František Tomek Curriculum Vitae Adresa: Královský vršek 50, 58601 Jihlava E-mail:
[email protected] Mobil: 607849108
Narodil jsem se jenom bos, měl jsem však už asi nos… Ač doma byli trochu neradi, místo koňů, pluhu a opratí, odešel jsem do Poděbrad, o svou skývu sám se poprat. A podotýkám, že velmi rád… Tak nějak to bylo v r. 1956 a pak, v průběhu následujících téměř 6 let proţitých v Poděbradech, se neodehrálo nic mimořádného, co by nebylo všeobecně známo. Přesto se tam vracím rád, abych mezi Vámi všemi pookřál, osvěţil si všechny vzpomínky a spolu proţité události z této poděbradské pohádky- události, které nás navţdy spojují. Po příjezdu do Poděbrad vţdy nejdříve, hned u nádraţí, piju Poděbradku, neztrácí-li na chuti, projdu si Kolonádu, nezapomenu si přečíst čísi chvástavá slova ve štítu známé vilky opodál: “Komu se nelíbí za moje na mým, ať sobě vystaví lépěji na svým“, rozhlédnu se po náměstí, ochutnám Poděbradku i v zámeckém příkopu, zavítám do zámku a jsem neskonale šťastný, protoţe v této chvíli uţ nebývám sám – odevšad se vynořují moji dobře známí kamarádi, kamarádky, jako kdysi před mnoha lety… Jak to bylo dál? Hned 2. ledna 1962 jsem nastoupil na umístěnku do TESLY Jihlava, kde uţ pracovali moji dobře známí kolegové z Poděbrad: Plšek (C), Karban a Novotný (B) a Bajer a Stolařík (A). Byl to hřejivý pocit v novém, neznámém prostředí. (Tento krásný pocit jsem zaţil později ještě mnohokrát - vţdy, kdyţ jsem při sluţebních jednáních i jiných příleţitostech, nečekaně potkal kohokoliv z naší poděbradské fakulty.) V TESLE jsem zůstal aţ do důchodu a ještě pár let navíc, jako externí pracovník. Prošel jsem mnoha různými oblastmi činností: od konstruktéra AM, přes vývojového pracovníka, technickou kontrolu OTK, na delší dobu jako vedoucí do měrového střediska (kde jsem zanechal svou trvalejší stopu vytvořením podnikového metrologického řádu, který mne v TESLE přeţil), pak ještě mnohem delší dobu, opět jako vedoucí, do investičního útvaru (stroje a zařízení všeho druhu, vč. jednoúčelových z vlastní výroby, jakoţ i stavby a to ve vlastní reţii i dodavatelské, s veškerou agendou od investičního záměru, přes projektovou dokumentaci, schvalovací a stavební řízení aţ po realizaci a následné vyhodnocování efektivnosti). Tady někde jsem se asi ocitl na scestí, chtě-nechtě jsem se dostal do velmi neklidných a pro mne nejistých vod, často i mezi mlýnské kameny. Takhle jsem se odklonil či spíše zběhl z předurčeného směru, moţná zpronevěřil tomu, co jsem dostal v Poděbradech do vínku. Já však nelituji! Doba a okolnosti si to vyţádaly 1
a já jsem tuto výzvu bez okolků přijal a bojoval jsem dál, jenom na trochu jiné frontě. Musel jsem se mnohému přiučit, mohu však říci, ţe jsem byl uţ z Poděbrad dobře připraven i do této války se všemi monstry, vlkodlaky i byrokraty a záludnostmi. Hlavně však šlo jen o to, zachovat si chladnou hlavu a selský rozum s trochou správné strategie a diplomacie při jednáních v nerovných podmínkách dané doby. Měl jsem to o to sloţitější, ţe jsem nikdy nevstoupil do ţádné politické strany, tedy ani do té vládnoucí. Moţná by se mi jinak mnoho věcí zjednodušilo, usnadnilo, moţná bych si i polepšil, jak mi bylo slibováno, ale moje svědomí, můj původ a hlavně představa, jak bych to zdůvodnil svým rodičům, dětem i bývalým učitelům, to prostě vylučovaly. Slouţil jsem tak, i na tomto postu, dál výrobě základních součástek pro elektrotechniku (kondenzátory, přepínače, klávesnice, konektory) i kdyţ trochu jinak. Byl jsem u nákupu a dovozu jiţ první licence konektorů FRB z Francie v r. 1972 i všech následujících, jakoţ i u nákupu a dovozu všech potřebných strojů a zařízení i měřících přístrojů pro tyto nové i stávající výroby a jejich rozšiřování a to od jejich objednávání aţ po uvádění do provozu či zavádění do výroby včetně konečného technicko-ekonomického vyhodnocování, téměř 25 let. Po r. 1989 jsem pracoval ještě v oblasti marketingu s hlavním zaměřením na průzkum trhu a vyhledávání našich nových potenciálních zákazníků a zajištění zakázek pro vyuţití volných výrobních kapacit hlavně nástrojárny, galvanovny, útvaru automatizace a mechanizace, ale postupně i jiných. TESLA se začala rychle měnit, rozpadat na samostatné subjekty… Potupného hromadného rozprodeje většiny z asi 70 ks precizních švýcarských hodinářských automatů z naší věhlasné předvýroby a téměř všech strojů naší špičkově vybavené nástrojárny, z níţ, díky dobré tradici a vynikajícím nástrojařům, uznávaným i v zahraničí, vycházely unikátní nástroje, na které si jinde netroufali, uţ jsem se v TESLE, k mému štěstí, nedoţil. Prý nebylo vyhnutí… Doba prý si to vyţádala…Toţ, u toho uţ jsem nebyl a tak to nemusím chápat. Raději snad přidám něco málo z jiného soudku: Vzpomínám si na moji první zahraniční cestu do NDR – bylo to, po našem 3. ročníku, v rámci výměnné studijní praxe do Dráţďan, resp. Radebeulu. Byli jsme vyzbrojeni nepatrnou slovní zásobou a nepříliš velkými odbornými znalostmi německého jazyka od Dr. Václavíka (kdo mohl, čerpal spíš z dříve nabytých vědomostí na předcházejících školách). O to větší bylo naše očekávání a nadšení, ţádné problémy ani nejistoty jsme si nepřipouštěli. Za sebe mohu říci, ţe jsem byl i já spokojen, ţe si dokáţu koupit něco k jídlu či k pití, ţe se dorozumím na pracovišti, ţe si jakţ takţ můţu přečíst a dokonce porozumět i nějakým plakátům a vývěskám a to aţ do té doby, neţ nastala zdánlivě neškodná situace, kdyţ jsme v menším hloučku při procházce městem narazili na skupinku ruských vojáků. Nevím uţ, koho to napadlo, ale ozvalo se něco, jako: “Jé, hele s těma bychom se mohli snad domlouvat snadněji“. Slovo dalo slovo a uţ jsme seděli či postávali u nějaké kašny, fotilo se – trochu i klábosilo, kdyţ jsem si náhle povšiml, ţe vedle mne postává provoněný vojáček a ţe bych asi měl také něco říci. Vylovil jsem pár ruských slovíček v paměti a spustil: „I kak tebja zovút?“ On něco odpověděl, bylo to zřejmě krátké a já měl hned zase ten pocit, ţe konverzace nějak vázne, tak jsem se vytasil s otázkou: „I odkúda Ty?“ Pamatuji si, ţe byl odněkud z Uralu, ale já jsem, v zájmu plynulého hovoru, chtěl honem navázat a říci „To je velmi daleko“, avšak vypadlo ze 2
mne: „Das ist aber óčeň daleko!“ Nevím, jak zareagoval on, ale mně bylo okamţitě jasné, ţe tady mi pšenka nepokvete a tiše jsem se zahanben vytratil s pocitem lingvistického blba (předtím jsem si myslel, ţe německy i rusky umím). Podobných situací jsem později zaţil více, ale uţ nikdy to nebyl takový trapas. Asi jsem se to naučil trochu zvládat, neboť tato trpká zkušenost, která mě zbavila všech iluzí o mých jazykových znalostech, mne strašila ještě hodně dlouho. A ještě malý dovětek na přilepšenou: Spali jsme tam tehdy v nějaké laciné noclehárně, pamatuji se, ţe to bylo v podkroví. Bylo nás tam celé hejno a jednou se kdosi vrátil z města s radostí roztaţeným úsměvem od ucha k uchu a hrdě hlásil: „Našel jsem obchůdek s velmi laciným vínem, tak jsem hned koupil několik lahváčů a dáme si dnes do nosu“. Vybalil první láhev, rozlil do připravených skleniček, ťukli jsme si na zdraví a a… na poněkud ztuhlých obličejích byl vidět údiv, zvědavost a snad i trochu zděšení: „Coţe to pijeme?“. Vysvětlilo se to hned vzápětí. Viněta na lahvi hlásila: „Rote Ruebensaft“ (Šťáva z červené řepy). O mnoho let později: Zase v NDR, tentokrát v Berlíně (můj dobrý přítel Heinz z dráţďanské fakulty, se kterým udrţuji kontakty dodnes, dostudoval, oţenil se a bydlí tady v bezprostřední blízkosti bývalé hraniční zdi na náměstí Schmollerplatz ve čtvrti Treptow). Dostal jsem v TESLE (za odměnu) poukaz na zahraniční rekreaci ROH do Postupimi. Bylo to asi na týden, ale jen pro mne (druhý poukaz si ponechala samotná pracovnice ROH). Jeli jsme vlakem, v Praze se nás sešlo asi 30, z nejrůznějších koutů republiky, sami zaslouţilí pracovníci, většinou vysocí funkcionáři. To mne nepřekvapovalo, tušil jsem to předem, ale neodmítl jsem tento druh odměny, byl jsem trochu zvědavý a hlavně jsem věděl, ţe Postupim není daleko od Berlína a ţe se snad naskytne příleţitost na naše shledání. Naskytla se poslední den, kdy byla plánována celodenní návštěva Berlína se závěrečnou večeří v honosném hotelu a kolem půlnoci odjezd vlakem do Prahy. Vedoucí celého zájezdu nebyli nadšeni, kdyţ jsem jim oznámil, ţe Berlín znám a ţe bych raději dal přednost návštěvě mého přítele. Musel jsem je přesvědčit, ţe znám zpaměti trasu UBahn i S-Bahn, ţe vím, jak se dostanu do Treptowa, ţe si uvědomuju, ţe je tam blízko hranice se západním Berlínem. Ţe se dobře domluvím, to uţ věděli, takţe jsem nakonec musel jenom pevně slíbit, ţe večer v 8 hodin budu včas v tom hotelu a byl jsem volný. Heinz o mně věděl, byli jsme, jako obvykle, domluveni, v kolik hodin dorazím, aby mi dal, jako vţdy, signál. Jejich dům totiţ na tom náměstíčku stojí těsně u bývalé hraniční čáry. Vlastně celé náměstí a ještě kousek bylo v tzv. hraničním pásmu – Grenzgebiet, do něhoţ nesměl bez zvláštního povolení vstoupit nikdo jiný, neţ ten, kdo tam trvale bydlel. To platilo samozřejmě i pro rodinné příslušníky, i kdyby bydleli třeba jen ve vedlejší ulici, ale před hustě osazenými, nepřehlédnutelnými cedulemi, vyznačujícími začátek tohoto pásma, natoţ pro mimo-Berlíňany či dokonce cizince. Jenţe za ta léta našeho přátelského vztahu jsme si vypracovali dobře fungující postup, jak se to dalo zjednodušit. Heinzovi to trochu trvalo, neţ si dal říci – přece jen německá disciplína je německá disciplína, ale byl to nakonec on, kdo přišel s plánem, jak by to šlo. Jednoduše: „Signál staţená roleta v okně“ znamená vzduch čistý. V domluvený čas se Heinz rozhodne, podle 3
situace v dané chvíli, zda to je moţné, či nikoliv (v případě zesílených hlídek, procházejících v plné zbroji s dalekohledem a vysílačkou vţdy ve dvojici v kratších intervalech po své pravidelné trase, vedoucí po chodníku kolem jejich domovních dveří nebo v kombinaci s motospojkami nelze riskovat). Já se budu v té době nenápadně pohybovat v bezpečné vzdálenosti od cedulí zakazujících vstup do tohoto pásma, ale s dobrým výhledem přes náměstíčko (asi jako Riegrák v Poděbradech) na jejich okno s roletou, dokud neuvidím roletu staţenou. Bude-li cesta volná, roleta staţená, dám se nejkratší cestou přes náměstíčko k jejich domu, ale tak, abych správně načasoval svůj vstup na ten nebezpečný chodník za zády procházející hlídky, aniţ bych vyvolal jejich zájem o mou osobu (ne moc blízko, ne moc daleko, abych nebyl na očích následující hlídky!). Tato jednoduchá konspirace léta fungovala, i kdyţ někdy selhala, třeba proto ţe měli zrovna cvičný poplach nebo kvůli nějakému narušiteli a to bylo dlouhodobé, někdy i s prohlídkami bytů, pak to nešlo vůbec. (Vraceli jsme se jednou po týdnu stráveném u Baltu, já měl v noci odlétat, všechny věci u nich v bytě, potřeboval jsem se jenom osprchovat, převléci a večer jsme chtěli na poslední společnou večeři a pak rovnou na letiště, ale ouha – do bytu to bylo pro mne, naprosto vyloučeno. Heinz to vyřešil tak, ţe mi vše potřebné dovezl Trabantem do tiché uličky v bezpečné vzdálenosti, vybalil z auta stoličku, lavor, kanystr s vodou, já se umyl, převlékl, napil kávy z termosky, on pak odjel pro manţelku a šli jsme podle plánu na večeři. Jenom mne tehdy mrzelo, ţe nepřistoupil na můj návrh, aby se tato scéna odehrála před očima hlídek co nejblíţe jejich domu, ale na správné straně těch cedulí, kam by na mne hlídky nemohly, aţ bych jim vysvětloval, proč tady to divadlo dělám – prý by to byla provokace a měl by z toho mnoho nepříjemností, to jsem musel uznat). Teď zpět k mému nezapomenutelnému záţitku z dovolené ROH. Podle naučeného scénáře vše klapalo, roleta zafungovala, já zkušeně, naprosto sebejistě, vklouzl do domu (dveřmi, které Heinz, jako vţdy, nechal jen přivřené), pobyl jsem pár hodin u dobrých přátel a kdyţ nastal čas loučení, abych stihl tu galavečeři, připravil jsem se k odchodu, Heinz mi dal v igelitové tašce ještě dárek na památku (prý Hosenbuegler, tedy ţehlič kalhot, nebyl uţ čas to rozbalovat, ale jak se později ukázalo, šlo o elektrický ţehlič puků. (Nepraktický módní výstřelek, uvedený na socialistický trh v honbě za originalitou a s tvůrčí snahou zvítězit nad konkurenci, ale zřejmě se naším soudruhům z NDR vloudila nějaká chybička – ten ţehlič na principu elektrické kulmy s vyhřívanými mírně rozevřenými destičkami na konci rukojeti, které se měly na oblečených kalhotách protahovat po narušeném puku nahoru-dolů aţ do úplného vyţehlení, v praxi nějak nefungoval – nikdy jsem ho ani nevyzkoušel, ale za útrapy, které mi tento Hosenbuegler způsobil, ho opatruju jako velkou památku). Heinz šel zjistit, jak chodí hlídky, aby mě ve správný okamţik, za jejich zády vypustil z domu, poslední stisk rukou a hurá na večeři do hotelu. Prošel jsem bez problémů zakázané pásmo, oddechl si, ţe to mám za sebou a bezstarostně jsem se loudal ke stanici městské dopravy, kdyţ tu náhle mi zkříţil cestu jakýsi člověk v civilu a ţe: „Kam jdete? Co tu děláte? Víte, ţe jste u Grenzgebietu“? Po pravdě jsem na vše odpověděl, na vyzvání ukázal doklady i co to nesu (naštěstí jsem to věděl), chtěl to vidět, tak jsem mu to ukázal (on mi ledabyle ukázal nějakou legitimaci a řekl, ţe je pomocníkem pohraniční stráţe), vyptával se znovu, jestli jsem nebyl v pohraničním pásmu, (nevěděl jsem, ţe mne sledoval, ţe mne viděl vstupovat do domu, ţe si všiml, ţe na krabici s Hosenbueglerem je razítko prodejny, která byla uvnitř zaká4
zaného pásma), nechtěl jsem mu říkat něco, co přece nepotřebuje vědět a také jsem byl přesvědčen, ţe mne propustí, vţdyť tady, kde mě kontroluje, se přece mohu pohybovat. Kdyţ mi řekl, abych ho následoval, bylo mi jasné, ţe tu něco nehraje. Dovedl mne na nejbliţší policejní stanici, tam po dlouhé chvíli stejný výslech před sluţbu konajícím uniformovaným příslušníkem, kterému jsem zase zopakoval jen to, co jsem povaţoval za nezbytné, abych si to nezkomplikoval a aby mne co nejrychleji propustil. Jenţe on chtěl vědět, jak jsem přišel k tomu Hosenbuegleru, to uţ jsem se začal skoro potit, tušíce, ţe v tom to vězí! Neztrácel jsem ještě půdu pod nohama a pohotově s maximálním klidem, kterého jsem byl schopen, jsem řekl: „Koupil jsem si ho v jedné prodejně, protoţe se mi líbil, takové u nás nemáme“. Myslel jsem si, ţe se mu to musí líbit, ale nelíbilo. Zmrazil mne sdělením: „ Na krabici je razítko prodejny, která je v Grenzgebietu. Musíte mne následovat“. Venku uţ čekalo auto – otevřený gazík, v něm šofér a 4 ozbrojení vojáci. Vyzvali mne, abych si sedl mezi ně a jeli jsme na ještě vyšší instanci. To uţ mi bylo jasné, ţe musím s barvou ven, jen jsem přemýšlel, jak zachránit alespoň Heinze, řekl jsem si: “Večeře je stejně v háji, odborářům to nějak vysvětlím, ale Heinze a jeho rodinu do toho nebudu zatahovat“. Vše bylo jinak. Přijeli jsme na jinou stanici, k ještě vyššímu důstojníkovi (v čekárně mě nechali dlouho čekat, vedle nějakého opilce, či zdrogovaného individua, naproti spoře oděná zmalovaná dáma z baru či podsvětí). Ta vyšší šarţe mě zase vyslechla, zdůraznila, ţe ví, ţe nemluvím pravdu a někam odešla. Za chvíli přišel starší pán v civilu a začal se mnou vlídný rozhovor, coţe mě to potkalo, kam jsem se to dostal a co si o tom myslím já. Řekl jsem mu, ţe je mi to velice líto, ţe se přece nic nestalo, ţe uţ jsem měl dávno být na hotelu u společné večeře, kterou jsem takto zmeškal a ţe mi za chvíli jede vlak do Prahy a já budu v té naší odborářské skupině chybět. Poslouchal mne a pak řekl: „Proč neřeknete celou pravdu? My víme, ţe jste byl v jednom domě na nám. Schmollerplatz. Co jste tam dělal? Nemyslíme si, ţe jste chtěl překročit hranici, ani nedoufáme, ţe tam najdeme Vašeho komplice, který by Vám v tom měl pomáhat. Kdyţ nám to vysvětlíte, můţete ten vlak ještě stihnout.“ To mi málem vyrazilo dech, zůstal jsem chvíli, jak opařen. Mnoho věcí mi proběhlo bleskově hlavou a pak jsem se rozpovídal o svém příteli ze studentských let, o jeho rodině, o nešťastné skutečnosti, ţe bydlí v tom hraničním pásmu, o dnešní mimořádné a vzácné chvilce, vhodné k našemu setkání, o tom, ţe jsem se tam nepozorovaně dostal (o roletě jsem pomlčel) a stejně tak dostal ven, aniţ by mne někdo zadrţel a kontrolován jsem byl aţ o několik ulic dále, v místech volně přístupných i pro cizince, svoje doklady, které jsem předloţil, jsem měl beze všech pochyb v pořádku, takţe jsem se domníval, ţe půjdu hned dál svou cestou a nepovaţoval jsem za nutné ani vhodné v této situaci vypravovat všechny podrobnosti o mých toulkách po východním Berlíně, zvláště proto, ţe jsem spěchal na společnou večeři, kde jsem měl být včas. Ten pán poslouchal a pak řekl: „Kdybyste to řekl hned, uţ to mohlo být vyřízeno. Teď musíme zajet pro p. Heinze a jeho manţelku, aby nám to potvrdili a aby se zodpovídali z toho, ţe Vás do bytu pustili.“ Uţ bylo jasné, ţe to budu muset vytrpět aţ do konce. Policejní auto je za chvíli dovezlo, nikdy snad nezapomenu na vytřeštěné oči Heinze a vystrašený obličej jeho ţeny Potvrdili moje vysvětlení, přiznali svůj podíl viny na celém incidentu a mohli jsme se konečně rozejít. Mně nabídli odvoz do hotelu, abych to stihl, souhlasil jsem. Měl jsem to i s okruţní vyhlídkou po nočním Berlíně, dokonce s výkladem, ale kdyţ jsem se chtěl před hotelem s nimi loučit, dočkal jsem se posledního 5
překvapení – prý mě musí předat vedoucímu zájezdu. No, nazdar. Marně jsem ujišťoval, ţe to zvládnu, ţe je snadno najdu. Bylo zbytečné škemrat. Dva členové této uniformované ozbrojené patroly mne vzali mezi sebe a vedli mne aţ do jídelny, kde uţ sice bylo dávno po večeři a celá skupina se právě chystala k odchodu. Chtěli mluvit s vedoucím a hned mu podali hlášení o mém potulování v blízkosti pohraničního pásma a dokonce i v něm, ale dodali, ţe se vše vysvětlilo, ţe jsem neměl v úmyslu hranici překročit, ţe jsem byl bdělými stráţci sledován a moji východoněmečtí přátelé, které jsem navštívil, se za mne zaručili, čímţ je tento případ uzavřen. Podpatky cvakly, ruce zasalutovaly a oba zmizeli. Bylo mi trapně. Vedoucí pronesl: „To budete muset vysvětlit, ale teď ne, musíme chvátat na vlak.“ Na vysvětlování bylo dost času ve vlaku. Vše jsem dopodrobna vylíčil, zodpověděl pár upřesňujících dotazů a pan vedoucí konstatoval, ţe je to pěkná historka, hlavně, ţe to dobře dopadlo, ţe uţ měl obavy, ţe nepřijdu vůbec a ţe to povaţuje za vyřízené. Zajímavé byly reakce ostatních účastníků. Všem bylo jasné, ţe jsem se dostal do nějakých problémů s policií či pohraniční stráţí, ţe jsem byl v pohraničním zakázaném pásmu, ale jen někteří se zajímali o podrobnosti, jiní mne jen nenápadně, ale zvědavě pozorovali a prohlíţeli, pohledu uhýbali a mysleli si své, jako by se báli, aby na ně nepadl ani stín něčeho špatného. Také tam bylo pár jedinců, kteří mi potichu řekli: „Tak to byl tedy záţitek! Škoda, ţe jsem nešel s Tebou!“ S odstupem času z této původně banální příhody poněkud vyprchalo ono stupňované dramatické napětí, kaţdého dalšího okamţiku, od první neškodné kontroly přes rafinované vyšetřování incidentu (o kterém, jsem si myslel, ţe nemohou vědět) ke stále vyšší instanci, s konfrontací s mými přáteli, aţ po předvedení a podání hlášení vedoucímu zájezdu. Podstata, spočívající v tom nešťastně a nesmyslně rozděleném Německu (v tomto případě samotného Berlína) však zůstala. Byla tu hraniční čára, oddělující dobré Němce od těch špatných. Z této čáry se později v Berlíně stala betonová zeď – příčina mnoha tragédií. Je známo a poznal jsem to na zcela konkrétních případech mých známých a přátel, ţe touto hraniční čarou byli téměř natrvalo mnozí lidé naprosto odděleni od svých známých, přátel, nezřídka od svých příbuzných, či členů rodiny, od míst svého původu, od míst, kde v rodinném kruhu proţili své dětství. Rodiny byly proťaté touto čarou! Dcera provdaná do sousední vesnice, nemohla přijít s dětmi za dědou do vedlejší vsi, za touto nepřekročitelnou čarou! Hřbitov za čarou byl nepřístupný pro pozůstalé z druhé strany atd. Toto mě vţdy silně pobuřovalo a proto jsem pocítil jakési sebeuspokojení, kdyţ jsme s Heinzem našli řešení, jak se stýkat i v zakázaném pásmu – ano, doznávám, ţe tato chvilková ignorace zákazu mi činila zvláštní radost. To, ţe to jednou nevyšlo, bylo Heinzovi určitě líto více neţ mně, pro něj to mělo ještě dohru na jeho pracovišti, kam přišlo oznámení o jeho prohřešku a ze svého provinění se musel zpovídat i na jejich „uličním výboru“ a musel slíbit, ţe se to uţ nebude vícekrát opakovat – to však neměl slibovat, protoţe párkrát jsme to ještě, v nouzi, s úspěchem zopakovali, neţ přišel r. 1989. Kousek té proklaté betonové zdi mám schován na památku (fungovala přesně od 13. 7. 1961 do 9. 11. 1989).
6
Co ještě dodat? Ve 30 letech jsem se oţenil. Bylo to v r. 1968, ale pro mne to nebyl vůbec pomýlený rok, právě naopak, našel jsem fortelnou ţenu Věru (za svobodna Fortelná), chodili jsme spolu uţ na střední škole do jedné třídy, zdravotní sestru – učiněný zlatý poklad do rodiny i do nepohody. Vychovali jsme dva syny, Petra a Jirku, oba uţ dospěli a také stále sportují. Ke sportu byli od útlého mládí vedeni – ode všeho trochu (Petr ještě dnes dělá závodně kanoistika na divoké vodě, kajak, rafty a v zimě běţky; Jirka skončil u hokeje). Já jsem hrál závodně volejbal (později trenér a rozhodčí), měl jsem rád lyţe, hory, divokou vodu i šachy. V nejhektičtějších dobách svého působení v TESLE mezi mými 30 aţ 50 roky jsem musel toto sportování dost omezit (zúčastňoval jsem se snad jen našich tesláckých mezipodnikových Olympiád a občas to vyšlo na hory, někdy i na vodu), ale jak to, po té padesátce jen trochu šlo, rychle jsem se pak snaţil vše dohnat, začal jsem tehdy navíc i s tenisem a turistikou na kole i pěšky. S manţelkou jsme od jara do podzimu na chatě, v ideálním prostředí pro výlety na kolech i pěšky, tak se tomu nebráníme a troufáme si i na celodenní túry. Byli jsme i na týdenních pobytových cyklistických akcích na Šumavě, v Jizerských i Orlických horách, v České Kanadě i jinde. Měl jsem v ţivotě velké štěstí, ţe jsem potkal jen dobré přátele, měl jsem výborné učitele a vyhýbaly se mi katastrofy a tragédie. V mém ţivotě vţdy převaţovaly klady nad zápory. Nikdy jsem nespoléhal na ţádné náhody, nevábily mne vysněné poklady (uţ jsem se zmínil, jeden jsem přesto našel v r. 1968 a ten stojí za to – 11 stonů ţivé váhy ryzího zlata!). Měl jsem přece dobré základy z Poděbrad, ty mi dávaly předpoklady dobrého uplatnění v praxi. Vytvářel jsem potřebné podklady, opatřoval doklady, tvořil překlady, sháněl výklady k různým předpisům či zákonům, hledal názorné příklady, nepřipouštěl proklady, sledoval náklady, evidoval vklady, hlídal sklady, pokud chyběly dobré příklady, ţádal jsem odklady, nesnášel jsem rozklady a kdyţ jsem někdy postřehl, ţe hrozí zrádně úklady, nelitoval jsem ţádné náklady a trpělivě střádal své doklady a rozváţně volil citlivé a velmi jemné, ale účinné obranné prstoklady a odhalovat falešné, bezostyšně podvrhnuté doklady, ale o tom snad někdy příště. Snaţil jsem se bezpříkladným úsilím jít za svým cílem, neodkladně řešit kaţdý vzniklý problém a včasným poskládáním pádných argumentů zabránit moţnosti vzniku nepředpokládaného vývoje. Záporů bylo, jak uţ jsem uvedl , méně a většinou šlo jen o zdeformované či zanedbané klady. Na příklad: překáţky na cestě, klády, které bylo moţno překročit, přelézt nebo obejít; nedostatek finančního krytí, coţ se dalo řešit zvýšenými vklady; nebo propadlé stropy, které se daly zachránit zesílenými překlady; následky skrytých úkladů se daly sníţit včasným objevením předpokladatelných úskoků lstivé protistrany atd.
V každém našem počínání, odjakživa až do skonání, převahu ať mají klady, vždyť proto jsme přece tady! V Jihlavě 3. 3. 2011 FT 7
