Rozvojová pomoc: Norsko v hlavní roli

MASARYKOVA UNIVERZITA FAKULTA SOCIÁLNÍCH STUDIÍ

Katedra mezinárodních vztahů a evropských studií Mezinárodní vztahy

Rozvojová pomoc: Norsko v hlavní roli Bakalářská práce

Radek Hovorka

Vedoucí práce: Mgr. Vladan Hodulák UČO: 252949 Mezinárodní vztahy – Evropská studia Imatrikulační ročník 2007

Brno, 2010

Čestně prohlašuji, že jsem na textu bakalářské práce pracoval samostatně za výhradního použití literatury a pramenů citovaných na konci textu.

Brno, 25.4.2010

……………………………………………

Na tomto místě bych rád poděkoval svým rodičům, kteří mě za každé situace podporují.

Obsah 1. Úvod

1

2. Rozvojová politika jako předmět zkoumání

2

2. 1. Základní pojmy z oblasti rozvojové pomoci……………………………………

2

2. 2. Rozvojová politika a teoretická východiska v MV

3

2. 3. Rozvojová politika jako součást zahraniční politiky

6

3. Norská rozvojová politika – základní ukazatele

9

3. 1. Objem pomoci…………………………………………………………………..

9

3. 2. Principy a oblasti rozvojové spolupráce…………………………………………

11

4. Domácí aspekty rozvojové spolupráce…………………………………..

15

4. 1. Domácí aktéři rozvojové spolupráce……………………………………………

15

4. 1. 1. Exekutivní orgány………………………………………………………

15

4. 1. 2. Politicko – stranická scéna………………………………………...........

16

4. 1. 3. NGOs…………………………………………………………………..

17

4. 1. 4. Veřejné mínění…………………………………………………………

18

4. 2. Motivace………………………………………………………………………...

19

5. Norská rozvojová politika jako součást skandinávského vzoru

21

6. Norské (skandinávské) rozvojové aktivity na půdě mezinárodních organizací……………………………………………………………………

25

6. 1. Organizace spojených národů…………………………………………………...

26

6. 2. Světová banka…………………………………………………………………...

28

7. Závěr……………………………………………………………………..

31

8. Literatura a internetové zdroje

32

1. ÚVOD Předkládaná bakalářská práce se zaměřuje na jednotlivé aspekty norské rozvojové politiky v komparaci s ostatními státy skandinávského poloostrova, ale i s dalšími předními světovými donory. Motivací této práce bylo alespoň částečně vyplnit mezeru na poli zkoumání rozvojové politiky obecně a konkrétně absence jakékoliv ucelené česky psané analýzy rozvojové pomoci norského království, které je spolu s dalšími skandinávskými zeměmi světovým leaderem v této oblasti zahraniční politiky. Bez nadsázky bychom tento stav mohli přirovnat k situaci, kdy by například neexistovala studie zabývající se americkou zahraniční politikou. Nicméně i tyto otázky se u nás pomalu dostávají na světlo zájmu, což dokazuje například otevření nových studijních oborů týkajících se rozvojových studií na českých vysokých školách. Cílem této práce je dokázat, že praxi norské (resp. skandinávské) rozvojové politiky můžeme vysvětlit sociálně konstruktivistickou teorií mezinárodních vztahů, tedy že je konstruována v procesu sociální interakce a komunikace. Ona konstrukce popisována v této práci reflektuje vytvoření stabilního sociálního systému v Norsku v období po 2. světové válce. Dalším cílem této práce je zhodnotit dosavadní aktivity Norska na poli rozvojové pomoci. Tato bakalářská práce shrnuje nejen principy, vývoj a mechanismy norské rozvojové pomoci, ale také se věnuje dopadům na mezinárodním poli a snaží se najít vzory společné s okolními státy. K těmto cílům připojuji také pracovní hypotézy, které bych chtěl svým výzkumem vyvrátit či potvrdit. Pracovní hypotézy jsou následující: H1: Hlavními aspektem norské rozvojové pomoci je vysoká míra konsensu všech zainteresovaných domácích aktérů. H2: Principy norské rozvojové pomoci jsou podobné ostatním státům Skandinávie a od povahy pomoci ostatních států ODA se zřetelně liší. H3: Pro skandinávské státy a jejich rozvojové politiky je charakteristická vysoká míra spolupráce v mezinárodním prostředí. Řazení práce do jednotlivých kapitol odpovídá vytyčeným pracovním hypotézám. V druhé kapitole se věnuji obecnému pohledu oboru Mezinárodní vztahy na 1

rozvojovou pomoc aplikací hlavních teorií a především pak pohledu sociálních konstruktivistů na tuto oblast. Dále popisuji roli rozvojové politiky jako nástroj zahraniční politiky v rámci stručného zhodnocení dosavadní praxe, a to především v období Studené války. Odborné názvosloví, se kterým se můžeme setkat jak v české, tak i v anglické literatuře, může být bez takového přehledu značně matoucí, proto hned na začátku vysvětluji význam jednotlivých pojmů. Ve třetí kapitole se zabývám základními faktory norské pomoci: objemu a preferencím v geografickém a sektorovém smyslu. Čtvrtá kapitola se zaměřuje na domácí aspekty, které ovlivňují rozhodování: domácí aktéry a jejich motivaci. Pátá kapitola srovnává norský model rozvojové politiky s ostatními skandinávskými státy a sleduje společné vzory. Šestá kapitola pak zasazuje tento rámec do širšího kontextu a hodnotí norské (skandinávské) aktivity a formy spolupráce na půdě mezinárodních organizací zabývajících se rozvojovou politiku (OSN, Světová banka). 2. ROZVOJOVÁ POLITIKA JAKO PŘEDMĚT ZKOUMÁNÍ 2.1 Základní pojmy z oblasti rozvojové pomoci Oficiální rozvojová spolupráce (Official Development Asisstance – ODA) byla poprvé formulována v roce 1969. Podle poslední definice, kterou publikoval Výbor pro rozvojovou pomoc (Development Assistance Committee – DAC) v roce 2001 jde o pomoc, která: a) je poskytována oficiálními agenturami (vláda, orgány veřejné správy) b) je realizována s hlavním cílem podporovat ekonomický rozvoj a prosperitu rozvojových zemí c) má povahu spolufinancování (zahrnuje složku grantu ve výši min. 25%)1 V rámci ODA se rozlišují dvě základní formy, podle toho jakým způsobem jsou peníze rozdělovány. Bilaterální pomoc znamená přímou transakci z donorského státu do státu přijímacího, v rámci multilaterální pomoci jsou prostředky rozdělovány přes jednotlivé mezinárodní organizace a agentury (nejčastěji jednotlivé agentury OSN a Světová banka

1

http://www.mfcr.cz/cps/rde/xchg/mfcr/xsl/eu_hodnoceni_rozvojove_politiky_oda.html

2

pro obnovu a rozvoj). Cílové země ODA jsou vyjmenovány v seznamu DAC a jednotlivých multilaterálních organizací, který je obvykle každé tři roky novelizován.1 ODA se dále dělí podle cílů na dva základní typy: humanitární a rozvojovou pomoc2. Za humanitární pomoc jsou považovány aktivity, jež souvisí s okamžitou reakcí na humanitární krize, které mohou být způsobené přírodní katastrofou nebo lidskou činností (konflikty, války). Obvykle je charakteristická svou krátkodobostí, snahou o uspokojení nejzákladnějších lidských potřeb a o návrat do běžného života, který lidé vedli před danou humanitární krizí.3 Termín rozvojové spolupráce4 (popř. zahraniční rozvojová spolupráce, rozvojová pomoc, zahraniční rozvojová pomoc) je rozuměn jako: „v širším smyslu ucelená vládní politika vůči partnerským rozvojovým a transformujícím se zemím, v užším slova smyslu představuje pomoc státu vyjádřenou transferem financí, materiálu a expertní či technické pomoci za účelem dlouhodobě udržitelného rozvoje partnerských zemí.“5 Zahraniční pomoc (foreign aid nebo international aid) ve svém širším kontextu zahrnuje i celou řadu různých nevládních organizací (NGOs), charitativních organizací, podniků a jednotlivců, tito donoři jsou však často plně nebo částečně financovány svou vládou6.

2.2 Rozvojová politika a teoretická východiska oboru Mezinárodních vztahů Motivaci a chování jednotlivých státních aktérů v oblasti rozvojové pomoci můžeme vysvětlit pomocí jednotlivých teorií mezinárodních vztahů. Pokud vezmeme v úvahu, že rozvojová pomoc se ve větší míře začala objevovat po skončení druhé světové války, jako základní teorie pro její pochopení se nabízí realismus, který je dominantním

1

http://www.rozvojovka.cz/remitence-nebo-rozvojova-pomoc_200_36.htm Stojanov, R. – Novosák, J.: Poverty, Official Development Assistance, Migration Remittences and Development, s.38. 3 Tamtéž, s.38-39. 4 Termín (zahraniční) rozvojová spolupráce se v literatuře objevuje hlavně po skončení Studené války a tato změna lépe reflektuje vztah mezi dárcem a cílovým státem - tedy vztah, který není založen pouze na jednostranném toku peněz a materiálu, ale na normách, které musí respektovat obě strany. 5 http://www.fors.cz/cz/Rozvojova-spoluprace/ceska_politika/pojem-zahranicni-rozvojove-spoluprace 6 Jeníček, V. – Krepl, V.: Economics of Development, s.92. 2

3

přístupem ve výzkumu MV1. Realismus chápe stát jako nejdůležitější součást systému a považuje mezinárodní prostředí jako anarchické. Bezpečnost představuje nejdůležitější národní zájem a hlavním cílem každého státu je přežití.2 Na základě této charakteristiky realisté vysvětlují rozvojovou pomoc jako bezpečnostní ochranu. Tento jev byl možný pozorovat například v období Studené války v americké doktríně zadržování, kdy si v zemích Třetího světa Američané budovali bezpečnostní aliance štědrou vojenskou a technickou pomocí a spoluprací s místními vládami. Nicméně realistický přístup mimo jiné opomíjí ekonomické aspekty rozvojové pomoci. Motivaci donorů vysvětluje pouze bezpečnostními motivy a pomoci ve smyslu impulsu ekonomického růstu nepřisuzuje význam. Dále tento přístup nebere v úvahu význam idejí či norem (např. mezinárodní právo)3, stejně tak přehlíží roli mezinárodních organizací, která není zdaleka zanedbatelná. Tento stav posunují neorealisté, u kterých hraje důležitou roli provázanost jevů. Ekonomické dimenzi přisuzují určitý stupeň důležitosti a posunují ji do kategorie bezpečnostní4. Z těchto důvodů by proto bylo chybné dnešní aktivity na poli rozvojové pomoci vysvětlovat realistickou tradicí, protože i neoralisté se nedostatečně vypořádávají se zmíněnými výtkami. Stoupenci liberální a neoliberální teorie naopak odmítají téměř všechny premisy realistů. Největší rozdíl ve srovnání s realismem spočívá v upozadění role státu jako aktéra mezinárodní politiky a naopak upřednostnění vnitrostátních subjektů, politických stran, firem, jednotlivců apod.5, kteří jsou dominantními a rozhodujícími mocenskými aktéry. Liberalismus je také celkově více pozitivní ve vnímání motivace jednotlivých aktérů, v možnosti jejich spolupráce a je optimističtější i ve výsledcích a efektivitě rozvojové pomoci. Liberalismus vidí pomoc států jako reakci na celosvětové problémy. Velmi důležité je také v rámci rozvojové pomoci zaměření na šíření demokracie, rozvoj mezinárodního obchodu a mezinárodní spolupráce. Do jisté míry liberální přístup můžeme vidět v rozvojové pomoci menších a středních státu Západu a také v Nizozemí6. Neomarxisté, jejichž názorový proud se rozšířil v 50. a 60. letech, nazírali na mezinárodní politiku převážně z ekonomického hlediska. Podle jejich názoru se rozvojovou pomocí obohacovaly výlučně vládnoucí vrstvy přijímacího státu a systém 1

Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, s.48. Pšeja, P. ed.: Přehled teorií mezinárodních vztahů, s.39-40. 3 Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, s.70. 4 Blíže Waltz, K.N.: Realist Thought and Neorealist Theory: s.21-37. 5 Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, s.73. 6 Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, s.41. 2

4

takovéto pomoci odmítali. V tomto duchu také argumentují, že rozvojová pomoc pouze udrží či rozšíří nerovnosti mezi vyspělými státy a státy Třetího světa1. Mnoho stoupenců neomarxismu argumentuje tím, že by systém rozvojové pomoci v dnešní podobě měl být zrušen a nahrazen řízením mezinárodní organizace, která bude zajišťovat distribuci ekonomických zdrojů spějící ke globální ekonomické rovnosti2. Proto také až do smrti Stalina byly vstřícné kroky Sovětského svazu vůči rozvojovým zemím ojedinělé. Přístup, který podle mého názoru nejlépe vystihuje praxi norské rozvojové politiky, je sociální konstruktivismus. Tato teorie popisuje sociálně-politické procesy jako sociální konstrukci vytvářenou a udržovanou prostřednictvím rozpravy a praxe. Konstruktivismus se zabývá především vztahem mezi aktérem a strukturou, přičemž oba považuje za rovnocenné složky, které jsou v neustálé spojitosti a navzájem se ovlivňují. Jedním z nejdůležitějších tvrzení tohoto přístupu je také názor, že političtí představitelé při přijímání rozhodnutí ne vždy vycházejí ze svého užitku nebo materiálního zisku, ale že se mohou řídit sociálními normami a pravidly. Tento trend je signifikantním znakem v celé historii norské rozvojové spolupráce. Vztahem mezi konstruktivistickou teorií a rozvojovou politikou se zabývá Van der Veen, která popisuje konstruktivistické vysvětlení v této oblasti jako oproštěné od materiálních zájmů, zřetelně humanistické a altruistické. Mezi národní zájmy, které mají být cílem takovéto snahy, patří například zvýšení mezinárodní stability, podpora demokracie nebo ochrana globálního prostředí3, tedy záležitosti, jejichž dopady přesahuje hranice jednoho státu. Jako motivace v konstruktivistickém vysvětlení rozvojové politiky slouží také pocit povinnosti nebo status4. Pro

naši

případovou

studii

bude

zřejmě

nejdůležitějším

popisem

konstruktivistické ideje tvrzení jednoho z nejvýznamnějších představitelů sociálního konstruktivismu A. Wendta, že jedním z nejdůležitějších předpokladů tohoto směru je přesvědčení, že identita států a jejich národní zájmy jsou z podstatné části vytvářeny sociálními strukturami na základě lidské činnosti nebo vnitřní politiky států5. Pokud bychom toto tvrzení chtěli aplikovat na případ rozvojové politiky, můžeme sledovat

1

Schraeder, P.J.; Hook, S.W.; Taylor, B.: Clarifying the Foreign Aid Puzzle: A Comparison of American, Japanese, French, and Swedish Aid Flows, 3. 2 Tamtéž. 3 Van der Veen, A.M.: Ideas and Interests in Foreign Policy the Politics of Official Development Assistance, s. 31. 4 Tamtéž, 35-36. 5 Wendt, A.: Anarchy is what states make of it: the social construction of power politics, s. 398.

5

závěry D.H. Lumsdaina, který vysvětluje evoluci rozvojové spolupráce vyspělých států v souvislosti s rozvojem jednotlivých domácích sociálních systémů1. Konkrétně v případě Norska (resp. ostatních skandinávských států) dochází k tomuto rozvoji v období po 2. světové válce, kdy zároveň s typickým prvky tzv. welfare state rapidně stoupá i objem rozvojové pomoci. Podle mého názoru mělo rozšíření sociálního státu v Norsku (a nejen tam) za následek přijetí určitých norem či způsobu myšlení příslušníků tohoto státu, což mělo za následek podporu těchto aktivit nejen širokými vrstvami obyvatel, ale i byrokracií. Sociální interakce má vždy oboustranný charakter. Státní aparát zpětně reflektuje artikulovaný zájem obyvatel a myšlenka „správnosti“ rozvojové pomoci je potvrzována a může být dále posilována. To odpovídá i dialektickému pojetí lidské praxe, ke kterému se odvolávají další představitelé konstruktivismu – Berger a Luckmann. Ta podle těchto autorů zároveň produkuje společenské vztahy a síly a je jimi zpětně zásadním způsobem utvářena2. Proces operacionalizace nebyl nikdy u sociálních konstruktivistů snadný úkol. V našem případě beru jako nástup sociálního státu v Norsku po 2. světové válce jako základní předpoklad, ze kterého vycházím3. V této práci se pokusím popsat aspekty norské rozvojové politiky, které jsou podle mého názoru reakcí na tuto proměnu domácího prostředí. Přítomnost tendencí jako jsou altruismus, vysoká míra shody různých typů aktérů a důraz na sociální blahobyt namísto ekonomických zájmů v rozvojové politice jsou pak indikátory, které by svědčily o pravdivosti mé hypotézy.

2.3 Rozvojová politika jako součást zahraniční politiky Realizace rozvojové pomoci patří mezi nástroje zahraniční politiky jednotlivých donorských států. Donoři se tímto způsobem snaží ovlivnit méně rozvinuté země s cílem podpořit jejich ekonomický nebo sociální rozvoj, případně obojí. Rozvojová pomoc se dá také chápat jako snaha o vyřešení nejpalčivějších celosvětových problému, o které jsou vyspělejší státy morálně povinny se zajímat a řešit.

1

Lumsdaine, D.H.: Moral Vision in International Politics: The foreign Aid Regime, 1949 – 1989, s.5. Kabele, J.: Sociální konstruktivismus, s.322. 3 Blíže o norském (resp. skandindinávském) sociálním modelu např.: Dahl, E. – Dropping, J.A. – Lodemel, I.: Social Policies in Norway: Processes, Structures and Implementation Mechanism. 2

6

Ačkoli první náznaky zahraniční pomoci můžeme sledovat již v 19. století1, první institucionalizované širší aktivity se začaly rozvíjet na konci a po skončení 2.sv.v. Tři významné události byly hlavními důvody rostoucího zájmu a vzrůstajících výdajů na pomoc chudším zemím. První a zřejmě nejdůležitějším faktorem byla změna mezinárodního prostředí a rozdělení světa na dva mocenské bloky. V roce 1948 byl spuštěn Marschalllův plán, který navazoval na projekt UNRRA2, první agenturu zabývající se rozvojovou pomocí. Během čtyř let bylo Američany na opravu válečných škod a nastartování evropské ekonomiky vloženo kolem 13 miliard dolarů, 90% finančního objemu bylo provedeno ve formě nevratných grantů3. Princip rozvojové pomoci jako součást zahraniční politiky USA byl formulován H. Trumanem při jeho inauguračním projevu v lednu 1949. Jeho „Point Four“ byl zaměřen na širokou podporu rozvojové spolupráce se zaměřením na zdravotní péči, vzdělání a průmyslový rozvoj v rozvojových zemích4. Motivací těchto snah bylo především zabránit hrozící expanzi komunistických idejí a podpořit ekonomický růst potencionálních obchodních partnerů. Trochu odlišné motivy vedly donorské státy k finanční podpoře svých bývalých koloniálních zemí, které postupně získávaly nezávislost, což byl druhý důležitý fenomén tehdejší doby. Pro řadu bývalých koloniálních mocností se rozvojová pomoc stala nástrojem pro udržení či posílení ekonomických a kulturních svazků, které byly vytvořeny pod koloniální nadvládou. Proto se také nově svobodné státy staly v 60. a 70. letech hlavními příjemci pomoci svých bývalých kolonizátorů5. Třetím faktorem bylo zakládání nových mezinárodních organizací zabývající se rozvojem třetího světa, ať už plně nebo jen částečně. OSN a Světová banka pro obnovu a rozvoj byly těmi nejdůležitějšími z nich. Tento nový trend do jisté míry reflektoval realitu výše zmíněných změn na světové scéně a hlavní aktér USA mohl prostřednictvím těchto kanálu ovlivňovat své partnery. Jak můžeme vidět, prvotní důvody rozvojové pomoci byly tedy spíše bezpečnostní a ekonomické, což odpovídá realistickému (resp. neorealistickému) přístupu. V 50. letech se k rozvojové pomoci připojili i další státy. Sovětský svaz značně rozšířil objem své pomoci po smrti Stalina v roce 1953 a činil tak s velmi 1

Pomoc USA občanům Venezuely ustanovená v roce 1812 nebo první diskuse Spojeného království o pomoci koloniálních zemí v 70. letech, viz Hjertholm, P. – White, H.: Survey of Foreign Aid: History, Trends and Allocation, s 4. 2 United Nations Relief and Rehabilitation Administration 3 Jeníček, V. – Krepl, V.: Economics of Development, s.98. 4 Koutková, K.: Development Assistance and the Politics of Exclusion: Millenium Challenge Revisited, s. 23. 5 Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, s.36.

7

podobnými úmysly jako USA. Velkou pomoc věnovalo rozvojovým zemím také Japonsko, které je od té doby jedním z nejštědřejších donorů vůbec. Jeho motivy byly zpočátku ryze ekonomické (značná část pomoci zprostředkovávaly japonské firmy, které následně pomáhaly zvyšovat japonský růst) a cíl pomoci se v prvních desetiletích omezoval na asijské státy1. Ačkoliv bylo bipolární mocenské rozdělení zřejmé, neznamenalo to, že všechny země Západu měly jednotnou rozvojovou politiku. Naopak, někdy se principy pomoci mezi těmito táty značně lišily. Snahy jednotlivých západních států v této oblasti byly částečně sjednoceny založením tzv. DAC v roce 19602, která sdružovala nejvyspělejší členy OECD a tato organizace se stala jakýmsi oficiálním fórem a koordinátorem rozvojové pomoci. Význam USA zajistil, že dokázal přesvědčit i ostatní spojence (především Japonsko a Německo), aby i oni vynakládali dostatečné množství prostředků do rozvojové pomoci. Tento trend byl zřetelný už za prezidenta Eisenhowera, ale velký význam do něj vložil J.F.Kennedy3. V 60. a 70. letech se strategický zájem USA přesunul z evropských zemí, které už byly víceméně stabilizované, na země Blízkého východu, jižní Asie a subsaharské Afriky. Nicméně i tato změna geografických cílů nic nezměnila na praxi trvající po celou dobu Studené války, která zajišťovala rozvojovou pomoc převážně pro své spojence, potencionální spojence a pokud bylo rozhodnuto o převodu pomoci do země, která spadá do protějšího mocenského bloku, pak tyto peníze šly na podkopávání režimu financováním opozičních skupin. Co se týče sektorové pomoci, v první polovině Studené války byly financovány americkou stranou převážně projekty zaměřující se na vojenské a bezpečnostní (případně ekonomické) prvky. Nicméně na začátku 70. let se rozvojová pomoc začala více orientovat na boj s chudobou jako takovou4. Ve smyslu neoliberálního přístupu v ekonomice, který začal být prosazován od 80. let, si bohaté státy si začaly klást podmínky, za kterých budou poskytovat rozvojovou pomoc. Chudé státy tak následně otevřely svoje ekonomiky, začaly privatizovat svůj majetek a přijímat více proexportní opatření5. Donoři tak nejen předpokládali, že přispívají k nastartování jejich ekonomik, ale mohli i kalkulovat s možnými pozitivními efekty v rámci jejich obchodu a průmyslu.

1

http://www.britannica.com/EBchecked/topic/213344/foreign-aid/256255/History V roce 1961 přejmenována na DAC (Development Assistance Committee). 3 Babický, T.: Role rozvojové pomoci v zahraniční politice – srovnání přístupu hlavních světových donorů, s. 21. 4 Riddel, R.C: Does Foreign Aid Really Work?, s. 31. 5 Tamtéž, s.36. 2

8

Po skončení Studené války by se mohlo zdát, že hlavní motiv bohatých států proč podporovat země Třetího světa vymizel. Skutečně také hned na začátku 90. let došlo k poklesu objemu pomoci ze strany USA. Další industriální země dokázaly udržet objem svých programů zhruba na stejné výši, ale daleko větší pozornost byla věnována otázce, jak by rozvojová pomoc mohla posloužit politickým a ekonomickým cílům. Tento jev byl znatelný i u států, jejichž motivy vždy byly hodnoceny spíše altruisticky1. Důležitým znakem byla také změna vztahu příjemce – donor v tom smyslu, že donorský stát si klade podmínky, které příjemce musí splnit, aby měl možnost se ucházet o pomoc. To umožňovalo bohatým státům uplatňovat svou zahraniční politiku vůči rozvojovým zemím takřka bez omezení. Vývoj vztahu příjemce – donor od konce 2.sv.v. po současnost je krásným příkladem proměny rozvojové pomoc jako nástroje zahraniční politiky jednotlivých států. Proměnu rozvojové politiky shrnuje Jan Pronk, který charakterizuje jednotlivě jednotlivé dekády takto: Technická pomoc USA prvních poválečných let byla vystřídána širší podporou rozvoje v letech padesátých, následovala pomoc v 60. letech za účelem vyplnit ekonomický a investiční mezery, v 70. letech se pomoc orientovala na základní lidské potřeby, v 80. letech na oddlužení státu třetího světa a rehabilitaci států postižených občanskými válkami v letech devadesátých. Přelom tisíciletí pak znamenal důraz na sociální rozvoj a prevenci konfliktů2. 3. NORSKÁ ROZVOJOVÁ SPOLUPRÁCE – ZÁKLADNÍ UKAZATELE 3.1 Objem pomoci Pokud vezmeme v úvahu absolutní hodnoty posledních dostupných údajů OECD z roku 2008, Norsko se ve srovnání s ostatními zeměmi patřícími do DAC umístilo na 11. příčce v objemu ODA. Jak můžeme vidět v tabulce č.1, Norsko v tomto roce v rámci bilaterální i multilaterální pomoci investovalo necelé 4 mld. amerických dolarů. Pokud vezmeme v potaz počet obyvatel a výkon norského hospodářství, je tato suma úctyhodná. Jako přesnější ukazatel slouží poměr objemu rozvojové pomoci vůči výši HDP, toto srovnání můžeme vidět v tabulce č.2.

1

Schraeder, P.J.; Hook, S.W.; Taylor, B.: Clarifying the Foreign Aid Puzzle: A Comparison of American, Japanese, French, and Swedish Aid Flows, ??. 2 Pronk, J.P.: Aid as a Catalyst, s. 612.

9

Tab č.1: Absolutní hodnota ODA ( v mil. USD) 1. USA 2. Německo 3. VB 4. Francie 5. Japonsko 6. Nizozemí 7. Španělsko 8. Itálie 9. Kanada 10. Švédsko 11. Norsko

1970 3 153 599 482 971 458 196 0 147 337 117 37

1980 7 138 3 566 1 854 4 162 3 353 1 630 162 683 1 075 962 486

1990 11 394 6 320 2 638 7 163 9 069 2 538 965 3 395 2 470 2 007 1 205

2000 9 955 5 030 4 501 4 105 13 508 3 135 1 195 1 376 1 744 1 799 1 264

2005 27 935 10 082 10 771 10 026 13 126 5 115 3 018 5 091 3 756 3 362 2 786

2008 26 842 13 981 11 500 10 908 9 579 6 993 6 867 4 861 4 785 4 731 3 963

Zdroj: Statistika OECD (http://stats.oecd.org)

Tab č.2: Relativní hodnota ODA (% HDP) 1. Švédsko 2. Lucembursko 3. Norsko 4. Dánsko 5. Nizozemí 6. Irsko 7. Belgie 8. Španělsko 9. Finsko 10. UK

1960 0,05 0 0.11 0.09 0.31 0 0.88 0 0 0.56

1970 0.38 0 0.32 0.38 0.61 0.03 0.46 0 0.07 0.36

1980 0.78 0 0.87 0.74 0.97 0.16 0.5 0.07 0.22 0.35

1990 0.91 0.21 1,17 0.94 0.92 0.16 0.46 0.2 0.65 0.27

2000 0.8 0.72 0.8 1,06 0.84 0.3 0.36 0.22 0.31 0.31

2005 0.94 0.79 0.94 0.81 0.82 0.42 0.53 0.27 0.46 0.47

2008 0.98 0.97 0.88 0.82 0.8 0.59 0.48 0.45 0.44 0.43

Zdroj: Statistika OECD (http://stats.oecd.org) Na základě této statistiky můžeme s jistotou tvrdit, že Norsko patří mezi nejštědřejší donory vůbec. Jako jedna z mála zemí dodržuje hranici 0,7% HDP, což je cílový objem navržený Světovou bankou v roce 1969 a potvrzený Valným shromážděním OSN v roce 1970. Většina ostatních bohatých států je daleko za těmito závazky. Naopak Norsko se už od roku 1976 drží nad touto hranicí a v období mezi roky 1983 a 1995 se dokonce výše pomoci pohybovala nad hranicí jednoho procenta1. Ve statistikách OECD není zahrnut rok 2009, kdy se norská rozvojová pomoc opět dostala přes hranici jednoho procenta a v blízké budoucnosti se dá očekávat, že

1

http://stats.oecd.org/index.aspx

10

objem pomoci tuto hranici opět překročí a to i v době světové ekonomické krize. Plán na rok 2010 je podle ministerstva zahraničních věcí vložit 27,4 miliard norských korun (4,64 mld. USD, cca 1.09% HDP), což znamená zvýšení oproti roku 2009 o 1,2 miliardy1, čímž by se pravděpodobně Norsko opět stalo světovým leaderem. 3.2. Principy a oblasti rozvojové spolupráce První principy norské pomoci byly poprvé formulovány na začátku 60. let ve vládní zprávě jako podpora ekonomického, sociálního a kulturního rozvoje v rozvojových zemích2. O 10 let později byla jako hlavní cíl stanovena redukce chudoby a sociální spravedlnost a také se objevil princip dlouhodobé spolupráce3. O další desetiletí později byly potvrzeny dosavadní principy a doplněny dalšími dvěma zásadami: demokratický vývoj a ekonomická nezávislost4. V 80. letech se do popředí stále důrazněji dostávala problematika lidských práv. Studie J. Svenssona publikována v časopise „Economics and Politics“ se věnovala vztahu mezi objemem rozvojové pomoci a dodržováním konceptu „Good Governance“ chudými zeměmi a čerpala z dat v období mezi roky 1970 a 1994. V případě Norska dochází k závěru, že dodržování občanských a politických práv přijímací zemí vede k vyššímu objemu pomoc. Norsko také jako jedna z mála zemí poskytuje vyšší objem pomoci v návaznosti na míru demokracie v zemi. Pouze Skandinávské země rovněž ve skutečnosti více podporují země s nízkou mírou korupce5. Konec Studené války a začátek 90. let znamenal jistou proměnu v alokaci rozvojové pomoci. Důraz přestal být kladen na projekty velkého rozsahu zahrnující mnoho států a místo toho se vytvářely projekty více regionální a menšího a expertního charakteru6. Prevence vnitrostátních konfliktů, které se po konci Studené války objevovaly stále častěji a humanitární pomoc spolu s prvky liberálních hodnot jako „good governance“, lidská práva a demokracie, byly v té době hlavní cíle rozvojové

1

http://www.regjeringen.no/en/dep/ud/press/News/2009/aidbudget09.html?id=581355&epslanguage=enGB 2 Report No. 23: Norway´s Aid to Developing Countries. 3 Report No. 29: On Some Major Issues Related to Norway´s Co-operation with Developing Countries. 4 Report No. 36: On Some Major Issues in Norwegian Development Assistance. 5 Svensson, J.: Aid, Growth and Democracy, Economics and Politics, s. 275-297. 6 Simensen, J.: Writing History of Development Aid, s.175.

11

spolupráce1. V roce 1999 se Norsko přihlásilo Akčním plánem lidských práv k tzv. politice HRBA (Human Rights Based Approach) a tímto krokem tak formalizuje svůj dlouhodobý přístup založený na upřednostňování lidských práv. Norská vláda zde výslovně uvedla, že mír, demokracie a lidská práva představují základní podmínky pro udržitelný rozvoj a tudíž musejí být začleněny do rozvojové politiky. Podpora demokracie a lidských práv představuje dnes druhý hlavní cíl za bojem proti chudobě a zlepšování sociálních podmínek2. Tento trend potvrzuje i návrh rozpočtu ministerstva zahraničních věcí na rok 2008, který však také zdůrazňuje, že by se Norsko mělo přednostně věnovat záležitostem, které jsou pro samotné Norsko důležité, ve kterých jsou schopny poskytnout erudované odborníky a které vyplývají z jejích hodnot. V textu návrhu rozpočtu je proto definováno pět prioritních oblastí: a) Klimatické změny, trvalý rozvoj b) Ochrana míru a lidská práva c) Rovnost mužů a žen d) Rozvoj petrolejového průmyslu e) Good Governance a boj proti korupci3 Pokud se podíváme na skutečné výdaje norské vlády v rámci bilaterální rozvojové pomoci v roce 2008, můžeme pozorovat, že největší podíl pomoci byl opravdu vynaložen do sektoru sociálních služeb (viz. tabulka č.3). Data reflektují norský důraz na boj s chudobou a naopak nízké investice do ekonomické struktury, které by se mohly rozvinout v užší obchodní styky. Tab. č.3: Oblasti bilaterální pomoci (% norské bilaterální pomoci4 2008) Vzdělání Zdravotní péče Občanská společnost Ekonomický rozvoj a služby Humanitární pomoc Snižování dluhu 3. světa

8,8% 6% 20,4% 14% 11,9% 1,4%

Zdroj: Statistika OECD (http://stats.oecd.org)

1

Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, s.453. Zemanová, Š.: Přístup založený na lidských právech – příklad norské rozvojové pomoci. 3 Ministerstvo zahraničních věcí, výňatek z návrhu rozpočtu na rok 2008. 4 Objem bilaterální pomoci za rok 2008 činí 3,04 mld. dolarů 2

12

Skutečný zájem boje proti chudobě se dá pozorovat v geografické alokaci zdrojů jednotlivých donorů. Norsko je jedním ze států, který věnuje nejvyšší podíl svých zdrojů do nejchudších zemí LDC nebo LIC1. Tento ukazatel je podle mého názoru jedním z nejprokazatelnějších důkazů, který potvrzuje altruistické motivy donorských států. Představa, že by s nejchudšími zeměmi světa mohla být navázána jakákoli širší obchodní spolupráce, která by přinesla výraznější zisky donorským států, je nereálná (v případě že nevlastní cenné přírodní zdroje). Proto můžeme považovat pomoc těmto zemím za altruistickou s cílem odstranit chudobu ve světě. V tabulce č. 4 je srovnán podíl objemu pomoci hlavních donorských států směřujících do nejchudších států (LDC). Tab. č. 4: Objem bilaterální pomoci vůči LDCs v roce 2008 (%) Dánsko Norsko VB USA Švédsko Nizozemí Japonsko Německo

LDCs 40,8 36 35 29,5 28,9 26,1 20,8 19,4

Průměr DAC

26,9

Zdroj: Statistika OECD (http://stats.oecd.org) Pokud se podíváme na seznam států, které od Norska dostávají největší podíl z rozpočtu rozvojové pomoci, tak zjistíme, všichni hlavní partneři patří do skupiny států LDCs. Dalším znakem je, že většina těchto států je afrických (viz tab.č.5). Členové DAC Africe a Asii věnují v průměru přibližně stejné množství prostředků. Norský objem pomoc africkým zemím však v roce 2008 byl téměř dvakrát vyšší než zemím asijským2. Proč tedy tento důraz na africké země? Základním principem rozvojové pomoci je již zmíněná podpora nejchudších lidí v nejchudších státech. Velmi chudé státy se ovšem nacházejí i v Asii. Jedním z klíčových důvodů může být například angličtina jako operační jazyk. Norští úředníci ovládají daleko více angličtinu než např. francouzštinu, portugalštinu či španělštinu. Proto si i na začátcích svých rozvojových 1

Least Developed Countries – LDC: 48 nejslabších a nejzranitelnějších států s méně než 765 dolary ročně na osobu (hodnota dolaru z roku 1995) 2 http://stats.oecd.org

13

aktivit spíše vybírali oblasti, kde se snadněji domluví. Proto jsou partneři tak často z oblasti západní a jižní Afriky 1. Navíc tato oblast už od období 2.sv.v. hostila norské misionáře, kteří tak posléze fungovali jako zprostředkovatelé pomoci a informátoři2. Nicméně v posledních letech se objem směřující do této oblasti mírně snižuje, což může být způsobeno několika případy velké korupce a dojití trpělivosti norských představitelů. Peníze ovšem nejsou jediným prostředkem, jak dosáhnout zlepšení podmínek v rozvojových zemích. Dobré podmínky pro obchod, odpuštění dluhů a vyšší investice jsou dalšími stimuly rozvoje. Norsko zavedlo bezcelní a kvótami neomezený přístup na svůj domácí trh pro veškeré produkty z nejméně rozvinutých zemí, vyjma zbraní. Norsko rovněž uplatňuje politiku odpouštění dluhů a prostřednictvím Norského investičního fondu pro rozvojové země (NORFUND) poskytuje investiční kapitál, půjčky a záruky k rozvoji ziskových a udržitelných ekonomických činností v rozvojových zemích3. Kvalitu nabízené pomoci dokazuje i pravidelné hodnocení nezávislé instituce Central for Global Development (CGD), která evaluuje sedm subkategorií rozvojové pomoci. Norsko se za rok 2009 umístilo na 4. místě za Švédskem, Dánskem a Nizozemím. O lepší pozici Norsko připravilo špatné hodnocení v otázce obchodu, konkrétně vysoké tarify na zemědělské produkty4.

Tab. č. 5: Největší příjemci norské bil. Pomoci v r. 2008 1. Afghánistán 2. Tanzanie 3. Súdán 4. Mozambik 5. Uganda 6. Zambie 7. Malawi 8. Nepál

Zdroj: Statistika OECD(http://stats.oecd.org)

1

CMI Report, s. 22. Tamtéž. 3 www.noramb.cz/About_Norway/ivotni-prostedi/humanitarian/development 4 CGD: Commitment to Development Index 2009 (Norway), s. 2. 2

14

4. DOMÁCÍ ASPEKTY ROZVOJOVÉ SPOLUPRÁCE 4.1.Domácí aktéři rozvojové spolupráce 4.1.1. Exekutivní orgány Po dlouhá léta bylo politicky odpovědné za provádění rozvojové politiky Ministerstvo zahraničních věcí (Ministry of Foreign Affairs – MFA). Od roku 19901 má tento úřad dva ministry, z nichž jeden je odpovědný právě za rozvojovou politiku (Minister of the Environment and International Development)2,což znamená, že politická odpovědnost spadá právě na úřad MDC. Nicméně MFA vystupuje jako jeden subjekt, a proto je například rozpočet na rozvojovou politiku zařazen do rozpočtu MFA a je jako jeden celek předkládán parlamentu. Podle zprávy CMI jsou však aktivity rozvojové spolupráce překračující rámec MFA harmonizovány s ostatními ministerstvy, které také sdílejí pocit spoluzodpovědnosti za úspěch v těchto snahách, aniž by to byl jejich primární cíl3. Již v počátcích norských aktivit na tomto poli byla vládou založena agentura starající se o samotné provádění rozvojové pomoci - NORAD4, které byla dána značná míra samostatnosti. Do řídících pozic byli členové NORAD jmenování vládou a parlamentem5. Od roku 2004 se však její postavení změnilo. Zatímco dříve byla jejím prostřednictvím prováděna hlavní část bilaterální rozvojové spolupráce, nyní je jejím hlavním úkolem rozdělovat fondy nevládním organizacím. Na významu pak získaly odborné, poradní a evaluační funkce6. NORAD uplatňuje stejné principy jako vláda a MFA – tedy přístupu HRBA. NORAD příklon k této strategii deklarovala poprvé při přípravě strategie pro léta 2000-20057.

1

Od 1984 do 1990 fungovalo ministerstvo zahraniční spolupráce (MDC) zcela samostatně Webová stránka min. zahr. věcí (http://www.regjeringen.no/en/dep/ud.html?id=833) 3 CMI Report, s. 32. 4 Norwegian Agency for Development Cooperation 5 Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, s.483. 6 Zemanová, Š.: Přístup založený na lidských právech – příklad norské rozvojové pomoci. 7 Tamtéž. 2

15

4.1.2. Politicko – stranická scéna V průběhu padesátileté historie rozvojové politiky můžeme mezi hlavními politickými stranami široký konsensus. Bez ohledu na jejich motivaci, drtivá většina politických stran měla velmi podobný náhled na principy a aktivity rozvojové politiky. Tento trend je zřetelný v tabulce č.6, která dokazuje, že se objem pomoci příliš nemění ani v případě změny vlády či její orientaci na pravolevé ose. Červená barva v tomto případě reprezentuje vlády středolevé či levicové a modrá barva pravostředové či pravicové. Široký konsensus se zákonitě přesouvá i do parlamentu. Výzkum předního norského odborníka T. Tvedta ukazuje, že na rozdíl od racionální a konkrétní diskuse ohledně stavby silnic a škol ve vlastní zemi, zástupci v parlamentu spíše bojují o to, kdo ukáže větší vůli pomoci. Debata ohledně cílů rozvojové politiky také může sloužit jako jakýsi rituál sloužící k potvrzení obrazu národa, který koná správné věci1. To také pomáhá Norsku na mezinárodní scéně. Existenci jakési velké koalice na toto téma potvrzuje i zpráva OECD.

Tab.č.6: Objem rozvojové pomoci (%HDP) 1,4 1,2

% HDP

1 0,8 0,6 0,4 0,2

19 80 19 82 19 84 19 86 19 88 19 90 19 92 19 94 19 96 19 98 20 00 20 02 20 04 20 06 20 08

0

1

Tvedt. T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, s.622.

16

Zdroj: Statistika OECD (http://stats.oecd.org), Norway´s Governments since 1945 (http://www.regjeringen.no/en/the-government/previous-governments/the-structure-of-theregistry/governments/modern-times/governments-since-1945.html?id=438715)

4.1.3. NGOs Nevládní organizace zabývající se rozvojovou pomocí se staly jakýmsi národním symbolem dobré vůle. NGOs také jeden den v roce organizují velmi populární „national campaigning day“, výtěžek putuje právě do rozvojových zemí. Občanská společnost, konkrétně různé nevládní dobrovolné organizace a spolky jsou v Norsku velice populární a jsou běžnou součástí běžného i politického života. NGOs jsou s vládní politikou někdy velice úzce spjaté a v rámci společných vztahů převládá spolupráce1. V žádné jiné zemi OECD není tolik organizací na počet obyvatel, nejsou v takové míře zapojeny do vládních projektů a nejsou tolik financovány2. V některých případech dokonce nevládní organizace tvoří zahraniční politiku Norska. Jejich počet značně vzrostl a navíc se angažují ve více než 100 zemích, což ani Norsko nemůže pokrýt svými kapacitami3. Stát také proto tyto organizace štědře dotuje. V posledních letech tvoří finanční podpora těchto organizací okolo 30%4. Zajímavé je také to, že v 60. letech, pokud se nevládní organizace chtěla do rozvojových aktivit zapojit, musela z 50% financovat své výdaje z jiných zdrojů než státních. Dnes je to v některých případech jen 10%5. Propojenost a spolupráce NGOs se státními orgány je velice silná. Představitelé těch největších organizací (např. Norwegian Church Aid, Norwegian Red Cross, Norwegina Save the Children) přímo diskutují svou zahraniční politiku s ministrem zahraničních věcí v tzv. Catastrophe Committee6. Zatímco nevládní organizace v jiných sektorech byly zakládány z důvodu opozice vůči vládě, NGO zabývající se rozvojovou spoluprácí naopak vládní aktivity doplňují. Představitelé politických stran i nevládních organizací totiž sdílejí stejné hodnoty a preferují stejné prostředky7. Tarje Tvedt tento 1

Tvedt, T.: Angelf of Mercy or Development Diplomats, s. 97. Tvedt. T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, s. 630. 3 Tamtéž, s. 625. 4 Development Assistance Committee (DAC): Peer Review of Norway, s.13. 5 Tvedt. T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, s. 625. 6 Tvedt, T.: Angelf of Mercy or Development Diplomats, s. 99. 7 Tamtéž. 2

17

stav nazývá kolaborativním modelem. Tento předpoklad potvrzuje i trend, který se v rámci vztahů vládní organizace – NGOs objevuje, a tím je cirkulace elit1. Přecházení aktérů mezi vedoucími pozicemi MFA, NORAD a jednotlivých NGOs je velmi častý, což ztěžuje proměnu přístupu a vzorců myšlení. 4.1.4. Veřejné mínění Norská veřejnost velice silně podporuje norské aktivity na poli rozvojové spolupráce. V posledních letech tato podpora dokonce dosahuje 90 procent, což je ve srovnání s jinými státy nebývalé a tyto data potvrzují široký politicko-společenský konsensus. Zajímavá je nulová hodnota u lidí, kteří si o této věci neumějí udělat názor. To je znakem toho, že témata rozvoje jsou u Norů velice důležitá a že vysoká je i míra informovanosti ze strany státu a NGOs. Postoj norské veřejnosti k rozvojové pomoci 1972-2009

Zdroj: Statistics Norway(http://www.ssb.no/uhjelphold_en/)

1

Tvedt. T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, s. 629.

18

Uvedená fakta svědčí o vysoké míře shody mezi jednotlivými domácími aktéry. Shodu zároveň doplňuje kooperace a provázanost jednotlivých zmíněných složek. Jaká je motivace těchto aktérů k takové podpoře rozvojové spolupráce?

4.2.Motivace Norsko se rádo prezentuje jako země s altruistickými motivy rozvojové pomoci a nezapomíná tuto okolnost často zmiňovat ve svých materiálech a dokumentech. Tento argument potvrzují i některé údaje zahraniční pomoci. Tak například míra nevázáné pomoci1 dosahovala v roce 2008 prakticky 100%, zatímco průměr zemí DAC dosahoval asi 87%2. Druhým zásadním ukazatelem je podíl tzv. non-grant aid, který tvoří splatné půjčky. V případě Norska tento podíl činí něco přes 3%, průměr DAC tvoří procent dvanáct3. Navíc Norsko zrušila všechny cla, kvóty a omezující opatření vůči všem zemím ze skupiny LCD. Těm nejzadluženějším také odpustila všechny své pohledávky4. Fakt, že Norsko neváže rozvojovou pomoc na vlastní obchodní prospěch, je velice důležitý v posuzování zájmů donorů. Nicméně pouze čistě idealistické motivy určitě nebudou stát za tak vysokou mírou aktivity v rozvojové politice. Jak se objem pomoci začal zvyšovat a institucionalizovat, snažili se norští politici tuto oblast využít tak, aby šla naproti zájmovým domácím skupinám: podnikům, NGOs, úřednictvu a také výzkumu - od konce 60. let se přibližně polovina rozpočtu bilaterální pomoci vrací zpět ve formě plateb za zboží, služby, konzultace, zpracovávání analýz a ve formě náhrad asistenčního personálu5. Zdánlivou norskou štědrost rozpracoval ve své práci Mark Curtis a nalézá několik zajímavých konotací. Klíčovým norským zájmem v zahraniční politice je udržení vysokých cen ropy. Jako hlavní evropský exportér (vyjma Ruska) vydělává velké množství peněz a část této ropy Norsko prodává i do rozvojových zemí. Poté, co se v roce 2008 zvedly celosvětové ceny ropy, norský státní fond (Norwegian Pension Fund) obdržel část zisku ropných firem, které stát z větší části vlastní (StatoilHydro).

1

angl. untied aid: peníze, které recipientský stát může použít na obchodní účely s jakýmkoli státem na světě, ne pouze s konkrétním donorem 2 Statistika OECD (http://stats.oecd.org) 3 Tamtéž. 4 Johnson, H.F.: Introducing the Norwegian MDG 8 Report. 5 Simensen, J.: Writing History of Development Aid, s.176.

19

Tento příjem je ve své absolutní hodnotě 17krát vyšší než objem rozvojové pomoci1. Navíc v roce 2008, kdy ceny ropy dosáhly rekordní hranice 140 dolarů za barel, se začaly (nejen) v rozvojových zemích zvyšovat ceny jídla a zemědělských potřeb2. Navíc StatoilHydro, kde stát vlastní okolo 67% akcií operuje ve 40 zemích světa včetně země se zkorumpovanými vládními režimy nedodržující lidská práva (Írán, Nigérie, Angola)3. Druhou signifikantní skutečností je fakt, že Norsko je i v rámci rozvojové spolupráce velkým bojovníkem za principy udržitelného rozvoje a ekologických záležitostí. Norsko vidí tuto oblast jako důležitou pro další rozdělování pomoci. Norský světový podíl emisí CO2 se však zvýšil z 0,1% v roce 1990 na 0,3% v roce 2004 a každým rokem se stav emisí zvyšuje o více jak 11% narozdíl od dvouprocentního celosvětového průměru4. Tento stav má na svědomí převážně vzrůstající těžba ropy a zemního plynu5. Dalším zajímavým faktem je postavení Norska v mezinárodním obchodu se zbraněmi. Ačkoli je pro Norsko mír naprosto zásadní podmínkou pro další možný rozvoj a také iniciovalo některé projekty na zákaz používání tzv. kazetových zbraní a pozemních min6, je současně i 20. největším producentem zbraní. Nammo Group, ve které má stát poloviční vlastnictví, je jedna z největších společností na světě vyrábějící ruční zbraně, tanky apod.7 Některé ze zbraní končí v rukou režimů, které nedodržují lidská práva. Norsko nicméně dobrovolně přijalo jednu ze směrnic EU na export zbraní, kde je uvedeno, že se v potaz musí brát také stav lidských práv a demokracie v zemi, což potvrdil také svým usnesením norský parlament v roce 19978. Výše uvedené skutečnosti nás nutí přemýšlet o dalších možných motivech norské rozvojové pomoci. V Norsku bylo vždy do značné míry obtížné pomocí rozvojové politiky podporovat ekonomické zájmy, protože jsou vnímány v rozporu s rozvojovou pomocí. Navíc jsou vyjadřovány obavy, že prosazování ekonomických zájmů by poškodilo reputaci ve vrcholných kruzích recipientských států9. To ale neznamená, že norská vláda nepodporuje privátní investice norských podniků v rozvojových zemích. Návrh

1

Curtis, M.: Doublethink: The Two Faces of Norway´s Foreign and Development Policy, s. 9. Tamtéž. 3 Tamtéž. 4 Human Development Report 2007/2008: Country Fact Sheets – Norway (www.hdrstats.undp.org) 5 Curtis, M.: Doublethink: The Two Faces of Norway´s Foreign and Development Policy, s. 12. 6 Norské velvyslanectví v ČR (http://www.noramb.cz/About_Norway/ivotniprostedi/organizations/cluster) 7 Curtis, M.: Doublethink: The Two Faces of Norway´s Foreign and Development Policy, s. 15. 8 Report No. 29: Export of defence material from Norway in 2007, s.2. 9 Selbervik, H.: Power of the Purse? Norway as a donor in the conditionality epoch 1980-2000, s. 14. 2

20

rozpočtu na rok 2008 tuto činnost považuje za zásadní doplněk rozvojové politiky, bez kterého by nebylo možné uspět1. Organizace NORFUND zajišťující tuto činnost za rok 2008 investovala přes 5 mld. norských korun na podporu podnikání v mnoha oblastech světa2. Zajímavou proměnou motivace parlamentu se zabývala Anne Van der Veen, když analyzovala parlamentní debaty od roku 1952 do roku 1998. Altruismus a morální povinnost patřily vždy mezi hlavními motivy politických představitelů, nicméně kromě toho se v 80. letech objevil ještě další nový prvek: moc a prestiž. V polovině 90. let nicméně tento druhý motiv vymizel a objevil se něco, čemu sama říká osvícený sebezájem, což se vztahovalo v té době k norským aktivitám na Blízkém východě3. Přesto je neustále role prestiže viditelná. Norská míra domácí sebepropagace je velice vysoká. Informovanost o vládní činnosti je běžnou součástí agendy každého státu, nicméně 1 mld. norských korun (cca 3 mld. Kč) už přesahuje obvyklou mez a poukazuje na snahu se tímto tématem zalíbit u domácích voličů. V roce 2005 bylo státním aparátem zaměstnáno více jak 100 žurnalistů a konzultantů, kteří měli za úkol popularizovat a rozšiřovat informace o norské rozvojové politice4. V roce 2003 byl tento počet třikrát vyšší než součet všech zahraničních zpravodajů norských deníků5. Prestiž v mezinárodním prostředí je pro Norsko také důležitým motivem. Jak uvádí zpráva ministerstva zahraničí, vláda se snaží o to, aby mělo Norsko profil mírotvorného národa6. O tom, jakým způsobem norská výjimečnost v této oblasti ovlivňuje a je ovlivňována na mezinárodním poli v interakci s dalšími aktéry, popisuje kap. 6. 5. NORSKÁ ROZVOJOVÁ POLITIKA JAKO SOUČÁST SKANDINÁVSKÉHO VZORU Norská rozvojová spolupráce je často popisována v relaci se svými skandinávskými sousedy. Tento regionální model je možné přijmout s ohledem na společnou historii, tradice a hodnoty. Skandinávské státy nikdy nebyly koloniálními zeměmi a také byly v období začátků rozvojové spolupráce relativně nově nezávislými. Jejich jediný 1 2 3

Ministerstvo zahraničních věcí, výňatek z návrhu rozpočtu na rok 2008. http://www.norfund.no/index.php?option=com_content&view=category&layout=blog&id=20&Itemid=47

Van der Veen, A.M.: Ideas and Interests in Foreign Policy: The Politics of Official Development Assistance, In CMI report, s. 8. 4 Tvedt. T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, s. 620. 5 Tamtéž. 6 Ministerstvo zahraničních věcí, výňatek z návrhu rozpočtu na rok 2008.

21

kontakt se zeměmi Jihu probíhal přes misionářské aktivity v jižní Africe, kde hrála prim lékařská péče a vzdělání1. Důležitou roli hrálo v počátcích OSN, protože z důvodu absence administrativní kapacity velká část pomoci šla právě přes tuto organizaci. I dnes je stále OSN největším partnerem a Skandinávské státy ji štědře podporují2. Podpora multilaterální pomoci obecně v roce 2008 tvořila v zemích DAC průměrně 29% rozvojové pomoci, ve Švédsku to bylo 33%, v Dánsku 35%, ve Finsku 41%, jen Norsko bylo pod průměrem – 23%3. V 60. letech se státy Skandinávie přihlásily k cíli OSN o dosažení hranice 0,7 HDP plynoucích do rozvojové politiky. Úspěch skandinávského sociálního modelu na konci 60. a na začátku 70. let naznačoval, že tyto státy našly nový model rozvoje, tzv. třetí cestu mezi komunismem a kapitalismem4. Zahraniční pomoc byla vnímána jako expanze idejí sociálního státu za hranice, protože byla poskytována státům s ideálem ekonomického růstu a sociálního blahobytu. Co však zůstalo společné s ostatními státy světa, to byla distribuce pomoci státům se stejnými či podobnými ideály, rozvojová strategie však vždy závisela na konkrétním recipientu. V 80. letech se musely severské země podřídit obecnému trendu zvyšování podílu půjček na rozvojové pomoci a také zvyšování počtu podmínek, po jejichž splnění se žadatelé mohli ucházet o pomoc. K tomuto kroku byly nicméně od počátku skeptické a žádaly o zpracování studie posuzující vliv těchto změn na nejchudší státy5. Z těchto důvodů byl vždy pro skandinávské státy důležitější partner OSN než Světová banka, speciálně v 80. letech. Motivy všech skandinávských zemí jsou podobné jako v případě Norska. Ačkoli se jednotlivé cíle a principy v čase mění, hlavní důvod rozvojové pomoci je zlepšení životních podmínek obyvatel v rozvojových zemích a snížení míry chudoby. Dominance této morální motivace poskytování asistence je dlouhodobý rys všech těchto zemí6. Rozdíl např. oproti USA je patrný na první pohled. V cílech americké rozvojové politiky se agentura USAID hned na její úvodní webové stránce vyjadřuje v tom smyslu, že její rozvojová spolupráce byla vždy vedena s dvěma hlavními záměry. Prvním z nich je zlepšit životní podmínky obyvatel v rozvojových zemích a druhým je

1

Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, s.38. Laatikainen, K.V.: Nordic EU Membership: The Swan Song of Nordic Development Assistance?, Scandinavian Review, s. 31. 3 Statistiky OECD 4 Laatikainen, K.V.: Nordic EU Membership: The Swan Song of Nordic Development Assistance?, Scandinavian Review, s. 32. 5 Olsen, G.R.: The Aid Policy Proces sof a Humane Internationalist: The Danish Example, s.615. 6 CMI Report, s. 3. 2

22

posílení amerického vlivu a plnění amerických národních zájmů1. Takové proklamace v cílech vládních agentur jako je NORAD či DANIDA nenajdeme. Další motivy (politické, ekonomické) jsou zde možná přítomny, ale nejsou tolik významné. Typickým prvkem je dále široký politický konsensus a silná podpora obyvatel, stejně jako v případě Norska. Také proto mají všechny země Skandinávie speciálního ministra zabývajícího se otázkami rozvojové spolupráce2. Politické proklamace idealistické povahy v otázce rozvojové politiky můžeme pozorovat u všech skandinávských států. Zda jsou však prostředky opravdu distribuovány podle jednotlivých národních strategií a politických prohlášení můžeme sledovat skutečnou praxí distribuce pomoci. Např. A.Alesina a D. Dollar ve svých propočtech dokazují, že země Skandinávie dávají více pomoci chudším států (ve výrazném poměru) a státům s plně nebo částečně demokratickým uspořádáním. Zajímavé je, že více než tyto země podporuje demokratické režimy už jen USA3. Práce zabývající se korupcí v recipientských zemích a objemem pomoci také potvrzuje jistou výjimečnost zemí severní Evropy, které jako jediné tento fakt berou v potaz a míru pomoci do zemí se zvyšující se mírou korupce snižují4. Tyto práce nicméně berou skandinávské státy jako jednoho aktéra, což nám znemožňuje pozorovat disproporce mezi jednotlivými zeměmi. Již zmiňovaná studie J. Svenssona pro změnu ukazuje, že nejen Norsko, ale i další skandinávské státy spolu s Kanadou a VB více podporují režimy, které dodržují občanská a politická práva. Dalším zajímavým ukazatelem je tendence věnovat větší objem pomoci státům, které jsou s donorským státem politicky či jiným způsobem spřízněny. Pozorovány jsou vzory hlasování na půdě OSN, podle kterých jsou státy rozděleni na více či méně spřízněné. Následné výpočty dokazují, že země Skandinávie nepodporují větším objemem rozvojové pomoci své případné politické spojence, na rozdíl od většiny ostatních států DAC5. Kromě toho se také shodují některé ukazatele již zmiňované v případě Norska, a které Norsko staví do výjimečné pozice mezi donory, z nichž nejdůležitější jsou tyto dva: poměr objemu rozvojové pomoci k HDP a podpora nejméně rozvinutých zemí (LDCs). V těchto parametrech právě tyto státy zcela vybočují z průměru zemí DAC. Co 1

USAID (www.usaid.gov). Tamtéž, s. 7. 3 Alesina, A. – Dollar, D.: Who Gives Foreign Aid to Whom and Why?, s.43 4 Alesina, A. – Weder, B.: Do Corrupt Goverments Recieve Less Foreign Aid?, In: Neumayer, E: The Determinants of Aid Allocation by Regional Multilateral Development Banks and United Nations Agencies, s.104. 5 Gates, S. – Hoeffler, A.: Global Aid Allocation: Are Nordic Donors Different?, s. 12. 2

23

se týká objemu pomoci, všechny země s výjimkou Finska s rezervou překračují hranici 0,7% HDP (viz tab.č.2). Finsko tuto hranici ještě nikdy nepřekročilo a pohybuje se těsně nad průměrem zemí DAC. Tato skutečnost nicméně nevyvracuje tezi o existenci jednotného skandinávského modelu, protože je nutné vzít v potaz další faktory, např. motivaci aktéra či výše zmíněné pravidla pro distribuci pomoci. Důležitým ukazatelem je alokace pomoci do nejchudších zemí. Zatímco objem ODA směřující do zemí LDC byl v roce 2008 v průměru jen 27%, data skandinávských zemí ukazují zcela jiné tendence. Objem švédské pomoci dosahuje 29%1 celkové ODA, Finsko věnuje těmto zemím přes 33%, Norsko přes 36% a Dánsko dokonce necelých 41% objemu ODA2. Typické pro tyto země je také důraz na africké státy. Mezi roky 1990 a 2004 Norsko, Švédsko a Dánsko rozdělilo polovinu své bilaterální pomoci státům subsaharské Afriky, Finsko okolo 45%, zatímco průměr zemí DAC je necelých 30%3. Co se týká sektorů, kam plyne rozvojová pomoc, můžeme vidět zřetelný příklon k podpoře sociální a administrativní infrastruktury, naopak menší podíl peněz ve srovnání se zeměmi DAC je věnován ekonomické infrastruktuře. Důraz je kladen na vzdělání a zdravotní péči4. Ve stejné studii můžeme sledovat další sektorové rozložení rozvojové pomoci největšími světovými přispěvateli. Důležitým faktorem je také podíl vázané pomoci. Takto podmíněná pomoc dosahuje v průměru zemí DAC v roce 2008 12,5%. Data skandinávských států opět zcela vybočují z průměru. Ve Finsku tvoří vázaná pomoc 7,5% celkového objemu, v Dánsku 1,5% a ve Švédsku a v Norsku se tento podíl téměř rovná nule5. Všechny skandinávské státy plně podporují nové způsoby rozdělování rozvojové pomoci. Jedná se o příklon k tzv. rozpočtové podpoře, kdy jsou prostředky spravovány přijímacím státem a za určitých podmínek je může libovolně dislokovat v rámci určitého

sektoru

veřejného

rozpočtu.

Tato

tendence

byla

potvrzena

všemi

skandinávskými vládami v Pařížské deklaraci v roce 2005 a následně v jednotlivých vládních dokumentech6. Jak stojí ve vyjádření švédského ministerstva zahraničí, tento způsob je výhodný v tom smyslu, že si sama rozvojová země může rozhodnout, jak

1

Toto poměrně nízké číslo je částečně způsobeno vysokým objemem pomoci do nespecifikovaných geografických oblastí 2 Statistiky OECD (www.oecd.org/stats). 3 CMI Report, s. 22. 4 Thiele, R. – Nunnenkamp, P. – Dreher, A.: Do Donors TArget Aid in Line with the Millennium Development Goals? A sector Perspective of Aid Allocation, s.602. 5 Statistiky OECD (www.oecd.org/stats). 6 Tamtéž, s. 35.

24

s určenými penězi vynaloží1. Nicméně je pravdou, že tyto aktivity jsou v poslední době záležitostí většiny zemí DAC, i když ne v takové míře. I již zmíněná studia CGD poukazuje na jistou výjimečnost skandinávských států. V hodnocení kvality pomoci se Švédsko umístilo první, Dánsko druhé, Norsko čtvrté. Jediné Finsko potvrzuje jistou míru odlišnosti od ostatních severoevropských států desátým místem2. Můžeme tedy říci, že výše zmíněné odborné studie a data opravdu odhalují existenci společného skandinávského modelu rozvojové politiky, společné principy a aktivity na tomto poli. Ačkoli objem pomoci není v případě Finska takový jako u ostatních severských států, další společné prvky potvrzují víceméně jednotný model. Nicméně samotná stejná či podobná schémata fungování rozvojové politiky by dostatečně nevysvětlovala případnou vzájemnou spolupráci a koordinaci rozvojové politiky. Proto je třeba také přihlédnout k tomu, jak a zda jsou kroky jednotlivých státu Skandinávie slaďovány.

6. NORSKÉ

(SKANDINAVSKÉ)

ROZVOJOVÉ

AKTIVITY

NA

PŮDĚ

MEZINÁRODNÍCH ORGANIZACÍ Jak bylo již zmíněno v předešlé kapitole, většina skandinávských států více preferuje multilaterální spolupráci ve srovnání s ostatními zeměmi DAC. V případě Norska je ustupující trend od této praxe zřetelný až v posledních letech, do té doby také výrazně předčilo průměrné hodnoty. Dalo by se očekávat, že tento zdroj financí ovlivní i postavení severoevropských států v příslušných mezinárodních organizací. Častým rysem je společné vystupování jako jeden aktér na různých fórech a oficiálních akcích, což dále posiluje vyjednávací pozici. Poměrně zásadní změnou prošel tento kooperativní systém vstupem Finska a Švédska do Evropské unie. Ta koordinuje aktivity v rámci Společné zahraniční a bezpečnostní politiky, do které spadá i rozvojová spolupráce. Dopad na skandinávskou spolupráci je zásadní. Severské státy v průběhu 2. poloviny 20. století institucionalizovaly některé společné prvky zahraniční politiky, včetně společného reprezentanta v exekutivních orgánech Světové banky, MMF a OSN. Helsinská dohoda oficiálně potvrzovala tuto skutečnost a žádala společné konzultace 1 2

Ministry of Foreign Affairs: Sweden´s global development policy, s. 369. CGD: Commitment to Development Index 2009 (Norway), s. 1.

25

jakýchkoliv témat společného zájmu týkající se zahraniční politiky1. Nyní však zmíněné státy při jednání nejvyšších orgánů institucí, jejichž činnost se týká společného trhu EU (WTO, FAO, UNCTAD), zastupuje reprezentant EU2. Slaďovány jsou také aktivity na půdě dalších organizací včetně OSN, kde má pravomoci koordinovat předsedající země Rady EU. Tradiční společná stanoviska a vliv severoevropských zemí jsou tedy minulostí, nicméně dále probíhají společné neformální rozhovory a stále fungují ustanovené společné orgány, nicméně jejich váha se snížila. 3 O tom nakolik se pro přistoupivší státy staly důležité orgány EU v alokaci rozvojové pomoci, svědčí objem prostředku do nich plynoucí. Podle údajů z roku 2009 Dánsko směřovalo 6-7% celkové výše ODA, Finsko dokonce 20%4. Taková změna alokace prostředků zcela jistě znamená částečný odklon od dosavadních nejdůležitějších multilaterálních organizací zabývajících se rozvojovou spoluprací (OSN, SB) a také oslabení vlivu skandinávských zemí jako celku. Norsko se tak jako jediný zástupce Skandinávie mimo Evropskou unii ocitlo trochu osamocené na mezinárodním poli, nicméně znamená to, že vzájemná spolupráce nepokračuje a norský (skandinávský) vliv není patrný? 6.1.Organizace spojených národů O tom, že je OSN nejdůležitějším partnerem, svědčí jednak politické proklamace5, ale také konečný objem peněz plynoucí do jednotlivých organizací OSN. Příspěvky do jedné z nich – UNICEF – dosahují ročně cca 255 milionů dolarů (první polovina 90. let). Podíl vládních i nevládních příspěvků zemí Skandinávie přitom dosahuje okolo 190 milionů6. Jen těžko by tedy tato organizace mohla fungovat bez jejich podpory. Dále

1

Laatikainen, K.V.: Norden´s Eclipse: The Impact of Europe´s Common Foreign and Security Policy On Nordic Cooperation in the United Nations, s. 2. 2 Tamtéž, s.6. 3 Laatikainen, K.V.: Nordic EU Membership: The Swan Song of Nordic Development Assistance?, Scandinavian Review, s. 35. 4

http://www.um.dk/en/menu/DevelopmentPolicy/DanishDevelopmentPolicyOrganisations/EUDevelopme ntPolicy/, http://formin.finland.fi/public/default.aspx?nodeid=34645&contentlan=2&culture=en-US 5 Např. norský ministr zahraničí v roce 2008 na jednom fóru prohlásil, že OSN je pro Norsko nejdůležitějším nástrojem ve vytváření lepšího světa (http://www.norwayun.org/NorwayandUN/Norwegian_Politics/031008_TaleFNforum). 6 Resnick, K.: Scandinavia´s Role in the United Nations: The First Fifty Years, s. 39.

26

tyto země ve velkém rozsahu podporují například UNDP (Norsko 2. největší přispěvatel), UNFPA, FAO či WHO1. Norsko i ostatní skandinávské státy byly velmi aktivní na nejvyšších úrovních OSN již od samotného založení2 a těšily se velkému vlivu. První dva generální tajemníci odtud dokonce pocházeli. Úplně prvním generálním tajemníkem se stal Nor Trygve Lie (funkční období 1946-1952), kterého vystřídal Švéd Dag Hammarskjold (1953-1961)3. Dalších příkladů vlivných funkcí obsazených občany Skandinávie je mnoho. Pokud bychom se drželi rozvojové politiky, nejvýznamnější postavou je norská politička Gro Brundtlandová, která předsedala Světové komisi životního prostředí a rozvoje, která je podle ní někdy neoficiálně nazývána. Za jejího působení byla vytvořena tzv. Brundtland Report, která byla základem nového paradigmatu v otázce rozvoje. Od 70. let je průměrně okolo 10% řídích pozic vedeno skandinávskými občany4. Už od 60. let tyto státy pracovaly jako jeden blok za účelem účinněji prosadit své vize rozvojové spolupráce a velmi často právě ony reprezentovaly rozvojové státy a podporovaly rozvoj lidských práv, míru a snižování chudoby5. Tato spolupráce neskončila již zmíněným vstupem Švédska a Finska do EU, v 85 procentech případů hlasují skandinávské státy jednotně, nicméně počet společných prohlášení a dokumentů klesl6. Všichni skandinávští ambasadoři při OSN se nadále pravidelně scházejí jednou týdně diskutovat aktuální záležitosti a sjednocovat společnou pozici7. Ministři zahraničních věcí a ministři obrany také pokračují v setkávání nad otázkami týkající se koordinace mírových snah8. Skandinávské země jsou členy tzv. skupiny Nordic Plus group, která dále zahrnuje Spojené království, Nizozemí a Irsko. Toto uskupení hraje významnou roli v harmonizaci a slaďování rozvojové asistence bohatých států. Výsledkem jejich práce je například přijetí Pařížské agendy v roce 20059. Velkým tématem bylo pro skandinávské státy jednání o Rozvojových cílech tisíciletí OSN 1

Hinrichsen, D.: Nordic Influence at the United Nations, s. 49. Norsko a Dánsko přistoupily k OSN hned v roce 1945, následovalo Švédsko v roce 1946 a nakonec přistoupilo Finsko v roce 1955. 3 http://www.osn.cz/system-osn/generalni-tajemnik/?i=153 4 Laatikainen, K.V.: Norden´s Eclipse: The Impact of Europe´s Common Foreign and Security Policy On Nordic Cooperation in the United Nations, s. 2. 5 Hinrichsen, D.: Nordic Influence at the United Nations, s. 45. 6 Laatikainen, K.V.: Norden´s Eclipse: The Impact of Europe´s Common Foreign and Security Policy On Nordic Cooperation in the United Nations, s. 11. 7 Hinrichsen, D.: Nordic Influence at the United Nations, s. 50. 8 Resnick, K.: Scandinavia´s Role in the United Nations: The First Fifty Years, s. 38. 9 CMI Report, s. 37. 2

27

(MDGs), které byly přijaté představiteli všech členských států OSN v roce 2000 na tzv. Summitu tisíciletí a znamenaly závazky ke snižování globálního rozšíření chudoby, hladu a dalších rozvojových cílů. Ve své komplexnosti a šíři jsou velmi ambiciózní a představují konsenzus, na kterém se dokázali shodnout hlavní představitelé všech zemí. Státy Skandinávie hrály v těchto jednáních důležitou úlohu a společně se úspěšně snažily slaďovat názory rozvinutých a rozvojových zemí1. Základem prestižního postavení skandinávských států je samozřejmě objem financí plynoucích do organizací OSN, dále pak zmíněná užší spolupráce, která také značně posiluje jejich pozici. Dalším důvodem je i jejich image altruisticky smýšlejících států bez postranních ekonomických a politických úmyslů. Minimálně v případě Norska jsou přítomny další prvky posilující jeho postavení – kompetence důležitých představitelů norské rozvojové pomoci a kontinuita snahy2. Norsko se ve své práci zaměřuje na oblasti, kde samo dosahuje špičkových výsledků a tyto schopnosti může uplatnit nejen v rozvojových zemích, ale také ve vytváření nových principů, myšlenek a legislativních návrhů v OSN. Kontinuitou je zde rozuměna dlouhodobě směřovaná politika bez náhlých změn a překvapení, která je výsledkem širokého konsensu jednotlivých aktérů včetně samotných obyvatel Norska, kteří podle průzkumu vnímají OSN nejlépe ve srovnání s ostatními členskými státy (78% obyvatel kladný přístup)3. Výsledkem výborného obrazu Norska na půdě OSN a de facto i na mezinárodní scéně jsou například mediační aktivity v některých konfliktech, například na Srí Lance či v Guatemale.

6.2.Světová banka Jednotlivé instituce Světové banky byly pro skandinávské státy vždy méně důležité. Objem peněz je pravidelně dvakrát až třikrát nižší než v případě OSN.

Hlavním

důvodem je fakt, že Světová banka dlouhodobě prosazuje rozvojovou politiku založenou na zcela jiných principech a zásadách. Zvláště v první polovině 80. let se tyto názory značně rozcházely. Kritické byly tyto země k politice snažící se minimalizovat roli státu v rozvojových zemích v ekonomických otázkách a obecně k podmiňování 1

Hinrichsen, D.: 2015: Less Than A Decade To Go, s. 2. Rosendal, G.K.: Norway in UN environmental policies: ambitions and influence, s.449. 3 Tamtéž, s.441. 2

28

pomoci. V těchto letech probíhala debata o efektivnosti rozvojové spolupráce a Světová banka získala větší vliv a stala se vedoucí mezinárodní organizací na poli rozvojové spolupráce1. V posledních dvou dekádách se vzájemný vztah částečně zlepšil, nicméně kořeny problémů stále přetrvávají. Na protest proti trvajícím podmínkám, kterými Světová banka podmiňuje půjčky rozvojovým zemím, oznámila norská vláda v prosinci 2007 stažení 25% plánovaného zvýšení příspěvků této organizaci2. Měnící se vztah ale potvrzuje zpráva nezávislé instituce IGNIS, která v několika bodech popisuje přibližování se norské rozvojové politiky se Světovou bankou. Mezi hlavní znaky tohoto procesu patří zvyšující se četnost zmínek o této instituci v návrzích rozpočtu rozvojové spolupráce, dále existence agendy snažící se o harmonizaci rozvojové politiky, které v praxi znamená důraz na paradigma podporované Světovou bankou a v neposlední řadě skutečnost, že i Norsko začalo v některých případech používat prvků kondicionality3. Norsko k plnění svých cílů využívá tři prvky strategie. První z nich je strategie institucionální, která se projevuje snahou zvýšit počet pracovníků na pracovištích prioritních oblastí, různými hodnotícími zprávami a pořádáním fór a konferencí4. Pouze USA má však dostatečné kapacity vypracovat zprávu ke každému návrhu SB a má privilegovanou pozici zapojit se do dialogu s pracovníky SB v počátečních fázích návrhů. Některé státy mají v rámci SB svého vlastního výkonného ředitele (Executive Director – ED), Norsko je součástí Skandinávsko-baltické skupiny, kterou zastupuje jeden ED. Co se týká váhy hlasů v jednotlivých organizacích SB, Norsko disponuje v IDA (International Development Association – v rámci rozvojové politiky nejdůležitější část SB) 0,97% hlasů. Skupina jako celek má váhu hlasů jen něco přes 4%5. Hodnoty v dalších organizacích SB jsou však ještě nižší (např. IBRD 0,63%). S vědomím nízké formální síly a v návaznosti na zmíněné přibližování ke Světové bance norská vláda v roce 2002 ve své zprávě parlamentu navrhuje vyšší aktivitu na všech úrovních rozhodování, včetně neformálního vlivu6. S necelým jedním procentem má totiž Norsko velmi limitovanou možnost něco ovlivnit ve finální fázi. Kromě 1

Vik, H.H.: Small States in International Organizations – Nordic Strategies to influence the World Bank, s.7. 2 Norway Nixes World Bank, s.7. 3 IGNIS: Worldbankification of Norwegian Development Assistance, s.7, 22, 23. 4 Vik, H.H.: Small States in International Organizations – Nordic Strategies to influence the World Bank, s.22. 5 http://siteresources.worldbank.org/BODINT/Resources/2780271215524804501/IDACountryVotingTable.pdf 6 IGNIS: Worldbankification of Norwegian Development Assistance, s.14.

29

formálního i neformálního vlivu požívá Norsko třetí cestu, jak ovlivnit záležitosti ve svůj prospěch, a tou je podpora tzv. svěřeneckých fondů (trust funds). Svěřenecký fond je finanční a administrativní uspořádání mezi jedním či více donory a SB, která fondy zároveň spravuje. SB může tyto prostředky použít k jakýmkoli aktivitám (za souhlasu donora). Norsko zvyšuje objem těchto fondů každým rokem, nicméně nepatří k největším přispěvatelům1. Na základě těchto údajů tedy lze říci, že na půdě SB Norsko nedisponuje nijak významnou pozicí. Skandinávské státy se i v prostředí SB snaží vystupovat jednotně. Kromě společného ED se tato jednotnost projevuje společnými prohlášeními při příležitosti každoročního shromáždění (Annual Meeting)2. Jejich prioritou bylo opět snížit chudobu přes různé podpůrné projekty a to v podmínkách, které by nenutily recipienty k razantním změnám ve fungování ekonomiky. Na přelomu 80. a 90. let Světová banka oznámila strukturální změny v náhledu na rozvojovou spolupráci, což znamenalo i větší důraz na snižování chudoby3. Skandinávští politici a úředníci poté často dávali najevo, že tato změna je částečně způsobena jejich snahou a prací. Tyto tvrzení je nicméně velice obtížně potvrdit či vyvrátit. Pokud je tvrzení pravdivé, znamenalo by to pro státy Skandinávie nevídaný diplomatický úspěch. Lehčeji se dá skandinávská stopa sledovat v případě role žen v rozvojové spolupráci, která měla méně sporných bodů a málo zainteresovaných odborníků. Hlavní roli v této iniciativě Women in Development (WID) hrálo právě Norsko. Skandinávská delegace před každoročním proslovem prezidenta Světové banky Aldena W. Clausena se na setkání s ním podivila, proč není role žen zahrnuta ve výroční zprávě za rok 1982. Na další naléhání se zmínky v jeho řeči nakonec objevily. Samostatnou kapitolu o této problematice zahrnovala poprvé zpráva z roku 19844. Obecně je velice obtížné identifikovat, do jaké míry ovlivňuje stát či skupina států politiku SB nebo jiné organizace. Skandinávské snahy byly jednou ze součástí vnitřních a vnějších procesů, které v souhrnu znamenaly větší uvědomělost následků politického a ekonomického přístupu Světové banky. Nicméně je zřejmé, že severoevropské státy mají koherentní politiku navzdory měnícímu se prostředí ve SB. Tato charakteristika dává státům větší příležitost prosazovat své názory a ideje. 1

Tamtéž. Vik, H.H.: Small States in International Organizations – Nordic Strategies to influence the World Bank, s.6. 3 Tamtéž, s.3. 4 Tamtéž, s.19. 2

30

7. ZÁVĚR Ve své bakalářské práci jsem se snažil ukázat, že rozvoj a praxe norské rozvojové politiky se dá vysvětlit pomocí konstruktivistického přístupu. Konstrukce rozvojové pomoci je postavena na základě sociálního skandinávského modelu, jehož počátky můžeme sledovat v meziválečném období a který se značně rozšířil krátce po 2. světové válce. Toto tvrzení jsem podle mého názoru jasně potvrdil několika argumenty. Prvním z nich je časová korelace rozvojové pomoci s expanzí sociálního státu během 2. poloviny 20. století, zvláště v období 60. a 70. let, kdy se objem norské rozvojové pomoci vyšplhal na 0,9% HDP a přibližně na této úrovní zůstal dodnes. Dalším argumentem pro tuto hypotézu je nastínění širokého konsensu v rámci norské domácí scény. Dále jsem dokázal, že praxe rozvojové asistence poukazuje na preferenci plnění cílů, jež jsou v souladu se sociálním státem více než ekonomickými cíly. Neméně důležitá je skutečnost, že tyto aktivity jsou ve srovnání s jinými státy více altruistické a méně účelové. Poslední část práce měla ukázat, že tato hypotéza není platná pouze v případě Norska, ale dá se aplikovat i v dalších skandinávských státech, kde rozvoj sociálního státu proběhl ve stejné době. Co se týká pracovních hypotéz, můžeme říci, že jsou touto prací potvrzené. V případě poslední hypotézy ale nesmíme zapomenout na skutečnost, že je tato praxe značně ovlivněna rozšiřující se pozicí a vlivem Evropské unie a je možné, že v budoucnosti míra spolupráce skandinávských států v mezinárodním prostředí bude dále klesat. Dostatečně naplněn byl podle mého názoru i další cíl této práce, a to zhodnocení dosavadních aktivit a současné praxe norské rozvojové politiky a některých aspektů týkajících se této součásti zahraniční politiky Norska a potažmo i ostatních skandinávských států.

31

8. LITERATURA A INTERNETOVÉ ZDROJE Literatura Alesina, A. – Dollar, D.: Who Gives Foreign Aid to Whom and Why?, Journal of Economic Growth, Vol. 5, No. 1, May 2000, pp. 33-63. Babický, T.: Role rozvojové pomoci v zahraniční politice – srovnání přístupu hlavních světových donorů, diplomová práce, Brno, Fakulta sociálních studií 2007, 74s. Curtis, M.: Doublethink: The Two Faces of Norway´s Foreign and Development Policy, Oslo, Forum for Utviklingog Miljo 2010. Dahl, E. – Dropping, J.A. – Lodemel, I.: Social Policies in Norway: Processes, Structures and Implementation Mechanism, Social Policy Paper Series no. 3, Economic and Social Commission for Western Asia, New York, United Nations 2001. Development Assistance Committee (DAC): Peer Review of Norway, 2008. Drulák, P.: Teorie mezinárodních vztahů, Praha, Portál 2003. Gates, S. – Hoeffler, A.: Global Aid Allocation: Are Nordic Donors Different?, Working paper, Centre for the Study of African Economies 2004. Hinrichsen, D.: 2015: Less Than A Decade To Go, Scandinavian Review, Vol. 95, Iss. 1, Autumn 2007, New York. Hinrichsen, D.: Nordic Influence at the United Nations, Scandinavian Review, April 2007, pp. 44-52. Hjertholm, P. – White, H.: Survey of Foreign Aid: History, Trends and Allocation,Discussion Papers, University of Copenhagen 1999.

32

Hoebink, P. – Stokke, O.: Prospectives on European Development Co-operation, Oxon, Routledge 2005. IGNIS: Worldbankification of Norwegian Development Assistance, November 2005. Jeníček, V. – Krepl, V.: Economics of Development, Praha, Czech University of Agriculture Prague 2006. Johnson, H.F.: Introducing the Norwegian MDG 8 Report, proslov před druhým výborem Valného shromáždění OSN, October 2004. Kabele, J.: Sociální konstruktivismus, Sociologický časopis, č. XXXII, březen 1993, pp.317-337. Koutková, K.: Development assistance and the politics of exclusion: Millenium challenge revisited, bakalářská práce, Brno, Fakulta sociálních studií 2005, 49s. Laatikainen, K.V.: Norden´s Eclipse: The Impact of Europe´s Common Foreign and Security Policy On Nordic Cooperation in the United Nations, konference European Union Studies Association, June 1999. Laatikainen, K.V.: Nordic EU Membership: The Swan Song of Nordic Development Assistance?, Scandinavian Review, Spring 1995, pp. 30-36. Lumsdaine, D.H.: Moral Vision in International Politics: The foreign Aid Regime, 1949 – 1989, Princetown, Princetown University Press 1993. Neumayer, E: The Determinants of Aid Allocation by Regional Multilateral Development Banks and United Nations Agencies, International Studies Quarterly, Vol. 1, No. 47, 2003, pp. 101-122. NORAD, Annual Report on Norwegian Bilateral Development Cooperation 2007, October 2008, Oslo. Norway Nixes World Bank, Multinational Monitor, Nov/Dec 2007. 33

Olsen, G.R.: The Aid Policy Process of a Humane Internationalist: The Danish Example, Journal of International Development, Vol. 10, Issue 5, December 1998, pp. 607-619. Pronk, J.P.: Aid as a Catalyst, Development and Change, Volume 32, Number 4, September 2001 , pp. 611-629. Pšeja, P. (ed.): Přehled teorií mezinárodních vztahů, Brno, Masarykova univerzita 2005. Resnick, K.: Scandinavia´s Role in the United Nations: The First Fifty Years, Scandinavian Review, Autumn 1995, pp. 34-40. Riddell, R.C.: Does Foreign Aid Really Work?, New York, Oxford University Press 2007. Rosendal, G.K.: Norway in UN environmental policies: ambitions and influence, International Environmental Agreements: Politics, Law and Economics, Vol. 7, No. 4, December 2007, pp. 439-455. Selbervik, H.: Power of the Purse? Norway as a donor in the conditionality epoch 1980-2000, Bergen, University of Bergen 2003. Schraeder, P.J. - Hook, S.W. - Taylor, B.: Clarifying the Foreign Aid Puzzle: A Comparison of American, Japanese, French, and Swedish Aid Flow,World Politics, Vol. 50, No.2, January 1998, pp. 294-323. Simensen, J.: Writing the History of Development Aid, Scandinavian Journal of History, Vol. 32, No.2, June 2007, pp. 167-182. Stojanov, R. – Novosák, J.: Poverty, Official Development Assistance, Migration Remittences and Development, In: Rozvojová pomoc a spolupráca. Vybrané kapitoly., Bratislava, Ekonom 2007.

34

Svensson, J.: Aid, Growth and Democracy, Economics and Politics, Vol. 11, Issue 3, February 2003, pp. 275-297, In: Neumayer, E.: The Determinants of Aid Allocation by Regional Multilateral Development Banks and United Nations Agencies, International Studies Quarterly, Vol. 1, No. 47, 2003, pp. 101-122. Swedish Ministry for Foreign Affairs: Sweden´s global development policy, Stockholm 2004. Thiele, R. – Nunnenkamp, P. – Dreher, A.: Do Donors TArget Aid in Line with the Millennium Development Goals? A sector Perspective of Aid Allocation, Review of Word Economics, Vol. 143, No. 4, December 2007, pp. 596-630. Tvedt, T.: Angels of Mercy or Development Diplomats, Trenton, Africa World Press 1998. Tvedt, T.: International Development Aid and Its Impact on a Donor Country: A Case Study of Norway, The European Journal of Development Research, Vol. 19, No. 4, December 2007, pp.614-635. Van der Veen, A. M.: Ideas and Interests in Foreign Policy: The Politics of Official Development Assistance, Dissertation, Harvard University 2000. Vik, H.H.: Small States in International Organizations – Nordic Strategies to influence the World Bank, Forum for Contemporary History, Paper to the XIV International Economic History Congress, University of Oslo 2005. Waltz, K.N.: Realist Thought and Neorealist Theory, Journal of International Affairs, Vol. 44, Issue 1, Spring/Summer 1990, pp. 21-37. Wendt, A.: Anarchy is what states make of it: The social construction of power politics in International Organization, vol. 46, no. 2, Spring 1992, pp. 391-425.

35

Internetové odkazy (odkazy ověřeny ke dni 26.4.2010) Center for Global Development: Commitment to Development Index (Norway), výroční zpráva (on-line text: http://www.cgdev.org/doc/CDI/2009/country_reports/Norway_2009.pdf) České fórum pro rozvojovou spolupráci (www.fors.cz). Encyklopedie Britannica (www.britannica.com) Human Development Report 2007/2008: Country Fact Sheets – Norway (www.hdrstats.undp.org) Informační centrum OSN v Praze (www.osn.cz) Ministerstvo financí České republiky (www.mfcr.cz) Ministerstvo zahraničních věcí Dánska (www.um.dk/en) Ministerstvo zahraničních věcí Finska (www.formin.finland.fi) Ministerstvo zahraničních věcí Norska (www.regjeringen.no/en/dep/ud.html?id=833) Ministerstvo zahraničních věcí Norska, výňatek z návrhu rozpočtu na rok 2008, on-line text (http://www.regjeringen.no/en/dep/ud/selectedtopics/development_cooperation/norwegian-development-assistance-in2008.html?id=493308) Norská mise při OSN (www.norway-un.org) Norské velvyslanectví v ČR (www.noramb.cz) Norský investiční fond pro rozvojové země (www.norfund.no)

36

Projekt Rozvojovka v rámci aktivit společnosti Člověk v tísni (www.rozvojovka.cz) Statistics Norway (www.ssb.no/uhjelphold_en) Statistiky OECD (www.stats.oecd.org/index.aspx) Světová banka (www.worldbank.org) USAID (www.usaid.gov). Zemanová, Š.: Přístup založený na lidských právech – příklad norské rozvojové pomoci, on-line text (http://www.rozvojovka.cz/pristup-zalozeny-na-lidskych-pravech-prikladnorske-rozvojove-pomoci_200_62.htm)

37