aneb procházka po dějinách české a světové literatury

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun

Mgr. Milan Šimek

aneb procházka po dějinách české a světové literatury

Kapitoly z dějin literatury 1


Předmluva

D

vojdílná brožura Literární notes si neklade za cíl být akademickou publikací dějin světové a české literatury. Jedná se o jakousi příručku pro učitele středních škol, využitelnou v běžných hodinách českého jazyka a literatury. Stejně tak ji mohou ke studiu využít i studenti středních škol. Kromě chronologického vývoje dějin naší a světové literatury zde čtenář najde v kostce i pár poznámek z oblasti teorie literatury, nezbytných pro základní znalosti, které jsou potřebné při studiu literatury. Kromě toho jsou do publikace vloženy i ukázkové rozbory uměleckého textu a také ukázky z literárních děl (hlavně poezie) pro bližší orientaci. Při vyučovací hodině lze tyto texty rozebírat do libovolné hloubky. Plánuje se, že součástí této brožury bude i pracovní sešit s literárními ukázkami určenými k rozboru. U některých děl je připojen přídavek, mající charakter poznámek ze čtenářského deníku, který má sloužit k detailnějšímu rozboru daného uměleckého díla. Možná že náročnější čtenář, zajímající se podrobně o dějiny literatury, nenajde v textu jméno nebo dílo svého oblíbeného autora, o němž se domnívá, že by zde neměl chybět. Když jsem psal tuto brožuru, stále jsem přidával nové a nové autory a literární informace a brožura začínala příliš bytnět. Proto jsem musel své "choutky" začít krotit, abych to s rozsahem této publikace nepřehnal. Měla to být především příručka, kterou si s sebou vezme učitel do vyučovací hodiny a bude pracovat s daty zde uvedenými. Jakmile ztrácel text na přehledu, rychle jsem se vrátil zpět do reality a text začal opět zhušťovat. Pozorný čtenář si jistě všimne, že v posledních kapitolách jsem se už snažil být více strohý. Možná někoho zarazí, že někde jsem se rozepisoval v bohatších souvětích, jinde jsem použil strohý výtah, případně excerpta. Souvislejší text jsem použil tam, kde bylo zapotřebí něco vysvětlit, popsat nějaké vztahy apod., kdežto výpiskovou formu jsem použil všude tam, kde se jednalo o pouhý přehled dat a kde nehrozila nějaká dezinterpretace nebo nesrozumitelnost předkládaných informací. Pokud tato příručka přinese užitek buď pedagogickým pracovníkům anebo studentům, budu jedině potěšen. Všem jejím uživatelům přeji hodně úspěchů při studiu dějin literatury.

Roztoky u Křivoklátu. Milan Šimek



1. Úvod do literární teorie 1. 1. Obecné poučení o literatuře Literatura jsou veškeré písemné jazykové projevy každého národa. Rozdělení literatury: a) věcná (poznání, sdělení) b) krásná (estetický účinek) Literaturou se zabývá literární věda, dějinami literatury se zabývá literární historie. Literaturu řadíme mezi umění. Protože pracuje se slovy, řadíme ji mezi slovesné umění.

1. 1. 1. Umění a estetika Umění je nejvyšší forma estetického osvojování skutečnosti. Je to druh lidské tvořivosti, v němž převažuje estetická funkce. Estetika je nauka o krásnu. Estetika obecná se zabývá krásnem v přírodě a lidských výtvorech. Estetika speciální zkoumá krásno v jednotlivých druzích umění. Druhy umění:  statická  dynamická

- architektura, sochařství, malířství, užité umění (vnímáme je naráz) - taneční umění, pantomima, hudba a literatura (vnímáme je v delším časovém úseku)

Další rozdělení umění: a) zobrazující: malířství, sochařství, literatura, umělecká fotografie b) nezobrazující (výrazové): architektura, tanec, hudba c) slovesné: literatura d) syntetické: balet, opera, drama, film Umění je přímé ztělesnění hlubokých zážitků člověka a národa a je povoláno vzbuzovat v člověku vnitřní touhu po skutečně krásném životě. Umění každý vnímá jinak podle svých schopností a inteligence. Člověk pozoruje svět kolem sebe a esteticky jej vnímá, tzn. rozlišuje krásné a ošklivé. Dochází u něj k estetickému zážitku. Při styku s uměleckým dílem dochází k uměleckému prožitku (vyšší forma estetického vnímání).



Stupně estetického osvojení skutečnosti: a) estetický zážitek b) estetické hodnocení c) estetický soud Při častém styku s uměním si vnímatel vybuduje estetický vkus.

1. 2. Základní rozdělení literatury 1. POEZIE 2. PRÓZA 3. DRAMA Poezie (básnictví) je slovesné umění vyjadřující se veršem. Dále se dělí na lyriku, epiku a lyrickoepické básně. Próza je literární dílo, které není napsáno ve verších, případně v dramatické podobě. Drama. Zde se děj uskutečňuje formou dialogu (rozhovoru) mezi jednotlivými postavami. Střed děje tvoří dramatický konflikt.



2. Základní literární pojmy 2. 1. Poezie POEZIE Slovesné umění vyjadřující se veršem. Dělí se na lyriku, epiku a lyrickoepické básně. Lyrika Nemá děj, autor vyjadřuje především pocity, názory a dojmy. Epika Obsahuje především děj. Lyrickoepická poezie Zde jsou děj i citové stavy člověka v rovnováze. Báseň Literární dílo sepsané ve verších a výrazně rytmicky organizované. Verš Základní stavební jednotka básně tvořící uspořádaný zvukový celek. Byliny Ruské hrdinské zpěvy, vzniklé v 11. – 16. století. Rozšiřovali je potulní pěvci – skoromochové (guslaři). Hrdinové jsou bohatýři vynikající neuvěřitelnou silou a oddaně sloužící panovníkovi a vlasti. Znaky bylin: Epiteton constans (stálý básnický přívlastek) Epifory Anafory Paralelismy Antiteze (přirovnání provedené protikladem) Pravidelný nerýmovaný verš Balada Epická báseň s pochmurným a spádným dějem. Balada je tragédie vypravovaná ve formě básně nebo písně. Rozdělení balad: Balada fantastická: boj postavy s démonickou silou. Balada sociální: boj se společenským problémem. Balada lidová x balada umělá Balada skotská: měla nápěv.



Česká lidová balada: Čelakovský, Erben Česká sociální balada: Neruda, Bezruč, Wolker, Erben Básnická povídka Veršovaný lyrickoepický útvar z období romantismu (Mácha – Máj). Bukolická poezie Opěvuje pastýřský život, vyzdvihuje únik před vřavou světa. Dvorská (kurtoazní) lyrika Šlechtická poezie z 12. – 13. století. Opěvuje rytířskou lásku. Elegie Báseň psaná v elegickém distichu. Výrazný je zde stesk, smutek a nostalgie. (Elegické distichon = dvojverší složené z daktylského hexametru a pentametru) Epigram Stručný, satiricky vyhrocený básnický útvar. Epitaf Náhrobní nápis Kaligram Báseň vytištěná do určitých obrazců. Poéma Rozsáhlá lyrickoepická báseň nebo povídka. Refrén Část textu, která se opakuje. Říkadlo Jednoduchá veršovaná a rýmovaná básnička s výrazným rytmem. Sonet Znělka. Báseň má nejčastěji 14 veršů ( 2 x 4 verše a 2 x 3 verše) Volný verš Verš, který nevážou žádná rytmická a rýmová pravidla. Nositelem rytmu je především intonace. Intonace Melodie jazykového projevu.



Přírodní lyrika Druh poezie opěvující kouzlo a krásu přírody. Kvarteto Čtyřverší.

2. 2. Próza PRÓZA Literární dílo, které není napsáno ve verších, nebo v dramatické podobě. Rozdělení prózy: 1. nauková (odborná) 2. rétorická (řečnická) 3. dokumentární (listiny) 4. publicistická (žurnalistická) 5. umělecká Umělecká próza: Román, novela, povídka, vyprávění, pohádka atd. Pohádka Prozaický útvar s neskutečným dějem. Mívá zpravidla dobrý konec, vítězí zde dobro nad zlem, chytrost nad hloupostí. Pohádkový hrdina překoná všechny potíže a nesnáze, má ušlechtilé vlastnosti a nakonec dosáhne svého cíle. Rozdělení pohádky: 1. lidová 2. umělá Rozdělení pohádek podle obsahu: 1. kouzelné (nadpřirozené bytosti) 2. novelistické ( vítězí zde důvtip a chytrost) 3. zvířecí Povídka Kratší prozaický útvar, který vznikl v 19. století. Povídkový hrdina na rozdíl od románového hrdiny bývá ustálený a výrazně se nevyvíjí. Mýtus (báje) Jedná se o příběh, do něhož lidé dávných dob vtělili své představy o vzniku světa, o životě bohů, o přírodních jevech, o člověku atd.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Pověst Jedná se o vypravování, jež se vztahuje k historické době, místu či osobě. Pověsti často tvoří celé cykly. Jsou zpravidla zcela nebo z velké části smyšlené. Bajka Krátký prozaický (někdy i veršovaný) příběh, kde zvířata nebo věci jednají jako lidé. Všímá si lidských vlastností. Základem je alegorie (jinotaj) a vyhrocená pointa. Autobiografie Vlastní životopis Bibliografie Informativní záznamy o literárních dílech. Fejeton Literární útvar zpravidla publicistického stylu, který dříve obsahoval literární a divadelní kritiky. Krátký, vtipný článek napsaný „pod čarou“ (podčárník). Horror Dílo záměrně vyvolávající hrůzu a zděšení. Legendy Životopisy svatých. Novela Druh povídky. Je stručná, bez popisu, s překvapivým závěrem. Pasionál Soubor legend o mučednících. Pikareskní román Středověký román, jehož hrdinou je šibal, šašek, rošťák. Romaneto Druh novely se záhadným příběhem, který je však nakonec vysvětlen (Jakub Arbes). Satira Literární dílo, využívající humoru ke kritizování nedostatků společnosti i jedince. Science-fiction Vědeckofantastická próza. Traktát Učený výklad, pojednání. Western Druh dobrodružné literatury s námětem z Divokého západu.



2. 3. Drama DRAMA Literární dílo předváděné na scéně. Děj se zde uskutečňuje formou dialogu mezi jednotlivými postavami. Střed děje tvoří dramatický konflikt. Schéma dramatu: a) expozice b) kolize c) krize d) peripetie e) katastrofa Rozdělení dramatu: a) komedie (veselohra) b) tragédie (truchlohra) c) tragikomedie Commedia dellárte Improvizovaná divadelní hra ze 16. století. Herci měli pouze stručný scénář a používali masky. Činohra Divadelní hra. Hrdinové jsou obyčejní lidé, příběh se odehrává ve všedním životě. Fraška Obhroublá komedie. Filmová adaptace Přepis látky z oblasti literatury nebo dramatického umění do filmové podoby. Skript Scénář. Monolog Souvislý mluvní projev jedné osoby. Dialog Rozhovor



3. Versologie, základní stavební jednotky literárního díla, básnická pojmenování, figury a trópy 3. 1. Jednotky tematické výstavby literárního díla. Nejmenší stavební jednotkou literárního díla je motiv. Motiv podává věcnou informaci o situaci. Fabule je příhoda, o které se vypravuje (dějový půdorys díla). Fabuli si čtenář sestavuje až po přečtení díla. Syžet (sujet - námět) je způsob, jakým jsou uspořádány informace. Téma znamená v poetice ústřední myšlenku díla. Téma literárního díla odhalujeme až v průběhu četby. Téma se dá definovat i jako ideový a dějový základ díla. U složitého literárního díla rozeznáváme základní téma a dílčí témata. Literární látka je základem obsahu literárního díla. Námět je výsek určité skutečnosti, který autor použije ve svém díle. Postava je člověk zachycený v literárním díle. Hlavní postava bývá také jinak nazývána hrdinou. Vedlejší postavy dokreslují literární prostředí.

3. 2. Základní stavební jednotky básně Báseň je literární dílo sepsané ve verších a výrazně rytmicky organizované. Báseň bývá členěna do strof (slok). Strofa (česky sloka) vzniká spojením jednotlivých veršů a představuje obvykle nějaký myšlenkový celek. Některé typy strof se ustálily a mají normovanou podobu. 

distichon – dvojverší (první a druhý verš se vzájemně doplňují, rozvíjí, nebo popírají), viz elegické distichon a hrdinské dvojverší.



tercina – tříveršová strofa, v níž se rýmuje 1. a 3. verš, střední je spojen rýmem s lichými verši následujícího tříverší



ritornel – lyrické trojverší



stance – strofa složená z šesti veršů se střídavými rýmy a dvou veršů s rýmy sdruženými



decima – desetiveršová strofa se čtyřmi různě umístěnými rýmy.



3. 2. 1. Prosodie Prosodie je nauka o stavbě verše. U básně předpokládáme rytmus, rým nebo volný verš. Rytmus je záměrné uspořádání zvukových prvků, jež se záměrně opakují v každém verši. Jedná se např. o střídání slabik přízvučných a nepřízvučných. Časomíra je princip řazení slov ve verších do rytmických řad podle délky slabik. Rytmus v časoměrném verši je založen na střídání krátkých na dlouhých slabik. Sylabotónický systém se vyznačuje pravidelností v počtu slabik a pravidelností v rozložení přízvuků. Na těžkou dobu (stopa, iktus) připadá slabika přízvučná, na lehkou nepřízvučná. Časomíra se v české poezii dodržovala většinou ve starší literatuře, v soudobé poezii je akcentována spíše zřídka. Přehled stop: Jamb:

nepřízvučná x přízvučná

xx

Daktyl:

přízvučná x nepřízvučná x nepřízvučná

xxx

Trochej:

přízvučná x nepřízvučná

xx

Pro češtinu je příznačnější využívání daktylu, trocheje nebo používání daktylotrochejského rytmu. Jamb je častější např. v angličtině. 3. 2. 1. 1. Prozodické systémy sylabický (sylaba = slabika) rytmus založen na shodném počtu slabik a rýmu (čs. lidové písně, staročeská lyrika)

1)

2) tónický rytmus založen na shodném nebo pravidelně proměnlivém počtu přízvučných slabik ve verši (ruská hrdinská epika, Čelakovský – Ohlas písní ruských, germánská poezie) 3) časoměrný rytmus založen na střídání krátkých a dlouhých slabik slabika krátká – s krátkou samohláskou slabika dlouhá: přirozeně (s dlouhou samohláskou) polohou (následují 2 souhlásky) (antická literatura, např. homérský epos, Kollárova Slávy dcera – předzpěv) Kapitoly z dějin literatury 11

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 4) přízvučný (sylabotónický) rytmus založen na pravidelném střídání přízvučných a nepřízvučných slabik (běžné např. pro českou poezii)

3. 2. 2. Druhy rýmů 3. 2. 2. 1. Prvotní rozdělení: Rým mužský: Rým ženský:

rýmují se jednoslabičná slova (máj x háj). je-li přízvuk na předposlední slabice od konce (dvojslabičná slova).

Daktylský rým: Rým koncový: Rým vnitřní:

rýmují se víceslabičná slova. nachází se na konci veršů. nachází se uprostřed verše.

3. 2. 2. 2. Základní rozdělení: Název rýmu: Sdružený Střídavý Přerývaný Obkročný Postupný Rýmové echo:

schéma rýmu: aa bb cc ab ab cd cd abcb abba abc abc rým, v němž je jedno rýmující se slovo obsaženo ve slově druhém. (Přišel mi k svátku gratulovat Olda A přinesl mi žlutý tulipán A pěknou reprodukci od Marolda Je na ní vidět bitva u Lipan

Rýmová absence Nepřítomnost rýmu na místě, kde je očekáván na základě předchozího řazení rýmů.



3. 3. Básnická pojmenování, figury, trópy Básnický jazyk využívá celé řady stavebních prvků kvůli dosažení větší vyjadřovací pestrosti a k zajištění vyšší stylistické úrovně. Nejenom v poezii, ale také v próze, případně i v běžné komunikaci lze využít například básnických pojmenování (trópů) a stylistických figur.

3. 3. 1. Trópy (básnická pojmenování) Podstatou trópů je přenášení významu na základě nějaké podobnosti nebo souvislosti. Metafora Označuje jeden jev pojmenováním jevu jiného a srovnává je (přenesené pojmenování). Ledovec pleti tvojí se pomaloučku sesul a v morénu se změnil tvůj starý náhrdelník (V. Holan) Metonymie Přenesené pojmenování na základě věcné souvislosti. (Číst Jiráska) Přirovnání Vystižení a určení jevu na základě shodných vlastností s jevem jiným. Tvá postava je palmě podobná a prsy tvé hroznům. I řekl jsem: vylezu na palmu, Zmocním se plodů jejích. (Píseň písní) Antiteze Příměr protikladem. Nezhaslo slunce, zemřel člověk. (K. Toman) To nejsou vlnky, to rusalek jsou jména. (F. Halas) Antonomasie Označení osoby obecným pojmenováním nebo užití vlastního jména v obecném významu. Jak směšné byly našich předků cepy, když celý svět se zdvihl proti nim, a hle, svět celý zdrtil vůdce slepý. (S. Čech) Kapitoly z dějin literatury 13


Apostrofa Oslovení věcí, osob nebo abstraktních pojmů. Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků, na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská. (S. K. Neumann) Paralelismus Druh přirovnání, kdy jsou dva jevy volně vedle sebe. Přihnali se tři mladíci k vysoké hoře, na ní pták Velikán - hora nad horou. (F. L. Čelakovský) Personifikace Přenesené pojmenování lidských vlastností a jednání na věci neživé (zosobnění,zživotnění). Synekdocha Přenesené pojmenování jednoho jevu na jiný na základě věcných souvislostí kvantitativních. f) označení celku jeho částí Vyletěla holubička ze skály, probudila černé oči ze spaní g) nahrazení množného čísla jednotným Na slunce vyjdem, když na stromech je květ Hyperbola Nadsázka. Litotes Zjemnění.Vyskytuje se hojně v mluvě básnické i v próze jako záměna pojmu s jeho zápornou protivou (např. to není špatná práce = jest dobrá) Eufemismus Použití jemnějšího výrazu. (Odejít navždy - místo zemřít) Dysfemismus Záměrné použití hrubšího výrazu (opak eufemismu, chcípnout místo zemřít ). Ironie Úmyslné a průhledné vyjádření protikladem, výsměch. To se ti teda povedlo! Perifráze Opisné pojmenování



3. 3. 2. Stylistické figury Básnické (stylistické) figury jsou stylistickým prostředkem básnictví a rétoriky, které užívají odchylky od norem běžného sdělovacího jazyka k estetickému prohloubení vlastností řeči. Figur je několik typů, např. okrasné, zvukové, syntaktické, výpustkové atd. Asyndeton Bezespoječné spojení slov ve verši. Patří, bledne, trne, žasne (Vrchlický) Polysyndeton Nahromadění spojek ve verši. A ten shon a ruch a vřava (Vrchlický) Parenteze Vsuvka. Až plakala a rty se chvěly (zpozdilá), připravila se k noci. (A. Sova) Elipsa Výpustka. Vynechání méně důležitých větných členů. Tělo jeho – skála na skále ležící (Erben) Hendiadys Souřadnou formou se vyjádří dvě představy, z nichž jedna je významově podřadná. Zasypali ho věnci a kvítím. (místo věnci z kvítí). Onomatopoia Zvukomalba. Využití zvukové stránky slova k vyjádření zobrazovaného jevu (např. přírodní zvuky). Místností zněl břinkot a řinčení rozbíjeného skla. Aliterace Opakování shodných hlásek na začátku po sobě následujících slov nebo veršů . Náslovný rým. Nade mnou kolo - kůl - kostlivec - lebka bledá. (K. H. Mácha) Asonance Souzvuk koncových hlásek na konci veršů. Čí jsou to ovečky, co se v horách pasou? To jsou Janíkovy, co ho věšet budou. (Lidová poezie)



Anafora Opakování stejných slov na začátku veršů. Darmo, řeko, tvoje lkání, darmo tmavou nocí zní. (K. H. Mácha) Epanastrofa (palilogie) Opakování stejných slov na konci jednoho a na začátku druhého verše. Všude pusto, všude temno, mrtvo, temno, mrtvo po prostorách světa. (Ján Botto) Epifora Opakování stejných slov na konci veršů. Přicházím k tobě. Jaké to máš vlasy? Tak těžké, vonné, sametové vlasy! Ne, nelíbej. Chci hladit tvoje vlasy. Chci spát. Dej mi své vlasy. (K. Toman) Epizeuxis Opakování stejných slov v jednou verši (zpravidla za sebou). Klobouk na stranu a ruku do boku, je mi lehko, lehko - jako do skoku. (J. Neruda) Eufonie Umělecky působivé uspořádání hlásek na základě jejich opakování . Libozvučnost. Ó podzime, tak dlouze tvé housle hrají, mou duší tou hrou unylou utýrají. (P. Verlaine, překlad F. Hrubín) Litotes Vyjádření kladu dvěma zápory. Jsem do ní ještě zblázněn celý, mne ona nemá nerada. (F. Violin) Oxymóron Spojení významově protikladných slov. Živá mrtvola. Paronomázie Nahromadění několika slov odvozených od téhož kmene. Skleničko ty skleněná. Kapitoly z dějin literatury 16


Pleonasmus Nadbytečné uskupení významově blízkých slov. Modrý blankyt. Refrén Celek, který se opakuje na určitých místech básně. Klimax (gradace) Zesilování významu. A ve hrozném předtušení běží žena - ach neběží, letí, letem ptáka letí. (K. J. Erben) Antiklimax Zeslabování významu. 3. 3. 2. 1. Řečnické figury: Řečnická otázka Otázka, která nevyžaduje odpověď a na niž zpravidla odpověď ani není očekávána. A já se ptám. Copak si tohle musíme nechat líbit? Řečnická odpověď Mluvčí si odpovídá na řečnickou otázku nečekaným způsobem. Co je radost v zlaté síni? V purpur přioděná lež. (Hálek) Apostrofa Oslovení nepřítomné osoby nebo neživé věci. Ó matko má, dnes v světlo proměněná! (Březina) Aposiopese Významově neukončená výpověď např. z důvodu rozrušení nebo bezmoci. Ale vždyť já přece… Apokopa Zánik nebo vypuštění hlásky na konci slova. Zem místo země.



Antiteze Protiklad. Nebyla to hvězda jasná, ale byla panna krásná (Čelakovský)

4. Slovníček literárních směrů a skupin Česká literární moderna Umělecká skupina význačných představitelů mladé literární generace 90. let 19. století, kteří se odmítavě stavěli k buržoazní společnosti. K nejvýznamnějším představitelům moderny patřili především : F. X. Šalda, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, J. S. Machar. V programovém dokumentu Manifest České moderny vystoupili zejména proti nacionalismu a oportunismu české buržoazní politiky. Vyslovili požadavek všeobecného hlasovacího práva, ochrany pracujících před vykořisťováním. Kriticky se rovněž stavěli proti eklekticismu, diletantismu a proti povrchní módnosti soudobé tvorby. Vyslovili právo na svobodný projev a kritický soud. Hlásili se k individualismu, tvůrčí nezávislosti, originalitě a otevřenosti. Česká literární moderna se však kvůli názorové nejednotnosti poměrně brzy rozpadla, přesto ovlivnila další vývoj české kultury. Dadaismus Směr v literatuře a umění vzniklý r. 1916 ve Švýcarsku jako revolta proti hrůzám první světové války a pochybným hodnotám tehdejší společnosti vůbec (franc. dada = v dětské řeči koníček). Cílem bylo radikální odmítnutí kultury a všech dosud uznávaných estetických i morálních tradic. Program dadaismu formuloval básník Tristan Tzara. Ve výtvarném projevu používali dadaisté obrácené písmo, nalepovali roztrhaný papír nebo rozbité sklo na hrubé plátno, verše byly provázeny změtí náhodných a nesmyslných zvuků. Žádali rozbití všech literárních konvencí, propagovali neslučitelnost umění s logikou a poezii nesmyslu a prosazovali úplnou destrukci jazyka. Hlavními propagátory v literatuře se stali básníci André Breton a Philippe Soupault. Dadaismus poměrně brzy zanikl a ještě během 20. let 20. století se přetransformoval v surrealismus. V české literatuře se dadaismus neujal, najdeme zde spíše pokusy o surrealistickou poezii. Dekadence (úpadek) Myšlenkový a umělecký proud v umění poslední čtvrtiny 19. a začátku 20. století. Projevoval se kultem výlučné individuality a citové přejemnělosti, odvratem od života, vytváření odvozených umělých světů. Přiklání se k iracionalismu. Prosazuje se náladovost a přemíra fantazie, umělci se snaží navodit exotickou atmosféru. Básníci vyjadřují úzkost a depresi člověka odumírající epochy. Hlavními představiteli se stali Paul Verlaine, Stéphane Mallarmé, z českých autorů pak lze jmenovat Jiřího Karáska, Karla Hlaváčka, Antonín a Sovu nebo Otokara Březinu, respektive určité období jejich tvorby.



Devětsil Umělecké sdružení mladé socialistické generace založené v říjnu 1920 v Praze a vydávající své umělecké časopisy (ReD a Pásmo). Členy Devětsilu byli revolučně smýšlející básníci Vladislav Vančura, Vítězslav Nezval, Konstantin Biebl , Jaroslav Seifert a další, ale kromě nich i literární kritici (Karel Teige, Bedřich Václavek), divadelníci (Jindřich Honzl, E. F. Burian, Jiří Frejka, Jiří Voskovec, Jan Werich), hudebník Jaroslav Ježek a dále celá řada výtvarníků, malířů a architektů. Programové zásady byly zprvu neseny v duchu proletářského umění, později řada členů inklinovala spíše k poetismu. Existencialismus Staví na iracionalistické a nevědecké představě člověka izolovaného od všech souvislostí materiálního světa. Postavy řeší konflikt mravní volby, hrdinové v krátkém rozmezí zaujímají zcela protikladná, nereálná a logicky nezdůvodněná rozhodnutí. Objevuje se konflikt svobodného jedince a davu, motiv nesmyslnosti lidské existence a strach měšťáka před dělnickým hnutím. Hlavními představiteli jsou Jean Paul Sartre, Albert Camus, Simone Beauvoirová. Za duchovního otce existencialismu je považován dánský filozof Kierkegaard. Expresionismus Umělecký směr z první čtvrtiny 20. století. Zrodil se jako protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu. Expresionismus si klade za cíl být novým životním pocitem. Ukazuje úpadek člověka 19. století a chce nastolit věk nového lidství. Vyjadřuje pocit rozkládajícího se jedince v rozkládající se společnosti. Společenské nedostatky napadá prostřednictvím satiry. Expresionismus je uměním výrazu a projevem vnitřních hnacích sil. Užívá silných kontrastů, je subjektivní. Expresionisté zpravidla zobrazují jen to, jak se situace a události odrážejí v mysli člověka. Touží přeměnit svět a špatnost lidské povahy. Mezi nejznámější expresionisty patřil Bertold Brecht nebo J. R. Becher. Čistého expresionistu v české literatuře nenajdeme, spíše jen tyto znaky nesou některá díla Františka Langra, Karla Čapka, S. K. Neumanna, Josefa Čapka či Jana Bartoše. Fin de siècle (konec století) Označení uměleckých tendencí a směrů konce 19. století ve Francii. Jako životní hodnoty byly prosazovány bohémský dandysmus, odmítání dosud uznávaných hodnot a vyhlašující konec skomírající civilizace. V kultuře ožívají anarchistické nálady. Nastupuje trpící hrdina. Nejvýznamnějším představitelem se stal J. K. Huysmans, v české kultuře byl fin de siècle reprezentován Arnoštem Procházkou a Jiřím Karáskem ze Lvovic. Fin de siècle je svým způsobem totožný s dekadencí.



Futurismus Umělecký směr z první čtvrtiny 20. století se stal výrazem živelné revolty anarchisticky založených skupin proti současným buržoazním pořádkům. Negoval tradiční hodnoty, normy a konvence, usiloval o zrušení dosavadních literárních pravidel, naopak chtěl vyjádřit bezprostřední hřmot moderní civilizace hukot strojů, letadel atd. prostřednictvím onomatopoie, kakofonie a působit na čtenáře i vizuálně. Snažil se zrušit i interpunkci. Zakladatelem futurismu se stal italský básník a dramatik F. T. Marinetti. Futurismus není čistý umělecký směr, ale spíše jako tendence, trend, který odstartoval celou řadu jiných uměleckých směrů. Impresionismus Umělecký směr se začal prosazovat od 70. let 19. století nejprve v malířství. Základem je preferování smyslových vjemů a podnětů před intelektuálním přístupem ke skutečnosti. Zájem se orientuje na celkovou barevnou náladu. Literární impresionismus se projevil především v lyrice. Preferoval eufonické a barevné prvky jazyka, vyzdvihl barevné asociace. Hlavními reprezentanty se stali Paul Verlaine, Hugo von Hofmannstahl, Erich Maria Rilke, v české poezii pak Antonín Sova a Karel Hlaváček. V próze pak impresionismus reprezentují Marcel Proust, André Gide, Gabriele DÁnnnunzio nebo Anton Pavlovič Čechov, v české literatuře Vilém Mrštík a Růžena Svobodová. Kritický realismus Významný umělecký a literární směr 19. a 20. století. Vznikl v období vrcholného rozvoje kapitalistické společnosti. Kritický realismus staví do středu pozornosti společenského člověka a provádí hlubokou analýzu literárních postav i společenského dění a sleduje člověka v jeho vývoji. Kritický realismus přináší konflikt mezi proklamovaným ideálem a střízlivou skutečností a pranýřuje politický systém i pokryteckou maloměšťáckou společnost. K nejvýznamnějším představitelům kritického realismu patří Stendhal, Honoré de Balzac, Gustave Flaubert, Romain Rolland, Charles Dickens, William Makepeace Thackeray, John Galsworthy, Henrik Ibsen, Knut Hamsun, Martin Andersen Nexö, Ivan Sergejevič Turgeněv, Lev Nikolajevič Tolstoj, Fjodor Michajlovič Dostojevskij, Anton Pavlovič Čechov, Arnold Zweig, Lion Feuchtwanger, v české literatuře pak Alois Jirásek, Teréza Nováková, Antal Stašek a Karel Václav Rais. Kubismus Umělecká tendence ve francouzské poezii na počátku 20. století. Literární kubismus vycházel z výtvarného umění. Akcentoval duševní stavy založené na volné asociaci představ a vizuální hodnoty (kaligramy). Nejvýznamnějšími představiteli se stali Guillaume Apollinaire nebo Jean Cocteau. Kubofuturismus Jedná se o nejvýznamnější větev ruského futurismu ve 20. a 30. letech 20. století. Nejvýznamnějším představitelem se stal Vladimír Majakovskij.



Lumírovci Literární uskupení soustředěné kolem časopisu Lumír. Za duchovní vůdce jsou považováni Jan Neruda, Josef Václav Sládek, Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický. Lumírovci navazují na program skupiny májovců a své poslání spatřují v boji za svobodu básnické tvorby a světovost české literatury. Snažili se seznámit českého čtenáře s hlavními díly světové poezie. Projevovali zájem o anglosaskou a románskou literaturu. Jelikož dbali na čistotu literární formy, leckdy sklouzávali až k pouhému formalismu. Májovci Literární generace vstupující do české literatury ve 2. polovině padesátých let 19. století. Jméno získali podle almanachu Máj, který začali vydávat v roce 1858. Mezi májovce řadíme především Jana Nerudu,Vítězslava Hálka, Adolfa Hejduka a Karolinu Světlou. Májovci se přihlásili k ideálům revoluce r. 1848 a nadřadili otázky všelidské otázkám národním. Požadovali, aby literatura nebyla omezena pouze jen na národní zřetel. Zasloužili se o prosazování aktuálních problémů v literatuře. Jejich tendence mířila ke kosmopolitismu. (Kosmopolitismus = světoobčanství; názor zdůrazňující příslušnost jedince i celého národa k lidstvu) Modernismus Souhrnné označení pro některé nerealistické směry v umění, zvláště v literatuře 20. století (expresionismus, futurismus, dadaismus, imažinismus, konstruktivismus, surrealismus, absurdní drama, nový román). Vznik těchto směrů byl ovlivněn krizí kapitalismu. Naturalismus Umělecký směr ve 2. polovině 19. století, který se uplatnil hlavně v literatuře a malířství. Vznikl v 60. – 80. letech ve Francii. Charakteristickým znakem je snaha o co nejvěrnější vystižení životní pravdy. Autor si počínal subjektivně nezaujatě, a to i v líčení odpudivých detailů. Podobně jako kritický realismus se snažil zkoumat společnost a zobrazovat člověka v podmínkách, v nichž žije. Hrdina naturalistického románu nemá obecný charakter, jeho počínání se soustřeďuje spíše na jeho temperament, pudy atd. Autor usiluje o popisně pravdivé vylíčení neutěšených stránek života soudobé společnosti. Hlavními představiteli naturalismu jsou Émile Zola, bratři Goncourtové, J.-K. Huysmans, Guy de Maupassant, Knut Hamsun, v české literatuře pak nejvýznamnějším představitelem naturalismu byl Karel Matěj Čapek-Chod, J. K. Šlejhar a Vilém Mrštík.

Neorealismus Umělecká tendence projevující se po 2. světové válce v italské literatuře a ve filmové tvorbě. Vyznačuje se požadavkem realistického dokumentu a krajně analytického, až drsného pohledu na skutečnost. Hrdiny jsou vesměs prostí lidé s morálními zásadami. Největšího věhlasu se dočkal spisovatel Alberto Moravia.



Poetismus Básnický směr v české literatuře dvacátých let 20. století. Rozvíjel se výhradně v české kultuře. Vznikl v prostředí pražského Devětsilu. Jeho zakladateli a mluvčími byli Vítězslav Nezval a Karel Teige. Dále se k němu hlásili Konstantin Biebl, Jaroslav Seifert. Alespoň několika sbírkami v duchu poetismu tvořili v jeho duchu i další básníci. Poetismus se distancoval od romantického pojetí umělce. Zdůrazňoval nutnost svébytnosti básnického díla. Rozvinul umění rýmu a asonance, akcentoval osvojení a užívání básnických prostředků. V poetice byl výrazně uplatňován prvek hry. Poetismus nechtěl být pouze literárním programem, ale měl ambice stát se způsobem jak se dívat na život, aby byl básní. Cílem poetismu bylo úplné oproštění se od politiky a optimistický pohled na svět. Z toho vyplynul i jejich styl rozvíjející lyriku a hravost. Jeho hlavními tématy se staly pocity štěstí a radosti, emotivní stránka byla pro poetismus velmi důležitá. Základem jejich filosofie byl problém odcizení a sebeodcizení člověka - tj. mezilidských vztahů, domnívali se, že došlo k deformaci mezilidských vztahů a vůbec vztahu člověka k okolnímu světu Prokletí básníci Označení skupiny francouzských básníků poslední třetiny 19. století. Patřili sem hlavně Tristan Corbière, Jean Arthur Rimbaud, Stephane Mallarmé a Paul Verlaine. Někdy k nim bývá řazen i Charles Baudelaire. Byli výluční svým způsobem života, psali protitradiční verše plné imaginace a nezřídka i zatrpklého obsahu. Proletářská poezie Básnický směr českého socialistického umění. Pod vlivem ruské revoluční poezie (Majakovskij, Blok) prosazoval proti individualistické a pesimistické poezii zájmy a potřeby proletariátu. V dílech zobrazoval třídní protiklady, dynamiku sociálního zápasu vedoucího k revoluční přeměně lidstva. Proletářská poezie usilovala o přístupný a názorný umělecký výraz blízký prostotě lidového čtenáře. Tento směr se objevil v básnických sbírkách Jiřího Wolkera, Josefa Hory, Stanislava Kostky Neumanna, Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla, Jindřicha Hořejšího nebo slovenského básníka Ladislava Novomeského. Proletářské prvky nalezneme i próze, například v dílech Marie Majerové, Ivana Olbrachta a Vladislava Vančury. Ruchovci Generační seskupení spisovatelů kolem almanachu Ruch (1868). Poezie ruchovců vyrůstala z dobové atmosféry patetických projevů národního uvědomění a akcentovala vlasteneckou a reflexivní lyriku. Snažili se oživit myšlenku slovanské sounáležitosti s důrazem na historickou tradici. Z významných básníků tohoto uskupení lze jmenovat Svatopluka Čecha a Josefa Václava Sládka. Socialistický realismus Vnucená kulturní linie všem socialistickým zemím, prosazovaná KSSS. Socialistický realismus navazuje na kritický realismus, akcentován je prostý občan, nejčastěji dělník a jeho začleňování do pracovního kolektivu. Hlavní roli tu hraje práce při formování člověka socialistické epochy, akcentováno je pracovní hrdinství, láska k SSSR a proletářský internacionalismus. Umění musí být stranické, lidové a pravdivé. V duchu socialistického realismu tvořila většina spisovatelů jednotlivých zemí v období socialistického režimu. Velkým propagátorem tohoto umění byl literární kritik Bedřich Václavek. Kapitoly z dějin literatury 22

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Surrealismus Literární a umělecký směr, který vznikl ve Francii ve dvacátých letech 20. století. Je uměleckým odrazem na události 1. světové války. Mezi nejvýznamnější umělce patřili Guillaume Apollinaire, André Breton, Phillippe Soupault, Paul Eluard, Louis Aragon, Benjamin Péret, Robert Desnos. Surrealismus usiloval o vyloučení rozumové kontroly při umělecké tvorbě (rychlý zápis sledu představ a myšlenkových pochodů). Objevily se nové tvůrčí techniky, např. zkoumání snů, technika koláže a surrealistická hra (jeden z účastníků hry se táže, druhý, aniž zná otázku, odpovídá). Roli v tvorbě hraje náhoda, sen, podvědomí, překvapivé obrazy. Poezie se zřekla pravidelného rytmu a rýmu a všech prostředků zvukové a sémantické výstavby verše. Surrealismus se rozpadá před 2. světovou válkou. Ovlivnil celou řadu českých básníků, nejsilněji Vítězslava Nezvala a Karla Teigeho. Symbolismus Umělecký směr stavící na symbolech, původně vznikl ve Francii na přelomu 19. a 20. století. V jeho duchu psali například Stephane Mallarmé, André Gide, Émile Verhaeren, Edgar Alan Poe, Paul Verlaine, Charles Baudelaire, Arthur Rimbaud, Rainer Maria Rilke, Hugo von Hofmannstahl, William Butler Yeats, z českých autorů pak Otokar Březina. Zpočátku se symbolismus odvrací od společenských zápasů za lepší svět, později se objevuje i sociální podtext. Touží po smyslovosti , často se hovoří pouze v náznacích. Skutečnost se má podle symbolistů vyvolávat, nikoli pojmenovávat. Symbolismus rozvíjí básnickou obraznost. Vitalismus Literární tendence v české literatuře těsně po první světové válce. Vznikla jako reakce na totální destrukci všech iluzí a hodnot. Cílem je navodit atmosféru radosti z žití, oslavu citového a smyslového vyžití, nadšení nad krásou prosté existence. Umělecký styl je zbaven přílišných formálních okras. K hlavním průkopníkům patřili S. K. Neumann, Jiří Wolker nebo Fráňa Šrámek.



5.Všestranný rozbor básně – ukázky

5. 1. František Halas- Praze PRAZE Malověrní Čas kostižerný jí jenom krásu dal a z polí stenných křik iluminoval kamenné texty portálů a zdí Tak bude vždy Malověrní Tak bude vždy Za vraty našich řek zní tvrdá kopyta za vraty našich řek kopyty rozryta je zem a strašní jezdci Zjevení mávají praporem Je lehké listí vavřínů a těžký padlý stín Já vám Já vím Jenom ne strach jen žádný strach takovou fugu nesložil sám Šebestián Bach co my tu zahrajem přijde-li čas Kůň bronzový kůň Václavův se včera v noci třás´ a kníže kopí potěžkal Myslete na chorál Malověrní Myslete na chorál



František Halas ve své básnické tvorbě postupně opouštěl pesimismus a subjektivismus a snad pod tíhou nacistické okupace a též momentů, které tuto okupaci předcházely a determinovaly, nacházel nové ideje a hodnoty. Jako skutečný umělec se cítil být spoluodpovědný za osud národa. Ve své velkolepé sbírce Torzo naděje (1938) vyjadřuje cítění našeho lidu v době fašistického expanzionismu. Zvláště ve skladbě Zpěv úzkosti cítíme rozhodný a nekompromisní odpor k fašismu a víru ve vítězství. Okupace na něho dolehla obzvlášť těžce. Je však rozhodnut vnitřně se vypořádat s neblahým osudem. Tvoří další básně, které jsou vydány ve sbírce V řadě v roce 1948. Z doby pro náš národ neobyčejně těžké je i vynikající báseň PRAZE. Při prvním pohledu na báseň si uvědomíme jistou nepravidelnost jejích čtyř heterogenních strof. Vertikální veš je tvořen na bázi rétorické údernosti, strohosti a básnické zkratky s naprostým vyloučením interpunkce. Rým není nápadně zjevný, místy je nepravidelný, ve všech slokách se střídá ob verš epiforicky. Tato epiforičnost má svůj kompoziční i obsahový význam. Epiforami snad vyjadřuje zlovolnou a těžkopádnou naléhavost doby. Rovněž využívá sémantickou aplikaci jednotlivých monotónně se opakujících fonémů. V tomto případě se jedná o foném „r“. Při hlasité reprodukci básně tu zvlášť vynikne jeho funkční dislokace ve verši a my až fyzicky cítíme strach, drsnost a tragickou rozvrácenost doby. Lze tedy klasifikovat verše této básně i jako onomatopoické. Z hlediska rytmické stránky je kompozice díla značně složitá. Nepřevažuje zde ani jeden rytmický prvek, střídá se tu trochej s jambem a v téže sloce nalezneme rovněž i rytmus daktylotrochejský. Již v úvodní apostrofě Malověrní jako bychom cítili veškerou tíhu doby a bezedné zoufalství národa bez jiskérky naděje spojené s bezbřehou obavou o osud národa, jemuž se před očima zjevuje hrůzný přízrak krvelačného fašismu. „ Malověrní „ – Jak stručné a přitom jak hluboce výstižné ! Jeho verš je neobyčejně hutný a pádný. Následující výraz „Čas kostižerný“ až onomatopoicky zobrazuje zub času nahlodávající vše, čím žije tehdejší přítomnost. A přesto. Odedávna tu stály zdi, kamenné portály, chrámy a věže a nejinak tomu bude i nadále. Nenajde se žádná síla, která by zahubila velikost slavného města v srdci Evropy. Přicházejí epiforické verše „Tak bude vždy„ s vloženou apostrofou, aby hrdě zdůraznily svou identitou neměnnost a posvátnou pravdivost tohoto tvrzení. V této sloce jako bychom umrtvili čas a petrifikovali věčné curriculum vitae naší minulosti. Přes tuto statickou nehybnost první sloky cítíme, jak na nás dosedá obava z hrozivé budoucnosti. Dokazují to úvodní umělecké obrazy další sloky. Nemůžeme neslyšet obrazné dunění kopyt a řinčení zbraní věštící budoucí Apokalypsu, předzvěst příští války. Tvrdé slabiky slov tupě a vytrvale bijí do naší mysli. ( za vraty/tvrdá kopyta/kopyty rozryta atd.)



Autor zatím nebezpečí popisoval, po dvojverší Je lehké listí vavřínů a těžký padlý stín… se staví na odpor. Následující epizeuxis „Já vím Já vím“ nás odvrací od zobrazované skutečnosti a přivádí naši pozornost ke vnitřnímu hlasu rozhořčeného jedince. Nový verš další sloky, břitce a stroze řečený, ve své lakoničnosti graduje sílu a odvahu. Vyslovuje důvěru tomuto národu, jehož vzmach přirovnává monumentální síle Bachových fug. V poslední strofě nám připomíná slavnou českou minulost. Využívá svatého Václava jako symbol našeho národa personifikovanou antonomasií „ ..a kníže kopí potěžkal“. Připomíná tím, že nastal čas jednat. Na tento vynikající básnický obraz obdařený mohutnou duševní silou kupí i reminiscenci na slavnou husitskou minulost. Kontrastním spojením „Myslete na chorál/Malověrní“ zdůraznil formou antonomasie nutnost neklesat na mysli, ale naopak se stát zaslouženými dědici husitské revoluce. Jednotný boj pod vlajkou husitského kalicha za zvuku monumentálního chorálu Ktož jsú boží bojovníci v boji proti novodobým německým křižákům tak bude očistnou katarzí našeho národa. Zrod této básně byl nanejvýš revolučním počinem, neboť vlévala v těžkých dobách našim ponižovaným a ustrašeným občanům optimismus do žil.



5. 2. Jaroslav Vrchlický - Přišla jeseň PŘIŠLA JESEŇ Zvadlé zas listí šustí a svistí. Přišla k nám jeseň po špičkách, přes noc k nám přišla v mlhavé páře, ztlumila barvy, zmírnila záře, do stromů dýchla zlato a nach. a zvadlé listí šustí a svistí. Vyšel jsem z parku. Sychravé pole, sem tam jen zažloutlé řípy kus, úhory pusté, strniště holé se stádem rozkejhaných hus. V dáli jen u lesa v stříbrném vzduchu tam ještě jediný sekáč stál, své kosy vzmachem bez všeho ruchu poslední žluté klasy žal. A mně se zdálo, jak splýval v mlze, to že ten podzim, jež přišel k nám, do ňader aster nasypal slzy, pavučin zavěsil na každý trám. To že ten podzim po špičkách přišel; vida té kosy vzmach a sklon, zřetelně z klasů šumět jsem slyšel: Jeseň jsem, konec, smrt a skon! Zvadlé zas listí šustí a svistí, přišla k nám jeseň po špičkách. Ve skříňku starých vzpomínek sahá, zežloutlé listí a stužky z ní tahá, v srdci však není zlato či nach, tam zvadlé listy jen šustí a svistí. (Hořká jádra, 1889)


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Báseň Přišla jeseň autor zařadil do sbírky Hořká jádra, která byla vydána v roce 1889. Báseň má nepravidelné sloky a vesměs vertikální verš. První a poslední sloka začínají dvojverším Zvadlé zas listí šustí a svistí. Rovněž konec obou slok je téměř totožný. Pro lepší obrazotvornost využívá autor hojně onomatopoických slov (šustí a svistí). Verš je dynamický, metricky přesný (rytmus daktylotrochejský) a dá se dobře recitovat. Báseň má jakousi pochmurnou náladu, je z ní cítit syrovost a šerost podzimu s nádechem nostalgie. Veršem Přišla k nám jeseň po špičkách chtěl autor naznačit, že se opět dostavil podzim, aniž bychom to nějak výrazněji postřehli. Přišel a naznačil nám svoji přítomnost ranními mlhami. Příroda již nehýří tak jasnými barvami, dnu schází letní jas, stromy ztratily svou svěží zeleň a rozzářily se zlatými a purpurovými barvami. Třetí sloka naznačuje, že se nejedná o pozdní podzim, nýbrž o jeho začátek. Zastihli jsme totiž na poli ještě osamělého sekáče kosícího poslední zlaté klasy obilí v obavě, aby jej nezaskočila zima a nepřízeň počasí. Krásnou metaforou do ňader aster nasypal slzy nám básník popsal mlhavé ráno, kapky rosy, uvíznuvší v květech aster. Kultivovaným veršem pavučin zavěsil na každý trám... nám přiblížil existenci babího léta, které všude rozprostřelo své hebounké pavučiny, na nichž se uchycují kapky rosy rozechvívané větrem. V předposlední sloce užil básník nádherné personifikace: To že ten podzim po špičkách přišel, vida té kosy vzmach a sklon. Jako by se podzim odvážil přijít teprve tehdy, když vše bylo již sklizeno. Vzápětí nás vyvádí z této příjemně melancholické nálady do chmurného rozpoložení: Jeseň jsem, konec, smrt a skon. Asyndetické spojení slov ve verši zdůrazňuji onu neúprosnost nejenom blížícího se konce roku, ale také i koloběhu života. Strohé, neúprosné a nemilosrdné. Nejenom v řeči básnické, ale i pro běžného člověka je podzim symbolem stáří a blížící se zimy - tedy smrti. Přichází poslední sloka, graficky a rytmicky podobná první sloce. Obě jsou psány obkročným rýmem. Zde vystupuje do popředí vzpomínání. Je symbolem nostalgie a touhy po něčem nenávratně ztraceném. Nastává účtování se životem, pomyslné listování šustivými zažloutlými stránkami osobních kronik. Proto dochází v předposledním verši ke změně (listí změněno na listy). Životní iluze se rozplývají a zůstává jen tvrdá realita stáří.



5. 3. Jiří Žáček - Noc na svobodárně NOC NA SVOBODÁRNĚ Jak mám šplhat z ringu pokoje do visutých zahrad poezie když tam vedle za membránou zdi cizí žena píseň lásky vyje když pěst krve zběsile mi buší do radaru uší Ale ona bezohledně sténá do samoty kde se k sobě něžně tulí moje boty Náš přední český básník Jiří Žáček (1945) žije v povědomí kulturní veřejnosti především jako skvělý satirik a humorista, neboť jeho glosy, úvahy, sentence a aforismy lze přiřadit k tomu nejlepšímu, co bylo v naší poezii 70. a 80. let vytvořeno. Ironické aperçu , exaktní jazykový výraz, sporé, leč přesvědčivé vyjadřovací prostředky - to jsou atributy, jimiž lze hodnotit především jeho skvělou knížku Rýmy pro kočku. Jiří Žáček však umí také překvapit i neobvyklostí svých básnických imaginací. Příkladem toho je i báseň Noc na svobodárně ze sbírky Tři roky prázdnin. Báseň Noc na svobodárně se skládá ze dvou asymetrických strof semihorizontálního charakteru. Rovněž rým v první šestiveršové sloce je asymetrický. První čtyřverší obsahuje rým obkročný, následující dvojverší je napsáno v rýmu sdruženém. Druhé čtyřverší je složeno z rýmu přerývaného, poslední verš má rým zkrácen (lze jej považovat za ocasatý). Po stránce rytmické je kompozice rovněž nepravidelná, převažuje trochej se sporadickým výskytem daktylu na konci veršů. V básni rovněž absentuje interpunkce. Bývá zvykem, že básník vyslovuje svoji otázku na konci básně, která má nutit k zamyšlení, případně je jejím prostřednictvím vysloveno nějaké poselství. V této básni je otázka vyslovena hned v úvodu. V prvním verši autor metaforicky přirovnává svůj dočasný domov k ringu. Čtyři stěny podobně jako čtyři provazy ringu nelítostně vězní duši básníka. Čtyři stěny tvoří autorovo zápasiště s múzami. Tvořit v nevlídném pokoji verše určitě nebude nijak snadné, což potvrzuje verš ...do visutých zahrad poezie... Výraz "visutý" má metaforicky znázornit, jak těžce se dostává do tvůrčí nálady. Obzvláště těžké to bude v případech, když je vystaven narušenému soukromí a kdy je slyšet takřka vše, co se děje za zdmi jeho pokoje. .... když tam vedle za membránou zdi... Metaforický výraz " membrána" přesně charakterizuje, jak pofidérní může být zdánlivé soukromí zavřeného bytu. Zeď se stává nechtěným prostředníkem mezi dvěma mikrosvěty sousedním pokojů. Metamorfuje se v membránu, která znásobuje touhu poznat více to, co rozněcuje smysly , a působí tak na básníkovu obrazotvornost.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun V dalším verši již autor konkretizuje , co jej natolik rozrušilo: ... cizí žena píseň lásky vyje... Erotické zvuky rozněcují smysly ještě více, než kdybychom byli fyzicky přítomni milostné touze dvou lidí za zdmi pokoje, právě proto, že si ve svých představách domýšlíme, jak asi milostný akt probíhá. Ve zmíněném verši je akcentován přívlastek cizí žena, jímž autor vyslovuje svoji nezúčastněnost a vedlejší roli v této milostné hře, a tím tak v lítostivém podtextu zvýrazňuje svoji samotu. V tomtéž verši ...cizí žena píseň lásky vyje... nás zaujme propojení eufemismu (píseň lásky) s dysfemismem (vyje). Toto spojení má evokovat i jeho smíšené pocity. Protože není "účastníkem erotického děje, staví se k milostnému aktu za zdí až s averzí, proto výraz "vyje". Dráždivé zvuky burcují jeho fantazii, křivka jeho erotického vzrušení stoupá a on sám není schopen se soustředit na jakoukoliv jinou činnost. Naopak jej cizí vzrušení více přitahuje. To velice přesvědčivě vyjadřují poslední dva verše první strofy: ... když pěst krve zběsile mi buší do radaru uší Druhá sloka přenáší pozornost do nitra básníkova, o němž je zmínka spíše latentní. Odvrací se od reality a připomíná svoji samotu. Milující se žena nebere ohled na básníka za zdmi pokoje a vychutnává si svou rozkoš. Pro muže za zdí se stává nepřítelem, neboť, řečeno slovy Shakespearovými vidí básník jejich „štěstí přes svůj kříž.“ Ale ona bezohledně sténá do samoty... Postesknutí nad samotou graduje závěrečným distichem: kde se k sobě něžně tulí moje boty V posledních verších vycítíme trochu trpké ironie, neboť není zajisté radostné konstatování (vyjádřeno personifikací), že jedinými objekty tulícími se k sobě, jsou jeho boty. Báseň nás upoutá svoji metaforickou bohatostí i přehledným formálním plánem a celkovým rozvržením. Pozitivní je i skutečnost, že nepropadá bolestínským náladám, ale s notnou dávkou ironie konstatuje svůj neradostný stav.



6. Počátky slovesného umění

N

a úsvitu dějin lidstva byl člověk závislý na přírodě, prožíval naprostý pocit bezmocnosti. Zaznamenával přírodní jevy a děje, jimž nerozuměl. Pokoušel si je tedy vysvětlit po svém. Dochází u něj k přesvědčení, že jeho život je řízen nadpřirozenými jevy. Proto se u něj vytvořila jakási primitivní forma náboženského vědomí. Ještě nedokázal věřit v boha, nýbrž na dobré a zlé duchy, věřil v reinkarnaci (převtělování mrtvých do stromů nebo zvířat a ptáků). Jim také zasvětil primitivní náboženské obřady (rituály). magické obřady (snaha naklonit si démony) + slovní projevy, zpěv, pohyb (tanec), rytmus magické průpovědi, zaklínadla, zaříkadla (zaklínání nemoci,nepřítele, touha po lásce, úspěch v lovu, úroda) pranostiky (o počasí a hospodaření) – vycházely z dlouhodobého pozorování klimatických poměrů přísloví (po generace získávané zkušenosti vedly k formulování návodů k jednání) pořekadla, říkadla (bez mravního poučení) – hraní si s jazykem výroční obřady (např. při rovnodennosti, slunovratu) obřadní rodinné nebo kmenové cykly (svatba, křtiny, pohřeb) mýtus: vyprávění, názory a představy o vzniku světa, člověka; pokus o výklad (fantastický) Charakter jazyka v lidové slovesnosti: 1. opakování slov 2. rytmický veršovaný projev 3. věty zvolací, přací, citově zabarvené

Ústní lidová slovesnost přetrvala všechny historické epochy a pokračovala i v době, kdy už dávno bylo známo písmo. Hojně se rozvíjela až do 19. století. Takto udržované kulturní tradice ve slovesném umění nebo v hudbě nazýváme folklór. folklor  venkovský  městský Folklór vyjadřuje: lidový názor na život, optimismus, touhu po svobodě, odpor k útisku znaky:  ústní tradování  anonymita autora  kolektivnost (jedinec a myšlení všech, vyhovuje všem)  variabilita (neustálený text, obměny)



Druhy folklóru: lyrika (písně milostné, svatební, žertovné, pracovní, verbovní, národní, vojenské, zbojnické, ukolébavky ap.) epika (eposy, byliny, báje) pověsti  místní  historické  heraldické pohádky  fantastické, kouzelné  novelistické  o zvířatech anekdoty drama

(obchůzkové, zpěvohra ap.), loutkové divadlo (Matěj Kopecký)

význam: zvláště v období pobělohorském a obrozenském (vzor pro literaturu, inspirace) sběratelé lidové slovesnosti: F. L. Čelakovský (slovanské národní písně, přísloví) K. J. Erben (české písně a říkadla, pohádky) B. Němcová (pohádky) J. Š. Kubín (vyprávění z Podkrkonoší, pohádky) J. Jindřich (písně z jižních Čech) F. Sušil, F. Bartoš, L. Janáček (moravské písně) J. Kollár, P. J. Šafařík (slovenské písně)



7. Starověká literatura

HISTORICKÝ KONTEXT První starověké civilizace se začaly formovat v subtropickém pásmu (měly zde nejlepší klimatické podmínky k životu) kolem 5. tisíciletí př. n. l. Zpočátku jejich hlavní obživou bylo zemědělství. Vzrůstající majetková a sociální diferenciace způsobila, že vládnoucí třída si potřebovala upevnit a ochránit svůj majetek a mocenské pozice, a proto vytvořila státní aparát. Vznikly první starověké státy s despotickým režimem. Pro všechny byl společný neomezený způsob vlády aristokracie s podporou starověké církve a mocenských složek (armáda, úřednictvo). Nejtěžší práce vykonávali otroci.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Jelikož veškeré manuální činnosti ležely na bedrech poddaných a především otroků, mohla se aristokracie věnovat duševním činnostem. Duchovní poznání a abstraktní myšlení nabývalo na intenzitě, proto bylo zapotřebí získané informace a zkušenosti zaznamenat. S tím souvisí vynález písma, o něž se jako první zasloužili Sumerové ve 4. tisíciletí př. n. l. I všechny ostatní starověké státy si vytvořily svoje vlastní písmo ( piktografické – obrázkové, klínové, hieroglyfy atd.). Psalo se např. na papyrus, tesalo se do kamene či psalo na hliněné destičky. Písmo zpočátku sloužilo k zaznamenání užitečných dat (astronomická pozorování, účetní knihy, pozorování přírody apod.), později s rozvojem umění se stále více využívalo k zaznamenání prvních literárních děl většinou s náboženskou, mytologickou nebo hymnickou tematikou. Zaznamenávaly se především hymny, epické příběhy a další mytologická zpracování. Některá díla se zachovala i do současnosti. K nejslavnějším civilizacím řadíme: Sumer, Babylónii, Egypt, chetitskou a perskou říši, Fénicii, Indii a Čínu a samozřejmě nejvyspělejší státy starověku:Řecko a Řím.



7. 1. Orientální literatura 7. 1. 1. Literatura Blízkého východu  sumerská,akkadská(Mezopotámie)–4.tis. př.n.l. Sumerové jsou považování za vynálezce prvního písma . Klínové písmo, hliněné destičky, trojhranné rydlo. Na území Mezopotámie vznikla celá řada městských států, kterým se podařilo ovládnout sousední městské státy, a na čas tak vtiskly Mezopotámii svůj kulturní ráz. Kulturní rozkvět je spojován s hegemonií města Akkad. akkadský epos o Gilgamešovi (král, hrdina sumerských vyprávění, hledá tajemství věčného života, řeší základní životní problémy)

 staroegyptská – 4. tis. př. n. l. hieroglyfické písmo, papyrus, třtinové pero Starověký Egypt se formoval již od 5. století př. n.l.. Proslulosti dosáhl až od 3. tisíciletí př. n. l.,. kdy dochází ke spojení dvou království (Horní Egypt, Dolní Egypt). Od té doby nosí faraóni na hlavě dvouhlavou korunu symbolizující ono spojení. Hieroglyfické písmo (hieroglyfy = posvátné vrypy) prošlo dlouhodobým vývojem. Bylo příliš složité, proto došlo časem k jeho zjednodušení ( písmo hieratické = kněžské, písmo démotické = lidové). Písmo se používalo ve státní správě (písaři), k vedení análů (slavné činy faraónů), k básnické tvorbě. milostné písně, oslava života faraonů, Kniha mrtvých (rady zemřelému), životopisy (Sinuhet) Achnatonův Hymnus na slunce

ACHNATONŮV HYMNUS NA SLUNCE (asi 1360 př. n. l.) – Přeložil Z. Žába, přebásnila V. Kubíčková Krásné a zářící se objevuješ na obzoru, ó slunce živoucí, počátku všeho žití! Když na východě objevilo ses, zemi jsi naplnilo krásou svojí. Skvěješ se vznešené a velké vysoko nad zeměmi všemi, paprsky tvoje objímají světy, světy, jež zrodily se z tebe, a ty jsi Den a spoutáváš je všecky, ty spoutáváš je pro drahého syna.



hebrejská – 1. tis. př. n. l. Jedná se o židovskou literaturu, která tvoří most mezi orientální a evropskou literaturou. Palestina, ve starověku nazývaná Kanaán, patří k nejstarším osídleným územím. Zde se také nacházelo nejstarší město světa Jericho (10. stol. př. n. l.). Asi ve 13. stol. př. n. l. přišli do Kanaánu Hebrejci (Židové). Židé byli vyznavači jediného boha Jahve. Právě zde byly vytvořeny základy ke křesťanskému náboženství. bible – soubor textů, pravidla náboženské víry a morálky, pak součástí křesťanské bible (Písmo svaté) – základní součást evropské kultury. Bible se skládá ze Starého a Nového zákona. Zatímco Starý zákon uznávají Židé i křesťané, Nový zákon pouze křesťané. Bible vznikala po staletí, její nejstarší části byly napsány asi v 10. až 9. století př. n. l. Autory bible byli kněží. Prastarou ústní tradici židovského národa zpracovávali podle potřeb svého náboženského učení. Do dnešní podoby byl biblický text upraven po návratu Židů z babylónského zajetí (6. – 4. století př. n. l.). 

Starý zákon = historické, liturgické, právnické a literární texty 3 oddíly Tóra (nejstarší) – knihy Mojžíšovy (5) soubor Proroků (z dějin Izraele, skutky proroků: Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, Dvanáct proroků) tzv. svaté spisy = básnické knihy KNIHA MOJŽÍŠOVA PRVNÍ (GENESIS) Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi. Země pak byla nesličná a pustá, a tma byla nad propastí, a Duch Boží vznášel se nad vodami. I řekl Bůh: Buď světlo! I bylo světlo. A viděl Bůh světlo, že bylo dobré: i oddělil Bůh světlo od tmy. A nazval Bůh světlo dnem, a tmu nazval nocí. I byl večer a bylo jitro, den první. Řekl také Bůh: Buď obloha uprostřed vod, a děl vody od vod! I učinil Bůh tu oblohu, a oddělil vody, kteréž jsou pod oblohou, od vod, kteréž jsou nad oblohou. A stalo se tak. I nazval Bůh oblohu nebem. I byl večer a bylo jitro, den druhý. Řekl také Bůh: Shromážďte se vody, kteréž jsou pod nebem, v místo jedno, a ukaž se místo suché! A stalo se tak. I nazval Bůh místo suché zemí, shromáždění pak vod nazval mořem. A viděl Bůh, že to bylo dobré.



(Základem Nového zákona je vyprávění o Ježíši Kristu, který se obětoval, aby spasil lidstvo. Tuto část bible nepovažují Židé za svou.) Žalmy (náboženská lyrika), Milostná Šalamounova Píseň písní Kniha Danielova s mystickými zjeveními a spisy historické: - biblické příběhy – Josefův, kniha soudců, knihy královské - mýty o stvoření světa a člověka (Adam a Eva, vyhnání z ráje, Kain a Abel, potopa, spravedlivý Noe, babylónská věž) - dějiny Židů (Abraham, Mojžíš, přikázání Hospodinova, David a Goliáš) činnost proroků (předpovídají příchod Mesiáše – vykupitele)

7. 1. 2. Literatura indická 2. tis. př. n. l. Nejstarší literární památky indické kultury - posvátné knihy – védy Jedná se o sbírky všech tehdejších vědomostí. Obsahují hymny, modlitby, různá zaříkávání a také popis výkladu světa a jeho vzniku. (Díla byla psána neznámým védským jazykem, v průběhu staroindické civilizace se vyvinulo písmo sanskrt) Indické eposy – hrdinské zpěvy Mahábhárata a Rámájana (4.st.př.n.l. – 4.st.n.l.) První (Velké vyprávění o Bháratovcích) líčí kruté bratrovražedné boje mezi dvěma znepřátelenými rody. Obsahuje přes sto tisíc veršů. Příběh Rámájana vypráví o princi Rámovi a jeho ženě Sítě. Oba byli donuceni odejít do vyhnanství, kde se démoni zmocnili krásné Síty a unesli ji na ostrov Srí Lanku. Ráma ji s velkou opičí armádou po mnoha dobrodružstvích a bojích s lidmi i démony nakonec získal zpět. Bhagavadgíta ( Zpěv vznešeného) – vrchol indické filozofické poezie z 5. stol. př. n. l. Kniha, jejíž součástí je i Mahábhárata, se pro svou moudrost stala pro většinu Indů svatou knihou a ovlivnila i mnohé myslitele a básníky Evropy (J. W. Goethe). Kámasútra - text pojednávající o lidské sexualitě a soužití mezi mužem a ženou. Autorem textu je indický filozof Mallanaga Vatsjajana, který žil v období mezi 4. a 6. stoletím našeho letopočtu. Za nejslavnějšího básníka starověké Indie je považován KALIDÁSA (konec 4. stol. a počátek 5. stol. n. l.), žijícího za vlády Guptovců. Z Kalidásova díla se zachovaly dvě lyrické sbírky. Opěvoval krásné ženy, ctnostné brahmány, vzorné krále a vznešené askety. Vrcholem jeho tvorby je báseň Oblak poslem lásky.



OBLAK POSLEM LÁSKY (5. stol.) – Přeložil Oldřich Friš Na dveřích je v erbu namalován lotos vedle ulity, znaky vštěp si v srdce, abys tak dům poznal, stranou ukrytý. Jistě nezáří, když odešel pryč jeho starostlivý pán: lotos ztají krásu, když je sluncem na pospas tmě ponechán. V hravé slůně podobu svou zmenši – mohl bys ji polekat – na pahorek sedni, jejž jsem popsal, když jsem dříve líčil sad, oko blesku otevři jen málo, chceš-li zhlédnout komnaty, vzplaň jen mírně, jak když světlušek pruh šlehne ve tmách rozžatý. Spatříš-li tam uvnitř útlou dívku s okem něžné gazely, snědou, ztepilou a štíhlou v pase, ret kdys rudě setmělý, která tíží boků zvolna kráčí, lehce nakloněna vpřed, nejkrásnější výtvor, jejž kdy v světě, nedostižný tvůrce zhnět. Věz, že je to moje tichá žena, drahá mně jak život sám, nyní opuštěná věrná labuť, když zde bez ní prodlévám, něžná, těžkou touhou umučená, ztrápená dny vleklými, něžný, křehký kvítek lotosový, smutně zvadlý za zimy.

7. 1. 3. Čínská literatura K vrcholu klasické lyrické poezie dochází v Číně v 8. století n. l. Čína byla v té době centrem hospodářského , politického i kulturního života ve východní Asii. Kolem císařského dvora se soustřeďovali básníci nejzvučnějších jmen. Mezi nejslavnější básníky starověké Číny patřili LI PO a TU FU. Li Po představuje v čínské poezii typ věčného bouřliváka a nespokojeného tuláka. Psal hlavně verše o víně, přátelství, volnosti a přírodě. Rovněž kritizoval i sociální nespravedlnost a zkorumpovanou vládnoucí byrokracii. Na kritiku tehdejších poměrů se zaměřil i Tu Fu.



LI PO VĚČNÁ PÍSMENA V bambusech čeřených větrem před mými okny šumí vodopád. Lupínek květů švestkových za lupínkem na sníh – tak padají má písmena na papír. Oranží vůně vyprchá, jínění v slunci pohasne – jen písmena, jež tady maluji, jsou věčná. To vím: já Li Po

7. 2. Antická literatura Literaturu starověkého Řecka a Říma lze považovat za základ evropské vzdělanosti. Stala se dlouhodobým inspiračním zdrojem pro národní evropské literatury, které pak zase ovlivňovaly mimoevropský literární vývoj v období středověku i novověku.

7. 2. 1. Řecká literatura 8.st.př.n.l.– 1.st.př.n.l., po mocenském ovládnutí Řecka Římem stále byla řecká kultura zdrojem pro římskou kulturu, nicméně se díky hegemonii římské republiky dostávala pod její vliv. 7. 2. 1. 1. Periodizace: a) Prehistorická fáze – ústní lidová slovesnost – mýty (báje) b) Období archaické – do 6.st. př. n. l. 7. 2. 1. 2. Epika (nejrozšířenější) Eposy Ílias a Odyssea, pravděpodobným autorem byl básník HOMÉR (8.st. př. n. l.). Příliš o něm nevíme, zřejmě oslepl. Vyskytly se i názory, že dílo nenapsal on. Epos Ílias vypráví o trójské válce. Záminkou k ní byl únos tehdejší nejkrásnější spartské královny Heleny Paridem, synem trójského krále Priama. Helena však již byla manželkou spartského krále Menelaa. Meneleaos vyzve krále ostatních řeckých států k trestné výpravě do Tróji. Vrchním velitelem výpravy se stane mykénský král Agamemnón. Kapitoly z dějin literatury 38

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun V příběhu vystupuje celá řada slavných mytických bojovníků (Řek Achilles x Trójan Hektor) Maloasijské město Trója se jinak řecky nazývalo = Ílion. Epos Odyssea vypráví a o desetiletém bloudění ithackého krále Odyssea po skončení trójské války a o jeho šťastném návratu na ostrov Ithaka, kde jej čekala jeho věrná manželka královna Penelopé (symbol věrnosti). Odysseus při své strastiplné cestě přišel o své druhy, zažil spoustu neuvěřitelných příhod (setkání s lidožravými Laistrygóny, jednookým kyklopem Polyfémem, kouzelnicí Kirké, Sirénami, obludnými Skyllami atd.) Poznámka: S událostmi eposu Odyssea spojují svůj mytický život i starověcí Římané. Mezi obránci Tróje působil i Paridův přítel Aeneas, jemuž se podařilo se skupinou přátel utéci z dobytého města. Podobně jako Odysseus i on bloudil Středozemním mořem, až na konec přistál u břehů Apeninského poloostrova a založil zde první italské město Alba Longa . Tento příběh zpracoval římský básník Publius Vergilius Maro v eposu Aeneis. To dokazuje, jak Římané vycházeli ze starořecké literatury. Protože sami o svém původu jako zpočátku primitivní kočovníci mnoho nevěděli, snažili se odvodit svůj původ od slavných mytologických postav. Totéž pak činili i římští letopisci. Když měli mezery ve znalostech svých nejstarších dějin, pomohli si „opisováním“ od řeckých letopisců (viz vyhnání aténských tyranů x vyhnání tyranských etruských králů z Říma). Znaky homérského eposu: – rozsáhlá veršovaná epická skladba o významných událostech – bohatá dějovost (příběhy, mnoho postav, určité místo, více dějových linií) – popisné pasáže i lyrické vložky – členěn do zpěvů, kapitol – obsahuje tzv. prvky epické šíře (epiteta, přirovnání, detailní popisy) – zpomalují děj (retardace) – hlavní postavy – výjimeční hrdinové, nositelé příběhů – zdroj – ústní lidová slovesnost, mýty – forma: veršovaná skladba – časoměrný hexametr (překlad do češtiny jako šestistopý daktyl, daktylotrochej)  7. 2. 1. 3. Lyrika: elegie (původně píseň s doprovodem píšťaly, vážná skladba, nejen žalozpěv) – ARCHILOCHOS monodická lyrika (pro sólový zpěv, doprovod lyry) – SAPFÓ (básnířka žijící na ostrově Lesbos. Protože opěvovala krásu ženského těla, soudilo se, že byla homosexuálně orientována. Od té doby se homosexuálně orientovaným ženám říká lesby nebo lesbičky podle obyvatelek ostrova Lesbos). milostná píseň, pijácká (k pobavení) – ANAKREÓN; anakreontská lyrika – o víně, ženách, zpěvu, považuje se za méně umělecky hodnotnou. ALKAIOS – milostné verše, pijácké básně (žil rovněž na ostrově Lesbos). sborová lyrika (ódy, oslava řecké aristokracie a vítězů olympijských her) – PINDAROS bajka (vyjadřuje lidovou moudrost, zvířata nebo věci jednají jako lidé) – AISOPOS (Ezop). Ezop byl otrok, mrzák, leč byl velice nadaný, zcestovalý a světa znalý. Svou modrostí překonával filozofy. Podle vyprávění byl zabit kněžími pomocí lsti. Formu bajky vytvořil proto, že jako otrok nemohl plnoprávné občany kritizovat přímo). Kapitoly z dějin literatury 39


b) Období attické 5. – 4.st. př. n. l. – vrchol řecké otrokářské demokracie, rozkvět Athén (Attika = kraj kolem Athén) Řecké drama – vyvinulo se z obřadních her (oslava boha Dionýsa) 1 herec a chór (sbor), později 2 – 3 herci (vždy muži) Preferovalo se drama před komedií. Nejslavnější dramatici: Aichylos, Sofokles, Euripides.

7. 2. 1. 4. Tragédie: AISCHYLOS Náměty z oblasti morálky, cti, konflikt člověka a bohů, Tragédie Peršané – o řecko-perských válkách, sám je zažil. Konfrontace perských žoldnéřů a řeckých hrdinů bojujících za vlast. Boj za vlastenecké a pokrokové ideály. Prosazování společenských, právních a morálních principů. Tragédie Oresteia. Příběh pochází z dob trójské války. Král Agamemnón je při návratu z trójské války téměř u prahu svého domu zabit manželkou Klytaimnéstrou a jejím milencem Aigisthem. Právo rodové společnosti stálo na zásadě: oko za oko, zub za zub. Smrt zabitého má být pomstěna nejbližším příbuzným novou vraždou. A tak jediný syn Orestes, který byl ukryt v cizině, je povinen pomstít smrt svého otce Agamemnóna, tj. zabít svou matku. Ale nová vražda žádá nové potrestání. Orestés je hlasováním soudního sboru osvobozen, přičemž na příště už bude krevní msta zakázána a všechna řešení sporných záležitostí bude přináležet soudnímu sboru. SOFOKLÉS Tragédie Antigona .Antigona plní mravní příkaz – pohřbí přes zákaz bratra Polyneika, proto je odsouzena ke kruté smrti. Polyneikés totiž opustil svou vlast a vrátil se po čase s vojskem, aby si dobyl vládl nad Thébami. Je však poražen a padne. Nový vládce Kreón zakáže pohřbít Polyneika jako vlastizrádce. Trest však posléze stihne i Kreonta. Tragédie Élektra . Élektra je Orestova sestra, dcera krále Agamemnóna. Zachovává věrnost a úctu k mrtvému otci a hrdinný vzdor vůči jeho vrahům, kteří se zmocnili vlády. Věří, že se Orestes vrátí z ciziny domů a potrestá vraždu otce. Dostává mylnou zprávu, že Orestes zemřel, a proto se rozhodne krevní mstu vykonat sama. Nečekaně se však vrací Orestes a trest vykoná s její pomocí sám. Tragédie Král Oidipus. Syn thébského krále Laia Oidipus je pohozen svými rodiči a vyroste v cizí zemi. Bůh Apollón mu věští, že se stane vrahem svého otce a manželem své matky. Aby se vyhnul děsné sudbě, nevrací se Oidipus k domnělým rodičům, ale zamíří do Théb. Na cestě se potká s neznámým cizincem , dostane se s ním do sporu a zabije ho. Netuší, že zabil krále Laia, svého otce. Zachrání pak Théby od těžké pohromy a dostane za odměnu osiřelý Thébský trůn a vlastní matku, královnu Iokasté, za manželku. Po letech vypukne ve městě mor. Apollón dává novou věštbu: mor nepřestane, dokud bude v zemi žít vrah Laikův. Když se Oidipus dozví krutou pravdu, raději se oslepí, aby neviděl svou bídu. Hrdina je tedy trestán za viny, jichž se dopustil nevědomky. Kapitoly z dějin literatury 40


U Sofokla jsou trestáni hrdinové za to, že si dovolili zamířit výše, než je dovoleno člověku. Utrpení je u Sofokla jen často součástí osudu, proti němuž se nelze protivit proti boží vůli. EURIPIDÉS Měl kritický poměr k mýtu, zájem o skutečné lidi, jeho dílo často zachycuje téma lásky, psychologii ženy. Byl stoupencem demokracie. Drama: Élektra (mýtus o pomstě Orestově). Podle něj (na rozdíl od Sofokla) Orestes neměl právo zabít svou matku. Tragédie Trójanky – hrůzný obraz válečného utrpení žen a dětí, proti nesmyslnému válčení. Tragédie Alkéstis. Alkéstis prokáže nezměrnou lásku ke svému manželovi, králi Admétovi, že se dobrovolně vydá smrti, aby zachovala Admétův život. Alkéstis však zachrání silák Hérakles. Vyzdvihuje velkou mravní sílu jedince v těžkých ranách osudu. Euripidés zavádí na scénu ”deus ex machina” – nadpřirozený zásah božstva, náhlé nemotivované řešení, neúprosná logika vyšší spravedlnosti. Tragédie Ifigenie v Tauridě. Příběh přátel Oresta a Pylada. V zemi Taurů, odkud mají přinést posvátný obraz, se dostanou do sporu, kdo má podstoupit smrt, tedy přinést oběť tamějším bohům. V kritické chvíli se šťastnou náhodou sourozenci poznají a společným úsilím uniknou moci barbarů. Tragédie Médeia. Barbarka Médeia se v Kolchidě zamilovala do Iásona. Při útěku s ním z vlasti zabila svého bratra. Po čase Iáson opuští Medeiu, aby se oženil s dcerou korintského krále. Zoufalá Médeia, aby ublížila Iásonovi, zabije jejich společné děti. Příběh vášnivé a nešťastné ženy. znaky antické tragédie: – čerpá z mytologie (téma) – hrdinové odvážní a stateční nebo krutí a samolibí – konflikt se silnějšími (osud, bohové, společenské zákony) končí tragicky (hrdina fyzicky podléhá, ale mravně vítězí) – forma: verš – existence chóru (vyjadřuje veřejné mínění) – jednota času, děje a místa – děj se nečlení na dějství – spojení mluveného slova, zpěvu, tance 7. 2. 1. 5. Komedie (Řekové ji brali jako nižší druh umění) ARISTOFANÉS Hry: Jezdci, Mír, Žáby, Lysistraté ( Athéňanka Lysistraté se rozhodne, že manželky a děti válečníků nebudou dále strádat neustálými boji. Proto vyzve ostatní ženy, aby odmítaly mužům jejich manželské povinnosti do té doby, než skončí válka. Nátlak na muže se podaří a válka skončí. Hra končí průvodem, v němž nahá žena symbolizuje tělesnou lásku a usmíření). Kapitoly z dějin literatury 41

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Aristofanés řeší aktuální politické otázky, názory, kritika přetvářky, podlosti ap. Jeho dílo je úzce spojeno s velkými událostmi a intimními detaily politického a kulturního života Athén na sklonku 5. stol. př. n. l. znaky antické komedie: – veselohra, komický účinek – zesměšňuje jevy života, šťastný, smírný konec – útok na politické poměry, soudobou morálku – nevázaný žert – dialog Poznámky k řeckému divadlu: Divadlo je čistě řeckým přínosem naší kultuře. Vzniklo pravděpodobně z prastarých slavností na počet boha Dionýsa, v nichž vystupoval sbor mužů oblečených do kozlích kůží. Aby všichni diváci dobře viděli, sedávali na stupňovitých lavicích, podepřených lešením. Později se hrálo divadlo v kruhových amfiteátrech. Před půlkruhovým jevištěm byla umístěna kamenná budova jeviště , na kterou se upevňovala opona a zavěšovaly se dekorace. Používala se propadla, pohyblivé plošiny, skryté žebříky. Dunění hromu se vytvářelo kutálením bronzového sudu plného kamení po kovové plotně. Do rozměrného hlediště, kde byla vynikající akustika, se vešlo až 17 tisíc diváků. Hudební a taneční představení se odehrávala v krytých divadlech zvaných odeion. V divadlech nesměly vystupovat ženy, proto muži hráli i ženské role. Hrálo se v maskách, které zakrývaly mimiku obličeje. Zpočátku hrál v tragédiích pouze jeden herec, zpravidla sám autor. Teprve Aischylos zavedl druhého herce, čímž umožnil použít ve hře dialog. Sofokles přidal třetího, případně čtvrtého herce. Masky na obličeji charakterizovaly postavu a charakter. Kromě toho herci nosili boty na vysokých podpatcích, tzv. kothurny. Zatímco Sofoklés zobrazoval ve svých hrách lidi takové, jakými by měli být, Euripidés ukazoval svět, jaký opravdu byl.

7. 2. 1. 6. Historická próza HÉRODOTOS – otec historie (řecko-perské války), skvělý vypravěč zajímavých povídek o vládcích i prostých lidech THÚKYDIDES –největší řecký historik, hutným slohem podal obraz dějin peloponéské války., dokázal věrohodně charakterizovat hlavní politické osobnosti.

7. 2. 1. 7. Řečnictví (rétorika) DÉMOSTHÉNES Filipiky = útočné řeči proti králi Filipu Makedonskému



7. 2. 1. 8. Filozofická próza PLATÓN Své filozofické názory psal ve formě dialogů, kritika athénské demokracie, filozofický idealismus. Ústava ARISTOTELES Poetika Rétorika (encyklopedické dílo)

c) Období helénistické 4.–1. st. př. n. l. – po dobytí Řecka Alexandrem Makedonským vědecké dílo EUKLEIDÉS ARCHIMÉDÉS MENANDROS – tvůrce tzv. nové komedie

7. 2. 2. Literatura římská od 3.st.př.n.l. – 5.st.n.l. Latinská, většinou nepůvodní (vliv řecké literatury) Podobně jako kdysi Řekové přejímali podněty z prastarých orientálních kultur, stejně tak římská kultura přejímala hodnoty a vzory řecké kultury a upravovala si je podle svých potřeb i národního naturelu. Dějiny římské literatury začínají latinskými překlady řecké epiky i dramatické tvorby. Římané neholdovali jako Řekové tragédii, inklinovali spíše ke komedii. Zde navázali na řecké vzory.



a) Období archaické – 3.st. př. n. l. 7. 2. 2. 1. Komedie Titus Maccius PLAUTUS Vliv Menandra; čerpá ze života obyčejných lidí (otroci, vojáci, milenci) Jeho počáteční komedie jsou volnými překlady helénistických originálů. Zachovalo se od něj 21 komedií. Komedie o hrnci (Aulularia)-(O lakomci , toto dílo mělo vliv na Molièra. Pseudolus - O prohnaném otroku pána Kallidora, který napálí podvodníky, snažící se Kallidora podvést.Chytrost a důvtip otroka triumfují nad vyděračstvím a lakomstvím. Voják Tlučhuba (Miles gloriosus). Mazaný otrok pomůže získat pro svého pána milovanou dívku (podobný příběh jako v Pseudolovi). Napáleným je tentokrát voják, nadutý chvastoun. Amfitryón . Hra je pojmenována podle thébského krále a komicky zpracovává báji o lásce boha Dia k Alkméně, manželce Amfitryónově. Zeus přichází k Alkméně v podobě Amfitryóna. Skutečný král se vrátí a v příběhu kvůli záměně osob dochází k celé řadě komických situací. Marcus Portius CATO První kronikář (analista) píšící latinsky. Anály Origines (Počátky) – zachytil zde římské dějiny od doby královské až do roku své smrti (149 př. n . l.. Dílo se však nedochovalo. De agricultura (O zemědělství) .

b) Vrcholné období – zlatý věk 1. st. př. n. l. – poč. n. l. 7. 2. 2. 2. Řečnictví (rétorika) Marcus Tullius CICERO (období občanských válek – politické řeči, dopisy); vzor klasické latiny. Byl všestranně vzdělán v právnictví, historii, literatuře a filozofii. Jeho díla se četla po celý středověk, obzvláště pak v období renesance a osvícenství. Roku 63 př. n. l. se stal konzulem a potlačil Katilinovo spiknutí. Za vlády prvních triumvirů r. 58 př. n. l. musel odejít do vyhnanství. Po návratu ztratil veškerý politický vliv a věnoval se už jen literární činnosti. Po Caesarově smrti byl r. 43 př. n. l. zavražděn. Známé jsou jeho soudní nebo politické projevy:



In Catilinam oratio prima: „Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra? Quam diu etiam furor iste tuus nos eludet? Quem ad finem sese effrenata iactabit audacia?... „ De oratore (O řečníkovi) – údajně nejlepší dílo římské prózy. De officiis (O povinnostech) „ Zapomínat na stará přátelství pro nová je jako vyměňovat plody za květy:“ CICERO

7. 2. 2. 3. Paměti (memoáry) Gaius Julius CAESAR (100 – 44 př. n. l.) Caesar byl vynikajícím vojevůdcem, státníkem i spisovatelem. Z jeho literární činnosti se nám zachovala pouze dvě díla: Zápisky o válce galské (Commentarii de bello gallico). Caesar zde popsal války proti Galům, své výboje do Germánie a Británie. Skládají se ze 7 knih a každá popisuje události jednoho roku. Jedná se o tendenční dílo, neboť v něm chtěl obhájit nutnost nových válečných výprav. Kniha přináší cenné popisy krajin a jejich obyvatel (cenný pramen poznání nejstarší historie Německa, Francie a Anglie). Vyznačuje se pevnou skladbou, jasným, pravidelným a prostým slohem. Zápisky o válce občanské (Commentarii de bello civili) Skládají se ze 3 knih, v nichž je popisována občanská válka v Římě. Caesar v této knize chce dokázat, že občanskou válku nezavinil on, nýbrž jeho odpůrci. Dílo je nedokončené. 7. 2. 2. 4. Epika Titus LUCRETIUS CARUS Představitel epikureismu (zdůraznění etických principů přátelství, rozumné využívání slasti, požitkářství). Od Lucretia se dochovala didakticko-epická báseň De rerum natura (O podstatě věcí) Jedná se o nejúplnější výklad antického materialismu. Lucretius patřil k nejoblíbenějším autorům antiky.

7. 2. 2. 5. Lyrika Gaius Valerius CATULLUS Významný římský básník. Zachovala se sbírka 116 básní. Nejznámější jsou milostné básně, inspirované milostným poměrem k ženě jménem Clodia. Aby uchránil její čest, používá pro ni pseudonym Lesbia. V básních vyzpíval celý příběh své lásky, v níž se nakonec trpce zklamal.



LÁSKA K LESBII Vivamus, mea Lesbia, atque amemus Rumoresque senum severiorum Omnes unius aestimemus assis Soles occidere et čediče possunt: Nobis cum semel occidit brevis lux, Nox est perpetum una dormienda. Lesbie, žijme a mějme se rádi! Ať starci přísní s námi se vadí, slunce ať zhasne nebo se vrátí, kdys věčný sen též bude nám spáti. Polibků tisíc, sto tisíc dej mi, s duše mé těžké starosti sejmi, tisíc zas nových a tisíc zase, co je nám po tom, kdo na to ptá se. Sto a sto nových, stotisíckráte, ať starců závist v počtu se zmate, polibky mé až na tvoje líce pro velký počet nesečtou více. (Překlad: Jaroslav Vrchlický)

c) Literatura císařského období K největšímu rozkvětu umění dochází za vlády císaře Octaviana Augusta. Římské umělce finančně podporoval boháč Maecenatus, aby mohli plně umělecky tvořit (viz odtud termín mecenáš). Publius VERGILIUS Maro Je považován za nejslavnějšího římského epika. Zpěvy pastýřské (Bukolica) Zpěvy rolnické (Georgica) Z vesnického prostředí, obdiv a láska k venkovu, rodné zemi epos Aeneis – na oslavu Augustova rodu. Zde zpracoval báji o trójském Aeneovi, údajném praotci rodu Iuliova, z něhož pocházel. Aeneas, syn bohyně Venuše, opustí po pádu Tróje svou vlast a dojde po mnoha letech bloudění se svou družinou do kraje Latium na Apeninském poloostrově. Vergilius zde napodobil Homérovo vyprávění o Odysseovi. V díle oslavuje bájné počátky pozdější římské moci, která se rodí z vůle bohů.



AENEIS (Předzpěv) Arma virumque cano, Troiae qui primus ab oris Italiam fato profugus Laviniaque venit litora multum ille et terris iactatus et alto vi superum, saevae memorem Iunonis ob iram…

Quintus HORATIUS Flaccus Nejprve se postavil se zbraní v ruce za záchranu republiky, později však začal sympatizovat s vládou Augustovou, neboť císař zajistil Římu klid a pořádek. Ve svém díle propagoval starořímské ideály. Satira, písně, lyrika Rozhovory (Sermones) – napadal slabosti a chyby římské společnosti. Ódy (Carmina) – hymny, modlitby k bohům, příležitostné básně „ Tomu, kdo mnoho žádá, mnoho schází.“ HORATIUS

Publius OVIDIUS Naso (43 př. n. l. – 18. n. l.) Nejslavnější básník starověku. milostná poezie Amores (Milostné zpěvy) Umění milovat (Ars amaturica) – rady, jak si získat a udržet lásku Léky proti lásce (Remedia amoris) mytologická poezie. Proměny (Metamorphoses) = 250 řeckých a římských bájí s motivem proměny (např. matka Niobé se změní v plačící kámen) Za vlády císaře Augusta byl vykázán Ovidius z Říma a poslán do vyhnanství do městečka Tomidy (dnešní Konstanta v Rumunsku) v roce 8 n. l. Svůj stesk po vlasti líčí ve svých elegiích. Elegie (z vyhnanství) Tristia (Žalozpěvy) Epistulae ex Ponto (Listy od Černého moře)



ŽALOZPĚVY (9–12. st. n. l.) – Přeložil R. Mertlík Poslední okamžiky v Římě Kdykoli přesmutný obraz té noci mi na mysl přijde, kdykoli jsem poslední chvíle prožívat ve Městě směl, kdykoli vzpomenu na noc, v níž tolik jsem drahého nechal, kanou mi z očí i teď bohaté krůpěje slz. Již se blížilo ráno, kdy Caesar mi rozkazem určil, abych Italské země opustil nejzazší kraj. Neměl jsem dostatek času ni chuti k přípravě vhodné, neboť na dlouhou dobu otupěl zcela můj duch, o své sluhy jsem nedbal a nemyslil na volbu druhů, na věci, potřebné k cestě, také ne na vhodný šat.

7. 2. 2. 6. Satira Marcus Valerius MARTIALIS – psal epigramy IUVENALIS Psal satirická díla. Gaius PETRONIUS Vzdělaný, ale výstřední spisovatel za vlády císaře Nerona. „Arbiter elegantiarum“ – rozhodčí ve věcech vkusu. Satirický román Satyricon – próza smíšená s verši, humoristické a erotické motivy, zesměšnění negativních rysů života. Upadl v císařovu nemilost a byl nucen spáchat sebevraždu. 7. 2. 2. 7. Historie Titus LIVIUS Dějiny Říma od založení města (Ab urbe condita) – 142 knih, vypráví o dějinách věčného města od Aeneova příchodu do Itálie do roku 9. př. n. l. Livius čerpal nekriticky od starších autorů, patriotismus. Publius Cornelius TACITUS Nejlepší římský historik. Letopisy (Annales) – do Neronovy smrti. Historie (Historiae) – od smrti Augustovy.



d) Období úpadku – 2.st. n. l. MARCUS AURELIUS, Římský císař, hluboké vzdělání Hovory k sobě – filozofické myšlenky, část napsal na území dnešního Slovenska. „Lepší je výčitka od génia než pochvala od idiota.“ MARCUS AURELIUS

APULEIUS Satirický román Zlatý osel (Asinus aureus)- pohled na společnost očima zvířete. SUETONIUS Životopisy dvanácti císařů (De vita Caesarum) Historický význam starověké římské literatury tkví v tom, že se stala jakýmsi přechodovým článkem mezi řeckou a západoevropskou literaturou, na kterou působila až do 18. století. Rovněž dala světu některá vynikající díla. K antickému odkazu se vraceli umělci především v období renesance, klasicismu a neoklasicismu.



8. Středověká literatura

HISTORICKÝ KONTEXT Období středověku (feudalismu) lze datovat od 5. století (pád západořímské říše) až do konce 15. století ( zámořské objevy). Základem feudalismu je vztah člověka k půdě. Panovník propůjčuje svým poddaným půdu (léno neboli feudum). Poddaní (vazalové) odvádějí naturální dávky a jsou povinováni vrchnosti vojenskou službou. Vše se děje na principu tzv. vazalských vztahů. V čele společnosti stojí panovník, volený nebo vybíraný z řad šlechty. Šlechta se dělí na vyšší a nižší. Spolu s duchovenstvem patří k vládnoucím strukturám společnosti. Jim je podřízeno měšťanstvo, rolníci , bezzemci, námezdní pracující a ostatní chudina (+další vyděděnci ze společnosti). Středověká společnost stojí na principech monoteistických náboženství (v Evropě především křesťanství) , na vazalských vztazích (naprostá podřízenost vrchnosti) a na rozdíl od starověku zde nefunguje otrokářská společnost. Feudalismus dělíme na raný, vrcholný a pozdní (krize feudalismu a přechod k novověku).



CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Středověký světový názor a středověká kultura. Duchovně byla takřka celá Evropa založena na bázi křesťanského světového názoru. Křesťanství nejen formovalo světový názor každého jednotlivce, ale výrazně rozhodovalo o charakteru uměleckých děl. Hlásá neměnnost řádů světa, přikazuje každému podřídit se křesťanským pravidlům, rozděluje svět na „trojí lid“ (panstvo, duchovenstvo a ostatní poddaní). Ve všem se hledá odraz činnosti a vůle boží. Kdo odmítá přijmout Písmo svaté, je nemilosrdně perzekvován. V umění dominuje náboženská tematika. Vedle náboženského nazírání časem proniká do umění i světská tematika. Církev se stává hlavní nositelkou umění a vzdělanosti. Zakládají se klášterní školy. Hlavním hrdinou středověké literatury se stává světec. Vyznačuje se silou víry, oddaností k bohu , moudrostí i mravní dokonalostí. Mezi hlavní literární žánry patřily legendy, písně, modlitby a náboženská dramata. Hlavním kulturním a dorozumívacím jazykem v Evropě se stala latina, kterou pak vystřídaly národní jazyky (hlavně v renesanci). I některá slavná díla byla psána v národním jazyku. Souběžně s tím se formovala i ústní lidová slovesnost.

8. 1. Literatura náboženská (psána v latině) základní text – křesťanská bible, hlavní a nejdůležitější dokument středověku má 2 části: Starý zákon (viz hebrejská literatura) Nový zákon = křesťanská část bible 1.–2. st.n.l. (řecky) obsahuje: 4 evangelia (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) – o životě Ježíše Krista epištoly (listy apoštolů věřícím) Zjevení sv. Jana (Apokalypsa) – o konci světa, posledním soudu legendy – o životě a činech světců; zázračné jevy lyrické písně a modlitby Kapitoly z dějin literatury 51


8. 2. Literatura světská a laická (psána v národních jazycích) Pro šlechtu a rytíře: iterární díla jsou spjata s životem a světovým názorem feudálů. Ústředním hrdinou se stává bojovník, šlechtic, rytíř. Do popředí se dostává osobní statečnost, síla a moc vládce nebo bojovníka, oddanost svému pánu. Stěžejním projevem této tvorby se stala veršovaná epika přednášená obvykle za doprovodu strunného nástroje. Nejstarší fázi tohoto druhu umění reprezentuje tzv. hrdinská epika. Typickým příkladem jsou francouzské písně o činech (Chansons de geste). I v dalších národních kulturách vznikly podobné hrdinské eposy.

L

Hrdinské národní eposy Francouzská Píseň o Rollandovi (synovec Karla Velikého) Roland ztělesňuje postavu statečného bojovníka, který ve jménu cti a oddanosti svému lénnímu pánovi pohrdne smrtí a postaví se na odpor saracénské přesile. On a jeho družina padnou, ale ostatní Karlovo vojsko je zachráněno. Německá Píseň o Nibelunzích Španělská Píseň o Cidovi (španělský hrdina v boji proti Maurům) Ruské Slovo o tažení Igorově znaky:  příběh s bohatým dějem, hlavní a vedlejší dějové linie  epická šíře, obšírné popisy, mnoho postav  hlavní postava – hrdina (statečný, odvážný, čestný) rytířský (dvorský) epos Ústřední postavou je často soudobý rytíř, odvážný bojovník, spravedlivý vládce, ochránce chudých, žen apod., např. bájný král Artuš, makedonský Alexandr Veliký (jako rytíř) dvorská (kurtoazní) lyrika – milostná poezie hluboký cit, láska k vyvolené paní, obdiv, úcta (rytířský kult ženy), často láska neopětovaná, nešťastná; milostné nabídky jako galantní hra; původ – jižní Francie (Provence) – 12. stol. autoři:  přednašeči, zpěváci:  trubadúři (Francie)  minnesängři(Německo)  žakéři, žertéři – původně pomocníci, předváděči  forma:  pastorela (pastýřská milostná píseň) – epištola (milostný list) – alba (loučení za úsvitu, svítáníčka) Kapitoly z dějin literatury 52


b) pro měšťanstvo: o současném životě, rozporech, nedostatcích zábavnost a komika šiřitelé – studenti, žakéři forma: fabliaux – komická veršovaná povídka zvířecí epos – spojení bajek drama – na tržištích, před chrámem Rytířská epika: Rytířský epos částečně navazoval hrdinskou epiku. Vypráví o hrdinských činech slavných historických nebo mytologických postav. Najdeme zde obměny osudů Alexandra Velikého, tentokráte zasazené do středověkých souvislostí. Oblíben byl i tzv. bretoňský cyklus o osudech hrdinů kolem krále Artuše. K velice oblíbeným patří vypravování o lásce Tristana a Isolda. Oba podlehli účinkům kouzelného nápoje lásky. Nakonec spolu umírají. Společná smrt milenců je oblíbeným tématem těchto rytířských příběhů. Výše uvedené příběhy bývají také atraktivní látkou pro filmové zpracování. Zatímco u řady rytířských eposů neznáme autora, u eposu Parzifal známe autora. Je jím Wolfram z ESCHENBACHU (poč. 13. století).

PÍSEŇ O ROLANDOVI Kdo slyšet chce, ať tiše poslouchá. Povím teď příběh, sotva kdo jej zná, jak rytíř Roland cti své věrně dbal, a do smrti až při svém králi stál… Král Karel … se vrací do Francie. V soutěskách hlídá jeho návrat zadní voj s dvanácti nejlepšími a nejvěrnějšími. Je mezi nimi i Roland a jeho dobrý přítel Olivier. Uprostřed hor náhle spatří, že se k nim blíží obrovská přesila nepřátel; Olivier třikrát vyzve Rollanda, aby zatroubil na svůj roh Olifant a přivolal hlavní voj králův; ale Roland nechce, nebojí se přece Saracénů! Třikrát odmítne Olivierovu žádost a raději se připraví k boji: ”Král tu s námi zanechal dvacet tisíc mužů a mezi nimi není jediný zbabělec. Pro vlast je třeba snášet každé neštěstí, vytrvat v horku a vydržet v tom mrazu, prolít krev a třeba i obětovat život. Ohánějte se kopím, já zase Durandalem, svým dobrým mečem; jestliže umřu, ať každý řekne, kdo dostane můj meč do ruky: Tohle byl meč bohatýra!”… Tak dojde k boji. Nové a nové dvojice vyjíždějí proti sobě, aby se utkaly. Bitva už zuří v plném proudu, dřevce rozbíjejí zlacení a smaragdy na vykládaných štítech, meče roztínají tepané pancíře , z kopí odletují třísky. Zatím královo vojsko daleko vpředu pozoruje, jak se nad francouzskou zemí zdvíhá prudká bouře. Hrom burácí a vichřice duje v průtržích mračen a krupobití, blesk stíhá blesk a hřímá téměř bez ustání: po celé zemi není jediného domu, aby jeho zdi nepraskaly v bouři a v náporech padajících vod. O polednách je všude tma jako o půlnoci, jen světla blesků svítí do temnoty. A není nikoho, kdo by se neděsil, a mnozí říkají: ”Je konec světa, přišel poslední den!” Ale nikdo neví a netuší, že je to smutek nad koncem hrdinů, že živly oplakávají mladé životy bojovníků.



8. 3. Počátky našeho písemnictví až do doby husitské Pol. 9. st. – poč. 15. st. Česká literatura patří k nejstarším v Evropě (přes 1000 let) V období středověku se používaly tyto jazyky: staroslověnština latina čeština

8. 3. 1. Staroslověnské písemnictví Pol. 9. st. Velká Morava Pronikání křesťanství ze západu (z východofrancké říše, expanze) z východu (z Byzance)

N

aše písemnictví bylo ve svých počátcích spjato s rozvojem křesťanství a kulturní činností duchovních. Počalo se utvářet souběžně s ústní lidovou slovesností kolem 9. století. První literární památky se objevují v době existence velkomoravské říše a pokračují v období vytváření prvního přemyslovského státu. Na našem území se střetávaly vlivy dvou kulturních oblastí (západoevropské kultury a byzantské kultury). Velkomoravská říše byla církevně závislá na kněžích východofranské říše a spadala pod arcibiskupství v Řezně. Všechny církevní odvody tedy plynuly tam. Navíc kněží církevní obřady vykonávali v latině, jimž prostí lidé, zúčastňující se obřadů vůbec nerozuměli. Právě politické i jazykové důvody vedly velkomoravského knížete Rastislava k rozhodnutí obrátit se na byzantského císaře o zprostředkování křesťanské mise do Velké Moravy. Zároveň potřeboval upevnit spojenectví se silným sousedem v případě ohrožení říše ze strany východofranské říše, případně i jiného nenadálého nepřítele. 863 – příchod Konstantina–Cyrila a Metoděje (Soluň) význam  politický (hráz proti francké expanzi)  náboženský (křesťanství v jazyce slovanském)  literární (základ slovanského písemnictví) staroslověnština – 1. slovanský kulturní jazyk hlaholice (z malé řecké abecedy) – 1. slovanské písmo, mladší cyrilice – základ azbuky nejstarší texty – náboženské a bohoslužebné, srozumitelné lidu, překlad bible.



Proglas předmluva k překladu evangelia (Konstantin) nejstarší dochovaná slovanská báseň; program cyrilometodějské mise ideová a společenská závažnost: proklamuje nutnost vzdělanosti, právo na kulturu v srozumitelném jazyce = počátek demokratizace kultury básnická krása: přenesená pojmenování (zvl. Přirovnání), oslovení Kyjevské listy hlaholicí psaný zlomek misálu (mešní knihy) – v originále Život Konstantina – Cyrila, Život Metoděje (dříve Panonské legendy) vrchol literární činnosti pozdně velkomoravského období, obrana díla obou bratří, životopisy Životy věrozvěstů = vyprávění historické, životopisné, v próze, bez zázračných a fantastických prvků (na rozdíl od legendy) Paterik (Knihy otců) – vyprávění o mniších, vzdělavatelná četba Zákon sudnyj ludem (pro laiky) a Nomokánon (církevní předpisy) = právnická literatura modlitby, překlady částí bible Po smrti Metodějově byly zakázány staroslověnské bohoslužby; staroslověnská kultura přetrvala jen v Sázavském klášteře (kulturní centrum přemyslovského státu) – do 11.st. Docházelo k stále častějšímu pronásledování Konstantinových a Metodějových žáků a převahu nabývala liturgie a literatura latinská. Kromě latinsky psaných textů vznikala i díla psaná ve staré češtině, např. nejstarší česká píseň Hospodine, pomiluj ny (Pane, smiluj se nad námi) z konce 10. století nebo z počátku 11. století (má staroslověnský původ a byla pravděpodobně zpívána jako hymna při různých slavnostních příležitostech) a nebo legenda Život knížete Václava z první poloviny 10. století.

HOSPODINE, POMILUJ NY (10. stol.) Hospodine, pomiluj ny! Jezukriste, pomiluj ny! Ty, spase všeho mira, spasiž ny i uslyšiž, hospodine, hlasy našě! Daj nám všěm, Hospodine, žizn a mír v zemi!

Krleš! Krleš! Krleš!



PROGLAS (konec 9. stol.) – Převedeno do nové češtiny Dar tento jest zajisté od Boha daný, dar boží jest do údělu na pravici, dar duším, nikdy se nekazící, těm duším, které jej přijmou. Matouš, Marek, Lukáš a Jan učí všechen lid a praví: Všichni, kdož spanilost svých duší vidíte, neboť toužíte radovat se, zapudit temnotu hříchu a zbavit se zkázy tohoto světa a rajský život nalézti a uniknout plameni hořícímu, slyšte nyní svým rozumem, slyšte, všechen lide slovanský, slyšte Slovo, přišlo od Boha, slovo krmící lidské duše, slovo posilující srdce i rozum, slovo toto, připravující k poznání Boha. Jako bez světla se nepotěší oko patřící na všechno stvoření boží, nýbrž vše není ani krásné, ani viditelné, tak je to i s každou duší bez knih, jež nezná zákona božího, zákona knižního a duchovního, zákona zjevujícího ráj boží. Neboť který sluch, jestliže rachot hromu neslyší, může se báti Boha? Dále chřípí, nečichají-li vůně květu, kterak pochopí zázrak boží? Vždyť ústa, jež necítí sladkosti, činí člověka jako kamenným. Ještě víc však duše bez knih zdá se být v lidech mrtva. Bratři, to vše jsme my uvážili a povíme vám radu výbornou, která všechny lidi zbaví života zvířeckého a žádostivosti, abyste, majíce mysl nerozumnou a slyšíce slovo cizím jazykem, neslyšeli je jak hlas zvonce měděného. Neboť svatý Pavel uče toto řekl, modlitbu svou napřed vzdávaje Bohu: Chci raději pět slov pověděti a svým rozumem je říci, aby i všichni bratři rozuměli, nežli deset tisíc slov nesrozumitelných.



ŽIVOT KONSTANTINA – CYRILA (konec 9. stol.)

Když byl čtyřicet měsíců působil na Moravě, odešel vysvětit své žáky. Na cestě přijal jej Kocel, kníže panonský, a oblíbil si velmi slovanské knihy, takže se jim naučil a dal také na padesát žáků v nich vyučiti. A s projevy veliké úcty jej vyprovodil. Konstantin však nevzal od Rastislava ani od Kocela ni zlato, ni stříbro, ni jiné věci, poslouživ jim slovem evangelia bez reptání; toliko si vyprosil od obou devět set zajatců a propustil je. Za pobytu v Benátkách shrnuli se naň biskupové, kněží a mniši jako havrani na sokola, a vyvolali trojjazyčný blud řkouce: ”Člověče, vylož nám, jak to , žes nyní Slovanům vytvořil písmena a učíš jim, předtím však jich nikdo jiný nevynalezl, ani apoštolové, ani římský papež, ani Řehoř Bohoslov, ani Jeroným, ani Augustin. My známe toliko tři jazyky, jimiž se sluší Boha v knihách slaviti: hebrejský, řecký a latinský.” Odpověděl jim filosof: ”Což nepadá déšť od Boha na všechny stejně? Nebo slunce také nesvítí na všechny? Nedýcháme na vzduchu všichni stejně? Kterak se tedy vy nestydíte připomínati jen tři jazyky a chtíti, aby všechny ostatní jazyky a národy byly slepé a hluché? Povězte mi, pokládáte Boha za bezmocného, jako by toho nemohl dáti, či za závistivého, jako by nechtěl? My přece známe mnoho národů, které mají své knihy a vzdávají Bohu slávu každý svým jazykem. Jsou to, jak známo, tito: Arméni, Peršané, Abasgové, Góti, Avaři, Tursi, Chazaři, Egypťané, Arabi, Syrové a mnozí jiní … Což vyšlo slovo boží od vás? Či dospělo k nám samým? Domnívá-li se kdo, že je prorok nebo že má Ducha, nechať pozná, že to, co vám píši, jsou příkazy Páně. Pakliže tomu kdo nerozumí, ať si nerozumí. Protože, bratři, horlete o prorokování a nebraňte mluviti jazyky. Všecko pak děj se způsobně a v pořádku. A opět dí: A každý jazyk ať vyzná, že Pánem je Ježíš Kristus, v slávě Boha Otce. Amen.” Těmito a jinými hojnějšími slovy je zahanbil, a zanechav jich, odešel.

ŽIVOT SVATÉHO VÁCLAVA – PRVNÍ STAROSLOVĚNSKÁ LEGENDA O SV. VÁCLAVU (asi konec 10. st.) – Převedeno do nové češtiny Žil v Čechách kníže veliký slávou, jménem Vratislav, a žena jeho Drahomiř. I narodil se jim prvorozený syn, a když jej křtili, nazvali ho jménem Václav… I dala jej bába jeho Ludmila vyučiti knihám slovanským podle návodu kněze, a osvojil si smysl jejich dobře. Vratislav pak jej odeslal do Budče. I počal se pacholík učiti knihám latinským a naučil se jim dobře. V té době zemřel kníže Vratislav. I ustanovili Václava knížetem na stolci dědičném a od té doby Boleslav počal mu býti poddán. Byli však oba malí, matka pak jejich Drahomiř upevnila zemi a spravovala svůj lid, až vychovala své syny a až Václav počal spravovati svůj lid. Měl pak čtyři sestry; i provdali je do různých knížectví a vybavili je. I seslal Bůh takovou milost na knížete Václava, že počal rozuměti knihám latinským jako dobrý biskup nebo kněz, a vzal-li řecké knihy nebo slovanské, přečítal je zřetelně bez chyby. Avšak nejen knihám rozuměl, nýbrž plnil víru, všem chudým dobře činil, bídné krmil a odíval podle učení evangelia, nemocné sluhy živil, vdovám nedával ubližovat, všechny lidi, chudé i bohaté, miloval, kostely všechny okrášlil zlatem. Věřil v Boha celým srdcem, všechno dobré konal v životě svém.



8. 3. 2. Období latinsky psané literatury Poč. 12. st. – pol. 13. st. Již za rozvoje staroslověnského písemnictví se u nás začala uplatňovat latinsky psaná próza. Rovněž se jednalo o různé legendy. Tím že byla zakázána na přelomu 11. a 12. století slovanská bohoslužba, staroslověnské liturgické texty postrádaly svoji smysluplnost. Tato skutečnost otevřela cestu latinsky psané literatuře. 8. 3. 2. 1. Dějepisná próza : KOSMAS Kronika česká (Chronica Boemorum) – 12. st. – autor (1045 – 1125) – děkan svatovítské kapituly, vzdělanec – téma: české dějiny od nejstarších mytických dob; 3 knihy (části) prameny: nejstarší příběhy z doby pohanské (”bájné podání starců”) vyprávění pamětníků zážitky Kosmovy – styl: živé vypravování, přímá řeč (dialogy), podrobné charakteristiky postav, citáty z římských autorů, próza prokládána časoměrnými verši; zábavné historky, líčení bitev x dílo nejen historické, ale i umělecké (herojská kronika) x cesta k zesvětšťování literatury – 1. dílo kronikářského typu (3. kniha), 1. dějiny národa – vlastenecký ráz (bohemika = česká slova v latinském textu, „vacca quae jalovica dicitur“) – tendenční dílo – straní katolické církvi, zachycuje úspěchy Přemyslovců, chybí záměrně zmínka o slovanské vzdělanosti Kosmas byl velice zcestovalý, neboť působil v diplomatických misích. Podnět k napsání kroniky vzešel hlubších potřeb vytvořit národu svoji vlastní minulost. Kosmas chtěl postavit českou kulturní minulost na úroveň ostatních evropských národů. První části kroniky jsou pravděpodobně nevěrohodné (praotec Čech, Krok, Kazi, Teta, Libuše, první mytická přemyslovská knížata, příběh o Přemyslu Oráčovi, o věštící Libuši – tyto příběhy mají svoji podobu i v jiných evropských kulturách. K výčtu jmen přemyslovských knížat došlo pravděpodobně jen omylem chybným přečtení starobylého textu. Jedinou historicky doloženou osobou je kníže Bořivoj, který na dvoře velkomoravského knížete přijal se svoji družinou křest. kronika – literární žánr, popis jednotlivých událostí v chronologickém sledu;styl prostý, věcný Pravděpodobný text, z něhož Kosmas myslně vydedukoval jména bájných přemyslovských knížat: Krok(y) (pře)kaz …, Tetko, přemýšl(ej), Nezamýšl…m na t…vojn(y). Kř(íži se) neklan(íme, host..vítá(me).



8. 3. 2. 2. Latinsky psané legendy, přepisy bible, liturgické texty Byly psány především v klášterech. Kristiánova legenda – Život a umučení sv. Václava a jeho babičky sv. Ludmily pronikání češtiny – glosy (vpisy do latinských rukopisů, poznámky, překlady Znovu prosazování česky psané literatury. 2. česká duchovní píseň Svatý Václave přelom 12. a 13. st. – světec zobrazen jako rytíř – vyspělejší forma: 3 sloky, složitější styl i nápěv; básnické přívlastky, verše se zvukovou shodou (asonance) – z písně duchovní se stala slavnostní a válečná, později vlastenecký prosebný zpěv za celý český národ.

SVATÝ VÁCLAVE (12. stol.) Svatý Václave, vévodo české země, kněže náš, pros za ny boha, svatého ducha! Kyrieleison! Nebeskéž jest dvorstvo krásné, blazě tomu, ktož tam pójde: v život věčný, oheň jasný svatého ducha! Kyrieleison! Pomoci tvé žádámy, smiluj sě nad námi, utěš smutné, otžeň vše zlé, svatý Václave! Kyrieleison!



8. 3. 3. Česky psaná literatura v období vrcholného středověku Přelom 13. a 14. st. Období: vrcholný středověk, vláda posledních Přemyslovců a Lucemburků proces: demokratizace a zčeštění literatury laicizace (zesvětštění) – autoři nejen kněží; témata nejen náboženská

Zvláštnosti staročeských památek: výlučné postavení verše (vliv ústní lidové slovesnosti, ústní šíření literatury, určena pro poslech – neznalost písma) nezájem o původnost námětu (cizí prameny) zlomkovitost anonymita autora obtížná datace Žánry: duchovní lyrika (Ostrovská píseň, Kunhutina modlitba) duchovní epika (legendy; např. o sv. Jiří) světská lyrika světská epika (epos, kronika) sociální satiry drama zábavná a odborná próza –

Literatura počátku 14. stol.

Alexandreis – přelom 13. a 14. stol., veršovaná skladba – neznámý autor, šlechtic, vyjadřuje politické názory vyšší české šlechty. – téma: oslava makedonského krále Alexandra Velikého – ideál středověkého panovníka (zobrazen jako rytíř);, srovnání Alexandra s Přemyslem Otakarem II. České prostředí, vojenská taktika i jména – forma: rytířský epos, čeština, 8slabičný verš, gnómická trojverší (průpovědi) – kompozice: předmluva, výklad Alexandrova původu, hrdinské činy, smrt, marná cesta za světovládou a slávou – předlohy: latinská a německá – rozsah: asi 9000 veršů (zachovala se třetina – 9 zlomků)



ALEXANDREIS (přelom 13. a 14. stol.) RADY ARISTOTELOVY Poslúchaj mne tuto sada, toť jest mojě prvnie rada: Jměj dvór svój po kněžskéj vnadě, své šlechticě jměj v svéj radě; chovaj sě obojětníkóv, hospodinie čsti proradníkóv! Ti toho jsú obyčějě: oko sě jich vešdy směje, jazyk jmajú vňuž meč v sobě, jenž seče straně na obě. Z chlapieho řáda nikoli i jednoho v čest nevoli: nebo chlap, když jest povýšen, nesnadně bude utišen. Zlé kolo najviece skřípá, malý had najviece sípá a chlápě najviece chlípá. Aspis slóve hádek jeden, ten jest tak velmi nezbeden, jakž nedbá i jedněch kúzel, hlavu stáhne jako uzel; když kto kúzly chce jej jieti, nemóže ničše prospěti; jedno ucho k zemi stulí a druhé chvostem zatulí. A taktéž chlap, když bude vyší, dobře slyšě, však neslyší. Kteříž potok voden bude, ten sě vždy viece zabude než která hluboká řěka, ježto širocě vytieká. Takéž chlap, když obohatie, když sedí, daní neplatě, dobřě znav, však nepozná tě.

Dalimilova kronika – poč. 14. stol. – nejstarší česky psaná veršovaná kronika (přístupnost, obliba). Pochází z prvních let vlády Jana Lucemburského, asi r. 1314. Obsahuje historické nepřesnosti. – autor neznámý (název je omyl z 16. st.), nižší šlechtic – straní nižším vrstvám, proti přívalu němectví hledá spojence v českém sedláku (viz Oldřich a Božena), národní zájem – uvědomělé vlastenectví – téma: dějiny od nejstarších dob do r. 1314 – forma: prostý vyprávěcí sloh, zajímavost děje, přístupný jazyk, bezrozměrný verš. Kapitoly z dějin literatury 61

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Kronika zachycuje události od stavění věže babylónské, zmatení jazyků a pokračuje přes příchod praotce Čecha až po rok 1314. Pozornost soustředí na vládu panovníků. Na jejich počínání a chybách chce ukázat vývoj historie. Nese počáteční prvky demokratismu a vlastenectví. Svými příběhy chtěl anonymní autor posílit pozici české literatury. Nelíbí se mu totiž vliv cizích literatur, zvyků a stejně tak i módy. DALIMILOVA KRONIKA (poč. 14. stol.) O SEDLČIE KNIENI BOŘENĚ – Transkribováno Kněz Oldřich o Postoloprtiech lovieše. Sta sě, že když skrzě jednu ves jědieše, uzřie, že sedlská dievka na potocě stáše, bosa i bez rukávóv rúcho práše. Sedlka velmi krásna bieše, k tomu ovšem stydlivé nravy mějieše. Počě sě jejie krásě diviti stojě a inhed ju sobě za ženu pojě. Ta knieni šlechetna bieše, jmě Bořena mějieše. Páni mu z toho za zlé mějiechu, kněz vece: – Páni neradi slyšiechu, z chlapóv šlechtici bývajú, a šlechtičí syni chlapi bývajú, neb ostaralé střiebro šlechtu činí a často šlechticě chudoba chlapstvem viní. Vyšli smy všickni z otcě jednoho, a ten sě čte šlechticem, jehož otec měl střiebra přěmnoho. A když jset tak šlechta s chlapstvem smiešena, bude Bořena má žena. Radějí sě chcu s českú sedlkú snieti, než královnu Němkyňu za ženu jmieti. Vřeť každému srdce po jazyku svému, proto Němkyně bude přětiti jazyku mému. Němkyně bude němečskú čeleď jmieti, němečsky bude učiti mé děti, proto bude jazyka rozdělenie a inhed země jisté zkaženie. Páni, neviete dobra svého, lajíce mi z malženstva mého. Kde byšte řěčníky brali, když by přěd knieňú stáli? Když s Bořenú syna měl, tomu byl Břěcislav vzděl. Každý v cizině si stýská, a tak hledá srdce blízká. ”Každý k vládě zve si rádce, cizince jen hňup a zrádce. Cizák s cizáky se spojí, váš hlas před ním neobstojí, najde na vás na sta hříchů, dům vám vezme, skot i líchu.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Neměň své za cizí právo, neskláněj se, česká hlavo, o to prosím naléhavě. V jednotě je cesta k slávě.”

Kunhutina modlitba Píseň Jezu Kriste, ščedrý kněže Spor duše s tělem Legenda o Jidášovi Legenda o svařeném Jiří Latinská tvorba: Za vlády Jana Lucemburského – zvýšení významu šlechty. Chronicon Aulae Regiae (Zbraslavská kronika) Kronika vlády Václava II. – do roku 1338. Autor: Petr Žitavský. Jedná se o vynikající dílo. –

Literatura doby Karlovy – 2. pol. 14. st.

Rozkvět českého státu (jádro světové říše, styky Prahy s kulturní Evropou), vznik pražského arcibiskupství (1344), založení pražské univerzity (1348), stavitelské památky (gotika)

8. 3. 3. 1. Literatura latinská : KAREL IV. Vita Caroli (vlastní životopis) Maiestas Carolina – zemský zákoník Moralitates – sbírka mravních sentencí Legenda o svatém Václavu Latinsky psané odborné traktáty (filozofie, náboženství atd.)

VITA CAROLI – VLASTNÍ ŽIVOTOPIS (1346) Potom otec náš vida, že se mu nedostává prostředků a že nemůže dále vésti války proti řečeným pánům Lombardie, pomýšlel na svůj návrat a chtěl nám odevzdati ta města i vedení války. My pak jsme odmítli, čeho bychom nemohli zastati se ctí. Tehdy, dav nám povolení k odchodu, poslal nás napřed do Čech, kdež jsme nebyli po jedenácte let. Shledali jsme pak, že několik let předtím zemřela naše matka, jménem Eliška. Ještě pak za jejího života byla mladší sestra naše, jménem Guta, poslána do Francie a provdána za Jana, prvorozeného syna krále francouzského Filipa, jehož sestru, jménem Blanku, jsme měli za manželku. Třetí pak a poslední naše sestra, jménem Anna, byla v těch dobách u řečené naší sestry ve Francii. A tak, když jsme byli přišli do Čech, nenalezli jsme ani otce, ani matky, ani bratra, ani sester, aniž nikoho známého.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Gesta Romanorum (Příběhy římské) Exempla – alegorické výklady při kázání (z doby antického starověku) Duchovní poezie

8. 3. 3. 2. Literatura česká (převažuje): Literatura městská Cílem této literatury je kritizovat a odhalovat rozpory a problémy v tehdejší společnosti. Pozornost autorů se tedy velice často obrací proti vládnoucím silám ve středověké společnosti. Kritika obsahuje prvky komična, jejím cílem je také pobavit. Dílo nepostrádá ironii. Tvoří se satirická a parodická díla. Kvůli své žánrové odlehčenosti byla vyhledávána širokými masami. Jejími nejčastějšími tvůrci byli klerikové, studenti a žakéři. Vedle satiry byla oblíbeným žánrem také bajka a v neposlední řadě i drama. K nejznámějším dílům mravoučné poezie patří alegorický Spor duše s tělem, který je jakousi literární konfrontací náboženských mravních ideálů a kritického pohledu na některé jevy současného života. Legendy dvojí styl zájem o současný život, skutečný svět; srozumitelná,přístupná forma (Legenda o sv. Prokopu) úsilí o výlučnost, exotičnost; vybroušená náročná forma (Život sv. Kateřiny)

Dramatická tvorba: Počátky dramatu: Hry pašijové, vánoční, o vzkříšení Krista. Divadlo hráli studenti a žakéři. Objevují se světská i náboženská témata. Mastičkář – zlomek velikonoční hry (latinský podklad) – námět: 3 Marie jdou pro vonné masti, chtějí balzamovat Kristovo tělo – obraz středověkého tržiště, šarlatánství prodavače mastí a léků – postavy: mastičkář Postrpalk (vzdělaný, zištný) a pomocník Rubín (lidový, výřečný – vychvaluje léky) – charakteristika jazykem (knižní × hovorový, až vulgární) – střídání veršů českých a latinských – makaronismy Zábavná próza – rytířská epika, např. Tristram a Izolda, Trójanská kronika Světská lyrika – milostná píseň, např. Dřěvo sě listem odievá, Závišova píseň s přírodními motivy, Tajná žalost, Ztratila jsem milého.



DŘĚVO SĚ LISTEM ODIEVÁ (14. stol.) Dřěvo sě listem odievá, slavíček v keřku zpievá. Máji, žaluji tobě a mécě srdce ve mdlobě. Zvolil sem sobě milú, ta tře mé srdce pilú. Pila řěže, ach bolí, a tvójť budu, kdeť sem koli. Srdéčko, divi sě tobě, jže nechceš dbáci o sobě. Tvá radost, veselé hyne pro tu beze jmene. Ačť bych já ji zmenoval, mnohýť by mě štráfoval a řka: Proč ty tak slúžíš? Čemu sě milostí chlubíš? Neustavičný milovník jako u řeky hřěpík: k čemu sě koli přičiní, a tomu všemu uškodí. Ktoť sem, tenž nosímť pílu, jáť mám najkrašší milú, téť nikomu nepoviem, sámť ji s mým srdéčkem viem. Viera vieřě pomáhá: kdeť sú dva sobě věrna, on jí a ona jemu, nepoviedaj třeciemu. Mnohýť sě rád honosí, ten tajemství pronosí. Ach, naň! Zlýť obyčejť jmá, nepřějtež mu, ktoť jeho zná. Poniž on vás, panny i panie, přězdiec jemu ”ruší nás”, vyscěrčmež jeho pryč od nás!

8. 3. 3. 3. Mravokárná a satirická poezie Sociální satiry – (kritika ze stanoviska nižších vrstev) Píseň veselé chudiny (o bídě;vtip, ironie) = žákovská, vagantská poezie Podkoní a žák (spor studenta a panského služebníka o tom, kdo se má lépe; ironie a trpkost); forma dialogu, živý, přístupný jazyk



Satiry Hradeckého rukopisu – autoři neznámí (i z měšťanstva) – poprvé kritika nedostatků světských i církevních, obraz měšťanského života – Desatero kázanie božie – veršované kázání, útok na hříšníky; autor jim vyhrožuje formou přirovnání (osud trubců v úle) ”Trúp ziedá cuzé úsilé, líbo málo, líbo velé; a když sě léto skonává, tehdy sě zle trúpóm stává, že jě včely ven vypudie, s sobú bydliti nedadie.” – –

Satiry o řemeslnících a konšelích – kritika nepoctivosti a okrádání; výhrůžka méně útočná (peklem) bajka O lišce a džbánu – veršované exemplum (krátké vyprávění s poučením)

SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC Nová rada – alegorie; zvířata radí lvovi = rada králi, jak má vládnout (ideál panovníka podle představ vysoké šlechty) Odborná próza: kronika Přibíka Pulkavy z Radenína slovníky – mistr Klaret právnické spisy – Ondřej z Dubé

8. 3. 4. Předhusitská a husitská literatura Konec 14. st. – pol. 15. st. Prohloubení rozporů ve společnosti, odpor proti náboženskému a mravnímu úpadku katolické církve - úsilí myslitelů a kazatelů o nápravu (reformu); rostoucí zájem o bibli (vzor pro mezilidské vztahy) - úplný překlad do češtiny Karel IV. vedl skrytou válku s vyšší českou šlechtou, která se za jeho předchůdce Jana Lucemburského zmocňovala královského majetku a zvykla si na neomezenou moc. Karel IV. potřeboval mocného spojence v boji se šlechtou a toho našel v církvi. Jednak byl velice zbožný katolík a jednak si potřeboval církev naklonit. Proto ji intenzivně podporoval. Za jeho vlády se tak stala církev nejbohatším a nejmocnějším feudálem v zemi. Panovníkovi se sice podařilo omezit a udržet v rozumných mezích moc a postavení šlechty, společnost za to však zaplatila výše uvedeným dominantním postavením církve, která tohoto postavení nezřídka zneužívala a dávala okázale na odiv své bohatství. Kapitoly z dějin literatury 66


Preláti, biskupové a další církevní hodnostáři plýtvali svým bohatstvím a zdaleka nežili podle Písma svatého. To dráždilo ostatní část společnosti, a proto docházelo ke kritice církve. Mizí: duchovní a rytířská epika (světec a rytíř) = vysoký styl středověké drama světská lyrika V popředí: satira (kritika nedostatků) duchovní píseň (možnost účasti lidu; má funkci nejen modlitby, ale reaguje na otázky praktického života) traktát (učené pojednání, středověká náboženská úvaha) kronika kázání (působivost živého slova, funkce informační a agitační) Změna: česká literatura = literatura psaná česky, určena Čechům Převládá prostá forma, srozumitelnost

Vrcholí proces počešťování literatury (čeština i v oblasti teologické a správní) demokratizace (literatura pro lid) laicizace (zesvětštění, sepětí s dobovými problémy) 8. 3. 4. 1. Předchůdci Husovi – většinou kazatelé, usilují o nápravu společnosti na podkladě náboženském Matěj z Janova – učenec, latinské spisy, analýza současnosti. Jeho kázání bylo určeno jen pro akademické publikum. Konrád Waldhauser – kazatel německého patriciátu a univerzitních studentů (pozván Karlem IV.), kázal německy, proto jeho kázání nenašlo v širokých vrstvách podporu. Jan Milíč z Kroměříže – český kazatel, nejradikálnější, zřekl se bohatství; největší vliv na chudinu, žil ctnostně. – centrum kazatelství – Betlémská kaple + další lidoví kazatelé.

TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO – laik (bez teologického vzdělání), zchudlý šlechtic, zeman, o náboženských otázkách píše česky (= pro lid); vliv Milíčův Dílo: sborníky traktátů: Knížky šestery o obecných věcech křesťanských (o dokonalém životě) Řeči besední (o základech věrouky) Řeči nedělní a sváteční (výklad částí evengelia) – náboženská výchova, návrat ke křesťanským ideálům a mravním příkazům. Kapitoly z dějin literatury 67

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Usiloval o zharmonizování společnosti, o nápravu chyb význam: 1. klasik české naučné prózy 2. zpřístupnil nejvyšší soudobou vzdělanost širšímu čtenářstvu 3. věcné, srozumitelné vyjadřování, dokonalý jazyk

8. 3. 4. 2. Literatura období příprav husitského hnutí Mistr JAN HUS (asi 1370 – 1415) Narozen v Husinci u Prachatic; z chudé rodiny; studium na pražské univerzitě, kde působil jako univerzitní mistr (1396), vysvěcen na kněze (1400), pak rektor univerzity – v jeho osobě se spojuje učenecké i lidové křídlo proticírkevní opozice (teorie i praxe); kazatel v Betlémské kapli – ovlivnil Václava IV. , přiměl jej k vydání Kutnohorského dekretu (1409), omezujícího vliv cizinců na pražské univerzitě (prospěch hlasů 3 :1 ve prospěch domácích studentů) – spory s církví: pro obhajobu názorů anglického reformátora Johna Wicliffa pro vystoupení proti odpustkům a kritiku církve (bohatství, rozmařilost, mravní zkaženost); pronásledován, dán do klatby, vypovězen z Prahy; kázal pak na Kozím Hrádku a na Krakovci na církevním koncilu (sněmu) v Kostnici – vězněn, jako kacíř 6. 7. 1415 upálen.

Dílo: latinsky – pro učence, zejména: spis O církvi (De ecclesia) – popírá papežovo postavení, hlavou církve je Kristus a příslušníkem jen ten, kdo nemá hřích) O pravopise českém (De orthographia bohemica), zrušení spřežkového pravopisu a zavedení nábodeníček. česky – pro lid Výklad Viery, Desatera a Páteře – výklad tří modliteb, úvahy o mravním životě a kritika společnosti ”lépe jest pro pravdu smrť trpěti než pro pochlebenství časnú odplatu vzieti” Knížky o svatokupectví – ostrá kritika církve, jejího bohatství, zištnosti, prodávání odpustků; doklady ze současného života ”Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti”



Postila – výklad části evangelia formou kázání nebo traktátu (z lat. post illa verba, tj. po oněch slovech, tj. slovech evangelia) Dcerka – o správném životě žen a dívek Listy z Kostnice – promluvy k čtenáři (obdoba kázání) Husův vliv na vývoj českého pravopisu: Hus je zřejmě autorem spisu O pravopise českém (De orthographia bohemica), místo pravopisu spřežkového zavedl pravopis diakritický (rozlišující, tj. se znaménky); dlouhé samohlásky označoval čárkou, např. á, měkké souhlásky tečkou (tzv. nabodeníčko), např.ż; dbal o správnou výslovnost, odstranil archaismy, nahrazoval německá slova českými, i nadále prosazoval psaní a výslovnost tvrdého a měkkého l. Hus jako mluvčí lidu urychlil vyvrcholení odporu proti církvi odhaloval příčiny společenských nedostatků Stoupenci Husovi : Kazatel Jeroným Pražský (upálen roku 1416) Kazatel Jakoubek ze Stříbra JAN ŽELIVSKÝ – kazatel a mluvčí pražské chudiny Kázání o nepravostech církve, boj za spravedlivější společnost v duchu Písma svatého. 8. 3. 4. 3. Literatura v době husitských bojů rozvoj lidového zpěvu – husitské chorály (= jednoduchý sborový zpěv) v Jistebnickém kancionálu (zpěvníku), Ktož jsú boží bojovníci – nejen píseň náboženská, ale vojenská, bojová – cíl: povznést sebevědomí, dodat odvahu, statečnost, požadovat kázeň, sjednotit k boji – prosté výrazové prostředky, působivý nápěv JISTEBNICKÝ KANCIONÁL KTOŽ JSÚ BOŽÍ BOJOVNÍCI (poč. 20. let 15. stol.) Ktož jsú boží bojovníci a zákona jeho, prostež od boha pomoci a úfajte v něho, že konečně vždycky s ním svítězíte. Kristusť vám za škody stojí, stokrát viec slibuje, pakli kto proň život složí, věčný mieti bude; blaze každému, ktož na pravdě sende.



Tenť pán velíť se nebáti záhubcí tělesných, velíť i život složiti pro lásku svých bližních. Protož střelci, kopiníci řádu rytieřského, sudličníci a cepníci lidu rozličného, pomnětež všichni na pána štědrého! Nepřátel se nelekajte, na množstvie nehleďte, pána svého v srdci mějte, proň a s ním bojujte a před nepřátely neutiekajte! Dávno Čechové řiekali a příslovie měli, že podlé dobrého pána dobrá jiezda bývá. Vy pakosti a drabanti, na duše pomněte, pro lakomstvie a lúpeže životóv netraťte a na kořistech se nezastavujte! Heslo všichni pamatujte, kteréž vám vydáno, svých hauptmanóv pozorujte, retuj druh druhého, hlediž a drž se každý šiku svého! A s tiem vesele křikněte řkúc: Na ně, hr na ně! Bran svú rukama chutnajte, bóh pán náš, křikněte!

Povstaň, povstaň, veliké město pražské – píseň Prahy s výzvou k boji proti Zikmundovi Žižkův vojenský řád – zápis východočeského bratrstva, kázeňský řád s vysokými morálními požadavky, stejnými povinnostmi pro všechny a s tvrdými tresty; přijat na sněmu v Německém Brodě 1423.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ Píseň o vítězství u Domažlic (latinsky psaná historická báseň, dokument) Husitská kronika (próza, latinsky). Jedná se o jednu z nejcennějších památek této doby. Zpracovává podrobně události z let 1414 -1421 pohledem husitského měšťana. I když stojí za husitským hnutím, projevuje odpor proti radikálním názorům táboritů. Budyšínský rukopis – tři veršované polemické skladby proti Zikmundovi: Žaloba Koruny české, Porok (= výtka) Koruny české, Hádání Prahy s Kutnou Horou (alegorie, střetnutí přívrženců husitství s nepřáteli) polemika – spor, vzájemné vyvracení názorů protivníků

8. 3. 4. 4. Literatura doby polipanské po porážce husitů u Lipan 1434 v popředí literární polemika: PETR CHELČICKÝ (1390 – 1460) – zeman, samouk, kritik společnosti Obhajoval pasivitu (”neodporovat zlu násilím”), pokoru, chudobu; odmítal potřebu vyššího vzdělání i instituci státu. Dílo: – traktát O trojím lidu (1425)– odsuzuje středověké dělení společnosti na tři stavy (kněžský, vojenský a robotný) – traktát Sieť viery pravé – kritika církve, hromadění majetku; touha po spravedlivé společnosti, představa ideální církve. Vychází z biblického vyprávění o rybářích, kteří zásluhou Kristovou nalovili takové množství ryb, že se až sítě trhaly. V alegorickém výkladu síť znamená Kristovu církev, kterou protrhly především dvě velryby – císař a papež. Podporuje spravedlivé uspořádání prostých vztahů mezi lidmi. –kázání s úvahami Postila (1441) traktát O boji duchovním (1421) – vystupuje proti násilí. O církvi svaté – vyslovuje názory na původ a organizaci církve. Na základě myšlenek Chelčického vznikla v r. 1457 jednota bratrská (Řehoř Krajčí, Kunvald v Orlických horách); kritizována katolíky i husity Z jeho učení vycházeli i T. G. Masaryk a L. N. Tolstoj. Mikuláš Biskupec, Jan Rokycana, Ctibor Tovačovský z Cimburka, Václav Šašek z Bířkova – další představitelé. Literatura zábavná: Vznikala zvláště za Jiřího z Poděbrad – oživení kulturních a politických styků, (české poselstvo krále Jiřího do ciziny) Deník Václava Šaška z Bířkova – o cestě Lva z Rožmitálu s družinou po západní a jižní Evropě (viz Jirásek, Z Čech až na konec světa). Kapitoly z dějin literatury 71


9. Renesance a humanismus

HISTORICKÝ KONTEXT Ve 14. století se v Itálii zrodilo hnutí, které si kladlo za cíl obnovit hodnoty antické kultury. Umělci a učenci zdůrazňovali přirozené vlastnosti člověka, především jeho rozum. Pro šlechtu a měšťany přestal být vzorem rytířský způsob života, rovněž pro ně bylo nedostačující zabývat se jen scholastikou. Odmítali zabývat se pouze životem svatých. Když v polovině 15. století Turci dobyli Cařihrad a přerušili slibně se rozvíjejí obchod mezi Evropou a Orientem, hledali se nové cesty na Východ. Po zámořských objevem se změnil životní styl i nazírání na život a společnost. Značná část Evropy zbohatla díky zámořským objevům. Lidé začínají pochybovat o církevních dogmatech (geocentrismus, země je placatá atd.), získané bohatství si chtějí nějak smysluplně užít. Proto společnost začíná být více založená na smyslném opojení životem, prosazují se více světská témata umění. V Itálii navíc nastává éra obdivu k slavné minulosti římského impéria. Dochází ke snaze obrodit antickou kulturu a navázat na její tradice, odtud renesance = znovuzrození.



CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Důraz na vrozené vlastnosti člověka a jeho rozum se projevil v umění a literatuře, rovněž také i v celkovém pojetí renesanční vědy. Znakem skutečné vzdělanosti se stala znalost antické latiny a literatury. Nicméně přesto literární autoři začali tvořit svá díla i v národních jazycích. Jelikož hlavním předmětem studia byl člověka jeho pozemský život, dostal název humanismus (humanus = lidský). Osvobozování se z područí feudální a církevní ideologie je patrné i v literatuře. Od nadějí v posmrtné vykoupení se nejen literární hrdinové ale i skuteční lidé obracejí k plnému až vášnivému využití pozemského života. Literatura ztrácí univerzalistický charakter (již není naprosto stejná bez ohledu k národní příslušnosti), ba naopak vznikají literatury národní se všemi specifickými rysy. Pro národní literatury je společné sebevědomí lidského jedince, životní optimismus, touha po úplné nezávislosti a svobodném rozvoji všech lidských možností a tužeb,zobrazení života ve všech jeho podobách, odlišný je národní podtext každé národní literatury, využití národních specifik, a tudíž i zpracování odlišných témat, a rovněž i využití osobitých narativních prvků, daných pro určitou geografickou oblast a limitovaných historickou předurčeností. Na umění, literaturu a vzdělání už nemá monopol pouze církev, nýbrž bohaté měšťanstvo a vzdělané aristokratické vrstvy. Dochází proto k masivnějšímu rozvoji mnohostranné kultury a vzdělanosti. Rozšíření čtenářské gramotnosti umožňuje rovněž i vynález knihtisku (1450 – Jan Gutenberg). Rozvíjí se vědecké poznání. Rozvíjí se výroba, což narušuje feudální vztahy. Stále významnějšího postavení si vydobývá měšťanstvo jako hlavní nositel kultury. Období renesance lze označit jako zlatý věk literatury.



Počátek 14.st. (v Itálii) – počátek 17.st. Termín vznikl z fr. La renaissance (= znovuzrození), z lat. Humanus (= lidský)

N

a charakter renesance mají vliv: zámořské objevů, vzestup měšťanstva a měst, rozvoj věd společenských i přírodních (astronomické objevy – Koperník, Galileo, důkaz kulatosti Země), vynález knihtisku (Gutenberg – rychlejší předávání zkušeností a vědění; inkunábule – prvotisky (do r. 1500)

znaky: znovuzrození (obrození) antiky, návrat k antické kultuře jako vzoru nový ideál vzdělání: touha po pravdivém poznání člověka a pozemského života (proti středověkému poznávání boha a zájmu o posmrtný život); všestrannost poznání kult smyslů a rozumu (proti kultu víry) pocit sebevědomí jednotlivce (víra ve vlastní síly) rozvoj literatur v národních jazycích (místo latiny) v architektuře: vodorovné pravoúhlé linie, jónské sloupy, podloubí, kopule, v malířství: návrat k přírodě, objev perspektivy mnohostrannost umělců: např. Michelangelo Buonarroti – sochař, stavitel, malíř, básník; Leonardo da Vinci – malíř (Mona Lisa, Poslední večeře), vědec, vynálezce, konstruktér, teoretik umění (od toho vznikl přenesený pojem – renesanční člověk, tj. všestranně nadaný, zabývající se značnou šíří své činnosti) v popředí literatura nauková (životopisná, cestopisná, pedagogická), lyrika (city člověka), alegorie

9. 1. Evropská renesance 9.1.1. Italská literatura Objevuje se už na přelomu 13.a 14.st.

DANTE ALIGHIERI (1265–1321) Florenťan; kritik doby, vyhnanec, zúčastnil se politického života ve službách florentské republiky. Když se ve městě zmocnili vlády političtí odpůrci, hájící zájmy šlechty a nejbohatšího měšťanstva, byl nucen uprchnout a zbytek života strávil ve vyhnanství. Tam také bylo vytvořeno jeho nejvýznamnější dílo Komedie, jíž dal Boccaccio přezdívku Božská. Psal italsky. epická báseň Božská komedie – 3 části: Peklo, Očistec, Ráj – námět vychází z bible: putování autora = vzdělance třemi záhrobními říšemi = alegorická pouť člověka za spásou, poznáním, Bohem, světlem Kapitoly z dějin literatury 74




průvodci: Vergilius – symbol pozemského vědění, Beatrice – symbol nadpozemské dokonalosti (žena – anděl, zemřelá autorova milenka)



forma: duchovní epos – příběh s bohatým dějem; hrdinou je sám básník; typická trojčlennost (33 zpěvy, tříveršové sloky – terciny)  renesanční znaky:  trest za lidské viny láska k antické vzdělanosti (autor se dovolává Homéra) touha člověka (autora) po poznání láska k vlasti (Florencii), touha po sjednocení Itálie střetá se středověké myšlení (víra v posmrtný život, Vergilius nesmí jako pohan do ráje, Odysseus potrestán za to, že chtěl poznávat) s novověkým (vliv antiky, motiv lásky autora k Beatrici) „Lasciate ogni speranza, vou chéntrate“ Zanechte vší naděje, kdož sem vstupujete (Dante, Peklo III, 9) DANTE ALIGHIERI BOŽSKÁ KOMEDIE (1307–1321) Kde v půli život náš je se svou poutí, procházet bylo mi tak temným lesem, že pravý směr jsem nemoh uhodnouti. Ach, trudno líčit ona místa, kde jsem probloudil ten hvozd divý, drsný, tmavý, že na to dosud vzpomínám jen s děsem. I myslím, že ti bude ku prospěchu,

půjdeš-li za mnou: průvodcem chci býti, jenž povede tě místy věčných vzdechů. Uslyšíš skřeky zoufalců tam zníti, uvidíš dávné duchy v utrpení smrt druhou vzývati a bolně výti. Pak uzříš ty, jimž oheň trýzní není, neb smějí naději a víru míti, že buď kdy buď, přec dojdou vykoupení. Však, chceš-li sídla všeho blaha zříti, pak svěř se duši hodnější, než má je, s níž nechám tě, až budu musit jíti, neb onen císař, jenž je vládcem ráje, že vzdorně vzepřel jsem se jeho řádu, nechce, bych koho uved v jeho kraje. On tam je králem, ač má všude vládu, tam jeho město, jeho trůn tam stojí: ”Ó blažen, koho zvolí ve svou radu!” A já mu dím: ”Slyš, pěvče, prosbu moji při Bohu, jejž jsi neznal, neoslavil: Abych zde ušel horšímu snad boji, mne zaveď v místa, kam jsi právě pravil, bych bránu Petra zhléd i ty, jimž ve tmě


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ni jiskru naděje Pán nezůstavil!” Tu vykročil. Já za ním šel, kam ved mě.

GIOVANNI BOCCACCIO (1313–1375) –zakladatel novodobé prózy, syn benátského kupce. Od mládí psal zábavné příběhy s milostnou tematikou. Pod Petrarcovým vlivem se zaujal pro humanismus. Je autorem řady latinských poučných pojednání , prvního Dantova životopisu a komentáře k Dantově Komedii. – soubor 100 novel Dekameron, zasazených do dějového rámce (rámcová próza): útěk 10 mladých lidí z Florencie před morem; cestou (10 dní) si vypravují příběhy – forma: novela = kratší prozaický útvar s překvapivým obratem v závěru; nezabírá dlouhý časový úsek, omezený počet postav „ Je lépe litovat, že jsme něco zažili než litovat, že jsme nezažili.“ BOCCACCIO

renesanční znaky: zcela světská témata (např. láska, nevěra) kritika soudobých mravů (je úsměvná, ironická) měšťanstva, duchovenstva, jejich chamtivosti, hlouposti apod. žena jako rovnocenný partner muže

FRANCESCO PETRARCA (1304–1374) – básník lásky a pozemského života, vlastenec bojující za sjednocení Itálie. Politická báseň Má Itálie! (Italia mia!) Za své politické činnosti se Petrarca setkal s Karlem IV. a roku 1356 navštívil Prahu. Pro svou znalost antické kultury byl přezdíván otcem humanismu. Sbírka Zpěvník (psaný italsky)- téměř 400 básní opěvujících dívku Lauru., známá pod názvem Sonety Lauře. Sbírka Sonety Lauře renesanční znaky: milostné verše věnované jedné ženě (× kurtoazní středověká lyrika) skutečný, konkrétní milostný prožitek (radost i zklamání, štěstí i bolest) forma: sonet (znělka) – lyrický žánr, má 14 veršů (4 + 4 + 3 + 3), pravidelný rým (kvarteta abba, abab, terceta různé variace), obsahově: 1. kvartet = teze, 2. kvartet = antiteze, terceta = syntéza, pointa – vliv na Kolára, Vrchlického, Machara, Nezvala Petrarca psal především pro dvorské publikum. Typické pro renesanci bylo, že většina autorů tvořila na objednávku renesančních vládců , na jejichž dvorech žila. „Dva milostné dopisy píšeme těžko: první a poslední.“ PETRARCA



FRANCESCO PETRARCA – SONETY LAUŘE TY ZLATÉ VLASY, CO TAK SLADCE VLÁLY a co je vánek splétal v prstencích, ty krásné oči, co tak hořívaly tou něžnou září, co teď hasne v nich, ta tvář a soucit, rozestřený na ní, ať už to byla pravda nebo klam: jaký div, že jsem chytl na potkání, byl-li troud Lásky ve mně přichystán? Když přicházela, když se kolem brala, šla jako anděl, a když promlouvala, jako by někdo z nebe promlouval. Bylo to pro mne božské navštívení, živoucí den; a i když se dnes mění, když luk klesá, rána trvá dál.

NICCOLO MACCHIAVELLI (1469-1527) Historicko-politický spis filozofického charakteru Kníže (Il Principe,1513) – prosazování vlády pevné ruky, možnost i využití násilí ke sjednocení Itálie. Kniha má politologický charakter, zabývá se státními praktikami, byla zneužita ve 20. století fašisty. LUDOVICO ARIOSTO (1474-1533) Epos Zuřivý Roland (Rolando furioso), vrcholné dílo italské renesance. Lidová tématika pověstí o rytířích z doby Karla Velikého. Byla zde využita tradice homérské a latinské hrdinské poezie. Příběh je však odlišný od původní předlohy, neboť hrdinové myslí, cítí a jednají již jako renesanční lidé. TORQUATO TASSO (1544-1595) Pozdní renesance, počáteční barokní rysy, prvky protireformace. Mládí prožil v jezuitských školách. Epos Osvobozený Jeruzalém (Gerusalemme liberta, 1575) – nábožensko-hrdinský opos o dobývání Jeruzaléma vojskem křižáků. Dílo je literárně precizní. Do konce života autora však pronásledoval pocit, že není nábožensky bezúhonné, že až propadal záchvatům šílenství (strach z kacířství).Ke konci života přepracoval toto dílo a dal mu název Gerusalemme conquiscata (Dobytí Jeruzaléma). To však nedosahovalo kvalit původního díla. I další jeho díla už nedosahují takových kvalit jako Osvobozený Jeruzalém.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Básněmi se rovněž zabýval i věhlasný astronom a filozof GIORDANO BRUNO, který kvůli svému tvrzení o kulatosti Země a nekonečnosti vesmíru byl postaven inkvizicí před soud . Protože odmítl svá tvrzení odvolal, byl roku 1600 upálen. „Vynášíte nade mnou rozsudek s větším strachem, než s jakým já jej poslouchám.“ GIORDANO BRUNO

9. 1. 2. Francouzská literatura 15. – 16. st. Poezie: FRANÇOIS VILLON (1431 – po r. 1461) 1. moderní evropský básník, lyrik; tulák, bohém, 1. prokletý básník (neochoten smířit se se soudobou společností, vyjadřuje nejistoty přechodné doby). Pokrokové názory, lyrická poezie. básně Malý testament a Velký testament (závěť, odkaz) – obraz vlastní bídy, kritika společnosti – protikladnost vyjádření: (např. v básni Balada) marnost × touha po životě ctnost × pohrdání, otrlost vtipnost a výsměch × vážnost radost × zoufalství – forma: francouzská (villonská) balada – lyrická báseň – 4 strofy (3 + poslání); 3 x 7 – 12 veršů, poslání 4 – 6 veršů – refrén – 2 – 3 rýmy – vliv na Vrchlického, Nezvala, Mahena, písně Voskovce a Wericha Balada o oběšencích, Závěť. Je zakladatelem tzv. francouzské balady (obsahovala poslání – envoi), smyslové opojení životem. ČTYŘVERŠÍ, jež, složiv svou Závěť, napsal Villon v pařížském Châtelet, odsouzen k smrti oběšením. Františku, už tě nepotěší, že Francouz jsi a ze vsi zdejší; teď na krk oprátku ti věší; ať pozná hlava, oč je zadek těžší.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun PIERRE DE RONSARD (1524–1585) Autor formálně dokonalé milostné poezie podle antických vzorů. Hodně cestoval, kvůli nedoslýchavosti se musel vrátit domů a začal psát. Sbírka milostných sonetů Amours (Lásky), Sonnets pour Hélène (Sonety pro Helenu). PIERRE DE RONSARD LÁSKY (1578) – Přeložil Vladimír Holan II. (François) Patnáctiletá dětská krása její a zlatý vlas v prstýncích přemnohých, čelo jak růže, dívčí pleť a smích, jenž vede duši k hvězdám pro naději, ctnost kouzel těchto hodná v každém směru, nad mléčnou hrudí hrdlo jako sníh, srdce již zralé v prsou nezralých a v lidské paní krása božská věru, to oko schopné proměnit noc v den, ruka, jež zahání mi starost mou, ač život můj mi svírá prsty svými, s písní tak sladce přerušovanou vzdechem či úsměvem: tož takovými kouzelníky já byl jsem oblouzen.

Próza: FRANCOIS RABELAIS (1494–1553) Původně mnich a lékař; satirik, kritik zla a lidských chyb, humanista. satirický román – epopej Gargantua a Pantagruel (5 dílů) – vyprávění o dvou obrech (otci a synovi) , groteskní nadsázka – výsměch středověkým přežitkům, scholastické výchově, hlouposti a všemu, co brání člověku plně žít – prosazuje svobodomyslné názory, zdravý rozum a optimismus (ideál renesančního života) – vypravěčské umění (vtip, slovní hříčky) i filozofické úvahy

MICHEL DE MONTAIGNE (1533–1592) Syn šlechtice, obdivoval antické autory. Podle něj člověk není schopen poznat skutečnou pravdu, jelikož žije v zajetí předsudků a ustálených zvyků. Základ lidského vědění neviděl v rozumu, ale v sebepoznávání. Propagoval myšlenku plného a radostného života, v politice zastával anarchistický individualismus, v náboženství pochybovačnost (de omnibus dubitandum = o všem je třeba pochybovat ) a ve výchově přirozený vývoj, pohyb a cvičení. Ovlivnil budoucí osvícenské myslitele. Kapitoly z dějin literatury 79

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – tvůrce eseje = úvaha, stať o otázkách filozofických, vědeckých nebo uměleckých; na rozhraní vědeckého a uměleckého podání; autorova originalita ve zpracování „ I na tom nejvyšším trůnu sedíme na vlastním zadku.“ MICHEL DE LA MONTAIGNE

Poznámka: Německá renesance se plně nerozvunula, větší vliv na umění měla reformace. Jediným významnějším autorem se stal Hans Sachs, tvůrce her a frašek. V Německých zemích se těšily velké oblibě lidové knížky.

9. 1. 3. Španělská literatura 16.a 17.st. – zlatý věk španělského písemnictví Španělsko té doby byla vrcholná velmoc, největší koloniální stát Renesance ve Španělsku (v mnohém čerpající z lidové tvorby) umožnila rozvoj velkého množství literárních forem. Jednou z nich byla španělská comedia. Nemuselo se jednat o veselohru, mohla to být třeba forma veršované hry, vybudované na působivé zápletce a rozdělené do tří aktů. Do přestávek mezi akty se vkládaly samostatné výstupy, nejčastěji s anekdotickým dějem, tzv. mezihry. Za tvůrce tohoto dramatu je považován Lope de Vega.

drama:

LOPE DE VEGA (1562–1635) Napsal asi kolem 2000 her. Zachycoval citové a morální konflikty hra Fuente Ovejuna (Ovčí pramen – název vesnice) obraz odboje proti zvůli a útisku, důraz na soudržnost lidí a jejich kolektivní cítění v okamžiku nebezpečí. (Do španělské vesnice Fuente Ovejuna přijíždí panovačný a bezohledný rytíř Goméz. V té době si má starostova dcera Laurencie vzít svého vyvoleného Frondose. Komtur Goméz urazil a ponížil starostu, jeho dceru Laurencii znásilnil a Frondosa ztýral. Proti komturovu jednání se postaví celá vesnice a vesničané komtura zabijí. Při vyšetřování se všichni drží při sobě a jako jedno tělo se prohlašují za vraha. Don Rodrigo, který případ vyšetřoval, nakonec udělil vesničanům milost).



TIRSO DE MOLINA (1584-1648) Pokračovatel Lope de Vegy. Hra Svůdce sevillský a kamenný host (El burlador de Sevilla y convidado de piedra). Postava záletníka Dona Juana. Don Juan se po řadě milostných dobrodružství dostane do Sevilly, kde zabije komtura, jehož dceru svedl. Později si domluví společnou hostinu s komturovou kamennou sochou, je však za svou vyzývavost potrestán. Komturova ruka sežehne Dona Juana, který v poslední chvíli marně volá po zpovědi. Důraz na neodvratnost božího trestu. PEDRO CALDERON DE LA BARCA (1600-1681) Tvořil v pozdní renesanci a na přechodu k baroku. Zatímco jeho první díla ještě mají renesanční optimismus, jeho pozdní díla již obsahují barokní prvky. Nevychází z konkrétního života, spíše z idejí. Lehká komedie Dáma skřítek (La dama duente) Drama Život je sen (La vida es sueňo) ( Polský princ Segismundo překonává sám sebe i krutost, jež mu byla předpovídána, teprve tehdy, když projde sebepoznáním, když získá životní zkušenost. Teprve pak je nejen osvobozen z vězení, do něhož byl uvržen svým otcem, ale stane se skutečně svobodným a morálně odpovědným jedincem.) Próza: pikareskní román Lazarillo z Tormesu (anonym) hrdinou je pícaro – šibal, šejdíř (vychytralý, podnikavý) jako průvodce společenských vyděděnců , kritika společnosti

MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA (1547–1616) Vrcholný představitel španělské renesance. Pocházel z rodiny zchudlého šlechtice. V mládí byl těžce zmrzačen v bojích proti Turkům. Strávil pět let v zajetí alžírských pirátů. Po návratu do vlasti zápasil až po zbytek života s bídou. Dvoudílný rytířský román Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha (El ingenioso hidalgo Don Quijote de la Mnacha) Titulní hrdina – chudý venkovský šlechtic (hidalgo), čtenář rytířských románů, snílek (směšný, ale obdivuhodný svou obětavostí) , touží obnovit slávu potulného středověkého rytířstva (napravovat křivdy, prokazovat odvahu, šlechetnost ap.) = přežitek (nemožné, nelze prosadit)× zbrojnoš Sancho Panza – přízemní praktický venkovan, jedlík, má smysl pro realitu a dobré živobytí Román vznikl jako satira na rytířské romány. Kontrast mezi duševním stavem pošetilého snílka a reálným světem se postupem času jeví v jiném světle. Jako by si rozum a nerozum vyměňovaly místo. Výstřednost Dona Quijota, jeho bludná cesta za spravedlností, jeho sen o ryzí lásce a jeho nezištnost odhalují výstřednost a nečistotu soudobé společnosti. význam: nejen satira na minulost, ale i na nedostatky tehdejší společnosti Vliv na Dyka, Vančuru aj. Cervantes psal verše, dramata, mezihry, novely a romány. Kapitoly z dějin literatury 81


„ Čestní muži se žení rychle, moudří nikdy.“ CERVANTES

Portugalská renesance: Mnoho významných autorů Portugalsko nemá. Nejvýznamnější je Luíz Vas de Camoês, vynikající tvůrce sonetů. Jeho stěžejním dílem je národní epopej Lusovci (o plavbě Vasca de Gamy). Životopisný román o tomto básníkovi napsal František Kožík (Básník neumírá).

9. 1. 4. Anglická literatura 14.a 16.st. poezie: GEOFFREY CHAUCER (asi 1340–1400) veršované Canterburské povídky (Canterburry Stories) – obraz soudobého anglického života, pestrá drobnokresba charakterů a situací napsaná s humorem. Největšího rozkvětu dosáhlo anglické drama. Slučovalo v sobě staré lidové tradice s novými myšlenkovými i formálními výboji evropské renesance. Drama: CHRISTOPHER MARLOWE (1564-1593) Bouřlivák a volnomyšlenkář, zastával materialisticko-ateistický světový názor, kvůli tomu mohl být i zavražděn. Je považován za nejznámějšího anglického dramatika před Shakespearem. Nejznámější hry: Tamerlán Veliký (Tamburlaine the Great) Maltský Žid (The Jew of Malta) Edward II. – jeho vrcholné dílo. Psal i básně a překládal latinskou poezii (Ovidius) BEN JOHSON (1572 – 1637) Tvůrce satirických komedií ze soudobého života.

WILLIAM SHAKESPEARE (1564–1616) – největší světový dramatik, básník autor asi 36 her a sbírky sonetů. Nejčastější veršovou formou je blankvers. Shakespeare se narodil ve Stratfordu nad Avonou jako syn řemeslníka a svobodného rolníka. V 18 letech se oženil a poté odešel do Londýna. Tam se stal hercem a spolumajitelem jedené z nejlepších divadelních společností. Koncem 16. století již byl znám jako úspěšný autor. Svá díla prezentoval v divadle Globe. Na sklonku života se natrvalo vrátil do svého rodiště. Opakovaně se objevilo několik tvrzení, že hry nepsal Shakespeare, nýbrž někdo jiný, nebo že autorem je žena atd., nic z toho se však nepodařilo prokázat. Kapitoly z dějin literatury 82


Shakespearovy historické hry, komedie a tragédie čerpají látku z národních britských kronik, z antické historie, z italských i domácích novel a básní, ze starších her, z ústního podání i lidových balad. Jeho hrdinové odhazují pouta středověké omezenosti a vrhají se do víru pozemského života a jsou sami strůjci svého osudu. Rozdělení Shakespearova dramatického díla: 1. Historické hry (antické náměty) 2. Historické hry (události z anglických dějin) 3. Dramata lidských vášní 4. Komedie Historické hry z antických dějin: Julius Caesar Titus Andronicus Antonius a Kleopatra (Antony and Kleopatra) Coriolanus Historické hry z anglických dějin: Jindřich IV. (Henry IV) –dvoudílná historická hra ,postava Falstaffa, rytíře veselé postavy. Richard II. Richard III. – postava krutého, bezohledného a zákeřného krále, deformovaného nejen tělesně ale i duševně („Království za koně!“) Jindřich VIII. (Henry VIII) – příběh bezohledného panovníka a jeho 6 žen.

Dramata lidských vášní: Romeo a Julie (Romeo and Juliet) tragédie o 5 dějstvích 1.

italské město Verona, 16. století (období vrcholné renesance)

2.

příběh tragické lásky dvou mladých lidí – Montekova syna Romea a Julie Kapuletové; nepřátelství, zaujatost a vzájemná nenávist obou rodů seznámení Romea na slavnosti Kapuletových se 14letou Julií, slib věrné lásky, (tzv. balkónová scéna) tajný sňatek v klášteře v cele mnicha bratra Lorenze (Vavřince); souboj Tybalta s Romeem (v potyčce Tybalt probodne Merkucia, přítele Romeova, a ten ho za to zabije); Romeo utíká z města do Mantovy; připravován sňatek Julie s hrabětem Parisem, Julie se vzpírá, Lorenzo jí nabízí uspávací lék, který způsobí zdánlivou dočasnou smrt; vysvětlující zpráva Romeovi nešťastnou náhodou nedoručena; Romeo se dozví o Juliině ”smrti”, v rodinné hrobce se otráví; když Julie procitla a spatřila mrtvého Romea, probodla se dýkou; nad hrobem milenců uzavírají oba rody smír



3.

Julie – chytrá, statečná, citlivá, sličná, oddaná dívka; boj o právo na lásku, život a samostatné rozhodování Romeo – upřímně milující Julii, odhodlaný obětovat pro ni vše Montekové × Kapuleti Tybalt – Juliin bratranec, rváč výmluvný a vtipný Merkucio, Romeův přítel chůva – lidová postava v úvodu – chorus (obyvatelé Verony) – ujasňuje děj, uvádí do děje (vztah k antice) plně renesanční typy

4.

srážka vůle a vášně jedince s nově vznikajícími buržoazními mravními normami; příčina tragédie – lidská vášeň (rodová zášť) a náhoda (posel nedošel včas) přání autorovo, aby Anglie žila v míru pod vládou humanistických panovníků (inspirace – válka růží) aktuálnost – láska × nenávist důsledky

5.

poezie (vyšší vrstvy – Julie, Romeo) i próza (nižší vrstvy – chůva) komické prvky v tragédii (mluva chůvy, komičnost v neschopnosti vyjádřit se jednoznačně) blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš lidové obraty v promluvě prostých lidí stavba dramatu – vzor antické tragédie; prolog ve formě sonetu (uvedení do italské Verony) vztah k antickému dramatu: chorus – úvod do situace (× antické hry – vyjádření veřejného mínění) vliv řeckého bájesloví (viz Juliina promluva) proti středověkému myšlení překročen rámec desatera (Cti otce svého a matku svou ...), ne neposlušnost, ale plné smyslové vyžití, samostatnost a aktivita postav

Kupec benátský (The Merchant of Venice), hlavní postava lakotný kupec Shylock. Hamlet, princ dánský alžbětinská tragédie o 5 dějstvích 1.

dánský hrad Elsinor, současnost – počátek 17. století

2.

Hamletův otec zemřel za podivných okolností; podezření, že byl zavražděn svým bratrem, který se hned oženil s ovdovělou královnou; Hamletovi se zjevil otcův duch, dohady potvrdil  nutnost pomsty; Hamlet předstírá šílenství, aby nebyl podezřelý; prožívá těžké duševní stavy (úvahy o smyslu lidské existence; humanistické ideály, ale současně pesimismus, definující podlost světa  uvažuje o sebevraždě); s potulnou hereckou společností inscenuje představení, zobrazující otcovu smrt; zděšený král tuší nebezpečí, prozradil se jako vrah, ale Hamlet se nemůže vzchopit k činu; v rozmluvě s matkou odhaluje její nitro, ona volá o pomoc; Hamlet, domnívaje se, že za závěsem se skrývá král, probodne Polonia, otce své milé Ofélie, která zešílí a utopí se; její bratr Laertes chce pomstít otce i sestru, obrátí se proti Hamletovi; Hamlet po návratu z Anglie, kde měl být úkladně zavražděn, zastihne na hrobě Ofélie Laerta a je jím vyzván na souboj – zraní Hamleta obráceným hrotem svého kordu, ten mu jej vytrhne, zabije


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun krále i Laerta a umírá; umírá i královna, která se napila otráveného vína, připraveného pro Hamleta 3.

Hamlet – typ rozpolceného člověka: touha po naplnění ideálů × pocit povinnosti trestat zlo, pochybnost a nedůvěra ve vlastní síly, ale touha po činu Claudius – Hamletův strýc a nevlastní otec (manžel matky – vdovy), zrádný, zákeřný a podlý; neschopný vlády, ale ctižádostivý Gertruda – Hamletova matka, královna, vnitřně rozpolcená (dobro i zlo) Horatio – Hamletův nejlepší přítel, čestný a spravedlivý; harmonická osobnost, schopna soudit Hamletovo jednání a Claudiovu vinu Polonius – královský komoří, otec Ofélie a Laerta, svou oddaností králi je až směšný, doplatí životem na svou chorobnou snahu zalíbit se

4.

stíny a krize renesanční doby, bezohledná touha po moci se nezastaví ani před násilím a intrikami; úvahy o smyslu života (Hamletův monolog), lidské existence; Hamletův čin (jeho pomsta) se v chaosu doby jeví jen jako marné, sebevražedné gesto (Hamletovo poznání a skepse)

5.

dramatické dialogy, hluboce úvahový monolog, blankvers; využití metody divadla na divadle; pojetí divadla jako zrcadla člověka a doby

HAMLET, KRÁLEVIC DÁNSKÝ (1601) – Přeložil E. A Saudek III, 1 *** HAMLET Žít, nebo nežít – to je, oč tu běží: zda je to ducha důstojnější snášet střely a šípy rozkacené sudby, či proti moři běd se chopit zbraně a skoncovat je vzpourou. Zemřít – spát – nic víc – a vědět, že tím spánkem skončí to srdcebolení, ta sterá strast, jež patří k tělu, to byla meta žádoucí nade všechno. Zemřít – spát – Spát! Snad i snít? Á, v tom je právě háček! To, jaké sny by se nám mohly zdát v tom spánku smrti, až se těla zbudem, to, to nás zaráží. To je ten ohled, jenž bídě s nouzí dává sto let žít. Vždyť kdo by snášel bič a posměch doby, sprostoty panstva, útlak samozvanců, soužení lásky, nedobytnost práva, svévoli úřadů a kopance, jež od neschopných musí strpět schopný, sám kdyby moh svůj propouštěcí list si napsat třeba šídlem? Kdo by chroptě se potil krví na galejích žití, než jen, že strach z něčeho po smrti,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun z těch krajů neobjevených, z nichž nikdo se nevrací, nám ochromuje vůli a dává snášet raděj zla, jež známe, než prchnout k jiným, o nichž není zpráv? Tak svědomí z nás ze všech dělá baby, tak pomyšlením v nedokrevnou šeď ruměná svěžest odhodlání chřadne a podniky, jež mají spár a spád, se pro ten ohled vychylují z dráhy a tratí jméno skutku. Ale tiše! Spanilá Ofelie! Vzpomeň, dívko, v svých modlitbách mých hříchů všech.

Othello milostná tragédie o 5 jednáních Černý vojevůdce benátské armády Othello postupně podléhá Jagovu našeptávání a v návalu žárlivosti zabije svou ženu Desdemonu. Jago – rysy sobectví, kariérismu a intrikánství. Když si uvědomí Othello, co udělal, spáchá sebevraždu. 1.

Benátky, 15. století

2.

tajný sňatek Desdemony a Othella proti vůli Desdemonina otce; po jeho smrti cesta na Kypr; Jago namlouvá Othellovi, že Desdemona je nevěrná, že ho zradila s Cassiem (nastraží důkazy – Desdemonin šátek v Cassiově pokoji) – nepřímo nabádá k tragédii; Othello v žárlivosti nevinnou Desdemonu uškrtí; když se dozví pravdu, rozhodne se Jaga zabít, ale pouze ho zraní a sám se ze zoufalství probodne

3.

Othello – vznešený pokřtěný Maur ve službách Benátek; chorobná žárlivost, nadměrná důvěřivost Jagovi, oběť intrik Desdemona – dcera Brabantiova, Othellova žena, čestná, věrná, oddaná, poslušná pyšný senátor Brabantio Cassio – Othellův pobočník Jago – Othellův praporečník, vášnivý intrikán, sám žárlivě podezřívá Othella z pletek s jeho ženou Emilií; závistivý (Othello dal ve služebním postupu přednost Cassiovi), nemorální; dovedně manipuluje lidmi

4.

odsouzení lži a žárlivosti

5.

blankvers Othellovy promluvy: protiklad rétorického, až patetického blankversu a nesouvislých, přerývaných vět (jakoby řeč cizince) = rozpor: vnějšková charakteristika Othella × niterní prožitky (kultivovanost × prudká, vášnivá citovost)



Král Lear (King Lear) Pyšný král nedovede zprvu rozeznat pozlátko od pravého zlata, nedovede rozpoznat ryzost charakteru své nejmladší dcery Kordélie od sobecké krutosti dvou starších dcer. Teprve, když je jimi vyhnán do bouře a vichru, odhazuje na pustém vřesovišti svůj královský majestát a s ním i své královské brýle mámení. Teprve poté začne Lear vidět svět jinýma očima, očima chudých bezzemků, vyhnaných z půdy a ze svých domovů. „Vy nazí ubožáci, ať jste, kde jste, kdož svíjíte se pod bičem té bouře, jak hlava bezdomá a prázdný břich, jak cáry zedrané vás chránit mají v takový čas jak dnes? Ó, málo, málo jsem toho dbal. Jen, přepychu, ten hořký si vezmi lék a trp, jak chudí trpí, abys jim rozdal, čeho příliš máš, a nebe spasil od nařčení křivdy.“ Macbeth Hlavní hrdina, původně chrabrý vojevůdce, se dal zlákat vidinou slávy a v touze po královské koruně zavraždí za pomoci své ženy skotského krále a sám dosedá na trůn. Jedním zločinem to nekončí. Následují další a další. Cesta k moci je tedy lemována krveprolitím. Pozdě si Macbeth uvědomuje, že život bez smyslu pro povinnost a službu, bez lásky k bližnímu a národu je jen „těkavý stín“. Komedie: Komedie plná omylů (The Comedy of Errors) Zkrocení zlé ženy (The Taming of the Shrew) Marná lásky snaha (Love´s Labour´s Lost) Sen noci svatojánské ( A Midsummer-Night´s Dream) Ve hře vystupují reálné postavy i pohádkové bytosti. Všichni řeší problémy s láskou. V popředí se odehrává svatba vévody Thésea s královnou amazonek – Hippolytou. Náplní komedie se stává láska ve všech podobách. V komedii se prolínají roviny skutečné a snové. Hra je veselá a svěží, oslavuje lidský důvtip. Veselé paničky windsdorské (The Merry Wives of Windsdor), i zde vystupuje Falstaff, který je jakýmsi protějškem Dona Quijota. Falstaff vyniká nejen obrovskou chutí k dobrému jídlu a pití, ale je především vtipný a veselý bohatýr, pranýřující přežilé ideály rytířské cti. Mnoho povyku pro nic (Much Ado Abouth Nothing) Jak se vám líbí (As You Like It) Večer tříkrálový (Twelfth Night or Chat You Will) Cymbelín (Cymbeline) Bouře (The Tempest) Zimní pohádka (The Winter´s Tale)



shakespearovské drama – znaky: neomezenost látky, času, místa obraz pozemského života, kladných i záporných lidských vlastností (žárlivost, vášeň, přátelství, věrnost, touha po moci, majetku, nenávist ap.) postavy žen (nepodřízené, samostatně rozhodující o svém životě) a lidové postavy (Juliina chůva, Falstaff) příčinou renesanční tragédie je lidská vášeň nebo náhoda (ne osud jako v antickém dramatu, proti němuž je vzpoura marná) komické prvky nejsou ostře odděleny od tragických jazyk veršovaný se střídá s prózou (nejnižší vrstvy, komické postavy); lidový jazyk vliv antického dramatu trvá, např. existence chóru (ale ve funkci úvodu do situace), motivy řeckého bájesloví blankvers – nerýmovaný pětistopý jambický verš Shakespeare vytvořil nový typ dramatu. Jeho dílo je osvobozeno od náboženského pojetí lidského života a jednání. Dává člověku svobodnou vůli a odpovědnost a zobrazuje jeho pozemský život ve všech radostech i tragických konfliktech. Je schopen důmyslně rozvíjet dramatické zápletky, rychle mění děj a místo a střídá scény ostrými kontrastními sestřihy. „Kdo trpí sám, ten trpí mnohem tíž, že vidí štěstí druhých přes svůj kříž.“ SHAKESPEARE

Filozofická literatura: Nejznámější díla: THOMAS MORE – Utopia TOMASSO CAMPANELLA – Sluneční stát

9. 1. 5. Česká renesanční literatura 70. léta 15.st. – 20. léta 17.st. Renesance se u nás v pravém slova smyslu neprosadila (vliv náboženské ideologie), pouze v knížkách lidového čtení, zábavné próze, např. Historie o bratru Janu Palečkovi specifické znaky českého humanismu: snaha po rozšíření humanistické vzdělanosti vyrovnání se s kulturou jiných evropských zemí obsahově – převaha naukového charakteru literatury literatura pro měšťanstvo, zaměřená k životní praxi vliv latiny na rozkvět spisovné češtiny, význam knihtisku Náznaky už v době Karla IV. (přátelství s Petrarcou), plný rozvoj až v 15.a 16.st. (s reformačním hnutím) Kapitoly z dějin literatury 88

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 2 linie: latinští humanisté, např. Jan z Rabštejna (Dialogus), Bohuslav Hasištejnský z Lobkovic (filozofická próza, ódy, elegie), Jan Campanus Vodňanský (psal prózu i verše), eneáš Sylvius Piccolomini – Česká historie (protihisitsky zaměřené), Erasmus Rotterdamský – Chvála bláznovství (život jako blázinec plný pošetilostí a klamu). národní humanisté – píší česky (vzdělaní měšťané) Nauková literatura: VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD (Chrudim) Překladatel a právník: O právech, o súdiech i o dskách země české knihy devatery – jazyková dokonalost, počátky česky psané vědy Cestopisy

KRYŠTOF HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC Renesančně vzdělaný umělec, psal i hudbu, popraven r. 1621 na Staroměstském náměstí jako jeden ze 27 českých pánů a měšťanů,. - Cesta do Benátek a Egypta VÁCLAV VRATISLAV Z MITROVIC Příhody Václava Vratislava z Mitrovic (přelom 16. a 17. stol.- cesta do Cařihradu ) Kroniky: VÁCLAV HÁJEK Z LIBOČAN Kronika česká – české dějiny do r. 1526; vypravěčské umění, ale historické nepřesnosti, zájem o pověsti, obliba u čtenářstva



Péče o jazyk a překlady: JAN BLAHOSLAV (1523–1571) – znalec jazyka, mnohostranný vzdělanec, biskup jednoty bratrské Filipika proti misomusům (nepřátelům vzdělání) – obhajoba nutnosti vzdělání pro člověka, obrana kultury; filipika = výmluvná řeč s pádnými důkazy Gramatika česká – o jazykové kultuře a normě, doklad dokonalosti Blahoslavova projevu; doplněna sbírkou přísloví Muzika – hudební teorie (pro zpěváky a skladatele) –Blahoslav sestavil Šamotulský kancionál (zpěvník bratrských písní) – pečoval o bratrský archiv – přeložil Nový zákon a tím dal podnět k překladu celé bible

Bible kralická (1579–1594) – kolektivní dílo českých bratří; šestidílka – v Kralicích na Moravě, doklad vyspělosti českého knihtisku; vzor literárního jazyka – dokonalost, život, srozumitelnost Dovršení jazykového vývoje v 16.st. (jakožto bibličtina používána na Slovensku) ”Zlatý věk” českého písemnictví – od 70. let 16.st. (doba veleslavínská) – rozvoj národní vzdělanosti a kultury za Rudolfa II.

JIŘÍ MELANTRICH Z AVENTINA – tiskař a vydavatel.

DANIEL ADAM Z VELESLAVÍNA – slovníkář (troj- a čtyřjazyčné slovníky), nakladatel, tiskař, překladatel, autor Kalendáře historického, organizátor literárního života; jazyková vytříbenost



Podíl Slováků na rozvoji českého humanismu (studovali nebo působili v Čechách)

JÁN JESENIUS Filozof a lékař, uskutečnil v Praze první veřejnou pitvu, popraven 1621 na Staroměstském náměstí pro účast ve stavovském povstání

VAVŘINEC BENEDIKT Z NEDOŽIER (1555–1615) (nebo také z Nedožer) Filolog, studoval v Jihlavě a v Praze, pak správcem škol v českých městech (např. v Německém Brodě), od r. 1604 na pražské univerzitě, autor české gramatiky



10. Baroko

HISTORICKÝ KONTEXT Barokní kultura se objevuje na sklonku 16. století a přetrvává celé 17. století. V průběhu 1. poloviny 18. století se transformuje do rokoka, případně do barokního klasicismu v těch zemích, kde nebyla tak silná katolická protireformace. Existuje v době krize feudalismu a v politicky poměrně neklidné době. V některých státech dochází k pokusu o první buržoazně demokratické revoluce (Nizozemí, Anglie). Měšťanstvo totiž výrazně zbohatlo, má tedy poměrně silné ekonomické postavení, ovšem politická moc mu schází. V Evropě se rozhoří třicetiletá válka, poslední válečný konflikt v Evropě vedený z náboženských důvodů, i když mocenské cíle tu rozhodně nehrály druhořadou úlohu. Po třicetileté válce tradiční bašty katolicismu posílily a rovněž se upevnil katolicismus ve střední Evropě. Právě katolická církev je nositelem nové barokní kultury, která je protikladem předchozí renesanci.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Baroko přineslo do architektury a výtvarného umění nádheru a okázalost. Charakterizují jej zvlněné, nepravidelné formy, křivky a oblouky. Bohatost a košatost uměleckého vyjádření je patrná i v barokní hudbě a literatuře. Baroko zachvátilo nejen všechny druhy umění, ale postihlo i módu a jako první umělecký sloh proniklo i za hranice Evropy všude tam, kde získávala kulturní pozice katolická církev, tedy i do Latinské Ameriky. Protože nositelkou baroka je katolická církev, je pochopitelné, že se opět do umění vracejí náboženská témata. Není však už možné navrátit se k modelu asketického života jako v gotice. Člověk proživší renesanční smyslovost by nebyl osloven. Cílem věřícího je být oslněn přebujelou nádherou a být ohromen. Proto se objevuje výrazný dekoratismus až manýrismus v umění. Senzualita zůstává, přidává se i erotický podtext. Vedle sebe se objevuje slast i bolest, pocity viny a hříchu, vše je založeno na kontrastu protikladu. Umění dokáže evokovat i skryté podvědomí a živočišné pudy, které v sobě prozatím dusil.



10. 1. Základní charakteristika barokního umění Šíří se hlavně v 17. století

O

bdobí válek (třicetiletá válka 1618 – 1648) a nejistot, nerovnoměrnost a protikladnost vývoje v Evropě, proto pocity marnosti, pomíjivosti pozemského světa ap.; růst autority katolické církve a absolutistické moci panovníka, upevňování nevolnického systému. Základní znaky nedůvěra v rozum, absolutizace víry odvrat od přírody, zaměření k vlastnímu nitru mysticismus, duchovnost (pravda je člověku zjevena) naturalistická konkrétnost (pocit bezmocnosti, utrpení, bolesti) monumentalita – snaha ohromit člověka, důraz na citovost až exaltovanost, vnitřní napětí, patos, nadsázka zásada kontrastu , dramatičnost (např. krutý ďábel × milostivý Bůh, zlo × dobro, chudoba člověka × nádhera chrámů, hrůzy válek × nadpozemský ráj) v architektuře: – kostely, chrámy, měšťanské domy (štíty) – křivky, vlnění, oblouky, kopule (místo pravoúhlých tvarů) – mohutnost, velkolepost staveb, vynikající akustika – vnitřní výzdoba – obrazy v zlacených rámech, mramor, přemíra ozdob, sochy; morové sloupy na náměstích – Kryštof a Kilián Dienzenhoferové (Loreta, chrám sv. Mikuláše), Jan Santini v sochařství: – sochy v dramatickém pohybu, vnitřní napětí, křečovitost, patetická gesta; Matyáš Braun (sochy neřestí a ctností na Kuksu), Ferdinand Brokoff v malířství: – šerosvit (kontrast světla a stínu); vlámský malíř Rubens, holandský Rembrandt, v Čechách Karel Škréta (portréty), Petr Brandl (oltáře), Slovák Ján Kupecký v hudbě: – varhanní hra, fuga, opera; J. S. Bach, G. F. Händel, J. V. Stamic, J. Mysliveček – předchůdci Mozartovi; chrámové skladby F. X. Brixiho, J. J. Ryby v literatuře: – aktualizace typických středověkých žánrů: legenda, duchovní píseň, epos, traktát, reflexivní lyrika; využití obraznosti, alegorie symbolů



10. 2. Barokní literatura v Evropě .

N

ěkteří autoři žijící absolutních monarchiích, kde má dominantní úlohu katolická církev, (např. Španělsko, země pod nadvládou Habsburků) nebyli schopni odpoutat se od náboženských otázek, od pocitu viny a hříchu, proto i v době, kdy renesance zažívala svůj rozkvět, si po smyslové stránce počínali umírněněji. Proto některá jejich díla v období renesance nemůžeme považovat za čistě renesanční a humanistická, spíše už za „první vlaštovky“ barokní literatury. Básník Torquato Tasso (1544–1595) nábožensko – hrdinská epopej Osvobozený Jeruzalém (téma křížové výpravy) dramatik Pedro Calderón de la Barca (1600–1681) autor filozofických a symbolických her, např. Život je sen

Literatura od 2. poloviny 16. století si nekladla za cíl bezprostřední poznání skutečnosti, ale snažila se postihnout a zdůraznit předpokládané duchovní a přírodní principy. Objevují se filozofické spekulace, uvolňuje se obraznost a fantazie. Opět vzrůstá váha víry. Spisovatelé hledali jistotu, obraceli se do věčnosti, k nadpozemským silám a hodnotám. Snažili se vystihnout i atmosféru napětí a vzrušení. Postavili znovu člověka mezi absolutní síly dobra a zla, mezi Boha a ďábla. Hrůzy prožité v době třicetileté války se pochopitelně odrazily v myšlení středověkého člověka, který se už nemohl radovat tak jako dříve. Z literatury však nezmizel úplně pozemský svět ani smyslová zkušenost, pouze ustupují do pozadí. Poznávaná skutečnost se však mění ve znaky, symboly, které mají vyjádřit nevyslovitelné. Objevuje se vysoký stupeň stylizace a abstraktnosti. Autoři se snažili vyjádřit ideály náboženského a společenského života v jejich obecnosti. JOHN MILTON (1608–1674) Anglický básník,tvůrce pamfletů v období anglické buržoazní revoluce. Zabýval se i výchovou (demokratizace církve a modernizace výchovy) Nejznámější epopej: Ztracený ráj ( Paradise Lost) – duchovní epos na biblické téma (o Adamovi a Evě, o prvotním hříchu) HANS JAKOB CHRISTOFFEL VON GRIMMELSHAUSEN (1621–1676) Román Dobrodružství Simplicia Simplicissima (obraz hrůz třicetileté války z pohledu prosťáčka – podobné Komenského Labyrintu).



10. 3. Česká barokní literatura v době pobělohorské Rozvíjí se po porážce na Bílé hoře roku 1620: – potrestáni účastníci odboje, konfiskace majetku, nucený exil – hospodářský rozvrat a utužení nevolnictví – rekatolizace, germanizace

R

oku 1627 bylo císařem Ferdinandem II. vydáno tzv. Obnovené zřízení zemské jako reakce na povstání českých stavů. Bylo povoleno pouze katolické náboženství. Protestanti buď museli přestoupit na katolickou víru, nebo opustit vlast. Toto opatření od dalšího roku platilo i pro Moravu. Mnozí vzdělanci (mezi nimi i Komenský) museli opustit vlast. Majetek exulantů byl zkonfiskován a získal ho císařský dvůr, který ho pak rozděloval cizí katolické šlechtě. K velkému majetku tak přišel např. Albrecht z Valdštejna. Proto se česká literatura dělí na emigrantskou a domácí.

10. 3. 1. Emigrantská literatura (nekatolická inteligence) V Polsku (Lešno) – JAN ÁMOS KOMENSKÝ, V Německu – PAVEL SKÁLA ZE ZHOŘE – dílo Historie církevní, PAVEL STRÁNSKÝ –latinský spis O státě českém – obhajoba předbělohorských Čech),

JAN ÁMOS KOMENSKÝ (1592–1670) Vedle Jana Husa další osobnost světového významu; představuje spojení reformační tradice s renesančními ideály (pochopení světa a poznání), umění a vědy, víry a poznání, pansofista. Jižní Morava; studium na bratrských školách v Přerově a ve Strážnici, pak na německých protestantských univerzitách v Herbornu a Heidelbergu; po návratu učitelem v Přerově, pak ve Fulneku; poslední biskup jednoty bratrské 1628 –odchod do polského Lešna 1640 –pozván do Anglie (založit akademii věd), pak ve Švédsku (učebnice) 1648 –vestfálský mír = konec jeho nadějí na návrat do vlasti - Kšaft umírající matky jednoty bratrské = alegorická forma závěti ”Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu,... vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český!” 1650 –v Šarišském Potoku (Uhry) 1654 –v Lešně – při požáru shořel materiál k slovníku Poklad jazyka českého od r. 1656 v Holandsku (Amsterodam), kde zemřel; pohřben v Naardenu


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Dílo: Před odchodem z vlasti: Labyrint světa a ráj srdce (2 části) satirická alegorie světa (jako města) s postavou poutníka – vzdělance (= autor) průvodci: Vševěd Všudybud (usiluje poznat svět) a Mámení (přizpůsobuje se nedostatkům) prohlížejí všechny stavy a zaměstnání đ realistický obraz doby, smýšlení a lidí ostrá kritika tehdejší společnosti (touha po penězích, podvod, klam, války tj.) 2. část – návrat do vlastního srdce a k Bohu (= záchrana) názorný, srozumitelný styl, dokonalá forma, jazyk bohatý (synonyma, několikanásobné větné členy), názorný; složitá souvětí, tzv. humanistická perioda (tj. soustava vět spojená do dvoudílného souvětí, jehož části se oddělují dvojtečkou nebo středníkem a nazývají se předvětí a závětí = jádro výpovědi); vliv latiny alegorie – využívá přeneseného významu v rámci celého díla; děj má doslovný a zároveň přenesený význam Útěšné spisy, např. Listové do nebe (5 fiktivních dopisů chudých Kristovi) Pedagogické práce (”učitel národů”) spisy teoretické (latinsky): Velká didaktika (Didactica magna) zásady moderního vyučování a výchovy (např. vyučování pro všechny, zdarma a v mateřském jazyce; důraz na praxi – učit vědomostem i dovednostem; důraz na tělesnou výchovu; názornost vyučování – postup od známého k neznámému, poznávání přírody; důležitost kázně); spis obsahuje i názor na koncepci vzdělání: rozdělení výchovy do 4 stupňů po 6 letech na výchovu předškolní, tj. v rodině, pak ve škole obecné, dále latinské (gymnázium) a na univerzitě (doplněno cestováním) Informatorium školy mateřské (pro matky, výchova v předškolním věku) spisy praktické – učebnice: Svět v obrazech (Orbis sesualium pictus) – 1. obrázková učebnice na světě, spojení jazykového a věcného vyučování Brána jazyků otevřená (Ianua linguarum reserata) – učebnice latiny


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Škola hrou (Schola ludus) – rozvíjí smyslové schopnosti (Škola na jevišti – soubor divadelních her využitelných ve škole) Encyklopedické práce – vševědné (pansofie) – navazuje na Štítného, Blahoslava, Veleslavína úsilí shrnout výsledky vědění (7dílný celek) – nedokončeno práce na slovníku mateřštiny pojednání O poezii české (propaguje časomíru) – úsilí o poznání světa a o výchovu člověka spojil s úsilím o dorozumění mezi národy, o věčný mír (panharmonie); doufal, že vzdělání povede k sbratření lidstva Divadlo veškerenstva věcí (Teatrum universitatis rerum) – encyklopedický souhrn poznatků, dílo nebylo nikdy dokončeno. Všeobecná porada o nápravě věcí lidských (De rerum humanarum emendatione consultatio catholica) – pokus o nápravu lidské společnosti, nedokončeno, diktoval svému žákovi. Ostatní práce: Cesta světla (Via lucis ) – Prameny, z nichž se může formovat moudrost. Kancionál, tj. Kniha žalmů a písní duchovních – vyvrcholení bratrské písňové tvorby. Anděl míru (Angelu pacis) – určeno pro mírovou konferenci v Bredě. „ A poněvadž jste již ukázali, co dokážete, když své síly stavíte proti sobě, bude čas ukázati, co dokážete, jestliže se spojíte.“ Jedno potřebné (Unum necessarium) – jeho závěť, zamyšlení nad jeho celoživotními snahami a jejich smyslem.Labyrinty, kterými lidé procházejí, je možno překonat, dovede-li člověk odlišit potřebné od nepotřebného. Komenského dílo znamená dovršení české reformace a je svou pokrokovostí dokladem sepětí s evropským myšlením o společnosti. Jeho mistrovské ovládání jazyka znamená spíše vyvrcholení humanismu než začátek baroka. DIDAKTIKA ANALYTICKÁ (1647) XXII. Kdo nedbá, aby byl vyučován, toho budeš marně vyučovati, dokud u něho neprobudíš vřelý zájem o učení. XXIII. Nadání, úsudek a píle, jsou –li vzájemně spojeny, činí pokroky hodné podivu. XXIV. Částečný nedostatek nadání či úsudku vyvažuje píle. XXV. Kde nenacházíme nadání, úsudek ani píli, tam se při vyučování či učení nedopracujeme úspěchu buď vůbec, nebo jen v malé míře...



KŠAFT UMÍRAJÍCÍ MATKY JEDNOTY BRATRSKÉ (1650) Na tebe, národe český a moravský, vlasti milá, zapomenouti také nemohu při svém již dokonalém s tebou se loučení, nýbrž k tobě nejpředněji se obracejíc, tebe pokladů svých, kteréž mi byl svěřil Pán, nápadníkem a dědicem nejpřednějším činím, příkladem některých bohatých měšťanů římských i králů jejich pomezních, kteříž umírajíce dědicem věcí svých obec římskou, vládu okršlku zemského ujímající, kšafty svými nařizovali. Věřím i já Bohu, že po přejití vichřic hněvu, hříchy našimi na hlavy naše uvedeného, vláda věcí tvých k tobě se zase navrátí, ó lide český! A pro tuto náději tebe dědicem činím všeho toho, co jsem koli po předcích svých byla zdědila a přes těžké a nesnadné časy přechovávala, nýbrž i v čem koli dobrém skrze práci synů mých a požehnání boží rozhojnění jsem přijala, to všecko tobě zcela odkazuji a oddávám, zejména: Napřed milost k pravdě boží čisté, kterou nám před jinými národy prvé službou mistra Jana Husa našeho ukazovati začal Pán a kterouž on s pomocníkem svým i jinými mnohými věrnými Čechy krví svou zpečetil a od níž Antikrist na onen čas chytrostmi svými na sněmu basilejském, teď pak mocí válečnou a ukrutnou tebe byl odvedl, já pak s syny svými, kteří za světlem jíti chtěli, posavad se přidržeti jsem hleděla. Tvéť to jest dědictví, tobě před jinými národy dané, ó vlasti milá! Ujmiž se zase práva svého, když tobě milosrdenství prokáže Pán a pravdě své průchod navrátí Pán, slitovník tvůj.

10. 3. 2. Domácí literatura a) Oficiální,

jezuitská –vydána Svatováclavská bible (náhrada Kralické bible)

BOHUSLAV BALBÍN (1621–1688) –jezuita latinské dílo Učené Čechy ((Bohemia docta)- literární a kulturní dějiny –Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště českého (Dissertatio apologetica pro Lingua slavonica, precipue Bohemica) -obsahuje právo národa na vlastní jazyk – vydána až na počátku národního obrození Duchovní lyrika: BEDŘICH BRIDEL (1619–1680) Básník, překladatel, mysticky pojatá poezie, řeší základní otázky lidské existence. Poema Co Bůh? Člověk? – mystická, patetická úvaha o dokonalosti boží a nicotě lidské existence vánoční poezie Jesličky Hagiografické dílo: Život svatého Ivana, prvního poustevníka v Čechách (Sv. Jan pod Skalou)



ADAM MICHNA Z OTRADOVIC (1600 – asi 1676) Básník, skladatel a varhaník. autor ukolébavek (Hajej, můj andílku), milostných písní (Pod našima okny), vánočních koled (Chtíc, aby spal) – v kancionálu Česká mariánská muzika CHTÍC, ABY SPAL (Česká mariánská muzika, 1647) Chtíc, aby spal, tak zpívala synáčkovi matka, jež ponocovala, miláčkovi: Nynej, rozkošné děťátko, synu boží, nynej, nynej nemluvňátko, světa zboží! Tobě lůžko jsem ustlala, Spasiteli, tvory k tvé chvále svolala, Stvořiteli. Nynej, kráso a koruno svrchovaná, nynej, milujících ceno vinšovaná! Nynej, ta jest matky žádost, holubičko, nynej všech anjelův radost, má perličko: slávu chválu vždy nabudeš od mamičky, když se vyspíš, jísti budeš med včeličky. Osladímť ním tvou kašičku k tvé libosti, otevřeš, vím, svou hubičku k té sladkosti: Nynej ráje mého kvítku, rozmarýne, z tebeť sobě dělám kytku, jež nezhyne. Ó fialo! ó lilium! ó růže má! Nynej, vonné konvalium, zahrádko má! Ó loutno má, ó labuť má, můj slavíčku! Nynej, líbezná harfo má, cymbálíčku! Na dobrou noc, ej, hubička,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun nynej, dítě, kolíbat bude matička, nynej hbitě! Spí miláček, umlkněte anjelové, se mnou k Bohu přiklekněte národové!

FELIX KADLINSKÝ (1613-1678) Ohlasy antických motivů v barokním básnictví. Bukolické motivy. Zdoroslavíček v kratochvilném háječku postavený – zpracováno podle německé předlohy. Zájem o historii: JAN FRANTIŠEK BECKOVSKÝ (1658–1725) Poselkyně starých příběhův českých, adaptace Hájkovy kroniky. TOMÁŠ PĚŠINA Z ČECHORODU – zabýval se historií Moravy. Cenzura, ničení českých nekatolických knih je spojeno s jezuitou Antonínem Koniášem, autorem soupisu zakázaných knih. Koniáš je autorem spisu Klíč kacířské bludy k rozeznání otvírající (Clavis haeresim claudens et aperiens). - likvidace nekatolické literatury Úpadku českého jazyka, přejímání cizích slov a zužování čtenářské základny se snažili (často neúspěšně) čelit tzv. ”brusiči jazyka” , např.: Matěj Václav Šteyer - Brus jazyka českého Václav Jan Rosa, Čechořečnost – latinsky psaná gramatika a stylistika, svědčící o necitlivém novotaření, očišťování jazyka (tzv. purismus, z lat. purus = čistý) tvořením novotvarů (např. čistonosopléna = kapesník, břinkoklapka = klavír, skokotnosta = taneční mistr) b) Pololidová – přechod mezi oficiální literaturou a lidovou slovesností – literatura o lidu, ale z pozic ne lidových ani panských, ale měšťanských; znalost lidového prostředí

– kantor Václav František Kocmánek, autor 7 interludií – interludium = fraška z lidového života pro drobné měšťanstvo, často výsměch sedlákovi, nevybíravá kritika s vulgarismy – skladba Lamentatio rusticana (Lamentace venkovanů) se selským otčenášem, tj. skladbou o selském životě; sloky končí vždy veršem modlitby


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – zábavná literatura: kramářská nebo jarmareční píseň O zajímavých příhodách (požáry, povodně, nešťastné lásky, vraždy); zpívali je o jarmarcích potulní kramáři za doprovodu flašinetu a ukazování výjevů na seriálu obrázků, prodávali texty písní

písmácké paměti, FRANTIŠEK JAN VAVÁK – psané česky, dochovávají dokumentárně přesné zprávy, záznamy veršovaných skladeb, ohlasy soudobých událostí, praktické rady pro všední život c) Ústní lidová slovesnost – tvorba lidu, zvl. venkovského, bohatství tematické a žánrové, doklad tvořivosti a uměleckého cítění lidu, odraz jejich životních zkušeností, např. písně, pohádky, lidové balady (Osiřelo dítě), pověsti, hry se zpěvy, loutkové hry (Don Šajn) – inspirační zdroj pro literaturu, zvl. v období národního obrození. Protipanský charakter lidové tvorby (Pásli ovce Valaši). Knížky lidového čtení Loutkové divadlo (Matěj Kopecký)



11. Klasicismus

HISTORICKÝ KONTEXT Již v první polovině 18. století se začínají iozývat hlasy odsuzující baroko jako sloh postrádající řád, uměleckou kázeň a čistotu. Tato historická epocha je poměrně politicky a společensky neklidná. Období násilného znevolnění s sebou přineslo období rebelií a odporu proti vrchnosti. Tyto projevy nespokojenosti prochází napříč celou Evropou. V Americe dochází v povstání severoamerických osad a k jejich boji za nezávislost na britské koruně, ve Francii propuká buržoazní revoluce, evropští intelektuálové jsou nadšení revolučními osvícenskými idejemi. V některých zemích se panovníci cítí být osvícenými panovníky, neboť chápou, že dosavadní systém se již vyžil a je třeba provést reformy (Marie Terezie, Josef II., Petr I. Veliký, Kateřina II. , Friedrich II. V této době jsou rovněž položeny základy k národnímu obrození a rovněž nastává velký pokrok ve vědě a technice.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Velké hospodářské změny, převratné vědecké objevy a technické vynálezy si vyžadovaly racionální přístup ke společenským poměrům a také i k umělecké tvorbě. Novým principem uměleckého pohledu je obdiv k dokonalosti, kráse a síle lidského ducha. To vše jsou vlastnosti, které propagovala antika a renesance, proto se k těmto obdobím klasicismus vrací. Nápodoba antiky se objevuje hlavně v architektuře. V malířství se často objevují akty nebo žánrové obrázky na pozadí antických krajin. Umění odráží nové myšlenky osvícenství, víru v lidský rozum a ducha. Zvláštní formu měl klasicismus ve Francii. V období vlády Napoleona Bonaparta se nazývá empír (= impérium). Vyznačuje se zvláště čistými formami, strohostí a bez dekorativních prvků.



11. 1. Základní znaky umění v období klasicismu 2. pol. 17.st., 18.st. (z lat. Vynikající, vzorný) znaky: jednotné principy a pevný řád rozumová kázeň (cit podřízen povinnosti a rozumu × baroko) krása je v pravdě a v obrazu přírody vzor – antické umění literární žánry vysoké (óda, epos, tragédie) – o životě vysokých vrstev, např. vladařů, vojevůdců; rýmovaný verš nízké (komedie, fraška, bajka, satira) – postavy neurozené, náměty ze současnosti; verš i próza klasicistické drama dodržuje 3 jednoty: místa, času a děje (ristoteles) v hudbě: F. J. Haydn, W. A. Mozart, L. van Beethoven

11. 2. Francouzská literatura 17. st. (absolutistický stát Ludvíka XIV.)

K

lasicismus zdůrazňoval myšlenku povinnosti, podřízení soukromých zájmů cílům veřejným. Literatura byla rozdělena na vysokou a nízkou. Přísně od sebe byly odděleny tragika a komičnost. K vysokým žánrům patřily óda, epos a tragédie. Měly zobrazovat život vysokých vrstev, náměty se většinou braly z antických dějin nebo mytologie. Komika patřila do nízké literatury. NICOLAS BOILEAU (1636-1711) – zpracoval pravidla klasicismu Báseň: Umění básnické – zákoník literatury klasicismu pro celou Evropu. Francouzská literatura se stává modelem klasicistického estetického ideálu. Vytvořil zákon 3 jednot (jednota času, místa a děje). Tragédie: PIERRE CORNEILLE (1606–1684) První velký klasicistní dramatik. Drama Cid, napsáno podle španělské předlohy základní konflikt: povinnost a čest × cit a láska Rodrigo-Cid zabije otce své milé Chimeny, který urazil jeho otce. Chimena, ač Rodriga miluje, žádá jeho smrt. Po králově zásahu dojde ke smíru. Rodrigo (smysl pro čest, mravní čistotu; vznešenost a odvaha) × Xiména (přes lásku Kapitoly z dějin literatury 103

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun k Rodrigovi nucena pomstít smrt svého otce) alexandrin = rýmovaný jambický 12slabičný verš s přerývkou po 6. slabice se střídá s 13slabičným veršem.

JEAN RACINE (1639–1699) Tvůrce psychologické tragédie, kde se cit a ideál harmonie střetává s egoistickými vášněmi.Antické náměty bývají upraveny v duchu psychologie soudobých postav z dvorského prostředí. Drama Faidra – osudová vášeň, láska k nevlastnímu synovi; Když je Faidra nevlastním synem odmítnuta, obviní ho a zahubí.. -důraz na psychologii postav

komedie: MOLIÈRE (1622–1673) Vlastním jménem JEAN-BABTISTE POQUELIN Klasik světové komedie. Byl synem zámožného měšťana. Od mládí ho přitahovalo divadlo. Aby nedělal rodině hanbu (herectví bylo opovrhováno), změnil si jméno. Nejprve vystupoval s kočovnou společností, později již jako slavný herec a autor byl přijat do královských služeb. – kritický pohled na skutečnost, satirický obraz nedostatků, výsměch lidským slabostem; smírné řešení konfliktu; hrdinové pojati satiricky i humorně (sympatie diváků) – politická satirická hra Tartuffe – kritika pokrytectví a církve (1664) jazyk: verš i próza, prostá mluva – kritika záporných lidských vlastností: klasicistní komedie o 5 jednáních 1.

Francie, 17. stol.

2.

do počestné a klidné rodiny bohatého měšťana Orgona se vetřel pokrytec Tartuffe – předstíranou zbožností a horlivostí si získal Orgona, který mu úplně podlehl, důvěřoval mu, svěřil mu i státní tajemství, odkázal svůj majetek, slíbil svou dceru Marianu, ač milovala Valéra; Tartuffe podle využíval Orgona, svedl i jeho manželku Elmíru a donutil Tartuffa, aby vydědil syna Damise; Orgon nedbá na varování svých blízkých, až se o pravdě sám přesvědčí díky léčce, kterou připravila Elmíra; Tartuffe vyhrožuje Orgonovi vězením, ale nakonec je uvězněn sám na základě tajného rozkazu krále; Orgon svolí k sňatku Mariany a Valéra

3.

bohatý měšťan Orgon, důvěřivý slaboch pokrytec Tartuffe – touží po bohatství, keré mu nepatří; zištný, úlisný vychytralý, bezcharakterní podvodník a lhář, panovačný, předstírá zbožnost a čestnost; manipuluje životem celé rodiny Orgonovy Kleantes, bratr Orgonovy ženy Elmíry – prozíravý, rozumný



4.

satira na pokrytectví a církev, kritika společenských praktik (zneužití moci)

5.

výrazné charakteristiky protikladných postav; komické situace a zápletky, nadsázka verš i próza, vznešená i prostá mluva; verš alexandrín (dvanácti až třináctislabičný vzestupný rýmovaný verš s rozlukou po šesté slabice (třetí stopě) řešení konfliktu smírem satirický i humorný tón

hra

Lakomec (LÁvare) (1662)– lichvář Harpagon, schopný pro peníze obětovat všechno klasicistní komedie o 5 dějstvích 1.

Paříž, 17. stol. (1670)

2.

Starý Harpagon omezuje své děti, okrádá služebnictvo, touží po mladé ženě Marianě, ač ji miluje jeho syn Kleantes, pro něhož vybral bohatou vdovu; chce své děti výhodně provdat – dceři Elišce našel bohatého starce Anselma; proměnu Harpagonova smýšlení způsobí ztráta jeho peněz 30 000 zlatých dukátů (vzal je sluha La Fl che, aby pomohl Kleantovi); výměnou za peníze se Harpagon vzdá Mariany; když se ukáže, se Mariana a Valér, kterého miluje Harpagonova dcera Eliška, jsou dětmi bohatého Anselma, nenamítá Harpagon nic proti svatbě svých dětí, zvláště když Anselmo zaplatí obě svatby a nevyžaduje věno – Valér se ožení s Eliškou, Kleantes s Marianou

3.

Harpagon, šedesátiletý lichvář, chamtivý, lakomý, bezcitný boháč; pro peníze obětuje vše: citové vztahy, děti, rodinu; ztráta peněz pro něho znamená šílenství, ztráta smyslu života (viz Harpagonův monolog: ”Peníze, mé penízky …”) 2 Harpagonovy děti: Eliška – spravedlivá, upřímná Kleantes – chytrý a podnikavý Anselmovy děti Valér a Mariana

4.

kritika chorobné touhy po penězích – peníze jsou vášní, která člověka vylučuje ze života; člověk zaslepený touhou po bohatství nebere ohled na city ani lásku; výsměch lidské chamtivosti vtipná komediální zápletka, komické zábavné nedorozumění (dvojí proti sobě postavené intriky), živé dialogy satirický tón, výsměch zdařilá charakteristika postav, zvláště titulní postavy (hyperbola) postavy ztvárněny satiricky i humorně (sympatie diváků) řešení konfliktu smírem dodržení jednoty místa, času a děje, ale psána v próze (× klasicistní vkus) motiv převzat z Plautovy Komedie o hrnci



Don Juan – pokrytecký šlechtic; kritika rozmařilosti Misantrop (Le Misantrope) – nepřítel lidí; kritika vypočítavosti šlechty Zdravý nemocný(Le Malade imaginaire) – útok na šarlatánství, sobectví, pokrytectví lékařů Aktovka Směšné preciézky (Les precieuses ridicules) – kritika afektovaných mravů a komicky šroubované řeči. Hra Škola žen (L´École des femmes) Odsouzení morálky založené na tyranství a lepé poslušnosti. Kritika tupého poddanství dětí vůči rodičům a ženám vůči mužům. Bohatý měšťák Arnold si koupil právě šlechtický titul pán z Pařezova. Vychovává si jako budoucí manželku svou schovanku v nevědomosti a bázni boží. Protože ji živí a šatí, považuje ji za svůj majetek. Schovanka Anežka, zprvu naivka, se posléze vzepře proti Arnolfovi. Měšťák šlechticem (Le Bourgeois gentilhomme) – zesměšnění měšťáků, kteří se touží dostat mezi šlechtu. Scapinova šibalství (Les Fourberies de Scapin) – sluha jako chytrák „Ze všeho, co je věčné, je láska nejkratší.“ „Závistivci umírají. Ale nikdy ne závist.“ MOLIÈRE

bajky: JEAN DE LA FONTAINE (1621–1695) 12 knih Bajek; příběhy zvířat – nositelů lidských vlastností (pokrytectví, lstivost, intriky)

11. 3. Italská literatura Vznik tzv. commedia dell'arte – národní veselohra; všední problémy zachyceny ironicky, výstižně zobrazeno měšťanské prostředí; herci měli jen tzv. scénář, na scéně improvizovali; dialog doplňován komickou pantomimou; stále stejné postavy (masky), tato forma ustrnula.

CARLO GOLDONI (1707–1793) Hry: Poprask na laguně (Le baruffe chiozzotte) Mirandolina (La locandiera) Rozmarná žena (La dona volubile) Hrubiáni (I rusteghi) Sluha dvou pánů (Il servitore di due patroni) Jeho hry jsou lidové, úsměvné a vtipné. Od commedie dellárte přešel Goldoni k charakterové komedii. „ Svět je nádherná kniha, ale nemá cenu pro toho,kdo neumí číst.“ CARLO GOLDONI



12. Osvícenství 12. 1. Základní znaky 18. st. Znaky: navazuje na renesanci, rozvíjí tradice racionalismu, optimismu; kritika absolutismu a reakce důvěra v ”osvícený” rozum (poznaná pravda), prosazuje svobodu myšlení a rovnost sepětí osvícenství s literaturou: spisovatelé byli zároveň vědci, filozofy, historiky, publicisty

12. 2. Francouzská literatura zvlášť výhodné podmínky (boj proti absolutismu)

FRANCOIS-MARIE AROUET – VOLTAIRE (1694–1778) historik, filozof, dramatik, básník, prozaik, publicista – jízlivý kritik absolutismu, církevního fanatismu – próza Candide neboli Optimismus – filozofický román o hledání lidského štěstí (putování hlavního hrdiny a jeho sluhy světem). Kritika tvrzení, že všechno na světě je správně řízeno a že každé zlo je k něčemu dobré. Směšnohrdinský epos Panna o janě z Arku. Filozofické listy (Les Lettre philosophiques) Prosťáček (LÍngénu)- Příběh prostého přírodního člověka, jehož názory a zdravý rozum se dostávají do rozporu s předsudky a fanatismem. Filosofický slovník (Le Dictionnaire philosophique)- ostře protináboženské dílo. „Co je směšné? Všechno, pokud se to děje někomu jinému.“ „Měňte své radovánky, ale nikdy neměňte své přátele.“ VOLTAIRE

CHARLES DE MONTESQUIEU (1689–1775) – kritik doby román Perské listy (Peršanova cesta do Evropy za vzděláním) Kapitoly z dějin literatury 107


Tzv. encyklopedisté – mladší generace – vydali Velkou encyklopedii – souhrn dosavadního vědění např. matematik d’Alembert a filozof Denis Diderot. Pokus o shrnutí veškerých poznatků lidstva (pansofie), ateismus, materialismus.

DENIS DIDEROT (1713–1784) filozof, autor románu v dopisech Jeptiška (La Religieuse) (autobiografie dívky přinucené vstoupit do kláštera) román Jakub fatalista (Jacques Le Fataliste) (o otázkách společenské morálky; dialog bodrého sluhy s pánem) dialogizovaný román Rameauův synovec (Le Neveu de Rameau) – o vypočítavém příživníkovi. Pierre Augustin Caron de BEAUMARCHAIS (1732-1799) Komedie Lazebník sevillský (Le Barier de Seville) – zhudebnil G. išaro Figarova svatba (Le Mariage de Figaro) – zhudebnil W. A. Mozart.

12. 3. Anglická literatura DANIEL DEFOE (1660–1731) – dobrodružný román Robinson Crusoe (o ztroskotanci na pustém ostrově); vztah člověka k přírodě, oslava lidské práce, aktivity

JONATHAN SWIFT (1667–1745) – filozofický satirický a utopický román Gulliverovy cesty (kritika poměrů v Anglii a představa ideální společnosti) Dílo obou autorů je spojováno s počátky realismu v Anglii. Gulliverovy cesty – jedná se o čtyřdílný alegorický cestopis, případně také utopický smyšlený román. Zachycuje putování Lemuela Gullivera po fiktivních ostrovech, trvající téměř sedmnáct let. Gulliver navštíví během cest například zemi Liliputů, proti nimž vypadá jako obr. Jindy se dostává naopak do země obrů. Srovnává poměry v daných královstvích s vlastní domovinou. Svým románem autor nepřímo napadá politické a sociální poměry v Anglii. Alegoricky se dotýká její morálky, společenské nespravedlnosti a lidských nedostatků. Gulliverovy cesty obsahují prvky alegorie, parodie, satiry a utopické literatury.



13. Preromantismus 13. 1. Znaky preromantismu znaky: přechod mezi klasicismem a romantismem důraz na cit odmítnutí konvencí, příkazů, řádu – i v umělecké tvorbě (požadavek tvůrčí svobody) návrat k přírodě, k lidové slovesnosti vzor – venkovský, prostý, nezkažený člověk, prostý způsob života obdiv k schopnému, podnikavému jedinci

O

bjevuje se v době rozkladu feudálního zřízení, kdy vedoucí úlohu při vytváření nových forem života přijímala buržoazie. Nad troskami starého světa se formovaly nové ideje a estetické hodnoty, které měly vtisknout rozpadajícímu se světu novou jednotu. Protest proti nespravedlnosti se již v literatuře 18. století promítal nejen do rozumové, ale také i do citové oblasti v hledání vnitřní čistoty , ve vyzdvižení prostého a nezkaženého člověka. Nové hnutí preromantismus preferovalo citovost, proto se mu také někdy říkalo senzualismus. Je protikladem k racionálnímu výkladu světa.

13. 2. Francouzská literatura ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST (1697–1763) Kněz, autor románu Manon Lescaut (kritika touhy po majetku a penězích × láska). Peníze fungují jako osudová protisíla lásky. Román přebásnil Vítězslav Nezval. JEAN-JACQUES ROUSSEAU (1712–1778) – zastánce názoru, že jen příroda zachovává člověka v jeho svobodném, přirozeném stavu, civilizace ho kazí (člověk je od přírody dobrý) „Laissez faire, laissez pazder, la nature va del même.“ Nechte věemu volný průchod, příroda si to zařídí sama. V přírodě spatřoval příslib nové svobody člověka. Své představy o přírodním, přirozeném a citově bohatém rozvoji člověka vtělil Rousseau do pedagogického románového pojednání Emil neboli o výchově (Émile ou de l éducation), které bylo jako bezbožné odsouzeno k veřejnému spálení.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun EMIL ČILI O VÝCHOVĚ (1762) – Přeložil A. Krejcar Lidé nejsou od přírody ani králi, ani velmoži, ani dvořany, ani boháči, všichni se rodí nazí a chudí, všichni podrobeni životním neštěstím, zármutkům, nehodám, potřebám, bolestem všeho druhu; konečně všichni jsou odsouzeni k smrti. To jest pravý stav člověka, z něhož není vyňat žádný smrtelník. Začnete tedy studovat v lidské přirozenosti to, co je od té přirozenosti neodlučitelné; to nejlépe působí pravou humanitu. V šestnácti letech mladík již ví, co znamená trpět; vždyť trpěl již sám; ale sotva ví, že jiné bytosti trpí též; strasti vidět a necítit jich není ještě znát je a protože, jak jsem již stokráte řekl, dítě si nemůže představit, co cítí ostatní, nezná žádných nehod, leč nehody své; jakmile však první vývin smyslnosti roznítí v něm oheň obraznosti, začíná se vmýšlet do postavení svých bližních, začíná být dojímán i jejich nářky a cítit i jejich bolest.

– Nová Heloisa (La Nouvelle Héloïse) – román lásky v dopisech, líčení citů a přírody „ Muž vypravuje, co ví, žena, čím by se zalíbila.“ J. J. ROUSSEAU

13. 3. Německá literatura Literární hnutí Sturm und Drang (bouře a vzdor) – proti společenské nespravedlivosti, útlaku, nesvobodě, pokrytectví. Skupina neuznává žádná pravidla., ideál tvůrčí svobody. GOTTHOLD EPHRAIM LESSING (1729-1781) Kritik a dramaturg prvního německého divadla v Hamburgu. Bojoval proti napodobování francouzského klasicismu. Stal se zakladatelem německé měšťanské tragédie. Hra Emilia Galotti – hrdinové pocházejí z měšťanských vrstev. Vážený občan Galotti nemůže uchránit svou dceru Emilii před zvůlí panovníka italského státečku, který dal zavraždit Emiliina snoubence. Než by se Emilie poddala, přijme raději smrt z rukou otce. Veselohra Mína z Barnhelmu (Minna von Barnhelm). Drama Moudrý Nathan (Nathan der Weisse)– idea náboženské tolerance a humanismu. Leasing psal rovněž bajky a epigramy.

JOHANN GOTTFRIED HERDER (1744–1803) Tvůrce nové preromantické estetiky; úvahy o národní individualitě, národní kultuře (kult lidového génia); podpořil národně osvobozenecké hnutí slovanských národů Sbírka Hlasy národů v písních (Stimmen der Völker in Liedern) Myšlenky k filozofii dějin lidstva /Idein zur Philosophie der Geschichte der Menschheit) – názor, že každý národ obohacuje svým příspěvkem vývoj lidstva, směřující k humanitě a k plné lidskosti. Víra v budoucnost slovanských národů.



JOHANN WOLFGANG GOETHE (1749–1832) básník, dramatik, prozaik, vědec studium práv, přírodních věd, nešťastná láska román v dopisech Utrpení mladého Werthera (Die leden des Jungem Werthers)-citové problémy řešeny sebevraždou Tragédie Ifigenie na Tauridě – námět z antických bájí o Trójské válce Tragédie Torquato Tasso – o tragickém životě italského renesančního básníka. Tragédie Egmont – oslavující národně osvobozenecký boj Nizozemců proti španělskému útlaku (zhudebnil L. van Beethoven jako předehru). Viléma Meistera léta učednická (Wilhelm Meisters Lehrjahre) – výchovný román. Hrdinou je kupecký syn, který při svém putování s kočovnou hereckou společností se seznamuje s mnoha lidmi různých osudů a intenzivně prožívá své citové vztahy. Obdiv k lidové slovesnosti sbírka Balady – vrchol tvorby – dvojdílná filozofická báseň v dramatické podobě Faust. Námět volně navazuje na starou pověst, dochovanou v knížkách lidového čtení, podle níž učený doktor Faust v rouhavé touze po poznání prodal svou duši ďáblu, a tím propadl zkáze. Principy zla a dobra, zničení a vykoupení. „ Člověk neztrácí vždy, když se něčeho odříká.“ „Lépe být smutný s láskou než veselá bez ní.“ J. W. GOETHE

FRIEDRICH SCHILLER (1759-1805) Na rozdíl od bohatého a finančně zajištěného Goetha byl finančně závislý na vrchnosti a často býval nemocen. Působil jako spisovatel, překladatel, upravovatel cizích spisů, autor historických prací. Óda Na radost (Lied an die Frede) – Zhudebněna Beethovenem v 9. symfonii. Drama Loupežníci (Die Räuber) – Hraběcí syn Karel Moor byl intrikami svého bratra Františka připraven o otcovu důvěru, poté i o snoubenku a dědická práva. Z lásky ke svobodě a z touhy pomstít se se stane Karel psancem a vůdcem loupežnické tlupy. S její pomocí chce odčinit křivdy a násilí. Loupežníci se mu však vymknou z rukou a jednají jako bezohlední zločinci. Karel, rozhodnut podstoupit očišťující trest, jde požádat chudé lidi, , aby ho vydali soudu, a získali tak vypsanou odměnu. -tragika Karlova pokusu bojovat proti bezpráví bezprávím. Drama Úklady a láska (Kabale und Liebe) – tragický příběh lásky mezi dcerou chudého hudebníka a synem konzervativního , intrikánského šlechtice demonstruje zkaženost vládnoucích vrstev. Hry s historickým námětem: Trilogie Valdštýn (Wallenstein)- politické zápasy v době třicetileté války. Don Carlos – nizozemská revoluce proti španělské nadvládě. Panna orléánská (Die Jungfrau von Orleans)- O Johance z Arcu. Marie Stuartovna (Maria Stuart)- boje o anglickou korunu. Vilém Tell (Wilhelm Tell)- legendární postava z dějin Švýcarska.



13. 4. . Ruská literatura IVAN ANDREJEVIČ KRYLOV (1768–1844) Nejznámější : Bajky CHODCI A PSI Dva přátelé šli jednou za šírání zabráni zcela do své debaty. Vtom ucítil je hafan pod vraty a začal výt a štěkat, až bůh brání. A za ním druhý, třetí, čtvrtý, pátý – půl stovky psů už štěká mezi vraty. Tu jeden z chodců pro kámen se shýb. Druhý však řekl: ”Chceš je rozdráždit? Když hodíš, budou jako pominutí. Nevšímej si jich. Uděláme líp, když půjdem dál. Vyštěkají se s chutí, a jak je znám, za chvíli bude klid.” A opravdu. Jen minuli pár plotů, poslední alík ňaf – a bylo po štěkotu. Nedej se odradit, když děláš dobrou věc, že kolem vyje rozběsněná smečka. Kdo moudrý je, ten křik i závist přečká, a pomlouvači zmlknou nakonec.

MICHAIL VASILJEVIČ LOMONOSOV (1711–1765) – přírodovědec, filolog, básník (ódy)

ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV (1749–1802) – filozof, spisovatel (ostrá kritika nevolnického zřízení, samoděržaví) Putování z Petrohradu do Moskvy /Putěševstvije iz Petěrburga v Moskvu) – cestopisný román. Obžaloba nevolnického zřízení, absolutistické zvůle, zákonodárství a soudnictví. Jako jediný autor našel odvahu vykreslit otřesný obraz života nevolníků a naznačil možnost a potřebnost revolučních změn. Kateřina II. Nechala knihu zkonfiskovat , autora zatknout a odsoudit jej k trestu smrti. Radiščevovi byl pak posléze trest změněn na vyhnanství na Sibiř.



13. 5. Česká literatura Důraz na cit – spojení veřejného a soukromého citu (Jan Kollár) kult přírody, folkloru, dávnověku i šťastné budoucnosti (Rukopisy, F. L. Čelakovský, J. Kollár) rozpětí citu: láska k ženě, k národu, k lidstvu; bratrství (slovanská vzájemnost, všeobecná humanita – J. Kollár) v důsledku slabosti české buržoazie nemožnost sny realizovat, proto buď nadměrný entuziasmus nebo naopak elegismus (J. Kollár) úsilí o rozvoj národního jazyka (zvl. básnického a odborného – J. Jungmann) Období preromantismu se u některých evropských národů časově shoduje s obdobím osvícenství a s národním obrozením.



14. Národní obrození

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Osvícenství v období klasicismu přineslo mimo jiné i rozvoj vzdělanosti. Především v českých zemích bylo osvícenství spojeno s obrozením národního povědomí a důrazem na uvědomělé používání mateřského jazyka. Využívání mateřštiny podporovala i česká vlastenecká šlechta. Čeština ve městech upadala, hojně se ve společenském styku používala němčina, částečně také francouzština. K rozvoji češtiny přispěla školní docházka, první české noviny, šíření knih mezi širokými vrstvami obyvatelstva a dále také rozvoj divadla. Národní buditelé spatřovali spásu v prostém venkovském lidu, kde se ještě používala nezkažená čeština. Hlavním cílem se stal boj proti germanizaci. Nadšenci nepochybovali, že se čeština stane jazykem národní vědy, kultury i školství. Národní obrození mělo kromě pozdvižení českého jazyka také evokovat vlastenecké myšlení. Proto se umělci ve svých dílech nezřídka navracení ke slavné české minulosti, aby probudili své současníky z národní i politické letargie.

1. Česká literatura do 1. poloviny 19. století

14. 1. Příčiny národního obrození:

K

dyž zanikl samostatný český stát (období třicetiletí války), bylo české obyvatelstvo vystaveno protireformačnímu tlaku katolické církve. Habsburkové se obklopovali německy mluvící vysokou šlechtou a zvláště po Obnoveném zřízení zemském dochází nejen k násilné rekatolizaci obyvatelstva, ale rovněž i k násilné germanizaci. Habsburkové jako vítězi třicetileté války ve středoevropském prostoru si do Čech zvou německou šlechtu, které přidělují zkonfiskovaný majetek po protestantské šlechtě a měšťanstvu. Nastává postupný úpadek české kultury, literaturu nevyjímaje. Česky psané literatuře se odcizuje nejen šlechta, ale i většina vzdělanců. Kromě několika málo česky píšících autorů můžeme najít především latinsky, případně německy psanou literaturu. V polovině 18. století nalezneme česky psané pouze tzv. knížky lidového čtení, případně kramářské písně. Kramářské (jarmareční písně) se šířily mezi lidem tisky prodávanými na jarmarcích, kde byly předzpěvovány prodavašem nebo najatým kejklířem, který zpravidla ukazoval vybrané výjevy písně na vyvěšené tabuli s obrázky. Písně vyprávěly o historických nebo pseudohistorických událostech, živelných pohromách, hrůzostrašných příhodách, aktuálních mordech atd.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Na rozvoji česky psané literatury mají tzv. národní buditelé, kteří si kladli za cíl pozvednout češtinu na mezinárodní úroveň, nenechat ji zaniknout a také všeobecně pozvednout národního a vlasteneckého ducha národa. Kvůli sepětí s prostými lidovými vrstvami mělo národní obrození demokratický charakter. Velké společenské hnutí: národně osvobozenecký boj národní a demokratické uvědomování lidu formování novodobého českého národa počátky novodobého českého kulturního života označováno jako vzkříšení národa ( křisitelé) nebo probuzení ( buditelé) Bylo urychleno: rozkladem feudalismu (nástup kapitalismu) a osvícenskými reformami Josefa II. (zrušení nevolnictví a toleranční patent 1781) Nositel hnutí: česká buržoazie a inteligence (opora o venkovský lid - zájmy dočasně stejné) zdroje národního obrození: (viz A. Jirásek, F. L. Věk) revoluční nálada lidu (vrcholí r. 1848) myšlenka slovanské vzájemnosti – posila národního sebevědomí poezie inspirována lidovou slovesností sběratelství (Erben, Čelakovský, Němcová aj.) lidové zábavné čtení (vzdělávací próza) – vydává Václav Matěj Kramerius v České expedici; Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny činnost drobné venkovské inteligence – učitelů, vlasteneckých kněží (viz Raisovi ”zapadlí vlastenci”) lidové divadlo (i loutkové – Matěj Kopecký) obrozenská věda, a to jazykověda (jazyk – základní znak národa) obrany českého jazyka historie (snaha připomenout slavnou minulost, zvl. husitskou, a posílit národní sebevědomí) spisovný jazyk (místo latiny) – němčina, pak čeština

14. 2. Periodizace českého národního obrození – činnost tří tvůrčích generací 1. fáze = obranná (převážně vědci) – od 70. let 18. stol. do poč. 19. stol. 2. fáze = ofenzivní (vědci i básníci) – od poč. 19. stol. do konce 20. let 19. stol. 3. fáze = vyvrcholení obrozenských snah – 30. – 50. léta 19. stol.

14. 2. 1. fáze národního obrození – obranná cíl: čelit germanizaci, zachránit a obnovit český jazyk (vzor – čeština veleslavínská) zájem o českou kulturu a dějiny Jazykověda vydána Balbínova obrana českého jazyka z r.1775 a obrana jazyka od Karla Ignáce Tháma


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun JOSEF DOBROVSKÝ, (1753–1829) Nejvýznamnější osobnost národního obrození ”první světový Čech v nové době” (T. G. Masaryk) Narozen v Ďarmotech u Rábu (v Uhrách); studium na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, pak v Klatovech, dále filozofie a teologie v Praze; kněžské povolání nevykonával, stal se vychovatelem v rodině hraběte Nostice a věnoval se vědecké práci; studijní cesty do Švédska a Ruska Dobrovský dobře znal příčiny úpadku české literatury. Domníval se, že se v budoucnu nepodaří vytvořit vysokou českou kulturu. Považoval česky psanou literaturu prospěšnou pro ty vrstvy, které jiný jazyk neznají. Proto také svá díla psal v němčině. Prvořadý úkol spatřoval v ustálení jazykové normy. Proto vytvořil novodobou mluvnici českého jazyka. Dílo v oblasti jazykovědy: Podrobná mluvnice češtiny (Ausführliches Lehrgebäude der bömischen Sprache) 1. vědecká mluvnice, návaznost na humanistickou češtinu Kralické bible; ač skeptický k možnosti znovuzrození češtiny jako spisovného a literárního jazyka, ustálil jazykovou normu, navrhl tzv. analogickou opravu pravopisu (pravopis i-y, platí dodnes) slovníkářství: Německo – český slovník (Deutsch – böhmisches Wörterbuch) – 2dílný literární historie: Dějiny české řeči a literatury (Geschichte der böhmischen Sprache und Literatur) dějiny jazyka v souvislosti s dějinami literatury, přísně kritický vztah k faktům (osvícenec), oslava českého jazyka doby veleslavínské slavistiky: (vědy o slovanských národech) Základy jazyka staroslověnského (Institutiones linguae slavicae dialecti veteris) 1. vědecká mluvnice staroslověnštiny, jazyka našich prvních literárních památek prozodie: stať Česká prozodie – propagoval přízvučnou prozodii, stanovil pravidla českého trochejského sylabotónického verše Přínos: Dobrovský položil 1) základy obrozeneckého hnutí a literatury 2) základy novočeského spisovného jazyka, ustálení jazykové normy 3) základy české moderní vědy (analytičnost, kritičnost, úsilí o vědeckou pravdu) – odmítl např. pravost Rukopisů, dokázal nepravost zlomku evangelia sv. Marka 4) základy slavistiky



14. 2. 2. Přínos národního obrození pro historii Vznik Královské české společnosti nauk– 1774, pak Českého muzea (1818) a Matice české (1831)

GELASIUS DOBNER (1719–1790) Propagátor kritické metody v dějepisectví. Vydal Hájkovu Kroniku českou, opatřil ji však kritickými poznámkami, kde poukázal na výmysly a nepravdy.

FRANTIŠEK MARTIN PELCL (1734–1801) Nová kronika česká; dějepisec a první profesor českého jazyka na pražské univerzitě. Analýza úpadku česky psané literatury, aktuální problémy české jazykové kultury.

14. 2. 3. Počátky novočeského básnictví VÁCLAV THÁM (1765 – asi 1816) almanach (sborník) Básně v řeči vázané (1785) – původní tvorba i překlady,vliv anakreontské poezie.

ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER, (1795–1814 sestavil 5 almanachů : Sebrání básní a zpěvů – převaha původní tvorby Óda na Jana Žižku z Trocnova -oslava husitského hrdiny jako vlastence vznik první novočeské básnické školy – program vlastenecký i formální (sylabotónický verš, obliba ódy, bajky, eposu) ŠEBASTIÁN HNĚVKOVSKÝ (1770-1847) sentimentální balada Vnislav a Běla směšnohrdinský epos o dívčí válce Děvín (zesměšnění lidských slabostí)

14. 2. 4. Počátky obrozeneckého divadla působivost mluveného slova úkol: zajistit pravidelná česká představení vychovat české herce vytvořit české hry vliv na národní uvědomování lidu



první scény: – v Kotcích (od r. 1738) – ve Stavovském divadle (od r. 1783) – česky se hrálo jen výjimečně – ve Vlasteneckém divadle – Bouda (1786–1789) na Koňském trhu (dnes Václavské nám.) repertoár Boudy: – překlady klasiků (Molière, Shakespeare, Schiller) – veselohry (Prokop Šedivý, Masné krámy, Pražští sládci) – vlastenecké hry (Václav Thám, Břetislav a Jitka) pokračovatelé: JAN NEPOMUK ŠTĚPÁNEK (1783–1844), autor veseloher a frašek, Nejznámější komedie. Čech a Němec, Pivovar v Sojkově, Berounské koláče Živá, vtipná mluva VÁCLAV KLIMENT KLICPERA (1792–1859) autor veseloher, zakladatel moderního českého divadla Nejznámější hry: Rohovín čtverrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsu, Zlý jelen Veselohra na mostě Každý něco pro vlast kritika špatných lidských vlastností (lakota, sobectví, přetvářka, nadutost, prospěchářství)

14. 2. 5. Fáze národního obrození – ofenzivní vliv napoleonských válek, národně osvobozeneckého hnutí v Evropě vypracován 1. novodobý český národně kulturní program znaky období: rozvoj básnického i odborného jazyka, rozšíření slovní zásoby (Jungmann) historismus (kult dávnověku, rehabilitace husitství a veleslavínské doby – Palacký, Šafařík, Rukopisy) slovanský humanismus (propagace slovanské myšlenky – Kollár, Šafařík, Čelakovský) aktivita (nejen cenit minulé, ale vytvářet nové hodnoty) pokusy o zavedení časomíry a vzkříšení epiky preromantické nadšení a víra v budoucnost národa (× racionalismus a skepse Dobrovského) cíle: výchovně vlastenecké, internacionální a estetické Kapitoly z dějin literatury 118


14. 2. 5. 1. Literatura vědecká –důsledně v českém jazyce JOSEF JUNGMANN (1773–1847) jazykovědec, překladatel, básník, propagátor češtiny, iniciátor preromantického pojetí národníliteratury. Narozen v Hudlicích u Berouna, v rodině domkáře, ševce a kostelníka. působil na gymnáziu v Litoměřicích, pak na staroměstském gymnáziu v Praze. Pomýšlel na vytvoření české encyklopedie. „ Čechem je ten, kdo česky mluví a píše, nikoli ten, kdo se k Čechům hlásí, ale mluví německy.“ Dílo jazykověda: shromáždil a rozšířil slovní zásobu jazyka - Slovník česko-německý – 5dílný (120000 slov) čerpal: z literárních památek z řeči lidu z jiných slovanských jazyků, zvl. z ruštiny a polštiny (vzduch, příroda, jablko; chmura, závoj, tklivý) vytvářel novotvary (rostlina, nerost, ozvěna, kyselina, dusík, čtverec ap.) = důkaz, že čeština je jazyk stejně dokonalý jako němčina; z vymírajícího, zaostávajícího jazyka se stal jazyk živý, bohatý, uznávaný Vznik českého odborného názvosloví – vliv na rozvoj přírodních a humanitních věd Jungmannova škola básnická a vědecká – spolupracovníci: Antonín Marek, Milota Zdirad Polák, fyziolog Jan Evangelista Purkyně, botanik Jan Svatopluk Presl stať Rozmlouvání o jazyce českém – kulturní program generace, obraz nízké úrovně češtiny poč. 19. stol. nový názor: znakem příslušnosti k národu je užívání jazyka (Čech je ten, kdo mluví česky) × osvícensky pojaté vlastenectví (teritoriálně) vznik 1. českého vědeckého časopisu Krok; záměr vytvořit českou encyklopedii Literární historie a teorie: Slovesnost – učebnice literární teorie a poetiky + čítanka (pro gymnázia); texty od Husa po současnost Historie literatury české – přehledné dějiny české literatury, knihopis (= soupis literárních památek od nejstarších dob po současnost; periodizace vývoje literatury (oddíly s výkladovou statí) = obraz bohatství české literatury Básnická tvorba: 1. česká romance Oldřich a Božena



Překlady: důkaz schopnosti češtiny vyjádřit i nejnáročnější myšlenky světové literatury; z francouzštiny: Chateaubriand - Atala z angličtiny: John Milton - Ztracený ráj z němčiny: Goethe- Heřman a Dorota z ruštiny: Slovo o pluku Igorově

PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK (1795–1861) Slovák, psal česky (evangelík) zakladatel slovanské archeologie: pokračovatel Dobrovského v slavistice Slovanské starožitnosti – nejstarší dějiny Slovanů, důkaz starobylosti slovanského usídlení v Evropě Literární historik: Dějiny slovanského jazyka a literatury ve všech nářečích (německy) – Slovanstvo považováno za jeden národ, slovanské jazyky za nářečí; výklad české literatury v kontextu literatury všech slovanských národů; myšlenka velikosti Slovanstva, Češi součástí velkého celku Básník: sbírka Tatranská múza s lýrou slovanskou Literární teoretik: Počátkové českého básnictví, obzvláště prozódie (anonym, s Palackým) – požadavek umělecky náročné tvorby, pěstování časoměrného verše.

FRANTIŠEK PALACKÝ (1798–1876) Narozen v Hodslavicích na Moravě; zemský historiograf; jako politik – liberál (spolu s Havlíčkem), zastánce federalistické koncepce rakouského státu, tj. austroslavismu Organizátor: založení Časopisu Společnosti vlastenského muzeum v Čechách založení Matice české (vydávání českých knih) Historik: edice kronik Staří letopisové čeští (14.–16. stol.) Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě (5 dílné) – německy od r. 1836, česky od r. 1848 základní historické dílo do r. 1526 výklad dějin jako zápas němectví a slovanství, tj. principu feudálního a demokratického; vyzdvihuje dobu husitskou vysoká epická kvalita textu (dějiny suplovaly chybějící větší epické žánry) inspirace pro Smetanu, Jiráska, Alše, Myslbeka aj. Kapitoly z dějin literatury 120


Palacký si osvojoval osvícenské kritické metody. Pracoval jako hraběcí archivář. Oženil se s dcerou bohatého advokáta a velkostatkáře Terezií Měchurovou, proto nebyl finančně závislý, a mohl se proto věnovat bádání. Je přesvědčen o nutnosti boje za politické osamostatnění české národní společnosti. Vrcholné období českých dějin Palacký spatřoval v husitské době. Roku 1848 v období buržoazní revoluce vystupoval jako vůdčí představitel staročeské konzervativní politiky. Stal se předsedou Slovanského sjezdu. Uskutečnění velké středoevropské federace považoval za nejúčinnější zajištění českých národních zájmů. Přání vybudovat demokratickou a svobodnou společnost. Palacký byl nejuznávanější politickou a kulturní osobností českého života v polovině 19. století. 14. 2. 5. 2. Literatura umělecká JAN KOLLÁR (1793–1852) Slovák, tvůrce myšlenky slovanské vzájemnosti; psal česky (evangelík) Narozen v Mošovcích , studium v Bratislavě, pak v Jeně (Německo) Vliv pobytu v Jeně: po stránce národní a myšlenkové – vliv hrdosti německého národa (odsouzení nesvobody a útlaku doma), obavy před rozpínavostí německého národa poznal rozdíl mezi minulostí a neutěšenou přítomností Slovanstva (názvy slovanského původu v jenském okolí – pozůstatky po Polabských Slovanech) po stránce osobní – seznámení s Friderikou Wilhelminou Schmidtovou (Mína) Básník: sbírka Básně (1821) – elegie, ódy, epigramy, milostná lyrika (Míně) se stala základem ke skladbě Slávy dcera (1824) – Mína splývá s vybájenou dcerou bohyně Slávy, je symbolem budoucího Slovanstva (= alegorická představa), provází básníka po slovanské pravlasti – motiv putování (viz Dante, Komenský); skladba obsahuje Předzpěv a 5 zpěvů (původně 3), nazvaných podle řek protékajících slovanským územím: Sála, Labe, Dunaj; pak Léthé (slovanské nebe) a Acheron (slovanské peklo) Předzpěv téma: záhuba Polabských Slovanů a žal nad jejich zánikem slovanská vzájemnost odsouzení germanizace víra v slavnou budoucnost Slovanstva humanismus ”Sám svobody kdo hoden, svobodu zná vážiti každou, ten, kdo do pout jímá otroky, sám je otrok”.



forma: elegie – nejen žalozpěv nad zašlou slávou Slovanstva, ale i monumentální zpěv o slavné budoucnosti časoměrná prozodie: spojení hexametru (6stopý verš) s pentametrem (5stopý verš) = elegické distichon Zpěvy (oddíly) – obsahují přes 600 vlasteneckých a milostných znělek – sonetů; prozodie přízvučná např.: Pracuj každý s chutí usilovnou (výzva k práci pro národ a k svornosti) Co z nás Slávů bude o sto roků? (předvídá slavnou budoucnost) Teoretik: myšlenky všeslovanské (panslavismus): spis O literárnej vzájemnosti mezi kmeny a nářečími slavskými – představa zvláště kulturní vzájemnosti Sběratel: slovenských lidových písní: Národnie zpievanky SLÁVY DCERA (1824) PŘEDZPĚV Aj zde leží zem ta, před okem mým slzy ronícím, někdy kolébka, nyní národu mého rakev. Stůj, noho, posvátná místa jsou, kamkoli kráčíš, k obloze, Tatry synu, vznes se, vyvýše pohled. Neb raději k velikému přichyl tomu tam se dubisku, jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům.

FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ (1799 – 1852) Narozen ve Strakonicích; po studiích vychovatel, pofesor na univerzitě ve Vratislavi, pak v Praze. Sběratel: slovanské lidové tvorby Slovanské národní písně (3 svazky) přísloví a pořekadel Mudrosloví národu slovanského v příslovích Překladatel: Herder, Goethe aj. Redaktor: Pražské noviny Kapitoly z dějin literatury 122

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Básník: ohlasové poezie = tvorba v duchu lidové slovesnosti sbírka Ohlas písní ruských – vyjádření slovanské myšlenky; inspirace ruskou lidovou slovesností; ruské byliny přetváří, dokresluje témata: vítězství Rusů nad Turky (b. Rusové na Dunaji r. 1829) vítězství nad Napoleonem 1812 (b. Velká panichida) bohatýrská minulost (b. Ilja Volžanín, Bohatýr Muromec, Čurila Plenkovič) převaha epiky nad lyrikou (odpovídá charakteru ruské lidové slovesnosti) např.: báseň Bohatýr Muromec (podle byliny Ilja a Kalin - car) obraz přírody: sokol a 3 jestřábi + další obraz: dobrý junák a 3 Tataři = kompoziční paralela Muromec – mstitel bezpráví tónická prozodie umělecké prostředky: antiteze – ”Vzav se tu odněkud kůň vyjíždí, on nevyjíždí, on větrem letí.” opakovací figury: epizeuxis, anafora, epifora, epanastrofa rusismy (mládec, sobaka) sbírka Ohlas písní českých – zachycuje ráz českého lidového života témata: obraz českého lidu – humor, satira (b. Český sedlák) nenávist k útisku (b. Vrchní z Kozlova) oslava husitského vojevůdce (b. Prokop Holý) balada v lidovém tónu (b. Toman a lesní panna) – považována za baladu světové úrovně. převaha lyriky nad epikou Rukopisné padělky (RKZ) Rukopis královédvorský – ”nalezen” r. 1817 ve Dvoře Králové, označen za památku z konce 13. stol. Rukopis zelenohorský – anonymně zaslán Národnímu muzeu r. 1818, ”nalezen” na Zelené Hoře u Nepomuku, označen za památku z 10. stol. obsahují převážně skladby epické spory o Rukopisy trvaly do 80. let 19. stol. – dokázána jejich nepravost (zvl. v časopise Athenaeum; filozof T. G. Masaryk, filolog Jan Gebauer, historik Jaroslav Goll, literární historik Jaroslav Vlček aj.) Kapitoly z dějin literatury 123


význam: měly dokázat starobylost naší kultury (touha po velkých eposech) měly posílit národní sebevědomí (= projev vlastenectví) jsou básnicky cennými díly 1. pol. 19. stol. inspirovaly Zeyera, Smetanu, Alše, Mánesa Pravděpodobní autoři podvrhů: Václav Hanka – knihovník a archivář Českého muzea, jazykovědec (znalec staroslověnštiny, staročeštiny, polštiny, ruštiny), básník Josef Linda – novinář a spisovatel (román Záře nad pohanstvem, drama Jaroslav Šternberk v boji proti Tatarům)

14. 2. 6. Fáze národního obrození – vyvrcholení národního obrození Doba mezi dvěma revolucemi:1830 a 1848 (odpor k útisku, absolutismu) vznik 1. politického obrozeneckého programu = austroslavismus (Palacký) radikálové (Sabina, Frič) a liberálové (F. Palacký, K. Havlíček) v literatuře: spjatost s národním obrozením (J. K. Tyl, K. J. Erben) počátky realismu (K. Havlíček Borovský, B. Němcová) romantismus (K. H. Mácha) rozkvět divadla, publicistiky, poezie, satiry, venkovské prózy

14. 2. 6. 1. Spjatost s národním obrozením JOSEF KAJETÁN TYL (1808–1856) Narozen v Kutné Hoře; tvůrce českého realistického dramatu, novinář a redaktor: Květy, Sedlské noviny. Organizátor: českého společenského života: bály, besedy, recitace herec, dramatik a povídkář: povídky: obraz bídy lidu – p. Chudí lidé těžký život umělců – p. Pouť českých umělců, Rozervanec (pravděpodobně o Máchovi) historie (předchůdce Jiráskův) – p. Dekret kutnohorský Havlíček ostře kritizoval Tylovu povídku Poslední Čech (povrchnost, sentimentalismus)



dramata: ze současného života (Pražský flamendr, Paličova dcera, lokální fraška se zpěvy Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, aj.) historické hry (Jan Hus, Kutnohorští havíři , Krvavé křtiny aneb Drahomíra a její synové – děj se odehrává v 10. století, vypráví o zavraždění knížete Václava, zápas křestěnství s pohanstvím, konflikt rozdílných osobností Václava a Boleslava, řešení vztahu českého knížectví k německé říši..) dramatické báchorky (Strakonický dudák, Jiříkovo vidění aj.) adaptace (Paní Marjánka, matka pluku) Fidlovačka fraška s písněmi; pražské řemeslnické vrstvy (český živel), např. švec Kroutil × poněmčená Praha (vdova Mastílková); píseň Kde domov můj (1834 zpívá slepý houslista Mareš) – melodie Františka Škroupa . historické hry: vznikly kolem r. 1848; jsou historické jen svými tématy, ale vyjadřují ideály let 1847–48; Kutnohorští havíři historicky: bouře havířů v Kutné Hoře kon. 15. stol. podnět: stávky smíchovských dělníků v 40. letech 19. stol. svět havířů: Opat, starší havíř (usiluje o dohodu s panstvem), Vít – mladší, radikálnější, bojovnější panský svět: Beneš z Veitmile, mincmistr – krutý, mstivý, sebevědomý; intrikář Rekordat Jan Hus historická postava, ale vyslovuje požadavky a cíle národa v současnosti; Husovi přátelé: Jeronym, Jan Žižka, Hanuš z Chlumu × nepřátelé: Štěpán Páleč (bývalý přítel), císař Zikmund, kardinál Petr Angeli dramatické báchorky s pohádkovámi motivy Strakonický dudák dějové schéma: láska Dorotky a Švandy, překážky, Švandova cesta do světa za penězi; návrat postavy a dvojí svět: české lidové postavy (typy kladné): Kalafuna – český muzikant, houslista, vlastenec; obětavost (pomohl Švandovi), touha po domově Kordula – starostlivá, pečlivá máma; svárlivá, ale dobrosrdečná Dorotka – dcera hajného Trnky; moudrá, obětavá, věrná, statečná Kapitoly z dějin literatury 125

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun cizí svět Vocilka – typ zcela záporný; zběhlý student, prospěchář, příživník, zbabělec; tzv. ”světový Čech” (bez vztahu k vlasti) nebezpečí odrodilství; podobně i voják Šavlička pohádkové postavy: princezna Zulika, král Alenoros, princ Alamír – strnulost, nepřirozenost, marnivost (× české prostředí) svět víl neskutečné postavy, např. Rosava (Švandova matka); spojitost se světem skutečným (Švandovy očarované dudy), zosobněná česká příroda (matka – ochránkyně, vlast) ústřední postava Švanda vlastnosti dobré (podnikavost, dobrosrdečnost), ale i špatné – vyplývající z mládí a nezkušenosti (přílišná touha po penězích, důvěřivost, lehkomyslnost; podléhá cizím vlivům, kolísá ve vztahu k Dorotce); jeho charakter se během hry vyvíjí k dobrému (pracovitost, národní hrdost) jazyk postav (charakterizační prostředek): český, lidový (Kalafuna, Švanda) světácký (Vocilka – cizí slova, zkomoleniny) neživotný a strojený (Zulika) poetický (víly – mluví ve verších) záměr: oslava českého lidu – síly, lásky, obětavosti, vlastenectví varování před odrodilstvím, před přílišnou touhou po penězích

Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud (1847) historická hra, 5 jednání 1.

Kutná Hora, bouře havířů na konci 15. stol; inspirací byly stávky smíchovských havířů a tiskařů kartounů v 40. letech 19. stol. (aktualizace námětu)

2.

nenávist havířů k útisku a nesmiřitelnost s vykořisťovateli; intriky městského písaře Rekordata a láska Anežky, dcery havíře Opata, a Hynka, syna mincmistra Beneše; nespokojenost havířů, snaha Opata vyjednávat, ale uvězněn; havíři shromážděni na vrchu Špimberku, nové vyjednávání, rukojmí a krvavý soud; Benešova smrt, loučení Hynka s Anežkou

3.

a)svět havířů: Opat – starší havíř, usiluje o dohodu, jednání (nemá odvahu bojovat); ušlechtilý, zbožný kališník, poctivý, pokorný Vít – mladší havíř, přímý, smělý, statečný, bojovný zastánce práv havířů, vůdce havířské bouře, nebojí se krveprolití, vymůže na králi spravedlnost Šimon – Vítův pomocník, veselý, výmluvný, vznětlivý Holý – kolísavý typ, nerozhodný, věčně nespokojený



b)panský svět: Beneš z Veitmile, mincmistr – zpupný, proradný, mstivý, krutý okradač, sebevědomý; zneužívá svého postavení a důvěry krále Rekordat, městský kutnohorský písař – intrikán, škodolibý ironik, sebevědomý, podlézavý hejtman Oněk – ješitný, omezený, bezohledně zištný c) král Vladislav II. Jagellonský – osobně nevystupuje, ale mluví se o jeho dobrotě (využíván zištnými lidmi) Anežka, dcera havíře Opata – nevidí společenské rozpory Hynek, syn mincmistra Beneše, bez předsudků svého stavu 4.

hra je historická jen svým tématem, ideově vyslovuje ideály bouřlivých let 1847–1848 (nesmiřitelnost rozdílných zájmů a názorů  výzva k boji proti útisku a nesvobodě; sociální tendence; spor poctivé práce a vlastenectví s kořistnickým zneužíváním vysokého postavení, s lhostejností ke státu; spor lidové dobroty a důvěřivosti s panskou zlobou, podvody, korupcí a intrikami; úsilí o volnost, svobodu, o právo a spravedlnost

5.

jazyk prostý, svěží, výrazově bohatý; čerpá z lidové mluvy; každá z postav mluví řečí svého stavu, prostředí a povahy; hornická úsloví i odborné výrazy (havíři), náboženské obraty (Opat) řeč postav přizpůsobena situaci (Anežka jinak mluví s otcem, jinak s Hynkem či mincmistrem)

KAREL JAROMÍR ERBEN (1811–1870) Z Podkrkonoší; písmácká rodina; gymnázium v Hradci Králové, filozofie a práva v Praze; přítel Palackého, současník i protichůdce Máchův (blízké otázky, ale odlišné odpovědi) Byl stoupencem německých romantiků bratří Grimmů. vědec: český a slovanský historik, právník, archivář, vydavatel staročeských památek, překladatel (Nestorův Letopis ruský) novinář: Pražské noviny sběratel: lidové slovesnosti (pokračovatel Čelakovského) českých národních písní: Prostonárodní české písně a říkadla pohádek: Sto prostonárodních pohádek a pověstí slovanských v nářečích původních např. Dlouhý, Široký a Bystrozraký, Zlatovláska



básník: sbírka Kytice z pověstí národních (1853) české báje, obraz dávných lidových představ a názorů na život; většinou forma klasické balady 1) základní motivy: boj člověka s přírodou, s nadpřirozenými silami (bezmocnost) základní vztahy mezi lidmi (jejich narušení x konflikt) v popředí motiv mateřské lásky vina x trest (často neúměrný, krutý) např. b. Vodník – zlá nadpřirozená síla, střetnutí dvou mateřských lásek; dcera potrestána: poprvé, že neposlechla matku podruhé, že matku uposlechla, ale opustila dítě (kterákoliv volba vede k tragédii) lidové pověry (víra v sen) 4 zpěvy, každý má jinou scénu, časové období b. Zlatý kolovrat – matka macecha zabila nevlastní dceru, aby zajistila štěstí vlastní dceři; za to obě stihl spravedlivý trest (pohádka) b. Záhořovo lože – polemika s Máchou; báseň o vině a odpuštění (Erbenův hrdina ho dosáhne, Erben odmítá vzpouru proti společenským a mravním zákonům × Mácha: revolta, vzdor) b. Holoubek – romantická kresba přírody, krása české krajiny b. Věštkyně – alegorická politická koncepce, vyslovena jistota o budoucnosti národa; vlastenectví 2) kompozice sbírky: (přesný stavební záměr); 13 básní, vzájemný vztah: úvodní Kytice – závěrečná Věštkyně (motiv národního smutku i naděje; matka – vlast) Poklad – Dceřina kletba (mateřská vina) Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti) Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra a zla, legendárnost, pohádkovost) Štědrý den – tajemné roční období, zvyky, obyčeje, pověry hlavní druhy lidové epiky: pohádka, legenda, pověst, převaha balad 3) jazykové prostředky: spjaty s obsahem: lidovost popis osob – stručně, názorně: ”malá, hnědá, tváře sivé” (Polednice) ”vyšla babice kůže a kost” (Zl. kolovrat)



obraz krajiny – rovněž úsporný výraz (jedním veršem): ”okolo lesa pole lán” (Zlatý kolovrat) dramatičnost, dialogy metafory, metonymie, apostrofy, přirovnání, anafory, epifory ap. zvukomalba: ”vyvalily se vlny zdola” ”na topole podle skal zelený mužík zatleskal” inspirace: pro malíře (Aleš, Mánes) pro hudební skladatele (Dvořák, Fibich) pokračovatelé: Neruda, Vrchlický, Bezruč, Wolker Kytice z pověstí národních (1853 – bachovský absolutismus!) básnická sbírka (původně vyšlo časopisecky 11 balad) 1.

obraz dávných lidových představ a lidového názoru na život (životní úděl člověka) vliv bájí; záměr jednolitosti (viz titul) základní motivy: boj člověka s přírodou, víra v nadpřirozené síly (bezmocnost), základní vztahy mezi lidmi (neposlušnost, vražda, péče o dítě), zvláště vztah matky a dítěte (motiv mateřské lásky nebo nelásky), motiv viny a trestu (narušení základních vztahů vede ke konfliktu); osudovost – jedinec často nucen volit, ale nevyhne se tragédii (neúměrně vysoký a nevyhnutelný trest)

2.

lyrickoepické básně, převážně forma lidových balad, ale i jiné druhy lidové epiky – pohádka (Zlatý kolovrat), pověst (Věštkyně), legenda (Záhořovo lože) celkem 13 skladeb

3.

b. Kytice – úvodní, symbol mateřídoušky na hrobě zemřelé matky je útěcha pro její děti – sirotky (duše matky se vtělila v kvítek); 2. část – poslání sbírky – autor přirovnává své pověsti ke kytici uvité z mateřídoušky; matka jako symbol vlasti, národa; autorův výklad původu bájí i svého záměru b. Poklad – námět Velkého pátku – odkrývají se poklady; matka pro bohatství zapomněla v jeskyni (otevřené skále) dítě; po roce se v modlitbách k dítěti vrací, myslí jen na jeho záchranu, bohatství ji už neláká (zlato se proměnilo v kamení) b. Svatební košile – balada o návratu mrtvého milého; dívka prosí v modlitbách, aby se vrátil, jinak vyhrožuje sebevraždou (= provinění); mrtvý milý si přichází pro nevěstu v měsíční noci, vezme jí modlitební knížky, růženec i křížek po matce a spěchají na hřbitov; dívka se skryla v umrlčí komoře, zachránila se modlitbami a pokáním (život vítězí nad smrtí) b. Polednice – rozhněvaná matka přivolala na neposlušné dítě polednici, pak se ho snažila zachránit, ale v náručí ho udusila b. Zlatý kolovrat – pohádka (námět B. Němcové) o krásné Dorničce, která se měla stát ženou krále, ale nevlastní matka s dcerou ji v lese zabily; zločin vyšel najevo – za zlatý kolovrat,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun přeslici a kužel stařeček vyměnil dívčí ruce, nohy a oči a živou vodou dívku zahojil; podvedený král obě zlé ženy potrestal stejně, jako ony Doru; odsouzeno sobectví a touha po bohatství, zvítězilo dobro b. Štědrý den – touha po poznání budoucnosti; sestry Marie a Hana prosekaly o půlnoci led đ vidina Haniny svatby a Mariiny smrti se splnila; příběh vytvořen uměle, využity lidové obyčeje đ o budoucnosti raději jen snít b. Holoubek – balada; mladá žena zabila svého muže a znovu se vdala; nad jeho hrobem tklivě zpíval holoubek o její vině svědomí ji dohnalo k sebevraždě b. Záhořovo lože – polemika s Máchou (jeho revolta, ale Erbenův smysl pro řád, mravní zákon); báseň o vině a odpuštění (motiv dobra); legenda barokně romantická; cesta mladého poutníka do pekla (otec ho úpisem zaprodal Satanu), setkání se zločincem Záhořem, který mu o pekle vypravuje; mladíkův návrat – zdrtil Záhoře zprávou, že na něho v pekle čeká úděsné lože đ Záhořovo pokání (90 let), obrostl mechem, z jeho kyje vyrostla jabloň đ získává odpuštění b. Vodník – krutý zásah zlé nadpřirozené síly – neposlušná dcera se utopila, stala se vodníkovou ženou, stýskalo se jí po matce, navštívila ji, ale nevrátila se a opustila dítě đ krutá vodníkova pomsta; střetnutí dvou mateřských lásek, bezvýchodná situace volby; 4 zpěvy, 4 různé scény i časová období; vliv lidové pověry (víra v sen); využití refrénu, zvukomalby, dramatické dialogy b. Vrba – sepětí mladé ženy s vrbou (zakletí); vrba byla skácena đ žena zemřela; kolébka pro dítě z vrbového dřeva = matčino náručí; píšťalka z vrbového proutí – matčin hlas b. Lilie – balada o dívce, která se po smrti vtělila v bílou lilii; v noci jako dívka okouzlí muže a stane se jeho ženou; chrání ji (květ) zdí před sluncem; v jeho nepřítomnosti dá matka zeď zbořit a tím dívku zahubí b. Dceřina kletba – balada; rozmluva matky s dcerou, která zabila své dítě a chce se oběsit; proklíná svého svůdce i matku b. Věštkyně – alegorie; projev vlastenectví, víra v budoucnost národa; motiv národního smutku a naděje (motiv proroctví); věštkyně jako Libuše předpovídá osudy českého národa 4.

kompozice skladby – přesný stavební záměr (vzájemně si tematicky odpovídají básně 1. a poslední, 2. a předposlední atd.) např. Kytice –Věštkyně (motiv národního smutku a naděje, matka = vlast, národně buditelské a politické poselství) Poklad – Dceřina kletba (motiv mateřské viny) Svatební košile – Vrba (vztah mrtvých k živým) Polednice – Vodník (nepřátelské nadpřirozené bytosti) Zlatý kolovrat – Záhořovo lože (motiv dobra, pohádkový námět) proti Štědrému dni měla být báseň Svatojanská noc – nedokončena (tajemná roční období) Holoubek měl být středem sbírky Lilie – balada přidána ve 2. vydání (1861) jazyk jazykové prostředky spjaty s obsahem: lidové prostředky, zvukomalba živé dialogy popis osob – stručnost, ale názornost Polednice: malá, hnědá, tváře divé, pod plachetkou osoba Zlatý kolovrat: vyšla babice kůže a kost líčení krajiny – úsporně, ale názorně (jedním veršem) okolo lesa pole lán okolo hřbitova cesta úvozová metafory, epiteta, apostrofy, epifory, epizeuxis, elipsa



KAREL SABINA (1813–1877) Přítel Máchův (1. podrobná kritická studie o Máchovi – Úvod povahopisný) básník – romantické verše prozaik – román Oživené hroby – autobiografické prvky, vězeňský deník libretista – libreta k Smetanovým operám Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta, k opeře Viléma Blodka V studni literární historik – studie o obrozenecké literatuře politik a novinář – v r. 1848 krajně levicové stanovisko, vězeň, po propuštění ve službách tajné policie.

JOSEF VÁCLAV FRIČ (1829–1890) básník, povídkář, dramatik, překladatel, redaktor radikálně demokratického almanachu Lada Nióla (1855) autor Pamětí (4dílné, nedokončené) – svědectví o mládí, popis událostí r. 1848, 1849 radikální český politik, vězněn

14. 3. Počátky českého realismu 14. 3. 1. Satira – kritika soudobé společnosti KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ (1821–1856) Klasik české politické satiry Narozen v Borové u Přibyslavi; studium na gymnáziu v Německém Brodě, kněžský seminář v Praze (vyloučen), pobyt v Rusku jako vychovatel - Obrazy z Rus (kritika carské samovlády); liberál (jako Palacký); po revoluci 1848 – proti reakci vídeňské vlády pronásledován a souzen, 1851 policejně odvezen do vyhnanství do Tyrol (Brixen), kde vznikly jeho satiry Dílo novinář: Pražské noviny (literární příloha Česká včela), Národní noviny (satirická příloha Šotek), časopis Slovan (v Kutné Hoře); programové články v souboru Duch Národních novin



literární kritik: boj o umění pravdivé, hodnotné – Kapitola o kritice překladatel: např. Gogolových Mrtvých duší básník, satirik, epigramatik: Epigramy – krátké, satiricky útočné básně s pointou; Havlíčkův kritický poměr k životu a světu; ironicky věnovány Církvi, Králi, Vlasti, Múzám, Světu (5 oddílů); útok na katolickou církev (Z historie literatury české), byrokracii a stát (Etymologický, Selský, Demokratský), na nezdravé jevy v národním životě (Verba docent, exempla trahunt, Poeta laureatus) lidovost: v demokratickém obsahu ve formě (nápis, ukolébavka, modlitba, popěvek) v stylových prostředcích: veršový i větný paralelismus, rytmická pravidelnost v jazyce: prvky lidového, hovorového jazyka (plesnivina, pačesy) satiry – vrchol tvorby: Tyrolské elegie podnět a inspirace: vlastní zážitek téma: záměr:

zatčení, cesta do Brixenu, život ve vyhnanství; obraz tragédie osobní i národní boj proti reakci státu, kritika policejního systému, pokrytectví; opovržení rakouskou vládou žánrově: netradiční elegie – satira (elegický tón + ironie, výsměch); situační a jazyková komika autoportrét: (příslušnost k českému národu, muzikant – 2. zpěv), zatýkání jako ironický vtip (”přátelský čin Bachův”) × projev zvůle Křest sv. Vladimíra (torzo) inspirace Nestorovým Letopisem ruským téma a záměr: kritika absolutismu jako způsobu vlády, katolické církve (Jezovitský marš), pokrytectví, zištnosti forma vyjádření:groteskní děje se odehrávají zdánlivě v dávných dobách vznikajícího ruského státu za knížete Vladimíra (pro oklamání cenzury), ale aktualizace – kritika rakouské vlády, výsměch, ironie postavy: car Vladimír (zpupný, omezený násilník) × pohanský bůh Perun (ubohý sluha absolutistického vládce) jazyk: lidovost, prostá písňová 4veršová sloka, jednoduchý verš, rytmus Král Lávra téma: parafráze rozmarné veršované pohádky irského původu o králi s oslíma ušima záměr: narážky na dobovou situaci, omezenost, tupost a zloba panovníka forma: parodie historií o hodných panovnících (× brutální, nelítostné činy) Kapitoly z dějin literatury 132

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun postavy:

král, holič Kukulín, čeští muzikanti

společné znaky satir: výraz odporu proti jakémukoli násilí a útlaku; kolektivní historická a politická zkušenost národa Král Lávra (1870) satirická skladba 1.

Čechy za rakouské nadvlády (zdánlivě cizí svět)

2.

příběh o králi s dlouhýma ušima (irský pohádkový námět nebo midasovský námět o králi s oslíma ušima) král není zlý a má divný zvyk: holit a stříhat se dává jen jednou ročně a hned nechá holiče popravit, aby neprozradil tajemství; za mladého Kukulína prosí o milost matka đ za slib, že tajemství nevyzradí, se stává dvorním královým holičem; tajemství ho tíží, pošeptá je do vrby; ta však tajemství prozradí, když basista cestou na hrad ztratí kolíček a náhradní vyřeže z vrby; basa potom hraje píseň o králi s oslíma ušima, lid měl dál krále rád i s jeho ”ozdobou”

3.

král Lávra – dobrotivý i krutý, omezený hlupák – nelítostné, brutální činy (asociace se slaboduchým Ferdinandem Dobrotivým na císařském trůnu) holič Kukulín – mladičký holič, bojácný, upovídaný, neschopný udržet tajemství basista Červíček – typ českého muzikanta

4.

satira, kritika hlouposti, omezenosti a zloby panovníka (oslí uši = politický symbol)

5.

lidový humor, aktuální písňová podoba (jednoduchý rým, čtyřveršová sloka); smírný konec – parodie historií o hodných panovnících v podtextu – úděl pronásledovaného novináře (kdo odhaluje kritikou oslí uši, je stíhán) názornost, konkrétnost, vtip prostý jazyk, lidová mluva

Křest svatého Vladimíra (1876) satirická skladba (fragment) 1.

zdánlivě z historie ruské (pro oklamání cenzury); historické jádro – z Nestorova Letopisu (kníže Vladimír, šíření křesťanství)

2.

car Vladimír má boha Peruna za svého sluhu; chce jeho zahřměním ušetřit na slavnostní dělostřelbě při oslavě svého svátku, Perun odmítá sloužit, proto zatčen vojenským soudem, odsouzen k smrti; potíže pak nepřestávají – hledání nového boha, aby udržel lid v poslušnosti – vypsán konkurs, hledání ”církve nejcírkvovatější” đ pochod jezuitů z Říma (jezuitský marš)

3.

car Vladimír – krutý a omezený despota, sobec; zpátečnický panovník, nečestný, hloupý, domýšlivý a vypočítavý bůh Perun – neškodný služebník absolutistického režimu; jediný úkol – ohlupovat lidi, udržovat je v poslušnosti symbol křesťanství × pohanství



4.

autor nechtěl věrně zachytit události, ale aktualizovat námět đ kritika a zesměšnění carské vlády (tím i rakouského absolutismu) a církve, kariérismus, zištnost hlavní opory státu, soudů, vojska – odpor proti násilí vůbec (autorova důvěrná znalost poměrů v Rusku i v Rakousku)

5.

satirická ”legenda”, velmi oblíbená, zlidověla; groteska: využití jevů vzájemně se vylučujících + nadsázka đ komika, karikatura komika situační i jazyková, narážky, sarkasmus, parodie jednoduché verše podobné lidové slovesnosti (písni), pravidelný rým, písňový rytmus; makaronismy – střídání českých a latinských veršů v jezuitském marši lidový jazyk, hovorové výrazy i vulgarismy jednota obsahu a formy

Tyrolské elegie (1861) satirická skladba na motivy vlastního zážitku (9 zpěvů) 1.

Německý Brod – místo Havlíčkova zatčení, deportace do Tyrol, do Brixenu; před vánoci 1851

2.

Havlíčkova násilná deportace; vstupní motiv – elegie, parafráze na lidovou píseň Sviť, měsíčku, polehoučku skrz ten hustý mrak – dialog s měsícem – jediným druhem osamělého básníka; 2. zpěv – autoportrét (příslušnost k národnímu celku – Čechy, lidovost – muzikant, ale i odbojník a buřič); zatčení uprostřed noci (burcoval svou kritikou vídeňské pány) – zobrazeno ironicky jako ”přátelský čin Bachův”, jakoby jeho starostlivost o zdraví; smutné loučení s matkou, ženou a Zdenčinkou, detailní popis cesty (borovský kostelíček), na Jihlavu, k Alpám; vrchol v 8. zpěvu – epizoda o nebetyčných Alpách (zesměšnění rakouského režimu), příhoda se splašenými koňmi; závěr – zpátečnictví vlády

3.

autor – nepodléhá smutku (podpora národního sebevědomí), přemáhá osobní smutek a trpký pocit rakouská policie, komisař Dedera

4.

kritika absolutismu, pokrytectví a reakčnosti rakouské vlády, neschopnost policejního systému; hluboké opovržení osobní tragédie je tragédií národní (individuální osud je totožný s lidským údělem)

5.

humor, ironie, satira, sarkasmus; komika situační i jazyková netradiční elegie (elegický tón + ironie, výsměch) đ satira principy lidové slovesnosti (stylizace do postavy lyrického hrdiny lidových písní, důvěrný vztah k přírodním jevům, kompoziční paralelismus, ustálené obraty lidových vypravěčů, jednoduchý verš, písňová forma) lidový jazyk (ve výběru slov, tvarech, výslovnosti, stylizaci)



14. 3. 2. Venkovská próza – realistický obraz venkovského života v pol. 19. stol. BOŽENA NĚMCOVÁ (1820 – 1862) Vídeň, mládí v Ratibořicích (Náchodsko); vliv babičky; provdána za úředníka finanční stráže Josefa Němce – pro vlastenectví často překládán poznání různých míst (Praha, Chodsko, Červený Kostelec, Litomyšl, Polná, Slovensko) citlivost k sociálním otázkám: úsilí o spravedlivější společnost a lepší postavení ženy ve společnosti vlastenectví a odvaha (účast na pohřbu K. Havlíčka) Dílo vstup do literatury – vlastenecké verše (např. Ženám českým) pohádky: Národní báchorky a pověsti (např. Chytrá horákyně), Slovenské pohádky a pověsti; nadaná vypravěčka národopisné studie: Obrazy z okolí domažlického (život chodského lidu, kultura, zvyky, kroje apod.) publicistická tvorba: např. stať Selská politika (z r. 1848 – skeptický postoj venkova ke konstituci) povídky: např. Chudí lidé (Červený Kostelec), Pan učitel (Česká Skalice), Dobrý člověk, Chyže pod horami (Slovensko) aj. Divá Bára dcera pastýře Jakuba; nový typ dívky (nezávislost na muži, nepodřízenost) × Eliška z fary; přerůstá konvenční představy o pasivní úloze ženy ve společnosti – je smělá, statečná, zdánlivě drsná, v jádru ušlechtilá, v zájmu přítelkyně se staví proti celé obci; ve všech povídkách vystupuje postava všestranně dobrého člověka tzv. obrazy venkovského života – vrchol tvorby: Babička (1855) vznik po smrti syna Hynka; hmotný nedostatek, vzpomínky na dětství – doplněny a rozšířeny o poznání lidového života cíl:ukázat harmonický život prostých lidí, vzor dokonalosti člověka postavy: z venkovského prostředí: Kapitoly z dějin literatury 135

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – babička Magdalena Novotná, ústřední postava; vztah k práci, životu, přírodě, vlasti; moudrost a životní zkušenost, ušlechtilost Barunčini rodiče – Proškovi (inklovi): zpanštělá matka × sdílný, srdečný otec děti: Barunka (autorka), Jan a Vilém, Adélka lidové typy: mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova; příběh Viktorčin panský svět: paní kněžna, komtesa Hortensie; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; autorčina idealizace skutečnosti kompozice: dějová pásma příjezd babičky, popis jejího všedního dne, hosté od 8. kapitoly – rámec: Staré bělidlo v proměnách ročního období prolog – vzpomínka na babičku, přímé oslovení epilog – poslední léta babiččina, pohřeb V zámku a v podzámčí (1856) dějiště: Nymbursko; příjezd Skočdopolových z Prahy na zámek – nová šlechta dvojí svět: zámek: Skočdopolovi, mamsel Sára, komorník Jacques, pes Joli podzámčí: vdova Karásková s dětmi (Vojtěch, Jozífek), krejčí Sýkora, podruzi (Dorota) postava dobrého člověka – lékař (zná obě prostředí) základní stavební princip = kontrast (už v titulu): sobectví, bezcitnost na zámku × obětavost, vzájemná pomoc v podzámčí, panský pes × utrpení dětí, přepych × chudoba, zápas s cholerou realistický pohled na skutečnost (popisný, detailní realismus), ale v závěru idealizace (romantická představa světa usmířeného = vliv utopického socialismu) Pohorská vesnice Chodsko; ideální shoda vrchnosti s poddanými; nejvyšší míra idealizace Divá Bára (1856) povídka 1.

19. stol., prostředí vesnice, volná příroda – Nymbursko

2.

příběh dcery obecního pastýře Jakuba; vesničany označována za ”divou” (matce prý podstrčila polednice své dítě, protože se prohřešila, když v poledne odešla ze světnice); Bára vyrůstala ve volné přírodě, odlišovala se od ostatních; pomohla přítelkyni Elšce z fary – postrašila ženicha, který jí byl vnucován (bohatý rychtář), ale ona ho nechtěla; za to Bára potrestána – zavřena v noci do umrlčí komory; tam ji našel myslivec, oblíbil si ji


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun v závěru dvě svatby: Elška a lékař, kterého měla ráda, a Bára a myslivec 5. Bára – nový typ dívky (nezávislá, nepodřízená muži), silná, temperamentní, statečná, zdánlivě drsná, ale v jádru ušlechtilá a citlivá, odvážná a smělá, přerůstá konvenční představy o pasivitě ženy v tehdejší společnosti Elška z fary – její protiklad 6. úsilí o lepší postavení ženy ve společnosti; obraz autorčiny vlastní povahy 1. převaha spisovné češtiny Babička (1855) povídka – obraz venkovského života; ilustrace A. Kašpara 1.

Ratibořice – Staré bělidlo, 1. pol. 19. stol.

7. vzpomínky autorky na vlastní dětství a babičku doplněny a rozšířeny poznáním lidového života, zvl. Na Domažlicku řada obrazů z venkovského života; příjezd babičky na Staré bělidlo k Proškovým, její všední den, světnička; hosté na Starém bělidle, návštěvy ve mlýně, cesty do myslivny, vyprávění o Viktorce, návštěva u paní kněžny na zámku (babiččino vypravování o pobytu ve Slezsku a o návratu do Čech), rodinné slavnosti, pouť; obraz ročních období – podzim s prací a zábavami (dračky, přástky, Mikuláš), příchod zimy (štědrovečerní zvyky, masopust, vynášení smrti), jaro – povodeň, příchod pana Bayera – vypravuje o životě na horách, příjezd pana Proška, dožínky, návrat Míly z vojny, svatba s Kristlou; vypravování dětí o škole, vzpomínky na babiččina dívčí léta, vyprávění o Jiříkovi, jak se stal pruským vojákem, Bayerovo vyprávění o Rýbrcoulovi, o postřelené srně, o popravě zločinců v Hradci, o babiččině dceři Johance, o lásce Hortensie k malíři, o smrti Viktorčině; v závěru vylíčení babiččiny smrti a pohřbu 3.

a)postavy z venkovského prostředí (protiklad k zámku) babička Magdalena Novotná – prostá, moudrá, zkušená žena, laskavá, pracovitá, obětavá, přívětivá, starostlivá; vztah k přírodě, zvířatům, k vlasti; dobro konané kněžnou = dobro babiččino; veskrze dobrý člověk Barunčini rodiče – Proškovi (inklovi) – málomluvná a zpanštělá matka × přímý, sdílný, srdečný otec děti: Barunka (autorka) – zvídavá, citlivá, bystrá Jan, Vilém, Adélka – bezstarostné, hravé lidové typy – mlynář, Kristla a Jakub, rodina Kudrnova, Viktorka panský svět – idealizovaný paní kněžna, komtesa Hortensie, služebnictvo na zámku

4.

úsilí ukázat harmonický život prostých lidí, dokonalého člověka jako vzor lidskosti a ušlechtilosti

5.

nejednotný děj – řada obrazů z venkovského života, spjaty ústřední postavou kompozice: dvě dějová pásma a) příjezd babičky, Staré bělidlo a okolí, hosté


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun b) od 8. kapitoly rámec: rok na Starém bělidle, obraz života ve všech ročních obdobích prolog – vzpomínka na babičku, její oslovení epilog – poslední dny babiččina života, pohřeb epizoda – příběh Viktorčin popisný realismus s prvky idealizace V zámku a v podzámčí (1856) realistická povídka – obraz venkovského života 1.

Nymbursko, polovina 19. století

2.

zbohatlý pan Skočdopole si koupil zámek a šlechtický titul; příjezd z Prahy na zámek se služebnictvem a psem Joli; odlišný život v podzámčí – chudoba, hlad, utrpení dětí, cholera, zemřela vdova Karásková, syna Vojtěcha se ujal krejčí Sýkora; intriky na zámku, onemocní i paní Skočdopolová, léčí ji lékař, který zná i prostředí chudých đ její proměna, pomoc chudým; před odjezdem do Itálie poskytne peníze na studia Vojtěchovi, který se za záchranu Joliho dostal předtím do barončiných služeb (páže Albert); paní Skočdopolová se smíří i s tím, že její muž má nemanželské dítě Emila

3.

postavy a dvojí svět: a) zámek: Skočdopolovi, zvláště zbohatlá a ješitná paní baronka (von Springenfeld); není zlá, ale chce napodobit šlechtu, důvěřuje komorné komorná mamsel Sára – proradná, neupřímná, prohnaná, vypočítavá komorník Jacques zhýčkaný pes Joli

8. podzámčí: vdova Karásková s dětmi (Jozífek zemřel hlady, Vojtěch) krejčí Sýkora s dětmi chudí, ale vzájemně si pomáhají, lidští, obětaví podruzi, zvl. Dorota lékař – postava dobrého člověka, zná obě prostředí, ovlivňuje baronku 4.

obraz sociálních rozdílů na vesnici, úsilí o lepší život chudých představa světa harmonického, usmířeného, zbaveného rozporů (idealizace)

9. základní stavební princip – kontrast: viz už titul sobectví, bezcitnost, přetvářka × vzájemná pomoc, obětavost bezstarostný život v přepychu × hlad, chudoba, zápas s cholerou panský pes × Jozífkova smrt mamsel Sára × klíčnice Klárka závěr povídky – zlom a obrat: od realistického pohledu na svět k romantické představě harmonického světa = idealizace (vliv utopického socialismu) popisný realismus s prvky kritiky spisovná čeština s prvky hovorovými



10. 4. Slovenská literatura do 1. poloviny 19. století

D

o 40. let 19. stol. neexistoval jednotný celonárodní spisovný jazyk. Na Slovensku se používala stará čeština, tzv. bibličtina (jazyk bible kralické). Hledaly se cesty k vytvoření skutečné spisovné slovenštiny. Protože slovenština ze západního Slovenska byla výrazně odlišná od východoslovenštiny, za rozumným kompromis se považovalo vytvořit spisovnou slovenštinu ze středoslovenského nářečí. První pokusy o vytvoření spisovné slovenštiny. – už v 2. pol. 18. stol. – Josef Ignác Bajza. Koncem 18. stol. Anton Bernolák (na základě západoslovenského nářečí); přesto jazyková nejednota. Katolíci – bernoláčtina (epik Ján Hollý) × evangelíci – bibličtina (čeština Bible kralické, např. Jan Kollár, Pavel Josef Šafařík aj.) V 40. letech 19. stol. – vznik celoslovenského spisovného jazyka (na základě středoslovenského nářečí), tzv. štúrovština: Ľudovít Štúr, Jozef Miloslav Hurban, Michal Miloslav Hodža Slovenština – účinný prostředek boje proti maďarizaci; sjednocení národa Slovenština byla přijata v novinách a časopisech (Slovenskie národnie noviny) a v literární tvorbě – generace štúrovců (převážně básníci) znaky literatury: vliv lidové slovesnosti (vzor), zvl. Balady vliv romantismu (zvl. Máchy) inspirace životem lidu, slovenskou přírodou

14. 4. 1. Poezie 10. 4. 1. 1. vliv lidové slovesnosti ĽUDOVÍT ŠTÚR (1815–1856) Básník, vědec, spisovatel Jazykověda: Náuka reči slovenskej (gramatika slovenštiny) Nárečia slovenskuo, alebo potreba písania v tomto nárečí (× Kolár, Hlasové o potřebě jednoty spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slováky) Poezie: sbírka Zpevy a piesne (vlastenecké a milostné verše) Kapitoly z dějin literatury 139


SAMO CHALUPKA (1812–1883) Propagátor hrdinského zpěvu Mor ho! – oslava národní hrdosti a boje za svobodu; boj Slováků proti přesile římského císařského vojska v dávnověku i současné myšlenky o svobodě a lidských právech (posila národního sebevědomí)

JÁN MATÚŠKA Autor hymny Nad Tatrou sa blýska vlastenecké písně (zlidověly) – 10. 4. 1. 2. Vliv romantismu ANDREJ SLÁDKOVIČ (1820–1872) lyrický básník (vlastenecká a reflexivní lyrika) skladba Marína – oslava lásky, krásy a mladosti; básníkova láska k Maríně (osobní cit) + láska k lidu (vlastenectví); ”dvoje veľkých ľúbostí” heroicko-idylický epos Detvan – lyrickoepická báseň, oslava detvanského junáka Martina (zabil bílého sokola krále Matyáše); přiznal se, za svou smělost získal oblibu krále; využití slovenských folklorních motivů: valaška = symbol práce a boje, fujara, písně = symbol mladosti, opasek a vrané vrkoče = symbol fyzické krásy, prsten = symbol lásky záměr: oslava slovenského lidu = zdravý základ společnosti

JANKO KRÁĽ (1822–1876) revolucionář (1848 – ideje svobody, rovnoprávnosti) – ohlasy lidové slovesnosti: zbojnická tradice – b. Zverbovaný balady v lidovém tónu – b. Zakliata panna vo Váhu a divný Janko (autor = lyrický hrdina, bohatýr) romantický epos Výlomky z Jánošíka – téma odboje lidu 10. filozofická úvaha – cyklus Dráma sveta



JÁN BOTTO (1829–1881) lyricko-epická skladba Smrť Jánošíkova nebohatý děj (čerpá ze závěru lidové pověsti o zbojníkovi), líčení přírody, úvahy, písňové vložky Jánošík – symbol boje za svobodu, spravedlnost, mstitel křivd – kompozice: 9 zpěvů a předzpěv

14. 4. 2. Próza

JOZEF MILOSLAV HURBAN (1817–1888) – historické povídky (Olejkár) a satiry na maloměsto (Od Silvestra do Troch kráľov)

JÁN KALINČIAK (1822–1871) – próza Reštavrácia (obraz voleb 30. let, prvky realismu)



15. Romantismus

HISTORICKÝ KONTEXT Období romantismu pokrývá téměř celé 19. století. Zachycuje sociálně i politicky neklidnou dobu. Vychází z principů národního obrození, reaguje na buržoazně demokratické revoluce v Evropě, na vědeckotechnickou revoluci a průmyslovou revoluci. Občan sice vítá pád zkostnatělých feudálních revolucí, na druhé straně je zaskočen dravostí a sociální bezohledností, s jakou buržoazie upevňuje svou moc. Starý typ vykořisťování je nahrazen jiným, ještě rafinovanějším. Kromě řady buržoazních revolucí v Evropě se člověk – romantik dočká krvavé krymské války, prusko-francouzské války, rusko-turecké války, vytvoření dvojspolku, posléze trojspolku, velkých sociálních nepokojů ve Francii, pařížské komuny, války Severu proti Jihu v Americe, ale také nových objevů zeměpisných i v oblasti vědy a techniky.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Největšího rozmachu doáhl romantismus v literatuře a hudbě. Právě slovesné umění a hudba dokáží rychle reagovat na dynamiku společenských změn, typických pro romantismus. Architektura nedokáže přinést nic nového, jako by se vyčerpala umělecká invence. Proto se vytvářející tzv. historizující slohy. Napodobují se již zaniklé umělecké slohy (pramenící ze záliby romantiků v zašlých dobách), takže vzniká tzv. novogotika, novorenesance, novoklasicismus atd. Ani výtvarné umění nepřináší nic nového a převratného. V hudbě dochází k rozvoji lidové písně, k vybroušení sonátové formy, velký význam má romantická opera. Vzniká nový útvar – symfonická báseň. Orchestr nabývá na mohutnosti a používají se v něm hudební nástroje tak, jak je známe ze současnosti. Základem není symetrie a soulad, ale dramatická proměna, disonance, revoluční vzmach a citová bouře. Literatura klade důraz i na sociální otázky, ale ještě je nedokáže pojímat a hodnotit podobně jako kritický realismus.



15. 1. Znaky romantismu

L

iterární směr (ve všech evropských literaturách) i životní postoj (touha po svobodě) vznik – v období mezi dvěma revolucemi (1789 ve Francii a 1848 v Evropě); naděje na nové společenské uspořádání (volnost, rovnost, bratrství) nesplněny zcela (revoluční zvraty, napoleonské války, policejní režimy), proto nespokojenost člověka, buřičství

znaky: důraz na city a fantazii (× osvícenský a klasicistní důraz na rozum) protiklad snu a skutečnosti, jedince a společnosti (individualismus) - pocit osamění, odcizenosti východiska: obdiv k minulosti, mystice, k lidové slovesnosti a k přírodě, exotice; únik do vlastního nitra ústřední hrdina splývá s autorem; je výjimečný, neschopnost a nezájem přizpůsobit se (vyvrženec společnosti, loupežník, vrah, kat, cikán) časté téma – nešťastná láska neúspěšné buřičství světabol, skepse (spleen, chandra) nové estetické hodnoty a subjektivní vztah ke skutečnosti; kontrastnost, smysl pro barvitost, hudebnost, zvukomalebnost jazyka, obraznost slovesné druhy a formy – obliba poezie, zvl. lyrickoepické básně (balady), veršované povídky, romány, dramatické básně; v próze zvl. historická povídka a román Romantismus se obvykle nevyskytuje v čisté podobě, ale s prvky klasicismu, preromantismu, sentimentalismu nebo realismu. V hudbě: německé – C. M. von Weber, F. Schubert, R. Schumann , pozdní L. van Beethoven italské – G. Rosini, G.Verdi polské – F. Chopin Vlastenecká opra, nové harmonické prostředky, národní hudba, rozvoj lidové písně Ve výtvarném umění: E. Delacroix, čeští malíři A. Kosárek, J. Navrátil (krajinářství, portréty) V architektuře: Stavby hradů a zámků, obnovování zašlých slohů Všeobecné znaky platné pro veškeré umění a společenské nazírání: Námětem = venkovský lid, příroda, Záliba v zašlých dobách, zobrazení vnitřně rozpolceného jedince, přednost citu před rozumem, subjektivismus a individualismus, revoluční myšlenky, tajemnost přírody, pesimismus, skepse, světobol, únik člověka před společností.



Literatura se nestává jen prostředkem společenského boje, nositelem idejí, ale začíná rovněž vyjadřovat i vnitřní zkušenost člověka, které zažil různé sociální bouře, revoluce, změny politických poměrů atd. Vytváří jednak příznivé podmínky pro jeho rozvoj a emancipaci, ale na druhé straně začíná zachycovat jeho rozpor mezi vnitřním světem jedince, jeho snahami a touhou po lepším světě a ostatním světem. Precizně zachycuje tento stav francouzský spisovatel Alfred de Musset v románu Zpověď dítěte svého věku. „ Všechna nemoc tohoto století pramení ze dvou příčin: lid, který prošel rokem 1793 a 1814, nese v srdci dvě rány. Nic z toho, co bylo, už není, všechno to, co bude, ještě není.“ Kapitalistická společnost ovládla svět svou peněžní morálkou a ryze materialistickým pohledem na svět, který se člověku stále více odcizuje a z toho pramení zvětšující se pocit osamění. Chybí zde jakýsi záchytný pocit, k němuž by se člověk mohl upnout. Člověka přepadají pocity skepse, beznaděje a sociálního vykořenění. Proto je romantická literatura postavena na konfliktu a na vypjatém subjektivismu, proto romantik uniká raději do světa fantazie, protože v reálném světě nevidí jistotu. Největší význam, alespoň v začátcích, má poezie. Jednak dokáže rychle reagovat na sociální změny a rychle vyjádřit básníkův subjektivní pocit a postoj. Kromě toho má daleko bohatší možnosti na malé ploše vyjádřit básníkovu imaginaci a fantazii. Kromě toho se dalším oblíbeným žánrem stává literatura s historickými náměty. Umělci hledají vzory v dávné minulosti (o slavné postavy a hrdiny se mohou opřít, neboť právě ony jim dodávají vnitřní sílu a zároveň ukazují směr, jak jednat). Starobylé příběhy ze slavných dob národa mají zbavovat čtenáře pocitu malověrnosti a dodávat jim sílu. Proto vzniká tzv. historický román. Za jeho zakladatele je považován Walter Scott. Romantikové rovněž uctívají svobodu. Proto bývá mnohdy ústřední postavou jejich děl člověk nějak vyřazený ze společnosti (zločinec, vandrák, poustevník atd.), který žije v příkrém rozporu se společenskými pravidly. Právě duše těchto rozervanců fascinují nejen autory, ale i čtenáře.

15. 2. Světová romantická tvorba 15. 2. 1. Německá literatura Přelom 18.a 19. stol. – poezie ”modrého květu”

NOVALIS (1772–1801) (vl. jm. Friedrich von Hardenberg) – sb. Hymny noci (Hymnen an die Nacht) – kontrast dne, života (světla) a noci, smrti (tmy) – nedokončený román Heinrich von Ofterdingen – středověký básník hledá ”modrý květ” = symbol pravé poezie a života (modrý květ = noc a smrt) bratři GRIMMOVÉ (Jakob a Wilhelm) – vztah k lidové tvorbě a germánské mytologii – vydali německé lidové pohádky


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun HEINRICH HEINE (1797–1856) Německý lyrik a prozaik, ovlivnil celou řadu dalších romantických básníků Nejslavnější báseň: Lorelei Kniha písní (Buch der Lieder) – lyrická sbírka o 5 částech (subjektivní prožitky, nešťastná láska, ironie) KDYŽ HLEDÍM DO TVÝCH DLOUHÝCH ŘAS Přeložil Vítězslav Nezval Když hledím do tvých dlouhých řas, vše míjí, vše, můj žal i čas; však když ti beru polibek, je mi, jak byl bych požil lék. Když smím se na tvá ňadra klást, cítím to jako rajskou slast; když říkáš však: můj nejmladší!, tu se hned hořce rozpláči.

LORELEI Já nevím, co vskutku je se mnou, že jsem tak zkormoucen; jak dávnou tu báji temnou mám vypudit z hlavy ven. Stmívá se, chladný vzduch vane a klidně plyne Rýn; jen temeno hory plane, tam slunce, dole stín. Překrásná panna, s tváří, jež podivný má jas, tam zlatými šperky září a česá zlatý svůj vlas. A s hřebenem zlatým si hraje, zabrána do zpěvu; ta píseň tak čarovná je, tak mocného nápěvu. Tu na plavce v člunu padne tak divoký stesk a žal; on nevidí skály zrádné, zrak nahoru upírá dál. Vím, klesne pak pod temnou vodu člun s plavcem, skončí se báj; to písní svou, plnou svodů, jej strhla Lorelei.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun „Co je to výprask, ví každý z nás dost dobře. Ale co je to láska, to nikdo pořádně neví.“ „Zkušenost je dobrá škola, ale školné je vysoké“ HEINRICH HEINE

15. 2. 2. Anglická literatura GEORGE GORDON BYRON (1788–1824) Představitel aktivního (revolučního romantismu). Byron byl příslušníkem staré aristokratické rodiny. Dostával se do rozporu se svým prostředím, a proto žil většinou v cizině. V mládí musel překonávat zdravotní handicap, to jej zocelilo. Výstředním životem a výrazně emotivní poezií splňoval ideály romantismu. – moderní epos Childe Haroldova pouť (Childe Harold´s Pilgrimage) – autobiografické rysy, putování hlavního hrdiny po Evropě, zvl. na jih, do Řecka; obdiv k slavné minulosti a k přírodě × protest proti nesvobodě a tyranství v současnosti; byronismus – spor hrdiny se světem, osamocený boj za svobodu proti tyranům, světabol (spleen) – romantické básnické povídky Džaur (The Giaour), Korzár (The Corsair), Lara – hrdinové se bouří proti celé společnosti – lyrickoepické skladby – děj s prvky lyriky, reflexe, popisu – dramatické básně Manfred, Kain (Cain) – báseň Vězeň chillonský (The Prisoner of Chillon) Protest proti tyranství a nesvobodě porobených národů. Vstoupil do řecké armády a bojoval proti turecké nadvládě. V Řecku onemocněl a zemřel. „ Láska se podobá spalničkám. Čím starší jsou lidé, tím je to nebezpečnější.“ GEORGE GORDON BYRON

PERCY BYSSHE SHELLEY (1792–1822) Představitel aktivního (revolučního romantismu). Úsilí o básnickou syntézu ideálů krásy s revoluční věštbou přeměny světa. Píše lyriku milostnou, přírodní i politickou, ódy, satiry i alegorie. - básnická tragédie Cenci (prostředí renesanční Itálie, nenávist k tyranství) – lyrická dramatická báseň Odpoutaný Prométheus (Prometheus Unbound) – obměna staré antické báje o hrdinovi, který se vzepřel bohům a přinesl lidem oheň - hrdý vzdor proti osudu a moci = titanismus; kontrast lidskosti a božské tyranie, víra v konečné vítězství dobra:


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Pro spory s vládnoucí společností musel jako Byron opustit vlast. Zahynul při mořské bouři v Itálii. ”Snášet žal, i když zoufá naděje, odpouštět bezpráví, ač kruté je, vzdorovat moci, i když zrdtit chce.  Titáne, ke tvé slávě být jak ty, svobodný, dobrý, krásný, radostný, v tom je moc, život, štěstí, vítězství.”

WALTER SCOTT (1771–1832) básník, sběratel lidových skotských balad, prozaik (historické romány) – např. Ivanhoe – děj z anglické historie z konce 12. stol., napětí, milostná tematika, prostředí rytířských soubojů, atmosféra hrdinství, cti, nadšení, vlastenectví Statečný rytíř Wilfred Ivanhoe se zúčastní křižáckých výprav po boku anglického krále Richarda Lví Srdce ve 12. století. V době jeho nepřítomnosti vládne v Anglii Richardův bratr Jan Bezzemek. Je rozhodnut Richardovi trůn již nevrátit. Tomu se však podařilo za pomoci rytíře Lockleyho (Robin Hood) se znovu zmocnit vlády. Ivanhoe pomáhá Richardovi v jeho boji. Zároveň se však zamiluje do krásné Roweny. Ivanhoe musí mnohokrát prokázat nejen válečnické schopnosti, ale také i rytířské ctnosti. - výpravná báseň Jezerní panna (The Lady of the Lake) - román Wawerley – ze skotských dějin - román Rob Roy

WILLIAM WORDSWORTH (1770-1850) První anglický romantik spolu s Coleridgem byl představitel tzv. „jezerní školy“ (Lake Poets). Nadšení pro radikální revolučnost. V mládí se přidal na stranu francouzských girondistů. Snil o členství v Konventu. Kvůli nedostatku peněz se musel vrátit do Anglie. Básnická sbírka Lyrické balady (Lyrical Ballads) – napsal ji společně s Coleridgem. SAMUEL TAYLOR COLERIDGE (1772-1834) Společná básnická tvorba s Wordsworthem, představitel „jezerní školy“ Básnická sbírka Lyrické balady (Lyrical Ballads) – napsal ji společně s Wordsworthem. Píseň o starém námořníku (The Rimeof Ancienit Mariner) – mytologická romantická balada o osudu námořníků na proklaté lodi. Stal se jakobínem: Báseň Óda na pád Bastily (Ode on Destruction of the Bastila). Plánoval vytvořit v Americe komunistickou kolonii. EMILY BRONTËOVÁ (1818–1848) – období viktoriánské Anglie; román Na větrné hůrce (Wuthering Heights) – vzpoura proti viktoriánskému potlačování citů. Pronikání realismu. Autorka poukazuje i na méně dobré vlastnosti člověka, který bývají vyvolány právě láskou. Dobře zde je zachycena lidská bezmocnost, strach a nenávist. Kapitoly z dějin literatury 147


15. 2. 3. Francouzská literatura FRANÇOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND (1768–1848) – básnická povídka Atala – návrat ke křesťanství a mystice před ”rozvratem” doby, únik do minulosti, prostředí exotické americké přírody, příběh nešťastné lásky Indiána Šakty a dívky Ataly, zasvěcené matkou Bohu; barvitost, biblický patos, zvukomalebnost.

VICTOR HUGO (1802–1885) básník, prozaik, dramatik básnický cyklus Legenda věků (La Legende de Siècles) (3dílný) – obraz vývoje lidstva k humanitě; kontrastnost, motivy nešťastné lásky; vliv na Vrchlického, Machara drama Ruy Blas drama Hernani drama Král se baví (Le roi sámuse) – obě díla (Král se baví a Hernani) byla zhudebněna jako opery italským skladatelem G. Verdim, (Král se baví = opera Rigoletto). próza – román Chrám Matky boží v Paříži (Notre Dame de Paris) – součást volné prozaické trilogie (r. Dělníci moře, Ubožáci); Paříž 15. stol. za Ludvíka XI., obraz královského dvora, církevních hodnostářů i spodiny lidstva; kontrast krásy a ošklivosti (Esmeralda × hrbáč Quasimodo), zla a ušlechtilosti (pokrytecký kněz Froll × Quasimodo); dramatický dějový spád. Vrcholné dílo: Román Bídníci (Les Misérables). Celosvětový úspěch též slavila i muzikálová podoba. Román Dělníci moře (Les Travailleurs de la mer) Román Člověk, který se směje (L´homme qui rit) Román Devadesát tři (Quattre-vingt-treize) Hugo patřil k nejslavnějším umělcům Francie. Den jeho smrti se stal dnem francouzského národního smutku. Byl nejen zakladatelem, teoretikem a praktikem francouzského romantismu, ale dalece přesáhl rámec jakékoli literární školy.

Bídníci (Ubožáci) (1862) rozsáhlá románová skladba, romantické dílo 1.

Paříž, 30. léta 19. st.

2.

bývalý galejník (odsouzen za krádež chleba) Jean Valjean se za pomoci biskupa Myriela stane vzorným člověkem a starostlivým ochráncem Cosetty i podnikatelem, který zmírňuje bídu chudých; hlavní dějová linie – příběhy J. Valjeana, nešťastné svobodné matky Fantiny a její dcery Cosetty, mladého zchudlého šlechtice Maria; bezcitnost policejního inspektora Javerta, který ve Valjeanovi pozná uprchlého galejníka a pronásleduje ho; vedlejší dějová linie – příběhy uličníka Gavroche, zločiny rodiny Thénardierových


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 3.

Jean Valjean – bývalý galejník, společností odsouzený, nucen skrývat svou totožnost; stane selaskavým, obětavým, se smyslem pro spravedlnost; zbohatne, zvolen starostou (krycí jméno Madeleine) Javert – policejní inspektor, zásadový, přísný, bezcitný

4.

boj s předsudky a nespravedlností společenských zákonů v době francouzské restaurace a červencové monarchie; protest proti lidskému ponižování a bídě vzorový vedlejší příběh čisté, upřímné lásky Cosetty a Maria

5.

rozsáhlý děj, zdánlivě roztříštěná kompozice; spojovací postavou je hlavní hrdina jazyková charakteristika postav (rozdílnost podle postavení) 5 dílů

Chrám Matky Boží v Paříži (1831) historický román, romantické dílo 1.

Paříž, 15. století – francouzská společnost za vlády Ludvíka XI.

2.

život zobrazen v různých prostředích: šlechta, církev, měšťanstvo, král, prostí lidé, studenti, žebráci, cikáni – středověk (doba Villonova) pověstný ”Dvůr divů”, kde žije krásná tulačka Esmeralda, tančí, pronásledována mnichem, z něhož má strach (Frollo) × chrám, kde žije zvoník Quasimodo, kněz Claudius Frollo, který se ho ujal v dětství a vychoval ho; vášnivá láska Frollova k Esmeraldě, posílá Quasimoda, aby ji unesl, ale Esmeraldu zachrání vojáci, jimž velí Phoebus; ten se do Esmeraldy zamiluje, smluví si schůzku, ale překvapen Frollem, který Phoeba probodl dýkou. Z vraždy obviněna Esmeralda; Quasimodo (také ji tajně miluje) ji ukryje v chrámu do bezpečí a pečlivě ji střeží. Tuláci ji chtějí osvobodit, ve zmatku ji uchvátí Frollo, ale Esmeralda se vzpírá, proto je dána zlé stařeně, aby ji týrala, ale ona v ní pozná svou dceru; chystá se poprava Esmeraldy, z věže se dívá Frollo; Quasimodo ho shodil a sám zemřel v hrobce u Esmeraldy.

3.

Quasimodo, zvoník v Notre-Dame, ošklivý, hluchý hrbáč, všemi nenáviděný (v jeho ošklivosti spatřováno ztělesnění zla), ač je laskavý, ušlechtilý, schopen upřímných citů a lásky i oběti vlastního života (romantický protiklad krása × ošklivost, výjimečnost hlavního hrdiny) kněz Claudius Frollo – asketický učenec, pokrytec a ničema (ač měl být božím sluhou), pohledný, ale zlý, hrubý, schopen vášně i nenávisti Esmeralda – mladá, krásná tulačka, důvěřivá, schopná vášnivě milovat i naopak nenávidět postavy díla pojaty jako symboly

4.

romanticky dojemný, citově působivý příběh středověké Francie; hlavní děje se odehrávají v chrámu a na náměstí (největší pozornost autora); neomezená moc církve, právo na straně bohatých, vzájemná propojenost a souvislost postav prvky romantismu i realismu (lidové scény); výkladové pasáže (popis chrámu) osudové zvraty a nečekaná rozuzlení dramatičnost, dějové napětí



2 díly románu 1. díl – 6 knih, 28 kapitol, 2. díl – 5 knih, 33 kapitol významové antiteze: Quasimodo – směšný, ošklivý × ušlechtilý, citlivý; Esmeralda – mládí, krása, mravní čistota × prostředí bídy a morálního úpadku; Frollo – vášnivá povaha × asketismus, kněz jazyk: pásmo autorské řeči – spisovný jazyk řeč postav – podle jejich společenského postavení; prvky hovorové řeči „Kdo chyběl při žních, bývá při vinobraní.“ „Bída vede lid k revolucím a revoluce zase vedou lid zpět do bídy.“ VICTOR HUGO

STENDHAL , vl. jm. Henri Beyle, (1783–1842) Francouzský spisovatel a esejista, jeho dílo není čistě romantické, stále více nabírá rysy realismu a psychologické prózy. Psal i odborné stati, např. o dějinách malířství, o Haydnovi a Mozartovi atd. Jeho dílo tvoří přechod mezi romantismem a realismem; psychologická próza román Červený a černý (Le Rouge et le Noir) – příběh Juliena Sorela, jeho ctižádostivost a snaha vyniknout ve společnosti i cestou pokrytectví a přetvářky; barvy symbolizují vojenskou uniformu a kněžskou kariéru. Julien Sorel nechce jít ve šlépějích svého otce, chudého dřevaře a rozhodne se dosáhnout lepší kariéry. Pomocí milostných avantýr a intrik jde za svým cílem. První Julienovou milenkou se stává manželka venkovského starosty. V její rodině pracuje Julien jako učitel. Dokáže se přetvařovat. Rychle mění názor tak, aby se dokázal svým chlebodárcům zavděčit. Ve druhém díle přichází Julien do Besançonu k markýzi de la Mole. Zde svede jeho dceru a čeká s ní dítě. Do děje zasahuje zneužitá manželka venkovského starosty a píše markýzi udavačský dopis. Najevo tak vyjde celá špatná Juliánova minulost. Julien se pokusí udavačku zabít, při přestřelce v kostele ji pouze zraní. Ocitne se před soudem a dostává trest smrti. Román má silné sociální a psychologické zabarvení. román Kartouza parmská (La Chartreuse de Parme) – příběh mladého šlechtice, dějiště v Itálii a v bitvě u Waterloo; intriky, pokrytectví, tragický konec. Hlavním hrdinou je sedmnáctiletý Fabrizzio del Dongo, plný vášně, touhy, energie a nenávisti k tyranům. Je velkým obdivovatelem Napoleona. V jeho životě hrají rozhodující úlohu dvě protikladné ženy. Jednou je mladá a krásná Klélie a druhou již starší vévodkyně Sanseverinová. Klélie umírá v důsledku smrti svého syna a kvůli psychické zátěži. Po její smrti se Fabrizzio uchýlí do kláštěra. Žije však již jen jediný rok. román Lucien Leuwen – rozčarování politickými i sociálními poměry ve Francii.



ALFRED DE MUSSET (1810–1857) Francouzský básník, prozaik a dramatik. Pocházel ze šlechtické rodiny. Navázal milostný vztah z francouzkou spisovatelkou Georges Sandovou. – román Zpověď dítěte svého věku (La Confession dún infant du siècle) – intimní a generační román s autobiografickými rysy (vztah k spisovatelce G. Sandové) – drama Se srdcem divno hrát (On ne badine pas avec lámour) -jemná povahokresba a lyrická atmosféra. – Hamletovská tragédie Lorenzaccio – patří k vrcholům francouzského romantického divadla. „ Láska sílí z podvýživy a umírá na přesycenost.“ ALFRED DE MUSSET

15. 2. 4. Americká literatura EDGAR ALLAN POE (1809–1849) básník a prozaik báseň Havran (Raven) – krása a láska × úzkost ze života a smrti Jeho poezie se vyznačuje smyslem pro melodii slov a zvukomalebnost rýmů. Jako prozaik má vynikající smysl pro evokaci atmosféry tajemství a záhady a schopnost precizní logické dedukce. prózy, např. Vraždy v ulici Morgue (The Murders in the Rue Morque)- detektivní příběhy s nádechem tajemna (Zlatý skarabeus). Vytvořil základy kriminálního románu a detektivky. Jáma a kyvadlo (The Pit and the Pendulím) – hrůzostrašný děj, počátky hororu, základy detektivní prózy Ovlivnil celé generace autorů. (dílo bylo úspěšně zfilmováno).

HENRY WADSWORTH LONGFELLOW (1807–1882) Americký básník a prozaik. Básně o otroctví (Poems on Slaveny) – boj proti otroctví – epos Píseň o Hiawathovi (The Song of Hiawatha)– čerpá ze starých indiánských pověstí. (do češtiny přeložil J. V. Sládek).



15. 2. 5. Ruská literatura V ruské literatuře vznikají romantičtí hrdinové v napjatém ovzduší protestů proti carismu a v období povstání děkabristů v první čtvrtině 19. století. V literárních dílech dochází k prolínání romantismu a realismu.

ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN (1799–1837) básník, prozaik, dramatik, o život přišel předčasně v souboji. Puškin pocházel ze slavné šlechtické rodiny. Pro své politické verše a sympatie s děkabristy (báseň V Sibir) byl poslán do vyhnanství. Soustřeďuje se na všední hrdiny. romantická poéma Kavkazský zajatec (Kavkazskij plennik) romantická poéma Cikáni (Cygany) - atmosféra ruského společenského dění vrcholícího v revolučním hnutí a posléze v době jeho porážky. Lyrickoepická skladba Bachčisarajská fontána (Bachčisarajskij fontan) Poéma Měděný jezdec (Mědnyj vsadnik) Historická povídka Kapitánská dcerka (Kapitanskaja dočka)- vypráví o době Pugačovova povstání. – román ve verších Evžen Oněgin (Jevgenij Oněgin)– pocity ústředního hrdiny jako ”zbytečného člověka”; šlechtic plný předsevzetí a úmyslů, ale neschopen je uskutečnit, ztrácí smysl života; – Taťána – nositelka nejkrásnějších ženských vlastností, ušlechtilosti a opravdového citu. Evžen Oněgin (1825) veršovaný román, romantické dílo 1.

ruská vesnice a Moskva, počátek 19. stol.

2.

příběh ruského šlechice, který přijíždí na venkov ujmout se dědictví po zemřelém strýci; dosud vedl světácký, hýřivý život, nudil se, ale ani venkov ho nezměnil; seznámení s mladým statkářem a básníkem Vladimírem Lenským, zavedl ho do rodiny Larinových (vdova s dvěma dcerami); Oněgin poznal Olgu i Taťánu (pro ni je ztělesněným ideálem, zamilovala se do něho); Taťánin dopis Oněginovi = vášnivé vyznání lásky, Oněgin odmítl, při návštěvě Larinových naschvál flirtoval s Olgou, vzbudil žárlivost Lenského, vyzván na souboj, v němž Lenský zabit; Olga se provdala za důstojníka, Taťána s matkou odjela do Moskvy, po čase se provdala za staršího generála; Oněgin ji znovu potkal už jako přední dámu společnosti, touží po ní, píše jí dopisy, ale zůstávají bez odpovědi, navštívil ji, vyznal jí lásku, ale Taťána, ač ho stálé tajně milovala, odmítla a zůstala věrná svému muži

3.

Evžen Oněgin – ústřední titulní postava, typ petrohradského šviháka, šlechtice; člověk společenský, vzdělaný, schopný, ale povrchní, znuděný, lehkovážný, neschopný realizovat nic ze svých předsevzetí; tzv. zbytečný člověk, bez hlubších cílů, věčně nespokojený Vladimír Lenský – mladý statkář, nepraktický snílek, neúspěšný básník, bezbranně naivní Taťána – sentimentální, romantická, citlivá dívka, upřímná, skromná, důvěřivá Olga – veselá, trochu koketní



4.

obraz ruské společnosti na poč. 19. stol. + příběh titulního hrdiny (těsné sepětí)

5.

román ve verších, prolínání romantismu s realismem, prvky lyriky, epiky i dramatu; 8 hlav (částí), každá uvedena moty z ruských i cizích autorů princip výstavby díla: tzv. zrcadlová kompozice (Oněgin – Lenskij, Olga – Taťána, město – vesnice) Taťánin dopis Oněginovi: ”Já píši vám – co mohu více? Co ještě mohu dodati? Teď vím, že máte právo sice mne pohrdáním trestati, leč ještě věřím, nešťastnice, že mne váš milosrdný soud nemůže přece zavrhnout. Já nejdřív mlčeti jsem chtěla; a věřte: nebyl byste znal nikdy můj ostýchavý žal, kdybych jen stín naděje měla, že třeba jednou za týden vás u nás na vsi uzřím jen, abych vám slůvko mohla říci, a duchu vaši tvář a hlas, než znovu navštívíte nás, dnem nocí abych mohla stříci... Však řekli, že jste samotář. Že na vsi nudíte se, víme. A my... z nás věru nejde zář, třebaže ze srdce vás ctíme. Proč jenom, proč jste přišel k nám? Já v žalu opuštěné vsi té bych neznala vás, jak vás znám, by ani žal, jejž pochopíte. Mé zármutky, v tmách duše skryté, by smířil čas, pak (kdož to ví?) bych zadala se mužovi a byla mu i věrnou ženou i ctnostnou matkou usmířenou. Jiného...? Ne již. V světě ráda nikoho nemohu mít já. Tak si to Prozřetelnost žádá... Tak chtějí nebesa: jsem tvá. Můj celý život mi tě slíbil, tys musel, musel přijíti. Tys ten, jenž Bohem seslán mi byl až do hrobu mě chrániti... Byls vidinou v mých nočních snění, už drahý mi, když nezřený, tvůj zrak mě mučil plameny, tvůj hlas zněl v touhy rozeznění


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – a nebyl to jen sen – jak zvon! Jen vstoupil jsi, už jsem tě znala, a strnula jsem, tvář mi vzplála, hlas nitra řekl mi: Toť on! Och ano... Já tě slýchávala, tys tiše se mnou rozmlouval, když chudákům jsem pomáhala, i když jsem v prosbách klekávala za zmatené své duše žal. Zda tys to, přízraku můj milý, se do světnice v oné chvíli průzračnou nocí nesnesl, nepostál tiše nad pelestí? A slova naděje a štěstí zdas v útěchu mi nehlesl? Kdo jsi? Můj anděl ochranitel? Či úskočný můj pokušitel? Viď, zbavíš mě mých zmatků těch? Snad je to klam, jenž svými stíny v mou nezkušenou duši leh! A mně je souzen osud jiný... Děj se co děj. Já osud svůj dnes do rukou tvých svěřuji ti. Modlím se k tobě: při mně stůj, mé slzy v dlaně tvé se řítí... A uvaž: Já zde sama jsem, a nikdo mi tu rady nedá. A musím zahynouti, běda, i se svým němým úžasem. I čekám tě. Přijď, vytoužený! Buď lásku najevo mi dej, či těžké sny mé zpřetrhej, ať stihne mě trest zasloužený! I končím! Hrůzno mi číst psaní... Já studem, strachy umírám... Však vím, že vaše čest mě chrání a směle svěřuji se vám...”

próza: Bělkinovy povídky (Pověsti Bělkina)- humorné a žánrové scénky z ruské provincie. Spor o pozitivní smysl života. Poéma Poltava – obdiv k Petru Velikému Fantastická novela Piková dáma (Pikovaja dama)- příběh o Heřmanovi, který v honbě za osobním štěstím a penězi je ochoten zaprodat se nadpřirozeným silám a dopustit se zločinu. Věří, že díky štěstí v kartách se mu změní život k lepšímu. I když ze staré hraběnky vymámí postup karetní hry, zaviní její smrt, přesto se stařena ze záhrobí pomstí a on vše prohraje a nakonec zešílí. (Příběh zhudebnil jako operu P. I. Čajkovskij). Tragédie Boris Godunov Hra Kamenný host (Kamenným gosť) – o Donu Juanovi



MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV (1814–1841) básník, prozaik, dramatik, pro své svobodomyslné názory byl poslán do vyhnanství. Podobně jako Puškám zahynul v souboji. – poema Démon – romantická básnická povídka s filozofickou úvahou o dobru a zlu; Démon zavržen bohem pro svou vzpouru, odsouzen k věčné samotě, ale zatouží po štěstí – lásce k pozemské dívce Tamaře (chce rozbít prokletí,ale prohrává); zlo je výsledkem nedostatečnosti dobra. Toto dílo předělával takřka celý život. – psychologický román Hrdina naší doby (Geroj našej vremeni) – postava ”zbytečného člověka” (mladý aristokrat Pečorin, vyděděnec z vlastní vůle, hledá smysl života). - filozofické drama Maškaráda (Maškarad)- kníže Albenin je démon přenesený do společenské reality. Pohrdá společností, s níž se nechce ztotožnit. Miluje svou čestnou a laskavou ženu, ale uvěří fámám o její nevěře, a proto ji otráví. Jediného člověka, jemuž mohl důvěřovat.

15. 2. 6. Polská literatura V Polsku se romantismus ztotožňoval přímo s polským národním osudem a se ztrátou polské samostatnosti. Vyjadřoval tragiku polského utrpení vyplývajícího se zánikem svobodného státu. Velká část umělecké obce i polská inteligence odešla do emigrace. ADAM MICKIEWICZ (1798–1855) Romanopisec a básník, Pocházel z rodiny drobné šlechty, žijící v Litvě. Dziady – baladický příběh o konfliktu zklamané lásky v době povstání epos Pan Tadeáš – o nepřátelství dvou zemanských rodů. Básnická povídka Konrád Wallenrod – téma národně osvobozeneckého boje; Litevec v postavení velmistra řádu německých rytířů se obětuje, aby pomstil svůj národ.



15. 3. Česká literatura

V

českých zemích neexistovala pokroková šlechtická intelegince (podobně jako v Rusku nebo Polsku), která by vytvořila jakési jádro národně osvobozeneckého boje. Nositelem nového společenského vědomí zde byla především maloburžoazie spíše střední třídy. Proto se ani u nás romantismus příliš nerozvinul. Jediným romantickým umělcem mimořádné velikosti se stal Karel Hynek Mácha.

KAREL HYNEK MÁCHA (1810–1836) Nejvýznamnější a nejdůslednější básník českého romantismu studium práv; záliba v cestování (okolí Prahy, Krkonoše, východní Čechy, zříceniny hradů, Itálie) a v divadle (ochotník); krátce advokátním praktikantem v Litoměřicích; tam těsně před sňatkem s Lori Šomkovou, matkou svého syna, zemřel na následky nemoci a vyčerpání; tamtéž pohřben, ale v r. 1939 jeho ostatky převezeny na vyšehradský hřbitov

 Praha,

Dílo: poezie, próza, fragmenty dramat počáteční tvorba – německy; česky – vliv Jungmannův První básně, např. V svět jsem vstoupil, Noc aj. vyjadřují: odpor k poměrům doby, pocit osamělosti a pesimismu, zklamání, protiklad snu a skutečnosti, krásy a ošklivosti, života a smrti, touha po lepším světě; jedinou jistotou je země ”Hledám lidi, mém jak ve snu žili – bez srdce však larvy najdu jen;” …”a na prsa horoucí pouhou, lásky prázdnou tisknu zem.” Lyrickoepická báseň Máj (1836) – vrchol tvorby, základní dílo moderní české poezie dějiště: krajina pod Bezdězem, u Doks prostý děj: 3 tragédie (Jarmilina, Vilémova, obecně lidská) = jen východisko k filozofickým úvahám o smyslu života x ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, citová lhostejnost, mechanické chápání spravedlnosti); slova Vilémova (= autorova) jsou obžalobou společnosti ”Sok – otec můj! Vrah – jeho syn, on svůdce dívky mojí! – Neznámý mně. – Strašný můj čin pronesl pomstu dvojí. Proč rukou jeho vyvržen stal jsem se hrůzou lesů? Čí vinu příští pomstí den? Kapitoly z dějin literatury 156

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Čí vinou kletbu nesu?” 1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky, první tragédie 2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy zločince Viléma 3. zpěv – vrchol básně – krása přírody × lidský osud; vyznání lásky k rodné zemi (apostrofa země – poslední pozdrav vězně; země – jediná jistota – kolébka, hrob, matka, vlast); vzpomínka na dětství – nejkrásnější období života 4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění se svým hrdinou i poutníkem, který se po letech vrací na popraviště:

”Hynku! – Viléme!! – Jarmilo!!!” úvaha nad tragikou lidského osudu 2 intermezza: 1. půlnoční popraviště 2. obraz horské přírody umělecké prostředky: obraz přírody citově podmanivý, dynamický, barvitý (kombinace pastelových barev) ”Modravé páry z lesů temných v růžové nebe vstoupají, i nad jezerem barev jemných modré se mlhy houpají;” kompoziční princip kontrast (v rovině tematické i jazykové) dramatický vzestup, vrchol (3. zpěv) a sestup (jako drama) subjektivizace epiky básníkovo ztotožnění s hrdinou epiteta konstans (bělavé páry), ornans (růžový večer, večerní břeh) metafory (bledá tvář lůny), personifikace (o lásce šeptal tichý mech, jezero zvučelo tajný bol) kontrasty (život × smrt, světlo × tma) oxymóron (zbortěné harfy tón, umřelé hvězdy svit) metonymie (hrdliččin zval ku lásce hlas) apostrofa země (”Ach zemi krásnou, zemi milovanou, …”) pleonasmus (modrý blankyt) gradace (temná noc, temnější mně nastává) zvukové hodnoty díla: rytmus: vzestupný (jamb – viz zač. 1. a 2. zpěvu) a trochej Kapitoly z dějin literatury 157


zvukosled: ”brunatné slunce rudě zasvitnulo”, ”bílých skví se šatů stín” zvukomalba: nocí řinčí řetězů hřmot podtržen poměr mezi dvěma významovými celky: ”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (= dav, pomalý chod, –o–) jenž v jeho středu jde, jak jindy ozdoben.” (pružná chůze odsouzence, –e–) dobový ohlas Máchova Máje: nepochopen současníky (potlačena významová stránka obsahu, zdůrazněna zvuková krása; subjektivní poezie se zdála nebezpečná; domněnka, že odvádí od vlasteneckých a národních zájmů – Čelakovský) Šaldova studie Mácha snivec a buřič – vyzdvihuje tři symboly Máje: symbol poutníka, vězně a země; Máchův vliv na všechny další generace (např. májovci, Nezval, Hora – Máchovské variace apod.) ilustrátoři: J. Zrzavý, C. Bouda, A. Procházka, M. Aleš, L. Jiřincová, J. Šerých, K. Svolinský aj. próza: román Cikáni – nejepičtější; složité lidské vztahy; život vyděděnců, romantické tragické zápletky, realistická kresba postav povídky Obrazy ze života mého – lyričnost, autobiografické prvky Pouť krkonošská – obraz přírody, básnická próza Marinka – obraz pražské chudiny Na Františku; Marinka = ideál krásy × drastická skutečnost, prostředí chudoby náměty historické: román Křivoklad = 1. část zamýšleného 4 dílného cyklu Kat (Valdek, Vyšehrad, Karlštejn) téma: vnitřní tragédie osamoceného člověka (Václav IV. a kat) Máj (1836) lyrickoepická báseň o čtyřech zpěvech a dvou intermezzech; romantické dílo 1.

2.

Krajina u Doks, pod Bezdězem (jezero); bez bližšího časového vymezení noc před Vilémovou popravou a ráno; pak po sedmi letech prostý děj – tragédie Jarmilina (utopí se ze zoufalství nad osudem Vilémovým), tragédie Vilémova (popraven za vraždu otce, kterého neznal, jako soka v lásce); v popředí úvahy o smyslu života a odpor ke společnosti 1. zpěv – obraz májové přírody, motiv lásky a nevěry (Jarmila marně čeká Viléma), první tragédie (Jarmilina)


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 2. zpěv – znázornění času: věčnost přírody × doba do popravy Vilémovy (noc); vězeň Vilém uvažuje o vině a nevině, o smyslu života, o životě a smrti; marná vzpoura proti osudu pocit křivdy a vzdoru 3. zpěv – vrchol (poprava Vilémova); krása přírody × lidský osud; Vilémovo (= autorovo) vyznání lásky k přírodě, rodné zemi a obžaloba společnosti (apostrofa Země, poslední pozdrav vězňův, vzpomínka na dětství; nejkrásnější období života) 4. zpěv (závěr) – básníkovo ztotožnění s ústřední postavou i poutníkem (”Hynku! Viléme ! Jarmilo!”); autor – poutník se po letech vrací na místo Vilémovy popravy – zamyšlení nad tragikou lidského osudu 1. intermezzo – duchové na popravišti (po 2. zpěvu) čekají na návrat nešťastníka do země 2. intermezo – obraz klidné horské krajiny (po 3. zpěvu) a nářek Vilémových druhů, kteří ztratili svého vůdce motto: ”Daleká cesta má! Marné volání!” – touha po volnosti v nesvobodném světě, pesimismus 3.

vězeň Vilém (v mládí vyhnán z domu, stal se vůdcem loupežníků – ”strašný lesů pán”), žárlivý a pomstychtivý; vzpoura proti mechanickému přijímání spravedlnosti (do jaké míry byl vinen); ztotožnění autora s hlavní postavou

4.

ostrá kritika tehdejší společnosti (rozvrácená rodina, bezcitnost v mezilidských vztazích, lhostejnost k osudu člověka, marnost vzpoury proti osudu) autorova obžaloba společnosti i odraz jeho rozbolestněného nitra; v kontrastu ke společnosti – obraz krásy májové přírody Moderní básnická řeč umělecké mistrovství Máchovo: nedůležitý, jednoduchý příběh; obraz přírody – barvitost, citová působivost, pohyb a napětí barvy světlostně kontrastní, pastelové, záměrná kombinace (modrá a bílá, zelenorůžová apod.) využití kontrastu v rovině tematické (jarní příroda × poprava, život × smrt), i jazykové (”na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal”) subjektivizace epiky (vztah básníka a lyrického hrdiny) kompozice: dramatický vzestup, vrchol a sestup (jako drama) básnické prostředky, např: epiteton konstans – bělavé páry, bledá tvář luny epiteton ornans – růžový večer, bledé jasno, večerní břeh, jezera hladká přirovnání – co slzy lásky metafora a personifikace – jezero zvučelo tajný bol oxymóron – umřelé hvězdy svit atd. – viz závěr 3. zpěvu metonymie – hrdliččin zval ku lásce hlas pleonasmus – modrý blankyt apostrofa – poslední pozdrav vězňův (země jako jediná jistota je mu vším) gradace – temná noc, temnější mně nastává zvuková stránka: – důraz na zvukovou krásu verše, melodičnost zvukosled – brunatné slunce rudě zasvitnulo (opakování u) bílých skví se šatů stín (opakování í) … první máj, večerní máj, byl lásky čas, hrdliččin zval ku lásce hlas (opakování a) zvukomalba – řinčí řetězů hřmot podtržen poměr mezi dvěma významnými celky:



”Pozvolným krokem on zločince doprovází, (opakování o – pomalý chod davu) jenž v středu jeho jde, jak jindy ozdoben” (opakování e, pružná chůze mladého odsouzence) rytmus – vzestupný (jamb) – viz začátek 1. a 2. zpěvu

Poněkud odlišný typ romantické poezie tvořil Karel Jaromír Erben., který se brání chaosu nové doby. Mácha se nebojí odhalovat tragické konflikty člověka. Je považován za prvního českého moderního básníka.



16.Realismus

HISTORICKÝ KONTEXT Takřka souběžně s romantismem existuje v literatuře ještě realismus. Z toho vyplývá, že historické události, deklarované v kapitole o romantismu, platí i o tomto uměleckém slohu. Realismus reaguje na sociální antagonismus ve společnosti, na sociální napětí mezi společenskými vrstvami a především pak na dravou formu kapitalismu, přecházejícího v imperialismus, kdy zisk a bohatství je alfou a omegou veškerého počínání velkoburžoazie. Obyčejný člověk se stává pouhou součástkou v neúprosném soukolí kapitalistické velkovýroby a těžce nese svůj kříž. Kapitalismus se netají tím, že redukuje veškeré vztahy mezi lidmi na vztahy zbožní a peněžní.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Realisté podobně jako romantici cítí tíseň z odlidštění, děsí se zákonů trhu a mají strach z dalšího vývoje kapitalistické společnosti. Na rozdíl od romantiků však usilují o poznání objektivní skutečnosti a snaží se pravdivě zobrazovat a popisovat veškeré tehdejší sociální jevy spojené s nerovností, nespravedlností a nesvobodou. Jelikož dokáže kriticky odhalovat nedostatky v tehdejší společnosti a poukazuje na ně, nazýváme jej kritický realismus. Také hledá nové umělecké formy. Objevují se nové realistické typy literárních hrdinů. Už to nejsou charakteristiky tzv. jednou provždy, např. lakomec, neohrožený hrdina apod., nýbrž literární postava je ovlivňována společenským prostředím, v němž žije, a v průběhu příběhu se vyvíjí. K zachycení vývoje je však třeba rozsáhlejšího žánru. Proto se rozvíjí například román Kritický realismus se rozvíjí především v době buržoazních revolucí v Evropě. Kritičtí realisté stavěli oproti dravčí kapitalistické morálce do popředí abstraktní ideály. Podstatou kritického realismu je komplexní zobrazení společenského člověka, jeho psychologická analýza, společenská angažovanost, historická konkrétnost zobrazovaných jevů a kritická analýza skutečnosti.



R

ealismus má své kořeny dávno předtím zrodem buržoazních revolucí. Realistické tendence lze vypozorovat již v dílech Shakespearových, Cervantesových či Molièrových. Přežívá na rozdíl od romantismu celé 19. století a má své zastoupení v literatuře 20. století. Protože v Anglii proběhla buržoazní revoluce daleko dříve, objevuje se předvoj realistické literatury právě zde již ve 2. polovině 17. století. Za předvoj kritického realismu lze považovat tyto anglické autory: DANIEL DEFOE (asi 1660 -1731) Žurnalista a prozaik. Nejslavnější dílo: Robinson Crusoe – jako typ podnikavého a praktického jedince. Román byl napsán podle skutečné události na základě vyprávění námořníka Alexandra Selkirka. JONATHAN SWIFT (1667-1745) Spisovatel, satirik. Nejznámější dílo: Gulliverovy cesty (Gulliver´s Travers) Na zábavných příhodách může čtenář sledovat soudobé mravy a společenské zřízení v Anglii, které Shift podrobuje nepřímo sžíravé kritice. HENRY FIELDING (1707-1754) Spisovatel, romanopisec, dramatik, žirnalista, advokát, kritik soudobé Anglie. Proslul jako ochránce chudých a bezbranných.V Londýně založil první detektivní pátrací odddíl „ Bow Street Runners“. Nejznámější dílo: román Tom Jones. Vystupuje proti pokryteckým kariéristům, svatouškům a prostopášným londýnským aristokratům a do protikladu k nimi staví své nové hrdiny, citově a charakterově čisté.

16. 1. Základní znaky realismu

P

řevládl v literatuře 2. pol. 19. stol. (z lat. realis = věcný, skutečný; realita = skutečnost); vliv rozvoje přírodních a technických věd, filozofie (zvl. pozitivismu: skutečné je to, co lze dokázat smysly, tedy pozitivně; Auguste Comte); prosazení exaktního myšlení (vědecké postupy založeny na matematických výpočtech a metodách); snaha uplatnit tytéž vědecké postupy i v literatuře; literatura je chápána jako vědecká analýza společnosti znaky: pravdivý obraz skutečnosti (bez idealizace); přesné a všestranné studium života společnosti a nitra člověka typizace (na jednotlivém je zobrazeno obecné); literární hrdina se proměňuje, vyvíjí; někdy je jeden ústřední hrdina nahrazen kolektivem objektivní přístup ke skutečnosti (autor není účasten, stojí jakoby nad příběhem, svůj názor uplatňuje výběrem faktů, tématu, postav) kritika nedostatků ve společnosti (odtud název kritický realismus) román je analýzou skutečnosti; oslabuje se sevřený děj nové výrazové prostředky: hovorová řeč, nářečí, archaismy ap. Kapitoly z dějin literatury 162


Realismus ve výtvarném umění – fr. malíři G. Coubert, H. Daumier, rus. malíř I. Repin, češ. malíři Karel Purkyně, Antonín Chitussi aj. v hudbě – fr. skladatel G. Bizet, italští skladatelé G. Verdi, G. Puccini Naturalismus – krajní směr realismu; aplikuje teorii dědičnosti nebo determinaci prostředím na literaturu člověk je omezen svou biologickou podstatou, zobrazen jako výsledek vlivu prostředí a dědičnosti; lat. natura = příroda

16. 2. Francouzská literatura HONORÉ DE BALZAC (1799–1850) – zakladatel realismu, přední francouzský spisovatel. Vystudoval práva, chtěl se však stát spisovatelem. Aby si vydělal, byl nucen psát tzv. černé romány, plné tajemství, náhod a zločinů. Toužil zbohatnout, přesto po celý život splácel dluhy. Chtěl se dostat do aristokratické společnosti a být „lepším člověkem“, přestože tuto společenskou vrstvu kritizoval ve svých dílech. Neprávem si přivlastnil i šlechtický titul (de Balzac). Psal celé noci a téměř se upracoval k smrti. Ve svém díle chtěl obsáhnout celý pohled na společnost a jednotlivce a všechny projevy reality a poetičnosti. Jeho literární odkaz je nobyčejně bohatý. cyklus Lidská komedie (La Comédie humaine) – téměř 100 románů, obraz francouzské společnosti od francouzské revoluce; důkladný popis různých prostředí i postav všech společenských vrstev; měšťácká dravost, mamonářství, touha po moci a zisku, pokrytectví – např. román Otec Goriot (Le Père Goriot)– z prostředí měšťanského penzionu; ústřední (titulní) postava – bohatý kupec, který svým dcerám rozdělil majetek a byl pak jimi opuštěn; Evžen Rastignac – mladý muž ”na vzestupu”, zpočátku sympatický, ale formován prostředím, jeho charakter se mění (honba za kariérou); Vautrin – uprchlý zločinec, zlý, cynický, ovlivňuje Rastignaca (jak být úspěšný v dravčí společnosti); prolínání osudů několika postav; mravní hodnoty přepočítávány na peníze, majetek; jakýkoli cit, je-li upřímný a otevřený, je považován za slabost; podrobné popisy města, ulic, domů, zařízení bytu; jazyk charakterizuje postavu i prostředí; realistický román encyklopedický. –

román Eugenie Grandetová (Eugénie Grandet) – o lakomci, který zničí štěstí své dcery, aby vyplacením věna nezmenšil své bohatství


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun –

román Ztracené iluze (Les Illusions perdues) – venkovský básník Lucien Rubempré poznává v Paříži rub a líc umělecké slávy (úspěch záleží na zájmu těch, kterým umělec slouží); dilema: žít čestně × zaprodat se. Hlavní hrdina Lucie de Rubempré.

–

román Lesk a bída kurtizán (Splendeurs misères des courtisanes) – o vztazích nejvyšších vrstev s podsvětím. – román Bratranec Pons (Le Cousin Pons) – román Sestřenice Běta (La Cousine Bête) Otec Goriot Gorily je otcem dvou dcer – Anastázie a Delfíny. Snaží se pro ně udělat vše, co je v jeho silách a zabezpečit jim šťastný život. Jednu dceru provdá za hraběte a druhou za bankéře. Žádná z nich mu však neoplatila lásku a starosti, které s nimi měl. Zůstává sám, opuštěn, obraný o veškerý majetek a opovrhovaný společností. Starý Goriot umírá a právě v této době se o něho stará dobromyslný student práv Evžen Rastignac.Je pobouřen a zklamán morálkou nevděčných dcer i celé společnosti. Do děje vstupuje uprchlý trestanec Vautrin, oplývající všemi špatnými vlastnostmi. U Rastignaca dochází k charakterové proměně. Stává se z něho vypočítavý a intrikánský člověk. Pod vlivem Vautrina pochopí, že v takové společnosti, v níž žije, nelze dojít ke štěstí, penězům a dobrému zaměstnání poctivou prací a ušlechtilými úmysly. Při svém vzestupu se nezdráhal navázat intimní styky s jednou z Goriotových dcer. V tomto díle je vylíčena soudobá francouzská společnost, v níž vládnou neřest, podvody a intriky. Tam, kde vládnou peníze, se také markantně zvětšují rozdíly mezi chudými a bohatými. Evženie Grandetová (1833) realistický román z cyklu Lidská komedie 1.

Francie, přelom 18. a 19. stol.; provinční město

2.

obraz života rodiny Grandetovy; dcera Evženie ani její matka nevědí o Grandetově bohatství; příjezd synovce Karla, jehož otec bankrotoval a spáchal sebevraždu; Karel žádá Grandeta o půjčku, aby mohl odjet do Indie; Evženie se do Karla zamilovala a půjčila mu své peníze; před odjezdem si oba slíbí věrnost; Grandet se to dozvěděl; s dcerou se smířil až po smrti její matky, ale vyžádal si její dědický podíl; nutil ji do sňatku s bohatým, ale nemilovaným mužem; Evženie se podřídí přání otcovu až tehdy, když se z dopisu od Karla dozví, že se vrátil z Indie jako boháč a v Paříži se pro peníze oženil s ženou, kterou nemiloval –

Felix Grandet – lakomý, chamtivý, zlý, bezcitný a pokrytecký; nutí rodinu žít v bídě; pro majetek ochoten kohokoli uneužít (i bratra) Evženie – Grandetova dcera, upřímná, citlivá, schopná věrné lásky, pro niž obětuje vše; bezmocná a podřízená vůli otcově; ideální ženská bytost – tragický příběh znázorněného života kritika společnosti, v níž majetek a peníze jsou nadřazeny lidským citům a tragicky ovlivňují vztahy mezi lidmi



- mistrovství autorovo ve stavbě rozvíjení tématu, dramatičnosti, popisu a charakteristice osob a prostředí; živé dialogy, jazyková charakteristika postav

Balzac kromě postav charakterově pokřivených vytvořil i celou řadu postav čistých, většinou bezmocně rezignovaných a křivených společností. Zobrazoval velký svět šlechticů i finančníků, obchodníků i žurnalistů. Zachytil velké množství povah a osudů. Balzakovy postavy bývají obdařeny silnými vášněmi, které je buď popohánějí dopředu, nebo je vedou k záhubě. „ Není velkých talentů bez velké vůle.“ HONORÉ DE BALZAC

STENDHAL (1783-1842) Prozaik (viz Romantismus)

GUSTAV FLAUBERT (1821–1880) Významný francouzský prozaik – mistr zobrazování lidských vášní a citových vztahů –

román Paní Bovaryová (Madame Bovary)– hlavní hrdinka Ema, dcera bohatého sedláka, trpí v zajetí nudného měšťanského prostředí, touží po přepychu, romantice, hledá smysl života, utíká před banalitou k nové lásce, ale deziluze ji zabíjí; Emin manžel – venkovský lékař Karel Bovary – je sice dobrák, ale omezený člověk; lékárník Homais – upovídaný, plný frází o pokroku, měšťák, patolízal; realistický román psychologický

– román Citová výchova (L´Éducation sentimentale) – příběh rozčarování z prázdného života měšťácké společnosti; autobiografické rysy –

Historický román Salambo – odehrává se ve starověkém Kartágu za vlády Hamilkarovy.

Nedokončený román Bouvard a Pécuchet – jemný humor, u nás zpracován jako televizní seriál Flaubertovo dílo ovlivnilo celou řadu spisovatelů. „Hlupák je každý, kdo myslí jinak než my.“ GUSTAVE FLAUBERT



GUY DE MAUPASSANT (1850–1893) Novelista a romanopisec, mistr povídky a novely; převaha popisu a vypravování., pracoval na ministerstvu námořnictví i ministerstvu školství, byl žákem Flaubertovým. povídka Kulička (Boule de suif) – z prusko-francouzské války, o nevěstce, kterou zbabělí spolucestující pohrdají, ač všechny zachránila. román Miláček (Bel-ami) – o pařížském novináři, který k rychlému vzestupu bezohledně využívá žen Miláček je společenský román z Paříže 70. let 19. století. Georges Duroy, bývalá voják, díky příteli Forestierovi získává práci v redakci. Je však bez nadání, proto mu jeho články píše Forestierova žena Madelaine. Duroy využívá jejích kontaktů a dostává se do vyšší společnosti. Nachází si zde řadu milenek, aby prostřednictvím těchto vztahů šplhal stále výše ve společenském žebříčku. Po smrti Forestiera se ožení s Madeleine. Nepřestává však udržovat milenecké pletky s významnými ženami. Nakonec se stává ředitelem velkého novinářského podniku.

ÉMILE ZOLA (1840–1902) představitel naturalismu (teoretik i tvůrce); vývoj tvorby od studia člověka (”lidského živočichopisu”) a jeho pasivity přes kritiku společnosti až k obrazu lidské aktivity; román Tereza Raquinová (Thérèse Raquin) – hrdinka je hříčkou vlastních sklonů a vrozených chyb, výsledek vlivu prostředí a dědičnosti, zbavena vlastní svobodné vůle románový cyklus Rougon–Macquartové (Les Rougon-Macquart), podtitul „Přírodovědný a sociální dějepis jedné rodiny za 2. císařství“ např. Román Břicho Paříže (Le Ventre de Paris) Román Zabiják (LÁssomoir)– z prostředí pařížských krčem, vliv alkoholu na morální svědomí, kritický tón. Román Germinal – z prostředí hornické stávky. Romány Nana, Lidská bestie (La Bête humanine) – obraz vysoké společnosti a polosvěta. Nana = těžký osud prostititky, Lidská bestie – temné pudy ovládající člověka, psychologická sonda do nitra jednoho strojvůdce.



Zolův Zabiják líčí vražedné následky alkoholismu. Popisuje především dělníky a nejnižší vrstvy francouzské společnosti. Venkovanka Gervaisa přichází se svým přítelem Lentierem do Paříže. Po Lentierově odchodu se provdá za klempíře Coupeaua. Sama pracuje jako pradlena. Jednou se stane Coupeauovi úraz a způsobí mu dlouhodobé zdravotní potíže. Muž začíná pít a propadne alkoholu, který jej zahubí. Gervaisa propadne pití také, jelikož nevidí východisko ze svých problémů. Podílí se na tom i její dvera Nana, která se živí prostitucí. ANATOLE FRANCE (1844-1924), vl. jm. Francois-Anatole Thibault) Básník, prozaik, kritik a esejista, syn pařížského knihkupce. První básnické pokusy byly ovlivněny parnasismem. Sbírka Pozlacené básně (Les Poèmes dorés). Prvním úspěšným dílem se stal román Zločin Silvestra Bonarda (Le Crime de Sylvestre Bonard), kde se ukázal jako perfektní stylista. Zpočátku se stavěl proti Zolovi a symbolistům, později se Zolou bojoval za rehabilitaci francouzského důstojníka židovského původu Alfreda Dreyfuse, obžalovaného za velezradu kvůli domnělé spolupráci s Němci. Na přelomu 19. a 20. století se zapojoval do společenského dění a bojoval za socialistické ideály. Jejho literární dílo není přesně zařaditelné, neboť má široký záběr od úsměvného vyprávění, přes ironickou a satirickou kritiku tehdejších poměrů ve Francii v tradicích antické a osvícenské filozofie. Bojoval za vítězství levicových stran a za odluku státu od církve. Byl velice zcestovalý. Předsedal na schůzích francouzské komunistické strany. Další významná díla: Historie naší doby (Histoire contemporaine) Ostrov tučňáků (L Íle des pinquins) Bohové žízní (Les Dieux ont soif) Vzpoura andělů (La Révolte des angel) Život Jany z Arku (La Vie de Jeane dÁrc) Aurelian V posledních dílech je cítit jeho zklamání tehdejší měšťáckou společností, která ztrácela míru a smysl pro důstojnost. Psal náznakovým impresionistickým stylem.



16. 3. Anglická literatura CHARLES DICKENS (1812–1870) Přední představitel kritického realismu. – kritika sociální nespravedlnosti, obraz osudů nešťastných dětí bez domova a rodiny (vlastní životní zkušenost) Romány: Oliver Twist – líčí otřesné výjevy ze života londýnského podsvětí, mladý chlapec Oliver se učí ve zlodějské bandě krást. David Copperfield – pocity ponížení a odporu. Jeho otec posloužil jako prototyp pro jednu z postav. Malá Dorritka (Little Dorrit)- příběh z vězení pro dlužníky (Dickens jako malé dítě toto prostředí zažil na vlastní kůži). Román Mikuláš Nickleby (Nicholas Nickleby)- vycházel v časopise na pokračování, podobně jako Olivek Twist. –

vrcholný román Kronika Pickwickova klubu (The Posthumou Paper of the Pickwick Club) – široký obraz soudobé Anglie, kritický postoj k jejím institucím, úsměvný humor;

–

dva vynikající typy: Samuel Pickwick – v jádru dobrý člověk, ale maloměšťák, trpí přehnanou představou o vlastní důležitosti; stále něco předstírá, navenek je strojený, nepřirozený, tím směšný, autorem jemně ironizovaný; původně komická figurka se mění v charakterního hrdinu × Samuel Pickwick – vyniká lidovým vtipem a přirozeným humorem; lidový jazyk; realistický román humoristický.

„ Nikdy není zbytečný na světě, kdo ulehčuje břemeno někomu jinému.“ CHARLES DICKENS

WILLIAM MAKEPEACE THACKERAY (1811–1863) romanopisec, kritičtější, výsměšnější pohled na anglickou společnost Kniha o snobech (The Book of Snobs) – o kariérismu a hlouposti, o přetvářce, pokrytectví a podlézavosti. Ironická paralela mezi světem lordů a světem lotrů. Paměti Barryho Lyndona (The Lucko f Berry Lyndon) –postavy vznešených podvodníků a falešných hrýčů. Je smazána hranice mezi zločineckým podsvětím a vznešenou společností. Vrcholné dílo: Trh marnosti (Vanity Fair) – román bez hrdiny, podávající široký obraz soudobé anglické společnosti (podnikavá a mazaná Becky a dobrosrdečná přítelkyně Amélie)



16. 4. Ruská literatura Odraz carského samoděržaví, sociálních konfliktů, touhy po svobodě

NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL (1809–1852)  realismus spjatý s romantismem Úspěšná prvotina Večery na dědince nedaleko Dikaňky (Večera na chutore bliz Dikaňki). Sborník novel Mirhorod (Mirgorod) – 4 povídky. Nejznámějším příběhem je Taras Bulba o boji ukrajinského kozáka (zhudebněno L. Janáčkem). Pro Tarase Bulbu neexistuje nic než vědomí zodpovědnosti za osud národa. Vlastní rukou zabíjí syna Andreje , který zradil vlast pro lásku k Polce. Hrdině snáší krutou popravu druhého syna Ostapa a nakonec podstupuje smrt vlastní. Satirická komedie Revizor – kritika úplatkářství, lidské hlouposti, podlézavosti, omezenosti, pokrytectví; protiklad omezeného vládce malého města, pokrytce (= policejní direktor) a podvodníka, vychytralého prospěcháře, který se vydává za revizora (= Chlestakov) Do městečka má přijet revizor, což zcela vyvede z rovnováhy zdejší úředníky, protože si neplní své povinnosti a jsou náchylní k úplatkům. Revizora si spletou s petrohradským povalečem Chlestakovem, jemuž záměna vyhovuje. Společně s vypočítavým sluhou Osipem si Chlestakov podmaňuje městské úředníky. Dostane se také do rodiny místního hejtmana, jemuž chce svést ženu a pak požádá o ruku jeho dceru. Chlestakov z města odjíždí a občané se dozvídají, že se jednalo o podvod, neboť přijíždí skutečný revizor. Román Mrtvé duše (Mjortvyje duši) – otřesné svědectví o nevolnickém Rusku, o statkářích; hlavní hrdina statkář Čičikov zbohatl kupováním ”mrtvých duší” (nevolníků), za něž zdarma získával půdu v méně zalidněné oblasti. Komedie Ženitba (Ženba)- proti byrokratismu, peněžní morálce a maloměšťáctví. „ Svini vleze štěstí samo do rypáku.“ N. V. GOGOL



IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV (1818–1883) Ruský romanopisec, studoval v Berlíně filozofii a klasickou filologii, procestoval mnoho zemí. Povídkové pásmo Lovcovy zápisky (Zapiski ochotnika) – rámcové postavy: autor – lovec a jeho průvodce Jermolaj; obrazy ruské přírody a života na venkově, kritika nevolnictví; řetěz scén ze života statkářů a nevolníků Román Otcové a děti (Otcy i děti) – střetnutí dvou generací, rozvrstvení ruské statkářské společnosti. Obsahuje rysy psychologické literatury a zobrazuje rozpor pohledu na společenský vývoj v Rusku. Román Šlechtické hnízdo (Dvorjanskoje gnězdo)řeší palčivé otázky společenského života. Román Jarní vody (Vešnije vody) – milostná zápletka, zfilmován..

LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ (1828–1910) Spisovatel a filozof, šlechtic, narozen v Jasné Polaně, prosazování postoje neprotivit se násilí (něprotivlenija zlu nasilijem), charitativní a pedagogická činnost. V Jasné Polaně založil školu pro rolnické děti a sám v ní vyučoval. Povídky Sevastopolské povídky (Sevastopolskije rasskazy) – zachycení hrůz Krymské války. Historický román – epopej Vojna a mír (4dílný) (Vojna i mir) – z doby napoleonských válek; bohatá galerie postav ze všech vrstev společnosti (téměř 250); bitva u Slavkova, tažení na Moskvu, Napoleonův ústup; hlavní postavy: Pierre Bezuchov – názory autorovy (hledá smysl života) × šlechtic Andrej Bolkonský; Nataša Rostová, z historických postav Kutuzov, Napoleon Psychologický román Anna Karenina – dva milostné rodinné osudy: vášnivá láska A. Kareniny k mladému důstojníku Vronskému, končící sebevraždou × milostné štěstí manželů Levinových; hluboká analýza citových a duševních stavů člověka, psychologie lásky Próza Kreutzerova sonáta (Krejcerova sonata)- řešení společenských problémů. Hra Živá mrtvola (Živoj trup) – odsouzení nelidských principů zaostalého vesnického života. Román Vzkříšení (Voskresenije)- Odsouzení buržoazní společnosti a morálky. „ Ze všeho nejvíce mluví ten, kdo nemá co říci.“ LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ



FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ (1821–1881) Ruský spisovatel, původně byl vojenským inženýrem. Odsouzen vojenským soudem k smrti za účast v hnutí petraševců, trest mu pak byl změněn na žalář na Sibiři. Zážitky z káznice ovlivnily jeho život i tvorbu. Zrodily v něm soucit s lidským utrpením. Ve svých románech zachytil všechny vrstvy společnosti, lidi s duševními poruchami a vášněmi, zločince, revolucionáře i prostitutky. Román Zločin a trest (Prestuplenije i nakazanie) – studie o lidském svědomí; hlavní hrdina – chudý petrohradský student Rodion Raskolnikov musí pro nedostatek prostředků přerušit studia; pro peníze zabil starou lichvářku a její sestru, po těžkém vnitřním boji se přiznal (úvaha – zda silný jedinec má právo zabít člověka, i když je to bezcenný ničema); využití vnitřního monologu (výčitky, úvahy); realistický filozofický román „ Největší štěstí je, když člověk ví, proč je nešťasten.“ F. M. DOSTOJEVSKIJ

Román Bratři Karamazovi (Bratja Karamazovy) –otcovražda a hledání viníka mezi třemi syny. Statkář Karamazov je otcem čtyř synů. Má ty nejhorší vlastnosti, a proto jej synové nenávidí. Jedním je duševně labilní Dmitrij, další je racionalista Ivan, hloubavý Aljoša a zlý Smerďakov. Ten otce nenávidí nejvíce. Pochází z nemanželského vztahu se služkou Jelizavetou Smrdutou. Právě Smerďakov otce zabije. Po svém strašném činu dostane epileptický záchvat. Z vraždy je obviněn Dmitrij. Ten se obvinění nevzpírá a odchází na Sibiř se svou milovanou Brusenkou, o niž se jeho otec také pokoušel. Smerďakov se sice přizná k vraždě, ale nakonec spáchá sebevraždu. Autor se zde zabývá otázkou osudu, viny, tíhy svědomí, lidské zodpovědnosti, citů a pokání. Román Idiot (o zchudlém šlechtici Myškinovi, kterého okolí pro jeho dobrotu označuje za idiota, ač svou ušlechtilostí vyniká nad ostatními) Zápisky z Mrtvého domu (Zapiski iz mjortogo doma)- pozornost věnuje lidskému utrpení. Dílo bylo zhudebněno jako opera Leošem Janáčkem. Román Běsové (Běsy)- napsáno podle skutečného příběhu revolucionáře Něčajeva, který připravoval povstání a dal zavraždit studenta Ivanova, protože neuposlechl jeho příkazu.. Objevuje se zde kritika radikálního revolučního hnutí. Klade si otázku, odkud se berou radikální revolucionáři a jak získávají své stoupence. Dostojevskij bránil humánní ideály,viděl dobře zlo soudobého společenského zřízení, bál se však radikálního převratu. Vyzýval k mravní obrodě člověka v duchu křesťanských ideálů.



ANTON PAVLOVIČ ČECHOV (1860–1904) – zakladatel lyrického a psychologického dramatu Lyrické drama – potlačena dějovost, v popředí lyrické partie, patos, jemné dialogy, emocionálnost; děj nemá tradiční kompozici, dramatičnost i tragičnost vyrůstá z nitra postav; hledání životních jistot, kritika ruské společnosti, naznačeny perspektivy šťastného života –

např. drama Racek, Strýček Váňa, Tři sestry, Višňový sad;

– autorova účast s lidským osudem, pochopení pro smutek; různé vrstvy ruské inteligence – rozčarování životem, diskuse o lepším světě –

humoristické a satirické povídky – umění zkratky a náznaku, např. Pavilon č. 6

Strýček Váňa spravuje vesnický statek, kam přijíždí profesor Serebrjakov se svou ženou Jelenou. Váňa (vlastním jménem Vojnickij) byl bratrem profesorovy první ženy.I jemu učaruje Jelenina krása, přestože se jedná o nudnou ženu. Vojnickému dochází, jak svůj život zbytečně promrhal. Mezi profesorem a Vojnickým dojde ke konfliktu, když se Vojnický dozví, že profesor chce prodal statek, který Vojnický spravuje. Serebrjakov s Jelenou odjíždí a statek zůstává takový, jako byl předtím. Čechov se zabývá naplněním lidského života a obětováním se pro druhé. „ Nové lži se poslouchají lépe než staré pravdy“ ANTON PAVLOVIČ ČECHOV

16. 5. Polská literatura HENRYK SIENKIEWICZ (1846–1916) Autor historických románů, pocházel ze zchudlé šlechtické rodiny. – historické romány Křižáci (Krzyzacy) -boje Poláků proti křižákům zač. 15. stol., bitva u Grünwaldu. – trilogie Ohněm a mečem (Ogniem i mieczem), Potopa (Potop), Pan Wołodyjowski (boje Poláků proti ukrajinským kozákům v 17. stol.; milostný motiv: tragická láska Zbyška z Bogdanče k Danušce, dceři Juranda ze Spychova) – román Quo vadis (ze starověkého Říma, vláda Neronova, pronásledování křesťanů) Kapitoly z dějin literatury 172


BOLESŁAW PRUS (1847–1912) – historický román Farao (boj egyptského vládce Ramsese XIII. s církví o moc) – román Loutka (rozkvět a úpadek liberálního varšavského měšťanstva)

16. 6. Severská literatura HENRIK IBSEN (1828–1906) norský dramatik –

romanticko-realistická dramatická báseň Peer Gynt – název podle populární postavy norských pohádek, fantasty, rváče a dobrodruha, je neschopen zmáhat překážky, sní a promarní vše, i lásku Solvejžinu; prolínání pohádkového světa s filozofickými úvahami o životě. Autor vyzdvihuje moc lásky a víry v ní a rovněž i význam rodiny.

–

dramata s naturalistickými rysy – Divoká kachna, Hedda Gablerová

–

dramata ze současnosti – Nora, Nepřítel lidu (En folkefiende), Opory společnosti (Samfundets stötter) –kritika měšťácké morálky, Stavitel Solness (Byggmester Solness)- pesimismus a rozčarování.

AUGUST STRINDBERG (1849–1912) švédský prozaik a dramatik –

román Červený pokoj (Röda rummet) –kritika společnosti.

SELMA LAGERLÖFOVÁ (1858–1940) švédská prozaička, nositelka Nobelovy ceny 2dílný román Gösta Berling o dobrém, ale lehkomyslném člověku.



HANS CHRISTIAN ANDERSEN (1805–1875) dánský prozaik, pohádkář –

Pohádka mého života (Mit Lyvs eventyr) –vzpomínková próza, vlastní osudy – Malá mořská víla

16. 7. Americká literatura MARK TWAIN (1835–1910) novinář a humorista;, vl. jm. Samuel Lenghorn Clemens.. Byl literárním samoukem. Jeden čas byl lodivodem na Mississippi. Vystřídal řadu zaměstnání. Prózy: Princ a chuďas ( The Prince and the Pauper) Život na Mississippi (Life on Mississippi) Satirický román Pozlacený věk (The Gilded Age) –

romány Dobrodružství Toma Sawyera (The Adventures of Tom Sawyer) a Dobrodružství Huckleberryho Finna (The Adventures of Huckleberry Finn)– zážitky z dětství, kritika maloměstského života; využití hovorového jazyka

„ Ženy, které nejsou pyšné na své šaty, bývají pyšné na to, že nejsou pyšné na své šaty.“ „ Láska je to, čemu se po svatbě řílá omyl.“ MARK TWAIN



16. 8. Česká literatura 16. 8. 1. Česká literatura 60.a 70. let 19. století a)

po porážce revoluce 1848; období Bachova absolutismu policejní opatření, persekuce, významné osobnosti umlčeny (žaláře, vyhnanství – Havlíček, Sabina, Frič), specializace na vědeckou práci – Palacký, Šafařík; v 50. letech zemřeli Kollár, Čelakovský, Havlíček, Tyl

b) nová politická situace – od vydání Říjnového diplomu 1860 (slib konstituce), hospodářský vzestup českého měšťanstva; rozštěpení národní strany na staročechy (Rieger, Palacký) a mladočechy (Sladkovský, Grégr); neúspěch politických nadějí české buržoazie r. 1867 (rakousko-uherské vyrovnání) c) rozkvět kultury: vznik Sokola (M. Tyrš), pěveckého spolku Hlahol, Umělecké besedy (centrum umělců); 1862 otevřeno Prozatímní divadlo (1864 k výročí Shakespearovu uveden cyklus jeho her), 1868 položen základní kámen k Národnímu divadlu (sbírky pod heslem Národ sobě) = národní manifestace kulturní a politická, projev síly národa; architekt Josef Zítek, malíři Mikoláš Aleš (cyklus Má vlast), Frant. Ženíšek, Václav Brožík, Vojtěch Hynais (opona), sochaři Josef Václav Myslbek, Bohuslav Schnirch aj., hudební skladatelé Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich; divadlo dostavěno 1881, požár, znovu otevřeno 1883 (vždy Smetanovou Libuší) d) nástup nové literární generace = májovci almanach Máj (1858) – název ze sympatií k Máchovi; redaktor Josef Barák; Jan Neruda, Vítězslav Hálek, Karolína Světlá, Adolf Heyduk, Václav Šolc, Rudolf Mayer; vrstevníci májovců: Gustav Pfleger-Moravský, Jakub Arbes; ze starší generace přispěli do almanachu Sabina (buřič, revolucionář), Němcová (úsilí o realismus), Erben (lidovost) zásady májovců svou tvorbou bojovali proti útisku sociálnímu i národnostnímu (zájem o přítomnost) lidovost (tvorba pro lid a o něm) realismus (pravdivý obraz skutečnosti) úsilí povznést českou literaturu na světovou úroveň (”dohánění Evropy”)



16. 8. 1. 1. Poezie JAN NERUDA (1834–1891) Praha (Malá Strana); studium práv a filozofie; cesty – Paříž, Balkán, Egypt aj. - novinář – redaktor Národních listů (bystrý pozorovatel života a lidí, dobrý psycholog první tvůrce fejetonů u nás - kritik (literární a divadelní) - básník – 6 básnických sbírek - prozaik Dílo sb. Hřbitovní kvítí – pesimismus, skepse (vliv národní situace, básníkovy chudoby a nešťastné lásky); písně soucitu (odlišnost od prvotiny Hálkovy) sb. Knihy veršů – trojdílný soubor: 1. část – básně epické, zvl. sociální balady, např. Dědova mísa (vnuk poučil otce, že se chová k starci bezcitně); Před fortnou milosrdných = epická báseň se sociální tematikou; forma starcova monologu (k vnukovi) – o chudobě, která vede k bezcitnosti 2. část – básně lyrické: cyklus Otci, Matičce, Anně rozdílnost autorova vztahu k otci a matce (hluboce citový vztah) 3. část – básně příležitostné, např. Vším jsem byl rád – tzv. bilanční báseň, zamyšlení nad dosavadním životem zklamání, ale i vítězství, básníkova spokojenost, jasnější životní nálada – viz refrén: ”... a čím jsem byl, tím jsem byl rád” sb. Písně kosmické (o vztahu člověka a kosmu), optimistická perspektiva, vliv vědeckých poznatků a technického pokroku; např.: báseň č. 1 Letní ty noci zářivá – zlidštění vesmíru, jeho velikost a nekonečnost, hymnické ódy, expresivní využití zdrobnělin (měsíček – tatíček, hvězdičky – dětičky); dějství kosmické a lidské; báseň č. 13 Také to Slunce ohnivé – oslava mateřské lásky jako vesmírného principu báseň č. 21 A mluví člověk – cesta lidí od bezmoci k vítězství (poznání vesmíru); víra v schopnosti člověka a lidského rozumu, v sílu národa; motiv lva v závěru jako metafora ”My přijdem blíž, my přijdem blíž, my světů dožijeme, my bijem o mříž, ducha lvi, a my ji rozbijeme!” báseň Vzhůru již hlavu, národe – vlastenecká výzva do boje proti malosti; povzbudivá síla pro malý národ plyne z kosmu: ”Viz: jsou tam (ve vesmíru) i malé hvězdičky, kol nichž se velké točí!” – ”... bude-li každý z nás z křemene, je celý národ z kvádrů!”


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun sb. Balady a romance – vrchol lidovosti; moto: ”Volím slovo prosté, chci tu báji vypravovat z úst jak lidu roste” Útvar balady a romance autor osobitým způsobem přetváří lyrickoepické básně dějového významu nebo úvahové; opouští tradiční nadpřirozené náměty, příklon k motivům ze života (lidské vztahy); náměty: biblické a legendární (většina), s humornou nebo sociální pointou; prostředí české vesnice, např. Romance štědrovečerní, Balada rajská, Balada májová národní – láska k lidu a české zemi (Balada česká), pokus o charakteristiku českého člověka a národa – paralela s vínem (Romance o Karlu IV.), obraz radostné nálady (Romance o jaře 1848) tragické lidské osudy – Balada dětská (smrt v podobě hravého dítěte), Balada horská (naivní víra dítěte, že bylinami lze zacelit Kristovy rány) balady staršího typu (vina a trest), např. Romance helgolandská, Balada stará – stará sb. Prosté motivy – intimní a přírodní lyrika; 4 oddíly (Jarní, Letní, Podzimní, Zimní) proměny přírody paralelou s proměnami v životě lidském; tón lidové poezie sb. Zpěvy páteční – vydána posmrtně (Vrchlickým) – národní a vlastenecká lyrika; víra v slavnou budoucnost národa; forma – žalozpěvy a hymny na téma národního utrpení a odboje (tradiční motivy – láska a bolest, lev, kalich); b. Láska – autorův vřelý vztah k národu, b. Jen dál – výzva k činům (viz refrén – bojové heslo pronášeno v různých obměnách); základní obraz moře (lidstvo) umělecky v básni rozvíjen – prozaik fejetony a novinářské prózy (asi 2000), otiskovány pod značkou D; zajímavá aktuální témata, živý jazyk; soubory fejetonů (i cestopisných): Různí lidé, Studie krátké a kratší, Žerty hravé a dravé, Menší cesty, Obrazy z ciziny povídky soubor Arabesky – črty z prostředí Prahy; kritika společnosti i sebeironie (Byl darebákem) Trhani – povídka o životě dělníků pracujících na stavbě železnice; tragické osudy Povídky malostranské – vrcholný soubor (13 próz) o životě Malé Strany z dob Nerudova mládí; pronikání kapitalistických vztahů do strnulého způsobu života; zdánlivě idyla, ve skutečnosti tragické události, tón vážný i humorný, řešení tragické i smírné; příslušníci drobné buržoazie (pan Vorel, pan Rybář aj.) nebo chudina, žebráci (Vojtíšek); autobiografické prvky (p. Svatováclavská mše, Jak to přišlo), převaha vypravování v ich-formě; autor často jako vypravěč nebo se ztotožňuje s některou postavou (Jan Hovora ve Večerních šplechtech, student Krumlovský ve Figurkách, Václav Bavor v Týdnu v tichém domě); mnohé postavy podivínské (povídka Hastrman, Doktor Kazisvět aj.) p. Týden v tichém domě – osudy obyvatel městského činžáku; maloměšťáci s předsudky, pokrytectvím, zištností, morální zchátralostí (rodina Ebrových) i chudina (Žanynka, mládenec); Kapitoly z dějin literatury 177


forma próz: povídka (Týden v tichém domě), novela (Doktor Kazisvět, Hastrman), dopis (Psáno o letošních dušičkách), deník, zápisník (Figurky) kompoziční podobnost novel: detailní popis a charakteristika postav na začátku, vysvětlení přezdívek, pak příběh s úvodní větou o počasí, překvapivý závěr Nerudův přínos: po Máchovi opět velký básník – spojil světovost s češstvím, osobní postoj se společenským a národním tvůrce sociální balady rozsáhlé spektrum lyriky (intimní, přírodní, vlastenecká, úvahová) vynikající fejetonista novátor české prózy – umění vypravěčské, charakterizační a popisné; lidovost a demokratismus zájem o městské prostředí a nižší společenské vrstvy život zobrazen bez idealizace, realisticky; často satirický nebo ironický pohled rozmanitost forem jazyk plní funkci charakterizační a odpovídá i tematické rovině Povídky malostranské (1878) sbírka povídek (13), původně vydávané časopisecky 1.

Malá Strana v Praze z dob Nerudova mládí (1. pol. 19. stol.) autobiografické rysy

2.

obraz svérázného a neproměnného, strnulého způsobu života Malé Strany; v popředí typické postavy, a to příslušníci drobné buržoazie, živnostníků nebo chudiny (žebráci); nechuť ke změnám, události a konflikty; zájem o městské prostředí

3.

Týden v Tichém domě – úvodní, nejrozsáhlejší povídka, život obyvatel měšťanského domu – hokynářská rodina Bavorova se synem Václavem, praktikantem, propuštěným z úřadu pro zápisky, v nichž posuzoval spoluúředníky, a napsal článek do novin; rodina domácího Ebera (šijí vojenské prádlo na výdělek, maloměšťácké chování); starý mládenec doktor Loukota; pohřeb staré panny Žanýnky, svatba Josefinky a strojmistra Bavoráka Pan Ryšánek a pan Schlegl – nepřátelství bývalých přátel (kvůli lásce k jedné ženě, jež si vzala pana Schlegla, ale po porodu zemřela); sedávali 11 let u téhož stolu v hospodě, ale nepromluvili; usmíření až po dlouhé nemoci pana Ryšánka Přivedla žebráka na mizinu – o žebráku Vojtíškovi, který byl znám po celé Malé Straně; za to, že odmítl žebračku ”babu miliónovou”, ze závisti rozšířila pomluvu, že je bohatý; lidé si ho proto přestali všímat, nic mu nedávali; nalezli ho pak zmrzlého O měkkém srdci paní Rusky – chodila na všechny pohřby plakat a pomlouvat, až jí to policie zakázala Večerní šplechty – rozhovory studentů na střeše domu v Ostruhové ulici; postava autora (Hovora) Doktor Kazisvět – příběh lékaře Heriberta, samotáře, který nikoho nechtěl léčit; při pohřbu rady Schepelera náhodou zjistil, že není mrtvý, a zachránil ho, ale zkazil radost dědiců i vdovy (viz přezdívka a titul); lidé ho obdivovali, ale on je dál odmítal a neléčil


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Hastrman – příběh pana Rybáře (přezdívka podle zeleného fráčku), který má sbírku domnělých drahokamů (ve skutečnosti polodrahokamů); když pozná svůj omyl, je zoufalý, že ztratí přízeň svých blízkých; je však zetěm ujištěn, že ho mají rádi i bez bohatství Jak si pan Vorel nakouřil pěnovku – krupař Vorel se přistěhoval na Malou Stranu a zřídil krámek; nikdo však od něho nechtěl kupovat (je cizí, mouka je prý cítit kouřem); spáchal sebevraždu U tří lilií – romanticky laděný příběh, který prožívá básník (autor) – o dívce, jež v hospodě tančí; dostává zprávu, že jí zemřela matka, ale pokračuje dál v zábavě; lidská otrlost, kterou nepohne ani smrt Svatováclavská mše – vzpomínka autora na mládí; nechal se zavřít na noc do svatováclavského chrámu, aby se přesvědčil, zda sv. Václav bude o půlnoci sloužit mši, ale všecko zaspal Jak to přišlo ... – příběh z dětství, kdy se s kamarády domluvil, že zničí Rakousko; utvořili tajný spolek, vypracovali tajný plán dobytí Prahy, koupili si pistoli a všechny peníze dali hokynáři Pohorákovi na střelný prach; ten peníze propil, a tak zachránil Rakousko Psáno o letošních Dušičkách – o tlusté slečně Máry, která zůstala starou pannou; kdysi jí písemně vyznali z žertu lásku kupec Cibulka a rytec Rechner, ale pak zase ustoupili (prý z vzájemné ohleduplnosti); Máry jim oběma na Dušičky dává na hrob věnec Figurky – advokátní koncipient Krumlovský chce složit advokátskou zkoušku a přestěhuje se na Malou Stranu, aby mohl studovat. Ale lidé v domě – figurky – jsou tak zajímaví, že ho rozptylují. Bydlí u záletné konduktérky, je vyzván nadporučíkem, kerý za ní chodí, na souboj a obstojí v něm, žije tu malíř Augusta, jeho manželka, která šišlá, když mají peníze, Provazník píšící škodolibě anonymní dopisy atd. 4.

realistický obraz života, kritika maloměšťáctví a jeho projevů (nadřazenost, pokrytectví, vypočítavost, touha po majetku, pomluvy, lidská lhostejnost – příčiny tragédií); bez idealizace některé povídky laděny vážně, jiné humorně až satiricky; buď líčena řada postav nebo jen jedna scéna; úsměvná ironie postavy středních městských vrstev, podivíni nebo žebráci

5.

forma – převaha povídek, ale i novely (Hastrman, Doktor Kazisvět), využití formy dopisu (Psáno ...), deníku a zápisníku (Figurky); umění vypravěčské a charakterizační i popisné; podobná kompozice obou novel (od detailního popisu a charakteristiky postav k zmínce o počasí, pak následuje vlastní příběh vysvětlující přezdívku; překvapivý závěr a doklad osobního vztahu autora k postavám; autobiografické rysy jazyk – lidový, prostý i nespisovný lidovost, funkce charakterizační

VÍTĚZSLAV HÁLEK (1835–1874) Mělnicko; venkov; Nerudův přítel; studium filozofie Dílo novinář: Národní listy organizátor kulturního života (Umělecká beseda) básník – zpoč. vliv Máchy a Byrona lyrickoepická báseň Alfred – epika – sb. Pohádky z naší vesnice (sociálně-kritický postoj) Kapitoly z dějin literatury 179

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – lyrika – sb. Večerní písně – optimismus a radost ze života (× Nerudův pesimismus); lehká, zpěvná forma; prosté, citové verše; inspirace: šťastná láska, vztah k přírodě; lyrika: osobní, intimní, milostná (láska k ženě), např. básně X, XVIII – oslava pozemské lásky, přírodní motivy, náboženský motiv (modlitba, sepjaté ruce) přírodní (harmonie v přírodě vzorem pro člověka), např. báseň I – Přilítlo jaro zdaleka (jarní příroda, vnímaná všemi smysly) společenská (oslava národa a umění, odpovědnost umělce ve společnosti), např. básně LI – Kdo v zlaté struny zahrát zná, LXI – Nekamenujte proroky (umělec, básník = mluvčí národa, prorok) sb. V přírodě – obraz rodného kraje, symbolický význam: harmonie, klid × lidská společnost plná rozporů prozaik – povídkář témata: vztahy rodičů a dětí, výměnkářská otázka: p. Na vejminku touha po majetku; zatvrzelost a neústupnost vesnických lidí; peníze určují lidské vztahy: p. Muzikantská Liduška (o lásce, které rodiče nepřáli) sociální struktura vesnice, vztahy mezi lidmi – p. Na statku a v chaloupce – kontrastní prostředí: blahobyt × chudoba, sedlák Líska × Jíra a Lenka, rozvrácená rodina × spokojenost a lidské štěstí Muzikantská Liduška (1861) povídka s venkovskou tematikou 1.

vesnice, polovina 19. stol.

2.

láska Lidušky k Toníkovi, ale rodiči donucena k sňatku s bohatým sedlákem; příprava svatby, Toník v domnění, že ho Liduška zradila, před obřadem od muzikantů utekl; Liduška před oltářem svého vnucovaného ženicha odmítla, utekla z kostela, marně Toníka hledala na všech vesnických muzikách; neštěstím zešílela přezdívka ”muzikantská” Liduška

3.

Liduška, dcera Staňkových, nejkrásnější ze vsi, věrná Toníkovi, ale nedovedla se vzepřít rodičům Toník, chudý vesnický muzikant, zoufalý nad svým osudem bohatý sedlák Krejza – vyhovoval představám Liduščiných rodičů jako její ženich

4.

individuální tragédie – kritika chorobné touhy po penězích; majetek ničí mezilidské vztahy a lidské štěstí (Hálkovo úsilí přispět k mravní obrodě českého venkova)

5.

prostý, srozumitelný jazyk



ADOLF HEYDUK (1835–1923) – básník,nadšený stoupenec československé vzájemnosti. napsal přes 60 sbírek přírodní, vlastenecké i osobní lyriky. Citové vyznání ke Slovensku. – sb. Cimbál a husle – vztah k Slovensku; inspirace slovenskými lidovými písněmi, oslava podtatranské přírody

16. 8. 1. 2. Próza Úsilí o současný společenský román i o témata historická venkovská próza: KAROLÍNA SVĚTLÁ (1830–1899) (vl. jm. Johanna Rottová). Umělecké jméno přijala podle rodiště svého manžela v Podještědí. Pocházela z patricijské rodiny. Autorka povídek a románů; příběhy emancipovaných ženských hrdinek – vzory pro národní společnost (dovedou se zříci osobního štěstí a obětovat se) – tzv. ještědské romány – vrchol tvorby, 5 příběhů žen, prožívajících konflikt mezi láskou a mravní povinností; v závěru vítězství odpovědnosti; úsilí o realismus, ale ještě prvky romantismu: – romány Vesnický román, Kříž u potoka, Kantůrčice, Frantina, Nemodlenec – povídka Hubička – o lásce Vendulky a Lukáše; v úpravě Elišky Krásnohorské libretem k Smetanově stejnojmenné opeře – povídka Černý Petříček – z pražského prostředí z dob mládí autorky – román s historickou tematikou (z doby josefinské) Zvonečková královna. Kříž u potoka. Příběh vypravuje o prokletí rodu Potockých a velké lásce, která toto prokletí zničila. Mladá Evička, sirotek vyrůstající ve mlýně Dolanských, si často chodívala sedat na kamennou mohylu. Dozvěděla se, že se zde staly dvě vraždy, za nimiž stál nejstarší bratr Potocký. Donutil ke svatbě Józu Kobosilovou, dal jí napít čarovného lektvaru, aby získal její lásku. Józa se však pomátla a spáchala sebevraždu. Zůstalo po ní narozené dítě. Evička se ze zvědavosti vydává na statek Potockých, kde žijí bratři Ambrož a Štěpán. Nad nimi visí věštba nešťansného manželství. Evička se však prokletí nebojí a provdá se za Štěpána. S pomocí Ambrože, který zemřel při rvačce, aby ochránil bratra před intrikami venkovských boháčů, je prokletí rodu Potockých zlomeno.



Vesnický román Antoš Jírovec odchází z hor na rychtářův statek do služby. Po smrti rychtáře se rychtářka do všemi oblébeného Jírovce zamiluje a vezme si ho za muže, přestože je o deset let starší. Manželství se zdá být klidné, jenže po čase začne rychtářka nesmyslně žárlit. Její chování vlastně vypudí manžela z domu. Po čase se Jírovec vrátí zpět, ale zamiluje se do rychtářčiny služebné Sylvy, která se starala po jeho odchodu o jeho dvě děti a měla je jako za vlastní. Korovcova matka mu však tento sňatek nepovolí. Proto zůstane Jírovec se svými syny v horské chaloupce sám. Vesnický román řeší nárok jedince na vlastní štěstí a citovou svobodu. Jádrem jejích románů je vždy dramaticky vzrušený a eticky významný příběh řešící konflikt morálky, tradic a osobního štěstí. Mezi Světlou a Nerudou došlo k citovému vzplanutí, oba si vyměnili spoustu milostných dopisů. Světlá však nedovolila Nerudovi překročit meze přátelství. Rozhodla se přinést oběti ve prospěch nadosobního mravního ideálu celou svou literární tvorbou. sociální román: GUSTAV PFLEGER – MORAVSKÝ (1833–1875) román Z malého světa – obraz života pražských dělníků (rozbíjení strojů 1844, dělnické bouře); sociální i národnostní konflikty (čeští dělníci, německý továrník); romantické motivy, úsilí o realismus. Jeho hrdinové, pojatí autobiograficky, ztělesňují autorovy citové problémy a společenské představy. Většinou to bývají zklamaní osamělí jedinci, kteří se marně pokoušejí vymanit z prostředí, v němž žijí. Román Ztracený život – hlavní postavou je revolucionář Olšovský (připomíná J. V. Friče). Na pozadí bachovské perzekuce je řešen politický konflikt, zda zvolit radikální revoluční řešení či umírněný postup. Román Paní fabrikantová – o tragické milostné vášni provdané ženy a matky, která zachraňuje svou čest sebevraždou.

JAKUB ARBES (1840–1914) Spisovatel, novinář, autor literárního útvaru romaneta, zájem o sociální problémy, redaktorem Národních listů. Pro své názory byl často vyšetřován policií a vězněn. – román Kandidáti existence – pokus pomoci dělnictvu (vliv utopického socialismu) – román Štrajchpudlíci – o tiskařských dělnících z pražských barvíren kartounů – tvůrce romaneta = próza nevelká rozsahem, s dramatickým a dobrodružným, fantastickým dějem a výraznou pointou; zdánlivé záhady vysvětleny logicky, vědecky např. Newtonův mozek – o stroji rychlejším než světelný paprsek; zpětný pohled (cesta do minulosti plné bojů) protiválečné zaměření Svatý Xaverius – o domnělé záhadě obrazu v malostranském kostele sv. Mikuláše Kapitoly z dějin literatury 182

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Charakteristickým rysem Arbesových romanet je jejich autobiografičnost, radikální sociální názor, racionalismus a filozofický determinismus. Román Moderní upíři – jedinec se může obohacovat jen vykořisťováním jiných.

16. 8. 2. Česká literatura 80. a 90. let 19. století Další vzrůst hospodářské moci českého měšťanstva, ale spory o českou národní orientaci mezi staročechy (pasívní opozice) a mladočechy (aktivita) v boji státoprávním; vznik Českoslovanské sociální demokracie (1878) – boj o rovné volební právo; rozmach národního hnutí v celé Evropě 1) Poezie formování dvou literárních skupin nové generace, návaznost na májovce: a) ruchovci – tzv. škola národní (S. Čech, E. Krásnohorská, dočasně J. V. Sládek ad.); 1868 almanach Ruch (na počest položení základního kamene k Národnímu divadlu); časopis Osvěta; v tvorbě: v popředí ideje národního obrození; bojové, vřelé vlastenectví, důraz na domácí tradice (ot. Národní a sociální), slovanství, historismus, zájem o venkov; dominantní postavení poezie (lyrika vlastenecká, úvahová, národní) b) lumírovci – tzv. škola kosmopolitní (J. V. Sládek, J. Vrchlický, J. Zeyer); časopis Lumír, od r. 1877 redigovaný Sládkem; v tvorbě: úsilí povznést českou literaturu na světovou úroveň, vliv myšlenkových proudů cizích; původní tvorba i překlady; požadavek umělecké svobody; nové formy; poezie lyrická (zvl. Intimní) 2) Próza rozkvět románu historického (A. Jirásek, V. B. Třebízský, Z. Winter) a venkovského (K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek, J. Holeček); metoda kritického realismu h) Drama obraz minulosti (A. Jirásek); současná vesnice (L. Stroupežnický, bratři V. a A. Mrštíkové, G. Preissová)



Významné osobnosti: SVATOPLUK ČECH (1846–1908) Benešovsko; básník i prozaik (satirik a fejetonista), novinář; ruchovec, vlastenectví; cesty do ciziny (Dánsko, Kavkaz) Dílo i) epika – epopeje historická témata – z husitství (Husita na Baltu, Žižka), z pobělohorské doby (Václav z Michalovic) venkovská témata: Ve stínu lípy – oslava českého kraje, rodné země; 7 veršovaných veselých i smutných příběhů, které si vyprávějí sousedi pod košatou lípou – idylický epos (klidný venkovský život bez rozporů; přírodní prostota) Lešetínský kovář – příběh venkovského kováře Václava a dcery Lidunky, kteří brání svůj majetek proti německému kapitálu Sekáči – o životě venkovských dělníků, odpor k útlaku alegorické básně, např. Evropa, Slavie (reakce na události doby) satiry ve verších, např. zvířecí epos Hanuman (obraz opičího města, proti chybám čes. Národní povahy, národní lhostejnosti) j) lyrika – politická, národní, vlastenecká (láska k vlasti, ideje národní a sociální svobody) sb. Jitřní písně, např. b. Dosti nás – výzva k národnímu sebevědomí, boj proti malověrnosti, vliv slavné české minulosti ”Jsme malí, slabí – Dosti těchto řečí!” – ”Sláb jenom ten, kdo ztratil v sebe víru, a malý ten, kdo zná jen malý cíl.” Skladba Písně otroka – vrchol politické lyriky; obraz otroka – symbol nesvobodného člověka, národa i básníka; alegorická forma; 3 oddíly skladby: lyrické verše (vzpomínky na dávnověk) epické jádro (romanticko-exotický příběh lásky otroka k otrokyni Zajmě, touha po svobodě, ale tragický závěr) vrchol – závěr (básníkova vize budoucnosti, naděje na svobodu = pohled dopředu, ale ještě řinčení okovů = pohled zpět, do skutečnosti) rétorický, patetický verš, využití přirovnání, refrénu, apostrofy, metafory k) próza – satiry (broučkiády) Pravý výlet pana Broučka do Měsíce Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století = ostrá kritika českého maloměšťáctví, zvl. Staročechů; komický hrdina, pražský měšťák pan Matěj Brouček se octl uprostřed husitské Prahy (ve snu) – prchal z bitvy na Vítkově; jeho zbabělost, Kapitoly z dějin literatury 184

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun národní lhostejnost, bezcharakternost, prospěchářství, falešné vlastenectví v kontrastu se statečností a odhodláním husitů (Janek od zvonu) Čechův přínos: rozvíjí dědictví Kollárovo (ideové – slovanství, formální – útočnost, patos) a Havlíčkovo (satira, humor) Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století (1889) satirická próza 1.

Praha – konfrontace dvou období: konec 19. století a 15. století (1420, bitva na Vítkově hoře)

2.

pražský měšťan Matěj Brouček odchází opilý z hospody Na Vikárce, spadl do sudu a usnul; ocitl se v husitské Praze, obležené Zikmundovými křižáky; setkává se s měšťanem Jankem Domšíkem (Janek od Zvonu), kerý ho pozve do domu, aby si odpočinul, převleče ho do dobových šatů, hovoří s ním o politické situaci; dává mu zbraň, ale Brouček s ní neumí zacházet, ač se chlubí svými hrdinskými činy; na rozdíl od statečných husitů se chová zbaběle, uteče z bitvy, má být jako zběh upálen; vtom procitá ze sna l)

Matěj Brouček – představitel českého měšťanstva konce 19. stol. (staročech); pokrytectví, národní lhostejnost, bezcharakternost, zbabělost, prospěchářství, vlastenecké fráze; stará se o vlastní prospěch husité (Janek od Zvonu) – odvaha, bojové nadšení za spravedlivou věc, statečnost a odhodlání, obětavost Jan Žižka, hejtman Chval, Bradatý aj. Domšíkova žena Magdalena, dcera Kunhuta m) kritika českého maloměšťáctví, bezpáteřnosti, prospěchářství a falešného vlastenectví motiv husitství – jeden ze základních motivů Čechovy tvorby n) satirická alegorie spisovná čeština a staročeština (mluva postav 15. století)

ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ (1847–1926) (vl. jm. Alžběta Pechová) Hlasatelka národního poslání poezie. o) literární kritička (proti tzv. kosmopolitismu Vrchlického a lumírovců) p) básnířka (intimní a přírodní lyrika, slovanství), např. sb. Z máje žití, K slovanskému jihu q) libretistka – k Smetanovým operám Hubička (podle povídky K. Světlé), Tajemství, Čertova stěna r) překladatelka (Mickiewicz, Byron)



JOSEF VÁCLAV SLÁDEK (1845–1912) Zbiroh (venkov) jako syn zednického mistra. Studium přírodních věd přerušil odjezdem do Severní Ameriky., kde působil jako vychovatel, učitel a redaktor krajanských novin. 2 roky v Sev. Americe (fejetony v Národních listech). V Americe žil nuzně, pracoval i na stavbě železnice. Původně ruchovec, pak přechod k lumírovcům (vydavatel Lumíra), byl odhodlaným vlastencem. Po návratu do vlasti se stal profesorem angličtiny na obchodní akademii a na filozofické fakultě. Trpěl zvláštním druhem nervové nemoci. Dílo –

básník

a) osobní (intimní) lyrika – zachycuje základní situace lidského života (život, smrt), lidskou bolest, osobní žal nad ztrátou první ženy, lásku k druhé ženě a dětem, k matce, stest po vlasti; forma elegie např. sbírky Básně, Jiskry na moři (b. Pevně dřímáš), Světlou stopou, Sluncem a stínem (b. V mé duši tisíc skřivánků) b. Na hrobech indiánských (sb. Básně) – kontrast svobody a bezpráví, autorův soucit s Indiány; násilí amerických kolonialistů (ironicky ”příchod osvěty”, civilizace, touha po zisku); krásy americké přírody b) sociální a vlastenecká lyrika, např. b. Role chudých (sb. Na prahu ráje) – hluboký vztah k domovu, venkovu; sociální nespravedlnost; b. Točič (sb. Světlou stopou) – o tiskařském dělníkovi a jeho snu o štěstí; b. Silen buď (sb. V zimním slunci) a b. Hlavy vzhůru (sb. Ze života) – výzva k národní hrdosti a sebevědomí, víra v lepší budoucnost Byli jsme a budem, jak jsme byli dosud, ranami a trudem nezlomí nás osud.” c) oslava venkova a selství – rolník = symbol národní nezdolnosti; hluboký vztah k přírodě, obrazy vesnice; např. sb. Selské písně a České znělky, b. Velké, širé, rodné lány – obraz letní přírody přede žněmi; rozlehlost krajiny, barvitost (zlatá a modrá barva), autor vnímá přírodu všemi smysly d) klasický básník pro děti – obrazy ze světa dětí, učí lásce k rodičům, domovu, vlasti, přírodě; prostý, srozumitelný výraz, zpěvnost; 3 sbírky – Zlatý máj, Skřivánčí písně, Zvony a zvonky, např. b. Lesní studánka s) překladatel, zvl. Z angličtiny – Longfellow, Byron, Burns, 33 dramat Shakespearových Kapitoly z dějin literatury 186


Sládkův přínos: básník českého lidu, jeho domova, vlasti, boje za národní svobodu hluboká procítěnost veršů i projev vzdoru prostý, hutný, střídmý jazykový výraz zakladatel české básnické tvorby pro děti LESNÍ STUDÁNKA (Zvony a zvonky,1894) Znám křišťálovou studánku, kde nejhlubší je les, tam roste tmavé kapradí a vůkol rudý vřes. Tam ptáci, laně chodí pít pod javorový kmen, ti ptáci za dne bílého, ty laně v noci jen. Když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest, i nebesa i studánka jsou plny zlatých hvězd.

JAROSLAV VRCHLICKÝ (1853–1912) (vl. jm. Emil Frída) Louny; syn knihkupce, studium filozofie; profesor srovnávacích literatur na pražské univerzitě; vytvořil nejbohatší a nejvšestrannější dílo (80 bás. Sbírek, celkem 270 knih); vykonal práci celé generace (to, co jiné literatury vytvářely po celá staletí) Dílo poezie – asi 4 tisíce básní – intimní lyrika v raném období – láska k ženě, dětem, rodině, pocit štěstí, např. sb. Dojmy a rozmary, Eklogy a písně pozdní lyrika – obrat od vyznavače lásky k životu k rezignaci a samotě (vliv osobního zklamání, životní tragédie – manželská krize a nepochopení mladou nastupující generací i vliv situace společenské v 90. letech) např. sb. Okna v bouři, b. Za trochu lásky šel bych světa kraj – vyjádření smutku, protikladnost zpovědi: odmítá lásku, ale touží po ní


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun přírodní lyrika – obrazy přírody splývají s obrazy básníkových šťastných chvil života – sb. Strom života vlastenecká a reflexivní lyrika – o budoucnosti národa, láska k českému jazyku, např. sb. Má vlast, Písně poutníka; rétorika a patos formalistní lyrika, např. v sb. Hudba v duši – mnohotvárnost forem, experimentální přístup k básnickým útvarům u nás dosud neznámým (ritornel, rondel, rondó, balata, rispet, sestina aj. vedle sonetů, villonských balad), z orientálních forem např. gazel; totéž i ve sb. Dojmy a rozmary, Moje sonáta, Sonety samotáře epika cyklus Zlomky epopeje (básnické dějiny lidstva – podle vzoru Hugova); epické příběhy, reflexe, obraz vývoje lidstva, zklamání z přítomnosti, např. sb. Duch a svět (4 oddíly – úvahy o vztahu člověka a vesmíru, o otázkách mravních, oslava řecké antiky, křesťanství); b. Spartakus – vzpoura otroků v stv. Římě; závěr: ”Ó lidstvo, nežli vzplá jitra ti svit, co křížů ještě se vztyčí!” sb. Selské balady – vlastenecká a sociální tematika, sociální balady; působivý obraz selských bojů proti panskému útisku v 15. – 18. stol.; postavy Ulického, Koziny, selských rebelů × krutých feudálních pánů (Lorecký, Lomikar, hrabě Breda); b. Lorecký ze Lkouše – podle skutečné události v Šamonicích u Písku; Lorecký zabit i se svými dvěma syny; vůdce rebelů Petr Dulík; naturalistické drastické obrazy b. Balada vánoční – selské povstání 1680; zajatí sedláci bez soudu pověšeni na nejbližší stromy b. Hrabě Breda – jeden z největších utiskovatelů poddaných – potrestán za své násilí úsečnost, sevřenost vyjádření, výrazné charakteristiky postav drama veselohra Noc na Karlštejně – zápletky vyplývají ze zákazu přístupu žen na hrad; melodramatická tragédie Hippodamie (s hudbou Zd. Fibicha) – trilogie Námluvy Pelopovy, Smír Tantalův, Smrt Hippodamie); čerpá z řecké mytologie překlady světové poezie i dramatu (z 18 světových literatur) – Hugo, Rostand, Baudelaire, Dante, Petrarca, Tasso, Calderón, Byron, Shelley, Poe, Ibsen, Goethe, Schiller, Mickiewicz, Whitman aj. Vrchlického přínos: výraz hlubokého prožitku z milostného citu (láska šťastná i zrazená) upřímnost a otevřenost, láska k lidem a přírodě obrazové bohatství (metafory, přirovnání, nadsázka) v překladech uvedl ve známost řadu autorů připravil půdu pro impresionismus a symbolismus největší český básník min. století (ač generace 90. let – Machar – Vrchlického kritizovala, následující generace ocenily hodnoty jeho díla; dovršil úsilí o světovou úroveň české literatury. Kapitoly z dějin literatury 188


Noc na Karlštejně (1884) veselohra s historickým námětem o 3 jednáních; zpracována jako filmový muzikál 1.

Karlštejn, vláda Karla IV. (2. pol. 14. st.)

2.

1. jednání – příjezd císaře Karla IV. na Karlštejn (1363); očekáván hosty; proti zákazu (Karlštejn pro ženy nepřístupný) přijel a i císařovna Alžběta (ze žárlivosti) a v přestrojení Alena, milenka královského číšníka Peška Hlavně (vsadila se s otcem, který slíbil dát ji Peškovi, ještě než bude pasován na rytíře, podaří-li se jí vniknout na Karlštejn) 2. jednání – císařovna převlečená za panoše hlídala císařovu ložnici místo Peška; když odešel Karel IV. na pobožnost, žádal ji Petr, král cyperský a jeruzalémský, který vyjednával s Karlem IV., o polibek (tušil v ní ženu); Alžběta zlomila jeho meč – tím se prozradila, poznána i Karlem IV. 3. jednání – Alena s Peškem na dostaveníčku pozorováni a znepokojováni, strhla se bitka; Pešek purkrabímu oznámil, že je tam Alena; zpráva o tom byla ztotožňována s přítomností Alžběty; císař oběma odpustil, Pešek pasován na rytíře, Alžběta doprovázena císařem na svůj hrad Karlík; Karlštejn zpřístupněn i ženám Alena – statečná, odvážná, vtipná a podnikavá dívka Alžběta – manželka Karla IV., žárlivá, obdařena nadměrnou silou císař Karel IV. – zobrazen nejen jako nesmlouvavý panovník, ale i ze své lidské stránky jako moudrý, vlídný historická hra, veselohra, živé dialogy postav

ZA TROCHU LÁSKY ŠEL BYCH SVĚTA KRAJ (Okna v bouři, 1894) Za trochu lásky šel bych světa kraj, šel s hlavou odkrytou a šel bych bosý, šel v ledu – ale v duši věčný máj, šel vichřicí – však slyšel zpívat kosy, šel pouští – a měl v srdci perly rosy. Za trochu lásky šel bych světa kraj, jak ten, kdo zpívá u dveří a prosí.



JULIUS ZEYER (1841–1901) Praha; básník, prozaik a dramatik; novoromantik; studium jazyků a literatur, dějin umění a filozofie, vychovatelem v Rusku; cesty – Německo, Švédsko, Itálie, Řecko, Turecko, Španělsko, Tunis apod.; kontakty se světovou literaturou záliba v cizích látkách, zájem o historii Dílo a) poezie, zvl. Epika – z čes. Národních dějin – skladba Vyšehrad, Čechův příchod (inspirace pověstmi), z cizích dějin – Karolínská epopeja (o rytířské družině Karla Velikého) b) próza: román Ondřej Černyšev – z prostředí carského dvora 18. stol.; Román o věrném přátelství Amise a Amila (starofrancouzské téma – rytířský středověk), román Jan Maria Plojhar – psychologický román s autobiografickými prvky (tragický příběh snílka), povídka Dům U tonoucí hvězdy (příběh českého medika a jeho umírajícího slovenského přítele v Paříži), Tři legendy o krucifixu – náboženská tematika (osudy ukřižovaných lidí) drama: romantická pohádka podle slovenského námětu Radúz a Mahulena (se scénickou hudbou Josefa Suka) – o síle opravdové lásky princezny Mahuleny k princi Radúzovi, která zachraňuje před mocí zla

16. 8. 3. Realismus v české próze Návaznost na počátky uměleckého realismu od 40. let 19. stol. (Havlíček, Tyl, Němcová); rozdělení univerzity na českou a německou (1882) realismus ve vědě – požadavek pravdy a svobody vědeckého bádání vliv pozitivismu; boj o pravost RKZ, vydání Ottova slovníku naučného; časopis Čas (redaktor Jan Herben), vědecký časopis Athenaeum (vydavatel T. G. Masaryk); vědecké osobnosti: filozof a sociolog Tomáš Garrigue Masaryk (studie Česká otázka, Jan Hus, Karel Havlíček aj.), estetik Otakar Hostinský (studie O realismu uměleckém), historik Jaroslav Goll, jazykovědec Jan Gebauer (Historická mluvnice, Staročeský slovník), literární historik Jaroslav Vlček (Dějiny české literatury) kritický realismus v české próze – tendence sociální i národně osvobozenecké; historický román (s výchovnou tendencí národní) – historická věrnost, typizace; vliv francouzské a ruské literatury venkovský román (znalost venkova, národopisné studie, regionální charakter prózy); návaznost na Hálka Kapitoly z dějin literatury 190

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun realismus v českém dramatu – vliv evropského dramatu (Ibsen, Gogol); ředitel ND Adolf Šubert, dramaturg Ladislav Stroupežnický naturalismus – ve společenském románu (=dokument doby); záliba v negativních jevech, pesimismus (K. M. Čapek – Chod, V. Mrštík)

16. 8. 4. Historická próza VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ (1849–1884) Prozaik, katolický kněz. Témata husitství, pobělohorské doby a selských vzpour z doby Josefa II.; román Bludné duše (selské povstání na Třebízsku u Slaného).

ALOIS JIRÁSEK (1851–1930) Vrcholný představitel české historické prózy 19. stol. Hronov, studium historie, profesorem dějepisu v Litomyšli, pak v Praze; malířské nadání (přátelství s Alšem); vliv Palackého koncepce dějin. Vrchol českých dějin spatřoval v husitství a naopak úpadek viděl v době pobělohorské. Nositelem dějinných hnutí je pro Jiráska lid, nikdy nestavěl pouze na hlavní postavě. Dílo a) próza – témata: – nejstarší období dějin: Staré pověsti české (ale i novější – o Žižkovi, Kozinovi, Jánošíkovi); prameny – Kosmas, Dalimil – husitství: román Mezi proudy (3 dílný) – obraz narůstání společenských rozporů za Václava IV., počátky reformního hnutí; vydání Kutnohorského dekretu, osudy Jana Žižky román Proti všem (3 části) – rozmach a vrchol husitství po bitvu na Vítkově hoře (obd. 1419 – 1420); husité, Jan Žižka, zeman Ctibor z Hvozdna; císař Zikmund román Bratrstvo (3 dílný) – doznívání husitských válek na Slovensku; bitva u Lučence, Jan Jiskra z Brandýsa × Hunyady román Husitský král (2 dílný, nedokončený) – o vládě Jiřího z Poděbrad po vznik jednoty bratrské román Z Čech až na konec světa (podle cestopisu Václava Šaška z Bířkova) – mírové poselství Jiřího z Poděbrad do západní Evropy – národní obrození: román F. L. Věk (5 dílný) – obraz počátků národního obrození, divadla, básnictví a vědy; vlastenectví, národní uvědomování; historická postava Fr. Vladislava Heka, vlastenců Václava Tháma, Václava Matěje Krameria, pátera Vrby aj.; prostředí Prahy a Dobrušky Kapitoly z dějin literatury 191

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun román U nás (4 dílný, kronika) – obrození na čes. vesnici (Padolí = Hronov); postava pátera Havlovického = kněze Regnera novela Filozofská historie (cyklus Maloměstské historie) – život litomyšlských studentů (Frýbort, Vavřena, Zelenka, Špína); příprava majáles, události roku 1848 (pražské barikády); vlastenci (slečna Elis, Lenka) × poněmčené měšťanstvo (aktuár Roubínek) – doba pobělohorská: román Temno – obraz obd. protireformace, působení jezuitů (páter Koniáš) a cizí katolické šlechty v severovýchodních Čechách a v Praze, pálení českých knih; ústřední postavy – děti tajného evangelíka Machovce obraz protifeudálních selských rebelií: román Skály (selská vzpoura na Čáslavsku, evangelický kněz Matyáš Ulický) román Psohlavci (povstání Chodů kon. 17. st. proti Lamingerovi, Jan Sladký Kozina) román Skaláci (selská vzpoura 1775 na Náchodsku) b) drama – témata: – historická: husitská trilogie Jan Hus, Jan Žižka, Jan Roháč – symbolizují věrnost pravdě, boj za ni, vytrvalost v boji až do smrti z období obrozenského – M. D. Rettigová – veselohra, litomyšlská idyla vlastenky a kuchařky – pohádková: Lucerna (s lidovými a humornými prvky, vlastenecký charakter) – současnosti (venkov): Vojnarka (láska milenecká × mateřská), Otec (majetek rozhoduje o vztazích mezi lidmi) Jiráskův přínos: nejrozsáhlejší, nejucelenější umělecký obraz českých dějin výchovný význam – znalost dějin je posilou národního sebevědomí; autorovo vlastenectví tvůrce realistického historického románu (historická pravdivost na podkladě důkladného studia historických pramenů, úsilí o objektivitu) živost, barvitost, dramatičnost vyprávění, plastický a dynamický obraz hromadných davových scén (bitev) umění portrétu (hejtmané, zemané ap.) dílo nemívá monografický charakter, postavy vyjadřují názory typické pro širší kolektiv (tzv. kolektivní hrdina) forma epopeje (literární útvar velmi rozsáhlý, zobrazuje život hrdinů na pozadí historických událostí; prolínání několika dějových linií) Jiráskův jazyk – prostý, srozumitelný; využití historismů a archaismů (k charakteristice doby)



Filozofská historie (1878) historická povídka 1.

Litomyšl a Praha, 1. pol. 19. stol. rok 1848 (národní obrození)

2.

obraz života studentů filozofie na litomyšlském gymnáziu (2leté studium jako příprava pro studium v Praze na univerzitě); svobodomyslné smýšlení studentů, úsilí uskutečnit tradiční studentskou zábavu – majáles – i přes zákaz (v r. 1847); 1. května se majáles konal, účast studentů, žen a dívek, zvl. Vavřeny (miloval Lenku), Fryborta (oblíbil si Márinku) a vlastenců; naopak odpor poněmčelých obyvatel Litomyšle, konzervativců – aktuár Roubínek, Rollerová; o prázdninách se studenti rozešli, Špína odešel do kláštera; na jaře 1848 vytvořili studenti studentskou legii, vydali se tajně do Prahy (revoluce), bojovali na barikádách; setkali se se Špínou (padl); po porážce revoluce studenti z Prahy utekli; šťastný konec – Frybort se oženil s Márinkou, Vavřena se stal lékařem a vzal si Lenku

3.

litomyšlští studenti – vlastenci: Vavřena – nejvážnější, poctivý, opravdový vlastenec, nadaný student Frybort – Hanák, vlastenec, bodrý, nejveselejší, trochu pohodlný v učení Zelenka – nejpilnější, pasivní, vypočítavý, nerozhodný Špína – nejsmutnější, zamlklý, osiřelý; stal se řeholníkem, tragicky zahynul jejich bytná slečna Elis – starostlivá, hodná kontrast: aktuár Roubínek a jeho rodina – poněmčelí měšťáci, s výjimkou neteře, sirotka Lenky (schovanky), která sympatizovala se studenty

4.

obraz studentského života; národní, vlastenecké smýšlení studentů, revoluční nadšení v r. 1848 × upjatý konzervatismus poněmčených měšťáků historicky věrný obraz národního obrození na malém městě

5.

jazyk srozumitelný, živý (dialogy) povídka je součástí souboru tří povídek Maloměstské historie (vedle povídek U Rytířů a Na Staré poště)

F. L. Věk (1890–1907) historický román 1.

Dobruška a Praha, doba národního obrození (od 70. let 18. stol. do 20. let 19. stol.)

2.

I. narození Věkovo r. 1769 v rodině dobrušského kupce; z dětství si pamatuje selskou vzpouru 1775 a souseda Žalmana, tajného evangelíka, jemuž vzali bibli; Věkova studia v Praze (choralista u benediktinů), zakázané knihy v klášterní knihovně, setkání s Mozartem; po zrušení kláštera si přivydělává na studia hodinami hudby v rodině Butteauově; láska k jejich dceři – němé Paule, seznámení s vlastencem Thámem; Věk se věnuje hudbě a divadlu, zanedbává studium; profesor St. Vydra, vlastenec (cordatus Bohemus) pozná jeho mezery v matematice, ale ocení historické znalosti; po otcově návštěvě v Praze donucen vrátit se domů, chce utéci zpět do Prahy, ale rozmluví mu to Thám; v Dobrušce se stává národním buditelem


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun II. Po smrti otcově Věk navštíví Prahu; v Krameriově expedici se scházejí vlastenci (Prokop Šedivý, Šebastian Hněvkovský, rychtář Vavák, kněz P. Vrba); nešťastný osud Pauly jako ženy Tháma (bída, Thámovo opilství); Věkův sňatek s Márinkou Snížkovou; jeho obrozenecká činnost na venkově, účast v Praze na korunovaci Leopolda II. III. příchod ruských vojsk (Suvorov) do Čech (napoleonské války), Věkova výprava se synem do ležení ruských vojsk; Věkův rozhovor se zajatými Francouzi (vliv fr. osvícenství); dozví se o Paulině nevěře Thámovi s hercem Amlingem; požár Dobrušky zničil i Věkův obchod IV. Věk získal pomoc a podporu známých, ale nová rána – státní bankrot r. 1811; studia Věkova syna Vašíka v Litomyšli, úpadek divadla v Praze, Thám opuštěn Paulou, zemřel Vydra, Kramerius; noví vlastenci – profesoři Jan Nejedlý a Josef Jungmann, farář P. Ziegler – jejich obětavá buditelská práce V. v popředí Věkův syn, právník Václav Vlastimil Věk a jeho lásky, styky s vlastenci (V. K. Klicpera, J. N. Štěpánek, M. Z. Polák); smír Tháma s Paulou na jejím hrobě v Haliči, Thámova smrt; dekret z r. 1816 – zavedení češtiny na gymnáziích 3.

hl. postava F. L. Věk (historická osobnost Františka Vladislava Heka z Dobrušky) – představitel obrozenské inteligence, národní buditel na vesnici, vlastenec, syn dobrušského kupce jeho pečlivý a přísný otec tajný evangelík Žalman udržuje víru svých předků přes pronásledování představitelé národního obrození, skutečné historické osobnosti: Kramerius, Thám, Dobrovský, Vavák, Hněvkovský

4.

záslužná práce průkopníků obrozenských snah, zvl. na venkově, pro lid, jejich obětavost ve prospěch českého národa, v závěru optimismus do budoucnosti; historická věrohodnost – obraz počátků národního obrození, počátků novočeského básnictví, divadla, vědy

5.

jazyk přístupný, srozumitelný román – epopej, románová kronika (podrobný obraz národního obrození)

Psohlavci (1886) historický román 1.

Chodsko, Domažlice, 17. stol., doba pobělohorská

2.

dávná práva Chodů (výsady) od českých králů za pohraniční služby – po bitvě na Bílé hoře anulována; panství domažlické prodáno císařem Ferdinandem II. Lammingerovi jako dědičný majetek; Chodům nařízeno perpetuum silentium (věčné mlčení), ale odpírali poslušnost; ”majestáty” ukryty u staré Kozinovy matky; spor o Kozinovu lípu (kácena na příkaz vrchnosti), rvačka Koziny s panskou čeledí; chodská privilegia nalezena (část) a veřejně spálena; deputace Chodů do Vídně, soudní pře neúspěšná, Kozina a Hrubý v žaláři, odsouzeni k smrti oběšením, Hrubý zemřel v žaláři, Kozina popraven v Plzni (1695); před smrtí vyzval Lomikara na boží soud (Lomikar do roka a do dne zemřel); Chodové po smrti Kozinově donuceni k robotě, povstání potlačeno

3.

Jan Sladký Kozina – bojovník za práva Chodů, statečný, nesmlouvavý Kozinova matka – hrdá, čestná, statečná žena Kozinovi spojenci, bojovní, kurážní zastánci chodských práv: praporečník Matěj Přibek


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun dudák Jiskra Řehůřek Hrubý Lamminger (Lomikar) – tyran, krutý, zlý, bezcitný 4.

realistický obraz skutečné historické události vzor statečnosti, odbojnosti; boj proti bezpráví

5.

tradiční románová koncepce jazyk – využití chodského nářečí (přímá řeč postav) k charakteristice prostředí a lidových postav; archaismy – charakteristika doby

„ Kdo honí štěstí, sám je štván.“

ALOIS JIRÁSEK

ZIKMUND WINTER (1846–1912) profesor dějepisu, autor odborných publikací o české historii; vynikající psycholog (studie rozvrácených duší, dokonalá povahokresba), mistr krátkých próz historických (historická realistická novela) a humoristických – soubor Rakovnické obrázky, Pražské obrázky – román Mistr Kampanus – z doby pobělohorské, o českém vědci, básníkovi a rektoru pražské univerzity, očitém svědku stavovského povstání; jeho tragický osud je varováním před ústupky zlu; archaizovaný jazyk Román Rozina sebranec Rozina byla šestnáctiletá dívka, vyrůstající v rodině svých pěstounů kováře a rukavičnice. Kovář byl často opilý a tloukl ji, nevlastní matka pro ni neměla vlídné slovo. Jediný, kdo se k ní choval laskavě, byl převor Antonín, který ji kdysi nalezl u prahu kostela sv. Františka. Proto jí lidé přezdívali sebranec. Rozina se seznámila s benátským sklářem Nikolou, ten ji však opustil. Zklamaná dívka se vdala za bohatého stavitele Karfa. Manželství však bylo nešťastné. Rozina se totiž zamilovala a svého muže podváděla s milencem, dokonce pro něj i kradla. Protože Karfovi způsobila nemalé potíže, rozhodl se ji vyhnat z domu. Kvůli špatné pověsti jeho ženy vyloučili cechmistři Karfa z Cechu. Ten si plný nenávisti objednal nájemného vraha, který Rozinu zabil. Vrah byl z vraždy usvědčen, utekl, ale nešťastnou náhodou se smrtelně zranil. Karfovi nebyla prokázána vina, a proto jej soud zprostil viny.



16. 8. 5. Venkovská próza Obraz vesnice i s jejími nedostatky; snaha hledat řešení, např. návratem k ideálům křesťanství (Holeček, Herben); regionální charakter prózy (odraz autorova vztahu k určitému kraji); využití dialektismů (charakteristika postav i prostředí)

KAREL VÁCLAV RAIS (1859–1926) Lázně Bělohrad (Podkrkonoší), vesnickým učitelem na Českomoravské vysočině; zobrazil těžký život venkovanů v horských krajích, růst bídy (pokračovatel Hálkův). povídkové soubory: otázka výměnkářská, vztah rodičů a dětí, touha po majetku – např. Výminkáři, Rodiče a děti romány: – idylický obraz venkova v minulosti: román Zapadlí vlastenci – z Podkrkonoší (Pozdětín); obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence (učitelé, kněží) v době národního obrození (farář Stehlík, řídící učitel Čížek, učitelský pomocník Čermák); obrozenské vlastenectví; národnostní spory na česko-německém rozhraní román Západ – z Českomoravské vysočiny (Studenec = Kameničky obraz Ant. Slavíčka); vesnice 2. pol. 19. století (autorova současnost); oslava ušlechtilosti a lidské dobroty (farář Kalous, kaplan Voříšek, vesnický učitel Pondělíček) – úsilí zmírnit bídu lidí kritický pohled na skutečnost, až naturalistický obraz mravního rozkladu: román Kalibův zločin – tragédie dobráka dohnaného intrikami a rozvracením manželství k vraždě Realistické prózy: Pantáta Bezoušek, O ztraceném ševci Raisův přínos: realistický obraz sociálních poměrů na vesnici; hlubší psychologická kresba postav; idylismus i naturalismus zájem o postavy starých lidí nebo dětí (citovost, moudrost); nositelé vyšších morálních zásad, ale příliš slabí na ovlivnění osudů trpících



Zapadlí vlastenci (1893) venkovský historický realistický román; ilustrace Adolfa Kašpara 1.

Podkrkonoší, vesnice Pozdětín (Paseky), 40. léta 19. století, doba obrozenská

2.

poměry na národnostním rozhraní (uvědomovací činnost vlastenců); obraz horské vesnice, život učitelů a kněží, vlastenců, kteří oddaně působili mezi krkonošskými horaly v zapadlém kraji, odříznuti od světa; vedle faráře Stehlíka a řídícího učitele Čížka žije v Pozdětíně dočasně učitelský pomocník Karel Čermák; vyrostl v chudobě, nemohl dostudovat; na faře si zamiloval schovanku Albínku, dceru chalupníka Podzimka; odmítaná vdova Žalačka způsobila pomluvami roztržku mezi milenci a dočasné odloučení, aby se pomstila; náhodně se Čermák setká i se svým otcem Karlem Tarrantem, kterého neznal; Čermák jmenován kantorem v Milovech zásluhou faráře a oženil se s Albínkou –

vlastenci – řídící učitel Čížek a farář Stehlík – oba obětaví lidumilové, dobrosrdeční, vlastenci a hudebníci, národní buditelé, pořádali besedy, hráli české hry, zpívali české písně, půjčovali knížky); stali se chudým lidem dobrými rádci a oporou nesmělý, dobrosrdečný, vlídný, snaživý učitelský pomocník Čermák nositelé vyšších morálních zásad, šíří kulturu a národní uvědomění mezi prostými venkovany 4.

obraz náročné a obětavé práce drobné vesnické inteligence v době národního obrození na vesnici –

výrazné charakteristiky postav – prostřednictvím promluv i podle jmen (ptačí jména, zdrobněliny); spis. Čeština a nářečí (dialogy) idyla; román bez ústřední postavy využití zápisků horského písmáka Věnceslava Metelky, který byl učitelským pomocníkem, rolníkem a houslařem

TERÉZA NOVÁKOVÁ (1853–1912) Praha, život na Českomoravské vysočině (Litomyšl, Poličsko, Skutečsko); národopisné studie z východních Čech vliv na beletristickou tvorbu; pokračovatelka K. Světlé; převaha monografických románů (děj se týká jedné postavy, jejího vývoje) román Jiří Šmatlán – příběh poličského tkalce, hledače ”praudy boží” = spravedlivějšího života; jeho vývoj: od náboženské víry (původně katolík, přestup k evangelictví) přes čtenářskou vášeň (písmácká hloubavost) až k sociálně demokratickým názorům o spravedlnosti pro chudé (vliv dělníka Hamerníka); dokumentární realismus a kritika společnosti román Děti čistého živého – tragický osud příslušníků náboženské sekty abrahamitů román Na Librově gruntě – východočeská vesnice v pol. 19. století, útlak roboty, daní



historické romány z venkovského prostředí: román Jan Jílek – tajný návrat českobratrského emigranta z Německa; vězněn, věrnost víře román Drašar – z doby národního obrození; tragický příběh kněze a obrozenského literáta Michla městské prostředí: Maloměstský román – o osudu dcery Karla Havlíčka Zdeňky Jiří Šmatlán (1906) venkovský kritickorealistický román 1.

východní Čechy, Poličsko, 2. pol. 19. stol.

2.

příběh chudého tkalce Šmatlána, který se vyznačoval čtenářskou vášní a náboženskou hloubavostí; hledal celý život ”vopraudouskou praudu boží”, tj. spravedlnost; původně katolík, vyrostl u své tety, selky v Javorově, přestoupil k evangelictví, stýkal se s farářem a tkalcem Plíhalem (půjčoval si knihy a kalendáře); seznámení s dělníkem Hamerníkem z brněnské továrny  informace o dělnickém hnutí a socialistických ideálech (rovnost a bratrství); stal se stoupencem utopického socialismu a umírá s vírou, že je blízek té ”vopraudouské praudě”. –

ústřední postava Jiří Šmatlán – vývoj od náboženské víry přes čtenářskou zkušenost (písmák) k utopickému socialismu – úsilí najít spravedlnost, lepší život na pozadí jeho příběhu života zobrazen vesnický život ve východních Čechách 4.

realistický obraz venkovského života –

využití nářečí – charakteristika prostředí i postav

ANTAL STAŠEK (1843–1931) Podkrkonoší (Semily); otec Ivana Olbrachta; povídkový cyklus Blouznivci našich hor – o životě lidí v Podkrkonoší, hledání spravedlnosti a štěstí; duchověrectví (spiritismus) román V temných vírech – o životě dělníků, počátky dělnického hnutí román O ševci Matoušovi a jeho přátelích (původně povídka Švec Matouš) – obraz 40. let 19. století, revoluce 1848 a 50. let; švec Matouš Štěpánek, od mládí bouřlivák, sní o lepším životě (vliv utopického socialismu) a účastní se boje proti kapitalistům



JOSEF HOLEČEK (1853–1929) –

románová kronika Naši (10 dílů) – obraz jihočeské vesnice (Vodňansko, Písecko) v 1. pol. 19. stol.; rodina sedláka Kojana a jeho syna Bartoně; sedlák = představitel národní moudrosti; podrobné prokreslení prostředí

JAN HERBEN (1857–1936) zakladatel časopisu Čas; –

autor románové kroniky Do třetího a čtvrtého pokolení – obraz moravského Slovácka, život tří generací rodiny Hrabcovy (obd. Od Marie Terezie do pol. 19. stol.)

JINDŘICH ŠIMON BAAR (1869–1925) katolický kněz; –

autor románové trilogie Paní komisarka, Osmačtyřicátníci, Lůsy – z prostředí Chodska 40. let 19. stol.; zachytil působení Boženy Němcové na Domažlicku (1. díl) – biografický román Jan Cimbura – idealizace jihočeského sedláka

Paní komisarka Děj se odehrává ve vesnici Klenčí u Domažlic. Hlavní postavy tvoří Božena Němcová a farář Faster. Ve vesnici vznikne spor o lůsy – část obecního lesa. Farář se snaží zabránit nepokojům mezi vesničany. V tom jej podporuje Božena Němcová. Kvůli svým vlasteneckým snahám je farář přeložen na jinou faru. Teprve poté si vesničané uvědomují, jaký byl páter skvělý člověk. Příběh pokračuje dalšími dvěma díly trilogie: Osmačtyřicátníci a Lůsy. V díle se autor zabývá rovněž vlivem germanizace a odnárodnění.

KAREL KLOSTERMANN (1848–1923) – obraz Šumavy a jižních Čech v románech Mlhy na blatech a V ráji šumavském



IGNÁT HERRMANN (1854–1935) Chotěboř (Doubravka); život v Praze pražská tematika próz – novinář (Národní listy, literárněhumoristický časopis Švanda dudák) – prozaik humorista – drobné žánrové obrázky – zdůrazňují popisnost, hromadění drobných detailů, mistrné charakteristiky postav, nedějovost, idylizace, sentimentalismus – např. povídka Sudička, román Otec Kondelík a ženich Vejvara – román s autobiografickými rysy U snědeného krámu – z prostředí drobné pražské buržoazie (zištnost, dravost) × postava slabého, osamoceného člověka, neschopného odporovat

16. 8. 6. Naturalismus v české próze KAREL MATĚJ ČAPEK – CHOD (1860–1927) –

román Kašpar Lén mstitel – tragický příběh vraha – mstitele, zedníka Léna – román Turbína – příběh patricijské rodiny – bankrot továrníka a životní ztroskotání jeho dcery – romány Antonín Vondrejc a Jindrové – tragická osudovost milostných vztahů;

Autorův vývoj od naturalistického determinismu k úsilí o mravní obrodu; nejen objektivní registrátor jevů, ale i výraz subjektivního, soucitného vztahu k lidem (× Zola); jazyk obohacen archaismy, novotvary, vulgarismy; znalost řeči pražské periferie.

16. 8. 7. Realistické drama LADISLAV STROUPEŽNICKÝ (1850–1892) –

veselohra Naši furianti – z jihočeské vesnice; zápletka: spor o to, kdo má být ve vsi ponocným; autorův ironický a kritický postoj k vztahům mezi lidmi na vesnici; složité charaktery postav jejich furiantství (starosta obce Dubský, nejbohatší sedlák, švec Habršperk a voják Bláha – poznali svět životní moudrost) Kapitoly z dějin literatury 200


Naši furianti (1887) realistická komedie o 4 dějstvích 1.

jihočeská vesnice Honice (Písecko); 2. pol. 19. stol.

2.

spor o to, kdo má být ve vsi ponocným (slabá dějová zápletka); vzájemné rozepře, schválnosti a sváry, nepřátelství a smíření; spor starosty a radního o věno dětem; podvody, pytláctví –

starosta Filip Dubský s ženou (majetek – 2 grunty), starosta obce, nejbohatší sedlák ve vsi; furiantství – pocit nadřazenosti radní Bušek s ženou (1 grunt) – snaha nenechat se zahanbit, ponížit; vášnivý pytlák jejich děti (příprava sňatku) – Václav Dubský a Verunka Bušková kandidáti na ponocného: poctivý Bláha – (jako vysloužilý voják poznal svět), chudý, čestný krejčí Fiala – podvodník, nepoctivý, vychytralý, úlisný švec Habšperk – (poznal svět jako řemeslník) životní moudrost odhaluje nepoctivost, ovlivňuje rozhodování, je vtipný, prozíravý; furiantství (jako i Bláha) – považuje ty, kteří nepoznali svět, za nevzdělance 4.

závažná hra o mezilidských vztazích (aktuální); složitost majetkového i povahového rozvrstvení postav autorův kritický a úsměvně ironický postoj, výsměch omezenosti vesnických boháčů a tzv. furiantství, jehož podstata tkví u každého v něčem jiném (viz děda Dubský v závěru: ”Všichni jste furianti”) – nejen zábavná hra, žánrová drobnokresba chápající humor, situační komika jazyk – lidový dialog, prvky nářečí

GABRIELA PREISSOVÁ (1862–1946) Otřesné tragédie ze slovácké vesnice: Gazdina roba, Její pastorkyňa (stará mlynářka se dopustila zločinu, aby zachránila štěstí nevlastní dcery); lidské vztahy ovládány majetkem a vnějším pokrytectvím; psychologická kresba postav; hudební zpracování: J. B. Foerster – opera Eva, L. Janáček – opera Její pastorkyňa Její pastorkyňa. Původně byla napsaná jako divadelní hra, později dostala prozaickou formu. Hlavní postavou je Buryjovka – zvaná kostelnička. V mládí se zamilovala do bezcharakterního a lehkomyslného mladíka, který ji opustil. Kostelnička chce zabránit neštěstí své schovanky Jenůfy. Krásná Jenůfa se zamilovala do Štefy a čekala s ním dítě, jenže Štefa si ji odmítl vzít. Kostelnička chce Jenůfu odvrátit od hanby, a proto dítě odnese pryč a hodí jej pod led. Jenůfě pak řekne, že zemřelo. Čin se však provalil a kostelnička musí jít do vězení. Jenůfa se provdá za hodného muže. Kapitoly z dějin literatury 201


ALOIS (1861–1925) A VILÉM (1863–1912) MRŠTÍKOVÉ – realistická tragédie Maryša (5 jednání) – ze slovácké vesnice; obraz sociálních rozdílů, úlohy peněz na vesnici a síly předsudků v tehdejším životě; – Maryša, dcera sedláka Lízala, donucena k sňatku s vdovcem, mlynářem Vávrou (věková nerovnost, ale majetek) × citový vztah Maryšin k chudému Franckovi; kompozice dramatu podle vzoru antické tragédie: expozice (základní situace, naznačena zápletka – spor Lízala a Vávry o věno), kolize (Maryšin odpor k sňatku), krize (Franckův návrat z vojny, přemlouvá Maryšu, Vávrova střelba, vrcholí spory o věno), peripetie (Maryšino rozhodnutí), katastrofa (Vávrova smrt); – funkce slováckého nářečí: charakteristika postav a prostředí – próza bratří Mrštíků: románový cyklus Rok na vsi – z rozhraní Slovácka a Hané – próza Viléma Mrštíka: román Pohádka máje – oslava přírody a lásky; milostný idylický příběh Helenky a pražského studenta Ríši; lyrizace děje (vliv impresionismu), personifikace přírodního dění; – román Santa Lucia – o studentu umírajícím v Praze bídou (vliv naturalismu) Maryša (1894) sociální kritickorealistické venkovské drama (tragédie); premiéra v ND 1.

prostředí slovácké vesnice, konec 19. století (1886)

2.

obraz majetkových rozdílů na vesnici, nešťastný život dívky Maryši v manželství z donucení rodičů; 1. dějství – expozice: základní situace – jednání Lízala a Vávry o věno, loučení rekrutů (mezi nimi Francek, kterého Maryša miluje) 2. dějství – kolize (zápletka): Maryša odmítá sňatek s mlynářem Vávrou (prosí matku, ptá se babičky, prosí otce, rozmlouvá s Vávrou), nakonec souhlasí 3. dějství – krize (vyvrcholení): návrat Francka, setkání s Maryšou, spory o věno pokračují 4. dějství – peripetie (obrat ve vývoji děje): otec Lízal lituje Maryšu, chce ji vzít domů, Francek ji láká do Brna, Vávra mu vyhrožuje a střílí na něho 5. dějství – katastrofa (závěr): Maryšino rozhodnutí – otrávila nemilovaného muže, Vávra umírá, Maryšino přiznání

3.

selská dívka Maryša – mladá citlivá i vzdorná (touha po opravdové lásce jí nedovolila žít rezignovaně) × náboženská víra (neměla sílu vzepřít se rodičům ani opustit svého muže) sedlák Lízal a jeho žena Lízalka – Maryšini rodiče; majetek (dva půllány); zištnost, krutost a bezcitnost, přísnost, vychytralost, tvrdé jednání s dcerou, lakota; otec lidštější než matka mlynář Vávra, vdovec s třemi dětmi – krutý, sobecký, vypočítavý, náladový, agresivní, zištný Francek, syn baráčnice Horačky – věrný, statečný, hrdý; prudká povaha, buřičství

4.

manželství uzavřené pro peníze a majetek nemůže být šťastné (věková nerovnost, bez vztahů citových)


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun opravdový cit × touha po bohatství rozhodující úloha peněz na vesnici a síla předsudků v tehdejším životě 5.

tragédie o 5 dějstvích podle vzoru antického dramatu (viz 2); děj soustředěn k hlavní myšlence a spěje rychle k dovršení slovácké nářečí  funkce charakterizační: prostředí (vesnice), vesnické postavy dílo je vrcholem české realistické dramatiky scénické poznámky autora: využití písní, hudby, krojů

16. 8. 8. Slovenská literatura v období realismu Oživení kulturního ruchu po pádu Bachova absolutismu; 1861 národní shromáždění v Martině Martinské memorandum (územní, jazykové a politické požadavky) – vládou odmítnuto; 1863 – vznik Matice slovenské (kulturní spolek) a 3 slovenských gymnázií; po rakouskouherském vyrovnání zostřená maďarizace, zrušení Matice slovenské i slovenských gymnázií, růst sociálního útlaku, vystěhovalectví; prohloubení česko-slovenské kulturní spolupráce –

Přechod od romantismu k realismu

SVETOZÁR HURBAN VAJANSKÝ (1847–1916) – básník – sbírka Tatry a more (téma boje za národní svobodu) – prozaik – román Suchá ratolest (marně doufá v zemanstvo jako nositele národního boje)

PAVOL ORSZÁGH HVIEZDOSLAV (1849–1921) největší slovenský básník 19. stol. Oravsko; hlasatel spolupráce s Čechy Dílo – lyrika – téma rodného kraje a lidu bratrství s Čechy – např. b. Bratom Čechom, Vrchlickému, Praze protiválečné – sb. Krvavé sonety – vliv 1. světové války, otřesné obrazy válečných hrůz, touha po míru – epika skladba Hájnikova žena – z Oravska; mravní čistota prostých lidí (hajný Michal Čajka a jeho žena Hanka) × zhýralost panstva (hrabě Artuš Villáni); konflikt mezi lidovým Kapitoly z dějin literatury 203

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun světem a panstvem vyřešen tragicky; přírodní motivy, reflexe (úvahy o lidském štěstí), písňové vložky eposy Ežo Vlkolinský, Gábor Vlkolinský (zemanstvo × lid vesnice) drama Herodes a Herodias – biblický námět – překlady Shakespeare, Goethe, Lermontov, Mickiewicz, Petöfi –

Realismus v slovenské próze

MARTIN KUKUČÍN (1860–1928) Orava; učitel a lékař; žil převážně v Chorvatsku a Jižní Americe Dílo – povídky z vesnického života (Rysavá jalovica) ze života studentů (Mladé letá); autobiografické rysy optimismus, zdravý humor, detailní obrazy skutečnosti, lidový jazyk –

román Dom v stráni – jihoslovanská tematika, konflikt dvou světů; příběh lásky statkářského syna (Niko) a selské dívky (Katica); střetnutí citu a rozumu





Místo pro poznámky:



Mgr. Milan Šimek II. díl Literatura přelomu 19. a 20. století Česká a světová literatura 20. století



17. Literární moderna

HISTORICKÝ KONTEXT Přelom 19. a 20. století je poznamenán mezinárodním napětím, kdy dochází ke stupňování nacionalistických nálad a kdy se kapitalismus prezentuje ve své nejhorší podobě – imperialismu. Dochází nejen k socïálním nepokojům, ale také k projevům nenávisti vůči koloniálním mocnostem (např. búrská válka), dále ke dvojstranným válečným konfliktům (rusko-japonská válka), balkánské války, které později přerostou v dosud největší válečný konflikt v dosavadních dějinách – v 1. světovou válku.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Mezinárodní politická situace a nálady ve společnosti se nutně odráží i v umělecké sféře. Umění tak reaguje na zvýrazňující se a prohlubující se sociální konflikty, na znechucení kapitalistickou mašinerií, na rozvrat moráoky a hodnot, které s sebou tato doba přináší. Nastává doba hledání a tápání, a proto se umění štěpí do celé řady uměleckých směrů a skupin (impresionismus, symbolismus, dekadence, lartpourlartismus atd), což je symbolem chaosu a dezorientace. Většinou převládá pesimistický životní pocit a beznaděj, a proto celá řada umělců se raději odvrací od reality a obklopuje se čistým uměním. I přes pesimismus a někdy i destruktivní tvorbu vznikají umělecky výrazná díla. Dominantní s tomto směru je především slovesné umění, hudba a malířství.



17. 1. . Základní znaky Konec 19. stol. spěšný rozvoj společnosti umožňoval optimistický pohled na skutečnost; koncem století – změna: rychlé životní tempo, konkurenční boj, katastrofické představy, chaos a desorientace růst napětí, neshod a kritické pozornosti ke každodenní realitě, odmítnutí hodnot a ideálů měšťanské společnosti 19. stol. pesimistický životní pocit, beznaděje; vliv filozofie Artura Schopenhauera; něm. Filozof Friederick Nietzsche: obdiv k silnému jedinci, jeho vůli k moci, odmítnutí demokracie, útok na křesťanství; nový životní pocit souvisí i s vlnou spiritualismu (duchovnost) odraz v literatuře proměny směrů, zvl. V poezii (hledání nového uměleckého slohu, cest), vyjádření odporu spisovatelů ke společnosti, její morálce a vkusu; zdůrazňování svobody jedince (individualismus); prosazování nových estetických norem rozmanitost stylů, směrů, žánrů a různá východiska: idealistické teorie, náboženské představy, radikálně revoluční názory

Ú

Společné rysy: soustředění na vnitřní život člověka, jeho senzibilitu (citovost smyslů a nervů na podněty) právo na osobité vidění světa, pravdivé a nezastřené vyjádření osobních zkušeností, prožitků, nálad bez falešných ohledů, zábran morálky

17. 2. Nové umělecké směry konce 19. století 1) impresionismus z lat. Impressio = dojem původně francouzští malíři C. Monet, A. Renoir, E. Lvovi, sochař A. Rodin, hudební skladatel C. Debussy; v malířství: jasné, čisté barvy; vystižení bezprostředního dojmu, nálady (hra světel a stínů), mozaika barev, neurčité kontury v literatuře: sdělení bezprostředního subjektivního dojmu, vyjádření okamžité nálady, neopakovatelné chvíle (smutek, radost, melancholie, nostalgie) potlačení rozumové účasti na obsahu volné řazení zrakových a sluchových dojmů (melodičnost) v popředí lyrika, zvl. Přírodní; lyrizace prózy (uvolnění kompozice, oslabení příběhu, fragmentárnost) Kapitoly z dějin literatury 208

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun fr. Básník P. Verlaine, v české literatuře A. Sova, K. Hlaváček, v próze F. Šrámek 2) symbolismus reakce na realismus, naturalismus i impresionismus vyjádření pomocí náznaků, symbolů, obrazových pojmenování (přenášení významů, vyslovení abstraktní nebo skryté představy, nečekané spojování představ rozvoj básnické obraznosti) důraz na hudebnost verše podmanivá působivost, snaha vsugerovat pocit volný verš fr. Básníci Ch. Baudelaire, P. Verlaine, A. Rimbaud, S. Mallarmé aj., v české literatuře O. Březina, A. Sova, K. Hlaváček 3) dekadence z fr. Décadence = úpadek zalíbení v náladách smutku, skepse, nudy, marnosti, opovržení životem; pocity rozkladu a smrti (únik z reálného světa, který básníkům připadal těsný, úzký, nedokonalý, do světa snů, k mystice – víra v nadpřirozený svět, v Boha) úsilí o ”čisté umění” (lartpourlartismus – umění pro umění) fr. Básníci P. Verlaine, S. Mallarmé, ang. Spisovatel O. Wilde, v české literatuře Karel Hlaváček, Jiří Karásek ze Lvovi

17. 3. Moderní světová literatura 17. 3. 1. Prokletí básníci Ve své době byli sice nepochopeni (svou tvorbou a životním postojem pobuřovali měšťáckou morálku), ale otvírali cestu nové poezii.

CHARLES BAUDELAIRE (1821–1867) básník a překladatel (E. A. Poe), kritik; do češtiny přeložen poprvé Vrchlickým; protiměšťácký postoj, bohémský život v Paříži – lyrická sbírka Květy zla (Les fleurs d umal) -odsouzena z mravnostních důvodů k pokutě. titul – spojení představy krásy a zla (oxymóron); provokující otevřenost, pobuřující cynismus hledá krásu i v ošklivosti např. Kapitoly z dějin literatury 209

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun b. Zdechlina – syrový obraz rozkladu a hniloby × závěr: skutečná krása mrtvých lásek; kontrast: život × smrt; krása je v pravdě (vliv klasicismu) b. Co povíš dnes večer – intimní zpověď, čistá lyrika; pocity smutku, samoty × touha po kráse a plném životě b. Ó, já tě zbožňuji – zoufalství, milostná zklamání × uctívání krásy; láska × pohrdání; láska přináší radost, ale i zklamání; naturalistická přirovnání b. Vztahy – vztah člověka k přírodě = harmonie; bohatá obrazotvornost, fantazie, citlivost; v přirovnání – dojmy sluchové, čichové, vizuální, chuťové; forma sonetu b. Epigraf na odsouzenou knihu – útok na čtenáře, kteří autora nepochopili; báseň v próze Koláč – doklad básníkova sociálního cítění Baudelairův přínos: hledání harmonie, čistoty × skutečný svět touha po kráse a jejím pravdivém, citlivém (až syrově otřesném) vyjádření bohatá obrazotvornost, fantazie, lyrismus, vytříbená forma cynismus a otevřenost pobuřuje měšťáky ZDECHLINA – zkráceno (Květy zla, 1857) Přeložil František Hrubín Vzpomeňte, duše má, nač za letního rána, jak stvořeného pro lásku, jsme přišli: u cesty zdechlina rozežraná na horkém loži z oblázků. *** Na tuto hnilobu zářilo slunce zlobně, jak dopéci by chtělo tu a velké Přírodě zas vrátit stonásobně, co spojila kdys v jednotu; a nebe patřilo, jak zdechlina v své slávě jako květ rozvíjí se dál. Takový silný puch, že vy jste z toho v trávě div neomdlela, na vás vál. A mouchy bzučely nad břichem, z jehož hnilob dralo se černo páchnoucích pluků larv, valících se jako černý sirob podél těch cárů živoucích. To všechno kleslo a stoupalo jak vlna, či perlilo se praskajíc; to tělo, řekl bych, nafouklé mlhou zplna, množí se, žije ještě víc. Ten svět tak prazvláštní zněl hudbou, jako v dálce peřeje nebo vítr zní, či zrní, které se obrací na opálce za rytmického třesení. Tvary se stíraly a jenom snem už byly,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun na dávném plátně lehýnce hozeným náčrtem, jejž mistr v pravou chvíli dokončí dík jen vzpomínce. *** – A přece jedenkrát budete, není zbytí, jak tohle svinstvo plné much, vy, hvězda očí mých, vy, slunce mého žití, vy, vášeň má i strážný duch! Ano! jak tohleto, královno spanilosti, svátostmi zaopatřenou vás dají do země práchnivět mezi kosti, pod tučnou trávou zelenou. Pak rcete, kráso má, těm červům, kteří v šeru polibky zrát vám budou dál, že božskou podstatu i tvar svých lásek věru, ač dávno tlí, jsem uchoval! „ Žena je něžnější než květ, ale tvrdší než kámen.“ CHARLES BAUDELAIRE

PAUL VERLAINE (1844–1896) Přední francouzský básník, představitel symbolismu, jeho poezie je smyslová, náladová a bezprostřední. Nejznámější básnické sbírky: Saturnské básně (Poèmes saturniens) Galantní slavnosti (Féte galantes) Bohémský způsob života, toulky Evropou s Rimbaudem; za jeho postřelení vězněn – programová báseň Básnické umění – formulace principů symbolistické poezie: obsahová neurčitost (nepřímý, volný vztah ke skutečnosti, obraz nemá přímo zachycovat realitu) básnění náznakem a odstínem vnitřní opravdovost, citovost; subjektivita hudebnost (”Především hudbu, ta buď vším v tvých verších”) představivost a sen vsugerovat čtenáři pocit nálada okamžiku



b. Podzimní píseň (sb. Saturnské básně) – přeložena mnoha básníky (Holan, Hrubín, Seifert, Jelínek aj.); pocity vzbuzené podzimní přírodou nejistota, beznaděje smyslové vnímání, odstíny citu; zachycení okamžité nálady, volně řazené představy, náznakovost, symboly; hudebnost (využití dlouhých vokálů, dvojhlásky ou, sykavek); rytmus verše PÍSEŇ PODZIMNÍ (Saturnské básně, 1866) Přeložil V. Holan Sám sklon a ston, svých viol tón podzim roní, a duši mou rve touhou mdlou, monotónní. Skláním se níž a blednu, když chvíle zazní. Vzpomenuv dnů, propadlých snu, pláču v bázni. A odcházím ve vichru zim, který svistem žene mne z chvil, jako bych byl suchým listem.

JEAN ARTHUR RIMBAUD (1854–1891) ”božský rošťák” (F. X. Šalda) Psal jen 5 let, pak vedl dobrodružný život koloniálního vojáka, tuláka a afrického obchodníka se zbraněmi. Dokonalé básnické dílo vytvořil ve svých 15–19 letech; uveřejněno jen v časopisech (soubor Iluminace vydal posmrtně P. Verlaine) b. Mé bohémství – výraz odporu k soudobé společnosti, básníkův životní postoj, tuláctví (rozbitý střevíc, děravé kapsy, svrchník už shodil skutečnost, roztržené kalhoty); pocit spokojenosti, štěstí a klidu (”Mé hvězdy šustěly tam v sladkém šumotu”) – zvukomalba b. Večerní modlitba – bohémství, tuláctví – snaha šokovat čtenáře (viz název = pobuřující, ironizující) ”Jsem jako anděl v rukou kadeřníka a držím džbánek piva se žlábky...” Kapitoly z dějin literatury 212


zákl. umělecký prostředek – protiklad; sen se prolíná s realitou, která bolí: ”Mé sny jak trus.....mně tvoří sladké připáleniny...” obě básně – budovány na všestranném smyslovém vnímání – bezprostřední subjektivní prožitek – forma sonetu – využití zvukomalby: ”A milý jako bůh ve svatostánku očím do výše a kupředu se souhlasem svých slunečnic a vánků” – všední slova b. Opilý koráb – snová báseň (nikdy neviděl moře) fantazie, obrazotvornost; obraz bouřlivé plavby – řetězec metafor, které přecházejí do symbolického vyjádření symbolický obraz básníka totožného s lodí (pohyb v jeho tvorbě) ”mne, zbloudilou loď”, ”...já, koráb z mlhovin”... b. Samohlásky – zvuk každé samohlásky spojuje s barvou: ”A čerň, E běl, I nach, O modř, U zeleň hlásek” b. Spáč v úvalu – obraz přírody a spícího vojáka; závěrečný verš je šokující (hrůzný okamžik – mrtvý voják); forma sonetu Rimbaudova poezie: budována na bezprostředním osobním zážitku a fantazii metafory často kontrastní, barvité propracovaná zvuková stránka verše (zvukomalba) vedle důsledně spisovného jazyka i obraty z periferie kritický vztah k měšťácké společnosti, šokující otevřenost VEČERNÍ MODLITBA Přeložil Vítězslav Nezval Jsem jako anděl v rukou kadeřníka a držím džbánek piva se žlábky, mám v ústech dýmku, světlo bliká, nebe je jako plachta kocábky.



Mé sny jak trus, jenž dýmá z holubníka, mně tvoří sladké připáleniny a ze srdce mi něžná pěna stříká jak temné zlato z květu kaliny. Když snědl jsem své snění ke chlebu a když vypil dvacet tři džbánků, chystám se na malou potřebu. A milý jako bůh ve svatostánku močím do výše a kupředu se souhlasem svých slunečnic a vánků.

STÉPHANE MALLARMÉ (1842–1898) – hudební koncepce poezie: nejen libozvučnost hlásek, ale hudebnost poezie v její podstatě. Nejvýznamnější sbírky: Faunovo odpoledne (LÁprès-misi dún Faune) Vrh kostek nikdy nezruší náhodu (Un Coupde dés Jamaik nábolira le hazard) Madrigaly - vydané posmrtně Pod silným vlivem německého operního skladatele Richarda Wagnera pokládal verš za komorní hudbu a přikláněl se k jeho ideálu uměleckého díla jako syntézy všech druhů umění. ZJEVENÍ Přeložil František Hrubín Luna se rmoutila. V snách, slzy na líci, andělé zpod smyčců z violy nyjící loudili do ticha mdlých květin bílé vzlyky, v nichž azur korunek tál pod něžnými smyky – to byl den, kdy úst mých prvně se dotkla tvá. Mé snění, které mě tak rádo trýznívá, teď opájelo se znalecky vůní smutku, jejž utržený Sen nechává bez zármutku v srdci, když konečně utrhlo onen sen. Zrak vbitý do dlažby, bloudil jsem celý den, když, slunce ve vlasech, ty zjevila ses v šeru večerní ulice, i myslil jsem si věru, že vílu s věnečkem ze záře zase zřím, tu, kterou vídal jsem, hoch rozmazlený vším, jak kolem přechází a z nedovřených dlaní sype sníh vonných hvězd v mé krásné usínání.



17. 3. 2. Anglická literatura OSCAR WILDE (1854–1900) Dramatik, básník, prozaik; představitel anglické dekadence Postavil se proti jakékoli užitkovosti uměleckého díla. Literatura nemá být mravoučná. Kritizoval puritánskou morálku, vedl bohémský život. Za mravnostní delikty bylodsouzen na dva roky do vězení. jediný román Obraz Doriana Graye (The Picture of Dorian Gray) (jediný cíl života = krása a rozkoš; složitá fantazie) Obraz Dorana Graye je symbolický a alegorický román o kráse, mládí, umění, životním naplnění a neodvratné smrti člověka. Osmnáctiletý pohledný Dorian Gray se nechává malovat Basilem Hallwardem. Dorian chce zůstat přitažlivý a nestárnoucí. Užívá si všeho, co život nabízí. V průběhu děje se však mění. A jak se mění on, mění se i jeho obraz. Dorian si to uvědomuje a malíře zabije. Výčitky svědomí jej nutí, aby se polepšil. Zůstává však stále stejně podlý, a proto obraz ve vzteku probodne. Zároveň ale usmrcuje i sebe. Nakonec lidé našli pod obrazem, který opět zářil krásou osmnáctiletého mladíka, pouze starého, šedivého muže. List z vězení De Profundis (Z hlubin) Báseň Balada ze žaláře v Readingu (The Ballad of Reading Gaol) Pohádkové sbírky, např. Šťastný princ a jiné pohádky (Happy Prince and Other Tales) (např. Slavík a růže), oblíbená povídka Strašidlo cantervillské. Komedie: Ideální manžel (An Ideal Husband) Jak je důležité míti filipa (The Importace of Beány Ernest) Vějíř Lady Windermereové (Lady Windermere´s Fan) Dekadentní hra Salome Autorova ostrá ironie, schopnost výstižně poukázat na antagonismus viktoriánské společnosti, jemné paradoxy a živé dialogy mu zajistily místo mezi předními spisovateli té doby. „ Ženy jsou k tomu, abychom je milovali, a ne abychom je chápali.“

17. 3. 3. Ostatní literatura – významné osobnosti WALT WHITMAN (1819–1892) – průkopník civilismu severoamerický básník, publicista, hlasatel demokracie (b. O sobě zpívám) Kapitoly z dějin literatury 215


sbírka Stébla trávy (Leaves og Grass) – nový obsah: moderní život, civilizace oslava všedních věcí, přírody, lidské práce, družnosti, člověka rozmanitost světa a života, jeho protiklady snaha vsugerovat představu krásy i radosti oživit život, dát mu jas a krásu (život je pozemský dar); tematická rozsáhlost, myšlenková hloubka, civilní patos (zvolací věty) nové pojetí krásy a pravdivosti – nová forma: rozbití tradičních forem básně, nová obraznost: pásmo dojmů a představ lyrické pásmo (zdánlivě bez logické souvislosti), hudba slov (dlouhé samohlásky, např. b. Zpěv radostí, ráznost pochodu), náznaky – symboly, fantazie – volné členění básně – prozaizace poezie volný verš = na rozhraní poezie a prózy (nemá předepsaný počet slabik, přízvuků, nositelem rytmu = intonace, která ztotožňuje verše s významovými celky textu; verš nemusí být nerýmovaný; výskyt přesahu) ÉMILE VERHAEREN (1855–1916) Belgický básník, dramatik, esejista. Sbírka v duchu symbolismu Večery (Les Soirs) Sbírka v duchu civilismu Bouřlivé síly (Les Forces tumultueuses) – oslava práce a technického pokroku. obraz průmyslového velkoměsta i venkova (Flandry); symbolismus a civilismus sociální revolta; obavy o člověka a budoucnost světa.

RAINER MARIA RILKE (1875–1926) rodák z Prahy; vývoj od impresionismu, dekadence k hymnickým meditacím (o životě, lásce, utrpení, smrti) – sbírky Kniha hodin, Nové básně, Sonety Orfeovi b. Závěrečný zpěv (Nové básně) ”Velká je smrt a my jsme její radostný hlas. Když zdá se, že život zní nejplněji, tu slyšíme ji, jak vzlyká v nás.”

ALEXANDR ALEXANDROVIČ BLOK (1880–1921) představitel symbolismu, vyrostl v šlechtickém prostředí Básnická sbírka Strašný svět (Strašnyj mir)- tragický pohled na svět. Verše o krásné dámě, poema Dvanáct (Dvěnadcať) -po říjnové revoluci 1917.



IVAN KRASKO (1876–1958) Slovenský básník, představitel Slovenské moderny; studium techniky v Praze, žil v Čechách do r. 1914; dvě sbírky: Nox et solitudo a Verše základní rysy Kraskovy poezie: intimní lyrika, vzpomínky a zpovědi, pocit marnosti a zklamání obraz sociálního a národnostního útisku, revolta (b. Otcova roľa) motivy krajiny (= obraz básníkova nitra a nálad) motivy soumraku a noci – odraz trýzně neřešitelných životních otázek (b. Zmráka sa)

17. 3. 4. Česká moderna 90. let Prohloubení krize politické (nedořešen boj za politickou svobodu národa, sociální rozpory) rozchod kultury s vládnoucí společností, pocity hořkého zklamání a osamocenosti program negace dosavadních společenských a uměleckých ideálů Mladá generace spisovatelů vystoupila s Manifestem České moderny (1895) J. S. Machar, A. Sova, O. Březina, V. Mrštík, J. K. Šlejhar, F. V. Krejčí, F. X. Šalda aj. bez jednotného uměleckého programu (různorodost zaměření spisovatelů) jednotící prvek: rozchod s vládnoucí politikou, nonkonformismus; polemické srážky s představiteli politiky odlišnost od předchozí generace (ostré útoky proti lumírovcům i realistům), návaznost na Havlíčka a Nerudu individualismus, právo na osobité pojetí tvorby; senzualita Krátké trvání skupiny pro vnitřní diferencovanost; pronikání nových uměleckých směrů = ”otvírání oken do Evropy” Významní představitelé české literatury 90. let JOSEF SVATOPLUK MACHAR (1864–1942) Autor Manifestu České moderny, mluvčí generace Česká moderna, básník, představitel realistické subjektivní a politické lyriky, satirik.. Narodil se v Kolíně v rodině mlynářského stárka. 30 let působil jako úředník ve Vídni, ale podílel se na českém politickém a kulturním životě; před 1. světovou válkou nepřítel prázdného vlastenectví a klerikalismu; po válce názorové rozpory, stoupenec krajně pravicové pozice. Macharovo počáteční nadšení z nového státu vyprchalo a dostavilo se rozčarování. Názorově se rozešel s Masarykem a uchýlil se k individualismu.



Raná tvorba: b. sbírka Confiteor I. – III. (z lat. Zpovídám se, vyznávám) – společenská a politická lyrika; polemické zaměření, pocit zklamání, rozchod s dosavadní literaturou; soustředění na vlastní nitro, nálady; subjektivní obsah poezie, provokativní otevřenost: kritika měšťáctví, buržoazní politiky, falešné morálky, frázovitého vlastenectví; ironie, výsměch; verš prozaizovaný, bez patosu; jednoduché jazykové prostředky, prvky hovorového jazyka sbírka Čtyři knihy sonetů – tón zklamání, vyjádření pocitů generace, např. b. Sonet o sobě – prosazuje individualismus, dokazuje nelhostejnost, charakterizuje smysl své tvorby b. Sonet o dějinách sonetu – charakteristika předchůdců, otevřená polemika se vznešeným rétorickým patosem lumírovců; proti bohaté metaforičnosti a zdobnosti důraz na významovou stránku poezie (sdělení); nutnost přímého pojmenování a kritičnosti sbírka Tristium Vindobona (žalozpěvy z Vídně) – lyrika politická, inspirace Ovidiovými žalozpěvy z vyhnanství; kritika české politiky, skeptický pohled do budoucnosti; vřelé vlastenectví autorovo sbírka Zde by měly kvést růže – veršovaná epika, kritika měšťácké společnosti – pokrytectví, zbabělosti, neupřímnosti; osudy žen, jejich otrocké postavení ve společnosti; prozaizace verše, využití hovorového jazyka; forma nadsázky, ironie, sarkasmus totéž v románě ve verších Magdaléna pozdní lyrika – obrat: po letech odporu a negace hledá pozitivní východiska, ideály – nachází je v minulosti, zvl. V antice (ideál harmonie osobnosti) básnický cyklus Svědomím věků (vliv V. Huga aj. Vrchlického), např. sbírka V záři helénského slunce – starověké Řecko, Řím, obdiv k silným individualitám, nepokořeným, s lidskou důstojností Přínos Macharův: odvážná kritika měšťácké společnosti (lhostejnost, pokrytectví, prázdné vlastenectví) kritika církve realistický, střízlivý, otevřený, strohý, analytický a provokující pohled na skutečnost subjektivní a politická lyrika, veršovaná epika (důraz na významovou stránku poezie), individualismus forma: satira, ironie, sarkasmus, nadsázka; záliba v sonetu; prozaizace poezie návaznost na Havlíčka, Nerudu

) Kapitoly z dějin literatury 218


ANTONÍN SOVA (1864–1928) Představitel České moderny, impresionista a symbolista, básník české krajiny (rodného kraje), ”největší moderní básník lásky” (J. Hora) Obliba jižních Čech 1) impresionistická přírodní lyrika sbírka Květy intimních nálad – U řek – lyrická krajinomalba, básnický impresionismus – zachycení okamžiku: barevné odstíny a subjektivní nálady (viz titul), bolestné snění; ne objektivní obraz krajiny do ní promítá své duševní stavy, melancholii a smutek; hudebnost verše; podobně i b. Olše sbírka Z mého kraje – citlivý vztah k rodnému kraji, barevnost, smysl pro odstíny (malířský zrak), impresionistická vnímavost – detaily přírodních proměn i projev sociálního cítění (chudoba, drsnost krajiny) sbírka Soucit a vzdor – výraz revolty, odporu, vzpoury (b. Suchopar); hudebnost (b. Píseň) sbírka Zlomená duše (b. Smetanovo kvarteto Z mého života) – rozpor snu a skutečnosti; pocit, že každá radost musí být vykoupena hořkostí a smutkem (skladatelova tragédie, zákonitý úděl génia, uštvaného okolím); volný verš

2) symbolistická poezie sbírka Ještě jednou se vrátíme b. Kdo vám tak zcuchal tmavé vlasy – obsahová neurčitost, náznakovost, vnitřní citová opravdovost, snaha vsugerovat pocit, náladu okamžiku; melodičnost 2 okruhy motivů – ústřední motiv sadu a motiv plavby – oba časově určeny ročním obdobím: jarem a podzimem = symbolické obrazy pro vyjádření duševního stavu lyrického hrdiny (smutek, hořkost, nemožnost uskutečnit krásné a velké životní představy); ne přírodní, ale intimní lyrika; forma vyjádření – střídání tázacích a oznamovacích vět sbírka Údolí nového království – vrchol individualismu – vidina budoucí společnosti – šťastná země sociálního vykoupení; motiv poutníka – básník se z hor snů vrátil k zemi: ”… v údolí, kde jsem byl zrozen. Tam hlína voněla, lidská bolela srdce a duše marně toužily.” Návrat do reálného světa – ne harmonické uklidnění, ale citové disonance; patetický, široce stavěný volný verš sbírka Zpěvy domova – reakce na 1. světovou válku, vyznání vztahu k národu, domovu, odpor k válce



3) próza Ivův román, Výpravy chudých, novela Pankrác Budecius kantor; lyrizace epiky Sovův přínos: citlivý vztah k rodnému kraji básnický impresionismus a symbolismus, lyrika přírodní a intimní své subjektivní nálady vkládá do obrazu krajiny sociální cítění a patos aktivního boje, vzdoru mnohotvárnost a tvůrčí proměnlivost patetický verš i píseň U ŘEK (Květy intimních nálad, 1891) U řek mám večer vlažný rád, u řek, kde plno mušlí leží, kde zvolna z řek vstává chlad a bílá pěna z dálky sněží. U řek mám břízy nejraděj a olše, do nichž stín se dere, a cvrčků šum a vážek rej a v dálce města rysy šeré. Rád u řek rybáře já zřím za clonou par s lodičkou línou se ploužit šerem večerním, kdy červánky v mze modré hynou.

OTOKAR BŘEZINA (1868–1929) Představitel České moderny, symbolista, vl. jm. Václav Jebavý. Počátky; učitelem v Nové Říši na Moravě a v Jaroměřicích, pocházel z rodiny chudého obuvníka. – myšlenkový vývoj od pochmurných nálad až k sociální humanitě; – básník přesvědčen o existenci nadpozemské skutečnosti, odvrací se od pozemského života, navazuje kontakt s duchovním světem sbírka Tajemné dálky Moje matka – hymnický výraz, patos; ústřední postava = sám básník: zpověď z bolestných zážitků, hluboký vztah k mrtvé matce; pocit samoty sbírka Svítání na západě (titul – oxymóron); západ – smrt je vykoupením z pozemského utrpení – Tys nešla – neurčitost tématu (čekání na ženu, inspiraci, matku, smrt?); obraz duševního stavu lyrického hrdiny, smyslově konkrétní obrazy (zapojeny všechny smysly – rozsvítil lampy, natrhal kvítí, vůně v plamenech šlehají krví; vína, v nichž slunce minulá svítí, vína hořkla) osobitý výraz, široký proud obraznosti Kapitoly z dějin literatury 220


sbírka Větry od pólů – vrchol abstrakce, filozofie smyslu života: soucit, bolest, láska sbírky Stavitelé chrámu a Ruce – spojení člověka s vesmírem, optimističtější víra v budoucnost; – mlhavá představa o sbratření lidstva (symbol spojených rukou) ”… ruce milionů potkávají se, magický řetěz, jenž obmyká všechny pevniny… vzpíná se k bratřím.” –

knihy esejí: Hudba pramenů, Skryté dějiny

Březinův přínos: bezmezné obrazové bohatství (napětí mezi světem pozemským a metaforickými představami) zhuštěný, hymnický výraz, patos citovost (bolest, stesk) Březinovo kosmické vizionářství × Whitmanovo pozemšťanství, Sovův návrat k zemi bohatý jazyk (náboženské pojmy, biblické parafráze), složitá stavba dlouhých souvětí hudebnost verše MOJE MATKA (Tajemné dálky, 1895) Šla žitím matka má jak kajícnice smutná; den její neměl vůně, barev, květů , jasu: Plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, bez osvěžení trhala ze stromu času. Prach ostrý chudoby jí v tváři krásu šlehal a řezal do očí a v slzách zánět hasil, jak samum v závějích se v její cesty sléhal a ve svých vlnách umdlené jí sklenul azyl. Pod tíží tmavých let svou nakláněla šíji, žeh práce žíravý jí z nervů svěžest leptal, smrt svoji líbala, a v těžké agónii ret její s úsměvem jen slova díků šeptal. Na vlhký mramor chrámů klekávala v snění v hrobových vůních voskovic a před oltáři a vonných útěch déšť i vizi vykoupení v své duše kalich chytala jak rosnou záři. Ó matko má, dnes v světlo proměněná, ty šípe zlatý, vystřelený do ohniska Tajemství věčně planoucích! Zvuk tvého jména na našich vlnách dochvěl se, však vím, jsi blízka! Tvé mrtvé krve vychladlé jsem bledým květem, jenž vláhou zraků tvých se rozpučel a vzrůstal: chuť trpkou života svýmvlíbalas mi retem a tvojím dědictvím mi v duši smutek zůstal.



A půlnoc zelená když svítí nočním tiším, ty z hrobu povstáváš a se mnou lože sdílíš; v svém dechu známý rytmus tvého dechu slyším a vlnou mého hlasu oživená kvílíš. V mých žilách zahřívá se teplo tvého těla, tvých zraků tmavý lesk se do mých očí přelil, žeh víry mystický, jímž duše tvá se chvěla, v mé duši v oheň žíhavý a krvavý se vtělil. A jako tvoje kdys, i moje cesta smutná: bez vůně den je můj, bez barev, květů, jasu; plod žití suchý jen, jenž jako popel chutná, tvým stínem ovíván ze stromu trhám času. „Mluvíte-li se ženou, naslouchejte především tomu, co vám říká očima.“ OTOKAR BŘEZINA

KAREL HLAVÁČEK (1874–1898) Představitel české dekadence; dekadentní básník a proletářský malíř, skupina kolem časopisu Moderní revue (též Arnošt Procházka, Jiří Karásek ze Lvovic) sbírka Pozdě k ránu – úvodní text: neskutečná krajina, snový pohádkový měsíc, přelom mezi nocí a dnem; přírodní jevy jsou obrazem básníkova nitra; pocit melancholie, zmaru, marnosti sbírka Mstivá kantiléna – vzpurné revoltující tóny; symbol odboje – motiv gézů (z nizozemského odboje proti Španělům) b. Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji b. Hrál kdosi na hoboj tematická neurčitost: snovost krajiny pozdě k ránu, pocity smutku, marnosti, úzkosti; záměrná monotónnost; hudebnost, melodičnost verše (eufonie, opakovací figury, rým). SVOU VIOLU JSEM NALADIL CO MOŽNO NEJHLOUBĚJI (Pozdě k ránu, 1896) Svou violu jsem naladil co možno nejhlouběji a tichý doprovod k ní pozdě za večera pěji. Hráč náruživý zádumčivých, sešeřelých nálad, chci míti divné kouzlo starých, ironických balad. A na zděděnou violu svou těm jen, těm jen hraji, již k ránu v nocích nejistých do dálek naslouchají … Mé melodie chtějí míti smutek všeho toho, co rostlo, vykvetlo a zrálo marně, pro nikoho.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun A míti toho naději a neurčitou něhu, co vzklíčiti chce v těžké půdě dalekého břehu, a míti zvuk, jenž nesmělý, přec jemný, smysly mámí, jak chvění silných drátů utlumených sordinami, a chtějí důvěrnost mít v tichu prodloužených staccat, když na nejnižších polohách tmou chystají se plakat … Na violu svou zděděnou jen tehdy, tehdy hraji, když měsíc teprv vyjít má a tma je ještě v kraji, a vigilie přísná padá za lesy a vodu a krajem velké tajemství jde slavných Božích Hodů. Mé tenké prsty po strunách vždy nervózně se chvějí, když tichý doprovod svůj pozdě za večera pěji … Svou violu jsem naladil co možná nejhlouběji.

FRANTIŠEK XAVER ŠALDA (1867–1937) – profesor světových literatur na Filozofické fakultě Karlovy univerzity; – básník, prozaik (román Loutky a dělníci boží), dramatik (Zástupové, Dítě), největší literární kritik 19. století; – nové pojetí literární kritiky = samostatná tvorba, rovnocenná umělecké činnosti; velký společenský význam kritiky; zvědečtění kritiky (od zachycení dojmů z díla k objevování a vysvětlování zákonitostí literárních jevů) studie Syntetism v novém umění – zdůrazňuje nejen pasivní popis vnější skutečnosti, ale celistvý pohled (jednota světa, schopnost osobitě vidět celek) Boje o zítřek – úvahy o smyslu umění v životě, psychologie umělecké tvorby; význam literatury: schopnost orientovat člověka k plnějšímu vnímání a chápání reality výchovné poslání intenzivní prožitek života Duše a dílo – medailony českých a světových autorů (např. Mácha, Němcová, Vrchlický, Sova, Březina, Ibsen, Flaubert aj.) – zdůrazňuje individualitu a nezávislost uměleckého projevu; Šaldův metaforicky rozvinutý jazyk, bohaté parafráze, blízkost básnickému vyjádření – nový žánr – kritická esej o umění (menší literární útvar, pojednává duchaplně a zajímavě o otázkách filozofických, uměleckých; styl je na rozhraní uměleckého a vědeckého, zdůrazňuje autorovu osobitost) – studie Mácha snivec a buřič (3 osobní symboly Máje – poutník, vězeň, země) Kapitoly z dějin literatury 223

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun O nejmladší poezii české – Šaldovo pochopení pro nejmladší literární talenty (Wolker) Šaldův zápisník (1928–1937) – časopis s vlastními kritickými a beletristickými příspěvky, náročné požadavky na uměleckou hodnotu díla

17. 4. Česká literatura přelomu století

T

endence překonat individualismus, sblížit literaturu se životem; vliv anarchismu (úsilí o neomezenou svobodu člověka, odmítnutí autority státu), antimilitarismu (hnutí odmítající válku), civilismu (oslava moderní techniky a civilizace) a vitalismu (oslava života, přírody; radost, citové a smyslové prožitky); odpor k společnosti, pesimismus buřičství skupina tzv. anarchistických buřičů – dočasně spojeni negací soudobé společnosti; časopis Nový kult (1897–1905), založen S. K. Neumannem; pak hledání nových cest a životních jistot, např. v přilnutí k rodné zemi (K. Toman), ve vitalismu (F. Šrámek), v socialismu (S. K. Neumann); originální sociální poezie (P. Bezruč), satira a skepse (V. Dyk, F. F. Gellner); další dočasná skupina výrazných individualit uměleckých a literárních – kolem Almanachu na rok 1914 – odmítnutí individualismu a symbolismu, obrat k světu moderní civilizace (S. K. Neumann, K. Čapek, O. Theer, O. Fischer, P. Křička, malíři J. Čapek, V. Špála, E. Filla aj.)

17. 4. 1.Generace Buřičů VIKTOR DYK (1877–1931) Básník, dramatik, prozaik – největší ironik, romantik, reflexivní lyrik; právník a politik V době studií práv se zúčastnil politického života jako příslušník radikální pokrokové strany. Za první světové války byl vězněn, po osvobození se jako poslanec a senátor národně demokratické strany přikláněl spíše ke konzervativismu. poezie – výraz negace, vzpoury, skeptických nálad (po potlačení hnutí Omladiny), odmítavý individualistický postoj sbírky A porta inferi, Síla života, Marnosti – osobitý výraz: ironie, sebeironie, aforistická a epigramatická úsečnost, sevřenost, vyhraněná pointa i paradox; výrazný rým; vliv symbolismu a macharovské útočné kritičnosti sbírky Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice – satiry na politický a společenský život v Čechách, ironicky komentuje dobové dění, prodejnost politiků skladba Milá sedmi loupežníků – balada o lásce, žárlivosti, zradě a pomstě; vliv tradic romantické literatury o odbojných vyděděncích, vyslovení prožitku mládí, úsilí zbavit se pout a dobových konvencí; vliv anarchismu; lyrické postavy, dialogizovaná forma, kult vášně a síly. Kapitoly z dějin literatury 224

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun sbírky Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok = tzv. ”válečná tetralogie” – inspirovány 1. světovou válkou; základní téma: myšlenka národa a státní samostatnosti; výzvy k odvaze, činu vliv na národní sebevědomí v době vzniku sbírky i později; obavy o osud národa např. b. Země mluví – zákl. myšlenky jednotlivých strof: těžký osud lidí, utrpení; odsouzení lhostejnosti a nečinnosti; výzva k obraně vlasti, k boji za svobodu; budoucnost je v rukou národa: ”Chraň si mne. Haj si mne. V moci tvé všecko: aby ztroskotala loď, anebo přistála.” Varování před zradou; povinnost občana bránit zemi, jeho zodpovědnost i za příští generace; nutnost oběti – zrada je zkázou národa závěr: ”Opustíš-li mne, nezahynu. Opustíš-li mne, zahyneš!” – alegorická sbírka Devátá vlna – rozpor ideálů a skutečnosti, melancholie, předtucha smrti próza, např. novela Krysař – podle staré německé pověsti o krysaři, který zachránil město Hammeln od krys, ale nedostal sjednanou odměnu, proto zavedl zvukem píšťaly obyvatele do propasti – pomstil se za jejich lakotu; neštěstí přežili jen blázen a nemluvně – symbolický význam: oslava toho, co popírá rozum (dítě ho ještě nemá, blázen ho už ztratil); autorovo vyjádření odporu k malosti, vzpoura proti ní; dramatizace novely E. F. Burianem v D40. drama, např. Zmoudření dona Quijota; vliv symbolismu; osobitě přetvářená látka Cervantesova románu – tragický příběh o neřešitelnosti rozporu mezi snem a skutečností; ztráta iluzí = zmoudření, které však člověka zabíjí (ztrácí smysl života); autorova touha po vyplnění snů a po kráse vtělena do postav osamocených, bouřících se jedinců (donkichotský zápas za ideál).

FRANTIŠEK GELLNER (1881–1914) Padl v prvním roce války; kreslíř, karikaturista a ilustrátor, žurnalistický satirik, básník a prozaik; bohémský způsob života (anarchistická revolta) Byl symbolem osamocené revolty proti vládnoucí moci. sbírky Po nás ať přijde potopa! a Radosti života – doklad antiliterárního stylu:



využití dobových forem lidové zábavy (kuplety, šansony) pravidelný verš, forma popěvku, písně (refrény) blízkost k hovorovému, prozaickému sdělení neobrazné vyjadřování, převážně přímé pojmenování (= odlišnost od symbolistů) obraz velkoměsta (kavárny, noční podniky, hospody) odpor k měšťáckému světu, falešné morálce a pokrytectví zdánlivě cynický výsměch, ironie, pamfletický útok (zastírá touhu po silném citu a bolest, hořkost, zklamání, rezignaci) ”Já držím pohár ve své dlani, jenž čeká na rty člověka. Já držím pohár ve své dlani: své srdce, které přetéká.” (b. Přetékající pohár, sb. Po nás ať přijde potopa!) otevřenost až šokující, věcnost, racionální pohled (vliv Havlíčka, Machara) forma osobní zpovědi lyrický hrdina (neúspěšný student, bohém, piják) ”Má řeč je hrubá jako můj smích a jako moji známí. A alkohol (to myslil bych!) jemnosti nepřidá mi.” (b. Což, páni spisovatelé, sb. Radosti života) VŠICHNI MI LHALI (Radosti života, 1903) Všichni mi lhali, všichni mi lhali, blázna si ze mne dělali. Přede mnou citem se rozplývali, za zády se mi vysmáli. Žurnály, básníci, učenci lhali, po léta za nos mě vodíce, muži mi lhali a ženy mi lhaly. Ženy, ty lhaly mi nejvíce. Srdce mé stále po lásce prahne, nikomu však již nevěřím. Když někdo ke mně ruce své vztáhne, ustoupím bojácně ke dveřím.



FRÁŇA ŠRÁMEK (1877–1952) Básník, prozaik a dramatik Sobotka, gymnázium v Písku a Roudnici, vojenská služba v Českých Budějovicích odraz v tvorbě; vězněn za antimilitaristické postoje; v 1. světové válce na frontě v Itálii, Haliči a Rumunsku; hluboký vztah k rodnému kraji poezie sbírka Života bído, přec tě mám rád – básníkův vztah k životu, provokující buřičství, výsměch (vědomí neuskutečnitelnosti životních ideálů, nutnost přizpůsobit se) b. Curriculum vitae, b. Píšou mi psaní – rebelantská píseň, humor a ironie: ”Voják je voják, musí bojovat – vloží k líci pušku, vezme si na mušku třeba vlastní srdce své, oh, srdce své.” ”… já jsem rezervista, básník anarchista, zpívám si a proklínám, oh, proklínám.” Sbírka Modrý a rudý – anarchistický útok na společnost, na rakouský militarismus; b. Raport – forma vojenského hlášení; paralela: umírající voják a umírající kůň protiválečný protest V obou sbírkách: osobitý, prostý jazyk, veršová písňová forma sbírka Splav – milostná lyrika (poezie mládí a lásky), vyjádření vztahu člověka k přírodě, radost ze života, ale i odraz válečných hrůz; oslava domova a rodného kraje; lyrika zpěvná, prostá, citová, vliv vitalismu ”Těch neznám slov, jež řekl bych a plakal. Však zahrádku mám krásnou, z růží sad, a kdyby vás tam někdy v noci slavík vlákal, tam z oněch slov je růží sad. Snad máte hvězdy radši. Umru rád, sad růží mých se v louky hvězdné změní. Však umřít nedejte mi. Není, ach není slov krásnějších, než našeptá vám z růží sad.” (b. Čtrnáctiletý) sbírka Rány, růže – verše z doby konce 1. republiky a okupace – vlastenectví, odpor k fašismu Kapitoly z dějin literatury 227

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun próza – povídkový soubor Prvních jedenadvacet – námět ze života buřičů, ztroskotanců, společensky vyřazených, ale citlivých lidí; kritika a ironie impresionistický román Stříbrný vítr – příběh dospívajícího studenta Jan Ratkina, střetnutí s pokryteckou měšťáckou společností a morálkou jeho vzpoura proti ní (čistota, křehkost mládí × nepochopení a necitelnost dospělých);konflikt lze překonat jen díky hlasu ”stříbrného větru” = symbol věčného mládí a naděje; rysy impresionismu: postavy bez pevných rysů, dvojznačné, tajemné; uvolněná dějová stavba – řazení detailů a epizod, zachycení dojmů, smyslového vnímání; postižení citové atmosféry, odstínů nálady; lyrizace prózy; snovost a neurčitost vitalistický román Tělo – chvála plného života (× válka, která ničí štěstí lidí); ženský protest proti válce povídky Žasnoucí voják – o tragédiích vojáků, nesmyslnosti války drama, zvl. Impresionistické Léto – lyrická oslava mládí a lásky (Jeník Skalník a Stázka) v kontrastu s měšťáckým světem, koketérií a nudou intelektuálů; lyrická atmosféra horkého letního večera Měsíc nad řekou – pocit rezignace a stesku stárnoucí generace; dějiště – malé město (zřejmě Písek) při sjezdu abiturientů; ironický úsměv nad někdejšími životními plány, vyrovnanost a smír × svět jejich synů a dcer (rozhovor Villyho a Slávky) – nadšení, okouzlení; zachycení nálady okamžiku, působivost základní scenérie (viz titul) na city člověka Šrámkův přínos: smyslová obraznost, impresionismus a vitalismus, oslava prostých životních hodnot Stříbrný vítr (1910) lyrický generační román s autobiografickými prvky a impresionistickými rysy 1.

prostředí maloměsta, doba autorova mládí

3. citlivý a nepoddajný student Jeník Ratkin se vzpírá tyranství svého přísného otce, měšťanské morálce starého světa dospělých, kteří mu nerozumějí; i gymnázium se mu stalo žalářem – konflikty, odpor proti násilí, nedůvěřivosti, podezírání, zkostnatělosti profesorů, kteří neměli pochopení pro mládí; soucit Ratkina a přátelství s krutě zbitým spolužákem alcara, poznání mravně rozvrácené rodiny spolužáka Staňka, první milostné zkušenosti; poznání starších studentů Valenty a zhýralého Zacha, s nimiž hledá volný život i zábavu; z profesorů jediný Ramler chápal studenty a sympatizoval s nimi (rozuměl mládí, jejich stříbrnému větru, krásnému poselství odněkud zdaleka, které rozechvívá): ”Po špičkách má se chodit okolo mládí a ne řinčet řetězy. Mládí klesá a trpí. Spikli se proti mládí; zdraví se mrzačí, ranění se neobvazují a zbloudilým se neukazuje cesta. – Mládí má zápasit, má i krvácet z ran, musí i leccos ztratit, jen když slyší z dálek svůj stříbrný vítr.” Jeníkova chlapecká láska k Aničce Karasové (”Anička posedlá”) a jeho zklamání; v závěru vrcholí jeho proces zrání v muže, nelekne se bolesti a útrap ani smutku, neboť v tom je sláva života – rozloučení s Janem Ratkinem, ”včerejším a pošetilým” – připraven zápasit s životem a vítězit


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 4. dospívající student Jeník Ratkin, syn soudce, citlivý, vznětlivý a nepoddajný; přes konflikty mládí poznává smysl života a jeho krásu jeho otec – přísný, hrubý, bezcitný × jeho citlivý bratr Jiří, obdivovaný Jeníkem, ale odsuzovaný jeho otcem sympatický, chápající mladý profesor Ramler Anička – dcera lékárníka, citově nestálá, ironická, povrchní, rozmarná, pohrdavá 4.

obraz citové krize dospívajícího studenta, protest proti maloměšťáckému pokrytectví, vzájemnému nepochopení; rozpor mladých představ o životě a konvencí starého světa, obdiv mládí, lásce a životní aktivitě

5. lyrizace prózy – zachycení citové atmosféry, snu, pocitů a naděje (”stříbrný vítr” = symbol věčného mládí) impresionistické rysy – postavy bez pevných rysů, dvojznačné, tajemné; stavba románu uvolněná, nedějová (mozaika epizod a detailů); náznak, zachycení nálady okamžiku, odstínů nálady, snovost a neurčitost básnické výrazové prostředky epizody – strýc Jiří, dobrodruh, ztratil smysl života profesor Ramler – ztroskotanec v lásce oba se chtěli vymknout všednosti a nudě, ale neuspěli  blízkost Ratkinovi, ale jeho nezlomné úsilí vyniknout Měsíc nad řekou (1922) lyrické drama o 3 dějstvích 1.

malé město (Písek), autorova současnost (vzpomínky na mládí)

2.

2 linie: a)sjezd bývalých abiturientů gymnázia; vzpomínky dvou spolužáků, přátel – premianta Hlubiny (přezdívka Orel), který se vzdal svých ideálů, marně se snažil vyniknout, a převzal papírnický krám, který vyženil, a Roškota; v nynějším bytě Hlubinově spolu tehdy bydleli; Roškot prozradí, že Hlubina napsal román Měsíc nad řekou; ač před Hlubinou rodina tají sjezd, on o něm ví a hodlá s sebou vzít manželku a poděkovat jí za dosavadní spokojený život; b)noční nostalgický rozhovor Slávky, dcery Hlubinovy, a Vilíka, Roškotova syna Vilík zpočátku předstíral povrchnost a opovržení city, ale najde pochopení pro náladu okamžiku, krásu – hučící řeku s měsícem a zvonění zvonů; krásné chvíle obou skončí návratem k střízlivému životu návrat spolužáků ze sjezdu, rozhořčení, když zastihli dvojici mladých, ale smír, rozloučení Slávky a Vilíka = rozloučení s mládím, Slávčina rezignace na velké životní štěstí: ”Všechny zvony prý vyzvánějí … ale ty jich už pojednou neslyšíš. Mohla bys skočit kamsi po hlavě … neskočíš. A tu tedy víš, že jsi už na jiném břehu – –.”

3.

starší generace přátel ze studií (Hlubina a Roškot) v konfrontaci se stárnoucí generací svých dětí (27letá Slávka a Vilík) moudrost starých mužů (výsměch mládí a fanfarónství) × stesk stárnoucí mladší generace (nerada se loučí s mládím, které nenávratně minulo a přišel čas pro střízlivé úvahy o budoucnosti)



obraz citového okouzlení životem a přírodou, zachycení nálady okamžiku, stesku a smutku nad odcházejícím mládím; impresionistické rysy

6. zachycení dojmů, pocitů v dialozích s lyrickými prvky a přírodními obrazy, osobitý básnický text zachycující melancholický klid

KAREL TOMAN (1877–1946) básník, redaktor Národních listů Ač předkové byli rolníci, jako by se narodil tulákem; vliv anarchismu – bohémský život (nedostudoval práva, neschopen se podřídit); dobrodružné toulky po celé Evropě – nespokojenost se světem omezujícím člověka, projev vzdoru; v cizině si uvědomil svou náležitost k rodné zemi návrat, cesta k smíru a harmonii, chvále života dílo nepříliš rozsáhlé (7 sbírek), ale vzácně dokonalé, trvale kvalitní; úzkostlivá, přísná autokritika, tvůrčí kázeň, hutnost výrazu; vznik lyriky z hlubokého osobního prožitku sbírka Pohádky krve – vliv dekadence a symbolismu; subjektivní ladění; láska k ženě, k životu × kritika měšťáctví; b. Píseň – významové a zvukové složky v dramatickém napětí: obraznost, kontrasty × melodická stavba, písňové prvky – báseň je zpěvem (kantiléna – i mstivá) sbírka Torzo života – lyrika erotická a revoltující, počátek boje s individualismem, o životní aktivitu; sen o svobodném životě, soucit s trpícími, harmonizující tendence i ve formě výpovědi (rytmus, melodičnost, přesný rým) sbírky Melancholická pouť a Sluneční hodiny prožitky z cest, tulácká zkušenost, sociální motivy i touha po domově; boj se smutkem sbírka Verše rodinné a jiné – převaha harmonie vrchol tvorby – sbírka Měsíce – 12 básní s obrazy proměn přírodního dění a lidské práce; oslava domova, syntéza reálného a symbolického obrazu skutečnosti; b. Září – spojováno se svátkem sv. Václava závěr: ”Svatý Václave, nedej zahynouti nám ni budoucím” sbírky Hlas ticha a Stoletý kalendář – z obd. Meziválečného; osudy lidí, koloběh života; b. Vlastní podobizna – odhaluje podstatu buřičství Tomanovy poezie: motiv hlubokého lesa, v něm vyvěrá zpěvavý pramen; motiv světla rodícího se z tmy a motiv života, tiché a zádumčivé písně, motiv snu zástupů, který mu v srdci zpívá



Tomanův přínos: vyjádření hloubky prožitku, vývoj od bohémství, tuláctví a neklidu k harmonii, přilnutí k rodné zemí; zhuštěný, strohý výraz

STANISLAV KOSTKA NEUMANN (1875–1947) básník, prozaik, publicista, překladatel, politik – složitý básnický vývoj od dekadence a symbolismu přes anarchismus, civilismus, naturismus, účast v poválečné avantgardě až ke komunismu, proletářské poezii, dogmatickým stalinským postojům v 2. pol. 30. let a k protifašistickému hnutí; redaktor časopisu Nový kult (anarchisté), Červen (proletářští básníci) aj., spoluredaktor Almanachu na rok 1914 Dílo vstup do literatury – sbírky Jsem apoštol nového žití, Apostrofy hrdé a vášnivé, Satanova sláva mezi námi – vliv symbolismu, dekadence, satanismu b. Vypučel jsem nad bahna – abstraktní alegorie, individualismus, dekadentní nálada, stylizace do postavy Satana = symbol síly, pýchy, vzpoury, ale i pozemskosti, života, radosti a krásy sbírka Sen o zástupu zoufajících – cesta od individualismu k lidské společnosti, od symbolů ke konkrétním pojmenováním; obraz velkoměsta, každodenního všedního života, lidské radosti (Whitmanův vliv – civilismus) sbírka Kniha mládí a vzdoru – projev anarchismu Odchod na Moravu (Řečkovice, Bílovice u Brna) – mezník v tvorbě: důvěrné poznání přírody a oslava člověka – sbírka Kniha lesů, vod a strání – přírodní a milostná lyrika (vliv vitalismu, naturismu); forma básní – parafráze modliteb, např. b. Vstupní modlitba nebo Jarní zvěstování: ”Zdrávas, země, plná milosti, požehnaná jsi mezi světy, země, požehnaný plod života tvého člověk” Totéž i v publicistice – fejetony S městem za zády, programová stať Ať žije život! A sbírka Láska sbírka Nové zpěvy – oslava civilizace, techniky, moderního života, velkoměsta; vliv civilismu; = novost tematická, nová umělecká forma – whitmanovský volný verš, nová obraznost: prolínání přírodních a civilistních motivů, např. skřivan jako pracující pilka (b. Skřivan), rotačka přirovnána k důstojnému slonu (b. Chvála rotačky) Kapitoly z dějin literatury 231

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun sbírka Rudé zpěvy – proletářská poezie; agitační, revoluční, politická lyrika; adresné apostrofy (oslovení), strohá údernost politických výzev (revoluční hesla), náboženské symboly, ale politický obsah přívrženec zásad socialistického realismu sbírky Srdce a mračna (obdiv k SSSR), Sonáta horizontálního života (varování před fašismem, odraz španělské občanské války, básníkova polemika s Halasem – b. Staří dělníci); polemický pamflet proti francouzskému spisovateli André Gidovi – Anti-Gide neboli optimismus bez pověr a iluzí tvorba za okupace sbírky Bezedný rok (reakce na Mnichov), Zamořená léta (obraz války, okupace) – vyšly po válce populárně odborná próza historická – knižní cykly Dějiny lásky, Dějiny ženy, Francouzská revoluce; román Zlatý oblak (oslava lásky, života ve volné přírodě)

NEZRAZUJ (Bezedný rok, 1945) Jen o tebe mi, lide, běží, lide můj, jen o tebe nám běží, nezrazuj, na domovině šero leží, zradíš-li světla vděčný přívod, zradil jsi sebe, děti, život, nezrazuj. Šero je pouhá hříčka času, lide můj, šero je episoda, nezrazuj, trvá zdroj světla, vzduch i voda, osení klíčí, sklizeň bude, máj v milionech srdcí hude, nezrazuj. Letničky zvadly, zhasl povrch, lide můj, z přeludů povrch vratký, nezrazuj, nepoznals věčné vesny statky, jak strom však z každé zimy zdejší zazelenáš se košatější, nezoufej, nezrazuj!



PETR BEZRUČ (1867–1958) ,Vl. jm. Vladimír Vašek. syntéza všech proudů poezie přelomu století – realistického, symbolistického, impresionistického i sociálního. Opava, syn slezského buditele a profesora Ant. Vaška. Bezručův otec kritizoval pravost rukopisů (RK a RZ) a byl za to jejich fanatickými obhájci uštván k smrti. Autor jediné básnické sbírky Slezské písně (první básně v časopise Čas, pak soubor Slezské číslo); obraz sociálního a národnostního útisku na Ostravsku (b. Zem pod horami), výzva k odboji; bída havířů, beskydských horalů, ovdovělých žen a sirotků; útisk uhlobaronů a jejich pomahačů: německá škola, polský kostel, odrodilci (Bernard Žár), krčmáři a lichváři úvodní báseň Červený květ – obraz kaktusu s jediným rudým květem = symbol vzpoury, vlastního osudu (bez lásky), nebo obraz jediné sbírky nový typ sociální balady: b. Maryčka Magdónova (citová účast básníka na krutém osudu – refrén), b. Kantor Halfar – autor svědkem krutého příběhu učitele, který vzdoroval odnárodňování, učil česky básníkova autostylizace: b. Já (věštec, mluvčí slezského lidu, lidový bard, šílený rebel), b. Ty a já, Horník, Ostrava (výraz vzdoru, nenávisti) ”přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!” b. Škaredý zjev (vliv dekadence), Kdo na moje místo?, b. Jen jedenkrát (paralela: nešťastný osud země a osud básníkův) intimní lyrika – b. Labutinka aj. Samostatná skladba (po odmlčení) Stužkonoska modrá – vzpomínky na mládí, kritika poměrů v 1. republice Bezručův přínos: prolínání lyričnosti, epičnosti a dramatičnosti, ironie, útočnosti i melancholie, intimního a společenského, subjektivního a objektivního, symbolického a realistického vyjádření originální, celistvý tvar, zdroj sociální poezie souvislost s tvorbou Erbena, Nerudy, Vrchlického (balada), Čecha (vlastenectví, sociální motivy), Machara (realistické obrazy, ostrá kritika), Sovy a Březiny (obraznost, symbolismus, impresionismus v obraze přírody), Tomana a Šrámka (písňový pamflet, útočnost, revolta, provokace) jazyk – nářeční prvky (lašská slova kopalna, robit, vráz) forma – obsahová hutnost krátké, úsečné verše; rým, převaha daktylského rytmu; vzrušené apostrofy, hyperbola, otázky, výsměšná ironie



Slezské písně (1909) básnická sbírka – pův. Slezské číslo, od. R. 1909 Slezské písně 1.

oblast Těšínska, Ostravska, Opavy, Beskyd; 2. pol. 19. stol.

7. sbírka básní epických a lyrických – obraz národního a sociálního útisku slezského lidu; výzva k vzpouře a naděje na úspěch; lyrika společenská, přírodní, intimní dílčí vedlejší témata – antika, lidová slovesnost (Ondráš), láska, marný boj proti přesile (Leonidas), utrpení, zoufalství (Vrbice, Návrat) vzpoura, revolta (Ostrava) autor jako poutník prochází krajem, sleduje osudy lidí – stylizuje je tak, aby vypadaly buď jako pokračování lidového mýtu nebo jako kolektivní akce epické básně – balady (Maryčka Magdonova, Kantor Halfar) lyrika intimní – autor sám vstupuje do situace jako osamělý člověk (Jen jedenkrát, Červený květ) lyrika – společenská – odnárodňování (70 000, Bernard Žár) = popolšťování a poněmčování; lhostejnost Prahy k osudu slezského lidu (Praga caput regni) postavy vykořisťovatelů – uhlobaroni a jejich pomahači : polský kostel, německá škola, odrodilci, lichváři a krčmáři × bída chudých – havíři, beskydští horalé, ovdovělé ženy, sirotci 3.

b. Červený květ – úvodní; obraz kaktusu, v noci rozkvetl rudým květem (duše osamělé, které rozkvetly – promluvily jen jednou) symbol  revolty  vlastního osudu (bez lásky)  jediné básnické sbírky autorovy b. Kantor alcar – sociální balada, příběh učitele, který vzdoroval tlaku odnárodňování a učil česky, nedostal proto stálé místo, dohnán společností k sebevraždě (ironie – konečně dostal místo za hřbitovní zdí) b. Maryčka Magdonova – sociální balada; tragický příběh dívky, která ztratila oba rodiče a musí se starat o své sourozence; přistižena v panském lesu při sbírání dřeva, vedena do Frydku, skončila život sebevraždou symbol osudu slezského lidu; autorova citová účast řečnické otázky v refrénu; nový typ sociální balady – s dramatickým konfliktem básníkova autostylizace – např. v básni Já 3 oddíly – básník = mluvčí slezského lidu, lidový bard, toulavý šumař, bláznivý gajdoš, šílený rebel; stvořen démonem pomsty (”Bůh mne jim nedal”); výsměšná ironie, zloba a vztek; b. Markýz Gero (autor lidový písničkář, útok proti útisku a bezcitným utiskovatelům, konfrontace) b. Ty a já – výraz pohrdání a vzdoru při setkání s uhlobaronem (”Uhni mi z cesty!”), výčet všech vin a zločinů motiv revolty – např. b. Ostrava těžká práce horníka, úvaha o vzpouře, obžaloba utiskovatelů, výzva


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ”Přijde den, z dolů jde plamen a dým, přijde den, zúčtujem spolu!” 8. Oni a my ”Až jednou, ach jednou, den odplaty vzejde, tož v své krvi oni a v jich krvi my!” 9. Pětvald ”Hodina přijde, den, velký den, obzor je plameny zúžen…” charakteristika kraje – b. Zem pod horami (chudoba, útisk), b. Slezské lesy 10. Jen jedenkrát – paralela: nešťastný osud země i básníka (bez lásky), prolínání lyriky sociální a osobní, intimní intimně laděné básně – Motýl, Labutinka odrodilství – b. Bernard Žár – stydí se za rodnou řeč, zavrhne i matku, která se pak na pohřbu jediná modlí česky 11. forma vyjádření – hutnost výrazu, krátké, úsečné verše, kontrasty, přímá oslovení a výzvy (apostrofy), věty zvolací – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi verš rytmický (zvl. Daktyl), pravidelný – sugestivnost, působivost a naléhavost výpovědi verš rytmický (zvl. Daktyl), pravidelný rým (zvl. Střídavý) využití metafory, hyperboly, symbolů, řečnické otázky; impresionistické obrazy přírody ironie, výsměch jazyk – nářeční prvky (lašská slova – kopalna, robit, vráz), vliv polštiny, zvl. Ve větné stavbě (nech je nám Petr neb Pavel) patetický, náročný styl moto:

”Co v duších prostých lidí lká při Olze, Odře, Ostravici, (všichni byli lepší než já!) jsem zkusil chybným veršem říci.”



18. Literatura 1. poloviny 20. století

HISTORICKÝ KONTEXT První polovina 20. století byla neobyčejně dynamická a bohatá na historické události. Svět byl nejprve poznamenán řadou válečných konfliktů spíše regionálního charakteru (rusko-japonská válka, balkánské války), dvě nejstrašnějšími válkami v dějinách lidské civilizace (1. a 2. světová válka), mezi nimi došlo ke světové hospodářské krizi a ke vzniku první komunistické velmoci. Po skončení 2. světové války se svět výrazně polarizoval na blok kapitalistických států, blok nově se utvářejících států sovětského typu pod diktátem Moskvy a na tzv. státy třetího světa. I navzdory prožitým válečným hrůzám se vládnoucí režimy nepoučily a kvůli napětí vyvolanému studenou válkou se svět několikrát ocitl na prahu jaderné katastrofy.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ V umění dále fungovaly umělecké směry a skupiny vzniknuvší na přelomu století, objevily se i směry nové (např. proletářská poezie u nás) První světová válka výrazně ovlivnila umělecký svět. Vznikají díla, která reagují na události světové války, objevuje se poezie plná radosti z toho, že lidé válku přežili a nyní vychutnávají život plnými doušky (vitalismus). Radost však netrvala dlouho. Světová hospodářská krize vyvolala existenční starosti, a proto část umělecké fronty upadá do stavů skepse, beznaděje a zoufalství. Objevuje se existencialismus, absurdní drama atd. Druhá světová válka jako nejstrašnější válečný konflikt v dějinách lidstva ovlivnil ještě více uměleckou tvorbu než předchozí světová válka. Vznikají díla popisující masové válečné scény, ale také i díla zaměřující se na osudy jednotlivců. Řada umělců se se zážitky z války (např. z koncentračních táborů) nevyrovnala ještě dlouho po skončení války a pustila se do tvorby ještě řadu let po válce. Sovětská kulturní fronta de facto donutila přijmout ve státech sovětského bloku přijmout nový umělecký princip tzv. socialistický realismus, jehož cílem bylo zobrazovat socialistického občana především ve světě práce a v budovatelských aktivitách.



18. 1. Základní znaky

R

ozvoj techniky a civilizace; 1. světová válka; pak úsilí o nový řád vede k vítězství fašismu (Itálie, Německo) a komunismu (Rusko po říjnové revoluci 1917); rozpad Rakouska-Uherska, vznik samostatného československého státu – 1. prezident T. G. Masaryk; samostatnost národa už požadoval Manifest českých spisovatelů z roku 1917; poválečná konjunktura vystřídána světovou hospodářskou krizí 30. let, příprava dalšího válečného konfliktu, španělská občanská válka, 2. světová válka

18. 2. Umělecké směry počátku 20. století vitalismus – z lat. Vita = život směr v české literatuře: reakce na válku, vyjádření radosti z nejprostších maličkostí, z pouhé existence; jednoduchost, prostý a srozumitelný obraz – F. Šrámek, K. Čapek, J. Wolker civilismus obraz technických vymožeností, moderního života a světa, oslava všedních věcí, lidské práce; americký básník W. Whitman, belgický básník a dramatik É. Verhaeren, v české literatuře např. S. K. Neumann expresionismus – z lat. Expressio = výraz protiklad pozitivismu, naturalismu a impresionismu; literární, výtvarný a divadelní směr (V. van Gogh, E. Munch, P. Gauguin); umění výrazu, vyjádření obavy o osud člověka; chápání reality zevnitř, nikoli zvenčí; vyjádření duševních pocitů – děsu, hrůzy z násilí; v české literatuře Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis aj. futurismus do umění přítomnosti a budoucnosti (lat. Futurum = budoucí) proniká moderní život; obraz světa v pohybu, který je zachycen rozložením do časově následných fází (italský básník Filippo Tommaso Marinetti); osvobození (izolace) slov a vět zdůrazňuje rychlost pohybu; výrazná grafická podoba básně (viz např. Majakovskij); odstraněna interpunkce kubismus v malířství (Pablo Picasso); úsilí postihnout podstatu věcí rozklad skutečnosti na jednotlivé prvky, geometrické tvary (kubus = krychle); mnohopohledovost (z více stran), tlumené barvy kubofuturismus v literatuře (Guillaume Apollinaire) – spojení futuristického dynamismu a kubistické mnohopohledovosti; zachycení složité skutečnosti z mnoha úhlů pohledu; polytematičnost (uvolnění dějových souvislostí, spontánní proud představ), prolínání časových rovin; zdůraznění grafické podoby básně obrazové básně (kaligramy) Kapitoly z dějin literatury 237

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun dadaismus vyjadřuje odpor k válce, pocit nesmyslnosti života; zdůrazňuje uměleckou absurditu, primitivitu (dada v dětské řeči = hračka); princip náhodnosti věcí a nesmyslnosti vztahů; zakladatel – francouzský básník rumunského původu Tristan Tzara; úsilí šokovat, burcovat, provokovat poetismus výlučně český avantgardní směr (od pol. 20. let 20. stol.); Karel Teige – autor Manifestů poetismu; měsíčník ReD (Revue Devětsilu); skupina Devětsil (založena 1920) – literáti, kritici, výtvarníci, hudebníci, dramatici; využití obraznosti, fantazie; princip lyrismu, kompoziční metoda volné asociace (řetězení) představ, narušena logická stavba básně, odstraněna interpunkce, inspirační zdroj – lidová zábava (cirkus, kino, varieté); odmítnutí původního tendenčního umění: místo obrazů dělnického boje a práce obraz dělníka uprostřed zábavy; úsilí poznat krásy světa – ”umění žít” (Teige), ”aby svět byl básní” (Nezval); obohacení výrazové stránky poezie (experimenty se slovy); programová díla poetismu: V. Nezval, Podivuhodný kouzelník, Pantomima, Papoušek na motocyklu; potom i K. Biebl, J. Seifert, V. Vančura aj. surrealismus z fr. Surréalisme = nadrealismus; zakladatel André Breton; využití obraznosti, fantazie; psychický automatismus (volný tok obrazů bez rozumové kontroly a zábran); vliv Freudovy psychoanalýzy; vyjádření bezprostředních subjektivních dojmů, fantazie a snu; obohacení citové stránky poezie (o způsobu tvorby surrealisty – viz povídka K. Čapka Básník); u nás vznikla surrealistická skupina v r. 1934 (v čele Nezval), rozpuštěna 1938 existencialismus z fr. Existence = bytí, jsoucno; vychází z filozofických výkladů člověka jako osamoceného a odcizeného jedince; obraz světa lidí trpících vnitřními pochybami; v mezních situacích životního ohrožení prožívají beznaděj, zoufalství, pocit hnusu snaha osvobodit se; život chápán jako směřování k smrti; J. P. Partre, A. Camus, (předchůdce F. Kafka), v čes. Literatuře J. Orten proletářská literatura a socialistický realismus marxistické směry; Neumannův časopis Červen, Kmen, Proletkult, Nejedlého Var (Wolkerova stať Proletářské umění – 1922; = program: umění třídní, revoluční, stranické, tendenční, optimistické); vliv Maxima Gorkého; obraz společenských rozporů, sny o spravedlivější společnosti, patos, hrdinství, kolektivismus; první sbírky proletářské poezie: Neumannovy Rudé zpěvy, Wolkerova Těžká hodina



18. 3. Světová literatura 18. 3. 1. Francouzská literatura GUILLAUME APOLLINAIRE (1880–1918) , vl. jm. Wilhelm Apollinaris Kostrowicki Básník a spisovatel, syn polské šlechtičny a italského šlechtice. – vliv na moderní světovou poezii, dramatik, představitel kubofuturismu; rysy poezie: vliv války obdiv k moderní technice, civilizaci, městu krása je v nejvšednějším životě obraznost, fantazie, volná asociace představ, polytematičnost –

Pásmo –sbírka Alkoholy (Alcools) = polytematická báseň – spontánní proud představ, obrazů, skutečnost zachycena z mnoha pohledů, prolínání časových rovin (tempo moderního světa), narušena logická souvislost veršů, bez interpunkce; stírají se rozdíly mezi lyrikou a epikou; verše o Praze (okouzlení Prahou)

sbírka Kaligrafy (Caligrammes) = básně obrazy; text spojen s grafickým uspořádáním v optický celek – vizuální lyrismus (působivost)

ANDRÉ BRETON (1896–1966) – básník, esejista, zakladatel surrealismu; důraz na svobodu osobnosti, její cit; využití psychického automatismu Breton a Philippe Soupault vytvořili společně první surrealistický text Magnetická pole (Les Champs magnétiques). Zakladatelé surrealismu: A. Breton, P. Soupault a Louis Aragon.

PAUL ÉLUARD (1895–1952) , vl. jm. Eugène Grindel Autor protiválečných básní, pak stoupenec surrealismu, esejista, přidal se po válce k dadaistům a surrealistům. Významná sbírka Hlavní město bolesti (La Capitale de la douleur) „V okamžiku lásky vše trvá navždy a nic víc neexistuje.“ PAUL ÉLUARD



Próza: MARCEL PROUST (1871–1922) Francouzský prozaik. Svým románem Hledání ztraceného času výrazně ovlivnil další vývoj prózy ve 20. století. – román Hledání ztraceného času (A la recherche du temps perdu)-8dílný – nekonvenční postup – detailní vyjádření zážitků a pocitů vypravěče, psychických procesů (vnitřní monolog) Román Hledání ztraceného času psal Proust 14 let. Vypravěčem příběhů je Marcel, který líčí své zážitky z mnoha stran a úhlů pohledu. Kupř. v prvním díle se dozvíme o lásce Marcelova strýce Swanna k Odettě de Grécy. Jejich příběh se udál o třicet let dříve, než se Marcel narodil. V dalších dílech sám Marcel zažívá několik milostných vzplanutí. Na pozadí příběhu můžeme rozpoznat různé dějinné události, všímáme si tehdejších mravů ve společnosti atd. Příběh tvoří neustálý tok představ, asociací i halucinací. Prolínají se v něm zážitky ze současnosti i minulosti. „ Krásné ženy ponechme mužům bez fantazie.“ MARCEL PROUST

ROMAIN ROLLAND (1866–1944) Francouzský prozaik, dramatik, esejista, hudební historik. – představitel humanistické tradice; Nobelova cena; prozaik, hudební vědec, autor životopisů významných osobností (Beethoven, Tolstoj aj.); – předválečná tvorba – 10 dílný cyklus Jan Kryštof (Jean-Christophe)román–řeka – životní osudy geniálního německého hudebníka (Beethoven) – protiválečné zaměření: novela Petr a Lucie (Pierre et Luce) – založena na kontrastu: hrůzy války × vysněný svět dvojice milenců, problémy války × rozvíjející se cit lásky; lyrické, poetické ladění příběhu, shakespearovský motiv; dějiště – válečná Paříž, od ledna do března 1918; tragický konec: společná smrt v kostele při náletu obžaloba nesmyslnosti války – tentýž protiválečný postoj i v románě Okouzlená duše (LÁme enchantée) a Dobrý člověk ještě žije (Colas Breugnon) Petr a Lucie (1920) lyrická novela 1.

Paříž, období 1. světové války (od středy večer 30. 1. do Velkého pátku 29. 3. 1918)

2.

setkání Petra a Lucie náhodně v pařížském metru při náletu, pak znovu ve městě sblížení, vzájemná náklonnost a láska; prožívají chvíle štěstí, aniž by si připouštěli nebezpečí války (její nesmyslnost, utrpení); úvahy o životě (Petr má odejít na frontu, ale snaží se nemyslet na to); sami v kostele uzavřeli na Velký pátek sňatek:


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ”Veliký příteli, před tebou se s ním snoubím. Spoj nás! Vidíš naše srdce.” Tragicky zahynuli ve vzájemném objetí při náletu pod troskami pilíře, o který se opírali a který se zřítil a pohřbil je –

Petr Aubier, 18 letý syn soudce; protiválečný postoj, nechápe smysl války, vkládá všechny naděje do vztahu k Lucii, sklon idealizovat svět; vliv nábožensky založené matky Lucie – dcera dělnice v továrně na výbušniny; malířka kopií slavných obrazů; odlišný pohled na svět (odmala se sama musí živit); láska je smyslem života; něžná, citlivá, prostá dívka 4.

zoufalý protest proti válce, proti zbytečným ztrátám životů nevinných lidí odsouzení nesmyslnosti války; lidské srdce a láska je silnější než nesmyslné zabíjení; humanistický postoj autorův – novela založená na kontrastu: hrůzy války × láska, vysněný svět platonická láska × předtucha smrti (život × smrt) úvahové pasáže, lyrické prvky i rétorický styl

HENRI BARBUSSE (1873–1935) Básník, prozaik, publicista. Odešel dobrovolně na frontu, hrůzy zde zažité popsal ve svých dílech. –

román Oheň (Le Feu)– otřesný deník vojenské čety (pohled ”zdola”), vlastní zážitky z fronty; netradiční román – pásmo scén, úvah, příběhů bez ústředního hrdiny

Oheň Příběh se odehrává na francouzsko-německé frontě v době první světové války. Román nemá hlavního hrdinu. Autor zde vystupuje jako vypravěč spolu se svými spolubojovníky. Deníkovou formou zachytil své zážitky a také výpovědi dalších vojáků. Barbusse vytvořil netradiční román, kde téměř chybí děj. Do textu také zasahují filozofické úvahy nad utrpením v zákopech. Také se liší kapitola od kapitoly užití jazykových prvků, aby se zdůraznilo, že na líčení válečných hrůz se podílí víc lidí.

Román Jasno (Clarté) – popis válečných hrůz.

ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY (1900–1944) – francouzský hrabě, prozaik a esejista, šlechtický původ, letec v 2. světové válce, zahynul při průzkumném letu, autor pohádkové prózy Malý princ (Le Petit Prince) – setkání letce s malým princem z neznámé planety; proklamace nutnosti přátelství a odpovědnosti; projev víry v člověka a jeho velikost; rozdílnost pohledu na svět: dítě × dospělý člověk Psal tzv. letecké romány, např. Noční let ( Vol de nuit), novela Letec (LÁviateur), Vojenský pilot (Pilote de guerre).



Malý princ je smyšleným pohádkovým příběhem ve světě bez zla a starostí. Malý princ protestuje proti násilí a válce. Pilot ztroskotá a na Sahaře se setká s malým princem. Ten přiletěl z neznámé planety, kde neexistuje zlo. Zde na zemi se setkává s lidmi plnými zla a špatných vlastností. Nechápe svět dospělých lidí, kteří se během dospělosti změnili od doby, co byli ještě dětmi. I když se jedná o pohádkový příběh, je určen spíše pro dospělé kvůli filozofickému obsahu.

18. 3. 2. Anglická literatura JAMES JOYCE (1882–1941) , vl. jm. Augustine Aloysius. Irský prozaik, novátor v próze; osobitý styl: metoda volného proudu vědomí, mnohovýznamový sled dojmů a obrazů, působivý jazyk; vztah k rodné zemi (povídky Dubliňané Dubliners); román Odysseus (Ulysses) – parafráze antického mýtu, obraz současného Dublinu a vztahů mezi lidmi (prázdnota, banalita všedního života, ale i jeho neopakovatelnost) Román Odysseus zachycuje jeden den ze života hrdiny. Má experimentální charakter a je neobyčejně náročný na čtení. Nemá klasickou dějovou linii. Jazyk díla je mimorádně individualistický, obsahuje hodně mnohotvarů a hříček a prolínají se zde různé literární styly.

JOHN GALSWORTHY (1867–1933) Romanopisec a dramatik. – vrchol tradice anglického kritického realismu; – trilogie Sága rodu Forsythů (The Forsytie Saga) – život vyšších vrstev společnosti viktoriánské Anglie, dílo bylo opakovaně zfilmováno; návaznost mají romány Moderní komedie A Modern Comedy) a Konec kapitoly (End of the Chapter) Román Venkovské hnízdo (The Country House)

GEORGE BERNARD SHAW (1856–1950) – Nobelova cena; světový dramatik, kritik a esejista, autor např. dramatu Pygmalion (sázka profesora fonetiky Higginse, že v krátké době vychová a uvede do vznešené společnosti nevzdělanou květinářku Lízu (námět pro muzikál My Fair Lady); – v dramatech kritika hlouposti, pokrytectví, falešné morálky Nejznámější hry: Živnost paní Warrenové (Mrs. Warren´s Profession) César a Kleopatra (Caesar and Kleopatra) Pygmalion Svatá Jana (Saint Joan) – Johance z Arku.



Pygmalion (podle hry vznikl muzikál My Fair Lady) Profesor Higgins se vsadí s plukovníkem Pickeringem, že naučí za půl roku pouliční květinářku Lízu Doolittlovou, dívku hrubé a nekultivované mluvy, spisovně mluvit a vychová z ní pravou dámu. Higgins si bere Lízu domů a začně ji převychovávat. Po půl roce uvede Lízu do společnosti velvyslanců. Líza okouzlí všechny přítomné svým půvabem. Higgins vyhrál sázku a nechá Lízu odejít. Po čase se mu po ní začne stýskat, a tak jí navrhne, aby se k němu přestěhovala. Líza však dala přednost mladému Fredymu, který se do ní zamiloval.

18. 3. 3. Německá literatura THOMAS MANN (1875–1955) Představitel humanistické a demokratické prózy; Nobelova cena generační román Buddenbrookové (Buddenbrooks. Vervalo einer Familie)– o vzestupu a pádu lübecké podnikatelské rodiny (inspirace vlastními životními zážitky); tetralogie Josef a bratři jeho (Joseph und seine Brüder) – převyprávění biblické legendy, obecně o mezilidských vztazích Novela Mario a kouzelník (Mario und der Zauberer) – upozornil na nebezpečí fašismu. Znalosti poměrů rodného města Lübecku využil i starší bratr Heinrich Mann (1871–1950) prozaik, dramatik a esejista. Román Profesor Neřád (Profesor Unrat) Profesor Neřád vyučuje řečtinu a latinu. Je studenty nenáviděn kvůli své despotické povaze. Při špehování studentů jednou objeví zábavní podnik Moderý anděl. Zde se seznamuje se zpěvačkou špatné pověsti Fröhlichovou. Ta jej však velmi přitahovala, a proto se stal profesor častým návštěvníkem Modrého anděla. Kvůli tomu je pak propuštěn ze školy. Po odchodu z města si bere zpěvačku za ženu. Jejich dům se stává doupětem orgií. Na popud studenta Lochmana, který má s profesorem nevyřízené účty, je Raat zatčen a uvězněn.

ERICH MARIA REMARQUE (1898–1970) vl. jm. Erich Paul Remark Německo-švýcarský prozaik a dramatik. – generační román Na západní frontě klid (ironický název)(Im Western nichts Neues) – o osudech studentů (hlavní postava Pavel Bäumer), kteří prožili válku na záp. frontě; ztrácejí všechny životní iluze, protestují, snaží se přežít; drsné obrazy z bojiště, vzpomínky hlavního hrdiny i svérázný lidový humor; tragický konec nenaplněného života – volné pokračování – román Cesta zpátky (Der Weg zurück)- osudy lidí zničeny válkou; návrat domů a konec frontových přátelství; zážitky z války vedou k vnitřní prázdnotě a vykořeněnosti – totéž román Tři kamarádi (Drei Kameraden- život v předválečném Německu); romány Jiskra života (Der Funke Leben), Čas žít, čas umírat (Zeit zul eben und Zeit zu sternem) se vztahují k 2. světové válce Kapitoly z dějin literatury 243

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Román Nebe nezná vyvolených (Der Himmel kennt keine Günstlige) – prostředí automobilových závodů. Román Černý obelisk (Der schwarze Obelisk) – život v předválečném Německu Román Vítězný oblouk (Arc de Triomphh) LION FEUCHTWANGER (1884–1958) Romanopisec a dramatik – autor historických románů se současným podtextem; zvl. z židovských dějin, např. Židovka z Toleda, trilogie Židovská válka; Žid Süss (Jud Süss), z francouzské historie – Lišky na vinici (Die Füchse im Weinberg) , Historický román Škaredá vévodkyně (Die hässlihe Herzogin) biografický román Bláznova moudrost (Narrenweisheit) -o J. J. Rousseauovi; biografický román o španělském malíři Goya; trilogie Čekárna (Der Wartesaal)– obraz soudobého Německa, vlastní zkušenost vyhnance (útěk před Hitlerem do Ameriky) Trilogie Zaslíbená země (Das Gelobte Land) Bláznova moudrost aneb smrt a slavné mrtvýchvstání Jeana Jacquese Rousseaua. Rousseau se uchýlil se svou ženou do městečka Ermenonville. Jeden ze sluhů, který zde sloužil, se chtěl zmocnit Rousseauova slavného rukopisu, a proto jej zabil . Vražda zůstala neodhalena. Příběh je zarámován do předrevolučního období ve Francii a také již do francouzské revoluce. Lišky na vinici. Děj románu se odehrává v předvečer Velké francouzské revoluce a popisuje její události. Druhá linie příběhu se soustřeďuje na boj amerických osad za svobodu. V příběhu vystupují skutečné významné osobnosti té doby (Ludvék XV., Josef II., Marie Antoinetta, Voltaire, Beaucharchais, Franclin atd.). Feuchtwanger se tímto románem postavil proti útlaku, nesvobodě a bezpráví.

BERTOLT BRECHT (1898–1956) – dramatik, režisér, divadelní teoretik; tvůrce tzv. epického divadla (snaha rušit divadelní iluzi, otevřená scéna, vypravěčský komentář, oslovování publika, výmluvné texty a songy); autor dramat společensky kritických, protiválečných a protifašistických, např. Žebrácká opera (Dreigroschenoper), Matka Kuráž a její děti (Mutter Courage und ihre Kinder), Strach a bída třetí říše (Furcht und Elend des Dritten Reiches)



18. 3. 4. Ruská literatura VLADIMIR MAJAKOVSKIJ (1893–1930) Básník, dramatik, publicista. Již od roku 1908 začal politicky pracovat. Zakladatelem avantgardní sovětské poezie. V předrevoluční době je hlavním jeho tématem vzpoura jednotlivce proti státním institucím a oficiálním hodnotám soudobé spolčenosti. Pak se stal propagátorem sovětské kultury. Vývoj od kubofuturismu k socialisticky orientované poezii; za 1. světové války autor poemy Oblak v kalhotách (Oblako v štanach)– vlastní prožitky a postoje; víra v revoluci (poema Správná věc (Chorošo), poéma V. I. Lenin) Pro stovky propagačních plakátů OKNA ROSTA napsal revoluční verše. Kvůli roztržkám s přáteli o jeho dílo ukončil život sebevraždou.

SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN (1895–1925) – představitel básníků – imažinistů (smyslová obraznost, volný verš) Píseň o velikém pochodu (téma občanské války), sbírka Zpověď chuligána (Ispověd chuligána) -bohémství, lyrická skladba Anna Sněžina.

–

IVAN BUNIN (1870–1953) – mistr povídky; přilnutí k venkovu, obraznost Sbírka Na kraj světa (Na konec světa) Próza Suchodol – zobrazení rozpadu patriarchální vesnice.

MAXIM GORKIJ (1868–1936) , vl. jm. Alexej Maximovi Peškovprozaik a dramatik; ”most” mezi ruskou a sovětskou literaturou; povídky a romány psychologické, socialistickorealistické, generační Pocházel z chudé rodiny, brzy ztratil oba rodiče. Těžce se protloukal životem, neměl žádné vzdělání, stal se literárním samoukem a získal rozsáhlé vědomosti. Východisko ze společenské krize viděl v revoluční přeměně společnosti. Píseň o bouřlivákovi (Pěsňa o Burevestnike) – revoluční výzvy. Román Foma Gordějev – o kupci, který se postavil proti své třídě. Hra Na dně – demaskoval kapitalistickou společenost a slabost abstraktního humanismu. Román Matka (Mať) – první dílo socialistického realismu. Autobiografické dílo: Dětství (Dětstvo), Ve světě V Ljuďach), Moje univerzity (Moji univerzitěty). Hry Vassa Železnovova, Megér Bulyčev a ti druzí (Megér Bulyčev i drugije) Romány Podnik Artamonových (Dělo Artamonovych), Život Klima Samgina (Žizň Klima Samgina).



ISAAK BABEL (1894–1941) – povídkový soubor Rudá jízda – vlastní zkušenosti, tažení s kozáky r. 1920, obraz drsného života, složitých konfliktů, dramatičnost.

MICHAIL ŠOLOCHOV (1905–1984) – Nobelova cena; Prozaik, publicista. Donské povídky (Donskije rasskazy). 4 dílný román Tichý Don (Tichou Don) - o životě kozáků v 1. světové válce a po ní. román Rozrušená země (Podňataja celina) - o kolektivizaci po říjnové revoluci, drsný obraz skutečnost), novela Osud člověka (Suďba člověka) -tematika války a poválečného světa. Osud člověka. Hlavní postavou příběhu je Andrej Sokolov, který pracoval jako řidič nákladního automobilu. Při jednom z útoků během druhé světové války havaroval. Němci jej našli a zajali. Pokusil se však z německého zajetí utéct. Přeběhl k Rudé armádě, ale v nemocnici zjistil, že jeho rodina (žena a tři děti) už nežije. Po válce se opět vrátil k povolání řidiče. Jeho životu dalo smysl setkání s malým chlapcem Váňou, který také přišel o rodinu. Když se to Andrej dozvěděl, představil se mu jako jeho otec. Šolochov vytvořil příběh člověka, který se nevzdává ani po tragických zážitcích z války.

18. 3. 5. Americká literatura ERNEST HEMINGWAY (1899–1961) – Nobelova cena – představitel prózy tzv. ”ztracené generace” (lost generation) = američtí spisovatelé, kteří odešli do války jako studenti – dobrovolníci s představou boje za svobodu a demokracii; brzy pochopili svůj omyl, ”vystřízlivěli”; válka jako první velký životní zážitek je natrvalo poznamenala - pocit vykořeněnosti – román Sbohem, armádo (A Farrewell to Arms) – vlastní zážitky a vzpomínky z fronty; ideová dezorientace hrdinů upínají se proto k základním hodnotám individuálního lidského života (láska, přátelství, odvaha, čest); hlavní hrdina opouští frontu (do neutrálního Švýcarska) – román Komu zvoní hrana (For Whom the Bell Tolls) – reakce na španělskou občanskou válku; boj proti fašismu; hlavní postava – americký dobrovolník Robert Jordan, těžce raněn, čeká na smrt a teprve nalézá skutečný smysl života (láska k španělské dívce) – symbolická novela Stařec a moře (The Old Man and the Sea) – obraz zápasu s přírodou a zlem do posledních chvil života; vzdát se = ztratit lidskou důstojnost; kubánský stařec Santiago, chudý rybář, vedl statečný, ač beznadějný boj s mořem a žraloky o svůj úlovek; smysl novely: oslava lidské aktivity a nezdolnosti (Nobelova cena) – novátorský Hemingwayův styl: skrytá dramatičnost zdánlivě střízlivých popisů; v podtextu zachycena atmosféra situace i charaktery hrdinů; hutnost a strohost výpovědí Kapitoly z dějin literatury 246

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun (záměrně jednoduché, většinou souřadně připojené věty); hrdinové prokazují morálně lidské kvality Další významná díla: Zelené pahorky africké (The Green Hilus of Africa) – cestopisná kniha. Používá zde metody nezúčastněného zhuštěného vypravování. Muži bez žen (Men Wihtout Women)- sbírka povídek. Poslední roky pobýval na Kubě. Kvůli depresím spáchal sebevraždu. Typický hrdina Hemingwayových děl je člověk, který stojí sám proti nějaké živelné síle – přírodě, osudu. Je na konci sil a musí dokázat, kolik je v něm odolnosti a vůle. Na tyto situace reaguje s chlapskou přímočarostí. Stařec a moře (1952) lyrická novela 1.

kubánská vesnice poblíž Havany, 40. léta 20. století

2.

boj starého rybáře s obrovskou rybou, se žraloky a s nebezpečím moře; dlouho předtím neměl při lovu štěstí; jezdil s ním chlapec, aby se naučil lovit ryby, ale jeho otec mu to zakázal; stařec Santiago se vydal na moře sám – tři dny trvalo, než se mu podařilo zdolat obrovskou rybu; mezitím uvažuje o životě, o chlapci, o rybě jako soupeři, ač ji má rád, mluví k ní; ze souboje s ní je vyčerpán, ale šťastný; vrací se s rybou, přivázanou k loďce, domů, ale napaden žraloky; ač jich mnoho zabije, z ryby mu zůstane jen kostra

3.

stařec Santiago – zkušený kubánský rybář, houževnatý, odvážný, vytrvalý, fyzicky i duševně silnýčlověk; hloubavý, hrdý, schopen bojovat do posledních sil; když je v nebezpečí smrti, vystaven těžké životní zkoušce, prokazuje své morální lidské kvality, osvědčuje pevný charakter

4.

úvaha o hrdinství člověka; oslava věčné lidské aktivity, nezdolnosti, souboj člověka s přírodou a úzké sepětí s ní; smyslem lidského života a štěstí není zisk, bohatství, ale hluboké uspokojení, čestný zápas, vypětí sil k uskutečnění cíle ”člověka je možno zničit, ale ne porazit”

5.

jednoduchý příběh, prosté pojmenování aktérů – stařec, moře, ryba metafora o životě (člověk, příroda, zlo) s odkazy ke křesťanské symbolice (utrpení starce, stigmata ran na jeho dlaních) spisovný jazyk, k oživení děje a obrazu prostředí v překladu ponechány španělské výrazy; úsporný výraz, strohá stylizace vět, zvl. v dialogu „Z živočichů se může smát jedině člověk, ačkoli k tomu má nejméně důvodů.“ ERNEST HEMINGWAY



WILLIAM FAULKNER (1897–1962) Básník, prozaik a esejista. – obraz amerického Jihu, sociální a rasové problémy-(dvojromán Divoké palmy (Wild Palms); složitý styl, epizodičnost, mozaika žánrů a citových zabarvení Román Absolóne, Absolóne. Pojednává o tragických osudech jižanské rodiny v průběhu zhruba sto let. JOHN STEINBECK (1902–1968) Nobelova cena; zobrazuje osudy kalifornských drobných farmářů v době hospodářské krize ztráta půdy, vystěhovalectví, cesta na Západ, marné hledání obživy – v románě Hrozny hněvu The Grapes of Wrath) – venkov jako útočiště před civilizací; mýtizace přírody a půdy; vypravěčské umění Další díla: Sbírka povídek Nebeské pastviny (The Pastures of Heaven) – o kalifornských farmářích. Román Pláň Tortilla (Tortilla Flat) O myších a lidech (Of Mice nad Men) o tragédii bezdomovců. Na plechárně (Cannery Row) Toulavý autobus (The Wayward Bus) Na východ od ráje (East of Eden). Hrozny hněvu. Rodina Joadových má svou farmu v Oklahomě. Kvůli suchu, velkovýrobě a konkurenci se jim nedaří podnikat. Proto odcházejí do Kalifornie v naději, že se jim tam povede lépe. Přichází do uprchlického městečka. Hledají práci a dlouho o žádnou nemohou zavadit. Berou práci aspoň jako česáči broskví. Syn Tom zabil šerifa, a proto prchají dále. Při nebezpečné povodni se Růže narodí dítě. Svým mateřským mlékem pak Růža nakrmí hladovějícího muže, kterého tak zachrání před smrtí.

THEODOR DREISER (1871-1945) Prozaik, dramatik, žurnalista. Jeho tvorba představuje naturalismus a sociální realismus. Základním tématem jeho díla je kariéra lidí, kteří touží po bohatství a slávě. Tomu obětují i své city, čest a smysl života. Stávají se z nich buď ztroskotanci, nebo úspěšní cynikové. Román Sestřička Carrie (Sister Carrie). Osmnáctiletá venkovská dívka Carrie přijíždí do Chicaga, aby zde získala bohatství a usiluje o společenský vzestup. Práce v továrně ji neuspokojuje, proto chce využít sví ženské přitažlivosti, aby zlepšila své postavení. Dává se vydržovat jako milenka obchodním agentem. Když se však seznámí s bohatším majitelem baru, opouští svého milence a žije s novým. I on ji však opouští, když se jí podaří dostat k divadlu. Její partner to však těžce nese a svůj život končí sebevraždou. I když Carrie dosáhla svého cíle, přesto se necítí šťastně. Román Americká tragédie (American Tragedy). Mladý Griffith z chudé rodiny touží po životě v bohatství a být obklopený krásnými ženami. Vystřídá řadu zaměstnání, kde se mu však nelíbí. Nakonec se dostane do strýcovy továrny na prádlo. Naváže milostný poměr s Robertou. Jakmile však pozná, že by mu mohla překážet v kariéře, snaží se jí zbavit. Příležitost se mu naskytne při projížďce po jezeře. Napůl úmyslně, napůl náhodou těhotnou Robertu utopí. Zločin je ale odhalen a Griffith je v soudním procesu odsouzen k smrti na elektrickém křesle. Kapitoly z dějin literatury 248


SINCLAIR LEWIS (1885-1951) Prozaik, žurnalista. Jako první americký spisovatel dostal v roce 1930 Nobelovu cenu za literaturu. Román Arrowsmith. Příběh talentovaného vědce potýkajícího se s maloměšťáctvím svého prostředí a s komercializací pronikající do vědeckého výzkumu v oblasti medicíny. Román Babbitt. Vypravuje o marné vzpouře obchodníka proti rodinným a společenským konvencím. Babbitt je typem „úspěšného“ amerického občana z doby poválečné prosperity.

FRANCIS SCOTT FITZGERALD (1896-194 Prozaik, patřil do tzv. ztracené generace. Autobiografický román Něžná je noc (Tender Is the Night). Jedná se o životní příběh amerického psychiatra Dicka Divera, který se odehrává hlavně v Evropě. Ve švýcarském sanatoriu se setkává s duševně nemocnou dívkou Nicole, na níž má jejich citový vztah blahodárný vliv. Po čase se oba vezmou. Harmonický vztah však naruší sobecká filmová hvězda Rosemary. Nicolina nemoc se vrací a Dick postupně ztrácí veškeré iluze. Hledá východisko v opětovné práci ve švýcarském sanatoriu, přicházejí ale další životní otřesy. Vědomí závislosti na bohatých společenských vrstvách jej přivádí ke skepsi a alkoholu. Román vrcholí citovým rozvratem v rodině a útěkem od „velké společnosti“. Román Velký Gatsby (The Great Gatsby). Vypravěčem je obchodník s cennými papíry Nick Carreway. Jeho sousedem je záhadný boháč Jay Gatsby, který upoutává pozornost newyorské smetánky nákladným životním stylem a honosnými večírky. Jay usiluje o setkání s Nickovou sestřenicí Causy, kterou kdysi miloval a ona jím pohrdla, protože tehdy nebyl dost bohatý. V Daisině vztahu s jedním milionářem to neklape, Gatsby by tedy mohl mít šanci na úspěch. Daisy Gatsbyho autem nešťastnou náhodou srazí milionářovu milenku Mertle a zabije ji. Myrtlin manžel, naočkovaný milionářem Tomem, je přesvědčen, že mu ženu zabil Gatsby, a proto jej zastřelí.



19. Česká poezie 1. poloviny 20. století Doznívá prožitek války (Dyk, Sova, Toman) poč. 20. let – nový proud – proletářská poezie (přiblížení dělnictvu, boj proti sociálnímu útlaku a válce, sny o revoluci, kolektivnost, tendenčnost; programový manifest – stať J. Wolkera Proletářské umění (Var 1922); Wolker, Neumann, počáteční tvorba Hory, Hořejšího, Seiferta, Biebla avantgarda – sdružení Devětsil (1920), původně program proletářských básníků, pak poetismus; sborník Devětsil, brněnský časopis Pásmo, měsíčník ReD (Revue Devětsilu); K. Teige, V. Nezval, J. Seifert, V. Vančura, Voskovec a Werich aj. v 30. letech surrealismus (Nezval, Biebl, Teige aj.) reflexivní a meditativní lyrika (Hora, Halas, Holan) poezie duchovní křesťanské orientace (Hrubín, Reynek aj.) pokračuje sociální linie (Neumann) konec 30. let – ohlas španělské občanské války, odraz Mnichova 1938, ohrožení národa sjednocení básníků – poezie domova, rodné země Významné osobnosti poezie JIŘÍ WOLKER (1900–1924) – představitel proletářské poezie Prostějov, nadání literární, hudební i výtvarné už na gymnáziu, studium v Praze, předčasná smrt (onemocněl tuberkulózou) Dílo poezie sbírka Host do domu = tvorba z mladších let; vliv vitalismu (Šrámek); tzv. poezie prostých věcí, chlapecký pohled na svět, harmonie, zlidštění a zdůvěrnění, pocit radosti ze života (vliv domova); časté náboženské obrazy, motivy srdce, očí; metafory, personifikace; prostý verš – např. b. Poštovní schránka, Kamna (vzpomínka na matku), Věci (láskyplný pohled na svět) ”…miluji věci a také miluji celý svět” závěr – b. Svatý Kopeček (pův. samostatná) – odlišnost: autor opouští idylické pojetí světa (vliv politických událostí 20. let), změna výrazu: je bohatší, první báseň pásmo (=polytematická báseň) v naší literatuře


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun sbírka Těžká hodina = proletářská poezie; úvodní stejnojmenná báseň – svědectví o změně: srdce chlapecké (pohřbíváno) se mění v srdce muže (ruce a mozoly, statečnost); sociální balady – epická šíře, sociální tematika, dramatičnost – např. Balada o snu: obraz sociálních rozdílů (paláce – podkroví, sytí – hladoví), touha po lepším světě (sen Jana a Marie); dialog, nepravidelný verš; kompozice: od reportážního civilního začátku k patetickému závěru; podobně i Balada o očích topičových, U rentgenu, Tvář za sklem aj. – odraz básníkovy nemoci: b. Epitaf, Umírající próza povídky, moderní pohádky (O milionáři, který ukradl slunce, O kominíkovi), drama – 3 aktovky, kritické a programové stati (Proletářské umění) POŠTOVNÍ SCHRÁNKA (Host do domu, 1921) Poštovní schránka na rohu ulice, to není nějaká lecjaká věc. Kvete modře, lidé si jí váží velice, svěřují se jí docela, psaníčka do ní házejí ze dvou stran, z jedné smutná a z druhé veselá. Psaníčka jsou bílá jako pel a čekají na vlaky, lodě a člověka, aby jak čmelák a vítr je do dálek rozesel, tam, kde jsou srdce, blizny červené, schované v růžovém okvětí. Když na ně psaní doletí, narostou na nich plody sladké nebo trpké.

JOSEF HORA (1891–1945) básník, prozaik, lit. Kritik, překladatel (Jesenin, Blok) Roudnicko, studium v Praze, novinář socialistické orientace, ač 1929 vyloučen z KSČ; vývoj od proletářské poezie k osobité sociální a intimní poezii Dílo – poč. 20. let – sbírky Básně, Strom v květu – vliv civilismu a vitalismu, pak proletářská poezie – sbírky Pracující den, Srdce a vřava světa, Bouřlivé jaro – obraz společenských rozporů, představa revoluční změny (= akt spravedlnosti), např. b. Dělnická madona – básníkův soucit, úcta k práci; teoretická stať O proletářské poezii (Proletkult), romány Kapitoly z dějin literatury 251

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Socialistická naděje (téma politických bojů 20. let) a Hladový rok (téma 1. světové války) od poloviny 20. let a v 30. letech reflexivní a meditativní lyrika sbírka Itálie – obraz země slunce a barev, slavná minulost i nebezpečí fašismu, smyslové dojmy; změna stylu – metaforická zkratka, přímé lyrické vyjádření, sevřený rytmický verš; sbírka Struny ve větru – lyrika přírodní a intimní, nově motiv plynoucího času – nehmotný pojem času přetvářen v konkrétní představu; stesk z pomíjivosti života sbírky Tvůj hlas, Tonoucí stíny, Dvě minuty ticha – vzpomínky, útěk do vlastního nitra, pocit samoty sbírka Máchovské variace – 16 jambických básní, spříznění s Máchou (100. výročí úmrtí), téma lásky, země, domova, času konec 30. let – b. Španělsko v nás (ve sborníku Španělsko) – reakce na politickou situaci; sbírka Domov – poezie rodné země, obava o její budoucnost – b. Zpěv rodné zemi: minulost plná bojů × země rozkvétající; slavné tradice (refrén), obraz nezdolnosti a nepřetržité kontinuity národa: lyrickoepická b. Jan houslista – návrat českého hudebníka ze světa domů, aby prožíval utrpení, kterým osudově prochází jeho země

DĚLNICKÁ MADONA (Pracující den, 1920) Kdybys tam byl, vlhké zdivo bys viděl, špinavé šero podsklepí, lůžko a v něm ženu, jež porodila člověka. Ach, kadidlo! Viděl bys kouřící kamna, zápach chudého oběda bys pocítil, hromádku dětí, jež zazpívaly by ti koledu bídy, uzřel bys na slamníku. Madono! Jak hrubá jsi! Jak odkvetlá! Spleť zamodralých na rukou žil, vzdor odříkání pod čelem, rty vyschlé – a slova lásky už dávno pohltil chřtán bídy. A tři králové! Vyhnuli se tomuto domu, nestačilo jim darů pro tebe, ženo s dítětem. Hvězda boží dala jim zabloudit. Roztrousili své zlato, svou mast, svůj laskavý úsměv po teplých příbytcích, měkkých ložnicích, sami boháči, šli mezi své. A Betlém je pln chudých, odraných, neobutých, slepých, nemocných, pobloudilých –


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ty tu dýcháš tak těžce, krása opadla z tebe, dítě–zázrak pije hořké mléko tvých žil, ale věř: Až doroste třiceti let, vjede do města s evangeliem odboje na rtech, ohlásí na náměstí příchod spravedlnosti, ozbrojí zástupy, sen i kov dá jim do ruky – a nedá se ukřižovat. Neboť jeho modlitbou bude čin.

JINDŘICH HOŘEJŠÍ (1886–1941) proletářský básník, překladatel francouzské poezie sbírky Hudba na náměstí, Korálový náhrdelník, Den a noc – obraz sociální bídy velkoměstské periferie, víra ve změnu společnosti; milostná lyrika – láska spojena s občanskou aktivitou; epizující tendence

JAROSLAV SEIFERT (1901–1986) – Nobelova cena (1984) – básník, prozaik, novinář, překladatel; Praha – žižkovské předměstí; 1929 vyloučen z KSČ, po r. 1948 nucen několikrát se odmlčet Dílo proletářská poezie – sbírka Město v slzách – představa světa bez bídy a nenávisti, touha léčit, potěšit; soucit s chudými, vidiny lidského štěstí – sbírka Samá láska poetismus – sbírky Na vlnách T.S.F., Slavík zpívá špatně, Poštovní holub – neproblematické vidění světa, krása života, poetizace všedních věcí, ale i neklid, hledání jistot, smutek; hravá lyrická obraznost, překvapivé metafory 30. léta – intimní lyrika: sbírky Jablko z klína, Ruce Venušiny, Jaro sbohem – rozpor snu a skutečnosti, melancholické vzpomínky, zvl. Na matku, ztracený svět dětství; krása české krajiny; obraznost, soustředění na detail, melodický verš (mistr kantilény) – sbírka Zhasněte světla – reakce na mnichovskou zradu, posila národa, výraz naděje; krása jazyka



za okupace – sbírky Vějíř Boženy Němcové (tragika jejího osudu), Světlem oděná, Kamenný most – Praha minulosti a básníkova mládí; symbol existence národa; citová vroucnost po válce – sbírka Přilba hlíny – 3 cykly: Osm dní (inspirace úmrtím T. G. Masaryka 1937), Říp v okně (básně z let války), S otevřenou náručí (zážitky z května 1945) – sbírka Šel malíř chudě do světa – inspirována kresbami M. Alše a českou krajinou – skladba Píseň o Viktorce – tragika osudu Viktorčina v paralele s lidským údělem B. Němcové; jímavá písňová forma; sbírka Maminka vzpomínky na domov, dětství; upřímný synovský cit lásky, trvalé životní hodnoty 60. léta – tvorba po desetileté odmlce – reflexivní lyrika; zásadní změna: místo pravidelného verše a písňové formy uvolněný nerýmovaný verš, rytmizovaná próza; úvahy, bilancování, intimní osobní vyznání, nepatetický pohled na svět – vliv existencialismu, pocit úzkosti z totalitní moci; hořké životní zkušenosti – sbírky Koncert na ostrově, Halleyova kometa, Odlévání zvonů 70. a 80. léta – publikace v samizdatu – vzpomínky, životní bilance, verše přátelům, láskám, Praze – sbírky Deštník z Piccadilly, Morový sloup, Býti básníkem; kniha vzpomínek Všecky krásy světa Seifertův přínos: zpěvnost, citovost, půvab a výrazová prostota poezie, krása češtiny OBRAZ VE VODĚ (Jablko z klína, 1933) To není obraz, to je stín, jenž vlá v neviditelném kroužení, to není obraz, to je hra, která se promění. To není obraz, to je fotografie. Ach, dej mně ji, já vím, že se mi rozbije o kámen v peřeji. To není obraz, to je hra a nic, jež hoří v tříšti duhové, a potom zpátky padajíc, zní, mře a uplove.



PÍSEŇ O RODNÉ ZEMI (Zhasněte světla, 1938) Krásná jako kvítka na modranském džbánku je ta země, která vlastí je ti, krásná jako kvítka na modranském džbánku, sladká jako střída dalamánku, do nějž nůž jsi vnořil k rukojeti. Stokrát zklamán, rady nevěda si, znovu vždycky navracíš se domů, stokrát zklamán, rady nevěda si, k zemi bohaté a plné krásy, k chudé jako jaro v čerstvém lomu. Krásná jako kvítka na modranském džbánku, těžká, těžká jako vlastní vina není z těch, na něž se zapomíná. Naposledy kolem tvého spánku padne prudce její hořká hlína.

VÍTĚZSLAV NEZVAL (1900–1958) – představitel poetismu a surrealismu, po válce oficiálního proudu poezie; básník, prozaik, dramatik, literární teoretik. Biskoupky na Mor., dětství v Šamikovicích; nedokončená studia, spisovatelská činnost, člen Devětsilu Dílo – různorodost způsobů básnického umění, spontánní lehkost tvoření, inspirace: zážitky z dětství, obraz vesnice i zaujetí velkoměstem, civilizací; tvůrčí zdroje: životní pocit radosti, obrazotvornost 20. léta – vliv Rimbauda, Apollinaira, Březinova symbolismu – sbírka Most (b. Podzim = báseň obraz); poetismus – skladba Podivuhodný kouzelník (ve sborníku Devětsil) – básnický autoportrét, ”čaroděj” učí člověka chápat krásu světa sbírka Pantomima (1924) – programová manifestace poetismu; členitě sestavený celek: drobné hříčky a kaligramy, divadelní a pantomimické scénky, básnické manifesty (Papoušek na motocyklu čili O řemesle básnickém), cyklus Abeceda – 4–2 verší, asociace představ z tvaru písmen; hravost závěr poetistického období – sbírka Básně noci – její součástí je skladba Edison – vážnější, hlubší pohled na skutečnost (vliv společenských událostí); oslava tvůrčí činnosti člověka, pojetí práce jako dobrodružství, hrdinství; polytematická báseň; inspirace – osobnost vynálezce žárovky; autorovo básnické vidění moderního světa a člověka dvojí pocitová atmosféra: radost – smutek, život – smrt refrén: Kapitoly z dějin literatury 255


”Bylo tu však něco těžkého co drtí smutek stesk a úzkost z života a smrti” × ”Bylo tu však něco krásného co drtí odvaha a radost z života a smrti”

vývoj směrem k převládajícímu pocitu radosti (viz i první verš jednotlivých zpěvů); kompozičně ucelená skladba – 5 zpěvů: výchozí konkrétní zážitek – toulky po pražských mostech v noci, přitažlivost jejich světel, pak Edisonův životopis ve starých novinách 1. zpěv – motiv sebevražedného stínu (rub chaotického tempa moderní doby), 2. zpěv – obraz života mladého Edisona, 3. zpěv – obraz moderního světa techniky (mění se podstata refrénu), 4. zpěv – vrchol, největší štěstí je štěstí z objevů, touha přetvářet, 5. zpěv – pocit radosti ”zapomnění na stesk života a smrti” – pravidelný rytmus, výrazná intonace, enumerace (výčet), využití refrénu; volná návaznost – báseň Signál času: inspirace Edisonovým úmrtím, reakce na hospodářskou krizi 30. léta – 2 linie tvorby: politická (sociální) – vliv krize a surrealistická sbírky Skleněný havelok, Zpáteční lístek, Pět prstů a hra Milenci z kiosku – ještě hravost poetismu, ale i kritika doby a revoluční tendence sbírka Sbohem a šáteček – okouzlení z cesty po Francii a Itálii, pocit štěstí od r. 1934 mluvčím surrealismu (vliv André Bretona, Paula Éluarda): –sbírka Žena v množném čísle – paralelní řazení subjektivních představ, využití obrazotvornosti a fantazie (např. b. Litanie) sbírka Praha s prsty deště – okouzlující lyrická krása Prahy, mnohostrannost skutečnosti, střídání úhlů pohledu, prolínání minulosti a přítomnosti (b. Město věží) – sbírka Absolutní hrobař – zde obraznost posloužila pro výraz odporu k fašismu –souběžně vznikl jiný typ poezie (anonymně), např. sbírka 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida = sociální poezie, společnost viděna očima nezaměstnaného studenta (společenská krize, nebezpečí fašismu); klasická forma francouzské (villonské) balady tvorba konce 30. let a za okupace – základní motivy: vztah k matce, rodné zemi, domovu – sb. Matka naděje – motiv matky = symbol statečnosti a naděje, vztah k ní = vztah k vlasti; úzkost (těžce nemocná matka) se prolíná s obavami o budoucnost národa 4. sb. Pět minut za městem (1939) – výraz odporu k okupaci (b. Černý družba) 5. b. Óda na návrat K. H. Máchy – inspirován manifestačním převážením ostatků Máchových z Litoměřic do Prahy; umělecké využití motivu země milované z Máje – divadelní hra Manon Lescaut (poetická adaptace Prévostova románu) – kouzlo básnického jazyka, lyrický půvab verše = symbol národní nezdolnosti – cyklus Historický obraz (1945) – verše z doby Mnichova, okupace a osvobození (3 oddíly) Kapitoly z dějin literatury 256


poválečná tvorba – oficiální dobová ”socialistická” poezie: poema Stalin, sbírka Veliký orloj, skladba Zpěv míru – budovatelské nadšení, revoluční elán, touha po míru (proti válce) – sbírky Z domoviny, Křídla, Chrpy a města – znovu důvěrný vztah k rodné zemi, vesnici z dětství (b. Na břehu řeky Svratky); posmrtně vydaný soubor Nedokončená – drama Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou – varování před zneužitím atomové energie, před nebezpečím neomezené moci a násilí e) teoretické práce – např. Moderní básnické směry, Manifesty poetismu (s K. Teigem) paměti – Z mého života Nezvalův přínos: přední představitel avantgardy (poetismus a surrealismus) i sociální (a socialistické) literatury bohatství fantazie, obrazotvornosti, převládající pocit radosti ze života, optimismu teoretické stati o moderním umění, překlady různorodost tvorby, rozmanitost žánrová, formální ABECEDA (Pantomima, 1924) A nazváno buď prostou chatrčí Ó palmy přeneste svůj rovník nad Vltavu! Šnek má svůj prostý dům z nějž růžky vystrčí a člověk neví kam by složil hlavu D luk jenž od západu napíná se Indián shlédl stopu na zemi Poslední druhové zhynuli v dávném čase a měsíc dorůstá prérie kamení E nevím k čemu bych tě přirovnal Tři linky táhlý tón tvůj zaznívá Telegrafistce někdo lásku lhal? Tři linky každá stejně pravdivá g Teď vzpomínat mi každý dovolí při g na pohotovost Fairbanksova lasa Na zemi říje stádo buvolí a já jím argentinský řízek z jejich masa K v optikově skříni viděl jsem Paprsek letí tam a zase zpět Zrcadlo Moje podobizna? Býti básníkem


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun je být jak slunce býti jako led L horizontála l vertikální směr Inženýr ví žes vzácná lýra jejich Studenti říkají ti chybně úhloměr Dělníku svítíš jak lampička na kolejích N Od hlavy až k patě milenec k mé milé je láskou přitažen Lásky je vratká však jak spojovací linka hlásky N P jako tabulka na rozcestí V lidové mluvě P symbol každé ctnosti a někdy tebou mluví všecka lidská bída ebrákům vstup se přísně zapovídá RRR bubínky daly se na pochod přes devět mostů přes sedm vod RRR komedianti z Devětsilu rozbili stánek na březích božského Nilu BALADA PRVNÍ OSLOVUJÍCÍ FRAÇOISE VILLONA (52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida,1936) Než budu, Mistře, viseti a než si hodím pod bradu tu smyčku, jež vše zpečetí, chci zkusit též tvou baladu. Mé knoflíčky jsou z perleti. Ó, kdysi uměl jsem se bavit. Jsem oběť svého století, já, věčný student, Robert David. Či mám snad raděj mlčeti a pojít někde o hladu? Muž bez práce, muž bez dětí … Ach, div že časem nekradu! Rád říkám svému děvčeti, mlč, po smrti mě budou slavit – a přejedu jí po pleti, já, věčný student, Robert David. Když probudím se na smetí a když mám dobrou náladu, když sen jak motýl přeletí přes zakázanou ohradu, tu civím tupě na děti


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun a nemohu si nepředstavit ten zázrak, v němž jsme zakleti, já, věčný student, Robert David. Poslání: Neublížil jsem kuřeti. Můj žaludek už přestal trávit. Umírám s nosem v poupěti, já, věčný student, Robert David.

ZPĚV MÍRU (1950) – úryvky Aby byl člověk dlouho živ, aby měl pastýř hojnost mléka a rybám nevytekla řeka v mé vesničce a kdekoliv, zpívám zpěv míru. Aby tvé dítě nebledlo při pohledu na velké ptáky a netřáslo se před vojáky, kdykoliv něco provedlo, zpívám zpěv míru. Aby se blankyt oblohy neměnil v padák zákeřníka, oblohy blankytné jak štika a strašlivé jak beznohý, zpívám zpěv míru. Aby se Paříž, Praha, Řím vichrem, jenž od Bikini věje, neproměnily na Pompeje a New York nevzlít k pohořím, zpívám zpěv míru. Aby se obraz na stěně, na kterou jej sám Rembrandt přibil, neutrhl a nezalíbil peklu jak vražda na ženě, zpívám zpěv míru. Aby se žlutá housátka vybatolila na nádvoří, kde děti, stařenky a choří se sluní jako lehátka, zpívám zpěv míru. Aby se český zahradník, jenž sází stromky na Polabí, Kapitoly z dějin literatury 259

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun rozhlédl k zvonicím a aby poslouchal, šťasten, ptačí křik, zpívám zpěv míru.

KONSTANTIN BIEBL (1898–1951) Po maturitě vojákem rakouské armády, na balkánské frontě zraněn; ve 20. letech cestoval (Sumatra, Jáva, Ceylon, Alžír, Tunis); přátelství s Wolkerem. Dílo počáteční tvorba – se strýcem Arnoštem Rážem – sbírka Cesty k lidem; poezie prostých věcí, chlapeckého pohledu na svět; – proletářská poezie – sbírka Věrný hlas , Zlom, Zloděj z Bagdádu – tlumený, skromný výraz, jemná, hluboká citlivost, melancholie, soucit s trpícími poetistické období – hravá obraznost i vliv války a sociálních problémů; zkušenosti z cest, vztah k domovu – sbírky Zlatými řetězy, S lodí, jež dováží čaj a kávu 6. b. Škála – hravost, experimenty se slovy, zvukosled ”Tyčinky v tichých a bílých liliích ve světle zeleném světle zeleně tma padá na jantar jak zlatá harfa v barvách sálá Lolo Lolo žluť smutku purpur strun jdou loukou tmou”

– vrchol poetismu – skladba Nový Ikaros (4 zpěvy) – polytematická báseň; volný proud podvědomých představ mnohotvárnost současného světa; obrazy z dětství, zážitky z tropů, milostné vzpomínky, válečné hrůzy, smutek a tíha života; básník = mytický mořeplavec Ikaros, vznáší se v prostoru a času – surrealistické sbírky – Nebe, peklo, ráj a Zrcadlo noci poslední tvůrčí období 1940–1950 (po odmlčení a do tragické smrti) – sbírka Bez obav – tematicky pestrá – vzpomínky, zážitky z okupace i současná budovatelská tematika



FRANTIŠEK HALAS (1901–1949) básník protikladů, subjektivní a meditativní poezie, překladatel; Brno; přátelství s J. Mahenem a kritikem B. Václavkem Dílo do poloviny 30. let – vlivy: prožitek války a vzpomínky na matčinu smrt tragický životní pocit, skepse (× Nezval) sbírky Sépie, Kohout plaší smrt – sice stopy poetismu, ale motivy zániku, smrti, samoty, úzkosti a zmaru; překvapující rafinované obrazy, nemelodičnost, dojem přerývanosti verše – sbírky Tvář a Hořec – melodičtější výraz, úsilí zbavit se pocitu hrůzy – b. Doznání – rozpornost opravdového hlubokého citu – štěstí i bolest lásky; útěk do vlastního nitra a samoty – b. Staré ženy – snaha postihnout s krutou reálností bolestnost stárnutí; virtuózní forma litanie; motivy smrti, nicoty × Neumannova polemika – b. Staří dělníci (jejich dojemná krása a aktivita) 2. pol. 30. let a obd. okupace – změna: jasnější životní pohled; boj proti zlu sbírka Dokořán – obraz dramatického světového napětí (reakce na španělskou občanskou válku) sbírka Torzo naděje – poezie ve službách společenského zápasu b. Praze – tvorba zbavit se nepřátel, výzva k boji s fašismem, symbol – husitská a svatováclavská tradice = posila národního sebevědomí b. Mobilizace – reakce na mnichovskou zradu b. Zpěv úzkosti – využití zvukomalby (refrén): ”Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali”

naděje na vítězství, výzva k boji proti bezpráví a násilí: ”Meč tvůj ať zvoní brzy”

účinné metafory, dramatické kontrasty, myšlenkové abstrakce spojeny s konkrétními obrazy (oheň hrůzy, kraj snění, kotva naděje, nepřítel vztek); metafory z podstatných jmen (žízeň hněvu) – sbírka Naše paní Božena Němcová (1940) – osud ženy bojovnice – vzor národní hrdosti a síly; symbolická krása její řeči – sbírka Ladění – výrazová prostota dětských říkanek, záměrná melodičnost, krása jazyka po válce – sbírka V řadě – oslava hrdinství bojovníků na barikádách a sbírka A co? – vydána posmrtně, představa budoucího života Kapitoly z dějin literatury 261

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun básnická próza Já se tam vrátím (1939, vydána 1947) – oslava rodného kraje – Kunštát na Mor. = pevná životní jistota; melodičnost a zpěvnost výrazu Halasův přínos: osobitá poezie – hledání odpovědí na základní filozofické otázky a smysl života překonání pocitů skepse a pesimismu, vývoj k životní aktivitě zvláštní poetika – vývoj od kontrastních obrazů ve verších se záměrně nelibozvučnými rýmy a asonancemi, rušivou kakofonií (opak eufonie) k veršům melodickým, libozvučným, s účinnými metaforami, působivými gradacemi, biblickými přirovnáními nebo prostým básnickým sdělením (s využitím formy říkadel, lidových rčení i neologismů); spojování konkrét s abstrakty

ZPĚV ÚZKOSTI (Torzo naděje, 1938) Kolikrát verši můj kolikrát klopýtals v bolesti lásce žalu mém soukromém kolikrát verši můj kolikrát tancovals Teď krokem zbrojným verši můj pochoduj Pěšáckým rytmem zněte slova úzkostí šikovaná Té úzkosti dvanácté Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Viděl jsem slzy v očích žen Viděl jsem pěstě zaťaté Počkejte málo jen však vy nás poznáte Ty vládkyně moří všemocná To moře slzí naše je ovoce hněvu rychle zrá už řinčí kotva naděje Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Ty Francie sladká Francie kde je tvá čapka Marianno


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Slunečný štít tvůj prasklý je a hanbou čpí tvé ano Je noc a v krytech zákopů tep krve země zní za tebe světe za tu Evropu stydí se voják poslední Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon Čí ruce ho rozhoupaly Francie sladká hrdý Albion a my jsme je milovali Pole naše křičí Zrada Lesy naše hučí Hanba Řeky naše šumí Zrada Hory naše bouří Hanba Ticho teď ticho Stoupá Hlas Ó duše lidu jak koktalas Ge Geni Genie země naší na křídlech tvých je plno plno slzí Ge Geni Genie země naší v hodinách zlých meč tvůj ať zvoní brzy

VILÉM ZÁVADA (1905–1982) básník Ostravska Hrabová u Ostravy vztah poezie a rodného kraje sbírky Panychida, Siréna – svět hornické a hutnické práce, prosté, srozumitelné obrazy, nemelodický verš sbírky Cesta pěšky, Hradní věž – sociální témata, reakce na společenskou situaci (nebezpečí fašismu) poválečná tvorba sbírka Povstání z mrtvých – básně z protektorátního období a osvobození sbírka Polní kvítí – pozitivní vidění světa, důvěra v člověka, rodný kraj vyzrálé sbírky ze 70. let: Jeden život – návrat do rodného kraje, vzpomínky na dětství, autobiografická zpověď Na prahu – životní bilance a Živote díky – základní hodnoty života, touha po harmonii, úvahy o smyslu života a poezie



BEZE JMÉNA (Polní kvítí, 1955) Mé jméno není na plakátech, ani nehraji na pódiu. Chodívám v obyčejných šatech, jak obyčejní lidé žiju, co vystavěli v dávném věku hrady a opevněné valy, hrobky pro pozůstatky reků, vodovody a katedrály, v čas válek táhli se svou zbrojí a v bitvách stáli jako skála. Své nepřátele bili v boji, až celá zem se drkotala. Se šrámy vraceli se domů a jak za směnou chodí směna lámali znovu kámen v lomu na města válkou vyvrácená. Jim nikdo nepostavil sochu, památník z bronzu odlévaný. Ač slávy nedbali ni trochu, pomník si sklenuli svou dlaní. Ten pomník – zalesněné hory, krví zbrocené barikády, v zeleném poli bílé dvory a země vzdělaná jak sady. Mé jméno není na plakátech, ani nehraji na pódiu. Chodívám v obyčejných šatech, jak obyčejní lidé žiju, však hrdě vyzírá z mých rysů, z mých očí hledí nezmenšena ta moc neznámých statisíců, ta sláva lidí beze jména.



VLADIMÍR HOLAN (1905–1980) – originální moderní básník světového významu, tvůrce náročné abstraktní meditativní poezie, překladatel (z francouzštiny, němčiny, polštiny) Praha, dětství v Bělé pod Bezdězem (Máchův kraj) Dílo do r. 1938 – experiment, úsilí o tzv. absolutní poezii – sbírky Triumf smrti, Vanutí, Oblouk (z poč. 30 let) – originalita, vynalézavost vyjádření, úvahy o nejniternějších otázkách člověka: tematika lidského bytí, trvání a omezenosti v čase, úvahy o smyslu života; vliv barokní poezie, francouzské moderní poezie a Kantovy filozofie – vysoký stupeň abstrakce, neobvyklá slovní spojení (smích půlnoci, k tobě se vzdaluji, vzestupně tonout) a slovesné vazby (ležet kříž odříkání); zašifrovanost výpovědí, neologismy, spojení abstrakt s konkrétním pojmenováním, napětí protikladů, věty zvolací a tázací – sbírka Kameni, přicházíš (1937) – ohlas světového dění, zvl. Španělské občanské války konec 30. let – obrat k občanské poezii, reakce na ohrožení národní existence; souborné vydání – sbírka Havraním brkem (skladby Září 1938 – obraz mobilizace, Odpověď Francii – odezva na mnichovskou zradu, Sen – obraz protektorátní Prahy, Zpěv tříkrálový – věnovaný památce mrtvých v Habeši a Španělsku) – protest proti násilí a zvůli – patetický verš, velká obraznost, naléhavá sdělení – vedle toho vznikla sbírka intimní lyriky – Záhřmotí a lyrickoepické příběhy První testament, Terezka Planetová, Cesta mraku – tragické osudy, základní filozofické otázky, hledání jistot, lásky a krásy, smyslu života i tvorby c) poválečný soubor Dokument – 4 skladby, ohlas konce války a osvobození: skladba Dík Sovětskému svazu – střetnutí zla, krutosti války a bohatýrských mstitelů; báseň Panychida – polemika s Bohem (jeho netečnost k válečným hrůzám); panychida = pravoslavný smuteční obřad; sbírka Rudoarmejci – portréty prostých vojáků, jejich lidskost; využití detailu, oproštěný výraz, prozaizace verše; sbírka Tobě – útočné glosy dobových událostí od 60. let – po 15 letém nuceném odmlčení (v 50. letech nepřijat totalitním režimem); návrat k vnitřnímu světu člověka, meditativní lyrice i k příběhům rozvíjejí se 2 linie: expresivní lyrika, např. sbírky Bez názvu, Na sotnách, Asklépiovi kohouta; posmrtně vydány sbírky Předposlední, Sbohem? – záměrná provokativnost, extrémnost výrazů, zkratkovitost, útržkovitost, tázavost, nápověď; experimenty se slovy, neologismy; poezie náročná, čtenářsky nesnadně přístupná a srozumitelná


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun tvorba příběhová, lyrickoepická – Příběhy a meditativní skladba Noc s Hamletem (s epilogem Noc s Ofélií); střetání zla (malost nebo osudovost) s touhou po harmonii a kráse; noční rozmluva básníka s Hamletem × filozofický dialog o smyslu bytí, dějinách, o dobru a zlu, o poslání poezie: ”Umění je nářek, něco pro někoho, nic pro všecky; – – Atonální harmonie.”

Holanův přínos: osobitá, filozoficky laděná náročná poezie bohatství jazykových prostředků – novotvary (kráčivec, loučenec, obsvětí, trialog), mnohovýznamová pojmenování, slova z technických oborů (verš v radiaci), složité metafory, nezvyklý způsob vyjádření (”Budu křížit slova”)

FRANTIŠEK HRUBÍN (1910–1971) lyrický básník, prozaik, dramatik, překladatel (zvl. Francouzské poezie) Praha, mládí v ,šanech, sepětí s Posázavím Dílo vstup do literatury v 30. l. – sbírky Zpíváno z dálky, Krásná po chudobě – milostná a přírodní lyrika (Posázaví), oslava lidského života; – sbírky Země po polednách, Včelí plást, Země sudička, Cikády aj. – spirituální ladění, duchovní lyrika s prvky sociálními; motiv ohrožení; oslava chudoby, motiv země a vesmíru, vztah k domovu = jistota a posila obraz války a osvobození – triptych Chléb s ocelí (Stalingrad, Chléb s ocelí, Pražský máj) občanská poezie – poema Jobova noc (5 dílná skladba) – básníkova představa nového světa, obraz osudu národa, válečných let i vlastní tvůrčí cesty; v 3. zpěvu vyznání lásky k rodné zemi – motiv zlidovělé písně ”Čechy krásné, Čechy mé” – jako refrén poválečná tvorba – pocity ohrožení, nejistoty paralelně vedle obrazu každodenního života skladba Hirošima – varování, hrozba atomové smrti × touha žít; připomínka osudu japonského města sbírka Můj zpěv – intimní zpověď člověka překonávajícího smutek a úzkost b. Zpěv lásky k životu – okouzlení světem, přírodou, láskou; prožitek života všemi smysly; krása jihočeské krajiny (máchovské obrazy); vědomí významu a trvalosti lidského díla skladba Proměna – prolínání 2 dějových rovin: mytické, dávné (mýtus o Daidalovi a Ikarovi) reálné, současné (letní neděle u vody, novinová zpráva o pokusu s atomovou bombou) Kapitoly z dějin literatury 266

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – střídání obou v krátkých záběrech (těžištěm skladby je významové napětí mezi nimi) – Daidalos – symbol touhy člověka po volnosti, vynalézavosti, ale i tragédie člověka (problém zneužití rozumu a tvůrčích schopností); tragický let Ikarův – přízrak atomového mraku; obraz lidského davu – netečnost k hrozivé zkáze; zavazující poznání: ”Ale nic se neděje bez nás” tvorba od 60. let – sbírka Až do konce lásky – milostná lyrika a úvahy o poezii a životě poema Romance pro křídlovku – prostředí Posázaví, hlavní postavy: František, umírající a sklerotický dědeček, Terina od kolotoče, Tonka, Viktor; příběh mladé chlapecké lásky motivovaný osobním básníkovým prožitkem prvního poznání lásky a prvního poznání smrti (jednota života a smrti) = příběh (zážitek) celého lidského života; vztah k Terině – nešťastně šťastná láska, krátké rozloučení a osudové nedorozumění spojující motiv křídlovky – hraje na vesnici o svatbě i o pohřbu – složité prolínání časových rovin – minulosti a přítomnosti = čas básníkova pohledu zpět; metoda montáže, filmového střihu a detailu – sbírka Černá denice – věnována památce rodičů a sestry, Lešanské jesličky – vánoční balada, opět protiklad života a smrti (kolébka – rakev) próza – vzpomínková próza U stolu a Lásky – medailony o přátelích; novela Zlatá reneta – o návratu pražského knihovníka do kraje svého mládí; životní bilance drama – zájem o vnitřní svět člověka, lyrické (šrámkovské) ladění Srpnová neděle – lyrická hra z jižních Čech; obraz mezilidských vztahů; kritika sobectví, omezenosti, lhostejnosti a vnitřní prázdnoty; zvláštní dialog – spíše nesouvisející monologické proudy – výpověď postav o sobě = obraz vztahů v období totality (”doba monologů”) postava redaktora a spisovatele Alfréda Moráka, dvojice manželů Vachových, paní Mixová – složité vztahy mezi nimi × svět mladých (výstřední, ale citlivý a zdravý vztah k životu); barvitý obraz přírody (třeboňský rybník), proměny: modrý opar, plné slunce, soumrak, měsíční záře Křišťálová noc – prostředí vesnice, tematika vztahu k práci a k majetku, životní odpovědnosti člověka; banální životy, zklamání a bezútěšnost – metaforická hra Oldřich a Božena aneb Krvavé spiknutí v Čechách – inspirace historií, ale aktuální otázky moci, násilí, života a smrti Kráska a zvíře (podle francouzské předlohy) – zfilmováno. tvorba pro děti – např. Říkejte si se mnou, Říkejte si pohádky, Hrajte si s námi (poezie), Špalíček pohádek, Pohádky z tisíce a jedné noci atd. pohled na svět očima dětí, čistota a krása jazyka, vypravěčské mistrovství Poezie křesťansko – humanistické duchovní orientace – katoličtí autoři: víra v absolutní jistotu božské autority a v bezvýhradnou platnost náboženských mravních zásad Návrat k poetice barokního umění, k odkazu Březiny; hledání východisek z krizového stavu světa a společenské morálky; blízkost ke katolicismu – J. Seifert, F. Halas, V. Holan, F. Hrubín aj. Kapitoly z dějin literatury 267


Romance pro křídlovku (1962) básnická lyrickoepická skladba (vrcholné dílo); zfilmována 1.

jižní Čechy – netvořické náměstí; vzpomínky a úvahy v časovém rozmezí tří posázavských poutí; 28. srpen 1930 – listopad 1961

autorova živá vzpomínka na mládí – příběh chlapecké lásky je motivován básníkovým prožitkem prvního poznání lásky a prvního poznání smrti (láska s pocity štěstí a bolestné tragiky); ”noc všech nocí”, kdy poprvé nese ”břímě lásky a smrti”; dvojí podoba lásky – k smyslné Tonce z vesnice a k patnáctileté Terině od kolotoče – nešťastně šťastná láska, krátké, vnucené rozloučení a osudové nedorozumění (obměna shakespearovského motivu, ale v českém prostředí); František a Terina jsou žárlivě sledováni Viktorem od kolotoče (chce Terinu za ženu); František se o prázdninách musí starat o dědečka po mozkové mrtvici (pan Sýkora – blouzní, žije jen dny svého mládí); náhlý odjezd komediantů, dědečkovo úmrtí; po letech setkání Františka s Viktorem; Viktorova zpráva o Terinině úmrtí; kdysi dva sokové spolu navštívili hřbitov František (autor) – dvacetiletý student, nesmělý, ale ”bláznivě živý”, upřímný, citlivý, romantický Terina – patnáctileté děvče z maringotky od kolotoče, citlivá, upřímná, naivní a bezprostřední Tonka – vyzývavá, svádějící Františka, prudká a vášnivá venkovská dívka žárlivý Viktor od střelnice vyjádření silného a krásného zážitku, který naplňuje celý život; = příběh celého lidského života (jednota života a smrti), touhy po životě; symbolický motiv Viktorovy křídlovky – hraje na venkovských svatbách i pohřbech; prolínání několika dějových rovin i času (minulost, přítomnost, budoucnost)  skutečnost viděna ve své celistvosti forma: báseň v próze; volný verš bez rýmu žalostná romance JOBOVA NOC (1945) Třetí zpěv (úryvek) Na kraji pohrom, v srdci dálek se česká země ocitá, odlivem požárů a válek zapomenutá ulita, v níž hukot úzkosti je stlačen. V deštích tu úzkost pije z mračen, z modrého nebe stáčí jas a míchá zlaté víno s temným. Děvčátko pod chodidlem jemným stejně ji cítí v ten zlý čas, jako ji voják hledě stranou cítí pod botou okovanou. Ach, Čechy krásné, Čechy mé!


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Obraze rámu prastarého, kolikrát vytrhli tě z něho, že odprýskaly barvy tvé až po tmu hrobů. A v den slavný znovu pro zraky žárlivé napjal tě rámař starodávný. Ach, Čechy krásné, Čechy mé! A v opuštěných domovech zimou se na zdích sráží dech, dech dávno mrtvých i těch živých, je vichr z krajin loupeživých tak vyvracet zná v kořenech, že ve světnicích rodných praská podlaha, po níž přešla láska, podlaha, kterou drhne vztek. Co rakví a co kolébek zvážila spravedlivou měrou! Kolébka – rakev. Ale kterou nalezne lehčí tento věk? Ach, Čechy krásné, Čechy mé! Opánku tvrdě uchozený, v úvozu nebes pohozený, ty nejsi ztracen poprvé. Kolikrát vlast, když tma ji štvala, řeménky řek si rozvázala a bosa šlápla do krve! Ach, Čechy krásné, Čechy mé!



20. Česká próza 1. poloviny 20. století 20. 1. Základní znaky pokračují realisté (A. Jirásek, Z. Winter, K. V. Rais, T. Nováková, A. Stašek), naturalisté (Mrštíkové, K. M. Čapek-Chod), vrchol impresionismu (F. Šrámek) obraz války (F. Šrámek, R. Weiner, J. John, J. Hašek, K. Konrád), legionářská literatura (R. Medek, J. Kopta, F. Langer, J. Kratochvíl) vliv expresionismu (Lev Blatný, L. Klíma, R. Weiner, J. Weis, J. Váchal aj.) demokratický proud (K. Čapek, K. Poláček, E. Bass) imaginativní próza (V. Vančura, K. Konrád, K. Schulz) katolicky orientovaná linie (J. Deml, J. Durych, J. Čep) společenská, sociální próza (I. Olbracht, M. Majerová, K. Nový, M. Pujmanová) ruralisté (J. Knap, F. Křelina, V. Prokůpek, V. Martínek, A. C. Nor, J. Vrba, J. Morávek) psychologická próza (J. Havlíček, E. Hostovský, R. Weiner, J. Glazarová, B. Benešová, A. M. Tilschová) historická próza (J. Durych) V 20. letech převaha menších prozaických žánrů; próza lyrická, utopická a reportážní, v 30. letech dominantní postavení prózy, zvl. románu společenského, psychologického a historického, zesílení epičnosti, tradiční žánr balady (baladická próza)

20. 2. Odraz 1. světové války v české próze

V

álečná léta 1914-1918 násilně přerušila uměleckou tvorbu našich umělců. Během války i po jejím skončení se spisovatelé vracejí k národním tradicím, případně zpodobňují otřesné zážitky z fronty. Děsivé zkušenosti z bojišť vedou k přesvědčení, že destruktivní sílu války musí literatura překonat.

JAROMÍR JOHN (1882–1952) prozaik, výtvarný kritik a estetik (vl. jménem Bohumil Markalous) –

povídkový soubor Večery na slamníku – monology stylizované jako projevy prostých lidí zavlečených do války; autentické výpovědi a zpovědi; postavy sympatické, politováníhodné i darebácké; stesk po domově (idealizovaná představa); oslava dovednosti a umu obyčejných lidí, humorná i laskavá ironie Kapitoly z dějin literatury 270


– prózy Zbloudilý syn – sadista za války, pak počestný živnostník, nakonec nacista, Rajský ostrov – o budování Národního divadla, Moudrý Engelbert – obraz životního zklamání, obžaloba měšťáckého pokrytectví; povídky Dořini milenci – satirická a humoristická próza, autorův smysl pro lidské slabosti

JAROSLAV HAŠEK (1883–1923) Praha, pobyt na Lipnici u Havlíčkova Brodu; bohémský život a tuláctví odpor k společnosti, měšťáctví; předválečný anarchista, protiměšťácký humorista, za války voják rakouské armády, přešel do ruského zajetí, vstoupil do československých legií, po říjnové revoluci 1917 do Rudé armády (osvětový politický pracovník, novinář); 1920 návrat do Čech Dílo – humoresky k zábavě a satirické povídky (např. soubory Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy aj.) – satirický román Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (4 dílný, nedokončený) – geniální satira na rakouský militarismus, světový humoristický román o válce; – hlavní postava – Švejk = literární typ: člověk válečné doby, hájící své právo na život; jeho dvojjakost: prostomyslný dobrák nebo moudrý blázen (předstírá idiotství, válce se brání svým chytráctvím); rafinovaná loajálnost – uvádí k absurdnosti všechny rozkazy, zákony, zájmy státu, ale i destruktivní živel – vytváří zmatek, rozklad armády zevnitř; intenacionální typ dobově podmíněný (umí prohrát válku tomu, kdo ho do ní pošle); představitel lidového odporu proti násilí, válce, militarismu a ponižování člověka × Švejkovi nadřízení – oddaní služebníci rakouské armády – nadporučík Lukáš, poručík Dub, kadet Biegler, hejtman Sagner, polní kurát Katz aj., představitelé vládní moci (byrokraté rakouského státního aparátu) zobrazení groteskní nadsázkou (ztělesnění zla, hlouposti, omezenosti, povýšenosti nebo chorobné ctižádostivosti) – význam: obraz surovosti a nesmyslnosti války, výsměch, protest proti ní – forma: uvolněná, nedějová, volně přiřazované epizody, Švejkovy rozhovory a vyprávění, jeho osudy po odvodu, v průběhu cesty na frontu a do zajetí. – dokumentaristické postupy – citace vojenských rozkazů, předpisů, novinových článků a vyhlášek, přísloví, průpovídky, písně. – jazyk: lidová čeština, vulgarismy (funkce charakterizační) germanismy; román přeložen do mnoha jazyků, dramatizován (E. F. Burian, B. Brecht), zfilmován (poprvé s Karlem Nollem v hlavní roli, pak Sašou Rašilovem a Rudolfem Hrušínským)



postava Švejka vznikla už před válkou – v seriálu grotesek antimilitaristického zaměření: Dobrý voják Švejk a jiné podivné historky (původně ”pitomec u kumpanie”, dobrák, horlivý loajální český voják v rakouské uniformě), pak během války – Dobrý voják Švejk v zajetí (proměna – buřič, protirakouský postoj)

Osudy dobrého vojáka Švejka (1921–1923) satirický humoristický román (zpočátku v sešitech na pokračování); ilustrace Josefa Lady 1.

Praha po sarajevském atentátu, zázemí i fronta, 1. světová válka

2.

1. díl: V zázemí – Švejk na frontu (vozík tlačený paní Müllerovou), před odvodní komisí, v blázinci, ve vojenské nemocnici, ve službách polního kuráta Katze, sluhou nadpor. Lukáše 2. díl: Na frontě – pěšky k posádce, setkání s poručíkem Dubem, cestování z místa na místo 3. díl: Slavný výprask – cesta vlakem do Uher, přes Slovensko do Polska, do předních pozic rakouské armády, na srbské a ruské frontě 4. díl: Pokračování slavného výprasku – nedokončen, Švejk náhodně padl do ruského zajetí, návrat k své marškumpanii

3.

postavy oddaných služebníků režimu: poručík Dub – bývalý gymnazijní profesor, ztělesnění zla, podlosti, povýšenectví, lidské malosti; jeho směšnost kadet Biegler – omezený horlivec, chorobně ctižádostivý hejtman Ságner – tupost, hloupost, bezmezná ctižádostivost nadporučík Lukáš – obojakost, vypočítavost, přetvářka i dobrosrdečnost, sleduje své zájmy a prospěch; polní kurát Otto Katz – opilec, pokrytec, snaha vyhnout se vojenské službě v protikladu k nim – lidové postavy (lidový odpor k válce a násilí), např. hostinský Palivec, paní Müllerová hlavní postava –voják Švejk: dvojakost – genialita × idiotství; chytrák, neustále aktivní, rafinovaný, nic ho nevyvede z míry, překvapivě obratně se vyrovná s každou situací, klidný ”moudrý blázen” × předstírá prostoduchost, loajálnost, uvádí k absurdnosti všecky zájmy státu, zákony, rozkazy) – ”prostomyslný dobrák” destruktivní typ, vytváří zmatek, rozklad vojska zevnitř, dezorientace; obrana proti nebezpečí, pocit volnosti i v nepřátelské společnosti internacionální typ, dobově podmíněný (prohraje válku tomu, kdo ho do ní pošle)

4.

obraz nesmyslné a kruté války, ničemnosti a surovosti geniální satira na rakouský militarismus výsměch prohnilosti rakouské monarchie zdravý rozum prostého člověka × nesmyslnost války, ponižování člověka

5.

forma – nedějová, uvolněná (volně přiřazované dějové epizody), v popředí Švejkovy rozhovory a vyprávění (osudy, zážitky)


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun jazyk – obecná čeština, vojenský slang, argot, vulgarismy (funkce charakterizační), zkomolená němčina, hra se slovy; dokumentaristické postupy – citace vojenských rozkazů, předpisů, novinových článků a vyhlášek; písně, přísloví, průpovídky; živě hovorový spád groteska – maska groteskního idiota, mystifikátora a nezodpovědného vojáka; humor hrubý, tragický, absurdní (obrana i ochrana) komika – ironie, parodie, posměšné napodobování, kontrasty, nadsázka, výmysly, situační humor; neobvyklá spojení slov, asociace

Legionářská literatura – zobrazení války jako historické události; tematika zahraničního odboje, působení našich vojáků jako zajatců v Rusku na straně odpůrců říjnové revoluce; autoři byli většinou účastníky bojů

RUDOLF MEDEK (1890–1940) účastník bitvy u Zborova – 5 dílný románový cyklus Anabáze – kronikářské líčení válečných událostí v Rusku, zvl. bojů československých legií na straně protibolševických sil; obraz bitvy u Zborova v červenci 1917, zmatku a chaosu v Rusku, vyčerpávající cesty legií přes Sibiř do Vladivostoku a návratu domů; řečnický patos, dramatičnost, epická šíře, básnické vyjádření. Snaží se zodpovědět otázku smyslu tažení československých legií Ruskem a zároveň vykreslit, jak se v této anabázi projevila povaha českého člověka. Ústup legií pro něho znamenal rezignaci na mohutný sen o záchraně mocné slovanské říše. Tragédie Plukovník Švec. Líčí podle skutečnosti sebevraždu legionářského plukovníka, který chtěl tímto varovným činem zabránit rozkladu bojové morálky, na kterou působila bolševická agitace. Oslavná báseň Zborov (patos).

JOSEF KOPTA (1894–1962) redaktor, spisovatel, účastník 1. světové války. Po absolvování obchodní akademie narukoval na ruskou frontu, v zajetí vstoupil do legií. – románová trilogie Třetí rota, Třetí rota na magistrále, Třetí rota doma – epická šíře, postup malé vojenské jednotky od Zborova přes Sibiř do Vladivostoku; zorný úhel obyčejného pěšáka; lidové typy – obětavost, kamarádství, stesk po domově, hrdinství. Zobrazení postupu třetí roty prvého sibiřského pluku od Tvorova po sibiřské magistrále do Vladivostoku a pak domů působí méně oslavně než Medkovo zpracování téže látky. – básnické sbírky Cestou k osvobození, Nejvěrnější hlas

FRANTIŠEK LANGER (1888–1965) vojenský lékař čsl. legií v Rusku, prozaik a dramatik – próza Železný vlk (listy z kroniky legií), pro děti Pes druhé roty; drama Jízdní hlídka – o skupině legionářů obklíčených ruskými partyzány bolševiky; Kapitoly z dějin literatury 273

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – po válce autor veseloher: Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory aj., pro děti psal loutkové hry, detektivku Bratrstvo bílého klíče a protifašistickou knihu Děti a dýka JAROSLAV KRATOCHVÍL (1885–1945) důstojník čsl. legií, odmítl boj proti Rudé armádě; za 2. světové války zahynul v Terezíně; kritik legionářské legendy Cesta revoluce – vzpomínky a dokumenty z legionářského odboje – 2dílný román Prameny – složitý obraz poměrů v carském Rusku, osud českého intelektuála ve válce; autor sympatizuje s ruskou revolucí. –

Tematika války se též objevuje i díle dalších českých autorů, např. K. Čapka, V. Vančury, F. Šrámka, J. Durycha, R. Weinera, B. Benešové aj.

20. 3. Demokratický proud v české literatuře KAREL ČAPEK (1890–1938) Světově známý spisovatel, novinář (tvůrce tzv. sloupku), překladatel, získal doktorát filozofie, bratr malíře, spisovatele a dramatika Josefa Čapka, manžel herečky Olgy Scheinpflugové, osobní přítel T. G. Masaryka („pátečníci“). Měl mimořádnou slovní zásobu. Malé Svatoňovice, dětství v Úpici; studium filozofie v Praze, zájem o filozofický pragmatismus (měřítko pravdy je v užitečnosti hodnotného díla, konaného s dobrým úmyslem); novinář – Národní listy a zvl. Lidové noviny; záliba v cestování, práci na zahradě (Zahradníkův rok), vztah k zvířatům (Měl jsem psa a kočku);

bratr Josef Čapek – malíř, spoluautor několika děl (Zářivé hlubiny, Krakonošova zahrada, Lásky hra osudná aj.) Dílo a) do r. 1921 – povídky Boží muka, Trapné povídky – otázky svobody člověka, smyslu života, možnosti poznání pravdy, motivy tajemství, záhad – hra Loupežník – střetnutí výbojného mládí s opatrnictvím a pokrytectvím dospělých, boj o právo na lásku, výsměch měšťáckým konvencím – překlady moderních francouzských básníků – Francouzská poezie moderní doby b) do pol. 20. let – dramatické a románové utopie; převratné vynálezy ohrožují člověka – alegorická hra RUR – kritický vztah k přeceňování techniky, úzkost nad budoucností lidstva (vynález umělého člověka – robota ohrozí existenci lidstva); řešení konfliktu – ve dvojici nejdokonalejších robotů Heleny a Primuse se probudí nová, lidská vlastnost – Kapitoly z dějin literatury 274


–

– –

–

cit, lidstvo je zachráněno (idealisticky humanistický závěr); slovo robot, dnes mezinárodní, je Čapkovým novotvarem hra Ze života hmyzu (spoluautorství s J. Čapkem) – prvky expresionismu; – kritika lidských chyb a nedostatků – obrazně na jednání jednotlivých druhů hmyzu (mravenci, motýli, chrobáci aj. = výrazné typy lidí, nositelé sobectví, vládychtivosti, povrchnosti, lakomství, netečnosti ap.); postava tuláka – pozoruje hmyzí hemžení, hledá smysl života utopický román Továrna na absolutno – vynález síly, která mění lidi; konflikty válka a ničení utopický román Krakatit – o vynálezu nekonečně účinné třaskaviny, schopné zničit celý svět; hlavní postava – vynálezce inženýr Prokop; ovlivněn poznáním venkovské idyly i světa vládců a teroristů dochází k zdůrazňování každodenní drobné užitečné práce pro lidstvo (humanistický závěr) myšlenka odpovědnosti vědce utopické drama Věc Makropulos (opera L. Janáčka) – téma dlouhověkosti a nesmrtelnosti

přelom 20. a 30. let – drobné prózy, fejetony, sloupky – povídkové soubory Povídky z jedné kapsy, Povídky z druhé kapsy (původně v časopisech pro zábavu) – témata z černé kroniky s detektivní zápletkou; zdánlivě neřešitelná záhada je logicky vyřešena, ale neoznačeno, na čí straně je zlo (filozofie relativismu); vypravěčské umění; živý hovorový styl, konkrétnost, srozumitelnost, zaměření na detail – cestopisné fejetony – Italské listy, Anglické listy, Výlet do Španěl, Obrázky z Holandska, Cesta na sever – vtipnost, originalita vyjádření dojmů z cest c)

30. léta – románová noetická trilogie (noetika = nauka o poznání) – Hordubal (tragédie podkarpatského sedláka po návratu z Ameriky, odcizení ženy, zavražděn) – Povětroň (neznámý muž, letec, po havárii umírá nepoznán; rekonstrukce jeho života podle vlastní fantazie jeptišky, jasnovidce a básníka vyznívá v názorech, že mohl být kariéristou, básníkem, pedantem i romantikem) – Obyčejný život (autobiografie železničářského úředníka v penzi, retrospektivní pohled) – společná filozofie románů, tzv. relativismus (snaha vidět skutečnost z několika stran; není jen jedna poznatelná pravda) d)

e) konec 30. let – ohrožení lidskosti, civilizace – nutnost sjednotit síly proti fašismu – román Válka s mloky – satirická alegorie, fejetonní utopický román; kritika kapitalistické zištnosti (kapitán van Toch), nebezpečí fašismu a rasismu, představovaného mloky (polidštění mloci, obdoba robotů = hrozba lidstvu, zneužitelné mechanické bytosti) – román První parta – z hornického prostředí, o lidské solidaritě a obětavosti při neštěstí v dole; symbolický význam – proti zkáze se lze bránit – protifašistická a protiválečná dramata: – Bílá nemoc – konflikt jedince (humanista doktor Galén) × držitelé moci, strůjci války (vojenský diktátor Maršál, zbrojař baron Krüg); střetnutí ideálu demokracie s ideály diktatury; proti epidemii nemoci zná lék jen dr. Galén, ale vydá ho jen s podmínkou Kapitoly z dějin literatury 275

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun zastavení válek (léčí jen chudé); jeho ušlechtilý individuální odpor je zmařen zfanatizovaným davem; varování před rozpínavostí fašismu – drama Matka – fiktivní rozhovor matky Dolores se všemi mrtvými (otcem a jeho 3 syny) – byli odhodláni zemřít ve prospěch lidstva; posledního ze synů (Toni) odmítá matka poslat do boje; po poznání krutosti nepřítele (nešetří ani děti) nastává zlom: matčino (= autorovo) rozhodnutí v závěru hry (dává Tonimu do rukou pušku); nejen varování, ale i výzva k boji proti násilí a nelidskosti – nedokončený román Život a dílo skladatele Foltýna – mozaika charakterových rysů samolibého muzikanta diletanta f) tvorba pro děti – např. Dášeňka, čili Život štěněte, Devatero pohádek (s J. Čapkem) Čapkův přínos: demokrat, humanista, filozofický typ spisovatele světové úrovně rozmanitost žánrová, stylistické mistrovství (sklon k hovorovosti), myšlenková závažnost děl, vytříbený bohatý jazyk novinář – tvůrce ”sloupku” (= kratší text v pravém sloupci 1. strany novin, aktuální, vtipné zpracování, tištěn kurzívou) R.U.R. (1920) Rossum’s Universal Robots; alegorické drama (předehra a 3 dějství) 1.

bez bližšího místního a časového určení; Rossumův ostrov, budoucnost

2.

Helena Gloryová na ostrově s továrnou na výrobu umělých lidí – robotů; chce docílit, aby se s nimi jednalo jako s lidmi, přijata centrálním ředitelem Harry Dominem; Helenin soucit s otrockým postavením robotů a obdiv – velmi inteligentní bytosti, mluví mnoha jazyky, hluboké vědomosti; nemají však duši (rozum a cit); jinak od lidí nerozeznatelní, nahrazují lidskou práci; 1. dějství – vzpoura robotů proti lidstvu; Helena touží po návratu lidstva k přirozenému životu a ničí recept na výrobu robotů 2. dějství – vzbouření roboti zničí lidstvo kromě stavitele Alquista, šéfa staveb R.U.R., který nepohrdá lidskou prací 3. dějství – marná Alquistova snaha najít způsob výroby robotů, marné pitvy. U dvou robotů – Helena a Primus se objevuje cit, láska, ochota obětovat se za druhého, stávají se lidmi a lidstvo je zachráněno; Alquist v nich spatřuje nového Adama a Evu

3.

Helena Gloryová, manželka Dominova – ztělesnění ženského, citového, laskavého přístupu k robotům i lidem stavitel Alquist – za největší hodnotu považuje lidský život a práci, rozumový přístup k životu, lidskost Harry Domin – zastánce vznešené myšlenky povznést člověka, osvobodit ho od dřiny

4.

autorův kritický postoj k přeceňování techniky; potřeba vzájemné lásky a lidskosti, obava o osud lidstva kritika přehnané touhy zbohatnout a zpohodlnět

5.

novotvar robot (návrh Josefa Čapka, autorova bratra) významová nadsázka (vynález lidí ohrozí existenci lidstva)


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun děj se odehrává v dokonalé budoucnosti, ale řeší problémy přítomnosti

Matka (1938) drama 1.

blíže místně neurčený děj (asi Španělsko) a doba (španělská občanská válka) prostředí měšťanské rodiny

2.

bolestný osud matky – vdovy po vojenském důstojníkovi – žije ve vzpomínkách na něho a své čtyři mrtvé syny (fiktivní rozhovory s nimi); muž zahynul v boji s africkými domorodci v koloniální válce; syn Ondra – lékař, zemřel jako oběť svých pokusů (lék proti žluté zimnici), Jiří – pilot, havaroval, když chtěl s letadlem překonat výškový rekord, dvojčata Kornel a Petr zahynuli v občanské válce (názorově protikladní, Petr zatčen a popraven, Karel padl v boji). Posledního, nejmladšího syna Toniho matka nechce poslat do války, ač on na ni naléhá. Vnitřní boj – vliv hlasatelky v amplionu (ztráta syna na potápějící se cvičné lodi Gorgona) a poznání krutosti nepřítele (nešetří ani nemocné a děti); matčino (i autorovo) rozhodnutí v závěru (”Jdi!”) – posílá Toniho zachránit ohrožené lidstvo

3.

matka Dolores – její vztah k rodině jako nejvyšší hodnotě, láska k mrtvým, obava o živé, laskavost, statečnost unést bolestné ztráty, rozhodné gesto v závěru její synové (viz 2) – cílevědomý Jiří, moudrý Ondra, Kornel – zastánce buržoazní diktatury, Petr – zastánce proletářské revoluce Toni – citlivý, tichý, pozorný, vědomí povinnosti bránit vlast, touha jít bojovat mužský a ženský hlas v amplionu – důležitá působící síla na matčino rozhodování; burcují, útočí na svědomí

4.

vrcholné Čapkovo drama odsouzení války (ničí lidské hodnoty a životy, staví proti sobě i nejbližší) pasivitou nebo neúčastí nelze zachraňovat ohrožený národ výzva k boji proti nelidskosti a násilí + varování (nadčasovost) vaha nad podstatou hrdinství (mužský a ženský postoj k životu)

5.

působivá fikce jako východisko kontrast světa živých a mrtvých (ožívající vzpomínky) působivé dialogy pevná kompozice tradičního dramatu

Krakatit (1924) utopický román 1.

Praha, Týnice, vojenská továrna v Balttinu, Itálie; rozhraní skutečnosti a snu

2.

příběh ing. Prokopa, geniálního vynálezce nekonečně účinné třaskaviny krakatit (podle indonéské sopky Krakatoa); zraněn, v horečce bloudí, setkání s přítelem Tomšem (vyzvídá chemický vzorec krakatitu), symbolická marná pouť Prokopa za neznámou krasavicí v závoji (hledá ji ve všech ženách – Anči, Wille), cesta k Tomšovu otci, venkovskému lékaři (horečka,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun halucinace), ošetřován jeho dcerou Anči; vylákán ředitelem vojenské továrny Carsonem do Balttinu, uvězněn, donucován prodat vynález (ohrožení lidstva, boj o moc), láska k princezně Wille (pomůže mu utéci do Itálie), setkání s Daimonem, neúspěšné varování Prokopovo  výbuch; Prokop prchá z Itálie, setkání se stařečkem s panoptikem (obraz světa a varování) 3.

vynálezce inženýr Prokop, chemik – hledá cesty, jak využít síly, aby byl člověkem dobrým a dosáhl štěstí; čestný, zodpovědný přítel Tomeš – zištný, nezodpovědný symbolické postavy: princezna Wille – vůle; šlechtic, diplomat d’Hemon (Daimon) – pokušení, nenávist, lehkovážnost, zištnost; stařeček – Bůh; Carson – touha ovládnout svět

4.

varování před zneužitím techniky proti lidstvu zamyšlení nad osudem člověka ve světě moderní techniky ohrožení lidstva nové myšlenky a vynálezy se netýkají už jen jednotlivce, ale celého lidstva člověk strůjcem svého osudu  odpovědnost za své činy smysl života je v drobné užitečné práci ve prospěch lidstva

5.

dějové napětí, horečná atmosféra, prolínání skutečnosti a snu, tajemna, pohádkové scenérie; nejasné přechody (halucinace nemocného nebo přepracovanost) jazyk – bohatství výrazu, ale v rovině hovorovosti, využití symbolů využití kontrastu, např. dvojí Prokopův pobyt, dvojí nemoc, dvojí láska český venkov, idyla × rušný život v knížecím zámku klidné prostředí × rafinovanost prostředí, nebezpečné laboratoře, připravující světový převrat opravdový, upřímný cit (Anči) × svět kariéry, násilí, přetvářky dobrosrdečnost × vášnivost a vzrušující scény

Bílá nemoc (1937) drama o 3 dějstvích 1.

blíže neurčené místo, autorova současnost

2.

epidemie nebezpečné ”bílé nemoci” (přízrak fašismu) – podle malé bílé skvrny, která se zvětšuje; do tří měsíců se tělo zaživa rozpadá; účinný lék vynalezl jen dr. Galén, ale odmítá léčit ty, kteří ohrožují mír, připravují válku; léčí jen chudé; nemocí postižený zbrojař baron Krüg spáchá sebevraždu; když onemocněl i maršál, splnil Galénovu podmínku, aby mohl být vyléčen, ale bylo už pozdě – zfanatizovaný dav lidí volajících po válce lékaře ušlapal a lék zničil

3.

dr. Galén – představitel individuálního odporu (požadoval zastavit válku), jako lékař brání život; humanista, charakterově pevný a statečný; protiválečný postoj, neústupný, rozhodný, důsledný obránce míru; přezdívka ”doktor Dětina”; neoblomný, laskavý a člechetný zbrojař Krüg (symbolické jméno) a maršál – strůjci války, touha po moci, nadvládě, bezohlednost, nelidskost, zbabělost, neústupnost; nejvyšší cíl – fanatická víra ve své poslání

4.

autorovo varování před nebezpečím fašismu konflikt ideálů demokracie a diktatury, konflikt jedince a společnosti


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun paradox: Galén přesvědčil vůdce války × ušlapán těmi, za něž bojoval 5.

živé dialogy, stejné promluvy – charakterizují postavy fantastický motiv

Válka s mloky (1936) fejetonní román s utopickým námětem 1.

nekonkrétní místo, svět před 2. světovou válkou

2.

objev mloků na jednom z Tichomořských ostrůvků kapitánem van Tochem při lovu perel; možnost domluvit se s nimi (inteligentní tvorové) a využít je: učil je zabíjet žraloky, lovit perly, zacházet s nožem a zbraněmi, mluvit; využiti jako pracovní síly v hospodářství – slouží lidem; obchod s mloky (obchodník Bondy a jeho světová společnost na využití mloků); populační exploze mloků, přemnožení, ohrožení lidstva (pracují pro armádu, lidé dodávají suroviny, potraviny, zbraně); jejich vůdce Chief Salamander vyhlásí válku proti lidem (rozbíjet pevniny, potřeba mělčin, životního prostoru pro mloky, nových a nových území); v závěru románu – objev prvního mloka v Praze na Vltavě;

3.

kapitán van Toch z Jevíčka (Vantoch) – zištný, vypočítavý, lehkovážný G. H. Bondy – obchodník, podnikatel, honba za ziskem pan Povondra, vrátný v Bondyho podniku – prostý člověk s výčitkami svědomí, až pozdě si uvědomuje, že se mločí problém týká i jeho země mloci – tvorové zbavení lidských vlastností; průměrní, zmechanizovaní, společensky nezodpovědní; beztvarý, zmanipulovatelný dav (vliv pana Bondyho a Chiefa Salamandra); alegorie fašismu a diktátora

4.

kritika nezodpovědné podnikatelské zištnosti, varování před nebezpečím fašismu a rasismu (kap. der Nordmolch o nadřazenosti baltského mloka) útok na povrchnost, prodejnost novin, nedokonalost vědy, lživost kýčovitého umění, faleš reklamních sloganů, prázdnotu proslovů; obraz morálního rozkladu společnosti (lhostejnost k morálním hodnotám, které nelze zpeněžit) kritika dobyvačné války nebezpečí zániku lidské civilizace – varování odsouzení takových lidských vztahů, z kterých se fašismus rodí

5.

a)děj rozvíjen s minimálním počtem postav, z náhodné základní situace fantastický děj 3 knihy:  epika, dobrodružný žánr, humor, satira  soubor novinových zpráv, výstřižků pana Povondry; násilí, rasismus  strohý reportérský záznam o konfliktu v závěru – autorů monolog: nechce nechat zničit lidstvo, oponuje vnitřnímu hlasu (ve světové válce mezi mloky mloci vyhynou; lidé se vracejí z hor na zbytky pevnin) b)využití publicistického stylu a žánrů: fiktivní zprávy, referáty, expertýzy; hypotézy o původu mloků, rádobyvědecké studie využití detailu (výstřižky z novin, konferenční zprávy ap.) c) sarkastický tón, výsměch, ironie, satirická alegorie


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Ze života hmyzu, společný divadelní projekt bratří Čapků nás zavádí do říše hmyzu, který pozorují očima na svět rezignujícího tuláka. Jednotlivé druhy hmyzu symbolizují výrazné typy lidí, které jsou charakteristické pro soudobou společnost. Například motýli symbolizují přelétavou lásku, chrobáci přičinlivost, mravenci militaristické fanatiky atd. Původně byla hra pesimističtější, později byla upravena. Autor posílá tuláka pracovat s dřevorubci. Záchranu člověka totiž vidí v práci pro kolektiv. „Humor je sůl země, a kdo je jím dobře prosolen, uchová se dlouho čerstvý.“ „Mladá generace má pocit, že s ní přichází lepší svět. Stará garda má pocit, že s ní ten lepší svět odchází.“ KAREL ČAPEK

KAREL POLÁČEK (1892–1944) prozaik (kritik a humorista), novinář (Lidové noviny) Rychnov nad Kněžnou, z židovské kupecké rodiny zájem o malé město a život českých Židů; r. 1914 na frontě; za okupace zahynul v koncentračním táboře Osvětim novinář – v redakci Lidových novin; psal soudničky a sloupky - vtipně glosoval události; postřeh a úspornost výrazu próza – satirický obraz českého maloměšťáka v období kolem 1. světové války – maloměšťáctví ohrožuje lidstvo (není směšné, ale nebezpečné) – román Muži v ofsajdu – o osudech otce a syna Habáskových – stoupenci žižkovské Viktorky a pana Načeradce, majitele obchodu, přívržence Slávie; psychologie a vášnivost klubových fanoušků – román Hostinec U kamenného stolu – humoristická próza o venkovských lázních, letních hostech; za okupace vyšel pod jménem malíře Vlastimila Rady – román Dům na předměstí – společenská kritika a satira – o majiteli činžovního domu (hrůzovláda i ve vlastní rodině) a nájemnících – románová pentalogie Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město, Vyprodáno (5. díl je nezvěstný) – vrchol tvorby; obraz provinciálního města před 1. světovou válkou, Poláčkovo rodiště, maloměstský svět; bez ústředního hrdiny; množství figurek – obchodník Štědrý, synové Kamil (obch. příručí), montér Viktor (opovrhovaný), nejmladší Jaroslav (zhýčkaný student), žebrák Chleboun, poslanec Fábera aj. – podstata maloměšťáctví: strnulost života, gesta a opakované fráze, malichernost, banalita, nuda a prázdnota; změna a rozruch způsobila válka – vliv na učitele Krále pocit pýchy, moci; surový správce chudobince Wagenknecht – postrach vojáků; zákopový život – forma: publicistické prvky, charakterizační funkce jazyka: stereotypní opakování slov, formulí, komika s tragikou – varování: duševní lhostejnost maloměšťáka je nejvhodnější pro totalitní systém


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – Bylo nás pět – úsměvná próza (vznik za protektorátu, vydáno posmrtně) – svět maloměsta viděný očima dětí – 5 členná klukovská parta: vypravěč Péťa Bajza (autor), Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Éda Kemlink, Zilvar z chudobince; pes Pajda – svět dospělých – rodina obchodníka, lékárna, chudobinec – situační komika (dobrodružství, ”vynálezy”, klukovské boje, střetnutí se sousedy) a slovní humor – jazyk: spojení zcela spisovných, až knižních výrazů – vliv školy a řeči dospělých (pravil, jelikož, odvětil) se slovy expresivními (kulit vočadla), nářečními (nýčko, prauda) a z obecné češtiny (abysem, dolejzá) Poláčkův přínos: umění zobrazit typ malého českého tyrana přesně odpozorované detaily chování, psychologie i jazyka maloměšťáka jazyková, situační a charakterová komika přechází z humorné polohy v pranýřující satiru kritika maloměšťáctví

Bylo nás pět. Humoristická próza, v níž autor vzpomíná na radostné dětství strávené v klukovské partě v Rychnově nad Kněžnou. Napsal ji krátce před transportem do koncentračního tábora. Vypravěčem je chlapec Petr Bajza. Vypráví o svým kamarádech, jimiž byli Bejval Antonín, Jirsák Čeněk, Éda Kemlink a Zilvar z chudobince. Při svých výpravách zažijí spoustu dobrodružství i legrace. Humorně působí Bajzovy hyperkorektní formulace z dětských úst. Vedle toho autor používá i krajového dialektu a obecné češtiny. Kniha byla úspěšně zfilmována, rovněž je nezapomenutelné i zvukové podání v osobě Františka Filipovského. „Chcete vypadat veliký? Obklopte se malými lidmi.“ KAREL POLÁČEK

EDUARD BASS (1888–1946) novinář, reportér, prozaik humorista, dramatik, kabaretiér Praha, znalec její historie; zpěvák, konferenciér, textař v literárním kabaretu Červená sedma, fejetonista, redaktor Lidových novin –

publicistická tvorba, např. veršované Rozhlásky, fejetony, reportáže, sloupky (Kázáníčka) všestranný rozhled, postřeh, smysl pro humor a pravdu vliv na literární tvorbu (poutavý vypravěč, cit pro jazyk) ”Svou čest mám v novinách, svou čest mám při knize, já mohu vize mít, však nikdy provize”

pro děti – Klapzubova jedenáctka – fotbalové mužstvo synů českého chalupníka, které se proslavilo ve světě – touha získat svět poctivostí a důvtipem – vrchol tvorby – román z cirkusového prostředí – Cirkus Humberto –


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – ústřední postava – Vašek, syn jihočeského zedníka, jde všemi stupni výcviku v manéži (bystrý, schopný, ctižádostivý), rychlá kariéra, sňatek s dcerou ředitele cirkusu Berwitze, pak ředitelem cirkusu = doba největší slávy; autorova zasvěcená znalost prostředí (exotika i těžká dřina); – záměr: důvěra v českého člověka; jeho schopnosti, inteligence; úspěšnost v cizině – novely Lidé z maringotek – satirický dekameron – milostné příběhy, rámcová próza. Láska má v jednotlivých příbězích pokaždé jinou podobu. Všechny povídky čerpají náměty z prostředí manéže a varietní scény. Mistrně je užito i jazyka jako charakterizujícího prvku jednotlivých profesí a lidských typů. Kniha obsahuje povídky: Proslov hraběte DÁscencons – Létardais, Vyprávění hráče na xylofon, Povídka krále střelců, Vzpomínka malíře stínoher, Úvahy zkušeného iluzionisty, Příběh vysloužilého voltižéra, Podotknutí mistra těžké váhy, Příhoda cirkusového kapelníka, Historie manéžního šaška a Doslov mudrujícího excentrika.

20. 4. Imaginativní česká próza Vliv postupů avantgardy, zvl. moderní poezie (metoda asociace, lyričnost, obraznost)

VLADISLAV VANČURA (1891–1942) Prozaik, dramatik, scénárista a režisér, 1. předseda Devětsilu, povoláním lékař; za okupace v ilegálním odboji, v době heydrichiády zatčen a popraven. Dílo a) v 20. letech – vliv proletářské literatury; próza esteticky působivá, formálně neobvyklá, originální – román Pekař Jan Marhoul – tragický osud zchudlého benešovského pekaře (baladické ladění); poctivý, pracovitý dobrák; rozdával všem, kteří to potřebovali; zničen v nelidském bezcitném světě sobectví; přítomnost vypravěče – obžalovává svět, apeluje na čtenáře (patetické výzvy); – jazyk: prolínání stylových rovin – knižní výrazy, archaismy × lidové prvky, hovorová řeč × biblický styl; narušena dějová linie – řečnické otázky vypravěče; obraznost, hyperbola – román Pole orná a válečná – odsouzení nesmyslnosti válečného vraždění; nesouvislý děj – volné řazení scén z fronty i zázemí (inspirace poetismem, lyrickým polytematickým pásmem); postavy příslušníků šlechtické rodiny Danowitzů, idiota Františka Řeky – nádeníka z jejich statku (blázen a vrah) ironický závěr: je se všemi poctami pochován jako neznámý vojín – hrdina – novela Rozmarné léto – vliv poetismu; příběh 3 přátel z plovárny v Krokových Varech (majitel Antonín Důra, abbé Roch, důstojník Hugo), obraz poklidného radostného života; klid narušen příjezdem kouzelníka Arnoštka s krásnou Annou konec sterotypnosti; parodie na přízemnost maloměšťáků; jazyk postav Kapitoly z dějin literatury 282

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – spisovné, knižní výrazy komický účinek b) v 30. letech – baladický román Markéta Lazarová – z doby loupeživého středověku (v minulosti hledá autor to, co nenachází v současnosti); renesanční typy lidí – žijí naplno, bez polovičatosti, milují život, ale neváhají ho obětovat za dobrou věc; drsní, suroví, nezkrotní, milující i nenávidějící; láska krásné a zbožné Markéty k zbojníku Mikulášovi (láska překonává překážky, je smyslem života); básnická próza (lyrická); využití kontrastů (ponížení × hrdost, bída × naděje); – kompoziční prostředky: narušení dějové linie vypravěčem (autorův komentář) – mluví k sobě, k postavám, oslovuje čtenáře (nutí k přemýšlení, odvádí od citové roviny); – zvláštní výstavba vět (humanistická perioda) – záměr: oslava krás života, protest proti měšťáctví – povídky Luk královny Dorotky, romány Útěk do Budína, Konec starých časů, Tři řeky návrat k dějovisti, posílení epického prvku c) za okupace – Obrazy z dějin národa českého (I. 1939, II. 1940, torzo 1948) – historické pásmo, oddělené povídky nebo cykly (novela Kosmas); význam národní minulosti (poučení, posila sebevědomí); monumentální styl, dokonalý jazyk d) dramata – např. Jezero Ukereve – z afrického exotického prostředí (proti kolonialismu), veselohra Josefina – námět podobný Shawově Pygmalionu; prostředí konzervatoře – jako scénárista a režisér – podíl na vzniku filmů, např. Před maturitou, Marijka nevěrnice aj. Vančurův přínos: osobitost, originálnost; důraz na svébytnost uměleckého díla (neopakovatelnost); není důležitý námět, ale způsob zpracování (dokonalost formy, stylu) působivý jazyk – různé stylové roviny, obraznost, parodie, ironie, sklon ke knižnosti; složitá souvětí (humanistická perioda) účelnost uměleckého díla, vědomí souvislostí (”Život je výchova a cíl literatury”) boj s měšťáctvím, nemorálností, protest proti válce 3 typy postav: tiší a mírní dobráci, renesanční uživatelé života, nespokojenci a rebelanti



Markéta Lazarová (1931) baladicky laděný román 1.

loupeživý středověk; hrad Obořiště (Lazar), hrad Roháček (Kozlík) – okolí Mladé Boleslavi (Šerpinský hvozd)

2.

král vyhlásil válku loupeživým rytířům, kteří ohrožovali obchodní cesty; nepřátelství mezi loupeživým šlechticem Kozlíkem a jeho syny a mezi sousedním rodem Lazarů; při jednom přepadení Lazarovy tlupy unesl Kozlíkův syn Mikuláš Lazarovu dceru Markétu, kterou otec zaslíbil kláštěru; oba se do sebe zamilují, ač Markéta trpí tím, že zrušila otcův slib; druhá dvojice milenců – Kozlíkova dcera Alexandra a Kozlíkův zajatec, syn cizího hraběte, kerého přepadli; hejtmanské vojsko udeřilo na Kozlíkovo opevnění a dobylo ho; zachrání se jen ženy a Mikuláš; Kristián se vrací k otci, ale zakrátko hledá Alexandru, až útrapami zešílí a je jí nakonec při náhodném setkání zabit; Mikulášova výprava vysvobodit uvězněného otce ztroskotá, všichni lupiči jsou popraveni. Ženám lupičů – Markétě a Alexandře je odpuštěno, porodí děti, o něž se stará Markéta

3.

drsní, suroví, nezkrotní středověcí hrdinové, milující i nenávidějící, žijící naplno (bez polovičatosti) = renesanční typy lidí (milují život, ale neváhají ho i obětovat), aktivní, silou lásky překonávají všechny překážky a odhodlávají se k hrdinským činům autor v minulosti hledá to, co nenachází v současné společnosti šlechtic Kozlík a jeho synové – živí se loupežemi; suroví, zlí, hrdí, nezkrotní, odhodlaní, pro svůj cit podstoupí nejtěžší zkoušky zbojník Lazar – statečný, drsný, živelný, surový; bojuje z vášni; nenávisti charakterově protichůdní: oba lapkové, ale Kozlík je lepší: ”Kozlík je loupeživý rytíř, Lazar jen loupežník.” krásná Markéta, Lazarova dcera, citlivá, zbožná, odhodlaná, věrně a oddaně milující, schopna podstoupit i nejtěžší zkoušky

4.

kritika soudobého měšťáctví, malosti a šedivé jednotvárnosti; oslava svobodného života a společnosti, která člověka neomezuje; smyslem života je láska; oslava krás života, který je nezničitelný, neztrácí půvab a pokračuje přes pokolení porozumění pro odvahu, sílu a mládí, fantazii × ironie sobecká slabost, nuda, prázdnota

5.

kompozice dějová linie narušovaná postavou vypravěče – dějové otázky, nutící k přemýšlení (důraz na rozumovou a poznávací stránku chápání, odvádí od citové roviny) autorův komentář: mluví k sobě (řečnické otázky) k postavám Nešťastná Markéta! Není tato modlitba rouhavá? k čtenáři Rozeznáváte, jak se prosebnice vynáší? výrazné lyrické složky  básnická próza kontrasty: bída × naděje, ponížení × hrdost, svět krásný × krutý, práce × nečinnost, síla × slabost jazyk


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun různé stylové vrstvy (poetismy, básnické výrazy × vulgarismy, argot) lidové prvky × knižní výrazy a archaismy v kontextu se stylové roviny úzce prolínají dlouhá souvětí sklon ke knižnosti (humanistická souvětí) obraznost, ironie, osobitý výběr slov, originální spojení, četná citoslovce, oslovení, věty zvolací a tázací

Lyrické postupy v próze uplatňovali také KAREL KONRÁD (1899–1971) např. prózy Rinaldino, Dinah aj.,

KAREL SCHULZ (1899–1943) – román Kámen a bolest (o Michelangelovi) aj. V románu Kámen a bolest nešlo autorovi pouze o životopisný příběh, ale především o niterný zápas o nalezení smyslu uměleckého snažení. Snaží se dobrat pravdy, která je pro něho totožná s krásou. Michelangelo zápasí nejen o uměleckou realizaci díla, ale pere se i s nepochopením lidí, kteří rozhodovali o uměleckých zakázkách. Kniha patří ke špičkovým biografickým dílům.

20. 5. Katolicky orientovaná česká próza JAKUB DEML (1878–1961) – básník, prozaik, publicista, překladatel, katolický kněz, přítel Březinův a Holanův; vliv spiritualismu a existencialismu – cyklus Šlépěje (26 svazků z let 1917–1941) – forma deníkových záznamů – prózy Hrad smrti, Tanec smrti – pocity úzkosti z ohrožení, smrti, děsivé vize – básně v próze Moji přátelé – lyrismus a imaginace; lyrický hrdina (podobný hrdinům legend) hlásá život v pokoře, oslovuje květiny, trávy, stromy (obdiv přírodě) – využití symboliky květin asociace s mnohotvárností světa; v podobenství zosobněné přírody se dotýká tajemných a složitých projevů lidského života, jehož podstatou je láska – citovost, patos, zvolání, otázky, apostrofy, naléhavé výzvy

JAROSLAV DURYCH (1886–1962) – historická imaginativní próza, obdiv k baroku; lékař, publicista – novela Sedmikráska – milostný příběh s prvky symbolismu; oslava chudoby jako zdroje čistoty, prostoty, něžnosti; prolíná se pozemské a nadpozemské (”věčná láska”), styl reálný i lyrickosymbolický Kapitoly z dějin literatury 285

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – téma ”bloudění” = cesta ke katolictví – román Bloudění (tzv. ”větší valdštejnská trilogie”) – z období baroka, od Bílé hory po Valdštejnovu smrt; hrůzy 30leté války, ospravedlnění rekatolizace; osudy českého protestanta Jiříka a španělské katoličky Anděly; kontrastnost, dramatický spád, jazyková dokonalost – tři povídky Rekviem (tzv. ”menší valdštejnská trilogie”) – nový typ historické prózy – barvitý obraz doby, metaforičnost, dějová sevřenost (zkratka, náznak), rytmizovaná próza

JAN ČEP (1902–1974) prozaik, esejista, překladatel – např. soubory povídek Zeměžluč, Letnice, Děravý plášť – motiv hledání domova jako ztraceného ráje; reálná i symbolická rovina obrazů, lyričnost, bohatá souvětí, paralelismus –

20. 6. Společenská próza

V

liv kritickorealistických tendencí, zájem o osudy a proměny jednotlivce; často socialistickorealistická orientace autorů (teoretik Bedřich Václavek, Kurt Konrad): socialistický realismus měl být syntézou proletářské a avantgardní literatury, cílem zobrazení současný svět a revoluční perspektiva; vzor sovětské literatury, zvl. Maxima Gorkého

IVAN OLBRACHT (1882–1952) , vl. jm. Kamil Zeman. prozaik (sociální tematika) levicově orientovaný politik, publicista, syn Antala Staška Semily, po studiích novinářská a politická činnost, 1920 v Rusku (reportáže Obrazy ze soudobého Ruska), vězněn (próza s prvky reportáže Zamřížované zrcadlo) Dílo a) tvorba předválečná a v 20. letech – povídky O zlých samotářích – vyděděnci společnosti, osamělí jedinci v odboji proti nespravedlivosti (tulák, kočovník, komediant); živí se způsobem společensky neuznávaným; individualisté proti své vůli, touha po svobodě (např. povídka Bratr Žak) – psychologický román Žalář nejtemnější – o chorobné žárlivosti a sobectví slepce (komisař Mach), ztráta kontaktu se světem, nedůvěra k nejbližším, tyranství kritika měšťáckého individualismu. Komisař Mach chorobně žárlí na svoji mladou ženu Jarmilu. Sleduje ji na každém kroku. Po úrazu oka oslepne. Od toho okamžiku se život Jarmily stává peklem. I když svého muže miluje, těžce snáší jeho duševní týrání. Mach si nechává od studenta Krále předčítat Jarmiliny dopisy, nedůvěra jej dohání k šílenství. Jarmila se nervově zhroutí. Ujímá se jí bratr Josef a odváží ji k sobě domů. Mach dospívá k závěru, že nejtemnějším žalářem je láska, neboť ničí vůli, omezuje svobodu a oslepuje. Kapitoly z dějin literatury 286

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – román Podivné přátelství herce Jesenia – konfrontace dvou herců – Jan Veselý × Jiří Jesenius; kontrast romantické a realistické koncepce. Děj se odehrává před první světovou válkou a během ní v Praze. Jiří Jesenius patří mezi nejuznávanější umělce. Miluje krásnou Kláru Brožkovou. Rozmlouvá jí úmysl stát se operní pěvkyní. Do Prahy přichází venkovský herec, ambiciózní jan Veselý. Jesenius mu pomůže zajistit angažmá. Jesenius se dozví, že Veselý v Itálii zabil svou bývalou lásku a nyní spřádá sítě kolem Kláry. Klára i Veselý odjíždějí z Prahy pryč. Jesenius je hluboce otřesen, přestává hrát a dokonce pomýšlí na sebevraždu. Psychický otřes se mu však podaří překonat a opět podává na jevišti excelentní výkony. Do Prahy se vrací Klára se svým dítětem, jíž se Jesenius ujímá. – román Anna proletářka – obraz politické situace 20. let, revoluční dělnické hnutí (schematismus) b) 30. léta – zájem o Podkarpatskou Rus civilizací nedotčená krásná země, prastarý vztah lidí k přírodě – reportáže Země beze jména, rozšířeny pod názvem Hory a staletí – baladický román Nikola Šuhaj loupežník – z konce světové války a poválečných let; vesnice Koločava; – 2 dějová pásma – vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a mýtus (nezranitelnost); – Nikola – válečný zběh, odbojník proti křivdě a bídě (zbojník); ztělesnění touhy lidí po svobodě (v očích venkovanů přerůstá v bájeslovnou přírodní sílu) – charakteristika kraje, země – krásná, ale nešťastná (zaostalost); pověrčivost; osud Nikoly, jeho bratra Jury a ženy Eržiky = osud celého kraje; scény ze života Židů; vojsko, četníci – osobitá kompozice: propojení legendy se skutečností, prolínání lyrické a epické roviny, přírodní scenérie, psychologie postav; postupy reportážní i prvky lidové slovesnosti – básnický jazyk – zvláštní slovní spojení (mléčná vůně Koločavy, tma tvrdá jako kamení), úspornost výrazu, obrazný jazyk i archaické a knižní prostředky, biblické výrazy, hebrejská slova – soubor 3 povídek Golet v údolí (golet = židovská osada) – svět ortodoxních Židů (povídky: Zázrak s Julčou, Událost v mikve a O smutných očích Hany Karadžičové). Olbracht si všímá i sociálního rozvrstvení živovského obyvatelstva a boří tak mýtus, že co Žid , to rabín nebo bohatý obchodník. c) pro mládež – Biblické příběhy – převyprávění příběhů Starého zákona, Ze starých letopisů (o české minulosti), O mudrci Bidpajovi a jeho zvířátkách (staroindické bajky) Olbrachtův přínos: vytříbený básnický styl a jazyk prózy, vypravěčské umění



Nikola Šuhaj loupežník (1933) baladicky laděný román 1.

Zakarpatská Ukrajina, vesnice Koločava; 1. sv. válka a poválečná léta; vznik románu – z vyprávění lidu + lidová pověst

2.

Nikola s přítelem dezertovali z fronty; nezranitelnost (lektvar od ruské čarodějnice); touha po svobodě a Eržice, jako zběh pronásledován četníky, donucen skrývat se a stát se zbojníkem; lid ho chránil, pomáhal mu (odboj proti křivdě a bídě); jeho život končí zradou kamarádů – ze strachu a pro peníze zabit sekerou i s bratrem Jurou dvě dějová pásma se prolínají: vlastní příběh Nikolův (skutečnost) a motiv lidové pověsti (legenda o jeho nezranitelnosti střelou) nešťastný osud Nikolův a Eržiky souvisí s nešťastným osudem celého kraje (krása, ale chudoba a zaostalost)

3.

Nikola Šuhaj – vojenský zběh, zbojník (individuální odboj) – bohatým bral a chudým dával; statečný, odvážný; ztělesňoval touhu lidí po svobodě (jako Jánošík, Oleksa Dovbuš aj.); odboj proti křivdě a bídě; zabíjel jen v sebeobraně Eržika, Nikolova milá, obětavá a statečná bratr Jura – opatrný, nedůvěřivý; zabíjel, aby nahnal strach vojsko, četníci (Lenard) venkované, scény ze života Židů

4.

úsilí zachytit dokumentárním způsobem krásu kraje a prastarý vztah tamějších obyvatel k přírodě, jejich pověrčivost a jedinečnost, postava Nikoly Šuhaje přerůstá v očích venkovanů v bájeslovnou přírodní sílu splynutí s ničivou silou nezkrotné přírody; obrazy na rozhraní pravdivosti a fikce, reality a mýtu Nikola je živou legendou v boji proti bezpráví

5.

dramatičnost vypravování, smysl pro spád a tempo děje; forma: postupy reportážní, prvky lidové slovesnosti, epická linie románu se spojuje s lyrickými prvky (syntéza) – viz popis divoké horské přírody jazyk – základ ve spisovné češtině, ale využití archaismů, jazyka bible, knižních výrazů i hovorové řeči, nářečních prvků a hebrejských slov a rčení – úspornost výrazu (např. charakteristika Eržiky) ”Jela na koni, ... pět řad žlutých a červených korálů na krku a pod sebou místo sedla pestrou látku. Byla oděna tvrdou konopnou košilí a zástěrou s prošívaným pasem, mnohokrát obtočeným kolem těla. Bylo jí šestnáct let, v černých vlasech měla zastrčeno několik kopretin a byla krásná.” – obraznost – volba slov a slovních spojení působí neotřele, nově (tma tvrdá jako kamení, mléčná vůně Koločavy) – baladická stylizace


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun MARIE MAJEROVÁ (1882–1967) Spisovatelka, novinářka, kritička,představitelka meziválečné sociální prózy a socialistického realismu, národní umělkyně. Ve svých dílech často zobrazovala průmyslové Kladno a život proletariátu. Řadu děl věnovala mládeži. Úvaly u Prahy, dětství na Kladně, redaktorka Rudého práva, politická činnost – první povídky – individuální osudy žen, např. Panenství; vliv anarchismu v románě Náměstí republiky (v pařížském prostředí); proletářská literatura – román Nejkrásnější svět – obraz politických událostí 20. let; utopický román Přehrada – vidina změny společnosti, využití avantgardních postupů; – román Siréna – kronika několika generací dělnické rodiny Hudců, (Hudec vynálezce, Pepek frajer a Hudcovka, Hudec policajt); důvěrná znalost hornického a hutnického prostředí, obraz přeměny zemědělského Kladenska v průmyslovou oblast; využití různých žánrových postupů (kronikářský záznam, dopis, deník, novinářské zprávy); časové přeskoky, střídání vypravěčů, prolínání několika dějových pásem – jazyk – kladenské nářečí, odborné termíny hornické a hutnické, rčení, přísloví (Hudcovka) – vrchol tvorby – Havířská balada – příběh Rudly Hudce (vedlejší postava Sirény, syn Hudcovky) – pracuje jako horník v cizině; obraz hornické bídy – baladická stylizace dějově sevřené novely; 3 kapitoly stylisticky odlišené (střídání vypravěčů, zvláštní dialog, využití vnitřního monologu)

Havířská balada (1938) novela – baladické ladění 1.

Sasko a Čechy, před 1. světovou válkou; doba krize

2.

havíř Jan Zvonař (vlastně Rudolf Hudec pod krycím jménem kvůli buřičství Hudců v Čechách) odchází za prací do Německa; sňatek s Milkou, šťastný život, krásné rodinné vztahy; pak tragické neštěstí v dole (zahynul nejstarší z 5 synů); hospodářská krize, nezaměstnanost, chudoba těžký život, žebrota; přátelství a solidarita ostatních havířů pomáhala přenést se přes největší útrapy; návrat domů do Čech, kde museli dál čelit bídě

3.

Rudolf Hudec (Jan Zvonař) pracuje jako horník v cizině (nejmladší bratr Hudce – policajta, vedlejší postava románu Siréna) – pracovitý, čestný, poctivý, starostlivý jeho žena Milka – stála věrně při svém muži i v nejtěžších chvílích, oddaná, schopná povzbudit a snášet dobré i zlé přítel Milfait – obětavý, starostlivý, upřímný, nezištný

4.

otřesný obraz hornické bídy; obdiv k mravním a citovým hodnotám člověka v mezních situacích; význam lidské práce v životě člověka

5.

dějově sevřená novela s baladickým laděním 3 kapitoly stylisticky odlišené a postavené protikladně: 1. kapitola – vzpomínky Zvonařovy (vnitřní monolog) 2. kapitola – autorčino vypravování (konvenční, tradiční próza) 3. kapitola – zvláštní dialog (Milka a přítel Milfait na návštěvě u Hudců), úsporná výpověď – jeden účastník mlčí, ale na jeho přítomnost Milka ve své výpovědi reaguje a navazuje


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun závěrečné poslání (souvislost s villonskou baladou) využití moderních stylistických prostředků – polopřímá řeč, nevlastní přímá řeč bohatství jazyka – lidový jazyk, odborné termíny hornické

KAREL NOVÝ (1890–1980) prozaik, novinář, dramatik, národní a zasloužilý umělec. Spolupracoval s levicově orientovanou inteligencí, kritizoval nezaměstnanost, fašismus a válku. Benešov u Prahy – románová trilogie Železný kruh (Samota Křešín, Ve vichru, Tváří v tvář) – z venkovského proletářského prostředí (dělníci kamenolomu, chalupníci, žebráci) – hledání svobody (= roztrhnout kruh bídy, ponižování a válečných útrap) – novela Chceme žít – Benešovsko, období hospodářské krize, nezaměstnanost a bída, stávky; příběh lásky švadleny Magdaleny a dělníka Josefa tuláci, dno společnosti, tragický závěr: průvod nezaměstnaných zahnán střelbou – Plamen a vítr – románová kronika Benešova, autobiografické prvky; román Sarajevský atentát – historie vzniku 1. světové války

MARIE PUJMANOVÁ (1893–1958) Prozaička, kritička a básnířka, autorka meziválečné sociální a psychologické prózy. Praha, vzdělané měšťanské prostředí vzpomínková próza o harmonickém životě Pod křídly; – povídka Pacientka doktora Hegla – proti maloměšťácké morálce, za práva svobodné matky (příběh byl úspěšně zfilmován). – románová trilogie Lidé na křižovatce, Hra s ohněm, Život proti smrti – obraz dvojího prostředí: dělnické v Úlech (= Baťův Zlín) – Ondřej Urban, Halačka, továrník Kazmar, a intelektuální v Praze – pokroková inteligence, rodina advokáta Gamzy; – časové období: od 20. let do konce 2. světové války; – nejzdařilejší 1. díl – promyšlená kompozice, vnitřní svět a vývoj postav; 2. díl – lipský proces, obd. od nástupu fašismu v Něm. do okupace Československa; 3. díl – domácí odboj české inteligence (Helenka Skřivánková, dcera Gamzova) a zahraniční odboj (Ondřej v Sovětském svazu) – tendenčnost, schematismus – moderní styl, využití nevlastní přímé řeči, vnitřního monologu a polopřímé řeči – za okupace – povídka Předtucha – obraz psychologie dospívajících; střetnutí zájmů rodičů a dětí; odraz atmosféry nacistické okupace (symbolický význam) – novela Sestra Alena – z lékařského prostředí (rehabilitační ústav) – poezie – verše o Praze – Vyznání lásky, Praha, lyrickoepická skladba Paní Curierová aj.



Předtucha (1942) psychologická povídka 1.

Pražáci na letním bytě; blíže časově neurčeno (náznakem zachyceno nejisté období okupace)

2.

odjezd Jarmiliných rodičů (otce Františka Jelínka – univerzitního profesora, matky) na konferenci do Malory; synové Václav a Ivan nespokojeni, snaží se odjezd překazit, Jarmila naopak spokojena. Dvoří se jí starší tramp Toufar, chce ji získat, zve ji do lesní chaty, snaží se ovlivnit její chování – popuzuje ji proti její partě i proti rodičům; Jarmila váhá, ač cítí křivdu a neupřímnost Toufarovu, přesto se vzepře otci, neposlechne jeho varování, těší se, že rodiče odjedou; na cestě k Toufarovi zaslechne zprávu z rádia o vykolejení vlaku do Malory; uvědomí si možný dosah katastrofy, obává se o rodiče; telegram od rodičů však rozptýlí její obavy – zmeškali vlak, dojeli dalším, vyhnuli se katastrofě; Jarmilin vztah k Toufarovi rovněž vyřešen – ztratila o něho zájem, prohlédla jeho pravé úmysly

3.

Jarmila – patnáctiletá dívka a její vztah k rodičům – vzdor, touha prosadit vlastní názory; vnitřní nepokoj dospívajícího člověka, roztržky s nejbližšími tramp Toufar – dvoří se naoko Jarmile, těší ho ovlivňovat ji, zastrašuje si, ironizuje rodiče a její ohledy na ně, předvádí se, uráží Jarmilu, chová se jako povrchní, lehkomyslný frajer, předstírá, že je redaktorem; je škodolibý, zákeřný

4.

obraz psychologie dospívajících; přes překážky a rány se probojovávají k zdravému postoji k životu a světu

5.

jazyk – využití moderních stylistických prostředků; vedle tradičních dialogů v přímé řeči – řeč polopřímá, nevlastní přímá řeč (vnitřní monolog), řeč smíšená

20. 7. Psychologická próza

P

sychologický román je sice žánr příznačný pro realistickou prózu 19. století, nicméně se úspěšně rozvíjí i v průběhu 20. století. Zobrazení niterných reakcí postav poutá autorovu pozornost podstatně více než vnější literární prostředí. Patrný je zde vliv Sigmunda Freuda (pojetí podvědomí, psychoanalýza), zaměření na nitro člověka, osudovou orientaci a patologické jevy.

JAROSLAV HAVLÍČEK (1896–1943) Básník a spisovatel. Přes den pracoval jako úředník v bance, po nocích literárně tvořil. Podlehl zánětu mozkových blan. Proslul jako vynikající analytik lidských povah. – zájem o postavy rozvrácené patologickými vlastnostmi a osudem; degenerace měšťácké společnosti


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – román Petrolejové lampy – prostředí úpadku, příběh ženy, která přes hmotné zajištění a dobrou povahu nenachází štěstí v manželství – román Neviditelný – psychologická analýza příslušníka horních vrstev společnosti; kariéra chudého člověka (cesta k moci a majetku), děsivé scény halucinačního šílenství strýce z bohaté rodiny Hajnů (představa neviditelnosti) – román Helimadoe – název sestaven ze začátečních písmen jmen pěti stárnoucích dcer podivínského venkovského lékaře; postava vypravěče (pacienta) román Ta třetí . Petrolejové lampy. Hlavní hrdinka Štěpánka Kiliánová, ač z bohaté rodiny, neměla v životě příliš mnoho štěstí. Trpí kvůli svému zjevu, jinak je příjemná a laskavá. Žádný muž se o ni neuchází a léta jí přibývají. Ráda jezdí na statek své matky, o který se stará Štěpánčin bratranec Jan Malina. Jeho mladší sourozenec Pavel nedokončí studia, zahálí a zadlužuje se. Z vypočítavosti se ožení se Štěpánkou. Sňatek je však pro utrpením. Manžela totiž ona vůbec nezajímá. Malina chytí syfilis a od té doby to s ním jde s kopce. Stává se z něj fyzická a psychická troska. Po Pavlově smrti nachází konečně Štěpánka štěstí v soužití s Janem Malinou. Román byl úspěšně zfilmován a a vysoce hodnocen především kvůli hereckému mistrovství Ivy Janžurové a Petra Čepka. Helimadoe. Hlavním námětem je dospívání malého chlapce v muže. Autor se sám ztotožňuje s postavou studenta Emila. Podivínský lékař Hanzelín má pět dcer – Helenu, Lídu, Marii., Doru a Emu. Z jejich jmen je utvořeno slovo HELIMADOE. Hanzelín léčí především chudé. Sám pocházel z chudé rodiny a klopotně nabyl akademický titul. Po pátém porodu mu žena zemřela, a tak byl na svá děvčata sám. Jim přenechal starost o domácnost. Stanovil jim přesný denní rozvrh prací. Ačkoliv byly dcery kromě té nejmladší již dospělé, žádní nápadníci o ně nejevili zájem. Emil, který docházel k Hanzelínovi na lékařské prohlídky, zahořel pubertální láskou k starší Doře. Dora však snila o dobrodružném životě, a proto utekla s potulným kouzelníkem. Jako jediná se dokázala vymanit z otcova vlivu. Po jejím odchodu na její místo nastoupila Ema a kolotoč stereotypů pokračoval dál.

EGON HOSTOVSKÝ (1908–1973) Většinu života prožil v diplomatických službách a v dvojím exilu (za 2. světové války, pak po r. 1948); zájem o lidi věčně pronásledované, náměty z židovského prostředí; problematika vykořeněnosti, viny, úzkosti, rozkladu osobnosti; psychologické novely a romány s problematikou samoty, neschopnosti dorozumění: – román Případ profesora Körnera – gymnazijní profesor prožívá hlubokou vnitřní krizi (nevěra manželky, domněnky o vlastní smrtelné nemoci) pocit odcizení, ztráty jistot, zoufalství – námět z emigrace – Listy z vyhnanství – touha po domově, vztah k novému místu pobytu, román Cizinec hledá byt – pocit vyhnance v USA; v druhém exilu vznikl např. román Nezvěstný – o událostech r. 1948 v Praze



JARMILA GLAZAROVÁ (1901–1977) Spisovatelka a publicistka. – románová prvotina Roky v kruhu – autobiografická próza, vzpomínky na vlastní harmonické manželství; prostředí slezského městečka – psychologický román Vlčí jáma – naopak obraz tyranie v manželství stárnoucí lakomé a egoistické Kláry a mladšího muže Roberta × dojímavý a tragický příběh osiřelé citlivé dívky Jany a jejího citového vztahu k otčímovi – román Advent – baladická próza z 30. let – prostředí Beskyd; tragický příběh svobodné matky Františky a jejího syna Metuda; ponižující bezprávné postavení na statku bohatého vdovce, sedláka Podešvy, a děvečky Rozíny; vztahy člověka v touze po majetku zbaveny lidskosti; střetnutí dobra a zla, oslava hluboké mateřské lásky; kompoziční rámec jediné noci (Františka hledá ztraceného syna) – publicistická kniha Chudá přadlena – o životě beskydských žen

VÁCLAV ŘEZÁČ (1901–1956) autor psychologických románů (za okupace) a socialistickorealistických próz (po válce) – prvotina – román Větrná setba – autobiografické rysy (vstup do války, morálního rozvratu a bídy; touha po lepším životě) – román Slepá ulička – z obd. krize, kontrast vypočítavého továrníka a osudu proletáře – román Černé světlo – hl. postava vypravěče – mravně narušený člověk s pocitem méněcennosti působí zlo – román Svědek – hlavní postava starce, poznamenaného méněcenností – rozpoutává v lidech temné vášně; vítězící dobro ztělesňují mladí lidé – román Rozhraní – o vzniku románu; vnitřní morální zrání středoškolského učitele Austa, začínajícího spisovatele; osudy jeho literární postavy (herec Haba) působí na proměnu spisovatelovy povahy Všechny tři psychologické romány vznikly za okupace; další Řezáčova tvorba (poválečná) je schematická – romány o osídlování pohraničí (Nástup, Bitva)

BOŽENA BENEŠOVÁ (1873–1936) Autorka povídek a románů, básnířka a literární kritička. – obraz maloměsta, nudný život; hrdinové – mravní soudci maloměsta, nebo mladé dívky, bránící se životnímu stereotypu (sen o plném a zajímavém životě); tragika marné vzpoury, pasivní přizpůsobení – povídkový soubor Rouhači a oblouzení – psychologická novela Don Pablo, don Pedro a Věra Lukášová – symbolická próza o vnitřním světě a citové výchově mladých × pokrytecký svět dospělých; přátelství a důvěra vede k překonání bolestné a trapné životní zkušenosti – románová trilogie Úder, Podzemní plameny, Tragická duha – obraz společenského prostředí a vlivu války na život lidí


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ANNA MARIE TILSCHOVÁ (1873–1957) Autorka realistických, až naturalistických a psychologických próz. – romány a románové cykly o rozpadávajícím se světě měšťanských tradic: Fany, Stará rodina, Synové, Dědicové – z prostředí umělců, vědců, lékařů; psychologická věrohodnost: román Vykoupení – o životě Ant. Slavíčka – konflikt tvůrčí osobnosti a konvenční společnosti – román Alma mater – z univerzitního prostředí, Orlí hnízdo – osudy rodiny Mánesů; – sociální románová kronika Haldy – válečné hornické Ostravsko – dokumentární svědectví FRANZ KAFKA (1883-1924) Německy píšící pražský spisovatel židovského původu. Narodil se v rodině despotického velkoobchodníka. Vystudoval práva a stal se až do doby svého penzionování v roce 1922 úředníkem pojišťovny. Zemřel na TBC v Rakousku. Za jeho života vyšlo časopisecky a knižně jen několik povídek. Nejznámější díla: Román Proces. Nedokončené dílo. Prokurista banky Josef je v den svých třicátin náhle zatčen, aniž mu kdokoliv oznámí důvod zatčení. Je ponechán na svobodě a občas povolán k výslechu. Soud je anonymní, nezkoumá vinu, protože obžalovaný je vinen v okamžiku, kdy soud obviněný vyřkl. Josef pochopil marnost jakékoli obhajoby, proto rezignuje. V předvečer jeho jedenatřicátých narozenin ho dva muži vyvádějí z bytu a v opuštěném lomu za městem jej bez slova vysvětlení probodnou. Román Zámek. Děj se odehrává v neurčené době v nejmenovaném městě. Hlavní hrdinou je zeměměřič K.. Dostává se po podzámčí, kam měl přijít na rozkaz ze zámku. Ukáže se však, že neměl být povolán a že jeho práce na zámku je nepotřebná. Snaží se spojit se zámeckými úředníky, ale vůbec se mu to nedaří. Autor v tomto románu představil absurdní, neskutečný svět. Postavy v románu jsou jen povrchně vysvětleny. Dílo je kritikou starorakouského byrokratismu.. Kafkova tvorba se výrazně odlišuje od ostatních autorů.

20. 8. České drama 1. poloviny 20. století Na české drama 1. poloviny 20. století má vliv moderní světové drama. 1) oficiální divadlo – Národní divadlo a Městské divadlo na Vinohradech režisérský typ a) linie s prvky impresionistickými a vitalistickými, poetická náladovost; – pojetí divadelní inscenace jako uměleckého celku (nejen text, ale i světlo, hudba, scéna, talent herců) vzrůst úlohy režie a režiséra (vliv režiséra K. S. Stanislavského z MCHATu (Moskevské umělecké divadlo) – v r. 1906 uvedl v Praze Čechovova Strýčka Váňu



JAROSLAV KVAPIL (režisér Národního divadla), autor hry Princezna Pampeliška a Rusalka (libreto k Dvořákově opeře) – poetičnost, impresionistický a symbolický smysl – Fráňa Šrámek, Léto a Měsíc nad řekou - drama lyrické

b) prohloubení psychologie postav (vliv H. Ibsena), omezení přemíry zápletek v ději JAROSLAV HILBERT Vina – moderní tragédie, mravní problém svedené dívky (zbavit se společenských předsudků); 5 postav, 1 měšťanský pokoj, časové rozmezí – odpoledne c) historické drama – realistické (A. Jirásek) nebo s prvky symbolismu a filozofické reflexe – (J. Hilbert, Falkenštejn, Jiří Mahen , Jánošík) d) vážné drama – František Langer, např. Periférie (o lidech na okraji společnosti, hledání spravedlnosti), – Jízdní hlídka, Dvaasedmdesátka – úsilí o harmonii všech složek dramatu

e) jevištní expresionismus (prudká, křečovitá gesta) – Karel Hugo Hilar (režisér ve Vinohradském divadle, pak v Národním divadle) – inscenace hry bratří Čapků Ze života hmyzu 2) neoficiální lidové divadlo – zábavní scény, šantány, kabarety: Červená sedma (Jiří Červený, Ed. Bass), Revoluční scéna (Emil Artur Longen); představitelé lidové komiky – Ferenc Futurista, Saša Rašilov, Vlasta Burian – Dědrasbor – divadlo dělnické (Jindřich Honzl) 3) avantgardní scény – od pol. 20. let (protějšek tzv. ”kamenných divadel”) – vliv poetismu, inspirace lidovou zábavou (kabaret, film, cirkus); divadlo tvůrčí, spjaté se životem (dialog s diváky); a) Osvobozené divadlo – založeno ve 20. letech, režiséři Jindřich Honzl, Jiří Frejka, autorská a herecká dvojice Jiří Voskovec , Jan Werich (divadlo autorské) – první představení – Vest Pocket revue (Malá kapesní revue) – vliv poetismu ( uvolněná stavba, sled dramatických, hudebních a tanečních čísel v scénickém celku = parodie na tradiční postupy); písně, zábavná podívaná, nevázané veselí (studentská recese, tzv. hlína) smích, situační a jazyková komika východisko z chaosu poválečné doby; jazyk – komické novotvary (napnelismus), student. slang, prvky cizích jazyků – v 30. letech přechod od dadaistického humoru a parodie k politické satiře (kritika hospodářské krize, varování před fašismem); spolupráce s džezovým komponistou Kapitoly z dějin literatury 295

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Jaroslavem Ježkem (od r. 1929); vysoce intelektuální dialogy na předscéně (forbína) – zčásti improvizované reakce na aktuální politické a kulturní události – hry Caesar (proti fašismu, o nedostatcích demokracie), Osel a stín (spor o stín; politické pozadí procesu), Kat a blázen (původ diktátora), Balada z hadrů (F. Villon jako tribun lidu), Rub a líc (krize, fašismus), Těžká Barbora; poslední hra Pěst na oko (reakce na události r. 1938) – součást textů – moderní melodické a rytmické písně (David a Goliáš, Hej rup aj.) – 1938 divadlo úředně zavřeno, V + W odjíždějí do USA; po válce působil Jan Werich v divadle ABC STONOŽKA Já vám nemám tyhle lidi rád Co se nechtěj a neuměj smát Řekněte mi má to smysl Pořád si kabonit mysl Vždyť si člověk může brát Příklad ze zvířat Dejme tomu stonožka Co má práce s obouváním Jen se oběda dočká Začne se zouváním Na každou totiž nožku Má ponožku v botě vložku A stačí bláta trošku Prošoupe rohožku Ta snad má právo mít K zoufalství vlohy Co to jen musí být Když ji rozbolejí nohy Mám-li vztek víc než trošku Že bez práce mám jenom hlad Vzpomenu na stonožku A jsem na světě rád (Jedna z písniček Osvobozeného divadla V+W)

b) D 34-41 – avantgardní experimentální scéna založena v sezóně 1933/34 (další číselné indexy označují vždy konec sezóny); režisér a dramaturg EMIL FRANTIŠEK BURIAN (1904–1959) – spisovatel, skladatel, výtvarník, herec – moderní lyrický divadelní styl – propojení všech složek (textové, mimické, hudební, výtvarné, taneční, světelné), kritický pohled, reakce na společenské dění; využití rytmizované sborové recitace – voiceband různorodý repertoár: adaptace děl klasiků (Klicpera, Shakespeare, Molière) dramatizace, zvl. prózy (Haškův Švejk, Dykův Krysař aj.) i poezie (Máchův Máj) montáže z lidové poezie (Vojna) inscenace lidových dramat (Lidová suita) Kapitoly z dějin literatury 296

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun hry současníků – Brecht, Žebrácká opera, Nezval, Milenci z kiosku a v r. 1940 veršovaná Nezvalova Manon Lescaut – r. 1941 divadlo gestapem zavřeno (E. F. Burian v koncentračním táboře); znovu otevřeno po válce jako D46, po Burianově smrti přejmenováno na Divadlo E. F. Buriana 4) protifašistická divadelní fronta - konec 30. let a za okupace – sblížení oficiálního a avantgardního proudu; aktuální dramata K. Čapka (Bílá nemoc, Matka), V. Vančury (Jezero Ukereve) aj. – za okupace většina divadel zavřena

20. 9. Literatura v době okupace

T

íživé společenské podmínky tzv. protektorátu, narušení přirozeného vývoje; oběti fašismu, zákaz publikovat, ilegální tvorba

a) poezie – statečnost básníků, růst zájmu o poezii; využití náznaku, jinotaje (vleklá zima, tma); zúžení tematických okruhů (cenzura): intimní život, příroda, chvála domova (Hrubín aj.), oslava mateřštiny (symbol národní existence) – libozvučné, melodické verše, písňová forma, výrazová dokonalost (Halasovo Ladění, Nezvalova Manon aj.), významné osobnosti – 120. výr. narození B. Němcové (sbírky Halasovy, Seifertovy), oslava Prahy (Halas, Seifert, Hrubín), abstraktní meditace (Holan), tvorba pro děti (Halas, Hrubín) – mladá generace - Skupina 42 (Jiří Kolář, Josef Kainar aj.)

JIŘÍ ORTEN (1919–1941) – nejtalentovanější básník; vliv existencialismu Kutná Hora, židovský původ rasová diskriminace – sbírka Čítanka jaro důvěrný vztah k životu, citová působivost, sbírka Cesta k mrazu pocity samoty, strachu, životní absurdity (vliv nástupu fašismu); sbírky Jeremiášův pláč, Ohnice, Elegie (posmrtně) – hledání jistot; meditativnost i melodický verš, pravidelný rytmus, rým (lidová píseň) ČERNÝ OBRAZ (Ohnice, 1941) Marně lomcují opratě, bič bije vzduch, neuhodí tě, nemá tě, marně lomcují opratě, odkud odešel Bůh. Kam šel? On jenom ví to, kam šel za cosi se bít, dát vítr mlýnským lopatám a šel a šel, on sám ví kam,


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun šel do své lásky vbit. Je jinde, jak to neříci, jednou se vrátí snad. Hle, pomatení biřici jdou bohaprázdnou ulicí životy zhasínat.

b) próza – nucený ústup od společenské reality tematické rozvrstvení: – próza historická jako podobenství o současnosti – poučení z minulosti = posila sebevědomí – V. Vančura, Obrazy z dějin národa českého, M. V. Kratochvíl, Osamělý rváč, Fr. Kubka, Skytský jezdec, Pražské nokturno, Karlštejnské vigilie – novely, zdánlivě bezstarostně vypráví milostné a křesťanské příběhy; J. Toman, Don Juan (obžaloba násilí), J. Mařánek – trilogie o posledních Rožmbercích (Barbar Vok, Romance o Závišovi, Petr kajícník), K. Schulz, Kámen a bolest (O Michelangelovi) – próza psychologická – M. Pujmanová, Předtucha, V. Řezáč Černé světlo, Svědek, Rozhraní, J. Havlíček, Helimadoe, E. Hostovský, Sedmkrát v hlavní úloze, Úkryt, Cizinec (v emigraci) – próza tzv. českého génia – oslava pracovitosti a schopnosti českého člověka dobýt svět – E. Bass, Cirkus Humberto, F. Kožík, Největší z pierotů (biografický román o francouzském herci českého původu Kašparu Deburauovi) – inspirace lidovou tradicí – J. Glazarová, Chudá přadlena, J. Š. Kubín - tzv. ”jivínské rapsodie” (soubor Hrozná chvíle, Blesky nad hlavou, Srdce v bouři), J. Drda, Městečko na dlani (idylická scenérie krajiny, osudy obyčejných lidí, radostný vztah k životu)



21. Literatura 2. poloviny 20. století

HISTORICKÝ KONTEXT Ve 2. polovině 20. století už lidstvo naštěstí nezažilo takové válečné katastrofy, jakými byly první a druhá světová válka. Nicméně několik desítek let bylo poznamenáno obdobím studené války, kdy byl svět polarizován na dva nesmiřitelné tábory. Nicméně proběhla celá řada dílčích válek, z nichž asi nejvíce ovlivnila svět umění Korejská válka a především pak válka ve Vietnamu. Východ a Západ mezi sebou soutěžily v závodech ve zbrojení. Pro naši zemi má velký vliv uvolňování komunistického režimu v období tzv. Pražského jara ve 2. polovině 60 let. Vpád vojsk Varšavské smlouvy 21. 8. 1968 má rysy národní, společenské i kulturní tragédie. Na dalších dvacet let se v naší zemí upevnila totalita, která začala povolovat až teprve po nástupu tzv. perestrojky v SSSR v polovině 80. let. Definitivní osvobození od komunistické ideologie a pád totalitního systému přinesl teprve 17. listopad 1989.

CHARAKTERISTIKA UMĚNÍ Pro mnohé umělce byly otřesné zážitky z 2. světové války tak intenzivní, že se s nimi ve své tvorbě vyrovnávali ještě řadu let po skončení války. Podobně jako Američané řešili v umělecké oblasti své trauma z války ve Vietnamu, tak Češi a Slováci řešili trauma způsobené vpádem vojsk Varšavské smlouvy do naší země v srpnu 1968 a následné období tzv. normalizace. V zemích socialistického bloku bylo umění cenzurované, jedinou uznávanou formou byl socialistický realismus. Mocipáni ze stranických sekretariátů dovolovali ještě vznik jakéhosi neškodného rádoby umění, které má za úkol pouze pobavit a neklást nebezpečné otázky. Řada umělců, nebezpečných komunistickému režimu, buď sama emigrovala, nebo byla donucena opustit vlast. Tito autoři vydávali tzv. samizdatovou literaturu. To však neznamená, že by v období totality nevznikala kvalitní díla. V literatuře i v moderní hudbě (té neoficiální a nepodporované) leckdy vznikly umělecké perly. Ve světě se v umění experimentovalo, kulturní scéna byla rovněž poznamenána sexuální revolucí. I nadále se umělci zabývali palčivými otázkami lidské společnosti.



21. 1. Základní informace

V

liv zážitků z 2. světové války; použití atomových zbraní v Japonsku, poválečný neklid, napětí mezi Západem a Východem, poznávání vesmíru, globální problémy lidstva (nemoci, drogy, nezdravé životní prostředí, národnostní a rasové boje, hlad, zločinnost); v 80. letech rozpad socialistického bloku

21. 2. Světová literatura 21. 2. 1.znaky odraz války – protest proti její krutosti – patetická oslava hrdinství, statečnosti, pompézní scény, hromadné vraždění (východní literatura, zvl. ruská) – nepatetický pohled (zdola), rozbor lidské psychiky, dojemnost i naturalismus (západní literatura) – satirický nebo humoristický pohled angažovaná próza – opak válečné dehumanizace, nespokojenost s nedostatky doby, krize mezilidských vztahů pocity ohrožení, úzkosti, odcizení (existenciální próza, italský neorealismus; v oficiální literatuře východních zemí socialistický realismus – optimistický pohled) snaha distancovat se od ideálů konzumní společnosti, kariérismu – americká beatnická generace, angličtí ”rozhněvaní mladí muži” experimentální próza (zvl. v oblasti formy) – absurdní literatura, drama, francouzský ”nový román” magický realismus – návrat k starým mýtům, legendám (latinskoamerická a ruská literatura) vědeckofantastická literatura (sci-fi, fantasy), katastrofické vize, fikce postmodernismus – reakce na modernismus, míšení žánrů, komplikovaná kompozice, prolínání dějových a časových rovin aj. rozmach tzv. populární (komerční) literatury – řemeslně zvládnuté, ale myšlenkově nehluboké, esteticky díla hodnotná i bezcenná; snaha přiblížit se k nenáročnému čtenáři

21. 2. 2.

Obraz války v literatuře

Sovětská literatura: Zde bylo téma války nejčastější kvůli hrůzám , které sovětský lid musel prožít. Literatura se k válečným tématům vracela v několika vlnách. ruské – JURIJ BONDAREV - Hořící sníh (patetický obraz hrdinství, panoramatická próza), VIKTOR NĚKRASOV -V stalingradských zákopech, MICHAIL ŠOLOCHOV- Osud člověka (nová podoba obrazu války, v popředí morálně společenské problémy) ALEXANDR FADĚJEV – Mladá garda, BORIS POLEVOJ Kapitoly z dějin literatury 300

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – Příběh opravdového člověka ( o letci Meresjevovi, který byl sestřelen a zraněn se plazil přes nepřátelské území). německé – ANNA SEHGERSOVÁ - Sedmý kříž (Z koncentračního tábora uprchne sedm vězňů, šest je brzy dopadeno a pověšeno pro výstrahu. Jeden kříž zůstal volný a stal se pro vězně symbolem odhodlání k odporu proti fašismu), HARRY THÜRK- Hodina mrtvých očí, KARLLUDVIG OPITZ- Můj generál (humorná forma), BERTOLD BRECHT – hra Strach a bída Třetí říše. americké – NORMAN MAILER - Nazí a mrtví, WILLIAM SAROYAN - Lidská komedie, WILLIAM STYRON - Sophiina volba (psycholog. román), JOSEPH HELLER - Hlava XXII ( s humorem a ironií), anglické – PATRICK RYAN - Jak jsem vyhrál válku (humorná forma), ve filmové podobě si jednu z postav zahrál i slavný beatle John Lennon. francouzské – ROBERT MERLE - Smrt je mým řemeslem

21. 2. 3.

Existencialismus – návaznost na existenciální literaturu meziválečnou

JEAN-PAUL SARTRE (1905–1980) – francouzský filozof a spisovatel – povídky Zeď, román Hnus, filosofické úvahy Bytí a nicota; – o smyslu lidské existence, svobodě člověka; absurdní shody náhod

ALBERT CAMUS (1913–1960) – francouzský filosof a prozaik, Nobelova cena; – rozsáhlejší novela Cizinec – děj v Alžírsku, vypravěč Mersault bezdůvodně zastřelí Araba, zatčen a popraven; ve vězení úvahy člověka nevěřícího v nic, pocit odcizení, samoty, lhostejnosti k světu a životu; subjektivně chápaná svoboda (rozhodnutí k čemukoli) „Nebýt milován, to je smůla, ale nemilovat, to je neštěstí.“ ALBERT CAMUS

21. 2. 4.

Neorealismus – v italské próze 40.–50. let; návrat k realismu (dokumentárnost, hodnověrnost), v popředí zájem o běžný život obyčejných lidí.

ALBERTO MORAVIA (1907–1990) Spisovatel, publicista, dramatik, kritik. obraz poválečné Itálie i války, analýza skutečnosti, sociální a milostná tematika, drsnost charakterů, vyjádření smyslových pocitů; využití prvků filmové řeči (panoramatické pohledy, detail, polodetail), lidový jazyk, např. romány Římanka, Pohrdání, Nuda, Horalka aj. Kapitoly z dějin literatury 301

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Horalka (La ciociara). Román zachycuje poslední léta druhé světové války na území Itálie, kdy se fašistický režim chýlil ke svému konci. Hlavní hrdinkou je Césira, římská vdova, a její dcera Rosetta. Společně prchají z Říma na venkov, aby zde přežily. Obě tu zažívají milostná dobrodružství, ale také i těžké duševní otřesy. Césira nejhůře nese ztrátu peněz a znásilnění Rosetty marockými vojáky ze spojenecké armády. Cesta zpět do osvobozeného Říma se stává jejich největším ponížením.

21. 2. 5.

Beatnici (ang. beat generation) – hnutí amerických básníků a prozaiků 50. -

60. let beat = jednak ”zbitý” (unavený životem), jednak ”blažený” (=únik); projev negativismu, revolty, výsměch tradičním hodnotám (bohatství, kariéra, rodina), oficiální morálce, prosperující konzumní společnosti; příklon k orientálním filozofiím (zenbuddhismus), hledání vnitřní svobody (buď výstřednost v módě nebo naopak vzhled zanedbanosti), touha po rozkoši (vliv alkoholu, drog, tuláctví, džezové hudby; sexuální nevázanost), dobrovolná chudoba v literatuře : bezprostřední odvážná výpověď, erotická otevřenost, vulgarismy a slang snaha šokovat, provokovat

ALLEN GINSBERG (1926-1997) – americký básník – vyjadřuje hrůzu a smutek ze současného světa; předchůdce undergroundu – sbírka Kvílení – naturalistické obrazy, vize a sny, autentický prožitek, extáze, revolta ”Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu... shánějící dávku drogy”

JACK KEROUAC (1922–1969) – americký prozaik, tulák – román Na cestě (On the Road) – básnická reportáž ze silnice, záznam dojmů, nálad a myšlenek, řada postav, zvl. tuláků, putování za pocitem svobody; tzv. spontánní próza – metoda záznamu bez zásahů a úprav

LAWRENCE FERLINGHETTI (1919) Americký básník, prozaik, překladatel Sbírky Krajiny života, krajiny umírání a Lunapark v hlavě.

CHARLES BUKOWSKI (1921–1994) – americký spisovatel – navazuje na tuto linii v 80. letech – povídky Všechny řitě světa i ta má, autobiografický román Hollywood – odvážná, otevřená výpověď, cynismus



21. 2. 6. Rozhněvaní mladí muži – ang. spisovatelé 50. let – proti anglickému konzervatismu, konvencím; nepřizpůsobivost zavedenému pořádku, proti kariérismu, pohodlnosti, pokrytectví; sociální kritika, humor, hovorový jazyk

JOHN BRAINE (1922–1986) – román Místo nahoře (Room at the Top), příběh ambiciózního a bezohledného muže.

KINGSLEY AMIS (1922-1995), román Šťastný Jim = tzv. univerzitní román, výsměch atmosféře malé venkovské univerzity – hlavní postavy obou románů – mladí muži, bouřící se proti snobství, konvencím, nudě stereotypního života; paradox – dostávají se do vysoké společnosti sňatkem s bohatými ženami

21. 2. 7. Nový román – typ francouzského románu 50. let (antiromán, objektivní román); oslabení příběhu, tradičních postav i vypravěče (tj. znaků tradič. románu); text = úvahy, reflexe, popis jevů a věcí bez příčinných a časových souvislostí; několik úhlů pohledu, postavy nezřetelné, většinou bezejmenné (on, ona), téma bloudění; opakování a variace sekvencí; experimenty s jazykem (např. střídání slovesných členů a způsobů)

ALAIN ROBBE – GRILLET (1922-2008) – román Gumy, román Žárlivost (série setkání A..., ženy plantážníka, s přítelem; čtenář sleduje příběh očima klamaného manžela (v románě nevystupuje, není jmenován); různé možnosti výkladu situací

21. 2. 8. Absurdní literatura, drama – od 50. let – člověk zachycen v situaci úzkosti, bez schopnosti komunikace s lidmi, postrádá smysl života; bez souvislého děje a logického dialogu; téma – nemožnost dorozumění (degradace jazyka), nesmyslnost lidského jednání, bezmocnost, stereotyp

SAMMUEL BECKETT (1906–1989) – irský spisovatel, Nobelova cena; ovlivněn Jamesem Joycem. Psal nejprve anglicky, později francouzsky. – hra Čekání na Godota (En attendant Godot) Kapitoly z dějin literatury 303


Čekání na Godota Čekání na Godota představuje nejznámější absurdní drama. Není jasné, na jakém místě a kdy se dvouaktová hra odehrává. Hlavními hrdiny jsou tuláci Vladimír a Estragon. Setkávají se na venkově, na cestě, kde stojí pouze jeden strom. Čekají zde na jakéhosi pana Godota, který má změnit jejich život. Nikdo však neví čím a jakým způsobem. Nesmyslný a stále se opakující rozhovor o Godotovi náhle přeruší dvojice mužů - pana Pozza a jeho sluhy Luckyho. Ten tulákům sdělí, že dnes večer prý pan Godot nepřijde, ale přijde prý určitě zítra. Sliby se však opakují. Proto se tuláků zmocní zoufalství a chtějí ukončit svůj nesmyslný život. Šňůra od kalhot, na které se hodlají oběsit, se však utrhne.Oba tuláci nejsou schopni nějakého činu a zůstávají bez pohnutí stát. Autor chtěl na nesmyslném čekání tuláků ukázat absurdnost lidského žití a beznadějnost společnosti, ve které nehraje roli ani minulost, přítomnost nebo budoucnost.

EUGÉNE IONESCO (1912–1994) – francouzský básník a dramatik rumunského původu – hry Plešatá zpěvačka (La cantatrice chauve), Nosorožec (Le Rhinoceros) – problém komunikace mezi lidmi a stereotypnosti

21. 2. 9. Magický realismus – 50. léta, v zemích silné tradice mytologie nebo ústní slovesnosti; prolínání skutečného a snového světa (nezřetelné hranice); napětí mezi reálnem a fantazií

GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ (1928) – kolumbijský spisovatel, Nobelova cena – román Sto roků samoty – rodinná sága (symbol – osud země); život provinčního městečka od doby kolonismu v 19. stol. do pol. 20. stol., členové rozvětvené rodiny stárnou, umírají, ale jakoby žijí i po smrti (reálné a zázračné)

ČINGIZ AJTMATOV (1928) – kirgizský spisovatel – román Stanice Bouřná – osudy železničáře v kazašské stepi – prolínání dějových pásem, současnosti, legend i fikce budoucnosti obraz světa před zánikem; stejně i román Popraviště

MICHAIL BULGAKOV (1891–1940) – ruský spisovatel – román Mistr a Markétka (Master a Margarita)= podobenství: příběh Fausta s biblickým příběhem ukřižování Krista



21. 2. 10. Literatura s prvky sci-fi (science fiction) a) obraz fiktivní budoucnosti společnosti, člověka, vědy vědeckofantastická próza; osud člověka v nepříznivém prostředí; stinné stránky technického pokroku b) tzv. fantasy literatura – s bájnou a pohádkovou atmosférou c) otřesné vize totalitní společnosti

RAY BRADBURY (1920) – americký spisovatel a scénárista – povídky Marťanská kronika, román 451 stupňů Fahrenheita (obraz technicky vyspělé, ale nekulturní civilizace, nemožnost vzepřít se) Marťanská kronika. Autor zde v jednotlivých povídkách varuje před možným zneužitím vědy a techniky. Své povídky rozdělil do tří okruhů. Jejich děj se odehrává v blízké budoucnosti zhruba v prvním čtvrtstoletí 21. století na Zemi a Marsu. STANISŁAW LEM (1921) – polský spisovatel, spojení sci-fi s dobrodružným žánrem – r. Astronauti, Solaris (úvahy o stavu lidské civilizace a o mravní odpovědnosti za ni).

ARTHUR C. CLARKE (1917-2008) – anglický spisovatel, autor sci-fi literatury; nejznámnější – trilogie 2001: Vesmírná odysea, 2010: Druhá vesmírná odysea, 2061: Třetí vesmírná odysea a zatím pětidílná sága o kosmické lodi Ráma (Setkání s Rámou, Návrat Rámy, Zahrada Rámova, Ráma tajemství zbavený, Poslové Rámových světů – od 2. dílu spoluautor Gentry Lee)

JOHN RONALD REUEL TOLKIEN (1892–1977) – anglický spisovatel – fantasy literatura – román Hobit – zápas dobra a zla, fantastický svět starodávných, šťastných, mírumilovných lidí – trilogie Pán prstenů (Lord of the Rings)

GEORG ORWELL (1903–1950) – anglický spisovatel – román Zvířecí farma – alegorická bajka, obraz totalitní společnosti, despotismu a násilí (jeden druh zvířat tyranizuje jiné) – román 1984 – o zničení člověka (degradací na zvířecí bytost) – vliv zatajovaných krutostí v Rusku, varování



21. 2. 11. Postmodernismus – od pol. 40. let, zvl. poč. 70. let – negativní postoj k dosavadním avantgardním tendencím, zvl. jen k formálnímu experimentování; prolínání tradice a experimentu, hledačství pravdy, pochopení chaotického světa; kniha má promlouvat k náročnému i méně náročnému čtenáři (dvojí úroveň estetického vnímání)

UMBERTO ECO (1932) – italský prozaik – román Jméno růže – vzorové postmodernistické dílo: využívá postupů odborné, publicistické i krásné literatury, masové i exkluzivní literatury, je současně detektivkou, hororem, historickým románem, filozofickým traktátem, studií o symbolech (titul), sociologickou sondou do problematiky tolerance; sklon k mystifikaci (příběh jako rekonstruovaný středověký rukopis), koláž (citáty z krásné, filozofické, historické literatury a bible), ironický přístup k minulosti (zlehčuje výklad reformace církve); napínavý příběh – chlapec Adso (vypravěč) a františkán Vilém pátrají po záhadných vraždách mnichů

VLADIMIR NABOKOV (1899–1977) Ruský emigrant v Americe; román Lolita – psychologická studie muže a jeho sexuálního vztahu k 12leté dívce. – z českých autorů – Milan Kundera, Jiří Gruša 21. 2. 11. 1 Další významní světoví spisovatelé současnosti JACQUES PRÉVERT (1900–1977) – francouzský básník, inspirován surrealismem (slovní hříčky, výstavba obrazu), hledá poezii ve všedním životě; milostná lyrika, šansony, scénky, tvorba pro děti – sbírky Slova, Déšť a pěkné počasí, Haraburdí, Slunce noci – lehkost, náznak, jednoduchá gradace, refrény (vliv lidové slovesnosti), asociace představ, okouzlení světem a poezií

VLADIMIR VYSOCKIJ (1938–1980) – ruský herec, zpěvák vlastních textů – o válce, lásce, obyčejných lidech

BORIS PASTERNAK (1890–1960) – ruský básník, překladatel a prozaik, Nobelova cena za literaturu v roce 1958, pod nátlakem režimu ji však byl nucen odmítnout, autor románu Doktor Živago – kritický obraz stalinismu, budování socialismu, pronásledování nepohodlných lidí Kapitoly z dějin literatury 306

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Doktor Živago. Hlavní postava, Jurij Andrejevič Živago, zůstává v deseti letech jako sirotek. Stará se o něj rodina Gromekova. Protože měl velké nadání, vystudoval medicínu. V jedné nemocnici se seznámí s Larisou Fjodorovnou. Vznikne mezi nimi citové pouto. Během občanské války se stává doktor Živago zajatcem partyzánů, u nichž musí pracovat jako lékař. Podaří se mu však uprchnout. Ztrácí Larisu. Po čase zakládá novou rodinu a v tramvaji umírá na infarkt. Na pohřeb mu přichází i Larisa, která už v životě nenachází žádné štěstí. Pasternak se zamýšlí nad údělem člověka smyslem jeho existence. Román byl úspěšně zfilmován a v hlavní roli zazářil slavný herec Omar Shariff. ALEXANDR ISAJEVIČ SOLŽENICYN (1918-2008) – ruský spisovatel, Nobelova cena; poznal sovětské koncentrační tábory a vyhnanství trilogie Souostroví Gulag, novela Jeden den Ivana Denisoviče (otřesné svědectví o bezpráví, beznaději, obraz totalitního systému vlády)

MIROSLAV VÁLEK (1929–1991) slovenský básník –

sbírky Dotyky, Nepokoj, Milovanie v husej koži – pocity ohroženého lidstva, skepse, varování, vzpoura proti konzumní společnosti; prostý výraz

DOMINIK TATARKA (1913–1989) slovenský prozaik; –

román Farská republika, novela Kohoutek v agónii – stálé hledání životních a lidských hodnot

JOHANNES MARIO SIMMEL (1914) – německý prozaik – čtivé příběhy s aktuálními společenskými problémy, např. romány Láska je jen slovo, Všichni lidé bratry jsou

ARTHUR HAILEY (1920-2004) – autor bestsellerů Letiště, Kola, Hotel, Konečná diagnóza, Penězoměnci aj. – román profesní a katastrofický

MIKA WALTARI (1908–1979) – finský spisovatel – román Egypťan Sinuhet – o starověkém lékaři, otvírači lebek



21. 3. Česká literatura 2. poloviny 20. století eská literatura navazuje na literární tradice předválečné literatury a literatury za okupace, která sjednotila naše umělce v jednotné protifašistické frontě. Vytvořily se předpoklady rozvoje i jiných druhů umění (film, televizní tvorba). Poválečná literatura se rozvíjela v souvislosti s dobovými politickými a společenskými událostmi.

Č

Vývoj: I. období 1945–1948: radost z konce války, z osvobození od fašismu. V popředí stojí psychologická próza. Hrdinové se snaží vyrovnat se s válkou ve svém nitru. Objevují se reportáže, dokumenty a literatura faktu. II. období 1948–pol. 50. let: Definitivní vítězství komunistů, stalinský kult osobnosti, dogmatismus; oficiální literatura s budovatelskou tematikou (schematismus). Vzniká budovatelský román, v němž se stereotypně opakovaly některé dějové motivy (třídní srážky, sabotáže a jejich odhalování). Schematické jsou rovněž i literární postavy (kulakové, kolísaví intelektuálové, uvážliví političtí pracovníci). Rozvíjí se literatura, kde je ústředním tématem kolektivizace a socializace venkova, dále pak historický román, zvýrazňující roli lidových mas v dějinách. III. období od pol. 50. let–1968: Dochází k odklonu od schematismu. Do popředí se opět dostává psychologická próza, zobrazující zpravidla mravní přerod intelektuála a jeho myšlenkové dozrání v souladu se socialismem (Otčenášek – Občan Brych). Objevuje se i nová vlna válečné prózy (zobrazující život v koncentračních táborech) Postupné uvolňování politických poměrů vrcholilo Pražským jarem 1968; po srpnu 1968 nastal konec svobodného vývoje. IV. období 70. a 80. let: Tzv. normalizace, tj. totalitní komunistická diktatura 3 proudy literatury (vzájemně se ovlivňují, nakonec splývají): oficiální, odpovídající vládnoucímu režimu exilová (vydávaná v cizině) – Nakladatelství 68, časopisy Vokno, Revolver revue, Svědectví (Pavel Tigrid) samizdatová (rozmnožovaná strojopisně, nemohla nebo nechtěla být vydávána) (edice Petlice – založil Ludvík Vaculík, edice Popelnice – vydávala undergroundová díla, Pražská imaginace – edice Bohumila Hrabala Mladí autoři vyjadřují bezradnost a ztrátu perspektiv. Objevují se „útěky do přírody a na venkov“.



V. období po listopadové revoluci 1989– konec totality. Po listopadu 1989 dochází ke slévaní proudů české literatury. Velký význam má memoárová a deníková literatura. Rozvíjí se imaginativní próza, historické prózy, rodové ságy a kroniky, feministické prózy, knihy ve stylu ženy o ženách a pro ženy, sci-fi literatura. Dochází k detabuizaci erotiky a ke komercionalizaci literatury.

21. 3. 1. Česká poezie v letech 1945 -1968 – reakce na válku, radost z nově získané svobody; patetická vyznání – F. HALAS Barikáda, V řadě, V. ZÁVADA - Povstání z mrtvých, J. SEIFERT - Přilba hlíny, V. HOLAN - Dokument, F. HRUBÍN - Chléb s ocelí, Jobova noc – zároveň znepokojení a obavy o budoucnost – F. HRUBÍN - Hirošima, Proměna – poezie oslavující poválečnou dobu a politické osobnosti – I. Skála, V. Nezval aj. – tematika rodného kraje, rodiny – J. Seifert, V. Závada, J. Kainar aj. Literární skupiny – Skupina 42 (1942–1948) – J. Kolář, J. Kainar, I. Blatný aj. – inspirace velkoměstskou civilizací a periférií – Skupina Ohnice (1939–1945) – K. Bednář aj. – vliv existencialismu, program ”nahého člověka” (úzkost a zklamání) – Skupina Rudého práva – 1945 – I. Skála aj. – Skupina Mladé fronty – 1947 – program dynamoarchismu (dynamis = síla, archien = vládnout) – F. Listopad, L. Fikar aj. – Skupina surrealistů (1938–1948) – V. Effenberger aj. – Skupina Ra (1942–1948) – L. Kundera aj. – tendence surrealistické – Kulturní kádr Českého svazu mládeže – P. Kohout aj. – Katoličtí básníci – B. Reynek, J. Zahradníček, V. Renč, Z. Rotrekl, I. Slavík aj. – Brněnská skupina kolem časopisu Host do domu od pol. 50. let – O. Mikulášek, J. Skácel aj. – Skupina kolem časopisu Květen – 1955 – M. Florian, M. Holub, K. Šiktanc, J. Šotola, M. Kundera aj. – program poezie všedního dne – Skupina kolem časopisu Tvář (1963–1966), pak Sešity (1966–1969), znova Tvář (1968– 1969) – V. Havel, J. Lopatka, J. Gruša, Josef Topol aj. Významné osobnosti JIŘÍ KOLÁŘ (1914-2002) – básník a výtvarník, člen Skupiny 42, od konce 60. let zakázaný autor; proti tradiční poezii; monumentalizace všednosti, dramatické vidění běžného života (i odporných jevů), obraz brutality doby; styl útržkovitých rozhovorů, slova součástí výtvarně pojatých celků (koláž), řeč ulice Kapitoly z dějin literatury 309

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun – sbírky Dny v roce, Prométheova játra (zkonfiskována v rukopise) aj.

JOSEF KAINAR (1917–1971) básník existenciálního zaměření, člen Skupiny 42, halasovská linie (disharmonie, ironie, sebeironie, drsnost); tendence k epice – sbírky Nové mýty, Osudy – tragická osudovost; po r. 1948 dobová oslavná poezie (Veliká láska, Český sen), pak společenská kritika a skepse, obraz světa sobectví a smutku – sbírka Člověka hořce mám rád; – sbírka Lazar a píseň – oba póly života, klady i zápory (viz titul) – nově využití obecné češtiny; pan Lazar s Chryzantémou v klopě obchází město a mezi lidmi rozsévá nedůvěru, pocity osamění a cizoty. Básně jsou psány obecnou češtinou. – sbírka Moje blues – obhajoba života a lásky, životní bilance, otevřenost. V této sbírce vrcholí básnická jazzová inspirace. b. Stříhali dohola malého chlapečka (Nové mýty) – zhudeb. V. Mišík) existenciální pocit (nebezpečí, předurčenost, stálý otáčivý pohyb železné židle = železná nutnost) b. Jaký to s ním bylo (Lazar a píseň) – pomocí příběhu odhalen lehkomyslný vztah k světu, povrchnost člověka, lhostejnost okolí (závěr); depoetizace – volný verš, využití nespisovné češtiny Mimořádně kvalitní jsou také Kainarovy písňové texty. Byly knižně vydány pod názvem Miss Otis lituje. Kainar je rovněž autorem divadelních her: Zlatovláska, Nebožtík Nasredin. STŘÍHALI DOHOLA MALÉHO CHLAPEČKA (Nové mythy, 1946) Stříhali dohola malého chlapečka Kadeře padaly k zemi a zmíraly Kadeře padaly jak růže do hrobu Železná židle se otáčela Šedaví pánové v zrcadlech kolem stěn Jenom se dívali Jenom se dívali Že už je chlapeček chycen a obelstěn V té bílé zástěře kolem krku Jeden z nich Kulhavý učitel na cello Zasmál se nahlas A všichni se pohnuli Zasmál se nahlas A ono to zaznělo Jako kus masa když pleskne o zem Francouzská výprava v osmnáct set třicet pět Vešla do katakomb křesťanské sektičky Smích ze tmy do tmy a pod mrtvý jazyk zpět Je vždy kus masa který pleskne o zem Učeň se dívá na malého chlapečka Jak malé zvíře se dívává na jiné ještě ne chytit a rváti se z cizího


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun a už přece Ráno si staví svou růžovou bandasku Na malá kamínka Na vincka chcípáčka A proto učňovy všelijaké myšlenky Jsou vždycky stranou A trochu vlažné Toužení svědící jak uhry pod mýdlem Toužení svědící po malé šatnářce Sedává v kavárně pod svými kabáty Jako pod mladými oběšenci Stříhali dohola malého chlapečka dívat se na sebe Nesmět se pohnouti Nesmět se pohnouti na židli z železa Už mu to začalo

IVAN BLATNÝ (1919–1990) – básník Skupiny 42; od r. 1948 v emigraci v Londýně; trojí poetika: poetistická hravost, surrealistická snovost, syrový realismus – sbírky Paní Jitřenka, Melancholické procházky, Hledání přítomného času, v samizdatu Pomocná škola Bixley

LADISLAV FIKAR (1920–1975) – básník, redaktor, překladatel, člen skupiny Mladá fronta – sbírka Samotín – čistá, hluboce citová lyrika, smyslové okouzlení Vysočinou – láska k domovu, halasovské ladění; po nuceném odmlčení vznikl básnický cyklus Kámen na hrob (posmrtně) – životní bilance, předtucha smrti

FRANTIŠEK LISTOPAD (1921–1993) – básník, prozaik, člen Skupiny Mladá fronta; po r. 1948 v emigraci, po listopadu 1989 návrat domů; prvotiny Sláva uřknutí, Malé lásky aj., v exilu např. sbírka Svoboda a jiné ovoce, cyklus próz Umazané povídky; vliv Halase, existencialismu i lidové slovesnosti

JAN ZAHRADNÍČEK (1905–1960) vyhraněně metafyzické zaměření, člen katolické skupiny; v 50. letech nespravedlivě odsouzen, uvězněn, v 60. l. rehabilitován; halasovské ladění (bez optimismu) – sbírky Pokušení smrti, po válce Svatý Václav, Stará země, La Salleta – pocit osamělosti, žalu, nicoty; víra v člověka – křesťana; válka chápána jako boží zkouška; vyslovení touhy, aby se utrpení lidstva neopakovalo; od 50. let zákaz publikovat; posmrtně vyšly sbírky Čtyři léta (verše z vězení), Znamení moci – kontrast dobra a zla, zkušenost z komunistického režimu, analýza stalinismu v Čechách


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun VÁCLAV RENČ (1911–1973) – katolický básník, překladatel (Rilke), v 50. letech vězněn – po únoru 1948 – České žalmy - naléhavé volání po pošlapávané lidské důstojnosti, úvahy o mravním selhání doby; volný žalmický verš; výbor z tvorby 50. let – Skřivaní věž – doklad pevnosti, statečnosti a křesťanské pokory; ve vězení vznikly i 3 rozsáhlé mariánské skladby: Sluncem oděná, Pražská legenda a Popelka nazaretská

JIŘÍ ŠOTOLA (1924–1989) – básník skupiny Květen, prozaik a dramatik; poezie každodenního života – sbírky Náhrobní kámen; Svět náš vezdejší; vrcholné sbírky Venuše z Mélu, Hvězda Ypsilon, Poste restante aj. – vývoj od romantických veršů k epice (protiválečné pásmo s židovskou tematikou Bylo to v Evropě), k filozofickým úvahám (b. Óda na smrt Karla Hynka Máchy) a aforistickému výrazu; úsilí skloubit ideál se skutečností; výrazné užití enumerace a expresivních výrazů – pozdější próza: román Tovaryšstvo Ježíšovo – rekatolizace na Litomyšlsku v 17. st.; modernizace historické prózy (aktualizace); po odmlčení – v 70. l. volně navazuje román Kuře na rožni (pův. v samizdatu) – paralela mezi mocenskými manipulacemi s lidmi a loutkami; román Svatý na mostě – demýtizace legendy o Janu Nepomuckém; volná trilogie Malovaný děti, Róza Rio a Podzim v zahradní restauraci – tragikomický příběh o osudech rodiny Flanderkovy; atmosféra 1. světové války Kuře na rožni. Historický román se odehrává v rozmezí let 1800 (bitva u Marenga) a 1805 (bitva u Slavkova). Vypravuje o bezradném a nesmyslném putování loutkáře Matěje, vojenského zběha, smolaře a vagabunda. Na své cestě je nucen stále prchat. Po čase je znovu odvelen k vojsku. Po slavné bitvě u Slavkova znova zběhl a zanedlouho umírá. Matěje doprovází osamocení, strach a neklid. Šotolův hrdina představuje jedince, na něhož historie nebere ohled, neboť je jen malým kolečkem ve složitém soukolí.

KAREL ŠIKTANC (1928) básník skupiny Květen; v době normalizace zákaz publikování – skladba Heinovské noci – o vypálení Lidic; monumentálnost, působivost – forma pásma, propracovaná eufonie, rytmus i baladičnost, motivy bolesti a utrpení, obraz hrubosti a násilí; vzrušená zvolání – sbírka Zaříkávání živých – téma lidského osudu, zážitek existenciální úzkosti; 13 básní komponovaných jako několik variací, opakovaných větných konstrukcí, kompozičních a veršových schémat, do nichž vstupují celé verše podobného znění, ale různých obsahů – skladba Adam a Eva – ”modlitba k bohyni paměti” – motivována biblickým vyprávěním o stvoření světa s milostným příběhem o Adamovi a Evě; melodické verše, zvukomalba – sbírky Horoskopy, Mariášky, v exilu: Český orloj, Jak se trhá srdce aj. – výrazná práce se slovem (novotvary, obecná čeština, archaické výrazy kontrast jazykových rovin, metaforičnost, asociace, prolínání reality a fantazie



MIROSLAV FLORIAN (1931–1996) básník a redaktor, člen skupiny Květen; dobová optimistická poezie (Cestou k slunci), pak poezie všedního dne (Blízký hlas, Otevřený dům, Závrať, Iniciály, Modré z nebe aj.); metoda pásma a volného verše (mistr přesahu); sbírka Záznam o potopě – formální virtuozita, umění zkratky; sbírka Tichá pošta - úsilí o lidskou kontinuitu, přátelství; v dalších sbírkách rozmělňuje a opakuje tytéž motivy

MIROSLAV HOLUB (1923) básník a vědec, člen skupiny Květen – sbírky Denní služba, Achilles a želva, Slabikář, Jdi a otevři dveře – osobité vyjádření: přímo a jednoznačně; maximální sdělnost, strohost (staví na slovese a substantivu); téma lidské velikosti, hodnoty života; z lékařského prostředí – sbírky Kam teče krev, Tak zvané srdce, Ačkoli – proti lhostejnosti, netečnosti, malosti hledá obranu ve vědě, v pravdě; reportážní prózy z cest, např. Anděl na kolečkách, Žít v New Yorku

VRATISLAV EFFENBERGER (1923–1986) – básník Surrealistické skupiny; vydával strojopisné (samizdatové) sborníky (např. Znamení zvěrokruhu), autor 8 básnických knih – výbor Lov na černého žraloka; principy psychického automatismu, polemika s absurditou, bezmocností, citlivost i krutost

OLDŘICH MIKULÁŠEK (1910–1985) Významný brněnský básník, psal i fejetony a reportáže. – brněnská skupina Host do domu; halasovská linie; vstup do literatury před válkou, po válce sbírka s tematikou velkoměsta – Pulsy (vliv existencialismu, boj s lhostejností), pak optimistické nadšení (sbírka Horoucí zpěvy) a znovu úzkost, pocit odpovědnosti i chvála života – sbírka Ortely a milosti (kontrast lhostejnosti a aktivity, nenávisti a lásky), Svlékání hadů (apeluje na charakter člověka, odmítá zpohodlnění – život proměněný ve zvyk je protikladem života), To královské, Šokovaná růže – vznikla po invazi sovětských vojsk – tóny rozhořčeného nesouhlasu; v samizdatu sbírka Agogh (obava z ohrožení světa), poslední sbírka – milostná lyrika Čejčí pláč; – formální znaky Mikuláškovy poezie: dlouhé větné celky, nepravidelnost v členění strofickém, přesahy



JAN SKÁCEL (1922–1989) – skupina Host do domu – prvotina Kolik příležitostí má růže – osobitý výraz, hodnoty člověka, domova, téma pozemské reality; – sbírka Co zbylo z anděla – promyšlená kompozice, oslava lidskosti a prostoty, klidu a moudrosti; – sbírky Hodina mezi psem a vlkem, Smuténka, Metličky – mistrovství náznaku, zámlky, krása reálného světa; v 60. l. zákaz publikovat, poezie vychází v exilu; teprve v 80. letech vyšly další sbírky – Dávné proso, Znovu láska aj.; lyrickoepické prózy Jedenáctý bílý kůň, posmrtně Třináctý černý kůň

VÁCLAV HRABĚ (1940–1965) – básník a hudebník; jeho básnická tvorba s hudebními impulsy vyšla až posmrtně – sbírky Stop-time (Blues v modré a bílé), Černé nebe nad městem souborně Blues pro bláznivou holku; básně inspirovány beatnickou vlnou, upřímná výpověď citů a názorů mladého člověka, touha po plném životě a svobodě × politické deformace; vliv na Karla Kryla, Jaromíra Nohavicu aj. VARIACE NA RENESANČNÍ TÉMA Láska je jako večernice plující černou oblohou Zavřete dveře na petlice! Zhasněte v domě všechny svíce a opevněte svoje těla vy kterým srdce zkameněla Láska je krásná loď která ztratila kapitána námořníkům se třesou ruce a bojí se co bude zrána Láska je bolest z probuzení a horké ruce hvězd které ti sypou oknem do vězení květiny ze svatebních cest Láska je jako večernice plující černou oblohou Náš život hoří jako svíce a mrtví milovat nemohou



JIŘÍ SUCHÝ (1931) – básník a písničkář, herec, zpěvák, ředitel divadla Semafor– soubory textů Klokočí, Motýl, Pro kočku, Písničky PÍSEŇ O ROSE (Klokočí, 1964) Já zpívám píseň o rose Která se v trávě třpytí Nikdo však na ni není zvědavý Na první pohled zdálo se Že posluchače chytí Teď však to vidím víc a víc Že rosa Nikoho Nebaví Snad že je příliš čistá Nebo snad že studí Jedna věc je však jistá: Píseň o ní nudí Myslel jsem totiž (V tom je ta potíž) Že trocha poezie Nikoho nezabije A proto píseň o rose Začal jsem tady zpívat Na první pohled zdálo se že chytí Co už se stalo stalo se Můžete klidně zívat ... Rosa se přesto den co den Po ránu Na louce Zatřpytí ... !

TULIPÁN – (Ze hry Jonáš a tingl-tangl) Přišel mi k svátku Gratulovat Olda A přinesl mi Žlutej tulipán A pěknou reprodukci Od Marolda Je na ní vidět Bitva u Lipan Pověsil jsem si Bitvu do pokoje A tulipán jsem Pod ni postavil


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Jo umění a kytky To je moje! Pak jsem to s Oldou Pěkně oslavil Proč nechal jsem tulipán pod obrazem Proč? Proč jsem ho radši nepostavil na zem Proč? Když výstřel padne Voják se kácí Tulipán vadne Barva se ztrácí I kytka pozná Že bitva hrozná Životu nesvědčí A proto tvrdím Že když kvůli pánům Se lidi začnou Mezi sebou prát Neprospívá to Vůbec tulipánům A nezlobte se Já mám kytky rád!

21. 3. 2. Česká próza v letech 1945 -1968 – válečné prožitky (Drda, Fučík aj.) – kronikářský román s dokumenty (Zápotocký, Pujmanová, Branald) – budovatelský (výrobní) román (Řezáč, Marek, Říha aj.) – zúžené pojetí socialistického realismu: dogmatické zjednodušování společenské funkce umění, přecenění aktuální techniky a výchovného cíle na úkor estetických hodnot a tvůrčí individuality – historický román (Pujmanová, M. V. Kratochvíl, Neff, Daněk, Šotola) – psychologický román (Valenta, Mucha) – vzpomínkové prózy – v 60. letech (Hrubín) – reportážní próza (Majerová, Pujmanová, Olbracht, Glazarová)



21. 3. 2. 1. Válečná próza – 1. vlna: beletrie i dokument, faktografičnost, reportážní prvky, (očité svědectví)

JAN DRDA (1915–1970) – prozaik, dramatik Prozaik, dramatik, fejetonista, filmový scénárista. Pocházel z Příbrami. – vstup do literatury za války (Městečko na dlani); po válce soubor povídek Němá barikáda – obraz boje s fašismem, nepatetické hrdinství obyčejných lidí nebo dětí v mezních situacích: latinář Málek (p. Vyšší princip), František Milec (p. Hlídač dynamitu), učitel Havlík (p. Včelař), Pepík Hošek (p. Pancéřová pěst) – dramata s pohádkovými náměty – Dalskabáty, hříšná ves, Posvícení v Tramtárii

JIŘÍ MAREK (1914-1994) – Muži jdou v tmě – 5 parašutistů se probíjí z fašistického obklíčení; zkouška charakterů, mezní situace (strach i statečnost)

ADOLF BRANALD (1910) Autor reportážně nebo faktograficky založené beletristické prózy. – romány Severní nádraží, Lazaretní vlak – z vlastní zkušenosti železničáře za války a z Pražského květnového povstání; reportážní prvky Román Vizita. Příběh románu nás zavádí do nemocničního prostředí. Jednou z hlavních postav je tulák a bacilonosič pan Prepsl. Je to typ bohéma, jemuž žádný humor a legrace není cizí. Chová se nezodpovědně, ale jeho postava je cítit člověčinou. Román byl úspěšně zfilmován a v hlavní roli zazářil Rudolf Hrušínský.

MARIE PUJMANOVÁ (1893-1958) – 2. a 3. díl trilogie – Hra s ohněm, Život proti smrti



21. 3. 2. 2. Téma koncentračních táborů a vězení JULIUS FUČÍK (1903–1943) Komunistický novinář, spisovatel. – Reportáž psaná na oprátce – dílo komunistického spisovatele, literárního teoretika (stať Božena Němcová bojující); – podle svědectví G. Fučíkové texty napsány ve vězení; záznam prožitků i retrospektivní vzpomínky, dokument nelidskosti fašistů povídkové soubory Milan Jariš, Oni přijdou, E. F. Burian, Osm odtamtud a jiné 21. 3. 2. 3. židovská tematika – autobiografický román Jiřího Weila Život s hvězdou (odmítnutí nastoupit do transportu, pásmo vzpomínek a reflexí), román Žalozpěv na 77 297 obětí, Na střeše je Mendelssohn – 2. vlna: přelom 50. a 60. let – větší míra psychologické analýzy, v popředí subjekt člověka ve vztahu k době, ne události v širších souvislostech

ARNOŠT LUSTIG (1926) Spisovatel, scénárista, publicista, autor próz s židovskou tematikou; vlastní zážitky z Terezína, Osvětimi, Buchenwaldu; uprchl z transportu smrti, účastnil se pražského povstání; povídkové soubory Noc a naděje, Démanty noci – obyčejní hrdinové; mravní podstata člověka v mezní situaci; přesvědčivost okamžiku, dramatičnost detailu; fyzicky – oběti násilí, morálně – vítězi nad mučiteli; ”bezbranní vítězové” – novela Dita Saxová – návrat židovské dívky z války, ale zklamání, nesplněna očekávání – novela Modlitba pro Kateřinu Horowitzovou – vzpoura mladé polské Židovky (zastřelí v umývárně před plynovou komorou německého důstojníka) × pasivita ostatních vězňů; v exilu vyšla v 70. letech novela Nemilovaná (o prostitutce v terezínském ghettu)

NORBERT FRÝD (1913–1976) – autor židovského původu, vězněn v Terezíně, Osvětimi, Dachau – autobiografický román Krabice živých – z koncentračního tábora Gigling, stavba továrny na zbraně, nelidské podmínky, formování odboje; filmový režisér Zdeněk Roubíček, pomocný písař, vede kartotéku vězňů (mnohé zachraňuje před smrtí) – trilogie Vzorek bez ceny a Pan biskup, Hedvábné starosti, Lahvová pošta – memoárová literatura, dokumentárnost, osudy vlastní rodiny (rodiče, bratr, manželka), hromadné vraždění, psychologie vězňů; autor = vypravěč a komentátor Kapitoly z dějin literatury 318


LADISLAV FUKS (1923–1994) – prozaik, autor válečných a psychologických próz – román Pan Theodor Mundstock – osud pražského Žida za války, degradován na metaře, čeká na transport do koncentračního tábora; plánovitě a detailně se připravuje, promýšlí všechny situace (= groteskně tragická příprava na smrt, ale dává naději); nový způsob zpracování konfliktu lidské bezbrannosti s brutálním násilím: neepicky založená úvodní situace – setkání se stínem (Mon) = niterný přízrak, odštěpená část Mundstockova nitra, partner dialogu, podobně i dialog se slípkou v bytě; neucelenost děje, nedůležité vnější okolnosti, ale postižení hloubky a intenzity prožitku (tápání, trýzeň, zápas, smrt); prolínání časových rovin (protektorát i průhledy do předválečné doby = kontrast zvrácenosti × normálního života). Mundstockovo úsilí je absurdní jako totální moc nad člověkem. Mundstock umírá pod koly německého auta, když přechází ulici před shromaždištěm Židů na odsun. – cyklus povídek Mí černovlasí bratři – vztahy 5 chlapců z gymnazijní třídy (3 z nich Židé); – román Variace na temnou strunu – iluzivní svět přecitlivělého Michala, představy neodlišeny od reality; – později autorův obrat od sond do lidských niter k hororu (postavy zrůdné, plodící zlo) – román Spalovač mrtvol – příběh pana Kopfrkingla, psychopata z krematoria – stává se udavačem a vrahem ve službách fašismu (román byl úspěšně zfilmován s Rudolfem Hrušínským v hlavní roli). Hlavní postava se vnitřně mění pod vlivem nacistického přítele. Když je mu nabídnuta závratná kariéra, chladnokrevně zavraždí svou židovskou manželku, ubije tyčí svého syna Miliho v krematoriu a podobný osud chystá i své dceři. Věří, že napomáhá odstraňovat lidskou bídu a neštěstí na tomto světě. – povídky Smrt morčete – různá témata, židovská problematika, román Myši Natálie Mooshabrové – horor a pohádka splývá s prvky sci-fi, s obrazem středověkého způsobu života – 2. etapa Fuksovy tvorby poznamenána přijetím normalizačních požadavků – díla tendenční, např. Návrat z žitného pole (únorová tematika), balada Pasáček z doliny (poválečné proměny) aj.; teprve v 80. letech návrat k obrazu temných životních pocitů: román Obraz Martina Blaskowitze – problematika viny a trestu, opět válečné období; poslední dílo – monumentální historický román Vévodkyně a kuchařka – doba konce habsburské monarchie, využití postmodernistických postupů, poetičnost i ironie, groteskní humor i sugestivní naléhavost

KAREL PTÁČNÍK (1921-2002) – prozaik skupiny Květen – román Ročník jedenadvacet – podle deníkových záznamů, téma nucených prací v Německu; příběh lásky českého chlapce Honzíka k Němce Käthe; reportážní prvky i lyrické pasáže; stálé ohrožení života zkouška charakterů; tytéž postavy vystupují i v románech z poválečného moravského pohraničí – Město na hranici, Noc odchází ráno, Šestapadesátý; – psychologický román Chlapák, po odmlčení, v 80. l. romány Dům uprostřed města a Fasáda



JAN OTČENÁŠEK (1924–1979) Spisovatel, autor rozhlasových a televizních her, zasloužilý umělec. – novela Romeo, Julie a tma z doby heydrichiády, shakespearovský námět tragické lásky – student Pavel a židovská dívka Ester; obžaloba fašismu a rasismu – román Kulhavý Orfeus – osudy 5 přátel nasazených do pražské továrny, ilegální organizace Orfeus, neúspěšná odbojová činnost (pokračují osudy Pavla z předchozí novely) Další významná díla: Občan Brych, Když v ráji pršelo, televizní hra Romeo a Julie na konci listopadu, televizní scénář Byl jednou jeden dům. Romeo, Julie a tma (1956) novela s rámcem; film, dramatizace, opera, balet 1.

Praha, období 2. světové války – květen až červen 1942, heydrichiáda

2.

náhodné setkání studenta Pavla s židovskou dívkou Ester v parku; neměla odvahu nastoupit do terezínského transportu; Pavel ji schoval do místnosti za otcovou krejčovskou dílnou v starém činžovním domě, staral se o ni, dělil se o jídlo; z přátelství vznikne láska; v období stanného práva je za přechovávání nehlášených osob ohrožena na životě celá rodina i okolí; Pavlovi rodiče nejdříve tuší nebezpečí, pak se dozvědí o Pavlově činu; Ester objevil udavač Rejsek; ona ví, že je sledována, nechce mít nikoho na svědomí, a proto vyběhla z domu na ulici a byla zastřelena

3.

Pavel – student posledního ročníku gymnázia – statečný, citlivý, obětavý, cílevědomý, čestný; pomoc Ester chápe jako samozřejmost Ester – židovská dívka, dcera lékaře, odvlečeného do Terezína; romantická, citlivá, ohleduplná a skromná; žije ve strachu, cítí se osamocená, nešťastná; z lásky k Pavlovi se odhodlá obětovat svůj život Pavlovi rodiče – schopni přemoci strach a neklid, obětaví a stateční, starostliví tovaryš Čepek – pomocník v krejčovské dílně; pomáhá Pavlovi, projev lidskosti soused Rejsek – udavač, kolaborant, odrodilec

4.

obžaloba fašistické bestiality a rasismu; protiválečné zaměření – varování (válka poznamenává osud nevinných lidí, ničí plány a ideály) svět zahnaný do ”tmy” zničil vztah dvou mladých lidí shakespearovský motiv – křehký a bolestný příběh lásky těžká doba však člověka morálně nepodlomila, je schopen aktivního odporu;

5.

sonda do psychologie člověka; tragicky laděná novela s překvapivým závěrem; rámec doby – hrůzy okupace; (13 kapitol, úvod a závěr) – symbolika titulu jazyk spisovná čeština v autorské řeči; hovorová čeština v řeči postav; bohatý dialog – studentský slang i nespisovná mluva; využití vnitřního monologu; lyrizace prózy, úvahové pasáže



LADISLAV MŇAČKO (1919–1994) – ”československý” spisovatel, prozaik, autor reportáží; narozen na Moravě, většinu života v emigraci; román Smrt si říká Engelchen – problematika partyzánského hnutí (moravsko-slezské pomezí a střední Slovensko); odvážné svědectví doby, psychologická kresba postav: partyzán Voloďa s pocitem nedobojovaného boje (mstít se), židovka Marta – získává od Němců zprávy, ale miluje Voloďu deziluze z vlastního života; Nikolaj – citlivý, ale tvrdý muž – po zranění se zastřelí; úvahy o tom, co válka bere člověku, a o vině

BOHUMIL HRABAL (1914-1997) – Ostře sledované vlaky – povídka výjimečně se souvislým dějem, v popředí motiv hrdinského činu; železniční elév Miloš Hrma zneškodní válečně důležitý vlak výbušninou, vzájemně se ale postřelí s dozírajícím německým vojákem a společně umírají. Novela byla zfilmována Jiřím Menzelem a získala cenu Oscara.

JOSEF ŠKVORECKÝ (1924) – román Zbabělci – o posledních dnech války v Náchodě; pohled z opačné strany – Danny Smiřický je antihrdina (polemika s ideologickým pojetím doby). Autorovi nešlo o historickou přesnost a objektivitu. Chtěl na Dannyho postavě zachytit atmosféru posledních válečných dnů tak, jak ji prožívala tzv. zlatá mládež. Autentičnost románu podtrhuje i hovorová čeština a „páskovský“ slang. – 3. vlna: v 70. letech – válka ze zorného úhlu odstupu

OTA PAVEL (1930-1973) Prozaik, tvůrce moderní sportovní reportáže, autor povídek s židovskou tematikou, novinář. – povídky Smrt krásných srnců (např. povídka Kapři pro wehrmacht)

ZDENĚK PLUHAŘ (1913-1991) Román Jeden stříbrný (z období SNP) JIŘÍ WEIL (1900-1959) Psychologický román Život s hvězdou. Je kafkovským odrazem absurdního světa. Kritikou byl označen za existencionalistické dílo. Hlavní postavou je židovský úředník Josef Roubíček. Po rozchodu se svou láskou Růženou žije sám v podkroví jedné pražské vily a čeká na chvíli, kdy bude povolán do transportu. Nedopatřením jej však přehlédnou v kartotéce, a proto není povolán do transportu. Rozhodne se pod vlivem tragických situací, které vidí kolem sebe, vzít osud do rukou a nečekat jen pasivně doma, co se stane. Rozhodne se, že uteče. Úkryt mu poskytne mladý dělník Materna ze sousedství. Ze své vnitřní potřeby si zvolil cestu vzdoru.



21. 3. 2. 4. Tzv. budovatelský (výrobní) román – próza poznamenaná režimem; navazuje na předválečný městský a venkovský román – popis prostředí, schematické postavy (pozitivní hrdinové = dělníci a funkcionáři, negativní = rozkolísaní intelektuálové, špióni); třídní srážky a sabotáže, obraz znárodňování, budování, združstevňování vesnice, osídlování pohraničí po odsunu Němců

VÁCLAV ŘEZÁČ - román Nástup a Bitva (osídlování pohraničí a vývoj k únorovému převratu – Kadaň) JIŘÍ MAREK - Nad námi svítá, BOHUMIL ŘÍHA - Země dokořán, F. K. SEDLÁČEK - Závod ve stínu, T. SVATOPLUK - Bez šéfa aj.; vzor sovětské literatury, schematičnost, stereotyp v ideové a kompoziční stavbě, nedostatečná psychologická motivace postav

JAN OTČENÁŠEK (1924–1979) – po prvotině – budovatelském románu Plným krokem – pokus o román s psychologickou tendencí Občan Brych – osobní rozhodování váhajícího intelektuála, zda přijmout nebo odmítnout poúnorový režim; závěrečný souhlas se socialismem; v 70. letech – román Když v ráji pršelo – v popředí pozitivní lidské hodnoty, hluboký citový vztah mladé dvojice, smysl pro humor, schopnost překonávat překážky; nedokončený román Pokušení Katarina

JAN PROCHÁZKA (1929–1971) – prozaik a scénárista novela Zelené obzory – obraz zápasu zemědělského odborníka s funkcionáři (vnitřní rozpory společnosti); mladý hrdina nucen řešit problémy a upevnit si vnitřní jistoty (zlidštěný hrdina); rovina společenská, ale i soukromá

21. 3. 2. 5. Historický román – návaznost na předválečný román, ale jiná tematika – počátky dělnického hnutí, dokumentárnost

ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ (1884–1957) Autor dělnické literatury, komunistický a odborový fukcionář, v letech 1953-1957 prezidentem republiky, synem spisovatele Ladislava Zápotockého-Budečského. Trilogie Vstanou noví bojovníci, Bouřlivý rok 1905, Rudá záře nad Kladnem: vlastní zážitky, zkušenosti dělnického a komunistického politika i jeho otce Ladislava Zápotockého



– v 50. a 60. letech rozsáhlé románové cykly – v historii hledán klíč k pochopení současnosti

VÁCLAV KAPLICKÝ (1895–1982) – román Čtveráci (téma selských rebelií), Železná koruna (protireformace), Kladivo na čarodějnice (inkviziční procesy), Táborská republika (období husitské revoluce). MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL (1904–1988) Prozaik, autor historických próz, filmových scénářů a divadelních her, zasloužilý umělec. – román Pochodeň (tematika husitství), román Mistr Jan (biograficko-psychologický román) – moderní postupy – vnitřní monolog, dialog, kázání, dopis – v 70. letech – např. román Život Jana Ámose, Lásky královské (o posledních Přemyslovcích); z 1. světové války romány Evropa tančila valčík a Evropa v zákopech OLDŘICH DANĚK (1927-2000) – trilogie o Janu Lucemburském, Václavu II. a Václavu III. – Král utíká z boje, Král bez přílby, Vražda v Olomouci

VLADIMÍR NEFF (1909–1983) Prozaik, dramatik, filmový scénárista, autor historických románů a společenských satir, národní umělec. – vstup do literatury za války (psychologické prózy – Třináctá komnata); rodová pentalogie Sňatky s rozumu, Císařské fialky, Zlá krev, Veselá vdova, Královský vozataj – vzestup a pád dvou měšťanských podnikatelských rodů – Nedobylů a Bornů (od 50. let 19. stol. do 2. světové války) – v 70. letech – trilogie z období rudolfinské Prahy a třicetileté války – Královny nemají nohy, Prsten Borgiů, Krásná čarodějka – osudy rytíře Petra z Kukaně, syna pražského alchymisty, zastánce pravdy a spravedlnosti × nepřízeň mocných

JIŘÍ ŠOTOLA (1924-1989) – Tovaryšstvo Ježíšovo (rekatolizace, 17. stol.)



JARMILA LOUKOTKOVÁ (1923-2007) Spisovatelka, dramatička a překladatelka, vynikající autorka historických románů, biografie historických osobností Nejslavnější díla: Navzdory básník zpívá (o F. Villonovi), Není římského lidu ( z dějin raného římského císařství) Spartakus Pod maskou smích

FRANTIŠEK KOŽÍK (1909-1992) Po zarostlém chodníčku (o L. Janáčkovi) Největší z pierotů (o mimovi J. G. Debureauovi)

21. 3. 2. 6. Psychologická próza – odvrat od schematických občanských postojů, pozornost věnována vnitřnímu životu člověka – Edvard Valenta (1901 – 1989), Jdi za zeleným světlem – psychologické a ideové zrání spisovatele Karla Šimona – za okupace nucen po soukromém životním zklamání odejít z Prahy; pocit samoty, účast v odboji, po skončení války zahynul; úvahy o smyslu lidského činu; metoda psychologické analýzy, střídání ich-formy s přítomností vypravěče

JIŘÍ MUCHA (1915–1991) – syn malíře a grafika Alfonse Muchy, za války důstojníkem letectva v západním odboji, po válce vězněn díla s válečnými tématy: kniha reportáží Oheň proti ohni, román Válka pokračuje – psychologické portréty účastníků válečných událostí – z 60. let romány s autobiografickými prvky – Pravděpodobná tvář, Studené slunce (deník vězně, osudy spolutrpitelů, úvahy o umění) – z 80. let např. próza Podivné lásky – román v dopisech o vztahu B. Martinů k Vítězslavě Kaprálové



21. 3. 3. České drama v letech 1945 -1968 – po válce – doznívání okupační tendence s jinotaji – Jan Drda, pohádkové hry, např. Dalskabáty, hříšná ves – obnoveno D46, ale vliv totalitní ideologie – 50. léta – zánik satirické tvorby a divadla, nástup komedie (oficiální optimismus) – výsměch ”třídnímu nepříteli” – téma vesnice za války a po ní – Miloslav Stehlík (1916) Mordová rokle (tematika okupace) a Jarní hromobití (združstevňování vesnice) – téma historie – Vojtěch Cach (1914), Duchcovský viadukt, Mostecká stávka; Milan Jariš (1913), Boleslav I. – budovatelská tematika – Vašek Káňa, Parta brusiče Karhana – 2. pol. 50. let – tzv. generační hry (dialog příslušníků 2 – 3 generací o smyslu života); úsilí o pozitivního hrdinu

PAVEL KOHOUT (1928) – Taková láska – forma inscenovaného soudního procesu; sebevražda studentky z nešťastné lásky – dramata V. Nezvala, F. Hrubína

JOSEF TOPOL (1935) – básník a dramatik ze skupiny Tvář – hry o současných mladých lidech – Jejich den (střetnutí životních koncepcí: ideály (umělecká dráha) × výhodné a výnosné zaměstnání – Konec masopustu – hledání jistot na venkově × svět civilizace; metaforické drama s poetickými prvky –

v 60. letech – absurdní drama – obraz člověka, který ztratil smysl života varování



VÁCLAV HAVEL (1936) Spisovatel, dramatik, aktivista Charty 77, prezident republiky. – hra Zahradní slavnost – banální životní situace v detailech; obraz života a světa jako nedohraná šachová partie (metafora); postavy hry (Hugo Pludek) jsou figurkami na šachovnici mocenských zájmů; odhalení intelektuální degradace a citového odlidštění, kariérismus, přizpůsobivost; důmyslná jazyková výstavba – nesmysly o nesmyslech, stupidní fráze, mechanické opakování modelů sdělení jazyk plní funkci nedorozumění – hra Vyrozumění – proti komunistické byrokracii, Ztížená možnost dorozumění – neschopnost člověka uskutečnit záměr, rozhodnout se; – další hry nesměly být provozovány: jednoaktovky – Audience (spisovatel Vaněk, disident pracující v pivovaře, vede dialog s nadřízeným sládkem; intelektuální kultivovanost × pseudolidová bodrost; závěr – návrat k výchozí situaci, nesmyslný bludný kruh = stereotyp života bez smyslu), Vernisáž, Protest; hra Largo desolato – strach člověka před pronásledováním a vydíráním tajnou policií; péče přátel, ale omezování jeho individuality rozkvět divadel malých forem (od r. 1955), zvl. V Praze: Reduta – text–appealy J. Suchého a Ivana Vyskočila (pořady z povídek, komentářů a písniček) Divadlo Na zábradlí – činohra i pantomima (Ladislav Fialka), Ivan Vyskočil) Semafor (Sedm malých forem) – r. 1959 – hudebně zábavné divadlo autorské dvojice Jiří Suchý– Jiří Šlitr hry Člověk z půdy, Zuzana je sama doma, Jonáš a tingl–tangl., od 60. let Jiří Grossmann a Miroslav Šimek pražský revuální soubor Rokoko, satirické divadlo Večerní Brno, brněnský soubor Husa na provázku aj.



21. 4. Česká literatura 70. – 80. let 20. století oficiální proud literatury – podřízen programům sjezdů stranických a spisovatelských samizdatové edice – strojopisy – Petlice (Ludvík Vaculík), Edice Expedice (manželé Havlovi), Kvart (Jan Vladislav), Česká expedice, Krameriova expedice, Popelnice (pro undergroundovou produkci) aj. časopisy – Vokno (Ivan Jirous, František Stárek), Kritický sborník (Jan Lopatka), Revolver revue (Saša Vondra, Jáchym Topol) exilová nakladatelství CCC Books v Mnichově a Haarlemu, Sixty – Eight Publishers v Torontu (Zdena a Josef Škvoreckých); Index v Kolíně n. Rýnem, Konfrontace v Curychu, Poezie mimo Domov (PmD) v Mnichově, Arkýř v Mnichově, Křesťanská akademie v Římě aj. časopisy – čtvrtletník Svědectví (Pavel Tigrid) v Paříži, Obrys (Daniel Strož) v Mnichově, Listy (Jiří Pelikán) v Římě aj.

I

přes tvrdou cenzuru se podařilo proniknout autorům se svou kritikou společenských poměrů. Jednalo se však o drobné perličky. Nejlépe se dařilo sociální satiře v humoristických časopisech. Poměrně snadno proklouzly oku cenzora různé sentence a aforismy. Pokud se nejednalo o přímý útok na vedoucí postavení KSČ, dovolovala cenzura takové méně neškodné „výpady“, aby se dokázalo, že u nás existuje svoboda názorů. " Za pravdu je různá sazba, jindy pomník, jindy vazba. Kdo ji řekne dřív než včas, tomu pravda zlomí vaz." Jiří Žáček "Napovídání se trestá - našeptávání odměňuje." "Pokřivení si většinou dobře stojí." Milan Růžička



21. 4. 1. Česká poezie 70. a 80. let oficiální – vedle režimu uznávaných básníků funkcionářů (Ivan Skála, Jan Pilař aj.) stojí (sice na okraji) nejlepší čeští básníci: J. Seifert, O. Mikulášek, V. Holan, V. Závada

mladá generace – např. JIŘÍ ŽÁČEK (1945) – básník rozporného vidění světa; sbírky Ráno moudřejší večera, Napjatá struna, Anonymní múza, Okurková sezóna, Ptákoviny aj. – svěží pohled na skutečnost, smysl pro humor a radost, melodičnost, vtip; tvorba pro děti (např. Slabikář, Aprílová škola) TELEVIZNÍ DĚTI (Autostop) Jak jsou čilé, jak jsou chytré televizní děti! Čtou a píšou ve třech letech, diskutují v pěti. Všecko znají, všecko vědí, co bychom se báli – zvládnou chvilky poezie, ba i seriály. Přehádají učitele, trumfnou mámy, táty. Mezi dvěma večerníčky složí doktoráty. Pročpak pro ně stavět školy, internáty, menzy? Než vyrostou z krátkých kalhot, budou dávno v penzi. „Rozum má své meze, ale omezenost je neomezená.“ JIŘÍ ŽÁČEK

LENKA CHYTILOVÁ (1952) – královéhradecká básnířka, představitelka generace ”osamělých běžců” – sbírky Dopisy, Třetí planeta, Proč racek přemýšlí, Průsvitný Sisyfos – objevování základních životních hodnot (láska, čistota, něha) i obraz rozporů ve světě, úvahy



MARKÉTA PROCHÁZKOVÁ (1963) – autorka jemné dívčí lyrické poezie (Sny bez přístřeší, Vítání světla, Na prahu lásky), pohled dospívající dívky na svět samizdatová a exilová – autoři zbavení možnosti publikovat (poslední sbírky Seifertovy, Skácelovy, Mikuláškovy, Šiktancovy aj.) písničkáři – protestní písně (obžaloba a výsměch brutální totalitní moci omezující člověka)

KAREL KRYL (1944–1994) – před emigrací knížka Hraje a zpívá Karel Kryl; deska Bratříčku, zavírej vrátka; v cizině – Kníška Karla Kryla, Slovíčka aj. ANDĚL Z rozmláceného kostela v krabici s kusem mýdla přinesl jsem si anděla – polámali mu křídla. Díval se na mě oddaně, já měl jsem trochu trému, tak vtiskl jsem mu do dlaně lahvičku od parfému. A proto, prosím, věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat – co mě čeká a nemine, co mě čeká a nemine. Pak hlídali jsme oblohu, pozorujíce ptáky, debatujíce o bohu a hraní na vojáky. Do tváře jsem mu neviděl, pokoušel se ji schovat – to asi ptákům záviděl, že mohou poletovat. A proto, prosím… Když novinky mi sděloval u okna do ložnice, já křídla jsem mu ukoval z mosazný nábojnice. A tak jsem pozbyl anděla on oknem odletěl mi – však přítel prý mi udělá


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun nového z mojí helmy. A proto, prosím…

JAROSLAV HUTKA (1947) , nucen emigrovat, usadil se v Dánsku. – verše Klíč pluhu, fejetony Požár v bazaru HAVLÍČKU, HAVLE (1977) Mají Tě v ohrádce, za mříž Tě vsadili, andělé z Brixenu, co vzývaj násilí. Pohádka pro děti, loutkové divadlo, tahají za nitky, nevyjdou na světlo. /:A podle litery paragraf – šavle teď dumej o právu Havlíčku, Havle!:/ Trochu‘s je popletl, řídil ses zákonem, co platí nad lidmi a také nad pánem. Pán se však urazil, jaképak zákony – on přece nejlíp ví, kdo má být poslušný. /:A podle litery…:/ Co Tě to napadlo foukat jim do kaše, nejezdil‘s na koni, cválal jsi na bleše. Pan Bach má básníky ve velké vážnosti, jak rád je v erárních komůrkách pohostí! /:A podle litery…!/ Vždyť je to nerozum zkusit se s mocným přít. Mohl ses dobře mít, šlo by to zařídit a při Tvých schopnostech pán by Tě zaměstnal, stačilo pochopit – stranou bys nezůstal.



/:A podle litery…:/ Potichu, bez hluku přišli Tě navštívit, korektně, zdvořile – nemoh‘ jsi odepřít Hostinské pokoje, mistře, už čekají, oblek si neberte, lepší tam dávají. /:A podle litery…:/ V Brixenu na rynku holky si šeptají: Zavřeli Havlíčka, lidi ho nedají, vždyť uměl hezky říct, nač my jen mysleli, že pěknej mužskej byl, proto ho zavřeli. /:A podle litery…:/

Básníci IVAN WERNISCH (1942) sbírky Zimohrádek, Druhý břeh, Loutky, v Londýně Zasuté zahrady; vysněné krajiny – okouzlení a útěcha, touha po jejich uskutečnění; stylizovaný naivismus i ve slovní výstavbě (zkomolená, vymyšlená, archaická slova); absurdita, bezútěšnost

IVAN DIVIŠ (1924-1999) – od r. 1969 v exilu; holanovský styl, originalita, existenciální motivy cizoty, úzkosti, hnusu v krutém světě; obraz rozkladu, devastace země – např. Uzlové písmo, Umbriana, Morality, v exilu např. sbírky Křížatky, Průvan, Odchod z Čech, Žalmy aj.; apokalyptické úzkostné vidiny, zoufalství

surrealistická skupina – Vratislav Effenberger, Jan Švankmajer aj.



skupina undergroundu – antipoetičnost, syrová obraznost, drsnost výrazu, vulgarismy – 3 zdroje: tzv. totální realismus (co nejpřesnější záznam nejbanálnější reality) – Egon Bondy, tzv. trapná poezie (poetizace trapného, vliv dadaismu, surrealismu, L. Klímy) – Ivo Vodseďálek paranoicko-kritická metoda Salvadora Dalího (”odkrýt podlost stalinského mýtu”) starší generace: Egon Bondy, Ivan Jirous – Magor, Andrej Stankovič aj., mladší generace – Jáchym Topol aj.

EGON BONDY (1930-2007) – básník, prozaik, filozof – filozofické práce Otázky bytí a existence, Buddha aj., román Invalidní sourozenci (oslava radostného života na okraji zdegenerované militarizované technické společnosti; obsáhlé básnické dílo, např. sbírky Trapná poezie (depoetizace, potlačení metafory, říkankovitost, citace frází a banalit), Velká kniha (ironie, odpověď na tzv. frézistickou poezii o budování socialismu) aj.

ANDREJ STANKOVIČ (1940-2001) – sbírky Osvobozený Babylon, Kecybely aj.

IVAN MARTIN JIROUS – MAGOR (1944) – ironická, sarkastická, ale i expresivní poezie, např. sbírka Magorův ranní zpěv, Mládí nevykouřené, z vězení Magorovy labutí písně MAGOROVY LABUTÍ PÍSNĚ (1981–1985) 6. Na Mírově jsem makal v kapli. Když teďka po čtvrté mě lapli, šoupli mě dělat do kostela a v kláštěře je moje cela. Ptám se Tě, Pane, vážně zcela, ač trochu s potlačeným smíchem: Nechceš mě nakonec mít mnichem? 21. Nad dvěma slunci třetí vzešlo bez tebe by to Bondy nešlo Bez tebe bych byl bez poetiky seděl jak vůl a lepil jen pytlíky.



21. 4. 2. Česká próza 70. a 80. let oficiální – historická, venkovská, vědeckofantastická i ze současnosti, literatura faktu; nezřetelné generační členění, ”vpád techniků” – autorů z praktických povolání (chemici V. Páral, J. Švejda, důlní technik J. Freis, ale i lékaři (Ota Dub) aj. – témata z různých prostředí, z každodenní praxe Významné osobnosti BOHUMIL HRABAL (1914–1997) – vynikající vypravěč, prozaik světové úrovně; vstup do literatury v 50. letech, publikoval částečně oficiálně, částečně v samizdatu nebo v cizině; právník, ale různá zaměstnání (dělník, výpravčí, balič starého papíru, kulisák); navázal na vypravěčské umění Haškovo – hospodské povídačky; vliv surrealistických postupů; zážitky z dětství, okupace, život v Praze a Polabí; znalost prostých lidí, záliba v groteskních situacích, povahách, šokujících nápadech; prvotina Perlička na dně (soubor povídek); – povídky Pábitelé – o lidech zvláštním způsobem milujících život (vnitřně čistí, opravdoví, navenek obhroublí); pábení = zvláštní způsob rozprávky s prvky poetismu, surrealismu, naturalismu – novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé – tvarové experimentování, dějová složka na okraji zájmu – próza Ostře sledované vlaky – naopak pevná dějová linie, okupační tematika; po r. 1968 dočasně zákaz publikovat – v zahraničí otiskl knihu Městečko, ve kterém se zastavil čas (nymburský pivovar, hl. postavy – autorův otec, správce pivovaru, a jeho bratr Francin; podobná tematika v trilogii Městečko u vody (Postřižiny, Krasosmutnění, Harlekýnovy miliony) – román Postřižiny – spojení groteskní hyperboly a jemné kritiky maloměstského způsobu života – postavy – krásná a romantická Hrabalova maminka a fanfaronský strýc Pepin – nekonvenční vitalita obou, obdiv k novému, radost ze života bez předsudků; hovorové a slangové výrazy, Pepinovo slovácké nářečí – Kluby poezie (původně Příliš hlučná samota a Něžný barbar – upravená verze), tzv. ”libeňské texty”, jednak tragickobohémský příběh autorova přítele Vladimíra periferní balada, jednak citlivý, poetický text o životní aktivitě člověka; Slavnosti sněženek – povídky, vyznání lásky k životu, přírodě, lidem; – v zahraničí vyšel i román Obsluhoval jsem anglického krále a trilogie Svatby v domě, Vita nuova, Proluky (vypravěčem je autorova žena Eliška). Řada jeho děl byla zfilmována, film Ostře sledované vlaky získal Oskara.


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun VLADIMÍR PÁRAL (1932) – inženýr chemik, prozaik novátor a autor sci-fi 1) pětidílný cyklus (3 novely a 2 romány) – tzv. černá pentalogie = kritika zmechanizovaného moderního života v konzumní společnosti; satirický nadhled autora, kritika promarněného života (honba za majetkem, kariérou a mocí) Veletrh splněných přání – o vedoucím chemické laboratoře (Milan Renč) – vrostl do stereotypního života, vyhovuje mu (hlášení, zbytečné porady, neúčelná činnost, mechanické plnění úkolů bez iniciativy, hazardování s časem a energií); nový styl: opakování slov, vět, odstavců = opakování životních úkonů; zhušťování výrazu (heslovitost, náznakovost), substantivní vyjadřování – prvek odborného stylu Soukromá vichřice – pohled na skupinu 8 pracovníků chemického závodu – měšťáctví, zautomatizovaný život, láska degradována na sex Katapult – vzpoura proti nudě manželského života 7 milostných vztahů, ale nespokojenost. Hlavní hrdina inženýr Jošt hledá východiko z nudy v milostných vztazích. Nachází partnerky pomocí inzerátu. Vedle svého normálního života tak žije dalších sedm životů. Situace se mu vymkne z ruky. Už neví, jak dále pokračovat a ani nemá zájem. Rozhodne se vrátit k rodině, při cestě letadlem však zahyne. Milenci a vrazi – život jako bezvýchodný kruh, boj o vliv, o moc, kritika promarněných životů. Profesionální žena – parodie na seriály o nezdolných ženách, maloměšťácky konzumní život. 2) tzv. ”bílá pentalogie” (vyšly zatím 4 svazky) Mladý muž a bílá velryba – odsouzení životní lhostejnosti, kalkulování, vypočítavosti a prospěchářství (Edita), neschopnost plně žít (Viktor), ale i touha něco dokázat (ulovit ”bílou velrybu”) umocnit život láskou a prací (Břéťa) – životní oběť Radost až do rána – spokojenost s průměrností, prospěchářství, tzv. socialistický životní ideál Generální zázrak – sice ”román naděje”, ale marnost vymknout se stereotypu v životě a prospěchářství Muka obraznosti – autobiografické prvky; ironie místo kritiky; inženýr chemik ztroskotává na pracovišti, touží stát se spisovatelem 3) žánrová oblast sci-fi varovný román Pokušení A-ZZ – lidstvo v 21. století, luxusní život za cenu zrady nabízený mimozemskou civilizací; Romeo a Julie 2300, Válka s mnoho–zvířetem, Země žen – politickoideologická alegorie o násilí totalitní společnosti 4) romány Playgirls I, II – erotická tematika, otevřenost výpovědi, degradace lásky



OTA PAVEL (1930–1973) – autobiografické prózy, přírodní a sportovní (novinář, sportovní reportér) – Dukla mezi mrakodrapy; povídkové soubory Smrt krásných srnců, Jak jsem potkal ryby– vzpomínky na otce a členy rodiny, přátele; přírodní obrazy – les, ryby, řeka; vynikající vypravěč, citlivý a laskavý pohled na člověka

VÁCLAV DUŠEK (1944) – prozaik, dramatik, scénárista – prózy z prostředí mladých lidí na okraji společnosti, např. Druhý dech, Tuláci, Lovec štěstí – život narušené mládeže, recidivisté

JOSEF NESVADBA (1926-2005) – autor vědeckofantastických próz, např. povídky Tarzanova smrt, Einsteinův mozek; Výprava opačným směrem, román Tajná zpráva z Prahy

RADEK JOHN (1954) – prozaik, filmový scénárista, televizní reportér; zpracovává společensky ožehavá témata, chorobné projevy soudobého života (alkoholismus, brutalita, drogy) sociologickodokumentárním způsobem; prvotina Džínový svět – obraz mentality mladých lidí 70. a 80. let; varovný román Memento – zachycuje 10 let života Michala Otavy, bývalého studenta gymnázia, a jeho marné úsilí zbavit se drogové závislosti; proces rozkladu osobnosti, prostředí narkomanů; líčení subjektivních pocitů hlavního hrdiny (vnitřní výpověď) se střídá s odbornými výklady lékařů – informativnost, dokumentárnost Memento (1986) reportážní román – publicistická beletrie; vznik – podle autentických materiálů 1.

Praha, 70. a 80. léta 20. stol., deset let života narkomana

2.

tabuizované téma narkomanie příběh bývalého studenta Michala, který v 17 letech poprvé ze zvědavosti na diskotéce okusí drogu a nedokáže přestat; obraz života Michala a jeho dívky Evy i ostatních z party: neustálé shánění drog, peněz, krádeže, prostituce, domácí výroba pervitinu; marnost domluv rodičů, snahy zbavit se závislosti; mravní úpadek, duševní a fyzické chátrání, zdravotní potíže (halucinace, deprese), úmrtí přátel, sebevraždy; opakovaná léčení Michala, vězení; zpráva o Evině sebevraždě Michalova podezřívavost, hledá viníky, snaha pomstít se; nakonec těžké poškození mozku jako následek předávkování – Michal dožívá v psychiatrické léčebně bez naděje na zlepšení stavu

3.

Michal Otava – nenapravitelný toxikoman, podléhá drogám, proces chátrání osobnosti; v drogách hledá únik z těsného a necitlivého domácího prostředí; nuda přítelkyně Eva Popelková – bez pevné vůle a vytrvalosti; schopná všeho pro drogu, i nevěry Richard Růžička – vůdce party, zkouší na ostatních své experimenty s drogami, samolibý, nezodpovědný, nebezpečný


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Michalovi rodiče – omezují jeho přirozenou potřebu samostatnosti (zákazy, příkazy), nedostatek citových vztahů, ač spořádaná rodina 4.

autorovo varování před vážným nebezpečím moderní civilizace – toxikomanií; téměř mizivé procento úspěšnosti léčby; kritika neinformovanosti dospělých

5.

kompozice – využití retrospektivy, řetězovost (sled krátkých epizod, uzavřených obrazů z minulosti, vybavování dřívějších zážitků (jako filmové sekvence) – dynamičnost, rychlý dějový spád – využití vnitřního monologu hlavního hrdiny (rozhovory k sobě a se sebou) – krátké dějové úseky uvádějí citáty odborníků, v závěru strohé konstatování – styl protokolu, zprávy – dokumentárnost a informativnost, věcné informace, odborné výklady lékařů – subjektivními pocity hrdiny prostupují konkrétní obrazy ze života narkomanů (detailní záběry prostředí) jazyk – obecná čeština, vulgarismy, slangové výrazy (perník, feťák, šleh) v dialozích postav

samizdatová a exilová – próza intelektuální, psychologická (Škvorecký, Salivarová, M. Kundera, Vaculík, I. Klíma, Kohout), o odcizení člověka (Sidon, Pecka, Kliment), o lidech na okraji společnosti (Kriseová, Trefulka, Kantůrková, Putík)

MILAN KUNDERA (1929) prozaik, dramatik i básník; od r. 1975 žije ve Francii (1979 zbaven čsl. stát. občanství); přední evropský spisovatel; vstup do literatury v 50. letech – poezie (sbírka Monology), drama (Majitelé klíčů), povídky (Směšné lásky – 3 sešity, o různých podobách lásky); – román Žert – obraz tragických deziluzí ve světě, kde nevina je trestána jako vina; svět komunistických fanatiků a udavačů, série žertů, týkajících se hlavní postavy: nevinný žertík provokace vysokoškoláka – brán smrtelně vážně vyloučení ze strany, fakulty; na vojně prožívá hlavní hrdina ”směšnou lásku”, pak návrat k vědecké práci a touha pomstít se viníku – kamarádovi největší žert života, protože se mine cílem – tvorba v emigraci – román Život je jinde – o básníkovi, jeho vývoji k revolucionářství v roce 1948, k udavačství a spolupráci s StB = román o deformaci člověka zdeformovaným revolučním ideálem; ironie, konec lyrického vidění světa; kompozice – jako 7 dílná sonátová skladba – román Valčík na rozloučenou – tzv. ”lázeňský román” o životě plném intrik a neuvěřitelných náhod; komplikovaná zápletka slouží k vyjádření úvah o ušlechtilosti a vandalství, o povrchnosti v mezilidských vztazích, vypočítavosti, sobectví – román Kniha smíchu a zapomnění – několik variací příběhů o mravní devastaci českých lidí doma i v cizině; spojeny osobou Taminy; nový tvůrčí postup, tzv. románová polyfonie s filozofickými úvahami, ironií a kritikou – román Nesnesitelná lehkost bytí – mnohovýznamová filozofická próza o problémech vnitřní a vnější svobody, odpovědnosti za sebe i za druhé, možnostech seberealizace; příběh dvou dvojic – lékaře Tomáše a servírky Terezy, Sabiny a France; mozaika osudů Kapitoly z dějin literatury 336

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun bez chronologické posloupnosti, prolínání a doplňování dějových linií, vkládání snů snaha uniknout z tíživé reality (tíha emigrace) – román Nesmrtelnost – založen na prolínání pásma reality a fikce: příběh dvou povahově rozdílných sester (Agnes a Laura), jímž se prolínají fiktivní setkání a rozhovory význačných postav světové kultury (Goethe, Rilke, Hemingway) a úvahy autorovy (např. rozhovory vypravěče s postavami románu); kompozice opět po vzoru hudební skladby (7 dílů) – variace základní myšlenky – podstata nesmrtelnosti; postmoderní román o ohlupující povrchnosti, o podstatě lidského bytí

JOSEF ŠKVORECKÝ (1924) – prozaik, nakladatel; od r. 1969 univerzitním profesorem v Torontu; tam v r. 1971 založil nakladatelství českých knih Sixty – Eight Publishers (s manželkou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou) – generační román Zbabělci – o posledních dnech války v Náchodě (Kostelec); vypravěč Danny Smiřický a jeho přátelé z džezové kapely – jejich statečné chování × předstírané vlastenectví místní honorace s touhou po moci; autobiografické prvky, subjektivizovaná ich-forma; monologická výpověď místy střídána s úsečnými civilními dialogy (vliv Hemingwaye); strohost výpovědi souvisí s úsilím depatetizace a demýtizace skutečnosti – postava Dannyho je v dalších pozdějších prózách: novela Konec nylonového věku (období po únoru 1948 – Danny zastoupen v postavě profesora angličtiny i jako Sam obdivovaný Irenou), román Tankový prapor (o vojenské službě v 50. letech – omezenost důstojníků, ale jejich absolutní moc × prostí vojáci) – žánr groteskního satirického románu; – soubor příběhů Prima sezóna (z období války; septimán Danny a jeho lásky); ”politický román” Mirákl (události 50. let – číhošťský zázrak – a 60. let – Pražské jaro a srpnová okupace 1968 – Danny jako účastník událostí); Příběh inženýra lidských duší (Danny jako profesor na torontské univerzitě = svět posrpnové emigrace a Dannyho vzpomínky na léta okupace doma) = volná pentalogie – prózy s židovskou problematikou – povídkový soubor Sedmiramenný svícen a Babylonský příběh a jiné povídky – z 60. let; detektivní prózy – kriminální román Lvíče, cyklus Smutek poručíka Borůvky, Konec poručíka Borůvky, Návrat poručíka Borůvky aj.; román Scherzo capriccioso (o A. Dvořákovi, Čechách a Spojených státech) Zbabělci (1958) román s autobiografickými rysy (generační román) 1.

východočeské maloměsto (Kostelec; předlohou autorovo rodiště Náchod); konec 2. světové války (týden na konci okupace, od 4. 5. do 11. 5. 1945 + retrospektivy)

2.

události dnů války až do osvobození zachyceny z pohledu ústřední postavy a zároveň vypravěče Dannyho; bývalý gymnazista, za války nasazený na práci v továrně, hraje s amatérskou džezovou kapelou jako saxofonista; tady má své přátele – trumpetista Benno Mánes (vrátil se z koncentráku), kytarista Harýk a klavírista Fonda (syn plukovníka Čemelíka); napětí posledních válečných dnů ve městě; složitosti prvních lásek (Danny, Irena, Zdeněk); v kosteleckém pivovaru je ”středisko revoluce”, nudné hlídky zajišťující klid, rvačka s komunisty, péče o uprchlíky, srážka s ustupujícími Němci s oběťmi na životech, brutální esesácké vraždění, oficiální vítání Rudé armády



3.

Danny Smiřický – téměř dvacetiletý bývalý gymnazista, muzikant (autobiografické rysy), snaží se imponovat dívkám, předstírá páskovství, cynismus, ale v jádru citlivý, opravdový; odpor k měšťáctví, únik z měšťácké společnosti jeho přátelé z kapely a Irena

4.

vyjádření životního pocitu mladých v prostředí maloměsta (tzv. ”zlatá mládež”) – citovost zastírána předstíraným cynismem a pesimismem; konfrontace s maloměstskou ”smetánkou” a její hrou na revoluci (ale opatrnictví, přetvářka, předstírání aktivity);

5.

ústřední motivy – džezová hudba (blízkost k mluvené řeči a paralela: prudký rytmus – dramatičnost dějových scén; kontrast: aktivita maloměšťáků na poslední chvíli × jejich přízemnost đ parodie, ironie způsob vypravování: ich-forma; Dannyho monology střídány s úsečnými dialogy dějových scén (vliv Hemingwayova stylu) autenticita výpovědi, depatetizace

PAVEL KOHOUT (1928) – básník, dramatik, prozaik; politická činnost v 50. letech, od r. 1968 zákaz publikovat, od r. 1978 v emigraci – básnická sbírka Čas lásky a boje – dobový optimismus a budovatelské nadšení ; dramatická tvorba – Zářijové noci (o povrchnosti politické práce v armádě), Taková láska (o vztahu společnosti a jedince; forma inscenovaného sousedního procesu; o sebevraždě studentky); August, August, August (z cirkusového prostředí) – v emigraci – prózy Z deníku kontrarevolucionáře (konfrontace ruských osvoboditelů v r. 1945 a okupantů v r. 1968); román Katyně (o absolventce odborné školy pro katy – satira na mocenské praktiky StB, odhaluje mechanismy moci); román Kde je zakopán pes (atmosféra 70. let, události kolem Charty 77), román Hodina tance a lásky (z terezínské Malé pevnosti – konfrontace nacistické a stalinské totality), román Sněžím (obraz polistopadových poměrů v Čechách); dramata, např. Marast, Atest, Safari – prvky a postupy absurdního dramatu

ALEXANDR KLIMENT (1929) – autor psychologické prózy; prvotina Marie (sonda do rodinného prostředí, metoda psychologické analýzy pocitů postav); v zahraničí – román Nuda v Čechách (rozhodování architekta mezi konformním způsobem života nebo emigrací a možností seberealizace)

KAREL PECKA (1928-1997) – prózy z vězeňského prostředí (političtí vězni v 50. l.) – román Horečka, Velký slunovrat, Motáky nezvěstnému



LUDVÍK VACULÍK (1926) – prozaik, fejetonista, autor textu Dva tisíce slov, organizátor edice Petlice (samizdat); román Sekyra – protiklad oficiálních tezí o idyle na soudobé vesnici; téma návštěvy pražského intelektuála u příbuzných v rodném kraji – ironický, kritický pohled, originalita; prolínání prvků valašského nářečí a spisovného základu, osobitá syntax – v samizdatu a exilu po 70. roce – román Morčata – kritika současnosti, modelový román o absurditě a odcizení; realizuje postmoderní princip dvouúrovňového vnímání díla: jednoduchý příběh, ale otevřený smysl díla – touha po přirozeném životě; – román Český snář – otevřená dokumentární výpověď o životě hlavních představitelů neoficiální kultury 70. let; forma deníkových záznamů, různá žánrová hlediska (román milostný, fejeton, glosa, aforismy, kritické úvahy – politický román, reportáž, lyrická próza, cestopisná črta, citace z deníků a dopisů, verše, záznamy snů); postoj skeptický a pochybovačný, ale ne resignace; – román Jak se dělá chlapec – reaguje na Smolnou knihu Lenky Procházkové – motiv nevěry a žárlivosti

Další autoři, např. EVA KANTŮRKOVÁ (Přítelkyně z domu smutku), VLADIMÍR ŠKUTINA (Prezidentův vězeň), IVAN KLÍMA (Milostné léto, Má veselá jitra, Láska a smetí), EDA KRISEOVÁ (Křížová cesta kočárového kočího), LENKA PROCHÁZKOVÁ (Oční kapky, Smolná kniha), JAN TREFULKA (O bláznech jen dobré, Svedený a opuštěný), ZDENA SALIVAROVÁ (Honzlová; Nebe, peklo, ráj), JIŘÍ GRUŠA (Mimner aneb Hra o smrďocha), VĚRA LINHARTOVÁ (zakladatelka české experimentální prózy, např. Meziprůzkum nejblíž uplynulého)

21. 4. 3. České drama 70. a 80. let oficiální – poznamenáno ”normalizací”; hodnotnější hry – OLDŘICH DANĚK (1927) – např. Válka vypukne po přestávce (ústřední postava herce, otázka umělcovy morálky), Vévodkyně valdštejnských vojsk (drama o postojích lidí k válce, retrospektiva Valdštejnova osudu), Zpráva o chirurgii města n. (o etice lékařovy práce); KAREL STEIGERWALD (1945), např. Neapolská choroba (hra s prvky grotesky a absurdního divadla, tragikomedie o nebezpečí totality); JIŘÍ HUBAČ (1929), např. Stará dobrá kapela (televizní inscenace Nezralé maliny – o setkání dávných kamarádů, hledání cesty k sobě, zklamání z nesplněných ideálů), Ikarův pád aj., DANIELA FISCHEROVÁ (1948), Hodina noci mezi psem a vlkem (Villon jako undergroundový básník) vliv Československé televize v oblasti dramatické tvorby – množství seriálů – nejúspěšnější tvůrce JAROSLAV DIETL (1929–1985) – mnohodílné seriály s aktuální společenskou problematikou a obrazem mezilidských vztahů v různých prostředích, např. Tři chlapi v chalupě, Nejmladší z rodu Hamrů, Nemocnice na kraji města aj. Kapitoly z dějin literatury 339

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun nová divadla malých forem, neprofesionální divadla, např. Studio Ypsilon, HA-divadlo, Divadlo Na provázku, Divadlo Járy Cimrmana, Divadlo Na okraji, Sklep; dřívější Semafor, Činoherní klub, Reduta autorské osobnosti: Zdeněk Svěrák, Ladislav Smoljak, Bolek Polívka, Miroslav Horníček, Jiří Suchý, Miroslav Šimek, Jiří Grossmann, Ivan Vyskočil aj. samizdatové – většina her zůstala v čtené podobě nebo inscenována v zahraničí; domácí divadlo Vlasty Chramostové, soukromé inscenace na Havlově Hrádečku; autoři: Pavel Kohout, Václav Havel, Josef Topol, Ivan Klíma, Milan Uhde, Karol Sidon, Pavel Landovský, Milan Kundera

21. 5. Polistopadová literatura 21. 5. 1 Česká poezie po roce 1989 ZDENĚK ROTREKL (1920) – básník křesťanské orientace; výbory Básníkův skrytý čas, Sněhem zaváté vinobraní, náročná sbírka Němá holubice dálek

mladší generace českého undergroundu: JÁCHYM TOPOL (1962) – básník, prozaik, redaktor Revolver Revue – sbírka Miluju tě k zbláznění – lyrická montáž postřehů a pocitů; román Sestra – drsně naturalistický i poetický text, plný snů i reálií, téma lásky a podnikání

JAROMÍR TYPLT (1973) – novosurrealistický básník a prozaik – sbírka Koncerto grosso, próza Pohyblivé prahy chrámů a Zápas s rodokmenem – texty a vize, obraznost, kultivovaný jazyk



21. 5. 2. Česká próza po roce 1989 a) vypravěčská (narativní) – s příběhem

MICHAL VIEWEGH (1962) – novela Názory na vraždu – obraz českého maloměsta, pokus dobrat se pravdy, otázka po předpokladech poznání; psychika maloměstských figurek při jejich různých reakcích na vraždu mladé učitelky; prolínání komediálních i tragických momentů, nápaditá forma – Báječná léta pod psa – rodinná kronika z doby normalizace; autobiografický příběh vlastního dospívání (obraz srpna 1968), období od r. 1962 do gorbačovské perestrojky; v epilogu výčtem shrnuty osudy postav od listopadu 1989 do r. 1991; ladění satirické i humorné Výchova dívek v Čechách – autorem ironicky označen jako velký český postmoderní pedagogický román (snaha povýšit atraktivní námět sebevraždy dívky do oblasti vyšší literatury); umění sdělnosti, čtivosti. Báječná léta pod psa. Autor zachycuje očima dítěte i dospělého atmosféru 60. let přes normalizaci až po pád komunismu se všemi atributy pokrytectví a bezpráví, na nichž tento režim stavěl. Příběh začíná Kvidovým narozením. Kvidův otec, inženýr ekonomie, musel opustit své místo v Praze a přestěhovat se do malého městečka, kde přijal podřadnou práci ve zdejších sklárnách. Žil v nuzných podmínkách. Teprve když se začal politicky angažovat, začala růst i jeho kariéra. Stačilo však jenom málo – setkat se s pronásledovaným spisovatelem Pavlem Kohoutem – a bylo po kariéře. Stal se z něj podnikový vrátný a zanevřel na celý svět. V té době již Kvido studoval vysokou školu. Otcův stav se však stále zhoršoval. Zvrat přinesl až rok 1989. Režim padl a otec začal pracovat u zahraničního obchodu. Kdosi na něj vytáhl někdejší angažovanost. Kvůli pozitivním lustracím se tedy stal cenovým referentem podniku a. s. Kavalier Sázava. b) experimentální – destrukce příběhu, důraz na svět slova a fantazie; návaznost na tzv. nový román

JIŘÍ KRATOCHVIL (1940) – prozaik, esejista; prvotina Medvědí román – prolínání časových rovin (přítomnost a minulost), skutečnosti a fikce, záměna postav; antiutopický orwellovský román, memoárová kompozice (ich-forma); román Uprostřed noci zpěv – rysy magického realismu – o hledání otce a sebe sama ve světě lží a násilí; dva základní příběhy: v lichých kapitolách – rekapitulace vlastního života hrdiny od narození při osvobozování Brna až po svatbu, v sudých kapitolách vypráví svůj životní příběh Petr Simonides (vzpomínky na dětství, rodiče, školu); v závěru hrdinové obou rovin splývají – jako by šlo o příběh jedné osoby (oba spojuje podobnost osudů, doba, prostředí i některé podobné vlastnosti); odlišnost v stylistických prostředcích: bezejmenný hrdina 1. dějové roviny se vyjadřuje ve větách s dokonalým pravopisem, Petr v dlouhých souvětích začínajících malým písmenem a neukončených tečkou; odlišné vlastnosti: Kapitoly z dějin literatury 341

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 1. hrdina bez předsudků a zábran, s magickými schopnostmi, Petr mírný, mravný, slušný – oba se shodují v touze uniknout zlu

MICHAL AJVAZ (1949) – básník a prozaik, blízký magickému realismu – román Druhé město – reálný obraz Prahy doplněn fantastickými a mystickými prvky; próza plná nezvyklých zvířat a fantomů, s nimiž vypravěč zápasí

DANIELA HODROVÁ (1946) – prozaička a literární kritička – teoretická práce Hledání románu (typologie románu) a studie Román zasvěcení – románová trilogie Trýznivé město (Podobojí, Kukly, Théta) – inspirace Prahou, její magickou krásou, úvahovost, autobiografické rysy; ”básnický” průvodce tajuplnou Prahou – Město vidím ...



22. Speciální témata 22. 1. Literatura pro děti a mládež Specifickým literárním žánrem je literatura pro dětské a dospívající čtenáře. Rozdělení:  

Intencionální literatura pro děti a mládež - je psána pro tuto věkovou kategorii záměrně. Neintencionální literatura pro děti a mládež - není původně určena pro děti, ale dětští čtenáři ji přesto čtou (např. Jules Verne, Johanthan Swift, Daniel Defoe, Walter Scott, Karel May, Božena Němcová nebo Karel Jaromír Erben.)

Funkce a význam: Probouzí u dětského čtenáře vztah k jazyku, obrazotvornost a rozšiřuje slovní zásobu. Lze ji využít jako prostředek k nenásilnému vzdělávání, podněcování dětské fantazie a k přemýšlení. Dítě má možnost si zároveň vštěpovat estetické a mravní zásady a hodnoty. Rozdělení podle věku:    

Období předškolního věku (3-6 let): leporela, omalovánky, říkadla, hádanky, jednoduché příběhy (např. se zvířecí tématikou) Období mladšího školního věku (6-11let): pohádky, povídky ze života dětí, příběhy z přírody, dobrodružné příběhy, rytmicky jednoduché verše Období staršího školního věku (11-15 let): dobrodružná literatura (western, příběhy ze života divočiny, indiánů apod., ilustrované encyklopedie, dívčí romány Období adolescentního věku (16-18 let): "červená knihovna", náročnější dobrodružná literatura, science-fiction, encyklopedie, zájmová literatura (počítačová, sportovní) přepisy filmových děl, monografie o celebritách, knihy ze studentského prostředí atd.

22. 1. 1. Česká literatura pro děti a mládež Počátky

A

ž do romantismu děti četly vybraná díla z literatury pro dospělé, případně čerpaly z lidové slovesnosti. První pohádkové sbírky byly psány pro dospělé. Měly zachytit a sdělit hodnoty lidové slovesnosti. U nás vznikla literární díla se zaměřením na českého čtenáři již ve 14. století. Nejznámějším autorem děl zaměřených na dětského čtenáře se stal Tomáš Štítný ze Štítného. Dílo má spíše moralizující charakter.Teprve až zavedení povinné školní docházky za vlády Marie Terezie v 70. letech 18. století si vyžádalo vznik učebnic a encyklopedií pro děti. Vydávaly se tzv. adaptace - zjednodušené texty, překládané hlavně z německé literatury. Kapitoly z dějin literatury 343


Dalším významným autorem předtereziánské doby byl Jan Amos Komenský, který vytváří pro děti první obrazovou publikaci Orbis sensualium pictus (Svět v obrazech), která má zároveň charakter česko-německo-latinského obrazového slovníku. Teprve až ve 20. století vznikají díla, která jsou prvoplánově zaměřena na dětského čtenáře. Někteří autoři se prezentují jako tvůrci dětské literatury. Až do konce 19. století bylo psaní knih s cílem oslovit dětského čtenáře spíše ojedinělé. 21. 1. 1. 1. Nejznámější autoři píšící pro děti ve světové literatuře Joy Adamsonová - Příběh lvice Elsy Edmondo de Amicis - Srdce Hans Christian Andersen - soubor pohádek, z nichž některé byly zfilmovány. Elliott Arnold - Zlomený šíp, příběh z kmene Apačů Cécile Aubryová - Bella a Sebastián Charlotte Brontëová - Jana Eyrová Lewis Carroll - Alenka v říši divů Carlo Collodi - Pinocchiova dobrodružství James F. Cooper - Stopař, Poslední Mohykán James Oliver Curwood - Vlčák Kazan, Zlaté údolí Arthur Conan Doyle - Pes baskervillský Arkadij Gajdar - Čuk a Gek, Timur a jeho parta Bratři Grimmové - významní pohádkáři Rudyard Kipling - Kniha džunglí (příběh o Tarzanovi) Astrid Lindgrenová - Pipi Punčochatá, Děti z Bullerbynu Jack London - dobrodružné příběhy Bílý tesák, Volání divočiny, Jerry z Ostrovů Karel May - série románů o Vinnetouovi a Old Shatterhandovi, další hrdinové Old Surehand, Old Firehand. Alexander A. Milne - Medvídek Pú Charles Perrault - sbírky lidových pohádek, Příběhy a pohádky z minulosti, Pohádky matky Husy, Kocour v botách Joanne Rowlingová - série příběhů a malém kouzelníkovi Harry Potterovi Antoine de Saint-Éxupéry - Malý princ Robert Louis Stevenson - Ostrov pokladů Johanthan Swift - Gulliverovy cesty J. R. R. Tolkien - Pán prstenů L. N. Tolstoj - Kohout a liška Mark Twain - Dobrodružství Toma Sawyera, Dobrodružství Huckleberryho Finna Jules Verne - vědeckofantastické příběhy: Dva roky prázdnin, Cesta kolem světa za 80 dní, Kapitán Nemo, Patnáctiletý kapitán, Lodivod dunajský Oscar Wilde - Strašidlo cantervillské



21. 1. 1. 2. Nejznámější čeští autoři pro děti Eduard Bass - Klapzubova jedenáctka Božena Benešová - Don Pablo, Don Pedro a Věra Lukášová Eva Bernardinová - Kluci, holky a Stodůlky František Běhounek - Trosečníci polárního moře Adolf Branald - Tisíc a jedno dobrodružství František Branislav - Básně dětem Karel Čapek - Devatero pohádek Václav Čtvrtek - My tři a pes z Pětipes, Zlatá lilie, Rumcajs Jan Drda - České pohádky Karel Jaromír Erben - básně Kytice, pohádka Dlouhý, Široký a Bystrozraký Eduard Fiker - Nejdřív já František Flos - Na modrém Nilu, Lovci kožišin, Lovci orchidejí Jaroslav Foglar - Chata v jezerní kotlině, Pod junáckou vlajkou, Záhada hlavolamu Ota Hofman - Útěk František Hrubín - básnické sbírky, např. Jak se chytá sluníčko Jan Karafiát - Broučci Josef Lada - Kocour Mikeš František Langer - Bratrstvo bílého klíče František Nepil - Dobré a ještě lepší jitro, Střevíce z lýčí, večerníčkové pohádky Marie Majerová - Robinsonka Božena Němcová - Babička, upravené pohádky, např. Sůl nad zlato Ivan Olbracht - Nikola Šuhaj loupežník, Ze starých letopisů L. M. Pařízek - Prales leopardů Eduard Petiška - Báje a pověsti starého Egypta a Mezopotámie Josef Věromír Pleva upravený příběh D. Defoea Robinson Crusoe Karel Poláček - Bylo nás pět Stanislav Rudolf - Myš dobré naděje, V každém okně Julie, To jsme prosím nebrali Václav Řezáč - Edudant a Francimor Bohumil Říha - Honzíkova cesta, Dětská encyklopedie Ondřej Sekora - Ferda Mravenec Helena Šmahelová - Velké trápení Eduard Štorch -příběhy z pravěku: Minehava, Bronzový poklad, Lovci mamutů, U veliké řeky, Hrdina Nik, Volání rodu Karel Štorkán - Sladké hlouposti Jan Werich - Fimfárum Jiří Žáček - básnické sbírky Rýmy pro kočku, Tři roky prázdnin, Dvakrát dvě je někdy pět



22. 2. Vědecko-fantastická literatura

P

oužívá se pro ni označení science -fiction (sci-fi). Tento literární žánr čerpá z poznatků vědy a techniky, předjímá jejich možné důsledky pro člověka. První pokusy o literaturu s utopickými náměty se objevují již v antice. Za prvního autora sci-fi lze považovat Lúkiána ze Samosaty (2.stol. n. l.), který napsal příběh o cestě na Měsíc Vera Historia (Pravdivé příběhy). Ve středověku se objevuje hned několik autorů utopických děl, které však mají spíše filozoficko-sociální charakter. (Thomas More, Tomasso Campanella, Francis Bacon). Cílem je snaha vytvořit sociálně spravedlivý stát (Utopia, O slunečním státě). V 19. století začíná vznikat více děl s fantastickou tematikou. M. W. G. Shelleyová - Frankenstein, neboli Moderní Prometheus. Jules Verne - Dva roky prázdnin, děti kapitána Granta, Patnáctiletý kapitán, Kapitán Nemo, Ocelové město H. G. Wells - Stroj času, Neviditelný, Válka světů, První lidé na Měsíci, Příběhy o prostoru a čase, Moderní utopie Ve 20. století začaly vycházet vědecko-fantastické příběhy i v časopisech. Zde tento žánr dominoval. Mezi první české autory sci-fi literatury patřil Karel Čapek (Krakatit, Válka s mloky, Továrna na absolutno, Bílá nemoc, R. U. R.). Určité sci-fái prvky se objevují i v díle Jakuba Arbese (romaneta) Velký věhlas si od 60. let 20. století získali rovněž Josef Nesvadba a Ludvík Souček. V současnosti nevychází příliš mnoho děl s vědeckofantastickými náměty. Objevuje se ve větší míře tzv. literatura faktu (Vladimír Ivanov, Vladimír Liška), případně práce předních záhadologů.

22. 2. 1. Nejznámější díla světové literatury Issac Asimov Ray Bradbury - Marťanská kronika, 451 stupňů Fahrenheita Arthur C. Clarke - Vesmírná odyssea Aldous Huxley - Konec civilizace I. A. Jefremov - Hvězdné koráby, Mlhovina v Andromédě, Na konci světa George Orwell - Farma zvířat Clifford Simak - Když ještě žili lidé Jonh Wyndham - Den Trifidů Stanislaw Lem - Astronauti, K mrakům Magellanovým, Návrat z hvězd, Solaris J. R. R. Tolkien - Pán prstenů



22. 2. 2. Nejznámější díla české literatury Karel Čapek – R. U. R., Krakatit, Továrna na absolutno, Válka s mloky Josef Nesvadba – Einsteinův mozek

A

utoři vědecko-fantastických příběhů se snaží domýšlet, jak bude vývoj lidstva vypadat, jaký bude mít vědecko-technický rozvoj dopad na celou společnost. Často mívají příběhy pesimistický nádech (lidé budou ovládnuti roboty, jinými živočichy (Huxley, Simak) nebo dokonce inteligentními rostlinami (Wyndham). Oproti tomu Karel Čapek dává v závěru svých děl naději na zvrat k lepšímu.

22. 3. Česká literatura v naší kinematografii

V

e snaze přiblížit literární dílo lidem, kteří třeba zrovna příliš neholdují četbě knih, sahají režiséři k osvědčeným románům, novelám, povídkám nebo pohádkám, aby divákovi nabídli svůj umělecký pohled na literární dílo. Někdy se rozhodnou pro úspěšnou knihu, jindy pro méně známé dílo, které se rozhodnou zpopularizovat. Kniha se však musí upravit do takové podoby, aby byla použitelná do filmové podoby. Je tedy nejprve napsat scénář k filmu. Ten může napsat buď spisovatel (autor díla, žije-li a je-li to ochoten udělat) nebo jiný autor, který se zpravidla psaním scénářů živí. V posledních letech dochází k jinému jevu. Nejprve je napsán scénář k filmu, z něhož se stane mimořádně úspěšný film. Scénárista po úspěšném debutu svého filmu nebo seriálu pak přepíše scénář do knižní podoby, takže si filmoví či televizní diváci mají možnost přečíst si příběh v románové podobě. Tyto knihy bývají na knižním trhu velice úspěšné. Níže je uveden přehled úspěšných filmových adaptací románů, povídek, pohádek, dramat či jiných příběhů pro děti od roku 1930 do konce 20. století. Název filmu: rok vzniku: autor předlohy: Dramata, příběhy řešící složité mezilidské vztahy, psychologické příběhy: Advent 1956 Jarmila Glazarová Bílá nemoc 1937 Karel Čapek Helimadoe 1993 Jaroslav Havlíček Hordubal 1979 Karel Čapek Jan Cimbura 1941 Jindřich Šimon Baar Jestřáb kontra Hrdlička 1954 Svatopluk Čech Když v ráji pršelo 1987 Jan Otčenášek Mladý muž a bílá velryba 1978 Vladimír Páral Muzikantská Liduška 1940 Vítězslav Hálek O ševci Matoušovi 1948 Antal Stašek Občan Brych 1958 Jan Otčenášek Kapitoly z dějin literatury 347

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Ostře sledované vlaky Paleta lásky Petrolejové lampy Předtucha Radost až do rána Skalpel, prosím Smrt krásných srnců Soukromá vichřice Ta třetí Turbína Týden v tichém domě Vlčí jáma Vyšší princip

1966 1976 1971 1947 1978 1985 1986 1967 1968 1941 1947 1957 1960

Bohumil Hrabal František Kožík Jaroslav Havlíček Marie Pujmanová Vladimír Páral Valja Stýblová Ota Pavel Vladimír Páral Jaroslav Havlíček Karel Matěj Čapek-Chod Jan Neruda Jarmila Glazarová Jan Drda

Milostné příběhy, příběhy s milostným podtextem: Bouřlivé víno 1976 Flirt se slečnou Stříbrnou 1969 Muka obraznosti 1989 Oldřich a Božena 1984 Pohádka máje 1940 Romeo, Julie a tma 1959 Stříbrný vítr 1954 Výchova dívek v Čechách 1996

Jan Kozák Josef Škvorecký Vladimír Páral František Hrubín Vilém Mrštík Jan Otčenášek Fráňa Šrámek Michal Viewegh

Sociální problematika, konflikt jedince a společnosti: Anna proletářka 1953 Botostroj 1954 Dům na předměstí 1933 Golet v údolí 1994 Hostinec U kamenného stolu 1948 Kříž u potoka 1937 Lidé z maringotek 1966 Nástup 1952 Pacientka Dr. Hegla 1940 Siréna 1947

Ivan Olbracht Turek Svatopluk Karel Poláček Ivan Olbracht Karel Poláček Karolína Světlá Eduard Bass Václav Řezáč Marie Pujmanová Marie Majerová

Historické události, osobnosti naší historie Evropa tančila valčík 1989 Filozofská historie 1937 Jan Hus 1954 Jan Roháč z Dubé 1947 Jan Žižka 1955

M. V. Kratochvíl Alois Jirásek M. V. Kratochvíl Alois Jirásek M. V. Kratochvíl


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Kladivo na čarodějnice Proti všem Psohlavci Putování Jana Amose Svědek umírajícího času V erbu lvice

1969 1957 1955 1983 1990 1994

Václav Kaplický M. V. Kratochvíl Alois Jirásek M. V. Kratochvíl Vladimír Körner Alena Vrbová

Komedie, tragikomedie, satira: Audience Báječná léta pod psa Cech panen kutnohorských Dobrý voják Švejk (několik dílů) Fidlovačka Holky z porcelánu Městečko na dlani Muži v offsidu Nezbedný bakalář Pantáta Bezoušek Pět holek na krku Postřižiny Pozor, vizita! Saturnin Slavnosti sněženek Tankový prapor U nás v Kocourkově Žert

1990 1997 1938 1931,1956 1930 1974 1942 1931 1946 1941 1967 1981 1981 1994 1983 1991 1934 1968

Václav Havel Michal Viewegh Ladislav Stroupežnický Jaroslav Hašek Josef Kajetán Tyl Jaromíra Kolárová Jan Drda Karel Poláček Zikmund Winter Karel Václav Rais Iva Hercíková Bohumil Hrabal Adolf Branald Zdeněk Sirotka Bohumil Hrabal Josef Škvorecký Karel Poláček Milan Kundera

Příběhy s dětským hrdinou, příběhy pro děti: Babička 1940, 1971 Dědeček automobil 1956 Divá Bára 1949 Honzíkova cesta 1956 Klapzubova jedenáctka 1938 Malý Bobeš 1961 Metráček 1971 Robinsonka 1956 Záhada hlavolamu 1993

Božena Němcová Adolf Branald Božena Němcová Bohumil Říha Eduard Bass Josef Věromír Pleva Stanislav Rudolf Marie Majerová Jaroslav Foglar

Dobrodružné příběhy, sci-fi, příběhy z dávných dob: Blbec z Xeenemünde 1962 Krakatit 1948 Markéta Lazarová 1967 Na Veliké řece 1977 Osoda Havranů 1977 Rozina sebranec 1945

Josef Nesvadba Krakatit Vladislav Vančura Eduard Štorch Eduard Štorch Zikmund Winter


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Údolí včel Volání rodu Zánik samoty Berhof

1967 1977 1983

Vladimír Körner Eduard Štorch Vladimír Körner

Filmy s válečnou tématikou, drama jedince poznamenaného válkou: Anděl milosrdenství 1993 Vladimír Körner Dita Saxová 1967 Arnošt Lustig Ročník jedenadvacet 1957 Karel Ptáčník Pohádky Bajaja Byl jednou jeden král Dařbuján a Pandrhola Hrátky s čertem O statečném kováři Radúz a Mahulena Sedmero Krkavců Tři zlaté vlády děda Vševěda

1950 1954 1959 1956 1983 1970 1993 1963

Božena Němcová Božena Němcová Jan Drda Jan Drda Božena Němcová Julius Zeyer Božena Němcová Karel Jaromír Erben

Poznámka: Uvedené filmy nejsou vyčepávající. Chybí zde například filmy s nízkou uměleckou úrovní, pouhé adaptace divadelních her nebo díla, která se příliš neujala. Dále se někomu může zdát přiřazení filmů do výše uvedených skupin jako zavádějící. Některé tituly totiž nelze jednoznačně zařadit do určité skupiny. Může se kupříkladu jednat o film s válečnou tématikou, jiný tam najde milostný podtext a někdo může uvedený titul chápat např. jako drama. Jedná se tedy o přibližnou diferenciaci jednotlivých filmových titulů. Rovněž se může film dostat do jiné výrazové dimenze než literární předloha. K výše uvedeným skutečnostem je tedy třeba přihlédnout.



22. 4. Přehled nejvýraznějších českých zakázaných nebo pronásledovaných autorů v letech 1948 -1980 LUDVÍK AŠKENAZY (1921-1986) Prozaik, dramatik, reportér, scénárista, autor rozhlasových her a prací určených dětem. Střední školu navštěvoval v Polsku, maturoval na Ukrajině. Studoval na filozofické fakultě ve Lvově a stal se učitelem v Kazašské SSR. Jako příslušník čs. Armádního sboru v SSSR se zúčastnil bitvy o Sokolovo. Pracoval v Čs. Rozhlase. Po roce 1968 zůstal trvale v SRN. Nejznámější díla: Májové hvězdy Ukradený měsíc Indiánské léto Praštěné pohádky Rasputin IVAN BLATNÝ (1919-1990) Básník a překladatel. Od roku 1948 se rozhodl žít v cizině. Zemřel ve Velké Británii. Nejznámější díla: Paní Jitřenka Melancholické procházky Hledání přítomného času Neviditelný domov (antologie exilové poezie)

EGON BONDY (1930-2007) Básník, prozaik, filozof, politolog, vl. jm. Zbyněk Fišer. Jeho raná tvorba byla ovlivněna surrealismem. Začátkem 50. let vystoupil s vlastním programem tzv. totálního realismu. Doktor filozofie a kandidát věd. Nejznámější díla: Diktatura proletariátu Povídky o lásce Korespondenční román Pozvání k večeři



ADOLF BRANALD (1910) Prozaik, autor reportáží a vzpomínkových próz, autor prací pro dětské čtenáře, dramatik. Rodiče byli herci. Prošel různými zaměstnáními, byl redaktorem nakladatelství Čs. spisovatel. 1965 – jmenován zasloužilým umělcem. Po roce 1970 nesměl publikovat. Nejznámější díla: Stříbrná paruka Lazaretní vlak Tisíc a jedno dobrodružství Dědeček automobil Vandrovali vandrovníci Strážci majáku Skříňka s líčidly Vizita JAKUB DEML (1878-1961) Básník, prozaik, autor deníkových souborů, úvah o výtvarném a slovesném umění, překladatel. Představitel katolické literatury, publikoval v mnoha časopisech. Nejznámější díla: Tanec smrti Šlépěje Zapomenuté světlo Mohyla JIŘÍ GRUŠA (1938) Básník, prozaik, autor literárně kritických prací, překladatel. Vystudoval filozofickou fakultu, působil jako redaktor literárních časopisů. V roce 1981 byl zbaven československého občanství a žil v SRN. Po pádu komunismu krátce zastával funkci ministra školství. Nejznámější díla: Mimner aneb hra o smraďocha Dámský gambit Kudláskovy příhody



JIŘÍ HANZELKA (1920-2003) Autor cestopisných próz. Spolu s Miroslavem Zikmundem absolvovali s vozem Tatra cestu kolem světa, natáčeli filmové reportáže a o cestách napsali knihu a také příspívali svými reportážemi do novin a časopisů. Nejznámější díla: Afrika snů a skutečnosti Za lovci lebek

VÁCLAV HAVEL (1936) Dramatik, esejista, publicista, autor typografů. Patřil mezi první mluvčí Charty 77, za své postoje byl několikrát souzen a uvězněn. Po pádu komunismu byl opakovaně zvolen prezidentem republiky. Nejznámější díla: Zahradní slavnost Audience Vernisáž Horský hotel JOSEF HIRŠAL (1920-2003) Básník, tvůrce konkrétní a vizuální poezie, překladatel, autor prací určených mladým čtenářům. Jeho tvorba byla zařazena do zahraničních antologií moderní poezie. Nejznámější díla: O kohoutkovi a slepičce Červená Karkulka Enšpígl ADOLF HOFFMEISTER (1902-1973) Prozaik, básník, reportér, dramatik, publicista, autor cestopisných črt a prací pro děti, esejista, karikaturista, kreslíř, malíř, ilustrátor, autor koláží. 1962 – jmenován zasloužilým umělcem. 1967 – jmenován národním umělcem. Předseda Svazu čs. výtvarných umělců. Nejznámější díla: Hry a protihry Podmořské hnězdy Abeceda lásky



EVA KANTŮRKOVÁ (1930) Prozaička, filmová scénáristka, absolventka filozofické fakulty, redaktorka Mladé fronty. Nejznámější díla: Jen si tak maličko povyskočit Smuteční slavnost Pozůstalost pana Ábela Přítelkyně z domu smutku. IVAN KLÍMA (1931) Prozaik, dramatik, publicista, esejista, autor rozhlasových her, za války v koncentračním táboře.Vystudoval češtinu a literární vědu na folozofické fakultě, redaktorem Literárních novin. Byl rovněž profesorem na Michiganské univerzitě. Nejznámější díla: Milenci na jednu noc Loď jménem Naděje Má veselá jitra PAVEL KOHOUT (1928) Dramatik, prozaik, publicista, básník, autor literatury pro dětské čtenáře, scénárista, překladatel a filmový režisér, autor písní, šéfredaktorem časopisu Dikobraz, redaktor Čs. televize, v souvislosti s Chartou 77 byl úřady šikanován. V roce 1979 byl zbaven státního občanství. Nejznámější díla: Zítra se bude tančit všude Taková láska Cesta zpátky August, august, august KAREL KRYL (1944-1994) Autor písní, básník. Vystudoval střední keramickou průmyslovku. Byl donucen opustit republiku, žil v SRN. Nejznámější díla: Bratříčku, zavírej vrátka Kníška Karla Kryla Rakovina Maškary


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun MILAN KUNDERA (1929) Básník, prozaik, dramatik, překladatel. V roce 1979 zbaven státního občanství, žil ve Francii. Nejznámější díla: Já truchlivý bůh Žert Nikdo se nebude smát Majitelé klíčů Směšné lásky Ptákovina Valčík na rozloučenou GABRIEL LAUB (1928-1998) Autor aforismů, publicista, prozaik, redaktorem Lidových novin, od roku 1968 v SRN, překladatel Solženicyna. Nejznámější díla: Zkušenosti Největší proces dějin VLADIMÍR ŠKUTINA (1931-1995) Publicista, prozaik, dramatik, autor literatury faktu, televizních seriálů a revue. 1962 – odsouzen an 10 měsíců za urážku hlavy státu., redaktorem Čs. televize. 1969-1974 – vězněn za televizní vysílánív srpnu 1968. Po podpisu Charty 77 mu byl odňat invalidní důchod.. V roce 1977 emigroval do Švýcarska. Získal řadu mezinárodních cen. Nejznámější díla: Půjčovna talentů (televizní revue) Ztracená revue) (televizní revue) Jezdec a smrt (televizní seriál) Co tomu říkáte, pane Werichu? Jsme s vámi, buďte s námi Přiložte životopis JOSEF ŠKVORECKÝ (1924) Prozaik, literární kritik, překladatel. V roce 1968 odešel se svou ženou, spisovatelkou Zdenou Salivarovou do exilu. V torontu založil nakladatelství Sixty-Eight Publisher. Nejznámější díla: Zločin v dívčí škole (filmové scénáře) Flirt se slečnou Stříbrnou (filmové scénáře) Farářův konec (filmové scénáře) Zbabělci Legenda Emöke Kapitoly z dějin literatury 355

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Ze života lepší společnosti Tankový prapor Hříchy pro pátera Knoxe (filmové scénáře) LUDVÍK VACULÍK (1926) Prozaik, fejetonista, kulturní a politický publicista, redaktorem Rudého práva .Kvůli článku Dva tisíce slov (kritika tehdejšího politického systému) byl pronásledován. Nejznámější díla: Dva tisíce slov Na farmě mládeže Morčata

22. 5. Humor a satira v české literatuře Humor ( z latinského slova humor = vlága, vlhkost): druh komického zabarvení jednotlivých motivů, témat i celých děl. Na rozdíl od satiry a sarkasmu vyznívá humor laskavou úsměvností, chápavým a shovívavým smíchem nad lidskými nedostatky, omyly a chybami. V podtextu humorného vypravování se nezřídka objevují i prvky tragické, např. v prózách Jana Nerudy, Jaroslava Haška, Karla Poláčka, Karla Čapka a dalších. Satira (z latinského slova satura, později satira = směs, všehochuť): poezie, próza či drama vysmívající se nedostatkům a vadám společnosti nebo jedince, individuálním pokleskům a chybám. Satirické dílo má charakter díla kriticky hodnotícího a odsuzujícího. Příklady humoru a satiry v české literatuře: (podrobnější informace viz v předchozích kapitolách) Hra Mastičkář zesměšňuje šarlatánství prodavačů mastí. Sociální satira Podkoní a žák – spor studenta a panského úředníka, kdo se má lépe. Vyznívá v tom smyslu, že si nemají oba co závidět. Středověké satiry v Budyšínském rukopisu kritizují světské i církevní nedostatky a způsob měšťanského života. Desatero kázáni božie, Satiry o řemeslnících a konšelích – kritizují nepoctivost a okrádání lidí. Václav Kliment Klicpera – veselohry Rohovín čterrohý, Divotvorný klobouk, Hadrián z Římsů, Zlý jelen – kritizuje špatné lidské vlastnosti. Kapitoly z dějin literatury 356

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Josef Kajetán Tyl – hry Fidlovačka, Strakonický dudák, Lesní panna, Jiříkovo vidění, Tvrdohlavá žena. Karel Havlíček Borovský – Epigramy, Tyrolské elegie, Křest svatého Vladimíra, Král Lávra. Jan Neruda – Povídky malostranské Svatopluk Čech – Hanuman – chyby české národní povahy Pravda – nejostřejší satira o setoupení pravdy na zem. Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV: století – brojí proti falešnému vlastenectví. Jaroslav Vrchlický – veselohra Noc na Karlštejně. Viktor Dyk – sbírky Satiry a sarkasmy, Pohádky z naší vesnice – kritika politického a společenského života a prodejnosti politiků. Jaroslav Hašek – Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona, Trampoty pana Tenkráta, Můj obchod se psy a jiné humoresky, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Karel Čapek – hra Ze života hmyzu Hry Osvobozeného divadla Voskovce a Wericha (Caesar, Balada z hadrů, Hej rup, Kat a blázen, Vest Pocket revue) František Langer – veselohry Velbloud uchem jehly, Obrácení Ferdyše Pištory Vladislav Vančura – Rozmarné léto (kritika maloměšťácké omezenosti) Karel Poláček Bylo nás pět, Hostinec U kamenného stolu, Dům na předměstí. Eduard Bass – Klapzubova jedenáctka Zdeněk Sirotka – Saturnin Bohumil Hrabal – Ostře sledované vlaky, Postřižiny, Slavnosti sněženek Miroslav Horníček – Jablko jE vinno, Dobře utajené housle Václav Havel – hry Zahradní slavnost, Audience, Vernisáž, Largo desolato. Humor z divadla Semafor: Jiří Suchý, Jiří Šlitr – Jonáš a tingl-tangl, Zuzana je sama doma Miloslav Šimek a Jiří Grossmann – Besídky Tvorba divadel Rokoko, Večerní Brno, Husa na provázku.



P

olitická satira v období tzv. normalizace byla nežádoucí, proto ji komunistická strana umlčovala. Někteří satirikové museli opustit vlast, viz např. Gabriel Laub nebo Ladislav Surinčak. Totéž se týkalo i nepohodlných písničkářů, neboť v jejich písních lidé nacházeli moudrost, sílu a jednotu proti nenáviděnému režimu (viz Kryl, Hutka, V. Merta, J. Nos, J. Nohavica, D. Voňková a další). Příklady satirických sentencí a aforismů Gabriela Lauba Nic vám nepřijde tak draho jako laciné pravdy. Lidstvo se množí mnohem rychleji, než je jeho celková zásoba myšlenek. Dali mi za pravdu. Klackem. Ležíme zde, jak zákony ekonomiky kázaly nám. Matematika říká: nepřehlížet nuly! Mám si vážit paralýzy proto, že je progresivní ? Ve 20. století nesmíte myslet, že nesmíte myslet. Smíte myslet, že smíte. Pravda je jako cibule. Kdo z ní chce strhnout slupky, nejen¨dnou zapláče. Nikdy za ničím nestál, protože nechtěl sedět. Temná doba je, když se zcela jasné věci říkají načerno. Humor a satiru najdeme rovněž v písňových textech našich zpěváků, zpěvaček a skupin, kteří měli v době normalizace buď omezenou nebo úplnou uměleckou tvorbu a možnost vystupování. Někteří z nich vydávali své texty pod pseudonymy (Zdeněk Svěrák). Mezi přední básníky – textaře patří Pavel Šrut, Jaromír Nohavica, Jiří Žáček, Vladimír Merta, Jaroslav Hutka, Pepa Nos, duo Paleček Janík, duo Vodňanský a Skoumal, Jan Buran , Jiří Dědeček, Karel Kryl, tvorba skupiny Pražský výběr (/Michael Kocáb) a další. Text písně Bitva o Karlův Most, zpívá Michal Prokop Má vlasy dlouhý do půl pasu, k turistům jistou náklonnost, barokní sochy v letním jasu sedí tu jako hejno vos.

Má vlasy do pasu a jen tak pro radost, nabízí ortel nebo spásu, :] v bitvě o Karlův most.



To pro tebe král Karel Čtvrtý, má lásko vlasatá, dával do malty žloutek a mrhal úsilím a pruty ze zlata. Má vlasy dlouhý do půl pasu, svůj bledej šampónovej chvost a svádí právě toho času bitvu o Karlův most. Má v očích muškety, děla a čeká na Švéda, klíč ke zbrojnici těla až na Kampě mu dá. To pro tebe král Karel Čtvrtý, ... Máš vlasy dlouhý do půl pasu, tvou svatou válku vidí most, barokní sochy v letním jasu a Němců kolem jako vos. Máš vlasy do pasu a jen tak pro radost nabízíš ortel nebo spásu 3x[ v bitvě o Karlův most .

Love story 77, píseň Vladimíra Merty V narvaným vlaku ona a voják vklíněný dechem do davu letmo se na ni zadívá v sobotu mají doma zábavu visí na ní očima zplihlýma jako visívají prapory z balkónů stojí u dveří záchodů a jedou dál jen oni dva jen oni dva a v kapse opušťák na pár dnů a prázdná láhev od piva Dívá se na ni jako se dívá sedlák v cirkusu na koně usíná vstoje a ona zívá taky má známost na vojně a vlak sténá a kymácí stromy se klátí venku


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun ona má chvíli volna po práci a on na pár dní dovolenku A vlasy větru vrývají šmouhy klikyháky do špíny na okně míjejí výhybky semafory touhy dýchá jí vlhko na krk - a ona hledí mimo mě Páteční špínu spečenou ve vlasech naráz nevymyješ šamponem šoupnou tě támhle a pak zas sem dva roky na nic a všechno na honem saniťák ti dá ráno prášek zapít lokem piva na bolest a ona má na sobě ubohý tříčtvrťáček půjčený na intru od holek Vedle v kupé se někdo zasmál jakoby šašek dostal kopanec koleje duněly naschvál mráz pryčna deka a kavalec Nepadlo jediné slovo a byli víc než milenci pohledy potají chtěly tak mnoho a navenek nic než chci vím že nemáš moc času a pojedeš vstoje dál tak si vem potají všechnu mou krásu svoji jsi mi dávno dal Bylo jí míň než ženě let a víc než dítěti snů milovali se v uličce něžně v objetí cizích pohledů a my co jsme stáli kolem jsme studem hleděli mimo ně žárlili plakali záviděli patami ryli do země Odtrhla se od něj pohledem a sklonila na chvíli hlavu neměl co by jí mohl říci vlak brzdil rtěnka dopadla na podlahu Vystoupila a vlasy větru vrývaly šmouhy do špíny na okně a semafory touhy křičely do noci zeleně zeleně zeleně zeleně



22. 6. Další klenoty světové a české literatury

P

ři četbě klasické české a světové beletrie jsem narazil na celou řadu vynikajících děl, které považuji za literární klenoty. Řada autorů není ani zmíněna v předchozích kapitolách, ba dokonce se ani nedostala do literárních brožur nebo čítanek. Přesto jsem nad stránkami těchto děl prožíval vzrušující a sváteční chvíle a do svých čtenářských sešitů jsem si zapisoval nadšená slova chvály. Není možné vypsat u každého titulu důvody, v čem je toto dílo krásné a o čem vypráví, to by bylo na další knihu. Nicméně považuji za dobré se o těchto knihách zmínit a doporučit je k přečtení, neboť dokáží obohatit každého vnímavého čtenáře.

22. 6. 1. Doporučená díla světové literatury 1. V. C. Andrewsová 2. V. C. Andrewsová 3. Bruno Apitz 4. Louis Aragon 5. Albert Ayguesparse 6. Henri Barbusse 7. Stan Barstow 8. Boileau - Narcejac 9. Charlotte Brontëová 10. Bernard Clavel 11. Denis Diderot 12. Theodore Dreiser 13. Lion Feuchtwanger 14. Lion Feuchtwanger 15. Gustav Flaubert 16. Joseph Heller 17. Hermann Hesse 18. Evan Hunter 19. Gabriel Chevalier 20. William Chorell 21. Christianne F. 22. Ken kesey 23. Eric Lambert 24. Ira Lewin 25. Sinclair Lewis 26. Susan Lewis 27. Jacques Lusseyran 28. Luwer Lytton

Tajemství rána Svítání Nahý mezi vlky Aurelián Dobrák Šimon Oheň Způsob lásky Poslední stránka deníku Jana Eyrová Čas vlků Jeptiška Americká tragédie Bláznova moudrost Země zaslíbená Salambo Hlava XXII. Narcis a Goldmund Džungle před tabulí Zvokokosy - Lázně Ze skořápky ven My děti ze stanice ZOO Vyhoďme ho z kola ven Deset tisíc zlodějů Rosemary má děťátko Babbitt Tanči, dokud můžeš Nalezené světlo Poslední dny Pompejí Kapitoly z dějin literatury 361

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 29. Guy de Maupassant 30. François Mauriac 31. Robert Merle 32. Robert Merle 33. Alberto Moravia 34. Joyce Carol Oatesová 35. George Orwell 36. Edit Pargeterová 37. Edit Pargeterová 38. Goffredo Parise 39. Michelle Prisco 40. Erich Maria Remarque 41. Erich Maria Remarque 42. Nora Roberts 43. Romain Rolland 44. Sidney Sheldon 45. David Scheinert 46. Alexander Solženicyn 47. John Steinbeck 48. John Steinbeck 49. John Steinbeck 50. John Steinbeck 51. Eugène Sue 52. Michail Šolochov 53. John Updike 54. John Updike 55. Mika Waltari 56. David Weiss 57. David Weiss 58. John Wyndham 59. Émile Zola 60. Stefan Zweig

Vášeň a jiné povídky Beránek Muži pod ochranou Víkend na Zuydcoote Horalka Oni Farma zvířat Nebeský strom Zelená ratolest Chlapec a komety Dědicové větru Nebe nezná vyvolených Jiskra života Vražedná nevinnost Jan Kryštof Mistrovská hra Proměny lásky a slávy Souostroví Gulag Hrozny hněvu O myších a lidech Na východ od ráje Na plechárně Tajnosti pařížské Rozrušená země Králíku, utíkej! Chceš si mě vzít? Egypťan Sinuhet Mozart člověk a génius Nahý jsem přišel na svět Den Trifidů Člověk bestie Marie Stuartovna

22. 6. 2. Doporučená díla české literatury 1. Zora Beráková 2. Josef Bor 3. Bohuslav Březovský 4. Jan Drda 5. Zdena Frýbová 6. Pavel Frýbort 7. Jaroslav Hašek 8. Jaroslav Havlíček 9. Jaroslav Havlíček 10. Miroslav Horníček 11. Václav Kaplický 12. Václav Kaplický

Zkouška dospělosti Opuštěná panenka Věční milenci Němá barikáda Hrůzy lásky a nenávisti Vekslák Osudy dobrého vojáka Švejka Neviditelný Petrolejové lampy Dobře utajené housle Smršť Táborská republika Kapitoly z dějin literatury 362

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 13. Václav Kaplický 14. Jaromíra Kolárová 15. Vladimír Körner 16. Karel Konrád 17. M. V. Kratochvíl 18. Karel Kryl 19. Jarmila Loukotková 20. Jarmila Loukotková 21. Jarmila Loukotková 22. Jarmila Loukotková 23. Jarmila Loukotková 24. Oldřich Mikulášek 25. Josef Nesvadba 26. Vítězslav Nezval 27. Ivan Olbracht 28. Jan Otčenášek 29. Jan Otčenášek 30. Vladimír Páral 31. Vladimír Páral 32. Eduard Petiška 33. Alexej Pludek 34. Alexej Pludek 35. Alexej Pludek 36. Zdeněk Pluhař 37. Stanislav Rudolf 38. Stanislav Rudolf 39. Stanislav Rudolf 40. Václav Řezáč 41. Karel Schulz 42. Karel Šiktanc 43. Michal Viewegh 44. Jan Werich 45. Antonín Zhoř

Kladivo na čarodějnice Chtěla bych ten strom Údolí včel Rozchod! Osamělý rváč Kníška Karla Kryla Navzdory básník zpívá Spartakus (I. a II. díl) Není římského lidu Vstup do ráje zakázán Medúza Ortely a milosti Einsteinův mozek Oči milenek Dobyvatel Občan Brych Romeo, Julie a tma Válka s mnohozvířetem Radost až do rána Čekám na tebe Dvě okna do dvora Hromotlucká historie Ženy nemají pravdu Skleněná dáma Pyžamo po mrtvém Barvoslepý Dny narkózy Černé světlo Kámen a bolest Heinovské noci Báječná léta pod psa Fimfárum Sám proti osudu



22. 7. Elektronický slovník spisovatelů

T

uto kapitolu nelze využít v tištěné podobě. V níže uvedené tabulce najdete seznam spisovatelů, jimž nebylo možné se věnovat podrobněji, případně zde narazíte na jména, která chybějí v předchozím textu, a přesto by si tito autoři zasloužili pozornost. Pokud se chcete dozvědět o níže uvedených autorech bližší informace, stačí jen kliknout na jméno autora (podržet klávesu levý CTRL + kliknout myší) a jste-li připojeni k internetu, načte se vám stránka o příslušné literární osobnosti ze serveru www.spisovatele.cz. Daniel Adam z Veleslavína Kingley Amis Jakub Arbes Honoré de Balzac Charles Pierre Baudelaire Konstantin Biebl Ray Bradbury Otokar Březina Miguel Y Saavedra Cervantes Svatopluk Čech

Čingiz Ajtmatov Louis Aragon Jindřich Šimon Baar Henri Barbusse Samuel Beckett Giovanni Boccaccio Adolf Branald George Gordon Byron Artur C. Clarke

Dante Alighieri Guillaume Apollinaire Bohuslav Balbín Eduard Bass Petr Bezruč Karel Havlíček Borovský Bertolt Brecht Pedro Calderon de la Barca Karel Čapek

Anton Pavlovič Čechov

Daniel Defoe Denis Diderot Fjodor Michajlovič Dostojevskij Alexandre Dumas Paul Éluard Lion Feuchtwanger Jean de la Fontaine John Galsworthy André Gide Johann Wolfgang Goethe Maxim Gorkij

Jakub Deml Ivan Diviš Artur Conan Doyle

František Ladislav Čelakovský Charles Dickens Josef Dobrovský Jan Drda

Artur Hailey Vítězslav Hálek Jaroslav Hašek Ernest Hemingway Vladimír Holan Jindřich Hořejší

Friedrich Dürrenmatt Karel Jaromír Erben Gustav Flaubert Anatol France FedericoGarcía Lorca Allen Ginsberg Nikolaj Vasiljevič Gogol Alexandr Sergejevič Gribojedov Václav Hájek z Libočan Jiří Hanzelka Václav Havel Iva Hercíková Josef Hora Bohumil Hrabal Kapitoly z dějin literatury 364

Viktor Dyk William Faulkner Jaroslav Foglar Norbert Frýd František Gellner Jarmila Glazarová Carlo Goldoni Jiří Gruša František Halas Bohuslav Hasištejnský Jaroslav Havlíček Ota Hofman Miroslav Horníček Václav Hrabě

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun František Hrubín Henrik Ibsen Robinson Jeffers Alois Jirásek Jaromír John Josef Kainar Jan Karafiát Egon Erwin Kisch Pavel Kohout Jan Amos Komenský František Kožík Stanislav Lem Astrid Lindgrenová Arnošt Lustig Karel Hynek Mácha

Victor Hugo Eugène Ionesco Sergej Alexandrovič Jesenin Zdeněk Jirotka James Joyce Eva Kantůrková Jack Kerouac Václav Kliment Klicpera Jaromíra Kolárová Karel Konrád Miloš Václav Kratochvíl Michail Jurjevič Lermontov Jack London Miloš Macourek Josef Svatopluk Machar

Marie Majerová Rudolf Medek Alberto Moravia Vladimír Neff Jan Neruda Stanislav Kostka Neumann Ivan Olbracht Jan Otčenášek Ota Pavel Zdeněk Pluhař Jacques Prévert Karel Václav Rais Romain Rolland Salman Rushdie Jean Paul Sartre Ondřej Sekora Henryk Sienkiewicz Ludvík Souček Stendhal Valja Stýblová František Xaver Šalda Helena Šmahelová Miloslav Švandrlík Lev Nikolajevič Tolstoj Mark Twain Ludvík Vaculík Jules Verne

Guy de Maupassant Robert Merle Vladimír Nabokov Božena Němcová Pablo Neruda Vítězslav Nezval Jiří Orten Vladimír Páral Eduard Petiška Edgar Allan Poe Marcel Proust Erich Maria Remarque Jean Jacques Rousseau Václav Řezáč Walter Scott William Shakespeare Josef Václav Sládek Antonín Sova Bram Stoker William Styron Karel Šiktanc Fráňa Šrámek Rudolf Těsnohlídek Josef Toman Josef Kajetán Tyl Vladislav Vančura François Villon Kapitoly z dějin literatury 365

Aldous Huxley Miroslav Ivanov Peter Jilemnický Ivan Martin Jirous Franz Kafka Václav Kaplický Rudyard Kipling Ivan Klíma Jan Kollár Vladimír Körner Ivan Andrejevič Krylov Sinclair Lewis Jarmila Loukotková Jiří Mahen Vladimír Vladimírovič Majakovskij Karel May Adam Mickiewicz Ondřej Neff František Nepil Josef Nesvadba Ladislav Novomeský Georgie Orwell Boris Leonidovič Pasternak Alexej Pludek Karel Poláček Alexandr Sergejevič Puškin Jean Artur Rimbaud Stanislav Rudolf Bohumil Říha Jaroslav Seifert George Bernard Shaw Alexandr Solženicyn Antal Stašek Ladislav Stroupežnický Jiří Suchý Josef Škvorecký Eduard Štorch John Ronald Reuel Tolkien Karel Toman John Updike Paul Verlaine Jaroslav Vrchlický

Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Mika Waltari Thornton Wilder John Wyndham Émile Zola

Oskar Wilde Zikmund Winter Vilém Závada Jiří Žáček

Tennessee Williams Jiří Wolker Markéta Zinnerová

Další doporučené internetové odkazy pro studium českého jazyka a literatury: Portál pro češtináře Česká literatura Kaminet Portál české literatury

Čtenářské deníky Pravidla pravopisu Seminární práce i-literatura

Encyklopedie spisovatelů Diktáty a pravopisná cvičení Maturitní otázky Slovník zkratek



23. Použitá literatura a prameny 1. Maturita v kostce, Literatura - výukový CD ROM 2. Svět literatury, svazek I, kol., SPN, Praha 1967 3. Panorama české literatury, kol., Rubico, Olomouc 1994 4. Malá encyklopédia spisovatelóv sveta, kol., Obzor, Bratislava 1978 5. Slovník literární teorie, Vlašín a kol., Československý spisovatel, Praha 1977 6. Slovník literárních směrů a skupin, Vlašín a kol., Orbis, Praha 1976 7. Malý labyrint literatury, Kudelka Viktor, Albatros, Praha 1982 8. Slovník zakázaných autorů, kol., SPN, Praha 1991 9. Slovník českého románu 1945-1991, kol., Sfinga, Ostrava 1992 10. Slovník české prózy 1945-1994, kol., Sfinga, Ostrava 1994 11. Česká literatura po roce 1945, učebnice literatury pro 4. ročník středních škol, kol., Fortuna, Praha 1992 12. Čtenářský deník nejen k maturitě, Jiří Mrákota - vydavatelství jazykové literatury, Třebíč, 1999 13. Obsahy z děl české literatury, Ulrichová Libuše, Jas, Humpolec 1999 14. Čeští spisovatelé deseti století, Šťastný Radko, SPN, Praha 1974 15. Přehledné dějiny literatury I., Balajka Bohuš a kol., SPN, Praha 1969 16. Internetové odkazy 17. Dějiny středověku a raného novověku, III. díl, Beneš Zdeněk, Augusta Pavel, Práce, SPL, Praha 1996 18. Dějiny novověku, I. díl, Augusta Pavel, Honzák František, Pečenka Marek, Práce, SPL, Praha 1996 19. Dějiny novověku, II. díl, Augusta Pavel, Honzák František, Pečenka Marek, Práce, SPL, Praha 1997 20. Vlastní poznámky, rešerše, analýzy a podklady ke studiu.



24. Rejstřík 24.1. Rejstřík komentovaných literárních autorů A

D

ADAM MICKIEWICZ.................................... 155 ADAM MICHNA Z OTRADOVIC.................. 99 ADOLF BRANALD ......................................... 317 ADOLF BRANALD ......................................... 352 ADOLF HEYDUK ........................................... 181 ADOLF HOFFMEISTER ............................... 353 AISCHYLOS ...................................................... 40 ALBERT CAMUS............................................ 301 ALBERTO MORAVIA ................................... 301 ALEXANDR ALEXANDROVIČ BLOK....... 216 ALEXANDR NIKOLAJEVIČ RADIŠČEV .. 112 ALEXANDR SERGEJEVIČ PUŠKIN........... 152 ALFRED DE MUSSET ................................... 151 ALLEN GINSBERG........................................ 302 ALOIS A VILÉM MRŠTÍKOVÉ .................. 202 ALOIS JIRÁSEK............................................. 191 ANATOLE FRANCE ...................................... 167 ANDREJ SLÁDKOVIČ .................................. 140 ANNA MARIE TILSCHOVÁ......................... 294 ANTAL STAŠEK............................................. 198 ANTOINE DE SAINT-EXUPÉRY................. 241 ANTOINE-FRANÇOIS PRÉVOST ............... 109 ANTON PAVLOVIČ ČECHOV..................... 172 ANTONÍN JAROSLAV PUCHMAJER........ 117 ANTONÍN SOVA............................................. 219 ANTONÍN ZÁPOTOCKÝ .............................. 322 APULEIUS ......................................................... 49 ARISTOFANÉS ................................................. 41 ARISTOTELES ................................................. 43 ARNOŠT LUSTIG ........................................... 318 ARTHUR C. CLARKE ................................... 305

DANIEL DEFOE ............................................. 108 DANIEL DEFOE ............................................. 162 DANTE ALIGHIERI......................................... 74 DENIS DIDEROT............................................ 108

B BEDŘICH BRIDEL........................................... 98 BERTOLT BRECHT ...................................... 244 BOHUMIL HRABAL.............................. 321, 333 BOHUSLAV BALBÍN ....................................... 98 BOLESŁAW PRUS ......................................... 173 BORIS PASTERNAK...................................... 306 BOŽENA BENEŠOVÁ.................................... 293 BOŽENA NĚMCOVÁ..................................... 135 C CAESAR ............................................................. 45 CARLO GOLDONI ......................................... 106 CATO .................................................................. 44 CICERO.............................................................. 44

E EDGAR ALLAN POE ..................................... 151 EDUARD BASS ............................................... 281 EGON BONDY ................................................ 332 EGON BONDY ................................................ 351 EGON HOSTOVSKÝ...................................... 292 ELIŠKA KRÁSNOHORSKÁ ......................... 185 ÉMILE VERHAEREN.................................... 216 ÉMILE ZOLA .................................................. 166 EMILY BRONTËOVÁ ................................... 147 ERICH MARIA REMARQUE ....................... 243 ERNEST HEMINGWAY................................ 246 EUGÉNE IONESCO ....................................... 304 EURIPIDÉS........................................................ 41 EVA KANTŮRKOVÁ ..................................... 354 F FELIX KADLINSKÝ ...................................... 100 FJODOR MICHAJLOVIČ DOSTOJEVSKIJ ....................................................................... 171 FRÁŇA ŠRÁMEK ........................................... 227 FRANCESCO PETRARCA.............................. 76 FRANCOIS RABELAIS ................................... 79 FRANÇOIS RENÉ DE CHATEAUBRIAND 148 FRANÇOIS VILLON ........................................ 78 FRANTIŠEK GELLNER................................ 225 FRANTIŠEK HALAS...................................... 261 FRANTIŠEK HRUBÍN ................................... 266 FRANTIŠEK LADISLAV ČELAKOVSKÝ . 122 FRANTIŠEK LANGER .................................. 273 FRANTIŠEK LISTOPAD ............................... 311 FRANTIŠEK PALAC...................................... 120 FRANTIŠEK XAVER ŠALDA....................... 223 FRANZ KAFKA .............................................. 294 FRIEDRICH SCHILLER .............................. 111 G GABRIEL GARCÍA MÁRQUEZ .................. 304 GABRIELA PREISSOVÁ............................... 201 GEOFFREY CHAUCER .................................. 82 GEORG ORWELL.......................................... 305 GEORGE BERNARD SHAW ........................ 242 GEORGE GORDON BYRON........................ 146


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun GIOVANNI BOCCACCIO ............................... 76 GOTTHOLD EPHRAIM LESSING .............. 110 GUILLAUME APOLLINAIRE...................... 239 GUSTAV FLAUBERT .................................... 165 GUSTAV PFLEGER – MORAVSKÝ............ 182 GUY DE MAUPASSANT................................ 166 H HANS JAKOB CHRISTOFFEL VON GRIMMELSHAUSEN.................................. 94 HEINRICH HEINE ......................................... 145 HENRI BARBUSSE ........................................ 241 HENRIK IBSEN .............................................. 173 HENRY FIELDING ........................................ 162 HENRY WADSWORTH LONGFELLOW .. 151 HENRYK SIENKIEWICZ ............................. 172 HONORÉ DE BALZAC.................................. 163 HORATIUS ........................................................ 47 Ch CHARLES BAUDELAIRE............................. 209 CHARLES DICKENS ..................................... 168 CHRISTOPHER MARLOWE ......................... 82 I IGNÁT HERRMANN...................................... 200 IVAN BLATNÝ................................................ 311 IVAN BLATNÝ................................................ 351 IVAN BUNIN.................................................... 245 IVAN KLÍMA .................................................. 354 IVAN KRASKO ............................................... 217 IVAN OLBRACHT.......................................... 286 IVAN SERGEJEVIČ TURGENĚV ............... 170 J JACK KEROUAC ........................................... 302 JACQUES PRÉVERT ..................................... 306 JAKUB ARBES................................................ 182 JAKUB DEML ................................................. 285 JAKUB DEML ................................................. 352 JAMES JOYCE................................................ 242 JAN ÁMOS KOMENSKÝ ................................ 95 JAN BLAHOSLAV............................................ 90 JÁN BOTTO..................................................... 141 JAN ČEP........................................................... 286 JAN DRDA ....................................................... 317 JAN HERBEN .................................................. 199 JAN HUS............................................................. 68 JAN KOLLÁR.................................................. 121 JAN NERUDA.................................................. 176 JAN OTČENÁŠEK.......................................... 320 JAN SKÁCEL .................................................. 314 JAN ZAHRADNÍČEK..................................... 311 JANKO KRÁĽ ................................................. 140 JARMILA GLAZAROVÁ .............................. 293 JARMILA LOUKOTKOVÁ........................... 324 JAROMÍR JOHN ............................................ 270 JAROSLAV DURYCH.................................... 285 JAROSLAV HAŠEK ....................................... 271 JAROSLAV HAVLÍČEK ............................... 291

JAROSLAV KRATOCHVÍL ......................... 274 JAROSLAV SEIFERT .................................... 253 JAROSLAV VRCHLICKÝ ............................ 187 JEAN ARTHUR RIMBAUD .......................... 212 JEAN RACINE ................................................ 104 JEAN-JACQUES ROUSSEAU....................... 109 JEAN-PAUL SARTRE.................................... 301 JINDŘICH HOŘEJŠÍ ..................................... 253 JINDŘICH ŠIMON BAAR ............................. 199 JIŘÍ GRUŠA..................................................... 352 JIŘÍ HANZELKA............................................ 353 JIŘÍ KOLÁŘ .................................................... 309 JIŘÍ KRATOCHVIL ....................................... 341 JIŘÍ ORTEN .................................................... 297 JIŘÍ SUCHÝ..................................................... 315 JIŘÍ ŠOTOLA .................................................. 312 JIŘÍ WEIL........................................................ 321 JIŘÍ WOLKER ................................................ 250 JOHANN GOTTFRIED HERDER................ 110 JOHANN WOLFGANG GOETHE ............... 111 JOHN GALSWORTHY .................................. 242 JOHN MILTON................................................. 94 JOHN RONALD REUEL TOLKIEN ............ 305 JOHN STEINBECK ........................................ 248 JONATHAN SWIFT ....................................... 108 JONATHAN SWIFT ....................................... 162 JOSEF DOBROVSKÝ .................................... 116 JOSEF HOLEČEK .......................................... 199 JOSEF HORA .................................................. 251 JOSEF JUNGMANN....................................... 119 JOSEF KAINAR .............................................. 310 JOSEF KAJETÁN TYL .................................. 124 JOSEF KOPTA ................................................ 273 JOSEF SVATOPLUK MACHAR .................. 217 JOSEF ŠKVORECKÝ .............................321, 337 JOSEF ŠKVORECKÝ .................................... 355 JOSEF VÁCLAV FRIČ .................................. 131 JOSEF VÁCLAV SLÁDE ............................... 186 JULIUS ZEYER............................................... 190 K KAREL ČAPEK .............................................. 274 KAREL HAVLÍČEK BOROVSKÝ ............... 131 KAREL HLAVÁČEK ..................................... 222 KAREL HYNEK MÁCHA ............................. 156 KAREL IV. ......................................................... 63 KAREL JAROMÍR ERBEN........................... 127 KAREL KRYL................................................. 354 KAREL MATĚJ ČAPEK – CHOD................ 200 KAREL NOVÝ................................................. 290 KAREL POLÁČEK......................................... 280 KAREL PTÁČNÍK .......................................... 319 KAREL SABINA ............................................. 131 KAREL ŠIKTANC .......................................... 312 KAREL TOMAN ............................................. 230 KAREL VÁCLAV RAIS................................. 196 KAROLÍNA SVĚTLÁ..................................... 181 KONSTANTIN BIEBL.................................... 260 KOSMAS ............................................................ 58


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun KRYŠTOF HARANT Z POLŽIC A BEZDRUŽIC ................................................. 89 L LADISLAV FIKAR ......................................... 311 LADISLAV FUKS ........................................... 319 LADISLAV MŇAČKO ................................... 321 LADISLAV STROUPEŽNICKÝ ................... 200 LEV NIKOLAJEVIČ TOLSTOJ ................... 170 LION FEUCHTWANGER ............................. 244 LIVIUS................................................................ 48 LUCRETIUS ...................................................... 45 LUDOVICO ARIOSTO .................................... 77 ĽUDOVÍT ŠTÚR ............................................. 139 LUDVÍK AŠKENAZY..................................... 351 LUDVÍK VACULÍK........................................ 339 LUDVÍK VACULÍK........................................ 356 M MARCEL PROUST......................................... 240 MARCUS AURELIUS....................................... 49 MARIE MAJEROVÁ...................................... 289 MARIE PUJMANOVÁ ................................... 290 MARK TWAIN ................................................ 174 MARTIN KUKUČÍN....................................... 204 MAXIM GORKIJ ............................................ 245 MIGUEL DE CERVANTES Y SAAVEDRA .. 81 MICHAIL JURJEVIČ LERMONTOV ......... 155 MICHAIL ŠOLOCHOV ................................. 246 MICHAL VIEWEGH...................................... 341 MICHEL DE MONTAIGNE ............................ 79 MILAN KUNDERA......................................... 336 MILAN KUNDERA......................................... 355 MILOŠ VÁCLAV KRATOCHVÍL................ 323 MIROSLAV FLORIAN .................................. 313 MIROSLAV HOLUB ...................................... 313 MOLIÈRE ........................................................ 104

PETR BEZRUČ ............................................... 233 PETR CHELČICKÝ ......................................... 71 PETRONIUS ...................................................... 48 PIERRE CORNEILLE.................................... 103 PIERRE DE RONSARD ................................... 79 PLATÓN............................................................. 43 PLAUTUS ........................................................... 44 R RADEK JOHN ................................................. 335 RAY BRADBURY ........................................... 305 ROMAIN ROLLAND...................................... 240 RUDOLF MEDEK........................................... 273 S SAMMUEL BECKETT .................................. 303 SAMO CHALUPKA........................................ 140 SAMUEL TAYLOR COLERIDGE ............... 147 SERGEJ ALEXANDROVIČ JESENIN ........ 245 SINCLAIR LEWIS .......................................... 249 SMIL FLAŠKA Z PARDUBIC......................... 66 SOFOKLÉS ........................................................ 40 STANISLAV KOSTKA NEUMANN ............. 231 STANISŁAW LEM.......................................... 305 STENDHAL...................................................... 150 STÉPHANE MALLARMÉ ............................. 214 SUETONIUS ...................................................... 49 SVATOPLUK ČECH ...................................... 184 T TACITUS............................................................ 48 TERÉZA NOVÁKOVÁ .................................. 197 THEODOR DREISER .................................... 248 THOMAS MANN ............................................ 243 TIRSO DE MOLINA......................................... 81 TOMÁŠ ŠTÍTNÝ ZE ŠTÍTNÉHO .................. 67 TORQUATO TASSO ........................................ 77

N

U

NICCOLO MACCHIAVELLI ......................... 77 NICOLAS BOILEAU ...................................... 103 NIKOLAJ VASILJEVIČ GOGOL ................ 169 NORBERT FRÝD............................................ 318 NOVALIS ......................................................... 144

UMBERTO ECO ............................................. 306

O OLDŘICH MIKULÁŠEK............................... 313 OSCAR WILDE............................................... 215 OTA PAVEL .................................................... 335 OTOKAR BŘEZINA....................................... 220 OVIDIUS ............................................................ 47 P PAUL VERLAINE........................................... 211 PAVEL JOSEF ŠAFAŘÍK.............................. 120 PAVEL KOHOUT ........................................... 338 PAVEL KOHOUT ........................................... 354 PAVOL ORSZÁGH HVIEZDOSLAV .......... 203 PEDRO CALDERON DE LA BARCA............ 81 PERCY BYSSHE SHELLEY ......................... 146

V VÁCLAV BENEŠ TŘEBÍZSKÝ .................... 191 VÁCLAV HAVEL ........................................... 326 VÁCLAV HAVEL ........................................... 353 VÁCLAV HRABĚ ........................................... 314 VÁCLAV KAPLICKÝ .................................... 323 VÁCLAV KLIMENT KLICPERA ................ 118 VÁCLAV RENČ .............................................. 312 VÁCLAV ŘEZÁČ............................................ 293 VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ ................................ 71 VERGILIUS ....................................................... 46 VICTOR HUGO .............................................. 148 VIKTOR DYK ................................................. 224 VIKTORIN KORNEL ZE VŠEHRD ............... 89 VILÉM ZÁVADA ............................................ 263 VÍTĚZSLAV HÁ ............................................. 179 VÍTĚZSLAV NEZV ........................................ 255 VLADIMÍR ŠKUTINA .................................. 355 VLADIMÍR HOLAN ....................................... 265


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun VLADIMIR MAJAKOVSKIJ ........................ 245 VLADIMÍR NEFF ........................................... 323 VLADIMÍR PÁRAL........................................ 334 VLADISLAV VANČURA ............................... 282 VOLTAIRE ...................................................... 107

WALTER SCOTT ........................................... 147 WILLIAM FAULKNER ................................. 248 WILLIAM MAKEPEACE THACKERAY ... 168 WILLIAM SHAKESPEARE ............................ 82 WILLIAM WORD........................................... 147

W

Z

WALT WHITMAN.......................................... 215

ZIKMUND WINTER ...................................... 195



24. 2. Rejstřík komentovaných literárních děl 0Ílias..................................................................... 38 Ivanhoe............................................................... 147

A Americká tragédie .............................................. 248 B Babička .............................................................. 137 Báječná léta pod psa .......................................... 341 Bídníci ................................................................ 148 Bílá nemoc ......................................................... 278 Bláznova moudrost............................................. 244 Božská komedie ................................................... 74 Bratři Karamazovi.............................................. 171 Bylo nás pět........................................................ 281 C Cid...................................................................... 103 Č

J Její pastorkyňa ................................................... 201 Jiří Šmatlán ........................................................ 198 K Kartouza parmská .............................................. 150 Knihy veršů ........................................................ 176 Krakatit .............................................................. 277 Král Lávra.......................................................... 133 Král Oidipus......................................................... 40 Křest sv. Vladimíra ............................................ 132 Kříž u potoka...................................................... 181 Kuře na rožni ..................................................... 312 Kutnohorští havíři aneb Krvavý soud ................ 126 Kytice z pověstí národních..........................128, 129

Čekání na Godota .............................................. 304 Červený a černý ................................................. 150

L

D

Lakomec............................................................. 105 Loupežníci.......................................................... 111

Divá Bára........................................................... 136 Doktor Živago .................................................... 307 Důmyslný rytíř Don Quijote de la Macha ............ 81

M

G

Macbeth ............................................................... 87 Mahábhárata......................................................... 36 Máj ..................................................................... 158 Malý princ .......................................................... 242 Markéta Lazarová .............................................. 284 Marťanská kronika............................................. 305 Maryša ............................................................... 202 Matka ................................................................. 277 Médeia ................................................................. 41 Memento............................................................. 335 Měsíc nad řekou ................................................. 229 Miláček............................................................... 166 Muzikantská Liduška.......................................... 180

Gulliverovy cesty................................................ 108

N

E Élektra .................................................................. 40 Evžen Oněgin ..................................................... 152 Evženie Grandetová ........................................... 164 F F. L. Věk ............................................................. 193 Filozofská historie.............................................. 193 Fuente Ovejuna .................................................... 80

H Hamlet, princ dánský ........................................... 84 Havířská balada................................................. 289 Helimadoe .......................................................... 292 Hledání ztraceného času .................................... 240 Horalka .............................................................. 302 Hrozny hněvu ..................................................... 248 Ch Chrám Matky Boží v Paříži ................................ 149 I Ifigenie v Tauridě................................................. 41

Naši furianti ....................................................... 201 Něžná je noc....................................................... 249 Nikola Šuhaj loupežník....................................... 288 Noc na Karlštejně............................................... 189 Nový epochální výlet pana Broučka, tentokráte do XV. století ...................................................... 185 O Obraz Dorana Graye ......................................... 215 Odyssea ................................................................ 39 Oheň................................................................... 241 Oresteia ................................................................ 40 Osud člověka...................................................... 246


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun Osudy dobrého vojáka Švejka ............................ 272 Otec Goriot ........................................................ 164 Othello.................................................................. 86

Š Škola žen............................................................ 106 T

P Paní Bovaryová .................................................. 165 Paní komisarka .................................................. 199 Petr a Lucie....................................................... 240 Petrolejové lampy .............................................. 292 Podivné přátelství herce Jesenia......................... 287 Povídky malostranské ........................................ 178 Proces................................................................. 294 Profesor Neřád................................................... 243 Předtucha ........................................................... 291 Psohlavci............................................................ 194 Pygmalion .......................................................... 243 R R.U.R.................................................................. 276 Revizor............................................................... 169 Romance pro křídlovku ...................................... 268 Romeo a Julie....................................................... 83 Romeo, Julie a tma............................................. 320 Rozina sebranec ................................................. 195 S Sestřička Carrie .................................................. 248 Slezské písně....................................................... 234 Stařec a moře ..................................................... 247 Strýček Váňa ...................................................... 172 Stříbrný vítr ........................................................ 228 Svůdce sevillský a kamenný host......................... 81

Tartuffe .............................................................. 104 Tyrolské elegie................................................... 132 U V V zámku a v podzámčí........................................ 138 Válka s mloky ..................................................... 279 Velký Gatsby ..................................................... 249 Vesnický román .................................................. 182 VITA CAROLI ...................................................... 63 Vizita .................................................................. 317 W Z Zabiják ............................................................... 167 Zámek ................................................................ 294 Zapadlí vlastenci ................................................ 197 Zbabělci ............................................................. 337 Ze života hmyzu.................................................. 280 Ž Žalář nejtemnější................................................ 286 Život je sen........................................................... 81 Život s hvězdou.................................................. 321



25. Obsah Literárního notesu PŘEDMLUVA....................................................................................................................................................... 2 1. ÚVOD DO LITERÁRNÍ TEORIE .................................................................................................................. 3 1. 1. OBECNÉ POUČENÍ O LITERATUŘE ................................................................................................................. 3 1. 1. 1. Umění a estetika ................................................................................................................................ 3 1. 2. ZÁKLADNÍ ROZDĚLENÍ LITERATURY ............................................................................................................ 4 2. ZÁKLADNÍ LITERÁRNÍ POJMY ................................................................................................................ 5 2. 1. POEZIE ......................................................................................................................................................... 5 POEZIE ...................................................................................................................................................................... 5 Lyrika ......................................................................................................................................................................... 5 Epika .......................................................................................................................................................................... 5 Lyrickoepická poezie.................................................................................................................................................. 5 Báseň .......................................................................................................................................................................... 5 Verš ............................................................................................................................................................................ 5 Byliny ......................................................................................................................................................................... 5 Balada......................................................................................................................................................................... 5 Básnická povídka........................................................................................................................................................ 6 Bukolická poezie ........................................................................................................................................................ 6 Dvorská (kurtoazní) lyrika.......................................................................................................................................... 6 Elegie.......................................................................................................................................................................... 6 Epigram ...................................................................................................................................................................... 6 Epitaf .......................................................................................................................................................................... 6 Kaligram..................................................................................................................................................................... 6 Poéma ......................................................................................................................................................................... 6 Refrén ......................................................................................................................................................................... 6 Říkadlo ....................................................................................................................................................................... 6 Sonet........................................................................................................................................................................... 6 Volný verš .................................................................................................................................................................. 6 Intonace ...................................................................................................................................................................... 6 Přírodní lyrika............................................................................................................................................................. 7 Kvarteto...................................................................................................................................................................... 7

2. 2. PRÓZA ......................................................................................................................................................... 7 PRÓZA....................................................................................................................................................................... 7 Pohádka ...................................................................................................................................................................... 7 Pověst ......................................................................................................................................................................... 8 Bajka .......................................................................................................................................................................... 8 Autobiografie.............................................................................................................................................................. 8 Bibliografie................................................................................................................................................................. 8 Fejeton........................................................................................................................................................................ 8 Legendy...................................................................................................................................................................... 8 Novela ........................................................................................................................................................................ 8 Pasionál ...................................................................................................................................................................... 8 Pikareskní román ........................................................................................................................................................ 8 Romaneto ................................................................................................................................................................... 8 Satira .......................................................................................................................................................................... 8 Science-fiction............................................................................................................................................................ 8 Traktát ........................................................................................................................................................................ 8 Western....................................................................................................................................................................... 8

2. 3. DRAMA ........................................................................................................................................................ 9 DRAMA ..................................................................................................................................................................... 9

3. VERSOLOGIE, ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ JEDNOTKY LITERÁRNÍHO DÍLA, BÁSNICKÁ POJMENOVÁNÍ, FIGURY A TRÓPY ............................................................................................................ 10 3. 1. JEDNOTKY TEMATICKÉ VÝSTAVBY LITERÁRNÍHO DÍLA.............................................................................. 10 3. 2. ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ JEDNOTKY BÁSNĚ .................................................................................................... 10 3. 2. 1. Prosodie........................................................................................................................................... 11


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 3. 2. 1. 1. Prozodické systémy .................................................................................................................................. 11

3. 2. 2. Druhy rýmů...................................................................................................................................... 12 3. 2. 2. 1. Prvotní rozdělení: ..................................................................................................................................... 12 3. 2. 2. 2. Základní rozdělení: ................................................................................................................................... 12

3. 3. BÁSNICKÁ POJMENOVÁNÍ, FIGURY, TRÓPY ................................................................................................ 13 BÁSNICKÝ JAZYK VYUŽÍVÁ CELÉ ŘADY STAVEBNÍCH PRVKŮ KVŮLI DOSAŽENÍ VĚTŠÍ VYJADŘOVACÍ PESTROSTI A K ZAJIŠTĚNÍ VYŠŠÍ STYLISTICKÉ ÚROVNĚ. NEJENOM V POEZII, ALE TAKÉ V PRÓZE, PŘÍPADNĚ I V BĚŽNÉ KOMUNIKACI LZE VYUŽÍT NAPŘÍKLAD BÁSNICKÝCH POJMENOVÁNÍ (TRÓPŮ) A STYLISTICKÝCH FIGUR. ........... 13 3. 3. 1. Trópy (básnická pojmenování) ........................................................................................................ 13 Metafora ................................................................................................................................................................... 13 Metonymie ............................................................................................................................................................... 13 Přirovnání ................................................................................................................................................................. 13 Antiteze .................................................................................................................................................................... 13 Antonomasie............................................................................................................................................................. 13 Apostrofa.................................................................................................................................................................. 14 Paralelismus.............................................................................................................................................................. 14 Personifikace ............................................................................................................................................................ 14 Synekdocha .............................................................................................................................................................. 14 Hyperbola ................................................................................................................................................................. 14 Litotes....................................................................................................................................................................... 14 Zjemnění.Vyskytuje se hojně v mluvě básnické i v próze jako záměna pojmu s jeho zápornou protivou (např. to není špatná práce = jest dobrá) ................................................................................................................................. 14

3. 3. 2. Stylistické figury .............................................................................................................................. 15 Aliterace ................................................................................................................................................................... 15 3. 3. 2. 1. Řečnické figury: ....................................................................................................................................... 17 Antiteze .................................................................................................................................................................... 18

4. SLOVNÍČEK LITERÁRNÍCH SMĚRŮ A SKUPIN .................................................................................. 18 IMPRESIONISMUS............................................................................................................................................... 20 KUBISMUS ......................................................................................................................................................... 20 5.VŠESTRANNÝ ROZBOR BÁSNĚ – UKÁZKY........................................................................................... 24 5. 1. FRANTIŠEK HALAS- PRAZE........................................................................................................................ 24 5. 2. JAROSLAV VRCHLICKÝ - PŘIŠLA JESEŇ ..................................................................................................... 27 5. 3. JIŘÍ ŽÁČEK - NOC NA SVOBODÁRNĚ .......................................................................................................... 29 6. POČÁTKY SLOVESNÉHO UMĚNÍ............................................................................................................ 31 7. STAROVĚKÁ LITERATURA...................................................................................................................... 33 7. 1. ORIENTÁLNÍ LITERATURA.......................................................................................................................... 34 7. 1. 1. Literatura Blízkého východu............................................................................................................ 34 7. 1. 2. Literatura indická ............................................................................................................................ 36 7. 1. 3. Čínská literatura.............................................................................................................................. 37 7. 2. ANTICKÁ LITERATURA............................................................................................................................... 38 7. 2. 1. Řecká literatura ............................................................................................................................... 38 7. 2. 1. 1. Periodizace: .............................................................................................................................................. 38 7. 2. 1. 2. Epika......................................................................................................................................................... 38 7. 2. 1. 3. Lyrika: ...................................................................................................................................................... 39 7. 2. 1. 4. Tragédie:................................................................................................................................................... 40 7. 2. 1. 5. Komedie ................................................................................................................................................... 41 7. 2. 1. 6. Historická próza........................................................................................................................................ 42 7. 2. 1. 7. Řečnictví (rétorika)................................................................................................................................... 42 7. 2. 1. 8. Filozofická próza ...................................................................................................................................... 43

7. 2. 2. Literatura římská ............................................................................................................................. 43 7. 2. 2. 1. Komedie ................................................................................................................................................... 44 7. 2. 2. 2. Řečnictví................................................................................................................................................... 44 7. 2. 2. 3. Paměti ....................................................................................................................................................... 45 7. 2. 2. 4. Epika......................................................................................................................................................... 45 7. 2. 2. 5. Lyrika ....................................................................................................................................................... 45 7. 2. 2. 6. Satira........................................................................................................................................................ 48 7. 2. 2. 7. Historie ..................................................................................................................................................... 48

8.

STŘEDOVĚKÁ LITERATURA.............................................................................................................. 50


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 8. 1. LITERATURA NÁBOŽENSKÁ ....................................................................................................................... 51 8. 2. LITERATURA SVĚTSKÁ A LAICKÁ ............................................................................................................... 52 8. 3. POČÁTKY NAŠEHO PÍSEMNICTVÍ AŽ DO DOBY HUSITSKÉ ........................................................................... 54 8. 3. 1. Staroslověnské písemnictví .............................................................................................................. 54 8. 3. 2. Období latinsky psané literatury...................................................................................................... 58 8. 3. 2. 1. Dějepisná próza ........................................................................................................................................ 58 8. 3. 2. 2. Latinsky psané legendy, přepisy bible, liturgické texty ............................................................................ 59

8. 3. 3. Česky psaná literatura v období vrcholného středověku ................................................................. 60 8. 3. 3. 1. Literatura latinská ..................................................................................................................................... 63 8. 3. 3. 2. Literatura česká......................................................................................................................................... 64 8. 3. 3. 3. Mravokárná a satirická poezie .................................................................................................................. 65

8. 3. 4. Předhusitská a husitská literatura ................................................................................................... 66 8. 3. 4. 1. Předchůdci Husovi.................................................................................................................................... 67 8. 3. 4. 2. Literatura období příprav husitského hnutí .............................................................................................. 68 8. 3. 4. 3. Literatura v době husitských bojů............................................................................................................ 69 8. 3. 4. 4. Literatura doby polipanské ...................................................................................................................... 71

9. RENESANCE A HUMANISMUS ................................................................................................................. 72 9. 1. EVROPSKÁ RENESANCE............................................................................................................................. 74 9.1.1. Italská literatura ................................................................................................................................ 74 9. 1. 2. Francouzská literatura .................................................................................................................... 78 9. 1. 3. Španělská literatura......................................................................................................................... 80 9. 1. 4. Anglická literatura........................................................................................................................... 82 9. 1. 5. Česká renesanční literatura............................................................................................................. 88 10. BAROKO....................................................................................................................................................... 92 10. 1. ZÁKLADNÍ CHARAKTERISTIKA BAROKNÍHO UMĚNÍ.................................................................................. 93 10. 2. BAROKNÍ LITERATURA V EVROPĚ ........................................................................................................... 94 10. 3. ČESKÁ BAROKNÍ LITERATURA V DOBĚ POBĚLOHORSKÉ .......................................................................... 95 10. 3. 1. Emigrantská literatura.................................................................................................................. 95 10. 3. 2. Domácí literatura .......................................................................................................................... 98 11. KLASICISMUS........................................................................................................................................... 102 11. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY UMĚNÍ V OBDOBÍ KLASICISMU .................................................................................. 103 11. 2. FRANCOUZSKÁ LITERATURA.................................................................................................................. 103 11. 3. ITALSKÁ LITERATURA............................................................................................................................ 106 12. OSVÍCENSTVÍ ........................................................................................................................................... 107 12. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 107 12. 2. FRANCOUZSKÁ LITERATURA.................................................................................................................. 107 12. 3. ANGLICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 108 13. PREROMANTISMUS................................................................................................................................ 109 13. 1. ZNAKY PREROMANTISMU ..................................................................................................................... 109 13. 2. FRANCOUZSKÁ LITERATURA.................................................................................................................. 109 13. 3. NĚMECKÁ LITERATURA ......................................................................................................................... 110 13. 4. . RUSKÁ LITERATURA ............................................................................................................................ 112 13. 5. ČESKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 113 14. NÁRODNÍ OBROZENÍ ............................................................................................................................. 114 1. ČESKÁ LITERATURA DO 1. POLOVINY 19. STOLETÍ ................................................................................. 114 14. 1. PŘÍČINY NÁRODNÍHO OBROZENÍ: ........................................................................................................... 114 14. 2. PERIODIZACE ČESKÉHO NÁRODNÍHO OBROZENÍ .................................................................................... 115 14. 2. 1. fáze národního obrození – obranná............................................................................................. 115 14. 2. 2. Přínos národního obrození pro historii ....................................................................................... 117 14. 2. 3. Počátky novočeského básnictví................................................................................................... 117 14. 2. 4. Počátky obrozeneckého divadla.................................................................................................. 117 14. 2. 5. Fáze národního obrození – ofenzivní........................................................................................... 118 14. 2. 5. 1. Literatura vědecká ................................................................................................................................ 119 14. 2. 5. 2. Literatura umělecká ............................................................................................................................ 121

14. 2. 6. Fáze národního obrození – vyvrcholení národního obrození ..................................................... 124


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 14. 2. 6. 1. Spjatost s národním obrozením............................................................................................................. 124

14. 3. POČÁTKY ČESKÉHO REALISMU .............................................................................................................. 131 14. 3. 1. Satira ........................................................................................................................................... 131 14. 3. 2. Venkovská próza ......................................................................................................................... 135 10. 4. SLOVENSKÁ LITERATURA DO 1. POLOVINY 19. STOLETÍ ........................................................................ 139 14. 4. 1. Poezie .......................................................................................................................................... 139 10. 4. 1. 1. vliv lidové slovesnosti .......................................................................................................................... 139 10. 4. 1. 2. Vliv romantismu .................................................................................................................................. 140

14. 4. 2. Próza........................................................................................................................................... 141 15. ROMANTISMUS........................................................................................................................................ 142 15. 1. ZNAKY ROMANTISMU ........................................................................................................................... 143 15. 2. SVĚTOVÁ ROMANTICKÁ TVORBA ........................................................................................................... 144 15. 2. 1. Německá literatura ...................................................................................................................... 144 15. 2. 2. Anglická literatura....................................................................................................................... 146 15. 2. 3. Francouzská literatura ................................................................................................................ 148 15. 2. 4. Americká literatura...................................................................................................................... 151 15. 2. 5. Ruská literatura ........................................................................................................................... 152 15. 2. 6. Polská literatura ......................................................................................................................... 155 15. 3. ČESKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 156 16.REALISMUS................................................................................................................................................ 161 16. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY REALISMU ................................................................................................................ 162 16. 2. FRANCOUZSKÁ LITERATURA.................................................................................................................. 163 16. 3. ANGLICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 168 16. 4. RUSKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 169 16. 5. POLSKÁ LITERATURA ............................................................................................................................. 172 16. 6. SEVERSKÁ LITERATURA......................................................................................................................... 173 16. 7. AMERICKÁ LITERATURA ........................................................................................................................ 174 16. 8. ČESKÁ LITERATURA .............................................................................................................................. 175 16. 8. 1. Česká literatura 60.a 70. let 19. století........................................................................................ 175 16. 8. 1. 1. Poezie .................................................................................................................................................. 176 16. 8. 1. 2. Próza .................................................................................................................................................... 181

16. 8. 2. Česká literatura 80. a 90. let 19. století....................................................................................... 183 16. 8. 3. Realismus v české próze............................................................................................................... 190 16. 8. 4. Historická próza .......................................................................................................................... 191 16. 8. 5. Venkovská próza .......................................................................................................................... 196 16. 8. 6. Naturalismus v české próze ......................................................................................................... 200 16. 8. 7. Realistické drama ........................................................................................................................ 200 16. 8. 8. Slovenská literatura v období realismu ....................................................................................... 203 17. LITERÁRNÍ MODERNA .......................................................................................................................... 207 17. 1. . ZÁKLADNÍ ZNAKY................................................................................................................................ 208 17. 2. NOVÉ UMĚLECKÉ SMĚRY KONCE 19. STOLETÍ ........................................................................................ 208 17. 3. MODERNÍ SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................... 209 17. 3. 1. Prokletí básníci............................................................................................................................ 209 17. 3. 2. Anglická literatura....................................................................................................................... 215 17. 3. 3. Ostatní literatura – významné osobnosti ..................................................................................... 215 17. 3. 4. Česká moderna 90. let ................................................................................................................. 217 17. 4. ČESKÁ LITERATURA PŘELOMU STOLETÍ ................................................................................................. 224 17. 4. 1.Generace Buřičů........................................................................................................................... 224 18. LITERATURA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ......................................................................................... 236 18. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 237 18. 2. UMĚLECKÉ SMĚRY POČÁTKU 20. STOLETÍ ............................................................................................. 237 18. 3. SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................................... 239 18. 3. 1. Francouzská literatura ................................................................................................................ 239 18. 3. 2. Anglická literatura....................................................................................................................... 242 18. 3. 3. Německá literatura ...................................................................................................................... 243 18. 3. 4. Ruská literatura ........................................................................................................................... 245


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 18. 3. 5. Americká literatura...................................................................................................................... 246 19. ČESKÁ POEZIE 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ...................................................................................... 250 20. ČESKÁ PRÓZA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ ....................................................................................... 270 20. 1. ZÁKLADNÍ ZNAKY ................................................................................................................................. 270 20. 2. ODRAZ 1. SVĚTOVÉ VÁLKY V ČESKÉ PRÓZE .......................................................................................... 270 20. 3. DEMOKRATICKÝ PROUD V ČESKÉ LITERATUŘE ...................................................................................... 274 20. 4. IMAGINATIVNÍ ČESKÁ PRÓZA ................................................................................................................. 282 20. 5. KATOLICKY ORIENTOVANÁ ČESKÁ PRÓZA ............................................................................................. 285 20. 6. SPOLEČENSKÁ PRÓZA ............................................................................................................................ 286 20. 7. PSYCHOLOGICKÁ PRÓZA ........................................................................................................................ 291 20. 8. ČESKÉ DRAMA 1. POLOVINY 20. STOLETÍ .............................................................................................. 294 20. 9. LITERATURA V DOBĚ OKUPACE ............................................................................................................. 297 21. LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ ......................................................................................... 299 21. 1. ZÁKLADNÍ INFORMACE .......................................................................................................................... 300 21. 2. SVĚTOVÁ LITERATURA .......................................................................................................................... 300 21. 2. 1.znaky ............................................................................................................................................. 300 21. 2. 2. Obraz války v literatuře.......................................................................................................... 300 21. 2. 3. Existencialismus ..................................................................................................................... 301 21. 2. 4. Neorealismus .......................................................................................................................... 301 21. 2. 5. Beatnici................................................................................................................................... 302 21. 2. 6. Rozhněvaní mladí muži ................................................................................................................ 303 21. 2. 7. Nový román.................................................................................................................................. 303 21. 2. 8. Absurdní literatura, drama .......................................................................................................... 303 21. 2. 9. Magický realismus ....................................................................................................................... 304 21. 2. 10. Literatura s prvky sci-fi...................................................................................................... 305 21. 2. 11. Postmodernismus............................................................................................................... 306 21. 2. 11. 1 Další významní světoví spisovatelé současnosti .................................................................................. 306

21. 3. ČESKÁ LITERATURA 2. POLOVINY 20. STOLETÍ ...................................................................................... 308 21. 3. 1. Česká poezie v letech 1945 -1968................................................................................................ 309 21. 3. 2. Česká próza v letech 1945 -1968................................................................................................. 316 21. 3. 2. 1. Válečná próza ....................................................................................................................................... 317 21. 3. 2. 2. Téma koncentračních táborů a vězení................................................................................................... 318 21. 3. 2. 3. židovská tematika ................................................................................................................................. 318 21. 3. 2. 4. Tzv. budovatelský (výrobní) román...................................................................................................... 322 21. 3. 2. 5. Historický román .................................................................................................................................. 322 21. 3. 2. 6. Psychologická próza ............................................................................................................................. 324

21. 3. 3. České drama v letech 1945 -1968................................................................................................ 325 21. 4. ČESKÁ LITERATURA 70. – 80. LET 20. STOLETÍ ...................................................................................... 327 21. 4. 1. Česká poezie 70. a 80. let ............................................................................................................ 328 21. 4. 2. Česká próza 70. a 80. let ............................................................................................................. 333 21. 4. 3. České drama 70. a 80. let ............................................................................................................ 339 21. 5. POLISTOPADOVÁ LITERATURA ............................................................................................................... 340 21. 5. 1 Česká poezie po roce 1989 ........................................................................................................... 340 21. 5. 2. Česká próza po roce 1989 ........................................................................................................... 341 22. SPECIÁLNÍ TÉMATA .............................................................................................................................. 343 22. 1. LITERATURA PRO DĚTI A MLÁDEŽ .......................................................................................................... 343 22. 1. 1. Česká literatura pro děti a mládež .............................................................................................. 343 21. 1. 1. 1. Nejznámější autoři píšící pro děti ve světové literatuře ........................................................................ 344 21. 1. 1. 2. Nejznámější čeští autoři pro děti.......................................................................................................... 345

22. 2. VĚDECKO-FANTASTICKÁ LITERATURA .................................................................................................. 346 22. 2. 1. Nejznámější díla světové literatury.............................................................................................. 346 22. 2. 2. Nejznámější díla české literatury ................................................................................................. 347 22. 3. ČESKÁ LITERATURA V NAŠÍ KINEMATOGRAFII....................................................................................... 347 22. 4. PŘEHLED NEJVÝRAZNĚJŠÍCH ČESKÝCH ZAKÁZANÝCH NEBO PRONÁSLEDOVANÝCH AUTORŮ V LETECH 1948 -1980...................................................................................................................................................... 351 22. 5. HUMOR A SATIRA V ČESKÉ LITERATUŘE ................................................................................................ 356 22. 6. DALŠÍ KLENOTY SVĚTOVÉ A ČESKÉ LITERATURY .................................................................................. 361


Střední zdravotnická škola Beroun, Mládeže 1102, 266 01 Beroun 22. 6. 1. Doporučená díla světové literatury ............................................................................................. 361 22. 6. 2. Doporučená díla české literatury ................................................................................................ 362 22. 7. ELEKTRONICKÝ SLOVNÍK SPISOVATELŮ ................................................................................................ 364 23. POUŽITÁ LITERATURA A PRAMENY................................................................................................ 367 24. REJSTŘÍK................................................................................................................................................... 368 24.1. REJSTŘÍK KOMENTOVANÝCH LITERÁRNÍCH AUTORŮ .............................................................................. 368 24. 2. REJSTŘÍK KOMENTOVANÝCH LITERÁRNÍCH DĚL .................................................................................... 372 25. OBSAH LITERÁRNÍHO NOTESU.......................................................................................................... 374



Místo pro vaše poznámky:

© Milan Šimek Kapitoly z dějin literatury 380

aneb procházka po dějinách české a světové literatury

Recommend Documents