thirty years after
Manang po třiceti letech
Zdeněk Thoma, Michal Thoma
thirty years after
Manang po třiceti letech
Fotografie / Photographs
Zdeněk
Thoma
Michal
Thoma
manang.thoma.cz
Fotografie pro Himálaj Photos for the Himalayas Už od chvíle,kdy se zrodily první fotografie, se dají vysledovat nejméně dva, co do stylu a účelu odlišné fotografické žánry. Účelem toho prvního je zachytit vlastní podobu, případně svou rodinu, aby si mohli sami sobě a svým potomkům po letech připomenout, jak vypadali dříve, jak kdysi žili, která pozoruhodná místa navštívili, co je na nich zaujalo, případně s jakými lidmi se při svých cestách setkali. Druhý žánr je umělecký – fotografování se stalo uměním par excellence: snímky se ocitají na výstavách, v uměleckých galeriích i sbírkách a na stránkách katalogů či monografií. Ve fotografiích Zdeňka a Michala Thomových se oba žánry znamenitým způsobem propojují a vzájemně doplňují, a tak vlastně vytvářejí žánr třetí, v jistém smyslu i nový druh umění. Fotografie zde totiž překračuje svou zobrazovací roli a vstupuje přímo do života lidí. To platí zejména pro právě představovaný soubor. Snímky v něm zařazené jsou nejen dokumenty a současně umělecké práce, které si můžeme jeden po druhém prohlédnout tak, jak jsme zvyklí, ale tvoří i něco navíc: tento ucelený soubor fotografií nás vyzývá, abychom se spolu s obyvateli jedné himalájské vesnice přenesli přes zlom tisíciletí a sdíleli s nimi jejich neskrývanou radost, když na třicet let starých snímcích nacházejí sami sebe. Celý soubor se tak stal uměleckým dílem, performací, podtrženou rozhodnutím, vrátit jej natrvalo do prostředí, kde vzniknul. Jsem si jist a doufám, že tím toto dílo nekončí, že – kdoví v jakých intervalech – se Manang bude opětovně vracet do dějin fotografické kultury. Ivan M. Havel
Since the very beginning of photography, at least two genres have come into existence, differing in style and purpose. With one, people photograph and are photographed in order to remind themselves and their descendants, how young they were, the way they once lived, which notable places they visited and how the people there lived. The second genre is artistic – photography has become art par excellence: snapshots are found in exhibiton halls, artistic galleries, as well as on the pages of catalogues and monographs. In the photographs of Zdeněk and Michal Thoma, both genres are brilliantly interconnected and mutually complement each other and so they form, in a sense, a third genre, and perhaps even a new artistic style. Indeed, these photographs transcend their representational role and directly enter the lives of people. We do not merely look with interest at each individual photograph as at a document and simultaneously a piece of art, but there is something more about it: the collection of photographs as a whole is bidding us to get over the break of the millenium, together with the inhabitants of that Himalayan village and share their overt joy when they find themselves in the thirty years old snapshots. Hence the collection becomes a single piece of art, whose performance aspect is further emphasized by the decision to bring it back permanently to the environment where it came into existence. I am sure – and I strongely hope that – the work has not been finished through this project, and that – who knows for how ever long – it will be repeatedly heading back into the history of photographic culture. Ivan M. Havel
Manang po třiceti letech Manang thirty years after V některých zemích Asie jsou lidé přesvědčeni, že fotografováním přicházejí o duši. Nevím, jestli tomu věří zrovna obyvatelé horské vesnice Manang v nepálském Himálaji, ale my jsme jim jejich duši vrátili. Příběh této výstavy se začal odehrávat v listopadu 1979. Tehdy jsem sestupoval s kamarádem Petrem při naší třítýdenní dobrodružné cestě kolem masivu Annapúrny z průsmyku Thorung-la do neznámého údolí řeky Maršjangadí. Netušili jsme, co nás tam čeká, protože oblast byla otevřena pro cizince teprve druhým rokem. Po dvanácté hodině se před námi otevírá pohled na údolí s klikatou řekou a přes vysoký čchörten na kamennou vesnici pod námi. Vzadu svítí Manaslu. Fotím a filmuji jako zběsilý. Před vesnicí je dlouhá řada modlitebních mlýnků, děti – nesmírně špinavé – nám běží v ústrety, žebrají. Vesnice je úžasná, ale Manang to bohužel ještě není. Teprve za Tenki se přes pole na vysokém rozeklaném srázu nad řekou ukazuje Manang, hotové město s věžičkou gompy a vlajícími bílými praporci. Nosič nás vede úzkými uličkami mezi kamennými domy s vyřezávanými okenicemi, přijdeme před barák, vcházíme do stáje, kde funí jaci, po schodech lezeme nahoru. Pavlač, vchody do dalších místností, udusaná podlaha, okno zalepené igelitem, druhé překryté pytlem, který se třepe v chladném větru. Jsme ve výšce 3 600 metrů nad mořem… Toto je autentický záznam z mého deníku, který jsem si v ten samý den zapsal. Manang se ukázal jako nesmírně zajímavé místo, a tak jsme zde strávili několik dnů. Přálo nám štěstí, protože jsme se zde stali svědky tradiční náboženské slavnosti Badhe, která se po smrti hlavního lamy několik dalších desetiletí neopakovala. …Průvod přichází. Vpředu poskakují malí kluci s maskami na obličeji, v ruce obušky, či rohy. Za nimi asi deset mužů, s nimi hudebníci – bubny a činely. V průvodu jdou: lučištník, dva muži s mečem a štítem, muž se svazkem tyčí, další s červenou maskou ábla, tři lamové ve žlutých splývavých oděvech a červených špičatých čepicích, následovaní dvěma mládenci v širokých kloboucích s věžičkou, na které je ze dřeva vyřezávaná lebka. V barvitém reji vyniká stařičký lama se zvonkem a bronzovým hromoklínem v rukou... …nesmím zapomenout na muže, kteří stříleli ze starých mušket, do nichž ládovali střelný prach hlavní a zapalovali je za pomoci cigára. Při každé ráně pušky hrozily roztržením. Na rozlehlé pláni lamové tančili obřadní tanec, boj Zla s Dobrem. Vyvrcholení nastalo v okamžiku, kdy se starý lama, zjevně už v transu, ujal luku a po řadě obřadních pohybů prostřelil modlitbu, kterou před ním v dálce drželi dva chlapíci. Po úspěšném zásahu tance pokračovaly do setmění…
In some Asian countries people believe that when they are photographed, they lose their soul. Whether this is believed by the inhabitants of the Himalayan village, Manang, I do not know. But if so, we have returned their souls back to them. The history of this exhibition dates back to the year 1979, when I was on a three-week long adventure trek to the Annapurnas circuit. Earlier in November, my trek companion Petr and I descended from the pass, Thorung La to a unknown valley of the river Marshyangdi. We did not have any idea what we could expect there, as the valley had been opened to tourism for only two years. At noon, the view of the valley with the meandering river opens before our eyes and through a high chorten we see stone villige houses. Manaslu is gleaming in the back. I am fiercely shooting photos. A long mani wall in front of the village, children – awfully dirty – are running to us, begging. The village looks amazing, but unfortunately it is not Manang yet. We see it across the field, after passing the village Tenki, spread on a high cloven, steep slope above the river – a real town in appearance, with turret of gompa and white waving streamers. A porter is directing us through narrow alleys, amid stone houses with engraved window shutters. We are standing in front of a house; enter the stable with puffing yaks, go upstairs, onto the courtyard balcony. Entrances into the rooms, trodden ground, a window covered with plastic, the other covered by a sack, fluttering in the wind. We are 3,600 metres above sea level… This is an authentic record from my diary written on that day. Since we found Manang a remarkable location, we stayed there for a couple of days. We were really lucky to make this decision, for we could witness a traditional religious feast Badhe – which since the death of the head lama had not been held there for many years. …The procession arrives. Small boys with masks on their faces and clubs or horns in their hands are skipping in front. They are followed by a group of men and musicians – with drums and cymbals. Behind them, there walk two men with swords and shields, a bowman , a man with a bunch of poles, another one wearing a mask of a red devil, three lamas in flown yellow gowns and red pointed caps. They are ensued by two youngsters wearing broad hats with turrets and engraved scull on its top. In this picturesque and crazy twirl, my attention catches the figure of an old lama holding a small bell and bronze dorje in his hands… ...and I cannot omit the men shooting from old muskets, loading them with gunpowder through their barrels and lighting them with cigars. With each blow, the musket’s menace by destruction. Lamas are performing a ceremonial dance on a vast plain, symbolizing the struggle of Good against Evil. The performance reaches its culmination when an old lama,
Autentická atmosféra vesnice mně učarovala. Fotografoval jsem život lidí i úžasnou himálajskou krajinu. Díky unikátním fotografiím ze svátku Badhe jsem mohl po návratu domů vytvořit výstavní soubor Vesnice ve stínu Annapúrny. Výstava prošla od osmdesátých let až po dnešek desítkami výstavních síní u nás i na Slovensku, snímky byly otištěny v časopisech i knihách – aniž by o tom kdokoliv z Manangu věděl. Osudy Manangu v meziobdobí V osmdesátých a devadesátých letech se Manang a celé údolí Maršjangadí vzhledem k turistickému boomu změnilo. Dnes tudy vede jedna z nejpopulárnějších trekových tras na světě a v každé sebemenší vesnici jsou ubytovny a restaurace pro poutníky. Kde jsou ty časy, kdy se člověk po příchodu do vesnice musel poptávat, zda by ho někdo nenechal u sebe přespat a nedal mu něco k jídlu, a pak se šel umýt do potoka! Dosud rázovitý Manang se stal důležitou zastávkou – turisté zde obvykle kvůli nezbytné aklimatizaci stráví nejméně dvě noci. A zdejší obyvatelé jim poskytnou poměrně komfortní ubytování v nově postavených hotelích s teplou vodou na pokoji. Také elektřina z blízké hydroelektrárny a spojení s internetem vylepšily životní podmínky zdejších obyvatel. Po třech desetiletích… Na jaře 2008 se vypravil do Manangu můj syn Michal. Vzal to oklikou přes nedalekou oblast Nár-Fu, která se otevřela cizincům teprve v roce 2003 a dnes vlastně představuje to, čím byl pro mne Manang před třiceti lety – nepříliš prozkoumaným krajem, kde se jakoby zastavil čas. Návštěvu Manangu, který se vyvinul v pulzující turistické letovisko, bral zprvu jako nezbytnou zastávku na cestě. Měl s sebou objemný svazek mých, dnes už historických, černobílých fotografií a chystal se nalézt lidi ze snímků a zdokumentovat změnu, ke které ve vesnici došlo. Staré fotografie vyvolaly v Manangu všeobecné nadšení. Všichni s úžasem hleděli na snímky, které výmluvně dokládaly, jak se v průběhu pouhé jedné generace stalo z odlehlé horské vesničky vyhlášené turistické centrum. Vesničané se s nadšením hledali na snímcích nebo se snažili na nich poznat alespoň příbuzné a známé. Michal o tom později napsal: Večer v den svého příchodu do vesnice jsem tátovy staré fotografie, vytištěné na pohlednicovém formátu, ukázal třem stařečkům, kteří na návsi roztáčeli modlitební mlýnky. Během několik málo minut se seběhla snad půlka vesnice, fotografie putovaly z ruky do ruky, až jsem měl strach, že už se ke mně nevrátí. Teprve v tu chvíli jsem si uvědomil, že tito lidé nemají z doby před třiceti lety prakticky žádné vlastní fotografie, a že jsem jim v otcových snímcích přinesl kus jejich vlastní historie. Michal během pobytu vše fotograficky dokumentoval. Cíleně vyhledával a portrétoval lidi ze starých snímků a vyptával se na jejich životní osudy.
evidently in a trance state, grasps the bow and after making several ceremonial movements, he shoots through a prayer script carried by two guys in front of him. Afte the successful shot, they keep dancing until sunset. The authentic atmosphere of the village fascinated me. I photographed everyday life of the people, as well as the amazing Himalayan landscape. Thanks to unique snapshots taken during the festival Badhe, I was able to assemble the exhibition collection „The village in the shadow of Annapurna“. These images have been presented since the Eighties until today in numerous exhibition halls in Czech and Slovakia. The photographs were published in magazines and books – unbeknownst to any Manangi. Manang in the meantime In the course of the Eighties and Nineties, Manang and the whole Marshyangadi valley were completely transformed, thanks to the increasing touristic boom. Today, one of the most popular trekking routes in the world runs across this area. Even in the smallest village, trekkers find housing facilities and restaurants. Gone are the days when a wanderer arriving at the place had to ask locals where he could stay overnight and get some food. And hygiene? Splashing oneself with icy, cold water from the brook. Manang, specific in character, has become an important recreation spot today – tourists usually spend at lest two days there, due to necessary acclimatization. Manangi inhabitants provide them with comfortable accomodation in the newly constructed hotels, with running hot water in the rooms. Electricity from the nearby hydro power plant and the internet connection have radically improved their living conditions. Thirty years after My son Michal travelled to Manang in the Spring of 2008. He made a detour across the area Nar-Fu which, while first opened to foreigners in 2003, it was remenicent of what Manang was like 30 years ago – an unexplored country where time stopped. He visited Manang, which had already turned into a pulsing modern touristic resort, as a necessary stop on the way. He carried a collection of my historical, black and white photos with him, and intended to find the people portrayed in the photos and document the changes of the village. But the reaction of the villagers astounded him. Old snapshots provoked enthusiasm among the Manangis. They looked at the pictures, which clearly documented how the remote mountain village – in only one generation – had become a famous touristic centre, with amazement. The villagers enthusiastically searched for themselves, or their relatives and friends, in the photos. Michal later wrote about it: In the evening on the day I arrived in the village, I showed my father’s old photographs, printed in postcard format, to three old men turning prayer wheels. Within a few minutes, perhaps half of the village gathered around me and the photos circulated from hand to hand, so that I almost had a fear whether I get them back. In this very moment, I realized
Rodí se expedice Po návratu a vyhodnocení fotografií vznikl nápad vytvořit z nových a starých snímků zcela nový časosběrný výstavní soubor Manang po třiceti letech. Společně jsme vybrali 60 snímků, nechali je zvětšit na formát 30 x 40 cm a adjustovat na pevnou podložku. A tehdy se také zrodila myšlenka odletět do Nepálu a donést tuto výstavu přímo do místa, kde tyto fotografie vznikly. Horská vesnice Manang se hodně změnila, ale stále tam nevede žádná silnice a čekalo nás pět dnů pěšího pochodu po kamenitých a strmých stezkách. Díky Michalovým kontaktům se společností Manang Youth Society, která sdružuje manangské rodáky žijící v hlavním městě Nepálu, jsme dostali možnost vystavit fotografie v prosinci 2010 nejprve v Káthmándú u příležitosti Káthmándského mezinárodního filmového festivalu horských filmů (KIMFF). S výstavou odletěl Michal, nainstaloval ji v hale festivalového kina a pak se těšil z pozornosti tisíců návštěvníků. Koncem března 2011 jsme odletěli do Nepálu oba dva. Po krátkém pobytu v Káthmándú jsme odjeli džípem na začátek pěší stezky. Připojili se k nám režisér Miloš Zábranský, který s filmovou kamerou dokumentoval průběh expedice, a vsetínský cestovatel Libor Bureš. Díky němu jsme během cestovních útrap neztratili dobrou náladu. Výstavu nesli nepálští nosiči v tradičních proutěných koších doko pod vedením našeho nepálského přítele Binoda Soaltee Gurunga. Fotografie jsme instalovali v tamním Muzeu manangské kultury, umístěném v typickém kamenném domě, a věnovali je vesnické komunitě jako trvalou muzejní expozici. Slavnostní vernisáž proběhla 4. dubna 2011 za účasti téměř celé vesnice. „Všichni turisté nás a naši vesnici intenzivně fotografují, ale my ty snímky nikdy nevidíme, až nyní,“ komentoval výstavu jeden z vesničanů během úspěšné vernisáže, při níž docházelo k dojemným, vzrušujícím i veselým scénám, když lidé na třicet let starých fotografiích poznávali své blízké, vykládali, co se s kým za ta léta stalo, a někdy objevili i sami sebe. Ve vesnici jsme strávili osm dnů. Podařilo se nám najít další osoby ze starých fotografií, udělat řadu rozhovorů i dalších snímků. Zároveň režisér Miloš Zábranský natočil o naší cestě, o osudech lidí a změnách ve vesnici, která byla dříve velmi zaostalá a izolovaná, dokumentární film. Měli nás tam docela rádi a my je také. Náš záměr, aby fotografie obyvatele Manangu potěšily a připomněly jim, jak se jejich vesnice za pouhou jednu generaci změnila, i to, jak se posunuly jejich životní hodnoty, se podařil. Možná je fotografie i přimějí, aby se zamysleli nad budoucností kraje. Pevně doufáme, že výstava osloví i diváky v České republice. Zdeněk Thoma, Michal Thoma
they did not have any portraits of themselves from the period of thirty years ago, and that with my father’s pictures, I actually brought them a piece of their own history. Michal documented all things during his stay through his photographs. He intently searched and portrayed the people from the old snapshots and asked questions about their life history. Expedition Manang 2011 is born After evaluating the photographs, we had the idea to assemble a brand new collection, consisting of the present day and old snapshots, arranged according to the time period. We selected 60 photographs, had them enlarged to 30x40 cm format and adjusted them on a firm base. At that time, we also made the decision to visit Nepal and take the exhibition to its place of origin. Manang has changed a lot, but there are still no roads leading there. We would have a five–day walk on steep, stony paths. Thanks to Michal’s contacts with the Manang Youth Society, associating Manangis living in the capital of Nepal, we got the opportunity to premiere the photographs in December, 2010 in Kathmandu at the International Mountain Film Festival (KIMFF). Michal took the exhibition to Kathmandu, installed the photographs by himself in the hall of the festival cinema, and then enjoyed the attention of thousands of visitors. At the end of March 2011, Michal and I flew to Nepal together. After a few days in Kathmandu, we went by jeep to where the trekking path starts. Two other participants joined us there: film director Miloš Zábranský, who documented on film the course of the expedition, and globetrotter Libor Bureš, from Vsetín in Moravia, who was cheering us up and lessening our travelling hardships. The photos were carried in wicker baskets called doko by Nepalese porters, under the leadership of our Nepalese friend, Binod Soaltee Gurung. We installed the photos in the local Museum of Manangi culture, residing in a typical stony house, and gave them to the village community for a permanent museum exposition. The inauguration took place on April 4, 2011, with the participation of perhaps the entire village. „Tourists have taken many pictures of Manang and Manangis, but nobody had yet brought the pictures back to us, not until now...“ was the comment from a villager at the exhibition opening. During the inauguration, we sometimes witnessed rather emotional or funny reactions, when Manangis were recognizing their relatives, or even themselves, in the thirty-year old pictures and telling their life stories. We spent eight days in the village. We were successful in having found additional people portrayed in the old photos, had several interviews, and took more pictures. Miloš Zábranský, the film director, made a documentary about our journey, life stories of the locals, and about the changes of the once isolated and underdeveloped village. They quite liked us and we also liked them. Our aim was perhaps achieved – to make the Manangis happy with the photographs, reminding them of their life history, as well as documenting how much their village – and even
Více o obyvatelích Manangu V Manangu žije kolem sedmi set obyvatel, kteří patří k etnické skupině Nešangů, obývajících horní část údolí řeky Maršjangadí v nadmořských výškách mezi 3 000– 3 600 metry. Nepříliš početné etnikum hovoří vlastním jazykem a disponuje stovky let starou kulturní tradicí. Nešangové vyznávají lidovou formu tibetského buddhismu, obohacenou o místní šamanistické tradice. Jsou to hrdí cílevědomí lidé, zocelení životem v nehostinném prostředí velehor. Kruté zimy, nízké srážky i málo úrodná půda nutily Nešangy angažovat se kromě zemědělství a pastevectví ještě v obchodu s tibetskou solí. Díky dávnému privilegiu z dob sjednocení nepálského království na konci 18. století byli vesničané osvobozeni od celních poplatků, a tak toho v průběhu 20. století začali využívat. Nejprve rozšířili své obchodní výpravy do severní Indie, později do Barmy, Zlatého trojúhelníku, Malajsie, Singapuru, Hongkongu. V sedmdesátých letech patřilo mnoho Nešangů mezi nejvýznamnější obchodníky v Nepálu. Jejich rodným vesnicím však hrozilo vylidnění, protože každý, kdo v mezinárodním obchodě jen trochu uspěl, se raději usídlil v Káthmándú. Obrat nastal v osmdesátých a devadesátých letech díky rostoucímu zájmu o dobrodružnou turistiku. Zvyšující se množství trekařů přicházejících do Manangu se stalo pro přičinlivé Nešangy zajímavou obchodní příležitostí. Mnoho z nich navíc uvítalo možnost opustit alespoň na chvíli smogem zamořené a rušné Káthmándú a vrátit se do lůna velehor, odkud oni a jejich předkové pocházeli. Do staveb nových hotelů v Manangu a v okolí investovali nešangští podnikatelé značný kapitál.
Zdeněk Thoma a jeho souputník Petr Kudrnáč opouštějí Manang. Píše se rok 1979.
their life values – had changed in only one generation. The images may inspire them to think about the future of the region. Zdeněk Thoma, Michal Thoma More about Manang people Manang has around 700 inhabitants. They belong to the ethnic group of Nyeshangbas, living in the upper part of Marshyangadi valley, at 3,000–3,600 m height above the sea level. Not much numerous ethnic speaks their own language and enjoys hundreds years old cultural tradition. Nyeshangbas confess popular form of Tibetan buddhism enriched with local shamanistic tradition. They are proud, strong-minded people, toughned by the life in unhospitable environment below the mountain massifs. Cruel winters, scare rainfalls and infertile soil which were unfavourable conditions for agriculture and pasturage – pushed Nyeshangbas into trading with Tibetan salt. Due to the ancient privilage acquired during the unification of Nepalese kingdom at the end of the eighteen century, Nyeshangbas were freed from customs fees; they began to make use of it in the course of the twentieth century. First they expanded their trading activities in Burma, Golden Triangle, Malaysia, Singapure and Hongkong. During the Seventies many Nyeshangbas became one of the most significant traders in Nepal. The number of population in villages decreased as the villagers who were only a bit successful in international trade, preferred moving to Kathmandu. The break in this development came up thanks to the growing interest in adventurous tourism during the Eighties and Nineties. Numerous trekkers arriving in
Zdeněk Thoma and his companion Petr Kudrnáč leaving Manang in 1979.
První západní návštěvníci Manangu si v padesátých letech minulého století odtud neodnesli zrovna nejlepší dojmy. Nešangové jsou popisování jako nepohostinní, či přímo nepřátelští, lidé. Horolezec a objevitel Bill Tilman o svém setkání s nimi v roce 1950 napsal: Celkově nebyli rádi, že nás vidí, a my jsme neměli žádnou radost z nich. Cestovatel ve vzdálených končinách očekává, že najde domorodce tak zaostalé, že mu budou projevovat úctu, kterou jen zřídka požívá doma. V Manangu však bude zklamán! Nejenže nás vůbec nerespektovali, ale nebyli ani ochotní prodat nám potraviny nebo poskytnout transport. Ani nás nepřekvapovalo, že naše peníze pro ně nejsou velkým lákadlem, protože při svých zimních obchodních výpravách si zřejmě vydělají dost na to, aby se celé léto mohli válet u piva a pálenky rakší. V padesátých letech došlo dokonce k několika konfliktům Nešangů s horolezci, hledajícími cesty ze severu na některý z vrcholů Annapúrny, a tak oblast byla, na rozdíl od kraje pod Mount Everestem, otevřena pro turistiku nepálskou vládou poměrně pozdě. To se však už změnilo. Nešangové jsou dnes pohostinní a cíleně snaží, aby Manang v budoucnu nesloužil jen jako krátkodobá aklimatizační zastávka, ale aby se stal cílovou destinací, odkud turisté budou podnikat výlety po okolí. Michal Thoma
Zdeněk Thoma se synem Michalem na stejném místě o třicet dva let let později
Manang brought new business oportunities to its inhabitants. Many of Manangis even welcomed the possibility to leave smoggy and busy Kathmandu at least for a while, and return to the mountains, where their ancestors came from. They invested quite big capital into construction of new hotels in Manang and its vicinity. First westerners coming in the Fifties of the last century to Manang, suprisingly did not have the best impressions. Nyeshangbas were described by them as unhospitable, if not hostile people. Bill Tilman, a mountain climber and an explorer in 1951 wrote: On the whole they were not pleased to see us and I was not delighted with them. The traveller to remote parts wishes, indeed expects, to find the natives unsophisticated enough to regard him with the respect which he seldom gets at home. At Manangbhot he will be disappointed. As well as their lack of regard for us they were not at all eager either to sell us food or to provide transport; nor was it surprising that our money held little inducement, for their winter trading ventures seemed lucrative enough for them to devote the summer months to drinking beer and raksi. During the Fifties even some conflicts occured between Nyeshangbas and the mountain climbers who were searching the way from the north to one of the Annapurnas; and so the area in contradiction to Mount Everest region, was opened for tourism much later. Today Manang however, has changed. Locals are hospitable and make every effort to turn Manang, once a mere acclimatization stopping place into a destination of departure for trips to surrounding areas. Michal Thoma
Zdeněk Thoma with his son on the same spot 32 years later.
Když v roce 1979 Zdeněk Thoma sestupoval z průsmyku Thorung-la do Manangu, nevěděl, co tam nalezne. Ačkoliv místo bylo horolezci a objeviteli prozkoumáno už v padesátých letech, až do let osmdesátých do těchto míst mnoho cizinců nezavítalo.
When in 1979 Zdenek Thoma was descending from Thorung La pass to Manang, he barely had an idea what to expect. Although the place had been thoroughly explored in the Fifties not many westerners had visited it until the beginning of the Eighties.
Dnes je z Manangu důležitá aklimatizační zastávka na treku kolem masivu Annapúrny a vesnice aspiruje na to, aby se stala významným lokálním turistickým centrem a koncovou destinací pro pobytový horský turismus.
Today’s Manang has developed into a popular tourist spot where trekkers outnumber locals during the peak season. The future of Manang seems to lie in becoming a tourist hub of the region.
Staré fotografie vyvolaly u obyvatel Manangu nadšení. Všichni je chtěli vidět, aby na nich hledali sebe či své příbuzné a známé.
The old photographs, which Michal Thoma brought to Manang, amused its inhabitants regardless of their age. Everybody was seeking for familiar faces in the images.
Vyhledávání lidí ze starých snímků se ukázalo poněkud složitější. Mnoho obyvatel Manangu se totiž přestěhovalo do Káthmándú nebo do jiného většího města.
The aim was to find people in the old photographs and portray them again. It was more difficult than expected as so many people had moved to Kathmandu or elsewhere.
I tyto tři mladé sebevědomé dívky odešly se svými rodinami do Káthmándú.
Three self confident girls on the photograph shifted to Kathmandu with their families as well.
Komunita manangských však mezi sebou udržuje úzké kontakty, a tak nebylo příliš těžké tyto „tři grácie“ najít v Káthmándú při novoročních modlitbách v manangském klášteře.
Manangis are close-knit community though. It was not difficult to find all three ladies in Kathmandu during Tibetan new year ceremonies in the Manangi monastery.
Naopak děvčátko uprostřed v Manangu zůstalo. Stará se o své rodiče a vychovává tam i své děti.
The girl in the center stayed in Manang. She does take care about her parents and children.
„Do Káthmándú bych nešla,“ říká. „Dříve tu byl život těžký, ale dnes už mi tu nic nechybí. V Manangu jsem doma.“
“I’m not interested to go to Kathmandu,” she says. “Before the life was hard here but nowadays I don’t miss anything here.”
Kromě Nešangů, kteří vyznávají buddhismus a kulturně jsou spřízněni s Tibetem, v Manangu žijí i příslušníci nedotknutelných hinduistických řemeslnických kast. Patří mezi ně i tato mladá dívenka.
Apart from the Nyeshangbas, the native inhabitants of Manang, there are also people belonging to artisan hindu castes.
V Manangu stále žije a zachovala si svůj veselý úsměv. Kastovní systém tu dnes už nehraje podstatnou úlohu.
The young girl grown into the adult woman, still retaining her jolly smile. There is virtually no discrimination against the artisan castes in Manang nowadays.
I malé děvčátko s veselým výrazem v Manangu nakonec zůstalo.
The small jolly girl stayed in Manang as well.
Spolu se svými bratry zde vede velký turistický hotel. Veselou povahu stále nezapře, ale místo, kde byla před třiceti lety vyfotografována, se změnilo k nepoznání.
With her brother she manages big tourist lodge. Her cheery nature didn’t vane with years, though the place she was photographed changed beyond the recognition.
Fotografie Zdeňka Thomy z roku 1979 s titulem „Čertíci“ patří mezi jeho nejznámější snímky. Byla mnohokrát vystavována a otištěna v řadě médií – aniž by to kdokoliv v Manangu tušil.
The photograph dubbed “Little devils” got quite famous in the Czech Republic. At the beginning nobody in Manang could recognize the children in the image. Just after few days somebody pointed at the girl at the top of the ladder “This is the didi from the Buddha kitchen!“
Z malé holčičky na vrcholu žebříku se stala matka a podnikatelka provozující v Manangu obchůdek a jídelnu pro trekaře. Její dva bratři žijí v Káthmándú. Pouze identita chlapce v masce zůstává stále neznámá.
That was a great surprise as the didi had seen the old photographs a few times before and never could recognize herself. Just after being recognized by others, she admitted that it’s her with her two brothers. The identity of the boy in the mask still remains a mystery.
Během svého pobytu měl Zdeněk Thoma unikátní příležitost stát se svědkem festivalu Badhe, který se konal jen jednou za čtyři roky. K důležitým aktérům patřil lama Künzang, který na snímku drží činely.
Stále žije se svou ženou ve starém domě postaveném v tradičním stylu a pro ostatní obyvatele vykonává náboženské rituály. Künzang patří mezi několik manangských „ženatých lamů“.
During his stay Zdeněk Thoma had a rare opportunity to witness the religious Badhe festival which is held in Manang every three years. One of the key proponents of the event was the lama Künzang, holding the cymbals.
He is still living in the nice traditional house, providing ritual services for the other inhabitants as ever before.
Klíčovou figurou festivalu byl lama Ap Thapka, který v posvátném tranzu zasáhl střelou z luku třicet metrů vzdálený terčík.
The most important figure of the Badhe festival was the lama Ap Thakpa. After attaining spiritual trance he aimed his bow to cast an arrow at a very small and distant target.
Malinký terč drželi dva dobrovolníci. Nezdálo se, že by se jakkoli obávali, že se lama netrefí.
Starý lama už dávno zemřel, ale vzpomínky na něj vehnaly jeho dceři slzy do očí. Festival Badhe byl po smrti lamy zrušen, nedávno byl však opět uspořádán a tradici se nejspíš podaří oživit.
The target was held by two volunteers who didn’t seem to fear being shot at all. The lama made the hit with striking firmness guaranteeing the success of the whole ritual.
The lama passed away a long time ago. Nevertheless, memories of him brought tears to the eyes of his daughter. After lama’s death the festival was discontinued. Just recently the Manang Youth Society has revived the tradition again.
Bez podpory místních by Michal Thoma rozhodně nebyl schopen lidi ze starých snímků najít. Pomoc mu poskytl i tento zaměstnanec Chráněné krajinné oblasti Annapúrna (ACAP).
The help of the locals was essential to identify the faces in the old photographs. One of the most helpful people was this ACAP employee, in the centre of the image, himself the grandson of the lama Ap Thakpa.
Sám sebe objevil na jednom ze starých snímků z festivalu Badhe, v němž aktivně vystupoval. Je vidět na pravé straně fotky jako chlapec s maskou zvednutou na čele.
He found himself in the festival crowd here as the short boy in the front, with the mask lifted up on his forehead.
V davu diváků slavnosti lze vidět i tváře cizinců, kteří v roce 1979 do Mananagu přicházeli. V levé části snímku pak stojí paní Kado se svojí dceruškou v povijanu na zádech.
In the festival crowd one can find the faces of foreigners who were coming just in small numbers that time. On the left side of the photograph, there is Kado, lady carrying the baby on her back.
Paní Kado jako by ani nezestárla, z její dcery už je však dospělá žena.
Kado didn’t change much since then though her daughter is adult woman now.
Ve festivalovém davu na snímku je vidět mladého chlapce s kloboučkem. Dnes je jedním z nejúspěšnějších podnikatelů z Manangu. Provozuje likérku a farmaceutickou společnost.
Ve své kanceláři v Káthmándú nad fotografií vzpomíná: „Tehdy v roce 1979 vlastně začala má kariéra, krátce po slavnosti jsem se svými strýci vyrazil poprvé na obchodní výpravu.“
Among the crowd of festival spectators one can see a young boy in a hat. Today one of the successful Manangi businessmen, who has established a famous distillery and other industries as well.
In his office in Kathmandu he recalls: “That winter in 1979 my business career actually started. Just shortly after the Badhe festival, I went trading to Malaysia with my uncles for the first time.”
Na pláni, na které se festival Badhe v roce 1979 odehrával…
The plain where the Badhe festival was held in 1979...
…vyrostly několikapatrové výstavní hotely, jež nemají na trekových trasách jinde v Himálaji obdobu.
...was transformed into the tourist quarter of Manang. These modern multi-storey hotels belong to the most comfortable trekkers’ accommodation facilities in the whole of the Himalayas.
Mezi mnoha důvody, proč byl festival zrušen, dominoval fakt, že vyžadoval aktivní účast velkého množství lidí. V osmdesátých letech se však většina obyvatel stěhovala za obchodními příležitostmi do Káthmándú či do jiných měst.
Podstatná část diváků slavnosti pocházela z Manangu a okolních vesnic. Někteří však přicházeli až z Náru, ležícího dva dny pochodu za pětitisícovým sedlem.
Among other reasons why the festival was stopped is that it demanded a lot of active participants. In the Eighties the number of people willing to take part was gradually decreasing as the young and active individuals were running after opportunities in Kathmandu and elsewhere.
The spectators of the festival were mostly the people from Manang and the neighbouring villages. People were coming from as far as Nar, over the five thousand metres high pass, to attend this original event.
Po dokončení rituálu jsou jeho aktéři podle zvyku pohoštěni čajem, pálenkou a drobnými pochutinami. Kdo by odolal místnímu ječmennému pivu čang, jež nabízí krásná dívka?
Festival se stal příležitostí prokázat svou sílu a předvést středověkou výzbroj a též střelecké schopnosti, zvláště v populární soutěži, čí puška udělá větší ránu.
After concluding the ritual, the participants are taking a customary drink and snack. Who could resist the “chang” offered by such a beautiful girl?
The festival was also an opportunity to show the antique armoury and prove the shooting skills, especially in the popular game “Whose gun makes a bigger bang!”
Panoramatický snímek zobrazuje všechny význačné body okolí Manangu. Kromě samotné vesnice (uprostřed) vidíme jezero Gangapúrna, masiv Annapúrny, údolí řeky Maršjangadí i cestu k jezeru Tiličcho a do průsmyku Thorung-la.
Mezi vesnicí Humde a Manangem se nachází průhled na to, co jeden z prvních západních návštěvníků Maurice Herzog označil jako „velkou horskou bariéru“. Cesta vlevo vede do nížin, zatímco napravo se jde do Manangu a dále do průsmyku Thorung-la.
Panoramatic image depicts all significant features of Manang surroundings. The village is in the centre and Gangapurna lake just beside it. Annapurna massive, Marshyangdi valley and the way to Tilicho lake and Thorung La pass are there as well.
Between the villages Humde and Manang you can clearly see what Maurice Herzog, one of the first explorers, called “great mountain barrier”. The way to the left leads you to the lowland, to the right is Manang and further Thorung La pass.
V roce 1979 Zdeněk Thoma bydlel v domě paní Tsering Dolmy (na snímku vlevo), která v té době jako jediná v Manangu poskytovala útočiště pocestným. Zpočátku musela snést mnohé ústrky, protože ostatní obyvatelé Manangu byli vůči cizincům podezřívaví.
In 1979 there were only one house which were providing lodging and fooding. Tsering Dolma, the owner (on the left) had to endure lot of opposition from the other villagers who were initially unwelcoming to foreigners.
Dnes paní Tsering Dolma provozuje hotel v Manangu a další dva na cestě do průsmyku Thorung-la. Se svým manželem Mičungem patří k největším podnikatelům v turismu v Manangu.
Nowadays Tsering Dolma with her husband Michung is one of the biggest tourism entrepreneurs in area having one hotel in the Manang and another two on the way to Thorung La pass.
Při pohledu z dálky vynikne nádherné umístění Manangu na skalnatém útesu rozprostírajícím se nad políčky v údolí.
Turistické hotely a další nové budovy evidentně pohledu neublížily. Turismus ve skutečnosti Manang zachránil před vylidněním. Celá osmdesátá léta se jeho obyvatelé stěhovali za obchodními příležitostmi do Káthmándú a dalších měst. Vzestup dobrodružné trekové turistiky však mnohé podnikavce přitáhl zpět.
While watching from a distance one can admire the stunning setting of Manang on the rocky ridge, overseeing village fields in the valley.
Apparently the tourist hotels and other new buildings didn’t damage Manang’s beauty. In fact tourism saved Manang from being deserted by the original inhabitants who were moving to the capital or elsewhere for better business opportunities during most of the Eighties. With the boom of trekking tourism many people came back to establish themselves as tourist entrepreneurs.
Když se k Manangu přiblížíte, začne se v detailech vyjevovat úroveň jeho současné modernizace. Motocykly jsou zatím v Manangu dva, ale už brzy začnou tradiční dopravní prostředek – himálajské koníky – vytlačovat
Jako před sto lety, zdálo by se na první pohled. Ale co to drží dívka na snímku vlevo vlastně v ruce? Mobilní telefony v Manangu fungují od podzimu 2010 a v celé vesnici dnes už stěží naleznete někoho, kdo „utržené sluchátko“ nevlastní.
Getting near to Manang, one starts to see the modernization in the process. The motorcycles are total two nowadays but time they replace traditional horses is coming soon.
Like hundreds years ago, the women are carrying hay from fields… Just the one is writing sms with her cell. GSM coverage is very recent phenomenon but finding some Manangi without mobile phone would be quite difficult.
Přestože by většina přicházejících trekařů ocenila původní, turismem nezasaženou podobu Manangu...
...služeb hotelů a restaurací, které je dnes vítají hned u vstupu do vesnice, využívají bez nejmenšího zaváhání.
Although most of the trekkers would definitely appreciate the former Manang, untouched by tourism and modernity…
…they are happily using the today’s Manang advanced lodging facilities which offer a warm welcome to them nowadays.
Kromě restaurací a hotelů je v Manangu k mání řada dalších vymožeností, a už jde o telefon s možností mezinárodních hovorů nebo o malý kinosál, v němž se prakticky celý den hrají filmy s himálajskou, tibetskou či horolezeckou tematikou.
Apart from the lodges and restaurants, the tourist quarter of Manang offers the international phone connection and even the video hall screening a wide selection of the Himalayas, Tibet and mountaineering related movies virtually all day.
Lékařská ordinace a lékárna, kterou provozuje lékař z Manangu, je jedním z mnoha prvků modernizace, jenž místním obyvatelům výrazně zlepšil kvalitu života.
The medical hall and pharmacy are another facility improving the quality of life in Manang considerably.
Betonové kašny, které dnes naleznete v mnoha jiných himálajských vesnicích, jsou zdrojem pitné vody vedené hadicemi z pramenů vysoko nad vesnicí. Původní kašna sice vypadala lépe, ale zdroj vody zdaleka tak bezpečný nebyl.
V roce 1979 byla vesnice stále nedotčená, bez vývěsních štítů, sloupů elektrického napětí a všech dalších vymožeností civilizace
Water sprouts made of concrete are found in many villages around the Himalaya. Water is taken from spring high over the village. Before the sprouts were more photogenic, though water sources were considerably less safe.
In 1979 the village was still untouched by electricity poles, signboards and all other features of modernization.
Zemědělství bylo vždy významnou součástí vesnické ekonomiky. Sklizeň však nestačila na pokrytí celoročních potřeb. Aby manangští přežili, museli se kromě zemědělství věnovat ještě obchodu a pastevectví. Jak napovídá slušivý oblek, muž na snímku například obchodoval s konfekcí až v dalekém Thajsku.
Agriculture was always an important part of the economy, though the crops couldn’t sustain the Manangi population for the whole year. To survive Manangis had to take part in the long distance trade. For example the man on the photograph was involved in cloth business in Thailand as apparent from his chic outfit.
Ani dnes místní lidé zemědělství nepodceňují, přestože například provozují prosperující hotel, tak jako orající muž na snímku.
Even today agriculture is not neglected even by well off families. Plowman has a prosperous and big hotel in Manang, though he is not at all afraid of hard fieldwork.
Těžké náklady jsou prakticky výlučně transportovány v tradičních bambusových koších doko s čelním popruhem. Kromě zemědělských plodin se jedná především o palivové dříví, které je třeba nosit ze vzdálených lesů.
Heavy loads are almost exclusively carried in traditional baskets with head straps. Apart from agricultural products and various plants, it’s mostly wood, which has to be carried from far away.
Dnes, stejně jako dřív, není pro koš doko žádná alternativa. A dřevo je stále hlavním zdrojem energie, i když kerosen a elektřina už je také dostupná.
Still today there is no alternative for a “doko” basket. And wood is the main source of energy, even though electricity and kerosene are available.
Obytná část vesnice se zase tak zásadně nezměnila...
The residential part of the village didn’t change that much…
…i když i zde už se objevují první budovy se sedlovou střechou.
…though the new architectural style is slowly taking root here as well.
Už v roce 1979 byla v Manangu poštovní schránka, pošák ji však vybíral jen zřídka a nepravidelně.
Dnes je tu dokonce poštovní úřad, kde můžete svou poštu odeslat (pokud je zrovna otevřeno)…
In 1979 there were already letter-boxes in Manang. Postman was not coming much regularly though.
Now Manang even has its own post office, where you can dispatch your mail (in case it’s open)…
Některé modlitební mlýnky jsou opraveny velice svérázně. Je to opravdu bódhisattva milosrdenství Čänräzig, ke kterému tento mlýnek vysílá své modlitby?
Dlouhé modlitby v chrámu nejsou pro manangskou mládež příliš přitažlivé, většinou se jich účastní jen starší ženy.
Some of the prayer wheels got quite interesting repairs. Is it really bodhisattva of compassion, to whom this coffee mill sends its prayers?
Long prayers in the village temple are not so attractive for the youth. Most of the participants are matured woman.
Modlitební zídky chrání vesnici před zlými duchy a žehnají všem bytostem, které kolem nich procházejí.
Prayer walls are built for protection against evil spirits and for blessing to all sentient beings.
Do dnešních dnů jsou dobře udržované a opravované, jen kolem nich čím dál častěji krouží turisté.
Today one can see mostly tourists making rounds.
Tajemný buddhistický chrám ze 17. století objevíte asi půl hodiny pěšího pochodu nad Manangem.
This beautiful and ancient gompa is located just about half an hour’s walk uphill from Manang.
V současnosti se tato zvláštní stavba nachází v rozvalinách. Najdou manangští dost vůle a sil, aby tuto cennou památku opravili?
Today the gompa has fallen in disrepair as apparent from its collapsed roof. Could Manangis find resources to save it?
Vstupní čhörten se do dnešních dnů příliš nezměnil.
The entrance chorten hasn’t changed till nowadays.
Střední škola, která byla hned vedle postavena, je však bezpochyby jedním z nejdůležitějších prvků modernizace. Obyvatelé Manangu přikládají vzdělání velký význam.
But the school built just beside it is one of the most important developments here. The inhabitants of Manang take the education of their children very seriously.
Manangská mládež už vyznává jiné hodnoty a vzory než jejich rodiče. Mladé dívky ve volné chvíli na ulici experimentují s lakováním nehtů.
Manang’s youth are following vastly different lifestyle than their parents. Young girls are lacquering their nails during their free time on the main lane of Manang.
Mladí lidé často pomáhají přes turistickou sezonu svým rodičům provozovat hotely a obchody pro turisty, mimo sezonu se vracejí k městskému životu v Káthmándú.
Young people often stay in Manang and help their parents in hotels and other businesses during the tourist seasons. Otherwise they live urban life in Kathmandu which they considers their home.
Pětidenní lukostřelecký festival Metha je jednou z příležitostí, kdy mladí muži předvádějí své schopnosti.
Five days archery festival Metha is one of the opportunities for young men to show their skills.
Každý den proti sobě hrají dva náhodně vylosované týmy. Střelnice se nachází na prostranství u hlavního vesnického chrámu. Každý šíp má svou barevnou značku, aby šly zásahy snadno rozlišit. Tým, který prohraje, platí večerní útratu pro všechny!
Everyday the two competing teams are set by ballot. Shooting range is just in the village centre by the village temple. Every arrow has its colour marking so the archer who made a hit can be identified easily. The losing team pays the bill for everybody at the evening party!
Hledání Třicet let staré fotografie vyvolávaly mezi obyvateli Manangu zvědavost a euforii. Obvykle veselý smích. Občas dojetí a hlavně vzrušenou debatu. Jako bychom jim rozuměli: „Vidíš, to je Dolma, ta bydlí na horním konci vesnice, a tenhle, to je přece Lobzang, co loni umřel, a tady vzadu je můj strejda, ten žije v Káthmándú…“ Střípky poznámek se postupně slévaly do pramene konkrétností a pátrání po zobrazených osobách dostávalo směr. A protože nám šlo o víc, než lidi ze starých fotografií spatřit a znovu vyfotografovat, zajímali jsme i o jejich osudy a životní příběhy. Naštěstí himálajští horalé jsou sdílní a přátelští, velice si toho vážíme. Nezbývá, než jim za jejich vstřícnost a otevřenost ze srdce poděkovat a popřát jen a jen dobré.
Making Search Thirty years old photographs caused among Manangis curiousness and euphoria. Usually laughter. Sometimes emotion but mostly discussion. Their dialogues were so familiar to us: „Look, this is Dolma, you know she lives in the upper part of the village, and that one is Lobzang who died last year, and the guy overthere is my uncle; he lives in Kathmandu“. Small fragments of comments were gradually turning into concrete facts and the search for the depicted people got the right direction. Our aim was not only meeting the people from the old photographs, we were interested likewise in their fates and life stories. Fortunately, Himalayan mountain dwellers are communicative and friendly, and that was what we appreciated most. We have no choice but to thank them heartily for their kindness and overtness and wish them all the best.
Cesta do Manangu Journey to Manang Výprava Zdeňka a Michala Thomových s výstavou do Manangu na jaře 2011.
Expedition of Zdeněk and Michal Thoma with the exhibition to Manang, Spring 2011.
Fotografie: Libor Bureš
Photographs: Libor Bureš
Zdeněk Thoma Zdeněk Thoma (*1938) je fotograf, publicista a cestovatel. Fotografickým osudem se mu stala čarokrásná, životem kypící Asie, kde strávil přes sedm let života. Napsal čtyři cestopisy čerpající z jeho toulek po tomto kontinentu. Je autorem fotografií v obrazových publikacích Čína (1991), Umění japonských zahrad (franc., něm. 1981, angl. 1988, přeprac. vydání česky a něm. 1996, II. vyd. 1998), Ikebana, bonsai (1992). Publikace Nepál – království pod Himálajem získala ocenění jako Nejkrásnější česká kniha roku 1996. Dále je spoluautorem publikací Svět tibetského buddhismu (1996), Umění čínských zahrad (1998), Pod hradbou Himálaje aneb Hledání Šangri-la (2005), Tibet – země pod ochranou bohů (2006) a mnoha dalších. K jeho významným fotografickým a textovým pracím patří výpravná publikace Příběh čaje (2002), kterou připravil se svou ženou Soňou a synem Michalem. V posledním desetiletí se Zdeněk Thoma věnuje fotografování i v České republice. Jeho výpravná publikace Česko vyšla v roce 2002, v letech 2004–2010 připravil knihy Skvosty Prahy, Skvosty lázní, Skvosty hradů, Skvosty skal a skalních měst, spolupracoval také na publikaci 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy (2009), Praha v zrcadle staletí (2010). Deset souborů jeho fotografií (např. Kouzlo japonských zahrad, Doteky himálajského větru, Zahrady tichého mámení, Údolí dřevěných chrámů, Indonéský Borobudur) bylo vystaveno v posledních 35 letech ve více než 100 galeriích a muzeích v ČR, Slovensku, Polsku, Rakousku, Japonsku. Zdeněk Thoma (*1938) is a writer, traveller and photographer from the Czech Republic. His fateful destination has become amazing and vivid Asia where he has spent more than seven years of his life. He has written four books based on his travels in Asia. His photographs have been published in picture publications including The Art of Japanese Gardens (1981, 2004), China (1991), Ikebana and Bonsai (1992), Japanese Mosaic (2002). His publication Nepal – The Kingdom Beneath the Himalayas wan the award of The Most Beautiful Czech Book of the Year 1996. He is the co-author of photographs in publications The World of Tibetan Buddhism (1996), The Art of Chinese Gardens (1998), Beneath The Himalayan Range (2005), Tibet, The Land Protected by Gods (2006) and many others. His outstanding photographic and writing piece of work is a spectacular publication The Story of Tea prepared with his wife Soňa and his son Michal. Last ten years he pursues also photographing in his home country. His picture publication Czechia was issued in 2002; in the years 2004–2010 he prepared the series of books Prague Gems, Spa Gems, Castle Gems and The Gems of Rocks and Rock Towns. He likewise cooperated on the publication 101 Most Beautiful House Signs in Prague (2009), Prague in the Mirror of the Past (2010). Many of the books he has worked on, have been also published in English, French, German and Japanese languages. Inseparable part of his work are exhibitions. Collections of his photographs (The Charm of Japanese Gardens, The Touches of the Himalayan Wind, The Gardens of Tranquil Enticement, The Taste of Tea – The Taste of Zen, The Children of Asia, The Voyages of Migrant Clouds, The Valley of Wooden Temples, Borobudur, etc.) have been exhibited in over 100 galleries and museum in the Czech Republic, Slovakia, Austria and Japan. Zdeněk Thoma visited Nepal first in 1970 and has been coming back regularly since.
Michal Thoma Michal Thoma (*1979) je fotograf a publicista. Absolvoval obor kulturologie na FF UK. Již deset let se zabývá publicistickou a fotografickou činností. Řada jeho reportáží z cest po Asii, například po Nepálu, Thajsku, Kambodži, Barmě a Turecku byla uveřejněna v českých geografických časopisech. Je spoluautorem knihy Příběh čaje, Pod hradbou Himálaje, 101 nejkrásnějších domovních znamení Prahy, Praha v zrcadle staletí a řady cestopisných článků. Jeho soubor reportážních fotografií Čajválové byl od roku 2007 vystaven na řadě míst ČR. Michal Thoma (*1979) is a photographer and writer. A graduate from the Charles University in Prague, he has written and photographed for the last ten years. Many of his articles from the travels in Asia – Nepal, Thailand, Cambodia, Burma, Turkey – have been published in various Czech journals. He is a co-author of the books The Story of Tea (2002), Beneath The Himalayan Range (2005), 101 Most Beautiful House Signs in Prague (2009), Prague in the Mirror of the Past (2010). The collection of his photographs from India named Chaiwallahs has been exhibited in several places of the Czech Republic. Since 2002 Michal has been coming back to Nepal regularly. Více informací naleznete na http://www.thoma.cz.
For more informations see http://www.thoma.cz
Poděkování Our special thanks To Nápad uspořádat fotografickou výstavu ve vzdálené horské vesnici a přinést tamějším lidem jejich třicet let staré fotografie by se mohl jevit jako čirá pošetilost. Avšak řada lidí v Nepálu a České republice s námi sdílela naše nadšení, a tak bychom jim chtěli vřele poděkovat za přízeň a podporu. Jmenovitě Tripplovi Gurungovi, prezidentu společnosti manangských rodáků Manang Youth Society a jeho ženě Rámjatě Limbu, ředitelce Káthmándského mezinárodního festivalu horských filmů, Binodovi Gurungovi, majiteli hotelu Yeti v Manangu a viceprezidentovi Manang Youth Society, Sdružení manangských matek, našemu průvodci a tlumočníkovi Binodovi Soaltee Gurungovi, paní Pamfě Dhamale z trekkingové agentury Langtang Ri, a neméně i našemu starému příteli Kundovi Dixitovi, vydavateli novin Nepali Times. Každá krásná myšlenka může být také opuštěna a ztracena, pokud se nenajdou finanční prostředky na její realizaci. Rádi bychom tedy ještě poděkovali společnostem Pentax, FotoŠkoda, Letuška.cz, Livingstone, Vsacan Tour, Sanu Babu a Dobrá čajovna. Kromě těchto firem patří náš velký dík našim přátelům Stanislavu a Mileně Padrůňkovým a také JUDr. Jaroslavu Kovaříkovi ze společnosti Media Strategy. Dík patří i Galerii hlavního města Prahy, která nám propůjčila úchvatné sklepní prostory domu U Kamenného zvonu v Praze pro premiéru tohoto výstavního souboru a obětavé překladatelce Dagmar Hadravové ze společnosti Threshold. Nadstandardní laskavosti se zajištěním výstavních prostor a výstavních panelů nám dostalo od společnosti Pentec, jmenovitě od ing. Antonína Koubka a Heleny Moučkové. Také děkujeme kamarádům a spolupoutníkům Miloši Zábranskému a Liboru Burešovi. A také našim blízkým a našim láskám. Zdeněk Thoma Michal Thoma
The idea to hold a photographic exhibition in a remote mountain village and bring its people thirty years old photographs might seem a foolish thought. However many people both in Nepal and the Czech Republic shared our enthusiasm, which is the reason why we would cordially thank them for their sympathies and support. Namely to Tripple Gurung, the President of Manang Youth Society and to his wife Ramyata Limbu, the directress of the Kathmandu International Mountain Film Festival, to Binod Gurung, the owner of the hotel Yeti in Manang and the vicepresident of the Manang Youth Society, to the Mother Group of Manang, to our guide and interpreter Binod Soaltee Gurung, to Pamfa Dhamala from the trekking agency Langtang Ri, and also to our old friend Kunda Dixit, the publisher of the newspaper Nepali Times. Each good idea slips away and gets lost though, if there is not financial support found for its realization. In this context we would like to thank to the companies Pentax, FotoŠkoda, Letuška.cz, Livingstone, Vsacan Tour, Sanu Babu and Dobrá čajovna for their contributions. Apart from these we would say special thanks to our friends Stanislav and Milena Padrůněk as well as to JUDr. Jaroslav Kovařík from Media Strategy company. We thank also to the City Gallery Prague which provided us with astounding cellar space of the house „U Kamenného zvonu“ for the premier of the exhibition as well as to the translator Dagmar Hadravova from the company Threshold. We likewise thank to Antonín Koubek and Helena Moučková from the company Pentec who were so kind as to ensure for us the exhibition space and exhibition panels. We also thank to our friends and trek companions Miloš Zábranský and Libor Bureš. And our thanks pay also to our closest and to our loves. Zdeněk Thoma Michal Thoma
Mediální podpora Medial support
.
www.fotoskoda.cz
Centrum FotoŠkoda
vše pod jednou střechou NEJVĚTŠÍ PRODEJNÍ CENTRUM fotografické techniky a fotografických služeb v Praze � Profesionální zpracování fotografií � Velkoformátový tisk � DTP studio Palác Langhans Vodičkova 37, Praha 1
0Ĥ-3HQWD[.
9<62.É&,7/,9267 52%8671Ì.216758.&( 2'2/12677523,&.e08 35267Ĝ('Ì
&026VHQ]RU03VHVWDELOL]DFt 9RGčRGROQpWčORQH]iYLVOëFKWčVQčQt 5R]VDKFLWOLYRVWL ,62Dæ VQtPNĥVHNKLJKVSHHGNRQWLQXiOQtH[SR]LFH 6KDNH5HGXFWLRQSRK\EHPVHQ]RUX&026 6$)2;,;$)VHQ]RUVYROLWHOQëPLERG\ /LYH9LHZQD··/&'PRQLWRUXV ERG\ 9LGHR]i]QDPYH)XOO+'IRUPiWX
www.pentax.cz/K-5
To nejlepší zboží z Nepálu, Tibetu a Indie móda a doplňky nábytek a interiér dárky a drobné předměty stříbrné šperky
www.sanubabu.cz
www.livingstone.cz
ASIE • AFRIKA • AMERIKA • AUSTRÁLIE • ANTARKTIDA NEJVĚTŠÍ NABÍDKA EXOTIKY! • NEJBOHATĚJŠÍ VÝBĚR ZÁJEZDŮ A EXPEDIC! • AKCE I PRO SKUPINY DLE POŽADAVKŮ
Výstava
HLEDÁNÍ ZTRACENÉHO RÁJE
www.sangri-la.cz
... hory
... moře
... památky
... města
... lidé
Poznávací zájezdy autobusem a letecky RAKOUSKO, NĚMECKO, BENELUX, ŠVÝCARSKO, ITÁLIE, MAĎARSKO, POLSKO, SLOVENSKO, RUSKO, POBALTÍ, UKRAJINA, SLOVINSKO, CHORVATSKO, ČERNÁ HORA, ALBÁNIE, ŘECKO, FRANCIE, IRSKO, SKANDINÁVIE, PORTUGALSKO, ŠPANĚLSKO, VELKÁ BRITÁNIE, IRSKO, TURECKO, TUNISKO, IZRAEL, JORDÁNSKO, USA, NOVÝ ZÉLAND, KANADA, Pobytově poznávací zájezdy KORSIKA, SARDÍNIE, KRÉTA, KORFU, TURECKO, ALBÁNIE Zájezdy s pohodovou turistikou RAKOUSKO - SOLNÁ KOMORA, ITÁLIE - DOLOMITY, NORSKO - SKANDINÁVSKÁ PŘÍRODA, UKRAJINA - PODKARPATSKÁ RUS Speciální zájezdy KARNEVAL - BENÁTKY, OKTOBERFEST - MNICHOV, OPERA “AIDA - VERONA
S námi do světa...
www.vsacantour.cz
Katalog výstavy: Manang po třiceti letech Výstavní fotografie: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Doprovodné fotografie: Libor Bureš Úvodní text: Ivan M. Havel Texty: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Překlad: Dagmar Hadravová, Michal Thoma Grafická úprava: Kamila Thomová Tisk: Tiskárna Tobola Vydal Zdeněk Thoma (Praha 6, Na Dlouhém lánu 314/24) v roce 2011
Exhibition catalogue: Manang Thirty Years After Exhibition photographs: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Illustrative photographs: Libor Bureš Foreword: Ivan M. Havel Texts: Zdeněk Thoma, Michal Thoma Translation: Dagmar Hadravová, Michal Thoma Graphic designer: Kamila Thomová Printing: Tiskárna Tobola Published by Zdeněk Thoma (Praha 6, Na Dlouhém lánu 314/24) in 2011
