TRAIL aneb PO ZLATÉM POTOCE. a ještě kousek dál

TRAIL 2013 aneb PO ZLATÉM POTOCE

… a ještě kousek dál.

1

TRAIL! To kouzelný slovo, který objasňuje na co se těšíme celej rok. Kocháme se představou bílý prašný cesty, lesa, údolí, praskotu ohně a na spacák pod hvězdnatým nebem. Co na tom, že je to pak kolikrát jinak? Kolikrát už se nás ptali: „Co z toho máte? Revma, kašel, rýmu, jste špinavý, utahaný, lidi se od vás odtahujou…“ Jenže vysvětlete jim, že právě to nás láká. Ty zmoklý lesy, na kůži promočený maskáče, kanady praskající od neustálýho sušení a máčení, nohy unavený po vysilující cestě, mozoly od půlitrů a ze ždímání spacáků. A čím je člověk utahanější, tím je šťastnější a tím větší rozkoší je mu další trail. Nevím jak vy, ale já bych si na normální dovolený nikdy neodpočinul. Teď bych snad mohl zakončit citátem o aktivním odpočinku, ale pravda by to nebyla celá. Protože JET NA TRAIL , to už je schovaný někde v každým z nás. A co že nás to bude letos vlastně čekat? Nastartujeme v prachatickým regionu, spjatýmu s historií a majetky Rožmberků i Schwarzenberků, kteří tu nechali vybudovat spousty památek, v šumavským podhůří s nízkou hustotou osídlenosti, v krajině s množstvím lesů a vodních toků a jak je uváděno i s nejčistším vzduchem u nás. To zase budou ozónový šoky! Navštívíme hrady, tvrze i zámky a po pomyslný ose kraje, za kterou bych považoval Zlatou stezku, po níž se vozila sůl, obilí a jiné zboží dorazíme s kopcovitýho malebnýho šumavskýho podhůří, zemědělsko lesnickýho charakteru a s malou průmyslovou aglomerací až na Netolicko, do Českobudějovický pánve. Prostě – ze zvlněný krajiny lesů, polí a luk do mírně zvlněný sníženiny s rybníkama, stromořadíma a lidskýma sídlama mezi poli. A kdeže to všechno začne? No přece v ČIČENICÍCH.

ČIČENICE První zmínka o Čičenicích pochází už z r. 1335, ale co je to platný, když z celý týhle malý obce znají lidi spíše jenom nádraží. Na druhý straně je to ale nádraží velevýznamný. Už proto, že je to významnej železniční uzel, na kterým z hlavního tahu z Plzně do Budějovic odbočujou hned dvě lokálky. Jedna do Týna n. Vltavou a druhá do Prachatic a dál do Volar. A právě tahle trať nás teď zajímá ze všeho nejvíc. Její stavbu pozdržela prusko-rakouská válka a tak se začala plánovat až v r. 1885. Nakonec stála 2,2 milionu tehdejších korun, ale postavená byla v rekordním čase 18 měsíců. Takže v r. 1893 na ní byl slavnostně zahájenej provoz. Díky týhle trati se Čičenice staly centrem pro celej pošumavskej kraj. Sem mířili formani se zbožím a dřívím pro schwarzenberskej sklad z Husince, Prachatic, Vlachova Březí, ale i z Volar a Vimperka. Tehdá ještě nocovali v hospodě Václava Karkulka poblíž nádraží, ale 2

netrvalo dlouho a ještě na konci století už stál nedaleko nádražní hotel, postavenej Josefem Konvičkou a později rozšířenej Václavem Hnátkem. Fungoval relativně dlouho, teprve na konci 80. let 20. století jej jako vysoce ztrátovej Jednota prodala ČSD jako objekt pro výuku učňů. Původní čičenická nádražní budova jako taková nestála dlouho, protože už v r. 1897 byla přestavěná a navíc rozšířená o již zmiňovaný skladiště a taky o výtopnu a vodárnu (není divu, byla na hlavním tahu z Plzně do Vídně) a přistavěna byla i budova pro zaměstnance. Všechno, skoro v původním stavu, je tu dodnes. Koncem r. 1895 zanikla jen původní povinnost přednosty stanice starat se navíc o obchod s uhlím a se solí. V r. 1919 byl na nádraží zřízenej poštovní úřad a teprve v r. 1932 sem byla zavedena elektřina. Jak ale do té doby fungoval třeba telegraf apod. to mi není docela jasný. Nicméně fakta hovoří jasnou řečí. Třeba ho měli na petrolej. Pohnutý chvíle zažila nádražní budova i za války, zvláště na jejím konci, kdy se stala, jakožto železniční uzel, hned několikrát terčem náletu spojeneckejch bombardérů. 20., 23. a zvláště pak 24.4. 1945 v 7 hodin ráno. Ten poslední byl největší. Spojencům nešel pod fousy dost velkej provoz, při kterým se Němci, na svým ústupu před východní frontou, snažili právě tudy odsunout do Bavorska co nejvíce materiálu a vojáků. Jezdily tu tak těžký vlaky, že je, i při tehdejším nedostatku lokomotiv, tahaly hned dvě najednou. A to už nemluvím o pancéřovanejch vagonech s flakem. V onen osudnej den tu zrovna stály hned čtyři nákladní vlaky a stanice byla přeplněná cestujícími. Většinou uprchlíky z Německa a Slezska a pochopitelně i vojáky wehrmachtu. Suma sumárum dobrých 800 osob. Téměř půl hodiny trval tenkrát nálet hned čtrnácti hloubkařů, který při něm rozstřílely nejen co stálo na kolejích, ale taky staniční a obytnou budovu. Dnes nám už nic podobnýho nehrozí a tak snad i právě proto volím jako výchozí bod Trailu toto nádraží. Má to svou logiku. Kamarádi od Prahy se sem snadno dostanou rychlíkem přes Beroun, kamarádům z Ostravy sem jede přímej rychlík z Brna do Plzně, do kterýho můžou nastoupit i Budějčáci, navíc se tu většinou tyhle spoje křižujou. Takže je to optimální místo. Den a doba srazu bude ještě upřesněná – jinak se můžeme potkat v tom hotelu U Polívků naproti nádraží. Mimochodem – točí tady Kozla… ++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++++ Takže jsme se sešli? Inu teď už nezbejvá nic jinýho než nalézt do tý Region novy a vyrazit. Tahle trať nám není tak docela neznámá. Putovali jsme po níž už v r. 2006 při Slunce, seno Trailu (mimochodem – posledním to trailu Slimovo) Možná při nastupování do soupravy budete mít tak trochu obavy o svojí bezpečnost. A snad i oprávněně. Vždyť za posledních osm let se tu vlaky srazily hned čtyřikrát! Nevěříte? Tak počítejte se mnou: 22.7. 2004 se mezi stanicemi Bavorov a Blanice čelně srazily dva motoráky. Zahynuli dva lidé, 33 jich bylo zraněno. Příčinou byl lidskej faktor – strojvůdce nevyčkal ve stanici na protiprojíždějící vlak. 1.9. 2007 opět u Bavorova. I tentokrát to byla vážná havárie způsobená selháním lidskýho faktoru. Naštěstí bez ztrát na životech. V r. 2008 srážka vlaků u Svinětic nedaleko rekreačního rybníku Pražák. A nakonec 2.2. 2011 srážka osobního vlaku jedoucího z Vodňan do Čičenic s vlakem manipulačním. I tady to byla chyba strojvůdce, kterej nevyčkal povolení k odjezdu. (mimochodem – nezdá se vám to datum 2.2. nějak magický?

3

Podobný bylo 8.8. když spadnul most ve Studénce). Místní tvrdí, že tahle situace kulminuje od chvíle, kdy byla ve Vodňanech zrušená funkce výpravčího. V podstatě tu ještě donedávna všechno fungovalo jen na ústním dorozumívání. Pokud chtěl strojvedoucí vyjet ze stanice, musel kontaktovat dispečery, který mu řekli jestli může pokračovat, či má počkat na protijedoucí vlak. Všechno to teda bylo na domluvě dvou lidí. A pokud se nedomluvili, nebo se špatně slyšeli, bylo zaděláno na průser. Samy Český dráhy ji uváděly jako jednu z nejnebezpečnějších u nás a my můžeme jen doufat, že to speciální testovaný zařízení, který má zabránit vjetí vlaků na jednu kolej a který tenkrát ještě nebylo k dispozici, bude opravdu fungovat. Jinak se lze víc než obávat známýho českýho šlendriánu. Zatím jsme se ale rozhodli modrý armádě důvěřovat a s krátkým zahoukáním se motoráček rozjíždí. Zarachotí na výhybkách, zahne doprava a po pár minutách relativně rovný jízdy už brzdíme ve Vodňanech. Ty dlouho zůstávaly stranou železničního spojení a než byla vybudovaná tahle lokální trať, musely odtud do Čičenic jezdit speciální omnibusy – menší uzavřený vozy, tažený koňma, který ve městě mívaly místo před hotelem Mašek. Vodňanským pochopitelně tahle praxe nevyhovovala a dnes jsou na tom líp. A i když dráhy už jízdní řád značně vybílily, sem tam nějakej ten motoráček ještě projede. My se tady obezřetně rozhlédneme jestli k nám náhodou nepřistoupí nějaký souputník ale ať už jo, nebo ne, jedeme dál. A jde to jako na drátku. Pražák, Svinětice, Bavorov (tady si vzpomeneme jak jsme tu lágrovali u místního koupaliště před výstupem na Helfenburg), Blanice, Strunkovice n. Blanicí, Husinec (stanice – rarita. Leží v katastru obce Těšovice a od Husince je vzdálená dobrý 3 km… taky už jsme tu na trailu nastupovali do vlaku) a Prachatice… Tady si můžeme připomenout, že trať byla původně vyměřená jinudy a měla vést nahoře nad kasárnama, ale že pro nesoulad s někdejšíma majitelema pozemků je halt dnes nádraží tam, co je. Prachatickej region by si neměli nechat ujít žádný milovníci přírodních krás, historickejch památek a natož pak my – milovníci vysokejch bot a začouzenejch kotlíků. Projedeme stanicí Prachatice – Lázně a trať začíná stoupat po úbočí Libína, ležícím ve stejnojmenný hornatině, nižším to předpolí Šumavy. Je to rozsáhlá členitá vrchovina, jejíž hlavní hřbety jsou rovnoběžný se Šumavou a kolmý na toky odvodňujících řek Vltavy, Otavy, Blanice a Volyňky. Složení a reliéf je tu podobnej Šumavě, stejně tak zalesnění, v němž převládá smrk, nížeji i smíšený lesy s bukem. Z celý republiky se tu nejvíc projevuje tzv. fénovej efekt ( v závětří hor ), což znamená, že jsou tu oproti Šumavě o 20 – 30% nižší srážky a naopak vyšší teplota. My zatím můžeme sledovat, jak se dráha přimyká k Libínu, z jehož impozantní vejšky jsme z tamní rozhledny na Slunce, seno trailu krajinu přehlíželi krajinu i my. Rohanov. Les si tu tyká s železničníma pražcema a malá zastávka má důvěrnej nádech. Asi tu není problém počkat i na opožděnýho houbaře. Tenhle post by mohli využít milovníci předválečnýho opevnění. Vždyť jen pár set metrů odtud se nachází bunkrů hned celá řada.

4

OPEVNĚNÉ PÁSMO JELEMEK Areál zdejšího bejvalýho opevnění v podstatě tvoří dva úseky: H-33 a H-42. Stavba 40 objektů na úseku H-42 byla zadaná 29.7. 1937 a to stavební firmě architekta F. Fína a F. Krofta z Plzně, za dozoru kpt. Soběslava Koblice. Do Mnichovský krize jich ale stačilo bejt vybetonovanejch pouhejch 16, ale všechny objekty jsou podstatě dochovaný. Co tomu předcházelo? V květnu 1937 stanovil při průzkumu terénu velitel 9. pěší brigády, plk. gen. štábu František Lanc, že úsek H – 42 bude vybudovanej po obou stranách kóty 1096 Libín a jeho délka bude činit 12 km. Objekty na středu úseku měly svojí palbou přetnout důležitou přístupovou komunikaci od Volar a zabránit tak postupu nepřítele na Prachatice, Strakonice či Písek. Libínský sedlo k tomu bylo ideální, ale o rok později, při budování obrannýho postavení, se jej do hlavní linie nepodařilo zařadit. Trochu jiný to bylo s úsekem H- 33. Výstavba objektů č. 1 – 23, odebranejch z úseku H – 42, byla 1.10. 1937, za cenu 504 321,80 Kč, zadaná firmě F. Jence a F. Hladečka a dozoroval ji npor. Ing. Otakar Graf. Firma už měla zkušenosti a tak se stavba opevnění rychle sunula vpřed. Pracovalo tu zhruba 100 dělníků a tak už 17.12. 1937 (!) byla dobetonovaná poslední ze 24 pevnůstek. V průběhu zimy pak proběhly dokončovací práce. Bohužel se pak všechny objekty ( až na 9) ocitly v říjnu 1938 v záborovým pásmu… ale vlastně tak paradoxně přečkaly celou válku. Objekty 1 – 9, který zůstaly na území Protektorátu, na východním křídle opevnění a to právě v prostoru obce Jelemek, byly v červnu 1939 zničený. Protože se nepodařil původní plán všechny objekty začlenit do hlavní linie, tak uzávěry H – 42 a H – 33 vytvořily nad Prachaticemi až druhosledový postavení.. Jako raritu bych snad mohl uvést, že ve zdejším úseku je i jedinej existující postavenej objekt typu „C“, s betonovou střechou. Bunkry H-42/35/C, H-33/21/B-2-80, H-33/22/A-220, H33/18/B2-90, H-33/10/A-140 a H-33/15/B-100 jsou v současnosti dobře opravený a renovovaný. Z opevnění v úseku Leptáč – Jelemek, přehrazující přístupy k Prachaticím, se ze 14 řopíků dochovalo 5 v západní části uzávěry. Po těch odstřelenejch v r. 1939 už byste dnes našli jen jámy s kusy betonu. Ty neodstřelený se ale dochovaly v docela slušným stavu a v některých se dochovala i původní výdřeva a rezavý zbytky předválečnýho vybavení, jako třeba mříže, pancéřový dveře, lapače či ventilátory. V řopíku 10/A-140 budujou prachatický nadšenci pevnostní muzeum. Myslel jsem, že v některejch bunkrech by se dalo v nejhorším případě i přespat (vzpomínáte jak nás na něco podobnýho lákal Malej Muk u Kozy v Jizerkách?), ale věřte, nestojí to za to. Ne, že bych se bál, že by se za náma zabouchly zrezivělý dveře a my nemohli ven, spíš je problém v tom, že už jich spoustu někdo ukradnul a pak – do těch přístupnějších navozil nějakej hňup starý pneumatiky a tak nestojí za návštěvu…. 5

Romantická trať pak i nadále míří na jižní Šumavu a pokud byste jí někdy chtěli projet celou, poznáte, že prochází stěžejníma partiema šumavskýho podhůří. Pro nás je ale nejvyšší čas nahodit na záda bágly, protože vzápětí vystupujeme.

CHROBOLY … jsou jedno z míst, kde snadno podlehnete kouzlu malých nádražíček a zastávek. Už vlastně třetí století podřizuje stará nádražní budova, ( na 37 km trati v nadmořský výšce 760m), se dvěma hlavníma a jednou manipulační kolejí, svůj rytmus příjezdu vlaků s výletníkama, hořícíma touhou po poznání. Pro nás jsou výzvou k výstupu a vykročení po prvních metrech letošního Trailu. Ale už hned zahoukání odjíždějícího vláčku nám posadí do hlavy prvního brouka kam a kudy vlastně vyrazit. Možností je totiž

hned několik. Nedaleko odtud totiž leží chráněná lokalita Chrobolské tisy a v Čechách je vlastně jen málo lokalizací s tak početnou lokalizací těchto vzácných dřevin. Dříve, zvláště ve středověku, to bejval naprosto běžnej strom, z něhož se vyráběly např. luky. Dnes už jsou ale tisy vzácný a jsou vnímaný spíše jen jako parková okrasa. Pokud si dobře vzpomínáte, tak na podobnou lokalitu jsme narazili na trailu Českou Kanadou a ani tam nebyla plošně veliká. Většina populací má totiž jen omezenej počet jedinců a dnes už lokálně dožívají jen žalostný zbytky. Snad už jen dodám, že pro tisy je charakteristickej výskyt vícekmenosti, mohou dorůstat výšky mezi 10 – 20m (ve světě jsou ale zaznamenány i 18m) a dožívají se něco kolem sta let. Pokud se na tyhle zajímavý stromy nenecháte nalákat nevadí, můžeme pokračovat. Za nádražím zahneme doleva a po setkání s modrou značkou pokračujeme po ní stejným směrem po silničce vedoucí do vsi. Po pravý ruce míjíme mírný návrší s pastvinama a před náma už svítí první bílý zdi domů a místního, původně gotickýho, kostela Nanebevzetí Panny Marie, barokně přestavěnýho v 18. století (1754-58). Původně se pyšnil jehlanovitou věží, pokrytou prejzy, v r. 1974 však báň dostala cibulovitej tvar a byla pokryta šindelama. Chroboly leží v nadmořský výšce

6

758m, mají necelých 500 stálejch obyvatel a první zmínka o nich pochází už z r. 1317, kdy byly v těchto kolonizačních dobách uváděný jako les Strobole. To byly ještě v majetku Zlatokorunskýho kláštera. Je to doložený, i když zdejší matriky se vedou až od r. 1646. Život tady v pohraničí byl vždycky těžkej, ale zvlášť velká katastrofa postihla obec 31.5. 1808. Tehdy zde vypuknul velkej požár, při kterým vyhořelo 7 statků, 5 chalupářů a dva malý domky. Jak udává kronikář, faru, školu a kostel se podařilo zachránit jen s velikým úsilím. Snad v tom byla nápomocna i zdejší gotická milostná soška Panny Marie, za níž putovaly procesí a poutníci ze širokýho okolí… Překročíme silnici z Prachatic do Českýho Krumlova a za chvíli jsme na návsi. Je tu sice krám s potravinama COOP, ale protože tuším, že touhle dobou už bude sobota odpoledne ( a první den stejně ty zásoby máme každej s sebou), nebude pro nás zase až tak důležitej. Svojí pozornost budeme věnovat tý žlutý budově opodál. Hádáte správně. Je to hospoda a otevříno by měli mít 15.00-24.00. Jenže všechno má svůj háček. Jak víte specialitou dnešní doby je to, že pokud někdy někde něco funguje, za měsíc je třeba všechno jinak. A tak nám nezbejvá, než doufat. A pokud náhodou v tý době někdo slavíte třeba narozeniny nebo svátek, neváhejte se přiznat. Takoví šťastlivci dostávají 10 – 20% slevu. Jinak je samozřejmý, že si můžeme prohlídnout kostel, hřbitov i sochu sv. Jana nepomuckýho před ním. A pokud snad zasedneme k nějakýmu tomu korbílku, je lépe ještě za světla si prohlídnout kde asi dneska založírujeme. Zkuste mě tedy následovat. Při pohledu vlevo zjistíte, že to bude po pěkně kamenitý cestě s alejí starejch jeřabin, obklopenejch stejně kamenitým

tarasem. Nezoufejte. Projdete-li si to ještě za světla, budete odměněný krásnýma výhledama na panoráma Libínu i ostatních šumavských vrcholků. A pokud se vám to nebude líbit jinde, já nabízím k přespání louky za vsí. Místa na postavení stanů je tam dost….

7

NEDĚLE Na čerstvým šumavským vzduchu se to dobře chrouní a tak je mi možná i líto tahat vás z vyhřátejch spacáků. Ale nejsme tu proto abychom se tu váleli, ale na „poznávacím zájezdu.“ A tak vás po sbalení těch vašich bebechů zatáhnu jen támhle, ten malej kousek opodál. Stačí, když se mnou projdete malej borovej lesík (pozor na kořeny) a staneme u památky, kterou by bylo hříchem vynechat.

KAPLE PANNY MARIE LURDSKÉ … i poslechněmež si historii vážící se k místu samýmu. Tahle poutní kaple U svatého pramene byla zasvěcená Panně Marii Lurdské a postavená díky odkazu paní Rosalie Zierlingerové, vdovy, pocházející z Chrobol. Její muž František, sedlák z obce Sádlno čp. 1 (Zodl), zahynul v r. 1890 při práci v lese pod padajícím stromem. Protože manželství bylo bezdětný a nebylo ani žádnejch přímejch dědiců, prodala vdova Rosalie, nemocná tuberkulozou, celou nemovitost a odstěhovala se k sestře Kateřině Bartošové do Chrobol (usedlost Doberauer). Ani návrat do rodnejch Chrobol jí však nemoci nezbavil. Část svýho majetku proto použila k dobročinnejm účelům, zvláště pro nejchudší spoluobčany a v r. 1900 věnovala, tehdy na svou dobu nemalou částku 12 000 rakouských korun, na stavbu poutní kaple U svatého pramene. Název byl odvozen od léčivý studánky vedle kaple, jejíž voda údajně přispívala k léčení různejch chorob. V dnešní době by se snad mohl zdát, že peníze mohla vynaložit účelněji, smysluplněji… ale budiž. Ona sama se však dokončení kaple (1903) nedočkala, neboť zemřela 19. srpna 1901. Stavební plány novogotický stavby zhotovil Rudolf Moser z Prachatic, kterej měl taky stavební dozor. Provedení celý stavby dostal za úkol zednickej mistr Johann Rendl z Malonin (Pleschen). Novogotickej oltář vzniknul v dílně Ludwiga Schonbauera v Českým Krumlově. Na oltáři stávala socha Panny Marie Lurdský od akademickýho sochaře Ferdinanda Demetze z obce St. Ulrich / Groden v jižním Tyrolsku. Tenhle sakrální klenot obce Chroboly se stal místem, náboženskýho života celý oblasti a místem tichejch modliteb a zamyšlení. Tím spíše, že později sem byla přenesená tradice poutí od farního kostela v Chrobolech, který se těšily obrovskýmu zájmu lidí a to až do vysídlení většiny německejch obyvatel v r. 1946. V časech komunistický 8

totality tak byla kaple odsouzena k zániku. Ještě v 60. letech tu byly lavice a oltář, ale později? K největší devastaci došlo v 70. letech a zapřičinila se o to hlavně místní mládež. Při svý první návštěvě, hned po výměně papalášů u vesla v devadesátým roce, jsem jí jen těžko hledal. A když jsem ji našel, působila velmi smutným pohledem. Jednolodní kostelík, s polygonálním presbytářem a jehlancovitou věžičkou v pseudogotickým slohu, měl zřícenej strop, vytlučený okna a v interiéru se jen částečně dochovala ornamentální výmalba s různejmi symbolama a hvězdičkama. Veškerej mobiliář vydrancovanej, věž měla poškozenou plechovou střechu, z obvodovýho zdiva vyrůstaly náletový stromky a všechno zarostlý křákama. A jak tu bylo mrtvo… jen v okolím lese, jakoby se stále vznášela slova neznámýho poety: Kostelík a dolů prudký svah tiché místo k nebi na dosah údolí a vrchy činí kolem kruh lesy, luka, provoněný vzduch.

Kamenná boží muka kolem nichž muselo se jít nesla obraz Matky Boží co ochranu a štít.

Potom vyhnali nás z rodné otčiny domov ve vzpomínkách, prázdný, jediný jakoby nám vzali všechno tehdy z Šumavy když nám kázalo jít tuhé bezpráví.

Procesí sem kráčívala stinnou alejí vůní lip vzpomínky dosud zahřejí posvátný pramen, místo dávné poutě po létech lidé ještě vzpomenou tě.

Pod nimi ze země tryskal pramínek teď ona voda chladí proud vzpomínek oční nemoci prý léčil, hojil rány prosící brala tu Matka do ochrany.

Naposledy se tu mnozí zastavili slzou nejednou se oči zarosily ty pole, stráně, Zlatý potok k tomu jak vyprovázely nás zas volají nás domů…..

No básnička je to pěkná, škoda jen, že si ty sudeťáci dodnes nechtějí uvědomit, proč museli jít. Ale s tou studánkou má asi neznámej mistr pravdu. Kaple je totiž popisovaná i jako pramen tzv. „kosmický energie.“ Léčivej pramen, nazývanej Svatým, už naštěstí místní obyvatelé zase každoročně čistí a je zakrytej jednoduchou kamennou kapličkou. Voda ze studánky dál pospíchá dolů do Chrobolskýho potůčku a stejně jako život a čas jí nic nezastaví. I samotná kaple je nádherně zrenovovaná a pěkně se vyjímá na zeleným podkladu lesů a stejně jako dřív je duchovní posilou pro lidi, kteří chtějí přijít na jiný myšlenky, v tichu lesů sdělit svý prosby, zavzpomínat na zemřelý a myšlenkama zabloudit k svým potomkům… No a co včil? Počítám, že tlapky už vás

9

svrbí touhou ušlápnou nějakej ten kilometr – tak do toho. Na mapy se vykašlete. Jsou jen od toho, aby nás mátly. Trasu si zvolme sami s tím, že víme, že zkratky jsou sice delší a po horších cestách, ale furt je to lepší než VZDUŠNOU ČAROU! Tudíž se vybodneme na nějaký značení a vezmeme to po loukách nazdařbůh dolů, kde sice možná budeme přelejzat nějaký ty ploty, ale o to to bude dobrodružnější. Potok stejně musí téct v údolí a tak už k němu nějak dorazíme. A pokud se šikovně trefíme tu polní cestu, tak máme vyhráno a můžeme se těšit výhledama nejen na údolí, ale i okolní kopce Libínský hornatiny – přímo před náma např. Doubravu. Nakonec po tý polní cestě stejně sejdeme až k potoku, kterej nás bude dál provázet podstatnou část dnešní etapy.

ZLATÝ POTOK Malebný údolí Zlatýho potoka lákalo lidi od nepaměti. A nebylo to jen kvůli kráse okolní přírody. Už podle svýho názvu dává znát, že fungoval jako zásobárna zlatonosnejch písků, který zde propírali už Keltové, po nich Slovani a ostatní diggeři vlastně až do středověku. Však jejich činností vznikly i četný sejpy… schválně, jestli si jich všimnete až půjdeme okolo nich. A pozor – jsou to dobře ukrytý vzpomínky. Zlato tu prostě bejvalo, stejně jako v jinejch šumavskejch tocích, dost bohatě zastoupený. Zlatej potok, tenhle nejdelší přítok Blanice, pramení na jihozápadním svahu Rohanovskýho vrchu a končí zhruba po 21 km soutokem mezi Čichticemi a Blanicí. Plocha jeho povodí tvoří 92,4 km2 a při průměrným průtoku 0,60 m3/sec překonává převýšení 320m. Údolí Zlatýho potoka je hluboký a velmi romantický a je výrazným krajinným prvkem Prachaticka. Stinný lesnatý úseky se tu střídají s prosluněnýma loukama, který hostí vzácný rostlinný i živočišný druhy. A dochovaly se tu i četný mlejny, připomínající zašlou slávu zlatokopeckejch klapáčů. Vůbec mi sem nepasuje představa o uvažovaný přehradě a proto svou naději spíše upírám k připravovanýmu vyhlášení Národní přírodní památkou, s ochranným biotopem perlorodky říční. No a zatímco jsem vám tohle všechno povídal, sešli jsme až dolů k samotnej říčce, kde se sami můžete přesvědčit, že její dno vypadá fakt jako vyložený zlatým pískem a kameny. Přes dřevěnou lávku a kolem starý kapličky pak dorážíme ke Keplovu mlýnu (662 mnm), kdysi vybavenýmu i věží a střílnama. Asi tu kvůlivá tomu drahýmu kovu nebejvalo dost bezpečno, ale kde je věžím dneska konec. Teď je to krásná rekreační chalupa. Tady už se nacházíme někde pod kopcem Doubrava , nad kterým se dne 24.2. 1944 odehrál jeden z prvních leteckých soubojů II. světový války u nás.

10

Sestřelenej Liberator pak spadnul u Třešňovýho Újezdce nedaleko Lhenic, kde vám pak o tom povím něco víc. Krajina se pozvolna začíná měnit. Opouštíme louky a brzy zjistíte, že další trasa nepovede jen údolím, ale že začínají lesy a kopce s výstupy, ale nebude to tak hrozný a zvládnout se to dá bez problémů. Ty lesy jsou tak krásný, že ač je teprve květen, už jako byste cítili vůni hub… Kousek za mlýnem procházíme kolem velkýho kamene s pamětní deskou. Upozorňuje na to, že tu stávala ves Maloníny (Pleschen) – a nebyla tady jediná., soudě podle památečních křížků. A kdybychom vystoupali po zarostlý stezce až k vrcholu, narazili bychom i na starej lom. A kdo by snad měl sílu, může si vylézt i na protější Malonínskej kopec a furt se má na co dívat. Ono to jaro k tomu vlastně úplně svádí. Jak už jsem naznačil, začali jsme stoupat, i když to není žádnej krpál. Stará polní a pak kamením vyspravovaná lesní cesta, zaříznutá ve svahu, ale s vděčnýma výhledama do okolí, nás pak po chvíli dovede ke krásný studánce na okraji lesa. Ledově křišťálová voda tu přímo svádí k osvěžení. Kennoušek si to tu vždycky pochvaloval a tak toho využijte i vy. Zalokejte, opláchněte zpocený ksichty, ať můžeme šlapat dál. Pohled vám možná sklouzne k malý, nesporně atraktivní chatě u rybníčku pod svahem, ale raději věnujte pozornost zlehka stoupající cestě, na níž se zhruba po 200 m zprava připojí další. My si zatím budeme udržovat svojí vejšku a pokračovat po vrstevnici, sledujíce tok potoka v údolí pod námi. Cestou pak míjíme po levé ruce postavenej mysliveckej posed, odkud chlap s flintou v ruce obsáhne palebný pole na celý protilehlý pasece, až k tomu hezkýmu březovýmu hájku. Cesta lesem je víc než pohodová. Nedáme se zlákat ani další pravou odbočkou vedoucí na vrchol Klenovce a pokračujeme dál po „hlavní.“ I nadále jdeme více méně po dobrý cestě, ale mezi těma všema ořešákama, jilmama a jeřábama začínáme pro změnu pozvolna klesat. A je tu další paseka s posedem… A přestanete-li na chvíli žvanit, pak v nastalým snad tichu uslyšíte i šum potoční vody. Je to neklamný znamení toho, že se naše cesty budou brzy dělit. A fakt to nebude zadlouho. Stačí vpravo minout ten krmelec, pak po dalších asi 100 m starý složiště dřeva a najednou je tu „rozdvojka, kde se musíme rozhodnout kudy dál. Abych vám to usnadnil, rozhodnul jsem za vás. Zapomeňte na to, že byste

11

stoupali doprava do Klánovic. Opak je pravdou. Jsme tu přece kvůli Zlatýmu potoku a proto zarostlou svážnicí sestoupíme až k jeho břehům. A známá otázka: „Co včil?“ Putování, poznamenaný „civilizačním rozmachem“ tady musíme ukončit. Za tichou krásou Zlatýho potoka teď halt musíme trochu jinak… Kdo má dobrý boty, tomu to nepřijde, ostatní se prostě musí zout, nebo přeskákat na druhej břeh hezky po šutrákách. Třeba zrovna po tý malý kamenný hrázce támhle kousek proti proudu. Inu je to tak. Divoce romantická partie údolí, kde se můžete třeba i povohlídnout po nějakým tom zapomenutým zrnku zlata (jestlipak se tu se svojí pánví cáchal i Henry – dej mu Pajda bohatej nebeskej claim), tak ta začíná krásným neprůchodnem. Za „brodem“ pak pokračujeme dolů po proudu po levým břehu. Pěšina je tu sakra zarostlá a místama i dost podmáčená a tak když se furt budete koukat kaj to vlastně šlapete, snad ani nezaregistrujete tu malou paseku s dalším posedem. Nezbyde nám, než zarostlou stezkou, se sotva znatelnou stopou předchozích poutníků, kličkovat mezi porostem i nadále. Ovšem úseky jimiž procházíme, jsou skutečnou lahůdkou, vděčným námětem pro fotografy a čundráckým rájem. Ano, i když to snad tak nevypadá, je toto údolí kotlíkářem hojně navštěvovaný. Zrovna nedaleko mají třeba svůj kemp Toulavý vlci a my stejně po cestě na nějakej jistě ještě narazíme. A jako bych to přivolal. Po tom vlhkým úseku začíná les víc prosvětlovat, olše a vrby vystřídají smrky a místo ostřice už šlapeme po jehličí. A támhle je zrovna takovej malej, opuštěnej kempík. Posledně byl sice v dost zuboženým stavu, ale kdo ví? Přece nám to nijak nebrání v tom přiložit ruku k dílu, udělat dobrej skutek a plácek trochu upravit. A třeba i vzít sekeru do ruky, napnout svaly aby bylo aspoň pro tuto chvíli dost dřeva a rozehrát koncert ohně a něčeho do žaludku. Neříkejte, že vám od rána nevytrávil. A co třeba kafíčko, Úplně vidím Šerpu, jak už se tetelí! S rozkoší na sebe necháme působit vůni hořící pryskyřice i vůni pánve, osmahlý nesčetnýma ohněma, zprohejbaný a s držadlem vyblejskaným do hladka, co už teď zvoní samou nedočkavostí. Víte stejně dobře jako já, že se jí po tý dlouhý zimě už stejská po důvěrnejch rozhovorech se smrkovýma polenama a po nejlepším příteli – slanině. Voníme kouřem a nohy už se těší na odpočinek. Takže bágly dolů a válíme se válíme. Je to nutný, bo ještě nejsme ani v půlce

12

dnešní etapy. Natahovat to ale zbytečně nebudeme, chceme přece ještě něco vidět a ne se jen válet na jednom fleku byť docela pohledným. A tak nakonec přijde ta nevyhnutelná chvíle a šlape se dál. Co nás čeká? Vylezeme kousek nad kemp – tam vede lesní cesta a tý, více či méně průchodný, chvílema vedoucí nahoru, chvílema zase dolů (prostě takovej klasickej terén) se budeme držet. Ani potok ale už nepouštíme ze zřetele, nadále na nás působí svým geniem loci a jeho písně, zpívaný malýma peřejkama, nás provází i nadále. Ani o další zajímavý místa tady není nouze – je to taková nádherná „divočina“ a to až do chvíle, kdy se z lesní cesty odpoutá sotva znatelná pěšina a nutí nás sestoupit zase zpátky dolů k vodě. Najdeme tady další brod, obklopenej velkýma kamennýma plotnama, nic pro nás. Šlapeme si klidně dál po stejným břehu, kolem tý romantický říčky, až k místu, kde ten zarostlej úvoz, kterým jsme právě proťapali, končí takovým malým paloučkem, posléze přecházejícím v asi 300m dlouhou louku. Osobně jsem si to tu nazval Údolí káňat a myslím, že ani vy nepřeslechnete jejich typické kiáá, kiááá, nesoucí se nad velebnýma špicema smrků… Do šumu lesa už možná občas zaslechneme i zvuk motoru, zaléhající sem z nedaleký silničky vedoucí do Klánovic. Není to náš směr, natožpak cíl a tak ji necháváme bez povšimnutí. Ještě se pak krátce zanoříme do lesa a poté, po rozbahnělý cestě, rozšlapaný stádama dobytka, k tý silnici stejně dorazíme. Zlatej potok tu překračuje malým mostem s kapličkou a pokračuje dál na Frantoly.

FRANTOLY Frantoly (Frauenthal) jsou malá horská osada, prvně doložená v r. 1360, v listině týkající se sporu bratrů Vernera, Racka a Přibíka z Vitějic a opatem zlatokorunským. Leží v nadmořský vejšce 695 m, v nádherný poloze vysoko ve svahu nad údolím Zlatýho potoka. Zástavbě, soustředěný především na horní části stráně, dominuje několik větších patrových statků ve stylu selskýho baroka a taky mohutnej objekt bejvalý školy. Frantoly byly osídlený převážně německým obyvatelstvem ( v r. 1900 zde žilo 165 Němců a jen 2 Češi) a tak po jejich násilným odsunu utrpěla i zástavba. Z původních asi 70 domů jich zůstalo dodnes sotva dvacet, v nichž trvale žije jen 14 obyvatel. Kdysi zde bejvala olejna, šindelna, valcha i hamr s pilou. No a pak je tady taky především obecní kostel sv. Filipa a Jakuba, obklopenej hřbitovem se dvěma bránama, kterej to ovšem taky nikdy neměl lehký. Už přes 500 let stojí stále na stejným místě, ovšem s ubíhajícím časem pokaždý 13

v jiný podobě. Ta dnešní, barokní, nahradila v r. 1756 původní gotickou svatyni, zničenou v r. 1754 při požáru, po kterým vlastně zůstalo jen zdivo věže. Jeho původní zvon byl ulitej zvonařem a kovářem Joštem z Vodňan v r. 1556. Kuriozitou je prej fakt, že při stavbě kostelů ve Frantolech a Vitějovicích, který byly stavěný současně, došlo k záměně plánů a tak každej stojí jinde, než původně měl. Dnes je nově opravenej a poblíž něj rostou i dvě krásný památný starý lípy. Frantoly, spolu s Klenovicema, Jámou a Ratiborovou Lhotou, tvoří dnes součást obce Milovice. A na závěr snad jen jednu malou místní pověst: Vysoko nad Frantoly, po cestě do Lažisťka, stojí v lese kaple zvaná kdysi německy „Schutzengerl“ ( tj. v podstatě Andělíček strážníček…). Podle týhle pověsti tu byly kdysi pastviny na lukách, který patřily sedlákovi Biehunkovi (po chalupě „Jouchala“) z Frantol. Tomu vyháněl pasáček dobytek z jeho statku právě sem. Jednoho dne se pasáčkovi zjevil malej mužíček a zahnal mu krávy z louky pryč. To se pak dělo i ve všech dnech následujících a kluk chtěl službu vypovědět. Sedlák se v nouzi rozhodnul postavit tu kapli, na který stojí římskýma číslicemi psanej letopočet MDCCCXXXIII (tj 1883). Od tý doby měl sedlák i jeho dobytek zase klid. Tahle kaple je dneska častým cílem lidí, který museli opustit svý zdejší domovy… ale to bysme si museli dost zajít. Ale proč to tu vlastně všechno píšu? Vždyť přece nemám vůbec v plánu po tý prudce stoupající silničce do Frantol vyrazit? Ne, že by to bylo daleko, ale krčma tam není a tak si myslím, že pro vás tyhle informace budou naprosto dostačující. Vraťme se teda zpět k mostku přes Zlatej potok a tam zjistíme, že… … že se tady zase setkáváme nejen se zeleným, ale i s modrým značením a že co se mojí průvodcovský povinnosti tejče, i nadále budu preferovat pokračování dolů po vodě. Mimochodem – všimli jste si, jak ten původně malej potůček nabejvá na síle? Pár desítek metrů po asfaltový silničce značený jako cyklostezka (po pravý ruce les, po levý prosvětlený údolí) a už je tu Paradův ranč, což je vlastně penzion nabízející k sedlání na půl druhý desítky koní. V Ottově encyklopedii se o něm píše „… v bizarní úžlabině Zlatého potoka stojí Parádův mlýn, jenž podle práva emfyteutického býval statkem dominikálním.“ Dnes, známý též pod jménem Kurzův mlýn je technickou památkou a opravená je i výklenková kaplička nedaleko stojící. Těch mlejnů tu bejvalo daleko víc: Keplův, Dvořákův, Študlarů, Forků (tam je dodnes funkční turbína…), Burgerů….

14

Technickou památkou je i další můstek o něco nížeji po proudu. Jako dvouobloukovej (jeden oblouk malej, jeden velkej), 10m dlouhej, 5.80m širokej a 2,5m vysoko nad vodou ho postavili v r. 1881. Za ty dlouhý roky pochopitelně stačil dost zchátrat a hrozil mu zánik a tak bylo v r. 1986 nutný přikročit k rekonstrukci. Na opravu týhle perly na Zlatým potoce byly použitý jen původní

kameny a vy dnes můžete obdivovat do dílo mistrů, který mu vrátili původní krásu. Do mlejna U Forků na druhým břehu je možná exkurze, jen je třeba se předem domluvit. Tak uvidíme. Jinak – pod mlýnem bejvá na louce tábor jehož teritoriem nás povede pohodlná lesní cesta. A ta nás nakonec vyvede i na hlavní silniční tah ze Lhenic do Prachatic. Bohužel, nevýhodou je, že teď po něm budeme muset asi 1 km klusat. Ale hezký okolní lesy nám ten pocit nevole vynahradí. Navíc vlastně šlapeme pořád dolů z kopce a tam, kde silnice překračuje vodní tok, po 50m odbočíme vpravo k mlýnu U Žahourů. Je to technická památka, zděná stavba renesančního původu ze 16. století, v jejíž mlýnici se zachovalo původní zařízení z poloviny 18. století Podél cesty si pak můžete všimnout starejch, ale zachovalejch zbytků původního náhonu. K mlejnu patřila původně i pila a dneska? Dneska si musíme dávat bacha na volně pobíhající psy. Zvlášť Kennoušek s tím asi bude mít problémy. A my ostatní můžeme jen litovat, že tu pro pocestný nemají aspoň bufet…. Z odbočující cesty se nakrátko stane vyasfaltovaná silnička, ale ne na dlouho. Přes mostek pak šup na druhej břeh, zamáváme jízku zadržujícímu vodu pro dosud zde pracující pilu ( i když ta jede spíš na elektřinu) a po lesní cestě, kolem malýho rybníčka, pokračujeme dále lesem až k dalšímu rozcestí, kde odbočíme dolů k vodě. Čeká nás další most, nově opravenej po povodních a pak raději, místo rozbirý a podmáčený lesní cesty, volíme trasu po protilehlý louce. Odtud aspoň můžeme obdivovat dochovanou kamennou navigaci potoka (a to v dosti značný délce), kterej tady už připomíná spíše solidní říčku. Ale nedá mi to a musím v tomhle místě zase udělat takový malý odbočení. Nevím jak se bude situace během našeho trailku vyvíjet, či spíše zatím mi není známej termín konání jak

15

toho našeho šlapání, ani jiný akce, o který bych se teď chtěl zmínit. Vono totiž kdybychom to střihli vod Žahoura nahoru (vede tam vlastně i jistá odbočka), tak po necelým kilometru dorazíme na 6 ha PR Karlovický louky, což jsou vlastně takový zrašeliněný svahový louky s bohatou květenou např. Hořečku českýho, Hladýše pruského, Tučnice obecný, Kosatce sibiřského, Tolije bahenní a co já vím jakého plevele ještě? Jsou hezký a za podívanou by jistě stály. Mě sem ale táhne jiná věc a tou jsou Karlovice samotný. S těma svejma pár chalupama nic moc, žádnou díru do světa neudělaly, důležitý jsou ale proto, že tu každej rok – a právě v květnu – pořádá T.O. Trappers „Koulení“, což je vlastně takový čundrácký klání v kuželkách. Možná že se jim trefíme do termínu, i když náš příchod sem by vlastně už byl v čase, kdy všichni místo opouštějí. Spíš se kloním k variantě, že se pokusím sehnat kontakt na zdejšího barmana (no fakt, je tady docela fajná hospůdka) a zkusím s ním nějak domluvit jestli by nám neotevřel. Hele, to je ale hudba budoucnosti a vlastně na to ani moc nespolejhejte. Bylo by to jen takový hezký překvapení… Raději se zase v klídku vraťme dolů do údolí, protože i když nám první varianta nevyjde, tady taky nemáme čeho litovat. Tohle nesporně atraktivní a romantický údolí nemilujou jen skalní vyznavači emblému buvolí hlavy na rukávu. Tuláckým fajnšmekrům tu směle sekundujou i ty, co už snad pomalu, obrazně řečeno, rozechvěle vkládají svý greenhornský tlapky do jejich stop. Tím chci říct, že okolo v údolí, bejvá v létě spousta podsadovejch táborů, jako vystřiženejch z Foglarovejch knížek. Patří skautskejm oddílům nejen z Budějic, ale třeba i z Práglu a nesou tak poetický jména, že by se hodily i k názvům osad – třeba Černý šíp, Modrý klíč apod. Uvidíme, třeba se tak jednou i stane, až (jak bejvá v trampingu zvykem) tyhle mlaďoše začnou skautský předpisy a omezení svazovat víc, než by sami chtěli a jejich představy se začnou ubírat stejným směrem jako kdysi naše. A pak že se historie neopakuje….. Ale kde jsem to skončil – Aha. Překročili jsme mostek a včil valíme po rozlehlých

loukách kolem potoka. Jsou poměrně široký, místy s břehovejma porostama olší, jasanem, klenem a bukem, ojediněle i dubama a lípama. Jedna tu střídá druhou a jak už jsem naznačil, sami se můžete podle zbytků táborovejch staveb přesvědčit o tom, jak tu asi bejvá v létě živo. Tu stojí o stromy opřený tyčky na te-pee,

16

támhle jsou za křovím složený podsady, onde zase k posezení i k úkrytu ve špatným počasí zvou táborový kuchyně. Ale my si to po okraji Spálenýho lesa, pořád hezky kolem vody, kolem potoka, kterej tu přibližuje, tu zase na chvíli vzdaluje, hezky capkáme dál. Možná už nás začínají bolet šlapadla, ale přece stačí pouze zvolnit tempo. Stejně je nesmysl někam hnát, když je pořád čím se kochat (že, pane doktore?). Třeba zrovna támhle – lokalita U Piláta… to je prosím asi 8 ha PR, která tu na příkrým východním kamenitým svahu nad Zlatým potokem chrání přirozenej bukovej les. Zdejší přirozený bučiny ( i když místy i jedlový bučiny a samozřejmě i s příměsí smrku, jedle, borovice a modřínu) jsou ve velmi – jinde málo vídaným – zachovalým stavu, kterej se daří obnovovat v původní skladbě…. Místa, kudy putujeme, jsou občas trochu podmáčený, ale to je přece fuk. Pravda, mohli bysme to vzít i jinudy, např. nahoře západním svahem. Tam je lesní asfaltová komunikace z Kralovic na Vitějovice, dokonce míjející zajímavý žulový skalní útvary. My jsme si ale určili trasu podél vody. Ale vlastně – vždyť se na tu cestu stejně napojíme na rozcestí pod Brdovou. A to už není daleko. A daleko už není ani do Vitějovic. Necelej kilometr a máme jí hnedle u nosu, hned, jak vystoupíme z lesa. Z malýho potůčku u Chrobol se tady už stala slušná říčka a stejně jako celej den, i tady jsme jí v patách. Posledních pár desítek metrů docházíme po silničce a jsme tady. Čeká na nás hospůdka U Kleinů, jináč šikovnej motorest s točenou kofolou, studeným pivem a výbornou kuchyní. A než k ní dojdeme, tak snad zase trocha tý suchopárný historie.

VITĚJOVICE Tahle šumavská obec leží v údolí, na všech stranách obklopeným vysokýma kopcema, v průměrný výšce 509 mnm. První zmínku o ní najdeme už v historickejch pramenech z r. 1283, kdy tuhle ves získal Jan z Michalovic od krále Václava II. V r. 1298 se připomíná Bruno z Vitějovic a v r. 1315 jsou pak jako její majitelé uváděný bratři Racek, Přibík a Vernéř z Vitějovic. Ten poslední se zavázal, že bude s prachatickýma pečovat o bezpečnost na Zlatý stezce, tudíž už tady asi nepochybně stál hrad na vrchu Osuli. Bratři jinak působili ve službách vyšehradský kapituly jako její lokátoři v okolí Prachatic. Nastaly jim ale spory se zlatokorunským klášterem o hory a lesy, když založili novou ves Reudenthal v místech, který si zmíněnej klášter nárokoval. Spor o hranice byl narovnanej až v r. 1317 a to měli bratři v držení i ves

17

Strobole (Chroboly). Ve stejným roce ale už Vitějovice patřily k majetku panství bavorovskýho, jak o tom svědčí i zápis z r. 1386, kdy sem byl poslanej jakýsi Přibík z Vitějovic, tehdá už rožmberskej služebník, aby obci odměřil krumlovský pastviny jí patřící. Sídlil na zdejší tvrzi jako správce panskýho popluží, protože jeho vrchnost tu měla 2,5 lánu a sad. Pak Vitějovice patřily do panství helfenburskýho a od 16. stol. náležely k Libějovicím. Že však je ves mnohem starší, respektive, že tohle místo bylo osídlený už od „pradávna,“ o tom svědčí i 18 nalezenejch slovanskejch mohyl z 9.století a další pohřebiště o 15 mohylách se nachází při severním okraji lesa Kluzí. Prozrazujou je mohutný náspy a obklopený jsou i příkopama. Mají tak zhruba sedmimetrovej průměr a na vejšku tak asi metr.Mnohý z nich už byly barbarským rozkopáním narušený vykradačema, protože prachatický muzeum tu seriozní výzkum tu provedlo až v r. 1995. Při něm se přišlo i na typickej kamennej věnec a objevenej byl i dřevěnej „dům mrtvýho,“ jehož nároží směřovala do světovejch stran. Samozřejmě, že to dřevo na stěnách už bylo spálený, zato se tu nalezly i zbytky kostí a keramiky. Nespornou dominantou historickýho jádra obce, který je vyhlášený vesnickou památkovou zónou, je bezesporu náves s areálem barokního kostela sv. Markéty, obehnanýho ohradní zdí, kterej stojí na místě bejvalý kaple z r. 1369. Ve farní kronice se o jeho stavbě píše: „Činíme známým všem a každému, jímž se toto do rukou dostane, že pohnuti jsouce horlivou zbožností a toužíce čest Boží rozmnožiti a sobě pokladů nehynoucích v nebesích uložiti, uvažujíce mnohá nebezpečí a obtíže, která pro vzdálenost místu a zaplavení vodami, ubohému našemu lidu v Blanici při přijímání svátostí se naskytují a budoucně naskytovati se mohou. K radě pana Václava, řádného plebána kostela v Blanici, rozhodli jsme se ku cti Boží a jeho blahoslavené rodičky, Panny Marie a sv. Markéty založiti a vystavěti ve vsi naší Vitějicích kapli.“ Tenhle barokní kostel, postavenej v letech 1743 - 46 zednickým mistrem Greizweilem, přišel tehdá na 4 000 zlatých. Ve starým soupisu památek prachatickýho okresu se o něm píše doslova: „Dnešní kostelní budova k východu orientovaná jest jednolitá (jednolodní – pozn. aut.) a nepoukazuje nic na použití starších zdí. Kněžiště je zakončený pravoúhlým presbytářem čtvercovýho půdorysu v rozích lesenami vroubený a plackou se štukovým zrcadlem sklenutý. Stejného tvaru jest sakristie (v ose lodi) za presbytářem přistavěná. Loď podlouhlá má zaoblené rohy a rákosový strop s velkýmn fabionem (?), měří 12.03 délky a 8.25 šířky. Vestavěný hudební kůr spočívá na dvou pilířích. Hlavní oltář sloupový s obrazem sv. Markéty od Josefa Hybsche malovaný a se sochami sv. Linharta, Vendelína, Petra, Pavla a Floriána, je z r. 1850 a „provedení slabého.“ V r. 1887 nevalně obnoven. Starý obraz sv. Markéty v kostnici uložený, umělecky bezcenný (sic) signován jest Jac. Faber pinxit. Malby na skle – sv. Vojtěch a sv. Kateřina, dodala taktéž v novějším čase firma Tiroler Glasmalerei. Železná mřížka u sanktuária

18

je asi ze starého kostela a spolu s velkým zvonem jedinou památkou jeho. Poboční oltáře sloupové, sv. Anny a Barbory a druhý svaté Panny Marie a sv. Antonína, jsou bez umělecké ceny, tak jako kamenná křtitelnice a kazatelna (… dobrej pohled našich předků, ne? Dneska by se divili… leč pokračujme). Oltáře a snad i kazatelna jsou z r. 1853. Původní oltáře dřevěné zrušeny roku 1811 a nové vymalovány na stěny, malba však již vymizela. Pod kůrem oltáříček Bolestné Panny Marie se starší barokní sochou, stejně bezcenný. Varhany jsou zhotovené od krumlovského varhanáře Justla z r. 1843… Ještě dodám, že největší a nejstarší zvon se pochopitelně jmenuje Markéta a prej se mu říkalo i Salvátor. Je ozdobenej reliéfem Panny Marie s Ježíškem na kolenou, ozdobnou obrubou s nápisem „A nativitate Cristi MCCCCXC quarto at laudem et honorem sancte Virginis Margarete.“ Laděnej je do C a i kolmý výšce 62 cm s 13 cm korunou má průměr 81 cm. I na věnci je dekorovanej obrubou. Kostel sv. Markéty není ale jediná sakrální stavba, kterou v obci najdete. Stačí se jen podívat k mostu přes Zlatej potok a najdete tam malou zděnou kapličku. Pravda, je asi ze sedmdesátejch let 20. století, ale předcházela jí jiná historie. Původ tý předchozí totiž sahá až někam ke konci 18. století. Dle zápisu ve farní knize postavila obec v r. 1824 na místě stržený kaple sv. Jana Nepomuckáno kapli novou, větší. Další zápis v kronice se váže k r. 1929, kdy byla kaple kvůlivá zchátralýmu stavu opravovaná. Zednickou poráci tehdá vykonal vitějovickej F. Miller a truhlářský práce provedl kostelník V. Pech. Dle záznamu byly v kapli socha sv. Jana Nepomuckýho a dvě malý sošky bez bližšího určení. Tyhle sochy opravoval malíř Němec z Prahy, jinak člen ateliéru pražskýho architekta Jaroslava Mayera, kterej se rovněž podílel na výmalbě zdejšího kostela. Tahle oprava byla provedená na základě obecní sbírky… Tahle kaple však zanikla při stavbě novýho mostu přes potok a na jejím místě pak byla halt postavená tahle „prefabrikovaná novostavba.“ A co je ve Vitějovicích ještě zajímavýho? Snad to, že se tu snad nejlíp z celýho Pošumaví dochovaly lidový stavby s roubenýma obytnýma částěma, ještě z „předštítovýho“ období. Ves je proto unikátem i jako důležitá a málo známá pokladnice starobylejch stavebních zvyklostí a to i v uspořádání usedlostí a domů. Schválně si to spolu zkusme probrat. Tak třeba hned proti kostelu, statek s č.p.2 – ten se může dokonce pochlubit i renesanční sýpkou se střílnama, z počátku 17. století. Nebo barák č.p. 15 – v domě se sýpkou se v obrovský roubený a omazaný obytný místnosti nachází jeden z nejstarších vesnickejch obytnejch prostorů v Čechách vůbec a navozuje představu vysokejch kamennejch místností.

19

Pak je tu č.p. 12, jináč bejvalej pivovar z 2. poloviny 18. století. Ten patřil k největším špýcharovejm domům v Čechách a podle dendrologický expertýzy bylo zjištěný, že dřevo na jeho stavbu bylo pokácený v r. 1491. A statky č.p. 8 a 30 zase zdobí štíty selskýho baroka. A bejvalej srub je i č.p. 6. Pak je tu i stará barokní škola z 18. století a co víc, můžeme u ní vysledovat i znatelný valy ( v podobě oválnýho pahorku) po původní vitějovický tvrzi. K potoku má tohle tvrziště strmej bok (mimochodem, říká se tu U Zikmundů), ale ten násep a příkopy zase tak znatelný už nejsou. Kdysi se tu prej v baráku propadla klenba a když prohledali díru, našli v ní ještě trám se starou zaseknutou sekerou. V našem vyprávění nesmíme opomenout ani Burgrův (někdy zvanej též Panskej) mlejn ze 17. století, ať už pro jeho barokní jádro nebo ozdobný vjezdy. Stojí při okraji vsi a původně snad byl už renesanční a vystavěnej v r. 1586 a na tu barokizaci došlo až později. V každým případě byl ještě v r. 1877 znovu upravovanej. Od r. 1840 se tu taky lisoval olej, v r. 1894 pak došlo k odstranění vodních kol, což vedlo v r. 1911 k instalaci turbíny. Ta taky nemálo napomohla k tomu, že až do r. 1950 v tomhle objektu fungovala i pila a malá vodní elektrárna…. No a najít tu můžete i velmi starej špýchárek. Tak co bych vám ještě pověděl? S hospůdkou se můžete seznámit na vedlejší fotografii i když vím, že přednost dáme osobní návštěvě. A jen tak mimochodem – na čepu mají Hrubej Rohovec. A ještě vám taky povím, že už i Vitějovice mají svůj obecní znak a to od konce května minulýho roku (2012) a popisujou ho tak, že ho tvoří v zeleným štítě pod zlatou vlnitou zvýšenou hlavou stříbrnej hrad, tvořenej dvěma věžema s cimbuřím, každá s černým oknem, spojenejma prolomenou gotickou branou s cimbuřím. Za hradbou je zlatej latinskej kříž, přeloženej na středu stříbrnou perlou a dole přecházející ve stříbrnej hrot šípu. Obecná figura hradu, ve spojení s obecnou figurou hrotu šípu, připomíná někdejší středověkej hrad na vrchu Osule a erbovní figuru šípu rodu píšícího se dle Vitějovic (podle doloženého erbu jeho potomstva píšícího se dle hradu Pořešín (na tom už jsme taky na našich trailech byli – vzpomínáte?), kterej tento rod obdržel výměnou za vitějovickej hrad v r. 1317. Vlajka obce je doslovným opakováním znaku…. Co s načatým večerem? Připomenu ještě, že otvíračka je do deseti (to by stejně mělo stačit – kdo má problém ať si načepuje petflašku) a musíme si jít ještě stavět hnízda. Snad to nebude daleko, mám vyhlídlej takovej „plácek“ nad silnicí pod lesem. Je to ale do kopce – jak jinak. Cestou půjdeme kolem křížku, stávala tu dřív Boží muka. Podle pověsti tu byl jeden místní rytíř pronásledovanej nějakým cizákem a boje se přemožení, proklál se vlastním mečem. Snad nás nebude strašit. Ale protože máme v nohách cirka tucet kilometrů ( a snad i víc), počítám, že usneme raz, dva….

20

PONDĚLÍ.

Ráno jako každý jiný, vstávačka, Šerpa spáchá kafe, balení a dál? Inu jako vždy je několik možností. Toho kopce nad náma jste si jistě dobře všimli. Vrátíte-li se v mým vyprávění o nějakou tu stránku zpět zjistíte, že už jsem naznačoval, že na jeho temeni podléhají zubu času rozvaliny středověkýho hradu. Z Vitějovic tam nahoru vede levým úbočím stará cesta, kudy se dřív na hrad jezdívalo, ale už není tak znatelná. To by nebyl takovej problém, pokud chcete, nahoru se nějak dostaneme. Bágly schováme tady, protože se sem budeme vracet a kdo by s s těma bebechama tahal. Takže? Jasně. Jde se na OSULI!

OSULE Nejprve, jak bejvá zvykem, trocha historie. A začneme u těch, komu to tady kdysi patřívalo. Tím byl slavnej rod BAVOROVICŮ, pánů s emblémem střely ve znaku, v jejichž držení byla od 12. století větší část Šumavy – a to prakticky až po Kaplici. Z původního rodu Bavorů ze Strakonic se oddělili příslušníci nižší šlechty a vytvořili např. tyhle rodový klany: Dubští z Chlumu, Benedové z Nečtin, Komářičtí, Boršovští, Srdovští či Újezdští, Drahoničtí a z Vitějovic (později z Pořešína). Jako první genealogickej předek je uváděnej Bruno z Vitějovic, sedící na zdejší tvrzi. Pravděpodobně právě on stavěl hrad OSULI. Jeho synové – Verner, Racek a Přibík, jak už jsme si řekli, vstoupili do služeb vyšehradský kapituly a společně s Bavorama ze Strakonic zajišťovali bezpečnost na starý kupecký stezce z Bavorska.. Konečně, svědectví nám o tom dává listina Jana Lucemburskýho z r. 1312. Víme už i to, že se podíleli na zdejší kolonizaci. Zakládali nový osady a jejich činnost směřovala právě do povodí Zlatýho potoka. Tak povstala i vesnice Frantoly (Wrenedenthal), která se stala jablkem sváru kvůlivá bezprostřednímu území a statkům Zlatý Koruny. Vona tu totiž přesná hranice nikdáž nebyla stanovená. Tenhle spor byl částečně urovnanej až v r. 1315, ale teprve 27.2. 1317 bylo v Netolicích s konečnou platností rozhodnuto s tímhle výsledkem: Verner, Racek a Přibík prohlásili, že obdrželi od zlatokorunskýho opata Dětřicha a konventu k životnímu užívání nově založenou vesnici Frantoly a na Zlatým potoce les Strobole (Chroboly), ale pod tou odmínkou, že za to mají při lese založit ještě jednu vesnici, která po jejich smrti připadne k majetku zlatokorunskýho kláštera. Bratři slíbili vesnici svou ochranu, protože – jak listina uvádí – chudý lidi často pociťovali od těch klášterních různý ústrky a 21

ponižování. K uskutečnění tohohle úmyslu však nedošlo, protože ještě v průběhu r. 1317 byli vitějovičtí bratři přinucený svým synovcem (Bavorem III ze Strakonic) k jinýmu řešení. O něm je totiž známo, že byl velkým zlatokorunským příznivcem (a je tu i pohřbenej). Ten proto rozhodnul ve prospěch Zlatý Koruny a směnil s nima jejich původní pořešínský panství u Kaplice právě za Vitějovice a Frantoly. 2.9. 1317 byla tedy v Blanici slavnostním způsobem vydaná potřebná listina a poddaným oznámená změna vrchnosti. Tenhle nepředpokládanej odchod Vernera z Vitějovic narušil i celej rozvoj prachaticka a přerušil taky plánovanou výstavbu novýho města, který tu snad mělo vzniknout. Vitějovičtí pak pokračovali ve svý kolonizační činnosti na Pořešíně, ale to už je jiná historie a seznamoval jsem vás s ní při trailu do Slepičích hor…. No a teď něco k hradu samotnýmu. Už jenom jeho jednoduchost svědčí o velkým stáří. Byl to typickej strážní hrad a nikoliv reprezentační panský sídlo. Založil ho zřejmě v polovině 13. století sám král Přemysl Otakar II, ale po jeho smrti se stavba hradu hřejmě zastavila. Svědčí o tom třeba i dochovaný hromady stavebního kamene, který nebyly nikdy využitý. A dost možná, že rozestavěnej objekt byl rozbořenej už za povstání Vítkovů v r. 1276. Hrad sice stále zůstal královským majetkem, ale jen do r. 1283, kdy jej získal Jan z Michalovic. Není ovšem známo, zda práce na něm pokračovaly. A poté, co jej v r. 1317 vitějovičtí páni vyměnili za Pořešín, Osule definitivně ztratila význam a byla opuštěná. Nedostavěný objekty pak byly úmyslně poničený, např. dodnes viditelným podkopáním, aby se náhodou nestaly útočištěm lapků. Snad došlo i k vypálení. Definitivně se však už o místě jako o pustým, zmiňujou záznamy v r. 1379. Dnes se dochovaly jen malý zbytky, ale z hlediska výzkumu středověkejch sídel představuje Osule důležitou lokalitu. Zevrubný archeologický práce tu proběhly v r. 1985. A co zjistily? Kromě zbytků fortifikačních staveb i to, že hrad byl stejnýho podélnýho typu jako např. Kašperk. Spíš až nezvykle protáhlýho. Nejlepší ale asi bude dát slovo velkýmu historikovi A. Sedláčkovi, jehož historii českých hradů podle mne ještě nikdo nepřekonal. Tudíž citujme: „Na temeni úzkém a nepříliš dlouhém stával hrad, po němž zbyly jen praskrovné známky. Souditi lze že byl z kamene a vápna postaven, ale nynější rozvaliny vyhlížejí tak, jakoby to byly zbytky kamenných valů. Zdi šly do čtverhranu, zavírajíce prostoru nevelikou, z níž část byla obydlím. Předtím jest prázdné městiště úzké, jako nějaké předhradí. Na severním konci po pravé straně bývalé brány vypínala se mohutná okrouhlá věž o samotě na prostranném, pevnými hradbami zahrazeném předhradí, kdež se ještě některé stavby stopovati mohou.

22

Vlastní hrad, jehož vnitřní rozdělení naznačují sem tam až 2,5 sáhu vysoké zbytky základních zdí, stál na straně jižní, výše než předhradí. Je odděloval od onoho hluboký, nyní již částečně zasypaný příkop. Na jižním konci hradu stála druhá okrouhlá pevná věž. Obě věže, se svými přes 2 sáhy širokými zdmi, posud dobře lze znáti a svědčí o někdejší pevnosti hradu. Mimo východní stranu, kdežto strmé skály do údolí sestupují a tedy zde od přírody samé o nedobytnost hradu postaráno, obkličoval na stranách ostatních hrad tento hluboký, nyní vyrovnaný, zarostlý a jen na několika místech znatelný příkop. Délka od severní k jižní věži jest 39, šířka pak 16 sáhů… Kdo by nyní sem přišel, hledaje části v tomto popise uvedené, zklamal by se velice. Jest k neuvěření, jak mnohé památky hynou. Na hradiště tlačila prý se voda z vysokého vrchu řečeného ŠALABY, v němž jest vydatný pramen studené vody ( z vodovodu našly se hliněné trouby)… Jednoduchost částí hradu Vitějického, svědčí o velkém stáří. Dvě věže, hradby a nevelké obydlí, spatřuje se u nejstarších hradů, které nebyly proměněny v prostranná panská sídla. V té příčině podobají se Vitějice Velešínu, Starému Heršteinu aj. Ale i po opuštění jeho se připomínají různí zemané ve Vitějovicích, kteří odtud jméno své měli. Tak např. jest v r. 1364 zmínka o vdově Medvěda z Vitějovic, za níž se sloužívala mše zádušní v Bavorově a r. 1386 připomíná se Přibík z Vitějovic, služebník domu Rožmberského.“ Potud starej historik. Já k tomu dodám, že jít na Osuli je sice nejlepší na podzim, když opadá listí, tak je toho nejvíc vidět, ale ani v jinejch ročních obdobích to nejni špatný. Je sem třeba hezkej vejšlap z Husince ( a to už jsem zase u Slunce, seno Trailu…). Takže pokud jste se nebáli pár kapek potu, jsme nahoře. Kuriozní zřícenina není nic dlužná svýmu kurióznímu názvu. Sami vidíte, že zdi jsou všude opravdu stejně vysoký, jakoby seříznutý, což snad evokuje onu myšlenku,, že nejde o zříceninu, ale nedostavěnej hrad. A koho tenhle popis nezajímá a nevzrušujou ho ani trosky palácovejch křídel, ten by měl nahoru vylézt aspoň proto, aby se potěšil vyhlídkou do krajiny. Výhodný je tu i to, že sem dal někdo ( snad

23

z vesnice) informační tabuli a zvelebil okolí. A rozloučit se pak s místem může třeba i vzpomínkama Elišky Krásnohorský: „Jiný dávný hrad, z něhož se jen nepatrné trosky zachovaly, Vitějice, zvedal se nedaleko k jihovýchodu, při vesnici stejného jména na návrší Osuli. O vzniku, osudech a pádu této tvrze zachovaly se jej nepatrné památky. Toliko pouze jisto, že proud událostí zemských i jej povýšil a pak v základy jeho narážel, až jej pobořil a v zapomenutí odplavil. Ač němá jest ta zřícenina pustá, přece duch dějin českých i ji opřádá výmluvnými zvěstmi.“ Bať, bať. Všude kolem bloudí připomínky starejch časů… a teď mě tak navíc napadá, že ani tohle není poslední místo, kudy zde kráčely dějiny. Vlastně se stačí vrátit dolů pod kopec a řeknu vám více. Takže – už zase máme na zádech ta naše tulácký kufry a sešli jsme zpátky na silnici. Ještě však než ji překročíme a budeme pokračovat dál, udělejte si aspoň na chvíli představu, jak to tu asi vypadalo v pětačtyřicátým roce, když končila válka. A nakonec – od toho jsou i místní kroniky, aby připomněly události tehdejších časů. Již 5.5. ve Vitějovicích vyvěsili státní vlajku a u vchodu do obce byly postavený ozbrojený hlídky. Zbraně se získávaly odzbrojování německejch vojáků, kteří po přilehlý silnici mířili do Prachatic a dál do americký zóny. Všude se válely kvéry, střelivo, granáty, pancrfausty… První jeepy s americkejma vojákama, z 3. pěší divize gmjr. A.E. Browna, dorazily 9.5. kolem 16.00 hod na spodní křižovatku u Hracholusk. Ta je odtud vzdálená necelej kilometr. A taky tam hned začali zastavovat prchající německý a maďaský vojáky a houfovat je do improvizovanýho zajateckýho tábora na místních loukách, kde jejich hlídáním pak pověřili místní partyzánskej oddíl a čerstvě zmobilizovaný český vojáky. Brzy počet říšskejch soldátů překročil 1 000. Teprve 13.5. přišli na tuhle demarkační linii kozáci 100. gardový střelecký divize gmjr. A. I. Makarenka z Rudý armády, aby je převzali a odvedli si je do zajetí směrem na Netolice. Podle pamětníků jich ale zde hned několik zastřelili a zakopali na louce u vesnice. Tahle křižovatka, od té doby se nazývající Místem setkání pěti armád je nádhernou ukázkou kotrmelců našich pohnutejch novodobejch dějin. Na památku týhle slavný události tu dnes stojí hned dva pomníky. Asi se ptáte proč hned dva a proč proti sobě? Vysvětlení je jednoduchý i složitý zároveň. Tehdá, hned po válce tu byl postavenej jako pomník jednoduchej, plochej kámen s pamětní deskou, kde byly popsaný uvedený události. Původní text zněl takto: PRAVDA VÍTĚZÍ. TENTO PAMÁTNÍK AŤ NA VĚČNÉ ČASY PŘIPOMÍNÁ, ŽE NA TÉTO KŘIŽOVATCE SEŠLA SE NA KONCI VÁLKY L.P. 1939 – 1945 VOJSKA PĚTI ARMÁD. VÍTĚZNÁ AMERICKÁ ARMÁDA ZDE ZASTAVILA DNE 9. KVĚTNA V 5 HODIN ODPOLEDNE PRCHAJÍCÍ ARMÁDU NĚMECKOU A MAĎARSKOU. ČESKOSLOVENŠTÍ VOJÁCI ZDE HLÍDALI INTERNOVANÉ NOVOVĚKÉ BARBARY

24

DO 13. KVĚTNA L.P. 1945 V KTERÝŽTO DEN VEČER PŘEVZALA CELÝ TÁBOR VÍTĚZNÁ RUDÁ ARMÁDA. ZDE SI PODALI RUCE HRDINOVÉ RUŠTÍ A AMERIČTÍ. ČESKOSLOVENSKÝ NÁROD NEZAPOMENE SVÝCH OSVOBODITELŮ. Díky nápisu, že americká armáda zde vlastně byla první a proto, že k památníku pravidelně jezdily delegace z velvyslanectví USA a ceremoniálu se zúčastnilo mnoho zdejších lidí i bývalí vězni z koncentračních táborů (těch našich !), ležel památníček komunistickým soudruhům hluboko v žaludku. Protože se báli ho odstranit, snažili se alespoň účastníkům oslav znepříjemnit život. Bylo až dojemný, kolik „péče“ jim soudruzi z StB věnovali. Např. děti z vitějovický školy měly zákaz se zúčastňovat a všechny přítomný si StB vždycky řádně zdokumentovala. Několik dní před konáním bejvaly u silnic kolem křižovatky umisťovaný papundeklový cedule s přihlouplýma nápisama jako třeba: NE válečným štváčům z Pentagonu, ANO mírovým sovětským raketám! Jeden rok se zase na křižovatce náhodou „porouchala“ nákladní Tatra a to tak, že po celou dobu pietního aktu jí musel řidič řádně tůrovat. A příkladů by bylo jistě víc. Záminka ke zlikvidování se po letech konečně našla. Bylo to při rekonstrukci silnice s křižovatkou a výstavbou novýho mostu přes Zlatej potok v 80. letech 20. století. Ejhle nová silnice najednou vedla ausgerechnet zrovna přes pomníček (projektantovi to asi muselo dát pěknou fušku). Pokud tudy budete projíždět, všimnětě si, jaký tu dělá silnice esíčko. Kámen pak skončil v základech novýho mostu a deska v depozitáři prachatickýho muzea. A aby se neřeklo, byl vystavěnej na druhý straně silnice novej, ale megalomanskej socialistickej památník, o kterým se traduje, že tu byl i použitej beton z výstavby Temelínský elektrárny, jejíž budování začalo ve stejný době. Vytvořil ho sochař Jan Hána (socha se jmenuje Poslední den války) a architekt Vratislav Růžička v r. 1987. Nedá se ale říct, že by místním nějak přirostl k srdci. Kytky se stále nosily na původní místo a tahle bronzová socha ženy nakonec dala v lidovým humoru místu pojmenování U stopařky. Na leštěnejch kamenech pak můžete číst text novej a to hned ve třech jazycích: NA TOMTO MÍSTĚ SE VE SLAVNÝCH KVĚTNOVÝCH DNECH ROKU 1945 SETKALI VOJÁCI 100. GARDOVÉ STŘELECKÉ DIVIZE GMJR. A. I. MAKARENKA A 5. PĚŠÍ DIVIZE AMERICKÉ ARMÁDY GMJR. A. E. BROWNA. AŤ KREV PROLITÁ SPOLEČNĚ V BOJÍCH PROTI FAŠISMU JE TRVALÝM VAROVÁNÍM PŘED OPAKOVÁNÍM VÁLEČNÝCH HRŮZ. Když porovnáte oba nápisy z pomníků, sami uvidíte, že i když dva dělají totéž, vždycky to totéž nemusí bejt. Jistě si řeknete, jestli celý ty manévry a ty ohromný prachy co to stálo, stály vůbec soudruhům za to. A na závěr snad jen, že tahle křižovatka, dneska známá hlavně množstvím dopravních nehod, bejvala docela rušným místem už ve středověku a to i přes přítomnost strážního hradu na Osuli. Připomínají to dvě zajímavý písemný zprávy z 15. století. V první z nich, ze 14. září 1471 oznamuje helfenburskej purkrabí Jan z Vlksic Janu z Rožmberka, že za ním vyslal svýho služebníka, kterýmu však „na cestě blízko Hracholusk vzali koníka“ a

25

tak se nešťastnej posel musel vrátit pěšky, v tý druhý, z r. 1473 píše prachatickej purkrabí Jan Slovický z Vraního českokrumlovskýmu místopurkrabímu Přibíkovi Hadovi z Paběnic, že jistej Stožek se vracel s ječmenem do Prachatic a 4. září tu byl přepadenej a přišel hned o čtyři koně. Tenhle Stožek prej měl v Racholuštích ohniště (tedy dům). Nám z toho vyplývá jeden jistej fakt. Nebudu-li do toho dotlačenej, místu se pěkně vyhneme (abychom se nemuseli vracet) a prohlídneme si ho jen z povzdálí. Třeba se spokojíte jen s těmahle informacema. A dál? No teprve teď vlastně vyrazíme na dnešní etapu. Bude to takový putování mírně zvlněnou krajinou, i když pár stoupáků v závěru si taky nenecháme ujít. Poznáte další kouty kraje spravovanýho lidma v souladu s přírodou, kterej svou krásou překvapí každýho poutníka. Jasně tu pochopíte, jak osvícený a bohatý musely bejt šlechtický rody co tu žily. Zanechaly totiž budoucím generacím nespočet kulturně historickejch památek, jako doklad bohatý a mnohotvárný historie. Čekají nás krásný výhledy a nějaký ty jiný zajímavosti, o kterých až na místě, ale myslím, že se máte na co těšit. Dlouhý to nebude, zase nějakej tucet kilometrů… já to při průzkumu proběhnul za čtyři hodiny, ale my máme cekej den! Takže vyrážíme. Dole u křížku přejdeme silnici a podél hřbitova dojdeme až na náves, kde se u kostela dáme doleva. Podotýkám, že BEZ POVŠIMNUTÍ mineme hospodu U lapků a překročíme náhon, kudy spěchají vody Zlatýho potoka dál ke Hracholuskům a především proto, aby o něco nížeji poháněly Hamlýřův hamr a taky Balounů (dříve Petráškův) mlejn a samozřejmě pak taky ten u Fučíků. Tyhle starý klapáče necháme stranou, stejně už jsou přestavěný, že byste v nich těžko uvedený řemesla hledali a raději budeme věnovat svojí pozornost svejm žracákům. Jistě jste si všimli, že je pondělí a tudíž by bylo záhodno doplnit si nějaký ty zásoby, třeba už jen proto, že v krajině, jíž budeme procházet, nic neseženeme. A nějakou tu baštu i pitivo dostaneme za patřičnej obolus právě támhle v krámě Coopu u cesty. Další naše kroky povedou zase přes vodu, další most přes Zlatej potok a to až do chvíle, kdy dorazíme k hospůdce U Trojanů. A teď bacha. Jistě už jste si všimli, že jsme opustili hlavní silnici (ale bát se nemusíte, stejně na ní

26

zase narazíme) a šlapeme to kajsi jinde. Je to proto, že i ten asfalt si ještě dneska tak trochu užijem a tak jsem vymyšloval všelijaký ty nábližky, abyste to neměli zas až tak jednoduchý. A nábližky totiž, jak sami víte, jsou delší a složitější. V tom se na mě můžete spolehnout. Takže U Trojanů nebudeme pokračovat dál, ale střihneme to doprava a musíte doufat, že budeme udržovat směr na Kamýky, neboli Kamejky, jak říkají místní. Do mapy raději nekoukejte, je to tam stejně samá chyba, nejen pro zmatení nepřítele, ale i vás. Hezky se mnou pěkně stoupejte úvozem po silničce, která se po chvíli změní v jakousi spíš cyklostezku, až k takovýmu malýmu rybníčku, pěkně položenýmu ve stráni. Nemá cenu stoupat dál, páč to bysme pak museli přes mokřad, raději to tedy vezmeme rafinovaně pod hrází, čímž močálek obejdeme a necháme ho po levý ruce. Je květen, tudíž vás to asi ke koupání nesvede, takže loukou nazdařbůh vzhůru tam k tý aleji. Jistě pochopíte, že tam nejni bezúčelně, ale lemuje polní cestu, na kterou se napojíme a pod voňavýma jabloněma (už by přece měly kvést), vystoupáme až k samotě U Dominů, kterou poznáte i podle dvou lip a božích muk z r. 1911. Po pár minutách pak překročíme šterkovou cestu ( z jedný strany vede prakticky odnikud a z druhý do stodoly) a pořád pokračujeme nahoru, tentokrát po travnatý mezi. Kdo si udělá chvíli a na moment se zastaví a otočí, nebude litovat. Může ještě jednou zkouknout panorama jímž jsme procházeli a vrýt si ten obraz do paměti. Sklerotici si to aspoň vyfotí. A je tu další úvoz a s ním začínající pastviny s šumavskejma krávama. Třeba nás kolem hraničníků vyprovodí až na hřeben se statkem Brdová a další hezkou kapličkou. Romantický stoupání tady končí, trochu budeme klesat a bohužel, tady už narazíme na tu silnici, který se nelze vyhnout. Je to blbý, ale je to tak. Kojíme se tedy naději, že takováhle okreska nebude moc frekventovaná, a u zastávky autobusu ( s dalším křížkem – tentokrát z r. 1872) zahneme doleva a naše nohy začnou pochodovat po tom tvrdým podkladu. Snad na to při tom sestupu do údolí zapomenete, už třeba jen proto, že celej kraj tu zase máte před sebou jako na dlani. Může se vám snad zdát liduprázdnej, ale víte, že to nejni pravda, že lidský sídla tady někde budou, akorát, že zrovna tady se mistrě ukrejvají lidskýmu zraku. Seběhneme dolů do údolí a zjišťujeme, že zhruba po hodince putování docházíme do VRBICE. Tady zjišťujeme, že sice v horní části návsi místní hospůdka je, ale touhle dobou prostě máme smůlu. Nevadí. Stačí sejít dolů k návesnímu rybníčku (požární nádrži?), kde můžeme shodit ty naše rance a posadit se na chvíli na lavičkách. Stojí totiž za to podívat se podrobněji kolem sebe. Určitě si všimnete, že se vesnička rozkládá na dost příkrým svahu a já dodám, že 600 m.n.m. Má téměř horskej charakter a jako ostatní v okolí vznikla zhruba ve 13. století při kolonizaci území kolem Vitějovic. Jak tak sedíme a zrak náš se toulá po

27

okolí, poznáme, že krásný prostředí vesničky vynikne i při bližším pohledu na řadu starodávnejch zemědělskejch stavení (ať už je to statek U Holubů nebo stará roubenka v horní konci návsi) a v neposlední řadě i na zdejší kapličku. A zde bych se s dovolením zase trochu zdržel a něco bližšího vám o ní nasoukal do ouška. Tak především – písemný doklady o jejím vzniku se nikdy nenašly. Ve vitějovický farní kronice je sice zmínka o dvou zvonech ve vrbický kapli, z nichž jeden byl ulitej v r. 1823 a druhej 1830, ale to je tak všechno. Nicméně sama architektura kaple napovídá době jejího vzniku na počátek 19. století a inkriminovanej rok 1823 může bejt letopočtem jejího dokončení. Prvotní evidenční soupis památek v prachatickým okrese, z r. 1962, uvádí její zasvěcení Panně Marii. Zděná stavba typu barokní zvonice je stavěná na vyvýšeným tarasu, vyrovnávajícím svažitost návsi, na čtvercovým základu a je západně orientovaná (tím teď nemyslím nic politického – prostě jen světovou stranu). Nebudu vás zatěžovat jejím odborným popisem, vod čeho pak ostatně máte oči, vrátím se jen ke zmiňovaným zvonům, protože to zajímavý může bejt. Sami vidíte, že na malý věžičce jsou zavěšený hned dva. Nejsou nijak velký, ani nemusí. Jeden má průměr 31 cm a o váze 25 kg byl ulitej, jak už jsme si řekli v r. 1823, s reliéfem Nejsvětější Trojice, jeho souseda pak, s průměrem 27 cm a váhou 20 kg, zdobí patrně reliéf sv. Víta. Co se pak jejich pověsti tejče, jeden z nich je prej zázračnej a smí se ním zvonit jen v případě hrozící bouřky s krupobitím. Tu prej spolehlivě zažene. Jen mi tak vrtá hlavou, co se stane, když se zvoník splete. V opačným případě prej totiž může zmiňovaný živly přivolat. Takže šalamounský řešení je asi to, že už tu totiž raději nezvoní vůbec, aby snad nedošlo k maléru. Je vlastně jen škoda, že není na seznamu památkově chráněnejch staveb. Pokud už jste teda dosyta vstřebali zdejší atmosféru a na nedaleký turistický mapě prostudovali další směr, můžeme vyrazit dál. To máme cca 100m po návsi dolů, kolem požární zbrojnice i malýho hřiště a na konci pak ze silnice kolem bejvalý drůbežárny zahnout doprava. Jednu okresku tak vystřídáme za jinou, počítám tak pátý kategorie, bohužel, i když rozbitej, je to furt asfalt. Věřte mi, že jinudy to fakt nejde. Jedině tak kopírovat jí vedlejší strání, ale to taky nejni to pravý vořechový, páč tam jsou všude pastviny a díky dobytku je tam taky plno toho… no však víte čeho. A krávy to dovedou udělat tak velký, že na tom i tank uklouzne. Musíme to zkrátka vydržet a docapat až k lesíku. Louky s posedem si nevšímáme, střihneme to po jeho okraji, až se dostaneme do takovýho malýho sedýlka pod Holým vrchem. Tady už jistě poznáváte v jakým že to kraji vlastně jsme. Až sem ( a všude po okolí) zasahujou ovocný sady kolem Lhenic. Nedivte se. Právě tady totiž, na rozhraní šumavskejch vrchů a Budějovický pánve, přírodní a klimatický podmínky již po staletí umožňujou místním hospodářům pěstování ovoce ve velkým. Právě v týhle oblasti, cca 25 km od Vodňan i Prachatic, je soustředěná převážná většina komerčních ovocných

28

sadů jihočeskýho kraje. Však sami vidíte, že právě jaro dává zdejšímu kraji, jinak bohatě protkanýmu lesy i rybníky, to zvláštní kouzlo, kdy se celá oblast odívá do sněhobílý barvy květů ovocnejch dřevin a je provoněná medovou vůní kvetoucích stromů. A květenec je toho nekrásnějším důkazem. Vidíte třeba zrovna ty malý stromky vpravo? Nedávno založenej sad. Plně bude plodit až my tady nebudem, ale sadař už myslí i na další pokolení. Silnička opět začíná klesat dolů do údolí a jsou kolem ní další a další sady. A co ty rozhledy? Zase paráda, ne? Tak abych vás trochu zchladil, prozradím vám, že ten hřeben na obzoru jest nám nutno o překonati. Ale k tomu je ještě dost času. Zatím musíme projít HOŘÍKOVICEma, což je ain cvaj, bo nejsou veliký. Nikam neodbočujeme, pěkně se držíme silničky – snad už jsme si na ní zvykli. I tady v zatáčce na návsi pozdravíme kapličku a kovovej křížek s Kristem, stejně jako hezký boží muka hned za vsí. Tady je to vůbec na každým metru nějaká ta sakrálnost. Inu, zdejší lid byl asi dost zbožnej. Tady za vsí toho zase moc nevymyslíme. Ten kraj před náma je dost přehlednej a tak jistě brzo přijdete na to, že stejně jako potud bude naše cesta pokračovat i nadále. Ty louky kolem toho malýho potůčku vpravo jsou vždycky dost podmáčený a teď na jaře obzvlášť. Na ten necelej kilometřík do TŘEBANIC, což je ta obec pod tím typickým zalesněným vrcholem, to už taky zvládneme. I tahle rázovitá pošumavská obec (připomínaná už v r. 1300 a to jako Třebáně) se může pochlubit půvabnou lidovou architekturou s výtvarným cítěním. Skoro jakoby i tady působil známej Jakub Bursa, ale doložený to nejni. Bohužel i hospůdku tady budeme hledat marně a odpočinout si můžeme jen na dosti rozlehlý návsi (turistický odpočívadlo) nedaleko kapličky sv. Petra a Pavla. Moc ale toho asi nenasedíme, protože typická vůně kravína se siláží, nacházející se na návrší nad vsí, kterou sem nevtíravě zanášejí poryvy lehkého vánku, nám to asi nedovolí. Ledaže by si někdo liboval ve „zdravým vesnickým luftě.“ Na konci obce je nenápadná odbočka k Vršitýmu rybníku, ale my klesáme do údolí

29

k malýmu potůčku, kterým je MELHUTKA. Malýmu snad co do velikosti, ne však do významu. Jistě by sem tu ceduli se státním znakem a nápisem Přírodní památka nedali jen tak mýrnix týrnix. Tohle hezký údolíčko, sem tam i s pěknýma skalníma útvarama, pod lesním masivem Velkýho Hrádečku, je chráněnou lokalitou mnoha druhů vlhkomilný květeny (bledule jarní, růže převislá, rybíz alpínský…). A v potůčku žije i populace mihule potoční. Cestička tu ale vede jen náznakově a těžko si vybírat kudy jít. Je tam spousta popadanejch stromů i bahna a konec konců tam stejně namíříno nemáme. Maximálně bysme došli k místu s pomníčkem, kde v r. 2002 při táborový hře tragicky zahynula sotva desetiletá dívka. Je to tak smutnej flek, že nás tam nic netáhne. Pojďme spolu raději překročit ten tříobloukovej, památkově chráněnej most před náma. Samozřejmě , že je ozdobenej nezbytnou kapličkou se sv. Janem Nepomuckým. Hned za ním silnice ostrou levou zatáčkou stoupá vzhůru a možná že si znovu položíte otázku, kdo tuhle blbou trasu vymejšlel. Ale vydržte. Za chvíli projdeme kolem dalšího pomníčku u dvou stříbrnejch smrků. Jsou němou připomínkou toho, že tu 7.8. 1979 tragicky zahynula sedmnáctiletá Maruška Fišerová. Projdeme kolem samoty a už můžeme naplno obdivovat ten velkej zalesněnej vršek vlevo. Asi máte tušení, že

vás nemine a nejste daleko od pravdy. Ale proč vlastně? Jmenuje se VELKÝ HRÁDEČEK a to už lecos naznačuje. Na jeho vrcholu (551 mnm se na ploše zhruba kolem půl hektaru rozkládají zbytky pravěkýho hradiště z pozdní doby halštatský (6. stol. př.n.l.). Je nepříliš známou, ale velice zajímavou jihočeskou památkou a jako takovou by bylo škoda minout ho bez povšimnutí. Má tvar protáhlýho, 181 m dlouhýho oválu, jehož ohrazení je zčásti tvořený jednoduchým valem, na východě a jihovýchodě pak dvojitým. Ale i ten už byl vybudovanej na pozůstatcích starší, původní kamenný hradby, z pravěkýho osídlení. Jeho budovateli byli bezprostřední předchůdci

30

historickejch Keltů a snad jim tohle místo sloužilo nejen jako útočiště, ale i jako místo náboženskejch setkání. Pěkný jsou tu i porosty suťovýho lesa spadajícího do úzkýho údolí Melhutky. Nám stačí za samotou odbočit ze silnice a držíce se červený značky pomalu obkroužíme kopec a vystoupáme nahoru… a až si všechno prohlídneme, vrátíme se pokorně zpátky. No ano, slyšíte dobře. Zase na tu silnici… a navíc se vracíme… ale jen pár metrů. To proto, že jsem vymyslel, jak se tý asfaltky aspoň na čásek zbavit. Ten zázrak jsem způsobil tím, že jsem vymyslel další nábližku – a stejně tudy vede i přeložení červenýho značení ( na některých mapách je totiž značený stále dál kolem silnice). Samozřejmě, že zase začneme stoupat, ale nebojte se, moc se nezakejcháme. Jen co projdeme kolem takovýho malýho smrkového houštíčka, je tu totiž najednou docela výhodnej flíček na odpočinek mezi duby je malej plácek, s kruhovou zídkou vyskládanou z placatejch kamenů a i ohniště zve ke krátkýmu posezení. Je o to vítanější, že si pak v klidu zase můžeme přehlídnout ten kus krajiny, jíž jsme právě prošli. Vidíme před sebou část členitý Prachatický vrchoviny, s jejími vrškama i kotlinama, kde se lesnatý úseky střídají s rozlehlýma pastvinama i romantickýma vesničkama. Jsou to výhledy, který se vryjou nesmazatelně do paměti… A jdeme dál, dál, dál… polní cesta (chvíli travnatá, chvíli kamenitá) se zase klikatí vzhůru, míjejíce vpravo samotu U Vlčků. Nalevo od ní se konečně vnoříme do lesa. Chvíli pokračujeme rovně (samozřejmě, že si můžeme odskočit na pravý okraj a chvíli obdivovat panorama druhé strany), ale raději se tý cesty, v těchto místech dost rozrytý od divočáků, držíme dál. Chystá na nás totiž těžkou flignu. Značka zčista jasna odskočí mezi stromy a začne se nesmyslně, jakoby bez jakéhokoliv plánu, bezcílně motat mezi stromy. Tu doleva, tu doprava, ale stále nahoru. Klopýtáme přes kořeny, kloužeme po jehličí a přemejšlíme jakej má tenhle zmatek smysl. Spíš jen podvědomě se snažíme sledovat stezku, která je tak neznatelná, že ji spíš jen tušíme, než vidíme. Ale nakonec nás bezpečně dovede na další lesní komunikaci, táhnoucí se o něco výše po úbočí. Pokračujeme po ní doleva a jsme rádi, že si můžeme chvíli vydechnout, bo vede relativně bez stoupání i klesání, v podstatě jakoby po vrstevnici. Tenhle les, zvanej HORA, je přesně to, co

31

nám ještě dneska chybělo. Po tom celodenním capkání po silnici si teď užíváme pohledu na buky, smrky i hezký seskupení modřínů. V místech lesních pasek jsou pěkný výhledy do údolí, někdy tak i u lesních školek. U tý poslední přijdeme na takovej šikovnej plácek, tvořící křižovatku lesních cest. Nesmíme tu zapomenout odbočit doprava a nenechat se zlákat tou klesající. A navíc bacha na to, že to nebude na dlouho. Protože hned u tý skupiny modřínů proti nám musíme odbočit doleva. Ale klídek, značení je dobrý… Projdeme kolem další lesní školky a bereme to stále rovně, i když mírně stoupáme k vrcholu STRÁŽE. Mezi lidma se traduje, že tu na obchodní stezce do Lince stával strážní hrad. Původně byl totiž celej kraj královským zbožím, dokud ho Přemysl Otakar II nedaroval nově založenýmu klášteru ve Zlatý Koruně. Na samotnej hřeben však nevystoupáme, i když procházíme jen kousek pod ním. Ta cesta je tak pohodová, že se nám z ní vůbec nechce. Jsme teda možná trochu překvapený, když tak zhruba po kilometru narazíme na silničku další, ostrou zatáčkou zde trasující směr sestupu. A tahle štěrkoasfaltová vozovka nám pak už vydrží vlastně až na konec lesa, kterej je nám znamením, že cíl dnešního putování už máme na dosah. Už před sebou vidíme první domky Lhenic a když míjíme kapličku sv. Anny, vstupujeme i do prvních uliček městečka

LHENICE Lhenice leží, jak už jsme si řekli pod vrchem Stráž (742 m) v nadmořský výšce 559 m. První zmínka o nich pochází z archívů cisterciáckýho zlatokorunskýho kláštera z r. 1263. V předhusitské době pak bylo z místní rychty spravováno 10 vesnic. Na začátku husitských válek (1420) se jich královskou zástavou zmocnili Rožmberkové, ale v r. 1437 zapsal král Zikmund Lhenice a s nimi Újezdec, Vadkov a Vodice městu Tábor, kterýžto je držel až do r. 1547. Pak mu byly za účast na nezdařeným povstání zkonfiskovaný a koupil je hrabě Albrecht z Gutštejna a na Žirovnici, jakožto poručník po Joštu z Rožmberka. Lhenice opět dostaly Rožmberkům a po nich Švamberkům. Ti to ale neměli tak jednoduchý, jak by se zdálo, protože v r. 1600… tam v Praze, 21. dne měsíce januari, pan vladař domu rožmberského Janu Benýdkovi z Veveří a z Mysletína v 500 kopách grošů českých statek sedlecký a MARTINU GEJNAROVI Lhenice městečko s tím zbožím dskami darovati, též v takové sumě, a postoupiti ráčil. Že pak jeden lepší kus nežli druhý, protože Gejnar dskami Mysletína dostati nemohl, dosáhl proto mezi nimi veliké zášti, kyselost a nepřízeň vznikla, nebo sice nejprve Lhenice losovány byly Benýdkovi. Kterýmžto páni z Švamberka odpor vložili (známé protesty na prosazení práv k rožmberskýmu dědictví – pozn. aut.). Po r. 1628 sdílely společnej osud s netolickým panstvím pod vládou Eggenberků a posléze pak od r. 1719 Schwarzenberků.

32

V r. 1547 byly Ferdinandem I povýšený na městys, obdržely právo pečetit zeleným voskem, dostalo se jim trhovejch svobod (osmidenní výroční jarmark na sv. Jiljí – 1.9. – a týdenní trhy konaný vždy ve středu) a pochopitelně dostaly i svůj znak, v jehož popisu stojí: Na modrém štítě stříbrná hradební věž s cimbuřím na obloučkové podklenutí. Ve stínkách jsou střílny. Nad hradbou vyrůstá jabloňový štěp v přirozených barvách s žlutočernými jablky. Nebo, chcete-li slovy privilegia Ferdinanda I „…šít modrý neboližto lazurové barvy, v něm štěp jabloňový s ovocem ať stojí…“ ( z originálu listiny v prachatickým muzeu). V současnosti je ale bejvalá stříbrná hradební zeď zlatá a jablka jsou červený. Pověst o jeho původu praví, že kdysi prej v Českých Budějovicích vypukla morová rána a tak tam nikdo nechtěl. Jenom lheničtí hrdině zásobovali město ovocem. Proto je prej ve znaku lhenická jabloň a budějovický hradby. Jiná pověst vypráví o vznešeným cizinci, kterej Lhenicema projížděl a dostral nabídnutý jablka. Ať už je to jakkoliv, znak dokládá velkou tradici ovocnářství, jehož kořeny tu sahají až do 16. století. Už tehdy se zdejší jablka a hrušky dodávaly vrchnosti a dodnes je městečko široko daleko známý jako středisko ovocnářství. Však jste si jistě všimli, jak je celý okolí oblečený do bílý krajky květů. Pověst je věc jedna, historie druhá. Faktem je, že morová rána se nakonec nevyhnula ani Lhenicím. Rožmberský historik Václav Březan se o ní v r. 1583 zmiňuje tak, že „…toho času ještě zdravé povětří na Krumlově bylo, než vůkol všudy po panství zlé hned valem se rozmáhalo. Ve Lhenicích za den 12, 13 i 14 lidí pochovávali…“ Snad i proto pak lheničtí získali některé další výhody a výsady. Např. od 29.6. 1596 mohli poprvé svobodně vařit a čepovat pivo. Za toto povolení od Petra Voka však museli z každého věrtele piva dát do rožmberský kasy 6 grošů. Nu což, i tak se to jistě vyplatilo. A pak už se přiblížila neblahá doba třicetiletý války. 17.1. 1619 žádají lheničtí Habsburskou císařskou Buquoyovo armádu o ochranu před stavovskýma. Jako jedni z mála v jižních Čechách totiž stojí na císařský straně (pak už snad jen Budějovice a Krumlov). Zprvu se jim ta loajalita moc nevyplatila, protože rok poté (29.1. 1620) bylo město skutečně vypálený po přepadu stavovskýma žoldákama (je všeobecně známý, že byli posádkou v nedalekých Netolicích). Lidi byli okradený a kroniky se zmiňujou i o tom, že zmizely i dvě měděný pánve z městskýho pivovaru. Naštěstí pro lhenický (u národa je tomu naopak) zanedlouho následovala Bílá hora, s ní přišla i nová vrchnost…. Dalším takovým důležitým datumem je pro lhenický dějepisce i rok 1689, kdy se objevuje první zmínka o pěstování třešní… No a ostatní historii a důležitý datumy zkusím vzít taky tak nějak fofrem. Rok 1849 – prvním lhenickým starostou po zrušení poddanství se stává František

33

Praunhofer (na svým postu vydrží 11 let). Od r.1855 se stávají Lhenice součástí nově vzniklýho netolickýho okresu. 20. ledna 1860 si město pořídilo první hasičskou stříkačku – ruční, tříkolovou, s 12 sáhy hadic. Ale ani ta nebyla nakonec nic moc platná při velkým požáru 10.8. 1861, kdy během pouhých dvou hodin lehlo popelem 23 domů i s hospodářskýma budovama, zvířectvem i zásobama z nedávný sklizně. Celkový škoda byla za 64 000 zlatých, bohužel – sbírka na Lhenice, prováděná po celejch Čechách, vynesla s bídou osm stovek…. Nedávná prusko-rakouská válka znamenala i počátek nový, lepší komunikační techniky. V r. 1869 tak byla i ve Lhenicích zřízená pošta a prvním poštmistrem se stal Arnošt Gregor. Snad při vzpomínce na ne tak dávný řádění červenýho kohouta, se ve Lhenicích 15.9. 1879 zakládá i místní hasičském sbor. Ale snad proto že pak tady, ani v okolí dlouho nic nehořelo, přestal vyvíjet svojí činnost a obnoveném byl až v r. 1889. V r. 1895 rozšiřuje svý služby i místní poštovní ouřad. Je totiž zřízená pojízdná pošta Lhenice – Prachatice, jezdící 2x denně. Za devět let na to (1904) si obec zřizuje i svůj vlastní vodovodní řád. Vodovod vede od pramenů na Čížků louce (na „Kunžvartě“) a je poháněnej tlakovou čerpací pumpou s větrným pohonem. Po I. světový válce a založení republiky je tu další novinka. 30.4. 1925 je slavnostně otevřená telefonní linka, která (nákladem 23 000 Kč,-) spojovala Lhenice, jak jinak, opět s Prachaticemi. No, nevím, nějak mi ty datumy neštymujou, protože s elektrikou, teda pokud aspoň vím, to tu bylo všelijaký. Faktem je, že důsledkem nedostatečnýho komunikačního spojení zaostával i celkovej vývoj městečka. Dlouho tu např. svítili petrolejem a první pokusy o zavedení elektřiny, byly v r. 1926 spojený s celou řadou překážek – především už tehdy řehtala byrokratická kobyla a bylo řeba mnoha intervencí u různejch úřadů, než se tak stalo. K dokončení výstavby sítě tak došlo až v r. 1931. Linku stavěl Elektrárenskej svaz z Českých Budějovic, vnitřní vedení uliční a domovní pak Jihočeskej povltavskej elektrárenskej svaz, rovněž z Budějic. Za uliční vedení tenkrát obec zaplatila 140 000, domovní přípojky stály zhruba taky tolik. První slavnostní rozsvícení světel proběhlo 4.9. 1931… a tak si říkám: Co ta pošta? Co telefon, telegraf apod.? Ten měli do tý doby taky na petrolej? Tak vám nevím. Nějak se ty informace tlučou. Ale nevadí…. V r. 1927 zavedli ve Lhenicích první autobusovou linku. Zasloužil se o to obchodník Jan Bárta, kterej koupil autobus značky Praga – AN (lidově zvanej „Anka“), se 17 sedadlama a 15 místama ke stání a to za 65 000,- Kč. Trasa přes Netolíce do Budějic byla dlouhá 38 km, odjíždělo se ráno v 6.00 a zpátky z Budějic ve 13.30. Za jízdenku jste vyplázli 28 kaček a vozit jste se tak mohli – kromě neděle – každej den… Samozřejmě, že za všechny ty staletí se toho událo daleko, daleko víc. Ale teď mi tak nějak napadá jedna hádanka. Co myslíte? Kdy se za války dostali do Lhenic první Američani. Kdo si myslí, že v květnu pětačtyřicátýho roku, nebude tak daleko od

34

pravdy. Ale je to omyl. Kdybyste rok ubrali, mohl bych zařvat „Bingo!“ Je to skutečně tak a hned vás o tom přesvědčím. Vzpomínáte, jak jsem vám u Chrobol vyprávěl o tom leteckým souboji? A že se k němu ještě vrátím? Tak je to tady. I to je zajímavej poznatek a hned se o něj s váma rád podělím. Takže: V období na přelomu let 1943 a 1944 se letecká válka nad Evropou dostala do další, rozhodující fáze. Do pomyslného hledáčku spojeneckých vzdušných sil se dostala výroba německých letadel a motorů. Prvořadým úkolem se stalo zničení zázemí Luftwaffe a tak byly naplánovány nálety na německé továrny, mj. i na Messerschmittovu v bavorském Regensburgu. Při tomto útoku 22. února 1944 jim protiletadlová obrana způsobila velké ztráty a v důsledku chybné navigace se navíc se část amerického bombardovacího svazu dostala i nad území ČSR, kde tyhle

čtyřmotoráky, operující bez stíhacího doprovodu, napadly těžké německé dvoumotorové stíhačky BF-110. Ve vzduchu se toho dne odehrála mnohá dramata, ale nás bude zajímat to, že u Lhenic, zhruba 500 m od školy – směrem na Třešňový Újezdec, se v plamenech zřítil k zemi stroj č. 42-40661 od 98. BG ( bombardovací skupiny)/ 96. wingu USAF. Celá posádka 2/lt.Donalda Malase se naštěstí zachránila na padácích. (Jmenovitě: druhý pilot 2/Lt N.N. Brady, navigátor 2/Lt Hugh. R. Hunter, druhý navigátor 2/Lt H.L. Williams, bombometčík 2/Lt Halley, palubní inženýr sgt. M.Q. Vanderhoof, telegrafista sgt. Hart a střelci, seržanti J.C. Brinkman, W.C. Dabek, S. Schwartz a Raplph. V. Tropeano. Následně pak proběhla rozsáhlá pátrací akce četnictva a wehrmachtu, která skončila zajetím celé americké posádky. Letci pak byli převezeni na gestapo do Prahy k výslechům, protože Němci měli podezření, že šlo o diverzní výsadek. Ukázalo se však, že šlo skutečně o nálet na Řezno, kde se tehdy připravovala předsériová výroba proudových stíhaček Me-262 Schwalbe…. A tak i Lhenice na Prachaticku vstoupily do historie letecké války. Pokud by se chtěl někdo zajímat o bližší údaje, doporučuji knihu Operace Argument. Jinak do Lhenic skutečně vstoupili Američani až v r. 1945, kdy byly osvobozený 26. pěší divizí USA mjr. Williarda S. Paula (zvaná Yankee Divizion – viz emblém). Do historie se ale toto městečko zapsalo také tím, že se tu narodily některé významné a známé osobnosti. Např. Alois Lhenický (+ 1915) – český stavitel a úspěšný

35

starosta pražského Smíchova na přelomu 19. a 20. století. Nebo Luboš Friedrich, který na Karlově univerzitě vystudoval výtvarnou východu na pedagogické fakultě a je známej jako loutkářském výtvarník a autor asi 200 divadelních výprav. Kromě Kladna a Divadla Spejbla a Hurvínka působil i u nás v Českých Budějicích, než se posléze stal učitele grafiky na Jihočeský univerzitě. Známým jménem by mohl být i Jaroslav Hájek, vynikající violoncellista, působící dnes v nizozemském Maarsenu jako člen Holandské filharmonie. Pak by to byl Theodor Kossl (+1969), hudební skladatel vokálních, komorních a symfonicejch skladeb, který hraje i Česká filharmonie, Symfonickej orchestr FOK apod. Působil i jako dirigent plzeňskýho symfoniku a dnes odpočívá na zdejším hřbitově. Někomu ( možná ostravským chacharům) něco řekne možná i jméno Jan Mayer Konigsreiter – vynikající znalec hornictví a odbornej spisovatel. Samozřejmě, že působil na ostravsku, kde napsal množství vedeckejch prací v oboru hornictví a konstruoval zařízení pro těžbu v dolech (především v rámci bezpečnosti proti třaskavým plynům). Byl c.k. dvorním radou a od r. 1897 nositelem Řádu železný koruny. Dnes najdete jeho ostatky v hrobce Špetlů. Dalším vynikajícím hudebníkem, pocházejícím ze Lhenic, je klarinetista a významná osobnost Český filharmonie a držitel ceny Grand Prix du Disque (udělovaný pařížskou akademií) Bohuslav zahradník. A pokud ani jednoho neznáte, u posledního jména bych vám to nevěřil. Tím je Adolf Branald, významnej českej prozaik a dramatik, autor četných veseloher i knih (určitě jste v televizi sledovali seriál Stříbrná paruka, ne?). A to jsou rodáci. Co třeba chalupáři? Jezdí sem např. Jim Gremhubák, známej basák z budějickejch Nezmarů… Zdá se vám těch informací ještě pomálu? Tak na mě netlačte, za chvíli budu pokračovat, ale nejlépe tak, že svlažím vyprahlý hrdlo, aby se dalo líp povídat. Ostatně zu možnost míte i se mnou. Hospůdek je tu hned několik a tak věřím, že nějaká nám azyl poskytne. Třeba hotel Pod stráží, Hospoda U Tomáše, čundráni ale preferujou restauraci U Vašků. Ta má i tu výhodu že tu i vaří a navíc je hned naproti krám. A je to i pár metrů na nevelký obdélníkový náměstí, u kterýho vás začnu seznamovat s blízkým okolím. Jak už jste si možná všimli, je základem půdorysu města a vedla přes něj obchodní cesta z Budějic do Netolíc. A i když se pak na něm a celkově i městečku samotným podepsal moderní urbanistickej vývoj, kterej ho deklasoval a částečně tak přišlo o svojí malebnost, přece jen některý dominanty tu pořád jsou. Tak třeba hned ta kašna. Je sice až z 19. století a umělecky prej prakticky bezcenná, ale mě se ty chrliče i socha Karla IV docela líbí. Nepřehlédnutelným objektem je tu ale hlavně kostel sv. Jakuba Většího. Původem je gotickej, z poloviny 13. století a je zajímavý, že nebyl zasvěcenej Panně Marii, jejíž kult zde zlatokorunský cisterciáci šířili, ale sv. Jakubu. Kostely, zasvěcený tomuhle světci, bejvaly totiž zpravidla stavěný v místech se silným obchodem – zmiňovanej je totiž patronem poutníků a obchodníků. V r. 1560 utrpěl svatostánek značný škody po

36

zásahu bleskem (copak, že už by se Pánbůh nemohl dívat na tu peleš hříchů?) a musely se tudíž provádět první stavební úpravy. Ale postupem doby už pak zase nestačil a pro velkej počet farníků musel bejt rozšiřovanej. Tahle barokní úprava proběhla ve třicátejch letech 18. století, přesněji 1734-40, kdy byla prodloužená loď a nově sklenutej i presbytář. Upravený byly i lunetový klenby. V r. 1783 si zdejší věřící zvýšili i věž a opatřili jí novým jehlancovým krovem. Nový pokrytí pak dostala až v r. 1833. To byly snesený prejzy a nahrazený kvalitnějšími taškami a věž byla pokrytá plechem. Další stavební práce proběhly až ve 20. století – v r. 1904 se opět prodlužoval presbytář a postavená byla i nová sakristie s oratoří. Vybavení kostela je povětšinou barokní, jen kalich pochází z r. 1530. Originální tvar má i zdejší křtitelnice, jejíž mušlovitou nádobu nese andílek z 18. století. A když už jsem se zmiňoval o presbytáři, musím dodat i to, že je pod ním ukrytá klenutá hrobka s rakví faráře Karla Dicenta, jinak též kněze ze zlatokorunskýho kláštera. A vlastně je v kostele mimo něj pohřbeno dalších pět farářů, jejichž jména se ale nedochovaly. Další důstojnou dominantou Lhenic je nově renovovanej, původně renesanční Panskej dům, původně zemanská tvrz (po Lhenicku zámek), nacházející se na vyvýšený terase kousek pod kostelem. Pochází z první polovny 17. století a jeho počátečním stavitele byl patrně Martin Cejnar a po něm Petr Vok. V r. 1766 byl stavebně upraveném a r. 1782 prodanej Janu Gregorovi, jahoiž potomci jej vlastně vlastní dodnes (současným majitele je totiž jistej Karel Gregora a určitě to není jen shoda jmen). Právě odtud byl na Hlubokou v r. 1909 přenesenej ten vzácnej kazetovej strop, kterej je dodnes tamní chloubou – poklus i teda ještě vzpomínáte na to, co nám říkal zámeckej kustod při prohlídce na Temelínským trailu. No a teď už mi jen zbejvá „zámeček“ dobře popsat, abyste ho hned na první pohled rozeznali od okolní zástavby. Protáhlej areál Panskýho domu, ještě s náznaky obrannejch funkcí, zaujal – jak už jsem psal – polohu na terase, přístupný po rampě východně pod kostelem kulisovou bránou s bosovaným ostěním, tolik charakteristickým pro rožmberský stavby. Východní stranu vymezuje dlouhý obdélný stavení, směrem do dvora ale jenom přízemní. Jeho vnější průčelí nad silnicí je však mnohem vyšší. Severní i jižní části jsou podsklepený a na severu, kde terén klesá nejvíc, jsou dokonce

37

dva suterény pod sebou. Ty sklepy jsou ale dnes už bohužel buďto zasypaný, nebo aspoň částečně zaplavený vodou. A co zajímavostí by se tam mohlo objevit. Vždyť už na začátku 20. století tam byla objevená záhadná jáma, původně považovaná za propadlý sklepy hospodářskejch budov a údajně tu byly v r. 1920 nalezený i tesaný kvádry. Vše tak nasvědčuje tomu, že jsou to zbytky chodem, co vedou pod celýma Lhenicema a pak dál, až na Hradce a Grejnarov. Jak říkám, bohužel, v r. 1950 byly zcela zasypaný… Jistě si všimnete i toho, že severovýchodní nároží je podepřený dvěma mohutnýma opěrákama a pak snad i toho, že k plochostropýmu přízemí byl na západní straně dodatečně připojeném podélném přístavek valeně klenutý kuchyně, původně s válcovým komínem. A na nároží jihozápadní navazovala vnitřní brána, z níž je zachovanej už jen mohutnej žulovej odrazník. Vlastní panskej dům je patrovej, dvoukřídlej a je situovaném do nároží areálu. Jeho trojprostorovej suterén má původní cihelný valený klenby s výsečema a podobný jsou i ve většině místností v přízemí severního křídla (některý dokonce s hřebínkama. Při západním průčelí je zachovaná valeně klenutá černá kuchyně a dvě místnosti zaklenutý plochejma mladšíma klenbami. Ovšem západní křídlo Panskýho domu, tak to v přízemí ztratilo veškerý vnitřní členění, při geniální přestavbě na stodolu. Z Panskýho domu se v úrovni suterénu vychází na zahradu, jejíž plocha byla kdysi nepochybně součástí původního celku, jak ukazují např. niky v opěrný zdi mezi Panským domem a východním stavením. Druhá část zahrady se rozkládá jižněji na vyvýšený terase nad dvorem, z něhož vede pod zahradu dlouhá schodišťová šíje, právě do těch zasypanejch sklepů. Vstup do týhle šíje má pravoúhlý renesanční ostění s římsou, viditelný klenby jsou cihlový. Nelze ani vyloučit renesanční původ obdélnýho hospodářského stavení na jižní straně dvora. A nepochybně ze stejný doby pochází i menší stavení původní márnice, upravený na obytném domek. Ačkoliv je přístuoný jenom z prostoru hřbitova, výrazně zasahuje do areálu panskýho sídla. Jeho fasády jsou dosud pokrytý původníma kvádrovýma sgrafitama, oproti čemuž z budov panskýho sídla má zčásti zachovanou sgrafitovou rustiku jen východní stavení. Na průčelích Panského domu, nádvorní straně východního stavení a na bráně jsou sgrafita obnovený. Při datování sídla můžeme přijmout letopočet 1610 na obnovenejch slunečních hodinách Panskýho domu. Hodnota zdejšího areálu spočívá především v tom, že tu šel rekonstruovat celej původní celek. Zajímavý jsou i materiály vztahující se k r. 1818. To bylo v „zámečku“ pěkně rušno. Žilo tu celkem sedm rodin a dětí jak naseto. Především tu byl majitel Jan Gregora – lhenickej právník a s ním manželka Anna, dcery Marie a Lucie, synek Karel a babička Dorothea. Dále tu bydleli vysloužilej válečnej veterán Matěj Zvěřina se ženou a dcerou, osmičlenná rodina ševcovskýho tovaryše Vojtěcha Šímy a čtyřčlenná rodina tkalce

38

Václava Kindlmana. Pak to byli bednář František Bláha s manželkou a dcerou (jejich syn František žil toho času jako učitelskej pomocník v Římově). Šestou famílií byli Novákovi – teda další vysloužilej veterán Anton Novák se ženou, dcerou a babičkou. Sedmou partají byla vdova Marie Šímová s dcerou Eliškou. Eliščini bratři Jan a Jakub jsou tu v r. 1818 hlášený jako ševcovský tovaryši na vandru ve Vídni… A když už tak virtuálně bloumáme po lhenickým rynku, nemůžeme si nevšimnout ještě dvou významnejch budov na jeho jižní straně. Jednou z nich je stará lhenická ŠK OLA První zpráva o její existenci je z r. 1596, kdy vitějovickej sedlák Jan Valhal odkázal 10 kop grošů na její postavení, z čehož lze usuzovat, že tu sice byla už předtím, ale v jakémsi provizoriu. A učiteli byli jen městský písaři (Jan Tejnský 1553-59, Jan Kninský 1564-70, Beneš Bavorovský 1570-75, Kliment Netolický 1587-88, Viktorin Fauněk 1611-14…). Stejně tomu tak bylo i v době pobělohorský. V r. 1655 už byla trvale písařská funkce spojená s funkcí učitele. Roční příjem tehdejšího učitele činil 1 zlatý a 30 krejcarů – zkrátka už tenkrát to měli kantoři blbý. Za Tereziánských a Josefovských reforem byli učitelé zcela v područí církve a vrchnosti. Když lhenický žádali o místo pro novou školu, odepsal jim krumlovskej hejtman, že „…může posloužit místo po chalupě v níž bydlel Řehoř Puffer, anebo několik chalup v prostorách starého pivovaru, které mohou býti prodány městečku za 50 zlatých a to po třech splátkách.“ V r. 1689 nastoupil za učitele Zikmund Docento, na kterého si lhenická městská rada stěžovala pro jeho špatný výsledky ve vyučování. Nebožák se bránil tím, že děcka do školy pravidelně nechodě a čemu se přes zimu naučí, to přes léto při polních pracích zapomenou. Českokrumlovská vrchnost musela dát učiteli zapravdu a vinu přiřkla lhenickým měšťanům. V r. 1735 zde jako učitelskej působil František Peninger, ale záhy odešel kvůlivá hádce s místním farářem Janem Jakubem Fortinem. Ta přerostla ve rvačku, při který tahal farář učitele za vlasy, srazil ho na zem, bil do tváře a uštědřil m u asi 50 ran, až ho celého okrvavěl. Musela to bejt podívaná, jak se místní celebrity mezi sebou mydlí.. A tak se divit nemůžeme, že druhej den marně čekal farář na kantora, kterej byl jinak povinej mu při bohoslužbě hrát na varhany. Ani se nedivím, že mu na to hodil bobek. Navíc to napráskal hejtmanu netolickýho panství, ten zase krumlovskýmu… když se pak měl k aféře vyjádřit sám farář, pochopitelně ji překroutil ve svůj prospěch a protože za ním pochopitelně stála neomylná církev, byl zmlácenej navíc odvolanej z místa. Taky nic novýho pod sluncem. Do Lhenic pak přišel Václav Ordner ze Strunkovic. Následoval by asi dlouhej výčet jmen jeho následovníků a to není vzhledem k místu v týhle publikaci na místě. Na místě toho si sdělme, že 5.12. 1774 byl v celým císařství úředně vyhlášenej novej Všeobecný školní řád pro rakouské dědičné země, čímž bylo docílený i povinný školní otázky. Vona ta reforma nevznikla jen tak z dobroty srdce, ale vlastně z čirý potřeby. Hospodářský poměry a rozvoj průmyslu v ranným stadiu kapitalismu zcela zákonitě kladly zvýšený požadavky na úroveň vzdělání. – takže k čtení, psaní a počtům přibyly ještě latina, zeměpis a dějepis, i když rozsah učiva byl na různejch školách různej. Plat učitelů se lišil podle místa působení (asi jako dneska – město a vesnice byly rozdíl) a dělal od 60 do 200 zlatých. Dost velký rozmezí, pravda? Proto taky bylo povolený kantorům s malýma příjmama provozovat nějaký počestný

39

řemeslo, pokud ovšem nebylo naštíru s jeho povinnostmi a vážností. Jan Osner např. v r. 1786 žádal od lhenických přiměřenou náhradu za zrušenou „koledu,“ v podobě trochy lnu, několika sáhů dříví a určitýho finančního obnosu na křídu a papír, protože rodiče chudejch žáků pochopitelně taky žádný školný platit nemohli. Měšťani se z toho ale docela chytře vyvlíkli, když se na svým zasedání šalamounsky usnesli, že my „…obec, za ty vše ztracení nemůžeme, však ale uznáváme, že nynějších pracích velkých oproti druhému písaři velice krácen jest a… dříví, kdo děti do školy posílá, také on dáti povinen jest, jakož křídu a vše jiné potřebnosti.“ Vlk se zkrátka nažral a koza zůstala celá. Přesto to s tou docházkou pořád nebylo nijak slavný, když se ve stejným roce museli znova radní usnést, že „… jeden každý aby pilně do školy schopnou mládež odeslal a do pasení dobytka ji vystříhati hleděl.“ A opět několik obrázků z praktikovanýho lhenickýho školství – děti si nosily abecedu nalepenou na prkýnku a kus papíru na psaní. Dva roky jen četly, až ve třetím (!) se učily psát a to švabachem (chudinky). Pro velký množství žáků to asi s kázní bejvalo všelijaký a tak se učitel neobešel bez rákosky („dokud zde budou panovati poměry jako ve středověku, budu vás trestati tímto středověkým nástrojem…“) a delikventi klečívali za trest na hrachu či ostrý hraně polínka. Zavedený byly i Knihy cti (Zlatá kniha) a Knihy hanby (Černá kniha). Někdy se trestalo i metlou, na kterou museli přespolní přinést březový větve. A za opravdu velký provinění vyplácel děcka, za přítomnosti školního dozorce a katechety, obecní policajt. Nová, dnes Stará, školní budova, byla ve Lhenicích postavená Františkem Groiherem z Chvalšin v r. 1881 (nákladem 18 569 zlatých) a velkou míru na tom bral i tehdejší její – teď už direktor, protože měl ještě pět učitelů – Hamáček. To byla fakt významná osoba a je dobře si jí připomenout. Byl výborným hudebníkem, podílel se na založení učitelskýho spolku „Budeč“ na Prachaticku, organizoval kulturní život v obci, byl zvolenej na zemskou učitelskou konferenci v Práglu, organizoval sjezdy lhenickejch rodáků a působil i v ústředním výboru Spolku jednot učitelských v Království českém. Není však možný nezmínit se o Hamáčkovo neslavným konci, kterej zastínil jeho, na svou dobu pokrokový a záslužný působení. Ředitel Hamáček totiž, jakožto dlouholetej předseda a účetní lhenický záložny, měl hlavní podíl na defraudaci peněz, kterou odhalila pozvaná revize. Dneska by se nad takovým tunelem nikdo nepozastavil, ale tenkrát lidi ještě dbali na čest. Dodnes si tak lidi vypravujou, že ač nemocen, nezemřel smrtí přirozenou, ale příčinou tou byla jeho sebevražda otrávením (1.5. 1902). Taky by bylo dobře se zmínit o tomn, že na zdejší škole působil i Jindřich Jindřich, známej to hudební skladatel a sběratel lidovejch písní, syn řídícího učitele Jindřicha z Kouta u Domažlic, se kterým se setkáváme v knize J.Š. Baara „Paní komisarka.“ Bylo to jeho první místo po absolvování učitelského ústavu v Soběslavi (než odešel zase do Domažlic). V r. 1908 byla při lhenický škole zřízená Živnostenská škola pokračovací a po r. 1918 i Lidová škola hospodářská, v r. 1920 pak i škola měšťanská. Nový školský zákon z 15.7. 1922 pak ustanovil nový vyučovací směry, předměty, počet dětí na třídu apod. Upravený byly i služební poměry učitelů a jejich platy. Z tý doby se dochovaly mnohý úsměvný svědectví v podobě zápisů do třídních knih, jako třeba „Chytil jsem Kašpara Másla za

40

prst, praštil jsem s ním do lavice, až měl bouli jak slepičí vejce.“ Nutno dodat že za podobný „excesy“ tehdá nikdo pedagoga nepopotahoval – a vo tom to asi je. Začátkem třicátejch let se stal na lhenický škole ředitelem Jan Mařík, bezesporu další z velevýznamnejch učitelskejch osobností na Lhenicku a to až do r. 1937. byla to časy, kdy nejenže školla získala svůj vlastní rozhlasový přijímač (podotýkám, že vlastnit jej tenkrát nebylo ještě vůbec tak běžný jako dneska) a po celý škole byly provedený rozvody školního rozhlasu. I za ředitele Maříka byly ostře sledovaný žákovský mravy, o čemž svědčí další jeho slavnej výrok:“Při mé odpolední obchůzce, co to zřím! Václava Majera an pase se na mých plodech!“ Nebyl ani příznivcem kopané a její hráče považoval za „zbůhdarma honící se za nafouklou kůží.“ Pak přišla doba okupace a s ní násilný potlačování českejch škol. Přibylo povinný vyučování němčiny (nu což, my zase měli ruštinu), omezený byly hodiny češtiny a dějepisu. Za války byla dokonce v ryze českých Lhenicích otevřená i škola německá a to, jak tvrdí pamětníci v místech, kde se říkalo U Zavejrů (pozdější konzervárna), kterou navštěvovaly hlavně děti rodičů, který se „dali“ k Němcům. Ani válečný strasti se lhenický škole nevyhly. Už jsme si řekli, že místní obyvatelé byli svědky zřícení americkýho bombarďáku… a na konci války sloužila škola jako ubytování pro uprchlíky. Učit se muselo po místních hostincích (co se v mládí naučíš – aneb jak trefit do hospody). K dalším organizačním změnám školskýho systému došlo po osvobození a hlavně pak po únoru 1948, jak to vyžadovalo budování socialismu. Tohle školství už jsme víceméně zažili všichni, tak už se o něm víc šířit nebudu. Snad je to, že novou, pavilónovou školu, získaly Lhenice v r. 1974… Na samej závěr snad dodám jen to, že prostranství opřed školou zdobí kamenej sloup se sochou sv. Vojtěcha s datováním s. Adalbervs 1802. A tím už se taky dostáváme k další významenj lhenickej budově, stojící v těsným sousedství, kterou je

STARÁ RADNICE Byla postavená ve stylu jihočeskýho baroka. Její základní kámen byl položenej už v r. 1814 a stavitel Ondřej Šandera ji dokončil o rok později. Samozřejmě, že budova byla několikrát přestavovaná a dokonalou renovací

41

prošla i v nedávný době. Dnes je v ní umístěná místní knihovna…. No, nevím, co bych vám tak měl ještě o Lhenicích napovídat. Samozřejmě, že lecos by se našlo. Třeba to, že se lhenickým žertovně říkalo „peckáři…“ Známí ale byli nejenom pěstováním ovoce, ale proslavili se i jako zdatní česáči. Vyjížděli do světa s vozy a žebříky a vydělávali si na živobytí tím, že se nechávali najímat jako česáči ovoce. Zdánlivě hanlivej výraz, ale nikoho tu neurazí. Konečně - ve Zlivi (Mrkvancově) či Trhovejch Svinech (Kančíkově) jsou na tom obdobně Povídat by se dalo třeba i o hřbitově u sv. Jana Křitele nad městem, či křížový cestě z 2. poloviny 19. století k němu vedoucí, nebo taky o památný lípě U Pepíčků vysazený v r. 1730… prostě všechno to ještě není. Ale to bysme museli brousit po Lhenicím tam a sem a k tomu bych vás asi těžko nutil. Zvláště teď když sbíráte sílu na další cestu relaxací u chmelovýho vývaru. A až se zvedneme….. … budeme na další pouti pokračovat tím, že začneme sestupovat dolů po hlavní silnici a po ní také opustíme městečko. Nenecháme se zlákat odbočkou k autobusovýmu nádraží, protože ta stejně vyústí na hlavní a tak jdeme tam, kam jdeme. Jde totiž už taky o to najít místo k přenocování. Je ve vzdálenosti 1 – 2 km, podle toho, jak se rozhodnme, i podle počasí. Přenocovat můžeme buďto v úvale u potoka Stružka, anebo si udělat malou zacházku a zalágrovat na čundráckým kempu T.O. Lesy, bažiny a močály. Na LBM se dostaneme tak, že po silnici vystoupáme ještě o něco výše a pak se dáme doprava, směrem na Vodice. Před námi se vlevo tyčí Stříbrná hora a jakmile narazíme na připojující se polní cestu, začneme stoupat po jejím úbočí. Není to daleko. Přehoupneme se přes hřben a jsme v podstatě tady. Ta táhlá louka nás dovede na vlastní flek, kde si můžeme zařídit noční hnízda, posedět u ohně a probrat nejen celej dnešní den, ale taky se připravit na zejtřek…

ÚTERÝ Ať už večer dopadne jakýmkoliv způsobem, jednou přijde ráno. Dneska není problém z čeho ukuchtit předstartovní pokrm, bo příležitosti k předzásobení bylo včera dost. Ale dost o tom a pojďme si povědět kudy asi budeme za chvíli postupovat. Jako první možnost navrhuju vrátit se ve svejch stopách zase až na hlavní silnici, tou druhou je pak pokračovat dolů po proudu Babickýho potůčku, kterej nás prakticky dovede dolů do Horních Chrášťan. To je taková prťavá obec (rovněž kdysi založená v období středověký kolonizace), ležící při silnici z Budějic do Lhenic. Ve vsi se

42

vyskytujou převážně větší patrový stavby ve stylu selskýho baroka, ale i ty s tím klasicistním štukovým dekorem a originálně vykrajovanýma štítama. A tak si myslím proč se vracet, když i tady je lecos zajímavýho k vidění… třeba statek s hranama postavenýma do oblouku, nebo zajímavý štíty jednotlivejch stavení. O tý hlavní silnici, točící se na samý hraně CHKO Blanský les, s nejbližšíma dominantama Vysoký Běty, Chrášťanskýho vrchu a Stříbrný hory, jsem už mluvil. Teď po ní pošlapeme asi 1 km zpátky až do místa, kde se přehupuje přes hlavní hřeben. A tam pak u kapličky zabočíme po polní cestě doprava a nabereme severní směr. Hlavní část dnešní cesty bude procházet převážně lesem a to i

přesto, že sestupujeme do široký kotliny obsazený řadama rybníků. Tahle cesta po modrým značení je často využívaná i jako cyklostezka, ale věřím, že ve všední den se tu těch kolařů moc motat nebude. Zpočátku půjdeme krátce mezi poli, po levici necháme nevysokej Brusenskej vrch a bez povšimnutí mineme i odbočku k Brusenskýmu mlejnu, ležícímu na Stružce. Což je právě ten potok, u jehož meandrů jsme taky mohli včera přespat. Ta polní cesta, vedoucí ke starýmu klapáči, se vine po kraji Lužickýho lesa, do kterýho tady vstoupíme, abychom jím kolem Dlouhýho vrchu pokračovali dál. Žádný velký stoupáni ani klesáni tady nejní, tak se moc nezadejcháme. A ty necelý dva kilometry taky nebudou trvat moc dlouho. Vona vůbec celá dnešní etapa nejni plánovaná na nějaký velký pochodování, spíš se jen tak pohodově přesunout z bodu A do bodu B…. Z lesa se pak po mírným klesání vynoříme u silnice vedoucí kolem

GREJNAROVA … což je ten velkej statek před náma. Ačkoliv dnes nepřipomíná nic významnýho, tuhle původně renesanční usedlost obýval na přelomu 16. a 17. století právě rod Grejnarů ( to jméno se tu tak drží dodnes), původně úředníků při rožmberským dvoře. Tohle výstavný sídlo se zemědělským zázemím vlastnila bohatá sladovnická rodina, patřící mezi netolickou městskou elitu nejméně od 30. let 16. století, kdy pravidelně zasedali v městskejch radách. A jak už jsem předeslal, vrcholu rodový kariéry dosáhnul ve službách Petra Voka z Rožmberka Martin Gejnar z Veveří a z Mysletína, kterej se v druhý polovině 90. let 16. století stal mocným radou na rožmberským dominiu. Tomu patřily i Lhenice (viz zámeček) odkud prej vediu až sem podzemní chodby. Dneska tady docela úspěšně 43

funguje jezdeckej klub Nika a o koníky se stará správce Hofbauer. Od Grejnarova bychom po hlavní silnici snadno dorazili do NeLopíc, ale to by byla už zase cesta dost nezáživná, zvláště i proto, že tu máme jinou variantu. Stačí to vzít přes Ovčín k nedalekejm rybníkům Malýmu i Velkýmu Hrabovskýmu, Matyášovskýmu, Podroužku…, což jsou jedny z mnoha, jimiž tu lidi uměle změnili tvářnost původní krajiny. Všichni jistě dobře víte, že to byli především Rožmberkové, kteří už ve vrcholným středověku pochopili výhodnost rybničního hospodářství a už v předhusitský době zakládali menší rybníky, jejichž výnosy je pak podnítily k ještě větším investicím. V jejich službách se uplatnili nejen notoricky známí Jakub Krčín či Mikuláš Ruthard z Malešova, ale v neposlední řadě i jejich předchůdce

ŠTĚPÁNEK NETOLICKÝ O jeho životě toho vlastně moc nevíme, zato jeho dílo (rybniční soustavy) jej přetrvaly a jsou zajímavý dodnes. Pocházel z poddanský rodiny z nedalekejch Netopíc a na rožmberským panství pracoval zprvu jako myslivec. Už v tý době se seznámil s rybníkářskou technikou jako pomocník fišmistra Kunáta Mladšího Dobřenského z Dobřeni, při vyměřování hráze rybníka Tisý. V r. 1505 se stal na Třeboňským panství porybným a rok na to, už jako hejtman, vypracoval návrh na reorganizaci třeboňský rybniční soustavy, kterou později dokončil Krčín. V r. 1518 pak dokončil svý velkolepý dílo, 45 km dlouhou Zlatou stoku – tehdy to byl největší umělej náhon ve sřední Evropě. Byl to skvělej stavitel, znalec chovu ryb a neobyčejně dobrej ekonom. Vybudoval téměř půl stovky rybníků, který byly sice většinou malý, teplý a mělký, ale snad právě proto vynikaly vysokou úrodností a výnosy. Za svý zásluhy dostal v r. 1519 od vrchnosti statek a takový privilegia, že byl prakticky zbaveném poddanství. A právě na jeho kontě jsou i nedaleký rybníky, k nimž nás vedou naše kroky. Je jich hned několik, ale za všechny bych chtěl jmenovat především Brýchovský, Mnich, Benýdkov a hlavně Malý a Velký Hrabovský a taky Podroužek. Všechny byly svýho času velmi poškozený povodněma a čtyři roky trvalo než byly odbahněný (na 2m vysoký nánosy bahna) opravený jejich hráze apod. jejich majitele – Školní rybníky Protivín – to přišlo na 4,5 milionu Kč. A přece to asi nebylo žádný novum, protože třeba už v r. 1582 Václav Březan ve svejch kronikách poznamenal, že…“ 3. junii u Netolíc velká voda, o čemž takto 44

Matěj z Veverčí Krčínovi napsal: Oznamuji vaší Milosti, kterak veliká voda na den Seslání Ducha svatého přišla ve tři hodiny na den (kolem třetí hodiny ranní). Nikdy prve tak veliká nebývala. A již jsme řekli, že nám všechny ty rybníky potrhá. Na Pomoci již hráz vstupovala a tak se zdálo, že to všechno prlení polámala. A Zajíček v sobotu dal tu hráz zkopati, který jste ráčili povýšiti dáti pod poli, nic nepomohlo postačiti. Na Podruškách (Podroužku) jsme jedno pole prlení vybrali, nic nebylo platno, šla nám přes hráz. Byl by se ztrhl, museli jsme dáti prokopati k městu u mostu a voda splav na týmž rybníku vyházela. Nebo několik dní ustavičně pršelo a vody se náramně rozmnožily…“ Všechno si to můžeme docela živě představovat, protože zrovna šlapeme mezi nima. Konkrétně po hrázi Velkýho Hrabovského, kde můžeme taky obdivovat přes 300 let starej dub. No, už je z něj spíš torzo, ale pořád má úctyhodnejch 5,5 m po obvodu. A třeba ještě pamatuje Rožmberky. Rybník samotnej má 38 ha a žbluňká v něm zhruba 320 000 kubíků vody. Představte si to tu v létě, když kvetou lekníny, voní voda a řvou žáby. Celá soustava rybníků je chytře napájená Melhutkou, která se sem nenápadně dostává mezi olším a vrbovím – jasně, je to ten potůček, kterej jsme včera překračovali přes kamennej most pod Velkým hrádečkem… Mezi chatkami za rybníky je rozcestník. Můžeme si tam vybrat mezi červenou a žlutou značkou (stejně by nás každá dovedla k některýmu z našich příštích cílů) a my tu máme taky dvojí výběr. Někde tady bysme totiž měli dneska zalágrovat. Jednou z možností je autokemp u Podroužku, kam se dostanem po hrázi Matyášovskýho rybníka. Ještě nejni hlavní sezona, tak se tu třeba nebude platit – na druhý straně zase asi nebude fungovat osvěžovna v areálu. Tou druhou pak je pokračovat po značkách až k lesu ( k místu U Pekla), kde můžeme sehnat nějakej flek v lese. V každým případě ale asi bude ještě dost brzo na to dělat si hnízda a tak bych navrhnul udělat si trochu strejčka na zejtřek a vydat se do maximálně 2 km vzdálenejch NETOLIC, kde je toho tolik k vidění a kde nějakej ten škopek taky můžeme urazit. Což jak koukám vám asi vleje nový síly do žil. A protože motyka a lopata nebyly v seznamu, zkusíme si tu někde věci zamaskovat nějakou tou haluzí…no, uvidíme. Přece bysme se s tím netahali. Takže předpokládejme že se tak stalo a po příjezdový cestě vzhůru mašírujme k městu. Už z dálky můžeme pozorovat, že pod svým poklidným rázem jakoby skrývalo cosi starýho a tajemného. Prozradím vám, že nikdá nebylo středověkým centrem budovaným podle zásad tehdejšího urbanismu jako třeba Vodňany, nebo živelně vyrostlým sídlištěm jako Tábor. Tím spíše si pak všimněte několika skutečností, který jakoby kladly důraz na jeho význam v minulejch dobách. Ať už je to jeho název a historický souvislosti z dob počátku českýho státu, či relativně velkej počet zdejších kultovních míst a rozvoj města kolem nich. Ale k tomu se ještě dostaneme.

45

Mezitím jsme došli na hráz 11 ha rybníka Mnich, založenýho snad už v 15. století. Pamětník to jistě je, stejně jako ty dva cenný kamenný mosty s barokní sochou sv. Jana Nepomuckáno na kamenným podstavci, v jehož výklenku můžete číst vročení 1746. I ta byla celkově restaurovaná po těch velkejch potopních v r . 2002 a sice ak. sochařem Tláškem. Svatej tu stojí jakoby hlídal stavidla jimiž voda z rybníka odtéká do Netolickýho ( nebo chcete-li též Rapačovskýho – jak ho nazývají místní) potoka. Možná mi to nebudete věřit, ale už jste se s ním na našich trailech taky setkali. Vzpomínáte na tu rokli pod Bezdřevém při Temelínským trailu? Ano, tak to je on, protože stejně tak napájí další rybníky, včetně Bezdreva a proto je taky v dolní části svýho 44 km dlouhýho toku taky zvanej Bezdrevským. Na horním třeba zase jako Stružka (no jistě, je to ten samej co sem teče od Lhenic), zkrátka v jeho 336 km2 povodí mu lidi dávali různý názvy… A když už jsme na tý hrázi, pojďme se po ní ještě kousek projít. Věřte mi, stojí to za to. Na hladině rybníka uvidíte taky tzv. „Kálečku“ – to je ten dřevěnej vor, dneska pietně opravenej a dříve (až do polovina 50. let 20. stol.) sloužící ke kálení prádla. A pokud se mne zeptáte co to bylo, tak jste mě dostali, protože to fakt nevím… s pokáleným prádlem naštěstí nemám zkušenosti. Je to prostě taková místní zvláštnost… A když už jsme u toho, tak pod tou konstrukcí s rákosovou střechou najdete ukázku rour středověkýho vodovodu. Třeba pocházejí zrovna z toho, co vedl na nedalekej Slepičí vršek, což je vlastně jen támhle kousek opodál a tam, na dnes už zastavěným skalnatým ostrohu, ve středověku stával malej hrádeček. Možná, že vzal za svý právě v těch divokejch pohusitskejch dobách a třeba právě v r. 1468, kdy město vyfouknul Rožmberkům jejich opovědník, známej válečník a rytíř Jindřich Roubík z Hlavatec. Ten město obsadil a vytvořil se z něj základnu pro další výboje. Tady bych vás chtěl odkázat na trailovník z Šumavskýho trailu 2003, kde jsem u vyprávění věnovaném lokalitě Heršlák, tohoto šlechtice pojal šířeji. Anebo, ještě lépe, v historickém románu Vladimíra Písaře Trojí kříž, v kterýžto knížce se o těhle faktech dozvíte víc a líp a daleko poutavěji, než ode mne. Za výpustí, pod hrází, tvoří potok takový dva hezký vodopádky, než se zklidní o teče si dál mezi romantickejma uličkama s dochovanou lidovou zástavbou z 18. a 19. století. Ze zajímavejch míst bych mohl jmenovat třeba zdejší valchu, na který už několik století žije rod Řepů. Ano, skutečně se tu dřív valchovalo plátno a netolickej cech valchářů byl ve středověku velmi významnej. V minulým století tu byl i mlejn poháněnej vodou potoka Rapačov. A nebyl sám. Dodnes se dochoval třeba i mlejn Ziegrosserův. Ten tu stával už před r. 1663, na což upozorňuje starobylá deska ve štítu, umístěná sem

46

v témže roce na památku povodní, co protrhly hráze několika rybníků. Že byl tehdáž zničenej i zdejší klapáč, to můžeme vyčíst z textu danýho sem do štítu současný stavby z počátku 20. století: LETHA PÁNĚ 1663 10 JULII DEN SVATÝCH SEDEM BRATRŮV TENTO MLEJN OD POWODNĚ STRZEN BYL. LETHA PAK 1664 ZASE NÁKLADEM OBCE ZDEGSSI JEST WYSTAWEN. PÁN BŮH OD DALSSI SSKODY CHRANITY RACZ. Potoka se budeme držet na jeho pravém břehu, takže baráčky máme proti sobě jako na dlani. Jestli se chcete v těch malebnejch uličkách rozhlídnout víc, počkejte si na zejtřek (teda aspoň doufám, že jsme se tak domluvili). Zatím je naším cílem něco docela jiného. A jak už jste si všimli, po pár desítkách metrů se od vody odkloníme a začínáme pomalu stoupat vzhůru na návrší sv. Jana. To je pojmenovaný po stejnojmenným kostelíku ( i s přilehlým bejvalým velkým farním pohřebištěm), zrušeným už ale Josefem II v r. 1788. Kvůlivá tomu sem ale nemíříme. A ani kvůli tomu, abych vám ukázal, kde se – až do poloviny 50. let 20. století, než areál zpoustnul – nacházelo oblíbený výletní místo s parkem, hostincem, kuželníkem i tanečním parketem. A už vůbec ne proto abychom prohnali Kenníčka po psím cvičišti, podrbali koně v nedaleký ohradě, či obdivovali novostavbu vysílací věže. Kdepak. Vlastně – vždyť to vidíte už z dálky. A tomu, kdo s námi byl na trailu spojeným s návštěvou starýho hradiště v Chotěboři, tomu už určitě secvaklo v pali vo co de. Zkrátka a dobře, naším cílem je zdejší

ARCHEOPARK – NETOLICE Dovolte však, abych vám následující informace podal v trochu širších souvislostech. A začít budeme asi muset už u vlastního názvu města a přilehlýho okolí. Tož teda… …I v poslední době se setkáváme s výkladem původu názvu Netolíce s odkazem na slovanskej kmen Netoliců, jehož existence však není historicky doložená. Podle Kosmase to byl v r. 981 Slavníkovský hrad a užíval pro toto sídlo názvu Notoliczi nebo Notholici. Jiní soudí, že jde o jméno keltský, kdy se kořen „Not“ překládá jako „ušlechtilej, šlechetnej, šlechtic nebo pán“, což by mohlo označovat samostatnéej region či kmenový sídlo – ovšem keltský. Náš první kronikář ho popisuje jako jedno ze správních sídel jižních Čech, kdy po pádu slavníkovskýho rodu připadlo Přemyslovcům. Nikoliv však ještě jako město, ale pouze hradiště u sv. Jana. Charakter opevnění a okolnosti jeho vzniku v souvislosti s tehdejšíma mocenskýma strukturami spíš ale poukazují na to, že bylo Přemyslovcema založený až v 11. století. Těžko říct, kdo má pravdu, protože to už 47

totiž byla doba, kdy hradiště nejvíc rozkvétalo a dokonce se honosilo raně gotickým kostelem sv. Jana křtitele. V souvislosti se vznikem českého státu totiž v tom období po celejch Čechách vyrůstala celá řada správních hradů, jakožto center provincií. Kde sídlili knížecí správci – kasteláni – na čemž pak byl vlastně založená celá hradská soustava, v podstatě náš nejstarší správní systém. A jedním z takovejch center mohlo bejt i netolický hradiště. V Kosmovo kronice je totiž uváděný zároveň s Chýnovem a Doudlebama, ale nejstarší známej kastelán – Nemoj – je připomínanej až v r. 1167. Tak teď babo raď. V každým případě bylo hradiště vystavěný starobylým způsobem, předcházejícímu době kamennejch hradů. Díky kupecký stezce mělo dobrý podmínky k rozvoji a proto bylo i intenzivně osídlovaný. Důchody odtud byly ale odváděný nejen knížeti, ale i vyšehradský kapitule. A po záníku správní funkce hradu, což bylo někdy ve 13. století, už o netolickejch kastelánech v dějinách stopy mizí. Naposledy je jeden z nich (Jaroslav) jmenovanej v r. 1253 a to v právní listině Přemysla Otakara II, jako svědek právního úkonu stanovujícího privilegia vyšehradský kapituly. Hrad pak ztratil na významu když mu začaly konkurovat Český Budějice a Hluboká. Navíc se změnila i vrchnost, když velkou část oblasti získal zlatokorunskej klášter. A protože tam, kam míříme, vede i naučná stezka, sami můžete pozorovat, že dodnes jsou tu patrné mohutné valy, na kterých bylo při archeologickým průzkumu nalezený velký množství zbytků keramiky, předmětů i kosterních pozůstatků. Bylo tu zřejmě i božiště, související možná s kostelem přímo v centru hradiště, i když hlavním kultovním okrskem bylo asi místo o 400 m dále, na tom plochým hřebeni, dneska téměř opomíjený. Na podrobnějších mapách byste ho našli označený jako Hejčany. I tady jsou totiž patrný malý valy, který je vymezovaly. S hlavním profilem tělesa hlavního sypaného valu i teréníma zbytkama klešťovitý brány se ovšem seznámíte jinde. Na magickým místě akropole bývalýho přemyslovskýho hradiště totiž v r. 2004 začal vznikat – ve spolupráci s keltským archeoparkem v Ringelai v Bavorsku, zajímavej archeopark, zaměřenej na málo známý období našeho státu v raným středověku. Je to vlastně první jihočeská památka prezentovaná formou rekonstrukce. Stavbu provádí společnost Archeos a mělo by tu taky vzniknout návštěvnický centrum s ukázkami bydlení a řemeslnických dílen, velmožském palác atd. Uvažuje se i o obnově kostela sv. Jana v jeho raně středověký podobě. Pro stavbu palisády byl vybranej tým Petra Růžičky z Prahy, kterej

48

se svýma pracema proslavil i na Karlštejně, klášteru v Sázavě, na Krakovci apod. Vzhledem k omezenýmu prostoru byly přípravný práce prováděný v areálu firmy ZZV u Benýdkovo rybníka. Tohle místo bylo taky vybraný s ohledem uvažovanýho máčení osekanejch kůlů pro jejich větší trvanlivost. Rybník byl ale kvůli rybolovu vypuštěnej a tak se halt máčení nekonalo. Jmenovaná parta zpracovávala dubový kmeny z hlubocký obory. I tesařský práce byly prováděný původní technikou a nástrojema a byly náročný na čas. Vlastní stavba palisády začala 22.11. 2005 a kvůlivá pracím se musel posunout i plot kynologickýho cvičiště. Před postavením kůlů do předem provedenýho a kamennou zídkou zpevněnýho rigolu, byly paty kůlů kvůli vlhkosti opalovaný a opatřený nátěrem. V krajní části palisády vztyčovali tesaři kůly pomocí lan a starobylého rumpálu. V prostřední části byly stavěný pomocí kladkostroje a palisáda byla zpevněná provizorníma postranníma výztuhami. Začátkem prosince pak začala stavba palisád i z druhý strany a to stejným způsobem. Pak ještě kameníci vyplňovali základy palisády kolem kůlů kameny a drtí. Jestli si to chcete sami zkontrolovat, pak v palisádě je rovná stovka kůlů – 74 zleva a 26 zprava a její výška je 5 m. Stejným způsobem se pak dodělávala i věž a hradební ochoz. Možná se vám může zdát, že vás tu zahrnuju přílišnejma podrobnostmi, ale aspoň budete před druhýma vypadat chytře. Aspoň teda doufám, že se vám tu bude líbit, i když vím, že halt Chotěboř to nejni. Ale co. Malý, ale naše! No a tím bychom měli program pro tenhle den splněnej. Jak dalece byl náročném si určíte sami, stejně tak to, kde dneska zasuvelíme. Ale ať už to bude na Podroužku, nebo jinde, zítra nás čeká vlastní městečko

NETOLICE ST Ř E D A

Netolicko, to je po čertech pěkný místo. Je to území na přechodu mezi Českobudějovickou pánví a šumavským podhůřím. Takovej mírně kopcovitej kopcovitej terén s rozptýlenou lesnatostí, malebná zvlněná krajina s přírodníma i umělýma prvkama, jehož vodní osou je, jak už víme, Netolickej potok. Území bohatý historií, o níž už jsme si něco řekli v předcházejících řádcích. Alespoň teda ten prvopočátek města, který bylo významný svojí polohou na křižovatce důležitejch obchodních cest. Kolem románsko-gotickýho kostela sv. Václava brzy vzniklo podhradí a při rozšiřování obce byl postavenej ještě kostel Nanebevzetí Panny Marie. V r. 1263 bylo městečko králem Přemyslem Otakarem II věnovaný nově vzniklýmu zlatokorunskýmu klášteru, na což paradoxně brzy doplatilo, když po jeho smrti utrpělo od Vítkovů značný ztráty a újmy. Husitskejch válek se zase naopak některý netolický

49

paradoxně zúčastnili na straně kalicha, zvláště pak při tažení Žižky proti Zlatý Koruně a Prachaticím, který tenkrát monopolně ovládaly trh se solí. Zdejší měšťani se prostě chtěli zbavit konkurence a každá záminka jim byla dobrá. O rok později si zase mnuli ruce, když husiti zničili i rožmberskej strážní hrad Poděhusy nedaleko odtud. Nic k vidění už tam fakt není a tak jsem vás tam netáhnul. V čele města stál pochopitelně rychtář – ten první je zde uváděnej v r. 1317, ale městskej znak – obraz Madony s Ježíškem na lavicovým trůně - (podle nejstarší doložený pečeti) můžeme datovat tak do r. 1326 I na další pečeti z 16. století můžeme vidět stejnej obraz, jen je pod nohy Madony vloženej štítek s praporem. Patrně se jednalo o osobní znamení rychtáře, ale koncem 18. století se tenhle praporec (s pěti červenýma pruhama na bílým podkladu) začal z nepochopení užívat jako druhej znak města. Uvidíte, že se dochoval třeba na fasádě starý radnice. Svý uplatnění našel taky za komunistickýho režimu, to když symbolika Madony byla nežádoucí. Správná podoba znaku města zobrazuje v červeným štítě Pannu Marii se zlatou korunkou na gotickým trůně s ježíškem a stříbrným půlměsícem pod nohama. Prapor s pruhama je v současnosti symbolicky používanej jen jako znak městskýho úřadu. Roku 1468 udělil král Jiří městu výroční trh na den sv. Václava. Celkem ale mělo město právo čtyř výročních trhů. Tyhle jarmarky hrály významnou roli v hospodářským životě města, protože ty obchodní cesty pochopitelně stále zůstávaly. Kupčilo se hlavně s koňmi a dobytkem. Jen tak pro zajímavost – ještě před II. světovou válkou tu bejvalo na trhu běžně až 3000 kusů dobytka a koní. Díky tomu tady taky prosperovalo na třicet trhovejch hospod! Ve stejným roce (1468) obsadil město Jindřich Roubík z Hlavatec , ale to viz. Hrádeček pod hrází. Zlatá éra nastala městu začátkem 16. století, když rod Hlavatců vymřel a kdy natrvalo připadlo Rožmberkům. Především pak v jeho druhý polovině, za vlády pana Viléma jeho regenta Jakuba Krčína. Ten nepř. V r. 1566 rýmuje, že „…šestého pak roku více navštívil jest Netopíce, chtěje tu hospodařiti posudní musil zříditi, aby důchody starými nehýbal, pro které jest řeči jmíval, kteréhož se sešlo nemálo a do několika set shledalo, neb netoličtí na piva, jakož obyčej ten bývá, nemohli listu najíti a musili se várky zbaviti.“ Z toho vyplývá, že netolický někam zašantřočili glejt s privilejí na vaření pivo, čehož všeho schopnej regent neprodleně využil. Na to, že by měšťani tohle právo rádi získali zpět, na to vemte jed. koncem konců to přiznává i sám Krčín ve svým meldovacím dopise jeho milosti. „Netoličtí také by rádi od vaší Milosti pivovaru a dvoru se mlejnem dosáhli a již za to ročně ve 2 000 kopách míšenských a do tří let Vaší Milosti platiti se uvolují. I nedal jsem jim na to žádné odpovědi, ale na Vaši Milost jsem ukázal…“ Právo vařit vlastní pivo byla nakonec netolickým vrácený, ale až v r. 1580 a pochopitelně za pravidelný odvádění posudnýho.

50

O tom, že i z tak provinčního městečka, jakým byly (a jsou) Netopíce, se dá udělat docela slušná kariéra, svědčí i jinej kronikářův zápis z r. 1570, ve kterým nás informuje, že „…26. februarii, jinak v neděli Oculi, Antonín, arcibiskup pražský ( v tý době Antonín Brus z Mohelnice – pozn.aut.) kněze Jiříka, příjmým Netolického, kanovníka pražskýho a faráře krumlovského, za preláta a arcipryšta kraje Bechyňského listem svým ustanovil a jiným všechněm v tom kraji kněžím, zvláště pak dvěma děkanům, domino Martino, decano Bosnensi, parochu Miroticensi et domino Martino, decano Prachensi, parocho in Strašimi představil… V r. 1574 se Netolíce dočkaly velevzácný návštěvy, když sem zavítal představitel vládnoucího Habsburskýho rodu. Ta vizita byla tak významná, že o ní Vilém z Rožmberka informoval i svýho bratra Petra Voka. I o tom svědčí kronikářův zápis: „12. octobris jakýho vzácnýho hostě pan vladař očekávati ráčil, psaním svýmu ku panu bratru znáti dal takto: „Můj nejmilejší pane bratře! Vězte, že jest mi dnes psaní dodáno, v němž se mi oznamuje, že J.M. arcikníže Ferdinand v sobotu aneb v neděli tuto nejprv příští (16.-17.10.) konečně u mě v Netolicích býti ráčí. A protož aby se J.M. náležitě posloužiti mohlo a nějaká myslivecká kratochvíle učinila, za to žádám, že v pátek na noc aneb v sobotu tím raději ke mně do Netolíc přijedete a J.M. arciknížecí ctíti pomůžete.“ A už o čtyři roky později se dozvídáme, jak veleúspěšný bylo Krčínovo hospodaření na vezdejším panství. „Item nejprve v městě Netolicích 1579 vyhledalo se, že jsou na vaření piv bílých žádného obdarování nejměli a proto museli jsou se v posudní, kteréhož do několika set ročně se schází, uvoliti. Item tu v tom městě Jeho Milosti pánu k ruce jest založen pivovar a z toho se do mnoha vesnic vystavuje. Item rybník Pomoc vyměřen a udělán. Item rybník Machů připadl na Jeho Milost odúmrtí. Item rybník Nahradil a Naděje vyměřen a udělán. Item o rybník u města stala se směna s opatem korunským. Item dvůr netolický založen i vystavěn a dobrými dědinami rozšířen. Item stoků velikých několik při témže dvoře jest uděláno. Item dvůr u Bašty dechtařský na Jeho Milost pána připadl. Item odoumrť v městě Netolicích se vyhledala, kteráž jest do několika mnoha set kop. Item nová obora u Leptáče vyměřena a udělána, v kteréž do několika set kusův zvěři býti může. Item od Leptáče k tomu panství několik čistých rybníčků jest přibylo….“ A - Leptáč. To byl dvůr s tvrzí, který kousek od Netolic Krčín vlastnil. Dostal jej od svého pána, ale nebylo to tak jednoduchý. Leptáč a vlastně celý okolí Netolíc patřily od 13. století až do husitskejch válek k zlatokorunskýmu klášteru, takže v době nastupující

51

protireformace mohlo bejt právo na jeho držbu, v rukou světskýho feudála, při snahách o restituci církevního majetku zpochybněný. Snad i proto usiloval Krčín o lepší místo a rád nakonec Leptáč s panem Vilémem z Rožmberka vyměnil za Sedlčany, když předtím ještě „s pilností dal Leptáč tvrz divným hospodářstvím a též rozličnými lovy a myslivostí malovati, chuť k němu vladaři učinil, takže tu pán sobě to místo kvůli a kratochvíli obrátiti ráčil, dav tu udělat obůrku pro králíky a oboru velků, kteréž rovné v Čechách není…“ K oboře i Kratochvíli se ještě dostaneme, teď se vraťme zpátky do Netolic a to na začátek 17. století. To byl totiž čas, kdy město v největším rozkvětu postihla krutá rána. Za stavovského povstání bylo v r. 1619 dobytý a vypálený císařským vojskem generála Dampiera. Ze 143 domů jich bylo 107 spáleno a to včetně katolického kostela (!) Panny Marie, a obyvatelstvo bylo vyvražděný. Z tohoto neštěstí se město vzpamatovávalo jen pomalu a svý dřívější slávy už nikdy nedosáhlo. Po Rožmbercích získali netolický panství v r. 1622 Eggenberkové a po vymření tohoto rodu pak v r. 1709 Schwarzenberkové. Na vyobrazení města krátce před touto dobou i na obraze o století mladším, je zachycený náměstí s domy ještě s dřevěným loubím. Novodobém rozkvět města nastal až v 19. století, kdy byly postavený nový školy, radnice a především železniční trať. Pak už byly Netolíce i sídlem okresního úřadu a soudu. Za zmínku by snad stálo i to, že z Netolic pocházel punčochář a zdejší měšťan Filip Neumann – otec Jana Nepomuka Neumanna (1811-1860), biskupa ve Filadelfii v USA, který byl v r. 1977 svatořečenej. A možná si vzpomenete i na to, že když jsme při „Slunce, seno trailu“ odcházeli z Prachatic k Husinecký přehradě, stavěli jsme se i na starým hřbitově, u hrobu jeho matky… ale to jen tak na okraj. V r. 1945 osvobodila město – stejně jako nedaleký Lhenice – 26. pěší divize USA: její první auta sem dorazily už 6. května, 9. května pak do Budějovic přijela i Rudá armáda a tudíž se mohla hned 13. května konat v netolický Hospodářský záložně schůzka velitelů obou armád, na který byla stanovená pevná demarkační linie…. My do města vstoupíme zhruba stejnými místy jako včera, prokličkujeme pár ulevena a nakonec… nakonec bude nejlepší začít s prohlídkou od náměstí. Už i proto že tam jsou krámy kde se můžeme zásobit, stejně jako třeba místní pekárna, protože netolickej chleba, to je pojem. Ochutnejte a poznáte. Místní pekaři fakt UMÍ. Ostatně , pekařskej cech tu získal svý výsady již v r. 1328a byl tak jedním z nejstarších v Čechách. Stávající mlejn Beata byl založenej v r. 1907 Františkem

52

Kulišem (!). Ten pak v šestadvacátým roce postavil i pekárnu, odkud pak dlouhý roky putoval chleba a pečivo známý svou kvalitou. Když pak byla provozovna znárodněná, výroba postupně stagnovala a koncem 80. let už byla před zavřením. Naštěstí byl podnik po „převratu“ vrácenej pokračovatelům rodu a v jednadevadesátým roce to firma Kuliš a Jerie znovu rozjela. Dnešní náměstí, v podstatě někdejší tržiště mezi dvěma kostelama, je jakožto historický jádro města, s unikátně dochovanou urbanistickou strukturou a řadou památek, městskou památkovou zónou. A když se tak rozhlídnete, těch zajímavejch objektů je tu hned několik. A vezmeme to hnedka od prostředka. Mezi stromy ti najdete nejen kašnu z r. 1667, z dílny českokrumlovskýho kameníka Jiřího Plánského. V r. 1879 u ní byla vysazená lípa u příležitosti oslav stříbrný svatby Franze Josefa II. Jen kousek od kašny stojí sousoší sv. Jana Nepomuckýho z r. 1738, jakožto výraz svatojánskýho kultu šířenýho v Čechách v 18. století. Dominantou náměstí je ale budova radnice. Poloha tý původní, která existovala už před 16. stoletím, není známá. Samozřejmě, že se nacházela někde tady na náměstí, ale spolu s většinou městečka byla zničená Dampierovýma žoldákama v r. 1619. Po ob nově sloužila městu do r. 1667, kdy byla prodaná Václavu Melnerovi, kterej jí využíval jako rodinnej dům. Novou radnici pak postavilo město na jv straně náměstí, zakoupený a zřejmě i zastavěný téhož roku. Roku 1674 byly na radniční věž osazený hodiny. Před r. 1756 město věnovalo radnici pro zřízení kasáren, aby jednotlivý měšťani nadále nemuseli ve svých barácích trpět ubytování vojska. Jako náhradu zakoupila obec od vrchnosti dům, dnešního č.p. 1 ve středu jihozápadní fronty náměstí, kterej v r. 1786 přestavěla. Městskej úřad a snad i později vzniklej okresní soud zde sídlily až do konce 60. let 19. století. V r. 1869 byla podle projektu architekta Josefa Náklade postavená na místě starší (kasáren) nová mohutná radniční a soudní budova, jejíž hlavní průčelí je řešený v romantickým, pseudorománským stylu. Zadní, i obě boční křídla byly přejatý z původní stavby a jen minimálně upravený. Část z nich sloužila jako soudní věznice. Od r. 1949, kdy netolickej soudní okres zaniknul, slouží radnice výlučně jako sídlo městský správy. Pouze jeho zadní část (směrem ke kostelu) je řešená komerčně. 53

Tím jsme si i pověděli o umístěný další významný netolický stavby, jíž je farní kostel Nanebevzetí Panny Marie. Nejstarší částí dnešní svatyně je pozdně románská loď z 1. poloviny 13. století, stavěnej se vší pravděpodobností stavební hutí zlatokorunskýho kláštera, jejíž původní závěr nahradil v první třetině následujícího věku gotickej polygonálně zakončenej presbytář, k jehož jižní stěně byla ještě v průběhu gotického období přistavěná kaple sv. Barbory. Rovněž věž v ose západního průčelí pochází ze 14. století. I tenhle kostel byl poškozenej při řádění císařskýho vojska, kdy se následkem požáru zřítila klenba presbytáře a stavba stála v troskách pravděpodobně až do konce třicetiletý války. Ve druhý polovině 17. století byla stavba barokně obnovená a další úpravy pak probíhaly prakticky po celý 18. století, z kterýžto doby taky pochází většina vnitřního zařízení – např. malby datovaný k r. 1760, či řezbářský práce z dílny rodiny Wernerů, zdejších usedlých. Hlavnímu oltáři vévodí Prokyšův obraz z r. 1776, najdete tu i dva oltáře od J. Webera. Ten první byl zasvěcenej sv. Vojtěchovi (1752) s deskovým obrazem mistra Tobiáše (1632) a druhej pak sv. Floriánovi. Ale je tu taky oltář sv. Barbory v kapli z 1. pol. 18. století. Pochopitelně, že tenhle svatostánek není jedinou sakrální stavbou jíž se Netolíce můžou pochlubit. Je tu taky kostel sv. Václava, kaple Panny Marie z 18. století na vrcholu Peklo, nebo třeba taky kaple sv. Gertrudy na Budějovický ulici . Po jejím zrušení Josefem II zde bydlel poustevník… a vlastně i dneska je přestavěná na bytový jednotky. Neméně zajímavou stavbou je na náměstí i tzv. Rožmberskej dům. To je ta reprezentativní budova na rohu náměstí. Nejzachovalejší renesanční dům s podloubím, nárožním kvádrováním a sgrafitama na průčelí, odkázal spolu s rozsáhlýma národopisnýma sbírkami nadaci netolickýho muzea Judr. Otakar Kudrna. 13. dubna 1913 bylo zpřístupněný veřejnosti a tehdy obsahovalo 631 předmětů. To muzeum je tu i dnes. Je fakt, že v padesátejch letech 20. století bylo zestátněný, ale v současnosti už je zase majetkem města a nese jméno svýho mecenáše. V expozici nechybí ukázky archeologických nálezů, ani předměty vztahující se k historii a kultuře města, etnografii (lidová písnička, kroje, výšivky, umělecký průmysl, řemesla, cechy, sbírky nábytku, hodin, skla, cínu i kameniny, vltavínů)… ale nejvíc e jej proslavila sbírka dobovejch pohlednic, čítajících na 160 000 exemplářů. Najdete tu i ukázky díla zdejších puškařských mistrů i expozici věnovanou archeoparku

54

a rannýmu středověku. A co se historie tejče, mohl bych taky vyprávět o spoustě zajímavejch a slavnejch lidiček, rodáků městečka. Za všechny se snad zmíním o jednom, kterej má přímej vztah k tomu našemu trampskýmu dění. Možná bude i pro vás překvapením, že zdejším rodákem je i významnej trampskej písničkář

TONY HOŘÍNEK Tenhle populární trampskej písničkář se narodil 13.1. 1911 v rodině četnickýho strážmistra v dnešním hotelu Rychta. Již na průmyslovce řídil Trampský pěvecký klub a protože měl malej repertoár, zkusil vlastní tvorbu. Svou první písničku Někdy však přece jen složil v r. 1928. Poté zpíval v trampským sboru DUNCAN a v r. 1930 založil vlastní sbor HOŘÍNKOVA PARTA. Teoretickej základ pro aranžmá mu dal jeho kamarád Eda Ingriš – dirigent a populární skladatel. Díky tomu Hořínkova parta ( 6 kluků – kytara a havajka ), na rozdíl od jinejch trampskejch sborů, od začátku hrála a zpívala podle not písně v Tonyho úpravách a i díky tomu začali brzy nahrávat u Ultraphonu, Esty, Homocordu a Radiojournalu… V r. 1932 byla šlágrem píseň Umřel nám kamarád a potom Anita. Tu, podle svědectví Boba Hurikána, zazpíval poprvý v hospodě U Troníčků na osadě Lousiana. Měla obrovskej úspěch a hrál jí pak i R.A. Dvorský. Tony složil a otextoval přes 150 písniček, z nich mnohý se staly evergrýnama ( Aljaška, Pán sedmi moří, Řeka nás volá, Přijď na chvíli, A to je ta hvězda, Cesta domů, Tuláku chudý…ap). Při skládání spolupracoval nejen s Ingrišem, ale i s J. Kordou, Leopoldem Korbařem a Daisy Jelenovou. Málokdo dnes ví, že nebýt právě Hořínka, tak by asi Panton (po budovatelskejch padesátejch letech) nenavázal na prvorepublikový soukromý vydavatele a nakladatele trempskejch písní. Jen díky němu vyšlo v letech 1965 – 88 celkem 17 sborníků Trampský romance. Ty skončily až po jeho smrti (23.2. 1998). Tony Hořínek měl i hlavní podíl na stejnojmenným trampským pořadu. S ním, po premiéře v šestašedesátým roce v Lucerně, absolvoval 60 vystoupení po celý republice. V letech 1969 – 75 se Tony, jakožto producent Pantonu, zasloužil o vydání tří LP Trampská romance a 40 let s trampskou písničkou, na nichž postupně představil klasický písničky v podání souborů Westmeni, Červánek, Setleři, Inkognito kvartet, Rackové, Jeseteři a Krajánci (Taxmeni). Díky jeho osobnímu nasazení se v době normalizace zase na deskách objevily i písničky od Ingriše a zapovězenýho Hurikána. Na rozdíl od Tonyho, producenti Supraphonu Zbyněk Mácha (trojalbum Trampské písně 1920-60) a Ronald Kraus (dvojalbum S kytarou po Velké řece), prostě „některý autory nechtěli znát.“ Tony zůstal trampem i v důchodu a až do smrti jezdil na svou chajdu v Liboháji u Chotěboře….

55

Dalo by se říct, že na tyhle trampský a hudební geny docela úspěšně navázali i současný muzikanti. Za všechny bych zase jmenoval jen jedno zastupující společenství a tím je kapela

ZTUHA Založená byla v r. 1982 na samotě U Millerů u Netolic a už následující roky vystupovala na krajský Portě v Budějicích a to s docela slušným úspěchem. V r. 1987 navázala „družební kontakt“ s rokycanskou kapelou Bodlák a na finále plzeňský Porty už vystupovali jako hosté. V r. 1989 úsoěšně přes krajský kolo postoupili do plzeňského finále Porty, ale pak přišel tragickej zlom. V r. 1990 umírá jeden z nich – Petr Paukner a přichází čtyři roky krize. Teprve v r. 97 dochází k „vykopávání mrtvoly,“ teda chci vlastně říci k jakýmusi oživení. Pomalu končí i stará sestava. Půlka kapely odchází, ale probíhá „recyklace“ se zbytkama budějickýma Grassbandu. Výsledkem je pak ta nejlepší sestava v celý historii., co hraje po všech možnejch festivalech a přehlídkách (Banjo jamboree, Bluegrass maratón, Fidlovačka v Telči, Bluegrassová liga, Strakonickej rumpál, Šumavskej pařez, Ponny Express, Ražickej pražec a rovněž bezpočet countrybálů). Jádrem jejich repertoáru je bluegrass v jeho volnější podobě, čerpají ale i z jinejch žánrů. Svýho času dokonce hráli Šumaře Bártu, čímž položili základy ryze český modifikaci bluegrassu – BUDVARGRASSU. Za dobu trvání prošla kapelou skoro dvacítka hráčů a dneska hudou v sestavě Petra ČendaGrenerová – zpěv a kytara, Honza Pučmeloun Shrbený – basa, Honza Kuliš – banjo a zpěv, Honza Joe Pospíšil – zpěv a mandolina, Luboš „inspektor Halley“ Marek – housle, Pavel Tolda Talíř – kytara a zpěv. Bohužel díky vrozený lenosti členů kapely je v Jihočeským rozhlase jen asi 20 nahrávek a vydali jen dvě CD (Ztuha 15 let a Poslední vlak). Pokud máte zájem, i vy můžete vstoupit do jejich řad a řádně zchmelovat kolektiv. Pokud vím neustále probíhá konkurs a výběrový řízení je vypsaný na místa: nosič hudebních nástrojů, ladič hudebních nástrojů a vozič indisponovanejch hudebníků…. Samozřejmě, že v Netolicích jsou i další zajímavý místa – třeba Barokní špýchar (tzv. Solnice), městskej pivovar (na místě toho renesančního co se o něj soudil Krčín se zdejšíma měšťanama, nově pak založenej v r. 1663 – z toho původního se dochoval jen renesanční portál s rožmberskýma růžema) aj. Městečkem můžeme bloudit neomezeně dlouho, ale stejně doporučuju nažrat se a vypadnout. Podle turistickýho ukazatele snad najdeme směr našeho dalšího postupu. Ta dlouhá ulice nás dovede kolem škol ke kraji městečka a vlastně, chtěli–li bysme, až k zdejšímu nádraží. A vlastně – proč si taky neříct něco o trati? Prostě a jednoduše:

DÍVČICE - NETOLICE 12. prosince 1892 byl Českým zemským sněmem přijatej zákon o zvelebení železnic nižšího řádu a podle něj začalo u nás vznikat množství „lokálek.“ Včetně týhletý zdánlivě nevýznamný 13,5 km dlouhý „kozí 56

dráhy“ z Dívčic na plzeňský trati do Netolic. Ta plzeňská trať totiž, jakkoliv pro region důležitá, začala totiž Netolicím odčerpávat obchodní možnosti. Zeslábly dobytčí trhy, ty obilní zanikly úplně a potíže s distribucí měly i pivovary. A co teprve produkce řepnejch lánů pro schwarzenberskej cukrovar v Budějicích? 8. září 1894 byla tudíž konečně udělená koncese na stavbu a Zemskej výbor oslovuje několik stavebních firem a dúraz je kladen na ty tuzemský. Lapidárně řečeno: nebylo nutný aby prachy za stavbu shrábnul nějakej cizinec. Konkurs teda vyhrála písecká firma J. Kodla a 23.3. bylo uskutečněný první symbolický rejpnutí do země. Stavbu ale zdržovalo špatný počasí – sníh, déšť a taky opožděný dodávky kolejovýho materiálu. Ke všemu byl ještě nedostatek štěrku. Smluvní termín otevření ratě – 15. srpna – musel teda bejt posunutej až na 28. říjen 1895, kdy v 7.20 z Netolic vyjel první pravidelnej vlak. Na to, v jak chudejch podmínkách tahle železnice vznikla, si vedla kupodivu dost dobře a byla dokonce v přebytku. Bohužel I. světová válka poškodila hospodářství země, čímž vznikly pasivní bilance i u dříve prosperujících železnic. Proto ČSR nezbylo než většinu lokálních tratí v r. 1925 zestátnit. Na trati zpočátku kralují parní lokomotivy, ale netrvalo dlouho a ke slovu se přihlásily motorové vozy (především řada M 132, 122, 232). S těmahle novýma dopravníma prostředkama jsou ale starosti. Sice zrychlily a zlevnily dopravu, ale stejně musí bejt často nahrazovaný parníma lokomotivama. A za II. světový, to už vůbec. Je jasný, že pro všeobecnej nedostatek pohonnejch hmot musí vlaky tahat zase jenom pára. Dne 15. ledna 1945 je celá trať uzavřená a jsou na ní deponovaný vlaky wehrmachtu prchajícího z východní fronty. Velký transporty projíždějí taky po hlavní trati na Plzeň, kde jsou (zvláště pak na jaře ) častými cíli hloubkovejch kotlářů z 15. letecký armády USAF ze základen Itálii . Ty se zaměřovali především na infrastrukturu protektorátních drah a není divu, že jejich návštěvy nezůstaly ušetřený ani Dívčice s přilehlou „Netoličkou.“ Zvláště šikovný byli v tomhle směru piloti Ligtningů P-38 ze 14. stíhací perutě USAF. Zůstávaly za nima rozstřílený lokomotivy a nezabránil jim v tom ani speciální vlak s flakem, operující právě tou dobou na netolický trati a chránící zdejší železniční uzel. Tahle smrtelně nebezpečná vlaková souprava, vyzbrojená rychlopalnýma kanonama ráže 20 a 37 mm a spraženýma těžkýma kulometama (dvojčata i čtyřčata) se skrejvala v lese za zastávkou Radomilice. Nakonec přišel i její čas. Jak už jsme si řekli, 6. května dorazily do Netolic první auta s americkými boys a zakrátko bylo po válce. Transporty na trati byly odzbrojený, vyložený a odtažený a civilní provoz se znovu

57

rozjíždí 11. července. Je modernizovaná vozba i trať, ale v pravidelnejch vlnách se ztaky opakujou úvahy o zrušení trati. V r. 1992 se Netolická trať objevuje na seznamu 20 nejvíce ohrožených. Vzhledem k tomu, že celej svršek trati byl kompletně obměněnej v r. 1987 a celkově opravený byly i budovy, je to na pováženou. Boj za udržení se vlekl, ale dařilo se jen oddalovat nevyhnutelný. Rozhodnutím tzv. koordinátora dopravy nakonec byla 26. 2. 2011 osobní doprava zastavená. Neznamená to, ale že by vlaky daly svý trati sbohem. I když budoucnost je nejistá, úplnej zánik tratě si nepřeje společnost ČD Cargo. Takže nám nezbyde než se zeptat Šerpy jak to s ní myslí a jestli aspoň 1x denně ten „Netolickej čert“ pojede. No a pokud ne, tak třeba z nostalgie, nebo z prostý zvědavosti si jí naposled projedeme sami. Tu možnost máte tady. http://www.youtube.com/watch?v=FZh2-f2rVBc Prošli jsme tudíž kolem nádraží a před námi je dosti frekventovanej silniční tah z Prachatic na Budějice. Máme tu několik – vlastně dvě – možnosti kudy pokračovat. Chápu, že vyhejbat se autům na jejich asfaltový doméně se vám moc nechce. A ani se nedivím. Ale ještě než to teda střihneme přes silnici a pak doprava, musím vás ještě upozornit na ten statek vlevo nad silnicí. I ten je historicky docela zajímavej a chtěl bych se s váma tudíž podělit o stručný nastínění jeho osudů. Nese jméno

PETRŮV

DVŮR

Na počátku jeho historie stálo asi nepříliš významný feudální sídlo, který mělo nejspíš jen charakter dvorce. Poprvý se připomíná v r. 1378 jakožto država Svatomíra z Knína. Později, za Rožmberků, pak byl renesančně upravenej a bylo k němu přistavěný severní i jižní křídlo. V období 1592 – 1600 tvořil statek hospodářský zázemí zámečku Kratochvíle a byl odtud dokonce vedenej vodovod pro zámeckou kuchyni. V 17. století pak přibylo i křídlo východní a po požáru v r. 1743 pak byly zvýšený i jeho budovy. Mezi nejmladší části objektu pak můžeme počítat mohutnej, v pseudogotickým stylu postavenej pivovar z 19. století. Petrův dvůr je i rodiště další zdejší významný osobnosti. Narodil se tu totiž JOSEF JOHN (1802 – 1871) významnej českej lesnickej odborník, služící u Schwarzenberků. Právě tenhle pozdější lesmistr ve Vimperku se zasloužil o vyhlášení rezervace Boubínskýho pralesa. Zdá se to neuvěřitelný, ale narodil se fakt tady a to jako jedno z šesti dětí obyčejnýho

58

nemajetnýho poddaného, kterej dělal řezače slámy ve dvoře Žitná. Je důkazem toho, že i lidi z takovejch poměrů mohli u Schwarzenberků vyniknout. A ti si vlastní odborníky dovedli vychovat… jak to dělali? Jednoduše jim poskytli vźdělání. Mladýho Johna přijali po ukončení školy za praktikanta do důchodního a kontribučního úřadu Netolického panství a když se osvědčil absolvoval na náklady knížete lesnickou školu ve Zlatý Koruně. Po absulotoriu nastoupil jako praktikant k lesnímu úřadu v Českým Krumlově ve funkci personálního adjunkta. Později postupoval přes místa lesního písaře a lesního inženýra. Působil při stavbě plavebního průplavu u Jeleního potoka na Švarc. kanálu, pracoval na systematizaci Blanskýho lesa (pro neznalý – to jsou ty kopečky s Kletí) a byl i publikačně a pedagogicky činnej. V r. 1853 byl jmenovanej lesmistrem ve Vimperku. Při svý práci se velice zajímal o zbytky nedotčený přírody a v r. 1858 přiměl majitele panství, aby Boubín vyhlásil jako soukromou přírodní rezervaci o rozloze 140 ha. Bohužel, ještě za jeho života, vražedná vichřice v r. 1870 zredukovala toto území na pouhejch 47 ha. Dnešní SPR bylo na svých současných 670 ha rozšířený až v r. 1958, u příležitosti 100. výročí vyhlášení. Josef John byl takovým, dneska by se řeklo workholikem, až ho z toho 24.1. 1871 klepla pepka, takže důchodu si užíval vlastně jen jeden rok. Vezměmež si z toho řádný ponaučení…. No a jak jsem říkal. My tady překročíme silnice a dáme se doprava, abychom po několika desítkách metrů přešli na cestu vedoucí do Velkého Boru, s mohutnou jednostrannou alejí alejí dubů, jasanů, javorů a 31 platanů javorolistejch (obvody 150 – 200 cm), lemujících břeh rybníka Myslivna. Mý vyprávění o Petrovo dvoře ještě zdaleka nekončí, bo jsem se ještě nezmínil o tom, čím je ještě – potažmo Netolíce celý – proslavený. Možná už mi sami napovíte… no ano. Je to chov koní. Ten k Netolicím patří jako… jako… inu příměr si sem dosaďte jakej sami chcete, vždycky se trefíte. Už v Janu Cimburovi se zpívá: „Dragouni v poli jsou, kam je to ponesou netolický koně…?“ Chov sem patří odpradávna. Zvláště proslavenej je chov těžkých tažných koní, který údajně používali ke svým tažným vozům i husiti. Prej sám Žižka rajtoval jednoho z nich. Dodnes se tyhle koně udržujou v podvědomí díky Alšovejm kresbám. K utváření jejich rázu během staletí určitě přispěli původní soumaři ze Zlatý stezky a formani, jejichž vizy tahali norický koně a formani si rádi vydělali nějaký „skočný“ jejich hřebců, kteří připouštěli ke klisnám jihočeskejch zemanů. Až rod Schwarzenberků sem začal dovážet koně na podkladě španělský krve. Hlavním základem chovu se pak ale staly kořistní a vojenský klisny a taky část klisen z chovu zemského. Hlavním účelem bylo vyšlechtit produkci výkonnýho vojenskýho jezdeckýho koně. Působili zde zejména polokrevníci 1119 Furiosi XI a 1645 Furioso – 2. Když došlo v 50. letech ke zrušení vojenských

59

jezdeckých služeb, chovatelé se museli zaměřit na produkci těžšího teplokrevníka, kterej by mohl být víc využívanej v zemědělství. Ke zmohutnění byli použitý oldenburgští hřebci, dále pak Furiosové a následně i hřebci německejch teplokrevnejch plemen. Koně prostě k Netolicím patří. A ke koním patří zase koňský dostihy. Asi jste čekali, kdy se o tom zmíním, protože už jste si jistě stačili všimnout, že cesta, po níž teď 2 km ťapkáme, zároveň lemuje jednu stranu dostihovýho závodiště, založenýho tady už v r. 1954. Na ploše 18 ha se tu rozkládá rovinnej dostihovej ovál, o délce 1 420m. Od r. 1995 tu město pořádá velmi populární Velkou netolickou steeplechase, při níž závodníci musí překonávat jednotlivý překážky, jimiž jsou: Tribuní skok, Suchej příkop, Zahrádky, Živej plot s břevnama, Velkej vodní příkop, Zeď, Francouzskej skok, Irskej stůl, Netolickej skok, Hadí příkop, Velkej anglickej skok, Irská lavice, Sušák a různý jiný, často jen proutěný překážky. No a kolem dostihovýho závodiště jsme zatím doputovali k… No? Kam jsme došli, kdo to ví? Kdopak z vás mi odpoví? No nebudu vás dlouho napínat, nakonec víte to sami dobře. Ten nádhernej zámeček před náma se zove

KRATOCHVÍLE Zámek Kratochvíle je stavba, která nemá v Čechách 2. poloviny 16. století obdoby. Je výrazem okázalý velkorysosti předního velmože království Viléma z Rožmberka a ve svý podobě představuje jeden z klenotů stavitelskýho umění renesanční doby. Na místě dnešního zámku stával původně hospodářskej dvůr nazývanej LEPTÁČ, o němž máme první zmínku v r. 1401, kdy byl ještě jeho majitelem netolickej měšťan Mikuláš Kugl. V r. 1569 ho ale Vilém věnoval (jak už víme) svýmu regentovi Jakubu Krčínovi, kterej tu postavil dvůr novej, kolem něhož dal zřídit rozsáhlou oboru. „… a tak když jeho milost Pán ráčil se toho všeho doptati, nechtěl bez záplaty té práce zanechati, daroval jej Leptáčem, poctivou živností, že do své smrti může umítá na tom dosti. K tomu přidal mu dvě vesnice a připověděl mu ještě více, bude-li déle chtíti sloužiti, že ho tím nechce odděliti…“ Vladařovi se ale novej dvůr zalíbil natolik, že ho, jak už jsme si taky říkali, vyměnil s Krčínem za Sedlčany a dalších 10 vesnic. Přestavbou Leptáče pak pověřil Baltazara Maggi z Argony, který se stejně tak podílel na přestavbě krumlovskýho zámku a mnohejch dalších stavbách tý doby. „...8. augusti a.d. 1582, tj. středu po Proměnění Pána Krista, sjeli se na kratochvíli v oboře netolické páni bratři z Rožmberka, poněvadž pan Vladař umínil slavné stavení tu vyzdvihnouti, rady pána bratra v tom doložiti chtěje…“ V květnu 1583 dal teda správce netolickýho panství – Jan Netolickej z Turnova – příkaz k položení základů pro „vilu.“ Ano, čtete dobře, pro vilu, protože přímý vzory pro tenhle letohrádek by se daly najít např.

60

v dispozici známý římský vily Farnesiny od B. Peruzziho (z let 1505 – 1511), či ve vilových návrzích Francesca di Giorgio Martiniho. Ukázalo se však, že to nebude zas tak jednoduchý. Protože bahnitá půda neskýtala základům příliš velkou oporu, musely bejt nejdřív použitý olšový a dobový piloty… „…Při patnáctém dni měsíce mai a.d. 1583 Jan Netolický z Turnova, Ouředník téhož panství, v oboře u netolic k novýmu štoku dal grunt postaviti, s kolím dubovým a olšovým nabíjeti. Mistr Mertl, tesař, k tomu potřebován, kterýž také krovy na věže krumlovsků a bechyňsků ozdobně postavil.“ Zkušenej rožmberském stavitel se se svěřeným úkolem vypořádal se ctí. Areál i se stavbou rozvrhnul do velkýho obdélníku, s ohradní zdí prostoupenou třema domkama. Vilu umístil kolmo k hlavní ose zdůraznělou vstupní věží. Náročná stavba celého areálu byla dokončená v obdivuhodně krátký době – během pouhých šesti let a to včetně rozsáhlý malířský a štukový výzdoby. Tu malířskou prováděl Georg Widmann a Braunschweig, který se osvědčili už na Telči . Se svejma třema pomocníkama tu pracovali v letech 158990 a pochází od nich pravděpodobně i nástropní malba v kostelíku při východní zdi. Vycházeli z výběru loveckejch námětů, při jejichž volbě se Vilém z Rožmberka nechal inspirovat z grafickejch předloh v tý době oblíbenejch knih Thierbuch a Jagdbuch, vzniklých výraznou spoluprací malíře Johanna Bockbergera a rytce Jobsta Ammana. „… toho času na Kratochvíli v oboře netolické v novém stavení malováno a pěkní obrazové a dílo děláno, až se lesklo…“ Štukový výzdoby vily i kostelíka Narození Panny Marie se ujal štukatér Antonio Melana, který si jako předlohu zvolil Římský dějiny Tita Livia, který vyšly v Německu v r. 1568 a jejich obrazovej doprovo tvořili už výše jmenovaný malíři. Melana sám římskou historii neznal, protože výjevy libovolně promíchal, mistrně však zvládnul kompozici postav a věnoval pozornost detailům. Nejokázalejší a nejhonosnější prací tohoto italskýho mistra (pracujícího jinak i pro pány z Hradce) je bezesporu Zlatej sál, sloužící nejen k přijímání hostů, ale i k hudebním produkcím. Panstvo se prosdtě bavilo – až se nad tím kronikář pozastavoval: „…toho roku (1586) na Kratochvíli v oboře netolické divní vodní strojové a obrazové, skrze něž voda tekla, postaveni. Mnoho na to nákladu šlo a nic stálého nebylo. Tudy jen cizozemci peníze vyšidili…“ Na návštěvě u Rožmberků zde byl každý, kdo v té době něco znamenal – včetně Rudolfa II. Za moru 1598, zde dokonce sídlil celý dvůr Petra Voka. Ten ale lovecký letní sídlo posledních Rožmberků dlouho neudržel. Nakonec ho pod obrovským tlakem rodovejch dluhů musel prodat Rudolfovi II, i s celým celé krumlovským panstvím, jehož

61

součástí Kratochvíle také byla. V r. 1601 tak přešel loveckej zámeček do majetku koruny a sláva jeho i obory začala pohasínat Při vpádu vojsk pasovskýho biskupa Leopolda v r. 1611 byla Kratochvíle vyloupená a značně poškozená, vybitá byla i zvěř v oboře. V r. 1622 obdrželi Kratochvíli, spolu s krumlovským panstvím, štýrský Eggenberkové a nový panstvo tu i čas od času pobývalo. Ale už za necelejch sto let (1719) tu byla vrchnost nová – Schwarzenberkové. Za knížete Josefa Adama byla v letech 1762 – 64 snesená původní renesanční střecha a nahrazená dnešní dvojitou mansardovou, při čemž vzala za svý lunetová římsa i půvabný „vlašský“ komíny. Taky byly odbouraný podkrovní pokojíky, určený původně Vilémem z Rožmberka pro pobyt fraucimoru. I v dalším průběhu let se stav

letohrádku pomalu zhoršoval. Ve vile byly zřízený úřednický byty, čímž byl danej popud k zabílení maleb a otlučení některý výzdoby. Roku 1844 tu dokonce Jan Adolf II zřídil ústav pro sirotky. Inu bohulibém záměr, ale zámečku určitě spíš neprospěl. Ve zbylejch prostorách pak byl archiv prachatickýho a netolickýho panství. Restaurační práce na týhle renesanční perle italského stavitelství se tak započaly až po I. světový válce, ale netrvaly dlouho, bo po pozemkový reformě toho majitelé rychle nechali. Pokračovalo se v nich až od 50. let 20. století. Nějakou dobu sloužil ještě zámek jako muzeum a taky třeba jako místo pro expozici animovanýho filmu. Pravda, nemohli jste tolik vnímat krásu interiérů, ale mohli jste se tu seznámit s prací filmovejch tvůrců a pokochat se třeba známýma postavičkama večerníčků od H. Týrlové, K. Zemana, J. Trnky a mnohých dalších. Celá expozice však už byla v r. 2007 uzavřená a odvezená, kvílivá finančním problémům majitele sbírky, společnosti Krátký film Praha. Ale možná, že to věci paradoxně prospělo, protože se konečně mohlo přistoupit k pořádný rekonstrukci interiérů. Proběhla vlastně taková renesance renesance. Přišlo to na pětačtyřicet melounů, ale stojí to za to, jak se sami přesvědčíte. Možná, že vás bude k návštěvě dostatečně motivovat následující krátká ukázka: http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?id=3319 Samozřejmě, že prohlídkový trasy jsou různě cenově odstupňovaný, ale nám by stačila ta za kiliána, která obsahuje vstup do zahrady i do zámku. Jen to musíme stihnout do půl čtvrtý, kdy začíná poslední prohlídka. Jo a mimochodem – protože jsou už mezi náma i senioři – tak ty to mají o tři pětky lacinější. Hlavní prohlídka vily začíná ve vstupním sále, jehož klenba i stěny jsou zdobený výmalbami lovů z dobovejch knižních ilustrací (tenkrát se prostě s autorskejma

62

právama nedělaly žádný ciráty). Ve vitrínách je tu taky nainstalovaná expozice divadelních loutek z tzv. „rodinných divadel“ ze začátku 20. století. Nese název Příběhy z kouzelných krabic a vlastně navazuje na tradici předešlý expozice animovanýho filmu, která tu byla asi 25 let. Po výstupu po vřetenovým schodišti se vám otevřou nově restaurovaný interiery s instalací o původním využití místností. Najdete tu tak třeba přípravnu pokrmů, alchymistickou laboratoř, lázeň a mnoho dalšího, všechno posazený do časů posledních Rožmberků. Všude se tu setkáváme s velmi cennou štukatérskou prací. Ve velkým horním sále s vlašským krbem jsou v sedmi vitrínách nainstalovaný ukázky renesančního nádobí, příborů, kameniny, zbraní, fajánsu i textilií a taky šperkovnice. S Velkým sálem souvisí i soukromý prostory Viléma a Petra Voka z Rožmberka a taky nejokázalejší místnost – velkej přijímací Zlatej sál. – skutečnej vrchol renesančního štukatérského umění. Ž při vstupu budete ohromený bohatstvím, uměnímilovností a vkusem bejvalýho majitele. Malířská výzdoba je tu ale omezená jen na malovanou tapetu brokátovýho vzoru a na výzdobu dveřních špalet a okenních výklenků. Hlavní důraz tu byl prostě kladenej na výzdobu klenby. Ohromující je rovněž keramická dlažba podole dochovanejch originálních dlaždic s dvoubarevným vzorem. Sál je zařízenej jako hodovní ze 17. století. A o Zaječím sále či pokoji Petra Voka jste si mohli udělat představu z výše uvedený ukázky. No a až prohlídka skončí, ještě je tu manýristická renesanční zámecká zahrada se záhonama bylin a zemědělskejch plodin, komponovanejch do geometrickejch obrazců. Původně stavbu obklopovala i bohatá ovocná výsadba, která symbolicky korespondovala s bohatstvím zahrad Hesperidek, dcer bohyně noci. Heraklova cesta do těchto bájnejch zahrad, spojená s překonáváním nebezpečí, jejichž cílem byl zisk zlatejch jablek, je rovněž častým kryptogramem alchymistickýho Díla. Bohužel, z okrasnejch dřevin už tu mnoho nezbylo, spíš jen drobnější, ale vzácný keře. Traduje se ale, že na Kratochvíli pobýval za dob Petra Voka a na svým díle Řád apathekařský pracoval i významnej českej lékař a první skutečnej českej botanik Adam Zalužanský ze Zalužan a jistě patřil mezi ty, kteří svého pána označovali za velikého a předního toho času milovníka a fedrovatele bylinkářství v Čechách. Dnes tvoří zahradní dominantu stromky na břehu vodního kanálu, pravidelná výsadba tisovejch a zimosrázovejch živejch plotů na ostrově a pochopitelně i ta poměrně

63

rozsáhlá bylinková zahrada u severní zdi. Ale co bych vám dlouho povídal. Vždyť za mě může hovořit další pořad: http://www.ceskatelevize.cz/porady/10213421496-rajske-zahrady/409236100211001kratochvile/ Vidíte, jak rafinovaně jsem se naučil chodit na to, abych se moc nerozepisoval? Tak mě jen napadá, že v příštích letech třeba nebudu dalek toho, že prostě jen sestavím seznam toho co si máte kde pustit a trailovník bude hotovej. Tak co, mám jít s dobou a technikou? Asi by to byla ale škoda, že jo – takže budu pokračovat postaru. Takže k zahradám už dodám snad jen to, že i ty jsou svědkem častých kulturních vystoupení. Nejznámějším takovým festiválkem je asi KRATOCHVÍLENÍ, který vymysleli bratři Formanové. Jakožto profesionál od fochu vám proradím, že ho pořádá divadlo Continuo z nedalekejch Malovic, který sem zve různý umělce z Čech i zbytku Evropy, aby s nima vytvořili jedinečnou, leč bohužel nepřenosnou inscenaci, šitou na míru specifickýmu prostoru renesanční budovy a jejímu bezprostřednímu okolí. Atmosféra těhle představení už získala Širokém věhlas i za hranicema a tak Continuo, jako jediný z Čech, dokonce reprezentovalo svojí zemi na Expu

v Japonsku. A přece mi to nedá a pořád ještě mám co vyprávět. Zahradu totiž netvoří jen, abych tak řekl, ta (byť zajímavá) flora, ale její celkovém dojem taky podtrhuje vodní příkop a hlavně pak zahradní zdi se zabudovanýma zahradníma domkama. Co se těch zdí tejče, i ty vyzdobil nám již známej Widmann. A k zahradní zdi je „přilepenej i kostelík Narození Panny Marie a sv. Petra a Pavla. Ten byl k ohradní zdi zámku přistavěnej v r. 1585 a posléze vysvěcenej samotným papežským nunciem Antoniem Puteusem… „…22.julii a.d. 1585 pan nuncius, jménem Antoniu Puteus, archiebiscopus Barensis, přijel k Netolicům do obory. A 21. julii pan vladař do obory také přijel. 22. julii, jenž bylo v sobotu den památný sv. Maří Magdaleny, posvěcen kostelík a oltář v oboře Kratochvíli ke cti Pánu Bohu a Panně Marii, matce Boží.“ Už při vstupu do kaple, kde se na jednom z prohlídkovejch okruhů taky můžete seznámit s historií místa, jste poprvý konfrontovaný s charakterem malířský a štukový výzdoby. Celá klenba kaple ke bohatě zdobená a je zde namalovanej výpravnej

64

pašijovej cyklus podle grafickejch listů A. Durrera a A. Wierixe, ztvárněných – samozřejmě – zase Georgem Widmannem. Do oratoře krásně zrekonstruovanýho kostelíka byly v r. 1997 přemístěný varhany od Martina Palečka (jehož životní dráha taky skončila v Nestolících), původně umístěný v budějovický kapli špitálu Nejsvětější Trojice. Ve výklencích kněžiště stojí ranně barokní plastiky sv. Petra a Pavla v nadživotní velikosti, zhotovený kolem r. 1650.Původně se v kostelíku taky nacházely boční barokní oltáře s obrazy od J. Dollary z r. 1735. Tahle navenek nenáročná stavba je umístěná na čestným místě v nároží vstupní části areálu a svým jednoduchým jednolodním se plně přizpůsobuje ostatním objektům v ohradní zdi. Podle nedávného zjištění byla totiž dnešní průčelní věž přistavěná až dodatečně, někdy před r. 1686, kdy už je zachycená na vedutě od Jindřicha de Werle. Patřičnou sakrální distinkci dodávají stavbě, krytý valbovou střechou, gotizující lomený oblouky oken a portálu. Kostelík v Kratochvíli ale přece jen tak nějak vybočuje z řady podobnejch dobovejch staveb. No a co teď dál? Všechno se bude odvíjet podle toho jak dalece už den pokročil. V každým případě nejsem jistě dalek toho občerstvit se v kiosku poblíž hlavní brány – i když věřím tomu, že co se tejče pitného režimu, každej určitě ve městě samotným u tuhle otázku dávno svědomitě vyřešil – aspoň tak hádám podle toho, jak to v báglech šplouchá. Ale proč nedat tržit? Zároveń si aspoň můžeme domluvit, kam až dneska budeme chtít dojít. Stabilní nocležiště pro dnešní noc totiž není stanovený. Spíš se přidržíme toho „kam až dojdem.“ A tož teda vyražme dál… Od bufíku vyrazíme rovně podél zámecký uzdi a na jejím konci zahneme doprava, čímž se po pár desítkách metrůkolem hospodářskejch budov ocitneme na hrázi Kratochvílskýho rybníka, kde mj. můžeme obdivovat nádherném soliterní asi 250 let starej dub, s obvodem 475 cm. Kolik nás bude třeba na jeho obejmutí? I tento rybník, stejně jako přilehlý Stříbrnej (v létě je tu hezký koupání) a Trinklovskej jsou spojený se jménem Jakuba Krčína, kterej tu před půl tisíciletím přetvořil bažiny ve vodní nádrže. My odtud samozřejmě můžeme sledovat Kratochvíli zase z jiného úhlu, zatímco po rozbitý asfaltce přicházíme k bytovkám a křižovatce, kde překračujeme silnici.

65

Obejdeme Stříbrný vrch a po modrý značce zahneme doprava. Začínáme pomalu stoupat a vpravo se nám otevírá volnej výhled na pastviny s koňmi i malým,i rybníčky. Zatím jsme šli spíš jen kolem něj, ale konečně nastává chvíle, kdy zase vstupujeme do lesa. A není to les ledajakej. Je to

LES

KRTELSKÝ

… a to značí, že je to les tajuplném, ve kterým můžete narazit na řadu mohylovejch pohřebišť z pravěku i slovanskejch dob. Zdejší stopy pravěkého člověka pocházejí z doby bronzový – skupina tunajších mohyl patřící k tzv. česko – falcký mohylový kultuře ( 1 500 – 1 400 př.n.l.) se nachází v poloze Na spálené. Už samotnej ten název leccos napovídá, že jo? Našla se tu keramika i bronzový jehlice. Z doby Halštatský jsou i mohyly Na slouních. Naopak, do období rannýho středověku (7- 9 stol.) spadají slovanský mohyly v lese Na překážce. Všechny mají většinou kamennou konstrukci, někdy doplněnou o dřevěnou komoru „domu mrtvýho.“ Nebudu se o nich moc rozepisovat, odkazuju vás na podrobnější traktát v trailovníku věnovanýmu Temelínskýmu trailu, mohylám v lese Na babě. Nasávejte teda magickou vůni a atmosféru těchto hvozdů a pokud zrovna nepotkáme ducha Jakuba Krčína v černým kočáře, nalezneme tu aspoň klid na duši. A co se týče toho krčína, to taky nejni daleko od věci. Krtelskej les, i další okolo, byly pochopitelně součástí starý rožmberský obory a tu si tady „vymyslel“ především on. I když … vlastně se mělo původně jednat jen pro obůrku pro králíky, ale jak to tak bejvá. Člověk míní, vrchnost mění a tak nám kronikář sděluje, že „…tu pán se sobě na místo to obrátiti ráčil, dal tu dělati obůrku pro králíky a sice velikou oboru, které rovné v Čechách není, jež bezmála v okolku dvě míle drží, plotem dřevěným ohraditi, šindelem plot krýti, podezdívati a kolím obíjeti dal. A obeslav všechny okolní Ouředníky jim poručil, aby sobě pomohli v tom díle s pilností.“ A taky, že „…13. januarii a.d. 1579 pan Adam z Hradce a pan vladař s paní kněžnou, manželkou svou, do netolic odjeti ráčili, kdež se tehdáž obora začala dělati. Item 23. januarii pak zpět pan vladař na Krumlov z netolic přijeti ráčil.“ Staročeská míle tehdá měřila 11 224,77 m, tudíž obvod obory je tak přes 22 km, čemuž odpovídá plocha zhruba o 3 000 ha. Samozřejmě, že na to doplatili mnozí poddaní, který museli opustit svý domovy kvůlivá plánovanýmu projektu. Sám Březan to nevyvrací, když říká, že „…pro niž svedeny tyto vesnice: Šitice, Ročovice, Třebánek, Horní a Dolní Krtely, vsi celé od Hrbova po Třebanice a Žitnýho díl. Suma dvorů svedených bylo čtyřicet čtyři..To dálo se za regírování Krčínovým za Matěje z Veveří, jinak Šilhánek řečenýho, hejtmana netolickýho.“ Obyvatelé z těch čtyřiačtyřiceti zrušenejch vesnic a usedlostí dostali náhradní pozemky mimo oboru a díky tomu tomu se dodnes zachoval pás samot po jejím obvodu. A nepřišlo to na malý peníze Zkuste posoudit sami podle starejch zápisů: Paměť, co dávalo se od udělání jednoho 66

provazce obory netolické. Od trhání tesův od jednoho kmene 3 krejcary, trhání latí od jedné holi 1 groš, od tesání stěn spodních od jedné po 2 krejcarech, z téhož od ustanovení jednoho provazce té obory dalo se, když ty tesy a lati přihotovené jměli 50 grošův, od přikrytí šindelem jednoho provazce 10 grošův, od jechování dvou kolí 1 groš, od podezdívání jednoho provazce dáalo se 15 grošův a na 30 provazcův podezdění přidalo se jeden strych žita. Provazec jmá v sobě 32 lopkte víděňský…“ Jenom si to převést na dnešní cifry jsme v obraze, co? Netolická obora, tahle spící rožmberská princezna v jihočeský krajině, je prostě historicky, krajinářsky a památkově jedinečnej fenomén. Dodnes tvoří unikátní krajinej celek, tvořeném promyšleně budovanou mozaikou lesů, luk, alejí a rybníků s množstvím archeologickejch a historickejch památek. Jedinečném celek obory je i dneska místem uchráněným před vlivy zemědělský velkovýroby, výstavby a dalšíma rušivýma civilizačníma zásahama. Díky tomu, že se tu zachovalo prakticky neporušený životní proistředízachovaný historický krajinydní renesanční podobě. Obora je tak dosud neobjeveným rájem a oázou klidu, která má co nabídnout všem milovníkům přírody. Vždyť skrývá nejen přes třicet rybníků a rybníčků, ale třeba taky téměř zapomenutou KRČÍNKU. To je umělá stoka (dneska už technická památka), dlouhá asi 8 km, která dřív sloužila k vodnímu pohonu různejch atrakcí, strojů a pohyblivejch obrazů v zámecký zahradě. Netolíce kvůli ní vedly s Krčínem velký spory, protože jim odváděla vodu z potoka, kterej napájel jejich největší rybníky – Hrbovskej, Podroužek a Mnich, a taky poháněl některý mlejny. „30. novembris a.d 1581 dělány stoky v oboře Kratochvíli, skrze Krčína vyměřeny byvše. A toho času někteří sedláci poddaní v krádeži zvěří shledání byvše, nařízením Krčínovým šibenicí ztrestáni. A na postrach Krčín okolo obory tři šibenice postaviti dal.“ Není divu že si tady lidi dodnes vyprávějí pověst o čertovi, kterej má v pluhu zapřaženýho Krčína a noc co noc s ním orá ohnivou brázdu. Je fakt, že svojí funkci uzavřený obory přestala plnit po třicetiletý válce, kdy měla poskozený oplocení a zvěř byla vojáky a lidma vybitá. Do tý doby se ale o ní rožmberský lesníci vzorně starali a když bylo třeba, tak ji i přikrmovali – „…když pan vladař v oboře netolický býti ráčil, pro zvěř vzato: žity 26 strych a 2 věrtele, ovsa 105 strychův a 2 věrtele, pohanky 4 strychy, pšenice jaré 2 věrtele, semence 1 strych…“

67

Jako první v jižních Čechách se tu chovali nejen danci a bažanti, ale podržte se, taky třeba velbloudi a dokonce buvol. „…26. januarii 1602 převezen na Krumlov buvol, kterýž přes dvě létě v oboře netolické mezi zvěří pásl, zabitý adělaný pro kucnyni j.m. páně. Po kusích převážen, byla jeho tíž jedenácte centéřů a padesáte sedm liber.“ Ne vždy však byla služba v netolický oboře rosta nebezpečí. Docházelo i k tragickým příhodám, jak se můžeme dočíst třeba v dopise „jagrmistra“ Jindřicha Homuta z Harasova, kterej po sklizni otav pro jeleny v oboře napsal 19.8. 1582 Krčínovi: „A to vám oznamuji, mlj zvláště milý pane otče, že jsou jeleni Kukačku z světa sprovodili a jemu více nežli do sta ran udělali. Mohu vám to známiti, že jest jeden jelen tak velmi zuřivý a zlý, že více nežli padesáte sekáčů votav před ním na stromoví utíkati musilo. Tak se mi zdá, že jest více ten na škodu jeho milosti pánu nežli k zisku. Nebo se obávám, že konečně ještě někoho z světa sprovodí, nebo mne samotného dnešního dne na koni do stodoly vehnal a sekáče na stromoví a tak nemoha již žádného dojíti, lehl tu před nimi na louku a válel, se velmi velikou zlostí. U ševce bývá, že mu hlavu do okna strká a řve. K víře podobné není, kterak sobě to zvíře počíná…“ Asi to muselo bejt tenkrát pěkný rodeo. Jak to dopadlo už uvedený nejni, asi následovala pěkně dobrodružná polovačka. Tak jak se vám zdejší lesy líbí teď? Asi už se na ně díváte trochu jinýma očima, že jo. Kamenitá stezka nás mezitím protáhla kolem silážní jámy a míjíme i pár zajímavejch fleků, kde by se v případě potřeby dalo přespat a taky pár posedů… Pak to střihneme přes paseku a překročíme malej potůček. Z tohoto místa, při ohlédnutí se, je hezkej výhled, převážně na šumavský velikány s masivem Libínu na obzoru. Kamenitá cesta se mění v travnatou lesní, po který se dobře šlape, ale ne dlouho, protože hned po překročení malýho hřebenu se dostává zase do svý původní podoby. Začíná klesat a my si musíme dávat pozor na nohy, protože máme zároveň co dělat s terénem rozbitým těžkou těžební technikou. Mineme křižovatku lesních cest a vycházíme do volný krajiny, pak přes podmáčenou louku na

68

hráz malýho rybníčka a po polní cestě dorazíme kolem jablečnejch plantáží do vsi Krtely. Jen bacha u prvního stavení, který je doménou asi osmi psů.

KRTELY Kartely jsou docela málo známá vesnice, ležící na okraji rozsáhlého masivu Krtelskýho lesa. Přesto má docela zajímavou historii. Její název zřejmě vznikl z původního krtky, Krtly…, ale málokterém z jejích obyvatel asi tuší, že jejich obec původně stávala asi o 1 km jižněji. V r. 1579 byla totiž v souvislosti s budováním netolický obory a Kratochvíle Krčínem odsunutá i s několika dalšíma vesnicemi kousek stranou. První zmínky o vbsi pocházejí z r. 1356, kdy ji měl v držení Oldřich I z Rožmberka. Ten je pak s osadou Skály prodal Oldřichu Štěněti z Dobeši, ale už v r. 1380 byly opět v držení Jan a Petra z Rožmberka, kterým patřil také hrad Poděhusy u nedaleký vsi Poděžiště. Po vypálení hradu i vsi Krtely Žižkou byl zrušeném pourkrabskej úřad a obec připadla pod Helfenburg. K roku 1530 máme taky zmínky o výskytu smečky vlků působících škody ve zdejších lesích. Krtely se rozprostírají kolem značně velký svažitý návsi s kaplí sv. Anny a rybníkem a která je obklopená celouřadou zajímavejch statků z 19. století. Tenkrát jich tu bylo sedmapadesát s 323 obyvateli. Mají různý podoby, některý tradiční, některý už i s novodobou fasádou. Některý štíty nesou třeba letopočty 1879, 1847, 1885. Najdete tu i stavby v tzv. „lázeňským stylu.“ Vás ale na týhle ohromný návsi s kapličkou, rybníkem, ale taky s požární zbrojnicí a dětským hřiště zajímá něco docela jiného. Úplně vám to čtu v očích. No pravda, hospoda tady je. Jmenuje se U Koberců a i když mají na čepu Svijany, asi nám to nebude nic platný, bo otíračku mají jen ve středu a v pátek a až od 17.00 hod. No, uvidíme, kdy dorazíme. Tak se raději na návsi s plánem obce a mapou okolí zorientujeme kudy dál. Tady se utvrdíme v tom, že i nadále pošlapeme po silnici (na křižovatce u Božích muk – kapličky sv. Jána doleva!) mezi sady. I tady vidíte, že obec je položená jako ostrov v oceánu jabloní. M ineme tiskárnu firmy Papusprint, vyrábějící pivní tácky (největší o průměru 80 cm a tloušťce 3 mm vyrobila pro hornorakouskej pivovar Zwettl), dojdeme ke křížku s letopočtem 1906, kde je i rybníček „Brčálníček.“ Ten se vždycky líbí především Kennymu a patřičně ho využívá ke čvachtání…. Po dalších 2 km cesty po silnici, která se ani nedá zkrátit přilehlým lesem (místa na spaní by se sand ale našly) vystoupáme na horizont s kamenným křížem a další křižovatkou cest. Stojíme nejen na hranici okresů, ale trasu si tu můžeme podle svýho 69

uvážení libovolně změnit. Můžete vyrazit buďto doleva a pak Borským polesím přes Libějovickej vrch a Pohořelec a Čichtickým lesem dorazit do Libějovickejch a pak i Vodňanskejch Svobodnejch Hor (moc hezká trasa) a odtud pak buď do Bavorova, nebo k rekreačnímu rybníku Pražák, či se u turistickýho rozcestníku věnovat pravý odbočce a po necelým kilometru přijít na homolovitej vrch Lomec (552m), kterej je společně se sousedním Libějovickým (607m) nejvýchodnější součástí Boprskýho polesí. A to není všechno. Ale vezměme to popořádku. Přepokládejme, že jsme se někde uložili na noc a na tyhle místa dorazíme až ve

Č T V R T E K ale to

nic nemění na faktu, že vás teď čeká poněkud delší, nesouvislý povídání o tomhle místě. Až sem dorazíte, pochopíte proč. NamíchanEJ kokteil historie a mystiky si tak můžete vypít do dna.

LOMEC V souvislosti s Lomcem použije každej správnej jihočech vždycky spíše zdrobnělinu Lomeček, která ve spojitosti s tímhle poutním místem dostatečně vyjadřuje vztah a úctu k němu. Není to totiž jen obyčejnej kopec, ale pro ty, který chtěji uhodit na romantickou strunu, ho vřele doporučuju. Zvláště pak pro ty, co nemají čas a prachy na to jezdit do Itálie za církevníma památkami, je Lomec důstojnou náhradou. V minulosti i dnes se sem ubírají zástupy poutníků, který pokládají Lomec za skutečný duchovní srdce jižních Čech. Zvláště pak v neděli kolem 8.9., kdy se tu koná hlavní Mariánská pouť. Dalo by se říct, že terčem zájmu lidí je Lomeckej kopec už odedávna, i když tenhle název se traduje spíš až tak od 14. století. Tehdy totiž tenhle rulovej vršek dostal název podle lomu na kámen ( vždyť i při pozdější stavbě kostela ho tu nalámali na 280 sáhů). Opravdu zvláštní místo. Tenhle malej kopeček – oproti jiným – jakoby čněl z celýho kraje. Ale obydlenej už byl zřejmě dávno předtím. Důkazem toho je nález z r. 1925 – tehdy tu narazili na pohřebiště s 62 mohylama z doby hradištní, tj. z 6. – 9. století. Prozkoumáno bylo jen 10 z nich, ale nálezy byly poměrně chudý. Přesto je ale naleziště uváděný jako největší (!) na jihu Čech. Kultovní místo tu bylo snad už v neolitu. Na samým vrcholku hory Lomec byly pravděpodobně konaný i lidský oběti. Senzibilové tvrdí, že jsou tu místa, kde vyzařuje negativní energie a vnímavým osobám se doporučuje za nedalekej

70

televizní stožár vůbec nechodit. A co už mi vůbec nebudete věřit je to, že jsou prej i známky toho, že tu někdy byla návštěva z vesmíru a že se tu taky událo něco velmi podobnýho dnešním mariánským zjevením. Že by E.T.? Jako majitelé Lomce a potažmo celýho kraje, se uvádí nejprve rod Malovců (1352 – 1557). Potom patřil Rožmberkům, po vymření rodu jej udědil jejich synovec Jan Zrinský – syn Evy s Rožmberka, sestry posledních vladařů, ale jeho dnešní podobu mu vtisknul někdo docela jinej. Slavná historie tohoto poutního místa se začíná psát až za vlády Buquoyů. Legenda o založení barokního kostela Panny Marie praví, že jednou majitel panství, hrabě Karel Buquoy, cestoval v r. 1684 na lodi z Itálie do Španělska. V silný bouři na moři prosil o záchranu prostřednictvím údajně zázračný malý dubový sošky Panny Marie a slíbil jí na svým panství vystavět kostel. Loď i s cestujícíma se zachránila a dál už to bylo je o tom splnit slib. Asi to tak opravdu bylo, protože tahkle legenda o založení kostela byla nalezená v r. 1817 při jeho opravě v makovici báně, kam ji v r. 1701 uložil sám Emanuel Buquoy. Její pravdivost pak potvrdili podpisem i tehdejší ředitel libějovickýho panství Adam Hunger i se svýma úředníkama. Českej opis pak provedl písař Pfuhl. No a jak to bylo se soškou samotnou? To prej vám kdysi přešd lety žil v Bruselu rolník s těžce nemocnou ženou. Až potud nic zvláštního, že jo. Takovejch bylo. Jenomže tenhle, aby jí mohl v zimě zatopit, pokácel v polích starej dub a je svýmu úžasu prej našel ve dřevě zarostlou malou sošku Panny Marie, dneska nazývanou Panna Maria de Foya. Opravil ji a když se u ní žena modlila, tak se uzdravila. Nebyla však jediná. Soška vyráběla zázraky jak na běžícím pásu a uzdravenejch přibejvalo. Nejni divu, že jí drželi ve veliký ouctě a ze dřeva stromu pak vyřezali další kopie, z nichž jednu dostal od svýho švagra i Karel Filip Buquoy. No ale jak to tak bejvá. Něco slíbit je jedna věc, splnit však ta druhá. A tak nejenže byl základní kámen stavby položenej až 1.5. 1692, ale stavět se začalo až o dva roky později. Prej se sháněl matriál a dělaly základy. I tak však muselo bejt dílo čas od času přerušený a to nejej kvůli Tureckem vojnám. Byly tu i vysoký daně a především skutečnost, že se stavělo bez církevního povolení. Jak vidíte nic novýho pod sluncem. A to ještě navíc čtyři roky stavbu bojkotoval chlečický obyvatelé, v čele se svým knězem (samozřejmě, že by mu unikaly prebendy), než pražská arcibiskupská konzistoř náležitej glejt vydala. Kostel měl bejt postaveném jako věrná kopie původní Milostný kaple v rodným Buquoyovo Brabantku a spekuluje se o tom, zda je jeho architektem konce sám hraběcí syn Filip Emanuel Buquoy. Jako políři – takový stavbyvedoucí – tu pracovali Jiří Hablesreuter, potom Matěj Tischler z Rožmberku, tesařský opráce zhotovil Martin Pichler z Frymburka, kamenický pak Jan Plánský. Někdo se může možná ptát, proč si

71

hrabě vybral ke stavbě tak málo viditelný místo? Prozradím vám ale, že měl v úmyslu vybudovat kolem něj rozsáhlej anglickej park, sahající od jedný strany k Vodňanům a z druhý až k Netolicím a ke Kratochvíli. Smrt mu v tom ale zabránila. Představte si však, jakou dominantou by pak kostel tvořil. A že je málo viditelnej? Dokud jej nepřerostly stromy, byl viditelnej zdaleka. Ještě za války byl vidět až z Budějovic a v pětačtyřicátým roce sem chodili ruský vojáci v domnění, že se jedná o pravoslavnej chrám. Musíte uznat, že jistá podoba s pravoslavím by tu byla… Vysvěcení kostela vedl 14.9. 1704 prachatickej děkan Jan Schattauer, bohužel, hrabě se toho o rok nedožil a tak se celý tý slávy zúčastnila jen vdova Růžena Harrachová. O měsíc později se pak okolní rychtáři - Matěj Bárta z Libějovic, Matěj Kalafa z Hlavatec, Matouš Kabát z Hracholusk, Vít Šimek z Nevyhov, Vavřinec Vojta z Čachtic a Mikuláš Vokůrka z Těšínova – zavázalůi, nebudou kostel udržovat v řádným stavu. Chtělo by se řícz, že tím všechny práce skončily a mohlo už se jen do omrzení modlit. Omyl přátele. Na takovým baráku je furt něco dělat. Tak nejdřív byla v r. 1720 přistavěná sakristie a r. 1735 rokoková kazatelna. Pak, pravda, probíhaly hlavně udržovací a opravný práce, jako třeba v letech1798, 1846 – 52, 1893, 1936 a nakonec, když už to komunardi nemohli bojkotovat, i v r. 1995. Postupně byl pochopitelně obohacovanej i interiér. 5.7. 1885 sem šouplisochy sv. Cyrila a metoděje, 18.6. 1911 přibyly sochy Božskýho srdce Páně a taky Srdce Panny Marie, duben 1920 přinesl svatostánku nový vitráže od sklenáře Ladislava Kadlece z Vodňan. V třiatřicátým roce vyměnili tělo Pána Ježíše v Božím hrobě a v dalších letech přibyla i socha sv. Teresie z Lisieux, jíž zhotovil Břetislav Kafka z Červenýho Kostelce. Válečný roky pak ve čtyřiačtyřicátým obohatily interiér o velkej obraz Panny Marie Lomecký, páč ta malá soška byla pochopitelně těžko rozeznat. Posledním obohacením je křížová cesta od Vojtěcha Kafky. Komunisti ji sice nedovolili umístit venku, jak bejvá zvykem, ale i v kostele se docela dobře vyjímá. Pojďme tam teď teda spolu po očku nakouknout. Hned ty čtyři vchody, ty značí čtyři evangelisty. Srdcem kostela je ale kopie závěsnýho Borrominiho oltáře ze Svatopeterský baziliky v Římě. Druhou takovou napodobeninu najdete jen ve španělský Viktorii ( tu tuším dělal Jan Wauscheer z Lince). Oltář je celej ze dřeva a tyčí se kolem něj čtyři mohutný sloupy zdoibený korunami a révou a umělýma hlavicemi (umělýma, ne jadernýma!). Na vrcholech sloupů drží čtyři velcí andělé věnce ze zlacenýho akantu. Na konci je zavěšenej osmibokej svatostánek v podobě lucerny, v jehož horní části je ona posvátná soška a dolní pak slouží pro uschování svátosti. Čtyři andílci po obou stranách radostně nesou trůn Boha a jeho rodičky a z podstavců na to koukaj okřídlený hlavy andělů. A na

72

památku jsou tu umístěný i Buquoyský erby. A když vytočíte brady vzhůru, na klenutí uvidíte osm freskovejch mariánskejch obrazů s německýma nápisama. Představujou výjevy ze života Panny Marie a invokaci z Loretánskejch litanií. A to nejni jedinej oltář. Jsou tu ještě vlevo oltář sv. Kateřiny a sv. Barbory a pak vpravo oltář českejch patronů sv. Vojtěcha a sv. Václava. Visí tu i nezbytnej obraz sv. Jana Nepomuckáno. A jako v každým správným poutník kostele i tady se můžete poklonit zaričeně pravejm ostatkům. Ty zdejší prej zaživa patřily sv. Celestýnovi, sv. Klimentovi a sv. Floriánovi. A i jináš je kostel vyšperkovanej až to bere dech. A což teprve jeho báň. Všimli jste si, jak šikovně jsou mezi hlavní cibulovitou bání usazený čtyři další malý cibulovitý věžičky se štítky, na nichž je obraz Panny Marie a Buquoyskej erb? Tomu říkám frajeřina. Jenomže se při vší tý parádě nějak zapomnělo na to, co taky dělá kostel kostelem – i když podmínka to samozřejmě není a vyřešit se to dá tak, jako tady. Co tím myslím? Samozřejmě, že zvony. Pravda, nějaký tam jsou, ale…. V r. 1901 vypadnul hlavní zvon z věže, ale po zpětným zavěšení už jaksi neměl ten správnej tón. A protože farníci chtěli, aby měl kostel zvonici (a na věž už se víc těch bimbátek nevešlo), koupil v r. 1936 farář Liška od školní rady 50m vzdálenej pozemek pro její stavbu. Byrokrati z Památkovýho ouřadu začali ale celou věc protahovat. Prej by věž poškodila celej vzhled areálu a kdesi cosi, no jak to známe i z dnešních dob. Nakonec ale povolení ke stavbě 29m vysoký věže padlo. Další návrh (a myslím že docela zajímavej), aby se totiž na jejím vrcholu zřídila rozhledna, farář Liška rozhořčeně odmítnul. 27.8. 1939 se tu teda konečně světily nový tři zvony, ale bohužel dlouho si necinkaly. Už ve dvaačtyřicátým roce totiž byly sundaný pro válečný účely. Až po válce nyl na zvonici zavěšeném zvon a to až ze Svatý Hory. A teď se podržte. Ten pochází z r. 1661 a je teda paradoxně starší, než samotnej kostel a zvonil už v dobách, kdy teprve Buqouy vyplouval na svojí katastrofickou plavbu! Původně ho Redemptoristi odvezli do Libějovic (na původním místě byl nahrazenej zvonkohrou), ale nakonec skončil tady. No a abych byl úplnej, musím ž jen dodat, že další dva zvony z Německa tu v r. 1974 vysvětil Josef Kavale, tehdá budějickej kapitulní vikář. Na Lomci ale nenajdete jen překrásnej kostel a zvonici. Stojí tu taky původně Buquoyskej loveckej zámeček z r. 1710, kterej později sloužil taky jako fara a dvoutřídní škola. To je taková ta velká chalupa co vypadá jak přesrostlej statek

73

selskýho baroka. Vystavěl ho Emanuelovo brácha, hrabě Albert Buquoy, jako dvoupatrovej barák s vysokým štítem a volutovýma křídlama. Jak sami vidíte i ten je zdobenej vrchnostenským erbem. Libějovický panstvo tu trávilo horký léta, ale pro malej zájem potomků ho pak převzala církev. Dneska tu působí Kongregace šedých sester III. řádu sv. Františka, což jsou ty černobílý jeptišky na který tu můžeme narazit a který se tak rovněž podílejí na celkový atmosféře Lomečku. Nejsou a nebyly však jediné, kdo se v těchto místech chtěl přiblížit k Bohu. Žili zde například také

IVANITÉ Vezměme si to ale jezky popúořádku. Tak tedy: v barokní době se po rekatolizaci začal znova rozvíjet řeholní život a tak v r. 1725 vzniknul i další novej Řád sv. Ivana – Ivaniti. Zabejvali se podobnou činností jako ostatní poustevníci. Usazovali se v prostejch chýších v lesních samotách či při nějaký kapli – aůle taky třeba u poutních míst či vsí, kde zastávali funkci kostelníků. Takový poustevny většinou fundovala vrchnost, ale jinak se živili jen prací rukou či almužnama. Jenže pak byly patentem Josefa II zrušený kláštery a řády, který se nezabejvaly třeba vyučováním, péčí o marody či veřejně prospěšnou činností. Mnišskej život byl v celku oprávněně pokládanej za neužitečnej a tak došlo v r. 1782 i na Ivanity. A kterýže to tady žili? Roku 1741 si při kostele na Lomci vystavěl poustevnu Ivanita Tomáš Bosenbech. Sloužil svatyni 17 let a velmi to tu vše zvelebil. Nástupcem se mu stal jakýsi Founě, ale ten pak odešel (asi za lepším bydlem) v roce 1761 na Dobrou vodu u Nových Hradů (taky už jsme tudy trailovali…). V květnu 1761 dostal poustevnu Antonín Jakobi a působil zde až do r. 1766. Poté na čas převzal kostelnickou službu hajnej Habáček, ale ne na dlouho. O vánocích už tu byl poustevník novej… No a po zrušení pousteven Josefem II se sem nastěhoval panskej zámečník Čížek – aůe to už tu byla zřízená i ta škola. Od tý chvíle pak kol strážce, kostelníka i varhaníka v jednom přebral lomeckej pan učitel, a to až do konce 1. století. A najmonec jen tak pro zajímavost – ta původní poustevna stávala pravděpodobně někde v místech, kde byl v r. 1900 postavenej hostinec pro poutníky, což byla budova jistě v mnohým praktičtější a záslužnější. Ostatně tu sloužila až do r. 1966 kdy byla přeměněná na soukromý byty. A přes Ivanirty už se zatím pomalu dostáváme k otázce vlastních duchovních správců kostela. Ten po svým vysvěcení ještě vlastního kněze neměl. Stalo se tak až v r. 1709. tehdy Antonie Renata roz. Černínová, manželka Alberta Buquoye, založila nadaci na výživu kněze do který 6.1. vložila 5 500 zlatejch s tím, že 5% z týhle částky bylo určeno pro lomeckýho kněze, kterej měl dostávat 250 zlatek ročně. Kapitál byl zajištěném na statku Čichtických u Bavorova. Zbývajících 25

74

zlatejch úroků mělo sloužit na svíčky, mešní víno apod. Zbytek se ukládal na případný větší opravy. Povinností kněze pak bylo sloužit 4x týdně mši za rodiny Černínů a Buquoyů. A od tý doby co měl chrám kněze, mohla se tu taky přechovávat nejsvětější svátost. Na památku fundátora jsou tudíž uvnitř na zdech ony rodový erby. Prvním administrátorem se stal hraběnčin osobní kaplan p. Václav Hohenberger, bydlící na zámku v Libějovicích, odkud ho denně dovážel poddanej sedlák. Tenhle páter tu aůe byl jen jeden rok a po jeho smrti ho na další dva vystřídal p. Zikmund Staněk. V r. 1712 se pak na dalších 16 let stal správcem p. Václav Mach, ale ten už bydlel ve zdejším loveckým zámečku. Na toho je v kostele dodnes památka. Starobylej obaz „Ex voto“ znázorňuje událost, co se za jeho působení udála. Bylo ve svý podstatě poděkování za záchranu, když se s ním 26.11. 1717 splašili koně a on uvíznul pod převrženým vozem. Jen modlitby k Matce Boží ho prej zachránily od větších zranění. Jako čtvrtej správce tu byl p. Ferdinand Starnbacher a to 12 let. Zemřek ve svejch 46 letech v r. 1740 a jako jedinej lomeckej kněz je pochovaném v jižním prahu kostela – směrem k Netolicům (vlastně na místě základního kamene). Dneska tu najdete pamětní desku. Po zrušení Ivanitů a omezení poutí zde byla rok po založení českobudějovickýho biskupství založená lokalie. V r. 1786 tak byl chrám odtrženej od Chelčic a částečně se osamostatnil. Lomci pak byly podřízený i Krtely, Velký a Malý Malovice, Nestáníce a Černěves. Život porvních lokalistů nebyl lehkej. Mešní finance byly posílanýjinam, všechny listiny zničená, smlouvy vytrhaný i z pamětní knihy a peníze rozkradený. Pěkně to ta církev vedla! Kněží nedostávali ani dodávky ryb a masa v čas lovů a poutí a plat jim nebyl zvýšenej nai když přibyla duchovní správa pěti vesnic. 1. ledna 1801 koupili Libějovice Schwarzenberkové, kostel tím dostal Nového patrona a situace se zlepšila. Dalším důležitým mezníkem se pro lomec stal r. 1859. Po dlouhejch a obtížnejch jednáních s císařskýma úřadama byla konečně 1. března zdejší lokalie povýšená biskupem Jirsíkem na řádnou farnost, jíž byly svěřený Černěves, Lomec, Malovice, Holečkov, Rabín, Malovičky, Nestíníce, Petrův dvůr a Obora. Prevním farářem se stal p. Václav Peške. V témže roce se v Libějovicích usadil kníže Adolf Schwarzenberg se svou chotIdou, roz. Z Libštejna. Ta byla až do svý smrti v r. 1920 velkou dobrotitelkou kostela a fary. V r. 1903 přichází na Lomec p. Vít Zeman, kterej je jako jedinej zde zemřelej farář pochovaném na zdejším hřbitově. Pak přišel velkej obnovitel chrámu msgre. Leška, kterej zde jako farář působil v letech 1908 – 15 (to požádal o farnost chelčickou). Jenže se mu stejskalo a tak se vrátil. Po pozemkový reformě v r. 1923 ztratili Schwarzenberkové i zámek v Libějovicích a tím skončilo období, kdy byla majitelem šlechta. Zámek koupila Kongregace Redemptoristů pro svý řádný soukromý gymnasium. Na začátku II. světový války nastoupil Redemptoristi i duchovní správu. Administrátorem byl jmenovaném p. Ignác

75

miklík, jemuž pomáhali páteři Vítek a Dokoupil. V srpnu 1942 fašisti učiliště v Libějovicích zabrali a tak se kněží přestěhovali na Lomec a ochotně sloužili poutníkům i okolním kněžím. Na podzim 1944 však museli na rozkaz gestapa Lomec urychleně opustit. Důvody nejsou známý – snad prej kdesi na Moravě někdo z tamnějších členů řádu poskytnul úkryt artyzánům. Vystřídal je teda páter Josef Kníže. Tahle náhlá změna duchovní správy nezůstala osamocená. Němci zabrali pro uprchlíky taky školu a český děti si sem pak chodily jen 1x týdně pro úkoly. Ačkoliv uprchlíci ani vojsko nakonec na Lomec nepřišli, rodiče sem ze srachu před nálety děti neposílali. 10.3. 1946 přišel noveh farář – p. Antonín Mědílek z Hamru u veselí. Byl malý sehnutý postavy, s dlouhýma černýma Vlasáka, který nakonec zešedivěly. „Vlasatej“ farář sem přišel i se svojí maminkou, která zde vedla malý hospodářství s proslulejma kozama, jejichž mlíko tuberáckýmu faráři pomáhalo. Za svýho pětadvacetiletého působení si získal srdce farníků i poutníků. Dokázal o Lomci poutavě vyprávět a svý kněžský léta věnoval jakémusi napodobení svatýho faráře Jana Maria Vianneye z Arsu. Stal se proslulou živou legendou Lomce a zemřel v r. 1970. Je se svojí matkou i bratrem Josefem (taky knězem) tady pochovanej. Kdybyste snad chtěli navštívit jejich hroby na zdejším hřbitově, tak si všimněte, že i ten má krásnou bránu a navíc s nápisem, který jinde hned tak neuvidíte: Leží nás tu plný hřbitov položených po boji, nechceš-li se pomodliti, nech nás aspoň v pokoji. A následuje obligátní “co jsme my…“ atd. V r. 1970 přišel p. Josef Lávička, kreje ale za dva roky zemřel a farnost pak administroval p. František Veselý z Vodňan. 1.3. 1972 byl jmenovaném duchovním správcem p. Stanislav Brabec. Záhy se stal taky duchovním správcem Řádu šedých sester, který na Lomci působí od r. 1971. Brabec prožil 10 let ve vězení a 10 let tvrdý práce. Před svým zatčením byl sekretářem biskupa Hloucha, kterej ho o službu na Lomci požádal Svý úsilí zde věnoval ředevším mládeži a znamenitě se taky zasloužil o obnovu kostela. V r. 1981 byl ale zbavenej „státního souhlasu k výkonu duchovní služby“ a správcem farnosti se stal p. Jan Stejskal. Brabec pak už působil jen jako duchovní správce Šedých sester.. Stejskal ale za dva roky zemřel a Brabec opět státní souhlas získal. Bohužel jen na krátkou dobu, protože ve věku 69 let 18.6. 1983 zemřel. V letech 1983 – 87 zde působil p. Karel Kovář a přišel sem i jako duchovní správce sester a výkonnej duchovní pro farnost p. Nepomucen Vojtěch Turek CFCsS. Ten zastával i službu generálního superiora Petrínů a to až do r. 1990. V r. 1987 se stal farářem František Hobizal z Bavorova, duchovní správu sester vykonával v letech 1993 – 99 Donát Bohumil Barták CFMC a pak i ing Viktor Frýdl. Od jedenadevadesátého byl lomeckým farářem Josef Břicháček C.Ss.R a v současnost je jím páter Miroslav Nikola. I když jádrem tohoto poutního místa je onen barokní kostel, areál je vybaven i venkovním zastřešeným oltářem pro bohoslužby pod širým nebem a taky relaxační metidatčí zahradou, která je posazená jen trochu níže jv směrem a tvoří tak vlastně jakousi předsíň tohoto chrámu. S její realizací se začalo v r. 2005, v podstatě jakoby

76

k třístému jubileu vysvěcení kostela. Je to prostor, který se má stát místem kde je možný si v tichu přírody odpočinout a rozjímat. Uprostřed zahrady je jednoduchej kříž a taky mohutná lípa Naděje, která je ozdobou celýho komplexu. Vysazená byla pravděpodobně v r. 1750 a její zdravotní stav je – alespoň od pohledu – dosti dobrej. Po mně osobně je nepochopitelný, že nebyla ještě ze zákona

vyhlášená chráněným stromem. Na Lomec vede hnedle sedm cest. Není to sice tolik jako do Říma, ale i tak je to dost. Můžete se sem dostat jako my, můžete sem vystoupat od žst. Malovice (ani se věřit nechce že tohle byla jedna z lokalit vybraná původně pro stavbu jaderný elektrárny co je teď v Temelíne ), nebo sem můžete vyrazit po tzv. Zeyerově stezce, což je cesta z Vodňan, kudy sem rád chodíval básník se svými přáteli. Ten Lomec přímo miloval a přát si tady bejt pohřbenej, ale nakonec všechno dopadlo jinak. Takže pokud už jsme si v meditační zahradě dost odpočinuli můžeme jít dál.

… A jít odtud pryč, to znamená sestupovat lesem po starý poutní cestě. Nebojte se, není zase až takovej krpál jak to snad ze začátku vypadá. Zato je rovná jak když střelí a

77

kdyby už nezarostla stromy, třeba byste pohledem dosáhli až k Novýmu zámku v Libějovicích. Takhle si ty dva kilometry památkovou zónou Libějovicko – Lomecko, vyhlášenou v r. 1996, můžeme vychutnat a protože je to z kopce, docela to ubíhá. Projdeme mezi Ohradským a Světským rybníkem a zponenáhlu se z lesů a stinnejch alejí dostáváme na volnou louku jíž dominuje nádherný starý dubisko, který jako strážilo vstupní cestu k monumentální, leč chátrající stavbě v opuštěným areálu s rezavým plotem. Tou stavbou je libějovickej tzv.

NOVÝ ZÁMEK Třicetiletá válka mění zcela mocenský situace a to nejen v jižních Čechách. Ani Libějovice nezůstávají stranou. V červnu 1619 se v nedalekém Záblatí odehrává, aniž to tehdy kdokoliv tuší zlomová bitva, v níž je stavovský vojsko poražený a její vítěz, Karel Bonaventura de Lonqueval hrabě Buquoy, získává toto panství od vděčnýho císaře. A právě za Buquoyů se Libějovice probouzejí do barokní krásy. Na ose Libějovice – Lomec začal v r. 1696 hrabě Filip Emanuel budovat nový reprezentativní sídlo, jež se potom nazývá Novým zámkem. Kompozici dotvářejí výsadby čtyřřadejch alejí a protáhli-li bychom osu ještě dál, mířila by přímo na kostel Nanebevzetí Panny Marie ve Vodňanech. Zkrátka baroko se vším všudy. Jednopatrová budova však byla dostavěná až za Filipovo nástupce hraběte Františka Leopolda v letech 1747 – 54, když mezitím neopatrností klempíře, kterej pracoval na zámecký věži zámek vyhořel a stavba musela bejt přerušená. Teprve pak se mohlo panatvo nastěhovat a „starý“ zámek nechat úřednictvu. V r. 1801 koupil Libějovický panství od Jana Buquoye kníže Josef Schwarzenberg. Ten pak dal v letech 1916-17 přistavět druhý patro a mansardovou střechu. Přitom byla zbořená věžiška v průčelí a přemístěný hodiny. Fasáda byla upravená v jednotným empírovým slohu. V přízemí taky byla zbudovaná zámecká kaple s malou knížecí oratoří, zasvěcená Nalezení sv. Kříže. Oltářní obraz svatý rodiny sem byl převezeném ze štýrského Authalu. Byla tu taky Rubensovo kopie ukřižovanýho Krista a další cenný obrazy, který pak byly v r. 1924 odvezený na Hlubokou. Když přesídlilo panstvo, byl zároveň přestěhovaném i nábytek, sbírka sbraní, umělecký předměty a vůbec. Pozemková reforma v r. 1924 pak vedla k jeho prodeji a budova, stejně jako starej zámek, začala bejt účelově využívaná. Jediný, z čeho by měl asi původní majitel panství generál Buquoy radost by bylo jen to, že se nakonec objektu zmocnila armáda. 78

Starej pán svoje vojáky miloval, ale jistě by netušil, co mu provedou tady. Byla tu nejen poddůstojnická škola, ale i dvě roty pohraničníků. S tím taky souvisí, že se tu nacházelo taky výcvikový středisko psovodů a nakonec i chovná stanice Československýho vlčáka, kterýžto plemeno vzniklo křížením vlka a psa. S touhle „rácí“ se tu začalo pokusně experimentovat už v r. 1955, protože péesáci měli mimořádný požadavky u plemena na odolnost, vytrvalost i ostražitost. V r. 1957 tak bylo přistoupýno k realizaci celýho projektu. V Libějovicích se sledovaly biologický otázky hárání, krytí i gravidity, početnost vrhů a možnosti výchovy a výcviku. Současně na podobným projektu pracovali ještě v Grabštejně a Malackách. První „použitelný“ štěňata se narodily 26.5. 1958. V r. 1982 byl Československej vlčák uznaném jako národní plemeno tehdejším Federálním výborem chovatelskejch svazů ČSSR…. Dneska je celej zámeckej areál zarostlej náletovýma křovinami a v dost havarijním stavu. Nicméně, pokud by si ho chtěl někdo prohlídnout, problém to asi nebude, protože oplocení je místama děravý, místama stržený a tak by se jistě exteriery prošmejdit daly. No a pokud má někdo zbytečnejch 31 melounů, tak objekt je na prodej. A třeba by to zase až tak špatnej kauf nebyl. Vždyť k tomu patří i 44 ha zámecký zahrady. Ta už má ovšem svý roky slávy taky dávno za sebou a je ve stejným stavu jako celý okolí. Ale stačil by šikovnej zahradník… Kdyby tak mohla vyprávět. Jeden takovej už tu byl v době jejího založení a hlavně pak v r. 1842, pod dohledem knížecího zahradníka Immelina. To v ní byla začleněná i blízká bažantnice a v návaznosti na zámeckej park byla uměle vytvářená i okolní krajina. Vzpomínáte co jsem vyprávěl o plánech anglickýho parku na Lomci? Východní část parku pro svou neudržovanou divokou krásu původního, téměř pralesního porostu, se stala přírodní rezervací, kde je chráněnej především dlouhodobě neudržovanej porost lipovejch doubrav. Nejvíc tu převažujou ty lípy, ale taky

79

duby. Při botanickým průzkumu v r. 1994 tu ale bylo zjištěno na 40 druhů dřevin –olěše tady rostoucí např. patří k nejmohutnějším v jihočeským kraji. Uvažoval jsem i o tom brát to jako jedno ze záchytnejch míst, kde by se dalo přechrápat – no uvidíme. V vtakovým případě pak nezbude než doufat, aby se nám nezjevily přízraky tří kněžen ze starýho zámku. Z neznámejch důvodů prej nenašly v hrobě pokoje a v noci se projíždí po parku kočárem… Jinak celej areál obejdeme po jeho jižní straně a kolem hospodářskýho Novýho dvora vstupujeme do obce samotný.

LIBĚJOVICE Liběhovice údajně vznikly na počátku 13. století (první zmínky 1265), ale je zřejmý, že už ve 14. století před Kristem sem z Podunají přitáhnul mocnej keltskej kmen, kterej svý mrtvý pohřbíval v kamennejch mohylách. Významný stopy po nich můžeme dodnes najít v asi 3 km vzdáleným, ponuře romantickým lese ČERNOHÁJ. O jejich archeologickej průzkum se velmi zasloužil ing Jindřich Vandas z Libějovic. Kmen tu měl všechny vhodný podmínky pro život, protože jižní Čechy ještě tehdá nebyly tak osídlený. Teprve potom odtud postupovali do středních Čech, kde následně vzniknul lid Únětickej apod. A na velmi starej původ obce ukazuje i samotnej někdejší název Ljubějovici. Snad nesla jméno po zemanu Ljubějovi, ale připomínanej je i Tomáš z Ljubějovic (1265). K r. 1389 se uvádí ještě Dobeš z Libějovic. Někdy v polovině 14. století se museli v Libějovicích usadit Malovcocé z Malovic. Rytířskej rod, píšící se po nedaleký vsi, byl dřív v Čechách velmi rozšířenej a dokonce byl příbuzensky spjatej i s pány z Poděbrad Ovšem na rozdíl od nich tvoří jejich znak půl bílýho koně v červeným poli a korunovaná přilba. Rod je odedávna rozděleném na několik větví: Malovcové z Pacova, z Malovic, z Kamene, z Libějovic… Z nich prvnímu známýmu – Petrovi (Peškovi) z Libějovic – je přisuzovaná stavba zdejší gotický tvrze (po r. 1352), o jejíž podobě si ale lze jen těžko udělat představu, protože jí později zcela zakryla přestavba na renesanční zámek. Druhým Malovcem zde byl Diviš Malovec, věrnej služebník krále Jiřího, kterej spravoval tvrz v letech 1474 – 89 a po něm Dobeš z Malovic. Ten svůj majetek obohatil hlavně zakládáním rybníků. O dalších majitelích nejsou zmínky, až na Lévyho Malovce, kterej zemřel v r. 1523. Taky byl šikovnej a v r. 1514 se dokonce stal Prácheňským hejtmanem. Možná byl šikovnej až moc, protože po sobě zanechal šest synků. Naštěstí byli Bohuslav, Pavel, Zikmund, Mikuláš, Vojtěch a Diviš rozumný, nic nedělili a spravovali panství společně. Za nich byla tvrz přestavěná v malej hrad, no spíš hrádek, kterej nakonec zdědil (1539) i s Libějovicema, Hvožďanama, Chelčicema a 80

Chřepicema nejstarší Diviš. Samotnýmu už se mu ale hospodaření asi tolik nedařilo, statek zadlužil a musel ho v r. 1559 prodat Vilémovi z Rožmberka. „Pan Vilém koupiv od pana Diviše Malovce zboží Libějovské okolo času sv. Vavřince (10.8. 1559) postoupeno je hněv. Za ouředníka tam některý čas Trojanského nařídil (tipuju si na tehdejšího Ivana z Trojan), pokudž by jinému nebalo odvedeno. Na kterýž statek potom brzo podán za písaře důchodního jiřík Lomnický. A tomu poručeno, aby se s panem Divišem pěkně srovnával (asi tu měl vymíněnej doživotní pobyt) a k němu se náležitě chovali, nebo týž písař když hlavu chmelem přebral, mistrný byl…“ Rožmberkové zde zavedli lepší a důmyslnější správu a Libějovice se staly jedním z jejich nejvýnosnějších statků. Ovšem při obnově dvora bylo (z dnešního hlediska vzato) mnoho památek zničených. „Toho času platilo se od lámání kamene ve tvrzi Libějovské od sáhu 10 grošův, když tvrz bořena jest…“ I Vilém starej hrádek přestavěl a to hned na čtyřkřídlej renesanční zámek. A taky zde hned velmi zvelebil a rozšířil rybníkářství. Samozřejmě že u toho v letech 1566 – 67 nemohl chybět nezbytnej Krčín, kterej důmyslně opravil stoku na rybník Mláky, která se dodnes nazývá Krčínská stoka. „20. aprilis 1566, jinak u Velký pátek, cedule řezané učiněny mezi Ondřejem Hracholuským, písařem Libějovickým a Tomášek Liškou, pěším na Libějovicích, na vydávání peněz jemu, Liškovi, pro povyšování stok, kterými se voda vede od Hradiště na rybník Mláky. V pondělí po neděli Misericordias (7.5.) oznámil pan mikuláš Rothard, kterýž to dílo s Liškou projednal, že se mu má dáti od povyšování týchž hrází, od každého provazce 30 grošův a k tomu jeden sud piva bílého. A tak Liška vyměřiv díla toho 40 ½ provazce a záplatu vzal 20 kop 15 grošův míšenských…“ Ale zpět k zámku. Jak už řečeno byl přebudovaném, ale i každej z dalších majitelů (ještě se k nim dostaneme) na něm něco ubral nebo změnil a tak po původní stavbě dneska moc stop nezbylo. Přesto si ho zkusme popsat. Víme už že je čtyřkřídlej a dodám ještě že dvoupatrovém, se středním lichoběžníkovým nádvořím a se zbytkama obrannýho příkopu a valu. Ve vstupním severním průčelí a na sv nárožním arkýři se uplatňujou obloučkový renesanční štíty. Vstup do zámku je gotickým vjezdovým portálem se známkami po padacím mostě v severní věži. Průjezd i většina vnitřních prostorů si zachovaly gotický i renesanční valený klenby. A co je moc hezký, to jsou pozdně renesanční arkády. Pod Vilémovou správou bylo tehdy panství krumlovský, třeboňský, novohradský, rožmberský, helfenburský, choustnický, miličínský a prachatický, dále kláštery vyšebrodskej, zlatokorunskej, třeboňskej, borovanskej i dva krumlovský. Svý panství rozšířil ještě o Zeleč a Drslavice, roku 1554 o Volyň a Vimperk a konečně v r. 1559 převzal úředně Rábí a Libějovice. Tehdá měl na svejch panstvích 10 936 osedlých. Jeho

81

panství rostla i v letech pozdějších a všichni se pod jeho vládou cítili spokojený. Byl poddanýmu lidu opravdovým otcem a i pro svojí velkou dobročinnost byl všemi milovanej. Za jeho vlády moc Rožmberků dostoupila vrcholu a v podstatě nejinak to bylo pak i za jeho bratra Petra Voka. Jeho závětí pak v r. 1611 přešly Libějovice na jeho synovce (syna Evy z Rožmberka) hraběte Jana Zrinského, ale ten si jich moc neužil, protože za rok na to umřel. Novými pány se pak, podle rodový smlouvy o vzájemným dědictví v případě vymření jednoho z rodů z r. 1484, stali Švamberkové. Jan Jiří ze Vamberka zastával vysoký zemský i státní úřady. Byl královským radou, od r. 1595 radou komory, v letech 1600 – 09 zemským sudím a 1609 – 11 nejvyšším komorníkem. Velmi se zajímal o potřeby svejch libějovickejch poddanejch a proto se všichni těšili z toho, že byl v r. 1609 ustanovenej i hejtmanem kraje prácheňského a bechyňského. Po jeho smrti se ujal majetku jeho syn Petr ze Vamberka, ale bohužel se nešťastně zapletl do stavovskýho povstání proti císaři a tak páni erbu labutě o majetky přišli. Jednoho z posledních, kdysi mocnejch Švamberků, vídával Bohuslav Albín jak se v Praze živí žebrotou…. Mezitím ovšem po bitvě u Záblatí (1619) vpadly do Libějhovic císařský oddíly a v obci nastalo boží dopuštění. Vše co se dalo, to bylo ukradený. Ze zámku zmizela veškerá výzbroj, lidem bylo sebráno na 2 000 měr vymlácenýho obilí ( a taky nevymlácenýho, všechno se hodí…), 100 kusů dobytka, 700 měr sladu, 235 měr ječmene a 900 měr chmelu pro pivovar. Inu taková armáda toho něco sežere! Po Bílý hoře daroval král a císař Ferdinand II v r. 1623 konfiskovaný libějovický panství generálu Buquoyovi. V r. 1651 přikoupila hraběnka Marie Magdaléna Buquoyová od Václava Kořenskýho statek Čachtice… Když zemřela, správy panství se ujal Karel Albert Buquoy. A teď už jen stručně: Z jeho osmi synů se uajl vladařství rodu Ferdinand a kydž v r. 1680 bezdětnej umřel, nastoupil na jeho místo brácha Karel. Z dalších libějovickejch pánů vyniknul František Leopold, kterej rodový panství ještě více rozšířil. Když v r. 1760 zemřel, nastoupil jeho syn Jan, kterej rod velmi proslavil. Narodil se v Práglu v r. 1741, byl nadanej a vzdělanej a záhy vstoupil do státních služeb. Stal se nejprve guberniálním a pak i skutečným tajným radou. Od r. 1771 se ale už výlučně věnoval správě vlastních statků, kde všude zaváděl školství. Miloval chudinu a kde mohl, tam ji podporoval. Prej nemohl vidět, když na jeho panství někdo trpěl bídu. Snad i proto založil pro chudý a neduživý zvláštní ústav, kterej sám podporoval a vydržoval. Tímhle ústavem se tak proslavil, že ho císař Josef II povolal do Vídně, aby podobnej založil i tam. Postupně se budovaly další a další, až se v r. 1784 stal nejvyšším správcem všech nadací a sociálních ústavů v rakouský říši. Měl však chatrný zdraví a tak v r. 1787 odešel na odpočinek….

82

Největšího rozkvětu ovšem dosáhkly Libějovice za Schwarzenberků. Josef Jan Nepomuk ze Schwarzenberka je od Jana Buquoye odkoupil v r. 1801 náhradou za statky, který ztratil konfiskacemi za to, že nepřistoupil k Napoleonskýmu Rýnskýmu spolku. Zvolil si je za svý letní sídlo a tím se Libějovice dostaly pod panství slavnýho českýho rodu na více než jedno století. Dnešní „starej zámek“ má podobu jakou získal po úpravách v letech 1715 – 18. To byla ještě část příkopu jej obklopujícího zachovalá a po přestěhování vrchnosti do novýho sídla byl objekt využívanej i pro nejrůznější účely. Když jej převzali Schwarzenberkové byla tu např. škola ( ta tu fungovala ještrě v r. 1861), úřednický byty a kanceláře správy panství. Nicméně už v r. 1805 bylo nutný provést zajišťovací prá ce, který měly zabránit rozpadu sesedajících se zdí. Ze stejnýho důvodu pak došlo o 70 let později ke stažení stěn železnýma sponami. Menší úpravy však byly prováděný i v r. 1831, když byly interiéry přestavovaný na byty. Kdyžb byla v r. 1923 provedená pozemková reforma ztratil kníže Jan ze Schwarzenberka jak Třeboň, kde trávíval zimu, tak svůj statek v Libějovicích. Polnosti, lesy a dvůr připadly státu a o zámcích s parkem se mělo rozhodnout. Stát o ně pochopitelně nejevil žádnmej zájem, protože pouhý zámky s parkem byly pasivní bilancí. No a rak skončila pro Libějovice doba, kdy byla jejich majitelem šlechta, která se do jejich dějin zapsala zlatým písmem. Snad jako památku na ty časy si dala dnešní obec do znaku erby všech tří nejdůležitějších vrchností. A tak vedle sebe vidíme části znaku buquoyskýho, rožmberský růže i modrobílý schwarzenbergský pruhy. Tím bychom měli historii tak nějak za sebou a protože vím, že vám (nám) záleží víc na pitným režimu, můžu vás ujistit o existenci zdejší osvěžovány. U Kniewegů točí Platan a snad do tý doby než přijdeme nezkrachujou. A jak už jsem naznačil i možnosti přespání by se našly. Buďto v tom parku, nebo na hřišti, anebo… anebo na „cestě z města“. Možná, že pokud na to dojde, by to tam bylo nejlepší. Ale to by bylo v tom případě, že bychom dirazili v jednom zátahu z Kratochvíle až sem. Stihnout se to dá, ale „všeliké kvaltování toliko pro hovada vhodné jest.“

PÁTEK Dnešní den už bude vyvrcholením a pro někoho možná i zakončením trailu, kterej už se taky chýlí ke konci. Moc kilometrů už před náma nezbejvá, ale i ty budou ještě zajímavý. Poslední část etapy nás totiž konečně z mírně zvlněný krajiny dovede do fajnový roviny a pošlapeme si alejí jakou jste ještě neviděli. 240 let starou poutní cestou, atraktivní nejen historií, ale i lahodící oku. Jak vojácí srovnaný do šiku tu kolem ní ve čtyřstupech stojí staletý duby a lípy, mezi nimiž jak přímka rovná směřuje modrá

83

značka k nedalekým starým lázním. Protože věřte nebo ne, i tenhle kraj byl svýho času proslavenej léčebnýma kůrama. Tak zatímco si v klidu pošlapeme, zase pár informací o nich. Ta čtyřřadá alej, přerušená na svý trase vlastně jen novým zámkem v Libějovicích, vede totiž z Lomce přímo k nim. Přestože některý historici tvrdí, že zdejších 5 sirnejch minerálních pramenů bylo známejch už v časech Karla IV, vlastní pověst vypráví, že až do doby před více než 350 lety tady byla jen studánka a v okolí se pásly ovce. V tý době tu žila manželka místního hejtmana (R.T. Bauer 1656- 61), která byla tak marod, že i s holí udělala jen pár kroků. Když už žádný kurýrování nepomáhalo a aji dochtoři už nad ní lámali hůl ( ale ne tu její!) tak jí jeden místní pastýř poradil (na rady, to jsme vždycky machři) aby si nechala přinést vodu právě z týhle studánky a vyráchala se v ní. A ejhle. Hned po prvním cachtání pocítila úlevu a po dalších se zcela vyléčila – že by to pak od ní odkoukal Priesnitz? Ten na to šel ale vědcky. Nicméně jako poděkování Panně Marii (komu jinýmu, u pastejře by to muselo bejt hmotnější) za tohle uzdravení pak v chelčickým kostele pověsila tabulku se svojim příběhem. A jak šel čas o zázračným pramenu se dozvědělo celý širý okolí a a si se nebudete divit, že zázračně uzdravenejch přibejvalo. Proto tu pak hrabě Karel Buquoy nechal v letech 1660 -63 postavit kapličku a zasvětil jí sv. Máří Magdaleně (teda žádný Panence Marii), ale zcela prozaicky na pomátku jména svý zemřelý matky Magdaleny, rozený di Biglia. No a hned se sem taky začaly pořádat výroční poutě. V r. 1673 sem byly dokonce přenesený magdalénský poutě od chelčickýho farního kostela. Kaple se těšila velký přízni zbožnejch poutníků, který si léčili svý nemocný pudy nebo rány přímým namáčením v prameni, až musel bejt přístup zahrazenej železnou mříží a voda svedená do nádržky odkud se nabírala malýma nádobama. V 80. letech 17. století byla opravená po úderu bleskem a znovu v r. 1710. Podle zprávy z r. 1773 zemskýmu guberniu v Práglu o analýze vody (provedený v Lovosicích) měla vždy volně přístupná léčivá voda, vyvěrající přímo pod oltářem v kapli, obsahující ledek a kamenec, stálou teplotu šesti stupňů Reaumura („Reomýra“). Kamenec, jak jistě víte, slouží třeba jako desinfekce drobnejch poranění (třeba při holení), takže odtud pocházejí výborný výsledky zdejší vody při léčení ran či zánětů. Užívala se studená k pití či omejvání, ale i ohřátá ke koupelím.

84

Libějice měly zkrátka zvuk a tak kníže A.J. ze Schwarzenberku tu pak nechal v r. 1880 nedaleko hospodářskýho dvora postavit na svou dobu docela moderní lázně, protože léčivej účinek zdejší vody fakt pomáhal třeba při zimnicích, otocích, vyrážkách, neduzích očí, rachitidě, ale i při nemocích zažívacího ústrojí, ledvin, močáku nebo na revma. Teda v podstatě na všechno co jinak zvládá i slívovice. Dokonce se traduje, že se tu poutníkům ukázal anděl, vodě požehnal a proto uzdravuje. Senzibilové zase tvrdí, že je tu silný bioenergetický pole, díky němuž má jinak obyčejná voda přímo čarodějný vlastnosti. Tyhle lázně pak, vybudovaný snad i na popud knížecího lékaře dr. Václava Tomka nákladem 8 000 zlatejch, vybavený i koupelnama a saunou, de facto fungovaly až do 30. let 20. století.. Pak přišla jedna totalita, druhá totalita a všechno zpustlo. Dokonce byly léčivý prameny zasypaný a říkalo se, že byl pramen „přetrženej.“ Až v r. 1974 byla kaple zrekonstruovaná, ale pak přišla další devastace a prameny zmizely podruhý. Naštěstí úplná pravda je docela jiná. V současnosti je kaple obnovená a po částečným odstranění a vyčistění podlahy byly léčivý prameny zase probuzený k životu. Zatím nejsou k dispozici pro veřejnost, ale třeba , jednou… Mezitím přebytečná voda, dříve zázračná, odtéká do roští u nedalekejch zpustlejch rybníčků. To všechno je hudba budoucnosti, stejně jako to, že ještě než ke kapli samotný dorazíme, musíme z hlavní cesty odbočit na silnici a pak, kolem pískovny a nový čističky dorazit nejdříve do obce samotný.

CHELČICE Možná si někdo z vás řekne, že tohle jménu je mu nějak povědomý. Pokud jste ve školních škamnách dobře poslouchali, brzy pochopíte proč. Ale všechno pěkně popořádku. Začnu jako vždycky tím, že první písemný zmínky o týhle malebný a typický jihočeský vesničce pocházejí z r. 1352. Původní vladyckém a první známej šlechtickej rod Hrůzů z Chelčic sídlil v r. 1390 na nedalekým hradu Helfenburg u Bavorova. Když v r. 1444 koupil Oldřich II z Rožmberka Prachatice, ustanovil zde Václava Hrůzu z Chelšic za purkrabího. Existovala ještě větev Hrůzů z Vlhlav, ale obě větve rodu měly v erbu stejný znak – polní brány. Ve 2. polovině 15. století přešly Chelčice do vlastnictví Malovců. Obecní kronika je ale dochovaná až z r. 1872. Chelčice jsou ale co se historie tejče známý tím, že byly rodištěm světoznámýho středověkýho náboženskýho reformátora a filosofa Petra Chelčickýho (1390 – 1460), kterej odmítal jakýkoliv násilí a v souladu s Novým zákonem uznával pro nápravu lidskýho života i společnosti pouze boj duchovní. Odsuzoval veškerý nešvary světskýho života, odmítal stát, obchod i život ve městech a za jedinou smysluplnou činnost považoval zemědělství. Byl asi z nižší šlechty a už během svýho života 85

kolem sebe soustředil okruh přívrženců a žáků a jeho myšlenky se staly filosofickým východiskem slavný Jednoty bratrský, jejíž posledním biskupem byl J.A. Komenský. Mezi jeho přední díla patří Sieť viery pravé, O boji duchovním, O trojím lidu řeč, O šelmě a obrazu jejím, Replika proti Rokycanovi a Postila. Vyvracel středověký učení o trojím lidu, podle něhož měla šlechta vládnout, kněží se modlit a lid makat. Jeho utopickým ideálem byla rovnost všech lidí. S jeho jménem souvisí i obecní znak, kterej byl obci předanej 20.6. 2000. Je na koso dělenej, v horní části na zeleným poli je zlatý gotický písmeno P – symbolizující duchovní hodnotu Petra Chelčickýho, v dolní části je pak zelený jablko na zlatým poli – symbolizující ovocnářskej kraj. Dominantou obce je kostel sv. Martina, jedna z nejstarších památek v regionu. Ten původní byl postavenej už ve 12. století (kolem r. 1240) v románským slohu, ale dneska je sladěnej na přelomu rokoka a baroka. Barokní myšlenka – prodloužit dojem velikosti kostela perspektivou nástropních obrazů a malovanýho průčelí kněžiště – je provedená neuvěřitelně zdařile. Rokoková jasná běloba zdobená jemným zlatým ornamentem činí tento kostel útulným a milým. V 17. století bylo provedený zaklenutí lodi a v letech 1728 – 30 přistavěný boční kaple. V kostele jsou dochovaný i některý zajímavý náhrobky. V kapli sv. Linharta je ve zdi zapuštěnej jeden, na jehož renesanční kartuši můžeme číst, že LETHA PANIE 1598 W VTEREI PO SWATEM WAWRZINCZI TUTO GEST POCHOWANO TIELO ALZBIETY DCZERI PANA ADAMA KRAVPI TOHO SZASV AVRZEDNIKA NA LIBIEGOWICZICH. DVSSE JEJI W RVKAV BOZICH. Pod obloukem při severní straně kaple je žulovej náhrobek s nápisem HEU! VIATOR! STA-VIDE HUNC CASUM TIME EN RERUM FINIS EST PULVIS CINIS HODIE MIHI CRAS TIBI PRECARE SIT IACENT IVM HICITA DEVS LVX QVIES PAX VITA (1801). V presbytáři n levý straně na náhrobku je znak už vyšlapaném a pod ním nečitelná část nápisu …ISAC TYTO LEZI VROZENA PANI TEODORA PRAXEDA TUNIEC HODSKA Z PODBIEZOVICZ….VMRZELA. Co zajímavýho k vidění nám může ještě střed Chelčic nabídnout? U kostela stojící sochy sv. Jana Nepomuckýho a Panny Marie, na návsi sochu Petra Chelčickýho, zajímavej dům č.p. 37 z r. 1840 se štítem ve stylu selskýho baroka, nebo taky opravenej špýchar z r. 1864 se slunečníma hodinami. Jakožto člen osady Satan si vás dovoluji upozornit, že je zdobí i vypodobnění čerta! No a pak tu pod návsí máme takovej zvláštní shluk budov, tvořících dohromady jakousi podobu tvrze. Jestli ale známej vladyka sídlil zrovna tady, to se nepodařilo prokázat, i když místní lidi tvrdí, že ano. Dnes jeho odkaz najdete docela jinde. V r. 2000 jihočeský Chelčice získaly ocenění Vesnice roku a při tý příležitosti byla na místní „rychtě“ otevřená pamětní síň Petra Chelčickýho. Tady jsou umístěný všechny možný exponáty, reprodukce, fotky i 86

letaratura související nejen s tímhle písmákem, ale i s obcí. Říká se ale, že by jí měli přestěhovat do toho opravenýho špýcharu, že je to hotová věc. Já to ovšem ještě nestihl. Na závěr bych chtěl ještě dodat poslední, ne docela nevýznamnou informaci. Chelčice se nacházejí na rozzhraní šumavskejch vršků a budějovický pánve a tyhle zvláštní přírodní i klimatický podmínky způsobily, že už jsou několik staletí centrem pěstování ovoce. Pěstiujou se tu nejlepší odrůdy jabloní, třesšní, višní, švestek, jahod, hrušek a rybízu. Toho jste si jistě nemohli nevšimnout. Zvláště teď na jaře, toho zvláštního kouzla, kdy se celá oblast odívá do sněhobílý barvy květů ovocnejch dřevin a je provoněná medovou vůní kvetoucích stromů… A ještě taková malá třešnička na dort. Hele, tady se mlžete ještě jednou podívat na místa kudyma jsme nedávno poutovali a třeba zaslechnete ještě něco, na co jsem zapomněl. http://toulavakamera.ceskatelevize.cz/article.asp?id=3184 No a tím už se i moje vyprávění , stejně jako celej letošní trail chýlí ke konci. Namlsali jste se lesů i nenáročnýho putování po většinou dobrejch cestách, mírně zvlněnou krajinou plnou rybníků, otevřeným terénem i voňavými bory, přírodníma i historickejma krásami. Takže teď budete muset poslední tři kilometry vzít zavděk tím, že už nás čeká jenom zdejší okreska, po kterýžto road dorazíme do Vodňan, kde už bude fakt konečnej šlus. Pokud zbyde něco času, tak bych vám tam doporučil návštěvu farního kostela Narození Panny Marie, kterej je zvlášť kumštovně vymalovanej od Mikoláše Alše. Jinak tu naskočíme na lokálku, jedna stanice drncání po kolejí a jsme tam, kde jsme začali – v Čičenicích. A protože by měl bejt teprvá páteční podvečer, jsme všichni zvaný k Čáryfukovi na protivínskou Country cihelnu a tam to všechno pořádně zakončíme. Jak? To už ponechám vaší představivosti a domluvit se na podrobnostech můžeme během trailu samotnýho. A na samotnej a úplnej závěr bych chtěl říct, že všechny použitý materiály byly vycucaný z různejch knížek, webovejch stránek a turistickejch průvodců, včetně osobních prožitků a cest oněmi místy. Protože je tenhle trailovník určenej pouze k naší soukromý potřebě a nikoliv k prodeji širší veřejnosti, nebudu je tu uvádět ani dávat patřičný citace. Jo a pokud bystě v něm našli různý překleoy a chyby, není to vina autorova, ale redakčního šotka, ktzerej si v podobným škození libuje. Tak ho hajzlíka omluvte. A pozor! KAŽDEJ, BYŤ I TEN SEBELEPŠÍ PLÁN, SE ZAČÍNÁ HROUTIT V OKAMŽIKU REALIZACE! Tak s tím počítejte. Srdečně váš JOŽÍNEK 87

88

89

90

91

92