Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
Přemyslovci. Budování českého státu. Edd. Petr Sommer – Dušan Třeštík – Josef Žemlička ve spolupráci s Pavlínou Maškovou a Robertem Novotným. Lidové noviny. Praha 2009. 779 stran včetně cca 600 vyobrazení + genealogická tabulka formou vloženého listu. ISBN 978-80-7106-353-0.
Prostřednictvím recenzované knihy se čtenáři dostává do rukou impozantně vyhlížející několikasetstránkové dílo, přinášející vkusně sestavený a rozvržený systém kapitol respektujících chronologický sled událostí, do nichž vstupovali a které svými činy uváděli v život členové přemyslovského rodu. Tyto hlavní, myšlenkově propojené a ucelené kapitoly, jsou doplňovány dvou či čtyřstránkovými drobnějšími texty – nazývejme je medailonky, v nichž se jednotliví autoři věnují detailním tématům, osobnostem či událostem v úzké návaznosti na výše uvedené textové celky hlavních kapitol. Již na úvod je třeba říci, že medailonky vykazují různou kvalitu, která je pochopitelně přímo úměrná tomu, zda jejich autoři jednotlivá témata dlouhodobě zpracovávají, anebo jim byla pouze redakcí přidělena. Na tomto místě se nebudu uchylovat k dlouhému seznamu jmen jednotlivých autorů, abych je chválil, či naopak. Dle mého soudu se snad jiná forma zpracování jednotlivých medailonků vzhledem k jim vymezenému prostoru ani zvolit nedá. Ke konkrétním postřehům k některým vybraným drobným textům přistoupím dále. Vraťme se však zpět, ke knize jako celku. Vše uvedené doprovází mimořádně bohatá obrazová příloha, která, jakkoli se v některých případech opírá o často publikovaná dobová vyobrazení a fotografie současného stavu románské a gotické architektury, podtrhuje celkovou reprezentativnost publikace. Na tomto místě je třeba zdůraz-
nit kvalitu práce editorů, a především jejich spolupracovníků Pavlíny Maškové a Roberta Novotného, kteří, podle slov editorů samotných (s. 578), do značné míry zastali technickou redakci a přípravu knihy pro tisk. Velikou škodou však je, a tato výtka směřuje hlavně k uším vydavatele, že publikace není vytištěna na kvalitnějším papíře, jenž by nechal daleko více vyniknout vesměs barevným obrazovým i fotografickým přílohám, a to i starším, jakkoli kvalitním, fotografiím románské a gotické architektury. Obraťme nyní svou pozornost k obsahu knihy, jejíž celek je rozdělen do pěti hlavních kapitol: I. Přemyslovci, český stát a Evropa; II. Doba počátků; III. Čechy knížecí; IV. Čechy královské; V. Státní a dynastické reálie. Pomineme-li první a posledně jmenovanou, tvořící jakési apendixy k jádru přemyslovského příběhu přiblíženého ve zbývajících třech kapitolách, lze říci, že tok textu je chronologický – přičemž hlavní osy vyprávění v jednotlivých oddílech tvoří zmiňované „klíčové“ kapitoly, jichž se ujali především editoři Dušan Třeštík a Josef Žemlička. Jejich myšlenkově rezonující texty doplňují a rozvíjejí v dalších hlavních kapitolách především Pavel Kouřil a Zdeněk Měřínský – co se Moravy týče, a dále pak Jiří Doležel, Jan Klápště, Jiří Sláma a Petr Sommer – v rovině společenských a hospodářských proměn v Přemyslovci ovládaných zemích, a Jiří Kuthan sledující zejména kulturní vývoj země ve vztahu k proměnám architektury za vlády posledních Přemyslovců. Přes neoddiskutovatelný autorský podíl všech jmenovaných tvoří koncepční mosty knihy hlavně texty D. Třeštíka a J. Žemličky. Proto budou postřehy v této recenzi směřovat především k jimi psaným pasážím. Hned na úvod je třeba upozornit na několik obecných rysů publikace. Předně, kniha je více o budování státu než o Přemyslovcích samotných. To samo o sobě do značné míry charakterizuje myšlenkové uchopení historické látky, k němuž se editoři, a v tomto případě i autoři, uchýlili. Prostřednictvím činů panovníků z Přemyslova rodu seznamují čtenáře především se svým výkladem dějin české státnosti, v němž se měřítkem všech jevů, činů, procesů atd. stává státnost samotná. Tento důraz na stát v podobě, kterou získával vlivem myšlenek osvícenců v procesu modernizace Evropy od konce 18. století, pak určuje i hlavní linii otázek a řešených témat středo-
235
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
věkých dějin českých zemí. Budování státu se stává hodnotícím kritériem, na jehož základě jsou v knize váženy historické události i postavy. Nejsem si jist, zda je takto vymezená čtecí mřížka, kterou autoři na minulost přikládají, tou nejvhodnější. V drtivé většině podobných syntetických prací vede totiž její použití od původní ambice psát „celostní dějiny“ k podřízení kulturních, společenských, hospodářských aj. procesů politickým událostem. Myslím, že pokud se tak nestalo v „Přemyslovcích“, je to zejména zásluhou textů J. Doležela, J. Klápš těho a P. Sommera, jejichž kapitoly nejen že knihu vychylují z jasně stanovených os a modelů, ale v mnohém paradoxně argumentují proti nim. Problém však spočívá v tom, že předkládaná publikace je určena především široké veřejnosti, která ji v souladu s dnešním obecně platným trendem přeceňování politických událostí bude s největší pravděpodobností používat jako jakousi summu nejstarších dějin českého státu, především se zřetelem k politickému vývoji v české kotlině. A zde přichází druhý moment, jenž recenzované dílo obsahuje a který považuji téměř za nebezpečný. Po přečtení „Přemyslovců“ by totiž čtenář mohl nabýt dojmu, že přemyslovská medievistika v Čechách je nadále zbytečná. Autoři hlavních kapitol – zejména D. Třeštík a J. Žemlička – již nepíší o českých dějinách za vlády Přemyslových dědiců, ale tyto dějiny víceméně kážou. Je více než zřejmé, že k autoritativní dikci je přivedl již několik let trvajícího spor s historiky nesdílejícími jejich přesvědčení o fungování přemyslovského státu v období 11.–13. století na základě tzv. středoevropského modelu, jehož platnost se oba jmenovaní snažili prostřednictvím recenzované knihy potvrdit. (Za všechny kritiky uveďme alespoň jméno Libora Jana). Na konkrétní příklady této tendence se ještě pokusím poukázat, již zde však musím vyjádřit přesvědčení, že kniha samotná, jakkoli určená v prvé řadě pro širokou a odbornou veřejnost, má v budoucnu obrovskou ambici stát se evergreenem pro vědce zabývající se vývojem české historiografie a filosofie dějin vůbec – dokládá totiž v mnohých svých částech mýtotvornou složku historikovy práce. Zmíněné obecné rysy se však neprojevují zdaleka ve všech textech přemyslovského opusu. Hned v první kapitole Přemyslovci, český stát a Evropa se čtenář může seznámit s postřehy Roberta Bartletta, usilujícího o zodpově-
zení otázky, co vlastně znamená být součástí Evropy na příkladě komparace středověkých Čech a Skotska, při jejichž srovnání nalézá nenásilnou formou paralely zejména rovině v středověkého nacionalismu. Podobně se snaží vymezit místo přemyslovského státu v západoslovanském světě Jerzy Strzelczyk, jehož pojmové uchopení středověkých dějin lze však považovat za problematické zejména ve chvíli, když ve snaze vymezit středoevropský politický systém v časech raného středověku zjednodušeně používá termíny jako českopolské či česko-německé vztahy. V této souvislosti je na čase, aby se historikové a historičky pokusili široké veřejnosti vysvětlit, že středověkou situaci nelze uchopit na základě moderních politických termínů a tudíž nelze hovořit o „české převaze“ ve slovanském světě kolem roku 1300 (s. 36). Stejně tak je velice těžké podsouvat Přemyslovcům jakousi snahu o zisk hegemonie v rámci západního „Slovanstva“. Vždyť o „Slovanstvo“ zde vůbec nešlo, a prameny naopak ukazují, že slovanské rétoriky bylo sice využíváno, avšak pro posílení pozice jednotlivých panovníků, kteří nebyli hnáni myšlenkou slovanského superstrátu. Ostatně o Strzelczykem uváděném ohlasu snah Přemysla Otakara II. v Polsku před Moravským polem nic nevíme – naopak do bitvy nevyjel podle posledních zkoumání žádný piastovský vévoda (s. 40). Na tyto dva autory navazuje svým typicky osvěžujícím způsobem český archeolog a historik Jan Klápště, který zasazuje procesy, k nimž ve středověkých Čechách a na Moravě docházelo, do evropského kontextu. Ten Klápště nevnímá tradičním způsobem, tj. jako koexistenci politických jednotek, ale dynamicky – jako síť vztahů na různých společenských rovinách. Ukazuje evropskou společnost procházející v dlouhém období od 10. do 15. století procesem změn, jenž vrcholí zrodem modernity. Již druhá kapitola nazvaná Doba počátků v řadě textů obsahuje jak rys posuzování minulosti prostřednictvím hledání státnosti, tak i snahu o potvrzení hypotéz vedoucích ke koncepci tzv. středoevropského modelu státu. Je nesnadným a smutným úkolem recenzenta upozornit na tyto „nešvary“ i v práci historika, který již bohužel není mezi námi, a jenž svým celoživotním dílem přinesl české historické vědě nespočet dodnes uznávaných a platných závěrů vysvětlujících nejen dějiny raně středověkého období v našich zeměpisných šířkách,
236
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
ale i řadu postřehů k naší moderní státnosti. Přesto je i tento úkol nutné podstoupit. Za hlavního tvůrce Doby počátků lze bezesporu považovat Dušana Třeštíka, který zde navázal na své starší práce, jež mu byly, přirozeně, silným inspiračním zdrojem. Při tom se však nevyhnul výše naznačenému problému. D. Třeštík, který uměl excelentním způsobem skloubit poznatky archeologie, literární vědy a historie v jeden ucelený výklad nejstarších českých dějin, na stránkách Přemyslovců již nepsal o dějinách, ale říkal „jak se udály“ – tato dikce je přítomna ve všech jeho textech v recenzované knize. Domnívám se, že se mu v „Přemyslovcích“ opravdu podařilo to, o co ve svém díle usiloval – vytvořil strhující příběh nejstarších dějin Čechů, který není ochuzen o celou řadu dílčích aspektů – od souboje člověka s přírodou, přes etnogenezi specificky propojenou s výkladem politických dějin či sledováním procesu christianizace atd. D. Třeštík tak v čtenářsky velice přístupném textu předložil čtivé a srozumitelné shrnutí svých dřívějších tezí, které ve starších pracích nebyly laické veřejnosti pro vcelku komplikovaný jazyk zdaleka tak srozumitelné. Jeho odkaz však má i stinnou stránku. Dušan Třeštík se tak dlouho zabýval hledáním nejstarších dějin Čechů, až se sám ve způsobu svého výkladu posunul od historie směrem k mýtu. Vzhledem k předpokládanému širokému publiku recenzované knihy je třeba na tento posun upozornit. Ke čtenáři se totiž dostávají nejstarší dějiny Čechů nikoli na úrovni hypotézy, ale jasné, navíc vědecky ověřené pravdy. Taková pravda o dějinách však neexistuje ani na poli novodobých či moderních dějin, natož pak ve výkladech, které konstruujeme na základě interpretací několika předmětů z hrobové výbavy, jež následně dáváme do souvislostí s několika řádky špatně informovaného kronikáře. D. Třeštík přitom v řadě případů odkazuje pro potvrzení svých závěrů především na své starší výklady. K hlavní myšlence postihující budování státu – neboť o něj jde autorovi především, která je následně nosnou i pro další kapitoly, se dostává při charakterizování Svatoplukovy Velké Moravy jako státního modelu, jenž se ve střední Evropě uplatnil v 10. století. Toto tvrzení, přijatelné jistě jako jedna z hypotéz, je však problematické, což ukazuje hned následný text Pavla Kouřila, sledujícího stejnou tematiku v užším sepětí s realitou archeologických nálezů. Ukazuje se totiž, že o Svato-
plukově státě toho rozhodně nevíme tolik, abychom mohli na jeho matných obrysech tvořit nějaký obecně uznatelný model. Na jedné straně tak D. Třeštík prostřednictvím Svatoplukovy Velké Moravy implantuje do středoevropského prostoru tzv. model knížecí vesnice, v němž vše podléhá osobě panovníka, od kterého odvozují své postavení a případný majetek členové jeho družiny (rodová aristokracie byla podle tohoto vysvětlení odstraněna), kteří však mají od knížete vlastně vše pouze zapůjčeno. O několik stránek dál Pavel Kouřil, na základě rozboru velkomoravské hmotné kultury, předkládá hypotézu existence silné aristokratické vrstvy – elity podílející se na moci, nacházející se jak v prostoru velkých sídel, tak v tzv. venkovských lokalitách, jakkoli podle autora nechávají hrobové nálezy tušit spíše vazbu velkomoravských elit k centrům. Na základě tohoto pojetí je pak společně s P. Kouřilem třeba předpokládat, že se Velká Morava vyvinula ve vysoce organizovaný státní útvar v čele s panovníkem opírajícím se o rodovou i vojenskou aristokracii (družinu), fungující církevní organizaci a soustavu programově budovaných hradišť a dvorců. S tímto pojetím pak paradoxně souzní i některé Třeštílkovy texty: Gens Bohemanorum – kmen Čechů a Přemyslovský mýtus a první čeští světci, které sice podobně jako první kapitola vycházejí ze starších prací, avšak čteme-li je pozorně a dále je promýšlíme, zjistíme, že jeho úvahy umožňují hovořit o soukromém majetku svobodných Čechů či vzniku zemského soudnictví hluboko před rokem 1200. Vždyť ve chvíli, kdy vznikal podle Třeštíka stát likvidující staré kmenové instituce a lidé se stávali poddanými panovníka, nebyla jejich svoboda ani soukromé vlastnictví zrušeno. Kníže se stal vrchním vlastníkem půdy proto, že z ní vybíral daně (s. 157). I třetí oddíl nazvaný Čechy knížecí, v němž se jako hlavní autor profiloval Josef Žemlička, obsahuje oba výše zmíněné momenty. Linii jeho vyprávění tvoří politické dějiny, což platí i pro čtvrtý oddíl Čechy královské, přičemž činy všech aktérů politických her jsou zde posuzovány podle měřítka státnosti – co je pro stát prospěšné, to je dobré. J. Žemlička tak prezentuje Přemyslovce od Břetislava I. jako budovatele státu, přičemž tímto státem rozumí knížete a jeho úřednický aparát utvořený na principu hradské soustavy beneficiáři závislými na knížeti a motivovanými ke službě
237
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
a státotvornému chování podílem na důchodech. Tak je vytvořen stát založený na přídělovém hospodářství – tj. redistributivním modelu. Poučenému čtenáři netřeba připomínat, že autorovy argumenty nacházejí živnou půdu především v jeho dřívějších pracích. Domnívám se, že v textech J. Žemličky je představena celá řada platných hypotéz a podnětných výkladů. Jejich celku však ubližuje snaha autora všechny tyto poznatky vtěsnat do předem stanoveného modelu preferujícího v první linii typ státu odpovídající Třeštíkovu středoevropskému modelu, následně se prudce měnícího (transformujícího) v průběhu prvních desetiletí 13. století ve vrcholně středověkou monarchii, v níž se panovník (tj. stát) musí vyrovnávat se státu škodlivou pozemkovou šlechtou „privatizující“ státní (panovnický) majetek. Domnívám se, že je to škoda, neboť jednotlivé Žemličkovy závěry by umožňovaly vnímat dějiny českých zemí v 11.–14. století jako velice pestrou škálu procesů a jevů, které však nelze pochopit jejich vtěsnáním do předpřipraveného modelu. Jako daň za tento postup lze považovat mimo jiné komplikované hledání místa pro sociální vrstvu, kterou prameny označují jako proceres, nobiles, ale i milites… v knížecích Čechách. Tato skupina by podle modelového předpokladu neměla v 11. století disponovat téměř ničím, co by neměla od knížete, současně by jí mělo při chodu státu příslušet (pouze) místo v rámci byrokracie ustavené knížecí mocí. Všichni její příslušníci by měli mocensky vyrůstat v knížecí družině. Otázkou pak zůstává význam v této souvislosti již mnohokrát připomínaných slov kronikáře Kosmy, podle kterých „právě jimi země česká stojí a stála a státi bude na věky…“ Kosmas přece neoslavuje úředníky, ale příslušníky mocných rodů, kteří tvoří již v 11. století přirozenou opozici knížecí moci, kteří dokáží přes vůli Vratislava II. prosadit na stolec pražského biskupa Přemyslovce Jaromíra. Žemličkův přemyslovský kníže byl vůbec, soudě podle recenzovaného textu, v nezáviděníhodné pozici. Na straně jedné měla jeho moc dokonale splývat s autoritou státu (s. 186) a knížecí orgány měly mít veřejný rozměr (ať to již znamená cokoli), měl se těšit právu na výběr daní, platů, monopolů, regálů… Na straně druhé byl podle téhož textu nucen soustavně svou moc vymáhat. Je tedy logické ptát se na kom, když všichni lidé včetně těch, o
nichž prameny hovoří jako o nobiles (etc.), byli podle předpokládaného modelu pouze byrokraty. Odpověď je třeba hledat na jiném místě v textu (s. 189). Zde autor vysvětluje, že panovník stojící v čele státu – tj. podle předchozí myšlenky v čele sebe samého, neboť se státem plně splývá – panuje nad svobodnými Čechy – to je skupina náležející pod panovníkovy úřady a před jeho soud. Na nich tedy vymáhá svou moc. Jenže proč by to dělal? Vždyť i ti nejvýše postavení svobodní Čechové – velmoži – byli pouze jeho úředníky. Fakt, že tomu tak nebylo, lze ukázat opět na samotném textu J. Žemličky, když tvrdí, že panovníkovi nepodléhají nevolníci čeleď a otroci, neboť ti podléhají svým pánům. Tyto pány pojmenovává autor jako: knížete (tedy přeci!), některé z velmožů nebo obdarované kláštery. Tedy velmoži, kteří neměli mít nic (!) mají své nevolníky (jistě ne bez půdy), podobně jako kláštery – zřizované nejen panovníkem, ale i velmoži, kteří je vybavovali pozemkovým majetkem. Tak nás autor sám přivádí k společenské vrstvě, která tvořila po celý středověk přirozeného protihráče politické moci knížete. To jsou ti ve zbrani mocní, ve věrnosti stálí, v boji udatní a bohatstvím vynikající – tj. ti, které budou česky psané prameny, jak ukázal ve svých sémantických studiích Josef Macek, od počátku 14. století označovat termínem slachta. Jejich majetková a mocenská autonomie je doložena mimo jiné i účastí na tzv. kolokviích, která představují další premisu pro uznání účastenství velmožů na vládě. Namísto úředníků se nám tak již v 11. století začíná jasně rýsovat skupina, kterou snad již od 12. stol. můžeme nazývat pojmem šlechta. I Josef Žemlička přiznává těmto rodům kontinuitu – mají se po generace seskupovat okolo trůnu – ale kontinuitu závisející na knížatech, nikoli dědičnosti. Tento závěr opírá o způsob, jímž celou skupinu definuje jako beneficiáře, přičemž ona beneficia představovala podle autora nedědičné výsluhy a podíly na vybraných poplatcích a daních, nikdy se však nejednalo o půdu. To, že situace nebyla tak jednoduchá, jsme mohli vidět již výše na vnitřní nesoudržnosti Žemličkova textu. Na tomto místě je čtenář „Přemyslovců“ ochuzen o názory, s nimiž J. Žemlička nesouhlasí, a proto o nich mnoho nepíše – tedy s hypotézami L. Jana o pozemkové podstatě beneficií. Na tomto místě nebudeme řešit, kdo je blíže pravdě. Jde spíše o to, že v recenzované publikaci je pro-
238
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
marněna šance čtivým a přístupným jazykem seznámit čtenáře s různými pohledy a názory na fungování přemyslovského státu. Tak se na stránkách „Přemyslovců“ stalo, jako již mnohokrát v dějinách historiografie, že se z jedné hypotézy stal jediný správný výklad opřený o autoritu jeho tvůrce. Jeden příklad za všechny – nešťastná listina Mocran et Mocran. Jakkoli si můžeme myslet, že ono magické Mocran et Mocran v listině Friedricha II. pro Vladislava Jindřicha opravdu pojmenovávalo říšské léno v oblasti Altenburgu a nikoli Moravu, moravské markrabství či dvě Moravy, nelze za současného stavu bádání tyto odlišné výklady odbýt jednou větou a následně se zdrcující jistotou tvrdit, že ve skutečnosti platí to, co si myslí autor…. Zde přece nejde o názorovou neshodu J. Žemličky a Martina Wihody, který se jako jeden z posledních autorů vyslovil pro odlišnou interpretaci listiny. U knihy, která si vedle poučení klade za cíl i popularizaci, jde přece v prvé řadě o publikum, kterému má být publikace určena, tj. širokou veřejnost. To ona se bude v ideálním případě s její pomocí orientovat v nejstarších českých a moravských dějinách. Tato veřejnost neví nic o sporech, k nimž při řešení výkladu listiny Mocran et Mocran došlo v několika posledních letech na stránkách Českého časopisu historického. Vzhledem k tomu, že v samotné historické obci dodnes nepřevládl ani jeden ze zmiňovaných výkladů, nevnímám úsilí o popularizaci, a tudíž všeobecné prosazení, jedné interpretace za eticky přijatelné. Je jisté, že by se nám „pravda o dějinách“ připuštěním názorové plurality opět poněkud vzdálila. Jsem však toho názoru, že výklad minulosti nemá a nemůže vést k programovému nalézání „pravdy“ v pramenech. Současný stav paradigmatu přemyslovské medievistiky je třeba přijmout jako novou výzvu k opravdové diskuzi, k novému vážení a promýšlení všech souvislostí, nikoli k vystavění monumentálního pomníku jedné z řady hypotéz v podobě honosného opusu. Vždyť i samotný text Josefa Žemličky se na řadě míst blíží názorům, proti kterým vystupuje – tak například trefně a přesně tvrdí, že při nástupu na pražský knížecí stolec „nerozhodovalo právo nejstaršího, ale počty družin a mínění velmožů“ (s. 198); že napětí ve společnosti za vlády Soběslava I. vyvrcholilo poté, co přestal svolávat sněm a po jeho smrti byl velmoži pro-
sazen Vladislav II. (s. 199); že Vladislavovci a Soběslavovci soupeřili ve 12. století o hlasy zemských předáků (s. 200), na jiných místech pak velmožům přiznává držbu majetku atd… . Všechny tyto Žemličkovy postřehy jedním dechem relativizují jeho výpovědi o fungování přemyslovského státu na bázi tzv. středoevropského modelu. I čtvrtá kapitola knihy Rozmach a vrchol přemyslovské moci, která je opět převážně dílem Josefa Žemličky, myšlenkově vychází z dřívějších Třeštílkových a Žemličkových tezí na toto téma. I zde nalezneme v textu samotném řadu závěrů, které ono „středoevropské modelářství“ značně problematizují. Tak J. Žemlička uvádí, že pro zdárné vládnutí Přemysla Otakara I. na počátku 13. století byl rozhodující vztah panovníka a zemské aristokracie, ačkoli ta, budeme-li se striktně držet předchozího výkladu, neměla na úroveň rozhodujícího postavení dosáhnout. V přímém rozporu s tímto avizovaným a uznaným nárůstem vlivu šlechty již na počátku 13. století je pak Žemličkův výklad sporu mezi králem Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem (II.). Ten charakterizuje náš autor již po několik desetiletí jako poslední snahu drobných beneficiářů o zvrácení společenského pohybu směrem ke konstituci pozemkové šlechty. Problém je však v tom, že identifikaci odbojníků, kteří se zaštítili mladým markrabětem, prameny nedovolují. Josef Žemlička přitom mimoděk nabízí novou interpretační rovinu celého sporu. Jak sám autor zdůrazňuje, spadá tato událost do období uzavírání pozemkových domén šlechty (jakkoli ani to neplatí definitivně), což je doprovázeno výstavbou hradů na vrcholcích hor. Bylo by tedy logické hledat na obou sporných stranách, tj. krále i markraběte, především zástupce nejbohatší a nejvlivnější šlechty. Tito mužové se však jen málokdy dostanou na stránky kronik v negativním světle, jen málokdy jsou popravováni – dějiny totiž píší vítězové a hlavní společenskou skupinou profitující ze sporu v královské rodině byla právě šlechta. Je pravděpodobné, že s tímto závěrem by se ztotožnil i Josef Žemlička. Vždyť v jeho pojetí to byla právě šlechta, která ve 13. století privatizuje stát (s. 334nn). Obecně lze říci, že v tomto bodě autora chápu a nechci mu vytýkat ahistorismus zvoleného pojmosloví. Nejsem si však jist, zda lze o proměně, kterou prošlo české království ve 13. století, hovořit
239
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
jako o odstátnění státu. Nemyslím, že by zřejmá proměna struktury pozemkové držby ve prospěch šlechty, k níž mimo jiné dochází již od 12. století, a konec vlivu a funkce kastelánií představoval pro vládnoucí Přemyslovce nějaký zásadní problém. Panovník je již nepotřebuje. Přechází totiž na jiný způsob získávání prostředků pro sebe, svůj dvůr, svou reprezentaci, své války, své výpravy… Ten představují daně a odvody z jasného a transparentního majetku a práv – měst, klášterů, cel, mýt, regálů (popř. jejich pronájmu) – zde nejvyšší sumy představují přirozeně příjmy z peněžního a těžebního regálu. Země je i nadále panovníkova. Vždyť co vlastně ztrácí na úkor šlechty? Jsou to pozemky – lány zemědělsky využitelné půdy. Řadu z nich však panovník ani neužíval – byla neosídlená. Poskytnul ji tedy šlechtě a kolonistům, a zbavil se tak především zodpovědnosti a notné dávky starostí, to vše je delegováno na šlechtu, která však uznává panovníka jako svého vrchního pána. Panovník tak zůstává pánem své země, a proto nelze hovořit o státu neprospěšné privatizaci odstátnění. Jedná se spíše o proměnu chápání moci podle upravených a aplikovaných systémů přicházejících ze západní Evropy – jde o osobité přijetí formy lenního systému. V této souvislosti nelze hovořit o zcizování panovnických pozemků v pohraničí. V jejich osidlování šlechtou je naopak zřejmá cílená podpora šlechtických kolonizačních podniků, které mají zajistit dosud jasně nevymezená území na hranicích země (tj. území, na která hrozil průnik kolonistů usazených zde na popud jiného zeměpána, jak jsme toho svědky v poslední třetině 12. století v šumavském prostoru). Pokud již chceme hovořit o oslabení státu, to nenastalo v době kolonizace. Její proces naopak jeho vnitřní pevnost a i postavení panovníka stojícího na pomyslné špičce společenské pyramidy upevnil. Jako opravdu krizový se projevil moment, kdy část české šlechty vystoupila proti Přemyslu Otakarovi II. s odvoláním na Rudolfa I. Habsburského, římského krále, a tím pádem lenního pána krále českého. Až tato snaha o roztržení pevné vazby mezi králem a jeho many přináší problém, který donutí českého krále k opětnému rozpoutání války s Rudolfem, v níž přijde Přemysl o život. Hovoří-li tedy J. Žemlička o tom, že se královská moc ocitla ve 13. století ve složi-
tém postavení, myslí tím spíše královský pozemkový majetek, nikoli moc jako takovou, tu měl křesťanský středověký panovník od Boha. Ano, pokud by se společnost nacházela v tom stavu, v němž fungovala v 10. a první polovině 11. století, byl by na tom panovník bez přímého dohledu nad úrodnými nížinami opravdu velice špatně. Společnost se ale proměnila, lépe řečeno postupně proměňovala od 12. stol. a panovnická doména nabyla nového rozměru, jakkoli i v této rovině byla stále vybírána obecná berně. Tyto závěry ostatně nezastává pouze připomínaný kritik středoevropského modelu Libor Jan, ale i spoluautor „Přemyslovců“ Jan Klápště ve své zásadní práci o proměně českých zemí ve středověku a ostatně i na stránkách recenzované knihy. Vedle přemýšlení nad tématem charakteru proměny středověkých Čech a Moravy se u Žemličkova textu krátce zastavme v rovině výkladu klasických politických dějin. Zde lze jako problematické vnímat tvrzení, že Přemysl Otakar II. vystavěl své regnum na náhodných možnostech (s. 317), které mu doba nabízela. Naopak, severo-jižní tendence Přemyslovy expanze – na severu se projevily snahou o úzké připoutání slezských knížat a na jihu ziskem zemí babenberského a sponheimského dědictví a průnikem do Furlánska – ukazuje na pokus vystavět celek schopný konkurovat Svaté říši římské. Přemysl tak směřuje jednak k několika základním tepnám středoevropského i dálkového obchodu (Vratislav, řeka Dunaj), zároveň také ke středomořské oblasti. Z tohoto pohledu je snaha pohlížet na Přemyslovu „říši“ jako na jakýsi nesourodý a neovladatelný útvar výsledkem hluboce zakořeněného pragocentrismu dnešních historiků a historiček. Přemysl nebyl pragocentristou, byl naopak jedním z posledních českých králů, který praktikoval způsob vlády ze sedla, a co více, v jeho itineráři figurují pobyty ve Vídni, Enži či Linci se stejnou frekvencí jako pobyty v Praze či v Brně. Přemysl tedy věděl, že při správě tak rozsáhlého území nemůže za daných okolností pomýšlet na monarchistickou vládu vedenou z pevného centra. Podobně diskutabilní je tvrzení, že se Václav II. pokoušel mařit uznání titulu Přemysla II. Velkopolského, které se zakládá na silně „propřemyslovsky“ vyznívajícím prameni – Zbraslavské kronice.
240
Acta historica Universitatis Silesianae Opaviensis 3/2010 RECENZE A ANOTACE
Celou čtvrtou kapitolu pak velice osvěžuje text Jiřího Doležela Nová centra přemyslovských Čech a Moravy sumarizující proměnu českých zemí ve středověku v rovině nových forem mocenských a sídelních center (kamenných hradů a měst). Na ni pak navazuje kapitola Jana Klápštěho Osídlení českých zemí na sklonku přemyslovské epochy, v níž novým způsobem rozvíjí látku, kterou, jak bylo již připomenuto, dlouhodobě zpracovává na vysoce kvalitní a čtenářsky přístupné úrovni. Mezi zdařilé součásti publikace náleží dle mého názoru i kapitola Petra Sommera Druhá vlna christianizace české společnosti, zatímco kapitoly Jiřího Kuthana o zakladatelské činnosti posledních Přemyslovců a dvorském umění, nástupu a rozkvětu gotiky, v žádném případě nepřekvapí nikoho, kdo sleduje produkci tohoto autora přibližně od počátku 80. let 20. století. Z pátého oddílu Státní a dynastické reálie lze čtenáře upozornit především na kapitolu Marie Bláhové Písemná kultura přemyslovských Čech, přinášející systematický přehled této látky. Záslužné je samozřejmě i zpracování soupisu členů původního panovnického rodu, na němž se pod vedením Luboše Polanského podíleli David Kalhous, Petr Kopal a Irena Moravcová. Vzhledem k tomu, že jsem tuto recenzi nechtěl pojmout jako přehledovou anotaci opisující obsah posuzované knihy, ale jejím cílem bylo poukázat na momenty, které jsou zásadní pro její celkové vyznění, ponechávám zhodnocení některých kapitol, včetně medailonků, na čtenářích samotných. Pokud bych měl shrnout předložené postřehy, pak musím konstatovat, že autoři mne jako čtenáře nepřesvědčili o tom, že tzv. středoevropský model fungování státní moci ve středověku a jeho „transformace“ vysvětlují, jak je možné, že ve chvíli, kdy měla přemyslovským králům zbýt v rukou rozkradená země, již se marně snažili ovládnou prostřednictvím krajských rychtářů, dosáhli tito panovníci největší územní expanze (jak Přemysl Otakar II., tak Václav II.) a dokázali využít nově se formující zemské cítění šlechty ve svůj prospěch mimo jiné pro odražení Habsburků od Kutné Hory v roce 1304. Je jisté, že na tomto poli nepadlo poslední slovo, jakkoli se tak recenzovaná publikace tváří. To, co lze považovat za velice nebezpečné, je dikce, s níž jsou tyto klíčové pasáže psány. Je pochopitelné, že koncipování některých
z nich předcházelo nedávné prudké polemice ohledně fungování českého středověkého státu. Přesto však myslím, že tato polemika poukázala na tolik slabin prezentovaného přístupu, že by měla být náležitě zohledněna ve výsledném textu publikace, která se prezentuje jako zastřešující počin v oblasti přemyslovské medievistiky. Několik letmých odkazů na jinak autory důsledně opomíjené práce L. Jana jsou však jedinou stopou po tomto ostrém názorovém střetu, jehož mnohdy netaktní osobní ráz, znechutil celou odbornou veřejnost natolik, že hlavní řešené otázky zůstaly bez povšimnutí. To je dluh, který se bohužel v příslušných pasážích recenzované knihy nepodařilo splatit. Zůstává otázkou, zda a kdy k tomu budou mít historikové a historičky opět příležitost v podobě tak impozantní publikace, jakou Přemyslovci bezesporu jsou.
Robert Antonín
Zdeňka Hledíková: Arnošt z Pardubic. Arcibiskup/Zakladatel/Rádce. Vyšehrad. Praha 2008. 352 stran. ISBN 978-80-7021911-9.
Výzkum české církevní správy předhusitského období se Zdeňce Hledíkové stal badatelským údělem. Vedle řady klíčových studií je také autorkou dvou biografií pražských arci/ biskupů Jana IV. z Dražic a Jana z Jenštejna. Právě „Arnošt z Pardubic“ jakoby v autorčině díle představoval chybějící úhelný kámen – svého druhu spojnici v procesu utváření správního modelu arci/diecéze a současně pronikání a přijímání nových proudů zbožnosti tvořících živý podklad české církevní reformy pozdního středověku. Stačí jen připomenout, že to byl Jan IV. z Dražic, který založil roudnický klášter a uvedl do jeho zdí augustiniány kanovníky, Arnošt z Pardubic dal podnět ke vzniku dalších kanonií a zvláště pak
241
