Top secret! Unauthorized access denied!

Hekr Sněhulák Probudil sem se zas úplně hotovej. Bylo mi vedro, z vlasů mi kapala mastnota smíchaná s potem a v puse sem měl jak v polepšovně. Tohle ani nemůže bejt dobrej den, eště, že je ho už půlka za mnou. Samozřejmě že mě zase vzbudilo pištění tý blbý krabice. Asi mi spadla hlava na klávošku a přeplnil se bafr. Už je to tak, odraz mýho ksichtu v moňasu měl na čele vytlačený vedle sebe snad všecky funkční klapky a mezi dolním rtem a bradou sem měl spejs. Určitě sem ho zase poslintal, rači se tam ani nebudu dívat, asi by to žaludek nevydržel, kombinace borůvkovýho jogurtu, čipsů, dybagru a dvou štěňátek – bílýho a černýho – je dost i na takovýho hekra jako sem já. Eště sem ani nestih nastartovat poštu a už někdo vzal sbíječku a začal mi sbíjet hlavu. Nechápu, že sem ten zvonek eště nerozkousal. Vstal sem, šoural se ke dveřím a snažil si rychle zformátovat ksicht. Za matnym sklem vstupních dveří prosvítala silueta vohromnýho klobouku a pod nim vohromný kulatý hlavy. Sněhulák. Votevřel sem. „Dobrý den,“ řek Sněhulák, co měl v puse vohromnej doutník, kerej byl eště tlustší než von. „Přišel sem na tenhle inzerát.“ Strkal mi pod nos kus novin, na kerym bylo napsáno: Kámo, tak ty si myslíš, že tvuj počítač nikdo nenaboural? Nenech se vysmát! Čím rychlejc přídeš, tím víc ti toho zachráníme. Ta blbost eště pokračovala pár řádek, ale nečet sem to do konce. „Jó,“ řek sem, „to sem psal já.“ „Takže…“ „Jó,“ řek sem Sněhulákovi, „Megaso & consulting sem já, k službám.“ „Já jsem Sco, Gabriel Sco.“ „Ten Sco?“ „Hmmmm.“ Tak Sněhulák byl majitelem řetězu pizzérií po celým západním pobřeží a autorem nejdementnějšího sloganu kerej sem kdy viděl – Original American Pizza. Těžkej zavodář, kerej by se moh trochu votřást. Jelikož sem zrovna měl to vobdobí, kdy sem přemejšlel, jestli radši zaplatim šťávu pro mašinu nebo štěňátka pro sebe, rozhod sem se, že budu Sněhuláka hejčkat. „Moc mě těší, vobdivuju tu vaší s olivama a ančovičkama.“ Nezdálo se, že by byl zvlášť veselá kopa. „Posaďte se a povídejte, co vás trápí.“ „Doufám, že to mi povíte vy.“ „Nesmíte úplně věřit inzerátum. Chcete vomrknout systém? U picušek?“ „Hmmmm.“ „Ňáký podezření?“ 1

2 „Nic určitýho. Ale vy píšete, že to je právě známka, že je něco v nepořádku.“ „Jasně. Moh bych províst vševobecnou kontrolu. Co máte za mašinu?“ „Nevim.“ Vypadalo to, že nebyl zvyklej mluvit rozvitejma větama. Anebo sem přesně nezapad do jeho představy vo „Megaso & Consulting“. Kdyby se bejval vohlásil předem, moh sem bejt aspoň voholenej. Skoro sem to chtěl zabalit. Byl sem příliš jetej, každej zvuk mě iritoval. Sněhulák mě taky iritoval, i když vydával zvuků tak málo. Pak sem si ale vzpomněl na to, kolik uplynulo doby vod posledního kšeu, a řek si, že ho prostě zlomim. „No, předpokládám, že prodejny sou spojený do sítě, centrum je asi tady ve městě?“ „Jo, velkej a zatraceně klimatizovanej kus našeho baráku.“ „Jasně, systémáci maj rádi chládek, haha, co?“ Nic. „Dobře, mužu se na to mrknout, potřebuju přístup, supervizorský práva a pár dní času.“ „Fajn, a co se týče financí…“ „Já sem dobrej, víte?“ „Pořád ještě doufám. Sto babek za den. Tisíc, když něco najdete.“ „Plus výlohy?“ „Běžný výlohy.“ „Jasně, taxíky, jogurty a tak.“ „Ředíte je Black&White?“ „Jak kdy, někdy navopak. A záloha?“ „Tady je tři sta. Myslim, že pět dní by vám mohlo stačit. Nastoupíte dneska?“ Vyrovnával ty papírky na stůl jak postupku v žolíkách. Pěknej pohled. Ani sem nevěděl, jestli ta poslední věta byla votázka, ale přesto sem mu vodpověděl. „Musim si eště něco zařídit, ale jináč myslim, že bych vodpoledne moh začít.“ „Fajn, všechno bude připravený.“ Jako čtvrtýho žolíka vytáh vizitku, zvednul se, na Sněhuláka pěkně rychle, a vypad. Kecal sem, nic sem si zařídit nepotřeboval. Teda kromě tý nejpodstatnější věci. Zašel sem k polici nadepsaný „Archivační disky, Nemazat!“, zalovil, vytáh kápézetku a loknul si. Vychutnával sem, jak mi štěňátka sjížděj jícnem až do žaludku a konečně začínal mít pocit, že sem nastartoval.

Picušky Sněhulákova vizitka mi votevírala všecky dveře. Blondýnka v recepci mi řekla, že Tim už na mně čeká, aby mě proved kolem. Tim byl celkem správnej týpek ve zvonáčích a květovaný košili a dělal u Sněhuláka šéfa techniků. Na jeho veliký hlavě, kde do sebe spojitě přecházely vlasy a plnovous, byly dvě světlý místa – ve předu kolem vočí a nosu a nahoře pleš. Nejdřív sem měl blbej pocit, že mi Tim už nějakou dobu něco řiká a já zaboha nemoh rozluštit co. Ale nakonec se to vysvětlilo, Tim si pro sebe pořád zpíval. Vodved mě do malýho kanclu s mašinkou a mezi „Age of Aquarius“ a „Why don’t we do it on the road“ mi zasvěceně vysvětlil, jak co chodí a co kde je. Zeptal sem se na pár věcí a pak Tim vodtancoval něco spravovat. Začal sem se rozkoukávat a eště za půl hodiny sem se přistih, že si mezi mlácenim do klávošky pobrukuju „If I had a hammer“. Sovér i hardvér byl docela moderní, ne jako ta moje šunka doma. Sněhulák byl fakt asi v balíku. Další důvod, aby ho někdo vo malej, docela malej, balíček pumpnul. Spomněl sem si na našeho starýho profesora na škole. Měl nás na vochranu dat, kryptografii a takový ty věci. Ve skutečnosti nás spíš učil, jak co lousknout a jak se

3 kam dobejt. Řikal, že to je nejlepší způsob, jak poznat různý vochraný systémy a měl recht. Sám to byl starej příjemnej pán s bílejma vlasama a plnovousem, kerej chodil v bezvadnym obleku, kravatě a bílým doktorským plášti. První přednášku začínal prej vždycky stejnym bonmotem: „Pánové, každý z nás někdy naboural nějaký systém. A kdo by to chtěl popřít, bourá dosud.“ Když sem navíc za chvíli viděl, jaký prachy tečou z picušek, měl sem pocit, že kontrolovat něco za kilo denně je jasnej příznak mojí tuposti. Chvíli sem se brouzdal v systému a koukal, jak to maj Sněhulákovic hoši zařízený. Zatim sem nenarazil na nic podezřelýho, ale ani sem nečekal, že by to šlo tak rychle. Začal sem dělat rutinní práce. Prošel sem se po diskách, vypsal si uživatele, vomrk používanej so, udělal si časový snímky paměti, načasoval pár zvědavejch prográmků na pozdější dobu a tak. Nechci zacházet do podrobností, jenom tak trochu machruju, aby bylo vidět, že nejsem uplnej blbec a dokážu leccos zjistit. Nejpodstatnější zjištění se dostavilo kolem pátý hodiny vodpoledne – dostal sem žízeň. Rozhod sem se teda rozměnit jednu ze Sněhulákovejch zelenejch kartiček. Přetáh sem si ty megoně nepřehlednejch dat domů, jako že si to beru za domácí úkol, vodlogautoval sem se a vydal do svý voblíbený vosvěžovny U Podmíněnýho skoku.

U Podmíněnýho skoku V tomhle pajzlu se scházej docela divný lidi. Stálou sestavu tvořej různý individua, co sou na černejch listinách snad všech počítačovejch firem a kdyby urna jejich matky byla hlídaná sovérem, určitě by jí krekli taky. Jináč byl Skok na první pohled zcela normální hnusná a zaplivaná knajpa, kde člověk už vode dveří musí rozhrnovat hustej kouř, co smrdí všim možným vod tabáku po syntetickou trávu. Prostě taková pohoda. Eště sem se ani nerozkoukal a už na mně Starej Bob hulákal: „Servus, chlapče, už ses tu dlouho neukázal, chceš vochutnat naší novinku?“ Chvíli něco kutil za pultíkem a pak mi podal skleničku se zatraceně podezřelým vobsahem. „Hej, Bobe, plave ti v tom ňáký svinstvo.“ „Ale to je ASCII koktejl, hoši to maji moc rádi… dyžtak to plivej tady do popelníku.“ „Máš tu Mika Rybáře?“ „Jasně, jako dycky, příde, jen co votevřu, rozbalí mašinu a vodejde se zavíračkou. Dyť kůli němu sem zaved do těch stolečků vzádu telefónní přípojky.“ Mike byl člověk, vo kterým se řikalo, že jedinou věc, kerou dokáže rozžhavit, je kompjútr, ale ten zase pořádně. Byl vodborník na sítě. Veřejný i neveřejný, na tom moc nesešlo, jestli někde nějaký data existovaly, Mike je tutově našel. Potřeboval sem si s nim promluvit. Vobjednal sem eště jedny písmenka a zkopíroval se k jeho stolku. Na Mikově moňasu zrovna bylo velkejma červenejma písmenama napsáno: Top secret! Unauthorized access denied!

a mezi tim byla lebka se zkříženejma hnátama. Mike zrovna ve svejch typickejch maskáčích a koženejch rukavicích bez prstů něco s vyplazenym jazykem zobal do klávošky. Když mě uviděl, začal jako obvykle bez kontextu vyprávět: „Byl tu včera takovej nesympatickej inža a vytahoval se, že k nim do práce se nikdo nedostane.“ „No a?“ „No, kecal, vidíš ne?“

4 Napsal eště pár příkazů a najednou se z lebky stal vobrázek Mikymauze, co šibalsky mrká jednim vokem. Dokonce sem zaslech takovej deviantskej smích, ale nebylo to z mašiny, to se smál Mike. „Bylo to docela snadný.“ „Taky pro takovýho kanóna.“ „Chmmm, to zase prrr, supermani, co za pět minut lousknou každej kód, sou leda ve špatný pokleslý literatuře. Jasně, že vobecně mužeš nabourat každej systém, ale někdy je nejlehčí udělat jim dynamitem díru do střediska nebo sbouchnout voperátorku. Vobecně se mužeš dostat třeba i do Air Force, ale je to strašná práce a nestojí to za to.“ Mike věděl, vo čem mluví, protože už to jednou udělal. Tenkrát sme se blíž seznámili. Byla to pěkná blbost a moh za to Mikův sklon k sázení. Začlo to na jedný pařbě na koleji, kdy sme voslavovali Mikovo podmínečný vyloučení. Mike totiž kreknul mašinu na studijním, všem nám do zkušebních zpráv zapsal seminář z Kámasútry a kámošum z něj dal rovnou jedničky. Byli sme už dost jetý, když Mike začal řikat, že se diví, že eště neni třetí světová, protože dostat se k vojákum do systému a poslat nějakou raketu třeba na Rusáky nemůže bejt nic těžkýho. Výsledkem další hádky bylo, že Mike příští dva měsíce psal program, kerej se tváří jako zatoulaná poštovní zpráva, ale když se dostane do systému, najde soubor se zakódovanejma heslama a pošle ho pěkně zpátky. Když měl hesla, zjistil, že by je rozkódovával asi šedesát let, proto začal psát další program, kterej vždycky kolem půlnoci vošahá všechny stroje v univerzitní síti a pošle jim pár čísel k počítání. Za dva měsíce se nám už Mike představoval jako kapitán Murphy a na nějaký základně v Novým Mexiku se rozhlížel po vhodný raketce. Samozřejmě, že žádnou nevodpálil, ale aspoň se mu podařilo spustit program, kerej se tvářil, jako kdyby něco vodlítlo. Byl z toho děsnej poprask a protože ty lidi taky nebyli tupý, přišli si pro něj rovnou na přednášku. Přestala to bejt sranda, protože mu hrozili zločinama jako velezrada. Naštěstí jeden muj strejda byl nějakej hlavoun mezi psychiatrama a napsal mu takovej posudek, že ho pustili. Mike mi byl dost vděčnej, tak sem mu ani neprozradil, co mi strejda řek mezi čtyřma vočima. Řek mi, že si do toho posudku ani nemusel moc vymejšlet. Umínil sem si, že na to zapomenu, dokud by Mike nechtěl chodit s mojí dcerou, což zatim nebylo akutní. Žádnou záložní kopii eště nemám. „Potřeboval bych píchnout, Miku, kontroluju teď jeden systém a rád bych, abys mi voťuk pár lidí, jestli někdy v něčem nejeli, mám tu jejich seznam.“ Podal sem mu diskošku, kam sem napsal jména lidí z mašiny u Sněhuláka. Jasně, že to byl výstřel do vzduchu, ale někde sem začít musel. „Hmmm, zejtra,“ řek Mike a věnoval se písmenkám na moňasu i ve sklenici. Byl čas vypadnout. Na vodchodu na mě eště Mike zakřičel: „To jako, že si pořád na druhý straně barikády?“ „Co by člověk pro prachy neudělal.“ Pomyslel sem si, z čeho asi Mike žije, když tu takhle pořád sedí. Nedivil bych se, kdyby v nějaký bance centík po centíku zaokrouhlovali všechny úroky na jeho účet, aniž by to tušili. Jenom doufám, Miku, že nedojíš Sněhuláka.

Kamínek Druhej den sem se tvrdě pustil do role „Pracovitý a spolehlivý expert, do něhož se vyplácí investovat“. Vstal sem eště v noci, voholil se málem i na zadku, vzal si ty sluš-

5 nější džíny a svoje voblíbený tričko „I’ve been fired from M.I.T., what ’bout you?“ a už před jedenáctou sem dřepěl u Sněhulákovic mašiny. Moh sem se připojit i z domova, ale na zákazníky, bůhví proč, působí líp, když viděj váš ksicht in natura. Navíc strašně rád potkávám nový lidi, zvlášť když to sou nový podezřelý. Zas taková zábava to ale nebyla. Sledoval sem provoz v systému a byl evidentně běžnej den. Lidi si kupovali picušky, platili za ně penízkama a penízky přitejkaly a vodtejkaly tak, jak maj. Přihlášený byli jenom programátoři z budovy, prostě idyla. Zrovna sem se chystal, že napíšu prográmek, kterej by trochu špehoval vostatní lidi, když sem zjistil, že stejnej nápad už někdo dostal. Vod rána sem měl pocit, že mašina reaguje trochu pomalejc, než by měla, na to, jaký je to dělo. Bylo to ale jenom vo fous, tak sem si myslel, že je větší provoz. Nebyl. Sem vod přírody podezíravej, tak sem začal pátrat, co se děje. Asi za hodinu sem zjistil, že se hrabe na disk víc, než je nutný. A navíc, že to dělá můj vobrazovkovej drajvr, kerej by to fakt dělat neměl. To už bylo jasný, že na něj někdo nasadil štěnici, která sleduje a píše si každej můj krok v systému. Možná, že to nic moc neznamená, ale slušný lidi to nedělaj. Nic sem s tim nemoh dělat, jenom si dávat bacha a tvářit se nanápadně. To ale zrovna moc dobře nešlo, protože sem byl ve stejný situaci, jako člověk, kerej právě podobnou štěnici našel ve sluchátku telefonu. Když ale rozmontujete sluchátko, uděláte takovej bordel, že to těm lidem na druhým konci drátu je naprosto jasný. Až si tenhle člověk přečte, jak sem zběsile brousil kolem tohohle prográmku, bude mu to jasný taky. Co se dá dělat. Připojil sem se domů a tam mě už čekala zpráva vod Mika. Stáhnul sem ji k sobě, ale bylo jasný, že čim dřív ji smažu z disku a vytisknu na starý dobrý papíry, který nikdo nehlídá, tim líp. Vydal sem se hledat civilizaci s tiskoškou. Nejspíš náhodou sem zastavil u dveří s cedulkou „Claudia Diamantini – informatik“. To méno mi působilo mrazení kolem páteře. Navíc sem věděl, že Claudia se k mašině hlásí jako Diamond. Taková věc znamená koňskou injekci pro mojí zbytnělou obrazotvornost. Jak asi vypadáš, Kamínku? Jak znám svoji smůlu, seš stará, obtloustlá, máš bradavici na nose a programuješ ve fortranu. Zaklepal sem, vešel a zůstal stát s dolní čelistí někde u kolen. Kamínek vypadal mnohem líp než moje nejvodvážnější erotický fantazie. Nechápal sem, proč sedí tady a nevyhrává rači soutěže krásy. Asi sem vypadal obzvlášť dementně, protože se usmála, zamrkala tak, že sem cejtil vánek od jejích řas a zeptala se, jestli si skutečně nic nepřeju, nebo ji jenom zdání klame. „Víte, já jsem…“ „Ten čmuchal vod šéfa.“ „Tady se nic neutají, koukám. Menuju se…“ „Máte nějaký problém?“ To si piš, Kamínku, že mám problém. Zrovna si v duchu nadávám, že jak se znám, tak se s tebou určitě nevyspim, takovej sem tupec. „Víte, nejsem si jistej, jestli je muj harddisk dost tvrdej.“ Taky vyrukuju s timhle starym voplzlym vtipem. Proč nikdy neznám nějaký nový voplzlý vtipy? „Mám to snad jít zkontrolovat?“ „Hmmm… ve skutečnosti bych si rád něco vytisk… pár stránek.“ „Pár stránek si můžete vytisknout tady, pokud to ovšem není udání na mě, v tom bych vám nerada pomáhala.“ „Sám vlastně nevím, ale jestli máte čistý svědomí…“

6 „Samozřejmě,“ zamumlala na půl svý elegantní pusy, ukázala hlavou na tiskošku a ostentativně si začla něco tláskat na terminálu. Vytisk sem si těch pár stránek, zamet po sobě stopy na disku a řek sem si, že bych moh získat nějaký informace z první ruky. „Víte, kdybyste měla chvíli času, třeba až skončíte, rád bych se vás na pár věcí zeptal.“ „Promiňte, ale s cizinci netančím.“ „Neznáme se už snad dobrejch pět šest minut?“ „Nebuďte tak nedočkavej, kovboji.“ Tak sem vycouval. Stačí mi to říct dvakrát, třikrát a hned to pochopim.

Taťka Zapad sem do svýho kanclu a pročítal si, co mi Mike poslal. Vo každým člověku tam bylo malý curriculum vitae, vesměs dost nudný. Bakalářskej nebo inženýrskej titul, vobčas ňáká ekonomka a pak pěkně vydělávat penízky. Prošel sem bejvalý zaměstnání těch lidí, jestli nemůžou bejt nastrčený vod konkurence, ale sám sem to vlastně považoval za blbost. Mašina zahrála, že mi někdo píše. Rád bych si s vámi pohovořil ve 14:00 u mě v kanceláři. James Lillenthal.

Kouknul sem se do papírů a zjistil, že James je šéf oddělení informačních systémů. Rovná se šéf přes všechen sovér i hardvér plus lidi kolem. Takovej Taťka přes počítače. Osumačtyřicet, dvě děti, doktorát z ekonomie, obor manažerství. Začal sem si ho představovat, jako typ, co čte všechny ty blbosti vo tom, jak správně víst lidi a navíc se tím řídí. Určitě má patentní tajm menežr za pár tisíc babek, kerej mu řiká, i kdy se má uprdnout a pípá pět minut předem. Bylo 13:36, máznul sem si jeden Hon na androidy, abych přišel na jiný myšlenky. Poslední android, kerýho sem dostal plazmovou vopakovačkou na vrakovišti aut, byl strašně podobnej mojí představě vo Taťkovi přes počítače. Nevim, jestli fakt tak znám lidi, ale Taťka James mě nezklamal. Vysokej, štíhlej, ostře řezaná tvář, odhodlanej pohled, padnoucí voblek, zlatý brejle, zlatej prsten se smaragdem, prošedivělý skráně. Tohle sem ale zjistil, až když sem k němu došel přes celou jeho kancelář, což byla štreka jako přes menší nádražní halu. Sám seděl za vobrovským mahagonovým stolem, na kterým měl největší snobárnu, co sem kdy viděl – terminál, kerej vypadal jako stará remingtonka. Krabice z mahagonovýho dřeva, perleťový klapky se zlatou vobroučkou, napodobenina válce na papír, no na blití. Zíral sem na tu vobludu, takže sem přehlíd, že ke mně Taťka natahuje ruku a usmívá se na mě. Když sem si toho všimnul, vystartoval sem zase moc rychle a chňapnul po ní. Zustala mi viset v dlani jako chcíplá ryba. Bylo jasný, že dělám jedno společenský fópa za druhým, ale taky mi došlo, že moje předcházející nesympatie se začínaji prohlubovat a přestávaj bejt nepodložený. Taky sem nevěděl, proč se na mě taťka tak usmívá. Ale to se hned vysvětlilo. „Tak, copak u nás děláte?“ „Najal mě váš šéf, abych proved rutinní nezávislou kontrolu systému, bolenecky, spolehlivost, ochrana, znáte to.“ „Znám. Podívejte…“

7 Poposedl a upřel mi zrak do obličeje, konkrétně na kořen nosu. Asertivní pravidlo číslo jedna: Dívejte se svému protějšku do očí, nebo aspoň na kořen nosu, což vypadá stejně a není to tolik psychicky namáhavé. „… budu k vám upřímný.“ To určitě. „Vaše přítomnost mi tu není nijak příjemná.“ Milé. „Nemám pocit, že by nějaké externí expertízy byly nutné, navíc od člověka, který není seznámen s chodem systému.“ Ten člověk byl zvyklej mluvit na schůzích. „Pochybujete o mé kompetenci?“ „Milý pane, to ne, ale dovolím si pochybovat o tom, že jde o rutinní kontrolu. Vaše jméno se objevilo několikrát v souvislosti s počítačovými podvody. Ovšem, trochu mě překvapilo, že jste je nepáchal, ale odhaloval, zvláště připočteme-li vaše různé pochybné známosti.“ Významně pohlíd na složku, kterou měl před sebou. Jestli to je celý o mně, tak se docela činil a první kolo asi vyhrál. A taky, jestli je to ukázka síly, docela mu to vyšlo. „Já nevím, proč si vás šéf najal, ale nelíbí se mi, že čmucháte v mým systému. Nemyslím si, že by to bylo potřeba.“ Čmuchat, to už sem neska jednou slyšel. „Dočetl jsem se, že jste poměrně inteligentní člověk, doufám tedy, že mě pochopíte a v podobném duchu odpovíte i panu Scoovi.“ „Ale co když něco najdu?“ „No, kdybyste snad, čistě teoreticky, narazil na něco podezřelého, bylo by fajn, kdybyste mi to oznámil, a já už bych pak učinil příslušná opatření.“ „Teda, abych to oznámil vám, a ne vašemu šéfovi.“ „O příslušnou nápravu už bych se postaral. I o zprávu pro pana Scoa. Koneckonců, já jsem člověk zodpovědný za chod počítačů ve firmě.“ Jasně, ty si Taťka přes počítače a ty bys to už nějak zamáz. Hlavně, aby si Sněhulák furt myslel, jakej si machr. „Ale stejně hovoříme pouze teoreticky, protože si jsem jist, že je všechno v naprostém pořádku. A nyní, kdybyste mě omluvil, těšilo mě.“ Vypad sem nejdřív vod Taťky a pak z celýho baráku. Neska sem potkal samý sympatický lidi a získal spoustu námětů k přemejšlení. A kde se nejlíp přemejšlí?

Sněhulák se vrací Někdo, asi muj středoškolskej učitel tělocviku, se potají vkrad do mýho bytu, svázal mi nohy, pověsil mě za ně na koš na basket, vzal bejzbolovou pálku, rytmicky mi začal tlouct do hlavy a pískal si do taktu na píšťalku, co měl v perverzně zkřivený hubě. ÁÁ–dva–tři, práásk–dva–tři. Sluníčko svítilo, ptáčci cvrlikali, svět byl vzhůru nohama, kolem byly keříky, pode mnou tráva, palice mě bolela jak střep a nedaleko se houpali dva prckové na zrezivělý houpačce, která nepříjemně vrzala. ÁÁ–dva–tři, práásk–dva–tři. Error. Něco nechodilo uplně přesně tak, jak by mělo. Pár věcí mně bylo divnejch. Za prvý sem si vůbec na nic nepamatoval, což se obvykle nestává… Dobře, vypadá to, že se pařilo, ale většinou si toho v takovejch případech, bohužel, pamatuju až moc. Taky mně nebylo úplně jasný, proč sem skončil v křoví městskýho parku vedle dětskýho hřiště. Nebylo to přeci ani blízko Skoku, ani blízko mýho domu, ani na cestě mezi těmito. Jeden muj voblíbenej román začíná moc fajn větou: „Pondělí je vždycky takovej zkurvenej den.“ Někdy mam pocit, že si to řikám for(i=pondělí;i<=neděle;i++).

8 Rači sem nechal filozofování a rozhod se, že vyzkoušim, jestli přežiju, když se postavim. Napotřetí se to povedlo. Strašně sem vyčítal tý svojí krabici na krku, co že se mi to snaží sdělit těma detonacema, když sem to po letmym vosahání zjistil. Vzádu na hlavě sem měl totiž eště jednu, sice menší, ale zase aspoň s natrženou kůží. Sem vod přírody dost podezíravej, takže sem si řek, že za můj stav a současnou polohu třeba žádnej chlast nemuže. Došoural sem se domu, dal si sprchu, štěňátka a snažil se restaurovat co se dalo. Výsledek byl žalostnej. Neměl sem ani páru, co sem dělal po vodchodu vod picušek. Nevěděl sem, jak sem přišel k takový pecce po palici ani kdo byl ten milý člověk, co mi takle vylepšil hardvér. Asi mu šlo vo papíry s údajema vo lidičkách, neb sem je už neměl. Pořád sem taky musel brát v úvahu možnost, že sem normálně došel ke Skoku, zmrskal se tam jako doga, papíry ztratil a k bouli sem přišel někde cestou. Tohle šlo koneckonců verifikovat hned. Mejlnul sem Mikovi a protože byl jako dycky připojenej, začaly se mi za chvíli na displej sypat písmenka. Na Tvůj dotaz, co se včera dělo, Ti musím s lítostí sdělit, že se děly věci. Konkrétně sme s kamarády konečně brejkli ten novej strip poker, takže nám Samantha na blbý dvě sedmičky odhalila úplně všechno. To bys neřek, jaký pokroky počítačová grafika zase udělala. Jimmy dokonce nevěřil, že někdo může mít ve skutečnosti takový labia minor a považoval to za raytracing s fraktálovou texturou, ale nebudu Tě unavovat podrobnostma, abys ještě víc nelitoval, že ses tu včera neukázal.

Možnost římská dvě padla. Neměl jsem ani čas uvažovat nad možností římská jedna, když někdo zazvonil. Podle toho, že dveřma procházel naštorc s doutníkem ve svislý poloze, bylo jasný, že de vo Sněhuláka. Ten mi tu chyběl. „Přišel sem se zeptat, jak to de.“ „No, začal sem provádět různý kontroly, prošel se po disku, udělal seznam uživatelů, vomrk so, udělal sem si časový snímky paměti, pustil pár zvědavejch prográmků, a tak (vy už to znáte, ale jemu sem to musel říct taky). Prostě sem shromáždil spoustu dat, a ty se teď snažim analyzovat.“ „Ale nic ste nenašel?“ „Zatim sem nic podezřelýho fakt nenašel, ale to nic nemusí znamenat.“ Teda kromě tý věci vzádu na palici, samozřejmě, řikám si. Rád ze sebe vobčas dělám blbýho, lidi to voceněj. Sněhulák si asi taky všim, že mi něco vyrašilo. „Něco se vám stalo?“ „To víte, sport.“ Třeba sem ani tolik nekecal, třeba mě někdo vopravdu vzal bejzbolovou pálkou. „Sport? Nevypadáte moc na sportovce.“ Ty taky ne, chlape. „Spíš bych vám uvěřil, že ste uklouz v koupelně.“ „A víte, že ste to tip? Čistim si takle zuby bekhendem a najednou šup, ujede mi noha a já uklouz v koupelně na dlaždičkách.“ To zní fak dobře. „Já to tušil už minule.“ „Co?“ „Že ste ten typ, co si myslí, jak neni vtipnej.“ „No, když to tak řikáte…“ „Podívejte, zejtra máte končit, a jelikož ste nic nezjistil, byl bych rád, abyste mi to sepsal a vodevzal. Zbytek peněz dostanete hned potom.“ „Jasně, zejtra bych se eště stavil u vás v práci a večer vám hodim tu zprávu. Už mám kus napsanej.“

9 Nastartoval sem editor a ukázal mu v něm kus zprávy. Byl sem vopravdu nějakej jetej, protože když sem ho zavíral, málem sem si to smazal. Už sem šahal po „No”, jako že to fakt nechci sejvnout, ale na poslední chvíli mi to došlo a já zastavil ruku asi centimetr nad klávoškou. No nic, někdy prostě člověk běží na pomalejší frekvenci. Přesto se zdálo se, že sem Sněhuláka uklidnil, protože hned vypad a já se moh v klidu dorestaurovat.

Něco se děje Tak sem byl poslední den ve Sněhulákovic podniku. Palice mě pořád bolela jak střep, ale přesto sem se rozhod, že eště provedu ňáký testy. Udělal sem si kontrolní výpisy různejch pohybů dat, prochroustal sem databáze a nashromáždil dalších pár mega práce. Taky bysem se v tom moh brouzdat tejdny, ale doufal sem, že mě něco napadne. Po pěti hodinách doufání a lození po datech sem se rozhod, že sice zajdu za Sněhulákem, ale proto, abysem mu navrh eště den dva. Prostě sem měl pocit, že bych eště měl co dělat. Když sem došel do Sněhulákovic sekretariátu, byl tam nějakej shon. Sekretářka mi nechtěla nic říct, ani mně k němu pustit. Začali sme na sebe trochu křičet, až se konečně jeho dveře votevřely a v nich, voilà, Taťka. Tak to je zlý, pomyslel sem si, Taťka asi Sněhuláka zpracoval a nebude s nim pořízení. Bylo to ale mnohem horší. „Je mi líto, ale pan Sco včera v noci zemřel. Srdeční příhoda. Prozatímním řízením firmy jsem pověřen já. Je vám tedy asi jasné, že v současné situaci máme poněkud jiné starosti. Tímto považuji vaši spolupráci s naší společností za ukončenou.“ „Ale, pan Sco mi dluží doplatek honoráře za práci.“ „Kolik to je?“ „Dvě stovky.“ Vytáh šrajtofli, natlačil čtyři stovky a řek, že doufá, že už se neuvidíme. Kdybych byl drsňák, tak bych na ty prachy ani nekouk, řek bych „Nápodobně.“ a vodešel středem. Ale sem jenom parciální drsňák, začal sem až u druhýho bodu. Stejně mi to nedalo spát. Srdeční příhoda je dost podezřelá smrt, dá se totiž docela dobře emulovat. Třeba práškama. Sco určitě nějaký bral. Na druhou stranu, při jeho tloušťce, je možný, že ho to fakt kleplo. Zašel jsem domu a se štěňátkama sme přemejšleli vo celý situaci. Vlastně sem dopad dobře. Vydělal sem si pár babek, takže kše pro mně skončil úspěšně. Škoda, že to samý nemůže říct i Sněhulák. Konkrétně, škoda, že už nemůže říct nic. Vrtalo mi hlavou, jestli a kdo by moh mít zájem ho případně voddělat. Jedinej důvod, proč sem se tim vůbec zabejval, byla moje nakřápnutá palice. Nebejt jí, považoval bych to celý za zajímavej případ do svejch pamětí, sluníčko by svítilo, obloha by byla modrá a ptáčci cvrlikali. Takle se mi zdálo, že uplně všecko v pořádku neni. Taky sem to koneckonců moh bejt já, kdo by teď ležel u koronera s visačkou na palci u nohy. Ale, i kdyby Scoa někdo zabil, moh to bejt kdokoliv. Klidně to mohla udělat konkurence vod jinejch picušek, manželka kvůli milence, milenka kvůli kdovíčemu. Taky to moh bejt někdo z firmy, třeba aby si polepšil, nebo mu Sco na něco přišel. Třeba to souviselo s mojí kontrolou. Vzpomněl sem si na slizkýho Taťku, kterej se tak zajímal vo to, co dělám, při první příležitosti mně vypakoval a evidentně si teď polepšil. Chlape, ty se mi vubec nelíbíš. Pak ale existovaly stovky dalších možnejch motivů. Třeba Sněhulák fetoval, sázel na koníčky nebo robotí zápasy, byl na chlapečky nebo na holčičky, cokoliv. Nezdálo se mi ale, že by to udělali profíci, ty vám spíš ustřelej hlavu nebo vás rozpustěj v nějaký vopuštěný továrně na periferii a vylejou do kanálu, než aby emulovali infarkt.

10 Moh sem se na to buď vykašlat, nebo trochu probrat ty data, co sem nasbíral u Sněhuláků. Stejně sem chtěl chvíli zírat do moňasu, tak sem se do toho dal. Ne že bych si vod toho něco moc sliboval, spíš taková intošská rozcvička. Pustil sem na to různý čekry a filtry, který to prochroustávaly a hledaly různý zajímavosti a nekonzistence. Je to dost těžká práce, ale já už mam za ty roky nastřádaný ňáký finty. Tak sem ty svoje prográmky nechal, ať se v tom hrabou, povídaj si a řeknou mi, až je něco napadne.

Mayer Sotva sem to všechno nastartoval, dostal sem nepříjemnou návštěvu. Ten chlápek měl špatně padnoucí sako s tak hnusnym vzorem, že to nemoh bejt nikdo jinej než polda. Navíc mu v podpaží rašila boule, jako by tam schovával buď menší meloun, nebo pětačtyřicítku. Takže buď tajnej zelinář nebo tajnej polda. Vzhledem k tomu saku a jeho buldočímu ksichtu a taky proto, že se představil jako poručík Mayer a neslyšel sem, že by zelináři měli hodnosti, nastala ta horší varianta. „Mužu vám nějak pomoct?“ „Doufám, že jo. Vyšetřuju smrt Gabriela Scoa a chci se vás zeptat na pár věcí.“ „Nevim, jestli sem ten pravej, Scoa znám jenom pár dní a za tu dobu sem ho viděl dvakrát.“ „Žádný strachy, uvidíte, že ste ten pravej. Aby bylo úplně jasno, na mym seznamu podezřelejch ste na jednom z prvních míst a moh bych vás rovnou sbalit. Což klidně hned udělám, jestli nezačnete spolupracovat.“ „Von teda Scoa někdo zabil?“ „Neni to zatim úplně jasný. Jasný je, že měl v krvi spoustu Copitoflinu.“ „Copitoflinu?“ „Preparátu, co se používá proti alergiím. Je dost silnej a má vedlejší účinky na krevní voběh. Nesmí se toho brát moc. A Sco toho měl moc. Byl tak nadopovanej, že ho mohlo přepadnout stádo sršňů na pampeliškovym poli. Ale na druhou stranu mu to přešaltovalo srdce na maximum a dlouho to nevydržel.“ „To je mi líto.“ „Tak začněte projevovat svojí lítost pořádně a vyprávějte mi, proč si vás Sco najal a co ste dělal posledních pár dní a nocí.“ „Myslel sem, že umřel minulou noc.“ „Jó, ale je jasný, že mu ten sajrajt moh někdo podstrčit předtim. Když děláte s těma všema… počítačema…“ Podíval se přitom na moji lacinou bulharskou kopii McSuna 4000 a málem si přitom vodpliv. Asi ho v mládí učitelky nutily psát úkoly na mašině. „… moh byste si to… spočítat, jó… ha, ha!“ Udělal sem nejstudenější ksicht, co sem uměl, ale žádnym ipem vo policajtech sem nevopáčil. Místo toho sem mu začal vykládat, co sem všecko v posledních pár dnech zažil a Mayer si tim počmáral asi půlku svýho notýsku. Určitě měl něco proti „těm počítačum“, páč sem tuhle čet, že radnice dala všem vyšetřovatelum nějaký mašinky do kapsy. Výsledkem mýho vyprávění bylo, že sem jeho seznam podezřelejch začal bezkonkurenčně víst. Na většinu času sem neměl vůbec žádný alibi a navíc sem vo jedný noci tvrdil, že sem ji nejspíš prospal u houpaček v městským parku s boulí na hlavě. Vlastně, když sem se tak poslouchal, ani se se mu moc nedivil. To, že mě Mayer nesbalil, připisuju jenom svýmu osobnímu kouzlu. Chvíli sice voprouzel a nevodpustil si vobligátní řeči, ať nevopouštim město a sem jim k dispozici, ale nakonec vodešel sám.

11

Jak krást Vrtalo mi to hlavou. Proč si mě Sněhulák najal a tak. Něco tu smrdělo. Měl sem v mašině spoustu Sněhulákovejch dat a někde tam musel bejt klíč k tomu, co se stalo. Nejpravděpodobnější se mi zdálo, že někdo Sněhuláka vokrádal a pak ho voddělal. Je to ta nejvobyčejnější a nejjednodušší možnost, proto sem jí začal věřit. Jestli to tak je, tak ten člověk po sobě určitě nechal spoustu stop. Ne na místě činu, ale v mašině. Eště předtim, když se nabořil do systému, hrabal si prašulky a všude po sobě nechával spousty stop. V mašině za sebou každej nechává stopy, to neni jako votřít votisky ze skleničky. Když něco smažete, rozhodně se to neztratí, jenom vy ztratíte informaci vo tom, kde to je. A když se něco snažíte smazat vopravdu pořádně, způsobíte takovej poprask, že je lepší to nedělat a spolíhat, že si toho nikdo nevšimne. Takže sem se rozhod zkusit našeho člověka najít, jestli teda existoval. Byla to moje práce, bavilo mě to a navíc sem měl pocit, že to Sněhulákovi trochu dlužim. Jenže najít ho neni jednoduchý. Co vlastně hledáme? Když kradete přes mašinu, nezbydou po vás žádný střepy nebo díra v trezoru. Existuje tisíc způsobů, jak ukrást prachy, když zrovna nešustěj, ale sou to jenom malý jiskřičky v optickejch pamětech v mašině. Každej je úplně jinej a žádnej nevyvěsí cedulku „Bacha, kradu!“. Po čem teda deme? Těžko se to vysvětluje, páč je to směs znalostí, zkušeností, instinktu a takovejch věcí. Vobecně si musíte všímat všeho divnýho – hledat inkonzistence. Dobře fungující systém je vždycky v rovnováze, něco příde, něco vodejde, zkopčí se jinam. A když si chce někdo kousek uždíbnout, rovnováhu poruší. Takže si člověk musí všímat různejch chyb, výjimek, zajímavejch přerušení, věcí, kerý se dějou podezřele často, nebo věcí, kerý se podezřele nedějou vůbec. Hmm, žádná sranda, navíc ste to věděli taky, co? Představte si, že máte fotbalovej stadion s půl miliónem lidí na finálovym zápase Bejků s Terminátorama. Nad stadiónem je jeden mikrofon a ten snímá všecky zvuky. A vy chcete rozluštit, co řiká nějakej člověk. Fuška? Tak si představte, že máte nahrávky ze všech stadiónů za posledních pár let a zase chcete najít, co nějakej člověk povidá. Přitom nevíte, kdo to je ani co má vlastně řikat. Jediný, co víte, je, že to je „něco podezřelýho“. Naštěstí za mě už chvíli pracovaly moje prográmky a vyhazovaly mi zajímavý inkonzistence. Různejch chyb a podezřelejch situací je strašná spousta. Každou chvíli se někdo přepíše a vobjedná si pizzu za milión, každou chvíli někdo překopne nějaký dráty a tak dál. Takže i po vytřídění sem měl pěknou kupu událostí, kerý sem musel ručně projít a roztřídit. Je to docela zajímavá práce – prvních deset, dvacet věcí, ale u třítisícího případu sem skřípal zubama. Nakonec sem vytipoval asi padesát zajímavejch věcí a strčil sem je zase synkum prográmkum, ať vověřej kontexty. Jelikož sem zjistil, že už je zejtra, řek sem, ať mně vzbuděj, až budou hotový, vyčistil si zuby štěňátkama, vyčůral se a usnul.

Ďábel a Anděl Stejně jednou tu krabici rozkopu kvůli tomu pískání. Zrovna se mi zdálo, jak hraju Programátorovu flašku s Kamínkem a začínám vyhrávat. Možná je to tak lepší, stejně moje nejvodvážnější erotický představy končily u naprosto ostrýho, dobře vosvětlenýho a zvětšenýho detailu jejích neuvěřitelnejch řas. Inu. Zbylo asi deset vopravdu zajímavejch událostí, někerý jednorázový, někerý se vopakovaly. Zjistil sem všecky možný informace a začal pátrat různě po světě, abych si dal dohromady, co se tak různě stalo. Děsně zajímavá práce, lozíte po archívech,

12 policejních záznamech, koukáte, co kdo v danou chvíli dělal. Dycky mně překvapí, jak podrobný informace můžete vydolovat. Takže sem zjistil, že jedna podezřelá událost bylo vyloupení jistý pobočky picušek blízko slumů. V policejní kartotéce to bylo, ale média to nezjistily, protože se to ututlalo, aby se tam lidi nebáli chodit. Přineslo to svý ovoce, protože aspoň ty lupiči se nebáli přijít za dva tejdny znova. To už je ale rozstřílela na sračky policejní hlídka, co si tam zrovna dávala špagety. Což zase ututlala policie, asi policajti nesměj špagety ve službě. Další případy byly různý ukradený kreditky a podobně, ale jedna věc byla vopravdu zajímavá. Spojil sem se se společností Los Cerros, kečupy a salsy a čekal, co mně vodpovědí. Vodpověď byla rychlá a udivená. V mejlu sem čet: S lítostí Vám oznamujeme, že „Ďábelská pikantní omáčka“, ani výrobek podobného jména, není součástí našeho sortimentu. Taktéž na Vámi uvedené adrese žádná z našich poboček nesídlí.

Takže sme se trefili! Někdo kromě existujících kečupů a podobnejch sajrajtů, bez kerejch je většina těch proteinovejch věcí nejedlá, vobjednával každej měsíc i „Ďábelskou pikantní vomáčku“ – neexistující výrobek u pobočky existující a známý firmy. Potíž byla v tom, že pobočka též neexistovala. Bylo jasný, že to je ta dirka, kterou vodtejkaly Sněhulákovy penízky. Co mi ale jasný nebylo, byla další podezřelá machinace. Za „Ďábelskou pikantní vomáčku“ se platilo tak 30–50 babek na každý pobočce měsíčně, ale z týhle sumy, která chodila na zatraceně existující konto tý neexistující pobočky, se dycky vodečítalo 10 babek na „manipulační ztráty“. To samo vo sobě vůbec neni podezřelý, ale když je to přesně 10 a u každý pobočky a každej měsíc, tak to je přesně ta cedulka „Pozor kradu!“. Nechápal sem, proč to přesně ten člověk dělal. Je samozřejmě lepší, když má člověk víc cestiček, jak peníze přestěhovat, ale v tomhle případě to byla chyba. Nebejt těch deseti babek, nechci podceňovat svoje prográmky, ale asi bysme na to nepřišli. Tak sme ho ptáčka měli. Akorát nevíme, kdo ten ptáček je. Což znamená další práci – projít všecky transakce, koukat se, co všecko zrovna běželo a zkoumat, čí to tak mohlo bejt. Spíš to vypadá tak, že na začátku sou všichni uživatelé podezřelý a když máte štěstí, můžete vobčas nějakýho vyškrnout. Za půl hodinky mi jeden synek napsal: Angel: 78 %

Na víc sem nečekal, co je koneckonců neska jistý. Kouknu se do systémovejch tabulek a zírám: Login name: Angel Real name: xxx Other info: xxx

Ať je teda Anděl kdokoliv, umí v tom chodit.

Double click U Podmíněnýho skoku bylo dneska nějak narváno. Přesto mě starej Bob hned u dveří zahlíd, jak to ten chlap dělá? Spomněl sem si, jakej mu hoši dali loni dárek k narozeninám. Kreknuli nejnovější střílečku Zajatec krutých chobotnic, ale místo nejstrašnější chobotnice ve finále udělali Boba s dvaceti vočima a vosmi rukama, kerejma po vás házel skleničky s různejma blivajzama. Fakt nebezpečná potvora. Nejhorší bylo,

13 že to působilo strašně věrným dojmem, Bob totiž za pultem vypadal vopravdu jako obtloustlá a strašně hbitá chobotnice. Vždycky, když sem ho takle viděl, měl sem trochu nejistej pocit a pro sichr sem se kouknul do levýho dolního rohu, kolik mám procent života a co štít. „Buď zdráv, hochu, mužu ti nabídnout něco speciálního, jenom dneska – Double click.“ „Double click, sakra Bobe, ale musíš to připravovat před mejma vočima.“ „Neboj, uvidíš, že budeš spokojenej,“ naplnil sklenici do půlky ledem, dolil koňskou dávkou bourbonu, pak vytáh podivnou flaštičku s modrozeleným obsahem, dvakrát cáknul, udělalo to klik, klik a obloukem mi sklenici poslal po pultu. Tvářil se přitom děsně vážně, jako že vyptávat se, co to je za tekutinu, nemá smysl. Když sem došel dozadu za Mikem, se sklenicí v ruce, jeho první slova byly: „Jestli chceš slyšet můj názor, je to patentní čistič oken Průzor. Přemejšlej logicky. Vypadá to jako bourbon s Průzorem, chutná jako bourbon s Průzorem a leje se do toho kapalina, kerá má stejnou barvu jako Průzor. Jedinej chabej argument, že totiž soudnej člověk by se nevodvážil přivotrávit půlku krčmy takovym svinstvem, jako je Průzor, před Bobem nevobstojí.“ Evidentně potěšenej koukal na muj křivící se ksicht. „Mimochodem, když si to schválně nehnusíš, neni to úplně špatný.“ „Dík za ten fajl, Miku.“ „Hmmmmm, vypadalo to, že to stejně k ničemu neni.“ „Zatim moc ne, ale uvidíme.“ „Vypadáš, jako by se ti něco sralo.“ „Zrovna si nějak nemůžu vzpomenout na něco, co by se mi nesralo.“ „Souvisí to nějak s tim, že ti zresetovali klienta?“ „Hmmmm.“ „Potřebuješ se trochu vodreagovat, kamaráde, neska je memoriál Johna Novacka, nechceš jít se mnou a pár kamarádama do družstva?“ „No, nevim, už sem dlouho Deathmatch nehrál, taky nemám mašinu.“ „Strojů tu je dost, tak si sedni.“

Deathmatch Přised sem k mašině, nahodil Hon na androidy, scénář Tréning, epizoda Jatka v krvavé jeskyni, obtížnost Sebevrah a začal se rozcvičovat na civilnim obyvatelstvu. Abyste rozuměli, Hon na androidy, tu už spoustu let nejlepší maštěnku určitě znáte. A John Novack byl svýho času asi nejlepší hráč Honu androidů. Jasně že se tomu taky pořádně věnoval, čimž myslim měsíce poctivý dřiny vod rána do večera. Nikdo neuměl tak krásně pracovat s plazmovou vopakovačkou jako von. Ale naneštěstí mu to vlezlo trochu na mozek a tak si jednou nakoupil vopravdický kvéry, vyšel z krámu, prozpěvoval si songy z Androidů a kropil všecko, co se hnulo. Poslali na něj speciální jednotku, ale John byl fakt dobrej, honil se s nima ve vopuštěnejch šachtách metra, mastil je, čim to šlo, dokonce měl i raketomet a pár raket. Dostali ho až po dvanácti hodinách a ztratili přitom přes dvacet lidí. Šéf přepadový jednotky si dodneška myslí, že to musel bejt školenej profík. Jasně, že je to smutný. Androidy potom zakázali, což je samozřejmě pěkná blbost, když si člověk muže koupit arzenál, kerym srovná půlku New Yorku se zemí. Stejně se nic nezměnilo, mastí se dál. A jednou za rok se pořádá memoriál Johna Novacka, kerej mastěj proti sobě různý skupinky lidí. „S kym hrajem?“

14 „Rozdáme si to s Davem Tiu a jeho hochama.“ „Ale Dave byl přeci v Kjótu.“ „Pořád je.“ „Počkej, vim, co za data si posílaj Androidi. Na to, abys to dostal vocaď do Kjóta v reálnym čase bys potřeboval zatraceně tlustý sklo.“ „Anebo…?“ „No… nebo družici. Ale tak bohatej, aby sis koupil družici, snad proboha nejsi.“ Jen sem to řek, sám sem věděl, že sem přestřelil. „Vo kupování nepadlo ani slovo. Nahoře jich lítaj mraky. Stačí si jednu vybrat a použít.“ „Použít?“ „No, našel sem jednu vhodnou satelitní TV. Možná jim bude jeden kanál chvíli zrnit, ale vybral sem Wrestling Channel, takže nemusíš mít žádný výčitky svědomí.“ V Deathmatchi sme se drželi vopravdu dobře. Za chvíli sme sejmuli Davidovy kámoše a vydali se hledat Davea do reaktoru. Tam mě málem dostal. Číhal na chladicí věži a evidentně měl zapnutý infra, protože na votevřenejch prostranstvích se maskuju. Bylo to ale moc daleko, tak musel použít samonaváděcí střelu. Měl sem asi čtyři vteřiny na to, abych se soustředil. Proti samonaváděcí střele se dá udělat jenom jedna věc – počkat, až je strašně blízko a pak rychle uhnout do strany. Když vám vytečou nervy a uhnete brzy, střela stihne zahnout a dostane vás. No, a když uhnete pozdě, tak taky. Je to záležitost nervů a tréningu. Už se mi párkrát podařilo se z týhle situace dostat, ale šance byla tak 1:2. Viděl sem, jak se střela blíží, už se dala rozeznat i rozbuška na čumáku a bylo slyšet, jak sviští vzduchem. Těch deset chlápků, co za mnou koukalo, jak si vedu a hlasitě komentovalo každou mojí akci, najednou ztichlo. Připravil sem se na uhnutí a čekal na ten správnej vokamžik. Když už byl řev střely skoro nesnesitelnej a já už přečet i Daveovo méno na hlavici, zatnul sem prsty do klávošky a uhnul celym tělem doprava. Cejtil sem, jak se mnou uhejbaj i všichni kolem. Podle zvukovejch efektů se střela rozpráskla kus za mnou, zhruba tam, co je Bobův výčepní pult. Tak to bysme měli. Zapad sem honem za první roh, kdyby Dave náhodou poslal dva kousky, a přemejšlel, jak se k němu nejlíp dostat, až se mi tep vrátí z infarktovýho tempa na nějakou rozumnou hodnotu. Zvláštní věc, tyhle reflexy. Člověk ví, že je to jenom jako, ale stejně si nemůže pomoct a uhne i dovopravdy. Je to jako když jedete autem jako spolujezdec a někdo vám skočí do cesty. V devětadevadesáti případech ze sta vám noha vyletí na brzdu, i když tam žádná neni. A eště něco mi to připomínalo, nevěděl sem přesně co, ale vybavoval se mi v týhle souvislosti nějakej záblesk. Měl sem pocit, že je to něco důležitýho, ale nemoh sem si vzpomenout, jakej záblesk. Někde něco vybuchlo? Asi ne, to bych si pamatoval i rámus a mně se vybavoval jenom takovej malej záblesk a úplně tichej. Něco jako vodraz. Jó, vodraz. V zrcadle? Ne, na to byl málo zřetelnej, musel to bejt vodraz ve skle nebo plastiku. Ale kde sakra? Z plastiku je kdeco, výlohy, vokna, moňasy… Moňas, to je vono! Byl to vodraz v lesklym plastiku monitoru. Začínal sem si to vybavovat líp - nazlátlej malej kulatej vodraz. Hodinky. Seděl sem u mašiny, koukal do moňasu, něco sem asi pokazil, nastala stejná situace, jako když vám někdo vlítne před auto. A ten člověk, co tam byl se mnou, reflexivně zareagoval, ruka mu vylítla, aby tu situaci zachránil. Já sem to neviděl, protože byl za mnou, ale zaregistroval sem to bliknutí – prasátko, co hodily jeho hodinky. Zaregistroval sem ho a hned zapomněl. Jenže teď se mi to

15 vybavilo, protože to bylo důležitý. Už sem si vzpomněl úplně a věděl sem, kdo ten člověk je. „Mikeu, na něco sem přišel, potřebuju pomoct.“ „Pomoct? Dyť tě vidim, skvěle si uhnul. Všecko je okay, deme na něj.“ „Ale ne, dovopravdy.“ „Počkej.“ „Mikeu!“ Mike se na mně votočil a vtom se za nim vynořil Dave ve svym voblíbenym nindžovskym vobleku. Vytáh šuriken a hodil ho po Mikeovi. Šuriken se cestou rozložil na spoustu malejch nebezpečně vypadajících ježatejch kuliček, který doletěly k Mikeovi, začaly postupně vybuchovat a utrhly mu celou horní půlku těla. Mike zařval jako šílenec: „Málem sme ho měli!“

Svět se zbláznil Po dvojitým Double clicku vypadal Mike trochu klidnější a souhlasil s tim, že mi zkusí najít informace, který sem potřeboval. Začal se někde hrabat a stahovat všecky možný věci vo Sněhulákovi. Sněhulák byl totiž ten člověk, co se sápal po klávošce, když sem si málem smazal fajl se zprávou pro něj. Asi toho věděl vo počítačích víc, než řikal. To samo vo sobě eště nemuselo nic moc znamenat. Prostě to třeba byl zkušenější uživatel a z nějakejch důvodů s tim dělal drahoty. Bylo to sice trochu divný, protože lidi se většinou chluběj každym tlačítkem, který uměj zmáčknout bez pomoci, ale sem zvyklej na to, že lidi sou divný. Jenže fajl, kerej mi dal Mike, to celý zamotal mnohem víc. Jméno: Gabriel J. Scott Vzdělání: University of Southern California, obor počítačové vědy Titul: Magistr, studium zakončil s vyznamenáním Téma diplomové práce: Ochrana proti počítačové kriminalitě

Sněhulák toho nevěděl vo počítačích trochu víc, než řikal, von vo nich věděl všechno. To, že se lidem ve firmě nechlubil, že mašinám rozumí, sem celkem chápal. Znal sem spoustu lidí z branže, co se živili úplně něčim jiným a nebylo proč vzpomínat na hříchy mládí, který proflákali někde na univerzitě, místo aby už tenkrát vydělávali prachy. Vůbec sem ale nechápal, jak sem se v tom příběhu voctnul já. Proč si mě Sněhulák vlastně najal? Vopravdu chtěl kontrolu systému. Určitě ho znal líp než já, takže v tom měl výhodu. Je možný, že mě chtěl použít jenom jako zástěrku. Nebo měl fakt nějaký podezření, kerý si nemoh vověřit? Třeba proto, že už byl nějakej pátek mimo mísu. Sakra, co já vim. Zkusil sem si shrnout fakta: Sněhulák je expert přes počítače. Sněhulák si mě najme, abych zkontroloval jejich mašinu. Sněhulák je teď tuhej. Někdo ho fakt vokrádal. A nezpomínejme na další zajímavej fakt: někdo se pokusil vo trepanaci mojí lebky klackem. Když sem si to takhle sesumíroval, bylo to eště mnohem horší než předtim. Prostě to nedávalo smysl. Zkusil sem si párkrát kliknout a sitace se mi rázem vyjasnila. Bylo jasný, že buď já nebo celej svět – jeden z nás se ale určitě zbláznil. Vzhledem k tomu, že druhá možnost by potvrzovala moje veškerý životní zkušenosti, měl sem tendence se k ní přiklonit. Taky ale bylo jasný, že jediný, co s tim můžu dělat, je jít se domu vyspat a doufat, že se z toho blbýho snu probudim a všechno bude v pořádku. Už dlouho sem ze Skoku nevodcházel v takhle špatnym stavu.

16

Archanděl Gabriel Mám takovou teorii vo kladnym vlivu alkoholu na… no vlastně na všechno. Nebejt alkáče, asi by mně nikdy nenapadla tak zběsilá myšlenka. Tejkala se jmen a hesel. Většina lidí si za hesla totiž volí děsně jednoduchý věci. Když chcete kreknout něčí heslo, můžete na to jít hrubou silou, a zkoušet všechny možný kombinace, jako to dělal tuhle Mike. Když máte dost času a strojovýho času, tak to asi nakonec zlomíte. Samozřejmě, pokud ten člověk neni profík a neví, jak udělat heslo, který kreknout trvá třeba tisíc let. Jiná věc je, že takovýhle hesla sou zase hnusný. Já sám se spokojuju s heslama, co trvaj tak kolem stovky let, ale zato sou hezký. Ale je eště jeden mnohem rychlejší způsob, kterej překvapivě často funguje. To si zjistíte méno toho člověka, méno jeho manželky nebo milenky, ména dětí a příslušný data narození. Pak už jenom zkoušíte různý kombinace. V osumdesáti procentech to zabere a netrvá to dýl než hodinku. A stejně je to i s ménama. Když sem nemoh skrzevá mašinu přijít na to, kdo je vlastně ten Anděl, musel sem zvolit jinej způsob. A nejlepší jinej způsob, než prohledávání úplně všeho, je zběsilá myšlenka. A nejlepší způsob, jak přijít na zběsilou myšlenku, je pár Double clicků a nějaký to štěňátko. Přesně to byl totiž ten algoritmus, co sem dodržel a osvítil mě – Archanděl Gabriel. QED. Jo, když sem tak dumal, kdo by moh bejt Anděl a zároveň se snažil do ničeho cestou nevrazit, najednou mě napadlo, že Gabriel je vlastně taky anděl, dokonce vrchní anděl. A Sněhulák Sco byl Gabriel. Divný, ne? Nejdřív sem si myslel, že sem prostě neska na Sněhuláka moc fixovanej, ale pak sem přišel domu a rozhod se to vověřit. Narvu teď do vás něco z teorie složitosti, tak si pište. Je děsně velkej rozdíl mezi tim, jak je těžký něco najít, a mezi vověřenim, že to, co už nějakou náhodou máte v ruce – třeba díky zběsilý myšlence – je správný řešení. V praxi je ta první věc často nemožná, zatímco ta druhá se dá. Takže, když už sem měl teorii, že Sněhulák je Anděl, byla šance, že to brouzdáním v systému dokážu buď potvrdit nebo vyvrátit. Což sem začal hned dělat. Jak už jistě tušíte, dělání spočívalo v tom, že sem chvíli zobal nějaký programy, řek sem jim, co a jak, usnul sem s tim, ať mně vzbuděj až budou hotový nebo za vosum hodin, podle toho, co vyprší pozdějc. Ukázalo se, že sem měl recht. Na jednu stranu sem měl radost, že muj myšlenkovej postup (čti alkáč) funguje, ale pak sem trochu vystřízlivěl. Částečně to souvisí s původním významem toho slova, částečně s tim, že mi došel borůvkovej jogurt, ale hlavně proto, že tohle vodhalení celou věc eště víc zatemnilo. Sněhulák z toho všeho začal vycházet jako pěkně divná figurka. Sám sebe vokrádá, sám na sebe poštve mě jako kontrolu, sám se třeba taky voddělá. Eště mě taky sám moh prásknout po palici a taky špehovat tim kusem sovéru. Bylo to divný. To, že lidi vokrádaj sami sebe, je poměrně normální, pokud teda existujou daně, podíly akcionářum a další nepříjemný vydání. Takže aspoň tenhle kus Sněhulákova chování byl celkem pochopitelnej. Ale jináč. No, vo prásknutí po palici těžko něco zjistim, ale z toho prográmku, co se vo mně tak hezky staral, by možná něco vymáčknout šlo. Nějak sem tuhle možnost neměl čas pořádně prozkoumat skrzevá všecky ty rány, mordy a Androidy. Byl čas to sjet. Ukázalo se, že to je docela jednoduchý, ani ne za dvě hodinky sem věděl, že mě nešpehoval Sněhulák, ale Taťka. To sem měl radost, protože mně neseděl. Vod prvního pohledu sem věděl, že je padouch. Určitě měl prsty v něčem špinavym a tak mně hlídal. Třeba nakonec kradli voba dva společně se Sněhulákem. Ne! Ježiš, dyť je to jasný jak facka, že sem moh bejt takle dlouho tupej. Kradli voba, ale nekradli společně.

17

Lidi jsou jako sovér Ten scénář celýho podvodu byl totiž úplně jasnej, když už ste měli správný řešení (vzpomínáte na teorii složitosti?). Sněhulák měl báječnej plán, jak po troškách ulejvat peníze na svoje soukromý konto. Když vynásobíte těch třicet babek pěti sty pobočkama, zjistíte, že to je docela pěkný měsíční kapesný navíc bez jakejchkoliv daní. A teď do toho vstoupí Taťka. Taky si chce přilepšit. Zjistí, že už tu je vymletý korýtko a tak místo, aby vymejšlel jiný geniální plány, udělá si takovou vodbočku. Vodbočka zove „manipulační ztráty“ a činí 10 doláčků. Dobrá třetinka ze Sněhulákova lupu. Třeba si toho Sněhulák ani nevšimne, nebo mu to nebude stát za to, aby se s tim nějak zabejval. Jenže Sněhulák si toho všim. Tady sem do hry nejspíš zapad já. I když mi pořád nebylo vůbec jasný, jestli Sněhulák věděl, že ho vokrádá Taťka, nebo ne. Pokud ne, a vopravdu chtěl, abych něco zjistil, jaktože se nebál, že přídu i na tu jeho dirku v systému? A pokud to všechno věděl, byl sem teda jenom návnada, aby Taťka viděl, že se něco děje? Jestli jo, tak se to Sněhulákovi celkem vymklo z rukou, protože Taťka zareagoval asi trochu drsnějc, než si Sněhulák myslel. Kvůli svýmu sebevědomí sem doufal, že si mě Sněhulák, ať už měl jakejkoliv důvod, nevybral proto, že sem vypadal jako neškodnej budižkničemu. Upřímně řečeno, kromě toho sebevědomí veškerý vostatní věci ukazovaly, že to tak je. Lidi se k penězum chovaj jako špatnej sovér k hardvéru. Pokaždý, když je nějakej novej hardvér, udělaj inženýři so, kerej má využívat všecky jeho možnosti. Jenže to krapet přeženou a tak ten so by potřeboval eště vo trochu rychlejší nebo větší mašinu. Takže dochází k divnýmu paradoxu, že nový věci na lepších strojích běhaj najednou pomalejc. A stejně to je s někerejma lidma, taky nemaj nikdy dost. Začnou nějakou maličkou dirkou v systému a už se to s nima veze. Je dost jednoduchý přepsat někde pár slůvek, nějaký čísla. Sou to všecko jenom ty jiskřičky někde uvnitř v mašině. Malinkatý jiskřičky, který bliknou a za milióntinu vteřiny zase zhasnou. Stačí, aby jiskřička blikla trochu dřív nebo dřív zhasla, párkrát kliknete myškou a najednou se jiskřičky změněj na zatraceně reálný zelený papírky na vašem kontě. A pořád to vypadá jako hra. Neni velkej rozdíl, jestli se prodíráte bludištěm systému nebo bludištěm v Androidech. Když vyhrajete, máte dobrej pocit. A pak najednou někdo stojí v cestě a vy musíte reagovat. Pořád je to taková hra, znáte vstupy, podmínky a znáte i požadovanej výstup. Místo mačkání tlačítek nebo simulátoru musíte teď najednou vzít bejzbolovou pálku nebo lahvičku s nějakym sajrajtem. Ale jinak je to stejný, schováváte se za rohem, musíte rychle reagovat, možná si připadáte trochu nemotornější než v tý mašině. Ale to se dá snadno překonat, když pomyslíte na vodměnu. Neni to jenom gratulace a nějaká písnička, ale prachy. A vy máte rádi prachy, můžete si za ně pořídit, co chcete, zmrzlinu, fáro, děvku. Jo, lidi sou jako sovér. Těžko poznáte, jestli je člověk virus nebo nějaká užitečná utilita. Každej si dělá svoje podivný věci, cyklí v nesmyslnejch rutinách, hrabe si někde na disku a to všecko navíc děsně neefektivně. Každej dělá jenom to, k čemu ho naprogramovali, bez vohledu na to, jestli se to zrovna hodí. A vobčas se zblázní, stačí nějaký malý dělení nulou a začne dělat nesmyslný věci, maže, na co příde, shodí systém, dokuď ho někdo nevodstřelí. Když nad tim tak přemejšlim, mam radši sovér než lidi. Byl čas zavolat poručíka Mayera a říct mu, co sem zjistil. Nebyl zrovna v kanclu, tak sem mu nechal vzkaz u operátorky a jen tak pro zychr sem zpustil nějaký kontroly,

18 abych si vověřil, že Taťkovi patří i ten kousek sofvéru zodpovědnej za „manipulační ztráty“.

Happy End Někdo zazvonil. Votevřel sem dveře a za nima stál – kdo by to řek – Kamínek. Svět se začínal stávat báječnym místem. Stála ve dveřích, udejchaná, v dlouhým kabátě a šátku a vypadala, že má něco důležitýho na srdci. „Musím vám něco říct.“ „Poďte dál. Odložte si a já se vám budu hned plně věnovat.“ Do toho „plně“ sem dal tolik dvojsmyslu, že to přeteklo i na „věnovat“. Honem sem šel říct mašině, ať si na chvíli vodpočine a přitom sem přemejšlel, co kromě štěňátek můžu dámě nabídnout. Tak Kamínek přišel a asi něco potřebuje. A já jí teď pomůžu a vona mi bude vděčná… Možná přišla na něco kolem Taťky. Třeba je v nebezpečí, ale teď už se nemusí ničeho bát… Myslim, že se situace vyvíjela tim správnym směrem. Skenoval sem ledničku a Kamínek zatim cupitala po dlaždičkách v předsíni. Ten zvuk jejích podpatků… Jo, ten zvuk jejích podpatků, ten už sem někde slyšel. Došel sem k mašině, abych jí dal pohov, kouk sem zběžně na moňas a zustal stát jak při deadlocku. Hypotéza: Lillenthal vlastník programu --- kontradikce! Vyloučeno. Další hypotéza?

Taťka neni Taťka. Taťka nekrade. Sice mně špehoval, ale nekrade. To znamená, že krade někdo jinej. I Sněhuláka asi sejmul někdo jinej. Začal sem mít vopravdu divnej pocit. A vtom sem si spomněl, kde sem slyšel ten zvuk podpatků. Votočil sem se a Kamínek tam stála a držela bejzbolovou pálku. Určitě ji měla schovanou pod kabátem. Byla už dost blízko, takže sem podruhý v životě zažil stejnou sekvenci – klapot střevíčků, rána do palice a tma. Probral sem se spoutanej vlastní prádelní šňůrou na vlastnim gauči. Sice sem tam původně chtěl skončit, ale za trochu jinejch vokolností. Kamínek se zatim hrabal v mojí mašině, což mě docela naštvalo. Určitě mi smaže spoustu důležitejch věcí. „Asi si myslíš, jak si chytrá.“ Nic. „Akorát, že si to zkazila. Nejsi tak dobrá.“ „Buď zticha.“ „Jo, zkazila si to. Celkem čtyřikrát. Poprvý, když ses napíchla na Sněhuláka. Nebyl žádnej blbec a ty si to navíc udělala pěkně amatérsky.“ „Buď sakra zticha.“ Zuřivě mlátila do mojí vlastní klávošky. „Pak si zpanikařila a praštila mě do hlavy, ale když už si měla ty fajly, mohla sis vydedukovat, že sem nic nezjistil, že na tebe nic nemam. Nebejt tý rány do palice, asi bych to pustil. Sněhuláka si nejspíš taky zabila zbytečně.“ „Drž hubu!“ „A teď si to taky zkazila. Nevěděl sem, že si to ty, dokud si sem nepřišla.“ „Tak aspoň tohle sem nezkazila, protože si teda nemoh informovat policii a teď už to ani nestihneš.“ „Takový pěkný svůdný děvče.“ „Podívej, tohle nemá nic společnýho s osobníma sympatiema. Za jinejch okolností by se to všecko mohlo vyvinout jinak. Ale takle, chápeš, že nechci skončit v plazmový komoře.“ „Já…“ Je možný, že je to taková ledová mrcha.

19 „Nesnaž se zbytečně, si přesně ten typ, co si myslí, že je poslední spravedlivej. Ať budeš řikat, co chceš, jedinej způsob, jak si budu jistá, je…“ „A co chceš, rozmlátit mě na hadry? To budeš asi celá vod krve.“ „Pudem se prolítnout.“ „Budu křičet.“ Načež sem měl pětkrát vomotanou vlastní izolačku kolem vlastní pusy. Vona to myslela vážně. „E-u-e-o-e-e-a-a.“ „Na tom zas tak nesejde, že to nebude vypadat jako sebevražda. Kdoví, do čeho je hekr jako ty namočenej. A podsvětí často dopřeje lidem tyhle zážitky, jako si jít zalítat nebo zaplavat.“ Kurva, vona to myslela vážně. „U-u-o-a.“ „Jestli jednou kopneš, tak tě praštim.“ Kopnul sem. Praštila mě. Probral sem se na čerstvym vzduchu na balkóně. Kamínek mě táhla ven a bylo vidět, že má docela páru. Já dělal, že sem vomdlelej a snažil se vyprostit aspoň jednu ruku z pout. Nesvázala mě nijak profesionálně, použila jeden dlouhej kus šňůry, vomotala mi ho kolem hrudníku a zavázala ruce za zádama. Když sem co nejvíc vydechnul, provaz se trochu uvolnil a já se snažil toho využít a vyvlíct ruku ze smyčky. Moc se mi to nedařilo. Navíc mě už ta potvora vytáhla, takže sem visel hlavou dolu překlopenej přes zábradlí. Přestávala to bejt sranda. Měl sem posledních pár vteřin. Sebral sem zbytek sil a vykop voběma nohama, čimž sem ji svalil na zem. Pořád sem se snažil dostat tu ruku ven, už sem to skoro měl, když vstala, chytla mě za nohy a přehodila je ven. V poslední chvíli sem vyrval tu ruku a chyt se zábradlí. Visel sem na jedný ruce a pode mnou nebylo třicet metrů nic a pak asfalt. Kamínek se stala nepříčetnou, zrudla ve vobličeji a na krku jí naběhly žíly. Najednou jí to vůbec neslušelo. Popadla pálku, rozpřáhla se a práskla mě po ruce. Myslel sem, že se zbláznim bolestí. Slyšel sem, jak mi popraskaly nějaký kosti a do vobličeje mi začala kapat moje vlastní krev. Nevim, jak je to možný, ale pořád sem se eště držel. Kamínek vypadala strašně zuřivě a ve vočích měla výraz člověka, kterej je zrovna vopojenej tim, že zabíjí. Neměla už vůbec žádný výčitky nebo pochyby, jenom ji děsně štvalo, že jí to komplikuju. Rozpřáhla se po druhý a to už bylo účinnější. Zrovna v okamžiku, když sem se pouštěl, dostal sem druhou ruku z pout. Možná i vo něco dřív, ale teď sem si to uvědomil a rychle se chytil zábradlí. Nevypadalo ale, že bych si nějak zvlášť pomoh. Kamínek se znova napřáhla a tohle už byl určitě poslední úder. Zavřel sem voči a čekal ránu. Rána přišla, ale necejtil sem ji, jenom slyšel. Zněla podivně. Votevřel sem voči a viděl, jak Kamínku roste na prsou červená skvrna. Sklání hlavu, eště se na ni nevěřícně podívá a pak jako ve zpomaleným záběru pouští pálku, ta padá na zem a Kamínek ji následuje. A pak nad sebou vidim ten sympatickej vobličej poručíka Mayera, kterej mě vytahuje nahoru. Když už ležim na podlaze vopřenej vo zábradlí, podívá se na mně a podaří se mu první vtip, kterej sem vod něj slyšel. Pomalu a rozvážně řekne: „Volal jste mě?“ Vážně, kdybych nebyl úplně na sračky, asi bych se rozesmál. Takhle neřeknu ani slovo, zírám na něj a myslim si, že až trochu pomine ten šok, asi vomdlím bolestí. Je asi trochu v rozpacích, protože si začne prohlížet mojí rozmašírovanou pravačku a přitom si povídá: „No, to sem si myslel, že to bude horší. Kosti sou zlámaný, ale články tam sou všecky… trochu zpřetrhaný šlachy, to vám daj dohromady. Za měsíc bude jako nová.“

20 Vděčně se na něj usměju, že mě podporuje, ale pak mi to dojde a tak první slova, co vode mě ten chudák uslyší, sou: „Za měsíc? A jak budu do tý doby dráždit mašinu?“