Teoretické koncepce mezinárodních ekonomických vztahů
Doc.Ing.Lubomír Civín, CSc.,MBA Bankovní institut, vysoká škola Praha S využitím grafiky a statistik WTO, ILO, UNCTAD
Obsah Metodologická východiska a hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů Teorie mezinárodního obchodu Teretické přístupy k mezinárodnímu pohybu pracovní síly Teoretické koncepce mezinárodního pobybu kapitálu Teoretické koncepce uspořádání mezinárodního měnového systému
Metodologická východiska a hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů
Hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů Zkoumání mezinárodních ekonomických vztahů se v teorii dělí na čtyři základní směry: Merkantilismus Liberalismus Strukturalismus Radikalismus V určitých pozicích se teoretické přístupy prolínají a nelze je čistě identifikovat ( např. Keynes je částečně navázán na merkantilismus a částečně na liberalismus)
Rozdíly v přístupu a východiskových paradigmatech se pak prolínají do jednotlivých teorií jednotlivých forem vztah. Zejména jde o chápání vztahu trh-stát a kauzalitu společenských procesů.
Hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů Merkantilismus vychází ze zaměření na tvorbu bohatství s cílem ochrany národní bezpečnosti a nezávislosti.. Kladl se důraz zejména na zahraniční obchod a přebytkovou obchodní bilanci, omezování importu a hromadění drahých kovů v zemi. Kolonie podřízené metropolím byly nástrojem k jejich obohacování a zdroj levné pracovní síly. Hospodářská politika byla agresivně orientována na zameření státu na obranu proti restriktivním praktikám jiných zemí,jakož I obranu domácího průmyslu před zahraniční konkurencí. Mezinárodní obchod byl považován na hru s nulovým ziskem, čili získávání výhod na úkor protistrany. Merkantilismus později přerostl do ekonomického nacionalismu některých zemí, který byl jedním ze zdrojů obou světových válek. V Současnosti se objevují tendence k neomerkantillismu formou ochrany národních zájmů prostřednictvím ekomomické síly.
Hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů Liberalismus považuje za prvotního aktéra ekonomických vztahů jednotlivce a jeho svobodu, včetně svobody ekonomické. Podstata obecného blaha celé společnosti tkví v úsilí jednotlivce přinést blaho sám sobě, čímž přinese blaho všem ostatním prostřednictvím “neviditelné ruky” trhu. Kromě osobní svobody je součástí konceptu liberalismus konkurence, která zajišťuje, aby jednotlivec prosazováním vlastních zájmů neohrožoval ostatní účastníky trhu. Ekonomická svoboda znamená neregulované trhy bez vnějších zásahů podle zásady laissez-faire., kde stát prostřednictvím zákonů jen definuje , ochraňuje a vynucuje vlastnická práva , tvorbu smluv a ochranu konkurence. Na mezinárodní ekonomické vztahy se liberallismus dívá jako na hru s pozitivním součtem tj., že přináši prospěch pro všechny zůčastněné.
Hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů Strukturalismus přikládá základní význam v procesech světového hospodářství struktuře společnosti. Tato je dána výrobou a způsobem vlastnictví. Společnost tvoří společenské třídy s rozdílnym vztahem k vlastnictví, přičemž jejich zájmy jsou protikladné. Stát jako organizované násilí je spojen s vládnoucí třídou a napomáhá k prosazování jejich zájmů. Ve společnosti se prosazují tři zákonitosti : klesajících výnosů, disproporcionálního rozvoje a akumulace kapitálu. V mezinárodní rovině se to odráží ve struktuře světa členěné na bohaté jádro a chudou periferii, přičemž jejich vztahy jsou hrou se záporným součtem, jelikož v tomto systému ztrácejí na úrovni národních ekonomik všichni i když určitá skupina vládnoucích tříd získává na úkor ostatních
Hlavní směry teorií mezinárodních ekonomických vztahů K radikálním a kritickým směrům se řadí teoretici, kteří kladou důraz na jiné aspekty společenského života. Nejčastěji se sem řadí patří sem teoretici využívající metodiku racionální volby, institucionalisté a konstruktivisté. Teorie racionální volby aplikuje ekonomickou metodu racionální volby na společenské vědy oběcně. Tvrdí, že veškeré konání lidí , států či institucí (včetně rozvoje mezinárodních vztahů) se realizuje v podmínkách nejistoty a vychází z porovnání přínosů a nákladů jednotlivých transakací. Institucionalisté zdůrazňují důležitost formálních a neformálních institucí a zdůrazňují nutnost vytváření pravidel v mezinárodním ekonomickém a politickém systému. Konstruktivisté zdůrazňují roli myšlení, ideí na vývoj společnosti nezávisle na životě společnosti. Odlišné hodnoty a zájmy vyvolávají konflikty I v mezinárodních ekonomických vztazích. Změna ideí vyvolává I změnu politiky ve státě.
Teorie mezinárodního obchodu
Merkantilismus
Merkantilismus
Merkantilismus
Klasické teorie mezinárodního obchodu Klasická teorie absolutních a komparativních výhod – Adam Smith, David Riccardo - kupujeme komoditu, která je lacinější v zahraničí a sami vyrábíme to, kde máme výhodu - 1776 – A. Smith: An Inging into the Nature and Causes of the Wealth of Nations – princip dělby práce, spíše absolutní výhody - 1815 – Robert Torrens: Essey On The Eternal Core Trade - 1817 – David Ricardo: The Principles of Political Economy and Taxation , princip komparativní výhody - 1848 – John S. Mill: The Principles of Political Economy – komplexní pohled, problematika cen
Klasické teorie mezinárodního obchodu Hlavní rysy: - počátek skutečné teorie mezinárodního obchodu - zdůrazňuje roli produktivity práce (pracovní náročnosti) - zdrojem bohatství nejsou peníze, blaho ekonomiky závisí na tom, kolik může vyrobit (a spotřebovat) – toto je možné pozitivně ovlivnit obchodem - obchod není hrou s nulovým součtem, naopak je to hra typu WIN-WIN (všichni zúčastnění získávají) - v důsledku obchodu dochází ke specializaci, některé sektory ekonomiky prosperují, jiné zanikají - z obchodu profitují jak země více vyspělé, tak méně rozvinuté - rozdělení celkových přínosů z obchodu je determinován výslednou mezinárodní cenou
Klasické teorie mezinárodního obchodu - základním principem je dělba práce - existují-li mezi zeměmi rozdíly v relativních nákladech (opportunity costs) výroby zboží, povede specializace a přerozdělení výroby k vyšší celkové efektivitě – se stejným množstvím vstupu je možné vyrobit více - možné důvody různých opportunity costs: rozdílné technologie, rozdílná vybavenost výrobními faktory, rostoucí výnosy z rozsahu, atd. - dělba práce (specializace) – rozkvět některých odvětví a úpadek jiných, celkový efekt je pozitivní
Klasické teorie mezinárodního obchodu
Klasické teorie mezinárodního obchodu
Klasické teorie mezinárodního obchodu
Klasické teorie mezinárodního obchodu
Neoklasické teorie tradiční přístupy (Hechscher-Ohlinův model, resp. neoklasický model obecně) - předpokladem dokonalá konkurence - předpokladem konstantní výnosy z rozsahu - obchod je odvozen především z rozdílů mezi zeměmi, ať již z rozdílu v produktivitě, vybavenosti výrobními faktory, struktuře preferencí -zdůvodnění mezioborovou směnou (tj. každá země se specializuje na něco jiného) -statický, resp. komparativně statický přístup, problémy s dynamizací
Neoklasické teorie
Neoklasické teorie
Neoklasické teorie
Neoklasické teorie
Neoklasické teorie
Alternativní teorie mezinárodního obchodu alternativní teorie - odbourávají některé z tradičních předpokladů, mohou analyzovat i tyto situace: - dynamický a diferencovaný růst technologií - obchod vyvolaný spíše podobností ekonomik než jejich rozdíly (vnitroodvětvový obchod) - důvody pro obousměrný obchod - obchod v situaci rostoucích výnosů z rozsahu, diferenciaci výrobků, nedokonalé konkurence - interakce a volba strategie velkých hráčů (např. vlád) na poli mezinárodního obchodu
Alternativní teorie mezinárodního obchodu
Alternativní teorie mezinárodního obchodu Teorie výrobkového cyklu : ( Raymond Vernon 1966) - navazuje na hypotézu inflačního zpoždění, ale je ucelenější - vychází z konceptu životního cyklu výrobku - fáze výrobku: nový (I.), dozrávající (II.) standardizovaný (III.) - jak výrobek stárne, mění se struktura jeho spotřebitelů i místo výroby > postupné změny ve směru i struktuře obchodních toků - komparativní výhody jsou dynamické a mění komoditní strukturu exportu a importu Teorie imitačního zpoždění – (Michal V. Poster 1961) - předpoklad: v přenosu technologií mezi zeměmi existují prodlevy, totéž platí i pro poptávku - závěr: země daný výrobek exportují, pokud inovují
Nová teorie obchodu
Nová teorie obchodu Krugman definuje tzv. standardní model obchodu. Pracuje s hranicí výrobních možností, křivkami stejné hodnoty , indiferenčními křivkami a relativní cenou. Začátek obchodu mezi dvěmi zeměmi vede spravidla ke změně relativní ceny, jako střetu světové nabídky a poptávky. Růst domácí ekonomiky zaměřený na vývozním odvětví (proexportní strategie růstu) vede k tomu, že z tohoto růstu profituje zbytek světa, protože se zhoršují směnné relace země (zlevnění exportu). Orientace na dovozní odvětví (antiimportní strategie růstu) vyvolává zlepšování směnných relací a ekonomika země z obchodu profituje na úkor zbytku světa (zlevnění importů).
Nová teorie obchodu Nová teorie obchodu zahrnuje do analýzy taky další parametry, které předchozí modely ignorovaly. Jedná se o prostorový aspekt mezinárodního obchodu, zahrnutí dopravních nákladů, ale taky migrace pracovní síly jak na národní úrovni (města a periferie) tak rovněž na mezinárodní. Integrovaný model dochází k závěru, že (i) objem obchodu mezi libovolnými dvěma zeměmi by se měl zvyšovat s rozdílem v relativní vybavenosti produkčními faktory a snižovat v závislosti od rozdílů ve velikosti země (ii) podíl vnitro odvětvového obchodu v celkovém obchodě mezi oběma zeměmi by měl negativně záviset od rozdílu poměru mezi kapitálem a prací a pozitivně záviset od velikosti jejich rozložení. Nový integrovaný model založený na Dixit-Stiglitzové preferenci a Cobb Douglasové produkční funkci dokonce dává předpovědi o přesné funkční formě vztahů mezi dvoustrannými obchodními toky, vybavenosti výrobními faktory a velikosti země.
Teretické přístupy k mezinárodnímu pohybu pracovní síly
Historie zkoumání migrace Zkoumání migrace pracovní síly začíná mnohem později než u jiných disciplín a to až koncem 19. století (Ravenstein). Pozdější zkoumání je směřováno do dvou rovin: makro a mikro - ekonomické Nejstarším teoretickým modelem migrace jsou tzv. gravitační modely , které nejsou čistě ekonomickými, i když z druhé strany nepředstavují komplexní teoretický přístup, ale jen matematické modely intenzity. Neoklasický makroekonomický přístup předpokládá efektivní fungování trhů zapojených zemí, které změnami mezd reagují na převis nabídky či poptávky. Migrační toky pak vyvolávají poptávkové toky na trhu práce , které lze regulovat migrační politikou států.
Neoklasické teorie Pro vyjádření vztahu mezi pohybem lidí (migrace) a kapitálu (zejména přímé zahraniční investice) se používá „základní zákon migrace”, který říká, že různá úroveň mezd zapříčiněna rozdílným podílem pracovní síly a kapitálu způsobuje meziregionální migrační toky. V dlouhém období, jsou-li kapitál a práce mobilní, tržní síly nastolují novou rovnováhu na trhu, při které reálné mzdy mají stejnou úroveň v obou oblastech. Nejvýznamnějším přínosem neoklasické makroekonomické teorie pro tvorbu migrační politiky je specifický pohled na původ migrace, za který je považován aktuální stav pracovního trhu.
Neoklasické teorie Todaro (1969) modifikoval neoklasický přístup k migraci, kdy místo reálné mzdy používá očekávanou mzdu. Migrace v tomto modelu probíhá ve dvou fázích. První fází je samotná migrace a proces hledání práce a druhou je fáze zaměstnání. Velmi důležitým faktorem podle Todara je právě délka období, kdy migrant hledá pracovní místo. Tato délka by měla být v přímém vztahu s mírou nezaměstnanosti v dané oblasti. Todarův model nabízí oproti neoklasickému makroekonomickému přístupu možnost korigovat migrační toky pomocí ovlivňování stability a jistoty na trhu práce v rámci státní zaměstnanecké politiky. Migrace může existovat i při absenci mzdového diferenciálu díky vyšší pravděpodobnosti získání zaměstnání. Neoklasický makroekonomický model tuto možnost nenabízí. Ovšem ani Todarův model nevysvětluje, proč někteří lidé migrují a jiní ne. A dále ani nevysvětluje existenci migrace za podmínek, kdy je diferenciál očekávaných příjmů nulový.
Teorie nové ekonomie migrace Hlavním přínosem nových teoretických přístupů ke studiu migrace je posun od převážně ekonomického pojetí fenoménu migrace do širších multidisciplinárních souvislostí (zvlášť z oblasti sociologie). Zkoumá se tzv. transnacionalismus, tj. vazby, které má migrant ke své zemi původu. Tyto vazby jsou velmi důležité, jelikož ovlivňují jednání jedinců/skupin žijících na obou koncích transnacionální vazby. „Nová ekonomie pracovní migrace“ je souborem celé řady modelů, které se výrazně odlišují od „klasických“ migračních modelů (Starka Bloom, 1985). Zatímco neoklasická teorie mezinárodní migrace se soustřeďuje na ekonomické rozdíly mezi zemí původu a přijímající zemí, nová ekonomie migrace jde hlouběji a nechápe migraci jako čistě individuální chování racionálního jedince, nýbrž jako proces rozhodování v rámci větších sociálních jednotek, především domácností či celých rodin (Mincer, 1978). Vedle nákladů a výnosů migrace se zohledňuje otázka potenciálních rizik a jejich minimalizace.
Teorie nové ekonomie migrace Nová ekonomie pracovní migrace poskytuje komplexnější pohled na migraci, který je ovšem vykoupen vágnějšími představami ohledně možností, jak ovlivnit migraci. Úroveň rozhodování se posunula od jedince k rodině či domácnosti. Jejich rozhodnutí nejsou ovlivněny pouze mzdou, ale i ekonomickým prostředím jako celkem. Ovlivňování migrace se proto jeví jako vedlejší účinek politik, které vedou k rozvoji domácí ekonomiky obecně. I přes tyto komplikace lze vyvodit alespoň základní doporučení pro tvůrce migračních politik těch zemí, odkud migranti odcházejí.
Nová ekonomie migrace Důležitým přínosem přístupu nové ekonomie pracovní migrace je zahrnutí zpětných vazeb migrantů na zemi původu, nejčastěji formou remitencí. Chce-li přijímající země podpořit příliv migrantů, pak lze vyslovit doporučení usnadnění převodu remitencí do domácí země. Rozvinuté země, kam migranti nejčastěji směřují, zpravidla mají vyvinutý finanční systém. Existují-li problémy s převodem finančních prostředků do jiné země, vyskytují se komplikace na straně státu, kam remitence směřují.
Nová ekonomie migrace Zpětné vazby na zdrojovou zemi však nekončí převodem peněz. Část těchto prostředků představuje investice do místní ekonomiky (založení podniku, rozšíření stávajícího, atd.). Podpořením malého a středního podnikání může stát motivovat emigranty k návratu do domácí země a zapojení do ekonomické aktivity na domácí půdě. Všechny komponenty trhu jsou propojené, proto by rozvoj podnikání měl v relativně efektivně fungující ekonomice vést k rozvoji ostatních trhů (kapitálového, úvěrového, bankovních služeb obecně, pojišťovacího, atd.)
Nová ekonomie migrace Migrační modely anebo teoretické přístupy k migraci vznikají s cílem pochopit proces mezinárodní prostorové mobility obyvatelstva. Lidská společnost je ovšem složitý organismus a její zobrazení pomocí jednoduchých a konzistentních modelů je problematické až téměř nemožné. Omezení se na pouhý ekonomický rozměr migrace v teoriích migrace neumožňuje postihnout všechny faktory ovlivňující reálnou migraci. Výhradně ekonomické teorie migrace proto podávají neucelený pohled a jednotlivé přístupy se často liší ve svých závěrech v důsledku rozdílných předpokladů,na kterých jednotlivé ekonomické školy staví své teorie.
Nová ekonomie migrace V poslední době se prosazují interdisciplinární přístupy, které se snaží do ekonomických modelů zakomponovat i poznatky z jiných vědních disciplín. Důraz je kladen na sociologický a psychologický rozměr procesu migrace. Výhodou je, že dokážou pojmout migraci komplexně a na teoretické úrovni jsou schopny vysvětlit i některé na první pohled paradoxní procesy a směry migrace. Na druhou stranu je mnoho proměnných, s kterými modely pracují, vágně vymezeno a kvantitativně neuchopitelných, což znemožňuje empirické testování platnosti závěrů těchto modelů.
Teoretické koncepce mezinárodního pobybu kapitálu
Vývoj přístupu k vývozu kapitálu Historický vývoj teorií vývozu kapitálu procházejí určitou genezí od tlaku na jeho omezování (merkantilisté, kteří vidí nutnost akumulace uvnitř ekonomiky) , přes teoretické zdůvodnění příčin na základě zákona klesajících výnosů kapitálu a rozdílů v rozdílnosti reprodukčních nákladů pracovní síly (klasici a strukturalisté) a liberální přístupy zejména u klasiků (J.S.Mill) a neoklasiků, kteří kapitál považují za jeden z výrobních faktorů, kterými je země vybavena a tudíž jeho vývoz umožňuje jeho efektivnější alokaci a výrobní specializaci zemí. Někteří neoklasici zdůrazňují protikladný rozpor mezi vývozem zboží a kapitálu, jiní zas obecný přínos vývozu a dovozu kapitálu k růstu výroby a národního důchodu.
Vývoj přístupu k vývozu kapitálu J.M.Keynes se zabýval vývozem kapitálu zejména ve vztahu k problematice rovnováhy platební bilance. Možnost stát se čistým vývozcem kapitálu viděl v aktivní obchodní bilanci, kterou by může země dosahovat na základě nižších (zejména) mzdových nákladů a tím i cen exportního zboží. Nižší mzdy vedou současně k poklesu objemu importu. Za důležitý důsledek této politiky považoval také snižování obsahu zlata v národní měně (devalvací) s podobným nežádoucím účinkem. Kombinaci nízké mzdové úrovně u zemí importujících kapitál a dosahované vyšší hladiny ziskovosti pokládal za zdroj poklesu zbožového exportu ze zemí vývozů kapitálu a poklesu jejich mzdové úrovně, což považoval za nežádoucí jev.
Vývoj přístupu k vývozu kapitálu Keynes při analýze dopadů vývozu kapitálu odhalil i rozpor mezi mikroekonomickými zájmy subjektů exportujících kapitál maximalizujícíc svůj zisk a makroekonomickými zájmy státu zaměřeného na podporu domácí zaměstnanosti. Zde zpochybňoval neoklasické přístupy chápající vývoz kapitálu jako faktoru efektivního rozmístění výrobních zdrojů následně se promítajícího do optimální tvorby cen. Ukazoval na to, že nadměrný vývoz kapitálu může vést k přílišnému odlivu kapitálu z rozvinutých zemí a tím narušovat následně vyrovnanost obchodní bilance, vyvolávat pokles zlatých zásob a způsobit růst nezaměstnanosti. To jej vedlo k závěru, že pohyb kapitálu nemůže být neregulován, ale musí být udržován v rovnováze k aktivní obchodní bilanci.
Vývoj přístupu k vývozu kapitálu Neokeynesiánské teorie nejsou celistvé, existují tři oblasti výzkumu, které tuto formu vztahů zkoumají ve spojení se: Stimulací či autonomii vývozu kapitálu ( F.Machlup) S vývojem ekonomického cyklu (F.Harrod) S exportem z přijímajících zemí a úrovní vzájemné závislosti (E.Domar)
Tyto koncepce vzájemně spojuje do jedné školy dynamický pohled na mezinárodní pohyb kapitálu se zkoumáním jeho vztahu k (ne)rovnováze obchodní a platební bilance Společné východisko vidí neokeynesiánci v podpoře vývozu zboží formou jeho státní podpory, a to i formou vývozu státního úvěrového kapitálu (tj. financováním exportu podporou ze státního rozpočtu)
Teorie vývozu kapitálu do rozvojových zemí Hledání místa nejlepšího zhodnocení kapitálu mimo domácí ekonomiku našla odraz v různých teoriích jeho významu pro rozvojové země. Jsou to zejména teorie:
rozvojové pomoci - zdůvodňuje význam zahraničního kapitálu při “nastartování ekonomického růstu” rozvojových zemí “harmonie zájmů” – zaměřuje se na soulad zájmů zemí exportujících a importujících kapitál přímých zahraničních investic – zdůrazňuje pozitivní roli této formy vývozu kapitálu pro dosahování rozvoje ve srovnání s portfoliovým či úvěrovým kapitálem
Teoretické koncepce uspořádání mezinárodního měnového systému
Význam teorie měnových vztahů Mezinárodní měnový systém tvoří významnou oblast zkoumání ekonomické teorie. , jelikož mají vazbu na reálný vývoj světového hospodářství a mezinárodních ekonomických vztahů. Teoretické přístupy se stávají podkladem pro realizaci jednotlivých typů měnové politiky států, centrálních bank a mezinárodních měnových institucí na národní a nadnárodní úrovni a tudíž významným způsobem ovlivňují reálnou ekonomiku
Historie světových peněz a merkantilisté Merkantilisté (zejména D.Hume) řešili problém v rámci koncepcí výrovnávání platebních bilancí a měnových kursů. Zlatý standard podle nich řešil vyrovánávání vnějších nerovnováh automatismem v rámci “zlatých bodů”. Jelikož to patřilo do celkového rámce měnového systému kovových standardů, nevyžadovalo to hlubšího zkoumání neb systém byl postaven na plnohodnotných penězích. Smyslem politiky státu mělo být zajistit protekcionistickou politikou ochranu kapitálu uvnitř národní ekonomiky
Klasická ekonomie Období vlivu klasické ekonomické teorie problematiku měnového uspořádání zásadně nemuselo řešit, neboť se objevila v období zavádění klasických kovových standardů a s nimi spojených systémů. V podstatě se i v teorii tudíž navazovalo na koncepce D.Huma. Až ústup od zlatého standardu v době 1.světové války a jeho definitivní zrušení počas Velké hospodářské krize a přechod k neplnohodnotným měnám otevřelo etapu hledání nových modelů mězinárodního měnového uspořádání.
Parciální přístupy k měnové problematice Měnová problematika nebyla zpočátku pojímána komplexně, ale byla řešena parciálně zkoumáním oddělených okruhů měnových vztahů, zejména : Nominalistická teorie devizového kursu – tzv. teorie parity kupních sil vycházející z poměru cenových hladin mezi zeměmi a přizpůsobování se kursů cenovým hladinám, anebo vyrovánávání cenových hladin ve světě mezinárodním obchodem Keynesovská teorie řízené měny a měnového kursu- zdůvodňuje možnost řízení kursů centrálními bankami bez úlohy zlata, ale s nutností státních zásahů Teorie rovnovážnosti platební bilance se orientuje na liberální přístup, podle něhož tržní mechanismus je schopen zajistit vyrovávání platebních bilancí na základě změn devizových kursů měnících se pod vlivem nabídky a poptávky a floatingu měnových kursů
Koncepce poválečného uspořádání Koncepčnější řešení však přichází až koncem 2.světové války v souvislosti s zaváděním nového měnového uspořádání. Bretton–woodská konference řešila střet několika koncepcí : Whiteův plán Isleův plán Keynesův plán
Jednotlivé koncepce představovaly rozdílné přístupy v souladu se zájmy zemí, které reprezentovaly. Společné znaky měly všchny koncepce v nutnosti vytvoření mezinárodních institucí, stabilizačních mechanismů a podpoře obnovy světového hospodářství a rozšiřování mezinárodních ekonomických vztahů. Lišily se zejména vztahem ke zlatu a roli národních měn v systému
Koncepce poválečného uspořádání Whiteův plán ( USA)představoval důsledně funkci zlata v měchanismu s cílem získat volný prostor pro devizové transkace s dolary v celosvětém měřítku. Vycházel z ekonomického postavení USA v poválečném světovém hospodářství. Za nástroj likvidace deficitů platebních bilancí a hlavní nástroj vzájemného zůčtování bylo považování zlato, případně jeho reprezentant – USD. Stabilizační fond měl být tvořen až z 50% zlatem , plán navrhoval zavedení umělé měnové jednotky – Unitas s úlohou napomáhat řešení problémů s platebními bilancemi členských států Isleyův plán ( Kanada ) se značne ztotožňoval s americkou koncepcí, kterou doporučoval doplnit o tzv.devizovou unii pro země, keré měly dostatečné zásoby zlata.
Koncepce poválečného uspořádání Keynesův plán vycházel z konce řízení měny a kursu a reprezentoval postavení evropských zemí v dlužnické pozici vůči USA. Předpokládal vytvoření mezinárodní clearingové unie jako zúčtovacího a úvěrového centra. Funkci zlata měla převzít mezinárodní peněžní jednotka “bancor” bez přímé volné směnitelnosti, ale jen s nepřímou vazbou na zlato. Vůčí ní měly ostatní země určovat svoji paritu, a používat ji ve svých devizových rezervách , kde by nahrazovala u zemí v dlužnické pozici zlato. Platební styk se měl uskutečňovat v národních měnách s využíváním devizové restriktivní politiky.
Teoretické koncepce v období krize poválečného systému Už v 60 letech se objevuje kritika systému vzniklého na bázi kompromisu v Bretton Woods. Hlavním představitelem byl J. Triffin, který ukázal na vnitřní rozpornost jehouspořádání a neudržitelnost (tzv.Triffinovo dilema). Teorie byla nucena se vypořádat s třemi skupinami vzájemně závislých problémů a sice: problémem vyrovnávání bilancí, likvidity a důvěry Krizový vývoj měnového uspořádání nastal zejména po rozpadu B-W systému v důsledku zrušení směnitelnosti USD za zlato fixních devizových kursů nutnost hledání teoretického řešení prudce zvýraznil
Teoretické koncepce v období krize poválečného systému a) problém vyrovnávání s cílem dosahování dlouhodobé rovnováhy platebních bilancí - existují dva přístupy: Neokeynesiánský – požadující více národní a mezinárodní regulace platebních bilancí Monetaristický – preferující volné devizové kursy (floating) na neregulovaných měnových trzích
Teoretické koncepce v období krize poválečného systému b) Problém likvidity je spojen s rolí zlata a národních v systému. Systém fixních kursů sebou přinášell problém nedostatku měnových rezerv a jejich nerovnoměrného rozdělení. Teoretické řešení problému vycházelo ze tří přístupů: Neometalismus – remonetizace zlata Monetarismus - měnový floating a dominance jedné měny Zavádění umělé měny – odtržení měnového systému od národních měn a přechod k mezinárodní měnové jednotce, založené na měnovém koši
Současné teoretické koncepce c) problém důvěry identifikoval Triffin jako situaci, kdy roste nedůvěra zemí vůči schopnosti USA dodržet svoje závazky vyplývající ze systému (směnitelnost USD za zlato při fixních cenách a deficitu platební bilance)
tento problém byl navrhován řešit obdobě jako problémy s likviditou s variantami : Remonetizace zlata Zavedení umělé jednotky na bázi měnového koše jako stabilizačního nástroje nahrazujícího zlato
Současné teoretické koncepce Návrhy na řešení problémů současného systému vycházejí z teoreticko- praktických diskuzí pro řešení současných problémů nejen v úrovni měnových vztahů , ale I celého komplexu spojených se světovou finanční krizí. Hlavními představiteli jsou: R. Cooper (1985) R.Mundell (2002) Joseph Eugen Stiglitz (2006) Zhu Xiaochuan (2009)
Richard N.Cooper
americký ekonom, politický poradce , akademik, profesor na Harvardské univerzite, působil v Federální rezervní bance, i jako státní tajemník Ministerstva zahraničí vlády USA, předseda Rady zpravodajských služeb USA, tvrdil, že ve věku globalizace komunikace, dopravy, technologií, obchodu, korporátních strategií, bankovnictví a investic je mezinárodní měnový systém postavený na národní měně (USD) nedostatečný a nevyhovující naznačoval nutnost přechodu k mezinárodní měnové rezervní měně a tím nahrazení dolaru US v tomto systému
Prof. Robert Mundell
• Kanadský ekonom, profesor ekonomie na Kolumbijské univerzitě , v roce 1999 získal Nobelovu cenu za „analýzu měnové a fiskální politiky v různých režimech určování měnových kurzů a za analýzu optimálních oblastí společné měny . Je jedním ze zakladatelů ekonomie strany nabídky. • Je významný zastánce jednotné světové měny , zdůrazňoval její enormní výhody a přínosy pro světový obchod, díky možnosti jednotného určování cen, zmizení nákladů a rizik směnných kurzů • Jeho návrh spočíval v zavedení jednotné měny pro určování cen, denominaci dluhů, což by následně umožňovalo dosahovat stejnou úroveň inflace zůčastněných zemí, jednotnou úrokovou míru na bezriziková aktiva a globální synchronizaci ekonomického cyklu
Joseph Eugene Stiglitz • Americký ekonom , profesor Columbijské univerzity. Je nositelem Nobelovy ceny za ekonomii (2001). Zastával funkci viceprezidenta a hlavního ekonoma Světové banky. Zabývá se zejména problematikou ekonomického rozvoje a globalizačních procesů ve světové ekonomice. V širším povědomí je znám jako kritik činnosti mezinárodních institucí (zejména Světové banky a MMF) a liberálních ekonomů (dle jeho slov "tržních fundamentalistů"). • Bývá nejčastěji řazen k ekonomické škole tzv. "nových keynesiánců," navazujících na ekonomickou teorii a závěry J.M.Keynese prosazujícího státní zásahy do ekonomiky, zejména prostřednictvím fiskálních stimulů. • Doporučuje přijetí SDR jako rezervní měny všemi centrálními národními bankami a tím napomáhat vytvořit cestu pro zavedení jednotné světové měny
Zhu Xiaochunan
• významný čínský ekonom, bankéř, reformátor, vládní byrokrat, guvernér Čínské lidové banky (centrální banka ČLR) , • Zhou měl v březnu 2009 projev Reforma mezinárodního menového systému ve kterém konstatoval, že finanční krize je posilována slabostí současného mezinárodního měnového systému. Požadoval větší přesun k SDR jako globálně řízené rezervní měně. • Argmentoval Triffinovým dilematem a zdůrazňoval ,že globální diverzifikace rezervních měn je nutná i proto, že přílišná koncentrace aktiv na USD může přinést nepředvidatelné důsledky. • Vyjadřil lítost nad tím, že Bancor, doporučovaný J.M.Keynsem nebyl přijat Breton Woodskou konferencí v r. 1944 jako základ pro globální měnu.
Literatura
Neumann,P., Žamberský,P., Jiránková M.,: Mezinárodní ekonomie, Grada Publishing, Praha, 2010, Jiránková M.: Národní státy v globálních ekonomických procesech, Professional Publishing, Příbram ,2010
