Masarykova univerzita Filozofická fakulta Historický ústav
Textilní továrna a život v malém městě na příkladu Hrádku nad Nisou (bakalářská diplomová práce)
Lukáš Pavlíček
Vedoucí práce: PhDr. Zdeňka Stoklásková, Ph.D.
Brno 2015
Prohlašuji, že jsem bakalářskou diplomovou práci vypracoval samostatně a uvedl všechnu použitou literaturu a prameny.
1. 1. 2015
Děkuji především PhDr. Zdeňce Stokláskové, Ph.D. za neochvějnou trpělivost a profesionalitu, dále pak Státnímu oblastnímu archivu v Praze a Státnímu okresnímu archivu v Liberci a jejím zaměstnancům za spolupráci a propůjčení archivních materiálů.
Obsah Úvod ........................................................................................................................... 5 Leitenbergerové a továrna v Kosmonosích ................................................................ 7 Hrádecko v historii .................................................................................................... 10 Zlatý věk ................................................................................................................... 13 Meziválečné období.................................................................................................. 18 Hrádecko za okupace ............................................................................................... 21 Doslov....................................................................................................................... 25 Závěr ........................................................................................................................ 27 Použité prameny a literatura ..................................................................................... 29 Příloha – úryvek z deníku Josefa Pavlíčka ............................................................... 31 Obrazová příloha ...................................................................................................... 32
Úvod Hrádek nad Nisou se netěší pozornosti badatelů a ani se to nedá očekávat, avšak nebylo tomu tak vždy. Za německé éry města se vždy našel někdo schopný, kdo sepsal krátkou publikaci či alespoň brožuru k výročí spolku nebo události, kterou si společnost přála připomenout. Tak se můžeme dozvědět o historii německé měšťanské školy v Hrádku z pera Othmara Hübnera v publikaci
Gedenkschrift zum fünfzigjährigen Bestande der Grottauer Knabenbürgerschule z roku 1937. Stejně tak má své dějiny sepsané i Střelecký spolek ve knize
Geschichte der k. k. priv. Schützen-Gesellschaft in Grottau.: Auf Grund der Arten des Stadt- und Schützenarchives mit besonderer Berücksichtigung der hiesigen Ortsgeschichte od Josefa Schuberta, avšak jen do roku 1889. Pokud sáhneme ještě více do minulosti, můžeme nalézt pozoruhodnou Jahnelovu knihu
Chronik der Preussischen Invasion des nördlichen Böhmens im Jahre 1866, která dopodrobna líčí okupaci severních Čech pruskými vojsky v roce 1866. Jahnel tuto knihu v malém nákladu sám vydal a vzhledem k tomu, že vyšla rok po událostech, které popisuje, můžeme ji potencionálně zařadit i mezi prameny. Existují další zajímavé brožury a publikace ať už to je Festschrift zum
Wiedersehenstag in Grottau 1929, který se vtipnou formou vrací k 1. sv. válce nebo mezi Němci oblíbené turistické průvodce po krásách Jizerských a Lužických hor. I když některé z nich neoslní svou mírou informací, určitě předávají povědomí o německé kultuře a mentalitě. Z moderních publikací o Hrádku si nemůžeme moc vybírat. Intenzivně se dějinám města věnoval pouze Marek Řeháček, amatérský historik, či spíše autor vlastivědných publikací. Nejdříve přispíval krátkými historickými články do časopisu Hrádecko, který vydává městský úřad, v roce 1995 pak s podporou města vydal krátkou publikaci Hrádek nad Nisou: obrázky z minulosti. Všechny své poznatky nakonec sepsal do syntézy dějin, nejen Hrádku, ale celé oblasti, s názvem Hrádecko: Krajina na Nise, která vyšla v roce 2001. I přesto, že je publikace psána pro nejširší veřejnost, že postrádá poznámkový aparát a nedostatečně informuje o svých zdrojích, jedná se o prozatím nejlepší zpracování Hrádeckých dějin. Řeháček vychází zejména z městských kronik, které detailně 5
studoval, a práci jako celek můžeme označit za důvěryhodnou, nic na tom nemění ani občasná nesprávně uvedená faktická čísla, která zjistíme při porovnání s jiným zdrojem. Literaturu pro Leitenbergerovu továrnu v Hrádku bychom hledali marně, kromě pár odstavců v Řeháčkově díle se o ní nedočteme. Jiné je to u mateřské Kosmonoské továrny, jejíž historii zpracoval už v roce 1893 Hermann Hallwich, ve svém vyprávění však končí rokem 1868. Jak už bylo řečeno, české literatury k tomuto tématu není mnoho, proto je cílem této práce jednak poskytnout veřejnosti pohled na hrádeckou historii mimo Řeháčkův monopol a za druhé zjistit, do jaké míry ovlivnila Leitenbergerova továrna život nejen v samotném Hrádku, ale i v přilehlých obcích. Zda majitel továrny zasahoval do místní politiky, tak jako ve své domovské obci či nikoliv. Jaké byly pracovní podmínky dělníků a jak s nimi byli oni sami spokojeni. A jelikož se pohybujeme na území Sudet, zajímá nás i česko-německá otázka, respektive jaké byly vztahy mezi německými měšťany a českou menšinou, a proč německé obyvatelstvo pohltila nacistická ideologie. Pro práci byly použity městské kroniky a protokoly ze schůzí městského zastupitelstva, které pokrývají faktické události, které se ve městě staly. Sekundárním zdrojem k fungování města byly spolkové a vlastivědné publikace. K doplnění celkového obrazu sloužily i pozůstalosti rodinných příslušníků autora. Pro zjištění faktů ke kosmonoské a hrádecké továrně byly použity archivní dokumenty z její provenience tzn. účetní knihy, seznamy dělníků, pracovní řády apod. O samotných Leitenbergerech bylo čerpáno z knih německých autorů. Na archiválie byla uplatněna metoda přímé kritiky.
6
Leitenbergerové a továrna v Kosmonosích Rodina Leitenbergerů má kořeny v Levíně, malé obci u Litoměřic, kde se věnovala barvení látek. Stejně tak začínal i Johann Josef Leitenberger, strůjce podnikatelských úspěchů, které tuto rodinu proslavily. Johann Josef se narodil 17. března 1730 a jméno dostal po svém starším bratrovi, který zemřel již v batolecím věku. Po absolvování základní školní docházky se vyučil rodinnému řemeslu v otcově dílně. Coby vandrovní tovaryš prošel přes Bavorsko, Habsburské země, Švýcarsko, ale nakonec se znovu vrátil zpět do Bavorska, respektive do Ausburgu, kde měl to štěstí pracovat v dílně Johanna Heinricha Schüleho, „Nestora všech evropských kartounek.“1 Po návratu se usadil ve Verneřicích na Děčínsku, kde si zřídil dílnu na barvení a potisk látek. I přes silnou konkurenci se mu dařilo velice dobře a roku 1770 přesunul výrobu do nově postavené manufaktury. O čtyři roky později postihl Verneřice ničivý požár, který postihl většinu obce včetně Leitenbergerovy manufaktury. Johann Josef se hned následujícího roku pustil do stavby větší a honosnější manufaktury, a to i s pomocí firmy Dollsack z Lipska, od které odebíral indigo a která mu na obnovu podniku poskytla půjčku 1200 tolarů.2 Barevné zdobené bavlněné látky šly skvěle na odbyt, a proto nejprve v roce 1786 koupil a přestavěl dvorec u Zákup a v roce 1793 zkrachovalou továrnu hraběte Josefa Bolzy. Oba podniky svěřil svým synům, mladšímu Ignácovi připadla zákupská továrna a o bývalý Bolzův závod v Kosmonosích se staral starší Franz, sám Johann zůstal ve Verneřicích. Kromě tří privilegovaných továren patřily Leitenbergerům i menší dílny v Úštěku a Zákupech, přádelna v Praze v Týnském dvoře a bělidlo a valcha v Josefově dole, které náležely ke kosmonoské továrně. V roce 1797 koupil Franz od hraběte Fridricha Mirbacha i bývalý piaristický klášter, kde začal s výrobou šátků. Leitenbergové tak na konci 18. století patřili k největším průmyslníkům v Čechách. 1 2
HALLWICH, Hermann: Firma Franz Leitenberger. 1793–1893. Praha 1893, s. 46. Dostupné [online]. Tamtéž, s. 54.
7
Vraťme se ale k továrně v Kosmonosích, tu postavil hrabě Josef Bolza s pomocí svého přítele Josefa Kinského v roce 1763, ještě jako manufakturu. Kromě samotné kartounky v Kosmonosích byla vybudována i již zmíněná valcha a bělidlo na místě, kterému se po hraběti Bolzovi začalo říkat Josefův Důl3. Brzy se ale ukázalo, že tento megalomanský projekt, veškerá výroba zaměstnávala na 4000 lidí4, je odsouzen k brzkému zániku. Nový podnik si nedokázal vybudovat stálé místo na trhu a už roku 1770 musí zastavit výrobu, ta je ještě po Bolzově smrti v roce 1782 na krátko obnovena, ale jen ve zlomku původní produkce. V roce 1793 kupuje manufakturu pro svého syna Franze Johann Josef Leitenberger a přestavuje ji na plnohodnotnou továrnu. Díky svému otci získává Franz i v monarchii málo vídané anglické stroje, které získal Johann Josef od „svého zdroje“ v Kodani5. Vzhledem k tomu, že vývoz anglických strojů byl přísně zakázán, tak Leitenbergerové měli oproti svým tuzemským konkurentům znatelnou výhodu. Od roku 1797 se rozvíjí i výroba šátků, které se stávají velmi oblíbené mezi středními vrstvami obyvatelstva. Ve snaze udržen krok s konkurencí, vynakládali Leitenbergerové značné sumy na modernizaci a vývoj nových strojů a technik potisku. Z tohoto výzkumu vznikl i nový stroj na mechanické potiskování látek zvaný Leitenbergerina. Jako první v Čechách zavedli Leitenbergerové několikabarevný tisk látek6. Zvláštností přímo Kosmonoské továrny, byl tisk pomocí lapisu,7 modrého polodrahokamu, který zavedl Ignáz von Orlando, manžel jedné z Franzových dcer, který rovněž převzal vedení firmy po jeho smrti. Zaměstnanců měla továrna v této době okolo 230. Dělníci byli v drtivé většině Češi nejen z Kosmonos, ale i přilehlých vesnic – Zvířetic, Bakova, Hrdlořez, Debř aj.8 Sama továrna měla jen 10 spřádacích strojů, takže textilní materiál musel být dovážen z Prahy, strojní součástky pak z Blanska.9 Úspěchy firmy na trhu byly střídavé. Po prvních těžkých letech, se firma pevně usadila na trhu a prosperovala. Jediný moment, kdy se továrna ocitla 3
německy Josefsthal HALLWICH, str. 31. 5 HALLWICH, str. 88. 6 SMEJKAL, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Českolipsku. Žehušice 2009, str. 26. 7 OTRUBA, Gustav: Leitenberger In: Neue Deutsche Biographie, sv. 14, Berlin 1985, s. 165-166. 8 Státní oblastní archiv Praha, fond Cosmanos a.s., Josefův Důl, inv. č. 132, kn. 3. 9 SOA Praha, Cosmanos, inv. č. 281, kn. 109. 4
8
v existenčních problémech, byl rok 1819 a zpackaný Lipský veletrh, kde „Kosmanosku“10 převálcovala švýcarská a francouzská konkurence. Tíživou situaci vyřešil až úvěr u jedné z Lipských bank.
Poté opět nastalo období
prosperity. Mezi lety 1830 a 1850 se výroba zvedla více jak čtrnáctinásobně11, z toho 15 % zboží se vyváželo do Evropy a firma se stala světovou. Prostory v Kosmonosech přestaly stačit vzrůstající výrobě a v 50. letech byla většina provozu přesunuta do Josefova Dolu, v Kosmonosech zůstala jen výroba drobného galanterního zboží.
10 11
jak se továrně říkalo mezi lidovými vrstvami HALLWICH, str. 127.
9
Hrádecko v historii Město Hrádek nad Nisou leží na hranici mezi historickým územím Čech a Horní Lužice. Původní raně středověké slovanské obyvatelstvo Lužických Srbů nahradili ve 13. století Němci, které do Českých zemí pozval Přemysl Otakar II. Ve městě probíhaly i archeologické průzkumy, které se snažili přesněji určit založení města, a to hned několikrát. Největší objev byl učiněn v červenci 1919, kdy byla nalezena kostra skrčence. Její stáří bylo odhadnuto na 2-4 tisíce let, ale ihned se objevili spekulace o falzifikátu. Kostra nebyla nikdy opravdu vědecky prozkoumána a v 60. letech 20. stol. byla spolu s celým vlastivědným muzeem vyvezena na skládku. Nedávný archeologický průzkum odhalil podstatně mladší kostru z 2. třetiny 14. stol. Byla pohřbena mimo kostelní hřbitov a navíc hlavou dolů, proto se jí začalo říkat Hrádecký vampýr. Tento průzkum také objasnil, že osídlení na místě dnešního Hrádku zcela prokazatelně existovalo už v první polovině 13. stol. Společně s Hrádkem se v bezprostředním sousedství rozvíjely ještě další vesnice, které dnes patří pod správu městského úřadu v Hrádku nad Nisou. Celé této aglomeraci se vžil název Hrádecko, mezi tyto vesnice patří Donín, Loučná, Oldřichov na Hranicích, Uhelná, Dolní Suchá, Horní Sedlo, Dolní Sedlo a Václavice. Celá oblast těžila ze svého umístění na obchodní stezce do Žitavy, která dávala příležitost podnikání v pohostinství, a blízkost hranice od 17. stol. živila stovky lidí coby pašeráky. Žitavská stezka byla vždy obsypána hostinci. Tím nejstarším byl a stále je hostinec U Hnědého jelena na Horním náměstí, který tam stál už za barokních dob, byl několikrát přestavován a za 2. sv. války dokonce na něj spadla ruská puma. Dalším starým hostincem, který stojí na Horním náměstí od roku 1790 a přečkal do dnešních dob, je dnešní Beseda, dříve známá jako hostinec U Zeleného stromu či Císař rakouský. Hned naproti němu stával luxusní hostinec s názvem Město Liberec s výstavní terasou. Toto údolí Lužických a Jizerských hor však bylo i jedinou možností průchodu armád, které táhly do Lužice anebo zpět. Hrádecko bylo zpustošeno husity, kteří pod velením Prokopa Holého dobyli i blízký hrad Grabštejn. Město
10
neušetřili ani Švédi během třicetileté války. Lidé nevítali ani pobyt rakouské armády za sedmileté války, které velel sám generál Laudon. Rakouské regimenty vpochodovaly do města i v roce 1850. Nejdéle tu však pobyli Prusové a to hned několikrát. V letech 1745 a 1756 město pouze vyjedli a odtáhli, v roce 1778 tu už zůstali šest týdnů. Vzhledem k těmto častým válkám s Prusy zvažoval císař Josef II. stavbu hraničního opevnění a s tímto zájmem navštívil i Hrádecko. Žádné opevnění vybudováno nebylo, což obyvatelé pocítili v roce 1866, kdy se do města nahrnulo 12 000 pruských vojáků, tedy více, než počet obyvatel celého Hrádecka,12 pod velením pruského prince Fridricha Karla.13 To už byla vybudována Žitavská dráha a na nádraží byla zřízena pruská posádka. S každým vlakem přijíždělo dalších tisíc vojáků, kteří pokračovali dále do vnitrozemí. Okupace trvala od 23. června až do 17. září 1866 a celková škoda byla nedozírná, jen v Hrádku ji měšťané vyčíslili na 8200 zlatých.14 Po devastačním roce 1866 se město velice rychle vzpamatovalo a nastal rozvoj průmyslu. V celé oblasti byl od konce 17. stol. tradiční textilní průmysl. Od roku 1687 existoval cech tkalců lnu a v roce 1723 se souhlasem vrchnosti začala vyrábět první textilní manufaktura, s 32 tkalcovskými stavy. Vyráběla kanafas, plátno a punčochy, ale výroba byla brzy zastavena. V roce 1767 byla obnovena a přetrvala až do roku 1818. První továrny se město dočkalo až ve druhé polovině 19. stol., kdy na místě dnešního zkrachovalého podniku Bekon otevřel přádelnu F. A. Hiebsch. Brzy ho následovaly další podniky, v roce 1867 byla otevřena tkalcovna Sigmund Goldschmied a o rok později i Leitenbergerova přádelna. Z dalších podniků můžeme jmenovat strojírnu Adolfa Müllera nebo barvírnu jeho jmenovce Hermanna Müllera. Většina podniků se nedožila první republiky. Výjimku tvoří továrna na výrobu gumového zboží Veritas, která byla založena roku 1890 podnikateli Hurlingem a Mamenem a která přežila do dnešních dnů jako závod Vulkan. Vyráběla výrobky z technické pryže jako např. gumové hadice, těsnění, pláště jízdních kol aj. Další velký rozmach podnikání přišel za první republiky, a to nejen v textilním, ale i strojírenském odvětví.
12
ŘEHÁČEK, Marek. Hrádecko: Krajina na Nise. Liberec 2001, str. 270. JAHNEL, J.: Chronik der Preussischen Invasion des nördlichen Böhmens im Jahre 1866. Reichenberg 1867, str. 116. 14 výčet všech škod – JAHNEL, str. 120. 13
11
Své podniky zde měli i majitelé panství Clam-Gallasové. Kromě cihelny, která byla v provozu od roku 1868, to byly hlavně lignitové doly. V Loučné se těžilo už od konce 18. stol., postupně přibyly další tři doly pojmenované po dětech hraběte Clam-Gallase. V celkem osmi šachtách se těžilo nekvalitní uhlí, či spíše fosilní dřevo, které se používalo jako topivo v domácnostech. K uzavření prvního z dolů došlo až na konci 19. stol., kdy na trhu bylo dost kvalitnějšího hnědého uhlí a těžba lignitu začala být ztrátová. Dolování se postupně omezovalo a úplně vymizelo po 2. sv. válce. Jak už bylo naznačeno, Hrádkem procházela od roku 1859 železnice spojující Žitavu a Liberec. Celý projekt se plánoval od 40. let jako součást železnice z Drážďan do Prahy. Velký zájem na něm mělo Saské království, které plánovalo celou stavbu financovat. Smlouva na výstavbu tratě mezi Saskem a Rakouskem byla podepsána už roku 1853, jenže Rakousko nemělo zájem mít na svém území železnici jiného státu. Byla proto vytvořena soukromá společnost ZittauReichenberger Eisenbahn, kde saský stát vlastnil 90 % akcií. Koncese byla vydána v dubnu 1855 a ještě tentýž rok se začalo stavět. Slavnostní otevření dráhy se uskutečnilo 1. prosince 1859. Celou trať spravovaly až do konce 2. sv. války saské a později německé drážní společnosti. Jelikož Hrádek je od třicetileté války město hraniční, byla zde zřízena celnice. V roce 1739 dal hrabě Clam-Gallas postavit panskou celnici na Žitavské ulici, kterou pronajal celníkům. V polovině 19. století byla celnice zřízena přímo na hranici, a ta fungovala až do roku 1932, kdy byla na témže místě postavena nová. V roce 1938 byl hraniční přechod zrušen a k jeho obnovení nedošlo ani po válce. Ke slavnostnímu znovuotevření přechodu došlo až v roce 1993, tentokrát už jako trilaterální česko-německo-polský.
12
Zlatý věk Hospodářský růst po roce 1866 umožnil i Fridrichu Leitenbergerovi, majitele továrny nyní už v Josefově Dole, postavit vlastní fabriku na výrobu bavlněných látek a nemusel tak nadále tento materiál draze nakupovat od externích dodavatelů. Byla vybrána bažinatá lokalita na pravém břehu řeky Nisy, kde byl roku 1868 postaven tovární komplex s několika halami, kam bylo přivezeno nejprve 504 stavů15, o deset let později dalších 648, s celkovým počtem 54 000 vřeten.16 Stroje byly poháněny dvěma parními stroji s transmisemi, pro každý z nich byl zbudován jeden komín. K osvětlování hal byl vybudován plynojem. V roce 1879 přibyla do areálu i vila pro ředitele. Budovy byly velice zdobné a často se umisťovaly na pohlednice. Přádelna se stala ikonou nejen pro Loučnou, ale i pro celé Hrádecko. Freidrich Leitenberger, jako člen říšské rady, dbal na representativnost svých podniků a nemovitostí. Ostatně jeho vila v Josefově Dole od Ludwiga von Zettla patří ke skvostům novorenesanční architektury. Ve fabrice pracovalo zhruba 1000 zaměstnanců.17 Leitenberger se o své zaměstnance staral velice dobře a lidé ho měli rádi. Dělníci dostávali příspěvek na penzi a podporu v nemoci, dále měla továrna vlastního lékaře a podnik přispíval zaměstnancům i na úrazové pojištění. V Josefově Dole fungovala i německá škola pro děti zaměstnanců i se školkou a od roku 1879 i s domkem pro učitele. V Loučné taková škola nebyla, místo toho Friedrich Leitenberger přispěl v roce 1870 na stavbu obecní školy v Loučné a v roce 1886 i na stavbu nové honosné školy v Hrádku. Tato stavba za astronomických 78 000 zlatých, z čehož Leitenberger přispěl 10 000 zl.,18 se ihned stala pýchou města. Neorenesanční budova od místního architekta C. Wilhelmse byla dokončena na podzim 1887 a do roku 1903 do ní mohli chodit pouze chlapci. První rok byly otevřeny dvě třídy s 69
15
ŘEHÁČEK, Hrádecko, str. 92. HALLWICH, str. 133. 17 HALLWICH, str. 134 uvádí celkem 2000 zaměstnanců v Loučné i Josefově Dole dohromady. V Josefově Dole pracovalo zhruba 1000 lidí. SOA Praha, Cosmanos, kart. 20, fol. 42. 18 HÜBNER, Othmar: Gedenkschrift zum fünfzigjährigen Bestande der Grottauer Knabenbürgerschule. Grottau 1937, str. 8. 16
13
dětmi, avšak další léta se počet dětí pravidelně zvyšoval a na přelomu století už byly počty více jak dvojnásobné.19 Období do 1. sv. války znamenalo pro město veliký rozvoj. Hrádek se zvětšil téměř dvojnásobně.20 Byla vystavěna celá východní část města okolo Liberecké ulice. Stejně tak i Loučná se rozrostla, z malé vísky na tisícihlavou obec s vlastní správou a politikou. Z Donína se stala dělnická kolonie, kde bydleli tovární dělníci z celé oblasti. Byla postavena nová škola okolo, které vznikla Školní čtvrť. Po rozsáhlých požárech bylo v prosinci 1869 rozhodnuto o založení dobrovolného požárního sboru, který měl 135 členů.21 Na zajištění výzbroje se podílela celá obec, zejména průmyslníci, kteří měli na celé věci mimořádný zájem. Hasiči se osvědčili už na jaře 1871, kdy hořel areál Clam-Gallasovy cihelny. Hasičská zbrojnice byla postavena až roku 1912, a tak do té doby přebýval sbor v jedné z hal Müllerovy továrny. V roce 1874 byla zakoupena nová koněspřežná stříkačka a v roce 1900 dokonce stříkačka čtyřkolová, která mohla dopravit na místo zásahu až 10 hasičů. O rok později doplnil už tak špičkové vybavení hasičů čtyřkolový 18 metrový žebřík převyšující veškeré domy ve městě. Spolu s rozvojem města došlo i k povznesení kultury skrze spolkovou činnost. Oblíbený byl Pěvecký spolek a Spolek divadelních ochotníků, který fungoval od roku 1872. O tělesnou kondici obyvatel se staraly tělocvičné spolky Vpřed a Turnverein, který dokonce vlastnil u Jablonce lyžařskou chatu, stejně tak jako lyžařský spolek Skizunft, který jezdil na chatu u Krombachu. V roce 1910 vznikl i fotbalový klub Grottauer Sportklub, který hrával každou neděli na blízké louce. Velice oblíbená byla turistika. Německý horský spolek se staral o značení cest a pořádal výlety do přírody. Tehdy značené turistické trasy se používají dodnes. V letech 1903-1904 společnými silami vyznačili severočeské horské spolky 60 km dlouhou cestu po nejkrásnějších místech Jizerských a Lužických nazvanou Hřebenovka. Tato cesta se stala velice vyhledávanou trasou nejen z české, ale i saské strany. Výlety Hrádeckých obyvatel často končili na Kohoutím vrchu za Loučnou, kde stávala chata s terasou. Veliký rozruch
19
HÜBNER, str. 14. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv. č. 70. 21 BOHÁČ, Karel: Hrádečtí hasiči: 140 let dobrovolných hasičů v Hrádku nad Nisou 1870-2010. Hrádek nad Nisou 2010, str. 5. 20
14
způsobilo v roce 1905 i otevření chaty pod Popovou skálou, která se tyčí nad Hrádkem. Nejstarším spolkem byl Střelecký spolek sídlící ve střelnici u Dolního náměstí, k jeho areálu patřila i Střelecká louka, dnešní městský park. Tento spolek fungoval s přestávkami snad od první poloviny 16. stol.22 a plnil funkci jakési městské domobrany. Své spolky měli i věřící, a to konkrétně Katolický čtenářský spolek a Evangelický církevní spolek. Evangelická obec na přelomu 19. a 20. století velice vzrostla a v roce 1901 byla schopna zafinancovat stavbu Luteránského kostela nazvaného Chrám pokoje. Novogotická stavba od významného německého architekta Johannese Vollmera, který stavěl evangelické kostely v Kolíně, Berlíně nebo Rostocku, vyrostla za 18 měsíců hned vedle školy v bezprostřední blízkosti Horního náměstí. Kostel zdobený sloupovým portálem a vitrážovými okny vyšel církevní obec na 62 900 rakouských korun.23 Do jeho věže byly zavěšeny tři zvony z Drážďanské dílny. Ten největší a nejtěžší nazvaný Christusglocke se při vyzvedávání do věže utrhl z lana i železných háků a zvon se z výšky zabořil se do země, naštěstí se tato nehoda obešla bez zranění i bez škod na zvonu. Spojení se světem zajišťoval už od roku 1868 telegraf a od roku 1902 i poštovní úřad, který nahradil poštovní schránku. V roce 1904 bylo ve městě vybudováno vodovodní potrubí, které čerpalo vodu z hory Kalkerberg. Peníze se našly i na stavbu nového nádraží a Hrádečtí se v roce 1911 dočkali i kina s názvem Olympia. V roce 1899 umírá Friedrich Leitenberger a rodinnou firmu přebírá jeho syn stejného jména. Byl vystudovaný doktor práv a měl jisté zkušenosti ze spravování svého panství Lissa, které mu otec svěřil. Bohužel, než stačil ukázat své schopnosti, zemřel roku 1904 při automobilové nehodě v Usingenu nedaleko Frankfurtu nad Mohanem. Majetek připadl jeho třem dcerám Helene, Marie a Anniebel, které továrnu prodaly akciové společnosti Cosmanos. Od roku 1906 přebírá řízení továrny anglický ředitel John William Cliff a nastává velká rekonstrukce celé továrny. Modernizují se stroje, dováží se nové anglické stroje,
22
SCHUBERT, Josef: Geschichte der k. k. priv. Schützen-Gesellschaft in Grottau.: Auf Grund der Arten des Stadtund Schützenarchives mit besonderer Berücksichtigung der hiesigen Ortsgeschichte. Grottau 1889, str. 5. 23 ŠTRUPL, Vít: www.hradeknadnisou.cz [online]. [vid. 1. 1. 2015]. Dostupné z: http://www.hradeknadnisou.cz/his/mesto/pamatky/kostel_p3.htm
15
roku 1908 dochází i k elektrifikaci celé továrny. Pro výkonnější turbíny je postavena nová kotelna a komín. Nezapomíná se i na dělníky, pro ně jsou postaveny hned vedle továrny čtyři bytové domy. Zpřísňují se bezpečnostní předpisy a zlepšuje se protipožární vybavení. 1. sv. válka zasáhla do chodu města více, než by se mohlo zdát. Počáteční optimistické představy obyvatel a vojáků odjíždějících na frontu, že válka brzy skončí, se ukázaly jako liché. Hrádečtí muži rukovali bez ohledu na národnost do jazykově německých jednotek a bojovali na všech frontách. Mnoho z nich bojovalo na italské frontě v bitvách na řece Soče a docházelo i k takovým případům, kdy vojáci mohli v zajateckých táborech potkat své přátele z domova, jako se to stalo Josefu Pavlíčkovi v Manzánu v roce 1917.24 Na ruské frontě zase bojoval Josef Novotný, který se dal k legionářům a padl na Sibiři v roce 1918. Jeho činy připomínala dlouhou dobu bronzová plaketa na zdi hrádecké školy, než se po 2. sv. válce ztratila. Nakonec na všech frontách padlo dohromady 253 mužů z Hrádecka.25 Jejich jména byla zvěčněna na žulovém pomníku v parku před městskou školou. Na pomníku byl i Železný kříž, který se stal po 2. sv. válce trnem v oku místních Čechů a památník byl zničen. Jeho torzo bylo opraveno v 90. letech. Hrádečtí obyvatelé pociťovali válečné soužení postupně. Nejdříve přišli o zvony ze svých kostelů, ušetřen byl jen gotický mariánský zvon z kostela sv. Bartoloměje. Brzy se nedostávalo bavlny pro textilní závody. Cosmanosku mohlo mrzet hlavně přerušení spojení s Anglií, kde měla bohaté kontakty. Navíc její dělníci odjeli na frontu, takže byla nucena radikálně omezit výrobu. Dohodová blokáda způsobila i nedostatek potravin. Byl zaveden přídělový systém, lidé skupovali zemědělskou půdu, aby si mohli vypěstovat brambory. Situace se postupem času zhoršovala a ke konci války mělo jídlo cenu zlata. Jedlo se i jídlo pro dobytek, mouka se nastavovala sádrou. Vzrostla kriminalita a pole musela být hlídána vojskem. V posledních měsících války v budově střeleckého spolku rozdával hladovým obyvatelům polévku Červený kříž.
24 25
Pozůstalost Josefa Pavlíčka, ve vlastnictví autora. ŘEHÁČEK, Hrádecko, str. 274.
16
Ukončení bojů však mír do města nepřineslo. Hrádecko se ocitlo v separatistické provincii Deutschböhmen. Do města proudili demobilizovaní vojáci, kteří už však nesloužili nikomu. „Ztracená generace“ vytvořila skupinu nezaměstnaných bez schopností a praxe. Město pro ně vytvořilo dočasná pracovní místa na městských stavbách nebo jako domobrana. 13. prosince 1918 přišlo bez boje do města 140 československých vojáků26 a obsadili radnici, poštu i nádraží. Nad městem zavlála československá vlajka.
26
ŘEHÁČEK, Marek: Hrádek nad Nisou: obrázky z minulosti. Hrádek nad Nisou 1995, str.57.
17
Meziválečné období S legionáři za zády se drala k moci i asi 10% česká menšina, která byla do té doby odstavena od vyššího společenského života. Češi nemohli být členové některých spolků, jako např. Turnverein nebo Střeleckého spolku. Nemohli být ani dobrovolnými hasiči a o politické kariéře si mohli nechat jenom zdát. Teď se jim však naskytla příležitost tyto křivdy napravit. Češi požadovali účast na městské správě, což se jim také splnilo po volbách v roce 1919, kdy do městské rady přes velkou nevoli Němců usedli tři čeští zastupitelé. Situace byla tehdy velice napjatá, jelikož mezi tuto nacionalistickou tenzi se vklínili i sociální demokraté pořádající demonstrace, aby upozornili na stále přetrvávající bídu a chudobu obyvatel. Ti měli ve městě silnou voličskou základnu, a tak se demonstrací účastnili tisíce lidí s rudými karafiáty na klopě. Průmysl se ze šoku 1. sv. války už nikdy úplně nevzpamatoval. Nedostatek materiálu znamenal konec většiny podniků a ty co přežily, spíše stagnovaly. To platilo i pro Cosmanos, který si sice podržel své zaměstnance,27 ale konjunkturu rozhodně neprožíval. Už ve dvacátých letech se musel uchýlit ke snížení mezd, ale ani to mu nepomohlo ke vzchopení. V roce 1923 už hrozí i stávka dělníků, ale ta je odvrácena pod pohrůžkou vyhazovu.28 V novém podnikatelském prostředí se ovšem snažili uchytit noví podnikavci, kteří zahájili další průmyslový boom. V Jezerní ulici u železniční trati fungovala strojírna Andrae a Felgner, na Liberecké ulici se vyrábělo vlněné a bavlněné zboží v mechanické tkalcovně Zoller a Diederichs, ve Větrné ulici se tkalo padákové hedvábí v mechanické tkalcovně bratří Sommerů, mezi další můžeme jmenovat např. továrnu na provaznické zboží Metzner a Ulrich, parní pilu Damfsägeverk, výrobnu elektrických potřeb Burkert a Diessner nebo v Doníně Slukovu emailovou lakovnu a Jelínkovu provazárnu. Všechny tyto firmy však měly maximálně 100 zaměstnanců a rozhodně je nemůžeme srovnávat, co do velikosti, s podniky z 60. a 70. let 19. stol. Se zkrachováním velkých podniků jako byla Müllerova barvírna, došlo k velkému nárůstu nezaměstnaných. Mnozí docházeli do jiných měst, Chotyně, 27 28
SOA Praha, Cosmanos, kart. 20, fol. 43. SOA Praha, Cosmanos, kart. 7, fol. 145.
18
Chrastavy aj. a ti, kteří ani tam nesehnali práci, vstupovali do komunistické strany, chodili ulicemi a páchali naschvály nacionalistům. Pře mezi Čechy a Němci byly koloritem běžného života v Hrádku. Jedno z prvních vítězství Čechů bylo zřízení české školy. Získala pro to prostory v bývalém sirotčinci tzv. Asylu. Ty se brzy ukázaly jako nevyhovující a roku 1925 byla postavena škola nesoucí jméno prvního prezidenta Tomáše G. Masaryka. Jelikož to byla jediná česká škola v oblasti, sjížděli se do ní české děti z okolních obcí i z nedaleké Žitavy. Bylo samozřejmostí, že k německým spolkům vznikly i zrcadlové spolky české. V roce 1921 zahájil ve městě činnost Sokol a komunisté založili Dělnickou tělovýchovnou jednotu. Právě u tělovýchovných spolků došlo k rychlé politizaci a zvláště Turnverein byl znám jako sídlo německých nacionalistů. Byla to právě Dělnická tělovýchovná jednota, která založila další fotbalový klub, který nebyl ani tak český jako spíše dělnický. V roce 1935 se Češi snažili založit čistě český klub Slavia, avšak doba už tomu nepřála a tato idea se neuskutečnila. Roku 1933 bylo ve městě zřízeno koupaliště. Přes 100 metrů dlouhý a 40 metrů široký bazén lákal návštěvníky z širokého okolí a každoročně se zde pořádaly mezinárodní závody. Ke koupališti náležely i dvě tenisová hřiště, písčitá a travnatá pláž a hostinec. V Městských sadech byl roku 1935 navrtán léčivý pramen a ve městě fungovaly i lázně vanovými a medicinálními koupelemi. V roce 1921 koupily české spolky hostinec Zlatý lev na Žitavské ulici a udělaly z něj český Národní dům, místo setkávání Čechů. Obdobně němečtí dělníci zřídili Dělnický dům jako německou restauraci. Zlá krev mezi oběma národy značně vzrostla za Velké hospodářské krize. Němci vinili československou vládu z nedostatečné podpory německých obyvatel a přesvědčeni o české šikaně projektovali tuto zlobu na své české sousedy. To zapříčinilo raketový nárůst počtu národních socialistů v čele s horlivým Hansem Krebsem. Jeho projevy v Turnhalle na Horním náměstí poslouchalo tisíce Němců a už 23. května 1931 je Hrádek svědkem průvodu Nacionálně socialistického
19
svazu mládeže, kterého se účastní na 900 mladých Němců.29 Obecní volby v roce 1932 jasně vyhrála Německá nacionální strana, ale v zastupitelstvu měli členy i komunisté a křesťané. V březnu 1933 po Hitlerově projevu v Žitavě se v Turnhalle, kde se konala schůze nacionálních socialistů, odehrála mohutná potyčka mezi nacisty a komunisty. Než stačili četníci rozehnat rozvášněný dav, bylo zraněno 21 lidí a celé vybavení sálu bylo zničeno. Komunisté v čele s Friedrichem Johnem dávali najevo svou nevoli s nacistickou ideologií velice zřetelně. V srpnu 1933 umístili na most přes Nisu nápis „Pryč s Hitlerem“30 a o několik dní později se na komíně Müllerovy továrny objevil nápis „Heraus mit Thälmann,“ požadující propuštění komunistického politika Ernsta Thälmanna, který byl v Německu zatčen po požáru Říšského sněmu. Komunistům zřejmě můžeme připsat i požáry Dělnického domu a Turnhalle ve druhé polovině 30. let. V říjnu 1933 byla DNSAP zakázána, starosta a ostatní nacionalisté složili svoje mandáty, ale během půl roku se vše vrátilo zpět do starých kolejí jen pod hlavičkou Sudetendeutsche Heimatsfront. Ve městě panovala bída. Průmyslové podniky jeden po druhém krachovaly a počet nezaměstnaných vzrůstal. K tomu přicházeli uprchlíci z Německa, kteří našli útočiště u německých komunistů a sociálních demokratů, i je však bylo nutno šatit a živit. Mnozí se začali odvracet od komunistů, kteří vystupovali velmi agresivně a přecházeli k henleinovcům za ideou lepších zítřků. V únoru 1938 definitivně zavřela i továrna Cosmanos. Většina dělníků už byla propuštěna dříve, nyní už se odvážely stroje. Podniku srazila vaz, co se příjmu týče, naprosto žalostná první polovina 30. let.31 V roce 1938 byl Hrádek zcela pod kontrolou henleinovců. Skrze železnici se s tichým souhlasem městské rady ve velkém pašovaly zbraně a budovaly se jednotky Freikorpsu. Město bylo připraveno k vyvěšení říšské vlajky, čekalo se jen na signál.
29
ŘEHÁČEK, Marek: Hrádecko, str. 278. Četnictvo viníka nevypátralo. Autorství komunistům připisuje – HEJTMÁNEK, Albín: Cestou k Mnichovu: odboj na Liberecku v revolučních tradicích bojů dělnické třídy. In: Liberecko ve stínu nacismu. Liberec 1988, str. 13-25. 31 SOA Praha, Cosmanos, inv. č. 294, kn. 112, str. 27-33. 30
20
Hrádecko za okupace Na 1. máj se konala okázalá přehlídka henleinovců a pro jistotu byli povoláni čeští záložníci. V září už byla válka blízko, město bylo hlídáno 104. družstvem Stráže obrany státu, které sídlilo v Lidovém domě na Žitavské ulici. V noci 16. září poblíž továrny Veritas byla napadena hlídka Stráže obrany státu jednotkami Freikorps. Z temnoty kukuřičného pole se ozvalo několik výstřelů, které zasáhly Rudolfa Zárybnického, který po převozu do liberecké nemocnice zemřel. Útočníci se po následné přestřelce stáhli, stejnou noc byla napadena i hlídka mezi Oldřichovem a Uhelnou. Do Hrádku byl okamžitě vyslán pohotovostní oddíl z Liberce, který uklidnil situaci. V noci 23. září byla znovu napadena hlídka u Oldřichova, tentokrát se přestřelka obešla beze ztrát. Při střetu byl zadržen jeden ozbrojený Němec, který při výslechu prozradil právě se konající schůzku předáků Sudetoněmecké strany se zástupci saských drah v budově nádraží. Schůzka byla rozehnána, předáci byli zatčeni a Němci z říše propuštěni. 24. září byla vyhlášena mobilizace a nádraží obsadili čeští úředníci. Po vyhlášení Mnichovské dohody většina vojáků odjela do vnitrozemí, stejně tak i české rodiny, ale i někteří Němci. 3. října přišla ze Žitavy německá armáda v čele s generálem von Bockem, který byl ubytován na zámku Grabštejn. Ještě týž týden se spousta hrádeckých občanů sjela do nedaleké Chrastavy, kam přijel sám Adolf Hitler pronést projev. V listopadu byla obec oficiálně připojena k říši, Hrádek při té příležitosti navštívil Rudolf Hess v doprovodu Konrada Henleina a na jejich počest byla uspořádána slavnost. 2. prosince projížděl městem salonní vlak Adolfa Hitlera, který při průjezdu přihlížejícím zamával. Čechy a další uprchlíky brzy nahradili „totálně nasazení“ dělníci a váleční zajatci. Postupem času se tu vystřídali Češi, Francouzi, Rusové, Ukrajinci, Poláci i Italové. Pracovali hlavně v továrně Leitenberger, přeměněné na závod Spreewerk, kde se vyráběly pistole Luger a díly do ručních zbraní. Závod pojmul až 3000 pracujících32, kteří byli ubytování po celém Hrádku a nejenom tam. Největší tábor byl na kraji Loučné, kde žilo 350 Italů, dalších 60 jich bylo ubytováno na Kohoutím vrchu. V Hrádku bydleli hlavně Francouzi, stejně tak
32
ŘEHÁČEK, Hrádecko, str. 94.
21
v Oldřichově na Hranicích33. Další továrna, která stojí za zmínku, je už zmiňovaný závod Veritas, kde se za války vyráběly gumové čluny. Zde pracovalo dalších 1200 dělníků.34 Gumové čluny pro piloty Luftwaffe se vyráběly i v bývalé Müllerově továrně. Nedaleko od Hrádku byly i pobočky koncentračních táborů, konkrétně v Bílém Kostele a Chrastavě byly pobočky ženského tábora Gross Rosen. Fungovaly od roku 1942, respektive 1943, až do konce války, kdy byly osvobozeny sovětskou armádou. Režim tu nebyl o nic mírnější než v hlavních táborech. Vězenkyně trpěly hlady, musely tvrdě pracovat na dvě směny v továrně na munici u Bílého Kostela, i v zimě měli jen letní oblečení a dozorci se nezdráhali použít násilí. V táboře v Chrastavě žilo asi 300 žen35, Polky, Rusky, Češky, Slovenky, Maďarky, Francouzky, Belgičanky, Holanďanky a Rakušanky, všechny židovského původu. Němečtí muži odjížděli na frontu, kde jich nakonec 266 padlo. Druhým směrem putovali Volyňští Němci, kteří přijeli do Hrádku v březnu 1940, byli ubytováni v české škole a poté i v Dělnickém domě. Událostí, kde by stály za zmínku, nebylo během války mnoho. Z Horního náměstí byl odstraněn barokní mariánský morový sloup, jelikož bránil průjezdu větších nákladních vozidel. Po válce byl uložen v městském vlastivědném muzeu, odkud se za minulého režimu nenávratně ztratil36. Válku nepřežil ani gotický kostelní zvon, který přečkal první světový konflikt, během druhého se však přeměnil na říšské zbraně. Konec války přišel do Hrádku jako všude jinde na jaře 1945. V dubnu se v Hrádku usadila jedna z ustupujících divizí wehrmachtu, sídlo generálního štábu bylo ve vile továrníka Schuberta (dnes městská knihovna). Žádné přestřelky se však nekonaly, vojáci ještě během dubna utekli, ve městě zůstali jen němečtí četníci a někteří členové Volkssturmu. Ještě před příchodem sovětských vojsk udeřily na město bombardéry. 8. května lítaly vzduchem sovětské tříštivé 33
LÁNSKÝ, Josef: Nacistické tábory na území libereckého okresu. In: Liberecko ve stínu nacismu. Liberec 1988, str. 49-54. 34 ŘEHÁČEK, Hrádek nad Nisou, str. 61. 35 WOLLNEROVÁ, Wilma: Jak jsme žily v ženském koncentračním táboře v Chrastavě. In: kol. autorů. Liberecko ve stínu nacismu. Liberec 1988, str. 54-56. 36 Říká se, že byl na příkaz radních odvezen na skládku.
22
pumy, zasáhly na 40 domů včetně těch na Horním náměstí. V domech zůstalo několik mrtvých a desítky zraněných. Ve městě propukl chaos, žádná městská správa nefungovala. Pro skupinu českých starousedlíků, kteří se scházeli už od 20. dubna, nastal čas k převzetí městské správy. 8. května s několika kusy zbraní ukradených z továrny Spreewerk v Chrastavě vyzvali německé četnictvo, aby odevzdalo zbraně a vzdalo se. K překvapení všech se tak skutečně stalo a Češi tak rychle obsadili nádraží a poštu. Brzy se k nim přidali i někteří totálně nasazení a vyčkali na příjezd sovětských tanků. Z výše zmíněné skupiny starousedlíků byl vytvořen národní výbor, zbylí Češi, ale i někteří francouzští zajatci, se chopili německých zbraní a vytvořili policejní a strážní službu. První dny po osvobození byly plné chaosu a anarchie. Ve městě bylo plno lehce dostupných zbraní, nejen po prchajících Němcích, ale i z továrny Spreewerk, a nebyl nikdo, kdo by bránil lidem se mstít. Zastřeleno a ubito bylo několik Němců a kolaborantů, hlavně dozorců, kteří nestačili uprchnout. Dopaden byl vůdce místní NSDAP Kirsch a další dva nacisté Hockauf a Schmidt a byli předáni soudu v Liberci. Další dopadení nacisté byli donuceni uklízet město s hákovými kříži namalovanými na zádech. V Dělnickém domě na Václavské ulici byl zřízen zajatecký tábor a v továrně Spreewerku nouzová vývařovna. Městem se potulovali lidé propuštěni ze zajateckých, koncentračních a jiných táborů, kteří neměli, kam jít. Provizorní ubytování mohli najít v lazaretu ve škole, to však zdaleka nedostačovalo. Akutní byl nedostatek jídla, dodržoval se striktní přídělový systém, přičemž Němci dostávali životní minimum. Situace se zlepšila až po příjezdu československé armády v létě 1945. Odsun Němců se vzhledem k tomu, že tvořili více jak 90 % obyvatel obce, odehrál postupně. Němci byli shromažďováni ve sběrném táboře nad budovou nádraží, odkud mířili do velkého tábora ve Stráži nad Nisou a odtud byli odváženi do ruského záboru Německa. S sebou si mohli vzít potraviny, šatstvo, otop a drobné domácí potřeby. Všechny cenné věci museli odevzdat a nábytek nechat na svém místě. Za ukrývání majetku hrozil až trest smrti. Na konci roku 1946 zbylo ve městě jen 280 Němců,37 kteří byli řemeslnickými mistry, horníci 37
ŘEHÁČEK, Hrádecko, str. 290.
23
z dolu Kristýna, nebo byli jiným způsobem nenahraditelní k fungování města. Šlo o méně než 5 % původní německé populace. Do prázdných domů přicházeli Češi a Slováci z Mladoboleslavska, Jičínska a východních Čech, přesto počet obyvatel spadl téměř na polovinu.
24
Doslov Po 2. sv. válce začala zcela nová kapitola Hrádku nad Nisou, s novými lidmi i problémy. Všichni měli zálusk na vysoké posty, a tak nebyla nouze o obviňování z kolaborace, kvetla korupce a politické intriky byly na denním pořádku. Není překvapením, že vítězně z této situace vyšli komunisté, nikoliv ovšem němečtí starousedlíci, kteří většinově dobrovolně odešli do Východního Německa, kde na ně čekala politická kariéra, ale nově příchozí Češi. V roce 1947 bylo do Hrádku přivezeno 18 romských rodin z vnitrozemí. Ve městě byla ještě spousta domů volných a zpustošení přinejmenším několika z nich můžeme přičíst právě těmto Romům. Cestovali od domu k domu, topili, čím se dalo, nepracovali a žili z potravinových lístků. K integraci do společnosti nakonec došlo jen u 4 rodin, ostatní byli pro krádeže vyvedeni z města policejní službou. Po únoru 1948 se místo plánovaného pomníku Tomáše G. Masaryka, který se již nestihl postavit, začalo nahlas uvažovat o pomníku V. I. Lenina, který navrhoval komunistický funkcionář A. V. Bukovský. Naštěstí k jeho realizaci nedošlo. Dovršením komunistického triumfu bylo sloučení se sociální demokracií na schůzi v Dělnickém domě v červenci 1948. Na dřívější bohatou spolkovou činnost navázaly po 2. sv. válce nově vytvořené spolky, které z části kopírovaly ty německé. V roce 1948 byly však zase utlumeny. Návrat spolkové aktivity přišel až v 90. letech, kdy se znovu obnovil ochotnický soubor Vojan, vznikl i Chrámový sbor, který zpívá v kostelích sv. Bartoloměje i Chrámu pokoje. Existuje i Klub vojáků v záloze. Továrnu Spreewerk zabrala na konci války Rudá armáda a vše cenné odvezla na východ. Jako státní podnik fungovala bývalá Cosmanoska jako strojírna. Pod názvem SVA, později Praga, vyráběla zemědělské stroje, ozubená kola, náhradní díly k automobilům aj. strojírenské díly. I dnes, i když v omezených prostorách vyrobí na zakázku takřka cokoliv. Kdysi representativní budovy Leitenbergerovy továrny za 50 let komunistické správy značně zchátraly a v roce 2013 bylo rozhodnuto o zbourání většiny areálu. Z původních budov zůstala jen jedna hala, ve které se stále vyrábí, a dělnické domy, které byly opraveny podle původních plánů do původní krásy. Stát zůstala i ředitelská vila, 25
která se ovšem renovace nedočkala a stojí nyní osamoceně jako připomínka zlatých časů hrádeckého průmyslu.
26
Závěr Příchod průmyslu do Hrádku v 60. - 80. letech 19. stol. znamenal přelom nejen pro město, ale pro celou oblast. Tisíce pracovních míst, které nabízela Leitenbergerova, ale i Müllerova nebo Hiebschova továrna, změnily celou společenskou strukturu obyvatelstva. Továrníci nabízeli na svou dobu velice solidní platové i pracovní podmínky. Málokterá rodina zůstala u zemědělství, vytvořila se silná dělnická komunita, nyní ještě svorná a národně nevyhraněná. Pro město to znamenalo zlatý věk rozvoje a kultury. Lidé měli i volný čas, dochází k rozvoji služeb, pohostinství dosahuje svého vrcholu, holduje se turistice. Město si může dovolit i technologické novinky jako bylo kino. Bohatí továrníci nestojí stranou, ale zapojují se do obecného dění. Toto platí zejména pro ty, kteří ve městě žili. Leitenberger měl zájem na vzdělání svých dělníků, rovněž na vytvoření hasičského sboru, nikoliv však o obecné blaho jako takové. Je pochopitelné, že po 1. sv. válce Němci nechtějí změnu, naopak se chtějí vrátit před hlad a bídu Velké války do zlatých časů konjunktury za císaře pána. Příchod legionářů je pro ně okupace, příkazy nedává starosta, ale český ministr. Němci nechtějí platit školu pro pár stovek Čechů, nechtějí s nimi být ani v jednom spolku, nemají k nim důvěru. Češi ale chtějí vše to, co mají Němci, bez výjimky. Sice panuje hospodářská konjunktura, lidé jsou bohatší než v sousední Žitavě, ale Němci jsou nespokojeni. Dle jejich mínění je Češi šikanují, říkají jim, co mají dělat, i když je jich tak málo. Když přijde Velká hospodářská krize, je viník jasný, jsou to Češi, kteří sami mají dost a ještě jim odtrhují od úst. S krizí přichází i největší nevýhoda průmyslového města. Když zkrachují továrny, dělník je zbytečný. Nelze se vrátit k zemědělství, nemůže dělat ani nic jiného, jelikož nic jiného neumí. Průmyslové město bez továren je plné strádajících nezaměstnaných lidí. Nový smysl života nacházejí mnozí v politických stranách a spolcích. Tvoří novou rodinu, s jasnou vizí a jasným nepřítelem. Na konci 30. let se Češi už bojí i vycházet z domu. Tak je nenávist veliká. Mnozí se raději stěhují do vnitrozemí, než zůstávat tam, kde je vlastní sousedé nenávidí. Mnichovská dohoda a začlenění do Říše je pro sudetské Němce vysvobození, napravení křivd. Válka některé změní, ale mnozí zůstávají zatvrzelí. Neobměkčí 27
je ani otřesné podmínky válečných zajatců a totálně nasazených. Věří rodině, že má pravdu. Avšak ti, kteří pochybují nebo nesouhlasí s vykonanými činy, se nemohou odtrhnout nebo distancovat, všichni musí zůstat spolu až do konce. Válka zničila německé iluze a ideály. Vrátili se Češi, ale už to nebyli jejich nepřátelé, bylo to naopak, oni byli nepřátelé Čechů. Všichni, bez rozdílu. Musí odejít. Mnohdy jsou násilím vláčeni ze země, kterou ještě nedávno nenáviděli. Odsun trval mnoho měsíců a v některých domech spolu žili Němci, kteří měli být odsunuti s Čechy, kteří již přišli převzít jejich dům. I přes nenávist se tak vytvářela nová dočasná přátelství. Těžko říci, co by se dělo, kdyby Němci mohli zůstat, zda by nenávist časem sama odezněla a život se vrátil zpět do starých dob, stejně tak by se však mohl odehrát jeden z hrozivých scénářů, kterých jsme byli svědky např. v rozpadající se Jugoslávii v 90. letech 20. stol. Přínos práce spočívá v rozšíření znalostí o Hrádku nad Nisou a zdejší Leitenbergerově továrně díky použití archivních materiálů. Dosud nebyl v literatuře např. uveden ani počet zaměstnanců, který v továrně pracoval. Rovněž Leitenbergerova péče o dělníky a zejména mimořádný zájem o vzdělání, nebyl dosud studován. Rovněž bych chtěl upozornit na, do nynějška nezveřejněné, záznamy jednoho z českých starousedlíků, kteří se účastnili převzetí Národního výboru v květnu 1945. Tyto zápisy nejenom, že popisují události roku 1945, ale přibližují i atmosféru za 1. sv. války a v prvních letech poválečných. Práce zachycuje dlouhodobý vývoj společnosti v Hrádku nad Nisou a okolí. Z něho lze vidět postupnou změnu mentality obyvatel, která proběhla za necelých 100 let, z víceméně spokojené komunity dělníků až po fašisticky rozdělenou společnost. Čtenář tak lépe porozumí nutnosti Benešových dekretů, jejichž obsah stále rezonuje v české i německé veřejnosti. Největší přínos však práce poskytne samotným Hrádeckým, kterým připomene, že za starou komunistickou tváří města se skrývá sice skrytý, ale stále přítomný duch hrdého německého měšťanstva.
28
Použité prameny a literatura
Pozůstalost Josefa a Rudolfa Pavlíčka, ve vlastnictví autora
Knihy domovských příslušníků. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv. č. 70-71.
Pamětní kniha města Hrádek nad Nisou. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv. č. 107.
Kroniky města Hrádek nad Nisou. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv č. 108-115.
Protokoly zasedání městského zastupitelstva. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv č. 10-18.
Sčítání lidu. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv města Hrádek nad Nisou, inv. č. 97.
Kronika obce Donín. Státní okresní archiv Liberec, fond Archiv obce Donín, inv. č. 33.
Hlavní účetní knihy. Státní oblastní archiv Praha, fond Cosmanos a.s., Josefův Důl, inv. č. 294-295, kn. 112-113.
Přehledy mezd a jiné statistické přehledy. Státní oblastní archiv Praha, fond Cosmanos a.s., Josefův Důl, inv. č. 332-333. kart. 20.
Saldokonto. Státní oblastní archiv Praha, fond Cosmanos a.s., Josefův Důl, inv. č. 281, kn. 109.
Seznam dělníků. Státní oblastní archiv Praha, fond Cosmanos a.s., Josefův Důl, inv. č. 132, kn.3.
BOHÁČ, Karel: Hrádečtí hasiči: 140 let dobrovolných hasičů v Hrádku nad
Nisou 1870-2010. Hrádek nad Nisou 2010.
EDEL, Tomáš: Podještědí v Hitlerově Třetí říši. Kronika obyčejného života
let 1938-1946. Mnichovo Hradiště 2009.
HALLWICH, Hermann: Firma Franz Leitenberger. 1793–1893. Praha 1893. [online].
HÜBNER, Othmar: Gedenkschrift zum fünfzigjährigen Bestande der
Grottauer Knabenbürgerschule. Grottau 1937.
29
JAHNEL, J.: Chronik der Preussischen Invasion des nördlichen Böhmens
im Jahre 1866. Reichenberg 1867.
JOZA, Jaroslav: Z minulosti textilního průmyslu v libereckém kraji:
(Počátky tovární výroby ve vlnařském průmyslu v Liberci). Liberec 1958.
Kol. autorů. Festschrift zum Wiedersehenstag in Grottau 1929. Grottau 1929.
Kol. autorů. Liberecko ve stínu nacismu. Liberec 1988.
Neue Deutsche Biographie, sv. 14, Berlin 1985. [online].
Österreichisches Biographisches Lexikon 1815-1950, sv. 5, 1970. [online].
ŘEHÁČEK, Marek: Hrádecko: Krajina na Nise. Liberec 2001.
ŘEHÁČEK, Marek: Hrádek nad Nisou: obrázky z minulosti. Hrádek nad Nisou 1995.
ŘÍHA, Vladimír: Hrádek nad Nisou: 1260-1960. Hrádek nad Nisou 1960.
SCHUBERT, Josef: Geschichte der k. k. priv. Schützen-Gesellschaft in Grottau.:
Auf Grund der Arten des Stadt- und Schützenarchives mit besonderer Berücksichtigung der hiesigen Ortsgeschichte. Grottau 1889.
SMEJKAL, Ladislav: Historie a současnost podnikání na Českolipsku. Žehušice 2009.
SMEJKAL, Ladislav: Máchův kraj – Českolipsko. Praha 2008.
VYDRA, František – MAREK, Vitalij – PRÁŠIL, Petr: Hrádecko – Chrastavsko
na starých pohlednicích. Hostivice 2005.
www.hradeknadnisou.cz
www.hradek.eu
30
Příloha – úryvek z deníku Josefa Pavlíčka (Z pozůstalosti Josefa Pavlíčka, ve vlastnictví autora) O převzetí Národního výboru v květnu 1945
Asi 20. dubna jsme se sešli u mě v bytě, Karel Kron a Dajčar Alois, oba z Geršdorfu (Loučná pozn. aut.). Potom jsem vyrozuměl Štočko Aloise, aby on někoho pro případ o věci informoval, abychom byli připraveni. 8. května jsme se ujali sami, nás několik, vedením Nár. výboru a zachraňovali jsme, co se dalo. Začátky byli velice těžké. Přes den jsme byli na radnici a večer s puškou v ruce dělat službu, teprve později nás od oné noční služby osvobodili, takže jsme ty první dny v noci vůbec nespali. Teprve pozdější dny, když bylo více času, jsme výbor rozšířili na 12 členů. Někteří páni si stěžovali, že jsme jim nic neřekli, já jsem toho názoru, že to bylo jaksi samozřejmost každého jednotlivce, aby se sám přihlásil k práci a nečekal na ňákou výzvu, na to nebyl čas někoho shánět.
31
Obrazová příloha
Obrázek 1: Hotel Město Liberec (Stadt Reichenberg) na Horním náměstí v roce 1938 (zdroj: ve vlastnictví autora)
Obrázek 2: Luteránský kostel postavený roku 1902 (zdroj: ve vlastnictví autora)
Obrázek 3: Továrna Leitenberger v roce 1890 (zdroj: ve vlastnictví autora)
32
Obrázek 4: Městské koupaliště v roce 1935 (zdroj: ve vlastnictví autora)
Obrázek 5: Památník obětí 1. sv. války v roce 1935 (zdroj: ve vlastnictví autora)
33
