15. září
-
17.října 2011
TOMÁŠ MACH
Euroasijské turné 2011 část 1. Japonsko OSAKA
KYOTO
NARA, OHARA
Pozvání do Japonska Na začátku září 2011 jsem se odjel do Japonska na Kansai Music Conference. Byl jsem pozvaný pořadatelem, který mě našel přes internet. Neplatili však ani cestu, ani ubytování. Jen zařídili propagaci konference. Přesto jsem se rozhodl jet. Byl to třetí ročník této konference. Porovnal jsem na internetu úroveň prvního ročníku s druhým a viděl jsem výrazné zlepšení. Dalo se očekávat, že třetí ročník bude tedy ještě lepší. Navíc, v Japonsku jsem ještě nebyl a jet tam sám zkusit štěstí bylo velmi lákavé. Katsura Kitawa a točení klipu Byl jsem požádán, abych poslal minutové video, které oni použijí na propagaci mého koncertu. Video se točilo v Praze. Našel jsem si japonskou pomocnici a ta mě naučila, jak se představit, pozdravit a sama do tohoto krátkého videa namluvila japonsky, co bylo potřeba k mé prezentaci. Toto video je stále na mých stránkách k vidění.
Hledání ubytování přes CouchSurfing Pro ubytování jsem zvolil CouchSurfing. Bylo to poprvé, co jsem tento způsob ubytování použil a byla to úžasná zkušennost. Ve zkratce, jde o způsob, kdy hostitel nabízí ubytování cestovateli. Je to zdarma, cestovatel se nemusí hostiteli nijak revanžovat, jsou určitá pravidla, aby to celé bylo bezpečné a celé to funguje přes internet. Ještě asi dva dny před odletem jsem neměl sehnané ubytování, když mě pozval japonský učitel angličtiny z Osaky. Byl stejně starý jako já a strávil jsem u něj celé dva týdny mého pobytu v Japonsku. Jeho přítelkyně Hiroko je učitelka hudby, hraje na piano a jeden z koncertů jsem hrál i s ní. 15.9 Příjezd do Osaky a setkání s Ryem Nikdo neodpovídal na mé žádosti o ubytování na CS. Servas, který jsem měl původně v úmyslu použít, úplně selhal. Ryo byl jeden z posledních, ke komu bych chtěl jít. Nenabízel ani matraci a ja nechtěl tahat karimatku a spacák. Nakonec to tak dopadlo. On naopak dlouho nikoho nepřijímal. Měl k tomu nějaký důvod. Pak si řekl, že by zase někoho mohl hostit, ale nechtěl nikoho bez dostatečných referencí. Až si řekl, že jsou dobří lidé, kteří cestují poprvé, tudíž reference nemohou mít a rozhodl se dát takovému člověku šanci. Po té, co pozval mě, mu začaly chodit spousty žádostí, ale už si rezervoval místo pro mě. Oba jsem se později nad tím radovali. Já byl rád, že se mi dostalo tak otevřeného přijetí a on byl pyšný na to, že “má doma svého soukromého Tomáše Macha jen pro sebe!” :-) Do Osaky jsem přiletěl ráno. Podle přesných Ryových instukcí jsem našel ulici, schránku, klíč, byt a bylo domluveno, že se setkáme večer, až on přijde z práce. Ryo bydlí sám, v bytě 1+2. Dal jsem si tedy sprchu, převlékl se a šel se ven najíst. Prošel jsem se, najedl se a vrátil se domů, cvičit na housle. Jenže v Osace bylo velmi horko. Doma jsem měl 36 stupňů. Dal jsem si tedy další studenou sprchu, abych vůbec přežil. Jsa si vědom, že Ryo přijde až večer, chodil jsem v tom horku po bytě tak, jak jsem vylezl ze sprchy. Jen lehce jsem se osušil a hrál na housle. Pak si zase dal sprchu a tak jsem to dělal nějakou dobu. V mém pokoji byly tatamy, což jsou bambusové rohože. Ty docela hezky chladili. V jednu chvíli jsem se chtěl na zemi protáhnout a malinko si odpočinout při tom hraní. Najednou jsem sebou škubnul a probudil se. Ryo seděl pár metrů od mne u počítače. Venku už bylo šero. Bleskurychle jsem vyskočil a pohledem zjistil, že naštěstí mám tentokrát na sobě alespoň trenky. Ryo taky vyskočil a čekal, co udělám. Přišel chudák domu dřív, aby mě uvítal a doma našel na zemi ležet skoro nahatého, cizího chlapa. Housle ležely vedle mne v otevřeném pouzdře. “Ahoj Tomáši, já jsem Ryo. Ty ale musíš být unavený, viď? Povídá trochu rozpačitě Ryo. Nemohl vědět, jestli nejsem magor, který po něm skočí nebo jestli třeba nejsem na mol opilý, nebo cokoliv jiného. “Ježiši promiň, já jsem nějak usnul.” Zmateně se snažím okamžitě reagovat a být “normální”. “No ne, to Ty promiň, vrátil jsem se z práce dnes dřív. Nemáš hlad? Cesta byla dlouhá, viď?” To už jsem měl na sobě kalhoty. “Ano, dlouhá a je tu strašný horko. Sorry, že jsem tak usnul.” Vtipnější setkání si neumím představit. I když, jedno také dost zábavné budu ještě vyprávět. Šli jsem na večeři a vše bylo ok.
Jméno Hiroko a Studio Pax Když se poprvé Ryo zmínil o Hiroko, nebyl jsem schopen dále poslouchat o čem hovoří. Jen jsem vnímal to jméno. Zeptal jsem se ho znovu: “Tvá přítelkyně se jmenuje Hiroko?!” Přirozeně nechápal, čemu se divím. A tak jsem mu vyprávěl o skvrnách od barvy na zdi mého studia, které mi natolik připomínaly obličej japonské osoby, že jsem ji pojmenoval Hiroko. To jméno mě tenkrát jen tak napadlo. Prostě jsem si řekl, žo to je Hiroko a basta. Nikdy jsem to jméno neslyšel a vůbec jsem si nemyslel, že by to bylo skutečné jméno. Ale napadlo mě to a zvuk toho slova mi zněl japonsky. Uplynul asi rok, já stojím v nějakém bytě v Osace a nádobí umývá krásná, usměvavá, mladá žena, která se jen tak náhodou jmenuje Hiroko! :-) 16.9 Odjezd do Kyota a setkání s Seiji Moritou ve Starbucksu Čekal jsem v Kyotu ve Starbucksu na pana Seiji Moritu, který mě tam měl vyzvednout a spolu jsme pak měli jít nahrávat pořad do radiového studia. Byl jsem tam včas a byl jsem na to hrdý. Domluveno to bylo ještě z Čech. Pak jsem přeletěl půl světa a přijel vlakem z Osaky do Kyota, našel kýžený stánek s podprůměrnou, leč slavnou kávou a s pohledem na řeku a okolní kopce vyčkával. Koupil jsem si kávu a cheese cake s neuvěřitelně lepkavým tvarohem. Vstoupil muž a říká: “Vy musíte být pan Tomáš”. “Ano, a vy pan Seiji?” “Ne, já jsem jeho kolega, pan Morita přijde za chvilku.” Dobrá tedy, počkáme. Pan kolega si šel pro svou kávu a já se pustil do svého tvarohového koláče. Zakousl jsem a přišel pan Seiji Morita. Chtěl jsem pozdravit, ale uvědomil jsem si, že ten tvaroh v mé puse je opravdu mazlavý a nejde spolkonout. Abych na Seijiho nevycenil pusu plnou rozblemcané bílé hmoty, jen jsem zamumlal na pozdrav. Současně jsem si všiml, že jsem čekal u stolku pro dva, ale teď jsme tři. Slušnost velela okamžitě zařídit nápravu. Skočil jsem tedy po židličce u vedlejšího stolu, abych ji mohl nabídnout panu Moritovi. Pevně jsem ji uchopil, otočil se na podpadku a .... podpatek mých naleštěných koní se smýkl po také naleštěné dřevěné podlaze a já se rozplácl přímo pod nohy pana Morirty i jeho kolegy, který se vrátil od baru se svou kávou a já mu ji málem vykopl z ruky. Jak si tak ležím na zádech, přikrytý stoličkou, pod nohama těch dvou se kterými jsem se zrovna tak vřele seznámil, viděl jsem jak se na sebe podívali, s kamenými obličeji a nepatrným, nechápavým zavrtěním hlavou. Nemusím umět japonsky, abych pochopil výraz v jejich tvářích: “co je tohle za idiata?” To mě opravdu velmi rozesmálo a tak jsem jim zeširoka ukázal, co hezkého umím v puse udělat s takovým tvarohovým koláčem. Hraní v rádiu v Kyotu Nicméně, poseděli jsme, připravili program a odešli do rádia natočit asi hodinový rozhovor. Ptali se na české pivo. Zahrál jsem živě i z CD a podle ohlasů byl pořad úspěšný. KMC Opening Party Poměrně malá účast a úroveň kapel na Open Party mě překvapila a zklamala. Potkal jsem tam ale Katie z Kanady na kterou jsem se těšil. Také jsem tam potkal sympatického muzikanta z Dominikánské Republiky Aljošu. Bylo řečeno, že učinkující mají vstup zdrama (samozřejmě) a jedno jídlo a jeden drink zdarma. Všichni jsme to věděli a počítali s tím. Proto bylo nás všechny překvapením, když nás při odchodu začali kasírovat. Z obsluhy nikdo neuměl anglicky a pořadatel se vypařil. No, nikdo nechtěl dělat scény, tak jsme zaplatili vstup, všechno jídlo a pití a šli jinam. Malá parta - Katie, její muž kameraman,
Danny Echo, Aljoša a já jsme šli do nedalekého baru a dali si ještě nějaké pivo. Všichni jsme sršeli vtipem a užívali si té krásné skutečnosti, že jsme v Japonsku - daleko od našich domovů a v příštích dnech nás čekají koncerty na Kansai Music Conference. 17.9 Koncert v Machyia Nejpozoruhodnější hraní, které jsem v Japonsku měl. Machyia je tradiční japonské obydlí. Malý dřevěný domek s těmy posouvacími stěnamy, jak je známe z filmů. Dnes už se v nich bydlí jen velmi zřídka. Jsou většinou používány pro komerční účely, protože jejich zdědění je zatíženo obrovskou daní. Proto jsou často prostě zbourány a namísto nich se postaví anonymní betonová stavba. Machyiu, ve které jsem hrál vlastní šest firem a pořádají v ní semináře, malé výstavy a koncerty. Bylo domluveno, že tam i přespím a můj pokoj byl naprosto kouzelný. Večer po koncertě uspořádal pořadatel (pan Seiji Morita) nejdříve malou párty přímo v Machyiě a potom objednal večeři v restauraci. Všichni seděli buď na zemi nebo na malém polštářku. Z počátku jsem také tak seděl, ale po chvíli jsem si přestal dělat násilí, vzal si asi osm polštářků, postavil je do rozumně vysokého komínku a sedl si na ně. Omluvil jsem se, že nejsem zvyklý takhle sedět, že my sedáváme na židlích a že by mě takhle za chvíli tak bolely nohy, že bych nemohl chodit. A oni s úsměvem přitakávali. Přitloustý chlapík, který seděl naproti mě mi říkal, že se tam prostě tak sedí a že ho potom z toho týden bolí nohy. Když jsem se ptal proč tak sedí, když je to tak nepohodlné i pro ně, řekli, že je to prostě tak. V jednu chvíli jsem musel vytáhnout svůj mobil. Před sedmi lety to u nás byla špička a já jsem na něj dodnes hrdý. Slepil jsem ho vteřinovým lepidlem, tudíž snese i velmi hrubé zacházení. Japonci se mohli umlátit smíchy, když jsem demonstroval jeho výdrž prudkým mrsknutím o zem. Říkal jsem: teď to udělejte vy, s těmi vašimi ájfouny! Nikdo nemrsknul iPhonem o zem, srabi! Po večeři následovala exkurze po nočních hospodách. Už jen s jedním ochotným, dobrodružství chtivým mladíkem. Byl jediný ochotný mě protáhnout nočním Kyotem. Proběhlo několik piv, sushi v opravdové sushárně, saké i jakýsi šedesáti procentní destilát z rýže. Když jsme za svítání dotáhli domů, trošku mě mrzelo, že si tu noc v tom krásném tradičním domku už neužiju. Po několika dalších pivech, které jsem si donesli, jsme šli na chvilku spát. 18.9 snídaně u paní domu Vzbudil jsem se velmi brzy a šel na záchod. U umyvadla mě potkala stará paní, která v této Machyiě stále bydlí. Majitelka. Něco mi začala vysvětlovat, ale vůbec jsme si nerozuměli. Snažil jsem se ze všech sil být velice slušný a vypadat, jako bych zrovna nevypil půl Kyota. Vysvětloval jsem jí, že si půjdu ještě na chvilku lehnout a že budu odcházet asi v 10 hodin. Jenže po troše snahy vyšlo najevo, že už je skoro 11h. Rychle jsem se tedy opláchl a byl připraven k odchodu. Naše milá hostitelka však udělala kávu a pozvala nás i s mým nočním strážcem k sobě do malinkého bytečku v přízemí. Dovolila mi udělat i pár snímků a ukázala mi Zenovou pidi-zahrádku za domem. Za toto ráno jsem nesmírně vděčný. Dostal jsem se do míst, do kterých bych jako běžný turista neměl šanci ani nahlédnout. Cesta zpět do Osaky - slečna, co mi usnula ve vlaku na rameni Jak lidé v Japonsku urputně pracují (ne, jako v Řecku) a do práce a z práce jezdí vlakama, jsou v těch vlacích unavení a spí. Slyšel jsem, že perfektně ovládají probuzení se přesně ve stanici, ve které chtějí vystoupit. Nejednou jsem viděl, že jeden člověk usíná na rameni člověku druhému, pro něj zcela neznámému. Pak se bez jakéhokoliv pocitu viny nebo trapnosti zvedne a bez mrknutí oka vystoupí. Při jedné z mých cest z Kyota do Osaky si ke mě přisedla velice pohledná japonka. Podle stupně její únavy soudím, že jela ze školy. Po velice krátké chvilce začala klimbat a
intuitivně se naklánět k nejbližšímu rameni. Rozpačitě jsem přemýšlel, jestli nemám taktně uhýbat. Nebylo ale kam. Ostatně, ani proč. Za chviličku mi spokojeně dřímala na rameni. Měl jsem chuť udělat ten oplzlý vtip s foťákem a vyfotit nás, ale neměl jsem na to odvahu. Kamarádi by určitě záviděli, jakou pěknou japonku jsem tam zbalil. Po nějaké době se vzbudila. Samozřejmě těsně před stanicí, kde chtěla vystoupit. Vyskočila a šup ke dveřím. Než však zmizela, potěšila mě milým úsměvem a nepatrným, typicky japonským ukloněním. 19.9 koncert na KMC a závěrečná párty Koncert na KMC není to, na co bych vzpomínal se slzou v oku. Přišel den mého show, toho, kvůli kterému jsem vlastně přiletěl. Celá konference ale plynula nějak kolem mě. Měl jsem jiné zájmy, nabídky, zážitky. Byl jsem rád, že hraju v nejreprezentativnějším místě, které měla KMC k dispozici. Někteří umělci hráli v malých klubech, hospodách i na venkovních pódiích. Já hrál v koncertní síni Muzea historie. Supermoderní budova. Skleněný mrakodrap. Paráda. Až na to, že tam bylo asi 20 lidí. Odehrál jsem své show jako by tam bylo 2000 lidí a šel domu. Už jsem se těšil na koncert, který byl domluvený na příští den a spousta lidí slíbia, že přijdou. Co mě ale v muzeu potěšilo bylo to, že přišla paní, se kterou jsem se setkal minulého dne v restauraci v Kyotu. Dala se tam se mnou do řeči (což je na japonce velmi neobvyklé) a já jí řekl, proč jsem v Japonksu. Příštího dne byla jadnou z těch dvaceti posluchačů na mém koncertě v Osace. Milé. 20.9 koncert v Blarney Stone • hledání a pomoc slečny z informací S Ryem jsme hledali jak se dostat do Blarney Stone, kde jsem měl hrát. Vylezli jsme z metra a nevěděli, kudy přesně se dát. Bylo to daleko od míst, kde jsme se oba obvykle pohybovali. Řekl: “počkej, já se zeptám támhle v těch informacích”. Přišli jsme k přepážce a on se zeptal slečny na cestu. Japonka zvedla hlavu, rozzářil se jí obličej a anglicky odpověděla: “ Ahoj Tomáši, já tam budu za půl hoďky, je to támhle za rohem.” Ryovi jen spadla čelist a povídá: “ jak Ty to děláš? Ty jsi superslavnej!” Skromně jsem odpověděl: “sorry” :-) Byla to jedna z dobrovolnic, které pomáhali při konferenci. • Hraní s Mayu a Kenem Byl jsem rád, že n akoncert přišla i Mayu a že si se mnou zazpívala. Mayu je zpěvačka, která mě po dlouhé době skutečně zaujala. Nazastírám, že jsem z ní byl naprosto unešen. Především z jejího hudebního umění. Byla hezká, přirozená a svým intimním hudebním projevem vzrušivá. Mayu je můj největší hudební japonský objev. Přišel taky Ken Totushek - americký kytarista a zpěvák. Spolu jsme si také zahráli pár jeho věcí. Já do toho improvizoval. Ken má české předky, tak mě hned pasoval na bratra:-) Cesta do Nary Nara je ůvodní hlavní město Japonska. Leží nedaleko Osaky. Byl jsem tam pozván na klavírní koncert ze kterého nakonec ale sešlo. Podíval jsem se však do pozoruhodného obchůdku s piány. Byl to vlastně soukromý domek, plný rozličných pián, hlavně Stainwayů! Nové i velmi staré. S majitelem jsme si nakonec zahráli a on přislíbil, že až přijedu příště, zajistí koncert. Do Nary mě pozvala Johna Slaby. Dívka, která pomáhala na KMC jako dobrovolník při organizaci. Je jí devatenáct a technicky je to japonka. Narodila se totiž v Japonsku americkým rodičům a žije tam celý život. Mluví jak anglicky, tak japonsky. Tudíž, pro mne obrovská pomoc. Původní dohoda byla taková, že mi za lekci houslí ukáže krásy Nary.
Navštívili jsme několik památek a zašli i do proslulého parku s jelínky. Tak, jak jsou u nás na náměstí holubi, tak jsou tam jelínci. Absolutně nebojácní a chtiví pamlsku. Dočetl jsem se, že tam žijí už od 9. století a jsou chránění. Je jich tam snad víc než holubů v Benátkách na náměstí sv.Marka. Můj první pohled na ně byl romantický. Jejich pohled na mě, hladový. Evidentně si řekli:” hele tůrista, budou sušenky”. Hned na začátku parku se prodávaly sušenky. Ne nadarmo mě paní varovala, ať s nimi jdu dál do parku, ať je těm potvorám nedávám hned tady. Jenže jelíci byli tak milí a měli takový hlad. Ještě než jsem zaplatil, měl jsem jich kolem sebe asi 10. Začal jsem rozbalovat pytlíček, ale nešlo to. Oni to viděli a už už chtěli! Začli mě ozobávat. Nejdřív jemně. Ale ten sáček stále nešel roztrhnout. Nechtěl jsem za něj trhnout, aby se mi všechny sušenky nevysypaly. Jenže to jelínky nezajímalo. A už kousali. “Jé, podívej Johno, on mě kousnul:-), au a tenhle taky, počkejte klucí, však se dočkáte, já vám to hned dám, au!! ale tys mě teda teďkonc, jauvajs!!! nechte toho, Aůůů vy mrchy!” Hodil jsem ten sáček na zem a utíkal pryč. Kalhoty mi naštěstí neprokousli, ale pořádně oslintali a tam, kam si sedám, mě to dost bolelo. Vyluxovali to okamžitě a koukali kam jsem běžel. Později jsem se dočetl, že jsou to pravděpodobně nejagrasivnější jelínci na světě. Po návštěvě několika obrovských chrámů jsme procházku ukončili večeří.
Cesta za Kyoto do Sanzen-in Temple a k vodopádům Chtěl jsem si také vyjet někam na veknov. Vidět, jak žijí lidé mimo velké město a vidět některé z mnoha šintoistických chrámů. Kolem Osaky se tyčí hory a není to tam daleko. Bohužel, návštěvu jezera Biwa jsem nešťastnou náhodou propásl, tak jsem hledal alternativu. Na internetových mapách jsem si našel jedno místo. Sanzen-in temple na severozápad od Kyota. Když jsem to řekl Ryovi, zajásal. Divil se, že jsem si bez jakéhokoliv vedení vybral jeho nejoblíbenější chrám. Pozval jsem Johnu na výlet a jelo se. Ona jela z Ikomy, já z Osaky a v devět ráno už jsme se sešli v Kyotu. Autobus nám jel hned. Cílová stanice Ohara, asi hodinu cesty. Cestou do Ohary a dál do šintoistického chrámu Sanzen-in jsem všude po cestě viděl tvar srdce. Listy stromů, kameny, větve a nakonec i ten vodopád. Nechtěl jsem se o tom Johnně zmiňovat, aby si nemyslela, že se jí snažím rozněžnit a sbalit na nějaké romantické mžitky. Ale u toho vodopádu jsem to už nevydržel a zeptal se jí: “vidíš to taky? Všude po cestě vidím jeden tvar. Vzpomínáš na ty listy, na které jsem ukázal před chvílí? A teď zase. Podívej se na ten vodopád. No, viděla prd. Než jsem jí to ukázal. Takže jsem stejně asi byl za blázna. Ale ten vodopád mám vyfocený a tam je to jasně vidět (tedy při troše fantazie). Improvizace u vodopádu U vodopádu v Ohaře mi Johnna chtěla pustit muziku z nějakého japonského filmu, který jsem neznal. Nemohla to ale v mobilu najít, tak jsem zatím poodešel blíže k vodopádu a začal si jen tak volně improvizovat. Tak, jako často. Přišel motiv, zpracoval jsem ho do tématu, chvilku si s tím hrál a po chvíli jsem to ukončil. Všiml jsem si, že mě Johnna z povzdálí natáčela. Pak přišla blíž a řekla, že už tu písničku z toho filmu našla. Pustila mi to a já nevěřil svým uším. Zeptal jsem se jí, jestli vnímá nějakou podobnost mezi tím, co jsem já zrovna improvizoval a tou skladbu, co ona pouštěla z mobilu. Nechápala, co tím mysím. Myslela, že jsem si vzpomněl, že jsem ten film viděl a tu hudbu vlastně znám a že jsem to prostě hrál. Já ten film ale v životě neviděl, tu hudbu jsem nikdy neslyšel, a přesto jsem to u toho vodopádu hrál. Před tím, než mi to pustila.
S Johnnou jsem strávili celý den procházkou kolem chrámu Sanzen-In. Neřešili jsem čas. Šli jsme se projít daleko do lesa, k vodopádu. Tam jsem si zapálil dýmku, Johnna si zahrála na mé housle, pak na flétnu, kterou si ten den koupila. Já si hrál u vodopádu a čas plynul. Když se začalo stmívat, řekli jsem si, že pomalu půjdeme zpátky dolů. Myslel jsem, že si ještě někde dáme něco k jídlu. Ale jak jsme byli daleko, trvalo to chvíli, než jsme se dostali zpět do míst, kde turisté obvykle narážejí jeden do druhého a překážejí si ve fotografování. V tuhle dobu tam už ale nebyla ani noha. Vše zavřené. Pomalu jsme došli až na autobusovou zastávku a tam zjistili, že poslední autobus do Kyota odjíždí za 10 minut. Další až druhý den. To jsme měli veliké štěstí. Sanzen-In jsem si vybral mimo jiné i proto, že je dost daleko od všeho. Trávit tam noc by bylo dobrodružství, které jsem velmi rád oželel.
Japonský Ščigol Někde jsem potkal člověka, který vypadal, jako japonská verze malíře Ščigola. Byl mu opravdu velmi podobný, akorát, že měl japonské rysy. Člověk, kterého si jeden všimne. Za pár dní, když jsem odlétal z Osaky, mě tento člověk odbavoval na letišti. Myslím, že až tam přijedu příště, zase ho někde potkám. Konference Art Design Technology Po párty v Kyotu jsme šli ještě na jednu konferenci. Byla na téma Umění, Design, Technoligie. Krátce jsem tam zahrál, prodalo se několik desek a pak jsem poslouchal jsem jejich prezentace. Přesto, že jsem samozřejmě nerozuměl japonštině, díky videoprojekcím, jsem věděl, o čem mluví. Asi po hodině, jsem to už nevydržel a vzal si slovo. Ukázal jsem jim housle, vysvětlil, že je to 300 let starý design, technologie a umění, které se po celou dobu své existence snaží vylepšit všichni houslaři světa, vědci se snaží rozluštit složení laků a dřeva a nahradit je něčím moderním, dokonalejším. Nikdo neuspěl. Nikdo se se svou výrobou nedostal ani blízko k nástrojům vyhotovených největšími mistry 18.stloletí. To proto, že housle jsou dokonalé takové, jaké jsou. Nejdokonalejší design vždy vychází z přírody samotné. Ze zlatého řezu a z Fibonacciho spirály. Dokonalá akustika, tvar houslí, nejelegantnější ze všech hudebních nástrojů, aerodynamika, estetika, akustika, matematika... vše vychází z přírody. Povídám jim: “vykašlete se na to stálé snažení něco vymyslet. Podívejte se kolem sebe. Tam to všechno je. Není šance přebít přírodu. Nejblíže dokonalosti se dostaneme jen tím, že se budeme inspirovat samotnou přírodou. Ne odvracením se od ní. V takovém tónu byla moje řeč a japonci jen dělali: “óh, óoóhh”. Pak mi zatleskali a bylo. 26.9 hraní ve dvou školách v Ikedě, Byl jsem pozvaný do dvou hudebně zaměřených škol v Ikedě. Rád jsem přijal. Hrát pro mládež je vždycky výzva. A byl to úžasný zážitek. V první škole učí Ryo, ve druhé Hiroko. U Rya jsem byl pozván do ředitelny. Káva, pohoštění, kožená křesla, ale i ty jejich přezůvky. Ryo říkal, že v ředitelně sám nikdy nebyl. Měl jsem s dětmi několik hodin, ve kterých jsem jim hrál, vysvětloval vše o houslích a odpovídal na jejich, ne nezajímavé, otázky. Po jedné hodině o přestávce ke mě přiběhl chlapec, asi tak 12ti letý, pevně mě uchopil za ruce a s očima vyvalenýma mi něco říkal. Vypadalo to, že má na srdci něco moc důležitého, nějaké poselství, které mi musí za každou cenu sdělit, než odejdu. Bylo to vtipné. Vyslechl jsem si ho a poděkoval mu. Ryo stál opodál a usmíval se. Zeptal jsem se ho: “Co mi to chtěl?” “Že prý jsi moc krásný.” :-))
No není to nádherné? Taková čistá upřímnost. V druhé škole jsem hrál krátký koncert s Hiroko v tělocvičně. Přišlo několik tříd. Při zkoušce se tam zastavila nějaká učitelka a chvíli poslouchala. Pak řekla Hiroko, že si doposud myslela, že hudba je jen na poslouchání. Ale že teď poznala, že je to o vnímání všemi smysly. Že cítila energii, která z nás šla a byla z toho úplně dojatá. Při koncertě byli děti moc pozorné. Učitelé později řekli, že takhle soustředěné je nikdy neviděli. Další z hodin probíhala ve velké třídě. Děti měly kromě běžných i velmi zajímavé otázky, jako třeba: proč jsem si vybral housle nebo jestli jsem toho někdy neměl dost, že jsem uvažoval, že bych skončil. Také mi zazpívaly jako dárek písničku. Moc hezkou a moc složitou. S přirozeností dětem vlastní. S tak kráným nadšením a opravdovou upřímností, že jsem musel vzít housle a hrát s nimi. Byly nadšené a tleskaly. Nevěděly, že jsem musel začít hrát, aby mi nezačali téct slzy. Nevím, jestli bych měl v české škole podobný zážitek... 27.9 odlet domů V letadle, cestou z Osaky: Pojídám slané mandle, popíjím whisky a dojímám se. Kdybych se býval živil sebedojímáním, byl bych boháč. Dojímají mě videa s Ryem a Hiroko, dojímá mě start a let obrovského letadla, dojímá mě můj pobyt v Japonsku, zpěv dětí ve školách, dálka od domova, pohnutí posluchačů, když jim hraju, obrovská důvěra a veliká úcta, které se mi tu dostávalo. Mám krásné, nové přátele. Ubozí milionáři, kteří nikdy nezažijí vřelost otevřených srdcí. Vracím se opět s kapsou prázdnou, přesto však s pocitem boháče.
