TOSKÁNSKO 2010 aneb po stopách Etrusků až do středověku
14.května - Den první ,,Je to vůbec možné, to jsem tak tlustý či co?", napadá mě, když si pohybem housenky pomáhám do nepromoku. Jó to jsou ty "výhody" kombinézy!! Asi nějak takhle se musí cítit sardinka uzavřena v plechovce. Prší a prší. Dnes, začínajíc psát toto povídání z letošního poznávání Itálie, už vím, že tato dvě slůvka mohou zcela charakterizovat letošní jarní začátek sezóny. A takto podobně jsem přemýšlela i já. Téměř půl roku jsme s Ivem připravovali trasy a vše okolo naší cesty do Toskánska a dnes v den D leje jako z konve a k tomu...musím se k něčemu přiznat. Tři týdny před odjezdem jsem měla malou bouračku. No celá natěšená a děsně zkušená jsem pěkně v ostré zatáčce po štěrku vyletěla až na louku. Já dobrý, ale motorka na půl očesaná. Nakonec se mi podařilo dát motorku před odjezdem do pořádku, ale nejen moje nádrž zůstala pošramocená. I moje sebevědomí je to ráno na bodě 0 a před námi deštivá cesta přes celé Rakousko. Tak mi prosím držte palce, abych to zvládla. Dnes druhý pátek měsíce května právě začíná naše letošní cesta do Toskánska. Ona vlastně začala už včera, přesunem na místo srazu do penzionu Skalíček v městečku Kunžak, romantickém to koutu naší země zvaném Česká Kanada. Zde jsme se včera sjeli ze všech koutů republiky (JirkaJVK, Jirka Schleis, Marie a Bohouš, Jitka a moje maličkost) a po snídani vyrážíme směr Rakousko. Nálada je výborná, řekl bych přímo dychtivá nových zážitků a bubnování kapek deště na okenní parapet nám ji nemůže pokazit. Kousek, opravdu jen kousíček české děravé silnice a už si to mažeme po mnohem lepším asfaltu. Javořická vrchovina se najednou zove Waldviertel, ovšem pro nás jsou důležitější silnice s fajnovým povrchem a pomaličku ustávající déšť. Pár serpentýn a jsme v Greinu, malém městečku u Dunaje. Vždy pěkná podívaná na mohutný tok nezklame ani tentokrát, ale dnes
máme naspěch a tak po natankování jen pár stovek metrů dále přejíždíme na pravý břeh řeky a po pár metrech dáváme Dunaji pro tentokrát sbohem. Prioritu dostává nákup dálniční známky, což se nám na předchozí pumpě nezdařilo. Zadostiučinění nám pak poskytla až malá čerpačka těsně u nájezdu na West-Autobahn A1. Jen se ovšem rozjedeme do potřebného tempa a už opět sjíždíme k hlavní zastávce dnešního dne. Barokní skvost Kremsmünster (N48° 03'18.27", E14°07'42.35") s pohnutou historii nelze jen tak přehlídnout a tak záhy parkujeme své stroje na záchytném parkovišti. Tunelem pod silnicí se dostáváme do samotného srdce benediktinského kláštera. Prohlídku zahajujeme na nádvoří, ovšem stavba kláštera je tak rozsáhlá, že bychom tu museli zůstat celý den abychom si vše důkladně prohlédli a my máme cca hodinu. Takže se omezíme jen na dominantu opatství-trojlodní, původně románskou baziliku s westwerkem.... česky tj. stavba, která vyplňuje prostor mezi dvěma barokními věžemi na západní straně podélného půdorysu kláštera..., barokizovanou v 17. století. Nádherné těžké štukatury a fresky v klenbách působí až neskutečným dojmem a až nás bolí za krkem od neustálého zvedání očí ke stropu. Ráda bych také upozornila na krásné vlámské gobelíny, které zdobily hlavní sloupy kostela. Je to asi nejen pro mne zvláštní a zcela ojedinělá výzdoba právě tohoto místa... Po prohlídce baziliky si chceme dát něco na zub a tak zakotvíme v klášterní restauraci. Ovšem obsluha je zde neskutečně pomalá a čekání na jídlo se neúměrně protahuje. Teprve po půlhodině donáší číšnice objednávku a tak se musím rozloučit s další zajímavostí Matematickou věží. Tento ,,první mrakodrap Evropy", který byl už vidět zdáli
při příjezdu jest nám dnes zapovězen, neboť ostatní už čekají u motorek. Tak snad někdy příště. Je už skoro půl třetí, když opět nasedáme do sedel. Nedá se jinak a tak musíme opět vzít zavděk dálnicí, hold máme ještě větší půlku dnešní etapy před sebou. Brzy najedeme na A10-ku a Vysoké Taury letos zdoláváme po dálnici. Tauerntunel (6401m) a Katschbergtunel (5439m) nás sice připraví o 9 euro, bohužel jinak to dnes nejde. Dálnice pomalu končí a máme ještě cca 100 km do Obertilliachu tak musíme prásknout do koní. Začíná být chladno, však taky stoupáme do 15-set metrů n.m. a tak jsme všichni rádi, že cíl je už na dosah. .....Čím více se cesta kroutila, čím více bylo mokro a zima a čím rychleji se stmívalo.......tím pomaleji jsem jela, ale nakonec krásný závěr mělo to moje trápení. Jela jsem fakt dost opatrně, a se strachem se ptala zda ten chvost motorek za mnou moc netrpěl.....néééééé Jirka JVK mne naopak pochválil, jak rozumně jezdím....a s tím jsem si už milí čtenáři vystačila až do konce výletu :-) ...... Penzionek Nigglhofer manželů Gruberových jeví se po dnešních 560km jako balzám na unavené tělo, ono těch 250 deštivých km nebylo právě z nejpříjemnějších. Tato vesnička plná roubených chalup stěsnaná mezi Alpskými velikány je naprosto úchvatná. Domek na domečku v příkrém svahu, kde se střechy sousedících chalup skoro dotýkají a úzké uličky nás nutí najíždět některé křižovatky i nadvakrát -to jsem ještě nezažil!!! Kostel uprostřed vesnice, vůně venkova linoucí se z hospodářských budov-skoro zde na těch motorkách působíme jaksi nepatřičně a mám pocit, že jsem se vrátil sto let nazpátek. Jen ze sebe stáhneme vlhké hadry a už v dáli slyšíme burácení motorů. Náš počet se právě teď rozrostl na dvojnásobek! Právě dorazil zbytek naší party Pavel, Milan, Jarda a Marek a tak se vzájemně vítáme a jsme rádi, že nám setkání klaplo na jedničku!!! Jen sundáme nezbytnosti z motorek a je tma jako v pytli!! Večer je tady a tak jen trochu pokecáme, ...hm a za statečnost si dáváme meruňkovici od Bohouše... joj ta ale hřála :-) co nás čeká zítra a hajdy pod peřinu!!!! Dobrou noc kamarádi!!
15.květen - Den druhý Musím přiznat malé rozčarování hned jak jsem otevřel oči a zamžoural ven. ,,Tak dnes to opravdu nepůjde!". Máme totiž před sebou něco kolem 650 km a troufnout si v tomto počasí projet centrem Dolomit a napojit se na Brennerskou dálnici někde nad Trentem by asi nebylo správné řešení. Takže po snídani vyrážíme v chladném ránu západním směrem na Toblach a Bruneck. Snídaně v útrobách a nepromoky jakž-takž zahřejí a přece jen: ,,Jedeme k moři tak snad se oteplí!!!" Po sto km najíždíme na A22 a míříme na jih k Trentu. Teplota jde nahoru občas vysvitne sluníčko a tak to nevypadá nejhůř. V okolí jsou po kopcích rozesety hrady, patrně tudy již kdysi vedla nějaká kupecká stezka a nyní je to jen ,, vylepšené" a ze stezky se stala dálnice. Tudíž je občas nač v okolí kouknout. Jak kdo? Já tak upřeně koukala na mokrou cestu plnou aut, že to okolí jsem pro tentokrát příliš nevnímala. Přesto přemýšlím ,,kudy z nudy" a to jde na dálnici báječně. Napadá mě Verona a Maranello a jak se následně ukázalo nebyla to chyba. Zhruba po 2-stech km sjíždíme z dálnice a po zaplacení mýta si poprvé užíváme italského chaosu ve městském provozu. Zvykneme si ovšem rychle a po pár km centrem Verony se vynoří nejdříve campanilla a pak samotné San Zeno. (N45°26'32.51", E10° 58'42.82") Románská bazilika na mě působí v průčelí téměř nenápadně a nebýt typické campanilly stojící vedle snad bych si ani nevšiml, že už jsme na místě první dnešní zastávky. Ovšem po sesednutí na náměstí vše vypadá rázem jinak.
Taky si po upozornění všimnu, že průčelí je v rekonstrukci, ale stavební firma rafinovaně umístila v popředí něco jako obrovskou plachtu s přesnou kopií fasády, takže stavba z dálky vypadá jako by se na ní ani nepracovalo. Před vchodem právě doznívá poslední část svatebního obřadu, novomanželé zřejmě dle místního zvyku vybalují dárek. K mému údivu je to auto celé zabalené do novinových papírů a tak mají nemalou práci zbavit se tohoto nezvyklého obalu. My si ovšem kupujeme lístek a jdeme bočním vchodem na prohlídku. Vysoká a protáhlá trojlodní bazilika je nádherný příklad románské stavby. Pouze apsida byla dostavěna patrně později, zde jsou už zřetelné prvky gotiky. Interiér je impozantní, mohutné sloupy a pilíře oddělují jednotlivé trojlodí a zajímavá je taky krypta, která se otevírá v celé šíři trojlodní stavby a ukrývá ostatky Zena, prvního veronského biskupa 365-380 n.l. Dveře baziliky jsou taky mistrovskou prací starých mistrů slévačského řemesla a mohutné bronzové odlitky upevněné na dřevěných dveřích, jakož i fresky na stěnách baziliky patří k tomu nej co lze ze starých románských časů spatřit. Hezké překvapení jsi nám připravil. Ani já, ač znalá všech podrobností trasy jsem nevěděla, že si budu moci prohlédnout tak krásné místo, jakým beze sporu San Zeno je! Zhruba po hodině se scházíme u motorek, dojíme svačinu a vracíme se zpět na nudnou dálnici. Navíc nás opět déšť nutí do nepromoků. Pár km a opět sjíždíme u Modeny z dálnice neb Maranello leží kousíček bokem. Jet okolo a nezastavit v tomto městečku by mi přátelé rychlých vozů asi neodpustili a tak na parkovišti před muzeem Enza Ferrariho (N44°31'59.81", E10°51'50.56") dáváme další zastávku. Naše pestrá skupina má různé zájmy a tak někteří jen symbolicky nakouknou, jiní si dají kávičku ze stylových hrníčků s logem a zbytek skupinky si kupuje lístek na prohlídku....a někteří se nacpou do kokpitu formule, aby si vyzkoušeli jaké to je být pilotem F1..... Osobně mě auta až tak nelákají a taky se mi nechce dávat za prohlídku skoro 20 Euro a brouzdat se zpocený a mokrý v nepromoku po muzeu, takže beru za vděk kávičkou s dortíkem. Po chvíli se vrací z prohlídky zbytek skupiny a jsou evidentně spokojeni, takže malé odbočení stálo zato. Ovšem stále
máme okolo 2-set km k základně, což mě činí lehce nervozním. Prší stále víc a je poměrně dost hodin. Taky si z loňska pamatuji ty podvečerní zácpy kolem Florencie, hlavně ty dálniční mýta jsou dost špuntem a tak v rámci možností ženeme co to dá. Zhruba 50 km před Florencií dálnice pozvolna stoupá k pohoří Monti d Calvana a zde je docela hodně tunelů, hustý provoz, často se to špuntuje a ještě začíná s nadmořskou výškou býti docela zima. Únava se už projevuje a tak jsme rádi, když se to opět trochu rozjede, zaplatíme u Florencie mýtné a už skoro za tmy dojíždíme na základnu Le Ville. Čeká nás posledních 1500 m po štěrkopískové silničce a hurá jsme na místě. Ano na místě,všude tma, mokro a stále prší. A já, coby organizátor pobytu si už cestou vzpomněla, že nemám sebou voucher, ani potvrzení o zaplacené záloze a ani telefonní číslo na domácí. Zastavíme a všichni koukají co bude, kde se zahřejeme a mne zachraňuje nějaká paní sousedka, když mne za ruku odvede k naší Le Ville. Spadl mi kámen ze srdce a jsem ráda, že to ostatní neslyšeli :-) Je asi dobře, že vidíme motorky až ráno, takhle zablácenou jsem ji ještě neviděl. Plni očekávání otevíráme náš pronajatý dům, rozdělujeme pokoje, sundáváme promočené boty a hadry a okamžitě zatápíme v kotli. Myslím, že toho všichni mají plný chrup, přesto je nálada fajn a parta zdá se v pohodě, což je pro naše příští dny rozhodující. ,,Hurá jsme tady, v Toskánsku!!!!"
16.květen - Den třetí Náš dům Le Ville je oproti loňsku více mimo civilizaci, do nejbližšího městečka Casole d´Elsa máme asi 7 km, leží uprostřed vinic a působí více venkovským dojmem. Kousek pod domem máme k dispozici bazén
na nějž koukáme z oken. K dispozici je i veliká zahrada s grilem a zařízením. Postupně se všichni scházíme u společné snídaně. Velká obytná kuchyň s krbem a plným vybavením začíná plnit svoji funkci. Zde se každé ráno scházíme a povídáme si kam daný den vyrazíme, naopak večer u večeře si sdělujeme společné zážitky. Dnes máme neděli a původní plány na návštěvu rodiště Leonarda da Vinci a následně pak města Prato a Pistoia musíme odložit. Trochu mě to zamrzí, obzvláště to muzeum středověkého učence ve stejnojmenné vesnici Vinci jsem si rozhodně nechtěl nechat ujít, ale co naplat. Musíme počkat na naši bytnou paní Monicu, oficiálně se ubytovat, doplatit nájem na dům atd. Tohle a dosušování věcí nám zabere skoro celé dopoledne a tak měním plány. Ukáži ostatním dvě toskánské perly Volterru a San Gimignano. Obé jsme navštívili už loni a tak si to užijeme letos trošku jinak. Už víme ,,do čeho jdeme" a tak po příjezdu do Volterry velím rozchod a snažíme se okouknout nač nám loni čas už nevyšel. Chceme najít zbytky římského amfiteátru, ale jsem jak praštěný pytlem a nenacházím pořád správný směr.
Nejraději bych si nafackoval, bloudím ulicemi a ne a ne se chytit. Nakonec to vzdávám a jdu si prohlédnout nádherné baptisterium San Giovanni a kostel Santa Maria Assunta. Pak zapadneme do jedné z nesčetných kavárniček na kapučíno.........Po zpáteční cestě k motorkám opět obdivujeme umění místních kameníků neb každý třetí obchod vystavuje výrobky z alabastru. Trošku se nám honí dešťové mraky nad hlavou, ale ,,Toskánský Manhattan" jak se přezdívá San Gimignanu leží naštěstí na opačné straně. Opět parkujeme jako loni na náměstí u brány Porta San Giovanni a stoupáme křivolakými uličkami starého města. Letos si to vychutnáváme už trošku s větším nadhledem a
nestojím s otevřenou pusou před každou z věží a možná právě proto mohu vnímat detaily, kterých jsem si loni nevšiml. Máme zde taky vytipovanou restauraci s výtečným Osso bucco, ale bohužel je plno a na volný stůl se stojí fronta. Ano, Trattoria ChiriBiri byla na mém seznamu nejoblíbenějších restaurací San Gimi. Tolik jsem chtěla ochutnat to telecí kolínko s voňavým lanýžovým krémem.....ale hlad dostal přednost a nakonec ochutnat pravé italské rizoto jsem také měla v plánu :-) Jo kvalita je kvalita. Nevadí, najdeme si něco v okolí a ukojíme hlad výtečným místním rizotem, pečeným masíčkem a vínkem v restauraci na Via Berignano. Odpoledne se pomalu nachyluje a tak ještě poslední zastávka. Hopneme do sedel, po cestě ještě stihneme nakoupit zásoby v jednom z obchodů a už míříme jihovýchodním směrem k Monteriggioni (N43°23'22.82", E11°13'28.15") Tohle středověké opevněné město jsme loni neviděli a tak se moc těším. Mohutné hradby na kopci nás vítají už zdaleka ........také 14 věží.... a dvě brány, z nichž jedna míří na sever k Florencii a druhá na jih k Římu jsou impozantní. Za malý poplatek šplháme na hradby a kocháme se výhledem po okolí. Prohlídku pak ukončíme na náměstí Piazza Roma, jemuž dominuje v celku nenápadný románský kostel. Kapučíno v kavárně na náměstí jen podtrhává pohodovou atmosféru nedělního pozdního odpoledne a tak si v klidu pochutnáváme a nasáváme místní pohodu. Den je pomalu u konce a tak nezbývá, než se přesunout k Le Ville. Máme to pár km a tak není kam spěchat a tak už pomalu spřádám plány na zítřejší cestu. A po dobré večeři si vzpomínku na krásné Monteriggioni osvěžíme stejnojmenným červeným vínem :-)
17.květen - Den čtvrtý Dvě zásadní věci musí otřást každým motorkářem. Pád s následným zranění a porucha motorky. A kdo říká, že né, tak asi nemluví úplnou pravdu. Začněme však hezky popořádku. U snídaně hlásí problémy s bolestí ramene Bohouš a tak dnes zůstává na základně. Dvě zásadní věci musí otřást
každým motorkářem. Pád s následným zranění a porucha motorky. A kdo říká, že né, tak asi nemluví úplnou pravdu. Začněme však hezky popořádku. U snídaně hlásí problémy s bolestí ramene Bohouš a tak dnes zůstává na základně. Jakmile vjedeme do zatáček směřujících k Volteře, okamžitě ztrácím pojem o zbytku skupiny, vidím max. 2-3 motorky za sebou neb rovinky zde moc nenajdeme a nevím přesně co se vzadu děje. Vždy spoléhám na Jirku JVK a je to taková jistota vzadu na konci skupiny, kdyby se něco stalo. Ovšem po 15 km na první větší křižovatce čekáme marně. Sedmá a osmá motorka nikde a ani po 15 minutách nikdo v dohledu. Začínám mít nepříjemný pocit a do toho ještě zjišťuji, že jsem si zapomněl na pokoji mobil. Nezbývá než nechat ostatní na místě a vracím se zpátky hledat opozdilce. Zkrátím to a nebudu Vás milí čtenáři napínat, Jirkovo BMW vypovědělo poslušnost a to takovým způsobem, že je zralé na odtah. Situace je hodně nepříjemná, nicméně Jirka to řeší s přehledem, už volal domů, bude čekat na vozík. Ubezpečí nás, že mu nic nechybí a tak s jistými rozpaky pokračujeme v naplánované trase. Ovšem nejede se mi nijak lehce, to musím přiznat, taková ta jistota a zajištění vzadu prostě chybí a bude to tak až do konce výletu. Škoda, že nás musíš opustit příteli!!! No toto! Ty jsi Ivo snad zapomněl, kdo od této chvíle jezdil na posledním záchytném místě? Dobrovolně jsem se tedy já stala tím posledním jezdcem 7 motorkové kolony. Ne, že bych byla zkušeným jezdcem, ale protože jsem měla v GPS-ce body trasy a snad bych nějaké to zabloudění od těch rychlejších taky zvládla......takže tímto děkuji za pochvalu :-) V Saline odbočujeme doleva na SS 439 a míříme na Pomarance. Vjíždíme do geologicky velmi aktivní oblasti,
není to sice Island, přesto mě však pobaví udivené pohledy kamarádů na spleti potrubí vedoucí kolem silnice a chladící věže v okolí. Ano, najednou se krásná krajina Toskánského venkova mění, jsme totiž v oblasti města Larderello a zde se nachází geotermální elektrárna. Trošku fotíme tuto zvláštnost a vzápětí pokračujeme dále směrem k jihu po stále stejné silnici, ovšem nyní vedoucí lesem a kroutící se desítkami zatáček všech možných poloměrů. Paráda a sen každého motorkáře!!!!! Massa Marittima hornické městečko ležící v samém srdci Maremmy, jehož původ sahá až někam do dob Etrusků jest naší první dnešní zastávkou. Dnes už se zde žádná ruda, či vzácné kovy asi netěží, snad jen někde v okolí a tak se už o nějaké hornické činnosti znatelné na městečku nedá mluvit. My zde ovšem míříme hlavně za perlou staré románské architektury. Onou perlou na Garibaldiho náměstí je katedrála San Cerbone (N43°02'59.70", E10°53'16.89") jejíž stavba se datuje do 13. století a patří k nejstarším v Toskánsku. Zvenčí se stavba v mnohém podobá San Zenu ve Veroně, ale průčelí je trochu vznosnější. Stavba je trojlodní s nezbytnou apsidou a má půdorys latinského kříže. Kupole v místě křížení ramen odlišuje tuto baziliku od San Zena a vytváří trošku jinou dynamiku v interiéru, včetně jeho prosvětlení a akustiky. Nezbytná a typická čtvercová zvonice vně je jakoby trochu schovaná vzadu vlevo. Interiér katedrály skrývá unikátní památky a tak obdivujeme monumentalní renesanční mramorový oltář, travertinovou křtitelnici, sarkofág s ostatky San Cerbone a další četné umělecké skvosty. No a já mířila, protože se blížil i čas oběda k Taverně Vecchio Borga na grilované vepřové se zeleninou, ale ouha! To byste vážení nevěřili jak se dá ztratit na ploše o rozměru 150 x 200 metrů.....
........prostě žádná pečínka nebyla a nemysli si Ivo, že se to dá nahradit zmrzlinou :-) Hodinka vymezená na prohlídku letí jako šílená a tak nezbývá než vrátit se zpět k motorkám a vyrazit za dalším poznáním. Směřujeme teď na po SS 162 na východ k Abbazii San Galgano (N43° 08'58.09", E11°09'17.26"). A tady si milý čtenáři dovolím malou otázku: ,,Jak je to vlastně s legendou o rytířích kulatého stolu a meči v kameni? Zázračný Excalibur a Paní Jezera? Britské ostrovy nebo Toskánsko?" Nevím co si o tom mám dnes myslet, vím jen to co jsem viděl. Mohutné zbytky cisterciánského opatství jehož historie sahá počátku 12 století, monumentální zdi chrámu a opodál na návrší stojící kaple Montesiepi (N43°09'09.01", E11°09'18.51") jež skrývá meč v kameni........Člověk ani nedýchá, když na něj sálá tajemná minulost. Po nezbytném focení a malé svačince ze zásob vyrážíme ke skalnímu městu Roccastrada. Máme záměr navštívit zde muzeum vína vytesané ve skále a spojit prohlídku s malou ochutnávkou. Počasí je ovšem nyní zásadně proti. Takovým lijákem jsem snad ještě nejel!!! Jsme během pár minut durch, silnicí se valí potoky špinavé hnědé vody a doslova se brodíme poslední tři kilometry alespoň pod první přístřešek u benzínové pumpy. Takhle promočení, to by na ochutnávku asi nebylo! Vylívám vodu z bot, ždímám fusekle a pak sedíme pod stříškou dokud vše nepřejde. Mám nervy nadranc z cesty těmi potoky vody, které valily skoro tak rychle jako my silnicí lesem. Jsem mokrá jako myš a udělat cokoliv je úplně zbytečné. Klukům nehoří cigarety a bohužel nikdo z nás nenajde ani kousek čehokoliv suchého. Velké PLUS Roccastrady vidím v tom pneuservise, který stál vedle pumpy. Jardova guma už se chystala pouštět na cestu dráty, takže velké štěstí v neštěstí. Plány berou za své, rozhodujeme se už jen pro nákup v místním supermarketu, ale jelikož je ještě zavřeno tak si městečko alespoň prohlídneme pěkně zhora z vyhlídky....a ta opravdu potěšila moje oko :-) Po doplnění zásob pak už namíříme opět za deště k základně. Měl jsem sice ještě v plánu zastávku v přírodních termálech, ale v téhle situaci míříme k Le Ville. Zaskočíme ještě za Jirkou JVK,
který čeká u motorky na odtah a svezeme ho na základnu, kde si chce zabalit věci na noční jízdu domů. U večeře pak kujeme plány na zítřek, jen ten Bohouš se mi nějak nezdá a kdoví jak to bude zítra. Tak dobrou noc kamarádi!!!
18.květen - Den pátý V noci odjel Jirka JVK a taky Bohouš se ještě večer rozloučil a brzo ráno musel vyrazit nazpátek do Ostravy. Deště a následné zatopení garáže mu nedovolili dále zůstat. Je to škoda, ale nedá se s tím nic dělat. Na dnešek jsem se moc těšil. Loni už jsme nestihli navštívit Pisu a Luccu, dvě význačná města Toskánska a tak dnes vyjíždíme po architektonických skvostech těchto měst. První na řadě je Pisa. Míříme toskánskou krajinou přes Riparbellu nahoru na sever. V plánu máme přijet do Pisy od jihu a pak podél toku řeky Arno zkouknout ještě něco navíc než jen známou šikmou věž a Duomo. Projíždíme kolem kostela San Michele ležícím na pravém břehu řeky a zjišťujeme, že i ten má typickou zvonici ovšem taky nakřivo stojící. Zvláštní, nějak se jim ty věže tady všechny naklání!!! :-) Zastavujeme ovšem až po přejetí na druhý břeh řeky u malého gotického kostela Santa Maria della Spina. Tento kostel se sice nenaklání, ale zato jej několikrát Pisané stěhovali. Stojí na břehu řeky Arno, a byla by škoda, kdyby jej vzala voda. Je to opravdu perla místních památek (N43°42'55.06", E10° 23'48.46"). Jde o jednu z nejvýraznějších gotických staveb Evropy a nádherná mramorová fasáda s bohatou výzdobou určitě stála za krátkou zastávku. Bohužel do útrob nádherné stavby nám není možno nahlídnout. nevím, zda je zavřeno
právě dnes nebo se zde provází jen na objednávku. Ovšem nejvíce lituji toho, že jsem neměl možnost pořídit si fotografii i z druhé strany řeky. Tahle fotka by jistě stála za to, jenže jak jsme přejeli most bohužel ihned odbočujeme vlevo a vracet se by bylo dost složité. Takže rezignuji a už se soustředím na správný směr k dominantě města. Daří se nám zaparkovat kousek od Piazza dei Miracoli- Náměstí Zázraků ( N43°43'23.42", E10° 23'49.25") a tak už nezbývá nic jiného než se vydat na prohlídku. Měl jsem trochu strach jestli se v tom davu turistů směřujících k náměstí neztratím, moc tohle davové šílenství nemám rád, ale nakonec se ukáže, že mimo sezónu to není tak zlé. Takže si tu krásu můžeme v poklidu vychutnat a dokonce jsme si v baptisteriu vychutnali dokonalou akustiku stavby. Místní průvodkyně, či spíše trhačka lístků najednou zavřela dveře a začala nádherně zpívat. A vůbec jí nevadilo, že se ostatní turisté pár minut nemohli dostat dovnitř a marně cloumali dveřmi. Já bych ještě ráda připomněla okrasu baptisteria a to šestibokou kazatelnu z mramoru, stojící na sedmi sloupech.... Moc pěkný zážitek to byl a u mě přehlušil i následnou prohlídku Duoma a Šikmé věže. Chvíli se taky povalujeme po trávníku jako ostatní turisté, je zvláštní, že je to zde tolerováno, a taky probíhá nezbytné focení....ano a zapózujeme si jako ostatní turisti a fotky podpírajíc šikmou věž posílám v MMS všem známým :-) Počasí je dnes parádní a tak si vše krásně užíváme. Ještě nakoupit nějaký ten suvenýr a musíme se s těmi skvosty rozloučit. Hopsnem na motorky a fičíme do pár km vzdálené Luccy. Cestou projíždíme městečkem San Giuliano Terme, ale nezastavujeme a já jen ze sedla sleduji staré lázeňské domy městečka. Lucca, ostatně i jako řada dalších měst založena dávno před naším letopočtem Etrusky, jest obehnána městskými hradbami 12 m vysokými jejich délka činí 4.2 km, alespoň co se historického
centra týče. Daří se nám jakž tak zaparkovat, sice mě jednosměrky stále hnaly někam, kam se mi moc nechtělo, ale pak se nějaké to parkovišťátko přece jen našlo. Dáváme si na hodinku a půl rozchod a už bloudíme uličkami starého města. To bloudění je skoro opravdové, neb orientace je dosti obtížná, všechny uličky jsou uzoučké a podobají se sobě navzájem jako vejce vejci. Chvíli tápeme než se nám podaří najít San Frediano-baziliku ze 6. století (N43°50'45:96", E10° 30'17.94") Průčelí kostela by bylo naprosto nenápadné, nebýt obrovské zlaté mozaiky nad vchodem. V interiéru, hned u vchodu stojí nádherná románská křtitelnice z 12. století a taky mě zaujaly v brokátu oblečené mumifikované ostatky sv. Zity, patronky města, ale také všech sluhů, služek a ztracených klíčů. A možná mně i pohled na její tělo opravdu pomůže a nikdy už neztratím žádné klíče? To by určitě nebylo špatné. Další z románských kostelů San Michele in Foro (N43°50'35.52", E10°30'08.60") leží asi 450 m jihozápadně na stejnojmenném náměstí přibližně čtvercového tvaru. Průčelí kostela vévodí socha sv. Archanděla Michaela, taky fasáda s bohatou výzdobou se nemá zač stydět a v ničem nezůstává pozadu. Nezbytná zvonice se tyčí na jižním křídle příčné lodi. Začíná nás honit čas a tak interiér tentokrát zůstává na ,,někdy příště". Musím přiznat, že tentokrát potřeba plného žaludku zvítězila a tak si stavbu vychutnáváme jen zvenčí při pojídání místních dobrot z trattorie na náměstí. Už v pozdním odpoledni nasedáme opět do sedel a čeká nás nějakých 100 km zpátky na základnu. Vyjíždíme pomaličku ven z města a krajina opět pomalu přechází do typicky venkovského rázu. Ještě nějaký ten nákup potravin na večeři a se zapadajícím sluncem vypínáme motory u Le Ville.... Po večeři většina sedíme v kuchyni a prohlížíme si nové stažené fotky na notebooku. Jen Jarda s Markem dělají průzkum okolo domu a našli v přístřešku přenosný gril. Jejich nápad něco dobrého si ugrilovat však zůstává bez odezvy nás ostatních. Za jedno nemáme žádné dřevo, ani maso a za druhé se už každý těšíme na chvilky odpočinku. Ale Jarda, zdá se neústupný a že to vše zítra zařídí. No usíná se mi sladce s vidinou pěkně propečeného steaku :-)
19.Květen -Den šestý Včera jsme se přehoupli do druhé poloviny našeho pobytu v Le Ville, trošku přičichli k městskému chaosu a tak než zabořím lžičku do talíře plného tortelin, které mám dnes ke snídani, diskutujeme s Jitkou o trase dnešního dne. Je toho ještě spousta na výběr a tak čekám co Jitka navrhne. Crete Senesi zaznívá z jejích úst a je rozhodnuto. Taky se na tuhle přírodní zvláštnost moc těším. Takže dnes vyjíždíme jihovýchodním směrem. Crete Senesi (N43°16'44.92", E11°29'01.93"), tato zvláštní jakoby měsíční krajina leží cca 10 km východně od Sieny a tak se musíme na začátku trasy trochu probíjet městským provozem, ovšem s posledními domy za zády se okolí jakoby mávnutím kouzelného proutku mění v naprosto úžasnou svěže zelenou krajinu a po pár km je to najednou tady!!!! Jitko povídej!!! Těšila jsem se na ten den kdy se pojede naše Trasa D....což byl pracovní název cesty touto krajinou. Když jsem okukovala fotky na Googlu, nedovedla jsem si přesně představit jaká bude realita. A bylo to velké překvapení. Jen jsem si do helmy houkla sama pro sebe "to je krása". Krajina Crete mi jakoby připomínala zvlnění rozlehlé pouště po písečné bouři. Jen tu nebyl suchý horký písek, ale celý ten tvarovaný terén pokrývala zelená v jemném odstínu. Místo je už dávno neobydlené a rozprostírá se kam až mé oko dohlédne. Občas pod zelení vykoukne šedé zbarvení hlíny díky sedimentům z moře, které tu ještě před 2,5 až 4,5 miliony let bylo. Silnice byla jen pro
nás, bez provozu a pozorování romantických míst s ovcemi či stádem koní proti zelené ploše pro mne bylo nečekaným zážitkem z této části Toskánska. K focení využijeme něco jako přírodní rozhlednu, kde právě zastavil autobus se šikmookými Japonci a tak Jitka svádí boj o dobrý snímek jako reportéři před Strakovou akademií. Pasoucí se stáda ovcí jsou jako bílé korálky rozesety po okolí a právě od nich pochází to nejlepší toskánské Pecorino...... speciální, známý a tolik oblíbený sýr z ovčího mléka... I silnice, které se tady vinou jako stužka krajinou poskytují parádní svezení, jen člověk neví zda koukat po krajině nebo na silnici. Ó jak závidím motorkářům ze Sieny a okolí, tohle tak mít někde doma!!!! Přichází ovšem malé zklamání. Po super zatáčkách a skvělé silnici se chceme zastavit u opatství Monte Oliveto Maggiore, ale jaksi zde chybí silnice. Tedy přesněji řečeno, nechybí, jen je uzavřena pro veškerý provoz zábranami a tak nemůžeme dojet až na místo. Trochu mě dnes mrzí, píšící tyto řádky, že jsme tam nenechali motorky a těch pár stovek metrů nedošli pěšky!!! Pokračujeme lehce zklamáni dále, a jelikož nastal čas na kávičku, bereme za vděk kavárničkou v městečku Asciano. Osvěženi se ještě koukneme na místní kostel....je nejvýznamnějším architektonickým prvkem města a je zdobený dekorativními prvky z dob Lombardů. Ve 13. století byla dostavena zvonice a fasádu zdobí tři gotické oblouky....a míříme dále na východ. Projíždíme Sinalungou a pak odbočíme z hlavní silnice do kopce k další zastávce. Tou je Castiglion Fiorentino (N43°20'31.03", E11°55'21.57"), městečko jehož kořeny sahají až do doby etruské kultury. Zastavujeme na malém parkovišti pod hradbami a zbytek už musíme do kopce po svých. Ovšem menší námaha určitě stojí za to!! Centrem městečka stoupáme až k pevnosti Cassero s dochovanými hradbami a mohutnou zachovalou věží . Pevnost nabízí krásné výhledy do okolí, zvláště pak východním a severním směrem na Appeninské pohoří, které zde tvoří jakoby páteř celé Itálie. Ovšem ne vše jest nám přáno, neb
náš záměr vyrazit severně do Arezza kazí obrovské deštivé mraky táhnoucí se právě naším směrem .... je mi to velice líto, protože Arezzo jsme už nestihli navštívit loni, a ani letos nám nebude přáno..... Rozhodneme se tedy vyrazit raději na jih k jezeru Trasimeno. Tak ještě cestou zpátky udělat pár fotek a hupky do sedel. S bouřkou za zády ujíždíme silnicí 71 směrem k jezeru. Snad na každém okolním kopci stojí nějaká pevnost či hrad a tak míjíme Castelo di Montecchio, starobylou Cortonu a další zajímavá místa. Lago d. Trasimeno leží snad přesně uprostřed Itálie a tvoří přibližně čtverec o hraně skoro 10km. My parkujeme v Castiglione del Lago (N43°07'35.87", E12°02'59.57"). Původně šlo o ostrovní městečko kousek od břehu jezera, dnes ovšem vody ubylo a tak se vlastně nacházíme na malém poloostrově. Strmým stoupáním se dostaneme až k historické části městečka, pevnosti Castello del Leone. Zaparkujeme na Piazza D. Alighieri a pak už po vlastních jdeme okouknout okolí. Bohužel, začíná prše bouřka nás dostihla, mraky se honí okolo a tak prohlídka dopadne tak, že po chvíli ochutnáváme místní kuchyni. Bohužel, název místní trattorie s krásným výhledem na jezero si už nevzpomenu, ale nezapomenutelným pro mne zůstává přísný výraz vrchního a skvěle propečené jehněčí :-) Hlad nyní překonal duchovno a tak si nacpáváme bříška, a jelikož zatím nepřestává pršet, užíváme si papání do té míry, že z prohlídky pevnosti už zůstane pouze nerealizovaný sen. Ještě za deště sjíždíme dolu do města, trochu zazmatkuju a tak míjím původně plánovaný Lidl. Musíme se otočit a tak lehce zmokneme, než zaparkujeme u supermarketu. Čeká nás větší nákup a doplnění zásob a než to vše oběháme, je po dešti. Cesta zpět na základnu už ubíhá v poklidu a po suché silnici a k Le Ville přijíždíme v pozdním odpoledni, čehož někteří vyu-
žijí ke koupání v bazénu. Na dnešní vyjížďce nám chyběli Jarda s Markem, přijeli trochu později než my a to s velkým jásotem. Jarda nezklamal a opravdu, místo spolujezdce má na sedadle pytel s dřevěným uhlím a Marek už na stůl rozkládá všechny ty dobroty, které se chystají ugrilovat. Byl to hezký večer, děkujeme kluci...maso bylo skvěle upravené a někteří si o tom hlasitě vyprávěli až do noci :-)
20.květen - Den sedmý Západní pobřeží Apeninského poloostrova a Ligurské moře je trošku jiná káva než Jadran na východě. Při plánování za dlouhých zimních večerů zvažujeme ostrov Elba jako jeden z možných cílů, jenže se nám zdá cena trajektu za těch pár km trochu předražená. A pak padne z Jitčiných úst slovo Populonia a trasa za slanou vodou je rázem jasná!!! S GPS-souřadnicemi je už Jitka jedna ruka a tak se na mě průjezdné body trasy sypou jako sůl do jalové polívky, jen co otevřu mail. Takže dnes po snídani pro změnu vyjíždíme západním směrem k poloostrovu Monte Mossoncello a zálivu Baratti. Po pár desítkách km s jednou malou zastávkou na kávu jsme na místě. Za městečkem Suvereto už jedeme zcela jinou krajinou a je cítit, že se moře zjeví každou chvíli....byla to krajina olivových hájů, vinic a korkových lesů...Je i docela horko a v okamžiku kdy mě napadá myšlenka, zdalipak se taky okoupeme, rozprostře se před námi Porto Baratti v celé své kráse. Ještě malý výjezd na kopec a jsme na místě u středověké pevnosti, která tvoří vstupní bránu do městečka Populonia (N42°59'20.77", E10°29'26.44"). ....byla jediným městem Etrusků, které bylo u moře a také jediným etruským přístavem. Celé bylo v 15. století obehnáno vysokou a silnou zdí, ze které se dodnes dochovali zbytky pevnosti. Samozřejmě nelze jinak než si prohlídnout pevnost a za malý poplatek stoupáme schodištěm ve věži pevnosti na vyhlídku. Rázem máme vše jako na dlani a tak si z patřičného nadhledu koukáme po okolí.
Celé městečko máme před sebou jako na dlani, dole pod pevností vidíme archeologický park-akropole (vykopávky z doby kdy zde měli svůj přístav Etruskové), a ještě více vlevo pak leží nekropole-staré pohřebiště Etrusků. Část naší skupiny se už rozeběhla po okolí, někteří šli hledat místo na oběd a i mě už začíná kručet v žaludku. Jdeme uličkami městečka a najednou doslova zakopneme o maličkou, neokázalou hospůdku Il Lucumone. Ovšem pozor!!!! Na vstupních dveřích se blýskají čtyři hvězdy a nálepky od Michelinu a to značí špičkový gurmánský zážitek (v Česku snad jen jedna či dvě restaurace mají toto ocenění). Ovšem od tohoto světově uznávaného ocenění se jistě odvíjí i ceny a tak z jistou obavou studujeme menu, když v tom se otevřou dveře a usměvavá majitelka nás patrně vítá a něco drmolí. Jdeme tedy dovnitř, ovšem okamžitě dostaneme úder do nosu. Voní to tady jako na rybím tržišti a to velice intenzívně co Jitko??? ...no tu vůni mořských plodů bych vydržela, protože je mám ráda v jakékoliv podobě, ale bylo těsně před otvírací dobou a paní uklízečka tu do té vůně zařádila i savem či jiným podobným přípravkem. Takže spojení těchto dvou silných odérů mi nedovolilo ani se nadechnout…….. Bereme tedy za vděk raději posezením venku. Ovšem i tady to není jen tak. Začínají se kolem nás rojit číšnice a když před nás prostírá ubrus, na něj staví několik sklenic a k tomu celou sadu příborů, začínám tušit průšvih!!! A je tady jídelní lístek. Ty pokrmy jsou jistě perfektně složené co se chuti týče, nicméně my tápeme, neboť jde o speciality a tak téměř nerozumíme ani slovo. Tedy něco málo ano, ale nechceme si dávat nějaké ty spagetti, penne či jiné těstoviny a tak riskujeme a objednáme
nějaké ty mořské potvory. Začíná to báječně neb číšnice přináší vynikající perlivé víno, zřejmě abychom si vyčistili chuťové buňky na jazyku. potvory. Pak také přináší různé nástroje (kleštičky a dlátka), které jak se domnívám slouží k dlabání a otvírání pochutin. Pak opět přijde paní vedoucí a omlouvá se nám, že zboží co dnes dostala čerstvé na sporák patrně není naprosto dle standartu a táže se zdali nám to nevadí. ,,Nevadí", odpovídáme, stejně netušíme co donesou a pak je to tady!!!! Ty milý čtenáři pak něco málo z toho co jsme papali můžeš vidět v prezentaci. Popisovat co cítíte na jazyku je poměrně těžké a tak mi nezbývá než konstatovat: ,,Tohle si musí každý vyzkoušet sám na sobě!!" Nám chutnalo náramně a cena? No průšvih to zase nebyl tak velký a na osobu jsme se přiblížili někde k 50 Euro. Musím však říci: ,, Určitě to stálo za to!!!" ...na závěr nám paní majitelka donesla pravé italské espreso, maličký náprstek kávy, ovšem silný tak, že mně....svátečnímu kafaři málem vylezly oči z důlků a taky se s námi jednotlivě vyfotila na památku. Takovou starostlivost o to zda nám chutná, či zda něco nepotřebujeme jsem ještě nikde nezažil a určitě se někdy zase zastavíme!!!! Sedíme už u moře, na jazyku nám ještě doznívají poslední chutě, čvachtáme si nohy a dokonalou pohodu ruší jen nutnost návratu na základnu. Kolem třetí odpoledne vyjíždíme zpátky na základnu. Bohužel, buď jsem přehlídl odbočku nebo silnice zde zakreslená fakt neexistuje najednou vjíždíme po pár stovek metrů úzké asfaltky na lesní cestu. Zprvu zdá se jakž takž sjízdná ovšem potom? Povídej Jitko!! Jelikož celou dobu jezdím vzadu a "jistím" mám dost času na to se divit, kamže to ten Ivo pro tentokrát odbočil. Moje Mio ukazuje rovně. Po pár metrech jsme potkali vůz, to mne uklidnilo, že to snad půjde a nedám na stále varovnou červenou barvou cesty, kterou mne má navigace otáčela zpět. A věděla proč. Už po přebrození koryta potoka mi došlo, že to nebude žádná růžová zahrada. Začal jemný štěrk a já začala pomalu ale jistě klesat na mysli i sebevědomí. Nebudu popisovat každý kámen a každou proláklinu této nekonečné cesty. Bylo to už pro moje ruce unavené každodenním řízením moc. Kapitulovala jsem ve svahu opuštěná a
neschopná z motorky slézt a postavit ji na stojan. Naštěstí se kluci nade mnou zželeli a pomohli mi ty strmé stoupáky vyjet....dodatečně ještě jednou moc děkuji. Nakonec to vše dobře dopadlo a já si pak za asistence hašlerky od Jirku rozdýchávala své astma, uhnané během do kopce v helmě a stresem. Tak tohle bylo na samé hranici sjízdnosti našich strojů a co dokázal Jirka na Goldwingu by zasloužilo metál!!! Zhruba tři kilometry trval tento boj na lesních cestách s poměrně strmými výjezdy než jsme se dostali zase na asfalt a dodnes nechápu jak se tato silnice mohla v mojí navigaci jevit jako ,,normální "asfaltka. Takhle si se mnou zašpásovat Mio jedno škaredé!!! Dosti nás zdržela tato lesní anabáze a tak přijíždíme až v podvečer kdy sluníčko už pomalu zapadalo za obzor. A cože bylo hlavním tématem u večeře? No jistě!!! Přece náš motokros!!! .......a já jen doufám, že se mi o tom zatrackaném lese nebude zdát :-)
21.květen - Den osmý Naše ujetá vzdálenost se dosti přiblížila k třem tisícům kilometrů jak jsem se dnes ráno dozvěděl z přístrojové desky a jelikož nás čeká zítra dlouhý přesun do Rakouska a další den ještě delší k domovu, rozhodujeme se u snídaně ujet dnes max něco kolem stovky a trochu odpočívat. Upravujeme plán a vedu naši skupinu nejdříve do města Siena. Máme to kousek a tak neuplyne ani hodinka a sesedáme z motorek na stejném místě jako loni. Blíží se čas na kapučíno a tak neleníme a jdeme přímo na náměstí Piazza del Campo kde se jezdí dvakrát ročně slavné Palio. V tuto roční dobu ještě ale sezona nevypukla naplno a tak si kavárničku a místo s pěkným výhledem můžeme vybrat jak nás napadne.
Usadíme se nad známou kašnou Fonte Gaia a povídáme si jak to tady vypadalo loni a co je kde zajímavého. Milan se rozhodne vystoupat na Torre del Mangia a pak si to šněrujeme k Duomu Santa Maria Assunta. Ano byli jsme zde už loni, ale cožpak se dá vstřebat ta krása při jedné prohlídce? Neleníme koupit lístek a už se opět noříme pod nádhernou klenbu katedrály. Letos už nestojím s ,, vyvalenýma očima" a tak si vše užívám jaksi jinak a můžu si všimnout i detailů, které mi loni utekly. Zhruba hodinku se couráme uvnitř a následně i vně této perly Toskánska a pak se zase vracíme k motorkám kolem San Domenica. Jak už jsem podotkl dříve, tato oblast je poměrně geologicky aktivní a tak je v okolí pár míst ke koupání. A to je dnes naším posledním cílem, strávit pár desítek minut čvachtáním a uvolněním unavených těl v horké vodě. Bagni di Petriolo (N43°04'46.84", E11°18'00.46") ovšem nejsou Karlovy Vary, ale v podstatě přírodní koupání. Horká voda tryskající ze země stéká po kamenitém břehu do potoka a vytváří díky svému složení zvláštní bílé útvary, které tvoří přírodní vany kam se může člověk na chvíli naložit a cítí se jako v sauně. Přebytek pak stéká do potoka kde se mísí s ostatní vodou a odtéká pryč. Vše je ve spartánském stylu, žádné převlékárny, či tak něco a tak si každý vleze někam za strom, skočí do plavek a už se rochníme s místními lidmi, či s ostatními turisty jedoucími okolo. Voda docela páchne sírou, ale po chvíli už to ani necítíme....ale vidíme! ve chvilce kdy mi Majka ukazuje svůj zčernalý...dříve stříbrný prsten, vzpomenu i na své skromné šperky a už mi nezbývá než se zhrozit nad příšernou barvou mých náramků. Báječně si užíváme teploučka a po
rozpačitém začátku, kdy jsme koukali zda do toho smradu vůbec vlezeme se nikomu nechce ven....no Pavel a Jarda s Markem to vzdali, a pak si z nás při návratu dělali srandu, že smrdíme a že takto do domu nepůjdeme. Někteří si to vzali k srdci a smyli aroma síry v bazénu za vilou :-) Vše má ovšem svůj konec a jelikož se musíme zabalit a už nastává pozdní odpoledne, je nejvyšší čas vyrazit opět na základnu. Naše letošní Toskánsko je pomaličku za námi a tak už nezbývá než u večeře pěkně zhodnotit vše viděné a odložit na další léta to, co nám letos uniklo. A že toho ještě je milý čtenáři!!! No mi zbývá ještě jeden úkol a tj. připravit si na zítra vyúčtování s domácí...no účetní se prostě nezapře :-). Jen doufám, že mi zase Milan pomůže překonat jazykovou bariéru. Napsat Monice a pak vše zařídit se mi před odjezdem zdařilo, ale pak na místě ve chvilce doplatku a složení kauce na dům po příjezdu mi moc pomohl. Musím poděkovat a uznávám, že jeho jazykové schopnosti byli nevyčerpatelné, protože byl schopen za náš krátký pobyt v Toskánsku rozumět i italsky :-)
22.květen - Den devátý Odjíždíme před devátou a vyučtování proběhlo v pořádku což jistě potěší, když vše klapne na jedničku. Tak nějak jsem si přecevzal vidět letos obě pobřeží Apenin a tak míříme k Benátkám. Jinak než po dálnici to nejde, nechci strašit ostatní předem, takže jim slibuji něco kolem 550 km na dnešní den, ovšem pokud bude čas a zastavíme u Jadranu hnedle nám přibude skoro sto kilometrů navíc. Jízda ubíhá příjemně, je krásně a tak není důvod neodbočit kousek z dálnice. Sjedeme na sjezdu kousek za Ferrarou a zamíříme k ,,malým Benátkám" jak se přezdívá městu Chioggia. Kousek si připadáme jako slavní cyklisté, neb právě tudy za malou chvíli pojede peleton Gira a máme tudíž i obrovské štěstí, že sme zde neuvízli neb silnice se za námi hned uzavírá pro pro průjezd peletonu.
Pozorný čtenář ví, že i loni jsme měli v Chioggii malou zastávku a tak se snažím napravit malý dluh z předchozí návštěvy. Moc mě láká vidět zdejší katedrálu, zvonici a kostel San Martino, ovšem není mi přáno ani letos. Silnice, vloni průjezdná se dnes patrně opravuje a nelze se do centra dostat. Musíme se vrátit zpátky do města a použít druhý most přes lagunu. Ovšem vedro, málo času a kručící žaludek nakonec způsobí moji rezignaci a přidávám se k ostatním. Sedíme v nábřežní restauraci a čerstvé plody moře plní naše bříška. Čas letí a tak aspoň malá zastávka s obědem a fajn vyhlídkou na rybářské lodě přinese malé rozptýlení na cestě. Po obědě dorážíme po dálnici pod alpské velikány, a protože je ještě teplo a slunečno rozhodneme se opět přejet Alpy horem přes Nassfeld Pass. Ono pár zatáček na večer nemůže škodit, že ano? Ještě večeře ve známé hospůdce, tentokrát už na rakouské straně a už za tmy dojedeme k Bogenfeldu u Faaker See. Rodina Schiestlů nás opět očekává se štamprlí jako loni a tak konec dne nemá žádnou chybu. Zapadneme do postelí a spíme jako................
23.květen - Den desátý Dnes ráno je trochu nostalgické, musíme se rozloučit. Část naší skupiny míří k Litvínovu a my ostatní zase na Ostravu a tak najíždíme každý na jinou dálnici. Něco k 7-stu kilometrů máme před sebou a tak už jen poslední společné foto a snad zase někdy na viděnou kamarádi!!!! Boční stojan
motocyklu naposled v tomto týdnu odklápím doma, kousek od Ostravy v 17.30 s plnou nůší dojmů a podnětů o které si milý čtenáři nepřišel ani ty, pokud jsi dočetl až do konce naše povídání. Najeto přesně 4097km a myslím že každý z nich stál rozhodně za to!!! O závěrečné slůvko prosím nyní Tebe Jitko! Bylo to jedno veliké dobrodružství tato naše poznávací cesta. Už doma jsem si prstem po mapě vysnila místa, která jsem chtěla vidět na vlastní oči a musím říct, že se mi vše splnilo a většina z nich zůstane v mé mysli vryta navždy. Na to jak těžko a s jakými problémy jsem tuto naši cestu začínala, pak nakonec vše proběhlo v pořádku. Svá různá malá poděkování jsem napsala již v textu ve dnech a na závěr bych chtěla moc poděkovat Tobě Ivo a snad budu mluvit za všechny. Děkujeme Ti za to, že jsi nás vždy v pořádku dovedl ke všem těm zajímavým cílům, ale i za to, že sis na svoje bedra vzal všechnu tu organizaci, abychom si to my ostatní mohli v klidu užít. Každý den stál za to a já se už zase těším na naše další objevné cíle a nová poznání.
Viva la Toscana 2010 !!!
