Tedy agón. Právě začíná. Od Levantu se dnes zvedl prudký vítr. Ráno se připlížilo jako žlutá mlha, valící se po svitku vyvolávaného filmu. Dívám se z Bivarie přes zpěněný kanál před oknem a vidím, že nám bůh řeky seslal své oběti: bahno, žlutohnědý nános táhnoucí se po celém zálivu. Vítr propláchl střeva řeky jako při obří evakuaci a vrhl jejich obsah přímo proti nám. Rybáři si stěžují, že nevidí na ryby a netrefí se harpunami – takže rezatí mořští škorpioni a chobotnice jsou před jejich karbidem a trojzubci v bezpečí. Život v mořských hlubinách je odříznut a skryt za membránou neprostupného bahna. Zimní Jónské moře se zahalilo do své původní tajuplnosti. Do střechy bubnuje déšť, v bublinkách stéká po okenních tabulkách, vře v kalužích mezi kameny. Dnes za rozbřesku (kvůli bouřce se nedalo spát) pustila dívka do tmy gramofon a po ztemnělých tabulkách šplhaly svářící se Bachovy smyčce, smolnaté a vřelé, jak jen kombinace dřeva a střev dokáže být. Moře vráželo pod dům své klíny a smyčky, my leželi v posteli tmavé jak kobka a smutnili po ztrátě Středozemí. Ztraceno, vše je ztraceno; plody zelených fíků, meruňky. Ztraceny jsou i hrozny, černé, žluté a snědé. Dokonce i ty, co připomínají bledé bradavky, jemně pihovaté a libozvučné, jsou ztraceny tohoto rána, kdy naší jedinou skutečností je levantský vítr, přinášející pižmový zápach Arábie a měnící záliv v bahnitou kaši. Toto je zima našeho neklidu. Vzduch je plný jemného prachu pouštních hrobů – takhle Arabové vyjádří smrt – a svět paniky je vyřízený, vyčerpaný a ztrace9
ný. Cypřiše jsou z uhlí, svými tvary tečkují krajinu a připomínají doteky silného štětce na akvarelu, z něhož po zaschnutí vyprchal veškerý život. Ano, zima, zima všude kolem v těchto obnažených, vysílených symbolech. Právě v tento den jsem se rozhodl začít psát tuto knihu, neboť dnes jsme mrtví mezi mrtvými; a toto je agón za mrtvé, kronika pro živé. Nelze to vyjádřit jinak. Existuje vztah mezi přítomností, otupělostí, netečností a minulou skutečností smrti, jejíž význam je symbolický, mytický, ale skutečný též v jejích příznacích. Jako bychom v této mimické smrti rána znovu zpřítomňovali cosi z minulosti; drobet smrti, jíž se nám podařilo uniknout. Ano, i když divoké kachny padají ve změti křídel do mokřadů Bivarie a živly se vymykají kontrole; i když moře bičuje tuto černou skálu, na níž stojí náš dům. Vztah mrtvolnosti s mrtvolností je dokonán. Například v létě bych tohle začít psát nemohl, protože v létě dřepíme pod zdí a nasloucháme pukání fíků. Slunce z nás vysuší poslední zbytky agónu, uzavře nás do rozpáleného krunýře, takže veškeré naše poznání se smrskne v nicotu, spálenou egyptskou nicotu. Zavírající se víčka překryje membrána, po hladině vědomí proplouvají černé bubliny strnulosti, zrozené z lávy. Mléko pocitů se sráží v žilách, lidskost se dusí trpkostí; vlasy na hlavě tuhnou, chlupy na stehnech se proměňují v jemné zlaté chmýří. Bradavky na prsou žen tvrdou a černají, zatímco fíky se praží na slunci. Struky jako černé dřevěné kolíky pro rybářské synky. Téhle myšlence nelze uniknout za rána, kdy vítr naplňuje místnost pachy vyvolávajícími vzpomínky na prach, vzlínající zatuchlost hrobek: hnilobná exploze dávného života, proudící ve vánku jako dech malomocného. Ráno jsi tak bledá a vyčerpaná. Pobledlá, tvář na polštáři, připomínající zašlé podobizny dávných předků, zatímco nás zahlcuje plesnivý a navlhlý zápach kruciát. Právě tady jsem zahlédl dívku vstávat z postele a na okamžik bojovat s chladem. Karyatida. Taneční krok mezi šlachami hudby. Giga v pantomimě. Na okamžik léto téměř znovu propuklo v květ: asfodel s odvážným bílým podrostem, pavana veselého páva. Anebo divoké husy protínající paprsky měsíce, zatímco neviditelný lučištník kdesi přihlíží s rukou na prázdném toulci. 10
Ach! A zde máme špetku žluté, táhnoucí se po bělostné kosti. Okamžitě jsem si uvědomil, že jsme účastni na onom souladu smrti s ročním obdobím a se všemi těmi dalšími obdobími, která na mě doléhají, jakmile o nich začnu psát. Žádné mumie, zbytky tkáně ulpívající na kosti; žádné solné sloupy ani kadavery nebyly nikdy zpola tak mrtvé, jako jsme mrtví my dnes. Dnes ráno u snídaně, zatímco se po slzící a neklidné hladině přístavu honí jachty, prodělávám znovu onu malou smrt, jež se navěky množí v hotelu Regina: mezi trouchnivějícími chodbami, geologickými vrstvami kapradin v květináčích, od myší prožraného táflování tiká budík smrti. Neptejte se mě, proč jsem si zrovna teď, když jsem na odlehlém výběžku řecké pevniny, vybral pro svou první skutečnou knihu dějiště, jež se nenachází ve Středozemí. Je tady naší součástí, mezi čtyřmi vlhkými stěnami vlhkého domu odolávajícího náporům vichru a sekaného šavlemi deště. Z této nervózní hudby povstávají další, též přízraky, které mě v pantomimě napodobují. Mám na mysli Tarquina, kráčejícího zledovatělými předměstskými ulicemi, tvář zahalenou šátkem a kdesi uvnitř těla mu klíčí nemoc; mám na mysli Loba, který skáče na své předměstské holky jako pikolík; a taky Pereze, Chamberlaina, Gregoryho, Grace, Peterse, Hildu. Především mám na mysli logiku osobitostí, již by tenhle papír měl představit ve všech jejích nádherných zmrzačeních. Například Tarquin, výška metr osmdesát, padající na namrzlém chodníku, tvář poznamenanou žloutenkou; Tarquin přišpendlený ke korkovému špalku, uspaný éterem a připomínající mrtvého motýla; Tarquin v chudokrevném snu tohoto jónského rána, nabízející mdlou pravici k pozdravu vprostřed vřavy a chaosu. Zahaleni do dek sedíme ve vydýchaném vestibulu mezi ochablými květinami a sochami. Je dávný a výlučný jako malomocenství. Zdráhám se potřást si s ním rukou v obavě, že mu kůže sklouzne po kostní struktuře končetiny a odtrhne se. Z téhle chřadnoucí hromádky masa by byla kostra vypreparovaná hned. Kdykoli jsem v Regině, je ze mě zas mrtvola. Nikoli tedy úplná, včetně záhadnosti a pasivity mrtvého organismu, ale mrtvola 11
ve smyslu malé smrti. S sebou si vozím tuhle malou archu s malými zvířátky, Lobem, slečnou Venablovou apod. Jsme nasvíceni znameními nového chaosu. Jsme jako kusy tkáně, udržované v teple v zapečetěných baňkách, krmené, omývané a vedené k množení pod bedlivým dohledem vědce. Náš svět je světem pevně daných hranic, za něž se neodvažujeme vykročit, dokonce ani v představivosti; světem, jeho roční období přicházejí a zase odcházejí, aniž by se objevil byť jen pocit změny. Tahle existence je středověká ve své slepotě. Jen v zimě, když napadne sníh, se na stěnách našeho pronajatého pokoje objeví zvláštní temné světlo. Stíny v rozích tají, plynou, rozpouštějí se a zas mění v černou tmu. Tohle roční období všichni tak nesnášíme. Koleda sněhu, kdy červenka významně sedí na růžovém keři lemujícím opuštěné zahrady a přihrádka na dopisy přetéká vánočními přáními od prodejců. Šťastné a veselé vám i celé rodině! (Jen si to užijte, vy mastní usedlí tlusťoši.) Zahrady mají mnoho zrcadel, která chaoticky v hasnoucí záři imbecility vrhají svůj lesk na zavřené okenice. Lobo leží v posteli v kabince schoulený jako zárodek a zvonkem se dožaduje snídaně. Po zelené plátěné žaluzii se rozlézá nadpřirozené světlo sněhu. Stále sněží. Nepochybně bude sněžit navěky. Člověk si těchto věcí už ani nevšímá, taková je duchovní nemoc tohoto světa. Atmosféra, v níž věšíme vánoční ozdoby, nafukujeme balónky nebo barvíme sníh načerno popelem svého nejlepšího přítele. Zimní ráno. Elegie v barchetu… železobeton, pošťáci, Lobo, zárodek, půlpencové známky. O čtyři patra výše dumá Tarquin nad neposkvrněným početím, zatímco konvice hvízdá na plotně. Sedím v hudebním křesle, pokuřuji a sleduji Lobovy neurčité pohyby v přítmí. Je příjemné takhle ležet, ospale, neodvážit se dotknout se prsty u nohou studených částí postele. Zrcadlo je postavené tak, že když se opře o jeden loket, naskytne se mu ničím nezakrytý pohled na jeho snědý obličej, načež si může říct, zda spánek obnovil jeho majestát, anebo zda si svou daň vybírá hýření. Taky je tu otázka jeho penisu. Tím si meditativně pohazuje proti břichu, zatímco si prohlíží rysy vlastní tváře. Jeho obličej je 12
svého druhu diář, do něhož se zapisuje každý nepodstatný detail každodenního života. Je o tom přesvědčen. „Každá vráska tady nebo tam, můj drahý chlapče, nos nebo ústa, všechno něco znamená; kdykoli něco uděláš, objeví se vráska; jedna žena mě učila číst z dlaně, ale už si to nepamatuju, snad jen panenskou čáru, tak.“ Nelze mu porozumět bez fonetického systému, tak divný je jeho argot. Přítmí je obtěžkáno cigaretovým kouřem. Ve vedlejší místnosti si slečna Venablová pudruje rozštěp a plynová kamna vyluzují jazzovou hudbu. Sníh všechno zkrášluje. Řekám, jezerům, očním bulvám, studnám, prstům, zubům se otevírá elegické ráno. Nikdo z nás není dostatečně průrazný, aby vystrčil hlavu z okna a rozkazem sněžení zastavil. Kvák, kvák, kachny míří na trh. Rumělkový pošťák si razí cestu závějemi a nese mi dopis od bílé dámy, již zovou Pat. Lobo si znovu a znovu pohrává se svým údem, jeho pohyby se nesou v těžkém peruánském rytmu a on přitom přemýšlí o svých milostných úspěších. Přikládá se do kamen. Chamberlain vypouští psy, aby bělostný sníh zbarvili do žluta. Gorilák se na sebe směje v zrcadle a váže si pestrobarevnou kravatu. V močové trubici má sedmipalcový rampouch, který mu tam zarazil Děda Mráz nebo Santa Claus. Mezi pošlapanými ozdobami, ginem, dýmem z doutníků a omšelými vánočními přáními na krbové římse bude někdo trpět. Zimní ráno, slanina se rozpéká jen pomalu, zatímco Tarquinova tvář na polštáři opět rosolovatí do spánku. Je to hluboký okamžik, vyhrazený rozjímání o hříších včerejška a přípravě na ty dnešní. Lobo usilovně dumá o věčném předmětu, ženě. Zejména o Angličankách v tvídu, které nosí mezi nohama visací zámek. S úpěním vstane z postele a vleče se pro konev vlažné vody za dveřmi. Ze židle lze pozorovat jeho malou rituální toaletu: pročísne si vlasy hřebenem, vyčistí si zuby, uváže kravatu. Ve svých šatech kontinentálního střihu působí velice upraveně, elegantně. Jeho toaletní stolek je shlukem nástrojů nahrnutých před fotografiemi vyhnanců, jeho rodiny, v kožených rámečcích. Čas od času, když se dokáže odtrhnout od pohledu na vlastní tvář v zrcadle, se dlouze zastaví nad fotografií matky. Ach, ta neurčitost latinskoamerického citu. Jeho matka! Ale neříká nic. Když se oblékne, upraví si šaty 13
a naposledy se rozhlédne po místnosti. Prach z rádia. Na dveřích mu visí červený župan. Malé boty leží v poličce, kde jako by tančily nějaký sentimentální latinskoamerický balet. Kalhoty má úhledně složené v malé dřevěné přihrádce. Všechno je hezky uspořádané a upravené. Jediný pohled za žaluzie mu napoví o stavu vnějšího světa. I proto se obrátí k rádiu a zapne ho. „Včera večer zas nepřišla.“ „Smůla.“ „Co mám dělat, kamaráde? Co mám dělat?“ Nadzdvihne klopu od kabátu a ruku nechá ležet pevně na okraji, prsty schované za ní. Ohne pravou nohu a skrčí ji za levou. Toto je jakási symbolická póza, s níž očekává Vánoce a odměnu za celosezónní erotické manévry. Začíná popisovat včerejší bdění na vlhké louce. Asi prý nastydl. To všechno kvůli té šlapce. „Jen si to představ, kamaráde, jak se srdcem plným lásky čekám a trpím.“ Je nemožné si to nepředstavit. Noční noc padá po schodech uprostřed milionu protržených polštářů a Lobo sedí na náhrobku, úplně ztuhlý, natažený jako kohoutek pistole a reagující na každý zvuk ozývající se z promrzlých cest. Lobo sedí, srdce mu překypuje láskou a kapsy kondomy. Tohle je motiv jako vystřižený pro pohlednice k peruánským Vánocům, pod nápis vyvedený gotickým písmem a obrázek červenky. Musí to říct Tarquinovi (já ale nedávám pozor). „Jen si to představ, kamaráde,“ a tak dále. Jak je to jen trochu možné, snaží se do rozhovoru vložit špetku sebelítosti, protože jeho krásné tmavé oči přitom dostanou úžasný nádech: jeho pohled měkne, taje, chvěje se v slzách, působí zrazeně. Tahle expresivní sentimentalita musela původně být trikem na svádění, ale on má repertoár výrazů tak široký a mění je tak často, že člověk po nich mezi jeho běžnými manýrami často najde zbytky. Tato měkká, vzývající sebelítost je jedním z nich, pozůstatek dávno zapomenutých erotických dobrodružství, samozřejmě až na vrásky v obličeji. Ten vážně braný diagram, který tak pečlivě každý den studuje, aby se ujistil, že z levé strany vypadá v profilu nejlépe. U Angličanek člověk samozřejmě potřebuje trochu zdravého mužství, jinak jejich lítost nikdy nezíská. Tohle se naučil časem. Takže od té doby nosí klobouk frajersky na stra14
nu a snaží se chodit jako ragbyový platfusák. Později, když je jeho ochranné zbarvení lepší, vrhá se do dobrodružství naplno. Snídaně se dostavuje na rukou nejnovější pokojské, která vypadá zdravě, hrubě a příhodně. Po celou dobu, co je u něj v pokoji, jí nastavuje profil. Jednoho rána mu bude ležet na posteli s roztaženýma nohama a káva zatím vychladne. Tohle, jak si uvědomuje, patří k podmínkám života. Rádio bude celou dobu hrát. Fiat voluntas, rodinní příslušníci budou mžourat z fotografií a botky zůstanou dál uvězněné ve svém statickém baletu. Položí si tác na kolena a začne pečlivě jíst: opatrně vkládá lžičku mezi široké, zralé rty a trochu připomíná kočku. „Říkám si,“ pronese nakonec, „že se asi odeberu do kláštera. Půjdeš se mnou? Co? Vykašleme se na všechny tyhle čubky a budou z nás světci, kamaráde. Světci v černých hábitech.“ (Otevři žaluzii a vpusť do místnosti průsvitné světlo. Leží na posteli mezi jabloněmi a zamrzlými jezery, dlouhá a chladná jako dormitář. Rozlehlý gotický klášter mezi jejími stehny atd.) Sníh jako řetěz táhnoucí se od pólu k pólu. Výčet našich hříchů, jejich odpuštění, pošťáci, autobusy, dopis s půlpencovou známkou ve stojánku. Kanály jsou ucpané špínou. Autobusy se rozjíždějí na všechny strany. Monolog bílé cesty táhnoucí se kolem katolického kostela, městské školy, Lockovy nemocnice, směnárny, poštovní schránky. Tarquin leží natažený jako Gulliver v Lilliputu, autobusy po něm přejíždějí nahoru a dolů, přes boky i stehna. Tarquin jako ostrov jménem Anglie, jež je spoutána řetězy zimy a jejíž kopce připomínají vybledlé bradavky. „Já jsem katolík,“ pronáší vychytrale Lobo a navozuje dojem, jako by se mu právě povedl nějaký trik. Sleduje, jak hodiny v kapse u vesty odbíjejí celou, a stoupá si do pozoru. Přijde o přednášku o železobetonu, což bude v morálním ohledu špatné, protože školné platí jeho drahý otec. Morálka: cti otce svého i matku svou hezky zarámované a uč se stavět další katolické kostely ze železobetonu. Sebere si lejstra, psací potřeby, učebnice a vypne rádio. „No,“ nadhodí s výrazem jisté definitivnosti a opatrně za sebou zavře dveře. 15
Půl jedenácté o vánočních svátcích. Lobo zmizel v oblacích prachu mezi kamennými pilíři a vykračuje si po hlavní cestě. Šátek mu plandá na ramenou. Ulice jsou sežehlé mrazem, výklady obchodů zdobí vánoční dekorace. Beránek se narodil, anebo se co nejdřív narodí. Opatrně si přikládám telefon ke spánku, asi jako sebevrah pistoli. Marney na druhém konci píská, doslova cítím, jak mu vstávají chlupy na kůži. Dneska žádná práce. Jsem nastydlý. Je rozmrzelý, štve ho, že má na starosti takovouhle školu a že až na pár dobrosrdečných moulů ho všichni opustili. Zkroušené děti se hromadily ve třídách, pískaly, prděly, všemožně se snažily zahřát a tlačily se kolem železných kamínek. Hrbatý uvaděč zcela ignoruje mou chorobu. Všechny zvuky se mísí s chladnou, neurčitou zlostí, podrážděností, důstojností, zoufalstvím. „Měl jsem za to, že alespoň s tebou můžeme počítat,“ řekne nakonec. „Promiň, ale já jsem katolík,“ chce se mi odpovědět. Namísto toho zavěsím a podívám se na hodiny ve vestibulu. Na mši je už pozdě – a přitom je to v tomhle životě jediné gesto, které obsahuje plnohodnotnou dávku ironie. Na spánek je moc brzy. Vždycky je na všechno příliš pozdě nebo příliš brzy. Kdykoli ale budete na pochybách, podívejte se na hodiny ve vestibulu. Já se na ně taky podíval. Nový odstavec. Ve svém malém podzemním Hádu s výhledem na zahradu bude Peters ležet a přemýšlet o vlastním géniu – anebo masturbovat. Řešit velký problém, komu by se měl podobat, pokud hodlá být géniem. Tak například Leonardo měl rád portské a pláňata, zatímco Dowson dával přednost doutníku. Je to těžké. Swinburne pil rovnou z lahve, Wagner zase na těle nesnesl nic vyjma hedvábí. Beethoven trpěl syfilidou – nakazil se, anebo byla vrozená? Pokud platí druhá možnost, bude se mu to těžko dohánět. Upřímně řečeno, je to všechno trochu nuda. Podívejme se nyní kradmým pohledem romanopisce na Tarquina. Mezitím se mu podařilo vylézt z vlažné postele a otevřít jedno křídlo okna. Pohled na sníh ho naplňuje hnusem. Instinktivně odhopsá zpět a přitáhne si přikrývku až po bradu, přičemž se s zuřivostí vyzáblého dítěte znovu pokouší zavrtat do snu. Ale bez šance. Rozpomene se tedy na sen, který se mu zdál, a příjem16
ně o něm přemítá. Dívka na břehu řeky. Anebo chlapec? Bylo by to lepší jako chlapec na zelenajícím se břehu, krétský sběrač šafránu, to je téma. Ty stále neuchvácená nevěsto ticha. Jen velmi málo v Tarquinových snech zůstává neuchváceno. Vím to, protože mi o těch snech vypráví; probíráme je spolu, v knihách se snažíme vypátrat, co je mohlo způsobit, pokoušíme se je psychologicky rozebírat. Kvůli němu, ne kvůli mně. Čtyřicet let zbožné introspekce mu dokonale vycvičilo nos na vlastní slabosti. V daném případě je to Clare, který žije v malé místnůstce za podestou. Říkám „v daném případě“ ve snaze předstírat, že se mu někdy zdá i o někom jiném než o Clarovi. Ale není to pravda. Jen zřídkakdy o někom sní tak často nebo tak vášnivě jako o tomhle vytáhlém tanečním mistrovi, jenž se pyšní nadhledem vrabce a ostrým jazykem s přízvukem londýnské spodiny. Dopoledne tak trávíme příjemným analyzováním jeho nešťastné vášně a zanášením poznatků do jeho deníku. Byl-li sen mokrý, udělí si plný počet bodů (sublimace); byl-li suchý, vyprahlý nebo intelektuální, začne si dělat starosti (potlačení). To pak rázem vyvstane palčivá otázka jeho „života sexuelního“ (zvláštní, prerafaelitské uspořádání lékařských termínů, kdybyste nevěděli). Nad snídaní pak probíráme plán léčby a snažíme se mu společnými silami dodat odvahu. Jsou to nekonečné šachy s jeho psýchou. Tarquin tráví svůj pracovní život tím, že leží na zádech a sám sebe katechizuje. Jeho duch se rozděluje do dvou podstat, znázorněných slovy Otázka a Odpověď; a on přísahá, že je k sobě dokonale upřímný, i když sám neví, co tím vlastně myslí. Nicméně upřímnost a jasné myšlení jsou takové jeho obecné myšlenky, následované štědrostí, obsáhlostí a odvážným duchovním záměrem. Ale co Clare – o dopoledni, jako je tohle? Je pečlivě oblečen, rozbaluje nový balík se svíčkami a staví je do svícnů. V konvi vaří voda. Clare je nešťastný, roztouženě volá po chlapeckém těle ve večerní hodině – anebo je to jen několik narychlo naškrábaných a špatně sestavených frází kdesi úplně jinde v tom deníku, do něhož musí být před jeho smrtí všechno zaneseno? Clare? Ten malý tyran s okousanými nehty? Clare je ono osudové slovo, které zahlédnete, když se postavíte k oknu. Dlouhá betonová cesta, 17
jejíž bílý, huňatý povrch je nyní vrásněn gumovými rty autobusů, komparzu, nohama mravenců. Clare toho rána postupuje kus po kusu, zasmušile, bolestivě, jako člověk stižený paralýzou, vprostřed křupavých ranních zvuků; vajíčka smažící se na plotně; plné tácy nesené kolem; gejzíry tryskající do výšky, pára prosakující do podesty; anebo postava Loba ve zmenšující se perspektivě na silnici. Ve skutečnosti Clare není vůbec takový. Kdykoli si Tarquin vybaví jeho tvář, vypadá jako tvář životem zlomeného pojistného matematika. Ale mým úkolem tady není ho nějak vykládat, ba ani přispívat k jeho růstu. Jednoduše ho uložím do postele na papíře mezi několika náhodně zvolenými slabikami angličtiny. V tak domácí atmosféře se prostě člověk obslouží sám a může doufat jen v to nejlepší. Ale Clare? Tarquin mu zaklepe na dveře tak, že to vypadá, jako by klepal Raven. Župan na něm visí v exotických záhybech. Anebo jednou vykřikne ostře „Clare“ a pak hned vstoupí. Vždycky je to stejné. Clare nikdy neodpoví. Po otevření dveří může jen zírat na nepořádek v těsné místnosti. Na linu se jako obvykle válí špinavé košile a kalhoty. Okno je otevřené, sníh napadal na postel, podlahu, stůl. Gigolo se někde skrývá. Tarquin zavolá: „Clare!“ Žádná odpověď, nic se nepohne. V posteli by se klidně mohla ukrývat mrtvola. Stěna je jednou velkou masou fotografií: taneční kroky vytržené z firemních časopisů, zvolna se pohupující ve vánku – vlastně chci napsat, že se houpe celá zeď, takže to vypadá, že se na něho každým okamžikem zřítí. Tarquin začne obcházet místnost, pozorně si prohlíží snímky a předstírá, že ho zajímají. Z otevřených dveří vypadá jako bezdětná tetička, která se vydala do zoologické nebo na Akademii. Nenávidí se, to je jasné. Proč takhle Clara furt obtěžuje? Proč ho jen nenechá na pokoji? Toho malýho špinavýho parchanta. Jo, špinavýho; ano, protože pohled na Clarův pokoj se sněhem a špinavými spodky člověka prudce probere z jakékoli idylky, marlovowského snu o říčním břehu a delikátní kopulaci narcisů. Jako obvykle nezatracuje literaturu, nýbrž Clara, jenž nedokáže dostát literární reputaci, která mu byla vytvořena. Toto 18
