FLEET
Norsko v noci Derek B. Miller
NORSKO V NOCI Derek B. Miller
Copyright © Derek B. Miller, 2013 Translation © Pavel Černovský, 2015 ISBN 9788074733062 (PDF)
Mému synovi
ČÁST I 59. rovnoběžka
Kapitola 1
Je léto a slunce svítí. V Oslu, ve stinné a opuštěné části Frognerského parku sedí na rozkládací židli vysoko nad piknikovým košem Sheldon Horowitz a na jídlo nedosáhne. V klíně na papírovém tácku leží zpola snězený sendvič karbonader, vůbec mu nechutná. Ukazováčkem pravé ruky si pohrává s kapkami na orosené lahvi piva, do něhož se sice pustil, ale už před notnou chvílí o ně ztratil zájem. Kývá nohama dopředu a dozadu jako školák, až na to, že ve dvaaosmdesáti se nohy kývou o něco pomaleji. Také oblouk je o něco kratší. Rhee ani Larsovi to Sheldon sice přiznat nehodlá – to nikdy, samozřejmě – ale zatím se ještě pořád nepřestal v duchu podivovat nad tím, co tady dělá a co si má se sebou počít, než ten údiv přejde. Sheldon sedí na délku paže od své vnučky Rhei a jejího čerstvého manžela Larse, který se zrovna dlouze napil ze svého piva a tváří se tak spokojeně, tak mile, tak vitálně, že by mu Sheldon nejraději vytrhl ten hotdog z ruky a nacpal mu jej do nosu. Dnes podivně bledá Rhea by na to asi nereagovala moc nadšeně a Sheldona by to nejspíš odsoudilo k dalším socializačním výpravám („aby sis tu lépe zvykl“), jež by si ve spravedlivém světě nikdy nezasloužil – stejně jako Lars ten manévr s párkem. Byl to však Rhein nápad, aby se přestěhoval z New Yorku do Norska, a Sheldon – ovdovělý, starý, 11
netrpělivý a uštěpačný – si Larsovo rozpoložení vyložil jako potlačenou chuť ke škodolibým žertům. Nic z toho nebylo fér. „Víte, proč se hotdogům říká hotdogy?“ Sheldon to z té své velitelské pozice pronese dost nahlas. Kdyby měl hůl, mohl by s ní máchat ve vzduchu, Sheldon však o holi nechodí. Lars zvedne zvědavě oči. Rhea jen tiše vzdychne. „První světová. Byli jsme naštvaní na Němce, tak jsme jim za trest přejmenovali jídlo. Lepší než válka proti teroru,“ pokračoval. „Jsme naštvaní na Francii, tak Francouze potrestáme tím, že změníme jméno našemu vlastnímu jídlu.“ „Jak to myslíš?“ zeptá se Lars. Sheldon si všimne, jak Rhea šťouchne Larse do stehna a zvedne obočí, čímž naznačuje – s neodbytností rozpáleného pohrabáče – že tenhle druh řečí, náhlé výbuchy, ty odbočky od tady a teď, nemá vůbec podporovat. Nic, co by mohlo zhoršovat onu bouřlivě diskutovanou demenci. Sheldon ten šťouchanec neměl vidět, jenže viděl a pokračuje dvakrát tak sebejistě. „Freedom fries! Mluvím o Freedom fries. Sbohem French fries, přivítejte hranolky svobody. Vážně. Tuhle pošahanost ukuchtil Kongres Spojených států amerických. A moje vnučka je přesvědčená, že jsem to já, kdo blbne. Dovol, abych ti něco řekl, mladá dámo. Nejsem to já, kdo překračuje hranici příčetnosti. To příčetnost překročila mě.“ Sheldon se rozhlédne po parku. Nejsou tu vidět davy nahodile proudících neznámých lidí, které zaplavují každou americkou metropoli, zástupy, které nejsou cizí jen pro nás, ale i pro sebe navzájem. Lidé tady jsou vysocí, homogenní a vstřícní, usmívají se, znají se a všichni nosí totéž transgenerační oblečení. Ať se 12
Sheldon snaží sebevíc, na tyhle lidi nějak nedokáže zaostřit. Rhea. Jméno Titánky. Dcery Úrana a Gaie, nebe a země, manželky Kronovy, matky bohů. Sám Zeus jí sál z prsu, to z jejího těla povstal nám známý svět. Pojmenoval ji tak Sheldonův syn – Saul, teď již mrtvý – aby ji pozvedl nad banalitu, jíž se protloukal u námořnictva ve Vietnamu v letech 1973 a 1974. Na jeden měsíc přiletěl domů, aby si odpočinul a nabral síly, než se zase vrátí do Vietnamu. Bylo to v září. Řeka Hudson i lesy v Berkshires zapadaly listím. Podle Sheldonovy ženy Mabel – která už je pryč, ale kdysi bývala do takových věcí zasvěcená – strávil Saul se svou přítelkyní za celou dobu volna pouhou jednu noc, a tehdy byla Rhea počata. Druhý den ráno proběhl mezi Sheldonem a Saulem rozhovor, který je oba proměnil, a Saul se pak vrátil do Vietnamu, kde mu dva měsíce po příjezdu nášlapná mina Vietkongu utrhla nohy, když v rámci rutinní záchranné akce hledal sestřeleného pilota. Saul vykrvácel na lodi, ještě než dorazili do nemocnice. „Dejte jí jméno Rhea,“ napsal Saul v posledním dopise ze Saigonu, když byl Saigon ještě Saigon a Saul byl ještě Saul. Možná si vzpomněl na řeckou mytologii a k výběru toho jména ho vedly ty nejlepší pohnutky. A možná se jen zamiloval do hrdinky z románu Stanislawa Lema, který si četl pod vlněnou dekou, když ostatní vojáky unášel na vlnách spánek, do hrdinky odsouzené k záhubě. Bylo třeba polského spisovatele, aby tomuto americkému Židu chvíli před tím, než ho zabije vietnamská mina, vnukl nápad pojmenovat svou dceru po řecké Titánce, protože se chtěl zavděčit svému otci mariňákovi, jenž před lety sloužil jako odstřelovač v Koreji – a kterého nade vší pochybnost pronásledují Severokorejci ještě i teď po skandinávských pláních. Přesně tak, 13
i tady uprostřed zeleně Frognerského parku za slunného červencového dne, když už mu zbývá tak hrozně málo času, aby odčinil všechno, co způsobil. „Rhea.“ Tady to neznamená nic. Je to švédské slovo pro výprodej v obchodním centru. Takhle snadno se dá zrušit všechno. „Dědo?“ řekne Rhea. „Co?“ „Tak co na to říkáš?“ „Na co?“ „Však víš. Na tohle místo. Ten park. Čtvrť. Sem se budeme stěhovat, až prodáme byt v Tøyen. Je mi jasné, že Gramercy Park na Manhattanu to zrovna není.“ Sheldon neodpovídá, takže Rhea zvedne obočí a otevře dlaně, jako by chtěla odpověď vykouzlit. „Oslo,“ shrne. „Norsko. Tohle světlo. Tenhle život.“ „Tenhle život? Ty chceš znát můj názor na tenhle život?“ Lars mlčí. Sheldon u něho pohledem hledá spojenectví, ale Lars je někde mimo. K očnímu kontaktu sice dojde, ale bez odpovídajícího zapojení duševních pochodů. Lars je lapený v cizokrajné přestřelce mezi dědečkem a vnučkou – ve slovním duelu, pro který je špatně vybaven a o němž ví, že by nebylo slušné jej přerušovat. A přesto je vidět i jistá lítost. Na Larsově tváři se objevil jeden z mála univerzálních výrazů, který znají všichni muži kdekoli na světě. Říká: Na mě se nedívej, já jsem se do téhle konverzace jen přiženil. Pro Sheldona je to alespoň náznak čehosi povědomého. Vycítí v tom však i něco typicky norského. Něco tak dokonale nestranného, že mu to okamžitě začne jít na nervy. Sheldon se vrátí pohledem k Rhee, k ženě, s níž se Larsovi podařilo oženit. Má havraní černé vlasy hlad14
ce stažené do culíku. Modré oči jí jiskří jako Japonské moře před bitvou. Sheldona napadne, že se jí díky těhotenství prohloubil pohled. Tenhle život? Kdyby teď natáhl ruku a dotkl se její tváře, prsty pohladil lícní kosti a palcem jí ze spodního rtu setřel zatoulanou slzu vyvolanou ostrým větrem, určitě by se okamžitě rozplakal, objal by ji, přitáhl blíž a přitiskl si její hlavu na rameno. Další život je na cestě. Na ničem jiném nezáleží. Rhea čeká na odpověď, ale odpověď nepřichází. Sheldon na ni jen zírá. Možná už tu otázku zapomněl. Rhea pocítí zklamání. Slunce nezapadne dřív než v deset. Všude kolem běhají děti a lidé odcházejí z práce dřív, aby si užili léto, jež se před nimi rozprostírá jako odměna za temnotu zimních měsíců. Rodiče kupují obložené chlebíčky a malými kousky krmí děti. Tatínkové zatím vracejí umělohmotné dětské lahvičky zpátky do drahých kočárků s exotickými jmény. Quinny. Stokke. Bugaboo. Peg Perego. Maxi-Cosi. Tenhle život? Už by přece mohla vědět, že tenhle život je jenom výsledkem spousty předchozích smrtí. Mario. Bill. Rheina babička Mabel, která umřela před osmi měsíci, což vedlo k tomu, že se Sheldon přestěhoval sem. Trajektorii, již vytvořila Saulova smrt, žádným způsobem vypočítat nelze. Pohřeb měla Mabel v New Yorku, ačkoli ona i Sheldon pocházeli z jiných koutů země. On se narodil v Nové Anglii, ona v Chicagu. Ale nakonec se oba usadili v New Yorku, nejprve jako návštěvníci, pak jako rezidenti a nakonec, možná, po mnoha letech jako Newyorčani. 15
Po obřadu a pohoštění si Sheldon odešel sednout sám do kavárny v Gramercy kousek od místa, kde bydleli. Bylo odpoledne. Doba obědů skončila. Truchlící se rozptýlili do všech stran. Sheldon měl zahájit šivu, aby se o něho mohli příbuzní a známí sedm dní starat, krmit ho a dělat mu společnost, neboť takový byl zvyk. Místo toho seděl v kavárně na Irving Place nedaleko Devatenácté ulice, jedl borůvkový muffin a upíjel černou kávu. Rhea přiletěla na pohřeb bez Larse, a když se Sheldon vytratil, všimla si toho. Našla ho o pár bloků dál a posadila se vedle něj. Měla na sobě pěkný černý kostým a vlasy jí padaly až na ramena. Bylo jí třicet dva let a ve tváři se jí zračila rozhodnost. Její příčinu si Sheldon vyložil špatně. Měl za to, že mu vynadá za vynechanou šivu. Když mu řekla, o co jí skutečně jde, vyprskl borůvky málem až na druhý konec stolu. „Přestěhuj se k nám do Norska,“ řekla. „Ani omylem,“ odpověděl Sheldon. „Myslím to vážně.“ „Já taky.“ „Bydlíme ve čtvrti jménem Frogner. Je tam krásně. Byt v suterénu má vlastní vchod. Budeš mít naprostou volnost. Ještě tam teda nebydlíme, ale v zimě už budeme.“ „Radši ho pronajměte trollům. V Norsku jsou přece trollové. Nebo je to na Islandu?“ „Nechceme ho pronajímat. Je to divný pocit, když víš, že máš neustále pod nohama cizí lidi.“ „To se ti zdá, protože nemáte děti. Člověk si na to zvykne.“ „Podle mě bys měl jet. Co ti tady ještě zbývá?“ „Myslíš jako kromě borůvkových muffinů?“ „Třeba.“ „Tak si říkám, co víc vlastně člověk v mém věku potřebuje.“ 16
„Nezlehčuj to.“ „Co tam asi tak budu dělat? Jsem Američan. Jsem Žid. Je mi osmdesát dva let. Jsem vdovec v důchodu. Mariňák. Hodinář. Trvá mi hodinu, než se vyčůrám. Je tam snad nějaký klub, o kterém bych měl vědět?“ „Nechci, abys umíral sám.“ „Panebože, Rheo.“ „Jsem těhotná. Je to ještě brzo, ale je to tak.“ V tu chvíli, v ten den všech dní, ji Sheldon vzal za ruku a lehce ji políbil, zavřel oči a snažil se v jejím pulzu zachytit tep nového života. V době, kdy Mabel umřela a Sheldon se rozhodl, že se přestěhuje, žili už Rhea s Larsem v Oslu téměř rok. Lars pracoval jako návrhář počítačových her a Rhea se pomalu zabydlovala v životě architektky. Diplom z univerzity Cooper Union v New Yorku se jí začínal vyplácet, a jak se obyvatelstvo Osla tlačilo stále dál za město a do domů v horách, rozhodla se zůstat. Lars, byl už takový, se radoval s ní, povzbuzoval ji a sršel optimismem nad její schopností přizpůsobit se a zaplout do hejna. Norové zůstávají věrni sami sobě a raději se třou v domácích vodách. V Oslu je v důsledku toho spousta rodilých Norů a Norek, kteří jsou provdáni za jakousi stínovou populaci přistěhovaleckých duší s výrazem věčných turistů, kteří připomínají děti na prohlídce muzea voskových figurín. V roce 1992 koupil Lars s pomocí rodičů v Tøyen dvoupodlažní byt se třemi ložnicemi, který měl dnes hodnotu skoro tří a půl milionu norských korun. Na čtvrť, již si Sheldon představoval jako Bronx, se mu to zdálo jako slušná suma. Dohromady pak ještě ušetřili dalších pět set tisíc v hotovosti. Když se k tomu přidala hypotéka – což už bylo mírně přes limit, ale ne nějak hrozivě – dosáhli na tříložnicový byt ve Frogneru, což 17
byla pro Sheldona místní obdoba Západního Central Parku. Byla to sice trochu usedlá oblast, ale Larse s Rheou už unavovalo čekat pořád na gentrifikaci Tøyenu, odkud navíc příliv imigrantů vytlačoval peníze do jiných částí města, což mělo dopad na kvalitu místních škol. Populace z Pákistánu a z Balkánu narůstala. V místním parku se scházeli Somálci žvýkat kát, do nákupního centra naproti přes ulici přesunula radnice ve své moudrosti metadonové centrum, jež přitahovalo heroinisty. I přesto se Rhea s Larsem snažili Sheldona neustále přesvědčovat, že tohle místo má „charakter“. On viděl pouze hrozbu. Naštěstí tu však nebyli žádní Severokorejci, ti malí šikmoocí bastardi. A kdyby tu byli, nešlo by je přehlédnout. Schovat v Norsku severního Korejce je těžké. V New Yorku je to jako schovávat v lese strom. Tam jsou na každém rohu, vedou květinářství a prodávají v potravinách, jejich černá očka vás sledují cestou po chodníku a posílají telegrafem do Pchjongjangu hlášení o vašich souřadnicích. Pronásledují ho již od roku 1951 – tím si byl jistý. Nemůžete sestřelit dvanáct chlápků jménem Kim ze špičky vlnolamu v Inčchonu a myslet si, že vám to Korejci odpustí a zapomenou. Korejci teda ne. Mají čínskou trpělivost, ale namíchanou s vendetou po italsku. A umí se vmísit do davu. A jak! Sheldonovi trvalo patnáct let, než se naučil jak je vyhmátnout, jak vytušit jejich přítomnost, jak jim uniknout a jak je přelstít. To ale tady neplatí. Tady by ti zákeřní Korejci v davu bili do očí. Všichni do jednoho. Vyčníval by tu každý z těch šílených maniaků s vymytým mozkem, kterého sleduje další pošahaný cvok s vymytým mozkem pro případ, že by toho prvního postihlo volnomyšlenkářství. 18
„Mám pro vás novinku, vy bastardi!“ chtěl by na ně Sheldon zakřičet. „To vy jste začali tu válku! A až vám tohle dojde, zjistíte, že mi dlužíte pořádnou omluvu.“ Jenomže Sheldon dokonce ještě dnes věří, že oklamaní za své činy odpovědnost nenesou. Mabel jeho averzi vůči Korejcům nikdy nechápala. Tvrdila mu, že mluví z cesty, že i doktor má stejný názor a že nastal nejvyšší čas, aby se začal chovat rozumně a smířil se s tím, že nikdy nebyl romantickým snajperem, ale kancelářským pěšákem v Pusanu, a že ho žádní Severokorejci nepronásledují. Nikdy nikoho nezastřelil. Nikdy nevystřelil v zuřivosti. Tak mluvila jen pár měsíců před tím, než umřela. „Jde na tebe senilita, Donny.“ „Nejde.“ „Měníš se. Já to vidím.“ „Jsi nemocná, Mabel. Jak by to na mě mohlo nepůsobit? A kromě toho to opakuješ už od šestasedmdesátého. Možná se neměním já. Třeba ses změnila ty. Vypěstovala sis prostě imunitu vůči mému šarmu.“ „Z ničeho tě přece neobviňuju. Je ti přes osmdesát. Rhea mi povídala, že po osmdesátém pátém roce postihne Alzheimer dvacet procent lidí. O tom bychom se měli bavit.“ „Neměli!“ „Musíš jíst víc ryb.“ „Ne-ne!“ Teď zpětně mu to připadalo jako dost dětinská odpověď. Byl to však také vyzkoušený a prověřený protiargument. Vzpomínky jsou zkrátka s věkem čím dál živější, nic víc. Čas se mu teď skládá jinak. Kde není budoucnost, začne se mysl uzavírat sama do sebe. To není demence. Dalo by se naopak říct, že tváří v tvář nevyhnutelnému je to dokonce ta jediná rozumná reakce. 19
A kromě toho, odkud se ty vzpomínky vzaly? Na začátku září roku 1950 se v Koreji ztratil. V důsledku celé řady událostí, jež dávaly smysl jenom tehdy, ho u pobřeží nabrala australská loď HMAS Bataan patřící k jednotce Task Force 91, která měla za úkol vybudovat a udržet blokádu a krýt americké jednotky chystající se k vylodění. Mezi těmi měl být i Sheldon, ale nebyl, protože byl na palubě Bataanu. Sheldon, říkalo se mu tehdy Donny, měl být u Pátého pluku námořní pěchoty, který útočil na Červenou pláž, ale při rozřazování se ztratil, jelikož v armádách se pořád něco ztrácí. Když vypukla druhá světová válka, byl ještě moc mladý, aby mohl bojovat. Takže to jediné, co ho napadlo, když se o pět let později objevila Korea, bylo, že tuhle válku už nezmešká, takže okamžitě dobrovolně narukoval jen proto, aby nakonec – v okamžiku pravdy – skončil uprostřed partičky australských balíků, kteří mu odmítali půjčit člun, v němž by mohl doplout na břeh a střílet tam lidi tak, jak měl. „Sorry, kámo. Mohli bysme ho potřebovat. Máme jenom čtyry. Malá loď, velký děla, všude kolem kulky. Chápeš, ne?“ Tak se rozhodl, že si člun od svých australských hostitelů vypůjčí bez dovolení – použít slovo „ukradne“ se mu příčilo. Uznával sice, že z jejich strany nebylo úplně nerozumné chtít si při masivní obojživelné zteči ponechat záchranné plavidlo, ale různí lidé mívají někdy různé potřeby a člověk si musí vybrat. Donnymu Horowitzovi bylo tehdy dvaadvacet. Měl jasnou hlavu, pevnou ruku a v židovském žaludku mu ležel vztek velikosti Německa. Z pohledu armády šlo jenom o to stanovit pro něj vhodnou funkci a určit správný úkol. Jeho funkce byla elitní odstřelovač. Jeho úkol byl Inčchon. Inčchon byla takticky náročná mise. Severokorejce oslabily boje o Pusanský perimetr, které trvaly již přes 20
půldruhého měsíce, a generál MacArthur rozhodl, že nastala správná chvíle k napadení z boku obsazením nejzápadnějšího korejského přístavního města Inčchon. V oblasti kolem Inčchonu ale byly špatně přístupné pláže a spousta mělčin, kvůli čemuž se invaze musela podřídit rytmu přílivů a odlivů. Bombardování námořnictva, jehož cílem bylo oslabit obranu Inčchonu, trvalo už dva dny. Všichni tehdy mysleli na den D. A všichni mysleli na to, co se stalo na pláži Omaha, když americké bombardéry nezasáhly cíle a když šly plovoucí tanky DD ke dnu, takže se k Američanům na bojišti nedostala žádná výzbroj, jež by jim poskytla krytí a palebnou sílu. Neměli ani krátery po bombách, které by jim posloužily jako zákopy. Donny by se hanbou propadl, kdyby při téhle invazi nebyl na frontě. Toho rána, uprostřed kouře, dělostřelecké palby a hluku, v němž divoce poletovali ptáci, se Třetí a Pátý pluk ve výsadkových lodích ukrývajících v útrobách tanky Pershing blížil k Zelené pláži. Donny spustil člun vypůjčený z boku Bataanu, sklouzl za ním i s puškou a vesloval čelem přímo do dělostřelecké palby namířené na australské plavidlo. Na Červené pláži bránili Severokorejci mohutný vlnolam, na který se jihokorejská námořní pěchota snažila vyšplhat po žebřících. Na vrcholku vlnolamu stála řada odstřelovačů a brala na mušku Američany, Jihokorejce a všechny ostatní, kdo bojovali pod vlajkou OSN. Nad hlavou létaly obloukem rakety. Severokorejci vystřelovali zelené stopovky dodané jejich čínským spojencem; zelené dráhy se křížily s červenými projektily Spojenců. Odstřelovači začali mířit přímo na Donnyho. Nejdříve létaly kulky občas, pak už rychle za sebou, dopadaly zkoseně na hladinu nebo prorážely člun. 21
Sheldon si často v duchu říkal, co asi tak těm Korejcům, té pověrčivé chásce, blesklo hlavou, když v červeném, zeleném, oranžovém a žlutém světle bitvy, jež se odráželo od hladiny i od mraků na ranním nebi, spatřili osamoceného vojáka stojícího ve vodě s tváří obrácenou proti nim. Maličký modrooký démon imunní vůči jejich obranné palbě. Jedna dávka těžce zasáhla Donnyho člun. Čtyři střely proděravěly příď a potom bok. Voda začala pronikat dovnitř a obtékat kolem Sheldonových bot. Pěchota už přirazila ke břehu a zahájila postup k vlnolamu. Zelené stopovky teď mířily dolů do jeho pluku. Když už byl takhle daleko a taky proto, že byl špatný plavec, rozhodl se – tři sta padesát metrů od pobřeží a s oběma nohama ve vodním hrobě – že je, ksakru, přece lepší munici použít než se s ní utopit. Sheldon měl ruce jemné jako děcko. Měřil metr sedmdesát, nikdy fyzicky nepracoval ani nezvedal činky. Sčítal cifry v ševcovské dílně svého otce a snil o tom, že za Red Sox odpálí pořádnou ránu vysoko přes stěnu jejich baseballového stadionu přezdívaného Zelená obluda. Když se jeho prsty poprvé dotkly zespod Mabeliných ňader – pod kosticí podprsenky během promítání filmu s Bogartem a Bacallovou – řekla mu, že stejně jemně se dotýkají dívky. Tohle doznání v něm probudilo sžíravější sexuální touhu než všechny filmy, které kdy viděl. Když se přihlásil do armády, vybrali ho jako odstřelovače. Viděli, že je klidný. Tichý. Chytrý. Šlachovitý, ale silný. Zloby měl v sobě dost, dokázal ji však usměrnit rozumem. O zbraních většinou uvažujeme jako o brutálních věcech, jež používají brutální lidé. Ale umění pušky vyžaduje ten nejjemnější hmat – dotyk milence nebo hodináře. Mezi prstem a spouští nastává souznění. Dech 22
je potřeba držet pevně pod kontrolou. Každičký sval slouží jenom k tomu, aby dosáhl nehybnosti. Závan na tváři prozradí směr větru, což se vzápětí projeví nadzdvižením hlavně tak lehkým, jak lehce stoupá v zimě navečer horko z čerstvě upečeného borůvkového koláče. A v tu chvíli, s nohama ve vodě, zamířil Donny na vzdálené cíle mihotající se v mlze nad vlnolamem. Dělostřelecká palba ho neznepokojovala. Voda v botách nebyla víc než vjem bez významu. Včelka, jež mu v tom hluku a kouři vletěla do stehna, byla jenom pocit. Byl dokonale soustředěný a dodnes si to celé pamatuje s hudbou. Skladba, kterou tehdy slyšel a která jeho vzpomínky doprovází ještě dnes, byla první Bachova suita pro sólové violoncello. A v tuhle chvíli nejhlubšího klidu a nejdokonalejšího míru se vytratila všechna zloba mládí. Hudba, mlha a voda mu otevřely žíly a jedovatá nenávist vůči nacistům odtekla pryč. A tehdy, v ten moment milosti, Donny zabil. Z ústí nadmíru přímo střílející pušky M-1 Garand vyprázdnil za necelých třicet sekund tři zásobníky. Zabil dvanáct mužů, sestřelil je z vlnolamu ze vzdálenosti tří set padesáti metrů, a otevřel tak prvním americkým vojákům možnost zaútočit na samé čelo nepřátelských vojsk beze ztrát na životech, zatímco on sám krvácel na levé noze z povrchového zranění způsobeného kulkou. Jeho akce byla pouhé nepatrné gesto; jako upustit oblázek do klidného jezírka, a rozrušit tak odraz noční oblohy. Mabel to samozřejmě vyprávěl až o mnoho let později. Vlastně tak pozdě, že už mu nikdy neuvěřila. Narodil se jim syn a Sheldon vždycky chápal hrdinství jako sou23
kromou záležitost. Tvrdil, že měl funkci zásobovacího důstojníka a že byl hluboko na jihu v oblasti, která byla mnohem bezpečnější. Jeho zranění? To zranění si přivodil, když nepozorně vešel do kůlny s nářadím a napíchl se na hrábě. Vymyslel k tomu i vtip. Ve srovnání se mnou to byla zdaleka ta nejostřejší věc v kůlně. Jak si Sheldon vzpomíná, za zásluhy při invazi byl vyznamenaný Pochvalnou medailí námořnictva a námořní pěchoty a také Purpurovým srdcem. Otázkou samozřejmě je, kam medaile schoval. Sheldon provozoval starožitnictví a hodinářství. Medaile by mohly zapadnout kamkoli, do jakékoli škvíry. Představovaly jediný hmatatelný důkaz, že mu ještě pořád nepřeskočilo. Teď je však obchod zrušený, co v něm zbylo, se odprodalo. A všechno, co kdysi tak dlouho a pečlivě shromažďoval, se zase rozkutálelo do všech stran, zpět do světa, kde budou noví sběratelé vytvářet nové sbírky, dokud se i oni nevytratí do mlhy a sbírky se zase nerozkutálí. Tento život! To je mi otázka! Otázka, na kterou nikdo nechce doopravdy znát odpověď. V tomhle životě zbyl z kdysi pevného těla jen seschlý proutek. Jako z dálky si vybavuju celé říše zelenající se krajiny a bukových lesů v Nové Anglii, které jsem vídal za oknem jako dítě. A rodiče nablízku. V tomto životě pajdám jako stařec, i když jsem kdysi uměl zvysoka přeskočit každou pochybnost a rozpor. V tomto životě je z mých vzpomínek dým, jenž mě dusí a štípe v očích. V tomto životě si pamatuju touhy, jaké už se nikdy nevrátí. To když jsem byl ještě milencem s nejmodřejšíma očima, jaké kdy viděla – hlubšíma než měl Paul Newman, tmavšíma než měl Frank Sinatra. 24
Tento život! Tento život se bez vysvětlení a bez omluv chýlí ke konci a každý záchvěv citu v duši a každý paprsek slunce pronikající z mraků hrozí, že bude poslední. Tento život byl kratičký a tragický sen, který mě přemohl kdysi v sobotu časně zrána, když se v zrcadle na jejím toaletním stolku odrazilo slunce a já jsem v tu chvíli oněměl tak prudce, jak celý svět najednou zbělel. A i kdyby někdo chtěl odpověď znát, zbyl vůbec někdo, kdo ji může říct?
25
Kapitola 2
Je jakási nekřesťanská hodina a Sheldon stojí nahý v koupelně bytu v Tøyen. Rhea s Larsem nejsou doma. Odjeli beze slova uprostřed noci a jsou pryč již několik hodin. Je tma, světla nechal zhasnutá. Sheldon se jednou rukou opírá o chladné dlaždičky nad záchodem a druhou rukou míří. Lepší už to nebude. Čeká, až mu přestane překážet prostata, aby se mohl po zásluze vyčůrat a vrátit do postele, kam patří, protože co kdyby mu náhodou zrovna teď přestalo fungovat srdce? Nechce, aby ho tu takhle – tuhého na podlaze s kolíkem v ruce – našla partička dvacetiletých mediků, kteří budou očumovat jeho obřízku a smůlu. Není to ale jenom věk, čím se čekání protahuje. O patro výš je slyšet hádku mezi mužem a ženou. Hádají se v jakémsi balkánském jazyce se vší jeho zákeřností a plačtivostí. Možná je to albánština. Možná ne. Sheldon neví. Zní to zároveň podle, antisemitsky, komunisticky, primitivně, surově, fašisticky a prohnile. Každý foném, štěk a celá intonace zní krutě. Hádka je hlasitá a její celkový tón nutí Sheldovy vnitřnosti, aby se v jakémsi pravěkém sebeobranném reflexu stahovaly. Sheldon pleskne několikrát rukou do stěny, ale jeho údery vyzní ochable. 26
Vzpomene si na čmáranice z pánských záchodků při základním výcviku: „Starej snajpr neumře, jen mu zbyde plnej kanón.“ Sheldon se došourá zpátky do postele, přitáhne si deku až po ramena a poslouchá, jak se ženin křik mění v nářky. Pak Sheldon konečně usne slabým a oněmělým spánkem. Když se probudí, je – v souladu s očekáváním – neděle. Pokoj tone v záplavě světla. Ve dveřích stojí jakýsi statný muž, který zcela jistě není Korejec. „Haló? Sheldone? Ahoj! Tady Lars. Dobré jitro.“ Sheldon si promne tvář a podívá se na hodinky. Je teprve pár minut po sedmé. „Ahoj, Larsi.“ „Vyspal ses dobře?“ „Kde jste vy dva sakra byli?“ „To ti povíme u snídaně.“ „Váš soused je balkánský fašista.“ „Vážně?“ Sheldon se jen zamračí. „Budeme smažit vajíčka. Dáš si?“ „Slyšeli jste to taky, ne? Nebyla to halucinace.“ „Pojď se najíst.“ Byt je v boční uličce vedoucí z ulice Sars’ Gate nedaleko tøyenského parku. Dům je postavený z cihel a na podlaze jsou položena široká prkna. Podle Sheldona má byt nádech newyorského loftu, protože Larsův otec strhl příčky mezi kuchyní a obývacím pokojem a mezi obývacím pokojem a jídelnou, čímž vznikl velký otevřený prostor s bílými stěnami a podlahou. Ze sloučených místností vedou dveře do dvou ložnic a ke třetí, malé ložnici, ve které teď bydlí Sheldon, se schází po krátkých schodech dolů. 27
Jelikož nejde dál uhýbat před novým dnem, Sheldon vstane, navlékne si župan a pantofle a odšourá se do obýváku, kde jako lampa u výslechu oslnivě září časné ranní slunce. S tímto problémem se nesetkává poprvé a není na něj nepřipravený. Na vině je norské letní světlo. Řešení představují sluneční brýle se zlatými obroučkami zvané pilotky, které Sheldon vytáhne z kapsy a nasadí na oči. Když zase vidí, vydá se ke stolu prostřenému ke snídani – kozí sýr, pochoutky ze sušeného vepřového, pomerančový džus, játrová paštika, losos, máslo a čerstvě upečený chléb právě koupený v potravinách na rohu. Rhea má na sobě seprané levisky a světle modrou saténovou blůzu z H&M, vlasy má stažené dozadu. Je naboso a není nalíčená, v dlaních svírá šálek horké kávy au lait a opírá se o kuchyňskou linku. „Dobré ráno, dědo,“ řekne Rhea. Rhea dobře ví, jak se Sheldon po ránu vždycky tváří. Nezaskočí ji ani jeho tradiční pozdrav. „Kafe!“ Rhea už je má hotové a podá mu je. Pod flanelovým županem zahlédne Sheldonovy nohy. Jsou holé a bledé, ale pořád ještě drží jakýsi tvar a mají nějaké svalstvo. Sheldon se očividně scvrkává, zůstal však štíhlý a drží se zpříma. Vypadá díky tomu vyšší, než je. Loudá se, remcá a všechny komanduje, ale ramena má rovná, a když nese kafe v hrnku od časopisu Penthouse – podle toho, jak ta holka vypadá, si jej objednal tak v sedmdesátých letech – netřesou se mu ruce. Rhea ho prosila, aby ten hrnek nechal doma… ale to ne. Na jakémkoli veřejném místě za hranicemi tohoto bytu by Sheldona v takovém ohozu samozřejmě zatkli. Skutečnou záhadou však je, co přimělo Larse, aby souhlasil, že tuhle politováníhodnou postavičku, kterou má Rhea tolik ráda, nechá bydlet u sebe doma. 28
V tom ale nejspíš spočívá i správná odpověď. Rhea Larse zbožňuje – hlavně pro jeho laskavou vřelost, suchý humor a klidnou povahu – a ví, že on k ní cítí totéž. Je obdařený mužností, která se umí transformovat – před zraky veřejnosti zůstává skrytá, ale v soukromí ožívá podobně, jako se roztomilý hnědý medvídek proměňuje v dravou šelmu. Rhea to přisuzuje vlivu výchovy, nejen jeho povaze. Jako by norští muži přišli na způsob jak bezuzdnou maskulinní sílu ovládnout a uvést do harmonie se společností tím, že před lidmi její nejostřejší hrany otupí, ale v soukromí smí intimní chvíle i hrubá síla narůst do všepohlcující šíře. Lars je sice velmi jemný muž, je však také lovec. Už od dětství chodí s otcem střílet soby. Masa má Rhea v mrazáku na rok. Ale ať se snaží, jak chce, stejně si Larse nedovede představit, jak tiskne spoušť, jak z uloveného kusu stahuje kůži, jak vyvrhuje vnitřnosti. On je však víc než jen produkt tohoto světa. Má v sobě takové hloubky dobroty, o nichž Rhea ví, že jich sama nedosahuje. Ona nemá tutéž schopnost odpouštět. Její emoce, mysl a já jsou utkány víc natěsno, jsou pevněji provázány věčným dialogem o hledání smyslu, cíle a vlastního výrazu. Rhea má potřebu věci vyjadřovat a vykládat a snaží se učinit svět pochopitelným, třebas by to bylo pouze pro ni samotnou. Nechat něco být, přejít to a vydat se dál, odevzdat se mlčení – to není její styl. Avšak Larsův ano. Lars dokáže přijmout lidstvo takové, jaké je vidí. Neprojevuje se přívalem slov, myšlenek a zkratů, náhlých prozření a nečekaných propadů, ale schopností čelit tomu, co přichází. Vidět to jasně. Říct pouze to, co je nutné říct, a skončit. Co je pro Rheu akt vůle, to je pro Larse běh života. Přáli si mít děti. Ale až nedávno. Rhea potřebovala čas, aby tu našla své místo, aby zkusila, jestli se jí podaří 29
naroubovat americkou duši na norský matrix. Takže když jí došly antikoncepční pilulky, jednoduše už si nedošla k lékaři pro další předpis. Ten den si pamatuje dobře. Bylo to v sobotu v prosinci, ne dlouho před Vánoci, ale již po Chanuce. Byl to určitě jeden z nejtemnějších dnů roku, v jejich bytě však hřejivě zářil vánoční stromek a menora. Bavili se tím, že vyjmenovávali různé smyslové vjemy, které doprovázely svátky v minulosti. Hřebíček. Skořice. Borovice. Marcipán. „Ne, marcipán ne.“ „Tady to letí,“ řekl Lars. „S čokoládovou polevou.“ „Kdo je na řadě?“ „Ty.“ Zvonky. Svíčky. Koláč. Jablka. Lyžařský vosk… „Vážně? Lyžařský vosk? U nás taky. To je parádní!“ „Dělám si legraci, Larsi.“ „Aha.“ Tři slova. Někdy čtyři. Přesně tolik toho měli společného. To je solidní základ pro dítě. Rhea upije trochu kávy a podívá se na titulní stránku Aftenpostu, který čte Lars. Je na ní obrázek vyhlášení kosovské nezávislosti na Srbsku. Něco o Bradu Pittovi. Něco o nízkosacharidové dietě. Ne, Larsovi tehdy neřekla, že se pokouší otěhotnět. Nějak to nebylo nutné. Jako by to už věděl. Nebo jako by to – vzhledem k tomu, že byli manželé – vědět nemusel. Událost, z níž by se v její domovské newyorské kultuře mohlo stát hotové melodrama, vyústila tady v objetí, Larsovy prsty jí prohrábly vlasy a pak je sevřely v pěsti. Lars čte noviny jako normální člověk, ale Sheldon drží jednu stránku proti světlu, jako kdyby hledal vodoznaky. Rhea jako obvykle vůbec nechápe, jaký má co30
koli z toho, co Sheldon dělá, smysl – jestli se jako malé dítě jen dožaduje pozornosti, zda se projevuje jeho pokročilý věk nebo jestli podniká nějakou akci, která by, kdyby se zeptala, zněla zároveň pomateně, šíleně i logicky. Když se tyhle tři věci – jeho povaha, duševní stav a rozum – zkombinují, nelze jedno od druhého odlišit. Sheldon je v Norsku již třetí týden. Chtěli, aby si tu našel místo, aby se usadil v novém životě. Všem bylo jasné, že odsud nevede cesta zpět. Sheldon je moc starý a byt v Gramercy je prodaný, takže se stejně nemá kam vrátit. „Já ti na to neskočím,“ řekne Rhea. „He?“ Lars i Sheldon zvednou noviny o něco výš – jeden aby se schoval, druhý aby provokoval. „Řekla jsem, ty cvoku, že ti na to neskočím. Absolutně mě nezajímá, proč v těch novinách hledáš šifru mistra Leonarda.“ „Norština zní jako angličtina pozpátku. Zajímalo mě, jestli se tak i píše. Což nezjistím jinak, než že stránku podržím proti světlu a přečtu si článek na druhé straně. Jenomže slova z téhle strany zakrývají slova na opačné stránce, takže to nejde poznat.“ Promluví Lars: „Dneska bude zase hezky.“ „Podle mě bychom měli jít ven. Dědo, nechtěl bys na procházku?“ „No jistě, to by se jim líbilo, že jo.“ „Korejcům?“ „Ty se mi posmíváš. Poznám ten tón. Děláš si ze mě legraci.“ Rhea položí prázdný hrnek do dřezu, opláchne si ruce a utře si prsty do džínů. „Chceme ti něco říct.“ „Řekněte mi to tady.“ „Šla bych raději ven.“ 31
„Já ne. Mně se tady líbí. Blízko jídla. U všeho toho vepřového. Chce mě dostat.“ „Můžeme se vyplížit zadem.“ V tu chvíli oboje noviny poklesnou. „Tady je zadní východ?“ zeptá se Sheldon. „Druhý vchod, když přijedeš na kole. Moc lidí o něm neví. Je to tajemství.“ „To je dobré vědět.“ „Takové detaily můžou člověku někdy zachránit život, viď?“ „Zase si ze mě děláš legraci. Vím, že se mi posmíváš, ale mně je to fuk. Já moc dobře poznám, o co jde. Mám svého fištróna, své rodinné šperky a něco úspor na knížce. A je mi přes osmdesát. To už něco znamená.“ „Tak půjdeme už nebo co?“ „Co to máte za divné sousedy?“ zeptá se Sheldon, aby změnil téma. „Jak to myslíš?“ „Zní to, jako kdyby ten fašista bil svoji ženu.“ „Jednou už jsme na ně volali policii.“ „Takže jste to taky slyšeli!“ „Jo.“ „Máte zbraň? Larsi, máš zbraň?“ „Tady ne.“ „Ale máš ji, nebo ne? Neběháš přece po lesích nahatý s blonďatýma vlasama vlajícíma ve větru a nevrháš se holou hrudí proti sobovi, že ne? Netrháš ho zubama? Nemáš krví potřísněné chmýří na bradě? A širokánský úsměv. Je v tom i puška, že jo?“ „Ve srubu. Mojžíš s Áronem. Jsou zamčené v budce u sauny. Jedna je rozbitá.“ „Ty máš židovské pušky?“ Lars se usměje. „Ne, to ne. Winchestrovku a remingtonku. Pojmenoval jsem je po dvou dělech z Drøbaku, co za války potopily německou loď. Ve fjordu.“ 32
„Norsko má židovská děla, co zabíjela nacisty?“ „Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel.“ Sheldon zvedne obočí a otevře dlaně, jako by se ptal, jak jinak by člověk mohl přemýšlet o dvou dělech pojmenovaných Mojžíš a Áron, jež potopila nacistickou loď. Lars ustoupí. „Ano, Norsko má židovská děla, co zabíjela nacisty.“ „Ale tady ty pušky nejsou. Mojžíš s Áronem jsou na cestách.“ „Jsou na chatě. Jasně.“ „No, tak to je v pohodě. Souboj na nože bychom určitě s přehledem vyhráli. Co taky může balkánská mafie ve srovnání s námi třemi vědět o soubojích na nože?“ „Ten srub je kousek od švédské hranice. Za války tam fungoval norský odboj. Říkalo se jim Kluci z lesa. Podle otce je tam děda ukrýval v sauně. Nosili na klopě připnuté sponky. Nosilo je hodně lidí. Bylo to znamení vzdoru proti okupaci.“ Sheldon přikývne. „Takže Operace sponka slavila úspěch, jo? Tohle je určitě muselo zlomit. Kdo by taky mohl vystát takovou nemístnost?“ Rhea řekne: „Dědo, měl by sis dát sprchu, hodit na sebe nějaké alespoň trochu sladěné oblečení – snad i spodní prádlo – a za odměnu můžeme vzít roha zadním vchodem.“ Sheldon změní téma. „Víš, proč nosím tyhle hodinky?“ „Abys věděl, kolik je hodin?“ přistoupí Rhea na další odbočku. „Ne. Kvůli tomu bych nosil hodinky. Otázka ale zní, proč nosím tyhle hodinky. Předtím jsem nosil hodinky, ve kterých bylo srdce tvého otce. Jednou ti to vysvětlím. Ale na základě vašich novinek, a taky že jsem přijel do země modrého nebe a ledu, jsem se rozhodl 33
rozšoupnout se a obstarat si nové. A víš, jakou značku jsem si koupil? Ne omegy. Ne rolexky. Povím ti, jaké jsem si koupil. Hodinky J. S. Watch and Company. Žes o nich nikdy neslyšela? Ani já ne. Dozvěděl jsem se o nich náhodou. Jsou z Islandu. Z pomezí mezi Starým a Novým světem. Na úpatí sopky uprostřed Atlantiku je vyrábějí čtyři chlápci, které napadlo vydělat pár dolarů na exkluzivních a vybroušených časoměřičích, jelikož pro ně mají slabost. Jelikož vědí, že vyrábět hodinky je kladný a tvůrčí počin, inženýrské dílo nebývalé krásy vydobyté tváří v tvář nelítostně funkční struktuře a formě. Jako život tváří v tvář smrti. A navíc, ty moje jsou parádní! Koukni!“ „Venku. Jdeme ven.“ „Nedostal jsem klíče od domu. Absolutně nemám volnost.“ „Necháme ti je udělat. Tak co?“ „Když byl tvůj táta ještě kluk, začal schválně nosit oblečení, které k sobě neladilo. Byl to vzdor proti otcovu útisku. Tak jsme mu pak kupovali už jenom levisky – džíny pojmenované po jednom kmeni Izraele, které se magicky hodí k jakémukoli svršku. K batice, kostce, pruhům i k maskáčům. Na levisky můžeš hodit všechno. Tím jsem tvého otce přelstil. Ale vrátilo se nám to, protože z něj vyrostl kluk s nulovým módním vkusem.“ „Řekla bych, že snídaně skončila.“ „Je v mé knize, abys věděla.“ „Já to vím, dědo.“ „I tvoje babička tam je.“ „Já vím.“ „A spousta rozzlobených Evropanů.“ „Jo.“ „A pes.“ „Jasně.“ 34
„Kniha“ byl jeho jediný prokazatelný nárok na věhlas. V roce 1955, kdy byl po válce pořád trochu ztracený a moc nestál o to nechat se najít, ho najednou popadla myšlenka, že se z něj stane fotograf. Jak se nakonec ukázalo, fotograf docela slavný. Dlouho před tím, než lidi začali bláznit po výstavních obrázkových knihách, jež kladli k rozproudění konverzace u kávy na konferenční stolky, se Sheldon rozhodl vydat na cesty a sbírat portréty. Naneštěstí však, navzdory talentu za kamerou, se mu nedostávalo jistých sociálních dovedností – což byl problém, jelikož portrétování vyžaduje ochotné modely. Sheldonovi se však musí přiznat, že i to dokázal nakonec obrátit ve svůj prospěch, totiž když námětem svých portrétů učinil neochotné modely. A dokonce v tom našel i jisté zalíbení. Proto celý projekt pracovně nazval „Portréty neochotných modelů“. V roce 1956 už měl shromážděno přesně šest set třináct fotografií ze dvanácti měst pěti různých států, a na všech byli lidé rozzuření k nepříčetnosti. Do knihy se jich dostalo přes dvě stě. Zbytek zůstal uskladněný v krabicích, jež pečlivě hlídal a schovával a do nichž nesměl nikdo nahlédnout. Dokud se na to Saul jednou nezeptal, nikdo vlastně ani netušil, že fotek existuje víc. Buď jak buď, zůstaly schované. Kniha zachycovala ječící ženy, muže hrozící zaťatou pěstí, hysterické děti, a dokonce i psy s vyceněnými zuby uprostřed skoku. S hulvátským sarkasmem sobě vlastním zvolil jako titul knihy – a našla si váženého nakladatele a nemalé publikum – slovíčko Cože?. Při krátkém rozhovoru, který s ním udělal magazín Harper’s, dostal otázku, čím přesně dokázal každého tak rozčílit. „Čímkoli, co mě napadlo,“ odpověděl. „Tahal jsem lidi za vlasy, utahoval jsem si z dětí, dorážel na psy, 35
shazoval zmrzliny, pokřikoval jsem na důchodce, utíkal z restaurace bez placení, skákal cizím lidem před nosem do přistaveného taxíku, dělal chytráka, kradl kufry, urážel manželky, stěžoval si na personál, předbíhal ve frontě, srážel klobouky a nikomu jsem nepodržel výtah. Byl to nejlepší rok mého života.“ Na první stránce byl Saul. Ještě jako batole. Sheldon mu vzal lízátko a pak ho fotil s bleskem, což ho naprosto rozběsnilo. Mabel byla sinalá vzteky, čímž si vysloužila místo na straně dvě. Jeden výtisk má Rhea v obýváku. Ukazovala ho Larsovi. Jejich oblíbený snímek je variací na fotku Polibek u hotelu de la Ville Roberta Doisneaua, který v té době zrovna otiskl časopis Life. Sheldon intuitivně vycítil ikonickou sílu, jakou má tahle momentka, již se podařilo vyrvat času v éře velkých změn. Na jeho verzi jsou milenci vyrušení z polibku. Svírají kovové zábradlí mostu a žena hází na objektiv (technicky vzato na Sheldona) láhev vína. Den byl tehdy jasný a Sheldon použil malou clonu, aby zachytil hloubku pozadí, díky čemuž je většina celého výjevu ostrá. Ta černobílá fotka – s překrásnou kompozicí – zachytila nejenom rozzlobenou tvář té ženy – její ruka zůstala hodem natažená, obličej zkřivený, tělo mírně nakloněné přes zábradlí, jako kdyby se chtěla sama vrhnout na objektiv – ale dokonce i etiketu na letící lahvi (Château Beychevelle, St. Julien, Bordeaux 1948). Byla to skutečně vynikající fotografie. A když Doisneau v roce 1994 přiznal, že byl jeho snímek zinscenovaný (protože ta dívka z fotografie chtěla po čtyřiceti letech zaplatit a žalovala ho, tudíž si vynutila fotografovo doznání, že byla najatá, čímž zrušila originální kouzlo fotky), padal Sheldon do vrtule a za skutečného mistra prohlásil sám sebe. „Originál byl podvrh a podvrh byl originál!“ V roce 1995 otiskli jeho fotografii ještě jednou, což mu vyneslo 36
další týden slávy a záminku chovat se nepřístojně na rodinných sešlostech. To bylo pro Sheldona slovy nepopsatelné potěšení. „Oblékni se. Půjdeme se projít,“ řekne Rhea. „Vy dva běžte. Já vás doženu.“ Lars se podívá na Rheu, ta mu vědoucí pohled oplatí. „Dědo, chceme ti říct něco o minulé noci. Pojď s námi.“ Sheldon se podívá na Larse, který si jakoby nic pokládá herinka na krajíc tmavého chleba. „Vám se nelíbí, že bych se tu potuloval sám. Chcete mě mít pod dohledem. Kvůli tomu mi taky chcete pověsit na krk ten mobil. Ale já jej nechci.“ „Udělal bys nám radost.“ „Tvoje babička se mnou uměla manipulovat líp než vy dva dohromady. Já se nevzdám, dokud se nezačneš pořádně snažit.“ „Tak dobře, já jdu ven. Kdo jde se mnou?“ Lars zvedne ruku. „Lars! Skvěle! Ještě někdo?“ Rozhlédne se po místnosti. „Dál nikdo?“ „Mám tu něco na práci,“ řekne Sheldon. „Jako co?“ „Soukromé záležitosti.“ „Nevěřím ti.“ „No a?“ „Je hezky a já bych byla ráda, kdybys šel ven.“ „Věděla jsi, že jsem při práci na té knize oddělal osm foťáků? Šest jich brutálně rozmlátili ti, co jsem fotil – Mariův vzal za své jako první, jeden mi spadl do Hudsonu a jeden sežral pes. Pobavilo mě, jak se ten pes zlobil na foťák, a ne na mě. Fotka vnitřku jeho tlamy je na straně třicet sedm. Autorská práva šla samozřejmě jemu, protože to byl on, kdo zmáčkl spoušť.“ „Kam tím míříš?“ 37
„To je roztomilé, že si myslíš, že někam mířím.“ Rhea se zamračí. Sheldon se usměje. Lars oznámí, že se jde obléknout. Snídaně skončila. Rhea zůstane se Sheldonem sama. „Co je to s tebou? Říkala jsem přece, že ti chceme něco říct.“ „Běž se projít s manželem. Jeďte do srubu. Milujte se na dece z kožešiny. Dejte si sušené losí maso. Skleničku akevittu, který párkrát přeletěl přes rovník. Před dvěma sty lety do téhle země Židi nesměli. Dneska sis tu našla pěkného kluka, který tě miluje, a budete spolu mít pěkné dětičky. Až se zase vrátíte, budu pořád tady.“ „Někdy mám dojem, že někde v tobě je vážně člověk, ale někdy… jsi to zase jenom ty.“ „Běž se obléknout a vyražte. Hrnek si umeju sám.“ Rhea se na Sheldona podívá s rukama zkříženýma na prsou – jako by se o něčem rozhodovala. A potom tichým hlasem s nádechem zloby řekne: „Potratila jsem.“ Její dědeček na to reaguje hlubokým mlčením. Tvář zvážní, svaly se uvolní a Rhea ho na chvíli uvidí v plné síle. Jako kdyby ho zaplavily všechny ty roky. Pouze ústa a obočí prozrazují vyčerpání, které ji až děsí. Okamžitě lituje, že mu to řekla. Měla se držet dohody s Larsem. Novinky odhalovat pomalu. Připravit půdu. Sheldon tiše vstane a přitáhne si župan k tělu. A pak, jako kdyby měl slzy už dávno nachystané, odejde k sobě do pokoje a tam se bez zábran o samotě rozpláče. O několik hodin později, ve dvě odpoledne, je v bytě sám. Tón, s jakým předtím trval na tom, aby Rhea s Larsem šli ven sami, se docela proměnil, když svou žádost později zopakoval. Vysvětlil jim, že teď potřebuje být sám, a tak šli. Oblékl si džíny, bílou košili a těžké pracovní boty. S myslí nyní již opět klidnou leží pohodlně natažený 38
na pohovce s knížkou od Danielly Steelové, když vtom se o patro výš znovu spustí křik. Domácích hádek v životě slyšel dost – řev střídajících se hlasů, eskalace, příležitostné rány, dokonce i bití a pláč. Ale tohle je jiné. Kadence té hádky mu nesedí. Vzteklé hlasy se nestřídají. Muž začal křičet a stále jen zesiluje. Žena tentokrát nevydala ani hlásku. Určitě tam je, říká si Sheldon. Neslyší žádné pauzy telefonického rozhovoru. Slovní útok je příliš přímý, příliš intimní. Hulákání je až moc přítomné. Na tom, že Sheldon nerozumí jedinému slovu, ani trochu nezáleží. Význam je jasný. Má už dost zkušeností s lidmi, se všemi škálami vzteku, aby věděl, co se děje. V tom hlase je krutost a zlost. To je víc než jenom hádka. Tohle je boj. Najednou se ozve hlasitá rána. Sheldon položí knížku a posadí se zpříma na pohovce. Pozorně poslouchá, obočí svraštělé. Ne, výstřel to nebyl. Neznělo to dost ostře. Zvuk výstřelu zná z života i z nočních můr. Pravděpodobně bouchly dveře. A potom uslyší blížící se kroky, jsou rychlé a pravidelné. Ta žena, možná. Je těžká nebo má těžké boty. Nebo něco těžkého nese. Jde dolů po schodech. Nejprve jedno rameno schodiště, pak krátká pauza na odpočívadle, pak znovu schody. Sejít ze schodů jí trvá přesně tolik času, kolik Sheldon potřebuje k tomu, aby došel ke dveřím a podíval se špehýrkou na chodbu. Vtom ji uvidí. Tu, jež je zdrojem, cílem, anebo dokonce příčinou toho všeho. Přes vypoulenou čočku se Sheldon dívá na mladou třicátnici stojící u něj přede dveřmi. Je tak blízko, že ji vidí ostře pouze od pasu nahoru, ale i to stačí, aby si ji zařadil. Na sobě má lacinou bundu z hnědé kůže přehozenou přes tmavé triko 39
a nevkusnou bižuterii. Ve vlasech tolik tužidla či gelu, že jim to brání v normální reakci na gravitační sílu. Všechno na ní křičí Balkán. Jaký má za sebou život, může Sheldon jenom hádat, ale přesto v něm všechno budí dojem, jako by byl celý dávno předem napsaný, snad kromě její přítomnosti v Oslu, jež do něj úplně nezapadá. Tu však lze snadno vysvětlit azylovou politikou. Může to být Srbka, Kosovanka anebo Albánka. Nebo možná Rumunka. Kdoví? Jeho prvním dojmem je lítost. Ne nad ní, nad tím, jak vypadá, ale nad okolnostmi, jimž je nucena čelit. Ten dojem trvá pouze tak dlouho, dokud jej nepromění vzpomínka. Přesně tohle dělali i nám, pomyslí si při pohledu kukátkem. A v tu chvíli zmizí lítost a na její místo nastoupí rozhořčení, jež přese všechno dosud doutná pod povrchem jeho denních úkonů a všech jeho uštěpačných poznámek. Evropani. Skoro každý z nich, dřív nebo později. Dívali se špehýrkou – jejich oči, za vypouklou čočkou připomínající oči rybí, sledovaly kohosi jiného na útěku – zatímco jejich sousedé si tiskli děti k prsům, když je ozbrojení zločinci vyháněli z domovů, jako kdyby zrovna probíhalo vyhlazování samotného lidstva. Někteří za tím sklíčkem pocítili strach, jiní lítost, další se rozjařili a dostali chuť zabíjet. Všichni byli v bezpečí díky tomu, čím nebyli. Například to nebyli Židé. Ta žena se otočí. Něco hledá. Co? Co to hledá? K hádce došlo o jediné patro výš. To monstrum by mohlo být dole během několika vteřin. Proč se ta žena zdržuje? Proč váhá? Co jí tak dlouho trvá? Sheldon slyší seshora šoupání. To monstrum tam něco odsunuje a odhazuje a něco hledá. Přesouvá stěny 40
a hory. Strhnul by i ze světla tmu, aby to našel. Každou chvíli toho může nechat a uhodit na ni, aby to dostal. Sheldon si potichu zabručí. „Utíkej, ty blázne. Vypadni odsud, běž na policii a ani se neohlížej. Jinak tě zabije.“ Nahoře se rozlehne rána. Stejná jako předtím. Je to náraz dveří do zdi za nimi. Tentokrát nahlas Sheldon řekne: „Utíkej, ty náno. K čemu tam jenom tak stojíš?“ Sheldona z ničeho nic napadne, aby se otočil a vyhlédl z okna do ulice. A tam najde odpověď. Bílý mercedes zaparkovaný před domem. Chlápci v levných kožených bundách uvnitř kouří a blokují východ. V tu chvíli je rozhodnuto. Sheldon tiše, pomalu, ale bez zaváhání otevře dveře. Uvidí něco, co nečekal. Ta žena svírá v ruce nevkusnou růžovou krabici, velkou tak akorát na pár bot dospělého člověka. A není sama. K břichu se jí tiskne malý chlapec, možná sedm nebo osm let starý. Je viditelně vyděšený. Na nohou má malé modré gumáky, na nich je po stranách rukou namalovaný žlutý Medvídek Paddington. Do gumáků má pečlivě zastrkané béžové manšestráky. Zabalený je do nepromokavého zeleného kabátku. Na podlaze o patro výš duní kroky. Jakýsi hlas zakřičí ženské jméno. Lauro? Claro? Možná Vero? Každopádně dvouslabičné. Vyštěknuté. Vydávené. Sheldon s prstem přitištěným ke rtům naznačí, aby šli dovnitř. Vera se podívá nahoru na schody, potom ze dveří na ulici. Na Sheldona se ani nepodívá. Nepřemýšlí o jeho záměrech, nedá mu ani příležitost, aby se jí podíval do očí a mohl celou věc ještě přehodnotit. Postrčí zamlklého kluka před sebe a pak do bytu. 41
Sheldon velmi tiše dveře zase zavře. Žena s širokou slovanskou tváří se na něho podívá se spikleneckou hrůzou v očích. Všichni tři si sednou na bobek a opřeni zády o dveře čekají, až to monstrum přejde. Sheldon znovu zvedne prst ke rtům. „Pšššt,“ šeptne. Teď už se nemusí dívat kukátkem. Teď už není jedním z těch, jimiž pohrdá. Jak tak sedí vedle svých sousedů, chtěl by stát s megafonem uprostřed fotbalového hřiště obklopený těmi nejstaršími generacemi Evropanů a zařvat: „Bylo to krucinál tolik těžké?“ Ale nahlas neřekne nic. Je disciplinovaný. Klidný. Jako starý voják. Když se kradmo blížíte zezadu k chlapovi, kterého chcete zabít nožem, vysvětloval mu seržant při výcviku před šedesáti lety, nezírejte na něj. Lidi dovedou poznat, když jim někdo zírá na temeno hlavy. Nevím jak a nevím proč. Ale prostě se jim nekoukejte na hlavu. Sledujte nohy, přibližte se, bodněte. Pak dál pokračujte v chůzi vpřed, nikdy zpátky. Nikdy nesmíte prozradit, že jste tam byli. Jestli ho chcete zabít, zabijte ho. Nesmlouvejte s ním. Pravděpodobně by nesouhlasil. Sheldon s touhle argumentací nikdy neměl problém. Nikdy se nesnažil vymyslet nevymyslitelné, nikdy nezpochybňoval svoji misi, nepochyboval o své funkci. Ještě před tím, než se ztratil a skončil na palubě HMAS Bataan, ho jednou v noci probudil Mario de Luca. Mario byl ze San Franciska. Jeho rodiče imigrovali z Toskánska, chtěli si na sever od San Franciska koupit vinici, ale nějak se stalo, že otec už zůstal ve městě, takže Mario musel narukovat. Jak měl Donny zářivě modré oči a pískově blond vlasy, tak byl Mario snědý jako sicilský rybář. Mluvil vždycky, jako kdyby mu vpíchli sérum pravdy. „Donny? Jsi vzhůru, Donny?“ Donny neopověděl. 42
„Donny. Jsi vzhůru, Donny?“ Tak to šlo několik minut. „Donny. Jsi vzhůru, Donny?“ „K čemu mi to bude, když ti odpovím?“ řekl Donny. „Donny, já tuhle invazi nechápu. Nechápu tuhle válku. Nevím, co tu jako máme dělat. Co tu vlastně děláme?“ Donny měl na sobě flanelové pyžamo, jež nebylo z vládních zásob. Odpověděl: „Vyskočíš z lodi. Budeš střílet Korejce. Vrátíš se do lodi. Co na tom nechápeš?“ „Tu prostřední část,“ vysvětloval Mario. „Ale když teď o tom přemýšlím, tak ani tu první.“ „A co ta třetí?“ „Ne, ta je jako křišťál.“ „Tak co ti není jasné na těch prvních dvou?“ „Moje motivace? Jaká je moje motivace?“ „Oni budou střílet po tobě.“ „Jaká je teda jejich motivace?“ „Ty budeš střílet po nich.“ „Co když na ně střílet nebudu?“ „Oni na tebe stejně střílet budou, protože po nich budou pálit další vojáci a pro ně v tom nebude rozdíl. Ty budeš chtít, aby přestali, takže jim palbu vrátíš.“ „Co kdybych jim řekl, aby nestříleli?“ „Jsou moc daleko a mluví jenom korejsky.“ „Takže bych se musel dostat blíž a mít tlumočníka?“ „Jo. A to se ti nepovede.“ „Protože na mě budou střílet.“ „Přesně v tom je ten problém.“ „Ale to je absurdní!“ „Ano, to je.“ „To nemůže být pravda!“ „Většina věcí je pravdivá a absurdní zároveň.“ „To je taky absurdní.“ „No a…?“ 43
„Ale pravda je to možná taky. Ježíši, Donny, já neusnu celou noc.“ Donny potom zašeptal: „Jestli nebudeš spát, žádné zítra nebude. A bude to jenom tvoje vina.“ Kroky toho monstra se teď ozývají za dveřmi. Co před chvílí znělo jako dupání a bouchání chodidel, zní teď jako jemné šoupání. Ať už je ten, který je pronásleduje, kdokoli, teď se točí na místě a hledá je, jako by se mohli schovávat ve stínu nebo pod paprskem světla. Na ulici se ozve bouchnutí dveří od auta. Pak další. Ozve se rychlý hovor srbsky nebo albánsky či jak. Rozhovor je snadno představitelný. „Kam šli?“ „Myslel sem, že sou u vás.“ „Museli vyjít hlavním vchodem.“ „Já nikoho neviděl.“ A pak, protože to jsou amatéři, protože to jsou hlupáci, odvrátí pozornost od situace a zaměří se sami na sebe. „Protožes hulil jednu za druhou a mlel zas o tý děvce.“ „Tys je měl přivíst dolů, byla to tvoje práce. Já jenom čekám.“ A tak dále. Stačí jediný zvuk, aby je prozradil. Jediné veselé vypísknutí toho kluka, který to všechno považuje za parádní hru, či zafňukání na protest, že se nesmí pohnout. Nebo prostě vyděšený pláč – něco tolik lidského jako vyděšený pláč. Sheldon se na něho podívá. Kluk sedí opřený zády o dveře stejně jako on, kolena má skrčená. Objal je rukama a zírá na podlahu s výrazem porážky a osamocenosti. Sheldon okamžitě pochopí, že je to pro něj důvěrně známá poloha. Ten bude potichu. V jeho světě hrůzy je tohle dobře osvojená dovednost. 44
A potom ten hovor, to handrkování venku ustane. Dveře mercedesu se znovu otevřou a zavřou a silný motor nastartuje. Během chvíle je auto pryč. Sheldon si oddechne. Promne si rukama tvář, aby povzbudil krevní oběh, a pak si silou masíruje holou lebku. Svůj mozek si vždycky představoval jako roztavené kovy v jádru země – jako šedou těžkou masu, která je neustále v pohybu, vytváří kolem sebe vlastní gravitační pole a opatrně balancuje na krčních obratlích stejně, jako země ve vesmíru balancuje na krunýřích želv. Události jako tahle často způsobí, že proudění v jádru zpomalí, nebo dokonce změní směr, což může mít za následek vznik doby ledové. Ale drobná masáž tu šedivou hmotu obvykle zase rozběhá. Tentokrát však cítí chlad v celém těle. Sheldon si prohlíží své kumpány, kteří pořád tiše sedí u něho na chodbě. Žena mu připadá pobledlejší a buclatější, než když ji prvně uviděl rybím okem. Tenká kožená bunda tenčí. Courovaté tričko ještě courovatější. Všechno dohromady prozrazuje chudou balkánskou imigrantku. Chlapa za dveřmi nezahlédl. Může si jenom představovat, že je tlustý, upocený a na sobě má teplákovou soupravu Adidas vyrobenou v Číně s bílými proužky na rukávech a nohavicích. Jeho kolegové, kterým páchne z pusy stejně jako jemu, mají nejspíš rozhalené černé košile pod nepadnoucí, rádoby značkovou bundou s texturou linolea. Všechno je to tak zoufale předvídatelné. Všechno, kromě Medvídka Paddingtona na jiskřivě modrých holínkách malého kluka. Toho tam někdo namaloval s láskou a tvůrčí představivostí. Aniž k tomu má zřejmý důvod, je Sheldon v tuto chvíli ochotný přisoudit autorství té sinalé šlapce na podlaze. Auto odjelo a Sheldon řekne chlapci: „Ty máš ale hezké boty.“ 45
Kluk s hlavou položenou v ohbí ruky k němu zvedne oči. Nerozumí. Sheldon nedokáže určit, jestli nechápe, proč říká zrovna tohle, proč to říká v tuhle chvíli, anebo jestli je problém v jazyce. Když se to tak vezme, neexistuje žádný důvod myslet si, že chlapec umí anglicky, kromě toho, že dneska mluví anglicky každý. Ne, vážně. Proč by někdo mluvil jinak? Tvrdohlavost. Jen tvrdohlavost. Sheldona také napadne, že kluka mohl zaskočit i uklidňující a povzbudivý mužský hlas, který asi slýchá vzácně a zní mu cize. Jako spousta jiných kluků žije ve světě agresivních mužů. Jakmile to Sheldona napadne, nedokáže se ubránit, aby to nezkusil znovu. „Pěkní medvídci,“ řekne, ukáže na medvědy a zvedne palce. Kluk se podívá dolů na boty a natočí jednu nohu tak, aby si je mohl sám prohlédnout. Neví, co Sheldon říká, ale ví, o čem mluví. Aniž se usměje, podívá se zpátky na Sheldona a pak znovu pohřbí obličej do ohnutého loktu. Žena vstane a začne rychle mluvit. Tón jejího hlasu prozrazuje vděk a možná i omluvu, což se vzhledem k okolnostem zdá logické, ovšem slova, která pronáší, mu nedávají žádný smysl. Naštěstí však Sheldon mluví anglicky, což je přece univerzálně srozumitelný jazyk. „Nemáte zač. Ano. Ano – ano. Podívejte se, já už jsem starý, takže si nechte poradit. Utečte od manžela. Je to nácek.“ Její drmolení neustává. Pouhý pohled na ni je zoufalý. Má přízvuk ruské prostitutky. Ty samé sebejisté nosovky. Tentýž nepřerušovaný proud slov. Nedopřeje si ani chviličku, aby se zamyslela nebo našla správný výraz. Jenom vzdělaní lidé dělají pauzy, aby našli vhodné slovo – protože jich znají dost na to, aby se občas mohli splést. 46
Sheldon se s námahou zvedne na nohy a opráší si kalhoty. Zvedne ruce. „Já vám nerozumím. Já vám nerozumím. Nejsem si ani jistý, že mě to zajímá. Prostě jděte na policii a klukovi kupte milkshake.“ Ta žena ani nezpomalí. „Milkshake,“ řekne Sheldon. „Policie.“ Sheldon rozhodne, že její jméno je Vera. Sheldon sleduje Veru gestikulující směrem k chlapci a pak kývne hlavou. Ukáže a kývne. Ukáže a kývne. Sepne ruce v gestu připomínajícím modlitbu. Pokřižuje se, což Sheldona donutí, aby poprvé zvedl obočí. „V tom případě tedy, proč byste tu nezůstala? Dáte si šálek čaje a hodinku tu počkáte, než to přejde. Počkat je moudré. Ten chlap by se mohl vrátit. Do bytu se vracet rozhodně nesmíte. To mi věřte.“ Na minutku se zamyslí. V ukrajinské části Brooklynu se používá takové slovo. Ano. Čaj. Sheldon udělá zvuk srkání a zopakuje to. Aby naprosto jasně pochopila, že se jí snaží něco říct, vystrčí malíček a napodobuje srkání mňamky. „Čaj. Nacista. Milkshake. Policie. Je to jasné?“ Vera na jeho pantomimu nereaguje. Sheldon to vzdá. Jako přemlouvat rostlinu, aby se pohnula. Zatímco Vera mluví a kluk sedí, Sheldon uslyší rachocení – povědomý, byť vzdálený zvuk německého dieselového motoru, který si to někde poblíž pomalu bublá zatáčkou. „Vrací se. Musíme odsud odejít. Hned. Možná, že nejsou tak dokonale pitomí, jak se zdá. Pojďte. Jdemejdeme-jdeme-jdeme.“ Gestikuluje, ale když auto zastaví a dveře se otevřou, rozhodne se, že již není čas na zdvořilosti. Sheldon se s ohromnou námahou skloní a zvedne kluka do náručí. Drží ho pod zadkem v kolíbce jako batole. Nemá už dost síly, aby volnou rukou popadl 47
Veru za rukáv a táhl ji za sebou. Všechnu sílu potřebuje na chlapce. Nemůže jí pohnout ničím jiným než silou své přesvědčivosti. A o té ví, že je omezená. „Pažalujsta,“ řekne. Je to jediné opravdové ruské slovo, které zná. Jde s chlapcem směrem ke třem schůdkům vedoucím dolů do jeho pokoje. Ozve se bouchání na dveře. „Pažalujsta,“ opakuje. Vera dál mluví. Vysvětluje mu něco zásadního. Sheldon ničemu z jejích slov nerozumí a pak dospěje přesně k tomu druhu rozhodnutí, k němuž prostou, nezvratnou logikou dospěje každý voják. „Nerozumím vám a nebudu se o to ani pokoušet. Za předními dveřmi stojí agresivní chlap. Já proto odcházím zadním východem pryč. Kluka beru s sebou. Když půjdete s námi, budete na tom líp. Když ne, škrtám vás z téhle rovnice. Tak jdeme.“ Sheldon vkročí do ložnice, mine koupelnu a skříň po pravé straně. Za knihovnou visí na zdi perský koberec, jímž je zakryt zadní východ. Sheldon o něm ví už tři týdny – ne teprve od dnešního rána – nechtěl však přiznat, že jej objevil ten den, kdy se nastěhoval. Říkejte si, co chcete, ale znát vchody a východy, kudy se dostat ven z místností a problémů, to má svou hodnotu. Loktem odstrčí koberec a spatří dveře. „Jsme tady. Odcházíme. Hned.“ Neodbytné bouchání na dveře přešlo v čelní útok. To monstrum do nich buší nohou jako nějakým kladivem. Míří do místa, kde chabý zámek drží padesát let staré vyschlé dřevo ve zdi. Je to jenom otázka času. Problém je v tom, že dveře před Sheldonem jsou zamčené a jemu se nedaří je odemknout, když musí současně držet kluka. 48
„Pojď sem, ty bambule,“ přikazuje Veře. „Otevři to! Kruci, otevři to!“ Ona však dveře neotevře. Zalezla pod Sheldonovu postel. To se tam snad chce schovat? To je šílenství. Na co se schovávat, když můžete utéct? Sheldon nemá na výběr. Musí postavit kluka na zem a uvolnit zámek. Jakmile to udělá, chlapec utíká za mámou. Právě v tu chvíli je slyšet vykopnutí hlavních dveří. Křídlo dveří narazí do zdi. I když na ně z tohoto úhlu Sheldon nevidí, slyší štípání dřeva a cosi kovového zacinká o podlahu. Nyní udělá Sheldon jedinou možnou věc. Soustředí se. „Největší nepřítel je panika,“ říkal v roce 1950 důstojník O’Callahan. „Panikařit není totéž jako mít strach. Každý má strach. Strach je mechanismus přežití. Říká vám, že něco není v pořádku a že se na to musíte zaměřit. Panika nastane, když strach ovládne mozek, v důsledku čehož jste naprosto k hovnu. Když zpanikaříte ve vodě, utopíte se. Když zpanikaříte na bitevním poli, zastřelí vás. Když zpanikaříte jako odstřelovači, odhalíte pozici, minete cíl a nesplníte úkol. Otec vás za to bude nenávidět, matka vás bude ignorovat a ženské na celé planetě ucítí pach prohry, který poleze ze všech vašich pórů. Takže, vojíne Horowitzi! Jaké z toho plyne ponaučení?“ „Hned to bude. Mám to skoro na jazyku.“ Sheldon se soustředí na zámek. Na dveřích je řetízek, který odsune. Pak klíč, jímž otočí. A klika, již stiskne a současně se na ni celou vahou zavěsí doufaje, že panty nezaskřípou. 49
Schody do Sheldonova pokoje nejsou z kuchyně na první pohled vidět. Z obýváku vedou dveře do dalších dvou ložnic, ty bude to monstrum muset nejdřív prohledat, než natrefí na schodiště. Teď už je to jen otázka vteřin. Když matka vyleze zpod postele, popadne Sheldon kluka za ramena. Nastane okamžik, kdy všichni tři pouze tiše stojí. Dívají se na sebe. Vyčkávání před závěrečným útokem. Rozhostí se klid. Veru rámují dveře vedoucí ke schůdkům nahoru do bytu. Kolem ní je záplava norského světla a ona v té chvilce vytržení vypadá jako světice z renesančního obrazu. Věčná a milovaná. A poté se ozvou těžké kroky. Vera je slyší. Otevře doširoka oči a pak – pomalu, tiše – přistrčí kluka k Sheldonovi, pohybem rtů mu naznačí něco, čemu Sheldon nerozumí, a otočí se. Než nohy té obludy stačí sejít tři schody, Vera odhodlaně vyrazí nahoru a vrhne se na něj celým tělem. Kluk váhavě vykročí za ní, ale Sheldon ho chytí. Volnou rukou zkusí ještě jednou otevřít dveře. Stále to nejde. Jsou v pasti. Sheldon uvolní koberec a nechá ho padnout zpátky na místo. Otevře dveře do skříně a strčí chlapce dovnitř. Prstem zvednutým ke rtům dá znamení, aby mlčel. Jeho pohled je tak tvrdý a kluk je natolik vyděšený, že jim neunikne jediná hláska. Z patra se ozve křik, smýkání a nárazy těl a krutost. Měl by tam jít. Měl by popadnout pohrabáč položený vedle krbu, máchnout jím vší silou mocné spravedlnosti, vrazit ho té obludě do míchy a zůstat hrdě stát, zatímco jeho tělo dopadne plnou vahou na podlahu. Ale neudělá to. Prsty zaklíněnými pod hranu dveří je zavře, jak nejvíc to jde. 50
Poslouchá zvuk rdoušení. Skříň naplní pach moči. Přitáhne si kluka těsně k hrudi, přitiskne mu rty na čelo a rukama mu zacpe obě uši. „Je mi to líto. Je mi to hrozně líto. Nic lepšího dělat nemůžu. Je mi to hrozně líto.“
51
Kapitola 3
Sigrid Ødegårdová pracuje jako policistka u Politidistrikt Oslo už přes osmnáct let. Do služby nastoupila hned po ukončení studia kriminologie na univerzitě v Oslu. To otec ji přesvědčil, aby raději studovala tam než na odlehlém severu, protože podle jeho názoru „bude ve velkém městě více vhodných mužů“. A jak to již bývá, v životě i u policie, teorie jejího otce se nakonec ukázala být současně správnou i naprosto irelevantní. „Zásadní je, tati, poměr vhodných mužů a mužů, kteří mají zájem o mě. Počet vhodných mužů sám o sobě nestačí.“ Tenhle názor svému ovdovělému otci sdělila už v roce 1989, ještě před odjezdem do Osla. Její otec byl farmář z venkova. Formální vzdělání sice neměl, rozuměl však číslům, protože počty mu přišly vhod při organizování života na farmě. Byl také vášnivým čtenářem dějepisných knih. Nenazýval se studentem, protože neměl žádného učitele, ale čtení ho bavilo a živě se zajímal o světy, jež tu byly před tím naším. Měl také dobrou paměť. Užitek z těchto schopností měl on sám, Sigrid i zvířata. Navíc neztrácel hlavu, což byla pro něho i pro ni úleva ve chvílích, kdy byly emoce příliš zjitřené. „Pokud platí tvoje teze,“ odpověděl jí tehdy u tiché večeře sestávající z lososa, vařených brambor a piva, 52
„pak to vůbec není záležitost poměrů, ale statistické pravděpodobnosti. Jaká je pravděpodobnost, že se najde muž, který bude dostatečně všímavý, aby mu neuniklo, že jsi přitažlivá a nezadaná? I tady si stojím za svým tvrzením, že takový mladík se najde spíš ve velkém městě.“ „Není to zase tak veliké město,“ předložila Sigrid další argument. „No jo, no,“ zamumlal, když se natahoval pro máslo. Sigridin starší bratr se odstěhoval do Ameriky, kde dostal nabídku prodávat zemědělské stroje. Byla to dobrá nabídka a otec trval na tom, aby ji přijal. V kontaktu sice zůstali, ale domů bratr skoro nejezdil. Taková byla teď její rodina. Toto a zvířata. „Uznávám, že s tím městem máš pravdu, ale zbývají ještě dva problémy,“ řekla. „Hm?“ Otec zvýšil intonaci jen o tolik, aby naznačil otázku. „První problém je, že nejsem hezká. Jsem obyčejná. Druhý problém je, že u norských mužů je téměř nemožné poznat, jestli mají zájem.“ To zjistila na základě empirického pozorování a srovnání. Totiž, Sigrid jednou poznala Brita jménem Miles. Milesovy snahy o sblížení byly tak přímočaré, že alkohol ovlivňoval pouze jeho cíl, nikoli jeho chování. Poznala také jednoho kluka z Německa, byl milý, citlivý a chytrý a jeho jedinou vadou bylo to, že byl Němec – což bylo nefér a Sigrid to věděla a vyčítala si to, ale prostě se jí nechtělo trávit každé druhé Vánoce v Hannoveru. K dobru tomu klukovi je třeba přičíst, že jemu taky ne. Norové však ve srovnání se všemi ostatními muži představovali oříšek – a to dokonce i pro Norky, jejichž motivace rozluštit šifru norských mužů by přece měla 53
být silnější než u kohokoli jiného, třeba už jen proto, že jsou jim fakticky nejblíž. Vyložila to otci. „Jsou slušní. Občas vtipní. Bez ohledu na věk se oblékají jako teenageři a nikdy neřeknou nic romantického. Jedinou výjimkou je opilecká zpověď.“ „Tak je musíš opít.“ „Neřekla bych, že to je ten správný první krok k trvalejšímu vztahu, tati.“ „Nic nemůže trvat, pokud to nezačne. O trvání se začni starat až po zahájení.“ Sigrid našpulila rty a otci poklesla ramena. „Dcerko, není to nic těžkého. Hledáš muže, který v tvé přítomnosti bude intenzivně zírat na své vlastní boty. Muže toto typu, který má svázaný jazyk, když se s ním pustíš do řeči. Přesně toho hledáš. Věř mi, jen u takového muže získáš lásku a vyhraješ víc vašich sporů. To je z dlouhodobého hlediska klíč k trvalosti, o kterou ti evidentně jde především.“ Sigrid se usmála. „No jo, tati, když ale právě muži v Oslu bývají většinou o dost hovornější.“ „To víš, no,“ řekl, „svět je komplikovaný.“ Otec dopil druhou sklenici piva, zkušenou rukou si zapálil dýmku a pohodlně se opřel. „Takže,“ zeptal se, „co budeš dělat po univerzitě?“ Zeširoka se usmála. „Budu bojovat proti zločinu.“ Otec Sigrid Ødegårdové uznale pokýval hlavou. „Tak se mi líbíš.“ Její zájmy dovedly Sigrid ke specializaci na organizovaný zločin. To tradičně znamenalo drogy, zbraně, pašování lidí a špetku hospodářské a korporátní kriminality – i když policejní oddíl v Oslu byl na řešení zločinů bílých límečků personálně žalostně poddimenzovaný. V době, kdy Sigrid začínala, fungovaly organizované skupiny mnohem nahodileji a chaotičtěji než dnes a většinou neměly vazby na globální zločinecké 54
sítě ani na teroristy. Až v nedávných letech, kdy se v Evropě rozvolnily hranice a na Balkáně, Středním východě a v Afghánistánu zuří války, začal organizovaný zločin připomínat ten typ amerických televizních seriálů, jež často sledovala v podvečer po návratu z práce. Sigrid bylo něco málo přes čtyřicet a nedávno byla povýšena do hodnosti Politiførstebetjent čili vrchní policejní inspektorky okrsku poté, co se svědomitě propracovala z úrovně řadového strážníka na seržanta, poté na inspektora, až sem. Sigrid neměla politické myšlení, takže pro ni pozice samotná nebyla příliš důležitá, nabízela jí však příležitost vyšetřovat rozsáhlejší paletu ve městě spáchaných zločinů a sledovat proměny doby s větším nadhledem a z širšího úhlu. Byla hluboce přesvědčená, že v tomto typu práce našla svůj definitivní cíl, a byla vděčná faktu, že maxima svých možností dosáhla bez zbytečného stresu či frustrací. Od teď, řekla si Sigrid, budu pracovat, vydávat svědectví a, kde to bude možné, pomáhat. Lidé ve sboru, jež měla na svém postu k dispozici, byli schopní a vážili si jí. Už pochopili, že si ráda vybírá zejména případy, které jsou něčím zvláštní. Všichni se ji tedy snažili upozorňovat na nejrůznější pozoruhodné záležitosti, ovšem nikdo to nečinil s větší horlivostí než Petter Hansen. Petterovi bylo šestatřicet a stále ještě na něj nedolehla potřeba holit se každý den. Na podivnosti měl oko bystré jako zkušený sběratel na starožitnosti. V posledních několika letech měl práci značně usnadněnou, protože Oslo už dávno nebylo tím tichým městem, kde se nic neděje, jako tomu bývalo kdysi. Teď tu byla znásilnění, krádeže, ozbrojená přepadení, domácí násilí a rostoucí počet mladých lidí, kteří nemají k policii respekt. Imigrace z Afriky a z východní Evropy – a z muslimských zemí mnohem dále na 55
východ – vytvořila ve městě v posledních letech nové sociální napětí, městu však dosud chyběla dostatečná politická vyspělost, aby si s takovým problémem umělo poradit. Liberálové projevovali neomezenou toleranci, konzervativci byli rasisti nebo xenofobové a diskuze byly vedeny zásadně z filosofických pozic, nikdy na základě faktů. Takže nebyl nikdo, kdo by uměl střízlivě uvažovat o otázce, která trápí celou západní civilizaci – totiž: Jak tolerantní máme být vůči netoleranci? Sigrid odloží sendvič – nyní už z poloviny snědený – na hnědý papír, do kterého byl zabalený přes noc, a vzhlédne k Petterovi. Ten s úsměvem na tváři míří k jejímu stolu. To může znamenat jedinou věc: vykopal další skrytý poklad. „Ahoj,“ pozdraví ho Sigrid. „Ahoj,“ řekne Petter. „Na něco jsi přišel?“ „Jo,“ odpoví. „Tak to se máš.“ Petter řekne: „Je to hrůza.“ „Jasně.“ „Ale divná.“ „Začni od té hrůzy.“ „Došlo k vraždě. Žena kolem třicítky, v Tøyen. Byla uškrcená, pak pobodaná. Místo činu je zajištěné, vyšetřování se rozbíhá právě teď.“ „Kdy se to stalo?“ „Oznámení jsem dostal před dvaceti minutami. My jsme tam pět minut. Člověk z domu slyšel hádku a zavolal nás.“ „Chápu. A co je na tom divného?“ „Tohle,“ řekne Petter a podává Sigrid papírek se vzkazem. Je napsaný anglicky. Nebo alespoň jakž takž anglicky. Sigrid si text pozorně přečte. A pak znovu. 56
„Tušíš, co to má znamenat?“ „Ne,“ řekne Petter. „Ale jsou tam gramatické chyby.“ „Ano.“ „Předvolali jsme majitele bytu. Ta zabitá žena v něm nebydlela. Bydlela o patro výš se synem. Syn se ztratil. Majitelem bytu je Lars Bjørnsson.“ „Co o něm víme?“ „Dělá počítačové hry. Je v tom vážně dobrý.“ „Je ti třicet šest, Pettere.“ „Jde o velmi sofistikované videohry.“ „Aha.“ „Je tady, v místnosti čtyři. Přijel i s manželkou, okamžitě. Ona tvrdí, že z bytu zmizel její dědeček.“ „Bydlí u nich? „Jo. Američan. V důchodu.“ „Jasně. Jsou podezřelí?“ „No, zbývá ještě ověřit, kde v tu dobu byli, ale myslím, že ne. Uvidíš sama.“ Petter mlaskne a řekne: „Takže můžeme jít.“ Sigrid si rychlým pohledem zkontroluje světle modrou košili a černou kravatu, aby se ujistila, že se na ni nenalepilo nic z obsahu sendviče. Když se ubezpečí, že ne, vstane a následuje Pettera na chodbu kolem displejů geografického informačního systému, jenž mapuje pohyb všech policistů a policejních vozů ve městě, a projde kolem kávovaru rozbitého už tak dlouho, že do hrnečku někdo zasadil kytky (pravděpodobně Stina). Hrneček se nyní pravidelně zalévá. Ve služební místnosti číslo čtyři stojí kulatý dřevěný stůl a pět kancelářských židlí. Není tu žádné polopropustné zrcadlo a židle při výslechu neskřípou o podlahu. Místo toho tu je krabička s papírovými ubrousky a několik lahviček vody Farris. Na druhém konci je ve zdi okno, zamčené sice, ale jeho sklo nekryjí tyče ani mříže. Na protější stěně visí informační plakát 57
Reinpolitiet, Sobí policie – uniformovaná žena sedící na sněžném skútru na něm rozmlouvá se dvěma sámskými pastevci. Sigrid si představuje, že se jich strážnice ptá na cestu. U stolu sedí muž a žena. Muž je z Norska, žena ne. On je vysoký a plavovlasý, má chlapeckou tvář. Ona má černé vlasy a neobvykle tmavé modré oči. Oba se tváří vážně. Když vstoupí do místnosti Sigrid s Petterem v těsném závěsu, zvednou oči. Oba policisté se posadí ke stolu. Petter řekne anglicky: „Toto je šéfinspektorka Ødegårdová.“ I Rhea promluví anglicky. „Řekli nám, že v našem bytě je údajně mrtvá žena.“ „Ano, ano,“ řekne Sigrid. „Také nás to zaujalo.“ „Stává se tu něco takového často?“ „Ne. Moc často ne.“ „Ale nezdá se, že by vás to nějak překvapovalo,“ řekne Rhea. „Ne, ale o to teď ani tak nejde. Petter vám už tedy všechno řekl… Znali jste ji?“ Lars i Rhea přikývnou. Sigrid si všimne, že mluvení má na starosti žena. „Bydlela o patro výš se svým synem. Moc toho nenapovídala. Myslím, že pocházela odkudsi z východní Evropy. Často se hádala s nějakým mužem.“ „S jakým mužem?“ „To nevím. Ale poslední dobou k ní chodil často. Mluvili stejným jazykem. Byl velmi agresivní.“ Sigrid si všechno zapisuje a stejně tak Petter. Kromě toho se rozhovor ještě nahrává. „Co dělala ta žena ve vašem bytě?“ „Nemám ponětí.“ „Dveře byly vyraženy zvenčí,“ řekne Petter. „Pochopte, je to zvláštní,“ řekne Sigrid. „Taková drobná žena. To nejspíš nemohla udělat ona, že?“ 58
Petter zavrtí hlavou. „Všude na dveřích se našly otisky velké mužské boty.“ „Takže ona byla ve vašem bytě, když bylo zamčeno. Měla k němu klíč?“ „Ne,“ řekne Rhea. „Zamykáte obvykle dveře, když odcházíte?“ „Ano, jenže v bytě byl můj děda. Sheldon Horowitz.“ „Jo,“ řekne Sigrid. „Nechcete mi o něm povědět něco víc?“ A tak Rhea spustí a vykládá věci, jaké Sigrid ještě v životě neslyšela. Mluví o dědovi, který se ztratil. Mluví o New Yorku třicátých let, kdy byl dědeček ještě kluk. Zmíní se o tom, jak atmosféru města vylíčil E. B. White. Jak se blížila válka a Sheldon sledoval starší kluky odjíždějící do boje proti nacistům a jak on sám musel zůstat doma, protože byl ještě malý. Že se jich hodně nevrátilo. Mluví o Mabel a o jejich námluvách. O tom, jak narukoval k námořnictvu a pracoval jako zásobovací důstojník v Pusanu, i když poslední dobou začal tvrdit něco jiného. Mluví o tom, jak měli Sheldon a Mabel syna Saula a jak Saul trávil nekonečné hodiny v Sheldonově starožitnictví a hodinářství. Učil se, jak pouze pomocí šroubováku rozebrat cokoli, co bylo vyrobeno mezi lety 1810 až 1940, a pak utíkat jako o život. Vykládá, jak Saul umřel ve Vietnamu. Jak všichni Sheldonovi kamarádi zemřeli stářím, jak umřela Mabel, jak se na Sheldonovi podepisují starosti celého světa a že tenhle přesun na severní hranici západní civilizace je její vlastní nevydařený pokus strávit s ním poslední roky života, než nastane konec. Vysvětluje, čeho se Sheldon obává. A v jejich bytě teď došlo k něčemu nepředstavitelnému a její dědeček se ztratil. Rhea mluvila s rozmyslem a s láskou. Také s určitou hrůzou z toho, co teď sama prožívá. Její řeč se nesla na vlně jasného vhledu a lidskosti. 59
Mluvila dlouho. Když skončí, položí inspektorce otázku. „Teď už tomu rozumíte?“ Sigrid opravdu velmi pozorně poslouchala. Takže jí s velikou přesností odpoví. „Dvaaosmdesátiletý bývalý americký odstřelovač trpící demencí, kterého v Norsku údajně pronásledují nájemní vrazi z Koreje, utekl z místa činu, a to buď před tím, nebo poté, co tam byla spáchána vražda.“ Rhea svraští obočí. „Takhle bych to asi úplně neřekla.“ „Něco mi uniklo?“ zeptá se Sigrid a dívá se do poznámek. „No… je Žid.“ Sigrid přikývne a zapíše si dodatečnou poznámku. Potom zvedne oči. „Totiž,“ řekne Rhea, „tahle věc je důležitá. Svým způsobem totiž rámuje všechno ostatní. To není jenom fakt. Není to totéž, jako že má na sobě modrý kabát, a ne hnědý. Záleží na tom.“ „Jakpak to?“ „Tak,“ řekne znovu Rhea hledající slova, aby co nejlépe vyjádřila podstatu věci. „Znamená to, že … je Žid. Není to jen tak ledajaký pošuk. Jmenuje se Sheldon Horowitz. Copak to neslyšíte? To jméno ztělesňuje celou jeho historii. Je to pohřešovaný stařík v cizí zemi. Trpí demencí. On v tom bytě musel něco vidět. Něco se muselo stát.“ Nic z toho, co Rhea říká, nedává Sigrid žádný smysl. Je zmatená z nového, očividně citlivého tématu. O Židech toho ví málo. V celém Norsku je pouze tisíc Židů. Jí to jméno zní prostě jenom cize. I tak si však Sigrid váží toho, že se jí Rhea snaží sdělit něco, co sama považuje za natolik samozřejmé, že to není třeba vysvětlovat. Takže když se to pokouší po60
prvé v životě vysvětlit, je frustrovaná a ztrácí jistotu. Přestože si to musí ještě probrat s Petterem, už teď Sigrid tuší, z jakého důvodu nepatří tahle žena a její muž k podezřelým. Rhea sedí naproti vyšetřovatelce. Ve tváři policistky jasně čte, jak cizí je Norsku židovská zkušenost, a již teď cítí obrovskou vinu za to, že sem svého dědu přivedla. Ne, že by si Sheldon jednou ráno u snídaně nevzal přesně tohle téma na mušku, přičemž u toho gestikuloval tím svým hrnkem na kafe… V Rheině mysli tak už navždy spojil dějiny norských Židů s retušovanými akty z Penthousu. Kdyby to věděl, určitě by ho to nepotěšilo. „Tisíc Židů!“ vykřikl Sheldon. „Četl jsem to v průvodci Lonely Planet! Pět milionů lidí a jenom tisíc Židů. Norové nemají ani tušení, co je to Žid. Jsou jenom přesvědčení, že vědí, co Žid není.“ To, co pronesl potom, Rheu rozčililo, protože to řekl před Larsem, který si vzal Židovku za manželku a Sheldona má vřele rád. Když se na ni pak Sheldon podíval, dokázala jen zírat na podlahu. „Norové se ve škole naučili, že Židé nejsou chamtiví, nejsou licoměrní, slabí, bledí, úskoční, spiklenečtí, impotentní, chlípní ani prolhaní. Nemají zahnuté nosy, kostnaté prsty ani ďábelské choutky. Nepletichaří a nejsou evolučně podřadní vůči nordickým blonďákům, neosnují tajná spiknutí s cílem ovládnout svět,“ řekl Sheldon. „Tohle se naučili proto, aby z nich mohli vyrůst hodní liberálové, kterým ze staré hloupé nacistické propagandy rudnou uši. Jde o to, že tenhle typ popisu by v tobě zrovna neprobudil chuť spěchat s nějakým Židem na rande, že ne? Výsledek je ten, že i když tady – nebo jinde – žijí Židé tři tisíce let, to jediné, co se Norům vybaví, když 61
uslyší slovo ‚Žid‘, je holokaust a pak to izraelsko-palestinské fiasko. Problém je, že v tomhle překrouceném a zjednodušeném příběhu není jediné místečko ani pro Sheldona Horowitze, ani pro takovou malou zadumanou vílu, jako jsi ty. Nikde ani místo pro tři tisíce let dějin, filosofie, učenosti, řemesel, psaní, mystiky, divadla, umění, smilnění nebo dobře načasovaného a vybroušeného humoru, sakra! Ale netrap se tím,“ dodal s ohledem na Larse. „Přesně totéž se tvrdí i všem ostatním Evropanům.“ Dodatek, který pronesl s ohledem na sebe sama, hrnek nyní položený na stole, zněl: Podívej se na hřbitovy severního pobřeží Francie. Podívej se, Evropo. Podívej se a spatři náhrobky Židů, kteří připluli na tvou pláž. Právě sem. Sem, do tísnivého ticha Evropy, která umlčela hudbu židovského myšlení. Která nás obětovala. A dívej se dobře, protože my jsme přišli z Ameriky a bylo nás pět set tisíc Synů Davidových bojujících pod praporem s hvězdami a pruhy proti apokalypse západní civilizace. Dýchej zhluboka, Evropo: zatímco ty jsi nás zabíjela, my jsme tě osvobozovali. Ne však Sheldon. Sheldon do téhle války nešel. Byl moc mladý. „Chtěla jsem říct,“ řekne Rhea Sigrid, „že je to pozoruhodný starý pán, který ke konci svého dlouhého a těžkého života začíná pomalu chátrat, a že se ztratil.“ Sigrid přikývne. Lars a Petter neřeknou nic. Sigrid se znovu podívá do poznámek a řekne: „Chtěla bych se ještě vrátit k otázce jeho demence.“ „Ano, jistě.“ Sigrid si všimne proměny v Larsově tváři, neumí si ji ovšem vysvětlit. Rhea vysvětluje. „Babička umřela celkem nedávno. Sheldon je od té doby mimo. Byli si nebývale blízcí. Než umřela, řekla mi, že Sheldon trpí demencí, 62
a radila mi, abych ho měla na očích a dávala na něj pozor.“ „To se stalo v New Yorku.“ „Ano. Vyhledala jsem si symptomy na stránkách amerického Národního zdravotního institutu.“ A v tu chvíli se Lars poprvé slyšitelně uchichtne. „Co je?“ zeptá se Rhea. „Musíš uznat, že tvůj děda každý z těch symptomů hravě vyvrátil.“ Rozhovor, o němž Lars mluví, se odehrál před třemi týdny kus od nádraží Vestbanen, nedaleko čtvrti Aker Brygge, u přístavu. Celá oblast procházela přestavbou. Kancelář turistických informací byla odsunuta mimo nádraží a nahradilo ji muzeum Nobelovy ceny míru. Seděli tehdy v restauraci U Pascala, kde mají vynikající koláče a absurdně drahou zmrzlinu v miniaturních plastových mističkách. U pevnosti Akershus kotvila impozantní zaoceánská loď, z níž proudil dav zavalitých lidí s fotoaparáty a mlsnými jazyky. Když si hladových turistů všiml Sheldon, přitáhl si zmrzlinový pohár za dvanáct dolarů o něco blíž k sobě. „Dědo, já chci jenom říct, že tahle nemoc má pět symptomů a že bychom je spolu měli probrat.“ A z kousíčku papíru začala hlasem tak pozitivním a vstřícným, jak jen to bylo možné, číst: „Zaprvé: opakování stejné otázky pořád dokola. Zadruhé: ztrácení se na známých místech. Zatřetí: neschopnost řídit se podle pokynů. Začtvrté: horší orientace v čase, místě a mezi lidmi. A zapáté: zanedbávání vlastního bezpečí, osobní hygieny a výživy.“ Byla sobota ráno a jaro právě začalo ustupovat, aby uvolnilo místo dlouhým, překrásným dnům norského léta, které trvá věčně. Sheldon poslouchal a přikyvoval. Potom dvěma prsty sklouzl po obou stranách sklenice s pivem a setřel orosení. Zavřel oči a chladnou vodou si otřel víčka. 63
„Zkusila jsi to někdy? Je to úžasné.“ „Dědo.“ „Copak?“ „Proč si pořád kupuješ pivo, když je nikdy nevypiješ?“ „Líbí se mi, jakou má barvu,“ řekl s očima pevně zavřenýma. „Nenapadá tě třeba něco k tomu, o čem jsem právě mluvila?“ „Jo.“ „Pamatuješ si, na co jsem se ptala?“ To ho dopálilo. Sheldon se obrátil k Larsovi, který ho pozorně poslouchal. „Tak sleduj. Zaprvé, opakovat jednu a tu samou otázku člověka donutí, aby si uvědomil, co chce vlastně vědět. Když nejsi ochotný zeptat se na totéž třikrát, znamená to, že vlastně ani nechceš znát odpověď. Zadruhé, přivezli jste mě do Norska. Já to tady vůbec neznám. Nemůžu se teda ztrácet na známých místech. Já se můžu jenom prostě ztratit. Zatřetí, norsky nerozumím, takže se těžko můžu řídit podle pokynů. Kdybych Norům rozuměl… to by byla demence. Začtvrté, neznám jediného alespoň polointeligentního člověka, který by, pokud by se nad tím na moment zamyslel, nedošel k závěru, že čas, lidé i místa velmi ztěžují orientaci. Koneckonců, co jiného by nás mohlo dezorientovat než čas, lidé a místa? A k tomu trojboji na závěr v posledním bodu: vůbec nechápu, co to znamená zanedbávat vlastní bezpečí. Měřeno vzhledem k čemu? Za jakých okolností? Kdo to posuzuje? Na Žlutém moři jsem za úsvitu plul přímo proti smršti kulek. Nazvala bys to snad nedbalostí? Oženil jsem se a se svou ženou jsem zůstal až do konce jejího života. Bylo snad tohle bez rizika? Co se hygieny týče, denně se sprchuju a čistím si zuby. Že jsem špinavý, to by si mohl myslet 64
jenom někdo, podle koho tady nemám co dělat, takže je to pravděpodobně antisemita, a tomu klidně vyřiď, že mu to vzkazuje Sheldon Horowitz. A výživa? Je mi osmdesát dva let a žiju. Jak si stojím, Larsi?“ „Líp, než jak bych dopadl já, Sheldone.“ Rhea si tu příhodu pamatuje. Ale před Sigrid Larsovi řekne: „Měl jasnou chvilku. Myšlení byla vždycky jeho silná stránka. Předváděl se.“ Lars pokrčí rameny. „Mě to přesvědčilo.“ „O.K., možná, že to není demence jako taková. Ale chová se divně. Vážně divně. A čím dál tím častěji mluví s mrtvými.“ Už když to říká, připouští pochybnosti. Ať už se v té jeho přetížené hlavě děje cokoli, je to složité. Někdy lepší, někdy horší. Rhea ví, že Sheldonovi není dobře. Že Mabelina smrt zásadním způsobem otřásla jeho pocitem, že ví, kam patří. Že ztratil kotvu. Co dalšího z toho plyne, to neví. Sigrid poslouchá a potom řekne anglicky Larsovi: „Podle vašeho názoru o demenci nejde.“ Lars poklepe prsty o stůl. Nechce nesouhlasit s Rheou. Ne na veřejnosti. Ne, když se to týká její vlastní rodiny. Ale pociťuje jistou povinnost. Než však cokoli řekne, napadne ho, zda by nedokázal navodit takovou situaci, aby Rhea sama dospěla k téže pravdě. Tahle chvíle může patřit jí. „Dnes ráno mu Rhea něco řekla. Něco, co ho zasáhlo.“ Sigrid se na ni podívá a čeká. „Včera v noci jsem potratila. Z nemocnice mě poslali domů. Byla jsem ještě v prvním trimestru. Řekla jsem to dědovi dneska ráno.“ Je to Petter, kdo zareaguje. „To je mi líto,“ řekne. Rhea přikývne. Nechce být středem pozornosti. 65
Lars řekne: „Pro nás to nebylo úplně nečekané. Ale pro Sheldona podle mě jo.“ Rhea mlčí. Tak pokračuje Lars. „Podle mě to není demence. Sheldon přežil každého, koho znal, včetně vlastního syna a ženy. Myslím si, že do Norska přijel kvůli dítěti. Že chtěl zažít, jaké to je, když život pokračuje i po něm. Jenomže děťátko umřelo.“ „Co si tedy myslíte, že s ním je?“ zeptá se Larse Sigrid. „Myslím si, že je to určitý druh provinilosti. Podle mě ho hryže pocit viny za to, že přežívá. Že přežil svého syna Saula, Rheina otce. Možná i za své dávné kamarády za druhé světové války. Bratrance Abea. Holokaust. Lidi z Koreje. Svou ženu. Tohle dítě. Podle mě už další vinu nesnese. Dokonce ani za ty Korejce. Já vím, že není úplně jisté, jestli prošel skutečným bojem, ale podle mě ano, protože je vidí schovávat se ve stromech. Podle mě to nejsou jen tak ledajací Korejci. Řekl bych, že vidí lidi, které zabil, a trápí ho svědomí. Přestože to bylo ve válce.“ Rhea nesouhlasí. „Můj děda necítí vinu za to, že přežil holokaust. Věř mi. Jestli se kvůli něčemu cítí provinile, tak kvůli tomu, že nelhal o svém věku a nejel bojovat proti nacistům.“ „Bylo mu čtrnáct, když Amerika vstoupila do války. Byl to kluk.“ „Ty ho snad neznáš?“ Sigrid si to zapíše do bločku spolu s dalšími postřehy o Rhee, Larsovi a časových souvislostech Sheldonova zmizení. Zůstala ještě poslední nezbytná otázka. „Co si myslíte o tomhle?“ zeptá se Sigrid a podává Rhee vzkaz nalezený na místě činu. Lístek se přesune do Rheiny ruky. Přečte si jej jednou a potom znovu. 66
„To psal děda.“ „A co se tam podle vás píše?“ „Nejde ani tak o to, co se tam píše, jako spíš o to, co to znamená.“ „No, ano.“ „A kvůli tomu se s Larsem neshodujeme na diagnóze.“ Sigrid si vezme vzkaz zpátky a přečte jej nahlas, jak nejlíp dovede, i když si není jistá, jaký přízvuk má napodobovat: Asi se budu muset sebrat a utýct mezi indiány do Teritoria, ponivadž mě chtěj chcivilizovat, a to já nesnáším. Jednou jsem to už zažil… Říční krysy 59. rovnoběžky „Takže,“ řekne Sigrid, „tohle se tu píše. Co to znamená?“ „Jó,“ řekne Rhea, „to nevím.“
67
Kapitola 4
Sheldon útok, při němž ve Vietnamu padl jeho syn, neviděl. Ale stále dokola si jej představoval. Noc co noc se mu věrně zjevoval ve snu. Mabel s ním vždycky třásla, aby ho probudila. „Něco se ti zdá,“ řekla pokaždé. „Ne. To nevypadalo jako sen.“ „Tak jsi měl noční můru. Byla to noční můra.“ „Ne, ani o to nešlo. Bylo to, jako bych tam byl. S ním na lodi. Hlídkovali jsme na Mekongu. Pluli jsme v noci proti proudu jednoho z přítoků. Ještě cítím chuť kafe. A svrbí mě chodidla.“ Mabel bylo čtyřicet pět. Spala nahá, na sobě měla jenom svatební prsten a tenký řetízek z bílého zlata ozdobený maličkým diamantovým přívěskem. Ten přívěsek si nechala udělat ze snubního prstýnku, který od Sheldona dostala v roce 1951. Nikdy jej nesundávala. Mabel nečinilo obtíže probouzet se v nejpodivnějších nočních hodinách. Návaly strachu, jimiž trpěl její manžel, její spánek nijak nerušily. Před třiadvaceti lety ji v noci budil Saul, který v dětství trpěl kolikou. Od té doby už nikdy nepotřebovala moc spánku. A když Saul umřel, spánek ztratil smysl. Sheldonův sen se poprvé objevil jedné letní noci v New Yorku roku 1975. Saula už pohřbili. Mabel le68
žela na bílém prostěradle. Byla drobná a pěkně stavěná, ráda se protahovala tak, že napnula palce u nohou, prohnula záda, a jak jen to šlo, napnula prsty, až ucítila po celém těle mravenčení. V té poloze zůstala, dokud nedostala křeče, a pak se uvolnila… I Donny ležel na bílém prostěradle nahý. Léto bylo tehdy parné. Klimatizaci neměli. U stropu se zvolna otáčel starobylý větrák, který vypadal jako dovoz z koloniální Keni. Tlačil rozpálený vzduch dolů. Mabel rozsvítila lampičku u postele. Onen zásadní rozhovor mezi nimi ještě neproběhl. Donny se dosud nikdy nezeptal na to, co ho trápilo. Byl odhodlaný, tedy až do oné noci, že to tak i zůstane. Že ráno vstane, půjde do obchodu, nasadí si na oko lupu a vymění vlásek nebo prasklou osičku, namaže ozubené soukolí nebo nasadí novou natahovací korunku. Ke svačině si dá sendvič. Vrátí se domů. Prohodí pár slov. Přečte si noviny. Vykouří dýmku. Dá si něco k pití. Půjde spát. Den za dnem nechá tiše plynout čas a dál bude opravovat strojky, jež jej měří. Avšak léto roku 1975 bylo jiné. Není jasné, proč bylo jiné. Možná za to mohly vysoké teploty – vedra z Sheldonova imaginárního Vietnamu, která ho dostihla na Lower East Side v New Yorku, pot z džungle vsakující se do prostěradel u nich doma. A možná už v sobě Sheldon neměl ani trochu volného prostoru, jenž by dokázal pojmout jeho vnitřní svět, který se pak bez ohledu na důsledky dral ven. Donny vzal Mabelinu ruku do své, povzdechl si a konečně ze sebe vypravil tu otázku. „Jak to, že jsi pořád se mnou? Jak to, že jsi mě neopustila?“ Sheldon si vzpomíná, že jeho hlas zněl klidně. Upřímně. Vycházel z nejhlubších vrstev lidství spočívajících klidně a tiše v naší kolektivní duši. 69
Nastala dlouhá odmlka, teprve poté Mabel odpověděla. Sledoval, jak se jí uvolňují nalakované prsty u nohou. Měla překrásná chodidla. „Víš, na co myslím?“ zeptala se. „Na co?“ „Myslela jsem na ty dvě vesmírné lodě, které zrovna našly jedna druhou uprostřed vší té prázdnoty.“ „Netuším, o čem to mluvíš.“ Otočila hlavu a zamračila se: „Ty nesleduješ zprávy?“ „Hledím si svého.“ „Přece Apollo a ta ruská loď. Sojuz. Předevčírem se propojily. Uprostřed té temnoty, v tom tichu se spolu spojily. Zajímalo by mě, jaké to muselo být, slyšet ten zvuk. Vznášíš se ve stavu beztíže. A najednou uslyšíš kovový náraz do trupu lodi. Tvůj nepřítel ti podá ruku. Ty ji stiskneš svou rukavicí. Konečně ses nad to povznesl. Připomnělo mi to jeden pocit, který jsem kdysi mívala. Teď si nevzpomenu, jak se tomu říká. Bylo to jako… jako když jednoho dne projdeš kolem nějaké vůně a najednou, jako by zmizel okolní svět a vrátil se čas, a ty se najednou ocitneš někde úplně jinde. Jak bys to nazval?“ „Naděje.“ „Škoda, žes ty zprávy neviděl.“ „Nejsem si jistý, jestli je to odpověď na moji otázku, nebo ne.“ „Pořád jsem tu, Sheldone. Záleží na tom proč?“ „Ano.“ „Proč?“ „Potřebuju vědět, jak moc je to křehké.“ „Tohle není věda, Sheldone.“ „Mám teď v krámku jednu hodně těžkou opravu. Jsou to hodinky Omega Speedmaster. Přímo pod pružinkou je prasklý šroubek. Abych se k němu dostal, musím je celé rozebrat až na kostru a nejsem si jistý, jestli je potom, až je rozeberu, budu umět poskládat 70
zase zpátky. Všechny kalibry se vždycky trochu liší podle firmy. Každopádně ale jsou to ty samé hodinky, jaké nosí ti tvoji astronauti ve vesmíru.“ „Je to náhoda?“ „Jsou to celkem populární hodinky. Sám jsem jedny taky měl, ale vzal si je Saul. Netuším, kam se poděly.“ „To je škoda. Mám ráda náhody.“ „Myslíš, že je to moje vina?“ „Myslíš si to ty?“ „Ano. Naprosto. Vychovával jsem ho na historkách z války. Říkal jsem mu, že muž musí bojovat za svou zem. Přesvědčoval jsem ho, aby narukoval. Židé, co jsou v Rusku, tam odsud nemůžou odjet. Podají si žádost, aby mohli vycestovat, a dostanou se na černou listinu – takovému člověku se říká refusenik. Oni tam žijí jako vynervované krysy. My tady žijeme jako lidé. To proto, že jsme Američani. A Amerika je ve válce. Takže, Johnny, popadni pušku, říkal jsem mu.“ „O tom už jsi mluvil.“ „Ostatní by jen kouřili trávu a poslouchali desky. Z Američanů se stala jen banda liberálů, co by chtěli změnit svět, řekl jsem mu.“ „To už jsi říkal. Nemusíme to celé probírat znovu.“ „Svého syna jsem musel vychovat k ideálům.“ „Já vím.“ „Pamatuju si, když v roce 1938 Harry James na koncertě v Carnegie Hall nasadil C ještě vyšší než vysoké C. Hrál s orchestrem Bennyho Goodmana. Nikdo si tehdy nebyl jistý, jestli jazz vážně zasluhuje takovou míru respektu – jestli jsou to vážně tak dobří muzikanti, aby směli hrát v Carnergie Hall. A pak zazněl ten jeden tón. New York šílel. Dokážeš si představit, že by snad dneska bylo možné, aby jeden tón rozezněl celou Ameriku? Teď se na pódiu mlátí do kytar. Můj syn mohl být hudebník. Já jsem ho poslal do války.“ 71
„Neměl to v krvi,“ řekla Mabel. Sheldon zavrtěl hlavou a řekl: „Kdysi jsme se strachovali, že když ho vezmeme do náručí hned, jak začne brečet, nebude nikdy samostatný. Na co jsme to tehdy proboha mysleli?“ „Zůstávám s tebou, Sheldone. To teď, myslím, stačí. Fajn?“ „Jo, fajn.“ A to bylo všechno. Tehdy o tom mluvili naposledy. Pokud mělo být řečeno ještě něco víc, vzala si to s sebou Mabel do hrobu. Vyklouznout z bytu se jim podaří jen o chvilku dřív, než dorazí policie. Sheldon zlehka pootevře dveře od skříně a několik minut naslouchá tichu. Dává pozor, jestli neuslyší drcení střepů na schodech, zvuk dveří, otevírání a zavírání. Ví dobře, že pokud by se na ně přišlo, nemají se jak bránit. Tomu však může zkusit předejít. Zápas to byl hrozný a dlouhý. Kluk zabořil tvář Sheldonovi do hrudi. Když bylo po všem, zaplavila Sheldona vlna hanby a lítosti, stejně mohutná a nevyhnutelná jako v letech po Saulově smrti. Sheldon byl nezvratně přesvědčen, že každý jiný sled událostí – kdyby byl té ženě neotevřel dveře, kdyby ji a toho kluka nezdržoval tak dlouho uvnitř, kdyby hned zavolal policii, cokoli – by vedl k tomu, že by ta nebohá žena bývala mohla dál žít a dál vychovávat svého milého synka. To už ji mohl rovnou zabít sám. Otevře dveře od skříně dokořán a rozhlíží se po pokoji. S ničím se tu nehnulo. Sem tedy to monstrum nedošlo. Sheldon strhne ze stěny rohož zakrývající zadní východ a snaží se odemknout zámek. Lomcuje jím, tlačí do dveří, nadzvedává je, až se mu je konečně podaří 72
otevřít alespoň tak, aby se oba mohli protáhnout ven. Dveře jsou hlučné a je těžké jimi pohnout. Z druhé strany do nich tlačí něco těžkého. Byl by je před tím stejně nedokázal otevřít, aniž by to nebylo slyšet. To je chabá útěcha. Do temnoty skříně Sheldon zašeptá – aby kluka nevylekal: „Ještě chvilku tady počkej. Chci mít jistotu, že vzduch je čistý, ale pak už vyrazíme. Přes obývák jít nemůžeme.“ Sheldon se protáhne pootevřenými dveřmi do úzké chodbičky, která vede za domem. O dveře byla z druhé strany opřená popelnice. A jejich nikým neudržované panty zrezavěly. Tyhle dvě věci dohromady by je bývaly mohly stát život. Ujde pár metrů doleva a vynoří se na vedlejší ulici, kde svítí sluníčko. Kolem procházejí páry na nedělní vycházce. Je tu klid a bezpečí. Události, k nimž došlo v bytě, sem nedoléhají a nenarušují okolní svět. Spojení mezi lidmi vážně neexistuje. Ještě než se Sheldon otočí na zpáteční cestu, aby vyzvedl kluka z bytu, projede pomalu kolem bílý mercedes. Je to tentýž mercedes, který Sheldon viděl z okna. Na místě řidiče sedí muž se zlatými řetězy kolem krku, oblečený do černé kožené bundy, a dívá se přímo před sebe. Další muž sedí vedle něj. Když vůz pomalu projíždí kolem, ten muž a Sheldon na sebe pohlédnou. Nic ve tváři toho muže neprozrazuje, že by Sheldona poznával. Nikdy před tím se neviděli. Nemá žádný důvod si nemyslet, že ten starý pán není nic víc než někdo, kdo náhodou postává kousek od místa, kde došlo k vraždě. Ke kontaktu však přesto dojde. Probleskne mezi nimi jakási informace. Sheldon to vycítí okamžitě. Jak auto odjíždí, Sheldon si pro sebe – jen aby to zaznělo, přestože to nikdo neuslyší – tiše zamumlá: 73
„Toho kluka nedostaneš. Bůh je mi svědkem, ty ho nedostaneš.“ Zpátky v bytě napíše na papírek vzkaz. Slova mu vytanula v hlavě, jako by byla prorocká. Rhea tomu bude rozumět, nebo ne? Pochopí tu narážku. Pochopí, kam se vydal. Bude vědět, co to všechno znamená. Lísteček nechá na nočním stolku vedle fotografií a nášivky Marine Corps. Časový údaj ke vzkazu nakonec nepřipojí, přestože na to pomyslí. Sheldon s chlapcem vyjdou zadními dveřmi z domu. Netrvá dlouho a najdou si bezpečné veřejné místo, kde je nikdo nenajde. Jako spousta jiných Norů zamíří i oni do botanické zahrady, kde se mohou celý krásný den schovávat. Až na to, že oni nejsou jako ostatní Norové. Poté, co klukovi koupil kornoutek zmrzliny, posadí se Sheldon na lavičku a podívá se na hodinky, aby věděl přesně, v kolik hodin mu došly všechny nápady. 14:42. Čas jako kterýkoli jiný. Kdesi za nimi projede policejní auto se zapnutým majákem a sirénou. Brzy následuje další. Sheldon pochopí, že už ji našli. A že brzy najdou i vzkaz. „To, co my teď musíme udělat, chlapče, je zalézt na chvíli někam do jeskyně jako Huckleberry Finn. Znáš tu knížku? Hucka Finna? Měl zlého tatínka, vzepřel se mu a utekl po řece. Předstíral, že je mrtvý. Potkal uprchlého otroka jménem Jim. Byli tak trochu jako my dva, jestli tedy starý Žid a mladý Albánec oblečený jako Medvídek Paddington projdou jako přijatelný záskok za původní obsazení. Pointa je ale v tom, že musíme někam zalézt, musíme si najít nějakou obdobu Jacksonova ostrova. I my musíme na řeku. Za svobodou na sever. A mě už napadlo, jak to uděláme, i když je problém, že tady nejsem ve svém živlu. Zatím mi není úplně jasné, k čemu ti můžu být dobrý, ale opustit tě ne74
můžu. Nemůžu tě předat policii a doufat, že tě Norové jednoduše neodevzdají té obludě z druhého patra. Jak můžu vědět, kdo to je? Jedno však vím: tohle není tvoje vina. A to mi v tuhle chvíli stačí. Takže já stojím na tvojí straně, chápeš?“ Kluk tiše chroupe zbytek kornoutku a dívá se na špičky holínek. „Potřebuješ nějaké jméno. Jak se jmenuješ?“ Méďové se zhoupnou. „Já jsem Donny.“ Ukáže na sebe. „Donny. Mohl bys zkusit i pan Horowitz, ale mám takovou obavu, že to je předem odsouzené k nezdaru. Donny. Já jsem Donny.“ Donny čeká. „Oční kontakt by teď nebyl na škodu.“ Znovu čeká. Kolem projede další policejní auto s ječící sirénou. Sheldon s chlapcem sedí na lavičce nedaleko přírodopisného muzea. Kolem stromů v plném květu se rozprostírá svěže zelený trávník. Okraje křovin lemují lilie a po cestách se prohánějí děti – hodně jich je zhruba v chlapcově věku – v podivných teniskách, které jako by měly na patě kolečko. Nad hlavou jim propluje temný mrak, ochladí vzduch a přinese tisíce stínů. Sheldon dál mluví za ně za oba. Mlčení není dovednost, v níž by měl velkou praxi. „Můj syn se jmenoval Saul. Podle prvního krále Izraele. To už je tři tisíce let. Saul měl těžký život. I doba byla těžká. Filištínští ukradli Archu úmluvy, lid na tom byl bídně a Saul měl dát všechno do pořádku. Což se mu podařilo. Ale nedokázal to udržet. V mnoha ohledech měl jako člověk spoustu chyb. Ale v mnoha jiných ohledech ne. Jedna z věcí, kterou na něm mám rád, je, že ušetřil Agagův život. Agag byl král Amáleků. Saul Amáleky se svojí armádou porazil a podle Samuela – 75
kterého rád nemám – měl Saul Agaga zabít, protože taková byla vůle Boží. Jenže Saul ho ušetřil. Takových mužů je víc. Mužů jako Saul, jako Abrahám. Slyší trestající Boží hlas dštít z nebes, že má být zničena Sodoma a Gomora, že má poražený král přijít o život. Ale oni se postaví mezi Boha a to, co má být zničeno, a nedopustí, aby k tomu došlo. A já se musím ptát: Odkud vědí, co je správné a co je špatné, dobré a zlé, když ne od Boha? Je to, jako by v určitou chvíli kolovala v žilách těch mužů řeka celého vesmíru, která nás všechny napojuje na věčné pravdy – pravdy tak hluboké, že se na ně ve svém hněvu nedokázal rozpomenout ani Bůh. Pravdy, na jejichž pevnou půdu se Židé postavili, podívali se do nebe a neustoupili. Jaké jsou to pravdy? Kde jsou ti mužové? Představuju si Abraháma, jak stojí na kopci, kamenitém, načervenalém kopci nad Gomorou, mračna se stahují a sbírají k útoku, Abrahám zvedne ruku k nebesům a řekne: ‚Zničíš to město, i když tam zbývá ještě sto dobrých lidí?‘ A v té chvíli, kdy se Abrahám, sám dost zubožený, postaví silám Věčnosti, stává se vrcholem všeho, čím se člověk může stát. Tenhle jediný člověk tam stojí se zaprášenýma nohama a ve špinavých šatech, sám uprostřed zvedajícího se horkého větru. Zmatený. Osamocený. Smutný. Bohem zrazený. Skrze něj v tu chvíli promlouvá Hlas. Zástupy. ‚Jedná Bůh spravedlivě?‘ ptá se. V ten okamžik se z lidské rasy stala rasa vědomá. Bůh nám sice vdechl život, ale lidmi jsme se stali teprve tehdy, když jsme jej použili, abychom Boha opravili. Stali jsme se, jakkoli jen na kratičkou chvíli, tím, čím můžeme být. Zaujali jsme své místo ve vesmíru. Stali jsme se dětmi noci. A potom se Saul – můj Saul – rozhodl odjet do Vietnamu, protože jeho otec byl v Koreji, a jeho otec byl 76
v Koreji proto, že nebyl v Německu. A Saul tam umřel. Je to moje vina. To já jsem ho přesvědčoval. Myslím, že jsem připravil svého syna o život ve jménu morálních principů. Jenomže nakonec nejsem ani trochu jako Abrahám. Ani trochu jako Saul. A moji ruku Bůh nezastavil.“ Co si Sheldon vzpomíná, je tohle poprvé, kdy se ten kluk dívá přímo na něj. Proto se usměje. Usměje se tím druhem úsměvu, jakého jsou schopni jen staří lidé. Je to úsměv, který význam okamžiku oceňuje výš než jeho konkrétní realitu. Chlapec mu úsměv neoplatí. Tak se Sheldon usměje za ně za oba. „A pak existoval ještě jeden Saul – rabín Saul z Tarsu. Říman. Rád padal z koní. Podle vyznavačů Krista prý pronásledoval rané křesťany, dokud jednou na cestě do Damašku neměl zjevení, vizi. A tak se ze Saula stal Paul. A Paul je podle církve svatý. A on to vážně byl dobrý muž. To jsi nevěděl, tohle všechno, že ne? Já to vím. Ale nikdo se mě nikdy nezeptá. Ovšem naštěstí pro sebe mám bohatý vnitřní život. A teď mám tebe. Co kdybych ti říkal Paul? Chlapec proměněný? Ten, který upadl a znovu vstal? Křesťan znovuzrozený z padlého Žida? Bral bys to? Bude to takový můj soukromý vtip. Ty jsou vždycky nejlepší. Tak dobře. Jdeme se schovat do kina.“ Sheldon si ani nemůže vzpomenout, kdy naposledy cítil v dlani ulepenou klučičí ruku. Buclaté prsty a lehký, ale odhodlaný stisk. Důvěru a odpovědnost. Zpomalit krok a lehce naklonit ramena. Bylo to naposledy vážně se Saulem? To by znamenalo, že je to víc než padesát let. Ten pocit je ale příliš známý, příliš bezprostřední, než aby tuhle odpověď dokázal přijmout, i kdyby to byla pravda. Představa, že současný pocit 77
a chvíli, kdy ho zažil naposledy, dělí půl století, ho naplní lítostí. Byla tu samozřejmě ještě Rhea. Láska, kterou už nečekal. Ale to nebyla klučičí ruka. Rhea a Lars stojí venku před policejní stanicí a mlčí. Smějí odejít, dostali však instrukce, že mají být neustále k zastižení. Lars sleduje projíždějící auta. Rhea si ukousne kůžičku ze rtu, vezme ji do prstů a pak ji odcvrnkne do mírného vánku. Tak tam stojí ještě několik minut. Nakonec promluví Lars. „Takže, co teď?“ „Nevím,“ řekne Rhea. „Napadlo mě sednout na motorku a projet město, jestli ho nenajdeme,“ řekne Lars. „Nemůžu uvěřit, že nemá mobil.“ „Odmítl ho. Že bychom ho prý sledovali.“ „A my jsme to akceptovali.“ „Ale jen proto, že nikdy neodcházel z domu.“ „Jenže teď odešel,“ řekne Rhea. Projede ještě několik aut a nad hlavou jim proletí hustý mrak přinášející rychlé ochlazení. Je to připomínka dálky, kterou všichni urazili. Toho, jak daleko se ocitli od domova. „Ano, odešel,“ řekne Lars, „to teda jo.“
78
Kapitola 5
Sheldonovo rozhořčení, že kinosály v Oslu přidělují divákům konkrétní sedadla, nebere konce. „To si jako myslíte, že bychom to nezvládli sami? Že potřebujeme dohled? Návod?“ Mluví k nevinné dívce za pokladnou. Její uhrovitá tvář se svraští. „Ve vaší zemi je to jinak?“ „Jo. Kdo dřív přijde, ten dřív mele. Přežití nejsilnějších. Zákon džungle. Soutěž tříbí tvořivost a z konfliktů se rodí génius. V zemi svobody si každý sedá, kam chce. Sedáme si, kam to jde.“ Sheldon popadne vstupenku a brblá. U kiosku brblá nad cenou párku v rohlíku. Brblá nad teplotou popcornu, nad vzdáleností toalet od sálu, nad prudkým stoupáním mezi řadami sedadel a nad průměrnou výškou průměrného Nora, která je hodně nadprůměrná. Jakmile přestane brblat – jen na chviličku, aby nabral dech – vražda se okamžitě přižene zpátky a odmítá se hnout. Zabere všechen prostor. Z obecnějšího hlediska to pro Sheldona není neznámý jev. Tenhle konkrétní případ je jenom dalším z jeho projevů. Celé dějiny neustále hrozí tím, že ho zavalí a on zůstane bezbranně ležet pod jejich tíhou. To není demence. Je to smrtelnost. Nepřítelem je ticho. Člověk se snaží rozptýlit, ale ticho tuhle hradbu snadno zboří hned, jakmile mu to dovolíte. 79
Každý Žid to dobře ví. Proto taky v jednom kuse mluvíme. Kdybychom po tom všem, čím jsme prošli, jen na chvilku zmlkli, je po nás. Sheldon se otočí na Paula a řekne: „O tomhle filmu nevím nic víc, než že trvá dvě hodiny. Pak ti u Pepeho koupíme tu nejdražší pizzu na světě a odfrknout si půjdeme ve velkém stylu do hotelu Continental. Je kousek od Národního divadla. Grand Hotel nebude mít volné pokoje, tím jsem si jistý. A Continental je to poslední místo, kde by nás hledali, protože tam obvykle ani nepáchnu, ale jestli můžu mluvit za sebe, řekl bych, že dneska zasloužíme trochu klidu.“ A potom skončí upoutávky a začne film. Figuruje v něm vesmírná loď cestující ke slunci, aby zachránila svět. Film začíná hotovými divy, ale upadá do hororu a umírání. Sheldon zavře oči. Jimmy Carter nebyl prezidentem dost dlouho, aby viděl, jak se v roce 1980 vrátili rukojmí z Íránu. Letadla s Američany, kteří byli v zajetí čtyři sta čtyřicet čtyři dní, vzlétla z Teheránu v den inaugurace Ronalda Reagana. Kamery točily Reagana, jak v lehkém dešti skládá prezidentský slib – vedle něj pod šedivou oblohou stála jeho žena v rudých šatech. Skutečné drama se však odehrávalo na palubě letadla, kde všichni brečeli, mluvili jeden přes druhého a měli strach, že je to všechno jenom lež a další krutý žert, že ve skutečnosti jen létají dokola v kruzích. Sheldon, který to sledoval v televizi, tehdy pochopil, že velkolepost amerických dějin nespočívá v Reaganově pečlivě připraveném projevu, ale v osamělém a zadumaném výrazu ve tváři Jimmyho Cartera, který – jelikož už nebyl prezidentem – postával stranou. A pod touhle klenbou dějin se odehrávají životy lidí, jako je 80
