(Z)civilizovaní LOVCI LEBEK Obávaní bojovníci žijící v nepřístupných horách mezi Indií a Myanmou, legendární lovci lebek, kteří své zvyky praktikovali ještě v osmdesátých letech minulého století. To jsou Nágové, národ, který díky přísným omezením indické vlády nebylo možné až donedávna navštívit.
10
KOKTEJL 9/2014
TEXT A FOTO: ADRIENA VYZULOVÁ Každodenní příprava ranního čaje i dávky opia na ohništi temného domu.
Dřívější obávaní lovci lebek se dnes láskyplně starají o svá vnoučata.
J
ČÍNA NEPÁL
Dillí
BHÚTÁN
INDIE
Bengálský záliv Indický oceán 12
ŠRÍ LANKA
KOKTEJL 9/2014
MYANMA
Nágsko BANGLADÉŠ
PÁKISTÁN
ak žijí Nágové po desetiletích izolace spojené s působením křesťanských misionářů? Přestože je kultura lovců lebek již dlouho zákonem zakázaná, generace, která ji zažila v plné síle, stále žije a my máme možnost nahlédnout do jejich světa v nejvzdálenějším koutě Indie. „Do Nágska určitě nejezděte,“ varuje nás hned první den v Guváhátí, hlavním městě indického spolkového státu Ásám, Němec Yann, který zde již devět let studuje původní kultury. „Ze starých zvyků už nic nezbylo, ukážou vám jednoho staříka a řeknou si o peníze,“ ještě přidává k našim obavám z cesty do tohoto kraje
bez turistické infrastruktury. Nenecháváme se odradit, ale je jasné, že se musíme poctivě připravit. Kromě policejních povolenek k vjezdu budeme muset zařídit i soukromý džíp a místního průvodce, který nám umožní proniknout pod turistický povrch, do života a domovů hrdých Nágů. Naštěstí se vše podaří zajistit za pár dní a můžeme vyjet. Na cestě do Nágska projíždíme Ásám, stát proslavených čajových plantáží, nabitý stánky, ovocem, motorkami, lidmi. Tradiční indický mumraj. Hned za nágskou hraniční závorou začíná pustina. Z indické slátané asfaltky přejíždíme na kamenitou cestu se zbytky
zpevněného povrchu, po kterém jezdí už jen jeden autobus denně. Zahraniční turisté sem po tisících rozhodně neproudí. Dnes překračujeme hranice jen my a ještě jeden jeep, dohromady asi šest lidí. Pro Indy je stát Nágsko zakázanou zemí za střeženou závorou, kam se nesmí stěhovat, ani tam obchodovat. Půda patří dle zákona Nágům. Polorozpadlé domy, nefungující haly, spálená země a nesmyslně velké kostely nás provázejí stále hlouběji do nágských hor.
DO ZAKÁZANÉ ZEMĚ
Dnes nás čeká celodenní přejezd asi osmdesáti kilometrů do vesnice Longwa, jedné z posledních alespoň částečně tradičních. Asi po čtyřiceti kilometrech a třech hodinách jízdy zastavujeme u policejní stanice v zaprášeném městečku Mon. Právě probíhá předvolební kampaň, všude je rušno, nálada ozbrojených jednotek nepředvídatelná. Nejdříve prohlídka vozu. Co vezeme? Zajímá je hlavně alkohol, který je zde zakázaný a o to více žádaný. My pašujeme několik placatek rumu jako úplatek pro náčelníky. Kdyby se dostaly do rukou policie, čekaly by nás krušné chvíle a policisty veselý
Tradiční domy jsou postavené z hlíny se slaměnou střechou a ozdobené rohy buvolů.
večer. Uf, naštěstí nic nenašli, tak ještě posbírat všechny zápisy, podpisy a razítka přímo na stanici a můžeme pokračovat dále. Do Longwa přijíždíme až pozdě večer, kvůli volbám je zákaz nočního vycházení, ale tady na to nikdo nehledí a jeden z vážených mužů pořádá doma předvolební mítink. Je třeba poradit se, koho budou všichni volit, rodinné klany drží při sobě i v politických otázkách. Jeho žena nás vede do domu pro turisty. Evidentně není příliš používaný, všechno je zamčené, ale pokoje jsou ucházející, dokonce s vlastní koupelnou. Otáčím kohoutkem a čekám, zda se dočkám i vody, ale to bych už opravdu chtěla hodně. Žena nám nabere vodu ze studny do kýblu a o hygienu je postaráno. Na večeři máme přijít k nim domů, vaří se pro širokou rodinu, něco na nás jistě zbude. Ve velkém temném domě z hlíny se slaměnou střechou nás vítá ohniště v předsíni pro hosty. Střechu podpírají dřevěné sloupy s rytinami mužů s useknutou hlavou v ruce. Stěny zdobí rohy buvolů a dřevěné sošky lidských postav. Usadí nás do plastových židlí a čekáme na pozvání k jídlu. Dům je velký asi sto metrů čtverečních, podlaha je z udusané hlíny, bez oken, světlo zajišťují ohniště. Je tu velká předsíň, která slouží i jako společenská část, potom kuchyně, obvykle přístupná jen pro členy domácnosti, a jedna ložnice. Asi po hodinovém čekání dostáváme vařené brambory, rýži, dušené hořčičné listy a vařené vepřové plné špeku. Vše bez chuti a zápachu. Ostatně nejeli jsme sem kvůli jídlu, ale atmosféře, kterou je temný dům se zapálenými ohništi nabit. Rodina se k nám chová pragmaticky, neoplývá přívětivostí ani
Dříve ženy chodily jen v sukénce, dnes se oblékají v západním stylu. Původní zůstaly šperky a vybledlé tetování pod koleny.
KOKTEJL 9/2014
13
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
Nágský náčelník — ang — v polovině 30. let 20. století v plné kráse.
nepřátelstvím a po jídle jsme slušně odesláni k noclehu.
PROCHÁZKA S NÁČELNÍKEM
NAGA QUEEN
Ráno nás čeká nová porce rýže s bramborami a můžeme vyrazit. O prohlídku vesnice je třeba jít nejdříve požádat náčelníka. Víme, že placatka rumu a obvyklý obnos indických rupií nám povolení zajistí. Ten místní je svými „poddanými“ oslovován „král ang“ a panuje vesnici Longwa a padesáti okolním. Jeho území • Ursula Violet Graham Bowerová se narodila v Anglii v roce 1914 jako dcera dobře situovaných rodičů. Měla před sebou život ve vyšší společnosti. Obrat ale nastal po úmrtí jejího otce, když si její matka už nemohla dovolit platit jí školné. Ursula neváhala a rozhodla se pomoci si sama a vydala se do Indie. • V roce 1937 poprvé spatřila oblast, kterou dnes nazýváme
14
KOKTEJL 9/2014
Historické foto nágských dívek tančících při oslavách jara.
přesahuje do Myanmy, všichni mu musejí odvádět daně a poslouchat jeho rozhodnutí v soukromých přích. Jako jediný má také nárok na více žen. Nás vítá vsedě na zemi vedle ohniště a místo koruny si ihned nasazuje svůj parádní kovbojský klobouk. Jeho pomocník připravuje v tichosti na ohništi čaj v bambusové nálevce a ranní dávku opia. Nejdříve vytáhne kus látky, napuštěné opiovým extraktem, a vyvaří ho nad ohněm, do vzniklé hnědé tekutiny namáčí suché drcené listy, které
Nágsko, a hned si ji zamilovala. Rozhodla se sem vrátit jako amatérská antrolopožka, což se jí vyplnilo jen několik let poté. Počátkem 40. let začala dokumentovat život Nágů, ti si krásnou Angličanku na první pohled zamilovali. • Zvrat přišel s rozšířením bojišť 2. světové války do pevninské Asie. Japonsko obsadilo Barmu a hrozil vpád do Indie. Ursula byla požádána, zda by nemohla zorganizovat jednotky Nágů pro boj proti Japoncům. Úkolu se zhostila na jednič-
ku. Její oddíly drtily v džungli všechny nepřátele a nedovolily jim projít. Pomáhaly také s přechodem pralesa uprchlíkům z okupovaného území. • Po válce byla Ursula po zásluze oceněna, učit se od ní umění boje v džungli jezdily vojenské jednotky z celého světa. Své oblíbené Nágsko ale musela kvůli napjatým vztahům Nágů s indickou vládou navždy opustit. Přízvisko Naga Queen jí ale zůstalo.
si nakonec nacpou do dýmky a oba slastně kouří. Opium sem míří z Myanmy a závislí jsou na něm prakticky všichni starší muži. Naše dárky udělají radost a my můžeme bez obav objevovat královo území. Vesnici tvoří asi 150 domů, všechny poměrně prostorné, z hlíny a vyřezávaného dřeva s travnatou střechou. Vlnitý plech, zloděj původní architektury, se sem ještě příliš nevkradl. Někteří muži nosí tradiční sestřih vlasů „na kastrol“ s rovnou ofinou vepředu a svázaným ohonem vzadu. Základem společnosti je rodina ve své širší klanové podobě. Role ženy tkví především ve starosti o děti a domácnost, jako udržovatelka rodinného krbu je ale ceněna a věrnost vlastní ženě je u muže považována za jednu z hlavních ctností. Původní kultura Nágů byla založena na animistické víře spojené s lovem lebek, které byly potřeba ke každé významné ceremonii jako projev odvahy mužů i talisman pro štěstí, nikdy však nebyla spojena s kanibalismem. Ve vesnici býval „dům lebek“, kam měl přispět každý dospělý muž, který nechtěl být považován za padavku. Dospívající chlapci a dívky bydleli společně v oddělených domech morung, kde se učili tradiční písně, tance, pověsti
ní milovat bližního svého. Výsledkem působení amerických misionářů je, že je Nágsko se 75 % věřících nejsilnější baptistickou oblastí na světě. Šlape mu na paty jen americké Mississippi s 55 % většinou. Již od sedmdesátých let je lov lebek zakázán, ale poslední zaznamenaný případ je z roku 1982. Dnes se Nágové potýkají se ztrátou identity a někdejší svět připomíná už jen hrstka starých lidí a ušetřené dřevořezbářské kousky. Dnešní obyvatelé se živí především kočovným zemědělstvím, zasejí, sklidí, pole vypálí a napřesrok se odstěhují na další, úrodnější půdu. Prakticky všechny lesy byly vykáceny a zdejší hory připomínají spíše spálenou zemi než úrodnou půdu. Průmysl ani odvětví služeb zde prakticky neexistují a volné chvíle mezi sklizněmi lidé vyplňují opiem a alkoholem.
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
PŘEŽIJÍ?
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
V každé vesnici býval dům lebek, do jehož kolekce měl přispět každý muž kmene.
a řemesla – dívky tkát šály, chlapci vyřezávat dřevo a bojovat. V morungu býval též dlouhý buben, údery se oznamovaly všechny důležité události ve vsi.
VYBOJOVANÁ SVOBODA
V době britského kolonialismu byli Nágové ceněnými vojáky britské armády, za což jim byla slíbena samostatnost, ale po vzniku moderní Indie se slib samostatnosti proměnil na omezenou autonomii, když se v roce 1963 stalo Nágsko
plnoprávným státem indické unie. Boje o samostatnost ale trvaly až do devadesátých let a učinily z Nágska zakázané území pro cizince. Jediní, kdo se sem dostali, byli američtí baptisté, kteří měli lovce odnaučit jejich barbarským zvykům, převést je na křesťanství a dokončit tak dílo započaté již v devatenáctém století anglikánskými misionáři. Američané se zhostili své role horlivě a houževnatě, a za několik desítek let se jim podařilo zdejší obyvatelstvo naučit místo zabíje-
Další zajímavou vesnicí je Wongla nedaleko města Mon. Muži ve zdejším okolí byli skutečně vyhlášenými a obávanými bojovníky. Již po cestě potkáváme starce s potetovanou tváří a hrudníkem, které značí, že „ulovil“. Ochotně nám pózuje s mačetou v ruce, polichocený namířenými objektivy. Místní náčelník je na tradice opravdu hrdý – pyšní se náhrdelníkem se čtyřmi lebkami na prsou, v uších má ozdobu ze srnčích růžků a na končetinách měděné náramky. Ty dříve tvořily s bederní rouškou celý oděv, a to i u žen, které běžně chodívaly nahoře bez. Dnes je většina lidí dle křesťanských tradic zahalena, i když jen do špinavých hadrů připomínajících pyžamo. Ve Wongla potkáváme bojovníků ještě několik. Lidé zde žijí v širokých rodinách a na prarodiče zde často připadá péče o děti. Vidíme tak několik paradoxních výjevů, jak se bývalí krvelační lovci lebek láskyplně starají o malá batolata. Navečer nám náš průvodce Rupak vyjednává nocleh u rodiny náčelníkova bratra. Večeříme opět brambory s rýží, tentokrát, na znamení postavení, nesnesitelně slané. Přišel si za námi popovídat kluk z vesnice, který umí dobře anglicky. „Musíme se ještě zbavit posledních zbytků tradic. Lidé tady třeba stále ještě obětují býky… Potom budeme konečně civilizovaní,“ vysvětluje zapáleně naučenými frázemi z kostela a amerických videokazet. „Děti chodí do škol, všichni se učí anglicky a v Monu je i nemocnice,“ chlubí se výdobytky moderní doby. Sucho v krku zapíjíme převařenou vodou a přemýšlíme, zda tu za deset let, až zemřou poslední stařešinové, zbude ještě něco „necivilizovaného“. Jisté je, že Nágsko je jedním z křehkých míst na této planetě, které je třeba navštívit co nejdříve. Autorka je průvodkyní CK Livingstone.
KOKTEJL 9/2014
15
Nejatraktivnější LIDÉ ágové, skupina asi sedmnácti kmenů, bývali obávanými lovci lebek na východě Indie – v dnešním Nágsku. Už v jedné z prvních zpráv z roku 1837 tvrdil lékař John McCosh, že Nágové jsou „nejdivočejšími kmeny z hor“, jež rozsévají hrůzu. Rané etnografické studie o výrazně tetovaných obyvatelích napsal antropolog S. E. Peal v letech 1872 až 1897. Ještě roku 1948 bylo ve slavné mezikmenové bitvě u Ukhy dle koloniálních údajů zabito 1408 lidí! A na řadě míst se vítězní Čangové, Yimčungrové a Kheamňungeni přeli o hlavy zabitých žen, jejichž vlasy si zdobili zbraně a košíky, do kterých ukládali své trofeje…
opakovaně (až do roku 1992) vyjížděla k těmto etnikům v oblasti Ásámu. Nágové byli – a zvláště četní Kónjak-Nágové – „nejatraktivnějšími lidmi, které jsem kdy studoval. Muži, stejně jako dámy, si dávali záležet na své vizáži. Obzvláště mladíci a děvčata byli foto: flickr.com
N
HON ZA LEBKOU
Ulovená lebka bývala potřebná třeba i pro výstavbu náčelníkova domu. V případě, že se ji nepodařilo získat, bylo prý nutné přinést alespoň pramen vlasů. „Muselo se to stát potají, protože domorodci věřili, že zmocní-li se nepřítel třeba jen hrsti vlasů, nebudou dlouho žít. Muži měli ostré mačety; často museli číhat v záloze několik dní, než se jim podařilo chytit aspoň dítě a uříznout mu pramen vlasů,“ napsala v roce 1970 Češka Milada Ganguliová, která 16
KOKTEJL 9/2014
Tetování ve tvaru V - tzv. fontána života.
pěkně upraveni, jejich bronzová pleť čistá a černé vlasy pěkně učesány, často se svěží květinou v ušním lalůčku,“ tvrdil etnolog Christoph von Fürer-Haimendorf (1969). Skupiny Nágů si po staletí uchovaly zvyk tetování, které se lišilo podle kmenů. Úspěšní muži Phóm-Nágů a Čangů, kteří získali hlavu nepřítele, mívali na hrudi vytetované veliké rozevřené písmeno V („fontánu plodnosti“), Kónjakové si v takovém případě modročerně vyznačili kruhy v obličeji kolem očí a nosu. Stejně tak činili Wančové. Ženy Čangů si vysoko tetovaly čela skobovitým ornamentem, takže si vytrhávaly i vlasy, aby byly tyto motivy pěkně vidět. U dívek to bývalo spjato s věkovými stupni (ženy Ao Nágů by se bez tetování ani neprovdaly, mívaly i čárky na bradě); například u Angů tuto činnost vykonávala výhradně náčelníkova manželka, ženy mívaly jakoby „ovinuté šňůrky“ na lýtkách a podobně. Nebylo to bez rizika. V 19. století Robert G. Woodthorpe potkal desetiletou holčičku, které ošklivě hnisaly tetované nohy, nebylo jí už ale pomoci – zemřela. V roce 1882 popsal, jak se tetování dělalo: „Tetuje se rozškrábnutím kůže pomocí dâo, ostrým kamenem, a vtírá se najemno rozdrcená rýže, do které se přidává šťáva z bobulí, zanechávající černé skvrny.“ Jednotlivé kmeny měly i rozdílné a v čase se měnící postupy. Čang-Nágové
foto: SOAS, Nicholas Haimendorf
Skupiny horských Nágů se pyšnily nejen tetováním, ale i skvělými účesy.
TEXT: MARTIN RYCHLÍK Originální ozdoby hlavy na snímku z roku 1873.
foto: archiv autora
si ve 20. století předkreslovali ornamenty namáčenou třískou z bambusu, pak je vbodávali trny. „Poraněné místo se potře šťávou indigovníku, aby trvanlivost vzorů byla zaručena,“ psala Ganguliová. Britové a misionáři v Nágsku potlačovali nejen lov lebek, ale i s ním související tatuáž.
• Tetování má mnoho užití. Poslední dobou se, především u amerických vojáků, rozmáhá tetování lékařské či identifikační. Nejčastěji je umístěné na levém boku jen pár centimetrů pod podpažím, nazývá se meat tags po vzoru dog tags, psích známek, které nosí američtí vojáci na krku. • Získání stěžejní zdravotnické informace, jako je údaj o krevní skupině
či alergii, může být mnohdy rozhodujícím elementem při záchraně života. I proto nosí vojáci americké armády na krku malé kovové plíšky s těmito informacemi. Málokdo ví, že mají pro jistotu ještě záložní v levé botě, pokud by došlo ke ztrátě těch prvních. Některým z vojáků se však i toto jeví jako nedostatečné, a proto si nechávají stěžejní
informace vytetovat. • Tetování není povinné, ale stává se čím dál tím populárnější. Někteří dávají průchod své kreativitě a nechávají informace zobrazit jako součást komplexních obrazů. Většina se ale prý spokojí s pouhou textovou informací, která pomůže lékařům či alespoň identifikaci v případě toho nejhoršího.
ZNÁMKY ŽIVOTA
NÁGŠTÍ KADEŘNÍCI
Kromě ornamentů na kůži dbali Nágové o působivé účesy. Zatímco skupina Thenko-Kónjaků se stříhala na krátko, Thendu-Kónjakové si nechávali dlouhé vlasy, svazovali je do uzlu, do nějž napříč zastrkovali desku s kozlími chlupy. Nosily se i kónické klobouky, do nichž si úspěšní Kónjakové mohli vplést lidské kadeře – opět doklad válečnického umu. Jako přírodní kartáč k česání sloužila čtvrtka vysušeného ostrého plodu s trny; jiní Nágové (Čang, Phóm) vyráběli bambusové hřebeny. Ženy měly dlouhé prameny, které si prokládaly příčesky a ovinovaly, takže budily dojem, že jim až pod zadek visí pevná vlasová „trubice“. O pestrých nágských variantách účesů se přesvědčila i Ganguliová. Ještě v šedesátých letech 20. století viděla na ukhrulském tržišti desítky Tangkhul Nágů, kteří se vyholovali vysoko nad spánky, takže jim zůstával jen pás vlasů, z jehož konce na krku visely delší svazky – jak je v letech 1873–1875 fotograficky zachytil Woodthorpe. Podobná „číra“ měli i Angamiové, kteří si zadní cůpek převazovali rudou přízí a zdobili pérem. Musela to být věru působivá podívaná, takže není divu, že vzezřením Nágů byl unešen nejen zkušený Fürer-Haimendorf. Autor je etnolog, nedávno vydal knihu Dějiny tetování.
D
O
PO
RU
CˇU J
E
INZERCE
o
NEPÁL DOBRODRUHU Expedice pro horaly a náročné „fajnšmekry“
26.09. - 21.10.2014 Provází
ˇ ˇ RUDA ŠVARÍCEK
Unikátní trasa syrovou divočinou vede do nejméně navštěvované části Nepálu ve vysokých horách.
Více na WWW.KOKTEJL.CZ/ZAJEZDY
KOKTEJL 9/2014 17 akci organizuje magazín Koktejl a CK Livingstone (www.livingstone.cz)
