TÉMA Č. 1 - SPOLEČNÉ POLITIKY: POJEM A KVALIFIKACE

Obsah TÉMA Č. 1 - SPOLEČNÉ POLITIKY: POJEM A KVALIFIKACE ............................................ 1 TÉMA Č. 2 - VNITŘNÍ TRH ................................................................................................... 5 TÉMA Č. 3 – VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ .................................................................................... 7 TÉMA Č. 4 – VOLNÝ POHYB OSOB .................................................................................... 9 TÉMA Č. 5. - VOLNÝ POHYB SLUŽEB ...............................................................................14 TÉMA Č. 6 – VOLNÝ POHYB KAPITÁLU ............................................................................16 TÉMA Č. 7 – POLITIKA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE ..........................................................17 TÉMA Č. 8 – VEŘEJNÉ PODNIKY A VEŘEJNÉ PODPORY ...............................................20 TÉMA Č. 9 – SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA................................................................22 TÉMA Č. 10 – SEKTOROVÉ POLITIKY: PŘÍKLAD SPOLEČNÉ DOPRAVNÍ POLITIKY .....26 TÉMA Č. 11 – HORIZONTÁLNÍ POLITIKY: PŔÍKLAD OCHRANY SPOTŘEBITELE ...........33 TÉMA Č. 12 – PROSTOR SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA .......................................38

TÉMA Č. 1 - SPOLEČNÉ POLITIKY: POJEM A KVALIFIKACE 1) V jakých oblastech může EU jednat a rozvíjet společné politiky? K dosahování svých cílů získala EU pravomoci od členských států-trvalým svěřením: Dělíme je na: -výlučné, koordinační, doplňkové, SZBP a politika sousedství -výslovný, implicitní, subsidiární (dle způsobu svěření) -vertikální, horizontální (dle úrovně rozlišení adresátů) Svěřené pravomoci a jejich výkon: -pravomoci EU svěřené funkčně k dosahování cílů (nesvěřené zůstávají čl. státům, ale čl. státy musí vykonávat v souladu s právem EU), svěření je na dobu neurčitou, je trvalé, ale relativizují ho „oboustranná flexibilita(od LS zn.,že změny smluv mohou být přijímány za účelem rozšíření nebo omezení pravomocí svěřených Unii) a judikatura ústavních soudů čl. států o dodržování lidských práv“. Výkon svěřených pravomocí má probíhat-transparentně, -vhodnými prostředky(zásada přiměřenosti-proporcionality) a co nejblíže občanům(zásada subsidiarity). a)Výlučné pravomoci 6 oblastí: celní unie, společná měna, společná obchodní politika, hospodářská soutěž, zachování biologických mořských zdrojů v rámci politiky rybolovu, uzavírání vnějších smluv (na zákl. legisl. aktu; nutných k výkonu vnitřní pravomoci; schopných ovlivnit právo EU; nebo změnit jeho působnost) V těchto oblastech může přijímat právně závazné akty pouze EU a členské státy jen tehdy, jsou li k tomu Unií zmocněny nebo provádějí li akty Unie. b)Sdílené –nevýlučné pravomoci Sdílené pravomoci mezi EU a čl. státy. Všechny pravomoci kromě výlučných a podpůrných, koordinačních či doplňkových. V jejich mezích mohou vytvářet a přijímat právně závazné akty kromě Unie i čl. státy. Podmínky se liší dle jednotlivých tzv. Occupied fields. Pro vnitřní trh, sociální politiku, regionální politiku, zemědělství a rybolov, ochranu spotřebitele ekologii, dopravu, transevropské sítě, energetiku, prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, společné otázky zdravotnické platí, že členské státy mohou své pravomoci využít, pokud EU v této oblasti nekoná vůbec nebo se po čase rozhodla přestat konat. Naopak v oblasti výzkumu, technologického rozvoje, vesmíru, rozvojové spolupráce a humanitární pomoci platí, že EU může konat, pokud tím nebrání čl. státům v jejich aktivitách. Výkon sdílených pravomocí je vedle obecných podmínek charakteristický: doktrínou zabraných polí-occupied fields, zásadou subsidiarity a možností posílení spolupráce. Doktrína „zabraných území“=occupied fields-EU má přednost před čl. státy využívat pravomoci, vztahuje se jen na ty prvky v poli, jež byly upraveny, nikoli na celou oblast a nebrání čl. státům uzavírat paralelní mezinárodní smlouvy v oblasti justiční spolupráce(občanských a trestních věcech) a v oblasti policejní spolupráce, jsou-li v souladu s právem EU. Zásada subsidiarity: EU využívá sdílené pravomoci pouze do té míry,pokud nemůže být zamýšlených cílů dosaženo uspokojivě čl. státy na úrovní ústřední, regionální či místní, ale spíše jich může být lépe dosaženo na úrovni Unie (z důvodu rozsáhlosti či účinků) c) Koordinační, podpůrné a doplňkové pravomoci EU Slouží k podpoře výkonu pravomocí členských států v oblastech: zdravotnictví, kultura, průmysl, cestovní ruch,školství a sport, civilní ochrana,správní spolupráce. Povinnost koordinace v rámci EU se týká hospodářských politik čl. států, hlavně těch co mají společnou měnu, a dále politik zaměstnanosti. Možná je i koordinace sociálních politik čl. států. d) Pravomoci členských států pravomoci, které zůstaly čl. státům(pravomoci výslovně nepřidělené EU(definování vlastnických úprav,národní bezpečnost, obchod se zbraněmi,válečným materiálem,vnitřní trh, hospodářská soutěž(vnitřní záležitosti státu),ochrana veřejného pořádku, zdraví.. Stránka 1 z 46

Ale pravomoci čl. států musejí i tak být využívány v souladu s právem EU! Dle způsobu jejich vertikálního přidělení: a)Výslovně přidělené-pravomoci zejm. čl. 3-6 SFEU,ale i jinde v právu EU b)Implicitní-jsou pro oblast vnějších (mezinárodních) vztahů, jsou odvozeny od intraunijních, implicitní pravomoc vyplývá nejen z výslovných oprávnění Smlouvy(pro celní a obchodní dohody,pro dohody o přidružení),ale může vyplývat z jiných ustanovení Smlouvy a z aktů přijatých v rámci těchto ustanovení orgány společenství. Vnější pravomoc je tedy nutným prodloužením unijní pravomoci vnitřní a může být vykonávána, pokud je vnější unijní akce nutná. c)Subsidiární pravomoci-tzv. flexibilní klauzule-doložka flexibility-jsou nástrojem k odstranění mezerovitosti a nekoherence práva EU. Proto ukáže-li se, že k dosažení některého z cílů stan. Smlouvami je nezbytná určitá činnost Unie v rámci politik vymezených Smlouvami, které však k této činnosti neposkytují nezbytné pravomoci, přijme Rada na návrh Komise jednomyslně po obdržení souhlasu Evropského parlamentu vhodná ustanovení.Flexibilní klauzule je tedy blanketní norma, která umožňuje rozšířit výkonné pravomoci EU, aniž by bylo nutno Smlouvy formálně revidovat. Jsou stanoveny přísné podmínky aplikace. Horizontální vymezení pravomocí: Spočívá ve zjištění jakému orgánu a v jaké formě byly pravomoci EU svěřeny. Smlouvy mj. obsahují pravomoci orgánů, ale nedefinují jejich hmotněprávní obsah. Ale z toho obsahu vyplývá, jaké pravomoci byly EU přiděleny, který orgán je má provádět. Forma právních aktů při provádění pravomocí…tyto detaily se liší oblast od oblasti,lze je dělit: -výkonné pravomoci-pravomoci něco činit,jsou obv. definovány věcnou působností, právní formou aktu, který může nebo musí být přijat,označením orgánů, které mají jednat -zavádění nových politik nebo výzva ke spolupráci mezi čl. státy-obsahuje věcnou působnost, způsob hlasování, ale ohledně volby právní normy bývají Smlouvy méně přesné -sbližování národních předpisů-obsahuje způsob hlasování, přičemž forma právního aktu je závazná(směrnice) nebo implikovaná(opatření), věcná působnost je široce definována, není srozumitelná. V unijních smlouvách najdeme tedy jistý katalog přidělených pravomocí a úpravu jejich výkonu, která není vždy plně homogenní a srozumitelná. 2) O jaké primární a právní prameny se společné politiky opírají? Horizontální-obecné požadavky na politiky EU Zásady, jimiž se spravují politiky EU. Obsahové=věcné požadavky na politiky EU, dělíme je: Ve všech činnostech EU musí být zohledněna: rozpočtová kázeň, soudržnost s ostatními činnostmi, rovnost mužů a žen, diskriminace na základě pohlaví, rasy nebo etnického původu, náboženské vyznání nebo přesvědčení, zdravotního pojištění, věku, sexuální orientace, podpora vysoké úrovně zaměstnanosti, přiměřená sociální ochrana, boj proti sociálnímu vyloučení, vysoká úroveň všeobecného a odborného vzdělávání, vysoká úroveň ochrany lidského zdraví, ochrana životního prostředí s ohledem na podporu udržitelného rozvoje, ochrana spotřebitele. V oblastech zemědělství, rybolovu, dopravy, vnitřního trhu, výzkumu a technologického rozvoje a vesmíru se navíc zohledňují dobré životní podmínky zvířat jako vnímaných bytostí, přitom se zohlední právní nebo správní předpisy a zvyklosti členských států spojené zejména s náboženskými obřady, kulturními tradicemi a regionálním dědictvím 3) Jak a podle jakých kritérií je možné společné politiky dělit? K dosažení cílů EU existují dva adekvátní nástroje: konkrétní vnitřní (intraunijní) a vnější politiky. Součástí těchto nástrojů jsou zásady jimiž se jednotlivé politiky spravují: VNITŘNÍ POLITIKY EU 1) Soutěžní politika-je základem fungování společného trhu, jejím konečným cílem je mj. ochrana spotřebitele 2) Ochrana spotřebitele-je cíl EU, spadá mezi sdílené pravomoci EU, je to horizontální průřezový zájem o ochraně zdraví, bezpečnosti a koupěschopnosti fyzických osob jakožto uživatelů výrobků a služeb pro soukromou potřebu. Vysoká úroveň ochrany těchto zájmů se Stránka 2 z 46

požaduje průřezově ve všech ostatních politikách, specificky v zemědělství a hospod. soutěži. 3) Společná zemědělská politika a rybolov-sdílená politika je postavena na zásadách volný pohyb zemědělských výrobků při společných regul. cenách, zvýhodnění produkce EU před produkcí třetích zemí, finanční solidarita, udržující systém společných cen, záruční mechanismy,dovozní zemědělské dávky a vývozní podpory. Politika podporuje i státní aspekty zemědělství-rozvoj venkova, vzdělávání…spotřebovává cca 40% rozpočtu EU 4) Regionální politika-sdílená politika skrytá pod názvem Hospodářská a sociální soudržnost, cílem zmenšit rozdíly mezi rozvinutostí jednotlivých regionů EU, financovaná ze strukturálních fondů ERDF, ESF, EAGGF, FIFG..čerpá asi 1/3 EU rozpočtu, je založena na principech koncentrace (sdružování prostředků),programování aktivit, partnerství mezi orgány evropskými, státními, místními…doplňkovostí ve financování..Instituce:Výbor regionů a Hospodářský sociální výbor. 5) Dopravní politika-představuje speciální oblast služeb, budování transevropských sítí, sdílená, rozvinula se v 80. letech-odsouzení rady pro nečinnost, některé státy nechtěly do oblasti dopravy vpustit konkurenci. Týká se dopravy železniční, silniční, námořní, říční, letecké, cílem je otevřenost konkurenci z jiných čl. států, harmonizace prac. podmínek, cenově dostupné a eko šetrné dopravní služby EU. 6) Transevropské sítě-sdílená politika, cílem vytváření sítí propojujících ekonomické entity v EU v oblasti enegetiky, dopravy a telekomunikací (La Manche-The English Channel) 7) Hospodářská a měnová politika HMU-společná hospodářská a měnová politika sjednocení měnové politiky a zavedení společné měny-nejvyšší stupeň ekonomické integrace mezi státy. Hierarchicky-zóna volného obchodu-celní unie-společný trh-HMU. Výhody: odstranění ztrát při směnečných operacích, omezení závislosti Evropy na dolaru a posílení vlivu EU v mezinár. Měnových org.,odstranění společných ryzik při podnikání, zjednodušení finanční správy podniku, zlepšení hospodářství díky konvergenci hospod. politik čl. států… 8) Sociální politika-sdílená, citlivá politika, cílem podpora nezaměstnanosti, zlepšování životních a prac. podmínek, sociální ochrana a sociální dialog, boj proti sociálnímu vyloučení, základy soc. politiky jsou shrnuty zejm. v Hlavě IV „solidarita“ LZP(listina zákl. práv a sv) 9) Politika zaměstnanosti-zavedena AS, cíl je podporovat strukturální reformy,měnit strukturu kvalifikace pracovní síly odpovídající potřebám trhu, podporovat tvorbu zaměstnání, organizovat multilaterální dohled na politiky zaměstnanosti čl. států 10) Výzkum, technologický rozvoj a vesmír-sdílená politika, podporuje vědeckovýzkumnou konkurenceschopnost EU na mezinárodní úrovni ostatních politik, podpora přeshraniční spolupráce podniků, výzkumných zařízení a škol-provádí ji komise a Evropská vesm. ag. ESA 11) Průmysl-podporuje konkurenceschopnost průmyslu EUI, podpora strukturálních změn, inovací, vytváření příznivého prostředí pro rozvoj podniků a jejich spolupráci 12) Životní prostředí-sdílená průřezová ekologická politika, cíl udržitelný rozvoj, racionální využívání přírodních zdrojů a řešení celosvětových ekologických problémů, zásady prevence, nápravy ohrožení u zdroje, náhrada škod znečišťovatelem, mezinárodní spolupráce 13) Energetika-nová od LS-cíl bezpečnost dodávek v EU, podpora úspor energie, energetická účinnost a rozvoj nových a obnovitelných zdrojů. S ní souvisí i koordinovaná politika atomové energie upravená v SESAE (Euratom 1957),Cíle: plynulé zásobování, ochrana zdraví, kontrola bezpečnosti,vlastnictví zvláštních štěpných materiálů, sdílení znalostí 14) Ochrana zdraví-průřezová koordinovaná politika, součástí všech politik, zásady prevence a nápravy ohrožení..choroby infekční, psychické, boj proti drogám..EU napomáhá spolupráci členských států 15) Kultura-průřezová politika, cílem zachování a podpora kulturních odlišností č. států, podpora tvůrčí činnosti a poznávání kultur občany navzájem, důraz na společné kulturní dědictví, harmonizace se nepředpokládá

Stránka 3 z 46

16) Sport-od LS EU podporuje evropskou spolupráci v oblasti sportu v rámci nově pojaté koordinační politiky 17) Vzdělávání-koordinovaná politika, cílem zvyšovat evropskou vzdělanost, podporovat mobilitu studentů i pedagogů, harmonizace se nepředpokládá 18) Cestovní ruch-koordinační politika, cílem vytváření dobrého prostředí pro podnikání v této oblasti, souvisí s volným pohybem služeb 19) Civilní ochrana-koordinovaná politika, cílem posílit účinnost systémů pro předcházení přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám a pro ochranu proti nim, harmonizace národních předpisů je vyloučena 20) Správní spolupráce-koordin. politika, cílem zlepšit provádění evropského práva členskými státy, to vzděláváním a předáváním informací mezi orgány čl států, harmonizace nár. předpisů je vyloučena 21) Prostor spravedlnosti, bezpečnosti, práva-koordinovaná azylová, imigrační a vízová politika a Policejní a justiční spolupráce ve věcech trestních VNĚJŠÍ POLITIKY EU Cíle a zásady vnějších vztahů EU: -prosazování hodnot EU, ochrana občanů EU, mír, bezpečnost, globální udržitelný rozvoj, solidarita a vzájemná úcta mezi národy, volný a spravedlivý obchod, vymýcení chudoby, ochrana lidských práv, především p. dítěte, dodržování a rozvoj mezinár. Práva, především Charty OSN, zásady soudržnosti mezi politikami a oblastmi vnějších činností EU má obecnou pravomoc ke spolupráci se třetími zeměmi a příslušnými mezinár. organizacemi a k uzavírání vnějších smluv, výslovně pak má přiděleny speciální vnější pravomoci výlučné, sdílené, koordinační. 1) Společná obchodní politika-liberální politika umožňuje EU hájit své zájmy u WTO a multilaterálních obchodních jednáních, jde o výlučnou pravomoc EU 2) Rozvojová spolupráce-koordinační podpůrná pravomoc EU, slaďuje pomoc rozvojovým zemím, zejména v rámci dohody z Cotonu se 77 zeměmi africko-karibsko.pacifické oblasti, hlavním cílem je snížení (výhledově vymýcení chudoby). 3) Humanitární pomoc-koordinační, podpůrná pravomoc EU, cílem odstranit následky mimořádných událostí z živelných katastrof, repatriace obv, rehabilitace, uvedení krajiny do stavu obýváníschopného, a to po max. dobu 2 roky,jinak se jedná o rozvoj. pomoc 4) Hospodářská, finanční a technická spolupráce se třetími zeměmi-probíhá s jinými než rozvojovými třetími zeměmi a zahrnuje činnosti hospodářské, finanční technické spolupráce 5) Evropská politika sousedství-EU je v přímém kontaktu s podstatně chudšími sousedy, s nimiž chce vytvořit „přátelský kruh“ k němuž mají patřit dva okruhy států—země bývalého SSSR (Rusko, Ukrajina, Moldavsko, Bělorusko, Arménie….),země jižního středozemí (Izrael, Tunisko, Egypt, Sýrie, Libanon, Maroko, Jordánsko, Libanon..), cílem zabránit vzniku nových dělících čar, trvale udržitelný rozvoj, zapojit do společného trhu, sdružování práva… 6) Přidružení-přidružení subjektů mezinár. práva k cílům EU, přidružení závislých území k EU, přidružení států k Schengenskému systému 7) Rozšiřování-přistupování nových členů do EU 8) Společná zahraniční a bezpečnostní politika SZBP-není zařazena výslovně mezi pravomoci výlučné atd, spadá do ní celá zahraniční politika EU včetně bezpečnosti zejm. pravomoc uzavírat vnější smlouvy s jedním nebo více státy nebo mezinár. org., pravomoc k ochraně osobních údajů, pravomoci EU v rámci SZBP nemohou být rozšiřovány pomocí klauzule flexibility. Od ostatních politik je SZBP delimitována- nezasahuje do jiných výslovně přidělených pravomocí EU a naopak, čl. 40 SEU musí být chápán jako speciální ustanovení vůči č. 21,22,24/1/2 SEU a čl. 205 SEU,aby mohlo nastat čisté oddělení obou oblastí.

Stránka 4 z 46

TÉMA Č. 2 - VNITŘNÍ TRH 1)

Jaké existují druhy ekonomické integrace států?

Zóna volného obchodu (EHS, EFTA (Šv.,Licht.,Nor, Island), NAFTA(USA,Kan.,Mex.),FTAA,AFTA) Odstraňuje překážky obchodu se zbožím (cla, kvóty) navzájem mezi čl. státy, které ale ke třetím státům tyto překážky upravují autonomě. Tím ale vzniká tzv odklon obchodu, obchodníci třetích zemí vstupují do zóny přes hranici toho jejího čl státu, který na dané zboží uvaluje nejnižší bariéry Celní unie (EHS od r. 1968 bez liberalizace služeb, Mercosur (Bra,Ven, Par, Arg, Ur, Bol) UDEAC (stř. Afrika),česko-sl. celní unie) Společná celní politika vůči třetím státům, posiluje z.v.o.,nevýhodou je,že volný pohyb zboží může vést k zániku výrobních odvětví těch čl států,které nejsou schopny odolat konkurenci Společný trh (Východoafrické společenství,Andské společenství, EU) Vedle volného pohybu zboží(včetně zeměděls. výrobků umožní volný pohyb dalších hospodářských faktorů: pracovníků,služeb, kapitálu a je zpravidla ochraňován společnými pravidly hospodářské soutěže, dochází k němu tam, kde jsou nejvýhodnější podmínky. Vnitřní trh (JEA) Zdokonalení a prohloubení společného trhu, kde integrace jde nad 4 svobody a soutěž tak, že se začne chovat jako trh jediného státu, v oblastech: odstranění překážek pohybu zboží, sanitárních,veterinárních..norem, zrušení statistických a daňových kontrol, otevření národních trhů veřejných zakázek, zavedení volného pohybu všech kategorií osob, liberalizace služeb, kapitálu.. Hospodářská unie Zajistí koordinaci hospodářských politik a harmonizaci některých sektorových politik, jejímž následkem má být mj. stabilita měny, předpoklad pro přechod do nejvyšší fáze, což je měnová unie Měnová unie (belgicko lucemburská m.u. ale s různými měnami 1926-1999) Převádí monetární kompetence na nadnárodní úroveň, hlavním znakem je společná měna, díky ní není zatěžován mezistátní pohyb kapitálu náklady na bankovní operace Politická unie Pak na nadnárodní úrovni integruje své členské státy i v mimoekonomických oblastech. 2) Co je podstatou společného trhu a jaký má smysl? Společný trh (Východoafrické společenství,Andské společenství, EU) Vedle volného pohybu zboží(včetně zeměděl. výrobků umožňuje volný pohyb dalších hospodářských faktorů: pracovníků,služeb, kapitálu a je zpravidla ochraňován společnými pravidly hospodářské soutěže, dochází k němu tam, kde jsou nejvýhodnější podmínky. 4 svobody: -volný pohyb zboží, služeb, kapitálu, pracovníků Reálnost svobod je zajištěna řadou společných politik: Volný pohyb zboží (tj liberalizovaný obchod se zbožím), služeb, usazování podnikání a kapitálu (tj svoboda investování) je zajištěn soutěžní politikou,ochranou duševního vlastnictví i ochranou spotřebitele. Vnější aspekt volného pohybu zboží-celní unii pak doplňuje společná vnější obchodní politika vůči nečlenským státům a mezinárodním obchodním organizacím. Volný pohyb osob zreálňuje jednak sociální politika, jednak vytváření prostoru svobody, bezpečnosti a práva v EU. Odstranění obchodních ryzik, pramenících z proměnlivých směnných kurzů,má odstranit a tím i podpořit volný pohyb kapitálu-jednotná měnová politika, která předpokládá koordinaci hospodářských politik členských států.

Stránka 5 z 46

3)

Odkdy existuje společný trh v Evropě a jak se vyvíjel?

Do 1.1.1970 po dobu 12let měly čl. státy povinnost nezavádět nové překážky čtyřem svobodám a nezvyšovat překážky stávající. V 70. letech – snaha o pozitivní integraci-odstraňování konfliktů mezi národními úpravami harmonizací norem pro každý výrobek (starý přístup)-politicky a časově velmi náročná Od r. 1985-nová komise Jacquese Delorse vydala tzv. Bílou knihu=opatření k dokončení vnitřního trhu EHS-seznam 279 překážek společného trhu(materiální/fyzické překážky(zejm. hraniční kontroly),technické bariéry,rozdíly v daních) 1987-Bílá kniha právně zakotvena v Jednotném evropském aktu (JEA), který uložil čl. státům, Od 1.1.1993 aby mezi sebou vytvořily vnitřní trh, tj. prostor bez vnitřních hranic, v nemž je zaručen volný pohyb zboží Nový přístup: Pozitivní integrace: byla opuštěna úplná harmonizace v prospěch harmonizace minimální (nebrání čl. státům podržet si přísnější úpravu, pokud ji nepoužívají k diskriminaci na zákl. státní příslušnosti. Negativní integrace: neaplikace národních předpisů na situace dotčené svobodami společného trhu. Nejprve zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti zboží, služeb, osob, kapitálu, posléze byla zakázána i národní nediskriminační omezení, pokud byla nepřiměřená sledovanému veřejnému zájmu a bránila rozvoji vnitřního trhu, postupně vzájemné uznávání národních úprav, např. kvalitativních standardů zboží, kvalifikací a diplomu pro výkon ekonomických činností, standardů pro usazování právnických osob, uznávání a výkon soudních rozhodnutí či soutěžních předpisů. Ochranný nástroj čl. států pro situace, kdy byl ohrožen veřejný zájem doplnil ESD možnost čl států uplatňovat národní omezení (závažné důvody,pravidlo rozumu,nár. opatření musí být nediskriminační,odůvodněné kategorickým požadavkem veřejného zájmu, způsobilé k dosažení cíle, přiměřené(neomezující více než je nezbytně třeba), jde o dosud neharmonizovanou oblast, různá ochranná ustanovení pro dosud harmonizované oblasti, Lucemburský kompromis (1966) vedoucí k respektování národně citlivých oblastí..)

4)

Jakými nástroji je společný trh realizován?

Propojování trhů členských států do trhu jediného nese s sebou konflikty mezi jednotlivými národními úpravami pohybu zboží, služeb, osob či kapitálu (tendence k ochranářství jednotl. národních trhů). Tento konflikt odstraňují 2 metody: -POZITIVNÍ INTEGRACE:-aktivní budování integrace vytvářením vlastních institucí a předpisů, zejména v harmonizaci národních předpisů -NEGATIVNÍ INTEGRACE:-odbourávání národních překážek, zejm. na situace, kde je dotčena některá z uvedených svobod vedoucí ke vzájemnému uznávání národních předpisů. 5)

O jaký právní základ se mohou opírat opatření směřující k harmonizaci podmínek na vnitřním trhu?

Obrácená diskriminace (diskriminace tuzemců): Evropské právo se zásadně vztahuje jen na situace obsahující evropský prvek-přeshraniční využívání svobod vnitřního trhu.. Příslušníci čl. státu se ale nemohou dovolávat těchto svobod vůči svému vlastnímu státu a jeho přísnějším předpisům, pokud tyto svobody dříve nevyužili. Netýkají-li se skutkové okolnosti využití některé ze svobod společného trhu, nemá čl. stát ani potřebu dovolávat se povolených výjimek ze zákazu omezování těchto svobod, protože daný zákaz se na takovou čistě vnitrostátní situaci nevztahujeStránka 6 z 46

Původně se týkala jen volného pohybu zboží, pak volný pohyb osob obecně, pak pracovníků, služeb. Jde o situace týkající se podmínek výkonu povolání, práva na sbližování rodin či diskriminace na základě věku. ESD se snaží omezit prostor pro obrácenou diskriminaci, neboť: „vnitřní trh zahrnuje prostor bez vnitřních hranic, ve kterém je v souladu s ustanoveními této smlouvy zajištěn volný pohyb zboží, osob, služeb a kapitálu“ (čl 26/2 SFEU), takže „koncept společného trhu zahrnuje odstranění všech překážek intrakomunitárnímu obchodu za účelem spojení národních trhů do jediného trhu, jehož podmínky jsou co nejbližší vnitřnímu trhu“ tedy i překážek uvnitř jednotlivého čl. státu, nikoliv je odstranění překážek obchodu mezi čl. státy. Obrácená diskriminace je povolena při splnění tří podmínek: -národní omezení se nedotýká harmonizované oblasti -nemůže omezit obchod mezi členskými státy -je aplikováno jen na tuzemce+je bez jakéhokoliv faktického vztahu k jinému členskému státu Nicméně v poslední době se ESD vyjadřuje i k čistě vnitrostátním situacím členských států, pokud se týkají nějaké evropskoprávní zásady, např. rovného zacházení mezi muži a ženami. Na obrácenou diskriminaci se tedy nelze vždy spoléhat.

TÉMA Č. 3 – VOLNÝ POHYB ZBOŽÍ Hlavní body k zapamatování: 1. Pojem zboží: věcné a geografické vymezení - Pojem zboží není definován ve Smlouvách, ale jen v judikatuře ESD jako „zboží ocenitelné v penězích a schopné jako takové být předmětem obchodní transakce“ neboť EU „zahrnuje celní unii, která pokrývá veškerý obchod zbožím.“ - Za zboží se považuje mj. : zemědělské výrobky, umělecké předměty, předměty duševního vlastnictví, léky, věci s negativní hodnotou – odpad,… - Do pojmu zboží nepatří: zbraně, které mají zvláštní režim, práva duševního vlastnictví nebo rybolovná, věci osvědčující práva - Existují i problematické případy, např.: televizní program přenášený kabelem nebo satelitem - Do území volného pohybu zboží patří: celní území EU, celé území EHP, nespadají sem však všechna zámořská území členských států 2. Princip celní unie, clo - Tzv. unijní zboží je jen to, které buď v EPH bylo vyrobeno anebo u něhož byly splněny dovozní formality a zaplacena cla a tato cla nebyla refundována - Dovezené zboží je třeba proclít – jen zboží ve volném oběhu se těší zásadě nediskriminace vůči zboží tuzemskému - Právním základem celního řízení EU je modernizovaný celní kodex, který zahrnuje i společní celní sazebník (SCS) - SCS má za cíl stanovit jednotně cla tak, aby produkty ze třetích zemí nemohly narušit volný pohyb zboží nebo hospodářskou soutěž - Základen SCS je tzv. kombinovaná celní nomenklatura – mezinárodní seznam zboží a jim přidělený číselný kód - Zboží vstupující do celního prostoru je zatíženo clem odpovídajícím jeho celní hodnotě. Tou je transakční cena, tj. cena skutečně zaplacená nebo k zaplacení

Stránka 7 z 46

3. Opatření s rovnocenným účinkem clu - Autonomní cla členských států jsou zakázána → na podporu svých výrobců používají státy fiskální překážky: Opatření s rovnocenným účinkem clu (ORUC): o poplatky, které způsobují stejné následky jako cla – finanční zatížení - a jsou definována jako „jakýkoli peněžní poplatek, jímž je jednostranně zatíženo zboží z důvodu jeho překročení státní hranice a jež není celním poplatkem v pravém slova smyslu.“ o Do pojmu ORUC nespadají: odměna za službu dovozci nebo vývozci a poplatek na pokrytí nákladů veterinární inspekce Zakázaná diskriminační zdanění o Zákaz cel a ORUC by byl bezzubý, pokud by členské státy mohly libovolně zatěžovat dovážené zboží vnitřními daněmi. Proto je států EU ponechána daňoá výsost – pravomoc ukládat daně pokud:  Nejde o harmonizovanou oblast  Daně nemají diskriminační povahu o 2 typy vnitřních zdanění:  Zcela zakazuje diskriminační zdanění podobných výrobků  Částečně zakazuje diskriminační zdanění konkurenčních výrobků, pokud rozdíl ve výši daně může ovlivnit chování spotřebitele 4. Množstevní omezení obchodu se zbožím - Mezi množstevní / kvantitativní překážky patří především kvóty a jim rovnocenná opatření. Kvóty zmizely spolu se cly koncem přechodného období, ale opatření s rovnocenným účinkem kvantitativním omezením (ORUKO) v nejrůznějších formách stále existují. 5. Opatření s rovnocenným účinkem množstevnímu omezení obchodu se zbožím (ORUKO) - ESD definoval ORUKO jako opatření členského států, jež může ovlivnit intraunijní obchod – byť jen nepřímo nebo potenciálně – a netýká se úpravy prodeje zákazníkům. - ORUKO musí být přičitatelné členskému státu – může být však zakázáno na základě soutěžního práva - Forma opatření je nerozhodná: může to být zákonná či podzákonná norma, ale i pouhá praktika – kampaň, prohlášení - Opatření musí být schopno ovlivnit intraunijní obchod a to přímo nebo nepřímo, skutečně nebo potenciálně, což zahrnuje: přímá omezení dovozu (licence) a nepřímá omezování dovozu 6. Pozitivní harmonizace: harmonizace požadavků na zboží, princip vzájemného uznávání, možnosti omezení volného pohybu zboží z důvodu ochrany veřejného zájmu -

-

Pro ORUKO dovozu je základním prvkem nikoli diskriminační úmysl, ale důsledek omezení obchodu. Proto i nediskriminační nerozdílně aplikovaná opatření mohou představovat ORUKO. ORUKO vývozu jsou vzácná, a na rozdíl od ORUKO dovozu jsou zakázaná pouze diskriminační omezení. Stránka 8 z 46

-

-

-

ESD Pojem ORUKO rozšířil na kvalitativní předpis týkající se vlastností výrobků a naopak čistě obchodní předpisy nediskriminační povahy z pojmu ORUKO vyloučil. Dnes ORUKO představují: o Pravidla o obalech a vzhledu o Původ výrobku o Národní úprava cen o Omezení reklamy o Nelegální státní monopol obchodní povahy na rozdíl od fiskálních překážek existují v kvantitativních překážkách výjimky: výjimky předvídané primárním právem a výjimky doplněné judikaturou ESD – kategorické požadavky: → výjimky primárního práva – tzv. závažné důvody, které je nutné je vykládat restriktivně, a členské státy musí prokázat, že: o skutkový stav skutečně odpovídá některé výjimce o nesmí se jednat o úmyslnou diskriminaci ani o o skryté omezování volného pohybu zboží o národní omezení jsou přiměřená – princip proporcionality

Patří se např.: veřejná mravnost, veřejný pořádek, veřejná bezpečnost, ochrana zdraví, Ochrana průmyslového a obchodního vlastnictví,… → kategorické požadavky – tzv. pravidlo rozumu: zboží řádně vyrobené a obchodované v jednom členském státu může být obchodováno v jiném členském státu a to za podmínek: o kvalitativní požadavky na dané zboží nejsou harmonizovány na úrovni EU o omezení nemá za cíl diskriminaci o členský stát prokáže existenci kategorického požadavku veřejného zájmu na omezení o omezení je způsobilé pro dosažení sledovaného cíle o omezení je přiměřené pro dosažení kategorického požadavku ↓ Rozhodnutí Cassis de Dijon tedy obsahuje 2 základní pravidla: o respektování dalších veřejných zájmů – viz závažné důvody o princip vzájemného uznávání národních předpisů – viz kategorické požadavky

TÉMA Č. 4 – VOLNÝ POHYB OSOB Hlavní body k zapamatování: 7. Právo vstupu, pobytu a opuštění území členských států a jeho podmínky - EU představuje „prostor bez vnitřních hranic, v němž je zajištěn volný pohyb osob, v němž má každý občan Unie právo se svobodně pohybovat a pobývat na území členských států s výhradou omezení a podmínek stanovených ve Smlouvách.“

Stránka 9 z 46

-

-

-

-

Podstatou volného pohybu osob je právo příslušníků členských států vstoupit na území jiného členského státu a pobývat tam za podmínek, jimž se těší tuzemci (zákaz diskriminace); toto oprávnění omezují výjimky veřejného zájmu. Právo opustit vlastní území o Každý má právo opustit jakékoli území včetně území svého o Státy nesmí vydávat žádná výjezdová víza, ale jsou povinni vydat OP nebo pas Právo vstupu na území o Členský stát musí přijmout jakéhokoli občana EU na základě pouhého předložení OP nebo pasu – vstupní víza jsou zakázána Právo pobývat na území čl. státu o Pobyt do 3 měsíců – je právem všech beneficientů; bez jakýchkoli formalit; na základě OP nebo pasu; nezakládá právo na sociální dávky o Pobyt nad 3 měsíce – pracovníci nebo OSVČ; osoby mající dostatečné prostředky, takže nezatíží sociální zabezpečení státu a pltí si zdravotní pojištění; vzdělávající se osoby, jež mají zdravotní pojištění; rodinní příslušníci splňující některou z výše uvedených podmínek o Právo pobytu na 30 dní osvědčuje doklad o povolení k pobytu, vydaný na 5 let o Trvalý pobyt – je právem občanů EU a jejich rod. příslušníků, kteří na území státu pobývali nepřetržitě a legálně 5 let; právo osvědčuje doklad o trvalém pobytu vydaný na 10 let a automaticky obnovitelný

8. Beneficienti a jejich práva - Volný pohyb osob zahrnuje všechny příslušníky EU, a rozlišuje 3 kategorie beneficientů – oprávněných (rozdíl se projevuje především u práva pobytu): o Primární – originární beneficienti jsou občané EU o Sekundární – odvození jsou rodinní příslušníci bez ohledu na státní příslušnost, a to: manžel/ka, registrovaný partner – pokud tento status uznává přijímající stát, potomci – do 21 let nebo závislé, předci pracovníka a jeho manželky, které pracovník vyživuje – tito odvozují svá práva od primárně oprávněného. o Terciární – komplementární, kteří nejsou sekundárními, ale z jistých faktických důvodů směrnice ukládá členským státům, aby těmto osobám umožnily získání povolení ke vstupu. 9. Pojem pracovníka - Pracovník jako originární beneficient této svobody je samostatný pojem práva EU, jehož znaky dle ESD jsou: o Příslušnost k členskému státu EU nebo EHP o Skutečný výkon práce – hospodářské činnosti o Mzda o Řízení jinou osobou o Po přiměřenou dobu - Pojem pracovníka nezahrnuje: o Situaci bez evropského prvku o Příslušníky zámořských zemí, které nemají právo volného pobytu a vstupu

Stránka 10 z 46

Příslušníky třetích – nečlenských – států, které nemají právo volného pobytu a vstupu o Zaměstnance společností se sídlem v jiném členském státě o Uchazeče o zaměstnání Volný pohyb pracovníků po EU zahrnuje zrušení jakékoli diskriminace založené na státní příslušnosti, povoleny jsou však požadavky na jazykové znalosti nebo testy profesních znalostí. Nediskriminace v zaměstnání zahrnuje: o Rovnost při odměňování o Povinnost zachovat pracovní místo po výkonu vojenské služby, po mateřské dovolené, po profesním vzdělávání, … o Daňové a sociální výhody o Odborářská práva o Ubytování o Práva rodiny pracovníka, bez jejíž přítomnosti by pracovník nemohl vést normální život Sociální politika: o Sociální ochrana patří mezi cíle EU a horizontální požadavky všech politik EU. Jde o politiku sdílenou a její základy chrání LZP. o Jejím cílem je:  Podpora zaměstnanosti  Zlepšování životních a pracovních podmínek  Sociální ochrana a dialog  Boj proti sociálnímu vyloučení Pracovní právo: o Pracovní podmínky a ochrana zaměstnanců – např.: ochrana zdraví při práci, informace o pracovním poměru, pracovní doba, ochrana proti hromadnému propouštění,… o Rovnost zacházení mezi muži a ženami – např.: odměňování, přístup k výkonu povolání, podmínky při výkonu práce, důchodové podmínky, podpora rovnosti příležitostí,… o

-

-

-

-

10. Pojem usazování: primární a sekundární - Svoboda usazování znamená právo zahajovat a provozovat podnikání na území členských států EU na základě nediskriminace – tj. národní zacházení. - ESD definoval pojem usazení – podnikání jako: „ skutečný výkon hospodářské činnosti prostřednictvím stálého zařízení (podniku) v jiném členském státu po dobu neurčitou.“ Tato definice má 6 prvků: činnost musí být: o Hospodářská – podnikání, jejímž účelem je zisk (i když není dosahován) a v praxi zahrnuje 3 oblasti: výroba zboží, poskytování služeb a reklama na obě předchozí činnosti o Samostatná – tím se odlišuje od volného pohybu pracovníků o Skutečná – ne jen fiktivní o Trvalá – odlišuje se od dočasného poskytování služeb o Ve stabilním zařízení o V jiném členském státu - Výjimky z práva usazování – svobodu usazování lze omezit: o Z důvodu veřejného pořádku, bezpečnosti a zdraví Stránka 11 z 46

o o

Výlukou na činnosti spjaté s výkonem veřejné moci Pravidlem rozumu

Primární usazování Primární svoboda usazování zahrnuje případy, kdy příslušník jednoho členského státu zřídí nebo přemístí centrum své činnosti na území jiného členského státu. Primární usazování upravuje čl. 43 odst. 2 SES. Při primárním usazení je přesídlení spojeno s novou činností, nebo má za následek to, že v zemi původu osoby vyvíjející předmětnou činnost nezůstává žádná provozovna, nebo pouze taková, která je přímo spojena s hlavním závodem. Jinak řečeno, výdělečná činnost je nově zahájena v jiném členském státě nebo je tam přesídleno rozhodovací centrum podniku. Předmětem diskuzí je zejména svoboda přemístění těžiště podnikatelské činnosti z jednoho členského státu na území jiného členského státu, tj. přemístění sídla či fúze. 37 Stavinohová u fyzických osob rozlišuje dvě podoby primárního usazení:38 - zřízení sídla v určitém členském státě a - přeložení (přemístění) sídla do jiného členského státu, což jednoduše řečeno znamená, že je ponecháno na vůli fyzické osoby, ve kterém z členských států zřídí svou provozovnu a v případě zájmu může toto 37 Pauknerová, M. Svoboda usazování obchodních společností a mezinárodní právo soukromé ve světle novějších rozhodnutí Evropského soudního dvora, in Právník, 2004, č. 12, str. 1163. 38 Stavinohová, P. Svoboda usazování společností, in Právní rádce, 2006, č. 9, str. 23. 24 místo svého podnikání přemístit do kteréhokoliv jiného členského státu. Stejné ovšem neplatí pro společnosti. Varianta zřízení sídla v určitém členském státě je u společností už z jejich podstaty vyloučena. Společnosti totiž vznikají většinou až zápisem do určených národních rejstříků (v ČR je to podle ObZ obchodní rejstřík) a zároveň s tímto zápisem nabývají právní subjektivitu. Ale sídlo společnosti je již určeno v základních dokumentech. Nejsou to tedy společnosti samy, které určují místo svého sídla. Tím, kdo určuje sídlo společnosti jsou zakladatelé, kteří jsou právními subjekty odlišnými od zakládané společnosti a kteří tak realizují vlastní práva vyplývající ze základních svobod, zejména ze svobody usazování. Z toho vyplývá, že společnost sama o sobě nemá primární svobodu usazování v tom smyslu, že by mohla sama zřídit své sídlo. Druhá podoba primárního usazení u společností, tedy přesunutí sídla společnosti v rámci vnitřního trhu ES prošla dlouhým vývojem. Vedle restriktivního výkladu čl. 48 SES se postupně prosadil extenzivní výklad dovozující závěr, že primární usazování zahrnuje i právo společnosti přesunout sídlo z jednoho členského státu do jiného, aniž by přitom došlo ke změně právního statutu (v podrobnostech kap. 3.). Přesunutí sídla společnosti do jiného členského státu nevyplývá pro právnické osoby výslovně ani z čl. 43 ani z čl. 48 SES. Možnost přeshraničního přemístění sídla společnosti je proto dovozována zejména z obecného principu svobody usazování a z logického argumentačního principu, že je-li umožněno svobodné zřizování poboček a dceřiných společností, je přípustné i přeshraniční přemístění sídla, a konečně i z čl. 293 SES , který ukládá členským státům zajistit ve prospěch státních příslušníků vzájemné uznávání společností ve smyslu čl 48 SES odst. 2 a zachování jejich právní subjektivity v případě přenesení sídla z jedné země do druhé. Vedle teoretické argumentace zásadní roli v prosazování extenzivního výkladu hraje i judikatura ESD (v podrobnostech kap. 4.4). Sekundární svoboda usazování Sekundární svoboda usazování představuje situace, kdy osoba (fyzická či právnická), která má své primární sídlo na území jednoho členského státu si ve 25 smyslu čl. 43 odst. 1 SES zřídí: - zastoupení, pobočku nebo - dceřinou společnost. Dceřinou společností rozumíme samostatný právní subjekt, který však je určitým způsobem řízen mateřskou (v našem případě zahraniční) společností. Z pohledu národního práva je vždy vlastní společností státu, ve kterém má dcera sídlo. Dceřiná společnost podléhá místním předpisům upravujícím založení a zápis do příslušného rejstříku. V této oblasti se problémy s realizací práva usazování vyskytují jen minimálně. Pobočky jsou právně nesamostatné subjekty, tedy nemají právní subjektivitu, ale disponují určitou místní samostatností, navenek mají samostatné vedení a vlastní účetnictví. Tato oblast na rozdíl od dceřiných společností je zdrojem řady Stránka 12 z 46

problémů. Některé z členských států ES se snažily omezovat zakládání tzv. formálních zahraničních společností. Asi nejznámějším případem je ,,Centros" (viz. kap. 4.4.2). Fyzické osoby - Beneficienty svobody usazování jsou výslovně příslušníci členských států EU nebo EHP, včetně těch, kteří mají druhé občanství nečlenského státu - OSVČ mají navíc i sociální postavení obdobné pracovníkům - Příslušníci zámořských zemí a území – jen právo volného vstupu a pobytu za účelem výkonu povolání, nikoli však pracovního poměru - Příslušníci třetích – nečlenských států – nemají právo volného pobytu a vstupu, ledaže tak ustanoví zvláštní dohoda - Rodinní příslušníci – mají stejná práva jako beneficienti, i když jsou příslušníky třetích zemí Právnické osoby – 3 podmínky: - Právní subjektivita - má-li právnická osoba právní subjektivitu je zcela lhostejno zda: o Má formu obchodní společnosti či nikoli o Podléhá ve vlastní zemi právu soukromému nebo veřejnému o Je založena dle práva občanského nebo obchodního - Vztah k členskému státu EU o společnost musí být založena podle právního řádu některého členského státu a mít svoje statutární sídlo, ústřední správu nebo hlavní provozovnu v členském státě EU o Společnost založená v souladu s právem státu aplikujícího tzv. inkorporační kritérium, jejíž skutečné sídlo či správa se nachází mimo EU (tzn. společnost ze třetích zemí), má teoreticky možnost podnikat v EU, ale v praxi to tak nefunguje = nemá právo si otevřít sekundární podnik - Ekonomická aktivita o Ze svobody podnikání a poskytování služeb jsou vyloučeny společnosti, jež nesledují ziskový účel Překážky svobodě usazování a jejich odstraňování 1. Diskriminační podmínky usazování - Obecný zákaz diskriminace z důvodu státní příslušnosti - Diskriminační překážky jsou zjevné – požadavek na státní příslušnost a skryté – namísto státní příslušnosti se požaduje např. sídlo/pobyt v přijímacím státě, jiné zdanění apod. - Zásada nediskriminace usazování má přímý horizontální účinek 2. Nediskriminační omezení usazování - Nediskriminační = nerozdílně použitelné omezení představují jen nepřímé překážky volnému usazování a to ve vztahu k: o Sekundárnímu místu podnikání o Omezování zakládání místa podnikání v jiném členském státě o Znevýhodnění v sociální oblasti - Zákaz nediskriminačních omezení se vztahuje zásadně na přístup k činnosti, nikoli však na její výkon.

Stránka 13 z 46

-

-

Členský stát smí autonomně vydávat podmínky profesní kvalifikace. Byla-li kvalifikace členským státem uznána k jednomu účelu, musí být uznána i pro ostatní účely, např. sociální. Rozlišuje se profesní a akademické uznávání diplomů. Akademické je uznávání dokladů (diplomů) o vzdělání pro přístup k dalšímu studiu. Právo EU upravuje jen uznávání profesní – to se zaměřuje na posouzení znalostí a schopností konkrétní osoby. Srovnávání kvalifikací pro zaměstnance, zaměstnavatele i instituce má od r.2012 napomoci společný Evropský referenční rámec pro kvalifikace – dnes Europass = 5 unifikovaných dokumentů k doložení kvalifikace a schopnosti v jiné členské zemi.

3. Překážky v nedostatečnosti pohybu právnických osob - Právnické osoby mají volbu, zda chtějí podnikat na trhu jiných členských států. Díky ESD dnes platí: o Povinnost uznat společnosti inkorporované v jiném členském státě o Možnost přenesení společnosti do jiného členského státu bez nutnosti jejího zrušení či likvidace o Možnost vykonávat hospodářskou činnost i výlučně a to pomocí organizačních složek v jiném čl. státu o Dovednost přeshraničních fúzí bez likvidace - Na úrovni EU existuje úmluva o uznání obchodních společností a právnických osob. - Dochází k harmonizaci práva obchodních společností – upravuje zakládání, fungování, přeměnu, financování společností; je úzce spjato s právem pracovním, daňovým, burzovním, trestním,… - Jsou založeny unijní formy obchodních společností – např. Evropské hospodářské zájmové sdružení (EHZS), Evropská akciová společnost (SE), Evropské družstvo, Evropský spolek (AE),…

TÉMA Č. 5. - VOLNÝ POHYB SLUŽEB 1) Co je to služba? 2) V čem spočívá hlavní rozdíl mezi usazením a poskytnutím služby? 3) Vztahuje se volný pohyb pouze na poskytovatele služby nebo i na jejího příjemce popř. na službu samotnou? 4) Jaké typy překážek volnému pohybu služeb jsou zakázány? 5) Jakými podmínkami mohou členské státy poskytování služeb podmínit resp. omezit? 6) Kdo může využívat svobody usazování – pouze právnické nebo i fyzické osoby? 7) Mohou členské státy omezit volný pohyb osob, jde-li o činnosti související s výkonem veřejné moci? Jak je výkon veřejné moci vykládán? 1. Služba -úkony zpravidla poskytované za úplatu, nejde o mzdu zaměstnavatele -hospodářská činnost v terciární sféře, zejména činnosti průmyslové, obchodní, řemeslné, svobodná povolání - služby tedy jsou – zbytková kategorie pro ekonomické aktivity, které nespadají do žádné jiné svobody společného trhu, patří sem např. advokacie, veterinární a lékařská péče, pojišťování, finanční služby, televizní vysílání, poskytnutí pracovníků, placené zdravotní Stránka 14 z 46

služby včetně umělého přerušení těhotenství, doprava, vzdělávání ve školách financovaných částečně jednotlivci -volný pohyb služeb – poskytování služeb uvnitř EU bez diskriminace na základě státní příslušnosti a bez dalších zbytečných omezení, tvoří 70%HDP člen.st.EU 2. Včem spočívá hlavní rozdíl mezi usazením a poskytnutím služby? Svobodu poskytování služeb odlišujeme od svobody usazování, jejím základním rysem je totiž dočasnost. Tato svoboda znamená, že podnikatel usazený v jedné zemi EU má právo nabízet služby i do ostatních států, aniž by se tam usadil, a to na základě nediskriminačního principu. 3. Vztahuje se volný pohyb pouze na poskytovatele služby nebo i na jejího příjemce popř. na službu samotnou? Volný pohyb se vztahuje jak na poskytovatele služby, tak na jejího příjemce – musí mít státní příslušnost čl. státu, a službu uvnitř EU, pokud jsou příslušníky EU. Příslušníci zámořských zemí některého čl.státu EU mají jen právo volného vstupu a pobytu za účelem výkonu nezávislého povolání, nikoli však pracovního poměru. Příslušníci třetích zemí nemají právo volného pohybu. 4. Jaké typy překážek volnému pohybu služeb jsou zakázány? činnost zasahující do výkonu veřejné moci, služby spojené s veřejným pořádkem, veřejným zdravím a služby týkající se veřejné bezpečnosti. 5.Jakými podmínkami mohou členské státy poskytování služeb podmínit resp. Omezit? Platí princip země původu – vzájemné uznávání standardů služeb člen.států Pokud jde o usazení dočasné v jiném čl.státě,poskytovatel se řídí podmínkami v dané zemi. Pokud se usazuje trvale, musí se řídit podmínkami pro usazení 6. Může využívat svobody usazování – pouze právnické nebo i fyzické osoby? Mohou jak právnické, tak fyzické osoby. Právnické osoby jsou asimilovány fyzickýnm osobám i pro poskytování služeb. 7.Mohou členské státy omezit volný pohyb osob, jde-li o činnosti související s výkonem veřejné moci? Jak je výkon veřejné moci vykládán? Výjimkou ze zásady zrovnoprávnění neboli zákazu diskriminace občanů jiných členských států s občany hostitelského státu (tuzemci) při volném pohybu pracovníků je výkon povolání neoddělitelně spojených s výkonem veřejné moci. Členské státy mohou tato povolání (např. službu soudce, policisty, vojáka z povolání, úředníka veřejné správy, poslance nebo ministra) vyhradit svým vlastním státním příslušníkům. Výjimkou z výjimky je možnost účasti na výkonu samosprávy na základě pasivního volebního práva občanů jiných členských států po zavedení občanství EU. Předpokladem pro dobrý výkon zmíněných profesí je státoobčanský vztah, tradičně předpokládající loajalitu, kterou nelze očekávat od cizinců. Členské státy nemusejí výhradu výkonu veřejné moci využívat v plném rozsahu, po připuštění občana Stránka 15 z 46

jiného členského státu je však nadále nepřípustná diskriminace mzdová a diskriminace v oblasti pracovních podmínek. Členské státy před Soudním dvorem opakovaně neuspěly se širokým pojetím výjimky zahrnujíce zaměstnance subjektů, orgánů a institucí veřejné sféry (profese ve zdravotnictví, školství, na státní železnici, v komunálních službách). Soudní dvůr neshledal ve většině povolání těchto odvětví výkon veřejné moci. Pracovní a služební právo členských států příslušné zaměstnance nadále smí považovat za státní nebo veřejné a spojovat výkon zaměstnání se zvláštními nároky a výhodami např. v oblasti sociálního zabezpečení. Výhrada výkonu veřejné moci doprovází rovněž zákaz diskriminace občanů jiných členských států při samostatné výdělečné činnosti na základě svobody usazování fyzických osob a svobody usazování právnických osob a při volném pohybu služeb.

TÉMA Č. 6 – VOLNÝ POHYB KAPITÁLU 1. Co se rozumí kapitálem a jaké formy může kapitál mít? Kapitál jsou obecně člověkem dříve vytvořené prostředky, jež nejsou spotřebovány, ale použity jako vstup do další výroby s cílem dosažení zisku či vyšších výnosů v budoucnu. Kapitál může nabývat různých podob a významů. Jsou jím věcné statky, výrobní prostředky, peníze a jejich formy (cenné papíry, akcie), někdy i patenty, licence, jež jsou uplatněny v ekonomice a přinášejí svému vlastníkovi zisk (ve formě úroků, podílu ze zisku, dividend apod.) Kapitálem se může stát i spotřební zboží, pokud není vlastníkem spotřebováváno, ale je za úhradu poskytováno jiným osobám. Zvláštní formou kapitálu je intelektuální kapitál. 2. Co se rozumí platbou? Platba je úmyslné převedení bohatství jedné strany (firmy nebo jednotlivce) druhé straně. Obvykle se jedná o vyrovnání peněžního dluhu, např. úhrady kupní ceny, placení náhrady za škodu, nebo placení úvěru. 3. Jaké hlavní typy zakázaných překážek volnému pohybu kapitálu/plateb znáte? jsou zakázána všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. jsou zakázána všechna omezení plateb mezi členskými státy a mezi členskými státy a třetími zeměmi. 4. a 5. Mohou členské státy pohyb kapitálu/plateb z/do jiných států omezit? Je rozdíl mezi důvody omezení volného pohybu kapitálu/plateb ve vztahu k jiným členským státům a ve vztahu ke třetím státům? Liberalizace pohybu kapitálu poměrně pomalu a úplné uvolnění pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi se datuje až k roku 1994. Souvisí to s tím, že Římská smlouva byla v tomto ohledu velmi opatrná a předpokládala, že liberalizace kapitálu mezi členskými zeměmi bude záviset na hospodářské situaci členských zemí, zejména pak na stavu jejich platebních bilancí. Jako pojistky proti pohybům kapitálu, které mohly vyvolat takové poruchy, se připouštěla „ochranná opatření" proti odlivu kapitálu. Úplná liberalizace pohybu kapitálu byla zakotvena v Maastrichtské smlouvě, která výslovně zakazuje všechna omezení pohybu kapitálu mezi členskými zeměmi a také mezi nimi a třetími zeměmi. Zakázána jsou také všechna omezení plateb. Ochranná opatření jsou Stránka 16 z 46

přípustná jen za výjimečných okolností: když pohyby kapitálu do třetích zemí nebo z těchto zemí působí členské zemi vážné potíže ve fungování hospodářské a měnové unie. K jejich zavedení je ovšem nutný souhlas Rady.

TÉMA Č. 7 – POLITIKA HOSPODÁŘSKÉ SOUTĚŽE Hospod.soutěž=ekon.soupeření min. 2 podniků na stjené straně relevant.trhu (nabídky nebo poptávky) o jiné –byť potenciální- účastníky trhu ->účastníkům vzniká možnost volby mezi soutěžícími poptávkami a nabídkami. Soutěž na trhu? – bez plurality podniků (soutěže na trhu) – zákazník je ekonomic.rukojmím toho, kdo příslušný trh zboží nebo služeb ovládl Ochrana hospod.soutěže- ochrana: - Před monopolizací trhu (protisoutěžní dohody, kontrola spojování podniků) - Před zneužitím ekon.síly silných vůči slabším (zneužití dominantního postavení) - Soukromých podniků před intervencemi států ve prospěch státních podniků (veřejné podpory, zvláštní režimy podniků s vlivem veřejné moci) - Podniků v EU před nekalými praktikami podniků z nečl. Států (antidumping) - Před diskriminací z důvodu původu zboží či služeb (veřejné zakázky) 1. Jaké cíle společná pravidla hospodářské soutěže sledují? Dosažení cílů EU – vyváženého a trvalého udržitelného rozvoje hospod. života, vysoké úrovně zaměstnanosti a trvalého růstu je podmíněno otevřeným tržním hospodářstvím s volnou soutěží – ekonom.prostředím, jež snižuje ceny či povzbuzuje inovace a techolog.pokrok Konečným cílem soutěž.politiky – ochrana podniků (veřejný zájem: zaměstnanost, výběr daní….) + ochrana spotřebitele – spotřebitel těžil z volné soutěže výrobců a poskytovatelů služeb Cílem EU – vysoká konkurence schopnost jejího hospodářství, kterou má zajistit i soutěž „volná“ či konkrétní =>není cílem dokonalé absolutní soutěže, ale aby nebyla soutěž na vnitřním trhu narušována Hlavním cílem soutěžních pravidel – systém svobodné nenarušené soutěže a tento systém chránit proti umělým zásahům čl. států a podniků samostatných - na trhu byla zajištěna svobodná, podstivá, nenarušená a současně účinná soutěž. 2. Jaké subjekty a organizace jsou společnými pravidly hospod. soutěže vázány? - „veškeré jednotky, které vykonávají ekonomickou činnost, tj. nabízejí zboží nebo služby na určitém trhu, bez ohledu na právní formu či formy financování: materiální pojetí podniku - FO i PO, soukromoprávní i veřejnoprávní, i entity bez právní subjektivity nesledující tvorbu zisku - Pokud jde o podnik vykonávající veřejnou moc, soutěžní pravidla se vztahují na jeho ekonomické resp. komerční aktivity 3. Co jsou kartelové dohody a jakou podobu mohou mít? Kartelové (protisoutěžní) dohody = dohoda mezi podniky, jež má za cíl nebo následkem omezení soutěže, které je citelné; je lokalizována uvnitř společného trhu a je schopna ovlivnit obchod mezi členskými státy - smluvní klauzule – je zakázána a absolutně neplatná (nutnost zjistit, zda neplatnost klauzule činí neplatnou celou dohodu – zkoumá se její oddělitelnost od zbytku dohody), dále hrozí finanční sankce, sekundárně i odpovědnost za škodu - existují výjimky (výjimečně se povolují): mohou být individuální nebo blokové tj. hromadné: 4 podmínky: - musí přispívat ke zlepšení výroby, distribuce, technickému či ekonomickému rozvoji; - zajišťují spravedlivý podíl na těchto přínosech i Stránka 17 z 46

spotřebitelům; - v nich obsažená omezení nejdou nad rámec toho, co je nezbytné k dosažení těchto přínosů; - neumožňují podniku vyloučit soutěž na podstatné části trhu. Dohoda = dle čl. 101 SFEU chápe ESD široce = označení koordinovaného/koluzivního jednání omezující hospod.soutěž, účastní se min. 2 různé podniky vyjadřující svou společnou vůli chovat se na trhu určitým způsobem. (i projev shody vůle mezi 2 stranami, přičemž forma projevu shody není sama o sobě určující). Zakazují se 3 formy dohod: - Dohody mezi podniky = písemné nebo ústní, dvoustranné i vícestranné vč. obchodních společností nebo sdružení, pojmenované či nepojmenované. Podniky stejného stádia výrobního nebo distribučního procesu (horizontální dohody) nebo rozdílná stádia (vertikální dohody) - Rozhodnutí sdružení podniků = jakákoliv forma sdružení podniků, obchodní společnost, družstvo, profesní komory…. Není zakázáno sdružování, ale stejné chování na trhu - Jednání ve shodě = forma koordinace mezi podniky, jež bez dojití až k uzavření skutečné dohody, vědomě nahrazuje spolupráci mezi nimi k újmě soutěže. Jde o (nutná kumulace splnění podmínek): nesporná existence kontaktu mezi podniky, který je výsledkem vědomého rozhodnutí nahradit rizika z konkurence vzájemnou spoluprací; kontakt = protisoutěžní spolupráce; důsledkem kontaktu = udržení (změna) obchodního chování; neexistence jiného vysvětlení. Neexistuje dohoda, ale vůle jednat určitým způsobem. (dovolené paralelní chování = nutné odlišit, např. cenové sledování = přizpůsobování se chování ostatních konkurentů na relevantním trhu) 4. Kdy se hovoří o dominantním postavení na společném trhu a jakou podobu mohou mít jeho zneužití? Dle čl. 102 SFEU: zákaz zneužívat dominantního postavení, které na trhu podnik nebo podniky mají, pokud ovlivňuje obchod mezi čl. státy. Určení dominantního postavení indikuje např.: tržní podíl (nad 75% domin.postavení, 7540% vyvratitelná domněnka existence dominance; 40-25% vyvratitelná domněnka neexistence dominance; pod 25% dominance vyloučena; - finanční zázemí, odstup od soutěžitelů, technolog.progresivita, přístup k surovinám…. V domin.postavení: 1 podnik nebo více podniků: domin. 2 podniků = duopol, společná dominance, 3 a více podniků = oligopol, kolektivní dominance, tacitní koluze (významná část podniků nesoutěží, ale přijala kooperativní strategii chování); - podniky soukromé i veřejné; nositelé zvláštních nebo výlučných práv (práva k duševnímu vlastnictví…); - podniky ovládající přírodní monopol (zdroj pitné vody); podniky mající podstatná infrastrukturní zařízení(essential facilities) – železnice, energetické sítě…. Nezakazuje se domin.postavení, ale jen jeho zneužití. Zneužití – specifický druh právní odpovědnosti za chování, jež je pro podniky bez dominance legální a běžné. Pojem zneužití dom.postavení není primárním právem definován Objektivní pojímání zneužití – není požadováno prokázání úmyslu, stačí, že jednání na trhu má dopad na hospod. soutěž. Ze zákazu neexistují výjimky výslovně zakotvené v SFEU. Zneužití dom.postavení zjišťuje Komise 2 způsoby: - chování dominátora ve vztahu k obchodním partnerům = např. vnucování nákupních nebo prodejních cen, vyžadování provizí; vnucování – např. junktimy – vázání dodávky na dodání zboží, které s poptávaným nesouvisí; diskriminace mezi soutěžiteli (slevy a prémie); omezení výroby, odbytu k újmě spotřebitelů…; - změny struktury trhu jako důsledek chování dominátora – např. posílení horizontální integrace(získání části trhu) nebo vertikální (rozšíření distribuční sítě) pří výlučnosti zásobování nebo odmítnutí prodejů některým obchodním partnerům – predátorské ceny = dočasné snížení na vytlačení konkurence

Stránka 18 z 46

5. Jaké druhy spojování podniků podléhají dohledu? - kontrola spojování není výslovně zakotvena v SFEU: prosazována rozhodovací praxí Komise a potvrzena SDEU – nutnost chránit společný trh před takovou koncentrací ekon.síly, jež by měla za následek, že bude na podstatné části trhu vyloučena soutěž. - 3 druhy koncentrací (horizontální – podniky stejné úrovně trhu, vertikální – různá úroveň trhu, konglomerátní – podniky bez přímé vazby na jakémkoliv relevantním trhu) Formy spojování podniků: účastníky spojování podniky soukromé i veřejné - Fúze = 2 a více nezávislých podniků - Převzetí kontroly nad podnikem: - majoritního obch.podílu; - kvalifikované menšiny pokud je zbytek kapitálu rozdroben mezi jiné podniky (akcionáře); - nabytí vlastnických nebo užívacích práv k celému podniku (podstatné části); - jiné smluvní nabytí vlivu na složení - Vytvoření společného podniku: jen tehdy: zakládající podniky vykonávají společně rozhodující vliv na podnik; společný podnik koncentrační (dlouhodobě vykonává všechny funkce autonomní ekonomické osoby) Kontrola se vztahuje na všechny odvětví podnikání. Články SFEU umožňují pouze kontrolu a posteriori. Dnes se provádí preventivní kontrola spojování podniků na základě nař. 139/2004, provedené nař. Komise 802/2004 a sdělením Komise ÚV 2005 C 56/04. Posuzování spojení – pravomoc Komise 6. Jak se lze bránit proti jednání, které porušuje společná pravidla hospod.soutěže? Hlavním nositelem soutěžní politiky EU je Komise, která funguje jako národní soutěžní úřad. Odvolací instancí je Soud první instance resp. Soudní dvůr. Komise v sobě slučuje jak vyšetřovací, tak rozhodovací pravomoc a řízení před ní má povahu řízení správního. Před vydáním rozhodnutí si Komise vyžádá stanovisko Poradního výboru pro restriktivní praktiky a monopoly, který je složen ze zástupců soutěžních úřadů jednotlivých členských států. Soudní dvůr rozhoduje ve věcech ochrany soutěže ve dvojím směru. Jednak je odvolacím orgánem vůči rozhodnutí Komise týkající se porušení čl. 81 a 82 Smlouvy nebo povolení výjimky. Za druhé působí SD jako orgán vydávající rozhodnutí o právních otázkách na žádost národního soudu některého členského státu. 7. Jaké pravomoci při dohledu nad dodržováním společných pravidel hospod. soutěže má EK? Mohou nějakou roli hrát orgány členských států a kdy? Komise má v obecné rovině rozhodovací pravomoc dle Smlouvy. Nařízení svěřuje Komisi následující pravomoci: - udělovat výjimky vč. blokových, - zjišťovat skutkový stav při posuzování jednotlivých případů domnělého nebo skutečného porušení, - postihovat porušitele sankcemi. Dále Komise provádí monitoring, vede vyšetřování konkrétních případů porušení hospod. soutěže, implementuje přijaté akty. EP je pouze konzultant. EK a antimonopolní úřady ve všech čl.státech EU spolupracují prostřednictvím Evropské sítě pro hospodářskou soutěž. Úřady a Komise se vzájemně informují o nových případech a rozhodnutích, v případě potřeby koordinují vyšetřování a vyměňují si důkazy. Při vyšetřování si Komise může od členských zemí vyžádat nezbytné informace nebo požádat domácí antimonopolní úřad o vedení šetření. V případě, že své povinnosti neplní, může být Komise žalována u ESD na základě žaloby na nečinnost.

Stránka 19 z 46

TÉMA Č. 8 – VEŘEJNÉ PODNIKY A VEŘEJNÉ PODPORY Veřejné podniky a) Veřejné podniky -

„Jedná se o podnik, v němž veřejná moc může přímo nebo nepřímo vykonávat dominantní vliv, ať už na základě vlastnictví, finanční účasti nebo příslušných právních pravidel“. (definice Evrop. soudního dvora)

-

Veřejný podnik nemusí mít právní subjektivitu může se jednat o součást veřejné správy.

Dále existují podniky, kterým státy přiznávají zvláštní nebo výlučná práva a nelze na ně použít předchozí definici veřejného podniku. b) Podnik s výlučnými právy -

Soukromý podnik, jemuž bylo uděleno výlučné právo vykonávat činnost v určití zeměpisné oblasti na základě právního předpisu (např. pohřebnictví).

c) Podnik se zvláštními právy -

Podnik, který má nevýlučná práva udělená (ne jedné ale více osobám) ve formě různých licencí, povolení apod.

Povinnosti členských států vůči těmto podnikům (nepodporovat a odstraňovat opatření odporující pravidlům SFEU: Odstranění diskriminace (favorizování výrobků nebo klientů z tuzemska apod.) a rozporu se Smlouvami - Státní subvence – státy se nesmějí kapitálově podílet na veřejných podnicích Odstraňovat opatření narušující soutěž - zákaz dohod mezi veřejnými podniky, které jsou přijímány veřejnou mocí a týkají se zejména poplatků – letecké dopravy - - zákaz zneužívání dominantního postavení -

Pro podniky poskytující služby obecného hospodářského (doprava, spoje, energetika) zájmu je však nastaven zvláštní režim: -

Tyto podniky podléhají soutěžním pravidlům, nakolik jim to neznemožňuje tyto služby poskytovat. Ovlivňování obchodu je zde nepřípustné, pokud to neodporuje zájmům EU = střet mezi zájmem EU nenarušovat soutěž a zájmu přiměřené nenarušenosti obchodu na straně jedné a zájmem poskytování služeb obecného hosp. zájmu (což je zařazeno mezi základní práva EU a společné hodnoty EU).

Dotčené podniky d) Fiskální monopol - Podnik, jemuž výkonná moc svěřila některá výlučná práva (prodej tabáku apod.) spojená s vybíráním fiskálních poplatků. e) Podnik pověřený výkonem služeb obecného hospodářského zájmu

Stránka 20 z 46

-

-

Podnik splňující kritéria veřejná investitura (zvláštní poslání je svěřeno na základě právního aktu veřejné moci) a poslání obecného zájmu (svěřené poslání musí odpovídat obecnému hospodářskému zájmu) Jedná se o poštu, rozvod vody, elektřiny, plynu, některé dopravní služby apod.

Pravomoci Komise -

jako kontrolní orgán dohlížející nad souladem činností s předpisy EU může vydávat směrnice (např. směrnice o transparentnosti finančních vztahů mezi státy a veřejnými podniky, směrnice o soutěži na trhu telekomunikačních terminálů. Veřejné podpory

Za podporu je považována veškerá forma výhod poskytovaná ze strany veřejných orgánů, vyjádřitelné v penězích. – Subvence, osvobození z daňových povinností, úroková bonifikace, úvěrové záruky, poskytování nemovitostí nebo dodávka zboží či služeb za preferenčních podmínek, pokrytí ztrát, kapitálová účast. Druhy veřejných podpor: Pozitivní – výdaje z veřejného rozpočtu Negativní – snížení zatížení podniku Veřejné podpory, jež upřednostňují některé podniky před jinými, narušují soutěž a mohou tak ovlivnit obchod mezi členskými státy jsou zásadně zakázány – výjimky pro případy prokázání souladu s vnitřním trhem. Komise může povolit tzvn. bagatelní podpory – ty podpory, jež mají pouze lokální dopad v rámci celkového obchodu mezi členskými státy. Výjimky z obecné zásady neslučitelnosti: 1) Automatické výjimky (postačí je pouze ohlásit Komisi) dle čl. 107/2 SFEU s vnitřním trhem slučitelné podpory: - podpory sociální povahy nediskriminační - podpory k odstraňování přírodních pohrom a mimořádných událostí - podpory poskytované bývalé NDR po sloučení s Německa Komise může rozšířit okruh podpor o další blokové výjimky – jen pro ty kategorie, jež Rada vyňala z oznamovací povinnosti (z fakultativních vyjímek). Toto Komise provedla na základě nařízení o aplikaci čl 107 a 108 SFEU pro podpory v oblastech podpory malých a středních podniků, vývoje a výzkumu, ochrany ŽP, zaměstnanosti a vzdělávání. Tyto podpory je Komisi ani neoznamují. 2) Fakultativní výjimky Nejsou dány automaticky, ale na základě individuální výjimky vydané Radou. a) Podpora pro hospodářský rozvoj oblastí s mimořádně nízkou životní úrovní nebo velkou nezaměstnaností, rozvoj regionů uvedených v čl. 349 s ohledem na jejich strukturální, hosp. a soc. situaci. b) Podpory významných projektů společného evropského zájmu anebo pro úpravu vážné poruchy v hospodářství některého členského státu c) Podpory pro rozvoj určité hospodářské činnosti nebo oblasti, pokud nemění podmínky obchodu v takové míře, jež by byla v rozporu se společným zájmem d) Podpory určené na pomoc kultuře a zachování kulturního dědictví jestliže neovlivní podmínky obchodu a hospodářské soutěže v unii nad míru společného zájmu e) Podpory, které určí Rada na návrh Komise rozhodnutím

Stránka 21 z 46

Přezkum veřejných podpor v EU 1) Nejprve Komise s členským státem neformálně zkoumá spornou podporu. V případě, že nedojde ke shodě bod. 2) 2) Komise formálně zahájí administrativní fázi – vyzve k připomínkování (jak dotčený stát, tak ostatní členské státy, zvýhodněné podniky, konkurenci). Do 18 měsíců vydá rozhodnutí o slučitelnosti podpory se společným trhem nebo o tom že členský stát musí odstranit nebo změnit příslušnou dohodu v určité lhůtě. Pokud členský stát nerespektuje Komisi, může tato podat žalobu na porušení Smluv (v praxi často státy na Komisi prděj). 3) Na žádost členského státu může do přezkumu podpory zasáhnout i Rada. Ta může jednomyslně rozhodnout, že daná podpory je slučitelná se společným trhem. Toto rozhodnutí musí učinit do 3 měsíců, jinak se to vrací ke Komisi. Rada nemůže negovat rozhodnutí Komise. Přezkum nových podpor: Komise musí být 2 měsíce předem informována o záměru udělit novou podporu. Pokud dle Komise tato podpora není slučitelná se společným trhem, zahájí přezkumné řízení (bod. 2)

-

Konflikt pravomocí: Komise rozhoduje o slučitelnosti podpory s vnitřním trhem. Soudy členských států však mohou rozhodovat o souladu podpory s čl. 108/3 SFEU a mohou prohlásit neplatnost na základě právních předpisů členského státu.

Konflikt by měl být řešen komunikací mezi Komisí a příslušným národním soudem. Sankce Sankcí za neslučitelnost podpory je pouze její úprava nebo odstranění = neutrální sankce. Komise má za povinnost nařídit refundaci, včetně úroků stanovených Komisí splatných ode dne poskytnutí podpory. Za účelem navrácení podpor byl zřízena zvláštní kontrolní jednotka DG Competetion.

TÉMA Č. 9 – SPOLEČNÁ OBCHODNÍ POLITIKA představuje liberální politiku, která umožňuje EU hájit své zájmy a představy o mezinárodním obchodu v rámci Světové obchodní organizace (WTO) a multilaterálních obchodních jednání (tzv. rounds). Jde o výlučnou pravomoc EU (v podstatě vyjma obchodu kulturními, audiovizuálními, sociálními, vzdělávacími a zdravotnickými službami, a to jednak na základě respektování výhrady dělby pravomocí mezi EU a členskými státy, jednak kvůli tomu, že tyto služby nespadají samy o sobě do výlučné pravomoci EU - nutnost jednomyslného rozhodnutí Rady). Základní princip společné obchodní politiky je definován čl. 207 SFEU: „Společná obchodní politika se zakládá na jednotných zásadách, zejména pokud jde o úpravy celních sazeb, uzavírání celních a obchodních dohod týkajících se obchodu zbožím a službami, obchodní aspekty duševního vlastnictví, přímé zahraniční investice, sjednocování liberalizačních opatření, vývozní politiku a opatření na ochranu obchodu, jako jsou opatření pro případ dumpingu a subvencování. Společná obchodní politika je prováděna v rámci zásad a cílů vnější činnosti Unie.“ SOP se tedy týká nejen cel, ale i ostatních obchodních nástrojů. Pokud jde o obchod, je nutno rozlišovat mezi obchodem uvnitř Unie a obchodem Unie se třetími zeměmi. Společná obchodní politika se praktikuje vůči zemím, které jsou za vnějšími hranicemi Unie. Stránka 22 z 46

Nástroje společné obchodní politiky, jimiž mohou instituce ES disponovat a obchod ovlivňovat, jsou v podstatě čtyři: - uzavírání smluv o obchodě a hospodářské spolupráci s jinými státy nebo seskupeními, - stanovení celních tarifů na dovozy do Společenství - stanovení různých celních a dalších preferencí pro vybrané země či seskupení, - uplatnění mimotarifních omezení (dovozní kvóty, dobrovolná omezení apod.). SOP obsahuje: 1) předpisy pro řádný mezinárodní obchod: - celní unie - celní spolupráce - úpravy celních sazeb - dohody o obchodu zbožím a službami - obchodní aspekty duševního vlastnictví - přímé zahraniční investice - sjednocování liberalizačních opatření - vývozní politiku 2)

právní nástroje proti nekalým obchodním praktikám třetích států a jejich podniků, opatření na ochranu obchodu, např. proti dumpingu a subvencování

Otázky a odpovědi k tématu: 1) Na jaké druhy ekonomických vztahů se vztahuje působnost společné obchodní politiky? Na vnější ekonomické vztahy mezi EU a třetími zeměmi. 2) Jaké důsledky má ve vztahu k obchodu se třetími státy princip celní unie? Je stanoven jednotný celní sazebník uplatňovaný při obchodu s nečlenskými zeměmi, vytvořena příslušná legislativní opatření a dohodnuta společná obchodní politika vůči nečlenským zemím. V rámci celní unie si tak dovozce z nečlenské země už nevybírá zemi, která má nejnižší cla, protože v celní unii mají členské státy jednotný celní sazebník. 3) Je možné do/z EU dovážet/vyvážet zboží volně anebo jsou stanoveny nějaké podmínky? Nikoliv. Jsou stanoveny normy a to primárním i sekundárním právem EU. (SFEU, nařízení a rozhodnutí). 4) Jaké prostředky obchodní ochrany společná obchodní politika zahrnuje? Cla (jednotný celní sazebník), kvóty, dobrovolná exportní omezení (závazek, že dovozce nepřekročí limitované množství dovážených výrobků) Dále tzv. defenzivní a ofenzivní obchodní nástroje. Defenzivní - antidumpingová opatření umožňují omezit dovoz zboží v případě, že ho jeho výrobce nabízí za cenu nižší než je běžná cena těch samých výrobků na jejich domácím trhu, nebo je-li vývoz dotován. Protisubvenční opatření a ochranná opatření (angl. safeguard measures) v případě, že prudce roste dovoz určitých výrobků do EU; dovozce pak musí žádat o vydání licence, která umožňuje podrobně sledovat vývoj dovozu. Defenzivní obchodní opatření lze použít jen v případech, kdy dovozy do EU způsobují nebo hrozí způsobit materiální újmu výrobnímu odvětví v EU, a lze prokázat příčinnou souvislost mezi dovozy a újmou. Mezi ofenzivní opatření patří tzv. nařízení o obchodních bariérách (angl. trade barriers regulation), které umožňuje Komisi podat stížnost vůči třetí zemi, pokud tato nedodržuje své závazky v obchodní oblasti dané v rámci WTO nebo v rámci bilaterální dohody. 5) Jakými postupy se přijímají opatření proti dumpingu/subvencím/zakázaným obchodním překážkám ze strany třetích států?

Stránka 23 z 46

Antidumpingová (i protisubvenční) řízení v rámci EU provádí výhradně Evropská komise (EK) na základě podnětu podaného fyzickou nebo právnickou osobou nebo sdružením bez právní subjektivity, které jedná jménem výrobního odvětví. Podnět může být podán Komisi nebo členskému státu, který jej Komisi předá. Antidumpingové šetření zahrnuje vedle zkoumání existence dumpingu a podstatné újmy (injury), popř. hrozby podstatné újmy (threat of injury) komunitárnímu výrobnímu odvětví, která byla způsobena v důsledku dumpingových dovozů, i zájem Společenství (Community interest) představovaný např. stanovisky uživatelů nebo spotřebitelů Šetření je v případě, že škodlivý dumping nebyl prokázán, zastaveno bez uložení antidumpingových opatření. V opačném případě uvalí na návrh Komise Rada (po projednání v Poradním výboru pro antidumping) konečné antidumpingové clo, případně také může Komise přijmout místo antidumpingového cla závazky. Řízení musí být ukončeno nejdéle do 15 měsíců od jeho zahájení. Antidumpingová cla nebo závazky mohou být Evropskou komisí zcela nebo zčásti přezkoumány v rámci zvláštního přezkumného řízení. Dospěje-li se v rámci tohoto řízení k výsledku, že při dovozu již k dumpingu nedochází nebo dumping již nezpůsobuje komunitárním výrobcům újmu, může Evropská komise antidumpingové clo změnit nebo zrušit. K zániku antidumpingového cla nebo závazku dochází zpravidla po uplynutí 5 let od jejich účinnosti. Potvrdí-li se v přezkumném řízení možnost dalšího poškozování komunitárních výrobců v případě ukončení platnosti antidumpingových opatření, může Evropská komise platnost cla nebo závazku prodloužit. Postup Evropské komise při vedení protisubvenčního řízení je obdobný jako v řízení antidumpingovém. Jeho výsledkem je nejčastěji přijetí vyrovnávacího cla. Řešením může být také přijetí závazku státu, z něhož zboží pochází nebo je exportováno, že subvence zruší nebo omezí, nebo závazku výrobce, popř. vývozce nedopouštět se subvencovaného vývozu (úprava cen nebo zastavení vývozu). 6) Může EU zavádět hospodářské sankce a proti komu? EU má možnost zavést i opatření na dovoz nebo vývoz výrobků do a z EU, a to z politických nebo bezpečnostních důvodů (embargo, bojkot nebo zvláštní režim na vývoz zbraní, jaderného materiálu, některých chemikálií, zboží dvojího užití apod. 7) Co je to dohoda o Evropském hospodářském prostoru? Dohoda o EHP: Evropský hospodářský prostor (EHP) zahrnuje země EU a tři ze čtyř zemí ESVO - Island, Norsko, Lichtenštejnsko. Poslední člen ESVO – Švýcarsko – nepřistoupilo k EHP na základě referenda občanů. Jednání o vytvoření EHP byla dokončena podepsáním smlouvy o EHP 2. 5. 1992 v Oportu. Původně měl být EHP spuštěn ke stejnému datu jako vnitřní trh v EU (tj. k 1. 1. 1993), avšak vzhledem k problémům s ratifikací dohody ve Švýcarsku (výsledek referenda) došlo k faktickému vytvoření EHP teprve k 1. 1. 1994. Princip EHP je založen na společném vnitřním trhu – tj. na čtyřech svobodách: volný pohyb zboží (platí pro průmyslové výrobky), volný pohyb služeb, volný pohyb kapitálu, volný pohyb osob. Kromě základních čtyř svobod obsahuje dohoda tzv. horizontální politiku – harmonizaci jednotného trhu v oblasti sociální politiky, ochrany spotřebitele, životního prostředí a obchodního práva. Dohoda dále upravuje vedlejší formu spolupráce (flanking areas) – výzkum a technologický vývoj, informační technologie, statistika, vzdělávání, zaměstnanost, životní prostředí, malé a střední podnikání, kultura. EHP nezahrnuje následující oblasti společné politiky EU: společná zemědělská politika, společná rybářská politika, Stránka 24 z 46

společná zahraniční a bezpečnostní politika, justice a vnitřní politika. EHP není – na rozdíl od EU - celní unie (nemá společná cla vůči třetím zemím) a není měnová unie (není zavedena společná měna). EHP představuje po přistoupení Bulharska a Rumunska od ledna 2007 trh se 490 miliony spotřebiteli. (podrobněji dohoda o Evropském hospodářském prostoru viz také: http://circa.europa.eu/irc/opoce/fact_sheets/info/data/relations/framework/article_7238_cs.ht m) Další zdroje (ze kterých jsem taktéž vycházel): http://www.euroskop.cz/680/sekce/obchodni-politika/ http://www.businessinfo.cz/cz/rubrika/spolecna-obchodni-politika-eu/1001599/ http://eagri.cz/public/web/mze/ministerstvo-zemedelstvi/zahranicni-vztahy/mezinarodniorganizace/evropske-sdruzeni-volneho-obchodu.html Níže odkazy na zdroje doporučené ve studijní opoře (pokud má někdo zájem): Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 450/2008 ze dne 23. dubna 2008, kterým se stanoví celní kodex Společenství (Modernizovaný celní kodex) http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=2008&T3=450&RechType=RECH_naturel&Submit=Hle dat Nařízení Rady (ES) č. 260/2009 ze dne 26. února 2009 o společných pravidlech dovozu http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=2009&T3=260&RechType=RECH_naturel&Submit=Hle dat Nařízení Rady (ES) č. 1061/2009 ze dne 19. října 2009, kterým se stanoví společná pravidla pro vývoz http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=2009&T3=1061&RechType=RECH_naturel&Submit=Hl edat Nařízení Rady (ES) č. 597/2009 ze dne 11. června 2009 o ochraně před dovozem subvencovaných výrobků ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství (kodifikované znění) http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=2009&T3=597&RechType=RECH_naturel&Submit=Hle dat Nařízení Rady (ES) č. 384/96 ze dne 22. prosince 1995 o ochraně před dumpingovými dovozy ze zemí, které nejsou členy Evropského společenství http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=1996&T3=384&RechType=RECH_naturel&Submit=Hle dat Nařízení Rady (ES) č. 3286/94 ze dne 22. prosince 1994, kterým se stanoví postupy Společenství v oblasti společné obchodní politiky k zajištění výkonu práv Společenství podle mezinárodních obchodních pravidel, zejména pravidel sjednaných v rámci Světové obchodní organizace http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V1&T2=1994&T3=3286&RechType=RECH_naturel&Submit=Hl edat

Stránka 25 z 46

69/494/EHS: Rozhodnutí Rady ze dne 16. prosince 1969 o postupné standardizaci dohod týkajících se obchodních vztahů mezi členskými státy a třetími zeměmi a na sjednávání dohod Společenství http://eurlex.europa.eu/Result.do?T1=V4&T2=1969&T3=494&RechType=RECH_naturel&Submit=Hle dat

TÉMA Č. 10 – SEKTOROVÉ POLITIKY: PŘÍKLAD SPOLEČNÉ DOPRAVNÍ POLITIKY Základy dopravní politiky jsou obsaženy již v Římských smlouvách, které zavádějí společná pravidla mezinárodní dopravy, volný přístup k poskytování dopravních služeb pro všechny členské státy či zákaz diskriminace jednotlivých dopravních odvětví. Římská smlouva se týkala jen vybraných odvětví dopravy a dopravy na vnitřních vodních cestách, nezahrnovala námořní a leteckou dopravu. Až do zahájení společného vnitřního trhu však nebyl ve společné dopravní politice zaznamenán žádný významnější pokrok. Členské státy bránily své národní zájmy a dotovaly některé dopravní odvětví, především železnice a leteckou dopravu. V silniční dopravě přetrvaly různé národní kvóty zvýhodňující domácí přepravce až do začátku 80. let, dopravní infrastruktura nebyla budována s ohledem na potřeby Unie a námořní a letecká doprava zůstávala mimo společnou dopravní politiku. Situace se začala měnit až od poloviny 80. let 20. století. V roce 1986 byla do společné dopravní politiky zapojena námořní doprava a v roce 1987 letecká doprava. Liberalizovaná letecká doprava přinesla zvýšení konkurenceschopnosti a nižší tarify a také lepší spojení mezi členskými státy. Po letech vyjednávání podepsala Unie v roce 2007 dohodu se Spojenými státy o „otevřeném nebi“, díky které může každá letecká společnost z EU provozovat lety z kteréhokoli letiště v EU do kteréhokoli města v USA. V roce 1988 došlo k liberalizaci nákladní automobilové dopravy, na níž v zemích EU spočívá hlavní tíha přepravy nákladů. V důsledku toho mohou nákladní automobily provozovat dopravu i v jiných zemích než ve své vlastní, takže se už nevracejí prázdné z mezinárodních cest. V roce 2003 otevřel první liberalizační balíček asi 70-80 % dálkové nákladní železniční dopravy hospodářské soutěži. Hlavní aktuálně projednávaná témata Euroviněta Směrnice Euroviněta stanoví pravidla, kterými se musí členské státy řídit při zavádění systémů zpoplatnění těžkých nákladních vozidel, ať už ve formě dálničních známek nebo mýtného, a stanovování výše těchto poplatků. Primárním cílem novely této směrnice je umožnit členským státům zahrnout do výše těchto poplatků některé externí náklady (náklady vyplývající z negativního dopadu dopravy na životní prostředí). Konkrétně se jedná o náklady způsobené znečištěním ovzduší, hlukem a přetížením dopravy. Silniční balíček Součástí takzvaného silničního balíčku jsou tři návrhy nařízení, které vymezují podmínky pro přístup na trh v mezinárodní nákladní a autobusové dopravě a pro povolání silničního dopravce. Mimo jiné stanoví pravidla pro provádění vnitrostátní nákladní silniční dopravy dopravcem, který není v dané zemi usazen (takzvanou kabotáž).

Stránka 26 z 46

Směrnice 2002/15 Směrnice 2002/15 stanovuje minimální požadavky ohledně pracovní doby, doby pracovní pohotovosti, noční práce a jiných aspektů pracovního práva s cílem zlepšit ochranu zdraví a bezpečnost řidičů a ostatních členů osádek v silniční dopravě. Jednotné evropské nebe Clem programu Jednotné evropské nebe vytvořeného na základě čtyř právních předpisů je napomáhat rozvoji harmonizovaného systému řízení letového provozu. Nové uspořádání vzdušného prostoru do funkčních bloků bez ohledu na vnitrostátní hranice do budoucna sníží zpoždění, náklady a emise a zároveň zajistí vyšší úroveň bezpečnosti. Návrh revize těchto předpisů se snaží reagovat na přetrvávající problémy při realizaci tohoto programu. Projekt SESAR Cílem tohoto projektu je vytvořit evropský systém nové generace pro uspořádání letového provozu v Evropě, který je nezbytný pro udržitelný růst letecké dopravy v Evropě v příštích dvaceti letech. SESAR je technologickou součástí programu Jednotné evropské nebe. Novela nařízení 216/2008 o Evropské agentuře pro bezpečnost civilního letectví (EASA). EASA je jednou z agentur Evropského společenství. Hlavním úkolem agentury je zajišťování vysoké a jednotné úrovně letecké bezpečnosti v Evropě. Za tímto účelem vydává agentura sama nebo prostřednictvím národních leteckých úřadů licence, oprávnění, a průkazy způsobilosti. Cílem návrhu je stanovit jednotná pravidla pro certifikaci letišť a pro systémy řízení letového provozu Evropské družicové navigační programy Evropské družicové navigační programy jsou programy EGNOS (zesílení signálů amerického systému GPS a ruského systému GLONASS) a Galileo. Galileo představuje první evropský kosmický program financovaný a řízený Evropskou unií společně s Evropskou kosmickou agenturou. Od tohoto programu se očekává, že přispěje k vývoji četných aplikací v oblastech přímo či nepřímo spojených s oblastmi politiky EU jako jsou doprava (určování polohy a měření rychlosti vozidel), pojištění, výběr dálničních poplatků, vynucování práva, výběr cel a spotřebních daní a další. 1) Platí zásady volného pohybu osob a služeb i v rámci jednotlivých druhů dopravy a za jakých podmínek? Zásada volného pohybu osob a služeb v rámci jednotlivých druhů dopravy není uplatňována automaticky, ale platí pro ně samostatná pravidla. Silniční doprava je dnes značně liberalizována, jsou však stanoveny společné podmínky (nařízení) pro podnikání v silniční dopravě a pro přístup na trh členských států. Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č.1071/2009 ze dne 21. října 2009, kterým se zavádějí společná pravidla týkající se závazných podmínek pro výkon povolání podnikatele v silniční dopravě, mimo jiné upravuje:  podmínku usazení podnikatele v členském státě  ustanovení odpovědného zástupce pro provozování motorové dopravy velkými vozidly (tj. nad 3,5 tuny)  způsob uznávání odborné způsobilosti na základě osvědčení o odborné způsobilosti vydaného v členském státě EU (http://www.kravare.cz/podnikatel/aktuality-pro-podnikatele/podnikani-v-doprave-od-412-2011/)

Stránka 27 z 46

Další „nařízení 1072/2009 o společných pravidlech pro přístup na trh mezinárodní silniční nákladní dopravy“ úzce souvisejí s problematikou týkající se mezinárodní nákladní dopravy a kabotáže, zavedení nově Eurolicence pro vozidla přesahující 3,5 t celkové hmotnosti apod. (Souhrnně a přehledně zpracováno v dokumentu /ale kdo si to má všechno pamatovat a vyznat se v tom/ dostupném na: http://www.google.cz/url?sa=t&rct=j&q=podnik%C3%A1n%C3%AD%20v%20silni%C 4%8Dn%C3%AD%20doprav%C4%9B%20v%20eu&source=web&cd=5&sqi=2&ved= 0CEwQFjAE&url=http%3A%2F%2Fwww.krolomoucky.cz%2Fclanky%2Faktuality%2F522%2Finformace-prodopravce.docx&ei=HRYET4yqEcrg4QTTx9GNCA&usg=AFQjCNEseOuXePI_mO8T MsrEH0OSZnaH3g)

Železniční doprava, jsou stanoveny specifické podmínky, existují omezení. Od 1. ledna 2010 mohou podle nové směrnice provozovatelé železničních tratí ve všech členských zemích EU otevřít trh s mezinárodní osobní železniční dopravou. V EU probíhala tvrdá jednání o Třetím železničním balíčku. Ten navrhla Evropská komise v březnu 2004 a ke kompromisní dohodě mezi Evropským parlamentem a členskými státy došlo v polovině roku 2007. První dvě části této dohody vstoupily v platnost na začátku prosince 2009. Je to nařízení o právech a povinnostech cestujících v železniční přepravě a směrnice o vydávání osvědčení strojvedoucím. Třetí část balíčku, směrnice otevírající trh s mezinárodní osobní železniční dopravou, vstoupila v platnost 1. ledna 2010. To umožňuje všem evropským provozovatelům železniční dopravy, kteří splňují předepsané podmínky, vstoupit na trh ve všech 27 členských státech a provozovat osobní železniční dopravu mezi jednotlivými členskými státy. Omezená liberalizace - Směrnice EU umožňuje mezinárodním železničním soupravám přepravovat pasažéry jak mezi stanicemi v různých státech, tak i uvnitř daných států (tzv. kabotáž – jde o situaci, kdy přepravce v dané zemi nemá sídlo). Směrnice prozatím dává členským státům právo omezit přístup na trasy, kde přepravu poskytují nasmlouvaní přepravci v rámci tzv. veřejné služby. K omezení budou moci přistoupit v případě, že by podíl mezinárodní přepravy činil více než polovinu celkového počtu přepravených cestujících v rámci dané země. Členské státy budou mít také možnost na mezinárodní osobní dopravu uvalit zvláštní poplatky. Dosud se ozvalo pouze několik společností, které by nových možností chtěly využít. Pravidla EU jsou podle potenciálních konkurentů velkých státních železničních podniků příliš přísná a nemotivují je k podstoupení vysokého rizika. Podle směrnice však budou mít jednotlivé firmy od 1. ledna 2012 přístup k celé infrastruktuře, a to i ve chvíli kdy jejich podíl na osobní přepravě překročí 50 %. Letecká doprava byla také postupně liberalizovaná, od značné regulace až do současné podoby, kdy existují společná pravidla daná sekundárními akty EU. Již od 90. let platilo: - harmonizované požadavky pro licenci k poskytování služeb pro letecké společnosti v EU - otevřený přístup pro všechny letecké společnosti v EU s takovouto licencí na všechny trasy v rámci EU, plus možnost pro národní vlády uplatnit závazky veřejné služby na trasách podstatných pro regionální rozvoj Stránka 28 z 46

-

úplná svoboda s ohledem na cenové a přepravní podmínky letecké společnosti již dále nemají povinnost předkládat své ceny a tarify příslušným národním autoritám ke schválení.

Posledním aktem je nařízení č. 1008/2008/ES. Klíčovým bodem nařízení je požadavek na jasné a transparentní stanovování cen letenek. Po vstupu nařízení v platnost jsou letečtí dopravci povinni zveřejňovat konečné ceny letenek včetně veškerých příplatků. 2) Upravuje právo EU odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel? Odbornou způsobilost k řízení motorových vozidel upravuje směrnice 2006/126 o řidičských průkazech. Tato směrnice např. zavádí jednotné vymezení skupin řidičského oprávnění, minimální věk pro získání některých skupin řidičského oprávnění a dobu platnosti řidičských průkazů. Profesních řidičů se týká Směrnice 2003/59 ze dne 15. července 2003 o výchozí kvalifikaci a pravidelném školení řidičů některých silničních vozidel pro nákladní nebo osobní dopravu. 3) Připouští právo EU poskytovat náhradu za poskytování dopravních služeb ve veřejném zájmu? ANO, právo EU zároveň upravuje způsob, jakým jsou poskytovány tyto náhrady! Je definováno v Nařízení 1307/2007 O veřejných službách v přepravě cestujících po železnici a na silnici, Čl. 3. Stanovuje, že udělení výlučného práva či poskytnutí kompenzace za plnění závazků veřejné služby musí být součástí Smlouvy o veřejných službách a obecných pravidel. Dále uvádí, že „poskytne příslušný orgán provozovatelům veřejných služeb kompenzaci za čisté finanční dopady, pozitivní nebo negativní, na náklady a příjmy, které vznikly při plnění tarifních závazků stanovených v obecných pravidlech způsobem, který zabraňuje nadměrnému poskytnutí kompenzací.“ 4) Co jsou transevropské sítě? Projekt transevropských sítí TEN Po přijetí Maastrichtské smlouvy v roce 1993 začala Evropská unie rozvíjet aktivity v nové oblasti nazvané transevropské sítě. Jedná se o vybudování sítí v dopravě, telekomunikacích a energetice, včetně ropovodů a plynovodů. Projekt transevropských sítí je dovršením úkolu vytvořit prostor bez vnitřních hranic, usnadnit propojení různých částí Unie a zkrátit přepravní vzdálenosti. Projekt transevropských sítí si vedle základního poslání, kterým je fungování společného trhu, vytyčil i další cíle: 1. Přispět k sociální a ekonomické soudržnosti bohatších regionů Unie s méně vyspělými regiony. Spolehlivější komunikace a snadnější a lacinější doprava mezi těmito oblastmi má urychlit ekonomický rozvoj zaostalých regionů a snížit rozdíly v HDP na obyvatele. 2. Stanovit priority při rozvíjení infrastruktury, což má příznivě ovlivnit především odlehlejší a méně vyspělé regiony Unie. 3. Upevnit konkurenceschopnost Unie, vytvořit nové trhy a nové pracovní příležitosti. 4. Vytvořit potřebné spojení s přidruženými zeměmi střední a východní Evropy a se zeměmi Středomoří. Mezi významné projekty transevropské sítě patří odstranění problémových míst na hlavní východozápadní vnitrozemské vodní cestě spojující Rýn, Mohan a Dunaj, dále program na regulaci dopravy na rušných plavebních cestách u pobřeží EU a modernizace několika severojižních a východozápadních železničních tras.

Stránka 29 z 46

Investice potřebné k dokončení a modernizaci transevropské dopravní sítě, přesahují možnosti veřejných finančních prostředků. Na období 2007–2013 se potřebné investice do infrastruktury transevropské sítě odhadují celkem na přibližně 300 miliard EUR. Nedostatek finančních prostředků ve veřejném sektoru bude doplněn soukromými investicemi do velkých projektů infrastruktury. V únoru 2009 zveřejnila Komise zelenou knihu „TEN-T: Přezkum politiky. Směrem k lépe integrované transevropské dopravní síti ve službách společné dopravní politiky". Dokument naznačuje možnosti, jak propojit stávající projekty tranevropských sítí s problematikou boje proti klimatickým změnám a posílením vazeb na sousedy EU. Důraz je kladen také na realizovatelnost jednotlivých opatření. Projekt TEN-T běží zhruba patnáct let bez větších změn. Zelená kniha by měla napomoci jej „aktualizovat", resp. přizpůsobit jej potřebám dnešních unijních politik, protože po rozšíření EU v letech 2004 a 2007 došlo pouze k navýšení počtu prioritních projektů TEN-T, což vedlo k tomu, že v současnosti je TEN-T sumou sedmadvaceti samostatných sítí a ne jednou evropskou. Transevropské sítě se mají skládat z 95 700 km silnic, 106 tis. km železnic, 13 tis. km vnitrozemských vodních cest, 411 letišť a 404 námořních přístavů. V současnosti nicméně chybí vybudovat či zrekonstruovat zhruba 20 tis. km silnic a 600 km vnitrozemských vodních cest - v celkové hodnotě 500 mld. €. Transevropské sítě by měly být integrovány tak, aby kombinovaly všechny druhy dopravy, využívaly inteligentních interoperabilních dopravních systémů a propojovaly nové dopravní a energetické technologie. Ve výsledku by to mělo vést i k posílení potenciálu železniční dopravy, a to především nákladní. Klíčovým termínem zelené knihy je „komodalita", tedy možnost propojení různý druhů dopravy do jednoho dopravního řetězce. Proto zelená kniha klade důraz např. na inovaci vybavení přístavů, propojení železničních koridorů s tzv. zelenými koridory, odstranění „zúžení" na hlavních dopravních tazích a v neposlední řadě i na možnost nových cenových politik za účelem dosažení vyšší efektivity infrastruktury, včetně např. jízdenek s možností využití více druhů dopravy najednou. Zelená kniha počítá jak s finančními, tak i nefinančními pobídkami. 5) Jaká základní práva mají cestující v jednotlivých druzích dopravy v EU? Platí tato právo výlučně u přeshraniční dopravy nebo mají význam i pro dopravu uvnitř členských států? (na tomto webu nejdete všechno pěkně pohromadě, což jsem zjistil, až když jsem měl téměř vše najité jinde  http://ec.europa.eu/transport/passenger-rights/cs/index.html) Letecký doprava: Evropská unie vytvořila soubor pravidel s cílem zabezpečit spravedlivé zacházení s cestujícími v letecké dopravě. Letecká společnost tak nese zodpovědnost za přepravu cestujících i zavazadel. Tato práva se vztahují na pravidelné a charterové lety vnitrostátní i mezinárodní přepravy všech druhů leteckých společností (vč. nízkonákladových), na lety z letišť v EU nebo směřující na letiště v EU z jiných zemí, jsou-li provozovány leteckými společnostmi z EU. Práva cestujících v letecké dopravě zahrnují následující oblasti:  Odepření nástupu na palubu  Zrušení letu  Dlouhá zpoždění  Zavazadla  Zranění a úmrtí při nehodách  Organizované turistické zájezdy  Identita letecké společnosti  Omezená pohyblivost

Stránka 30 z 46

Při zrušení letu, nebo k velkému zpoždění letu, má cestující právo na odškodnění, které může mít podobu jednoho či více z níže uvedených: a) finanční odškodnění; b) proplacení ceny letenky nebo alternativně právo na náhradní let do místa určení za srovnatelných přepravních podmínek; c) právo na bezplatné služby, které zahrnují stravu a občerstvení, hotelové ubytování a dopravu mezi letištěm a místem ubytováním a přístup ke komunikačním prostředkům (dva telefonní hovory, faxy nebo emaily). Železniční doprava: Dne 3. prosince 2009 vstoupilo v platnost nové nařízení (EC/1371/2007) o právech cestujících využívajících železniční dopravu, které cestujícím přináší nová práva, která ochrání je samotné a jejich osobní majetek, když cestují vlakem kdekoli v Evropské unii. S novými právy zároveň přichází i nové povinnosti pro železniční společnosti zahrnující jejich odpovědnost vůči svým zákazníkům. Nová práva cestujících v evropských vlacích:  Záruka nediskriminujícího přístupu do vlaků pro osoby s postižením nebo omezeným pohybem.  Posílení práva cestujících na odškodnění v případě ztráty nebo poškození zavazadla (až do výše 1285 € za zavazadlo)  Posílení práv cestujících pro případ smrti nebo zranění právem požadovat zálohu na platbu na pokrytí bezprostředních ekonomických potřeb. Tato záloha může činit až 21 000 € na cestujícího v případě smrti.  Právo cestujících na náhradu v případě zpoždění nebo zrušení spoje; minimální náhrada činí až 25 % ceny jízdenky za zpoždění od jedné do dvou hodin a až 50 % při zpoždění dvě hodiny a více.  Právo na srozumitelné informace před jízdou i během ní, především o zpoždění vlaku.  Zjednodušení nákupu jízdenek  Povinnost železniční společnosti (přepravce) a provozovatele železniční stanice zajistit bezpečnost cestujících na nádražích a ve vlacích.  Železniční společnosti musí zajistit odpovídající systém vyřizování stížností vycházejících z nových práv.  Členské státy musí zajistit přístup cestujících s jejich stížnostmi k nezávislému orgánu pro případ, kdy cestující zjistí, že jeho práva nebyla dostatečně zajištěna.  Rozšíření stávajících práv cestujících zakotvených v Úmluvě o mezinárodní železniční dopravě (COTIF), která se vztahuje jen na mezinárodní dopravu, v podstatě na všechny služby související také s vnitrostátní vlakovou dopravou. Práva cestujících v autobusové a autokarové dopravě: Nařízení č. 181/2011 bylo zveřejněno dne 28. února 2011 a jeho ustanovení se použijí ode dne 1. března 2013. Toto nařízení se v celém rozsahu vztahuje na dopravu na velkou vzdálenost (tj. více než 250 km), avšak pouze některá její ustanovení se vztahují na všechny druhy spojů, tedy i na kratší vzdálenost. Nová práva, která platí v případě cest na dlouhé vzdálenosti (tj. cest delších než 250 km), zahrnují mimo jiné:  odpovídající pomoc (např. lehké jídlo, stravu či občerstvení a v případě potřeby ubytování až na dvě noci v celkové výši 80 EUR na noc, s výjimkou velmi nepříznivých povětrnostních podmínek a velkých přírodních pohrom) v případech, kdy je spoj zrušen nebo kdy je odjezd zpožděn o více než 90 minut, pokud se jedná o cestu delší než tři hodiny;

Stránka 31 z 46

    

záruku vrácení jízdného nebo přesměrování v případech, kdy není cestujícímu možné zajistit místo, kdy je spoj zrušen nebo kdy je odjezd zpožděn o více než 120 minut; odškodnění ve výši 50 % jízdného v případě odjezdu zpožděného o více než 120 minut, v případě zrušení spoje nebo v případě, kdy dopravce nezajistí přesměrování nebo vrácení jízdného; informace v případě zrušení spoje nebo zpoždění při odjezdu; ochranu cestujících v případě úmrtí, zranění, ztráty nebo poškození v důsledku dopravní nehody, zejména pokud jde o okamžité praktické potřeby v případě nehody (včetně ubytování v hotelu na dvě noci v celkové výši 80 EUR na noc); zvláštní bezplatnou pomoc osobám se zdravotním postižením a osobám se sníženou pohyblivostí, a to jak na nádražích, tak během cesty, a v případě potřeby také bezplatnou dopravu pro jejich doprovod.

Na veškeré dopravní služby (a to i na vzdálenost nižší než 250 km) se pak budou vztahovat ještě tato práva:  nediskriminace s ohledem na tarify a smluvní podmínky pro cestující na základě – přímo či nepřímo – státní příslušnosti;  nediskriminace v jednání s osobami se zdravotním postižením nebo se sníženou pohyblivostí a v případě nehody finanční náhrada ztráty či poškození jejich vybavení a pomůcek umožňujících pohyb;  minimální pravidla pro informování všech cestujících před cestou a během ní, jakož i všeobecné informace o jejich právech na nádražích i on-line; tyto informace by pokud možno měly být poskytovány v dostupné formě na vyžádání právě v zájmu osob se sníženou pohyblivostí;  mechanismus vyřizování stížností, který musí dopravci zavést a zpřístupnit všem cestujícím;  nezávislé vnitrostátní subjekty ve všech členských státech, které budou mít pravomoc nařízení prosazovat a případně ukládat sankce. Práva cestujících ve vodní dopravě Nařízení o právech cestujících na námořních a vnitrozemských vodních cestách bylo zveřejněno dne 17. prosince 2010 jako nařízení č. 1177/2010. Účinnosti nabude dne 18. prosince 2012; do té doby tato práva nelze uplatňovat. Toto nařízení se vztahuje na cestující:  kteří využívají osobní přepravu, pokud se přístav nalodění nachází na území členského státu;  kteří využívají osobní přepravu, pokud se přístav nalodění nachází mimo území členského státu a přístav vylodění se nachází na území členského státu, a to za podmínky, že přepravu provozuje dopravce Unie;  při okružní plavbě, pokud se přístav nalodění nachází na území členského státu. Toto nařízení se nevztahuje na cestující na lodích s osvědčením pro přepravu nejvýše 12 cestujících, na lodích, jejichž posádku zajišťující provoz netvoří více než tři osoby, nebo tam, kde celková délka trasy nepřesahuje 500 metrů v jednom směru, při výletních a vyhlídkových plavbách nebo na lodích bez mechanického pohonu. Nová práva zaručují mimo jiné: v případě zrušení či zpoždění při vyplutí, které přesáhne 90 minut:  záruku přesměrování a náhrady jízdného;  odpovídající pomoc (např. lehká jídla, stravu či občerstvení a v případě potřeby ubytování až na tři noci s finančním přispěním ve výši 80 EUR na noc); Stránka 32 z 46

dojde-li ke zpoždění při připlutí nebo ke zrušení cesty:  odškodnění, mezi 25 % až 50 % z ceny přepravního dokladu; ochranu osob se zdravotním postižením nebo sníženou pohyblivostí:  nediskriminační zacházení a zvláštní bezplatnou pomoc osobám se zdravotním postižením a se sníženou pohyblivostí, a to jak v přístavních terminálech, tak na palubě lodí, a navíc náhradu škody při ztrátě nebo poškození pomůcek umožňujících pohyb; právo na informace:  minimální pravidla pro informování všech cestujících před plavbou a během ní, jakož i všeobecné informace o jejich právech v terminálech a na palubě lodí; vyřizování stížností  mechanismus pro vyřizování stížností cestujících, který musí vytvořit dopravci a provozovatelé terminálů;  vytvoření vnitrostátních nezávislých subjektů, které budou pověřeny prosazováním nařízení, v případě nutnosti i uplatňováním sankcí.

TÉMA Č. 11 – HORIZONTÁLNÍ POLITIKY: PŔÍKLAD OCHRANY

SPOTŘEBITELE

Cíl studia tématu: Zakládací smlouvy v původním znění se zvláštní ochranou spotřebitele na společném trhu nepočítaly, tato otázka se však od 70. let začala stávat naléhavou. Maastrichtská smlouva proto dala EU (původně ES) pravomoc rozvinout unijní politiku ochrany spotřebitele a Listina základních práv EU dokonce dává ochraně spotřebitele povahu základního práva. V rámci této politiky dochází zejména k sjednocování a harmonizaci pravidel na ochranu zdraví a bezpečnosti spotřebitelů a dále k přijímání směrnic na ochranu hospodářských zájmů a k zajištění informování spotřebitelů.



Hlavní body – body k zapamatování: pojem ochrana? Spotřebitele

ochrana spotřebitele je cíl EU, jenž spadá mezi sdílené pravomoci EU. Představuje též horizontální –průřezový zájem na ochraně zdraví, bezpečnosti a koupěschopnosti fyzických osob jakožto uživatelů výrobků a služeb pro soukromou potřebu. Spotřebitel je zásadně fyzická osoba, nejednající jako podnikatel, nakupující zboží a služby pro osobní potředu. právo na ochranu spotřebitele jako základní právo Problematiku ochrany spotřebitele řeší v celosvětovém měřítku rezoluce Valného shromáždění OSN č. 39/248 z 9. dubna 1985, o ochraně spotřebitele. Evropská unie klade na ochranu spotřebitele zvláštní důraz. Článek 153 (dříve čl. 129a) Římské smlouvy formuluje obecné principy této ochrany na evropské úrovni, jež má směřovat ke sbližování právních předpisů všech členských států, doplňování a podporování

Stránka 33 z 46

politiky jednotlivých členských zemí EU v této oblasti. Konkretizace postupu v těchto činnostech je ponechána v kompetenci Radě EU. Dne 14. dubna 1975 schválila Rada EHS Předběžný program politiky na ochranu a k informování spotřebitelů obsahující pět základních práv spotřebitelů: Právo na ochranu zdraví a bezpečnosti Právo na ochranu hospodářských zájmů Právo na náhradu utrpěné škody Právo na informace a vzdělání Právo na řádný proces právní základ ochrany spotřebitele Právo ochrany spotřebitele upravuje společenské vztahy související s uzavíráním tzv. spotřebitelských smluv. Spotřebitelskými smlouvami jsou smlouvy kupní, smlouvy o dílo, případně pak jiné smlouvy, a to v případech, kdy smluvními stranami jsou na jedné straně spotřebitel a na druhé straně dodavatel. Právo ochrany spotřebitele sleduje cíl zabezpečit zvýšenou ochranu spotřebitele jako slabší strany závazkového právního vztahu. Právo upravuje soukromoprávní i veřejnoprávní aspekty ochrany spotřebitele. Soukromoprávní ochrana spotřebitele je ochranou následnou. Orgánem ochrany spotřebitele je v soukromoprávní úpravě soud. Cílem práva spotřebitele je zajistit určitý standart ochrany spotřebitele v rámci celého Společenství. Předmětem harmonizace je jen minimální standard – směrnice tak žádnému státu nezakazují přijmout přísnější národní úpravu. Příkladem tzv. „klausule o minimální ochraně“ je článek 8 Směrnice Rady 93/13/EHS. úplná versus dílčí harmonizace práv spotřebitele Zakládající smlouvy Evropských společenství původně se spotřebitelskou dimenzí vůbec nepočítaly. Smlouva o založení Evropských společenství (dále jen „SES“) obsahuje pravidla pro výrobu, obchod, distribuci, ale nikoli pro spotřebu zboží. Spotřebitel byl od počátku vnímán jako pasivní předmět trhu. Vytvořením společného, respektive vnitřního trhu, se potřeba ochrany spotřebitele projevuje stále naléhavěji. Jedním z důvodů bylo vytvoření jednotných podmínek a odstranění překážek vnitřního trhu, kdy právě požadavek volného pohybu zboží vede k harmonizaci pravidel jednotlivých členských států týkajících se tvorby jednotného trhu a shodných podmínek na něm. Dílčí harmonizace tj. členské země mohou nadále uplatňovat nebo zavést i přísnější národní regulaci než je ta, kterou stanoví směrnice Úplná harmonizace tj. členské státy nemohou nadále uplatňovat či zavést úpravu odlišující se od úpravy stanovené ve směrnici (Úplná harmonizace – Členské státy nesmí v rámci svého vnitrostátního práva ponechat v platnosti ani zavádět ustanovení odchylná od ustanovení této směrnice, včetně více či méně přísných ustanovení za účelem zajištění odlišné úrovně ochrany spotřebitele.) harmonizace ochrany hospodářských zájmů spotřebitele zejména v případě nekalých obchodních praktik, nepřiměřených podmínek ve spotřebitelských smlouvách, smluv uzavíraných mimo obchodní prostory a na dálku a pokud jde o platební služby na vnitřním trhu

Stránka 34 z 46

Evropská unie stanovila pravidla, jejichž cílem je ochrana hospodářských a právních zájmů spotřebitelů v jejich kontaktu s odborníky a v případě sporů. EU zejména zavedla zákaz nekalých obchodních praktik, usnadnila řešení sporů mimosoudní cestou a drobných nároků a harmonizovala postupy pro ukončení protiprávního jednání v zájmu spotřebitelů. Dále vytvořila Evropskou informační síť a síť vnitrostátních orgánů, jejichž cílem je zajistit účinné uplatňování právních předpisů týkajících se spotřebitelů. EU také usiluje o posílení právní jistoty, a to prostřednictvím pravidel platných pro konkrétní odvětví, jako je například doprava nebo finanční služby, ale také harmonizací pravidel pro určité transakce, jako je elektronický obchod nebo některé typy smluv. Nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (93/13/EHS) vychází z toho, že ve spotřebitelských smlouvách mají prodávající a dodavatelé oproti spotřebitelům značnou výhodu, neboť podmínky definují předem a ty potom nebývají sjednány individuálně. Nicméně předem připravené smluvní podmínky jsou výhodou jak pro podnikatele, tak pro spotřebitele, pokud nejsou zneužívány. Tato směrnice proto definuje smluvní podmínky obsažené především v tzv. typových/vzorových smlouvách, vymezuje jejich nepřiměřenost tak, že v rozporu s požadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy a ukládá členským státům ve vnitrostátní legislativě zakotvit, že nepřiměřené smluvní podmínky jsou neplatné, aby bylo zabráněno jejich dalšímu používání. V příloze směrnice je uveden příkladný výčet podmínek, které se považují za nepřiměřené. Jsou to např. podmínky vylučující odpovědnost dodavatele nebo vytvářející nevýhodné postavení spotřebitele ve vztahu k dodavateli např. tím, že se vzdává některých svých práv. Směrnice byla transponována zákonem č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v platném znění (§§ 52 — 57). Nekalé obchodní praktiky Tato směrnice definuje nekalé obchodní praktiky, které jsou zakázané v Evropské unii (EU). Tím chrání ekonomické zájmy spotřebitelů, kteří uzavřou obchodní transakce s obchodníky. Podle ustanovení § 56 odst. 1 ObčZ, jež prakticky doslovně vychází z ustanovení článku 3 odst. 1 směrnice, spotřebitelské smlouvy nesmějí obsahovat ujednání, která v rozporu s požadavkem dobré víry znamenají k újmě spotřebitele značnou rovnováhu v právech a povinnostech stran. Nekalé obchodní praktiky jsou ty, které: • nejsou v souladu s principem odborné péče • může ovlivnit spotřebitele o obchodní transakci rozhodnutí Určité skupiny obyvatel, musí být zvláště chráněny vzhledem k jejich zranitelnosti nebo důvěřivosti, vzhledem ke svému věku (děti nebo starší osoby), nebo z důvodu duševní nebo fyzické slabosti. Posuzování nepřiměřeného charakteru smluvní klauzule bere v úvahu: • povaha zboží nebo služeb, na něž se vztahuje smlouva; • okolnosti vypracování smlouvy; • další podmínky ve smlouvě nebo v jiné smlouvě, ke kterému se vztahuje.

Stránka 35 z 46

Smlouvy uzavírané na dálku Směrnice 97/7/ES Evropského parlamentu a Rady ze dne 20. května 1997 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených na dálku [viz kterým se mění zákon (y)]. Směrnice se vztahuje na smlouvy uzavřené na dálku mezi profesionálním obchodníkem a spotřebitelem, za účelem poskytování služby nebo zboží. Smlouva uzavřená na dálku může být uzavřena jakýmkoli způsobem (telefonicky, e-mail, katalog, apod.), které nevyžadují současné fyzické přítomnosti smluvních stran. Směrnice se však nevztahuje na smlouvy: • týkající se finančních služeb; • uzavřené při použití prodejních automatů nebo automatizovaných obchodních prostor; • uzavřené s provozovateli telekomunikací za použití veřejných telefonů; • o imobilní majetek, s výjimkou pronájmu; • uzavřené při dražbě. Smlouvy uzavírané mimo obchodní prostory: Směrnice Rady 85/577/EHS ze dne 20. prosince 1985 o ochraně spotřebitele v případě smluv uzavřených mimo obchodní prostory. Směrnice se vztahuje na smlouvy mezi obchodníkem a spotřebitelem o poskytnutí zboží nebo služeb, uzavřené: • v průběhu zájezdu organizovaného dodavatelem mimo jeho obchodní prostory; • V průběhu návštěvy dodavatele u spotřebitele doma; • u spotřebitele na jeho pracovišti, kde se návštěva neuskuteční v výslovným přáním spotřebitele. Tato směrnice se rovněž vztahuje na: • smlouvy o dodávce zboží nebo služeb jiných než těch, u nichž si spotřebitel vyžádal návštěvu, v případě, že spotřebitel nemohl vědět, že dodávka byla součástí obchodníka obchodních činností; • smluvní nebo mimosmluvní nabídky pro spotřebitele, ať už jsou vázány, nebo ne tuto nabídku ještě před uzavřením smlouvy. harmonizace procesních práv spotřebitelů – není kompletní Procesní právo popisuje postupy (procedury), které jsou pro uplatnění práva u příslušných institucí užívány, např. jak se postupuje v občanskoprávním řízení. Procesní (subjektivní) práva jsou vždy odvozená, bez podkladového (subjektivního) práva hmotného by sama o sobě neměla smysl

 Prameny: čl. 38 Listiny; čl. 45 – 55 SFEU; směrnice o ochraně hospodářských zájmů spotřebitelů – viz http://eur-lex.europa.eu/cs/legis/20111001/chap152040.htm; směrnice 2009/22 o žalobách na zdržení se jednání v oblasti ochrany zájmů spotřebitelů; nařízení 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele; C-481/99 Heininger Literatura:

Stránka 36 z 46

1) SVOBODA, P. ÚVOD DO EVROPSKÉHO PRÁVA, 3. vydání, Praha 2010, str. 281. 2) SYLLOVÁ, J., PÍTROVÁ, L., PALDUSOVÁ, H. a kol. Lisabonská smlouva. Komentář, Praha 2010, komentář příslušných ustanovení zakládacích smluv.



Kontrolní otázky ověřující pochopení tématu:

1) V jakých právních vztazích je určitá osoba považována za spotřebitele a chráněna? V souvislosti s postavením spotřebitele jako smluvní strany bude mít ochrana spotřebitele blíže k soukromému právu, zejména právu občanskému. Je třeba se zamýšlet nad otázkou, do jaké míry je postavení spotřebitele odlišné od postavení této osoby jako občana, jehož zájmy jsou chráněny občanským zákoníkem a zda je tato ochrana postačující i k pozici spotřebitele, či zda si vyžaduje zvláštní ochranu promítnutou do zvláštního kodexu. - na jedné straně spotřebitel (tedy laik) a na druhé straně podnikatel, který je ve výhodě svou odborností a profesními znalostmi (tedy profesionál). Po formální stránce je sice spotřebitel právně postaven na roveň podnikateli (prodávajícímu, poskytovateli služby), neboť uzavírají mezi sebou občanskoprávní smlouvu, příp. smlouvu obchodně právní, pokud se tak dohodnou.1 2) Jaké hlavní linie má politika ochrany spotřebitele v právu EU? ? 3) Mohou se členské státy odchýlit od unijního práva a chránit práva spotřebitelů v menším rozsahu, než stanoví právo EU? - NE 4) Co jsou nepřiměřené podmínky ve spotřebitelských smlouvách? Jaké důsledky má, obsahuje-li smlouva se spotřebitelem takovou podmínku? Směrnice o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (93/13/EHS) vychází z toho, že ve spotřebitelských smlouvách mají prodávající a dodavatelé oproti spotřebitelům značnou výhodu, neboť podmínky definují předem a ty potom nebývají sjednány individuálně. Nicméně předem připravené smluvní podmínky jsou výhodou jak pro podnikatele, tak pro spotřebitele, pokud nejsou zneužívány. Tato směrnice proto definuje smluvní podmínky obsažené především v tzv. typových/vzorových smlouvách, vymezuje jejich nepřiměřenost tak, že v rozporu s požadavkem dobré víry působí v neprospěch spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran smlouvy a ukládá členským státům ve vnitrostátní legislativě zakotvit, že nepřiměřené smluvní podmínky jsou neplatné, aby bylo zabráněno jejich dalšímu používání. V příloze směrnice je uveden příkladný výčet podmínek, které se považují za nepřiměřené. Jsou to např. podmínky vylučující odpovědnost dodavatele nebo vytvářející nevýhodné postavení spotřebitele ve vztahu k dodavateli např. tím, že se vzdává některých svých práv. 5) Jaká základní práva mají spotřebitelé u smluv uzavřených mimo obchodní prostory nebo na dálku? - Viz výše 6) Jaká základní práva má spotřebitel při provádění plateb v EU? Liší se tato práva při převodech v rámci eurozóny a mimo ni? V návaznosti na rozšíření finančních služeb a elektronického obchodu navrhla Komise v roce 2006 pokyny pro postupy v elektronickém podnikání a pravidla zahrnující všechny aspekty Stránka 37 z 46

spotřebitelských úvěrů i bezhotovostních plateb. Mezi nové oblasti spotřebitelské politiky patří bezpečnost plateb, ochrana dat a spotřebitelský úvěr. V prosinci 2007 také byla v rámci EU zakázána řada nekalých obchodních postupů. (např. klamavá reklama a agresivní obchodní praktiky jako obtěžování, donucování a nepatřičné ovlivňování). 7) Může se spotřebitel dovolávat práv založených právem EU před soudy a jinými orgány členských států?

TÉMA Č. 12 – PROSTOR SVOBODY, BEZPEČNOSTI A PRÁVA Pojem a smysl: Prostor, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, práva azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti (čl. 2 SEU) „Aby bylo možné užívat plně svobody pohybu, je zapotřebí skutečného právního prostoru, v němž lidé žijící na území Evropské unie mají k soudům a dalším orgánům v kterémkoli členském státu přístup stejně snadný jako ve své vlastní zemi. Pachatelé trestných činů by neměli mít možnost zneužívat rozdílnosti soudních systémů členských států. Pokud jde o rozsudky a jiná rozhodnutí, musí být respektovány a vykonávány v rámci celé Unie, přičemž je třeba dosáhnout větší slučitelnosti právních řádů členských států“. Témata, která se týkají prostoru svobody, bezpečnosti a spravedlnosti je možné rozdělit podle těchto tří hesel:

„svoboda“: pod tento bod patří vedle migračních témat (viz společná přistěhovalecká politika včetně vízové politiky a integrace cizinců, boj proti nelegálnímu přistěhovalectví, spolupráce se zeměmi původu migrantů a volný pohyb euroobčanů včetně schengenského aquis) i azylová problematika, ochrana vnějších hranic unie. Sem je někdy řazeno i téma lidských práv jako celek; „bezpečnost“ zahrnuje spolupráci policie, výměnu informací mezi státy v oblasti boje proti kriminalitě, boj proti organizovanému zločinu a korupci (zvláště ustavení Europolu a Eurojustu2), boj proti terorismu, management krizí týkajících se více států, prevence kriminality, společnou protidrogovou strategii;

„právo - spravedlnost“ se týká spolupráce mezi justičními orgány (budování sítí justičních institucí a organizací), přibližování procesních práv v národních právních řádech za účelem zajištění společných standardů, vzájemné uznávání občanskoprávních a trestních rozhodnutí a odstraňování mezistátních překážek v řízení o civilních a rodinných věcech, přístup ke spravedlnosti a kompatibilita národního a evropského práva s mezinárodním právem (např. spolupráce s Haagskou konferencí o mezinárodním právu soukromém). Historie vývoj úpravy teritoriální omezenost úředních a soudních rozhodnutí členských států EHS TREVI 1975, Schengenské úmluvy 1985/1990, Dublinská úmluva 1990 Stránka 38 z 46

3. pilíř SEU: justice a vnitřní věci Maastricht dopracování koncepce v Amsterodamské smlouvě Lisabonská smlouva 





Smlouva o založení EHS (1957) obsahovala v čl. 220 ustanovení, že členské státy mezi sebou v případě potřeby zahájí jednání s cílem zajistit ve prospěch svých státních příslušníků (vedle dalších oblastí) zjednodušení formalit pro uznání a výkon soudních rozhodnutí. - To byl zároveň první a jediný zárodek Otázky se začaly řešit zprvu mimo rámec Evropského hospodářského společenství (EHS), a to formou mezinárodních úmluv, které mezi sebou uzavíraly některé členské státy EHS, protože v té době nemělo v těchto oblastech příslušné pravomoci a o jejich přenesení na EHS nepanovala mezi členskými státy jednota. V 70. letech 20 století se poprvé začalo na půdě Evropských společenství intenzivněji hovořit o otázkách justice a vnitra. K hlavním důvodům patřila: roztříštěnost národních právních systémů; vysoká mobilita zločinců a zločineckých skupin; nárůst aktivit anarchistických a teroristických skupin; produkce drog, obchodování s nimi a produkce rostou velmi rychle a nabývá globálních proporcí.

Můžeme hovořit o narůstající bezpečnostní interdependenci. 

TREVI (Terrorisme, Radicalisme, Extremisme et Violance Internationale)

Na Římském summitu Evropské rady v prosinci v r. 1975 se ministři vnitra a spravedlnosti členských zemí dohodli na vytvoření skupiny, která by byla zaměřena na boj proti mezinárodnímu terorismu v rámci Evropské politické spolupráce.1 Základní cíle TREVI: 1. spolupráce v boji proti terorismu, 2. výměna informací o teroristických organizacích, 3. výcvik a vybavení příslušných policejní složek. 

Schengen

Červen 1985 – podpis dohody mezi pěti státy (Benelux, Německo a Francie) v malém lucemburském

městečku

Schengen.

S cílem

postupného

odstraňování

kontrol

na

společných státních hranicích, harmonizace vízových politik. V r. 1990 byla podepsána Schengenská prováděcí úmluva (Schengen II), která reflektovala i nové oblasti jako např. udělování azylu, statut uprchlíka, nelegální imigrace atd. Úmluva obsahuje osm článků: definice použitých konceptů a pojmů, ustanovení o odstranění kontrol na vnitřních hranicích, 1

Interpol se dosud bojem s terorismem nezabýval. Stránka 39 z 46

konkrétní ustanovení o donucovacích opatřeních, policejní spolupráci, extradici atd., Schengenský informační systém (SIS), doprava a pohyb zboží, ochrana dat, vytvoření Výkonného výboru



Maastricht

Do struktury Evropské unie byla témata PSBP zařazena Maastrichtskou smlouvou zejména jako tzv. třetí pilíř pod názvem Spolupráce v oblasti justice a vnitřních věcí (souvisí ale s komplexním problémem volného pohybu osob – první pilíř) Přijetím třetího pilíře se evropská integrace rozšířila o tuto významnou sféru, nicméně stále šlo spíše o koordinaci postupu plně autonomních států 

Amsterodam

Pokrok učiněný po roce 1993 jako důsledek spolupráce v justici a vnitřních věcech vedl k mnohem ambicióznějšímu cíli, který byl vtělen do Amsterodamské smlouvy. Bylo rozhodnuto o ustavení Prostoru svobody, bezpečnosti a práva, s cílem zajistit opravdovou svobodu pohybu jednotlivců po celém území Evropské unie a účinnější postup proti organizovanému zločinu a podvodům. Amsterodamská smlouva rozděluje agendu "třetího pilíře" Se vstupem Amsterodamské smlouvy v platnost byly záležitosti spadající pod oblast justice a vnitra byly podle Hlavy VI Smlouvy o Evropské unii (třetí pilíř) rozděleny mezi první a třetí pilíř. Pod první pilíř, který je spravován Společenstvím, byla přidána nová Hlava IV ke Smlouvě o Evropské unii ("Vízová, azylová, přistěhovalecká a jiné politiky vztahující se k volnému pohybu osob"). Nová Hlava VI Smlouvy o Evropské unii nyní ošetřuje méně oblastí, ale její cíle jsou vyjádřeny jasněji, totiž zavést užší policejní, celní a soudní spolupráci. Ustanovení třetího pilíře stále obsahují institut tzv. přemostění, který umožňuje členským státům přesunout oblasti kompetence z Hlavy VI do Hlavy IV. Procedura přesunování je velmi složitá a nebyla nikdy použita, nicméně její existence nasvědčuje tomu, že veškeré oblasti spadající pod justici a vnitřní věci mohou být přesunuty do rámce Společenství. Cílem amsterodamské smlouvy je zachovávat a rozvíjet Unii jako prostor svobody, bezpečnosti a spravedlnosti, ve kterém je zaručen volný pohyb osob ve spojení s vhodnými opatřeními týkajícími se kontroly na vnějších hranicích, práva azylu, přistěhovalectví a předcházení a potírání zločinnosti.“ Tento cíl nahradil ve Smlouvě EU původní stručně a vágně formulovaný cíl „rozvíjet úzkou spolupráci v oblastech justice a vnitřních věcí.” 

Lisabonská smlouva LS

Amsterodamská smlouva vyšla z nutnosti komunitarizace v oblasti PSBP a tímto směrem jde i Lisabon Zásadní změny zejména v tom, že nahrazuje dosavadní ES a EU novou koncepcí E s právní subjektivitou. Stránka 40 z 46

Ruší původní 3. pílířovou strukturu unie Sjednocuje formu právních aktů a základního legislativního postupu, etabluje jednotný institucionální rámec Prostor svobody, bezpečnosti a práva zahrnuje: - Obecná ustanovení - Politiky týkající se kontrol na hranicích, azylu a přistěhovalectví - Justiční spolupráci v občanských věcech - Justiční spolupráci v trestních věcech - Policejní spolupráci Zavádí právní subjektivitu EU a formálně odstraňuje pilířovou strukturu – logický důsledek je rozšíření pravomocí v prostoru bezpečnosti, svobody a práva. Podle Lisabonské smlouvy Evropská unie vytváří prostor svobody, bezpečnosti a práva. Celá problematika vnitřních věcí a justiční spolupráce je zařazena mezi „komunitární“ politiky EU, nicméně výlučná odpovědnost členských států v oblasti udržování veřejného pořádku a ochrany vnitřní bezpečnosti zůstává nedotčena. Prostor svobody, bezpečnosti a práva po Lisabonské smlouvě Podoba prostoru: 



 

Na vnitřních hranicích neprobíhá kontrola osob, a EU rozvíjí společnou politiku v oblasti azylu, přistěhovalectví a ochrany vnějších hranic, která je založena na solidaritě mezi členskými státy a je spravedlivá vůči státním příslušníkům třetích zemí. (Pro účely této hlavy se s osobami bez státní příslušnosti zachází jako se státními příslušníky třetích zemí.) Usiluje o zajištění vysoké úrovně bezpečnosti prostřednictvím opatření pro předcházení trestné činnosti, rasismu a xenofobii a boj proti nim, prostřednictvím opatření pro koordinaci a spolupráci mezi policejními a justičními orgány a jinými příslušnými orgány, rovněž prostřednictvím vzájemného uznávání soudních rozhodnutí v trestních věcech, a prostřednictvím sbližování předpisů trestního práva (je-li to nezbytné). Unie usnadňuje přístup ke spravedlnosti, zejména zásadou vzájemného uznávání soudních a mimosoudních rozhodnutí v občanských věcech.

Nedotýká se výkonu odpovědnosti členských států za udržování veřejného pořádku a ochranu vnitřní bezpečnosti.

vízová, azylová a přistěhovalecká politika (hlava IV SES) zrušení pohraničních kontrol osob zamezení ilegálního vstupu příslušníků nečlenských států společná pravidla udělování víz definice „uprchlíka“ podle Ženevské úmluvy 1951, povinnost přezkoumat žádost společná pravidla udělování povolení k pobytu

Stránka 41 z 46

soudní spolupráce v občanskoprávních věcech (čl. 65 SES, viz také 8.) cíl pravidla soudní příslušnosti uznávání a výkon soudních rozhodnutí evropský exekuční příkaz pro nesporné pohledávky úpadkové právo, rozhodnutí v rodinných věcech doručování soudních a mimosoudních písemností poskytování právní pomoci policejní a soudní spolupráce v trestních věcech (hlava VI SEU) doména národní pravomoci, zákaz diskriminace, koordinační pravomoc Unie, minimální harmonizace a zásada vzájemného uznávání, právní akty, pravomoc ESD, Haagský program 2004 Úmluva o ochraně finančních zájmů ES 1996 Úmluva o Europolu 1995 Evropská justiční síť Eurojust: Jednotka Evropské unie pro justiční spolupráci – angl. The European Union’s Judicial Cooperation Unit) je orgánem Evropské unie zřízený ve III. pilíři za účelem zvýšení efektivity mezinárodní justiční spolupráce v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie, zejména v oblasti vyšetřování a stíhání závažné přeshraniční kriminality a organizovaného zločinu. Sídlí v nizozemském Haagu, Evropský veřejný žalobce: Evropský veřejný žalobce jako vedoucí pracovník evropské veřejné žaloby by byl odpovědný za řízení a koordinaci vyšetřování a trestního stíhání pro všechny trestné činy v rámci jurisdikce tohoto žalobce po celém teritoriu Evropské unie. Za tímto účelem by byly vytvořeny vnitřní organizační předpisy. Organizace by byla tvořena jednak centrálním úřadem v Bruselu a jednak jednotlivými úřady v členských státech, vedenými náměstky Evropského veřejného žalobce. Jeho úkolem by, případně ve spojení s Europolem, mělo být vyšetřovat a stíhat pachatele trestných činů proti finančním zájmům Unie, ve vztahu k nimž by zastupoval veřejnou žalobu před příslušnými soudy členských států. Orgány EU by ovšem mohly rozšířit pravomoci Úřadu evropského veřejného žalobce i na boj proti závažné trestné činnosti s přeshraničním rozměrem, která se dotýká více než jednoho členského státu. Corpus Juris Criminalis – zamýšlený projekt, evropský modelový trestní zákon Další: rámcová rozhodnutí o Eurozatykači, o ochraně svědků, o Evropském zajišťovacím příkazu, o důkazním a konfiskačním příkazu, o uznávání peněžitých trestů, o procesních právech účastníků řízení, úmluva o právní pomoci, padělání peněz, korupce v soukromém sektoru, trestněprávní ochrana životního prostředí

1) Jaký je smysl politik „prostoru svobody, bezpečnosti a práva“ a jakou vazbu mají k dalším politikám EU? Jedním z hlavních cílů Evropské unie je nabídnout občanům prostor svobody, bezpečnosti a práva bez vnitřních hranic. Snahou je vytvořit prostor, v němž bude zaručena osobní ochrana občanů, kde budou dodržována základní práva a umožněn volný pohyb osob. Jde o prostor, v němž má být bezpečnost občanů a jejich kolektivní ochrana zabezpečena pomocí vhodných opatření. Je to prostor, kde je umožněn volný oběh soudních rozhodnutí a kde mají občané usnadněný přístup k právní ochraně. Konečně je to také prostor, který vyžaduje společné řízení v oblasti přistěhovalectví a azylu. Jde proto o velmi důležitou oblast, která zahrnuje řadu aspektů: dodržování základních práv, občanství s účastí např. v komunálních volbách a ve volbách do Evropského parlamentu, volný pohyb osob, ochranu údajů, justiční spolupráci v občanských a trestních věcech, boj proti drogám, policejní spolupráci, boj proti terorismu a proti organizované trestné činnosti, Stránka 42 z 46

dovolené i nedovolené přistěhovalectví, integraci, azylovou a vízovou politiku a otázky týkající se vnějších hranic. PSBS je dnes multidisciplinární systém, pod nějž se podřazuje řada rozmanitých okruhů činnosti Unie. Jde o 1) volný pohyb osob, 2) vízovou politiku, 3) politiku spojenou s vnějšími hranicemi EU, 4) schengenský prostor, 5) přistěhovalectví, 6) azyl, 7) justiční spolupráci v civilních a trestních věcech, 8) koordinaci politiky boje proti drogám, 9) institut občanství EU, 10) ochranu osobních dat, 11) základní práva, 12) boj proti rasismu a xenofobii, 13) policejní a celnickou spolupráci, 14) prevenci zločinu, 15) boj proti organizovanému zločinu, 16) vnější vztahy a 17) rozšíření Unie z pohledu perspektivy vnitra a justice.

2) Co jsou vnitřní a co vnější hranice a v čem se liší režim jejich přecházení? Vnitřními hranicemi se rozumí společné pozemní hranice smluvních stran (států schengenského prostoru), jakož i jejich letiště pro vnitřní lety a jejich námořní přístavy pro pravidelná trajektová spojení výlučně z přístavů a do přístavů na území smluvních stran, bez přerušení plavby v přístavech ležících mimo toto území, Vnějšími hranicemi se rozumí „hranice smluvních stran na zemi a na moři, jakož i letiště a námořní přístavy, pokud nejsou vnitřními hranicemi (sousedí s nečlenským státem, let z mimoschnegenského prostoru, apod.) Vnitřní hranice mohou být překračovány na libovolném místě, přičemž zde neprobíhá kontrola osob, včetně občanů třetích zemí. Vnější hranice je možné překračovat pouze na hraničních přechodech a v jejich provozní době a kontrola se zde provádí podle jednotných zásad. Alespoň minimální kontrole v podobě ověření totožnosti zde podléhají všechny osoby, důkladné kontrole jsou podrobováni příslušníci třetích zemí. Vstup příslušníků třetích zemí za účelem pobytu nepřesahujícího dobu tří měsíců je podmíněn splněním určitých předpokladů (vízum, apod.), v opačném případě je vstup odepřen.

3) Za jakých okolností mohou státní příslušníci třetích států vstupovat a pobývat na území členských států EU a mohou tuto problematiku upravovat členské státy samostatně? Osoby ze třetích států podléhají při vstupu na území schengenského prostoru tj.při překračování vnější hranice, kontrole důkladné. Při překračování vnějších hranic Schengenského prostoru splňovat tyto vstupní podmínky: 1) mají platný cestovní doklad nebo doklady, které je k překročení hranice opravňují 2) mají platné vízum, pokud je požadováno - seznam třetích zemí, jejichž státní příslušníci musí mít vízum při překračování vnějších hranic Evropské unie a také seznam zemí, jejichž státní příslušníci jsou od této povinnosti osvobozeni nebo jsou držiteli platného povolení k pobytu, je uveden v nařízení Rady (ES) č. 539/2001. 3) musí doložit účel a podmínky své cesty a mít zajištěný určitý způsob obživy po dobu své cesty, jakož i návrat do své země původu nebo na průjezd do třetí země, ve které je zaručeno přijetí těchto prostředků, nebo jsou tyto osoby schopny si legálním způsobem obživu zajistit. Prostředky pro obživu se posuzují podle délky pobytu a účelu dané cesty a na základě porovnání s průměrnými cenami v dané zemi, které jsou stanoveny pro levné ubytování, ty se pak násobí počtem dní pobytu. Referenční částky, které stanovují výši dostatečných prostředků pro obživu, stanovují členské státy a ty pak tyto částky oznamují Komisi. Stránka 43 z 46

4) nejsou osobami vedenými v Schengenském informačním systému, za účelem odepření vstupu 5) nejsou považovány za hrozbu pro veřejný pořádek, vnitřní bezpečnost, veřejné zdraví a mezinárodní vztahy pro všechny státy, které jsou členy Schengenu a zejména nejsou osobami, jimž má být odepřen vstup podle vnitrostátních databází členských států. Členské státy Schengenu zřídily systém společných víz – jednotné schengenské vízum. Jeho držitel má pak právo na volný pohyb po celém území Schengenu v délce maximálně 3 měsíce. Schengenské vízum může být osobě ze třetí země uděleno pouze za splnění výše již uvedených podmínek (cizinec má platný cestovní doklad, prokáže účel a podmínky své cesty, má zajištěny dostatečné finanční prostředky, nemá záznam o odepření vstupu v SIS, jeho pobyt není hrozbou pro veřejný pořádek ani bezpečnost státu nebo mezinárodní vztahy některého z členských států). Vízum může být územně omezeno, pokud cestující ze třetí země nevlastní cestovní doklad uznávaný v některé ze členských zemí. V takovém případě se smí zdržovat pouze v těch státech, ve kterých je vízum platné, kde ho státy uznávají. Pro pobyt delší než tři měsíce je nutné vystavit národní vízum. To uděluje zvlášť každý stát sám a jeho vystavování a další úkony upravuje národní právo vydávajícího státu, nepodléhá tedy schengenské úpravě.

4)

Za jakých podmínek je v EU možné získat status azylanta?

Právo na azyl je uznáno jako základní právo EU (čl. 18 LZP) Uprchlík je definován v návaznosti na „Ženevskou úmluvu OSN“ jako ten, kdo se obává pronásledování kvůli rase, náboženství, státní příslušnosti, politickým názorům nebo příslušnosti k určité sociální skupině. Členské státy se navzájem považují za bezpečné státy a proto jejich příslušníci v jiném čl. státě o azyl žádat nemohou (žádat tedy mohou jen občané 3.států). Žádost o azyl vyřizuje ten členský stát, který žadateli umožnil vstup na území EU. Tento stát je povinen ponechat žadatele na svém území po dobu vyřizování žádosti. (upravuje směrnice 343/2003 tzv. Dublinské nařízení.)

5) Jaká opatření mohou být přijímána v rámci soudní spolupráce v civilních věcech? čl 81 SFEU povzbuzuje rozvoj soudní spolupráce v občansko-právních věcech s přeshraničním prvkem. S výjimkou rodinně-právní agendy se právní akty v teto oblasti přijímají řádným postupem(čl. 294 SFEU). Mezi základní opatření patří určování soudní příslušnosti nař. Brusel 4/2001 uznávání a výkon soudních a mimosoudních rozhodnutí – tzv. volný pohyb rozsudků Rozsudky jednoho čl. státu jsou na návrh vykonatelné v jiném čl. státě po obdržení doložky vykonatelnosti Speciální úpravu má uznávání a výkon v rodinných věcech (manželství, rozvody, výkon práv k dětem) Snadnější přeshraniční výkon nesporných finančních nároků přiznaných soudním rozhodnutím umožňuje nař. 1896/2006 o evropském platebním rozkazu. Systém evropského doručovaní soudních a mimosoudních písemností Poskytováni právní pomoci jako základní právo podle cl. 47 LZP i pro ty, kdo na ni nemají finanční prostředky Opatřování důkazů (nař. 1206/2001I) v jiném členské státě (určení (seznam) soudů povinných opatřit důkaz v daném čl. státě)

Stránka 44 z 46

6)

U jakých trestných činů je možné uplatnit evropský zatýkací rozkaz?

Evropský zatykač znamená žádost příslušného justičního orgánu jednoho členského státu o pomoc příslušného orgánu jiného členského státu při pátrání, zatčení, uvěznění a předání osoby vůči které byl učiněn rozsudek nebo soudní rozhodnutí, a která se nachází na jeho území. Jde o soudní rozhodnutí vydané jedním členským státem (tj. vyžadující stát), aby jiný členský stát (tj. předávající stát) zadržel a vydal žádanou osobu za účelem trestního stíhání nebo vzetí do vazby či uvěznění. Společný evropský zatykač může být vydán v těchto případech: u pravomocných rozsudků v trestním řízení a u rozsudků v nepřítomnosti, které jsou spojeny s trestem odnětí svobody v délce minimálně čtyř měsíců v členském státě, který příkaz vystavil; u jiných vykonatelných soudních rozhodnutí (v ČR např. příkaz k zatčení) v trestním řízení spojených s trestem odnětí svobody a vztahující se na trestné jednání, u nichž hrozí trest odnětí svobody v délce minimálně dvanácti měsíců. Důvody pro odmítnutí vykonání rozhodnutí jsou v rámcovém rozhodnutí Rady taxativně vyjmenovány (např. každý členský stát může sestavit seznam aktivit, která na jeho území trestná nejsou a jinde ano - potrat, euthanasie atd., dalším důvodem může být amnestie aj.). Jsou kategorizovány jako obligatorní a fakultativní. Předpoklady jeho aplikace spočívají na: - zásadě vzájemného uznávání soudních rozhodnutí, - pro tresty s trestní sazbou vyšší než tři roky navíc platí opuštění zásady oboustranné trestnosti; - uplatňování společného zatykače pro členské státy navíc znamená vzdání se zásady nevydávání vlastních občanů a také - vzdání se zásady tzv. speciality (tj. stíhání jen za trestný čin, pro nějž byla osoba vydána). Rámcové rozhodnutí obsahuje taxativní výčet 32 trestných činů, na něž může být zatykač použit. Tento seznam je možné rozšířit jednomyslným rozhodnutím Rady. 7)

Jaké hlavní společné standardy platí v oblasti trestního řízení v EU?

Minimální harmonizace trestního práva - zahrnuje vymezení trestných činů a sankcí pokud jde o: terorismus, obchod s lidmi a sexuální vykořisťování žen a dětí, nedovolený obchod s drogami, zbraněmi, praní peněz, korupci, kyberkriminalitu a organizovanou trestnou činnost Vzájemné uznávání rozhodnutí justičních orgánů V této oblasti došlo k vzájemnému sbližování členských států již před LS – tzv. Rámcové rozhodnutí Harmonizace dalších trestních procesních institutů Evropský zatýkací rozkaz – viz. výše Evropský důkazní příkaz Slouží k zajištění předmětu listin a údajů pro potřeby řízení v trestních věcech na jehož základě je rozhodnutí o zajištění učiněné v jednom státě automaticky uznáno a vykonáno v jiném čl. státě Zohledňování předchozího odsouzení v členských státech při novém trestním řízení

Stránka 45 z 46