Teorie všeobecného zájmu Jedna z pouček v ekonomii říká, že individuální zájem je ku prospěchu všech. Takto se dá brát jakýsi „zájem“ ze strany jednotlivce. Podívejme se na tuto problematiku z opačné strany – jak funguje všeobecný zájem a jak se s ním dá manipulovat ku prospěchu zájmu jednotlivce? Všeobecný zájem. Věc, která vládne a ten, kdo dokáže s tímto manipulovat má v ruce neocenitelný trumf. Má v rukou schopnost vládnout masám – v historii známe mnoho příkladů – ať už to byl Adolf Hitler nebo třeba Napoleon. Všeobecný zájem společnosti se dá primárně rozdělit dle příjmu. Finance, peníze, jsou totiž tím, co lidstvo stále udržuje při životě. Lidské touhy jsou totiž neomezené, zdroje omezené. A peníze, či spíše cena je tím, co lidstvo drží na uzdě a nedovolí mu vyčerpat všechny zdroje. Jak již bylo ovšem řečeno, tak lidské touhy jsou neomezené – je přirozenou vlastností člověka, že se snaží k sobě dostat co nejvíce financí, aby mohl uskutečnit co nejvíce svých tužeb. Touha po bohatství je přirozená vlastnost a cílem lidského života je dosáhnout bohatství – ať již duchovního, či materiálního. Lidský život stojí na základě materie – jsme lidmi z masa a kostí, máme orgány, jsme látkou, materiálem. Základem všeho živého je látka, materiál. Takto by se mohl člověk přirovnat k všemu kolem sebe – na materii, látce je stvořeno vše kolem nás. To, co dělá člověka lidským je duchovno. Čím bohatší je člověk, tím více je člověk lidským a k lidskosti člověk přirozeně spěje. Ukážu vám to na příkladu – máme chudáka, člověka, který žije v materiální nouzi, nemá dostatek peněz. Může být bohatým a tím pádem být lidským? Ale jistěže – a má na to rovnou dvě cesty. To první cestou je cesta duchovní – je složitější, na této cestě čeká spousty dalších nástrah, ovšem vede k lidství, a to je náš cíl. Náš chudák může být člověk duchovně založený, uvažovat nad filozofickými otázkami, může sbírat staré knihy za pár korun z antikvariátu a číst, může hledat své duchovní bohatství, jakési naplnění své duše. Cílem jeho života není nahromadit materii, ale naopak, nahromadit myšlenky a obohatit své nitro. I pravoslavný kněz je boháč, pokud věří své víře, pokud ho víra naplňuje. Samozřejmě, náš chudák má před sebou strastiplnou cestu – jak bylo řečeno, základem života je materie, které má onen chudák nedostatek. Tato překážka ho bude dráždit a zdržovat na cestě k bohatství duše (třeba nebude mít oněch pár korun na ony knihy), ovšem o to více si „svého“ bohatství bude vážit a o to více o něj bude usilovat – nedostatek materiálního bohatství bude vyvažován přebytkem bohatství duše. Nebo naopak – díky svému duchovnímu bohatství a velkému poznání může později dospět i k bohatství materiálnímu. Druhá cesta je cesta materie – pro chudáka je to cesta přerozdělování.
On, jakožto chudák, může být člověk založený materiálně, a tak nedostatek materie se u něj stane natolik závažným problémem, že převýší jeho touhu po duchovním poznání, případně může být ovlivněn svým okolím (rodina zaměřená na materiál). Tento člověk poté citlivě vnímá rozdíly v množství vlastněné materie u jednotlivých lidí. Hlavní jednotkou bohatství je u něj materiál a množství směnitelného statku – tedy peněz. Tento jedinec ví, že jsou další jedinci, kteří vlastní o mnoho více statků – v jeho očích zbytečně, protože jeho životní standard se spokojí s málem, soudí, že oněm materiálně bohatším by také mělo stačit málo. Tento chudý jedinec je zaměřen na materii a ne na duchovno. Nezáleží mu na vzdělání a na práci a píli, protože práce a píle povznáší ducha. Chce tedy přerozdělit majetek materiálně bohatších lidí mezi materiálně chudé, tedy i sobě. V dnešní moderní době (mluvím o dvacátém a jednadvacátém století) v podobě progresivního zdanění a štědrých sociálních dávek. V extrémních případech se tito čistí materialisté uchylují k extrémním směrům, jako jsou nacionalismus, fašismus či komunismus – tyto ideologie teoreticky staví na duchovním základu, ale v praxi jde o čirý materialismus, jejich „duchovní“ část je jen alibi, které kryje extrémní zaměření na materii. Shrneme-li předchozí část, tak tedy: Vše živé je stvořeno na základě materie. Lidským člověka dělá duchovno. Člověk přirozeně touží po bohatství, buď materiálním, nebo duchovním. Čím bohatším je člověk, tím více je tento člověk lidským. Jak již bylo ale řečeno, tak materie je jen základ. Tedy i materiální bohatství je jen základem. Blíží se lidství, ale stále to není ono – člověk materiálně bohatý, ale duchovně chudý je na úrovni luxusně pečované krávy či psíka boháče. Naopak člověk duchovně bohatý, ale materiálně chudý je lidský, ovšem jeho lidskost je zkoušena a neustále bičována nedostatkem materie, která je základem všeho živého. Ideálem je tedy jakýsi střed (duchovní i materiální) či hojnost obojího. Chudoba materiální i duchovní je to nejhorší, co se člověku může stát – poté není jedinec ani trochu lidský, je na úrovni zvířat a záleží na jeho okolí, zdali bude společnosti neškodný, a poté mu lze pomoci celkem jednoduše, či bude jedinec agresivní jako zvíře, což mu poté pomoci je velmi těžké a určeno je to pro ty nejlidštější, kteří mohou trochu své lidskosti předat dál díky svému duchovnímu bohatství. Otázkou zůstává, zdali lze díky materiálnímu bohatství dosáhnout bohatství duchovního a zdali lze vůbec materiálního bohatství dosáhnout samostatně, bez bohatství duchovního. Lze. Můžete materii zdědit, můžete k materii přijít náhodou (třeba výhra). Ovšem bez trochu duchovního bohatství lze jen těžko toto bohatství udržet, poněvadž pokud dostane duchovně chudý velké množství materie (peněz), tak v touze po materii vymění svoji získanou materii (peníze) za další materii (různé statky), ovšem tu nevyměňuje dále, a tak u sebe hromadí mnoho různých cetek, ovšem prostředek směny ztrácí – investuje bez rozumu, který řadím do duchovního bohatství (rozum není kost, orgán, peníz či cokoliv hmatatelného). Naopak skrz duchovní bohatství lze materiálního bohatství dosáhnout vlastní pílí a snahou – skrz svoje vědomosti, moudrost a rozhled. Skrz svoje myšlenky (psaní knih) a tak dále. A díky duchovnímu bohatství (rozum, vzdělání a rozhled) nemusí být natolik těžké materiální bohatství udržet (rozumné investice).
Taková poznámka – bohatství je velmi relativní pojem, který každý hodnotíme subjektivně. Lidé bohatší, než my, jsou dle nás bohatí, ovšem oni samy se často cítí průměrní a ti oproti nim bohatší jim připadají bohatí. Ovšem sami vědí, že jsou bohatší, než jiní jedinci. Bohatství je tedy relativní, vychází z lidských neomezených tužeb – člověk chce být neustále bohatší (s jídlem roste chuť) a to jak materiálně, tak duchovně. Řekne-li někdo tedy, že již získal všechno poznání světa a je tedy duševně nejbohatším člověkem světa, jde o hlupáka, poněvadž absolutní bohatství je nemožné. Klasické „vím, že nic nevím“ – čím více člověk pozná, tím více by měl zjistit a vidět, kolik ještě nepoznal, poněvadž má širší rozhled a vidí oblasti, do kterých ještě nepronikl. Krásným příkladem jsou filozofické otázky ohledně bytí, které nikdy nedošli absolutní odpovědi, jen se jim přiblížili či vědecké problémy, jako je rýma – stále na ni neexistuje lék, přestože již máme léky na nejrůznější a nejzáludnější nemoci světa. Až člověk dojde k absolutnímu poznání, tak dojde ovšem k paradoxu. Nebude již nic, co by musel člověk zkoumat, zjišťovat, nalézat, nic, o co by se mohl obohatit. Zůstane jen materie, o kterou se člověk může snažit neustále. Člověk tedy opustí své absolutní poznání (poněvadž je zakončeno, je „nudné“, není jak dál) a vrátí se k materii. Místo toho, aby se z něho takto stal dokonalý tvor, se z něj opět stane primitiv na úrovni zvířat, který nezná jiné východisko, nežli materii. Tím dojde k určitému obratu – absolutní poznání se zatratí (díky přestání se zaměřování na něj) a lidé, kteří budou duchovně zaměřeni a unaveni z přebytku materie a všeobecné primitivity začnou znovu nalézat již dříve nalezené, znovu objevovat a znovu usilovat o absolutní poznání. Absolutní poznání je tedy pouze momentální, z absolutního poznání vzejde jen opětovná jednoduchost a primitivita. Inteligentní společnost je krásná, ovšem přemíra inteligence a poznání toto devalvuje a snižuje inteligentní společnost zpět na společnost jednoduchou, primitivní. Co toto má společného s oním všeobecným zájmem? Představme si společný zájem jako úsečku – na jednom konci je chudý extrém (duchovně i materiálně chudí) a na druhém konci je bohatý extrém (duševně i materiálně bohatí). Zájem jedněch vyrovnává zájem druhých, tím je ona úsečka stále vodorovná (případně lze interpretovat i jako váhu, která je takto v rovnováze). Pokud je ona úsečka v rovnováze (vyrovnané misky vah), je to ku prospěchu všech a všichni jdou směrem ke zvyšování bohatství (u bohatých se zvyšuje dosáhnuté maximum, u chudých se zvyšuje absolutní minimum). Dokud oba extrémy uvažují nezávisle, je všeobecný zájem (dosáhnout většího bohatství) v rovnováze. Problém ovšem je, že na obou koncích jsou lidé – a lidé jsou snadno zmanipulovatelní. Tohoto může využít politika. A tím se dostáváme k meritu věci – jak může všeobecný zájem naklonit ve svůj prospěch jedinec (jak může být všeobecný zájem zneužit ku prospěchu zájmu jednotlivce)? Vynikající politik je vynikající řečník. Politik se snaží získat přízeň široké veřejnosti, a to buď svojí prezentací, nebo svými myšlenkami a činy (nebo obojím). Lidé jsou různí – co jedinec, to jiný zájem, to jiné myšlenky. Činy a myšlenky jednotlivce (politika) se tedy automaticky nemohou líbit všem, vždy bude někdo s jiným názorem, nějaká opozice. Se vším se dá nesouhlasit. Příklad – dokažte mi, že neexistuje člověk, který má tři ruce. Lidské oči jsou pomíjivé a smysly jsou ovlivněné myšlením a stereotypy… Tím, že něco neukážeme, neznamená, že to nemáme.
Ve všem existuje nějaký extrém. Existují politici s výbornými myšlenkami, které ale neumí podat plénu a naopak politici s relativně ďábelskými plány, které dokážou tak perfektně vyjádřit a prezentovat, že se pro ně téměř každý nadchne, i když jsou výrazně v jeho neprospěch. Tento člověk svůj zájem (například obrat bohaté vrstvy a nechat se zvolit relativně chudou většinou) může přednést veřejnosti takovým způsobem, že se pro něj nadchnou jak vrstvy zvýhodněné („chudí“), tak znevýhodněné („bohatí“). Ona úsečka (váha) se nakloní směrem k privilegované části spektra (jeden extrém, duševně i materiálně chudí), naruší se všeobecná rovnováha. Politik získá dočasný profit, ovšem společnost usiluje o rovnováhu všeobecného zájmu (zvyšování bohatství všech, které je pro ni nejvýhodnější), takže postupem času (může být v řádu dní, měsíců, let či století – viz feudalismus) se všeobecný zájem zase „narovná“. Rovný všeobecný zájem je tím nejspravedlivějším, co můžeme nalézt. Uvedu na příkladu (jak mám v oblibě) – člověk chudý materiálně i duchovně, který je zaměřený na materii a jehož cílem je tedy přerozdělit materiální bohatství těch, jenž drží více statků, se snaží ve společnosti prosadit názor, že bohatší by měli automaticky polovinu svého získaného materiálního bohatství odevzdávat chudším. Díky svému chudému původu si na svoji stranu získal řadu chudých, kteří po tomto touží také. Proti tomuto ovšem vystoupí skupina majetnějších, která by byla znevýhodněna (ona úsečka, či váha všeobecného zájmu by byla nakloněna jim nepříznivě). Tito majetnější si radši koupí ony chudé (různé dary, úplatky) a tím využijí svého majetku a bohatství k tomu, aby všeobecný zájem vrátili zpět do rovnováhy. V nám nedávné minulosti lze toto sledovat v mnoha zemích, kde pracující bojovali o svá práva, a kde došlo ke kompromisu mezi absolutní nadvládou pracovníků (často mezi komunistickými odbory) a absolutní nadvládou zaměstnavatelů (naprosto surový kapitalismus). Nebo ti duševně bohatší přesvědčí svými brilantními myšlenkami, rozhledem a uměním diskutovat, ty chudší k tomu, že návrh onoho chudáka (odevzdávat 50 % z majetku chudším), není zrovna dobrý nápad. V ukazování příkladu výhodnosti vyrovnaného všeobecného zájmu ale pokračujme. Vraťme se k oněm bojovníkům za práva pracujících. Nějakou dobu byl všeobecný zájem nakloněn zaměstnavatelům (majetnějším, materiálně bohatším). Pracovníci byli nuceni přepracovávat za nuznou mzdu a neměli žádná práva, nemohli si dovolit onemocnět, neexistovala dovolená či něco podobného. Určitou dobu to bylo pro společnost prospěšné, hnalo ji to dopředu (průmyslová revoluce), ovšem došlo k bodu, kdy se začaly misky vah všeobecného zájmu nebezpečně naklánět ve prospěch zájmu zaměstnavatelů. To vedlo k zaměstnaneckým bouřím, ať již šlo o relativně „neškodné“ odbory, nebo o celé komunistické převraty ve východní Evropě. Někde se podařilo rychle misky vah srovnat a skončilo jen u „pouhých“ sociálních demokracií, odborech, někde byli natolik rozkymáceny (vnější vlivy, jako například druhá světová válka), že vše vyústilo v dlouhotrvající nakřivení oné úsečky ve prospěch chudších (komunistické převraty ve střední a východní evropě). Co říci na závěr?
Extrémy, které nadržují nějaké části společnosti, nejsou dobré. Vedou vždy k bouřím a nepokojům. Je nutné hledat kompromisní řešení, k čemuž je nejlepší demokratický systém vlády. Pokud přidáme závaží na jednu misku „vah“, neměly bychom zapomenout přidat i na druhou stranu. Nikdo, ať už materiálně či duchovně založený člověk, člověk vzdělaný či nevzdělaný, zločinec či kněz by neměl být znevýhodňován systémem tak, aby byla narušena jeho osobní „rovnováha“ zájmu. A také – člověk materiálně zaměřený není ničím nižším, než člověk založený duchovně. Má v zájmu jen jiné věci a každého materialistu vyvažuje jeden duchovní člověk. Lidé jsou stejní (z masa a kostí), jen mohou být různě lidští. Zaměření člověka na materii či duchovno se může v průběhu života měnit, což je také ideální stav – pozná obě oblasti.
