tomasek
Marcel Tomášek: Pokus o určení charakteristických aplikací konceptu kolektivní paměti
Pokus o určení charakteristických aplikací konceptu kolektivní paměti; jak se vyvinuly do současnosti a jak je lze v současnosti rozlišit (i s ohledem na český kontext) Kolektivní paměť jako vlivný explanační rámec se v několika posledních letech začala prosazovat v prostředí české sociální vědy a to v souvislosti s vystupujícími společenskými agendami a potřebou reflexe jejich mechanizmů fungování. Otázka paměti spíše traumatických období v nedávné historii (komunistický režim a jeho nástup, Protektorát a Druhá republika) a toho, jak jimi byly a jsou kolektivní paměť a identita české společnosti ovlivněny, se staly arénou, v níž se tento explanační a analytický rámec v českém kontextu uplatňuje. Analyticko-explanační rámec kolektivní paměti a různých jej uplatňujících přístupů je dán širokým okruhem teoretických a empirických studií různorodé provenience objevujících se v narůstající míře od počátku 80. let. V prezentaci představím charakteristické teoreticko-metodologické aplikace konceptu kolektivní paměti, tak jak vyvstaly v souvislosti s realizací analýzy osmi focus groups na téma historického vědomí a kolektivní paměti, které byly provedeny na přelomu dubna a května 2011 ve čtyřech českých městech jak s učiteli dějepisu na základních a středních školách, tak i s lidmi z běžné populace.
Klíčovým je zde jednoznačně rozvinutí diskurzu kolektivní paměti Pierrem Norou od poloviny 80. let (7 svazků antologie k problematice paměti v letech 1984-1992) a tímto navázání na původního prekurzora soudobého zájmu o kolektivní paměť a vlastně autora přenosu pojmu individuálně chápané paměti na kolektivní úroveň a rozkrytí jejího sociálního rozměru Maurice Halbwachse, jenž své zásadní dílo průběžně koncipoval od druhé poloviny 20. let do první poloviny 40. let (česky 2009). Vedle Norova uvedení les lieux de mémoire je ve více filozofickém a fenomenologickém rozměru problematika paměti v souvislosti s časem a vyprávěním rozebírána v 80. letech Paulem Ricoeurem (1984). Vedle tohoto francouzského sociálně vědného kontextu nalézáme důležité příspěvky k rozvoji kolektivně paměťového analytického rámce v německém prostředí v průběhu 90. let. Zde jde na prvním místě o již v českém překladu zmíněnou studii Jana Assmanna o kultuře a paměti (1997, česky 2001) a knižní studii Aleidy Assmannové Prostory vzpomínek: Formy a proměny kulturních pamětí (1999) a další pozdější publikace 1 . Zde se již sledujíce problematiku analytického pojmu kolektivní paměti přibližujeme tomu, co je v posledních několika letech označováno jako tzv. kulturní obrat v sociologii, který je spojován s dlouhodobě vytvářeným a prosazovaným programem kulturní sociologie Jeffrey C. Alexandera, ve výzkumu kterého se problematika obecnějšího posunu ke kulturně-sociologickému metodologickému přístupu spojuje s posunem otázky kolektivní paměti a identity a jejich proměn do centra výzkumného dění. I když je nutno podotknout, že k tomuto dochází specifickým způsobem – tedy ve vztahu k chápání fungování a prezentování kolektivní paměti vytvořením distinktivního nového interpretačního rámce na základě analytického schématu traumatu z oblasti psychoanalýzy a jeho přenesení na kolektivní úroveň, a to ve smyslu celonárodních celků a celých kulturních okruhů, tj. ne ve smyslu obvyklém v sociální psychologii pracující s tzv. sekundárním přenosem traumatu v rámci malých skupin (například na rodinné příslušníky a jiné blízké osoby oběti nešťastné události případně na svědky) 2 . V anglo-saském sociálně vědném okruhu takto vedle autorů realizujících výzkum a rozvíjejících referenční rámec kolektivní paměti spíše v odkazu k původním francouzskému vlivu spojenému primárně s působením Pierra Nory, tj. například Susannah Radstone a Bill Schwarz (eds. 2010) anebo samostatně ve svém vlastním rámci (např. Connerton 1996) se rozsáhle prosadil tento rámec přenášející traumatickou interpretační sekvenci do analýzy mechanizmů fungování a dynamiky kolektivní paměti, když ta je zkoumána především prostřednictvím zaměření se na kulturní či sociální trauma (Alexander 2002; Alexander, Eyerman, Giesen, Smelser,Sztompka 2004; Alexander et al. 2009). V tomto je navazováno na dřívější literaturu věnující se kolektivnímu násilí a jeho traumatickým konsekvencím (Caruth 1996; Robben, Suárez-Orosko(eds.) 2000; Neal 1998). Dnes v třetí dekádě prosazujícího se zaměření a studia kolektivní paměti je již docela těžké odlišit návaznost na původní zdrojové proudy, s tím jak často příspěvky k problematice kolektivní paměti jsou publikovány v mezinárodních sbornících a původně vystopovatelné vlivy se uplatňují mezinárodně a překrývají se (viz. např. sborník Grabbe, Schindler (eds.)
Compiled 25.6.2014 14:30:22 by Document Globe ®
1
2008) 3 a i na úrovni jednotlivých autorů lze identifikovat takovéto překrývání či možnou přináležitost k více vlivům zároveň (viz. např. Bernard Giesen, německý sociolog, který se ovšem zapojil do výzkumu kolektivního traumatu a prezentoval v rámci amerického kulturně-sociologického okruhu v okolí Jeffrey Alexandra).
Pokus o zpřehlednění kolektivně-paměťového rámce Pro potřeby realizovaného výzkumu jsme se pokusili zpřehlednit tuto oblast odborné literatury a určit charakteristické aplikace konceptu kolektivní paměti, jak se vyvinuly do současnosti a jak je lze v současnosti rozlišit. Toto zpřehlednění je představeno v následující tabulce: historie versus paměť (velká historie versus kolektivní paměti) Diskurzivní pole ve vztahu k nedávné minulosti – aktivně probíhající a interactujícími aktéry uskutečňované proměny
Sociální (kulturní, kolektivní) trauma, trauma a nesdělitelnost – raptura narušující uplatnění narativních struktur nebo problematizující pravidla a způsoby fungování diskurzivního pole
Narativ, struktura narativu jako taková Paměť místa/ les lieux de mémoire /sites of memory (veřejné komemorace a identita, historické zlomy)
Souběh Folklor, identita – formovaní identity, vznik (národní) identity, ostalgie (obecněji nostalgie) a vztah k ‚paměti‘ jako základu identity‘
Kultury vzpomínání (viz. např. orální historie), generačně nebo subkulturně dané kultury vzpomínání
Souběh Kulturní paměť v souběhu či v konfliktu
Compiled 25.6.2014 14:30:22 by Document Globe ®
2
s komunikační pamětí a rodinnou pamětí? Zapomínání, kulturní amnézie, odpouštění a vyrovnávání se s minulostí versus Dekontextualizace, revizionismus jako aktivně adverzní způsob vyrovnávání se s minulostí
Souběh ‚Politika (minulosti) dějin‘ jako vyrovnávání se s (komunistickou) minulostí versus ‚Politika paměti‘ jako přiblížení se k politice identity – tj. dílčí paměti, konkrétní formy kolektivní historické paměti jako např. politických vězňů nebo osmašedesátníků, včetně případného politického sponzoringu
Norova provokativní teze konce paměti, jež exponovala rozpor dosavadní velké historie a ve veřejném diskurzu se prosazujících kolektivních pamětí reprezentuje vstupní vývojové dilema, které ovšem není nutně nahlíženo s Norou sugerovanými degresivními implikacemi. Historik Le Goff (2007) nahlíží tuto revoluci paměti, k níž dochází medializací kolektivních pamětí a jejich dalším podejmutím a rozvojem už ze strany profesních historiků, jako spíše demokratizující kvalitativní proměnu historické vědy a práce historika. K prvoplánově se pro výzkumu fungování kolektivní paměti nabízejícím konkrétním metodologickým ustáleným sociologickým přístupům (diskursivní a narativní analýza jako obvyklé pro výzkum měkkých a dynamických problematik) je ovšem nutno přistupovat velmi specificky vzhledem k výše zmíněnému signifikantnímu vlivu přístupu aplikujícího traumatickou sekvenci na analýzu kolektivních projevů paměti. Právě s ohledem na tento přístup referující k přenosu traumatické sekvence na paměť a identitu kolektivit je v kolektivněpaměťovém rámci mnohem více třeba než je jindy obvyklé odlišit diskursivní od narativního. Prakticky tedy ohledně diskursivního ve vztahu ke kolektivní paměti jde především o fungování diskursivní pole ve vztahu k nedávné minulosti a aktivně probíhajícím a aktéry uskutečňovaným proměnám. Vztáhneme-li toto konkrétně k české minulosti, dobrou ilustrací tohoto procesu a jeho analýzy může být rozsáhlá knižní studie kulturního historika Bredleye F. Abrama (2004), analyzující období 1945-1948 primárně vzhledem k proměně názorů na nedávnou minulost v kulturní sféře a celkově souvisejícímu posunu společenské atmosféry v letech 1945–1948, jež prakticky umožnil téměř nenásilné převzetí moci Komunistickou stranou. To co nám usnadňuje rozlišit narativní přístup v souvislosti s kolektivní pamětí je Ricoeurova rozsáhlá několikadílná studie Čas a vyprávění (česky 2000, 2002, 2007) soustřeďující se vedle otázky časovosti právě na funkci narativů a jejich určitou jednotnost či modelovost, ať už jde o fikci nebo historiografii. Více prakticky v sociologické verzi nalézáme
Compiled 25.6.2014 14:30:22 by Document Globe ®
3
odhalení tohoto charakteru zobrazování minulosti např. u Eviatara Zerubavela (2003), který mluví o ustálených verzích narativních struktur a plotlines, prostřednictvím kterých mluvíme o minulosti a presentuje jejich konkrétní seznam a charakteristiky (2003: 6–54). Uvědomění si ustálených obecnějších narativních struktur vyprávěné historie a minulosti je důležité ve vztahu k nedávnému uvedení traumatické sekvence do analýzy kolektivně-paměťových rámců a uvědomění si specifičnosti traumatického narativu. V případě sociálního (kulturnímu, kolektivnímu) traumatu je zásadní určitá raptura narušující uplatnění obvyklých narativních struktur nebo problematizující pravidla a způsoby fungování diskursivního pole, s tím jak se s traumatem asociuje nesdělitelnost, která když je překonána a vyústí v určitý traumatický narativ jisté události, s sebou nese výraznou sílu a metaforický potenciál pro takto vzniklý tragický narativ (viz. studie vzniku tragického narativu holocaustu u Alexandra (2002)). Od tohoto specifického vstupního rozlišení z hlediska fungování diskurzivního pole a narativních struktur a objevení se ‚jiného‘ odlišně fungujícího traumatického narativu se lze posunout k více obsahovým verzím kolektivně-paměťového rámce. Takto se lze vrátit k ambiciózní tezi Pierra Nory o konci historie a procesu posunu od velkých historií k dílčím a více místním historiím a kolektivním pamětem. Norovy les lieux de mémoire /sites of memory – místa paměti jsou svázány s veřejnými komemoracemi konkrétních historických zlomů a událostí a takto je udržována paměť daného společenství. Do souběhu s tímto Norovým přístupem lze postavit folklorní přístup, který je také rozsáhle vázán k místu a zároveň vznik a formování (národní) identity je v něm historicky důležitým prvkem (pro české a slovenské prostředí s ohledem na místní městský kontext např. Bočková 2009, Popelko 2009). Z hlediska středoevropské současnosti je jeho důležitým aspektem to, co je již běžně v odborné literatuře (Franc 2009) označováno jako ostalgie (chápáno jako specifická verze nostalgie) a nabírající často formu jakéhosi univerzálnějšího folkloru čerpajícím ze socialistické popkultury. Důležitým přístup ke kolektivně-paměťovému rámci reprezentuje to, co by bylo možné nazvat kulturami vzpomínání. Velmi obvyklou materializací takovéto kultury vzpomínání jsou např. orální historie zprostředkující generačně nebo subkulturně dané kultury vzpomínání nebo ohraničené kultury dané vztahem k nějaké konkrétní historické události (např. Polanski 1998; Otáhal, Vaněk 1999; Vaněk 2010; Vaněk (ed.) 2009, 2006; Vaněk, Urbášek 2005a, 2005b; Vaněk et al. 2002 pro český kontext a např. Molloy 2009; Bard 2008 v širším středoevropském kontextu). V odlišení od takto bezprostředně chápané kultury vzpomínání se lze dívat na kulturní paměť a její souběh nebo konflikt s komunikační pamětí a rodinnou pamětí v intencích klíčové studie Welzera, Mollerové a Tschuggnallové (2002, česky 2010). Zde sociální paměť není dána orální historií zprostředkující generačně nebo subkulturně danou kulturu vzpomínání, ale je hlubším a komplexnějším sociálním jevem fungujícím v rámci 2 až 3 generací. Významným přístupem, který často získává až synonymní pozici ve vztahu k analytickému rámci kolektivní paměti jako takovému, je tzv. politika dějin (minulosti) ve smyslu vyrovnávání se s (ve středoevropském případě komunistickou) minulostí. Politika dějin se dostává často do konfliktu s tzv. politikou paměti (tj. dílčí paměti, konkrétní formy kolektivní historické paměti jako např. politických vězňů nebo osmašedesátníků apod., případně až aktivistického charakteru), která se snadno může posunout až k politice identity. Konflikt se zde váže na rozpor potřeby širšího celospolečenského vyrovnávání se s (komunistickou) minulosti a fakticky se objevující snahou o prosazení dílčích pamětí, často i politicky sponzorovaných (Kopeček (ed.) 2008; Kopeček 2011; Mayer 2009). S tímto střetem v rámci tohoto specifického pole lze paralelizovat rozlišení i v souběžném poli reprezentujícím spíše už výsledné procesy vyrovnávání se s daným stavem. Takto zapomínání, kulturní amnézie, odpouštění a vyrovnávání se s minulostí (např. Paloma 2008; Resina (ed.) 2000; Rousso 2000) by ideálně mělo doprovázet spíše politiku dějin a dekontextualizace a revizionismus (např. Lipstadtová 2006, Finney 2011: 209–225) jako aktivně adverzní způsoby vyrovnávání se s minulostí by měly být spojovány spíše s politikou paměti. I když to často není ten případ a s revizionistickými postoji se setkáváme i ve společenském mainstreamu, kdy například určité specifické paměťové residuum spojené s komunistickou minulostí, které by mělo být rekonfigurováno, přetrvává a reprezentuje fakticky přetrvávající dekontextualizační revizionistickou pozici vnesenou režimními aktéry v době komunistického režimu 4 .
Metodologie focus group a její aplikace Uplatnění focus groups (FG) pro kvalitativní výzkum kolektivní paměti se mohlo zdát nestandardní volbou vzhledem k obvyklým výzkumným asociacím s využitím této metody (ve výzkumu nešlo o získání výchozích dat pro určení vhodné reklamní kampaně na komerční produkt a ani nešlo o zjištění převládajícího stanoviska či diverzifikace postojů v řadách expertů na nějakou problematiku). I když metoda FG sebou může nést jisté nevýhody (určitou povrchnost získaných dat, s tím jak názory dotazovaných osob mohou být ovlivněny názory ostatních účastníků FG, případně ani nemusí být vyřčeny), obecněji lze říci, že svým charakterem se FG přibližují podmínkám, v nichž lidé obvykle komentují nebo probírají historii, své názory na ni, své vzpomínky na konkrétní události a jejich širší reflexi, tj. momentům kdy bývají tyto v nějakém užším kolektivu blízkých osob nebo rodiny vyřčeny a prezentovány. Celkem bylo realizováno 8 focus groups ve čtyřech různých městech ČR (Hradec Králové, Jihlava, Most, Olomouc), s tím že do FG byli vedle nijak profesně nespecifikovaných příslušníků obecné populace přizvání i konkrétně učitelé a učitelky dějepisu ze základního a středního stupně. S každou z takto 2 vymezených základních skupin byla realizována jedna focus group (zpravidla o deseti lidech) v každém ze čtyř měst. Scénář FG, který byl pro učitelské skupiny rozšířen o otázky týkající se výuky, primárně spočíval v nabízejícím se sledování přirozené tematické sekvence - v otevření a rozvinutí FG dotazováním se na konkrétní historické události,
Compiled 25.6.2014 14:30:22 by Document Globe ®
4
které účastníci FG zažili a které považují za důležité (včetně poněkud hypotetické otázky na to, které z těchto událostí se podle účastníků FG raději neměly stát). Sekvence se dále rozvíjela směrem k otázkám zaměřeným na jednotlivá historická období v českých dějinách a scénář se takto pokoušel přiblížit tomu, jak je o jednotlivých historických obdobích v českých dějinách usuzováno a jaká je jim přisuzována důležitost. Zároveň účelem scénáře bylo zjistit, jakou mají účastníci výzkumu představu o obecnějších pojmech jako je kolektivní paměť a historické vědomí, respektive, co si pod nimi představují nebo, s čím si je spojují. Z pohledu výše zmíněné výzkumné agendy klíčová zjištění ze získaného kvalitativního datového materiálu se týkají hlavně způsobů chápání paměti a historie účastníky výzkumu a toho do jaké míry lze najít v jejich výpovědích prvky souznící s konkrétními jednotlivými přístupy identifikovanými pro kolektivně-paměťový rámec v už proběhlých výzkumech a teoretizující literatuře. 1 Již zmíněná studie „Můj děda nebyl nácek“: nacismus a holocaust v rodinné paměti Welzera, Mollerové a Tschuggnallové (2002, česky 2010) a další studie Aleidy Assmannové o dlouhých stínech minulosti – kultuře vzpomínek a politice dějin (2006) a současně vycházející sborníky různorodých textů jako například W. Finkem a G. Rippiovou editovaný sborník (2007). 2 Toto zcela intencionální přenesení interpretačního principu traumatu z psychoanalýzy do sociologie se datuje ke konkrétnímu pracovnímu setkání-workshopu mezinárodně vybraných sociologů na Stanfordské univerzitě v roce 1999, jehož výsledkem byl vlivný sborník studií J. C Alexandra, R. Eyermana, B. Giesena, N. J. Smelsera a P. Sztompki z r. 2004 nazvaný Kulturní trauma a kolektivní identita. 3 Na druhou stranu, např. příspěvky v mezinárodním sborníku sestaveném B. Majerusem, S. Kmec, M. Margue a P. Péporté a publikovaném v r. 2009 vycházejí nebo se primárně vztahují především k lieux de mémoire, pravdou ovšem je, že místa paměti byly samotným hlavním tématem sborníku a byly explicitně obsaženy v titulu sborníku. 4 Dobrým příkladem pro český kontext je např. rozšířená představa, že k odsunu československých Němců v letech 1945 až 1947 došlo z iniciativy a rozhodnutím spojeneckých mocností.
Compiled 25.6.2014 14:30:22 by Document Globe ®
5
