TEXT A FOTO: PAVEL SVOBODA
Nebeské
perly
Málokde lze nasát tibetskou atmosféru více než na rozlehlých horských planinách východního Ladáku na severu Indie. Tato vysoko položená část Tibetské náhorní plošiny je domovem kočujících pastevců v okolí několika krásných a značně rozlehlých jezer.
Aksai Čin INDIE
Džammú a Kašmír Tso Moriri
ČÍNA
foto: Profimedia.cz
Pangong Tso
Pangong Tso je nejnavštěvovanějším ladáckým jezerem.
KOKTEJL 9/2014
27
P
o Malém Tibetu se pohybujeme již několik týdnů. Naše těla, tedy hlavně plíce, si už pomalu zvykají na vysokou nadmořskou výšku. Při rychlém pohybu se ale stále těžce zadýchávám. Moderní svět se nezadržitelně prokousává již i do těchto zapadlých a zapomenutých končin světa. Během odpočinkových dnů v hlavním správním městě Ladáku – Lehu běžně spatříme mnichy s mobilním telefonem u ucha nebo při návštěvě internetové kavárny. Vyřizujeme povolení pro vstup do pohraniční oblasti s pravým (čínským) Tibetem a s velkým očekáváním vyrážíme k jezeru Tso Moriri.
HORSKÁ POUŠŤ
Rozkodrcaný džíp si razí cestu proti proudu horního toku Indu. K jezeru Tso Moriri se lze dostat i autobusem, ten ale jezdí pouze třikrát měsíčně. Opouštíme řeku Indus a stoupáme do výšin zaprášených planin kraje Rupshu. Buddhistický region Ladák je na samém severu Indie chráněn před letními monzunovými dešti hradbou hlavního himálajského hřebene. Díky poloze v tomto srážkovém stínu v Ladáku celoročně téměř neprší a zdejší krajina má charakter vysokohorské pouště. Po dlouhých šesti či sedmi hodinách jízdy poprvé vidíme odlehlé jezero. Stojím na jeho břehu a lapám po dechu i slovech. Tso Moriri je skutečnou ladáckou perlou. Hladina průzračného jezera leží ve výšce 4540 metrů nad mořem, břehy jezera lemují zasněžené vrcholy Chamser (6620 m n. m.) a Lumser Kangri (6666 m n. m.) a šestitisícový hřeben Mentoku. Za tímto hřebenem leží bájný Tibet – honí se nám všem hlavou. Na břehu jezera se ve větru třepotají barevné modlitební praporky. Voda je ledová a jen
lehce slaná. Jezero má výrazně protáhlý tvar, na délku měří 25 kilometrů, ale v nejširším místě měří na šířku přibližně 7 kilometrů. Na západním břehu jezera se krčí široko daleko jediná trvale osídlená vesnice – Korzok. Vesnička s několika skromnými políčky se rozkládá na naplavených sedimentech říční delty jednoho z větších jezerních přítoků. Díky tomu je okolí vesnice příjemně zelenější než zbytek zcela vyprahlé krajiny. Kolem zdejšího kláštera je jen několik domů, pár prostých lodžií k ubytování, vojenská stanice a jedna, možná dvě restaurace. Vzhledem k odlehlosti jezera sem zatím davy turistů neproudí. Vesnice byla založena na staré obchodní stezce, která spojuje Ladák s údolím Spiti a Tibetem. Právě po staré stezce se lze vydat podél jezera a přes sedlo Parang La do sousedního zapadlého regionu Spiti. Počítejte přibližně s týdnem chůze opuštěnými velehorami.
NA DOTEK TIBETU
Rádi bychom nahlédli do světa zdejších nomádů, kteří by na náhorní plošině měli mít několik sezonních táborů. Hezky po svých vyrážíme k dalšímu jezeru Tso Kar. Čtyř až pětidenní trek k jezeru není příliš náročný z hlediska převýšení ani orientace, nicméně stezka po náhorní plošině první tři dny neklesne pod 5000 metrů. Dobrá předchozí aklimatizace na vysoké nadmořské výšky je tedy nutností. Již cestou z vesnice Korzok vidíme první stany pastevců, kteří zde v širokých travnatých údolích se svými stády jaků, ovcí a koz tráví krátké ladácké léto. Stezka stoupá výš a výš. Škrábeme se přes asi 5500 metrů vysoké sedlo Yalang La. Pršet by v Ladáku téměř celoročně nemělo, ale nás cestou doprovází vydatný liják, který se v sedle mění v mrazivou
NENÍ VODA JAKO VODA • Salinita, tedy koncentrace solí ve vodě, se měří v gramech na litr. Například pitná voda má salinitu 0 - 0,1 gramů solí na litr, jak jsou na tom ale další vody na naší planetě? Solanka – 50 a více gramů solí na litr.
Slaná voda – 30–50 gramů solí na litr. Mořská voda. Pro zajímavost, průměrná salinita moře je 34,7 gramů solí na litr. Brakická voda – 0,5–30 gramů solí na litr. S tímto druhem vody se setkáváme v místech, kde se slaná voda míchá se sladkou. Zpravidla jde o ústí řek, ovšem někdy brakická voda tvoří i moře. Dobrým příkladem může být Baltské nebo Kaspické moře. Sladká voda – 0–0,5 gramu solí na litr.
28
KOKTEJL 9/2014
Hladina jezera Tso Moriri leží ve výšce 4540 metrů nad mořem.
Tso Kar je nazýváno „Bílým jezerem”. Typické jsou pro něj bílé slané krusty.
KOKTEJL 9/2014
29
U Pangong Tso snadno zachytíte kontrast TEXT A FOTO: J turistických stanů a místních obyvatel.
chumelenici. Je začátek září, přichází konec ladáckého léta. Následující dva dny se probouzíme do bílé zasněžené krajiny. Trek se vine přes několik pětitisícových sedel za přítomnosti výhledů na okolní šestitisícovky. Následujeme skromnou stezku podle našeho ještě skromnějšího náčrtku trasy na cáru papíru. Jen ti pastevci či nomádi nikde. Letos pravděpodobně opustili vysoko položené pastviny dříve, a my nacházíme jen známky po několika již opuštěných táborech. Až když po pár dnech scházíme pod hranici pěti tisíc metrů, konečně v dáli vidíme několik světlých teček. Stany nomádů! Jen co přijdeme do osady, zvou nás do jednoho ze stanů. Sedíme v zakouřeném příbytku, pod námi koberce, uprostřed čoudící kamínka. Topí se sušeným zvířecím trusem, který spíše doutná, než hoří. Kolem nás běhá špinavé dítko. O tibetském čaji toho již bylo řečeno i napsáno mnoho, ale přece jenom to je chuť, na kterou se těžko zvyká. Slaný 30
KOKTEJL 9/2014
mléčný čaj, který se navíc pije s rozpuštěným jačím máslem. Když lehce vystydne, je už úplně nepitelný. Přesto s „čapkou“ neboli chlebovou plackou čapátí v tomto horském nečasu zahřeje. Cestou k jezeru Tso Kar potkáváme několik stád divokých tibetských oslů kiangů. Jsou hodně zvědaví, dlouho si nás prohlížejí. V Ladáku nežije mnoho divokých zvířat, připadáme si najednou jako v „tibetském safari“. Již z dálky vidíme, proč je jezero Tso Kar, ležící v rozsáhlé horské bezodtoké pánvi, nazýváno „Bílým jezerem“. Je typickým velmi slaným jezerem s rozsáhlými fotogenickými slanými krustami. S vrstvami solí na březích kontrastuje barevná slanomilná vegetace a barevné laguny, které oživují různobarevné druhy řas a bakterií. Naprosto surrealistická krajina. Nikde ani živáčka. Pro mě osobně nejhezčí místo v celém Ladáku a při večerním slunci zde u jezera zažívám pravou vysokohorskou nirvánu.
ČELEM VZAD
Nejnavštěvovanějším ladáckým jezerem je Pangong Tso. Přestože je jezero k hlavnímu městu Leh nejblíže, džíp se k hladině jezera trmácí přes sedlo Chang La (5360 m n. m.) kolem pěti hodin. Náš autobus jede ještě mnohem déle. Samotné jezero má geopoliticky velmi zvláštní polohu. Sto třicet kilometrů dlouhá jezerní „nudle“ se nachází z jedné třetiny v indickém Ladáku a ze dvou třetin v čínském Tibetu. Hraniční linie procházející nezvykle napříč jezerní hladinou mezi Indií a Čínou není, stejně jako na jiných místech v Ladáku, finálně vyřešena. Štěrkové břehy lemují v pozadí barevné žluto-oranžové skály. Jezero vypadá nekonečně, s rozlohou 700 km2 patří mezi největší himálajská jezera. Pangong Tso je oblíbeným letním dovolenkovým místem bohatších indických turistů. Jsou na útěku před rozpálenými a dusnými monzunovými dny v indických městech v nížinách. Ke konci září již ale přichází
Ladák je oprávněně nazýván Malým Tibetem.
V klášterech snadno nasajete atmosféru. Nehostinná krajina kolem Tso Kar si vybírá svoji daň.
ladácký podzim a sezona výletníků tím definitivně skončila. V první vesnici u jezera Spangmik již vidíme jen torza sbalených „luxusních“ stanů v kempech cestovních kanceláří. Zcela absurdně tak do divoké panenské přírody ze země vykukují záchodové mísy ze stanových koupelen. Přes vojenskou kontrolu se snažíme dostat do poslední cizincům přístupné vesnice Merak. V Meraku se několik osamocených stromů a keřů zcela zabarvilo dozlatova. Ve vesnici probíhají poslední práce se zpracováním úrody. Jak se jim zde ve výškách nad 4300 metrů podařilo vypěstovat obilí, nevíme. Několik koní v zápřahu vyšlapává kroužením kolem středového kůlu zrna z klasů. Poté se zrno prosívá ve větru. Vítr odnáší zbytky prachu a plevy. To, že je sklizeň šťastné období, dokládá veselý zpěv vesničanů během práce. Jak rád bych se dostal i do dalších několika vesnic za hranicí vstupu pro cizince. Orezlá cedulka u prašné cesty ale
velmi názorně sděluje, že „dál ani krok pod hrozbou uvěznění“. Zpáteční cestou od jezera navštěvujeme několik buddhistických klášterů. Během klášterní tour přespáváme v mnišském domečku kláštera Chamrey, zřídka či možná zcela nenavštěvovaného. Mile nás překvapuje i atmosféra ranní modlitby púdža v krásném, ale velmi tu-
ristickém klášteru Thiksey. Za úsvitu se zde potkávám se starším mnichem. Kráčíme společně po klášterních schodech. Pokora k vrásčitému mnichovi a mystika okamžiku mně zcela zakazuje jakékoli myšlenky na focení. Vejdeme před hlavní modlitební síň a v tom se na mně mnich podívá, upřímně se usměje a prohlásí: „Tak uděláme nějakou fotku, ne?“
KOKTEJL 9/2014
31
