TIGRID, POPRVÉ. Pavel Kosatík PRŮVODCE OSUDEM INTELIGENTNÍHO MUŽE VE DVACÁTÉM STOLETÍ. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz, UID: KOS223508

TIGRID, POPRVÉ PRŮVODCE OSUDEM INTELIGENTNÍHO MUŽE VE DVACÁTÉM STOLETÍ

Pavel Kosatík

Ukázka knihy z internetového knihkupectví www.kosmas.cz

Obsah Obálka Titul Schönfeldové

5

Ve Studentském časopise

10

Mnichov a co přišlo po něm

24

Volá Londýn

31

Znovu ve vlasti

46

Odsun Němců

52

Mezi lidovci

56

Šéfredaktorem Obzorů

60

Vývoj jde doleva

66

Soukromý život

74

V čase před Únorem

77

Začátky v Německu

85

Co dělat?

99

V Rádiu Svobodná Evropa

102

Amerika

113


Procesy v Praze

117

Jak vznikalo Svědectví

123

První redakční rada

134

Jak přežít studenou válku: Gradualismus

137

Život po Budapešti

141

Peníze na Svědectví

152

Do Evropy

157

Gradualismus v šedesátých letech

164

Doma se něco děje

177

Jan Beneš

190

Pražské jaro

195

Místo jednoho exilu dva

203

Poláci, Sověti

214

Charta a Solidarita: hledání cesty

222

StB v pilné práci

228

Aféra Danubius

236

Distribuce Svědectví

241

Opus bonum

247


Život ve Francii v osmdesátých letech

250

Tigrid a Havel

262

Poradcem prezidenta republiky

269

Ministrem kultury

278

Poslední roky

286

Doslov

290

Curriculum

292

Nejdůležitější knihy Pavla Tigrida

293

Použité archivy

294

Použitá periodika

296

Literatura

296

Poděkování

301

Tiráž


Rukopis této knihy vznikl díky finanční podpoře Nadace Zdeňka Bakaly, Nadace Český literární fond, Ivana M. Havla a Vlastimila Venclíka.


Schönfeldové Semily - V rodině spisovatelů - Rozvod rodičů - Život je tvrdý Jsem žid - Asimilace Byl o rok a den starší než republika. Narodil se 27. října 1917 v Praze, jeho předkové však pocházeli ze severočeských Semil, kde patřili k místní honoraci: jeden Tigridův praděd, Josef Schönfeld, vařil v městě pivo, jiný, Jan Ferdinand Schönfeld, tiskař a nakladatel, se dokonce zapsal do českých dějin jako vydavatel Schönfeldských císařských královských poštovních novin (od roku 1786), v nichž své redakční zkušenosti po tři roky získával Václav Matěj Kramerius - předtím, než se osamostatnil a získal mezi Čechy slávu vlastními Krameriovými c. k. vlasteneckými novinami. Semilští Schönfeldové měli v městě v nájmu velkostatek, ke kterému v devatenáctém století patřil i pivovar s vinopalnou. V čase české národní emancipace odvrhli nejdřív němčinu jako dorozumívací jazyk a začali mluvit česky; Tigridova prateta Kamila Schönfelodová se pak v roce 1880 jako první z rodiny zřekla i židovské víry a nechala se v katolickém kostele pokřtít. Stalo se tak před svatbou, na přání jejího nastávajícího, advokáta a poslance mladočeské strany Antonína Zemana, pozdějšího spisovatele Antala Staška. Do rodiny se tak přiženil autor volnomyšlenkář a později také otec spisovatele komunisty Ivana Olbrachta, autora Anny proletářky i Nikoly Šuhaje loupežníka. Z dnešního pohledu se může zdát, že větších názorových protiv v jedné rodině, než byli Olbracht s Tigridem, být nemohlo. Ale v té podivuhodné republice se obojí vedle sebe sneslo. To až později, v čase propagandy, se klasik socialistického realismu s „renegátem“ ocitli v protikladu. Komunistický literární historik v Olbrachtově životopise v osmdesátých letech psal: „Všichni Ze-

5


mani... byli lidé čestní, hrdí, charakterní, někdy až tvrdohlaví, nenáviděli porobu a bojovali proti Rakousku.“ 1 Většina těch charakteristik se právě tak dala vztáhnout i na Tigrida, autor ho však na mysli určitě neměl. Strýc spisovatel byl možná tím, kdo v dospívajícím synovci probudil umělecké touhy. Nakonec z nich moc nezbylo: pár povídek, básní a črt ve studentských časopisech, v dospělosti jedna divadelní hra vlastní a jedna přeložená - a pak už jenom tuny novinařiny, to bylo všechno. Ale možná že ho strýc víc inspiroval jako politický protivník. V tom rychlém poválečném tříletí 19451948, kdy Olbracht pracoval na ministerstvu informací (coby jeden z komunistických umělců, vyzdvižených tam ministrem Václavem Kopeckým), kdy ho za KSČ zvolili do Ústavodárného Národního shromáždění a kdy ho (v roce 1947) jmenovali národním umělcem, platil jeho synovec za opozičního novináře, který na stránkách lidoveckého tisku rozvrací Národní frontu a s ní i komunistickou politiku. Vztahy v rodině to tehdy nezničilo nejspíš proto, že ani předtím nebyly vřelé; Tigrid později vzpomínal na občasná poválečná setkání s Olbrachtem ve vinárně u Šuterů, kde prý konspirativně, na WC, jeden druhému napůl žertem a napůl vážně předhazovali, že to, co dělá druhý, špatně dopadne.2 Brzy nato se z nich už stali nesmiřitelní nepřátelé: s málokým ve svém životě Tigrid nakonec zúčtoval tak zostra, jako se strýcem a spol., když v roce 1949, už v exilu, napsal na téma zrady čs. vzdělanců: „Podle mého soudu bude rozumnější počkat si na nové generace, než znovu galvanizovat k životu kultury bolševiky jako Olbrachta či Majerovou, pomatence jako Hromádku či J. L. Fischera, zrádce jako Řezáče, oportunisty jako Drdu či třasořitky jako J. B. Kozáka.“ 3 1 2 3

Vlastislav Hnízdo: Ivan Olbracht, Praha 1982, s. 10 Jiří Vejvoda, Ota Nutz: Káva u Kische, Praha 1991, s. 12 Pavel Tigrid: Nové naše úkoly, in: Doba č. 7, r. 2 (2. 5. 1949), s. 3

6


Na jeho dětství mělo nesporně vliv, že vlastně nezažil v úplnosti fungující rodinu. Z příčin, o jakých se před synem nemluvilo, manželství jeho rodičů Františka Schönfelda a Emy Singerové nefungovalo; pokud Tigrid později veřejně na své dětství vzpomínal, pak se mu vybavoval křik nebo scéna, při které otec v hádce s matkou doma ze vzteku rozbil skleněnou výplň dveří a tekla krev. Ještě než Pavel nastoupil do základní školy, rodiče se rozvedli a soud přiřkl syna do výchovy otci, ze dvou důvodů: jednak se to tak, v časech, kdy ženy nebývaly ekonomicky samostatné, dělávalo, muž byl pokládán za jediného skutečného živitele rodiny; jednak matka zřejmě nesla na rozvodu větší vinu, v rodině se o ní aspoň vyprávělo, že ji jako „evropskou paničku“ víc než její dítě zajímalo cestování. Když bylo synovi deset let, oženil se otec podruhé a Pavel rázem dostal skoro stejně starou nevlastní sestru. Když se matka znovu vdala, získal syn zase zámožného nevlastního otce, který ho neváhal podporovat v jeho zájmech, ať už šlo o cestování (koupil mu malý motocykl), nebo divadlo (zaplatil mu kurs u slavného Maxe Reinhardta ve Vídni). Vztah k rodičům a k oběma jejich rozvětveným rodinám ani pak nebyl jednoduchý, většinu Pavlovy výchovy obstarávala babička, otcova matka - nejdřív v Kralupech, kde otec pracoval jako inženýr v továrně, a od konce dvacátých let v Praze. Později se do Pavlovy výchovy zapojily také tety z obou stran, „což mě zludračilo pochopitelně, poněvadž - chudák Pavlíček - tak tam dostal desetikorunu, támhle dostal bonbóny, támhle ho nechali naschvál ostříhat dohola, aby ta druhá strana měla vztek... Všichni na mě byli hodní a tak, ale nebyla to skutečná výchova.“ 4 Ale nemohla to být ani výchova špatná, jinak by si Pavel sotva odnesl do života tak hluboký smysl pro rodinu a pozdější lásku 4 Rozhovor Heleny Třeštíkové s Pavlem Tigridem 17. 11. 2002, s. 52 (rukopis z archivu Heleny Třeštíkové)

7


k dětem. Snad právě nutnost vyjít nějak s tolika příbuznými, z nichž každý na něj kladl jiné nároky, v něm probudila zájem o lidi: v pozdějším životě dělal leccos, ale nikdy k nim nepřestal mluvit, k lidem, které většinou vůbec neznal, ale u kterých předpokládal schopnost naslouchat, u mnohých snad i dobrou vůli, a se kterými tedy chtěl společně uskutečňovat lepší svět. Nerozmazlovali ho, neměli na něho ani mnoho času. Očekávali, že se o sebe brzy bude umět starat sám, a on to pochopil a naučil se to. Že je život tvrdý, věděl mnohem dřív než jeho vrstevníci, ale odolal pokušení, nestal se cynikem a snažil se brát věci, jaké jsou. Byl by stál o víc lásky nebo společně stráveného času, ale to, co dostal místo toho, také nebylo špatné: svobodu a život v dostatku. Dokonce i za časů hospodářské krize byla rodinná životní úroveň silně nadprůměrná; ještě v roce 1961 ve Svědectví vzpomínal například na to, jak počátkem třicátých let jezdil s celou maloburžoazní rodinou své matky na dovolené do Špindlerova Mlýna. Že je žid, si prý uvědomil až v sedmnácti letech, a to jenom proto, že o rasové otázce začal mluvit přes hranice Hitler. Pro toho, kdo prožil celý svůj život v Masarykově Československu, na rasovém původu nezáleželo. Židovská asimilace, zahájená už kdysi dávno za Rakouska, měla v v republice trochu jiný smysl než jinde v Evropě: po roce 1918 se zde podle představ zakladatele státu měly všechny národnosti přetavit v jeden nový, státní československý národ, který neměl znát nacionální řevnivost, tak jako ji podle Masarykova mínění skoro neznali ani lidé v Americe. Pokud Pavlův otec dal syna ihned po jeho narození pokřtít, učinil tak ještě proto, aby ho, tak jak se to za Rakouska dělávalo, v nežidovském množství skryl a tím i ochránil. Avšak když už syn vyrůstal a v životě bez židovských tradic a svátků dále pokračoval, nebyl už důvodem strach, ale naopak přesvědčení, že je to tak

8


normální a že to tak v čs. národě dělají vlastně všichni, židé i nežidé. Že měl onen asimilační pokus smysl bez ohledu na to, co se stalo po roce 1938, potvrdil vlastně sám Tigrid svým pozdějším životem: ani po válce, za níž Češi vydali své židovské spoluobčany nacistům a tím i holocaustu, se Tigrid nepřestal za Čecha pokládat. Svému židovství se nebránil, ale zvyk nabytý v mládí si udržel po celý život: pokud mluvil a jednal jménem komunity, pak jménem české. Nebyl to únik před vlastním osudem, tak jak tomu často bývalo u jiných asimilací, ale do důsledku dovedená volba kulturní a jazykové komunity, opřené o mravní horizont, jejž Tigrid přijal za svůj. Později se naneštěstí ukázalo, že velká část příslušníků toho národa nepřestala chápat své společenství jako věc krve. Pokud byli vlastenci, pak často proto, že neměli fantazii, která by jim vnukla taky něco jiného. Kdo se však tak jako Pavel pro své vlastenectví vědomě rozhodl, respektive byl k němu vychován, byl proti všem těmto pudovým vlastencům ve výhodě. Věděl: to já jsem si vyvolil svůj národ. (S tím není v rozporu, že konkrétní průběh oné výchovy není nutno představovat si pateticky: Tigrid sám vzpomínal, že prezident Masaryk nebýval doma tématem k diskusím, ale spíš modlou. Nebylo možné mluvit o něm jinak než uctivým tónem - a když se jednou stalo, že se Pavel zapomněl a prohodil cosi posměšného o ne zcela zdárném prezidentově synu Janovi, dostal takovou facku, že si ji pamatoval ještě o tři čtvrtě století později - s otcovým dovětkem: Tak u mého stolu mluvit nebudeš.)5

5

Alexandr Kramer: Interview, Praha 2000, s. 45

9


Tak syn plný masarykovské úcty vychodil v Praze gymnázium a po maturitě v roce 1936 se přihlásil na právnickou fakultu. Mnohem důležitější než všechny školy však ve stejné době bylo něco jiného: jeho seznámení se Studentským časopisem.

Ve Studentském časopise Pedagogové: Antonín Řeřábek a spol. - Nové jméno - Kamil Bednář, František Halas - Mladá kultura - Vznik Divadelního kolektivu mladých - Snahy o apolitické divadlo - Podivná smrt Filipa Frieda - Premiéry Na Zbořenci - Přátelé a kamarádi První čs. republika byla státem organizovaným shora, ideově ji však držela pohromadě iniciativní a vzdělaná střední třída, která se dokázala řídit sama, žádnou pomoc odjinud v tom smyslu nepotřebovala. Příkladem z mnoha může být Studentský časopis, ve kterém Tigrid v polovině třicátých let začal získávat své první publikační zkušenosti a s nimi i autorské sebevědomí. Časopis založil v roce 1932 pražský středoškolský učitel Jan Fischer, stoupenec T. G. Masaryka, přesvědčený, že prezidentova obrodného ducha lze smysluplně zprostředkovat už gymnaziální mládeži. Časopis, který si vymyslel, vydával ve spolupráci s Kruhem přátel střední školy (který ustavil), později také s nakladatelstvím Fr. Borový. Uprostřed třicátých let, kdy se čtenářem a přispěvatele časopisu stal i Tigrid, už ho řídil další středoškolský učitel Antonín Řeřábek, Fischer tam však stále (a často) přispíval svými texty, většinou komentáři k domácím a zahraničním politickým událostem. Tigrid je poznal oba: Fischera jako člověka, který svou literárně organizační prací uskutečňoval představu o židovské asimilaci 10


(pocházel z českožidovské rodiny); Řeřábka pak jako téměř fanatického podporovatele mladých, kterého za to „ jeho“ studenti obdivovali jako skutečného vůdce. Zejména pod Řeřábkovým vedením se Studentský časopis proměnil v tvůrčí dílnu mladých: ze studentů, kteří mu posílali příspěvky, profesor vybral literárně nejschopnější a organizačně nejzapálenější a sestavil z nich tým studentských redaktorů, kteří pak další komunikaci s autory převzali sami. Nejčtenější rubrikou v čísle byly posudky zaslaných rukopisů, vypracovávané redaktory. Tigrid se členem tohoto „kruhu“ stal v roce 1935 - a stal se tak spolupracovníkem například pozdějšího divadelního vědce Jana Kopeckého, pozdějšího historika umění a dlouholetého ředitele Národní galerie Jiřího Kotalíka, pozdějšího básníka Jana Pilaře, pozdějších překladatelů z angličtiny Jiřího Valji, Zdeňka Urbánka a Hany Žantovské a mnoha dalších. Fischerovo zadání zůstat politicky neutrálním prostorem, umožňujícím demokratickou soutěž poetik i názorů, Studentský časopis udržel až do zániku první republiky a Tigrid se v něm hodně naučil, profesně i lidsky. V Řeřábkově bytě v ulici Karoliny Světlé se redakce scházela vždycky v neděli dopoledne. Z vedlejší místnosti občas nakukovaly polosvlečené ženy, protože profesorova manželka, módní krejčová, byla zvyklá brát míru na večerní toalety doma. V salóně však úřadovala redakce: Řeřábek vždycky pro každého jejího člena připravil obálku s rukopisy, které přišly v průběhu uplynulého týdne; ty bylo třeba do příště přečíst a napsat krátké hodnocení, a za týden znovu. Tímto generačně samoobslužným způsobem po léta fungoval měsíčník pro mladou literaturu, jakému se podle mínění mnohých po jeho zániku už nikdy nepodařilo sehnat stejně kvalitního pokračovatele. Tigrid se v tom světě textů rychle zabydlel. Že to s literaturou začíná myslet vážně, naznačil už v sekundě na gymnáziu tím,

11


že si zvolil svůj umělecký pseudonym. I v čase avantgard byla literatura pokládána za svět povznesený nad každodenní hemžení a oddělený od něj hlubokým příkopem. Kdo chtěl vstoupit, musel se přezout a převléknout. U středoškolákova pseudonymu občas přistupovalo ještě hledisko sebeobranné; mladší studenti měli zakázáno se veřejně projevovat, ale kdo se skrývá pod cizím jménem, to profesor Řeřábek nedokázal vypátrat. U některých židovských autorů k tomu přistupovalo přání zakrýt své židovství, které by je jinak mohlo v očích čtenářů příliš brzy (a chybně) identifikovat. (Tak se stal například z Tigridova přítele Josefa Lederera básník Jiří Klan nebo z Jiřího Ohrensteina Jiří Orten.) Okolnosti vzniku nového Tigridova jména jsou dnes všeobecně známé, mluvil o nich mnohokrát. Stalo se, jak řečeno, v sekundě gymnázia při hodině dějepisu, když se probírala starověká Mezopotámie, říše rozkládající se mezi řekami Eufratem a Tigridem. Student, ne zcela pozorně naslouchající výkladu (protože prý právě psal pod lavicí báseň pro Studentský časopis), si zapamatoval jenom to, že se mu jméno druhé řeky zalíbilo - a vybral si nové jméno podle ní, dřív než zaregistroval, jak zní v prvním pádě správný tvar. (Zdaleka to nebyl první český pseudonym, který vznikl z „přeřeku“ - i patron mladých českých básníků té doby Jiří Mahen, vlastním jménem Antonín Vančura, by se, být pozornější, podepisoval jako Jiří Maheu, podle hrdiny Zolova románu Germinal.) Aby byla proměna dokonalá, přidal Tigrid ještě nové křestní jméno Otto, které se však neujalo. S novým příjmením slavil úspěch hned od začátku; profesoru Řeřábkovi se zalíbilo a po něm se přidali další. „Otto“ však neřekl Tigridovi nikdy nikdo. Pro všechny své vrstevníky zůstal Pavlem - a například Zdeněk Urbánek spatřoval v tom jméně hlubší smysl, předjímající to, čím se Tigrid zabýval nebo chtěl zabývat: koneckonců i svatý

12


Pavel byl podle něj novozákonním „ideologem, organizátorem a propagandistou“.6 Skupina okolo Studentského časopisu nebyla v nastupující generaci jedinou, jež dávala najevo tvůrčí i společenské ambice. Tou asi nejznámější byla v druhé polovině třicátých let skupina začínajících básníků sdružených okolo Kamila Bednáře: byl o pět let starší než Tigrid, a tedy mnohem zkušenější, svou první básnickou sbírku vydal už v roce 1937, jako pětadvacetiletý. Hlásil se k básníku Františku Halasovi a společně s dalším začínajícím básníkem Jiřím Ortenem za ním chodil do nakladatelství Orbis, kde Halas pracoval. Když jednou Tigrida vzali s sebou a Halas je přijal u svého stolu ve vinárně v paláci Dunaj, byl Pavel v sedmém nebi. Na příští schůzku s Halasem už se však raději objednal sám; Bednář nechtěl být jen tvůrcem, ale také vůdcem mladých (na počátku protektorátu, zejména po vydání Slova k mladým v roce 1940, se jím načas stal). Shodou okolností to byla ambice podobná těm, jež začínal nosit v hlavě i Tigrid, a tak se rozhodl, že se bude držet spíš opodál. Další vlivnou skupinou mezi začínajícími básníky a spisovateli byli ti, kteří se v letech 1935-1938 sdružili okolo měsíčníku Mladá kultura. Na rozdíl od Studentského časopisu nešlo jen o tvůrčí, ale hlavně politické uskupení. Mladou kulturu vydávala středoškolská sekce komunistické mládeže (tzv. Komsomolu), která se netajila tím, že tím způsobem míní provádět včasný odchyt bystrých mladých hlav do služeb KSČ. Mladá kultura se ve škále svých činností zdaleka neomezovala jen na stejnojmenný časopis: vytvořila síť kulturních klubů, organizovala diskusní setkání s levicovými umělci (jako byli E. F. Burian nebo Voskovec s Werichem), pořádala letní a zimní tábory a řadu dalších akcí. 6 Zdeněk Urbánek: Tam a zpět, in: Stvořitelé světa pokračují, Brno 1996, s. 152

13


TIGRID, POPRVÉ. Pavel Kosatík PRŮVODCE OSUDEM INTELIGENTNÍHO MUŽE VE DVACÁTÉM STOLETÍ. Ukázka knihy z internetového knihkupectví

Recommend Documents