NORSKO V KONTEXTU EVROPSKÝCH INTEGRAČNÍCH SESKUPENÍ

Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut mezinárodních studií

Bakalářská práce

NORSKO V KONTEXTU EVROPSKÝCH INTEGRAČNÍCH SESKUPENÍ

Autorka: Iva Viktorová Mezinárodní teritoriální studia, III. ročník Rok předložení práce: LS 2006 Vedoucí práce: Ing. Michal Částek Ph.D.

ČESTNÉ PROHLÁŠENÍ Svým podpisem stvrzuji, že jsem práci zpracovala samostatně s použitím uvedených pramenů a literatury.

Praha, 19. května 2006.

PODĚKOVÁNÍ Děkuji Ing. Michalu Částkovi Ph.D. za odborné vedení bakalářské práce.

OBSAH Obsah.......................................................................................................................................... 1 1.

Úvod ................................................................................................................................... 2 1.1.

2.

3.

Stručná analýza použitých pramenů a literatury ........................................................ 6

Norsko v rámci ESVO / EHP ............................................................................................. 8 2.1.

Norskou pozornost přitahuje také EHS / ES .............................................................. 9

2.2.

Příprava vytvoření EHP ........................................................................................... 11

2.3.

Vznik EHP................................................................................................................ 12

2.4.

Norsko a rozšíření EHP v roce 2004 ........................................................................ 16

Norsko a EHS / ES / EU................................................................................................... 18 3.1.

První a druhá žádost o členství v EHS ..................................................................... 18

3.2.

Třetí přihláška do ES................................................................................................ 21

3.2.1. 3.3.

První referendum.................................................................................................. 24 Čtvrtý pokus o vstup do EU ..................................................................................... 26

3.3.1.

Hnutí Nei til EU ................................................................................................... 29

3.3.2.

Druhé referendum ................................................................................................ 31

3.4.

Období po druhém referendu ................................................................................... 34

3.5.

Norské politické strany a jejich vztah k EU............................................................. 36

4.

Norsko v Schengenském systému .................................................................................... 39

5.

Závěr................................................................................................................................. 41

6.

Summary .......................................................................................................................... 45

7.

Přílohy .............................................................................................................................. 47

8.

Seznam použitých pramenů a literatury ........................................................................... 59 Prameny a dokumenty.......................................................................................................... 59 Literatura .............................................................................................................................. 60 Internetové zdroje................................................................................................................. 62

1

1.

ÚVOD

Norské království je bezpochyby geograficky, ekonomicky, politicky i kulturně součástí Evropy, i když leží na severní periferii evropského kontinentu. Geografická poloha jako by ovlivňovala i zahraniční politiku země vůči Evropské unii (EU), neboť Norsko jako nečlen EU zatím stále zůstává mimo hlavní evropský integrační proud. Na druhou stranu je třeba říci, že většina občanů je, zdá se, spokojena s norskou soběstačností a se zachováním plné státní suverenity, jako je tomu doposud. Ostatně o tom, že Norsko nebude členem Evropského společenství (ES) a pak i EU, rozhodly postoje lidí, a ne politiků. Norsko hledá alternativní vazby k integrující se Evropě a samotný vztah k EU velmi ovlivnil norskou poválečnou politiku. Nicméně zatím se nadále drží své okrajové role v pokračujícím procesu evropské integrace. Určitá nedůvěra ve sdružování a sdílení společných hodnot patrně vychází z dlouhého období v historii, kdy byla potlačena norská národní identita a svrchovanost. Norská zkušenost být jako slabší článek součástí větších seskupení vedla k vyjadřování silných antipatií jakémukoliv zahraničnímu vměšování do norských záležitostí, a proto je i na různé druhy integrace pohlíženo spíše v negativním světle. Více než 500 let čekalo Norsko na svoji nezávislost, nejprve v personální unii s Dánskem a poté se Švédskem1. Až v roce 1905 se plně osamostatnilo2. Tato historická zkušenost napomohla téměř ihned po vyhlášení nezávislosti praktikovat izolacionistickou politiku, která vyvrcholila striktní neutralitou a neuzavíráním aliancí v období první a druhé světové války. Zároveň si však země (zejména po druhé světové válce) dokázala vybudovat i uznávané mezinárodní postavení (především díky svým humanitárním aktivitám a mezinárodní pomoci).

1

Personální unie s Dánskem trvala od roku 1380 do roku 1814, se Švédskem trvala od roku 1814 do roku 1905. V červnu roku 1905 vyhlásil norský parlament následkem politické krize zrušení unie se Švédskem. V srpnu téhož roku se konalo referendum, v němž se k této otázce měli vyjádřit i norští občané: 368 208 občanů se vyjádřilo pro zrušení, pouhých 184 bylo proti. In: http://www.norway.org.uk/history/norway19052005/timeline.htm, 18.3.2006. 2

2

Druhá světová válka znamenala otřes pro celou společnost. Předválečná politika přísné neutrality byla porušena okupací Norska nacistickým Německem3. Po druhé světové válce pozměnila norská zahraniční politika svůj kurz, když upustila od praktikování politiky neutrality. Se vzrůstajícím napětím v počátcích studené války byla postupně nahrazena ekonomickým a vojenským spojením země se Západem (s vazbami především na USA a Velkou Británii). Norsko se vrátilo k poskytování mezinárodní pomoci, v níž se zaměřilo na podporu míru, stability a rozvoje v Evropě i v jiných částech světa. Zároveň se zapojilo do politických a ekonomických mezinárodních vztahů a jeho zahraničněpolitická angažovanost se značně zvýšila. Již v roce 1945 se Norsko stalo jedním z prvních zakladatelů Organizace spojených národů4. V roce 1948 spoluzaložilo Organizaci pro evropskou hospodářskou spolupráci5 a v roce 1949 se podílelo na založení Rady Evropy a NATO. Geografická poloha na severu Evropy, hranice, které z velké části tvoří moře, a chladnější vztahy se státy kontinentální Evropy6 byly faktory, díky nimž poválečné Norsko více přitahovala spolupráce směrem do atlantické oblasti (členství v NATO představovalo záruku atlantického partnerství) než spolupráce s kontinentální Evropou. Kvůli tomu a také kvůli snaze navenek dokazovat svoji soběstačnost se v 50. letech nezapojilo do budování struktur, ze kterých se později vyvinula EU. Dalším důvodem byla stejná neangažovanost Velké Británie, blízkého spojence a partnera Norska s toutéž, atlantickou orientací. Místo toho obrátilo Norsko svůj zájem ke skandinávským sousedům. Pokus o vytvoření celní unie v rámci Skandinávie vyústil v roce 1960 v založení Evropského sdružení volného obchodu (ESVO). 3

Norsko bylo napadeno Německem 9. dubna 1940 při tzv. operaci Weserübung a bylo okupováno až do konce druhé světové války. 4 Norské úsilí o vytvoření efektivního a vyváženého mezinárodního bezpečnostního systému dokládá fakt, že prvním generálním tajemníkem OSN byl v letech 1946 – 1952 norský politik Trygve Lie. 5 Tato organizace se v roce 1961 transformovala a přejmenovala na Organizaci pro hospodářskou spolupráci a rozvoj. 6 Norsko nikdy nemělo příliš srdečné vztahy se státy mluvícími románskými jazyky, od kterých je odlišovaly především kulturní rozdíly. Důsledkem druhé světové války a německé okupace byly zase antipatie k německému národu. Norové byli také skeptičtí vůči poválečným demokratickým zřízením v jihoevropských zemích. In: ALLEN, Hilary. Norway and Europe in the 1970´s. Oslo: Universitetsforlaget, 1979, s. 42.

3

Poté se v 60. a 70. letech Norsko ucházelo i o členství v Evropském hospodářském společenství (EHS), resp. ES, ale integrace se nezdařila (v roce 1972 ji zamítlo referendum) a Norsko tedy do EHS, resp. ES nevstoupilo. O to aktivnější bylo v ESVO. Na konci 80. let zvažovaly země ESVO přistoupení do ES. Norsko navrhlo náhradní řešení: připojit se pouze k vnitřnímu trhu ES, což bylo realizováno po vzniku Evropského hospodářského prostoru (EHP). Norsko se zároveň znovu pokusilo o vstup do EU, ale po záporném referendu v roce 1994 opět neúspěšně. Jako alternativní řešení si zvolilo spolupráci v rámci EHP. Smlouva o EHP vstoupila v platnost 1. ledna 1994 a stala se základním pilířem norské spolupráce s EU. Druhou nejdůležitější smlouvou upravující vztahy Norska a zemí EU je Schengenská dohoda. Díky ní je Norsko od března 2001 rovnoprávným členem Schengenského systému. Nicméně Norsko i nadále zůstává mimo hlavní proud evropské integrace, i když otázka možného členství v EU by se opět mohla stát aktuální7. Vztahy s EU a jejími členskými státy jsou zásadními body norské europolitiky. Vláda se snaží spolupracovat s EU ve všech oblastech, kterými unijní politika ovlivňuje zemi, a zároveň klade důraz na aktivní evropské vystupování s cílem podporovat mír, stabilitu a blahobyt v Evropě8. Smyslem této bakalářské práce je zmapovat členství Norska v hlavních evropských integračních seskupeních druhé poloviny 20. století se zaměřením na jeho specifický vztah k EU, jejímž členem není. Ze spektra nejrůznějších vztahů a vazeb, které se mezi EHS / ES / EU a Norskem vytvořily, mě v budou v této práci zajímat hlavně ty v rovině politické, resp. zahraničněpolitické (s důrazem na období kolem let 1972 a 1994), nikoliv např. ekonomické, bezpečnostní, kulturní či sociální, ač se o nich také zmíním.

7

V současné době (duben 2006) se úvahy o možném členství Norska v EU opět vrátily spíše do teoretické roviny, neboť aktuální středolevá většinová vláda sociálnědemokratického premiéra Jense Stoltenberga, která se úřadu chopila 17. října 2005, prohlásila, že během svého funkčního období nebude uvažovat o přípravách vstupu země do EU. In: http://europa.eu.int/comm/external_relations/norway/intro/, 19.4.2006. 8 Norský ministr zahraničních věcí Jonas Gahr Støre prohlásil ve svém projevu The enlarging EU – challenges and opportunities for Norway na Evropské konferenci v Oslo 2. února 2006: „Norway’s primary goal for its European policy is to promote the development of an inclusive and peaceful society in Europe.“ In: http://odin.dep.no/europaportalen/english/speech/032141-090017/dok-bn!30005988.html, 1.4.2006.

4

Budu se snažit zanalyzovat postoj Norska k integrující se Evropě, zejména mě bude zajímat vývoj a posun aktivit norské zahraniční politiky vůči EHS / ES / EU, např. po neúspěšných referendech v letech 1972 a 1994. Ráda bych se zabývala příčinami a důsledky neúspěšných referend, neboť s nimi úzce souvisí i pohled na norské politické spektrum. Neúspěšná referenda totiž dokázala spektrum politických stran pozměnit. Zajímavý bude i pohled na vyjednávání o Společné zemědělské politice (SZP) a rybolovu během několika pokusů o vstup země do EHS / ES / EU a na vzájemné vztahy mezi Norskem a EU na poli nejrůznější spolupráce či v otázce vytvoření a rozšíření EHP a Schengenského systému. Zmíním se o okolnostech a důsledcích přístupu k Schengenské dohodě. Pokusím se najít odpovědi na několik zásadních otázek souvisejících s touto problematikou, např. zda je současná forma norsko-evropské spolupráce vyhovující či nikoli, co by Norsku vstup do EU přinesl pozitivního a co negativního, a pokusím se o komplexní pohled na Norsko v rámci integrující se Evropy v minulosti i v současnosti, kde bych ráda zjistila, proč norští občané v referendech o možném vstupu již dvakrát rozhodli tak, jak rozhodli. Nakonec zkusím prezentovat vlastní tezi o budoucnosti Norského království ve sjednocující se Evropě. Kromě úvodní kapitoly, která obsahuje krátkou analýzu použitých pramenů a literatury, podává stručný úvod do problematiky a vymezuje, čím se práce bude zabývat, je práce rozdělena do tří hlavních kapitol, které jsou dále rozčleněny do několika podkapitol. Kapitoly se kryjí s názvy evropských integračních seskupení, s nimiž Norsko ve druhé polovině 20. století navázalo nejužší spolupráci. Kapitola 2, nazvaná Norsko v rámci ESVO / EHP, pojednává nejen o norském působení v ESVO a charakteristice tohoto sdružení, ale i o konkurenčním EHS a dvou neúspěšných norských pokusech v 60. letech (tedy krátce po založení ESVO) do EHS vstoupit. Roli ESVO z norského pohledu v 90. letech víceméně vystřídal důležitější EHP – projekt, který po stagnaci evropského integračního procesu

5

obnovil spolupráci zemí ESVO a ES. Vznik EHP, jeho fungování a důsledky rozšíření v roce 2004 v kapitole 2 také popisuji. Kapitola 3 se věnuje tématu, který norskou zahraniční politiku ve druhé polovině 20. století zaměstnával více než cokoli jiného. Podrobněji se v ní zabývám všemi čtyřmi pokusy o vstup Norska do EHS / ES / EU – co Norsko přimělo k podání přihlášek, jak probíhala vyjednávání a jaké body bylo těžké prosadit, jak reagovali odpůrci členství Norska v EHS / ES / EU (hnutí Nei til EU, zorganizované před referendem v roce 1994, je charakterizováno ve své vlastní podkapitole) a jak dopadla referenda v letech 1972 a 1994, která měla být posledním krokem k přijetí Norska do ES / EU. V poslední podkapitole popisuji, jakým způsobem Norsko a EU spolupracují v období po negativním referendu v roce 1994. Ukázalo se, že Norsko na EU nezanevřelo a naopak se snaží o co nejužší spolupráci v nejrůznějších oblastech. Kapitola 4 ukazuje další formu přiblížení Norska a EU – prostřednictvím Schengenského prostoru tvoří Norsko s Islandem a státy EU zónu bez hraničních kontrol usnadňující pohyb osob v tomto prostoru. Závěrečná kapitola 5 shrnuje dosažené poznatky a odpovědi na otázky položené v úvodu. Snaží se také naznačit, jakým směrem by se mohly vztahy Norska a EU ubírat v budoucnosti.

1.1.

STRUČNÁ ANALÝZA POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

Při vypracování bakalářské práce jsem se z největší části opírala o prameny a sekundární literaturu zahraničního původu, neboť existuje minimum české literatury, která by se hlouběji podobnou problematikou zabývala. Proto se domnívám, že pro vznik této práce byl velmi důležitý můj semestrální studijní pobyt na Fakultě sociálních věd Univerzity v Oslo, kde jsem většinu informací načerpala a zajistila si i kvalitní sekundární literaturu. Tamější univerzitní knihovna a také knihovna Nobelova institutu jsou velmi dobře vybaveny a 6

poskytly mi ze sekundární literatury takřka vše, co jsem k vypracování práce potřebovala. Z hlediska obsahového i časového splnily mé požadavky. Za velmi přínosné také považuji studium výstupů projektů ARENY, výzkumného centra pro Evropská studia na Univerzitě v Oslo, které se zabývá EU a vývojem evropské integrace. Prameny, které jsem použila, byly dostupné z internetu. Ty, které byly norského původu, pocházely z webových stránek norského ministerstva zahraničních věcí a internetového vydání norského deníku Aftenposten. Zbytek se nacházel na oficiálních stránkách institucí, jichž se týkal (ESVO, Schengenská úmluva). Z internetových verzí pochází i články z deníků a časopisů (Integrace, Britské listy, The Economist).

7

2.

NORSKO V RÁMCI ESVO / EHP

ESVO bylo založeno tzv. Stockholmskou konvencí v roce 19609 jako protipól EHS. Byla to pro Norsko vhodná integrační alternativa, neboť se v průběhu 50. let nezapojilo do hlavního proudu evropského integračního procesu, a tak své především ekonomické zájmy mohlo realizovat alespoň v tomto sdružení po boku dalších šesti zakládajících členů, jimiž bylo Dánsko, Švédsko, Velké Británie, Portugalsko, Rakousko a Švýcarsko10. Norsko se stalo zakládajícím členem poté, co se ve skandinávském prostoru nepodařilo založit severskou celní unii. ESVO pro něj bylo atraktivnější a důležitější hlavně z toho důvodu, že jeho členem byl norský spojenec, Velká Británie11. To také zaručovalo norskému exportu přístup na její trh, a to byl pro Norsko příslib ekonomického růstu a stability. Menší, ale pozitivní souvislostí vstupu tří severských zemí do ESVO bylo také posílení obchodu mezi sebou navzájem, což dokládá fakt, že už v roce 1963 vystřídalo Švédsko Velkou Británii na pozici nejdůležitějšího norského obchodního partnera12. Hlavním cílem ESVO bylo vytvoření zóny volného obchodu pro průmyslové výrobky (trh neměl zahrnovat zemědělské produkty ani ryby, a to Norsku vyhovovalo) bez cel a jiných překážek13, což mělo vést ke stabilizaci obchodu a prosperitě členských zemí (viz dokument v příloze č. 1). Norsko se díky ESVO postupně zapojilo do ekonomické integrace se zeměmi západní Evropy, čímž současně ještě více deklarovalo svoji prozápadoevropskou orientaci, a také mohlo v rámci ESVO rozvíjet další spolupráci i s ostatními severskými státy. Členství v ESVO též napomohlo transformovat tradiční norskou spíše zemědělskou výrobu na moderní 9

Konvence byla podepsána 4. ledna 1960 ve švédském Stockholmu. Sídlem ESVO se stala Ženeva. ESVO bylo v roce 1970 ještě rozšířeno o Island a v roce 1985 o Finsko, které bylo od roku 1961 přidruženým členem. V roce 1991 přistoupilo Lichtenštejnsko, jehož zájmy v ESVO do té doby zastupovalo Švýcarsko. 11 Základy norské orientace na Velkou Británii byly položeny v 19. století, kdy britské námořnictvo kontrolovalo mořské trasy důležité pro norský vývoz a Velká Británie odebírala značnou část norského dřeva. Později vystupovala jako garant norské neutrality a po druhé světové válce pomáhala se znovuzavedením norských demokratických institucí. I když v 50. letech 20. století přestala být Velká Británie hlavní světovou námořní silou, zůstala největším norským exportním partnerem. In: ALLEN, H., str. 42. 12 ARCHER, Clive – SOGNER, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. London: Sage, 1998, s. 22. 13 Cla na všechny průmyslové výrobky (s drobnými výjimkami) byla v rámci ESVO zrušena v roce 1966. 10

8

průmyslovou14. Z těchto všech důvodů byl norský vstup do ESVO považován za přínosný a vyhovující.

2.1.

NORSKOU POZORNOST PŘITAHUJE TAKÉ EHS / ES

Přestože bylo členství v ESVO výhodné, ne všechny státy měly v úmyslu setrvat v něm nastálo. Pro některé státy ESVO bylo atraktivnější „konkurenční“ seskupení, EHS, a tak se v roce 1961 o jeho členství začala ucházet Velká Británie a společně s ní Irsko15, Dánsko a Norsko16. Obě severské země se totiž mj. nechtěly vzdát přístupu na britský trh a ztratit výhody, které z toho vyplývaly. Vstup Velké Británie do EHS byl ovšem zablokován Francií, což znemožnilo členství i v ostatních třech případech17. Další pokus o vstup do EHS, který tytéž čtyři země (Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko) uskutečnily v roce 1967, dopadl stejně jako ten předchozí – Francie se opět postavila proti členství Velké Británie v EHS18, a k rozšíření tak nedošlo ani v tomto případě. Norsko, Dánsko i Velká Británie nadále zůstaly členy ESVO. Dnes se nabízí otázka, co by jejich přestup do EHS znamenal pro ESVO – zda by se sdružení nerozpadlo již v 60. letech nebýt oněch dvou de Gaullových vet, která zabránila společnému odchodu těchto tří ekonomicky prosperujících zemí do EHS. Je možné, že by ESVO takovou změnu nepřežilo.19

14

Do začátku 20. století bylo Norsko především agrární zemí, které chyběla naleziště uhlí a akumulace kapitálu nezbytné pro počáteční industrializaci jako např. ve Velké Británii. Na začátku 20. století, kdy získalo nezávislost, bylo stále jednou z nejchudších zemí Evropy. V následujících letech zejména námořnictví a hydroenergetika dopomohly k tomu, aby se hospodářství země v 60. letech přeměnilo na prosperující průmyslovou ekonomiku. In: ALLEN, H., s. 16. 15 Irsko nikdy nebylo členem ESVO. 16 Norsko si podalo přihlášku do EHS o rok později než Velká Británie, Irsko a Dánsko, tj. 30. dubna 1962. 17 Francouzský prezident Charles de Gaulle využil v lednu 1963 své právo veta a zabránil vstupu Velké Británie do EHS. Oficiálním zdůvodněním byly pochyby Francie o politické vůli Velké Británie připojit se k EHS a výtka nedostatečného britského evropanství, za kterými se ale schovávala obava, že by se Francie musela s Velkou Británií dělit o svoje postavení v EHS. Několik dní poté byla přerušena jednání o přistoupení k EHS se všemi kandidátskými zeměmi. In: NÁLEVKA, Vladimír. Od evropských společenství k Evropské unii. In Světová politika ve 20. století (II.). 2. vydání. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2005, s. 207 – 209. 18 Francouzský prezident Charles de Gaulle v listopadu 1967 opět vetoval vstup Velké Británie do EHS ze stejného důvodu jako čtyři roky před tím: obával se oslabení dominantního postavení Francie v EHS. 19 PETROVÁ, Zdeňka. Vznik a vývoj ESVO / EHP v kontextu integrující se Evropy. Integrace [online]. 2003 [cit. 1.5.2006]. Dostupné z WWW: .

9

Na začátku 70. let začala Velká Británie, Irsko, Dánsko a Norsko nová jednání o členství v ES. Vláda chtěla své aktivity vedoucí Norsko ke vstupu do ES posvětit lidovým hlasováním, a tak se v září 1972 konalo konzultativní referendum. Domácí protievropská kampaň byla úspěšná, neboť norští občané rozhodli většinou 53,5%, že si vstup své země do ES nepřejí. I když mělo referendum jen poradní charakter, byla vláda rozhodnuta podřídit se jeho výsledkům, a tak Norsko do ES nevstoupilo. Po zamítavém referendu o členství v ES v roce 1972 zůstalo Norsko v ESVO, naopak Velká Británie a Dánsko do ES vstoupily, čímž přestaly být jeho členy. Norsko tedy začalo mnohem více spolupracovat v rámci ESVO, které pro něj bylo atraktivní hlavně z těchto tří důvodů: 1) jeho struktura byla založena na mezivládních principech, čímž byli umlčeni kritici argumentující obavou o ohrožení státní suverenity a upozorňující na princip nadnárodnosti podobných sdružení 2) cílem ESVO bylo vytvoření zóny volného obchodu pro průmyslové výrobky postupným odstraňováním tarifů, cel a dalších kvantitativních omezení během následujících deseti let 3) sdružení představovalo nástroj směřující k postupné liberalizaci obchodu20 Stejně jako zbylí členové ESVO21 uzavřelo Norsko s ES alespoň bilaterální dohodu (v platnosti od 1. července 1973) o volném obchodování s průmyslovými výrobky. Smlouva definovala postupné snižování celních a kvantitativních omezení na určité průmyslové výrobky s cílem přestat je do července 1977 vyžadovat úplně. V roce 1984 byla odstraněna poslední cla aplikovaná na „citlivé“ komodity (např. papír, slitiny železa, hliník, zinek). Obchodní výměna se zeměmi ES díky tomu výrazně vzrostla a z velké části se uspokojily i ekonomické pohledávky. Norům vyhovovala integrace založená na mezivládní spolupráci 20

MILES, Lee. The European Union and the Nordic Countries. London: Routledge, 1996, s. 35. V roce 1973 bylo po odchodu Velké Británie a Dánska do ES členem ESVO Norsko, Finsko, Švédsko, Island, Švýcarsko, Rakousko a Portugalsko. 21

10

v ESVO a režim volného obchodu s ES. Smlouva s ES fungovala ke všeobecné spokojenosti a obchodní vztahy se ještě zintenzivnily poté, co byla v Severním moři při norském pobřeží objevena ložiska ropy a zemního plynu.

2.2.

PŘÍPRAVA VYTVOŘENÍ EHP

V 80. letech (po menší stagnaci v předešlé dekádě označované jako „euroskleróza“) se rozběhla další aktivní spolupráce ESVO s ES, v jejímž důsledku se změnil vztah obou organizací z konkurenčního na partnerský. Navíc většina zemí ESVO začala na konci 80. let přemýšlet o svém vstupu do ES. Plán prohloubení ekonomických vztahů, které představovala vznikající zóna volného obchodu mezi ES a ESVO, byl předložen na setkání zástupců těchto organizací v Lucemburku v roce 1982. Závěrečný dokument, tzv. Lucemburská deklarace z dubna 1984, nastínil projekt vytvořit rozšířením vnitřního trhu ES i na státy ESVO prosperující ekonomickou oblast v západoevropském prostoru, později pojmenovanou jako EHP, v níž se měly uskutečňovat čtyři základní svobody pohybu: volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, a dále rozvíjet spolupráci v hospodářské, sociální, finanční, vědecké a kulturní oblasti. Za norskou stranu se příprav účastnila sociálnědemokratická premiérka Gro Harlem Brundtlandová22, zastánkyně spojené Evropy, která se významně podílela jak na institucionalizaci, tak na zintenzivnění vztahů mezi ESVO a ES. Její aktivní lobbování v této otázce inspirovalo tehdejšího předsedu Komise ES, Jacquesa Delorse23, k projevu před Evropským parlamentem 17. ledna 1989, v němž představil plán budoucí spolupráce zemí ESVO a ES – tedy vytvoření EHP.

22

V čele norské vlády stála v roce 1981 (4. února – 14. října) a pak v letech 1985 – 1989 a 1990 – 1996. In: HROCH, Miroslav – KADEČKOVÁ, Helena – BAKKE, Elizabeth. Dějiny Norska. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005, s. 307. 23 Jacques Delors byl předsedou Evropské komise po dvě funkční období za sebou, v letech 1985 – 1995.

11

Ve druhé polovině 80. let byly mezi státy ESVO24 a ES zahájeny přípravy na vybudování EHP. Byly podepsány klíčové smlouvy, které zjednodušovaly obchodní výměnu, odstraňovaly se bariéry technického rázu a rozšiřovala se spolupráce i v oblasti vědy a výzkumu, vzdělání, kultury, ochrany životního prostředí, informačních technologií apod. Pro Norsko představoval EHP alternativním řešení, jak se na jednu stranu vyhnout závazkům vyplývajícím z plného členství ve strukturách ES, ale na druhou stranu poskytoval možnost, jak se stát součástí jen vnitřního trhu ES. Oficiální rozhovory mezi státy ESVO a ES byly na toto téma zahájeny v červnu 1990 a do zdárného konce je za Norsko měla dovést sociálnědemokratická vláda Gro Harlem Brundtlandové. Z norské strany byla jednání zpomalována vyjednávacími problémy v otázce rybolovu a zemědělství. Norsko chtělo mít zaručen volný přístup na trhy ES pro ryby a mořské produkty. ES protiváhou požadovalo neomezený přístup do vod zemí ESVO. V říjnu 1991 bylo v otázce rybolovu nalezeno řešení a obě zainteresované strany se nakonec dohodly na kompromisu: snížily své požadavky (např. Norové ustoupili v počtu rybích druhů, které měly mít volný přístup na trh ES) a uzavřely Protokol č. 9 o obchodu s rybami a dalšími mořskými produkty.25

2.3.

VZNIK EHP

Dohoda o EHP byla nakonec podepsána 2. května 1992 v portugalském Oportu, norský parlament ji ratifikoval v říjnu 1992. Norskými politickými stranami26, které vznik EHP uvítaly, byly Strana práce a Konzervativní strana. Menší podporu našla Dohoda u Křesťanské lidové strany a Strany pokroku. Proti Dohodě byla Strana socialistické levice a 24

Od roku 1986, kdy do ES vstoupilo Portugalsko, zůstalo v ESVO už jen Finsko, Švédsko, Norsko, Island, Švýcarsko a Rakousko. 25 ČÁSTEK, Michal. Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo? Integrace [online]. 2004 [cit. 28.3.2006]. Dostupné z WWW: . 26 Profil hlavních norských politických stran, jejich originální názvy a postoj vůči evropské integraci viz kapitola 3.5. této práce – Norské politické strany a jejich vztah k ES / EU.

12

Strana středu. Ke schválení Dohody nebylo v Norsku vyhlášeno žádné referendum, i když si ho některé politické strany (Strana pokroku, Strana středu, Křesťanská lidová strana a Strana socialistické levice) přály.27 Ratifikace měla být úspěšně ukončena k 1. lednu 1993, aby mohla Dohoda k tomuto datu vstoupit v platnost. Celý proces ovšem zpomalil výsledek švýcarského referenda z prosince 1992, které Dohodu nepřijalo. Text Dohody musel být zrevidován a znovu ratifikován, takže Dohoda mohla vstoupit v platnost až o rok později, 1. ledna 1994. Dohoda o EHP se postupem času osvědčila. K 1. lednu 1993 se podařilo realizovat i jednotný vnitřní trh zakládající volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu, kterého se účastnily země ESVO / EHP (tzn. členové ESVO kromě Švýcarska). To znamená, že si norské obchodní výměny a státní příslušníci užívají v oblastech zahrnutých do Dohody o EHP stejných výhod jako obchody a občané zemí EU. Země ESVO / EHP také přejaly část sociální legislativy EU a účastní se společných programů v oblastech jako je věda a výzkum, vzdělání, životní prostředí, ochrana spotřebitele, média apod. Dohoda o EHP je velmi komplikovaná a má složitou strukturu. Tím, že vstoupila v platnost, přebraly země ESVO do svých právních řádů asi 60% komunitárního práva včetně schengenského acquis28. Implementace unijní legislativy v zemích ESVO / EHP je srovnatelná se členy EU. V momentě, kdy EU vyvine novou legislativu pro oblast, která spadá pod Dohodu o EHP, je ihned inkorporována do národních legislativ zemí EHP. Navíc v Norsku fungující odpovědné instituce a příznivá politická vůle umožňují rychlé a účinné zapojení unijní legislativy do norské.29 I když se země ESVO / EHP nemohou přímo podílet na vytváření nové legislativy, tento vývoj sledují a účastní se konzultačních procedur s EU (jak říká Dohoda). V této fázi se 27

GSTÖHL, Sieglinde. Reluctant Europeans. Norway, Sweden and Switzerland in the Process of Integration. London: Lynne Rienner, 2002, s. 179 – 180. 28 Viz kapitola 4 této práce – Norsko v Schengenském systému. 29 SVERDRUP, Ulf. Norway: An Adaptive Non Member. ARENA Working Paper. 1. vydání. Č. 30. Oslo: ARENA, 1996, s. 7 – 8.

13

dá získat mnoho informací o přípravě nové legislativy, které mohou posloužit k následnému lobbování nebo domluvě s členskými zeměmi na stejném postupu a také usnadnit pozdější implementaci. Tímto způsobem se tedy země ESVO / EHP na tvorbě legislativy alespoň částečně a omezeně podílejí. Norsko, Island a Lichtenštejnsko mají formální možnost vetovat jakýkoli nový návrh přicházející z EU, ale jejich veto ještě nikdy nebylo využito, neboť použití s sebou nese riziko ohrožení celého systému EHP a mělo by dopady na všechny členské země. Dohoda se nezabývá otázkou zemědělské politiky, a tak se v této oblasti obchoduje na základě bilaterálních smluv. Dohoda o EHP tedy činí Norsko součástí vnitřního trhu a stanovuje: •

Volný pohyb zboží, služeb, kapitálu a osob v rámci EHP.

•

Harmonizaci pravidel a požadavků na zboží a služby v oblastech jako je zdraví, bezpečnost, ochrana životního prostředí a ochrana spotřebitele.

•

Společná pravidla a podmínky upravující hospodářskou soutěž a poskytování státní pomoci za účelem dosažení stejných a férových podmínek pro zboží a služby zahrnuté v Dohodě o EHP.

•

Spolupráci v dalších oblastech jako je věda, vzdělání, ochrana životního prostředí, spotřebitelská politika, informační technologie, audiovizuální sektor, kultura, sociální politika, rovnoprávnost pohlaví, civilní obrana, turismus, politika malých a středních firem a obchodní právo. 30 Během jednání o vytvoření EHP se země ESVO seznámily se strukturou a systémem

ES (poté EU). Některé z nich proto začaly uvažovat o členství v EU. Jedním z důvodů bylo i to, že se země ESVO nemohly účastnit rozhodovacího procesu, což je privilegium vyhrazené pouze pro členské země EU, a tím přišly o možnost podílet se na tvorbě legislativy, kterou musely přijímat. Rakousko zažádalo o přijetí do ES už v roce 1989, Švédsko v roce 1991,

30

http://www.norway.org.uk/policy/europe/eea/eea.htm, 1.5.2006.

14

Finsko a Švýcarsko v roce 1992 a Norsko 25. listopadu 1992. Obyvatelé království se ovšem stejně jako v roce 1972 měli k otázce vstupu své země do EU nejprve vyjádřit v referendu, které se konalo v listopadu 1994. Hlasování skončilo neúspěšně podobně jako v roce 1972, tentokrát však s ještě těsnějším výsledkem: 52,2% obyvatel se vyslovilo proti členství Norska v EU. Po odmítavém referendu zůstalo Norsko členem ESVO / EHP a vláda v reakci na jeho výsledek oznámila, že v příštích minimálně deseti letech se otázka možného začlenění Norska do EU nebude otevírat. Norsko se tedy soustředilo na spolupráci v rámci EHP, díky Dohodě o EHP je součástí vnitřního trhu EU a jeho zboží, osoby, služby a kapitál se mohou volně pohybovat po celém EHP. Norsko díky tomu také zůstává v těsném kontaktu s EU a jejími členy, s nimiž spolupracuje v mnoha oblastech. Nutno podotknout, že v programech, na kterých se podílí, přispívá do jejich rozpočtu a má právo zasedat ve výborech, které je spravují, nicméně ani na této nižší úrovni nemá žádné právo účastnit se hlasování a rozhodovat. Běh na dlouhou trať, který připomíná snahy o norskou integraci, byl prozatím uzavřen vstupem do EHP. Dohoda o EHP představuje nejdůležitější formu spolupráce Norska a EU a umožňuje, aby si země udržela velmi vysoký stupeň ekonomické integrace a politické spolupráce s EU a jejími členskými státy. Zároveň Norsko sleduje současný ekonomický kurs a spoléhá na své nerostné bohatství. Po rozpadu sovětského bloku obrátilo ESVO svůj zájem také do tohoto prostoru. V 90. letech uzavřely státy ESVO, Norsko nevyjímaje, se zeměmi středovýchodní Evropy smlouvy o volném obchodu. Při předposledním rozšířením EU v roce 1995 opustily ESVO další tři ekonomicky vyspělé země (Švédsko, Finsko a Rakousko), což otřáslo jeho základy, ale ESVO dokázalo tuto zkoušku přežít. V současné době jsou členy ESVO už jen Norsko, Island, Lichtenštejnsko

15

a Švýcarsko, které ale nevytváří geograficky propojený prostor a trh, a tak se nabízejí diskuze o smyslu další existence ESVO.

2.4.

NORSKO A ROZŠÍŘENÍ EHP V ROCE 2004

Před posledním rozšířením EU v roce 2004 bylo nutné zajistit, aby ve stejný moment zároveň s ním došlo i k rozšíření EHP, protože kdyby se tak nestalo, bylo by ohroženo fungování vnitřního trhu. Příslušné negociace mezi EU, jejími členskými státy a kandidátskými zeměmi byly úspěšně ukončeny tak, aby mohla aktualizovaná Dohoda o EHP vstoupit v platnost ve stejný den, v němž došlo k rozšíření EU o deset nových států (1. května 2004). Po tomto rozšíření se tedy Dohoda o EHP vztahuje i na nově přistoupivší státy a v současné době se týká všech dvaceti pěti zemí EU a tří zemí ESVO31. Norsko podporuje přijímání nových členů do EU a v politické rovině panuje obecný souhlas, že by v této otázce mělo být aktivním a spolupracujícím partnerem32. Rozšíření EU znamená pro Norsko i rozšíření vnitřního trhu EHP, a tím i širší pole působnosti např. v rámci obchodu a investic. Na druhou stranu, protiváhou k volnému přístupu na jednotný vnitřní trh, musí do EU přispívat nemalými finančními příspěvky (stejně jako zbylí členové ESVO / EHP, tj. Lichtenštejnsko a Island), které jsou používány na hospodářský rozvoj směřující k plnému začlenění států do vnitřního trhu a Schengenského systému a zmírnění sociálních, ekonomických a jiných nerovností v nových členských státech (viz mapa v příloze č. 2). Finanční pomoc zemí ESVO / EHP putuje k vybraným státům EU a realizuje se dvěma způsoby: prostřednictvím finančního mechanismu EHP se dotují „staré“ státy EU

31

Jedná se o Norsko, Island a Lichtenštejnsko. Švýcarsko členem EHP není, ač je také členem ESVO. Tento fakt dokládá např. nedávný projev The enlarging EU – challenges and opportunities for Norway norského ministra zahraničních věcí Jonase Gahr Støra na Evropské konferenci v Oslo 2. února 2006, v němž několikrát zdůraznil, že Norsko bude nadále sledovat kurz aktivní evropské politiky a podporovat rozšiřování EU. In: http://odin.dep.no/europaportalen/english/speech/032141-090017/dok-bn!30005988.html, 1.4.2006. 32

16

Španělsko, Portugalsko, Řecko a dále deset nových členských zemí (Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta a Kypr). Samostatným norským mechanismem se pak finančně vypomáhá jen deseti nově přistoupivším zemím. Norský příspěvek kryje asi 97% celkové částky, kterou země ESVO / EHP vynakládají, zbytek sumy dodává Lichtenštejnsko a Island33. Právě finanční záležitosti se staly diskutovaným problémem před posledním rozšířením EHP v roce 2004. Země ESVO / EHP byly nuceny zvýšit svůj příspěvek a náklady spojené s fungováním vnitřního trhu. Norsko by mělo přispět každý rok od roku 2004 do roku 2009 cca 113,4 miliony EUR, celkem za toto období 567 miliony EUR34 (viz tabulka v příloze č. 3). Finance se využívají na dotování projektů v oblasti ochrany životního prostředí, kontroly vnějších hranic, regionální politiky, vzdělávání a výchovy, kulturního dědictví, soudnictví, zdravotnictví a péče o děti apod. (viz dokument v příloze č. 4). V období po pádu Berlínské zdi investovalo Norsko do transformujících se zemí střední a východní Evropy pomoc ve výši zhruba 410 milionů EUR35. Aktivity zemí ESVO lze díky Dohodě o EHP považovat za střední cestu mezi členstvím a nečlenstvím v EU, což je výhodná alternativa právě pro Norské království, které své ekonomicko-polické zájmy realizuje v rámci ESVO / EHP a bezpečnostní otázky zaštiťuje členstvím v NATO.

33

http://odin.dep.no/europaportalen/english/eea/annualreport/bn.html, 1.5.2006. Tamtéž, 1.5.2006. 35 http://www.eu-norway.org/eu/questionsAndAnswars/qa.htm, 3.4.2006. 34

17

3.

NORSKO A EHS / ES / EU

Nedlouho po založení ESVO, na kterém se Norsko v roce 1960 podílelo a které mu svým ekonomickým zaměřením vyhovovalo, bylo okolnostmi „donuceno“ věnovat svoji pozornost i konkurenčnímu EHS (které se v roce 1967 přeměnilo na ES a od roku 1993 funguje jako EU), do něhož se zatím čtyřikrát neúspěšně pokusilo vstoupit.

3.1.

PRVNÍ A DRUHÁ ŽÁDOST O ČLENSTVÍ V EHS

Norsko totiž již v roce 1962 následovalo Velkou Británii, Dánsko (taktéž členy ESVO) a Irsko a stejně jako tyto státy, které tak učinily o rok dřív, si 30. dubna 1962 podalo přihlášku ke vstupu do EHS36. Velká Británie byla sice členem ESVO, ale brzy si uvědomila, že ESVO nenabízí takový politický a ekonomický vliv, jaký by si přála. Britská přihláška donutila Nory poprvé vážně přemýšlet o členství v EHS. Jedním z hlavních důvodů tohoto kroku byla norská „politika“ následování Velké Británie v evropských záležitostech a také vazba na její trh, na který Norsko nechtělo ztratit přístup. Norsko ještě předtím spekulovalo, jak se zachovat, pokud by se Velká Británie rozhodla, že se o členství v EHS ucházet nebude. Pro Norsko by to byla v podstatě přijatelná varianta, neboť by pak po boku Velké Británie také zůstalo stranou hlavní evropské integrace. Ovšem v případě, že by se Norsko rozhodlo zůstat vně EHS a Velká Británie by do něj vstoupila, byl by tento krok v zásadním rozporu s norskými ekonomickými, politickými a zahraničněpolitickými prioritami. Tato druhá varianta byla tedy zavrhnuta a Norsko se připojilo k uchazečům o členství. Původně bylo zvažováno, jakým způsobem se k EHS připojí – zda se Norsko bude ucházet jen o určitou formu asociace, nebo zvolí plné členství. Nakonec zvítězila varianta 36

V té době byly členy EHS jen původní zakladatelé – Francie, Německo, Itálie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko.

18

plného členství. Důležitým proargumentem byla vidina rozšíření trhu pro norský export, podobná politická tradice Velké Británie spojená s odměřeným přístupem vůči nadnárodnímu principu EHS37 a podpora USA širší evropské integrace. Administrativa amerického prezidenta Kennedyho38 totiž prohlásila, že v EHS vidí „evropský pilíř atlantické spolupráce“39. Z toho vyplynulo, že kdyby se Norové nechtěli zapojit do EHS, riskovali by, že budou odsunuti na okraj systému atlantické spolupráce. Norští občané žádost o členství přivítali s nevelkým nadšením, přesto následovali svého proatlantického spojence. Norové se báli nadnárodního charakteru EHS a ohrožení své zemědělské a rybolovné politiky – tato témata budou v menších obměnách spolu s dalšími používána jako argumenty proti vstupu, jak bude patrné v další části textu, prakticky při každém dalším pokusu o integraci. Norská zemědělská politika je založena na vysokých dotacích od státu, neboť země nemá příznivé podmínky pro vykonávání zemědělské činnosti: ráz krajiny je převážně hornatý, pouze 3% rozlohy se dají obdělávat a na severu a ve vnitrozemí převažuje arktické klima, které se vyznačuje krátkým vegetačním obdobím. Státní dotace mají pomoci udržet a rozvíjet tradiční zemědělské činnosti a usnadnit farmářům a drobným rolníkům boj se souborem nepříznivých podmínek: geografických, topografických, demografických a klimatických. Mají také sloužit k dorovnání příjmů farmářů tak, aby jim byl zajištěn určitý životní standard. Obecně se dá říci, že příčinou neshod v zemědělské otázce na začátku 60. let i později byl odpor norských farmářů k celému režimu SZP. Požadovali, aby se po případném vstupu Norska do EHS země vůbec nemusela podřizovat SZP, protože se její zásady neslučovaly se

37

Norsko a Velká Británie měly po roce 1945 velmi podobný názor na to, jak by měla vypadat poválečná západoevropská spolupráce. Obě země podporovaly integraci na mezivládních principech a odmítaly nadnárodní uspořádání, které navrhovaly státy, jež později stály u zrodu EHS. In: ALLEN, H., s. 42. 38 Demokratický prezident John Fitzgerald Kennedy byl 35. prezidentem USA. Svůj úřad vykonával od ledna 1961 do listopadu 1963, kdy byl zavražděn. 39 ALLEN, H., s. 46.

19

způsoby, jakými norští zemědělci tradičně hospodařili a starali se o produkci a odbyt. Další neshody panovaly v rozdílných norských a unijních představách o tom, jak by mělo Norsko přizpůsobit fungování svého zemědělského sektoru, kdyby došlo k začlenění do režimu SZP, což mělo po uplynutí přechodného období nastat, a o výši a mechanismu přidělování dotací farmářům (Norsko oproti unijním návrhům logicky požadovalo zachovat co nejvyšší subvence). Řešením situace byl většinou křehký kompromis (např. stanovení stálých výjimek, příslib, že Norsko nebude podléhat všem stanovám SZP, přesto do ní bude začleněno, apod.), na kterém se po dlouhých a složitých jednáních shodly obě strany. Problematika rybolovné politiky byla v zásadě ambivalentní. Na jedné straně byla založena na obavě, že by norské vody mohly být po začlenění do EHS neomezeně využívány ostatními členskými státy, případně omezeně, ale s pro Norsko nevýhodnými kvótami. Na druhou stranu se norští rybáři pokoušeli dosáhnout velmi výhodných podmínek pro vstup svých rybích výrobků na trh EHS, což se ovšem jevilo jako nesplnitelný požadavek. Výsledkem jednání bylo stejně jako u SZP řešení v podobě kompromisu (např. snížení nároků na obou stranách, stanovení zvláštních limitů a zón, přechodná období apod.). Norové byli také uklidňováni, že vstup do EHS právě po boku Velké Británie, jejich partnera, pomůže zmírnit největší obavy z této organizace. Objevily se i smělé domněnky, že by členství Velké Británie v EHS mohlo pozměnit zahraniční orientaci EHS, které by se pak mohlo více otevřít atlantické spolupráci.40 A to by Norsku vyhovovalo. Přesto se vládě hlavně v zemědělském a rybářském sektoru nepodařilo vyjednat takové podmínky, které by jejich představitele uspokojily a kritiky umlčely. I ve společnosti se začaly ozývat hlasy, které se začleněním Norska do EHS nesouhlasily. Kromě rybářů a farmářů to byli i příslušníci válečné generace, kteří se strachovali především o tolik ceněnou a střeženou národní soběstačnost a pocit nezávislost, které by mohly být vstupem do EHS

40

ALLEN, H., s. 46.

20

ohroženy. Parlament si byl vědom síly veřejného mínění, a tak slíbil, že před tím, než přijme definitivní rozhodnutí, vyhlásí konzultativní referendum (v tabulce v příloze č. 5 můžeme vidět, jak se proměňovalo norské veřejné mínění o EHS / ES mezi léty 1961 a 1993). K vyhlášení referenda ovšem vůbec nedošlo, neboť tento první pokus byl záhy zmařen vetem francouzského prezidenta de Gaulla, které bylo sice namířeno především proti britskému vstupu do EHS, ale zastavilo přístupová jednání i s ostatními kandidátskými zeměmi. Na čas tak utichly protesty odpůrců norského vstupu do EHS, kritiky evropské integrace jako takové i negativní reakce z řad venkovských obyvatel a země se vrátila zpět ke svému působení v ESVO. V roce 1967 Norsko, Dánsko, Velká Británie a Irsko zopakovaly svůj úmysl z roku 1961 (v norském případě z roku 1962) a opět se ucházely o členství v EHS. Norská žádost byla podána 24. července 1967. Parlament dopředu avizoval, že bude opět vyhlášeno konzultativní referendum, aby se občané mohli k otázce členství vyjádřit, než bude přijato konečné stanovisko. Ještě než jednání o přistoupení těchto zemí dostala konkrétnější rysy, rozhodla se i Francie dodržet stejný postup jako o pět let dříve, a tak generál de Gaulle svým vetem podruhé zablokoval vstup Velké Británie a tím pádem i zbylých tří kandidátů do EHS. Poté se Norsko, Dánsko a Velká Británie vrátily ke spolupráci v rámci ESVO. Ne však na dlouho, neboť ESVO se pro ně mělo stát pouze dočasným řešením na cestě za plným členstvím v ES. Norsko v té době nechtělo zůstat pozadu.

3.2.

TŘETÍ PŘIHLÁŠKA DO ES

Na začátku 70. let si všichni čtyři dvakrát odmítnutí kandidáti znovu podali přihlášky ke vstupu do ES. Norsko opět následovalo Velkou Británii, protože si znovu uvědomilo, že

21

rozvázání vazeb na ni by zemi příliš neprospělo, i když britský vliv už nebyl v politických kruzích tak silný jako na začátku 60. let při podávání první přihlášky. Norsko spolu s Dánskem zahájilo přístupové rozhovory v červnu 1971. Norská veřejnost nebyla stoprocentně nakloněna tomuto kroku, opět se ozývali skeptici a sílící skupina radikálů, kteří neviděli zájmy tak malé země, jakou je Norsko41, v tak velkém sdružení růžově. Navzdory tomu a opět navzdory těžkým vyjednáváním v otázkách rybolovu a zemědělství, v nichž Norsko požadovalo detailní záruky a která nakonec skončila pro Norsko ne úplně výhodným kompromisem, ratifikoval norský parlament smlouvy o přistoupení k ES. Zemědělské organizace při vyjednávání např. požadovaly, aby Norsko nebylo zahrnuto do režimu SZP a aby byla zachována finanční pomoc státu farmářům. Rybářské organizace nechtěly souhlasit se členstvím v ES v případě, že by Norsku nebyla zaručena exkluzivní kontrola jeho pobřežních vod s rybími zdroji. Během složitých vyjednávání se dokonce vzdal své funkce ministr rybolovu Knut Hoem42. Jednání o podmínkách vstupu byla skončena v lednu 1972, následně byly podepsány přístupové smlouvy. Zároveň se v této době začala výrazněji formovat hnutí sledující opačné zájmy než hlavní politická reprezentace země, a sice hnutí proti členství v ES, v nichž byli nejvíc vidět obyvatelé menších měst, venkova, pobřežních a periferních oblastí a která varovala zejména před ohrožením norského rybolovu a zemědělství po vstupu do ES. V sázce byla i ztráta vlastní kontroly nad ekonomikou, skeptické názory zase poukazovaly na to, že ač by bylo Norsko členem ES, jako malý stát by mělo jen slabý vliv při tvorbě rozhodnutí, kterým by se pak ale muselo podřídit.

41

Mezi malé země je Norsko řazeno z hlediska počtu obyvatel, kterých má na rozloze 385 199 km2 pouze 4,6 milionu, což ve srovnání s velkými evropskými státy představuje hustotu zalidnění pouze 14 obyvatel/ km2. (Např. ve Spolkové republice Německo žije na srovnatelně velké rozloze 357 000 km2 82,5 milionu obyvatel, což znamená hustotu zalidnění 231 obyvatel/ km2.) 42 Norské ministerstvo odpovědné za rybolov a pobřežní záležitosti se v originále jmenuje Fiskeri- og kystdepartementet. Knut Hoem byl sociálnědemokratickým ministrem tohoto resortu v letech 1971 – 1972. In: ALLEN, H., s. 127.

22

V srpnu roku 1970 vzniklo široké hnutí Folkebegevelsen Mot Norsk Medlemskap i Fellesmarkedet (People´s Movement against Norwegian Membership in the Common Market, Lidové hnutí proti norskému členství na společném trhu), které šlo napříč politickým spektrem a požadovalo pouze smlouvu o volném obchodu místo členství v ES. Hnutí sdružovalo asi 120 000 členů43 a stalo se nejsilnějším nástrojem v boji proti vstupu Norska do ES. „Lidového hnutí argumentovalo tím, že by v případě členství... ... hrozilo, že by mohly být všechny ryby vyloveny zahraničními rybářskými loďmi ... došlo k narušení fungování zemědělského sektoru ... byly menší podniky vytlačeny z obchodu nebo vykoupeny cizím kapitálem ... mohlo dojít k vylidnění severních oblastí ... do země začala proudit zahraniční pracovní síla, katolické názory, kontinentální zvyky v pití alkoholu (snadnější dostupnost) a cizinci skupující jejich horské boudy, jezera a lesy.“44 K hnutí vystupujícímu proti členství Norska v ES bylo protiváhou v březnu 1972 vytvořeno hnutí podporující tento krok, nazvané Ja til EF (Yes to the EC, Ano do ES), kterému se podařilo získat pouhých 40 000 příznivců45. Obě strany – příznivci i odpůrci členství Norska v ES – operovaly se slogany, které jasně vyjadřovaly to, za co oba tábory bojovaly. Heslem proevropských sympatizantů bylo „Nemůžeme zůstat mimo“, odpůrci integrace se zaštítili výzvou „Suverenitu“46. Kampaň euroskeptiků byla však přesvědčivější, dříve zahájená, lépe připravená, měla lepší strategii a uměla vyvrátit argumenty příznivců ES, že země je příliš malá a slabá na to, aby odmítla západoevropskou kooperaci a snažila se být soběstačná, a že členství v ES je nezbytné pro zajištění norské bezpečnosti a místa v západním světě. Odpůrci ES

43

HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 266. GSTÖHL, S., s. 131. 45 HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 267. 46 Podle ALLEN, H., s. 138: „We cannot stay outside“ a „Sovereignty“ (v originále Selvråderett). 44

23

argumentovali tím, že členství v ES rozhodně nezvýší záruky norské bezpečnosti – tím spíše, když je má Norsko garantovány členstvím v NATO. Ani ekonomické argumenty podle nich nebyly důvodem pro připojení země k ES, přičemž poukazovali na rozdílné ekonomické principy a priority ES a Norska. Zachování mnohem větší kontroly nad ekonomikou, než by Norsko mělo po vstupu do EHS, bylo jednou z výhod, proč „zůstat mimo“.47 Sečteno a podtrženo, proevropské hnutí podcenilo kampaň a její důležitost, protože v celkovém výsledku byla protievropská kampaň úspěšnější. To se ukázalo v září 1972, kdy vláda vyzvala občany, aby se k jejímu rozhodnutí o začlenění Norska do ES vyjádřili v lidovém hlasování. Ty, kteří byli rozhodnutí hlasovat proti členství v ES, patrně přesvědčil komplexní argument, že nevstoupí-li země do ES, nepoškodí ji to ekonomicky ani to nesníží její bezpečnost, zatímco vstoupí-li tam, poškodí to zájmy rybářů a farmářů.

3.2.1. PRVNÍ REFERENDUM Referendum se konalo 25. září 197248, a přestože mělo pouze konzultativní charakter, vláda měla v úmyslu jeho výsledky respektovat a řídit se jimi. Před ním vedená protievropská kampaň dosáhla svého cíle – norští občané v referendu vyjádřili nesouhlas se vstupem své země do ES. Vyjádřeno konkrétními čísly, ukázalo se, že poměr hlasů byl poměrně vyrovnaný: 53,5% občanů hlasovalo pro „ne“, zatímco 46,5% se vyslovilo pro „ano“. Volební

47

Norská ekonomika byla po druhé světové válce vázána limity a pravidly, aby se zemi při poválečné obnově podařilo dosáhnout vytyčených ekonomických a sociálních cílů. Proto v ní byl jen malý prostor pro volné působení tržních sil. Naproti tomu snahou ES bylo vznik a svobodný pohyb těchto sil usnadňovat a podporovat. In: ARCHER, Clive. Norway Outside the European Union. Norway and European Integration from 1994 to 2004. London: Routledge, 2005, s. 44. 48 Referendum v roce 1972 nebylo prvním v norské historii. Před ním se odehrála čtyři neméně důležitá: dvě v roce 1905 v souvislosti s rozpuštěním švédsko-norské unie a následným rozhodováním o novém státním zřízení mezi republikou a monarchií. V letech 1919 a 1926 byla vyhlášena referenda k otázce prohibice. Referenda nejsou explicitně zakotvena v norské ústavě, ale ústava je v zásadě nezakazuje, pokud jsou konzultativní. Konečné rozhodnutí, zda se výsledky referenda řídit či ne, záleží na parlamentu. Parlament také rozhoduje o tom, jestli se referendum bude vůbec konat, nebo ne. In: MILJAN, Toivo. The Reluctant Europeans. The Attitudes of the Nordic Countries towards European Integration. London: C. Hurst&Company, 1977, s. 213 – 214.

24

účast nebyla nízká, činila 77,6%.49 Po referendu s takovýmto výsledkem bylo zřejmé, že Norsko do ES nevstoupí, kdežto státy, které s ním usilovaly o totéž (Velká Británie, Irsko a Dánsko), ano – jednalo se o první rozšíření ES od jeho založení. Zajímavé bylo rozvržení hlasů podle jednotlivých oblastí. Z debat, které předcházely referendu, bylo možné vytušit, které skupiny obyvatel budou hlasovat pro „ano“ a které pro „ne“. Referendum tyto domněnky opravdu potvrdilo: země se rozdělila, jednoduše řečeno, na venkovské a městské části a podle toho odevzdávali voliči své hlasy. Řídce osídlené a venkovské oblasti, kde dominuje zemědělská činnost a rybolov, s obyvateli mluvícími landsmålem50, abstinenti a náboženští aktivisté hlasovali proti ES. Naopak lidé v hustěji obydlených oblastech a ve větších městech s rozvinutým průmyslem, kteří mluví riksmålem51, zastávají liberální postoje v náboženských otázkách a jsou lépe vzdělaní podpořili, ES.52 Jediným místem, ve kterém lidé vyjádřili nadpoloviční podporu členství, bylo hlavní město Oslo a oblast kolem Oslofjordu, kde bylo odevzdáno 59,9% hlasů pro „ano“, naopak daleký sever hlasoval podle očekávání pro „ne“ a tuto volbu podpořil v 71,7% případů.53 Negativní výsledek referenda dokonce vedl k pádu úřadující norské vlády sociálních demokratů Trygve Bratteliho, který hlasování o ES považoval i za zkoušku důvěry v jeho vládu. Bratteli před referendem prohlásil, že jeho vláda odstoupí, pokud bude členství v ES odmítnuto. A tak se i stalo, vládu vystřídal menšinový kabinet Křesťanské lidové strany v čele s Larsem Korvaldem54. Premiér Bratteli byl prvním takto vysoce postaveným politikem, který

49

MILES, L., s. 42. Landsmål (nebo také nynorsk) je jednou z používaných verzí norštiny. Byl vytvořen v 19. století během období hledání norské identity, kdy byla země v personální unii se Švédskem (1814 – 1905), jako kombinace všech hlavních norských dialektů. Měl se stát pravým norským národním jazykem nepoznamenaným, narozdíl od riksmålu, vlivem dánštiny, která jazyk ovlivňovala počas dánské nadvlády v Norsku (1380 – 1814). In: HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 148. 51 Riksmål (nebo také bokmål či říšský jazyk) je ortograficky upravená dánština s norskou výslovností. Dnes je riksmål častěji používaná verze spisovné norštiny, nicméně obě varianty, landsmål i riksmål, jsou rovnocenné a obě jsou úředními jazyky Norska. In: Tamtéž, s. 148. 52 GSTÖHL, S., s. 137. 53 ALLEN, H., s. 160. 54 Bratteli vedl svůj kabinet od 17.3.1971 do 18.10.1972 a poté od 16.10.1973 do 15.1.1976. Mezitím ho v čele vlády vystřídal Lars Korvald. In: HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 307. 50

25

přišel o svůj úřad v přímé souvislosti s ES.55 Referendum navíc rozdělilo domácí politickou scénu a na dlouhou dobu uzavřelo kapitolu možného budoucího členství Norska v ES. Zájem o evropské politické dění v Norsku ochabl, ES se po dalších patnáct let nestalo předmětem žádné politické debaty v parlamentu a politické strany vyloučily problematiku ES z okruhu svých zájmů. Ostatně vzpomínky na referendum a na to, co mu předcházelo i co po něm následovalo, je odrazovaly od podnikání čehokoliv v této otázce. Hlasování způsobilo v celé společnosti malé zemětřesení, ale Norsko chtělo dokázat, že se nevrací k politice neutrality a izolacionismu. Ujistilo Evropu, že přestože odmítlo členství v ES, stále politicky náleží mezi státy západní Evropy a chce s nimi nadále udržovat dobré vztahy. Svůj hlavní zahraničněpolitický zájem pak částečně přesunulo z evropské integrační roviny do atlantické oblasti a posílilo své vztahy s USA. Ve stejné době došlo navíc k objevení ropných a plynných nalezišť na dně Severního moře, a tak otázka další norské integrace do ES ustoupila daleko do pozadí. Norsko zůstalo členem ESVO, ale zároveň hned v polovině roku 1973 podepsalo s ES bilaterální obchodní smlouvu, která slibovala umožnit od roku 1977 volné obchodování s průmyslovým zbožím a do roku 1984 odstranit cla a kvantitativní překážky. Obchod se zemědělskými a rybími produkty nebyl do smlouvy zahrnut. Tato obchodní smlouva měla nahradit vyjednanou přístupovou smlouvu, jejíž platnost byla negativním referendem zrušena. Spolupráce v takovéto podobě se postupem času ukázala jako vyhovující a všeobecně přijímaná, a tak se na více než deset let zastavily snahy o její vylepšování či prohlubování.

3.3.

ČTVRTÝ POKUS O VSTUP DO EU

Negativní výsledek referenda z roku 1972 odstartoval delší období, kdy byla spolupráce Norska s ES chladnější (výjimku tvořil značný obchodní zájem ES o norskou ropu 55

DINAN, Desmond. Europe Recast. A History of European Union. London: Lynne Rienner, 2004, s. 142.

26

a zemní plyn). Vztahy ožily na přelomu 80. a 90. let s koncem studené války a souvisejícími změnami v mezinárodní i evropské politice a při úvahách o vytvoření EHP – prostoru, v němž mělo dojít k rozšíření vnitřního trhu ES i na státy ESVO a z toho vyplývající realizaci volného pohybu osob, zboží, služeb a kapitálu mezi státy ESVO a ES. Norsko se v té době zabývalo otázkou, jak se má „postavit vůči nově koncipované společné evropské zahraniční politice a (…) jak se postavit k vnitřnímu trhu ES. (…) Panovala široká shoda v tom, že se Norsko musí přizpůsobit vývoji směrem k evropskému vnitřnímu trhu a spolupracovat s ES i v dalších oblastech, ale že se tato spolupráce bude odehrávat v rámci stávající úpravy vztahů k ES.“56 Tato kritéria splňoval právě se rodící projekt EHP. Realizace se podařila a Norsko se stalo jeho členem. Takováto bližší spolupráce se zeměmi ES také zapříčinila, že se otázka norského členství stala znovu aktuální. Svoji roli sehrálo i to, že oba skandinávští sousedé, Finsko a Švédsko (dosud stejně jako Norsko členové ESVO), o členství v ES zažádali. Norsko je následovalo, protože chtělo zůstat ve spojení se severskými státy. V norském případě bylo podání přihlášky motivováno spíše politicky, narozdíl od Švédska, které se rozhodlo z ekonomických důvodů, a Finska, které ve vstupu do EU kromě zlepšení své ekonomiky vidělo také potvrzení západoevropské příslušnosti. Norsko na začátku 90. let nepostihla ekonomická recese, protože plynulý chod ekonomiky pomáhaly udržovat příjmy z norského ropného průmyslu. Norsko tedy v EU nemuselo hledat ekonomické záruky. Norská přihláška do EU byla schválena parlamentem v listopadu 1992 pod podmínkou, že konečný verdikt bude předložen norským občanům, aby se k němu stejně jako v roce 1972 vyjádřili v referendu. Přihlášku předala sama úřadující norská premiérka a zastánkyně proevropské politiky Gro Harlem Brundtlandová 25. listopadu 1992. Přístupové rozhovory začaly v dubnu 1993. Norové splňovali tři základní, spíše symbolické podmínky pro členství v EU: hlásit se k evropské identitě, demokracii a dodržování lidských práv57. 56 57

HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 265. ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 54.

27

Tentokrát si Norové prosadili lepší přístupové podmínky než při vyjednávání o vstupu na začátku 70. let, sporná místa se opět týkala rybolovu a zemědělské politiky. Kamenem úrazu byla unijní SZP, jejímž stanovám se mělo Norsko po přičlenění podřídit. Jak jsem již zmínila výše, norské zemědělství je mohutně dotováno ze státních prostředků (např. v roce 1993 byl příjem norských farmářů tvořen ze 77% státní pomocí58), a to kvůli nepříznivým přírodním podmínkám, které ztěžují vykonávání tradiční zemědělské činnosti. Dotace mají pomáhat udržet tuto činnost a zároveň zmírňovat dopady nepříznivých podmínek (vyšší nadmořská výška ve vnitrozemí, arktické a subarktické klima za polárním kruhem, řídce osídlené oblasti). Norsku se podařilo vyjednat, že bude moci finančně podporovat ty farmáře, kteří jsou postiženi nepříznivými podmínkami, a zároveň obdrželo výjimku v podobě pětiletého přechodného období, během kterého smělo dotovat svoji zemědělskou výrobu jako takovou. Co se týká rybolovu, museli Norové slíbit několik ústupků, např. zvýšit oproti původním představám množství ryb, které mohly jiné země EU vylovit v norských vodách, po vstupu do EU měli Norové přijít o právo zacházet s rybami ve svých vodách výhradně podle svého uvážení – toto právo měla získat EU. Naopak přínosem měl být volný přístup norských rybích produktů na trh EU. Z jednání také vyplynulo, že Norsku bude ponechána kontrola nad nalezišti ropy a zemního plynu v Severním moři. Gro Harlem Brundtlandová byla s výsledky rozhovorů spokojena a vyjednané podmínky považovala za úspěšné. Je pravdou, že jednání s rybáři a farmáři byla vždy problematická a že by jim patrně nikdy nevyhovovaly všechny reálně vyjednané podmínky59. Přístupová jednání byla uzavřena v březnu 1994. Ovšem stejně jako v minulosti, když se objevily úvahy o eventuálním norském členství v ES, i na začátku 90. let se napříč celou společností zmobilizovaly skupiny a hnutí 58 59

ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 62. MILES, L., s. 76.

28

odpůrců norské integrace do ES. Během protievropské kampaně, připomínající kampaň z roku 1972, byly dominujícími rozpory v těchto bodech: nadnárodní vs. národní řízení země, ekonomický růst vs. nezaměstnanost, bezpečnostní politika a právo suverénní kontroly přírodních zdrojů60. Široké hnutí vytvořili farmáři, rybáři, státní zaměstanci a dělníci. Stalo se z něj nejaktivnější a zároveň také nejúspěšnější hnutí – Nei til EU. Až do října 1993 bylo jedinou organizací sdružující odpůrce EU. Poté začala vznikat o něco menší sdružení, např. Sociální demokraté proti EU (SME, Social Democrats against the EU) – protievropské křídlo formálně proevropské sociální demokracie, nebo pravicoví Borgerlige mot EU (volně Non-socialists against the EU, Nesocialisté proti EU) a další.61

3.3.1. HNUTÍ NEI TIL EU Hnutí Nei til EU62 (No to the EU, Ne do EU) vzniklo v listopadu 1988 původně jako Opplysningsutvalget om Norge og EF (Information Committee on Norway and the EC, Informační výbor pro Norsko a ES). V roce 1990 se přeměnilo na politickou organizaci a začalo veřejně prezentovat své euroskeptické názory. Již v březnu 1991 zorganizovalo národní kampaň proti Dohodě o EHP. Během několika let si kolem sebe dokázalo vytvořit početnou skupinu příznivců: v květnu 1991 mělo 50 000 členů a o dva roky později už 130 000, a to z něj učinilo největší norskou politickou organizaci. V době referenda podporovalo hnutí více než 140 000 členů63, což je při celkovém počtu 4,5 milionu obyvatel království silná členská základna. Ve více než

60

SVERDRUP, U., s. 6. ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 73. 62 Po roce 1993 změnilo Nei til EF (No to the EC, Ne do ES) své jméno na Nei til EU. 63 ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 71. Porovnáme-li počet členů Nei til EU s počtem členů podobných protievropsky zaměřených hnutí ve Švédsku nebo Finsku v té době, těšilo se norské hnutí nejsilnější podpoře. 61

29

400 místních a 19 regionálních organizacích64 sdružovalo příslušníky všech politických proudů a zástupce různých společenských skupin, kteří nesouhlasili s norskou integrací v EU převážně z ekonomického hlediska, opět zejména farmáře, rybáře, obyvatele menších měst a periferních oblastí, a dále také ty, kteří cítili, že by nadnárodní charakter EU mohl ohrozit norskou státní suverenitu a soběstačnost. Hnutí se vyznačovalo výbornou organizací, regionálním zastoupením po celé zemi a nadstranickým charakterem. Vydávalo letáky a knihy – jako např. Lesebok 94, což byla sbírka esejů, básní a povídek norských autorů, kteří byli proti členství Norska v EU. Kniha byla distribuována v nákladu 1,8 milionu výtisků do všech norských domácností.65 Hnutí navazuje na podobná seskupení ze 60. a 70. let, která se aktivizovala ze stejného důvodu – v okamžiku, kdy se začalo uvažovat o začlenění Norska do ES. Pokud Nei til EU spolupracuje s politickými stranami, tak pouze s těmi, které jsou také proti členství Norska v EU, nebo s jejich frakcemi. Argumenty hnutí se týkaly především tradičních kontroverzních míst v otázce přistoupení (zemědělství, rybolov, národní identita), byly přesvědčivé, jednoduché a velice účinné, jak se mohli politici i občané přesvědčit v referendu, které bylo vyhlášeno na listopad 1994 a které mělo vyjádřit souhlas či nesouhlas občanů se zamýšleným vstupem země do EU. Jako opozice k hnutí Nei til EU vzniklo v roce 1992 proevropské hnutí Europabevegelsen (The European Movement, Evropské hnutí), které ale mělo podstatně méně členů než Nei til EU – na podzim 1994 pouze 35 000. Vstup Norska do EU podporovaly i další organizace jako např. Fra Nei til Ja (From No to Yes, Od ne k ano), Ja-aksjonen for norsk medlemskap i den Europeiske union (volně Action for Yes, Ano norskému členství

64

SVERDRUP, U., s. 6. V Norsku nikdy nebyla beletristická kniha vydána v tak velkém nákladu. In: http://www.neitileu.no/articles_in_english/norway_eu_1961_1994, 15.5.2006.

65

30

v EU), sdružující hlavně veřejně známé osoby podporující EU. Vytvořila se dokonce i organizace nazvaná Don´t know (Nevíme).66

3.3.2. DRUHÉ REFERENDUM Úvahy o norském členství v EU na začátku 90. let se velmi podobaly debatám na stejné téma na začátku 70. let a ani referendum z roku 1972 nebylo mnohými stále ještě zapomenuto. A skutečně, přípravy členství v 70. a 90. letech i jejich konečný výsledek dopadly totožně. 28. listopadu 1994 rozhodl norský lid, byť v konzultativním referendu, že nechce, aby se jeho země stala součástí EU. Přitom rozdíl v poměru hlasů byl téměř zanedbatelný: 52,2% se vyslovilo proti vstupu Norska do EU, 47,8% si vstup přálo. Účast na referendu byla rekordně vysoká: hlasovalo při něm 88,9% voličů.67 Čísla mluvila jasně a vláda, jak dopředu slíbila, se jim podřídila. Norsko tedy opět zůstalo před branami EU, zatímco referenda u skandinávských sousedů, Finska a Švédska, která se konala před norským a v případě pozitivního výsledku měla psychologicky zapůsobit na norské voliče, aby se také klonili k „ano“, rozhodla kladně ve prospěch přistoupení obou států k EU68. Rozdělení hlasů voličů bylo podobné jako v roce 1972. Dá se říci, že lidé hlasovali podle toho, zda bydleli na venkově, či ve městě, v centrálních oblastech, nebo na periferiích. Obyvatelé velkých měst (Oslo, Bergen, Trondheim) a oblastí kolem nich chtěli, aby země vstoupila do EU (viz mapa v příloze č. 6). Naproti tomu značná část hlasujících, kteří nesouhlasili se vstupem, byli obyvatelé severních a západních pobřežních oblastí a vnitrozemských periferií s převážně konzervativními názory, s „vrozenou“ nedůvěrou vůči cizím vlivům, uznávající tradiční způsob života s důrazem na původní zdroje obživy, tedy 66

ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 73 – 74. Takováto volební účast byla nejvyšší od roku 1913, kdy bylo zavedeno všeobecné volební právo. In: MILES, L., s. 144. 68 Referendum o přistoupení Finska k EU se konalo 16. října 1994, pro vstup se vyjádřilo 56,9% hlasujících, volební účast byla 70,8%. Švédové o stejné otázce rozhodovali 13. listopadu 1994, 52,3% hlasovalo pro vstup Švédska do EU, referenda se zúčastnilo 83,3% voličů. In: ARCHER, C. – SOGNER, I., s. 75, 77. 67

31

rybaření a zemědělskou činnost. Výsledkem bylo, že čtrnáct z devatenácti norských krajů (tzv. fylker) hlasovalo proti EU (viz mapa v příloze č. 7). Největší odpor, 74,5% proti vstupu do EU, vykázal kraj Finmark na severu Norska. Všech pět krajů, které volily „ano“, leží v jihovýchodní části země okolo hlavního města a přilehlého Oslofjordu.69 Rybáři a farmáři slyšeli na argumenty odpůrců EU, neboť hrozba v podobě unijních zásahů do norské zemědělské a rybolovné politiky pro ně měla mít nepříjemné důsledky. Tyto dva tradiční hospodářské sektory měly po přistoupení projít postupnou reformou, a jak jsem již několikrát popsala, jsou Norové na změny v těchto odvětvích velmi hákliví. Členové Nei til EU např. operovali s faktem, že přijetí systému SZP by snížilo produkci norského zemědělství a vedlo by k nárůstu nezaměstnanosti farmářů a vylidňování venkova. Navíc se měly postupně snižovat státní dotace, které výrazným způsobem pomáhaly farmářům zůstat u takového způsobu hospodaření, který by bez dotací byl ztrátový a nevýhodný. Oblast rybolovu také neměla zůstat bez zásahu – euroskeptici tvrdili, že Norsko ztratí svá suverénní práva, protože jak stanovila přístupová smlouva, mohli rybáři členských zemí lovit (s určitým omezením) v norských vodách. Tím by ale mohli narušit rovnováhu norského rybolovného systému, což by mohlo vést k nadměrnému výlovu ryb, v horším případě k jejich úplnému nedostatku. A to by ohrozilo pobřežní oblasti, protože tam byl rybolov vždy hlavní hospodářskou aktivitou. Navíc skutečnost, že Norsko je díky ziskům z těžby ropy a zemního plynu jednou z nejbohatších zemí světa70, podporuje názor, že o plnohodnotný rozvoj své společnosti je schopné postarat se samo, bez jakékoli cizí pomoci. Právě ropa a zemní plyn pomohly norskému národu utvrdit v sobě pocit národní hrdosti a již zmíněné soběstačnosti, o něž by mohl vstupem do nadnárodní organizace, jako je EU, přijít. I samotný výraz „unie“ nebyl pro

69

MILES, L., s. 144. Podle statistiky Mezinárodního měnového fondu World Economic Outlook Database z dubna 2006 je Norsko druhou nejbohatší zemí světa – dle čísel pro rok 2005 činí jeho hrubý domácí produkt na hlavu podle parity kupní síly 42 364 dolarů. In: http://imf.org/external/pubs/ft/weo/2006/01/data/index.htm, 7.5.2006. 70

32

Nory příliš lákavý – stále jako by odkazoval do nedávné minulosti, kdy byla země v personální unii se svými skandinávskými sousedy, z níž se roku 1905 konečně vymanila a získala tolik chtěnou nezávislost. Ostatně strach ze ztráty suverenity a norského tradičního způsobu života v další unii převažoval ve většině debat o ES resp. EU. Protievropská kampaň v čele s hnutím Nei til EU dosáhla stanoveného cíle. Na přístupové podmínky, které Gro Harlem Brundtlandová prezentovala jako úspěšné, pohlíželo z opačné strany a naopak upozorňovalo na to, že by bylo členství v EU pro Norsko nevýhodné. Zejména argumenty spojené se zemědělskou politikou přijímali Norové z té negativní strany. Kampaň Nei til EU postupně přesvědčila víc a víc lidí a úsilí celého hnutí vyvrcholilo v referendu odmítnutím norského členství v EU. Negativní výsledek referenda částečně rozdělil stejně jako po hlasování v roce 1972 politickou scénu a veřejnost, tentokrát ale ne tak dramaticky. Vláda poté oznámila, že se během příštích deseti let nebude otázka norského členství v EU znovu otevírat. Ani v letech 1997 a 2001, kdy se konaly parlamentní volby, nebyl mezi poslanci zájem věnovat se otázce členství v EU71. V souvislosti s tím je zajímavý pohled do statistik nejdůležitějších norských deníků, které dobře ilustrují, jak i média zareagovala na situaci po referendu. Díky moderním technologiím bylo možné spočítat, jak často v nich byla témata související s EU v 80. a 90. letech zmiňována. Podíváme-li se konkrétně na statistiku deníku Aftenposten z let 1984 – 1999 (viz graf v příloze č. 8), zjistíme, že od roku 1994, kdy proběhlo poslední referendum o EU a po němž bylo vyhlášeno „období mlčení“, výskyt termínu EU v tomto deníku prudce (zhruba o dvě třetiny) klesl.

71

ARCHER, C., s. 68.

33

3.4.

OBDOBÍ PO DRUHÉM REFERENDU

Prohlášení, že v následujících deseti letech po druhém referendu budou otázky spojené s norskou integrací do EU tabu, ovšem neznamenalo, že by království přerušilo dosavadní spolupráci s Evropou. Norsko nezůstalo izolováno, ani když jeho partneři z ESVO a z přístupových rozhovorů, Švédsko, Finsko a Rakousko, do EU vstoupili 1. ledna 1995. Norsko zůstalo členem ESVO a EHP a veškeré jeho vztahy s EU jsou od 1. ledna 1994 upraveny prostřednictvím Dohody o EHP, která Norsku jako nečlenovi EU přináší řadu výhod a hlavně ho rovnocenně zahrnuje i do hospodářské zóny EU. Pro Norsko je nejdůležitějším aspektem této spolupráce přístup na jednotný vnitřní trh EU bez omezení, který přináší tzv. čtyři svobody v celém EHP. Na druhou stranu z toho pro něj vyplývá, že společně s ostatními členy ESVO / EHP poskytuje chudším a nově přistoupivším zemím EU finanční prostředky na jejich rozvoj a snadnější integraci. Dohoda o EHP (a Schengenská smlouva, o které budu v této práci zanedlouho pojednávat) jsou nejdůležitějšími nástroji, o které se opírá spolupráce Norska s EU. I když referendum ukázalo, jakým směrem se bude, resp. nebude ubírat norská zahraniční politika v záležitostech evropské integrace, Norsko ihned po něm proklamovalo, že dále zůstane aktivním prvkem v evropském mezinárodním dění a že jeho politika vůči EU se nezmění. Nadále chtělo být součástí vnitřního trhu díky smlouvě o EHP a chtělo rozvíjet ekonomickou i politickou spolupráci s členskými státy EU. Političtí představitelé dokonce prezentovali důsledky referenda jako „ne“ plnému členství v EU, ale zároveň jako „ano“ co nejbližšímu spojení se státy EU a ostatními evropskými zeměmi. Norsko také zdůraznilo, že bude podporovat přijímání nových členů do EU. Eventualita v podobě rozšiřování evropské integrace ho přiměla k reorganizaci institucí, které pomohly udržet stávající vazby se starými členskými zeměmi a zároveň zajistily spolupráci s novými. Obecně se dá říci, že v poslední dekádě vzrostla četnost i důležitost kontaktů mezi

34

norskými domácími institucemi a institucemi na evropské úrovni, evropským záležitostem je věnováno více pozornosti. Norský premiér a ministři se např. dvakrát ročně scházejí se svými protějšky z EU v zemi, která předsedá EU, Norsko si udržuje i pravidelné styky s Evropskou komisí a Evropským parlamentem. V záležitostech EU se Norsko aktivně angažuje (již od roku 1988) v rozvíjení Společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU, resp. Evropské bezpečnostní a obranné politiky (ale není její oficiální součástí), pod její záštitou se účastní např. mise v Bosně a Hercegovině a v Makedonii. Misím také poskytuje materiální zdroje, pomoc různých odborníků a poradců a v neposlední řadě i finanční prostředky. V roce 2002 dalo k dispozici cca 93 milionů EUR na zavádění různých opatření v oblasti západního Balkánu72. Jedná se zejména o podporu stabilizace míru, demokracie, soukromého sektoru a rozvoje oblasti. Aktivní je i v otázce humanitární pomoci, kde se jeho pomoc soustředí na uprchlíky a jinak znevýhodněné obyvatele politicky, ekonomicky a sociálně nestabilních území na Balkáně. Další spolupráce se státy EU se odehrává Schengenském systému, prohloubila a pozměnila se spolupráce v rámci EHP, který se zároveň v roce 2004 rozšířil. Např. během spolupráce v oblasti Společné rybolovné politiky došlo k určitému posunu – unijní rybolovná politika se přiblížila k norské a dokonce se zdá, že už by se norské rybářské organizace, ač stále skeptické, automaticky nepostavily proti členství v EU73. Norsko je také mj. zahrnuto do vzdělávacího programu Socrates, svými bohatými zkušenostmi se podílí na formulování zásad ochrany životního prostředí, prostřednictvím svých finančních mechanismů pomáhá udržovat evropské kulturní dědictví apod. Vztahy, které nejsou formalizovány Dohodou o EHP či Schengenskou úmluvou, jsou upraveny samostatnými bilaterálními smlouvami. Navíc se Norsko v celé řadě projektů EU angažuje dobrovolně.

72 73

http://www.norway.org.uk/policy/europe/balkan/balkan.htm, 15.5.2006. ARCHER, C., s. 121.

35

Ze skutečnosti, že království zůstalo vně EU, se radovala velká část veřejnosti, která v členství v EU viděla ohrožení národní identity a specifických norských vlastností či jejich ztrátu. Dokonce i fakt, že by EU mohla poskytovat bezpečnostní záruky, neměl velkou váhu, neboť ty má země zaručeny v pevné vazbě k NATO. Ekonomické záruky jsou zase zajišťovány díky norským příjmům z těžby ropy. Velkým nedostatkem souvisejícím s nečlenstvím Norska v EU je jeho postavení v politických záležitostech, zejména v procesu vytváření unijní legislativy: Norsko nemůže ovlivnit její vývoj, smí se účastnit pouze přípravných prací, ale závěry musí bez výhrad přijmout. Takováto pozice ale norským občanům evidentně nevadí a v jejich očích převažují pozitiva nad negativy.

3.5.

NORSKÉ POLITICKÉ STRANY A JEJICH VZTAH K EU

Téma evropské integrace a míry a formy norské účasti v ní bylo napříč norským politickým spektrem vždy velmi kontroverzní. Žádná jiná otázka nezahýbala politickém spektrem tak, jako otázka norského členství v ES, později v EU. Některé politické strany jasně vymezily, zda jsou pro nebo proti, jiné otázka vnitřně rozdělila, některé váhaly, na kterou stranu se mají přiklonit (viz tabulka v příloze č. 9). Bouřlivé období po referendu v roce 1972 dokonce vyvrcholilo tak, že se některé strany rozštěpily a vytvořily nové. Pokusím se nyní o stručnou charakteristiku hlavních norských politických stran v souvislosti s jejich vztahem k evropské integraci.74 •

Strana práce (Det norske Arbeiderparti, Labour Party): byla založena v roce 1887 a je největší norskou politickou stranou. Její program vychází ze sociálnědemokratických principů. Je a byla horlivou zastánkyní norského členství v EU a úzké evropské

74

Zpracováno dle http://www.neitileu.no/articles_in_english/norway_eu_1961_1994, 10.5.2006, ČERMÁKOVÁ, Markéta. Politické strany Norska a jejich vztah k EU. Integrace [online]. 2004 [cit. 1.5.2006]. Dostupné z WWW: a HROCH, M. – KADEČKOVÁ, H. – BAKKE, E., s. 255 – 258.

36

spolupráce, ale v jejích řadách byli i odpůrci integrace. Po neúspěšném referendu v roce 1972 se strana rozštěpila – vyčlenili se z ní ti, kteří byli proti vstupu země do ES. Ti pak založili Socialistickou lidovou stranu (Sosialistisk Folkeparti, Socialist People´s Party), která se v roce 1975 sloučila se Stranou socialistické levice (viz níže). Po dalším negativním referendu v roce 1994 již ke štěpení strany nedošlo. Nyní podporuje spolupráci s EU a angažuje se v nejrůznějších evropských záležitostech. •

Strana socialistické levice (Sosialistisk Venstreparti, Socialist Left Party): její místo je na levém kraji politického spektra. Vznikla v roce 1975 sloučením menších stran odmítajících členství v ES, které po referendu v roce 1972 posílili členové Strany práce, kteří nesouhlasili se vstupem země do ES. Nadále je proti členství Norska v EU.

•

Křesťanská lidová strana (Kristelig Folkeparti, Christian People´s Party): byla založena v roce 1933, patří k politickému středu. Snaží se podporovat tradiční norské hodnoty a křesťanské zásady, a tak ji volí hlavně věřící. Strana obecně není ani odpůrcem, ani zastáncem členství v EU. Při druhém referendu v roce 1994 byla ale proti členství.

•

Konzervativní strana (Høyre, Conservative Party): byla založena v roce 1884 a je druhou největší norskou politickou stranou. Společně se Stranou práce patří k velkým zastáncům členství Norska v ES i EU a v této otázce vystupovala velmi jednotně.

•

Strana středu (Senterpartiet, Centre Party): původně byla v roce 1920 založena jako Agrární strana (Bondepartiet, Agrarian Party), roku 1959 změnila své jméno. Má silnou podporu z řad farmářů a rybářů, odkazuje na tradiční norské hodnoty a zachování státní suverenity, a tak není divu, že je a byla proti členství Norska v ES a EU. Vyhovovala jí spolupráce v rámci ESVO.

•

Strana pokroku (Fremskrittspartiet, Progress Party): vznikla v roce 1973, je to pravicová strana. K otázce vstupu do ES či EU nezaujala pevné stanovisko, neboť si uvědomovala

37

možný názorový rozkol uvnitř strany. Vyhovuje jí spíše volnější forma evropské integrace. •

Liberální strana (Venstre, Liberal Party): byla založena v roce 1884. Členství v ES ji rozdělilo na dva tábory – příznivců a odpůrců. Po referendu v roce 1972 zůstala vnitřně nejednotná, odpůrci se od ní zakrátko oddělili a založili stranu novou, Liberální lidovou stranu (Det Liberale Folkepartiet, Liberal People´s Party). Obě části se opět spojily v roce 1988, ale vnitřní rozpolcenost zůstala straně dodnes. Nyní vystupuje spíše jako odpůrce EU. Jak je patrné z uvedeného přehledu, norské politické spektrum logicky bylo a je

nejednotné v názoru, zda se země měla nebo má připojit k EU. Dvě neúspěšná referenda o začlenění Norska do evropských integračních struktur znamenala pro některé strany zemětřesení, a tak jsou dnes, poučeny ožehavostí tématu, opatrnější v záležitostech a prohlášeních dotýkajících se EU.

38

4.

NORSKO V SCHENGENSKÉM SYSTÉMU

Schengenský systém je důležitý a zásadní projekt EU, kterého se Norsko, přestože není jejím členem75, může také účastnit. To opět dokazuje, jak těsné jsou vazby Norska a EU a že je Norsko maximálně nakloněné hlubší evropské spolupráci. Schengenská dohoda se spolu s Dohodou o EHP stala nejdůležitějším nástrojem, který upravuje vztahy Norska a EU. Původní Schengenská dohoda byla podepsána 14. června 198576 pěti státy tehdejšího ES (Německo, Francie, Belgie, Nizozemí a Lucembursko) a zpočátku nebyla součástí ES. Až když 1. května 1999 vstoupila v platnost tzv. Amsterdamská smlouva, byla dohoda o Schengenském prostoru inkorporována do legislativy EU. V současné době (květen 2006) zahrnuje plně nebo jen částečně všechny státy EU kromě Velké Británie a Irska, dále se ho účastní Norsko, Island a Švýcarsko (viz mapa v příloze č. 10). Signatáři se dohodli na společné imigrační politice a kontrole hranic. V praxi to znamená, že v prostoru, který státy vytvářejí, mohou obyvatelé překračovat hranice bez pasových a hraničních kontrol. Zároveň byl na vnějších hranicích se třetími zeměmi zaveden přísný režim, aby se minimalizovalo nebezpečí, že se do prostoru dostanou nežádoucí osoby. Norsko se, ač nečlen EU, k Schengenské smlouvě také přidalo. Bylo to zejména díky tomu, že obdobný přeshraniční režim (pasová unie) fungoval už od roku 1954 mezi skandinávskými zeměmi. Dánsko, Švédsko a Finsko se staly součástí Schengenského prostoru po svém vstupu do EU, a aby zůstala severská unie zachována, Norsko si vyjednalo nejprve přidružení (v prosinci 1996) a smlouvou z 18. května 1999 se zavázalo k účasti na vývoji a implementaci schengenského acquis. 25. března 2001 se pak společně s Islandem stalo rovnoprávným členem Schengenského prostoru. Nemá sice v rámci rozhodovacích procedur hlasovací právo, ale může alespoň vyjádřit svůj názor nebo předkládat návrhy. 75

Než byla Schengenská smlouva přidána do legislativy EU Amsterdamskou smlouvou, bylo plné členství nabídnuto pouze státům EU, což vylučovalo norskou účast. In: ARCHER, C., s. 156. 76 Smlouva se jmenuje podle lucemburského města Schengen, u kterého byla podepsána. V platnost vstoupila kvůli komplikacím až v roce 1995.

39

Vyjednávání přístupu k Schengenské úmluvě odstartovalo vnitropolitickou diskuzi na téma suverenity a pozice Norska v pokračujícím procesu evropské integrace a míry ovlivnění jeho imigrační a azylové politiky. Se Schengenskou dohodou souhlasila Konzervativní strana, Strana práce a Strana pokroku, proti byla Strana středu, Strana socialistické levice a Křesťanská lidová strana77. Nakonec se mj. ukázalo, že nezapojením Norska do Schengenského prostoru by bylo Norsko pokládáno za „třetí zemi“ a na základě toho by musel být zřízen adekvátní režim na jeho hranicích, což by ohrozilo fungující severskou pasovou unii. Pod Schengenskou smlouvu spadá i tzv. Schengenský informační systém (SIS), jehož je Norsko také součástí. SIS byl vyvinut především proto, aby sloužil k boji proti mezinárodnímu organizovanému zločinu a terorismu. Pomáhá zaznamenávat informace o osobách a předmětech (např. o nežádoucích osobách nebo kradených předmětech) v Schengenském prostoru a monitoruje vnější hranice. S tím souvisí i dohoda o Europolu78, policejním orgánu, sloužícímu k potírání závažné mezinárodní kriminality, kterou Norsko podepsalo v červnu 2001, a dohoda o Eurojustu z dubna 2005, jenž má usnadňovat vyšetřování a stíhání této kriminality. Ze schengenské spolupráce pro Norsko vyplývá, že jeho občané mohou volně cestovat po celém Schengenském prostoru. Norsko se také podílí na další pomoci EU na poli svobody, bezpečnosti, justice a domácích záležitostí, kam spadají i otázky týkající se Schengenu.

77

ARCHER, C., s. 156. Norsko bylo prvním nečlenským státem EU, který v květnu 2001 podepsal smlouvu o spolupráci s „unijní verzí Interpolu“. In: ARCHER, C., s. 165. 78

40

5.

ZÁVĚR

Norské království zůstává stranou hlavní evropské integrace, neboť není členem EU, která je dominantním evropským integračním seskupením, a postupně jako by se stávalo osamoceným ve stále se zmenšující skupince západoevropských států, které do EU ještě nevstoupily. Od roku 1960 je sice členem ESVO, což znamenalo krok vstříc Evropě, ale v porovnání s plným členstvím v EU představuje ESVO nižší formu integrace. Toto sdružení však stejně ztratilo svoji atraktivitu i velikost v souvislosti se vzrůstajícím zájmem členských států o konkurenční EU. Po roce 1995 se změnila role ESVO z důležitého obchodního partnera EU na skupinku pouhých čtyř států. Novým impulsem se pro státy ESVO (a tedy i pro Norsko) stal EHP, jehož prostřednictvím úzce spolupracují s EU, ač nejsou jejími členy. Norská vazba k EU by se dala charakterizovat jako střední cesta mezi plným členstvím a nečlenstvím či jako politika adaptace, která ale království a jeho občanům zjevně vyhovuje. Asymetrický vztah, který spolupráce obou subjektů připomíná, má své výhody a nevýhody. Díky dvěma hlavním smlouvám se Norsko těší z těsných vazeb k EU: smlouva o EHP zpřístupňuje jednotný vnitřní trh EU a s ním tzv. čtyři svobody, což přináší ekonomické výhody a možnost spolupráce s EU v širokém spektru nejrůznějších oblastí, a Schengenská dohoda umožňuje norským občanům neomezovaný pohyb v Schengenském prostoru, jako by byli rovnoprávnými členy EU. Tyto dvě dohody rámují norský kompromis mezi členstvím a nečlenstvím. Spolupráce „zvenčí“ zároveň umožňuje nepodřizovat se plně evropským institucím a to je fakt, kterého si Norsko nesmírně považuje. Po obdobích dlouhé cizí nadvlády se stalo samostatným teprve až v roce 1905 a svoji nezávislost nechce znovu vkládat do rukou cizích úředníků a politiků. Právě snahy o uchování norské národní identity, svrchovanosti a demokracie, politické a ekonomické autonomie, možnost rozhodovat o svých záležitostech samo a důraz na folklor, patriotismus a tradiční norský způsob hospodaření (tj. zemědělství a

41

rybolov) provázely jako argumenty proti členství všechny čtyři přípravy Norska na vstup do EHS / ES / EU. Ve svých kampaních s nimi proto operovala hnutí odpůrců evropské integrace, a to tak, že nejenže odsunula do pozadí vládní proevropské přesvědčovací aktivity, ale dokázala také přimět voliče, aby ve dvou vyhlášených referendech ke vstupu země do ES / EU v letech 1972 a 1994 volili „ne“. Referenda byla důležitými mezníky v přibližování Norska k EU. Negativní výsledky v obou případech zastavily norské integrační snahy a první z nich dokonce přinesl názorový rozkol v politické rovině a znamenal i rozdělení společnosti. Závažnost výsledku hlasování z roku 1972 dokládá i období mlčení o ES, které po něm bylo vyhlášeno. Druhé referendum v roce 1994 také znamenalo otřes pro norskou politiku a společnost, ale ne již tak zásadního charakteru. Navíc de facto otevřelo cestu, kterou Norsko využívá k velmi aktivní spolupráci s EU. Další období mlčení se tedy již neopakovalo. Referenda byla pro euroskeptiky tak klíčová, že byla dokonce přirovnávána k důležitým rokům v norských dějinách, které symbolizují boj Norů za získání a uchování nezávislosti: 1814 (ukončení dánské nadvlády, krátké období samostatnosti a vydání Ústavy, poté vnucené spojení se Švédskem), 1905 (získání definitivní nezávislosti na Švédsku) a 1945 (konec druhé světové války a s ním konec německé okupace Norska). Dřívější antipatie k centrům, odkud do Norska putovaly nařízení a zákony (Kodaň, Stockholm), se začaly rodit i k Bruselu. Proto Norsko charakterizuje skepticismus vůči plnému členství v EU, v níž vidí další cizí instituci, jejímiž rozhodnutími by se muselo opět řídit. Na druhou stranu ale Norsko maximálně využívá svůj nynější de facto exkluzivní vztah s EU ke vzájemné spolupráci. Norsko je velice těsně svázáno s EU a výhody, které z toho plynou, ho přibližují statutu člena. Zásadní nevýhodou ovšem je, že se nemůže zevnitř podílet na vývoji evropského integračního procesu a na vytváření legislativy, kterou se pak prostřednictvím Dohody o EHP musí řídit. Řešení, které by tuto pozici změnilo, se v nejbližší době neočekává – znamenalo by vstup do EU. Těmito myšlenkami se Norové, poučeni dvěma negativními

42

referendy o členství, raději nezaobírají a věnují se prohlubování spolupráce ve stávající rovině. Vstup do EU by přinesl nejen účast v rozhodovacím procesu EU, ale i nutnost přispívat do společného rozpočtu EU. I v současné pozici je Norsko přispěvatelem, ale jeho finance jdou do konkrétních oblastí, které to potřebují a které jsou vyjednané v rámci spolupráce v EHP. Tato politika se slučuje s norským prohlášením, že ačkoliv není členem EU, bude podporovat její rozšiřování a evropskou spolupráci jako takovou. Vstupem do EU by se Norsko muselo s velkou pravděpodobností podřídit SZP, se kterou by zřejmě opět nesouhlasili norští farmáři a drobní rolníci, a ani rybáři by navzdory menším kompromisům v rybolovné politice v posledních letech zřejmě nebyli z nabízeného členství v EU nadšeni. Obě skupiny byly a jsou přesvědčeny, že by členství v EU a její nařízení ohrožovaly jejich zájmy. Zemědělství a rybolov jsou sektory, jejichž specifika Norsko brání od prvních rozhovorů s EHS v 60. letech, a jistě by se jich nevzdalo ani při nových vyjednáváních. Otázkou také je, jak by dopadlo referendum, které by parlament po rozhodnutí do EU vstoupit nejspíš vyhlásil. Názory norské veřejnosti v otázkách evropské integrace jsou důležitým faktorem při směrování norské zahraniční politiky. Evropská politická integrace v Norsku nikdy neobdržela silnou podporu, jak ostatně ukázala referenda i aktivity protievropských hnutí, kdykoli země projevila vůli zapojit se do evropských integračních struktur. Ukázalo se, že Norové jsou skeptičtí k jakémukoli pokusu o vytvoření nadnárodních politických institucí v Evropě a že na svoji demokracii, státní suverenitu, národní hrdost a tradice skutečně nedají dopustit. Raději by rozvíjeli mezinárodní kooperaci na mezivládní úrovni. Zdá se, že „ne“ nadnárodním projektům je v části norské populace zakořeněno díky kombinaci historických a geografických faktorů, a proto je jakýkoli náznak ohrožení norské nezávislosti přijímán negativně a účast z norské strany v těchto záležitostech bývá váhavá. Norská ekonomická síla podporovaná ropným průmyslem, zájmy zemědělců a rybářů a

43

specifické norské národní rysy by mohly být dostatečně silnými argumenty pro třetí vyslovení „ne“ v referendu k norskému členství v EU. Navíc Norsko coby člen NATO nemusí hledat v EU záruky bezpečnosti. Členem NATO se stalo již v roce 1949 a Velká Británie a USA se staly partnery chránící jeho bezpečnost, kterou činila exponovaná periferní poloha na severu Evropy zranitelnou. O atlantické partnerství se Norsko opíralo po celou dobu studené války. Přesto se aktivně angažuje i v bezpečnostní a obranné politice EU. S EU také sdílí podobné názory na dění v mezinárodních vztazích, nicméně ale stále zůstává na EU v oblasti zahraniční, bezpečnostní a ekonomické politiky víceméně nezávislým. Norská ekonomika je schopna dobře obstát mimo EU – díky norským zdrojům přírodního bohatství a smlouvě o EHP, které pomáhají udržovat dlouhodobou hospodářskou prosperitu země. Spekulace o možném norském členství v EU jsou myslím dosti předčasné. Domnívám se, že tak dlouho, dokud bude vyhovovat a fungovat forma současné spolupráce, dokud bude Norsko stoprocentně soběstačné díky příjmům ze svého ropného průmyslu, pokud nedojde k zásadní změně mezinárodních vztahů a integračního vývoje a pokud v Norsku nebude vyvinuta dostatečná politická vůle a přesvědčení, že vstup do EU by byl přínosný a popáté by se podařil, zůstane Norsko v takové pozici, v jaké se vůči EU nachází dnes. To, že se Norsko nestalo členem EHS / ES / EU nikdy neznamenalo, že by zůstalo izolováno od evropského dění. Naopak – obchodní smlouva platná od roku 1973, Dohoda o EHP z roku 1994 a Schengenská smlouva z roku 2001 jasně dokazují, že Norsko je nakloněno spolupráci v evropském prostoru, ačkoli není plnou součástí hlavního evropského integračního procesu. Z malého státu se zahraniční politikou ovlivňovanou kroky Velké Británie, který v 60. letech opatrně zaklepal na dveře EHS, se postupem času a také díky později nalezenému ropnému bohatství stal respektovaný evropský hráč, jenž se nebojí o svých interních a externích záležitostech rozhodovat sám a tak, aby to vyhovovalo především jeho občanům.

44

6.

SUMMARY

Norway is territorially, politically, economically and culturally a part of Europe. It became independent in 1905. International cooperation and stability in general (and in Europe in particular) have been major goals of Norwegian foreign policy, especially after the Second World War. Norway thus became one of the founders of the United Nations in 1945, the Organisation for Economic Cooperation and Development in 1948 and the Council of Europe and NATO in 1949. In the same time it started to create cooperation with its Scandinavian neighbours in the Scandinavian region. Yet Norwegian participation in the establishment, in the 1950s, of what finally became the European Union was not considered. The reason was the fact that Norway’s close ally, the United Kingdom, did not take part. Instead, Norway together with the United Kingdom, Denmark, Sweden and other states established in 1960 The European Free Trade Association (EFTA). EFTA was founded to promote free trade as a means of achieving growth and prosperity among its member states, closer economic cooperation between the Western European countries, and the expansion of global trade. Today the EFTA members are Iceland, Liechtenstein, Norway and Switzerland. Then in the 1960´s Norway applied for membership of the European Economic Community. However France was blocking British membership and Norway’s applications were not successful as well. Another Norwegian application attempt was in 1972 and then in 1994 and Norway decided to hold referenda. Both times a majority of the population voted against membership: the referendum held in September 1972 returned a vote of 53,5% against Norwegian membership of the European Community (EC). Then in November 1994, 52,2% of the Norwegian voters again voted “no” to the European Union (EU). Norwegians were afraid that they would lose their independence, sovereignty and traditions by joining the EU. They did not particularly like the Common Agriculture Policy and supranational and global

45

character of the EC. The 1972 and 1994 referendum activated many political movements and organisations against the membership of the EU. The best-known is the organisation Nei til EU (No to the EU) organised during the campaign up to the referendum in1994. There is general agreement at political level that Norway should be an active cooperation partner with the EU. Norway’s relations with the EU are mainly governed by the Agreement on the European Economic Area (EEA), which entered into force in 1994. The Agreement brings Norway into the group of countries with which the EU maintains its closest links and it says that Norway is part of the EU internal market and the system of the four freedoms (goods, persons, capital and services). This cooperation enables Norway to keep a very high level of economic and political integration and with the EU and its member states. Through the Agreement Norway and the other EFTA / EEA states have taken on the obligation to implement all EU legislation relevant to the functioning of the internal market. Norway does not take part in the decision-making process in connection with new EU legislation for the internal market but the EEA Agreement ensures the EFTA / EEA states some access to the preparatory work on new EU legislation. Norway absolutely supports the enlargement of the EU. It provides financial support for economic development and the reduction of economic and social disparities in the ten new member states in the EU. Norway has also signed up to the Schengen Agreement, and is thus participating in the cooperation on common passport and border control. The aim was to establish an area without travel restrictions and to facilitate movement of persons within the EU borders, while at the same time maintain strict passport and other checks at the borders in relation to third countries. Since March 2001 Norway has been a full member of the Schengen system. The Schengen Agreement is Norway’s most important agreement with the EU apart from the EEA Agreement. The Schengen countries also created the Schengen Information System (SIS) which helps in cooperation between the police authorities of the participating countries.

46

7.

PŘÍLOHY

Příloha č. 1 Článek 2 Stockholmské konvence, zakládající listiny ESVO z roku 1960.

Objectives The objectives of the Association shall be (a) to promote in the Area of the Association and in each Member State a sustained expansion of economic activity, full employment, increased productivity and the rational use of resources, financial stability and continuous improvement in living standards, (b) to secure that trade between Member States takes place in conditions of fair competition, (c) to avoid significant disparity between Member States in the conditions of supply of raw materials produced within the Area of the Association, and (d) to contribute to the harmonious development and expansion of world trade and to the progressive removal of barriers to it.

Zdroj: http://secretariat.efta.int/Web/EFTAConvention/EFTAConventionTexts/stockholm/Sto ckholmconvention.pdf, 1.5.2006.

47

Příloha č. 2 Mapa členských států EU přijímajících finanční příspěvky od zemí ESVO / EHP (označeny červeně) prostřednictvím finančního mechanismu EHP (všechny modře označené) a norského finančního mechanismu (pouze Estonsko, Lotyšsko, Litva, Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko, Slovinsko, Malta, Kypr).

Zdroj: http://www.eeagrants.org/modules.php?op=modload&name=PagEd&file=index&page _id=65, 1.4.2006.

48

Příloha č. 3 Plán rozdělení finančních příspěvků vybraným státům EU (v Eurech) v období 2004 – 2009 prostřednictvím finančního mechanismu EHP a norského finančního mechanismu.

Přijímající stát Kypr

Finanční mechanismus EHP

Norský finanční mechanismus

Celkem

1,260,000

3,402,000

4,662,000

Česká republika

48,540,000

62,370,000

110,910,000

Estonsko

10,080,000

22,680,000

32,760,000

Řecko

34,260,000

0

34,260,000

Maďarsko

60,780,000

74,277,000

135,057,000

Lotyšsko

19,740,000

34,020,000

53,760,000

Litva

27,000,000

40,257,000

67,257,000

Malta

1,920,000

1,701,000

3,621,000

Polsko

280,800,000

277,830,000

558,630,000

Portugalsko

31,320,000

0

31,320,000

Slovensko

32,340,000

37,989,000

70,329,000

6,120,000

12,474,000

18,594,000

Slovinsko Španělsko Celkem

45,840,000

0

45,840,000

600,000,000

567,000,000

1,167,000,000

Zdroj: http://www.eeagrants.org/modules.php?op=modload&name=PagEd&page_id=9, 1.4.2006.

49

Příloha č. 4 Dohoda mezi Norským královstvím a Evropským společenstvím o norském finančním mechanismu v období let 2004 – 2009.

Article 1 The Kingdom of Norway undertakes to set up a financial mechanism to reduce social and economic disparities in the European Economic Area. The aim of this mechanism is to contribute to the consolidation of the capacity of the new member states to take fully part in an enlarged European Economic Area internal market through the financing of grants to investment projects in the priority sectors listed in Article 3. The commitments undertaken by Norway under this agreement are based on Norway’s participation in the European Economic Area as an EFTA State. Article 2 The total amount of the financial contribution provided for in Article 1 shall be 567 million Euro, to be made available for commitment in annual tranches of 113,4 million Euro over the period running from 1 May 2004 to 30 April 2009, inclusive. Article 3 The grants shall be available for projects in the same sectors as under the EEA Financial Mechanism, but with priority for projects in the areas of:

• • • •

Implementation of Schengen acquis, support of National Schengen Action Plans as well as strengthening the judiciary, Environment, i. a. with emphasis on strengthening the administrative capacity to implement relevant acquis and investments in infrastructure and technology with priority given to municipal waste management, Regional policy and cross-border activities, Technical assistance relating to implementation of acquis communautaire.

Article 4 The Norwegian contribution in form of grants shall not exceed 60 % of the project cost except in projects otherwise financed by central, regional or local government budget allocations, where the contribution may not exceed 85 % of total cost. Community ceilings for cofinancing shall not be exceeded in any case. The applicable rules on state aid shall be complied with. The European Commission shall screen the proposed projects for their compatibility with Community objectives. The responsibility of the Kingdom of Norway for the projects is limited to providing funds according to the agreed plan. No liability to third parties will be assumed. Article 5 The funds shall be made available to the Beneficiary States (Czech Republic, Estonia, Cyprus, Latvia, Lithuania, Hungary, Malta, Poland, Slovenia and Slovakia) in accordance with the following distribution key:

50

Beneficiary State

Percentage of Total Contribution

Czech Republic

11,0 %

Estonia

4,0 %

Cyprus

0,6 %

Latvia

6,0 %

Lithuania

7,1 %

Hungary

13,1 %

Malta

0,3 %

Poland

49,0 %

Slovenia

2,2 %

Slovakia

6,7 %

Article 6 With a view to reallocate any non-committed available funds for high priority projects from any Beneficiary State, a review shall be carried out in November 2006 and again in November 2008. Article 7 The financial contribution provided for in Article 1 shall be closely co-ordinated with the contribution from the EFTA States provided for by the EEA Financial Mechanism. In particular, the Kingdom of Norway shall ensure that the application procedures are identical for both financial mechanisms referred to in the previous paragraph. Any relevant changes in EU cohesion policies shall be taken into account as appropriate. Article 8 The Norwegian government, or an entity appointed by the Norwegian government, will manage the Norwegian Financial Mechanism. Further provisions for the implementation of the Financial Mechanism will be issued by the Norwegian government as necessary. Management costs shall be covered by the overall amount referred to in Article 2. Article 9 This Agreement shall be ratified or approved by the Contracting Parties in accordance with their own procedures. The instruments of ratification or approval shall be deposited with the General Secretariat of the Council of the European Union. It shall enter into force on the same day as the Treaty concerning the accession of the Czech Republic, the

51

Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Hungary, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia and the Slovak Republic to the European Union of 16 April 2003, provided that the instruments of ratification or approval of the following related agreements have been deposited as well:

•

•

•

•

Agreement on the Participation of the Czech Republic, the Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Hungary, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia and the Slovak Republic in the European Economic Area, The Additional Protocol to the Agreement between the European Economic Community and the Republic of Iceland consequent on the accession of the Czech Republic, the Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Hungary, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia and the Slovak Republic to the European Union, The Additional Protocol to the Agreement between the European Economic Community and the Kingdom of Norway consequent on the accession of the Czech Republic, the Republic of Estonia, the Republic of Cyprus, the Republic of Latvia, the Republic of Lithuania, the Republic of Hungary, the Republic of Malta, the Republic of Poland, the Republic of Slovenia and the Slovak Republic to the European Union, and The Agreement in the form of an exchange of letters between the European Community and the Kingdom of Norway concerning certain agricultural products.

If any of the Beneficiary States listed in Article 5 do not become part to the EEA on 1 May 2004, this Agreement shall be subject to the necessary adjustments. Done at Brussels [...] For the European Community For the Kingdom of Norway

Zdroj: http://odin.dep.no/europaportalen/norsk/eos_fin/p30005883/032141-130193/dokbn%2130005883.html, 1.4.2006.

52

Příloha č. 5 Vývoj norského veřejného mínění v otázce norského členství v EHS / ES. Norwegian EC Opinion Date Positive to membership % Negative to membership % No opinion / Don´t know % 1961

25

12

63

1962

34

34

33

1970

35

31

33

1971

18

41

41

1989

35

30

35

1990

34

41

24

1991

43

42

15

1992

37,5

37,5

25

1993

26

50

23

Note: Data for 1962 is an averige of opinion polls conducted in February, early and mid April and August. Data for 1970 is an averige of opinion polls from April, September and October. Data from 1991 is an averige of data from monthly opinion polls conducted between February and December, excluding July. Data from 1992 is an averige of monthly polls from January to May. Questions: 1961, Feb. 1962, early April 1962: Should Norway join the EEC? Mid April 1962, August 1962: Do you agree that Norway should negotiate with the EC about full membership? April 1970: In general would you say that you are for or against Norwegian membership in the European Common Market? September 1970: In accordance with the Storting´s decision Norway has opened negotiations on full membership in the European Common Market. Do you agree that Norway should negotiate membership? October 1970: Norway´s relationship to the Common Market is a timely issue since negotiations have begun. There are two real alternatives. We can choose full membership. We can choose a free trade agreement, or so called association. Which of these do you think we should choose? February 1971: What alternative to do prefer with regard to Norway´s negotiations with the Common Market? Continue negotiations aimed full membership, change negotiations and seek a different solution, or terminate negotiations? „Negative to membership“ is the combination of change and end negotiations. April 1989: Do you think Norway should join the EC? Do you think Norway should not join, or are you undecided? 1991 – 1992: Do you support or opposed Norwegian membership in the EC? 1990 & 1993: With regard to Norwegian membership in the European Community, how would you vote if a referendum were held today? For membership or against?

Zdroj: KITE, Cynthia. Scandinavia Faces EU. Debates and Decisions on Membership 1961 – 1994. Umeå University, Department of Political Science, 1996, s. 158. 53

Příloha č. 6 Jak hlasovali obyvatelé Norského království v referendu o vstupu země do EU v roce 1994 v jednotlivých menších samosprávných územích, tzv. kommuner.

Zdroj: JENSSEN, Anders Todal – PESONEN, Pertti – GILLJAM, Mikael (eds.). To Join or Not to Join. Three Nordic Referendums on Membership in the European Union. Oslo: Scandinavian University Press, 1998, s. 186.

54

Příloha č. 7 Jak hlasovali obyvatelé Norského království v referendu o vstupu země do EU v roce 1994 v jednotlivých krajích, tzv. fylker.

Zdroj: JENSSEN, Anders Todal – PESONEN, Pertti – GILLJAM, Mikael (eds.). To Join or Not to Join. Three Nordic Referendums on Membership in the European Union. Oslo: Scandinavian University Press, 1998, s. 22. 55

Příloha č. 8 Četnost výskytu termínu „ES / EU“ v norském deníku Aftenposten mezi lety 1984 a 1999.

6000

5000

4000

3000

2000

1000

19 84 19 85 19 86 19 87 19 88 19 89 19 90 19 91 19 92 19 93 19 94 19 95 19 96 19 97 19 98 19 99

0

Zdroj: ANDERSEN, Svein S.; Norway: Insider and Outsider. In: Nordic Contrasts. Norway, Finland and the EU. Proceedings from ARENA´s Annual Conference 1999. Oslo: ARENA, 2000, s. 26.

56

Příloha č. 9 Oficiální postoj norských politických stran vs. vnitrostranické konflikty v otázce členství v EU.

Pro EU

Jednotná

Nejednotná

Konzervativní strana

Strana práce Strana pokroku

Proti EU Strana socialistické levice Liberální strana Strana středu Křesťanská lidová strana

Zdroj: JENSSEN, Anders Todal – PESONEN, Pertti – GILLJAM, Mikael (eds.). To Join or Not to Join. Three Nordic Referendums on Membership in the European Union. Oslo: Scandinavian University Press, 1998, s. 67.

57

Příloha č. 10 Mapa Schengenského prostoru. Tmavě modře jsou označeny státy, které se systému plně účastní, světle modře signatáři, kteří se plně začlení později. Žlutá označuje státy, které by se v budoucnu chtěly také připojit.

Zdroj: http://commons.wikimedia.org/wiki/Image:SchengenAgreement_map.png, 8.5.2006.

58

8.

SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ A LITERATURY

PRAMENY A DOKUMENTY · Agreement between the Kingdom of Norway and the European Community on a Norwegian Financial Mechanism for the period 2004 – 2009 Dostupné z WWW: < http://odin.dep.no/europaportalen/norsk/eos_fin/p30005883/032141-13 0193/dok-bn%2130005883.html>, 1.4.2006.

· Convention Establishing the European Free Trade Association (Stockholm Convention) Dostupné z WWW: , 1.5.2006.

· Projev ministra zahraničních věcí Norska Jonase Gahr Støra „The enlarging EU – challenges and opportunities for Norway“. Europe Conference, Oslo, 2. února 2006 Dostupné z WWW: , 1.4.2006.

· Projev ministra zahraničních věcí Norska Jonase Gahr Støra „Does the EEA Agreement give leeway for an active European policy?“. The European Movement´s council meeting, Oslo, 1. dubna 2006 Dostupné z WWW: , 1.5.2006.

· Schengenská dohoda Dostupné z WWW: < http://www2.euroskop.cz/data/files/10/22E82C07-9C51-49A4-A02DD2ACCDB4E578.pdf>, 15.5.2006. Prováděcí úmluva k Schengenské dohodě Dostupné z WWW: , 15.5.2006.

· The EEA Agreement, EEA Enlargement Agreement Dostupné z WWW: , 15.5.2006.

59

LITERATURA NOVINY A ČASOPISY Aftenposten ... dostupné z WWW: Integrace ... dostupné z WWW:

ČLÁNKY · ČÁSTEK, Michal. Co by Norsku přistoupení k EU vlastně přineslo? Integrace [online]. 2004 [cit. 28.3.2006]. Dostupné z WWW:

· ČERMÁKOVÁ, Markéta. Politické strany Norska a jejich vztah k EU. Integrace [online]. 2004 [cit. 1.5.2006]. Dostupné z WWW:

· LINHART, Tomáš. Norsko, tajný člen EU. Britské listy [online]. 2003 [cit. 15.5.2006]. Dostupné z WWW:

· PETROVÁ, Zdeňka. Vznik a vývoj ESVO / EHP v kontextu integrující se Evropy. Integrace [online]. 2003 [cit. 1.5.2006]. Dostupné z WWW:

· The Norwegian option. The Economist [online]. 2004 [cit. 15.5.2006]. Dostupné z WWW:

KNIHY · ALLEN, Hilary. Norway and Europe in the 1970´s. Oslo: Universitetsforlaget, 1979. 289 s.

· ANDERSEN, Svein. Norway: A Disadvantaged Member? In Between Autonomy and Influence. Small States and the European Union. Proceedings from ARENA´s Annual Conference 1998. Oslo: ARENA, 1999, s. 39 – 45.

60

· ANDERSEN, Svein S. Norway: Insider and Outsider. In Nordic Contrasts. Norway, Finland and the EU. Proceedings from ARENA´s Annual Conference 1999. Oslo: ARENA, 2000, s. 21 – 34.

· ARCHER, Clive. Norway Outside the European Union. Norway and European Integration from 1994 to 2004. London: Routledge, 2005. 256 s. ISBN 0-415-28279-9.

· ARCHER, Clive – SOGNER, Ingrid. Norway, European Integration and Atlantic Security. London: Sage, 1998. 191 s. ISBN 0-7619-5967-X.

· ARTER, David. Scandinavian Politics Today. Manchester: Manchester University Press, 1999. 366 s. ISBN 0-7190-5133-9.

· CLAES, Dag Harald – FOSSUM, John Erik. Norway, the EEA and Neo-liberal globalism. ARENA Working Paper. Č. 29. Oslo: ARENA, 2002, 21 s.

· DINAN, Desmond. Europe Recast. A History of European Union. London: Lynne Rienner, 2004. 371 s. ISBN 1-58826-230-8.

· GSTÖHL, Sieglinde. Reluctant Europeans. Norway, Sweden and Switzerland in the Process of Integration. London: Lynne Rienner, 2002. 269 s. ISBN 1-58826-036-4.

· HROCH, Miroslav – KADEČKOVÁ, Helena – BAKKE, Elizabeth. Dějiny Norska. 1. vydání. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2005. 340 s. ISBN 80-7106-407-6.

· JENSSEN, Anders Todal – PESONEN, Pertti – GILLJAM, Mikael (eds.). To Join or Not to Join. Three Nordic Referendums on Membership in the European Union. Oslo: Scandinavian University Press, 1998. 368 s. ISBN 82-00-12843-1.

· KITE, Cynthia. Scandinavia Faces EU. Debates and Decisions on Membership 1961 – 1994. Umeå University, Department of Political Science, 1996. ISBN 91-7191-225-X.

· MILES, Lee. The European Union and the Nordic Countries. London: Routledge, 1996. 310 s. ISBN 0-415-12423-9. 61

· MILJAN, Toivo. The Reluctant Europeans. The Attitudes of the Nordic Countries towards European Integration. London: C. Hurst&Company, 1977.

· NÁLEVKA, Vladimír. Od Evropských společenství k Evropské unii. In Světová politika ve 20. století (II.). 2. vydání. Praha: Nakladatelství Aleš Skřivan ml., 2005, s. 207 – 216. ISBN 80-86493-16-4.

· NELSEN, Brent F. Norway and the European Community. The Political Economy of Integration. London: Praeger, 1993. ISBN 0-275-94211-2.

· SEJERSTED, Fredrik. Norway´s Association with the Schengen Acquis. In: Between Autonomy and Influence. Small States and the European Union. Proceedings from ARENA´s Annual Conference 1998. Oslo: ARENA, 1999, s. 61 – 68.

· SVERDRUP, Ulf. Norway: An Adaptive Non Member. ARENA Working Paper. Č. 30. Oslo: ARENA, 1996. 19 s.

INTERNETOVÉ ZDROJE http://europa.eu.int

Portál EU

http://imf.org

Mezinárodní měnový fond

http://odin.dep.no

Informační server norské vlády a ministerstev

http://odin.dep.no/europaportalen

Informace o norské spolupráci s Evropou

http://secretariat.efta.int

ESVO

http://www.arena.uio.no

Centrum pro Evropská studia a EU na Univerzitě v Oslo

http://www.eeagrants.org

Granty EHP

http://www.euroskop.cz

Oficiální zdroj informací o členství ČR v EU

http://www.eu-norway.org

Norská mise k EU

http://www.neitileu.no

Oficiální stránky organizace Nei til EU

http://www.noramb.cz

Norské oficiální stránky pro Česko

http://www.norway.org.uk

Norské oficiální stránky pro Velkou Británii

62