Ten náš digitální výkvět. Shrnutí praktických zkušeností a vzájemné porovnání těchto aparátů: 1. Hasselblad 555 ELD a 501 CM s datastěnou LEAF Aptus 75 2. Mamiya ZD 3. Canon 1DS Mark II Rovnou začnu jednoznačným vítězem v kvalitě souboru, tedy Hasselbladem s LEAF Aptus. Musím přiznat, že takovou kvalitu mi žádná datastěna dosud nepředvedla a to s různýma značkama datastěn pracuji od roku 1998. Ale podotýkám, že jsem dosud nemohl důkladněji prověřit PhaseOne 45 a nejnovější datastěnu Imacon CH 39 od Hasselbladu. Tyto mají ještě vyšší rozlišení, než Aptus 75 a jsou jistě o dost lepší než jejich předchozí modely, které mne zas až tolik nenadchly. S Leaf jsem měl možnost pracovat již třikrát. Prvně to byla DCB2, která před rokem 2000 velmi zdatně konkurovala tehdy velmi a po právu uznávaným sinarbackům. Podruhé jsem měl možnost pracovat s typem Cantare, který mne ovšem nijak neoslnil. Potřetí jsem krátce testoval Volare. Nebylo to zlé, ale bylo to v době nástupu Canonu 1DS Mark II a ten se k této datastěně výsledkem velmi blížil, při zlomkové ceně a daleko lepší ovladatelností i rychlosti. Zpátky k Aptusu. Testoval jsem APTUS 17, 22 a 75. Již 17náctka, ač relativně malého rozlišení mi dala nahlédnout do poněkud jiného světa. Než jsem začal fotit digitálně, pracoval jsem cca 15 let z barevnou inverzí, kterou jsem si povětšinou i sám zpracovával. Po první sérii záběrů s Aptus 17 jsem měl při pohledu na monitor hmatatelný pocit dobře vyvolaného a naskenovaného diapozitivu. Jen jsem dumal zda 6x7, či ještě větší. Canonu, který svou kvalitou zle proháněl starší generace datastěn bez rozdílu značky, tato stěna utekla o několik tříd. Rajče na červené látce je s plným prostorem, jasně barevně odlišenéod pozadí a ve světlech je plynulý přechod jak na filmu. APTUS 75 je 33Mpx záležitost a testoval jsem ji ze zmíněnými Hasselblady s objektivy 4.0/40, 2.8/80, 4.0/120 macro a 4.0/180. Krátce jsem systém otestoval na všech Zeissových sklech. Rovněž Aptus používám na kardanu s velkoformátovými objektivy, ale to už je jiná kapitola. Zpracovával jsem MOSy (Aptusí RAWy) v LEAF Capture 10, Adobe Photoshop CS a Lightroom. Jednoznačně nejlépe dopadly soubory zpracované Leaf Capture 10, který ve verzi 10.3 je konečně i stabilní. Ateliér – table top – nemá konkurenci a nejspíš ani ve filmu, dříve jsem dělal dia 9x12 a tohle je lepší - móda – ve spojení s tělem 555 ELD dost použitelné komfortem obsluhy a samozřejmě zcela bezproblémový výsledek Exteriér – krajina – poprvé nemám problém s digitálem v krajině snímky mají prostor Mám vyzkoušeno, že 8 clon rozsahu v krajině a 9 clon v ateliéru je zcela bezproblémových. 10 clon už přináší kompromisní kvalitu. Výrobce udává 12 clon, tak až vyrostu a naučím se fotit, jistě tam budou. PRO: kvalita souboru, co do podání prostoru a barevných nuancí jsem nenašel dosud lepší, mimořádně tolerantní k širokoúhlým objektivům, veliký a dotykový displej, lze na něm jednoznačně posoudit ostrost, CF karta PROTI oproti Mamiya ZD a Canonu 1DS MArk II podstatně pomalejší, náročnější na obsluhu a znalosti oboru, méně stabilní software, použitelné soubory do 200 ASA, 400 ASA předpokládá dost sofistikované následné zpracování
Vhodnost – ateliér, exteriér (omezeno váhou) Nevhodnost – reportáž RESUMÉ: Hasselblad s Leaf Aptus je zatím aparát s nejlepšími výslednými soubory s kterým jsem kdy pracoval. Včetně dobře naskenovaných velkoformátových diapozitivů. Je vhodný do ateliéru, kde při focení reklamní fotografie, zátiší, módy, portrétů, nenaráží erudovaný fotograf opravdu na nic. Zdůraznuji erudovaný, nikoli intuintivní, ve smyslu, že se řemeslem nazabývá. Software Leafu disponuje opravdu převodem z Raw do Tif, ale jeho ovládání říká: ,, Tak kamaráde, nejpozději teď se nauč fotit‘‘. Kdo chce dostat ze systému maximum, musí umět nasvítit a precizně exponovat, jako by fotil na diapozitiv a zároveň mít velmi slušné znalosti ve zpracování digitálního souboru. Žádné digitální plus mínus, potom to srovnám. Software je myšlen na perfektní korekci barev, gradace, odstranění moaré, ale opravdu nikde nenajdete ovládání expozice o čtyři clony. Vše podstatné ovládáte v křivkách a je nutno mít jasno, co se souborem provádíte. Nedouk neobstojí. Ale výsledek, pokud autor ví co dělá opravdu stojí za to. Ve spojení s technickou kamerou typu kardan a odpovídajícími objektivy, pak Aptus 75 úspěšně konkuruje velkém formátu na dia. Přesněji řečeno moji klienti velkoformátový diapozitiv přestali požadovat. A to zcela. KLIENTELA – profesionál, kterému nedělá problém technika, práce s Applem, má znalosti z DTP, fotí především v ateliéru nebo si výbavu vozí autem. Pro klasickou práci v exteriéru je nutný model Hasselbladu 501CM (je nejlehčí) a velmi slušná kondice. Nicméně jsem i s touto výbavou fungoval v mínus 32 stupních celý den na horách, vesele měnil baterie a krajinařil. Druhý aparát je Mamiya ZD. Vítěz co se týče, snadné obsluhy a propracovanosti ovládání. Vše je intuitivní, do menu se chodí minimálně. Tento foťák mne několikrát překvapil. Tak i tak. Dlouho jsem se těšil až ji dostanu do ruky. Když se tak stalo, zaujal mne poměrně malou váhou, Canony řady 1 jsou rozhodně těžší. Dokonalá ergonomie je dnes běžná, ale že něco co v sobě má rozměrově největší běžně používaný čip, který byl dosud bez výjimky vyhrazen datastěnám, lze chytit lépe než Canony s Nikony dohromady a ovládat snad ještě snadněji mne až zaskočilo. Na druhou stranu mne docela nemile překvapil malý displej a především velmi líné listování v nafocených souborech. Malý displej je o zvyk. Já osobně displej používám především kvůli histogramu, takže mi to nevadilo, ale standard je dnes jinde. Trochu jsem si zabojoval při zpracovávání souborů. Po prvních záběrech jsem se vylekal nad nekvalitou objektivů 645. Objektivy řady RB 67 znám dlouho a důvěrně a mohu říci, že odstup od Hasselbladích Zeissů je v digitální praxi minimální, pokud vůbec nějaký. Ale první výsledky ZD s objektivy 645 mne neuspokojovaly. Zkusil jsem tedy použít jiný, než originální Mamiya software. Photoshop CS také nic moc. Až Lightroom. Tento relativně nový program od Adobe, který sice umí skoro všechno, byť dle mého soudu spíše průměrně se se soubory z Mamiye ZD potkal takovým způsobem, že mé rozpaky nad objektivy 645, jsem zařadil do kolonky omyl a doufám, že originální software Mamiya bude v příští verzi k svým vlastním souborům méně dehonestující. Takto zpracované soubory v Adobe Ligtroom svou kvalitou jednoznačně a o dost předčily soubory z Canon 1DS Mark II zpracované v C1 od PhaseOne. Což je jistě dost zajímavá informace.
Mamiyu jsem testoval s objektivy 3.5/35, 2.8/55, 2.8/80, 3.5/150 a Zoomem 55-110. Zpracovával jsem v Lightroomu. Ateliér: table top – bez problémů, výsledek je lepší, než z většiny dnes běžně provozovaných datastěn. Podání barev, prostor a vzorné chování v jasech je z Leaf Aptus 75 srovnatelné. Jak jsem zjistil má Mamiya ZD stejný čip co Leaf Aptus 22, tedy Dalsu. A tato firma, která dělá především vojenské zakázky a nedávno tak nějak mimochodem nabídla pro civilní použití čip o rozměrech 10x10 cm s rozlišením 111 Mpx, asi prostě umí. Nicméně buď rozhodla kvalita Zeiss objektivů, nebo jednoznačně lepší konverzní software Leafu, ve výsledku je Mamiya o poznání méně ostrá než Hassekblad s Aptus 75. Ale srovnáváme rovněž 22Mpx proti 33 Mpx. Móda – při běžném, nikoli reportážním způsobu práce je ZD vynikajíci. AF je bez problémů a cokoli ostatní rovněž. Do úzkých se může dostat střelec, který je zvyklý pracovat s třemi a více snímky za vteřinu. Ten může úřadovat pouze s Canon nebo Nikon. Exteriér – mile překvapí rozsah jasů, který Mamiya zvládá a který je zcela srovnatelný z Leaf Aptus 75, kdo přejde z Canonu nebo Nikonu, bude mít radost a pocit, že život má přeci jen smysl. Neměl jsem čas udělat stejně důkladné testování jako v případě LEAF, ale subjektivně mi přijde, že rozsahem jasů a podáním barev se tyto dva systémy moc neliší. PRO – velmi dobré tělo, zcela přátelské ovládání, soubory lepší než z Canonu 1 DS mark II, dost dobrá cena PROTI – použitelné do 100 ASA. Dále kompromis. Dost nekvalitní převod z RAW do TIF ve firemním software. Velmi pomalé listování v již nafocených souborech. Kdo je zvyklý na Canon-Nikon, asi bude mít podobný pocit, jako první den nového silničního zákona. Resumé: Mamiya ZD je v digitálním světě podobným zjevením, jako ve světě analogu byl v roce 1969 první Asahi Pentax 6x7. Tehdá to byl jediný rychlý středoformát. A to mu v podstatě vydrželo dodnes, neb se stále vyrábí. Mamiya má obdobně geniální koncepci a troufám si říci, že lepší provedení. Je ovladatelnější než všechny DSLR, které jsem kdy držel v ruce. Je lehčí než Canon 1DS Mark II. Všechny podstatné funkce jsou na tlačítkách a nepodstatné funkce nejsou zastoupeny. Do menu se musí v podstatě jen při prvním nastavení a opravdu je co nastavit. Při focením samém je přesným opakem Leafu, co se týče snadnosti obsluhy. S tímhle odfotí i trochu lepší amatér a to napoprvé. Výsledky jsou jen o trochu horší než z Leaf Aptus 75, jen je nutné ke konverzi použít Adobe Ligtroom. Musím říci, že na focení módy a krajiny jsem vhodnější model zatím nenašel. Objektivy jsou narozdíl od analogové legendy AP67 velmi ostré. Protisvětlo zvládají dobře a čip ho zvládá rovněž. Opravdové negativum je již zmíněné velmi zdlouhavé listování již nafocenýmy soubory (lze zlepšit rychlou kartou) a nepoužitelnost vyšších citlivostí. 50 a 100 ASA výborné, takřka k nerozeznání. 200 je asi jako 400 z Canonu 1 DS Mark II (lze výrazně zlepšit sofwarem Dfine od Nikk) a 400 je pro mne nepoužitelná. KLIENTELA
Profesionální nebo movitější amatérský fotograf s intuitivním přístupem ke své tvorbě. Fotograf módy. Fotograf, který nemá na datastěnu a chce srovnatelný výsledek. Fotograf pro kterého je zbytečná rychlost a použitelnost vysokých citlivostí Canonů a Nikonů. ( Canon 1DS s třemi Lkovými skly stojí takřka totéž co Mamiya ZD s třemi skly). Krajinář, protože váha Mamiya ZD s třemi skly je zlomkem váhy Canonu a už vůbec nemluvím o váze Hasselbladu s datastěnou. Ideální pro tvůrce v krajině. TIP Mamiya ZD s 2.8/80, 2.8/55 a 3.5/150 je jako 35, 50 a 90mm na klasické kino. Sytém je v této sestavě velmi lehký na nošení a objektivy mají excelentní kvalitu od plné díry po clonu 16. Připadal jsem si jako kdysi s AP 67, jen to váží třetinu a výsledek je o dost lepší. Dovedu si představit, že bych ještě přidal 3.5/35, což je 22mm a kreslí hodně dobře a 4.5/300, tedy 180mm na kino. Stále bych to ještě v pohodě unesl. Třetím titánem je Canon 1DS Mark II. Vybral jsem ho proto, že ho považuji za jednoznačně nejlepší DSLR, která ač to výrobci slyšeli neradi, na čas úspěšně proháněla starší generace datastěn. Z jeho příchodem na trh jsem po krátkém otestování, přestal na nějakou dobu datastěny používat. V tu dobu jsem zrovna zvažoval nákup Sinarbacku 54. Testoval jsem ještě PhaseOne 25 a Leaf Valeo 22. Výsledné soubory z těchto datastěn nebyly v žádném parametru dramaticky lepší, než výsledky z 1 DS Mark II. Pochopitelně osazený pevnými Elky. Všechny digitály této generace měly dva společné problémy a to chování v nejvyšších jasech, kde byl příliš strmý (pokud vůbec nějaký) tonální přechod do úplné bílé a absenci prostoru oproti filmu. To odstranila až nová generace datastěn Leaf Aptus 17, 22, 65 a 75 a velmi pravděpodobně Phase One 21, 30 a 45, nový Imacon 39 pro H2, atd. Podotýkám, že osobně jsem testoval pouze Leaf, výsledky PhaseOne 45 a Imacon 39, mám pouze zprostředkovaně. Snad se k nim dostanu v blízké budoucnosti. Nicméně zpět ke Canonu. Je nesmírně rychlý, spolehlivý a univerzální. O kategorii výš ho pošle konverzní software C1 od PhaseOne. Zakázal bych fotografování do JPEG, ale to ostatně u všech digitálů. BEZ VÝJIMKY. Kdo chce používat tento formát, generovaný navíc nekontrolovatelně a dost zjednodušeně přímo v aparátu, nemusí si se slovem kvalita lámat jazyk a především může dost ušetřit na vybavení. DSLR jsou pro ně zbytečné. Tento dost nešťastný a bohužel obvyklý způsob práce, je dle mého názoru přímo odpovědný za častou větu analogovějších kolegů – ,,Digitál je na nic‘‘. Omyl. Digitál je na všechno, ale musí se o něm vědět a používat obdobné kvantum informací jako o analogu. Svého času jsem používal cca 40 BW vývojek a rovněž jsem si sám zpracovával E6 a Cibachrom. Pokud je k digitálu stejné nasazení, je opravdu hodně kvalitní. Pokud zapnete JPEG vydáváte se na opačný pól výsledků. Canon zvládá výborně vysoké citlivosti, na reportážích používám 800 a 1600 ASA. V ateliéru obstojí velmi dobře, ale opravdu nedožene Aptus ani Mamiyu ZD. V krajině chybí prostor. V ateliéru to lze řešit výrazně prostrovým svícením. V krajině nijak, prostě bývá plochá, přesto nejlepší z DSLR. Canon je dost těžký, je to daň za jeho nerozbitnost a značnou výdrž baterií. Ojektivy řady L jsou také velmi poctivě vyrobeny. Atelier: Zcela použitelný, ale nedosahuje prostoru a práce s jasy, jako Aptus a Mamiya ZD Móda:
Pro reportážní způsob focení módy dost vhodný, jinak o ho při stejném komfortu práce přefotí Mamiya ZD Krajina: průměrně, poněkud bez prostoru Reportáž: excelentní, konkurovat mu může jen 1 D Mark II z vlastní stáje, který je o dost rychlejší, ale jen 8Mpx, je jasné že Nikonista si Canon nekoupí, ale má prostě smůlu, cokoli jiného je dost pozadu PRO Rychlost, univerzálnost - není nic co by nezvládl dobře, práci s vysokými citlivosti dokonce excelentě, robustnost provedení a utěsnění na prach a vlhkost, které fakt funguje, výborné AF, daleko lepší naž na Mamiya ZD, kde stačí akorát tak na klidnou módu PROTI oproti filmu horší zobrazení prostoru (neporovnávám s kinofilmem, ale 6x6 s Hasselbladu), poněkud strmý přechod v oblasti nejvyšších jasů, který je při formátu JPEG generovaným přímo z kamery pro mne neakceptovatelný KLIENTELA Rozpočtový profesionál – i dnes 1DS Mark II produkuje soubory srovnatelné s datastěnovými ateliéry, protože nové datastěny v Čechách nemá skoro nikdo a Canon odfotí úplně všechno, Amatér labužník – lepší DSLR prostě není, Reportér, pokud nevolí rovnou levnější a pro reportáž vhodnější 1D Mark II. TIP s řadou Shit/Tilt objektivů 3.5/24, 2.8/45 a 2.8/90 můžete překvapivě dobře odfotit architekturu, iteriéry a produktovou fotografii. ©Luboš Servus 2006 Ateliér Na Výsluní Praha
