Štít Korženěvské. Bouldering v Indii. High line v Kalankách. Miro Peťo. Norsko. Valle dell Orco. Písky

Štít Korženěvské . Bouldering v Indii . High line v Kalankách . Miro Peťo . Norsko . Valle dell’Orco . Písky

ZIVNĚ: LI

EZ NSKÝ L

K

ČAS ECKÝ

OPI

S

3.49 €

PŘEDPLATNÉ 400 Kč/16.9 € (SK)

79 Kč

B

EX

ČESKOSLOVE

ER

2013.6

!

WW W.M ONT ANA.C Z

D

T KA M EA

N

8 S T RA + M E RL A N

KEYWORDS

Norway, ice climbing, first ascents

Beat Kammerlander, an effigy, extreme alpine climbing, mountaineering

Tajikistan, Pamirs, mountaineering

India, Himalayas, bouldering

Norway, Eor, first ascents, mountaineering, aid climbing

Norway, extreme skiing, mountaineering, an effigy, Miro Peťo

OBSAH

Úvodník Martin Krejsa

2

Anketa

2

Komiks Vojtěch Dvořák

2

Velký bratr tě vidí! Benedikt Purner, Albert Leichtfried

4

Big Beat Martin Krejsa

12

Dovolená na Pik Korženěvské Akim a Pavel

26

„Poslední indická vesnice“ Bernd Zangerl

30

Indiánské léto v severním Norsku Jiří Švihálek

38

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál Miroslav Peťo

4

12

42

26 G4G projekt Anna Kuchařová

46

Ohlédnutí za letošními písky Alešák

50

Ze života druholezce Josef Novotný

54

Lez! Jan Šálek

60

Zdeněk Hrubý a horolezecká 24hodinovka Jiří Havel

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Vánoce? V klidu! www.horokupectvi.cz

30 63

Na www.montana.cz jsme se zeptali Josef Borkovec

63

Z ČHS Petr Resch

64

Tatry Jozef Gurník

68

Zajímavé knihy

70

Závody 72 Miroslav Bodanský, Pavel Khain, Tomáš Roubal, Petr Altman, Radek Lienerth A jdi… Martin Stolárik, Petr Resch

78

46 Hovory z Montany Tomáš Roubal

80

50 Benny Purner, „Nutcracker“ (M7) foto: Klaus Kranebiter

1

ÚVODNÍK

Rosťa Tomanec Skály rostou před očima „Kam jedeme na hory?“ ptám se ženy před víkendem. „Tam, kde nejsou žádné skály.“ „Cože? Tak aspoň do dolinek, do Tater.“ „Tam jsou všude kolem, nechci jednou vidět žádné skály!“ „Tak aspoň do Fatry.“ „Tam jsou skály. Proč nemůže být někdy po mém?“ „Může, samozřejmě, může. Jsem odpoutaný. Jasně, pojedeme kamkoliv, do lesa, nemusíme do skal. Například na Polom v Horní Lomné, nikdy jsme tam nebyli. Je tam divoké údolí, je to aspoň nejvyšší hora v okolí, krásné lesy pro tebe. Klidně tam pojedu.“ Ach, jo. Schváleno, jedeme. Naštěstí ani moje žena nemá chuť chodit po vyšlapaných stezkách. Údolí je za těch dvacet let, co jsem sem nejezdil, krásně vyšperkované, přirozená dřevěná architektura jako v Alpách, jen ty stěny chybí nad lesy. Jdeme roklí pří-

A N K E TA

Dva měsíce nato šplháme na Tofanu di Mezzo v Dolomitech a Janička na vrcholu pronese celá rozzářená (samozřejmě, nejprve na mě chtěla čekat pod vrcholem): „Ti lidé, co sem vyjedou lanovkou, to vůbec nemohou pochopit, nemohou to zažít.“ Konečně! Byl to parádní výlet na ten Polom. Janička se najedla borůvek, já jsem si zalezl. Co víc si přát? Za týden je opět krásně. „Jedeme na borůvky,“ prohlásí moje žena. „Cože, zase na borůvky? A kam?“ „Na Polom, bylo jich tam moře.“ „Jo, tak to jo, na Polom určitě.“ „Ale budeš sbírat borůvky!“ „Ty borůvky, já bouldry!“ Ach, jo, myslí si teď Janička. Co má se mnou dělat? Domluveno, jedeme. Zase jdeme nahoru jinou cestou, nikdy nejdeme stejnou, to je krásné. A zase nás to vyplivne u stejného balvanu. Hurá, jdem na to. Fix u pasu, spárka nad převisem, kmínek drží, borůvčí v pěsti, vrchol. Óh, nádhera… „Abadžikrááá!“ mám to, to je pocit. Zase to tady je: „…ale musíš vylézt ten boulder, jinak to nenajdeš!“ Janička vyleze položeným mechem, posadí se vedle mě a hledí do lesa v rokli pod námi. „No jo, něco na tom je.“ Jdeme na borůvky. Teď už můžu sbírat i borůvky. Ten klid v srdci, po vylezené skále, to nejde vyvážit ani… borůvkami. Ani popsat. Takové je kouzlo lezení.

Jak by sis přál(a) strávit vánoční svátky? A jak je strávíš?

Dříve jsem trávil čas kolem Vánoc extrémními zimními výstupy v  Tatrách, to se ještě hrálo na sezóny a já se musel kvalifikovat do repre. Dnes si jedu zalyžovat, neřeším čas, neřeším s  kým. Mohu říci, že po všech těch prožitých Vánocích je to vlastně to, co chci. Josef Rakoncaj Prvovýstupy na písku i v Himálaji. Dvakrát (různými cestami) na K2. Vždy svůj. Prostě Sir Joseph

2

mo vzhůru, škrábeme se po lesnaté stráni. Najednou, sto metrů pod hřebenem, co to vyčnívá ze svahu? Opravdový kus pořádné převislé maličké skaličky. „Hurá, hósaná,“ křičím radostí a běžím ke skále. Janička se směje a lehá si do husté trávy. „To snad není pravda, ty skály tak miluješ, že ti vyrostou před očima, kamkoliv se pohneme.“ Tři metry převislého hrubozrnného pískovce. A je to tady. A už buším zleva spárou, vpravo po kapsách do převisu a nejtěžší fixy uprostřed. Dlouhý přešah do zářezu, pak fix za třícentimetrový kmínek jeřabinky, kořeny trochu povolují, raději kontrolovaně skáču do mechu a kapradí. Stoupáme dál a v hlavě mi leží nevylezený zcela bezejmenný boulder. Usmívám se. Na malé neznámé skalce. To je kouzlo lezení. Stoupáme na Velký Polom, celých tisíc šedesát sedm metrů nad mořem. Pod vrcholem je další útes, tentokrát asi pětimetrový. Velký převis poskládaný z úzkých vystouplých desek. Hurá. Hned k němu běžím. Dávám to a vylézám do borůvčí. „Óóóh,“ vítězný křik, je to radost vylézt na vrchol čehokoliv, to moje žena pořád nemůže pochopit, i když jí o tom furt přednáším. „Musíš vylézt na ten vrchol. Jedině tam to je, to musíš zažít.“ „A co? Vždyť tu nic není.“ „Je to tam, musíš nahoru vylézt! Jedině když tam vylezeš, tak to tam je. Je to úžasné, nikde jinde to není, jen na vrcholu!“ Pořád nepochopitelně kroutí hlavou. No nic, jdeme dál, jednou na to přijde…

Vánoční svátky bych si přála strávit helikoptérovým lyžováním v  indickém Ladakhu. Strávím je ale rehabilitací po operaci kolena. Dina Štěrbová První čs. horolezkyně, která vylezla na osmitisícovku – 1984. Od r. 1977 držela 17 let národní výškový rekord. Od r. 2006 spoluprovozuje v Karákóramu jedinou českou himálajskou nemocnici

Vánoce, doufám, strávím tak, jak si přeju, takže s rodinou a blízkými lidmi a samozřejmě nevynechám každoroční lezecký Štědrý den u ohně pod Puklou věží na Drábkách, už se těším! Pěkné Vánoce všem „Montánistům“! Jiří „Šťáva“ Šťastný Známý pískovcový lezec, nyní člen VV ČHS

BODØ

Velký bratr  tě vidí!

ak to má být zase Norsko. Náš každoroční ledolezecký výlet nás poslední zimu zavedl již počtvrté do země trollů. Tentokrát do oblasti kolem města Bodø. Tato oblast je mezi norskými lezci známá již dlouho a je velmi oblíbená. Doporučovalo nám ji více místních lezců. A tak jsme Albert, Klaus a já opět vyrazili za hledáním známých a  méně známých ledů. Doufali jsme i  v  nějaké prvovýstupy, podle posledních zpráv se zdálo, že některé těžké ledopády ještě nebyly vylezeny. 4

Po všech těch cestách do Norska už nás tu může jen máloco překvapit. Mnichov, Oslo, Bodø, půjčení auta. Vše nám jde mnohem hladčeji než kdysi poprvé. Člověk si po několika návštěvách Norska sice zvykne i na ten ne zrovna příznivý měnový kurz, nicméně bez přepočítávání a vzdychání se to neobešlo ani teď. Tentokrát bydlíme v chatě v kempu. Jídlo, sušení věcí a spaní – víc času zde netrávíme. O  to náramněji si vychutnáváme polohu kempu. Nachází se přímo u nejprudšího slapového proudu na

světě. Celý den proudí zdejším fjordem voda a vytváří působivý vír. Když se na to divadlo člověk chvíli dívá, musí si dát pozor, aby se mu nezatočila hlava. První den jdeme, jako tradičně, na průzkum. Srovnáváme informace, které máme, s tím, co vidíme na vlastní oči. V Norsku to může znamenat také celý den a stovky kilometrů v autě. Rozlehlost celé oblasti nás rychle utvrdí v tom, že vše za jeden den vidět nestihneme. Jednotlivé oblasti jsou od sebe dost daleko. Začínáme tedy cestou na jih, podél

Příprava před cestou „Elkhighway“

fjordu, a v údolí nalézáme nějaké možnosti pro lezení. Jak známé, tak neznámé. Náhle objevíme na jedné vzdálené hoře obrovskou ledovou linii. Jsme od ní určitě alespoň deset kilometrů a už teď vypadá majestátně. Pořád se nemůžeme zorientovat, až pohled do průvodce vše objasní. Novika – ještě nepřelezeno. Aha. Je to svatý grál každého ledolezce. Když přijedeme blíž k  hoře, vidíme lanovku na vrchol a další lana vedoucí na jiné vrcholy. Co to je? 5

BODØ

jdou tak tak přelézt. Jedinečné, ale opravdu těžké lezení. Po ledu navíc teče voda a  fouká tu hodně silný vítr, takže jsme nakonec vskutku rádi, když to monstrum zkrotíme. Stěnu pokřtíme „Fyrtårn“, tedy „Maják“. Tak rychle, jak jsme přišli, zase mizíme, aniž by nás někdo viděl. Díky takovému začátku jsme pro příští dny klidnější, zároveň ale i drzejší. Jdeme tam opět a na protější stěně lezeme jinou vícedélkovou cestu, kterou pojmenujeme „Elkhighway“. To podle sobí „dálnice“, kterou jsme při nástupu sledovali, abychom si ušetřili šlapání cesty v hlubokém sněhu. Při Klausově sestupu je najednou všechna pohoda pryč. „To je zakázané. Máme všude kamery. Zavolám policii! Přístup k celé této hoře je zakázaný!“ Chlap v zeleném se nezdá být zrovna v pohodě. Klaus nadává a my musíme pěšky nějak proklouznout na druhý konec zakázaného prostoru. Kamery jsou všude kolem a náš pocit, že zde nejsme vítá-

Zimní Norsko

Benny v „Menonwire“ WI5

Jakmile vjedeme do tunelu, cítíme se jako v nějaké bondovce. Všude jsou jakési boční dveře střežené kamerami. Jsme ve vojenské základně. Všude je všechno zakázané. Kdo zná Nory, ví, že nejsou zrovna známí laxním výkladem zákonů. Jenže nás ta linie magicky přitahuje. O to víc, že ještě nebyla vylezena. Po zbytek dne jedeme dál a nalézáme další lezecké možnosti, ale máme utkvělou představu, že se pokusíme o mohutnou Noviku.

„Slettliflagfossen“ WI6

Jednoho nedělního rána se takticky vypravíme k ledu: zaparkujeme stranou a  přes břeh se blížíme k  cestě. Ceduli „Forbud“ jsme sice viděli, ale bohužel neumíme norsky. Klaus zůstane v  autě a  chce nás z  dálky fotografovat. Jsme v kontaktu vysílačkou a pořád chytáme nějaké frekvence z okolí. Hned s  prvním metrem lezení jdeme rychle na věc. Celý ledopád je jedinečnou sbírkou balkonů a převisů, které Pozor, konec mola

6

„Elkhighway“ WI4+

7

BODØ

Klíčová část cesty „Fytarn“ WI6+

8

ni, urychlí ústup. Ty dlouhé kabely mezi horami ve tvaru obrovské pavučiny musí být nějakou anténou či co. Přes vysílačku organizujeme naše vyzvednutí a  rychle mizíme. Teď jsme na sebe upozornili… V dalších dnech tuto oblast radši vynecháváme, aby se situace trochu uklidnila. Je tady spousta dalších možností k  lezení. Nad fjordem u  Ornesu zanecháváme dvě nové pěkné mixové cesty: „Ha det bra“ a „Nutcracker“. V přístavu Ornes naplníme svá prázdná těla obrovskými burgery. Další den jedeme na sever, do známé lezecké oblasti. Tady je jedna vynikající linie vedle druhé a my se rozhodujeme pro „Skelstadtfossen“, nádhernou klasiku. Večer se jdeme do Bodø najíst a zaplatíme neskutečnou sumu za jídlo a za špatné parkování. Tady se člověk učí rychle. Doufáme, že se na náš průšvih na vojenské základně už zapomnělo a opět se odvažujeme vstoupit do zakázané oblasti. Tentokrát chceme na opačnou stranu hory. Impozantní led nás láká svou délkou. Lezení je skvělé a cestu nakonec pojmenujeme „Men on wire“. Nenápadně mizíme pryč. Skutečně nenápadně? Další den fouká silný ledový vítr, který nám znemožní lezení. Čekáme na slunce a hledáme něco otočeného na jih. Nenápadný ledík se nakonec ukáže jako skvělý mix. Užíváme si lezení na slunci na kvalitní skále. Všude okolo jsou vidět úžasné ledové partie. „Geoglasur“ a „Milky Way“ nám přinášejí ty nejlepší lezecké zážitky. Naše cesta se chýlí ke konci, ale na

„Hadetbra“ M7

seznamu cílů máme ještě jednu klasiku: nádhernou šestku „Slettliflågfossen“. Už jsme kolem ní párkrát jeli, ale až do teď byla moc velká zima nebo moc větrno. I teď, když přelézáme přes křehké ledové návěje, nás vítr sužuje. Překrásné lezení na závěr putování je skvělou tečkou za naší výpravou. Když jsme přijeli domů, nenechala mě ta velká anténa na vojenské základně

v klidu. Projel jsem internet a našel jsem knihu s  názvem United States Military Forces and Installations in Europe, v níž je anténa v Novice zmíněna. Vše je rázem jasnější: Velký bratr tě sleduje! Kdybychom to věděli předem, pěkně bychom do Washingtonu zamávali. text foto

Benedikt Purner, Albert Leichtfried Klaus Kranebitter

„Fytarn“ od moře

9

BODØ

„Skjelstadfossen“ WI5

10

SOUTĚŽ …O LANO!  

Zodpovězte dvě níže uvedené soutěžní otázky a  své odpovědi pošlete do konce tohoto roku na: soutěž@montana.cz Ze správných odpovědí vylosujeme šťastného majitele nového 30m lana Edelweiss O-flex 9,8 mm na umělou stěnu. Jako cenu útěchy losujeme ještě triko Edelweiss (pánské, vel. L). Soutěžní otázky: 1. Jak se česky jmenuje rostlina, kterou má firma Edelweiss ve znaku? 2. Ve  kterém roce bylo firmou Edelweiss vyrobeno první horolezecké lano s konstrukcí jádra a opletu? Albert v garzurkach cesty „Menonwire“ WI5

Infobox Bodø: • • • • •

příjezd: letadlem do Osla a  dále do Bodø pronájem auta: na letišti v Bodø je několik půjčoven ubytování: Pluscamp Saltstraumen, www.saltstraumen-camping.no (pro svou polohu je to naprosto ideální místo) počasí: www.yr.no topos: www.isklatring.no

Soupis uskutečněných výstupů: Cesta Fyrtårn

Prvo- Délka Oblast Obtížnost výstup WI6+ x 250 m Novika

Elkhighway

WI4+

x

180 m Novika

Ha det bra

M7

x

40 m Ornes

Nutcracker

M7

x

40 m Ornes

Milky exit

WI4+

x

40 m Innervik

Geoglasur

WI5

x

250 m Innervik

Skjelstadfossen

WI5

 

100 m Skjelstad

Bonusbonusfossen

WI4+

x

100 m Skjelstad

Men on wire

WI5

x

120 m Novika

Slettliflågfossen

WI6

x

300 m Evjen

Albert Leichtfried & Benedikt Purner, r. 2013 (vše OS)

Kvalitního průvodce najdete online na: www.isklatring.no/bodo Zde najdete všechny aktuální cesty i  projekty. Plánujete-li prvovýstup, tak pozor, v  letošním roce už byly některé projekty přelezeny.

Poznámka: Výhru posíláme krátce po ukončení soutěže, abyste si ji ještě stihli v zimě užít. Správné odpovědi najdete v minulé Montaně, případně na stránkách www. rock-city.cz. Tyto stránky provozuje výhradní zástupce firmy Edelweiss pro Českou republiku. Na www.rock-city.cz navíc ještě můžete vyhrát zajímavé slevy na nákup v e-shopu a nadělit si pěkné horo-lezecké dárky na Vánoce. Hodně štěstí, Montana + Edelweiss

Albert

Benny

PORTRÉT

Beat Kammerlander je bezesporu jednou z nejvýraznějších postav alpského sportovního lezení. Jeho domovskou oblastí je Rätikon – malé pohoří rozprostírající se na pomezí Rakouska, Lichtenštejnska a Švýcarska. Přelezením cesty „New Age“ (8a+) v roce 1989 se Beatovi podařilo poprvé v historii Rätikonu zvýšit laťku lezecké obtížnosti vícedélkových cest na stupeň 10. Tento úspěch mu zajistil věhlas na mezinárodní lezecké scéně, neboť „New Age“ byl po cestách „Scaramouche“1 a „Via Bonvecchia“2teprve třetí volně lezený výstup v Alpách s tímto stupněm obtížnosti. O  rok později se Beatovi podařilo v  Rätikonu uskutečnit prvovýstup na sedmou věž Kirchlispitze. Svůj projekt „Unendliche Geschichte“ (Nekonečný příběh) pak volně přelezl následující sezonu. Cestu ohodnocenou jako 8b+ Beat dodnes považuje za svůj nejvážnější prvovýstup. V  roce 1994 vylezl další novou linii za 8b+, s níž bývá spojován nejčastěji: „Silbergeier“ (Stříbrný sup) vedoucí na pátou věž Kirchlispitze v Rätikonu. Tato cesta, která je součástí Alpské trilogie, je mezi extrémními lezci velmi vyhledávaným cílem. Možná i díky jisté nadčasovosti, protože i dnes, dvacet let od prvovýstupu, jsou „Silbergeier“ schopni přelézt jen ti nejlepší z nejlepších. Beat není zaměřen jen na obtížné lezení ve velkých skalních stěnách. Patřičný respekt si vydobyl i na skalkách. Za zmínku stojí alespoň dva z jeho pomníků – v roce 1995 volně přelézá ve švýcarské sportovní oblasti Voralpsee prvovýstup s názvem „Speed“ obtížnosti 11-/11 (8c+), tamtéž pak o dva roky později svou vůbec nejtěžší sportovní cestu „Missing Link“ ohodnocenou stupněm 11 (8c+/9a). Beat rozhodně nemíní stárnout a stále se pokouší o splnění svých dalších lezeckých snů. V roce 2009 přelezl nedaleko svého bydliště, v nejzápadnější rakouské spolkové zemi Vorarlbersku, 40 metrů vysokou linii s  názvem „Prinzip hoffnung“ (Princip naděje). Vzhledem k jeho rozhodnutí použít v tenké spáře vedoucí napříč kompaktní plotnou k jištění jen vklíněnce se jedná o velmi morálovou záležitost, která se ne neprávem zařadila k nejtěžším výstupům v tradičním stylu na světě. Je toho skutečně hodně, co by člověka na Beatovi a jeho lezecké kariéře zajímalo. Když jsme se pak koncem léta cestou z Arca společně s Pepem a Tomem objevili u Beata doma v  kuchyni, sám jsem tomu nemohl nějakou chvíli uvěřit. Beat byl ale neuvěřitelný. „Nejprve musíte sníst koláč, který upekla moje žena ze švestek z naší zahrady. Trochu jsem jí samozřejmě pomáhal – hlavně se sběrem těch švestek!“ oznamuje nám a ihned přidává, jak jsem postupem času pochopil, pro něj velmi typickou salvu smíchu. „Tak to bude mazec!“ pomyslím si v duchu. A taky že jo! Ani jsme nestačili dopít kávičku a už scházíme za Mistrem do sklepa podívat se na jeho tréninkovou stěnku. 1 Prvovýstup a první volné jednodenní přelezení cesty „Scaramouche“ (10-/8a) v Berchtesgadenských Alpách uskutečnili v roce 1989 bratři Huberové. 2 První volné přelezení (klas. 8a) původně technické cesty „Via Bonvecchia“ na Pala di San Martino (2.987 m) v Dolomitech se v roce 1986 podařilo Mauriziu Zanollovi.

12

Big Beat Rozhovor s významným rakouským sportovním lezcem Beatem Kammerlanderem, který v devadesátých letech minulého století výrazně posunul hranice volného lezení v Alpách

„To je tedy tvá lezecká laboratoř?“ ptám se celkem zaskočeně. „Ano. A tyto hodně malé věci jsou z Rätikonu!“ pyšně Beat ukazuje na přírodní chyty s patřičným řehotem. „Takové posilovací zařízení jsem ještě neviděl…“ přiznávám při pohledu na dřevěnou bednu zavěšenou u stropu se spoustou úzkých lišt k zavěšení. „Něco podobného jsme používali už před dvaceti lety. Dělal jsem si to tehdy sám. Toto provedení je už ale vyrobeno profesionálně…“ prozrazuje Beat. To už má ale ruce od magnézia a začíná boulderovat po malých chytech v převise. Je ve svých téměř pětapadesáti letech k neudržení. Vyvolá to u mě hned další připomínku:

„Než začneme trénovat, tak se vždycky rozcvičíme. A ty tady hned začneš s tak těžkými kroky…“ „Já ale netrénuju, já jen pózuju fotografovi!“ vybuchne Beat opět smíchem a pobaveně se přitom podívá na Pepeho. Vzápětí nám prozrazuje, že vloni udělal v  Rätikonu svou další novou cestu, kterou však ještě nestihl přelézt volně, protože letos nebyl úplně fit. Musí proto nyní hodně trénovat, aby mohl svůj rozpracovaný projekt příští sezonu dokončit. Když se pak dal Beat do vyprávění svých dalších lezeckých příběhů z  minulosti, bylo jasné, že na ty úžasné chvíle strávené v jeho přítomnosti asi nikdo z nás hned tak nezapomene…

Ve městě Feldkirch žiju už třicet let. Narodil jsem se ale dvacet kilometrů odsud, v městečku Bludenz, kde se také nachází plotna s mým prvovýstupem „Prinzip Hoffnung“. Museli jste ji vidět z auta, pokud jste jeli z Innsbrucku. Nebyla moc dobrá viditelnost, takže jsme neviděli nic. Špatné počasí, vysoké hory v mlze okolo – tady asi musí být docela tvrdý chleba… V údolí to tak strašné není. Lidé tady žijí již dlouho. Stýkají se zde tři údolí – Walsertal, Montafon a  rovné údolí Rýna. Původní obyvatelé sem přišli zejména z oblasti současného švýcarského kantonu Valais, přes údolí Montafon se sem ale také přisunuli naši před-

chůdci z Itálie – rétorománští mluvčí, což byla taková směsice místních kmenů a  římských přistěhovalců. Myslím, že život v údolí je jednodušší než v  horách. Žije tu docela dost bohatých lidí. V  okolních kopcích je ale spousta míst, kde vždy žili velmi chudí lidé. V  dnešní době se z  nich ale stali boháči, protože na jejich pozemcích vznikly známé lyžařské areály. Za posledních sto let se zde hodně změnilo – z chudáků se stali velmi zámožní lidé, což se samozřejmě odrazilo i na jejich mentalitě. Jsou trochu divní… Nezvyklé je tady ledacos, třeba tvé křestní jméno. Mohu se zeptat na jeho původ?

Beat je švýcarské jméno, které vychází z latinského Beatus. Ve Švýcarsku je Beat poměrně rozšířené jméno zejména v německy mluvících oblastech. V Rakousku nás ale, pravda, mnoho není. Otec mne tak pojmenoval podle jednoho svého švýcarského kamaráda. Byli to rodiče, kdo tě přivedl k lezení? Lezcem jsem se stal bez jejich přičinění. Byli ale velmi sportovně založení – zvláště můj otec, který závodil v  cyklistice. Dosáhl řady úspěchů. Několikrát se u  nás dokonce stal mistrem v  cyklokrosu. Moje máma byla zase přebornice v šachu. Jednou se umístila na prestižních rakouských šachových závodech na třetím místě. I teď, přes svůj věk 81

13

PORTRÉT

let, se stále zúčastňuje šachové ligy mužů. Je to pěkné. Vždycky hrávala šachy…

tě skončím. K radosti z lezení měl náš výstup opravdu daleko. Byla to ale velká zkušenost, hlavně díky pocitu, jak moc chci zůstat naživu. Myslím si, že jsem se stal lezcem až od tohoto okamžiku. A předsevzetí skoncovat s lezením mi nevydrželo ani týden…

Musím ti taky položit jednu otázku, kterou asi dostáváš často. Hans Kammerlander3, známý himálajista, je tvůj příbuzný? Ne, je to jen shoda jmen.

„Tyto hodně malé věci jsou z Rätikonu!“ ukazoval nám Beat přírodní chyty své lezecké stěny

Beat Kammerlander ve své „lezecké laboratoři“, září 2013

Beat Kammerlander během svých lezeckých začátků v Rätikonu na konci sedmdesátých let minulého století

Jak to tedy bylo s tvými lezeckými počátky? Mám za to, že s lezením jsi nejprve začínal na horách… Jo, jo. Zpočátku jsem po nich chodil turisticky. Prošel jsem je nejprve po nejhezčích tu3 Hans Kammerlander, narozen 6. 12. 1956 v jihotyrolském Bolzanu, je italský horolezec, který dosáhl vrcholů 12 osmitisícovek. V letech 1983–1986 byl lezeckým partnerem Reinholda Messnera, s nímž dosáhl sedmi osmitisícových vrcholů. V roce 1996 uskutečnil sjezd na lyžích z vrcholu Mount Everestu a roku 2001 na pátý pokus vylezl na vrchol druhé nejvyšší hory světa K2. V roce 2011 se mu podařilo dokončit výstupy na druhé nejvyšší hory všech kontinentů.

14

ristických trasách, co tady máme. Vždy mne to táhlo do přírody, kam mě rodiče od dětství brávali. Zpočátku jsem se ale bál výšek. Přitom jsem byl dobře stavěný, dobře jsem se pral, a i když jsem byl v partě nejmenší, každý se mě bál… (smích). Byl jsem trochu zvláštní dítě, které nejraději dělalo zakázané věci nebo něco, co dělalo velký randál. Velmi zajímavé. (smích) Když mi bylo sedmnáct, potkal jsem se s  kamarádem Wolfgangem Muxelem, který mě tehdy přemlouval: „Pojď! Máš ideální tělo na lezení. Měl bys to zkusit!“ Nenechal jsem se dlouho přemlouvat. Měl jsem ale představu, že vylezu na nějakou těžkou skálu a budu se přitom cítit hodně mizerně. Moje první lezení mělo ale úplně jiný průběh. Vylezl jsem nahoru a strach byl pryč! Když se lezení bere jako pomalý proces od snadných cest k těžším, bereš vše v klidu. Pro mě to ale naopak byl spíše šok, při kterém jsem kupodivu ztratil strach z výšek. Uměl jsem ho v sobě mít pod kontrolou. Kolem mě byli jen samí zkušení lezci jako třeba Wolfgang Loacker nebo Thomas Burtscher, kteří mne měli na starosti. Nebylo to s  nimi jednoduché. Často jsem slýchával: „Dneska nemám s kým lézt. Půjdeš se mnou!“ A přestože jsem ještě zdaleka nebyl žádný lezec, šlo se třeba na tři sta metrů vysokou zeď s obtížností za šest. V té době nebyla stupnice otevřená jako dnes, takže se jednalo o cesty nejvyšší obtížnosti. Podobně to probíhalo i po roce mého lezení, když jsem se (v roce 1977) vydal s kamarádem na jeden z nejtěžších výstupů v okolí s obtížností VI+ A2. Přiznám se, že jsem tehdy vůbec nevěděl, jak některé úseky přelézt. Pamatuju si, jak jsem se při lezení doslova zničil. V rukou jsem měl křeče, navíc jsme v dálce viděli, jak se k nám blíží velká bouřka. Začalo pršet a můj zkušenější spolulezec povídá: „Tyhle hladké plotny za mokra nepřelezu. A netuším, jak se odsud dá slanit…“ Tehdy jsem nebyl daleko od modlení a  v  duchu jsem si říkal, kéž bych se odtud dostal pryč! Bylo to poprvé v životě, kdy jsem se ocitl v podobně stresové situaci. Snažil jsem se tehdy v  duchu uklidňovat. Stáli jsme tam v  tom nečase několik hodin a  vůbec nevěděli, co dělat. Tehdy jsem si říkal, že jestli to přežijeme, tak s lezením urči-

Známe tě hlavně jako skalního lezce. Proto mne překvapilo, že jsi v roce 1980 udělal devátý zimní průstup severní stěnou Eigeru. Tomu asi musela předcházet dlouhá cesta... Asi se budeš opět divit, ale než mě oslovili mí kamarádi se svým plánem vylézt v zimě severní stěnu Eigeru, nedržel jsem nikdy předtím cepín v ruce ani jsem ještě neměl mačky na nohách. Neměl jsem vůbec žádné zkušenosti se zimním lezením. Prostě jsme jen tak šli lézt na Eiger. V té době jsme neměli vůbec žádné peníze. Veškeré vybavení jsme si museli půjčit. Na sobě jsem měl několik vrstev oblečení, protože nic jiného jsem tehdy na sebe neměl. Neměli jsme ani spacáky, ale jen bivakovací pytel, který jsme vsedě na bivaku přehodili přes sebe. Byli jsme mladí a úplně blbí. Bylo nás pět, z  toho tři dobří lezci a  dva začátečníci, kteří nebyli schopni vyvést délku v ledu. Proto jsem tahal jen těžké délky ve skále. Po dvou dnech ve stěně nás zastihl nečekaný zvrat počasí a přišla bouřka. Byla to divočina! Převážně sněhovo-skalní úseky se pak ani nedaly moc lézt. Když nás pak v noci zastihla další bouřka, dva z nás chtěli zůstat sedět v bivaku a čekat na zlepšení počasí. Já byl ale rozhodnutý pokračovat ve výstupu. Byli jsme již za Rampou a začali se těžce probojovávat k vrcholu. Zvláště jedna téměř nelezitelná délka se špatným jištěním mi utkvěla v  paměti. Byla neskutečná zima a já cítil, že se mi špatně prokrvují prsty. Začal jsem stále více omrzat... Stěnu jsme nakonec lezli o dva dny déle, než jsme plánovali. Když jsme se pak dostali dolů a já si sundal boty, měl jsem úplně bílé nohy. Musel jsem do nemocnice, kde mi dali infuze a  nějaké zcela nové léky. Strávil jsem tam celkem 40 dní. Naštěstí jsem do prstů nedostal žádnou infekci a  vše se v  průběhu několika měsíců zahojilo. Tehdy jsem si pro změnu říkal: „Už nikdy více sníh a led. Už nikdy žádný alpinismus!“ Tehdy se ze mě stal sportovní lezec... Je to i vidět na skalních výstupech, které jsi podnikl na začátku 80. let ve Francii a hlavně ve Frankenjuře. Tam držel prim Wolfgang Güllich, jehož cesty jsi dost opakoval... Wolfgang a taky Jerry Moffatt, který přelezl cestu „Face“4. Soudě podle názvu tvého pozdějšího prvovýstupu s  názvem „WoGü“ byl Wolfgang pro tvé lezení zřejmě dost důležitou osobou... Tak to každopádně. Dost jsem k Wolfgangovi vzhlížel. Byl to bezesporu nejlepší a nej4 Cestu „e Face“ v oblasti Altmühltal v Jižní Frankenjuře přelezl Jerry Moffat v roce 1983. Tato linie se považuje za pravděpodobně první cestu obtížnosti 8a+ na světě. V roce 1988 pak Jerry Moffat ve Frankejuře uskutečnil další náročný prvovýstup „Stone Love“ za 8b+.

silnější lezec té doby. Když jsme se poprvé potkali, zůstal jsem pak ve Frankenjuře dva nebo tři roky. Žil ve vesnici Obertrubach5, kde se scházeli lidé jako Norbert Sandner, Kurt Albert, Norbert Bätz nebo Milan Sýkora. Byla tam tehdy moc pěkná lezecká komunita, ze které vyčníval Kim Carrigan z Austrálie a taky kluci z Ameriky – třeba John Bachar. Tehdy se ve Frankenjuře skutečně děly věci a hodně se toho díky tomu ve světě sportovního lezení změnilo. A  musím vyzdvihnout, jak přátelská tam tehdy vládla atmosféra. Ke spokojenosti tam úplně stačilo jen být a chodit společně lézt. Bylo to moc zajímavé období. A Wolfgang byl takovým neoficiálním šéfem – velmi přátelským. Nikdo si nedovolil odmítnout jeho pozvání do místní pizzerie, kde vždycky musel za všechny zaplatit útratu. Pokaždé nás tam zval, stejně jako všechny ostatní. Byla to opravdu velká osobnost, inteligent. Trochu egoista – jako každý lezec i on měl svou temnou stránku. Měl jsem ale tohoto chlapíka moc rád, měl v sobě něco zvláštního. Na řadu věcí se díval úplně jiným pohledem než ostatní. Začal trénovat jinak než ostatní, protože to nebyl takový silák jako třeba Jerry Moffatt. Stále vidím ve všem, co dokázal jako 5 V Obertrubachu se také nachází hrob Wolfganga Güllicha, který se pro lezce stal vyhledávaným poutním místem.

sportovec, něco hluboce lidského. Bylo hezké se s ním potkat. Dalším centrem lezeckého dění bylo Buoux a Verdon na jihu Francie. Tam jsi také přelezl mnoho věhlasných cest... Ano, všichni tam tehdy museli lézt. Každé jaro a podzim se jelo na jih Francie. Jak jsi tehdy vydělával peníze? Vždyť jsi ještě nebyl známým lezcem a zřejmě jsi ani nemohl pozvat ostatní do pizzerie jako Wolfgang. Ano, to máš pravdu. Wolfgang si to mohl dovolit, protože měl bohaté rodiče. Já se učil na stavitele domů. Tři roky jsem chodil do školy a měl jsem se stát šéfem stavební firmy. Nikdy jsem se jím ale nestal, protože to nebylo nic pro mne – na stavbě pořád někomu říkat, co má dělat a že má přidat. Byl jsem ale vždy dobrý stavební dělník, takže jsem měl pár zaměstnání. To tam ale raději nepiš, protože jsem vždycky pracoval načerno. (smích) V  té době jsi také začal dělat vlastní prvovýstupy – nejprve ve sportovních oblastech v okolí tvého bydliště, později i vícedélkové ve velkých stěnách... Nezapomeň, že v době, kdy jsem začal se sportovním lezením, tady žádný jiný sportov-

ní lezec nikdy předtím nebyl. První informace, které jsem se o sportovním lezení dozvěděl, se ke mně dostaly prostřednictvím časopisu Boulder magazine. Mně osobně tento časopis doslova otevřel oči. Často jsem si při pohledu na fotografie říkal: „Jak se jen mohou na takových chytech udržet?“ Mnohokrát byl na titulní stránce Kurt Albert v různých lezeckých pozicích. To pak zaznělo jen: „Oukej, jdeme trénovat!“ A opravdu jsem začal trénovat jako šílený. Přitom tu nebyl nikdo, kdo by mi s  tím poradil. Žádné zkušenosti s  lezeckým tréninkem jsme neměli. Tak se stalo, že jsme vlastně zkoušeli samé blbosti. A největší z nich bylo dělat shyby s takovou zátěží, kterou je tělo schopno udržet. Já v té době například vážil 65 kilogramů, takže jsem dělal osm shybů s  šedesáti kilogramy. (smích) Vůbec jsme tehdy netušili, jak je při lezení důležitá síla v zápěstí, proto jsme posilovali převážně jen horní část paží. Vše se ale zanedlouho začalo měnit. Pamatuju si, jak jsem objevil překrásný skalní útes, kde bylo možné lézt náročné věci až do obtížnosti 8b. Takových skalek v  Rakousku nebylo mnoho, to jsem si jistý. Cesty jsme zajistili shora, což tehdy začalo být normální, a  dělali seriózně těžké cesty. Za pár let se z  útesu stala věhlasná lezecká oblast. Pak jsme začali cestovat do Buoux a Verdo-

První informace, které jsem se o sportovním lezení dozvěděl, se ke mně dostaly prostřednictvím časopisu Boulder magazine. Mně osobně tento časopis doslova otevřel oči.

15

PORTRÉT

lezl jsi pak náročné cesty i v Tuolumne Meadows v  Kalifornii nebo legendární výstup „To bolt or not to be“ ve Smith Rocku v Oregonu... Ano, ale je to jen jedna z opravdu mnoha cest. Co k ní říct? Podívej – když nejsi dobrý lezec, a přitom můžeš být nejsilnější lezec, stejně ji nepřelezeš. Když neuděláš potřebný krok, nikdy tuto cestu nemůžeš vylézt. Není to tedy jen o síle? Ne, nikdy. Naštěstí, protože v opačném případě bych už asi dávno nelezl. (smích) Byla by to škoda, protože těch lezeckých snů, co bych si chtěl vylézt, je ještě mnoho. Co je při výběru tvých snů nejdůležitější? Na to se nedá jednoduše odpovědět. Je to soubor všelijakých okolností. Nedá se to pojmenovat nebo spočítat. Souvisí to jen a jen s mým vnitřním pocitem. Tak třeba v Yosemitech jsem lezl proto, že jsem po mnoho let viděl v různých časopisech obrázky, jak se kolem těžkých cest poflakuje Ron Kauk. Vždy jsem si pak v duchu říkal, že bych to chtěl vylézt taky: „Musím tam zajet a zkusit to!“ Když přijdu do nějaké lezecké oblasti, nesnáším, když se lezci dívají do průvodce a  zkoumají jen obtížnosti. Já jen tak přijdu, podívám se na skálu a… tahle cesta vypadá perfektně. Ta bude stát za to, bude to zábava. Není to tedy jen sbírání obtížností a běhání za úspěchem. To by přece byla blbost, ne? Stále sleduju výkony Adama Ondry, bezesporu nejlepšího lezce současnosti. Myslím si ale, že i on to vnímá podobně jako já. Jasně, i Adam chce každý den vylézt něco těžkého, přitom ale vyhledává jen dobré linie, ne takové, které mu přinesou jen zápis nejvyšších stupňů obtížnosti do deníčku.

Beat Kammerlander při lezení v Tuolumne Meadows v Kalifornii

nu, protože nás zajímalo, jak budeme dobří i na jiných místech. Uvědomovali jsme si, že doma je vždy vše snazší, protože tam trávíš podstatně více času než jinde. A jsem hrdý, že jsme pak doma nemuseli nic z našeho ohodnocení cest měnit. Tím vším jsem chtěl říct hlavně to, že jsme byli opravdoví pionýři sportovního lezení. Například, když jsem pracoval na sportovní cestě „Speed“, bylo mi jasné, že v nejtěžším místě budu potřebovat maximální sílu

16

po dobu 30 až 45 vteřin. Aby to bylo možné zvládnout, musel jsem vyvinout zcela nový lezecký styl – s  různým časováním a  změnou rytmu. Je zajímavé, kolik pozoruhodných lezeckých oblastí se tady v  okolí nachází – třeba Vorarlberg. Vůbec pak nepřekvapuje, že autorem většiny nejtěžších cest na těchto skalách jsi ty. Předpokládám, že když už tady nebylo co lézt, začal jsi hodně cestovat. Vy-

Pro spoustu lezců představuješ průkopníka volného lezení ve vícedélkových cestách. Tvůj první prvovýstup se jmenoval „Vergissmeinnicht“, což v  překladu znamená pomněnka. Ano, je zde lezení tak za 6c s jednou technickou délkou za A4. Byla to ale spíše týmová práce, v  cestě jsme se ve vedení střídali tři lezci. Kamarád třeba začal jednu délku, já ji dokončil a zbývající parťák pak začal tu následující… V té době se už začaly používat nýty, my ale stále používali skoby a samozřejmě vklíněnce. Technickou délku natáhl kamarád, v té době se ještě nedala přelézt volně. Výstup byl tedy udělán spíše ve stylu klasického alpinismu – bez nýtů v duchu idejí Reinholda Messnera, který mne tehdy hodně ovlivnil, protože byl mimořádně dobrým horolezcem své doby. Mně se ale líbí i tvůj pozdější styl, který sám nazýváš by fair means – férově… To ano, ale v době mých alpinistických začátků ještě lezení nebylo na takové úrovni. Vždyť jsem ještě nebyl ani skutečný sportovní lezec. Byl jsem spíše alpinista. Změna nastala až o pár let později...

Prvním, kdo otevřel vícedélkové cesty v Rätikonu, byl Martin Scheel6, autor legendárního výstupu s  názvem „Supertramp“7. V  Rätikonu pak vylezl „Dohle Jonathan“ a „Hannibals Alptraum“. Jeho způsob vedení prvovýstupů byl pro mne velmi inspirující. Nastupoval zdola a  od posledního jištění lezl volně do chvíle, než z lezecké pozice umístil další jisticí bod. Preferoval skoby, nebránil se už ale použití nýtů. Říkal mi: „Nýty jsou v pohodě, ale je nesmírně důležité, co s nimi děláš. Když je dáš blízko sebe, cesta se pak scvrkne na lezení mezi nýty. Tudy cesta nevede.“ Znělo to velmi logicky. První výstupy s  pomocí fixních jisticích bodů byly opravdu v  rozporu s  přísnou etikou tehdejšího alpského lezení. Tyto cesty vyvolávaly zpočátku opovržení. Na druhé straně se zdálo použití nýtů nevyhnutelné, protože v  době striktního dodržování tradiční filozofie přišel čas otevřít lezení v horách v doposud nevídaných dimenzích. Tehdy jsem ještě nebyl pevně rozhodnutý, jestli chci nýty ve svých cestách používat. V tomto duchu jsem udělal dvě cesty, „Morbus Scheuermann“ a „Le Maximum“ s obtížností 7c až 7c+. Vážné lezení s délkami bez nýtů. Použití vrtaných jisticích prostředků se pak postupem času stalo nezbytností a  i  já si řekl: „Dobře, zkusím to, ale nebudeme je používat moc často.“ Proto jsem už také v cestě „New Age“ osadil dva nebo tři nýty. Jeden z  nich se nachází v  nejtěžší délce vedoucí střechou... Abys rozuměl, mé projekty pro mne vždy znamenaly více než čísla vyjadřující lezecké obtíže. Podle mě musí být horolezectví více než sport. Vždy jsem si kladl zásadní otázku: „Jsem schopen daný výstup zvládnout mentálně?“ Samozřejmě, můžeme slaňovat shora dolů a prohlédnout si celou trasu předem. Jenže to je již úplně jiná hra, než když máš vylézt nahoru se všemi nástrahami, které na tebe ve stěně mohou čekat. U výstupů v horách mne vždy nejvíce fascinovala skutečnost, že se jednalo o cestu do neznáma. Bavilo mě být vystaven situacím, ve kterých bych mohl narazit na své psychické možnosti. Můj styl byl tedy definován následovně: začít lézt cestu, aniž bych ji předem prohlédl. Každá část by měla být přelezena volně. Nýty jsou do skály umístěny pouze za účelem bezpečnosti a nikoliv z důvodu posouvání vývoje 6 Martin Scheel, narozen 5. prosince 1960 v Curychu, je švýcarský horolezec, průkopník sportovního lezení a profesionální letec na padákových kluzácích. K jeho nejtěžším cestám kromě již zmiňovaných „Dohle Jonathan“ (7b+, 7. Kirchlispitze, Rätikon, 1984) a „Hannibals Alptraum“ (7c, 7. Kirchlispitze, Rätikon, 1986) patří také „Amarcord“ (7b+, 7. Kirchlispitze, Rätikon, 1984), „Kein Wasser kein Mond“ (7c, Scha erg, 1985), „Truth of human desire“ (7a, Titlis, 1985) a „Via Acacia“ (7c, 7. Kirchlispitze, Rätikon, 1988). Své prvovýstupy přelézal bez předchozího prozkoumání terénu ze slanění a s dlouhými odlezy od posledního jištění. Stal se idolem nastupující generace lezců, zaměřujících se na volné vícedélkové cesty (o pár let později tento styl přenesli bratři Huberové do Berchtesgadenských Alp). 7

„Supertramp“, klas. 6c+, 12 délek, severní stěna Bockmattli (1.932 m), Glarnské Alpy. Cestu vytvořili v  roce 1980 Martin Scheel a Gregory Benisowitsch. Jednalo se o jednu z prvních volně lezených vícedélkových cest v osmém stupni obtížnosti. Klasika středního Švýcarska byla poprvé zopakována o dva roky později Wolfgangem Güllichem.

lezení dál. Nýty by zároveň, pokud je to možné, měly být osazovány z lezeckých pozic. Mělo by jich být málo a měly by být co nejdál od sebe s ohledem na vysokou obtížnost lezení a délku případných pádů. I já mám strach, jako každý jiný. Když jsem ale ve středu lezeckého dění – ve stěně, na danou výzvu dokážu reagovat. Jsem svým způsobem jako chameleon. Pro splnění úkolu, který přede mne postavila skála, se dokážu rychle přizpůsobit, vylézt ze své ulity a udělat něco šíleného. Obvykle se nejedná o  nic nebezpečného. Je to převážně mentální věc – balancování mezi mým strachem a  hlubokým soustředěním. Nezbývá než smeknout před tvým férovým přístupem k dělání cest. Dokonce jsem o  tobě četl, že když nemůžeš nějaký úsek přelézt, raději slaníš dolů. Kolikrát jsi tak slaňoval?

Tvůj mistrovský kousek v  ní je pak „Silbergeier“… To je otázka. Osobně si myslím, že „Unendliche Geschichte“ pro mne znamená více. Vznikla o několik let dříve a je určitě i těžší. Zatím cestu zopakoval pouze Pietro dal Pra a ten tvrdí, že cesta je stoprocentně těžší než „Silbergeier“, který přelezl také. „Nekonečný příběh“ ale nedisponuje tak pěknou skálou. „Silbergeier“ je prostě něco speciálního. Najít podobný kousek vápence s daným stupněm obtížnosti bez hluchých míst lehkého lezení není snadné. Zde je skutečně každý metr vážné lezení. Takových cest v okolí opravdu mnoho není. Je to ale celkem krátká cesta na šest délek, zato skutečně velmi intenzivních. Zřejmě proto ji lezci zařadili společně s  výstupy „End of Silence“ (Konec ticha) bratrů Huberových a „Des Kaisers neue Kleider“ (Císařovy nové kalhoty) Stefana Glowacze do takzvané Alpské trilogie.

Mé projekty pro mne vždy znamenaly více než čísla vyjadřující lezecké obtíže. Podle mě musí být horolezectví více než sport.

To je pravda. Stalo se mi to hlavně při hledání možností pro nové projekty nebo při pokusech o jejich vytvoření. Kdybys mě v takových situacích v Rätikonu pozoroval, viděl bys, že to nejprve zkouším doleva, pak doprava, a nakonec přímo. V tak velkých stěnách máš hodně možností, proto je postupně zkoušíš, která je nejlepší. Nejdůležitější ale je, abys měl dobrý nápad. Třeba se rozhodneš: „Teď půjdu přes nejtěžší část, protože se musím dostat do určitého bodu.“ Není to tedy tak, že je mi jedno, kam se přelezením nějakého úseku dostanu. Tak tomu například bylo i v Rotte Wandu.

„Silbergeier“ je celkem krátká cesta na šest délek, zato skutečně velmi intenzivních

Nejznámější tvé prvovýstupy vedou v  jižní stěně věží Kirchlispitze v  Rätikonu. Asi to bude tvá nejoblíbenější stěna, je to tak? Jo, jo. To už se ani nedá spočítat, kolikrát jsem tam stál u nástupu...

17

PORTRÉT

A víš, proč se výstup jmenuje „Silbergeier“ – Stříbrný sup? Souvisí to s historií této cesty. Prvních 15 metrů totiž poprvé přelezl Martin Scheel a jistil ho přitom můj kamarád Robert Bösch. Bylo to někdy okolo roku 1984 a Martin se později přiznal: „Věděl jsem, že to půjde vylézt. Mně se to ale nepodařilo a nechtěl jsem tam navrtat nýt.“ Martin mezitím přestal s lezením a začal se věnovat paraglidingu. O něco později jsem pak potkal Roberta, který mne nahlodal: „Měl bys to jít zkusit!“ Druhý den jsem už stál na nástupu s batohem. V první délce jsem osadil tři nýty. Intuitivně jsem pak pokračoval dál a narazil na perfektní skálu. Objevit pak správný směr výstupu již nebylo tak těžké. Každý den jsem udělal jednu délku. Cestu jsem nakonec pojmenoval „Silbergeier“ z úcty k Martinovi, který tento název poprvé použil. A myslím si, že je to pěkné jméno.

Ondra8. Při jeho výstupu jej jistil právě Pietro dal Pra, se kterým se velmi přátelíš... Jo, jo. Když dojistil Adama, přespal pak tu noc u mě. Nakoupil červené víno a přijel hned k  nám, aby mi povyprávěl celý příběh toho dne. Když jsem cestu vytyčil, celé léto jsem v ní pak zkoušel volné přelezení. Byl jsem tehdy na vrcholu svých lezeckých schopností, přesto se mi nepodařilo volně přelézt nejtěžší délku. Je to přitom krátká délka, dlouhá asi jen 12 metrů, ale opravdu velmi těžká, boulderová, po malých chytech v  položené plotně. Cestu jsem dlouho nacvičoval, a přestože jsem byl schopen přelézt nejtěžší místo, stále jsem nedokázal dokončit poslední dva metry v jednom zátahu. Je to ale neuvěřitelná cesta. Když máš něco tak moc rád, snadno se pak dostaneš do jiného stavu myšlení a bytí. Veškerou koncentraci a motivaci jsem toho léta vložil do tohoto projektu, přesto jsem nebyl úspěšný. Přitom jsem

Musím se také zeptat na tvůj projekt „WoGü“, jehož první volné přelezení si připsal Adam

8 Adam Ondra cestu přelezl 26. 7. 2008 po dvou dnech pokusů. Potvrdil přitom obtížnost nejtěžší délky za 8b+/c.

„Silbergeier“ je prostě něco speciálního. Najít podobný kousek vápence s daným stupněm obtížnosti bez hluchých míst lehkého lezení není snadné.

do tohoto výstupu investoval veškeré své úsilí, sto procent, možná i víc. Na druhou stranu se můj neúspěch ve „WoGü“ pozitivně promítl na mém sportovním lezení, když jsem pak přelezl svou nejtěžší sportovní cestu „Missing Link“ ve Voralpsee. Byl to nepochybně výsledek mého pokusu o zřetězení všech kroků ve „WoGü“. Dá se pak vůbec hovořit o neúspěchu? Také se musím zeptat na další známou vícedélkovou cestu „Hotel Supramonte“, kterou jsi přelezl právě s Pietrem dal Pra… Tak to není, Pietro ji lezl rok přede mnou. V listopadu 2000 udělal první volné přelezení, já mám pak na svědomí to druhé... Dočetl jsem se ale, že jste společně udělali ve stejné stěně novou cestu s krkolomným názvem „Con le ali sotto i piedi“. Ano, znamená to „s křídly na nohou“ (With wings on your feet). V cestě jsme se nevraceli dolů, chtěli jsme ji rovnou přelézt volně na jeden zátah. Nejtěžší délka mohla být tak za 8b+, možná těžší. Nepodařilo se nám to ale. Bylo jasné, že se tam musíme vrátit. O rok později jsme však zaslechli, že Daniel Dulac a Dani Andrada cestu zkoušeli a ve třetí délce něco ulomili. Protože jsem tuto délku osobně vyváděl, pamatuju si, jak byla těžká. Trochu převislá, ve výlezu z jeskyně s technickým lezením. Je docela možné, že se tam mohlo něco ulomit. Říkali, že nemohli udělat dva těžké kroky a při tom se jim to stalo. Proto jsme se už do cesty nikdy nevrátili. Pravděpodobně se již cesta nedá přelézt. Možná byste tam ale měli zajet s Adamem (smích). Jak sis vůbec lezení na Sardinii užíval? Byla to paráda. Asi nejvíc se mi tam líbil právě „Hotel Supramonte“. Je to velmi pěkná cesta, v porovnání s jinými vícedélkovými cestami v horách si ale myslím, že je o něco lehčí než za 8b, jak se uvádí. Další tvou oblíbenou oblastí s vícedélkovým lezení je Rote Wand… To ano. Udělal jsem tam první volné přelezení cesty „Freedom“ mého přítele Pia Jutze. Nesmíme ale taky zapomenout na Wendenstöcke nedaleko Rätikonu, kde se nachází vyhlášená oblast pro alpské sportovní lezení. Podařilo se mi tam přelézt na OS cestu „Batman“ a udělat vlastní prvovýstup „Cleopatra“. Také se tam nachází výstup s  názvem „Jednicka“, který se mi v roce 1992 rovněž podařilo překonat volně. Jednička je ale české slovo… Však ji taky udělal Michal Pitelka9, který bydlí nedaleko. 9 Michal Pitelka, český horolezec žijící ve Švýcarsku. Z jeho nejvýznamnějších výstupů lze uvést např. prvovýstup „El Corazón“ ve východní stěně Fitz Roy (20. 2. 1992, klas. 6c A4, 1.250 m, společně s Kasparem Ochsnerem ze Švýcarska), 18 dní trvající prvovýstup v severní stěně Eigeru – „Cesta na památku Toni Hiebelera“ (10.–27. 3. 1985, společně s Jiřím Šmídem a Čestmírem Lukešem), prvovýstup levou částí severní stěny Matterhornu (zima 1983, společně s Joskou Rybičkou a Jiřím Šmídem) nebo sólový výstup severní stěnou Eigeru za 8 a půl hodiny (16. 1. 1992).

18

Když jsem si pročítal článek z  jednoho  výstupu Pietra dal Pra, objevil jsem u  něj fotografie, u  kterých bylo uvedeno, že autorem jsi ty... Ale jo, vždycky jsem byl tak trochu fotograf. Před pár lety jsem se ale o fotografování začal hodně zajímat, učit se, a vložil jsem do něj docela dost energie. Také jsem se rozhodl, že budu dělat jen fotografie  dobrých příběhů. Mezi prvními mne oslovil Dean Potter, pak Pietro… Věděl jsem, že se u nich bude jednat o dobré výkony, a tak jsem s nimi šel dělat obrázky. Taky jsem fotil Barbaru Zangerlovou v  „Silbergeieru“ nebo když Alex Luger dělal velmi vážnou sedmidélkovou cestu „Sangre de Toro“ za 8b+ na Rote Wandu. Bezesporu ale nejčastěji fotím právě Pietra. Třeba když dělal první volné přelezení cesty „Via della Cattedrale“ na Marmoladě10 nebo dva prvovýstupy v  oblasti Lastia de Gardes v Dolomitech11. Myslím, že při focení hodně pomáhá, když sám umíš dobře lézt a víš, co lezci právě dělají. A pravé umění je přesně vědět, kdy bude lezec v té pravé lezecké pozici pro focení. Musíš být flexibilní. Musíš umět pracovat s  lanem, slaňovat, šplhat po laně, umístit si na skále dobře stativ… Je to ale tvrdá řehole – když pak s foťákem visíš dlouho na laně v převise, rozhodně ti není moc do zpěvu. (smích) Taky se musím zeptat na tvé účinkování ve filmu Mount St. Elias… Na tvorbě filmu jsem se podílel právě jako fotograf. Taky víš, že pracuju jako horský vůdce. Obě profese se ode mne při tvorbě tohoto filmu tak nějak vyžadovaly. Ve filmu ale také vystupuješ – pamatuju si tě v jedné scéně společně s ostatními, jak se bavíte s místním horolezcem a taháte z něj rozumy. Jak ses vůbec potkal s  Geraldem Salminou? On taky leze? Ne, je to profesionální surfař, který žije v  Kalifornii nebo v  Coloradu, teď už nevím přesně. Je to ale každopádně také filmař. Když se na mne obrátil s nabídkou spolupráce, vůbec jsem jej předtím neznal a ani o něm neslyšel. Jak víš, jednalo se o projekt podporovaný firmou Red Bull. Axel Naglich, který ve filmu vystupuje jako lyžař, vyvolal diskusi, kdo pro ně bude pracovat jako fotograf. Nejprve se obrátili na již zmiňovaného švýcarského fotografa Roberta Bösche, který byl ale časově vytížen a odmítl odcestovat za moře na více než měsíc. Pak se zeptali mě. Měl jsem na rozmyšlenou jen pár dní. Sice jsem přesně nevěděl, co mě čeká, přesto jsem na nabídku kývl. Tak jsem se stal součástí systému této blbé záležitosti. (smích) Na hoře jsme strávili více než měsíc. Nejprve jsme se sešli se zbytkem týmu, který byl mimochodem moc fajn. Bylo v něm mnoho fotografů a kameramanů. Pak nám ale jeden chlápek u chaty řekl, že musíme zredukovat náklady o padesát procent. Tím pádem pro 10 „Via della Cattedrale“, Marmolada, J stěna Punta Rocca (3.309 m), Dolomity, 8a+, 850 m, 21 délek. První volné přelezení Pietro dal Pra a Michele Guerrini, srpen 2004. 11 „Mezzo Poco“ (400 m, 8a+) a „Gracias a la Vida“ (270 m, 8a+).

Na ledu se cítím při sólovýstupu o něco bezpečněji než na skále

nás nepřiletěl vrtulník a my se pak mohli akorát dívat po ptácích a na ledovec pod námi… Na vrchol se ale nakonec nedostal nikdo, protože jsme chytli opravdu hnusné počasí. Skoro týden trvající bouřku, během níž šlo doslova o život. Vraťme se zase k lezení. Se sólovými výstupy jsi pravděpodobně začal ve svých lezeckých začátcích… Tvůj první sólový výstup, který se mi podařilo zjistit, je z  roku 1982 a vedl Středním pilířem v západní stěně Heiligkreuzkofelu v Dolomitech. Ano, je to nejznámější cesta od Reinholda Messnera. Ve své době nejtěžší dolomitský výstup12. Nebylo to ale free sólo, jen sólo. Měl jsem s sebou 40 metrů dlouhé lano na zajištění. Jištění jsem dával tak jedno na dvacet metrů. Na tvých webových stránkách jsem také objevil krátké video, na kterém přelézáš free 12 Reinhold a  Günter Messnerovi cestu obtížnosti VII+ přelezli v roce 1968. Druhý výstup uskutečnili až v roce 1978 Heinz Mariacher s Luisou Iovaneovou, přičemž v cestě vytvořili variantu s ohodnocením VII–. O rok později pak dvojice provedla celkově čtvrtý výstup a první volné přelezení.

sólo cestu obtížnosti 10- v napohled opravdu krásné skále… Ano, to je cesta „Mordillo“ v oblasti Voralpsee, která je odtud půl hodiny jízdy autem. Není to zrovna jednoduchá linie pro free sólo. Stupeň obtížnosti zde není to nejpodstatnější, protože se nejedná o silové lezení, u kterého můžeš vše natrénovat. Když se pak na cestu cítíš, můžeš ji přelézt. V cestě „Mordillo“ je ale mnoho těžkých technických kroků, lezeš tam jen na konečcích prstů... Byl to velmi intenzivní zážitek! Dean Potter mi pak říkal, že se mu vzhledem k povaze cesty jeví tento výstup jako jeden z nejvýznamnějších free sól vůbec. Za sebou máš také řadu sólových výstupů v ledu… Musím přiznat, že na ledu se cítím při sólovýstupu o něco bezpečněji než na skále. Musíš být ale samozřejmě dobrý ledolezec, který ví, co dělá. V ledu je daleko více otevřená stupnice obtížnosti. Veškeré nejistoty přitom řešíš svými zkušenostmi, které jsou pro takové výstupy nezbytné. V té době jsem na ledu lezl hodně a dokázal jsem jej perfektně číst. Nebyly to všechno jen

19

PORTRÉT

prvovýstupy. Často jsem ty cesty lezl předem. Některé cesty jsem znal, některé ne. V takových situacích pak musíš pečlivě hledat směr. Jsem přesvědčen, že free sólo v  ledu on sight je daleko obtížnější než výstup, který již znáš. Je v tom obrovský rozdíl – když máš led perfektní, nebo naopak mizerný, který padá dolů po každém zaseknutí cepínem. Když musíš čistit celou cestu odzdola až nahoru, je to dozajista něco úplně jiného, než když máš v cestě ideální podmínky nebo ji před tebou někdo přelezl a zbavil všeho přebytečného.

pak přidal horní část. Cesta v plotně se ale moc nelezla, pravděpodobně se jí lezci vyhýbali pro její poměrně vysokou obtížnost 5.13d/14a. Pro mne osobně znamenala dobrou tréninkovou skálu. Mám to tam rád. Dobře se tam trénuje vytrvalost. Ostatními byla ale úplně zapomenuta, což byl jeden z podnětů, proč jsem nakonec udělal „Prinzip Hoffnung“. Druhý důvod je ten, že jsem se začal dost věnovat tradičnímu lezení. Mám rád lezení v Utahu. Napadlo mne tak logicky: „Bylo by neuvěřitelné, kdyby se taková cesta

Četl jsem také, že jsi byl jištěn dvěma jističi a úplně přesně nechápu, jak celý systém se dvěma lany fungoval? Bylo to prosté. (Beat bere do ruky papír a tužku a ochotně začíná vysvětlovat a kreslit.) V první polovině je spára, kde se dá umístit dobré jištění. Od určitého místa to už ale není možné, protože spára končí a dále vede cesta přes kompaktní plotnu. O něco výše pak spára zase začíná, každopádně jištění tam už za moc nestojí a zřejmě by bylo pádem vytrženo. Můj případný pád by s  jistotou skončil až na zemi. Takže v první polovině je dobré jištění po pozitivně umístěných vklíněncích. Pak ale hrozí velký pád – patnáct metrů a více. Proto mne napadla myšlenka použít dvě lana a dva jističe. První část s dobrým jištěním mě jistí jeden z nich, v druhé části zase druhý. Kdybych pak upadl, první jistič má jen jediný úkol – rozběhnout se. Jakmile bych vytrhával špatná jištění z druhé části – říkáme tomu zips, lano by se stihlo zkrátit a zachytilo by mě v dobrém jištění na konci spáry prvního úseku dříve, než bych dopadl na zem. Vše samozřejmě funguje jen v případě, že se jistič soustředí a zareaguje včas. Stačí, když by stihl uběhnout šest až osm metrů. Pak se dá říct, že je cesta bezpečná. Tento systém jištění byl také velmi důležitý pro mou hlavu. Bylo mi jasné, že moje psychika může chybovat a bez vhodného způsobu jištění by cesta byla příliš riskantní. Přiznám se, že podobný způsob jištění jsem už viděl v některých tradičních cestách v Anglii.

I když jsem cestu „Prinzip Hoffnung“ původně vynýtoval, nikdo ji po mně nezopakoval

Nebo u nás na písku? Jo, jo. O Adršpachu jsem už slyšel. Osobně jsem ale lezl jen několikrát na Labských pískovcích. Historii tradičního pískovcového lezení u vás však znám velice dobře. Dokonce mám od českých borců tohle (se smíchem ukazuje ufo13). Pěkné, co? Před 14 dny jsem měl na festivalu v Lipsku přednášku. Potkal jsem se přitom s kluky, co tyto věci vyrábějí. Dali mi je na odzkoušení.

Tradičnímu výstupu plotnou Börser Platte předcházel dlouhý myšlenkový proces. Svého nápadu jsem se nemínil vzdát.

Myslím si, že na popularitě jsi hodně získal díky svému tradičnímu výstupu plotnou s názvem „Prinzip Hoffnung“, který jsi uskutečnil v  zimě na přelomu let 2008/9 a  který byl pečlivě zdokumentován ve stejnojmenném filmu. Můžeš prozradit něco z  historie toho výstupu? Původně se prý jednalo o sportovní cestu… Ano, první délku nejprve přelezl a odjistil nýty v roce 1997 kamarád Marco Wasina, já

20

vylezla bez nýtů...“ Začal jsem o svém nápadu přemýšlet. „Možná by to šlo!“ Zajímavé na všem bylo hlavně to, že i když jsem cestu původně vynýtoval, nikdo ji po mně nezopakoval. Co ale bylo pro mne nejdůležitější – že tato cesta je na naší planetě jen jedna. A přitom je tolik vynýtovaných cest okolo! Tradičnímu výstupu tedy předcházel dlouhý myšlenkový proces. Svého nápadu jsem se ale nemínil vzdát.

Ve filmečku, který vznikl při tvém prvovýstupu „Prinzip Hoffnung“, se nedá přehlédnout, že jsi sponzorovaný firmou adidas. Mám pocit, že v  posledních letech tato firma masově prezentuje outdoorové vybavení hlavně prostřednictvím bratrů Huberů. Ty jsi byl ale adidasem podporován podstatně dříve… Prvními lezci u adidasu jsem byl já a Wolfgang Güllich v  roce 1991. Moje spolupráce s  tímto výrobcem sportovního vybavení se datuje od této doby. Od samého začátku jsem měl díky podpoře adidasu možnost plně se soustředit na své projekty a  zároveň se cítit nezávisle. Jedná se o partnerství založené na naprosté důvěře. Zmiňoval jsi outdoorové vybavení. adidas začal s výrobou tzv. řady Adventure line někdy v roce 1994. Přitom to lezci a lezecké obchody dost dlouho nebrali v úvahu. Dneska se ale vše mění. adidas vybudoval oprav13 Ufo – textilní expanzivní vklíněnce pro použití na pískovci. Tvrdí se, že tyto zajišťovací prostředky mají pro pískovcové lezení podobný přínos, jako kdysi friendy pro lezení na žule či vápenci.

du silný lezecký a tzv. adventure tým, v obou dohromady je více než 60 sportovců. A nejdůležitější je fakt, že produkty, které se nyní vyrábějí, jsou opravdu dobré. Podle mě jsou dnes outdoorové boty od adidasu bezkonkurenční. Musíš je ale vyzkoušet a chodit v nich venku po mokrých strmých travnatých svazích – třeba na nástup v Rätikonu. Uvidíš, jak se do svahu zakousnou. Hodně se teď u adidasu zaměřují na detaily. Přál bych ti vidět továrnu, kde se vše vyrábí a zároveň testuje. Mají tam místnosti, kde se střídá zima a teplo. Sportovci v nich vše zkoušejí a na senzorech se přitom sleduje chování testovaného výrobku nebo třeba únik tepla. Mimochodem, ten funguje jinak u mužů a jinak u žen, a proto se pro obě skupiny vyvíjejí odlišné modely. O  tom, že Wolfgang Güllich zkoušel závodit, se všeobecně ví. Rád bych se ale zeptal i  tebe, jestli máš také nějaké zkušenosti se soutěžním lezením? Ale ano. Jednou jsem to zkoušel ve Španělsku, protože na lezení venku bylo příliš zima. Pak jsem jednou závodil v  Grenoblu. Byl jsem ale příliš nervózní, abych se na závodech prosadil. Takže odpověď zní: ano, závodil jsem dvakrát.

U výstupů v horách mne vždy nejvíce fascinovala skutečnost, že se jednalo o cestu do neznáma

Zmiňoval jsi i  svou práci horského vůdce. Jak moc jsi svými klienty vytížen? Nepracuji až tak moc. Mám ale pár dobrých klientů, kteří by pochopitelně chtěli lézt podstatně více, než doopravdy lezou. Jsou to ale dobří lezci. Vodil jsem je třeba v Yosemitech a  podnikl s  nimi výstup „The Nose“ na El Capitana. Taky jsem s klienty podnikal výstupy ve Verdonu do obtížnosti 7a+. Většina z mých klientů jsou tedy lezci a dostávám od nich speciální zakázky. Taky mívám možnost zúčastnit se firemních workshopů. Jak taková práce probíhá? Skupině manažerů třeba udělám večer přednášku z mých výstupů a ráno pak s nimi jdu lézt na půl dne ledy. Posilují tak ve své skupině týmového ducha. Říká se tomu odborně teambuilding. Je to každopádně dobrý job, u kterého se

~‚‡ÜP<8IJÜ IFG<ÜD8B@E>Ü
21

PORTRÉT

Pokračuje pak paralelně až po šesti metrech nejtěžšího lezení, aby ukončila výstup ve 40 metrech výšky stěny. Lezení je tam velmi specifické – po extrémně malých chytech. Není to moc příjemné, protože když lezci cestu často zkouší, prolezou si prsty do krve a zničí si lezečky. Tam nahoře se z lezení stává opravdu malá bitva. Principem lezení je naděje, proto ten název. Styl, kterým jsem chtěl cestu přelézt, nazývám by fair means – tedy na férovku, jen vlastní silou a s vlastním jištěním. Povahou lezení je Börser Platte typickým projektem na zimu. V létě by na plotně bylo příliš horko a člověk by neměl šanci ji úspěšně vylézt, protože by se prsty příliš potily a podrážky lezeček by na malých stupech neměly tu pravou přilnavost. Znamená to, že ideální teplota se musí pohybovat mezi nulou a nejvýše deseti stupni nad nulou. V den výstupu bylo ale bohužel minus čtyři, a to už bylo zase příliš zima. Musel jsem se dlouho rozehřívat a rozcvičovat prsty. Celý výstup se musel promyslet tak, abych se zastavil jen na odpočinkových místech a extrémně těžké pasáže přelezl naopak co nejrychleji. Mentální příprava před výstupem je pro mne velmi důležitá. Celá procedura začíná tím, že si zavazuji boty – nejprve levou, pak pravou. Tak se mi to za ta léta osvědčilo. Pak si zkontroluji všechny jisticí pomůcky, které znám na milimetr přesně. Přesně vím, kam

Pobyt a lezení v oblasti Canyonlands v Utahu nás obdařilo pocitem, jako bychom byli na jiné planetě

dá zažít i hodně legrace. Třeba když jsou pak večer u baru jako utržení ze řetězu... (smích) Četl jsem články z tvých posledních cest do Spojených států. Je z nich cítit, že kromě lezení je pro tebe stejně důležité cestování a  s  tím spojené dobrodružství. Třeba v  Canyonlands v Utahu jsi asi nebyl jen jednou? To ne. Tam jsem byl alespoň patnáctkrát. Miluji to tam. Myslím, že je to jedno z nejpěknějších míst na zemi. Cítím tam tolik pozitivní energie… Už jen tam být je pro mne obrovský zážitek! Naposledy jsme tam přijeli a vylezli Standing Rock v oblasti Monument Basin. To byla síla! Pobyt a lezení v této oblasti nás obdařilo pocitem, jako bychom byli na jiné planetě. Zajímavé jsou tam už jen nástupy... Najít sestup není mnohdy taky jednoduché, což mě ale na lezení baví. Pak jsme ještě přelezli věž Washer woman a  opravdu působivý výstup „Primrose Dihedrals“ na Mozes Tower. To byla taková krása…

22

Z Beatovy lezecké a životní filozofie ve filmu Prinzip Hoffnung Pro mne jsou projekty zajímavé, když do poslední chvíle nevím, jestli to půjde vylézt až nahoru, či nikoliv. Nad jejich úspěchem vždy visí velký otazník, díky čemuž jsou na mou osobu kladeny vyšší nároky. Potřebuji, aby ve mně proběhl vnitřní vývoj, který mne posune tam, kam chci. Výsledkem je pak samotný výstup. V životě mám mnoho projektů, které jsem nedokázal úspěšně dokončit. To je ale ta druhá strana věci, že ne vždy se vše podaří uskutečnit. To je také třeba brát v úvahu. Je to jako v životě, kdy člověk sice nemůže mít všechno, ale může se pokusit dosáhnout i nemožného. Dobré cíle jsou většinou velmi blízko. Tak jako tady v mém rodišti, kde se nachází plotna s  názvem Börser Platte. Nabízela se zde jedinečná možnost lézt jen s  pomocí tradičních jisticích pomůcek. Podobnou skálu v daném stupni obtížnosti nenajdete skoro nikde jinde. Je to hladká stěna s jasnou linií, ve které je tenká trhlina. Po 25 metrech ale končí.

V Canyonlands jsou zajímavé už jen nástupy… Najít sestup není mnohdy taky jednoduché, což mě ale na lezení baví

se který vklíněnec nejlépe hodí. Během dlouhých let mého lezení se toto vše vypilovalo k naprosté dokonalosti. Výstup na skálu je vlastně od začátku čisté přemáhání. Po vylezení prvních osmi metrů lze osadit maličký stoper, který by padajícího člověka určitě neudržel. Lezení tam není úplně nejtěžší, není ale ani zcela bezpečné. Leze se po malých chytech a stupech a v nejisté poloze je nutné založit další jištění. Až po první pořádné jištění se jedná o  určité psychické přemáhání, které vyžaduje velkou koncentraci. Psychika je při lezení možná mnohem důležitější než samotná fyzická kondice, která se dá natrénovat. S psychikou se to má tak, že když má člověk strach a neumí se s ním vyrovnat, je to jako knedlík, který zaskočí v krku, daný výkon to velmi ochromuje. Umět se uvolnit, oprostit se od strachu znamená, že máme silnou psychiku. Že jsme se naučili srovnat se s určitými situacemi, zvážit je a vyhodnotit tak, jako bychom byli v přeneseném smyslu připraveni zemřít pro tuto svou vášeň.

Během mého úspěšného výstupu mne napadla myšlenka, jak vzniká pád. Byl jsem překvapen, že tak jako kapka, která se kymácí u stropu, i já dělám jeden krok za druhým na hranici pádu. Říkal jsem si: „To přece není možné. Lepím se na skálu, stále na ní setrvávám… super, zvládl jsem to.“ Bylo to opravdu velké překvapení. Pohybovat se tak blízko svých limitů je intenzivní zážitek. Člověk ani nevěří, že by to mohlo jít, přesto ale vše funguje, jak má. Několikrát jsem si pomyslel: „Teď spadnu.“ Nebo se jen dostavil pocit, že už padám. Přesto jsem lezl dále. Opravdu neskutečné zážitky! Poté, co jsem přelezl klíčovou pasáž, jsem si začal věřit, že výstup úspěšně dotáhnu až na konec cesty. Chybělo mi už jen 15 metrů. Během nich bylo potřeba optimálně umístit jištění a potýkat se s psychickým sebezapřením. Pak přišel na řadu ještě jeden malý a hodně nejistý krok, kdy jsem musel balancovat s tzv. „otevřenými dveřmi“. V tu chvíli jsem pocítil docela velký strach. Kdybych zde selhal, musel bych začít znovu od začátku. Přitom cíl už byl na dosah. A přesně v tomto okamžiku mne přepadla neskutečná nervozita. Bylo nesmírně obtížné se jí zase zbavit. Prostě jsem tam čekal tak dlouho, než se mi zase vrátila vnitřní rovnováha. Pak jsem to vše solidně dotáhl až do konce. Svou cestu „Prinzip Hoffnung“ teď vidím jako jeden ze svých vrcholných zážitků, hned vedle cest „Silbergeier“, „Unendliche Geschichte“ a jiných těžkých projektů jako třeba „Mordillo“ – sólový výstup na třicetimetrovou skálu s vysokým stupněm obtížnosti. Pro můj osobní vývoj má tato čtyřicetimetrová ská-

Povahou lezení je Börser Platte typickým projektem na zimu. V létě by na plotně bylo příliš horko a člověk by neměl šanci ji úspěšně vylézt, protože by se prsty příliš potily a podrážky lezeček by na malých stupech neměly tu pravou přilnavost.

la stejně vysokou hodnotu, jako všechny mé ostatní vrcholné výstupy. Bylo to tak na hraně... tak blízko mým limitům. Bylo to prostě super. Nemívám pocit, že se po úspěšném extrémním výstupu propadnu do černé díry. Spíše se neuvěřitelně raduji. A „Prinzip Hoffnung“ mi udělal opravdu velkou radost. Samozřejmě si uvědomuji, kolik mi je let. Když ale lezu takovou cestu, věřte mi, že na 50 let

se přitom necítím. Mám pocit, že je mi o mnoho míň a to je taky moc hezké. Díky svému lezeckému způsobu života zůstávám stále mladý. Líbí se mi to, a dokud to mé tělo i duch budou zvládat, přesně tak to chci dělat i nadále... text foto

Martin Krejsa Pepe Piechowicz a archív Beata Kammerlandera

Beat Kammerlander – člen adidas outdoor týmu – doporučuje:

G74760 TERREX Ndosphere Jacket Skvělá bunda z  80g izolační výplně Primaloft® a  s  plně zateplenými vsazenými díly z  elastického materiálu je vhodnou volbou pro horolezce a  milovníky hor. Podšívka cocona® poskytuje y j spolehlivou p regulaci g vlhosti. 4 999,00 0 Kč

je zárukou perfektního záběru na zasněženém i zmrzlém povrchu. Rychlé utažení bot díky speed lace. Praktický kryt zavazování na zip. 4 499,00 Kč

azu. Voděodolná a prodyšná mem v odrazu. a prodyšná membrána GORE-TEX udrží nohy v suchu. Vhodné pro super rychlý hiking. 4 499,00 Kč V21260 TERREX CONRAX CP Pánská outdoorová obuv do zimního prostředí. Syntetický materiál Primaloft® nabízí vynikající hřejivé účinky. Climaproof® chrání proti nepříznivým klimatickým podmínkám jako je vítr, déšť a sníh. Traxion speciální design podešve je zárukou perfektního záběru a stabiénu. Traxion speciální design pod lity v terénu. podešve

G80605 TERREX IceFeather Pant Kalhoty z materiálu GORE-TEX® Pro jsou vysoce prodyšné, nepromokavé a odolné. Vodotěsné boční zipy po celé délce nohavic umožňují snadné oblékání i dobrou ventilaci vzduchu. Díky odnímatelným šlím a  střihu FORMOTION™ padnou doslova jako ulité. Přispívají tak k vašemu skvělému p pocitu p při rozličných ý outdoorových aktivitách. tách. 10 499,00 Kč

Q21352 TERREX FAST R MID GTX Pánská lehká obuv atletického vzhledu je vhodná pro rychlý pohyb v horách. Continental guma a podešev TRAXION zajistí skvělou přilnavost a kontrolu. Přední část mezipodešve je vyplněna ADIPRENE+, který pomáhá

-PR-

23

PORTRÉT

Beat Kammerlander významný rakouský sportovní lezec, který posunul hranice volného lezení v Alpách narozen 14. 1. 1959 v městě Bludenz v rakouské spolkové zemi Vorarlbersko

1989

1990

1992

1993 1997 2001 2002 2004

Přehled nejvýznamnějších výstupů Sportovní cesty 1984-6 Zombie, Quaderwand, Frankenjura, klas. 10Mr. Magnesia, Schellneckwand, Frankenjura, klas. 9+ Fallout, Klagemauer 01, Frankenjura, klas. 9+ Ira Technokratie, Krottenseer Turm, Frankenjura, klas. 9+ Chouca, Buoux, Francie, klas. 10- (8a+) 1985 Delirium tremens, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10-, prvovýstup Take it easy, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10, prvovýstup 1987 Les braves gents ne courent pas les rues, Verdon, Francie, klas. 8b Échographie, Verdon, Francie, klas. 8a Un crime passionnel, Verdon, Francie, klas. 8b 1988 Zukunkftsmusik, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10+ 1989 Wet Willy, Verdon, Francie, klas. 8b+ Le Genou de Claire, Verdon, Francie, klas. 7c+, výstup stylem OS 1992 The Pusher, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 11- (8c), prvovýstup Nirwana, Ardetzenberg, Rakousko, klas. 10/10+, prvovýstup Euphorie, Voralpsee, Švýcarsko, klas. 10/10+ (8b+), 30 m, prvovýstup 1993 Grauschleier, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10+, prvovýstup Mona Lisa, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, Fb 8a, první přelezení boulderu 1994 Dirty Harry, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10+, prvovýstup Tai Chi, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10+ (8b+), prvovýstup 1995 Never Mind, Lorüns, Vorarlberg, Rakousko, klas. 11- (8c), prvovýstup Speed, Voralpsee, Švýcarsko, klas. 11-/11 (8c+), prvovýstup 1997 Missing Link, Voralpsee, Švýcarsko, klas. 11 (8c+/9a), prvovýstup 1999 The rising sun, Tuolumne Meadows, USA, klas. 5.13d 2002 To bolt or not to be, Smith Rock, Oregon, USA, klas. 5.14a 2008 Prinzip Hoffnung (Princip naděje), Bürser Platte, Bürs, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10/10+ E9/E10 (8b/8b+), 40 m, prvovýstup provedený tradičním způsobem*1 Alpské a vícedélkové výstupy 1980 Eiger, S stěna, 9. zimní výstup 1981 Vergissmeinnicht (Pomněnka), Rätikon, 7- A4, prvovýstup 1986 Morbus Scheuermann (Scheuermannova nemoc), Gelbeck, Rätikon, klas. 9, 200 m, prvovýstup *

24

Druhé přelezení cesty má na svědomí 22letý rakouský lezec Alex Luger. Cestu v tradičním stylu přelezl 6. 12. 2010.

Le Maximum, Gelbeck, Rätikon, klas. 9+, 200 m, prvovýstup, spolulezec: G. Dünser New Age, Rätikon, klas. 10- (8a+), 150 m, prvovýstup, spolulezci: W. Mittelberger, M. Murr, R. Sperger a H. Scheichl Hannibals Alptraum (Hannibalova noční můra), 4. Kirchlispitze, J stěna, Rätikon, klas. 9 (7c), 300 m, 1. volné přelezení Acacia, 5. Kirchlispitze, J stěna, Rätikon, klas. 9+ (8a), 330 m, 1. volné přelezení Unendliche Geschichte (Nekonečný příběh), 7. Kirchlispitze, J stěna, Rätikon, klas. 10+ (8b+), 350 m, prvovýstup, 9. 9., první alpská skalní cesta v horním desátém stupni, 1. volné přelezení v roce 1991 Cleopatra, Reissend Nollen, Wendenstöcke, Švýcarsko, klas. 8a, prvovýstup Jednicka, Dom, Wendenstöcke, Switzerland, grade 7c+, 1. volné přelezení Batman, Reissend Nollen, Wendenstöcke, Švýcarsko, klas. 7b+, výstup stylem OS Silbergeier (Stříbrný sup), 4. Kirchlispitze, J stěna, Rätikon, klas. 10+ (8b+), 280 m, prvovýstup, spolulezec: Conny Kammerlander, 1. volné přelezení v roce 1994 WoGü, 7. Kirchlispitze, J stěna, Rätikon, 350 m, prvovýstup, spolulezci: H. Scheichl a P. Mathis, 1. RP přelezení Adam Ondra (2008), klas. 8c Hotel Supramonte, Gole di Gorropu, Sardinie, klas. 10 (8b), 2. volné přelezení Con le ali sotto i piedi (With wings on your feet – S křídly na nohou), Sardínie, klas. 10+, spolulezec: Pietro Dal Pra, stále bez RP přelezení Freedom, Rote Wand (2.704 m), J stěna, Lechquellengebirge, Vorarlberg, Rakousko, klas. 8b, 250 m, 1. volné přelezení

Sólové výstupy 1982 Heiligkreuzkofel (2.907 m), Z stěna, Mittelpfeilers – Střední pilíř, Kreuzkofelgruppe, Dolomity, klas. 7+ 1984-6 Affenfresser (Pojídač opic), Schellenberg, Vorarlberg, Rakousko, klas. 10Lohn der Angst (Mzda strachu), Schellenberg, Vorarlberg, Rakousko, klas. 9+ 1999 Mordillo, Voralpsee, Švýcarsko, klas. 10- (8a+) Ledy a mixy 1998 Deja Vue, Brandnertal, Vorarlberg, Rakousko, klas. M8+, 80 m, prvovýstup 1999 Marylin Manson, Brandnertal, Vorarlberg, Rakousko, klas. M7+/W6, 250 m, sólovýstup Haza, Brandnertal, Vorarlberg, Rakousko, klas. W6+, 120 m, sólovýstup Body Count, Brandnertal, Vorarlberg, Rakousko, klas. W7, 180 m, prvovýstup, spolulezec: Wolfgang Loacker Der Graf, Urner-Boden, Švýcarsko, klas. M8, 40 m, první OS přelezení Security Check, Urner-Boden, Švýcarsko, klas. M9, 30 m, 1. opakování 2006 Flying Circus, Breitwangfluh, Švýcarsko, klas. M9, 150 m 2009 Try to Trust, Krippenstein, Mammutwand, Rakousko, klas. M8/WI7, 140 m, prvovýstup, spolulezec: Heli Putz Filmy 1995 Dokumentation einer Unzweckmäßigkeit, režie Gerhard Koenig, 32 min, 1. cena na filmovém festivalu v Trento 2009 Prinzip Hoffnung, režie Mike Hamel, Planet Talk, 12 min Mount St. Elias, režie Gerald Salmina, 100 min 2010 Leben in der Vertikalen, režie Gerald Salmina, 45 min

Skialpinismus – Fitness Skitouring ní Dynafit akci zvanou Dynafit – Rock Point skialp Tour: Night of Vertical Fans Večerní závod se startem v 18 hod. pro hobby závodníky i úplné začátečníky. Každý účastník dostane malý dárek a  kdo dosáhne cíle, po-

V posledních letech se výrazně rozvíjí disciplína, kterou můžeme nazvat jako kondiční skialpinismus. Odehrává se v  nenáročném terénu, jako jsou lesní cesty nebo sjezdovky. Nejčastěji v podvečer, po práci a při měsíčku, s rozsvícenou čelovkou. Jde hlavně o kondiční přípravu. Výhodou lyží na skitouring je prakticky neomezený pohyb v členitém, zasněženém terénu. Co nevyjedete nebo nesjedete na běžkách, snadno zvládnete na skialpech. Takže sednout do auta, vyběhnout dvakrát kopec, nahoře na chatě se občerstvit…no není to krásný podvečer? Abyste si mohli podobné zážitky dopřát, přestože nevlastníte to správné vybavení, jsou tu Rock Point – Dynafit testcentra a specializované skialp prodejny Nabídku vybraného skialpinistického vybavení najdete v našich Rock Point specializovaných prodejnách v brněnském obchodním centru Olympia, dále v pražském obchodním centru Letňany a  prodejně v  Riegrově ulici v Olomouci. V těchto prodejnách je pro vás připravený speciálně proškolený personál, který má i vlastní bohaté skialpinistické zkušenosti. Můžete tedy očekávat rady nejen při výběru správného vybavení, ale i  praktické postřehy a typy z terénu. V těchto prodejnách je vám kromě standardní půjčovny skialpinistického „nádobíčka“ k dispozici také možnost zapůjčit si testovací sety lyží, bot a vázaní značky Dynafit. Pokud se následně rozhodnete k zakoupení, bude vám testovací půjčovné odečteno z pořizovací ceny nového vybavení. Nabídku skialpu najdete i v dalších prodejnách. Více na www.rockpoint.cz DYNAFIT – ROCK POINT SKIALPTOUR Pro všechny zájemce připravujeme ve spolupráci s  výrobcem skialpinistického vybave-

stoupí do tomboly. Od 20 hodin se budou losovat hodnotné ceny. Snow Leopard Day  1 výškový metr = 1 cent. Dynafit organizuje již pátým rokem speciální akci na podporu fondu Snow Leopard Trust pro ochranu sněžného leoparda. Území kde se vyskytují sněžní leopardi se zmenšuje každý den. Populace volně žijících sněžných leopardů se odhaduje mezi 4 300 až 7 200 zvířat. Ilegální lov a ničení jejich přirozeného prostředí jsou největším nebezpečím pro tato krásná zvířata. V průběhu jednoho dne zaznamenáváme všechny nastoupané výškové metry účastníků této akce a za každý výškový metr věnuje Dynafit 1 cent do fondu Snow Leopard Trust. Všichni zájemci (včetně začátečníků) jsou vítáni. Testovací dny Ideální možnost vyzkoušet si na sněhu vybavení na lyžařské túry od Dynafitu. Poznejte lehkost a funkčnost na vlastní kůži. Aktuální informace sledujte na webu www.rockpoint.cz TERMÍNOVKA: Janské Lázně 25. 1. Noc tuleních pásů. V rámci oblíbeného závodu proběhne závod „hobby“ skialpinistů  „Night of Vertical Fans“ z  Janských Lázní na Černou horu (převýšení 580 m). Tombola o hodnotné ceny. Dolní Morava 8. 2. Night of Vertical Fans (převýšení 370 m). Tombola o hodnotné ceny. Bouřňák – Mikulov v Krušných horách 16.3. Testovací den Dynafitu, Snow Leopard Day Pec pod Sněžkou 29.3. Night of Vertical Fans (převýšení 320 m). Tombola o hodnotné ceny. 30.3. Snow Leopard Day -PR-

25

Už před návratem z loňského výstupu na Chan Tengri (6.995 m) jsme v základním táboře při čekání na zpáteční let začali přemýšlet, kam pojedeme příště. V hledáčku jsme měli Tádžikistán, centrální Pamír. Konkrétně jsme se chtěli pokusit o výstupy na dvě sedmitisícovky, na Pik Korženěvské (7.105 m) a Pik Ismaila Somoniho (7.495 m, dříve Pik Komunisma). Pik Korženěvské je třetím nejvyšším vrcholem Tádžikistánu a nachází se asi třináct kilometrů severně od Pik Somoni, nejvyšší hory Tádžikistánu. Náš výlet začal stejně jako každá naše expedice několikaměsíčním plánováním 26

a sháněním letenek a permitů. Letenky do Dušanbe jsme nakonec koupili u Air Rossiya, což se posléze ukázalo jako malá chyba, protože jsme pak za nadváhu museli zaplatit téměř deset tisíc korun. Permity jsme si objednali přes českou cestovní kancelář Pamír 7000 u  tádžické agentury Pamir Peaks. Zakoupili jsme velký balíček, který obsahuje nejen let helikoptérou, ale i pronájem stanu a veškeré jídlo v základním táboře. Prostě jsme si chystali báječnou dovolenou… Ale k věci – vyrazili jsme z vídeňského letiště 25. 7. 2013 a mířili jsme přes Petrohrad do hlavního města Tádžikistánu, Dušanbe, kde na nás čekal člověk z agentury a odvezl nás do hotelu. Zde jsme strávili

dvě noci a pak jeli do hor, konkrétně do města Džergatol, kde se nacházel heliport. Odtamtud jsme vyrazili do našeho budoucího domova, základního tábora Moskvina (4.300 m). Do Džergatolu jsme přijeli večer, ale řidič nám opakovaně sliboval, že ještě ten den odletíme do base campu. To se bohužel nestalo, a tak jsme po několika hodinách zmateného čekání šli spát do místní budovy, kde se potkáváme s devatenáctičlennou partou Čechů v čele s Michalem Kleslem z  Pamíru 7000 a  dvěma kluky z Prahy, kteří se stejně jako my chtěli pokusit nejen o Koržu, ale i o Komunistu. Všichni zde tráví již druhý den a my následující den zjišťujeme proč. Na heli-

Na sestupu z vrcholu Pik Korženěvské, cca 6.700 m

30. narozenin. Fredrik se zalekl lehkého sněžení a po první noci odchází za lepším počasím i  aklimatizací zpět do základního tábora. Akim ve spodním C1 čeká na Pavla, který i se silnými střevními potížemi přichází do C1 dva dny po něm. Jenom cestou z base campu do C1 měl čtrnáct neplánovaných pauz zaviněných střevními problémy. Na asi osmsetmetrové převýšení to nebyl špatný výkon. Ale hned druhý den se jeho stav zlepšil natolik, že bylo možné vyrazit do horního tábora C1. Problémy byly způsobeny kvalitou vody a jídla v base campu a po

kameny. Cesta vede podél potoka v levé části ledovce (při pohledu z C1) a při našem prvním průstupu nebyla nijak značena. V cestě je pouze jedno místo s fixním lanem dlouhým asi deset metrů, a to až v horní části. Jinak se šlo bez jištění, poměrně nestabilním terénem, kde tu a tam spadl kámen. Horní tábor C1 je velký plac se spoustou místa pro stany a občas nevábnou vůní způsobenou množstvím exkrementů v okolí. Hned další den se zde potkáváme s Fredrikem a společně stoupáme do C2 ve výšce 5.800 m, tábor se nachází pod

Fixy mezi C1 a C2, cca 5.600 m

port jsme došli podle instrukcí agentury v pět ráno a čekáme a čekáme. A to celý den až zase do tmy, kdy nám je opět řečeno, že dneska neodletíme. Odlet se povedl až třetí den. Do základního tábora Moskvina přilétáme po zhruba půl hodině letu a hned se snažíme ubytovat. Místní vedoucí tábora nám nabízí stan, který bych si nevzal ani na sjíždění Vltavy, a tak po chvilce dohadování dostáváme pěkný stan vedle Fredrika, Švéda, se kterým jsme se loni potkali v  Kyrgyzstánu na Chan Tengri a který je letos již součástí naší tříčlenné skupiny a naším dobrým kamarádem. V base campu Akim vydržel pouze dva dny a hned vyrazil s Fredrikem na Koržu, Pavel bohužel musel kvůli střevním potížím start odložit. Cesta do C1 vede po kamenité pěšině a suti a nejtěžší místo spočívá v tom, že je nutné proběhnout pod čelem vysokého ledovce, ze kterého každou chvilku padají větší či menší kameny. Přesto jde, hlavně kvůli téměř nulové aklimatizaci, o  vyčerpávající výstup. Do spodního kempu C1 (5.100 m) tedy přichází jen Fredrik a  Akim, a  to v  den Akimových

Spodní C1, 5.100 m

konzumaci stravy koupené v Čechách téměř okamžitě odezněly. Cesta mezi dolním a horním C1 je asi z celé cesty na vrchol technicky nejtěžší. Je tu potřeba překonat ledovec posetý

velikým skalním převisem. Jdeme po cestě vyšlapané ve sněhu a prudší místo ve výšce asi 5.600 m je pěkně vyfixované lany, a  tak není problém se pomocí jumaru dostat nahoru. 27

Vrcholový hřebínek a Pik Korženěvská v mracích, cca 6.600 m

Fredrik na fixech mezi C1 a C2, cca 5.600 m

V táboře C2 je místo tak na sedm stanů, a proto máme strach, zda se sem vůbec vejdeme a  jestli nebudeme muset opět sestoupit. Naštěstí je tu jedno místo volné, tak můžeme zůstat. Kromě našeho je tady dalších pět stanů, které pravděpo28

dobně slouží pouze pro aklimatizaci klientů s  vůdci a nyní jsou prázdné. Jsme tu tedy úplně sami. Další den nás čeká cesta do spodního tábora C3. Vede mírným sněhovým svahem a končí v sedle ve výšce 6.100 m,

kde je pár míst na stan. Stavíme ten náš a  Fredrik, který s  námi v  něm již bydlí, zde některé věci nechává zakopané ve sněhu. Ráno vycházíme do horního C3, někdy označovaného jako C4. Hned na začátku musíme překonat asi dvacet metrů vysokou a téměř kolmou skálu, která je ovšem pěkně zajištěna fixy. Z  horního tábora C3 ve výšce 6.300 m se již chodí na vrchol. V  posledním táboře jsme se už moc nevyspali a v půl čtvrté ráno jsme vyrazili na cestu k vrcholu. Jdeme po vrcholovém hřebeni, který je kompletně zasněžený. Počasí je ráno až neuvěřitelně pěkné a pohled na nedalekého Komunistu je úchvatný. Bohužel, po asi čtyřech hodinách chůze se kolem vrcholu objeví mrak a je vidět maximálně na pět metrů před sebe. Díky vyšlapané cestě z minulého dne však nemáme s orientací větší problém. Asi po pěti a půl hodinách chůze se Pavel, i přes minimální viditelnost, jako první dostává na vrchol. Akim s Fredrikem to samé opakují asi o půl hodiny později. Následují vrcholové fotografování a gratulace a pak začínáme sestupovat. Únava byla veliká, a i proto jsme dolů nijak nechvátali a šli raději opatrně. Zpět do C3 došel Pavel asi okolo jedenácté hodiny a  Akim s  Fredrikem o  dvě hodiny později. Přespali jsme a druhý den sestoupili téměř za šera do base campu.

Sestup zpět do BC, travez stěny v cca 4.700 m

Po sestupu jsme se rozhodli, že na Komunistu nepůjdeme a využijeme jediný vrtulník letící před koncem sezony do civilizace. Důvodů bylo několik, ale tím hlavním byl Pavlův prst. Pochroumal si ho na Matterhornu, na kterém jsme byli kvůli aklimatizaci dva týdny před odletem do Pamíru. Pavel měl natržená šlachová poutka, a tak nemohl pořádně ani sevřít cepín. Po příjezdu do Čech jsme zjistili, že naše rozhodnutí bylo asi správné. Letos se na vrchol Pik Komunisma nikomu dostat nepodařilo a jeden ukrajinský mladík dokonce zahynul. Počasí a o dva týdny posunutá sezona byly zřejmě proti. Po příletu do Dušanbe jsme se i s ostatními Čechy, kteří s  námi byli v  Pamíru, věnovali poznávání místních památek. Prohlédli jsme si pevnosti v Chudžandu a Istaravšánu a chvilku jsme se potloukali po Fanských horách. Pohled na BC (u jezera)

Více informací a  video z  výstupu najdete na našem webu www.horyzdalky.cz. text foto

Akim a Pavel Martin Jáchym, Pavel Rozehnal, Fredrik Östman

Tadžická varianta švédského stolu

INDIE

„POSLEDNÍ INDICKÁ VESNICE“ Innsbruck, 2009 / Večeře u Paula a  Barbary Mitchelových: povídáme si, diskutujeme a  vyprávíme si příběhy z  cest, které jsme podnikli, hovoříme o  cizích kulturách, které jsme poznali, a o lidech, které jsme na našich výletech potkali. Báječně se bavíme a  následuje jedna anekdota za druhou. Je už celkem pozdní večer, když se konečně začínají vyprávět ty nejdobrodružnější příběhy: v roce 1999 byl Paul členem irské expedice, která jako první překonala horský ledovec v  pohoří Párvatí, od buddhistického regionu Spiti na severovýchodě Indie až po jižní údolí Kullú ve státě Himáčalpradéš. Expedice se oproti původnímu plánu poněkud protáhla a zásoby jídla se ztenčovaly. Naprosto vyčerpaný a  hypoglykemický tým se snažil prorazit si cestu sněhem a ledem až do bezpečného údolí. Paul si jen matně pamatoval detaily této třídenní odysey, ovšem co v jeho paměti zůstalo, to byly všechny ty skalní bloky podél řeky, kterou následovali. Pod rouškou jednoho 30

z těchto bloků byli schopni se utábořit. Následující den, zcela vyčerpaní, konečně došli do „údolí bohů“ a opět se setkali s civilizací. Francouzi a Italové, kteří posléze bydleli v  malých horských vesničkách kolem Kullú několik týdnů, po celý den vzdávali hold bohu Šivovi, jednomu z nejvýznamějších hinduistických bohů. Himálaj mě fascinoval. Vždycky jsem chtěl vidět největší pohoří na světě na vlastní oči. Od dob, kdy jsem byl ještě malý kluk, mi v paměti uvízly tisíce obrázků a příběhů – od Reinholda Messnera, Reinharda Karla, Heinricha Harrera… a samozřejmě také od mého strýce, který mi z každé své expedice přivezl nějaký suvenýr. Říkal jsem si, že jednoho dne se také vydám do Himálaje, abych zažil svůj vlastní příběh. Ovšem tento příběh nebude o ledových osmitisícových vrcholech, přeplněných základních táborech a frontě na Mount Everest, jelikož jsem si velmi brzy uvědomil, že mnoho vrcholů můžete obdivovat zespodu. Vrcholy, které chci zdolat, jsou úplně jiného charakte-

ru. Chci cestovat po Himálaji mimo vyšlapané stezky, chci se potkávat s místními obyvateli, prožívat jejich kulturu v tomto náročném prostředí a samozřejmě chci najít vhodná místa pro bouldering. Po tom večeru v Innsbrucku jsem měl již první konkrétní cíl. Paul mi velmi laskavě dal veškeré své záznamy, včetně expedičních map, a já jsem si pak o tomto regionu na severu Indie zjistil ještě víc informací. Při listování ve starém trekovém průvodci jsem našel černobílou fotografii, která ještě zvýšila mou motivaci prozkoumat Himálaj: ukazovala impozantní rozpětí vrcholů. Byly na ní patrné strmé stěny a pilíře, tyčící se stovky metrů nad údolím. Struktura skály jasně ukazovala, že jde o žulu, což bylo také signálem, že s velkou pravděpodobností bude dole pod tím vším hodně skal, bloků a kamenů. Ale kde se toto údolí nacházelo? Kde byla fotografie pořízena?

2010 / Přesvědčit švýcarského světoběžníka Elieho Chevieuxe, aby se při-

Bernd Zangerl bouldruje ve výšce nad 4.000 m n. m.

Indická vesnička…

…a město

Alex a Bernd bouldrují v okolí vesnice

31

INDIE

Bouldrové kreace Alexe Lugera

pojil k  mé průzkumné expedici do oblasti indicko-čínské hranice, nebylo vůbec těžké. Elie prostě miluje cestování. V  posledních deseti letech navštívil ta nejodlehlejší místa na světě: Pákistán, Írán, Irák, Čínu, Nepál... co si jen vzpomenete! A z každé této země má nějaký dobrodružný příběh. To Fred Nicole už tak nadšený ze čtrnáctihodinového putování džípem přes západní Himálaj není. Vyhlídky na úspěch jsou nejisté a  já mohu zaručit jen dobrodružný výlet. Kromě výše uvedeného jsou tím jediným, co podporuje mé přesvědčení ohledně obrázku z té černobílé fotografie, dva výtisky map z Googlu. K tomu je třeba připočíst fakt, že nemám ani tušení, zda budeme moci využít nějakou infrastrukturu, zda budeme mít kde přespat a kde se najíst. Kromě toho, výlet do Manali byl už sám o sobě hodně vyčerpávající. Balvany jsme našli i zde, tak proč bychom měli podnikat další úporný výlet po Indii? Já chci ale pokračovat dál. Neřídit se tou modrou knihou! Rychle jsme tedy schovali další zásoby, vařič a spací pytle v našem džípu a za úsvitu jsme stále spícímu Manali dali sbohem. Jedeme na sever. 32

Už po krátké chvíli sjíždíme z hrbolaté cesty a dobrodružství v džípu začíná. Mlha a déšť kazí dobrou viditelnost. Náš řidič následuje slabé světlomety a na úzkých horských silnicích manévruje s autem se stoickým indickým klidem. Když se v  protisměru překvapivě vynoří jiné

vozidlo, všichni se lekneme, ale oběma řidičům se vždy podaří kolem sebe prokličkovat. Slunce vychází a  mlha řídne. Konečně můžeme obdivovat krásné scenérie. Hledíme do dáli, studujeme krajinu, její podoba a fauna se mění z hodiny na hodinu. Znovu a znovu vidím ve strmém

horském úbočí zaříznuté malé vesničky nebo samostatné domy, jejichž poloha by se i tyrolskému horskému farmáři zdála absurdní. Po celé generace lidé budovali ve strmých svazích terasy, které byly pro život v tomto drsném prostředí nezbytné. „Jen čtyři hodiny,“ slyším odpověď a do tváře se mi vrací šťastný úsměv, když se zeptám, jak dlouho ještě musíme jet. Úsměv mi z  tváře totiž zmizel už před hezky dlouhou chvílí. Hrbolaté silnice a  neustálé kodrcání dají zabrat i  tomu nejvytrénovanějšímu lezeckému tělu. V této chvíli mi myšlenky zcela ovládá bolest zad. Moji věrní spolutrpitelé na tom nejsou o nic lépe. Ani Fred nijak nezáří optimismem a snaží se najít pohodlnější pozici mezi našimi batohy. Pouze Elie je klidný a pokouší se nám v autě zvednout náladu. Strávil v indických vlacích, autobusech a dalších dopravních prostředcích dost času na to, aby věděl, že kdo se chce dostat do nejodlehlejších koutů Himálaje, musí za to zaplatit. Konečně opouštíme velice působivou rokli se silnicí „Hindustan–Tibet Road“ a  obracíme se na ještě prudší cestu vedoucí do sousedního údolí. Tady by nás měl čekat hledaný ráj. Cesta byla částečně

zavalena skálou a  nyní vede přes nepříliš stabilní kusy kamene. Jsem ohromen tím, na co si zde v Indii inženýři troufnou. V Evropě by po takových silnicích nikdo nejezdil. Tady dokonce předjíždíme autobusy a kamiony. Slunce už dávno zapadlo za obzor, noc se blíží. Nosy máme přilepené na okenních tabulkách v naději, že spatříme nějaký skalní blok. Pomalu začínám být nervózní. Možná jsem zjišťoval informace příliš povrchně a teď se veškeré naše úsilí ukáže jako marné? Ale pak jsme díky světlometům schopni rozlišit siluety čehosi, co by mohly být skalní útvary podél silnice. Ulevilo se nám, ale dnes stejně ještě nebudeme schopni rozhodnout, zda je právě toto náš boulderový ráj, který hledáme. Teď potřebujeme místo k přespání a nějaké jídlo. Než dojedeme do malé vesnice, už hustě sněží. V některých domech se stále svítí. Stojím na silnici a volám: „Ahooooj!“

2012 / Je to už po čtvrté, co se vracím do této horské vesnice na úpatí „Šiva lingam“. Její obyvatelé už mě znají a už také vědí, co zde, v odlehlé oblasti Himálaje, já i mí přátelé hledáme. Ačkoliv tomu vůbec

nerozumí. Lidé ve vesnici jsou zvyklí na nedostatek a na podnebí v této krajině. Snaží se v těchto drsných horách přežít, každý metr čtvereční orné půdy si museli tvrdě vydobýt. Jediná půda, kterou nemohou zúrodnit, je ta pod holými skalními stěnami, tolik charakteristickými pro tuto krajinu. A pak sem přijdou turisté a  dlouhé týdny se baví lezením po různých skalních útvarech. Jsem si této konkrétní situace vědom. Často se ptám sám sebe, jestli děláme dobře, když sem jezdíme? Nebude to jednoho dne mít špatné důsledky? Od začátku nás místní pečlivě pozorují a sledují každý náš krok. Někteří farmáři nás dokonce doprovázejí celý den. Chtějí pochopit, co pro nás tyto skály znamenají. Když zjistí, že se k jejich krajině chováme s respektem, že jejich pole a louky neničíme a že většinu času trávíme na skále, postupně nás přijímají do své komunity. Lidé v údolí jsou pilní, přátelští, nápomocní a mají srdce na pravém místě. Mám pocit, že každému stvoření dopřávají bez jakýchkoliv předsudků jeho místo na zemi. Tady je úsměv vždy odměněn úsměvem. Nezažíváme tu žádnou evidentní závist, nepřipadáme si tu jako cizí, což by nás od

Hranka na rozehřátí

33

INDIE

Poslední metry tradicionalistické "e Leugerhammer"

ostatních izolovalo. Zdá se, že tady všichni vědí, že to, co nás všechny na tomto světě spojuje, nezávisle na původu nebo náboženství, je bytí člověkem. Tady, v poslední indické vesnici, mám pocit, že svět je stále v pořádku. Nikdy předtím jsem se jako cizinec necítil někde tak vítaný – ovšem zároveň vím, že my, turisté, můžeme tuto idylu pouze narušit. Ležím nad vesnicí na mé „soukromé“ vyhlídkové plošině a  vychutnávám si hřejivé slunce. Zima je za dveřmi a malá horská vesnice pode mnou srší aktivitou. Lidé opravují chodníky a domy, záplatují studny a vodovodní potrubí. Na polích se sklízí úroda a do stájí se nosí seno. Rytmus chodu věcí ve vesnici určuje slunce. Za úsvitu se vedou krávy, kozy a ovce na pastvu. Krátce poté se ženy a  muži objevují na polích, aby sklízeli úrodu, nebo mizí v lesích, aby sbírali dřevo na oheň. Před soumrakem se dobytek vrací do vesnice a postupně z komínů malých domů začíná stoupat dým. Ruch na jediné silnici, která vede skrz vesnici a která je ústředním bodem vesnického života, se pomalinku vytrácí. A v noci už můžete slyšet jen šumění řeky. 34

Náš denní program je také určován sluncem. Jakmile první sluneční paprsky ozáří náš pokoj a ohřejí vzduch, už se dereme zpod našich tlustých přikrývek. Pokojový teploměr ukazuje šest stupňů Celsia. Já jsem u snídaně obvykle první. Chvíli po mně se v jídelně plné slunečního svitu shromažďuje celý lezecký tým. Můj bratr Alexandr mě sem doprovázel už v  roce 2010 a  pomohl zdolat první kameny. Společně jsme také přežili dobrodružné džípové safari v  sousedním údolí Spiti. Pro Alexandera Lugera to byla první návštěva Indie. Tenhle mladý Rakušan z Vorarlberska bývá nejčastěji k vidění v nějaké pěkné alpské stěně. Do této „poslední indické vesnice“ ho přilákaly mé příběhy, příslib dobrodružství a vytvoření jedné nebo dvou tradičních cest. Nakonec se k nám přidali ještě Ray a Jasmine. Ray Demski je profesionální fotograf, kterého jsem poprvé potkal při focení v Berlíně. Tehdy na něj moje boulderování udělalo takový dojem, že jen o několik dní později se začal boulderingu věnovat sám. A na lezecké stěně dokonce potkal svou současnou přítelkyni Jasmine. V  uplynulých letech spo-

lu procestovali půl světa. Razítko od „Indického imigračního úřadu“ jim však v  pasech chybělo. A  to byl dostatečný důvod, aby se ke mně a mým přátelům připojili a byli součástí vývoje této boulderingové oblasti. Naresh nás vítá s láskyplným „Shubra – vat“. Didi, náš číšník, nám servíruje kávu a čaj a stará se o všechny naše ranní požadavky. Dnes je ráno poněkud tiché. Ty týdny utekly nějak rychle. Pro Jasmine a  Alexandra je to už poslední snídaně v  Himálaji. Po ní se vydají na svou cestu zpět do civilizace. Alexander naplnil slib, který jsem mu dal, než jsme opustili Rakousko, tím, že udělal prvovýstup tří „Královských linií“ v údolí. Zdoláním cesty „Lugerhammer“ otevřel první, zkušební kousek pro specialisty na spárové lezení s  dobrými nervy. Také Jasmine, ačkoliv byla na skále nováčkem, se v posledních šesti týdnech ohromně zlepšila a zdolala několik náročných boulderů. Kromě toho zastávala tato Kanaďanka funkci fotografovy asistentky, naší tělocvikářky a učitelky tance a starala se o naše zdraví, náladu, vlasy a oblečení, aby Rayovy fotky byly opravdu perfektní. Všichni jsme si to

Alex v cestě „Chilla Schit“ 8a+/8b

35

INDIE

Boulder „Walkinf of Haevens Door“ 7A

36

Alex

náramně užívali a pro každého bylo těžké dát této krajině sbohem. Jen já jsem se zároveň těšil, protože další den měla přijet má přítelkyně Andrea doprovázená Karin. Tyhle dvě Pološvýcarky s námi stráví zbývající tři týdny. Navíc se naše lezecká rodina mezitím rozrostla o  další přijíždějící, Steffena, Christiana a  Dominique, milou malou četu připravenou dále rozvíjet tuto boulderingovou oblast. Skal je tu opravdu hodně. V odpočinkových dnech chodíme hledat „zákusek

vali a usmívali se, když jsem časně ráno absolvoval své první pokusy a jen stěží se odlepil od země. „Ciao Giovanni“ byl v té době nejodvážnější výstup, protože tento blok leží prakticky na školním dvorku. Takže jsem pak ze skály slaňoval s dětmi a učiteli, nebo je spíš tahal nahoru. Děvčata a chlapci ve školních uniformách byli ze začátku trochu vyděšení, ale všichni si to užili. Třeba někteří v budoucnu také uslyší volání skal… Zbývající sektory jsou většinou skryté v hustých pralesích a mů-

Alex Luger prvního přelezu cesty „e Leugerhammer“ 8b

dne“. Skaliska a balvany jsou po krajině rozptýlené částečně chaoticky, takže hledání v nadmořské výšce 3.000 metrů je těžké, ale zároveň i více zajímavé. V současnosti existuje pět sektorů v blízkosti vesnice a pak několik ohromných kamenů (jako třeba tříkrokový problém „The Lazyness of Comfortness“), které se nacházejí hned u krajnice uprostřed vesnice. Místní obyvatelé mě nechápavě pozoro-

žete se k nim dostat po cestách, které vystavěli zemědělci. Zima už je za dveřmi. Pomalu, ale jistě se na vesnici snáší sníh. Ještě naposled před naším odjezdem se snažím soustředit veškerou svou energii a koncentraci na vyřešení jedné nebo dvou linií. Závěrečná tečka, abych tak řekl. V uplynulých letech se počet projektů vždy zvyšoval a s každým odjezdem jsem měl ještě více důvodů

Bernd

Děti

k návratu. Tentokrát je to pro mě poprvé, kdy mohu konečně tento poměr zvrátit. Užívali jsme si týdny lezení za perfektních podmínek a já jsem teď mnohem víc motivovaný a akčnější, než jsem kdy býval. Zdá se, že moji přátelé, stejně jako jednoduchý a tichý život zde v Himálaji, mě nutí podávat špičkové výkony. Cítím se tolik naživu! Názvy jako „Godless Heavy Blanket“, „Extra long – extra strong“, a „Bengaly Morning“ se přímo podílejí na této velké motivaci a  jsou výsledkem nikdy nekončící vášně. Ale v mé mysli nezůstávají jen tyto balvany. V  Himálaji každá skála vypráví svůj příběh a  my v  posledních třech letech objevili více než sto takových příběhů. duben 2013 text foto

Bernd Zangerl Ray Demski

Indiánské léto v severním Norsku Noc N oc prá práv právě ávě ě ko k končila čil čil ila as svou vou ou n nadvládu adv ad dvlá vllá v ádu d nad ostrovem du ostrovem, em, da d dale daleko ale leko ko n na a ob obzo obzoru zoru zo ru se nad d mo moř mořem ře v řem vyklubalo slunce a slabými l bý i oranžovými paprsk paprsky ozářilo tenký pruh hor mezi nízkou oblačností zdržující se při mořské hladině a vysokou k oblačností, která halila nejvyšší vrcholky. I my byli v té chvíli v onom okně mezi nebem a zemí obklopeni úsvitem, který tam byl snad pouze pro nás.

Jeden z mnoha vrcholů

Společně s  bratrem Ondrou a  našimi přáteli Mauglím a  Danou jsme strávili další léto plné dobrodružství a  pionýrství v severním Norsku. Po dvou našich předchozích velkých výletech – na souostroví Lofoty v roce 2009 a do okolí pevninského Stetindu v roce 2010 – jsme si Čistá radost

38

dali roční pauzu, abychom si zase trochu užili nekomplikované a  pohodové lezení v Alpách, ale letos, plni elánu, jsme se opět ocitli nastoupení v  pozoru daleko za polárním kruhem. Důvod byl jednoduchý: opět se v nás probudila chuť užít si pocity, které měli pionýři našeho sportu v Alpách už drahně let zpátky. A když říkám drahně let zpátky, myslím tím i to, že v Norsku je stále ještě potenciál právě i pro lezce, jejichž výkonnost se neblíží ještěrkám nebo makakům. Počasí nám nepřálo, po celou dobu našeho pobytu převažovala severská hnusota a občas foukal pěkně silný vítr, který nám dokonce zlámal stan. Přesto se nám podařilo přikreslit do místních stěn tři nové cesty v  čistém tradičním alpském stylu, což pro nás osobně znamená jediné: cesta lezená v jednom zátahu, a hlavně bez nýtů, které bezvýhradně chybí i v lezeckém batohu.

První linkou na našem ,,wish-listu“ se stal severní pilíř Eidetindu ve fjordu Efjord, kterým až dosud nevedla jediná cesta. Už z  dálky byl vidět výrazný systém zářezů táhnoucích se středem pilíře. I  skálu jsme odhadovali na slušnou. Ve skutečnosti jsme ale nakonec natáhli dost divokou cestu s  množstvím trávy, místy špatnou skálou a s delšími mokrými úseky. Čestnou výjimkou se stal obrovský kolmý sedmdesátimetrový zářez v headwallu s neuvěřitelnou, vodou nádherně modelovanou spárou. Jako Chamonix a písek dohromady! Krásu této části cesty zvyšoval ještě fakt, že se výstup nad očekávání protáhl, a tak nás celou dobu hřálo do zad půlnoční slunce, které vše halilo do svých měkkých odstínů. Kvůli špatným podmínkám ve stěně, která ještě nebyla dostatečně vyschlá, jsme linii nazvali „Wild River“. Pro milovníky čísel: 7, A1, 500 m, 13 délek, 15 hodin, 7. 7. 2012.

Žulové plotny i kouty, čisté…

Půlnoční slunce dlouho visí těsně nad obzorem a neopakovatelně zaplavuje všemi odstíny oranžové celou stěnu Náš druhý prvovýstup se nachází také v Efjordu, tedy v oblasti u slavného Stetindu. Hostí ho severní stěna bezejmenného vrcholu Peak 770 m. Tentokrát jsme měli při výběru o hodně šťastnější ruku. Tato stěna vyniká velice kvalitní žulou, navíc je charakteristická zvláštním jevem, takzvanými ,,knobs“. Jsou to vlastně velké vyrostlice živce, dokulata ohlazené, které nám výrazně zvyšovaly šance na průstup mořem ploten této stěny. Po nějakém čase stráveném tradičně za dalekohledem jsme si vybrali nejambicióznější linku, vedoucí přímo středem pravé části stěny. Výsledek byl skvělý! Vzrušující tanec oceánem žulových ploten dal cestě i jméno: „Lost in Ocean“. K výběru názvu přispěla také naše taktika lézt severku přes noc, a tudíž na slunku. A jen to půlnoční, které visí dlouho těsně nad obzorem, umí neopakovatelně vykreslit všechny odstíny oranžové a zaplavit jimi celou stěnu. I přes převažující lezení v plotnách je cesta víceméně slušně odjistitelná. Tato stěna, také 500 metrů vysoká, nám zabrala deset a půl hodiny a klasa se vyšplhala na nějakých 8- až 8 UIAA. Pak přišel pravý čas na přesun za dalšími ještě netknutými stěnami. Kam? Přece na Lofoty*! Ale… po dobu dalších tří týdnů jsme na Lofotech místo nových směrů našli pouze deštivé, větrné, zkrátka hodně hnusné počasí. Maximálně jednodenní přestávky mezi deštěm jsme však dokázali rozumně využít: během krátkých túr jsme našli spoustu neskutečných, a přesto lyžovatelných linií, z  tisícimetrových vrcholů přímo proti hladině Severního ledového oceánu. Naznali jsme, že je každopádně na místě vyrazit sem také na jaře a s lyžemi místo lezeček (ideální období je pro zájemce přelom března a dubna). Předposlední červencový den konečně nastalo dostatečně dobré počasí na nějaký další serióznější výstup. Volba padla na severovýchodní stěnu Stamprevtindenu, což je sám o sobě dost působivý skalní útvar. Jde o pravidelně prohnutou půlkilometrovou stěnu, která úměrně s výškou nabírá na strmosti, situovanou v divokém prostředí Kjerkfjordu, přímo v impozantním bývalém ledovcovém karu. Po třech délkách estetického a  elegantního lezení strmými kouty a spárami přišla hodně vypečená širočina. Po tom, co jsem se zbavil všeho nepotřebného matroše, helmy i  prsáku a  zbyl mi jenom sedák, pustila nakonec širočina vnitřkem, div že jsem si neprodřel gatě. Ale pak to te…i zelené

39

Ve výlezu

Mokrá, zarostlá a místy lámavá skála

prve začalo. Skoro kolmá stěna se tyčila nad našimi hlavami a jediná logická linie byla beznadějně mokrá. Rozhodli jsme se traverzovat více doprava do nevýrazných, ale suchých spár. A  právě ty se ukázaly být klíčovou částí celé cesty: vyrovnanou a morálovou délku za 7 následovalo dvě délky dlouhé technické lezení v tenkých zahliněných spárách na skoby, A2 a A1. To 40

vše v dechberoucí expozici kolmé stěny tři sta metrů nad zemí a šest set metrů nad hladinou moře. Když jsme překonali tyto hrůzy, byli jsme ve stěně už asi dvanáct hodin a naše psychické rezervy byly téměř vyčerpané. A to před námi byla pořád spousta práce. Posledních dvě stě metrů bylo už čirým utrpením a noční můrou ve špina-

vé, zarostlé a lámavé skále. Ale všechno má svůj konec a po osmnácti hodinách lítého boje jsme se ocitli na vrcholu. Byl to magický moment nejen kvůli událostem, které mu předcházely, ale hlavně díky správnému načasování. Noc právě končila svou nadvládu nad ostrovem, daleko na obzoru se nad mořem vyklubalo slunce a  slabými oranžovými paprsky ozářilo tenký pruh hor mezi nízkou oblačností zdržující se při mořské hladině a vysokou oblačností, která halila nejvyšší vrcholky. I my byli v té chvíli v onom okně mezi nebem a zemí obklopeni úsvitem, který tam byl snad pouze pro nás. Cestu jsme pojmenovali „Sweet Dreams Then Beautiful Nightmare“ a klasu jsme odhadli na 7, A2. K opakování této třináct délek dlouhé cesty je třeba ze všeho nejvíc dobrodružný duch, velké zkušenosti se zakládáním a pořádná hromádka železa včetně hodně velkých friendů. Poté už se náš čas naplnil. Po šesti týdnech za polárním kruhem, třech vzrušujících prvovýstupech, jednom nedolezeném tajném projektu, desítkách nachytaných ryb a stovkách objevených lyžařských linií jsme se najednou už začali těšit zpět do střední Evropy, do teplých a prosluněných Alp. Závěrem bychom rádi poděkovali našemu partnerovi HUMI Outdoor, který nás v našich aktivitách podpořil.

„Wild River“

Mluvím-li o Lofotech, myslím v devadesáti procentech jejich s přehledem nejkrásnější a nejdivočejší ostrov Moskenesoya. Jak se zdá, málokdo stále ještě tuší, že to nejlepší se skrývá až na tomto západním konci souostroví. Na stránkách Montany bylo už napsáno mnohé o oblastech na východním ostrově, o  Kalle a  Henningsvaeru, ale já osobně tomu stále nerozumím. Tyto oblasti začínají být přelidněné, plné ,,outdooráků“ a zkomercionalizované, a přitom jde ,,jen“ o sice tradicionalistické, ale stále jen jednoči několikadélkové lezení na nepříliš impozantních útesech. Zatímco na Moskenesoye se skrývá ztracený svět plný horských big-

„Lost in Ocean“

wallů a potenciálu na nové mnohasetmetrové cesty. A se skialpem je to stejné: okolí henningsvaerského Klattrekafé (místní horoklub) se hemží lyžaři a jejich vůdci v březových lesících, a mezitím na západě čekají ostré hřebeny, tisícimetrové žlaby končící v moři či nezlyžované rampy napříč stěnami. Celý tento nesmyslný trend je asi způsoben dobrým marketingem místních vůdců, kteří sídlí právě v Henningsvaeru. Takže rada závěrem: kdo má duši dobrodruha a  horala a  nevadí mu občas trocha mechu či trávy ve spáře, ať si v  Klattrekafé koupí jen průvodce (nebo ani to ne) a frčí rovnou na Moskenesoyu,

kterou si objeví po svém, tak jak to udělali naši dědové v Alpách! text foto

Jiří Švihálek Ondřej Švihálek

Resumé: „Wild River“ 7, A1, 500 m, 13 délek, 15 hodin, 7. 7. 2012 „Lost in Ocean“ 8-/8, 500 m, 13 délek, 10,5 hodiny, 9. 7. 2012 „Sweet Dreams Then Beautiful Nightmare“ 7, A2, 480 m, 13 délek, 18 hodin, 30. 7. 2012

PROFI DÁRKY ZA BABKU! Sledujte v prosinci akce na yate.cz a u prodejců výrobků YATE

www.yate.cz

FOTOPŘÍBĚH

Z nórskych skiextrémov do alpských vertikál Posledné lístie opadalo zo stromov, vrcholčeky Tatier pocukrovala prvá snehová nádielka. Dni sa krátia a ďalší rok plynie ku svojmu koncu rýchlejšie než dravá voda nórskych potokov padajúca do azúrovo modrých fjordov. Končí sa jeden kolobeh ročných období, aby vzápätí mohol začať ďalší. Končí sa jeden časový úsek na životnej osi človeka, aby naň mohol plynule nadviazať ďalší, ktorý prinesie nové zážitky a skúsenosti na nekončiacej ceste poznávania. Ten môj uplynulý sa niesol v znamení cesty od zasnežených nórskych vrcholov a hlbokých fjordov, cez domáce Tatry až po strmé štíty Álp a Dolomitov. Tu je časť môjho príbehu, ktorá nesie číslo 2013…

V januári vzdávam hold prekrásnej prírode Liptova z úbočí Demänovskej doliny a na pár mesiacov sa lúčim s rodným krajom

V apríli si dávam lyžiarske rande s vyhlásenou romsdalskou žľabovou krásavicou – kilometrovou Mjølvarennou Začiatkom februára začína päťmesačný nórsky sen, ktorý prináša nové priateľstvá, nové zážitky i nové výzvy

V pohorí Hurrungane sme v máji mali možnosť navštíviť aj tajomnú komnatu nádhernej Store Ringstind

Marec a čarovná dolina Måndalen, v ktorej mi zaoblená Sandellet ako prvému pozemskému červíkovi dovolila zlyžovať jej panenskú východnú stenu

42

A plány na ďalší rok? Uvidíme, čo život prinesie. Pretože ako jeden múdry človek kedysi napísal: „Život je to, čo sa deje, keď to nejde podľa plánu…“ A možno aj to je

Jún a splnený eresordský sen s názvom Balansekoden

August sa nesie v znamení alpskej bigwallovej školy v západnej stene Petit Jorasses, ktorú sme obohatili o novú cestu „Dionýzos“ – cestu na pamiatku Dina Kuráňa

na našom živote také krásne. Spontánnosť, ktorou plynieme časopriestorom bez toho, abysme dopredu presne vedeli, kam nás vietor života zaveje počas našej cesty… V sparnom lete prichádzajú na rad domáce Tatry, ktoré prinášajú radosť a spokojnosť spojenú s lezením dobrodružných ciest, akou bola aj cesta „Memento“ na Prostrednom hrote.

text foto

Miro Peťo archiv MP a Terje Aamodt

FOTOPŘÍBĚH

MIROSLAV PEŤO

Jesenné Dolomity prinášajú mix emócií v legendárnej ceste „Tempi Modernissimi“, ktorá pre nás pripravila jeden z najintenzívnejších lezeckých zážitkov nášho doterajšieho života

Lungau nemá chybu! Lungau je droga!

Více informací: PhDr. Ludmila Oberwandling Steindorf – Moos.Nr.61 5570 Mauterndorf Rakousko Tel. 0043 – (0)6472 7755 e-mail: [email protected] www.sprachstudio.info

44

Za hory za doly cca 450 km na jih od Brna a 550 km na jih od Prahy ve vysokohorské oblasti Lungau bydlí paní Ludmila, která už léta ubytovává naše čtenáře ve svém domě, a když má obsazeno, tak jim za solidní polatek 10 eur za osobu zprostředkovává ubytování podle jejich představ. Zimní sezóna zde začíná na konci listopadu a končí na začátku května. Pro lyžaře a snowboardisty je zde k dispozici 5 lyžařských středisek a cca 300 km upravených lyžařských sjezdovek. Pro běžce je zde cca 180 km upravených stop v údolích a ve čtyřech vysokohorských oblastech, kde je sníh zpravidla až do konce dubna. Najdete zde sáňkařské dráhy, kluziště, nespočetné množství kopců i kopečků pro skialpinisty, kouzelné horské chaty, sauny, krytý bazén s vyhřívanou vodou ve venkovním koupališti. Kdo jednou přijel, ten se pořád vrací... Sportovat, odpočívat, nebo hledat sám sebe.  

Narodil som sa v októbri 1985 v Ružomberku. Už odmalička ma rodičia brávali do hôr – v zime na lyže, v lete na turistiku, neskôr aj na skaly. Lyžovať som sa učil v Jasnej ešte niekedy v predškolskom veku a  svoj prvý strmší žľab (Retranslačný žľab z Chopku) som zlyžoval ako sedemročný. Horolezecký krst v Tatrách som absolvoval ako deväťročný na pilieri Volej veže a  o  dva roky neskôr som zdolal svoj prvý alpský štít – Grossglockner. K extrémnemu lyžovaniu som sa dostal ako štrnásťročný, kedy som spolu s Mišom Wolfom zlyžoval Červený žľab v  masíve Hrebeňa Bášt. Približne od svojich šestnástich rokov som sa začal systematicky venovať ako skialpinizmu a extrémnemu lyžovaniu, tak aj skalnému lezeniu. Vďaka svojim športovým výkonom som od roku 2008 členom reprezentačného družstva SHS James. Za svoje najhodnotnejšie úspechy v oblasti extrémneho lyžovania považujem prvozjazd V steny Sunnmorslauparlaegdy (Nórsko, 4/2010), zjazd SZ steny Lille Venjetinden (Nórsko, 4/2010, druhé opakovanie) a zjazd z vrcholu Aiguille Verte cez Couturier Couloir (6/2009). Z domácich zjazdov si asi najviac cením prvý  kompletný zjazd Kežmarského štítu JZ stenou s narovnaním do Cmitera (3/2012). V lezeckej činnosti považujem za svoje doposiaľ najlepšie výkony prelezenie cesty „Erectissima“ v S stene Cima Grande (10- UIAA, resp. 8a+ vo francúzskej klasifikácii, prelezené štýlom PP v auguste 2011, za výstup som bol ocenený Striebornou karabínou SHS JAMES, výstup bol ocenený aj v ČR). Vysoko si cením aj prelez cesty „40 rokov pre Falier“ v J stene Marmolady (7c+ PP, 8/2012) a  komplexný alpinistický výstup na Aiguille du Fou „Americkou cestou“ (ABO 7c PP, 7/2012, za výstup som bol ocenený Bronzovou karabínou SHS JAMES). V  Tatrách je pre mňa najhodnotnejším prelez dvanástidĺžkovej cesty „VO2max“ (9 UIAA, resp. 7c) vo V stene Mlynárika štýlom OS (9/2009, Bronzová karabína) a druhé opakovanie jednej z najťažších tatranských ciest – „Jet stream“ (10-/10 PP, 10/2012, Bronzová karabína). Celkovo som v horách doteraz preliezol cca 200 ciest, z ktorých viaceré patria k tomu najťažšiemu v rámci slovenského voľného letného lezenia v horách. Z extrémnych skalkárskych ciest si najviac cením cestu „Les Brutales“ klasifikácie 10+ PP (8b+ fr. kl., Demänovská dolina, 10/2012). Více na miropeto.sk

Åkare: Kristoffer Frenkel | Foto: Fredrik Schenholm | Akka: 67°34´44”N, 17°29´14”E

Spol]Ąfost Tierra bydYrYdgò]fY ve švédském Borås v roce 1983 a byla mezi prvfími skYfdafávskými Úrmami, které zaĄaly pgmò±vat Gore-Tex. Základy df]ñfí zfaĄky Tierra byly hgdgòefy v expedicích do Himalájí fa poĄátku 90. let 20. století.

BUNDA COSMIQUE M

KALHOTY COSMIQUE

PĖed vašima oĀima leçí nekoneĀná bílá pĖíroda a jediné, co mĠçete slyšet, je váš dech . Zezadu se ozve „Pow pow time!“. To vás probudí a donutí dát se do pohybu. A jízda je magická. 3L Gore-Tex Pro. Dvoucestný zip s bezpeĀnostním knoflíkem. Dokonale nastavitelná kapuce, dvĈ postranní kapsy, dvĈ kapsy na stehnech a kapsiĀka na skipas na rukávu. Odepínací lem na knoflíky pro pĖipnutí ke kalhotám. Materiál: 3-L Gore-Tex ® Pro med Micro Grid Technology Pro muçe: Výr. Ā.: 1012400 Hmotnost: 580 g Velikosti: S – XXL Barva: 063 Lime 099 Black 554 Lake Blue Cena: 14 990,- KĀ

K dost§g²oĄ^lké r^in[eb\^3

FJÄLLRÄVEN SHOP <^gmrnfĄ^rný Most
SkuteĀnost, çe jsou asi nejpohodlnĈjší, nejlépe padnoucí a nejpraktiĀtĈjší, pĖedĀí jakýkoliv popis v katalogu.VzpomeĐte si na to, açbudete na svahu záĖit v kalhotách Cosmique . Podšívka nastavitelná pomocí poutek, zvýšená ochranná bederní Āást. DvĈ postranní kapsy a jedna vĈtší kapsa. OdvĈtrání na stranách.ZpevnĈné dolní Āásti nohavic s ochranou proti snĈhu . Knofl íky pro spojení kalhot s bundou Tierra.

Materiál: 3-L Gore-Tex ® Povrch: polyamid, membrana 100% ePTFE, Ve výplni 1% polyamid Vyztuçení: Kevlar - 75% polyamid, 25% aramid Pro muçe: Pro çeny: Výr. Ā. .: 1031500 - 1031510 Hmotnost: 480 g - 425g Velikosti: S – XXL - XS–XL Barva: 554 - 099 Cena: 11 990,- KĀ

v^or[raný\airh]^cg§\h

G4G projekt

Tři ženy, tř i země, tři různé životní cesty – jedna vášeň…

diovou Vše začalo před dvěma lety v Ostrově, kde jsem potkala Faith Dickeyovou (z USA) a Jelenu Schra (pocházející z Něm m týmu ecka, ale žijící ve Francii). Založily jsme dívčí highlinový tým. Proč dívčí? Protože v dívčí e p o té , který vylez a n i d není žádný silný gentleman, kter r h ý n c á j o b e n i n jny ý si naloží do batohu veškeré železo, a odím na la h c a d á r u rozchrastané skále bez jiš k o r ší. tění. A tak se z nás stávají silačky a hrdinky (upřímně, po zbytek nství přiná e ž e š a n m á n s gentlemany). A navíc jako holky můžeme sdílet všechny radosti a starosti, které

Anče

Faith

Faith s Ančou v Lyonu… úsměv nás neopouští ani po čtyřech hodinách čekání

První společný projekt vznikl loni ve Skaláku, kde jsme natáhly několik nových highline. Jelena ho celý absolvovala ve čtvrtém měsíci těhotenství. Letos v  červnu se G4G opět po roce setkalo, a  to v  jižní Francii v  oblasti Calanques nedaleko Marseille. Jelena přijela svou dodávkou se sedmiměsíční dcerkou Liv o týden dřív. Prochodila s ní na zádech široké okolí a  našla několik krásných highlinových směrů. Faith a  já jsme jely stopem z  Prahy s  materiálem vážícím asi 55 kilogramů. Zabralo nám to dva a půl dne. Dorazily jsme až v  pondělí odpoledne. Jelena s kamarádkou Chloe neotálely a napnuly zatím hezkou čtyřicítku dvacet metrů nad mořem. Faith si ji přeťapala ve swami. (Swami se nosí místo sedáku, jedná se o smyčku uvázanou kolem pasu. Pád do swami je bolestivý, ale přežijete.) Já tuhle lajnu vynechala, protože tři týdny před odjezdem jsem si zvrtla kotník, teprve týden před odjezdem jsem odhodila berle a po dvou dnech chození s batohem vypadal zase jako tenisák. 46

Jelena

Úterý, první společný den: Vstáváme v sedm hodin s plačící Liv. V osm vyrážíme na nový projekt. Jelena o něm prohlásila, že by to mohla být třicítka, možná pětatřicítka. Jedna strana je snadná, jen pár metrů lezení. Druhá strana znamená třicet metrů lezení po rozpadající se skále (bez jištění). V půlce to Faith vzdává a leze dolů. Obchází to shora a slaňuje za keřík rozmarýnu. Následuje drolivý traverzík a  na místě štand na bonsaji borovice. Šup šup, matroš nahoru a připravit obhoz pro lajnu. Já zatím protahuju lajnu z jedné strany na druhou. Je neuvěřitelné, že ty pichlavé keře vyrostou do dvoumetrové výšky na suti, která vám pod nohama kdykoli ráda odjede. Zjišťujeme, že lajna je spíš pětačtyřicet metrů dlouhá (čím delší lajna, tím těžší je ji přejít – na světě je asi šest holek, které takovou hajlajnu přejdou). Ve tři odpoledne je napnuto. Jsme už úplně usmažené, a tak si dáváme pauzu v  jeskyni. První jde na věc Jelena. Pár pokusů, pár čapanců, pár modřin. Chloe absolvuje nadějný pokus Chloe je silná holka

do půlky. Mé pokusy jsou beznadějné, kotník nic moc. Faith to přejde suše, ačkoli ne tak docela, v tom vedru se zapotí i nejlepší lajnerka světa. Večer to Chloe pošle, pěkně s  bojem uprostřed a  na konci, jak to má být. A  pak jdu na věc zase já. V hlavě mám jen to, že jsem tu s fajn ženskejma, že lajna je pěkná a že do toho chci dát všechno, ať je na co vzpomínat. Nejsem úplně rozchozená, bojuju s každým krokem, křičím a hlasitě odfukuju. Asi sedmkrát se mi lajna tak rozhoupe, že už zatínám břicho před pádem do odsedky. Ale vždy se donutím udělat ještě další krok, i když mi to přijde beznadějné. A vždy zrovna ten další krok už je dobrý. Když dojdu, uvolní se ve mně taková energie, že se úplně klepu, směju se, nejradši bych explodovala. Je to síla, jít až na své hranice. Ten den jdeme spát o půlnoci, vstáváme v sedm. Stejné je to i následujících pět dní. Středu trávíme opět na „Venus“, tak jsme lajnu pojmenovaly. Faith si ji přejde ve swami, což je teda „dost hustý“. Večer balíme dřív a jdeme se smočit do moře, připravujeme se na velký projekt… Ve čtvrtek v 7.45 už frčíme autem na náš nový spot. Perfektní místo, 62 metrů dlouhý zářez v hraně převislého úte-

Slunko už jde spát, ale pro nás chození teprve začíná. Faith na lajně po celém dni napínání.

47

Faith jdu já, přivazuju se a cítím v sobě jemné brnění. Sedím na lajně, nebe je růžové, obzor něžně měkký, moře klidné a město hluboko pode mnou se rozsvěcuje. Vítr fouká odspodu a na chvíli mě zahalí do běloučké večerní mlhy. Když se rozplyne, vidím, že na okraji skály se na mě směje Faith, Chloe i Jelena, která se vrátila s  malou Liv. Tým je zase celý. Neuvěřitelná atmosféra. Vstávám a je mi lehko. Dělám krok za krokem a připadá mi, jako kdyby každý můj pohyb dokonale zapadal do tohoto okamžiku. V hlavě mám čisto, anebo možná žádná hlava ani není. Není ani čas, jen prostor. Padám někde u půlky. Visím pod lajnou a koukám do hloubky pode mnou. Je mi blaze. Celá příroda se tu spikla, aby mě dojala.

Usínám. Uprostřed noci mě probudí podivné zhoupnutí. Chci se nadzvednout, ale ruka mi prosviští vzduchem. Pravý bok mám pět centimetrů od okraje hamaky. Fuj, to mě teda vyděsilo. Chytám lajnu a za pořádného fičáku, bez váhání, zdrhám na pevnou zem. Ráno se probouzím brzy. Už nefouká, hamaka tam pořád je. Tak si do ní jdu dát ranního šlofíčka. Celý pátek lajnu zkoušíme, ale už se projevuje únava z  našeho činění. Navíc nejbližší stín je kilometr daleko, tak se pěkně pečeme. Večer jsme všechny spálené, včetně Liv. A dozvídáme se, že jsme nebyly první, kdo tuhle nádheru natáhl. Nevadí, i tak stála za to. V sobotu ráno odjela Faith na den do Německa za prací. Rozhodujeme se, že

Jsem z  toho místa tak uchvácena, že se rozhoduju přespat v  hamace na lajně. Za šera si ji tam instaluju. Holky jdou spát do vedlejšího údolíčka, kde našly krásný plácek. Dáváme si tam večeři. Za tmy se vracím k  lajně. Docela fouká. Ověšena věcmi přejíždím na kladce ke své vzdušné postýlce. Uvelebuju se a pro jistotu všechno přivazuju k  lajně (tedy i sebe). Vítr se mnou kýve a dělá rambajs.

napneme něco pohodovějšího a  ve stínu. Calanque d’en Vau, kde jsme loni s  Julienem, Jelenou a  Kwjetem udělali lajnu „Enculé de lapin“ („Zasraný králíček“ – jméno vymyslel Kwjet a  jsou to jediná dvě francouzská slova, co zná). Je to hezká, 32 metrů dlouhá lajna. Jelena se na ni moc těší. Přechází jí OSFM a pak to ještě třikrát zopakuje. Je to její první zdolaná highline po dlou-

su, 100 metrů nad zemí, 250 nad mořem. Na jedné straně jsou tři nýty, na straně druhé to vyvážeme za keře. Keře? Francouzské keře jsou teda dost prťavé. Upřímně, nechce se mi padat ve stometrové výšce do šesti keřů rozmarýnu. Hledáme jinou možnost, ale skála tu není moc soudržná, obhoz je nemožný. Jedinou variantou je slanit čtyři metry do lepšího a navrtat. Jenže v Calanques je vrtání zakázáno. Následuje tříhodinová dramatická diskuse na poledním slunci. Faith to chce rozhodně navrtat, protože ten směr je viditelný ze silnice a je tak krásný, že ho dřív nebo později stejně někdo navrtá. Jelena nechce porušovat pravidla a  říká, že můžeme najít něco jiného. Chloe a já tak nějak cháAnča to po pádu zkouší ještě rozejít, ale unavené tělo už ji neposlouchá

peme obě. Nakonec odhlasujeme vrtání. Jeleně je z toho smutno a odchází to vyběhat. V  devět večer je lajna natažená. Je nádherná! Jelena se ještě nevrátila, to nám tu krásu krapet kazí. Slunce zapadá. Faith jde první, od třetiny bojuje a křičí přitom: „Come on, Faith, come on!“ Onsight. Otáčí se, jde hezky uvolněně, ale je příliš vyčerpaná na to, aby ji poslala zpět. Padá někde v  půlce. Po 48

Trekingová obuv • lezecká obuv • sandály Rozšíření nabídky tradičního českého výrobce

KABRU

Pevná a pohodlná trekingova obuv pro každé roční období s robusní podešví Vibram Literun s PU mezivrstvou zlepšující pohodlí při chůzi. Kvalita použitých materiálů a konstrukce nabízí spolehlivost a odolnost do každého terénu.

Konečně jsme napnuly něco kratšího a Jelena je hned na lajně jak ryba ve vodě

hé „životodárné“ pauze. Což je dobrý výkon! V neděli odpočíváme. V  pondělí natahujeme krásnou větrnou dvacítku nad Cassis, opět se stometrovou šluchtou pod námi. V  takovém vichru začíná i  dvacka být psina. Potkáváme kamarády, slacklinery-lezce z  Německa. Mají rest day a  zcela dobrovolně se ho rozhodnou strávit tím, že nám vaří kávu, nosí z auta studenou vodu a dělají nám fotky… Ach ta emancipace. Nebudu už radši dál psát, protože bych musela začít líčit, co všechno jsme tam jedly a pily. Zkrátka, s G4G to bylo boží. Nejradši bych vás přibalila do báglu, abyste to také zažili. Příští rok snad

KABRU City Pevná a pohodlná trekingová obuv s  podešví CROSS s  PU mezivrstvou vhodná pro každé roční období. Spolehlivá obuv určená pro nepříliš náročný terén a běžné nošení.

PHET MAAK Velcro lady

Vzdušná postýlka

PHET MAAK Velcro Ranní vstávání

zamíříme za Faith do Kalifornie. Tak kdyby to teď četl nějaký sponzor, ať se nestydí a ozve se mi… text foto

Anna Kuchařová archiv G4G

TRIOP - výrobce sportovní obuvi Holešovská 406, 763 16 Fryšták tel/fax: 00420 577101270 e-mail : [email protected]

Nový e-shop na www.triop.cz

za letošními písky

50

Jaro bylo stejné jako 70. léta v Československu – stálo to s prominutím za h…o. Na konci března pokryla vršky pískovcových věží bílá čepice a  nezbylo než čekat doma u kamen. Ti, co chodí do práce jak do Kolbenky, si mohli oprávněně z plných plic zanadávat i na duben, protože v pátek večer vždy všechno zmoklo a uschlo to až v pondělí ráno, haha. Ale jak se říká, nejhorší den ve skalách je pořád stokrát lepší než nejlepší den v práci. Kdo se utrhl během pracovního týdne, užil si v  přírodě samotu i  dobré lezecké podmínky. Člověk sice první den nadává, že to usoluje pod nohama a bruslí v rajbasu jak důchodci na zmrzlé kaluži, a proč jsou ty kruhy daleko od sebe, ale při zápisu do literatury faktu (vrcholové knihy) rychle zapomene. Z  vršku věže má nádherný výhled do širého kraje a je mu krásně. Vzpomínám, jak jsme v dubnu poprvé přijeli do Saska, auto zapíchli do hromady sněhu, jako že je zaparkované, a vydali se zledovatělou lesní pěšinkou s cílem najít nějaké suché jižní stěny. Snad jsme hledali příliš horlivě, nevím, každopádně kromě několika parádních vysluněných linií jsme kdesi mezi Schrammsteiny našli také dva měsíce starou mrtvolu. Na začátku léta se probudila všechna klíšťata v regionu, stále vidím, jak mi Makak ukazuje, jak je trhá a vraždí vlastníma rukama a že přece vůbec nevadí, když kousek parazita zůstane v kůži. V létě tradá tu do Příhraz, jindy do českého drsnoskalska, aby člověk nezapomněl, že někde při lezení neplatí „pravidlo tří pevných bodů“, nýbrž jen „pravidlo tří bodů“. Ale stejně bylo takové vedro, že nemělo smysl jezdit jinam než do Ádru. Širočiny, kdy se u slaňáku cítíš jak po pěti minutách v ringu s Mikem Tysonem, a raj-

Sasko, Westlicher Schrammturm, „Bug“, IXc

Sasko, Siegfried, „Mondlandscha“, IXc

báky hladké jak kůže mladé ženy. A když to večer U  Tošováka rozjel šovinista na piano – páni, to byla jízda. Na konci léta dostal Makak boreliózu, chudák se musel šetřit a zcela mimořádně pět dní v měsíci nelezl. Také se s antibiotiky nepouštěl do těžších cest (než devítek). Na písku platí, že každá cesta má svoje období, kombinaci vyschlosti, teploty, slunečního svitu a podobně. Ale většině lidí to dojde samo, pocítí-li nepříjemnost v podobě projíždějící paty-špičky v oslizlé širočině, případně když se zamyslí, proč nemohou v  rozehřáté stěně uprostřed léta užmoulat oblá chytátka. Názorným příkladem je dlouhá spára mezi třetím a čtvrtým kroužkem v „Hubařské stezce“ na Zub v Adršpachu. Nevím, kde se tam ta vlhkost bere, ale asi pětadvacet metrů nad zemí je šestimetrový úsek, kde je to mokré snad 350 dní v roce. Dobrých deset metrů nad kruhem. A historka, jak to tam před třiceti lety borec, navázaný jen na prsák (kšandičky), opral do třetího, na odvaze také moc nepřidá. Skončil tehdá nohama metr nad zemí, turisti ho nožem odřízli z lana a s přelámanými žebry odvezli rovnou do nemocnice. Ze stejného soudku je historka, jak za totáče nebyl přístup k  materiálu. Dynamická lana byla vzácná jak dneska ženské s logickým uvažováním. A tak prý frajeři namáčeli statická lana přes noc do vody a pak na nich lezli, že to potom trochu

Ádr, Fortnýř, „Létající brýle“, VIIa

pruží, když se to do něj pošle. Ale jestli je to pravda, to vám nepovím. Na fesťák do Teplic přijela spousta borců ve značkových lezeckých hadrech a už ve čtvrtek odpoledne vykoupili půlku stánků se značkovými lezeckými hadry. O  týden později Jony s  Magnuskem krutě ztrestali Skalního muže.

Podzim. Povinná ranní mlha, horký čaj v péřovce, ale jak se vyčasí, stojí to za to. Slunce z posledních sil rozehřeje pískovcové stěny a ty uvolní svou krásnou jemnou vůni. Zbarvené stromy a kupy listí, kterými se člověk brodí k nástupu. Pro mě je to nejlepší doba pro lezení v „teplickejch“ a také v Sasku. 51

Na Koupáku chcípl pes, žádný nový nadsamec v kravatě s ulízlou patkou z něj kasino neudělal, tak snad bude příští rok všechno tak, jak bylo a jak být má. Žlebská jehla, která měla být jen tak z rozmaru stržena, to také na nějaký čas ustála. Můj tajný tip pro otrkané pískaře: vyber si v Sasku jakoukoli devítku či VIIIc od Arnolda, co nemá hvězdičku, najdi si v Příhrazích kteroukoli VIIIa–IXa od Špeka, případně v Ádru cokoli od Cikána za VIIIb. Na tyhle cesty určitě nebudeš stát frontu a  dobře si zalezeš. Máš zaručený zážitek, který se ti vryje hluboko do paměti a nikdo ti ho nesebere, snad až první mrtvice. Zima. Milovníci davů jezdí do Jizerek na běžky, milovníci romantiky jezdí do Jizerek  hladit v  rukavicích omrzlé krys-

taly a kousavé spáry. Stěhovavé ptactvo mizí do teplých krajů a my bychom ho nejradši následovali. Amerika, Thajsko, Špáňo, Mexiko, Maroko, Austrálie, Jordánsko – každému podle jeho gusta, ale vlastně je jedno kam, hlavně když se tam dá lézt, že ano? Ale stejně už se těším na první jarní písky. Makak mi bude opět ukazovat, jak se to má dělat s těma klíšťatama. První den budu nadávat, že to usoluje pod nohama a proč jsou ty kruhy daleko od sebe. Ale z vršku věže budu mít nádherný výhled do širého kraje a  bude mi krásně. Holt, jak se ti zadře písek pod kůži, už se ho nezbavíš. text foto

Alešák Alešák a Mike Jäger Ádr, Zub, „Hubařská stezka“, IXa. Duel s Mike Tysonem.

Ádr, Kat, „Německá cesta – Bonatiho chobotnice“, VIIIa, cesta z kategorie „Velké adršpašské dobrodružství“

52

„PRAVÝ ŽIVOT JE, KDYŽ POZNÁŠ TEN SPRÁVNÝ SNÍH…“ „…A TADY JE HO KOLEM PLNO.“ HANWAG ProTeam: Till Gottbrath Žijící v Chimgau v Bavorských Alpách

KATEGORIE WINTER | XERRO PLUS WINTER GTX Prˇipravte se na zimu: v našich zimních botách odolávejte mokru, chladu a sneˇhu. Všechny naše zimní modely jsou vybaveny spolehlivou a protiskluznou podrážkou Hanwag IceGrip.

www.hanwag.de

®

DRUHOLEZEC

ZE ŽIVOTA DRUHOLEZCE [11] Příběhy z horských dolin, šera lesů, stínu skal a tišin řek 25. září 1984 Dopoledne nás vybrali z Počápel jak holoubata. Věděli jsme, že na období přijímače budeme muset doplnit stavy na rotě v  Břežanech, ale že nás stáhnou uprostřed rozdělaný šichty, to jsme nečekali. Štěstí, že jsme byli všichni na ranní a nikde se necourali. Točím bidlohodiny, čumím na drátěnku a slamník nade mnou. Užívám si první minuty mazáctví. Supráci se převlíkli do civilu a vejtřasa je vozí do Prahy před Wilsoňák a Masaryčku. Dali nás z odlou-

není nad mámu skálu, ta podrží, lézt po fasádách je vo hubu. Jak se se mnou podlážky houpou, vybavuje se mi vyprávění strejdy Veselejšího, jak přežil zřícení činžáku za první republiky někde tady vedle. „Matka mě vzbudila ve tři, dala mi bochník chleba a sklenici se škvarkama, tuto mi mušelo vystačit na celej tejden, udělala mi křížek na čelo a šel jsem do Zbiroha na vlak. V  Praze jsem šel z  nádraží rovnou na stavbu, večer jsem vystřídal v posteli kamaráda, co ďál noční v Kolbence.

Míra Pořádek, Bělá, Motýlí kužel

čenejch jednotek na jednu cimru, to znamená, že s náma počítaj i pro druhej rok? Zatím s  náma míchaj tam, kam potřebujou. Šoupli mě do lešenářský party, hned první den jsme bourali lešení Na Poříčí vedle Prašný brány. Než nás parťák rozehnal, postávali jsme v pasáži u vývěsky HO Banka. Hltal jsem očima nádherný fotky z tatranskejch stěn, zubili se na mě vysmátý borci z převislý hákovačky, pod nima Brnčála. Tudy jsem chodíval každej pátek na vlak domů na sever a hurá do skal, teď tu třídím žabky, doutníky, dvojky, čtyrky a šestky. Za páskem mám místo kolťáku ráčnu. Že já vůl to na tý škole ještě chvíli nevydržel! Bouraný lešení se kejve jak mrcha, zlatá solivá roklická strouhanka, ta se nehne, 54

„Jak, strejčku, vystřídal?“ „No, tenkrát, než jsem poznal tetu Veselejší, se jezdilo z venkova do Prahy za prací a mušelo se šetřit. Tak se nás u bytnej střídalo šestnáct na čtyřech palandách za pár šestáků. V  sobotu po šichtě nás polír vyplatil, zaplatil jsem postel a ranní kafe, vzal pingl s prázdnou sklenicí a jel s vejplatou zpátky.“ „A co jsi koupil?“ „Nic. Všecko sem dal matce. Bylo nás doma devět, otec už toho moc nezastal a bratr odjel do Ameriky. Přes léto jsem mušel vydělat na svíčky, petrolku a všecko, co se doma nedalo obstarat, na celou zimu. I mejdlo jsme si vařili doma. A elektriku měli jen na Zíkovci ve mlejně!“ „To jste byli tak chudý?“

„Jó, v  Podmoklech na Špicberku bejvala bída, neměli jsme ani na vodu, museli jsme chodit s kýblema za ves ke studánce. Když nenapršla voda do rybníčku pod chalupou, pil dobytek vodu z necek, když se děti vykoupaly. Když zrálo obilí, chodili jsme s nůžkama a pytlem v noci na klásky. Ádjunkt ze statku říkával, že Podmokly jsou slušná vesnice, že nechaj aspoň slámu na poli.“ „A jak to bylo s tím neštěstím?“ „No najednou to zbuchlo, barák se zavřel dovnitř, měl jsem štěstí, že jsem byl nahoře na lešení, ty uvnitř tam zvostali. Spad jsem s lešením do toho prachu, fošna mě majzla do kebule a probral jsem se až v  nemocnici. Něco nám zaplatili, tak jsem šel radši na Křic do dvora jezdit s koňma. Tam jsem potkal tadyhle tetičku Máňu a bylo.“ Lešenový trubky se mi míhají před očima. Ručkuju je dolů, pode mnou je odebírají čísi ruce. Dívám se pod sebe do bezedný hlubiny a nemůžu dohlídnout… „Vstávej, jde se na večeři!“ Jídelna a kuchyň pro břežanský kasárna jsou v  renesančním zámku zapatlaným za ty léta vrstvama šedejch a khaki barev a cementovejch omítek. Jít tam na flaksu byly galeje jak v  17. století, mejt točitý kamenný schody, škrábat brambory v gotickým sklepě nebo pucovat zašlý roboty, kotle a mísidla, stoličky, špalky, trouby a kdo ví, jak se to kuchyňský harampádí, nastěhovaný do dva metry tlustejch zdí, všechno jmenovalo. Kuchař byl náš ročník, a než přišli bažanti z přijímačů, tak nám ze zásob pro URNu, který se tehdá říkalo „Čtrnáctka“, dělal stejky. Kdo chtěl, moh si zahrát fotbálek. Vyzýval k  němu basman Peterka, bejvalej divizní plejer Rudý hvězdy Sušice. Pro neshody s trenérem ho lampasáci poslali vyměknout ke strážákům na Kladno, tam mu napsala ženuška, co seš to za chlapa, že jsi nebyl tři neděle doma, nebudu tady sama jen utírat prdelky fakanům. Vzal to rovnou přes plot, v  neděli večer se vrátil bránou, kde poslal do háje strážnýho, a šel si lehnout. Dostal sedum vostrejch. Příští neděli na něho na bráně čekal dévéťák… serval mu šňůry a utrh vejložku a šel si lehnout. Dostal tři tejdny. Naposled se domů nedostal ani po hromosvodu, před barákem na něho čekala lítačka a dostal prokurátora. Teď nasluhoval Sabinov, a když mu hráblo, lítal po chodbě a křičel, že bude na vojně 900 dní, jako obránci Leningradu. Taky jsme mu po příchodu do kasína naletěli a šli s ním hrát kopanou na plácek v  parku. Místo do balonu kopal do nás. Strkal, bral přes párky, oháněl se loktama, kosil zezadu, dojížděl po odehrání.

vyrazili na hřebeny, ale vystoupali jsme jen na západní úbočí Černý hory, někam za Zrcadlovky. V zapadajícím slunci nám splývalo Vrchlabí a černala se silueta Žalýho, taky bylo vidět do centrální části Krkonoš, porostlý jen klečí – Kozí hřbety, Luční hora a vzadu na hlavním hřebeni Vysoký kolo. Dneska dopoledne jsme se vypravili do Těsnýho dolu mezi Černou a Světlou horou. Sledovali jsme stopu, která vedla naším směrem ke skalám Harfy. K  našemu překvapení stopa uhnula z  cesty přes Černohorský potok a namířila si to přímo k patě hřebínku, kterej tu spadal do jeho koryta. Teď už jsme si museli přiznat, že stopujeme lezce, protože dál nezbývalo než lézt. Pod vrcholem nabíral hřebínek obtížnost II.–III. stupně. S hrůzou jsme zjistili, že dvojice před námi tu jistila. Nešlo tedy o žádný místní vejrostky ani pasanty, jako jsme byli my. Po pár krocích po

Jirka Brotánek, Vlhošť, Koutová cesta

Vybíjel si všechnu zlobu. Nevěděl, že jsme na louce u Berounky hráli fotbal několik hodin denně a někteří z nás před vojnou stihli pár zápasů za chlapy. V Počáplech nám meruna chyběla. Teď jsme dávali balon od nohy, nadskakovali, uhejbali. Když pochopil, že s ním hrajem bago, vzteknul se a rozběh se šlapákem proti Jackovi, Polákovi z  Košařisek u  Jablůnkova, kterej měl kotníky jako já stehna. Jenže ta čistá horalská duše ho urazila i s balonem, že udělal ve vzduchu kotrmelec a vyrazil si o drn dech. „Przepraszam, nezłamałem Panu nogę?“ „Až tě to přejde, tak si zas zahrajem!“ Vohradník mu hodil míč do klína. Když odešli domů poslední supráci i ti, co nasluhovali, začal Peterka chodit k nám na cimru, poznal, že jsme dobrá parta. Vyprávěl nám, jak to chodilo v Sabinově, jak běhali na pahorek s maketama samopalů, předváděl sabinovskej nástup na bidlo výmykem přes špricle čela. Na rotě se ho už chtěli zbavit a pustit ho do civilu, když si podá žádost. Peterku asi doma nic dobrýho nečekalo a tvrdo-

šijně trval na svých 900 dnech. Nakonec s  ním vyjebali, když k  nám po čtrnácti dnech přijímače převeleli synovce předsedy český vlády a syna Husákovýho osobního kuchaře. Dali je s Peterkou do jedný světnice, aby se jim nic nestalo. Starej basman to pojal po svým, udělal z nich svý osobní bažanty a šikanoval je sám. Kluci lítali pro saharu a bufet, ale nikdo jim nezkřivil vlásek. Po přijímači si šli vodkroutit svejch pět metrů, jeden skončil u SNB a druhej jako kuchař ve vládní letce. Peterka šel za odměnu domů a obránce Leningradu netrumfnul. Tejden po něm jsme mazali zpátky do Hýskova i my.

29. ledna 1985 Už od neděle se poflakujem na rekreaci ROH v Janskejch Lázních. Je to pohodička, klapla mi dovolená s volnejma poukazama u Jindry v práci. Oproti Harrachovu, Špindlu a Peci je tu klídek. V neděli jsme vyjeli lanovkou na Černou horu a  dolů jsme jeli na běžkách cestou T přes Pardubickou a  Krausovy boudy. Včera svítilo sluníčko, tak jsme

Schmilka, Bussardwand Direkte Südwand

zasněžený hraně nám podaly pomocný haluze metrový semenáčky smrků, a tak jsme stanuli na prvním vrcholu. Teď nás čekal mnohem mohutnější útvar. Opět dlouhej hřeben z  údolí se v horních partiích rozšířil do široký věže. Šli jsme pořád po stopě – co dokázali oni, dokážem taky. Naši předchůdci se vyhnuli převislý spáře a vystoupili táhlou plotnou přerušovanou pásama jehličí a  borůvčí. Jejich směr byl po pádu druholezce jako vymetenej, tudy jít nešlo. Jindra stoupala vlevo zasněženým žlábkem, já vedle jejich stopy plotnou. Nahoře na nás čekalo další překvapení. Jejich výstup končil u mohutný borovice, od který naši dva pokušitelé slanili. Úzkej 55

komín nás odděloval od další věže, přeskočili jsme na širokej balkón a stěnkou jsme se dostali na její vrchol, odkud spadaly k jihu asi 50° plotny. Po zadku jsme sjeli v navátým sněhu do dolních partií a nad hranou převisu traverzovali zpátky do komína. Na tenký ohnutý bříze jsme po jednom ručkovali z převisu a spustili se nad měkoučký závěje, do kterejch jsme skočili. Po svahu lesem k potoku jsme zas dojeli po zadku a pak pospíchali vyklepat sníh z návleků a sušit kalhoty.

30. ledna 1985 Motoráčkem z Trutnova jedeme do Adršpachu. Strašně se těším. Byl jsem tam poprvý s  babičkou, když mi bylo sedm let. V příbuzenstvu zvaná Čundrbába si mě vzala s sebou na rajz po přízni ve východních Čechách. U strejdy Červenejch ve Lhotě pod Hořičkama jsem poprvé v  životě viděl bejka uvázanýho za kruh v  nozdrách a  strojit koně do zápřahu. V  Trutnově mě poprvé políbila holka, sice sestřenice z třetího kolena, ale bylo to fajn, skoro jako ruskej tank před ONV. Ale Adršpach nic nepřekonalo. Poprvé v životě jsem uviděl horolezce. Lezli úplně hladkou spáru na ukrutně vysokou skálu až někam nad stromy. Sed jsem si do písku a nehnul se, dokud se mi neztratili na vrcholu. Málem jsem babičce naboural program, seděl jsem a čučel s otevřenou papulou. Myslel jsem si, že horolezci se houpaj v sítích pod převisama, bouchaj skoby a stoupaj po žebříčcích nebo v ledu sekaj stupy. Tenhle chlápek lez bos a jen za sebou táh modrý lano. Ruce i  nohy měl narvaný ve spáře, pak se posadil do kroužku vedle a  to jeho: „Rrrudi, kchomm!“ mi zní v uších ještě dnes. V  liduprázdnejch skalách bylo naváto. Čerstvej sníh tlumil všechny zvuky. Nejdřív jsme se courali po značenejch cestách kolem nejznámějších skal. Nejhezčí zážitek ale byl, když jsme se začali nazdařbůh prodírat roklema, přelejzali padlý stromy a objevovali další a další zákoutí a další a další skály. Z vyhlídek jsme přehlíželi zasněžený temena skal rozpadajících se do pravoúhlý změti roklí, strží a komínů, ze kterých se dral les. Dole pod skalama jsme se podivovali rampouchům a ledopádům a čas od času, když jsme zahlídli kruh, nechápali, jak k němu. Tohle je zas něco jinýho než ve Skaláku u nás nebo v Sasku, jiná dimenze.

31. ledna 1985 Za tejden na horách se přeci jen trochu zvedla naše schopnost někam doběhnout na lyžích. Byli jsme z Černý hory až nad Výrovkou v  sedle mezi Luční a  Studniční horou, vrátili se zpátky ke kiosku Na 56

Na běžkách

Rozcestí a šupajdili dolů do Pece. Docela to ve zledovatělý stopě nabralo fofr, v  Liščí jámě jsem nestíhal přešlapovat a nevybral zatáčku. Vyneslo mě to proti mohutný převislý závěji vysoký několik metrů. Běžky se mi do ní zapíchly, čekal jsem let plavmo a  náraz na čuchometr, ale v čerstvým sněhu zabraly špičky, lyže se prohnuly jak luk a já málem udělal loping. Zůstal jsem zaseklej hlavou dolů dva metry nad zemí po prsa v prašanu. Než jsem se rozkoukal, udělala ze sebe netopejra vedle mě Jindra. Musel jsem se nadechnout, potopit do sněhu a rozepnout si vázání. Pak jsem vypad na cestu, vyhrabal Jindru a vyprostil běžky. Takhle nějak museli vynalízt u-rampu.

24. února 1985 Když jsem se vrátil z dovolený do Hýskova, měl jsem vystěhovanou postel z  velitelský cimry a úřadoval tu novej absík s vyleštěnejma kolejema. Dal mi svoji civilní vizitku, abych pochopil, že je z Prahy. Za tejden podělal, co se dalo, rozhodil zajetej systém, a když zjistil, že ho nemá nikdo rád ani ve fabrice a že pro jeho nastartovanou kariéru nemá pobyt v údo-

lí Berounky žádnej přínos, zavolal papá a nechal se převelet do metropole. Za pár dní se ke všeobecný spokojenosti vrátilo všecko do starejch kolejí. S paní Koťátkovou jsme tomu ansámblu zase veleli rukou společnou a nerozdílnou. Byla mým politrukem, když bylo potřeba, postavila do latě i našeho velitele roty. Ten se někde domák, že za náma jezděj holky, a  jednou o masopustu přijeli i se zástupcem zlinkovaný jak Vlasta Burián s Marvanem a hnali se k nám na ubytovnu s flaškama a děvama povětrnejma. „Ven, soudruhu kapitáne, tohle je slušná ubytovna!“ „Jjá přřijel na kontrolu!“ „Jářku, nikam! Bordel mi tady dělat nebudete!“ „Mám tu ssvý vvojáky!“ „Hele, mladej, já jsem v pětačtyřicátým stavěla za povstání s Obzinou barikády, já mu zavolám, a jestli hned nevypadnete, tak budeš bez vojska i bez frček. Až budete střízlivý, tak kontrolujte.“ Kapitán si mě vzal stranou, koulel vočima. „Vojíne, umíte mlčet?“ „Umím, soudruhu kapitáne!“

„Tak jsme chlapi, né?“ A měli jsme od lampasáků pokoj až do konce vojny. Ty dva jsem viděl až na rotě, když mi do civilu dávali vzornýho vojáka. V těch křivoklátskejch lesích byl tehdá tuhej matriarchát. Kluci, za kterejma nejezdily stálice proklepnutý ostřížím zrakem paní správcový, se na místní žáby vůbec nechytali. Holky byly hlídaný a matky rozhodovaly, s kým můžou ven. Jedinej, kdo tuhle bariéru prolomil, byl Calamity Jack. Bylo to předělaný Slovačisko, co mluvilo česky. Byl neurčitýho věku mezi třiceti a padesáti léty a pořád se usmíval, člověk nevěděl, jestli provinile, rozpačitě, nebo se tak jen šklebil. Ten se v Hýskově usadil, ale kamarády tu neměl, tak ho to táhlo za náma. Když jsme přišli do Hýskova, Jack jezdil na skládce kameniva s drapákem na mostovým jeřábu a Kirovcem si přihrnoval. Jednou v noci si nahrnul hromady štěrku moc vysoko a  plným drapákem přitaženým až ke kabině o  ně škrt. Těžkej drapák urazil kabinu a milej Jack zůstal viset uvnitř v luftě na jiskřících kabelech od páček. Vyhodilo to fabriku a půl vesnice, beton zatuh v míchačkách, vytáhli nás z postelí a museli jsme zachraňovat výrobu. Calamity Jack dostal svou přezdívku a  potupně byl přeřazenej na hovnocuc. Svou slávu ale Berounskem šířit nepřestal.

Když vez kejdu na čistírnu, přeletěl vlečku do eternitky a zezadu napálil vejtřasou kloubovej Ikarus, kterej se nevešel do zálivu zastávky. Když se ho dopraváci ptali: „Chlape, co jste vyváděl?“ Odvětil nevinně: „Ja som kýchol.“ Od té doby jezdil po fabrice s ještěrkou a  navážel výztuž. Svářečům boural zástěny, sítěma drbal futra vrat a často přivez, co nikdo nepotřeboval, nebo nepřivez, co potřeboval. Co se týkalo chlastu a žrádla, na to byl kanón. Chudobovi dohazoval zabijačky. Na ubytovně to furt vonělo kořením a bukovým kouřem. Chodili spolu i na ryby. Udírna u bunkru na břehu řeky nevychládala.

6. dubna 1985 Sníh už je dávno pryč. Prvních pár teplejch dní nás jarně naladilo. Jedeme s Jindrou do Sedmihorek. Mám zas jednou výjimečně legální vopušťák. Turisťák tradičně zahajuje sezónu o  Velikonocích v  Českým ráji. Na trati Nymburk–Rumburk asi opravovali koleje i na Hamburk. V Bakově jsme nedali na hlášení výpravčího a přestoupili jsme do našeho vlaku. Měli jsme bžundu z pobíhajícího davu tápajících lidí, přesvědčeni o své neomylnosti. Postupně se ale jistota měnila ve zděšení,

Jirka Brotánek, Vlhošť, Žně

na poslední chvíli jsme vyskočili a vlak se rozjel zpátky do Lípy. Nakonec jsme usedli do správnýho motoráku obsazenýho tomíky v  kanadách a s usárnama. Zvlášť nám imponoval jeden buclatej cvalík, kterej co chvíli vytahoval z pašeráckýho ruksaku balíčky svačin. Postupně z  chlebů vybíral řízečky, šunku, roládu a kuřecí stehno. Chleby

zamĢƎeni na kvalitu Climbing Base Camp

naše prodejny

463 46 PƎíšovice 56 Po-Pá: 8:00 - 17:00 So: 9:00 - 13:00 tel: 734 237 340 e-mail: [email protected]

Climbing Sport

Bubenská 1536/43, Praha 7 Holešovice Po-Pá: 10:00 - 18:00 tel: 777 013 497 e-mail: [email protected]

www.climbing.cz

pečlivě zabalil a uschoval na horší časy. Hladovějícím kámošům poutavě vypravoval, co všechno dobrýho umí jeho máma navařit. Zmožený jeho vábením jsme neodolali a v Turnově zašli na polívku. V Sedmihorkách v kempu jsme našli prázdný stany a Sáhibovo auto. Postavili jsme stan a vyrazili do Skaláku. To je úplně něco jinýho, když voněj borovice a písek a do zad ti praží sluníčko. A tak jsme se courali pískovejma pěšinkama na Valdštejn, kde jsme se potkali s Turisťákem. Zpátky jsme šli přes Janovu vyhlídku. Pod Anebem jsme potkali Tíšu s Ivou. „Honem, dokaď je hezky, honem lézt!“ Tak tedy na Opozdilce, tradiční pytlování na začátek sezóny. Tíša to brzo vzdal. Hlavně proto, že přišli ňácí Moraváci. Ti se nám do toho hned nahrnuli, ale

Vláďa Pokorný

Turisťák před Stelzigovou jeskyní

Slanění z Homole

s prohlášením: to chce dlouhýho lezce, od problému upustili. Vzápětí dorazil dlouhej lezec, Pavel Korčák. A vylezl. Prostě to chce dlouhýho lezce a pak to de. Rozhlíželi jsme se kolem Majáku, co by ještě mohlo dlouhýmu lezci sednout, ale přišla bouřka. Večer s promočenou večeří nebyl zrovna příjemnej. Ráno bylo všude mokro. Daly se dělat jen dvě věci. Jít s Turisťákem na Trosky nebo zajet na Sušky. Zvolili jsme jízdu na sever a vyplatilo se. Rozlezli jsme se, dokud skála neoschla, na náhorní straně Vlajkový věže. Pak jsme dali Čihulovu spáru na Kostku. Pavel vybojoval nástup v převisu a dobral nás na hranu, odkud spára běžela položenou stěnou. Tahle horní partie byla odměnou za dřinu v převisu. Večer jsme pokecali u ohně s Dráťandou. Bylo to takový éro, a najednou má takový rozumný názory. Nadlouho jsme ji viděli naposled. Za nějakej čas se u ohňů začala vyprávět historka, jak od Zuzany na ZDŠ Metelkovo náměstí do Teplic přišel pohled z Londýna. Stálo na něm poděkování angličtinářce za bezvadnou výuku. Ředitel ho přinesl do hodiny a řekl: „Soudružko učitelko, co má tohle znamenat?“ Stará kantorka si text pečlivě přečetla, zjihla a opáčila: „Soudruhu řediteli, toto je můj životní pedagogický úspěch!“

15. června 1985

Vrabinec

58

V půl třetí ráno u nás na ubytovně v Hýskově na Krétě zabouchal pocestnej. Ani se nedivil, že mu vodevřeli vojclové, byl to Rus. Jmenoval se Fjodor Michajlovič Gryšin a  byl členem Sbornoj komandy

Sovětskovo sajuza v  šachách. Byl pátek a  začali jsme se trousit z  noční šichty, začínal nám víkend. Na přivítanou jsme dali kalíšek hanácký a už to jelo. Feďa byl z Omsku, a než u nich opravili eroplán do Moskvy, uletěla mu sborná do Prahy. Vydal se za nima a v Berouně ztratil stopu. Poslední vlak do Zbečna mu ujel a 30 km pro Sibiřana žádnej problém. Brzo pochopil, že ruský polobotky nejsou pro český asfaltky. „Znájetě dvarec Drževíč? Eto náša báza. Tam my účimsja s češskymi taváriščami igráť šáchmaty!“ „Tak si poď zahrát s náma!“ Rachot a cizí řeč vzbudily zbytek jednotky. Na chodbu jsme vytáhli stolečky a  všechny tři papírový šachovnice, co byly k mání, a začala noční simultánka. Místo peónů štamprlata vodky nebo fernetu. Zkraje nás Feďa drtil, ale brzo přišel na to, že: „Ja adin i vás mnógo!“ „Nekecej a chlastej, kdyby takhle kecali vaši v osumašedesátým…“ „…ili v sorokpjatom gadu!“ Vzbudil mě Jožka Tóth, Feďa spal v botách v mý posteli, Chudoba v kuchyňce vohřejval prdelačku. „Volové, vstávejte, v  poledne vodvírá horní hospoda!“ Večer jsme se hodili do civilu a vzali Feďu do Královýho Dvora do kulturáku, kde hrál Moped s  Vojtou Hubingerem a Vildou Čokem, aby v sojůzu věděli, co je punk. Cestou zpátky jsme se stavili v Berouně pod Městskou horou, kde v zahradní restauraci točili černý Krušovice. V zatáčce pod Plešivcem jsme vylezli na zeď a močili ze skály do Berounky. Feďovi se začalo v Čechách líbit. „Ně to bolše krasaty, čem pýsit z  vysaty!“ V neděli ráno začal bejt Feďa nervózní, přeci jen nechtěl přijít o  reprezentační sraz a neslavně ukončit sportovní kariéru. Na cestu jsme mu dali šišku salámu a sklenici rybího salátu, oboje z Chudobovy domácí dílny. Když přijela ávie s prádlem z roty, dali jsme klukům taky a ti ho odvezli na Dřevíč. Když Rusáci viděli jejich vnitrácký uniformy, nemusel světák Feďa ani nic vysvětlovat.

29. června 1985 V  pátek jsem se stavil cestou domů na Národní a koupil za žold Jindře zlatej zásnubní prstýnek se zirkónovým kamínkem a v Domě sportu modrou šedesátku. Tu jsem večer zkrátil na padesátku a ze zbytku nařezal lanovice. Jindra nechala u Jezevce Mergla ušít sedáky, nádherný kopie Trollů, truhla s matrošem v předsíni se utěšeně plní.

prásk mokrý, spodní pysk jeden velkej opar. Celou dobu jim pršelo. To je prima, aspoň ušetříme, počítám, že o lodi začne mluvit až příští rok na jaře (jestli do tý doby neotěhotní). Středa se vůbec vydařila.

V  sobotu jsme se nasnídali a  vyrazili přes Písečnou pěšky do Svojkova. Vzali jsme s sebou matroš, abysme nešli nalehko a neodfouk nás vítr. Lézt se nám moc nechtělo. V  Modlivým dole jsem vytáh z kapsy prstýnek a před kapličkou ho Jindře navlík na prsteníček. Dělala drahoty, že teda jó, že už to ty tři měsíce vydrží, když to vydržela tak dlouho. Ale když jsem se nedíval, tak si furt prohlížela, jak se leskne proti sluníčku kamínek v prstýnku. Přes Slavíček jsme přešli na sloupskou stranu kopce a  soutěskou, kde jsme se pásli na borůvkách, jsme došli pod Sochu svobody, kde jsme pokřtili nový lano.

25. září 1985 Taková jsme byli parta, ale teďka jedem domů, už každej sám za sebe. Kluky ze Slovenska a  Moravy jsme pustili před sebe, máme to domů s Chudobou nejblíž, pojedem na nádraží posledním náklaďákem. Rychlík letí Bohušovicema. „Loučím se s  tebou, stará vojno ze Stadic!“ „Vopatruj se, budu vzpomínat!“ Nočním motorákem z Lovosic do Lípy zase jedu chvilkama sám. Co mě tam čeká? Za měsíc se žením, v  nový práci jsem se už byl podívat… V horách i na moři se cestuje po etapách. A co platí pro cesty, platí i pro život. Žije se den po dni. O něco jinýho se pokouší jen ten, kdo si o sobě moc myslí. Člověk může dělat plány do zítřka a do budoucnosti, ale je lepší se do toho nenutit. Rychle poznáš, že zítřek prožiješ, teprv až nastane.

11. srpna 1985 Středa se vůbec podařila. Ve středu jsem byl v Praze a vyřídil jsem tam všechno, co jsem potřeboval. Nechal jsem tam skoro všechny prachy, který mi Jindra dala na svatební oznámení, polici nad lednici a okenní věšáky prádla. Zato jsem ale sehnal dvě krásný eloxovaný slaňovací osmy a  k  nim čtyři třiapůltunový waltrovky se zámkem. Večer jsem dlouho nemoh usnout, furt jsem si v posteli cinkal vytouženejma jistítkama. No a  když jsem konečně zavřel voči, tak mě vzbudila Jindra. Přijela za mnou rovnou z Lužnice. Měla všechno sakum

text foto

ENERGIE DO KAPSY!!

BUMP EMBER

Bump a Ember jsou dvě elegantní a kompaktní hybridní solární nabíjecí zařízení, která byla navržena zejména pro smartphony nebo MP3 přehrávače. Oba výrobky jsou vybaveny lithium-polymerovou baterií a solárními články na vnější straně tak, že můžete dobíjet, když není v dosahu elektrická energie.

Josef Novotný archiv autora

HYBRIDNÍ SOLÁRNÍ NABÍJEČKA NEZNIČITELNÝ.

YOU PROOF SLIBUJE: BEZ OHLEDU NA TO KDE, KDY NEBO JAK POUŽÍVÁTE VÝROBEK BRUNTON - KDYŽ SE ROZBIJE, MY JEJ OPRAVÍME NEBO VYMĚNÍME. ZACHÁZEJTE S KAŽDÝM VÝROBKEM JAKO BY BYL NEZNIČITELNÝ, PROTOŽE TAK TO VE SKUTEČNOSTI JE.

www.bruntoneurope.com

LEZ!

Valle dell’Orco Jestli vám někdo vykládal, že Valle dell’Orco, italské žulové údolí, jsou evropské Yosemity – nevěřte mu. Nenajdete zde kilometrové stěny ani stometrové spáry na žábu jak podle pravítka. Ovšem nádherná příroda, syrové a dobrodružné lezení po žulových hradbách, lemujících zařízlé údolí severně od Turína, se vám, pakliže máte lezení spár v oblibě, jistě budou líbit.

naleznete nejznámější sektory Sergent a  Caporal, kvůli kterým stojí za to do Orca vyrazit. Právě Caporal je označován jako nejlepší kus žuly v  celém piemontském regionu. 150 metrů vysoká hradba hladké žuly je ztělesněním vývoje italského lezení v  sedmdesátých letech. Po pěkných, logických komíno-spárových průstupech „Tempi Moderni“ 6c+ a  „Diedro Nanchez“ Výhled do údolí

„Genius loci“ lezeckých oblastí nespočívá jen v přírodních krásách a společenském zázemí. Vždy mě to táhlo do oblastí, kde narazíte na cesty, které jsou opředeny divokými příběhy a  vyzařují auru nedostupnosti a  nebezpečí. Odvážlivci v  nich bývají po zásluze odměněni skvělými zážitky – nejen v  Ádru, na Gritu, ale právě i v Orcu. A tak jsem s partičkou dobrých pískařů vyrazil na zteč. Téměř na konci zdánlivě nekonečného horského údolí se rozkládá u  břehu jezera městečko Ceresole Reale, které bývá ideálním místem pro lezecký base camp. Okolo jezera se nachází několik kempů, horských chatiček obložených žulovými deskami i honosné penziony. Najdete zde malý obchůdek s  potravinami, se suvenýry a lezeckými průvodci. Hlavní koncentrace lezeckých sektorů je níže od Ceresola – okolo silničních tunelů například Valle dell´Orco M. Oviglia 860 Kč 41 sektorů, stovky cest, 320 stran, 15 x 21 cm vydalo: Versante Sud www.horokupectvi.cz Cippalipa

60

6b byla prostoupena kultovní linie „Sole Nascente“ 7b, která v  sobě skrývá jemné a  vzdušné traverzy, pěkné spáry a již volně překonaný technický převis, kde vás při 7b krocích nad erárními vklíněnci vzrušením zamrazí. Nejvíce vyhledávané jsou fotogenické linie z průvodců: ubíhající sokolík „Orechia del Pachiderma“ 6b a  dlouhá stěnová „Itaca del Sole“, ve které se povětšinou končí na polici po třetí délce. Zbývající dvě délky na vrchol jsou těžké písemky za 8a a 8b. V Caporalu najdete kolem třiceti logických směrů zahrnujících jak technické lezení, tak i  sportovky odspodu až nahoru spíše těžšího kalibru. Příjemné rozptýlení po dlouhých a  exponovaných cestách čeká na lezce pod Caporalem ve formě velikých balvanů, na které vedou tu a tam lezecké cesty. Nejúžasnější je „Avantgarde boulder“. Kámen vypouklý a  hladký jako tělo pěkně vypaseného žulového tolstolobika. Chcete-li fotku kalendářovku, tak neváhejte nalézt do stejnojmenné cesty diagonální spárou za 6b+. Surovou masu skály protíná několik různorodých spár do deseti metrů vysokých a níže, u starého důlního jeřábu, můžete narazit jak na 7a rajbáčky, tak i na projekty vedoucí v  převislé, pravidelné mozaice odtěžené skalní stěny. Druhým nejvíce vyhledávaným lezeckým cílem je Sergent – rajbasový obr, kterému sekunduje výrazný pilířek „Lost Arrow“. Paralelně s  prvními výraznými výstupy na Caporalu, i zde začali „škodit“ místní rebelové, dvě skupinky lezců, kteří se navzájem zdravě hecovali a  škádlili. První cesta „Cannabis“ kopírující tenkou prstovou spárku byla přelezena volně až v roce 1986 a první klíčová 7b délka je i dnes opravdu těžký oříšek. V předposlední délce zase překvapí převislá hladká žába, která pěkně potahá za unavená předloktí. Autorem této perličky byl Danilo Galante, mladej pašák, kterého vzápětí upoutala jedna z nejhezčích spár v celých Alpách. Jako jizva „Žofrého d’Pejraka“, tak i  Sergentovu skalní tvář protíná diagonální žulová jizva. Galante téměř stometrovou spáru ozdobil pouze nýty na štandech, a tak rázem vznikl „prubířský kámen“ tradičních lezců v Alpách. V době, kdy kamaloty vel. 6 byly ještě zbožným přáním, se například celá druhá délka lezla bez postupového jištění. Jen málokterý švihák si tento úsek proto

Zabrouzdáte-li k  jednodélkovým oblastem ležícím přímo nad Ceresole, mohu směle doporučit sektor Droide, což je jedna z nejmladších oblastí. Střídají se zde zajištěné stěnové cesty s  logickými spárovými liniemi – jakýpak další doporučování, za

je ideálním cílem „Pietra filosofale“, malá skalka s dvaceti cestami do stupně 7a+, ke které dojdete pěknou procházkou přírodou a kde je výhled do celého údolí. Bohužel jsme neměli možnost navštívit celou paletu zdejších lezeckých sektorů. Příjem-

Avantgarde

Sergent – Cannabis

Droide – krásné jednodélky

„lajznul“ lézt stylem, který předvedly na známých fotografiích tehdejší lezecké ikony – Berhault a  Edlinger. Kluci ručkovali ve vodorovné spáře, s  nohama na tření v hladké stěně pod spárou – inu, komu čest, tomu čest. My, bez šestkových kamarádů, jsme raději při traverzování vnořili svou pravou nohu až po koleno do spáry stylem čím hlouběji, tím líp. Ale jste-li zvyklí na adršpašské

pětkové hlemzárny, pak je to pro vás koloběžka. Však má již tato cesta několik sólo přelezů. V  centrální stěně najdete jak vícedélkové spárové populárky, jako je „Nichia dell Torture“ 6b s  jedním vypečeným místem, tak i  rajbasové lahůdky, kterých je požehnaně v  levém položeném sektoru lehčí obtížnosti. Asi nejlezenějšími spárami jsou jednodélková žabka „Incastromania“ 6a, obtížný sokolík „Legoland“ 6b, kde druhou délku tvoří famózní stropová spára obtížnosti 7b+. No, tato italská morda jistě snese srovnání s legendární yosemitskou „Separate Reality“. Zkuste a uvidíte… Když se posunete do odlehlejšího pravého sektoru, odhalíte zprvu skryté zákoutí plné nádherných (nejen) jednodélkových cest. Spára „Elisir D’Incastro“ 6b+ a vícedélková „Jedi Master“ 6c+ patří mezi povinné cíle. Stejně jako u Caporalu, tak i zde se na planině pod Seržantem nachází hřbitov obrovských boulderů, ve kterém lze nalézt hned u silnice nejen nejslavnější kýčovou spárku „Fessuru Kosterlitz“ 6b, ale i legendární prstovku 6c+, poprvé vylezenou slavným, již zmiňovaným Patrickem Edlingerem.

den stihnete vylézt skoro všechny pěkné linie a nebudete litovat. Trošku méně potenciálu skýtá opodál ležící sektor „Dado“. Pakliže budete mít dostatek lezeckých dní, tak i  zde můžete najít příjemné jednodélkové povyražení, a také nejkrásnější spáru v údolí „Sitting Bull“ 6c+ od mistra Manola. Pro nenáročné rodinky s dětmi

né odpoledne nám přichystala oblast „Torre di Aimonin“, která překvapila jak hustou podnástupovou vegetací, tak i výživnými rajbasy v  centrální stěně. Zřejmě nejfantastičtější cesty však vedly na výrazný pilíř. Například vzdušná levá údolní hrana „Pirimpelle Semicotte“ 7a+, to byl majstrštyk, ve kterém jsem chro-

LEZ!

chtal blahem nad tou krásou (a obtížemi). Zde se ukáže, kde má kanec trenýrky. V deštivém počasí přinese vysvobození sektor „Bosco“, tyčící se nad stejnojmennou vesničkou na začátku hlavního údolí. Ze třiceti cest sportovního charakteru se mi málokterá nelíbila, opravdu to bylo pěkné sportovní povyražení. Bude-li zatečeno, i zde zbývá převislé „Franchiamo“, sytící v  devadesátých letech hlad po

Vývoj lezení v Orcu 1973–1976 Období symbolizované filozofií „Nuovo Matino“, které se vyhraňovalo vůči tehdejšímu pojetí lezení – pomocí technických pomůcek dosáhnout vrcholu za každou cenu. Lezci kolem hlavního iniciátora G. P. Mottiho nacházeli potěšení v  prostupování logických a  estetických skalních linií, v  pobytě v  přírodě s  kamarády a minimalizaci technického lezení.

Finále festivalu

[email protected]

Finále festivalu Ahoj Tome, finále festivalu je za dveřmi a já bych Tě rád osobně pozval na slavnostní zakončení, které proběhne 7.12. od 18:00 v kině Lucerna v Praze. Budou se zde předávat ceny těm nejlepším filmům letošního ročníku, přítomna bude celá řada zajímavých osobností, a také nás všechny čeká netradiční kulturní program. Mezi horolezeckými filmy je nominováno celkem 6 kousků: Príbehy tatranských štítov II – Posadnutí horami Honnold 3.0 G La Dura Dura G Sandstone G Mazeaud: la vie en face(s) G Věřím, že mohu snít G G

Akce je veřejně přístupná a cena je jen 80 Kč. Těším se na Tebe a dej vědět, zda dorazíš :) D.K. Project Manager OUTDOOR FILMS s.r.o. Mezinárodní festival outdoorových filmů www.outdoorfilm.cz Sergent

Boulderová spára Fessura Kostelitz

sportovních dardách do kopce. Pěkně hned od cesty začínají mohutná břicha, ve kterých vmžiku pocítíte sílu mocného G. A řeknu vám, že pro unavená těla z vícedélkových cest to byla nevšední makačka. Další z mnoha oblastí popsaných v novém průvodci si budete muset prozkoumat sami, přeji šťastnou cestu. Třeba se zde potkáme, nějaké resty mi tu zbyly. text foto

62

Jan „Čaj“ Šálek archiv Čaj

1978–1985 Skupiny sdílející filozofii předcházející dekády začaly dávat přednost menším skalním útvarům před samotnými horami a posouvaly zde hranice volného lezení. Etika vytváření nových cest měla stále charakter tradičního lezení. Na scéně se objevuje místní legenda Maurizio Oviglia. 1990–1999 Osazování nýtů v nových cestách představovalo otevření nových dimenzí volného lezení v údolí. Obtížnost se zvýšila ke stupni 8a. Stále však byly objevovány a přelézaly se tradiční spárové cesty bez fixního dojištění. V  technickém lezení se dosáhlo hrůzostrašného stupně A5 cestou „Aerospike“. 2003–2004 Exploze extrémního lezení. Do údolí zavítali někteří špičkoví sportovní lezci a cestami „Greenspit“ 8b+ (D. Berthod) a „Itaca nel Sole“ 8b (C. Brenna) nasadili laťku proklatě vysoko. 2007–2013 Návrat do budoucnosti. Model anglosaský, s  použitím vlastního jištění, kde jen to je možné, a s minimalizací užívání nýtů – to je zaklínadlo moderních dobrodruhů. Zároveň se otevírají nůžky napětí mezi sportovněji zaměřenými skupinami a  vyznavači vlastního zajišťování. Zdá se, že napětí stále roste, nedivte se proto, když v některých cestách budou chybět plaketky nýtů, proto si své železné kamarády pro jistotu vezměte i na přejištěné spárové cesty.

Výtisk Montany pohodlně až do schránky Pomocí SMS si nyní můžete zaplatit aktuální výtisk (či libovolný jiný, maximálně rok starý). Prostě pošlete SMS ve tvaru MONTANA mezera, číslo časopisu, rok vydání, vaše jméno a adresu pro doručení časopisu na 902 11 90. Cena je 90 Kč vč. DPH za odeslanou SMS. Příklad SMS: MONTANA 62010 JOSEF NOVAK KOUKOLSKA 842 PRAHA 9 199 00 odeslat na telefonní číslo 902 11 90 Po obdržení operátorovy zprávy o provedené platbě vložíme příslušný výtisk do obálky a odešleme na určenou adresu. Za službu odpovídá Advanced Telecom Services, s.r.o. Infolinka 776 999 199, www.platmobilem.cz

Firma zabývající se výškovými pracemi hledá pro občasnou spolupráci v Praze a okolí muže živící se prací na laně. Kontakt a krátký popis svých pracovních schopností a časových možností napište, prosím, na e-mail: [email protected]

ZDENĚK HRUBÝ A HOROLEZECKÁ 24HODINOVKA Jiří Hon v článku „Vzpomínky na Zdeňka“ v minulé Montaně (5/2013) se mimo jiné zmiňuje o  jednom ze způsobů, jakým Zdeněk získával svou úžasnou vytrvalost a  psychickou nezlomnost.

24hodinovku na běžkách jezdil Zdeněk pravidelně a vynechal jenom pro nemoc, nebo protože byl právě někde v kopcích. Diplomy s titulem Horolezecký mistr republiky si pečlivě ukládal ve svém archivu společně se spoustou fotografií z tratí i ze stupňů vítězů. Proč právě zimní 24hodinovka byla pravidelnou součástí jeho přípravy a kontroly formy, není zase tak těžké uhodnout. Dokázal ji vyhrávat i dlouho po padesátce. Dodnes figuruje na prvním místě jeho nejlepší výkon 300,1 km/24 hod., kterého dosáhl na oslavu svých padesátých narozenin na Skleném na Vysočině v roce 2006 . Naposled kroužil na trati na Blatinách v roce 2012 a vyhrál výkonem 222 km/24 hod. V letošním roce se omluvil, protože navštívil dvakrát vysoké kopce, které ho ale bohužel nazpět nepustily. Tisíce jeho vydřených kilometrů v  minulých ročnících (Zdeňkovi to zadarmo nejezdilo) připomene ředitel závodu Radek Jaroš na XXXIV. ročníku 24hodinovky 22.–23. 2. 2014. Jiří Havel, z podkladů na www.montanaklub.cz

Na www.montana.cz jsme se zeptali: Šlápli byste na samý vrchol kopce, i  když si to místní lidé (z  důvodů jim zřejmých) jasně nepřejí? 32 % Rozhodně ano. Cesta končí až na vrcholu. 27 % Rozhodně ne. Ctím zvyky místních. 22 % Nevím. Záleželo by na okolnostech. 19 % Tohle se mě nikdy nebude týkat…

Pár slov k anketě: „Tuhle anketu jsme před dávnými – asi tak 35 lety – vymysleli v Hotejlu blahé paměti. Šlo přesně o toto: Kdysi jedna britská expedice žádala o povolení k výstupu na kterýsi – už jsem zapomněl jeho název – himálajský vrchol. Povolení dostali, ale s přáním, aby se vlastního vrcholu nedotkli. Aby alespoň jeden vrchol zůstal nedotčený. Britové slíbili, a  jak je britskou tradicí dáno, slib dodrželi. V Hotejlu jsme tehdy vznesli dotaz, jak by se tehdejší horolezecká komunita zachovala. Výsledek byl katastrofální: neexistoval tehdy ještě interfernet, takže odpovědí bylo poměrně málo, ale pouze jedna odpověď byla: NEŠLÁPL. Jeden odpověděl, že by šlápl a ještě se na patě otočil, a snad nejhorší byla odpověď, že dotyčný nevěří, že by se našel takovej blbec, co by takovej slib dodržel. Za těch 35 let jsme přece jen pokročili směrem k civilizovanému světu: dnes by sice z dotázaných 32 % šláplo, protože prý „cesta končí na vrcholu“ – ale proč potom existují cesty, které se slaňují po přelezení klíčového místa? Nicméně 27 % by nešláplo a dalších 22 % by to řešilo podle okolností. Patrně podle toho, jestli vlastní vrchol je šestimetrová „vechta“ a hrozí rychlý sestup do doliny. I tak mě to naplňuje optimismem. Otázka je, jestli by se dnešní Britové, infikovaní móresy rozšířené Evropy, zachovali stejně jako jejich otcové. Nejsem si tím jist.“ BKV

LEDOVÁ STĚNA VÍR vás očekává…

VÍR

Pro sezónu 2013/2014 jsme připravili: T provoz stěny ve všední dny T nejnovější cepíny a mačky od Singing Rocku v půjčovně T lana Tendon v každém štandu T nové osvětlení areálu T exkluzivní víkendové spoje na trase Brno – Vír T on-line rezervační systém na nových stránkách Ledové stěny www.ledovastenavir.cz

Sledujte aktuální informace na www.ledovastenavir.cz a rtuť teploměru za oknem! V případě dotazů volejte: +420 732 732 751

Z ČHS

Možná se vám někdy stalo, že se vás zeptali starostliví rodiče, kdy je možné začít s dítětem lézt. Zkusím malý návod: revoluční metoda „tréninku na naklápějící se rovině“. Princip spočívá v tom, že sotva začne batole lézt po podlaze ve snaze dostat se ke své oblíbené hračce, začne se postupně měnit sklon podlahy. Naklápěním se docílí toho, že se vaše ratolest neustále zlepšuje. Dítě se tak naučí lézt na tření a taktéž si osvojí pro život stejně důležitý pohyb na „šikmé ploše“. Ctižádostiví rodiče pak budou moci soupeřit o to, v jakém věku který „lezec“ zdolal největší sklon. Zatímco dnes víme, že Ashima Shiraishi je nejmladší dívkou planety, která zdolala stupeň 8c+, tady budeme vědět, že třeba Bořík Krkolomný po čtyřech přesápal v den svých prvních narozenin například sklon 12 ° (svou první dvanáctku). Předpokládám, že první provozovatelé umělých stěn, kteří vybaví svůj dětský koutek „naklápějící se rovinou“, ocení náležitě můj nápad… Od ne zcela vážně míněného nápadu ale pojďme k těm opravdu starostlivým rodičům, zodpovědným nováčkům, zkrátka těm, kteří si jsou vědomi toho, že horolezectví umí být protivně nebezpečné. Nejvíce pak ve chvíli, kdy si právě tohle neuvědomíme. Pevný krok ošlehaného horala podobný jistotě kamzíka horského ještě neznamená, že se ve stejném terénu bude stejně jistě pohybovat i vyděšený nováček horoškoly. Stejně tak mechanicky naučené zakládání jištění, štandů, cvakání

karabin, poskytování první pomoci, vyhodnocení meteorologické situace, pohyb na ledovci… Zkušenost versus neznalost nebo minimálně nezažitost. I zkušení dělají chyby, dovolím si ale říci, že jednou z těch největších je nedostatečné předávání svých zkušeností mladším generacím. Nebo naopak

nedostatečný hlad začínajících lezců po vědění starších? Slovo „věčný“ dostalo kvůli jedné až přespříliš dlouhé části minulého stolení skoro pejorativní význam, ale princip učení se od zkušenějších přece jenom věčným zůstane. Smekám před fundovaností, zkušeností, rozvahou, snahou předat zkušenosti lektorů Českého horolezeckého svazu. I  všech instruktorů, kteří pak „o patro níže“ se stejnou precizností předávají své vědomosti dál. Instruktoři byli vždy jistotou, že nováček nebude vhozen do lezecké arény nepřipraven. Máte poblíž „svého“ instruktora? Ptejte se ho, učte se od něj. Nemáte? Hledejte zkušenost jinde, třeba na adidas metodických dnech ČHS. Smekám i před funkčními oddíly, kde pracují zkušenější s novými, kde bez jakékoli hierarchie dochází k  přirozenému předávání zkušeností. V neposlední řadě bude nyní možné získat návod, co by měl v  začátcích znát každý lezec, i  z  příručky, kterou ČHS vydává v těchto dnech. Bude malá, skladná, stručná. Tak, aby bylo možné si ji vzít do skal a cvičit, cvičit, cvičit. Zdarma bude pro každého nového člena ČHS, dostanou ji oddíly. Téměř pateticky bude asi znít, že pokud se nám díky ní podaří zachránit alespoň jeden lidský život, má příručka a celá ta snaha o výchovu horolezců smysl. Ale je to fakt. text

Petr Resch

Hlavní partneři:

Český horolezecký svaz Máš rád Alpy? Díky kombinovanému členství ČHS a OEAV jsi tu jako doma.

Hlavní mediální partner:

Jezdíš do Tater? Člen ČHS bydlí na řadě chat za polovinu.

www.lezec.cz

Mediální partneři:

www.horyinfo.cz

Lezeš na skalách v tuzemsku? Jako člen ČHS podporuješ bezpečné jištění a vyjednávání povolení.

www.pohora.cz

N A P U LT E C H

OLYMPUS STYLUS 1 Absolutní novinkou na poli špičkových kompaktů, tedy kapesních foťáků, které umí prakticky vše, na co si lze ve fotografii pomyslet, je Olympus STYLUS 1. Jedná se o  tzv. ultrazoom s  rozsahem od 28-300 mm, přičemž světelnost objektivu zůstává neuvěřitelných F2.8 od začátku do konce. Jde tedy o jeden z mála fotoaparátů na trhu, se kterým můžete fotit v místnosti bez blesku a přitom bez problémů zazoomovat na maximální přiblížení. Díky ultra světelnému objektivu a optickému stabilizátoru budou všechny vaše fotky ostré i za nedostatku světla. Fotoaparát lze navíc dálkově ovládat z chytrého telefonu nebo tabletu.

GORILLA POD Flexibilní stativy

LOWEPRO Photo Sport Pro 30L AW

Kloubové stativy firmy Joby, známé více pod označením Gorilla Pod, si vydobyly své místo na výsluní díky jedinečné přilnavosti prakticky k jakémukoli materiálu. Stativové nohy, složené z jednotlivých kulových kloubů, navíc zakončených přilnavou gumou, jsou schopny se ovinout nejen kolem větve stromu, kliky dveří, zábradlí, ale podrží váš fotoaparát velmi dobře i na nepravidelném skalním povrchu. Stativy jsou k  dostání v několika rozměrech i barvách.

Nový batoh pro fotografy – sportovce, kteří milují přírodu a  outdoor aktivity, na které se nikdy nevydají bez své fotografické výbavy! Unikátně řešený outdoor fotobatoh s  bočním otevíráním fotokomory a vyjímatelnou fotovaničkou lze použít jako klasickou outdoor krosnu na celodenní trek do hor. Fotovaničku lze použít také samostatně jako transportní brašnu nebo využít v jiném cestovním zavazadle. V batohu Photo Sport Pro 30L AW bude vaše fotovýbava v dokonalém bezpečí a vždy „po ruce“. Originál je vždy jen jeden – Lowepro!

Doporučená cena: od 490 Kč www.gorillapod.cz

OLYMPUS OM-D E-M1 Vlajkovou lodí v kategorii „bezzrcadlovek“ je nový model řady OM-D s  označením E-M1. Kvalitou obrazu, rychlostí ostření, rychlostí sekvence a dostupnými funkcemi a expozičními režimy nahradí bez potíží jakoukoli APS zrcadlovku, přitom je ale výrazně menší a lehčí, tudíž je do hor a do skal jako dělaný. Rozměrově velmi kompaktní jsou také objektivy a ostatní příslušenství, takže celý systém nezabírá na rozdíl od zrcadlovky v batohu tak potřebné místo pro nutnou lezeckou výbavu. Kromě toho je OM-D odolný vůči prudkému dešti a přetrpí s vámi v horách prakticky jakékoli klimatické podmínky, včetně těch mrazivých. Doporučená cena: 39.990 Kč

Doporučená cena: 15.990 Kč www.olympus.cz www.olympus.cz

OLYMPUS TOUGH Jednoznačně nejodolnější kategorií kompaktních fotoaparátů je řada Olympus TOUGH. Je zastoupena hned 3 modely: TG-630, TG830 a vlajkovou, tedy nejodolnější lodí – TG-2. Hlavní rozdíly hledejte v odolnosti, v hloubce, do jaké jsou schopny se potopit, případně výšce, z jaké jsou schopny bez zranění spadnout. Vyšší modely se pak vyznačují extrémně rychlým zaostřováním. Model TG-2, vodotěsný až do 15 metrů a  nárazuvzdorný pádům z výšky 2,1m nabízí dokonce možnost nasazení předsádkových čoček a tak rozšíření ohniska základního objektivu. Doporučená cena: od 5.190 Kč www.olympus.cz

OLYMPUS PEN Stejně jako OM-D, nahrazují i fotoaparáty PEN amatérské a poloprofesionální digitální zrcadlovky. Jejich hlavní devízou jsou extrémně kompaktní rozměry při zachování stejné kvality, stejných režimů a možnosti výměny objektivů, jako je tomu u digitálních zrcadlovek. DSLR na horách a  ve skalách je minulostí. Současnost a  budoucnost lehkých fotoaparátů představuje kategorie „bezzrcadlovek“, tedy profi kompaktů s výměnnými objektivy, velkými snímači a špičkovými funkcemi. A přesně takové jsou i fotoaparáty Olympus PEN. Doporučená cena: od 7.490 Kč www.olympus.cz

Doporučená cena: 4.990 Kč www.lowepro.cz

N A P U LT E C H

BLACK DIAMOND MAGNETRON ROCKLOCK Magnetron je patentovaná revoluční konstrukce západky karabiny. Ta je opatřena automatickou oboustrannou magnetickou pojistkou zámku. Key lock je u takto špičkové karabiny samozřejmostí. Karabina má ideální tvar na jištění polovičním lodním uzlem nebo pro budování jisticího stanoviště. Hmotnost: 87 g Světlost: 21 mm Nosnost: 24/7/7 kN Cena: 650 Kč / pro HUDY partnery: 604 Kč www.hudy.cz

KALHOTY CRUX

CMP TERMO TERMOIZOLAČNÍ BUNDA Novinka od firmy CMP Campagnolo určená pro celoroční aktivní pobyt v přírodě. Komfortní nošení tohoto modelu umocňuje náplň z větveného dutého vlákna, registrovaného pod obchodní značkou ADVANSA Thermo°Cool TM. Na rozdíl od klasických dutých vláken je více „nadýchané“ a  tudíž zajistí maximální komfort a pocit volnosti. Kvalitní náplň spojená s extrémně lehkou svrchní látkou použitou na této bundě je ideální kombinací pro minimalisty. Pánská i dámská varianta ve třech barvách. Doporučená MOC: 3.190 Kč K  dodání u  prodejců CMP Campagnolo

E9 RONDO VS Milovníci kultovní lezecké značky E9 mají konečně příležitost zakoupit si oblečení tohoto tradičního italského výrobce oděvů pro outdoor a horolezectví i v České republice. Kalhoty Rondo VS jsou pokračovatelem bestselleru firmy a jsou charakteristické originálním designem kulatých kapes. Boulderisté i  lezci ocení špičkový technický střih nohavic a anatomicky tvarovaná kolena. Samozřejmostí je pružný lem v pase a stahování nohavic. Kalhoty jsou vyrobeny ze 100% bavlny. K dostání ve velikostech: S-L Hmotnost: 522 g Cena 2.590 Kč Pro členy klubu Rock Point Zóna se speciální 20% slevou: 2.072 Kč Širokou nabídku oblečení značky E9 najdete ve vybraných  prodejnách Rock Point nebo na www.rockpoint.cz.

Materiál: 100 % polyamid Soft Shell Hmotnost (L): 370 g Cena: 2.590,- Kč www.tilak.cz

KEMPINGOVÁ LAMPA SE SOLÁRNÍM DOBÍJENÍM Lampa s  36 LED diodami – lze rozsvítit 18 nebo 36 diod. Napájení: baterie 800 mA NI-MH, která je součástí výrobku. Dobíjení: 1) solární – cca 10 hodin 2) USB konektorem Doba svícení: cca 8 hodin Hmotnost: 550 g Cena: 580 Kč Dodává: YATE www.yate.cz

HIGH POINT PROTECTOR 2.0

DAGH Nízká treková obuv se svrškem z  hovězinové štípenky s  podešví Vibram Friction s  EVA mezivrstvou. Přední část obuvi je chráněna pryžovou obsázkou. Pohodlná obuv pro outdoorové aktivity v lehkém terénu. Doporučená maloobchodní cena: 2 330 Kč www.triop.cz

66

Technické Soft Shellové kalhoty z elastického polyamidu. Výhodou tohoto materiálu jsou velmi dobré mechanické vlastnosti, rychlý odvod vlhkosti od těla a vysoká elasticita. Protože se nejedná o membránový materiál, jsou vhodné pro jarní až podzimní použití. Dvě vnější patkové kapsy. Dvě kapsy na stehnech s integrovanou kapsou na GPS, telefon, dvě zadní kapsy. Anatomicky tvarovaná kolena. Opasek. Možnost použití šlí. Stahování kolem kotníků elastickým lankem.

Technická, nepromokavá, třívrstvá bunda s výjimečnými parametry prodyšnosti a  voděodolnosti. Bunda Protector 2.0 je vyrobena z nejmodernějšího laminátu značky BlocVent japonské výroby. Pro její lehkost, elasticitu a dokonale padnoucí střih na sobě bundu téměř neucítíte, a můžete se tak plně soustředit na svůj výkon. Protector 2.0 je mimořádně vhodný pro aktivity v  obtížných podmínkách, ideální volbou je pak např. lezení a treking v horách, vysokohorská turistika, skialpinismus. Materiál: BlocVent PRO 3L (třívrstvý) dvoucestný streč s vodoodpudivou povrchovou úpravou DWR Nepromokavost: min. 25 000 mm H2O Prodyšnost: 40 000 g/m2/24 hod Hmotnost: 520g vel. L Konstrukce kapuce: Integrovaná Velikost kapuce: 3D i pro přilbu Značka zipu: YKK Odvětrání: v podpaží Počet kapes: 5 Vyztužení: Ramena www.highpoint.cz

TENDON HATTRICK 10.2 Lano vyrobeno unikátní patentovanou technologií Secure. Díky sendvičové konstrukci pletených vrstev a použití speciálně upravených vláken je Hattrick bezpečný i  v  případě značného poškození opletu. Upravené PA vlákno v  meziopletu zaručuje díky interakci s ostatními vrstvami lana nulový posuv opletu, po celou dobu nadstandardně dlouhé životnosti si zachovává kruhový průřez. Jednoduše paráda! Více na www.mytendon.cz MOC: 3.190 Kč / 50 m

MICROLIGHT ALPINE JACKET MEN Ultralehká péřová bunda, která obsahuje 140 g (vel. L) / 750 cuin hydrofilního evropského prachového peří. Bunda nabízí fantastickou úroveň tepla a pohodlí. Microlight Alpine Jacket je ideální jak pro všechny aktivní lidi, tak pro běžné uživatele ve městě. T Dvojitý přední YKK zip T Stahovací lem T Kapuca nastavitelná T Sbalitelná do náprsní kapsy Výrobce: RAB Velikost: S-XXL Akční cena: 4 590 Kč Více na: www.climbing.cz

CASCADE SKITOUR

ROCK EMPIRE SPECIAL SET Lezecký set za akční cenu! Set vhodný pro lezení jak na skalách, tak i  na umělých stěnách. Výborný poměr cena/výkon uspokojí zejména začínající a  sváteční lezce. Obsahuje: T sedací úvazek Streak QB - plně polstrovaný a  stavitelný,  jedna univerzální velikost (pas 75-100 cm, stehno 53-66 cm) T karabinu HMS RE 120 Twistlock T jistítko R.E.Guard  pro lana o průměru 9-11 mm T pytlík na magnézium T magnézium Rock Empire koule

Technické, odlehčené kalhoty speciálně uzpůsobené pro skitouring a skialp. Použití slabších funkčních materiálů předurčuje i pro intenzivní trénink. Nohavice přizpůsobeny pro navlékání lyžařských bot, osazeny tkaninou proti nabalování sněhu. Praktická možnost přetažení spodku kalhot přes kolena a zesílení ochrany kolen. Doporučená MOC: 3.790 Kč www.directalpine.cz

EDELWEISS O-FLEX 9,8 MM Dynamické lano vhodné především na umělé stěny, top rope lezení a nacvičování. O-flex technologie pletení jádra dodává lanu vynikající manipulaci a  flexibilitu, kterou si lano ponechává po celou dobu své životnosti. Lano má díky O-Flex technologii dvakrát až třikrát vyšší životnost. Hladký oplet HD Cover zajišťuje snížení tření v  postupových jištěních. O-Flex je unikátní technologie používaná pouze u lan Edelweiss. MOC 2.310 Kč (40 m) www.rock-city.cz

Původní cena: 1.854 Kč / Nyní: 1.377 Kč www.hudy.cz

CASCADE LADY

BANDIT

Perfektně propracované celoroční kalhoty, nově i v dámském provedení. Univerzální kalhoty, skvěle použitelné pro trekking, horolezectví, lezení, turistiku, kolo i každodenní nošení. Dlouhodobě velmi oblíbený model, zejména díky skvělé a účelné kombinaci funkčních materiálů a velmi propracovanému pohodlnému střihu. Díky výčesu spodní (vnitřní) strany základních dílů jsou kalhoty velmi dobře použitelné i v zimě. Cascade letos získaly (po čtrnáctiměsíčním) testu prestižní ocenění Kauftip německého časopisu Outdoor.

Multifunkční lezecká „zbraň“ se širokým využitím. Cepín je určený zejména pro lezení obtížných ledopádů a technicky náročných horských cest, ale díky modulárnímu systému jej můžete přizpůsobit každému výstupu. T Prohnutý tvar násady umožňuje jednodušší lezení v ledových boulích nebo ve skále. T Kovaná hlava dovoluje použití hrotu ICE nebo DRY a také volbu mezi tloukem a lopatkou (tyto do extrémních cest ani nemusíte montovat). T Hlava cepínu je vytvarována tak, aby ji bylo možné zaklínit do spáry při mixovém lezení. Dokonale vyváženo, okem v hlavě pohodlně projde karabina. T Ergonomicky tvarovaná rukojeť vyrobená z dvoukomponentního plastu poskytuje bezpečný úchop a zároveň i tepelnou izolaci. Hmotnost (zahrnuje hrot Ice, tlouk/lopatka, chránič prstů a háček kvůli možnému vyššímu úchopu): 610 g Délka: 50 cm Doporučená MOC: 3.900 Kč Více najdeš na www.singingrock.cz

Doporučená MOC: 3.690 Kč www.directalpine.cz

ZAMBERLAN TREK MAGIC GTX Model Trek Magic GTX je ručně šitá bota od italského výrobce outdoorové obuvi ZAMBERLAN. Je vhodná zejména pro náročnou horskou turistiku s velkou zátěží. Svršek z voskované kůže v kombinaci s Gore-tex® membránou zajišťují voděodolnost a prodyšnost. Gumová obsázka chrání proti mechanickému poškození, vyšší střih a unikátní širší tvar ZAMBERLAN® WIDE LAST zaručují maximální pohodlí a podporu nohy. Podešev Vibram Darwin WL přináší optimální trakci na jakémkoli povrchu. K dostání ve velikostech 40 – 48 včetně půlčísel. Doporučená maloobchodní cena: 6.590 Kč. www.rockpoint.cz

CLICK UP KIT Poloautomatické jistítko z  dílny Climbing Technology vyvinuté pro sportovní lezení. Dodáván včetně karabiny s  pojistkou bránící jejímu přetočení na oku úvazku. Velice snadné použití, intuitivní, lehké a  bezpečné v  kombinaci s efektivním zastavením pádu. Jedním slovem – dokonalé! Použití pro lana o  průměru 8,9 až 10,5 mm Hmotnost bez karabiny: 115 g Barvy: oranžová a zelená Vyrobeno v Itálii. Doporučená cena včetně HMS karabiny: 1.599 Kč Distribuce v ČR: www.climbingtechnology.cz 67

TAT R Y

HREBEŇ KONČISTEJ II. Pomerne dlhý a rozložitý bočný hrebeň, vybiehajúci z Popradského Ľadového štítu, oddeľujúci Batizovskú dolinu od Zlomiskovej doliny. Hrebeň Končistej začína sedlom pod Drúkom, Vežou nad Ľadovým plesom, Malou Končistou, Kahulskou štrbinou, Kahulskou vežičkou, Prostrednou Končistou, Štôlskou vežou, Končistou S a J. Drúk (asi 2.395 m) – markantná veža v hrebeni Končistej, ktorú oddeľuje od Popradského Ľadového štítu sedlo pod Drúkom, kým od Veže nad Ľadovým ho delí štrbina nad Drúkom. Do Batizovskej doliny spadá krátkou, ale často navštevovanou stenou. Veža nad Ľadovým plesom (asi 2.417 m) – veža v  hrebeni Končistej, oddelená od Drúka štrbinou nad Drúkom a od Ihiel nad Ľadovým plesom zas štrbinou nad Ľadovým plesom. Na strane Batizovskej doliny jej stena splýva s vedľajšími masívmi. Ihly nad Ľadovým plesom – pozostávajú zo štyroch ihiel a sú ohraničené z jednej strany štrbinou nad Ľadovým plesom a od Malej Končistej ho oddeľuje štrbina pod Malou Končistou. Malá Končistá (S 2.450 m, J asi 2.467 m) – má dva vrcholy, a to severný vyšší, hlavný a južný nižší. Medzi nimi je úzka štrbina, Malá Končistá štrbina. Prostredná Končistá – samostatný vrchol medzi Malou Končistou a Štôlskou vežou, ohraničený z jednej strany Kahulskou štrbinou a z druhej Rinčovou štrbinou. Štôlská veža (2.463 m) – markantná veža, ktorú oddeľuje od Prostrednej Končistej Rinčova štrbina a  od Končistej Štôlska štrbina. Kým do Batizovskej doliny spadá mohutnou stenou, zo Zlomiskovej doliny zaniká v sutinovisku nad Lávkou Končistej. Končistá (2.535 m) – najvyšší vrchol v hrebeni Končistej. Má tri vrcholy. Južný, hlavný, na ktorom sa nachádza balvan, nazývaný Jármayho stôl alebo tiež Kovadlina. Severný vrchol je nižší. Tieto dva vrcholy oddeľuje Končistá štrbina. Tretí najsevernejšie ležiaci vrchol je najnižší. Severná veža Končistej je zasa oddelená od ostatných dvoch markantným zárezom – Zadnou Končistou štrbinou. Končistu od Štôlskej veže oddeľuje Štôlska štrbina, kým z druhej strany ju delí Lúčne sedlo od Tupej. Prístup: najpraktickejšie od Sliezskeho domu po červenej (1 h), alebo z Tatranskej Polianky po žltej značke k Batizovskému plesu (2 h), alebo z Vyšných Hágov po žltej (2,5 h). Zostup: z Končistej J a S je niekoľko možnosti, buď po hrebeni smerom na juh na magistrálu, alebo žľabmi smerom na západ na Lávku Končistej a do Lúčneho sedla. Z oblasti Malej Končistej po hrebeni smerom na Drúk a po hrebeni (II–III) do sedla pod Drúkom a  do Batizovskej doliny. Pozn.: hrebeň Končistej ešte stále ponúka možnosti na vykonanie niekoľkých prvovýstupov, hlavne v zimnom období.

68

Prehľad výstupov: Končistá J a S 1. „Prostriedkom steny“, klas. I, 2,5 h (AP/V/75) J. Dobrovics, E. Kátai – 30. 6. 1912 2. „Priečny prechod stenou“, klas. I, 2 h (AP/V/74) 3. „Pasienky“, klas. III+, 3,5 h J. Gurník, P. Jackovič – 28. 6. 1981 zimný: pravdepodobne má zimný priestup Zadná Končistá štrbina 4. „Pravou časťou steny“, klas. II–III, 2 h (AP/V/76) A. Grosz, A. Lingsch – 5. 7. 1926 Severná veža Končistej 5. „Pilierom“, klas. IV, 3 h (AP/V/77) J. Andráši, L. Tóth – 5. 8. 1948 Štôlská štrbina 6. A. Grósz, S. Neuman – 3. 7. 1922, klas. II, 2,5 h (AP/V/64) zimný: M. Pacas, S. Samuhel – 27. 3. 1960, len horná časť, celým žľabom dvaja českí horolezci – 17. 4. 1960

7. „Ľavou časťou piliera“, klas. III–IV, 2 h (AP/V/62) Š. Hudáč, I. Mátray – 17. 10. 1970 8. „Pilierom steny“, klas. V, 5 h (AP/V/61) J. Gnojek, J. Sawicki – 7. 8. 1934 1. zimný: J. Klebba, S. Kubiaczyk, A. Grzybkowski – 4. 4. 1960 2. zimný: J. Bendík, I. Goll, I. Kluvánek, P. Plašil – 1960 3. zimný: Českí horolezci – 17. 4. 1960 Rinčová štrbina 9. A. Grósz, G. Lingsch, E. Tátray – 25. 7. 1923, klas. III, 2,5 h (AP/V/59) zimný: J. Haleš, B. Karasová, Nespiechalová, O. Vieličková – 18. 3. 1954 Prostredná Končistá 10. „Rebrom steny“, klas. dolu III, 2 h (AP/V/57) J. Gnojek, J. Sawicki – 9. 8. 1934 Kahulská štrbina 11. Gy. Komarnicki – klas. II., 1¾ h (AP/V/46) zimný: K. Filek, M. Karpinski, Z. Kozlowski, A.  Pietsch, A. Truszkowski, A. Wilczkowski, J. Zarebski – 20. 3. 1955

17. „Stenou“, klas. V, 4 h (AP/V/20) B. Logaj, B. Logajová, K. Zeman – 15. 8. 1958 18. „Pilierom steny“, klas. IV, 3 h (AP/V/17) J. Gnojek, J. Sawicki – 3. 8. 1934 2. výstup: J. Andráši, L. Tóth – 4. 8. 1948 zimný: I. Gálfy, J. Richvalsky, L. Richvalsky – 13. 4. 1953 19. „Variant sprava“ klas. IV–V, len variant 1 h (AP/V/18) B. Logaj, B. Logajová, K. Zeman – 14. 8. 1958 20. J. Klamerius, A. Osika – 7. 9. 1973, klas. III–VI, 2,5 h

Batizovská dolina

Batizovská dolina

Malá Končistá 12. „Hranou“, klas. III, 2,5 h (AP/V/43) K. Roszay, J. Šuna, R. Tóth – 5. 8. 1948 1. zimný: J. Bartko, J. Chmura, E. Kiefer – 27. 3. 1960 2. zimný: J. Andráši, J. Gregor – 9. 4. 1969 13. „Cesta prvých dobyvateľov“, klas. II, 1 ¾ h (AP/V/41) M. Szontágh ml., Z. Zsigmondy, vodca J. Franz st. – 11. 8. 1905 2. výstup: R. Kordys, J. Mašlanka – 2. 8. 1910 zimný: J. Chmura, J. Samuhel – 27. 3. 1960 14. J. Gnojek, J. Sawicki – 8. 8. 1934, klas. V, 4 h (AP/V/42) zimný: J. Chmura, J. Samuhel – 18. 4. 1960 s novým variantom vľavo Štrbina nad Drúkom 15. V. Korsák, S. Samuhel – klas. II–III, 2 h (AP/V/22) opis 15a v zostupe – B. Logaj, B. Logajová, K. Zeman – 15. 8. 1958 zimný: I. Gálfy, Rybanský, O. Radek, A. Štolc, P. Vavro – 6. 4. 1960

Drúk 16. „Ľavým pilierom“, klas. IV, 2 h Eva Harasimovicz, W. Cywinski, A. Mirga, B. Przybyl – 12. 8. 1976

text a foto

Jozef Gurník

Climbing balm je unikátní regeneraþní balzám pro ošetĜení prolezené þi poranČné kĤåe na prstech a dlaních sportovcĤ, pĜedevším lezcĤ. Regeneruje, chrání, zklidĖuje, zjemĖuje, prokrvuje a udråuje pĜirozenou vlhkost pokoåky. Obsahuje výhradnČ pĜtrodní látky na bázi olejĤ, másel, výtaåkĤ z bylin a vitamínĤ. Velmi rychle se vstĜebává bez zanechání mastného filmu na kĤåi, coå umoåĖuje aplikaci i bČhem lezení. Pouåití: pĜtpravek se nanáší dle potĜeby aå nČkolikrát dennČ. Ingredients: CERA ALBA, BUTYROSPERMUM PARKII BUTTER, SIMMONDSIA CHINENSIS OIL, CALENDULA OFFICINALIS EXTRACT, ARNICA MONTANA FLOWER EXTRACT, TOCOPHEROL, LECITHIN, CHAMOMILLA RECUTITA OIL, LITSEA CUBEBA OIL Skladování: do 25°C UpozornČní: není urþeno pro vnitĜní uåití. Uchovávejte mimo dosah dČtí a pĜtmého sluneþního ziĜení. SpotĜebujte nejlépe do a þtslo šaråe: uvedeno na obale 9\UiEt,QJ/XPtU)DMNRã]iYRG3KDUPD[VURSČãtKRSOXNX Frýdek-Místek, ýR www.amuerte.cz Fr

15g

69

HORY SHORA 2

Co? Lezecký časopis. Boj s gravitací ve všech jeho podobách.

Kde? Všude možně. Nejbizarnějšími místy, kam dorazila Montana, zřejmě jsou: Kuba – přes emigranta v USA (kvůli možnému zabavení). Afghánistán – s našimi vojáky Plzeň-Bory Jenom pro jistotu: Dodávání Montan nijak nesouvisí s našim světonázorem. Ten je přísně privátní.

Kdo? Vy i my. Naše práce nás baví a doufáme, že je to vidět.

Proč? Protože nás to zajímá. „Papír je mrtvý“ říkají „odborníci“. Kde tu informaci asi četli? Média spoluvytváří obraz světa. Děláme věci po svém, protože naše práce znamená možnost tvořit, navíc společně s vámi.

Jak? 400,- na účet č. 169897423/0600 Do zprávy pro příjemce své abonentské číslo či svůj telefon. (Ozveme se vám kvůli adrese zasílání.) Další zde: www.montana.cz/predplatne

Chcete udělat radost? Dárkový certifikát najdete na www.montana.cz.

Děkujeme za důvěru!

PF 2014 redakce časopisu

foto: J. Hořínek

70

Radek Jaroš Radek o  vzniku knihy: „Když jsem měl za sebou několik expedic do Himálaje a  pár vylezených kopců, lidi chtěli, abych napsal knihu. A  o  čem? Nepřišlo mně, že bych udělal něco mimořádnýho. Ale nakonec jsem se nechal ukecat vlastně od kámoše, kterej mě kdysi dotlačil i  k  tomu, ať jedu na Everest. Mirek Popelka, první sponzor a vlastně i první knihu Dobývání nebe zafinancoval. Hory shora (název vymyslela Andrea – dcera) bylo pokračování, když jsem měl vylezených šest osmitisícovek. Pak přišly „Hory, má panenko“. A protože ji opět nakladatelství nechtělo, vydal jsem ji sám. A jsme u Hory shora 2. Pustili jsme se do ní opět s  dcerou. Jde o  příběhy ze sedmi vylezených osmitisícovek v rozmezí let 2008–2012. Po výstupu na devátou – Manaslu, jsem se rozhodl, že se pokusím o  onu bájnou Korunu Himálaje. Překvapilo mě, že dodnes je jenom 13 lidí, kteří ji získali, aniž by šáhli po pomoci umělýho kyslíku. A to nemluvím o tom, jakej je to rozdíl, pokud si na pomoc vezmete výškové nosiče… V knize je popsáno sedm zlezených osmitisícovek. Sedm příběhů radosti, osamění a vyčerpání. Zároveň je i  připomenutím těch, kteří v  horách zůstali navždy.“  K  dostání na: radekjaros.cz, cena: 399 Kč Pište si o  originální věnování,  které Radek, pokud je v  ČR, rád do knihy dopíše. Znění textu napište do Poznámky k  objednávce.

ZAJÍMAVÉ KNIHY

HEIMAT IM WINTERKLEID (100 vybraných tras mezi Wienerwaldem a Hochschwabem) omas Behm, Robert Gruber Horká novinka pro letošní zimu. Autor lezeckých průvodců, Thomas Behm, se po letech sbírání informací pustil jako spoluautor do popisů skialpových túr. K poslední knize napsal: „Už přes dvacet let brázdíme na dvou prknech naše domácí hory. Při prvních výpravách jsme někdy měli více štěstí než rozumu, nicméně postupně přišly zkušenosti. V čase intenzivního lezení pro nás bylo lyžování hlavně zimní zábavou v době, kdy se nedalo lézt. Tak jako při lezení, kdy nás lákalo hledat stále nové linie, nás to i na lyžích hnalo dál. Do neznámých žlabů a kuloárů a na nepříliš známé vrcholy. To vše v oblasti nepoznamenané intenzivním lyžováním. A tak se nám nakonec i skialpinismus stal vášní až posedlostí. S mapou a kompasem jsme ve svém okolí objevovali nevídané lyžařské možnosti. Přiznávám, jistý druh fanatismu byl nezbytností. Často jsme pak byli odměněni nádhernými sjezdy, výbornou atmosférou a  skvělými zážitky. Některé výpravy však končily nadávkami v  houští nebo nad příšernými srázy. Pomalu zrál nápad sepsat naše zkušenosti do knížky. A  tak vznikl tento průvodce, ve kterém najdete cesty vhodné jak pro začátečníky, tak pro zkušené lyžaře. Své by si v  něm měl najít opravdu každý. Od „louček“ po nevšední výstupy na nejvyšší kop-

ce oblasti. V  knize najdete i  extrémní sjezdy příkrými kuloáry určené jen pro opravdu zkušené lyžaře…“ Kniha vychází v  prosinci tohoto roku a v čase, kdy čtete tyto řádky, by už měla být k dispozici na: www.horokupectvi.cz za cenu kolem 850 Kč.

POWDERGUIDE – DIE BESTEN FREERIDEGEBIETE DER ALPEN Tobias Kurzeder, Marius Schwager, Totti Lingott

Autorský tým objel při přípravě této vydařené knihy skutečně celé Alpy. Freeridové sjezdy ve čtyřiceti nejvýznamnějších oblastech celých Alp. Podrobné mapy, tipy i  rady ohledně ubytování. Sedmdesátistránková pasáž věnovaná lavinové problematice a  metodice bezpečného pohybu ve volném terénu. Informace o  pravidlech a  zásadách ochrany přírody při jízdě

mimo sjezdovky. Německy, obsahuje piktogramy, poprvé vyšlo v roce 2010. Pokud si stručně shrneme fakta o průvodci, tak na 328 stranách naleznete 250 fotografií (často celostránkových ), 65 map a 100 obrázků!  Základní příručka pro všechny, kteří rádi lyžují v  neupraveném prašanu. Knihu vydalo nakladatelství Panico, nicméně Powerguide je dnes už natolik známým pojmem, že můžete sledovat denně aktualizované informace na: www.powderguide.com. K  dostání na: horoknihy.cz nebo na: horokupectvi.cz

KLETTERN IM ELBSANDSTEIN 2014 Kalendář „Lezení na Labských pískovcích“ je klasikou z  dílny Mika Jägera. Barevné fotografie pořízené při tradičním lezení na písku, navíc doplněné i  jedním zimním snímkem, nadchnou snad každého zarytého pískaře. 24 x 34 cm, z  rubové strany jsou informace o  stěně/cestě (německy). Cena: 10 € + 1,5 € poštovné. Více informací na: www.felsenwelt.de

Oblast Chamonix-Mont Blanc, copyright Panico

ZÁVODY

MČR V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST 4.–5. 10. 2013 VERTIKON-SINGING ROCK ZLÍN Největší divácký magnet, Adam Ondra, bohužel přijet nemohl (ve chvíli, kdy píšu tento článek, však Adam vyhrál závod světového poháru ve Valence, takže mu odpouštíme…), a tak jsme s hlavním stavěčem Kalou v sobotu dopoledne během registrace odhadovali celkový počet závodníků a  přáli si, aby jich přijelo co nejvíce… „Hochu, ti říkám, že minimálně čtyřicet!!“ „Ses zbláznil? Minulý rok jich bylo sotva pětadvacet i  s  rozhodčíma.“ „No dobře, tak 35, ale to je fakt stopro…“ „Ty vole, já bych si tak rád na takovým závodě zalezl, kdybych nestavěl…“ Účast je nakonec celkem slušná. Ze všech koutů republiky se nakonec sjelo devětadvacet mužů a  devět žen, kteří se mezi sebou nejdříve utkali ve dvou kvalifikačních cestách – na „sloupu“ a  „vlně“ v  obtížnostech 8+ UIAA (lehčí cesta žen), 9 UIAA (společná cesta ženy a muži) a 9 UIAA (druhá kvalifikační cesta mužů). Do nedělního semifinále postupovalo šestadvacet mužů a  osm žen přímo do finále. Překvapení se konalo v lehčí kvalifikační cestě žen, kdy nečekaně brzy spadla jedna z favoritek, Edita Vopatová, která ovšem nic neponechala náhodě a vše napravila v cestě druhé, kde dolezla suverénně nejdál. Kvalifikace končila v půl šesté a sobotní program zakončila vydařená jam session kapely Apendix a Obelizh… a konečně přišel čas také na nějaké to pivo a odpočinek… V  neděli dopoledne začal opravdový boj o finále. Atmosféra zhoustla, důvod byl jasný – do finále mohlo postoupit jen osm nejlepších. V izolaci vidím borce se sluchátky, někoho s  knížkou, jiní zase hned míří na rozcvičovací bouldrovku… Přemýšlím, co se jim teď asi honí hlavou? V 10.30 mohlo začít semifinále. Kala mi těsně před tím říká: „Hochu, to semi je fakt těžké, to nikdo nevyleze. Je to možná těžší než finále – to už je za odměnu. Jsem na to fakt zvědavej.“ A taky že jo! Úvodní vypečený boulder zatápěl nejednomu závodníkovi. Borci přicházejí jeden za druhým, diváků postupně při-

72

bývá a do toho všeho hraje řádně našlapaná muzika. Představuje se i několik místních borců, zejména do zkušené dvojice zlínských lezců Blacka a Birka jsme tajně vkládali finálové naděje… ty ovšem nakonec zůstaly nenaplněny. I tak si kluci atmosféru velmi užívali, protože jim publikum hlasitě dávalo najevo, že jsou tady doma. Ti nejlepší lezci se postupně prokousávali cestou dál a dál, ale těžší pasáž v přechodu vlny do převisu už nikoho nepustila – tedy s jednou výjimkou. Do cesty nastupuje Martin Stráník a  cesta najednou působí po-

měrně „jednoduše“. Martin leze bez zjevných známek většího úsilí a jako jediný s velkým náskokem topuje. Hmm, říkám si a  očima hledám Kalu, v hlavě mám slova, která o cestě před chvílí prohodil… Po necelých třech hodinách známe finálovou osmičku, jejíž jména slibují pořádné drama. V pauze si dáváme výborné chilli con carne, které ještě přiostřujeme pálivými papričkami – ať má to finále správný říz! Hala se mezitím zaplnila k  prasknutí a  v  16.00 začalo ženské finále. Směs energie, soustředění a  nervozity závodnic jako by prostoupila celou halu. Kala popsal finálovku jako „hravou“ a  odhadl ji na 10- UIAA. Cesta postupně gradovala a s ní také divácká kulisa. Přes aixácký „mercedes“ pod prvním pře-

visem, přibližně v půlce cesty, se nakonec dostaly všechny finalistky, přestože některé závodnice nevyužily vodorovného chytu, který vznikl ponecháním spárky mezi jednotlivými díly struktury. Jako zlomové se ukázalo až místo se dvěma strukturami diamantového tvaru ve výlezu z převisu, přibližně ve dvou třetinách cesty. Bezprostředně pod první strukturou skončila Daniela Kotrbová, na prvním diamantu potom Helena Lipenská se Silvou Rajfovou a druhou strukturu nepřekonaly Veronika Scheuerová a  Tereza Svobodová. V mírně převislé stěně, která následovala za výlezem z  převisu, si po dost špatných chytech nakonec zaslouženě dolezla pro zlato Edita Vopatová. V  těsném závěsu za ní skončily Iva Vejmolová a Jana Vincourková.

Složení mužské finálové osmičky bylo skutečně pestré – od ryzích boulderistů (Martin Stráník) přes spíše skalní lezce (Martin Klemsa, Ondřej Ďoubal) až po typické závodníky (Tom Binter, Roman Kučera). Velkým překvapením finále a  vlastně celého závodu byl, doposud nepříliš známý, Ondřej Ďoubal, který zaujal svými

výraznými výkony v  kvalifikacích i v semifinále. Mužské finále byla čistá desítka. Úvodní problém pár borců rozhodil, ale nakonec si s ním všichni poradili. Chleba se lámal až výše. Závodníci se postupně propracovávali k prvnímu převisu, pod kterým byl snad jediný lepší odpočinek v cestě na hadovité struktuře. Ve

výlezu z  převisu následovala těžší sekvence kroků, kde v rozmezí třech chytů skončili čtyři závodníci: Martin Klemsa, Roman Kučera, Michal Rožek a Jan Jeliga. Trochu smůly si zde vybral Michal Rožek, který tento víkend nebyl úplně fit a ještě k tomu mu uklouzla noha a na špatných chytech se už nedokázal udržet.

Do závěrečného stropu s výlezem se dostala jen nejlepší čtyřka. Vítězství nakonec vybojoval šampion Martin Stráník, který dolezl až na začátek výlezu ze stropu, o jeden chyt a „plusko“ před celkově druhého Ondru Ďoubala a třetího Toma Bintera, kteří skončili shodně na konci velkého převisu ve dvouprstové dírce na článek. Ondra měl ovšem lepší semifinále, takže bral stříbro a Tom bronz. O jeden krok za nimi potom zůstal nadějný junior Petr Čermák, který obsadil nepopulární čtvrtou příčku. A je dobojováno. Rozdali jsme ceny, vyhlásili jsme výsledky nejen tohoto MČR, ale také celkového pořadí Českého poháru za rok 2013. Soutěžní stres opadá, závodníci září úsměvem a  přebírají hodnotné ceny a prize money. Tak že by byl už opravdu konec? Ještě ne. Jako třešnička na dortu přichází závěrečná trick line exhibice a  tři borci (Lukáš Černý, Štěpán Pecka a Petr Voříšek.). Lajna a hodně vzduchu mezi nimi a zemí poskytuje prostor pro neskutečné akrobatické prvky, nad kterými se tají dech… Hala se loučí velkým potleskem – pro kluky, pro závodníky a také pro celý Vertikon team, který to všechno zorganizoval. Děkujeme a  možná někdy při dalších závodech ve Zlíně na shledanou. Na závěr patří poděkování všem sponzorům, kteří závod podpořili: Amuerte, Aix, Core, Contur, CT Climbing, ČHS, Edelrid, E9, Hudy Zlín, Chimpanzee, Kiss rádio publikum, Kofola, Lacto Morava, Makak, Maloja, Metolius, Montana, Opinel, Ocún, Radegast, Restday, Rock Pillars, Singing Rock, Tendon, Triop, Volx holds a firmě Greensport, která dodala pro závodníky krásná trika! Za celý Vertikon-Singingrock team text foto

Miroslav Bodanský a Pavel Khain Radmil Schneider

73

ZÁVODY

Díky Petrovi za vtipnou reportáž a odvážný reportérský počin. Zde musím vyzdvihnout jeho nasazení oproti reportérovi z Montany, Tome, přidej! … (zdroj: horyinfo.cz) Kamarádko, kamaráde! Díky za milé popíchnutí. Je vidět (a možná právě ještě více vedle velkých firem, jakými je třeba adidas), že jsme všichni v jednom malém lezeckém rybníčku, a dobře se známe. A vlastně, proč ne? Jenom, na svou obranu, termíny uzávěrek prakticky neměníme už roky. Ale k věci…

ADIDAS OUTDOOR PRAGUE …OČIMA NENASAZENÉHO REPORTÉRA

bách, rafty, slackline, koncert a  v  neposlední řadě i  lezecké závody s  nadstandardními výhrami. Doporučuji si udělat asi dvě minuty čas a  kouknout sem: http://vimeo.com/75860909, už pro ten jemný rozdíl mezi dobrým (které určité znáte) a profesionálním videem z takového „eventu“, jak je teď moderní podobným akcím říkat. Závěr? Příště, až uvidíte někde upoutávku na adidas Outdoor Prague, neváhejte a přijďte. A nebojte, tu ledovou stěnu určitě vylezete! text foto

Tomáš Roubal archiv adidas

P.S.: Koho jsem potkal, s  kým jsem mluvil, kdo mě pomluvil (a  naopak) si jako obvykle nechám pro sebe. Poté, co jsem si před lety dobře pokecal se Stefanem Glowaczem, aby si tento příště myslel, že jsem z  Francie, už si nedělám žádné iluze. Nehřeji se v žáru hvězd. Moc dobře vím,

Led koncem září? Zbláznil jsem se já, někdo jiný, nebo už úplně všichni? Extraliga ledního hokeje letos začala 12. 9. Rocková kapela a lezení? A  čím jiným než pořádnou muzikou končí pořádné lezecké závody? adidas? Sem přišel v roce 1978 Reinhold Messner s prosbou o speciální boty do hor. Trója? To město snad už není, ne? Najde to vůbec Google? To tam

74

na západě nedávají ulicím jména a nějaká popisná čísla? Jinými slovy, krom obvyklé hrůzyplné (venkovana v sobě nezapřu, ba přímo cíleně pěstuji) a šachistické (střelec na D1) cestě směrem ku Praze, jsem neměl naprosto žádné předsudky. Úplně normálně jsem se těšil na věci příští. A  dočkal jsem se. Vydařená akce, které by paradoxně možná slušelo trochu horší počasí. V  nádherný zářijový den se spousta našinců ještě radši vypraví někam ven z města. I tak se ale sešlo hodně lidí tvořících skvělou diváckou kulisu pro lezení v  jeho všemožných podo-

že ne všechno dopadne, jak bylo původně v dobré víře naplánováno. Oddechnu si teprve, až když je vše hotové – „černé na bílém“. Pár zajímavých semínek ale bylo zaseto. Nechte se překvapit! Výsledky závodů pořádaných v rámci akce: Obtížnost ženy 1. Melissa Le Nevé 2. Agata Wiśniewska 3. Eliška Karešová muži 1. Petr Čermák 2. Martin Stráník 3. Jan Jeliga Bouldery ženy 1. Melissa Le Nevé 2. Petra Růžičková 3. Agata Wiśniewska muži 1. Martin Stráník 2. Štěpán Stráník 3. Jakub Hlaváček

SPORTLIFE BOULDER CONTEST 2013

Boulderingového závodu Sportlife Boulder Contest 2013 na brněnském veletrhu Sportlife se zúčastnilo celkem 62 závodníků. Bylo to o něco méně, než se zaregistrovalo, ale i tak výrazně více, než jsme očekávali. Vítězi se stali Martin Šeliga a Iva Vejmolová. Mezi šesti desítkami lezuchtivých jedinců, kteří nastoupili do závodu, byli jak amatéři, tak lezci špičkové úrovně. Závod měl i  bohaté mezinárodní zastoupení, díky programu Erasmus

si v  Brně totiž přišli zasoutěžit studenti-lezci z  Francie, Mexika, Ruska a  samozřejmě i  sousedního Slovenska. Za podporu děkujeme všem partnerům a  srdečně zveme na Sportlife 2014, kde se celé závody pokusíme zorganizovat ještě o něco lépe. Kompletní výsledky a  bohatou fotogalerii naleznete na stránkách www.drytoolcup.eu. text foto

R. Lienerth archiv autora

&¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Nejbližší závody pořádané pod patronátem ČHS:

7. 12. 2013, Mistrovství České republiky v drytoolingu 2013 – MMČR BLACK DIAMOND Dry Tool Cup 2013, Brno, Olympia lezecká stěna

(více na: www.horosvaz.cz)

18. 1. 2014, Český pohár ve skialpinismu – Skialp nad Hrobem, Bouřňák, 1. nominační závod, start – cíl jednotlivci

7. 12. 2013, Tendon Cup regionální pohár mládeže v  lezení na obtížnost, Vyškov, finální závod

25. 1. 2014, Český pohár ve skialpinismu – Noc tuleních pásů, Jánské Lázně, 1. nominační závod, start – cíl jednotlivci

75

ZÁVODY

MČR MLÁDEŽE V LEZENÍ NA OBTÍŽNOST POPRVÉ V JIŽNÍCH ČECHÁCH! V sobotu 19. 10. 2013 hostilo lezecké centrum LezeTop v  Písku nejlepší mladé lezce z Čech i Moravy. Vůbec poprvé v  historii se tento hlavní závod mládežnických kategorií konal v jižních Čechách, na největší jihočeské umělé stěně. A bylo se na co dívat. 114 závodníků od 10 do 19 let bojovalo v pěti kategoriích. Lezlo se na cestách kolmých, lehce převislých i v nejtěžším sportovním profilu. Na dvou kvalifikačních a jedné finálové cestě pro každou kategorii. To, že je lezení u dětí velmi populární, dokazovaly nejmladší kategorie závodníků ve věku 9/11 a 12/13 let, kam patřily dvě třetiny startovního pole. Mladí lezci se dokáží precizně pohybovat v cestách vysokých obtížností, které běžně dělají problémy i dospělým. Obzvláště obdivuhodné výkony podávaly nejmladší kategorie, kde závodníci navzdory své křehké fyzické konstrukci dis-

ponují neuvěřitelnou vytrvalostí na minimálních chytech. Jen pro příklad, kvalifikační cesty pro nejmenší kategorii byly postaveny v obtížnosti 7 a 7+ UIAA, finálová cesta pak byla 8-/8 UIAA. Starší kategorie měly cesty v  obtížnostech 9 až 10- UIAA. Odměnou za ty nejlepší výkony byla lana od firmy Tendon a outdoorové doplňky od firmy Decathlon České Budějovice. O  stavbu cest se postaral celý tým stavěčů pod vedením Honzy Zbranka, který je členem malé světové skupiny stavěčů s mezinárodní stavěčskou licencí (International Chief Route Setter IFSC). Nejen že se postarali o postavení kvalitních závodních cest, ale v době mezi kvalifikací a finále připravili boulderové cesty. Na těch změřili síly všichni ti, kteří se do finále nedostali, a tak nemuseli ihned po ukončení kvalifikace odjet domů s nepořízenou.

Pokud budete mít chuť vyzkoušet si charakter závodních cest, máte možnost. Vše jsme po závodech zachovali, takže si soutěžní linie můžete přijít otestovat a  porovnat své schopnosti s  těmi nejlepšími českými závodníky i  zpětně. Kompletní seznam cest najdete na webu stěny. Nakonec patří velké poděkování hlavnímu sponzorovi závodu: Tendonu, organizátorovi: ČHS, stavěčskému týmu v  čele s  Honzou Zbrankem, všem rozhodčím, jističům a pomocníkům, ale i všem závodníkům, kteří neváhali přijet k nám, i když to měli třeba přes celou republiku. Děkujeme všem a budeme se těšit zase někdy u nás na stěně. Výsledky Kategorie D chlapci 1. Slezák Ondřej 2003

Kategorie C dívky

2. Jeliga Marek 2003

1. Slezáková Lenka 2000

3. Cink Jáchym 2003

2. Křížová Hana 2001

Kategorie C chlapci

3. Adamovská Eliška 2001

1. Burian Matěj 2000 2. Hejdušek Radim 2001 3. Adam Pavel 2000 Kategorie B chlapci 1. Kliger Petr 1998 2. Vlk Vojtěch 1999 3. Trojan Vojtěch 1999 Kategorie A chlapci 1. Jech Martin 1996

Kategorie B dívky 1. Zachrdlová Kateřina 1998 2. Peltrámová Veronika 1999 3. Šimková Veronika 1998 Kategorie A dívky 1. Vincourková Jana 1997 2. Pokorná Andrea 1997 3. Scheuerová Veronika 1997 Kategorie J dívky 1. Svobodová Tereza 1995

2. Volf Štěpán 1996

2. Vejmolová Iva 1995

3. Škorpil Marek 1996

3. Křížová Eva 1994

Kategorie J chlapci 1. Čermák Petr 1995 2. Novák Jan 1995 3. Štěpánek Michal 1994 Kategorie D dívky

Kompletní výsledky najdete v Přehledu závodů na www.horosvaz.cz.

1. Tvrzníková Nela 2002 2. Deuserová Emma 2003 3. Cibulková Tereza 2003 76

text foto

Petr Altman, pořadatel archiv autora

Letos se závody uskuteční 7. prosince na venkovní lezecké stěně u brněnské Olympie. Opět bude připraveno pět kvalifikačních cest pro muže a tři kvalifikační cesty pro ženy, paralelní závod v rychlosti a samozřejmě dlouhé finálovky pro ty nejlepší. Připravujeme nové závodní struktury, a  pokud dovolí počasí, pokusíme se nachystat i nějaké ty kousky ledu.

DRYTOOL ANEB KDYŽ MÁŠ SUCHOU HRAČKU… S Radkem „Zobanem“ Lienerthem, jedním z našich nejzkušenějších drytoolistů, jsme prohodlili pár slov o závodním lezení „ledů“ Zobčo, proč zrovna drytoolové závody? Nejsou to jen závody, ale setkání lidí, kteří lezou v  horách, na ledech, a  to je přece jen trošku jiná komunita než většina lidí, kteří dnes lezou na umělých stěnách. Co bys řekl k  historii závodního drytoolingu? Úplně první lezecký závod na světě se uskutečnil v roce 1912 na ledovci Brenva nad Courmayerem. Ledy i  drytool tak vlastně můžeme chápat jako nejstarší lezeckou závodní disciplínu. V Sovětském svazu začali závodně lézt ledy už v sedmdesátých letech, nicméně moderní historie je spojena se závodem Ice World Cup, který se leze od roku 2000. V té době začali také první závody u nás a na Slovensku (Drytool Cup v Bratislavě). Liší se výrazně závodní mixy od těch v přírodě? Nohy se často zakopávají do dřevěných desek, takže na rozdíl od přírody, kde se jenom opatrně zakládají, je lze zakopnou takřka kamkoliv. Cepíny se převážně zakládají do předvrtaných děr, a to i do ledu, takže se zasekávají jenom minimálně. V této souvislosti není bez zajímavosti,

A co tebou pořádaný Drytool Cup? Chystáme už čtvrtý ročník. Je to takové mé třetí dítě. Nechci, aby to byl jenom závod, chci, aby to byl příjemně strávený den pro všechny účastníky. A to i pro ty, kteří se s drytoolingem teprve seznamují. Má to prostě být setkání lezců se vším všudy, přičemž vydařený večírek nemůže chybět.

Zoban

A na závěr otázka z nejostřejších. Máš suchý nástroj? Pouze před použitím. Více informací na: www.drytoolcup.eu ptal se odpovídal zodpovídá

Tomáš Roubal Zoban (to ukáže čas)

že s některými závodními cepíny se venku v ledu prakticky nedá lézt. Kdo jsou v současnosti naši nejlepší závodníci? Určitě Lucka Hrozová, která je jednou z mála profilezkyň v této disciplíně. Další nadějnou lezkyní je Martina Kratochvílová, aktuálně juniorská vicemistryně světa v kategorii do 23 let. Mezi muži bohužel nemáme tak výrazné zástupce, vynikají ale zejména Míra Matějec a Petr Hartman. Martina a Petr jsou poslední závodní sezonu v juniorech, tak uvidíme, jak se jim bude dařit na MSJ v Champagny en Vanoise ve Francii.

Lightning

Galeos

Univerzální úvazek s vynikajícím poměrem hmotnost /pohodlí (370 g). Nohavičky s rychloupínacími sponami umožňují rychlé a snadné nasazení i s lyžemi či mačkami na nohách.

Přilba pro všechny druhy horolezeckých aktivit. Tři barevná provedení.

ROZEPÍNÁNÍ NOHAVIČEK

Machki Ocelové dvanáctihroté mačky vhodné jak pro VHT, tak pro klasické horolezectví a skialpinismus. v pro de jní síti

3 VELIKOSTI SEGMENTU

Chackan Extralehký odolný cepín. Stavitelné poutko, tři délky rukojeti (55-60-65 mm).

A JDI... &¼ÊÂV—¿ÆÉÆüѼºÂV—ÊÍ¸Ñ ºÑ¼º¿—ÄÆÌŸÀż¼ÉÀž—¸ÊÊƺÀ¸ËÀÆÅ

Poslední „A jdi…“ v tomto roce, tak proč bychom hned nezačali tou peckou, o které všichni vědí, všichni o ní už četli, všichni určitě drželi palce a vůbec – prostě téměř nemožné se stalo skutečností a  Ueli Steck zabodoval. A tentokrát pořádně, protože sólo prvovýstup 2.500 metrů vysokou jižní stěnou Annapurny za 28 hodin, to už je opravdu něco. Po dvou neúspěšných pokusech v  letech 2007 a 2008 se letos pod desátou nejvyšší horu vydal do třetice. Oproti předchozím dvěma výpravám, které sem podnikl v  jarním období, zvolil letos podzim. Asi to byla dobrá volba. Z  předsunutého základního tábora vyrazil 9. října v 5.30 a zpátky byl 10. října v 9.30. Na vrcholu si dal pět minut oraz. Že se nejspíš jedná o pěknou linku, dokazuje i velmi rychlé zopakování cesty dvěma francouzskými horskými vůdci. Yannick Graziani a Stéphane Benoist se cestou neprošli zdaleka tak lehce jako švýcarská mašina. Trvalo jim to celkem osm dní a mohlo za to hlavně výrazně horší počasí. Ale že ani oni nejsou žádná béčka, dokazuje fakt, že jak Graziani, tak i Benoist byli nominováni na prestižní ocenění Piolet d’Or. Yannick Graziani v roce 2005 za prvovýstup na Chomolonzo a Stéphane Benoist v roce 2003 za prvovýstup na Thalay Sagar a  v  roce 2008 za prvovýstup jižní stěnou Nuptse. Holt jeden lepší než druhý. V Nepálu chvilku zůstaneme, než se podíváme dál. Francouzi si zajeli také do hraničního pohoří mezi Nepálem a Tibetem známého jako Rolwaling Himal. Druhým nejvyšším vrcholem tohoto pohoří je Gauri Shankar (7.134 m). V  jeho impozantní jižní stěně vylezli Mathieu Détrie, Mathieu Maynadier, Pierre Labbre a  Jérôme Para během třech dní prvovýstup a stali se tak teprve čtvrtým týmem na světě, který se mohl kochat výhledem z této sedmitisícovky. Údolí Rolwaling zná každý himálajský trekař, a právě sem se přijeli podívat Santiago Padros ze Španělska a Domen Kastelic ze Slovinska. Vybrali si horu Kang Nachugo East (6.640 m) a její nádhernou, sněho-firnovou jihozápadní stěnu. Novou, 1.500 metrů dlouhou cestu, kterou s ohledem na přírodní podmínky nazvali „Monsoon“, přelezli za dva dny. Bohužel se jim nepodařilo dostat se na hlavní vrchol, ale cíl expedice byl splněn, a to, že vyvrcholili „pouze“ na východním vrcholu, jim určitě s ohledem na blížící se monzun na radosti neubralo. Opustíme Nepál a koukneme se na hranici mezi Čínou a Kyrgyzstánem,

78

do pohoří Kokshaal-Too. Vypravil se sem světem protřelý bigwallista Nicolas Favresse, který s sebou přibral svého nerozlučného, věčně usměvavého kamaráda Seana Villanueva a další dva borce Stephana Hanssense a  Evrarda Wendenbauma. Společně se pokusili o výstup na vrchol Kyzyl Asker (5.842 m), a to nádherným jižním pilířem. Francouzsko-belgická čtverka strávila v cestě celkem patnáct ne zrovna příjemných dní, kdy teploty běžně klesaly až k -15 °C, a  zanechala za sebou 1.200 metrů dlouhou cestu v obtížnosti do 7b, M8. Informace o jednom pěkném výstupu dorazila také z Indie. Velmi silná britská dvojka se vydala do oblasti východního Kishtwaru, kde se nachází nádherný kopec Kishtwar Kailash (6.451 m). Před pány z Anglie stála na tomto vrcholu pouze skotská expedice (v roce 1989) a pak se tam kvůli vyhrocené politické situaci dlouho nikdo neukázal. Teprve letos se sem vydali Mick Fowler a Paul Ramsden, kteří za sebou už mají pestrou a úspěšnou společnou lezeckou kariéru. Z toho nejlepšího, co spolu ti dva podnikli, jmenujme alespoň výstup centrálním kuloárem vrcholu Mt. Siguniang (v Číně) v roce 2002 a  prvovýstup cesty „Prow of Shiva“ ED+ (Mt. Shiva, Indie) v roce 2012. Za oba tyto výstupy získali v příslušných letech to největší ocenění, jaké může alpinista získat – Zlatý cepín. Ovšem ani v letech mezi tím se samozřejmě neflákali. Letos tedy přidali k výčtu svých krásných alpinistických počinů další. K cestě na vrchol Kishtwar Kailash si vybrali velice obtížnou jihozápadní stěnu. Vyrazili 4. října. Nejhorší prý byl čtvrtý lezecký den, kdy museli překonat obtížné mixové úseky v centrální části stěny. Po dosažení vrcholu, ráno 9. října, je čekal ještě obtížný sestup právě vylezenou cestou. Do základního tábora se vrátili až navečer 10. října. Fakt dobré! Z Indie se přesuneme do sousedního Pákistánu. Tady se také povedlo pár pěkných výstupů. Nejdřív tady máme hned dva výstupy na zcela panenské vrcholy. Prvním je francouzský výstup na K6 West (7.100 m) v  pákistánském údolí Charakusa. Tento vrchol dlouho odolával různým zvučným jménům a teprve letos se na něj dostala dvojka Rafael Slawinski a  Ian Welsted. A že to nebyla lehká cesta. Už jen přístup pod kopec je takovým malým dobrodružstvím a samotný výstup rozlehlou severozápadní stěnou, kde se neustále střídal ledový a mixový terén, dal jistě Francouzům během pěti dnů výstupu pořádně zabrat.

Z ČESKÝCH LUHŮ A HÁJŮ Pojďme si spolu projít českou horolezeckou (nezávodní) scénu. Asi to všichni víte, takže smutná vzpomínka: při pokusu o prvovýstup na himálajský kopec Baruntse (7.162 m) zmizeli po silné sněhové bouři Kuba Vaněk a Petr Machold. Šance na přežití jsou prakticky nulové. RIP. K věcem veselejším: Adam Ondra oslavil státní svátek Den vzniku samostatného Československa svým klasickým způsobem. Zase v jistém smyslu posunul lezení o kousek dál, když v jednom dni přelezl tři cesty klasifikace 9a. Stalo se tak ve Frankenjuře, kde postupně zdolal „Sever The Wicked Hand“, kterou jako jedinou znal z předchozích pokusů za vlhka, a poté vždy na druhý pokus (proč se v tom zdržovat, že) cesty „The House Of Shock“ a „The Elder Statesman“. Posledně jmenovaná je dokonce uváděna za 11/11+. Skoro až k metě 9a se dopracoval ve Francii dlouhodobě žijící Petr Bláha. Další posun svého lezení zaznamenal v cestě „Asai XXL“ 8c+/9a v Georges Du Loup (Fr). Už jsme si asi zvykli, že na trůnu českého ženského lezení sedí nejvýše Edita Vopatová. Koncem léta přelezla ve Frankenjuře cestu „Land Of Confution“ 10/10+. A… začala zkoušet 11-(8c)! Plán má na příští rok jasný. A nevažme se a odvažme se (z lana). Nejvýraznější postavou tuzemského boulderingu je v posledních měsících bezesporu Martin Stráník. V listopadu jsme se dočkali dalšího skvělého přelezu: „Chlachtfest“ 8B/ B+ (nebo dokonce 8B+?) v saském Bahratalu.

Shrnuto, podtrženo – další luxusní výstup. Nebýt té švýcarské mašiny, o  které jsme se zmiňovali hned na začátku, byl by to už minimálně druhý vážný adept na zlatý pikl. Další výstup na zcela panenský vrchol uskutečnil (a jeden z dalších karákóramských problémů vyřešil) Švýcar Simon Anthamatten spolu s  bratry Hansjörgem a  Matthiasem Auerovými z Rakouska. Jména jsou to notoricky známá, tak se dalo očekávat něco velkého. A taky že ano. V oblasti Hispar Muztagh si vybrali zhruba 7.400 metrů vysoký vrchol Kunyang Chhish East a jeho rozložitou jihozápadní stěnu. V této 2.700 metrů vysoké stěně museli během expedice uskutečnit celkem tři pokusy, než se jim konečně podařilo čistým alpským stylem ( jak taky jinak, že) dosáhnout vysněného vrcholu. Holt další skvělý výstup. Tentokrát je to jeden lepší než druhý. A  teď do centrálního Karákóramu. Konkrétně se podíváme do oblasti Trango Towers. Tady se taky děly věci. Pod věže vyrazily hned dvě silné skupiny. Jednu tvořilo duo pavouků z Lecca – Matteo Della Bordella a Luca Schiera – doplněné Švýcarem Silvanem Schüpbachem. Jejich cílem byla tajemná a v podstatě dosud neviděná západní stěna Uli Biaho. Cesta má celkem osmnáct délek, z toho patnáct je zcela nových a  posledními třemi se linie napojuje na jižní pilíř. Kluci to dali za den, však proč ne, obtížnost je 6a/b s  jednou technickou délkou vedoucí vodopádem. A ta by se prý dala zvládnout za suchých podmínek čistě.

Další počin ve skupině Trango Tower je ale opravdová bigwallová pecka těžkého kalibru! Postarali se o ni Poláci Marek Raganowicz a Marcin Tomaszewski, kteří za sebou mají ty největší a nejdivočejší bigwally po celém světě. Tentokrát vzali doslova útokem jeden z nich, a to severovýchodní stěnu Great Trango Tower. Dá se takový počin, uskutečněný pouze ve dvou, vůbec vylíčit na papíře? Tentokrát budou asi nejvýstižnější čísla. Cestu „Bushido“ (VII– A4 VII+) lezli celkem 20 dní, postupně museli vybudovat 4 kempy na závěsných postelích, ze kterých působili dál, a na 46 délkách použili pouze 21 nýtů a 8 rivet. Cesta končí na vrcholu jihozápadního pilíře, protože na konci dvacátého dne přišla šílená bouře, která tyto borce přinutila ustoupit, aniž by vystoupili na hlavní vrchol. Slaňování pak prý bylo tím nejhorším zážitkem, jaký Raganowicz za svou lezeckou kariéru zažil. Posledním příspěvkem do nových přelezů z Pákistánu a zároveň i posledním pro tento rok v rubrice „A jdi…“ je pěkný počin dvojice portugalských lezců Daniely Teixeiraové a Paula Roxa. Ti se vypravili na výlet do úchvatného Nangma Valley, aby tady během čtyř nádherných dní udělali pohodový výstup na překrásný kopec Kapura South (6.350 m). A  protože to asi všechno bylo tak nádherné a  dokonalé, tak i svou 1.300 metrů dlouhou cestu v obtížnosti M4 nazvali příznačně „Never Ending Dreams“. Takže nepřestaňte snít ani v tom dalším roce a v Montaně 1/2014 se sejdeme zase u téhle rubriky. text

Martin Stolárik

79

HOVORY Z MONTANY

Zprávy z neskutečného světa facebook.com/montana.cz

¾

Český jasnovidec, věštec a horník Karel Zbořil takto upřeně hleděl na slovenské Tatry, když se je pokoušel silou vlastní mysli přetáhnout k Pelhřimovu, kde chtěl založil vysokohorský hotel a tím zbohatnout. Bohužel se mu to nepovedlo.

„Dost bylo ovulačního diktátu! Pryč s vajíčky!“, znělo Ukrajinským Svazem horolezců poté, co na jejich vedoucí židli usedla žena. Naštěstí pro svět se na židli usadila jen zmožená uklízečka a po vykouření cigarety zase vstala. Výhercem naší trošku potutelné (protože nevýrazně vyhlášené) soutěže z M5 t.r. na str. 80 se stal Pavel Kubík ( jelikož si už jako vzorný abonent stačil předplatit, věnoval předplatné na r. 2014 svému kamarádovi) A protože se nám sešlo vícero odpovědí, které svědčí, jak pozorně čtete, rozhodli jsme se navíc věnovat originální „montaňácké“ tričko prvnímu čtenáři ze Slovenska. A tím je: Róbert Gonda Děkujeme a blahopřejeme! redakce časopisu

MONTANA V  MOBILU! Informace z lezeckého světa aktualizované každý pracovní den můžete mít i ve svých mobilech. A nejen to! Prostě jen zadejte: www.waps.cz/montana nebo vložte tento kód Servis poskytuje Straper, s.r.o.

UIAA 3 4 4+

STUPNICE OBTÍŽNOSTI JPK FR USD IV V

55

VI

5+

3

5.2

4a

5.3

4b

5.4

4c

5.5

5a

5.6

5b

6-

VIIa

6

VIIb

5c

6+

VIIc

6a

6-

VIIIa

6a+

VIIIb

7+

VIIIc

8-

IXa

8

IXb

8+

IXc

5.15a

10-

XIa

10

XIb

10+

XIc

11-

XIIa

11

XIIb

11+

XIIc

9a+

Xa Xb

9+

Xc

Chris Sharma Adam Ondra

5

5.8

7

9

4

5+

7-

9-

3

5.7 5.9 5.10a 5.10b 5.10c 5.10d 5.11a 5.11b 5.11c 5.11d 5.12a 5.12b 5.12c 5.12d 5.13a 5.13b 5.13c 5.13d 5.14a 5.14b 5.14c 5.14d

6b 6b+ 6c 6c+ 7a 7a+ 7b 7b+ 7c 7c+ 8a 8a+ 8b 8b+ 8c 8c+ 9a

NOK

O tom, co se nemění Odvezl jsem do ekodvora fax. Možná jste o faxu slyšeli vyprávět někoho staršího. Takový mohutný robustní telefon s jednoduchým scannerem a ruličkou papíru. Text či obrázek jste prohnali aparátem, který vylezl na druhém konci republiky, či dokonce světa. Oblíbený vtipem potom bylo poslat někomu několik prázdných stránek. Jemu se totiž akorát vymotala rulička papíru z aparátu a nezřídka znejistěl, že mu fax nefaxuje. Naposledy, když nám ho v redakci přišli vyčistit (ano, starší technika opravdu potřebovala zásahy manuálně zručných lidí, neboť obsahovala spoustu mechanických částí a nebyla přístupná online), dušovali se, že tenhle stroj je kvalitní a vydrží opravdu dlouho. Poté, co do roka či dvou přestaly používat fax dokonce už i německé mediální agentury, stál náš aparát několik let stranou. Až padlo rozhodnutí. Ač funkční, musí pryč. Při pohledu na zašlý seznam předvoleb (PEPE, RT, ČHS, DOMŮ, BKV…) jsem se neubránil dojetí a ještě si ho naposledy vyfotil. Do budoucna ale nesmím být tak sentimentální. Zdá se, že vyhazování funkčních věcí je zkrátka znamením doby. Čím dál více nedávným elektronickým vymoženostem už jaksi beznadějně „ujel vlak“. Však možná také máte nějakou tu 256Mb „USB flashku“ s doživotní zárukou, ne? A naopak, něco se nikdy nezmění. Lidi. A v kontrastu s dynamikou proměny všeho toho haraburdí kolem snad ještě více vyniká fakt, že lidská povaha je v principu pořád stejná. A nemyslím jen věčně prošvihnuté termíny („kdyby dodržovali termíny, nebyli by to lezci“). Mám rád větu: „Člověk je divný tvor, řekneš-li mu, že je ze Země pouhým okem vidět 1.575.781 hvězd, uvěří ti. Ale napíšeš-li na lavičku ČERSTVĚ NATŘENO, každý si sáhne.“ Jinými slovy, napíšeš-li, že velké soubory není dobré odesílat v příloze e-mailu, buď si jistý, že se sem tam najde někdo, kdo nahází všechny fotky do přílohy jednoho e-mailu a tento odešle. E-mail se zasekne na serveru a ty pak fotky po jedné stahuješ. Aktuální rekord na jeden e-mail je 38 Mb a číslo stále roste. Před pár lety, v časech, kdy se Windows kupovaly na deseti disketách nebo na jednom CD, to byla asi 1/10 celého harddisku. Akorát si povzdechneš, víš, že když se ozveš, přijde omluva, že si to dotyčný/á neuvědomil/a. Nebo mobily, to je super věc, utíráš po večeři nádobí (pro mou ženu: ano miláčku, byla to výjimka), případně přerývaně oddychuješ na boulderovce, a už tě mají. Nějaká hrozně důležitá věc související s obsahem Montany, která se musí řešit zrovna teď, v čase, kdy by měli všichni čučet na televizní noviny a mít androida hezky v nabíječce. Máš chuť se bránit, ale pak se jen usměješ. Jim to nedošlo. Protože, ruku na srdce, zase je určitě hodně věcí, které nedošly mně. A to je možná ten pohled, skrz který stojí za to se na život dívat. A usmívat se. A radovat se. Všichni toho už tak máme hodně společného, tak se nestyďme být jiní, jedineční a tak trochu i  nevypočitatelní. Jen tak nám bude trochu veseleji, nemyslíte? Vše nejlepší v roce 2014 přeje

6

7-

7+

Posíláte-li k otištění článek svého kamaráda, vždy se ujistěte, že on s tím souhlasí. Není v našich silách kontrolovat identitu všech přispěvatelů.

88 8+ 99 9+ 10-

6/13 kresba: Libor Machata

(č. 148) ročník XXIV (Hotejl XLVII)

Vydavatelství a redakce: Kytnerova 30, 621 00 Brno Moravské náměstí 13, 602 00 Brno

www.montana.cz www.horokupectvi.cz Horolezectví je nebezpečný sport a redakce nezodpovídá za škody na zdraví a majetku vzniklé při jeho provozování. Prosíme autory, aby uvedli celé jméno i kamennou adresu.

Vydavatel: Tomáš Roubal tel.: 530 504 500, 605 261 390 e-mail: [email protected] Šéfredaktor: Martin Stolárik, tel.: 777 950 376, e-mail: [email protected] Kontakty pro Slovensko: P.O. BOX 2, 908 01 Kúty č. ú: 3002850301/3100 – Volksbank Texty posílejte na: [email protected] Textový editor: Iva Šemberová Sekretariát: Radim Výrubek e-mail: [email protected] Stálí spolupracovníci: Vilém Pavelka, Libor Machata, Mike Jäger, Štěpán Cháb, Petr Piechowicz, Vincent Belej, Martin Krejsa, Christian Core, Aleš „Alešák“ Procházka Jazyková korektura: Eva Bublová Grafická úprava a sazba: Martina Petrová grafi[email protected] © autoři článků Za věcnou správnost příspěvků zodpovídají jednotliví autoři. Autorem nevyžádané rukopisy a fotografie nevracíme. Redakce si vyhrazuje právo zveřejnit obdržené články na Internetu. Tisk: Tiskárna Didot, spol. s r.o.

Vychází 6x ročně 79 Kč, 3,49 € (Sk), roční předplatné 400 Kč, 16,9 € (Sk) ISSN 1212-7957 Registrováno MK ČR pod číslem E5208 ze dne 6. 4. 1990. MIČ: 46913.

6+

7

ČASOPIS PRO HOROLEZCE SKIALPINISTY A SKALKAŘE

Denně odpovídáme na desítky žádostí, chcete-li, abychom vám odpověděli co nejrychleji, zkuste se řídit podle následujícího klíče: T Když nevím: [email protected] nebo telefon do redakce +420 530 504 500. T Dotazy na předplatné, fakturace, distribuce atp.: [email protected] nebo +420 603 553 868. T Články, připomínky, náměty na zajímavá témata: [email protected] nebo +420 777 950 376. T Grafika, sazba: grafi[email protected] T Inzerce, stížnosti, pozvání na kávu apod.: [email protected] nebo +420 605 261 390

Bankovní spojení: č.ú. 169897423, kód banky: 0600 název účtu: Montana – Tomáš Roubal Distribuce v ČR: společnosti holdingu PNS, a.s., Mediaprint & KAPA, s.r.o. Distribuce na Slovensku: Mediaprint – Kapa Pressegrosso, a.s. Předplatné: www.montana.cz/predplatne Číslo 1 2 3 4 5 6

Uzávěrka 4. ledna 7. března 7. května 4. července 9. září 31. října

Vyjde 3. února 9. dubna 11. června 13. srpna 8. října 3. prosince

Uzávěrka inzerce po domluvě.

80

Vše o předplatném tohoto časopisu najdete na: www.montana.cz/predplatne

Noční bouldering Silvretta, Rakousko Leze: Markus Eder Foto: Claudia Zieglerová

Držte se i v roce 2014

Zkoušejte, objevujte, hledejte, prožívejte. My Vás jistíme. Nový rok plný šťastných návratů přeje Tendon Team.

feel it