HLAVNÍ TÉMA
sland ostrov kouzel
Island, tento kousek země vystupující z vod severního Atlantiku, si okolo sebe stále zachovává jakési tajemno spojené s aurou odlehlosti, nehostinnosti a nepřístupnosti. Mohou za to Vikingové, kteří ostrov již před více než tisíci lety osídlili? Nebo snad temná sopečná krajina, okořeněná příchutí dalekého severu? Zdejší příroda je tak kou-
Text & foto: Pavel Svoboda, www.photo-svoboda.cz
zelná, že i dospělí Islanďané běžně věří v nadpřirozené bytosti: skřítky, trolly nebo elfy. Popularita Islandu během posledních let výrazně roste. A není se čemu divit. Kde jinde se dostanete do prostředí připomínajícího vznik planety Země, počátek geologického vývoje, vroucí kotel, ve kterém běsní všechny živly? Přitom cesta na ostrov z Evropy zabere jen několik hodin letu. Pro Island je typická vysoká sopečná aktivita, která v kombinaci se subpolárním klimatem (ostrov se nachází těsně pod severním polárním kruhem) dělá z Islandu opravdový přírodní fenomén s téměř nekončícím seznamem přírodních zajímavostí. Dramatické sopečné pouště, barevné hory, ledovce, vodopády, sopečné kužely i bahenní sopky, horké prameny, gejzíry, hluboké fjordy, různobarevné pláže, ale také největší světová kolonie roztomilých papuchalků. Na Islandu, který je zhruba o třetinu větší než Česká republika, žije pouhých 320 000 obyvatel. Vnitrozemí ostrova zůstává zcela pusté a tak se zde otvírá obrovský prostor nespoutané divočině. První seznámení Pavla Svobody (*1985 na Vysočině) s Islandem proběhlo díky vydařené měsíční stopařské výpravě po ostrově – vůbec první dlouhé cestě, která jej popostrčila k vážnějšímu fotografování. Ale až následující půlroční pobyt spojený se studiem na univerzitě Háskóli Íslands v Reykjavíku mu otevřel oči k pravému poznání Islandu. Veškerý volný čas věnoval výletům a cestováni po ostrově, studijní stáž se tak trochu zvrhla na půl rok na cestách. Avšak Pavel je geograf, a tak zkoumání gejzírů, lávových polí nebo ledovců je pro něj vlastně terénní praxí. Pro Travelfocus popsal i místa, kam běžný turista jen tak nezavítá. V současné době se s Pavlovými články a fotkami z cest můžete setkat v celé řadě českých časopisů nebo jej potkat na některém z autorských promítání po celé republice. Kromě dvou autorských a několika společných výstav pravidelně plní i fotogalerii na svém webu.
Zatímco většina návštěvníků se do země ohně a ledu, jak je Island často stereotypně přezdíván, vypraví během krátkého arktického léta, po zbytek roku si ostrov žije svým vlastním životem. Během nekonečné zimy, na kost promrzlý, jsem několikrát dával za pravdu norskému mořeplavci Flóki Vilgerdarsonovi, jenž nehostinný ostrov v roce 865 pojmenoval Iceland, tedy „ledovou zemí“.
[
Reykjavík neboli „kouřová zátoka“ je nejsevernějším hlavním městem světa. Žije zde více než třetina obyvatel Islandu. Přestože nijak neoplývá počtem obyvatel, nic si nezadá s kdejakou světovou metropolí. Několik univerzit, galerie, muzea, termální bazény, spousta hospůdek a klubů
vesnice hlavním městem
a k tomu svérázná severská kultura. Počasí je zde, stejně jako na celém Islandu, po většinu roku nepříznivé, často prší a fouká nepříjemný vítr. V zimě se den zkracuje jen na dvě až tři hodiny a slunce vychází kolem poledne – tedy pokud je zrovna náhodou jasno. Pro fotografy to má ale velkou výhodu: člověk si může hezky přispat a kolem poledne vyráží fotit východ slunce, který během chvíle plynule přejde v západ. Naštěstí je díky levné a ekologicky čisté geotermální energii na Islandu vytápěno úplně vše. Domy, bazény, skleníky a dokonce i některé záchodky v kempech. Reykjavík se dokonce pyšní světovým unikátem v podobě vyhřívaného chodníku na hlavní třídě Laugavegur. Když napadne sníh, nemusí se odmetat, sám totiž roztaje! Reykjavík si pluje časem velmi neurčitým tempem a musím říci, že jako místo pro život se jeví hodně příjemně. Jakýsi prototyp poklidného vesnického života zasazený do pulzujícího „velkoměsta“. Co tedy z Reykjavíku doporučit? Třeba výhled na město z moderní kostelní věže Hallgrímskirkja, která je dílem architekta Guðjóna Samúelssona. Fasády a střechy domů ve stylu skandinávské architektury tvoří zajímavou pestrobarevnou mozaiku. Nebo procházku okolo vodní nádrže Tjörnin, tam si v jedné z restaurací dát večeři velrybí steak a v noci přičichnout k neopakovatelné atmosféře barů v centru, kterou vytváří místní písničkáři.
]
Ale to, co návštěvníky na Island přitahuje nejvíce, je příroda. Přestože na Měsíci málokdo skutečně byl, první pohled na islandskou krajinu kolem mezinárodního letiště v Keflavíku dokonale odpovídá představám o měsíční krajině. Celý Island je sopečného původu, za svůj vznik vděčí unikátní poloze na rifto-
na hranici kontinentů
padesátjedna]
[A Jako ostrovní národ jsou Islanďané na své majáky náležitě hrdí.
vém rozhraní mezi americkou a evropskou litosférickou deskou. Vulkanicky aktivní pás prochází středem Islandu od severu k jihozápadu a Island se od něj neustále rozpíná a roste, také díky sopečným výbuchům. Rychlost rozestupování se pohybuje řádově v milimetrech až centimetrech za rok. Na vlastní oči můžeme toto roztrhávání vidět v národním parku Þingvellir, kde se vytvořily desítky metrů široké i hluboké praskliny. Jen s trochou nadsázky se dá říci, že tyto dramaticky působící průrvy jsou hranicí mezi Evropou a Amerikou. V tektonické proláklině zde vzniklo i největší islandské jezero Þingvallavatn, které dává potápěčům unikátní možnost potápění v křišťálově průzračné vodě, zaplňující trhlinu mezi dvěma kontinenty. Již od roku 930 se na tomto místě pod širým nebem konal národní sněm zvaný Althing, označovaný za první parlament světa. I tato dlouhá tradice demokracie pravděpodobně vedla ke vzniku liberální a nadčasově smýšlející islandské společnosti. Praotec všech gejzírů světa – starý Geysir, který dal tomuto přírodnímu jevu jméno – již není mezi živými, avšak svého času stříkal vodu až šedesát metrů vysoko. Nedaleko od Geysiru se ve stejném geotermálním poli naštěstí nachází ještě jeden gejzír, Strokkur (v překladu „máselnice“), který se stal novodobým symbolem celého Islandu. Tento menší brácha sice chrlí vroucí vodu „jen“ do výšky dvacet až třicet metrů, ale zato pravidelně a s intervalem pouze několika minut, někdy i opakovaně za sebou. Mezi jednotlivými explozemi je gejzír klidné jezírko, avšak těsně před výbuchem hladina několikrát „zapumpuje“ a už se z podzemí rychle valí obrovská bublina plynů, která tlačí celou masu vody vzhůru. Prásk, voda tryská vysoko nad hlavy přihlížejících, fotoaparáty se mohou strhat. Pamatuji si, jak mě gejzír uhranul. Fascinován silou přírody jsem u „máselnice“ strávil klidně i několik hodin. Pro ty, kteří si chtějí gejzír opravdu do sytosti vychutnat, doporučuji přespat ve zdejším kempu a během letního půlnočního slunce se kochat soukromými výbuchy. Možná překvapivě na Islandu více takto velkých gejzírů není.
[
Ne j p o p u l á r n ě j š í cesta k poznání Islandu vede po okružní silnici, která se točí kolem celého ostrova. Nejčastěji se o ní mluví jako o „jedničce“, anglicky jednoduše Ring road, islandsky je nazývána Hringvegur. V délce 1 350 km byla dokončena v roce
asfaltový prstenec
[padesátdva
[B
Stanování ušetří nejen peněženky, ale také
přináší nové zážitky.
[C
Přístav v Reykjavíku má i přes svou velikost
příjemnou rybářskou atmosféru.
1974 a pro dopravu na ostrově má zcela zásadní význam. Sám jsem cestu okolo Islandu podnikl několikrát, ať již v létě nebo v zimě. Většinou autostopem, zapůjčeným autem pouze jednou. Vydejme se tedy společně na cestu. První zastávkou musí být „údolí horké řeky“ – Reykjadalur. Ani ne hodinku cesty od Reykjavíku se u obce Hveragerði nachází jedno z nejkouzelnějších míst Islandu. Kolem vyhřívaného skleníku stoupám do pastelově zbarvených kopců, ze kterých se dokonce kouří, a po hodince chůze už musím dávat pozor, kam šlápnout. Jsem uprostřed pole bublajících bahenních sopek. Voda vře, stříká, šplouchá, a jen co se otočí vítr, jsem pohlcen horkou vodní párou. Vroucí kotle mají průměr kolem šesti i více metrů – kdo zná naši českou rezervaci Soos, popadá se za břicho. Tím to ale nekončí, na konci údolí pramení ona „horká řeka“. Tak horká, že by se v ní člověk opařil. Jak už to asi chtěli islandští bohové, horká řeka se stéká s běžnou, tedy pěkně ledovou říčkou, která ji ochlazuje na ideální teplotu pro příjemnou koupel. Soutok obou řek tak tvoří dokonalé přírodní lázně. Je-li vám ve vodě moc horko, přesunete se více ke studenému potůčku, je-li vám naopak zima, stačí se posunout více do horké řeky. Zázrak! Jak později zjišťuji, horké prameny a termální koupaliště jsou pro Island natolik typické, že se nesmazatelně vryly do duší islandského národa. Skoro každá vesnice má koupaliště či nějaký bazének s horkou vodou, kam se Islanďané vydávají nahřívat klidně i několikrát týdně. I termály v civilizaci jsou většinou pod otevřeným nebem, což dodává pocitu blaha ve vířivkách ještě další rozměr. Zvláště je-li venku opravdu nevlídno a do horké vody pomalu padají sněhové vločky. Termální bazénky jsou vhodným prostředím k neformálnímu seznámení – v horké lázni vás nejeden jindy chladný a drsný seveřan suverénně vyzve k hovoru. Naprosto dokonalé jsou však čistě přírodní prameny a malé bazénky ukryté v divoké přírodě, ke kterým vede často dobrodružná cesta spojená s jejich hledáním. Island má totiž jednu nepříjemnou vlastnost: čím déle tam člověk je, tím více zjišťuje, kolik atraktivních a tajemných míst ještě stále neviděl. Islanďané geotermální energie náležitě využívají, a teplo poskytované zemí zdarma vytápí chodníky, skleníky i budovy. Pět největších geotermálních elektráren produkuje více jak čtvrtinu na Islandu. padesáttři]
[A Polární záře v plné své kráse. [B Tři, dva, jedna a je to tady! Pozorováním výbuchů gejzíru se dá klidně strávit několik hodin. [C Vodopád Seljalandsfoss nabízí zajímavý outdoorový zážitek: možnost projít se za padající masou vody.
[
Jižní Island je díky oceánským větrům teplejší, ale také deštivější než sever. Díky tomu lze na jihu relativně často zažít pověstné islandské horizontální mrholení. Na druhou stranu se zde nachází tolik zajímavostí, že pro turisty s nedostatkem času představuje jih ostrova ochutnávkový mix celého Islandu. Téměř z pohodlí auta a jen krátkých odboček z hlavní „jedničky“ lze pozorovat hřmící vodopád Seljalandsfoss, u kterého lze padající proud vody oběhnout kolem dokola, či šedesát metrů vysoký fascinující Skógafoss. Ano, Island je zemí vodopádů. Pro jejich výskyt jsou zde ideální podmínky: geologicky mladá krajina je plná terénních zlomů, řekami proudí dostatek vody zakalené sopečným prachem a ta zdejším vodopádům dodává na dramatičnosti. Kdo se ocitne u Dettifossu, jehož kaňonem v závislosti na roční době protéká až několikanásobek vody proti průtoku pražské Vltavy, žasne. Není slyšet vlastního slova, duní to pod nohama i v hlavě. Není divu, když jsme u vodopádu s největším průtokem v Evropě. Nejvyšším islandským vodopádem je se 196 metry Glymur, dále tady máme „božský“ Godafoss, pravidelnou kaskádu Dynjandi nebo z podzemí vytékající Hraunfossar. A jako bonbónek „Zlatý vodopád“, hřmící dvoustupňový obr Gullfoss, který se z třicetimetrové výšky valí do kaňonu řeky Hvítá. Nad Gullfossem se za slunného dne tvoří duha a možnosti ztvárnění krásna jsou tímto myslím vyčerpány.
hřmící voda
[
Vesnice Vík výstižně charakterizuje osídlení Islandu. Zatímco na mapě se tváří jako regionální centrum, ve skutečnosti zde žije jen okolo tří stovek obyvatel. Mořské vlnobití zde bičuje pláž z černého písku, několik dramatických skalisek dodnes odolává nemilosrdnému příboji. Procházím se kolem útesů z čedičových sloupců a přemýšlím, že zatímco nad mojí hlavou posedávají legrační ptáci papuchálkové, několik kilometrů ode mě může kdykoli nastat opravdový souboj živlů. Pod ledovcem Mýrdalsjökull dřímá sopka Katla. Její erupce by vyvolala rozsáhlé povodně islandsky zvané jökulhlaup, vznikající rychlým táním ledovce při kontaktu se žhavou lávou. A přívalová vlna vody, bahna a ledu by bohužel Vík asi neminula.
ledovce, sopky a zkáza
V roce 2010 jsem s úžasem sledoval soptící vulkán Eyjafjallajökull, jehož fontána chrlící žhavou lávu nejlépe vynikla v noci, kdy rudě zářila. Tato malá erupce zablokovala mrakem sopečného popela téměř celý letový prostor nad Evropou a upozornila tak svět na jeho nepřipravenost na podobné situace. Na Islandu se ale nacházejí daleko větší sopky než je Eyjafjallajökull a jejich erupce v historii běžně dosahovaly mnohem dramatičtějších rozměrů. Jmenovat můžeme vulkány Hekla, Askja či Grímsvötn, nacházející se pod největším islandským ledovcem Vatnajökull. Jeho ledovcové splazy stékají hluboko do údolí, téměř až na úroveň mořské hladiny.
[padesátčtyři
Ledem je v současnosti pokryta více než desetina plochy Islandu, ale i zde led během posledních staletí ustupuje. Tající ledovcové jazyky vytvořily řadu jezer, do nichž se odlamují kusy ledu. Nejpopulárnější z nich je Jökulsárlón, na jehož hladině plují bloky ledu velké mnohdy jako rodinné domky. Představa, že nad hladinu kouká pouze asi jen desetina z celé kry, je těžko uvěřitelná. Když večer stavíme stan na jednom z několika mála rovných míst na hrázi jezera, utichá vítr a kry se začínají zrcadlit na hladině. Najednou je výrazně chladněji a já si připadám jako v Antarktidě. Přímo před stanem se tvoří zácpy namodralých bloků ker, sem tam se nějaký kus odlomí či přetočí. Krátká řeka odnáší kry z jezera do moře, kde je vlnobití vyhazuje na černou písčitou pláž. Tam se lesknou jako drahokamy a svítí i v šeru letní noci.
[pusté východní fjordy
V oblasti Východních fjordů zuří sněhová vichřice. Jsme již málem chodící sněhuláci, když nás na silnici za absolutně nulové viditelnosti zachraňuje malé auto. Naskakuji dovnitř a řidič se anglicky ptá: „Ahoj, nejsi ty Pavel?“ Skrz zasněžené brýle po chvíli rozpoznávám jeho tvář – je to belgický učitel francouzštiny, se kterým jsem se nedávno seznámil v Reykjavíku. Mám pocit, že v zimě jsou samotní Islanďané mnohem sdílnější než v létě. Jakoby jim polární noc vůbec nevadila a čerpali energii z ticha a klidu, která zdejší zima nabízí. Naskakuji tedy dovnitř a řidič se anglicky ptá: „Ahoj, nejsi ty Pavel?“ Skrz zasněžené brýle po chvíli rozpoznávám jeho tvář – je to belgický učitel francouzštiny, se kterým jsem se nedávno seznámil v Reykjavíku. Island je opravdu jedna velká vesnice, příjmení se zde téměř nepoužívají. Po pár kilometrech děkujeme za svezení a vystupujeme v Stödvarfjördur. Malá rybářská víska téměř zavátá sněhem se krčí pod strmými útesy fjordů. Ve zdejším přístavu se mi daří na třpytku ulovit platýze, na jehož výborných filetách si pochutnáváme ve zdejším kostele. Ano, je to tak – kostel zde byl přestavěn na hostel a tak máme jedinečnou možnost přenocovat přímo pod oltářem s autentickou výzdobou kostela. Druhý den nevěřícně procházíme pestrou sbírku krystalů ve zdejším mineralogickém muzeu. Kdo si myslí, že je Island jen fádně černý, měl by sem určitě vyrazit na exkurzi a přesvědčit se o opaku.
Východní fjordy jsou i výbornou lokalitou pro vícedenní treky. Na vlastní kůži vyzkoušenou túru Víknaslódir, trek dech beroucími sceneriemi opuštěných zálivů, mohu jen doporučit. Během šesti dnů na turistu čekají divoké mořské zálivy, rozpadlé farmy, přechod barevných hor i hlubokých fjordů. Treking v okolí Borgarfjörduru byl v roce 2005 zařazen mezi pětadvacítku nejlepších trekových tras světa ve výběru National Geographic.
]
temné hrady sluného severu
Sever Islandu je oproti vlhkému jihu chladnější a měl by být i slunečnější. Jeho perlou je jistě jezero Mývatn, mělké „komáří jezero“ se svými slavnými pseudokrátery. Zatímco v průvodci vypadají opravdu atraktivně, realita je poněkud jiná. Pokud je nevidíte z nadhledu ze vzduchu jako na těch krásných pohlednicových snímcích, jsou to pouze fádní kopečky. Naštěstí je okolí jezera prošpikováváno opravdovými přírodními skvosty. Nacházíme se opět ve vulkanicky aktivní sopečné zóně ostrova, což připomínají i místní názvy. Námafjall neboli „ďáblova kuchyně“ je velmi příznačný název pro velké solfatárové pole s vroucím bublajícím bahnem, jedovatými barvami krajiny a vzduchem čertovsky čpícím sírou. Sopka Krafla soptila před přibližně třiceti lety, zatímco pravidelný struskový kráter Hverfjall, po jehož okraji vede oblíbená trasa, vznikl výbuchem před asi dvěma a půl tisíci lety. Skalní město Dimmuborgir (zvučný název inspiroval k pojmenování norskou black-metalovou kapelu) neboli „temné hrady“ přímo vybízí k toulání se mezi lávovými sloupci a skalními okny. Pátrám po skřítcích a trollech, určitě tady jsou, ale žádné nepotkávám. Dimmuborgir vznikl před 2 300 lety jako pozůstatek jezera z tekuté lávy, ve kterém díky páře odpařující se z bažinatého podloží ztuhly tyto bizardní sopečné útvary. Na Islandu je tolik horkých pramenů ke koupání, že by bylo až nespravedlivé, označit nějaký za opravdu nejlepší. Mým osobním favoritem je ale jeskyně Grjótagjá. Skalní puklina je zatopená tak horkou vodou, že se zde doporučuje koupat jen v zimě. Vyplatí se vzít si sem čelovky a několika plaveckými tempy se ztratit v bájném světě islandského nitra. Voda je opravdu velmi horká, ale také krásně průzračně modrá. Dunivá ozvěna v podzemí je až strašidelná a pro nasycení jeskynního vzduchu horkou párou se zde těžko dýchá.
padesátpět]
[A Rovinaté pastviny cestou na poloostrov Snaefellsnes na konci zimy. [B
B arevné hory na treku opuštěnými zálivy ve Východních fjordech.
[C
Titěrná lidská postava jako měřítko u slavného vodopádu Skogafoss.
[
sobi, papuchálci a velryby
V okolí silnic lez bez problémů spatřit pasoucí se stáda sobů, zatímco vesnice Husávik na samém severu Islandu patří mezi nejlepší lokality k vyjížďce za pozorováním velryb; jednou jsem zahlédl kytovce i přímo ze břehu. U farmy Hindisvík zase pozorujeme dalekohledem „pohyblivý“ útes vystupující moře, je totiž doslova posázen těly tuleňů. Zahanbit se nenechají ani přátelští páni papuchálci, sebevědomě nám pózují v černobílém fraku. To už jsme na nejzápadnějším bodu Islandu a pro tisícovky ptáků na útesech představujeme letos možná jednou z prvních návštěv – je totiž polovina května a papuchalci sem přiletěli teprve nedávno. V zapadajícím slunci vynikají barvy jejich načervenalých zobáků. Na odlehlých Západních fjordech Westfjords i poloostrovech severního pobřeží se místy jakoby zastavil čas. Zatímco rybařením se dodnes živí velká část ostrovanů, farmaření – zejména zde na severu – postupně vzdávají i ti nejzarputilejší. Krajinu zde dotvářejí torza desítek rozpadlých farem v temných odstínech severské melancholie, monumentálnost krajiny je uhrančivá. Na druhou stranu nás překvapují velké vzdálenosti ujeté po kroutících se silničkách. Opravdovým koncem světa je vesnice Bolungarvík, kde jsou cesty již jen prašné a cestou k útesům Látrabjarg s papuchalky se nám dokonce daří urazit výfuk u auta. Přestože jsou Západní fjordy vůbec geologicky nejstarší částí Islandu, je i zde velká koncentrace horkých pramenů. Kdo hledá, najde v lokalitách Nauteyrarlaug, Hörgshlídarlaug či Pollurinn malé bazénky často se skromnou budkou k převlečení šatů. Celkově se oblasti Westfjords masový turismus prozatím obloukem vyhýbá a stejně tak lze doporučit i poloostrov Snæfellsnes.
[
Vydejme se nyní ale do islandského vnitrozemí, které svojí pustotou zůstává kapitolou samo o sobě. Sopečné pláně protínají dvě hlavní a celá řada vedlejších cest. Islandské vnitrozemí je dostupné pouze v létě, když roztaje na vysočině sníh. Horské silnice s označením F jsou sjízdné pouze terénními vozidly, časté je i brodění řek, mosty na většině cest totiž
opuštěné vnitrozemí
[padesátšest
prozatím chybí. Co určitě v rozsáhlém vnitrozemí neminout? Horké prameny Hveravellir, kráter sopky Askja či ledovcové jeskyně Kverkfjöll. A určitě Duhové hory. My po neúspěšném výstupu na vrchol sopky Hekly dorážíme promrzlí do kempu Landmannalaugar. Ideální čas na horkou koupel, kdy přímo z horké řeky nevěříce sledujeme paletu barev kopců okolo. Avšak až teprve z vyhlídkového kopce Bláhnúkur vyniká celá ta nádhera všech možných odstínů. Pastelová žlutá, oranžová, hnědá, červená, fantazie zde nezná mezí. S větrem v zádech vyrážíme na nejpopulárnější islandský trek „cestou horkých pramenů“ – Laugavegur. V hlavní sezóně, od poloviny června do poloviny září, jezdí do východiska čtyřdenního treku - Landmannalaugaru - i speciální autobusy z Reykjavíku. Půda pod pohorkami často doslova vře, přechod obsidiánového pole střídá jezerní oblast. Písečná bouře, několik brodů, pětapadesát kilometrů v nohou a přicházíme do Thorsmörku. Zdejší Thorův les (Thor, syn Odinův a bůh hromu, má v severské mytologii zcela specifické místo) je vklíněn mezi tři ledovce a sevřené údolí je zarostlé bizardními břízami a vrbami. Dokonce zde rostou i houby. Návštěvníky z kontinentální Evropy často na Islandu zaráží téměř naprostá absence lesů. Chráněná údolí řek byla dříve hustě zalesněná, jenže zdejší zejména březové a vrbové lesy již dávno vzaly za své během éry Vikingů. V současnosti je výrazně zalesněno například okolí Reykjavíku či sever země u jezera Lagarfljót. I tam ale o žádné rozsáhlé a temné hvozdy, což dosvědčuje i islandský vtip: víte, co udělá Islanďan, ztratí-li se v lese? Postaví se na špičky a rozhlédne se po okolí. Proto mě překvapuje, kolik tento lesík láká návštěvníků. Island je neuvěřitelně bezpečná země, běžně se zde nezamykají domy či auta, nikoho ani nenapadne si všímat odloženého batohu nebo stanu. Při stopování vám bez problémů zastavují Islanďanky všech věkových kategorií bez starostí či stresu, že by se jim mohlo cokoli nepříjemného přihodit. V indexu mírumilovnosti pravidelně obsazuje Island první příčky. V podobném duchu během dlouhých nocí tančí po obloze nad zasněženými horami polární záře. Pozorování tohoto skutečného přízraku severské zimy s mihotavými abstraktními obrazci postupně měnícího tvar i barvy patří k vrcholným zážitkům, jež vám může Island nabídnout. Tak tedy sbohem islandští Elfové. padesáttři]
[A R eykjavík, ač hlavní město, působí spíše jako větší vesnice. [B
K ostel v druhém největším islandském městě, Akureyri, byl dokončen v roce 1940.
[C
Socha Sólfar („Sluneční cestovatel“) z nerezavějící oceli představuje vikingskou loď.
[D Ryby jsou nejdůležitější součástí islandského jídelníčku. [E
Papuchalci dorůstají asi 30 cm délky těla a půlmetrového rozpětí křídel.
Reykjavík
mm 100
9
80
6
60
3
40
0
20
-3
1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 12
[padesátosm
0
Na Islandu se platí islandskou korunou, jejíž kurz se po islandské ekonomické krizi pro návštěvníky výrazně zlepšil. Island za poslední roky výrazně zlevnil, nicméně zejména ceny služeb jsou stále vysoké. Naprosto běžně se zde platí kartou, a to jak v obchodech, tak i za ubytování, ale i na benzínkách (na některých je to dokonce nutnost). Ubytování (začíná
15°
Ísafjörður
01 02 03
( !
Húnaflói
5
( ! Sauðárkrókur
9 ! ( Akureyri
Mývatn
4
8
7
da
65°
Sk
Borgarnes
já
04 05
Egilsstaðir ! (
f ljót
Breiðafjörður
10
lf
06
64°
1
REYKJAVÍK ! ( Keflavík ! (
l
Va t n a j ö k u l l
( !
! ( Selfoss
3
Hvannadalshnjúkur # 2110 m n. m.
2
Höfn
07 08 09
100 km
Zlatý okruh: gejzír v NP Thingvellir, vodopád Gullfoss laguna Jökulsárlón Duhové hory Landmannalaugar vodopády Skogafoss a Dettifoss pozorování papuchálků (souostroví Vestmannayear, útesy Látrabjarg, Vík – Dyrhólaey)
[Tajná místa]
! (
Faxaf lói
Islandské jména jsou doslova jazykolamy, ale s místními se bez problémů domluvíte anglicky. Island je bezpečná země a o své věci se zde nemusíte bát. Velmi zrádné však může být počasí, a proto je dobré být vybaven do chladu a deště a být připraven (i psychicky) na všudypřítomný vítr; zejména pokud plánujete delší pobyt v přírodě po vlastní ose.
[Jaká místa musíte navštívit]
an
[Kolik to stojí?]
18°
6 66°
[Praktické tipy]
Island nabízí ideální podmínky pro kreativní „dlouhočasové“ fotky – pro ty je nutností kvalitní stativ a neutrální šedé i přechodové filtry. Struktury a textury islandské krajiny jsou vhodným popředím pro širokoúhlé objektivy. V nevlídném počasí s větrem unášejícím kapičky mlhy, deště i sněhu je nezbytností hadřík a štěteček na čištění objektivů.
á
Pokud se chystáte pěšky do hor nebo plánujete návštěvu vnitrozemí, tak se vydejte na cestu v červenci a srpnu, případně už od poloviny června až do poloviny září. Od května již bývá většina hlavních cest sjízdná a dá se vyhnout hlavní turistické sezóně i s výhodou nižších cen (pronájem auta, ubytování). Podmínky se ale výrazně liší rok od roku, záleží na tom, jaká byla zima. Zajímavou alternativou je návštěva Islandu v zimě spojená např. s pozorováním polární záře.
21°
rs
°C 12
[Kdy jet?]
24°
jó
Nejvýhodnější letecké spojení vede z Berlína, Mnichova, Kodaně nebo Londýna. Zpáteční letenky z těchto destinací lze v akci pořídit již za příjemnou cenu kolem 5 000 Kč. Z Prahy počítejte přibližně s dvojnásobkem. Zajímavou alternativou je využití trajektu, který na Island míří z Dánska přes Faerské ostrovy. Velkou výhodou této cesty
je možnost přivézt si na ostrov vlastní automobil. Cena se pohybuje okolo 4 500 Kč za jednu cestu pro dospělého, ve dvojici s autem je třeba počítat se zhruba 20 000 Kč za jednu cestu.
[Co jíst a pít?] Tradiční islandskou svačinku tvoří bezpochyby sušená treska. Překvapivě chutný je velrybí steak. Pro otrlejší nátury se nabízí kousek zkvašeného žraloka hákarl s místní pálenkou brennivín. Či je libo vařenou ovčí hlavu podávanou za studena nebo papuchálčí prsíčka? Ne tak exotickým jídlem je pylsur.
[Fotobrašna]
Ač to zní sebevíce islandsky, není to nic více než párek v rohlíku zasypaný osmaženou cibulkou, k dostání je na každé benzínce a je levný a dokonce i chutný. Vlastních jídel je možné dovést jen maximálně 3 kg na osobu, a například dovoz mléka, vajíčka a úplně tepelně nezpracovaných masných výrobků, jako jsou například salámy i sušené maso, je zakázán.
h
[Jak se tam dostat?]
Přes léto fungují na Islandu turistické autobusové linky, kterými lze navštívit většinu nejznámějších lokalit, ale ceny za jednu jízdu jsou nepříjemně vysoké. Výhodnější je zkoupit si turistickou předplacenou jízdenku, buď na okruh okolo Islandu, či zvolit některou z kombinací s vnitrozemní trasou nebo se Západními fjordy. Nejběžnější je zde pronájem auta, popř. využití vlastního trajektem dovezeného vozidla. Je vhodné si auto zamluvit déle dopředu a sledovat různé cenové akce. Běžná cena v sezóně začíná na 2 000 Kč za den. Do vnitrozemí je zapotřebí (zhruba dvojnásobně dražší) terénní auto s náhonem na všechna kola. Na okružní silnici lze úspěšně stopovat.
na 500-1 000 Kč) a stravování v restauracích (od 300 Kč) je výrazně dražší než u nás, ceny potravin v obchodech (nejvýhodnější je síť marketů Bónus) jsou již na srovnatelné úrovni. Naopak i dobře vybavené kempy bývají levné (cca 100 až 150 Kč/osobu). Některé kempy v zapadlých vesničkách vás ubytují i zadarmo.
T
[Jak cestovat na místě?]
10
Západní fjordy a treking v odlehlém Hornstrandiru jezírko Stórurd a další túry v okolí Borgarfjörduru koupání v jeskyni Grjótagjá u jezera Mývatn termální prameny v „údolí horké řeky“ Reykjadalur lom na kalcit Helgustadir u vesnice Eskifjördur
padesátdevět]
