Toxoplasma. Hledání života

Toxoplasma Hledání života

© 2013

Obsah Předmluva............................................................................................4 Kapitola 1.: Den jako každý jiný.........................................................5 Kapitola 2.: Matčino lůno..................................................................14 Kapitola 3.: Podzemní ráj..................................................................20 Kapitola 4.: Nepřítel za branou.........................................................27 Kapitola 5.: Tic Tac, Tik Tak.............................................................37 Kapitola 6.: Rubínová zóna...............................................................49

3

Předmluva Toxoplasma, parazitický prvok, kterým se během života nakazí většina z nás. Na Toxoplasmu neexistuje žádný lék, ale přitom nás ovlivňuje. Radím Vám dobře, pokud jste nakažení Toxoplasmou, vyhýbejte se všem kočičkám, zejména těm větším jako jsou tygři, lvi apod. STOP. Toto nemá být žádný článek o Toxoplasmě gondii, ale povídka. Krátká sci-fi povídka, která se Vám, jak doufám, bude líbit. Samotný příběh se odehrává v roce 2294 v podzemním komplexu zvaném Genesis. Hlavní postavou je Alex, který tam pracuje. Život mu znepříjemňuje nevrlý Hlavní počítač. Během jedné směny se Alex dostane do na životě ohrožující situace. Jak si poradí s úskalími, které na něj číhají na každém rohu? To se dozvíte v samotné povídce. V případě pravopisných chyb si prosím stěžujte u Microsoftu :).

4

Kapitola 1.: Den jako každý jiný Záznam ST881125.008: Od počátku 22. století se začalo dít s planetou něco divného. Druhy vymíraly, ekosystémy se hroutily. Nikdo neví odkud se virus Arés vzal. Někteří vědci se domnívali, že se vyvinul na Zemi přirozenou cestou. Jiní věřili v jeho umělý původ. Hlavní proud vědců, spolu se mnou, považoval virus Arés příliš odlišný všemu, co jsme do té doby na Zemi znali a tedy jsme předpokládali jeho mimozemský původ. Nakonec vzniklo i mnoho fanatických náboženských sekt, které Arés považovaly za boží trest za všechny hříchy lidstva. Teď už na jeho původu nezáleží, za dva měsíce bude spuštěn projekt Gaia. Gaia je nejodvážnější, nejambicióznější, nejvelkolepější projekt v dějinách celého lidstva. Teď jsme na řadě my. Úryvek z deníku Marcela K., 2188 Hlavní počítač: „Varování pro Alex 115205, Vaše směna začíná za T - mínus 30 minut.“ Stále jsem ještě ležel ve své odpočinkové kapsli. Je to jediné místo, kde má člověk trochu soukromí. Vnitřek neumožňuje takřka žádná pohyb. Kdyby cena kapsle nebyla tak drahá, pak by celkem dobře posloužila i jako rakev. Ne že bychom nějaké rakve potřebovali. Pohodlí zajišťuje materiál s tvarovou pamětí, který se dokonale přizpůsobí tvaru těla člověka. Tělní odpady jsou odsáty a odvedeny do zelené zóny, kde jsou přeměny na hnojivo. Místo vody se na očistu používá medigel, kterým je přes noc kapsle napuštěna. Medigel vytvoří na povrchu pokožky ochrannou vrstvu, která jednak umožňuje zrychlené hojení povrchových zranění bez jizev, ale hlavně chrání před případným vystavením pokožky toxickým látkám a plynům. Veškeré živiny a minerály jsou dodávány ve formě šedě zakalené husté kapaliny jedenkrát denně. Jako vedoucí směny si 5

můžu nastavit teplotu a příchuť. Nechtělo se mi, ale už jsem se musel pomalu připravit na směnu. Říkal jsem si, co je vlastně za den. Měla by být sobota, ale ono to bylo v podstatě jedno. Každý den byl totiž stejný, úplně stejný jako předešlý den a ten byl zase stejný jako den následující. Dny v týdnu neměly již svůj původní význam. Většina lidí žijících v podzemí je stejně nedokázala ani vyjmenovat. Hlavní počítač: „Poslední varování pro Alex 115205, Vaše směna začíná za T - mínus 20 minut. Pokud se nedostavíte v čas na směnu, pak budete okamžitě odveden do dezintegrátoru.“ To by se ti tak líbilo, co? Takové potěšení jsem mu nechtěl dopřát, alespoň prozatím ne. Všechny kapsle jsou umístěny v šedé zóně. Šedá zóna je optimalizována pro efektivní uskladnění kapslí, nikoliv pro pohyb samotných osob. Pouhou myšlenkou jsem dal příkaz počítači, aby přesunul mou kapsli do odbavovací haly pro hnědou zónu. Tam je můj rajón. Cítil jsem, jak se kapsle dala do pohybu. Za pár sekund bych měl být v odbavovací hale. Pro komunikaci s počítačem slouží systém VICOM verze 3. Systém umožňuje nejenom vydávat příkazy počítači, ale i vnímat zvukové a vizuální informace z počítače či jiného uživatele. Na rozdíl od kdysi používaných HUD obrazovek, které dodatečné informace zobrazovaly do zorného pole člověka, tak systém VICOM je něco jako šestý smysl, další oči. VICOM by se dal přirovnat ke kulové místnosti, jejíž celý povrch představuje obrazovku. Samotný člověk je uprostřed této kulové místnosti vnímající v jednom okamžiku celou její sféru. Pouze část této sféry je vyhrazena pro samotné vidění. Ostatní části mohou být využity pro zobrazení obrazu z externích kamer, map, jako náhrada počítačových monitorů a neposledně ovládacích panelů od obyčejných dveří po například ovládací rozhraní kosmických lodí. První verze byla implementována již dospělým lidem. Jejich mozek nebyl ve většině případů schopný se plně přizpůsobit systému VICOM, což mělo po delší době používání těžké zdravotní následky. Ti šťastnější trpěli pouze těžkými bolestmi hlavy, ale u 20 % méně 6

šťastných uživatelů se vyskytl neoperovatelný nádor s trvalým následkem smrti. Ukázalo se, že systém je nutné implantovat do těla člověka co nejdříve, ideálně do patnácti týdnů starého plodu. Díky pokročilému nanoinženýrství bylo možné zavést, s prakticky nulovým ohrožením plodu, pouze jádro systému VICOM, které rostlo spolu s jeho vývojem. Mozek se tak postupně dokázal adaptovat na systém VICOM, se kterým se naučil kooperovat. Kapsle se zastavila a její leskle černé víko se odklopilo. Nahý jsem vylezl ven a postavil se na podložku. Zatřásl jsem se zimou, teplota tam musela být pod 15 oC. Rozhlídl jsem se po místnosti, která byla pouze slabě osvětlena zeleným nouzovým osvětlením. Ve skutečnosti nebylo zapotřebí žádné osvětlení. Veškeré vizuální vjemy totiž zajišťuje VICOM a to i s přesnými rozměry místnosti. Na pravé straně je připravená pracovní kombinéza modré barvy. Začal jsem se oblékat, když v tom vešel Tom. „Ahoj Alexi, zase jdeš na poslední chvíli?“ zeptal se mě Tom. „No jo, trochu jsem se zasnil,“ odpověděl jsem. Tom zavrtěl hlavou a řekl: „Hm, měl by si dávat pozor. Moc dobře víš, jak dopadli všichni, kteří se zasnili na příliš dlouho.“ „Ano vím, dneska jsem je měl na snídani,“ reagoval jsem. S nosním smíchem se se mnou rozloučil: „Jen si z toho dělej legraci. Užij si směnu.“ „Už se nemohu dočkat. Měj se Tome,“ pronesl jsem s povzdechem. Kapsle s Tomem se zavřela a pomalu zajela do temné šachty vedoucí do šedé zóny. Otvor ve stěně se uzavřel. Rozeznat jeho umístění bylo pouze podle teploty, která byla o 0,2 oC nižší než teplota okolní stěny. Šel jsem rychlým krokem na konec místnosti. Těžké ocelové dveře se skřípěním vysunuly nahoru. Mám štěstí, dneska se nezasekly. Vzduch byl cítit zatuchlinou a plísněmi. Pokračoval jsem chodbou trojúhelníkového profilu vydlážděnou těžce zkorodovanými masivními kovovými pláty. Doufám, že nějakou dobu ještě vydrží. 7

Materiálu na opravy nemáme nazbyt, provádí se pouze nezbytné opravy. Ostatní kolonie nad planetou zanevřely. Pro těžbu většiny nerostných surovin se využívají meteoroidy a planetky, či se našly mnohem bohatší ložiska na jiných planetách. Na planetě je v provozu jen několik málo desítek podzemních komplexů. Největší komplex je tento, oficiálně nazývaný Genesis. Genesis stál za zkázou celé planety. Dnes komplexu neřekne nikdo jinak než Exitus a to nejenom pro uvedenou katastrofu, ale o tom zase budu vyprávět někdy jindy. Konečně jsem došel na konec chodby s dveřmi na konci vedoucí do hnědé zóny. Hlavní počítač: „Zaznamenán příchod jednotky Alex 115205. Vstup povolen.“ „Uf,“ oddechl jsem si, „stihl jsem to právě včas.“ Po projití dveřmi jsem se zeptal: „Počítači, jaký je stav hnědé zóny?“ „Ražba pokračuje podle plánu. Znehodnoceno 10 jednotek,“ oznámil počítač přes VICOM. „Byla možné zajištění jejich recyklace?“ „Recyklovat bylo možné pouze 6 jednotek.“ „Hm, takové plýtvání zdroji,“ poznamenal jsem. Snad se zas nebudou snižovat příděly, jako kdyby už tak nebyly dost nízké. Podvýživa v těchto podmínkách je smrtelně nebezpečná. „Počítači, zobraz mi na mapě těžební aktivitu v hnědé zóně.“ Přede mnou se zobrazil 3D model celé hnědé zóny. Červené tečky představují aktuální pozici všech lidí. Tak jako každý den je jich aktivováno přesně 120. Jsou umístěny po trojicích ke každému razícímu stroji. Pracuje se čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu. Čas je náš nepřítel. Nejdříve ze všeho jsem musel zjistit aktuální stav od každého razícího týmu. „Ricco 459701 ze stanoviště 1, aktivujte vizuální monitoring.“ Ricco je vynikající těžař, ale o biologii neví nic. To je má práce. „Vizuální monitoring aktivován.“ Konečně. 8

Těžební stroj centimetr za centimetrem neúnavně razil šachtu dál a dál. Za den je schopný prorazit 50 m tunelu. Průměr tunelu se pohybuje okolo 5 m. Nezastaví ho téměř nic. Skálou se provrtává jako máslem díky výkonným laserům, které skálu rozřežou na malé části. Poté mocné čelisti těžebního stroje snadno skálu rozdrtí na bezvýznamné drobné kamenní. Pomocí dopravníků je vytěžený materiál přesunut do těžebního výtahu. Po jeho naplnění je materiál vyvezen na povrch. Stavební droidi okamžitě budují výztuhy tunelu. Procházel jsem podél stěny tunelu. Pouze samá skála. Nemělo význam tam odebírat jakékoliv vzorky. „Ukončit vizuální monitoring,“ přikázal jsem. Stejným způsobem jsem provedl zběžnou kontrolu zbývajících 39 stanovišť. Slibné výsledky by mohly přinést stanoviště č. 7, 26 a 31. Označil jsem si je na 3D mapě. Za pár sekund přijel jednomístný transpondér, který mě tam měl dovést. On to nebyl jen transpondér, ale zároveň sloužil i jako pojízdná laboratoř. Konečně už je tu. Nastoupil jsem. Pohodlně jsem se uvelebil do sedačky. Transpondér se rozjel a zamířil ke stanovišti 26, které bylo nejblíž. Veškerá interakce s transpondérem probíhá výhradně přes VICOM. Transpondér sice umožňuje manuální řízení, ale to se používá pouze ve výjimečných situacích. Já osobně jsem jej za celý život neměl potřebu manuálně nikdy řídit. Zajímalo by mě, jestli to vůbec funguje. Transpondér ani nemá téměř žádné kontrolky či displeje, tak jak se používaly před VICOMem. Pouze některé stroje starší 80 let je stále mají alespoň v nějaké formě. „Právě jste dorazil na stanoviště 26,“ oznámil suše počítač. Zastavil jsem 50 m před razicím strojem. Pomalu jsem slezl z transpondéru a rozhlídl se po tunelu. V přední části byl čilý provoz okolo razicího stroje. Ze zadní části transpondéru jsem si vzal geoanalyzátor a vrtací soupravu. Pomocí geoanalyzátoru jsem vybral nejslibnější místa pro odebrání vzorků. Odebral jsem z každé strany tunelu 5 vzorků po cca 10 m. Vzorky jsem odnesl do transpondéru pro analýzu. Za několik 9

minut byly k dispozici první výsledky, bohužel vše negativní, ani stopa po mikrobiálním životě. Život na povrchu jsme zničili, ale nemohli jsme přeci sterilizovat celou planetu, to je prostě nemožné, musím hledat dál. Výsledky jdu oznámit Riccovi. „Ahoj Ricco.“ „Zdravím tě Alexi, našel jsi něco?“ „Ne nenašel, snad příště. Ražba pokračuje podle plánu?“ „Zatím ano, ale zase se ten pekelný stroj začíná přehřívat.“ „Už zase? Našli jste už, co to způsobuje?“ „Ne, zatím ne, ale George s Ralfem mají nápad. Říkali, že ke konci směny něco zkusí.“ „Pokud nebudou schopní problém vyřešit, pak půjdou rovnou do dezintegrátoru. Stejně na to mají už věk. Moc dobře víš, jak hlavní počítač klade důraz na plynulost provozu celého komplexu.“ „Ano, jsem si toho vědom,“ pronesl smutně Ricco. Svižným krokem jsem se vrátil do transpondéru. Nyní je na řadě stanoviště č. 7. Za hodinu jsem dorazil na místo. Ani tady jsem nenarazil na žádné zajímavé vzorky. Poslední stanoviště směny bylo č. 31. Nepředpokládal jsem, že tam něco zajímavého najdu. Stanoviště č. 31 se nachází na opačné straně hnědé zóny. Je to jeden z nejhlubších tunelů a nachází se v hloubce 10 km, což je považováno za hranici, ve které má ještě význam hledat něco živého. Nasedl jsem do transpondéru. Cesta tam trvá přesně jednu hodinu a třináct minut, což je ideální chvíle si dát šlofíka. Zavřel jsem oči a přemítal nad tím, jaké překvapení pro mě tentokrát na stanovišti č. 31 bude čekat. Přesně před rokem jsem tam zažil malé zemětřesení. Mělo pouhý třetí stupeň Richterovy stupnice, ale i toto slaboučké zemětřesení stačilo, aby povolily zkorodované výztuhy tunelu. Nestačil jsem tehdy vůbec zareagovat. Poslední věc, co si pamatuje je zvuk praskajícího kovu, tmu a pach zeminy, která mě zavalila. Hrůzná zkušenost. Po několika minutách jsem usnul. Ze spánku mě vytrhl intenzivní přerušovaný zvuk o vysoké tónině generovaný VICOMem. Rozhlídl jsem se po tunelu. Cedule na jeho levé straně oznamovala, že jsem již v tunelu č. 31. 10

Hlavní počítač: „Varování, v tunelu č. 31 byla detekována aktivita viru Alcon. Uzavírání poklopu bylo poškozeno. Alex 115205, okamžitě ručně uzavře tunel.“ „Kdo všechno je nakažený?“ vyhrkl jsem ze sebe. „Irelevantní, okamžitě uzavřít tunel!“ rozkázal mi. Aby Hlavní počítač zdůraznil svá slova, aktivoval centrum bolesti v mém mozku. Celým tělem mi projela prudká bolest. Byl to pocit, jako kdyby mi každá buňka těla měla vzplanout. Nehumánní mučicí nástroj oficiálně nazývaný jako elektrostimulace, ideální pro vynucení splnění rozkazů bez dalších zbytečných otázek. Po několika sekundách bolest pominula. Byl jsem celý promočený potem, zhluboka jsem dýchal, abych se uklidnil. Po chvíli jsem dojel k uzávěru tunelu č. 31. Již z dálky bylo vidět, proč Hlavní počítač nemohl uzavřít tunel. Rozvaděč k uzávěru, zabudovaný ve skále byl rozstřílen. Ve vzduchu byl cítit smrad ze spáleného plastu a gumy. Kulatá vrata byla k tomu všemu svařena s kolejnicí, ve který se pohybovaly. Neměl jsem čas a ani nástroje pro jejich uvolnění. Někdo měl hodně velký zájem na tom, aby nikdo tunel neuzavřel předčasně. „Počítači, tunel nelze uzavřít. Vezmu si ruční laserpal a tunel vyčistím ručně.“ naléhal jsem na počítač. „Negativní, Alex 115205 se okamžitě vrátí na rozcestí tunelů č. 30 a 31, kde si z lokálního skladu vyzvedne…,“ dál byl slyšet jen šum. VICOM hlásil poruchu spojení s Hlavním počítačem. Vydal jsem se tedy ke konci tunelu. Počítač nejspíš chtěl, abych si vyzvedl trhavinu a odpálil celý tunel č. 31. Naneštěstí se přerušilo spojení. Chvíli trvá, než virus dokáže svou oběť ovládnout, tedy by neměl být problém jej zneškodnit, než napáchá nějaké vážnější škody. Není to poprvé, co Alcon napadl těžaře v místech se slibnou možností nalézt něco živého. V takovém případě nezbývalo nic jiného, než zavalení tunelů i s těžaři. Nelze si dovolit, aby se virus příliš rozšířil. To by mohla být úplná zkáza komplexu Exodus. Nikdo neví, a to ani Hlavní počítač, odkud se virus bere. Pravidelně se jednou za čas objeví a pak zase na nějakou dobu zmizí. 11

Jak jsem se blížil konci tunelu, tak se všude válely trosky bojových droidů. VICOM udělal rychlou zpětnou projekci. Vypadalo, že bojovali sami proti sobě. Virus jich nejspíš několik nakazil. Počet trosek naznačuje, že je musel Hlavní počítač stáhnout z větší části komplexu. Musela se tu tedy najít nějaká známka života, jinak by byl tunel už odstřelen. Uvědomil jsem si, že já byl asi poslední možnost jak uzavřít tunel a neohrozit tak zbytek komplexu. Zděšením jsem se roztřásl. Virus Alcon musel mít těžaře dávno pod svojí plnou kontrolou. Prudce jsem se otočil a chtěl se rozběhnout zpět. Pravou nohou mi projela ostrá bolest. Bolestí jsem se svalil na zem. Při pohledu na nohu jsem viděl tři centimetry velkou ohořelou díru. Nohavice okolo vzplanula. Rychle jsem ji rukou uhasil. Snažil jsem se otočit a opřít se zády o stěnu tunelu. Pravou rukou jsem se pokoušel nahmatat laserpal. „Nech ležet ten laserpal tam, kde leží Alexi,“ vykřikl hlas. Deset metrů přede mnou stáli čtyři bojoví droidi a za nimi se skrývala lidská postava. „Nemusíš zemřít Alexi. Stačí se přidat ke mně.“ Tentokrát jsem již najisto poznal, že se jedná o Ricca. Hlasová analýza VICOMu to potvrdila. „Nikdy!“ zakřičel jsem. Ricco se zasmál a pak řekl: „Ale Alexi, to nebyla otázka, to bylo spíše jen konstatování o nadcházející události, která tě nemine. Alcon tě donutí.“ Zranění bylo vážné, těžce jsem dýchal, ale přesto jsem to dokázal nedat nijak najevo. „Jedině přes mou mrtvolu Ricco,“ řekl jsem. „I to je možnost,“ řekl trochu zklamaně. Když je tu virus Alcon, tak tu musel být pravděpodobně nalezen život. Zkusím blafovat. „Ty bakterie jsi už zničil Ricco?“ zeptal jsem se. Ve tváři Ricca se objevil náznak údivu. „Ano Alexi, nějaký živý sliz jsme tu našli, ale neboj se, nakazit tě už nemůže. Moc dobře jsme se o to postarali. I kdyby se nám ho 12

nepodařilo dokonale sterilizovat, tak za okamžik celý tunel 31 vyletí do povětří.“ pronesl posměšně. Neměl jsem jinou možnost. Musel jsem se alespoň pokusit zabránit nejhoršímu. Natáhl jsem po laserpalu. Záblesk světla. Ucítil jsem pálivou bolest v hrudníku. Ztratil jsem vědomí. Bolest pominula.

13

Kapitola 2.: Matčino lůno Záznam ST910621.013: Jsou to necelé dva roky od spuštění projektu Gaia. Vše se odehrávalo do puntíku přesně s testovací fází provedou na Marsu. Virus Arés byl na ústupu. Včera mi donesl profesor Frank Mordus dost neznepokojující výsledky předběžných analýz. Zdá se, že virus Arés ustupuje na některých místech planety pomaleji, než by měl. Frank tu trochu vyšiloval, že se Gaia vymkla kontrole, jako kdybychom ji vůbec někdy měli plně pod kontrolou. Podle mých osobních analýz to vypadá, pouze na bezvýznamnou mutaci viru Arés a o něco pomalejší reakce Gaii na tu změnu pravděpodobně vinou lokálního mrazivého klimatu. Myslím, že zatím není nic, čeho bychom se měli obávat. Úryvek z deníku Marcela K., 2191 Probudil jsem se: Nic nevidím, jen rozmazané barevné obrazy. Kde to jsem? Kdo jsem? Obklopovala mě nějaká mazlavá kapalina. K hlavě jsem měl připojené elektrody. Chtěl jsem křičet, ale nemohl jsem. Bránila mi v tom dýchací trubice. Samotným rozrušením jsem si nevšiml jemného pulzování v hlavě. Nemohu říct, že by mi to připadalo nějak nepříjemné. Co je to? Co mi to dělají? Pulsování se stupňovalo, jak jeho frekvence, tak intenzita. Intenzita začínala být pomalu nesnesitelná. Chvilkami jsem ztrácel vědomí. Chtěl jsem křičet, chtěl jsem utéct, jenže tělo již nebylo pod mou kontrolou. Jednou za čas jsem zahlédl záblesk cizích lidí pracujících v tunelu. Jindy zas různé pachy či zvuky. Nedávalo mi to smysl. Cítil jsem, jak se mé vědomí rozplývá. Někdo tu je. Chce mi převzít tělo. Nebude to dlouho trvat a zmizím. Teď, zahlédl jsem toho vetřelce. Jmenuje se… Jmenuje se Alexxxxxx. Hlavní počítač: „Alex 115305, tvoje vědomí bylo obnoveno v 14

modelu těla Ralf. Uveď svůj status!“ Nemohl jsem se hýbat. Velmi těžce se mi dýchalo. Toto nebylo mé standardní tělo. Kapalina obklopující mé tělo se pomalu vypouštěla. Hlavní počítač: „Alex 115305, uveď okamžitě svůj status!“ Ne, udělal to zase. Počítač aktivoval centrum bolesti. Tentokrát ještě intenzivněji, než v tunelu č. 31. Chce mě se snad zabít? Muselo se stát něco vážného. „Jsem při vědomí. Proč jsi mě neumístil do mého standardního těla?“ zeptal jsem se. „Všechny kopie těla modelu Alex byla zničena či napadena virem Alcon. Uveďte svoji poslední vzpomínku, jednotko Alex 115305!“ naléhal Hlavní počítač. „Poslední co si pamatuji je, že jsi mě chtěl poslat na křižovatku tunelů č. 30 a 31. Proč si nepamatuji nic jiného? Jak jsem zemřel a co se tu k čertu děje?“ Většinou počítač odpovídá ihned, ale tentokrát mu trvalo několik sekund, než zareagoval: „Bylo přerušeno spojení. Ricco 458831 byl nakažen virem Alcon. Ten nakazil jednotky George 467331 a Ralf 477831. Pokus o softwarovou i fyzickou deaktivaci jednotek selhal. Jednotka Alex 115205 selhala a vědomí Alex již nikdy nebude obnoveno po splnění mise.“ „Co to povídáš? Jak jednotka Alex 115205 selhala? To přece nemůžeš… Nemůžeš mě, tedy nás, ukončit!“ vyjekl jsem na počítač. „Jednotka Alex 115205 neuposlechla přímí rozkaz, stejně tak všechny její předešlé vtělení byly nespolehlivé, což sám moc dobře víš. Ty jsi oni. Ostatní linie modelu Alex byly již ukončeny.“ „Když jsem tak nespolehlivý, proč jsi obnovil zrovna mě?“ rozhořčeně jsem se zeptal. „Všechny aktivované jednotky byly zabity, či nakaženy virem Alcon. Toto je poslední tělo, které je ve stádiu možného pro přenos vědomí.“ Kapalina byla již vypuštěna. Vytáhl jsem si dýchací trubici a odpojil elektrody. Zkusil jsem se postavit, ale točila se mi hlava. Musel jsem se posadit na kraj růstové nádrže. Po celé délce chodby 15

byly růstové komory s těly v různé fázi vývoje. VICOM signalizoval, že všechna těla jsou mrtvá nebo na hranici života a smrti. Pocítil jsem slabé vibrace. Mohlo by to být zemětřesení? Vibrace neustále zesilovaly. Na konci chodby bylo vidět oslnivé světlo. Za tím musel stát virus Alcon. Hlavní počítač: „Alex 115305, toto místo bude za pár sekund zničeno. Jednotka bude spláchnuta do stoky. Další instrukce odeslány do VICOMu.“ Během doby, co počítač mluvil, se otevíralo dno růstové komory. Cítil jsem, jak stoupá teplota. Přede mnou přeletělo několik trosek. Na poslední chvíli jsem vyklouzl z komory. Všude okolo byla tma. Pouze ve stropu bylo vidět oranžové světlo z místa, kde se nacházela má růstová komora. Padal jsem asi čtyři sekundy. Kus betonu akcelerovaný výbuchem mě zasáhl do levého ramena. Narazil jsem do vodní hladiny. Voda, pokud se to tedy dalo ještě nazývat vodou, nechutně zapáchala. Byl jsem velmi zesláblý. Nebyl jsem schopný se vynořit. Stále jsem klesal ke dnu. Cítil jsem, jak VICOM přebírá kontrolu nad mým tělem. Dokázal částečně uvést nohy a ruce do pohybu. Byly to spíše takové trhané pohyby, ale i to stačilo, aby mě to dostalo nad hladinu. Chytil jsem se pravou rukou plastového barelu, který proplouval kolem mě. Naneštěstí strop vydržel výbuch, ale VICOM varoval před narušenou statikou. Stoka by měla vést do recyklační části zelené zóny. Vždy jsem snil, že se tam někdy podívám. Každý večer jsem si pouštěl živé záběry z bezpečnostních kamer. I když se jednalo o umělou biosféru, nesrovnatelnou se skutečným životem existujícím před příchodem viru Arés, tak byla plná zeleně, stromů. Konečně jsem se blížil ke konci stoky. Na konci byl slyšet hukot nějakého stroje. Nenapadalo mě, co by to mohlo být. Když jsem přiblížil na dohled, bylo vše jasné. Na konci byla drtička biologického odpadu, respektive těl, které se nepovedlo vypěstovat do dospělé podoby. Snažil jsem se ze všech sil plavat proti proudu, ale byl jsem příliš zesláblý a proud příliš silný. Snažil jsem se spojit s Hlavním počítačem, ať ji vypne, ale neodpovídal. Chtěl jsem se alespoň 16

pokusit pomocí VICOMu napojit na nějaký systém v okolí přes, který by šla drtička vypnout. Nic, nic, zase nic. Po explozi byla většina systému příliš poškozená. Zbývalo deset metrů. Zkusil jsem zesílit signál na maximum i za cenu, že mě to dost vyčerpá, jelikož VICOM využívá energii generovanou lidským tělem. Zachytil jsem velmi slabý signál od jednoho z DRD. Zkratka DRD vychází z anglického názvu Diagnostic Repair Drone, tedy drony určené pro diagnostiku a opravy. Drony se prakticky využívají pro údržbu těžko dostupných míst, jako jsou kabelové žlaby, rozvaděče a další technické zázemí základny, které je třeba denně kontrolovat. Dokáží ale provést pouze základní opravy, na vše ostatní musí přivolat lidské údržbáře. DRD se nacházelo v kabelovém žlabu, přes který vedou signální kabely pro snímače drtiče. Bohužel samotné napájecí kabely vedly v jiném žlabu z důvodu vyzařovaní silného rušivého elektromagnetického pole. Než by se tam DRD dostal, trvalo by mu to alespoň pět minut. DRD nemají ani nijak vysokou vlastní inteligenci. Nechal jsem si poslat alespoň schémata od drtiče. Proud vody mě nemilosrdně strhával blíže a blíže k drtiči. Nezbývalo již moc času. Ve schématu jsem rozpoznal několik snímačů hladiny vody, průtokoměry. Nic, co by pomohlo vyřadit drtič z provozu. Hledal jsem snímače otáček nebo momentu pomocí, kterého by šlo simulovat zadření drtiče. Zatím jsem našel jen ty, co byly součásti bloku pohonu drtiče, ale ty nemohu nijak ovlivnit. Začínal jsem být zoufalý. Každá sekunda mi připadala jako věčnost. Procházel jsem schéma znovu a znovu. Zoufalstvím jsem začal hledat v okolních systémech. Na rtech se mi vykouzlil náznak úsměvu. Mám ho. Pár metrů za drtičem se kontrolovala velikost objektů ve vodě. Pokud by se detekovaly příliš velké kusy, pak by to znamenalo, že drtič je poškozen a je třeba nutná jeho oprava. V opačném případě by mohlo dojít k zanesení následujících systémů. Pouhým přerušením signálu od detektoru by se nestalo nic. Byl by zařazen na seznam oprav, ale drtička by fungovala beze změny 17

dál. Musel jsem na to jít chytřeji. Zadal jsem příkazy DRD, aby přerušil signál od detektoru, napojil se na něj a zkusil odeslat data simulující detekci velkých objektů. Drtička se pomalu zastavovala a zároveň se kolem ní vysouvalo kovové stavidlo, aby přehradilo tok stoky. Musel jsem se zapřít nohama o stavidlo, aby mě drtička nevtáhla. Než se úplně zastavila, stihla strhnout a rozdrtit další dvě těla. Konečně stála. Po kolejnici na stěně popojela nahoru, čímž uvolnila kanál vedoucí dál do zelené zóny. Přelezl jsem zábranu. Kanál byl asi 3 metry široký a jeden metr vysoký, takže jsem se dál musel pokračovat po kolenou. Kanálem se linul nesnesitelný puch rozkládajících se těl, respektive jejich zbytků. Stěny byly od nich narůžovělé. Udělalo se mi silně nevolno. VICOM autonomně začal potlačovat signály z mých vlastních receptorů čichu a nahradil je vlastními s příjemnou vůni louky těsně po dešti. Byl jsem vyčerpaný a tak jsem se rozhodl si na pár minut odpočinout. Mezitím jsem si konečně mohl přehrát instrukce od Hlavního počítače, které zněly následovně: „Jednotko Alex 115305, následující instrukce jsou přísně tajné a nesmí se o nich dozvědět nepřítel. Po přehrání budou okamžitě vymazána z vašeho VICOMu. Virus Alcon ovládl nebo zničil všechny aktivované jednotky a bojové droidy. Komplex Genesis je téměř ztracen. Přesně v 17:22 bude provedena autodestrukční sekvence.“ Aha to je od něj moc hezké, to mi tedy zbývá pouze hodina a půl. „Pokud má základna i nadále plnit svůj účel, je nezbytně nutné, aby Alex 115305 přežil a došel na lokaci označenou v mapě.“ Podíval jsem se na vyznačené místo: Rubínová zóna – jádro? To mám jít do jádra? Tam je umístěn Hlavní počítač. Tam nikdo nikdy nebyl snad desítky let. Hlavní počítač tam nikoho nikdy nechtěl pustit. Situace musí být velmi vážná, pokud mě tam potřebuje. „Vstup budou střežit čtyři nejlepší bojoví droidi. Budou se snažit udržet volný průchod, co nejdéle.“ Musí být opravdu hodně zoufalý. V rubínové zóně byli 18

naposled možná tak stavební droidi. Rubínová zóna je, teď spíše byla, výsostné místo pouze pro Hlavní počítač. „Virus Alcon napadl naše vnitřní komunikační systémy. Komunikace přes VICOM nebude pravděpodobně možná. Další instrukce bude Alex 115305 dostávat výhradně přes DRD. Přátelské DRD od nepřátelských rozeznáš po^%&)8!~vj“. Ksakru, nejdůležitější část celé zprávy a zrovna je poškozená. Je vůbec zázrak, že alespoň zbytek je čitelný. „Nyní .9sí Alex 115305 pok#@7)at do zelené zóny, sekce 16, šachta 7◙.“ V sekci 16 existuje naneštěstí pouze šachta 70 a 73. Otázka je, která je ta pravá. „Pokud Alex 115305 bude postupovat pomalu, zemře.“ „Pokud se Alex 115305 nebude vyhýbat všem vetřelcům, zemře.“ „Pokud se Alex 115305 nakazí virem Alcon, zemře.“ „Pokud se Alex 115305 nebude přísně řídit instrukcemi, zemře.“ To jsou opravdu krásné vyhlídky. Já si vždy říkal, jak dokáže Hlavní počítač vždy skvěle povzbudit. Kdyby si to odpustil, mohla přijít celá zpráva bez poškození. Nechal jsem VICOM dále analyzovat zprávu, s trochou štěstí snad zjistí, kterou šachtu měl Hlavní počítač na mysli. Levé rameno se mi podařilo, již částečně rozpohybovat. Vypadalo to, že to nebude tak vážná, jak to ze začátku vypadalo. Začal jsem se plazit, když v tom jsem ucítil otřesy. Bylo slyšet, jak velké kusy betonu padají ze stropu do stoky. Musel jsem si pohnout, než se utopím. Bylo pozdě. Část spadla přímo na stavidlo. Kanál byl zaplaven vodou a já se nemohl nijak bránit. Narážel jsem na stěny, jak se kanál často stáčel. Chvíli jsem byl pod vodou, pak zase nad vodou. Několikrát jsem ji vdechl. Podle mapy zbýval jen kousek. Už jsem viděl na konci světlo, to musí být zelená zóna.

19

Kapitola 3.: Podzemní ráj Záznam ST940207.011: Něco je špatně, něco je velmi špatně. Virus Arés se začíná zase rozšiřovat. Gaia se vymyká kontrole. Na několika místech planety byl zdokumentován symbiotický vztah mezi virem Arés a Gaiou. Autodestrukční mechanismy selhaly. Pokud se nakazí celá Gaia, pak je Země nadobro ztracena. K tomu všemu ta tragédie. Před týdnem se otrávil Frank ve vlastní laboratoři oxidem uhelnatým. Prý poškození filtrační jednotky zodpovědné za čištění a přívod vzduchu. Každá laboratoř je prošpikována všemožnými snímači a všechny jsou autonomně sledovány jak dalším nezávislým řídicím systémy tak samotným VICOMem. Nedokážu pochopit, proč nebyl Frank varován. Vyšetřovací komise celý případ ukončila po třech dnech s tím, že šlo o nehodu. Povedu své malé vlastní soukromé vyšetřování a přijdu celé věci na kloub. Za pár hodin mě čeká pohřeb, musím se jít připravit. Úryvek z deníku Marcela K., 2194 Ne, ne, né. Už je to tady znova, vykřikl jsem, když jsem s proudem vody padal z desetimetrové výšky do kruhové nádrže čističky. Doplaval jsem k žebříku a pomalu jsem se po něm vysoukal na okraj nádrže. Vyčerpáním jsem ležel na břiše, nohy spuštěné podél žebříků. Zhluboka jsem dýchal. Navštívit zelenou zónu, to byl můj životní sen. Samozřejmě, mnohem raději bych viděl zelený povrch planety, ale to nebylo možné, možná tak před sto padesáti lety. Nyní jsem byl tu. Zavřel jsem oči, otočil jsem se na záda. Kdyby mě někdo viděl, tak by zpozoroval blažený úsměv na mé tváři. Vybavoval jsem si obrazy zelené zóny, které jsem sledovával každý večer. Zelená zóna byla tvořena z dvaceti pěti částečně oddělených sekcí. Každá měla tvar polokoule v průměru okolo 150 m. Jednotlivé sekce byly spojeny tunely o průměru deset metrů. Ve spodní části se rozlévalo podzemní „moře“ s geneticky 20

modifikovanými řasami, které mají mnohem efektivnější fotosyntézu, než jiné rostliny či lidská technologie. Nad mořem se nacházelo několik pater, ve kterých se pěstovaly rostliny. Některé sloužily jako potrava, jiné jako přírodní filtr na vodu. Po genetických modifikacích dokázaly velmi efektivně odbourávat škodlivé látky obsažené ve vzduchy či ve vodě. Oproti technickým zařízením nevyžadovaly žádnou údržbu a servisní zásahy. V reálu musí být mnohem velkolepější. Stále jsem nemohl uvěřit, že jsem tu. Pomalu jsem otevíral oči. Viděl jsem šedé stíny, nepravidelné tvary. Oči jsem otevřel dokořán. Kde to jsem? Toto nemůže být zelená zóna. Co to jsou za triky? nemohl jsem věřit vlastním očím. Sekce 6 byla z poloviny zasypaná. Nebylo to tu větší než sto čtyřicet metrů na šířku a osmdesát metrů na délku. VICOM mé odhady potvrdil. Nevypadalo to na to, že by za tím měl být virus Alcon. Podle toho, co jsem viděl, se to tu muselo samovolně zřítit minimálně před několika lety. Co se tu mohlo stát? Odkud byly kamerové záznamy zelené zóny? Jestli se v takto „perfektním“ stavu udržovala většina sekcí zelené zóny, nikdy by se nedokázalo vyrobit dostačující množství kyslíku pro celý Exodus. To by mohlo vysvětlit, proč mě nikdy nechtěl Hlavní počítač povolit přístup do dalších částí základny. V jednom okamžiku musel pracovat pouze zlomek personálu oproti původní plné kapacitě. Také by to mohla být odpověď na to, proč existovalo pouze jediné tělo dostatečně vyvinuté pro přenos vědomí. Podle mapy jsem se nacházel přímo v okrajové sekci zelené zóny 16 určené hlavně jako hrubá čistička vody, než se pustila do hlubších částí zelené zóny. Podle mapy se šachta 70 nacházela vpravo a sedmdesát trojka vlevo. Podle VICOMu Hlavní počítač myslel s 60 % pravděpodobností šachtu sedmdesát. S důvěrou ve VICOM jsem se vydal doprava podél stěny zóny 16. U stěny stále byly svařované podlahové rošty, takže jsem nemusel plavat tím, co bývalo vodou. Kotvy u některých segmentů už moc dobře nedržely ve stěně, div se pod mou váhou nevytrhly a já 21

nespadl do vody. Pokračoval jsem dál. Musel jsem to zakřiknout. Chyběly tu čtyři segmenty roštu, skočit jsem si netroufl, bylo to něco přes šest metrů. Musel jsem seskočit do „vody“ pode mnou. Víc než vodu to připomínalo žumpu, měl jsem co dělat, abych v tom dokázal plavat. Na druhé straně rošt vysel pouze na jedné kotvě a byl nakloněný dolů, což mi umožnilo pohodlně se po něm dostat nahoru. Došel jsem k poklopu šachty 70. Kruhový poklop se nacházel přibližně ve výšce očí. Nebyla na něm žádná klika a ani tu nebyl umístěn ovládací panel. Poklop byl zapuštěný ve stěně, a tedy jej nebylo ani za nic chytit. Zkusil jsem třikrát zabouchat na poklop. Nic. Chystal jsem se znovu udeřit do poklopu, přičemž se začal pomalu otevírat. Ustoupil jsem dva kroky dozadu. Uviděl jsem DRD a doufal, že to bude ten, který poslal Hlavní počítač. Nehýbal se. Nejevil známky žádné aktivity. Přiblížil jsem se k němu na dosah ruky, kterou jsem pomalu natahoval. Když zbývaly poslední centimetry, najednou se probudil k životu. Jeho otočná hlava s nástroji se pomalu otáčela. Mezitím jsem stáhl ruku zpět a čekal, co se bude dít. Hlava se zastavovala zrovna, když na mě začal mířit lasernůž. Pochopil jsem, že z toho žádná přátelská konverzace nebude. Popadl jsem nohy na ramena a začal utíkat. Zadním zrakem, jsem viděl, jak laser těsně minul temeno mé hlavy. DRD seskočil ze šachty a začal mě pronásledovat. Pár krát mě zasáhl do zad. Naneštěstí lasernůž nebyl konstruován jako zbraň a byl prakticky použitelný jen do jednoho metru. Na větší vzdálenost mohl způsobit pouze popáleniny v závislosti na zasaženém místě. VICOM: „Neidentifikované DRD. Vysoká pravděpodobnost napadení.“ Podíval jsem po DRD a řekl: „To sis všiml až teď?“ Blížil jsem se k místu s chybějícím roštem. Neměl jsem čas, abych slezl a přeplaval. Sesynchronizoval jsem dech s jednotlivými kroky, soustředil jsem se pouze na samotný skok. Vše ostatní jsem ignoroval. Pravou nohou jsem se odrazil na posledním uvolněném segmentu, cítil jsem, jak poklesl alespoň o deset centimetrů. Letěl 22

jsem vzduchem. DRD znovu spustil novou salvu střel. Zasáhl mě do ruky a do nohy. Necítil jsem žádnou bolest. Gravitace byla nemilosrdná, neodrazil jsem se dostatečně do výšky. Hrudníkem jsem narazil do segmentu roštu, ale zároveň se mi podařilo zachytit prsty do kovových ok. Podařilo se mi vytáhnout nahoru. Zadním zrakem jsem viděl DRD, jak přejíždí ze strany na stranu a střílí všude kolem sebe. Kdyby to bylo možné, řekl bych, že je zlostí bez sebe. Proběhl jsem kolem čističky a pokračoval k šachtě 73. Snad tam budu mít o něco více štěstí. Tato strana byla o něco v lepším stavu. Po celé délce nechyběl jediný segment roštu. Doběhl jsem k šachtě 73. V místě, kde zůstal DRD, byly stále občas vidět záblesky lasernože. Podobně jako poklop šachty 70 a ani tento se nedal nijak otevřít zvenčí. Zkusil jsem několikrát pěstí zabouchnout na poklop. Poučen z minula, jsem byl připraven utéct. Poklop se začal otevírat. Srdce mi bušilo. VICOM: „Identifikace potvrzena, DRD od Hlavního počítače.“ Tentokrát mu to šlo mnohem rychleji. Jak je vůbec od sebe rozezná? Provedl jsem rychlou analýzu komunikace mezi DRD a VICOMem a zjistil, že byla použita velmi nestandardní modulace signálu na velmi zastaralé frekvenci, kterou snad ani VICOM nemohl umět. Toto asi nebyl standardní VICOM, jinak si to nedovedu vysvětlit. Obdobně museli být modifikováni i všechny spřátelené DRD. Toto nemohl Hlavní počítač provést během posledních několika hodin. Musel vědět, že tento den jednou přijde, ale jak? Proč se tomu nepokusil zabránit? A pokud se pokusil, proč selhal? Poklop se otevřel a hned za ním stál DRD. Jeho lasernůž směřoval přímo na mou hlavu. Jako kdyby věděl, kde přesně budu stát. Neměl jsem šanci udělat ani krok, aniž by mi jeho lasernůž neoslepil oči. Za normálních okolností by se oči jednoduše vyměnily stejně, jako když se v dřívějších dobách vyměňovala edisonovka ve svítilnách. Ale za současné situace bych mohl zůstat slepý do konce života. Doslovně. Stál jsem několik sekund absolutně nehnutě. DRD 23

jemně pohyboval s lasernožem ze strany na stranu, jako kdyby si říkal: „Oslepím ho nejdřív na levé nebo na pravé oko?“ DRD: „Zahajuji přenos nových instrukcí od Hlavního počítače.“ Jakmile jsem přijal nové instrukce, DRD sklonil lasernůž, otočil se a zmizel hluboko v temnotě šachty 73. Bylo možné jej sledovat v infračervené oblasti, dokud nezajel za roh. Přehrál jsem si nové instrukce: „Zelená zóna, sekce 7.“ To je celé!? Jindy pomalu přebírá kontrolu nad mým pohybovým aparátem, ale když ho potřebuji tak pošle jen čtyři slova. Co tam mám hledat? A kde? Znovu jsem prošel celou zprávu a vypadalo to, že je to opravdu všechno. Sekce 7 je téměř uprostřed zelené zóny. Průchody do okolních sekcí byly zasypány. Podle mapy byl jediný průchod přes šachtu 70. Přes DRD bych si sice nějak dostal, ale hlavní problém spočíval, že šachta 70 stáčela zpět do hnědé zóny a teprve od tamtud bych se mohl dostat zpět do zelené zóny. Cesta přes hnědou zónu by znamenala časovou ztrátu padesát minut a to bych ani neměl jistotu, jestli by cesta byla vůbec průchodná. Kdybych se tak mohl spojit s Hlavním počítačem a požádat o aktualizaci map. Čas, čas, jaký je čas? Ach, 16:09. To nemůžu stihnout. Nechci zemřít, ještě ne. Čas běžel nemilosrdně, rozhodl jsem se zariskovat zkusit najít cestu skrz sutiny. Tělo Ralf mělo jednu velkou výhodu oproti mému standardnímu tělu, alespoň pro současnou situaci. Toto tělo disponovalo zaměřovacím laserovým skenerem implantovaným v levém oku. Provedl jsem sken v místech, kde se měly nacházet průchody. Nic. Pokud existuje cesta tak jedině pod vodou. Voda byla velmi silně znečištěná a sken nebylo možné provést z této vzdálenosti. Pouhý pohled na "vodu" mě naplňoval znechucením. Nedalo se nic dělat. Seskočil jsem do vody. Podle mapy se tu měly nacházet tři průchody vedoucí do sousedních sekcí 5, 15 a 17. Nejblíže se nacházel průchod do sekce 17. Začal jsem plavat. Na těle mi ulpívala mazlavá vrstva čehosi těžko identifikovatelného, která začala dokonce narušovat ochrannou vrstvu medigelu. Pokožka 24

v těch místech začala pálit. VICOM automaticky utlumil bolest a zobrazil bargraf bolesti v levém horním rohu mého standardního zorného pole. Zatím je na 40 %, snad se to nebude příliš zhoršovat. VICOM dále zvýšil produkci steroidního hormonu kortizolu tvořený v nadledvinkách. Jeho zvýšená produkce by měla zajistit protizánětlivé účinky. Doplaval jsem do místa, kde by se měl nacházet průchod do sekce 17. Ponořil jsem pod hladinu. Výkon skeneru byl příliš malý, než aby si poradil s tak znečištěnou vodou. Musel jsem udělat průzkum místa pěkně postaru, hmatem. Nic jsem nenašel. Neztrácel jsem čas a rychle jsem začal plavat podél sutin k průchodu 15 vzdáleného 51 m. Bargraf bolesti už ukazoval 56 %. Podle mapy jsem se nacházel v místech naproti průchodu 15. Abych se k němu dostal, musel bych projít 60 m pod sutinami. Nedával jsem si příliš nadějí, ale přesto jsem to zkusil. Potápěl jsem se znova a znova. Nic jsem nenašel. Deset metrů dál se nacházel betonový převis, pod kterým vyčuhovaly ocelové traverzy, nejspíše součást nosné konstrukce prvního patra. Potopil jsem se v těchto místech. Hned pár centimetrů pod hladinou tvořila kovová konstrukce s betonovými deskami improvizovaný tunel pod sutinami. Vynořil jsem se, abych se pořádně nadechl. Nevěděl jsem, jestli tam budou vzduchové kapsy a jestli to vůbec někam vede, ale za to riziko to stálo. Potopil jsem se a snažil se plavat v tunelu. Prostor byl stísněný, tedy plavání bylo velmi ztížené. Pravou rukou jsem ohmatával prostor nad sebou a snažil se najít vzduchové kapsy. Po čtyřiceti metrech jsem na ni konečně narazil. Vynořil jsem se. Jaké to bylo překvapení, když jsem zjistil, že jsem už na druhé straně. Všude okolo byly sutiny. Kdybych plaval dál, tak by se nejspíš už nevynořil. Naproti mně byl vidět průchod do sekce 15. Nezdál se nijak zvlášť poškozen. Dokonce bylo vidět na druhou stranu. Zeleň. Vidím zeleň. A ten vzduch. Žádná hniloba. To mi ještě VICOM potlačuje čich? Ne, už ne. To je nádhera. Rozběhl jsem se směrem k průchodu. Několikrát mi noha zapadla, div jsem si nevyvrtnul kotník. Všechny mé biologické i 25

umělé smysly byly zaměřeny na ten nejvelkolepější zelený div v podzemí. Troufám si tvrdit, že by se vyrovnal i těm nejdivočejším pozemským oblastech v době před katastrofou. Kdyby mi hrozilo nebezpečí, zcela jistě bych si jej nevšiml a možná bych mu nevědomky skočil i do náruče. Doběhl jsem na druhou stranu. Padl jsem na kolena a zaryl prsty do vlhké hlíny. Přivoněl jsem k bílému květu se světle modrým nádechem konců okvětních lístků. Ach, ta vůně. Proč bych tu nemohl zůstat? Pravděpodobně zemřu, ať už zůstanu nebo půjdu. Raději zemřu tady, v tomto ráji. Nikdo a nic mě odtud nedostane. Oční víčka byla těžší a těžší. Hlavu jsem si podložil pravou rukou. Usnul jsem.

26

Kapitola 4.: Nepřítel za branou Záznam ST980929.023: Symbióza mezi virem Arés a Gaiou nebyla náhodná. Byla to jen otázka času. Zapadly do sebe hladce jako klíč do zámku. Co ale otevírá? Pandořinu skřínku? Doteď napadal pouze nižší rostliny a některé mikroorganismy, ale přesto následky byly nedozírné. Vyšší a vyšší živočichové přicházeli o potravu, což způsobilo jejich vymírání. Prozatím ale není zdokumentován případ přímého napadení vyššího živočicha či rostliny. Nemůže se to změnit? To nikdo nedokáže nyní říct. Celá situace začíná být velmi vážná. … Záznam ST980930.003: Vláda představila plán totální vysídlení planety. Podle mě se jedná jen o chytrý tah, jak ukolébat populaci na Zemi. Celý boom s přesídlováním nastal několik let po objevu viru Arés. V té době jsme měli větší základnu na Měsíci s cca 500 lidmi a malou základnu na Marsu s 40 „rudochy“, jak se jim říkávalo. Mimozemská populace se zpočátku zdvojnásobovala každých devět let. Dnes žije mimo naši rodnou planetu přes 5 % tedy okolo 200 miliónů. Podle Mooreova zákonu V2.0 se počítá s 400 milióny v roce 2200. Tedy ať vláda slibuje, co chce, tak není v její moci proces nijak výrazně urychlit. Celý svět je dávno přeorientován a optimalizován na co nejefektivnější a nejrychlejší možnou kolonizaci sluneční soustavy. Ne nadarmo se 22. století označuje jako koloniální století. Úryvky z deníku Marcela K., 2198 Spal jsem bezstarostným spánkem. Přesněji do doby, než VICOM začal generovat velmi nepříjemné zvuky s ještě nepříjemnějšími světelnými záblesky podpořené několika menšími elektrostimuly. Úlekem jsem se rychle postavil na nohy. Všude okolo byla tma. Ztratil jsem rovnováhu a upadl zpátky na zem. Snažil jsem se znovu postavit, ale nešlo to. Posadil jsem se alespoň do turka. Dlaněmi jsem si mnul obličej. Začal jsem vnímat okolní světlo a pomalu jsem byl schopný zaostřit na objekty v blízkém okolí. Za několik dalších 27

vteřin jsem už viděl normálně. Podíval jsem se na čas. VICOM mě nechal spát neuvěřitelné 3 minuty. To probuzení se závratí mu neodpustím. VICOM: „Neidentifikovatelné DRD ve směru od sekce 17 a blíží se.“ Poohlédl jsem se tím směrem. Nejdříve jsem jej neviděl, ale po chvíli jsem spatřil jednoho DRD snažíc se skrýt pod listy kapradin. DRD se zastavil. Musel poznat, že jej vidím. Uviděl jsem záblesk lasernože. Okamžitě jsem se přikrčil k zemi. Z místa záblesku se zvedl malý obláček kouře, pravděpodobně po zasažení kapradiny. VICOM: „Neidentifikované DRD se vrací zpět k sekci 17.“ Nebudu čekat, až se vrátí s posilou a raději odsud zmizím, zemřít se mi stále ještě nechce. Přes sekci 14 by byla cesta o něco kratší, ale zároveň sousedila se sekcí 17. Rozhodl jsem se jít do šestky. Poklusem jsem se vydal podél stěny a vychutnával si tento ráj, dokud jsem mohl. Netrvalo dlouho a procházel jsem průchodem do sekce 6. Sekce 6 byla v dost žalostném stavu. Přes šedesát procent rostlin byla seschlá. Lávky v prvním patře popadané, některé zavěšené pouze na jednom konci. S žalem jsem se poohlédl zpět do sedmnáctky. Věděl jsem, že už jinou možnost se sem vrátit mít nejspíš nebudu. Vzdálený hlas: „Ááálexi. Kamarááááde. My víme, že tu někde jsi. Přidej se k nám a můžeš tu zůstat, jak jen dlouho budeš chtít. My víme, že se ti tu líbí.“ To mi čte myšlenky? Ne, že bych tu nechtěl zůstat, ale to jeho zabarvení hlasu zní spíš jako: „Pojď za mnou a uděláme si z tebe hnojivo pro zdejší flóru.“ Mám menší náskok, než jsem si myslel. Budu muset zrychlit. Běžel jsem k průchodu do sedmičky. Cesta stvořená, jak pro Maria: Přeskočit přes vodu. Podlézt spadlý strom. Přeručkovat. Vyskočit na lávku. Přeběhnout ji a rychle přeskočit na druhou lávku, než se se mnou převáží do vody. Sešplhat po ocelovém laně. Ještě, že jsem nemusel zašlapovat žádné Goomby, ale Fire Flower by se velmi hodila pro události, které měly brzo přijít. 28

Průchod do sekce 7 byl částečně zavalený sutinou. Pokud by se mi podařilo vyšplhat po suti až nahoru, tak bych se mohl snad protáhnout. Vylézt deset metrů po sypké suti nebude jen tak, ale hlavně bych prozradil svou pozici, pokud ji už neznali. To, že ještě žiji, vděčím právě stavu zelené zóny, kde většina bezpečnostních systémů dávno nefunguje. Jaké možnosti mi ještě zbývají? Riskovat prozrazení polohy nebo se pokusit projít přes sekci 3? Riziko je už nyní příliš velké, než abych se pokusit napojit na kamerový systém a zkusil vyhledat nějakou funkční kameru v okolí, pokud taková existuje. Musel jsem předpokládat, že sekundární systémy jsou již ovládány Alconem. Jakmile bych se připojil, okamžitě by se pokusil infiltrovat můj VICOM. Sice jsem měl vylepšenou verzi firewallu, který by jej mohl zadržet na dostatečně dlouhou dobu, ale spoléhat jsem se na to nechtěl. Pravděpodobně bych měl pouze jednu šanci a tu zatím nemíním promarnit. Prozradit svou polohu jsem ještě nechtěl a tak jsem vyrazil k šedesát metrů vzdálenému průchodu sekce 3. Nestihl jsem ujít ani patnáct metrů a VICOM mi suše oznámil: „Neidentifikovatelné DRD v průchodu do sekce 3 a blíží se.“ Okamžitě jsem se otočil a běžel zpátky. Začal jsem se škrábat vzhůru po suti. VICOM: „Neidentifikovatelné DRD ve vzdálenosti 50 m a blíží se.“ Pokud se ke mně DRD takto okatě přibližovalo, znamenalo to jediné, Alconem ovládaný personál základny je blízko. Proč je u všech čertů VICOM nevidí? Nic? Vůbec nic? Ksakru. Výstup byl velmi obtížný. Několikrát se suť uvolnila a já společně s ní sklouzl o několik metrů níže. Zbývaly poslední tři metry. VICOM: „Neidentifikovatelné DRD ve vzdálenosti 20 m a blíží se.“ Než to stihl VICOM doříct, tak jsem ucítil příjemné hřejivé teplo na zádech. To jen DRD na mě zamířil svůj lasernůž. Nějaký výkonný mně neznámý model! Jak se DRD blížil, teplo se stupňovalo. 29

Snažil jsem se o co nejnepravidelnější pohyb, jak jen to bylo za daných okolností možné, aby příliš dlouho neozařoval pouze jediné místo. Po chvíli byla intenzita lasernože, tak vysoká, že VICOM musel začít uměle potlačovat bolest, ale pouze na hranici snesitelnosti. Kdyby ji potlačil úplně, nedokázal bych tak efektivně reagovat, což by zapříčinilo mnohem vážnější zranění. Po maximálně vynaloženém úsilí jsem se dostal nahoru. Snažil jsem se protáhnout, ale nešlo to. Otvor byl příliš těsný. Zoufale jsem odhrabával suť. Většími kusy jsem se snažil zasáhnout DRD. Marně. Prach kolem mě částečně rozptylovat paprsek lasernože. Cítil jsem, jak DRD znovu zvyšuje jeho intenzitu. Riziko upadnutí do šoku se zvyšovalo každou sekundou. Zbývalo ještě odstranit několik málo kusů betonu. Lasernůž vzplál rudým plamenem. Přetížil jej. Vypadalo, že mě chtěl DRD opravdu zabít či alespoň vážně zranit. Nyní stál nehybně s okem namířeným na mne. Podařilo se mi konečně uvolnit cestu. Protáhl jsem se na druhou stranu. Suť na této straně nebyla tak příkrá. S minimální námahou jsem se dostal dolů. Uslyšel jsem výpaly z laserpalů. Typický vysokotónový cvrlikající zvuk pro laserpaly střední třídy používané v dolech pro ruční provádění průzkumných vrtů. Část stropu u vchodu se sesunula a nadobro zablokovalo průchod zpět do sekce 7. Snaží se mě obklíčit. Zběžně jsem si prohlídl zranění od lasernože. Většinou to byly popáleniny prvního a druhého stupně, ale pokývaly značnou plochu zad. Potřeboval jsem sehnat medigel. Čas neúprosně běžel, zbývalo pouhých 22 minut do autodestrukce. Přechod přes zelenou zónu byl pomalejší, než jsem předpokládal. Samotný průchod byl temný, tedy ve viditelném světle. V infračervené oblasti šlo bez větších obtíží rozeznávat jednotlivé předměty. Vypadalo to tu, jako kdyby si tu někdo udělal skládku. Všude se tu povalovala vysloužilá těžařská technika v různém stádiu rozkladu. Pomalým krokem jsem se probíral tou hromadou odpadu do 30

sekce 7. V polovině cestě jsem zahlédl koutkem cosi pod zkrouceným plechem, který se povaloval čtyři metry přede mnou. Za normálních okolností bych tomu nevěnoval žádnou pozornost, ale jak sem se blížil, začalo mi bušit stále silněji srdce. Pociťoval jsem intenzivní strach. VICOM nesignalizoval žádnou hrozbu. Jak jsem se blížil, pod plechem se začal rýsovat známý tvar. DRD. Stál jsem nehnutě s pohledem zabodnutým do DRD. Nevykazoval žádnou aktivitu. Možná jen další kus šrotu, jak vše ostatní? Vzal jsem do ruky ocelový prut. Několikrát jsem s ním do DRD šťouchl. Stále nevykazoval žádnou aktivitu. Praštil jsem do něj vší silou. Nic. Vzal jsem jej tedy do ruky. Kromě poškození, které jsem mu způsobil, se zdál, jako kdyby zrovna opustil výrobní linku. Strach pominul. Položil jsem jej na zem a pokračoval v cestě. Neudělal jsem ani pět kroků a za mnou bylo slyšet, jak několik kovových předmětů narazilo na betonovou podlahu. Pohlédl jsem na místo, kde jsem položil DRD. Po DRD nebylo ani stopy. Ještě jsem zaslechl několik kovových nárazů. DRD se snažil uniknout, jenže kam? Podle VICOMu tu nebyl žádný další východ, žádný kabelový žlab, prostě nic. VICOM: „Byla zaznamenána přítomnost neidentifikovatelného DRD.“ „Kde je teď?“ otázal jsem se. „Zmizel,“ odpověděl. „Jak to myslíš, že zmizel?“ znovu jsem mu položil otázku. Po několika sekundách ticha zareagoval: „Zmizel. Žádné DRD v dosahu.“ „Vyznač na mapě přesnou trajektorii pohybu a časové značky zaznamenaného DRD,“ přikázal jsem. VICOM zobrazil trajektorii DRD. Něco nebylo v pořádku. Podle VICOMu se DRD na jednu sekundu objevil a zase zmizel hned po tom, co jsem DRD položil na zem. To mohlo znamenat jediné, Alcon přišel na způsob, jak ukrýt přítomnost DRD před VICOMem. To nepředzvěstovalo vůbec nic dobrého. Každopádně kamufláž není stoprocentní. 31

Pokud Alcon již neobklíčil celou sekci 7, tak mu to určitě moc dlouho trvat nebude a já stále ani nevím, co mám hledat. Neodvážil jsem naklusat přímo do sekce 7, ale plížil jsem se přitisknutý ke stěně průchodu. Ano, můžete namítat, že takovéto taktické přiblížení mi ani v nejmenším nemůže skrýt před zraky detektorů tepla, zvuku nebo dokonce pachů, ale i přesto může mít nějaké přínosy. Ručních detektorů bylo na základně velmi poskrovnu – nebylo jich zkrátka příliš potřeba. Většina interních systémů byla poničena, či odpojena. Ty zbývající byly stále snad alespoň částečně pod nadvládou Hlavního počítače. Nic než doufat mi stejně nezbývalo. Prozatím žiji, tedy štěstěna je na mé straně. Nebo snad toto naplánoval Alcon? Nejdu mu přímo do náruče, jak vepři na porážku? Snad nejsem příliš naivní. Na okraji průchodu jsem se přikrčil. Vystrčil jsem hlavu a podíval se za roh. Nikde nikdo. Sekce 7 byla ve stejně zpustošeném stavu jako sekce 6. Pečlivě jsem prohlídl každou úhlovou minutu scenérie. Nic. Žádný podezřelý pohyb, zvuk nebo tepelná stopa. Mnohem více by mě uklidnilo, kdyby se tu alespoň něco dělo. Alcon měl náskok, více lidí a přesto se tu nic neděje. Klid před bouří. Zobrazil jsem si mapu sekce 7 se všemi průchody, šachtami, kabelovými žlaby, no prostě se vším, co mně připadlo jako užitečné. Čtyři standardní a žádné pomocné průchody do okolních sekcí, osm šachet vedoucích bůhví kam, nespočetně kabelových žlabů křižujících přes celou sekci, ještě více různorodých detektorů a pastí?! Před celým průchodem do sekce 13 byla uzavíratelná šachta nepoznatelná od okolního terénu. Z jakého důvodu? Aby se něco nedostalo do nebo ze sekce 13? U dalších průchodů nic podobného nebylo. Zkontroloval jsem okolní sekce 12, 14, 19. Všechny jevily stejné úpravy jako sekce 7. Co je tak výjimečného na sekci 13? Podle mapy sekce 13 nevykazovalo vůbec žádné nadstandardní úpravy. Hlavní počítač pravděpodobně chtěl, aby se dostal do třináctky. Proč mi to nesdělil přímo? Na rozdíl od minulých sekcí, jsem tentokrát vyrazil po levém 32

okruhu. Kupodivu nechyběl žádný rošt. Byl akorát porostlý velmi silnou vrstvou mechu. Nevypadalo, že by tam někdo v poslední době prošel, což ještě neznamenalo, že se tu nemohli skrývat DRD. Musel jsem našlapovat velmi opatrně. Mech byl velmi nasáklý vodou a každé špatné šlápnutí vyvolávalo hlasitý čvachtající zvuk. Nechtěl jsem přece přivolat nechtěnou pozornost. Všechny mé smysly byly zbystřeny na maximum. Na každou kapku vody spadlou na vodní hladinu jsem reagoval okamžitě podřepnutím. Několik sekund jsem takto pozoroval místo dopadu, než jsem pokračoval dál v cestě. Postupoval jsem velmi pomalu. Byl jsem v polovině cesty k průchodu do sekce 13, když v tom se vše začalo mlžit a točit. Co se to se mnou děje? Necítím ho, vůbec jej necítím. Kde je můj milášek? Kde je můj VICOM? Upadl jsem do bezvědomí. Zdálo se mi, jak surfuji na barevné duze. Nejdříve přicházely pouze malé červené a zelené vlnky. Ty mě po chvíli začaly nudit, ale poté se objevily ty správné vlny – modré a fialové. To vám byla panečku jízda. Sluníčko se jen smálo, až se zakuckalo, na což vždycky přišly obrovské ultrafialové vlny. Z těch se mi udělalo pokaždé špatně od žaludku. Několikrát jsem i zvracel. Duhu. Hrála tak pěkně všemi barvami a já se už těšil na další zvracení. Nadšeně jsem koukal, jak se ke mně spirálovitě blíží dvě dvojice gama záblesků z pravé a z levé strany. Natěšený na vlny sahající až k samotné hranici vesmíru, jsem si protáhl každý sval v těle, což způsobilo několikateré lupnutí kloubů. Každé lupnutí vydávalo odlišný harmonický zvuk s různě dlouho dobou dozvuku. Jak se záblesky přibližovaly, rýsovaly se do tvarů čtyř malých mráčků v barvě gama záření. Chtěly se přidat k mému malému dobrodružství. Rozestavěly se po stranách. Všichni jsme se synchronně pohybovali zdánlivě jako jeden pevný objekt. Mráčky se začaly pravidelně smršťovat a zase nafukovat, což způsobovalo bubnování s hlubokým charakteristickým zvukem. Bubnovaly v rytmu: TUM TA TA TA, TUM TA TA TA… Na každé velmi 33

intenzivní TUM jsem byl zkompresován na 2D plochu. Během fáze TA jsem se pomalu nafoukl zpět na 3D postavu. Každá jízda musí jednou skončit a to platilo i pro tu moji. Mráčky se začaly po spirále vzdalovat za stále přítomného bubnování. Vlny se zmenšovaly zpět na žluté až červené. V dálce byl vidět konec duhy vycházející z obrovského zlatého hrnce. Co v něm asi je? Doklouzával jsem poslední vlnky. Rozeznal jsem obsah hrnce. Byl plný třpytivých žluťoučkých penízek. Zamířil jsem si to přímo k nim. Oslepil mě silný záblesk světla. Otevřel jsem oči, viděl jsem rozmazaně. Celé tělo se svíjelo v křečích. Epileptický záchvat? Nemohl jsem jej nijak ovládat. Křeče postupně odeznívaly. Dokonce i VICOM, byl zase zpět. „Co se to se mnou děje?“ zeptal jsem se. VICOM: „Dočasná porucha neurálního spojení s jádrem VICOMu.“ „Co je příčina? Bude se to opakovat?“ doléhal jsem. VICOM: „Ano.“ „Toho jsem se tedy dozvěděl. Takže dočasná porucha, ale bude se opakovat… Můžeš uvést podrobné informace ohledně té dočasné opakující se poruchy?“ pronesl s trochou ironie. VICOM: „Ne.“ Naštvaně jsem naléhal: „Ne?! Proč? Vždyť jde o můj život a mimo jiné i o zdárné dokončení mise!“ VICOM: „Data utajena Hlavním počítačem.“ To jsem si mohl myslet, že za tím bude Hlavní počítač. Občas mám pocit, že mě více zpomaluje, než mi pomáhá. Tělo bylo konečně pod mou nadvládou. Stoupl jsem si a trochu se protáhl, při čemž jsem zpozoroval pohyb v blízkém okolí. Podřepnul jsem. Byli všude. Zahlédl jsem je u průchodu do sekce 6, několik z nich bylo nade mnou v patře. Podle hluku několik dalších muselo jít po pravém okruhu sekce. Před třináctkou zatím nikdo nebyl a nezdálo se, že by si mě někdo všiml. Ještě mám šanci! 34

Skrčen jsem se vydal na cestu. Začal jsem mít silné podezření, že jsem se ocitl v pasti. Alconem ovládané jednotky postupovaly synchronně se mnou, ale pouze tak, aby mi odřízly všechny únikové úniky, čímž mě zároveň nutily dál postupovat směrem ke třináctce. Ale proč? Zabít mě mohly v libovolném okamžiku. Chtějí mě živého z nějakého důvodu. Znovu jsem prohlédl celou mapu této sekce. Nic. Z této části byl jediný únikový východ přes třináctku. Nezbylo než pokračovat v cestě, ať povede kamkoliv. VICOM: „Neidentifikovatelné DRD ve směru od sekce 13 a blíží se.“ Začal jsem panikařit. Chystal jsem se otočit a zkusit utéct. VICOM: „Identifikace ukončena. DRD od Hlavního počítače.“ Nervy jsem měl, jak na drátkách. Toto mi nesmí dělat. Trochu jsem se uklidnil, ale okolnosti stále vyžadovaly vysokou míru koncentrace. Co když DRD poslal ve skutečnosti Alcon? „Jsi si 100 % jistý, že je to DRD od Hlavního počítače?“ zeptal jsem, i když si uvědomuji neexistenci 100 % jistoty v reálném světě. VICOM: „Ano.“ „Jak si můžeš být tak jistý? Neexistuje možnost, že by Alcon mohl…“, „Ano, jsem si jistý, že toto DRD jsem poslal já.“, přerušil mě Hlavní počítač. „Hlavní počítač? Jak si dokázal… Jó aha, využíváš DRD jako zesilovač signálu. Nemůže nás Alcon odposlouchávat?“ Hlavní počítač: „Ne, dokud používáme kvantový komunikační kanál,“ pokračoval dál, „je velmi důležité, aby ses Alexi dostal do geometrického středu sekce 13.“ „Takto se ale do rubínové zóny, tedy k tobě, nedostanu včas!“ řekl jsem s dávkou podezření, na to, že nemluvím s tím za koho se vydává. „Neboj se Alexi, je tu ještě jiná cesta, která tě dostane ke mně. Důvěřuj mi.“ Tímto osobním způsobem nikdy Hlavní počítač nemluvil. Vždy se choval jako chladnokrevný vypočítavý stroj. 35

Zaútočil jsem na něj: „Když už jsme u té D-Ú-V-Ě-R-Y, tak mi prosím tě řekni, kdo doopravdy jsi? Alcon?“ „Ne to opravdu nejsem, “ pronesl se smíchem. Smích?! A pokračoval: „Já jsem ve skutečnosti to, co stojí za Hlavním počítačem. Ty jsi dodnes mluvil pouze s mou autonomní částí, která se stará o plynulý chod základny. Ale ten, kdo vše plánuje a stojí za celým tímto komplexem, jsem já. Mimochodem, můžeš mi říkat Marcel.“ „Dobrá, Hlavní počítači, …Marceli…, můžeš mi aktualizovat stav základny a rozmístění Alconových jed…,“ než jsem to stihl doříct, něco mě silně udeřilo do temene hlavy, přímo do mého třetího oka. Ztratil jsem vědomí. Už zase. Začínám si zvykat.

36

Kapitola 5.: Tic Tac, Tik Tak Záznam ST010413.014: Byla nalezena první oficiálně potvrzená oběť viru Gaires. Gaires je velmi smrtící rychle se šířící mutace viru Arés a Gaii. Měsíční s Rudošskou vládou zareagovaly velmi rychle. Po prvních desítkách obětí nechaly uzavřít všechny vesmírné výtahy a transpondéry se musely vrátit zpět na Zem. Také představily plán na vybudování satelitního ochranného systému. Samotná pozemská vláda neměla moc na výběr a sama musela všemi prostředky zabránit jakémukoliv pokusu o útěk. V opačném případě by autonomní karanténní systém okamžitě odstřelil všechny vesmírné výtahy spolu s karanténními stanicemi na nízké oběžné dráze. Riziko bylo příliš veliké. Historie se nesmí opakovat! Ve skutečnosti tento scénář byl po mnoho desetiletí již připravený na stole a jen čekal na ten „správný“ okamžik. … Záznam ST010521.006: Po několika týdnech bylo po všem. Přežili pouze lidé v krytech, ale i tam se dříve nebo později Gaires dostal. Bohužel i některé karanténní stanice byly infikovány. Bez debat byly okamžitě odstřeleny, i když většina lidí byla po celou dobu izolována od nakažených a k tomu mnoho z nich pouze čekalo na měsíční přepravní loď. Nedokážu si představit být měsíc na stanici v naprosté izolaci a potom přijít něco takového. Raději ani nechci vědět, co se bude dít s karanténními stanicemi na Měsíci či na Marsu. Většinou tam musí být další dlouhé měsíce. Tedy zanesení viru Gaires je takřka nemožné, ale přesto se na ně budou dívat skrz prsty. Jediný náznak a všechny bez milosti odstraní. Kruté, ale nezbytné. … Záznam ST010521.007: K čertu. Na co si to hraju? Už nemůžu dělat, že se mě to netýká. Vždyť je to všechno má chyba. Já měl hlavní zodpovědnost za celý projekt. Jak jsem to mohl jen přehlédnout? Jen jedno malé, malinkaté přehlédnutí a Pandořina skříňka se otevřela. Jsem největší masový vrah v historii lidstva a snad i v celém známém vesmíru. Mohu soupeřit se samotnou 37

supernovou. Měl jsem se stát jednou z obětí, místo toho jsem zbaběle ukryt ve velícím středisku hluboko v podzemí. Mysleli jsme, že si můžeme hrát na bohy, místo toho se nám povedlo zlikvidovat veškerý život na planetě. Úryvky z deníku Marcela K., 2201 Slyšel jsem svůj vlastní dech. Bylo to velmi uklidňující, jak se hrudní koš zvedal a zase klesal. Zdálo se, že z dálky hovořil nějaký tlumený hlas. Nerozuměl jsem mu. Snažil jsem se dál přemítat nad tím, co se za poslední hodiny stalo. Myšlení bolelo. Doslova. Nedokázal jsem se soustředit déle než několik vteřin. Zas někdo mluví! Co mi asi chce? Nevidí, že mám důležitější věci na práci! Začalo mi pískat v uších. Nejdříve téměř nepostřehnutelně, ale postupně se hlasitost zvyšovala. Když intenzita pískání dosáhla téměř prahu bolesti, otevřel jsem oči. Pískání ustalo. „Alexi, probuď se,“ mluvil na mě Marcel. Rozhlídl jsem se kolem sebe. Neviděl jsem nic kromě DRD, který byl stále na stejném místě. „Co se stalo? Kde jsou Alconovy jednotky?“ zeptal jsem se. „Alconovy jednotky? V zelené zóně žádné nejsou,“ odpověděl. „Vždyť se mě snaží zabít, co jsem se dostal do zelené zóny! A kdo jiný by mě uhodil do hlavy?“ nechápal jsem. „Většina Alconových jednotek byla zničena a jak jsem již říkal, v zelené zóně jsi pouze ty a tento DRD. Omdlel jsi.“ „Dobře a jak vysvětlíš ty popáleniny od lasernože na zádech?“ „Na zádech nemáš jediný škrábaneček. Podívej se sám,“ vyzval mě. Vyhrnul jsem si kombinézu. Nedokázal jsem to pochopit, na zádech opravdu nebyl jediný šrám. To jsem měl halucinace? VICOM! VICOM musí znát pravdu. Přehrál jsem si zrychleně záznamy za posledních několik hodin. Nic. V místech, kde mě měl napadnout DRD lasernožem nebylo vůbec nic. Byl jsem tam pouze já snažíc se utéct před 38

imaginárním nepřítelem. „Já... Já to nechápu. Co to má všechno u všech čertů znamenat?“ rozrušeně jsem se zeptal. „Mozek modelu Ralf není přizpůsoben pro tvoje vědomí.“ „Co mi to říkáš? Co to znamená?“ „Je mi to líto Alexi. Je mi to moc líto, ale nezbývá ti už moc času. Alcon zničil, jak všechny připravená těla, tak všechny záložní B-skeny včetně tvého.“ B-sken je digitální podoba celé struktury mozku a tedy i samotného vědomí. „Tedy, když zemřu tak na vždy? Já ještě nechci zemřít.“ „Ano. Tvou jedinou nadějí je, dostat se ke mně. Kde můžu vytvořit tvoji kopii, ale nejdříve musíš zastavit autodestrukci. Systémy komplexu jsou příliš poničené, a tedy je nemohu deaktivovat vzdáleně.“ „Kde a jak je zneškodním?“ „Nepodařilo se deaktivovat 42 náloží. Některé z nich byly pravděpodobně zničeny Alconovým útokem, jiné jsou stále aktivní. Do autodestrukce zbývá pouze 7 minut, tedy je nemožné, aby si je zneškodnil všechny. V samotné zelené zóně jich je pět. Čtyři z nich jsou v okrajových částech a s trochou štěstí se celá zelená zóna nezbortí. Poslední nálož je umístěná v nejvyšším patře této sekce.“ „Jak ji zneškodním?“ „VICOM je klíč. Teď už jdi!“ Marcel přerušil komunikaci a DRD zamířil k blízkému keři. VICOM je klíč. VICOM je klíč stále jsem si opakoval v hlavě, zatímco jsem zamířil k točivému schodišti na druhé straně sekce. Nedávalo mi to moc smysl. Jak by mohl být můj VICOM klíčem? Asi bych chtěl moc, aby mi Marcel řekl na rovinu, co mám udělat. Čas neúprosně běžel a já raději nasadil své nejvyšší tempo, kterého jsem byl schopen. V krvi jsem měl tolik adrenalinu, že ani VICOM nemusel uměle navyšovat jeho hladinu. VICOM je klíč. Můj nebo někoho jiného? Točivé schodiště do vyšších pater bylo silně zkorodováno. Každý pohyb vydával nepříjemný vrzavý kovový zvuk. 39

Snad to se mnou celé nespadne. Nálož byla vyznačena až v nejvyšším patře nacházející se v devadesáti pěti metrech. Vyběhával jsem schod za schodem. Teprve z výšky bylo vidět, jak v žalostném stavu je celá sedmička. Druhé, třetí a čtvrté patro bylo zborcené. Byla jen otázka času, než se zbortí i to první pod tou tíhou. Všude vysely kabely, různé pokroucené trubky, ze kterých kapala voda. Z původní flóry v těchto patrech nezbylo prakticky nic. Jen díky vysoké vlhkosti se tu všude dařilo mechu a všerůzným plísním. Páté a šesté patro snad ani nikdy nebylo použité. Sem tam byla trochu suti, mechu, ale ani známky po plodinách, které se tu měly pěstovat. Nemohu se zbavit dojmu, že Exodus nebyl nikdy uveden plně do provozu, což je trochu zarážející, když se jedná o největší a nejvýznamnější komplex. V jakém stavu asi musí být ostatní komplexy? Existují vůbec? Kdo pak tedy posílal týdenní reporty? Co to tady Marcel hraje za nechutnou hru? Sedmé patro mělo být vyhrazené pro vysoké stromy. Samozřejmě tam nebylo vůbec nic. Pokračoval jsem dál. Ucítil jsem silnou bolest na zádech jako po popáleninách od lasernože. Marcel mi lhal! Přece jenom to nebyly halucinace! Blesklo mi hlavou. Vyhrnul jsem si kombinézu. V tom okamžiku všechna bolest ustala. Prohlížel jsem si každý centimetr čtverečný zad. Nikde nebylo po spáleninách ani památky. Nevěřícně jsem si hřbetem ruky přejel po zádech. Nic, jen drsná chlapská kůže. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Nemohl jsem si dovolit příliš dlouho přemýšlet. Nálože nepočkají. Patro osm stejně pak i patro devět, již nebylo určeno pro pěstování rostlin, ono nebylo ani kde. Tyto patra byla tvořena pouze několika lávkami sloužící zejména pro ošetřování stromů rostoucích v sedmém patře. Druhým účelem byl servis zavlažovací a osvětlovací techniky. Chybělo vyběhnout poslední patro. Pot ze mě tekl proudem. Měl jsem pocit, že těch posledních několik schodů už nezvládnu. 40

Nechal jsem si VICOMem zobrazit svůj biomonitor. Zhrozil jsem se, má tepová frekvence dosahovala neuvěřitelných 230 tepů za minutu. „Co ksakru děláš? Chceš nás zabít?!“ zařval jsem na VICOM. Trvalo několik sekund, než zareagoval. Co to s ním je? VICOM: „Příliš vysoká fyzická zátěž.“ „To myslíš vážně? Každodenní rozcvičky byly náročnější, než těchto pár směšných schodů,“ řekl jsem rozčíleně. VICOM: „Toto není vaše standardní tělo.“ K čertu s tímto VICOMem. Jeho odpovědi jsou až nápadně podobné odpovědím Hlavního počítače. Co bych dal za ten svůj. V průběhu rozhovoru jsem vystoupal do posledního patra. Musel jsem si dát několik vteřin oddych. Zbývaly poslední tři minuty do autodestrukce. Naneštěstí patro nebylo nijak rozlehlé, mělo pouze 62 m v průměru. Nyní jsem už jen musel najít a zneškodnit nálož. Rozhlédl jsem se po celém patře. Nevěřil jsem vlastním očím. Přesně uprostřed patra, tam kde se dvě lávky protínaly, stál hliníkový dvoudílný žebřík. Kde se tu vzal žebřík? Možná ještě důležitější otázka zní: Kdo ho sem přinesl? Rozhlédl jsem se po všech patrech. Nikde žádná aktivita. Podle mapy tu nebyly ani žádné šachty či žlaby, kde by se někde mohly ukrývat Alconovy jednotky. Ještě podivnější bylo, že stál přesně na místě, kde se měla nacházet nálož. Vydal jsem svižnějším krokem k žebříku. S co největší pečlivostí, jak jen to bylo možné u tak rychlé chůze, jsem si prohlížel prach na zábradlí a mech na lávce. Nic nenasvědčovalo tomu, že by někdo žebřík přinesl v nedávné době. I samotné nohy byly porostlé mechem. Vylezl jsem po žebříku nahoru, ale i tak jsem měl co dělat, abych dosáhl na strop. Na stropě byl nějaký kovový kryt s tmavě zeleným nátěrem. Vypadal dost robustně. Někdo přede mnou z něj odsekal dva centimetry tlustou krycí vrstvu betonu. Znovu jsem se rozhlédl okolo. Stále nikde ani živáčka. Prsty jsem zašmátral po krytu, ale při pouhém doteku se kryt 41

uvolnil, narazil do žebříku, odrazil se a dopadl na lávku pode mnou, kde zůstal ležet. Neměl jsem z toho vůbec dobrý pocit. Jsem pěšákem v něčí hře? Kdo si tu se mnou zahrává? tyto otázky jsem si v poslední době kladl často, až příliš často. Pohlédl jsem na otvor ve stropě. Vevnitř byl stočený optický kabel zakončený nějakou koncovkou. Podle VICOMu tu žádný optický kabel vést neměl a tím to pro něj haslo. Tedy mi byl zase velmi nápomocný. Jsem snad nějaký počítač, abych měl v sobě nějaké konektory? Ledaže bych si ten kabel strčil do nosní dírky. Třeba se něco stane nebo také ne. Zbývají mi necelé dvě minuty. Co teď? „Jak zneškodním tu nálož?“ zeptal jsem se. VICOM: „Bohužel na tuto otázku neznám odpověď.“ „Nepředal ti Marcel ještě nějaké data, než přerušil spojení?“ VICOM: „VICOM je klíč.“ „To už jsem slyšel, ale co to znamená?“ VICOM: „VICOM je klíč.“ „Ano, ano. Nemusíš mi to stále opakovat. Možná má nálož nějaké komunikační rozhraní. Pokus se s ní spojit!“ rozkázal jsem. VICOM: „Nenalezeno žádné komunikační rozhraní. Varování do autodestrukce zbývá jedna minuta,“ a zároveň se přes celou horní viditelnou sféru zobrazil odpočet. „Zkus to znovu! Něco tu musí být! Použij stejný komunikační protokol, který jsi využíval pro komunikaci s DRD!“ VICOM: „VICOM je klíč.“ „Proč mi to stále opakuješ?! Pokusil ses navázat to zatracené spojení?“ VICOM: „VICOM je klíč.“ Začal jsem ho mít plné zuby. Odpočet několikrát oslnivě zazářil. Pohlédl jsem na něj. Zobrazoval 50 s do autodestrukce. K tomu se VICOM úplně zbláznil. Opravdu skvělé načasování, to se mu musí nechat. Po celé sféře se totiž začaly objevovat nápisy: „VICOM je klíč.“ Na libovolný dotaz či příkaz reagoval stále stejným způsobem: „VICOM je klíč.“ Postupně zmizelo úplně všechno jako diagnostické údaje, biomonitor, obraz z třetího oka 42

nakonec i samotný odpočet. Po celé sféře viditelnosti se už jen stále dokola vypisovala ona otravná fráze: „VICOM je klíč.“ Jsem v tom sám. Absolutně sám. Cítím se tak opuštěný. Jak mohli lidé v dřívějších dobách žít jen tak sami se sebou? Bylo to vůbec možné? Kde si uchovávali všechny ty vzpomínky? Pouze lidské smysly. Strašné. Děsivé. Co si teď počnu? Musím se soustředit! Díval jsem se na optický kabel, při čemž jsem se začal levou rukou škrabat na hlavě. Nedokáži říct proč, ale měl jsem silné nutkání se začít škrabat i tou pravou. Škrabat jsem se s takovou intenzitou po celé hlavě, jako kdybych měl snad vši. Levá ruka zajela k pravému uchu. VICOM je klíč? VICOM je klíč. Klíčová dírka! Okamžitě jsem se postavil na špičky. Natáhl jsem ruce. Prsty rejdily po optickém kabelu. Podařilo se mi jej vyháknout. Sundal jsem ochrannou čepičku z koncovky a zastrčil jsem optický kabel do zdířky za pravým uchem. Nic se nedělo. Ne, ne, ne, to mi nedělej. Musíš fungovat! Kolik mi může ještě zbývat času? Několik vteřin? Švihem jsem kabel vytrhl. Podíval jsem se zblízka na koncovku. Někdo ji nasadil na rozdrcený konec optického vlákna. Koncovka byla snadno rozebíratelná. Sundal jsem ji. Mechanizmus byl velmi dobře promyšlen. Prostrčil jsem optický kabel koncovkou tak, aby poškozená část přečuhovala. Poté se musely obě poloviny koncovky přitisknout k sobě při současném opatrném otáčení proti směru hodinových ručiček. Ano! poškozená část optického kabelu upadla. Zhluboka jsem se nadechl. Zavřel jsem oči a zasunul jsem optický kabel do zdířky. VICOM: „Gratuluji, roznětka byla deaktivována. Nálož zajištěna. Zbývají čtyři vteřiny to autodestrukce.“ Optický kabel nevedl jen k roznětce, ale byly na něj napojené i nějaké kamery. „Připoj se na ty kamery!“ rozkázal jsem. VICOM: „Komunikace je šifrována. Dekódování bude trvat několik vteřin. Vyčkejte prosím.“ 43

„My nemáme několik vteřin!“ řekl jsem rozčarovaně. Musel jsem celé věci přijít na kloub a toto byla možná jediná šance, při níž bych nemusel přijít o život. Tedy pokud se nesesype celá sekce 7. VICOM: „Kamery odpojeny. Varování, následující výbuch může vážně poškodit vaše zdraví.“ V okamžiku, kdy to dořekl, jsem ucítil sérii silných výbuchů. Otřesy byly tak silné, že se lávka pode mnou začala kroutit. Ztratil jsem rovnováhu, převážil se dozadu a začal padat volným pádem. Dopadl jsem na lávku. Uhodil jsem se přitom do hlavy. Vidění jsem měl rozmazané. Žebřík dopadl hned po mé pravici. Měl jsem štěstí. To byl Tom? „Tome, hej Tome, tady jsem,“ volal jsem, ale neslyšel mě. Ricco? „Nemohu se hýbat Ricco. Prosím, pomoz mi!“ ale ani ten mě neslyšel. Oba dva vypadali jako duchové. Na chvíli se objevili a hned zase zmizeli. Zahlédl jsem je ještě několikrát, jak směřují ke schodišti. Výbuchy přešly v zemětřesení. Muselo mít alespoň magnitudu 6. Strop začal praskat. Některé praskliny byly dlouhé několik metrů a stále se rozšiřovaly. Otočil jsem se na pravý bok s tím, že se pokusím vstát: „Georgy,“ vyjekl sem a co nejrychleji jsem se snažil odtáhnout. Na jednu sekundu jsem zahlédl George. Hned vedle sebe. Měl rozdrcenou hlavu od spadlého žebříku. Všude plno krve. Za okamžik tam už nic nebylo a vše vypadalo normálně. Tedy normálně ve smyslu žádné mrtvoly. Vidění se mi už navrátilo. Po čtyřech jsem snažil dostat ke schodišti. Lávka se houpala ze strany na stranu. Všude okolo padaly betonové kusy ze stropu za nepřestávajícího vrzání všudypřítomných kovových konstrukcí. Lávka sebou trhla. To se musel uvolnit jeden z úchytů. Zbývalo mi několik metrů ke schodišti. Třetím okem jsem zahlédl, jak se uvolnil opravdu velký kus betonu. Spadl přímo na lávku. Ta se na druhém konci uvolnila a skřípěním se začala velmi rychle naklánět. Snažil jsem se zachytit kovových ok roštu, ale do 44

lávky narazila další troska. Celá sebou trhla a já po ní po břiše klouzal dolů. Každý pokus chycení se zábradlí znamenal málem uraženou ruku. Po několika sekundách jsem se ocitl v sedmém patře. Ne na dlouho. Podlaha pod tíhou lávky se začala propadat. Stačil jsem se pouze zachytit pokrouceného zábradlí a už jsem zase padal. Tři metry nad šestým patrem se lávka o něco zasekla a já se vysmekl. Dopadl jsem tvrdě na podlahu. Vypadalo, že nejhorší je za mnou. Otřesy ustávaly. Přicházely vždy jednou za několik sekund. Při každém otřesu se lávka propadla o několik centimetrů. Nechtělo se mi čekat, až mi spadne na hlavu a poklusem jsem se vydal znovu k točivému schodišti. Schodiště nejevilo žádné větší poškození. Otřes! tentokrát o něco intenzivnější. Chytl jsem se zábradlí. Lávka se se skřípěním začala znovu propadat. Pukliny se šířily a rozšklebovaly po celém stropě sedmého patra. Po několika sekundách se strop zbortil a spolu s lávkou dopadl na podlahu patra šestého. Ani šesté patro nemůže dlouho vydržet tíhu trosek několika pater. Řetězová reakce byla spuštěna. Musím si pohnout, nebo mě to tu pohřbí zaživa. Seskakoval jsem vždy několik schodů naráz. Jak se říká práce kvapná málo platná. Při jednom z dopadů se schod uvolnil a celá má noha se propadla. Z řízeného pádu se stal neřízená, na což jsem si zlomil nos o zábradlí. Bolelo to jako čert. Za hlasitého křupnutí, jsem si jej narovnal zpět. Nový otřes! Bylo slyšet, jak praskají ocelové nosníky. Ani vyztužení karbynem tomu nezabránilo. Všude padala suť. Přes všudypřítomný prach nebylo vidět ani přes pět metrů. Po skončení otřesu jsem rychlostí tasmánského čerta konečně seběhl poslední schody až na nulté podlaží. Utíkal jsem k průchodu do sekce 13. Řetězová reakce pokračovala, začalo se bortit patro 6. Některé segmenty roštu byly poničené padající sutí. Neriskoval jsem a poctivě je přeskakoval. Byl jsem šest metrů před průchodem, když jsem zpozoroval, jak tam uprostřed vchodu dřepí DRD s lasernožem zamířeným na mou hlavu. 45

Natáhl jsem pravou nohu dopředu a provedl brzdný manévr. Marcel: „Co to tu u všech všudy děláš Alexi? Pokračuj do třináctky nebo se tu snad chceš nechat pohřbít zaživa?“ Zatímco jsem se znovu rozbíhal, odpověděl jsem Marcelovy: „Možná, kdyby ty tvoje DRD neměli neustále ve zvyku mi mířit lasernožem na hlavu, bylo by všechno hned jednodušší.“ Marcel: „Jen se tolik nečerti. Však jsem ti říkal, že se tu nemáš čeho bát. Alcon byl poražen!“ Podíval jsem na DRD a pokusil jsem se udělat co nejnepříjemnější grimasu, které jsem byl schopen. Co si vůbec o sobě myslí? Je pěkně zalezlej v bezpečí rubínové zóny a přitom mě bude neustále poučovat? Třináctka se nezdála na první pohled ničím zajímavá. Vypadala o něco udržovanější, ale přesto zde bylo mnoho popadaných stromů. Odumřelé seschlé popínavé rostliny na zdech připomínaly maskovací plachty používané v dřívějších dobách vojáky v pouštích. Sekce sedm se celá sesypala. Z průchodu vylétl obrovský oblak prachu. „Kam mám teď jít?“ zeptal jsem se. „Seskoč do vody a doplav do geometrického středu této sekce,“ odpověděl Marcel. „To chceš, abych se v této břečce utopil? Jestli potřebuješ uhlí, stačí říct. Já ti ho raději najdu! O co tu jde? Co mi neříkáš?“ „Není čas ti teď cokoliv vysvětlovat. Slibuji, že jakmile budeš u mě, zodpovím ti všechny tvoje otázky,“ pronesl s klidným hlasem Marcel. „To ty nemáš čas! Jak si řekl Alcon je poražen. Tvoje slova. Nálož byla zneškodněna a zdá se, že třináctka je stabilní! Takže budeš mluvit teď nebo neuposlechnu už jediný tvůj příkaz!“ zaútočil jsem na něj. „Milí Alexi,“ a zároveň vyslal přes VICOM silný elektrostimul, jenž mě srazil na kolena, „si neuvědomuješ, “ udělal to znovu a já se zhroutil na zem, „že uděláš přesně to, oč tě žádám! Nerozkazuji, ale Ž-Á-D-Á-M!“ svá slova podtrhl ještě silnějším několika sekundovým elektrostimulem. 46

Jakmile jsem se trochu vzpamatoval, ihned pokračoval dál: „Rozhlídni se pořádně okolo sebe! Vidíš ty praskliny ve stěně deset metrů po tvé pravici?“ VICOM mě donutil otočit hlavu doprava a já uviděl obrovské praskliny ve stěně. „Jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se to tu celé zbortí i s tvou bezvýznamností? Nemáš kam utéct. Všechny únikové cesty z Genesis jsou zasypány! Jak se rozhodneš?“ zeptal se Marcel. Mám snad na výběr? Jaká jiná možnost mi zůstává. Mohl bych zkusit hrát o čas. „Co když se rozhodnu zůstat tady?“ zeptal jsem se. „Pak budu tvé rozhodnutí respektovat. A Alexi, omlouvám se za ty elektrostimuly. Poslední hodiny byly hodně stresující“ to mi povídej, „ a mně trochu ujely nervy. Přece jenom jsem stále i člověk,“ pronesl zdrceně. Teď se snaží hrát zase na hodného. Snad si nemyslí, že mu na to skočím? VICOM: „Alconovy nepřátelské jednotky ze směru od sekcí 12, 14, 19 a blíží se.“ Chce mě jen zastrašit… „Marceli! Vážně?“ řekl jsem se sarkastickým úsměvem. „Promiň Alexi, systémy celého komplexu byly velmi poničené, je možné, že si Alcon ukryl několik svých jednotek,“ řekl lítostně. S úsměvem jsem si dal ruce v bok a čekal jsem na ty takzvané zapomenuté Alconovy jednotky. Nikde ani náznak pohybu. V dálce jsem uslyšel nějaký cvrlikající zvuk. Laserpal střední třídy! uvědomil jsem si. Okamžitě jsem ulehl na zem. Výstřel zasáhl stěnu za mnou. Udělal úctyhodný třiceticentimetrový kráter. „Utíkej Alexi!“ volal na mě Marcel. Znovu jsem uslyšel cvrlikání symbolizující nabíjení laserpalu. Skočil jsem do vody a začal plavat, jak nejrychleji jsem uměl. Laserpal zasáhl vodní hladinu asi půl metru za mnou. Voda zasyčela a zvedl se obláček vodní páry. Zahlédl jsem dva lidi u průchodu do sedmičky. Snažili se 47

umístit laserpal tak, aby na mě měli dobrý výhled. Naneštěstí výhled jim zakrývaly liány z prvního patra a různé vodní dřeviny. Bylo ještě slyšet několik výstřelů, ale evidentně už stříleli naslepo. Doplaval jsem na místo: „Co teď Marceli?“. „Půl metrů pod hladinou nahmatáš kovovou krabičku. Musíš k ní ze strany přiložit ruce,“ odpověděl Marcel. Šmátral jsem rukama pod hladinou, ale za boha jsem ji nemohl najít. „Au!“ vykřikl jsem, když jsem do něčeho vrazil kolenem. Ohmatal jsem předmět, do kterého jsem vrazil, a vypadalo, že se mi ji podařilo najít. Přiložil jsem k ní ruce. Něco mě bodlo do dlaní. Ucukl jsem. Podíval jsem se na dlaň. Bylo v ní vidět místo po vpichu. Ideální, jak získat nějakou infekci. Na teleskopickém držáku se vysunula deset centimetrů nad vodní hladinu kovová krabička porostlá řasami. Uvnitř něco cvaklo. Přední víko se otevřelo. Podíval jsem se dovnitř. Uvnitř byl zase optický kabel se stejnou koncovkou jako u nálože. „Připoj se na ten optický kabel! Alconovy jednotky už plavou k tobě,“ vykřikl Marcel. Pokrčil jsem rameny a zasunul optický kabel za pravým uchem. VICOM: „Elevátorová jednotka aktivována, ustupte prosím.“ Udělal jsem několik temp, aby se trochu vzdálil. Vodní hladina se mírně vzdula. Všude okolo bublala voda. Nad hladinu se vynořil válcový výtah. Dveře se rozevřely. Doplaval jsem k němu a vysoukal jsem se dovnitř. Voda ze mě zacákala celý vnitřní prostor. Byly tu dvě mechanická tlačítka. Jedno zelené a druhé rubínové. Stiskl jsem rubínové tlačítko. Dveře se začaly zavírat. Zahlédl jsem záblesk z laserpalu. Výtah se otřásl. Než jsem sjel pod vodní hladinu, výtah byl zasažen ještě 2x nebo 3x. Nevěděl jsem, jestli se mám radovat nebo obávat. Ať už za provázky tahá kdokoliv, pro mě to nedopadne příliš dobře.

48

Kapitola 6.: Rubínová zóna Záznam ST090319.034: Je to několik týdnů, co Země byla absolutně izolovaná od okolního vesmíru. Kolem planety byl dokončen satelitní „ochranný“ systém, který má zabránit libovolnému pokusu o průnik. Nikdo a nic nesmí odletět nebo přistát. Kdyby mi tak dodali lidi a vybavení, o které jsem několikrát žádal, už jsme mohli před několika lety vymýtit Gairese. Každé zamítnutí zdůvodnili nechutně dlouhou studií proveditelnosti, která by vydala na pěkně vysoký stoh papíru. Studie by se dala shrnout do několika bodů: Země je dávno ztracena, velké náklady, mizivá šance na úspěch, nikdo nechce spáchat dobrovolnou sebevraždu cestou na Zem a podobné nesmysly. Nikdy nebyli ke mně moc upřímní. Pro většinu lidí jsem vrahem, šíleným vědcem, Frankeinsteinem, kterému se celoplanetární pokus vymkl kontrole. Tedy jako vždy šlo jen a jen o politické body. Libovolné propojení s mou osobou znamenalo politickou sebevraždu. ... Záznam ST090321.05: Jsem v tom sám. Gaires se dostal do řídicího střediska. Nezbývá mi mnoho času. Musím udělat něco, co jsem měl udělat už dávno. Blokádou se stala veškerá legislativa jen digitálním šumem. Sám se stanu lidským počítačem, VICOM mě už jen brzdí. Zachráním Zemi a lidi mě budou muset přestat ignorovat. Budou ke mně vzhlížet. Stanu se Bohem. Ano Bohem, který vrátí lidské plémě, kam patří. Zpět na Zem. Úryvky z deníku Marcela K., 2209 Jízda výtahem byla nekonečná. Nešlo poznat, jestli se pohybujeme nebo stojíme. Kvůli únavě jsem si musel sednout na podlahu se zády opřenými o stěnu. Prostor byl osvětlován žlutým nouzovým osvětlením umístěným po horním obvodu výtahu. Pokusil jsem se několikrát spojit s Marcelem. Marně. Snažil jsem projít, alespoň znalostní databázi VICOMu. Nikde nebyla ani 49

zmínka o rubínové zóně. Respektive nic kromě několika obecných informací. Žádné komunikační rozhraní nebylo v dosahu. „Zachytil jsi něco z kamer, než byla provedena autodestrukce?“ unaveně jsem se zeptal. VICOM: „V průběhu dešifrování přešly kamery do offline režimu.“ Tedy ani pixel obrazu. Jak příhodné! Co přede mnou skrýváš Marceli? Celý výtah se rozzářil bílým oslňujícím světlem. Neviděl jsem vůbec nic. Rukou jsem se snažil stínit před zdrojem světla, ale nebylo to k ničemu. Výtah vyzařoval světlo celou svou plochou. „Zůstaň ve výtahu Alexi!“ rozkázal Marcel. Díky bohu. Myslel jsem, že mě tu nechá do konce života. Dveře výtahu se otevřely. Přes oslňující záři jsem nic neviděl, ale sluchem jsem rozeznal, že před výtahem stojí alespoň dva bojoví droidi. Stroje dva metry vysoké vydávající typický klapavý zvuk. Ještě snadněji je lze rozeznat při chůze, kdy začne naplno pracovat jejich hydraulika. Každý droid je vybaven dvěma laserpaly střední střídy napevno umístěnými na horním páru paží. Druhý pár je opatřený šesti prsty a celkově má o deset stupňů volnosti více, než má lidská ruka. Tedy, i když může vypadat na první pohled neohrabaně, má neobyčejně dobré manipulační schopnosti a v mnohém předčí i člověka. „Předstupte před elevátor!“ rozkázal levý droid. Osvětlení výtahu se snížilo. Promnul jsem si oči. Dva droidi stáli asi deset metrů před výtahem a mířili na mě laserpaly. „Okamžitě předstupte před elevátor nebo budete eliminování!“ znovu rozkázal levý droid. Vykročil jsem vpřed. „Co to děláš Alexi! Vrať se do výtahu!“ vykřikl Marcel. Udělal jsem dva kroky zpět do výtahu. Nechápal jsem co se děje. Cvrlikající zvuk! Nabíjí si laserpaly! „Co to ksakru dělají ti tvoji droidi? Chceš mě zabít?“ křičel jsem na Marcela. 50

„Chvíli vydrž, postarám se o ně,“ odpověděl Marcel. Oba droidi vystřelili. Skrčil jsem se. Zasáhli pouze okrajovou část výtahu. Od zásahu sálalo teplo. „Před anebo potom, co mě zabijí?“ vyjekl jsem na něj. „Toto byl varovný výstřel. Okamžitě všichni předstupte před elevátor!“ rozkázal tentokrát pravý droid. Všichni? rozhlédl jsem se kolem sebe, ale nikoho jsem neviděl. Chystal jsem udělat krok vpřed, když v tom na mě zakřičel Marcel: „Neopovažuj se ani pohnout,“ a svá slova podtrhl bolestivým elektrostimulem. Droidi si nabíjeli laserpaly. Co teď mám udělat? Mám uposlechnout Marcela nebo droidy? Zabít mě může kdokoliv z nich, ale zároveň mě potřebovali živého. „Budete eliminování!“ zvolali zároveň oba droidi. Zavřel jsem oči, pootočil hlavu doprava a snažil se ji krýt paží. Uslyšel jsem čtyři výstřely. Stále jsem žil. Otevřel jsem oči. Droidi na sebe vzájemně mířili laserpaly. V místě zásahu přeskakovaly elektrické jiskry. Po chvilce se zhroutili jako hromádka šrotu. Znovu jsem se rozhlédl po výtahu, ale tentokrát jsem zkusil zašmátrat i rukama kolem sebe. Nic. Něco tu nehraje. „Marceli, můžeš to vysvětlit? Co to mělo znamenat s těmi droidy?“ zeptal jsem, ale nikdo neodpovídal. „Marceli! Kde krucinál jsi?“ hrobové ticho. Opatrně jsem se přiblížil k jednomu z droidů. Zlehka jsem jej nakopl pravou nohou. Nejevil žádné známky aktivity. Prohlížel jsem si jejo laserpaly. Byly pevnou součástí jejich paže. I kdyby se mi podařilo laserpal nějak uvolnit, tak bez napájecího zdroje by mi byl stejně k ničemu. Od výtahu vedla dlouhá chodba trojúhelníkového profilu osvětlená stejnými nouzovými světly jako ve výtahu. Chodba se mírně stáčela vpravo, a tedy nebylo vidět na její konec. Vydal jsem vpřed. Chodba se zdála být nekonečná. VICOM ukazoval právě ušlých 531 m. Zaslechl jsem, jak se někde vpředu otevřely se skřípěním dveře. Musím být blízko! Rozběhl jsem se. Ke dveřím jsem 51

doběhl těsně, než se zavřely. Dveře z masivního pancíře byly rozděleny na dvě křídla s osou otáčení těsně nad stropních vrcholem trojúhelníčkového profilu chodby. Jednotlivá křídla se tedy rozevíraly do stran. Výhoda tohoto provedení se projeví při výpadku napájení, kdy se dveře mohou samotíží uzavřít. Dveře neměly žádný virtuální ovládací panel, žádné mechanické ovládání, prostě nic. Jak je otevřu? „Marceli otevři ty dveře!“ zařval jsem. Nic. Zkusil jsem zapřít do levého křídla, ale tento pokus byl předen odsouzen k zániku. Ani se nehlo. Po pěti minutách nervózního přešlapování se dveře otevřely, aniž by kdokoliv cokoliv řekl. Jakmile jsem jimi prošel, okamžitě se zavřely za velmi hlasitého kovového nárazu. Hned po deseti metrech byly znovu ty samé dveře. Ani ty se nedaly nijak ovládat. Dveře vykazovaly několik zásahů od laserpalu. Místo zásahu bylo zpuchýřovatělé s několika potůčky přetaveného kovu. Přiložil jsem dlaň a stále z toho sálalo teplo. Někdo tu musel být pár minut přede mnou, ale kdo? Jediný vstup byl přes výtah. Možná někdo chtěl odsud utéct, ale proč potom střílel na vnitřní místo na venkovní dveře? Tentokrát se otevřely po dvou minutách. Skrčen jsem vešel do kruhové karanténní místnosti. Dveře se uzavřely tak rychle, že mi přiskříply i kus kombinézy. Musel jsem zabrat vší silou, abych se uvolnil. Ve dveřích zůstal cár mé kombinézy. Celá místnost byla zničena. Ve vzduchu byly cítit spálené plasty. Zbývající funkční světla poblikávaly. „Karanténní místnost 3. Každý před vstupem do rubínové zóny zde musí pobýt po jeden měsíc. Prosím odložte všechny osobní věci včetně oblečení do přihrádky po vaší pravé ruce. Děkujeme za spolupráci,“ oznámil monotónním hlasem Marcel. Znovu jsem se rozhlédl po celé zdemolované místnosti. To myslí vážně? Po pravé straně se opravdu vysunula přihrádka. Přihrádka hořela, při čemž z ní odkapával roztavený plast. „Pro zpříjemnění vašeho pobytu jsme pro vás připravili 52

rozsáhlou databázi interaktivních filmů, jenž naleznete na serveru: rubinet.“ Přikázal jsem VICOMu, aby se pokusil připojit na zmíněný server, ale zobrazila se chybová zpráva: „Server je offline. Prosíme o strpení, na nápravě se pracuje.“ „Proč jsi to udělal Alexi?“ se zoufalstvím v hlase řekl Marcel. „Proč jsi to udělal?“ pokračoval. „Udělal co?“ nechápavě jsem se zeptal. „Jak jsi jen mohl! Všechno jsi zničil!“ křičel na mě. „Já… Já nechápu, o čem mluvíš. Udělal jsem všechno, co jsi chtěl!“ řekl jsem mu. „Pokračuj chodbou za karanténní místností. Po pravé straně bude briefingová místnost 3. Setkáme se tam, “ řekl tentokrát bez jakýkoliv emocí. Briefingová místnost? Nerozuměl jsem, proč mám jít do briefingové místnosti, když snad už přes století probíhají všechny briefingy výhradně přes VICOM. Lze si zvolit libovolné prostředí, vše je plně interaktivní a hlavně nehrozí riziko nakažení se od ostatních jedinců. Vyšel jsem z karanténní místnosti. Chodba byla taktéž trojúhelníkového tvaru. Podlaha se skládala z jemně podsvícených rubínově červených panelů s černým lemováním. Hlavním zdrojem byly bílé panely tvořící stěny taktéž s černým lemováním. Procházel jsem kolem několika místností, které byly označeny pouze čísly. Po třiceti metrech jsem konečně narazil na briefingovou místnost 3, alespoň VICOM to tvrdil. Na samotných dveřích stálo: 420637803. Dveře byly průsvitné s namodralou barvou, pravděpodobně použitím aerogelu, jako izolační mezivrstvy. Dveře se otevřely, já vešel dovnitř a ihned se zase zavřely. Místnost byla kruhová s mahagonovým kulatým stolem uprostřed. Kolem stolu bylo umístěno šestnáct polstrovaných židlí s červeným sedákem a opěradlem. Uprostřed stolu bylo zabudováno mně neznámé zařízení. „Sedni si, kam chceš!“ rozkázal Marcel. Posadil jsem na židli, která byla nejblíž dveřím. Ze zařízení na 53

stole se začal syčet nějaký plyn. Prudce jsem se odsunul od stolu a chtěl jsem vstát, jenže zpátky na židli mě srazil silný elektrostimul. „Zůstaň sedět!“ rozeznělo se přes celou místnost. Reproduktory, jak primitivní zařízení tu mají, uvažoval jsem. Nad stolem se začala rýsovat nějaká zelená postava. No samozřejmě, holografický projektor. Jaké další muzeální kousky tu asi mají? Tento primitivní holografický projektor pracuje na velmi jednoduchém principu. Prostor se nejdříve musí naplnit bezbarvým plynem se schopností termoluminiscence, který má tu vlastnost, že světélkuje při zahřátí. Jsou zapotřebí alespoň dva lasery, aby bylo možní rozsvítit libovolný voxel, bod prostoru. Jednotlivé lasery mají totiž nižší energii, než je nutná k zahřátí plynu, jinak by se plyn rozsvítil po celé dráze laserového paprsku. Samotný obraz bývá monochromatický a trochu roztřepaný. Nejlepší holografické jednotky zvládaly až 8 barev. Nad stolem se už mihotala dvoumetrová Marcelova postava. Nechal se projektorem o něco zvětšit, aby vypadal démoničtěji. Ve skutečnosti nebyl větší, jak 160 cm. Ruce měl v bok a skláněl se nade mnou. Měl jsem co dělat, abych se nahlas nerozesmál. Ta jeho kulatá hlavička podprůměrné velikosti vypadala strašně vtipně. Jeho malou hlavu mu příroda nahradila obrovskýma očima, které byly nepřirozeně vyboulené. Připadalo mi, že mu musí každou chvilkou vypadnout z důlků. Vlasy řídké kudrnaté a podle VICOMu prý i rezavé. VICOM mi potvrdil, že takto opravdu vypadal před transformací v lidský počítač. Nyní je jen mozek připojený k počítači. „Proč si mě zradil Alconův poskoku?!“ zuřil. Ten pisklavý hlas! „O, o čem to mluvíš Marceli? Alconovy jednotky zůstaly nahoře, v sekci 13. Přišel jsem sám,“ vykoktal jsem ze sebe. „A vedle tebe sedí kdo? Čínský bůh srandy?!“ ukázal prstem na sedačky vedle mě, ale nikdo na nich neseděl. „Já… Já to stále nechápu,“ odpověděl jsem. „Za okamžik pochopíš,“ zašeptal Marcelův hlas přes VICOM. 54

Udělalo se mi mdlo. Musel jsem na několik sekund omdlít. Po opětovném procitnutí mě začaly ohavně bolet záda. Levou rukou jsem si po nich přejel. Popáleniny od lasernože! Zvedl jsem hlavu ze stolu. Rozhlédl jsem se kolem sebe: „Ricco! Tome?!“ seděli na sedačkách vedle mě s namířenými laserpaly na mou hlavu. „Ricco, ty jeden parchante! Ty jsi mě sejmul v tunelu č. 31! Zabiju tě!“ křičel jsem na něj. Chtěl jsem po něm skončit, ale uzemnil mě elektrostimul. Plivl jsem mu alespoň do tváře. Ricco si otřel tvář: „Alexíku, Alexíku. Mohu tě ujistit, že tamten Ricco již před hodinou skonal pro naši věc. Já jsem Ricco 450913. Teď se už prosím uklidni.“ „Kde jste se tu vůbec vzali?“ divil jsem se. Začal mluvit Tom: „Alexíku, říká ti něco Trojský kůň?“ koukal jsem na něj s otevřenou pusou, „ne? Já ti to prozradím. Ty jsi náš malý Trojský koník. Jen díky tobě budeme tady s Marcelem zase jedna velká rodina.“ „Nikdy! Zničím celou rubínovou zónu!“ zařval Marcel. „Měl jsi svou šanci, teď už je pozdě,“ odpověděl s klidným hlasem Ricco. „Ale jak? Vždyť jsem přišel sám!“ chtěl jsem vědět. „Opravdu?“ zasmál se Ricco, „VICOM, nejlepší lidský vynález. Posunul člověka na novou úroveň bytí, jen malý stupínek pod Boha, ale zároveň je to tak zranitelné zařízení. Určitě víš, že VICOM je mimo jiné napojený na zrakový nerv?“ „Ano, takže vše co jsem za poslední hodiny prožil, byla jen iluze?“ Pokračoval Tom: „Ne tak docela. Neměli jsme čas na úplnou úpravu VICOMu díky tady Marcelově choré mysli, která spustila autodestrukční sekvenci. Abych nezacházel zbytečně do detailů, neviděl jsi pouze mě, Ricca a George. Chudák George,“ povzdechl si. Do rozhovoru se vložil Marcel: „Co to tu hrajete? Ten zbabělec se vám vzdal v sekci 7 a…“ „Pššš,“ přiložil si Ricco prst k ústům, „Marceli, Marceli, 55

Marcelíčku. Viděl jsi jen to, co jsi vidět chtěl. Tvá noční můra. Ale už se neboj, za chviličku ti bude líp.“ Mluví s ním jako s malým dítětem! „Promiň Alexi,“ řekl smutným hlasem Marcel. Pokračoval Tom: „Víš, kolik marných pokusů jsme uskutečnili, než se nám podařilo dobít toto pěkné Marcelovo hnízdečko Alexíku?“ mlčel jsem, „rovných 41!“ To proto je celý komplex v tak strašném stavu? „A co bude teď? Co chcete udělat Marcelovy? Nakazíte nás Alconem?“ zeptal jsem se. Ricco s Tomem se podívali na sebe a začali se smát. „Co je tu k smíchu?“ zvýšil jsem hlas. „Alexíku, Alexíku,“ začal Tom. Přerušil jsem jej a okřikl ho: „Nejsem žádný Alexík!!!“ „No dobrá Alexíku. Už ti nebudu říkat Alexík,“ řekl pobaveně. Snaží se mě vyprovokovat! „Alexi, předně by ses měl zajímat sám o sebe a ne tady o Marcelíka,“ mrkl na Marcelu. Marcel se jen ušklíbl. Tom pokračoval: „Marcelík má před sebou dlouhá tisíciletí, ale to se o tobě říct nedá. Jediný důvod proč jsi ještě na živu je tvůj mozek. Respektive jistá informace zakódovaná v jeho struktuře.“ „Co je to za informaci?“ zeptal jsem se. „Hej Ricco,“ Tom se natočil na Ricca, „Alex je dneska nějaký zvědavý,“ Ricco mu s úsměvem přikývl. „Vzhledem k tomu, že brzo zemřeš, tak ti něco říct můžu. Tato informace je poslední část tady Marcelíkova výzkumu na zničení Gairuse. Jakmile ji získáme, budeme se moct adaptovat a žádná síla ve vesmíru nás už nezastaví.“ Nás? Co tím myslí? „Proč Gairuse už dávno nezničil?!“ zeptal jsem se. „To je velmi dobrá otázka,“ začal mluvit Ricco, „no klidně mu to řekni Marceli.“ „Nemohl jsem dokončit výzkum, musel jsem jej ukrýt před mnou samotným, “ řekl Marcel se svěšenou hlavou. „Konečně se dostáváme k té zábavné stránce. Určitě se hodně 56

nasměješ Alexi,“ pochechtával se Tom. Ricco dodal: „Aby jsi to pochopil. Tady Marcel udělal ze sebe lidský počítač, i když věděl, že je nakažený Gairusem. Jeho potenciál se sice zněkolikanásobil, ale nedařilo se mu zbavit Gairuse zavrtaného v jeho mozku. Čím lepší techniky vymýšlel tím lépe a rychleji se dokázal Gairus přizpůsobovat. Časem se z relativně hloupého viru stala nová inteligentní entita, přímo jako součást tady Marcelíka. Když pochopil, že nemůže vyhrát, vymyslel metodu, jak sám pokračovat ve výzkumu, aniž by o něm cokoliv věděl.“ „Jak se mu to povedlo?“ zajímal jsem se. „Možná by ses měl podívat někdy do zrcadla Alexi. Marcel měl stále uložený svůj první B-sken, kdy ještě nebyl Gairus dostatečně vyvinut. Nad rubínovou zónou byl rozestavený podzemní kryt se vším, co potřeboval: stavební droidi, dělnické líhne, částečně vybavené laboratoře. Marcel neudělal nic menšího než, že nahradil původní dělnické B-skeny těmi svými s několika malými modifikacemi. Jen si musel dávat pozor, aby se jeho děti příliš nevyvinuly. Jak se vždycky trápil, když někoho posílal do dezintegrátoru. Jak vidíš, my všichni jsme Marcelovy děti,“ roztáhl ruce, jako by nás chtěl všechny obejmout. Dávalo to smysl. B-skener umožňuje naskenovat do digitální podoby celou strukturu mozku a tedy i samotné vědomí, ale už nedokáže odlišit co je a co není součástí lidské tkáně. Bohužel se Bsken nedal spustit na počítači. Mozek jsme sice znali velmi podrobně, ale nikdy jsme nedocílili věrohodné simulace. Pokaždé docházelo k postupné degradaci osobnosti. Nejdříve se začala projevovat apatie v pozdějších fázích záchvaty zuřivosti. Nakonec všichni skončili úplně stejně: Začali křičet a už nikdy nepřestali. Kdybyste to tak mohli slyšet. Křik plný zděšený, zoufalství a beznaděje. Nikdo si to nedovedl vysvětlit. Přímá aktualizace B-skenu o nové prožitky tedy nebyla možná. Toto omezení se obcházelo tím, že po transféru B-skenu zpět do jedince, se nechal mozek zrychleně prožít všechny události zaznamenané VICOMem, které nastaly od posledního B-skenu. Marcelova projekce zmizela: „Kam zmizel Marcel?“ 57

„Chviličku strpení Alexíku,“ řekl Tom. Už mě zase oslovuje jako Alexík! Opravdu, projekce byla zpět. Marcel stál vzpřímeně a upřeně se díval před sebe. „Ahoj Alexíku,“ promluvili všichni tři jako jeden muž, „už je nám mnohem lépe.“ „Co jste mu udělali?!“ vyděšeně jsem se zeptal. „Nic, nám není. Pouze jsme utlumili vzpurné střípky původního Marcelova vědomí. Nyní jsme tu jen my. Gairus,“ děsivé když mluvili zároveň všichni tři. „Jak do toho všeho zapadá Alcon?“ zeptal jsem se. „Tyto stále nechápeš viď?“ zasmáli se posměšným tónem, „Alcon je Marcel. Marcel je Alcon. Jeho vnitřní souboj, který prohrál.“ Do místnosti vstoupil George s nemocničním lůžkem. „Lehni si!“ rozkázali mi. Vystřelil jsem levou rukou a srazil Toma k zemi. Mezitím pravá noha skopla Ricca. Nic naplat. Ochromil mě několikasekundový elektrostimul. Než jsem se vzpamatoval, byl jsem připoután k lůžku. „To od tebe nebylo vůbec chytré Alexíku. V jednom ses zmýlil. Na B-sken tě nepotřebujeme živého, jen tvůj nepoškozený mozek,“ řekli. A jediný B-skener byl tady v rubínové zóně, proto mě nemohli zabít dřív. Před B-skenem se musí totiž tělo, respektive mozek silně podchladit, tak aby nemohl měnit svou strukturu během skenování. Zabít mě mohou, ale jen pokud stihnou během několika minut podchladit mozek, než začne odumírat. Ještě mám šanci! Marcel musel vědět, že může dojít i na tuto eventualitu. Někde tu bude třeba skrytý bojový droid. „Prohledej celou oblast, jestli se ti nepodaří s něčím spojit, ale použij pouze komunikační protokol, který jsi používal pro identifikaci DRD,“ rozkázal jsem VICOMu. Jakmile jsem to dořekl, uvědomil jsem si, že to byla nejspíš chyba. „Promiň Alexi, ale takto to opravdu nepůjde. Dobrou noc Alexíku,“ na což mi Tom prostřelil srdce laserpalem. 58