TEXT A FOTO: PAVEL J SVOBODA
Mladí muži soutěží během svátku ve zvedání kostelního zvonu.
Mysteriózní SVANETIE Díky své poloze mezi Svanetským hřebenem a hlavním zaledněným kavkazským hřebenem se na gruzínské straně Kavkazu zachovala svérázná kultura národu Svanů. Nepoddajných, neústupných, drsných a mysteriózních jako zdejší horská příroda.
KOKTEJL 3/2014
7
Skupina opevněných věží TEXT A FOTO: J ve vesnici Ušguli. V celé Svanetii najdeme okolo 175 takovýchto staveb.
L
etní slunce silně pálí. Prudce stoupáme po rozkvetlých pastvinách směrem k bájné hoře Ušba. Tato 4700 metrů vysoká pyramida, neboli „kavkazský Matterhorn“, se při pohledu ze třítisícového sedla Guli obnažuje v plné své kráse. Tyčí se nad ostatní hřebeny dělící Gruzii od Ruské federace. Okolo špičatého dvojvrcholu krouží malý rudý mrak. Strmé žulové stěny Ušby jsou oříškem i pro zkušené horolezce a mají na svědomí smrt několika desítek z nich.
Mnoho cestovatelů tvrdí, že Svanetie už není, co bývala. Ano, mají pravdu. Nyní zde můžete bezproblémově cestovat. Po krvavých nepokojích v 90. letech bylo mezi lidmi velké množství zbraní a přepadení cizinců nebylo vůbec vzácné. Partyzánské ozbrojené bandy, místní mafii i donedávna praktikovanou krevní mstu se podařilo bývalému gruzínskému prezidentu Michailu Saakašvilimu ze Svanetie vymýtit. V horách mezi kavkazskými ledovci a idylickými vesničkami je opět bezpečno.
Mestie Ušguli Černé moře
GRUZIE
TURECKO
8
KOKTEJL 3/2014
Tbilisi
ARMÉNIE
ÁZERBÁ JDŽÁN
RUSKO
Došlo zde i k výrazné a polemizované modernizaci. Ta měla otevřít Svanetii západním turistům a také jejich financím. Cesta jedinou přístupovou trasou do hor po nové silnici z města Zugdidi, ležícího u hranic s problematickou Abcházií, již starou maršrutou (sdíleným minibusem) netrvá osm hodin, ale jen tři. Hlavní centrum Svanetie – třítisícové městečko Mestie, prošlo během posledních let výraznou přestavbou. Moderní náměstí až nápadně připomíná uhlazená centra městeček, jaká známe z Alp. Sem ale architektonicky absolutně nepatří. V okolí města dokonce vyrostly lyžařské sjezdovky a staré letiště bylo zmodernizováno. Většina nových domů však zeje prázdnotou. Stačí ale odbočit z hlavního údolí řeky Inguri, které je páteří celé Svanetie, a v kterémkoliv bočním údolí se žije jako za starých časů. Mezi pasoucím se dobytkem sestupujeme do vesnice Mazeri v údolí Dolra. Na kamenité návsi se nás pod statným stromem ujímá vrásčitý
V zapadlých koutech Kavkazu se život příliš nezměnil.
děd Míša. Zve nás ke svým příbuzným domů. Okamžitě jsou na stole dvě sklenky s domácím jogurtem a talíř s chačapuri – pečenými plackami plněnými sýrem. Otec rodiny se ve vojenských maskáčích chystá na pohraniční hlídku. Zatímco sedlá koně, jeho asi tříletý vnuk si pohrává s letitým kalašnikovem. „Můžete přespat u nás na dvorku,“ odpovídá voják na otázku, kde bychom si mohli za vesnicí postavit stan. Je tam latrína, tekoucí voda i improvizovaná zásuvka s elektřinou, tedy vše, co momentálně potřebujeme.
domu se schází snad deset členů rodiny. „Rodina je pro nás důležitá, je to otázka cti,“ praví, a na důkaz k nám po schodech přikulhává stařenka o holi, jeho matka. Královsky nás hostí. Hrnec vařených fazolí, zeleninový salát, chačapuri, chléb i víno. Gruzínci milují stolování. Dle tradic vždy při rodinné či přátelské sešlosti pronáší dlouhé přípitky nejváženější z mužů, takzvaný tamada: „Na mír, protože bez míru by vás ani nás nebylo.“ „A na víru, protože …“ a tak dále pokračují emočně nabité proslovy. „Na ženy a na lásku …“ připíjí se dalšími sklenicemi vína. V dobách praktikování krevní msty plnil tamada funkci důležitého prostředníka mezi znesvářenými rodinami. Pro Gruzínce platí, že host přichází od Boha. Díky tomu se mluví o pověstné gruzínské pohostinnosti. Bábuška večer u kamen spřádá ovčí vlnu a nabízí k ochutnání „svanskou žvýkačku“. Je to pravděpodobně obyčejná pryskyřice ze
stromů. Vůbec nejde ze zubů dolů. Ráno nám na cestu přibalí i pytlík s nazelenalou, lehce pikantní „svanskou solí“. Při odchodu, po společném focení a velkém děkování nás ale babka zaráží nečekanou otázkou, zda bychom nemohli za jídlo a příjemné ubytování něco zaplatit. Jsme trochu v rozpacích. Situaci ale chápeme a dáváme rodině každý po 20 lari (asi 250 Kč), což je tu běžná cena. V Gruzii jsou ceny téměř jako u nás, ale platy jsou zde několikanásobně nižší. „To, co vyděláš u vás za měsíc, tady máš za rok,“ pravil starý Svan. Zatímco Gruzínci ve městech s velkými ideály vzhlížejí k Evropské Unii, ekonomická situace na venkově je velmi bídná.
„STOVĚŽATÉ“ UŠGULI
Díky obranným kamenným věžím, které jsou pro zdejší horské vesnice typické, Svanové úspěšně vzdorovali častým loupeživým nájezdům. Při nebez-
MILOVANÉ STOLOVÁNÍ
Prší, jdeme jedlovým pralesem s bujnou vegetací a půlmetrovými lopuchy. Zdejší hory jsou mimo skromné stezky neprostupné. Kvůli nedalekému Černému moři tady není o srážky nouze. S námahou se přehoupneme přes další horské sedlo a ve vedlejším údolí nás vítá pán ve středních letech – Geerliani Vagneri. Na verandě jeho dvoupatrového
Pravoslavný svátek Kvirikoba je důkazem živých tradic a kulturní soudržnosti národa Svanů. Maso na společnou hostinu se vaří v kotli.
KOKTEJL 3/2014
9
Pietní atmosféra během svátku Kvirikoba. Gruzie je silně věřící zemí, ke gruzínské pravoslavné církvi se hlásí přes 80 % obyvatel.
Výškou i charakterem jsou zdejší hory podobné Alpám a horské Svanetii se díky jejím krásám říká „gruzínské Švýcarsko“.
Mají vlastní jazyk, který nemá psanou formu. Svanové udržují i tradici hlubokých hrdelních zpěvů a skupinových tanců. Odhaduje se, že národ Svanů čítá mezi 20 až 30 tisíci horalů.
PRAVOSLAVNÁ KVIRIKOBA
Otevírání kostelíka svatého Kvirike před hlavní pravoslavnou mší.
pečí se celé rodiny ukryly se zásobami vody a potravin do opevněných věží, dokázaly se tak nepřátelům bránit i několik měsíců. Přestože Gruzii historicky sužovala jedna krvavá válka za druhou, Svanetii se nepodařilo dobýt ani expanzivním Mongolům. Několik hodin se kodrcáme po špatné horské cestě do pomyslného srdce regionu. Skupina nedobytných vesnic Ušguli tvoří opravdu zapadlou památku UNESCO. Dále je silnice sjízdná jen pro nejtěžší automobilové kalibry, obyčejný džíp tady končí. Jsme ve výšce 2200 metrů nad mořem a pod bílým štítem nejvyšší hory Gruzie – pětitisícovou Šcharou 10
KOKTEJL 3/2014
žije okolo 70 rodin. Během tuhých zim je oblast kvůli velkým nadílkám sněhu několik měsíců odříznutá od světa. Kamenné věže, které se tyčí vzhůru k nebi, dávají místu melancholický středověký charakter. Ty nejstarší věže pocházejí již z 10. až 12. století. Udává se, že ve Svanetii stojí 175 různě zachovalých věží. Snad nejpůsobivější scenerie celého gruzínského Kavkazu. Kolem nás se volně pasou krávy a prasata, mezi domy se člověk boří po kotníky do směsi bahna a zvířecího trusu. Shrbená babka dojí kravku u polorozpadlého domku. Staří Svanové v tradičních vlněných čepičkách opodál debatují.
Přichází datum 28. července, kdy se na vrchu Kala koná nejvýznamnější pravoslavný svátek celé oblasti – Kvirikoba, známý též jako Lagurka. Se svítáním vyrážíme ke kostelíku svatého Kvirike z 11. století. Právě včas! Muži táhnou do prudkého kopce barel vína a obřího býka, který bude obětován. Lehce prší. Jsme součástí davu mířícího vzhůru. Jako každý rok se postupně u kostelíku scházejí desítky a později stovky Svanů. Většina z nich nese něco na společnou hostinu, chléb, placky, ovečku či kozu, víno nebo pálenku. Okolo kamenného kostelíku hoří řady tenkých svíček. Prastaré svanské kostely po staletí uchovávají vzácné umělecké a kulturní památky. Ženy se šátky, celé v černém, jsou vdovy, jejichž muži padli při ozbrojených konfliktech. Několikrát se rozezvoní zvon a začíná pravoslavná
• Obytné věže se začaly stavět ve středověké Evropě především v oblastech daleko od civilizace, případně vysoko v horách. Zvláštní typ těchto domů si stavěla ve městech šlechta. Pokud se nemůžete za tímto typem domů vypravit až na Kavkaz, máme pro vás tip – velké množství jich lze nalézt na Balkáně.
• Jejich stavba souvisela s tureckou nadvládou nad poloostrovem. Klesající moc Otomanské říše zhoršila bezpečnostní situaci v regionech a obyvatelé tak přistoupili ke stavbě opevněných domů. Stavěly se z kamene, obvykle
Zatímco se maso z obětovaných zvířat vaří na ohni, v okolí kostela probíhají mezi mladými muži soutěže ve zvedání a vrhu balvanů přes hlavu. Obří žulový valoun váží určitě sto kilo. Za velkého úsilí se daří jen několika silákům balvan přes hlavu přehodit. Podobným zvykem je zvedání zvonu, který se zavěsí za ramena pomocí dvou kovových uch. Cílem je zvon zvednout a rozeznít pouze vlastní silou. Muži zabírají ze všech sil, nakonec se některým přece podaří zazvonit. Maso v kotli je hotové. Vidlemi se vytáh-
tří nebo čtyřpatrové, a sloužily vojenským i civilním účelům. • V Albánii jsou tyto věže dávány do souvislosti i s tradicí krevní msty, kdy sloužily jako útočiště pro lidi, na kterých se měla vykonat. Další lze nalézt v Bulharsku, Srbsku, Kosovu, Bosně a Hercegovině a také v Řecku, kde zvyk stavět tyto domy existoval už za dob byzantských.
VYSOKÉ BYDLENÍ
mše. Dav věřících se postupně vystřídá uvnitř malinkého kostela. Ukrývá nejslavnější svanskou ikonu, znázorňující ukřižování Krista. Do Gruzie přišlo křesťanství jako do jedné z prvních zemí na světě. Gruzínská církev se hlásí k ortodoxnímu pravoslaví. Starší kněz s plnovousem po prsa a s křížem v ruce se na mě usmívá a gestikuluje: „Jen počkejte, odpoledne budeme jíst a pít takto!“ předvádí středověkou hostinu. Za hlasitého mečení kozy ji muži táhnout do ústraní, na zemi již leží zabitá ovce. Koza visí za nohy hlavou dolů na jednoduché dřevěné konstrukci. Když podřízli ovci hrdlo, krev vystříkla do všech směrů. Mám ji na oblečení, na foťáku, na objektivu. Velkého býka již také porcují. Prší stále silněji. Ve velké boudě bez oken se už topí pod kotlem. Velké kusy masa ze všech zabitých ovcí, koz i býka se vaří dohromady. Atmosféra jako z pekla. Obří středověký kotel je tak veliký, že by se tam vešlo několik hříšníků pospolu. Vzhledem k nevlídnému počasí se kolem kotle mačkají spousty zmoklých Svanů a další se tlačí dovnitř.
ne několik kusů, hodí se na stůl a posolí se. Začíná opravdová Kvirikoba. „Jezte, pijte, hodujte!“ Chléb i placky chačapuri se trhají rukama, z demižonů se nalévá víno do všemožných nádob. Nejednou u mě přistane uříznutá pet láhev s dobře půllitrem vína. „Pij, pij!“ Žvýkáme tuhé maso, ruce umaštěné po lokty. Národ Svanů začíná zpívat. Prostor pod střechou je přecpaný k prasknutí. Víno i zlověstná pálenka čača tečou proudem. I taková stále je ona „zmodernizovaná“ Svanetie.
KOKTEJL 3/2014
11
