> Na podzim roku 2008 jsem si náhodou v časopise FotoVideo přečetl o soutěži, jejíž vítěz měl dostat jako výhru zájezd do Mexika. Byl jsem stejně skeptický jako u o ostatních soutěží, kam jsem svoje fotky posílal (a nic nevyhrál). Nicméně téma mi sedělo, tak jsem několik fotografií vybral a poslal je. Jaké bylo mé překvapení, když mi 30. 11. 2008 zavolala paní z redakce, že jsem se stal výhercem této soutěže, a proto se mohu těšit do Mexika. Asi někoho z vás překvapí, jak jsem si mohl zapamatovat to datum? Je to jednoduché. To mám zrovna svátek. Proto mi toto datum tak utkvělo v paměti. Byl to takový příjemný dárek k svátku.
* tento kluk se nechal fotit velmi rád
Pár dní poté se mi ozval pan Karel z Mexika, majitel cestovní kanceláře, která byla spolupořadatelem této soutěže a zároveň organizátorem fotosafari v Mexiku. Poblahopřál mi a napsal mi, že si mohu vybrat jakýkoliv zájezd z jejich nabídky pro rok 2009. Vybral jsem si tedy ten podzimní, který byl zaměřený na přírodu a zvířata. Nebudu zde popisovat podrobnosti, co se všechno během toho roku, než jsem na zájezd odjel, událo, ale bylo to docela „zábavné“. Světová krize a prasečí chřipka zahýbaly vším, s čím to jen šlo. Nakonec to dopadlo tak, že zájezd byl o několik dní delší, navštívili jsme úplně jiná místa, než bylo původně plánováno, a spolucestující byli všichni mí známí, což mě na začátku vůbec nenapadlo. A výsledek? Ten bych asi neměl dopředu prozrazovat… Bylo to úžasné, skvělé, moc povedené!!!
* západ slunce na pláži Barra Zacapulco
* text a foto: Ondř ej Záruba
Start! - 19. 11. 2009 odlétáme z Prahy směr Mexico City Asi po 10ti hodinách přistáváme. Zde nás čekají příbuzní Karlovy manželky, kteří mají za úkol nás ubytovat a příští den ráno poslat místní leteckou přepravou do města Tuxtla, kde to všechno začalo. Karel je pán v nejlepších letech, který se v roce 1968 přestěhoval do Kanady, kde si před několika lety našel krásnou Mexickou indiánku, kterou si vzal a přestěhoval se s ní do Mexika. V Mexiku žijí asi 11 let. Pro nás, účastníky zájezdu, to mělo hned několik nesmírných výhod. Zaprvé jsme se domluvili česky a všechno o Mexiku jsme si mohli vyslechnout v našem rodném jazyce. A za druhé, když jsme někam přijeli, nevypadali naši průvodci jako cizinci, ale díky Tishi (manželka Karla), jsme všude byli vítaní a vše probíhalo bez problémů.
Pár dní poté se mi ozval Karel z Mexika, majitel cestovní kanceláře. Poblahopřál mi a napsal mi, že si mohu vybrat jakýkoliv zájezd z jejich nabídky pro rok 2009. Na okraj zde musím říci, že Mexičani nemají moc důvěru k bělochům. Protože „běloch“ pro ně obvykle znamená Američan a ty moc v lásce nemají. Proč? Asi hlavně proto, že se většinou chovají nadřazeně a místním lidem nedají vydělat. Jakmile však Tisha místním řekla, že nejsme Američané, ale jsme z Evropy, vše hned vypadalo jinak...
* kostel v horské vesničce San Christobal
Tak a zpět k naší cestě. Večer nás čekala procházka po městě a focení. To nás samozřejmě všechny zajímalo nejvíce, protože právě proto jsme se na tuto cestu vydali. Oblast, kde jsme se právě nacházeli, není turisty moc navštěvovaná a panují tu staré tradice a zvyky. Z toho také plynulo, že lidé nebyli k focení otevření. Spíše naopak. Jakmile jsme ukázali fotoaparát, okamžitě se k nám otáčeli zády, případně nám velmi jasně dali najevo že zde je focení „zakázáno“ - zde znalost španělštiny nebyla nutná, ihned jsme pochopili, že bychom mohli dostat „nakládačku“.
V tomto kostele se totiž čarovalo. A to bez legrace.
Z letiště v Tuxtla jsme odjeli do malebného horského městečka San Cristóbal de Las Casas. Už cestou jsme vstřebávali první doteky mexické přírody. Pro mě to byl úchvatný zážitek, protože do těchto končin jsem zavítal poprvé v životě.
Další den jsme se vypravili do jiného městečka na ranní trh, který, jak jsem doufali, by mohl skýtat zajímavé fotografické náměty. Zde ale byla situace ještě horší. Naštěstí jsme měli Tishu, která nás místním lidem přiblížila, a tak přece jen nějaká ta fotografie vyšla. Kde však bylo focení vážně zakázáno byl místní kostel, který se tyčil hned vedle tržiště. V tomto svatostánku se totiž čarovalo. A to bez legrace. Na dotaz, co by se mohlo stát tomu, kdo by si dovolil čarování zvěčnit, nám bylo sděleno že by mohl přijít o ruku. No, raději jsme to nezkoušeli a hned u vchodu do kostela jsme ochotně předali fotoaparáty a kamery místnímu „strážci“ pořádku, který nám je hlídal.
Kamarádi si dali „malou“ rybu Mojara přes dva veliké talíře a moc si pochutnali. Celou dobu jsme se snažili stravovat jako obyčejní mexičani a myslím si, že se nám takto docela dařilo se o místních lidech a zvycích dovědět o něco více než je u podobných poznávacích zájezdů obvyklé. Karel a Tisha nás nikdy nezavedli do restaurace či hotelu, kde bylo nabízeno evropské jídlo, abychom snad náhodou nebyli pohoršeni a snažili se nám ukázat Mexiko takové, jaké doopravdy je a ne jeho iluzi vytvářenou v luxusních hotelech na vyhlášených mexických plážích ve Varaderu, kde se chtějí zavděčit bohatým evropanům a američanům.
* na trhu ve vesničce San Juan Chamula
Asi po hodině jízdy všem kručelo v břiše a tak jsme zastavili u místní restaurace na oběd. Přiznám na sebe, že co se jídla týče, jsem veliký labužník a mexická kuchyně je jednou z mála mých nejoblíbenějších, (bohužel jsem ji ale dosud okusil jen v evropském podání, což nebylo ono). Takže jsem se moc těšil na první setkání s tou pravou mexickou kuchyní! A nezklamala! Už si přesně nepamatuji, co jsem si dal, ale vím, že kamarádi měli „malou“ rybu Mojara (čti Mochara) přes dva veliké talíře a moc si pochutnali. Ostatně, na různých mexických specialitách a dobrotách jsme si pochutnávali po celou dobu našeho zájezdu. A žádné jídlo mě nezklamalo. I to úplně obyčejné na tržnici, u cesty, v malé restauraci.
* hřbitov před vesničkou San Juan Chamula
Ač nechodím do kostela a po památkách také ne, atmosféra uvnitř mne uchvátila. Byla ponurá, uhrančivá a uvnitř se skutečně čarovalo. Chodili sem lidé se zdravotními či rodinnými problémy a prosili místní čaroděje, aby je zbavili neduhů. Připadal jsem si jako o 100 let zpátky v čase. To, co jsme viděli, zapůsobilo na každého z nás a zážitek návštěvy místního kostela se stal předmětem rozhovorů po celý zbytek dne.
Další den nás čekala návštěva Mayských pyramid v Palenque. Palenque je jedním ze známějších míst, kde se nacházejí pyramidy, naštěstí pro nás není lokalita tak atraktivní, aby sem proudily zástupy cizinců (jedním z důvodů menší návštěvnosti je poloha - památky se nachází téměř až u hranic s Guatemalou). Palenque bylo dalším místem, které na mě silně zapůsobilo. Pyramid je v Mexiku hodně a jak každý ví, jsou jiné, než jaké známe z Egypta.
Vypadají jinak a nacházejí se v jiném prostředí. V Egyptě je to poušť, tady je to džungle, respektive byla - dnes je okolí kolem pyramidy pečlivě udržováno asi jako zámecká zahrada... Ale stále jsou tu i pyramidy, které, byť objevené, jsou stále zarostlé vegetací a čekají na zpřístupnění veřejnosti. Myslím si, že na rozdíl od Egypta, je zde pro archeology stále ráj. Je tu stále co objevovat. Já ale archeolog nejsem, historie mě míjí obloukem, a tak mne toto místo zajímalo spíše z hlediska fotografického. A v tomto ohledu mě opět nezklamalo. Počasí bylo výborné, takže focení byla radost. Mimochodem - pokud naši skupinku někdo sledoval z povzdálí, zatím, co jsme byli v „akci“, určitě se hodně nasmál. Představte si bandu šílenců s cca 15kg fotobatohy na zádech, kteří běhají po a mezi pyramidami a zběsile loví obrázky. Já jsem k tomu měl na krku ještě tříkilovou video kameru, protože se snažím každý svůj výlet zaznamenat i na „film“.
* pyramidy v Palenque
Myslím si, že na rozdíl od Egypta, je zde pro archeology stále ráj. Je tu stále co objevovat.
* pyramidy v Palenque
Další atraktivní místo, které nás čekalo, bylo Aqua Azúl Cascades. Tady bylo plánováno nejenom focení, ale i koupání. Je to nádherné místo s velmi fotogenickými vodopády. Jako ostřílení fotografové jsme na focení čekali až do pozdního odpoledne, kdy jsme mohli očekávat lepší světlo a delší expozici pro lepší zachycení padající vody. Čekání jsme si zpestřili koupáním, které všichni uvítali s nadšením. Navečer jsme znovu bavili kolemjdoucí, kteří sledovali běhající, sedící, ležící a do roztodivných pozic kroutící se fotografy, snažící se najít a nepropást atraktivní záběr. Asi je zbytečné zase psát, že s výsledkem jsme byli opět všichni velmi spokojeni. A jelo se dál.
Následující den nás čekaly další pyramidy, ale už mnohem více přírody a dokonce i nějaká zvířata. Stejně jako v případě naleziště v Palenque jsme se pohybovali u hranic s Guatemalou, a protože z této země se do Mexika pašují jak lidé, tak drogy, na každém kroku stojí po zuby ozbrojená hlídka, která nás staví a kontroluje. Tato prohlídka vždy dopadla dobře a bez komplikací. Ale když po obou stranách silnice vidíte z pytlů písku postavené střílny kryté maskovací plachtou, ze kterých na vás míří samopal, přes cestu natažené pásy s hroty, a zastavuje vás několik po zuby ozbrojených vojáků, rozhodně to není příjemný pocit. Myslím si, že do karet nám, tak jako už několikrát, hrálo především to, že s námi cestovala Tisha, která opravdu nevypadala jako pašerák, ale naopak vzbuzovala ve všech důvěru. Tak, to jenom na okraj. Pojďme si raději povídat o příjemnějších věcech. Další zastávka byla v místě nazvaném Las Gucamayas a pokud byste toto místo chtěli hledat na mapě, musíte si pořídit mapu opravdu, ale opravdu, podrobnou. Ubytovali jsme se v „kempu“ s chatkami luxusnějšími i méně luxusními, přičemž na nás vyšly ty méně luxusní - chaloupky na „kuřích“ nožkách a toalety a sprchy společné o kousek dále v jiné „chaloupce“. Pro nás „baťůžkáře“ to nebyl problém. Co jsme potřebovali, to jsme měli. Postel s peřinou, střechu nad hlavou, teplou i studenou vodu, čisté WC a velmi chutnou stravu, což bylo v tento okamžik důležitější než focení. A ještě jedna drobnost... Už jste někdy bydleli v kempu, kde okolo vás po stromech skáčou opice a kolem létají papoušci a kolibříci? Tak tady to tak bylo.
Zvířátka... Ještě jsme neměli všechny kufry na pokoji a už jsme poskakovali pod stromy a honili opice. Přesto, že jsme bydleli u řeky a od domácích jsme se dozvěděli, že se tu dá koupat (ostatně jsme viděli i několik dětí, jak se v řece cachtají), byli jsme tak zaneprázdněni focením opic, že jsme do vody nešli. A snad jsme udělali dobře, protože další den, při projížďce po řece, jsme narazili na krásné dvoumetrové krokodýly, kteří se rozvalovali zhruba 200 m od našeho kempu. Prý lidi nejí. No, raději jsme to nezkoušeli.
Už jste někdy bydleli v kempu, kde okolo vás po stromech skáčou opice a kolem létají papoušci a kolibříci? Tak tady to tak bylo. Další zastávka byla u oceánu. U moře jsem už byl několikrát, ale tato scenérie mne opravdu dostala. Připadal jsem si jako v nějakém romantickém filmu. Nádherná písečná pláž, 42 km dlouhá, útulné dřevěné chatičky, šplouchání vln a hlavně nikde ani živáčka. S tím „živáčkem“ to byla do písmene pravda. Místní lidé měli „fiestu“, náboženskou oslavu svatého patrona jejich vesnice ležící na protějším břehu, takže na pláži opravdu nebyla ani noha a my jsme byli jediní turisté, kteří sem právě zavítali. Karel se ujal úkolu najít někoho, kdo by nás ubytoval a naše výprava si čekání krátila koštováním místní Tequilly. Během hodiny bylo všechno připraveno k nastěhování.
To jsme ale ještě netušili, že nás čeká ještě jeden silnější a emotivnější zážitek. Náš průvodce Karel domluvil s Carlosem, že můžeme být přítomní večernímu vypouštění želviček do oceánu. Něco tak úžasného jsem ještě neviděl. Sedm set želviček se toho večera snažilo dostat do oceánu, aby zahájilo svoji dlouhou pouť životem. Vypouštění trvalo asi jen 30 minut a do vody nakonec docupitaly na svých kraťounkých nohách úplně všechny. Každý v těch chvílích fotil jako o závod, ve snaze udělat co nejlepší záběr a večer, než jsem usnul, měl jsem celou scénu znovu a znovu před očima a přehrával jsem si každý okamžik, kterého jsem byl svědkem. Pro mě to byl vrchol celé naší fotoexpedice. Další dny byly stejně nabité, jako ty předchozí. Ale focení malých želviček už nic nepřekonalo. Pluli a fotili jsme v dalších lagunách, koupali se v oceánu a na dalších plážích, navštívili další vesničky a městečka. Když jsme se po třech týdnech loučili, všichni jsme se shodli na tom, že se do Mexika musíme vrátit. Na závěr bych chtěl velmi poděkovat jak časopisu Fotovideo, tak Karlovi, majiteli cestovní kanceláře, že mi umožnili podívat se do Mexika. Byla to jedna z nejlepších fotoexpedicí, jaké jsem kdy absolvoval. Ondřej Záruba * nádherné vodopády v Aqua Azul Cascades
Po obědě nás čekalo velké překvapení. Jen 300 m od našich chatiček měl místní vesničan Carlos záchranou želví stanici. Carlos se již několik let věnuje záchraně želv Golfina. V letním období, když želvy připlouvají na pláž a kladou vajíčka, Carlos s pomocníky každou noc procházejí celou pláž (všech 42 km tam a zpět) a tato vajíčka sbírají. Ta pak ukládají do veliké ohrady do písku na pláži, kde jsou vajíčka chráněna proti vetřelcům. Celou dobu se o ně stará, než se vylíhnou. A my jsme měli to štěstí, že jsme přijeli právě v období, kdy se malé želvičky klubou z vajíček a derou se na svět. Několikrát jsem takovou scénu viděl v dokumentárním filmu o želvách. Ale až osobní zkušenost a právě vylíhnutá želvička v dlani ve mně zanechaly velmi silné pocity, na které jen tak nezapomenu.
