TOTO Č ÍSLO JE VĚNOVÁN O
I V A N U
J I R O U S O V I
"Murphy by nikdy nebyl p ř i p u s t i l , že je mu třeba b r a t ř í . Ale bylo mu jic h třeba. V konfliktu mezi životem, od něhož se o d v r á t i l, a životem, a nímž neměl žádnou zku šenost, leda zárodečnou, leda naději v něj, se nutně musel přimknout k tomu druhému.“ (Samuel Beckett, Murphy)
"A j e š tě horší je myšlenka, jak člověk z í t r a najde dost s í l y , aby mohl zas dělat t o , co dělal včera a co dělá už tak dlouho a dlouho, kde vezme s í l u na všechny ty p i t o mé pochůzky, na ty nesčetné plány, které nikam nevedou, na ty pokusy o únik z trýznivé nezbytnosti, které se vždycky zvrtnou v nic a pořád znovu nám dokazují, že osud je nepře konatelný, že každého večera musíme s l e t ě t zas dolů pod tlakem úzkostného strachu z toho z ít ř k a , po každé o něco trapnějšího, o něco špinavějšího." (L.F.Céline, Cesta do hlubin noci)
"ty mrtvej kanáre zazpívej znova a ť aspoň kámoši znají ta slova" (Petr Lampl)
"A co máme dě lat?!" zavolal C. "Pište básně!" volal Magor, "přijdu s i pro ně! U rč itě ! " (Egon Bondy, Afganistan)
JEDNOU NOHOU (kulturní revue) - tzv. "nezávislý" tiskový orgán Příspěvky přebírány výhradně z kolujících samizdatů a přetiskovány bez vědomí autorů. Redakční rada: Mato, Saran-wrap, Tajemný EM Vychází extrémně nepravidelně.
OBSAH (strany nejsou číslovány): Václav Havel - 6 poznámek o k u ltu rě Magorova l a b u t í píseň Vít Kremlička - Autentický kulovátor, Zvonění Egon Bondy - O počasí (výbor) Jáchym Topol - Eskymáckéj pes, Stěhovavá tvář (výbor) J.H. Krchovský - Básně z l e t 1978-1982 Jindra Tma - Noty pro podzimní bytost (výbor) Románová příloha JEDNOU NOHOU (Čtení do vany): Egon Bondy - Nový věk
XXXXXXXXXX
Připravujeme: texty Petra Lampla, H.Arendtové, dopisy (z vězení) Pavla Zajíčka, básně Anny Vágnerové, Egona Bondyho, Křemenáče, Sochy, vzpomínky Honzy Krejcarové-Černé, informativní překlady Kerouaca (Podzemníci), Bukowského, H.Millera, indiánských pohádek atd. atd.
x x x x x x x x x x
č t ě t e JEDNOU NOHOU ! !
č t ě t e JEDNOU NOHOU !!
č t ě t e JEDNOU NOHOU ! !
Š E S T
P O Z N Á M E KO
K U L T U Ř E
V áclav Havel
1. P ov a ž u j i t o s i c e z a d o s t n e p r a v d ě p o d o b n é , t e o r e t i c k y v š a k nemohu v y l o u č i t , že z í t r a d o s t a n u n ě j a k ý b á j e č n ý n á p a d a d o t ý d n e n a p í š u s v ou n e j l e p š í h r u . P r á v ě t a k j e a l e m ožn á, ž e už nikdy n e n a p íš u vůbec n i c . N e m ů ž e - l i j e d e n j e d i n ý a u t o r , k t e r ý už n e n í p r á v ě z a č í n a j í c í a d a l o b y se t u d í ž o č e k á v a t , že a s p o ň z h r u b a z n á s v é mož n o s t i i m e z e , p ř e d v í d a t t é m ě ř v ů b e c s v o u v l a s t n í l i t e r á r n í bu d o u c n o s t , j a k by p a k ně k d o mohl p ř e d v í d a t , co s e - o b e c n ě b ude v k u l t u ř e d í t ? E x i s t u j e - l i s f é r a , u n í ž j e ze samé j e j í p o d s t a t y v y l o u č e na j a k á k o l i p r o g n o s t i k a , pak to j e p ráv ě k u l t u r a , a to s p e c i e l ně u m ění a h u m a n i t n í v ě d y . / V p ř í r o d n í c h v ě d á c h - s n a d - l z e a s p oň rá m c o v ě c o s i p ř e d v í d a t . / M o ž n o s t í , k t e r é mohou u n á s v k u l t u ř e n a s t a t , j e n e s p o č í t a t e l n ě : možná ž e z e s í l í p o l i c e j n í t l a k y , mnoho d a l š í c h u m ě l c ů i v ě d c ů o d e j d e do e x i l u , mnoho j i n ý c h z t r a t í c h u ť do č e h o k o l i i p o s le d n í zbytky f a n t a z i e , a c e l á ta k zvaná "druhá k u l t u r a " z v o l n a v y m ř e , z a t í m c o t a " p r v n í " se s t a n e už ú p l n ě s t e r i l n í . Možná s e n a o p a k " d r u h á k u l t u r a " n á h l e a n e č e k a n ě r o z r o s t e do n e b ý v a l ý c h r o z m ě r ů a t v a r ů a s v ě t se bude d i v i t a v l á d a ž a s n o u t . Možná s e z a č n e n a o p a k l a v i n o v i t ě p r o b o u z e t " p r v n í k u l t u r a " , v z e dmou s e v n í z c e l a n e p r a v d ě p o d o b n é , " n o v é v l n y " a " d r u h á k u l t u r a " s e t i š e , n e n á p a d n ě a r á d a r o z p l y n e v j e j í m s t í n u . Možná se n a o b z o r u n á h l e v y n o ř í z c e l a o r i g i n á l n í t v ů r č í t a l e n t y a d u c h o v n í i n i c i a t i v y , k t e r é s e r o z v i n o u k d e s i v d o c e l a n ovém p r o s t o r u na p o m e z í o b o u d o s a v a d n í c h k u l t u r t a k , že obě na t o b u d o u j e n p ř e k v a p e n ě z í r a t . Možná se n a o p a k n e o b j e v í v ů b e c n i c n o v é h o a v š e c h n o b u de p o ř á d s t e j n é : D i e t l bu d e p o k r a č o v a t ve s v ý c h s e r i á l e c h a V a c u l í k v e s v ý c h f e j e t o n e c h . Ve v ý č t u t a k o v ý c h a p o d o b n ý c h m o ž n o s t í b y c h mohl p o k r a č o v a t l i b o v o l n ě d l o u h o , a n i ž b y c h m ěl s e b e m e n š í dů v od k t e r o u k o l i z n i c h p o v a ž o v a t za v ý ra z n ě p r a v d ě p o d o b n ě jš í, než k t e r o u k o l i j i n o u . T a je m s tv í b u d o u c n o s ti k u l t u r y je obrazem záhady lid s k é h o ducha. P ro to - vyzván k úvaze o v y h líd k á c h česk o slo v en sk é k u l tu r y - n e b u d u p s á t o j e j í c h v y h l í d k á c h , a l e omezím s e j e n na n ě k o l i k v í c e m é n ě p o l e m i c k ý c h - po znám ek na o k r a j j e j í p ř í t o m n o s t i . Vyv o d í - l i z n i c h něk do n ě c o i p r o b u d o u c n o s t , bude t o j e h o v ě c a o d p o v ě d n o s t z a t o p a d n e na j e h o h l a v u . 2. Svého č a s u b y l y č e s k o s l o v e n s k é poměry n a z v á n y s u g e s t i v n ě " B i a f r o u d u c h a " . Mnoho a u t o r ů - v č e t n ě mne samého - se pak p o r ů z n u v r a c e l o , k d y s u v a ž o v a l i o to m , co s e v l a s t n ě v č e s k o s l o v e n s k é k u l t u ř e po r o c e 1968 s t a l o , k p ř í m ě r u h ř b i t o v a . P ř i z n á m s e , že n e d á v n o - kd yž j s e m z n o v u n ě j a k é p o d o b n é p ř i r o v n á n í č e t l - se n a j e d n o u v e mně z a č l o c o s i p r o t i n ěmu b o u řit.
V. Havel P ř i n e j m e n š í m by se h o d i l o - po t o l i k a l e t e c h - k o n k r e t i z o v a t p o n ě k u d p o l e , k t e r é h o se t e n p ř í m ě r v l a s t n ě d o t ý k á . Pok ud j d e o p o č í n á n í m oci ve s f é ř e k u l t u r y , t e d y o t a k z v a n o u " k u l t u r n í p o l i t i k u " , n e p o c h y b n ě s t á l e p l a t í : p o ř á d s e někd e n ě c o z a k a z u j e , p o řád se té m ě ř n i c nesm í, z ru š e n é č a s o p is y z ů s t á v a j í i n a d á l e z r u š e n y , zmanipulo v a n é i n s t i t u c e zm anipulovány a t d . a t d . Moc se o p r a v d u c h o v á j a k o h r o b n í k a t é m ě ř v š e z t o h o , co j e ž i v o u c í a co m u s e l o b ý t p ř i t o m n ě j a k p o v o l e n o , ž i j e s k o r o j e n n á h o d o u , s k o r o j e n omylem, s k o r o j e n na č e s t n é s l o v o , v ž d y a b e z p e čně s e s p o u s t o u k o m p l i k a c í a b e z j i s t o t y o z í t ř k u . Co o v š e m p l a t í o v ů l i m o c i , n e m u s í p l a t i t o r e á l n é m d u c h o v n ím p o t e n c i á l u s p o l e č n o s t i . J a k k o l i z a t l a č e n p o d p o v r c h v e ř e j n é h o , j a k k o l i um lčován a dokonce j a k k o l i f r u s t r o v á n , p ř e c i j e n t u p o řád j e š t ě n ě j a k j e . Nějak někde ž i j e . A rozhodně s i n e z a s l u h u j e , aby b y l v y h la š o v á n za m r t v o l u . Ne zd á s e mi p r o s t ě , že jsme v š i c h n i u m ř e l i . A z d a l e k a ko lem s e b e n e v id ím j e n k ř í ž e a h r o b y . J e š t ě v í c , než t y sto v k y sa m iz d ato v ý c h k n i h , d e s í t k y s t r oj o p i s n ý c h č a s o p i s ů , soukromých č i p o l o f i c i á l n í c h v ý s t a v , sem i n á ř ů , k o n c e r t ů a t d . , s v ě d č í o tom - a s p o ň p r o mne o s o b n ě - n ě c o j i n é h o : d i v a d l a n a b i t á l i d m i , v d ě č n ý m i z a k a ž d é j e n t r o c h u smy s l u p l n é s l o v o a f r e n e t i c k y t l e s k a j í c í m i po každ ém l i š á c k é m úsměvu na j e v i š t i / m í t t a k t o h l e p u b l i k u m p o č á t k e m š e d e s á t ý c h l e t ! Neumím s i p ř e d s t a v i t , j a k by se t e h d e j š í p ř e d s t a v e n í d i v a d l a v n ěmž j s e m p ů s o b i l , m o h la v ů b e c d o h r á t do k o n c e ! / ; c e l o n o č n í f r o n t y u n ě k t e r ý c h d i v a d e l v p ř e d v e č e r p ř e d p r o d e j e v s t u p e n e k na nov ý m ě s í c ; f r o n t y u k n i h k u p e c t v í , kdy ž má v y j í t / o k l e š t ě n ý / H ra b a l; snad s t o t i s í c o v ý n á k la d drahé k n ih y o a s tro n o m ii / t a t á ž k n i h a by v USA m ě l a s t ě ž í t o l i k č t e n á ř ů / ; c e s t o v á n í m l á d e ž e p ř e s p ů l r e p u b l i k y n a k o n c e r t , o němž n i k d o n e v í , zd a o p r a v d u b u d e ; a t d . a t d . - je t o h l e všechno sk u te č n ě h ř b i t o v ? J e to skutečně " B ia fra ducha"? Co se bude d í t v k u l t u ř e b u d o u c í c h l e t n e v í m . Vím v š a k , n a čem t o - ne s i c e ú p l n ě , a l e p ř e c i j e n d o s t - z á l e ž í : t o t i ž n a t o m , j a k s e b u d e d á l v y v í j e t k o n f r o n t a c e m ez i h ř b i t o v n í m i i n t e n c e m i moci a t í m t o n e p o t l a č i t e l n ý m k u l t u r n í m h l a d e m ž i v o u c í h o o r g a n i s m u s p o l e č n o s t i , r e s p e k t i v e t é j e j í č á s t i , k t e r á na všechno j e š t ě n e r e z i g n o v a l a . / O s t a t n ě vůbec bych se n eodvažo v a l p ř e d p o v í d a t , co by se z a t ě c h č i o n ě c h prom ěn poměrů z a č l o p r o b o u z e t a d í t v t é č á s t i , k t e r á se d n e s j e v í j a k o t a , co rezig n o v ala./ 3. Č e t l j s e m k d e s i , že v t o t a l i t n í m s y s t é m u se s p í š , n e ž my š l e n í , d a ř í m u čednictví. Jsem r e a l i s t a a jsem p r o t o d a l e k v l a s t e n e c k é i l u z e , ž e s v ě t u - d ík jeho b e z n a d ě jn é i g n o r a n c i - z ů s t á v a j í u t a j e n y n ě j a ké b á j e č n é m y š l e n k o v é v ý k o n y , j i m i ž se t o zde na k aždém r o h u hemží . A p ř e c e s e ve mně n ě c o b o u ř í i p r o t i zmíněnému t v r z e n í , že jsme d ě j i n a m i o d s o u z e n i do n e z á v i d ě n í h o d n é r o l e p o u h ý c h n e m y s l í c í c h s p e c i a l i s t ů na u t r p e n í ja k o ž to n ě ja k ý c h c h u d š íc h p ř í b u z n ý c h l i d í ze " s v o b o d n é h o s v ě t a " , k t e ř í ne m u s í t r p ě t a ma j í p r o t o č a s m y s l e t . P ř e d e v š í m s e mi n e z d á , že by t a d y z r o v n a m o c l i d í t r p ě l o z j a k é s i m aso c h i s t i c k é r o z k o š e nebo z n e d o s t a t k u j i n ý c h n á p a d ů , j a k t r á v i t č a s . To, c o b ý v á - n a č s i s k r ý v a t , že s le h k ý m d e s p e k t e m - o z n a č o v á n o za " m u č e d n i c t v í " , se mi n a v í c n e z d á b ý t v n a š í zem i a n i n ě j a k z v l á š t r o z š í ř e n ý m p o v y r a ž e n í m , a n i v ž d y c k y nebo
V. Havel - 6 poznámek v ě t š i n o u j e n n ě j a k ý m s l e p ý m během do p r o p a s t i ; ž i j e m e v zemi v ě h l a s n ě známého r e a l i s m u a k o d v a z e k o b ě t e m , j a k o u m a j í n a p ř í k l a d Po l á c i , máme v ě r u d o s t d a l e k o . A t a k b y c h s e d o s t z d r á h a l u p í r a t t ě m, k t e ř í by e v e n t u á l n ě m o h l i b ý t u n á s z mu č e d n i c t v í p o d e z í r á n i , s c h o p n o s t r e f l e x e : s p í š se mi z d á , že právě r e f l e x e český ty p " m u č e d n ic tv í" výrazně p ro v á z í / s t a č í s e r o z p o m e n o u t t ř e b a n a P a t o č k u - n e n í v tom c o s i s y m p t o m a t i c k éh o , že n e j z n á m ě j š í o b ě t í t o h o , čemu se ř í k á " b o j z a l i d s k á p rá v a " ; b y l u nás n e jv ý z n a č n ě j š í f i l o s o f ? / . A jak ta k naopak z p o v z d á lí s l e d u j i rů z n é občanské č in y a s p o le č e n s k á vzedm utí " s v o b o d n é h o s v ě t a " , n e j s e m s i v ů b e c j i s t , že t o , č ím s e v ž d y a nutně a n e j z ř e t e l n ě j i v y z n a č u jí, je právě p r o n ik a v o s t m yšlen k y ; obávám s e , že t u n a o p a k a ž p ř í l i š č a s t o m y š l e n k a k u l h á za n a d š e n í m . A n e n í tomu t a k n á h o d o u p r á v ě p r o t o , že za t o n a d š e n í p o v ě t š i n ě n e n í t ř e b a moc p l a t i t ? V y l u č u j e se s k u t e č n ě t a k r a d i k á l n ě o b ě ť s m y š l e n k o u ? Nemůže b ý t z a j i s t ý c h o k o l n o s t í o b ě t j e n důsledkem m y šle n k y , j e j í m dosvědčením č i naopak m o to r e m ? Z k r á t k a a d o b ř e : v ů b e c b y c h se n e o d v á ž i l t v r d i t , že se t u m y s l í m éně, n e ž j i n d e , p r o t o ž e se t u m u s í t r p ě t . Domnívám se n a o p a k , že p ř i t r o š e d o b r é v ů l e by se ze z d e j š í h o u v a ž o v á n í , a možná p r á v ě p r o t o , že b y l o č í m s i z a p l a c en o a ž e z č e h o s i n e lehkého v y r o s t l o , d alo v y t ě ž i t l e c c o s t obecně poučného. P rav d a, mnohdy t o u v a ž o v á n í b ý v á z a š m o d r c h a n é , k o k t a v é , n e s o u v i s l é ; l e h k o s t í a b r a v u r o u c e l o s v ě t o v ě s t r a v i t e l n ý c h b e s t s e l l e r ů se z d e j š í t e x t y v s k u t k u moc n e v y z n a č u j í ; a n g l i c k ý . š v i h č i f r a n c o u z ský šarm m a j í t r a d i c i , ž e l , s k u t e č n ě s p í š v A n g l i i a F r a n c i i , než v poněkud tě ž k o p á d n é s t ř e d n í Evropě - a l e z toho bych n e v y v o z o v a l n i c v í c , n e ž že tomu j e p r o s t ě t a k . Nevím, j a k d a l e c e o k o l n o s t , že se zde / o b č a s / j e š t ě t a k y m y s lí, o v l iv n í k lepším u naše v y h líd k y ; rozhodně je však n e ov l i v n í k h o r š í m u . A t í m méně j e o v l i v n í k h o r š í m u , kd yž s e t u a t a m j e š t ě n a j d e n ě k d o , kdo s e n e z a l e k n e n e b e z p e č í , že by s i s v o u p a l i č a t o s t í m ohl v y s l o u ž i t p ř í z v i s k o " m u č e d n í k " . 4. Co j e t o v l a s t n ě " p a r a l e l n í k u l t u r a " ? Nic v í c a n i c mí ň , n e ž k u l t u r a , k t e r á z t ě c h č i o n ě c h d ů v o d ů n e c h c e nebo nemůže n eb o n e s m í z a s a h o v a t v e ř e j n o s t t ě m i m é d i i , k t e r á ř í d í s t á t n í m oc, což j s o u v t o t a l i t n í m s t á t ě v š e c h n a n a k l a d a t e l s t v í , t i s k á r ny, v ý s t a v n í s í n ě , k o n c e r t n í a d i v a d e ln í s á l y , vědecké ú sta v y a t d . T a t o k u l t u r a t u d í ž v y u ž í v á j e n t o h o , co z b ý v á : p s a c í c h s t r o j ů , soukromých a t e l i é r ů , b y t ů , s t o d o l a podobně. J a k p a t r n o , " p a r a l e l n o s t " j e vy m ez en a z c e l a v n ě j š k o v ě a n i c da l š í h o z n í p ř í m o n e v y p l ý v á , t e d y a n i k v a l i t a , a n i e s t e t i k a , ani nějaká id e o lo g ie . T u t o c e l k e m t r i v i á l n í v ě c p o v a ž u j i za d ů l e ž i t é z d ů r a z n i t p r o t o , že se v p o s l e d n í době / h l a v n ě v e x i l o v é m t i s k u / o b j e v i l y r ů z n é k r i t i k y " p a r a l e l n í k u l t u r y " jako c e lk u , k t e r é byly možné j e n p r o t o , že s i j e j i c h a u t o ř i p r á v ě t o h l e t r i v i á l n í v y mezení " p a r a l e l n o s t i " neuvědom ovali. Ty h l a s y v y c h á z e l y - t r o c h u z j e d n o d u š e n ě ř e č e n o - z t é t o úvahy: o f i c i á l n í k u l t u r a je p o d říz e n a j a k é s i - p řiro z e n ě š p a t ně - o f i c i á l n í i d e o l o g i i . J e j í l e p š í a l t e r n a t i v o u j e č i m ěla by b ý t k u l t u r a " p a r a l e l n í " . J a k é l e p š í i d e o l o g i i j e t u d í ž p o d ř í z e n a o n a ? Má v ů b e c n ě j a k o u i d e o l o g i i ? Nebo p r o g r a m ? Nebo k o n c e p c i ? Nebo o r i e n t a c i č i f i l o z o f i i ? Z k l a m á n i d o c h á z e l i a u t o ř i k n á z o r u , že nemá. .
V. Havel T o h o to z k l a m á n í by b y l i u š e t ř e n i , kd y by s i b y l i h n e d na z a č á t k u v š i m l i , že ze samé s v é p o d s t a t y n i c t a k o v é h o " p a r a l e l n í k u l t u ř e " m í t nemůže. P r o to ž e t y sto v k y a snad t i s í c e n e j r ů z n ě j š í c h l i d í , m ladých, s t a r ý c h , t a l e n t o v a n ý c h , n e t a l e n t o v a n ý c h , v ě ř í c í c h , n e v ě ř í c í c h , k t e r é s v e d l a pod j e d i n o u s t ř e c h u " p a r a l e l n o s t i " v l a s t n ě j e n n e u v ě ř i t e l n á ú z k o p r s o s t m o c i , j e ž n e s n e s e už t é m ě ř n i c , nemohou s e p ř e c e n i k d y n a žádném s p o l e č n é m p r o g r a m u d o m l u v i t , p r o t o ž e v l a s t n ě t o j e d i n é , c o j e s p o j u j e / a d í k čemu s e o s t a t n ě pod t o u t o s t ř e c h o u o c i t l i / , j e j e j i c h r o z m a n i t o s t a j e j i c h l p ě n í na n í , t o t i ž n a tom , čím k a ž d ý z n i c h j e - a kdyby s e p ř e c i j e n n a s p o l e č n é m p r o g r a m u d o m l u v i l i , p a k by t o b y l o a s i v ů b e c t o n e j s m u t n ě j š í , co by s e m o hlo s t á t : p r o t i j e d n é u n i f o r m ě by s t a n u l a u n i f o r m a d r u h á . N e n í - l i d n e s v " p a r a l e l n í k u l t u ř e " ž á d n ý z v l á š t n í p ř e b y t e k s u v e r é n n í c h d ě l , p ak by v n í p otom n e b y l o z c e l a b e z p e č n ě už v ů b e c n i c : j e - l i t o t i ž n ě c o b y t o s t n ě c i z í všem u k u l t u r n í m u , t a k j e t o p r á v ě u n i f o r m a . " P a r a l e l n í k u l t u r a " v z n i k l a p r o t o , že d u c h o v n ím u p o t e n c i á l u s p o l e č n o s t i b y l a o f i c i á l n í u n i f o r m a t ě s n á , n e v e š e l s e p r o s t ě do n í a r o z l i l s e t u d í ž mimo r á m e c , v němž j e p o v i n n á . B y lo by j e h o s e b e v r a ž d o u , k d y b y s e p o t é , co t o t o u č i n i l , z a č a l d o b r o v o l n ě s o u k a t do u n i f o r m y j i n é , b y t t i s í c k r á t h e z č í , ne ž t a , k t e r é u n ik l. Vzpomínám s i , j a k j s e m s e v m l á d í b a v i l t í m , že h l a v n í r e f e r á t n a r ů z n ý c h s p i s o v a t e l s k ý c h s j e z d e c h a k o n f e r e n c í c h m ěl v ž d y z n o v u n á z e v "Ú k oly l i t e r a t u r y v tom a tom o b d o b í n eb o po tom a tom s j e z d u s t r a n y nebo v t é a t é p ě t i l e t c e " a j a k s i n a v z d o r y všem ú k o l ů m , k t e r é j í b y l y t r v a l e d á v á n y , d ě l a l a l i t e r a t u r a , v ž d y z n o v u j en t o , co c h t ě l a , A p o ku d s e n á h o d o u p o k o u š e l a p ř e c i j e n p l n i t zadané ú k o l y , b y l o to vždy je n k j e j í šk o d ě , J e j í j e d i n á š a n c e - i v podm ínkách " p a r a l e l i t y " / a p rá v ě v n i c h : v ž d y ť p r o t o s e do n i c h u c h ý l i l a ! / - j e , ž e n e b u d e d b á t ú k o l ů , k t e r á by j í n ě k d o - b y ť z t é n e j l e p š í v ů l e - c h t ě l z a d á v a t , a o p ě t s i bude d ě l a t j e n t o , co b u d e sama c h t í t . V Č eskoslovensku dnes n e n í o n ic v íc g e n i á l n í c h s p i s o v a t e l ů , m a l í ř ů č i h u d e b n ík ů , než k d y k o l iv v m i n u l o s t i . Z klam ání z t o h o , že " p a r a l e l n í k u l t u r a " n e n í l e p š í , ne ž j e , k t e r á obč a s t u a tam z a z n í v á , je s i c e p o c h o p i t e l n é / č í m v í c je č lo v ě k zhnu s e n k u l t u r o u o f i c i á l n í , t í m v í c s i s l i b u j e od t é d r u h é a t í m v í c se k n í u p í n á / , n e n í v š a k v ě c n ě na m í s t ě : d í k j a k é m u p o d i v n é m u r o z m a r u h i s t o r i e by m ělo b ý t p r á v ě d n e s - v t ě c h t o d u s n ý c h podm ínkách - všeh o v í c a v šech n o l e p š í , než k d y k o l i v j i n d y ? „Ťukat do s t r o j e d o v e d e mnoho l i d i a n i k d o nikom u t o n a š t ě s t í nemůže z a t r h n o u t . P r o t o b u d e i v s a m i z d a t u v ž d y c k y n a j e d n u dů l e ž i t o u knihu č i báseň p ř ip a d a t bezpočet kn ih č i b á s n í šp atn ý ch , Tě c h š p a t n ý c h b u d e d o k o n c e v í c , n e ž v d o b á c h k n i h t i s k u , p r o t o ž e v y t i š t ě n í j e p ř e c i j e n - i v t é n e j s v o b o d n ě j š í době - kom p l i k o v a n ě j š í z á l e ž i t o s t í , n e ž o p s á n í n a s t r o j i . A l e i k d yb y t u v ě c n ě n ě j a k á m o ž n o s t s e l e k c e b y l a , kdo by m ěl v l a s t ně p r á v o j i d ě l a t ? Kdo z n á s se o d v á ž í ř í c t , že b e z p e č n ě a v ž d y r o z e z n á h o d n o t u - b y ť t e p r v e se r o d í c í , n e o b v y k l o u , p o t e n c i á l n í - od p a h o d n o t y ? Kdo z n á s v í , z d a t o , co s e nám d n e s j e v í j a k o o k r a j o v ý p r o j e v g r a f o m a n ů v , n e n a z ř í j e d n o u n a š i v n u k o v é jako v ů b e c t o n e j p o d s t a t n ě j š í , co b y l a z a n a š i c h č a s ů n a p s á n o ? Kdo z n á s má p r á v o n a š e v n u k y o t u t o j e j i c h p r o n á s n e p o c h o p i t e l n o u r a d o s t p ř i p r a v i t ? Což n e b y l o z á k l a d n í m p ř e d p o k l a d e m n a k l a d a t e l s k é ho v ý v a r u v e s v o b o d n ě j š í c h d o b á c h t o , ž e se z a v r ž e n ý a u t or mohl o b r á t i t k e k o n k u r e n c i nebo v y d a t s v o u věc v l a s t n í m n ák lad em ? Což by s e - n e b ý t t é t o samoz ř e jm é možn o s t i - o d v á ž i l k d o k o l i v
V. Havel - 6 poznámek z F i r t ů , F u č ík ů , Š k e řík ů , V ilím ků, O ttů a v še ch d a l š í c h vůbec o něčem r o z h o d o v a t ? E d i c e P e t l i c e n e n í z d a l e k a j e d i n á , n i c m é n ě p r o t y , kdo p odle P e t l i c e n e n í p a r a l e l n í l i t e r a t u r u a podle p a r a l e l n í l i t e r a t u r y b í d u i n a d ě j e n á r o d a , j e t ř e b a ř í c t , že P e t l i c e j e jaký m s i s a m o o b s l u ž n ý m s e r v i s e m a u t o r ů a že v n í k a ž d ý r u č í j e n sám za s e b e . P a k l i ž e se kom ukoli c o k o l i z P e t l i c e n e l í b í , n e c h ť své z k l a m á n í v y z p í v á t o m u , kdo t o n a p s a l , a n e k l a d e j e za v i n u n i komu j i n é m u : n e e x i s t u j e - o p ě t : n a š t ě s t í - ž á d n ý g e n e r á l n í ř e d i t e l P e t l i c e nebo d o k o n c e o b o r o v ý ř e d i t e l k o n c e r n u S a m i z d a t , k t e r ý by n e s l o d p o v ě d n o s t z a t o , čemu b y l o d o v o l e n o b ý t n a p s á n o na s t r o j i . Vím, že t o h l e v š e c h n o j s o u s a m o z ř e j m o s t i . U k a z u j e s e v š a k , ž e i t y t o s a m o z ř e j m o s t i j e d o b ř e č a s od č a s u p ř i p o m e n o u t , z v l á š ť směrem k e x i l u , j e h o ž o p t i k a / o v l i v n ě n á č a s t o n a h o d i l o s t í z d e j š í c h t e x t ů , j e ž se tomu č i onomu d o s t a n o u do r u k y / může b ý t o b čas z k re sle n á . 5. Ve s t a t i " P r a h a 198 4 " / p s a n é p r o ART F ORUM a č e s k y p u b l i kované v K r itic k é m s b o r n ík u 2 / 8 4 / p í š e J i n d ř i c h Chalupecký: "Buď se p o d ř í d í / u m ě l e c , p o z n . V . H . / s t á t n í m o c i , b ud e p r o d u k o v a t d í l a p r o p a g u j í c í s o c i a l i s m u s a b ud e v á ž e n a p l a c e n , a n e b o b u d e p r o t e s t o v a t ve jménu sv o b o d y a p o v e d e r o m a n t i c k ý , ž i v o t o d b o j n é h o bo h ém a. N e v y v o l á - l i z v ě d a v o s t ono u m ěn í o f i c i á l n í , n e d á s e a s i s t e j n ě č e k a t mnoho od u m ěn í p r o t i o f i c i á l n í h o - o b o j í j e s t e j n ě po d m ín ě n o p o l i t i c k ý m i z ř e t e l i , a a ť j s o u t y k t e r é p o l i t i c k é c í l e t ř e b a sv rc h o v an ě u š l e c h t i l é a a k t u á l n í , vždy znovu s e p ř e s v ě d č u j e m e , ž e s v ě t mo d e r n í h o um ění n e n í s v ě t e m m o d e r n í p o l i t i k y . Z t ě c h s n a h p a k nemá u ž i t k u a n i p o l i t i k a , a n i u m ě n í . " N e n í z c e l a , j a s n o , z d a t y t o ř á d k y p í š e C h a l u p e c k ý za s e b e nebo zda jim i p a r a f r á z u j e ú h e l p o h le d u H anse-H einze H olze, o jeh o ž s t a t i inform uje v bezprostředně předcházejícím o d s ta v c i. J i ž a le z c e l a u r č i t ě za sebe p í š e o kus d á l e , v p a s á ž i , z m i ň u j í c í n ě k o l i k n e d á v n ý c h v ý s t a v č e s k o s l o v e n s k ý c h v ý t v a r n í k ů na Z ápadě: "Nebyl to s o c i a l i s t i c k ý r e a l i s m u s , . S te jn ě ta k to nebylo, a n t i o f i c i á l n í u m ě n í,. P o l i t i c k ý k o n t e x t c h y b ě l a n e d a l se a n i n i j a k d o p ln it." Z t ě c h t o f o r m u l a c í / a l e i z j i n ý c h m ís t Chalupeckého e s e j e / mů ž e v z n i k a t d o j e m , j a k o by v Č e s k o s l o v e n s k u b y l y j a k é s i t ř i k u l t u r y , r e s p e k t i v e t ř i druhy umění: to o f i c i á l n í , p ř iz p ů s o b e n é v l á d n í i d e o l o g i i , pak j a k é s i " a n t i o f i c i á l n í " / z ř e j m ě " d i s i d e n t s k é " / , k t e r é p r o v o z u j í l i d é s pod iv nou z á l i b o u v "rom antickém ž i v o t ě o d b o j n é h o bohéma" a k t e r é j e s t e j n ě p ř i b l b l é j a k o t o o f i c i á l n í / l i š í c se od n ěh o j e n j i n ý m dru h em p o l i t i c k ý c h i d e j í , k t e r ý m s l o u ž í / a p o s l é z e um ění s k u t e č n é , m o d e r n í , k t e r é j e d i n é je dobré, protože je stran o u p o litik y a všech id e o lo g ií. Z C halupeckého t e x t u , z v ě t š í č á s t i i n f o r m a t i v n í h o , n e n í j e d n o z n a č n ě z ř e j m é , z d a a u t o r o p r a v d u v i d í pa n o ra m a s o u d o b é h o č e s k o s l o v e n s k é h o u m ění t a k t o r o z v r s t v e n o ; p r o t o t u t a k é n e c h c i p o le m i z o v a t s Chalupeckým, a l e pouze s onou p o d iv n o u " t r i n i t á r n í " p ř e d s t a v o u , k t e r o u v e mně j e h o t e x t v y v o l á v á . V y j d e m e - l i z p ř e d p o k l a d u , že u m ěn í j e u r č i t ý m z v l á š t n í m z pů sobem h l e d á n í p r a v d y - p r a v d y v n e j š i r š í m s l o v a s m y s l u , t o z nam ená p ř e d e v š í m p r a v d y v n i t ř n í z k u š e n o s t i u m ě l c o v y - pa k e x i s t u j e p o u z e j e d n o uměn í , j e h o ž j e d i n ý m m ě ř í t k e m j e s í l a , a u t e n t i c i t a , obj e v n o s t , o d v a h a a s u g e s t i v i t a , s n í ž svou p r a v d u h l e d á , r e s p e k t i v e n a lé h a v o s t a hloubka t é t o p rav d y . Z h l e d i s k a
Havel d í l a a j e h o h o d n o t y j e t u d í ž v e d l e j š í , k jakým p o l i t i c k ý m i d e á m se u m ě l e c j a k o o b č a n h l á s í n e b o jakým by r á d svým d í l e m p o s l o u ž i l , p ř í p a d n ě zda se vůbec k nějakým h l á s í č i n e h l á s í . A jako s y m p a t i č n o s t n e b o n e s y m p a t i č n o s t p o l i t i c k ý c h i d e j í sama o so b ě v um ění a n i n i c p ř e d e m n e z a r u č u j e , a n i ho n a o p a k p ř e d e m n e d i s k v a l i f i k u j e , n e z a r u č u j e v něm n i c p ř e d e m a a n i ho p ř e d e m n e d i s k v a l i f i k u j e t o , n a k o l i k se v ů b e c o n ě j a k o u p o l i t i k u z a j í m á č i n e z a j í m á . J e s t l i j e na o f i c i á l n í c h v ý t v a r n ý c h p ř e h l í d k á c h t o l i k p o d p r ů m ě r n é h o um ění a j e s t l i t o l e p š í l z e n a j í t a ž k d e s i na p e r i f e r i i v e ř e j n é h o / v o k r a j o v ý c h a p o l o of i c i á l n í c h v ý s t a v n í c h s í n í c h / a n e b o v ů b e c mimo v e ř e j n o s t / v a t e l i é r e c h / , pak j e tomu t a k n i k o l i p r o t o , že a u t o ř i t o h o p r v n í h o s e m í c h a j í d o p o l i t i k y a t i d r u z í n i k o l i v , a l e p r o s t ě p r o t o , že p e r s p e k t i v a v e ř e j n é h o u z n á n í a v ý h o d n ý c h z a k á z e k se d n e s a s i u n á s r a d i k á l n ě j i , n e ž j i n d y a j i n d e , v y l u č u j e s oním s v e ř e p ý m a n a n i c s e n e o h l í ž e j í c í m ú s i l í m d o t k n o u t se n ě j a k é sv é v l a s t n í p r a v d y , b e z n ě h o ž se z ř e j m ě s k u t e č n é umění n e o b e j d e . Čím v í c t e d y um ě l e c s l e v u j e z t ét o s v e ř e p o s t i , a b y v y š e l v s t ř í c m oci a z í s k a l v ý h o d y , t í m mí ň s e l z e d o b r é h o um ění od ně ho n a d í t ; čím s v o b o d n ě j i a n e z á v i s l e j i s i j d e n a o p a k z a s v o u v ě c í / a ť už s t v á ř í " o d b o j n é h o bohéma" nebo b e z n í / , t í m v ě t š í má š a n c i n ě co d o brého u d ě l a t - a l e p ráv ě j e n š a n c i : n e ú p la tn é nemusí b ý t a u t o m aticky d o b ré . Či l i : n e z d á se mi b ý t p ř í l i š s m y s l u p l n é d ě l i t umění na v l á d n í a p r o t i v l á d n í na j e d n é s t r a n ě a n e z á v i s l é / r o z u m ě j : po l i t i c k y i n d i f e r e n t n í / na s t r a n ě d r u h é : m í r o u u m ě l e c k é s í l y j e p ř e c e n ě c o d o c e l a j i n é h o , n e ž j a k d a l e c e se umění s t a r á č i n e s t a r á o p o l i t i k u . A p a k l i ž e se m l u v í o " d v o u k u l t u r á c h " , t é o f i c i á l n í a t é " p a r a l e l n í " , n e m í n í s e t í m - a s p o ň j a k j á tomu rozum ím - , ž e by t a p r v n í s l o u ž i l a j e d n ě m p o l i t i c k ý m i d e á m a t a d r u h á j i n ý m / d í k čemuž by b y l o n u t n é p ř e d p o k l á d a t j e š t ě " t ř e t í " k u l t u r u , n e s l o u ž í c í žádné p o l i t i c e / , a l e m ín í se tím pouze v n ě j š í r á m e c , v němž se k u l t u r a d ě j e : t o u " p r v n í " j e r o zuměna k u l t u r a ž i j í c í v onom n i k t e r a k o s t ř e o h r a n i č e n é m p r o s t o r u d o v o l e n é h o , p o d p o r o v a n é h o č i a s p o ň t o l e r o v a n é h o , v němž se z p o d s t a t y v ě c i s o u s t ř e d u j e v í c t ě c h , kdo j s o u o c h o t n i z k o n j u n k t u r á l n í c h d ů v o d ů s l e v i t ze s v é p r a v d y , z a t í m c o t o u " d r u h o u " se r o z u m í k u l t u r a v onom svépomocně k o n s t i t u o v a n é m p r o s t o r u , do n ě h o ž se u c h y l u j í n eb o j s o u z a h á n ě n i t i , k t e ř í s l e v o v a t n e c h t ě j í /b e z ohledu na m íru vnějšk o v é " p o l i t i č n o s t i " j e jic h tv o rb y /. Z m i ň u j i se o tom z d e p r o t o , že a p r i o r n í r o z l i š o v á n í umění " a n t i o f i c i á l n í h o " /n u tn ě h o rš íh o / a "n ep o litick éh o " /n u tn ě l e p š í h o / mi p ř i p a d á d o s t n e b e z p e č n é : b e z d ě k y t o t i ž u p l a t ň u j e n a um ění n e b l a z e p r o s l u l ý mimoumě l e c k ý m e t r , b y ť t e n t o k r á t n a r u b y o b r á c e n ý : h o d n o t a se už n e o d v o z u j e z v n ě j š í p o l i č n o s t i d í l a , a l e n a o p a k z j e h o v n ě j š í n e p o l i t i č n o s t i . Vždyť s t a v í - l i n ě k d e Magda J e t e l o v á s v é s u g e s t i v n í s c h o d y a p í š e - l i v e svém rom áně L u d v í k V a c u l í k o d i s i d e n t e c h a p o l i c a j t e c h , p ak u m ě l e c k á s í l a j e d n o h o i d r u h é h o a r t e f a k t u v ě r u nemá co do č i n ě n í s t í m , že s c h o d y l z e / a r c i , ž e p o u z e p ř i p r i m i t i v n ě t e m a t i c k é m r o z l i š o v á n í / p o v a žo v a t za věc n e p o l i t i c k o u a k o n f r o n t a c i d i s i d e n t ů s p o l i c a j t y za věc povýtce p o l i t i c k o u . " N e p o li t i c k á " s c h o d o v i t o s t schodů a " p o l i t i c k á " p o l i c e j n o s t p o l i c a j t ů n ic sam y sobě n e z a r u č u j í a n i n e v y l u č u j í ; j e d i n é , o č b ě ž í , j e n a l é h a v o s t u m ě l e c k é p r a v d y , z a n í ž oba t v ů r c i j d o u / a t a j e d l e m ého m í n ě n í v o b o u z m í n ě n ý c h p ř í pa d e c h n e p o c h y b n á . S t u p e ň j a k é s i v n ě j š k o v é / z ř e j m ě t e m a t i c k é / p o l i t i č n o s t i či n e političnosti se
V. Havel - 6 poznámek s i l o u u m ě le c k é p ra v d y n e s o u v i s í ; s o u v i s í - l i s n í n ě c o , p ak - z c e l a l o g i c k y - p o u z e s t u p e ň , v jak é m u m ě le c j e o c h o te n z v n ě j š í c h d ů v o d ů s e sv o u p r a v d o u s m l o u v a t . O s ta t n ě z d á s e , že s o u č a s n á moc má n a t o , co p o v a ž o v a t za sv é s k u t e č n é o h r o ž e n í , l e p š í n o s , n e ž z ře jm ě l e c k t e r ý t e o r e t i k u m ě n í: s to v k a m i p ř í k l a d ů l z e d o l o ž i t , že n e j e n e r g i č t ě j i p r o n á s l e d u j e n i k o l i t o , co se s i c e ja k o j e j í o h r o ž e n í d e k l a r u j e , a l e co v a ln o u u m ě le c k o u s í l u nem á, a l e t o , co j e u m ě le c k y n e j p r o n i k a v ě j š í , b y ť by t o n a v e n e k n i j a k moc " p o l i t i c k y " n e v y p a d a lo : p o d s t a t a k o n f l i k t u t o t i ž n e n í v e s t ř e t n u t í n ě ja k ý c h dvou i d e o l o g i í / n a p ř í k l a d s o c i a l i s t i c k é a l i b e r á l n í / , a l e ve s t ř e t n u t í a n o n y m n í, b e z d u c h é , n e h y b n é a z n e h y b ň u j í c í / " e n t r o p i c k é " / m oci s ž iv o te m , s l i d s t v í m , s b y tím a s je h o t a j e m s t v í m . A p a r t n e r e m m o ci v to m to k o n f l i k t u n e n í n ě j a k á a l t e r n a t i v n í p o l i t i c k á i d e a , a l e s v é b y t n é a sv o b o d n é l i d s t v í č lo v ě k a a s ním n u tn ě i u m ění p r á v ě j a k o ž t o u m ěn í! - t o t i ž ja k o je d e n z n e j d ů l e ž i t ě j š í c h v ý r a z ů t o h o t o s v é b y tn é h o l i d s t v í . 6. O bčas se l z e s e t k a t s n ě č ím , co by se d a lo n a z v a t s e k t á ř ským v z ta h e m k p a r a l e l n í k u l t u ř e , t o t i ž s n á z o re m , že co n e k o l u j e p o u z e v e s t r o j o p i s e nebo co n e b y lo n a h r á n o p r i v á t n ě j e n u tn ě š p a t n é a že n e b ý t t i š t ě n , v e ř e j n ě p ro v o z o v á n č i v y s t a v o v á n j e samo o s o b ě z á s l u h a nebo č e s t , z a t ím c o o p a k j e v ž d y c k y a a u to m a t i c k y znám kou m ra v n íh o a d u c h o v n íh o ú p a d k u , n e - l i p řím o z ra d o u . M ohl b y c h jm enov a t d o s t v e lm i d o b rý c h a d ů l e ž i t ý c h p o č in ů n e j r ů z n ě j š í h o d r u h u , s n im iž js e m se s e t k a l v p r o s t o r u " p r v n í " k u l t u r y a k t e r é o p r á v n ě n o s t ta k o v é h o p o s t o j e v y v r a c e j í - a n e j m e n u j i - l i j e , p a k p o u z e p r o t o , že b y c h t ím j e j i c h tv ů rc ů m m ohl z k o m p lik o v a t s i t u a c i nebo n a ně u p o z o r n i t t y , d ík j e j i c h ž n e p o z o r n o s t i m o h li u d ě l a t t o , co u d ě l a l i . N ikdy se p ř i t om n e r a d u j i z t o h o , ž e z " p r v n í " k u l t u r y n ě c o sp a d n e do t é " d r u h é " , a l e v ž d y c k y se n a o p a k z a r a d u j i , k dyž s e v " p r v n í " k u l t u ř e setkám , s n ě č ím , co b y c h s p í š o č e k á v a l v " d r u h é " . J a k k o l i d ů l e ž i t ý m p o d h o u b ím , k a t a l y z á t o r e m a z a č a s t é d o konce je d in o u z p ro s tře d k o v a te lk o u duch o v n í k o n tin u ity k u l t u r n í h o ž i v o t a j e " d ru h á " č i " p a r a l e l n í " k u l t u r a , p ř e s t o - n i c n a p l a t - r o z h o d u j í c í m p o l e m z ů s t v á p o ř á d k u l t u r a " p r v n í" . A t ep rv e až p o tla č e n ý d u ch o v n í p o t e n c iá l s p o le č n o s ti začn ě v ý r a z n ě ji p ráv ě j i d o b ý v a t z p ě t do s v ý c h r u k o u / a r c i , že b ez s v é " p r o z a t í m n í " e x i s t e n c e v " p a r a l e l n í k u l t u ř e " by se p ř i to m n e m ě l v l a s t n ě o co o p ř í t č i o d k u d o d r a z i t / , d a j í se v ě c i z ř e t e l n ě j i do po h y b u k l e p š ím u . V k u l t u ř e samé - a l e v z á v i s l o s t i n a n í i v š i r š í m s p o le č e n s k é m s m y s lu . V " p r v n í " k u l t u ř e se t o t i ž b ude p ř e d e v š ím r o z h o d o v a t o b u d o u c ím k l i m a t u ž i v o t a ; s k r z e n i s e z a č n o u o b č a n é t e p r v e o p r a v d u a v š i r š í m m ě ř í t k u n a p ř im o v a t a o s v o b o z o v a t. "D ru h á k u l t u r a " se k n í v ta k o v é m p ř í p a d ě bude m ít a s i ja k o z á p a l k a k v y to p e n ý m kamnům: b e z n í by v n i c h m ožná s i c e n e z a č lo v ů b e c h o ř e t , n ic m é n ě ona sama j e š t ě ž á d n o u m í s t n o s t n e v ý t o p í . Možná by m o h la b ý t t a k o v á ú v a h a p o d e z í r á n a z j a k é h o s i i n s t r u m e n t á l n í h o v z t a h u ke k u l t u ř e - ja k o b y c h p ř á l um ělcům v e ř e j n é u p l a t n ě n í p ř e d e v š í m p r o t o , ž e to z v y š u j e n a d ě j i na n ě j a k é c e l k o v é z l e p š e n í p o m ěrů . P r o t o m alé z p ř e s n ě n í : k a ž d ý s m y s lu p l n ý k u l t u r n í č i n - a ť se u s k u t e č n í k d e k o l i v - j e d o b rý s a m o zřejm ě sám o so b ě a b e z d a l š í h o , p r o s t ě j e n p r o t o , že j e a že n ě jomu n ěco d á v á . Jenom že l z e t u t o " h o d n o t u o s o b ě " v ů b e c o d d ě l o v a l o d " o b e c n é h o p r o s p ě c h u " ? N e n í v n í s n a d už o d p o č á tk u
i n t e g r á l n ě o b s a ž e n ? Cožpak už h o l ý f a k t , že n ě j a k é d í l o někomu n ě c o d a l o - b y ť na k r á t k o u c h v í l i a t ř e b a j e n j e d i n é m u č l o v ě k u už n ě j a k ; i k d yž možná n e p a t r n ě , n e m ě n í i c e l k o v é poměry k l e p š í m u ? Což n e n í i on n e o d m y s l i t e l n ou s o u č á s t í t ě c h t o poměrů a což n e n í ze samé s v é p o d s t a t y j e j i c h p ro m ěn o u ? A n e o t v í r á s n a d n a o p a k změna p o m ě r ů , k t e r o u k u l t u r n í č i n p r o s t ř e d k u j e , d v e ř e d a l š í m k u l t u r n í m č in ů m ? Což k u l t u r a už sama s e b o u n e n í n ě č í m o b e c n ě dobrým? A což j a k é s i " z l e p š o v á n í poměrů" - v tom n e j o b e c n ě jš ím a n e jh l u b š í m , ř e k l bych e x i s t e n c i á l n í m s lo v a sm yslu - n e n í v l a s t n ě t í m , co d ě l á v ů b e c k u l t u r u k u l t u r o u ? Ra d o s t z t o h o , že m í s t o p ě t i l i d í mohlo n ě j a k ý d o b r ý t e x t č í s t ne bo dobrý o b ra z v i d ě t p ě t t i s í c l i d í , j e m yslím , z c e l a l e g i t i m n í m v ý r a z e m p o r o z u m ě n í s m y s l u k u l t u r y - a t o d o k o n c e i t e h d y , kdy se p r o j e v u j e j a k o r a d o s t z t o h o , že se t a k z v a n ě " v ě c i d á v a j í do p o h y b u " . A n e b o n e n í s n a d p r á v ě j a k é s i " d á v á n í do p o h y b u " - o p ě t v onom h l u b š í m , e x i s t e n c i á l n í m s m y s l u - p r a p ů v o d n í i n t e n c í v š e h o v s k u t k u k u l t u r n í h o ? V ž d y ť p ř e s n ě t í m se v y z n a č u j e k a ž d é d o b r é k u l t u r n í d í l o : že d á v á n a š e o s p a l á d u š e a n a š e l í n á s r d c e "do p o h y b u " ! A l z e s i od p r o b o u z e j í c í se l i d s k é d u š e o d m y s l e t t o , č ím v ž d y už t a k o v á j e , t o t i ž p r o b o u z e j í c í se sp olečn ost? H rádeček, 11.8.1984
SKUTEČNÝ TALENT SE V IBANSKU NEREALIZUJE VE VÝSLEDCÍCH A UZNÁNÍCH, ALE POUZE VE ZPŮSOBU JEDNÁNÍ A VLASTNÍM OSUDU. Alexandr Zinověv - Z e j í c í vý ši ny
M a g o ro va l a b u t í p í s e ň 1.
Okolo Panny Ma r i e v závějích b ílé hostie. J e to tak správně, jak to je. Od božích muk jde vůně sena, na vodě plave b í l á pěna, pod vodou b í l á břicha ryb. Zbav nás, ó Pane, našich chyb. Ukonči nase tráp ení. Od božích muk jde v ůně sena, zavadle voní lupení. Třpytí se slunce kosám na o s t ř í . Třpytí se slzy na řasách vás t ř í . Pán Bůh nás nenechá v st a r o s t i . Pán Bůh nás nenechá věčně plakat. Nad sochou svaté Starosty rozkvétá b í l e akát.
2.
Vráťa vyhlíží ve Vídni b l í ž í c í se dny podzimní, vane na Vídeň z pusty fén, na Vysočině l e t o s len s k l í z e j í beze mne. Snad abych z jámy bezedné poznal zas o pár sáhů víc, zapudí jsem až do Valdic. Nebudu s Vr á ťou p í t už meltu, zůstal jsem tu. Ty budeš sama spát v dálce tam za Iglau, au, za Iglau. V poledne budeš sedět u t a l í ř e , lehounký vánek jako od v ě jí ř e trochu zatřese hladinou. To slabě z jihu zavanou odrazy vě tru, z pusty fén. Přes Znojmo je to kousek jen. A budeš na mne čekat dál v té staré zeni Keltů . Ve Vídni - kousek opodál s Mar i í Vráťa p i j e meltu. pře s Znojmo je to kousek jen.
3.
Služební p si na dvoře vyjí a Radim slaví e u c h a r i s ti i . Slova písně Ó svatý Michaeli linou se z cely. Kalich je l ž í c e a hostie jsou z veky. Pán Bůh je s námi po všechny věky.
4.
Syrové maso ukaž v ráně Vysvoboď mě už prosím v ra ť mě Martě Františc e Julianě Andělé a ť se snesou nad ně Rozetnutý plášť nebes báně Tmu až odhalí nečekaně Iridiový meč tvůj vzplane Nečekám armádu tvou marně
5.
Tytam jsou s milenkami s t r a s t i Upad jsem mezi pederasty
6.
Na Mírově jsem makal v kapli. Když te ďka po č tv r tý mě l a p l i , šoupli mě d ěla t do kostela a v kl ášte ře je moje cela. Ptám se Tě, Pane, vážně zcela, ač trochu s potlačeným smíchem: Nechceš mě nakonec mít mnichem?
7.
Zatímco L iška s Brikci usem míří v Oxfordu do pubu zalykám j á se tady hnusem: zase jsem dopad na hubu!
.
Zatímco Evžen s Tomášem míří do pubu v Oxfordu, cpu se vězeňským gulášem: znova jsem dostal na mordu! Zatímco za mne v r e f e k t á ř i modlí se s Brikciusem Tomáš smějí se mi dny v kalendáři: zůstal j s i tady - tak to máš! 8.
Víš Ty, Bože, vůbec o mně, žes mě zavřel v tomhle domě? Vzpomeneš si někdy na mě, jak tu sedím v hnojné jámě? S t v o ř ils vavříny i oměj, co z toho j s i schystal pro mne? Odsoudils mě k marné slávě nebo pojdu někde v slámě? S kůží v ruce Bartoloměj pokorně Tě prosím, Pane. Už mě nenech vězet marně v Leviatanově tlamě.
9.
Kdybych to nebral religiózně bylo by mi zde věru hrozně
10.
Panně Marii s dětátkem andělé drží roucha lem nad zaroseným trávníkem Slunce skryté za obzorem růžový p ř í s v i t vrhá sem t i s e v červáncích pluje zem Paměti mojí cedíkem propadá se slib za slibem tady v prostoru chrámovém Milost máš Panno v srdci svém odpust mi prosím odpusť jen že jsem takový jaký jsem
11.
Z téhle noci mě nezachrání a ni kohoutí kokrhání Modré krajiny tetování rozezněly se ostrým t ónem
Labutí píseň.
Šust í pytlíky s acetonem mlaskají pederastů ústa Venku za mříží tma je hustá 12. .
Na průčelí cygnus olor uv n itř hrůza je a horror. Z druhé strany sv.Bruno s t ř e ž í děsuplné l ůno. Vykuchaný jako prase skví se tady kostel v base.
13.
Po ránu mezi ďábly vstávám pomalu sám se ďablem stávám tak se mi vybavuje znova povzdech Borise Savinkova Pomalu sám se ďáblem stáváš Vráťa by k tomu dodal: k á d á š
14.
Odpočívají b í l é myšky v chládku je Honza Litomiský však do světa který ho v í t á vrací se Have l konvertita V roce kdy předchůdce náš Hašek oslaví slavné jubileum do divokého světa flašek vrací se konvertita Vašek a lahve zvoní mu Te Deum
l 4.
Poprosím pátera Bonaventuru ten vyzpovídá i nestvůru poprosím pátera Bouše svědomí moc mě kouše
16.
Svět se připravuje k s t ř e tu j á v kostele plném skřetů třímám autogenu plamen Je to plamen pekla Pane? Osvoboď mě od něj. Amen.
17.
A nejtěžšího mezi hříchy prosím tě sbav mne t o ti ž pýchy
13.
Vráťa t e ď okukuje P r á t r . b r a t r Karásek ve Švýcarsku dokazuje svou k Bohu lásku. V Provencálsku se Charlie toulá. Jenom j á že bych byl ten moula? Lao-Tsi kdysi řekl k tomu: Mudrc nemusí v y j í t z domu. Moudřejší snad už nikdo není: dům zaměnil jsem za vězení.
19.
Jenom to Pane vědět chci j e s t l i už t e ď jsem v očis tc i
20.
Krásná je hora Mt St.Michel j á nejdál do Valdic jsem p ř i š e l moje básně jsou samý klišé na hubě vyrazil mi l i š e j
21.
Had dvěma slunci t ř e t í vzešlo bez tebe by to Bondy nešlo Bez tebe byl bych bez poetiky seděl jak vůl a l e p i l jen pytlíky
22.
Řekl j s i : mihi vindictam nech něco prosím také nám
23.
Ať mám č i nemám na kahánku Vráťa mi stejn ě na sopránku nezahraje už ve Vídni Tam Na r ad osti v Počernicích zašlá je pípa i rum vyčich jak je to všechno podivný A že mě koně vyvádějí nezazní mi je po naději v tom světě maligním
24.
Spatně se skládá elegie když kolem cucají s i pyje a každý rým je na to chudý popsat jak kouří si zde údy Abych zas nepsal výtržnicky zaznamenám jen sporadicky jak jeden odsouzený p ř e líz druhému zločincovi penis
25.
Poprosím vroucně Marii Pannu a ť ochraňuje Julianu modlitbu tichou pouštím ze r t ů opatruj Františku a Ma rtu
26.
Odpusť nám Bože naše viny usmívají se androgyni nahoře pod k l enbou Odpusť nám taky naše hříchy a povzdech posílám t i tichý navrať mi Bože lásku mou
27.
Oknem se p l í ž í vůně t u j í páry z čaje se usazují andělům pod víčky To nápoj nazvaný Tvým jménem štukovým p i ju pod andělem j á malý maličký
Labutí píseň
Zmáčknutý jako snop pod povříslem ztrnuly jak bych byl tříslem celičký prostoupen Studenou když ně rukou hladíš aspoň mně přitom srdce chladíš sevřené taninem 28.
Když básníkům je prabídně, uchylují se do Vídně. Lehce by Míra Skalický skládal tady blues falický, však do Rakouska odhopsal j á za něho t a ď abych psal. Tak zpívám blues i elegie, že do daleké Austrálie míří zas Charlie. Teskno mi je a výčitka mi p ř i š l a mírná v k láš te ře tady u Jič ína: Ó básn íci, ja c í j s t e kanci, jak zmrhali j s t e svoji šanci!
29.
J e s t l i nebe nezasvětlá, zůstaneme beze světla dobře znám váš r ým. Touláte se po P a ř í ž i j á s i stejný vzorek n ř í ž í znovu přehlížím. Zas se bude z elí krouhat, zase na podzim, protože se nechci rouhat, r a d ě j i se pomodlím. Tvojí vů lí Bože j e - l i abych nezkys jak to z e l í, rád Ti vyhovím.
30.
Sv.Hugo Grenobelský zachovej mi rozum selský zachovej mi v lapáku rozum rodu písmáků
31.
Troufám si jenom ostýchavě zašeptat někdy svoje Ave
32.
Ze zrcadla se loupe r t u ť světlo v tmách čeká na ráno kvíčaly zimní na labuť poušt ějí b í l é guáno Čas kvapí prýská amalgám ze svíček stéká parafin o svatý Hugo pomoz nám přimluv se k odpuštění vin
33.
S i c i l š t í plavci zpívali modlitbu k Panence Marii, protáhlé tóny po vodách k mandorle j e j í se nesly.
Rytmus vesly s i dávali, nad nimi mávali andělé perutěmi. Tu píseň plavců sicilských nyní Ty zpíváš mi k Panence pro ochranu. Za ranního když deště vstanu, kapky se t ř í š t í na mřížích j ako ozvěna dálek, kde kdysi padaly s vesel. Dalek jsem toho, abych se věšel. Až se zas vrátím, zasadím Panně Marii l i l i i . Království obou S i c í l i í je moje srdce s Tvým. 34.
Víš tak se uzel za uzlem nakonec srovnal v s í ť Ale kam bych se schoval až p řijd e království Tvé nade zlem z v ít ě z i t? Až koukol od pšenice budeš c h t í t oddělit Pověz kam bych se schoval až p ř ijd e š misky vah svých hříšníky naplnit
35.
20.května 1933 Píseň s i zpívám na jeden takt s dáblem se nesmí sjedn a t pakt
36.
V n e š t ě s t í se vždycky hbi tě vracím k r e l i g i o z i t ě jak se však trochu zabydlím tak se zas ani nemodlím (Přimluvit by se snad měli světci v nikách na průčelí se sv.Hugem s l a b u t í odpustit můžeš mi jen Ty) V patře nade mnou dvacet dva andělů p ř i l e p i l o se na p i l a s t r y deset l e t dvacet v údělu l i d i zde mají hrozné f l a s t r y Sedí v kostele kolem mne Ne věčná lanpa zemní plyn na j e j i c h tváře vrhá s t í n Bože je teprv poledne nebo pad na svět soumrak už? Je bomba jenom velký nůž? Poslední l i s t í v í t r rve na dvoře z hlohů nebo se zazelenají poznovu? řekni mi Je kolem nebes taky kůra jako na stromech na zemi? Nebo jen kůry andělské obklopují Tě v slávě Tvé? Je oheň v srdci prázdnoty? J s i v prázdnotě to, Bože, Vy?
Labutí píseň
Mrazivý sever horký j i h Je pupek světa v Kartouzích? Jako tu š í j i l a n u tí kdo ohýbá mě, Pane, Ty? Bez o ltá ře je presbytář od hořáků jde pekla zář Modlím se vždycky v n e š t ě s t í Kamenným světcům na tváříc h jemný déšt jemně š e l e s t í 37.
Dneska poprvé pokušení proniklo mi až kostní dření Týden už hlohy na dvoře růžově rozkvé tají V noci se živé sny mi zdají na dnešek s Julianou mluvili jsme o emigraci Ráno p ř i j e l i estébáci a málem duši svou dal jsem jim ke kremaci
35.
Jen s nimi mluvím a mám zas nervy nahé jak Marsyas
39.
Rozumu snad j s i mě Bože už dočista zbavil proč jsem se s nimi vůbec bavil Na Sabinu jsem potom vzpomněl Snad ani alkoholik samoten t o l i k není jak zrádce Inu ve Stráži pod Ralskem na obrazovce vi děl jsem Ornesta Pomoz mi Bože z jiného abych se t ě s t a ukázal Vždyť jinak život už jen žal
40.
Pomoz mi svatý Antoníne ó pokoušených patrone pomoz mi sva tý Antoníne abych měl s í l u ř í c t jim ne
41.
Že j s em s i vzpomněl než jsem to vzdal v co s hory mu vysoké ukázal když už jsem málem málem vlez do rudého jícnu šelmy vzpomněl jsem jak ho sebou vzal na horu vysokou velmi
4ž.
Pořád Pane Bože věřím že mě nevydáš té sběři tak v pevné trvám naději Přesto když k a tr zařinčí leknu se že jak Vavřinci svatému r o š t mi chystají
43.
Tak nevím když modlit se neumím j e s t l i modlitby skládat smím nedbaje co si myslí Řím k Panence Marii hovořím
44.
Za velkou louží Hutka se souží hubu špulí jak ryba: odjíždět byla chyba
45.
Už v d ě ts tv í jsem byl trochu jiný než moje sestra která tká gobelíny V časech všeobecné mizérie nadčasové vyrábí ta p i s é r ie Marně bych od ní čekal dopis nepíše dělá a r t p r o t is
46.
když jsme se b l í ž i l i k Valdicím a l e j í , na Tebe myslel jsem, Andreji Stankoviči, do p í či , r a d ě j i.
47.
Napsal j s t e Bondy slavné ódy zvláště tu o francovce j á opět tr p ě l iv jak ovce přemítám usebrán a tic h co krásy ach skryto ve vrbách salicylový p i j u l í h
48.
J e š i t n o s t překvapivá nahlodala mi v mozku: kdybych tak v panoptiku měl jednou hubu z vosku!
49.
Jednou za čas se snese upadnout do deprese trochu s i duše zazoufá v chrámu sv.Josefa v podobě endogenní ranního kuropění
50.
I ve vězení mám nápady jak snob zatoužil jsem č í s t knihu Job
51.
Tak jako v houslích zaschne klih duše moje se uklidní Rychle se slunce s t ř í d á s lunou Kába n a t í r á kalafunou smyčec svůj po nocích As zahraje mi zase v Nuslích v tom bytě na pavlači nepřiznám se že t i š e p láč i budu se t v á ř i t jak včera bych odběh jen na pár piv
Labutí píseň
52.
Za plynem jako za ropou strach rozlévá s e Evropou výstražně z věží zní hlas sův Výstražně z věží zní sov hlas ta st a r á slova slyším zas ny výrok myslím Jasporsův na bonmot l i e b e r t o t al s rot
53.
Když vypustí nás z našich cel po cestě do kostela kvete na dvoře j i t r o c e l a fasáda se bělá ve slunci oslnivě však uvn itř chrám je tmavý Buď Bože milostivě k nám shovívavý
54.
Jakoby moje rodná zem byla nešťastným Jonášem v útrobách kytovce Jak by z nich ovce bekot zněl: Ach, ř í k e j t e n i Ismael
55.
Na dvoře v Kartouzích rozkvetly divizny báseň co Bondy psal dosud mi v uchu zní Taky bych nezmínil se o nich kdybych byl svobodný
56.
Kartuziáni se slibem mlčení už odebrali se na věcnost Kéž bych ho uměl dodržet aspoň pro Státní bezpečnost
57.
Všemi způsoby utrpení č in í se básník vidoucím aspoň to kdysi t v r d i l Rimbaud Možná to tak je možná není j e - l i to pravda j á jen vím že bych se na psaní rad š i vybod
50.
Daníček se v maringotce modlí hebrejsky Kéž to sluchu Boha Otce nezní nehezky
59.
Tak po p ř á te líc h v cizině pozvolna ztrácí se mi stopa Karel Voják se ve vaně rozpouští mladého Ribbentropa Sešel se Škvorecký s Wilsonem sedí u láhve whisky Nám ve vývěvě pod zvonem promodrávají pysky
60.
Jakoby rdousila mě k r a j t a kolik zde mane Fahrenheita Na t o l i k stupňů Réaumura jen taktak že se neumírá Kdyby to věděla máma CIA kolik zde máme Celsia
61.
Jdou v o l i t cestou z kostela na mši jdou přímo z voleb Nač t e dy potom S i on st á l a k čemu hora Oreb? Ach svatý Jene Husi jak se mi křesťanstvo hnusí!
62.
Týdny měsíce l é t a jdou nad zhanobenou apsidou kostela sv.Bruna Karáskovi už praskla struna, ve mně se tenze u s í d l i l a . Má milá! Scenérie jak od Dickensie, v ní tlamy jako z Gogola vidím jen kolem dokola. Andělé, hlohy, divizny zachraňují mne a pak sny, v kterých se jako v placentě schoulený ukrývám. Jeptiška s oříškem vzkázala nám, že všechno bude dobré. Jako když tenkrát v stínu modrém p ř i t i s k l i jsme se k sobě.
63.
Dodnes tvým olovům Dušane věřím umělci svrhnou každý režim
64.
I. Ejh le po žebříku Jakubově Radostně vzhůru stoupá k Tobě Indigem blankytem nebes p e r l e t í Cherubínů křik jde mu v ú str e ty II. Eremita Rozjímá INRI je Chorály
ve stínu hlohu modlí se k Pánu Bohu vytesáno v zimostrázu na zdi klenou se nad naší lidskou s t r á zní
III. Entlováno je moře chaluhami Rákosím rybníky duše modlitbami I b i s i v z l é t a j í sv ítá ráno Chaluhami je moře entlováno 65.
Málo je líbezný svět tady v předpeklí už i ty divizny na dvoře odkvetly
Labutí píseň
66.
A tak vychutnám si zas co j e to ta vanitas
67.
Krásné jsou Plastik ů Pašije jen jeden vidím tam malér p a rt že Jidáše nezpívá Milan Hlavsa č i Daler
68.
Řek mojí ženě doktor Štěpánek, obhájce obhájců lidských práv: Což nevíte, ze manžel váš není duševně zcela zdráv? Ono ho za to probodla pohledem harpyje: Vy zas nevíte, že j á mám kurs psychiatrie!
69.
Svatý Prokope Ty který j s i patronem zemským ve své slávě nedopusť aby Tvá moc slábla Tak jako dokázals to kdysi v místě k láš te ra na Sázavě po celých Čechách zkroť už ďábla
70.
Jak dlouho Bože j e š t ě snesu že ž i j u v ustavičném stressu? Tak dlouho jak se Tobě zachce potrvá moje fru strace Pokorný jsem a přemáhám strach dnes budu Tě p r o s i t v modlitbách abys mi aspoň po tom všem p olo žil do úst k básním šém
71.
B í l é květy střemchy už nepohostí chroust y ústa od borůvek už se neusmějou akátovým stěží proderem se houštím které přikryje tu zkázu všude stejnou
72.
S nebe se dívá T.G.Masaryk nad námi mužně potlačuje vzlyk už se i bojíme j eště nekradem alespoň my dva s Gruntorádem
73.
Nebe p o l it é inkoustem růžové hlohy kvete zem vlahé se chystá povětří na loktech pohoupat vás t ř i Přesto tě trochu zamrazí když dáváš hlohy do vázy vždycky už budeš vi dět v nich hlohy ze dvora v Kartouzích P o mojí l e v i c i pokojně usnul vrah usnuli andělé ve hlohu korunách a ty už taky spíš které jsem svoji touhu schovat se pokusil do básně o hlohu
74.
Z lí b i lo se Bohu nechat vyrůst hlohům z l í b i l o se Julianě ve váze se dívat na ně a já až se ven dostanu zlíbám Julianu
75.
Monotonní můj i n t i n e r á ř posledních l e t . Jakobych už jen s eskortami měl Čechy uvidět. V Kl á š t e r c i nad Ohří na ř í mse s p a t ř i l jsem Pannu v elipse paprsků zářivých. Nepomodlit se byl by hřích. Z chomutovského j e l jsem soudu. Poslední l é t a rodnou hroudu vidím jen na eskortách. Ach. Však kdybych p ř i s t á l t ř eba v Orly ta záře světla od mandorly navždycky by mě minula. A úsměv taky neviděl bych, který na duši Jirka Tichý hodil mi jako horké cíchy. Nepomodlit se byl by hřích.
76.
Komenský po požáru v Lesně j e v i l se možná lidem směšně ne však mně který v ř í š i st ínů tajně se učím l a t i n u
77.
V ř í j n u pojedeš do Vydří. V zářivém podzimním tom dni popros Panenku Ma r i i : Zahub tu stvůru hydří, dřív než nás p o h ltí. Nedej nám zahynouti. Bělostná p e r l e t í las tu r y na hrdlo stoupni nestvůry a zašlápni j i do temnot, zabij už nestvůru! Veselá pak se bříška not n a tř á s a t budou na kůru, radostně j ejic h nožičky poskakovat po varhanách. Ach, Panno Karmelská, rozdrť v prach kreaturu hydří. Modli se v Kostelním Vydří. Popros, ať sva t á Panna leviatana zmaří.
78.
Moře Ti ostrov odplavuje v půlnoční Suécii já suicidálně v Čechách ž i j i uschlé mi kvetou hortenxie ve Valdicích na sklonku září
Labutí píseň
Ubývá milovaných tv á ř í veselé ghetto je v diaspoře jak lampa která hoří spoře jak lampa se staženým knotem my zbylí ž i j e m neživotem Uschlé jen kvetou hortenzie skončilo září zima mi je v Čechách kde suicidálaě ž i j i moře Ti ostrov odplavuje v půlnoční Suécii 79.
Když do r a z il do Montrealu vypitý jako býval tu z j i s t i l Brabenec k svému žalu že Wils o n bydlí v Torontu
80.
Těžko píšu bez Brikciuse útržkovitě jen a kuse těžko zde ž i j u bez Evžena toužím po něm jak byl by žena
81
Neplavil jsem se po mořích a přece sedím v lodi nade mnou nebe ve m ě hřích dva věrní lodivodi Namísto stěžně vztyčen kříž tak pořád doufám že mě něžně nad vodou podržíš
82.
Nad Valdicemi krouží rorýs dekadentně jak Huysmans J o r i s cítím se tady ba ba cítím se notně la-ba Když rozhlédnu se mezi vězni člověk mi nija k hrdě nezní spíš ro zp lizle a trochu vágně ačkoliv sedím přímo na dně
83
Každý snese co unese tak mu i Pán Bůh bere míru le p š í být tady v k lášte ře než na S i b i ř i v monastýru
84.
Nenapadá mě žádný rým který bych poslal za Starým Kdysi chtěl odjet až v té době kdy by se vyhnul záhubě Mám tomu rozumět jako vzkazu že jsem tu uvíz v kremelském mrazu?
85
Ach nejsem nejsem Oscar Wilde víc než pero s l u ší mi vidle Jak mrtvé mouchy v kalamáři balady moje o ž a l á ř i
36.
Na c h v íl i v í t r co vane kam chce ztich skrytý je Bůh jenž čeká v hostiíc h j e š t ě ne krev v kalichu b í l é víno k o l t á ř i l e t í prosťáček Kupertino
87.
Nevím zda sv í t á nebo tmí se zase byl proces s Ládou Lisem To druhé bude p l a t i t spíše ve vazbě drží Danisze
88.
Zetlelou p ř i k r y t i korouhví odpočívají č e š t í l v i dvouocasí Snad ani Slavík už si na ně p ř i šepsování nevzpomene asi Aspoň on kdyby obrys šelmy štětcem poněkud rozechvělým na plátno vrhal barbar Otakar
89.
Ve vzpomínkách se Praha mi šedivým pustým městem stává v místech odkud j s t e o d jeli na mapě roste b í l á tráva Šedivou vidím j i s bílými skvrnami jak leprou stiženou Brzy už Bondyho v l c i s hor do ní se přiženou
90.
Ani heřmánel ani rum mýtické datum před l e t y naděje spása v tmách je na dosah Nebude Zajíčkova underlika rok Amalrika začínám v Kartouzích Ani heřmánek ani l í h ani l í h ani rum podivné teritorium v kostele sv.Bruna prázdné je tabernákulum z Minkovic p ř i j e l Gruntorád neblahé orákulum P ije čaj s Waltrem za zdí je j e j i c h cela Rok Orwella s t o j í před katrem 31.12.1983
91.
Na nebi světlo nevídané nad kmeny oliv luna plane co v Pianu psáno to se stane Po vlně horká slza kane roucho beránka urousané dlaněmi svými osuš Pane
Labuti piseň
Spí apošt o l i v Getsemaně Kristus sám usmívá se na ně do ticha t i š e zazní Amen 92.
93.
V úzkostech vo lal jsem Beránka těsná je moje skořápka V neklidu nocí v hrůze dní p r o s i l jsem a ť j i uvolní Genius l o c i zřejmě mi vnuká zde pocit barokní Mají mě v moci dobře vím j e š t ě rok zbývá a pár dní
94.
Modlím se k zemským patronům ďábel a ť opustí náš dům Svatý Václave s bábou Ludmilou spas svou ubohou zemi spanilou
95.
Ledové s v í r a j í srdce kry kéž je to jenom mimikry
96.
Což nutně když se básník dusí exodus následovat musí? Labuť divný pták zpívá umírajíc přece stejně krásně z naší strany hranic
97.
Saranče z Apokalypsy Ir ito v a lo tě kdysi Ominózní dnes padá s t í n Na š t ě n i c i skrytou pod lis tí m
93.
Zařvala triumfálním rykem šelma nad mrtvým Amalrikem Však v roce osmdesát č ty ř i povodeň k boží m mlýnům míří K poslednímu se s t r o j í r e j i kremelské maškary Andreji
99.
Podivně odešel básník Holan na s t á t n í útraty pochován a j e j i c h ústy chválen V dobách kdy bez pocty je spálen František Kriegel a navíc - ach šakaly z hrobu vyhrabán na Olšanách Jan Palach
100.
Dnes stejně jako před l e t y vytváří Nepraš skelety Jen o ž iv it je nechce on moudřejší než byl Pygmalion
101
I se starým dobrým Lombrosem p r a š t i l o by to tady o zem Na š t ě s t í není vidět duši bohatě st a č í tvary uší
102.
Jilmy porostlé břečťanem v korunách dubů jmelí v e s e l e j š í se nestanem proč bychom smutní být měli Na kůře o l š í choroše ve stěnách domů pl ís eň minuly prchavé rozkoše hlubší nás svírá tís eň Zas pruty mříží na oknech a ruce v pouta dané to abych aspoň v těchto dnech sepjaté měl je Pane
103
Ví v Pelhřimově kdejaký buran Křemešník zbourají n a š l i tam uran Vyslyšet přání Pán Bůh dá mi aby h i n a š l i pod Hradčanami
104.
Skrz mříže slyším přes tu dálku na nebi v ytí vlkodlaků Ze slunce vyskakují š t í ř i začal rok osmdesát č t y ř i
105.
V naší rodině ponuře tíhnem k životu v klauzuře Mou t e t u dal i Moskali k sva tému Janu pod skály Když mne pak zavřeli řekla ach to odsedí na žiletkách Tak nyní - k.......... u mnich vzpomínám na ni v Kartouzích
105.
Napřekážku melu pantem jsa ve všem j en diletantem noční pak mám z toho můru jak mne u v ítá můj guru
107.
Olej n a l i t ý na zátoku Lvice uléhá v půli skoku Gesto pohladí něžné letmé Ametyst t i š e žhnoucí ve tmě
108.
Anděl smrti s i p ro h líž í skvrny na veřejíc h Jako okov se pohřížil do studně duše hřích Slunce za mrakem schoulené p o z la tí jeho lem Hříšník s i smutně vzpomene na věčný Jeruzalém Duha se klene na nebi a z mraku jemně mží
Labut i pí seň
Někdo chce štolu p o l í b i t v okénku pod růží 109
Pročpak mu říkáš vole ontologické pole? Tolik j s i zblbnul z láhve že se b o jíš ř í c t Jahve?
110.
Po letech jenom noční můra vidina snová dnešní děj: Honzovi Staňkovi ze Žižkova uprostřed klášterního dvora své básně povídám. Naslouchá mi ten hráč a zloděj, já cítím se jak Mandelštam.
111.
Na křídlech andělé j i zvedli Azuru nebe do klína Duněly bubny zem se chvěla Ermitáže se t ř á s l a stěna Žíznivě mohyla slzy p i la Durmany stíny fialové na Alabastr vrhly Monastýr potemnělý ve stepi kurhany
112.
.
V bělostné říze biskup Vrana v ě ří tak jak mu vě ří strana než trochu je mi s podivem že p ř i mši svaté místo křížem nežehná srpem a kladivem
113
Líbánky vzaly konec zlý. Svatbu jsme měli u Lojzy a s l a v i l i j i bujaře tak jako v Čechách, ach. Pár týdnů na to Plastik y l í z l i . Spadla klec. Tehdy řek Padrta mojí ženě: Revolucionáře j s t e s i vzala přec, tak netvařte se tak vyděšeně!
114.
Mí spolužáci naplno vědou ž i j í . Čtu j e j i c h st a tě slzu na k r a j i , čtu j e j i c h s t a tě slzy na l í c i . Mršky k u n sth isto r ic i, však j á se s vámi srovnám! Mříží geometrii po l é t a pi ln ě zkoumám.
115.
Apokalyptické saranče kousalo Hanče kousalo Zajíčka. Jakoby pořád mělo málo t e ď a s i do mne už se dalo: něco mi žere vajíčka.
116.
Tuší snad jenom Amnesty v jakém zde žijem n e š t ě s t í
117.
Obklopeni nenávistí Deum tamen laud a visti i j á věze v bezpráví Deum tamen laudavi
118.
Profesor Černý studoval v Dijonu, já hodně moudrosti u topil v demižonu. Profesor Černý studoval lyceum, to už nedoženu, n a to lik mám rozum.
119
Inženýr Jirous chtěl s i změnit jméno, procesem s Plastiky zhanobeno mu připadalo. Zamítli žádost na národním výboru. Ta žalost! Však jeho rodinu to nezdolalo. Rychle se Maruška potvora vdala za f í z l a z Tábora či snad on - estébák vzal si tu potvoru. Tak, milý b ratra nče. Tolik trampoty selského rodu původem z Rybový Lhoty Jirousů ze Želče.
120.
I. Vzpomínka zastřená přes času dálku: má matka hází cigarety na korbu náklaďáku. Padesátých l e t d e ta il tk livý . To do neznáma odváželi kněze ze Želivi. II. Tyhle verše jsem zkoušel napsat už tenkrát za Jihlavou. Starý byl u toho se svou milou. Kde jsou t i ne štas tn íci? A zdali Helena růže má co jsem j í tehdy v y s t ř í l e l na pouti ve s t ř e l n i c i ?
121.
Pavel Wils o n je za vodou, za vodou hlubokou s Helenkou, Helenkou Wilsonovou. Paul Wils o n j e za oceánem, s námi je tady a s i ámen, už a s i , ouvej, ámen. Za mořem Wilsonovi jsou, ouvej, jsou za mořem, my už to tady doořem, v pokoře doořem, pak umřem.
Labutí píseň
122.
Vidím že p í šu o pekle matně špatně a ro zvlekle c ti ž á d o s t i mě svatí chraňte aspoň si nemyslím že jsem Dante
123
K dybychom uměli být sami jenom se svými modlitbami ale je Bože je mi l í t o modlit se nemůžu neumím to přece mou prosím neodmítej or a c i stručnou: m ilu ji Tě
124.
Jen to nutkání k oběšení nikdy mi a s i nezevšední.
125
Osud byl ke mně a s i drsnej Voják mi zmizel v Manhattanu minuli jsme se se Sandersem co nestih jsem už nedoženu
126.
Teď Pán Bůh hubí jilmy po nich půjdeme my
127.
Chystají pro mne vyhnanství nu p r oč ne nebeské panství stejně mi nikdo z nich nevezme Určují pobyt jsou to bloudi kde budu bydlet jenom Pán Bůh nakonec rozsoudí
128.
Svěcenou rosou postříkána je noc. Pan Bůh svou ukazuje moc stmíváním, tmou a svítáním. Nezbořitelně ční stěny k o s t e l ů . modlíc ích mlýnků větrolamy krajinou humen volně v l a j í . Pot l i d í čpí. Kouř stoupá k nebesům. A něčí ruka laskavá pohladí spící dům.
129.
V mrazu se chvěje ztuhlý l ů j , b ílý je dvůr i b ílý hnůj, p řes tala š u s t i t kříd la můr okolo lampy, padá sníh. Modrý l í h hoří pod kulmou, železa v tmavých kadeřích vlasy v prstýnky zavinou. Vzpomínky ach na duš i mou dolehnou zase večer ztich jen prach na prázdných policích trochu se zdvih j e n trochu zdvih jak v polích větrem sníh
130.
Cibule ko ste lů zlátnou a z ra jíL abutípseň Slunce se sklání k máji ptáci se v r a c e j í sedají na věže l e t ě l i kolem papeže nemocnou I t á l i í Ještě rok tedy p r o ž i j i pod krutým nebem Ka r t ouz 04826 Jirous
131.
U Telče v kupce sena byla j s i moje žena vzpomínat na to měl bych vkleče v době senoseče
132.
Trpělivě Bůh na Kartouzy s e s í l á jaro vedro mrazy vděčím mu za to t i š e se modlím rok co rok Pán Bůh posílá podzim
133
N a plácek k sva tému Mikuláši anděl Bondyho od Slunců snáší převazuje mu ruce štolou zdobí mu čelo gloriolou v ztemnělé záři Bondy ční nad střechy Prahy barokní krvavé kapky z jeho skrání kloužou po mikulášské báni hejno holubů krouží v mracích nad nenadálou adorací buší Vltava do jezů Ó Bondy! Ó Bože! Ó Jesu!
134.
Proč j á nejsem pyromanem srdce měl a bys jak plamen jako oheň z dračí tlamy hořela bys jak vích slámy
135.
P t a l i se svaté Cecílie na nebi an d íl ci Opravdu se Ti l í b í jak hrajou P l a s t i c i ? Za to jak krásně hrajou za j e j i c h Pa šije Pán Bůh je zvláštní branou do nebe vpašuje
136.
Tak vetknuli j í do drdolu hřebínek z želvoviny a z a t l a č i l i víčka dolů Odpusť nám Pane naše viny Kolem rukou j í ovinuli růženec průsvitný pomodlili se a zaplakali Odpusť nám Pane naše sny
A hudebníci zafoukali do plechů mosazných do jámy hroudy naházeli Odpusť nám život samý hřích 137. .
138.
Píše mi žena v dopise: zase zavřeli Láďu Lise Vašek je doktorem v Toulouse výstavu má tam Slavík s rad o s tí v jedno spleten hnus pěkně to Pán Bůh navlík Za údolími lesy jinde než kde j s i n e j s i v dálce kde modré hohy memento mori daleko dál než Kartouzy ve městech c i z í rathauzy daleko za obzory memento mor i vlaštovky čápi r o r e j s i nedoletí tam kde Ty j s i za zdmi stěnami dvory memento mori nad mořem vlhké útesy b líž e než tam kde t e ď pro mne j s i lodě p l u j í a vory memento mori
139.
B ě le jš í je nad beránka b í l á kolem něho záře ustrašeně před ním blednou našich mučitelů tváře Ty kterýs měl korunu s trny u s t r ň se nad námi Zatřpytí se ciborium bílým z atřp y tí se světlem p osil Pane na š i víru před ukrutným spas nás peklem Ty kterýs měl v rukou hřeby pomoz nám potřebným Zlaté světlo nad monstrancí do nebe se z á ř i t vrací vzhůru míří naše srdce k modlitbě se tisknou ruce Ty kterýs v i s e l na dřevě zachraň nás věrné
140.
Čtu Julian in dopis v tichu Nikolaje zvou do Lutychu jako by prý i mne tam zvali (s Nikolajem jsme fúzovali)
, Běda! královna Fabiol a marně nás marně k sobě volá 141.
Na hřbitov v Hrochově Týnci nesmějí cizozemci nelehne si tam za zdí Otakar Slavík navždy Pusté je Týnec město pusté až z toho mrazí nenajde se tam místo pro Otakara za zdí Smutné je město Týnec smutné k neutišení místo pro Otův věnec nikde tam nikde není Zvonek tam nezaklinká nad rakví Slavíka nedá mu Týnec sbohem nad jeho čerstvým rovem Jinde ať v Evropě spočine jen v Týnci ne jen v Týnci ne l eda po letech v rodnou hlínu l ehne s i inu jak Martinů
142.
1. Na p o l i l i l i í milá a milý plevel p l e l i . L i l i e se k nim nakláněly sami v té bě l i zůstat c h t ě l i . Svatební zvony v dálce zněly za les y za údoly. 2. Milá a milý v l e z l i s i do podpilí. Na hromádku pak šaty k l a d l i nad nimi svlékaly se klády. P ilin y na ně padaly jak se tam milovali. 3. Milá a milý nad hrncem s t á l i s povidly. Povidla tajemně bublala milá milého milovala. 4. Pod pivovarským komínem objímal milou kolem ramen milý. Řekla mu milá: Tak mě pohlaď, c í t í š , jak voní slad? A tiše pivop i l i .
Labutí píseň
5. P lazí se podzim podle vod. Na h rázi rybníku milý s sil o u pláčou nud láskou utonulou, uvízlou ve vrších. A v mracích studí první sníh. 143.
Důstojníku, hlavně abys nezapomněl na cannabis! Neboj se, řek Duchač, činný orgán zvůle. Hned pod schody s půdy strčím mu chebule!
144.
Na c h v íl i jednorožec zdržel se u studánky, královna Gwendolyna v habrovém loubí na něho se dívala. Zatímco p i l , l i l i e zlatohlavá vyrostla pod kopyty. Poledn í vánek sebral z jejího květu pyl, královna zachvěla se, když vůně dostihla j i . Pak mrak se r o z p t ý l i l a všechno bylo jak d ř í v : mýtina prázdná, na vodě tkvěl vychladlý odraz habroví.
145.
Z úst vě řících se pára sráží a slova stydnou na v i t r á ž i tvoje řeč budiž ano ne nechtěj to po nás Domine
146.
Sv.Martine, přímluvče mocný, tys l í b a l rány malomocných j á mám nemocnou duši, v í š? Zdali j i také zahojíš? Sv. Ma r t i n e , vojáku, pomoz mi, pomoz žebráku. Sv.Ma rt i n e z Tours, zbav mě nočních můr!
147.
Doktor Lubský si po cestě ř í k a l v Prodané nevěstě. Potkal ho Eugen Brik ciu s zvědavý co čte za opus. Filo so f vyřkl tuto súru: Pane koledo, tak je to, pohleďte na tu p a rt i tu r u : konfident napsal l i b r e t o , hudbu pak s y f i l i t i k . Národní naší opery pozoruhodný vznik!
148.
Pod hlohem odváděli mne když j s t e mizeli v bráně Františka j e š tě mávala mi ď tuž e jsme zase s Bohem s ami
149.
Začal jsem s André Bretonem s n í t o skleněném domě t e ď na amb i t z a l it ý betonem dívám se z okna skromně V ambitu rackové chechtaví k ř i č í j á svojí trýzně nikdy už a s i se nezbavím světový surrealisme!
150.
Rorate coel i desuper, andělských slyším šusto t per, od kříd el vánek cítím vá t, končí noc, nemusím s e b á t, bát se a zoufat. Rorate coeli desuper, povětří svěží bez p říše r, kreatur, moci n e č isté , zas andělé se mnou j s t e ve světle jasném. Rora te c oeli desuper, s t a r o s t i od nás odeber jako to děláš s každým dnem, v modlitbě vděčné zůstanem před úsvitem.
151.
Vaše duše se k Bohu vrací j á slzím nad svou dedikací tak je mi l í t o že j s t e ani nepočkal na mé věnování 5.7.84
152.
Pokaždé když jsem v klauzuře někoho zavřou a někdo umře t e ď Bedřich Fučík má kmotra Benka membrána rá je chvěje se tenká
153.
Omilost Pane Bože prosím pro všechny pro nás které Tvůj Syn zachránil svojí smrtí kříže volám Tě vroucně skrze mříže
154.
O nebe prosím Ježíše pro mučedníka Záviše do rukou jeho prosbu kladu za mučednici Miladu
155.
Po t ř e t í vlaštovkám zaroste ozobí z k lá š te r a vylezu svět venku ozdobím
156.
Přinesu l i l i i Bondyho J u l i i do domu nad Sluncovy. J u l i e p o l í bí mne: Vítám vás, Magore. Pohnutě odpovím j í : Laudemus Deum ore, Cartusium egressus. ..
Labutí píseň
Spláchněme pivem hnus, cerevisiam bibamus cum lauro pinpinellaquae Kéž se mé l a t i n y J u l i e nelekne! 157.
Tři dny před svátkem sv.Anny byli Poláci amnestováni Jacku Adame b r a t ř i v Kristu zdravím vás dosud arestovaný
158.
Hovězí porážky nářek zní z jatek za vršky za moře Brabenec utek p o t a j í v hospodě zahraje muzika Brabence za vodou už se to netýká
159.
Smutná je holka když chlapa si vezme co pořád sedí co pořád je vězněn jakápak láska když chlapa má v Kartouzích jednou tu holku ho milovat omrzí
160.
Na nebe vystoupil Salvator Dali po boku stanul své krásné Galy kéž by ho láskou Bůh zahrnul jak na zemi jsme ho milovali
161.
Sub tumul tuoso coelo Sancti Brunoni c r i s t a scaeneria f u i t i s t a hodie crepusculo: Vidi heu ciconiam cum candidis vere a l i s Senectus mea adven i t iam tempore autumnali
162.
Den po Panny Marie Nanebevzetí myslím na Tebe jak Ti je a co d ě l a j í d ě ti Moje lásko, má na děje! Nic zvláštního neděje se tu jen večer a s i jak včera na javor,v ambitu p ř i l e t í konipasi
163.
Každý básník tvoří jak umí ř í k á Bondy a ten tomu rozumí t i druzí p í š í na Dobříši dobře jim tak j á formou ich k l á š t e r proslavím v Kartouzích
164.
Panenka Maria snad už je pomstěna Mariana Zajíčka vyhodila žena Ekumenismus pak za zá ř i l v nevídané nádheře našel Marian s i azyl u boranů na faře
165.
Nějak už se mi kreatury p ř í č í s t r k a t do l i t e r a t u r y zdá se mi potom že jsem j e j i c h r a d ě j i písu o andělích
166.
J e s t l i mě j e š tě po páté nedopust Bože líznou dopřej mi aspoň ve vazbě setkání s Františkem Líznou
167.
Ve vykropeném domečku svěcenou vodou čekáš na mne, můj miláčku. Ovečky na obrázku jdou jedna tam a dvě nazpátek. Taks mi to řekla kdysi, anděli kuchyňský. Holčičky t i š e spí, do j e j i c h dechu mísí se poklidné chroupání. To beran spásá pod okny rozkvetlý heřmánek. Tak nějak zlatý věk vypadal a s i . Odkud má p ř i j í t spása? Modře se leskne forma beránka nade dveřmi. Odlesk Beránka na nebi, v kterého věřím. O stříhal pastýř nebeský stádo v svém ovčinci. Náruči jeho ochranné v pokoře vás t ř i svěřím.
168 .
Už Petra Brodského zbavili souhlasu že moji manželku dovezl před basu Nesmí už s t a t u t mít duchovní osoby že moji manželku vozíval na soudy Světská moc dala mu zahulit c it e l n ě o pekle může s n í t topí t e ď v kotelně
169.
Už vědět nechtějí holčičky z Francie už se nic ne pta jí jak mi tady je Už na mne nemyslí holčičky z lycea už jsem je omrzel docela Řek nebožtík Villon kdeže loňský sníh t e ď francouzská skáče láska po jiných zajících
Labutí píseň
170.
Vznesl se zástup andělů nad zemi Angleterre zpěváka Johna p ř i v í t a t rytmickým svistem per V úzkostném srdci Evropy bolestně šumí splav Vltava Kampu kolébá Lennonův kenotaf Veškerá země orb ita slzami žalu obmyta to z očí svaté Cecilie zármutek na zemi se l i j e
171.
I zavál Janu zoufalou v í t r do města Buffalo a druhou Janu v í t r zavál až kamsi za Montreal Neb manželé i milenci po světě jako brabenci se r o z l e z l i v těch dobách zlých
172.
V doslovu čtu ke St evensonovi Starého slova o smyslu oběti. Nu, a co v cizině, jak je Ti? C í t í š se tam sp íš doktorem Jekyllem nebo Hydem? Ty u whisky, my nad pivem. Čím scházíme, tím zajdem.
173.
Markétka po biřmování ve valdické s t o j í bráně já však nejsem j a k s i k mání p ř i j e l a sem za mnou marně
174.
Hora svlačcem omotaná Řeka pláčem naplakaná Pole souvrať obepíná na mukách se Kristus vzpíná Snop povříslem převázaný hrob hroudami zaházený Svíce plameny protknuté srdce ztýrané ukrutně Ústa sevřená trp k ostí mráz zahryznutý do kostí Kostely křížem probodené nebe oblakem zakalené A oči hrůzou vytřeštěné h o ř í c í nápis přečtou v stěně
175.
V té krátké chv íli usínání než spánek padnul na víčka vzpomněl jsem na Jana Zahradníčka co muse l mi l á s né st
P r o t i němu je naše bolest jen malá maličká A tak když krátce po klekání u stý láš postel holčičkám poznáš že j e j i c h modlitbička k Bohu se musí vznést za bo les t Jana Zahradníčka který se nedočkal 176.
Bílé pivoňky začly kvést má sva tý Hugo sedm hvězd sedm hvězd kolem hlavy malých l i j á k y omšelo zlato na nich má sva tý Hugo lucernu umkl plamen v ní Kartouzy podobné infernu v jednotvárnosti dní to všechno milá musíš snést b o le s t i naději naději boles t má svatý Hugo sedm hvězd pivoňky b í l é začly kvést a rosa chladná na nich
177.
Zřejmě je Bože Tvojí v ůlí abych ž i l mezi homunkuly
178.
K narozeninám dal mi nakladatel dřevěnou l ž í c i . Z tvrdého dřeva dlabal j i jak d ate l. Že by ta pozornost milá na W eila narážkou byla? Ti revoluční romantici!
179.
Kdysi j s i báseň psal o koni o ikoně pokročil čas a ikony děláš už jenom pro ně Pryč s ideály mládí! Teď Tvoji koně pádí - ech v komunistických Květech.
180.
Zpívaly balalajky z tajgy v ponurém mollu g když jasnozřivě z okna dolů vrhl se Karel Teige
181.
Chuť nemám ani i n sp irac i psát o tom nad čím t i š e zvracím
182.
Funus byl pana Reynka Básníci se sví c í chodili na ofěru Tenkrát jsem z trácel Věru a miloval je s Danou vdanou
Labutí p í seň
Se svící na o l t á ř šel J i ř í Kolář
.
Někde tam st á l i Bedřich Fučík a Juliana žena moje p ř í š t í Už se mi všechno v jedné t ř í š t i v jediný slévá hřích Hosana
183.
Když u léh a jí beránky za obzor na západ, půjdeš Fr antiško taky spát. Když v í t r který pásl je ulehne na souvratě, zavřou se oči Martě usne a spí. A andělíč ci p ř i l e t í na čela postýlek. Vůně dne r o zle ží se v snech a s vůní noci promíchány obalí něžně usínání. A zahrady se naplní rosou a m ilo stí. Svěceným zrním ptáky v hnízdech andělé pohostí.
VÍ T
K R E ML I Č K A
a u t e n t i c k ý
k u l o vá t o r
" . . . a j e - l i ve mně alespoň částečka jedinečnosti, potom jsem nádherný. " AUTentický kulovátOR
Zpěv I I .
Po lapil jsem střečka, dal mu sedlo, třmen a uzdu. Polapil jsem střečka, osedlal ho. Neznáš lep ší jízdu?
Autentický kulováto r štukatesky rurmuje vytvarčené vyklováčky rutosměně šturmuje vyzvomlené rachotéky vyslvené do lmuna vyplatězen AOUI: nahlnatá vamuna.
Zpěv VI. Serval jsem z trupů půl košíku chlupů. Pak p ř i š e l večer. Holoubek Vrků. Z trupů jsem sloupal dva košíky strupů. Pek se z nich závin. Ten mámin.
Zpěv I I I . Kozí zadky, t ř e s t e se! Přichází váš mocný Pán! Mohutný Pán Kozích Zadků! Psí zadnice, t ř e s t e se! Přichází váš mocný Pán! Slovutný Pán Čubčích Zadnic! Prdele všech koček, bojte se! Přichází váš mocný Pán! Vládce Kočičích Prdělí ! Kozy, psi a kočky! Neubráníte své zadky! Moc vašeho Pána Zadnic bezmezná je (nezná h ranic). Zpěv IV. Ejhle kartáč! Vzpurně mlčí. Štětiny z něj zlobně t r č í . Říkám měkkce: "Přiskoč, drb mě, netvař se tak zpupně, smutně; jde to lehce."
Zpěv VII. Př i š l a k Bi d ě na návštěvu Nouze. Ve světnici st ála postel dubová. Bída s Nouzí nebránily touze. Za týden se narodila Chudoba.
Z p ě v
V
I I I .
Potkal se Rek s Brokem, z uší jim tek maz. Nekoukali kolem. Polapil je ras . Odpravil je rychle. Pověs i l na drát. Ted s i mohou malí r ásci s Rekembrokem hr át .
Jde to lehce. Zpěv V. A: Polap s t ř ečka! Dej mu sedlo, třmen a uzdu. ípanrsým t Polap střečka, osedlej ho, t a k é neznám lep ši jízdu. r.zoénatíveM ěk
(neoo ta ké Jak si rasova děcka přála mít psíky) Zpěv IX. Co jsem našel v popelnici: z moduritu tanečnici nabarvenou temperami. Mastné k osti také k o s t i . p a p í r
PRÁZDNINY V HÁJOVNĚ čili ŠKOLA V PŘÍRODĚ
XXX Perem t i píšu po rukou slovíčka lásky azbukou.
Strýček je pan nadlesní Splnil mi mé dětské sny Jedině on mne l í bat smi Je hezký krásný překrásný Něžně mě l íbá na lýtka Má prsty jako j el í t k a A r t y má jako uzenky Je milý jemný hezounký
Perem t i pisu po t ě milostné věty veselé. Perem t i píšu na stehna vyznání c i t u dojemná, Perem jsem psa l, perem jsem p sal. Nakonec kaňku udělal.
NOC PLNÁ TAJEMSTVÍ Noc plná tajemství. A tmou šlo panenství. O kameny klopýtalo pro sebe si povídalo: "Co se sta lo , to se s t a l o . ” XXXXXXXXX z v o n ě n í (Anně G. a Josefovi T . ) Napodobiti zvonění můžeme prostým provázkem. Zavěsíme-li na provázek pohrabáč, navineme konce provázku na prsty a zast r č í m e -l i tyto do u ší, uslyšíme velkolepé zvonění, jakmile pohrabáč mezi dvěma židlemi tak rozkýváme, aby do nich vrážel. Zvuk tohoto zvonění bude krásnější než p ř i kterýchkoli zvonech skutečných. Zábavka tato i dospělé osoby uspokojí. Také j e s t možno obdobným, poněkud změněným způsobem napodobiti bouřku, údery hromové či dělové v ý stře ly , alo o tom až jindy. ( N á r .li s t y , 1893)
komín k ostatní m komí n ům vzkazuje vám kominík: "Všem komínům vřelý dík za t o , ž e i v bouř klidné jso u a kouří."
co si zpíval b ásník cestou z města, kde s l o ž i l svůj úřad i
Krajinu zalévá měsí č n o b i l i mdl e bly š t í s e . Za kopcem (tam je má vesnice) slyším j i ž čuby výt.
Kremlička rozhovor v s a k r i s t i i biskupova snacha hehe hoho chacha nechala už toho chacha hehe hoho
můj dení čku XXXIV. na obloze slunce sví t í j á mám plnou náruč k v í t í chtěla bych se dobře m íti v lásce st á le ží t i Jezero stinné Jezero stinné mlčící sosny vroubí, Stř í brná Šavle na vlnách se houpá. Ty vlnky byly způsobeny mnou; če řím hladinu rozvážnými tempy. Chla divá voda mi hladí krk, p rsa , břicho, boky, panenský k lín i záda. Obrátím se j i ž ke břehu? Ano. Po půlno ci_III. Ó, jak jsem tichounký! Ó, j a k jsem plachý! Běžím podél řeky, chodidla se jenjen do tý kají orosené trávy. K lesíku už to není dalek o. Vyplaším s r ny, ony mne též. noc s lemury Podél milky usínaje čílko skryl mi znoj; lačných lemurů šerý roj Z mé h rudi úkoj saje s v i s t a šusto t ve větvích, šeptání. Též tichý smích. Po půlnoci I I . Sice jsme se stínem z ů s t a l i spolu, avšak náš vztah j i ž není t ak upřímný a průzračný jako dříve. P ř es den se toulá kdovíkde, takže ho nevidím třeba celé odpoledne. Nedávno přivedl své p ř á t e le . Seděli jsme v tichu a ž do s v í t á n í ; ani jsem s i nevšiml, kdy přesně o d e š l i. XXX Harapanna harapanice se dotýká, s krumpáčem kope motyka, havran usedá k vráně. Svou trubku hledám marně.
Kremlička marie marie. marie. jméno začíná jako matka R p r s t vztyčený k nebi je a nakonec vrátka do ráje
n e ji s t o potrhlých stínu r e j ve městě mužů žen zní nocí s t en zní nocí haló! a hej,
marta se jmenuje moje matka do r á j e vedou j e n jedna vrátka ke kterým drží k l íč marie. tak ma r t a nebo mar i e ?
zní nocí hvizd myš? nebo pták? tak tčiak obraťme l i s t jsem pánem; pánem jsem? ó pravdo j méno jmen ach! stínů kolotoč a m y ší v trávě hvizd nevnímám jen když moč pouštím svou pravdou j i s t
džbán manželům Křížovým) j á nápojů bezvadná schrána j sem pyšním se zahnutým ocasem co ve mně končí a začíná je přednost má i slabina bojím se bojím přijde den který zná samotný Pán Bůh jen kde moje krása zvonivá? d ítě se vrací bez piva
návrh činnosti díru l í z a t ? polykat větry? střepem zacpi l í z e j střep nebo ne až noha kopne zasekni zuby l í z e j krev
rozpaky začátečník s konečníkem vesele se b r a t ř í , prostředníček mlčky zírá: komu v l a s t n ě p a t ř í ?
hned bublá huba jinou řeč mé š t ě s t í je štěstím v naší zemi ž í t a neštěstím to š t ě s t í mít
píseň malé smrti sobě pro radost maso měním v kost po určitém čase z k o sti maso zase
kauzalita poslouchejte dobř e , holoto! j e - l i toto mámou tohoto, co bylo tátou potom? popřemýšlejte o tom.
těhotný myšlenkou pokojem honí se divoké věci to ale přeci nemůže být! zběsi lé věci uzavřu v k lec i . tím navrátím do pokoje k l i d .
n a o t á z k u o povíte sami; t á t a mámou táty, máma tátou mámy. a lze to říci o všem? pochopitelně , ovšem.
u piva I I . povídala jedna bába ž e m eodžtu ě lá strašně ráda byl jsem bez sebe povídala Na moment Madam pohoní v odnesla mí instrument
nokturno ě
p
ř
j e nebed se pomal e u ke světlu navra abych nezaspal nějakou leg ra ci na měsíc koukám. a čekám. občas s i sahnu někam. e
r o zmluva hlíny a h rn č í ř e u z n e j , že mohu t i darovat tv a r . a snadno. hlíno, nelž i ! máš pravdu. jenomže žár mne nadlouho p ři n u tí ke l ž i .
Kremlíčka x x x Chceme-l i se z tr a t i t , čeká nás poměrně obtížný úkol. K provedení této nelehké úlohy je to t i ž nevyhnutelné s e j í t z cesty, která je nám známá ; vine se rozkošnými lučinami, jež později přecházejí v úrodné ro l e . Na obzoru se tyčí zřícenina povědomá z poštovních známek.
přání dvě koule šedá zjevení s p a t ř i l jsem ve snu čarovném k tera k se v hlubi n ě vznášejí i já jak prapodivné souhvězdí! jen já a koule tajemné nemám se snových přeludů bát? tak dál jen žádný strach jen žádný strach dva hlasy šeptly duši mé bezvadný obsah slibuje tvar suď sám ve c h víli jako oka mžik odkryly n i tr o dokořán kéž byste mohli s p a t ř i t též ten div !
x x x Bez sebe se neobejdu. Jsem prámem i kapitánem, starým hadrem, také pánem převlečeným za obejdu.
XX X XX X X X
E GON o
B ONDY
p o č a s í
(básně z l e t 79-82 )
Jdou dlouhou cestou j dou úzkosti jedna za druhou od Prahy do Vietnamu na levou i pravou stranu jdou dlouhou cestou jdou vzpomínky jedna za druhou každá p řináší píseň svou dlouhou ach předlouhou od Starého města na Malou Stranu čím se jen po té cestě stanu dlouhou jdou cestou předlouhou a vláčej blátem duši svou maj t ebe svojí předlohou už nepřekonáš mí l i stou ode Dvou Slunců ke Hradčanům jak pořád j s i měl j e š tě v plánu jen dusným kouřem zaplanou svou písní málo příjemnou a jdou a mají zelenou jdou dlouhou cestou za tebou krávy jdou mlíko pod vodou chtě nechtě hudláš píseň svou v které je nechtě t o l i k klamu vzdor všemu nejlepšímu plánu a dozadu tě odvedou a tam budou c h t í t duši tvou 4.3.79 Mé malé srdce Chvěješ se čím dál více ačkoli máš být už svobodné Tiskne tě v ruce už přes půl měsíce pánbůh od toho dne kdy j s i prudce prasklo jako ta svíce před tím než ve tmě utone 31.3.79 Ono se to moc pěkně řík á ž e se nedá nic d ě la t a že nic nemá smysl A vysmívá se těm k t e ř í aspoň špendlíčkem h r a b a j í moc nás chce mít bez vz dělání bez zájmu bez vědomostí protože pak jsme bez i n i c i a t i v y Moc ná s chce mít v hospodě u piva se střídáním h o l e k j a k špinavého prádla je celá nadšená, ž e ř í káme že nic za nic n e st o j í To je v í t ě z s t v í moci Sem tam s i zabrnkat na kytaru
Bondy přehrát s i pásky Plastik ů vzpomínat na Hutku to vytváří pocit že něco děláme - a skutek u t ek (pozn. z prosince 81: a už i za to z av írají) 1.4.79 Kolaboranti mladí potichu housličky ladí v klubech mládeže Kolaboranti s t a ř í v drahejch podnicích paří a le taky jim to nevrže jaro 79 Se smrtí vstávám se smrtí usínám a nejsem v tom sám Tisíce mladejch je na tom zrovna tak můžem a si čekat jen na zázrak P ř i l é t l o jaro zdaleka a všude bylo plno touhy a já se koukám zamyšlen v parku na hovno pouhý jaro 79 Vidím nejlepší l i d i této generace dokončovat akorát povinnou školní docházku vyhýbat se práci dělat noční hlídače sedět u piva na lásku nedbat Vypíchali jim oči r o z b i l i ušní bubínky zpřelámali hnáty a oni dál seděj a žijou pro svý mládí j e š tě nezničitelný t e ď jim vybourávaj mozek do míchy serou punkci Mladýho světa a voni sedě j dál a žijou ale naprostý kriplové na vozejčkách sotva se dohrabou k tomu h l tu dyť maj mozek rozsekanej zbejvá jim žvást a nic nedělat A zatím s e usoplení prací c e l í upocení ženou t elev iz n í s k ř e t i co pracujou pro svý děti jaro 79
Bondy Rozkvetl večer svými barvami a ztemnělý den zase utek Za každý den je třeba n o sit smutek neboť je škoda že je za námi Bude však věčného dne čas kdy se svou minulostí potkáme se zas bude den t r v a j í c í bez konce bude nezapadající slunce nastane b ytí jež se nezkrátí a v němž už není loučení a láska trvá když jsem v ní a divná dívka zpívá t i 29.5.79 Sousedé si se d li na verandu a vesele se baví Po úmorném vedru p ř i š e l noční chlad A nikdo nemá bolení hlavy z í t r a ráno zas půjdou pracovat A byla nová vlna zatýkání a nová obvinění až na deset l e t Dana Němcová Němec Havel Pe tr Uhl sousedům je to jako c iz í svět p rac u jíc í je blažen v korupci a v a utě jako vůl 1.6.79 Šl i jsme se Zajíčkem a s Váňou z hospody U Dvou Slunců a před divadélkem v Nerudovce j sme museli s e j í t z chodníku co tam čekalo "mladých intelektuálů" Na co jim je že jsou intelektuálové když téhož dne kdy byla uveřejnena zpráva ČTK o l ik v id a c i celého VONSu se t l a č e j před divadélkem v Nerudovce Taky jsem dnes viděl plakát divadélka Rubí n kde nějaký fousatec něco mluví - výjimečně bez podobizny b ř í Justů neměl jsem brejle kdoví j e s t l i to nebyl Ivan Vyskočil Přešlapovali před divadélkem v Nerudovce když tam své blbiny zpíval Hutka a jakoby nic tam přešlap ují zas jak vovce Zřejmě se nějak musej bav i t Mladí buržoasní snobi Martin Němec a básník který se zove Sahara mi už před řádkou měsíců vmetli že p o l i t i c k á poezie p o l it i c k á angažovanost škodí umění které se u nás může oficiálně zdravě ro z v í j e t 5.6.79 U Paraplíček zasv itlo slunce a p ř i s e l Magor Dvě rados t i se s l i l y v j ednu 15.7.79
Bondy Po Karlově mostě choděj Rusové už jsou oblečen i dle módy nové Naše zem jim p a t ř í Dobře vědí to roztahujou se tu jak prasklý j e l i t o 13.8.79 Není pravda že žijeme pořád stejně od vašeho zatčení se všechno změnilo Ne že by mrak na nás pad ale p ř i každém pivu j s t e u nás není myšlenky k terá by nebyla vámi seknutá Tahle zvláštní vaše přítomnost signuje nás čas víc než kalendář Sere na to pes my co nejsme zavření my se máme ale není pravda že žijeme pořád stejně cosi se změnilo konec srpna 79 Po dopadnutí hanby kterou se všichni dávíme po rozsudku nad VONSem hle byl včera koncert Plast ik ů Nezapomeneme na hanbu kterou jsme museli mlčky sežrat ale nové věci budou dělány s v í t í nám podzemní slunce když to na nebi je nám na prd 30.10.79 Mlha - to studené světlo - zahalila celou krajinu šel jsem k dalekému královskému hradu a neviditelné údolí kolem ž ilo jenom zvuky Tu vyprskl traktor tam zaduněl vlak a vysoko vysoko znělo letadlo Když jsem vešel do lesa cáry mlhy vise ly ze stromů a kapky vody psaly na l i s t e c h čínskou báseň byl konec roku p ř í š t í bude j e š tě horší než tenhle. 11.11.79 Do Afganistanu se brzo dostanu Když ne hned tak za par l e t 31.12.79 Bylo zataženo Dnes vanul toulavý v í t r po Malé Straně jsem chodil a viděl ssutiny po pos l edním náletu Hrad byl jedna hromada a bývalou Nerudovkou tekl prudký potok z přerušeného vodovodu jaro 8
0
Bondy S Magorem s i myslímeať oba dva to samý jsou z toho e l i t á ř i posraný 7.6.80 J e l jsem dnes do vesnice na výstavu Obrazy byly rozvěšeny po stromech jako u Invalidních sourozenců aspoň dnes SNB nepřišlo Zatáhlo se a šel jsem k Praze přes Břve Sobí n a Zličín Krajina rozrytá bezúčelnými stavbami stromy žrané obalečem l i d i pucující automobily autokosmetikou Začala druhá generace ž i j í c í v "socialismu" druhá generace obětí státního kapitalismu a nemá už v hlavě nic než vědomí ž e t o co j í ř í k a j í není pravda byť by to bylo že 2 plus 2 rovná se 4 Tak daleko to mocní dopracovali Výstava byla krásná půjdeme tam z í t r a s J u l i í znova 5.7.80 Drobný déšť nad Prahou p ř í še ř í ve t ř i odpoledne židovské město se stahuje do sebe a hospody jsou prázdné O půl čtv rté Anežský k l á š te r zahalený průhlednou mlhou prázdná u lic e když všichni odešli z práce a jen v Pařížské t ř í d ě samí Němci Budou zavírat krámy 13.8 .80 Dva sny Vystupuji na vrcholek kopce Za mnou je zapadající slunce přede mnou můj s t í n na rudé pusté zorané hlíně sevřené mrazem hroudy sotva se drolí na vrcholku kopce je l es až pod něj jde pole tam s t o j í žena do níž se opírá chladné slunce obličej zahalený vlasy rezavými jako měsíc když ohlašuje v í t r i t e ď je větrno kráčím vlasy j í s padnou z tváře je to zelená maska je to smrt N a konci cesty je dům nad jezerem zeleným j ak nějaký ten smaragd a k tomu jezeru a do toho domu vede má cesta
Bondy Je chladno Zde vždycky bylo chladno a větrno Nemám to rád p ř i t a h u j i s i klopy kabátu ale v í t r se dere rukávem Odkud se z čistého nebe bere ten n ep řetržitý v í t r Je to předzvěst konce cesty Na konci cesty vždy takhle fouká vichr a srazí každého dolů Vichr tady začíná řezavým zavanutím narození pokračuje pomíjivými tornády a končí vysavačem Šup pod hladinu tohoto zeleného jezera ostatně pokrytého žabincem a s i 10.9.80 Je konec září a o b i l í dosud s t o j í na polích To je Vysočina Den po dni zahaluje kraj stále h u stší mlha Která sestupuje shůry po malých krocích a bere do z a j e t í vyorávače brambor u malých j ez ír e k Po lukách se procházejí opuštění lidé Má touha je sleduje - kam jdou? a srdce mi svírá nostalgie opuštěnců Jsem sám bezvýchodně sám pod neprůhlednou bání a civím do ztr á ce jíc íh o se stromořadí 23.9.80 Zatímco venku vichry dují v papírech na stole se přehrabují od Aljašky až po Hornův mys hledaje starý buddhistický spis Havrani p ř i l e t ě l i v snách seděj v parku i na střechách a kouka j se na hradní stráž jak jde fasovat menáž Nad Hradem vlajka stále vlaje Ať jdou do háje! se svejma mírovejma kongresama a s prošlejma konzervama Sníh napadl a o t e p l i lo se zas když včera byl tak krutý mráz Emigrant chválí si podnebí Austrálie a všechno spokojeně hnije Poklop kalné oblohy se klene Zajíček se do p ráce nepřežene Pěstuje ve Stokholmu svý myšlení nad který není 3.10.80
Bondy Po cestě v Šárce mne sužuje touha dnes padá sníh a a v podvečer tam
chtěl bych j í t a srdce se š í ř í tam panuje k lid l í t a j netopýři
až bych do hospody zašel a tam si kafe dal zatímco h o s t i se koukaj na t e l e v i z i než bych šel do tmy z Prahy dál kde poslední už cesta mizí a došed k Horoměřicům bych šel přes pole k Suchdolu jak t o l i k r á t jsem tady s t o t i s í c chutí měl zmrznout a n e v r á t it se vícekrát 6.12.80 Pod zašpiněným nebem tesknota na střechy padá Je na konci roku sobota a těch roků už uběhla řada Mladý neví co je to býti mlád až ve s t á ř í to člověk ví ale je už marný jeho hlad byť byl i lví 6.12.80 Netvořím zásluhy v tomto životě ani provinění Nic se mě netýká nic mi nemůže prospět ani škodit Jen nežiju n e p r a c u j i - l i jsem zbytečný jsem míň než mrtev neboť tehdy jsem aspoň byl jsem míň než nezrozený neboť tehdy aspoň budu nejsem ničím než hovnem esenbáka pod což už ve vesmíru není 10.12.80 Promarnil jsem život celý sedě v Čechách na prdel i měl jsem plnou hlavu plánů a t e ď už je všechno v pánu chtěl jsem napsat krásné věci zmoh se jen na řeč zvířecí 5.6.81 Ve stínu u niversitní čítárny sedí nás tu jen pět je l é t o plane horoucí slunce Od studeného jara jsem dosud nenalezl odvahu ztracenou v tureckém záchodě cely v Ruzyni 8.7.81 Po t ř i a t ř i c e t i letech se mne zmocňuje únava a nechuť nevíra skepse a zatrpklos t přestávám psát a za pár l e t budu zapomenutý
Bondy Život uplynul jako r á j bláznů jako mámení schizofrenika s t á ř í na k t e r é jsem se t ě š i l je r o z p l i z l á břečka a bude j e š t ě horší J u l i e je už jen stínem sebe samé a láska je ub ita Státní bezpečností protože nikdo nemůže mít pořád ty nervy 14.7.81 ZA DOPIS WILLIMU BRANDTOVI DOSTAL BATTĚK SEDM A PŮL ROKU 28.7.81 Když šlapou po pr stech - jako Čárlimu š k r t í ručníkem - jako Benýška mlátí a kopou - jako t o l i k ostatních nechci být b i t nechci být mučen po p ě t a t ř i c e t i letech mi nezbývá než p ř e s t a t psát A taky přestanu Ať se sám ďábel dívá na to jak u nás vyslýchají když pánbůh nás chce mít z ocele já jsem z tvarohu a nebudu psát Neemigruji a nikdo jim nenapsal do tváře t o l i k co já ale už se uzavřu a nenapíšu dál nic Nechci být mučen nech ci být b i t 25.9.81 Chladný jako mé srdce je podzimní déšt Lidi mučí a skoro z a b í je j í slova jsou bezmocná duch ztrnul hrůzou Podzimní děsť doprší ale mráz vevnitř potrvá deset t i s í c l e t 18.10.81 Měsíc krásný jako kurva se skryl za mraky Z okna proudí ledový vzduch Plynová lamna nebudou to p it protože je nízký tla k plynu Zhasnou Poněvadž to bývá v sobotu a v neděli nelze se uchýlit do knihoven budeme pod peřinami l e ž e t s chřipkou a zaplať pánbůh nevydržíme to mnoho l e t 7.11.81 Věřím že ve vesmíru zachytí tu chvějící se lehkou páru naší práce a nedají j í zahynout Jsme jako na doživotí v kobce odsouzení vězni k t e ř í po smrti budou reha bilitováni Co je nám to platné A nic jiného není (9 . 1.82)
Bondy Slunce už ohlašuje jaro a le venku je j e š t ě pod nulou Někdo mi p ř i nesl mé sedm l e t staré básně Proboha! Nad čím jsem to tenkrát naříkal? P l a s t i c i b y l i j e š t ě na svobodě h rály se koncerty sedělo se v hospodě v samizdatu knížky vycházely a všichni všichni tu b yli nikoho ani nenapadlo tu nebýt Dnes zavřených nepočítaně koncert ani jednou za rok nevychází ani ř á dka d e s e t i t i s í c e znovu v emigraci můžem se jen koukat na Polsko co nás čeká 23.2.82 Vojenská junta a vyhlášení vojenského stanného práva je nejzazší možný krok vykořisťovatelské vládnoucí t ř í d y p r o t i vlastním pracujícím A přesto považují členové polského politbyra toto opatření za nedostačující Tak t e ď celý národ popravit plynové komory v Majdanku je š tě s t o j í j i s t ě s e to dá dneska je š tě víc zmodernizovat Nechť je jen těch 100 000 estébáků a politbyro a můžeme mít po starostech a sedět před uklizeným stolem Jak to p ř i jd e že kromě vašich rodinných klanů vás celé obyvatelstvo po p ě t a t ř i c e t i letech j e š t ě pořád nechce? Nevděční d ě ln íci c h t ě l i j í s t dokonce i maso! A j e s t l i p a k v í t e že jsou naprosto nenapravitelní i když vaše vojenská junta bude t r v a t padesát l e t ? 2.3.82 Mám dřevěný popelníček celý ohořelý koupil jsem ho kdysi tatínkovi Už dvacet l e t tomu bude co tu není svět se zatím celý změnil k nepoznání Už nepiju pivo jimž j s em ho tak t r á p i l i s cigaretami je mi už p řes ta t í Popelníček t e ď představuje hodnotnou biomasu pan ministr o tom mluvil do rozhlasu V r o š t í a pařezech máme nepřeberné zásoby mlejn na ně už uvedli do výroby Výživná j s i biomaso s močovinou zvlášť se senem z j e h l i č í a borovičkou 26.3.82
Bondy Śpinavá a lezavá vlhká mlha obestírá jako hydra stohlavá obzor mého všehomíra Mezi střechami se vleče cely P e tř ín oblepuje po rozhledně dolů teče a už i v pokoji tu je Kamna nehoří Je pátek V t ř i hodiny z poledne jak smradlavý splašky z jatek kam se člověk ohlédne 14.2.82 Šel jsem z biografu domů jako obvykle hodinu nejela tramvaj lucerny n e s v í t i l y dláždění který nejn i dláždění špinavejma prknama zastřešený chodníky poněvadž padají střechy na u l i c i v půl osmý jen opuštěný t u r i s t i semo tamo občas projede auto hospody zrušený z voken b lik á televize z e j tr a bude neděle je trochu tep lejc nad hlavou uzounke j srpek měsíce Praha 24.3.82 . Ty hnusné cancy o tom j a k je krásné ž í t jaké je to š t ě s t í a jak jsme mladí - na pozadí zničené země kde už se ani skoro nedá dýchat (aspoň místy rozhodně ne i podle úřední s t a t i s t i k y ) na pozadí drahoty a j í d l a ze zdravotně závadných materiálů jež produkuje naše výroba masa i obilovin na pozadí rozpadávajících se měst z čá sti neopravovaných z č á sti špatně z panelů postavených na pozadí nesmyslného ale tím horečnějšího zbrojení na pozadí vykořisťování člověka které v dějinách nemá obdoby na pozadí úplně zničené kultury a vlády estébáků na pozadí ksichtů předsednictva ústředního výboru které by slušely leda učebnici psychiatrie na pozadí permanentní vlajkoslávy se s t aným právem v Polsku atd. 1.5.82 Rozkvetly stromy? Ale spánembohem Co je mi do toho Zima se provléká mými kostmi zabalen v burnusu sedím u stolu nad knihami už všichni emigrovali Jen Magor sedí a půjde na galeje do Valdic
Bondy Všichni jsou pryč a ani knihu nepošlou U černých vod Vltavy hledám j e j i c h stopy malými vzpomínkami obklopen jak dešťovou clonou 7.5.82 Magor má soud Kdo za to může? Vykvetly růže 16.6.82 Vítězství Přestaly vycházet všechny časopisy Všechny edice zasta vily činnost Koncerty už se nekonají l é t a Poslední výstava byla předloni na skládce odpadků Stovky a stovky l i d í během t ř í l e t emigrovaly Poslední t ř i přednáškové cykly se konají a už se po nich tvrdě jede i hospody v y č i s t i l i není kde se s e j í t Akce příslušníků se setkala s uplným zdarem je už dneska pro ně potíž n a j í t si práci už otravujou život pár osmnáctiletým klukům co drnkají na kytaru budou muset začít h l í d a t sami sebe nebo funkcionáře okresních výborů KSČ těch je dnes z a j i s t é dvacetkrát t o l i k k o l i k zbylo nás po celých Čechách a p ř í s l u š n í c i dobře vědí že t i mají másla na hlavě stokrát víc než my Píšu svůj poslední román už je mi konečně taky všechno putna oddám se l ežení v p o s t e li přece jen jsem se dožil v í t ě z s t v í socialismu 8.10.82 Rok za rokem se plazím potokem p r o t i proudu Až se doplazím k prameni tak jako losos pojdu 3.12.82 Měli jsme underground a máme prd Jakoby Českem přešla smrt tak se to tu vylidnilo A přece v téhle době napsal Pánek dílo k t eré je českým korunním klenotem vytaženým z hovna s blekotem zvracením a blitím nad orvaným českým kvítím (výňatky - cca jedna t ř e t i n a sbírky. Kompletně vyšlo mj. jako 4 . svazek edice Pí edikace, odkud jsme p o ř í d i l i nás výbor. ) xxx x x x
J Á CHYM
T OP OL
E s k y m á c k e j S t ě h o v a v á
p e s t v á ř
(výbor z básní)
ESKYMÁCKEJ PES
(1982)
jednou se mi z d á l a . .. jednou se mi zdála agresivní poezie stezka ze hřebíků byly tam hrany noci a d a lší re k v iz ity probudili jsme se za sv ítán í co rozsekalo tmu na pár vlhkých hadrů které jdou do děr pod Petřínem oba jsme se probudili skoro smíchem jenže noc nechala na p o s t e l i trochu s l i n semena a krve a ni po rozhodnutí že se přestěhujem jsme se nezbavili tý žahavky jen se podívej na ty bledé chodce všechny je má noc v drápech všechny živý v v špinavý hospodě na k r a j i města pro ráno osiřelý V špinavý hospodě na p ř í š t í dny v špinavý hospodě v díře na půl boty na dupnutí v špinavý hospodě ve střevech božích v špinavý hospodě na k r a j i města pro ráno osiřelý v špinavý hospodě na p ř í š t í dny ve střevech božích v hospodě pražský v špinavý hospodě na k r a j i města na ok raji
děsnej sen - pan u č i t e l pes děsivej sen se mi dneska zdál do spánku padnul jsem hloubějc než bych s i př ál můra na krk mi ztěžka sedla k místu mrtvejch mě nocí vedla todle že zažiju dycky sem se bál a le najednou tu stojim na p oli kde lágr kdysi s t á l tady teče jen řeka drátů snídá se olovo otec řeže syna brácha vraždí bráchu je tu ja k s i neútulně p r o s t ě syrovo drcený k o sti vobrůstaj bičovaným masem pohnout se nemůžu úplně zhas sem vomdlelej padám tohle že mám p řež ít? kopanec mě zvedne, dou chlapi co maj to tu s t ř e ž i t vědomí mi ř ik á blázne to je sen nohou chci pohnout - nemůžu Bože! volám a Mami! snad tu doopravdy jsem chlapi maj těžký boty a naleštěnej kvér z vočí jim dráty kouka j na všechny strany východ západ no i na j i h a na sever že sem se n e s t a č i l zabít Sete Jehovo křesťanskej Bože že sem se nepřipravil k Buddhovi bych se dal ňákou víru mít - spíš čekal bych co p ř i jd e dál tyhle ksichty sem už někde viděl a taky jsem s i ř e k : ty mi žebra zlámou a budou se smát až někde v lágru budu hl ín u polykat do díry v zemi mě h o d i li je nás tu ví c, sou nemocný nemluvěj, jen mektaj hrůzou k uším slydících
Es kymáskej pes strážný se zb l á z n i l i z nudy a nenávisti vzteklýho p sa do díry p u s t i l i ježí srst a slintá l i d i vokolo začínaj ječet vemu ho šutrem sem strachy mokrej a a s i začnu brečet dostal hroudou a někdo ho nakop volám: mami! a hrabu se pryč klacek mě dolu s r a z i l ale v tom pes promluvil kdybyste se neurazil a p ř e s t a l se mlet moh bych vám něco povědět v tom je to divný a ten špás že jsem jeden z vás vlastně byl jsem - vězněm to r a d š i psem! řek sem s i a začal hryzat takhle to dopadlo hryzal sem, v r t ě l vocasem vyl a štěkal až sem se probudil - psem srst - do mě neuvidíš tesáky - ty u c í t í š ocas - tím zavrtím morda - tou pohltím všechno zlý de mimo mě přikrčím se dráty podlezu prackama se zahrabu b e j t psem - kv ů li bičům, v íš tesáky - ty u c í t í š a co takhle veršoval najednou prackou hlavu skoval ale j á zahlíd ten třpyt na kožichu - co psi maj toulavý a drzý j á zahlíd křišťálový lidský sl z y zachránil jsem se, pokračoval ale to ra d š i v díře h nít nevim proč chci lidskou tvář a lid s k e j způsob mít a zavyl to sem nepochopil v tý hrůze okamžiku - kolem lidský stony a skvrny krvavý sem se zepta l
Eskymáckej pes v blázin ci a v kriminále našinec má na mále a do něj prášky nacpou a až ho bachař s t řís k á snad pochopí: sem za nehtem t ř ís k a a tu je třeba vytrhnout taky vrány vránu nese noc má j e j í hnízdo v temný tůni kterou sv í r á mezi větrem a údery kř í d e l tak včera p ř i š l a na okno zabušit rozsvítím, a st í n y zobanů tančej po stěnách v běsnivý p í s n i v skřípavým tanci ten skřípot vraních šavlí smirkuje sklo, po celou noc vrány nalétávaly vedeny pisklavou písní neomylným věděním o mých plných očních důlcích, barevném soustu to bylo za noci, a už jsem sly še l kroky dne zbylo času tak na zhasnutí lampy aby se ta světla nestř e t l a a rychle spát t a noc je t o t i ž uvnitř taky vrány, tak spát aby se to n e s t ř e t lo v klidu dne, abych neporušil tu kůru; tak už tenkou kůru oddělující krajinu vědomí od výbuchu od věčný noci běsnivý písně běsnivýho tance od věčnýho skřípotu ústa světla den dmýchá obřími ústy vzešlo světlo v zrcadlení prachu na sluneční straně na třpytce
Jáchym Topol - Eskymáckej pes po noci jen a nocí nadlehčen bděním vcházíš do dalšího (jatečního) sv ítán í a ť přinese radost klid a přátelství a ť mě tento den o č i s t i od můry strhne slupku radostně v z k ří s í je naděje vždy v ústech nového dne odkud vchází světlo ke sluneční třpytce snad mě tento den o č i s t í od můry strhne slupku radostně v z k řís í nádherná noc maso se otv í r á středem horkou vlnou jde pohyb kůže se shrnuje v zlykem t e ď zuby ukáží bí lo u dusní spáči b i j í lokty a j e j i c h noc je vteřinou kdy se rodí divoký květ I. příšerné stíny okřídlených esesáků dupou mi po nocech jakoby nestač ilo že noc sama je pupen na křehkém stonku n a l i t ý k prasknutí a hro zíc í protrhnout II. noc vybuchuje v nádherných květech a v příšerných květech divokých bytostí které t ý r a j í spáče mezi potem a zimnic í neusínání
p lo t na nebi p l o t se hýbe u stromu v í t r ho s t á č í do stran hřebíky drží dřevo u dřeva ranami rukou co kdysi kladivo vichřice z e s í l i l a a urvala plot od stromu ruce co vbily hřeby ráno šly nahoru údivem že v í t r oderval dřevo od dřeva a co s i to dovolil plot a p lot byl nahoře na nebi a smál se a mluvil s větrem aby oderval ty ruce od tě l a a že je p ř i b i j e k oblaku a hned potom hlavy vesnice šly nahoru údivem ráno pak na nebi p lot a ruce p ř i b i t é k oblaku místo ke skoku jak tak jak tak
po zubech do b o l e s t i padat po slovech do ničeho padat od cesty nikam hlavou dolů
jak od hodiny k hodině čekat svítivou hvězdu čekat tak nic neozáří člověka a hvězdy zvířata na něj kašlou jak řezník maso v kvelbu tak sebe sekat a d ě l i t a vykašlat se na to časem si b e j t j i s t e j že měkkej je a plyne naznak se položit v čase s i b e jt j i s t e j ale on ledová sprcha do hlavy třískne jak na místě ke skoku lebka o pangejt třískne
Eskymáckej pes
STĚHOVAVÁ TVÁŘ (1983) (a t a s t ohovaná) j e to jako takže zase noc a o to horší že bez naděje na snídani a bez cig aret s mučivou neschopností u č it se c iz í jazyky to jsou r e á l i e pohříženého osudu ty j s i se zakous a je to jako sám sobě c h t í t prohryznout hrdlo je to jako nevystoupit ze sna je to jako nepohroužit se do osudu kráva ponuře povzdech po zdech vydechnout pak zas zpátky to sl i z a t tlamou a tušením co čenichá nic čekat jak kráva na slovo co otočí osud v provaze na krátko jak kráva bělka bekat a hlodat t r n sežrat bodlák j í s t skálu bohudík, p í t život jak de bodlák krávě v antropologickém muzeu v antropologickém muzeu blízko Apolináře a blázince v Kateřinkách jsou uloženy posmrtné masky několika Indiánů, jsou tu Mrtvé oči Dlouhý Mandan, Zabíječ Paunyjů a j in í postřílení pravděpodobně pro účely Hrdličkova ústavu, takže ze záchytky do blázince vleče se antrophos a pak do v i t r i n kouká aby viděl tyto neuvěřitelné vě c i .
obojí srdce vypostěné probodávané mnoha malými věcmi a spálené ohněm obou Ind ií b y l ó s náhle tě ž š í o divokou myšlenku že odvaha h l e d a j í c í a odvaha hledaná j e ta samá a slunce přes kouř výčepu a slunce nedělního dopoledne a že je t o jedno ty a kámen to ty mě dovedeš k místu ře č i ke korytu kde kameny mluví suchým třeskem k vyschlému ř e č i š t i k místu kde oblázky jsou a první byly fascinující jistotou že hybnost přichází v t v r d o s t i, křemen bez proudu l e ž í v samotě vybělené snem o k o s t e c h . sen kamene o kostech že budeš něčím co neznáš, ostrým ale rozpadnutelným o dejd e-li řeka s t r a š l i v é plačtivé osamocené s t r a š l i v é plačtivé osamocené zoufalé vz nášejíc í s e k nebi padajíc í dolů a jdoucí nikam, teskné úzkostné hněvivé v y t í pokusných psů z l a b o r a to ř í Vojenské nemocnice snad dojde k Pánubohu (kdykoli chudák pes napíchaný drogou se v kotci kolem misky sv alí Pánbůh mu z n í u j í )
Jáchym Topol - Stěhovavá tvář
zápis o slovech a t ě l e na h ran ic i vědomí a tmy mluvil hlas který požíral sebe, Vycháze l z tě l a nervozitou namotaného do žeber ústředního topení, od konečků prstů proudily slova až k hlavě a k řiče ly temenem sen o koni dřevorubce v lese oloupal strom co vadl a padl a t e ď bude pryč, sní sen o koni ten dřevorubec v lese a osekává mrtvolu koně a jeho obracákem obrací a loupe kůži a seká větve co kůň č t y ř i má s kopyty jak u h l í, toto je sen pěšáka o k a v aler ii a sen v pralese o koni, obracákem obrací a loupe, tedy koně. Ve snu v pralese o koni sekerou mezi stromy j e , a sní zabiju koně a na stromu pojedu obracákem sekerou stáhnu s i kůži a v pralese budu j í s t dřevo jako kůň stromu hluboko v lese ta myšlenka tě zatáhla až na dno aby zaútočila se zběsilou prasí lou, protože j e temná je ukryta hluboko dole a je osvěžující, p r o t i chladnému fašistickému jsouenu kusy zuřivosti jak chleba t i podává pořezaný bůh a ty polykáš a cosi se učíš domácí zvířata znáš prostor kde spousty slov dáví hladová zvěř tisknoucí se k sobě? povodeň zvěře mizí V útrobách hladového domu který vraty vyplivne slepenou větu, hráz hřbetů po níž přejdeš hluboko uv nitř, kde je voda
Stěhovavá tvář
a kdykoli celý j s e š a hoříš ta domácí havěť je t ě l o k tě l u , abys přešel k druhému sobě samému
Jáchym Topol - Stěhovavá tvář
stíha ochromen a nepohyblivý očekáváš den kdy t i slunce nastaví zvěrskou tvář, ta je kdykoli za okny v kterémkoli večeru připravená žhavě poplivat v n i t ř e k bytu všechno co j e tam chráníš závěsy, sebe chráníš bděním věci sobě blízké udržuješ v samotě a neoše třu ješ je, vždyť je tu kdosi připravený všechno znič it
zapomenutá slova z b ě si l o s t j e v y p u s t i l a v r a c e j í se s děsivou naléhavostí a to je klid a č i s t á tvář všechna jména věcí, a cokoli co t i není důvodem k jasnozření c o
j e v y p u š t ě n ý
slaný sen mučení se převalovalo a noc s í l i l a , vydechľ s chuchvalec snu cárem jazyka v betonovém domě, mučení se převalovalo v patře nad tebou, a kroky těžkly po schodech dolů, cárem jazyka vydechľ s chuchvalec slaného snu
d vo jí spánek p rsty ro zev řely víčko a konečně p ře ru š ily sen ve snu d o sta ly tak oko do pohybu probuzeného tě la a le veškerý pohled zůstával upřen do středu b o le s ti hlavy kde pohyb sám byl snem h isto ric k ý sny: h isto ric k ý sny kde všude ž il jsem? anonym b ite v n í p ite v n í snad fe lč a r koňskýho dechu? polobožský hlavy s t í naný ry ch le , tak fe lč a r? rozeřvaný ú sta brána zvoucí ocel kdo kdokoli koupe se v plotech? kde hlavy m ísto džbánů? Obři tý noci bojujou s Obry V álečníci v tis k li obraz k ra jin ě my ne Koně žerou tráv u , supové se pasou na tráv ě je jic h stře v , to potom, sup i useknutou hlavou to potom i tu polobožskou polobožský hlavy polobožský hlavy pod ocasy koní trupy usmýkaný v p o li co voní h isto ric k ý sny, sou příbuzný b y to sti k terý oslovim v naléhavý sd ěln o sti? že ž ít se nemusí že ž. vůbec není nutnej pokud je tak šedivej a šíle n ě smutnej sv ěd iv ej, a fe lč a r koňskýho dechu ohledává ten jazyk na v estě zapomenutej na cestě klacek ohledává, a trupy koní a š u tr a cár
Stěhovavá tv ář
halucinovaná představa halucinovaná představa b y to st sama pro tebe a to lik tebou! ozve se mnoha dny, mlčení do stěny halucinovaná představa b y to st sama pro sebe a to lik tebou! je to s íla v s í l e , jedno k jednomu a jedno z jednoho je p ř ir ů s tá k času který pohlcuje a k tobě p ř i r ů s tá , halucinovaná představa b ytost sama pro sebe a to lik tebou je! ze zrcadla prolnutého vodou doteku ze zrcadla prolnutého vodou doteku konečně le je se tv á ř lesklou plochou vymytá v n ic , aby ' s ji z a s a d il aby vykvetla se sb íráš střep y vyhloubíš jámu jin ak jinde necháš n a k líč it kousky tváře kůži čerstvě staženou za sv ítá n í z večera důl opilý už mimo démony tresta n ec v solným dole paměti ponurý zvíře srce že minulý nebylo úterý je každý týden líž e š slzy že prase by nevzalo jen om p ř í t e l d rž e ti za ruku ponurý zvíře srce bez ú s t vyptat den poznamenaný p říč e tn o s ti, ponurý zvíře srce po solném dolů klouže už dno skutečnost sebou vyvrácené v pradávné ře č i nezbytnosti dolu
Jáchym Topol - Stěhovavá tvář
archao pteryx ? to živé to nezajímavé to se o sebe samo p o stará, v t ařin u teď tu spolkneš, tu nečenicháš ta se ste jn ě zdá až z ít r a , a le stín y věcí zemřelých před vůbec zrodem, zapadlé stezky zapadlé stopy ty sotva otisky! zde je co h led at co sta v ět když před kdykoli budoucností těsně je naděje (dialog s krásným mrtvým a emigrantem je jen od tebe k tobě mluvení, před jakoukoli budoucností těsně je zhnusení, takže archeopteryx ro z v írá k říd la , dialog kašle na snění) nářek zkameněliny: všude kudy nosíš vodu ze srce nasloucháš tlukotu na dveře slo v a mají dveře slova mají drzost sen má dveře do srce
Stěhovavá tvář
J. H. Krchovský : Básně z let 1978 - 1982
Výbor pořízený ze sbírek :
I. Procházky urnovým hájem podzim r. 1978 až konec roku 1979 II. Neklid 1980 III. Bestiální něha jaro 1981 až jaro 1982 IV. Jarní elegie '82 březen až květen 1982 V. Valčík s mým stínem 1982
I. NEMÁM POCHYBY O SVÉ PŘÍTOMNOSTI jen při nárazech čelem do zdi bortím se, jak by ni měkly kosti připadám si jak plátno natřené hýřivou bezbarvostí ve mě a kolem přetéká prázdno naděje odlétly kamsi... mluvím o sobě v druhé osobě: půjdeš spát, říkám si - a tobě? - Zahlédl jsem tě včera v noci v spánku během vteřiny přijď dnes znova přikryju tě svým tělem místo peřiny... LIDI JSOU ODPORNÝ STÁDO DOBYTKŮ maj'hlavy dutý a v nich hnůj - k e zkrášlení a užitku /to je návrh mů j/ mohli by nosit v hlavě kytku... ptal jsem se starého zahradníka : - jakou? Navrh'j s e m třeba růže zavrtěl hlavou, řek': žádná kytka v takovém hnoji žít nemůže
Básně z let 1978 - 82 JE ZASE VEČER přece jsem to dotáh '... přichází očištění v zadělaných botách s ušmudlanou obálkou a s pečetním voskem a mě táhne mozkem, mé mumifikované snění o vychrtlém syslu s ocasem k uzemění sen o nalezení jakéhosi smyslu který stejně není... smysl není nebude a nikdy nebyl a jestli přeci tak pak já jsem asi debil - dík této věci... TO MUSÍ BEJT ALE VĚC vidět se sám okem cizím já jsem otevřená klec a do ní vám vždycky zmizím Je to ještě větší žrádlo vidět vás, vy chromý můry děravý a mastný prádlo který samo padá s šňůry Hnůj a špína, bahno, nic - to jsou mé tituly pro vás je příliš málo šibenic je málo jeden provaz Je málo hloubka celý Země pro vás, vy mršiny vzteklý má nenávist vstala ze mě až když jste si o ni řekly! Z ČEHO MÁŠ STRACH V MÝCH PÍSNIČKÁCH ? já vím, text je z absolutna zhudebněná úzkost, smyčka - ještě jednu, nebuĎ smutná...
Básně z let 1978-1982 Počkej ještě na písničku kterou jsem ti dneska složil jmenuje je se Nálet sýčků na člověka , který ožil Skončil jsem; no už je celá co jí říkáš, byla hezká? hezká, ale neveselá? - tak už neplač, aspoň dneska... Naříkáš a pláčeš k Bohu zbledlas'jako světlo luny - nebreč, copak za to mohu že kytaře chyběj'struny? ! MÁM SVOU NOHU MEZI DVEŘMI do místnosti nekonečné z ní na sebe křičím: Věř mi ! - je to marné a zbytečné Z jedné strany dovnitř cpu se a z druhé si bráním vstupu v ostrých zpětných zubech v puse držím konec svého trupu M arně vzhlížím k obloze dál je země nehybnou mám pevný řetěz na noze se svou duší pochybnou A ž mě duše bude nudit nakopnu ji druhou nohou nechci se už ze sna vzbudit - jenom blázni teď žít mohou V KATAKOMBÁCH UVNITŘ PSYCHÉ jsou mumie všech mých vášní m ěly by být sice tiché ale řvou, a to je zvláštní růženec mám bez korálů navlečen je tisíci dní opouštím svou katedrálu s divnou touhou suicidní
Básně z let 1978 - 82
V mlze mizí vrata chrámu duše tam bdí opuštěna unikám pryč svému rámu zůstává jen h olá stěna Má stará i příští cesta podobá se mým švům v lebce bortím se, jak byl bych z těsta zpět ani dál se mi nechce Bludiště od nikud nika m zrcadlo v zrcadle, střepy když se ztrácím, tak si říkám: - to je temno, nejsi slepý Nezbyla mi ani věta z rozhovoru včera dnešních zkyslé mléko - nápoj světa slova jako pecky v třešních... II.
MÁM ZASE, CO JSEM CHTĚL - svou samotu a stín a na život se koukám trochu svršku ač hodinky jsem zahodil tak přesto přesně vím že je čas tak akorát zas nam azat si držku... UŽ JISTĚ CHRNÍ VLÁDCI... klidný spánek je tupost štěstí, slabost a nebo moc... pomatení ptáci křičí celou noc... stejně jako já nevědí, kdy končí den nevědí, kdy začíná...
Básně z let 1978 - 82 Polámaná křídla znamenají bezmocnost... zpřerážené perutě znamenají budoucnost a budoucnost chcípání... Vypálená čísla na zbičovaných zádech... den, to je sípání krev, kašel, dávaní... ale noc, noc to je nádech touha a těšení smrtelné líbání touha , která nutí v noci stavět lešení - v touze po hvězdách... ale ráno - zděšení strhutí ráno, to je vrah ráno znamená věšení kremaci na hvězdách... JSME SI BLÍZCÍ JAK O P R a ůVvod d č E mi je záhadou nosíš z kapek mojí krve náhrdelník pod bradou Starý věnec z mého hrobu usušilas'na čele na skobu jsi pověsila polštář z naší postele V obálce máš moje vlasy starý obraz chmurný mezi ňadra schovala jsi klíček od mé urny S lova která jsem ti říkal napsal někdo po zdech z naší lásky zbyl jen výkal uhořelý povzdech... NA SAMÉM KONCI temné chodby v tunelu pod městem kde jsem nikdy nebyl
za dlouhou řadou vytlučených světel zmítán průvanem a zimnicí potmě a poslepu narazil jsem na zeď z betonu a ze střepů - na hluboký a ztvrdlý obtisk své tváře... na opačném konci zaslech jsem s ozvěnou vzdálený nářek a já zjistil že nejsem tady ale za stěnou že nejsem odlitkem ale formou že nejsem uvnitř ale vně - jsem zazděnou zatvrdlou šlápotou hlubokým obtiskem mě... RÁNOMĚNAŠLO o půlnoci... hlad zastihnul mě v přežranosti... lásku jsem potkal v nenávisti... krok překvapil mě vzdáleností samota přišla s davem lidí... střízlivost vstala v opilosti... smrt zastihla mě v žití A žití v šílenosti ... III. JAKO BYCH SLEZ´S KOLOTOČE vracím se domů tupě veselý... víc než sebe jsem spíš jen plný moče... jak krepová růže kterou někdo sestřelí padám na zem do kaluže rozpité do pilin na svůj stín, stín téměř muže padám jak kosa ostřím do květin... lžu osmi stěnám kolem těla že se vracím z pouti a proto se tak potácím - ospalé obrazy jen hlavami kroutí...
Básně z let 1978 - 1982
když nechtějí mi věřit tak za trest je pozvracím...
N O C SETNULA HLAVY STÍNŮM a otřela sekeru o kápě svých věrných synů potracených večerů Pokleknul jsem ke své hlavě s bílým kusem límce - hlava mi jak žebrákovi vyplivla dvě mince D oma děda stavěl kostel v lahvi od slivovice já jsem pilou zkrátil postel o délku své palice Děda skončil u oltáře a mrštil lahví do rohu já, ač spím dnes bez polštáře neusínám, - nemohu Poslouchám jak v akvariu kdesi smutně mlaská mlok děda vkleče tiše čte si nejnovější nekrolog - můj nejnovější nekrolog... PRŮHLEDNÍ JSME JENOM STÍNY nebo spíš už jen kusy hnoje... tohle není zahrada ! nežijem' - jsme asi líný už spíš, ach ženo moje? ňák mi táhne na záda - přihrň mi sem trochu hlíny! voda skrz mne prosakuje a hlína mnou propadá... NEVÍM KDE JSOU ČECHY nevím, kde je A sie... blbý jsem a blbý budu ! něco pravdy asi je ve rčení o prázdném sudu
Básně z let 1978 - 1982 Nosím v hlavě pod čepicí zaoblenou kostku duši blbou jak slepici po otřesu mozku...
Z HRDLA MLÝNKU NA MASO kouká už jen moje ruka - točím klikou pořád dál a ty klečíš na podlaze a splétáš to do culíka abych jakžtakž vypadal - je to jak Hrnečku vař ! musela jsi otevříti celé dveře dokořán... ke schodům už trefím sám - ač je v domě tma jak v řiti jen když není zamčený... mlýnek teď už neutáhnu cítím, že jsem zničený... - nerad bychtě obtěžoval ač rád bychruce vystřídal nemohu už točit dál dodělej to, - nemám čím já pak tobě zatočím... NAHÁZEJTE DO LIDÍ jd u liduprázdnou ulicí a nikdo mne v ní nevidí - mám zatemněnou palici nezářím a nemám světlo jen mé oči trochu žhnou ňáké zvíře si mne spletlo s vymlácenou lucernou Zpívám dnes jenom skřeky m luvit mě už uráží jdu se na most napít z řeky - žízeň mám, i závaží... PŘINESLA's DVĚ PORCE ŘÍZKŮ v novinovým papíru předčítáš mi zprávy z tisku o Čechách a o míru
Básně z let 1978 - 1982 - Nevím,jak ty, - já jsem v pekle jen se hryžu do pysků mrštil jsem tím masem vztekle až mlasknulo o misku na papíře zbyla rudá m apa této země mé nečti dál, vždyť je to nuda pojd si sednout vedle mne... NEMOHU DNES USNOUT ZIMOU ani v botáchs teplou vložkou... bdím v kabátě pod peřinou pod vla jkou a pod rohožkou Je mi zima , zima mi je kdby se tak dalo žít ? vítr v kamnech slabě vyje nemám už co přiložit Poslední list s poezií vzplanul jak má slova vzletná po skříni a stolu s židlí šla do kamen i má flétna D ěkoval bych moudrým lidem kteří knihám život dali - mít tak pár knih, hned bych s klidem do poslední všechny spálil mít tak v sklepě ňáké uhlí.. . mít aspoň klíč k cizím sklepům nemám nic, tak ležím ztuhlý a už sotva se i klepu Z huby mi jdou mraky páry napadaj'mě divný věci : - mít pod sebou radši máry s vyhlídkou na teplo v peci Však zatímco vítr vyje do peřin mi padá sníh když se snažím o rekviem přimrzne mi na dásních Dívám se vstřícbílým vločkám - do očí mi létají nevím, jak se rána dočkám když mi na rtech netají
Básně z let 1978 - 1982
Poslední dvě ze svých kostí do kamen jsem přiložil... mám strach /při své velikosti/: - jen abych zase neožil CHCI-LI ZMIZET BEZE STOPY nebudu se v řece topit - uložím svou kůži línou na dno vany s kyselinou Zatímco si chystám lázeň přemýšlím a krotím bázeň: - jak, až budu rozežraný vytáhnu pak zátku z vany? Pomohu si mechanikou ! - spojím drátem zátku s klikou a jak někdo chytne kliku pohřbí mě i bez hrobníků Jsem si jist, že každopádně zůstane má duše na dně... já vyteču stokou z vany duše usne do nirvány hovno nelze umýt mejdlem... to, co není, zničit nejde jen to nic, co trápí hlavy kanálem se neodplaví... DNES MĚ ČEKÁ TOLIK PRÁCE ! - vypít vše co přinesou a nutit se do legrace s asynchronní grimasou Svaly tváře nefungují tak, jak bych si to já přál proto mi pak poděkují že jsem je prý rozesmál D o ledničky sáhnu pro led až se vrátím domů v noci - celej ksicht mě bude bolet od smíchu a od bezmoci...
Básně z let 1978 - 1982 ŽE JSEM, TO VÍM JEN DÍK TOMU že být nechci, ale jsem... přesto hledám větve stromů až když už jsem za lesem Těším se, až sebou seknu jednou mrtvý na rypák ale kdybych dneska zdechnul na co bych se těšil pak? Ž e jsem to vím stejně jasně tak, jak nevím, že bych byl... nechceš být? - no tak piš básně o tom, jak ses zahubil!
IV. I MNE DNES SLUNCE VYTÁHLO VEN když viděl jsem, jak krásně je... svou tvář jsem zbavil muších hoven a doufal, že se zasměje když do pavoučí závěje už od ledna je celá skrytá kdy naposled jsem paty vytáh´ ven přes práh svého brlohu... však hned před domem na rohu se jedna dívka ze mne zblila až ústy z toho potratila - ne, za to přeci nemohu
NAD ROZLOŽENOU MAPOU BRNA jsem pokleknul tak vzrušený jak byla by to dívčí hrma jak kdybych vnikal do ženy a celý slastí zmožený na plánu hledám všechna m ísta kde propadnul se chodník města a označím si tam body kde při logice náhody i mne by mohla pozřít dlažba ... - kde zkusím výsměch sebevraždám? - dnes na náměstí svobody
Básně z let 1978 - 1982 I DNESKA V NOCI PŘI NÁVRATU jdu obezřetně ulicí krok za krokem se plížím k vratům - mám strach, když zvedám petlici že někdo z dlouhou jehlicí se právě dočkal chvíle vhodné kdy vracím se, a teď mi bodne tu jehlu okem do hlavy až o lebku se zastaví... však dnes tam nestál nikdo opět tak jehlici zas schovám v klopě - sem ještě furt moc laskavý PO OČÍCH MI MOUCHY LEZOU a schválně ani nemžikám ať neplaším tu havěťdrzou... a ž k p a s rychlostí kamzíka svou drsnou plochou jazyka je slíznu z očí směrem k ústům a spolknu je. - Nic proti gustu však nedělám to z mlsnosti - furt lepší, když se pohostím já mouchami, ač škrábou v hrdle než aby ony můj trup ztvrdlej mi obraly až na kosti ZUB LESKNE SE MI SMÍCHEM v PUSE mám vzácný důvod ke štěstí - prak nabíjím svým vlastním trusem jímž metám směrem k náměstí kde ženišia nevěsty ven vycházejí před radnici - teď honem sahám pod zadnici ať zamířím včas k polibku a netrefím jen kolíbku jak při předchozím špatném vrhu... - však trefil jsem - Pár sebou trhl až ženich stranou odlítnul J Á CHTĚL BYCH TAK M9T MOTOCY L a punčocháče s podvazky pak s m alou změnou starých zvyků a s tváří skrytou do masky řetězem místo pomlázky bych všechno vytlouk'jako datel - hned první čs. spisovatel a podobných je pajzlů moc kde zavřeli by „ pro nemoc"
Básně z let 1978 - 1982 kde den předtím bych svlékal z kůže mnou milované ženy, muže - ach, to by byla Velká noc DEN ZAČAL OPĚT IDYLICKY mám pižamo zas na hadry rty prokousané jako vždycky na srdci krunýř ze sádry a dvě sýkorky koňadry mi zobou hleny přímu z tváře jež pomuchlaná od polštáře jim připomíná asi strom a zanícený aterom mi vyhřezl zas v plné kráse a ke všemu jsem včera zase si zapomě l vzít na noc brom SVÉ LEBCE KŘIVÍM PRSTY OBAL a v zrcadle se zkouším smát - co kdybych to dneska potřeboval? snad kdyby barák na mě spad´ pak měl bych proč se usmívat však bourat dům ? - To jsem moc líný a svůj ksicht nemám z plastelíny... - teď z ulice se ozval smích - já vůl jsem vůbec nezjistil že splet' jsem si sklo se zrcadlem že bav ím lidi: - nejsem v prádle a z okna cením čelisti NIC N E JED´JSEM UŽ CELÝCH ŠEST DNŮ strach bránil mi jít vůbec ven jsem slabý že se sotva zvednu a ač smrt čekám každým dnem tak náhle jsem z ní vyděšen a zbaběle si pro kus žvance jdu do ulic tak divným tancem až davy kolem prořídly a se smíchem se ohlídli ti, které asi rozesmálo že sil k chůzi mám už tak málo že jdu opřený o židli...
Básně z let 1978 - 8 2
KŘÍŽ NA MÝCH ZÁDECH NEJVÍC VADÍ těm, co mne pod něj zahnali... s dojemnou péči o mé mládí teď odklápějí kanály a díva j ´se sem, zda mám klid čímž akorát mě naschvál ruší... vím, že jim nejde o mou duši však mám sloužit tělem těm co konejší mě mementem? těm, které asi strašně hryže že na zádech se tahám s křížem namísto pytle s cementem...
V. SLUNCE SE PRODRALO DEKOU K MÉ ŽÍNĚNCE jak sonda krumpáčem do hrobky skrčence v níž, místo nad jídlem ku věčné pouti nad plným nočníkem v spánku se kroutím - snad m alá svačina vrátí mi vládu zdá se, že začínám zas kecat z hladu PRÁZDNOTOU UVNITŘ MNE BYL JSEM AŽ ZDRCEN když jsem si na hrudník pod levý prs přitiskl konzervu s hovězím srdcem a obsah protlačil přes žebra skrz... co bych moh od sebe jeného čekat - že se tam nevejde hloupých pár deka? třeba pět plechovak nacpu tam hravě - to ani neříkám co nosím v hlavě ČÍM VÍC VŠAK S ŽIVOTEM ZÁPASÍM O DNY tím také častějc'jsem sám k sobě hodný, musím, když v dvaceti vzpomínám na mládí - někdy se dokonce občas i pohladím TAHÁM ŠPUNT Z FLAŠKY VEN, DVĚ VÍLY SPALY V NÍ ...k tanci jim připíjím už sedmou deckou . Náhle si připadám bezbranný , naivní čistý a bezelstný jak malé děcko...
Básně z let 1978 - 1982
Došel chlast. Nejsem už přitroublý dobráček žíznivý obcházím po prázdném bytě dupa je vztekám se a kopu do hraček zákeřný, krutý pa zlý jako dítě VEŠKERÉ PSANÍ DNES ZDÁ SE MI PITOMÉ odporné, zbytečné, marné a hloupé bohužel, myslím tím dokonce ito mé asi mě zblbnul vlak tím, jak se houpe asi jsem opravdu už velmi unaven z ona ven upírám oči své tupé teď zrovna do noci, - jedu už třetí den sužován samotou prázdného kupé - vlak náhle zastavil za Starou Krčí... /už někdy od války v polích tu trčí / ...Na zrezlých kolejích rozbitý stojí vlak v něm nikam od nikud jede vrak muže to jsem já - zoufalý, vychrtlý vlkodlak vlkodlak oděný do vlčí kůže... V PODIVNÉM , CHVĚJIVÉM PŘÍŠEŘÍ'TONE BYT má tvář se bojácně noří ven z šera měsíc jde velikým obloukem po nebi úplně jinudy, než jak šel včera Je celý pobledlý, slabý, až splývá s tmou. spřízněně zamrkal na mne svým okem. - taky ho vyděsil ohňostroj nad Letnou tak to vzal po nebi raději bokem
30.V III.1963 Pro objasnění sk u tečn o sti, kterou popisuje povídka B.Hrabala "Automat svět" p ř ip o ju ji několik v ě t. Povídka j e soustředěna ve svém t ě ž i š t i na časový úsek, kdy jsem se s manžel kou seznámil. Poznal jsem j i ve vlhké suterénní m ístn o sti v údobí, kdy byla hrubě zneužívána svými " p řá te li" ; jeden z nich v n í v id ěl dokonce objekt p ro své psychologické experimenty. Jelikož se j í rodiče z ře k li a nechali j i ž ít bez minimální podpory řadu měsíců, viděla jediné východisko v sebevraždě o n íž se též přímo pokusila. Po nervovém zhroucení utekla v mrazu bosa k řece. Když jsem j i dostihnul a h líd a l, takže nemohla p ře lé z t zábradlí můstku nad řekou, podsmekla se tedy pod zábradlím a rozhodoval zlomek času, že se mi j i podařilo z ach y tit a odvléci a částečně odnésti zpět do suterénu. V povíd ce j e j í útěk končí sebevraždou. Další propojení je v m ístech, kdy j í snímám sádrovou masku o b lič e je . Ve sku te č n o sti jsem manželčinu tv á ř nikdy neodléval, a le a s i š e s ti přátelům včetně sp iso v a te li B.Hrabalovi. Vlasy jsem do sádry z a l il p ř í t e l i Boušemu a o d stra n il jsem j i teprve po čtyřhodinové námaze pomocí ž ile tk y a nůžek na úkor vlasů, č á st sádry jsme nemohli o d d ělit a když p ř í t e l p ř i še l domů, jeho matka tak řk a z prvního dojmu omdlela, neboť s i m yslela, že je jíh o syna něk do p ře je l a skalpoval mu vlasy až na l ebečn i kost. Suterénní m ístnost jsem n e n a tíra l dehtem nýbrž tu š í, abych zamaskoval vlhkost a opadávající omítku. Manželka oznámila rodičům, že se budeme b rá t a že se mnou bydlí v a te lie r u a měla strach před návštěvou otce, jež by odhalila j e j í le ž - tak c h tě la , alespoň částečně, retu šo v at defekty m ístn o sti. Moje matka, když z j i s t i l a kde žijeme, je š tě p řed svatbou nám dala k disp o zici sv o ji garsoniéru a pře vážně spala v onen čas u známých. Dále je v povídce nadsazena situace kdy p řiv a z u ji topoly. Za tím účelem jsem skutečně jednou ve spisovatelově přítom nosti ro z trh a l kravatu. Tato sku tečnost je zdůrazněna přítom ností nevěsty. Původně - když R.P e lla r č e tl v Klubu umělců "v Mánesu" rukopis povídky, bylo užíváno mého pravého křestního jména. V tisk u u ž il spisovatel krycího jména K arel. Nezlobte se, pane doktore, že Vás obtěžuji příloham i. Velmi by mne mrzelo, kdybyste se domníval, že jsem v ordinaci povyšoval na skutečnost pouze své fix n í představy. - Nezřídka se mi to tiž stává, když řeknu, že p rac u ji jako d ěln ík , že mne p o kládají lid é za blázna, když mluvím o svých výstavách. Tak např. i pan MUDr.Šin d e lá ř po p řečten í českého tex tu od k ritik a Fr.Šmej kala - psaného pro Varšavský katalog - v protokolu uvedl, že přeceňuji do sah své tvorby, neboť se patrně domníval, že j sem psal o sobě sám já a že s i snad výstavy k o n stru u ji č is tě ve své fa n ta z ii. Vladimír Boudník
(Praha 3 , Kostnické náměstí 5) x x x x x
(Ukázka z chystané publikace dosud neznámých dopisů Vladimíra Boudníka doktoru P. V jednom z p ř íš tíc h č í s e l . . . )
x x x x x x x x x x x x x
J i n d r a Tma : v ý b o r z e s b í r k y „ N o t y p r o p o d z im n í b y t o s t "
Po n o h á ch n o c i na h o r u de d en n e b o s e s p o u š t í je n ? co s i j e d ? k d e s i b y l ? nebo u ž dny s e p o s t í t v ý t ěl o nebo k u s y k o s t í ? t e n se n co s i s n i l n e b y lo že d o op r a vdy s n í s i b y l? n ic než n e j i s t o t y v to m to i v z d á le n é m b y t í n e n a h m a tá š nebo t e b e hma t a j í koho t e b e - ta m to h o ? d e n n ě so u nám ž i v o t sn y a r anní zděšení neněžný t ř e š t ě n í ? t a k v o l a t s e b e o zvěno u ze s e b e z p ě t a ž t am kde sem n e p ř í č e t n ý m n e s myslem? by t o s t í ? pohybem? s o b ě t o b ě době co j e den ? co j e o t á z k ou co j e z á v o r k ou je d n o u j e p í s k u s k ř í p ě n í zděšení v ě z n ě n í , j i s t ě na d š e n í c h c í p n i s e b e s y n u , du? hynu? po n o h á ch n o c i n ah o r u de d e n nebo s e s p o u š t í je n ? X tem ný r o k y dávno p ř i k r y l y b ě l a vý j i z v y p ř e s ž í l y d ivnej d iv n ej čas že sem n e zh a s že p o ř á d v l e č u k á r u svou leb k u k le b c e , a t o v e lm i k ř e p c e
(1984)
v e r i hepy f e m i l i j e ž i š m ar j a d e j mu bombu už ho s e j m i podáme s i ho z k ru c ifix u je m dovedem ho k ma š l i s í j e s náma , na k s ic h te c h d ek l m o d lí s e máma k v ít í f o tr x c o ž e že c o ž e že zob e? s m r t o n o š k a v ol e t a tě v y říd í s lh o ste jn o u jis to to u , mám k o š i l i k a l h o t y b o t y jsem n a v o s t r o t o p ro ní n ic n e n í, t o p ro n í n e n í k u rvení t a k h l e mě v o d d ě l a t během p ů l h o d in y ? známe s e o p ě t m in u t d ý l z b y te k č a s u u ž j e p ro s o u lo ž e n , l h os t e j n o s t n e h e z k e j směš e k .X de do h á j e do d o r á j e de do r a u še, z ž i vý ho s n ě n í p u ls u jíc í k ru to st o ž iv lá tk án denní de do h á j e de do r á j e de do r au š e , mý n e h t y s t o p u j í s t v ů r u po s t ě n ě v s tu p u je nezv aná, když s n y o ž i l y v h o ř í c í c h r ů ž í c h ma s a n a h o ře na s t ě n ě v h á j i v r á j i v o d p o led n ím r au š i ,
N o t y p r o p o d z im n í b y t o s t p ř e ž ív at i sk rze sebe j ak b ar á k co v ě z n í h o s t a j a k sy n svu j j a k s e b e s y n p e k l o j e v e mě ne v n ě o s t a t n í u ž neznám dobrý den, v k d e j a ký c h v í l i d ě s u v ponoření s e v b l u d i š t i v l a s t n í b y tos t i p řešlep u j a der se, m iláčku d r ž mě z a p t á k a j e š t ě c h v í l i a z r ov n a t a k h l e x
a l k o h o l i c k e j kánon š l e h n u tí , různý slo v a dotýkám s e pod s t o l e m t v ý h o l k y h l a díme s e k o l e n y n i j ak jemně a l e v z á j e m n ě což j e h l a v n í , nemusím s l e d o v a t z á k r u t y obvyklého ro z h o v o ru , umím t o na z p amět je t o k rim in á l a b lá z in e c o čem s e b a v ím e , mě už s n a d n e c h a l i po t o b ě jd o u
j i s t o t y k a pou jedné z a druhou, Za p o m ěla j s i u mě ž í l y ma j k ý l y hodinky a p r s t e n a h l avy s t í n y , když j s e ' s s l í k l a ú p l n ě do n a h a , p o e t a sem a v r o z k v ě t u p o z n a l jsem ž e j e t o k r a de ný t y ma g o r e v r o z š t ě p u , a j e d n omu u p ř í mě jsem r ád nemáš na z á p ě s t í a ž t ě zavřou a n i na p r s t e n ík u s to u h le kráskou b í lý pruh, d e n n ě budu s pá t , js e š c e l á opálená k u r v a v o l e a ch jo t y p o č í n a l by s i s n e j i n a k p r s t e n j e ze z l a t a k u r v a v o l e a ch j o , h od i n k y nevím z čeh o už a bych c h c í p n u l mě j s i n i c n e š l o h l a x j i s t ě b y l a ' s r áda že jsem c h u d e j . al e s p o ň j s i s e moh l e s o u s t ř e d i t P . S. na m ilování po n e b i s e p r o c h á z e j a já h l a dy a sm utk y jsem j e š t ě n i k d y do tmy do s v ě t l a k r e s l e j n e d os t a l t ak k r á l o v s k y z a p l a c e n o h p l u c i x í p č n í p r u h y h a l u c i n o v aný s k u t k y , x po n e b i s e p r o c h á z e j sedě v středověkém b l á z i n c i h l a dy a sm utk y , v t e r apeutickém p s i n c i mý b o t y v c i v i l i z o v a né pa k á r n ě sou plný k rv e n e v y p a dám n a s r n ě když p o z o r u j u b y t o s t d o u š í p ou š t í m m u zik u P l a s t i k ů z á ř í c í ne n e b i ž e l , nikdo z n ic h není tu j e tomu osum l e t co b y l i z a v ř e n ý x d á l n a s r c e va l e j k ameny X
N oty pr o p o d z im n í b y t o s t
d n e s do h á k u sem o p ě t n e š e l a n i c sem n e z a ř í d i l a n i c e n n ě jš í je d enní sn ě n í n e ž h o v a d sk ý l o p o c e n í po u l i c í c h j a ko t y g r chodim d omy l i d i nevnímám s o t v a du a s o t v a v id im sem s v u j d á r e k v id in á m m y š le n í by v h á k u z h a s l o s t e j n ě j a ko t ě l o c e l ý t e j d e n sem t am z a s e n e š e l a z a č í nám b ý t s k v ě lý
p řiv o ž ral e j a v ů b e c žád n ý s lo v o unavenej a vůbec žád n ej c i t x Dům k d e jsem s c h ov á n b y t k d e b lo u d ím n a f e t ov á n fo tk y na s tě n ě pod g aučem z a p om en u tá m r t v o l a m a le j n á ro d p i j av e jc h v e vl a se c h o p r ý s k a ná o m ítk a i l a k
x p řiv o ž ra lej a v ů b e c žád n ý s l o v o unav e n e j a vůbec žádn e j c i t d e m o lu ju s e b e t e b e a r o z b í jim b y t muj b y t j e sodom a kd e sme doma , v i ď? o zd o b n ym t v ym z v íř e te m m usí m b ý t j iz v o u n a b ílý m t ě l e k a pkou š p í ny na tv e jc h rte c h a by s i s u v ě d o m ila j ak a n d ě l s k á s e š , ch ceš? n eb o potom? sle p c ů m h ů l a p s a n e v rm ó r d í j e j i c h s b o r n e u v id ím v í c n e ž j ak s e l o u čí h r o u t í amór j ak d o p i s y s e v o h n i k r o u t í j a k č e r v i v h l av ě ma j í s v á t e k , n e v rm ó r d í a mór d i p ry č dí s b ór am órův š í p j e ž iv ý j e t o k o u z lo je to č e rv , p r o s i m tě k l i d , n i c d i do h á j e , se k l i ď
p o h řb e n l e t n í im p r e s í n e v s t a nu u ž a d á l n e jd u t e ď m y šle n k y mý s p o je n ý so u konečně j i s t o t o u že mě z a b i j o u . Pa k sem v s t a l a da l s i d á l. x a s i j e d n ou d áš odpověď so b ě p ro č n e j k r á s n ě j š í c h l a p ve s t á t ě v r o z t r h a n ý m k a b á tě dá t ě l u tv ý v ozd o b ě t i š e , m ilá , t i š e v i s e t i na sk o b ě x
N o ty p ro p o d z im n í b y t o s t o b ro v y b o t y a č p r o k o u ř i l jsem s e n o c í po f l a š c e sem n e š á h an i k čemu b y d l e n í j e mi a v š e c h n y s v a z k y H ola na n e s tv ů rn á l i t e r at u r a c e lá dv a k a r t on y s p ar e t sm ě šn e j a n g l i c k e j č a j v te n h le z b ě s ile j ča s s t á l ý s t ř e t y v s ob ě a p r o č , v o le ? dyť m ile n k u máš a m rtv ý p o e ty
k r á č í l u n a ve v i z i o n á ř s k e jc h h a d r e c h , du pod n í p o tic h u s n á š í s e d o lu k o s t , j e t o odměna ž e sem n o č n í tem ná b y t o s t , n ev zácn á u p ře n á v tic h ý k r a j e n e c h y t r á , je n c í t í c í s tu d n ě s t í n u z ro d y c h l a du ty pap rsk y s v ě t l a d o s t sám so b ě n e b e z p e č n e j host což b liž š í jis tě j e m ě s íc í n e ž s lu n e č n ím bláznům z ro z e n e c j e n j e d i n ý h v ě z d y h r y ž u k o s t k r á č e j e po zem i s tu d e n ý s unou mám s p o jk u n e k ra d e n o u n e n á s i l n o u n u tn o u k r á č í d á l l u n a ve v i z i o n á ř s k e jc h h a d re c h a c e j t í muj d ech x
z k rá sn ý kůže o b ro v y b o t y x dnes v ro c e dnes v n o c i d n e s v dubnu s e č Je ž íš k o v ý m z v íř e te m co on n a k l í n ě má a h l a dí n o , j o , t y v i d í š , s e š j e n očim a ve v ln ě n í h l a s ů ve v z b o u ř e n í v z d u ch u v e l e k t r i z o v aný s r s t i
an i nev im an i j ak v p e k le p o z d ra v ím t u p an i co j e t am
b y l t o ubohý J i n d ř i c h podoben s t r a š l i v é běhně m ozek n a š t ě s t í v i d ě t n e n í o b k lo p e n k o p u l í
p o s e k an e j d o ty č n e j p d k lá d á p ro c h á z k u po p ar k u p o s e k an e j d o ty č n e j s n i v ě p o z o r u je sv ý j i z v y a o č e k á v á da l š í p o s e k an e j d o ty č n e j j a zykem o h m atáv á plom by p o s e k an e j d o ty č n e j k ů l v p l o t ě , t aky Ve v n i t ř n o s t e c h b lo u m á š? a k d e b y s r á d v i s e l , p o s e k an e j d o ty č n e j n e v í an i p o s e k a n e j d o ty č n e j o d k lá d á v n ím á n í te n tě s n e j s h n ile j š at p o s e k an e j d o t y č n e j v c h ů z i v c h ů z i v l e ž e n a mar á c h ,
a. v r s t v o u fo rm o v a n é ma sy zd e o p ě t p a t r n o j e p r o p o j e n í tem ného mého vědom í a tem né mé k r á s y .
a n i n evim an i j ak v p e k le p o z d r avim t u pa n i co j e t am
x Š e l jsem k o lem k o š e a z a v o n ě lo t o tem n ě já m y s le l že je to odpad al e ono z e mě
x
x
N oty p ro podzim ní
b y to s t
n e js e m d ob rý k a t o l i k H a J ma j c h lá š k y jsem a l k o h o l i k ž e ru p rášk y H a J z a k l á d a j r od in n o u buňku nem ohl bych ,být i j e z o v í t o u mám p o t í ž e s i d e n t i t o u j á n a b ř i š e n a š e l muňku a č po t v ém boku H a J na NV s p ě c h a j s n a d v o jín e m K r i s t a c h t ě l by c h b ý t mě s i t u e š t e n s d lo u h o n e c h a j jsem j e n v t r p í c í p o u tn ík H a J v z á je m n ě s e s l í k a j mě s e s t r y i n j e k c e p í c h a j H a J p íc h a j /p o u l i c í c h c h o d ě j mě d o k t o ř i s l í k a j k a t o l i c k ý h o lk y s vo čim a j a k p e s t r ý šm olky H a J s e d ě j s p o lu v t i c h u mě c h c e p o řá d k d o s i m ě n it psýchu a že jim k š a tům s l u š í kdo z v á s v í c j e z t r a cen ý m y s tik a j e j i c h d u š í / z d a vy v so b ě č i s n a d v so b ě já j e t o s t e j n ý - v ě ř t e m i, A t a v e lk á k o s t e l n í s k u t e č n o s t s e zd á a t a ma l á vym o d len á a byl večer / v e z p o v ě d n ic íc h s e j e š t ě X s v í t i l o/ když c e l ý podzim a kom ín n a k a l h o t y t l a č i l p ř i k r y l je d e n j e d i n ý l i s t jez u sm a r j á a ze s tu d n y p á c h lo ač p r o k l a t e c , j a k m rtvém u z ú s t s u p íc ím u d e ch u obou p á ch n e v y h a s l ý den sem s ot v a s t a č i l s č í t a l ' s š u p in y r y b a s n i l než ž á r l iv ý sen když v y p r a h l ´ s v p r a ch a n e t o p ý ř i p ř i b i t í na v r a t a k o u p i l jsem s i r o h l í k n a s a ko s to d o l nemám a so v y t e ď j s i s e u sm á la t e ď s t r a š l i v ě Zač l i k ř i č e t m lčíš podzim ním p láčem v še c h n y d ív k y js o u v mých s n e c h v n o tá c h p ro p o d z im n í b y t o s t j a k s tro m y v s a d u , m echy p r o t i l e h l ý c h s t r á n í a v šu d e v l a j í ž e n s k é v l a sy v n e u c h o p ite ln o s ti, s p o j i l y s e v je d e n úsměv k o u p i l jsem s i r o h l í k na s ako p říro d y nemám v z l ý úsm ěv t a jem ný, a t y b u d e š a s i s k u te č n á s k á l y k t e r é om l e l a v o d a p u k ly a b y ´s z e š í l e l sám s ob ě zim a , r o z t r h a ný b o ty už p ů l r oku n ed ělám so b ě snem bděním a p o u t í , n o ty p ro p o d z im n í b y t o s t X X
N oty p ro p o d z im n í b y to st
s p a t ř i l jsem svou b a su ve v ln ě n í h l a sů h le d ím na sv o u l a r v u do z r c a dl a n e rv ů
v č e r a a potmě s e d ě , s p a t ř i l jsem p r ů s e r svý ho ži t í a z a pom enout nemohu o tom j a k t o u ž í n e g r a mo t a / p á r slo v ů m v e n pomoh u / n e v ě ř it v s e b e c iz o tu
na t a n c íc h h os t ů v id im sv o u k o s t r u a ť t a n c u jo u či t an k u jo u v id im s e j a k m iz e r u ,
k e r e j sem? ka m du? j e n k r á v a s e n e t á ž e a ž v e jk á m okrá je dy ž č e k á sv ý h o b e j k a m o k re j l e d a o d c h l a s t u + k r v e nebo dyž s e p o c h č i j u , jim j e n an t i p a s t u a a n t i c h l e b a
v obecným p r ů s e r u n e js e m d o b rá k n a š i n e c sem p ř í š e r a a z l o č i n e c p o p ra v a p ro v a zem bude j e n d o t a zem p ř í š t í c h s v ět ů p ro č t u je n b r e č i m j s a v k v ě tu
to sv ěcen ý h o v lh k a a v ír y je mi t ř e b a , Zatim j e n v í r y b e z v í r y m á č e j sm utnou o s o b u , me j d a n ů ozdobu
x
x k r e v k r e v š u p in y k a p r a v e v a ně j í s t t o bude i k m o tř íc e k , co t o s u s e k n u to u h l a vou P la v e v e v a ně k ř e s ť a n sk é h o s v á t k u , z á c h o d s p o le č n ý s k o u p e ln o u an ž e lk u s e sousedem m j e š t ě že s v á tk u už od b i l a p ů le , k d y b y ch v ě ř i l a t a ky v ě ř i l že r y b a j e v ů b e c z v í ř e s d otý k a n o u k r v í s mou k r v í ž e p a t ř í m ezi s v ě ř , ta k bych n e z ů s tal s e d ě t, ale , k ř e s ť a n s k é h o s v á t l u p r á v ě o d b i l a p ů le my b re č ím e je n p ro svý h l a vy a k a pr j e poha n a j e t o v ů l x P o z n á mka : u n ě k te r ý c h t k z v . b á s n í j e p o ru š e n o ř á d k o v á n í . Re d a k c e P. S. „ R ed a k c e
P ř i š l i sme vo v í c .
" .
.
Čtení do vany N O V Ý
V Ě K
Egon Bondy
I Ohromné chuchvalce mlhy se v jasném měsíčním světle prudce vrha ly jako divoké ženy či zlé víly nepřetržitě a stále znova přes kamenné zábradlí mostu a rychle opět zapadly na druhé straně. Naráz přišel mráz a řeka právě zamrzla. Nebe bylo plné hvězd a měsíc dorůstal k úplňku. Na mostě však chvílemi nebylo vidět ani na krok. Uprostřed vírů mlhy šel rychle Mojše od Malé Stra ny k Starému Městu. Most byl prázdný, jen v půli cesty stál ohromný kříž. Jda kolem něho, Mojše si znovu přečetl hebrejský nápis kolem hlavy Ukřižovaného: Svatý, svatý, svatý, Hospodin, Bůh zástupů. Uklonil se a znovu pocítil prudké tušení radosti. Všelicos se už trousilo mezi lidmi v ghetu, ale dnes měl přijít posel. Nebylo pozdě, ale na svátky chanuka je už brzo tma a tak vchody do ghetta byly už zataženy řetězy, u kterých měli stát stráže. Přesto, že bylo pravděpodobné, že v tomhle počasí a teď , když křesťani se chystají na vánoce, u řetězů nikdo hlídat nebude, zvolil Mojše raději známou cestu přes dvorky a sklepy u Pinkasovy synagogy, protože nechtěl riskovat, aby právě dnes strávil noc na strážnici. V uličkách Starého Města blikala v oknech světélka a z hospod se šířil hluk a zpěv. — Přijde skutečně čas, kdy i my se budeme veselit? vykřikl v duchu Mojše. — To snad není ani možné. Ale je-li to pravda?! Raději neuva žoval ale soustředil se na to, aby na cizích dvorcích do něčeho nenarazil a nenadělal hluk. Vylezl hned za synagogou a u zdi Starého hřbitova. Tady, v Židovském městě, byla tma. Do úzkých uliček nepronikl místy ani paprsek světla a černé vysoké domy jakoby se nakláněly a chtěly spadnout, Mojše si potmě oprašoval chatrné šaty. Zde se vyznal poslepu a zamířiltam, kde určitě najde přátele, kteří snad už vědí něco jistého. Za rohem byla židovská hospoda, kde nocovali pocestní. Když otevřel dveře a po několika schůdcích sestoupil dovnitř, zdálo se mu, že mrát ještě přituhl. V místijosti bylo jakž takž polosvětlo, na výklenku ve zdi svítila menóra, osmiramenná a ze zašlého cínu, na které byly rozsvíceny teprve čtyři svíčičky. Svátky ještě potrvají čtyři dni — jak je to dobře! Ale kolem stolu seděli muži v kožiších a po kamenných zdech se třpytily stružky zamrzající vody. Obvykle zde bylo útulněji, ale mráz překvapil všechny a slabý oheň v koutě, kde byla černá kuchyně, nestačil místnost vytopit. Taky tu dnes nikdo nevyzpěvoval, ne vyprávěl veselé historie ani nehrál kwitlech, muži jen seděli s hlavami těsně u sebe a mluvili polohlasem. — A pořád zpívá a zpívá, říkal právě jeden z nich. Mojše si rychle přisunul židli a vecpal se mezi ostatní. — Přišel? zeptal se tlumeně. — Při šel! — A je to tak? — Jo. Co jsme nevěřili, to se stalo. Mojše pocítil, jak mu srdce vystoupilo až k ohryzku. Chtěl něco říci, ale zalkl se a otvíral ústa naprázdno. Radost byla silná jako bolest a čistá, že čistší nikdy nezažil. Rozhlédl se kolem sebe a viděl, že i ostatní muži jsou u vytržení a někteří starci pláčou. Radost byla tak nepředtsvaitelná, že se zprvu nedalo ani jása t . Proto všichni seděli s hlavami schýlenými a jen šeptali a necítili už mráz, neviděli plesnivou špeluňku, necítili smrad špíny a pomyjí, neslyšeli ledovou vánici, která se rozpoutala venkua honila se hvízdajíc úzkými klikatými uličkami. — Už
Nový věk odešel? zeptal se po chvíli Mojše. — Ne, je u vrchního rabína. Ale ještě se vrátí a čekáme na něj. — Však se toho štěstí nelze naposlouchat, zašeptal jeden stařec a zavzlykal. Dům, zvenčí černošedá mechovitá odpuzující hromada kamene pomí chaná s malými a většími těsně zamřížovanými okénky, podle zdání sotva obyvatelná, měl více než třicet stop dlouhou, o svátcích jen spoře osvětlenou chodbu, jež vedla k temným zpola propadlým točitým schodům, po nichž se kvůli noční temnotě, jak havran černé, muselo šplhat podél stěn až k zadnímu stavení. Dobře zabe zpečená brána se rozevřela a vstoupilo se do komnaty plné lesku nádhery, i v tento roční čas zdobené květy. Podle polírovaným dře vem táflovaných stěn zdobených vlnícími se závěsy skrývajícími umělé vyřezávání, stály starobylé a vzácné lavice. Drahocenný ko berec plný obrazů pokrýval blištivě vydrhnutou podlahu, n a p l a cených nohách spočíval kulatý dubový stůl přikrytý jak oheň ru dou pokrývkou z jemné vlny a nad ním se vznášel na kovovém řetězu svítník, z nějž čtyři lampy vyzařovaly proud světla. Slavnostní stůl byl ozdoben stříbrnými poháry těžké váhy a zhotovenými mi strovskou rukou, kolem pak stolice se zlatém zdobenými opěradly a sametovými polštáři. Stůl byl prostřen k večernímu jídlu, ve výklenku těžké stříbrné umyvadlo zvalo k předepsanému mytí rukou. Sváteční jídla, květinové girlandy, lehátko podle orientálního vzoru se vzdouvajícími se hedvábnými polštáři a vedle stříbrník naplněný zlatými řetězy a sponami a vzácnými starožitnostmi. To byla sváteční světnice velkorabína Árona Šimona Spiry. Ten stál v rohu a utíral si ruce do vyšívaného ručníku. Protaho val to schválně, aby tak dal najevo svou nespokojenost a malou úctu k hostu, jenž dosud stál v plášti a cestovním klobouku upro střed místnosti. — Nevěřím ničemu, jak už jsem to dříve vzkázal do Jeruzaléma, řekl velkorabín a pokračoval ve zbytečném utírání rukou. — Pama tuji se dobřevna rok tisíc šestset čtyřicet osm — rabín užil schválně křestanského letopočtu. — Všichvi věřili, že se v Zoharu píše, že ten rok bude rokem vykoupení. Místo toho — rabín se odmlčel — největší krveprolití, jaké kdy náš národ postihlo . Dodnes tu žijí mezi námi zmrzačení uprchlíci z Polska, kde Chmelnický dal podřezat statisíce. A toho jmění! vykřikl rozhořčeně. Návštěvník stál stále nepohnutě na svém místě. Spira zahodil ruč ník do kouta a vykročil ke stolu. Dveřmi nakoukla služka, ale rychle se strachem dveře opět zavřela. — Právě jsem se vrátil od soudu, pokračoval Spira rozhořčeně. Svědčit proti nějakému křesťanskému lumpovi. Musel jsem stát v koutě, mezi nohama trnitou větev — ještě že si vždycky vycpávám kalhoty — a jednali se mnou jako se psem. Verbež! A ucpávali si nosy, aby mi ukázali, že smrdím. J á ! — vylil si na ruce celou lahvičku voňavky. — - Já, který mám jmění víc než stovka těch je jich okrejzlíkovaných soudců dohromady! Velkorabín přecházel na druhé straně místnosti, jako by se k ná vštěvníkovi nechtěl ani přiblížit. — Však ten váš Šabataj je také pěkný pták! Nemá ani grešli, jak jsem slyšel, a chodí se žebrá ky a nádeníky po Smyrně jako nějaký ten jejich Ježíš, z kurvy syn. Cožpak takhle vypadá mesiáš? Kdyby skutečně přišel židovský král, přišel by nejdříve k nám, nejdříve bychom to věděli my, nejdříve by se poradil s námi — ale ten? Pcha! Že zpívá žalmy? To je toho: Kde má vojsko?! Návštěvník mlčel. Zdálo se, že už řekl všechno a že s velkorabínem se taky bavit nechce.
Egon Bondy - Nový věk
— Jděte, vykřikl Spira, — buďte rád, že vás nepředám úřadům. A zmizte, z města. V mé obci nebudete šířit žádné bludy. Nedo pustím! Host se obrátil, nepozdravil na rozloučenou a odešel ze zářící komnaty do pusté, sychravé a plesnivé chodby, na rozlámané toči té schodiště s kamennou jeskyní předního domu ven do měsíčního světla. Nejprve uvažovali, že bude lépe zachovat věc v tajnosti. Co řeknou státní úřady? Kdo zabrání novým pogromům? Vždyť to by mohla být ta nejlepší záminka! Jak se pak ubráníme? Nezažili jsme dost utrpení co žijeme? Ještě zpívají na Malé Straně černá spáleniště domů z třicetileté války, ještě stojí trosky císařského hradu neopraveny a neomítnuty, ještě sotva chodíme, sotva obchoduje me, sotva pracujeme a to ještě většinou na dluh, staráme se do sud o vyhnance z Polska, kde, Bůh nedopusť , není ani den jistý — a co zítra? Jen nedávat nic najevo, žádné vzrušení, žádnou ra dost, nepřivolat neštěstí! Ale neznámými cestami se zpráva šířila a radost byla nepotlači telná. Vzdor všem obavám, všude se náhle žilo lehčeji a z ra dosti se stávalo jásání. Ten lid, jenž neznal nic než strach a neměl nic než vědomí o božím zákoně, najednou jakoby měl vše. Ten lid, který byl jen vysáván a vykořistován světskou mocí i vlastními pár bohatci, kterým cizí moc byla bližší než vlastní národ, lid, který byl bez vzdělání, bez kultury, nevěděl nic, nezbal a neměl ani potuchy o ničem, čeho dosáhly už kulturní národy, netušil nic o vědě, která vítězně kráčela vzdělanou Evropou, nedovedl si ani uvědomit, že existuje něco jako umění a filosofie, ten lid nyní cítil, že je živ. Byl to lid, jenž nikdy u nikoho neměl zastání, jenž byl všem jen k opovržení a posměchu, jenž byl považován za smradlavý, lid, který neměl kni hy, obrazy, hudbu, sochy ani architekturu, jenž neznal astrono my, matematiky, fyziky, jenž byl zatlačen po staletí a do temno ty ducha, v níž svítilo jen světlo náboženství vysmívaného vše mi mocnými tohoto světa. Běda těm, kteří jsou odsouzeni tak žít — běda národům, které se dostanou do tohoto postavení — je strašné, když taková pohroma postihne celé země, ba dokonce ce lé kontinenty, kde pod vládou vojenské kasty žijí lidé, kteří by dokázali být stejně zdatní a stejně kulturní jako ostatní svět a jsou zatím uměle a záměrně zatlačováni do stavu zvířat, majících jen pár svých zábav a pár temných vzpomínek. A opakují se případy, kdy se to stává a kdy lidé velkých zemí a velkých národů trpí takto znelidštěni po generace a generace na očích všemu ostatnímu světu, ale bez kontaktu s ním, oběti svý ch pá nů, vykořistování a drancovatelů, kteří vysávajíce své umlčené národy ještě navíc ohrožují celý svět válkou. Ten ubohý lid bez kultury, to je ten nejsnáze ovladatelný subjekt, to je ta louka, kterou lze stále sekat a dobře na ní vydělávat. A nikdy nevědí jiné národy, jak snadno je možno dostat se do takové situace, nevěří tomu, vysmívají se a ponejvíce vůbec na to za pomínají: co s lidem bez kultury a bez vzdělání, je jen pro smích, jak je sto let za opicema . Literaturu si opisují rukou na hadrovitých papírech, které požírá plíseň a tlení, přestali už vůbec rozumět světu pokroku a nepočítá se s nimi. Jen s tě mi, kdo je drtí se ještě počítá, musí počítat, ale jen ve vě cech války, nikdy ve věcech kultury. Pro ni jsou tyto národy zaživa odumřelé. Nikdo se o ně nestará, nikdo na ně není zvědav. Jak žijí tak umírají, nic z nich nevzejde, nikoho nevydají, jsou to pohřbené, několikanásobně pohřbené národy. A jejich
Nový věk jednání nikdy nikdo nepochopí. Jsou — jako by nebyly. Chraň bože národy, které jejich situaci neznají a nechtějí znát, aby se do ní také nedostaly! Může se to stát dříve než se kdo nadě je. Nikdo nevěděl, jak se vědomost o vykoupení rozšířila a již za čaly přicházet zprávy ze všech stran. Na Staroměstském rynku za mrazivé noci spadly s třeskotem řetězy uzavírající ghetto a cí sařské stráži vypadly zbraně z rukou. Židé se toho lekli, že ně kolik dní nevycházeli ven, ale uvnitř se napotkání objímali. To už přešly křesťanské vánoce a jejich Nový rok a rok 5426 spěl do své poloviny. Byl to rok, v němž počalo osvobození celého lid ského rodu — i když to věděli zatím právě jen ti nejubožejší a všichni ostatní se jim vysmívali. Ve Lvově se otřásly stěny synagógy. Strachem kvílející židé vy běhli ven a viděli jen, jak se synagoga ve světle hvězd celá zachvívala a zdálo se, že vyrůstá do výšky a přečnívá všechny křesťanské chrámy. Lidé padali na zem a báli se neštěstí, když tu synagoga se celá oblila jasem vycházejícího měsíce a zůstala stát pevně, pokrytá celá drahokamy ledových křišťálů. Ne všich ni rabíni byli jako Áron Šimon. V městečku Mikulově, kde učenci s bázní studovali svaté spisy, vyrostla na hřbitově za noci uprostřed kruté zimy podivuhodná květina, všecka bílé a rudá, bílá protože zvěstovala nový věk a rudá, protože připomínala za vraždění statisíce našich bratří. Jednoho dne vyšli obyvatelé ukrajinských vsí a městeček večer ven a zpívali všichni písně - svaté písně i písně do tance, písně, které zpíval Šabataj, vůdce utlačených, denně ve svém rodném městě, po ulicích přeplněných radujícím se lidem -- neboť tam, v dalekých zemích, jsou celá města naší víry a nejsou tam ghetta. Na Ukrajině byla zima a vlhce lezavý mráz štípal, nebe bylo ple snivé sněhovými mračny, jen za noci svítily hvězdy, přes den by lo hůř jak v noci. Velmi rychle docházely všude zprávy odevšad. Jak amsterodamští židé neopouštějí své krásné synagógy, nepracují, neobchodují a nepřetržitě plesají. Nedošly zprávy z daleké Šťastné Arábie, kde v Jemenu začaly děti mluvit cizími jazyky, jimž jen učenci sem tam slovo rizuměli, ale to poznali, že zvěstují nové krá lovství na zemi. Všobecně se však roznesla zvěst o tom, že se našly ztracené izraelské kmeny a že Ruben a Cad jsou již na cestě do Svaté země, kde vyčkají do počátku nového věku. Rabíni dosta li do rukou knížečku amsterodamského příznivce utlačených Petra Serraria, v níž o tom psal k poučení všem křesťanům. A ti byli udiveni čtouce. V Livornu v Itálii se večer v synagóze sama rozvinula tóra a ukázala místo , kde se čte mesiášské přislíbení všemu lidstvu. Při čtení rabín vydal náhle hlas jak zařvání lva a zhasla světla a okny svítil jenom stříbrný měsíc. V Praze v Pinkasově synagó ze byl chován kaftan a praporec mučedníka Šalomona Molcha. Nikdo nedovedl přečíst písmena na praporu. Jedni oslepli, dru hým zmizely záhadně připravené pero i papír. Teď náhle se písme na sama uspořádala do slov: Šabataj Oví je roku 5426 mesiášem. Na Litvě byl tu zimu krutý mráz. Ve vsích bylo málo co jíst. Sotva přešla válka se Šv édy. Kdo měl kozu, byl boháčem. Chudí byli všichni. Daně byli znovu dopředu vybrány právě před vánoci. Nezůstal ani stříbrný řetízek ani měděný prstýnek. V syna gógách se zahřívali potmě vlastním dechem. Nebylo co dělat. Nikdo si nemohl objednat nové boty nebo nový kabát, ba ani dát
Egon Bondy - Nový věk
opravit staré. Nebylo čím platit, oves ani žito nebylo a vodni ce, ta trocha vodnice, zmrzla. Svítily hvězdy, jasnější než kdy jindy. Vrzla vrátka, zapraštěl umrzlý sníh, zaskřípaly tyčky v plotě. Vdova Róza, za ruku malou holčičku, vyšla na cestu dale ko, daleko, věděla jen, že na jih a pryč, kolik zemí, hor a řek přejde, neměla ani tušení. Vyšla za novým světem, za vůdcem utlačených, který přišel ustavit království boží na zemi a teď čeká, až přijdou ti, jež má vykoupit. A ti musejí jít, všechno opustit, putovat k němu, Róza neměla co opouštět než bídnou dí ru. Obaleny hadry od nohou až po hlavu vyšla za tmy Roza s dí tětem na malou klikatou pěšinu. Dlouhá noc trvala, dlouhá noc, kdy se prý narodil Kristus pán. Nad Severním mořem byla tma jak v pytli. Moře bilo do hrází. Před zájezdní hospodou čekali koně. Kolem se táhl zamrzlý kanál v rovině jako mlat bez kopce. Abra ham Blom zavřel vrata, zvedl pořádné prkno a přibil je napříč. Na saních byly pytle s cínem a stříbrem, které po cestě prodá. Svítil si malou lucernou, a zabalen do bohatého liščího koži chu práskl do koní a ani se na zatlučený hostinec neohlédl. Po cestách Čech se motala zedraná rodina chudáků, kteří neměli kam hlavu složit. Stále dokola a stále dokola, odkázáni na mi losrdenství, jehož je vždycky jako šafránu a ještě je často trpké, když jsou lidé slabí, staří, nemocní nebo děti. Kam jít z Kutné Hory, z Plzně, z Březnice či z Hradce Králové? Není to všechno marné, není to všechno jedno? Teplé jídlo tento týden ani jeden den. A je teprve půl zimy a kdoví jestli. Chanuka se světí dobře v teplé světnici. Ale na silnici, kde zapalovat svíčky? Vítr je sfoukne. Je pravda co říkal ten švec v Polici nad Metují? Má začít letos nový svět? Není to úplně nanic má— tožit se od Náchoda do Dobrušky? A v noci, kdy mrát jim nedal spát, vydali se na cestu na jih. Tehdy poprvé co pamatovali, pocítili radost. Nikdo, k do byl přítomen,n evnímal zasmušilý zimní čas. Všichni se těšili, jak se svatba vyvede. Josef Hirch, po otci krejčí, ale mladík, který uměl i číst a vyznal se v tóře, i když mu ještě nebylo osmnáct, si narychlo bral Ester, která byla ještě mladší, skoro dětská dosud, a byla dcerou punčochářky. A na rychlo se nebrali pro nic jiného, než aby mohli jak jen jaro přijde, odejít tam, kam teď všichni spěchali, k tomu, jenž nás všecky vyvede do říše spravedlnosti. Snoubenci se podle zvyku měli od rána postit na připomínku zničení Chrámu, ale bylo už známo, že mesiáš prohlásil, že je konec všemu truchlení, že věk radosti započal a Nový Chrám se již staví v lidských srdcích. Proto se nepostili, ale přesto jak bylo obvyklé vyčkali až do prvních hodin odpoledních, kdy obřad započíná. Za nepřítomnosti ženicha ověnčili čtyři mládenci hlavu nevěsty ve vedlejším po koji. Tak předstoupila před ženicha jako kdysi Rebeka před své ho budoucího manžela. Ve slavnostně vyzdobeném pokoji, kde však přesto bylo místa sotva pro tucet osob, sešli se nevěsta a ženich pod rozprostřeeným ženichovým talitem, který si už vezme se bou i do hrobu, přidržoval jim jej s nevěstinnou matkou kantor ze Staronové synagógy, protože velkorabín Spira, když se dozvěděl, co budoucí manželé zamýšlejí, div je neproklel. Pak navlékl Josef Esteře na ukazováček pravé ruky svatební prsten. Svědkové podepisovali svatební smlouvu. Novomanželé se nyní na pijí z jednoho poháru, který jim — jako zvláštní čest pro ně ho — naleje kantor. Ženich chtěl již hodit sklenici na zem a rozšlápnout ji — tím se vyjadřuje, že naše radost je tlumena zármutkem nad zbořením Jeruzaléma — ale pak si vzpomněl, že je nový, mesiášský věk a s jásotem dal sklenici znova nalít a
Nový věk
znova pili. Krejčovská dílna byla celá vyklizena, aby bylo místo na tanec. To již začínal večer, daly se rozeznat první hvězdy a muselo se rozsvítit. Dva muzikanti vyhrávali na housličky a na píšťalu. Bylo až k podivu, kolik lidí se sem teď vešlo, i když, pravda, stáli většinou přitištěni ke stěnám. Nevěsta se ženichem tančili a s nimi několik párů.Staří postávali a podupávali, dveřmi a okny nakukovaly sousedky. V koutě stála pícka a na ni posadili děti.S nimi se tam uvelebil nějaký starý poutník, snad přímo tu lák, v zaplátovaném ale čistém kaftanu a s fialovým baretem, jaký v některých zemích nosívají ti, co nějak přísluší k syna góze a k pohřebnímu bratrstvu. A tenhle nebyl zdejší. Nějak se ani nestalo, aby s ním kdo kloudně promluvil, nevtíral se, jen se s ostatními veselil a pil víno, když mu dali. Měl ryšavý vous, ale zpod baretu mu vylézaly už stříbrné chumáče vlasů. Mošnu si odložil na pec do kouta, aby mu bylo volněji a komíhal nohama v dobře okovaných botách do rytmu tance. Když konečně ně koho napadlo aby se ho zeptal, odkud vlastně přišel, nebyl tam už. — To byl jistě nějaký toulavý kazatel, maggid, povídala ne věstima matka, — měli jsme mu dát na cestu koláče a mohl tu vlastně klidně zůstat přes noc... Byl tam taky starý dědek, je hož byl Josef vnuk. Když k půlnoci už byli lidé unaveni a slu šelo se, aby nechali novomanžele o samotě, ještě se protlačil mezi lidmi: — Jdu vám naposled požehnat, protože to dítě, které se vám po dnešní noci narodí, se narodí už do nového světa, bude to dítě nového věku, bude to dítě, které přijme všechno to štěstí, které jsme my nikdy neobdrželi. — Ano, bude to tak, řekl Josef a všichni se znovu začali objímat, jásali a rozplakali se ra dostí. Pod Kyjevem na mnoha cestách a polích zčervenal sníh krví. To tam, kde před lety padly oběti kozáckých masakrů. Místy bylo celé krvavé jezero. Byla to krev volající k mesiáši, krev sva tých, kteří připravili nevědouce cestu k novému životu. Lidé v bázni obcházeli, bojíce se, že je kozáci kvůli zázračnému úkazu znovu začnou vraždit. Ale i ti se lekli a zůstali zavřeni na svých statcích hrůzy. Jen starci a těhotné ženy se rmoutili. Nemohou se dát na cestu tak dlouhou. Ale rozšířilo se proroctví, že vykupitel pošle pro ně nebeská oblaka a na nich odplují , aby strojili nový začátek všeho. Starci postávali na návsích a pohlíželi na oblohu. Byla černá a mrazivá. Za noci bývaly mraky nízko nad chalupou, jen se zachytit. Nedočkavec vylezl na komín, skočil s roztaženýma rukama — ale spadl a zabil se. Leč nad jeho bledou tváří se zastavila jasná hvězda a svélila na ni celičkou noc. Franfurtem, Norimberkem, Prahou, Vídní, Prešpurkem procházely teď houfy poutníků. Jedni v povozech, jiní pěšky, někteří vezli děti na trakaři. Putovali za noci, aby je nezastavili a nevrá tili. Putovali pomalu, protože byl mráz. Putovali nazdařbůh, protože sotva věděli kudy a kam. Byli to chudí lidé. Bohatí Amsterodamu, v Hamburku, v Lübeku čekali na utišení zimních bouří, aby nastoupili na lodě. Maggid Leiblowitz se však z Jose fovy svatby pustil zpátky na sever. Potkával poutníky a radil jim nejlepší cestu. A zima se už přece jen chýlila ke konci. Byl tu Purim: svátek, kdy je všechno dovoleno. Je to 14. Adar, kdy křesťanům začíná březen a někde už pukají ledy. Mojše celou zimu opatroval starou bábu. Nemohla už chodit, nemohla si vydě lávat, nebylo, kdo by ji opatřil. Ale až začně jaro, všecko bude lepší. Nebude vysedávat na prahu a někdo jí něco dá do ru ky. Mojše bude moci odejít s ostatními. Měl svůj malý obchůdek, který nosil v krosně na zádech. A kdekdo mu byl dlužen po groši
Egon Bondy - Nový věk
či po třech. Oběhával teď dlužníky, ale všichni židovští kra máři teď chtěli dostat své peníze zpět a výsledek byl, že jim nikdo nedával nic. Bylo mnoho lamentování a křiku, a bylo by ještě víc, kdyby nebylo strachu z úřadů. Mojše nesehnal skro nic. Ale už mu to dávno začínalo být jedno. V novém světě, kde bude vládnout spravedlnost, si už nebude muset dělat s penězi starosti. Tam bude osvobozená práce a každý kdo pracuje, dosta ne podle zásluhy a kdo nebude moci, podle potřeb. A zaslíbený svět se rozprostře všude, bude postaráno i o Mojšeho bábu, i když ji tu zatím nechá. Nebude to trvat nijak dlouho. Odejde, jen jak sežene na boty a cestou ho budou živit ruce a pánbůh. Proto též sdílel s ostatními neutuchající radost. O Purim všichni tančili, ale nepřestrojovali se za maškary jako obvykle, protože jejich veselí bylo veselím nového věku, který přináší svobodu a lidskou důstojnost. Předjitřní mlhou dosud neproniklo slunce. Budovy města stály šedé a špinavé pod mokrým nebem. Vanul sychravý chlad od řeky, ale na krátký okamžik v něm člověk mohl ucítit podivnou, vždy nevysvětlitelnou vůni jara. Městské brány byly dosud zavřeny. Zadem přes zahrady u řeky, na nichž dosud ležel ledový příkrov, šli poutníci. Opatrně, aby je nikdo neviděl, se prosmýkli po ledě kolem hradeb. Šli zamuchlaní do šátků s klobouky do čela naraženými. Potom špinavá mlha začala blednout. Před hloučkem putujících vzápětí náhle vyšlo planoucí slunce. Noc zůstala za nimi a vpředu od východu je zalila záře dne. II. Slunce zářilo. Od všech stran světa mířily proudy poutníků vedených štěstím k jednomu cíli. Šly mrazem severních zemí i horkem arabské pouště. Šly od západu i od východu, šly zeměmi křesťanskými i muslimskými, šly ode vsi ke vsi, od oázy k oáze, překračovaly řeky i vyschlá koryta a skalní rozsedliny, šly žírnou zemí i pustinami, všude nesouce radostné posleství, že nový věk nade šel, je konec bídě, strádání, vykořistování, věznění, mučení a zabíjení, nastal čas svobody, spravedlivé práce, rovnosti a krásy. Cesty všech by nepopsalo sto básníků, osudy všech — tisíc. Tak je nám jít jen s hloučkem těch nám nejbližších, z ledové Evro py ke slunci Středomoří. I odtud šli jedni rychleji, druzí po maleji. Ač všichni spěchali, přece mnozí byli zdržováni bídou, slabostí a nemocemi. Ale byli i takoví, kteří se z cesty rado vali jako prostě z cesty. Poprvé v životě byli šťastní a tak štěstí oblévalo jejich cestu zvláštním, dosud nikdy nepoznaným kouzlem; bylo jaro a přestože bylo toho roku dlouho chladné, slunce neustále zářilo. Bylo to slunce jejich budoucnosti, slun ce nového času, slunce, jež už nikdy nezajde. Po cestě Moravou se Josef a Ester potkali s Rózou a její dcer kou.Byly to opravdové ubožačky. Šly po měsíce ledovými pláněmi i stříbrnými lesy Litvy a Polska a teď byly na konci svých sil. Všichni je předešli. Zůstaly v jedné židovské zájezdní hospodě a zdálo se jim, že už nikdy nedojdou. Tu se jich ujali Hirschovic. Ale v herberku byl už i švec Hejerle, který jakoby cestou nepospíchal, spravoval všem boty. A že se líp cestuje, když je v cizích krajích víc lidí pohromadě, zastavili se tu a čekali postupně i jiní.
Nový věk Švec seděl přede dveřmi, nedbal studeného vzduchu, radoval se, jak na něj svítí slunce a přištipkoval. — Až bude nový svět, slunce nikdy nebude zapadat, nebude třeba, aby byla noc, protože nebude třeba odpočívat. Protože práce bude všem lidem pro radost. Nikdo nebude bez práce a ani za ni nic brát nebude — protože všechno bude darem — co hrdlo ráčí. — Ne, odpovídal starý vyzáblý čahoun, kterého nikdo neznal jmé nem, nikomu je nesdělil. — Ne — bude třeba se modlit celou duší svou! — To taky, ale to se modlím právě při práci. Ale je jiná, kdo bude studovat svaté spisy. Ten nebude muset přitloukat floky, protože jeho práce je důležitější a krásnější než všechny ostat ní dohromady. Na silnici, která vedla do Vídně, byl silný provoz. U zájezdní hospody za chvíli zastavovali formani, vypřahovali, vodili koně do maštalí a jiní zas zapřahali a odjížděli. — Chamraď jedna nuzácká, říkali si mezi sebou. — Kam se najed nou všichni ženou? Bylo by potřeba je všechny pozavírat a poslat pracovat. Od té doby, co je to posedlo, nedostaneš nikde vypůj čit peníze a nedostaneš ani cvočky ani tkaničky, všecko schova li, zakopali, přestali dělat, všiváci. Vojáky na ně! Forman byl ve skutečnosti rád, "že to ty židáky popadlo", pro tože dlužil Jajtelesovi z Olomouce padesát rýnských a dal mu teď jen dvacet. Ale byl uvázán na arcibiskupském zboží i s ce lou rodinou a i kdyby si bůhví kolik našetřil, z poddanství by se nevykoupil. Dlouhé fůry jezdil rád, protože si dovedl přivy dělat. Však měl na čem, poněvadž měl grunt, ale co platné, svo bodně žít nemohl — a tak mu bylo proti srsti, že ti žebráci tady si teď chodí svobodně jako páni a věří, že budou moci cho dit svobodně i dál, a nenáviděl je za to. — Jako páni !, myslel si, — ta verbež! A snažil se zapomenout na nejpalčivější vzpomínku, že mu vrchnost nedovolila vzít si Aničku Štroblovou a musel si vzít holku, kterou už o všecko při pravil panský písař. Po dvoře se skutečně poflakoval Šimonek, který byl mešuge a často se stalo, že šel na opačnou stranu, než mu zas vysvětlili, že musí nazpátek. Vyzpěvoval si potichu pí sničku, kterou si sám složil a složil každou chvíli nějakou, ale neměly hlavy a paty. Zpíval si v nich o tom, jak bude krásně na světě, že všichni, naprosto všichni se dostanou do ráje. A to zlí se přestanou konečně zlobit, protože budou mít tolik, že ani nebudou moci chtít ještě víc. A i vojáci budou všichni ka pitáni a budou mít péřové klobouky. Jak si tak zpíval, forman jda kolem nakopl ho, protože na Šimonkovi bylo až moc dobře vi dět, že je mešuge a že se mu může udělat všechno. U silnice u potoka obědvali dva mladíci. Poznali se teprv cestou a před sotva dvěma týdny. Ale zalíbilo se jim jít pohromadě, ačkoli nebo snad právě proto, že jeden byl hlasitý nadšenec a druhý hloubavý nemluva. Ten první, David, opět vykládal: -— Představ si, že nebude bo hatých ani chudých, představ si, že nebude pánů ani nádeníků! — Větší tajemství je, odpověděl pomalu jeho společník, — že nebudd hříšníků. — Ano,máš pravdu, v novém věku budou lidi jen dobří, všecko zlo pomine — pomine bída, pomine zlo na světě. Vždyť už teď nastane konec starého světa, i když jsme ještě hříšníci! — To je tajemství spásy! Pokání už není nutné, jak vzkázal mesiáš! Jel kolem mladý švarný pán, ve velikém černém doktorském baretu
Egon Bondy - Nový věk
a zabalen do dlouhého černého sametového doktorského pláště. Na hrudi měl plášť rozhalen a bylo vidět, že místo židovského koleč ka má vyšito na spodním kabátě srdce. Jel na oslu a klátil noha ma, jež tak-tak necoural po zemi. Vida pramenitou vodu zastavil a slezl z osla. Prohlédnuv si pozorně přátele, kteří se odmlče li a poznav, že jsou to židi, smekl, široce se rozmáchl kloboukem a pravil: — Jsem Ibrahim Kohák de Pinheira, k vašim službám. Mladíci, jeden z Nové Lhoty a druhý z Dlouhé Lhoty, se na sebe udiveně podívali. — Jedu z Amsterodamu, pánové, a protože v táhle zemi nesmějí našinci jezdit na koni, jak jsem byl zvyklý z domova, pořídil jsem si toto zvíře. Ale je nutno uznat, že je nevděčné a nespo lehlivé — a snažil se připoutat oslovi ohlávku k noze, aby mu neutekl. — Takhle se to dělá, pane, vyskočil David a zavedl osla k poto ku. — Jmenuje se Ave Stella, což jest "Hvězda, budiž pozdravena", poznamenal Kohák, — ale není mi jasno, jak mne mohlo napadnout, dát mu takové jméno, když by se měl spíš jmenovat Belzebub. Dovolíte přisednout? Jdu, nemýlím-li se, k témuž cíli. Od nás všichni odjíždějí po moři. Ale já trpím mořskou nemocí od dět ství a při pohledu na moře se mi dělá špatně. Proto v Amstero damu nechodím ani na procházky do přístavu. Ostatně, co bych tam dělal. Nejsem obchodníkem. Jenže jsem netušil, že nebudu moci jet na koni. — Pán je od moře? zeptal se David zvědavě. — Můžete mi vykat, pane, jsme si všichni rovni. Ostatně už i křestané uvažují o tom, že si všichni lidé jsou rovni, aspoň v osvícených zemích. Ale je pravda, že takovou zemí jsou zatím jen Spojené provincie — dodal poněkud zatrpkle. Přátelé pokyvovali nevědou co si myslet. — Jsem lékař, pokračoval Kohák. Otec je marrano z Lisabonu. Víte, co to je? Musel přestoupit na křesťanskou víru. Když je vyháněli z Portugalska, jehož lahodná řeč je mou mateřštinou, pánové, zakázal král našim otcům veškeré modlitby po celou dobu odsunu, aby je Hospodin náhodou neuslyšel. Asi se to povedlo. Ale na tom tolik nezáleží. Všechny víry mají stejné jádro. Až se dostane všeobecného vzdělání všem, až nastane nový věk, který přinese vzdělanost a kulturu do všech končin světa, i k protinožcům, bude jedna společná víra čistého rozumu a konečně budou všichni lidé bratři. Říká to i Comenius, jenž také čeká, že le tošního roku 1666, má dojít k začátku nového věku. Ale naznačuje to i Cartesius. A náš veliký Baruch Spinoza — i když ho tatíci v synagoze prokleli — chystá o tom veliké dílo. Není prostě možno nevidět, že začíná nový věk. Nepochybujte o tom, pánové. David a jeho přítel Jakub o tom ani dost málo nepochybovali a byli rádi, že nakonec uslyšeli tato srozumitelná slova, neboť ostatek jim byl vpravdě portugalskou vesnicí. A šly zástupy naděje ze všech koutů světa. Byly země, kde žádní Židé nesměli žít. Byly to Španělsko, Portugalsko, Francie, Anglie, Moskevská říše a další a další. Byly to země, kde se nesmělo říct, že je někdo vyjořisťován. A v nich náhle se zača ly plnit cesty a plnit přístavy, a lidé, kteří dosud skrývali jako sviňky pod kamenem, vylézali na světlo a pokoušeli se ode jít do země štěstí. Inkvizice v jedněch, vláda v druhých zemích, začaly střežit silnice a blokovat přístavy, aby ani myš neutek la z jejich říší tmy a porobení. A přece odcháželi a přece
Nový věk odplouvali. Odcházeli za nocí a brali se necestou, odplouvali na podloudnických bárkách, z nichž mnohé ztroskotaly, stejně jako suchozemští poutníci hynuli v lesích. Maggid Leiblowitz seděl na molu sevillského přístavu a pozoroval, jak agenti in kvizice šacují cestující. Byť byli ověšeni kříži, židé byli k rozeznání podle ranců, v nichž vlekli svoje hadry. Biřici jedno ho po druhém odváděli, ale další zahazovali vše a tlačili se v přístavních uličká ch. Všem svítilo zářivá slunce nad hlavami i v srdcích, nepočítali útrapy, nehleděli na tresty, jen pryč, jen do vlasti chudých, do nového království. -- A tak, milý bratře zastav všechny transakce, dej protestovat směnky, nové zboží neposílej. Uzavírám naše kanceláře, protože je už nebudu potřebovat. Prodej nebo zanech všechno a dej se na cestu na východ. Tak a podobně si psali židovští obchodníci křížem krážem po světě. A všechny země se ocitaly bez obchod ních styků a bez finančního trhu. A celá města, zejména v říši turecké, a celé kraje v té říši, byly bez bot, bez kabátů, bez punčoch, ale i bez šavlí, bez mečů a bez hrnců na vaření, pro tože statisíce chudáků, kteří šili, tkali, kovali a stříhali, zastavovali práci a odcházeli. Ti nejvíc opovrhovaní se ukázali jako nejvíc potřební. Hospodářství všech zemí se zastavovalo. A ve svém rodném městě vůdce utlačovaných chodil s jásotem po ulicích nebo naopak ve smutku a utrpení skrýval svou tvář, neboť kdo může unést hoře i naději světa. V malém, ale slavném městečku Mikulově na hranici Moravy a Ra kous, mohli mladí Hirschovi, kteří táhli na káře Rózu se sotva žijící dcerkou a provázení dalšími ze zájezdního dvora, navští vit znovu po delší době modlitebnu. Za týden budou paschální svátky, první v novém věku. V podvečerním šeru stál před syna gógou, skrčenou v nejhorším koutě města, jemuž dominovaly zá mek a chrám, početný hlouček domácích i cizích. Ještě hořely poslední paprsky slunce, ale hvězdy budou už zanedlouho vychá zet. Muži čekali odděleně, obklopili poutníka, který se tu zasta vil na zpáteční cestě. Spěchal, aby všude rozhlašoval divy, kte ré viděl a slyšel. -- Velký Turek už ví, že musí v určitý čas postoupit vládu me siáši. Čeká jen, až ten rozhodne. Ještě předtím, loni, když se začalo zvedat království spravedlnosti, poslal k vůdci utlače ných své dvorní malíře, aby mu namalovali jeho podobiznu. Ti se vrátili a přinesli mu obraz strašného muže. Zášť mu šlehala z očí, v rysech měl vepsanou tělesnou vášeň, zloba rozrývala vráskami jeho če lo. I podivil se Velký Turek, že takto vypadá muž boží. A nevěřil, že jeho malíři malovali po pravdě. Vypravil se tedy za mesiášem sám. Přišel k němu, když tento seděl v usebrání v zahradě. A hle, malíři nepřidali ani vlásek, ten muž vypadal jako zvíře. Převelice se Velký Turek podivil a ptá se: Šabataji, jak můžeš být muž boží a mít v tváři vypsány všechny neřesti a zloby? Šabataj na něho ani nepohlédl a praví: mám v sobě všechny neřesti a zloby a musím je mít, chci-li vyvést do svo body ten lid pohroužený do špatnosti včerejšího světa. Jen má-li muž boží tolik síly, aby překonal v sobě všechnu neřest a zlobu světa, může překonat tento svět -- a obrátil svoji tvář k Velkému Turkovi a byla to tvář jasu slunce a archandělská. A Velký Turek oslepl a náš pán ho uzdravil vloživ na něj ruku. Sultán Mehmed zvaný Lovec ovšem v té době ani nevěděl, že nějaký Šabataj existuje. Nebyl ani v Turecku, ale v Thrákii, kde lovil nestaraje se o říši, kterou mu vedl velkovezír K öprülü, už dru-
Egon Bondy - Nový věk hý po otci. Velcí tohoto světa jsou tak bezstarostní, že si často myslíme, že neoprávněně. Ale ano, oprávněně. Před tureckou hranici se všichni zastavovali. Přece jen si neby li jistí, jaké to tam je. Ve vesnici u Nových Zámků se sešla lidu spousta. Nocovali u ohňů za vsí a poslouchali jen, jak na sebe vyli psi ze obou stran hranice. Někteří se v duchu báli. Ale David s Jakubem a s Kohákem seděli vesele a vyprávěli si historky z mládí. Navzájem to bylo neuvěřitelné. Jak v Nové Lho tě a ve Dlouhé Lhotě neměli ani modlitebnu, tím méně rabína, tím méně školu. Jak Kohák chodil klidně s křestanskými mladíky na vysoká učení a jak jeho otec měl své faktory všude, i v Novém světě, odkud pocházejí tabák, který Kohák k údivu všech kouřil, a brambory, velká vymoženost, velký dar boží chudákům. Ráno vsta lo s červenými paprsky v jemné mlze a brzy je zalila plnost slun ce. Kolem dokola kvetly ovocné stromy. Byly bílé a růžové a celé údolí bylo jako zasypáno bílým a růžovým sněhem. Rašila jemně zelená tráva. Stromy se odívaly listy, pučely nové haluze. Země dýchala vůněmi a zaseté obilí se už zelenalo. Svět se zdál více než kdy jindy vítat nový věk a poutníci měli očištěný zrak i srdce, aby to dobře viděli a chápali. Byť dosud bylo velmi chlad no a větrno, jaro se už nedalo zadržet. Ten den byl shodou okolností předvečer paschálních svátků. Jsou to svátky cesty, svátky putujícího lidu, lidu, který jde z minulosti do budoucnosti, sváteční jídlo se jí ve spěchu, všich ni jsou oblečeni na cestu, v ruce hůl, na nohou pevné boty. Ten tokrát statisíce poutníků po celém světě slavily doopravdy svát ky cesty na pochodu. Šly cizími kraji a přicházely do ještě ci zejších. Nenašly v těch končinách ani modlitebnu, ani neměly nekvašené chleby. Jen Kohák myslel na všechno a vezl s sebou balíček chlebů už z Amsterodamu. Každého podělil po kousku. Tro chu se usmíval, když ho jedl s ostatními, ale nedalo se říct, že by nedbal božího příkazu, i když to asi v duchu měl jen za starobylý zvyk. A večer se s ostatními zúčastnil vyprávění o vý chodu ze země Egyptské, jak se toho večera má činit. Však letos je tu druhé vysvobození a ještě větší. Je to odchod ze včerejší ho světa a vykročení do zítřejšího. Jedny dějiny skončily a dru hé radostně začínají. Následujícího dne překročili hranici. Po obou stranách byla pole zarostlá pýrem a cesty zmizely nepoužívány. Vypálená stavení strašila tu už kolik let. Lidi nebylo možno uvidět. Kde žili, nikdo nevěděl. Na hranici stál kůl s tureckým emblénem. Již po staletí Turci postupovali neúprosně na sever a na západ a zabí rali zemi kus po kuse. Za rok, za deset let, chtějí být u Vídně. Za dvacet let v Čechách. Za sto let u Severního moře. Do nedohledna se táhla rovina uherské země, pusté a spálené. Jen ohromná modrá řeka se rychle brala dál. Slunce se zdálo zčer nat nad černou zemí. Poutníci se srazili do hustšího hloučku a poprvé po dlouhé době šli mlčky, nebrebentíce a nezpívajíce. A nedošli daleko, ještě dávno nebylo k poledni a vyrazili na ně jezdci. Byli to janičářa střežíci hranice, metla vlastní turec ké říše, natož pak ostatních. Hned sehnali lidi do chumlu a seskočivše s koní, začali za divokého pokřikování brát poutníkům nač přišli. Poutníci toho neměli moc , tak je přetáhli aspoň býkovcem, ale K ohák se s nimi začal handrkovat. Ukázalo se, že umí turecky, byť lámaně. Ale proti janičářům mu to bylo houby platné. Přetáhli ho dvakrát a sebrali mu osla Ave Stella i s rancem. A to vše se událo tak rychle, že si potníci ani neuvě domili a jezdci už byli opět na koních a vzápětí pryč, jakoby se země slehla. Roztřesení poutníci se usadili na břehu Dunaje
Nový věk a podle dávného zvyku hlasitě naříkali. Ale seděl tam už stařec ve fialovém baretu, ryšavé vousy, vlasy bílé. -- Buď zdráv, Josefe, pozdravil Hirsche, který plakal. -- Odkud mě znáš, odpověděl Josef, stále naříkaje. -- Ale z tvé svatby, hochu, dobře jste mi nalili vína. Jsem rád, že tě potkáván na cestě. -- Všechno nám sebrali, všechno, všechno, jsme nejubožejší židi na světě, naříkal Josef a ostatní lamentovali ještě víc. -- To jste nějací hrdinové, prohlásil Kohák, tře si napráskaný zadek. -- Nejsme žádní hrdinové, nechceme být žádní hrdinové, nejsme tu od toho, abychom byli hrdinové, nemáme na to, abychom byli hrdinové, od toho jsou jiní, aby byli hrdinové! -- To myslíte vážně? zeptal se maggid Leiblowitz. -- Smrtelně vážně, maggide. -- Teď už nemáte nic, tak vám všechno půjde lehčeji, řekl maggid soustrastně. -- Ale nemylte se, jste hrdinové. Hrdiny jste se už narodili. Každý člověk je hrdina, tím že je vůbec živ. I kdy byste byli zůstali doma na peci, přesto byste byli hrdinové. Pánbůh nepouští na svět nikoho jiného než hrdiny, protože nikdo jiný by to ani den nevydržel. Jen si to připamatujte, až přijde čas, horší věci se vám stanou. -- Dovolte pane, ale kde jste studoval? zeptal se se zájmem Ko hák. -- Leckde po světě. Nemohu říct, že bych nestudoval, nebo že bych to měl sám od sebe. Člověk se může jenom učit. Ale učitelé mohou být rozliční. -- Vidím pane, že věříte v pokrok vzdělanosti. Je to radostné poznání v tak pusté a barbarské končině. Přicházím z Amsteroda mu, kde byste viděl pokroky ducha na každém kroku. -- Znám to tam, řekl maggid, -- pozdravujte ode mne v Portugal ské synagóze. Ale teď se seberte a běžte dál, janičáři by vás tu neradi viděli ještě jednou. A zvedl se, rozcvičil si trochu ztuhlá kolena a pustil se cestou jenom jemu rozeznatelnou. Šli za ním a nějak se styděli dál naříkat. Radost rozkvétala to jaro po celém světě. Každá skupina poutní ků byla okradena, mnozí byli zmordováni, zbylí v hadrech a s krvavýma nohama přicházeli k cíli. Ty, co jeli na lodích, pro dávali Janované do otroctví. Ty, co šli pouští, zajímali beduíni a přivazovali k uzdám svých velbloudů. Ty, kteří dorazili až do Cařihradu, okradli a zbili pouliční zloději. Ale radost přemá hala vše, neboť měl nadejít věk spravedlnosti; kdy vše bude zapomenuto, vše bude odčiněno, vše začne od počátku a to od do brého počátku. Křivdy se už nikdy nebudou opakovat, zavládne rovnost a svoboda, lidé budou bratři. Cesta uherskou zemí byla tíživá. Většinou všude pustina, někdy na celý den cesty, jen sem tam statky tureckých statkářů a kolaboranských šlechticů. Nevolníci chodili skoro nazí, neupletli si ani ze slámy opánky, sami tahali vozy a pluh, dobytka nebylo,nebo jen pro pány, jedli chléb ne z otrub, ale ze stromové ků ry a lušejníků, sotva se drželi na nohou, panští pohůnci jim vládli bičem. Takové zotročení dosud neviděli — snad jen v Rusku. -- To všechno volá k spasiteli, řekl Jakub jednoho dne, proto mesiáš přišel. -- Ano, to všechno už nebude, jakmile bude společnost vědecky řízena, dodal Kohák, který se víc než ostatní děsil toho, co
Egon Bondy - Nový věk viděl, protože méně než ostatní znal bídu a utrpení, ale byl to poctivý člověk. -- Dej Bůh, řekl jenom maggid, který procházel světem celý ži vot a viděl věci ještě horší, trestance v solných dolech, otroky v lomech, galejníky na vojenských lodích, celé obrovské koncen tráky, kde se nikdo s nikým nepárá, protože za jednoho mukla jim tam stát pošle každý den další dva. Lidi se moc množí. Maggid vedl poutníky několik dní postranními uličkami, až jim došlo jídlo. Museli vyhledat tureckého statkáře a dát se najmout na práci. Maggid zanl jednoho, který byl osvícenec. Už jeho ro diče sem byli převezeni z trestu, ačkoli patřili ke dvoru Vel kého Turka. Statkář si čítal v zakázaných spisech a byl členem súfijského bratrstva známého svými kacířskými sklony. Byli to tak řečení baktáši, "děti ducha", v jejichž cařihradském konven tu sídlil i básník Nyazi, s nímž statkář udržoval písemné styky.Proto ty, kteří věřili v příchod nového věku, nestíhal, ale sám se od nich dával informovat, jak to s novým věkem pokraču je. Ti lidé nevěděli ovšem stejně nic, než že musí jít a jít a trochu zklamaný statkář se vracel ke svým básním a tajně pil víno, věda, že si už stejně horší pověst nemůže udělat, že však má pořád ještě v Adrianopoli strýce. Otroci na jeho statku si si směli zakousnout shnilá pláňata. Maggid tam dovedl naše poutníky a naposled s nimi večeřel. Jedli tam shnilá pláňata a hovořili o mesiášských hodech a hovořili znova a znova o vůdci utlačených, který vzkazuje všem, že dobu dou vítězství nad starým světem bez války, bez krveprolití, jen tím, že povstanou. A hovořili o tom, že vzkazuje, aby se ne čekalo na zázraky, že zázraky se nebudou dít, že všichni jen mají mít rovné odhodlání. Šimonkovi, ale i jiným, se to zdálo být nemožné. Zdálo se jim, že nerozumějí. Přece zázraky by měly být, ale skutečně, kde jsou? Není jich -- A jejich jistota se znova zachvívala. -- Chcete zázraky a nevidíte je, řekl maggid. -- Jak to, že nevidíme -- přece opravdu nejsou. -- Co vy, pane Koháku, zeptal se maggid. -- Zázraky by byly porušením přírodního řádu, proto nikdy neby ly, nejsou a nebudou, odpověděl spokojeně Kohák k zarmoucení ostatních, kteří si ho vážili. Maggid se zachechtal a zvedl se k odchodu. -- Je jeden a to ten největší zázrak, řekl narovnávaje si kolena. -- Kde je ten zázrak? -- Ten největší zázrak je, že jdete. Že jde celý svět za svatou nadějí. Nemůže být většího zázraku, než když se lidé sami pozved nou, anižje kdo nutil, ne aby bojovali bitvy, ale aby tvořili novou budoucnost, je to hnutí, je to pozdvižení utlačených, co prožíváte a co uskutečňujete. A vy žijete v zázraku konajíce zázrak. A svět bez zázraku nikdy nebyl a není. -- Je to přirozená zákonitost, která se přirozeně projevuje, když kvantitativní změny se už samy musejí změnit, obrátil se proti němu Kohák, ale maggid už zmizel v tmě a ostatní jeho hatmatilce nerozuměli. Na statku pracovali od rána do noci a moc se nadřeli, protože toho mnoho neuměli. Byli to řemeslníci z vesnic a měst, půdu nikdy nesměli mít. Jen Kohák dělal svoji práci, ale léčil stat kářovy koně, protože léčit lidi mu statkář nedovolil, jako zbytečnou změkčilost a vyhazování peněz. Odpoledne popíjel se statkářem víno a diskutovali o víře. Ostatní vyprávěli všem na statku radostnou zvěst, ale otroci byli buď příliš otupení
Nový věk bezmeznou dřinou nebo poutníky nenáviděli prostě proto, že jsou židi a že je statkář vlastně protěžuje. Nadávali jim a bili je a jen Kohák dovedl vysvětlovat, že to jsou taky naši porobení bratři, i když křesťani nebo muslimové, že jsou to oni, otroci, pro něž přichází nový řád -- poutníci tomu pomalu nemohli věřit, že i to jsou jejich soudruzi. Byli s nimi od rána do večera, Kohák je viděl jen z okna statkářova altánu v sadu. Ale přece Kohák odmítl statkářovu nabídku, že mu dá povoz až do Cařihradu, a zůstal s poutníky. Teď postupovali po cestě pomalu. Vždy, když něco vydělali, urazli kus a zas pracovali. Ze zubožených Uher se dostali do Banát u a zde už byla města a městečka a také židovské obce a židov ské hospody. Turecké panství tu trvalo už po generace a dávno tu nepamatovali válku. Ale všude vládly strach a nenávisti jed něch porobených proti druhým. Na to páni dbali, aby se lidé nenáviděli. Jak byli vykořisťováni stejně, tak lpěli na rozdí lech národnosti a víry a společný jazyk nenacházeli. Od toho právě přichází nový věk, říkal Kohák, -- poněvadž vykořisťování nemají žádnou vlast, tak jim nelze vzít, co nemají. Odlišnosti mezi národy budou pomíjet, jak si vykořisťovaní uvě domí, že mají tytéž zájmy. Vykořisťování jednoho národa druhým pomine a tak odpadne i nepřátelství mezi národy. Ale zdálo se, že mu to přesto dělá větší starosti, než přizná val. Zde byla řada národů pohromadě, v turecké jako v ruské ří ši, všechny stejně utlačené, vládla jim jedna třída a přece se navzájem štvali a bili. Kohák doufal, že to je jen nedostatek vzdělání. Přesto pozorovali, že tady ve městech jim pozorněji naslouchají že už taky vědí o příchodu nové doby a že mnozí v ni věří. Ze Židů už tu byli jen starci a stařeny, mladí všichni odešli. Staří naříkali: -- Běda, umřem v tomhle hrozném starém světě -- a život nestál za nic! -- Budete vzkříšeni v mesiášském věku, jinak by to nebyla spra vedlnost, říkal jim Jakub. Kohák pohyboval hlavou. Věděl, že opravdu by to jinak nebyla spravedlnost, nebyl by to spravedlivý věk. Snad věda jednou do sáhne vítězství nad smrtí, ale vskutku -- co s těmi, kteří zemřeli dříve? Nechtěl jim lhát a tak mlčel, sám čímsi bolestně sklíčen a rozhořčen. Narazil na hranici, přes kterou čistý ro zum nevede? Běda! Aby se nakonec vrátil k víře v Boha stvoři tele? Co by mu řekl jeho milovaný učitel Cartesius a Baruch Spinoza? Bylo zřejmé, že si vybral daleko těžší los než ostat ní. Ti - - - se zatím dali v hospodě do tance. Bude mesiášský věk, proč se tedy neradovat už teď? My nový život chcem na zemi, život, v němž není žádných běd. -- Osvobození člověka -- to je to posleství, které se rozlétlo světem! Bratrství, bratrská prá ce, bratrská svoboda! V koutě se usadil nový příchozí. Byl na zpáteční cestě z mesi ášova rodného města zpět do Evropy, aby hlásal divy, jež se stávají skutkem. Seběhli se kolem něho. Vyprávěl o tom, že všichni prorokují. Ve Smyrně stojí Eliáš v synagóze, a dokonce ho viděli i na ulicích. S vůdcem utlačených hoduje v jedné kom natě a dlouho ho zasvěcuje do tajemství vlády v mesiášském vě ku. A Šabataj sám voní, rajská vůně se z něho line už od mládí a teď je jí plné celé město! -- Tady máte, nevěřící, nezdržel se vykřiknout Kohák, -- ten váš puch židovský -- foetor izdaicus -- o němž jste si pořád vymýšleli a jak nám nadávali! Voní, voní náš mesiáš! -- A tahle
Egon Bondy - Nový věk
drobná zpráva ho roznítila najednou v chlapeckém srdci — však nebyl omnoho starší než Josef, David a Jakub — víc než tajem ství významnější. I on toužil zplna srdce se radovat a nechtěl mít pochyb, šel k cíli s jistotou snad jinak postavenou než ostatní, ne však menší. A židi jásali — a tak jásali, že se k nim přidávali mnozí cizí chudáci a žebráci a sami volali: — Voní, voní mesiáš, vůdce utlačených, který konečně přišel, aby nám ukázal cestu! A nové a zázračnější zprávy je došly, když konečně dorazili do Bělehradu. I tam jako všude se krčila synagoga ve stínu pyšných mešit, ale byla studnou radostí. Židé se už zdravili navzájem jen vzrušenou otázkou: "Kde je náš Šabataj?", a zde jim poprvé zvěstovali, že byl Turky zajat. První dojem byla rána dýkou do srdce. Ale z rozličných očí těch, kteří jim to řekli, četli, že zpráva má pokračování. Ano, byl zajat, aby nebyl popraven! To byl ten zázrak, který malověrní potřebovali. Ve Východní říši — a nebyl popraven! To převyšovalo všechna očekávání. Všichni, aniž by si to přizna li, počítají s tím, že ho nepřátelé zabijí. Jinak to snad ani nemohlo být. Ale aby ho jen nezabili dřív, než se shromáždí porobení, kteří zaháhí nové království! A teď — Šimonek vykřikoval, že přece věděl, že i vojáci budou kapitáni a budou mít fédrpuše a zlí lidé budou dobří a budou všichni odměněni, že ví, že mesiáš přišel i pro naše nepřátele a teď se to stalo! Usedl na kádího stolec a plamen šlehal z úst — a pak se dal odvést k Velkému Turkovi a ten ho usídlil v zámku a sám čeká, až přijde čas předat království. A stalo se to už před dvěma měsíci a ted máme letnice a žádné jiné zvěsti nedocházejí, jen dobré! V synagóze četl z tory slavný rabi Šelom z Amsterodamu. Kohák se k němu přihlásil, znali se od otce. Šelom byl slavný rabín a jeho věhlas sahal už sem. Byl chudý jako většina rabínů, pro letář proletářů, jimž takoví, jako rabín Spira v Praze dost dobře nemohli přijít na jméno. Byl starý a cestoval pomalu, na dvojkolce tažené hubenou krávou, kterou mu pro její hubenost ani janičáři nesebrali. Jak viděl Koháka, žehnal mu a žehnal, takovou měl radost, že už je i on na cestě. — Píšu domů synům — všeho nechte, vše prodejte a jděte sem — máme konečně krále a proroka — konečně vyjdeme z vyhnanství — všichni chudí vyjdou z vyhnanství — sláva Bohu na nebesích! Kohák popotahoval za třapce takitu a opatrně se ptal, co otec. Byl to zabedněnec, odpověděl Šelom, doslova řekl, že je mu bliž ší úrok než prorok, ale teď se i on obrátí! Kohák měl své pochybnosti, ale mlčel. Nové zprávy docházely a ještě více vzrušovaly. Mesiáš dlí v pevnosti v Abydu na břehu moře, celý hrad je mu k dispozici, tam přijímá všechny poutníky, úžiny mezi Cařihradem a Abydem jsou zaplaveny loďmi s putujícími a na souši sta nový tábor jako veleměsto. Ve dne tam dlí a v noci přelétá moře a navštěvuje nejchudší. Archanděl Gabriel bere na sebe jeho podobu před strážemi, sám Šabataj dlí s Eliášem a s nejvěrnějšími. Je obklopen učenci z celého světa, ztracených deset kmenů ži dovských čeká na jeho pokyn a rozsekají nepřátele. Ale on pokyn nedává a vzkazuje, že vše bude dosaženo pokojně a za zpěvů žalmů. Sám zpívá od rána do rána, nespí, modlíse, raduje se, plesá. Vykupitel nepůjde v čele armády, ale bezbranný, a lid sám svou silou a přesvědčením dobude všechny království.
Nový věk Není nikoho, kdo by se sjednocenému lidu mohl postavit do cesty. Maggida Leiblowitze bolely nohy. Bylo horko, slunce se opíralo d o holých bílých skal a rozžhavovalo písek pláže. Nad mořem stála Gazza, město, kde usilovně pracoval Nathan — Svatá lampa, rozesílaje po všem světě listy k podpoře mesiáše. Tudy vedla cesta z Afriky do Svaté země. V celé Svaté zemi bydlelo pár set židovských rodin. Maggid pamatoval ještě slavné doby Safedu, tvrze kabbalistů, kteří usilovali urychlit příchod zaslíbeného času — a taky marně. Zbyl tam z nich Chájima Vitala syn, který otcovy spisy předčítal jen za peníze a chudí rabíni z celého světa si ani nesměli nic zapisovat. Běhali za roh honem si za psat, co slyšeli. Gazzou procházely všechny karavany z Afriky. I z Arábie. Tisíce, desetitisíce tu letos prošly. Muslimové se jim zprvu vysmívali, teď už je pronásledovali a honili, aby se vrátili a přerušli stávku, kterou začali tím, že vyšli do nového království. Hospodářský život ohromné říše se skoro zastavil. Rolníci neměli komu prodávat zboží a neměli co koupit. Mocipáni byli vážně zne pokojeni. I bez krvavého boje, bez válečných armád, byl otře sen starý svět. Maggid za svého dlouhého života poznal a naučil se mnoho, ale s radostí shledával, že stále se něco nového může naučit. Nikdy netušil, že prosté přerušení právě může mít takový účinek. — Jen vydržte, jen vydržte, říkal si maggid, pozoruje další sbor poutníků. — Něco nového se začíná, něco, co tu dosud nebylo a co má ohromnou cenu. Není nikoho, kdo by se sjednoce nému lidu mohl postavit do cesty. Radost teď nabyla prudkého vzepětí a bušila stále rychlejším rytmem. Slunce zářilo celé dny a pryč byla noc ghetta. Poutní ci se derou kupředu, ale musejí postupovat pomalu, musejí se ob živit, a vydělat na chleba trvá. Všude kolem začaly žně. Koneč ně je každá ruka dobrá a lze se najíst i uštřit do zásoby. Tady byli jen chudí rolníci, byl tu kraj kamene, vápencových skal a hubené, bledé půdy. Rolníci neznali kosu, žnuli srpem,a to by lo pro poutníky velmi namáhavé. Ale přece jim šla práce od ruky, zvlášť ševci a jeho vyčouhlému příteli-mlčenlivci, který věřil, že v novém věku nebude žádná práce, jenom modlení. Hovořil o tom za noci s anděly, kteří ho navštěvovaly v horkých vizích a připravovali ho na těžký boj o vítězství. Neboť nepochyboval, že boj bude a bude krutý. Andělé ho měli k tomu, aby uvažoval o synovi Marie, Ježíšovi. Jak byl potupně utracen a jak přece zvítězil. Andělé mu sdělili, že i Šabataj myslí stále na Ježíše a že zná jeho podíl na vykoupení člověka. A byl-li Ježíš, syn M Marie, ukřižován, tím větší muka čekají na pravého mesiáše, jenž už teď je v poutech Turků. Kabbala významně mlčí o tom všem, protože skutečný zasvěcenec to ví. Ale Ježíš, když umíral, měl jen dvanáct věrných, dnes jdeme za mesiášem všichni, oč větší boj tu nastane, ale též oč rychlejší a větší vítězství! Andělé připravovali mlčenlivce na veliké vítězství, ale bude to vítězství krví zaplacené a neobejde se to bez toho. Mesiáš vzkazuje, že nemáme bojovat, ale boj nám bude vnucen, až ho ukřižují a my se nedáme. Švec se naopak radoval z práce jako z dobrého díla, jež patří člověku. Rychle se naučil všechno, co neuměl a pracoval bez únavy, ráno první a večer poslední. Ibrahim Kohák de Pinheira to m ěl těžší. Sice bylo všude mezi vesničany sousta nemocných, ale všichni museli dělat a nikdo neměl čas na to, aby ho snad někdo léčil. Paralytičtí dědkové doma hlídali děti, báby, jež
Egon Bondy - Nový věk
se nemohly už ani narovnat v kříži, sbíraly klásky a rachitické dívenky vařily a na křivých nohách pobíhaly kolem vesnice a sháněly drahocenné roští a sušily kravský trus na topení. Vesni— čani byli vskutku na umření podle všech zásad lékařské vědy, to Kohák jasně viděl, ale umřít nemohli, protože museli žít a to znamenalo krutě dřít. Pro Koháka nebyla práce a tak s cepem v ruce se plahočil za ostatními a byl by si sotva vidělal na jídlo, kdyby mu ostatní nedávali. Šimonek si našel kamaráda. Byl to mladík jasné tváře, šel s nimi už od Bělehradu, každému posloužil, nesl umírající Rózinu holčičku celou cestu na zá dech a rozdal potřebným postupně všechny šaty, až mu zbyly jen kalhoty a černý klobouk, jaký nosí studenti talmudu. Do řečí se nepletl, jako by měl nepřekonatelný ostych, nebo jako by si to uložil za pokání. Ale vydržel trpělivě poslouchat Šimonkovi povídačky, ba sám mu přizvukoval. Pracovali společně celé dny. Po práci si mladík sedl na mez kousek od ostatních a koukal do božího nebe, zvlášť když slunce zapadalo. Něco si předříkával a tak ho nikdo nerušil. Ve svobodném bratrství nejsou lidi jedni druhým na obtíž, ani se neobtěžují a v té svobodě nejvíc dohromady dokáží. Mladík vytahoval vprostřed práce pečlivě převázaný sešitek a olůvkem si něco zapisoval. Pánbůh byl s ním, neboť jeho tvář byla krásná. Ester nepouštěl Josef na pole. Čekala se, už to byl šestý měsíc. Zůstávala ve vsi a vařila. Po práci spolu odcházeli po polních cestách a radovali se tiše a vroucně. Vždyť jejich dítě bude už od narození dítětem nového světa. Už nebude vystaveno otroc tví a ponížení, bude svobodné, nebude znát zlobu. Byli z toho šťastní a byli pyšní, že mu pomohli na svět tak dobrý. Posléze tu byly dožínky. A tady konečně poznali poutníci, že lidé, když nejsou štváni bídou a nebo vládou, jsou schopni být bratři. Srbští venkované slavili svůj svátek prostě, ale se vší vážnou obřadností. A poutníci, kteří ovšem nevěděli, co se má dělat, jen přihlíželi, ale když se odpoledne hodovalo a pilo,byli vtaženi do oslav ani nevěděli jak a všichni je hostili. Vzpomínali na to ještě pěkných pár dní, když už byli znova na cestě. Nastával červenec a blížil se 17. Tamuz, od něhož po tři neděle je zachovávat nejpřísnější půst a smutek. Je to neblahé výročí zničení Chrámu a celé řady dalších pohrom, jimž byli ve starém světě lidé vydáni. Nyní však byly půsty zrušeny a mesiáš dal vyhlásit, že mají být nahrazeny slavností. A tak když nade šel čas, zastavili se v jedné vesnici, kde byla hospoda a roz hodli se oslavovat. Objednali si dva džbány vína a vytáhli chleba a beraninu, kte rou si nesli ještě od dožínek. Slunce pražilo a tak seděli ve stínu šenku, kde po trámech byly rozvěšeny věnce cibule, česne ku, suchých fíků a různé neznámé zeleniny. A hovořili znova o novém věku, jehož tajemství se nikdy nemohli nasytit a který si stále znova chtěli dovést předtsvait, a stá jim to nešlo, tak to bylo odlišné od věku temnoty, z nějž při cházeli. V první řadě práce přestane být trestem. /A Kohák řekl, že bude činným sebeuplatněním, čemuž sice nikdo nerozuměl, ale byli přesvědčeni, že tomu tak je./ Bude se pracovat jenom osm hodin denně. Bude spravedlivá odměna za práci — každý dostane stejně a ne budou boháči ani chudáci. Všichni staří a nemocní dostanou najíst i kde bydlet! Nebudou pronásledováni chudáci, když něco ukradnou. — Nikdo nic neukradne, poznamenal vážně Kohák, lidé budou
Nový věk zcela proměnění, takže nebudou zločiny a nebude vězňů. Ale kdyby náhodou na začátku někdo ještě ze setrvačnosti zhře šil — ? -- Společnost mu pomůže, řekl Kohák vážně, — budcu zrušeny všechny trestnice a tábory a galeje, všichni bratři se za chy by svého bratra zaručí. — Nebude to na vsi jiné a horší než ve městě, vykřikl David. Nebude, aby v Nové Lhotě nebyla škola! — Vzdělání bude všeobecné — to bude hlavní nástroj nové vlá dy, poučil je opět Kohák, — i Comenius to tak říká. Tím pomi nou všechny hříchy. Nikdy už nebude válka! — Ne, nikdy užvnebudou žádné války. Národy rozdělují uměle jen vlády a vykořisťovatelé kvůli svým vlastním zájmům. Jinak všech ny národy jsou si bratry, vysvětloval opět Kohák. Ano, nebude vykořistováni. — Nebude ani muž vykořistovat ženu. Ženy budou rovné mužům. Budou mít stejná práva, prohlásil slavnostně Kohák. My nový život chcem na zemi — a uskutečníme ho ! Není nikoho, kdo by se sjednocenému lidu mohl postavit do cesty. Všichni lidé jsou bratři, všichni se milují, všichni jsou svo bodní! V koutě v hospodě se usadili dva turečtí vojáci. Objednávali kořalku a sháněli děvky. Poutníci byli tak vzrušení, že si všímali jen sami sebe a prav da, mluvili hlasitě jeden přes druhého. — Co se tu roztahujete, křikl voják. Poutníci přeslechli. — Co to vedete za protistátní řeči?! vykřikl zase voják. Jeho otec byl chudý, ale pravověrný žid a učil synka číst v tóře. Pak však přišli sultánovi lidé a vzali mu ho jako každé ho desátého z nemuslimských rodin. Od osmi let byl hoch jenom v kasárnách, kde se naučil všemu, včetně, homosexuality. Když dospěl a byl zařazen do vojska, byl přesvědčen, že je pánem ze mě a že jediným posláním spravedlivého člověka je bojovat za Tureckou říši, aby podmanila celý svět. Jinověrníci musejí být, protože je třeba mít lidi na otrockou práci a placení daní, ale musí se jim ukazovat pořádně tvrdá pěst. Že si z dětství zapamatoval trochu hebrejské řeči a že byl stálým hostem v ži dovských hospodách, porozuměl řečem o tom, že nebude válek. To ovšem byla pro něho naprostá vlastizrada. Kdo takto myslí , kdo chce, aby Turecká říše byla jenom jednou z říší a ne aby ji patřil celý svět, ten patří automaticky na galeje. Nepotřebo val ani, aby mu kořalka stoupla do hlavy a vyskočil a začal bít do poutníků plochou šavlí hlava nehlava. Vyhnal je tak z hospody až na náves. Sběhli se lidé, muslimové, protože ostatní se báli. Pochválili spravedlivého vojáka za jeho čin a zeširoka se rozhovořili o zlolajnosti těch darebáků, kteří mají od rána do večera děkovat sultánovi za to, že je živí a nechává na živu a zatím stojí státu úklady. A brali ka meny a hnali poutníky daleko za vesnici. — A přece i pro ně přinesl mesiáš nový věk, řekl Jakub. — Ano, ale bude to tvrdý boj, poznamenal mlčenlivec, jemuž právě anděl ukázal plamenný meč spravedlivé pomsty. — Boj proti temnotě nevzdělanosti, vzdychl Kohák a třel si záda. Blížil se pomalu podzim. Zástupy z celého světa zaplňovaly v všechny cesty. V Cařihradě, v tom obrovském městě, vznikl na prostý nedostatek potravin. Poutníci se rozbíhali po venkově, žebrali o kus chleba. Bohatší živili každý několik rodin.
Egon Bondy - Nový věk Stále nové lodě připlovaly do Abydu. Stále zářilo slunce svobody a moře bylo modré a tiché a vzduch byl provoněn vůní sládnoucí ho ovoce a medu mesiášského věku. Maggid seděl v úvoze ve stínu fíkovníku. První ho poznal Josef, který si rád vzpomínal, že byl na jeho svatbě. Utrmácení pocest ní se zastavili, — Co je nového? ptali se. -- Mnoho, bratři! Čas byl tak naplněn radostí, že i maggid, který prožil věky, byl vzrušený, — Mnoho, opakoval, — V celém světě povstali utlačení! Viděl jsem je v Káhiře, v Seville i v Neapoli, viděl jsem je na cestách Německa i na řekách Ukrajiny a všichni jdou za jedním cílem. — Nezahubí Turek mesiáše? — Nevím, bratři, nemohu znát budoucnost, ale proroci praví, že zvítězíme. — Zvítězíme, vydechli poutníci nadšeně. — Ještě nebylo takového hnutí! prohlásil vzrušeně Kohák. — Inu, pomyslel si maggid, všecko co děláme, tak nebo tak, je vždycky o hubu. Pánbůh nám vždycky dává jenom chleba o dvou kůr kách. Dá nám všecko co chceme, ale bez zásluhy toho nedosáhneme. Musíme jít do toho. Poutníky zasahovaly teď zprávy jako rány na buben. Šabataj dával v synagoze předčítat z tóry ženám a prohlásil, že budou rovné mužům. Jak v tom neměli poutníci vidět potvrzení toho, o čem mluvili? Vůdce utlačených vzkázal, že nikde nebude brána pomsta za utrpení nevinných, že jejich utlačovatelé sami budou též spaseni v nové říši, jen na Rusi je nutno dát průchod spravedlnosti za Chm elnického. Šabataj chodí v rudém šatě, na rudě prostřeném stole má rudě oblečenou tóru a rozevřenou knihu o mučednictví na Ukrajině L.P. 1648. Byl tam tehdy zavražděn jeho předchůdce v mesiášském poslání, rabí Abraham Zelman, který teď vítá všechny ukřivděné v novém království, ale slibuje též spravedlivou odplatu na vra zích. V zemních dírách na Rusi žili lidé. Byli to nejutlačenější lidé své doby. Žili z ruky do úst a to znamenalo v zimě kořínky a stro movou kůru. Žili, aby odváděli všecko, co se jim urodilo — a byla toho 3 zrna na jedno zaseté — státu, který potřeboval do být nejdřív půl Asie a pak půl Evropy a pak zbytek. Žili a ne měli z toho vůbec nic. Ale věděli, že jejich stát je svatý a jejich posláním je přinést jeho civilizaci celému světu. Proto nenáviděli všechny ostatní lidi a když je měli po ruce, bili je a mordovali. A právě teď měli po ruce smradlavé židáky. Časem dojde na ostatní. Cesta vedla horami. Brali poslední boty. Nebýt ševce, který do vedl udělat aspoň dřeváky když bylo nejhůř, byli by šli bosi. Živili se jen ovocem, které natrhali po cestě. Byli hladoví. Byli zubožení. Ale šli stále vpřed požehnaným sluncem podzimu. Napětí, v kterém žili, se stupňovalo každým dnem. Zpívali, Já sali. Počínali si chvílemi jako pomatení. Když pili v jednom městečku u studny, obstoupili je slušní lidé, ukazovali si na ně prstem, pošťuchovali a smáli se z plna hrdla. Ze zástupu vystou pil vážný muž jemných rysů a přistoupil ke Kohákovi. — Podle vašeho oblečení, pane, dalo by se soudit, že jste vzdělaný člo věk. — Jsem lékař, pane, a snad jste slyšel něco o Amsterodam-
Nový věk ské universitě, odtušil Kohák vznešeně. — Jsme tedy kolegové, pane, ale proč tedy, řeknete mi, se táhnete s těmi ubožáky? Ze soucitu? Nechci věřit, že ze stejné pomatenosti. — -- Jdu, pane, z povinnosti. Je čas, kdy jsou lidé vyzváni ke spl nění svých povinností. — Mou povinností, i vaší povinností, pane, je léčit naše bližní, ale vy jste to zřejmě zapomněl a trmácíte se za bludným cílem jako vandrák, řekl s jistým opovr žením místní lékař. — Je to v povaze vašeho národa dělat tatrmany, ale neslučuje se to s vaším vzděláním. — Vzdělání, pane, nás zavazuje víc než druhé, abychom splnili svoji povinnost. Čas nečeká a nebude čekat na opatrné a pohodlné, odpověděl Ko hák bojovně. — Pane, pokládáte se jenom omylem za vzdělance, jestliže táhnete za pověrou této bandy zlodějů, tuláků a tuším i prostitutek, neboť zde vidím i ženy velmi povážlivého vzezře ní, z nichž zejména jedna je těhotná a kdyby nebyla flundra, seděla by v očekávání své hodiny doma. — Pane, její dítě se narodí v novém věku, mám však chvílemi pochybnosti, zda tento věk bude platit také pro vás. — Nový věk, pane, započal defi nitivně příchodem proroka Mohameda, a není tedy možné, aby ně jaký další nový věk započal. — Pane, pokud nenastane království boží na zemi, není konce přicházení nového věku. Přichází někdy prudčeji, někdy pomaleji, ale stále jde na cestě před námi rychlostí našich vlastních kroků. A žízníme-li nový věk snést na zem, on nám vychází vstříc. — Nový věk, pane, nemůže být přiblížen sebevíc žíznícími chudáky a vyvrhely, mezi něž jste se ráčil přiřadit. Čekají vás pouze a jedině galeje. Je div, že milostivý sultán dosud trpí ve své dobrotivosti vaše spády. Nabízím vám, abyste se umyl a začal u mne jako praktikant. Jsem ochoten zavřít oči nad tím, že jste si dosud počínal jak blá zen. — Mluvil jste nejprve o galejích, pane, dejme tomu, že byste m ěl pravdu. Tím spíš je moje místo u bratří galejníků než u vás. Vzdávám vám svou úctu, pane, zakončil po turecku vedený rozhovor Kohák, a když pocestní vyšli dál a ostatní se ho ptali, o čem šla řeč, řekl, že právě slyšel mluvit největšího chudáka toho celého města. Student talmudu, který šel jen v kalhotách a černém klobouku a nesl a nesl na zádech Rozinu holčičku, byl vzácný květ v rukou božích. Byl to básník. I jeho navštěvovaly tisíce andělů jako mlčenlivce. Ale zatímco tomuto ukazovali plamenný meč, básníko vi nadzdvihovali oponu času, jenž má přijít a přinášeli mu slo va vykoupaná v rose, protože slovy obyčejnými nebylo možno po psat, co je za zdviženou oponou vidět. Byla tam věčně zelená louka, byla tam pole plná pšenice, byly tam vinice obsypané hrozny, ale hlavně tam byl mír, trvalý mír a ne mír ozbrojených říší, ale mír bratrství všech lidí na světe. Společně tam vstá vali k práci, společně jedli, společně vzdávali díky a společ ně noclehovali. Pán zástupců chodil mezi nimi a oni s ním mohli mluvit a on každému dokázal říci nové slovo, jakého tu dosud nebylo. A mesiáš chodil po jeho boku a radoval se s dětmi, za tímco všichni ti, kteří zemřeli dřív, ve starém včerejším svě tě, byli zvláště hoštěni a zvlášt Pánem milováni, neboť museli přežít zoufání, že je pánbůh opustil a zapomněl na ně. Mezi nimi pracovníci, svatí a mučedníci, kteří nikdy neztratili lásku k Pánu, zářili jako slunce. Vždyť žít v tom včerejším světě a neztratit lásku k Pánu, to nebylo jen tak. Svět vypadal jako opuštěný životem. To nebyl život, to bylo bezduché klapání mlýn ského kola na prázdno. Valil se čas, otáčelo se kolo, ale duch svět opustil. Kdo tehdy žili, byli jen stíny. A kdo roznítil v
Egon Bondy - Nový věk sobě ohýnek lásky, ten jediný zachraňoval svět před úplným rozpad nutím. A Bůh čekal a s úzkostí hleděl na svět, který stvořil a který hrozil se rozpadnout. A nemohl by zasáhnout, nebýt těch pracovníků, svytých a mučedníků, kteří dokázali i v neživotě zachraňovat odlesk života, a díky nim jsme dnes my došli milosti času, který má přijít. Svět ožil tím, že nový život chcem na zemi a Pán nám otevřel náruč s radostí, neboť jen na to čekal a ožili všichni, kdo žili jako mrtví, neboť za to nemohli. Jsou o oslaveni jakožto ti, kteří nejvíc museli vytrpět. Vytrpěli si zapomenutí na Boha. A to je hrozné utrpení. To je neživot. To je zaživa pohřbení. A básník to vše viděl najednou, v jediném pohledu se mu slívalo vše, a bylo velmi přetěžko říci to lidským slovem, neboť i ja zyk v čase, který má přijít, bude jiný, bude andělský a jedním slovem vyjádří tisíce netušených věcí. A přece to básník nemohl nechat napotom. Musel splnit svůj úkol, nesměl jinak. A tak se mu z hloubi duše valila stále nová slova na rty, jež je ochutná valy, zkoušely, brousily a básník vypadal jako zmatenec, který mluví sám pro sebe. Proto se také cítil k němu blízko mešuge Šimonek. Teď ale, když radost a očekávání všeho vrcholily, ne mohl už dále podržovat si, co viděl, básník pro sebe. Přišel k Jakubovi a k Davidovi a přednášel jim. Nejdříve nerozumněli. Možno přímo říci, že nerozumněli ani slovu. Nechápali. Byli překvapeni. Ale náhle zachytili pár slov, najednou uviděli jeden obraz a dostávali se do vytržení. Posléze začali chápat, začali rozumnět . Zůstali jako omráčeni. Viděli luka, viděli pole, vidě li Pána jak chodí mezi námi, viděli oheň nad hlavami pracovníků a světců, poznali nový svět. Byl to zázrak, co bylo možno uzřít díky slovu básníkovu. Sami to vše tušili, ale teprve teď pozná vali, básník jim otevřel vnitřní zrak, aby viděli v jasu, co cítili v mlze. Nalezli, že jsou doma. Kohák, který každý večer prohlížel všechny poutníky a ošetřoval jim nohy, přišel i k nim. Slyšel polonahého studenta mluvit a přisedl tiše, aby nerušil. A vzápětí užasl. Byl stržen jako Jakub a David a viděl totéž co oni, ba ještě jasněji. Poznával čas, který má přijít, tento náš jediný domov. Kohák znal jak Haléviho tak Danta a Háfíze stejně jako Virgila. A nyní pozná val, že mezi nimi jde vyvolenec boží, na něhož Bůh vstáhl svou ruku přede všemi ostatními a věděl, že to, co slyší? je nejkrá snější báseň světa. A student mluvil, zčásti zpaměti, zčásti četl ze svých papírů a Kohák se choulil do uzlíčku a plakal. Mír a štěstí se rozestřely nad nimi čtyřmi a Kohák doopravdy vi děl, že je to nejkrásnější báseň světa. Přinesl vodu, umýval přátelům nohy a plakal. Kudy procházeli, tam v jasu slunce sklízeli ovoce, fíky a víno. Zdálo se, že celý svět se rozradostnil. Po žních bylo zatím co jíst, a i když výběrčí zabrali jako obvykle skoro celou úrodu, zatím nebyl hlad a ti, kteří živořili tři čtvrtiny roku, teď na pár měsíců vychutnávali jaké to je, když se skoro žije. Poutníci přes hory vstoupili do Ř ecka a blížili se k cíli, k Věži síly, v níž v Abbydu dlel zajatý mesiáš. Potkali rabiho Abraháma Kokeše z Vilna, i poselství ze Lvova, jak se nakvap vraceli domů, vyvést všechny ostatní ven k mesiášovi. Spěchali, ale zastavili se apsoň na pár slov a zvěstovali slávu, kterou viděli. Mesiáš zpívá a tančí, pláče i skrývá se v žalu, těžký je jeho úkol, hrdinské jsou jeho činy v tureckém zajetí, ale brzy, už brzy zvítězí nad silami temnot, které ohrožují jeho i celé spasitelské dílo dosud a stále znova a proto musíme my
Nový věk všichni spěchat na pomoc. Poslední bitva vzplála! Tehdy poutníci jdoucí z východu i od západu uviděli ohnivý sloup. Nebesa se otevřela jako výheň a z obzoru šlehaly plame ny. Za noci i měsíc svítil jako slunce a celý svět planul ohněm, A už se i jinověrci přidávali. Chudí po vší zemi opouštěli do movy a vycházeli na cestu. Křesťané i muslimové se plni horli vosti vyptávali poutníků, kam půjdeme a kde je spása světa. Docházely výzvy z plamene. Vymyťte ze svých řad udavače, kteří slouží silám tmy. Nedejte se už vláčet světskou mocí. Je povin ností všech jít na pomoc do posledního zápasu. Nebude krve, nesmí být krve, ale musí být síla a odhodlání, aby synové tmy od nás odstoupili. Poslední bitva vzplála, dejte se na pochod ! V herberku u cesty seděl muž v záplatovaném chalátu a špinavém turbanu. Právě ho propustili z vězení, kam se nedostal nijak nevinně, byl to prachsprostý loupežník, kterého příště už jas ně neminou galeje. Ale zatím si chtěl užít svobody a protože tady za vsí v rozpadlé kapli pod bývalým oltářem měl schovanou pěknou hromádku stříbra, cítil se jako pán a poroučel si. Ko řalku a ženskou, krčmáři! Kde se tu vzalo teďka tolik lidí? Samí židáci! To za mých časů nebývalo! Ale nikdo si ho nevší mal a pil. A čekal na holku. Daleko je vězení a ještě dál jsou galeje! světě přece jen člověku nic nechybí. Koukal se z a N okna. Čechral si vous. Je ještě pořád statný chlapík. Mnoho do káže! Náhle zvýšil jeden z chudáků hlas a to slovo proniklo do zlodějova vědomí jako ohnivý šíp. Nevěděl, co to je za slovo. Nerozuměl mu. Uměl jen turecky. Ale neznámá síla v něm byla a muž vyskočil a vykřikl: — Bože! A padl na podlahu tluka hla vou o zem, až špinavý turban se zakutálel pod stůl. — Bože! křičel, Bože! a poutníci zmlknuvše nejprve strachem a potom do jetím, klekli kolem něj na hliněnou, dávno nezametenou podlahu a volali s ním. Pak ho podepřeli, zvedli — a vyšel s nimi na cestu, zajatec Boží, třesa se horoucností objeveného srdce. Takové věci se nyní dály. Na všech cestách světa, kudy poutní ci šli, zdálo se, že i stromy a kamení mluví o Bohu a o zroze ní nového času. Všechna příroda volala, když šli kolem poutníci, aby je všichni následovali. Lidé pocitovali novou sílu, zmoc ňovalo se jich nadšení, uviděli na okamžik nový věk. V šlamperaji turecké říše se konečně začaly dostávat zprávy až ke dvoru. Mehmed se vrátil z lovu a byl náhodou jednoho dne zvědav, jakpak to v říši chodí. Kdy podnikneme novou válku. Zda dobudeme Krétu, nebo napřed Ukrajinu. Pověděli mu jen tak mezi jiným, že zavřeli jednoho blázna, ale lidi přesto nedají pokoj. Mehmed Lovec se podivil, že je ještě živ. Majerle seděl opřen o zídku na konci vesnice a nepracoval. Nad šení posledních týdnů, které se stupňovalo až do křečovitosti, ho ochromilo. Ne, že by tam kde bylo potřeba nepřiložil ruku, ale už se nehnal za prací od rána do večera a cítil se vyčer pán. Příliš mnoho radosti, příliš dlouho trvající radost jako by ho vysála. Byl jako zbit. Mrzel se, že nepracuje, ale ruce mu klesaly. Do srdce se mu vplížil místo radosti žal. Žal z nedosažitelnosti absolutní radosti. Žal z toho, že jen jde a sedí a není s to nic dělat. Jakoby zatoužil zpět do včerejšího času, který mohl zaplnit prací, čas, který má přijít a v němž očekával tolik šťastné práce, jakoby mu tu práci bral. Tak seděl znaven víc než po celodenní dřině a byl s to pouze pohlí-
Egon Bondy - Nový věk žet k západu, kde dosud jiskřilo slunce. Ve v s i u studny zněly píštaly. Cizí melodie, podivné melodie. Ostatní jistě, pokud mohou, i tak tančí. Jen Majerle je zmože ný pes. Pes hříšník? Neměl snad pro samou práci čas poznat pra vou cestu, pravou lásku, pravou radost a pravou pokoru? Příliš mnoho slunce. Jak opustit vnitřní sychravost? Majerle seděl a naslouchal hudbě — a najednou nepřemýšlel. Přímo pocí til, že se mu myšlení zastavilo. Bděl, viděl, slyšel, ale my šlenky, ani ty nejnepatrnější, nebyly. A pozvolna začal cítit cosi nevyslovitelného. Neměl žádné vidění. Všechno vnímal tak, jak to bylo kolem něj. Ale údy mu poklesly, hlava naopak se na rovnala a jen celou duší, ba vlastně celou duší i tělem stejně pociťoval to, pro co nebyly myšlenky. Ale i když nemyslil, tak věděl. Věděl, že to, co zakouší, není ten stav nejvyšší, ten stav světeckého vytržení, kdy jsme v bezprostřední blízkosti boží, kdy Bůh nás béře do náruče a líbá nás, kdy jsme už jen jedno s jeho vůlí, ba jedno s jeho životem — věděl, že zakouší prostě jen pouhou blaženost celého vesmíru. a bylo v té blaže nosti něco tak posilujícího, něco tak uzdravujícího, že věděl, že se marně trápil. Že jen odpočívá před největším dílem, že zůstane takto blažený až do smrti, jen zřídkakdy ta blaženost ustoupí tak, aby si na ni nevzpomněl, že v té blaženosti bude pracovat pro lidi i pro anděly a že jeho práce byla, je a bude požehnána. A hudba zněla dál. Konečně dorazili poutníci ke Galipoli, kde stojí pevnost Abydos — mesiášova Věž síly, jak ji proroci nazvali podle žalmu. Byli u cíle. V městě sam ém nebylo k hnutí. Před jeho branami byl stanový tábor. Ale většina tu dokonce tábořila bez stanů, neboť si je s sebou nevzali a tady na ně neměli peníze. Rodiny a přátelé a celé jednotlivé houfy se tísnily kolem ohnišť pod širým nebem a pře spávali zamuchláni do kaftanů, chalátů, burnusů, kabátů, kober ců a pokrývek, co si kdo s sebou přinesl z jaké země. Byli tu shromážděni lidé snad ze všech národů světa a kromě hebrejštiny se tu mluvilo všemi jazyky, polsky , holandsky , ně mecky, turecky, řecky , Španělsky, portugalsky , arabsky, česky, italsky, maďarsky, berbersky, persky i chaldejsky. Byl tu velký nedostatek všeho, a hlavně jídla a všechno bylo nadmíru drahé. Ale všichni dávali všechny peníze dohromady a poslové ze všech koutů světa přiváželi neustále nové peníze od židů z celé diaspory, kteří zatím ještě nemohli přijít. Pokla dy všech obcí se vyprázdnily, poklady — velmi skromné — syna góg byly prodány. Ti z bohatých, kteří se přidali k hnutí, pro dávali všechny pozemské statky. A nebylo proč šetřit. Všeobecně se vědělo, že v den započetí nového království všechno bohatství všech králů světa připlyne k mesiáši, země udělá místo a pokla dy z pokladnic králů se pod zemí dopraví až sem, a mesiáš a andělé všechno bohatství spravedlivě rozdělí. To věřili ti nej prostší. To poučenější věděli, že žádného bohatství nebude už třeba. Protože všichni budou rovně pracovat a nebudou daně a nebudou války a nebude hnusného úřednictva, vyrobí dohromady tolik, že lidstvo to nestačí spotřebovat. — Už Aristoteles říkal, že největší bohatství je volný čas, prohlašoval Kohák, — a tento čas přirozeným způsobem bude obrá cen ke vzdělání. V uličkách obrovského tábora proudil rušný ži vot. Co chvíli tu chodily houfce, které zpívajíce žalmy, ale i mnohé jiné písně, prováděly cosi jako pouť k hradbám tvrze,
Nový věk kde se modlily davy, očekávajíce, zda nahoře na hradbách nespa tří Šabataje. Nejučenější rabíni sedali, hlavy dohromady a dychtili co nej přesněji vyložit tóru i spisy kabbaly. Zehur byl čten všemi, kdo znali číst a jeho tajná řeč byla stále znovu rozkládána na písmenka a číslice a z nich se vyrozumíval pravý smysl a tak se prorokovalo. Prorokování bylo nejobecnějším jevem. Tak tomu bylo i ve velkých židovských městech Turecké říše, v Soluni, ve Smyrně, v Cařihra dě. Zde však to bylo na denním pořádku. Prorokovali starci, učení rabíni, muži, ženy i děti. A neobyčejné slunce zářilo. Denně navštěvovali vůdce utlačených poslové z dalekých zemí a denně za ním chodili do vězení nejslovutnější mudrcové, aby s ním diskutovali, dávali si jím vysvětlovat chod věcí a nechá vali se od něho připravovat na velké úkoly mesiášského věku, kdy pomine vykořisťování práce, pomine stát, pommne organizova né násilí a lidé se budou muset naučit řídit se samosprávou. Neboť my nový život chcem na zemi -- a na zemi bude nový věk, ne na nebesích. Zde bude ráj -- a nikde jinde! Jen aby naše přáníbylo dosti silné! Jen aby naše vědění dostačilo! K tomu právě chodili ti učencové za vykupitelem. Ten ustanovil nové krále nad všemi a učil je, jak vést svobodný lid ve svobodě. Vu uličkách tábora běhaly děti a rodily se děti. Josefovi a Esteře se hned po příchodu narodil chlapeček. Jako přemnozí, i oni mu dali jméno Šabataj. Josef a Ester byli napl něni štěstím. Zde je to dítě nového věku, to eschatologické dítě, které už nepozná zlo. Každou hodinu, každou čtvrthodinu, připlouvaly lodě s poutníky z Cařihradu. V průlivu Dardanel byl provoz, jaký tam nikdy nepoznali. Vždyť většina poutníků z vý chodu vešlq přirozeně nejprve do Cařihradu. Tam šli pěšky po měsíce, teď dávali poslední groše za dopravu po lodi, jen aby už byli dříve u cíle. Ruch v táboře neustával ani v noci. Mnozí považovali za nutné dlít na modlitbách a jejich zpěv neutichal do rána. Táborem se ozývaly i bubínky a píšťaly dervišů, kteří houfně přicházeli a hlásali slávu mesiáše, prorokujíce, že Turecká říše zajde a s ní všedhny říše světa. Ortodoxní Židé se už naučili nerozezná vat náboženství a přihlíželi jejich křepčení s radostí. Největší štěstí zakoušeli nejchudší. Už zde v tomto táboře předchutnával i divy času, jenž má přijít. Všichni se navzájem hostili, ob jímali, milovali. Nejvzenšenější rabíni sedali s nimi nad nej ubožejším jídlem a za nocí se s nimi dělili o plášť . Ale neutuchala ani práce. Stále bylo potřeba nosit dříví a vodu, starat se o dovážení potravin, spravovat hrnce, šaty, boty, šít pokrývky a stany z čeho se dalo. Majerle, jenž cítil teď sílu daleko větší než za dávných mladých dnů, pracoval nejdřív kde se dalo, pak zjistil, že většina poutníků už je bosá a z neuvě řitelně nedostatečného materiálů, který pro něj vyhledávaly děti v celém táboře, dokázal šít boty a hned rozdával. Šimonek bloudil táborem se zpěvem svých potřeštěných písniček a nemohl se vynadívat. Tu ho ohromili Židé v beduínských burnu sech, kteří až sem dojeli na velbloudech. Tam s úctou pozoroval mudrující rabíny v černých kaftanech a kloboucích s liščími ohony. Tady viděl úplně černé Židy z Jemenu, kudrnaté a s divo kými rysy, kteří chodili skoro nazí. Sem tam se potloukali turečtí vojáci, ale nikdo si jich už ne všímal,nikomu už nenaháněli strach. Spíš sami se báli za maskou
Egon Bendy - Nový věk opovržení, kterou nosili na obličeji. Hne-li se tento lid k Cařihradu, nikdo ho nezastaví. I Kohák se procházel rád táborem a věřil, ze vší síly své věřil. Dějiny tu dospěly svého vrcholu. Síly kvantitativní se změní v novou kvalitu. Zákonitost světa bude opět jednou potvrzena a vše se promění v opak dosavadní tmy, neboť bůj je prostě vše -jak známo v Amsterodamě. Chodil a s pýchou se díval na sílu lidu. Jsou to ti, kteří už nebudou dále nikoho vykořisťovat a sami už dále nebudou vykořisťováni. Je to Bůh. Maggid Leiblowitz si natáhl nohy na sluníčku. I jeho se zmocnilo vzrušení. Pozo roval celý rok to spění lidu k jeho cíli, byl na všech cestách, účastnil se všech výprav, mluvil s tisíci lidmi a teď tu všich ni jsou. To, co se stane, nebude moci nebýt veliké. A slunce jásalo. Den se chýlil ke konci a světla ohňů začala náhle více vystupo vat před očima. Snášela se noc, ale co komu bylo po noci. Noc světa pominula, všechny noci jsou už jen pokračováním a obno vováním dne. Není třeba spát, není možné spát, co hodinu může začít zázrak. Šabataj v noci přilétává k nejprostším a posiluje je sladkým slovem, neboť čas se přiblížil a již je tu. Do toho jako hrom udeřila zpráva, že vůdce utlačených přes noc v poutech odvlekli. Bylo ticho. Nad celým táborem, se vznášel jen pláč malého dítěte. Všichni stáli, nesedali si, jakoby každou chvíli měli uslyšet hlas, který je výzva k pochodu. Bylo ticho. Sultánovi vojáci se skryli a neodvážili se vylézt. Rabíni leželi na zemi a mumlali úpěnlivě modlitby do prachu. Nad pevností zavřískala trubka -- střídaly se stráže. Ticho trvalo. Nevařili, nejedli, nepracovali, stáli a čekali. Bylo 15.9.1666. Poslední bitva vzplála. V komnatě sultánova paláce v Adrianopoli stál Šabataj Oví. Jeho obličej byl neobvykle jasný s nádechem únavosti, jeho rysy krásné a majestátní. Černý, pečlivě zastřižený kulatý vous věn čil jeho tvář. Oblečen byl v královském rouchu. Byl velmi stat ný, až tělnatý, čerbené líce, zdravý vzhled plný mužné síly, bylo mu čtyřicet let a z jeho oděvu se linula svěží vůně. Před ním za stolem na vyvýšeném pódiu seděli pouze tři soudci. Byla to sultánova osobní rada. Sultánův hlavní kazatel Vani Effendi, předseda soudu hlavního města Kuru Mustafa Paša a sul tánův lékař, žid odpadlík, Mustafa Fauzí Hajati Yadé, který tlumočil. Po straně komnaty bylo okémko s vyřezávanou zlacenou mřížkou. Za ním mohl sultán pozorovat soud, aniž by se účastnil. Slunce zářilo dovnitř barevnými okny. Sultánův lékař si odkašlal a otázkou zjistil, že Šabataj neumí turecky. Vedl tedy rozhovor sám a hned sebe i Šabataje překládal . Nejprve rovnou bez okolků Šabatajovi oznámil, že mu přivážou dvě planoucí pochodně k bokům a tak dlouho ho budou hnát ulicemi Cařihradu, dokud pomalu neuhoří. Šabataj Oví k tomu mlčel. Potom mu položil přímou otázku: - - Či jseš ochoten stát se sultánovým přítelem, napravit, co jsi způsobil, odříci se všeho a přestoupit na sultánovu víru? Šabataj Oví viděl, jak propast zla, z níž vystupují démonické síly, se znovu otevřela. Cítil se nejslabším člověkem k jejich zažehnání. Odpověděl však klidným a příjemným hlasem:
Nový věk -- Ano, již dávno jem o tom uvažoval. Prosím, nemějte to za do nucení. Putující paprsek slunce se dotkl jeho očí s třeskotem výbuchu. Z mřížkou krytého okénka spadl hedvábný kapesník na důkaz spo kojenosti a přízně. Lékař pohlédl k okénku a pak pravil: -- Půjdeš do lázně, kde se umeješ a kde ti nasadí turban. Náš nejvyšší pán ti uděluje jméno Mahmed Effendi a jmenuje tě vrát ným ve svém paláci. šabatajovi ukázali cestu z komnaty a odvedli ho už mlčky do lázně. III Všude se rozprostíralo rybí světlo. Šabataj zažíval ticho. Ticho, jakoby zašel celý svět. Jako v hlubině moře. Nic se nepohnulo. Hluk myšlenek zmizel. Ležel pohodlně, trochu strnule, na měkkém lehátku, hlavu opře nou o hedvábný polštář. Kouřil nargilé a občas se napil kávy z malého čínského koflíku. Před ním se otevírala zahrada s nesčetnými květy a s chladivou fontánou. Pobíhaly služebné a vzadu za mřížkou se chvěl smích dívek, s nimiž ho oženili. Podmořské světlo zalévalo jednotvár ně vše se stejnou bledostí. Zatleskal a poručil otrokyni, aby mu přinesla ledovou limonádu. Ani myšlenka , ani vzpomínka. Sultán mu poslal v krabičce sladkou chalvu. Divil se pouze, že vidí věci a lidi, které nikdy neviděl a nedo vedl rozhodnout, zda je to teď nebo v minulosti, či v daleké a přece nějak blízké budoucnosti. V táboře u Galipole zahaleném průzračnou perletí šedého mořského světla turecký hodnostář na koni četl shromážděným poutníkům sultánův výnos. Šabataj Oví se zřekl své víry a stal se mohamedánem. Tím se všechna alotria končí. Poutníci mají následovat příkladu svého mesiáše a přijmout dobrovolně islám. Jinak s nimi bude naloženo jako s nepřáteli, povstalci a zločinci. Šaba ta j vzkazuje všem, aby se podrobili. Všude ticho. Jeden vyčouhlý muž se rozběhl, běžel jako o život a skočil ze skal do moře. Nejdřív dali Turci den na rozmyšlenou. Rabíni unaveně disputovali. Kabbalistická proroctví dokazují, že nemůže nenastat nový věk. Musíme pochopit reálnou situaci, konvertovat, začít v klidu pracovat a vidět perspektivy, které se nám otevírají. Poctivou prací dosáhneme v určené době všeho, co bylo zaslíbeno. Nastal čas reálnosti. A podle toho je nutno jednat. Okolnosti vyžadují, abychom nenaslouchali protimesiášským živlům a podjali se bu dovatelské práce. Podvratné mesiášské řeči a agitaci nelze tr pět. Za šera, které nastalo, vyjeli druhého dne do tábora janičáři. Křičeli, tloukli, bili, rozdupávali kopyty svých koní ohniště i rance poutníků, propichovali svými kopími, stříleli nazdař bůh. Kdo se dobrovolně vzdal, nebo koho prostě chytili, tomu nasadili na hlavu turban a jeli dál. Vprostřed byl veliký shluk poutníků, kteří volali, že přestupují. Stál tam mladý muž, mlu vil zaníceně, ale slzy mu tekly po tvářích: -- Musíme následovat
Egon Bondy - Nový věk v ůdce utlačených, musíme, protože to , čemu učil, je přece správ né a spravedlivé a tak se to přece musí uskutečnit! Ten velký cíl, který nám vůdce utlačených postavil před oči, ten přece není klamem a mamem , ten je čistý a svatý, na něm není poskvrny, ať se děje co se děje, musíme jen vytrvat a všichni utlačení celého světa se k nám přidají a mesiášské království na zemi přijde! Neztrácejme víru, tu nejdražší věc, kterou člověk má, neztrácejme naději, neboť to je nejtěžší hřích -- milost, kte rou mesiášovo učení nám poskytlo, ta pravda, kterou nám zvěsto val, nepomíjejí! Učení vůdce utlačených zvítězí, protože je ne porazitelné! Láska v našich srdcích musí hořet dál a musíme ji upínat k cíli svobody, která nám byla zvěstována! Šedivost světla pod vodou ještě víc zešedla. Šabataj pozoroval obrazy, které se odkudsi vynořovaly a zase unikaly. Slyšel, co říkali rabíni, slyšel výkřiky mladého muže. Mechanicky sál slad kou ledovou limonádu. V rozmazané šedi uviděl nepřehledné zá stupy lidi. Byli nevyspaní, vychrtlí, bídně oblečeni, bylo jim zima. Před nimi stály obrovské budovy robotáren, nad nimiž stá ly vysoké komíny, z nichž lezla čerň jak ze chcíplé chobotnice. Na všech cestách světa se lidé zastavují, vyslechnou zprávu a obracejí. Z tábora před Galipolí, z Cařihradu, z Adrianopole, utíkají statisíce poutníků. Jdou rychle, spěchají, aby ještě před zimou byli doma, ve včerejším dni, v ghettu. Aby je zima nezastihla na cestě. Doma je čeká vše, co dobře znají. Teď se na to rozpomínají. V zatuchlé jizbě sedí kolem ohniště v rohu a flikují boty a látají punčochy. Je klidno, pogromy jen sem tam. Na vesnicích je vrchnosti dají vyplatit přes prdel, ale budou doma. Lesy zapadané špinavým sněhem. Uprostřed nich koncentráky. Sta tisíce a miliony lidí jimi procházejí mlčky, bez zájmu, jsou tam doma. Janičáři pronásledují ty, co utíkají od Galipole, od Věže síly, jak byla nazvána podle žalmů. Dohánějí houf, který jde pomaleji než ostatní. Bijí plochým šavlemi. Jaké okolky s nimi. Jejich mesiáš se odřekl, všichni teď musí přijmout jeho novou víru. Nasadit turbany a zpět a pracovat na štastné budoucnosti říše Turecké a ne se flákat a toulat. V tahanici shodili na zem hol čičku, která už moc nepotřebovala a bylo po ní. Róza pláče. Josefa s Esterou a jejich dítětem Šabatajem odvádějí nazpět. Bylo to dítě, které přišlo na svět proto, aby nikdy nevidělo žádné zlo. Voják vede Šabataje Ovího do vnitřního paláce. Sultán leží na divanu obklopen služebnicemi a milostivě ho vítá. Šabatajovi je dovoleno si sednout na skřížené nohy. Sultán mu dá podat cukro vinky. Šabataj je chroupe. Houf uprchlíků se zastavil v bledém sinavém podmořském světle na kraji leda. Na mezi sedí starý, prastarý muž, jenž jakoby přežil staletí. Má fialový baret, ryšavý vous, zpod baretu s e mu řinou bílé vlasy. Uprchlíci ho neznají, ale poznávají, že je to jeden z nich. Všichni jsou na smrt unaveni. I stařec je na smrt unaven. Vzdychají. Někteří pláčou -- a je slyšet výkřiky bezmoci: - - Ničemu nikdy už neuvěřím. Nikdy ničemu nevěřte! Všechno je podvod. Pravda není pro nás. Nevěřte, nikdy nevěřte nikomu a v nic. Stařec uhodí o skálu až to třeskne.
Nový věk -- Jste chudáci, vykřikne. -- Každá naděje a tím spíš každé usilování je vošajslich, ale běda, přijde-li doba, kdy nebude usilování! Stařec se zvedl, odchází. Na jeho široká záda dopadl paprsek, jakoby na dně moři zářil oharek uhlí. Ze skály, do níž udeřil, sték á šňůrka vody. Šabataj vidí v mlze podmořský pokoj. V něm cestičkou vyšlapanou v koberci přechází starý aškenázský žid, zarostlý špinavým, kdy si černým vousem, s rozcuchanými prokvetlými vlasy. Starý žid chodí a chodí. Na stole leží dopis: Milý Mouřeníne..., a nedo psaná odpověď : Milý Frede. Vidí tatarský obličej, tělo přikryté až po bradu bílou pokrývkou. Zřejmě umírající. Smrt stojí u hlav postele. Nemladá žena zastrkává dopis za ňadra. Před pokojem jsou stráže, které každého prohledávají. Od umírajícího muže se nesmí už žádné slovo dostat ven. Bouře rudých praporů. Šabataj náhle ve svém mámení zanaříká. Právě mu projela hlavou jediná myšlenka za všechny ty dny: -- ... a celé to staré svin stvo se musí začít znova. Světlo se mění ve svit luny nad černou hladinou němého moře. Noc nastává. -- To je taky jeden z nich, křikne turecký voják a rozběhne se v měsíčním světle za prchající postavou. Dožene ji, rozsekne jí hlavu, protože už má těchto namáhavých a zbytečných honiček dost. Na chudé bledé zemi leží student talmudu. Voják roztrhne šavlí jeho raneček. Listy papíru se rozlétnou kolem dokola. Nejkrásnější báseň světa je ztracena. Jmenovala se "Nový věk". Na Jom Kipur, tedy čtrnáct dní po Šabatajově zřeknutí, odjížděl Ibrahim Kohák de Pinheira z Cařihradu. Schválně nešel do syna gogy. Co by tam viděl než bečení zpitomělých ovec. Už před pár dny zašel za otcovým faktorem v Galaci a vyzvedl si od něho do statečnou sumu na pohodlnou cestu domů. -- No, Hospodin se nad námi smiloval, řekl mu faktor. -- Už jsme mysleli, že to tu budeme muset všechno zavřít. Ale on profit je přece jen bezpečnější než profét. Kohák mu to odkýval, co se bude bavit s troupem, a nacpal zlaťáky a směnky na obchodní domy, jež cestou bude míjet, do kapsy. Protože v téhle barbarské zemi nesmí našinec jezdit na koni, koupil si osla a pevně na něj uvázal svůj batůžek z jemná teletiny. Měl nové módní šaty -- i v Cařihradě jsou civilizovaní krejčí. Nasedl na osla Vale Stella, což jest: buď sbohem hvězdo, a vyra zil z bran cařihradských. Byl nakonec kliden. Experiment sice zklamal, nezdařil se, ale tím byla jen potvrzena vědecká pravda. Historické podmínky nebyly zralé, aby kvantitativní zněny mohly přerůst v kvalitativní a výrobní síly byly nerozvinuté. Nadto pak chybělo lidu vzdělání. Neznali ani Comenia. Kohák vyjel na oslu Vale Stella vesele do kraje. -- Koháku! zavolal Hospodin. -- Co je? odpověděl Kohák. -- Je Den smíření! -- A co má být? -- Já jen tak. -- No tak! -- Kam jdeš? -- No do Amsterodamu. Jinde není vzdělanost. Vrátím se k Baruchovi Spinosovi , Pane. -- A to je všecko?
-- Co všecko? Přece ho následovali do otroctví, máš-li na mysli tohle. Buď do nového, nebo zpátky do starého. To máš prašť jako uhoď . To, uznáš, není pro kulturního člověka. Oslňující jas stotisíc sluncí nehlučné, ale stoprocentně účin né bomby zazářil nad celým světem najednou a všecko zhaslo.
