Terénní teorie 1. Archeologie a památková péče Úvod do problematiky APP – příčiny a cíle archeologických výzkumů: Archeologické výzkumy lze z hlediska „archeologické památkové péče“ – tj. podle faktorů, které je vyvolají, rozdělit do dvou základních skupin s odpovídajícím označením: 1. výzkumy neohrožených lokalit (tzv. „systematické“) – podnětem jsou „potřeby“ archeologie jako vědného oboru (revizní, krajinné sondy, ...) 2. výzkumy ohrožených lokalit (tzv. „záchranné“) - podnětem je zamýšlený destrukční stavební nebo těžební zásah, tj. z důvodů potřeb „veřejnosti“ V každém případě je úkolem archeologického výzkumu na odpovídající, v případě výzkumu neohrožených lokalit na nejvyšší možné úrovni rozeznat, zdokumentovat, vyzvednout, ošetřit a zaevidovat archeologické památky! Stávající fond nedotčených archeologických památek se v současnosti neustále zmenšuje, především vlivem intenzivní stavební činnost posledních let. A to přesto, že těžiště moderní ochrany archeologických by mělo spočívat v jejich primární ochraně – tj. docílení jejich nenarušení – preventivní archeologická památková péče. V případech, ve kterých bohužel nejde primární ochranu archeologických památek v konfrontaci s jinými zájmy prosadit, dochází na řadu povinnost zajistit uchování informací o archeologické památce odborným vyzvednutím movitých archeologických nálezů, i dokumentací postupně odkrývaných nemovitých archeologických nálezů - prostřednictvím tzv. „záchranného archeologického výzkumu. Zde je třeba upozornit, že archeologický výzkum znamená, sice za odborné asistence, ve své podstatě zničení celého nebo části archeologického naleziště destruktivní metodou, proto je důležité ho provést na odpovídající odborné úrovni, poněvadž archeologické situace budou po jeho ukončení nenávratně ztraceny. Proto i pojem „záchranný archeologický výzkum“ ve smyslu záchrany archeologických památek je v podstatě zavádějící. Přesto někdejší podceňování vědeckého významu, či přínosu „záchranných výzkumů“ v porovnání s výzkumy tzv. „systematickými“ dnes neobstojí, poněvadž výsledky kvalitně zajištěného „zachranného“ se dnes často vyrovnají výsledkům „systematického“ výzkumu, a vývoj v 90. letech 20. století, resp. na počátku století našeho tomu dává plně za pravdu. (pozn. pojem systematický archeologický výzkum je o něco méně, ale taktéž neadekvátní označení typu výzkumu)
1
Právní opora archeologické památkové péče v ČR: - stávající legislativa – přirozeně nedokonalá (jak v pojetí archeologů, tak investorů) - falešně nás může upokojit stávající horší stav v okolních zemích (Rakousko, některé spolkové země v Německu; naopak v poslední době úprava památkového zákona na Slovensku znamenal posun k větší přehlednosti a pregnantnosti) - posun k lepšímu znamená alespoň tzv. „tachovský rozsudek“ - rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve sporu ZIP o.p.s. versus Česká republika, Okresní soud v Tachově (2004), který může sloužit jako precedentní pro povinnost veškerých právnických osob v roli stavebníka hradit náklady záchranného archeologického výzkumu Podmínky ochrany archeologických nalezišť a nálezů (nemovitých i movitých) určují především: • § č. 21 - 24 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči v platném znění (tj. znění novely č. 242/92 Sb. a dalších předpisů). Archeologické památkové péče a archeologických nálezů se týkají i některé další právní normy: • § 37 a 38 stavebního zákona č.50/1976 Sb. ve znění pozdějších předpisů, zvl. novely č.83/1998 Sb. • zákon č. 244/1992 Sb., o posuzování vlivů na životní prostředí, konkrétně § 3 pojednává o vlivu stavby, činnosti nebo technologie na kulturní památky (tzv. EIA), dále pak v příloha 3C se zmiňuje i o archeologických nalezištích. tzv. „Maltská konvence" •
•
• •
dne 23.9.2000 pro Českou republiku vstoupila v platnost Úmluva (Rady Evropy) o ochraně archeologického dědictví Evropy (revidovaná) z r. 1992 potvrzená v La Valettě), jejíž text je vyhlášen ve sdělení MZV č.99/2000 ve Sb. mezinárodních smluv a kterou ČR podepsala 17.12.1998. Úmluva zavazuje signatářské státy k zavedení principů systémové ochrany, preventivní péče a záchrany ohroženého archeologického fondu, tj. archeologických nalezišť a nálezů (nemovitých a movitých) mimo jiné poskytováním dostatečných prostředků pro záchranné výzkumy, které nejsou vyvolány badatelským zájmem, ale zájmem veřejným nebo podnikatelským, a to včetně uchování, vyhodnocení movitých archeologických nálezů a dokumentovaných archeologických situací při záchranných výzkumech a zveřejnění výsledků apod. z veřejných zdrojů. Úmluva také upřednostňuje zavedení principů preventivní ochrany do rozhodování orgánů veřejné správy důležité si je uvědomit, že v případě „sporu“ mezi národní právní normou členského státu EU a nadnárodní normou má ta druhá zpravidla přednost
2
Současná právní filozofie ochrany archeologických památek •
opírá se především o stěžejní část – tj. §22 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči: „Archeologický ústav a oprávněné organizace jsou povinny před zahájením archeologických výzkumů uzavřít dohodu s vlastníkem (správcem, uživatelem) nemovitosti. Nedojde-li k dohodě, rozhodne okresní úřad o povinnostech vlastníka (správce, uživatele) nemovitosti strpět provedení archeologických výzkumů a o podmínkách, za nichž archeologické výzkumy mohou být provedeny“ a „má – li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, je stavebník povinen oznámit již v době přípravy stavby tuto skutečnost archeologickému ústav.“ Pozn.: stojí za pozornost pasáž ustanovení, v které je povinnost uzavřít dohodu o provedení výzkumu „hozena“ na AÚ a oprávněné organizace. • z dalšího znění zákona vyplývá, že archeologické ústavy mají buď záchranný archeologický výzkum zabezpečit samy nebo vyzvat některou z oprávněných organizací na příslušném území, aby výzkum provedla „Území s archeologickými nálezy“ (ÚAN) • • • •
prostorové vymezení ÚAN závisí na aktuálním stavu rozpoznání archeologických nalezišť vymezení ÚAN je možné pouze na základě určení rozsahu výskytu archeologických nálezů – protože drtivá většina archeologických nalezišť se nachází pod úrovní terénu, k vymezení archeologické lokality dojde často až při stavební činnosti narušující tuto lokalitu pouze minimální část rozpoznaných archeologických nalezišť nebo jejich částí pak představuje kulturním památky nebo součásti památkově chráněných území (památkové rezervace, zóny), kdežto naprostá většina dosud rozpoznaných archeologických nalezišť však chráněna není. v neposlední řadě existují také nerozpoznaná území s archeologickými nálezy
Východiska APP: • v zájmu co největšího uplatnění zásad primární ochrany archeologických památek je důležitý zvyšující se podíl nedestruktivních archeologických metod • z hlediska APP je přijatelnější důsledné uplatňování „puristický“ výklad, že v zásadě je ÚAN celé území státu, vyjma zcela prozkoumaných nebo zničených areálů; poněvadž základní důvod nedostatečné záchrany archeologických památek v případě jeho důsledného uplatnění posune od neochoty a neagažovanosti úředníků stavebních úřadů a památkových odborů samospráv k problému zabezpečení reálního pokrytí regionů naší země archeology vykonávající APP, • důležitým faktorem se tedy jeví být nárůst počtu archeologů a archeologických oprávněných institucí schopných uplatnění puristického výkladu vyžadovat (nejen v tradičních sídelních regionech kolem velkých měst), ale APP i naplňovat (či už formou preventivní archeologie, nebo prováděním „záchranných“ výzkumů
3
Problematika SHP. • velice úzce souvisí s archeologickou památkovou péči především v oblasti archeologie historických sídel naší země • v památkovém zákoně však takřka vůbec není ošetřena dokumentace historických staveb, kde při opravách a přestavbách dochází k úbytku historických konstrukcí, přičemž o úbytek vědecky i obecně kulturně-historicky cenných informací je srovnatelný s ničením archeologických nalezišť. • z evropských právních norem se sice dotýká tzv. „Granadská konvence“, jeí naplňování je však problematické • ideálním stavem je opět spíše primární záchrana stavebních památek • v případě již realizované stavební činnosti se jeví dnes již jako nezbytné propojení záchranného archeologického výzkumu (archeologické nálezy nemovité a movité ukryté zpravidla pod zemí nebo v násypech kleneb staveb) se stavebně historickým průzkumem (konstrukce vykazující historické a památkové hodnoty na zemí). Stavební zákon, stavební řízení : • stavební zákon o územním plánování a stavebním řádu č. 50/1976 Sb. ve znění zákona č. 83/1998 Sb. • SR vede jej stavební úřad • účastníci SŘ – stavebník a právnické nebo fyzické osoby, které mají vlastnická nebo jiná práva k sousedním pozemkům nebo stavbám a jejichž práva, právem hájené zájmy nebo povinnosti jsou mohou být stavebním povolení dotčeny (orgány státní správy a samosprávy, vlastník, JME, JMP, Telecom, ...např. je účastníkem osoba která vykonává odborný dozor, nebo odborné vedení stavby, ale není provádějící stavební firma; je vlastník a nejsou nájemníci) • stavební řízení (SR) se řídí ustanoveními zákona o správním řízení, přičemž se dodržuje „koncentrační zásada“, podle níž je nutné veškeré skutečnosti zjistit při ústním jednání spojeném s místním šetření (popř. při jednání které je nahrazuje). Důsledkem je, že veškeré námitky a připomínky lze přednést pouze v rámci SŘ, jinak budou nebudou brány v potaz • výsledkem je pak stavební povolení nebo zamítnutí žádosti o SP (platnost 2 roky) • takže v rámci SŘ – odborné vyjádření (SPÚ) - závazné stanovisko (OPP) – rozhodnutí (SÚ) + podmínky Nezbytným se jeví - zabezpečit účast archeologů, resp. zajistit sledování zájmů APP v rámci SR. Jiné právní normy, které se eventuálně mohou dotýkat problematiky APP: • zákon o odborném dozoru a bezpečnosti práce č. 174/1968 Sb. • zákon o hornické činnosti výbušninách a státní báňské zprávě č. 61/1988 Sb. • zákon o zeměměřičství č. 200/1994 Sb. • zákon o přestupcích č. 200/1990 Sb. • zákon o správním řízení č. 71/1967 Sb. • zákon o obcích č. 367/1990 Sb. • zákon o okresních úřadech č. 425/1990 Sb. • zákon o životním prostředí č. 17/1992 Sb. • zákon o posuzování vlivu na životní prostředí č. 244/1992 Sb.
4
Struktura archeologické památkové péče, funkce a fungování jednotlivých složek. Dle znění současného památkového zákona vyplývá, že archeologické výzkumy jsou oprávněny provádět pouze právnické osoby, které mají udělené povolení k této činnosti ministerstvem kultury ČR (dále oprávněné organizace) a uzavřou dohodu s Akademií věd ČR. V dohodě je zejména vymezen územní rozsah činnosti té které oprávněné organizace. Podmínky: • podmínkou k udělení oprávnění k provádění archeologickým výzkumům je personální obsazení (min. 1 vysokoškolsky vzdělaný archeolog) • další podmínkou je technické vybavení pro zabezpečení provádění archeologických výzkumů • třetí podmínkou je uzavření dohody s příslušným muzeem o předávání nálezů Historie: Do r. 1989 byly oprávněné organizace pouze tyto typy institucí: • Archeologické ústavy tehdejší ČSAV v Praze, Brně a v Nitře • Filozofické fakulty univerzit v Praze, Brně a v Bratislavě s katedrami (semináři) archeologie • Památkové ústavy s archeologickými pracovišti • muzea (krajská zřizovaná KNV, okresní zřizovaná ONV a městská zřizovaná MNV) s archeologickými odděleními. Současné typy archeologických oprávněných organizací: 1. Rozhodujícím činitelem jsou ARÚ ČR AV v Praze a ARÚ ČR AV v Brně (ředitelé L. Jiráň, P. Kouřil, agendu vykonávají jejich zástupci M. Tomášek a J. Doležel) • v podstatě jsou garantem archeologické památkové péče (jsou citované v zákonu), i když nejsou primárně a také z titulu svého zaměření na vědeckou činnost orientované na přímý výkon archeologické památkové péče, • jejich souhlas je zapotřebí při žádostí o „licenci“ (oprávnění k provádění AV) • dohody s ARÚ jsou rovněž podmínkou k provádění AV, • působnost (Čechy, Morava a Slezsko v historických hranicích ???, jejich obostranný souhlas je zapotřebí např. při žádosti o provádění AV v hranicích celé republiky, ale i kraje Vysočina) • důležitá role pražského ústavu při diskusi o úpravách památkového zákona 2. Územní odborná pracoviště Národního památkového ústavu (ÚOP NPÚ; integrované někdejší PÚ) • v jejich rámci – archeologická oddělení • mají roli již v procesu SR, jejich vyjádření bývají (resp. nebývají) podkladem pro rozhodnutí příslušných úřadů samospráv ohledně připravovaných staveb • některá vykonávají výzkumy ohrožených lokalit, některé ne (záleží od velikosti archeologického oddělení, jeho zaměření a priorit) 3. Státní Ústav Památkové Péče – rovněž součást NPÚ • kompetence nad NKP a památky zapsané ÚSSKP • obhospodařují Státní archeologický seznam 4. Ústavy archeologické památkové péče – ÚAPP • v roce 1993 v důsledku transformace AV ČR zřídilo MK ČR na návrh odborníků archeologů tři jako státní příspěvkové organizace, a to v Praze, Mostě a v Brně. V roce 1995 byl zřízen čtvrtý v Olomouci, který MK ČR k 31.12.1998 zrušilo a převedlo v podobě Archeologického centra (ACO) jako jednu z organizačních částí Vlastivědného muzea v Olomouci, dnes opět ve funkci někdejší ÚAPP pod označením ACO. • původně zamýšlené jako stěžejní instituce ve všech krajích vykonávající záchrannou archeologickou péči – bohužel nevznikli v dalších krajích • v současnosti přešli od MK pod kompetenci krajských samospráv
5
5. muzea – jejich archeologická oddělení • původní a tradiční vykonavatelé záchranné archeologické péče • (široké spektrum od velkých jako NM, krajských HK, OL, přes okresní lépe (UH), či hůře (PE) vybavené po městské MMB, Havl. Brod, • častý problém vytíženosti muzejního archeologa jinou než záchrannou činností (především sbírky, výstavy, vyjádření, apod.) 6. katedry resp. ústavy archeologie (Praha, Brno, Opava, Plzeň, egyptologie, ...) • především výchovní a vědecká činnost 7. nestátní soukromoprávní organizace • první a dlouho jediná vznikla r. 1991 Archaia v Praze, na bázi občanského sdružení • Archaia - na přelomu 20./21. století vývoj od jedné velké k regionálním, vázaným na velké centra (Archaia Praha, ZIP Plzeň, Archaia Brno) • dnes fungují na bázi obecně prospěšných společností – díky mechanizmům správních a dozorčích rad, a povinných výročních zpráv jsou pod veřejnou kontrolou • dnes se již výrazně podílejí na archeologické památkové péči – ve svých regionech dle počtů výzkumů na 1. nebo 2. místě za místními ÚAPP-y • výhled do budoucna – žádoucí zřejmě další rozšíření do regionů • výhodou je snadnější legislativa při založení těchto institucí • naopak – zdá se, že v současné době není vůle k udělování tzv. licence dalším nestátním organizacím, nutno poznamenat, že o ně žádali vždy pouze jednotlivci, pozn. existují i nestátní bez „licence“ Peréz, Fluvius, Taranis, Arch. sdružení – podílejí se na AV v rámci subdodávek pro oprávněné instituce, • často fungují jako SRO-čka – cílem není APP, nýbrž zisk • tato forma vylučuje možnost veřejné kontroly fungování a hospodaření Občanská veřejnost, obecní samospráva a archeologie: Při uplatňování APP se střetává několik zájmů, s nichž základní a velmi často protichůdné jsou základní dva: • zájem stavebníků při realizaci své činnosti • zájem archeologů o záchranu archeologické památky Do toho vstupují pak zájmy dalších skupin veřejnosti. Tato se chová značně nejednotně a nejdnoznačně a to především díky přirozené „schopnosti“ akceptace obou základních zájmů. 1. Veřejnost se o archeologii zajímá, vzrušuje ji romantická představa (často poněkud zkreslená) o pokladech, o dokladech života našich předků, … 2. Na druhé straně veřejnost „ocení“ a upřednostní výstavbu dostupného supermarketu, nebo multikina jako důvod k destrukci archeologických památek před jejich primární záchranou. Obdobně nejednoznačně se chová, a v podstatě se musí chovat rovněž politická reprezentace veřejnosti a volení i nevolení členové samosprávy, poněvadž „musí“ respektovat její různé zájmy. Při uvědomení si nesrovnatelných finančních prostředků investora, použitelných např. na reklamní kampaň zamýšlené stavby se zásadním úkoly jeví: • výchova, vzdělávání a kvalitní odborná, ale též manažerská průprava archeologů, především těch, kteří jsou v intenzivním profesionálním kontaktu s věřejností a jejími různými složkami • popularizace archeologie, její cílů a poznatků široké veřejnosti (přednášky, výstavy, dny otevřených dveří, média, …). Na okraj nutno podotknout, ač se to zdá, resp. mělo být zbytečné, že archeologové jsou povinni dodržovat zákony (bezpečnost práce, vstup na cizí pozemek, případně podléhání korupci ze strany jiných zájmových skupin, …), poněvadž pak upřímně se nelze divit snahám o překračování zákona se strany stavebníků na úkor archeologických památek.
6
