ „O co jde?“ „Průser.“ Průšvih číslo dvě.

207

čtyřicátá první

Během těch pár schodů do nadporučíkovy kanceláře jsem uvažoval, kdo mě prásknul. Turneček? Jíša? Voříšková? Suchovská? Některý jiný ze sousedů v Mokřanské ulici? Štrofkovi rodiče, kterým se o mně frustrovaný callofdutista zmínil? Nebo někdo nahlásil vykradenou chatu u Příchvoje a Karel s parťákem si dali dvě a dvě dohromady? Nebo na mě nějak kápli kvůli tomu pošťuchování s Magorákem a Hýřilem? Možností bylo bambilión. A vlastně nebylo ani tak důležité, kdo mě udal, ale spíš jak se mnou velitel naloží. O čemž jsem neměl ani vzdálenou představu. Ve výsledku asi záleželo hlavně na tom, jestli to bude chtít uhrát v mantinelech MO, nebo jestli si bude krýt záda a předhodí mě gibonům. A netřeba zdůrazňovat, že jakmile by se do věci vložila GIBS, tak jsem skončil. Nezbývalo než doufat, že nadporučík nebude chtít mít na krku druhý případ Kulík. Před velitelovým kanclem se opíral o zeď Jeřábek a nonšalantně se šťoural v zubech. V podpaží měl zastrčený Blesk, což znamenalo, že byl vytažen přímo z obligátní WC seance. „Co se děje, vole?“ pozdravil jsem ho. Vydoloval cosi ze zubů a se zájmem si to prohlížel. „Průser.“ „To vím taky – ale jakej?“ „No tak pojďte dál,“ ozvalo se zpoza nedovřených dveří. „Přestaňte si mumlat na chodbě a račte vstoupit.“

208

Jeřábek ještě ve vzácném záblesku příčetnosti odhodil Blesk na parapet a vlezli jsme dovnitř. Nadporučík seděl za stolem; hora papírů byla tak vysoká, až se za ní skoro ztrácel. Velitel byl mužem činu, nikoliv pera. Kombinované bakalářské studium v Modřanech, kam se musel na nátlak velení přihlásit, pro něj bylo utrpení. Možná i proto byl poslední dobou tak podrážděný: vztekal se kvůli každé pitomosti. Tohle ovšem na pitomost nevypadalo – nadporučík se tvářil hrobově a v ruce držel á čtyřku s vytištěným e-mailem, kde si žlutým zvýrazňovačem zatrhal některé věty. „Stížnost,“ řekl. „Na nás?“ zeptal se Jeřábek. „Pokud nemáte ve sboru identický dvojčata, tak na vás.“ „Jasně že máme,“ ujistil jsem ho. „Mojmír a Spytihněv. Ti se nás už něco natrápili. Co provedli tentokrát, brundibáři ušatí?“ „Policejní brutalita.“ Nestává se často, abyste po podobných slovech pocítili úlevu. Takže nejde o moje hraní si na detektiva. „Policejní brutalita,“ opakoval Jeřábek s myslitelským výrazem typu Archimédes si sundavá trenky a leze do vany. Velitel zvedl zrak a teprve teď si všiml mého zraseného obličeje (strupy od pily mi naštěstí kryl límec služební košile). „Co jste to prováděl? To jste se zase porval?“ „Já?“ bránil jsem se. „Já jsem slušný člověk. Ožral jsem se jako prase a spadl jsem do výkopu.“ „Policejní brutalita,“ přežvykoval to stále Jeřábek. „No to je ale hovadina.“ Nadporučík na něj přesunul pohled. „Hovadina?“ „Naprostá. Přece sám víte, veliteli, že my dva nejsme brutální ani trochu.“ „Víte co? Jsem v pokušení s vámi souhlasit, Jeřábek,“ řekl nadporučík. „Hlavně teda proto, že brutalita vyžaduje nějakou aktivitu, která, jak je všeobecně známo, není vaší silnou

209

stránkou. Nicméně tady stojí,“ zamžoural na žlutě zvýrazněné řádky, „že jste žalostně selhali při pokusu uklidnit situaci související s rušením nočního klidu v Prouzově patnáct, a dokonce jste ji nepřiměřeným násilím ještě eskalovali.“ S Jeřábkem jsme se na sebe podívali. Prouzova patnáct. Ti dva mameluci s uřvaným miminem. „Tímto vysoce neprofesionálním jednáním, kdy se zejména jeden ze zasahujících policistů,“ velitel mě propálil laserovým kukučem, „choval spíše jako sadistický gestapák než jako strážce pořádku, jehož prvořadým úkolem je chránit klid mírumilovných občanů, dotyční státní zaměstnanci daný problém nejen nevyřešili, ale naopak ho z dlouhodobého hlediska ještě prohloubili, neboť tím vystupňovali agresivitu a hlučnost problematických nájemníků.“ „Ale kristepane,“ vpadl do toho Jeřábek. „To jsou přece totální fantasmagorie. K ničemu sadisticky gestapáckýmu tam nedošlo. Byl jsem s kolegou po celou dobu zásahu a můžu na holej pupek odpřisáhnout, že tam na nikoho nevztáhl ruku.“ Jeřábek byl sice lenoch a lemra, ale basu držet uměl. „A jako by toho nebylo dost,“ podíval se velitel znovu na mě, „v závěru jste ještě verbálně napadl pisatele stížnosti.“ „Já?“ zeptal jsem se. „Jak?“ „Použil jste vůči němu rasistickou nadávku.“ „Cože?“ vyjevil jsem se. Nadporučík si našel zvýrazněnou řádku a ocitoval: „Označil mě výrazem ,romaneto‘, které evokuje občana romské národnosti, čímž mě hrubě poškodil na občanských právech a způsobil mi závažné psychické trauma.“ Co se na to dalo říct? Snad jen: „To já ne, to Spytihněv.“ „Teda, pánové, sice nevím, na čem ten maník frčí,“ prohlásil Jeřábek, „ale myslím, že bysme měli uvědomit NPC. Protože tak divoký halucinace budou z hodně kvalitního matroše. Tipuju to na balkánskou cestu.“

210

„Hm.“ Velitel odložil papír a spojil prsty do stříšky. Zřejmě něco, co odkoukal od intošů v Policejní akademii. „Takže vy tvrdíte, že jsou to vycucaniny, jo, Jeřábek?“ Něco v jeho hlase mě varovalo, ale než jsem se stihl ozvat, Jeřábek mě předběhl: „To teda tvrdím, veliteli.“ Nadporučík uchopil do levé ruky zvýrazňovač a palcem začal nadzvedávat ochrannou čepičku a zase ji zaklapávat zpátky. Ostře to cvakalo. „K tomu mailu byl přiložený videosoubor, víme, Jeřábek? Nahrávka z mobilního telefonu. A myslím, že můžeme mluvit o pořádný klice, že tomu pánovi jeho vnuk ještě neukázal, jak se vkládají videa na YouTube. Vzhledem k tématu nepochybuju, že by na to kliklo víc lidí než na Gangnam Style. Protože i když kvalita není zrovna há dé, je tam vidět úplně všechno!“ Během řeči se hlasitost projevu zvyšovala, takže na konci nadporučík už hulákal. Zmohl jsem se jen na: „To znamená, že je tam vidět, i jak mě majzli softballovou pálkou a šli na mě s kudlou?“ Loupl po mně opovržlivým pohledem. „Záznam začíná v momentě, kdy jste tu ženskou řachnul pěstí do obličeje.“ „Já bych to viděl tak, že dneska jsou počítačový triky na vysoký úrovni,“ nastínil Jeřábek svoji koncepci obhajoby. „Takovej Avatar –“ „Jeřábek, vypadněte.“ Parťák se na mě omluvně podíval a pakoval se. Souběžně s tím, jak se za ním zavřely dveře, letěl zvýrazňovač do kouta. Velitel prudce vstal a postavil se k oknu. Zády ke mně, s rukama v kapsách. Nic jsem neřekl a on taky ne; situace byla jasná. Neobtěžoval jsem se s obranou, že se vlastně nic moc nestalo. To nebylo podstatné: podstatné bylo, jak by to mohlo vypadat v médiích. A stejně tak nadporučík neztrácel čas vysvětlováním, že si před touto možností musí preventivně krýt záda.

211

Takže jsem jen mlčel a vyčkával. A nadporučík mlčel a zíral přes ulici na ovál O2 arény, jako by ho chtěl silou vůle zvednout do vzduchu. „Uděláme to takhle,“ řekl asi po třiceti sekundách, když se přesvědčil, že Hušákova hrobka jeho telekinetickým schopnostem vzdoruje. Čekal jsem, co z něj vyleze; tupý pocit křivdy se mi za očima mísil s unavenou odevzdaností. „Napíšete stěžovateli omluvný dopis. A když říkám omluvný, myslím servilní k zblití. Jasné? Myslím bezpáteřně patolízalský až za hrob. Převalíte se na záda a budete prosebně hrabat nožičkama, uděláte cokoliv, abyste stěžovateli zabránil s tím videosouborem běžet někam jinam – ať už na inspekci, nebo do novin. Jasné?“ „Jasné,“ řekl jsem. „To doufám. Protože od vašeho výkonu se bude odvíjet druh kárného opatření. Nějaké vám budu muset napařit v každém případě, s tím počítejte. Ale na úspěšnosti omluvného dopisu závisí, jestli to bude áčko, béčko,“ neznatelně zaváhal, „nebo déčko.“ Zákon č. 218/2002 Sb., o službě státních zaměstnanců ve správních úřadech, hlava II, § 72. 1) Za kárné provinění lze uložit státnímu zaměstnanci některé z těchto kárných opatření: a) písemná důtka, b) snížení platu až o 15 % na dobu až 3 kalendářních měsíců, c) odvolání ze služebního místa představeného, d) propuštění ze služebního poměru. „Jasné,“ řekl jsem. „Dobře.“ Ani teď se neotočil. Místo toho do skleněné tabule zahučel: „Máte nějaké problémy?“ Málem mi zaskočilo. „Cože?“ V odrazu okna jsem viděl jeho zkoumavý pohled. „Teď nejde ani tak o tohle, něco podobného se může stát každému, ale poslední dobou z vás mám pocit… jako byste neměl věci tak

212

úplně pod kontrolou. Celkově jste roztěkanější, víc riskujete… Jako byste čím dál víc ujížděl. Děje se něco? Jste v pořádku?“ Přistihl jsem se, že myslím na všechno, co jsem v minulých dnech provedl. „Nikdy mi nebylo líp,“ odpověděl jsem. Nejhorší bylo, že jsem v jistém smyslu mluvil pravdu.

213

čtyřicátá druhá

Když jsem vyšel na ulici, už na mě čekala. Opírala se o plot, kouřila slimku a fialové pruhy ve vlasech se ve světle lamp neonově leskly. Jak mě spatřila, rázně ke mně vykročila; nedopalek upustila a za chůze zašlápla. Přiznám se, že to na mě zapůsobilo. Tedy ne to, jak znečišťuje veřejnou komunikaci oslintanými vajgly. Ale že věděla, kdy mi končí služba. Znamenalo to, že se na oddělení musela někoho zeptat. Dovřel jsem za sebou skleněné dveře s cedulemi ZÁKAZ KOUŘENÍ V OBJEKTU a ZÁKAZ POŘIZOVÁNÍ OBRAZOVÝCH A ZVUKOVÝCH ZÁZNAMŮ V OBJEKTU a čekal jsem, až ke mně dojde. „Přišlo mi, že jsme tu konverzaci nedokončili,“ zastavila se dva kroky ode mě. „Vidíte,“ já na to, „a mně zase přišlo, že jo. Nebo to, že jsem manipulativní svině, má ještě druhý díl? Manipulativní svině: Návrat slizkého sonyboje?“ „Co je to sonyboj?“ „Osmdesátá léta. To neřešte.“ Černě nalakovanými nehty si odhrnula patku z očí. „Víte, že se s váma hrozně těžko komunikuje?“ „Se mnou?“ opáčil jsem. „Nesmysl. Já jsem komunikační velmož. Úplný Jan Zlatoústý.“ A než stačila něco říct, dodal jsem: „Devadesátá léta. Čtvrtého století. To taky neřešte.“ „Naši konverzaci jsme nedokončili,“ vedla zarputile svou, „protože vás odvolali dřív, než jsem vám stihla povědět, jak jsem vám vděčná za to, že jste mě vytáhl z bryndy.“

214

„Vy jste mi chtěla povědět, že jste vděčná?“ svraštil jsem obočí. „A jste si jistá? Protože tím by mohla vaše těžce nezávislá image utrpět citelný škody.“ „Jsem si jistá,“ přikývla. „Teda skoro. Jako – pořád si mys­ lím, že to, co jste tam předvedl, byla demagogická hnusárna první třídy –“ „To vypadá na nejoriginálnější vyjádření vděčnosti, jaký jsem kdy slyšel.“ „– jenže to neznamená, že vám současně nemůžu poděkovat.“ Nadechla se nosem. „Takže děkuju.“ Najednou jsem nevěděl, co říct. A to se mi, vážení pánové, ctěné dámy a zvídavá drobotino, nestává příliš často. „Heeeuhrm,“ napodobil jsem Barvového Hýřila. „No jo. Dobře. Tak jo. Zase to tak nehroťte.“ Povystrčila růžový jazyk a nejistě si olízla rty. Všiml jsem si, že v něm má cvoček. Měla ho tam, když jsme se viděli poprvé? Neměl jsem tušení. „Vy jste to věděl, že jo?“ zeptala se. „Co?“ „Že ta bába tenhle trik zkusí. Že si vymyslí, že tam byl strašnej balík. Věděl jste to, už když jsem vám tu peněženku přinesla.“ Přeměřila si mě. „Že jo?“ Pokrčil jsem rameny. „Občas se to stává.“ „Proto jste navrhoval, že mě z toho vynecháte. Nechtěl jste, aby mě pak někdo otravoval.“ Cvoček zachřestil o zuby, jak si znovu navlhčila rty. „A já vás místo toho nařkla, že si chcete ulehčit práci s papírováním. Že chcete peněženku hodit zpátky do popelnice.“ „To bych pochopitelně neudělal.“ „Já vím.“ „Hodil bych ji do schránky měšťákům.“ „Co?“ „Abych si ulehčil práci s papírováním.“ Několik sekund na mě zírala. „Poslouchejte,“ řekla, „nemůžu vám aspoň koupit pivo? Na omluvu.“ Váhal jsem jenom chvíli.

215

„Proč ne?“ Nevzal jsem ji do Klihovny; nehodlal jsem zavdat příčinu k drbům po všech čtyřech obvodech. S její povahou a názory by tam stejně nejspíš od někoho dostala přes hubu. Naštěstí mezi Palmovkou a Vysočanskou je hospod víc než vietnamských večerek. Trvalo nám přesně tři a tři čtvrtě hodiny, než jsme nenucenou konverzací a konzumací tvrdého alkoholu odbourali zábrany a (v mém případě) výčitky svědomí. Měla podnájem v jednom z těch pavlačových činžáků U Školičky. Když jsem ji ve ztemnělé ložnici svlékal, naskočila mi v hlavě nadporučíkova věta: Jako byste čím dál víc ujížděl. Její cvoček mi jel po břiše dolů jako cíněná kulička do důlku. Dalo by se říct, že třetí průšvih toho dne jsem si vyžral s plnou parádou.

216

čtyřicátá třetí

Mobil mi zazvonil v tu nejvhodnější chvíli. Jeden opilec mě držel zezadu. Druhý mi visel na mundúru a cloumal klopami, jako by to byly rumba koule. Richter zápolil s dalšími třemi ožungry: jednomu kroutil paži za zády a zbylé dva si držel od těla mácháním teleskopického obušku. Celá hospoda byla na nohou a fandila. Pochopitelně ne nám. Sice nás nejdřív zavolali, abychom rozehnali rvačku, ale ve chvíli, kdy se její účastníci spojili a svorně na nás zaútočili, se sympatie v mžiku přelily. Každému se líbí, když policajt dostane na budku. Zátylek jsem měl mokrý od slin, jak na něj opilec číslo jedna prskal becherovkové kletby. Jeho stisk sílil: obě předloktí mi drtila hruď, nemohl jsem se pořádně nadechnout. A do toho mi v uchu stále vyzvánělo mobilové handsfree. „Přestaňte se s nima už konečně srát!“ vykřikl jakýsi ne­ trpělivý divák. Ta rada sice nebyla určená mně, ale přesto jsem si ji vzal k srdci: vykopl jsem a nabral opilce číslo dvě kolenem do rozkroku. Pustil rumba koule a chytil se za ty svoje. To mi umožnilo trhnout hlavou dozadu. Ozvalo se křupnutí plastových obrouček, vykviknutí, sevření povolilo, já se vyprostil, otočil, vytrhl jsem od opasku pendrek a druhou rukou klepl na bluetooth v uchu. „Nevolám nevhod?“ optal se Honza. „Nevhod?“ vykryl jsem tonfou úder prvního opilce. Klouby pěsti chruply o tvrzený plast, opilec vyjekl. „Proč bys volal nevhod?“

217

„Jestli třeba nejseš ve službě nebo tak…“ „To sice jsem,“ vyhnul jsem se další ráně, „ale neděje se nic zajímavýho. Rutina.“ Zcela nesportovně jsem svého soupeře nakopl do šimpánu. Zaječel. „Stejně jsem se chystal, že ti dneska brnknu.“ To byla pochopitelně lež. Neměl jsem v úmyslu mu volat. Nebo alespoň ne dnes, kdy mi po večírku s ocvočkovanou brunetou praskala hlava kocovinou. Klasickou i morální. Ale hlavně jsem se pořád nerozhodl, jestli mám Honzu s nejnovějším vývojem událostí seznámit, nebo ne. Mám mu prozradit, že Bára je možná naživu? Bylo mi předem jasné, že všechna moje varování, jak jsou to pouze nepřímé stopy a jak to ve skutečnosti nic neznamená, mu půjdou jedním uchem tam a druhým ven. Uslyší jenom to, co slyšet chce. Spustím v něm tornádo falešných nadějí, které s ním v následujících dnech bude smýkat ode zdi ke zdi. Na druhou stranu, to kvůli němu jsem se celým případem zabýval. Kdo jiný by měl na ty informace nárok než on? A jak s nimi naloží… no to už vlastně nebyl můj problém, ne? „Aha?“ řekl Honza. „Tak ty jsi mi chtěl volat, jo? Kvůli čemu? Dozvěděl ses od Nováka něco novýho?“ „Bacha!“ zařval Richter. Pootočil jsem hlavu: jeden z Richterových soupeřů se na mě hnal zezadu. Nabíhal na mě předkloněný jako hráč ragby. Ideální pozice, abych mu učebnicovým uširo mawaši geri vykopl zuby z hlavy. Jako obvykle jsem rychleji reagoval, než přemýšlel: ve chvíli, kdy kolem nás zamrkal diodový prstenec mobilních fotoaparátů, už jsem měl pravou nohu ve vzduchu. Nikdo mi nemusel vysvětlovat, že fotka, jak někoho v hospodě načutávám do kebule, by byl poslední drátek do mé papírové rakve. To bych nevyžehlil ani tím nejřiťovlezlejším omluvným dopisem na světě. Zarazil jsem se v otočce tak prudce, až jsem málem upadl.

218

V tu chvíli byl ragbista pouhý krok ode mě. Na jinou obranu už nebyl čas. Ani na to, abych uhnul. Nabral mě tak prudce, že jsem se vznesl do vzduchu a přistál na štamgastském stole. Přejel jsem ho v gejzírech piva a rotujících popelníků, udělal kotrmelec přes okraj a spadl do klína dvěma šarmantně vyuzeným švizdám. Chraplavě zapištěly a shodily mě z kolen jako chcíplou kočku. Podlaha byla tvrdá. „Co to bylo?“ vyzvídal Honza. „Ale nic.“ Chytil jsem se okraje stolu. „Jak už jsem říkal: služba.“ Vyheveroval jsem se vzhůru. V záhybech stejnokroje mi chrastily skleněné střepy. Tonfu jsem někde ztratil a tele­ skopický obušek jsem coby vyhlášený dobrák nenosil; nebyl povinnou součástí výstroje, pouze tolerovanou. A slzák jsem v uzavřené místnosti použít nemohl. Ragbista se na mě vyřítil z davu jako hroch z džungle. Jenže tentokrát jsme se nenacházeli v přehledné aréně před dychtivými objektivy mobilů. Byli jsme namáčknuti vzadu u stolů, sevřeni chumlem diváků. Tady by smysluplnou fotku neudělal ani Šibík. Takže jsem ho řachnul po hlavě první věcí, kterou jsem na stole nahmátl. Byl to talíř s nakládaným hermelínem. Ragbista se poroučel s udiveným výrazem a feferonkami v uších. „A co teda ten Novák?“ dožadoval se Honza. „Přišel na něco?“ Popadl jsem ragbistu za límec a táhnul ho po zemi k Richterovi. „Zrovna včera jsem s ním mluvil.“ Za ragbistou zůstávala na podlaze slimáčí stopa hermelínového láku. „A?“ Hodil jsem ragbistu k ostatním zmláceným. Richter klečel na posledním výtržníkovi a zadrhával mu na zápěstích plastová klepeta. Hospodou se přelévalo zklamané mumlání. „Zatím nic nezjistil,“ odpověděl jsem Honzovi. „Vůbec?“

219

„Ani prd. Je teda fakt, že se v tom nemůže šťourat do nějaký hloubky, ale co mi říkal, tak vyslechl všechny svědky, byl za Olgou ve cvokhausu, profilcoval barák… A zatím nula celá nula.“ „Nic ho netrklo? Neobjevil nic novýho?“ „Ne.“ „A…,“ Honza slyšitelně zaváhal, „myslíš, že je dobrej?“ „Ne, asi ne,“ přiznal jsem. „Ale moc vybírat si nemůžeme, co?“ Sebral jsem ze stolu něčí pivo a chrstnul ho omráčenému ragbistovi do tváře. Zafrkal, zamrkal a probral se. „A ty ho znáš nějak blíž?“ „Řekněme, že s ním trávím víc času, než by mi bylo milý.“ Ve dveřích se zjevili hoši z Lekce 600; zásahové dodávky, kterou dispečink posílá k větším rambajzům. Byl jsem rád, že nám přijela pomoct SPJ, a ne kolegové z oddělení: Slída by určitě hospodu plošně vystříkala pepřovým kasrem. To by zase bylo na záchytce řečí. „A co je ten Novák vlastně za maníka?“ vyptával se Honza. „Normálka,“ pokrčil jsem rameny. „Standardní agresivní trouba s přebujelým pocitem vlastní důležitosti.“ „Policejní brutalita!“ hulákal rumbakoulista, když ho Richter tlačil ze dveří. „Zkurvený fízlové! Postarám se, abyste všichni skončili na dlažbě!“ Za dveřmi se nacházely dva schůdky a Richter z nich rumbakoulistu s nevinným výrazem strčil. Takže nakonec na dlažbě skončil někdo jiný. Rozplácl se s efektním plesknutím. „No jo. Hele, když už jsme mu to jednou zadali,“ řekl Honza, „tak to s ním asi budeme muset vydržet až do konce, co? Snad to nebude tak špatný.“ Ale bylo.

220

čtyřicátá čtvrtá

Jak moc je to se mnou špatné, mi došlo další den, když Jeřábek zaparkoval za benzinkou, já se začal hrabat z auta, že nám dojdu pro kafe, a Jeřábek místo toho úslužně vyskočil od volantu: „To je dobrý, seď. Já to přinesu.“ Ano, až tak moc to se mnou bylo špatné, přátelé: až tak, že mi Jeřábek. Šel. Dobrovolně. Pro. Kafe. Očividně mým schopnostem napsat smířlivý omluvný dopis příliš nevěřil. A to jsem přitom taková holubičí povaha. Jak to, že to nevidí? Ignorant jeden. Mu rozbiju držku. Od betonového sloupu se odlepil stín a mně sjela ruka k opasku. Z přítmí se vynořil tlusťoch s prošedivělým strništěm, kravatou uzenkou a koženou veksláckou bundou. „Patnáct minut od začátku hlídky,“ podíval se na zápěstí obalené masivními TAG Heuery. „Proč vám to trvalo tak dlouho?“ „Nekecej, že tady na mě jen tak na blind čekáš,“ stáhl jsem okénko. „Není to na blind,“ ohradil se Myšička. „Věděl jsem, že máš službu s Jeřábkem.“ Nemusel jsem se ptát, proč mi nezavolal na mobil nebo proč se nestavil na oddělení. Dokonce jsem to ani nevnímal jako paranoiu. Spíš jako zdravou obezřetnost. „Mám si to vykládat tak, že máš pro mě nějaký nový zprávy?“ zatěkal jsem očima po Myšičkových prázdných rukách. Žádnou

221

tašku neměl. A ta jeho vekslácká bunda nevypadala, že pod ní měl nacpanou kopii Bářina spisu. „Dobrý, nebo špatný?“ „Ty nejlepší.“ Strčil ruku do kapsy a něco z ní vytáhl. Napjatě jsem na to zaostřil – a když to se zašustěním zbavil celofánu, zarazil si to do obličeje a cvakl zapalovačem, řekl jsem: „Jo? Jaký? Vědci konečně zjistili, že palenie tytoniu niepowoduje raka?“ „Ha ha ha,“ udělal, ale moc srdce do toho nedal. Všiml jsem si, že má na rukou navlečené tenké sportovní termorukavice. Působilo to divně. Vypustil na mě oblak tabákového yperitu a zkoumavě si mě prohlížel. Dával si při tom na čas. Nebyl to příjemný pocit; šedé oči jako by patřily někomu jinému, mladšímu a manipulativnějšímu. Navíc jsem se nemohl zbavit dojmu, že tu odmlku zařadil naprosto záměrně, že to je takový jeho malý trik pro narušení rovnováhy v rozhovoru, berlička k posílení pozice. Jenže já jsem se rozhodl, že to na mě dneska nefunguje. „Ježišmarjá, tak už to vysyp, člověče,“ plivl jsem z okénka. „Máš pro mě ten spis, nebo ne?“ Znovu zalovil v kapse. „Tady je.“ Automaticky jsem natáhl ruku a on mi tu věc upustil do dlaně: byl to žlutý lepík (přeložený lepicí stranou navrch, takže se na něj nachytaly všechny žmolky a drobky z Myšičkovy kapsy), já ho opatrně rozevřel a přečetl si dvě řádky písmen a čísel, které nedávaly absolutně žádný smysl. „A to má bejt jako co?“ „No spis, ne?“ Konec doutníku zasvítil v přítmí jako řeřavé oko. V můj prospěch budiž řečeno, že jsem ani nemusel nadskakovat, abych si zprůchodnil vedení. „Něčí přístup do ETŘ,“ pochopil jsem. „Něčí přihlašovací jméno a heslo.“ „Ne něčí,“ opravil mě. „Kdyby bylo něčí, giboni by tě vyhmátli jedna dvě. Stačilo, aby si vyjeli přehled vstupů – jako to udělali u toho chudáka z Břeclavi. Ne, tohle je něco lepšího: programátorskej vstup do databáze KŘPHMP. Servisní přístup do systému, kterej není nikým hlídanej.“ Zabafal. „To samozřejmě neznamená, že tam můžeš řádit jak černá ruka.“

222

„To nemám v úmyslu.“ Schoval jsem lepík do náprsní kapsy uniformy. „Potřebuju se jenom na něco podívat.“ „Jo, to víš, že jo.“ Nevěřil mi ani trochu. „Ale stejně si dávej bacha. Hlavně na to, komu pak ty informace budeš prodávat. Za těch deset let natvrdo to fakt nestojí.“ Jelikož jemu samotnému na tom nijak nezáleželo, pochopil jsem, že to myslí jako nezištnou radu. „Dobře,“ vdechl jsem dávku nikaragujského čpavku, kterou mi foukl do vozu. „Budu opatrnej.“ Zašilhal jsem na něj. „A děkuju.“ „No jo,“ mávl doutníkem. „Hele, já vyfičím, než mě tady zmerčí Jeřábek.“ Zapíchl si cigarillo někam pod nos a podal mi do okénka pravačku. „Čest práci.“ Ruku mi stiskl krátce, tvrdě a hned ji zase rychle pustil, jako by se ode mě nechtěl nakazit. Funkční rukavice měl navlhlé potem. A těsně předtím, než zahnul za betonový sloup, hodil přes rameno poslední větu – jakoby mimochodem, ale nepochyboval jsem, že si ji přesně načasoval. „Tak já se ozvu, jo?“ Zmizel a já tam zůstal sedět s kovovou pachutí v ústech. Jeřábek vyplul zpoza rohu s kouřícími kelímky. Obešel vůz, nasoukal se za volant a jeden mi podal. „Díky.“ Začichal. „Co je to tady za smrad?“ „Před chvílí kolem prošel chlápek s hnojovym čvaňhákem.“ Znovu nasál vzduch. „Mně to spíš přijde jako nějakej skunk.“ „Jo.“ Oči se mi stočily ke sloupu, za kterým zmizel Myšička. „To je taky možný.“

223

čtyřicátá pátá

ETŘ – Krajské ředitelství hlavního města Prahy Administrační menu > Dotazy > > Spisy > > Seznam posledních (42) > > Poslední TČ > Poslední PŘ > Poslední ČJ > Protokol událostí > Dle Čj. > Čj. ZIS, Dts, Věc, Popis, §… > Dle útvaru a období > Čj. – jednací protokol > Protokol událostí > Komplexní > Statistiky > Export > Dotaz do číselníků > První věc, které jsem si po nalogování do systému všiml, byla, že jsem měl vyšší administrativní práva než většina uživatelů. Vyšší než zpracovatel, vyšší než dozorující státní zástupce, vyšší než vedoucí státní zástupce, dokonce i vyšší než správce z bezpečnostního oddělení. Hustý. (Jak by řekl někdo mladší než já.) Jelikož jsem neznal jednací číslo spisu, musel jsem použít IS DOTAZY.

224

Dotazy do informačních systémů Policie ČR a MV Dotaz na osobu Příjmení: Jméno: Datum narození: Vyhledej! / Vymaž! Ve druhém sloupci jsem mohl zaškrtnout: Registr občanů Registr řidičů Registr vozidel TUDU TUDU – archiv D-zbraně Pátrání po osobách SIS – osoby SIS – doklady IS Interpolu – ICIS Zákazy a omezení P-zbraně Telefoto SPPO (V) AVIZO ZOP Událost Kontrola Jmenovka AFIS trestná činnost AFIS cizinecký režim Pochopitelně jsem nezatrhal všechny možnosti: hledat Olgu v TUDU (evidence cizinců s trvalým nebo dlouhodobým pobytem na území ČR) nebo v AVIZu (neukončené přípravné řízení o známých pachatelích) nemělo valného smyslu. (Oproti tomu AFIS – evidence otisků prstů – nebo Jmenovka – databáze systému OČISTA, který zahrnuje data z trestné činnosti páchané na mládeži – byly celkem jasné volby.)

225

Po zadání Olžina jména mi vyjel spis i s notoricky známým dvouřádkem záložek: Delikt / Lokalita / Osoby a Firmy / Věci / Stopy / Pokyn / Omezení / Zákroky Jednací Protokol / Přiděleno / DTS Skut. / DTS Pach. / DTS Ukon. / DTS Znalci / DTS Písemnosti Jako první jsem kliknul na Věci . Nějaký šprýmař tu vytvořil podsložku s názvem „Dopisy Olze“. Obsahovala jediný exponát, naskenovaný a uložený v pédéefku. Dopis byl původně napsaný na počítači a vytištěný na laserové tiskárně. Byl bez oslovení a bez podpisu: Ještě k tomu našemu rozhovoru. Já vím, že je to těžké, ale musíš v tom pokračovat. Musíš to vydržet. Dokážu si představit, jaké je to pro tebe peklo, ale ty sama víš, že je potřeba to dotáhnout do konce. Taková byla přece naše dohoda, ne? Musíš se oprostit od sentimentu. Pokaždé, když budeš mít pocit, že to nedáš, uvědom si, že v téhle situaci už žádný vztah matka-dcera neplatí. A není to tvoje vina, že neplatí. To ona sama ho zrušila. Přece jsi mi o tom vyprávěla. O tom, co je ve skutečnosti zač. Něco takového není normální. Proto musíš zůstat silná a nevzdávat se. Už jenom pár týdnů. Vydrž. Brzy bude konec. Zíral jsem na text a měl jsem pocit, že písmena na obrazovce víří a přeskupují se. Pálily mě v očích jako tvrdá zrnka prachu. Tohle že je ten dopis? Tohle že je dopis, ve kterém někdo Olgu nabádá, aby Báře dál ubližovala? Měl jsem dojem, že se dívám na jeden z těch obrázků, co v sobě ukrývá dva významy: líbající se tváře se promění v číši a zase obráceně. Naprosto jsem rozuměl, proč to všichni považovali za dopis určený Olze. Ale vůbec jsem nechápal, proč nikoho nenapadlo, že může jít o dopis určený Báře. To, že ho našli mezi Olžinými dokumenty, nic neznamenalo. Ze způsobu, jakým Bára ukryla v pokoji i na chatě fotografii, nepřímo vysvítalo, že Olga své dceři prohledávala věci. Klidně mohla dopis najít a zabavit.

226

V případě, že by bylo psaní adresované Báře, dávalo totiž daleko větší smysl; všechny ty zmínky o tom, že to ještě musí vydržet , narážky na to, co je ta druhá ve skutečnosti zač  a že není normální  – to všechno se dalo vykládat tak, že Bára tušila, co s ní Olga provádí, a že se někomu svěřila. A hlavně: že se k něčemu chystala. Už jenom pár týdnů. Vydrž. Brzy bude konec. Což znělo, jako by Bára a ten, kdo dopis psal, měli plán. Zřejmě namířený proti Olze. Bylo její zatčení a hospitalizace v Bohnicích výsledkem toho plánu? Nebo to naopak byla nečekaná komplikace, a plán tím pádem zkrachoval? Přikláněl jsem se spíš ke druhé variantě. Bářin úprk přes les (pokud k němu došlo tak, jak jsem myslel) nesl všechny známky zbrklé improvizace. Kdyby to bylo připravené, neutíkala by Bára v pyžamu, bez mobilu a nekradla by bezdomovcům oblečení. Další otázkou byla Olžina reakce. To, že byl dopis objeven v jejím vlastnictví, značilo, že ho našla, přečetla… a zákonitě musela dojít k podobným závěrům jako teď já. Co udělala? Podnikla preventivní úder? Zabila Báru dřív, než se její dcera dostala k realizaci plánu? Jsou kapesník na stromě a ztracená vojenská pláštěnka jen náhodná, vzájemně nesouvisející fakta, která jsem si poskládal do tvaru, jaký jsem si přál vidět? Je Bára skutečně mrtvá, jak si od začátku všichni myslí? Mračno nových otázek mi šustilo v lebce jako kupa lesklých mšic. Ale ať jsem si to v hlavě přemílal z jakékoliv strany, jedna věc mi vyšla pokaždé: Pravděpodobně není nutné dál hledat nějakého Olžina dopisového kamaráda – protože nikdy neexistoval. Místo toho je nutné najít Bářina dopisového kamaráda. Který, jak sloh dopisu prozrazoval, asi nebude jejího věku. Zřejmě bude dospělý. A stylisticky poměrně zdatný. Není divu, že dokázal dvanáctiletou holku snadno oblbnout. Není divu, že mu Bára věřila. Ucítil jsem nepříjemný tlak v žaludku. Manipulaci dvanáctiletým dítětem člověk pocitově rozdýchává daleko hůř, než když někdo vodí za nos osobu se sníženou příčetností. Stačilo, abych

227

pomyslel, jak se na svého dopisového kamaráda Bára po útěku důvěřivě obrátila – a co s ní asi pak udělal – a žaludek se mi stahoval jako obandážovaný zavařovacími gumami. A Bára v mé hlavě opět ožívala. Zhmotňovala se v neuronové mlhovině a ohýbala siločáry mého odstupu. Rázně jsem dopisové pédéefko zavřel a překlikl zpátky na Věci . Další položkou na seznamu byl Bářin mobil. V soupisu zajištěných předmětů měl číslo čtyři: mobil, zn. Nokia, 1 ks, barva růžová. Podle POZN. ZPRACOVATELE  byl nalezen zapojený v nabíječce v předsíni. (Proto si ho s sebou Bára nestihla vzít.) Součástí spisu byla i žádost telefonnímu operátorovi o poskytnutí lokalizačních údajů v trestním řízení. Jestli ovšem vyšetřovatel doufal, že mu Bářin pohyb v týdnech před zmizením něco napoví, tak mu sklaplo: z dodaných dat vyplývalo, že Bára se pohybovala téměř výhradně na trase domov–škola. S pár výjimkami typu courání po parku (zřejmě s Veronikou a Štrofkem) a občasné návštěvy Tesca. Bára vedla život konzervativního důchodce. Tomu odpovídal i telefonní seznam přepsaný z mobilu; byl superkrátký: Máma Táta Verča Vítek (POZN. ZPRACOVATELE: číslo náleželo neregistrované předplacené SIM kartě a v době zajištění mobilu pohřešované osoby bylo mimo provoz) Vítek? Ale, ale, Báro. Že by autor anonymního dopisu právě získal jméno? Došlé esemesky Bára zřejmě pravidelně mazala, protože v mobilu zbyly jen tři poslední. Od: Máma Dnes doma v 17:15 a Od: Verča Sorry 10 min zpožd

228

a Od: Máma Kup mléko, cottáč přírod a 4 rohlíky Najel jsem kurzorem na horní lištu a klikl na ikonu formulářů, abych se dostal k protokolům o výsleších svědků. Bylo jich osm: B. Malkovcová, P. Turneček, P. Jíša, J. Lohinský, S. Hryz, A. Voříšková, J. Dobiášová, V. Majerová. Kromě tří výjimek známé firmy, které už jsem vytěžil. Kliknul jsem na první výjimku – ale jenom abych zjistil, že J. Dobiášová  je sousedka, s níž už jsem taky mluvil, majitelka Normy Desmondové. Asi bych měl být pyšný na to, že jsem důkladnější než vyšetřovatelé: ze sousedů jim tady chyběla Suchovská. Otevřel jsem druhou výjimku. B. Malkovcová byla zdravotní sestra, která si při školních prohlídkách všimla Bářiných asymetrických výkyvů zdravotního stavu , sama od sebe jí odebrala krev, odeslala na rozbor a po zjištění přítomnosti střevních bakterií to práskla policii. Další argument pro variantu, že Olžino zatčení nebylo součástí plánu a Bářin útěk přes les byl zcela spontánní. (Pokud bych ovšem nepřistoupil na verzi, že v tom školní sestra jede taky.) S. Hryz  nebyl zdravotní sestra, ale MUDr.: vedoucí oddělení, na kterém Olga pracovala. Jeho výpověď se v podstatě skládala z nepřerušovaného monologu, jehož smyslem bylo vyvrátit podezření, že by mu po patře pobíhala šíblá zaměstnankyně s injekční stříkačkou a píchala hovna každému, kdo se jí znelíbí. Měl štěstí, že karty pacientů mluvily v jeho prospěch. Přesunul jsem se k V. Majerové. Vzhledem k horké hypotéze, že se Bára k Majerovým toho večera přece jen doštrachala, mě její výpověď docela zajímala. Otázka: Stěžovala si před tebou Bára Turnečková někdy na svou matku? Odpověď: Ani ne. Otázka: Ani ne? Co to znamená? „Stěžovala, ale ne často?“ Odpověď: Já si nepamatuju. Otázka: Ale mluvila o ní? O své matce? Odpověď: Já nevím. My jsme se spolu zas tak moc nekamarádily.

229

Otázka: Podle mých informací – Odpověď (matka svědkyně, přítomná v souladu s § 102 o výslechu nezletilé osoby): Myslím, že vám na tuhle otázku moje dcera už odpověděla, ne? Tak co po ní ještě chcete? S tou malou Turnečkovou se sice ve třídě bavila, ale mimo školu se skoro nestýkaly. Tečka. My vám žádné převratné informace neposkytneme, to už by vám mohlo dojít. Vůbec nechápu, proč jste nás sem tahali. Otázka: Pokoušíme se alespoň zprostředkovaně zrekapitulovat, jaká byla u Turnečkových doma situace, jestli se v době, která bezprostředně předcházela dotyčné události, něco stalo nebo jakým způsobem to kulminovalo… prostě zmapovat stav, který v rodinném prostředí panoval. Odpověď (matka svědkyně): A s ničím z toho vám moje dcera nepomůže. Vy jste neslyšel, co vám řekla? Skoro se s tou Turnečkovou nebavila! Protože byla divná. Už od prvního pohledu. A moje dcera se s divnými lidmi nebaví. Vlastně máte štěstí, že jsem jí dovolila mluvit s vámi. Otázka: Podívejte, paní Majerová – Odpověď (matka svědkyně): A navíc jsme tady v době, kdy k tomu neštěstí došlo, vůbec nebyli. Byli jsme na Madeiře. Měli jsme tam zaplacený čtrnáctidenní zájezd. Klidně si to můžete ověřit. Musela jsem kvůli tomu Verču uvolňovat ze školy. Otázka: Ano, to víme. Na tu časovou souvislost jsem se chtěl taky zeptat. Podle mých informací jste do zahraničí odletěli deset dní před zatčením paní Turnečkové a vrátili jste se čtyři dny po tom. Nepozorovala jsi, Veroniko, před odjezdem na Báře, že by se chovala nějak jinak? Netrápilo ji něco? Nezmínila se o ničem? Odpověď: Já nevím. Asi ne. Odpověď (matka svědkyně): Já teda nechápu, kam míříte tou časovou souvislostí. To, že jsme měli zájezd objednaný na ten termín, přece nemá nic společného s tím, co se stalo. My k moři jezdíme několikrát ročně. Kvůli Verčině astmatu. A taky proto, že to u moře má ráda. Nemám pravdu, Verčo?

230

Odpověď: Hrozně. Hrozně moc to tam mám ráda. Odpověď (matka svědkyně): Tak vidíte. Otázka: Chápu. Ještě jedna otázka, Veroniko. Chodí s tebou do třídy nějaký Vítek? Odpověď: Vítek? Ne. Otázka: A do jiné třídy? Třeba do béčka? Odpověď: Do béčka…? Do béčka taky ne. Otázka: A nevzpomínáš si, nevyskytoval se v Bářině okolí někdo toho jména? Odpověď: To nevím… Myslím, že ne. Otázka: Zmiňovala se někdy Bára o nějakém Vítkovi? Odpověď: Nepamatuju se. Ne. Otázka: Určitě? Odpověď: Určitě ne. Já nevím. Můžu už jít? To méně důležité, co jsem se dozvěděl, bylo, že Veronika Majerová a její drahá mutter jsou jedna za osmnáct a druhá bez dvou za dvacet. To důležitější bylo, že se v době incidentu nacházela rodina Majerových na Madeiře. A jelikož Veronika nebyla ve škole, tak to Bára musela vědět. Tudíž by k nim ten večer nezamířila. Další teorie v prdeli. (Jak by řekl někdo vulgárnější než já.) Ke komu jinému by se mohla Bára v takové situaci vypravit? Klikl jsem na záložku P. Turneček. Přestože Bářina otce vyslýchal ten samý kriminalista co Veroniku, nesestávala se výpověď z přepisu nahraného záznamu. Když jsem se začetl, pochopil jsem proč: výslech probíhal v Olžině domě pár minut po jejím zatčení a vyšetřovatel ho dodatečně sepsal ze svých poznámek a nechal Turnečkovi podepsat. Po zajištění podezřelé O. Turnečkové byla v 19.38 telefonicky informována její osoba blízká, bývalý manžel P. Turneček. Jmenovaný se okamžitě dopravil ze svého bydliště na adresu podezřelé v Mokřanské ulici a byl zde vyslechnut v trestní věci podezřelé O. Turnečkové. Jmenovaný byl před svou výpovědí poučen podle vpředu rozvedeného poučení svědka v trestním

231

řízení a potvrdil, že poučení porozuměl, bere ho na vědomí a nemá důvody k odepření výpovědi. Výslech proběhl od 19.51 do 20.13, v době, kdy v objektu ještě probíhala realizace. Svědek uvedl, že svou bývalou manželku viděl naposledy před šesti měsíci, 12. listopadu minulého roku, když si v průběhu víkendové rodičovské návštěvy vyzvedával dceru na domluvený výlet do Malšovic. Svědek sdělil, že v chování bývalé ženy ani dcery nezaznamenal nesrovnalosti a nepovšiml si žádných změn. Svědek přítomný policejní orgán ubezpečil, že kdyby zaregistroval sebemenší náznaky v tomto směru, neprodleně by podnikl patřičné kroky, a zároveň důrazně odmítl, že by se mohl svým pasivním přístupem spolupodílet na formování problematického výchovného prostředí. (Svědek ovšem přiznal, že se s bývalou rodinou příliš nestýkal.) Svědek prohlásil, že je šokován podezřením, že by se O. Turnečková na své dceři dlouhodobě dopouštěla fyzického a psychického násilí ve smyslu § 198 trestního zákoníku. Svědek vypověděl, že neměl žádné poznatky o případné duševní chorobě O. Turnečkové. Závěrem svědek uvedl, že mu o současném místě pobytu B. Turnečkové není nic známo. Málo informací, hodně dotčeného odmítání viny. To nejzajímavější se ovšem nacházelo v první a ve čtvrté větě: volali mu v 19.38 domů – a v 19.51 už byl v Olžině domku. Neexistovala jediná možnost, aby to z Vychovatelny zvládl za třináct minut. Ani kdyby místo v Citroënu DS jel v Bugatti Veyron. To znamenalo, že tou dobou musel být někde poblíž. Předpoklad, že do Strašnic dorazil už předtím na Bářino zavolání, měl poměrně vysokou probabilitu. Jak by řekl někdo vzdělanější než já.

232

čtyřicátá šestá

Doma jsem po zapnutí počítače a připojení na sousedovu wifinu zjistil, že mi konečně odpověděl administrátor Photopostu. Dobrý den, saudkovské plesnivé a divoce kolorované zdi jsou dnes už trochu passé (z dobrého důvodu, kýč to byl, už když se jím Saudek proslavil, natož když to po něm opakují snaživí polo­ amatéři), nicméně stále existuje řada lidí, kteří dokážou tenhle styl více či méně umně napodobit. Aniž bych si myslel, že svět potřebuje další podobné fotky, tady máte několik kontaktů na fotografy, kteří by Vám mohli vyhovět. Zack Následovalo pět e-mailových adres. Žádná jména: ve třech případech šlo o přezdívky, zbývající dvě se snažily vzbudit dojem firemní profesionality (tzn. obsahovaly slovo „Photography“), ale už tradičně je zrazovala koncovka seznam.cz. Rychle jsem uplácal e-mail s finanční nabídkou a prosbou, aby mi poslali ukázky svých saudkovských prací, mají-li jaké, a všech pět obratem obeslal. A tím jsem vyčerpal veškerou pracovní činnost, kterou dnešní večer nabízel. Seděl jsem u stolu a bubnoval prsty o desku. Čas v pravém dolním rohu monitoru ukazoval 21:03. Byt popraskával parketami a vyzýval mě na souboj v dusném tichu. Vedle notebooku ležely klíčky od Holubova fordu. Shrábnul jsem je, zaklapl počítač a hrdě dezertoval.

233

čtyřicátá sedmá

Do Rozšířené jsem vjel potichu a se ztlumenými potkávačkami; na parkovací místo za bílou felicií jsem vklouzl hladce jako lasička do velkochovné drůbežárny. Na vchod do paneláku byl odtud ideální výhled. Okna ve druhém patře svítila. Čistě pro jistotu jsem vylezl z auta a šel se podívat ke garážím – ale vrata byla zavřená a na petlici visel zámek. Turneček dřepěl spořádaně doma. Vrátil jsem se a uvelebil se na sedadle. A čekal. I když jsem absolutně nevěděl na co. Ale Turnečkovo tvrzení, že byl v době Olžina zatčení doma, byla první jednoznačná lež, na kterou jsem zatím narazil. Jistě, lidé lžou v jednom kuse. Průměrný člověk zalže šestkrát za den. Nemuselo to nic znamenat a zřejmě ani neznamenalo. Ale nemohl jsem si dovolit to ignorovat. Ne že bych si myslel, že se sledováním něco dozvím – jenže jaký jiný postup připadal v úvahu? Přímá konfrontace? Turneček mě mohl odbýt tím, že se ten večer vracel z nějakého citroëňáckého vrakoviště a že si to náhodou hasil po Štěrboholské spojce (a že ho vyšetřovatel blbě pochopil, když o něm napsal, že byl doma). Anebo mi rovnou mohl říct, že si to po tři čtvrtě roce prostě nepamatuje, a nazdar, těšilo mě, pane policajt, dveře jsou támhle, takový to hranatý, kliku vás na akademii zmáčknout naučili? A další možnosti? Křižovat naslepo celé Strašnice, Štěrboholy a Dolní Měcholupy a vyptávat se, jestli tam někdo před tři čtvrtě rokem neviděl Fantomasovo auto, do kterého nasedá

234

holčička ve vojenské pláštěnce? Vloupat se Turnečkovi do bytu? Jednak jsem si nemyslel, že by byl takový idiot, aby doma skladoval usvědčující důkazy, a jednak panelákové 2+1 není opuštěná chata na samotě, abych suše nastoupil na dveře se svým věrným páčidlem. Fakt jsem netoužil po tom, aby se mi po hřbetě prorajtoval § 178 – ta ironie, kdy se ochránce zákona sám ocitne před soudem, byla na můj vkus až příliš třes­kutá. Zkrátka čím víc jsem to ve svém mozkomlýnku přemílal, tím víc to vypadalo stejně. Totiž že sezení v autě před barákem a čekání, jestli se Turneček třeba nějak neodkope, je sice mam­ lasoidní, ale pořád jediná hratelná strategie. A tak jsem seděl a čekal. Ve druhém patře se občas mihl stín; v jednu chvíli se Turneček zastavil zády k oknu a něco uklízel na kuchyňské lince. Skrz řídkou záclonu jsem viděl jeho proplešatělé temeno a písmena na teplákové bundě: CITROËN CLUB. Ještě ke všemu jsem ani neznal jeho motiv. Byl Turneček osobou, která napsala Báře ten dopis? Byl celou dobu s Bárou v kontaktu a něco spolu pekli? Ale co? A proč by pak nechal Báru zmizet? Potřeboval se jí zbavit? Umlčet ji? Bylo to součástí nějakého plánu? Nebo to byl čistě impulzivní akt? Nebo ji naopak před něčím chránil? Poslední eventualitu jsem asi mohl rovnou škrtnout – kdyby ji ulil někam k babičce nebo já nevím ke známým do Austrálie, proč by to dělal takhle složitě? Od momentu, kdy se za Olgou zabouchla mříž pavilonu sedmnáct, by mu každý soud přidělil Báru do péče automaticky. Nicméně mě to donutilo vytáhnout mobil a napsat si do poznámek BABIČKA. Od Honzy jsem věděl, že jeho a Olžini rodiče jsou mrtví, ale Turnečkovo příbuzenstvo jsem zatím zanedbával. A taková dominantní bábrle může být na vztahové šachovnici zatraceně silná figura. Turneček zhasl v kuchyni a přešel do obýváku. V okně se rozmihotal modrý přísvit televizoru.

235

Anebo to taky všechno zbytečně překombinovávám a Turneček žádný motiv nemá. Je to psychopatický sériový vrah, dceru zabil, vykuchal a její kůží potáhl sedačky svého Citroënu DS. Anebo ji odvezl do Belgie a směnil s náhodným pedofilem za vodní pumpu. Věřili byste, kdybych vám řekl, že vymýšlením podobných kravin jsem se vydržel bavit až do čtvrt na tři, kdy světla ve druhém patře zhasla? Nevěřili? Vidíte a dobře byste udělali. Taky že jsem to nevydržel. Ve chvíli, kdy se moje spekulace začaly realističností blížit teoriím Ericha von Dänikena, jsem začal hrát na mobilu Angry Birds. Potom, co se ve druhém patře rozhostila tma, jsem počkal ještě čtyřicet minut, abych měl jistotu, že Turneček opravdu chrní a nevyplíží se mi pod pláštíkem noci páchat nepravosti, a zabalil jsem to. Domů jsem se dostal krátce po třetí. Dvě a půl hodiny spánku přece musí dospělému jedinci stačit.

236

čtyřicátá osmá

Nestačily. Z postele jsem se vyplížil v pět čtyřicet a do služby jsem se dostavil doslova na poslední chvíli, neoholený, zívající a totálně nepřipravený na boj se závažnou vysočanskou kriminalitou typu špatně zaparkovaných aut, načerno vylepených plakátů a lidí, co po svých psech rebelsky neuklízejí výkaly. Možná byste předpokládali, že když jsem celý den plnil úkoly podobně celospolečenského rozsahu, oddám se hned po příchodu domů zasloužené relaxaci – ale to byste se šeredně pletli. Jak jde o celospolečenské rozsahy, jsem nezmar. Není proto divu, že když jsem ve své e-mailové schránce našel první saudkovskou odpověď („Handbra Burlesque Photography“ reagovalo bryskně), strávil jsem půlku večera mžouráním do celospolečensky rozsáhlých vnad plnoštíhlých modelek před plesnivou zdí. Bohužel všechno to počítání tukových varhánků a porovnávání omítkových prasklin nebylo korunováno kladným výsledkem – zeď ateliéru Handbra Burlesque měla na rozdíl od Bářiny fotografie okrovější tón i jinak otlučenou patinu (místy dokonce prosvítal prvorepublikový váleček). Ale když nic jiného, aspoň jsem si mohl odškrtnout ze seznamu jedno jméno. Cestou na svůj štafl v Rozšířené jsem se stavil ve vietnamské večerce a uchvátil tam dva redbully. Nehodlal jsem nic podcenit: měl jsem za sebou jenom dvě a půl hodiny spánku. Představa, jak Turneček ráno vyráží do práce a nachází mě před

237

vchodem chrápat v autě se slinou na bradě, mi blikala v hlavě jako varovné memento. Ty energy drinky se nakonec vážně šikly – protože se spánkem jsem musel svádět ještě tužší boje, než jsem čekal. Turneček si umínil, že stráví tenhle večer tak nudně a nezajímavě, jak jen to půjde: celou dobu seděl u kuchyňského stolu a rozebíral a čistil čerpadlo, jenom dvakrát si odskočil na záchod. Čili ten mi s klížícími se víčky nepomohl. Nakonec mě – v mžouravě polokomatózním stavu, kdy už oba redbully vyprchaly a mrazivý vzduch ani Angry Birds nezabíraly – zachránilo to, co mě zachraňuje vždycky. Práce. Vyškrábal jsem se z auta, udělal na chodníku padesát dřepů a rozhodl se, že čas strávený pod Turnečkovými okny využiju k tomu, abych prozkoumal další hypotézy. Takže – na koho dalšího se Bára ten večer mohla obrátit? Vytáhl jsem mobil, otevřel poznámky a začal sestavovat sez­ nam. První místo bylo jasné. Přestože jsem o dotyčném neměl jinou informaci než křestní jméno. Napsal jsem do mobilu VÍTEK. Jako druhá se nabízela další dospělá figura, ke které by Bára mohla mít důvěru. JÍŠA A jelikož byla Veronika na Madeiře, mohla vzít Bára v nouzi zavděk jiným blízkým vrstevníkem. ŠTROFEK No a potom tu samozřejmě bylo ještě jedno jméno. Ta představa sice na první pohled nedávala smysl, ale pokud jsem chtěl postupovat objektivně, nemohl jsem ji vynechat. Napsal jsem: HONZA Čímž byl seznam kompletní. A já získal hračku, která mě udržela v bdělém stavu do půl jedné, než Turneček zalezl pod duchnu. Doma jsem byl před druhou.

238

A možná bych tentokrát urval čtyři hodiny spánku, kdybych nezapnul počítač, jestli mi nepřišla odpověď od dalších saudkovců. Sice nic nedorazilo – ale můj otupělý, cukrem, kofeinem a taurinem našlehaný mozek si otevřený notebook vyložil jako pobídku k tomu, aby začal zpitoměle bzučet a naprázdno šrotovat nápady. Všechny stály za pendrek, ale nabuzený mozek se nedokázal zastavit a rachotil dál. Že bych si měl sehnat štěnici, nainstalovat ji k Turnečkovi do bytu a hlídat, jestli se nepodřekne. Že bych se měl zamaskovat lyžařskou kuklou a z Turnečka pravdu vymlátit. Že bych měl jet do Bohnic, vyslepičit Olze všechno, na co jsem přišel, a nechat si poradit, jaké má Turneček slabiny a jakým fíglem bych z něj mohl vytáhnout přiznání. Že bych si měl zjistit, jak jsou ve Strašnicích rozmístěné telefonní budky, protože Bára s sebou neměla mobil a odněkud Turnečkovi volat musela. Že bych si měl opatřit seznam všech žáků ZŠ Gutova a podívat se, kolik je mezi nimi Vítků. Že bych měl padělat žádost telefonnímu operátorovi a dostat z něj lokalizační údaje Turnečkova mobilu. Moment, moment. Replay: Že bych si měl zjistit, jak jsou ve Strašnicích rozmístěné telefonní budky, protože Bára s sebou neměla mobil a odněkud Turnečkovi volat musela. Byl jsem už vážně úplně grogy, nebo to nebyl až tak dementní nápad? Pokud Bára opravdu Turnečkovi (nebo někomu jinému) volala z veřejného automatu, nebylo by logické, že se spolu dohodli, aby na něj počkala právě u té telefonní budky? V tom případě by totiž nebylo potřeba obcházet celé Strašnice, Štěrboholy a Dolní Měcholupy a hledat svědka, který ji viděl, jak nastupuje do Fantomasova auta – stačilo by jenom obrazit okolí budek. (Na to, že bych se mohl nějak dostat do IOS k záznamům z Městského kamerového systému, jsem mohl zapomenout.) A jelikož se veřejných telefonů v posledních letech hodně rušilo, nemuselo by jich být ani tolik. Někde na internetu musí být jejich seznam.

239

Vygooglováním velmi invenčního slovního spojení „telefonní budky praha“ jsem se dostal na mapu veřejných telefonních automatů, kde jsem si ověřil, že v mé zájmové zóně se jich nachází pět: tři v ulicích Štěrboholská, Průběžná a Přetlucká a dvě v ulici Na Padesátém. Nespal jsem dobře. Rozdrážděný mozek odmítal i nadále přepnout do klidového režimu. Ležel jsem v posteli se zavřenýma očima a poslouchal, jak mi klokotá v lebce. A ani poté, co se mi konečně podařilo upadnout do neklidného spánku, mi nedal pokoj. Pronásledoval mě horečnatě deformovanými sny a ve čtyři ráno mě vzbudil a já se s trhnutím posadil na posteli a zíral zmateně do tmy, přesvědčený, že jsem právě na něco přišel – a cítil jsem, jak se ta snově mlhavá představa každou sekundou rozplývá, jak řídne a vytrácí se, a rychle jsem se převalil k nočnímu stolku a na okraj stránky rozečteného Akvária od Viktora Suvorova nadrásal poslední slovo, které jsem ještě dokázal udržet v hlavě. Když jsem se ráno probudil, zjistil jsem, že je tam napsáno klikatými písmeny: PÁNEV

240

čtyřicátá devátá

ETŘ – Krajské ředitelství hlavního města Prahy Číslo spisu jsem pochopitelně ani v tomto případě nevěděl. Dotazy do informačních systémů Policie ČR a MV Dotaz na osobu Příjmení: Jméno: Datum narození: Vyhledej! / Vymaž! Ale pamatoval jsem si jméno brýlaté ženy ve flaušovém kabátě, která se na odtahovém parkovišti na Kundratce podepsala pod stížnost levou rukou. Milada Fibichová. Spis se načítal mučivě pomalu; ETŘ se dneska opět táhlo jako griotkový flusanec. Delikt / Lokalita / Osoby a Firmy / Věci / Stopy / Pokyn / Omezení / Zákroky Jednací Protokol / Přiděleno / DTS Skut. / DTS Pach. / DTS Ukon. / DTS Znalci / DTS Písemnosti Otevřel jsem protokol o ohledání místa činu. Pasáž, o niž mi šlo, se nacházela v oddíle II. b) („Popis objektu zasaženého trestnou činností při prohlídce orientační“). Lebka mrtvé ženy vykazuje známky masivního poškození v oblastech os frontale a os parietale, částečně i os occipitale (ke kterému s nejvyšší pravděpodobností došlo ve chvíli, kdy oběť už ležela na zemi) prostřednictvím těžkého tupého předmětu. Tvar a velikost deformací zhruba odpovídá zajištěnému

241

věcnému důkazu č. 2 (pánev litinová zn. Tefal – viz III. b) protokolu), který se nacházel ve vzdálenosti 15 cm vlevo od těla oběti (viz náčrtek – III. a) protokolu). S tímto poznatkem koreluje zjištění, že na povrchu věcného důkazu č. 2 byly vizuálně detekovány části lebečních kostí a mozkové tkáně (viz zajištěné vzorky – III. b) protokolu). Jiné známky poškození těla nebyly při orientační prohlídce zaznamenány. Přesunul jsem kurzor za druhou větu a položil jsem ruce na klávesnici. Měl jsem nejvyšší administrativní práva a anonymní přístup – mohl jsem libovolně zasahovat do textu a mít přitom jistotu, že po mně v systému nezůstane ani stopa. Přesně to, před čím mě Myšička varoval. Moje prsty se rozeběhly po klávesách: Současně tvar poškození lebky indikuje, že pachatel vedl údery z levé strany a levou rukou, přičemž na základě vytěžení svědků byla konstatována skutečnost, že manžel oběti, Vlastimil Hrubeš, je pravák, jakož i fakt, že dcera oběti, Milada Fibichová, je levačka. Překlikl jsem na protokoly o výsleších svědků a doplnil to i tam, aby všechno navazovalo. Uložil jsem změny, vyskočil ze spisu a odlogoval se z ETŘ. Takhle by to mělo stačit. I kdyby si toho nevšiml státní zástupce, neujde to advokátovi obviněného, až se bude moct seznámit s policejním spisem. Tím bych měl pánvičkovou vraždu z krku. Teď ještě dostat z krku Bářin případ. Jenže s tím to bylo horší: moje e-mailová schránka zela prázdnotou a Turneček strávil celý středeční večer v garáži pod zvednutou haubnou. V Rozšířené se tentokrát nedalo zaparkovat, takže jsem musel forda odstavit Na Okrouhlíku, došlapat ke garážím pěšky, zaujmout postavení za kontejnerem na směsný odpad a čtyři a půl hodiny pozorovat odlesky Turnečkovy pracovní lampy na výjezdové cestě. A nepřipouštět si přitom myšlenku, že se Holubovi v sobotu vracejí z Kyrgyzstánu (nebo

242

z Korsiky nebo kde to vlastně jsou), takže mám k dispozici už jen tři večery motorizované sledovačky. No a teď už jenom dva, pomyslel jsem si, když jsem ve tři čtvrtě na dvanáct přikrčený za kontejnerem poslouchal, jak Turneček zavírá vrata garáže, rachotí zámkem a těžkým krokem se ubírá k domovu, kde na něj čekala tlačenka, lahváč a Sběratelé kostí. Já domů dorazil před jednou a jediné, co mě uvítalo, byla prázdná e-mailová schránka. Saudkovci na mě házeli bobek. Spal jsem tvrdě a beze snů. Takže jsem ráno poněkud nechápavě zíral na to slovo na­ čmárané v Suvorovově Akváriu: PŘÍSTUPY

243

padesátá

Součástí každého elektronického spisu jsou ETŘ logy, do kterých systém automaticky zapisuje, nejen kdo, kdy, z jakého počítače a co ve spise změnil, ale i kdo, kdy a z jakého počítače se do spisu podíval. A asi bylo jen otázkou času, než mě čmuchání v ETŘ přivede na myšlenku mrknout se, kdo další si prohlížel Olžin spis. Protože to, jakým složkám OČTŘ byl do spisu umožněn přístup, mohlo dost napovědět – například z takového angažmá Útvaru zvláštních činností (odposlechy, sledka) by se už dalo usuzovat leccos. Jako obvykle jsem počkal, až se služebna vyprázdní, a teprve když Jeřábek odvlekl Chřástala na oběd a Richter cholericky vyrazil po baráku shánět toner do naší tiskárnové plečky, připojil jsem se. Výpis přístupů, do kterého jinak smějí nahlížet jenom chrousti z bezpečnostního, administrátoři přístupových kont a podobné elity, se mi vylistoval se servilní úslužností. Nebyl to zrovna krátký sloupec – ale to jméno na mě doslova vyskočilo z monitoru. Jako kdyby ta řádka houkala a barevně blikala. Uživatelské jméno_Kulík Zasvědilo mě mezi lopatkami; nebylo to přímo zamrazení… ale daleko to do něj nemělo. To jméno jsme znali všichni: spektakulárnější vykopnutí od policie nepamatovali ani nejstarší mazáci. Kulík letěl s plnou parádou. Hotová air show. Pád střemhlav, barevná kouřová clona. Tím myslím, že nikdo nevěděl, za co přesně dostal padáka – náčelnictvo to tutlalo s tak

244

hysterickým tajnůstkářstvím, jako by byl Kulík nejmíň střelcem z travnatého pahorku. Čímž ovšem jenom přilévali mogulu do šuškandy. Povídalo se, že se ho ani neodvážili zažalovat, jenom aby se neprovalilo, jak obrovské díry v administrativě existují… mluvilo se o vynášení informací, zmizelých důkazech, výprodejích zbrojních skladů… dokonce i o nájemných vraždách. Ale to už jsem považoval za krkonošské poudačky. Jenže teď mi do obličeje šajnil důkaz, že na těch mýtech přece jen možná něco bude. Minimálně na vynášení informací. Logy ukazovaly, že Kulík pár týdnů před svým vyhazovem lezl do Olžina spisu, přestože s případem oficiálně neměl nic společného. Kde sehnal přístupová práva, jsem netušil, ale bylo mi jasné, že když jsem si je dokázal obstarat já, pro šíbra jeho formátu to bude brnkačka. Hlavní otázka samozřejmě byla, pro koho v tomhle konkrétním případě Kulík pracoval. Kdo si u něj data z Olžina spisu objednal. Bohužel odpověď znal jenom Kulík – a mě nenapadal jediný způsob, jak bych ji mohl z tak otrlého desperáta vyrazit. Dveře se rozletěly, do místnosti vtrhl Richter, v začerněných prackách toner vyrvaný z kterési tiskárny v budově, nejspíš ze spisovny, a já kvapně klikal na Odhlásit , abych vypadl ze systému dřív, než se Richter dostane k printeru za mými zády a jediným pohledem na monitor zjistí, že šmejdím tam, kde nemám. ETŘ si pochopitelně vybralo přesně tenhle moment k tomu, aby zatuhlo. Podařilo se mi udržet nehnutý obličej – pouze frekvence mého klikání se zrychlila. Znělo to, jako bych hrál na plastové kastaněty. Zbytečně. Odhlásit  odolávalo mým snahám s ostentativní netečností. A Richter se na mě přes místnost valil se zašmírovanýma rukama jako sám Xerox Hromovládný; černé prsty ždímaly cart­ ridge škrtícím chvatem. „Hele,“ odkašlal jsem si. „Ty, Petře, poslouchej…“ „No?“

245

Jestli jsem doufal, že ho zpomalím, byly to marné naděje. Řítil se přes služebnu jako odbržděný buldozer – a ještě mě stačil probodávat netrpělivým pohledem: „No co je?“ „Ále,“ mávl jsem rukou (zatímco druhá klikala jak zběsilá), „jenom jsem se chtěl zeptat, jestli jdete po službě do Klihovny.“ „No jasně. Jdeš taky?“ „Nooo…,“ protáhl jsem hloubavě. (Klikklikklikklikklikklik­ klik–) „Možná bych mohl zaskočit na jedno, to je fakt.“ Už byl vedle mého stolu. „Ta tvoje ocvočkovaná kunďaba ti dala konečně volno, jo?“ Málem jsem přestal klikat. „Cože?“ „No ta mladá kozatice s kovovým bordelem na ksichtě, jak jsi ji sbalil tady v kanclu.“ Vklouzl mi za záda. „Jak ti dává po nocích tak zabrat, že se tu pak ploužíš jak vymačkanej citrouš.“ „Co – Kdo –“ Mozek se mi zadrhával. Kouřilo se z něj a lítala ozubená kolečka. „Jak to –“ „Když sis ji tenkrát po službě odváděl do pelechu, čuměla na to z oken půlka oddělení.“ „To si děláš –“ Otočil jsem se na něj. Byl ke mně obrácený zády a rval toner do chřtánu tiskárny, jako by krmil mládě krokodýla. Řachtalo to, cvakalo a plastově lupalo. Věděl jsem, že mi zbývá tak pět sekund, než náplň zapadne na místo, Richter zaklapne tiskárnu, otočí se a uvidí, co mám na monitoru. Zoufale jsem znásobil klikací úsilí – div že jsem nepropasíroval myš deskou stolu. Bez výsledku. „Neměj strašáka, vole,“ utrousil Richter přes rameno. „Nikdo to tvý starý nepráskne. Takový svině nejsme. Dyť nás znáš.“ „No právě,“ odpověděl jsem mu. „Právě že vás znám.“ Zvuk myši splynul v nepřerušovaný tón. Cvak, klap, zapadla cartridge do své kolíbky. Buch, prásk, přirazil Richter kryt tiskárny. Vrz, písk, udělaly jeho gumové podrážky, jak se otáčel. Klik, udělalo Odhlásit.

246

Richter se dootočil. Z monitoru nevinně svítila odhlašovací obrazovka ETŘ. Vydechl jsem. Richter přejel po obrazovce lhostejným zrakem a vydal se ke svému stolu, aby učinil další pokus o tisk ohledacího protokolu. „Ale je fakt, že jsme se shodli, že něco takovýho by do tebe nikdo z nás neřekl,“ žuchnul do židle, až kolečka kníkla. Opřel jsem se a založil si ruce, zaskočený tím, že se netřesou. „Vedu tajnej život, o kterym nemáte ponětí.“

247

padesátá první

V Klihovně to vypadalo jako vždycky. Tady se nikdy nic neměnilo. Pořád stejný oplechovaný výčepní pult, pořád stejné mosazné popelníky z dělostřeleckých nábojnic, stejní hodináři pokřikující na televizi pod stropem, stejný Hurvajz za pípou, stejná trojice vcházející do dveří – Richter, Šindelář a já. A stejná objednávka: Richter ukázal beze slova tři prsty a Hurvajz začal točit. „Sorry,“ zkazil jsem jim pantomimu, „mně dneska ne. Dám si jenom kafe.“ „Co blbneš?“ „Večer ještě sedám za volant.“ Hodlal jsem vyrazit za Turnečkem co nejdřív – hned jak vyřídím, proč jsem přišel. Rozhlédl jsem se. Vzadu seděli tři libeňáci, ode dveří na nás kývali chalani z Jarova. Nikdo použitelný. Přisedli jsme k jarovskému četnictvu, já srkal turka, jedním uchem poslouchal, o čem se mluví (probíral se nový ZPPP stanovující výši rizikáče – obvyklé téma), občas účastně zahučel a pokoušel se nedívat na hodiny příliš často. V polovině druhé kávy se na mě konečně zazubilo štěstí: v další várce, která se nahrnula do hospody, jsem uviděl Hašiše z Lipanské. Počkal jsem, až se usadí, a nenápadně se k němu přesunul. Než ho přeložili do Lipanské, dělal v Benediktské a ještě předtím v Kongresové. Trvalo mi skoro deset minut bezobsažných tlachů, než se mi podařilo zavést hovor na Kulíka. „A ty se s ním pořád nějak vídáš?“

248

„Co? Ani ne.“ Nepodíval se na mě, napil se a setřel pivní knír hřbetem ruky. „Proč?“ zeptal se s tak nenápadnou ledabylostí, až to málem rozhoupalo lustr. Věděl jsem, že musím nadhodit návnadu jemně a polehoučku. „Ale nic… Stejně je to zřejmě blbost.“ Hašišovo superlhostejné: „Jo?“ Lustr lítal pod stropem jak dětská houpačka. „A co jako?“ „Jak říkám – bude to asi kravina,“ stydlivě jsem klopil zrak. „Zaslechl jsem, že pár bejvalejm kolegům dohodil kšeft.“ „Jo, to je asi kravina,“ reagoval Hašiš okamžitě. „No právě. Ale znáš to, říkal jsem si, že za zeptání nic nedám.“ Opět se napil – ale tentokrát ze mě nespouštěl pohled. „A ty jako sháníš nějakej džob?“ Omezil jsem se jen na: „Mhm.“ Vždycky je lepší říct co nejmíň a nechat druhé, ať si zbytek doplní sami. O to víc tomu pak budou věřit. A taky že jo: „No jo,“ prohlásil Hašiš, „něco už jsem o tom tvym trablu zaslechl. Takže je to pravda? Chtějí tě vyhodit kvůli takový pitomosti? Jenom proto, že tě natočili, jak dáváš világoš nějaký socce?“ Zněl znechuceně – ale ne moc překvapeně. Stejně jako já znal případy, kdy někoho vykopli i za mnohem menší prohřešek – stejně jako případy, kdy daleko větší průšvih prošel bez povšimnutí. Mohli jste si hodit korunou. Všechno záleželo na tom, jak moc budou ti nahoře vybobkovaní. „To ví jenom bůh na nebesích,“ zakvrdlal jsem lžičkou v lóg­ru. „Jo? Váš šéf? Dyť ten je celkem rozumnej, ne?“ „Ale jo.“ Jako byste čím dál víc ujížděl, řekl mi. „Celkem. Jenže pořád je to šéf.“ „Chápu. Hele,“ chopil se půllitru, „asi takhle: kdybych na Kulíka náhodou narazil, tak se ho zeptám. Víc ti slíbit nemůžu.“ Staropramen ultimativně zakloktal. Ubezpečil jsem ho, že to je jediné, o co mi šlo, že nic jiného jsem po něm ani nechtěl a že mu moc děkuju a že to má u mě.

249

A pak jsem musel zachovat dekorum a pokračovat v konverzaci a vyslechnout podrobný rozbor, proč to repre poslední dobou tak mrví a koho by postavil do útoku Hašiš. Trvalo skoro čtvrt hodiny, než se mi ho podařilo chápavým jednoslabičným mručením znudit natolik, že mě pustil ze spárů a já mohl zaplatit dvě kafe a po anglicku se vypařit. V Rozšířené jsem pak na detailní analýzu nároďáku dojatě vzpomínal jako na estrádní vrchol večera, protože Turneček se dneska překonával: nečistil na kuchyňském stole čerpadlo, ale podle toho, co jsem zahlédl, když si díly prohlížel proti světlu, rovnou rozebral hydroštely. Energeťáků do mě tentokrát zahučelo pět; z redbullů jsem musel přejít na diskonťák z Alberta, jinak bych za ně při téhle spotřebě utratil polovinu platu. Okna zhasla za deset minut dvě a já seděl za volantem, čekal, až uplyne obligátní třičtvrtěhodinka, zíval, div jsem si neroztrhl obličej, a otupěle přemítal, co udělám, jestli mi to Kulík sežere. Když se budu vydávat za dychtivého kořena, který je ochotný za neurčitý slib práce udělat cokoliv, mohl by na to skočit… otázka ovšem byla, jak to zahrát, abych z něj vytáhl kýženou informaci. Nic mě nenapadlo. Dokonce ani kraviny. Možná bych se měl vrátit k redbullu, tam byla alespoň záruka, že nějaké hovadiny vyprodukuju. Z diskonťáků jsem měl leda ulepenou hubu. A v mozku pukající bublinky oxidu uhličitého. Puk, puk, puk. Turneček vyšel z domu ve dvě hodiny a šest minut.

250

padesátá druhá

Sledovat ho noční Prahou by dokázal i Kalle Blomkvist, dětský detektiv. Ladně kapkovitá silueta fantomasovského citroënu se nedala přehlédnout – zvlášť v noci, kdy silniční provoz markýroval jen sem tam nějaký taxík. Takže jsem si mohl dovolit držet se vzadu a neriskovat, že si mě všimne. Jeli jsme dolů Zenklovou; po pravé straně jsme minuli nemocnici Na Bulovce (i s nezbytným pohřebním ústavem, který k ní byl přicucnutý jako hladový klíšťák) a po dlažebních kostkách jsme dodrncali ke strašidelnému zámku Jonákova Discolandu. Před rozdrobeným Automatem Svět to Turneček řízl doprava – a hned vzápětí doleva. Za Kauflandem pak znovu doleva a přes Sokolovskou: monolit hotelu Olympik na nás mlčky shlížel jako větší bratr MATu-1 z Vesmírné odysey. Chyběla jen Ligetiho znervózňující mikropolyfonie. Jak jsme podjeli tramvajovou estakádu a šplhali táhlým obloukem kolem tušené Koule, měl jsem příležitost si Turnečkův Citroën DS prohlédnout v celé kráse. Plul přede mnou po vozovce jako lesklý přízrak, žraločí příď rozřezávala noční vzduch, směrovky v chromované střešní liště v každé zatáčce rudě žhnuly. Odrazy semaforů se přelévaly po karoserii jako vlny hebkého oleje. Na Krejcárku jsme to vzali doprava a potom dál přes Ohradu kolem zetlelého industriálu žižkovského nádraží a kolem neméně zetlelých těl v hlíně Olšanských hřbitovů. Na Želvě doleva a to už jsem věděl, kam jedeme.

251

Nevěděl jsem ale, co udělám, až Turneček zastaví před Olžiným barákem, přeleze plot a začne páčit dveře. I když on by vlastně mohl mít klíče. Každopádně jsem doufal, že se nepokusí znovu protlačit sklepním okénkem. Opakování by v tomto případě bylo matkou idiocie. Ale jestli byl Turneček opravdu tím zlodějem v modré bundě, kterého jsem málem odbouchnul, znamenalo to, že v Olžině domě hledal fotografii polosvlečené Báry před plesnivou zdí? Že by měl náš taťulda kromě aut taky fotografického koníčka? Byly to předčasné úvahy. Místo aby Turneček zahnul za Solidaritou doprava a do Mokřanské, otočil to na druhou stranu, přes koleje do Tuklatské. Přidal jsem; kdybych ho teď ve vilových uličkách ztratil, musel bych si nafackovat. A já si zásadně odmítám ubližovat. Od toho mám příchvojské policajty. Turneček zajel do Kounické. Neubral jsem plyn a vjel do pravoúhlé zatáčky na trojku – gumy protestně kvíkly – a spatřil, jak Turneček parkuje u chodníku. Periferním viděním jsem zaznamenal, že míjím volné místo mezi auty, trhnul jsem volantem a zajel tam tak prudce, že jsem mondeu před sebou ohnul lem nárazníku. Turneček vypnul motor auta. Já taky. Čekal jsem, až vystoupí, ale jak sekundy uplývaly a dveře vozu se neotvíraly, bylo čím dál jasnější, že to nemá v úmyslu. Zůstal sedět v autě. Já taky. Záře svítilen pronikala do oken citroënu jen náznakově; rozeznával jsem pouze obrys Turnečkovy hlavy. Nehýbala se. Seděl ve zhasnutém autě a čekal. Já taky. Minuty ubíhaly. A pořád se nic nedělo. Turneček se nepohnul. Dřepěl ve svém citroënu a čuměl před sebe.

252

Pomyslel jsem si, že by byla sranda, kdyby taky někoho sledoval. Protože někdo jiný by pak mohl sledovat zase mě a tak pořád dál. Nekonečný řetězec. Nad vchodem jedné z vilek se rozsvítila žárovka. Hlava v citroënu se pohnula; Turneček se na sedadle předklonil. Z vilky vyšel vousáč v modré bundě, s popruhem baťůžku frajersky přes jedno rameno. Na rohožce se otočil a políbil blondýnu v rudém županu, která za ním zavírala dveře. Turneček je sledoval. Já sledoval Turnečka. Blondýna mlaskla vousáči pusu, narovnala mu ohrnutý límec a zavřela za ním dveře. Vousáč prošel vrzající brankou a vydal se po chodníku směrem k Limuzské. Batoh měl odškrtnutý logem Nike a na bundě nášivku Dopravního podniku. Ve světle lamp bylo vidět, že má i kalhoty od tramvajácké uniformy a služební boty. Kráčel rychle a za chvíli zmizel za trafostanicí. Turneček vystoupil z vozu. Já ne. K vousáčově vile se blížil rozvážnou chůzí. Jak si otevřel vrátka, jsem neviděl, ale když se zastavil před domem, dveře se ihned rozletěly. Líbat s blondýnou se začal už na prahu. Než vešel dovnitř a přibouchl dveře, stihl jsem ještě zahlédnout, jak jí rozvazuje pásek županu. Další věc, kterou jsem stihl zahlédnout, byla její růžová ofina. A obličej. Byla to ta blondýna, co tenkrát na chodbě u Turnečkova bytu pěchovala mimino do sportovního kočárku a dotčeně se ohrazovala proti tomu, že by snad znala nějakého pana Turnečka. Ona tady přece nebydlí, ona bydlí v Malešicích a sem za babičkou jezdí s Vrabůtkem jenom občas na návštěvu. K tomu, aby začala píchat se sousedem, to očividně stačilo. Počkal jsem ještě dvacet minut, i když jsem pořádně nevěděl na co. Pak jsem se podíval na palubní hodiny, nastartoval a vyjel

253

zpátky na Černokosteleckou. Po pár desítkách metrů jsem za­ hnul na Úvalskou a odtud jsem se dostal Přetluckou a Rabakovskou až do Mokřanské. Nejel jsem moc rychle, abych alespoň trochu vykompenzoval fakt, že byl o dost menší provoz, než bývá kolem osmé večer. Když jsem zabrzdil před Olžiným domem, znovu jsem se podíval na palubní hodiny. Cesta trvala třináct minut. Přesně jak bylo uvedeno v protokolu.

254

padesátá třetí

Frustrační šňůra pokračovala i následující den: Dorazily e-maily od dalších dvou saudkovců. Ani jedna ze zdí neodpovídala té na Bářině obrázku. Ale to mi nestačilo. Já jsem se negativních výsledků prostě nemohl nabažit. Takže jsem se převlékl do uniformy a strávil volný den obcházením rodinných domků kolem telefonního automatu ve Štěrboholské. Naštěstí šlo jen o nějakých osm baráků, takže jsem s nimi byl rychle hotov (nikdo nic neviděl) a mohl se přesunout do Průběžné. Tam to vypadalo slibněji. Telefonní budka stála kousek od pětiramenné křižovatky Průběžné s Přetluckou a s ulicí Na Padesátém, přímo pod okny čtyřpatrové bytovky. Drobný problém byl, že nikdo z osmi partají nic neviděl. Stejně jako obsluha benzinové pumpy přes ulici. Zkusil jsem ještě růžový dvojvěžák na protilehlém rohu, ze kterého byl na budku také výhled. Začal jsem v přízemí obtloustlým blonďákem a jeho hihňající se pihovatou přítelkyní a postupoval partajemi nahoru. Do desáté hodiny večerní se mi podařilo promluvit s jedenačtyřiceti rodinami ze sedmdesáti dvou, co mají okna do křižovatky, a můžete třikrát hádat, kolik jich vidělo Báru nastupovat do nějakého auta. Jo. Přesně tolik. V pátek jsem vstal před sedmou, zkontroloval e-maily, nasnídal se, vysprchoval, zkontroloval e-maily, oblékl se do uniformy, zkontroloval e-maily, sedl do Holubova forda a před devátou už zase terorizoval obyvatele dvojvěžáku na Přetlucké

255

otravnými dotazy. Neodbytně, metodicky a s tupou policejní tvrdohlavostí. Když jsem dvojvěžák dodělal (celkové skóre: nula), přesunul jsem se na poslední štaci, do ulice Na Padesátém. Tady už to tak dobře nevypadalo: oba telefonní automaty byly zapuštěné do zdi stanice metra. Začal jsem ve snack baru hned vedle, pak jsem zašel za dozorčím stanice (zbytečně: kamery DP neměly telefony v zorném úhlu) a potom jsem rozšířil perimetr o domy, z nichž byl na metro výhled – třípatrové paneláky na jedné straně ulice, rodinné domy na straně druhé. A abych toho neměl málo, směrem na Černokosteleckou se tyčil blok dalších, tentokrát dokonce sedmipatrových paneláků. A naproti nim budova Českého statistického úřadu. Nic z toho nevypadalo slibně a nic z toho jsem nehodlal vynechat. Zvládl jsem vyřídit dvacet sedm rodin (průběžné skóre: nula), než byl čas sednout do auta a odjet na ruzyňské letiště vyzvednout Holubovy. Byli rozesmátí, opálení, nabití energií a zážitky z dovolené. Magda mě dokonce spontánně objala. Přivezli mi náramek z korálků – prý tradiční krétský kombolói – a trvali na tom, abych si ho hned navlékl na zápěstí. Holub měl pod kabátem řvavě žlutou hazuku, o níž pyšně tvrdil, že je to ručně tkaná hyfanda z kozí vlny. Pochválil jsem mu ji, že je praktická: může si ji brát do práce místo reflexní vesty. Vesele mě praštil do zad, div jsem v příletové hale nehodil žábu. Ukázalo se, že se v letadle trochu prdnul vodkou, takže jsem to musel odřídit i zpátky. V autě mě neúnavně zásobovali zábavnými historkami: jak se Magda skoro na celých deset sekund ztratila v Mínóově labyrintu, jak Holub při potápění vyplašil ve skalní štěrbině chobotnici… děkoval jsem bohu, že ve voze není projektor, aby mi k tomu mohli promítat diáky. Když jsem zaparkoval před jejich proseckým panelákem, poslal Holub Magdu nahoru, že se o kufry postarají chlapi – a mně nedošlo, co má za lubem, dokud na mě nevybafl: „Tak jo, vole. Co máš s Kulíkem?“

256

Zaskočil mě tak, že jsem se zmohl jen na: „Cože?“ „Hovno se klouže,“ odpověděla za něj vodka Českých aero­ linií. „Nedělej ze sebe debila. Nezapomeň, že na to tě moc dobře znám. Co s ním pečeš?“ „Nic, vážně…“ Zatím. „Proč?“ „Protože mi volal.“ „Tobě? Na Krétu?“ „Mně. Na Krétu.“ „Ty vole. A co chtěl?“ „No co asi? Vyptával se na tebe.“ „Na mně? Jako na co?“ „No jakej seš, jestli seš v pohodě, jestli umíš držet basu, jestli nejseš jenom taková ta tupá mlátička, s kým vším se znáš, jestli nevybíráš moc často bebechy gibonům… a tak vůbec. Bral to docela důkladně, to ti povídám.“ V mozku mi vířilo jako v mixéru. „Cos mu řekl?“ „No já hlavně nevěděl, o co kráčí – jestli potřebuješ, abych to všechno potvrdil, nebo naopak zatloukl.“ Decentně si krknul. „Pardon. Takže jsem mu řekl pravdu.“ „Pravdu?“ „Jo, pravdu. Že máš svoje mouchy, ale že je na tebe spoleh, že sice možná nejsi nejlidštější četník, kterýho znám, ale že kolegu bys nikdy nepodrazil a že máš celkem jasno v tom, co je ještě oukej a co už ne.“ Díval se na mě. „A taky že když si vezmeš do hlavy nějakou píčovinu, tak za ní jdeš do úmoru. Svýho i všech kolem tebe.“ „Moc pěkný,“ řekl jsem. „Takový dojemný.“ „Kreténe.“ Vrazil jsem mu poslední tašku a přibouchl kufr auta. „Já ani nevěděl, že se s Kulíkem znáš…“ „Sloužili jsme spolu čtvrt roku v Benediktský. Je fakt, že jsme spolu nemluvili, to už bude nějakejch, no, pět let – takže si dokážeš představit, jak jsem byl vykulenej, když mi takhle zničehonic zavolal. Ale on už je takovej.“ „Jakej?“

257

„No že si na tebe vzpomene, jenom když něco potřebuje.“ „Jo tak.“ „A samozřejmě je to taky svině první třídy.“ „Jo, jo.“ Už se shýbal pro kufr, ale zarazil se. „Neber to na lehkou váhu, kurva. Je to nebezpečnej zmrd. Pamatuješ na Linharta? Na toho skrčka, co sloužil na Jižňáku? Měl s Kulíkem nějaký kšefty, ale dostal bobky a chtěl hodit zpátečku.“ „A?“ „Kulík mu ve sprchách omlátil kebuli o dlaždičky tak festovně, že ho poslal rovnou do invaliďáku.“ „Trochu extrémní reakce.“ „Pochopitelně Kulíka nenapráskal.“ „Co řekl? Že uklouzl?“ „Pětkrát za sebou.“ „He he.“ „To není prdel.“ Muselo to být tou vodkou. Jinak by něco podobného nikdy neřekl: „A protože mi zřejmě neráčíš prozradit, co s Kulíkem pečeš, tak jenom doufám, že nejseš takovej imbecil, aby ses k němu otáčel zády. Protože já si fakt nechci zvykat na novýho parťáka.“ Zacukalo mi oko. Promnul jsem si ho. „Děláš si zbytečný starosti. Bude to v pohodě.“ Korálkový kombolói mi na zápěstí chrastil jako šamanské chřestidlo, které má zapudit zlé duchy. Moc to nefungovalo.

258

padesátá čtvrtá

„Haló?“ „Nazdar,“ řekl v mobilu neznámý hlas. „Nazdar,“ odpověděl jsem. „Kdo je to?“ „Tady Kulík. Prej jsi mě sháněl?“ Mohl jsem na sebe být hrdý: můj hlas zněl skoro normálně. „No jasně. Sháněl, ale – Teda – nečekal jsem, že se ozveš tak hopem.“ „To víš. Hop je moje druhý jméno.“ „A který je první? Hip?“ Zachrochtal. „Tak kde se sejdem?“ „No –“ „Protože možná jsem to blbě pochopil, ale měl jsem dojem, že to, co máš na srdci, bys asi nechtěl probírat po telefonu.“ „No jo, to asi n–“ „Tak kde si dáme spicha?“ „Hele, jestli víš o nějaký vhodný hospodě –“ Opět mě přerušil. „Nechodím do hospody.“ „Ne?“ „Ne. Je tam nahuleno. Navíc nechlastám.“ „Jako vůbec?“ „Ani kapku.“ „Hele, nezní tvoje plný jméno docent Hip Hop Skála?“ Tentokrát se chrochtáním neobtěžoval. „Kam chodíš do fitka? Někde tam u tebe? Kolem Palmovky?“ „Co? Jo, jo.“

259

„Fajn, tam to stojí za vyliž. Půjdem do toho mýho. Dáme řeč, a ještě přitom zapumpujem. Co ty na to?“ „Jo, to by šl–“ „Super. Adresu z hlavy nevím, pošlu ti textovku.“ „Dobře.“ „A nějaký moc exkluzivní hadry si brát nemusíš, není to tam žádnej šampón. Poctivá oldskoolová bouchárna.“ „Tak jo. A na kdy bys to tak –“ „Zejtra něco mám, tak co třeba pozejtří? V devět ráno? Co vím, tak do služby jdeš stejně až večer, ne? Hodí se ti to?“ Začala mě z něj brnět hlava. „Jo. Jo, jdu. Hodí.“ „Domluveno, hombre.“ Zavěsil. Kdyby podobnou rychlostí pracoval Metrostav, už dávno bychom jezdili trasou Q.

260

padesátá pátá

Předposlední saudkovský e-mail přišel po deváté večer – právě jsem si v kuchyni dělal jídlo (kuřecí stejk s rýží), když jsem uslyšel, jak cinknul notebook. Utřel jsem si ruce, přešel do obýváku a otevřel přílohu e-mailu (tři fotografie od fotoateliéru ProfessionalExklusiv), že na to mrknu, než se udělá druhá strana stejku. Asi tušíte, jak to dopadlo. Zuhelnatělý stejk jsem sežral i tak. Skvěle skřípal v zubech. Nad fotografiemi jsem seděl do půl dvanácté. Problém byl v osvětlení: tyhle fotky byly svícené zprava, kdežto do Bářina obrázku šajnilo světlo zleva. Na hrbolaté zdi to vykreslovalo odlišné stíny, díky čemuž většina míst, podle kterých jsem se orientoval u předchozích fotografií, získala odlišné tvary nebo splynula s pozadím. A aby to bylo ještě lepší, kolorování bylo o něco přepálenější (vypadalo to na photoshop, žádné ruční anilinky), takže to nesedělo ani barevně. Zkrátka nic, čeho by se člověk mohl s jistotou chytit. Když jsem v půl dvanácté zavíral irfanview, bylo to pro mě přesně půl na půl. Mohla to být ta samá zeď a taky nemusela. Ale kdyby mě někdo násilím nutil (třeba příchvojští policajti), abych si vybral, přiklonil bych se k tomu, že to je stejná zeď. Dejme tomu na šedesát procent. Nebo na padesát pět. Zadal jsem do googlu „fotoateliér ProfessionalExklusiv“, abych si zjistil adresu.

261

A rázem to bylo osmdesát procent. Fotoateliér ProfessionalExklusiv totiž sídlil ve Strašnicích, konkrétně v Průběžné. Jen pár desítek metrů od telefonní budky číslo dvě. Není divu, že jsem tam hned druhý den čile naběhl. Šlo o obyčejný třípatrový činžák na hlavní ulici, s funkcionalistickým podloubím, pod nímž se krčily malé obchody: drogerie, ovozel, elektro. U vchodových dveří nebyla žádná cedule, jen na nejspodnějším zvonku, hned pod agenturou Global World Modeling , bylo propisovačkou napsáno FOTOATELIÉR PROF-EX; víc se tam nepodařilo vecpat. Dveře nebyly zamčené. Strčil jsem do nich a vstoupil. Uvnitř bylo chladněji než venku. Firma ProfessionalExklusiv měla ateliér ve sklepě. Jen jsem tam nakoukl přes roh zábradlí, dolů jsem nesešel – moc dobře jsem si všiml kamery nade dveřmi. Trochu nezvyklý prvek v takovém baráku. Skoro stejně nezvyklý jako dveře samotné: nextky čtvrté bezpečnostní třídy s ocelovým skeletem, oboustranným pancéřováním a chemickými kotvami. Gravírovaný štítek prozrazoval, že fotoateliér ProfessionalExklusiv sdílí s agenturou Global World Modeling jedny a ty samé prostory. A hovorná správcová, která by mě promptně zaplavila přívalem informací, nikde. Otočil jsem se a vyšel ven. Najednou mi připadalo, že zvuky na ulici znějí nepatřičně hlasitě. Tramvaje řezavě cinkaly, kartáče počišťovacích vozů šustily, děti, co v sámošce nedostaly bonbony, vřískaly. Kdybych měl cigaretu, tak bych si zapálil. Prokličkoval jsem provozem a ve zdraví se dostal na protější chodník. Chvíli jsem korzoval podloubím, než se mi podařilo najít postavení, kde mi ve výhledu nepřekážely stromy. Výhodou bylo, že dveře činžáku měly skleněnou výplň, takže se podle směru mizející siluety dalo poznat, jestli nájemník stoupá do zvýšeného přízemí, nebo se noří do fotoateliéru / modelingové agentury. První norník dorazil čtyři minuty po půl jedenácté. Mezitím do domu vstoupilo šest lidí a všichni zamířili nahoru.

262

S výjimkou brýlaté maminky s brýlatým chlapečkem to byli samí důchodci s nákupními taškami, do jednoho v příkladné formě: ani jeden nebyl o holi a ani jedna nákupní taška nebyla na kolečkách. Norník měl světlý plnovous, dlouhé vlasy stažené do culíku a kožený kabát na paty. Všiml jsem si, že se po jeho příchodu nerozsvítilo žádné ze sklepních okének po stranách vchodu. Ateliér měl zřejmě okna dovnitř domovního bloku. Těšil jsem se, že teď se tam konečně začnou hrnout ty davy krásných modelek, ale dočkal jsem se jenom dalších tří pen­ zistů. Možná tam fotili Geront Glamour Collection. Minuty ubíhaly. Podupával jsem před lékárnou a měnil balíček papírových kapesníků v hejno oblemtaných chuchvalců, náhodně roztroušených po kapsách. Sice bylo pořád nad nulou, ale po třech hodinách sledovačky jsem litoval, že se vchod do činžáku nenachází blíž ke křižovatce, abych ho mohl bonvivánsky pozorovat skrz okno pizzerie. Ve čtvrt na dvě mi v kapse zazvonil mobil. Neznámé číslo. V první chvíli jsem myslel, že volá Kulík a ruší zítřejší rande v posilce, ale byl to ženský hlas. „Ahoj, to jsem já.“ „Jé, ahoj,“ řekl jsem. „To jsem rád, že voláš.“ Neměl jsem nejmenší ponětí, o koho jde. Věděl jsem akorát, že to není Zdeňka. Vlastní manželku ještě poznám. Snad. „Vážně? Nezníš moc nadšeně.“ „To je tím, že mám ucpanej nos.“ Účast v hlase: „Seš nemocnej?“ „Ne, jenom trochu nachlazenej. Nic to není.“ Čímž jsem jí nahrál: „Hm, takže ti vlastně nic nebránilo, abys zvedl telefon a zavolal mi?“ „Jenom moje vrozená plachost,“ ubezpečil jsem ji. „No, minulej tejden u mě v posteli jsi mi teda moc plachej nepřipadal…“ Stopa! Zas s tolika ženami jsem minulý týden nespal. Dejte mi chvíli, ať můžu projet těch několik set jmen.

263

„To proto, že jsem se před tebou naprosto otevřel,“ objasnil jsem ocvočkované dívce. „Dal jsem ti šanci nahlédnout do svého rozervaného nitra. Doufám, že si toho ceníš.“ Ironií bylo, že jsem si sice pamatoval tak intimní detaily, jako třeba kde všude na těle má piercing, ale nedokázal jsem si vzpomenout na její jméno. A když už jsme u toho, tak ani na to, že bychom si vyměňovali telefonní čísla. Muselo se to stát v hospodě, v samotném finiši, kdy jsem cítil, že mě od zásunu dělí jen pár minut, a nadrženost mi zaslepila mozek. „Do nitra, jo? A ještě k tomu rozervanýho? To jsem si teda fakt nějak nevšimla.“ Za sklem dveří se mihla silueta a oculíkovaný norník vyšel z domu. Nebyl sám – po boku mu poklusával zhruba třicetiletý hnědovlasý hubeňour. Pokud jsem vyloučil možnost, že si ho norník za ty tři hodiny naklonoval, vycházelo mi, že musel do ateliéru přijít ještě předtím, než jsem zaujal svoje postavení. Nebo tam mohl přespávat. „Jo, ženský mou duševní krásu soustavně podceňujou,“ odpo­věděl jsem roztržitě. „Jsem pro vás jenom kus sexy masa.“ Ten hubeňour mi byl strašně povědomý. Přestože jsem ho v životě neviděl. „Hm. Hele, tak na rovinu, jo?“ řekla. „Ne že by mi vadilo vzít mobil a zavolat klukovi sama. S tím já jsem nikdy neměla problém. Ale ráda bych, abysme si to mezi sebou vyjasnili hned na začátku a řekli si, jak to kdo z nás vidí. Jestli jako jednorázovku, nebo jako začátek, ze kterýho by třeba časem mohlo něco bejt.“ Neposlouchal jsem ji. Proč mi sakra ten maník přijde tak povědomý? „Takže na férovku: jak to podle tebe mezi náma vypadá?“ „Co?“ pozoroval jsem, jak norník a hubeňour nasedají do černé Audi A3 Ambition. „Dobře, to víš, že jo. Dobře to vypadá.“ Vykročil jsem, abych viděl na espézetku.

264

„Tak jo. To jsem potřebovala slyšet. U mě to totiž taky vypadá dobře, víš?“ „Hm. Jo, jo. Jasně. To je fajn.“ Audi vyplulo od chodníku a já pořád neviděl na značku. Zrychlil jsem krok. „Takže myslíš, že bysme se mohli zase sejít?“ zeptala se. „To víš, že jo. Uh-hm. Jo. Jo.“ Audina se řadila do provozu a já běžel přes travnatý pás. „Tak co třeba příští tejden?“ Zabrzdil jsem na obrubníku, vyklonil se do vozovky a na poslední chvíli espézetku přečetl. „Posloucháš mě?“ „To víš, že poslouchám.“ Rychle jsem na mobilu otevíral poznámky, abych si značku poznamenal, než se mi vypaří z hlavy. „Příští tejden, jasně, klidně.“ „Skvělý. Tak já teda zase zavolám a dohodneme se.“ „Bezva.“ Stiskl jsem Uložit. „Tak čau.“ „Ahoj.“ Audina byla pryč. A jediné, na co jsem dokázal myslet, byl ten hubeňour. Ale nešlo jen o jeho obličej. Šlo i o jeho módní styl. Měl hnědé rukavice, mikinu s kapucí a modrou bundu.

265

padesátá šestá

Kulík měl pravdu: byla to poctivá oldskoolová bouchárna. Projevilo se to už na začátku, když jsme se vecpali do vstupního kamrlíku zavaleného kilovkami Muscle Milk a prošedivělý majitel, který vyhlížel jako starší bratr Oty Zaremby, mi začal okamžitě tykat. Tak co, borče, jakej si dáš ionťák? Ananas, černej rybíz, nebo pomeranč? Vytasil jsem se s pětistovkou, abych zaplatil vstupné a černý rybíz, a on to odmávl. Takhle po ránu nemám drobný. Dáš mi to příště. Pamatuj si to, jo? Z vedlejší místnosti se přibatolil francouzský buldoček, změřil si mě krví podlitýma očima, a když jsem mu dal očuchat ruku, zodpovědně ji oslintal. „To je Sven-Ole,“ představil mi zvíře Kulík. I Kulík sám sem dokonale zapadal: měl přes dva metry, ramena jako kontejnerový jeřáb a bicepsy o tloušťce mých stehen. Krk mu ovíjely plameny tetování a jediným porostem na holé lebce byla bradka, která začínala šedivět. Zabijácký dojem kazily jen dioptrické brýle. Jeho oči za nimi vypadaly jako hlavičky hřebíků, které mu někdo zuřivě zatloukl do lebky. „Ahoj, Svene-Ole,“ řekl jsem a buldoček bufnul. Teprve v šatně jsem pochopil genialitu Kulíkova výběru místa. Nemusel mě trapně šacovat, nemusel jsem si rozepínat košili, abych předvedl, že nemám na hrudi nalepený mikrofon – ne, dobrovolně jsem se svlékl až do trenek a on si mě nemusel ani nijak důkladně prohlížet, aby mu bylo jasné, že na sobě žádné nahrávací zařízení nemám. V ručníku, který jsem nesl v ruce, jsem mohl štěnici schovat jen těžko.

266

Sice jsem si podle doporučení vzal nejorvanější hadry, ale vedle Kulíka jsem si stejně připadal jako metrosexuál: v čerňácích, ze kterých lezly nitě, a potrhaném tričku s nápisem POLICIE vypadal, jako by zrovna vyšel z outletu Armády spásy. Vlastní posilovna se skládala ze tří malých místností; trochu stísněná, ale tradicionalisticky vybavená. Málo strojů, hodně železa. Na módní jednoručky s pogumovaným potahem byste tu nenarazili ani omylem. Zezadu na nás kamarádsky mávli dva Rusové, co na střídačku funěli na Scottově lavici s ezetou, ale jinak jsme měli fitko pro sebe. „Co pojedeš?“ sundal si Kulík brýle. „Asi kozy.“ „Super. Já dám dneska bicály a potom tricáček.“ Protáhli jsme se a zahřáli. Kulík si přinesl vlastní švihadlo. Podobné jsem nikdy neviděl: na rukojeti mělo displej s počí­ tadlem skoků. Bůhvíproč jsem si připadal starý. Vzhledem k akčnosti, jakou Kulík projevoval během telefonního hovoru, jsem očekával, že se k tématu dostaneme během třiceti sekund – ale převezl mě. Trvalo mu to skoro padesát. Ten hoch se dokázal ovládat. „Hašiš říkal něco o tom, že zřejmě končíš.“ „Je to možný.“ Odložil švihadlo a začal poskakovat na místě a boxovat do vzduchu. „A že se poohlížíš po nějaký prácičce.“ „Hm.“ „Ale je ti jasný, že na výběr moc nemáš, že jo?“ Vystřelil pravým direktem na mou bradu – nedůrazně, ale tak rychle, že jsem to skoro nestihl vyblokovat. „Dobrý reflexy,“ zaculil se. Úšklebek byl hravý, jenže v zrcadle jsem zachytil pohled těch matných hřebíků, co měl místo očí, a tam po pobavenosti nebylo ani stopy. A tak úplně náznakový ten úder nebyl. „Jak to myslíš?“ „Mm?“ Už zase boxoval do vzduchu.

267

„S tím, že na výběr moc nemám?“ Přestal hopsat. „To poznáš sám. Jestli si myslíš, že se na tebe teď koukají lidi skrz prsty, tak to není nic proti tomu, jak si budeš připadat, až se s cejchem bejvalýho fízla budeš snažit sehnat zaměstnání.“ Přesunul jsem se k benchpressu a začal na tyč nakládat závaží. Šel za mnou, aby mi pomohl na druhém konci. „Pak pochopíš, že těch možností moc nemáš – a že v podstatě všechny stojej za vyližprdel. To ti říkám jako člověk, kterej si tím před půlrokem prošel. A to jsem měl celkem dobrý kontakty. A ani to mi nepomohlo. Stejně jsem musel ještě donedávna dělat pro jednu securitku montáž kamer. Což je teda pěknej humus, to mi můžeš věřit.“ Věřil jsem. Montáž kamer  bylo označení pro druh práce, kterou neoficiálně nabízely ochranky supermarketů. Vždycky když si do jejich obchodu navykla chodit zvlášť oprsklá banda zlodějů, popřípadě agresivních drbanů, prostě ta sorta, která svou přítomností odpuzuje zákazníky, a klasické domlouvací prostředky nezabíraly, najalo se pod rukou pár externistů, co si tam na ně počkali, vytáhli je ven a za rohem je lehce po­ šimrali teleskopickými obušky, trochu skopali na zemi, zlomili pár končetin. Název této práce se odvozoval od zvyklosti, že po dobu akce hlídací agentura vypínala monitorovací zařízení a do deníku to zapisovala jako „montáž kamer“. „Neber to tak, že tady na tebe machruju, snažím se ti jenom říct, že pokud nechceš skončit ve vestibulu metra v kostýmu lišky, budeš muset trochu přizpůsobit svoje, neblbni, tak málo?“ podíval se, jak na svém konci zajišťuju závaží. „Nebuď měkkej. Přece nebudeš cvičit s holčičí činkou. Pojď, přitopíme.“ A pak už jsem jen strnule sledoval, jak na tyč přihazuje dvacetikilové koláče. „Ty vole, to nedám, neblázni.“ „Jasně že dáš. Musíš si věřit.“ Mávl prackou na odcházející Rusáky, kteří na nás z druhého konce halekali Dasvidánija . „Budu ti dávat záchranu.“

268

Zůstali jsme v posilovně sami. Nadechl jsem se, lehl si na lavičku a chytil činku. „Tak jo,“ řekl Kulík. „Jedna –“ Zatím mi ještě nepomáhal – ruce držel těsně pod tyčí a kopíroval její pohyb. „No vidíš. Vidíš, jak ti to jde. Prej nedám. Dva –“ Jak se mi dostaly lokty pod úroveň těla, cítil jsem, že mě začíná pálit velký prsní sval. „Tři… A navíc je tam ještě jeden faktor,“ poznamenal jen tak mimochodem, když jsem tlačil činku znovu vzhůru. „Jo?“ zasupěl jsem. „Jakej?“ „Všichni si myslej, jak to v pohodě zvládnou, že to s nima nic neudělá… jenže branže, o který tady mluvíme – čtyři, paráda! –, není pro každýho. A když takovej bejvalej četník zjistí, že na to nemá žaludek, většinou už bejvá pozdě.“ Podíval jsem se na něj, jak nade mnou stojí, předkloněný, nahrbený, s dlaněmi těsně pod tyčí, obličej soustředěný a zároveň prázdný. „Tím chceš říct jako co?“ zafuněl jsem. „Tím chci říct – a pět! No super, vidíš a máš to, já ti povídal, že to dáš –“ „Ještě jednou,“ zachraptěl jsem. „Tím chci říct… šeeeeeee– no dávej, dávej, makej –eeeeeessttttt, no tak, ještě kousek –esssttt, dělej – tím chci říct, že než do něčeho takovýho vlezeš, měl by sis to dobře rozmyslet.“ Činku jsem zvedal čím dál pomaleji – až se nakonec zastavila nějakých patnáct centimetrů nad mým obličejem. Cítil jsem, jak rudnu. O další milimetr jsem ji nedokázal posunout ani za zlaté tele. Ani za zlaté hovězí stádo. Kulík na tyč zespoda jemně zatlačil dlaněmi a pomohl mi ji zvednout do plné výšky. „–essst. No vidíš, bomba.“ Podařilo se mi z nafouklého, temně nachového obličeje vymáčknout pisklavé: „Ještě jednou.“ „Ty krávo, ty seš úplná malpa agresiwna, no tak jo, pojď, to dáš –“ mezi kulturistickým hecováním a uvážlivým výkladem přepínal naprosto hladce, „– víš co, rozhodně bych nerad, abys

269

to bral, že tě nějak podceňuju, to určitě ne, spíš naopak, vždycky jsem si myslel, že ty a Jeřábek jste z vysočaňáků jediný dva rozumný, jenom se ti pokouším dát informace, který nikdo neřekl mně – no, ták, pěkně, ještě kousek –, totiž že jak ten krok jednou uděláš, už ho nebudeš moct vzít zpátky. Chápeš?“ Tyč i s Kulíkovou dopomocí klesla do nejnižšího bodu, zastudila mě skrz tričko na bradavkách, já ze všech sil zatlačil – a najednou jsem ucítil, jak Kulík povolil. Nedal sice ruce pryč, ale přestal vyvíjet tah. Činka mi těžce dosedla na prsa. Jako kdyby mi tam někdo zaparkoval tank. Zachroptěl jsem. Každý, kdo někdy překročil práh fitka, zná ty městské legendy, které nováčkům s potěšením tlačí mazáci do hlav: příběh o majiteli posilovny, který se po zavíračce rozhodl trochu si zazvedat, neodhadl to se závažím a ráno ho našli na benchi tuhého, s činkou na rozdrceném hrudníku a zaschlou krvavou pěnou na bradě. „Hnnnnnnnn–“ vyprskl jsem do vzduchu kapičky slin. V uších mi praskalo a šumělo. Kulík nade mnou stál a nehybně mě pozoroval; hřebíkové hlavičky se matně leskly. Nemohl bych na to přísahat, ale zdálo se mi, že se mu na rtech objevil slabý, skoro neznatelný úsměv. „Chápeš?“ zopakoval. „Hhhhhhhhhn–“ Zabral jsem. Paže se mi třásly, žíly nabíhaly, natlakovaný hrudník hrozil vybuchnout. Nohy klouzaly po zemi a podrážky kvíkaly o gumovou podlážku. Oči lezly z důlků. Činka začala zvolna stoupat. Mučivě pomalu, centimetr po centimetru, klepala se přitom jako uvolněná náprava, a navíc byla nakřivo – – ale nakonec jsem ji toho necelého půl metru vytlačil. Tyč zarachotila v držácích. Prudce jsem se posadil. Prsa se mi zdvíhala jako po doběhnutí maratonu a při každém nádechu ze mě vycházel sípavý zvuk. Lil ze mě pot. Setřel jsem ho. Pod bříšky prstů jsem ucítil, jak sebou cukají spánkové tepny.

270

Otočil jsem hlavu. Kulík stál nehnutě v hlavě benchpressu; po neznatelném úsměvu ani památky. „Chápu,“ řekl jsem mu. Přikývl. „V tom případě myslím, že pro tebe něco mám.“

271

padesátá sedmá

Noční služba stála za to. Netuším, jestli byly erupce na Měsíci, ale lidi se činili; skoro jako by byl pátek nebo sobota… čili noci, kdy si občané užívají nejvíc zábavy – převrhávají popelnice, demolují autobusové zastávky, vytahují na sebe v hospodách nože, stříkají si v tramvajích slzák do očí, trhají ze zaparkovaných aut zpětná zrcátka a znásilňují se v parcích. Od začátku směny jsme se s Holubem a Chřástalem nezastavili (dokonce ani Jeřábek se moc neflákal) a já neměl chvíli na to, abych vlezl do registru vozidel a podíval se na značku černého audi. Naštěstí po půlnoci přišla dvacetiminutová pauza, kdy jediným probíhajícím přestupkem bylo rušení nočního klidu v Prouzově patnáct. To znamená na adrese, kde jsme posledně s Jeřábkem úřadovali tak šikovně, že se za to budu omlouvat v superpatolízalském dopise (který bych měl co nejdřív napsat, než se mnou velitel ztratí trpělivost). A jelikož tu byla pravděpodobnost, že jde o tu samou rodinu, operační nám s Jeřábkem naordinoval klid na oddělení, zatímco na mírovou misi do Prouzovy putovali Holub s Chřástalem. Jeřábek sebral z čekárny nejnovější Chvilku pro tebe a zmizel na záchod a já se konečně nalogoval do systému. Majitel černé audiny se jmenoval René Wylegala. Jednoduchým dotazem do obchodního rejstříku a Sbírky listin Ministerstva spravedlnosti ČR jsem zjistil, že je padesátiprocentním vlastníkem firmy Fotoateliér ProfessionalExklusiv, s. r. o. Druhých padesát procent držel jakýsi Josef Tauber.

272

Kromě toho měl Wylegala ještě třicetiprocentní podíl ve firmě Global World Modeling, s. r. o. Tam Josef Tauber vlastnil padesát pět procent a Vilém Tauber deset. Majitelem zbývajících pěti byl Pavel Zavadil. Po řadě jsem si je všechny projel evidencí. René Wylegala byl čistý. Josef Tauber dostal koncem devadesátých let dva a půl roku nepodmíněně za kuplířství a distribuci drog. Vilém Tauber měl za sebou čtyři sta hodin veřejně prospěšných prací za výtržnictví. Pavel Zavadil si odseděl čtyři roky za těžké ublížení na zdraví. Roztomilá partička. Když jsem si jejich jména přepisoval do mobilu, našel jsem v poznámkách heslo BABIČKA a přísahám, že jsem několik sekund zmateně uvažoval, jakou má slavná vypalovačka Boženy Němcové souvislost s případem. V IS Evidenci obyvatel jsem si potom vyhledal, že Růžena Turnečková zemřela před osmadvaceti lety a její manžel Alois Turneček před čtyřmi roky. Chudák Bářin otec byl na tomhle světě dočista samotinký. Měl jenom tu svoji káru. A blondýnu s růžovou ofinou. Srdce mi nad ním usedalo. A když už jsem byl v tom, rovnou jsem si vyhledal jméno vlastníka Porsche 911 Carrera, jehož espézetku jsem si tenkrát v Hradecké zapamatoval. Prošedivělý seladon, se kterým trávila čas moje manželka, se jmenoval Václav Nohl. Na Míčance, Hanspaulka, Praha 6. Mezitím se vrátili Holub s Chřástalem. Ano, to v Prouzově patnáct byla ta samá famílie. Ano, opět šlo o domácí násilí – ten chlápek (Mirek, vzpomněl jsem si) tentokrát zbušil manželku tak, že krev z nosu byla i na stropě. Ne, ani tentokrát nechtěla podat trestní oznámení. „Tam budeme jezdit furt,“ krčil rameny Holub. „Když si chudák ženská nechá srát na hlavu…“ „Není to chudák ženská,“ opravil jsem ho. „Je blbá.“ „Hele, já tě chápu – kdyby na mě šla s kudlou, tak budu taky –“

273

„Ne,“ přerušil jsem ho. „Je blbá proto, že tomu zmrdovi nehodí na hlavu paragraf sto devadesát devět, nesebere dítě a ne­ odejde do azylovýho domu.“ „To není tak jednoduchý…“ „To určitě není. Ale když to neudělá, je přece jasný, jak to dopadne. Jednou tam zase přijedeme a ona bude ležet na podlaze s takovým krvácením do mozku, že to v nemocnici nerozchodí. Manžel půjde do basy, dítě do děcáku a ona do kremační pece.“ „A my do hospody.“ Jeřábek ode dveří toužebně zašilhal na hodiny. V šest ráno jsem se převlékl do civilu, odolal Jeřábkovu vábení, abych s ním zaskočil na jedno do Pohádky (proslulého popelářského nonstopu u Vysočanské brány), a odjel jsem do Průběžné zaujmout pozici před fotoateliérem. Dneska jsem tu byl první. Audi A3 Ambition ještě na rohu nestálo. Přijelo v devět třicet devět. René Wylegala měl fotografickou brašnu, hnědý tříčtvrťák a za skly slunečních brýlí kocovinu. Culík se v dopoledním slunci mastně leskl. V deset nula osm se přiloudal hubeňour; opět v mikině a modré bundě. Kráčel v doprovodu postaršího černovlasého pupkáče. Podle portrétu z telefota to byl Josef Tauber. V jedenáct dvacet sedm zaparkoval na rohu fialový Peugeot 107, ze kterého vystoupila nakrátko ostříhaná bruneta v minisukni, rozhlédla se a rázným krokem zamířila přímo ke mně. „Blbější místo na rande jsi vybrat nemohl?“ zeptala se mě ČERMÁKOVÁ, Radka Mgr. „Co se ti na zdejších končinách nelíbí?“ nechápal jsem. „Příjemné podnebí. Srdeční lidé. Bohatá folklórní tradice. Rázovitá venkovská strava,“ směroval jsem ji do blízké pizzerie, kde jsem zabral stůl u okna. Na vchod do fotoateliéru jsem sice neviděl, ale když jsem přimáčkl tvář na sklo, zahlédl jsem kufr audiny. Radka mě znepokojeně sledovala. „Není ti něco?“ „Mně? Vůbec nic.“ Odlepil jsem obličej od výlohy; zůstal po něm mlžný otisk. „Jsem zdravý jako akvarijní rybička a čiperný

274

jako tuřín. Co si dáš?“ šoupnul jsem k ní menu. Číšník se k nám blížil obezřetně, jako by čekal, že mu uřkneme krávu a zničíme úrodu na nuzném políčku. Radka kartonový dvojlist ani neotevřela. „Salát. A neperlivou vodu. Děkuju.“ „Mně jenom mulťák. K jídlu nic, díky.“ (Pro případ, že bych musel z restaurace narychlo vypálit a nechat placení na Radce.) Číšník odcouval do kuchyně, aby naše podezřelé čarodějnické požadavky konzultoval s inkvizitorem. „Tak povídej. Jaká se na nás řítí katastrofa?“ Nemohla si pomoct. Zřejmě jsem v sobě měl něco, co ji nutilo každé mojí větě odporovat. „Proč by se na nás měla řítit nějaká katastrofa?“ „Protože sis se mnou dala rande. A předpokládám, že něco takovýho bys dobrovolně udělala, pouze pokud bychom mohli společně zabránit zombie holokaustu.“ „Tohle není rande,“ oponovala. „Já jsem to tak neřekl, to ty.“ „Kdy?“ „Před chvílí, na ulici.“ „Nic takovýho jsem neřekla.“ „Dobře,“ sepnul jsem prsty do stříšky, jak jsem to viděl u velitele. Kupodivu to pomohlo: snížila se chuť mlátit do stolu a hulákat. „Dobře. Tak neřekla. A když to teda není rande, co je to?“ „Válečná porada.“ „Hm?“ „Jde o Zdeňku.“ Číšník nám přinesl naše nečisté nealkoholické lektvary, pokřižoval se a prchl. (Dobře, možná se nepokřižoval. Možná si jenom vydloubl holuba z nosu a otřel ho o náprsenku.) „Co je se Zdeňkou?“ „To ti nemůžu říct. Jsem její kamarádka. Už jenom to, že se my dva spolu scházíme, je přes čáru. Nemůžu ti ještě navíc všechno vyslepičit. To by mi nikdy neodpustila.“ „Tak proč sis se mnou dávala schůzku, když mi nemůžeš nic prozradit?“

275

„Abych tě varovala.“ „Před čím?“ „To ti nemůžu říct.“ „Aha.“ „A taky abych ti řekla, že bys měl něco udělat.“ „Co?“ Vypadala nešťastně. „To ti nemůžu říct.“ Opřel jsem si hlavu do dlaní. „Promiň,“ rýpala si nehtem kůžičku na ukazováku. „Fakt to nejde.“ „Oukej. A co kdyby,“ zvedl jsem hlavu, „jsi třeba mluvila jako že o někom jinym? Víš, jak se to dělá, když se chce někdo přiznat k homosexualitě nebo že má pohlavní chorobu, tak jakože krypticky hovoří o svym kamarádovi, co ho přitahují sliční chlapci nebo co mu dole uhnívá kajetán?“ Zvážila to. „To by nefungovalo. Protože ona vlastně je moje kamarádka. Navíc kdybysme se na tom předem dohodli, tak to by přece bylo stejný, jako kdybych ti to normálně práskla, ne? Ale možná,“ zrak se jí zamyšleně rozostřil, „by šlo, že bych ti neřekla nic konkrétního.“ „A doteď jsi dělala co?“ „V podstatě jde o to, že… Takhle: základní příčinou vaší manželský krize bylo, že jsi do vztahu něco nevkládal. Neřeknu co,“ zdůraznila. „Prostě Zdeňka od toho manželství něco požadovala a ty jsi jí to neposkytl.“ Chtěl jsem promluvit, ale zarazila mě. „A je jedno, jestli jsi nevěděl, že to chce, nebo jsi jí to dát nechtěl. To teď nehraje roli. Výsledkem bylo, že si Zdeňka vzala time-out, aby si to všechno rozmyslela – a při tom náhodou zjistila, že by to něco mohla dostat jinde.“ „Jo. Od toho blba s poršákem.“ Zarazila se. „Ty o něm víš?“ „Jo,“ podíval jsem jí do očí. Měla kouřově šedomodré duhovky. „Takže taky vím, že když jsme spolu naposledy mluvili a já se tě ptal, jestli někoho nemá, tak jsi mi lhala.“ „Nelhala,“ řekla rychle. „Vážně. Přísahám.“

276

„Na holej pupek?“ „Svlíkat se tady nebudu. Ale v době, kdy jsme spolu mluvili, se Zdeňka s Vaškem ještě neznala.“ Václav Nohl, Na Míčance, Hanspaulka, Praha 6. „Potkala ho až pár dní nato, v práci. Dělá výzkumy veřejnýho mínění. Slovo dalo slovo, pozval ji na skleničku, ona přijala…“ Přitiskl jsem tvář na chladivou tabuli skla. Čistě jenom proto, abych se přesvědčil, že audina je stále na místě. „To myslím můžeš přeskočit. Prostě jí dal to, co já nemohl.“ Audi tam pořád bylo. „Z čehož vyplývá, že není pravda, co se říká o majitelích luxusních aut.“ „Co se říká o majitelích luxusních aut?“ nechápala – ale vzápětí jí to došlo. „Moment! Tak jsem to nemyslela! Když jsem mluvila o něčem, cos jí nemohl dát, tak jsem přece neměla na mysli…“ „Co?“ Instinktivně ztišila hlas. „No… to… Délku penisu.“ „Ne?“ „Ne. Panebože. Jak tě to vůbec mohlo napadnout? To je tak typicky chlapská, zakomplexovaně idiotská dedukce –“ „No dobře, dobře. Pochopil jsem. Už o tom nemluv.“ „Navíc podle toho, co jsem od Zdeňky slyšela, si u tebe v téhle oblasti nemohla na nic stěžovat –“ „Vy jste –“ Odkašlal jsem si. „Vy jste se bavily o mym penisu?“ Začala kreslit na ubrus prstem malá kolečka. „No…“ „Kristepane.“ Řekla upjatě, s důrazem na každou slabiku, jako vzorná školačka: „Mohli bychom, prosím pěkně, přestat rozebírat velikost tvého pohlavního orgánu? Necítím se u toho příjemně.“ „Ty se u toho necítíš příjemně?“ ujistil jsem se. „A co mám jako říkat já, ty vole?“ „Shodneme se teda na tom, že zanecháme penisový konverzace a vrátíme se k podstatě věci?“

277

Napil jsem se. „Co nejrychlejc, prosím tě.“ „Sláva. Takže Zdeňku napadlo, že to, cos jí neposkytl ty, by mohla hledat u toho blb– u Vaška. A ne, než začneš rozvíjet zase nějaký další chlapsky paranoidní teorie, ještě spolu nespali.“ Takže jsem náš manželský slib porušil jako první. Výčitky svědomí zaútočily tak rychle, že jsem měl co dělat, abych udržel nehybný obličej. „Aha. Hm. Tak jo,“ znovu jsem se napil. „Pokračuj.“ „Problém je v tom,“ přejela prstem po okraji své sklenice, jako by na ni zkoušela hrát, „že já si myslím – a zdůrazňuju, že je to můj názor, ne Zdeňčin –, že dát se dohromady s Vaškem je špatnej nápad. Tím nechci říct, že by to byl zlej člověk, to nejspíš není –“ „Určitě je.“ „– jenže se ke Zdeňce vůbec nehodí. Průšvih je v tom, že ona je momentálně v takovym stavu, že to nevidí. A bohužel ji znám natolik dobře, abych věděla, že si to ode mě teď nenechá rozmluvit.“ „Chápu.“ „Takže musíš něco udělat ty.“ „Co?“ „To ti nemůžu říct.“ „To už jsme zase zpátky na začátku? To to uteklo.“ „Čas letí jako bláznivý, já nechytím ho, ani vy.“ „A mohla bys mi teda vysvětlit, jak mám něco udělat, když nevím, co to je?“ „Ale víš,“ řekla. „Ale víš.“ „Ujišťuju tě, že fakt nevím.“ V jejím hlase probleskla netrpělivost. „Dobře, když si hodláš dál hrát na zabedněnce, tak co kdyby ses zmátořil k alespoň nějaký akci? Jedno jaký. Protože pravda je taková, že do týhle chvíle jsi toho pro záchranu vztahu se Zdeňkou moc neudělal.“ Jak to, že neudělal? Ožral jsem se v hospodě. Šmíroval před Radčiným barákem. Vedl sám se sebou duchaplné rozhovory.

278

Opíchal ocvočkovanou dvacítku. Vyložila si moje mlčení jako uznání chyby. Kouřově šedomodré oči nepatrně změkly. „Hele, já se s tebou nechtěla sejít, abych tě sprdávala. Chtěla jsem se s tebou sejít, abych ti řekla, že ona tě pořád miluje. Stejně jako ty pořád miluješ ji. A mě fakt chytá rapl, když vidím, jak se kolem sebe zmateně motáte, děláte jednu zbrklou kravinu za druhou a nejste schopný se domluvit. Jsem úplně běsná, když si uvědomím, že mezi sebou máte něco, po čem většina lidí touží celej život, a přitom jste na nejlepší cestě to zahodit. Jenom proto, že jste líný na tom makat. Jo, já vím, že spolknout zpruzenost, únavu a nahromaděný averze je někdy těžký. Ale řekni mi upřímně, že to v tomhle případě za to nestojí.“ Sice nevím, jak jsem se zatvářil, ale muselo to být působivé – protože jí cukla pravačka, jako by mi chtěla položit dlaň na ruku a začít mě utěšovat. Naštěstí se v poslední chvíli vzpamatovala.

279

padesátá osmá

Kulík mě vyzvedl po službě u libeňského nádraží; na chodníku zastavil s bezstarostnou samozřejmostí. Policejní návyky odumírají těžce. Měl bílé BMW E39. O čistotu karoserie se sice moc nestaral, ale dvojitě přeplňovaný čtyřválec šlapal pod kapotou jako švýcary. Vyhučeli jsme žižkovský krpál a minuli budovu Sazky. Bronzová socha dívky v minisukni, vinoucí se k soše šťastného výherce, už tam dávno nestála. Těžko říct, jestli zmizela proto, že neměla kalhotky, zato velmi realisticky vymodelovanou vulvu (která se ovšem dala zahlédnout jedině tak, že jste si před barákem Sazky pod tu sochu lehli; a neptejte se mě, jak jsem to zjistil), nebo jestli si ji Hušák odtáhl na Menorku. Zahnuli jsme do Spojovací a na Jarově doleva. „Je to jenom nezávaznej pokec,“ zdůraznil Kulík. „Žádnej vstupní pohovor. Jenom hodíte řeč, abyste viděli, jestli si lidsky sednete. Nic víc.“ „Jasně,“ přikývl jsem. Každý přece ví, že při policejní korupci je lidská stránka to nejdůležitější. Když jsme v Malešicích zahnuli do ulice U Tvrze a namířili si to do Strašnic, začal jsem být nervózní. A asi vám nemusím vysvětlovat proč. Bál jsem se, že mě Kulík vysadí v Kounické a já budu muset ojet blondýnu s růžovou ofinou.

280

Ale do Kounické jsme nejeli. Ani k Olžině domu. Na známé křižovatce s dvojvěžákem jsme odbočili do Průběžné, a mně se s každým metrem svíral žaludek víc a víc. Díval jsem se skrz špinavé sklo a tajil jsem dech, abych to nezakřikl. Pořád to ještě mohla být náhoda. Kulík zaparkoval přímo za Wylegalovou audinou. „Je to támhle,“ ukázal. Vystoupili jsme, bavorák za našimi zády blikl a my se vydali po chodníku. To už jsem měl žaludek zmáčknutý do staniolové kuličky. Došli jsme ke známým činžákovým dveřím. Kulík vešel a já za ním. A teprve tam, ve chvíli, kdy jsme začali scházet po schodech k oboustranně pancéřovaným nextkám se štítkem Foto­ateliér ProfessionalExklusiv / Global World Modeling, jsem uvěřil tomu, že to náhoda není. Určitě všichni znáte ten pocit, když se vám v křížovce zač­ nou roztroušená slova spojovat do logických celků. Přesně to se teď dělo. Události se konečně začaly navzájem provazovat: Na tomto místě vznikla Bářina fotka. Fotka, kterou se hubeňour v mikině, modré bundě a hnědých rukavicích pokoušel v Olžině domku najít a odstranit. Protože hoši z FPE/GWM měli strach, že vyplavou důkazy, které je s Bárou spojí. Takže je i logické, že zaplatili Kulíkovi, aby se podíval do spisu. Aby zjistil, jestli k nim nevedou další stopy. A je i logické, že pro ně Kulík po svém vyhazovu začal pracovat. A je i logické… … že ve chvíli, kdy se doslechli o policajtovi, který čmuchá kolem, se ho rozhodli nalákat do svého doupěte. Takže mu nadhodili návnadu. A to tak šikovně, aby si myslel, že ji ve skutečnosti hází on jim. A ten kořen sem poslušně, s bezelstným úsměvem přicupital. Ve chvíli, kdy mě tahle možnost napadla, jsem právě kladl nohu na poslední schod.

281

Jako by se všechno zpomalilo: jako bych tlačil podrážku martensky do hustého těsta. Chuť se otočit a upalovat pryč mě zaplavila jako Slováci Gabčíkovo. Kulík jako by něco vycítil. Zvedl hlavu a narovnal záda. Neotočil se – ale ruka, kterou sahal do kapsy, na zlomek sekundy strnula. Zjistil jsem, že sestoupit z posledního schodu je zatraceně těžké. Neblbni. Není to žádná past. Pozvali tě jenom proto, že hledají náhradu za Kulíka, někoho, kdo má přístup do policejních svazků. Někoho, kdo jim prodá další informace. Nemají nejmenší ponětí, že jsi ten fízl, co se vyptává Olžiných sousedů a Bářiných spolužáků… ten chlápek, co jejich parťákovi v modré bundě překazil vloupání. Nevědí nic. Přinutil jsem se dokončit krok: podrážka mé martensky zašustila o rohožku. Stanul jsem pod schody. Kulík vylovil ruku z kapsy a odemkl nextky vlastním klíčem. Otevřel je a s úklonou mi dal přednost. Vstoupil jsem. Ocitl jsem se v krátké předsíni. Vlevo průchod do miniaturní kuchyňky, kam stačilo umístit rychlovarnou konvici, pár hrnků a jedno balení Douwe Egberts, a už tam nebylo k hnutí, za po­ otevřenými dveřmi vpravo koupelnozáchod. Přede mnou vchod do prudce osvětlené místnosti; světlo z ní tryskalo v bodlinatých chomáčích. Slyšel jsem nezřetelné hlasy. A taky jsem slyšel, jak za mými zády Kulík zavírá pancéřované nextky. A zamyká je na dva západy. „Jen běž dál,“ pobídl mě. Teď už nemělo cenu otálet. Ani litovat, že jsem si nevzal čézetu. Nebo teleskopický obušek. Nebo motorovou pilu. Vkročil jsem do zářivě osvětlené místnosti. Nikdo v ní nebyl. Čtvrtinu plochy zabírala pohovka tak ostře tyrkysové barvy a divokých tvarů, že vypadala jako výbuch měděného dolu. Dále

282

se tu nacházela: tři křesla téže barvy (zbytkové exploze důlních šachet), stolek s umatlanými sklenicemi a krabicemi z protější pizzerie, v rohu zamčená kovová registračka, na stěně Full HD Samsung s úhlopříčkou metr a půl a PlayStation 3 se dvěma bezdrátovými dualshocky. Přímo proti mně nedovřené, koženkou potažené dveře do další tajemné komnaty. Hlasy šly odtamtud. „Jsou vzadu,“ řekl Kulík. „Už na tebe čekají.“ Bylo slyšet, jak se musí přemáhat, aby mě před sebou nezačal netrpělivě postrkovat. Prošel jsem koženkovými dveřmi. V ateliéru byli čtyři lidé, a když jsem vešel, přestali mluvit a podívali se na mě. Ale já na ně ani nepohlédl. Měl jsem oči jenom pro zeď. Byla to ona. Takhle naživo, v tomhle světle a z téhle vzdálenosti jsem to byl schopný říct s naprostou jistotou. Na sto procent. Poznával jsem každou prasklinu, každou hrbolatou nerovnost, každý koláč odpadlé omítky. Fakta do sebe zapadala s uspokojivým cvakáním. Kulík se ujal představování. „To je René…“ Fotograf na mě kývl, až se mu culík zahoupal. „… Pepa…“ Černovlasý pupkáč rozvalený na kožené pohovce mi pokynul. „… Pavel…“ Zavadila jsem naživo viděl poprvé. Oproti portrétu v telefotu dost zestárl; působil šedivě a unaveně – ale na rozdíl od Toufara a Wylegaly nebyl líný se zvednout ze židle a podat mi ruku. „Těbůh.“ „… a tohleto,“ řekl Kulík, „je náš asistent produkce.“ Hnědovlasý hubeňour aktivně vyskočil od prodlužovačky, kterou rozmotával, a nabídl mi pravici. Modrou bundu na sobě neměl (byla hozená na kanapi vedle Toufara), ale tu mikinu s kapucí jsem poznával. Fakta do sebe zapadala s ohlušujícím duněním. Stiskl jsem mu ruku. „Štrofek,“ představil se. „Vítek Štrofek.“

283

padesátá devátá

Chyba v mém úsudku měla dvě příčiny: bezmyšlenkovité předpoklady a neověřování faktů. Když jsem tehdy kráčel za malým Štrofkem předsíní panelákového bytu a míjel pokoj s plakáty Hvězdných válek a X-wingy zavěšenými na vlascích, automaticky jsem předpokládal, že Štrofkův sourozenec (o kterém se předtím zmínila Suchovská) bude zhruba ve stejném věku – o pár let mladší, o pár let starší. Nenapadlo mě, že by to mohl být třicetiletý nerd, který ve shodě s lifestylovým trendem své generace odmítá opustit pohodlí mamahotelu. Možná bych na to mohl přijít, kdybych si výzdobu pokojíku prostudoval pozorněji, možná by se věk jeho obyvatele dal z něčeho odvodit. Třeba z toho, že plakáty patřily k epizodám IV až VI, které byly natočeny v letech 1977 až 1983, a ne k epizodám I až III, které měly premiéru 1999 až 2005. Nebo z toho, že šlo o modely X-wingů T-65XJ, a ne V-wingů Alpha-3, třída Nimbuss… Anebo jsem se mohl jeho bráchy prostě zeptat. Ve chvíli, kdy jsem Vítku Štrofkovi tiskl ruku, mi hlavou proletělo několik věcí, všechny naráz, a přitom nezávisle na sobě – jako by každá myšlenka byla rychlopalná střela s vlastní balistickou drahou. Zaprvé že jsem ho nepoznal proto, že neměl nejvýraznější rys svého bratra: obrovské uši. Určitá podoba tam samozřejmě byla (proto mi byl také povědomý), ale je typické, že jakmile odstraníte tu nejcharakterističtější věc, začne mozek tápat.

284

Zadruhé že se Vítek s Bárou nepochybně seznámil přes bratra, ale o tom, že spolu měli bližší vztah (jak napovídalo telefonní číslo uložené v Bářině mobilu), nemusel mladší sourozenec vědět. Je to logické: když dvanáctileté holce dohodím focení pedo-erotických aktů (nebo je možná udělám sám), nevytrubuju to do světa. Zatřetí že Vítek ani trochu nevypadá jako někdo, kdo je schopný napsat Báře takový dopis, jaký byl naskenovaný v Olžině spisu. Ale třeba jsem ho jenom podceňoval a dřímalo v něm literární střevo. Anebo to napsal někdo jiný z firmy. S čímž souviselo začtvrté: kdyby šlo v případě Báry o Vítkovu sólovou aktivitu, jeho parťáci by se tím nezabývali a neplatili by Kulíkovi, aby lezl do Olžina spisu. Hodili by svého asistenta produkce přes palubu, ani by nemrkli. Jenže to ne­ udělali. Což naznačovalo, že Bářina fotografie i dopis jsou součástí něčeho, na čem se podílela celá firma. Mohlo jít o výrobu produktů pro placené pedofilní sítě – nebo o něco úplně jiného. Ale každopádně to znamenalo, že Bára nemusela být jediná. Až na to, že v jejím případě se to zvrtlo. Co se událo, když sem Bára přišla toho večera, kdy vylezla z okna a udělala oblouk lesem – ať už předtím volala Vítkovi z telefonní budky číslo dvě, nebo ne? Svěřila se jim, že ji hledá policie, a firma Professional­Exklusiv začala panikařit? Nebo se je Bára ve své dětské naivitě pokusila vydírat? (Když chtěla dobrou známku, dokázala přede všema ve třídě přimáčknout učitelku ke zdi, že ta chudák nevěděla, čí je, řekla mi Veronika Majerová. Měl jsem poslední dobou pocit, že by něčeho takovýho mohla bejt časem schopná, řekl mi Turneček.) Bylo to zvláštní: přestože nová fakta naznačovala, že Bára je nejspíš doopravdy mrtvá, v mé hlavě teď byla živější než kdy předtím. Mohlo to být tím, že jsem stál tváří v tvář jejím možným vrahům… – ale ještě nikdy mi na tom, co se s ní stalo, nezáleželo tak hodně jako teď.

285

V ústech jsem měl sucho a za očima měkce brnící tmu. Měl jsem pocit, že musím svírat Štrofkovu pravačku alespoň deset minut. Ve skutečnosti to zřejmě nebyla ani sekunda. Myšlenky měly nejen dráhy vystřelených projektilů, ale i jejich rychlost. „Těší mě,“ řekl jsem a ruku pustil. Všiml jsem si, že mě Toufar pozoruje. Jeho oči byly jako říční oblázky: černé, lesklé a tvrdé. Nemohl jsem se zbavit představy, že kdybych mu jednu ubalil, začnou mu chrastit v lebce. „Posaď se u nás,“ vyzval mě, a když jsem se bezradně rozhlédl, podíval se na Štrofka, který okamžitě přinesl z kouta bílou barovou stoličku. Vyšplhal jsem se na ni a rázem se ocitl výš než většina přítomných. Ale neměl jsem z toho pocit psychologické převahy, spíš naopak – jako by mě umístili na podstavec, aby si mě mohli pořádně prohlédnout. „Není tady nějak tma?“ zeptal se Zavadil a Wylegala rozsvítil jeden z fotografických reflektorů s rozevíracím deštníkem. Naštěstí ho nenamířil na mě, to už by hraničilo s parodií: nasměroval ho na roli bílého pozadí, která světlo měkce rozptýlila po ateliéru. Kulík zavřel odhlučněné koženkové dveře, opřel se o ně zády a založil si ruce na prsou. Černé oblázky mě hypnotizovaly ze dna kalné řeky. „Tak ty seš ten policajt,“ řekl Toufar. Skromně jsem to připustil. „Dost jsme toho o tobě slyšeli.“ „Doufám, že jenom to nejlepší,“ otočil jsem se na Kulíka; ale ten se tvářil, že mě nezná. „Jak se to vezme.“ Toufar si zamnul ucho. Bylo rudé a trs chlupů se z něj dral jako drn neoholeného dámského přirození. „Prej seš hodně aktivní.“ „Jo?“ Směr rozhovoru se mi nelíbil. Slovo aktivní  až příliš vystihovalo moje šmejdění kolem Bářina případu. „Aktivisty nemá nikdo rád,“ informoval mě Toufar. „Aktivisti lidi serou.“ Zapřel jsem se chodidly o trnož a nenápadně si otřel dlaně o kalhoty. Trochu se potily.

286

„Takže se nesmíš divit,“ pokračoval Toufar, „že po tobě pak lidi jdou.“ Rozhodl jsem se do toho říznout. „Jaký lidi máš konkrétně na mysli?“ Toufar se ještě víc rozvalil po kanapi. Černá kůže zapraskala. „No tvý kamarády fízly, ne?“ „Co?“ řekl jsem. „Chtějí tě přece vyrazit, ne? Za to, jak jsi zpacifikoval tu rodinku s miminem.“ „Tak strašný to nebylo,“ bránil jsem se. „My jsme to slyšeli jinak,“ ozval se Kulík. „Dobře, bylo to strašný,“ pokrčil jsem rameny. „Seděli spořádaně u stolu a tiše se modlili před prostou, leč chutnou večeří a já tam zničehonic vlítnul a začal je s šíleným chechotem bít. Chlápka jsem málem utloukl telegrafním sloupem, ženě jsem zlovolně pohanil kapustovou polívku. A dítě jsem vyhodil z okna.“ „Vidíš. A přesně proto jsme si tě pozvali,“ přikývl Toufar. „Super.“ Už zase jsem si musel otřít dlaně o kalhoty. „Tak přestaneme mlátit prázdnou slámu, ne?“ Toufar si vyměnil pohled s Kulíkem: oblázky cvakly o hřebíky. „Jak chceš,“ řekl Toufar. „Roberte?“ Kulík se jako obvykle se subtilním úvodem moc nepáral a rovnou tam tu bombu hodil. „Potřebujeme, abys stopil jeden důkaz.“ Nejdřív řeči o aktivismu a teď tohle. Tenhle pokec byl čím dál větší sranda. „Jakej důkaz?“ „V týhle chvíli ho má Správa logistickýho zabezpečení Policejního prezidia –“ „Tak moment,“ přerušil jsem ho. „To jako po mně chcete, abych se vloupal do režimovýho skladu věcnejch důkazů? Kde jsou zabavený drogy a tak?“ Díval jsem se z jednoho na druhého.

287

„Posrali jste se v multiplexu? Máte vůbec ponětí, jak jsou tyhle objekty hlídaný? To je přece –“ „Neblbni,“ skočil mi do toho Kulík. „Myslíš, že jsme dementi? Jasně že po tobě nechceme, aby ses vloupal do režimovýho skladu, vole. Ani to nebude nutný. Ten důkaz bude zaslanej ze skladu na místní oddělení Libeň. Jistýmu nadstrážmistrovi Krůtovi. Znáš Krůtu?“ „Od vidění.“ No jasně – Krůta! Ani Králík, ani Koza, ani Kráva. Vzpomněl jsem si, jak jsem na něj narazil u shellky tu noc, kdy jsem s Jeřábkem bujaře vyrážel do Prouzovy. To bylo těsně předtím, než jsem se začal šťourat v Bářině případě. Sladké časy bezstarostného mládí. „Ten v tom jede taky, jo?“ „Ne,“ řekl Kulík. „Krůta o ničem nemá ani ánunk. Krůta ví hudry hudry. Vlastně si ze skladu ani nic nevyžádal. Přijde mu to na stůl nedopatřením se špatnym jednacím číslem. Bude to vypadat, jako že někdo zase něco posral. To je zařízený. S tím si vůbec nemusíš dělat hlavu. Tvoje úloha spočívá v tom, že se budeš v pravou chvíli nenápadně ochomejtat po libeňskym oddě­lení a ještě předtím, než bude mít Krůta příležitost zásilku otevřít, mu ji ze stolu čajzneš.“ „Čajznu? A jak ji asi pronesu ven? Jsou tam všude kamery.“ „To už je na tobě. Chceš tuhle práci? Chceš. Tak buď iniciativní. Prokaž kreativitu. Něco vymysli.“ „Jsem fakt poctěnej,“ řekl jsem. „Ale než imploduju v gejzíru geniálních nápadů, měl bych pár otázek.“ „To si dovedu představit,“ přikývl Kulík. „Problém je, že my ti na žádnou z nich neodpovíme.“ „Aha. Tím jako myslíš, že mi třeba vůbec neprozradíte, co je to za důkaz?“ „Jo.“ „Ani jakýho typu trestního řízení se týká?“ „Ani to.“ „Ani kdo ze skladu ho pošle na libeňský oddělení?“ „No to už vůbec.“

288

„Dobře. Ale snad mi odpovíte alespoň na tohle.“ Mírně jsem se na stoličce předklonil. „To jako vážně čekáte, že do takovýho rizika půjdu úplně naslepo?“ „A ty vážně čekáš, že si sem jen tak napochoduješ a my ti hned vyslepičíme každej detail našeho podnikání?“ odpálil mi to Zavadil nazpátek. „Uznej, že to bysme museli bejt úplný idioti. Kdepak, kámo, důvěru si musíš nejprv zasloužit. Nejdřív dokaž, že s tebou můžeme počítat… a pak dostaneš svý odpovědi.“ Mělo to logiku: nejdřív se ušpiň tak, abychom měli jistotu, že nás nebudeš moct prásknout, a teprve pak ti prozradíme, o co go. „Navíc tam hraje roli ještě něco jinýho.“ Kulík si sundal brýle a začal si je čistit cípem košile. Leštil je s přehnanou pečlivostí a dával si pozor, aby na mě nepohlédl. „Jestli nedokážeš jít do podobnýho rizika naslepo, tak možná nejseš typ člověka, co potřebujeme.“ „No, jestli tím typem myslíte tupý a poslušný hovádko, tak to možná fakt nejsem,“ souhlasil jsem. „Ne, spíš myslíme člověka, kterej se nezalekne drsnějších úkolů a dokáže fungovat i pod tlakem,“ řekl klidně Toufar. „Člověka, kterej by mohl pracovat tady s Robertem jako bezpečnostní konzultant a uměl s ním držet krok. Někoho, kdo by chtěl bejt u toho, až lokální česká firma poskočí na úroveň silnýho evropskýho hráče. Schopnýho maníka, kterýho sice zajímají peníze – a že budou víc než slušný, o tom se tady snad nemusíme bavit –, ale ještě víc ho zajímá perspektiva. Takovýho člověka potřebujeme.“ Kulík dočistil brýle, nasadil si je a zadíval se na mě. „Pamatuješ, co jsem ti říkal? Je jenom na tobě, aby ses rozhodl, jestli do toho chceš jít.“

289

šedesátá

V podstatě jsem měl na výběr ze dvou cest: zabalit to a přehodit Toufarovu partu na oficiální místa – nebo to zkusit dotáhnout do konce sám. A pokud se člověk dokázal odpoutat od emocí, adrenalinu a vlastní hrdosti, minusy a plusy každé možnosti vyvstávaly celkem zřetelně. A) Zabalit to a přehodit na oficiální místa. Ať už anonymním tipem na ÚOOZ/OOK, nebo to zkusit přes Myšičku pustit nějakému hladovému ambiciózovi na úseku mládeže. Minusy: Kromě Bářiny fotografie jsem neměl žádné důkazy. Dokonce jsem nevěděl, v čem nelegální činnost firem Professional­ Exklusiv a Global World Modeling spočívá – ani jak je rozsáhlá (Toufarova zmínka o zahraničních kontaktech mi neunikla). I kdyby se mi podařilo někoho ze SKPV přesvědčit, aby se tím zabýval, stejně by to pro ně znamenalo začít s vyšetřováním úplně od nuly: odposlechy, sledka… A o tom by se Toufarova parta velmi rychle dozvěděla – Kulík měl u policie pořád ještě dost známých. Plusy: Mohl bych přinést Honzovi alespoň něco. Sice bych mu nemohl s určitostí říct, kdo z nich Báru zabil, ale třeba by to Honzovi prozatím stačilo, aby líp spal. Hlavní plus ale samozřejmě spočíval v tom, že bych z toho byl venku. Neušpinil bych se. B) Zkusit to dotáhnout do konce sám. Plusy: Byl jsem v naprosto unikátním postavení. Měl jsem příležitost dostat se k informacím, ke kterým by se jinak vyšetřovačka prohryzávala hodně těžko. ÚOOZ by trvalo měsíce, než by na podobnou

290

pozici protlačila policejního agenta – pokud vůbec. A já jsem to mohl během pár dní rozkrýt a získat proti celé skupině usvědčující materiál. A jediné, co jsem musel udělat, bylo získat jejich důvěru. Dát jim, co chtějí. S čímž pochopitelně souviselo největší minus této varianty: Pokud ten důkaz opravdu šlohnu, ponesu hlavní vinu na tom, že nějaký pachatel nebude potrestán. Budu mít přímý podíl na tom, že z toho nějaký hajzl vyklouzl. A tady už nešlo jenom o to, že kdyby mě při tom chytili, tak bych letěl od policie rovnou do basy. Šlo o to, jestli se s něčím takovým dokážu srovnat. „Čau, Krůto, vole, ty stará páko,“ praštil jsem do stolu. „Jak ti dupou nosorožci?“ Jak už jsem říkal, rozhodování bylo jednoduché. Vždycky mi byli trochu podezřelí lidé, kteří se v podobných situacích bijí v prsa, že K něčemu takovému bych se nikdy nesnížil, mám svoje zásady. Většinou jde o ty samé šampiony, co tak rádi mluví o tom, jak se obětují pro ostatní. Ale aby pro ty ostatní obětovali taky kousek sebe, to ne. To ani náhodou. Jejich morální integrita je přece důležitější než ostatní lidi. Jestli je cena za usvědčení Bářiných vrahů jenom to, že mi bude ze sebe samotného špatně… Fakt nebylo co řešit. „A hele, co ty tady?“ otočil se Krůta na židli. Potřásl jsem šanonem. „Přinesl jsem vám ty kopie péřetek, jak jste s nima furt otravovali.“ Zabrejlil na mě. „Jo…?“ „No jak je ti naši umělci před tiskem opravovali v textovejch editorech, takže to potom bylo jinak na papíře a jinak v ETŘ. Tak jsem to přinesl. Abyste to měli konečně v cajku. Nejsem vzornej?“ Vypravit se pod nějakou záminkou na MO Libeň byla hračka, protože v nové budově na Zenklově (kam se libeňáci přesunuli z roháku na Světové) sídlil kromě místního oddělení i územní

291

odbor SKPV Prahy III – čili tu frčel daleko větší administrativní cvrkot než u nás. Ani bych se moc nedivil, kdyby s tím Kulík počítal. „Aha…,“ udělal Krůta. „To asi chtěla spisovna. Nejspíš Maroušková. Zavolám jí, že za ní jdeš.“ „To je dobrý, nemusíš.“ Nechtěl jsem za Marouškovou. Chtěl jsem zůstat u Krůtova stolu. Čerstvě doručenou obálku z režimového skladu jsem viděl i ze svého místa: byla tak velká, že z kaslíku K vyřízení  vykukoval roh s orazítkovanou páskou. Krůta se na mě zazubil. Asi to měl být vlídný úsměv, ale vypadalo to jako odstrašující plakát v dentistově čekárně. „To je v pohodě, mě to nijak neobtěžuje, kámo. Měli bysme si přece pomáhat, ne?“ Jeho vstřícnost mě vyděsila – dokud mi nedošlo, že drb o mém možném vyhazovu dorazil i sem. Ať žijí policejní tamtamy. Než jsem stihl otevřít pusu, Krůta bafnul sluchátko a nacvakal linku do spisovny. „Jardo? Je tam Maruš?“ Kromě nás dvou byli ve služebně ještě čtyři další libeňáci, pak občan, co přišel nahlásit vloupačku do zahradního domku v kolonii Nad Kotlaskou, a jakýsi hrdý vlastenec, který odmítl zaplatit v čínském bistru, protože „české peníze nepatří do hrabivých pracek rákosnických přistěhovalců a já nikdá nezaprodám naši matičku zemi špinavým cizákům“. Dotyčné peníze byly samozřejmě pouze hypotetické, protože dvě dvoukoruny, které se u něj při osobní prohlídce našly, nemohly pokrýt jeho útratu zahrnující kukuřičnou polévku, hovězí maso po sečuánsku s rýží, kuře s bambusovými výhonky a černými houbami, krevety kung-pao, dva jarní závitky a šest plzní. V součtu bylo tedy v místnosti pět policistů, jeden oznamovatel a jeden vlastenec. To dělalo sedm potenciálních svědků. Což sice nebylo moc, ale na to, abych se natáhl přes stůl, vy­ škubl obálku z přihrádky a s nenuceným pískáním odkvačil, to bylo pořád až dost. „Kam? Za operační? Oukej, já ho tam pošlu. Dík.“ Krůta položil sluchátko. „Tak prej šla za operační. Zajdeš si tam za ní?“

292

„Jasně. To víš, že jo.“ Neměl jsem v plánu se od Krůtova stolu hnout ani o milimetr. „Hned se tam řítím. Díky.“ Nedbale: „Kdo má u vás vlastně dneska operační?“ „Lachoutová.“ „Lachoutová?!“ Sehrál jsem zastavení v půli kroku. Do Národního bych se s tím asi nedostal. „No… hele… nemohl bys – když si teda máme pomáhat, jak jsi před chvílí moudře řekl – mi tu Marouškovou zavolat sem?“ Zvedl hlavu. „Proč?“ „Řekněme, že se mi dvakrát nechce chodit Ivaně Lachoutový na oči.“ „Jo? Tys jí něco udělal?“ „Bohužel ano,“ sklopil jsem kajícně zrak. „Ne že by se jí to teda nelíbilo – spíš jde o to, že jsem jí to neudělal víckrát. Dokonce jsem jí potom ani nezavolal.“ „No nekecej.“ Krůta spolkl návnadu jako nenažraný lín. „Vy jste jako spolu…?“ „Pšt,“ rozhlédl jsem se po místnosti. „Nikomu ani slovo, jasný? Říkám to jenom tobě, protože jsme kámoši.“ „Ale… s Lachoutovou?“ nemohl tomu uvěřit. „To si děláš kozy!“ „Jestli narážíš na ten lidovej bonmot, že si v případě plno­ štíhlejch žen můžeš uplácat ňadro na zádech, tak to je nevkusný,“ informoval jsem ho. „A velmi pravdivý.“ „No to bych řekl! Dyť má aspoň sto dvacet kilo!“ „Hele, je pravda, že se ta postel rozpadla. Ale to mohla být konstrukční vada.“ „A jak – Kde – Kdy se to stalo?“ „Na Opluštilovejch narozeninách.“ To byla naprosto bezpečná lež: šlo o natolik divokou a nepřehlednou pařbu, že si většina účastníků nebyla schopná vybavit, co tam dělala – natož aby mě mohla usvědčit, že kecám. „Už chápeš, proč se nemůžu na dispečinku ani objevit? Mohl bys mi teda zavolat tu Marouškovou sem?“

293

Sluchátko zvedal jako ve snách. „No jo, ty vole, ale s Lachoutovou…“ Přetížil jsem jeho představivost tak mocně, že vyletěly fantazijní pojistky. „Všichni jste patolízalští lokajové zahraničního kapitálu!“ tloukl u vedlejšího stolu pěstí vlastenec z čínského bistra. „Jste skvrnou na odkazu husitů! Špinavým flekem na jejich pavéze!“ „Jo, é… Um, vám taky dobrej den, slečno Lachoutová. Nemáte tam náhodou Marii? Máte? A mohla byste mi ji sem pos­ lat? Něco tu pro ni mám. Děkuju mockrát.“ Krůta zavěsil. „Byl jsi na ni moc zdvořilej,“ vytkl jsem mu. „Co?“ „Na Lachoutovou nesmíš bejt takhle zdvořilej. Dej na mě. Není na to zvyklá. Teď si bude myslet, že ji chceš sbalit.“ „Cože?“ Rozletěly se dveře a Krůta trhl hlavou, jako by si myslel, že už si pro něj Lachoutová jde. Ale byli to jen dva péjáci, kteří vlekli nahého muže. Sice se ho pokusili zahalit do zlaté izotermické fólie, ale i tak bylo vidět víc, než by člověk pokládal za esteticky přijatelné. „Snažil se nasoukat do dopisní schránky Divadla pod Palmovkou.“ „Nechte mě! Jsem dopis neznámýho ctitele Mirce Pleštilový!“ vřeštěl naháč. Zornice měl rozšířené přes celé duhovky. Což nic neznamenalo: nemusely z něj mluvit houbičky ani kyselina. Mohl to být prostě magor. „A ještě, když si teda máme pomáhat… Mohl bych tě poprosit o jednu věc?“ vydoloval jsem z kapsy zmuchlaný papírek se jménem a rodným číslem. „Mám tady jméno a rodný číslo jednoho pašíka. Můžeš se mi podívat do vašeho systému, jestli na něj nemáte založenej ENKOS?“ „Proč se na něj nepodíváš od vás?“ „Celej den nám blbne databáze. Líná jak řeckej zedník. Tak jsem si říkal – když už sem jdu…“ „No jo, posraný é té řetko.“ Natáhl ruku. „Dej to sem.“ Jméno a rodné číslo na lístku, který jsem mu podal, byly samozřejmě naprosto fiktivní. Databáze ve Vysočanech jela bez

294

problémů a já si nepotřeboval nic ověřit. Ale na stole nebyl počítač. Takže se Krůta bude muset otočit a odjet na kolečkové židli k vedlejší pracovní stanici. Jak jsem Krůtovi lístek podával, obešel jsem roh jeho stolu, takže jsem teď stál přímo vedle přihrádky K vyřízení ; roh zásilky z režimového skladu se nacházel asi deset centimetrů od prstů mé svěšené pravačky. Krůta se zatočil na židli, odjel k počítači, zastrčil si můj lístek za funkční klávesy a začal dvěma prsty vyklofávat vstup do IS DOTAZY. Posunul jsem se ještě o půl kroku. Tím jsem obálku zakryl tělem před zraky libeňáků i přítomných civilistů. Nikdo z nich mi sice nevěnoval pozornost, protože byli plně zaujati naháčovým představením („Ne! Nemáte právo mě číst! Jsem adresovaný Mirce!“), ale nechtěl jsem riskovat. Krůta byl ke mně stále otočený zády: datloval pomalu a pečlivě. Sevřel jsem roh obálky palcem a ukazovákem. Vzápětí se za mnou ozvalo „Tak jsem tady!“ a já obálku obra­tem pustil. Maroušková. „Ivana mi říkala, že se u tebe mám stavit,“ oslovila Krůtu. „Že tu pro mě něco máš.“ „Já ne,“ ukázal na mě Krůta bradou. „Konečně jsem se dostal k tomu, že jsem vám přinesl tohle,“ vrazil jsem Marouškové těžký šanon. „Fantastický,“ řekla. „A co to jako je?“ „No přece ty péřetka.“ Zmateně pořadač otevřela. „Jaký péřetka, proboha?“ „Hele, je to jméno a rodný číslo určitě správně?“ obrátil se na mě Krůta. „Protože mně to furt hází chybovou hlášku…“ „Je to určitě správně,“ ujistil jsem ho. „Asi něco děláš blbě.“ „To si nemyslím, protože –“ „No zjevně při práci s databází děláš nějakou základní chybu, která –“

295

Počítačová administrativní pracovnice se chytila přesně, jak jsem doufal. „Ukaž, prosím tě.“ Protáhla se kolem mě a naklonila se Krůtovi přes rameno. „Co máš za problém?“ Oba ke mně byli otočení zády. Teď byla ta správná chvíle. Věděl jsem, že mám jen pár sekund. „Ne!“ zmítal se nahý muž v péjáckém sevření. „Nešahejte na mě! Pomóc!“ Čapnul jsem cíp zásilky a zatáhl. Obálka se ani nehnula. Byla do přihrádky napěchovaná tak, že se v ní vzpříčila. Bál jsem se zatáhnout víc, protože už jsem v duchu viděl, jak se celá čtyřpřihrádková plastová konstrukce s rachotem řítí k zemi. Ale jinou možnost jsem neměl. Krůta i policistka ze spisové služby se stále skláněli nad terminálem. „No jo, fakt to vypadá, že tam ten člověk vůbec…,“ huhlala Maroušková. „Počkej, zkusíme ještě…“ Cvakot kláves zněl pod jejími prsty jako plastové staccato. Nadechl jsem se, zatnul svaly na předloktí a zabral. A obálka se hnula. V první sekundě jsem si myslel, že ji po stole táhnu i s přihrádkou, ale nebylo to tak: zásilka skutečně povylezla z kaslíku. O celých půl centimetru. „Nešahejte mi na chlopeň!“ ječel naháč. „To smí jenom Mirka! Mirkooo! Mirkoooooo!“ „To jsou ty odporné západní drogy,“ pokýval hlavou vlastenec. „Kdyby si píchal poctivý český pervitin, nikdy by se to nestalo.“ „Pojďte si to jméno a erčé na tom vašem lístku ještě jednou zkontrolovat,“ pootočila ke mně Maroušková hlavu. „Asi tam fakt máte chybu.“ „Už jdu,“ řekl jsem. A zabral vší silou. Bohužel v ten samý moment zabral i naháč. Vytrhl se péjákům a rozeběhl se přes služebnu.

296

Narazil do mě zezadu. Ruka se mi smekla z obálky a nudista se kolem mě prohnal jako rozcuchaný démon a uháněl dál, bosé nohy pleskaly, špinavý úd plácal o stehna, rozšířené zorničky plály. Mířil k oknu. Které tu bůhvíproč neměli zamřížované. Asi aby se „oznamovatelé necítili na úřadovně stísněně“ nebo z nějaké podobné PR demence. Bylo jasné, že pokud se ten magor dobře odrazí, proskočí sklem úplně hladce. Vytrhl jsem Marouškové šanon. A vrhl. Sám nevím, proč jsem to udělal. Byla to naprosto nelogická reakce. Kdybych nechal nudistu vyplachtit z okna, tak bych na tom vydělal – vypukl by takový chaos, že propašovat ven jednu obálku by byla brnkačka. Hřbet pořadače narazil do naháčova temene. Muž škobrtl, přepadl dopředu a rozmázl se na podlaze. Bylo to tak rychlé, že před sebe ani nestihl dát ruce: jeho obličej narazil na linoleum s křupavým mlasknutím. Šanon se odrazil od lebky, zašustil křídly průklepáků a bouchnul o kovovou skříň. I když se mašíblovi z rozbitého nosu valila krev proudem, okamžitě se začal zase hrabat na nohy. Nezamřížované okno ho přitahovalo jako zářivka emo můru. Stačilo udělat dva kroky. Naštěstí jsem k němu měl blíž než oba péjáci, kteří se řítili přes služebnu. „Nech mě, já jsem letecká zásilka!“ rozmáchl se po mně pěstí. Jediným plynulým pohybem jsem si ho protočil kolem těla a mrštil jím za sebe. Přesně na Krůtův stůl. Byla to nádherná trefa: naháč přejel po stolní desce s roztaženýma nohama, smetl všechno, co se na něm nacházelo, a ve spršce papírů a sešívaček narazil do Krůty. Překlopil ho i s židlí

297

dozadu a skončil s ním na podlaze – pochopitelně s Krůtovou hlavou zapresovanou pod chlupatým zadkem. Jak jsem říkal: nádherná trefa. Teď už jsem se nikam hnát nemusel; má práce byla hotová. Mohl jsem založit ruce a zpovzdálí pozorovat, jak péjáci pacifikují nahého muže za použití hmatů, chvatů, úderů, kopů a dalších oprávněných donucovacích prostředků , zatímco libeňáci vyprošťují zarudlého Krůtu ze zadnicového klinče a pomáhají mu vstát… a pak, když se na tom malém prostoru mezi dvěma stoly motali doslova všichni, se stačilo nenápadně přiloudat, rychle se sehnout a sebrat jeden z těch rozházených předmětů, které všem praskaly a křupaly pod nohama. Obálku jsem si nacpal pod bundu. Aby mi nevypadla, musel jsem strčit pravou ruku do kapsy, skrz podšívku nahmatat spodní okraj zásilky a tímto nepříliš elegantním stylem ji držet na místě. Sice jsem vypadal trochu divně, jak jsem se tam ve všeobecném zmatku ležérně promenoval s rukou v kapse, ale to se nedalo nic dělat. Stejně to bylo jen dočasné řešení: věděl jsem, že takhle důkaz z oddělení nevynesu. „Kristepane, co to bylo?“ plival Krůta a otíral si rukávem obličej. „Proč jsi ho na mě hodil?“ „Neudělal jsem to schválně,“ lhal jsem. „A taky jsem teda nečekal, že máš tak pomalý reflexy.“ „Zahlédl jsem jenom rozmazanej pohyb a pak mě něco velkýho a chlupatýho praštilo do ksichtu.“ „To byly asi jeho koule.“ Péjáci naháče postavili na nohy a pokusili se ho odvléct, ale on se chytil nohy stolu a odmítal se hnout: „Já vím, proč jsi to udělal!“ křičel na mě. „Chceš překazit naši čarokrásnou romanci! Ublížit křišťálově čisté lásce! Ale to se ti nepodaří! Rozumíš? Nepodaří! Nás s Mirkou od sebe neodtrhneš!“ Moc bych na to nesázel: péjákům se ho od stolu podařilo odtrhnout celkem slušně. Bohužel jenom na dvě sekundy, protože vzápětí se chytil něčeho lepšího. Mojí bundy.

298

„Jenže naše láska je silná! A mocná!“ „Spíš nemocná,“ páčil jsem levou rukou jeho prsty. Ne­ úspěšně – byly do látky zaťaté silou ocelových drápů. „Jen se mi posmívej! My s Mirkou si z tebe nic neděláme!“ Lomcoval mi mantlem tak vehementně, až mi zásilka začala sjíždět dolů. Její spodní okraj mi vyklouzl z prstů, a kdybych ji dlaní nepřitlačil proti tělu, vyjela by zpod bundy a hlasitě plácla o zem. A to přímo před očima všech přítomných: moje potyčka s nahým mašíblem byla totiž diváckým hitem číslo jedna. Sledovanost, že by Vladimír Železný sežral brýle. Péjáci ode mě nahatce sice tahali, ale visel na mně jako chlupaté klíště. Funěl sladkým dechem, kropil mě krví z nosu a cloumal bundou čím dál maniakálněji. „My tohle všechno s Mirkou překonáme!“ Obálka nezadržitelně klouzala dolů. Už vykoukla zpod bundy. Vší silou jsem trhl tělem dozadu. Ozvalo se RRRRYC!, zavlál cíp rozervané bundy a já byl najednou volný a padal jsem naznak. Přímo do měkké náruče Ivany Lachoutové. „Eh. Umh. Dobrý den,“ zvedl jsem zrak k jejím pěti bradám. „Uvidíte!“ řval nahý muž, když ho odnášeli. „Všichni uvidíte! Jen co si mě Mirka Pleštilová přečte!“ „Co to bylo?“ zeptala se Lachoutová a postavila mě na nohy. Nevyvinula při tom nějakou zvláštní námahu: měl jsem pocit, že by mě dokázala jednou rukou zvednout, přehodit si mě přes rameno a odnést do svého dívčího pokojíčku s rokokovou toaletkou, porcelánovými panenkami a plakáty Ricka Astleyho (nebo tak jsem si alespoň její přirozený habitat představoval). V předklonu jsem rychle narval obálku zpátky pod bundu. „Láska,“ informoval ji Krůta a posměšně nás oba pozoroval. „Ano,“ přitakal jsem. „Láska. Omluvte mě, musím se jít vyzvracet.“

299

V záchodové kabince nejdřív cvakla zašoupávaná zástrčka a pak zašustila obálka, která se mi snesla k nohám. Sehnul jsem se pro ni. Byla rozměrná, ale celkem lehká. Chvíli jsem ji nerozhodně potěžkával v ruce. Ale na nějaké vycouvání už bylo pozdě. Sklopil jsem dekl záchodové mísy a položil na něj obálku. Vytáhl jsem z kapsy mobil, otevřel ovládací menu fotoaparátu a zapnul nahrávání videa. Bez zaváhání jsem vyndal z kapsy vystřelovací nůž a rozřízl chlopeň. Jednou rukou jsem stále mířil mobilem na zásilku, druhou jsem odložil nůž na splachovací nádrž a zalovil v obálce. Nacházel se v ní papírový sáček na důkazní materiál: řádně označený jednacím číslem, podepsaný zpracovatelem, všechny švy přelepené neprůhlednou páskou označenou kulatým razítkem. Položil jsem ho na dekl, přimáčkl kolenem a vystřelovákem vykuchal jako rybu. Byly v něm dámské kalhotky. Bílé, krajkové, zakrvácené. Dveře z chodby klaply. Znehybněl jsem nad mísou, mobil v jedné ruce, zakrvácené kalhotky v druhé. Dvojí kroky. Zastavily se u mušlí. Dvojí zavrčení zipů. Dvojí trysk o porcelán. Huhlavý hlas. „Rozumíš tomu? Já tohle fakt nepochopím. Proč mu nenasadili pouta? K tomuhle tyjátru vůbec nemuselo dojít, kdyby někdo alespoň trochu přemejšlel.“ „A ten vysočanskej komik tomu taky moc nepomohl.“ „No jo, to je slon v porcelánu. To jsi slyšel, co se mu povedlo tam u nich, ne? A tady předvedl nemlich to samý. Ten maník umí udělat i z toho nejjednoduššího zákroku totální záser.“ „Jo, je to pechfógl. Říkám ti, s tím bych do auta nevlezl ani za zlatý prase.“ Tryskání utichlo. Zipy vrzly. Dveře bouchly; rozhostilo se ticho. Pomalu jsem rozevřel pěst a upustil kalhotky na záchodový dekl. Totální záser?

300

Kdybyste kluci jenom věděli. Přitlačil jsem ten krajkový chuchvalec kolenem; plastové víko mi zapružilo pod nohou. Vystřelovák se v zářivkovém světle tekutě zablyštěl. Rozřezal jsem kalhotky na malé kousky. Zvedl jsem dekl a naházel je do záchodu. Spláchl. Rozškubal jsem obě obálky a útržky vhodil do záchodu. Spláchl. Vypnul jsem nahrávání v mobilu. Než jsem z toalet odešel, nacákal jsem si v umyvadle do obli­ čeje studenou vodu. Ruce jsem si myl nesmyslně dlouho. Chlápek v zrcadle se mi odmítal podívat do očí.

301

šedesátá první

Mým novým kamarádům se video moc líbilo. Byli z něj úplně odvázaní; mysleli si, že je to nejlepší film od Vlka z Wall Street. Nakláněli se nad mobilem, pochechtávali se, když slyšeli, jak o mně libeňáci hovoří, pochvalně mručeli, když dezintegrované spodní prádlo mizelo v potrubí, a při závěrečných titulcích mě bodře plácali po zádech – prý od začátku věděli, že je na mě spolehnutí. Stopil jsem mobil do kapsy a řekl jim, že já svou část dohody splnil a že teď je řada na nich. A že teda čekám na to slibované vyprávění o firmách ProfessionalExklusiv a Global World Modeling a jejich podivuhodném putování světem. A že doufám, že ta zkazka bude stát za to. „O tom nepochybuj,“ prohlásil Kulík. „Super.“ Přitáhl jsem si z kouta barovou stoličku, vyškrábal jsem se na ni a nedočkavě se zavrtěl. „Tak povídej, dědečku, povídej.“ „Bylo nebylo, za devatero horami a devatero řekami,“ řekl Toufar, „žili byli čtyři kamarádi.“ „Myšpulín, Pinďa, Bobík a Humbert Humbert,“ přikývl jsem. „A ti čtyři kamarádi se rozhodli, že budou pomáhat mladým dívkám hledat práci v zahraničí. Protože strašně moc mladých dívek si naivně představuje, jak vycestuje na Západ nebo do Ameriky a tam se z nich přes noc stanou topmodelky nebo rovnou hollywoodské herečky. Jenže tak to bohužel nechodí. A ti čtyři kamarádi si řekli, že je důležité, aby dívky

302

prozřely. A proto všechna děvčata, která přišla do jejich castingové agentury, prodali do německo-tureckých bordelů. Aby je zbavili nebezpečných iluzí. A tak to fungovalo několik let a všichni byli spokojení. Možná až na ty dívky. I když i některé z nich – ty, které byly pilné a cílevědomé – se nakonec prosadily a začaly žít svůj sen: staly se z nich exkluzivní call girls, pár si jich dokonce opravdu zahrálo v různých filmech, některé se dokázaly dostat z drogové závislosti… Prostě bez jakýchkoliv pochyb předvedly, že každý je svého osudu strůjcem. A to platilo i o našich čtyřech kamarádech. Protože po letech bezproblémové obchodní spolupráce, kdy se německo-turečtí partneři s každou dodanou várkou děvčat znovu a znovu přesvědčovali, jak jsou naši čtyři kamarádi spolehliví, se nakonec na stole objevila nabídka: Nechtěli by naši čtyři kamarádi rozšířit své podnikání i o finančně lukrativnější segment? Balkánská magistrála má mnoho kolejí a na každé stanici je potřeba výkonný a důvěryhodný výpravčí – nechtěli by se naši čtyři kamarádi o jednu takovou stanici starat? A naši čtyři kamarádi chtěli. Moc chtěli. Po pravdě řečeno, o podobnou nabídku usilovali už několik let. A tak začala jednání o podmínkách, povinnostech, míře autonomie a především o procentech. A protože se naši čtyři kamarádi během těch jednání náhodou dozvěděli, že jeden z jejich německo-tureckých partnerů má v České republice jistý legální problém, řekli si, že zvýší své šance a předvedou, jak hodně jsou schopní – a zařídí, aby zmiňovaný legální problém beze stopy zmizel. A tak se obrátili na svého externího bezpečnostního konzultanta, velmi šikovného chlapíka s mnoha konexemi, a ten jim doporučil jiného velmi šikovného chlapíka, který by se o to snad mohl postarat.“ Toufar se na mě podíval. „A on se o to opravdu postaral. Čímž s nejvyšší pravděpodobností významně přispěl ke zdárnému uzavření dohody s německo-tureckým holdingem. A až bude ta dohoda zpečetěna a nový druh podnikání se rozjede, čtyři kamarádi – a samozřejmě i jejich dva bezpečnostní konzultanti – začnou sklízet plody náročné práce a budou žít šťastně až do smrti. A pak zazvoní zvonec a pohádky bude

303

konec.“ Toufar se opřel rukama o stůl; snubní prsten cvakl. „Jak se ti moje vyprávění líbilo?“ Jak se mi jeho vyprávění líbilo? Bára je naživu. To bylo jediné, na co jsem byl schopný myslet. Bára je naživu a ti zmrdi ji prodali do nějakýho tureckýho bordelu pro úchyly. Musel jsem se vší silou držet, abych se na Toufara nevrhl a nerozkopal mu hlavu na kaši. Tak děsně se mi jeho vyprávění líbilo. Na několik děsivých sekund jsem byl přesvědčený, že to nezvládnu. Že na Toufara vážně skočím a všechno půjde do háje. Jenže ten luxus jsem si nemohl dovolit. Musel jsem z nich dostat, kam Báru poslali. Musel jsem se dozvědět, kde Bára je. A kde jsou ty ostatní holky. Nacpal jsem si ruce do kapes. „Jak se mi to líbilo?“ Tón vlastního hlasu mě zaskočil. Zněl žoviálně a cynicky. Dokonce pobaveně. Dělalo se mi z něj špatně. „Ale jo, šlo to. I když zápletka byla poslepovaná z klišé tradičního bildungsromanu a postavy měly jenom hodně zběžně načrtnuté charaktery. Ale zaujala mě figura jednoho z těch bezpečnostních konzultantů. Ta má podle mě potenciál. Jenom by to možná chtělo přidat nějaké věrohodnější detaily, aby to působilo plastičtěji.“ „Jako třeba?“ zajímal se Zavadil. Jako třeba jména těch Turků. Protože teď už nešlo jenom o pár maníků ve sklepním ateliéru, co si hrajou na pasáky mezinárodního formátu, i když ve skutečnosti jsou to jenom přicmrdávači prachatých mafia ba­ basiů. Teď už šlo o to, rozbít celou síť. „Hele,“ pokrčil jsem rameny, ruce stále v kapsách, „nechci vypadat nevděčně, samozřejmě si cením, co všechno jste mi tady upřímně vyblili… ale přiznejme si na férovku, v podstatě jste mě oblažili jen dalšími vágními pindy. A když vezmu, že tady chcete rozjet pašuňk starýho dobrýho Heroda… to fakt není žádná prkotina. Takže se mi nemůžete divit, že bych rád

304

předem věděl, s kým polezu do postele. Protože zas tak promiskuitní, abych tam hupsnul s každým, nejsem.“ Vyměnili si mezi sebou pohledy; čitelné moc nebyly. „Mhhh…,“ mlasknul Zavadil. „Chápu dobře, že po nás chceš konkrétní detaily? Čísla, částky, jména a tak podobně?“ „Alespoň nějakej základ. Abych měl představu.“ „Myslíš, že jsme amatérský kreténi?“ otázal se Toufar. „To ne, nechci zpochybňovat vaši koncepci, ale –“ „Myslíš, že jsme amatérský kreténi?“ zopakoval hlasitěji. „Abysme ti hned všechno vykdákali?“ „To –“ „Vidíme tě podruhý v životě, vole. Fakt si myslíš, že ti prozradíme naše know-how? Co by sis o nás asi tak říkal, kdybys zjistil, že tak citlivý věci vyprávíme cizím lidem na potkání?“ „Že jste amatérský kreténi,“ řekl jsem. Trochu se uvolnil. „Tak vidíš.“ „Jenže já nejsem cizí,“ namítl jsem. „Já jsem náš. Od teď v tom přece jedeme spolu. Už jsem do toho taky namočenej. Nebo jste snad zapomněli na můj úžasnej oscarovej majstrštyk, kterej jsem vám tady promítnul? Předtím jste říkali, že si důvěru musím nejdřív zasloužit a teprve pak dostanu svý odpovědi. A já jsem snad dokázal, že to myslím vážně, ne? Tak kde to vázne?“ „Důvěru sis zasloužil,“ přikývl Zavadil. „To jo. Jinak bysme se s tebou taky teď vůbec nebavili. Ale přece jsi nečekal, že ti hned na druhý schůzce všechno odkrejeme?“ Na jednu stranu, bráno čistě racionálně, jsem to samozřejmě nečekal. Ale na stranu druhou, od chvíle, co vstoupila do hry možnost, že Báru prodali tureckým pasákům, moje racionalita do jisté míry vyletěla komínem. Cítil jsem, jak se mi ruce v kapsách svírají v pěsti. „Vezmi si to takhle,“ řekl Kulík. „My tady teď budujeme nějakou poměrně komplexní organizaci. Jo? A podobnou organizaci nepostavíš tak, že budeš strategický data troubit do světa. Jak jsi sám řekl: tohle není žádná prkotina. Zatím je nás pět a půl, ale to se brzo změní. A proto musí bejt struktura od

305

samýho počátku postavená profesionálně a mezi jejíma členama se musí sdílet jen nezbytný množství informací. Strategie odbojářskejch buněk. Každej bude vědět jenom to, co musí.“ Podíval jsem se na něj. „To jako myslíš vážně? Že bezpečnostní konzultant nemusí vědět, s kým vlastně v zahraničí spolupracujeme?“ „Přesně. Nemusí,“ odpověděl klidně Kulík. „Proto to nevím ani já.“ Tím mi samozřejmě tak trochu vyrazil zbraň z ruky. „Pochop, tyhle pravidla jsou nutný,“ pokračoval. „Jenom tak se při prvním policejním protiúderu celá stavba nezhroutí. A jakmile se na nějakejch pravidlech jednou dohodneme, musíme je dodržovat.“ Otevřenými koženkovými dveřmi se k nám doneslo zaharašení zámku, oklepávání bot o rohožku a hlasy: přicházel René Wylegala a ještě někdo. „A když říkám dodržovat, tak myslím všichni. Bez výjimky. Totálně profesionální přístup. A v tom bysme ty a já – coby profesionálové – měli jít příkladem.“ Majitelé hlasů prošli předsíňkou i playstationovou klubovnou a za družného hovoru vstoupili do ateliéru. Po Wylegalově boku kráčel asi dvacetiletý mladík v lesklé fialové péřovce. Měl černé vlasy, široké chřípí a oblázkovité oči – podoba se starým Toufarem byla tak výrazná, že jsem tentokrát nepotřeboval odstálé uši, abych identifikoval příbuzenský vztah. Vilém Toufar. Čtyři sta hodin veřejně prospěšných prací za výtržnictví. Za ním šel obtloustlý blonďák s pihovatou dívkou. Oba při vstupu do místnosti slušně pozdravili. V první chvíli jsem je nepoznal. Oni po mně také jen přejeli očima – jejich hlavní pozornost byla upřena na otce Toufara, který jim vykročil naproti. Teprve když se ke mně obtloustlý blonďák po pár sekundách zamyšleně vrátil pohledem, mi došlo, že už jsem se s nimi setkal. A vzápětí mi taky došlo kde.

306

Byl to ten pár z přízemí růžového dvojvěžáku na rohu Průběžné a Přetlucké kousek odsud: jedna z mnoha partají, u jejichž dveří jsem zvonil a které jsem obtěžoval dotazem, jestli před tři čtvrtě rokem neviděli v okolí dvanáctiletou holku ve vojenské pláštěnce nastupovat do nějakého auta. Cítil jsem, jak mi tuhne páteř – jako by ji obaloval betonový kokon. Stačilo, aby se letmo zmínili. Aby utrousili jedinou nevinnou poznámku. Jé, to je přece ten policajt, co se nás tuhle ptal na tu holčičku ve vojenský pláštěnce, pamatuješ, Romane?  A byl bych v hajzlu. Všichni v místnosti by rázem pochopili, jak se věci mají: proč tady ve skutečnosti jsem. Walthera jsem měl v pouzdře u opasku, šoupnutého na boku dozadu. Pod volnou bundou nedělal bouli – říkal jsem si, že možná ani Kulík netuší, že ho dnes mám. Tu blbost, abych se sem zase vypravil beze zbraně, jsem neudělal. Byl jsem si celkem jistý, že když bez varování tasím křížem, vystřelím dřív než Kulík. Jako dalšího sundám Zavadila – chlápka, co si odkroutil čtyřletý flastr za těžké ublížení na zdraví, nebylo radno podceňovat. Co se obou Toufarů týče – no, tam záleželo na tom, jak budou reagovat. Jestli začnou dělat nějaké podezřelé prostocviky a někam rychle sahat, picnu je taky. Z Wylegalovy strany mi snad žádné nebezpečí nehrozilo, stejně jako od těch bulíků, kteří celou tu přestřelku nevědomky rozpoutají. Pokud mě tedy poznali. V můj prospěch hrála jedna důležitá věc: mluvil jsem s nimi v uniformě. A když jste v uniformě, lidé se moc nesoustředí na váš obličej. Blonďák se ke mně opět vrátil pohledem. Uvědomil jsem si, že mi Zavadil něco říká. Otočil jsem se k němu. „Promiň. Co?“ „… casting. Mohli byste se s Robertem odsunout vedle, abyste tady slečnu při výkonu neznervózňovali?“ „Výkonu,“ zopakovala pihovatá dívka a zahihňala se.

307

Teprve teď jsem zaznamenal, že Wylegala připravuje hádéčkovou kameru. Vilém Toufar si rozepínal bundu. Blonďák mě stále pozoroval. „Jasně,“ sklouzl jsem z barové stoličky. „S radostí.“ Otec Toufar šel taky – ale na rozdíl ode mě a Kulíka se vedle nezastavil a pokračoval předsíňkou ven, na chodbu baráku. Poslední, co jsme zaslechli, než za ním zapadly nextky, bylo těžké dusání po schodech a pípání kláves mobilu. U playstationu se rozvaloval Vítek Štrofek, ale když Kulík zavřel koženkové dveře a podíval se na něj, okamžitě se zvedl a uvolnil nám místo. Beztak ještě nezačal nic hrát – na obrazovce zářilo úvodní menu videohry. Pochopitelně Call of Duty. Začínal jsem mít pocit, že u Štrofků se nic jiného nehraje. „Další adepti na hvězdnou pornokariéru?“ ukázal jsem palcem na odhlučněné dveře. „Co nemají ani páru, že je místo toho čeká anální výbrus na předměstí Ankary nebo kde?“ „Jenom tu buchtu,“ zívl Kulík a dopadl na tyrkysovou pohovku. „Ten valibuk je oddanej přítel, kterýmu její kariéra leží na srdci tak moc, že s ní přišel jako bodyguard.“ „Takže amatérskej pasák.“ „Každej se živí, jak umí. Dáme mulťák?“ ukázal na šedočerné menu. „Proč ne?“ žuchnul jsem vedle něj. Kulík popadl ovladač a cvakl na záložku multiplayer . „V jaký mapě chceš, abych s tebou vytřel podlahu?“ Štrofka si vůbec nevšímal; jako by tu s námi nebyl. „To je fuk.“ „Řekl sis o to,“ klikl na Killhouse  a vypuklo peklo. Dřevotřískové stěny se míhaly před očima, Kulíkova M-16 dunivě rachotila, moje glocky štěkaly, granáty práskaly, střely se zvonivě odrážely od ohořelého autovraku. Protože jsem si uvědomoval, že nás z rohu pozoruje Štrofek, snažil jsem se hrát co nejhůř. Sice jsem si nemyslel, že se vzhledem k věkovému rozdílu se svým sourozencem nějak moc baví – ale aby se jeden brácha před druhým náhodou zmínil o policajtovi, co celkem zdatně

308

mastí CoD (a přitom pátrá po Báře Turnečkové), to jsem fakt nepotřeboval. Kulík z mého herního stylu neměl radost: zřejmě potřeboval výzvy a to, že jsem mu několikrát schválně naběhl přímo před mířidla, ho moc neuspokojovalo. „S tebou bych chtěl sloužit, dřeváku,“ zamumlal, když se moje rozstřílené tělo popáté zhroutilo na beton. Ale svůj účel to splnilo – Štrofka po chvíli upachtěné pinožení dvou herních penzistů znudilo natolik, že se zvedl a zmizel v předsíni; slyšel jsem, jak v kuchyňce cinká nádobím. A mezi dávkami útočných pušek a ozvěnami granátových explozí jsem zaslechl, jak klaply venkovní dveře: Toufar vyřídil svůj telefonát a vrátil se. Další, co jsem zaslechl, bylo, jak v kuchyňce říká polohlasem: „Můžeš zajistit rezervačky v hotelu? Pokoje jako obvykle. Přiletěj z Berlína pozejtří večer. Všichni tři.“ „Určitě,“ odpověděl Štrofek. „To by neměl bejt problém.“ Z ateliéru oproti tomu nebylo slyšet ani pípnutí. Zvukotěsné dveře fungovaly dokonale. „Hele, to jsi doufám nemyslel vážně,“ prohodil jsem ke Kulíkovi. „To o tom, jak bysme my dva jako profesionálové měli jít příkladem.“ Pokoušel se mi dostat do zad. „Proč ne?“ „Protože profesionálové by se měli v první řadě starat o to, aby celá operace probíhala profesionálně – a ne přenechat její řízení amatérům, zacpat si uši, aby náhodou neslyšeli nějaký nevhodný informace, a hrát si na svym písečku.“ „No to se teda neshodneme.“ Kulík mě s gustem pokropil dlouhou dávkou. „Myslím, co se profesionálního přístupu týče.“ Pod jeho slovy se chvěl podtón, který jsem nedokázal dešifrovat: byla to útrpnost, přezíravost – nebo dokonce opovržení? Ale ať už to bylo cokoliv, nebylo to určené mně. V Kulíkovi pobublával despekt nad celou touhle amatérskou firmou, nad těmi chaoticky se motajícími patlaly, s nimiž se musí špičkový bezpečnostní expert jako on zahazovat. „Profesionál tu není od

309

toho, aby ostatním utíral jejich posraný zadky. Jestli chtějí chodit s hnědym pruhem na trenkách, ať si posloužej. Profesionál je tu od toho, aby dělal práci, za kterou je placenej. Nic jinýho není jeho starost. A nic jinýho by ho ani nemělo zajímat.“ Takže takhle si to pro sebe zdůvodnil. Stará dobrá selektivní slepota. Není fascinující, jak si dokážeme ospravedlnit všechno, co děláme – včetně pašování heroinu a ničení životů naivním husičkám? Nebo, když už jsme u toho, ničení důkazního materiálu? Do místnosti nahlédl Toufar. „Roberte?“ Kulík otočil hlavu a já ho zezadu obouruč prostřílel glocky. „No?“ „Teď jsem mluvil s Turkama. Přiletěj pozejtří.“ „Super.“ „Myslíš, že byste zejtra mohli sjet na chatu a připravit to tam? Zkontrolovat, jestli se tam nerojej štěnice a tak?“ „Jasná věc.“ „Díky.“ Toufar opět zmizel. Čili Turci přiletí pozítří. (To znělo jak název italské komedie.) Jakmile přiletí, nabonzuju je ÚOOZ. Nic jiného už nepřipadalo v úvahu. Tihle šíbři lifrovali buchty do zahraničí několik let. To znamená, že se tady bavíme o desítkách holek. Možná i stovkách. A představa, že bych sám rozbil síť turecké mafie, instituce, která má v Evropě pod palcem osmdesát procent trhu s drogami (některé statistiky dokonce udávají devadesát tři procent), o obchodu s bílým masem ani nemluvě, byla asi tak realistická jako zápletka Ramba trojky. Pokud jsem z toho chtěl Báru i ostatní holky vysekat, existoval jediný správný postup: zjistit potřebná fakta a předat je příslušným orgánům. A to co nejrychleji. Pouhé pomyšlení na to, že Bára bude muset v nějakém tureckém pedobordelu fungovat byť i jediný další den, se mi zadíralo do mozku, jako by mi do něj někdo vtíral rozdrcené sklo.

310

Sice jsem se blazeovaně povaloval na tyrkysové pohovce, tvářil se jako namachrovanější bratr Zdeňka Pohlreicha a netrefoval Kulíka jednou střelou za druhou – ale vztek mi plál v hrudním koši tak sžíravě, že jsem chvílemi nemohl dýchat. Za celou dobu, co jsme se na obrazovce vzájemně kydlili, se z ateliéru neozval jediný zvuk. Takže jsem sebou dost trhl, když se dveře rozletěly. Zřejmě jsem podvědomě čekal, že z nich vyrazí obtloustlý blonďák s namířeným ukazovákem a bude ječet To je von! To je ten policajt, co hledá Báru! Ale nebyl to blonďák. Byl to Wylegala. „Rychle –“ vyhrkl. „Ten debil –“ Vyskočili jsme s Kulíkem z gauče. Dovnitř jsem vletěl jako první. Nahá pihovatá dívka na kanapi. Chroptící Vilém na zemi. Blonďák na Vilémovi, ruce sevřené kolem jeho krku. Zavadil, který se je od sebe marně snaží odtrhnout. Amatérský pasák psychicky nezvládl přestup do profesionální ligy. Zatímco jsem se zorientovával, Kulík jednal. Odstrčil Zavadila, popadl blonďáka za límec a strhl ho z Viléma. A když se po něm blonďák ohnal, střelil mu jednu výchovnou přes ucho; pohyb jeho paže sice vypadal lehce, ale mlasklo to pěkně ostře. Blonďatá hlava se zabimbala. Vilém se na zemi posadil. Na hrdle mu svítily otisky blonďákových prstů, hedvábnou košili měl roztrženou; kalhoty stažené u kolen a penis poloztopořený. Buď šlo všechno tak rychle, že nestačil změknout, nebo právě vstoupil do populárního klubu českých koczwaristů. „Ty zmrde,“ zasípal. Vzápětí zapraskal límec, blonďák se utrhl Kulíkovi z ruky a vyřítil se znovu na Viléma. Podrazil jsem mu nohy v tu samou sekundu, kdy mu Kulíkova pěst dopadla na temeno. Prásknul sebou o podlahu s takovou řachou, až ze saudkovské zdi odpadla celá pizza omítky.

311

Zkroutili jsme mu ruce za zády a vytáhli ho do kleku. „Pusťte mě, vy svině, okamžitě mě pusťte –“ Otevřenými dveřmi nakukoval vykulený Štrofek. Zavadil se opíral o barovou stoličku a zadýchaně funěl. Vilém se sbíral ze země. „Tohle mi zaplatíš, debile.“ Dívka na kanapi se zachichotala. V tom zvuku bublalo tolik potlačované hysterie, že mi na předloktích naskočila husí kůže. Kulík to bublání zřejmě slyšel taky. „Odveď ji odsud,“ přikázal Wylegalovi. „A zavři dveře.“ „Hovada zasraný, ty kurvo hnusná –“ zmítal se blonďák v našem sevření, zatímco Wylegala vlekl nahou dívku ven. Hihňala se a nemohla přestat. Zavadil popadl kupku jejího oblečení, shýbl se pro kozačky a vydal se za fotografem. Ve dveřích se na nás obrátil. „Zkuste ho nezabít, jo?“ Ta rozmrzelá věcnost mi o něm řekla víc než čtyřicet hodin na psychoanalytikově otomanu. „Žádný strachy.“ Vilém se vyhrabal na nohy a natáhl si džíny. „Jen mu tady přečteme pár kapitol z knihy společenský etikety.“ Dopnul si poklopec. „Aby příště věděl, jak se slušně chovat.“ Zavadil klapl zubní protézou, cvakl klikou a zabouchl za sebou dveře – dohromady to znělo jako začátek instrumentální skladby pro ozvučná dřívka, triangl a bonga. Osaměli jsme s blonďákem: Vilém, Kulík a já. Samí prima kluci. Vilém se před blonďákem rozkročil. Roztrženou košili si nenamáhal upravovat. „Jen na mě zkus šáhnout, ty buzerante smradlavej, a já si tě pak najdu a zabiju tě,“ osopil se na něj blonďák. „Páni,“ usmál se Vilém. „Teď jsi mě teda fakt vyděsil. Opravdu. No tak to se tě samozřejmě neodvážím ani dotknout, když seš takovej tvrďák.“ Podíval se na mě. „A proto to udělá tady můj kámoš.“ „Cože?“ řekl jsem. „Slyšel jsi dobře,“ přikývl Vilém. „Právě jsem o tobě prohlásil, že jsi můj kámoš. Cejtíš se poctěnej?“

312

„Já? Proč já?“ Vilém se stále usmíval – sebejistě a trochu vyzývavě. „Ber to jako praktickej test na závěr vstupního pohovoru.“ V jeho očích se mísila laškovná arogance s ostražitým očekáváním. Podíval jsem se na Kulíka. Lhostejně mi pohled oplatil; brýle se ve světle reflektoru netečně leskly. Tak ho zmas, ne? Co je na tom složitýho? Měl pravdu. Složitého na tom nebylo vůbec nic. Bylo to úplně jednoduché: Turci měli přiletět pozítří. Do té doby jsem se tu musel za každou cenu udržet. Jinak se nedostanu k informacím. Jinak nezachráním Báru. Když to racionálně uvážíte, bylo jasné, co jsem musel udělat. A já byl vždycky racionální člověk. Až jsem to sám na sobě trochu nesnášel. Možná proto, že jsem tušil to, co jsem si nikdy nechtěl přiznat: že to ve skutečnosti není tak úplně racionalita. Že je to jenom něco, co se za ni vydává. Vrazil jsem blonďákovi facku. Samozřejmě jsem si uvědomoval, jak to působí nanicovatě. Když někomu přikážete Dej mu přes držku , nemáte tím na mysli shovívavě fotrovské proplesknutí. „To si z nás děláš srandu, ne?“ zeptal se Vilém. „Tomuhle lochtání jako říkáš vejprask? Posral ses v kině?“ „Mezi estétama se posral v kině  neříká,“ upozornil jsem ho. „Mezi estétama se říká posral v divadle .“ Blonďák si odplivl. „Tak to jsi přehnal, ty jeden zkurvenej fíz–“ A v té chvíli už jsem neměl na výběr. Tu větu nesměl dokončit. Moje pěst mu dopadla do obličeje jako meteorit. Pružná kůže pod klouby. Tvrdá kost sanice. Chlístanec krve plachtící od úst. Úlomek zubu rotující v oblaku rudých slin. „Dobře!“ zvolal Vilém.

313

Hlava se dootočila, krev cákla o podlahu, zub ťukl o beton. Blonďák se na mě otřeseně podíval a otevřel ústa. Určitě chápete, že jsem to nemohl riskovat. Takže jsem ho praštil podruhé. A potřetí. „To je vono!“ Vilém ho udeřil z druhé strany. Dal si záležet, aby se předvedl; aby nám ukázal, že předtím ho blonďák přemohl jen náhodou. Byla to pořádná rána. Blonďák zgumovatěl, Kulík ho pustil a kluk se svalil na podlahu, Vilém do něj kopl a pak Kulík a pak já a pak zase Vilém a pak jsme najednou pracovali nohama úplně všichni, kopance, šlapání, hadrovitá měkkost pod podrážkou, blonďák si chránil hlavu rukama, tupé zvuky nárazů, zvířecí kňučení, obracel se mi žaludek a zároveň mi v tepnách zvonil adrenalin – Jakmile se jednou začnete řítit volným pádem, ztrácíte kontrolu nad vektorem svého pohybu. Říká se tomu gravitační zrychlení.

314

šedesátá druhá

Věc: Omluva Aniž bych si to uvědomoval, zaskřípal jsem zuby. Zlehka jsem se dotkl kláves notebooku. Pokračoval jsem v psaní. Věc: Omluva za nevhodné chování v průběhu realizace služebního zákroku na adrese Prouzova 15 (během oprávněného vstupu do bytu dle § 21 zákona o Policii České republiky) Vážený pane, s odvoláním na události, k nimž došlo při provádění opatření na výše zmíněné adrese a u nichž jste byl coby svědek přítomen, bych rád vyslovil upřímně míněné politování nad fyzickými akty či slovními obraty, kterých jsem se při vykonávání svých služebních povinností dopustil. S odstupem času musím uznat, že Vám mohly připadat nepatřičné, jelikož pro správné posouzení mých činů byla nutná znalost kontextu celé situace, kterou jste z Vaší strany nemohl disponovat. V důsledku toho chápu, že jste mé jednání mohl vnímat jako neopodstatněné použití násilí, neboť jste neměl ponětí, že všechny navenek diskutabilní kroky, které jsem podnikl, byly nezbytné k tomu, abych se dostal k informacím, kde se nachází Bár Rychle jsem notebook zaklapl. Od chvíle, kdy jsme zmláceného blonďáka vyhodili z Kulíkova bavoráku, uplynuly sotva tři hodiny – a já viditelně nebyl ve stavu, abych mohl psát omluvný dopis. Měl jsem pocit, že mám v břiše vanu ztuhlé slévárenské strusky. Tížila mě a táhla k zemi.

315

Musel jsem to ze sebe nějak dostat. Bohužel mě nenapadal žádný vhodný způsob. Jen samé nevhodné.

316

šedesátá třetí

Na Míčance, Hanspaulka, Praha 6. Na Vaška Nohla, Zdeňčina amanta, jsem nemusel čekat dlouho. Věděl jsem, že nemůže být daleko: Porsche 911 Carrera parkovalo u chodníku, přímo před dvoupatrovou vilkou, a na klice branky visela igelitka s nákupem. Logem supermarketu prosvítala krabice polotučného mléka. A ovčí sýr. Nohl šlapal ulicí zespodu, v ruce Hospodářské noviny, na které při nákupu zapomněl a pro které se vrátil. Měl na sobě domácky oblýskané manšestráky a béžovou sportovní bundu. Na opálené tváři stín strniště. Vypadal uvolněně. „Těbůh, Venco,“ přivítal jsem ho. Nejistě se zastavil. „My se známe?“ „Nepřímo,“ vycenil jsem na něj zuby. „Řekněme, že navštěvujeme stejný díry.“ „Aha?“ „Jsem Zdeňčin manžel.“ Uvolněnost okamžitě zmizela. „Co…“ Musel si odkašlat. „Co chcete?“ „To,“ řekl jsem, „je poměrně komplexní otázka, Vašíku. Já totiž chci spoustu věcí. Smysluplnou práci, plnohodnotnej vztah, spravedlnost pro všechny… To bysme tady byli dlouho. Takže se omezím jen na to, co bych chtěl od tebe. Chtěl bych, abys mi přestal píchat ženu.“ Sledoval jsem, jak snědá pokožka nabírá olivově šedý odstín. „Šlo by to, Vaškomysle? Co myslíš?“

317

„To přece…“ Jeho hlas měl stejnou barvu jako jeho obličej. „To přece nezáleží na mně.“ „Ne? Aha, tak to se omlouvám, já jsem bůhvíproč propadl dojmu, že jsi pánem svýho ptáka. Neuvědomil jsem si, že má vlastní hlavičku. A samostatnou osobnost.“ Nakrabatil jsem čelo. „Možná dokonce i auru. V astrálním slova smyslu, víš.“ „Tím jsem chtěl říct, že to nezáleží jenom na mně. Náš…,“ zaváhal nad správným slovem, „vztah se Zdeňkou je založený na respektu a oboustranné dohodě. Nemůžu o něm sám rozhodovat, nemůžu Zdeňce něco přikazovat. Nevlastním ji.“ Ne­ patrně vystrčil bradu. „Stejně jako ji nevlastníte vy.“ „Jistěže ne,“ souhlasil jsem. „Nikdo z nás ji nevlastní. Na tom už jsme se shodli. Vlastní ji tvůj dařbuján. Ovládá ji lucidními čakrami svýho transcendentního žaludu.“ „Jestli máte v úmyslu být vulgární, nevidím důvod, proč v této konverzaci pokračovat.“ Morální póza představovala uspokojivou ústupovou trasu. Sáhl do kapsy a spolu se zbytky ráznosti vydoloval svazek klíčů. Smůla že jsem mu blokoval přístup k brance. „Já ti ten důvod dám, Vašku.“ „Nejsem si jistý, jestli mě zajímá.“ Vykročil ke mně, jako by si vážně myslel, že ustoupím. Nehnul jsem se ani o milimetr. „Já taky ne. Ale po pravdě řečeno mi připadá důležitější, že zajímá mě.“ „Pěkný příklad sebestřednosti. Myslím, že už chápu, o čem Zdeňka mluvila, když mi popisovala váš charakter.“ Zastavil se pouhý krok ode mě, přesně na hraně osobní bubliny. Významně zachrastil klíči a ukázal na branku. „Dovolíte?“ „Dovolím, Wenceslave,“ stál jsem před brankou nehnutě jako hradní stráž; jen ten divadelní kostým od Pištěka mi chyběl. „To víš, že dovolím. Hned jak mi odpovíš na jednu otázku.“ Netrpělivě potřásl klíči. „Na jakou?“ „Proč ode mě moje žena odešla?“ A nejlepší na tom bylo, že to dávalo dokonalý smysl. Když jeden svědek (já) nic nevěděl a druhá svědkyně (Radka) odmítala

318

vypovídat, bylo přece naprosto přirozené, že vyslechnu dalšího. Dávalo to smysl a díky tomu jsem se mohl sám před sebou tvářit, že si neuvědomuju, jakou provádím pitomost. Vyvalil oči. „Vy si ze mě děláte legraci.“ „Zdeňka ti popisovala můj charakter. Sám jsi to před chvílí řekl. Tudíž jste se o mně bavili. Tudíž je velmi pravděpodobný, že jste se bavili i o tom, proč mě nechala.“ „To snad… Vy jste úplně…“ „Geniální?“ „Tohle je absolutně… Copak vy ten důvod nevíte?“ „Myslíš, že bych se takhle ztrapňoval, kdybych ho věděl?“ „To asi ne,“ uznal. „No vidíš. Tak co ti řekla?“ Zakroutil hlavou. „Je mi líto.“ „Co?“ „Nemůžu vám to prozradit. Nemám na to právo.“ „Jaký právo zase? Co to meleš?“ „Byl to intimní rozhovor. Nemůžu zradit Zdeňčinu důvěru. Vážně je mi líto. Jestli se to chcete dozvědět, budete se muset zeptat přímo jí.“ Já? A mluvit se svou manželkou? O našich problémech? Zbláznil se? „Nech si svoje rady, Vencoprde, a koukej klopit.“ „Už jsem řekl, že se o tom s vámi nebudu bavit.“ Vykročil a moje osobní bublina mýdlově praskla. „A teď půjdu domů,“ oznámil důstojně. „S dovolením.“ Na sekundu jsem si pohrával s představou, že se zachovám jako slušný člověk, ustoupím mu z cesty a odejdu. Ale vážně jenom na sekundu. „Domů půjdeš, až mi to řekneš.“ Zapíchl jsem mu ukazovák do hrudi. „Nebo to z tebe dostanu jinak.“ Podrážděně můj prst smetl a pokusil se mě odstrčit. „Nebuďte směšný.“

319

Když se za tím zpětně ohlížím, nedokážu říct, proč jsem ho v té chvíli praštil. Tím myslím, že to nedokážu říct přesně. Těch důvodů bylo tolik. Za A) zatloukal. Za B) do mě strčil. Za C) se vůbec choval pěkně arogantně. Jen si to představte: chtěl jít domů. Chápete? Kdo to kdy viděl, takovou zpupnost? Za D) jsem tam kvůli tomu, abych mu nabančil, vlastně přijel. Ano, léčit si morální kocovinu z toho, že jsem zmlátil bez­ branného maníka, tím, že půjdu a zmlátím jiného bezbranného maníka, nedává na první pohled moc smysl. Bohužel přesně takhle lidi fungují. Hledal jsem něco, na čem bych si mohl vybít frustraci a černé svědomí. Hledal jsem hromosvod. A Váňa Nohlů byl ideální. Protože, a na to nezapomínejme: Za E) mi píchal ženu. Trefil jsem se krásně. Přímo do frňáku. Pod klouby mi měkce křupla chrupavka, Nohl zavrávoral, pustil noviny i klíče, jeho ruce vyletěly, aby si chránil obličej – čímž si odkryl spodek a já mu to napálil do břicha. Pěst se zabořila do žaludku jako do polovyfouknuté matračky. Hekl, vypoulil oči, předklonil se – zahrčelo v něm, zabublalo… „Huééé!“ Poblil si upuštěné klíče oranžovým proudem. To jste měli vidět, jak jsem najednou uhnul. Kdyby tuhle strategii zkusil na začátku, už by byl dávno doma. Ale stejně jsem to nestihl; ohodil mi boty a lem nohavic. Opíral se o vrátka a hýkavě zvracel. Blitky měly zářivě oranžový odstín. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsem takovou barvu schvaloval. „Tak je to správný,“ povzbuzoval jsem ho. „Jen to ze sebe všechno dostaň. Včetně důvodu, proč mě Zdeňka opustila.“ „Bluéééhééé,“ odtušil a nevěřícně na mě zašvidral. Všiml jsem si, že nos je trochu nakřivo a crčí z něj krev. Rovnou do

320

toho oranžového rybníčku, ve kterém Vašík přešlapoval. Barevný soulad. „Nebo potřebuješ ještě trochu pomoct?“ byl jsem ochota sama. „Bluééé… Néé… Nech… Počk–“ Zápasil s dušenými žaludečními stahy. „Dův– od… Důvod byl – hhh… že… jsi mrtvej.“ Zamrkal jsem. „Co– Cože?“ „Mrtvej. Stala se z tebe úplná m-mrtvola. Podle Zdeňky.“ Mezery mezi záškuby se prodlužovaly, žaludek se uklidňoval. Pokusil si odplivnout, ale výsledkem byla žlutá šňůrka, která se mu natáhla od rtu až ke kolenům. Houpala se jako gumové kyvadlo. „D-dřív jsi byl prý strašně akční, v jednom kuse jsi měl nějaké nápady, byla s tebou zábava, měl jsi ambice, pořád jsi něco dělal, s-sport, knížky, kino i třeba počítačové hry – ale potom ses vykašlal na školu, pak i na to ostatní, začal sis vybírat čím dál pohodlnější cesty, zlenivěl jsi a rezignoval.“ Kdyby se přede mnou proměnil v takové tamto, co u Sodomy viděla Lotova žena, nemohl bych zkamenět víc. „To,“ zablekotal jsem, „to přece…“ Konečně se mu podařilo odplivnout. „T-teď už prý jedeš jenom na provozní minimum. Zdeňka tvrdila, že tě v podstatě nic nezajímá, ani koníčky, práce… ani váš vztah.“ „To přece… není pravda… to…“ „Ne?“ S nevěrohodnou důstojností si otřel bradu. „Podle Zdeňky jste si třeba dřív říkali, že se časem pokusíte o dítě – a kolik různých záminek sis za ty roky vymyslel, abys to mohl odsunout? Ne – to, co spolu máte, se nevyvíjí. Nikam to nesměřuje. A Zdeňka si myslí, že tobě to vlastně tak vyhovuje – jen ležet a nic nedělat. Jako mrtvola.“ Zíral jsem na něj. „Proč,“ zablábolil jsem ztěžklým jazykem, „proč mi nic neřekla?“ „Prý ti to říkala. Miliónkrát.“ „Miliónkrát?“ „V jednom kuse se tě prý snažila rozpohybovat, oživit, pořád ti nabízela, že spolu něco podniknete, naznačovala, že byste se

321

měli začít pokoušet o to dítě, schválně tě brala na návštěvu ke známým, kde měli mimina, aby ti to došlo – ale ty jsi to prý vždycky otočil v humory a vyklouzl z toho. A když dala najevo, že to myslí vážně, a přitlačila, tak jste se pro změnu pohádali. Což tedy prý bylo v poslední době skoro pořád.“ Zmohl jsem se jen na: „Myslel jsem, že do mě jen tak reje. Jako každá manželka.“ Jenom po mně útrpně loupl očima. V hlavě jsem měl jako po atomovém výbuchu: pusto a prázdno, rozmetané trosky ustálených představ, radioaktivní spad. Takže o tohle jí celou dobu šlo? Že už to není jako tenkrát? Že jsem se přestal snažit? Že jsem se uvelebil v rutině pohodlněji, než by se slušelo? Ale… tohle přece časem postihne každé manželství, ne? To je normální. Na něco takového není třeba reagovat teatrálními gesty, jako je odstěhování se ke kamarádce a nabrnknutí si maníka s poršákem. A co se týkalo toho dítěte: to od Zdeňky taky nebylo úplně fér. Jasně jsme se přece před lety dohodli, že na tom kvůli hypotéce nejsme finančně natolik dobře, abychom si teď mohli dovolit založit rodinu. A situace se nijak nezměnila. Vážně nevím, od kdy trvání na racionálních argumentech znamená vždycky to otočil v humory a vyklouzl z toho. Zkrátka a dobře, když si to shrnu: Zdeňka přehání. Zveličuje. Dramatizuje. Já že jsem mrtvola? Já že nic nedělám? A kdo pořád chodí do fitka a na střelnici? Víceméně pravidelně? Nebo dejme tomu celkem často? Ano, je pravda, že spolu už moc nevyrážíme ven a že třeba beletrii taky moc nečtu – ale to jenom proto, že jsem přešel na literaturu faktu! Jak si mohla nevšimnout Suvorovova Akvária, které mám rozečtené na nočním stolku? Leží tam přece už půl roku! No dobře. Možná jsem trochu polevil. Ironií bylo, že přesně tohle se od Zdeňčina odchodu změnilo. A ještě větší ironií bylo, že práci na Olžině případě můžu své manželce jen těžko vykázat jako příklad činorodosti. To

322

by asi moc nefungovalo. Nebo jsem tedy alespoň ještě neslyšel o krachujícím manželství, které zachránilo, že manžel se svými kumpány skopal nějakého chlápka do kuličky. Véna si ještě jednou utřel papuli, škytl, přičapl si na bobek a začal z oranžové kaše lovit klíče. Díval jsem se na něj, ale nevnímal ho. Uvažoval jsem nad tím, že tohle všechno je sice špatné… ale že mnohem horší je něco jiného. Protože jestli šlo celou dobu o tohle… jestli tohle bylo pod všemi těmi každodenními hádkami o prkotinách… tak… jsme se Zdeňkou mezi sebou měli nejhorší komunikační kanál od dob vynálezu tiché pošty. Proč něco nekvákla, proboha? A nemyslím nějaké tajno­ snubné náznaky typu braní na návštěvy ke kamarádům, kde mají děti – proč se mnou normálně nepromluvila? Proč neřekla, co jí na mně štve? Ale ještě hůř: Proč jsem se jí nezeptal? Stál jsem tam na ulici (Na Míčance, Hanspaulka, Praha 6) ještě hezkých pár minut potom, co si Václav Nohl odemkl oblemtanými klíči branku a beze slova se odploužil do vily. Nákup zapomněl na klice. Nedokážu přesně říct, jak dlouho mi trvalo, než jsem se dokázal pohnout. Opatrně jsem obešel louži zvratků. Posbíral jsem rozházené Hospodářky, sroloval je a strčil do igelitky k polotučnému mléku. A ovčímu sýru.

323

šedesátá čtvrtá

Nebyla to ani tak chata jako spíš luxusní hacienda. Stála asi tři kilometry za posledními domy Lysé nad Labem, to znamená necelé dva kilometry za dostihovým závodištěm. Vyjímala se uprostřed lesa nepatřičně jako argentinský gaučo vysazený na Sibiři, opuštěná a osamocená. Dokonalé místo pro schůzku s německo-tureckými pohlaváry, u které si nepřejete mít svědky. „Vnímáš to úplně blbě,“ řekl Kulík. „Jak to?“ zeptal jsem se. Hacienda měla dvě patra; ve druhém se kolem domu táhla terasa s klenutými oblouky. Zdi byly nahozené krémově žlutou omítkou, černohnědé okenice zabedněné. Valbová střecha. „Není důležitý, že tobě připadá její důvod k odstěhování jako prkotina. Důležitý je, že to jako prkotina nepřipadá jí,“ zastavil Kulík bavoráka před hlavním vchodem. „Lidi různý věci vnímají různě. Toho už sis možná všimnul, ne? A základ každýho vztahu je respektovat, jak věci vnímá ten druhej.“ „Ale já bych to přece rád respektoval,“ namítl jsem. „Jenže to by mi nejdřív musela dát najevo, že jí na tom záleží. Jak jsem na to měl sakra přijít? Telepaticky?“ „Sorry, ale z toho, co jsi vykládal, mi připadá, že ti to najevo dala. A ne jednou. Ale že ty jsi to vždycky jenom tak odpinknul a pustil z hlavy.“ „No protože jsem si myslel, že je to prkotina!“

324

„A to je přesně to, o čem mluvím: vnímáš to úplně blbě.“ Natáhl se na zadní sedadlo pro plastový kufřík s tím, čemu říkal „vercajk“: širokopásmový detektor vysokofrekvenčního pole, multisignálový generátor k hledání skrytých vodičů, linkový adaptér zaměřený na nízké kmitočty a další krámy pro odhalování odposlechů. „Když to vezmeš do důsledků, je to vlastně tvoje chyba.“ „Moje chyba?“ Vystoupili jsme z auta. Les voněl po mokrém jehličí. „Ty totiž vidíš vztah vyloženě chlapsky. Jako… já nevím, jako bys hrál počítačovou hru,“ vykládal, když jsme šli ke dveřím haciendy. „Máš pocit, že když dosáhneš určitýho levelu, tak je to definitivní, prostě ses tam jednou dostal, uložil sis pozici a už tě nikdo nemůže vystrnadit, takže si můžeš dát klidně pauzu. Jenže ženský takhle vztahy nevnímají. Ženský vnímají vztahy dynamicky.“ Vytáhl klíče a odemkl: dveře vrzly a odhalily tmu. Kulík do ní vstoupil. „Pro ženský je na vztahu nejdůležitější změna, musí mít pocit, že je pořád v pohybu, že se vyvíjí, že někam směřuje.“ Jeho hlas se ozval odněkud zleva. „A jakmile ten pocit nemají, seš v prdeli.“ Skřípla klička okna, cvakla zástrčka a otevřenou okenicí dovnitř vstřelil sloup světla. Udeřil o podlahu z keramických dlaždic, olízl desku stolu, protlačil se sítem proutěných židlí, zažehl oranžové stěny a zarazil se o obličej muže se zavřenýma očima, který seděl v rohu. Reflex byl silnější než myšlenka. Oběma nám sjely ruce k pistolím dřív, než jsme si uvědomili, že je to Toufar senior. Je mrtvý. To mi blesklo hlavou vzápětí. Protože vypadal mrtvý. Až do chvíle, než otevřel oči a řekl: „To bych na vašem místě nedělal.“ Netasili jsme. Sluneční sloup protínal místnost jako šikmá opěra a vnášel do ní právě tolik světla, aby bylo možné rozeznat postavu vedle prádelníku: Toufar junior. Pochopitelně s pistolí v ruce.

325

S rukou na pažbě jsem couvl a ve vchodu za mnou zašustila tráva a něco mě dloublo do zad. Pootočil jsem hlavu. Zavadil svíral glock se samozřejmou nenuceností. „Pomalu vytáhněte bouchačky a hoďte je na zem.“ Ze dveří vedlejšího pokoje se vynořil Wylegala. Taky s glockem. Držel ho jako fotoaparát, kterým nám chce pořídit prima momentku. S Kulíkem jsme se na sebe podívali. „Co to má znamenat?“ otázal se expolicajt naprosto kontrolovaným hlasem. „Jen se nedělej –“ začal Vilém, ale jeho otec ho utnul uprostřed věty. „Žádná diskuse, dokud oba neodhodíte zbraně.“ Zastínil si rukou čelo, aby mu slunce nesvítilo do očí. „Víme, co vy dva s pistolema dokážete. Nejdřív se těch hraček zbavte, potom si můžeme normálně promluvit.“ Dívali jsme se na něj. Ani jeden z nás se nepohnul. Za oknem cosi ponuře zakrákoralo. Asi datel. Toufar si povzdechl. „Je mi jasný, jak je to pro vás těžký, ale bojím se, že jinak se nepohneme z místa. My to prostě nebudeme riskovat. Buď si to vyjasníme beze zbraní, nebo…“ Asi to zamýšlel nechat vyznít do ztracena, ale jeho synátor neměl pro podobné subtilnosti buňky: „Nebo si to mezi sebou vystřílíme.“ Jeho oči se v šeru blýskaly jako dychtivé kuličky rtuti; namířená pistole s tlumičem se ani nezachvěla. Chlapec se nemohl dočkat, až mu dáme záminku. Kulík vylovil čézetu z holsteru pouze dvěma prsty. Ano, možná jsme byli rychlí, ale oni už měli taseno a namířeno. Tohle by pro nás neskončilo dobře. „Je to takhle dost pomalý?“ Jeho zbraň klapla o keramické dlaždice současně s kufříkem, který Kulík do té doby držel v levé ruce. Napodobil jsem ho. „Odkopněte je. Nemusíte ke mně, stačí z vašeho dosahu.“ Čézeta se posunula doprostřed místnosti, můj walther odjel k prádelníku. „Tak. A teď ten pokec,“ narovnal se Kulík.

326

„Jistě.“ Toufar vstal. „Ale předem upozorňuju, že bude dost krátkej.“ Smetl si z rukávu nalepenou pavučinu. „Vlastně bude obsahovat jen tři slova.“ Zavadilův glock mě zastudil na zátylku. A Toufar zvedal postupně palec, ukazovák a prostředník, jak ta tři slova vypočítával: „Zastřelte. Ty. Kretény.“

327

šedesátá pátá

„Ty vole, ty seš roztomilejší než koťata v televizních novinách.“ Kulíkův hlas zněl, jako by si jeho majitel právě vykloktal ústa koktejlem z brusných kotoučů. Podtón pohrdání, který jsem zaslechl, když jsme spolu hráli Call of Duty, se teď ozýval naplno. „Teda ne že by mě tenhle zvrat překvapoval. Jak se na obzoru začnou stahovat velký prachy, hned je zapotřebí zmenšit počet podílů, co?“ „Co to plácáš?“ Toufar vypadal, že ho nařčení urazilo. „Tady přece nejde o nějaký podíly. Tady jde o to, že jsi mezi nás přivlekl krysu.“ Dával si záležet, aby se na mě nepodíval. „A jelikož neexistuje způsob, jak bysme si mohli bejt jistý, že v tom s ním nejedeš, dá se to řešit jedinou možnou cestou. Protože Turci přiletěj už zejtra. A protože my s váma fakt nechceme skončit v jámě zasypaný nehašenym vápnem.“ Promluvili jsme s Kulíkem současně: „Že nejedu jako v čem –“ „Já nejsem žádná krysa –“ „Nejseš?“ Toufar na mě ani teď nepohlédl. „Aha. Nejseš. Tak to jo. Takže po Praze zřejmě pobíhá víc fízlů, co pátrají po Báře Turnečkový a současně ve videohrách střílej zásadně rychlopalbou.“ Hlavně že jsem si před Štrofkem dával pozor, abych hrál špatně – a vůbec mě nenapadlo si hlídat, jakým způsobem  hraju.

328

„Tak moment, moment!“ zvedl Kulík dlaně. „O tom, že by tenhle člověk pátral po malý Turnečkový, nemám ani páru! A to jako fakticky! Čestný pionýrský!“ „No a to je přesně ten problém,“ řekl Toufar. „Já bych ti chtěl věřit, Roberte. Strašně bych ti chtěl věřit. Ale jak můžeme mít jistotu? Neměli bysme ji, ani kdybysme se tě vyptávali… no, důkladněji. Takže ve výsledku jde nakonec jenom o jedno.“ „O co?“ „Zaručil ses za něj, nebo ne?“ Kulík neodpověděl. Jen tam mlčky stál a díval se na Toufara – a mně se zdálo, jako by najednou neznatelně splaskl. „Tak vidíš,“ odvrátil se od něj Toufar. „Ber to tak, že to byla tvoje odpovědnost. A že jsi to posral.“ Jak odcházel z místnosti, mluvil už spíš do zdi než k nám. „A když člověk něco posere, musí platit.“ Věděl jsem, že zezadu neuslyším žádný zvuk, který by mě varoval – žádné natažení závěru, žádné cvaknutí pojistky: Zavadil měl náboj v hlavni a glock nemá pojistku, jen západku uprostřed spouště. S největší pravděpodobností neuslyším vůbec nic. Pokud budu mít štěstí, možná v posledním zlomku sekundy zahlédnu, jak mi z čela pučí šedý proud mozku. Tentokrát jsme se na sebe s Kulíkem nepodívali. Do pohybu jsme se dali současně. Uskočil jsem šikmo vzad, hmátl jsem oběma rukama po Zavadilově pistoli a vší silou trhnul – a Kulík se vrhl dopředu tak zběsilou robinzonádou, že by Petr Čech zalezl pod postel a zůstal tam celou Evropskou ligu. Jak jsem si Zavadila přehazoval přes záda, vyšla z jeho zbraně rána. Jeho ruka se v té chvíli nacházela v mém podpaží: ucítil jsem, jak mi výstřel ožehl bok, něco mi škublo bundou – a projektil hvízdl otevřenými dveřmi do lesa. Zavadil zaduněl o podlahu. Kulík letěl přes místnost a zeď za ním vybuchovala oranžovými obláčky omítky. Ft- ft- ft- poskakovala pistole s tlumičem ve Vilémově ruce.

329

Všechno se dělo tak rychle, že se Toufar senior ještě nestačil úplně otočit. Pravačkou šmátral pod kabátem. Kulík přistál a jel po zemi ve sprškách keramických střepů – Vilém i Wylegala po něm pálili jako šílení. Ft- ft- zanikalo v práskání glocku. Zavadil mi na zemi namířil pistoli do obličeje. Jenže já jsem ještě pořád svíral jeho paži. Zlomil jsem mu ji jediným brutálním trhnutím. Zařval a stiskl spoušť. Střela se zavrtala do stropu. Vší silou jsem mu dupl na ohryzek. Všechno se zastavilo. Ne naráz, ale s takovým tím měkkým dojezdem, kdy se pohyby vláčně zpomalují; jako by celou místnost někdo potápěl do tuhnoucího lepidla. U ústí Wylegalovy pistole se rozevíraly ohnivé kalichy, Kulík se čím dál pomaleji sunul mezi pukajícími dlaždicemi, nad Zavadilovými otevřenými ústy se mihotal roj rudých kapiček. Jeho krk mi chrupavě plaval pod podpatkem. Pak se to zase rozjelo. Vilémovi se zasekl závěr pistole v zadní poloze: prázdný zásobník. Toufar senior tasil. Kulík dojel po podlaze ke své čézetě. Zavadilovi vypadl glock z ochromených prstů. Chytil jsem ho v letu. Rychlopalba.

330

šedesátá šestá

První čtyři střely jsem Toufarovi nasázel do prsou: záda vybuchla v oblaku krve a roztříštěných obratlů – a další tři jsem poslal do hlavy: utrhly celou zadní polovinu lebky. Mozek za­ frčel vzduchem jako šedorůžový vějíř. Zavadilův glock byl nabitý náboji s řízeným ranivým účinkem . Lidově se jim říká hydrošoky. Toufar letěl pozpátku a ve vzduchu se rozpadal. Současně to Kulík pral do Wylegaly. Čézetu měl naládovanou tradičními 9mm lugery, takže fotografa projektily nevykoply přes celou místnost jako Toufara, ale roztočily ho na místě. Rotoval kolem osy a cákance krve okolo něj vířily jako spartakiádní stuhy. Vilém bleskově pochopil situaci – a ani na vteřinu se nepokusil přebít zásobník a opětovat křížovou palbu. Dvěma dlouhými skoky překonal místnost a proskočil otevřeným oknem. Ukázkovou šipkou. „Nesmí nám zdrhnout!“ zařval Kulík a vyskočil ze země. To už jsem byl napůl cesty k oknu. Dorazil jsem k němu právě včas, abych zahlédl, jak Vilém mizí mezi stromy. Kulík za ním poslal dvě střely. Netrefil. „Kurva!“ Z řezných ran od střepů mu crčela krev po celém obličeji. Úplná Maska rudé smrti. Zvonilo mi v uších. Střelný prach pálil v chřípí; místnost vypadala, jako by v ní vybuchl masokombinát. Vrhl jsem se k prádelníku pro svého walthera. Kulík skočil k Toufarovi a vykroutil

331

mu z prstů zbraň. Nebyl to glock ani ČZ 75, ale Heck­ler & Koch Universale Selbstladepistole. „Nesmí nám utýct.“ To bylo bez debaty. Nechat po světě pobíhat svědka trojnásobné vraždy… to už jsme rovnou mohli jít na OO PČR Lysá nad Labem a začít tam vyprávět, jak šlo ve skutečnosti o sebeobranu. A nezáleželo na tom, že to byla náhodou pravda. Byli jsme v tom namočení tak hluboko, že i kdybychom tvrdili, jak Země není středem vesmíru, chtěli by, aby nám to někdo dosvědčil. Nejlíp sám Galileo Galilei. (A všichni víme, že trvání na výpovědích nebyla jeho silná stránka.) Vyhrábl jsem zpod prádelníku walther. Zavadilův glock jsem si přehodil do levačky. V zásobníku zbývalo ještě osm nábojů. „Je po něm?“ zeptal se Kulík, když jsme kolem Zavadila probíhali ke dveřím. „Myslím, že jo.“ „Myslíš?“ V běhu ho střelil dvakrát do hlavy. „A víš, co teď myslím já?“ Vyběhli jsme ven a zahnuli za pravý roh. Pod oknem, kam dopadl Vilém, byl zválený dolík. „Musíme ho dostat živýho,“ řekl jsem, když jsme utíkali ke stromům. Kulík si jenom odfrkl. „Musíme,“ opakoval jsem, „protože z něj potřebuju dostat jména těch Turků.“ Maska rudé smrti po mně šlehla přesně takovým pohledem, jaký měl Poe na mysli, když napsal, že přeherodovala samého Heroda. Připomínat Kulíkovi, že jsem opravdu krysa, nebylo v téhle chvíli nejtaktičtější. Zvlášť když držel v každé ruce jednu pistoli. Ale neměl jsem na vybranou: potřeboval jsem jeho pomoc. Maska rudé smrti si odplivla. „Rozdělíme se,“ řekla. „Já to vezmu doleva a zkusím ho odříznout od silnice do Novýho Vestce. Ty půjdeš doprava a postaráš se, aby se nedostal do Dvorců. Tím bysme ho měli mít mezi sebou, ať se pustí kterýmkoliv směrem. A samozřejmě

332

nám ani jednomu nesmí proklouznout a nabrat kurz zpátky do Lysý.“ Nečekal, co odpovím, a zahnul mezi stromy. Během pár sekund mi zmizel z očí a pak už jsem slyšel jen vzdalující se dusání a občasné křupnutí klacíku. Nebyl čas řešit, nakolik mu můžu věřit; nemělo smysl přemýšlet, jak se zachová, až hon na Toufara juniora skončí – jestli se mě bude chtít taky zbavit. Teď bylo hlavní chytit Viléma. Hnal jsem se lesem. Kličkoval jsem mezi kmeny, přeskakoval strouhy, klouzal v mokrém jehličí. Suché větve se lámaly, šišky skřípaly pod podrážkami. Studený vzduch trhal plíce. Zhruba každé dvě minuty jsem se zastavil a snažil se přes bušení krve něco zaslechnout: vzdálené dupání, šustění, jak se Vilém prodírá ostružiním, cokoliv. Zvuky se v lese nesou daleko. Škoda že to tomuhle pitomému hvozdu nikdo neřekl. Neslyšel jsem vůbec nic. Jen hučení větru v korunách, povrzávání kývajících se kmenů, škrábání drápků šplhající veverky… Zvuky přírody, díl XXVII. Edice Meditativní relaxace. Vydal Supraphon. Pádil jsem dál, v každé ruce jednu pistoli, rozepnutá bunda mi vlála, zachytávala se o trny křovin; přeskákal jsem mokřinu, pod botami zachroupal ledový škraloup, odrazil jsem se od drnu, proskočil houštím – – a země mi zmizela pod nohama, někam jsem padal, švihly mě trčící kořeny, těsně před dopadem jsem zkřížil paže před obličejem – Past na mamuta, do které jsem zahučel, byla naštěstí hluboká jenom metr a půl. Klika, že ve středočeském Polabí žijí tak mrňaví mamuti. Nebo to taky mohla být past na nějakou jinou škodnou. Třeba na Pražáka. I když to asi ne: do dna nebyly zapíchané naostřené kůly.

333

Převalil jsem se na záda a vyprskl do vzduchu hlínu. Nic zlomeného. Hurá. Díval jsem se, jak se vysoko nade mnou pohupují vrcholky borovic. Nebe bylo temné a hrbolaté. Jáma voněla kořeněným pachem čerstvé zeminy. Někdo ji tady musel vykopat nedávno. Včera nebo dneska. Když jsem se vyškrábal na nohy, spatřil jsem pod křovím zastrčenou lopatu, krumpáč a balík s oranžovým nápisem VAPENNÝ HYDRÁT CL 90-S. Pětadvacetikilové balení nehašeného vápna. Jáma byla zhruba tak velká, aby se do ní vešlo moje i Kulíkovo tělo. Upřímně řečeno, udělalo to na mě dojem. Vážím si lidí, kteří nepodceňují přípravu. Díra byla dostatečně hluboká, vzdálenost od haciendy přiměřená a flek ničím nápadný. Nevedla sem žádná cesta. A jak jsem se – stále ještě trochu otřeseně – škrábal z vlastního hrobu, prořízl ticho ten zvuk. Ohlušující zatroubení, které zatřáslo celým lesem. Vlak. Z Prahy jsme Kulíkovým bavorákem přijeli od Staré Boleslavi, takže jsem měl jen hrubou představu o okolním terénu – ale věděl jsem, že severní cíp lesa protíná železniční dráha z Lysé nad Labem do Otradovic. V případě, že si to Vilém namířil do Dvorců, musel přes ty koleje přejít. Samozřejmě, strojvůdce mohl troubit i z úplně jiného důvodu, než aby varoval maníka, který se vynořil z houští a chystal se mu přeběhnout před lokomotivou. Stejně tak mohl plašit srnku, zdravit pochůzkáře, který na pešuňku proťukával glajze, mohl si jen tak troubit pro radost jako ta mašinka z Opavy v písničce od Ivana Mládka… Vyhoupl jsem se z hrobu. Pokud to byl opravdu Vilém, nemělo smysl, abych vyrazil za zvukem – než bych ke kolejím dorazil, byl by dávno pryč.

334

Ale jestli vážně utíkal do Dvorců, měl jsem proti němu výhodu: podle toho troubení jsem se momentálně nacházel východněji než on. Kdybych teď zamířil o čtyřicet stupňů víc doprava, mohl bych dorazit k severovýchodnímu okraji lesa zároveň s ním. Rozeběhl jsem se. Hvozd se protáhl do zpocených šmouh. Stromy mi poskakovaly před očima, rozkývaná půda uhýbala pod chodidly. Okraje periferního vidění se zúžily. Řítil jsem se přes spadané větve, zpráchnivělé pařezy, palouky se zkřehlou trávou, skrz mlází i křoviny. Dech zněl, jako kdyby mi někdo v hrudním koši pumpoval píchlou galusku. Kapky potu kreslily na spánky znaky šimravou katakanou. Nízký násep. Přenesl jsem se přes koleje dvojskokem, podrážka zaduněla o betonový pražec. Dalo se jen těžko odhadnout, jak daleko jsem od místa, z něhož zaznělo zatroubení – kilometr? kilometr a půl? –, ale já o tom ani nepřemýšlel. Veškerou mentální kapacitu jsem vynakládal na to, abych nezpomalil. Skrz stromy přede mnou začalo prosvítat světlo. Okraj lesa. Zleva se vynořila úzká cesta a zatočila do mého směru. Nevrhl jsem se do křoví a neprodral jsem se na ni – praskání lámaných větviček by bylo slyšet na kilometry – a místo toho jsem zpomalil. Pokud byl můj předpoklad správný, mohl jsem na Viléma narazit na každém kroku. A já fakt nestál o to, aby po mně zpoza nějakého buku zničehonic začala plivat olovo pistole s tlumičem. Cesta ústila na vykácenou paseku, která byla dlouhá tak sedm­desát metrů, ze tří stran ohraničená lesem a ze čtvrté úzkým pásem stromů. Za pásem se táhlo pole a klikatila silnice do Dvorců. Zastavil jsem se a asi třicet sekund jsem otevřené prostranství pozoroval. Mezi stromy se nepohnula jediná větev. Na pasece se ne­ hnulo jediné stéblo. Nemělo smysl to odkládat. Jestli tu Vilém už není, může dorazit každou chvíli. Každá sekunda rozhodovala.

335

Přesprintoval jsem paseku s hlavou zataženou mezi rameny a pistolemi připravenými opětovat palbu. Žádné ft- ft- nezaznělo. Ve stromovém pásu jsem sklouzl do trávy a překulil se na břicho; teď jsem měl paseku před sebou a pole za zády. Plně jsem kontroloval výběžek lesa nejblíž ke Dvorcům. Zavadilův glock jsem položil do trávy, walthera jsem uchopil oběma rukama. Lokty jsem se opřel o zem a zbraň zvedl tak, aby záměrná procházela přes paseku k ústí cesty. A v této poloze jsem znehybněl. Můj dech se klidnil. Srdce přestalo mlátit v hrdle a ustupovalo zpátky do hrudi. Kapky potu klouzaly do očí a pálily jako hydroxid draselný. Čím víc jsem mrkal, tím víc štípaly. Několikrát jsem musel levačkou pustit pistoli a vytřít si je. Naštěstí se v té chvíli nikdo na druhém konci paseky neobjevil. Nic se nedělo. Ticho mi tlačilo na bubínky želatinovými špunty. Ze studené země se mi propoceným oblečením do těla vsakoval chlad. Zima mi znecitlivovala prsty. Nechtěl jsem si navlékat rukavice; potřeboval jsem co největší cit. Pistole se zatím nechvěla, ale věděl jsem, že je to jen otázka času: zuby už mi dvakrát zadrkotaly. Čas ubíhal. Začínal jsem mít dojem, že tu neležím pár minut, ale několik ročních období. Klidně bych odpřisáhl, že za tu dobu, co tady čekám, mi tráva před očima znatelně zežloutla. Na větev nade mnou usedla sojka a pozorovala mě korálkovýma, zlýma očima. Ta mi tady ještě chyběla. Určitě mě napráská Krakonošovi. Tráva šelestivě žloutla. Vilém se vynořil v ústí cesty tak tiše, že jsem si v první chvíli myslel, že mám halucinaci. Nevstoupil na paseku. Zůstal stát na okraji, jen pár metrů od místa, kde jsem se předtím zastavil já, a zkoumal odkrytý prostor. Věděl jsem, že mě nemá šanci odhalit. Tedy pokud mě nebonzne sojka. Zatím držela zobák.

336

Se zatajeným dechem jsem ho chytil do mířidel. Jen předběžně: zatím jsem neměl v úmyslu střílet. Na sedmdesát metrů by to byl příliš velký risk. Byl jsem rozhodnutý počkat, až se přiblíží alespoň na čtyřicet. Pak mu prostřelím nohu. Aby ne­ utekl. A potom se ho budu ptát. V glocku jsem měl ještě osm Zavadilových hydrošoků a věděl jsem, co se stane, když takovým nábojem někomu zblízka prostřelíte koleno. Byl jsem si jistý, že mi jména těch Turků prozradí. Vilém vykročil na paseku – a při druhém kroku ztuhnul. Já taky. Praskání a lámání větví. Někdo další se prodíral křovím na cestu. Mohl to být divočák. Nebo méďa, který sem zabloudil z Moravskoslezských Beskyd. Až na to, že mezi větvemi prosvítala černá bunda. Kulík. Netušil jsem, jak se sem dostal, když měl být touhle dobou dva kilometry jižně a hlídat silnici do Nového Vestce, jestli taky uslyšel vlak a napadlo ho to samé, ale na tom nezáleželo. Viděl jsem, jak se Vilém otočil ke křoví, zvedl ruku s pistolí a zamířil. Na rozhodnutí jsem měl necelou sekundu. Když se Viléma pokusím na tuhle dálku střelit do nohy, velice pravděpodobně minu a Vilém Kulíka odbouchne. Když zamířím do středu těla, velice pravděpodobně Viléma zabiju. A žádná turecká jména se od něj nedozvím. Pomalu jsem vydechl. Výstřely šly tak rychle za sebou, že se slily v jeden.

337

šedesátá sedmá

Nebyla to příjemná práce. Ale udělat jsme ji museli; outsourcovat do Indie šla těžko. Asi nejtěžší bylo odvléct Vilémovu mrtvolu k vykopanému hrobu: bylo to přes kilometr a Vilém vážil tři sta kilo. Nebo tak nám to alespoň s Kulíkem připadalo. Abychom trasu neznačkovali krví, stáhl jsem mrtvému bundu a obalil průstřely. Na místě, kde padl, jsme vytrhali trávu, vyhrabali nasáklou hlínu a rozházeli ji po okolí. Ani vystřílené nábojnice jsme tam nenechali. Jámu jsme museli rozšířit a prohloubit. Byla dimenzovaná pro mě a pro Kulíka, ne na dvojnásobek obyvatel. V kopání jsme se střídali. Z haciendy jsme nejdřív přitáhli Zavadila, potom Wylegalu. Toufara seniora jsme hrablem na sníh shrnuli do plachty, kterou Kulík našel v garáži. Než jsme těla do masového hrobu naházeli, prošacovali jsme je a vytahali z kapes peněženky, klíče i náhradní zásobníky. Ani jeden u sebe neměl mobil; ostatně my taky ne. Nikdo z nás nestál o to, aby se později u operátora dalo dohledat, kde jsme se v inkriminovanou dobu pohybovali. Skulili jsme mrtvoly do díry a štědře pocukrovali nehašeným vápnem. Zasypat hrob nám trvalo dvacet minut. Přijatelně upravit terén, aby stopy netloukly do očí, dalších třicet. Následovala piplačka v haciendě. Setřít krev z podlahy, umýt mozek ze zdí. Vyrýpat žmolky vnitřností ze spár mezi dlaždicemi. Všechno polít savem

338

a poprášit pepřem z kuchyně a ještě jednou vydrhnout. Posbírat nábojnice, vydloubat projektily ze stěn a stropu. Zamáznout díry. Zamést keramické střepy a přikrýt poničenou dlažbu koberečkem. Umýt se. Otřít všechno, čeho jsme se dotkli. Použité hygienické prostředky, ručníky, hadry a kartáče s narůžovělými štětinami naházet do igelitky, kterou Kulík zatížil kamením. Na silnici za Novým Vestcem jsme ji hodili do Jizery – společně s oběma glocky, Toufarovým hákáčkem, Vilémovou pistolí s tlumičem, Kulíkovou čézetou a mým waltherem. Za celou dobu, co jsme prováděli úklid, jsme si s Kulíkem vyměnili jen pár vět typu Podej mi savo  nebo Támhle ti ještě zbyl kus mozku  a ani při zpáteční cestě jsme se moc nerozkecali. To mi vyhovovalo. Nebyl jsem si jistý, jestli bych nějakou náročnější konverzaci zvládl: mozek se mi v hlavě divně cukal. Vždycky když nás míjela protijedoucí auta, musel jsem zavřít oči, protože jsem měl pocit, že mi jejich světla vypálí sítnici. Kulík svíral volant a nemluvil. Kůži na obličeji měl tak napnutou, až mu to vyhladilo všechny vrásky; vypadal jako po plastické operaci. Nitkové řezy od keramických střepů ten dojem ještě podporovaly. Nepoděkoval mi, že jsem mu zachránil život. Nezačal mumlat, že od téhle chvíle je mým dlužníkem a že to mám u něj. Nepřislíbil mi svoji sestru a nepřepsal na mě rodinnou chalupu v Čimelicích. Nezavázal se, že mi od téhle chvíle bude pomáhat. Neřekl vůbec nic. Ale když mě ve čtyři ráno vysazoval před barákem, zeptal se: „V kolik tě mám vyzvednout?“ Roztřeseně jsem vystoupil. „Kolem sedmý.“ Přeměřil si mě. „Zkus se trochu vyspat. Vypadáš na hovno.“ „Jasně,“ odpověděl jsem. Jako bych doopravdy věřil, že se mi podaří usnout.

339

šedesátá osmá

Věc: Omluva Vážený pane. Chtěl bych se omluvit. Říct, že na své činy nejsem příliš hrdý, by bylo jen hrubým popisem toho, jak se momentálně cítím. Překročil jsem všechny hranice, které jsem si pro sebe kdy stanovil. A můžu si namlouvat, že jsem vlastně neměl na výběr nebo že jsem reagoval naprosto pudově – a stejně to nic nezmění. Takže bych Vás chtěl požádat o odpuštění. Neměl jsem Vás oslovit rasově nekorektním termínem „romaneto“. Nebylo to správné. Omlouvám se za všechno. Do oken se alibisticky plížilo svítání.

340

šedesátá devátá

Vítek Štrofek vyšel z domova tři minuty před osmou. Kulík stáhl okénko a zařval na něj přes ulici: „Hej! Štrofek!“ Hubeňour v modré bundě sebou trhl a rozhlédl se. „Tady! Nastup si!“ Čekali jsme před jeho barákem třicet osm minut. Chtěli jsme ho odchytit co nejdřív. Byl jsem nervózní: jako by mi pod kůží svrbivě rotovaly myriády ozubených koleček. Přesně jak jsem si myslel – moc jsem toho nenaspal. Sice se mi nakonec podařilo na půl hodiny usnout, ale tím to bylo ještě horší; zřejmě se mi totiž něco zdálo. Štrofek přeběhl ulici. Kulík mu otevřel zadní dveře. „Nasedej, dělej.“ „Co –“ „Nemel a vlez do auta.“ Poslechl a BMW odstartovalo od chodníku s filmovým zakvičením gum. Bezďáci u kontejnerů zvedli rozčepýřené hlavy. „Co se děje?“ zeptal se Štrofek Kulíka a nejistě po mně zašilhal. Asi si nebyl jistý, co tu dělám, když včera tak přičinlivě nabonzoval Toufarovi můj valašsky drtivý videoherní styl. Kulík mu vysvětlil, že Turci v noci zahájili čistku. Že se nějak dozvěděli o mém pátrání po Báře (teď už nemá smysl nic zapírat, přiznal jsem Štrofkovi, jo, odhalil jsi mě, čmuchal jsem kolem na vlastní pěst, abych vás mohl vydírat, ale to už je teď jedno, momentálně máme všichni větší problém), vyložili si to tak, že je česká buňka zkompromitovaná, a začali jednat.

341

Toufaři, Zavadil i Wylegala zmizeli a s nejvyšší pravděpodobností teď leží někde v lese v hromadném hrobě. Zbyli jsme jenom my tři a jediná šance je obrátit se na moje a Kulíkovy kontakty u policie a všechno výměnou za ochranu napráskat. Potřebujeme, abys nám řekl jména těch Turků, Vítku. Neřekl nám je. Mlžil a vykrucoval se; nedokázal jsem odhadnout, jestli si myslí, že na něj hrajeme habaďůru a ostatní jsou ve skutečnosti v pořádku, nebo jestli si myslí, že sice mluvíme pravdu, ale naše strategie je úplně na prd a lepší bude držet hubu, zalézt pod kámen, dělat mrtvého brouka a čekat, až se to přežene, nebo dokonce jestli si myslí, že mluvíme pravdu a náš plán je super, ale jelikož má klíčové informace on, tak pro něj bude výhodnější s policií uzavřít sólovou smlouvu a na nás se vykašlat. Pořád mlel něco o tom, že nesmíme jednat ukvapeně a že to musíme všechno pořádně promyslet a důkladně prodebatit. K čemuž poté, co jsme sestoupili do společných prostor firem ProfessionalExklusiv / Global World Modeling, taky došlo. Jenom nevím, jestli se rána Kulíkovým teleskopickým obuškem do temene dá považovat za debatu. I když důkladná teda byla; Štrofek sebou žuchl jako pytel nehašeného vápna. Měl jsem dojem, že ho Kulík praštil víc, než musel. Jako by z něj v tom prudkém úderu vyšlehl potlačovaný vztek. Odvlekli jsme Štrofka do ateliéru. U zdi jsme mu zvedli paže a já ho přicvakl služebními pouty k trubce od topení. Ateliér PE/GWM byl na podobné debaty jako dělaný. Izolovaná lokace, kde nás nebude nikdo rušit. Odhlučněná sklepní místnost. Pancéřované dveře. Kulík poklekl a třísknutím o podlahu složil teleskop. „Jaká bude taktika?“ zeptal jsem se ho. „Taktika?“ vstal a pohlédl na mě z dvoumetrové výšky. „No, moje taktika bude, že si teď dám vedle pizzu a sprajt. A pak vezmu savo, hadr a vyblejskám to tady tak fantasticky, že odsud žádný moje otisky nesejme ani daktyloskopickej pánbůh.

342

Dokonce ani Krumpalík z OIDSu ne. No a potom začnu mazat záznamy z bezpečnostních kamer. A pak ty ostatní kraviny.“ „To je docela zvláštní taktika,“ dělal jsem, že nerozumím. „Protože takhle toho z Vítka moc nedostaneš.“ „To bude možná tím, že z něj ani nic dostat nechci.“ „Jenže když z něj nic nedostaneme, nedozvíme se, kde je Bára a –“ „To bude možná tím, že je mi nějaká Bára u prdele, kamaráde.“ Ucítil jsem, jak se otáčky ozubených koleček pod mou kůží zrychlily. A bylo to tady. Konec pokerové nečitelnosti. Karty šly na stůl. „Chápu,“ odpověděl jsem dřív, než jsem se stačil ovládnout. „Co jinýho jsem od tebe taky mohl čekat, že jo? Měl jsem vědět, že se nakonec vysrabíš.“ „Vysrabím?“ Než jsem stihl mrknout, byl metr ode mě. „Tak poslouchej, kamaráde,“ předklonil se. „Něco ti řeknu. Tenhle průser je tvoje vina. To tys to celý posral. To tys mě připravil o luxusně placenej kšeft. To kvůli tobě máme na krku jámu plnou nehašenýho vápna, to ty se tady furt montuješ do něčeho, na co nemáš – zatímco já celou dobu držím hubu a makám jak barevnej, abych vyžehlil ty tvoje píčovíny. I když mi přitom nervy tečou jak Niagára. Takže ti říkám: dobře si rozmysli, do koho se chceš navážet. Fakt si to dobře rozmysli.“ Stál mírně rozkročený, všechny svaly napjaté a připravené k akci. Teleskopický obušek držel v pravé ruce: stačilo ho švihnutím rozložit, a roztříštil by mi zápěstí dřív, než bych tasil pěstasedmu. Nejhorší bylo, že nějaká část mě samého po tom konfliktu toužila. Jako by se tím mohlo něco vyřešit; jako by se mi tím mohlo ulevit. Naivní představa. Beze slova jsem k němu pokročil. Jeden malý, drobný, vyzývací půlkrok. Teď jsme stáli těsně u sebe. Kulíkovi škublo v obličeji. Nedokázal jsem říct, jestli je to napětí, nebo potlačovaný úsměv.

343

„Jo, jasně,“ zamumlal. „Já vím. Říkáš si, že bych ti měl bejt vděčnej za to, jak jsi mi včera zachránil život, že jo? A víš co? Já ti vděčnej jsem, kámo. Jako vážně, bez prdele. I přesto, že kdybys to tak královsky neposral, nemusel bys pak nic zachraňovat. Ale to je fuk. Jsem ti vděčnej a myslím, že to dokazuju každým svým činem.“ Nakrčil čelo. „Třeba tím, že jsem tě včera u vápnový jámy nestřelil do hlavy a neskopnul za nima – přestože by to pro mě bylo nejjednodušší řešení. Nebo tím, že jsem ti dneska pomohl dostat Vítka. Tak moc jsem ti vděčnej. Jenže…,“ strčil mi před nos ukazovák a káravě s ním zakýval, „… neměl bys týhle mojí sentimentality tolik zneužívat. Neměl bys mě obtěžovat kravinama. Neměl bys po mně chtít, abych ztrácel čas přiblblým pátráním po nezletilý štětce, kterou jsem v životě neviděl.“ „Ještě tři sekundy, frajere, a ten ukazovák ti ukousnu,“ řekl jsem mu na to. Stáli jsme proti sobě: dva testosteronem napumpovaní tvrďáci s výrazy tak urputně výhrůžnými, že by rozbrečely děti v mateřských školkách široko daleko. Všechny třídy, od Jahůdek až po Ježečky. Kulíkovi opět škublo v obličeji; a tentokrát už bylo očividné, čím to je. Zašklebili jsme se oba současně. Spíš než skutečné pobavení to byla fyzická reakce. Něco jako ventil. Když se dusno natlakuje příliš rychle, občas se místo exploze zbortí do vlastní karikatury. A od té chvíle už situaci nejde brát vážně. Zubící se Kulík dal ukazovák dolů a zašoupl obušek do pouzdra na opasku; mrknul na mě a couvnul. „Užij si to, drsňáku.“ Dveře potažené koženkou za sebou zavřel vysloveně jemně. Vzal jsem konývku a polil Štrofkovi hlavu. Zaškubal sebou a zaprskal. „C-co co –“ Vnímal jsem, jak ozubená kolečka pod mou kůži škrábavě rotují. „Je mi líto, Vítku,“ řekl jsem. „Ale já ty jména fakt potřebuju.“

344

Trhl sebou a náramky na zápěstích zachřestily. Vytřeštěně se na ně podíval a pak sklouzl pohledem zpátky na mě. „Ty ses zbláznil,“ informoval mě. „Nic ti neřeknu.“ Ozubená kolečka svědivě cvrkala. „Ale řekneš.“ A pak jsem to z něj vytloukl.

345

sedmdesátá

Řekl mi, že ti Turci se jmenují Hakan Hasim, Ahmet Nesin a Aziz Rumi. Řekl mi, ve kterém hotelu budou bydlet, a řekl mi čísla jejich pokojů. Řekl mi, kde jsou klíče od kovové registračky v playstationové místnosti, a když jsem z ní přinesl notebook Lenovo Dark Metal, řekl mi heslo pro Windows i heslo k databázi, do níž Wylegala nahrával fotky, videa a naskenované formuláře zpracovaných modelek. Jediné, k čemu Štrofek nevěděl heslo, byl excelový soubor s názvem „Prachy“. To mi zas tolik nevadilo. Vadilo mi, že v databázi modelek není Bára. Když jsem se o svém rozladění zmínil, vyvalil oči. „Bára? Dyť tu jsme nikam neposlali.“ Ani jsem nemusel naznačovat, že se zvedám od notebooku a jdu k němu, chrlil to na mě tak rychle, že mu málem nebylo rozumět. „No fakticky ne, přísahám, teda ne že bysme o tom ne­ uvažovali, to zase jo, jasně že nás to napadlo, dokonce už jsme to měli s Turkama tak trochu předdomluvený, i s Bárou jsme byli předběžně dohodnutý, říkali jsme si, že to bude vypadat, jako že zdrhla od tý svý hysterický matky, což vlastně byla pravda, Bára vážně chtěla vzít kramle, a člověk se jí ani nemůže divit, když vezme v úvahu, co jí její matka dělala, to byla vážně soda, Bára chtěla ve Francii prorazit mezi modelkovskejma lolitkama, že prej na to má teď ten nejlepší věk, říkala, že bude mít i nějaký peníze do začátků, a my jsme ji v tý pitomosti celou dobu samozřejmě povzbuzovali, Renda jí psal takový dopisy, co měly

346

vypadat, že je píšu jako já, a udržoval ji pěkně motivovanou, všechno bylo předem naplánovaný a dohodnutý – ale ona mi pak najednou zavolala z nějaký telefonní budky, že její matku právě zhaftli benga a že teď je ten správnej moment a že chce jít ještě dneska, jen co si vyzvedne ty prachy na cestu, tak jsem jí řekl oukej, doraž do ateliéru, a zbuntoval jsem Toufary a Zavadila, a hned jsem sem taky letěl, ale to už byli starej Toufar s Vildou naplno v sobě, Vilda tvrdil, že tohle je unikátní šance, že ji vyexpedujeme do Německa a nikdo ji nebude shánět, protože si všichni budou myslet, že ji vlastní matka kuchla a někde zakopala, kdežto jeho fotr že prej ne, že od toho naopak musíme dát ruce pryč, že teď se kolem Turnečkovic famílie rojej poliši jak zběsilý a že by to byl děsnej risk a že to celý musíme okamžitě skrečovat –“ „Vítku,“ přerušil jsem ho. „Už mi nemusíš nic říkat. Věřím ti. Vy jste ji těm Turkům vážně neprodali.“ Viditelně se mu ulevilo. „No to se ti tady celou dobu snažím –“ „A místo toho jste ji rovnou zabili. Věděli jste, že kdyby ji policajti vyslechli, všechny by vás udala, tak jste se pojistili.“ „Co? Ale hovno! Hovno! Dyť ona sem vůbec nedorazila! Čekali jsme tady na ni celou noc!“ Dokonce mu i přeskočil hlas do fistule. Jestli tohle hrál, byl druhý Marlon Brando. Akorát o nějakých sto třicet kilo lehčí. „Slíbila, že přijde s prachama, a pak už jsme o ní nikdy neslyšeli!“ „S jakejma prachama? Za co? Od koho je měla dostat?“ „To neříkala. Ale prej to měly bejt statisíce.“ „Statisíce?“ „Prej jo.“ „Kde by dvanáctiletá holka vzala statisíce?“ „To fakt nevím.“ Spodní ret mu otékal tak rychle, jako by se mu na obličeji nafukoval balonek z matějské. „Nestačil jsem se jí zeptat. Byla v tom telefonu hysterická, vůbec mě nepustila ke slovu. Mlela pátý přes devátý.“

347

Zakroutil jsem hlavou. „Hele… i kdyby nějaký prachy nakrásně existovaly, tak je to stejně spíš argument proti vám. Další motiv. Přišla sem, vy jste jí ty prašule sebrali a pak se o ni postarali. Jediná otázka je, jestli jste byli natolik připosraný, že jste ji pro jistotu zabili, nebo natolik nenažraný, abyste ji ještě prodali Turkům a vydělali na ní další vatu. Protože takovýhle zboží jste určitě neměli na krámě každej den. Dvanáctiletá panna, po který se nebude nikdo shánět – co může bejt lepšího?“ Vstal jsem a pomalu jsem k němu kráčel. „Že to tak bylo? Co?“ „Ale dyť ona přece nebyla!“ zaječel na mě. A já jsem se jako ten nejmamlasovitější ze všech mamlasů zeptal: „Nebyla co?“ „No panna, ne?“ Poslouchal jsem, jak překotně drmolí, že to on ne, to Vilda, on to jenom točil, protože Renda byl v Německu, takže někdo tu kameru držet musel, ale že on jinak fakt nic, no dobře, možná trochu, ale to už bylo potom, co jí to udělal Vilda, a jí to bylo stejně jedno, říkala, že o to přišla už v devíti a že jí to nevadí, i když je fakt, že se chovala divně, ona byla vůbec divná – Nepamatuju se, jak daleko se ve svém vyprávění dostal. Vím jenom, že když jsem ho poprvé kopl do obličeje, uspokojivě to křuplo. Řval při tom tak hlasitě, že to prošlo i skrz ty koženkové dveře, a do ateliéru vpadl Kulík a odtrhl mě od něj. Naštěstí. V tomhle sklepě by hloubit jámu s vápnem byla pěkná makačka.

348

sedmdesátá první

„Absolutně nemám ponětí, o čem to mluvíte,“ řekl kovboj. Než jsme do rozestavěného domu v Šestajovicích přijeli, řekl jsem Myšičkovi, že na Jíšu nesmí zhurta. Ten chlápek nevypadá jako nějaký máslo, řekl jsem mu. Ten se nesesype ve chvíli, kdy to na něj vybalíme. Ví, že mu nemůžeme nic dokázat, a je přesvědčený, že po sobě nenechal žádnou stopu. Musíme na něj zlehka. „Mluvíme o tom, že jste zabil svou nevlastní dceru,“ vysvětlil mu Myšička. Bylo fajn, že si vzal mou radu k srdci. Jíša nehnul ani brvou. Přestal zametat a opřel koště o zeď. Pak o sebe několikrát třepl dlaněmi, aby si oprášil ruce. Nezaskleným oknem proudily dovnitř večerní paprsky a měnily zvířený prach kolem jeho postavy ve zlatavou auru. „Báru? Já?“ usmál se. „To je asi největší kravina, jakou jsem za celej život slyšel.“ „Největší? Za celej život? Vážně?“ optal se polichoceně Myšička. „Páni, tak to jsem poctěnej, že jsem takovej rekordman. A tady kolega,“ ukázal na mě palcem přes rameno, „se určitě taky dme pýchou.“ Stál jsem mezi veřejemi a blokoval jediný východ z místnosti. Byl jsem v uniformě, pouzdro se služební zbraní jsem měl rozepnuté a brigadýrku do čela, až se kšilt skoro dotýkal nosu. Jíša nedal najevo, jestli mě poznává. Přišli jsme si pro něj jenom ve dvou. Neptal jsem se Myšičky, jak si to zařídil a komu ze svých nadřízených co nakukal.

349

Než jsme sem jeli, řekl mi, ať si nemyslím, že tímhle svůj dluh za administrátorský přístup do ETŘ smáznu. To ani náhodou. Spíš naopak. Dokážeš si představit, jakej s tím bude voser? skuhral. Víš, jaký budu mít problémy vysvětlit, že jen tak mírnyx tírnyx přivleču na SKPV neznámýho vraha, po kterym nikdo nepátrá? A máš ponětí, jak se na mě nasere vyšetřovák, kterej ten případ dělal? Jenom si to u všech zbytečně poseru. A ty tvoje tipy na turecký kšeftaře s českejma kurvama, který mám jakože nenápadně podsunout maníkům z NJE, to je taky lábuš, vole. To už si rovnou můžu nasadit na hlavu blikající majáček, vrazit do huby frkačku a pochodovat po chodbách, aby si mě každej pořádně prohlídl. Já se snažím bejt nenápadnej, jasný? To je tak nějak podstata mýho fungování v systému. A ty mi vůbec nepomáháš. „Jestli je to největší kravina vašeho života, tak snad ani nemá smysl se ji pokoušet trumfnout, co? Ale já to zkusím.“ Myšička se zhoupl na patách. „Co tohle: podle provozních a lokalizačních údajů telefonního operátora vám hodinu a dvanáct minut poté, co mí kolegové zatkli Olgu Turnečkovou, volala z telefonního automatu na rohu křižovatky Průběžné s Přetluckou její dcera. Mluvil jste s ní přes sedm minut. To jde, ne? Dobrá kravina, nemyslíte?“ Jíša opět ani nemrkl. Zíral Myšičkovi do tváře pohledem ospalého varana a vrásčitá víčka se ani jednou nezachvěla. „Dokonce i kdyby to tak bylo, nechápu, jak to dokazuje, že jsem ji zabil.“ „Máte pravdu, to nedokazuje,“ přiznal Myšička. „To dokazuje až další balík provozních a lokalizačních údajů, kterej jsme si vyžádali. Ten totiž pěkně znázorňuje, jak jste po skončení telefonátu skočil do auta a odjel na křižovatku Průběžné s Pře­tluckou. Tam jste Báru vyzvedl a pak ji – opět dle provozních a lokalizačních údajů – odvezl sem do Šestajovic. Kde jste ji zavraždil.“ Absolutní klid. Pod pistolnickou maskou se vůbec nic nepohnulo. Jako by tam ani nic nebylo. „Proč bych to proboha dělal? Já měl Báru rád.“

350

„Jo, to jste měl. To jste teda měl.“ V Myšičkově profesionálně blahosklonném tónu poprvé problesklo něco lidského: zhnusení. „A právě proto jste ji zabil. Aby neprozradila, jak moc jste ji měl rád. Aby neprozradila, že jste ji od devíti let zneužíval.“ Než jsme sem jeli, řekl jsem Myšičkovi, ať nezapomíná, že žádný přímý důkaz nemáme. A pokud nenajdeme Bářino tělo, nikdy mít nebudeme. Ale že existují náznaky – třeba že se mi Jíša při prvním rozhovoru zmínil, že Bára měla pyžamo s modrožlutými kachničkami. Jenže když u Turnečků bydlel, bylo Báře deset let a podle čar na zárubni svého pokoje měřila sto čtyřicet centimetrů – kdežto v době, kdy zmizela, měla už sto padesát čtyři. Což znamená, že to pyžamo, ve kterém utekla, jí Olga musela pořídit až potom, co se Jíša odstěhoval. Čili Jíša ho nejspíš viděl až tu noc, kdy Báru vyzvedával na Skalce. Takový detail samozřejmě žádný soud neuzná, ale je to indicie. Stejně jako celková posloupnost: podle Štrofkova svědectví Bára tvrdila, že byla poprvé zneužita v devíti letech. V té době u nich Jíša bydlel. A někdy v té době na Báře taky Olga začala praktikovat tu svoji fekální kúru. Na to, aby si to člověk dal do souvislostí, nemusí být génius. Jasně, nevíme, jestli se Bára matce svěřila, nebo jestli na to Olga přišla sama, ale faktem je, že častou příčinou propuknutí poruchy osobnosti je psychický otřes – a asi nebude moc účinnějších spouštěčů, než když zjistíte, že partner ubližuje vašemu dítěti. Nevíme ani, jestli se Olga tímhle divným způsobem snažila Jíšovi Báru zhnusit, nebo si dokonce myslela, že ji předstíranou nemocí před ním chrání… nebo jestli z toho Báru naopak absurdně vinila a takhle ji trestala… a možná tam taky hrálo roli to, co mi tenkrát řekl Turneček: jako kdyby Bára byla ten typ, co vybízí všechny kolem, aby jí ubližovali. Jako by takové jednání přímo přitahovala . Každopádně se asi nikdo Báře nemůže divit, když po něčem takovém začala snít, že prásk­ne do bot. I když ironií je, že Olžina metoda vlastně fungovala: Jíša se nakonec odstěhoval. Jenže Olga nepřestala. Asi už ani nemohla. A když se Báře naskytla šance opravdu utéct – nebo si to tak ve své dvanáctileté naivitě ales-

351

poň představovala –, s podobně naivní vyčuraností se rozhodla vyrazit prachy z Jíšy. Začala ho vydírat, jenže Jíša ty peníze neměl, měl jenom ten pitomý rozestavěný barák. Takže když ho tu noc Bára zatlačila do kouta, připadalo mu, že prostě nemá na vybranou. Tak ji zabil. Když někoho obviníte, že przní děti, jako to právě udělal Myšička, reakce bývá dost bouřlivá. Zpravidla i prudší, než když někoho nařknete z vraždy. Protože tohle je v očích většiny lidí daleko horší. Jíša ani nemrkl. Prostě tam jen tak stál, ramena svěšená, ruce volně visící podél boků a zlatý oblak prachu mu nad hlavou vytvářel jemně šumící svatozář. Pak vyrovnaně zopakoval: „Absolutně nemám ponětí, o čem to mluvíte.“ K Myšičkově cti budiž řečeno, že dokázal rozpoznat, kdy se rozhovor dostal do stadia, ve kterém ztrácí smysl. „Co takhle kdybychom vás vzali k nám, abyste nám trochu obšírněji povyprávěl o tom, jak nemáte ponětí, o čem mluvíme? Nebylo by to bájo? Bylo, že jo.“ Otočil se ke mně. „To byla tvoje narážka, kolego.“ Pomalu jsem k Jíšovi přistoupil. Než jsme sem jeli, Myšička se mě zeptal, jestli pak chci s Jíšou zůstat chvíli o samotě. Překvapilo mě, jak dlouho jsem nad tím musel přemýšlet. Čistě racionálně to samozřejmě bylo zbytečné: už za pár hodin dostane Jíša první výprask v celách předběžného zadržení, potom bude následovat nakládačka ve vazební věznici – nejdřív od bachařů, pak od muklů, a pak přijdou další a další. Moje přesdržková by byla jen kapka v moři. Co se bití týče, měl Jíša plný itinerář do konce života. Ale tady pochopitelně nešlo o racionální pohled. Problém byl, že už jsem necítil vztek. Necítil jsem nic. Připadal jsem si prázdný jako matrojška, ze které vyndali všechny figurky. Bára byla mrtvá; už ji nezachráním.

352

Tak proč se ještě něčím obtěžovat? Zaklapl jsem Jíšovi na zápěstích pouta a odvedl ho do My­ šičkova neoznačeného vozu. Bářino tělo se našlo ve druhém týdnu prohlídky. Bylo zalité ve středním pásu betonových základů domu. V den, kdy jsem s Jíšou poprvé hovořil, jsem stál Báře přímo nad hlavou. Sedmnáct hodin nato, co mrtvolu našli, se Jíša oběsil na sprše.

353

sedmdesátá druhá

Že něco není v pořádku, jsem poznal ve chvíli, kdy jsem otevřel dveře. Navenek se nic nezměnilo, věci byly na svých místech, všechno vypadalo jako vždycky, ale přesto bylo cosi jinak. Jako by se sám prostor víc naježil a vytrčil na mě hrany – a zároveň barevně změkl. Když jsem procházel předsíní, tonula v džemovém přísvitu a současně byla tvrdá jako podešev. Moje žena seděla v obývacím pokoji. Červený kabát si nesundala, jen rozepnula – rozprostřel se kolem ní po křesle jako Supermanův plášť. Nohu si hodila přes nohu a pohupovala ve vzduchu pravou kozačkou. Vlasy rozpuštěné, oči zelené jako diskotékový laser. Neuniklo mi, že pořád ještě nosí snubní prsten. Bůhvíproč mi to v ten moment přišlo strašně důležité. Z lednice si vzala plechovku pepsi: držela ji v levé ruce a palcem črtala po oroseném povrchu záhadné klikyháky. Nesmyslně mě napadlo, že kdybych je dokázal dekódovat, všechno by zase bylo v pořádku. Jako když Alan Turing rozluštil německou šifru Enigma a Spojenci vyhráli druhou světovou válku. Jenže to byla iluze. Nic už nemohlo být v pořádku. A Alan Turing spáchal sebevraždu pomocí jablka napuštěného kyanidem draselným. Udělal jsem dva nerozhodné kroky. Posadit se do křesla mi přišlo příliš žoviální a zaujmout pozici ve dveřích zase moc konfrontační. Takže jsem zůstal trčet uprostřed místnosti jako dobrovolník z publika, který v cirkuse vstoupil do lví klece a snaží se nedělat příliš prudké pohyby.

354

Ticho v pokoji bylo těžké a zaprášené. „Měla sis na tu colu vzít sklenici,“ udeřil jsem do něj dlátem banální konverzace. „Ze sklenice se líp pije.“ „Nechtěla jsem ti špinit sklo,“ řekla. „To je v pohodě,“ mávl jsem rukou. „Já bych to pak umyl.“ „No jo, koukala jsem, jaká se z tebe stala čistotná puťka domácí,“ rozhlédla se po pokoji, „A já myslela, že tě budu vyhrabávat zpod laviny špinavýho nádobí.“ „No připravená jsi na to teda moc nebyla,“ sundal jsem si čepici. „Nebo jsi toho bernardýna se soudkem rumu zavřela do ložnice?“ „Rozešli jsme se s Václavem,“ řekla Zdeňka. Nevydržela ani tři výměny. To ukazovalo, jak je nervózní. Dříve bychom kolem sebe kroužili nejmíň půl hodiny, než by jednoho z nás plácání o kravinách natolik utahalo, že by přešel k věci. „S jakým Václavem?“ zeptal jsem se nevinně. „Kdo to je?“ „Ha ha,“ lokla si pepsi. Pak pokračovala: „Nejdřív mi přestal brát mobil. Potom se začal nechat zapírat od sekretářky. A vy­ vrcholilo to tím, že mi napsal esemesku, ve který mi oznámil, že bude možná lepší, když zůstaneme jenom přáteli. A že problém není ve mně, ale v něm.“ „V tom bych možná i souhlasil.“ „Tak jsem se za ním rozjela, abychom si to vyříkali.“ Plechovka v jejích prstech slabě zapraskala. „A uviděla jsem, jak vypadá.“ „Blbě, že jo,“ řekl jsem. „Jo,“ podívala se na mě. „Blbě.“ „A že sis toho nevšimla dřív?“ „To možná bude tím, že dřív neměl přeraženej nos, opuchlej obličej a značně pochroumaný sebevědomí.“ „Třeba jsi to předtím jenom přehlídla.“ „Co to jako mělo znamenat, prosím tě? Cos to prováděl?“ Fascinovaně si mě prohlížela. „Čeho jsi myslel, že tím dosáhneš?“

355

Tušil jsem, že kdybych přiznal pravdu – totiž že jsem v té chvíli tak nějak vůbec nemyslel –, asi bych moc bodů nezískal. Čili zřejmě nastal čas to na ni vybalit. Všechno. Že vím, proč odešla. A že jí dávám plně za pravdu: vážně jsem se přestal snažit. Jenže to už je pryč, Zdeňko. Změnil jsem se. Už jsem zase plný života, akční a podnikavý. Vypátral jsem vraha dvanáctileté holčičky. A zabil tři lidi. Nic z toho jsem pochopitelně neřekl. Ne že bych Zdeňce nedůvěřoval. Nebál jsem se, že by mě udala. V tom ohledu jsem jí věřil. Absolutně. Ne, důvod byl daleko přízemnější. A pro mě celkem překvapující. Bál jsem se, že na mě změní názor. Že kdyby věděla, čeho jsem se dopustil, začala by se na mě dívat jinak. A já jsem nechtěl, aby se na mě dívala jinak. Příliš mi na ní záleželo. A tak jsem nic neřekl. A místo pravdy & upřímnosti jsem použil psychoanalytickou fintu číslo 654: „A co si myslíš ty , že jsem vlastně zmlácením tvýho amanta myslel?“ Dala si s reakcí na čas. Opřela loket o stehno a nepřítomně si přejela prsty po dolním rtu. „Mně to připadalo,“ prohlásila potom, „jako jedna z nejromantičtějších věcí, jakou pro mě kdy kdo udělal.“ Na to se dala říct jediná věc. A já ji taky řekl. „He?“ „Víš,“ odložila plechovku, „tobě vyjadřování citů nikdy moc nešlo. Vždycky jsi všechno dával najevo činama. Takže já to beru jako fyzický znázornění toho, co nedokážeš vyslovit. Totiž že mě pořád miluješ a že chceš, abychom to zase dali dohromady.“ Podepřela si dlaní bradu. „Musím přiznat, že to na mě zapůsobilo. Až natolik, že jsem se rozhodla, že se vrátím.“ „Vážně?“ řekl jsem. Usmála se tak nádherně, že mě to málem knokautovalo. „Samozřejmě že ne. Idiote. Připadalo mi to trapný a primitivní.

356

Přišla jsem jenom proto, abych ti řekla, že tu kravinu musíš napravit. Že musíš jít za Vaškem, omluvit se mu a zase to mezi ním a mnou dát do pořádku. Jasný?“ Byl jsem rád, že jsem vůbec dokázal promluvit. „To určitě,“ vypravil jsem ze sebe. „Proč bych něco takovýho dělal?“ Dívala se na mě. Zelené oči, bledé rty. Linie hrdla v rozepnutém límci košile. Souhvězdí pih nad kořenem nosu. „Protože jsem s ním těhotná.“

357

sedmdesátá třetí

Seděl jsem v Klihovně. Zapadl jsem tam hned po službě, ve které se, pokud jsem si dobře vzpomínal, nic zvláštního nestalo. Tedy pokud nepočítáme nejnovější kolo domácího násilí v Prouzově patnáct. Tentokrát k němu vyjeli Richter se Slídou – a až po příjezdu zjistili, že nejde o domácí násilí, ale že mají na hrbu plnokrevné zabití. Otloukané manželce ruply nervy, popadla softballovou pálku a rozmydlila manželovi hlavu na mateří kašičku. Jedinou další událostí bylo moje anonymní nalogování do ETŘ, kde jsem zjistil, že vyšetřováci konečně objevili chatu v Příchvoji. Patřila jedné magistře z lékárny na poliklinice, kam Olga chodila nakupovat pilule pro Báru. A vzhledem k tomu, že tam byla pečená vařená, časem se s magistrou skamarádila a ona jí předloni tu chatu půjčila. (Což vysvětlovalo ten cár bílého pláště pod dřezem.) Ve zprávě bylo zmíněno, že chata byla nedávno vyloupena; ale nic víc. Žádné otisky prstů, žádné indicie. Žádní podezřelí. Na omluvný dopis Jakubu Arbesovi mi zatím nikdo neodpověděl. Velitel si sice dával záležet, aby se ke mně choval jako obvykle, ale bylo na něm vidět, jak už si v hlavě sumíruje co nejlepší odůvodnění kárného opatření. V putyce bylo narváno a nahuleno, až mi slzely oči. Všichni mleli pantem a nikdo nikoho neposlouchal, půllitry cinkaly, harmonika mňoukala a celý brajgl přeřvávaly televizní

358

noviny, které dramaticky sdělovaly, že letošní zima je neobvykle teplá – což si pochopitelně vyžádalo živý vstup reportérky z terénu, dokonce celé dva domovní bloky od sídla televize. U našeho stolu jsem byl jediný, kdo nemluvil. Richter se Slídou s labužnickou nimravostí řešili, jestli má Slídin kompakt CZ 75 P-07 DUTY vážně špatně odlitý rám, díky čemuž nevypadává zásobník vlastní vahou, a jaký má Richter vlastně názor na spoušťový systém OMEGA, Jeřábek pobouřeně bublal nad nejnovější vlnou nedobrovolných transferů, o které jeho dobře informované zdroje z kachlíkárny tvrdily, že se bude týkat i našeho MOP, jakýsi přiožralý libeňák vedle mě dojatě hulákal, že my vysočaňáci jsme prima kluci a že nám hned zítra všem pošle e-mailem adresu fitness obchodu, kde člověku po předložení placky dají čtyřicetiprocentní slevu na proteiny, protože tam se s kolegama zachází jako s lidma, a ne jako s dobytkem, vole, a z televize pro změnu vážně promlouvala mluvčí Národní jednotky Europolu o zásadním podílu českých policejních orgá­nů na mezinárodním zátahu proti skupině obchodníků s bílým masem, v rámci něhož se podařilo zachránit z nevěstinců v pěti státech několik desítek žen nedobrovolně nucených k prostituci, mezi nimi i sedmnáct dívek českého původu. V souvislosti s tímto zásahem bylo zatčeno několik německých občanů tureckého původu; jeden z nich byl už předtím v České republice stíhán, ale trestní řízení bylo zastaveno pro ztrátu důkazu. Kopnul jsem do sebe fernet. „Zaplaťpánbu že mají četníci taky jednou dobrej press,“ okomentovala televizi Slída. „Včera bylo ve zprávách taky něco,“ podotkl někdo. „Jak vyšetřováci zatkli tu ženskou, co umlátila jinou ženskou pánvičkou.“ „U toho jsme byli,“ nadmul se Holub. „To bylo, jak jsme tam tenkrát čuměli skoro hodinu, pamatuješ?“ obrátil se na mě. „Ne,“ řekl jsem.

359

„Jak nás tam ten tlustoprd z kriminálky zprcal na tři doby.“ „Ale tou pánvičkou ji přece utloukl její starej, ne?“ ozval se Richter. „Dyť se tam k tomu na fleku přiznal.“ „No jo, jenže pak si ten tlustoprd z kriminálky všimnul, že údery do hlavy byly vedený zleva a manžel je pravák. A začal se v tom šťourat.“ „Možná přece jen není tak blbej, jak vypadá,“ vložila si Slída mezi rty camelku a přitáhla si Richterovu ruku se sirkou. „Třeba má někde v tom sádle druhej mozek,“ napadlo Richtera. „Jako dinosauři.“ „To je přece dávno překonaná teorie –“ spustil Jeřábek, ale Holub se nehodlal svého tématu pustit: „No a díky těm úderům zleva ten tlustej vyšetřovák přišel na to, že se manžel přiznal jenom proto, aby kryl skutečnou vražedkyni.“ „To je vůl,“ řekl Richter. „Proč vůl?“ nevydržel jsem to. „Byla to jeho dcera, ne?“ Holub na mě nechápavě zabrejlil. „Jaká dcera, vole? Dyť to udělala jeho milenka.“ Teď byla řada s čučením na mně. „Jaká milenka?“ „No oni přece zjistili, že manžel měl milenku. Kamarádku tý manželky. Tu ženskou, co jí patřilo nádobí, který se našlo v kufru auta. Manželka jim na to jejich šmajchlování přišla, vlítla na ně, s milenkou se tam hystericky poštěkala, ta utekla z bytu, před barákem se jí to rozleželo, čapla v autě pánev, vrátila se a rozplacatila manželce mozkovnu. Kde jsi sebral jakou dceru?“ „Co?“ odkašlal jsem si. „Ále. Už ani nevím.“ K uchu se mi nahnul Spejbl, který kolem proplouval s věncem napěněných půllitrů. „Venku na vás někdo čeká, pane inspektore. Že prej s váma nutně potřebuje mluvit.“ V bouřlivé diskusi o krvelačnosti něžného pohlaví, která se v návaznosti na pánvičkové a softballové ranařky vzedmula, si nikdo ani nevšiml, že jsem se zvedl a odešel. Na ulici se o jedno ze zaparkovaných aut opíral Honza Lohinský. Bradu zabořenou do límce, ruce v kapsách, hypnotizoval

360

tkaničky. Když jsem vyšel z hospody, zvedl hlavu. „Přišel jsem ti poděkovat.“ Měl mě varovat už ten tón. Opatrně jsem se zastavil. „Jo?“ „Teda ne tobě,“ upřesnil. „Novákovi.“ Odlepil se od auta a já si uvědomil, že je namol. Na artikulaci to nebylo poznat, ale když se pohnul, sotva se držel na nohou. Věděl jsem, že je to pitomá otázka, ale někdy ji vyslovit prostě musíte: „Seš v pořádku?“ Pokoušel se na mě zaostřit. „V pořádku?“ opakoval. „V pořádku? Myslíš, že když se člověk dozví, že mu kromě ségry tejral neteř i úchylnej zmrd, co ji nakonec zabil a zalil do betonu – myslíš, že pak může bejt člověk v pořádku?“ „Asi ne,“ uznal jsem. Jeho hlas byl ochraptělý. „A když si pomyslím, jak jsem to chtěl vědět… že jsem tebe a Nováka na kolenou prosil, abyste mi to zjistili…“ Nedoléhajícími dveřmi hospody vytryskl výbuch hurónského smíchu. „Když to oznámili ségře, tak to s ní seklo,“ informoval mě. „Místo aby se jí ulevilo, že Báru nezabila, tak u ní nastala totální psychická regrese. Je to s ní ještě horší, než když ji tam zavřeli. Celý měsíce léčení v prdeli.“ Mlčel jsem. Honza se na mě podíval. „Hele, tak jsem to… tak jsem to nemyslel. Jako… já vím, že za to Novák nemůže. Nemůže za to, na co přišel.“ „Ne,“ řekl jsem hluše. „Nemůže.“ Zabimbal opile hlavou. „No jo,“ zamumlal. „Je to v prdeli. A jediný, čeho se člověk může chytit, je, že to časem bude lepší.“ Mlčel jsem. „Jo,“ přikývl si s úpornou jistotou. „Bude to lepší. Takhle to nebude furt. Za měsíc, za rok, za dva… Člověk se vypořádá se

361

vším. Přestane na to v jednom kuse myslet. Zatlačí to někam hluboko do mozku. Zapomene na to. A víš, co ti řeknu?“ Obrátil ke mně obličej. Jak stál pod pouliční lampou, světlo mu z očních důlků dělalo mrtvé černé díry. „Já už se nemůžu dočkat, až na Báru zapomenu. Až se mi hlava zase zaplní každodenníma sračkama a vzpomenu si na ni jenom párkrát do měsíce. Nebo do roka. Na Vánoce a na Dušičky.“ Bez mrknutí na mě zíral. „Nemůžu se dočkat.“ Mlčel jsem. Odvrátil se a plně soustředěný na to, aby nevrávoral, vykročil pryč. „Nezapomeň na to, jo?“ utrousil ještě přes rameno. „Vyřiď Novákovi, že mu děkuju. Za všechno.“ V ústech jsem měl hořko a jazyk se mi lepil. „Vyřídím.“ „Jo a tobě děkuju taky.“ Jako kdybych spolykal tubu kanagomu. „Nemáš zač.“ Tma se za ním zavřela jako zatmívačka na konci filmu. Dokonce nechyběl ani hudební motiv. Aha, mobil: vydoloval jsem ho z kapsy. Neznámé číslo. „To jsem já,“ řekla ocvočkovaná dívka, na jejíž jméno jsem se nikdy neodvážil zeptat. „Sorry, že volám tak pozdě.“ „Nic se neděje,“ odpověděl jsem, i když to nebyla pravda. Něco se dělo. Jenom jsem přesně nevěděl co. „Varovala jsem tě, že se ozvu,“ prohlásila. „Varovala jsem tě, že nemám problém vzít telefon a zavolat chlapovi sama.“ „To je pravda,“ souhlasil jsem. „Pamatuju si, že jsi to říkala.“ „Že jo?“ „A dokonce si pamatuju i na něco jinýho.“ „Na co?“ „Na to, jak jsi upozorňovala, že jestli by z tohohle časem mohlo něco bejt, musíme si některý věci vyjasnit hned na začátku. Protože,“ navlhčil jsem si jazykem rty, „já tady jednu takovou poměrně zásadní věc na vyjasnění mám. A je mi líto, ale řekl bych, že bez toho se dál nehneme.“ Hlas v telefonu zostražitěl. „O co jde?“

362

„Musíš mi prozradit, jak se jmenuješ.“ Vzala to dobře: její chraplavý smích mi podrápal ucho jako drátěný kartáček. „Jmenuju se Renata.“ „Renata,“ opakoval jsem. „Jo,“ řekla. „A ty?“

363

Temná tvář české kriminálky Všem příznivcům detektivek, kteří poprvé drží v ruce knížku od Štěpána Kopřivy, bych rád vzkázal jediné: Gratuluji! Ne k tomu, že jste knihu dokázali dočíst (i když pokud jste jemnější povahy, mohlo vám to působit jisté těžkosti), ale k tomu, že jste objevili nového skvělého autora. Což je tím vzácnější, čím víc máte načteno. Možná že už teď dvěma prsty ťukáte do klávesnice počítače, abyste zjistili, co všechno tenhle člověk napsal. Ušetřete si práci, řeknu vám to. Bude to ale přesně ten případ s dobrou a špatnou zprávou. Štěpánu Kopřivovi už u nás vyšlo pět knih. To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že tohle je jeho zatím jediná detektivka. A to je přitom Štěpán Kopřiva v našem literárním světě hodně známé jméno, patří mezi nejprodávanější a nejoblíbenější autory. Jenže je slavný spíš v žánru akčního sci-fi či fantasy. I když se kolem krimi žánru už nějakou dobu ochomýtal (nejblíž byl asi s fantasy thrillerem Holomráz), Rychlopalba je jeho první čistá kriminálka – navíc zasazená do pravé a neředěné české reality. Ale to rozhodně neznamená, že Štěpán Kopřiva v detektivkách plave. Naopak, kdyby dal někdo na rozbor jeho krev, zjistí, že se mu v rudé tekutině místo destiček vesele cachtají Raymond Chandler, Cornell Woolrich, Dashiell Hammett, Jim Thompson, Dennis Lehane, John D. MacDonald, Richard Stark, James Ellroy, Ken Bruen a Ed McBain, popíjejí whisky s ledem a zapalují si jednu cigaretu od druhé. Čímž se taky trochu vysvětluje, proč Kopřiva vypadá jako starší brácha hraběte Drákuly. A taky proč píše to, co píše. Už Holomráz byl, přes špinavé fantasy kulisy, poctou kriminálkám Cornella Woolriche (aby to

365

bylo ještě zřejmější, hrdina se jmenoval Wolrich) a objevovala se v něm klasická témata tohoto legendárního tvůrce: zběsilý závod s časem, připomínající spíše noční můru, a dítě v hlavní roli, v situacích, kdy čtenáři vědí, co se děje a co mu hrozí, ale dětský hrdina o tom samozřejmě nemá nejmenší tušení. U Rychlopalby sice Štěpán Kopřiva přehodil výhybku od fantasy směrem ke klasické detektivce severského střihu, ale v krevním řečišti klokotajících noirových základů se jen tak nezbavil. I když je hrdina policistou, není rozhodně součástí systému. Stejně jako v drsné škole se pohybuje mimo něj. A samozřejmě se mu to vymstí. Rychlopalba Štěpána Kopřivy je zástupcem žánru, který nazývám neo-noir. Žánr, který sice vychází z klasické drsné školy, ale posouvá ji o pořádný kus dál. Nezajímá ho chlácholivé ujišťování o návratu pořádku. V centru pozornosti nejsou detektivové, je jím pachatel, a víc než pátrání autora zajímají lidé. Ze všeho nejvíce je společenskou a sociální sondou. Když se podíváte na průkopníky klasického noiru, Caina, Chaseho, Thompsona a další, zjistíte, že jejich romány jsou především příběhy o vině a trestu. Hrdina spáchá zločin a celou knihu se snaží vyhrabat z jeho následků – ale čím víc se snaží a čím zuřivěji likviduje svědky, tím víc se do toho noří. Prostě starý dobrý Fjóďa Dostojevských. Neo-noir na příčiny a následky absolutně kašle. Policie, která je v noiru všudypřítomná a dýchá hrdinovi stále na krk, v jeho modernější verzi téměř neexistuje. Žádný komisař si neměří hrdinu podezřívavým pohledem, žádní vyděrači po něm nechtějí bakšiš. Pokud je hrdina v ohrožení, vychází to nebezpečí spíše ze samotného světa, ve kterém se pohybuje, ze stejně zaměřených psychopatů či z jeho neschopnosti přijmout realitu. Prostě se postupně tak vzdaluje rozumnému chování, až ho nakonec už doopravdy někdo musí zastřelit. Někdy hrdina vůbec potrestaný není. Alespoň ne v klasickém slova smyslu. V románech Charlese Willerforda často dosahuje toho, po čem toužil – aby zjistil, že ho to vlastně vůbec

366

neuspokojuje. Někdy postavy dokonce vyhrají… ale ztratí nějakou část sama sebe. Třeba jen smysl pro humor. Další častou vlastností neo-noiru je hloupost jeho hrdinů. Zatímco v klasických románech to byl souboj tahů a protitahů, ve kterých vystupovali prohnaní zločinci, osudové femme fatale a vševědoucí fízlové, tady jsou postavy jen obyčejní lidé, trpící přehnanými představami o svých schopnostech. Autoři nám je ukazují, jak se vidí oni, ale i očima jiných, jak jsou ve skutečnosti průhlední a jejich plány od začátku odsouzené k nezdaru. A my se v nich můžeme o to lépe vidět. Neo-noir je prostě noir bez iluzí. Bere žánru jeho velkolepost a tragiku a nahrazuje ji vztekem a ironií. Přesto i neo-noir vypráví o morálce, i když se tato morálka postupně posouvá a hranice mezi dobrem a zlem se stírají. Klasický noir byl absolutní moralitou, kde bylo zlo vždy potrestáno – ovšem jak vývoj žánru pokračoval, začínali se objevovat i sympatičtí zločinci, féroví zabijáci a jiné postavy, kterými byste sice měli opovrhovat, ale přesto jste najednou zjistili, že jim držíte palce. Ona je to tak trochu automatická reakce. Jak už hlásil Hitch­ cock, čtenáři i diváci automaticky fandí tomu, kdo je v maléru a snaží se z maléru nějak vyhrabat. Ať už je to správňák, nebo padouch. Abychom nechodili daleko, krásně je to vidět na případu agenta Bláhy z Majora Zemana, kterého si lidé tak oblíbili, že ho tvůrci museli z politických důvodů co nejrychleji zabít. A nebylo to jen proto, že by lidé nesnášeli hlavního komunistického hrdinu. Seriál zachycoval Bláhu obvykle v situacích, kdy byl na dně, kdy mu šli všichni po krku a on se musel dostávat z bryndy. Obvykle samozřejmě tím, že zabíjel všechny kolem sebe, ale na tom nezáleželo. Řešil problémy, a tak mu člověk fandil. Až tak je to jednoduché. Navíc jak se v literatuře postupně rozmlžují morální zásady, čím dál aktivnější roli ve vnímání příběhu přebírá sám čtenář.

367

Autoři už nás nevodí za ručičku a neříkají jasně a zřetelně, co je špatné a co dobré… a na tohle nesahejte, jinak se spálíte. Nechávají morální volby na nás a úmyslně nám poskytují protikladné impulzy. Nechávají nás sblížit se s postavou a pak ji nutí dělat věci, u kterých musíte hodně dlouze zvažovat, kde máte svou morální demarkační čáru, kterou už odmítáte překročit. A aby to bylo ještě horší, tak se přes tuhle čáru dá chodit oběma směry. Když už nad takovým hrdinou zlomíte hůl, udělá něco, čím si vás zase získá. A jste zase tam, kde jste byli. Držíte mu palce a doufáte, že to přes všechno, co provedl, rozchodí. Přesně to funguje i v případě Rychlopalby. Vnitřní pnutí, kdy proti sobě autor staví sympatičnost hrdiny a morálku čtenáře, je literární zbraní o síle atomovky. Nejenže tím čtenáře dostává do pořádného presu, ale navíc to i podstatně zvyšuje napětí. Když máte za hrdinu správňáka, je vám tak nějak jasné, že všechno přežije, případ vyřeší a nakonec, zmáčený deštěm a bohatší o jeden hořký životní zážitek, odejde vstříc dalšímu dílu. Ale když má váš borec ruce od krve? Fandíte mu, to ano, přesto ale víte, že to s ním může dopadnout špatně. Že by to s ním asi mělo dopadnout špatně. Ale přesto… a možná i o to víc… si přejete, aby mu to prošlo. Jak je vidět, morálka je stále důležitá. A překvapivě pomáhá i fakt, že v neo-noiru je daleko slabší důraz na dlouhou a chlupatou ruku zákona. Protože ten zásadní důvod, proč jsme se nedali na dráhu zločinu (pokud jste se dali, tak se omlouvám, že vás podceňuji), je, že se člověk bojí, že ho chytnou. Ale co když ne? Co když můžete spáchat cokoliv a nebýt potrestáni? Co to s člověkem udělá? Jak ho to změní? Na tohle téma je jeden z nejlepších současných neo-noirů, kultovní televizní seriál Breaking Bad (u nás šel jako Perníkový táta). Hlavní hrdina se dá na dráhu zločinu z těch nejlepších pohnutek, aby před svou smrtí zajistil rodinu… a postupně se každým dalším krokem propadá hloub a hloub do pekel. Aby se tvůrci mohli soustředit na psychologický popis, nedrželi se klasického schématu člověka, který udělal chybu a pak už ne-

368

může přestat. Hlavní hrdina se několikrát dostane do okamžiku, kdy by mohl přestat, kdy má peníze, kdy by mohl sbalit fidlátka a spokojeně si žít. Jenže něco mu to nedovolí. Tím něčím není strach ani hamižost – je to ego. Díky zločinu se stal z člověka, který vůbec nic neznamenal, legendou (byť samozřejmě pod aliasem). Zatímco se mu život kvůli vážné chorobě rozpadá pod rukama, je tu najednou něco, nad čím má absolutní kontrolu. A toho se člověk nevzdá. Hrdina Rychlopalby v tomhle hlavního hrdinu Breaking Bad, Waltera Whitea, připomíná. I on řeší fakt, že se mu vlastní život vymyká z kloubů, tím, že se soustředí na něco, co ovládat dokáže. Až tedy na to, že místo vaření metamfetaminu začíná pátrat po patrně špatně uzavřeném zločinu. Je sice policista, ale to, co dělá, vůbec není náplní jeho práce. Nežene ho ani touha po spravedlnosti, jen chce zaplácnout prázdnotu ve svém životě. A čím víc se na zločin upíná, čím víc chce, aby tohle byla ta věc, která dá jeho životu smysl, tím hlouběji je schopen zabřednout. Až nakonec už není návratu. S Breaking Bad spojuje Kopřivův román i další věc. Zatímco v klasickém noiru je na začátku zločin a hrdina se až do konce vyrovnává s následky, u Breaking Bad i Rychlopalby je cesta do pekel postupná. U Kopřivy je tahle cesta do zatracení možná ještě zajímavější v tom, že se hlavní hrdina nerozhodne, na rozdíl od Breaking Bad, dělat z dobrých pohnutek špatné věci. Dělá z dobrých (víceméně) pohnutek dobré věci… ale rychle zjistí, že aby se dostal dál, aby mohl někomu pomoct, musí se sám trochu ušpinit. Kompromitovat. A než se naděje, je v tom až po uši. Chtěl jen najít zmizelou holku – a za chvíli je na tom stejně, jako by pro prachy z pojistky zavraždil manžela své milenky. Tohle jeho zabřednutí je díky pozitivním motivům ještě krutější, než bývá v žánru obvyklé. Ano, v noiru lidé dělají hodně špatné věci kupříkladu z lásky, ale obvykle je na té lásce něco nečistého nebo nesprávného (v případě knih Jima Thompsona je ta láska rovnou incestní). Co je ale špatného na snaze zachránit malou ztracenou holku?

369

Člověk si při čtení Rychlopalby uvědomí, že nakonec vůbec nejde o motiv, proč co děláme. Důvody jsou lhostejné. Jde o to, jakým způsobem své cíle naplňujeme. Kam až jsme kvůli nim ochotní zajít. Protože když to doženeme do extrému, není moc velký rozdíl mezi hrdinstvím a psychopatickou posedlostí. Ostatně většina hrdinů nejsou moc příjemní lidé a často mohou mít v sobě nádech fanatismu. Jak říkal Stephen Hunter o svých postavách: Jsou to lidé, které chcete mít v čase války po boku a v čase míru co nejdál od sebe. To je i případ Rychlopalby. Románu, který začíná s typickým sympatickým outsiderem v hlavní roli a končí s člověkem, se kterým si nemůžete být úplně jistí. A tuhle proměnu podtrhuje i pozvolné střídání žánru. Detektivka začíná jako mcbainovka, klasická policejní kriminálka, a jak pokračuje vyšetřování, román pomalu klesá do bažiny neo-noiru, ještě silnějšího v tom, že za hrdinovými problémy nestojí žádná femme fatale (pokud nepočítáme manželku balící si kufry), není to způsobeno smrtelnou chorobou, touhou po penězích a prohnilým okolím. Prostě jen chce jednou v životě udělat něco, co bude mít smysl. A takovéhle věci se neodpouští. Rychlopalba ale není depka na depku. S oblibou klame tělem. Chvílemi vás ukolébává humorem, aby vám vzápětí napálila ze všech sil jednu do břicha. Nemoralizuje, udržuje si od postav odstup a nechává čtenáře, aby si udělal názor sám. Kop­řiva nemává zdviženým prstem. Jeho poldové nejsou ani eskad­ra Mirků Dušínů, ale ani zkorumpovaní hajzlové pracující pro zkorumpovaný systém. Kopřivův svět a hrdinové jsou civilní, přesvědčiví a hlavně zábavní. Chytnou vás – a když začne Štěpán utahovat šrouby, je už na útěk pozdě. Čtení Rychlopalby je sice jako jízda do pekel, ale je to zatraceně zábavná jízda. Plná bryskních a strhujících dialogů, u kterých člověku občas běhá mráz po zádech a jindy se musí pochechtávat nahlas (i když si od něj ostatní lidé v tramvaji vyděšeně odsedávají). Plná postav, které na papíře ožívají a člověk si je – i přes zděšené výkřiky své vlastní morálky – musí oblíbit. A když už jsem tak

370

začal s chválením, musím smeknout, že někdo dokázal napsat knihu z prostředí policie tak, aby to působilo věrohodně a nehystericky. Svůj podíl na tom má důraz na detaily, kterými je příběh prošpikován a které dodávají příběhu na přesvědčivosti. Štěpán Kopřiva dokáže trousit hlášky, držet příběh pod krkem, budovat atmosféru, a přitom ještě v pohodě úsporně a výstižně vystihnout jakékoliv prostředí. Od policejních kanceláří až po jakoukoliv pražskou ulici. Ostatně Praha je tu jedna z hlavních postav. Je v příběhu všudypřítomná a vilně čtenářům nastavuje své dlažební kostky. I když tyhle poslední věci dávají románu nádech klasické procedurální kriminálky (a temnou zápletkou navíc Rychlopalba evokuje severská dramata), i když tu máme zvraty a překvapivá odhalení, pořád je v centru hlavní hrdina a jeho váhání, nejistoty a postupný rozklad. Budete mu fandit, nebo ne? To už záleží na vás. Možná ho budete milovat, možná nesnášet, možná se při čtení dozvíte i něco o sobě – ale rozhodně tuhle knihu přečtete jedním dechem a nějaký střípek z ní ve vás zůstane. Koneckonců to je taky smysl noiru. Protože i když romány stárnou a zápletky začínají po letech zavánět naivitou, základ zůstává stále čerstvý. Lidské zoufalství, touhy i odhodlání. Co všechno jsme ochotni udělat pro vidinu štěstí. Ať už je to láska, peníze… nebo jen to, abychom dali vlastnímu životu nějaký… jakýkoliv… smysl. Tohle byl a je noir. Poezie zoufalství. Psaná o vyvržencích a šílencích lidmi, co sami byli vyvrženci a šílenci. Alkoholiky, vyhladovělými umělci žijícími v jednom pokoji se svou matkou, jednonohými homosexuály či lidmi, pro které bylo největší zábavou cpát si červené proužky celofánu z cigaret do nosu a předstírat, že jim teče krev. Málokterý z nich skončil dobře. Málokterý se dožil vysokého věku. Štěpán Kopřiva by mezi ty lidi rozhodně zapadl. Ne že by to byl alkoholik (pokud nepočítáme závislost na redbullu), ale má v sobě tu zuřivou vyhladovělost klasických tvůrců. Člověk si ho dokáže představit s cigaretou, jak zuřivě mlátí do psacího stroje

371

úderné věty, které v maskáčové uniformě braku vyřvávají jeho pohled na svět. Jeho nástup do detektivního žánru je rozhodně nátlakový a intenzivní. A už se nemůžu dočkat, jaký bude druhý díl. Jiří Pavlovský (komiksový nakladatel a autor série Kladivo na čaroděje)

372

Poděkování Text Rychlopalby by v této podobě nikdy neexistoval, nebýt nezištné pomoci mnoha lidí, kterým bych na tomto místě za jejich přísnou, nesmlouvavou a často drsnou kritiku rád namlátil. Poděkoval. Chtěl jsem říct poděkoval. Nikoho asi nepřekvapí, že terčem díků bude v první řadě můj policejní konzultant – kpt. Michael Manolevski, který knihu několikrát svědomitě přečetl a v každé verzi vracel mé pochybné nápady zpátky do reality postupů PČR (a že se mu to v některých pasážích nepovedlo, je jen a jen moje vina). Šokujícím zjištěním jistě nebude ani fakt, že zásadní roli při vzniku knihy hráli Petr Litoš a Jiří Pavlovský z Nakladatelství Crew. Nejenže mě s nápadem napsat detektivku nevyhodili na mráz, ale poskytli mi i příkladně tvrdou redaktorskou oponenturu, kdy se věcně střízlivý pohled Petra Litoše ideálně doplňoval s dramaturgicko-strukturálním masakrem Jirky Pavlovského – který navíc knihu ještě vylepšil doslovem, o němž si troufnu tvrdit, že je to jeden z nejzajímavějších textů o detektivním žánru, který tu v poslední době vznikl. Litoš sice doslov nenapsal, ale dorovnal skóre tím, že poskytl k testování svou maminku. Ta se tak stala prvním normálním člověkem, který Rychlopalbu četl, a za to jí, stejně jako za cenné postřehy, patří velký dík. Když už tu padly zmínky o Michaelu Manolevském a Jiřím Pavlovském, nelze opominout ani zbývající členy literárního sdružení Rigor Mortis, Davida Horáka a Pavla Hönigschmieda, kteří mi poskytli betačtenářský servis v té nejlepší tradici RM – což v překladu znamená, že byli oba velmi analytičtí a velmi drtiví, a David navíc ještě knihu velmi analyticky a velmi drtivě zalomil. Další poděkování míří administrátorovi Photopostu Davidu

373

„Zackovi“ Zachovalovi za to, že se v rámci mého pachtění za pocitem autenticity uvolil napsat text e-mailové odpovědi hlavnímu hrdinovi. Podobně vděčný jsem i Ľudovítu Platovi, který po mně onu autenticitu nekompromisně vyžadoval a jakékoliv moje výpadky důsledně potíral. Dokonce natolik důsledně, až mi nakonec vytkl i to, že jsem ve zmiňované e-mailové odpovědi napodobil Zackův styl blbě a nevěrohodně. Janě Truksové, Lucii Janderové a Tomáši Němcovi bych rád poděkoval především za připomínky k psychologii dvanáctiletých holčiček – které byly tak přesné zřejmě proto, že dotyční, jak je podezřívám, ve skrytu duše dvanáctiletými holčičkami stále jsou (hlavně Němec). Poděkování pochopitelně neujdou ani kolegové z psací branže. Petr Hrůša na text aplikoval své praktické detektivkářské chvaty a umožnil mi tak jednotlivé linie nahlédnout z odlišné perspektivy. Slovenský autor historické fantasy Juraj Červenák, který loni úspěšně vytáhl i na pole historického detektivního románu (první dva díly série Barbarič & Stein, Mrtvý na pekelném vrchu  a Krev prvorozených , jsou pro příznivce detektivek absolutní povinností), zase dokázal přesně vystihnout problémy, jimž čelí autor, který se rozhodne změnit žánrový dres. A samozřejmě, last but rozhodně not least, mi své připomínky vmetl i Jiří Walker Procházka, bombarďák postmoderní fantasy, cyber- a přidružených punků, k nimž letos připojuje – jak jinak – detektivku napsanou společně s Klárou Smolíkovou (měl jsem čest číst jejich Mrtvou šelmu  v betaverzi a mohu potvrdit, že jde o román, před jehož stylem a drajvem se dá jedině pokleknout a uctivě bušit pleší o zem). Ti všichni by si samozřejmě zasloužili víc než pouhé poděkování. Ale takhle jim to bude muset asi stačit. Štěpán Kopřiva listopad 2014

374

Štěpán Kopřiva RYCHLOPALBA Přebal a potah: David Hanzl DTP: David Horák Korektury: Pavel Voňka Vydání první. Vydalo Nakladatelství Crew v roce 2015. Tisk Finidr s. r. o. ISBN 978-80-7449-345-4