III. Pokus o charakteristiku socialistického životního stylu

Kulturní život v poúnorovém Československu

III. Pokus o charakteristiku „socialistického životního stylu“ Vymezení obsahu výrazu životní styl (ve sledovaném období byl častěji používán spíše termín životní sloh či pojem kultura života) představuje závažný metodologický problém. Někdy se pod tímto termínem v dobových i současných publikacích rozumí především hmotná kultura, nebo dokonce ještě úžeji průmyslový design. To je typické především pro některé uměleckohistoricky nebo esteticky zaměřené publikace, které často kladou hlavní důraz na špičkové kusy bez ohledu na jejich reálné prosazení ve veřejnosti.52 Nicméně v našem vymezení se pojem životní styl do značné míry překrývá s výrazy, jako je každodennost, tedy Alltag s oblibou zmiňovaný v německé historiografii včetně historiografie věnované Německé demokratické republice, nebo s výrazem culture ve smyslu civilizace, který se zase často vyskytuje v historiografii britské. Usilovali jsme především o podchycení různých dobově typických forem a mechanismů chování i prvků hmotné kultury, které se podílely na vytváření podoby života běžných občanů v tehdejším Československu. Důraz je přitom kladen na rysy, kterými se dané období odlišovalo od epoch předcházejících a následujících, a které tedy vymezovaly životní styl konkrétní doby. Snažíme se využívat i některých pojmů jako symbolů rozsáhlejších jevů. Naopak na rozdíl od autorů zabývajících se líčením určité civilizace věnujeme menší pozornost určujícímu politicko-sociálnímu rámci, protože jinak bychom prakticky museli vytvořit celkovou syntézu českých dějin v daném období. Životní styly jednotlivců se samozřejmě i ve stejné době odlišují podle jejich společenského postavení a dalších parametrů. Snaha o určité načrtnutí životního stylu společnosti tedy znamená do určité míry zjednodušení a abstrahování především od nejnápadnějších extrémů. To s sebou samozřejmě nese nezanedbatelné nebezpečí nadměrné generalizace. Při snaze o načrtnutí podoby životního stylu padesátých a šedesátých let často narážíme i na problém vhodných pramenů, z nichž by bylo možno odtušit, kterými problémy skutečně žila tehdejší společnost a jak vypadaly její hlavní rysy. Významnou komplikaci zde pochopitelně představuje rozpor mezi skutečností a její oficiální prezentací v dobových médiích. Ten se sice v šedesátých letech výrazně zmenšoval, ale přesto nikdy zcela nemizel. Vedle kontroly pramenů ze strany režimu zde nezanedbatelnou roli hrála i omezenost skupiny producentů tištěných pramenů a pramenů uchovávaných v archivech. Domníváme se, že oba extrémní přístupy k danému problému, tedy na jedné straně naprosté odmítání pramenné hodnoty novin, časopisů, ale i filmů a v dané době publikované krásné literatury jako komunistických výmyslů a lží a na straně opačné zjednodušené ztotožňování obrazu ze stránek novin, časopisů a dobových knih s realitou, jsou stejně nepřípustné. Nicméně nelze zapírat, že i vzhledem ke kritickému nedostatku sekundární literatury právě noviny a časopisy pro nás představují základní východisko, z čehož samozřejmě vyplývá nebezpečí přílišného ovlivnění tehdejší oficiální prezentací životního stylu. Uvarovat se mu snažíme excerpováním dalších typů pramenů, včetně 52

Srv. např. prakticky jedinou historiografickou práci, která se má i podle názvu zabývat životním stylem: KRAMEROVÁ, Daniela – SKÁLOVÁ, Vanda (eds.): Bruselský sen: Československá účast na světové výstavě Expo 58 v Bruselu a životní styl 1. poloviny 60. let. Praha 2008. Ke cti autorek je však nutno poznamenat, že zde najdeme několik pasáží přesahujících tradiční uměleckohistorické vidění.

54

Pruvodce prvni cast.indb 54

16.11.2011 11:20:48

III. Pokus o charakteristiku „socialistického životního stylu“

rozhovorů s pamětníky. Ale i archivní prameny zprostředkovávají jen zkreslený obraz o dobovém životním stylu, což vyplývá především z povahy institucí, v jejichž prostředí vznikaly. Zachycují prostě jen to, co příslušné orgány zajímalo a co považovaly za důležité. Velmi jasně to můžeme vidět třeba na písemné produkci z prostředí tehdejší Státní bezpečnosti, přestože obsahuje jinak řadu velmi zajímavých zpráv. Za hlavní komplikaci spojenou s archivními prameny ovšem považujeme jejich obrovské množství, které lze jen velmi obtížně podchytit studiem jednotlivců. Potíže se vyskytují i při využívání oral history – především si musíme uvědomit, že v současnosti neexistuje žádný relevantní soubor výpovědí věnovaných přímo životnímu stylu. Využívat například vlastní příbuzné přitom může být dost zavádějící, i když tak člověk často přijde k zajímavým údajům. Hrozí však nepřípustná generalizace, která je typická právě pro pamětnické výpovědi. Pamětníci své zážitky a pocity totiž v mnoha případech zjednodušeně vztahují na celou společnost – co zajímalo je, zajímalo podle nich každého. Diferenciaci české společnosti přitom nelze podceňovat, ať již se jedná o rozdíly sociální, regionální nebo názorové. Zejména v oblasti životního stylu se pamětníci také velmi často mýlí při určování doby a jde často o posuny v řádech desetiletí. Navíc i jejich představa o dobovém životním stylu podléhá nejrůznějším zkreslením, daným především znalostmi pozdějšího vývoje. Velkou komplikaci představuje i určení vztahu výrazů kulturní dění a životní styl, které se objevují v názvu naší práce. Z vágního a do značné míry intuitivního vymezení pojmu životní styl by se mohlo zdát, že kulturní dění představuje jen jakousi jeho podmnožinu. Značná část oficiálního kulturního dění ale byla spíše vytvářením paralelního virtuálního životního prostoru. Zároveň se kulturní politika a z ní vycházející kulturní dění a zvláště umělecká tvorba měly stát podle představ režimu jedním z nejdůležitějších faktorů formujících životní styl do žádoucí podoby. O provázanosti obou oblastí svědčí také skutečnost, že v dobových představách se místo termínu „životní styl“ (vnímaného jako pasivní vyjádření dobových zvyklostí) z ideologických pohnutek spíše užívalo spojení „kultura života“, jež naznačovalo možnosti aktivního, tvůrčího i výchovného přístupu socialistického společenského řádu v této věci. Náš Průvodce se přitom spíše vyhýbá samotné umělecké tvorbě a zaměřuje se jen na jevy týkající se mechanismů šíření kulturní politiky mezi širší vrstvy obyvatelstva, tedy té části kulturního dění, která se na snahách o ovlivnění dobového životního stylu podílela v největší míře. Právě kultura ve vymezení dobové „kulturní politiky“ se spolu s výsledky „vědeckotechnického rozvoje“ měla stát základním zdrojem vzniku nového socialistického životního „slohu“, respektive faktorem, který by tento nový životní sloh odlišoval od jiných.53 Hlavním prvkem se zde jeví otázka rozvinutí lidské osobnosti prostřednictvím kreativity, nebo alespoň účasti na kreativní tvorbě. I když se dobové ideologické představy nedařilo příliš naplnit a koncepce vyspělého socialismu a jemu odpovídajícího životního stylu formulovaná především v druhé polovině padesátých let a znovu rozpracovaná v šedesátých letech zůstala nenaplněnou fikcí, jevilo se nám jako zajímavé zkombinovat obě oblasti dohromady. Do poloviny padesátých let kromě ideologického působení přetrvávají mnohé původní kulturní hodnoty, vzorce a styly chování. Teprve v pozdějším období ztrácejí do určité 53

Srv. např. ŠTECH, Václav Vilém: Zrodí se nový sloh nové doby. In: Literární noviny, roč. 7 (1958), č. 1, s. 5.

55


16.11.2011 11:20:48


míry svou váhu – z tohoto hlediska představují kampaně druhé poloviny padesátých let uklízení zbytků po starém řádu. Na druhé straně snahy o vytvoření nového socialistického životního stylu můžeme pozorovat již od počátku sledovaného období. Původně se však jednalo spíše o bezohledné potírání zvyklostí minulosti a zároveň o soupeření vnitřně značně rozporných představ. V následujících řádcích se chceme pokusit charakterizovat snahy o budování socialistického životního stylu pomocí načrtnutí některých základních tematických okruhů. Realita se ovšem od vizí ideologů v mnoha ohledech zásadně lišila, což by měly ukázat i jednotlivé příspěvky v heslové části.

Tzv. demokratizace v kultuře i jiných oblastech Za základní koncepční prvek kulturní politiky od roku 1945 byla prohlašována  demokratizace kultury. Tato myšlenka měla hluboké kořeny a byla složitě teoreticky propracována zejména v Sovětském svazu. Obecně se mělo jednat o zpřístupnění kulturních statků nejširším vrstvám. To se odrazilo v nízkých cenách vstupů do kulturních zařízení (např. divadla, muzea, galerie ale i stavební památky), nízkých cenách knih, ve víceméně symbolických poplatcích v  lidových hudebních školách apod. Zároveň se pořádaly výjezdy umělců přímo do továren, všemožně se podporovala účast dělníků na umělecké tvorbě (dělničtí autoři). Zároveň však proběhly mohutné kampaně za odstranění tzv. brakové nebo úpadkové kultury, zejména „nevhodné četby“ (srv.  foglarovky),54 tvrdým útokům byla vystavena taneční hudba přicházející ze Západu. Tzv. demokratizace tvořila jednu stranu mince, jejíž druhou, méně působivou stranu představovala diferenciace umělecké tvorby z hlediska ideologických představ a bezohledné zatlačování té její části, která byla z různých důvodů shledána jako nepřípustná. Pro spotřebitele pak byla tzv. „vyšší kultura“ pouhou náhražkou za obtížně dostupné komerčně orientované formy zábavy – např. zamilované romány různých ženských edic byla část čtenářů nucena zaměnit za básnické Sloky lásky sovětského básníka Ščipačova nebo za tvorbu francouzských klasiků 19. století. Předmětem politiky „demokratizace“ přitom byli i samotní umělci (tzv.  kulturní pracovníci), kteří se tak stali svého druhu veřejnými činiteli, podléhajícími na jedné straně výrazné ideové kontrole, na straně druhé však ve své elitní části požívali různé sociální výhody a formy veřejného uznání v podobě čestných titulů, řádů a vyznamenání (viz příloha). Umělci také byli zejména v první polovině padesátých let posuzováni podle ohlasu mezi nejširšími vrstvami, tato tendence se ovšem postupně oslabovala, i když mezi nejvyššími představiteli režimu, jejichž vkus většinou odpovídal vkusu těch nejširších vrstev příslušné věkové kategorie, se stále znovu objevovala. Postupně však sílilo zdůraznění demokratizace jako umožnění přístupu, bez podbízení masovému vkusu. Přesto, nebo spíše právě proto byl v propagandě navenek zdůrazňován rozsah kulturní činnosti v Československu – s pýchou se hovořilo o desetitisících prodaných svazků básnických sbírek, o počtu a návštěvnosti divadel. Obecně se zde projevoval přesun ideálu občana od dělníka s jeho typickými zálibami ke kultivovanému socialistickému člověku, připomínajícímu spíše příslušníka středních vrstev. Pokles zájmu o vyšší umění po rozšíření masových forem zábavy (především televize a moderní populární hudby) vnímali mnozí 54

JANÁČEK, Pavel: Literární brak: Operace vyloučení, operace nahrazení, 1938–1951. Brno 2004.

56


16.11.2011 11:20:48


ideologové s velkým znepokojením. Přesto však věřili, že právě socialismus rozvine v člověku potřebu vyšších kulturních statků, daleko dostupnějších než za kapitalismu. Tomu se zdál nasvědčovat i poměrně velký ohlas, s nímž se zejména u mladých lidí s vyšším vzděláním od sklonku padesátých let setkával především film, literatura a poezie (srv.  kluby přátel umění). Tzv. demokratizace v oblasti konzumu a životního stylu probíhala podstatně obtížněji, i když zde můžeme pozorovat některé paralelní rysy. Především i zde sehrál velkou roli posun ve vnímání ideálu člověka a tomu odpovídající požadavky na jeho chování i materiální zabezpečení. Velkou komplikaci však zejména v oblasti konzumu představovala definice luxusu a jeho zapojení do konzumní politiky. Kategorie luxusu představuje obecně v socialistických a komunistických teoriích velký problém, zejména pokud se jedná o luxus vyvolaný nedostatkem určitého zboží, které není možné vyrobit ve větším množství. V případě unikátních předmětů trvalé hodnoty je otázka jejich distribuce ve společnosti řešena požadavkem na jejich veřejné zpřístupnění (například  starožitností nebo uměleckých předmětů ve veřejně přístupných galeriích či muzeích). U jiných produktů (například exkluzivních potravin) však tato možnost nepřicházela v úvahu. Kategorie luxusu je v některých ohledech značně pohyblivá, zejména v moderní společnosti s vysokým podílem sériové velkovýroby. Počátkem padesátých let můžeme pozorovat silné tendence k omezení jakékoliv luxusní produkce s tím, že potřeba využívání nákladnějších předmětů dlouhodobé spotřeby měla být řešena v rámci velmi zbytnělého komplexu služeb (srv.  Osvobozená domácnost). Tento přístup se však ukázal zejména od druhé poloviny padesátých let jako neudržitelný, protože kategorii luxusu nejde ani při nasazení veškeré propagandy v celé společnosti odstranit.55 Navíc se stále silněji ukazovala nutnost ekonomické motivace, a tím i větší sociální diferenciace společnosti (srv.  úderníci a  nivelizace). Ekonomická realita také vedla k rychlému přechodu na politiku tzv. dvojích cen – nízké ceny základního sortimentu byly kompenzovány velmi vysokými cenami druhů zboží označovaných za luxusní. Jednotlivé druhy zboží však byly přesouvány z kategorie luxusu do kategorie běžného zboží jen velmi pomalu. V případě předmětů dlouhodobé spotřeby ( televizory, automobily,  pračky,  chladničky) se v druhé polovině padesátých let objevily představy o jejich kolektivním vlastnictví, které byly však realitou rychle usvědčeny z neživotnosti. Redefinice konzumního standardu odpovídající životu člověka v socialismu, o niž se pokusil na počátku šedesátých let Radoslav Selucký,56 ukázala zaostávání spotřebních standardů běžného člověka žijícího v Československu za vyspělými evropskými zeměmi (a samozřejmě za USA) zejména u automobilů (srv.  poukaz) a v řešení bytové otázky (srv.  byty). Zároveň vedla nedostatkovost v sortimentu a častý výskyt tzv. úzkých profilů k specifickému procesu získání statusu luxusu, který neodpovídal cenám výrobků, ale složitosti při jejich získávání (srv.  vnitřnosti). Největší ideologické problémy v oblasti konzumu ovšem vyvolával trvalý hlad režimu po „tvrdé“ měně, který vedl k přesunu prakticky veškerého spotřebního zboží dováženého ze Západu do kategorie luxusu. Podniky jako Darex a zejména od roku 1957 55

56

Jediné východisko z rozporů nabízela změna myšlení – tedy orientace na hodnoty humanistické nadstavby (např. na kreativní rozvíjení vlastní osobnosti) místo na hmotné statky. Právě to se však jevilo jako nereálný požadavek. SELUCKÝ, Radoslav: Ekonomické faktory a smysl života. In: Cvekl, Jiří – Selucký, Radoslav – Mlynář, Zdeněk – Machovec, Milan: Hledání jistot. Praha 1966, s. 60.

57


16.11.2011 11:20:48


fungující  Tuzex, v nichž bylo možno zakupovat zboží pouze za zahraniční „tvrdou“ měnu, respektive za speciální poukázky, jasně ukazovaly problematičnost procesu „demokratizace“ v oblasti konzumu. Podobně ideologicky problematická se jevila kategorie  exportního zboží. Zřetelným limitem demokratizace ve všech oblastech se jevil tzv. třídní přístup, silný zejména v první polovině padesátých let. Nešlo přitom jen o preferenci nižších vrstev (například v oblasti kultury speciální umělecké zájezdy do továren), zejména dělníků, ale také o represi vůči bývalým představitelům vrstev vyšších. Třídní přístup se projevoval třeba i v rozložení distribuční sítě a v dalších oblastech. Velmi výrazně a s příslušně ničivými následky se uplatnil ve školství, zejména při přijímání žáků na vyšší typy škol. Údajná demokratizace tak byla prakticky znehodnocována. V pozdějších letech došlo k určitému oslabení třídního přístupu, ale čas od času se vracel v podobě různých kampaní proti  bývalým lidem. Jako obzvlášť markantní příklad zde lze zmínit pracovně-politické prověrky v roce 1958. Požadavek obnovení významu třídního přístupu ve všech oblastech života patřil k základním charakteristikám konzervativních ideologů v celém sledovaném období.

Ateistická propaganda Nedílnou součást snah o vybudování nového životního stylu tvořila ateistická propaganda, zaměřená proti jednomu z hlavních oponentů vládnoucí marxisticko-leninské ideologie – náboženství a zejména římskokatolické církvi. Na počátku sledovaného období se většina občanů české národnosti hlásila ke katolictví, je však třeba si uvědomit, že pozice této církve zde byla dlouhodobě oslabena. Období po roce 1948 jenom dovršilo rozchod větší části společnosti s církví. Pochopitelně základní úlohu přitom hrála velmi tvrdá represe používaná proti věřícím i klerikům, ale režim použil i řadu rafinovanějších metod, které měly z životního stylu vymýtit všechny zbytky náboženských zvyklostí. Došlo především k rozsáhlým snahám o přeměnu cyklu svátků, což se dotklo především Velikonoc a  Vánoc. Vzhledem k hluboké zakořeněnosti těchto dvou svátků se režim nepokusil je zcela vymýtit, i když v radikální komunistické propagandě v meziválečném období se tyto snahy objevily.57 V poúnorové době došlo však k pokusům o zásadní změnu obsahu svátků. U Velikonoc byl zdůrazněn jejich rozměr jako oslavy jara a zároveň jejich propojení s různými lidovými tradicemi, Vánoce se měly přeměnit hlavně na oslavu pracovních úspěchů v průběhu roku a na svátky s těmito úspěchy spojeného konzumu. Oč více byly potlačovány jakékoliv zmínky spojené s náboženstvím, o to silněji se v propagandě objevoval motiv hmotného dostatku, ba hojnosti. Skromný Ježíšek měl být nahrazen ze Sovětského svazu importovaným žoviálním Dědou Mrázem, který podle komunistického pražského primátora Vacka „nemá rád prázdné krámy a neprostřené stoly“. I když posilování konzumního charakteru Vánoc slavilo výrazný úspěch a představovalo paralelní proces k vývoji v zemích západní Evropy, boj proti náboženským prvkům postupně ochaboval. Některé prvky však zůstávaly zachovány i v následujících desetiletích. Odklon od dosavadního křesťanského kalendáře mělo doprovázet i zavádění nových svátků, především oslavujících jednotlivé profesní skupiny (Den učitelů,  Den horníků 57

K dilematům radikální levice ohledně slavení Vánoc srv. např. HOLUBEC, Stanislav: Lidé periferie: Sociální postavení a každodennost pražského dělnictva v meziválečné Praze. Plzeň 2009, s. 214.

58


16.11.2011 11:20:48


apod.). Většinou se však jednalo pouze o oficiální oslavy, které do privátní sféry nijak hlouběji nepronikly. Ještě větší význam než svátky spojené s jednotlivými profesemi měly hrát některé ideologicky podbarvené výroční svátky, s kterými byly spojeny mohutné specificky rozrůzněné veřejné oslavy – například 1. máj s průvodem, 9. květen s vojenskými přehlídkami nebo 7. listopad s  lampionovým průvodem. Ideologicky motivovaný kalendář byl ovšem v některých případech upravován i podle lokálních specifik, aby mohl lépe čelit konkurenci hluboko zakořeněných zvyklostí vyplývajících z katolického kalendáře. V samotné ateistické propagandě byla nejdůležitější úloha přiřčena Československé společnosti pro šíření politických a vědeckých znalostí, která od roku 1965 nesla název  Socialistická akademie. Její původní označení však jasně ukazovalo, že jedním ze základních nástrojů potlačování náboženství v jakékoliv podobě se měla stát racionalita vědy. To samozřejmě souviselo s prezentací marxismu-leninismu jako plně vědecké teorie. Největší pozornost při ateistické propagandě soustředil režim na nejmladší generaci. Právě ta měla být nejenergičtěji „chráněna“ před jakýmkoliv vlivem církve a na sebemenší snahy církevních činitelů o angažmá ve výchově dětí a mládeže v náboženském duchu reagovaly mocenské orgány mimořádně tvrdými postihy. Již samotný sňatek jako zárodek rodiny měl pokud možno proběhnout v sekulárním duchu a církevním svatebním obřadů byly kladeny nejrůznější překážky. Podobně rituál křtu měl být nahrazen novým rituálem zvaným  vítání občánků. Počátkem padesátých let došlo k praktickému vytlačení náboženství ze škol. Ve snaze odradit děti a mládež od návštěv nedělních ranních pobožností byly ve stejnou dobu pořádány různé kulturní akce pro mladší věkové skupiny (srv.  hrátky). Od poloviny padesátých let komunistické vedení cíleně prosazovalo, aby televize zařazovala v neděli dopoledne pořady pro děti a mládež (k tomu srv. usnesení ÚV KSČ  O celostátně řízených akcích na úseku práce s dětmi). Tak vznikla tradice, která v podstatě existuje dodnes. Naplňování původně křesťanských rituálů novým obsahem při ponechání starých forem pochopitelně posilovalo pseudonáboženské aspekty v životě společnosti ovlivňované komunistickou stranou.

Vědeckotechnická revoluce Jedním z nejdůležitějších faktorů vzniku nového socialistického životního stylu se měla vedle kultury stát  vědeckotechnická revoluce.58 Na její obrovský rozvoj v podmínkách socialistického státu spoléhal režim ve své snaze „dohnat a předehnat“. Zejména od rozvinutého chemického průmyslu se očekávala produkce nových hmot umožňujících značné zlepšení životního standardu (srv. např.  silon,  viskózová stříž,  umakart). Stejně jako v západoevropských zemích ovšem pronikala věda do každodenního životního stylu i v jiných oblastech.59 I Československo zasáhla vlna technických inovací v domácnostech 58

59

Dopadům vědecko-technické revoluce na životní styl se věnovala velmi vlivná, výše zmíněná publikace Radovana Richty a kolektivu Civilizace na rozcestí. Velké naděje byly vkládány například do jaderné fyziky nebo některých oborů fyziologie – počítalo se i s odstraněním všech nemocí. Srv. např. BĚHOUNEK, František: Svět příštích lidí. In: Literární

59


16.11.2011 11:20:48


v podobě záplavy různých elektrických spotřebičů, i když v mnoha případech s nezanedbatelným zpožděním. Výrazně se tento trend projevil hlavně v druhé polovině padesátých let, kdy se rychle zvyšovala technická vybavenost takovými předměty, jako byla třeba chladnička nebo modernější typy praček. V některých případech se přitom nabídka trhu obohacovala i dodávkami ze Sovětského svazu a zemí sovětského bloku. To platí například o televizorech, jejichž velké množství se dováželo ze Sovětského svazu. Většina produktů se ovšem vyráběla v domácích závodech, i když určité typy přístrojů vznikaly jako kopie západních výrobků.60 U jiných hrála alespoň při vývoji nezanedbatelnou roli průmyslová špionáž. Řada domácích spotřebičů se jen pomalu zbavovala pozice luxusního zboží, jejich ceny se dlouho udržovaly na velmi vysoké úrovni. Kvalita často zejména v některých ohledech silně pokulhávala, i když jednotlivé předměty dosahovaly velmi dobré užitkovosti a vynikaly i poměrně kvalitním designem. Jestliže u domácích spotřebičů české domácnosti výrazně zaostávaly pouze v některých ukazatelích, obrovský rozdíl, který od padesátých let společnost velmi citlivě vnímala, panoval ve vybavenosti domácností osobními automobily. Ve statistických přehledech se režim snažil tento nepříjemný fakt překrýt zdůrazňováním naopak mimořádně vysokého množství  motocyklů připadajících na sto obyvatel. Motocykly však byly pouze náhražkou chybějících automobilů. Osobní automobily, které byly velmi drahé a jejichž prodej probíhal většinou na  poukazy, se staly objektem obrovské touhy mnoha rodin, které byly kvůli získání žádaného předmětu ochotny se výrazně uskromňovat. Situace se začala pomalu lepšit až zhruba od poloviny šedesátých let po zavedení výroby vozu Škoda 1000 MB ( embéčko). Velký problém představovalo také zajištění vyššího standardu bydlení pro široké vrstvy obyvatelstva (srv.  byty), což byla další oblast, kde Československo trvale zaostávalo za západním světem. Řešení potíží bylo spatřováno zejména v sériové výstavbě panelových domů a budování  sídlišť. K rozsáhlým změnám docházelo od šedesátých let v domech na vesnici, kde se začal styl bydlení přibližovat poměrům v městech (srv.  stírání rozdílů mezi městem a venkovem).61 Mezi další zdůrazňované rysy vědecko-technické revoluce v dobovém pojetí, které měly zásadně ovlivnit dobový životní styl, patřila také automatizace, která měla mj. zajistit snížení počtu stále nedostatkových pracovních sil. V druhé polovině padesátých let se často propagovala automatizace prodeje, jíž se mělo dosahovat rozšiřováním  prodejních automatů, případně celých prodejen složených z prodejních automatů ( Tempo). V prostředí domácností se s pojmem „automatický“ setkávali lidé zejména u charakteristik moderních typů praček.

60

61

noviny, roč. 7 (1958), č. 1, s. 3. Z bohaté produkce populárně naučných publikací k tématu srv. např. SMETANA, Miroslav: Hovory o budoucnosti. Praha 1969. Jde o názory dvaceti šesti předních českých vědců na další uplatnění jejich oborů v praktickém životě. Velmi zajímavé by jistě bylo srovnání s populární futurologickou literaturou ze Západu, která byla zejména v šedesátých letech velice hojná. Například byly v srpnu 1955 jako zahraniční vzory dovezeny napařovací žehličky General Electric a Hoover (SNA, f. Povereníctvo obchodu. Kolégium povereníka obchodu 1952–60, Kolégium ministra vnútorného obchodu 1953–60, k. 123). K problematice změn v životním stylu na vesnici srv. PETRÁŇ, Josef: Dvacáté století v Ouběnicích: Soumrak tradičního venkova. Praha 2009.

60


16.11.2011 11:20:48


Racionalizace života S předpokládanou velkou úlohou vědy ve vytváření socialistického životního stylu úzce souvisí i úsilí o celkovou racionalizaci života, o jeho řízení na základě vědeckých poznatků. Nový socialistický člověk měl být nejenom plně rozvinutou osobností, ale především jedincem, který se bude v životě chovat zcela racionálně. Tato racionalita byla ovšem chápána jednotlivými odborníky velmi rozdílně – zatímco ekonomové zdůrazňovali ekonomickou racionalitu, například lékaři akcentovali naprosto odlišná hlediska. V každém případě se nepočítalo s tím, že by socialistický člověk podléhal takovým iracionálním jevům, jako byly různé módní vlny. Podobně jako někteří meziváleční technokrati a eubiotici62 věřili někteří ideologové v možnost nalezení nějakého odpovídajícího jednotného nebo jen velmi omezeně diferencovaného standardu pro stravování, oblékání, bydlení apod. To by samozřejmě výrazně usnadnilo i hospodářské plánování, které by se už nemuselo vyrovnávat s neočekávanými výkyvy v poptávce. Ostatně plánovitost a zároveň plánovatelnost tvořila úzce propojený celek s požadavkem racionalizace života. K definování standardů přitom mělo přispět i odbourání reprezentativní spotřeby ve změněných společenských podmínkách. Představy o žádoucí racionalizaci lidského konání vedly k nejrůznějším snahám o zásahy do různých privátních sfér, které se projevovaly zejména na počátku padesátých let a v závěru stejného desetiletí, tedy v období obzvlášť intenzivního úsilí o dovršení kulturní revoluce a vytvoření nového socialistického člověka. Pod svůj dohled chtěli experti dostat například stravování (srv.  racionalizace výživy). Rozvíjely se i četné snahy o ovlivnění způsobů trávení volného času (viz dále). Dalším výrazným rysem změn v životním stylu byla celková hygienizace života (srv. např.  koupání), kterou umožňovaly mj. i změny v kvalitě bydlení a rozšíření některých domácích spotřebičů ( pračka,  vysavač). Racionalizaci v uspokojování potřeb usnadňovala i kolektivizace určitých životních činností. Velmi ambiciózní byly především pokusy s kolektivizací bydlení, které měly hluboké kořeny již v meziválečném období. Součástí  kolektivních domů se měly stát i společné jídelny. V příjmu potravy pokročila kolektivizace díky  školnímu a  závodnímu stravování patrně nejdál. Standardizace a optimalizace sortimentu zabezpečovala levnou výrobu zboží ve velkých sériích. To se týkalo i zboží dříve produkovaného pouze v malovýrobě (srv.  velkopekárny). Existence mnoha variant byla vnímána jako zbytečné mrhání výrobními silami. Z tohoto hlediska byla odmítána i jakákoliv verze konkurence v produkci i distribuci a věřilo se v její překonání racionálním plánováním. Jednotnost produkce založené na různých  normách měla umožnit i dokonalé provedení tzv.  rajonizace v obchodě, tedy přesné určení dodavatele pro každý závod. Tyto principy se ovšem zejména v šedesátých letech ukázaly jako iluzorní a začaly být i v rámci hospodářských reforem všemožně narušovány, například byla umožněna konkurence mezi státní a družstevní distribuční sítí v některých velkých městech. I v mnoha dalších ohledech byla racionalizace života spíše snem některých komunistických intelektuálů než reálným prvkem. I když se v některých segmentech podařilo vědcům vydobýt si významnou pozici ve veřejném diskursu o daném tématu (například 62

K technokratickým myšlenkám v tomto období srv. JANKO, Jan – TĚŠÍNSKÁ, Emilie (eds.): Technokracie v českých zemích (1900–1950). Praha 1999.

61


16.11.2011 11:20:49


gastronomický diskurz výrazně ovlivňovali lékaři – odborníci na výživu), rozsah celkových změn narážel na výrazné limity dané ekonomickou situací i zřetelnou iluzorností mnohých představ o možnostech racionalizace. Jednotlivé koncepce konzumního socialismu formulované v šedesátých letech se navíc v otázce důležitosti faktoru racionalizace života poněkud odlišovaly. Zatímco Radoslav Selucký ve své vizi akceptoval určitou nedůslednost a požadoval uspokojování potřeb podle osobního vkusu a s tím související rozmanitost v sortimentu, vlivné představy Radovana Richty počítaly s tím, že racionalizace bude kvalitativní předností socialistické společnosti, která zabrání zbytečnému tříštění sil v rozmanitostech a umožní formulovat jediné ideální východisko. Seluckého postoj se přitom ukazoval jako podstatně životnější, což dokládaly i kontinuální módní vlny, z nichž měli plánovači často velmi těžkou hlavu.63

Boj proti „maloměšťáckým přežitkům“ Výraz  maloměšťáctví (případně měšťáctví) obecně označoval s pejorativním nádechem zvyklosti ze starého systému, které bylo třeba ze společnosti vytlačit. Boj proti maloměšťáctví byl prakticky trvalým průvodcem budování nového životního stylu. Právě častější užívání výrazu maloměšťáctví než měšťáctví naznačovalo, že hlavní nebezpečí bylo spatřováno v návycích poměrně početné nižší střední vrstvy, s níž se spojovalo hlavně neustálé pachtění za zajištěním hmotného blahobytu a předstírání kultivovanosti zakrývající nízkou míru skutečného vkusu. Pod pojem maloměšťáctví se ovšem dalo schovat opravdu mnohé. Zejména v první části sledovaného období probíhal tu s větší, tu s menší intenzitou boj mezi různými koncepcemi proměny životního stylu, vycházejícími z rozličných východisek. Na jedné straně nechybělo silné úsilí o vybudování životního stylu vycházejícího z tradic proletářského, dělnického prostředí s převzetím jeho hodnotových měřítek. To se projevilo velmi silně na některých projevech kultury (např. hnutí dělnických dopisovatelů), i na formulaci priorit ve sféře konzumu a životního stylu. S tímto proudem se pojil i poměrně značný antiintelektualismus a okázalé pohrdání kultivovaností jako maloměšťáckým přežitkem. Na druhou stranu se již od počátku režimu nedala přehlédnout tendence převzít víceméně životní styl dřívějších středních a vyšších vrstev a rozšířit nebo spíše přenést ho na další vrstvy, především na dělníky. I tento směr se mohl opřít o dělnické tradice, především tradice kvalifikovaných dělníků, kteří se snažili o svoji přeměnu v příslušníky střední třídy. V polemikách obou tendencí se velmi často objevovalo obvinění z maloměšťáctví. Příznivci první skupiny tvrdili, že s větší kultivovaností a přebíráním životního stylu dřívějších středních vrstev dochází nutně i k přebírání jejich negativních rysů, především hamižnosti a sobectví (obecně hmotařství), pokusy o přebírání životního stylu středních vrstev pak hodnotili jako zradu vlastní třídy. Jejich odpůrci jim čelili obviněním z maloměšťáckého radikalismu, tedy hlavně paušálním obrácením hodnotícího znamínka kvůli neschopnosti diferenciace. Poukazovali také na skutečnost, že mezi nejhorlivější zastánce „proletářských tradic“ patřili často mladí lidé z intelektuálského středostavovského prostředí, u kterých se jednalo spíše o generační 63

Srv. FRANC, Martin: Coca-cola je zde! aneb Konzumní společnost v Československu? (v tisku).

62


16.11.2011 11:20:49


revoltu. Zároveň se mohli při kritice opřít o citáty z klasiků, především V. I. Lenina a také J. V. Stalina. Další rozpor můžeme pozorovat mezi zastánci návratu k lidovým tradicím a příznivci modernismu, velmi často čerpajícími z tradic meziválečné avantgardy. Modernisté se chtěli opřít především o nová zjištění vědy a zároveň byli otevřenější i vůči přijímání určitých trendů ze Západu. Tradicionalisté se naopak halasně přihlašovali k slovanství. Boj o rozsah přejímání lidových tradic proběhl například v oblasti výživy, odívání nebo nábytkářské tvorby. V druhé polovině padesátých let modernisté dokázali prakticky ovládnout veřejný diskurz. Za jejich symbolické vítězství lze považovat úspěšnou československou expozici na  Expo 1958 v Bruselu. V domácích podmínkách modernismus organizoval mohutné kampaně proti  kýči. Hlavní nápor směřoval proti přežitkům vycházejícím z měšťanských tradic 19. století, ale zapomenut nebyl ani „pseudolidový kýč“. Jedním ze základních prvků spojovaných s maloměšťáctvím bylo i již zmíněné hmotařství. Zejména v šedesátých letech dochází k diskusím o ožehavé otázce vztahu mezi socialistickou společností a konzumní společností. Zatímco například Selucký podporoval tezi, že musí socialismus projít „konzumní fází“, například tehdejší komunistický šéf Antonín Novotný vizi „spotřebního socialismu“ vehementně odmítal. Určitá shoda se však dala najít v tom, že základní přednosti socialismu oproti kapitalismu byly spatřovány v kulturní, humanistické nadstavbě nad hmotnou základnou. Maloměšťáctví tedy mohlo být prezentováno jako setrvávání pouze na úrovni základny, bez schopnosti se povznést výše a vstoupit tak do skutečného světa socialismu.64

Kulturní trávení volného času Poválečné období v západní Evropě je obecně spojováno s obrovským nárůstem volného času nejširších vrstev a rozšířením možností jeho využívání. Změny ve struktuře trávení času spolu s růstem průměrné životní úrovně vyvolaly nejrůznější trendy, které charakterizují základní rysy poválečného životního stylu – rozvoj nejrůznějších forem zábavního průmyslu, motorizace a cestování do zahraničí apod. Mimořádně přitom narostly možnosti mládeže, která disponovala většími finančními prostředky a množstvím času. Díky tomu se stala hybatelem mnoha změn a nositelem nových módních trendů. Volný čas jako „prostor k všestrannému rozvoji osobnosti“, a tedy také jako prostor vlastního formování oné humanistické nadstavby, kterou se měla socialistická společnost lišit od kapitalistické, měl v socialistickém životním stylu hrát velkou roli. V českém prostředí se však západní tendence projevovaly s určitým zpožděním. Důraz kladený na pracovní úsilí a horečné zvyšování výroby vedl k tomu, že Československo se řadilo v polovině padesátých let mezi státy s mimořádně dlouhou pracovní dobou. Navíc z volného času mladých lidí i lidí středního věku značně ujídaly nejrůznější formy víceméně povinně dobrovolné další pracovní aktivity (především šlo o různé  brigády, mimořádné směny apod.) a také účast na velkém množství nejrůznějších porad a  schůzí. Ve zvlášť složité situaci se ocitly ženy, které většinou nastoupily na místo mužů odcházejících z jiných povolání do těžkého a těžařského průmyslu. Přechod do zaměstnání přitom 64

K problematice konzumní společnosti v Československu v padesátých a šedesátých letech srv. FRANC, Martin: Coca-cola je zde! aneb Konzumní společnost v Československu? (v tisku).

63


16.11.2011 11:20:49


většinou pro ženy neznamenal, že by byly zbaveny zátěže péče o domácnost. Režim sice sliboval přesun řady prací nutných pro zajištění domácnosti do sektoru služeb (srv. např.  Osvobozená domácnost,  jesle,  polotovary,  hotová jídla,  nákup do kabely), ale původní smělé plány se nakonec uskutečnily jen ve velmi omezeném rozsahu. Navíc špatně fungující distribuce a nízká kvalita služeb vedla k dalším rozsáhlým časovým ztrátám (srv.  fronta). Teprve v druhé polovině padesátých let docházelo ke snahám o určité rozšíření fondu volného času. Zároveň se začíná prosazovat mládež ze silných poválečných ročníků a začíná více ovlivňovat způsoby trávení volného času. Trend narůstání objemu volného času zbrzdila hospodářská krize počátku šedesátých let. K jeho obnovení dochází až od poloviny šedesátých let – v tomto období se také uskutečňoval postupný přechod na pětidenní pracovní týden (srv.  volné soboty). Nový životní styl jednoznačně počítal s preferencí určitých volnočasových aktivit, především těch, které byly považovány za společensky přínosné a vedly k rozvíjení kreativních složek dřímajících v osobnosti. I v tomto ohledu mělo dojít k jednoznačnému zracionalizování života (srv. výše). Za víceméně ideální formu trávení volného času socialistického člověka se považovalo především sebevzdělávání, do něhož se však například vedle četby dalo zahrnout aktivní rozvíjení sportovních a uměleckých činností, nebo dokonce i některé koníčky, chápané jako specifická aktivita směřující ke zvyšování všeobecného vzdělání; například zatímco se na přelomu čtyřicátých a padesátých let na různé formy  sběratelství pohlíželo s despektem a nedůvěrou a hovořilo se o samoúčelném hromadění předmětů s potenciálním spekulačním záměrem, v letech šedesátých (s nárůstem zájmu o sběratelství) se již více připouštělo, že má edukační a osvětový smysl, a dokonce i pozitivní vliv na národní hospodářství (srv. též  Klub sběratelů kuriozit). Aktivní trávení volného času přijatelnými formami bylo podporováno nejenom vytvářením vhodného zázemí pro jejich provozování (srv.  závodní kluby,  fotokluby), ale také pořádáním nejrůznějších přehlídek a soutěží, na nichž bylo možno výsledky rozličných aktivit prezentovat ( Soutěž tvořivosti mládeže,  Šrámkova Sobotka apod.). Tyto organizační struktury pochopitelně pomáhaly při kontrole volnočasové činnosti a usnadňovaly její ovlivňování žádoucím směrem. Proto se se značným podezřením potýkaly aktivity, které probíhaly mimo oficiální struktury, nebo se dokonce začlenění do oficiálních struktur vědomě bránily. Zejména budilo velkou nevoli vytváření menších neoficiálních skupinek mládeže, tedy  part. V průběhu sledovaného období docházelo pochopitelně k přesunům v oblíbenosti jednotlivých oborů volnočasové činnosti. Klesal zájem o některá tradiční odvětví (sborový zpěv a recitace, folklor, částečně i divadlo) a naopak většího významu nabývala zejména taneční či populární hudba i tanec, film, fotografie a netradiční formy divadelních aktivit. Silněji se prosazoval také zájem o technickou činnost (např.  modelářství), což souviselo se zdůrazňováním významu vědeckotechnické revoluce. Se značným znepokojením bylo pozorováno šíření forem pasivní zábavy, tedy především poslouchání rozhlasu a již od konce padesátých let hlavně sledování televize. Přes veškerou nevoli se však nepodařilo stále sílící pozici pasivní relaxace překonat. Ani pokusy akcentovat poučnou a výchovnou úlohu rozhlasu a televize neslavily větší úspěch a jednoznačně nejvyšší oblibě diváků či posluchačů se těšily zábavné pořady, např.  estrády. Poučný obsah uspěl jen v případě, že byl prezentován zábavnou formou – tedy například v podobě vědomostních soutěží (srv.  Desetkrát odpověz).

64


16.11.2011 11:20:49


Velmi rychle stoupal zájem o cestování, k němuž přispěla i postupná motorizace, která se přes všechny výše zmíněné problémy spojené se zaostáváním v počtu osobních automobilů připadajících na jednoho obyvatele prosazovala zejména v šedesátých letech. I cestování se dalo zahrnout ve většině případů pod pozitivně vnímanou aktivní sebevzdělávací činnost. Velké popularity i podpory se dočkaly třeba různé  zájezdy, často spojené s kulturním programem (návštěva  státních hradů a zámků). V šedesátých letech, zejména od roku 1964, došlo také k rychlému rozvoji  cestování do zahraničí, i když jednoznačně byly preferovány návštěvy zemí sovětského bloku, případně samotného Sovětského svazu. S rozvojem motorizace, ale i dalšími trendy (například urbanizací a s ní spjatou touhou po návratu do přírody) souvisí i rozvoj chataření (srv.  chaty) a chalupaření (srv.  chalupy), který dále vrcholil v sedmdesátých a osmdesátých letech. Na jednu stranu šlo o určitý rozchod s kolektivním trávením volného času, které bylo preferováno zejména počátkem sledovaného období (i když i v rámci chatových osad nebo v chalupářských oblastech vznikaly někdy pozoruhodně fungující komunity), na straně druhé se chataření a chalupaření ukázalo zejména v období po roce 1968 jako stabilizující faktor, protože posilovalo uzavření se do rodinného světa a podporovalo naplňování volného času činnostmi, které neohrožovaly politickou moc režimu.

Kulturní transfer z ciziny Mezi klíčové problémy spojené s problematikou vytváření socialistického životního stylu patřila míra možného přijímání podnětů z vyspělých kapitalistických zemí. Zde došlo samozřejmě v průběhu sledovaného období k zásadnímu zlomu. Konec čtyřicátých a počátek padesátých let se nesl ve jménu přejímání takřka výhradně sovětských zkušeností, západní kultura byla považována za zcela zdegenerovanou a úpadkovou a její zastánci zejména z řad mládeže byli vystavováni značným represím (docházelo přitom k určitému kopírování některých nacistických ideologických stereotypů, srv.  pásek). Odlišný přístup přinášely změny v politice po Stalinově smrti a zejména v druhé polovině padesátých let. Svoji roli sehrálo i oživení mezinárodní výměny zboží a touha Československa získat maximální množství  tvrdé měny prostřednictvím prodeje svých výrobků. To s sebou samozřejmě neslo i určité přizpůsobení vkusu dominujícímu na Západě. I když se  exportní zboží nemělo objevit na domácím trhu, přece jen ovlivnilo i situaci na tomto poli. Další impulz přineslo rozšíření cestovního ruchu se západními zeměmi v první polovině šedesátých let – v jeho rámci vznikla řada podniků primárně určených pro návštěvníky ze Západu, které však navštěvovali i místní občané. Režim se tak ocitl z hlediska ideologie v komplikované situaci, kdy provozoval zařízení, která zároveň označoval za průvodní znak úpadkové západní kultury. Svoji pozici si udržoval jen v některých obzvlášť křiklavých případech, které se týkaly především komercionalizace  sexu (například nepřipouštěl veřejně pornografii nebo striptýz). V šedesátých letech i teoretici socialistického životního stylu jako především již víckrát zmiňovaný Radoslav Selucký víceméně přiznávali v oblasti konzumu prioritní pozici USA a západních zemí, k jejichž úrovni se podle nich československá společnost musela teprve propracovat. Vybudování humanitní nadstavby však nadále mělo být vyhrazeno pouze socialistické společnosti. Vliv tendencí ze Západu zejména v druhé polovině šedesátých let stále sílil a pronikal celou společnost

65


16.11.2011 11:20:49


včetně nemalé části funkcionářského aparátu a režim tomuto trendu kladl stále menší překážky, přestože vývoj v této oblasti vzbuzoval například u prvního tajemníka ÚV KSČ a prezidenta Antonína Novotného obrovskou nechuť.65 Domácí provoz, například v oblasti konzumní zábavy, často představoval jen jakousi náhražku západních originálů, což s sebou neslo veškerou pachuť druhořadosti pociťované zejména mladými lidmi. Úspěchy a neúspěchy režimu v oblasti konzumu a životního stylu byly posuzovány na základě čím dál častějšího srovnávání se situací středních vrstev obyvatelstva ve vyspělých západoevropských zemích. I když alespoň podle průzkumů veřejného mínění byla většina veřejnosti v této době ochotna přiznat možnou prioritu socialistického životního stylu v oblasti oné humanitní nadstavby a některých prvků sociálního zabezpečení, v mnoha oblastech byl Západ považován za úspěšnější (zejména v rozvoji automobilismu, v řešení bytové otázky a v možnostech cestování).66 Přes obnovenou ideologickou rétoriku vracející se v některých případech až hluboko do padesátých let došlo ze strany režimu po roce 1968 k faktické rezignaci na vytváření socialistického životního stylu jako svébytné konkurence životního stylu v západních zemích.

65 66

ČERNÝ, Rudolf: Exprezident: Vzpomínky Antonína Novotného, II. Praha 1998, s. 144. Srv. např. JANDA, Jaroslav: Mládež, generace, světový názor. Praha 1967, s. 48–49.

66


16.11.2011 11:20:49

III. Pokus o charakteristiku socialistického životního stylu

Recommend Documents