Se slovenštinou po Kyrgyzstánu Richard Slabý
Zážitky z projektu národní inventarizace přírodních zdrojů v Kyrgyzstánu.
„Upozornění - neprošlo jazykovou, ani žádnou jinou korekturou“
-1-
Řím, Biškek 9. března – 25. dubna 2008 Jistě všichni znáte s nadsázkou citované pravidlo - když něco neumíš dělat, běž to řídit a když to neumíš ani řídit, běž to učit… Ladně přeskočeje poslední bod jsem se ocitl, coby mezinárodní konzultant, v polovině března ve střední Asii, konkrétně v hlavním městě Kyrgyzstánu, v Biškeku. Jak se to vše schumelilo?
Jeden rok v OSN - jeden rok v ráji jménem Ženeva. Po Londýně v letech 2004 a 2005 jste mnozí dostávali obrázky ze Ženevy. Říká se, že je důležité být ve správný čas na správném místě. V druhé polovině roku 2005 se obrátil Dřevařský výbor Evropské hospodářská komise OSN (UNECE) se sídlem v Ženevě, společně s kanceláří 5. Ministerské konference o ochraně lesů ve Varšavě na Českou republiku a na Norsko, aby pomohly při sestavování zprávy o stavu evropských lesů z pohledu ukazatelů trvale udržitelného rozvoje, která se měla pro tuto konferenci v listopadu 2007 připravit. Po různých průtazích jsem se osudu hrou šalebnou, sice půl roku po kolegovi z Norska, ale přece jen 1. října 2006 objevil na 13 měsíců v Ženevě. Již titulek této kapitoly napovídá, že mé vzpomínky na toto období jsou a navždy budou jen a jen kladné. To neznamená, že by se nějaká ta stinná místa nenašla, ale kladné zážitky, jako že v objektu, který OSN zdědila po Společnosti národů, kde je přes 40 výtahů, na jehož projití z jednoho konce na druhý potřebujete dobře přes 15 minut, kde pracuje přes 3000 lidí a který je největším kongresovým centrem na světě, nedostanete od kanceláře klíče, jednoduše proto, že neexistují – prostě nejsou potřeba –, jednoznačně převyšují. Mohl bych pokračovat příjemnými lidmi kolem a to jak v OSN, tak na našem ženevském zastupitelském úřadu, který je zde právě při OSN, kulinářskými zážitky v restauracích a v „kantýně“ OSN, kde k nepřebernému množství výborných pochutin za přijatelné ceny máte ještě výhled přes jezero na Mt. Blanc, až po vůbec příjemné prostředí vlastní Ženevy. Navštívil jsem známý Ženský autosalon, poznal jsem tu jak vypadá a chutná kilový biftek z brazilského skotu a rozdíl mezi vínem za 30 Kč a 30 EUR, učil se poznávat a rozumět různým kulturám mezi kolegy z celého světa… Nejsilnější zážitky jsou pro mne ale samozřejmě z přírody. Krom vlastního města jsem poznal bezprostřední okolí Ženevského jezera s Lousane, kde sídlí MOV, Vevey v jejímž okolí jsou vinice, právě v době mé přítomnosti vyhlášené za světové dědictví pod ochranou UNESCO a Montreux, kde žilo a každý kdo zde byl chápe proč, mnoho známých osobností a kde vznikla při jednom z požárů slavná píseň „Smoke on the water“. Navštívil jsem Lucern, Bern, Zurich, Schaffhausen se známými vodopády i italský kanton Ticino, takové „jiné“ Švýcarsko. Na doporučení pana Vladimíra Koreluse z Viktorie v Bristské Kolumbii, jsem si dojednal návštěvu výběrných lesů kantonu Neuschatel, kde působil na konci 19. a na začátku 20. století i u nás za studií vzpomínaný Henry Biolley a v jehož tradici zde pokračují. Několikrát mne cesta zavedla do Chamomix pod střechu Evropy a pod magický Matterhorn, ale i do míst, kam běžný turista nemající mnoho času a dychtící po slavných a známých míst nezavítá. Navždy ve mně zůstanou vzpomínky na krásná údolí kantonu Valis a savojské části Francie, která ostatně celou Ženevu obklopuje, s malebnými vesničkami plných starých dřevěných domů, ale i domů moderních plných barevných květin, ale i moderní lyžařská střediska, bez tradičního osídlení, postavená zejména ve francouzské části Alp na zelené louce, mimo sezonu až překvapivě opuštěná. Prostřednictvím powerpointů jste se mohli alespoň v přeneseném slova smyslu vydat v různých ročních obdobích na virtuální procházku jak Ženevou, tak jejím bezprostředním i poněkud vzdálenějším okolím. V jednom případě to bylo i na skok do skotského Edinbughu se vzpomínkou na Ernesta Foresta, díky kterému byla do Evropy přivezena valná většina himálajských rododendronů, kam jsem se dostal v rámci výročního setkání národních korespondentů pro informace o lesích organizovaných kanceláří v Ženevě. Doufám, že podobné prohlídky i z jiných cest budou možné v historicky dohledné době i v podobě postupně se rodících webových stránek. V Ženevě je kromě již zmíněného Dřevařského výboru UNECE také kancelář FAO a dá se říci, že spolupráce obou organizací je velmi úzká. První kontrola a základní zpracování dodaných podkladů od národních korespondentů probíhalo v Ženevě, některá data se vkládala do databáze po internetu také v Ženevě, některá ve Varšavě, sehrávání a logické kontroly databází probíhaly v centrále FAO v Římě, následné hledání nesrovnalostí ve výstupních souborech opět v Ženevě. Již během tohoto roku se ke mně dostalo několik možností účastnit se výběru na pracovní pozice ve FAO, či UNECE. Mnoho povolaných, málo vyvolených… Výběrová řízení jsou otevřená, přístupná na stránkách OSN celému světu. Na podobná místa je obvykle údajně kolem 500 – 600
-2-
zájemců z celého světa, u kterých jsou předpokladem perfektní profesionální znalosti a samozřejmostí vznikající znalosti několika jazyků. Oficielně rozhoduje také národnostní rozložení a poměr mužů a žen. To o čem se příliš nemluví jsou vlivy jednotlivých zemí, resortů a dalších faktorů… Dá se obecně říci, že jelikož jsem v tomto ohledu realista, vyplňování různých dotazníků a psaní aplikačních dopisů jsem bral zejména jako dobré cvičení z angličtiny. Jedna z nabídek se drobně lišila a byla na pozici mezinárodního konzultanta pro projekt národní inventarizace a rozvoje lesního hospodářství do Kyrgyzstánu. Původně jsem jí nevěnoval až takovou pozornost a poslal s krátkým vysvětlením podklady, které jsem posílal na předešlé pozice. Sotva jsem se po návratu v listopadu rozkoukal a plně zapojil do dění v ústavu, začal organizovat možnosti získání financí na lesní poradenství z mezinárodních fondů přes Českou lesnickou společnost a připravovat volné pokračování semináře lesnické společnosti na téma „České lesnictví ve světě“, včetně zajištění plakety předávané v rámci semináře za rozvoj této části lesního hospodářství, tentokráte panu profesoru Ročkovi, dostal jsem v druhé polovině února z FAO stručný e-mail s otázkou, že jsem byl vybrán a zda mohu být začátkem března v Biškeku. V tomto mezidobí byly i dvě velmi příjemná setkání. Před Vánocemi jsme zorganizovali v ústředí v Brandýse seminář na téma rozdílu našeho lesnictví s lesnictvím v Utahu. Tonda Kusbach se s českou obcí typologů přišel rozdělit o své zkušenosti s více již dvouletým působením na universitě v Loganu a rozhodně bylo co srovnávat. Jelikož jsme stejný ročník, zbyl i čas na oslavu padesátin. Těsně před mým odjezdem potom přijel na několik dní Martin, také nastávající jubilant a spolužák ze základky, nyní žijící v Kalifornii, s kterým jsem se naposledy viděl v Londýně. Po několik večerů jsme se při toulkách i jeho rodným městem – Prahou - snažili dohnat to, o co nás rozdělený svět za posledních 40 let ochudil.
Cesta do neznáma. Začátek března se mi podařilo „posunout“ na 9., ale i tak zmatky s doděláním a předisponováním všech věcí včetně dokoupení výbavy a tak podobně, se dají jen těžko vylíčit. Toto je nesdělitelné, to se musí zažít a asi to neodmyslitelně patří k věci i když se tomu vždy snažíte vyhnout. Navíc jsem si ještě vymyslel koupi kamery, jelikož bych chtěl z projektu za pomoci Ládi Moulise udělat podobný dokument, jaký vznikl z Kamčatky, nebo jaký udělal Tonda z projektu v Britské Kolumbii. Jelikož se od doby koupě kamery pro Kamčatku mnohé změnilo a vše je v podstatě jinak, obrátil jsem při hledání vhodného typu na Láďu. Je to ale jako se vším. Když je něčeho málo, nebo to není vůbec, to si ještě mi „starší“ pamatujeme, je to špatné. Když je něčeho přehršel, dělá to také starosti. To byl při prohlídce internetu a posléze i kamenných obchodů přesně i můj případ. Po několika konzultacích, kdy jsem si musel vyslechnout, že jsem ve výběru kamery vybíravější ještě víc než v jídle, jsem nakonec koupil kazetovou Mini DV Panasonic 320 za 13 000 Kč. Láďou nejlépe hodnocený typ, o 10 000 Kč dražší, jako na potvoru přestali dělat bez náhrady, byla již špatně k sehnání a čas utíkal. No uvidíme, zatím se s ní sžívám. Už jsem ale polapil v městském parku, pro Láďu podotýkám že ze stativu, jednu pěknou „bělku leťágu“. Kamčatské medvědy bez stativu, tudíž díky velkému zvětšení rozhýbané, mi tehdy do dokumentu odmítl převzít, tak se snažím se polepšit… Zpáteční letenky stojící přes Řím 37 000 Kč, jsem si šel zařídit do oblíbené společnosti Nemo Selecta v Panské ulici, kde nám kdysi zařizovali složitý let na Kamčatku přes Aljašku. Navíc místo tehdy korektní, leč mužské obsluhy, se mne nyní ujala velice příjemná slečna Věra. Pokud někam cestujete složitě tím pádem to nejde lehce obstarat přes internet, mohu vřele doporučit. Jak jsem se dozvěděl, při podobném typu kontraktu FAO, kdy nejste jejich zaměstnancem, nic nezařizuje, nedává žádnou zálohu, vše je na Vás. Do všeho ještě přišel zádrhel s internetovým vyplněním bezpečnostních testů OSN, bez jejichž splnění nemůžete odcestovat, resp. s testem první, základním. Ani jsem se neznepokojoval, když mi příjemný hlas řekl, že jsem úspěšně prošel prvníma dvěma moduly základního testu a že mohu do třetího, což nešlo a klidně přistoupil k absolvování pokročilého kursu. Tím jsem po asi čtyřech hodinách někdy k ránu úspěšně proklopýtal k vytištění certifikátu, který jsem v digitální podobě společně s neskenovaným mezinárodním očkovacím průkazem, prohlášením že nikdo z příbuzných není zaměstnancem FAO a s prohlášením, že nebudu po dobu kontraktu pracovat pro žádnou další vládu…, s klidem odeslal a ulehl. Jaké bylo moje překvapení, když chtěli ještě certifikát ze základního testu. Nastalo martýrium, které vyústilo po odhadem 40ti pokusech v zaslání CD s testem přes DHL a několik telefonátu z Říma, kdy jsem se mimo jiné dozvěděl od hlavního programátora testu, sice s noblesou, ale přesto dosti nelichotivou skutečnost, že je to vše prosté, že musím jít krok po kroku a otevřít všechny záložky a poznámky a že to pochopili i v Súdánu…Pan programátor mi neřekl nic nového, to už jsem pochopil sám při přechodu z prvního modulu do druhého po mém prvním neúspěchu a postupoval tak. Zkoušeje znovu pokořit techniku jsem si říkal, že přijedu do Říma s pěknou pověstí. Potom tam ještě promluvím a bude
-3-
vymalováno… Nakonec se ukázalo, že mají drobnou chybičku v programu a že ač přeskočíte „mazácky“ návod na použití, pustí Vás to do prvního, posléze do druhého, ale bez jakékoliv viditelné příčiny již ne do třetího modulu… V Súdánu mají asi americké vychování. Američané jak známo by nikdy nepřeskočili návod k použití. Až na obvyklou nadváhu, jelikož se mnou letí kromě oblečení a výbavy pro terénní nasazení i základní výbava taxátora, dárky, učebnice „Rusem snadno a rychle…“ a již od Kamčatky oblíbený stativ, i když nutno říci, že je značně lehčí a amatérský, za kterou jsem zaplatil 3500 Kč, proběhlo v neděli 9. března večer na letišti vše hladce. Rozloučení s mladším synem Radkem, který mě na letiště dovezl, odbavení a po chvíli již jsem pojídaje nějaký sandwich patrně přelétal za naprosté tmy Alpy. V pondělí ráno, při cestě z hotelu probouzející se vilovou čtvrtí se zahradami zarostlými piniemi a subtropickou zelení, včetně dozrávajících citrusů a zvláště při cestě po zajímavě řešeném „dvojschodišti“ v budově FAO, kde jedna větev schodiště spojuje sudá a druhá, lichá patra, jsem vzpomínal na všechny, jejichž jména jsem za studií „nábožně“ vstřebával při četbě jejich knížek, či se s nimi během své profesionální dráhy měl tu čest osobně seznámit. Pokud vím, všichni zde zanechali dobré jméno, což zavazuje. Na FAO, které leží na dohled od turistických cílů, Forum romanum a Kolosea, mě čekala sjednaná audience u šéfa příslušné sekce, pana Saketa Mohameda, který mě uvedl do problematiky a seznámil se šéfem projektu, čtyřicetiletým Švédem Danem Altrellem z Malmö. Poté odjel neznámo kam a už jsem jej neviděl. S Danem jsme společně při diskusích kolem FAO systému „National Forest Monitoring and Assessment“ strávili v Římě pracovní týden a také společně odletěli do Kyrgyzstánu. V Římě jsem se také seznámil s naší milou zástupkyní při FAO, paní Moyzesovou, se kterou jsme našli v mnohém společný jazyk a strávil večer s kolegou René Czudkem, který se neplánovaně vrátil o tři dny dříve ze své mise v Kongu. Pro ty co zajímají údaje o cenách – cesta z letiště do hotelu poblíž FAO, 55EUR, jedna noc v hotelu Aventino 105EUR. V sobotu ráno už jen znovu zabalit a hurá přes Istanbul vstříc opravdovému dobrodružství, ale také velké zodpovědnosti (i když někteří říkají že tam nemohu nic zkazit…) do střední Asie. Tři hodiny letu do Istambulu a hodinky posunout o jednu hodinu dopředu. Dalších 5 hodin letu a hodinky o další 4 hodiny dopředu již znamenají vystoupit z letištní budovy ve tři hodiny ráno v neděli a setkat se s asistentem místního zástupce FAO, sympatickým mladým Erkinem. Turbulence nebyly velké, jen v jednom místě to vypadalo, jako když ve vlaku přejíždíte dvacet, v rychlém sledu po sobě následujících výhybek. Švýcar by patrně tento příměr nepochopil, ale našinec jistě ví o čem mluvím. V Biškeku jsme první dny bydleli v hotelu Asia Mountains (50USD/noc). Malý hotel poblíž centra provozuje společnost zaměřená, jak již název napovídá, na turistiku a vede jí Gruzínec, Sergej Dudašvilij. Přechod z Evropy nebyl díky tomuto příjemnému zázemí tak znatelný.
Něco málo o Kyrgyzstánu V anglickém průvodci od vydavatelství Bradt, co jsem si před cestou v Praze v tom zmatku stačil koupit píší, že se země nazývá “Švýcarskem střední Asie“, ale hned záhy upozorňují, že by to člověk neměl přenášet za hranice geografie... V tomto mají zcela jistě pravdu. Po geografické stránce a co se přírody týče, jde zřejmě společně se sousedním Tadžekystánem o nejzajímavější část střední Asie. Krom dvou údolí je celá země plná hor, řek a jezer. Největší z nich, bezodtokové, Yssyk – Kul (teplé jezero) ve výšce 1600 m n/m je se svými 660 m páté nejhlubší jezero na světě a řadí se po 2 jezeře Titicaca se svými 6 236 km na druhé místo v rozloze horských jezer světa. 2 Země má 200 000 Km , 5 mil obyvatel, je od 31 srpna 1991 samostatnou republikou a dělí se na 7 správních oblastí. Pokud se v různých „…stánech“ příliš neorientujete, nic si z toho nedělejte, měl jsem před odjezdem také problémy a pokud jej budete někdo hledat na mapě, tak vězte, že na známé pouště Karakum, Kyzylkum „koukám“ z východu a vstávám spolu se severozápadní části Indie. Hlavním městem je Biškek, dříve Frunze s přibližně 600 000 obyvateli. Před 12ti lety statistiky uváděly pro Kyrgyzstán HDP 380 USD/osobu. Národní měna 1 som = 0,43 Kč. Od získání samostatnosti se zde mnohé svazky a to údajně „jakž tak“ fungovalo rozpadly a začíná se v mnohých oblastech od „0“. K tomu se připojuje v této oblasti tradiční vlivy jednotlivých klanů, korupce a výsledkem jsou vlády „jednoho muže“ a to většinou od počátku samostatnosti. Zrovna Kyrgzystán je sice výjimkou, ale změna nebyla nijak zásadní a jak se ukazuje v oblasti korupce na nejvyšších místech, je situace údajně ještě horší než před tím. Na druhou stanu vše zlé pro něco dobré. Rozpad mnohých „kolchozů“ a „sovchozů“ snížil v zemi počet skotu a ovcí a objevuje se přirozená obnova lesa. Kyrgyzstán je opravdu hornatou zemí. 90% země leží ve výšce nad 1500 m, 71% nad 2000 m n/m a průměr je 2 750 m n/m. Hlavním horstvem je Tien – Shan (Mladé hory) s vrcholky přes 7 000 m
-4-
n/m, na jihu potom jeden z mnoha hřebenů Pamíru, také s vrcholky přes 7 000 m. Hned 30 km od hlavního města na jih, tedy za humny, jsou vrcholky 4 500 m. V zemi je 6 500 ledovců, které kdyby se rozpustily, mohly by „pokrýt“ Kyrgyzstán třímetrovou vrstvou vody. Přesto u mne v sousedství v jedné garáži čile kvete obchod s pitnou vodu. Ani bych se nedivil, kdyby voda byla, stejně jako mateřská firma, z Evropy... Velký potenciál je zde v energetice, ale díky podloží, zdaleka ne všude lze postavit přehrady a vodní elektrárny a dále v turistice. Lesy pokrývají přibližně 4% plochy země a v rozšíření této plochy je zde také velký potenciál. Před válkou byla lesnatost přes 8%, ale v době války byly mnohé lesy bez náhrady vykáceny. I tento údaj se zdá malý, ale když zvážíme, že nejméně čtvrtina rozlohy je pro růst nevhodná, tak se číslo už jeví poněkud v jiném světle. Údajně se zde připravuje velký projekt na zvýšení lesnatosti země z prostředků Kjótského protokolu. Stromy, ale spíše keře tu šplhají do výšky 3 500 m n/m. Původními druhy a hlavními dřevinami v lesích jsou zde jalovce (Juniperus seravchanica, J. turkestanica, J. semilobosa), smrk tjanšanský (Picea schrenkiana) a jedle (Abies semenovich), z listnáčů potom hlavně ořech (Juglans regia), který zde v oblasti Džalabad tvoří jedinečné autochtonní porosty. Dále jsou zde přirozeně v lesích, právě společně s ořechem divoké jabloně, hrušky, meruňky a pistácie. Velké zastoupení a význam zde mají také keře. Vysazují se zde dále modříny sibiřské (Larix sibirica), a naše běžná borovice lesní (Pinus silvestris). Celkem se pro potřeby zdejší inventarizace bude rozlišovat 7 jehličnanů, 42 druhů listnáčů a 24 keřů. Samostatnou kapitolou jsou květiny. Zdejší „Červená kniha“ je plná tulipánů, dále jsem zde zatím jen na obrázcích viděl řepčíky, hlaváčky a eremurusy, samé mezi našimi skalničkáři oblíbené druhy. V rámci zdejší „NIL“ budeme zjišťovat výskyt více než 60ti indikátorů půdy a vzácných, či potenciálně využitelných rostlin.
Něco málo o projektu Celosvětové zjišťování stavu lesů má samozřejmě problémy zejména v rozvojovém světě. V těchto zemích se proto FAO snaží podporovat národní inventarizace přírodních zdrojů a celkově pozvednout obory, které jsou v její kompetenci. Projekty tohoto typu se skládají z části, kdy se zjišťuje stav pozemním šetřením a z části věnující se rozvoji znalostí v oblasti zjišťování stavu, složení a zásob z kosmických snímků. V rámci projektu se počítá s celkovým rozvojem lesního hospodářství a s „nastartováním“ meziresortní spolupráce. Pro vlastní inventarizaci existuje jeden základní pracovní manuál, který se postupně upravuje pro jednotlivé oblasti a konkrétní země. Jelikož zde obvykle existuje dělící čára mezi lesnictvím a zemědělstvím (či jinou lidskou činností), přitom se obě oblasti silně ovlivňují, metodika se na místech, kde se provádí měření a zjišťování stavu, zabývá využíváním plochy ve všech souvislostech. Celá země se rozdělí podobně jako tomu bylo u nás, na čtverce, či obdélníky s pravidelným rozestupem. Hustotu této sítě je buď v celé zemi stejná, nebo se liší podle charakteru té které části příslušné země. Samozřejmě hustota sítě je kompromisem mezi chutí a možnostmi… Do místa, kam padne průsečík sítě se položí pomyslný čtverec o straně 1 km, kde průsečík je jeho levým dolním rohem. Uvnitř každého čtverce se zjišťuje stav na čtyřech na sebe pravoúhle položených (rovnoběžně se stranami čtverce) pásech 20 x 250 m. Identifikace počátečních bodů všech čtyřech ploch ve čtverci se provádí pomocí GPS. Rozestupy mezi čtverci jsou relativně velké (cca 25 km), ale zato se na čtverci zjišťuje více věcí a celkově se změří v rámci 4 zkusných ploch rozloha 2 ha. To vše pro to, že v těchto zemích je obecně problém s přístupem k ploše, což zabere velké množství času. Předmětem zjišťování je typ pokryvu, který je odvozen pro danou zemi ze základních pravidel FAO. Zjišťují se druhy a rozměry všech stromů od určitých průměrů podle dané země, keřů, na částech ploch obnova lesa, rostlinné indikátory a druh půdy. Podstatnou součástí je interview s místními obyvateli za účelem komplexního zjištění aktivit v daném místě. Některé země mají i složité zjišťování stavu zemědělství a rybářství, ale to se zdejšího projektu netýká. Projekty mají šéfa, zaměstnance FAO, mezinárodního konzultanta a několik národních konzultantů, pro jednotlivé speciální obory, jako je GIS, zpracování informací atd. Jak jsem brzy zjistil úloha mezinárodního konzultanta je zejména ve snaze po organizaci prací, včetně jejich provázání do smysluplného celku tak, aby vše fungovalo. Dan mi to v podstatě potvrdil. Hmatatelným výsledkem projektu by měla být možnost poskytovat v budoucnu použitelné údaje o stavu lesů do mezinárodních statistik (FRA) a samozřejmě pro vlastní potřebu a mapa lesnatosti země, včetně celkového pozvednutí oboru. Nutno doplnit, že je to první podobný projekt ve střední Asii a vůbec v takto málo lesnaté a zároveň díky horskému terénu nepřístupné zemi a že jsem údajně prvním mezinárodním konzultantem, kterého najali bez toho, aby již měl s FAO projekty před tím zkušenosti.
-5-
První dojmy Ač v muslimské zemi, žádného extrémistu jsem zatím neviděl, ale zato ruského bordelu a smradu neurekom... Je neuvěřitelný, jak dokážou i tolik let po pádu té hrozné říše mít od Černé pri Čope po Čukotku všude stejný bordel a smrad. S přibývajícím jarem se to vše začíná zelenat, méně se topí, tak se situace relativně zlepšuje. Nic méně v podobných zemích si člověk váží domova a toho, kam Praotec Čech doputoval. I když nutno poznamenat, že když člověk zavítá na některou z vedlejších silnic mezi Brandýsem a Prahou, tak by se mnohý Kyrgyz mohl „učit“… Problémem jsou zde stejně jako v jiných zemích zejména umělé hmoty. Obecně tyto národy vždy hospodařily, kromě trochy skla s tím, co se v přírodě dříve či později rozložilo. Vstup umělých hmot na scénu v podobě plastových tašek, lahví atd. ukázal na problém, který před tím existoval, ale nebyl tak viditelný. Ve městě je odpad vidět všude i když sem tam jsou vidět i odpadkové koše, či kontejnery. Příkopy u silnic jsou plné různých „balíčků“ s odpadky v různém stupni rozkladu, to samé je v různých zákoutích mezi paneláky a územích nikoho… Kontejnery sice nějaká služba sem tam odváží, ale také často je někdo zapálí a trvale neudržitelný koloběh látek může směle pokračovat. K tomu všemu se snoubí „opotřebovanost“ téměř všeho a různý stav rozpadu různých panelových zdí, domů, betonových příkopů a podobně. Rozhodně odpad a nepořádek obecně není problém jen zde v Kyrgystánu. V jedněch zdejších novinách, vycházející v angličtině jsme s Danem četli, že polovina sousedních Tadžiků se nedávno zapojila do akce úklidu země. I zde jsou údajně sem tam slyšet podobné iniciativy, ale zatím údajně bez větších dopadů na zlepšení stavu. Na druhou stranu nedaleko od mého bydliště je škola, kde se jeví vše čisté a v rámci „sovětského“ dědictví spořádané. Minulou sobotu jsem dokonce viděl při cestě na nákup děti areál zametat. Mládež s košťaty je sem tam vidět i jinde ve městě. Boj s touto tisícihlavou saní bude ale složitý a půjde o běh na hodně dlouhou trať. S tím, jak se u některých lidí zvedá životní úroveň, a módou se stávají pikniky v přírodě, přenáší se tento problém i do přírody. Už na Kamčatce nám zástupci soukromé letecké společnosti s vrtulníky říkali, že kam se dostane Rus autem, je bordel. Z jejich pohledu v tom byl jistý obchodní záměr, ale pravda to byla. To samé platí i zde. Snad jim zde jejich vlastní děti časem řeknou, že když chtějí příště najít místo čisté, musí po sobě vše odvézt… Kde že je Ženeva a její čisté okolí, ale musím na druhou stranu zase říci a rád, že mezi takovým Hradcem Králové a Ženevou, když odhlédnu od kupní síly obyvatel a od toho, že nemáme na každém rohu dvě prodejny hodinek, zase takový rozdíl v upravenosti města a obchodů už není. Pan ing. Štěpánek z naší ambasády v Ženevě by jistě doplnil, že to však není jen zásluhou Hradce, ale že stále více a více kosmopolitní Ženeva se v tomto ohledu zhoršila.
Začátky jsou vždy těžké… Celý projekt tu má na starosti institut, který by se tak nejlépe dal přirovnat k Lesprojektu, když ještě byl tímto a dělal LHP pro celý stát. Jde však jen o jednu skromnou přízemní budovu s ruskou latrinou na dvorku bez poboček, kterou doplňuje domek pro správce u vchodu a přístřešek pro několik aut. Každý má ale počítač, v sále co probíhá nyní práce na GIS, je jich dokonce několik navíc… Přístup na internet je ale jen jeden a to přes hlemýždí modem. Práce nad ruským překladem manuálu s Keni, který dělal místní gynekolog… jsme s Danem začali v úzkém kruhu se čtyřmi místními taxátory, Kubanem (zástupce vedoucího), Barytem, Sabyrem a Denišem. Nejvíce času v počátku zabralo uzpůsobení tabulky FAO pro druhy pokryvu, lesy, jiné lesní plochy, zastavěné plochy a vody, s různými kategoriemi v těchto hlavních třídách na zdejší poměry a vůbec úprava všech dalších údajů. Poté jsme museli aktualizovat podle upraveného manuálu venkovní zápisník, což je 7 tabulek (A4), sestavit soupis rostlin a půd a dotvořit soupis dřevina keřů. Nejdříve jsme ještě s Danem zásadní věci řešili společně, potom s Kubanem ve dvou upravovali další části manuálu a podle anglického obecného manuálu upravovali „lékařsky“ pojatý překlad z Keni. Ostatní dostali na starosti sestavit soupis dřevin, keřů, rostlin a půd. Společně jsme potom procházeli výsledné dílo a opravovali případné chyby v souvislostech a vazbách na tabulky. Osobně si co do problémů vystačím s jedním, mateřským jazykem. Když jsou jazyka dva, je už orientace horší, ale lety soustavného tréninku se situace postupně drobně zlepšuje. Nyní ale šlo o jazyky tři, resp. čtyři a to už bylo na pováženou. Manuál se připravoval v ruštině, s Danem bylo nutno komunikovat anglicky, jelikož se před odjezdem učil rusky pozdravit a místní spolu mezi sebou mluví kyrgyzsky. Tato řeč náleží k tureckým jazykům, ale mne to připadá, jako když do čínštiny někdo sem tam prohodí ruské slovo. Čtvrtým jazykem byla v mojí hlavě čeština. Místní vždy něco řešili v mateřštině, potom se mně zeptali rusky. Když jsem věděl odpověděl jsem, když ne, bylo nutno řešit
-6-
přes angličtinu s Danem. Na druhou stranu, i když jsem věděl, bylo nutno Danovi alespoň ve zkratce říci, co mají za problém a jak jsem jej vyřešil. Výsledkem bylo to, že na Dana jsem chvílemi mluvil rusky, na místní anglicky a za oběd jsem jednou poděkoval německy, ač neumím. Doufám, že se po pěti měsících ve zdejším prostředí moje ruština drobně pozvedne a že mi místní nakonec neřeknou, že už umí skoro česky, jako kluci z Kamčatky po měsíci u nás. Když jsem se jich zeptal proč, když s nimi mluvím rusky, Voloďa se pousmál a řekl něco v tom smyslu: „to nikomu neříkej…“ V prvních dnech, co zde byl Dan, jsme ještě absolvovali dva semináře a 3 výjezdy do terénu. První seminář byl interní, jelikož většina zdejších pracovníků, bude vedoucími jednotlivých pracovních skupin. Druhý seminář byl v jednom z moderních hotelů v jižní části města, kde na zelené louce roste čtvrť heren, hotelů a jiných atrakcí pro turisty a novou smetánku společnosti. Ten byl dokonce za účasti šéfa celého lesnictví, což je zde funkce na úrovni ministra. Zde jsem se mimo jiné seznámil se Švýcarem, Enio Grizem, který zde v současnosti vede již přes deset let trvající švýcarský projekt na podporu lesního hospodářství a kterému vděčí i zdejší institut za existenci, poté co s rozpadem říše zdejší pobočka moskevského Lesoprojektu zanikla. Na Velký pátek tu byl musulmanský Nový rok a tedy den volna, který jsme věnovali s Danem řešení mých dotazů k venkovním pracím. Poprvé jsem zde byl v terénu v horách, postupně během dne ve dvou údolích, kde byl ještě sníh a rozkvétaly tam krokusy. Lesy bychom u nás asi lesem nenazvali. Šlo o řídké porosty 5 – 6 m vysokých jalovců, ale zde mají velký význam z pohledu biodiversity a ochrany půdy před všude patrnou silnou erozí. Taxíkem nás ten 250 km dlouhý výlet stál jen tak pro zajímavost 200 USD. Den strávený s Danem byl ale pro mne velmi důležitý. Nikdo kromě něho a mne neví, že o přesném postupu inventarizace FAO jsem v ty dny nevěděl ani "Ň". Anglický manuál má 200 stran a prokousával jsem se jím jen po krůčcích. Jelikož Dan následující pátek odlétal a bylo toho mnoho co dořešit, tak jsme s týmem dělali i v sobotu a v neděli. To že jsou k tomu ochotni, je dobré znamení. Při jednom rozhovoru při práci v týmu se diskuse přenesla na téma švýcarských nožů Victorinox v místních obchodech. Mám je celkem dobře v očích, jelikož od své první návštěvy Ženevy v roce 1995 při cestě na Světovou kartografickou výstavu, kde jsme byli s našimi „TopoLovskými“ mapami, jeden vlastním a hodnotím jej velmi kladně. Místní tvrdili, že to co zde prodávají, budou jistě čínské podvrhy. Nebyly. Jistě zde na tržištích a v různých obchodech bude mnoho podobného zboží. Jsou zde ale různě po městě roztroušeny obchodní domy „evropského“ typu, kde jsou značkové obchody a tam i značkové zboží. Na důkaz svého tvrzení a na podporu pracovní morálky týmu v klíčovém období pro rozběh polních prací, jsem se rozhodl sehrát s kolegy hru. Koupil jsem postupně 4 nože stejného druhu, v každém obchodu měli jen jeden od každého druhu (musel jsem koupit stejné), jelikož vzhledem k ceně si je zde asi mnoho lidí nekupuje a řekl, že jim zůstanou, pokud bude manuál do 18. dubna, pokud ne, pojedou nože se mnou v srpnu zpět do Evropy… Manuál byl. Přitom jsem se dozvěděl, že zde nůž neleze darovat, jen koupit, najít, či ukrást… Údajně to neplatí jen zde. Musel jsem tedy přijmout za každý symbolických 5 som. Toto vše nám zabralo při zdejším tempu prací i když s podporou nožů a mých večerů, sobot a nedělí, celkem 5 týdnů. Dalším úkolem, který je nutno před výjezdem vyřešit je hustota sítě ploch, tedy i celková náročnost polních prací, které by měly být dokončeny do příštího podzimu. Rozhodnutí padne mezi roztečí 10x10’ a 15x10’ (myšleno minuty stupňů severní šířky a východní délky). Osobně jsem v tom poté, když jsem viděl jejich vytištěné mapy z programu Geo Draw ruské provenience, které se ve výsledku podobaly těm, co jsme dělali v TopoLu na Kamčatce, po počátečních obavách z Říma, neviděl velký problém. Podrobně popsat co tu probíhalo poslední dva týdny však nelze. Pokusím se alespoň o nástin. Postupně se ukázalo, že existence zdejších hezkých map je z velké části dílem švýcarského projektu a práce jedné soukromé firmy, která je s ním velmi úzce spojena. Navíc kartografky, které se na práci částečně podílely odešly. V institutu jsou tři kartografky z kterých nám byla poskytnuta jedna, s údajně nejmenšími zkušenostmi. Prací se začaly zabývat v problematice se naprosto neorientující mladá děvčata. Navíc v rámci projektu jim byly prvně vysvětlovány národní konzultantkou pro GIS, slečnou Kanaym, z místního asijského institutu pro GIS, zásady klasifikace kosmických snímků, což jsem v této fázi boje s nepřítelem, kterým je čas, zrovna nepotřeboval. Navíc mi to připadalo, jako by jste učili řídit F1 někoho, kdo nikdy neviděl v životě ani kolo… Ze dne na den se navíc zjistilo, že Kanaym odjíždí na 14 dní do Indie na nějaké školení dálkového průzkumu země. V té chvíli jsem zatoužil po TopoLu a litoval, že ze svého „gisového“ období, nějaký nemám. Rastrovou podobu verze z mých dob mi kluci ochotně poslali (díky jim), mimochodem se stahovala po netu rychlostí 1,3 kB/sec přes tři hodiny, ale záhy jsem zjistil, že potřebuji i import vektorů z jiných SW, což tato verze neměla, jelikož jsme získávali data z různých zdrojů a situace se měnila každým dnem. Náhlý nápad udělat si vše v tichosti sám v TopoLu jsem záhy vzdal. Chtělo by to mít předem dostatek informací a vše dostatečně připravit.
-7-
Na pomoc přispěchal z Institutu vodních zdrojů Viktor Michailovič, starší pán rusko – mongolského původu, který se vyzná v základech GIS a ve zde používaných různých souřadnicových systémech a díky němu se práce alespoň započaly. Příprava třech dvoumonitorových PC spočívala v instalaci pirátských verzí SW Global Mapper 8.2 a Map Info Professional ve verzi tuším 8, nějakým novým zdejším technikem. Ten co zde byl a něco znal také odešel. Viktor připravil body se čtverci o straně 1 km, se souřadnicemi všech potřebných bodů k identifikaci každé ze čtyř měřených ploch v terénu pomocí GPS a základní strukturu databáze. Přinesl také nějaké soubory, které vypadaly jako digitální model terénu (DMT), ze kterých se dá v SW Global Mapper změřit, jaký bude na ploše sklon a jaká bude vzdálenost čtverce od cesty. Z vrstvy lesů ještě doplňují děvčata kolik procent lesa případně padne do plochy. Tyto tři základní ukazatele jsme zvolili pro orientační posouzení pracnosti pro čtverec. Váhu jednotlivých faktorů lze jen těžko stanovit, tak jí necháváme u všech stejnou. Každý ukazatel má 4 stupně a součet těchto čísel nám dá obtížnost, přičemž každé obtížnosti jsme odhadem přidělili dny, potřebné pro změření čtverce. Všechno je to jen hrubý odhad, jelikož například neznáme, v kterém že to údolí si skupina postaví jurtu a bude přebývat přes sezónu (přes sezónu se pracuje i o sobotách, na víkendy se zde nejezdí), ale něco se udělat muselo. Ti co zde mají vládu nad financemi musí společně s FAO rozhodnout, kolik ploch se bude vlastně zjišťovat. Rozhodnutí nemůže zůstat na rozhodnutí nadšenců z institutu, kteří mají snahu po dobrých informacích, ale nevládnou finančními zdroji. FAO doporučuje stát na zemi a zvolit méně ploch. Zde v institutu by chtěli hustější pokrytí, jelikož se obávají, že jelikož vzhledem k publicitě, která se zde i ve sdělovacích prostředcích projektu udělala, nemohou si dovolit po dvou letech přijít se statisticky nepřijatelnými údaji. Projekt je sice podporován FAO, ale ne zcela financován touto organizací. Místní orgány musí zajistit finance na polní práce a obecně zajistit auta a jejich provoz a tím pádem to musí být i jejich rozhodnutí. V tom, že jsem doporučil zdejšímu institutu žádat po vedení resortu písemné vyjádření, mám plnou podporu FAO. Na druhou stranu to znamená připravit v rámci možností pro rozhodování dokonalé podklady. Podobná GIS analýza se údajně jinde nedělala a rozhodovalo se pravděpodobně tak nějak intuitivně. S auty, což je závazek Kyrgyzstánu, očekávám velký problém. V již zmíněném přístěnku zatím stojí dva vraky (oba se při taxaci někde v horách převrátily, což je velmi povzbudivá informace…) na cihlách, ze kterých se postupně oddělávají jednotlivé použitelné díly a ze kterých se stávají odpadkové koše. Z dalších tří „pojízdných“ aut z jednoho teče olej, z druhého voda a třetí nemá vlastní baterku… A to chtějí postavit 10 pracovních skupin... Ve srandě, která ale s přibývajícím časem přestává být humorná, jim říkám, že se mají ohlédnout někde po stádu koní… Když jsem se začal pídit po možnosti odvozu vraků do šrotu, aby bylo potom kam dát auta pojízdná, tak jsem zjistil, že ač Čína, která dnes skupuje šrot z celého světa je za rohem, tak zisk z odvozu auta do šrotu sotva tento transport pokryje. Navíc se po asi dvouhodinovém rokování tříčlenné komise nad vraky ukázalo, že postupné odmontovávání použitelných dílů znemožňuje jejich odpis… No uvidíme, zatím ač náčelnice institutu, paní Venera říká, že vše „budět“, tak příjezd nových „Tuaregů“, ale ani ojetých Niv nehrozí. Krom jiného stav na dvorku však rozhodně nepůsobí povzbudivě na mužstvo, cynik by ale namítl, že se alespoň příliš neliší od okolí. Pokud bychom posuzovali omšelost okolí jako takového, tak by měl jistě pravdu, pokud bychom to vztáhli k autům, tak tam už by to pravda byla jen v tom, že jsou vesměs všechna, jako ostatně vše, zaprášená. Jinak se zde tolika proudy, kolik aut se zrovna od příkopu po příkop vejde, mezi dírami v silnicích prohánějí auta, na která i našinec kouká se závistí. Tak odhadem 60% je jich německých, 30 asijských a zbytek bych přisoudil rozpadajícím se samohybům ze země, kde zítra znamenalo včera… 10 let starý Mercedes, Audi 100, Pasat, či BMW jsou zde za 8 – 9000 USD, nová Niva za 8 000 USD a ojetá průměrně za 4 000. Zde jsem konečně pochopil, proč se nejčastěji v Evropě kradou německá auta. Jsou ve zdejších krajích pro svou spolehlivost a výdrž opravdu oblíbená. Chvíli jsem tak v duchu řešil problém, kudy by asi vedla cesta domů, kdybych si tady nějaké to krásné auto koupil. Když jsem tak v duchu doputoval do Istambulu, uvědomil jsme si, že patrně již tam, ale rozhodně na hranicích EU, by měl člověk asi nepřekonatelné problémy a zbytek cesty by musel jít pěšky. Trošku delší chvíli a docela reálně jsem ale uvažoval o tom, že místo pronájmu bytu na celých 5 měsíců, by možná bylo lepší koupit na měsíce polních prací ojetou Nivu a poté jí zase prodat. Poté co jsem byl ale párkrát svezen místními ulicemi, jsem tento nápad zavrhl. Přeci jenom bych se chtěl vrátit celý.
-8-
Bydlení a denní život Po deseti dnech v oáze hotelu mi Bakyt našel plně zařízený jednopokojový byt s koupelnou a kuchyní za 320 USD /měsíc. S komfortem hotelu, kde každý den byla v pokoji limonáda a na posteli bonbon, je konec, ale platit 50 USD denně bych dlouho nevydržel. Do kanceláře to mám 3 minuty a v ceně jsou i poplatky za energie a kabelová televize. Budíček mi obstarávají děti ve školce naproti. Rozhodně je to příjemnější, než budík. Jen jednou jsem drobně zaspal, když jsem v noci musel kvůli smradu z doutnajících odpadků zavřít okno a ráno neslyšel dětské švitoření. Na zdejší poměry je byt perfektní, myslím že mnozí lidé u nás zdaleka takto nebylí. V kuchyni je vestavěná skříň, malý sklápěcí stolek, plynový sporák, lednička a dokonce i automatická pračka, tedy více, než jsem původně očekával. Při pohledu na detaily se samozřejmě opět dostanete do reálu. Jediné co jsem nenašel a po zkušenosti ze Ženevy, kde jsem objevil dobře utajené prkno až po vyžehlení tří košil na rukávníku zatíženém pro stabilitu postelí v jedné z vestavěných skříní, dlouho hledal, bylo žehlící prkno. Bohužel neúspěšně. Naopak odstranit jsem chtěl umělé kytky na stěnách a tak různě po bytě. Zjistil jsem ale, že jsou mnohé na tapetách přilepené. Navíc jsem další umělé kytky svěžích barev našel ve skříni. Asi abych si ty co byly ve vázách časem vyměnil, kdyby se mi okoukaly. Ty „mobilní“ jsou už ve skříni všechny. Z 50ti programů kde kromě místních je většina čínských, tureckých, indických a ruských, využívám zejména BBC World, CNN, Animal Planet, který je ale v ruštině a National Geografic. Horší je to s vlastním domem a okolím. Když jsme tam šli s Bakytem prvně, připadal jsem si jako v mosteckém Chánově, jen místo „těžko přizpůsobivého etnika“ jsou zde místní... To je ale ostatně v celém městě. Na druhou stranu krom toho, že mi nějaký kluk z protější školky ráno rozbil okno prakem, zde není nějaký viditelný vandalismus, či nepřátelské chování místních lidí. To rozhodně ne. Jen prostě to vidím jinýma očima. Několik čtyřpatrových neomítnutých cihlových domů, tvoří obdélníkový prostor, kde jsou stromy, keře, klepadla na koberce, kde si hrají mezi auty světových značek, ale i již mnohé pamatujícími Záporožci a Moskviči na udusané hlíně děti. Stejně jako všude po městě jsou zde vidět různě náhodně rozmístěné veliké ohlazené žulové kameny z říčních morén. V jednom rohu tohoto neurčitého prostoru jsem viděl nedávno čerstvě zasazené a zalévané tři keře. Zcela výjimečně zde nejsou po ruském vzoru nabíleny spodní části kmenů, jako je tomu všude jinde v okolí. Úklid a opravu něčeho člověk tak často nevidí, ale bílení stromů probíhá čile. Zejména pak na silnici, kterou denně jezdí ze svého sídla na jihu za městem pod horami president do svého úřadu (tam se i uklízí…). V okolí je mezi dalšími 4 až 6ti patrovými panelovými domy mnoho malých obchodů místních lidí, většinou s potravinami. Nejčastěji jde o různé provizorní maringotky, či buňky, které známe ze staveb, s různými přístřešky. Jejich upravenost a vyrovnaná zelenina ostře kontrastuje s omšelým okolím. Stejně tak upravené ženy a vždy čisté a krásně nastrojené děti. Trochu to nechápu, když výdělek taxátora je údajně 50 až 100 USD, ale režie rodiny tak nejméně 200 – 400 USD, ale funguje to a že by tady byli zástupy žebráků, tak to rozhodně nejsou. Asi 10 minut chůze od bytu mám i turecký obchodní dům, který snese srovnání s Evropou. Cesta vede kolem školy mezi několikapatrovými obytnými domy, mezi kterými jsou stromy a keře. Chodníky jsou často z betonu, různých dlaždic, asfaltu, někde i ze zámkové dlažby. Příkopy, mnohdy i u chodníků, jsou povětšinou z betonových dílců. Kombinace zubu času a rozdílné kvality dělá své. Některé úseky se postupně rozpadají a z betonů koukají dráty. Opravy v nedohlednu, nebo způsobem, který nebude mít dlouhého trvání. Pokud se rozpadne pár dlaždic, či segmentů zámkové dlažby, jednoduše se do zalije betonem a zašlápne botou. To v tom lepším případě. Když nastane poločas rozpadu železobetonového dílu a dráty již jsou dostatečně obnažené, přijde čas pro stavebníky, či ty, co jim i to málo ve sběrně stojí za to. Z mého bytu mám výhled v levé části na školku a v pravé na nějaké zbořeniště, kde se válí odpadky a potulují opuštění psy a kočky. Právě na tomto území jsem pochopil to, čemu jsem na Kamčatce nerozuměl. Tam nám říkali, že lidé postupně rozebrali nedostavěný mnohapatrový panelák, kde byly prostory mezi nosnými panely vyzděny z cihel. Podobný proces patrně proběhl v minulých letech i zde před mými okny. Dnes už jsou zde jen torza přízemí, ze kterých je patrné, že místo betonových překladů nad okny zde bylo použito dřevo. Zbytky betonů, které původně tvořily nosnou část stavby lidé roztloukají palicemi a vysvobozují armaturu, která potom mizí v nových stavbách. Buď přímo, nebo přes soukromé sběrny, které fungují v tomto případě spíše jako překladiště. To by se pane Lenin divil. Ten totiž v jednom ze svých děl tvrdil, že nadhodnota nevzniká v oběhu… Ale zpět k „mému“ obchoďáku. Jde o třípatrový nově postavený dům, který má v atriu pohyblivá schodiště a po obvodu volného prostoru jednotlivé obchody, jak to známe od nás. Jednotlivé obchody jsou však poměrně malé, bez potřebného zázemí, tak že situace jako u nožů, je zde většinou i u oblečení a bot. Mají jen tu velikost, kterou zrovna vystavují. Poslední patro je
-9-
zasvěceno zejména rychlému občerstvení, v přízemí je supermarket. Zde je k sehnání prakticky vše, jen například ovoce, či čerství lososi se jeví drobně unavenější, než ty v Ženevě, nebo když jeden den berete z police čerstvé žampiony, zdaleka nemůžete počítat s tím, že je tam najdete i zítra. Mnoho produktů, jako jsou těstoviny, zavařeniny, sušenky, jsou z Turecka, jiné, jako výborné uzené, ale i tavené sýry, hovězí a skopové maso (vepřové jsem zde, ač jinak bych na muslimskou zemi moc neusuzoval, ještě neviděl) jsou patrně místní, často dělané nadnárodními firmami. Zvláště oceňuji velká balení měkkých sýrů, kde doma aby si člověk na rozbalování staniolů ze stále se zmenšujících trojúhelníčků bral pomalu mikroskop. Zde jsou sýry podobné konzistence prodávány v baleních, v kterých se u nás, ale i zde prodává např. Rama. Samostatnou kapitolou je zde maso. Poslední večer, kdy zde byl Dan, jsem se rozhodl, že připravím večeři. Specielně jsem se ptal prodavačky, zda příslušné hovězí v ceně asi 110 Kč/kg je na bifteky jak píší. Ujistila mne že ano. Začal jsem vařit v sedm a večeřeli jsme po jedenácté. Maso pravděpodobně bylo z nějaké nebožky sešlé věkem, kterou našli někde pod kopcem. Jednou jsem při obhlídce úseku s masem spatřil dva kusy podobající se svíčkové. Jaké bylo moje překvapení, když se cena od předchozího nákupu lišila tak asi o 30 Kč na kile a při vaření zjistil, že to opravdu svíčková byla. Ve slovníku jsem si následně našel, že svíčková se rusky řekne „vyreska“ a domníval se, že zde nebudu jíst nic jiného. Mýlil jsem se, od toho dne jsem ji již nesehnal. Když jsem se po ní nedávno ptal, prodavač očividně nevěděl o co jde a rozmáchlé gesto ruky doprovodil slovy, že toto vše je „vyreska“. Nejčastější stravou tak jsou slepičí polévky, které jsme vařili již za studií v Trutnově a guláše, ráno potom vynikající uzené sýry a 6ti% mléko, které je stejně drahé, jako 1%…, pytlíkové 15 Kč, trvanlivé 25. Podobné obchody jsou různě roztroušené po celém městě. Není tu nějaké moderní „city“, ale po kilometru „ruska“, najednou člověk narazí na krásný několikapatrový obytný dům, nebo na 2 obchodní dům se službami evropského typu. Nový byt v takovémto domě zde stojí 1300USD/m . Snaha o sehnání map mě také dovedla do kanceláře (obchodu) místní „Geodesie“, kde jsme sehnali mapy země i jednotlivých oblastí, jak v papírové, tak v rastrové podobě, které nejsou nikde jinde k vidění. Zde jsem se setkal s místní korupcí. Papírové mapy byla na oficiální potvrzení, rasty jen v případě, že nebudeme chtít potvrzení. Pokud bychom jej chtěli, bylo nám líčeno, jaké byrokratické martýrium bychom museli podstoupit. Pokud to byla pravda, ani se nedivím, že je Kyrgystán korupcí tak věhlasný. Systém tomu výrazně nahrává. Pro venkovní práce jsem si potřeboval sehnat bombu do vařiče GAZ a tak jsme s Kubanem navštívili místní lovecký obchod. Výzdobu tvořily hlavy kozorožců a kůže z vlků. Moderně zařízený obchod byl kombinací lovu, rybářství a turistiky. Odešli jsme ale s nepořízenou. Od trhovců se stejným sortimentem, kteří před obchodem rozkládají den co den své udice, háčky, ale i dětské pytlačky a jiné drobnosti na kapotách aut, jsme se dozvěděli, že bychom mohli uspět v podobném obchodě, který se jmenuje „Marco Polo“, jako jeden ze zdejších druhů divokých horských beranů. Jaké bylo moje překvapení, když obchod byl tak asi půl hodinky chůze od mého bydliště. Prohlédli jsme veškerý sortiment a uspěli i s bombou. Před obchodem jsme museli nějakým klíčem pár minut přemlouvat Kubanův čínský startér v Nivě, aby začal něco dělat a poté již spěchali za naší skupinou GIS „děvoček“.
Jak jsem sázel „mrtvoly“ o subotniku Osobně jsem si myslel, že podobným akcím, jako je povinné pracovní nadšení úředníků o sobotách, povětšinou hned po nějakém církevním svátku, patrně za trest, je do slova a do písmene listopadem 1989 odzvoněno. Ne tak zde, v zemi zvláštní kombinace jasných stop socialismu a neřízeného volného podnikání. O sobotním dopoledni v parku „Vítězství“, na jižním předměstí pod horami, kde se ten den sešli, za účasti do maskáčů a lakýrek oblečeného ministra, původním vzděláním ekologa, všichni, co mu tak nějak přímo, či nepřímo podléhají, jsem měl tu čest si připomenout tu socialistickou část. Cílem přinejmenším chladného snažení asi tak šedesáti lidí, bylo dosázet odhadem 200 přibližně dvoumetrových odrostků různých listnáčů na chybějící místa v pravidelných řadách již tak 5 – 8 metrových stromů. Stromky zde volně poházené v ředinách, které se měly zaplnit, údajně ležely od předešlého dne. Kořeny už tak velmi chudé, byly naprosto suché. Po zasazení se o zalití nikdo nestaral a na mou otázku jsem slyšel jen obvyklé „budět“…Je pravda, že jsem tam u silnice viděl nějakou cisternu, ale myslím, že ale i úterní déšť přišel pro mnohé jedince pozdě. Paradoxem celé situace bylo, že „parkem“, pokud se linie stromů dají parkem nazývat, protéká strouha, do které mohly stromky před vysazením položit a potom stačilo pár kýblů a po zasazení je zalít. Ekolog byl ale zřejmě spokojený…
- 10 -
Druhým cílem, jak jsem po chvíli zjistil, bylo sesbírání odpadků a velkých žulových valounů z míst, kudy se zrovna procházelo. Po asi dvou hodinách družného debatování v různě velikých skupinkách lidí mezi sázením a sbíráním odpadků, se všichni postupně přesunuli k zdarma čepovanému nápoji hnědé barvy a husté konzistence, který se dělá z pšenice. Připadalo mi to jako něco mezi pivem a vodou z nádobí… Zjistil jsem, že je to jedna z prvních věcí, které zde opravdu nemohu. Po cestě městem směrem k domovu jsem potom viděl tu druhou část kombinace zdejšího života. Širokou cestu, která je po vzoru „Potěmkinovi vesnice“ pro presidentův dojem ze vzkvétající země v rámci zdejších možností a zvyků pečlivě udržovaná a kde jsou stromy bělejší ještě víc než jinde, lemují novostavby s masivními třímetrovými zdmi, které zde rostou na první pohled bez jakéhokoliv usměrňování, jako houby po dešti. Pokud je ještě v době stavby do okolí domu vidět, povětšinou zde stojí nějaké mohutné asijské SUV, nejčastěji Lexus, zdejší symbol moci a peněz. O kus dál směrem k městu, již v normální zástavbě, jsem se zastavil na kávu. Během konzumace jsem mimoděk pozoroval babičku, jak rýžovým koštětem zametala krajnici ulice s mnohacentimetrovým nánosem hlíny, což samo o sobě již působilo v souvislostech s okolím a s tím, že mohla zamést jen tu uvolněnou tenkou vrstvičku z povrchu, dosti podivně. Mezi vozovkou a chodníkem se současně skupinka chlapů snažila obkopat velký topolový pařez. Po chvíli nastartovali opodál stojící Zil a jali se pařez vytrhávat. Po chvíli, kdy se Zil vzpínal a přes kouř z výfuku nebylo skoro vidět na druhou stranu ulice, půda kolem pařezu povolila. Pařez obrátily kořeny vzhůru, asi aby z něj časem hlína opršela, jinak nic. Okolí vypadalo, jako by zde vybuchla menší puma. „Moloďci“ se poplácali po zádech, zaparkovali Zil a společně odešli neznámo kam. Babička mezi tím zašla do svého domečku, až časem vyjde, bude mít zase co zametat...
Nácvik polních prací Ačkoli ještě zdaleka nebyly jasné podrobnosti v rámci přípravy manuálu, v úterý 25. března jsme jeli, ještě pokud tu byl Dan, na nácvik zásad polních prací s týmem, který připravuje technologii a s budoucími vedoucími pracovních skupin do terénu. Byl zvolen NP Ala – Archa, 30 km za městem v nejbližším hřebenu Tien – Shan. Ve smluvenou hodinu, 8,00 jsme před institutem byli s Danem a jedním místním pracovníkem sami. Danovi jsme musel překládat jeho výklad místního pravidla, že když se Kyrgyzovi řekne v 8, míní tím tak přibližně 8,30. Druhý den ten dobrák přišel v 9 a nebyl zdaleka poslední. To ale trošku předbíhám. Než se vyřešily všechny problémy s nepojízdností dvou ze tří aut, skupina byla pohromadě a mohlo se po deváté vyrazit. U vstupní brány parku jsme se dozvěděli, že je nutno lesníci, nelesníci zaplatit 40 som za vsup za osobu, za malé auto chtějí 80, za větší 100. Od cizinců údajně chtějí 30 USD, ale byli jsme propašováni. I když jméno parku je odvozeno od jalovce, byly už zde i lesy s místním smrkem – Picea schrenkiana. U potoka rozkvétaly podběly. Pokusili jsme si určit ve fiktivně navrženém čtverci jednu zkusnou plochu 20 x 250 m a zařadit na ní všechny druhy povrchů (les, řeka, silnice…). Vyvstal známý problém hranic. Copak ve Švýcarsku, tam jsou všechny hranice, mezi druhy pozemků, díky dlouhodobě udržovaným vlastnickým vztahům jasné, ale jak určit hranice mezi řekou a lesem, či mezi silnicí a něčím naprosto neurčitelným zde… Prostě těžko, ale někam se to musí prostě změřit. Podstatnou část dne zabral oběd. Poté co ostatní odjeli k domovu, jsme se ještě šli podívat poblíž presidentské „dači“, na krásné staré smrky, které mají nápadně úzký tvar korun. Z koruny na nás koukala ještě v zimním šatě oděná „bělka leťjaga“, místní druh krásné veverky. Druhý den jsme jeli do údolí Kegeti, ve stejném horském hřebenu, jen o pár údolí na východ. Ráno jsme čekali na Sabyra dokonce do půl desáté. Když se usměvavý bodrý padesátník s typickou tváři Kyrgyza soukal ze svého Mercedesu, Kuban říká:“ Sabyr ty net Kyrgyz, ty supergyrgyz“… Omluvou mu bylo, že z kufru vytáhl samovar, který nám údajně včera nenahraditelně chyběl. Potom už nám nic nebránilo v odjezdu. Cesta vedla po hlavní silnici na východ, která vede prakticky do všech ostatních míst země. Než jsme se vymotali přes město, tak jsem dospěl k závěru, že zde asi řidičák opravdu potřebovat nebudu. Za městem jsem si tento názor jen utvrdil. Ačkoli sem tam je vidět policii, nevím co vlastně kontroluje, jelikož před nimi klidně všichni přejíždějí plnou čáru, pokud tam zrovna nějaké čáry na silnici vůbec jsou, či řidiči zastavují místo na čáře před semaforem, zásadně až na samé hranici křižovatky a dobu, kdy se mají rozjet určují instinktem, nebo na ně začnou zadní, co vidí na semafor, zběsile troubit… Pruhy na silnici a předjíždění, je potom kapitolou samou pro sebe. Řidiči předjíždějí za každé situace, pruhy nepruhy. V údolí Kegeti jsme viděli uměle založený porost asi 60ti leté borovice lesní. Po přebrodění říčky, což bylo samo o sobě atrakcí, se řešil problém, že nikdo nevzal vodu, zatím co dva dobrovolníci
- 11 -
šli zpět k řece a dva se snažili rozvášnit samovar, směle jsem se po neslavné zkušenosti z minulého dne zeptal, zda všichni umí měřit výšku stromu výškoměrem. Po ujištění že ano se ukázalo, že tomu tak zdaleka není. Jsem zvědav, jaká bude situace v ostrém nasazení s GPS, tu prý také všichni ovládají. Po změření výšky jedné z borovic a porovnání jednotlivých výsledků s určením případných závad, už bylo na čase jít k obědu a poté už se řeč mezi všemi stočila na nějaký večerní program a jelikož jsme byli asi 200 km od Biškeku a cestou nám ještě chtěli ukázat místní naleziště středověkých kamenných soch, byl čas odjezdu. Další plodný den byl za námi. Cestou domů, kdy se kolem míhaly domky místních vesničanů se zemědělskými pozemky, sovchozy opuštěnými sady zmírajících meruněk a místy stády ovcí, či krav pasoucích se na první trávě, se mi honilo hlavou mnoho myšlenek… Je nutno vyřešit tolik věcí, dořešit sporné body v pracovním manuálu, který se já musím nejdříve naučit, koupit vybavení skupin, jako jsou stany, oblečení, vařiče atp. za peníze FAO, které nejsou ještě ani na cestě, obdržet technické vybavení skupin, jako jsou pásma, dálkoměry, GPS, fotoaparáty atd., které jak jsem posléze zjistil z korespondence mezi Danem a kanceláří FAO v Istambulu, kdy Dan už řešil další projekt v Nikaragui, ještě vůbec není jisté, kde se bude kupovat. Dále je nutno schválit síť čtverců, nastavit souřadnice do GPS (které zatím nejsou...), vytisknout formuláře a připravit je do složek pro jednotlivé čtverce..... Skoro nic není a za měsíc se má vyjíždět. Tak trochu nechápu, proč mnohé technické věci FAO neřešilo s dostatečným předstihem. Navíc až odjede Dan, tak všichni očekávají že vše vyřeším a jak co řešit poradím já. Což o to, já bych byl schopný někdy učit delfína plavat. Už na učilišti pan Kuliš říkal: „Slabý, rady a porady jsou v Celetné 12…“ a nikde nezapomenu na svého syna Radka, který tehdy asi pětiletý, po jednom mém pádu ze svážnice nad Černým Dolem v Krkonoších, kdy jsem se snažil ležíce na zádech hluboko v prašanu marně vyprostit ze změti přehoustlé smrkové tyčoviny, na hraně svážnice mazácky opřen do hůlek říkal: „ táto, táto, radit umíš dobře, ale lyžovat moc ne“. No ale tady končí legrace. Když si tak představím naší inventarizaci v UHULu a srovnám přípravu a i tak co bylo problémů, tak jdou na mne mrákoty. Na druhou stanu si ale uvědomuji, že je to vlastně nesrovnatelné. Něco mohu jen postrkovat a i já musím stát na zemi. Musím se soustředit na to, aby něco nestálo na věcech, které mohu ovlivnit já, to by mě mrzelo. To se však snad nestane. Jak se říká, kdo se bojí nesmí do lesa, natož do střední Asie. Nejen v den semináře "České lesnictví ve světě II.", který za mne nedávno v Brně, k radosti všech účastnících se mužů, převzala s elegancí sobě vlastní Andrea Pondělíčková, které touto cestou ještě jednou děkuji, ale prakticky denně myslím na všechny, co kdy byli s naším lesnictvím ve světě, kteří podobné věci zažívali a já o nich za studií snil... Tak teď to mám i když to nejsou džungle centrální Afriky, tak si nemohu a ani nechci stěžovat. Jsem rád, že mi osud nadělil tuto další příležitost poznat něco nové a vidět svět zase z jiné strany, než se jeví nám z klidu a pohody střední Evropy. Za svou dosavadní praxi jsem mnohokrát pocítil rozhodnutí lidí, kteří měli jedno okno na hnůj a druhé do lesa, jak se někdy o nás lesnících říká. Ti by tuto zkušenost potřebovali, jako prase drbání. Před zítřejším odjezdem na týdenní měření, kde s „útočným“ týmem chceme změřit dva cvičné čtverce, kde potom budeme trénovat pracovní skupiny, do hor severně od Yssyk-Kul Vás z dálav střední Asie zdraví a hezké jaro přeje, Biškek 26. dubna – 5. června 2008
Rychlovlakem Hikari za obřadem čaje Během prvních týdnů, kdy jsme pracovali na úpravě obecné technologie inventarizace FAO na zdejší podmínky, mi při různých příležitostech minimálně dva členové našeho tvůrčího týmu říkali, že nepijí, jeden kvůli srdci, druhému to údajně dělá špatně na žaludek. Jelikož se ani na prvních dvou dnech výjezdu do terénu, ještě když tu byl Dan, žádná láhev pověstné vodky neobjevila, neviděl jsem na líčení tělesných potíží po požití alkoholu nic divného a přijal tuto teorii s uklidněním za vlastní. Někdy se člověku vybavují různé souvislosti když zažívá podobné, někdy naopak, když zažívá věci zásadně opačné. Během nedělní cesty do doliny Chon – Kemin (Čon-kemin), vzdálené od Biškeku asi 200 km, kde ve stejnojmenném národním parku ležel náš 1. cvičný trakt č. 62, jsem zažil právě to druhé. Ne že bych někdy vlakem Hikari cestoval, ale od dob legendárního televizního seriálu Karla Pecha a mladé Japonky Schimako je pro mne nedostižným symbolem pohodlí. Cesta rozhrkaným starým UAZem, kterému se mimovolně otvíraly za jízdy dveře, pravidelně ztrácel vodu z děravého chladiče, přičemž celé pérování ztratil možná již před deseti lety, při větší zátěži mimovolně vypouštěl spaliny do kabiny a který bylo nutno během týdne tak asi dvacetkrát, tu méně, tu více, opravovat byla opravdovým zážitkem. K pravidelným přestávkám při dolévání vody se přidala
- 12 -
ještě konzumace vodky. Na rozdíl od některých zapomenutých věcí této bylo, jak se postupně ukázalo, v našem chvílemi i pojízdném vraku dostatek. Než jsme dojeli za třicetistupňového vedra do cíle, byly již 3 půllitrové láhve kyrgyzské vodky Davidoff prázdné. A já těm báchorkám o zdravotních potížích s pitím věřil… První „pravá“ zastávka však byla až u rodičů Bakyta v obci Šabdan, jedné z vesnic v dolině NP. Velké hory, velké doliny. Pro sebe jsem si je nazval při jednom výstupu s baťohem na zádech „doliny bez konce“… Široká dolina řeky Čon Kemin je kolem 150 km dlouhá a z ní vybíhají jak na sever, tak na jih desítky dalších údolí. Ty severní jsou téměř bez vegetace, ty jižní pokrývá na mnohých místech smrk tjanšanský, jalovce, které zde dosahují parametrů i menších stromů, nepůvodní bříza, modřín a mnoho zdejších keřů. Jak na severu, tak na jihu lemují hlavní dolinu vrcholky přes 4 000 m n/m. Osídlení je jen v první třetině, poté co se příkré a erozí rozvrásněné svahy pokryté sporou vegetací eremurusů, keřů a sem tam jalovci rozestoupí do široké doliny, která dovoluje skromné zemědělství a pastvu dobytka v jarních měsících, než úporné vedro a sucho vše spálí. Přes léto potom pastevci postupně osídlují horské pastviny, kde přebývají v dočasných jurtách. Bakyt se přivítal s rodiči a s jeho dvěma malými dětmi, nás čekal stůl plný volně na stole ležících malých smažených kousků pečiva, typické placaté kulaté chleby, misky se zavařeninou a medem, nezbytný čaj a posléze ještě směs vařené rýže s mrkví a s kousky skopového. Sedělo se u stolu, což je zde na vesnicích spíše výjimečné, většinou se sedí na zemi. Chata, náš dočasný útulek, patřící NP, kde ve vedlejším domku bydlel lesník s manželkou a dvěma malými dětmi byla v jednom z bočních jižních údolí Ak – Taš - Kopo. Po ukázce údajné jedle za domem, kdy se jen s těží místní hajný, kterému jelikož se jmenoval Iljič všichni říkali Vladimír Iljič, smiřoval s tím, že jde o evropský smrk, navíc vzhledem k postavení větví naprosto nevhodné, nížinné provenience, začala ta pravá oslava začátku venkovních prací… Ta pokračovala ostatně celý týden, zejména když od jednoho domorodce přivezli, jako dárek ředitele parku, ovci. Podle místních pouze vlci zkonzumují více masa než oni. Při nějaké soutěži tu údajně někdo snědl „na posezení“ celého beran sám (cca 25 kg)… V pondělí mne čekalo několik dalších překvapení. Prvním byla nutnost něco velice nutně ráno vařit a tím pádem vyjet až po desáté… Na příjezd k tréninkovému traktu, který ležel v Kalmak – Ašu, nedaleké dolině východním směrem, jsem měl být již po nedělní cestě připraven, ale cesta dolinou byla zase dalším stupněm poznání, čím také projede UAZ. Dalším problémem se ukázaly údaje souřadnic v desetinách stupňů, místo v minutách a vteřinách. Tento problém se ale poměrně brzy vyřešil. Na místě, které určil Sabyr jako konečnou pro náš vůz, ukazovaly satelity 1,6 km ve směru údolí. To vypadalo povzbudivě, navíc tím směrem pokračovala podél bystřiny cestička. Nic méně i tak to zabralo ve zdejším terénu skoro 2 hodiny. Převýšení k první ze čtyř ploch bylo přes 300 m. Sabyr několikrát při pochodu pronesl něco o tom, že to špatně odhadl, že se mohlo jet ještě dál, že tady by tu ještě pořád šlo… Před cestou, jelikož byl čas oběda, však bylo ještě nutno roztopit samovar a zkonzumovat něco rybích konzerv. Překvapilo mně, že ač s námi byli všichni čtyři obdarovaní + jeden kolega jako „řidič pro normální provoz“, při pohledu na konzervy se jejich pohledy upřely na mne. Po různých výmluvách se ukázalo, že hlavní důvod pro absenci jejich nožů, je obava že jim je někdo ukradne, což mne si údajně nikdo udělat nedovolí. Vyndal jsem tedy opět svůj nůž a v poslední vteřině zabránil otvírání konzerv zdejším obvyklým způsobem – rozřezáním. I když místní mají na nožích otvíráky, nepoužívají je. Kromě vysvětlování zásad inventarizace jsem v zájmu záchrany vlastního nože, musel ještě udělat drobnou osvětu o používání otvíráku. Ten den jsme ještě zjistili, že do manuálu zapomněli vytisknout a svázat přílohy, tedy soupisy dřevin, keřů, půd, typů pokryvů a bylin. To sice nebylo pro cvičný trakt zrovna nejlepší, vyčítal jsem si, že jsem při závěrečné kontrole před odjezdem manuálem nezalistoval, čímž bych na to možná přišel, ale nebyl to ten hlavní problém. Kódy se dají dopsat v kanceláři. Horší bylo zjištění, že zde opravdu neexistuje, resp. byla samostatností Kyrgyzstánu přerušena, tradice využívat rostliny jako indikátory půd, resp. se půdou vůbec nějak ve vztahu s lesním plánováním vážně zabývat. Ani vysokoškolsky vzdělaní lesníci rostliny moc neznají. Na poli znalostí alespoň těch základních rostlinných indikátorů bude ještě nutno zapracovat a to nejen pro účely nynější inventarizace. První den jsme před nastupujícím deštěm jen tak tak před šestou hodinou doměřili první plochu, která byla z velké části na pastvině a jen v závěru křížila pěšinu, bystřinu a asi 50ti metry zasahovala do řídkého smrkového lesa v protisvahu. Přehled druhého dne nemohu začít jinak, než vzpomínkou, která se mi vybavila hned, když jsem uviděl žluté stráně při cestě k druhé ploše našeho traktu. Jednoho jarního rána na učilišti na Pískách zahájil hodinu technologie náš učitel a odborný mistr v jedné osobě, pan Kuliš lakonickým konstatováním, které je ostatně dodnes velmi typické pro jeho druh humoru: „…zase mi nějaký mizerák ptačí uštípnul na skalce jediný květ hlaváčku jarního…“. Tady by mohly řádit stovky mizeráků a stráně by asi byly stále žluté. Tisíce a snad miliony těchto krásných květů, jež jsou touhou mnoha
- 13 -
skalničkářů, pokrývaly, ať již samostatně, či v trsech, v těchto dnech křovinaté stráně na svazích Kjungenského hřbetu. Vůbec to tu vypadalo, jako práce v botanické zahradě. Původně jsem se domníval, že Tian - Shan se skládá povětšinou z chudých granitových vyvřelin. Na druhou stranu jsem však věděl, že mnoho v Evropě pěstovaných skalniček, pochází právě z tohoto pohoří, v čemž byl určitý rozpor. Ta malá část Kjungenského hřbetu, kterou jsem měl tu čest v rámci naší práce poznat je opravdu z vyvřelin, ale zkoušku z geologie a tím pádem ani z botaniky bych tu skládat nechtěl. Chudé světlé žuly zde střídají i bohatší vyvřeliny včetně gabra. Navíc, jak jsem posléze zjistil, z vyvřelin je podobně jako v Evropě vždy zejména hlavní hřeben s nejvyššími vrcholky a v okolí se nachází různě bohaté sedimenty. Zejména různé říční usazeniny jsou zde na evropská měřítka nezvyklých mocností a vzhledem k malému, či žádnému pokryvu podléhají velké a pro údolní cesty a osídlení nebezpečné erozi. Pokud jsem přes čoud ve vozidle a urputnou snahu se nějak vůbec udržet na sedadle mohl sledovat za jízdy po nezpevněné a erozí značně poznamenané svážnici měnící se krajinu, křovité stráně s hlaváčky postupně vystřídaly pastviny a lesní komplexy různého zakmenění. Volantu se v místě kde jsme odbočili ze včerejší trasy chopil „válečný“ řidič Sabyr a nutno říci, že kdyby jej viděli v Tatrovce, jistě by jej angažoval do týmu pro Dakar. Než se z něj jako z geologa, díky tomu, že zrovna v té době byl ministrem lesů jeho strýc, stal lesník, vozil Zilem několik let ovoce a jiné produkty do Moskvy. Vidí sjízdnou cestu prakticky ve všem i když našinec by se tam bál i na oslovi. Hlavními a původními dřevinami jsou zde smrk tjanšanský a jalovec. Ač jde od roku 1997 o NP, nadále se zde běžně sází jak tyto dvě dřeviny, tak nepůvodní naše známá bříza bílá, modřín sibiřský a borovice lesní. Vše se sází jako monokultury. Park údajně rozšíří každý rok plochu lesa o 50 ha. Při jeho celkové rozloze 123 650 ha a potenciálu v podobě vhodných a volných ploch je to však jako kapka v moři. Sazenice si pěstují ve vlastních pěti školkách, které připomínají naše školky jednotlivých hajných v minulosti. Semenářství s evidencí původu osiva a školkařtví s mechanizací jak jej známe od nás zde neexistuje. Těžba dřeva je na ploše parku v podstatě zakázána. Je nutno dodat, že většina lesů je zde pro odvoz dřeva dosti obtížně přístupná. Na druhou stranu takto striktním předpisem si těžko správa parku nakloní na svou stranu obyvatele údolních vesnic, kteří dřevo považují historicky za jeden z přírodních zdrojů. Pro zajímavost, holoseč je zakázaná v celé zemi a to i plochách běžných „leschozů“. Asi padesátileté borovice ve výšce cca 1800 m n/m byly dost polámané a podobně jako smrk za domem hajného pocházely zřejmě z naprosto nevhodné provenience. Ale zpět k botanické zahradě. Na pastvinách a v lesních ředinách byly v hojném počtu divoké pivoňky, které na teplých místech právě začínaly kvést. Z nám známých a atraktivních rostlin nutno zmínit malé běložluté a žluté „skalničkové“ tulipány, ale i větší a vysoké druhy, které známe v jejich šlechtěných „holandských“ podobách z našich zahrad. Ve světě je známo údajně přes 80 druhů divokých tulipánů. 70 z nich roste v centrální Asii, z toho 22 přímo zde v Kyrgyzstánu. Holanďané by měli platit Kyrgyzům nějakou rentu… Kolem potoka potom vládly koncem dubna začátkem května různé druhy primulek, na rozdíl od nás ale ne žluté, ale všechny laděny do lila, růžova, či fialová. Roste jich v zemi kolem 15ti druhů. Procitnutí z krás říše rostlin přišlo při vstupu do původního horského lesa, resp. pralesa, kde nám GPS ukázala začátek další měřené 250m dlouhé a 20 m široké plochy (plocha 0,5 ha). 100% sklon, husté keře a vlastnost zdejšího smrku podržet si přízemní větve po celý život tvoří pracovně dosti obtížnou kombinaci. Původní „tropická“ FAO metodika počítá s měřením průměru a výšky každého stromu nad 30 cm v 1,3 m výšky. Navíc se musí zaznamenávat jejich vzdálenost od počátku plochy a vzdálenost od její osy pro pozdější GIS zobrazení. Zde je hroubí od 8 cm. Počítat stromy až od hranice 30 cm by bylo naprosto nepřijatelné. Při zdejším % lesnatosti už tak budou údaje z pohledu lesníků nedostatečné. Navrhl jsem, že by se mohly tvořit pro jednotlivé druhy postupně skupiny a měření provádět jen pro tyto skupiny, což by bylo z hlediska výpočtu zásob dostatečné. S tím jsem však na FAO, právě kvůli údajnému pozdějšímu GIS zobrazení neuspěl. Je otázkou, zda právě toto je tady nezbytně nutné. Na ploše, která celá padla do výše popsaného lesa jsme napočítali 160 stromů větších něž 8 cm. Jak budou při rutině měřit každý strom snad raději ani nechci vidět. Během čtyř dnů jsme změřili všechny čtyři plochy (tedy plochu 2 ha) našeho modelového traktu a zvládli interview s lesníkem, ředitelem parku a jeho bratrem, který zde kromě tradičního zemědělství a pastevectví provozuje ubytovnu pro turisty. Nejde však o nic alpských rozměrů. Evropsky vyhlížející dům, který ještě opticky zvýrazňuje vesměs neutěšený stav těch hliněných v okolí, s koupelnou, několika pokoji v podkroví a v přízemí se společným prostorem s kuchyňským koutem a s velkým stolem, navštíví přes sezónu asi 50 turistů. Hory v okolí jsou krásné, navíc pěšina vedoucí naším traktem je jednou z mála zdejších turistických tras k jezeru Yssyk – Kul. Na druhou stranu bezprostřední okolí domu je dosti nevzhledné, restaurace není na mapách, v okolí není jiná alespoň nějak značená cesta, nemluvě už o jiných možnostech využití volného času. V rámci NP je přes léto organizován horskými pastevci „čabany“ možnost na koních cestovat v horní části údolí k jezeru Čelek (Vědro), nebo do sedla a dále potom sestoupit k jezeru Yssyk – Kul. Vše však svádí
- 14 -
k tomu, strávit v místním zařízení maximálně jen jednu noc mezi příjezdem z Biškeku a cestou dále. Podobný dům, který si zde může dovolit opravdu jen málo kdo, se tímto způsobem nikdy nemůže zaplatit. Změřením tohoto traktu jsme udělali další podstatný krok v úpravě naší interní technologie. V kanceláři jsme následně udělali drobné úpravy v manuálu a v šablonách pro polní práce. Například keře, které jsou zde stejně důležité jako stromy, se měří a vůbec jejich přítomnost ujišťuje jen na malých kruhových plochách. Jejich registraci a procento pokryvu jsme rozšířili na celou měřenou plochu v rámci traktu (2 ha). To samé jsme udělali se zjišťováním přirozené obnovy stromů a keřů. Navíc se bude zjišťovat nejen obnova nad 1,3 m, což zajímá FAO, ale veškerý nálet, což zajímá odborníky zde. Od samostatnosti země radikálně poklesl stav dobytka a lesáci se radují z postupně se rozvíjející přirozené obnovy. I tak je zde dobytek však pro přirozenou obnovu lesa velkým problémem, podobně jako u nás přemnožená lesní svěř. Dalším testovacím místem, kam však již pojedeme se všemi budoucími vedoucími pracovních skupin, musí být některý trakt, ležící v místech, kde se nacházejí také listnaté lesy. K tomu však bude potřeba opravit UAZ! Jelikož nejen pro FAO, ale i pro mne samotného je bezpečnost na prvním místě, po příjezdu do Biškeku jsem udělal rázné rozhodnutí a odložil další výcvik do doby, kdy budou opravena auta. Navíc stále čekáme na peníze z FAO na vybavení zdejších skupina oblečením, stany atd. a na technické vybavení, které má přijít přímo z Říma.
Národní park Ala – Archa Jelikož zde slaví konec 2. světové války 9. května a letos to byl pátek, rozhodl jsem se prožít prodloužený víkend v nedalekém NP, do kterého jsme nakoukli v březnu v rámci nácviku polních prací ještě když tu byl Dan. Kromě jiného jsem chtěl také porovnat dešifraci družicových snímků od Švýcarů, kterou jsme právě obdrželi, se skutečností v terénu. Jelikož jsem tam chtěl přenocovat, bylo nutno vyřídit povolení pro postavení stanu v zadních partiích hlavní doliny. V pátek ráno kolem deváté hodiny jsme byli u brány NP téměř sami. Jen několik trhovců se připravovalo na nápor místních z města, kteří při očekávaném hezkém počasí budou přijíždět na „piknik“. Kuban z našeho týmu, kterému jsem dal na cestu a který mě do parku odvezl, zaplatil požadované vstupné, čímž vyřešil to že veze cizince a my mohli pokračovat dalších asi 6 km k hotelu, kde je také „dača“ presidenta a v okolním lese víceméně volné tábořiště. Zde se také soustředí 99,9% přijezdivších „piknikářů“. Škoda pro ně, dobře pro okolní přírodu… Piknik zde znamená velkou skupinu lidí, i samotná rodina zde obvykle má 5 – 8 dětí…, která vyjede na den do přírody s velkou zásobou jídla, míčem, dekami a samovarem. Toto vše po vystoupení z aut dají do prostěradla, kterého se chopí dva nejsilnější muži. Věci co se nevejdou poberou do ruky ostatní členové tlupy a jdou na místo, kde stráví v bujaré zábavě celý den. Ti movitější zábavu doplňují jízdou na čtyřkolkách, podnikavci z nedaleké vesnice poskytují za peníze projížďku na koních. Již na místě tábořiště bylo co k vidění, ale po překonání prvního brodu začala opět ta pravá „botanická zahrada“. Park nese jméno podle místního pojmenování pro jalovec, ale rostou zde i smrky tianšanské a to ať v původních porostech, nebo z umělých výsadeb. Oba jehličnaté druhy doplňuje zde původní bříza kamenná, jeřáb a mnoho druhů keřů, jako jsou dřišťály, růže, skalníky a u vody vrby. Kolem bystřiny s mléčnou ledovcovou vodou jsem dále našel již kromě z NP Chon – Kemin známých třech druhů primulek jeden poměrně velký druh, který vypadal spíše jak skleníkový výpěstek z Amsterdamu, než původní druh z přírody, ale i to je Tian - Shan. Na alpských loukách potom dominovaly kromě drobných růžových primulek žluté skalničkové tulipány. Při pohledu z dálky byly louky žluto růžové. V kombinaci se sluníčkem, hučící vodou v horské říčce a zasněženými vrcholky s ledovci na hlavním hřebenu Kyrgyzského hřbetu, které dosahují až téměř k 5 000 m n/m, učiněná nádhera. Jediným problémem nás „lenochů“, co mají k pravidelnému sportování a tím k udržování kondice postoj velmi zdrženlivý až nepřátelský, o to více však obdivující ty, co se ke cvičení přinutit dovedou, byl odhadem tak necelých 18 kg vážící baťoh. Ač jsem po letech dospěl k celkem stabilní sestavě turistického vybavení a stravy na příslušný počet dní, dalšího odlehčení se mi již nějak nedaří dosáhnout. Botanický zážitek doplnilo i setkání s několika zástupci živočišné říše. První mi do cesty přišli kozorožci a nutno říci že jsou podstatně mohutnější, než jejich evropští příbuzní. Místní mně říkali, že přiblížit se k nim v divoké přírodě je prakticky nemožné, že jsou díky lovu velmi ostražití. Namítl jsem, že na území parku je lov zakázán. Odpovědí mi byl úsměv a konstatování, že pytláci si z toho moc nedělají. Asi zejména díky blízkosti města, či prezidentské rezidence, zde park nějak funguje a pytláci zde asi nejsou. Dva odhadem tříletí kozorožci se nechali fotografovat ze vzdálenosti přibližně 10 m, větší skupina asi 20ti kusů různého stáří se cítila v bezpečí až když si udělala odstup takových 30 m.
- 15 -
Loni touto dobou v Savojských Alpách jsem si na jednotlivé kusy více než stohlavého stáda mohl pomalu sáhnout, ale tam už jde zase o ochranu přírody naruby… První večer jsem strávil na horské louce něco kolem 2 800 m n/m, kde teprve nedávno odtál sníh. Výše již nemělo ani cenu jít. Tam už byl jen sníh a kamení. Zde jsem mohl v klidu pozorovat a snažil se i natočit na kameru, další zástupce zdejších obyvatel - orla, pišťuchu a kolonii svišťů. Spíše než svišti mi nakonec pózovala asi 20 cm velká pišťucha a celkem blízko prolétnuvší orel, který sem přilétl za stejným cílem jako já, ale s poněkud jiným výsledkem. Díky ostražitosti jak pišťuchy, tak svišťů, odlétl orel s nepořízenou. Večer přišla po teplém dnu bouřka, ale déšť nebyl naštěstí nic moc. V sobotu se v dolině válely mraky, dopoledne drobně sprchlo a odpoledne začalo prosvítat sluníčko. Na vrcholcích bylo vidět čerství sníh. Sestupoval jsem pomalu dolinou a mířil k vyhlédnutému místu na pravé straně údolí, kde byl řídký porost starých smrků a také přítok z jedné z bočních dolin. Porovnávání dešifrovaných kosmických snímků se skutečností nedopadalo pro tuto moderní technologii zrovna příznivě. Tam kde jsem viděl odhadem dvou až tříhektarové přirozené porosty smrku byly vyhodnoceny keře. Podobně dopadlo i pozdější porovnání situace na již námi navštívené ploše v NP Chon – Kemin. Bude nutno prověřit, s jakou pečlivostí a erudicí soukromá firma GIS postupovala při klasifikaci. Jak známo právě přiřazení správného vysvětlení k příslušné barvě na snímku patří k nejcitlivějším operacím celého procesu a zásadně rozhoduje o úspěšnosti a spolehlivosti výsledku. Rozhoduje i doba pořízení snímků, expozice lokality atd. Faktorů je proklatě mnoho. Obávám se, že právě zde může být zakopaný pověstný psík. Jak jsem posléze zjistil z počtu starých ohnišť, nebyl jsem v zámyslu strávit v rozvolněné smrkové ředině tak cca 150 výškových metrů nad hlavním údolím noc, rozhodně sám. Vystoupil jsem na nejvyšší okraj lesa pod skalní výběžek a velká část doliny a protější, stále živé suťoviště, které se jak roztával sníh a led dlouho do noci sem tam ozývalo hlasitým hřměním, které přehlušovalo i monotónní hukot blízkého potoka i bystřiny v hlavní dolině, jsem měl jako na dlani. Pro milovníka hor a klidu to bylo idylické místo. Odpoledne jsem pozoroval párek sokolů, jak se snaží zahnat ze svého teritoria vrány, či jak se snaží něco ulovit. Potom jako by se vytratili. Překvapilo mě jejich celkem pozdně večerní vystoupení, které by se dalo nazvat oslavou obratnosti. Nad usínajícím údolím předváděli snad všechny letové kreace a lidským vnímáním světa to vypadalo jako bezstarostné létání pro radost ze života v tak krásném prostředí. Dříví na oheň jsem si opatřil ze starého padlého smrku. Překvapilo mně, jak šly celkem lehce lámat větve. To by mi náš horský smrk nedovolil. Vařil jsem kazašskou pytlíkovou polévku, kterou jsem obohatil divokou cibulí a zasněně pozoroval usínající dolinu Ala - Archa. Medvěd ani sněžný leopard se neobjevil a co se lidí týče, jsem tam byl ten den rozhodně sám. Nedělní dopoledne jsem ještě strávil fotografováním rostlin v blízkém okolí mého idylického tábořiště a pozorováním sokolů. Jak při pozorování kozorožců, tak svišťů a sokolů, se mi osvědčil malý dalekohled Silva 10x25, který jsem před Vánoci dostal od Vildy. Myslivci jistě poznamenají, že to není nic moc, ale mohu s klidným svědomím říci, že po tradičním dalekohledu 7x50 až netoužím a jsem s tímto nadmíru spokojen. Navíc mnoho neváží. Díky Vildo ještě jednou takto na dálku. Při sestupu dolinou mně už čekala jen „kontrola“ známé skupinky kozorožců a snaha zachytit při lovu v říčce skorce. Skorec je pták velkosti a barvy kosa, který žije kolem horských řek a potoků a loví různé brouky a larvy pod vodou, tak že se na několik vteřin celý potopí. U nás je již poměrně vzácný, tady zatím nechyběl u žádného potoka, či řeky. Jen ten náš, který nás vždy vítal když jsme přijížděli na chatu trutnovské lesárny v Horním Maršově v Krkonoších, má bílou náprsenku, ten zdejší, alespoň ty co jsem zatím viděl, jsou celí černí. Nutno říci, a opakoval jsem si to tento víkend mnohokrát, že s amatérským vybavením je snaha po záběrech inspirovaných dokumenty BBC, ač se stativem, poměrně dosti marná. Navíc se ke všemu přidávají zákony schválnosti. Když chcete, aby se květy pro kameru ve větru pohybovali, je klid, když chcete udělat fotografii „makrem“, tak začne vítr… Jak jsem se přibližoval po třech dnech do civilizace, potkal jsem první skupinku třech místních lidí, kteří překonali hranici obvyklého pikniku a kteří se mně ptali po nějakém vodopádu. Po přebrodění říčky u veřejného tábořiště, kde již bylo lidí jako máku, mně stejnou otázku položili další. Tentokrát šlo o dva místní a o dva očividné cizince. Z cizinců se po chvíli debaty nad mojí mapou vyklubal Ital a Němec, zástupci Světové banky, kteří zde projednávají poslední podrobnosti připravovaného a již dříve zmiňovaného projektu na zvýšení lesnatosti Kyrgyzstánu. Příjemně unavený a plný zážitků jsem si do vany vzal velkou mísu jahod s místním 6% mlékem a užíval si teplé lázně. To jsem ještě netušil, že to byla lázeň na několik dalších týdnů poslední. Druhý den ráno začala údajně měsíční odstávka teplárny.
Čas letí a řešení v nedohlednu
- 16 -
Jak již bylo řečeno jen některé věci má člověk tak říkajíc ve svých rukách. Jednou z nich je plné přizpůsobení mezinárodního manuálu místním podmínkám, za současného udržení hlavních mezinárodních zásad pro účely pozdějšího dodávání kompatibilních údajů do mezinárodních statistik FAO. Toto je vedle výcviku venkovních skupin, což je možno také svým způsobem započítávat do ovlivnitelné skupiny úloh, zároveň moje hlavní úloha v této fázi projektu. S řádným průběhem a včasným ukončením polních prací, což je také svým způsobem můj zdejší úkol, však souvisí konečné rozhodnutí o počtu měřených traktů. V rámci této úlohy, jejíž řešení již leží na bedrech někoho jiného, bylo nutno pro zdejší řídící výbor z výsledků, které zdejší „GIS děvočky“ posbíraly a daly do databáze k jednotlivým traktům sestavit nějakou přehlednou tabulku a udělat grafy. Toto je zásadní otázka pro start polních prací, která zatím nemá uspokojivé řešení, resp. obě strany stojí na svém. Počet traktů padajících do Kyrgyzstánu byl v rámci obou variant jasný, kolik jich padá do jezer a nad horní hranici lesa (3 500 m n/m), tedy jsou z ryze objektivních příčin vyřaditelné, také. Pro rozteč 10’x10’ bylo traktů 779, bez jezer a hor jich zbylo k měření 573. Pro rozteč 15’x10’ jich bylo 521, bez jezer a hor jich zbylo k měření 385. Data k posouzení obtížnosti jednotlivých traktů, sklon, vzdálenost od cesty a lesnatost, pro rozteč 10’x10’ jsme poctivě sbírali z počítačových grafických dat, pro vzdálenost od sjízdné silnice jsem dokonce požadoval přítomnost člověka, který danou oblast zná, což se mi po několika dnech v rámci možností zdejších zaměstnanců i částečně podařilo. Údaje pro rozteč 15’x10’ jsem následně procenticky přepočítal podle varianty první. Jako jednu z možností řešení jsme pro obě varianty ještě vyčíslili počet traktů, kde vzdálenost od sjízdné silnice byla větší než 8 km. Tyto trakty navíc byly většinou v místech, kde byly i sklony nad 75%, což ve vzájemné kombinaci dělá trakty dosti nepřístupné. Tato varianta předpokládala pro rozteč 10’x10’ změřit nejméně 358 traktů, pro 15’x10’ 239 traktů. Po oznámení výsledků na FAO se rozhořela e-mailová debata o využití koní, z místního řídícího výboru zase přišel návrh, že tam kde je les chtějí dělat „hustší“ variantu a tam kde není „řidší“… FAO zásadně nesouhlasí s tím, aby byly předem pro odhad potřebného času teoreticky vylučovány trakty kvůli předpokládané obtížnosti i s tím, že by pro Kyrgyzstán existovala jakási mozaika hustoty sítě. FAO stojí striktně na statistické zásadě, že je lepší menší počet ploch, ale změřit všechny, než z původně vysokého počtu ploch velké množství ploch z nějakých, jakkoli objektivně vyhlížejících, ale nakonec subjektivně postavených důvodů vyloučit. Ve své podstatě se s názory ztotožňuji i když co se týče dostupnosti po prvních zkušenostech k určité redukci, a ne malé jistě dojde, jelikož pohyb po mnoha terénech zde je životu nebezpečný a i místní jsou jen lidé a ne kozorožci. Dan mi s humorem napsal, že věří, že kyrgyzští lesníci jsou silní a že nejen koně jedí, ale také je využívají k práci, což ostatně potvrdil zdejší pravdu. Dvě, či tři hustoty sítě lze udělat v zemích, kde díky stálým geografickým podmínkách (např. poušť), není předpoklad, že se v historicky krátké době samovolně přírodní podmínky změní natolik, že by zde bylo možno vysadit les atp. Zdejší strana celou nynější inventarizaci přírodních zdrojů, podle mého postupného pronikání do problému, chápe zatím poněkud zúženě, jen jako inventarizaci lesů. Trvá na tom, že když nejde dvojí hustota, tak je nutno, pozapomínaje možná trochu na časové možnosti a využitelné zdroje, pustit se do práce v rámci hustoty 10’x10’ s tím, že i tak je to málo a s tím, že trakty mimo les je v podstatě nezajímají a trpí je jen díky FAO… Situace mimo les, tady je nutno chápat mimo les obhospodařovaný místními „leschozy“ a tím pádem i na těchto plochách může být les a keře, je zahrnut do podobných projektů ve světě proto, že jedním z důležitých cílů projektů je spolupráce mezi sektory v rámci využívání venkovské krajiny jako celku. To je i v Evropě v rámci národních lesnických programů, z objektivních, ale zejména ze subjektivních a různě politicky a ekonomicky laděných důvodů dosti tvrdý oříšek, natož zde, kde je jim nejen vlastní proces, ale i samotné slovní spojení zatím zcela neznámé…Území leschozu je jedno království, vedlejší území druhé království. Každé má své představitele a asi i vlastní zdroj vedlejších příjmů. Mezisektorová spolupráce zde bude ještě dlouhá a trnitá cesta. U mne se obě stanoviska a názory sbíhají, ale řešení musí padnout jinde. Podvečerní a večerní hodiny, či víkendy, nabraly postupně rutinní podoby - dodělávání věcí z příslušného dne pokud je potřeba, nákup, vaření, zpracovávání a uspořádávání snímků včetně postupného tvoření kompilací z jednotlivých lokalit pro osvětu zdejších lidí a pro budoucí dokument, evidence a popis záběrů z kamery, psaní poznámek a postupné sestavování těchto reportů. K tomu všemu „čučuť“ ruštiny a “little bit English“. Ohledně nákupů jsem zaznamenal v poslední době po dvou měsících úspěch. Poštěstilo se mi koupit v „mém“ tureckém obchodu Ramstore v rozpětí dvou dnů 3 kousky pravé svíčkové. Drobně podražila, ale stále nepřekročila cenu 150 Kč/kg a toho správný „antivegetarián“ musí využít. Musel jsem k tomu vždy koupit ještě necelé kilo jiného masa, ale „masožroutství“ mám s Kyrkyzy společné, tak s tím pokud nevybouchne lednička snad nebude problém. Také mě potěšily krásné jahody u trhovců, které již sice zdaleka nedosahují takového cenového rozdílu ve srovnání s námi, jako svíčková, ale jsou příjemným doplňkem stravy, která se mi zde skládá zejména z masa a výborných uzených sýrů.
- 17 -
Rozhodnutí o čekání na další fázi našich přípravných prací v zájmu bezpečnosti (stav zdejších aut) je jedna věc a plný nástup jara, blížící se léto a rozvrh polních prací věc druhá. Teploty v Biškeku běžně dosahují v těchto dnech již 35 stupňů i když na nedalekém obzoru se v mracích ukazují zasněžené vrcholky Kyrgyzského hřbetu. Na období 20. až 26. května jsme naplánovali výcvik všech budoucích vedoucích skupin v biosferické rezervaci Sary – Chelek (Žluté vědro) v západním Kyrgyzstánu v Džalabadské oblasti. Lokalita byla vybrána nejen pro svojí botanickou atraktivitu, ale zejména díky tomu, že se zde stýkají ekosystémy ze severu i s jihu země. K danému datu by již měl být opravený UAZ a tak se zdálo, že ač na nové technické vybavení z FAO a peníze FAO na oblečení nám již nic neschází.
Toktogulské polesí Cestu do biosferické rezervace Sary – Chelek jsem si prodloužil a přijal doporučení na víkendovou návštěvu sousedního toktogulského leschozu. Toktogul leží asi 350 km od Biškeku a na cestu je potřeba plánovat nejméně 6 hodin. Z Biškeku jsme vyjeli za zamračeného dne po obědě. Řidičem a velvyslancem pro styk s domorodým obyvatelstvem v jedné osobě mi byl kolega z institutu, Kapar, který má poblíž rezervace rodinu. Jeho otec byl pracovníkem rezervace a on je vystudovaný lesník. Zatím pracuje v Biškeku a práce taxátora se mu líbí. Zdejší tradice ale praví, že jako nejmladší ze synů musí poté co se provdají jeho tři mladší sestry převzít starost o sídlo rodiny. Poté co člověk opustí Biškek se hlavní cesta do jihozápadních oblastí postupně zlepšuje a až na náhodně popadané balvany na silnici v horách (některé velké jak menší auto…), neskýtá žádných významných záludností. Silnice vede přes různě velká městečka, či vesnice nejdříve rovinou asi 60 km západním směrem. Před městem Kara – Balta se v pravém úhlu obrátí na jih a dalších 100 km už vede jenom do kopce a to až do výšky 3 500 m, kde je poslední úsek stoupání přes Kyrgyzský hřbet řešen tunelem. Sestup do Susamyrské doliny již zdaleka není tak dlouhý. Široká dolina leží ve výšce přes 2 000 m n/m a končí dalším sedlem, které je nutno překonat, sedlem Apa – Bel ve výšce 3 200 m. Cestu lemují jurty místních čabanů, kteří již opustili vesnice a prodávají na provizorních pultech kumis – údajně velice zdravý nápoj, jehož hlavní součástí je kyselé koňské mléko. Nyní je jeho hlavní sezóna, která končí někdy kolem 20 července, kdy vegetace začne obsahovat nevhodné látky, které dělají tento jemně alkoholický nápoj nepoživatelný. Nabídku k ochutnání jsem odmítl již vžitou a u mých kolegou již celkem oblíbenou zdvořilostní frázičkou „spasiba, pažalsta nět,“. Co jsem ale neodmítl, byla pomoc kde se vzavšímu, tu se vzavšímu příbuznému Kapara, který potřeboval nahnat stádo asi 40 ovcí do připraveného starého náklaďáku, jelikož s nimi musel být ráno na trhu v Biškeku. Přes úpornou snahu dvou místních pastevců a nás dvou s Kaperem se podařilo při několika pokusech zahnat na korbu jen malou část stáda a to navíc až poté, co chytili jednoho z beranů a přivázali jej ke korbě. Při posledním pokusu za naší účasti navíc zase některé ovce sběhly. Jak vše dopadlo nevím, blížila se bouřka, příbuzný nám popřál šťastnou cestu a odešel pro pomoc k čabanům do jurt. Nás už potom čekal jen sešup krásným strmým údolím řeky Čičkan, která ústí do přehrady Toktogul a kde cesta vede krátce další oblastí, Talasem. Bouřku jsme nechali za sedlem a jeli vstříc modré obloze. Zatímco cesta do obou horských sedel je z lesnického hlediska velice fádní a připomíná kamenolom, je dolina řeky Čičkan pastvou pro oči. Postupně se zde objevují jak jalovce, tak smrky a hlavně jedle semjanovy a to vše doplňují keře, tisíce eremurusů a jiných květin. Bohatost údolní vegetace je způsobena tím, že kromě žuly v nejvyšších partiích, je zde i vápenec. Žula v mnoha místech sestupuje níže do údolí a eroduje podobně jako na Korsice tzv. „tafonovým zvětráváním“, což tvoří v jinak tvrdé a neoblomné hornině zvláštně bizardní tvary. Zde cestu zase lemují producenti medu. Ten jsem na rozdíl od kumisu rád při západu slunce ochutnal a následně i koupil. Toktogul je větší vesnice, průvodce uvádí menší město…, na břehu největší zdejší přehrady. Podle místních však letos přes zimu bylo „prodáno“ mnoho vody do Uzbekistánu a nádrži schází 60% obvyklého množství vody, což poněkud kazí pohled na jinak krásně modrou hladinu olemovanou nejdříve různobarevnými svahy bizardně rozbrázděnými erozí, následně potom vrcholky s věčně přítomným sněhem. To navíc přehrady přebírají přes léto úlohu hlavního výrobce elektrické energie pro zemi. Místní toto sledují s nelibostí a říkají, že vláda za peníze, z kterých stejně lidé nic nemají, jelikož se ztratí v temných uličkách korupce, prodá vše bez ohledu na budoucnost. Musí člověk sestoupit hodně hluboko a vyslechnout a vžít se do mnoha vyprávění, aby si byl ochoten alespoň částečně přiznat, že mohou existovat země a regiony, kde Ruská nadvláda, za které byl údajně alespoň nějaký pořádek (o nepravostech se díky cenzuře nikdo nedozvěděl, rodinné tragedie a ponižování národa ustupuje často ve vzpomínkách často do pozadí), byť pod vládou tvrdé železné moskevské ruky, která zde ostatně trvala od první poloviny 19. století, znamenala v jistých obdobích přínos. O to horší byl její konec, včetně období po čerstvě nabyté svobodě bez potřebných tradic a společenských zásad.
- 18 -
Po uvítání se s místním vrchním lesníkem jsem nás všechny pohostil večeří v „zahrádce“ hotelu, který mi byl místními vybrán. Stoly byly kryty před úporným sluncem nejen látkovou střechou, ale i platanovým stromořadím, což bylo velmi příjemné. Večeře, pečené skopové bylo vynikající, debata s lesníkem o jeho zdejší práci také, příchod na pokoj, resp. do vlastního hotelu, kde v jediné společné koupelně a WC netekla voda, přičemž po dobu celé večeře a povídání probíhalo zalévání místního trávníku a mladé výsadby několika smrků, již tak příjemný nebyl. Ráno naše cesta vedla na západ do doliny řeky Kara – Kulbži, odkud jsem chtěl jít k horskému jezeru Kol (Jezero) v At - Ojnokském hřbetu, kde jsem plánoval přespat a za kterým již leží rezervace Sary – Chelek. Naprosto nehostinné svahy se žlutými, asi 1,5 m vysokými eremurusy (roste jich zde údajně 15 druhů), které nespásá dobytek a proto se velmi rychle množí, byly po několika kilometrech a poté co jsme opravdu vjeli do vlastní, asi 150 km dlouhé doliny, vystřídány alespoň u řeky, bujnou vegetací listnatých stromů a keřů. V nivě řeky jsem našel sibiřské kosatce a viděl pro nás poněkud exotické vlhy, pestrobarevné ptáky velikostí odhadem něco mezi kosem a holubem, na které si dobře vzpomínám z hodin zoologie a myslivosti. Místy se mihl i dudek, kterého jsem živého také nikdy předtím neviděl. Kromě Kapara s námi jel i jeden místní lesník, údajně, jak jsem se posléze dozvěděl proto, aby vyjednal s lesníkem v údolí cestu k jezeru na koních. Cesta s baťohem horami po svých bez koní je pro místní dosti nezvyklým plánem, který se mi snažili ulehčit. Z prvních slov po příjezdu k provizornímu letnímu stavení místního lesníka jsem, i když komunikace probíhala v místní řeči, nabyl přesvědčení, že koně nebudou. Na zemi v příbytku ale bylo manželkou a dcerou lesníka rychle prostřeno k poněkud pozdnějšímu obědu. Nechybělo domácí tekuté máslo, chleba a posléze opečené brambory s kousky skopového a všudypřítomný čaj podávaný v malých kompotových miskách. Poté nás čekal s místním 55ti letým lesníkem, výstup k jezeru s převýšením cca 1 000 m. Tento číselný údaj jsem naštěstí nevěděl, ale z přehledové mapy Džalabádské oblasti a konfigurace terénu jsem tušil kde asi jezero leží a že to nebude jen tak. O tom, že půjdu sám nechtěl ani slyšet. Nakonec jsem byl rád, protože pokud by tam nebyl, asi bych cestu pod dobrém obědě vzdal a postavil stan někde níže. Pěšina vedla nejdříve střídavě po obou stranách horského potoka porostem směsi smrku, jedle a keřů. Postupně se vzdálila od potoka a vedla křovinami s eremurusy a právě rozkvétajícími třemdavami, ještě výše potom po alpských loukách s roztroušenými stromovými jalovci a smrky. V dolině jsem prvně viděl i velkokvěté, dvoumetrové, bíle, či světle růžové eremurusy. Nádhera. Na focení a točení však nebyl čas a za horka a v tempu daném místním hajným a čabanem v jedné osobě ani nálada. Snažil jsem si jen zapamatovat, kde který druh je, abych je neminul až budu sestupovat. Při jednotlivých zastávkách na odpočinek jsem se dozvěděl jak se stal z čabana hajným, on zase vyzkoušel dalekohled Silva, turistické hůlky a na pár set metrů pod jezerem i jak se nese 18 kg těžký baťoh Gemma. Baťoh by si údajně koupil menší, ale nějaký by určitě potřeboval. Tradičně se zde vše nosí v různých taškách a pytlích přes rameno a všichni z toho mají bolavá záda. Dalekohled by se mu také hodil. Před lety prý si koupil nějaký lehký čínský, ale za dva roky už s ním prý nic neviděl. Hůlky se mu také líbili, ale ty si prý udělá z lísky a třmeny s ovčí kůže. S tím nešlo než souhlasit. Dalekohled si však neudělá a z měsíčního platu 350 Kč (slovy třistapadesát), z medu a z prodeje nějakých těch přes léto vykrmených telat a ovcí jen tak neušetří. Má 7 dětí a začíná se přes léto starat i postupně se rodící vnoučata. Otázce proč neprodává něco turistům, kteří sem tam přes léto jeho letní obydlí míjejí příliš nerozumí a říká, že jsou to pro něho hosté, kteří se přišli podívat do jeho hor, těm že dává vše zdarma. Z čabana se stal hajným asi před sedmi lety, kdy za ním přišli s otázkou, zda zná všech asi 8 druhů zde rostoucích stromů a keře v okolí. Odpověděl že zná. A cesty v okolí znáš, zněla údajně další otázka. Po další kladné odpovědi mu údajně šéf zdejšího leschozu řekl, nu dobře, budeš tedy leníkem. Podle vlastních slov se postupně naučil lézt po stromech a shazovat tyčí šišky a pěstovat stromky v malé školce za letním přístřeškem. Každý rok musí údajně na leschoz dodat z vlastního úseku 10 kg semene smrku, nebo jedle, což mi připadá poněkud hodně, ale říkal to. Část semene vyseje sám a vypěstované stromky i sám sází. O jiné práci nemluvil. Těžba v jeho úseku neprobíhá. Nad jezero, jelikož je bez odtoku a leží přibližně 50 m v terénní depresi jsme dorazili po necelých 4 hodinách kolem sedmé večer. Než hajný zmizel směrem do údolí, poháněn snahou aby přišel za světla, stačil jsem si ještě objednat na zítra odpoledne 2 litry ráno nadojeného a v řece vychlazeného mléka. Stan jsem si postavil na místě, kde do jezera přitékala voda z jedné z dolin nad ním a kde byl i dostatek splaveného dřeva. Poblíž byly i stopy po loňské jurtě čabanů, kteří i letos v létě k jezeru postupně dostoupají. Kolem jedenácté vyšel měsíc, který byl kolem úplňku a okolí jezera sevřené bílými štíty mi připadalo jako scéna z nějaké romantické hry na divadle.
- 19 -
Ráno se na nového návštěvníka doliny přišlo podívat 12 volně pasoucích se koní, divokou zvěř jsem neviděl. Dopoledne jsem sbalil stan a pomalu postupně začal zaznamenávat botanické druhy v dolině kolem jezera a pod ním. Kolem jezera vládly krásné vysoké modré kosatce, jeden jejich nízký zástupce, sasanky narcisokvěté a spousta dalších druhů, kde jsem se s pojmenováním alespoň rodu chytal jen stěží. Kolem třetí odpoledne jsem za hrozného vedra dorazil k příbytku hajného a těšil se na objednané mléko. K němu byl ještě improvizovaný oběd s čajem. Chtěl jsem od něj ještě koupit med, ale ještě bylo na první vytáčení brzo. Dalo mi to velké přemlouvání, aby si ten dobrý muž vzal alespoň 500 somů za to, že se mnou šel do hor a za mléko s obědem. Pokud mne sem ještě osud jednou zavěje, přivezu mu nějaký baťoh. Příjemně unavený jsem usedl v Toktogulu ke stejnému stolu na zahrádce hotelu, snědl stejně vynikající večeři, dozvěděl se zase něco nového o místním lesnictví a posléze našel stejnou koupelnu bez vody.
Přírodní perla Kyrgyzstánu, jezero Sary – Chelek Ráno už jen u znuděné obsluhy hotelu zaplatit za nás oba s Kaparem noclehy (á 300 somů/1noc) a nějakou balenou vodu, když nebyla normální z vodovodu a mohli jsme vyrazit vstříc novým dobrodružstvím. Otázku na snídani jsem již ani nepokládal, jelikož vykolejila obsluhu již v sobotu. Naštěstí nás čekalo objíždění Toktogulské přehrady, kde kolem cesty stojí mnoho obydlí místních rybářů nabízejících pečené pstruhy. Snídaně byla královská. Naryn, největší kyrgyzská řeka, která je hlavním přítokem Toktogulské přehrady dále pokračuje sérií na sebe bezprostředně navazujících čtyřech přehrad, které ale již leží ve velice úzkém a nehostinném údolí a naší představu přehrady příliš nenaplňují. Jediné co neustále přitahuje pohled je až neskutečně modrá barva vody, silně kontrastující s vyprahlými skalami v bezprostředním okolí. Vůbec krajina na jih od Toktogulu mi připomíná televizní záběry z Afganistánu. Na rozdíl od televize tady bezprostředně cítím to úmorné vedro. O to větším zázrakem bylo, když jsme se přehoupli s naší Nivou přes „uhelné“ sedlo do doliny řeky Kara – Su. Sedlo ani na mapě sedlem není a uhelným jsem si jej nazval sám pro sebe proto, že zde je povrchový důl na uhlí. Kyrgyzstán má poměrně velké zásoby uhlí, které se všude těží povrchově. Využívá se k topení i k vaření a to i tam, kde u nás používáme uhlí dřevěné, třeba v pouličních stáncích na šašliky. Dobrou chuť. Ale zpět do doliny Kara – Su. Zde mi jako mávnutím proutku krajina zase připadala jako jihomoravské svahy kolem Pálavy, jen vinice chyběly. Mikroklima zde musí být naprosto rozdílné. Krásně zelené pastviny plné trávy s minimem eremurusů dávají dobrý základ pastvě. Také osídlení zde bylo daleko hustší, než kolem řeky Naryn pod přehradou. Prakticky celý den jsme potřebovali k tomu, abychom spatřili vrcholky At - Ojnokském hřbetu, pod kterými jsem spal z druhé strany v sobotu, ale kolem páté odpoledne jsme byli v Kaparově rodišti, obci Džilgyn a viděli potok, který nedaleko nahoře vytéká z jezera Sary Chelek. Nezbytná hostina u Kapara doma, kde jsme ale jelikož v domě nyní bydlí jen ženy (maminka a tři mladší setry), kolem prostřeného koberce uprostřed místnosti byli s Kaparem sami. Kromě interview s bratrem ředitele parku v Chon – Kemin, kde s námi seděla v „evropském“ domě i jeho manželka, se hostiny ženy nikdy neúčastnily. Jen vše připravovaly, doplňovaly a posléze uklízely. Našinci je trapně a chce jim pomoci, ale to se zde stejně jako nějaké poděkování nenosí. Říká se jiný kraj, jiný mrav, ale poděkování za vše jsem si ponechal. Snad tím nic nezkazím. Přes dvě brány zabraňující nekontrolovatelnému vstupu do rezervace, kde je nutno platit vstupné, jsme se postupně dostali do původních porostů ořešáku královského, které zde tvoří ať čisté skupiny, nebo směsi s divokou jabloní, či různými keři. Na rozdíl od mnoha oblastí je zde les, či keře téměř na 100 % plochy. S přibývající výškou, jezero Sary Chelek leží ve výšce 1 800 m n/m, ořešáky střídal smrk a jedle, keře zůstaly. Opravdu si zde podávají ruce všechny ekosystémy země. Bylo pondělí a já měl do středečního předpokládaného příjezdu našich kolegů šanci poznat okolí za jezerem. Jelikož vzhledem k příkrým svahům a skalám nevede cesta kolem jezera, jedinou možností, kromě cesty přes sedlo z vedlejší doliny, či „hřebenové túře“ přes okolní vrcholky, byl převoz plechovou motorovou pramicí. Těsně nad jezerem, je postaven díky nedávnému projektu Světové banky srub, kde budeme po příjezdů kolegů nocovat, se čtyřmi dvoulůžkovými pokoji a jídelnou. Tam jsem se pozdravili s ředitelem rezervace. Po objasnění situace a po potvrzení, že mu bylo vše včas sděleno z Biškeku, mi byl představen hajný Džakši Bek, který mne údajně na druhou stranu těch 8 km odveze. V Kyrgyzstánu má každé jméno svůj význam. V tomto případě jeho jméno znamená „Velmi Dobrý“. Ten Velmi Dobrý muž si obratem bez ostychu řekl o 2 500 somů a 5 litru benzínu, pro které briskně vytáhl hadičku a kanistr. Tento manévr jistě nedělal poprvé. Tady už sakra
- 20 -
dobře vědí co znamená turista jsem si řekl. Jelikož jsem původně nepočítal s placením hotelu a s dalšími výlohami a navíc nevěděl, co mne ještě do konce akce čeká, řekl jsem, že mám jen 1 500 a že zbytek mu dám, až přijedou kolegové. Měl jsem totiž právě těch požadovaných 2 500. Řekl něco v tom směru, že jsme lidé a že tedy jedeme. Krajinu bezprostředně kolem jezera si lze představit jako poněkud větší Belanské Tatry do jejichž středu by někdo položil 8 km dlouhé a místy až 3 km široké jezero s mnoha zálivy, s pruhovitě se po svazích šplhajícími porosty smrků a jedlí, keři, a průzračně čistou, pitnou vodu. Na druhé straně jezera byl nějaký domorodec, jehož jméno jsem zapomněl, který mne hned pozval na večerní rybu, která se již dělá a po cestě k nedalekému otevřenému srubu bez dveří, oken a štítu, kde byli ještě dva jeho bratři a jeho synovec mně představil svému běloušovi. Všichni jsou údajně „rangers“ rezervace, kteří ochraňují dolinu před pytláky. Večer jsem po snězení jedné „nárynky“, místní asi 20 cm dlouhé ryby, plné nevyzpytatelně v těle umístěných kostí dal vařit vodu na čaj. Celkem rychle jsem pochopil, že stejně jako ryba, čaj bude všech. Postupně mi dávali uříznuté spodky plastikových lahví, ve kterých podle vzhledu již byly mnohé poživatiny... Na otázku předpokládaného vůdce skupiny, majitele bělouše, o jaký čaj jde, zda o čínský, či cejlonský, jsem odvětil že nevím. Pro sebe jsem si pomyslel, že vysvětlovat mu že je to Earl Grey od firmy Ahmed London, bude asi zbytečné. Když po chvíli usrkl z nevzhledného plastiku, jen suše labužnicky prohlásil – Cejlon. Třeba to byla jen náhoda, ale když jsem doma podrobil krabičku podobnému průzkumu, musel jsem na dálku složit tomu muži obdiv, byl to cejlonský čaj. Debata se ten večer u ještě jednou, v ešusu, který se mnou nejen prožil roky skautingu, ale procestoval Evropu, Kamčatku, Aljašku i Kanadu, uvařeného čaje, odvíjela podle scénáře, který už znám nazpaměť. Kolik je ti let, 50, jó, to vypadáš na míň, kolik máš dětí, dvě, jó a proč tak málo, kolik v Čechách vyděláváš, 1 200 USD, jó, ty jsi bohatej, kolik u vás stojí beran, nevím, jak to že tak základní věc nevíš… Potom nastupuje obvykle moje vysvětlování rozdílu cen energií, bytů atp., které je doprovázeno na prvním pohledem souhlasným pokyvováním hlavou. Já se zase postupně dovídám kolik stojí žok mouky atp. Ráno jsem ještě zhlédl vyvrhování vnitřností z přibližně 20ti kg ráno nachytaných márynek, rozloučil se a směřoval proti proudu říčky vstříc bílým žulovým štítům Čatkalského hřbetu v čele doliny. Jaké bylo moje překvapení, když jsem po asi půlhodině pochodu dolinou potkal opravdové rangery. Večer a ráno jsem strávil s pytláky. Nic méně s pytláky s posvěcením správou parku. Tak už to v Kyrkyzstánu holt hodí. Kromě svišťů jsem žádnou divokou zvěř neviděl, což ukazuje na to, že tito rybí pytláci nejsou rozhodně v rezervaci jediní. Ostatně před těmi „pravými“ mě varovali i ti „praví“ lesní strážci. Ozbrojení pytláci údajně seberou turistům vše a dovolání není. Varovali mne i před medvědy, kteří údajně chodí v noci k říčce lovit ryby. Nutno dodat, že ryby, ani medvědy jsem v dolině neviděl. Zato květů velkokvětých, mléčně bílých klematisů, tulipánů, kosatců a mnoha jiných druhů mnoho. Stan jsem si postavil u kolonie svitů a postupně se snažil natočit záběry z co nejmenší vzdálenosti. Druhý den dopoledne mne k sobě pustili již na takových 15, 20 m. Ve smluvený čas ve středu odpoledne zahučel motor loďky a já jen naložil baťoh vedle známé tváře místního hajného, usedl a užíval si příjemně unaven a pln nových vjemů, krás okolní zázračné přírody. Při vystupování se ke mně Velmi Dobrý muž naklonil a řekl, že nevěděl, že nejsem normální turista a že mu nemusím nic doplácet. Po chvíli mi ještě přinesl na pokoj ve srubu večeři, obvyklou rýži s mrkví a s kousky skopového a zeptal se mě, zda mi musí vracet těch 1 500 somů. To vše bylo na základě telefonátu ministra, ke kterému se bez mého popudu postupně donesla zpráva o „výběru mýtného“. Řekl jsem mu že nemusí, ale že jak dobře ví přijíždí právě 12 kolegů z biškekského Lesprojektu, tak ať je dobře pohostí rybou a něčím tekutým. Nutno na obranu toho Velmi Dobrého muže říci, že tak učinil. Když se se mnou po několika dnech loučil, řekl, že až přijedu příště, už bude vědět, že nejsem turista. Skupina z Biškeku dorazila podle plánu, jen UAZ zůstal vzhledem k rozsahu postupně se objevujících závad v opravně a bylo nutno použít náhradní řešení v podobě soukromých vozidel. Měření modelového traktu, který ležel v údolí pod jezerem, proběhlo až na to, že první den zapomněli obě čtyřčlenné skupiny s dvěma „poradci“ z našeho vývojového týmu fixovací železné kolíky, velmi dobře. Dokonce i mnoho místních rostlin dali společně dohromady a z celkového přístupu všech zúčastněných jsem měl dobrý pocit. Myslím, že vedlejší záměr, pozvat vedoucí pracovních skupin do míst, kde mnozí nebyli a kam by se možná nikdy nedostali, aby si postupně uvědomovali jak krásná je jejich zem a v čem spočívá její skutečné bohatství, od kterého oni mají jeden z klíčů se vyplatilo. Aktivní přístup jsem cítil i při interview, které zde při teoretickém výkladu bývá normálně přijímáno s despektem a jeho význam silně podceňován. Za zmínku ještě stojí jeden z návratů z plochy k jezeru. Jelikož cesta k jezeru rozhodně není vhodná pro normální auta a stačila jim ta první cesta k jezeru v plném obsazení, používali jsme kromě naší Nivy místního GAZe. Souhrou okolností bylo jeden večer nutno GAZem odvézt 12 lidí. Když nás
- 21 -
bylo uvnitř 6 a GAS se zdál plný, nevěřil jsem, že se tam naskládá ještě dalších 6 lidí a když, tak že se vůbec rozjedeme. Vše dopadlo dobře, navíc jsem ještě zvládl zašprýmovat do chraplající vysílačky: „ ..izvenítě, zděs nikavo nět…“ Večery jsme trávili u jezerního srubu, kde poblíž má letní příbytek Sapar (Cesta), další místní lesník s manželkou. Jeho hlavní úlohou je udržovat srub a péče o množství „důležitých“ návštěvníků. Vždy na několik hodin zapnul agregát, jelikož se srubem postavená vodní elektrárna vzala při tání ledů za své, jeho žena opekla rybu a u stolu pod letitým smrkem hostil Velmi Dobrý muž taxátory vodkou. Po dobu mé návštěvy zde byla skupina Norských botaniků, po nás přijel gubernátor oblasti s asi pěti velvyslanci s doprovodem. Tady se zejména v tuto dobu, kdy v okolí kvetou divoké pivoňky, tulipány, připravují se třemdavy a v plném květu jsou růže, hlohy a endemický bílý keř Exachorda, tak říkajíc dveře netrhnou. V dobách velké ruské říše to bylo místo jen pro vyvolené, dnes sem mohou i turisté po zaplacení vstupného. Když mi místní vyprávěli, co se dělo při jejím rozpadu, stěží jsem mohl uvěřit. My jsme zvyklí z naší privatizace a vůbec z přerodu socialismu, který nedovolil být soukromým ani holičům, na něco co zcela logicky bude využívat zdravou lidskou podnikavost a nebude ubíjet osobní iniciativy hned zárodku, na ledacos. To co se tady dělo v prvních dnech, měsících a letech potom co Gorbačov „Říši zla“ pro její totální ekonomický kolaps rozpustil, se dá asi evropskými měřítky těžko vnímat, natož Evropanem popsat. Rezervaci tehdy, stejně jako veškeré instituce, řídili Rusové. Kyrkyzové vůbec byli jakýmisi občany druhé kategorie. Když třeba se dva domorodci bavili v autobuse vlastním jazykem, stalo se mnohdy, že k nim přišel Rus, napomenul je a oni museli přehodit výhybku na ruštinu. Mnoho Rusů postupně zemi opustilo. Konkrétně v rezervaci bylo údajně několik osobních aut, dva autobusy, 6 náklaďáků a traktory, z toho jeden pásák. Dnes nemají prakticky nic, ale také tu nemají Rusy. Kam tečou peníze ze vstupného do parku nikdo neví. Podlaha v místním museu přírody se rozpadá, cesty jsou erodované, Velmi Dobrý muž ale jezdí v moderním soukromém teréňáku japonské výroby… V jistých směrech se místní učí velmi rychle. Rusové všeobecně, pokud zůstali, žijí zejména v Biškeku a také se nemalou měrou podílejí na zdejším černém obchodě. Příčinou toho, že rezervace zchudla je to, že utíkající soudruzi Rusové neodcházeli s prázdnou. Ten nejvyšší soudruh údajně ukradl náklaďák i s výše zmíněným pásákem. Vůbec se nedivím, že se pan Kožený orientoval ve svých ropných plánech na Uzbekistán a Kazachstán. Místní společně s ruskou mafií jsou ale asi ještě větší šibalové než on. Po cestě do Biškeku, tentokrát 20 let starým, ale velmi komfortním Sabyrovým mercedesem, jsem pro všechny uspořádal za dobře odvedenou práci pstruhové hody v přesně před týdnem objeveném stánku poblíž přehrady. Potom už jen doplnit v Toktogulu benzín, jelikož dalších 250 km benzínka není, na vrchovištních „jailou“ (letních pastvinách) nakoupit příslušné množství kumisu a o půlnoci jsme byli doma jako na koni. Následovala zběžná studená sprcha a spánek. Pravá očista za využití všech hrnců a varné konvice proběhla až ráno. Po příchodu do práce, resp. do Internet klubu mne čekalo překvapení v podobě e-mailu z Říma, že mne nechtějí frustrovat, ale že technické vybavení díky protikorupčním opatřením FAO, patrně nepřijde dříve, než za dva měsíce. Líbil se mi přístup našeho vývojového týmu, který hned místo nadávání na FAO prošmejdil sklady a kromě foťáků, které se ovšem vyřešily záhy, zjistil, že můžeme i se stávajícím náhradním vybavením postavit bez problému 4 až 6 skupin. Je dosti trapné, že zatímco místní z toho mála co mají postupně na opravu aut peníze našli a opravy jakž takž probíhají, na vybavení od FAO se bude čekat kdoví dokdy. Na druhou stranu je nutno vidět, že za jejich touhou vyjet ven je určitě i nikoliv nepodstatná skutečnost, že jejich diety dělají od letošku nově 4,5 násobek platu a že za normálních okolností již by byli venku. V kanceláři bylo nutno ještě podrobně prohlédnout, zda jsou vyplněny všechny kolonky všech formulářů, dodělat drobné grafické úpravy formulářů, vyplnit vzorové formuláře k traktu v Sary – Chelek a tyto neskenovat. Příští týden bude postupně vše ještě jednou probíráno, promítáno na zeď a všichni vedoucí skupin si vytvoří svojí vlastní modelovou sestavu formulářů. Také je ještě nutno provést nějaké školení o rostlinných indikátorech. V jednání jsou dva místní odborníci. Jedním z nich je pan Venglovský, autor nové místní typologie. Poté snad můžeme pustit s klidným svědomím první skupiny na polní práce. Jako jeden z posledních provozních problémů, vedle znalosti rostlin, však vidím evidenci fotografií, které je nutno na příslušných místech měřených ploch pořizovat. Možnost bezpečného zálohování pořízených fotek na PC je v terénu otázka i několika měsíců. Navíc se místní velmi rádi při všech příležitostech fotí a sériově dodávané karty k fotoaparátům nebývají největší. Pokud totiž časem nějakou fotku třeba z nedostatku místa vymažete, dojde k přečíslování a veškerá evidence je v háji… Na rozdíl od času, který se dá v době pořízení do fotografie zafixovat, u čísla snímků to neplatí. No uvidíme. Biškek 6. června – 22. srpna 2008
- 22 -
Čekání na Godota pokračuje Začátek června proběhl v souladu se slavným dramatem, které bylo doporučenou četbou na lesárně v Trutnově, ale které jsem „výjimečně“ nikdy nečetl. Tedy alespoň se domnívám, jelikož ze zadaného díla si pamatuji jen to, že oba tuláci, Vladimír i Estragon čekají na Godota, který však stále nepřichází. Čekali jsme na zprávu z Říma a zároveň já osobně jsem očekával, že místní ředitelka institutu, paní Veněra, bude ve volném čase aktivně řešit problém „osvěty“ v oblasti stanovištních rostlin. Godot v podobě poněkud alibistického dopisu z FAO nakonec přišel, botanická osvěta nikoliv. Postupně jsem ke svému překvapení zjistil, že pokud se příslušný člověk jinému nedovolá, znovu to nezkouší do doby, než se po tom začnete znovu pídit. Prostě funkce mezinárodního konzultanta je opravdu spíše o hlídání a sledování celého procesu, než o vnášení nějakých konkrétních odborných znalostí do procesu národní inventarizace. Na druhou stranu je ale potřeba, aby člověk měl znalosti jak z obecného lesnictví a principů inventarizace, tak z oblasti DPZ, databází, GIS atp. Některé kroky se podaří, jiné, ať již díky vnějším okolnostem, či nedůslednosti konsultanta, která je však také podmíněna nutným „diplomatickým“ vystupováním, se prostě nezdaří. Botanickou osvětu jsem neuhlídal. Paní ředitelka prostě nepovažovala neznalost svých lidí v oblasti botaniky za podstatné a proto bez větších zábran odjela na dovolenou a problém neřešila. Ještě nutno dodat, že o to horlivěji řešila budoucí nákup stanů, oblečení a dalších věcí z fondů FAO. FAO podmiňuje nákup jakýmsi výběrovým řízení, kde je nutno předložit cenové nabídky minimálně 3 obchodů. Všeobecně známým faktem je že s rozpočtem desítek tisíc dolarů je v Biškeku možno mnohé a zabránit možné korupci je iluzorní. Na druhou stranu spacáky, oblečení, stany, či železné stabilizační kolíky z roxoru je nesmysl kupovat v zahraničí. V zemi, kde výplata zdaleka nestačí na rozpočet rodiny by to člověk i nějak pochopil, pokud by to bylo v přijatelných mezích a kdyby na druhé straně byla nějaká kompenzace v podobě pracovních aktivit s cílem posunout celý proces k úspěšnému cíli, ale to se v tomto případě nenastalo. První rozpočet nabídky byl nepřijatelný a ceny ze tří požadovaných obchodů se lišily jen symbolicky. Abychom dostali proces do přijatelných mezí, pro ceny jednotlivých komodit jsme museli s Danem stanovit přibližné limity. Ceny byly těsně pod horní limitující hranicí a i nyní byly téměř stejné… V silách našeho týmu bylo dotvořit metodiku, proškolit jednotlivé vedoucí pracovních skupin, či jejich zástupce v oblasti obecné metodiky inventarizace a vybavit jednotlivé skupiny tím, co bylo v institutu k dispozici. Byla to poněkud obstarožní a různě poškozená pásma, 7 poměrně moderních GPS a 7 výškoměrů Sunuto a rozmanitá kolekce fotoaparátů. Institut zajistil přesunem financí z jiných fondů nákup stanů, spacáků a terénního oblečení. Koncem června se díky provizornímu řešení postupně rozjížděly pracovní skupiny do jednotlivých oblastí Kyrgyzstánu. Návrh, aby se sběr dat z jednotlivých oblastí země řešil postupně, tak aby se zjednodušila práce kontrolní skupiny a vůbec logistika celého procesu, paní ředitelkou přijat nebyl, a tak bylo zaděláno na další problémy. Jak jsem již naznačil, v polovině června přišel dopis z FAO, který alibisticky posvětil hustší síť zkusných ploch 10’x10’. V dopise se nejprve podrobně rozebíraly důvody, proč nelze v Kyrgyzstánu připustit dvojí síť a až v úplném závěru stálo, že pokud na to země má, bude jistě lepší 10’x10’… Místní si z toho vzali jen tu část o hustotě sítě a vůbec nevzali na zřetel neutěšenost podmínek s vozidly a vůbec stavem podmínek v zemi. Prostě rozhodli o pracnější variantě bez jakýchkoli znalostí o metodice a tím i o pracnosti a ceně celé inventarizace. Nutno poznamenat, že FAO platí jen náklady, týkající se technického vybavení a poradců, provozní náklady jsou úkolem místních orgánů. Je jasné, že každá drobnost, které se přenese z teoretického předpokladu, či přání, do provozních podmínek, by se měla zvážit z pohledu nákladů a účelnosti. To se však z mého pohledu nestalo. Není to však jen problém Kyrgyzstánu. Prakticky všechny naše úpravy navržené do ústředí FAO byly zamítnuty. Největší problémy vidím v nutnosti měřit každý strom na ploše (d1,3 + výška), jeho vzdálenosti od začátku plochy a vzdálenosti od osy 250 m dlouhé plochy včetně redukce svahu, což by se mohlo klidně vyřešit následně v počítači. V podmínkách původních horských pralesů na strmých svazích těžko řešitelný problém. Hlavním důvodem je údajně případná rekonstrukce plochy, pokud se nenajde železný stabilizační kolík pro příští měření. Poněkud hypotetická představa, obávám se… Jelikož se Dan v prvních dnech praktických měření chystal přijet, nechával jsem konečné rozhodnutí na dobu, až sám pozná zdejší terén a věřil, že ho to přesvědčí. Druhým závažným problémem je interview, které se musí podle teorie FAO vztahovat na každou sekci pokryvu země. Problém je v tom, že institut by rád věděl pokud možno co nejpřesněji, kolik procent země je pokryto tím kterým druhem pokryvu podle kategorií, které již v zemi při taxaci používají. Jde zejména o typy lesů. Na druhé straně místní obyvatelé těžko rozlišují jednotlivé kategorie, kde se třeba jedná o lesy ořešáku vysazené uměle, přírodní, či ve směsi s jabloněmi, hruškami, či meruňkami atd. I vedoucí jednotlivých pracovních skupin nacházejí hranice velmi subjektivně, natož potom pastevci bez vzdělání. Když jsem usiloval o to, aby interview, kde se zjišťuje
- 23 -
např. sklizeň produktů, bylo možno pořizovat jen na úroveň listnatý/ jehličnatý, což by podle mne stačilo, bylo mi řečeno, že jsme si neměli udělat tolik sekcí pokryvů. Těžko se ubránit pocitu, že se teoretici snaží aplikovat stůj co stůj svoje teorie do praxe v zemích, které na to nejsou naprosto připraveny a navíc nehledíce na přírodní podmínky. Navíc kategorie vznikaly v době, kdy tu ještě byl Dan. Tyto země musí nést podstatnou část nákladů na celý proces a nutno podotknout, že podobné informace nemáme ani v Evropě. Z března a dubna jsem měl nafoceno mnoho květin, u kterých jsem v některých případech znal rodové jméno, u mnohých však ani to. Jelikož bych rád podpořil jejich základní botanické a typologické znalosti a jako vedlejší produkt svého působení rád obrátil pozornost místních lidí k jejich botanickému bohatství, pokusil jsem se spojit s cílem po jejich určení s typologem polského původu panem Venglovským. Je odborníkem na ořešákové lesy a hlavním autorem připravovaného prvního vydání kyrgyzské lesnické typologie v rámci švýcarského projektu. Získal si mne poznámkou, že má v knihovně českou knížku, kterou často používá. Při bližším ohledání jsem v ní objevil Atlas lesů od pana profesora Jeníka. V oblasti určení botanických druhů jsem se však k cíli neposunul. Ani kolegyně pana Venglovského nebyla to pravé ořechové. Její chyby v určování botanických taxonů byly na první pohled patrné. U pana Venglovského jsem se také při sestavování seznamu půd a rostlinných indikátorů seznámil s botanikem z oblasti Džalal–Abad, Uzbekem, panem Zakyrem Chodžajevem. Ten ale odlétal na 5 týdnů do Švýcarska, tak byl pro mne více méně ze hry. Až kontakt s geobotaniky z místní akademie věd mne posunul žádoucím směrem. Pan doktor Ionov s manželkou byli ti praví. Starší geobotanici, kteří celý profesní život prožili v Kyrgyzstánu se ze zájmem pustili do určování mých fotografií. Vytvořili jsme oboustranně výhodnou symbiózu. Oni nemají již možnosti cestovat a pořizovat fotografie, já nemám potřebné znalosti. Poskytl jsem jim všechny své záběry k volnému použití a oni mi postupně květiny určují. Již letos se dostanou některé fotografie do dvou publikací. K dnešnímu dni mám určenou polovinu rostlin. Před vlastním výjezdem proběhla v pracovně ředitelky institutu krátká porada, resp. její monolog o tom co kdo musí letos zvládnout. Bez bližších znalostí vlastní technologie a obávám se i podmínek v terénu v té které oblasti, navíc bez ohledu na sice teoretické, přesto však s maximální snahou o objektivitu připravené údaje o náročnosti jednotlivých zkusných ploch, Veněra bez problémů zadávala po vzoru svých sovětských předloh pro všechny skupiny úkoly do konce sezóny. Navíc dodala, že tolik peněz do údržby vozidel bylo dáno letos poprvé a nechce slyšet o problémech… Poté proběhlo několik dotazů na věc, která je i zde až na prvním místě. Místy jsem byl mimo plně, to když se diskuse odbývala v kyrgyzštině, místy jsem se drobně chytal, když se objevila ruština. Na závěr diskuse paní ředitelka dodala, že pokud se to někomu nelíbí, může jít a to vše těsně před výjezdem ven, s výše uvedenými úkoly a více méně nepojízdnou flotilou vraků na krku. Dva nejschopnější již druhý den do práce nepřišli a Kubanovi dalo v dalších týdnech dost práce je do procesu opět vrátit. Po poradě mi vše objasnil Kuban. Paní ředitelka totiž v loňském roce a nutno dodat že údajně ne poprvé, slíbila něco, co nemohla splnit. Pro práce na inventarizaci slíbila diety 16 USD na den, přičemž v té době byly zákonem přiznané diety přibližně ve výši 4 USD. Pro letošní rok zákon upravil diety na 8 USD, což bylo sice 100% navýšení, ale jen polovina slíbeného. FAO v podobných projektech na diety ani na platy nepřispívá. Vysněný předpoklad paní ředitelky pramenící z neznalosti způsobil roztrpčení zaměstnanců, i když i tak diety přes sezónu pozvedly měsíční finanční příděl zaměstnance oproti zimnímu období o více než 400%. V této době se také na jiném místě Biškeku dopracovávala pravidla velkého zalesňovacího projektu pod Světovou bankou. Za 8 mil USD by se v období 10ti let mělo zalesnit 18 000 ha půdy. Na první pohled určitě dobrý počin. Problém vidím však v tom, že po rozpadu SSSR neexistují žádná pravidla pro přenos osiva. Program nepočítá s přenosem moderních školkařských technologií, ale stojí na nákupu sazenic od drobných pěstitelů. Pokud půjde o výsadby rychle rostoucích topolů v obcích pro účely rychlé produkce palivového dřevo, není v tom velký problém. Pokud však půjde o zalesňování s cílem opravdového zvednutí lesnatosti země, která byla radikálně snížena za II. světové války, je to vážný problém. Už dnes se projevují chyby z minulosti, kdy do země putovalo osivo borovice lesní kdoví odkud. Borovice jsou ve většině případů polámané a na první pohled geneticky nevhodné pro výsadbu do horských podmínek. S projektem bez zajištění evidence osiva se dá do budoucna očekávat ještě větší prohloubení problému. V tomto období také postihla Kyrgyzstán ztráta národního hrdiny. Zemřel všeobecně uznávaný a ve světě známý spisovatel Chingyz Aitmatov. Kromě psaní se po nabytí samostatnosti angažoval i politicky a byl kyrgyzským velvyslancem při EU, NATO a UNESCO. Jeho pohřeb byl celonárodní událostí. Za zmínku z tohoto období ještě stojí jedna veřejná událost. 5 června se v Biškeku konalo u příležitosti světového dne ekologie slavnostní shromáždění s výstavou fotografií dokumentující různé ekologické projekty a doprovodným kulturním programem. Slavnost byla i příležitostí k rozdání
- 24 -
mnohých ocenění, jejichž množství je poněkud devalvovalo, což mi sice trochu připomínalo doby minulé, ale na druhou stranu je pozitivní, jakou pozornost dni věnují. V prvních dnech července jsem zde měl také návštěvu. Kolega Jarda Tymrák, který pracuje v Ženevě pro Panevropskou certifikaci lesů se rozhodl s několika přáteli zdolat v rámci dovolené několik tianšanských údolí. Nějak jsem si popletl datum a den jejich příjezdu a tak o den dříve, než jsem očekával zazvonil mobil a oni stáli na nádraží. Naštěstí to nebylo daleko, tak vše dopadlo dobře. Nákup map, registrace na policii, kde nikdo nevěděl co v prvních dnech s vízovou povinností dělat, zběžná prohlídka města a odpočinek v mém 1+1. Myslím, že nás tam ten den spalo 7. Před odjezdem do terénu bylo ještě potřeba si vyřídit vízum, které Kyrgyzstán pro Českou republiku od prvního července zavedlo. Zvláštní způsob, jak pozvednout cestovní ruch…
Konečně do terénu V půli července jsme s kolegy Kubanem, Sabyrem a Nurgazem konečně vyjeli na Jih do oblastí Osh a Talas, kde byly cílem tři pracovní skupiny a jejich úvodní zaškolování. Nejjižnější oblast, Batken, při hranicích s Tatžekystánem, kde už začíná pohoří Pamír mi byl zapovězen, jelikož jsem neměl vízum do Uzbykystánu a silnice z dob jedné velké země vedla uzbeckými enklávami, které kvůli nerostnému bohatství v podobě zemního plynu v oblasti leží. Výjezd byl postupně odkládán a to už díky tradičním problémům s vozidly. Podobně se od konce června rozjížděly práce i v dalších oblastech. Celkem postupně vyjelo 7 pracovních skupin. Teprve nyní se naplno ukazovaly různé problémy se zařazováním krajiny do jednotlivých kategorií, hledání hranic, evidence fotografií, interview… První zastávka byla v oblasti Džalal–Abad. Oblast ve které leží v jednom ze západních hřebenů i Sary–Chelek je známá největší rozlohou původních porostů ořešáku královského ve světě, což sebou nese i různé endemity, jak z oblasti flóry, tak fauny. Místy jde o čisté porosty ořechu, jinde jde o směsi s dalšími listnáči, jako jsou jabloně, hrušně, meruňky a mnoha keři. Vše na příkrých stráních a i zde z mnoha míst s výhledy na ledovce a celoroční sníh na vrcholcích okolních hřebenů Tien-Shanu. Do Džalal–Abadu jsme dorazili po celodenní cestě kolem desáté večer. Poté co jsme se propletli uličkami a v obstarožním sídlišti objevili ten správný dům, kde jeden s bytů patřil sestře kolegy Kubata, vedoucího zdejší pracovní skupiny, nastal nezbytný rituál čaje a v této době i melounu. Myslím, že tolik melounů jsem nesnědl za celý život kolik za letošní léto. Poté se prostor na podlaze stal noclehárnou a ač bylo pod střechou i v noci nesnesitelné horko a do doby kdy vypnuli proud se nedalo kvůli komárům otevřít okno, s usnutím po dlouhé cestě nebyl problém. U skupiny jsme nechali Sabyra a sami s Kubanem a Nurgazem ráno pokračovali dále na jih do oblasti Osh. Cestou do jedné z obcí v údolí řeky Jasu, kde bydlí další vedoucí skupiny, jeden z mála starších zaměstnanců institutu, Mukanbek, jsme nemohli nezastavit v Özgenu. Město leží v oblasti obývané uzbeckou menšinou, díky čemuž zde byly v roce 1990 nepokoje, které však naštěstí neměly dlouhého trvání. Dlouhou historii města ležící nad širokou planinou řeky Kara-Darya dokumentují zápisy z čínských kronik z druhého století našeho letopočtu. O rozvoj města se zasloužilo hedvábí, bylo jedním z hlavních center Hedvábné stezky a ve dvanáctém století dokonce centrem státu Karakhanid. Z té doby stojí ve městě památka sestávající z mausolea a minaretu odkud je krásný pohled na celé město a meandry řeky se zemědělsky využívanou nížinou. Při pohledu na sever a východ spíše tuším než vidím další horská pásma Tien-Shanu. Podle mapy tam ale jsou. Město je také známé svým uzbeckým tržištěm. Statisíce melounů, žoky s rýží, balíky s bavlnou, sušené meruňky, buráky, pistácie…, tržiště je plné plodin, které se v okolí pěstují. Dále je zde ke koupi vše od špendlíku přes oblečení, boty, nábytek až snad po pověstnou lokomotivu… Na rozdíl od Biškeku jsem zde jako Evropan působil opravdu exoticky. Tady už je to ta pravá střední Asie. Jeden místní maník v typickém muslimském oděvu mne tam oslovil s otázkou zda jsem z Ameriky. Ačkoli jsem odpověděl zamítavě, moc jsem si nepomohl. V krátkém monologu mi vysvětlil, že vše kromě islámu je špatné a on má podle koránu všechny nevěřící, které potká zabít, jelikož je v džihádu. Myslím, že uprostřed tisíců lidí by to až tak daleko nedošlo, ale byl jsem celkem rád, že jsem tam byl s Kubanem a Murgazem. Jinak byli ale všichni přátelští a všemožně se mi snažili něco prodat a děti se stále chtěly fotografovat. Ve velké hale s ovocem a zeleninou všeho druhu se jedni prodávající družně baví, jiní leští, či do pyramidy staví jablka, broskve či rajčata, jiní v úmorném vedru pospávají klidně na pultech, v regálech pod nimi, či prostě jen tak na zemi. Ve městě jsou i dvě pili, které řežou výhradně topol, jelikož zde v okolí nic jiného neroste. Myslím, že by náš bezpečnostní technik podobný zážitek nepřežil. Jedna skupina dětí různého věku ve větnamkách navalovala kmeny ke katru, druhá odebírala prkna.
- 25 -
Ačkoli Mukanbek pracuje v 600 km vzdáleném Biškeku, jeho rodina bydlí v jedné z vesniček v dolině řeky Jasu v oblasti Osh. Mukanbek je ten, co nás s Danem před výjezdem do terénu v březnu poučoval o dodržování časových termínů Kyrgyzy. Přes letní sezónu se snaží být někde poblíž, přes zimu dojíždí k rodině tak 1 x za 5 až 6 týdnů. Před pečlivě udržovaným domem je poměrně veliká zahrada s mnoha druhy jabloní, vlašským ořechem a různými druhy meruněk. Jeden ze stromů dává tak sladké plody, že se džem podle vyprávění jeho ženy nemusí ani přislazovat. Podél malého potůčku, který tu všude rafinovaně teče prakticky přes všechny zahrady ve vesnicích a přináší tak do vyprahlé krajiny život a domácnostem užitkovou vodu, roste řada topolů, ze kterých se zde dělá vše včetně krovů. Jiné dřevo, kromě ovocných druhů a ořechu ze zahrad zde v blízkém okolí prakticky není dostupné. Okolní svahy jsou holé, jen s ojedinělými pistáciemi. Z hlediska sadovnického by zahrada potřebovala velmi silný výchovný až mnohde obnovní zásah, jelikož je Mukanbekovi pravidelný průklest proti mysli, ale odpočinek na drátěné posteli pod příkrovem zeleně neměl chybu. Pro školení pracovní skupiny sestávající kromě Mukanbeka ze dvou místních chlapců a jednoho řidiče byla vybrána plocha v sousedním údolí na řece Zerger. Při hledání prvního bodu pomocí GPS jsme vzbudili v jinak poklidné vesnici rozruch. Místní představitelé se hned živě zajímali co že se to u nich děje. Jejich zájem poklesl, když zjistili, že jim nejdeme opravit jejich děravou silnici, ale dohodli jsme si alespoň termín interview. Trakt sice neležel ani částečně v lese, což byl jinak pro demonstraci pracovních postupů můj základní požadavek, ale jinak zde byla jak silnice, tak řeka a zastavěné plochy s hospodářskými plodinami, pastvinami a sady v okolí. Celkem rychle se ukázalo, že Mukanbek se s pracovním manuálem dosud příliš neskamarádil. Navíc musí řešit problémy s UAZem, který se během našeho pobytu stal nehledě na opravy v Biškeku opět nepojízdným… Tady bude mít náš kontrolní, ale z počátku spíše „vzdělávací“ tým sestávající z Kubana, Sabyra, Bakyta a Deniše ještě mnoho práce. Interview s vlastníky pozemků a na místním úřadě probíhalo v místním jazyce, tak jsem z toho moc neměl. Pro místní je ale podobná událost příležitostí na venkovním „podiu“ návštěvníky pohostit čajem, domácím chlebem s různými druhy zavařenin a polotekutým, někdy však poněkud nažluklým máslem, či hustou smetanou. Tam už jazykové bariéry nejsou tak silné tím spíše, když jsou kolem vždy roztomilé děti. V Džalal-Abadu jsme se sešli se Sabyrem a rozloučili se s Nurgazem, který pokračoval naší Nivou do nejjižnější oblasti Kyrgyzstánu, do Batkenu. V Batkenu byl původně slibovaný vůz i s řidičem, ale po týdnu utekl jak řidič s autem, tak vedoucí skupiny. Nurgaze, který sám před nedávnem po konfliktu s paní ředitelkou dával výpověď, nyní jel zachraňovat situaci. Pro nás přijela nová Niva s řiditelčiným osobním řidičem. Na základě zoufalé situace s vozidly v institutu ji koupil švýcarský projekt, ačkoli předem avizovali, že jejich účast v inventarizaci bude spíše technologické povahy. Řidič byl bývalým osobním řidičem dnešního prezidenta v dobách, kdy tento dělal guvernéra oblasti DžalalAbad. Z té doby mu zůstaly majáčky, které měl na střeše, jelikož Niva ještě neměla všechny dokumenty a číslo bylo z nějakého jiného auta. Postsovětský duch všemocné policie je v Kyrgyzstánu více než živý a majáčky při průjezdu kolem častých policejních kontrol byly nezbytné. Jinak jsem ale pochopil proč jsou auta v institutu v takovém stavu. S novým vozem jel tento „profesionální řidič“ při plném zatížení stále na plný plyn, mnohde mu nevadila ani červená na semaforu, dírám ve vozovce se vyhýbal jen občas… V Talasu jsme bydleli u rodiny Nadyra, vedoucího skupiny. Rizoto se skopovým a vodka byly vedle stovek much hlavními „aktéry“ večerů na typickém „podiu“ pod střechou za domem mezi hospodářskými přístavbami. Nadyrův otec je místní učitel a jeden večer přišel i jeho dnešní kolega, předchůdce Veněry na postu šéfa institutu. Ačkoli původně geograf to byl on, kdo s pomocí švýcarského projektu v roce 1995 vykřesal institut z ničeho a celý první rok pracoval dokonce bez mzdy! Všichni mí nejbližší kolegové mu údajně vděčí za vše, co znají a umí. Vrchnost se mu za to po politických změnách v roce 2005 náležitě odvděčila… Ve 40 km vzdáleném národním parku Besh-Tash (Pět kamenů) jsme řešili údajné nesrovnalosti v poloze traktu na mapě ve vztahu k údajům GPS. Těžko říci kde je zakopaný psík, možností je mnoho, ale Viktor se dušoval, že chyba v tiscích ploch do map být nemůže, tak snad bude vše v pořádku a jde jen o subjektivní dojem, či o náhodnou chybu operátorky. Park byl vyhlášen zejména pro výskyt kyrgyzské endemické jedle (Abies semenovi). Opět krásné hory plné květin, na pastvinách koně, skot, ovce, jurty pastevců a trakty k měření v nedostupných svazích. Zde jsem prvně slyšel něco jako zvonek na krku jedné z ovcí. Při bližším ohledání jsem zjistil, že to nebyl klasický zvonek, jaký známe ze Slovenska, či z Alp, ale provrtaný píst z nějakého motoru. Ani jedné skupině jsme nemohli vzhledem ke krátkému času věnovat patřičnou pozornost, ale tak už to někdy chodí.
Návštěva z FAO
- 26 -
Z naší cesty na jih jsme se museli vrátit za občasných světel „záchranných“ majáčků v noci z 20. na 21. července, abychom se tam mohli v příštím týdnu opět vrátit. Ve stejnou noc totiž přilétli z Říma i Dan s korejským kolegou, kterému jsme vzhledem ke složitosti jeho jména říkali HK (Ejč-Kej), aby se seznámili se začátkem venkovních prací. Také jsme doufali ve vyřešení problémů s dodanými GPS, které sice dorazily z USA, ale jelikož na dodávce byla adresa na kancelář FAO a ne na UNDP (rozvojový fond OSN), který jediný je osvobozený v zemi od dovozní daně, nastaly problémy. Během jejich mise a ani do mého odletu koncem srpna se však nic nevyřešilo, ačkoli jsme vše urgovali a to jak zde, tak v USA. Navíc přišlo i další technické vybavení, jako jsou pásma a kompasy, ale opět se špatnou adresou. Opravdu jsem si připadal, jako by to byl pro FAO první projekt v historii. HK prošel několika manažerskými posty v jihokorejském lesnictví a nyní je jako první Korejec v lesnické části FAO v Římě. Jeho post platí Korea, s cílem posílit vliv. Kyrgyzstán byla jeho první služební cesta a uvedl se na ní velmi příjemným počinem. Díky průtahům s financemi od FAO se jako největším problémem ve výbavě venkovních skupin ukázaly digitální fotoaparáty. Poté co se to HK dozvěděl položil na stůl 600 USD na tři chybějící aparáty a problém byl vyřešen. Peníze nešli z jeho osobního rozpočtu, ale z nějakého korejského nadačního fondu, ale to je jedno. Dělat to nemusel. V prvních dnech jejich návštěvy jsme postupně navštívili zástupce FAO při Ministerstvu zemědělství pana Apasova, ministra pro oblast lesnictví a ochrany přírody pana Davletkejdieva, kterého jsem již znal z dříve popisovaného semináře a „subotniku“ a jeho státního tajemníka pana Čingužijeva a nakonec i státního tajemníka při Ministerstvu pro místní rozvoj (jak bychom asi řekli u nás) pana Fatachova. Ten jako jediný projevil zájem seznámit se s průběhem venkovních prací a sliboval, že nás v příštích týdnech navštíví. Asi si uvědomoval, že ačkoli jsou projektem pověřeni lesáci, více informací, resp. vůbec první informace, projekt přinese o situaci mimo plochy leschozů. Lesáci již díky sedmnáctileté podpoře Švýcarska informace z území leschozů a různých chráněných území mají. Ze schůzky jsem však odcházel se smíšenými pocity, jelikož podle jeho vlastních slov je jeho osobním vzorem Stalin za kterého byl údajně ten pravý pořádek. Tuto zemi na cestě ke standardní demokracii ještě čeká opravdu dlouhá cesta. Hlavním aktérem více než 2 500 km dlouhé cesty do oblastí Talas a Džalal–Abad se, jak se brzy ukázalo, stal náš „dopravní“ prostředek. Byl jím asi třicet let starý UAZ, který na první pohled nevypadal nejhůř a asi by po něm hráblo nejedno museum vojenské techniky, nic méně už první den bylo podezřelé, že i pro rovině pro něj byl nejvyšší rychlostní stupeň při obsazení 5 pasažéry problém. Původně jsme měli cestovat novou Nivou, ale ta stále neměla potřebné dokumenty. V Talasu, centru stejnojmenné oblasti jihozápadně od Biškeku, jsme se ubytovali v místním hotelu. Restaurace nefungovala, proč také, když jedinými hosty byla nějaká finanční kontrola z centrální banky, která přijela na rozdíl od nás v úplně nových Mitsubishi Pajero a my tři. K neskrývané radosti HK jsme si udělali piknik na balkóně. Vaření na mém horském vařiči pro něj bylo velmi exotické. Dan měl nějakou zvláštní dietu, při které mohl v podstatě jen ryby, fazole, některé druhy zeleniny a ovoce, my s HK jsme si dali pytlíkovou polévku a ochucené těstoviny. Závěr debužírování obstaral tradičně meloun. První den jsme strávili opět v národním parku Besh-Tash, kde se naplno ukázaly jazykové bariéry. V Biškeku jsem rozuměl Danovi, že si zapomněl goratexovou bundu. Když ve výšce 3 300 m.n.m. přišla bouřka a k vydatnému dešti se přidaly i kroupy, vyšlo najevo, že to v Biškeku byla otázka, zda si ji má sebou vzít… Švéd si vzpomněl na domov a vše s glancem zvládl. HK byl také v pohodě, jelikož v předzvěsti pohromy „vyfasoval“ v jedné s jurt zimník z ovčí kůže. Večer před domem lesníka níže v údolí, kdy Kapar, který přerušil šéfování jedné ze skupin a dělal nám se svým vozem řidiče, hrál na tradiční kyrgyzský hudební nástroj kamus (třístranná kytara bez pražců a dutiny) a k tomu zpíval jednu písničku za druhou, bylo již dobře – sice chladno, ale sucho. K večeři jsme měli pstruhy z místního potoka, což bylo plně v souladu s Danovou přísnou dietou. Kolem vody řádí nepůvodní norci, kteří stavy pstruhů decimují, ale nějaké nám nechali… Třetí den naší mise jsme si vyhradili na přesun dále na jih ke Kubatovi do vesnice Pravda, kde jeho rodina po desetiletí bydlí. Jde o oblast endemitních porostů ořešáku královského (Juglans regia). Počítali jsme, že když vyjedeme kolem deváté, do šesté tam musíme být. Již před prvním sedlem, kterým jsme se museli vrátit do Susamyrské doliny se plně projevily problémy našeho vozu. Cesta do sedla byla postupně prokládána snahami Kapara s Kubanem s tím něco udělat. Problém byl očividně v rozdělovači. Jelikož jsme po ranním telefonátu věděli, že Niva od Švýcarů již má všechny potřebné dokumenty, zavolal Kuban paní ředitelce, aby nám jí poslala. Ta mu však ranní informaci zapřela a poradila ať si poradí sám. Můj následný telefonát ukončila dokonce bez vysvětlení. Vyzval jsem k zatelefonování jako nejtěžší kalibr Dana, ale ten odmítl s tím, že musí být diplomatický… Časem jsme se dozvěděli, že kromě toho, že měla ještě svoje služební auto s řidičem, poslala ten den Nivu na druhý konec země. Cestou jsme žádali o pomoc u lesníků a navštívili několik místních opraven. Všude v opravnách, a to mají velmi daleko do těch na které jsme zvyklí doma, se divili, kdo že nás to
- 27 -
poslal s takovýmto museálním kouskem na tak dlouhou cestu a navíc se zahraniční delegací. Nejen že jsme do šesté u Kubata nebyli, ale s prasklým uchycením alternátoru, což byla v problémech s vozem novinka, se opravdu pokračovat v 11 hodin večer posledních 150 km nedalo. Pod světly liduprázdné benzinové stanice jsme rozkrojili další meloun a čekali na auto od Kubata. O půlnoci světla tradičně zhasla. V jednu po půlnoci jsme se rozloučili s Kaparem a ve tři jsme byli v Pravdě. Dan s HK a Kubanem šli spát do vyhřátého domu, já jsem dal přednost spánku pod baldachýnem starých ořešáků. Po celodenním horku a stálém čekání u silnice to byl balzám na tělo i duši. Ráno jsem vysoukáním se ve slipech ze spacáku způsobil mírný rozruch mezi dámskou částí, obvykle co do členů, na kyrgyzském venkově rozsáhlé rodiny. Přímo jsem nic nezaznamenal, ale po chvíli přišel Kuban a řekl něco v tom smyslu, že Kubatovy sestry s maminkou a nějakou tetou nemohou připravovat snídani, že tady jsem na „Jihu“… V Biškeku by to asi někoho nerozhodilo, ale tady je to jiné. Kontrolní trakt byl si 15 km od vesnice směrem do hor a vzhledem k nočnímu dobrodružství jsme se pod něj dostali až kolem poledního. Dan i HK odmítli připravené koně, já se podobného dobrodružství nezřekl. Naposledy jsem seděl na koni na Ransku při praxi na střední škole, když jsem jej jel ke kováři okovat. Libor byl dobrák, kůň na tahání dřeva. Jel jsem bez sedla, jen s přehozenou dekou a stal jsem se atrakcí pro všechny okolo. Zde to bylo jiné. Kůň byl se sedlem a tudíž se třmeny, ale čekala nás cesta terénem. Ač některé úseky koník překonával s nelibostí, vzdálenost podle GPS asi 4 km, výškový rozdíl z údolí byl přibližně 800 m, jsme do 3 odpoledne zvládli. Obvyklý sklon, mnoho stromů a ještě více keřů, k tomu znatelná nervozita družstva z přihlížejících. K místním byl Dan milostivý, já nepřímo „diplomaticky“ schytal, že v technologii není měření vzdálenosti a rozteče od osy pro každý strom, včetně přepočtů redukce na sklon. Dalším naším cílem byla oblast Sary Chelek, kde jsme chtěli přátelům z FAO ukázat náš cvičný trakt z května. Kapar dorazil s přivařeným alternátorem a my následujícího rána vyrazili. Zpočátku se zdál i rozdělovač celkem v dobré kondici, což se ale po prvních 200 km změnilo a my zůstali opět na rozpáleném asfaltu uprostřed bavlníkových plantáží. Sultan, Kubatův řidič a bratranec v jedné osobě s malou dodávkou Daewoo, kterou má institut na letní sezónu pronajatou, nás opět vytáhl z bryndy. Ačkoli v kopcích bylo nutno motor polévat vodou z potoka, malá dodávka byla lepší než nic. Ještě nás čekala pokuta od policie za nějaké nesrovnalosti v dokumentech k vozidlu a kolem desáté večer jsme byli před domem ředitele biosferické reservace jako na koni. Jaká byla moje radost, když jsem před domem viděl teréňák „přítele“ Džakši Beka, který měl dům u jezera, tedy v cíli naší cesty. Vzpomínaje na naše „milé“ loučení v květnu, jsem se s ním snažil přivítat jako s přítelem a za přítomnosti pana ředitele jsem jej požádal o to, abychom poslední úsek cesty, navíc když se blížila bouřka, za které bude cesta k jezeru pro naší dodávku prakticky nesjízdná, mohli překonat jeho Toyotou Prado. „Velmi dobrý“ muž nasadil kamennou tvář a jeho odpověď byla zamítavá s odkazem, že veze náklad. Kuban poté utrousil něco o tom, že on se nikdy nezmění a vše přežije. Přežil všechny ředitele od osmdesátých let a je nepsaným pánem reservace. Nahoře se po strastiplné cestě dodávkou v začínajícím dešti ukázalo, že nákladem myslel deset nějakých litrových láhví… Sultana při návratu navíc přepadli pod jezerem nějací opilci, kterým došel benzin a své auto zachránil jen tím, že jim dal nějaký svůj benzin. I to je „zapovědnik“ po kyrgyzsku, do kterého údajně nikdo bez povolení nesmí. I když od minule, jak sám Džakši Bek řekl věděl, že nejsme normální turisté, převoz lodí na druhou stranu jezera nás stál opět 1 500 somů. Setkání a dvě noci u Sapara, místního hajného však byly milé. Při návratu z protější strany jezera dorazil i unavený, ale vždy dobře naladěný Kapar s UAZem. Když auto překonalo tuto cestu, musí být ž v pohodě, říkal jsem si. Opak byl pravdou. UAZ se definitivně rozsypal u Tash-Komiru v dolině řeky Naryn. Do Biškeku zbývalo přes 500 km. Návrh, že nepojízdný vrak, který byl institutu pronajat nějakým přítelem ministra, necháme na místě, ať si s ním poradí sám vlastník, což bude nejlepší příklad katastrofální situace s vozidly, u Veněry neprošel. Nezbývalo než vzít si taxík jen pro nás čtyři a nechat Kapara opět svému osudu. Za věrné služby jsme jej alespoň odměnili dalším švýcarským nožem. Do Biškeku cestoval UAZem další dva dny, poslední kilometry jej táhli na laně… Ne že bychom nějak pásli po komfortu, ale taxík v podobě Audi 100 z devadesátých let byl zadostiučiněním za strasti naší cesty. Ráno se paní řiditelka tvářila jako by se nic nestalo a z ostudy kabát jí pranic nevadil. Na chodbě jsem navíc potkal pana Burchanova, náměstka ministra pro ochranu přírody (dříve ministr pro LH a OP), který se ptal jak dopadla cesta. Jak jsem byl všeho plný, vše jsem mu stručně, ale barvitě vyklopil a poukázal na obecný problém s vozidly u skupin. Jen se usmál a prohlásil jako před časem paní ředitelka „to nic, oni už přivykli“… Před odletem kolegů ještě paní ředitelka, coby národní šéfová projektu, zinscenovala setkání řídícího výboru projektu, kde byli i zástupci z jednotlivých zainteresovaných ministerstev. Výboru předsedal státní tajemník, pan Čingužijev. Dan se připravoval na konstruktivní projednávání
- 28 -
personálních problémů, či problémů s vozidly a finančními prostředky, ale dočkal se jen přehlídky toho, jak je nehledě na očividné problémy všechno v pořádku. Sovětský odér opět zavanul.
Závěrečný desert Od příletu do země jsem stále slýchal a slova v tištěném průvodci to jen potvrzovala, že vedle rezervace Sary-Chelek je nejkrásnějším místem oblast kolem stejnojmenného jezera, jezera YssykKul. Osud tomu chtěl, že mi vyšla cesta za dvěma skupinami v této oblasti a za Kaparem v Čujské oblasti na konec mého pobytu a Kuban prohlásil, že to bude pro mne takový „závěrečný desert“. Kontrakt mi končil 8. srpna a já plánoval do odletu 22. srpna pobyt v horách, ale vzhledem k pozdržení venkovních prací jsem drobně změnil plány a vše propojil. Pokud bych to takto neměl naplánováno, musel bych asi žádat o prodloužení kontraktu. Plán byl takový, že prvních deset dní srpna budu se Sabyrem a Denišem u dvou skupin v oblasti Yssyk-Kul, potom mne nechají pár dní v horách, kde ovšem také vzhledem k nutnosti pokračovat v prověřování vyhodnocených kosmických snímků a pořizování dalších fotografií místních stanovištních rostlin bude pobyt z části pracovní a nakonec pro mne přijede Kuban s další novou Nivou, kterou zcela výjimečně koupí v těchto dnech FAO a cestu ukončíme u Kapara. Problém jsem cítil jen v tom, že pokud se Sabyr, který z oblasti pochází, zastaví u každého svého známého, nikam nedojedeme a budeme mít problémy s játry... 2. srpna jsem po pár hodinách jízdy z Biškeku prvně spatřil jezero, které je takovým „mořem“ Kyrgyzstánu, zejména pokud opar zakryje horské hřebeny, které lemují jezero jak z jihu, tak ze severu. Druhé největší horské jezero světa (300 x 60 km) ve výšce 1 600 m.n.m je bez odtoku a je tím pádem mírně slané. Je tak velké, že ovlivňuje i klima ve svém okolí, vyrovnává extrémní teploty. Na dně se postupně nacházejí zbytky dřívějšího osídlení svědčící o vývoji regionu a postupném stoupání hladiny. Se skupinou pod vedením vždy usměvavého, Mirbeka jsme se setkali v obydlené oblasti na jihovýchodním břehu jezera v obci Barskon. Trakt ležel částečně na pozemcích bývalé agronomky místního kolchozu, paní Rae Tologonové s rodinou, částečně na území dalších vlastníků. Že jde o výjmečnou ženu bylo patrno hned od příchodu na pozemky. Všude pořádek, který tak kontrastoval s okolím a to nutno dodat, že oblast Yssyk-Kul je na tom o poznání lépe, než zbytek země. V rámci interview jsme se dozvěděli, že již za Gorbačova si vzala rodina do pronájmu přes 6 ha půdy, na kterém pěstuje sazenice ovocných stromů. Řízky a očka mají z odrůd celého světa a používají již vše z vlastních matečnic. Paní Rae kromě prodeje sazenic pořádá pro ty, co si sazenice koupí školení a semináře, to již bez peněz, z prostého entuziasmu a snahy po pozvednutí regionu. Paradoxem je, že v takto úrodné oblasti není jediný závod na zpracování džusů, kompotů, či marmelád. Jelikož i zde je nutno úspěch po zásluze potrestat, chce jí místní úřad pronajatou půdu, na kterou má smlouvu do roku 2025, odebrat. Po rozpadu SSSR se s danou skutečností mnozí těžko srovnávali, pili ještě více než dříve a doufali, že ráno bude vše jako dříve – životní úroveň nic moc, ale nemusím na nic myslet a hlavně to „nic“ mají všichni v okolí. Postupně si však někteří lidé začali uvědomovat, že takto to asi dále nepůjde a v oblasti vhodné pro pěstování ovoce, hlavně meruněk, začal hlad po půdě. Samozřejmě po půdě obdělané, jelikož ta ostatní stojí mnoho námahy při odklízení enormního množství kamenů. Při interview na místním úřadě snahu o sebrání půdy paní Rae popřeli. Je jasné, že když vzdálenost našich traktů je přes 20 km, nemůžeme odhalit vše, ale problém paní Rae jsem použil jako krásný případ, kdy náš projekt může ukázat na problémy mezi vlastníkem a místními úřady. Viděl jsem v tom i vhodné místo pro návštěvu státního tajemníka, pana Fatachova. Paní ředitelce se obecně plán návštěvy pana Fatachova z „konkurenčního“ ministerstva nelíbil, ale já jsem v jeho zájmu viděl precedens pro ostatní vrcholné představitele a silně jsem o jeho návštěvu usiloval. Vše se však, jako za starých dob, muselo řešit ne přímo, ale přes paní ředitelku, které jsme museli se Sabyrem mnohokrát volat a dojednání schůzky urgovat, čímž jsem nechtěně vystavoval Sabyra její nelibosti. Nakonec v sobotu 9. srpna nepřijel pan Fatachov osobně, ale jeho „zmocněnec“ pro oblast Yssyk-Kul, nic méně prezentace naší technologie, přínos výsledků projektu pro tento úsek státní správy a nakonec i prezentace problému rodiny paní Rae se myslím docela vydařila. Doufám, že poslouží nejen paní Rae k udržení pozemků, ale i k získání Nivy pro projekt, která údajně „nečinně“ na jejich ministerstvu leží, což nám již při setkání v Biškeku řekl pan Fatachov a zde jsem to jen připomenul. Navíc, jelikož se dívám na zemi nejen očima lesníka, ale také evropského turisty, či turistického průvodce, jsem slíbil paní Rae kontakt s firmou vlastnící hotel Asia Mountains v Biškeku, která pořádá cesty po Kyrgyzstánu a takový oběd, či večeře s noclehem v krásné jurtě v sadu paní Rae, či přímo v jejím rozsáhlém domě a navíc i koupelí v jezeře, by jistě bylo pro evropské turisty atraktivnější, než zastávka v jakékoli „gastinice“ při silnici. Na břehu jezera nás jeden den zastihla pořádná bouřka. Ve stanu jsem si připadal opravdu jako u moře. Ráno bych si přál být v horách. I od jezera ze vzdálenosti 20 km se vrcholky zdály díky
- 29 -
vzduchu po bouřce velmi blízko a byly plné zářivě bílého, čerstvého sněhu. Čekalo nás však setkání s druhou yssykulskou skupinou pod vedením kolegy Nurgazeho. Po cestě jsme navštívili karakulský leschoz se školkou a vzorovou školku s podporou Švýcarů ve spodní části údolí Arashan. Tato druhá školka je opravdu příkladem pro ostatní a navštívil ji letos dokonce i prezident země. Sabyr se ukázal jako perfektní znalec své oblasti a „společenská“ setkání s místními lesníky byla přiměřená. Jednou jsme hledali nějakou restauraci za účelem oběda. Dvě neměly nic k jídlu, pak jsme nějakou vynechali a zakotvili jsme ve třetí. Sabyr si objednal nějaké místní jídlo ze skopového, já si objednal pstruha. Při čekání jsem pozoroval dění v lokále. Zaujal mě chlap, který reklamoval pivo. Jeho ruštině jsem rozuměl, což mi naznačovalo, že to nebude rodilý Rus. V duchu jsme si kladl otázku, kdo že může reklamovat pivo? Po chvíli jsem od stolu, od kterého se ten muž zvedl slyšel: „tak kolik těch piv chcete“? A byl jsem doma. Těch pět chlapů byli krajané. Myslel jsem si, že jde o turisty, o které zde v sezóně není z naší země nouze. K mému překvapení to ale byla parta hydrogeologů o kterých jsem slyšel kdysi v rádiu a těsně před cestou i od pana profesora Jeníka. Byla to neuvěřitelná náhoda, jelikož jsem se s těmito lidmi chtěl setkat již doma před cestou. Nebyl však čas a tak jsem v duchu děkoval předchozím hospodám, že nám neměly co nabídnout a vůbec mi nevadilo, že mi v té zdejší místo pstruha přinesli lososa a nenechali si to vymluvit. Jejich projekt financovaný českou stranou v rámci zahraniční rozvojové pomoci se zabývá monitoringem vysokohorských ledovcových jezer a ochranou obyvatelstva před možnými katastrofálními následky povodní vzniklých případným protržením morénových hrází. Blíže pro zájemce na www.geomin.cz . Nocleh při cestě za Nurgazem dohodl Sabyr ve výzkumné stanici lesnického institutu z Biškeku, která v podobě arboreta, založeného v roce 1959 a další dobře vedené školky leží jen několik kilometrů nad údolím Arashan. Odpoledne jsme tam zastihli ještě účastníky typologického školení z řad místních úřadů. Propojování lesníků s místními komunitami, kdy si doposud každý hraje na svém pomyslném písečku je velmi dobrým krokem. Pozdní odpoledne a večer, kdy dorazil i Nurgaze se skupinou, jsme strávili všichni společně s ředitelem stanice, jeho přítelkyní, docentkou z university a místním správcem ve společnosti nezbytné vodky a melounu. Bylo mi divné, že v tak krásném místě nemají žádné venkovní sezení a celou dobu jsme stáli u přineseného rachitického stolku. Prostě to zatím nikomu nescházelo. Nějaký pozitivní pocit z „krásna“ tu zatím příliš neznají a nevnímají. Jelikož jsme věděli, že zde budeme minimálně ještě jednu noc, zeptal jsem se na pilu a nějaký „postradatelný“ strom. Druhý den stačila hodina a půl, ochotní nosiči, něco somů ušetřených z diet a večer již bylo nejen sezení, ale i stůl, navíc plný grilovaných kuřat, domácích salámů, melounů a nějakého toho pití, čímž jsme se odvděčili za poskytnutý asyl. Kluci ze skupiny vyprávěli mimo jiné o problémech měření v horách, o nedostupnosti traktů při horní hranici lesa a o krávě stržené medvědem, kterého vyrušili u debužírování… Sabyr se ten večer rozhovořil o své rodině, která žije v Lipovce, poblíž jezera již několik generací. Sabyrův tatínek pocházel původně ze čtrnácti dětí. Když se jeho otec vrátil z Velké vlastenecké války, resp. přijel na týdenní dovolenou, bylo jich doma jen šest, osm jich zemřelo hlady a zimou. Dovolenou dostal za to, že zatknul Němce, ze kterého se vyklubal vysoký důstojník. Původně si myslel, že je Němec mrtvý, jelikož viděl jen boty a nohy od kolen dolů na nějaké stříšce kůlny u plotu. Jelikož jeho boty byly rozervané, oměřil si zběžně velikost a jal se je Němci sundávat. Jaké bylo jeho překvapení, když „Němec „obživl“. Když po příjezdu domů zjistil jaká je doma situace, šel na 3 dny pomáhat do kolchozu při sklizni, za což obdržel vědro pšenice a na čtyři dny odešel do hor, aby přitáhl alespoň dva kmeny na topení. Nakonec se rozhodl k zoufalému činu a celou noc držel pravou ruku v ledovci, aby se díky omrzlinám vyhnul frontě. Při prověrce v armádě mu doktor zabodával jehlou pod nehty, zda nelže… Na jednu stranu byl rád, že něco cítí, ale nesměl na sobě nechat nic znát. Poté jej odeslali do vojenského pracovního tábora na Ural. Tam jej v dole postihl zával a ochrnul na polovinu těla. Doma jej manželka tianšanskými bylinkami postupně uzdravila, ale chodit a něco dělat mohl jen v noci, aby se neprozradil. Takto přečkal poslední měsíce války. Oblast Kyrgyzstánu nebyla válkou přímo zasažena, ale děsivou situaci v „zázemí“ tehdejšího SSSR dokresluje to, že z jeho dětí válku nakonec přežily jen tři, Sabyrův otec a jeho dvě sestry. Sabyr se narodil v roce 1965 a svého dědečka si velmi dobře pamatuje. Jako starý a vážený válečný veterán vodil děti k jezeru se koupat. Dětství v Kyrgyzstánu je však více než hry a koupání, povinnost starat se o dobytek. Jednou byl Sabyr tak zabrán do fotbalu, že zapomněl na svou denní povinnost, jít napojit jejich býka k místní říčce. Povinnosti se ujal dědeček. Když si to Sabyr uvědomil, běžel rychle na pastvinu a potom k řece. Nikdo neví jak se vše semlelo, ale Sabyr našel dědečka ve vodě bez známek života. I takto končí ti, co přežili tankovou bitvu u Kurska. V sobotu jsme navštívili teplé prameny, kterých je v Kyrgyzstánu přes 700, ale jen malé množství je jich využíváno. Ty navštívené byly v podobě čtyř starých van a velkých rezatých trubek. Prostředí hrozné, zvláště když jsem si vzpomenul na obdobné dary přírody v Ovronaz ve švýcarském Valisu, požitek pro těleso však stejně příjemný. Po koupeli jsme pokračovali do doliny Jety-Ögüz a
- 30 -
cílem cesty byl dřevěný domek místního lesníka ve výšce 2 500 m.n.m., kde definitivně končila cesta pro auta. Osobně jsem si na několika místech myslel, že to nemůžeme projet, ale Sabyr se opět osvědčil. Údolím se valila kalná voda, jako následek nedávných bouřek a tání ledovců v závěru údolí, které končí vrcholky kolem 5 000 m.n.m. Před třemi dny v bouřce v údolí spadlo několik stromů, z toho jeden tak nešťastně, že srazil náhodně projíždějící Nivu s rodinou do rozvodněné řeky. Výsledkem byli tři mrtví, z toho jeden malý chlapec, kterého ani nenašli. I takový dokáže být Tien-Shan. Po večeru u pětiwattové žárovky zásobované z baterií, která získává energii z malého slunečního kolektoru na střeše a noci ve společnosti francouzsko-italské čtveřice turistů mě čekala aklimatizace v podobě túry do závěru hlavního údolí. Problém Tien-Shanu a asi všech podobných rozsáhlých pohoří je v tom, že údolí jsou bez konce, resp. už, už se zdá, že máte závěr údolí a tím je nejčastěji ledovec na dosah, ale po dvou hodinách je obraz stále stejný... Šli jsme společně s nocležníky a postupné překonávání řeky a potoků obstarával za 500 somů hajný na koni. Škoda že nebyla taková viditelnost jako před nedávnem bezprostředně po bouřce. Ledovce i pětitisícové vrcholky, jako by se zvedaly přímo ze smrkových porostů na dně a po stranách krásného údolí, ale byly v poměrně hustém, mléčném oparu. I tak to bylo impozantní. V pondělí se do doliny vydal náměstek ministra pro lesní hospodářství, pan Mamatov. U hajného přesedl na koně a jel posoudit vhodnost a účelnost postavení dřevěného mostu v místech, kde nás včera převážel lesník na koni. Zajímavé o čem všem zde musí rozhodovat takové šarže. Krátké pohoštění v lesníkově domě, bylo vhodnou příležitostí prezentovat náš projekt a další apel na podporu institutu z hlediska dopravních prostředků. Nikdo ze zodpovědných si totiž plně neuvědomuje, že je rozdíl mezi běžnou prací institutu při vypracovávání lesních hospodářských plánů, kde je pracovní skupina několik měsíců na území jednoho leschozu a pohybuje se v terénu bud pěšky a nebo na koních a mezi prací na inventarizaci, kde se každý týden skupina přesouvá o mnoho kilometrů. Zbylo trochu času i na polemiku, která se otevřela nedávno u pana ministra. Ten jako ekolog obhajoval zákaz holosečí a vůbec malé využívání místních lesů coby zdroj suroviny a tvrdil, že je jedno, zda dřevo získají z místních lesů, nebo jej dovezou z Ruska, jelikož cena je stejná. Srovnává nesrovnatelné, jelikož místní dřevo těžené způsobem sanitárních těžeb, tudíž dřevo „drahé“, je srovnáváno s cenou dřeva z holosečí, kde je možné využít mechanizace i když je dřevo zatíženo náklady na dopravu. Úplně je při tom přehlíženo, že využíváním místních zdrojů se dá pracovní příležitost místním obyvatelům údolí při těžbě, zalesňování, či při jeho zpracování, kde je navíc jiná možnost zaměstnání prakticky nulová, čímž se podpoří jejich kladný vztah k lesu, který jim přinese obživu. Je zajímavé, že Švýcaři, ač zde mají za 17 let díky finančním injekcím do místního lesnictví v podobě mnoha milionů dolarů velký vliv, toto se jim zatím prolomit nepodařilo. Po odjezdu pana náměstka jsem obdržel koníka, lesník přivázal za sedlo mojí Gemmu se vším nezbytným na týdenní pochod horami a vyrazili jsme podél potoka do jednoho z četných údolí pod sedlo Teleti, které leží ve výšce přes 3 800 m n/m. Minuli jsme několik dřevorubců zpracovávající polomy, jež jsem znal již ze včerejška, kteří zrovna svačili a bavili se nějakou karetní hrou, několik rodin pastevců v jurtách, stáda koní a skotu. V místě, kde cesta uhýbá strmě do kopce a odklání se tak od hlavního potoka mi lesník oznámil, že zde cesta pro koně končí, dále že je to už moc kamenité. Ačkoli mne to poněkud zaskočilo, Sabyr mluvil včera o cestě až do sedla, dal jsem lesníkovi odměnu za doprovod a za ubytování v podobě 1 000 somů a přemýšlel co s načatým dnem. Dojít přes sedlo do dalšího údolí do míst, kde by se dalo stanovat již nestihnu, tak bude nejlépe postavit stan a věnovat se fotografování květin, což šlo zatím ze hřbetu koně špatně. I ranní cesta do sedla byla plná krásných květin, jejíchž fotografování zabralo mnoho času i když v těchto výškách již nešlo ani tak o stanovištní rostliny cenné z typologického hlediska, jako o snahu dokumentovat všechny nalezené druhy. Vlastní sedlo Teleti bylo čirým „kamenolomem“ kde kromě žuly, svorů, rul a těch několika nejvytrvalejších rostlin nebylo prakticky nic. Navíc drobně pršelo a tak jsem se sestupem do karakolského údolí příliš neotálel. Šel jsem podle mapy a snažil se jí držet. Cesta podle ní vedla po levém břehu potoka, ale když se blížilo pásmo keřů, cesta se postupně rozvětvovala a ztrácela až nakonec zmizela úplně. Pěšiny v pastvinách jsou zrádné, jelikož často nejde o cesty užívané lidmi, ale pouze zvířaty. Já měl, jak už to tak bývá, dvě možnosti. Buď se vrátit a hledat tu správnou cestu, nebo se pokusit projít. Zvolil jsem druhou možnost i když jsem si byl vědom, že to nebude jednoduché. Z pohledu dopředu bylo jasné, že mě čeká překonání velkého výškového rozdílu na poměrně krátké vzdálenosti. Kromě velmi prudkého svahu, keřů, které mnohé byly ostnaté a tak byly pro přidržování nepoužitelné, bylo nutno obcházet i mnohé vápencové skalky. Místy se již také vyskytovaly smrky. Atmosféru dokresloval i hukot vody mezi velkými balvany, tak 50 metrů pode mnou. Místy se mi zdálo že jdu po nějaké pěšině, patrně od zvířat, která se však v zápětí ztrácela, nebo mířila přímo vzhůru, čímž byla nepoužitelná. V jednom místě jsem však našel i obal od bonbónů. Ne že by kůň neměl rád sladké, ale obvykle si cukrovinky asi sám nerozbaluje, což mi dávalo naději, že někdo se v dané oblasti sem tam pohyboval. To že ale správná cesta vede od hranice souvislého
- 31 -
keřového patra po druhém břehu jsem v té chvíli nevěděl. Konečné vysvobození přinesl až souvislý smrkový les a zejména první pařezy. Svah byl sice stále prudký, ale byla zde již jistota, že odsud vede cesta k civilizaci. Nejbližší civilizace znamenala rodinu čabanů (pastevců) v hlavním údolí. S prvními kapkami jsem za pomocí nadšených dětí, že se v jejich okolí něco děje, postavil stan a uvařil večeři v podobě ochucených těstovin. Místní, asi šestiletá holčička nemohla pochopit, že jdu po horách bez chleba. Potom odběhla, myslel jsem, že kvůli začínajícímu dešti, ale po chvíli mi malý kousek chleba přinesla a říkala, že bez něj přece nemůžu zůstat. Bylo to po dvou dnech v divočině krásně lidské. Ráno pršelo a jak to tak v horách bývá, vypadalo to že už nikdy nepřestane. Rychle jsem sbalil věci a seznámil se s dalším koníkem. S čabanem jsem si vyjednal, že mne na koni doprovodí na horní hranici lesa v jednom z bočních údolí, které vede pod jezero Ala-Köl. Bylo ale nutno překonat řeku. Most přes řeku v podobě dvou klád, asi 2 km po proudu, nebyl vhodný pro koně a bylo nutno sestoupit do širší části údolí. Již při cestě dolů jsem litoval výškových metrů a to jsem ještě nevěděl, co nás čeká za vodou. V nižší části údolí se ale ukázala na obzoru modrá obloha a místní čaban odhadoval, že je tak za dvě hodinky po dešti. Pod peřejemi ve strmé části údolí se horská bystřina rozlévala do širšího řečiště, což byla první možnost k brodu. I tak se mnou koník prošel vodou tak, že jsem jí měl po kolena a moje goratexové pohorky mi byly rázem na nic. Teprve za brodem však nastalo to pravé martýrium v podobě stoupání prudkým svahem s řídkým lesem a keři bez cesty až na stezku, která vedla od mostu ze dvou klád. To celé stále ještě za deště. Výškový rozdíl jsem odhadoval minimálně na 300 m. Koňské řeči nerozumím, ale jeho ržaní mělo rozhodně nějaký negativní význam. Na hranici lesa můj kůň již opravdu odmítal pokračovat, a to i když čaban přenechal svého koně synovi a jal se osobně toho mého vést. Prudké stoupání od řeky v hlavním údolí, která jsou charakteristická pro začátky místních bočních údolí, jsem měl za sebou, déšť pomalu ustával a já se vydal úzkou kamenitou cestou mezi keři dál pěšky. Smrkové porosty zde poměrně přesně korespondovaly s vyhodnocením družicových snímků. Asi po půl hodině se objevilo sluníčko a malý srub bez dveří s ohništěm, který se přímo nabízel pro usušení a případné přenocování. Upoutalo mě na něm to, že měl komín ze dřeva. Svahy kolem byly pocukrovány čerstvým sněhem. Během dne do místa dorazili ještě dva Švýcaři z Neushatelu s třemi místními nosiči a průvodci, kteří si výpravou do hor zpestřili svojí šestiměsíční cestu z Kambodže do Kazachstánu na kole. Jeden nosič stojí 1 000 somů na den a na začátku cesty jeho baťoh váží údajně 30 kg. Kromě neskutečného množství jídla měli sebou i příbory a prostírání. Také přišel nějaký turistický oddíl Rusů. Druhý den bylo krásné slunečné počasí a výstup k jezeru ve výšce 3 500 m.n.m. byl sice obtížný, ale na rozdíl od minulého výstupu do sedla Teleti plný krásných výhledů. Okolí jezera je již bez keřů, ale jeho tyrkysová hladina a ledovce kolem vše vynahradí. Mezi kameny roste mnoho horských květin, včetně hořců a tisíců protěží. Do sedla nad jezerem je nutno ještě vystoupat dalších 360 metrů. Moc krásnějších míst jsem ve světě neviděl. Svah pod sedlem je ze sypké hlíny a dolů to jelo jako na lyžích. O to více jsem litoval ty, co to jdou opačně. Utábořil jsem se u první vody, která však přes noc zmizela a objevila se až kolem jedenácté, až zase začalo hřát slunce. Další sestup do doliny Arašhan byl již bez problémů, mapa byla tentokráte v pořádku a ve správném místě mě převedla přes horskou bystřinu na pravou stranu, kudy pokračovala stezka do hlavního údolí. V místě zvaném Altyn-Arašhan jsou horké prameny a čtyři domy z čehož jeden patří lesům a dva fungují jako turistické základny, kolem kterých je podle potřeby možno postavit stany. Jak jsem se tak blížil k civilizaci, z kapsy jsem vytáhnul malý papírek od šéfa lesů z dolní části údolí pro jakéhosi Valentina s výzvou, aby mi poskytl asyl. Domníval jsem se, že Valentin je místní lesník, ale byl to omyl. Je to jak sám říká „turoperátor“, který poskytuje ubytovací služby v Karakolu, šedesátitisícovém centru oblasti, dopravu UAZem krkolomnou cestou a ubytování se stravou v přibližně 40 km vzdáleném Altyn-Arašhanu. Také zajistí koně a poradí do jakého horkého „istočniku“ zajít. Po předložení papírku jsem byl povýšen z běžného turisty na „člena rodiny“, což sebou neslo privilegium sedět s místními v kuchyni, být tak v centru dění a poznat, jak to v takové „ruskokyrgyzské“ komunitě chodí. Sympatický, prošedivělý Valentin, kterému jsem hádal tak něco přeš šedesát, je bývalý trenér motokrosařů a díky spolupráci s výrobci strakonických motorek ČZ má k Čechům zvláštní vztah. Česky sice neumí, ale rozumí psané češtině, jelikož 30 let překládal aktuální články kolem motokrosu z našeho časopisu Svět motorů. Jeho dřevěný jednopatrový hotel v Karakolu má zajímavou atmosféru. Každý pokoj je v jiném stylu, jeden v kyrgyzském, druhý v ruském, další v čínském, či japonském. Nábytek dělal Valentin sám. Také ve městě pěstuje 2 lamy a deset jaků s cílem je jednou mít přes sezónu v jeho hlavní základně v Altyn-Arašhanu. Jak mi připadal pro oblast přirozený, ale lama? Valentin mě ale zaníceně vysvětloval, že na starých skalních kresbách, kterých je v různých částech země několik tisíc, jsou vyobrazeny lamy zcela zřetelně, tudíž nejde, ač se nám to zdá dnes
- 32 -
divné, o nic nepřirozeného. Valentin je vůbec velmi podnikavý a s výše zmiňovanou paní Rae ostře kontrastuje s jinak laxním přístupem většiny obyvatel. Zmiňuje se o něm i známý turistický průvodce Lonely Planet. S provozem turistické základny mu pomáhají dva mladíci, kteří zajišťují zejména dopravu turistů mezi Karakolem a Altyn-Arašhanem. O kuchyň se starají tři děvčata. Kromě hlavního domu patří Valentinovi v Altyn-Arašhanu ještě jedna jurta a malý zděný domek s prosklenou stěnou s výhledem na pětitisícový vrchol „Pik palatka“ s mohutnými ledovci v závěru údolí. Malý domek údajně postavil za dva týdny. Potřebných 1 000 USD mu na něj věnoval nějaký jeho známý, filosof z Biškeku, který tam jezdí každý rok na pár dní rozjímat. Prosklenou stěnu se stejným výhledem má i hlavní základna s kuchyní a společenskou místností v přízemí a ložnicemi v podkroví. Valentin zatím nemá „vlastní“ teplé prameny, kde by se mohli koupat jeho turisté a musí je posílat za konkurencí, ale to by se mělo brzy změnit. Pod jeho domem mi ukazoval u hlavní řeky místo, kde tekla vlažná voda. Plánuje najít hlavní pramen a postavit obdobu tří srubů, které jsou několik set metrů proti proudu a kryjí tak asi 2x3 m velké vybetonované bazény, ale na rozdíl od nich také s výhledem, i když díky terénu ne na ledovec, ale na řeku v bezprostřední blízkosti a krásný smrkový les na protějším svahu. Mluvili jsme také o tom, že by bylo hezké, kdyby jen část bazénu byla zastřešena a aby udělal ještě jeden bazén v rámci řeky se studenou vodu. Rád bych Valentinovi nějak pomohl a na příští rok zorganizoval na zvelebení jeho základny nějakou pracovní četu, případně vybral na další srub. Uvidíme, údolí a jeho okolní by se jistě líbily všem milovníkům hor. Do údolí jsem přišel v pátek večer a podle původního plánu jsem se tam měl setkat s Kubanem v další nové Nivě a pokračovat k poslední pracovní skupině. Když Kuban nedorazil ani v neděli, vydal jsem se s Valentinem a několika turisty do Karakolu, kde byl mobilní signál, abych prověřil situaci. Telefon však vzal jen Kubanův šestiletý syn, který mi řekl, že tatínek někam odjel, ale že neví kam. Doufal jsem, že za mnou a rozhodl se ještě čekat. Čas se však zkracoval. V Biškeku bylo nutno ještě něco málo dodělat a v pátek jsem odlétal. Na místním tržišti jsem nakoupil pro všechny něco na večer, podobně jako v případě výzkumné stanice a věřil, že se nejpozději zítra uvidím s Kubanem. V místním obchodu jsem spatřil Staropramen, tak jsme se rozhodl, ač jako černá ovce českých lesníků pivo sám nepiji, několik lahví koupit. Jaké bylo moje překvapení u kasy, když jsem zjistil, že české pivo tu stojí více, než 40% vodka – pivo 68 somů, vodka 50. Nutno dodat, že nejlevnější vodka, kterou jsem tu viděl stála myslím 30 somů. Cesta UAZem údolím mezi kameny je spíše horor, než co jiného. Navíc začínalo pršet a díky mlze a nadcházející večeru nebylo ani nic vidět. Pár kilometrů před cílem zastavil Valentin svou čtyřkolku, kterou dostal od Kanaďanů, kteří tu v horách těží zlato a na které mimochodem dokazoval, že chlapi jsou dětmi v každém věku. Přes zamlžené sklo jsem viděl, jak jde ke skupince lidí, stavějící stan. „Richarde pojď, to jsou Češi“, volal na mne Velentin. Stavění přerušili a i oni dostali „privilegium“ pobývat v kuchyni a ten večer jsme jako národnost byli v přesile. Ke slovu se dostala i kytara, jen na tržišti jsem měl všeho nakoupit víc. Když ze mne opadla únava po několikadenním pochodu, nadchl mě Valentin svým entusiasmem a zápalem pro postupné zvelebování objektu. Ze svého místa na úzké nepohodlné lavici jsem v protějším regále mezi nějakými hadry, kytarou, spacáky a staženým svištěm zahlédl odříznutou malou smrkovou bouli. Z podobných březových jsem se na trutnovské lesárně od pana profesora Moravce naučil dělat mísy na ovoce, ořechy a jiné „přírodniny“, které vhodně doplňují nádhernou kresbu nádorů. Na otázku, co s tím bude dělat řekl že neví. Po krátkém rozhovoru, kdy Valentin nevěřil, že jde něco podobného bez upnutí motorovou pilou udělat a nutno říci, že s tím upnutím to nebylo tak úplně od věci, jsem již byl venku a brousil téměř nepoužitelným pilníkem, kterým jsme na učilišti říkali „Radim Hladík“, téměř nepoužitelný řetěz, jeho jinak zánovní pily značky Stihl. Po vyřezání misky, bohužel bez obvyklého vyhlazení a napuštění šelakem, jí nadšený Valentin naplnil buráky a obešel všechny přítomné turisty. Večer přišli dva Valentinovi kamarádi, kteří v okolí sbírali houby, patrně pro něj, za což je krmil a asi si vydělali i nějaké peníze. Jeden z nich Valentinovi zjevil tajemství o nějaké údajně velké bouli na smrku nedaleko odtud. Podnikavý Valentin už viděl ve svých představách velkou mísu na hlavním stole společenské místnosti, kde doposud dominoval krb. Od představ nebylo daleko k činu a díky velmi dobrým vztahům se správou lesů, které každoročně pomáhá se zalesňováním, nám hned naplánoval činnost na další den. Boule je údajně 500 metrů od domu. Po více než hodinovém pochodu lesem, jak jinak než do strmého svahu, jsem obtěžkán pilou za začínajícího deště zcela vysílen rezignoval a to zejména poté, co mi můj „průvodce“, který se nedávno vrátil z osmiletého výkonu trestu za nějaký peněžní delikt, na otázku, jak se sice v krásném, ale v celku jednotvárném lese orientuje odpověděl, že ho vede Bůh. Až vám někdo řekne, v Kyrgyzstánu délkový, časový, či jiný údaj, je nutno jej k jeho zreálnění znásobit minimálně 5x. Po 20ti minutách relaxace jsem zaslechl vítězné volání. Stal se zázrak, boule byla objevena. Poté co jsem ji v téměř dvoumetrové výšce uviděl, jsem však nabyl dojmu, že je nedostupná. Boule byla opravdu veliká a obepínala strom téměř ze ¾
- 33 -
jeho obvodu. Smrk měl v prsní výšce průměr tak kolem jednoho metru, pila byla sice celkem nová, ale šlo o klasickou „hoby“ pilu. Na druhou stranu jsem prohru nechtěl připustit. Nakonec vše vyšlo. Sám jsem nevěřil, že se to tak povede, že by další zázrak? Ze stojícího stromu v takové výšce jen nešlo uříznout bouli jako jeden kus, ale vznikly vlastně dva polotovary. Ale zcela jistě dalším zázrakem toho dne byla skutečnost, že ač jsme obě části, kde každá vážila odhadem kolem 40ti kg, spustili volným pádem po svahu, neztratily se a ani se pádem neponičily. Pomalu jsme se vraceli „pohádkovým“ lesem plným prastarých smrků, kamenů obrostlých vrstvou mechu a mnoha druhy lišejníků, kde vše ještě umocňoval drobný déšť a cáry mraků, když se proti nám objevila Valentinova terénní čtyřkolka, která jela pro vzácný náklad. Valentin nechtěl čekat několik let na řádné vyschnutí a tak jsem hned odpoledne musel vytvořit alespoň z jedné výsledný artefakt. Na zaplnění mísy již pan domácí dostatek ořechů neměl, ačkoli tam vysypal celou tašku vlašáků. Kuban nedorazil ani v pondělí a já musel v úterý ráno, kdy přes noc okolní kopce, ale i lesy pokryl čerství sníh, řešit přesun do Biškeku samostatně. Kapara se skupinou jsem již nenavštívil a do hlavního města jsem se vrátil taxíkem. Je zajímavé, že rozdíl ceny mezi taxíkem a „maršrutkou“ je nepodstatný. 500 km mezi Karakolem a Biškekem mě stála taxíkem 600 somů, za maršrutku bych dal údajně 400 – 500 somů. Pod výrazem „maršruta“ je zde míněna dodávka Mercedes, která se zde stala symbolem výdrže, která několikrát za den spojuje různé oblasti s hlavním městem. Jak maršrutkou, tak taxíkem jede dohromady více lidí, ale taxíkem jedete přímo bez zastávek a doveze každého až domů. Zastávky jsem chtěl ale udělat já pro pořízení fotografií, ale po první zastávce se jeden z pasažérů ohradil a tak další nádherné výhledy přes jezero Yssyk-Kul na jižní hřeben s bílými vrcholky, které jsem v minulých dnech měl možnost vidět z bezprostřední blízkosti, zůstávají jen v mých vzpomínkách. Nutno dodat že téměř tři týdny v oblasti Yssyk-Kul byly opravdu desertem, pověstnou třešínkou na dortu…
Po půl roce domů Po příjezdu do Biškeku jsem zjistil, že nová Niva od FAO stála již sice na dvorku, ale zatím bez čísla, zatím co paní ředitelka byla druhý týden na dovolené… Jak symptomatické. Celou noc z úterý na středu po příjezdu jsem musel věnovat zpracování fotografií, tak abych ráno mohl předat všechny nové snímky květin manželům Ionovým pro jejich určení. Dále bylo v posledních dvou dnech nutno alespoň v kanceláři projít první měření a záznamy skupiny, kterou jsem díky pokračujícím problémům s vozidly nemohl osobně navštívit a zajistit komunikaci členů našeho týmu s Danem, za účelem úprav databázového programu podle místních specifik. Bylo také nutno naplánovat práci kontrolní skupiny. Jak již bylo řečeno, v počátcích se budoucí kontrolní skupina (Kuban & spol.) zabývá spíše proškolováním a řešením počátečných problémů. Při vlastních kontrolách budou prověřovány všechny papírové výstupy. Ze změřených traktů skupinou od poslední kontroly, bude vždy vybrán jeden pro terénní kontrolu, kde jedna z měřených ploch (250x20m) bude znovu přeměřena. Postupně budou navštěvovány všechny skupiny. Ve čtvrtek mne ještě čekala závěrečná audience u pana náměstka Burchanova. To on instaloval paní ředitelku do Institutu, má tam zaměstnanou manželku i syna. Poměry v institutu velmi dobře zná. Znovu jsem apeloval na řešení situace s vozidly, ale obávám se je zde na místě přísloví o hrachu a stěně… Potom už jen rozdělit věci na ty, co se se mnou musí vrátit domů a ty co zde mohou počkat do příštího léta, kdy mi kontrakt s FAO má podle plánu projektu pokračovat, zajednat taxíka na letiště a uklidit a předat byt. Letadlo odlétalo směr Istanbul ve tři hodiny ráno. Jak se mi tak před usnutím honily v hlavě zážitky z posledních měsíců, vzpomínal jsem zejména na krásné zážitky z přírody a na dobré lidi, kteří mne obklopovali a uvědomoval jsem si, že ač má země mnoho problémů je kromě chvílí, kdy jedete v autě po silnici naprosto bezpečná a nic není prostřílené. Mezi tím vším jsem si vzpomněl i na to, jak se mě Bakyt po jedné debatě zeptal: „…a Richarde, co je to takmer… “? Pousmál jsem se a jen já jsem v té chvíli věděl, jak trefně jsem nazval své zážitky. Řím, Biškek 1. července – 30. října 2009
Pokračování projektu Pro vypracování závěrečné zprávy za rok 2008 jsem si vyžádal od Dana jeho zprávu z letní kontrolní cesty, abych se příliš nelišil, či nepsal něco dvakrát. Celkem jsem chápal, že tam nebylo nic o těžkostech projektu a problémech s dodávkami technického vybavení a finančních prostředků na
- 34 -
nákup věcí v Biškeku, ale dosti nemile mne překvapilo, že jsem zde našel ve dvou bodech zmínku o tom, že jsem příliš nakloněn místní vládě, místo toho, abych byl loajální s FAO... Nabrousil jsem si tedy pomyslnou tužku a jal jsem si to s Danem vyjasnit. Po odpovědi, ve které stálo, že je vše v podstatě v „pořádku“ a že mnozí jeho kolegové nedovolují konzultantům „ani otázky“, jsem se drobně uklidnil, ale určité pochybnosti ve mně přetrvávaly. I přes tuto drobnou přestřelku jsem přes zimu, tedy mimo kontrakt, který mi skončil začátkem srpna, nabízel Danovi pomoc s překlady a vůbec se vším, co by bylo třeba. Bylo totiž nutno uvést v život databázový program, nutný pro vkládání dat z polních zápisníků. Šlo zejména o to, vložit nové číselníky (státoprávní rozdělení, druhy dřevin, keřů, rostlin a půd) a někde dodělat i věci, které byly v Kyrgyzstánu nové. Bylo mi divné, že se přes nabízenou pomoc v zimě nic nedělo. To ve mně posilovalo obavy, že přece jen není vše tak v pořádku, jak Dan nakonec psal a pomalu si plánoval, jak si pro terénní věci, které jsem si v Biškeku nechal, poletím v rámci dovolené. Jen od Kubana, zástupce ředitelky v Biškeku a hlavního organizátora prací, přišel v únoru krátký e-mail o počtu změřených ploch za rok 2008 a zpráva, že nás Bakyt, nejlepší z tvůrčího týmu opustil a šel za lepším. To bylo vše. Najednou koncem dubna přišel od Dana e-mail, zda s ním mohu odjet v květnu do Biškeku a setrvat tam další čtyři měsíce. Vzhledem k závazkům v Brandýse, zejména ve vztahu k organizačnímu zajištění Národního lesnického programu, jsem musel Danovy plány poněkud přibrzdit. Také tu bylo naše předsednictví v EU a závazky ÚHÚL na tomto poli. Podle projektu jsem počítal, pokud vůbec, tak s nástupem od srpna, přičemž jsem předběžně plánoval v rámci dovolené červencový pobyt a pomoc v lesích v údolí Arašhan v horách u jezera Issyk – Kul. Navíc nám od loňska Kyrgyzstán přichystal vylepšení cestování v podobě víz, která je nutno vyřizovat ve Vídni. Plány na Arašhan vzaly za své a s Římem jsme se dohodli na kompromisním nástupu od července. I tak to nebylo díky vízům bez obtíží. V Praze máme honorární konzulát, kde jsem se dozvěděl adresu a další kontakty do Vídně. Potíž byla v tom, že tam telefon nikdo nezvedal a na e-maily nikdo neodpovídal. Do takové situace jsem rozhodně nechtěl posílat pas. Záchrana přišla z mé oblíbené cestovky Nemo & Selecta v Panské ulici, která mi vízum zajistila. Stálo to celé na 4 měsíce přes 5 000 Kč a bylo turistické, ale byl jsem rád, že mám něco v ruce. Dva dny, čtvrtek 2. a pátek 3. července jsme s Danem probírali v Římě postup v projektu, moje úkoly pro další 4 měsíce a zabývali se databázovým programem pro vkládání dat. Tím programem, o kterém jsem se mylně domníval, že již je pro podmínky Kyrgyzstánu upraven a data z loňského roku vložena… Dan mne navíc ujistil, že je s loňským hlášením vše v pořádku, věty o „neloajalitě“ tam údajně napsal korejský kolega HK, jelikož tam jsou zvyklí v pracovněprávních vztazích na absolutní vojenský režim, a že to Dan ani neměl čas číst. V sobotu ráno za krásného počasí opět let nad Řeckem do Istanbulu a dále do Biškeku. Již v Římě jsme nabrali 2 hodiny zpoždění a já už se viděl, jak sháním v Istanbulu hotel, nebo přinejmenším jedu pro kufr v Biškeku k dalšímu spoji. Vše nakonec dopadlo dobře a to včetně turistického víza. „Důležitan povšechný“ sedící v typické „ruské“ čepici v zasklené kukani na biškeckém letišti Manas se nad neobvyklou délkou turistického pobytu nepozastavoval, kufr také dorazil a já mohl jít do horké noci vyčkávat Kubana. Na přicestujívší se tu vrhají místní taxikáři jako vosy a já jen těžko vysvětloval, že mně nemohou odvézt, když ani já nevím, kde mi Kuban našel byt… Po chvíli se již rozesmátý Kuban ve svém novém voze, drobně ojeté terénní Hondě s řízením napravo, rozhovořil o shánění bytu a o aktuálním počasí… Majitelky bytu, maminka s dcerou a dvouletou vnučkou, na nás čekaly, ačkoli bylo kolem třetí ráno, jako by to bylo normální věcí. Neměl jsem moc náladu na probírání záležitostí kolem bytu, ale když jsem tak viděl to dítě, které čekala cesta někam k příbuzným, říkal jsem si, že jsou na tom mnozí hůře. Byt je v podstatě podobný tomu loňskému, jen je na druhé straně kolejí dělící Biškek na menší jižní a větší severní část. Loňský dům byl třípatrový, ten letošní měl 12 pater a byl daleko větší. Mám to ale blíže do centra. Cena za pronájem je kupodivu nižší - 280 USD bez elektřiny a kabelové televize. Připojení kabelové televize jsem si zajistil do týdne a platí se cca 150 Kč za měsíc. Elektřina zde není z našeho pohledu příliš podstatná věc. Rodina v jednopokojovém bytě, kde se na elektřině vaří, může očekávat v létě měsíční účet ve výši kolem 80 Kč, v zimě až 160 Kč! Určité problémy jsou jen s vodou a odpadem. V kuchyni teče jen teplá a navíc je drobný problém s tím ji zastavit. Navíc je zde dřez bez sifonu… V koupelně jsem původní problém s téměř netekoucí studenou vodou odstranil tím, že jsem otevřel zatuhlý kohout, ale každé větší spuštění vody ji v baterii s rachotem zastaví a ona se řine ven různými netěsnostmi, jen ne tudy kudy má. Navíc každé puštění vody mnou samým, či někým ze sousedů připomíná příjezd traktoru. Příjezd menšího traktůrku pak připomíná lednička, která se díky stáří a tím pádem nedokonalé izolaci a až do druhé poloviny srpna setrvale více než 30ti o stupňovým teplotám (někdy i přes 40 C) v bytě zapínala každé 3 minuty. Plovák u splachovadla musím mít založený kuchyňským prkýnkem, jinak bych si připadal díky stále protékající vodě jako u
- 35 -
řeky. Protékání studené vody nikomu nevadí, ta se tu totiž neplatí, resp. platí paušálem… Ale jinak v pohodě. O problémech s domácími, které přišly během pobytu, jsem neměl zatím ani tušení… Obecně horší je situace s vlastním domem. Dvanácti patrový panelák, odhaduji z padesátých let, bez jakékoli viditelné údržby, je na schodišti opatřen systémem, do kterého se plánovalo sypat odpad. Nutno poznamenat, že někdo to používá, ale kromě lidí, co hledají použitelné věci v odpadcích, dole patrně nikdo nevybírá. Dvířka k systému v jednotlivých patrech již dávno neexistují, navíc některé odpadky patrně nedopadnou až do přízemí. Toto vše dohromady způsobilo, že když jsem po příletu v horké noci poprvé do domu vstoupil, domníval jsem se, že jdu do kafilérie, do které sváží mrtvé kočky a psy z celého Biškeku. Mohu mít samozřejmě něco lepšího, ale to bych si musel připlatit. Hodně se tu staví a je možno si pronajmout i nový, moderní byt, ale ten stojí údajně 600 – 800 USD a navíc bych si nepřipadal jako v části země, kde zítra znamenalo již včera... Do práce to mám jen o pár minut déle než loni, zato mně při překonávání nadchodu nad tratí u hlavního nádraží čeká nádherný výhled na Kyrgyzský hřeben. Navíc tím pádem chodím kolem známého Uzbeka, pekaře, který peče 7 dní v týdnu místní „ljepošky“, kruhové chleby z těsta, která připomíná spíše naše rohlíky, s promáčklým středem a vystouplými okraji, které si u něj pravidelně za 8 somů (4Kč) kupuji. Nevím, proč místní pekaři středy promačkávají, když ve středu je chléb placatý a tím pádem tuhý. Dobré jsou nadýchané okraje. Jednou mi to nadalo, dal jsem s ním na to téma řeč, a pokud nezapomene, nosím si domů „prototypy“ bez promáčklých středů. Jeho „pekárna“ je ze dvou stran otevřená zděná místnost tak 3x3 m s typickou zdejší pecí, která připomíná hliněnou homoli se zešikmeným poklopem nahoře, za kterou je jen o málo větší místnost, kde dotyčný s manželkou, nemaje ani koupelny, ani záchodu, žije. Toto celé je vyzděné tak z max. 20 cm zdí a „přilepené“ k jakési větší budově. Pekař je ale usměvavý, i když kromě mnoha zlatých zubů moc bohatství patrně nemá, vždy popřeje dobré chuti a poznamená, že hlavní je v životě zdraví… Hned druhý den po příletu se opět dostavily majitelky bytu a po mém zaplacení nájmu za dva měsíce zakoupily automatickou pračku a čekali jsme na její připojení. Dámy celé odpoledne telefonovaly a urgovaly příjezd technika. Mezi tím zjistily, že ztratily holčičce někde ve městě botičku, kterou se jala babička ve 40ti stupňovém vedru marně shánět… Nakonec jsem kolem deváté večer musel prodělat školení v praní a den byl úspěšně u konce. Mnohé zde bylo tak, jako bych snad ani neodjel, něco bylo jinak. V práci již nebyl ani ten špatný internet co loni, internet u obchodního domu Ramstor již také nefungoval a místo něho tam je nová prodejna koberců. Jelikož jsem potřeboval být kromě rodiny a přátel v kontaktu s Danem přes den v práci, ale i večer doma, pokročil jsem v „kybernetizaci“ a koupil si mobil, který umožňuje příjem netu a propojil jej s notebookem. Rychlost není úchvatná, ale funguje to. Spojení přes Skype bylo opět nejlepší s Tondou, kolegou typologem, který toho času studoval doktorandské studium v Loganu ve státě Utah. Časový posun byl přesně 12 hodin. Časem jsem objevil nový veřejný net, ale bez Skype a objevil se i net u paní ředitelky. S mobilem jsem ale získal příjem rádia. Nikdy bych netušil, že budu poslouchat Echo Moskvy – také nikdy bych však netušil, že si budu muset cvičit ruštinu… Hned první den, co jsem získal tuto vymoženost, jsem poslouchal na stanici Echo Moskvy pořad o Obamovi a pro mne nečekaně silnou kritiku současného ruského režimu za to, že se postaral ve jménu „americké karty“, která u Rusů, jako nebezpečí odvádějící pozornost od ekonomických problémů vždy zabírá, aby jeho moskevský proslov na universitě neslyšel lid, kterému byl určen… Zajímavé. Jak v rádiu, tak v televizi, jsem tu na dalších ruských kanálech slyšel a viděl několik pořadů o zvěrstvech bolševického režimu, což jsem také nečekal. V zemi, kde to vše začalo, navíc z úst lidí, kteří to vše prožívali a kterých se to bezprostředně týkalo, to působí velmi silně. V paměti mi zůstalo zejména vyprávění člověka, kterému NKVD či KGB jako čtyřletému chlapci postupně odvedla oba rodiče, které už potom nikdy neviděl. On se poté až do patnácti potloukal po komunistických výchovných dětských internátech. Potom si jej mohl vzít do rodiny jeho strýc, o kterém si v prvních chvílích myslel, že je to jeho otec... Až v devadesátých letech si postupně dával dohromady informace, po kterých v postupně se otevírajících archivech klopotně pátral a zjistil jen to, že rodiče skončili někde v Gulagu. Nikde nebylo nic o tom za co… Statistik by stroze řekl, že šlo jen o dva životy z odhadovaných 30 miliónů… Všem, co volí Grebeníčka, ale dnes i Paroubka, který na komunistech nevidí nic špatného, bych podobné pořady ordinoval povinně. Zajímavý byl i pořad o moskevském metru. Na počátku dvacátých let minulého století nastal díky drastickým zásahům bolševiků na venkově exodus lidí do Moskvy. Během pár let se počet obyvatel metropole zdvojnásobil z jednoho na dva miliony. Neúnosná situaci v dopravě vedla k rozhodnutí o stavbě metra. Nebyly zkušenosti, tak byl projekt zadán německé firmě Siemens. Ta odevzdala projekt, který se údajně díky finanční náročnosti nikdy nerealizoval, do dvou let. Poté se úkolu ujali sovětští inženýři, kteří projekt dělali 6 let. Těsně před dokončením všechny coby nepřátele revoluce poslali do Gulagu… Na počátku třicátých let byl úkol vybudovat metro Stalinem uložen jednomu z jeho blízkých, soudruhu Kaganoviči, který nedokončil ani jednu třídu základní školy…
- 36 -
Nesčetné technické problémy řešili sovětští lidé po svém. Jednu stanici, resp. její nadzemní část na jednom náměstí stavěli natřikrát. Dvakrát jí po postavení zbourali a přemístili o pár desítek metrů vedle. Jejímu konečnému umístění musela ustoupit i budova místního trhu. Proč musela být tržnice zkrácena dnes nikdo neví. Když zjistili, že klasickou ražbou, jako uhlí v Dombasu se tak úplně úkol ve městě splnit nedá, koupili z Británie razící štít z dvacátých let devatenáctého století, který byl vyvinut pro stavbu metra v Londýně. Tento rozebrali, okopírovali a úspěšně používali. Totéž udělali s eskalátory, které byly prvně představeny na světové výstavě v Paříži koncem devatenáctého století a které v té době vyráběly jen dvě firmy na světě… Na toto metro má naše třída i vlastní humornou vzpomínku z roku 1976, kdy se nás v něm náš češtinář v Trutnově jal učit jezdit. Hlavní pointou bylo to, že metro stojí na zastávce jen velmi krátce a na žádného vystupujícího nečeká. Nakonec byl osudu hrou šalebnou on jediný, kdo na plánované zastávce vystoupit nestačil… Jiné pořady přináší spíše pousmání, jako když nějaký starostlivý zaměstnanec jakéhosi ruského „zapovědniku“ bojoval na ploše mnoha set hektarů prostým kuchyňským nožem s Bolševníkem a mimoděk se podivoval nad vznikem jeho jména... To většina našinců by mu jistě potvrdila, že jméno pro statnou bylinu, která zničí vše v okolí a nejde se jí zbavit ani po dobrém, ani po zlém, je opravdu navýsost přiléhavé… Na kanálech věnovaných vědě či přírodě a objevům byl červenec díky čtyřicátému výročí přistání Apolla 11 na Měsíci věnovaný astronautice od prvních letů po provoz mezinárodní stanice ISS. Výhoda těchto kanálů je v tom, že se pořady opakují, tak si člověk může jazykové záludnosti zopakovat. Vzpomínal jsem, jak jsem jako jedenáctiletý kluk v dobách, kdy ještě doznívalo Pražské jaro, sledoval přímé přenosy z NASA a prožíval s astronauty jejich dobrodružství. Přesně si vzpomínám na první kroky po měsíci, ale i na chvíle, kdy mise Apollo 13 skončila málem tragicky. Milióny diváků doma u televizí po celém světě tehdy trnuly, když se při průletu atmosférou ztratí s přistávacím modulem na 3 minuty spojení a Houston byl již bez spojení s přistávacím modulem přes 4,5 minuty, co se stane… I po těch letech mi tu běhal mráz po zádech, když se objevily známé padáky nad Pacifikem. Tentokráte to dopadlo dobře, ale byly i neštěstí. U těchto pořadů je také výhodou to, že se tam objevují i dnes již s odstupem let známé příčiny nehod, jako třeba v případě tragedií raketoplánů. Často jsem si při těchto pořadech vzpomínal na bráchu, který se profesně věnoval vesmíru, i když díky rozdělenému světu jen v rámci projektu Interkosmos a na dědu, který jako učitel znal vše z tehdy dostupných informací z biologie, chemie, fyziky, matematiky, který viděl jako dítě Křižíka zapínat v Praze veřejné osvětlení, ale také byl svědkem „malého krůčku pro člověka, ale velkého skoku pro lidstvo“. Osobně nechápu nic z výpočetní techniky a jsem jejím prostým uživatelem, ale je zajímavé si uvědomit to, co říkal jeden z dvanácti lidí, kteří zatím chodili po měsíci, při nedávné návštěvě v Čechách, zemi jeho předků: „Tehdy jsme přistávali na Měsíci s počítači, které uměly to, co dnes každý mobil…
První dojmy z práce V práci bylo vše při starém, jen na dvorku bylo o jeden vrak méně a latrína se přestěhovala na zahradu za dům. Za to tam za ní přibylo smetiště, které se občas vesele likviduje ohněm… horší bylo ale shledání s databázovým programem FAO, do kterého se měla vkládat data. Ačkoli zde Dan v květnu byl, přiletěl bez programu a úprav tím pádem moc neudělal. Program je udělán tak, že každou novou verzi je nutno nejprve svázat s tabulkami na serveru, do kterých se ukládají údaje od všech, kteří na programu pracují a na jejich PC jej poté zkopírovat. Tato operace jde ale udělat, jak jsem po několika dnech marného snažení zjistil, jen na verzi SW Access 2000! Naštěstí jsme jednu tohoto „stáří“ objevili. Instalace však neexistuje, tak jen doufám, že počítač vydrží. Postupně jsem zjistil, že v programu nejsou vloženy téměř žádné místní číselníky, které v zimě Kuban Danovi poslal a ani většina dalších úprav na místní poměry v programu nebyla. Navíc k programu není žádný návod… Začal proces objevování problémů a jejich postupného řešení s Danem. Po dvou týdnech však Dan odjel na dovolenou a do začátku září, kdy řádky tohoto odstavce píši, jsem od něj nic nového neobdržel. Přišel jen příslib, že nová verze programu údajně přijde do 10. září. Jelikož Veněra je pod silným tlakem dát do konce roku výsledky alespoň za jednu ze sedmi oblastí, nezbývalo mi než začít práce na 240 zkusných plochách z loňského roku (celkem se musí prověřit 573 traktů) s neúplným programem a zavést u každé operátorky sešit, do kterého si musí vést záznamy o tom, k čemu je potřeba se u každé zkusné plochy vrátit, až bude program úplný. Každý, kdo podobnou věc kdy dělal, ví, kolik zbytečných chyb se tím může udělat… Pokud se doma přes léto život zpomalí, tak tady se zastaví… První dny přibývaly údaje velmi pomalu, v posledních dnech se tempo díky postupnému zapracování personálu z místní kartografie a návratu některých zaměstnankyň z dovolených poněkud urychlilo. Zorganizoval jsem skenování všech
- 37 -
stránek polních zápisníků, které vidím jako velmi důležitý moment pro evidenci. Stejně se některé stránky musí skenovat, jelikož se z nich dělají výřezy a ty posléze vkládají do Accessu. Díky těmto výřezům, které musí být přístupné všem operátorkám, které vkládají data do databáze, jsem si uvědomil, že zde není postaven systém dat na serveru. Ani v oficiálním manuál FAO, který se zabývá pouze venkovními pracemi, se o ničem podobném nemluví. Bylo nutno nějaký systém vymyslet a data do něj postupně kopírovat. Po prvních dnech vkládání dat, kdy bylo ještě nutno řešit hodně dotazů, jsem se začal věnovat dalšímu problému, který mi v Římě Dan zadal, a to zejména ekonomice terénních prací. Ačkoli jsme o tom mluvili již v loňském roce, nebylo zde na tomto poli uděláno nic. Obdržet od hlavní účetní tabulku s náklady na platy, diety, benzín atd. nebyl nakonec zase takový problém. Posléze jsem ale zjistil, že si to Veněry pořádně odnesla. Podle dostupných údajů vyšly náklady na jeden venkovní den pracovní skupiny za rok 2008 na 54 USD. Plat se platí zaměstnancům i brigádníkům, diety, které tvoří více než polovinu nákladů, se platí jen zaměstnancům. Poté jsem se začal pídit po údajích spotřeby času na jednotlivé trakty z polních zápisníků a jal se je porovnávat s odhady, které jsme dělali pomocí GIS v loňském roce. Jelikož se údaje značně rozcházely, začal jsem se pídit po příčinách. Cesta vedla přes fotografie, které je nutno pořizovat nejméně ve třech přesně stanovených místech každé ze čtyř zkusných ploch každého traktu. Pokud je vše v pořádku, je tím krásně dokumentován čas spotřebovaný na venkovní měření. K tomu je potom už jen potřeba přičíst čas na interview a cestu k druhému traktu. Zde mě však čekalo další překvapení. Jen dvě skupiny z osmi měly fotografie uspořádány podle manuálu. Jen je bylo nutno pro přehled o časech dát vždy za jeden trakt do jednoho adresáře. Od dalších skupin je bylo nutno pracně skládat, či odvolat na pár dní autora z venkovních prací. Navíc většina skupin neměla nastaveno ve fotoaparátu správné datum a čas, ačkoli jsem na to loni upozorňoval a většině i osobně nastavil. Rozhození časových údajů bylo patrně záměrné. Hoši si ale neuvědomili, že hodiny v přístroji pracují nehledě na to, že je nemají nastaveny správně. Tak jsem se postupně dozvídal, že ačkoli podle „papíru“ trakt dělali čtyři dny, zvládli jej za dvě hodiny apod. Někdy byly patrné z papírů dva časy, z toho jeden přegumovaný a třetí čas se ukázal z fotoaparátu… Z některých časů se zdá, zejména kde šlo o trakty na zdejších chudých „pastvinách“ v nižších polohách, či na jihu země (plochy jsou totiž zelené jen krátce na jaře a po zbytek roku je to suchý úhor), že skupina ani nemohla fyzicky čtyři jednotlivé 250 m dlouhé zkusné plochy projít… Ekonomiku z těchto údajů dám dohromady opravdu těžko…. Navíc Veněra po své dovolené prohlásila, že ty údaje, co jsem od účetní dostal, jsou špatné a nechala mi dát nové, které byly vyšší a tím pádem poněkud poupraveny směrem kterým potřebovala. Ekonomiku pro Dana jsem dělal z těch původních a jen jsem mu doložil upravené rozdíly…
Víkend v NP Ala Arča V mezidobí, co jsme Dana v Římě zahltili chybami a čekali na novou verzi programu na vkládání dat, a dobou, kdy se objevily problémy v polních zápisnících, které mě poté zaměstnávaly celé dny včetně víkendů, jsem se nechal od Kubana odvézt do hor, na které jsem už přes dva týdny koukal z chodby. NP Ala Arča, kde jsem byl již loni, je 30 km od města. Jde vlastně o jednu, cca 30 km dlouhou dolinu, ze které vycházejí další dvě údolí, a který tvoří několik vrcholů se sněhem a ledem sahajících až do 4600 m n/m. Letos tu více prší a sněhu je na horách více. Loni jsem si prošel hlavní dolinu od parkoviště – cca 12 km s celkem postupným a pro nás lenochy snesitelným stoupáním. Letos jsem zvolil pravou dolinu Adygene, na jejíž ledovcový závěr koukám z okna chodby. Tam už je stoupání horší. V pátek jsem do večera jen stihnul prozkoumat část cesty od parkoviště (2 300 m n/m) kolem říčky a vrátit se k brodu, jelikož tam byla ve značené cestě nad kaňonem řeky skalka zajištěna nějakým ručně spleteným provazcem ze silonového spodního prádla, čemuž jsem moc nevěřil. Za brodem byla také značená cesta, a jak jsem se časem dovtípil, patrně to je cesta pro koně. Pár minut za brodem jsem jako zázrakem našel mezi keři jalovců, zimolezů a vrb místo pro stan. Byl to opravdu zázrak, dalších několik hodin žádné nebylo – samý svah a balvany. Nijak moc jsem neotálel a po studené večeři, jelikož nebylo ani kde udělat oheň, jsem zalezl do svého malého „útočného“ stanu. Nedaleko šuměla horská říčka a mně šly hlavou melodie trampské muziky, které zněly krátce před mým odjezdem do Asie od kamarádů na TO Řeka v rámci mých o rok a čtvrt odložených padesátin. Co na tom, že v nich se zpívá o Sázavě a Berounce a zde tečou jiné řeky a jsou tu jiná zákoutí než na Stvořidlech a pod Medníkem. Příroda má svá kouzla všude, ale jen pro ty co se umějí dívat. Těch druhých mi je upřímně líto. Jednou jsem četl v Koktejlu či v Lidé a Země příběh z Yosemitského národního parku, který byl právě na toto téma. Nějaká slavná hollywoodská herečka, tuším, že šlo o Elizabeth Taylor, přijela údajně do parku a staršího rangera, který zasvětil přírodě v této fantastické části Kalifornie celý život, se zeptala, kam se má jít podívat, když má na
- 38 -
prohlídku 2 hodiny. Milá paní, řekl poté zkušený ranger, já mít na prohlídku tohoto parku 2 hodiny, jdu dolů k řece, sednu si na kámen a budu hořce plakat… V sobotu ráno jsem celkem rychle opustil keře a vydal se prudkým svahem a rozkvetlými loukami výše a výše. Ještě že bylo co fotit a tak jsem si měl čím zdůvodnit pomalý postup. Stále jsem dalekohledem vyhlížel kozorožce a nic. Jen orla jsem dvakrát zahlédl, jak slídí po svištích, kterých tu bylo kolem podle pískotu dost. Až najednou bez dalekohledu jsem 16 statných kozorožců uviděl na protější stráni, jak sestupují směrem ke mně. Stačilo si jen počkat. Nakonec byli tak na 100 – 200 m a po chvíli zmizeli dole v údolí. Opodál jsem navíc našel i lebku s rohy jednoho, co tu bydlel před lety. Jak už to tak v horách bývá, vždy se po zdolání nějakého horizontu objeví další. Zdejší mladá údolí plná ledovcových morén z různých údobí vývoje, které jsou rozbrázděny navíc potoky a je nutno je dosti složitě obcházet, jsou tím pověstná. Pod jednou takovou morénou když už navíc i kytiček pomalu ubývalo a dál už to vypadalo jako v kamenolomu, jsem si kolem šesté večer řekl dost a našel místo na stan (cca 3 200m n/m). Pomalu se šeřilo a já se domníval, že už mne dnes kromě večeře nic zajímavého nečeká, ale mýlil jsem se. Už vloni jsem chtěl vidět yaky, ale kromě několika v ohradě na udupané hlíně v Karakolu u jezera Issyk - Kul se mi to nepodařilo. Zpoza morény jsem najednou viděl přicházet stádo koní, a jak jsem záhy zjistil i yaků, ale bylo už dost šero a navíc jsem byl po prvním dni v horách dosti znaven, tak jsem si řekl, že ráno určitě nebudou daleko a udělal jen pár fotek na dálku tak cca 400 m a navíc v protisvětle. Noc nebyla nic moc, bolela mně hlava, to asi z té únavy, najít úplně rovné místo se také nepodařilo, takže jsem pořád ujížděl do strany… Jen ty hvězdy stály za to. Všechna souhvězdí, včetně mléčné dráhy, jen si na ně sáhnout. K ránu bylo jen těsně nad nulou. V neděli jsem se dopoledne kochal krásou kolem a vyhlížel yaky – nutno dodat že marně. Byli fuč, jako by se po nich zem slehla. Během sestupu už jsem je také nepotkal. Škoda.Toho, že jsem byl večer líný přebrodit říčku a jít je vyfotit zblízka budu asi dlouho litovat. Stádo mělo asi 30 ks a byla tam od malých až po obrovská zvířata, která díky dlouhé srsti vypadají jak z dob pravěku. Srst měla od světle okrové až po černou. Žijí zde polodivokým způsobem a ani na zimu je vlastníci nezavírají. Prostě jsou v přírodě i přes zimu. Žijí ze zásob tuku z léta a ze zbytku trávy co najdou pod sněhem a na osluněných místech. Chovají se však jen ve skalisky a ledovci uzavřených dolinách, ze kterých nemohou přejít jinam. Na jiných místech by se s nimi vlastník již nikdy nesetkal. Ono díky pytlákům není ani při tomto způsobu pěstování výsledek zaručen. Pastevci je využívají k překonávání prudkých řek. Kůň se s prudkým proudem ledovcové vody nesrovná a spadne, yak údajně nikdy. Místní z nich po porážce zpracují prakticky vše. Při sestupu už nic zvláštního, jen těsně před brodem v pásmu keřů se najednou začaly míhat přes cestu malá kuřátka. Připravil jsem si foťák a netrvalo dlouho a na scéně se objevil jeden z rodičů, který dělal poraněného, jako z učebnic zoologie a myslivosti. Poté, co mi zapózoval na rychlý záběr, což byl tak akorát čas, kdy kuřátka mohla v klidu zmizet v roští, ulétl. Byl to „keklik“, místní příbuzný naší koroptve. Po cestě domů kolem sedmé večer jsme za 35 stupňového vedra koupili s Kubanem pro jeho děti 2 kg a pro mne 1 kg jahod a navíc melouny. Potom už jen vana, jahody se 6% mlékem a spánek. Byl jsem tak zničený, že jsem si ani neuvařil! Jinak tu postupně po mém příjezdu začala sezona melounů, i když ty první nebyly vždy úplně perfektní, postupně se situace změnila a dnes je spíše nebezpečí, že člověk koupí meloun přezrálý. Navíc zde v Biškeku jahody nejsou jen v červnu, ale přes celé léto až do podzimu. Posléze se k tomu přidají maliny a ostružiny, vše v cenách nižších než u nás a ovocné orgie mohly začít. Zelenině, které je tady také mnoho, moc neublížím, ale ovoce si užívám. Ráno jsem po cestě do práce znovu vyhlížel dolinu Adygene s ledovcem, který jsem ale při své víkendové cestě nedosáhl, to bych musel ještě jít tak cca 3 km a překonat dalších cca 350 výškových metrů. Škoda, tak jako většinou při víkendových cestách, chtělo to jeden den navíc.
Léto, práce a „volby“ prezidenta Přes den se řeší problémy s daty, večer po jídle psaní poznámek a postřehů z uplynulého dne, či jeden z mnoha kanálů na kabelové televizi. Postupně ale přemýšlím, zda to na mě nezanechá následky… Je pravda, že na proslulých kanálech, jako je National Geographic, Discovery, Explorer atd. jsou zajímavé pořady, ale všeho moc škodí. Člověk po čase začne upadat do přesvědčení, že zítra už nemá cenu vstávat… Buď přijde nějaké superzemětřesení, erupce sopky po které vyhyne 99 % lidí a všech živočichů, nebo pokud se „náhodou“ nestane nic podobného, když pojedete na dovolenou do tropů, určitě vás uštkne had, sní krokodýl nebo napadne hroch… Všechny tyto pořady využívajíce všechny vymoženosti dnešní techniky jsou samozřejmě velmi sugestivní. Jednoho večera jsem ale viděl na National Geographic hraný dokument, ke kterému jsem měl určitý vztah. Pořad se snažil rozplést záhadu smrti pana Nikolajenka, lesníka a fotografa z Kronocké rezervace na Kamčatce, se kterým jsme se tam v roce 1997 potkali a točili s ním i rozhovor. Byl to
- 39 -
nejzkušenější fotograf medvědů na Kamčatce. Jeho služeb využívaly po otevření hranic všechny televizní a filmové společnosti, které tam chtěly pořídit kvalitní záběry medvědů. Životu mezi nimi a to v bezprostřední blízkosti, jelikož jeho chatka, kde přebýval od května do poloviny prosince, stála u říčky plné lososů a tím také plné medvědů, zasvětil plných 35 let svého života. Nakonec jej nějaký medvěd v den, kdy jej vrtulník měl odvézt na zimu do města, připravil o život. Posádka vrtulníku našla v chatce zabalené věci, rozepsaný deník a nedopitou kávu. Patrně viděl medvěda oknem, na lyžích se vydal za ním a snaha pořídit další s nesčetných snímků se mu stala osudnou… Je zajímavé, že takto zkušený člověk, který měl na vlastních záběrech kamery zdokumentováno, že žil uprostřed teritoria medvědice, která mu často chodila ukázat i mladé a naprosto nerušeně přebývala v jeho přítomnosti a kterou se mu podařilo, když vedle něj klidně ležela i několikrát podrbat na hřbetě, udělal podle dokumentu zásadní „školáckou“ chybu. Incident se odehrál v druhé polovině prosince, kdy už běžně medvědi dávno spí. Tento medvěd nespal patrně pro to, že byl nemocný. Nemocný medvěd se cítí ohrožen, často je hladový a samozřejmě je tím pádem daleko nebezpečnější, než zdravý jedinec. Sledovat takovéto zvíře bylo údajně čirým hazardem. V rámci dalšího úkolu a tím je pomalu připravovat závěrečný dokument, který se kromě vyhodnocení dat zabývá také obecnými informacemi o zemi, místní přírodě, lesním hospodářství, metodice inventarizace atd., tedy věcmi, které se již mohou připravovat, jsme navštívili s Kubanem Enia Grizu, šéfa švýcarského projektu. Dan k mému milému překvapení přijal můj loňský návrh a začlenil výsledky vyhodnocení družicových snímků švýcarského projektu do projektu FAO. Ušetřené finance přesunul do podpory venkovních prací. Bylo nutno dojednat spolupráci na příslušné části závěrečného dokumentu. Enio se nám věnoval více než 3 hodiny a byl tím pádem za konzumace vynikající italské kávy, jelikož Enio pochází z italského kantonu Ticino, čas na diskusi o specifických problémech kolem vyhodnocování zdejších družicových snímků. Navíc jsem od něj obdržel jeden výtisk úplně nové, a nutno dodat že první, knížky lesnické typologie Kyrgyzstánu s věnováním, do které Enio použil přes 20 mých fotografií rostlin z minulého roku. Problém se snímky začal už při nákupu, jelikož v hornaté zemi je problém sehnat bezmračné snímky a jsou z tohoto důvodu z různých období vegetační sezóny a navíc i z různých let. To sebou následně přineslo problémy při vyhodnocování, jelikož dřeviny se „tváří“ v různých obdobích roku různě. Kyrgyzstán je zemí opravdu velmi hornatou, což sebou nese další problémy s interpretací… Prostě těžko věřit, že když Enio porovnal svá data s daty Kubanova institutu, které ale pocházejí jen z území Leschozů, zapovědniků a NP, jinde se LHP zatím nedělají, tak se plošné údaje o lesích se semknutosti korun nad 50% shodovaly na 97%! Jelikož byly celoplošně k dispozici vzhledem k cenám „jen“ snímky s pixlem 15x15 m, nebylo možno vyhodnotit lesy, kde semknutost korun je menší než 50%. V řidších lesích se při rekognoskaci ukazovaly chyby kolem 70%. Toto se nakonec ukázalo pro dané rozlišení snímků jako limitní. Škoda, že zdejší paní ředitelka (Veněra) a její nadřízení, kteří obecně datům Švýcarů nevěří (zato hojně využívají jejich peněz na nákupy aut a jiných požitků…) a považují je za nadhodnocená, si na podobné podrobné vysvětlení situace asi čas neudělají. Možná tomu prostě jen nechtějí věřit, jelikož na seminářích obecné principy Enio vždy objasňuje. Patně zejména díky dřívějším sporům s Enio Grizou, který s ní údajně před léty, když byla ještě v jiné funkci pro její neodbornost odmítal spolupracovat a tlaku „z vrhu“ si paní ředitelka stále vede svou. Tvrdí, že její „děvčata“ spolu s mladou a jistě v oboru obecné klasifikace družicových snímků vzdělanou Kanayim, která je však z jiného institutu a v rámci našeho projektu má jen pozici národního konzultanta pro databáze a navíc o lese nic neví, udělají do jara lepší mapu, než udělali Švýcaři po čtyřech letech dosti usilovné práce… Koncem července zde proběhlo drahé divadlo v podobě hry na demokracii, volby prezidenta. Celou zemi pokryly stovky billboardů s prezentací stávajícího prezidenta Akajeva. Ve večerních zprávách byly podrobné informace, kde ten den pan prezident v rámci volební kampaně byl a co tam řekl včetně dlouhých přenosů z těchto vystoupení. Poté v rámci jedné minuty následovaly informace o dalších pěti kandidátech. Kult osobnosti jak z učebnice. Výsledky byly údajně sestaveny již v červnu. Ve volebních místnostech byli v době voleb zástupci i jiných kandidátů, sčítání však údajně dělala poté již bez jejich účasti místní policie. Výsledky, kde hlavní kandidát získal 93% hlasů, neposvětili tuším žádní, kromě ruských zahraničních pozorovatelů. Celá tato komedie jen předznamenala další revoluci, kterou si Kyrgyzstán včetně následných národnostních čistek na hranicích s Uzbekistánem prošel v roce 2010.
Konečně cesta do terénu Prakticky 2 měsíce, kromě jednoho víkendu v horách za městem, jsem byl jen v kanceláři. Plánované kontrolní cesty do terénu za jednotlivými skupinami se stále, jak se objevovaly nové a nové problémy v loňských datech, odkládaly. Navíc také nebyly peníze… Jedním z posledních objevených
- 40 -
problémů bylo zjištění, že žádná z venkovních skupin neredukovala vzdálenost stromů v rámci zkusné plochy, pokud byla plocha na svahu větším než 12% a to je zde kromě lesů kolem řek, prakticky všude. Manuál jasně říká, že všechny vzdálenosti ve venkovních zápisnících jsou uváděny v horizontální projekci. Je pravda, že tabulka, kterou jsme převzali z mezinárodní verze manuálu, se hodí spíše pro „prodlužování“ délky při měření vlastní 250 m dlouhé plochy, než na zpětnou redukci změřené vzdálenosti stromů od začátku plochy. V loňském roce jsem si problém, kromě toho, že mi takto přesné měření připadalo pro zdejší podmínky naprosto zbytečné, příliš neuvědomoval. Všem bylo vše jasné… Letos se ukázalo, že tomu tak nebylo. Sice nechápu, proč tuto operaci nedělá po vložení po svahu měřených vzdáleností počítačový program následně sám, přesto jsem se zahloubal nad funkcemi v pravoúhlém trojúhelníku a zpracoval v Excelu tabulku, resp. do sešitku sestavil 30 tabulek pro redukci vzdáleností na různých sklonech do 300 m s krokem po 1m. Praxe ukáže, jak moc to skupinám usnadní práci. Škoda, že se ale venkovní práce již pomalu chýlí k závěru, navíc než se k některým skupinám tabulky dostanou, nebude už co měřit. Postupně jsem se snažil všechny objevené problémy vysvětlit Kubanovi s Denišem, požádal je o postupné opětovné prohlédnutí všech loňských zápisníků, nehledě na to, že první kontrolu údajně dělali přes zimu, o odstranění všech problémů. Poté o nové naskenování zápisníků a předání zkontrolovaných zápisníků k vložení do databáze. Navíc jsem je požádal o podrobnou evidenci, které trakty která skupina již změřila a o srovnání všech dat na serveru tak, aby ke každému traktu byly jak fotografie, tak naskenované polní zápisníky. Samozřejmě měli ze zadané práce nesmírnou radost. Na nějaké kontroly zde patrně nebyli zvyklí. S Kanayim, která má kromě databází ještě dělat něco kolem GIS, jsem se domluvil po týdnech slibů, co vše bude, na konkrétním zpracování všech možných státoprávních hranic, obcí, měst, řek, vyhodnocení snímků od Švýcarů atd., a našich traktů tak, aby se k nim daly postupně připojit výsledky inventarizace. Situace se konečně zdála sice ne růžová, ale stabilní a já mohl vyjet. Na nové Nivě, co jsme ji doslali loni od Švýcarů, se ukázaly nějaké problémy, ale nakonec jsme ve čtvrtek 27. srpna se Sabyrem vyjeli. Cílem byl Naryn, oblast ležící ve středním Kyrgyzstánu, která na jihu sousedí s Čínou. Jde o nejhornatější a údajně nejchudší oblast, kde se chová v rámci země údajně nejvíce ovcí, skotu a koní a odkud jsou zvířata nejvíce ceněná. Jako první jsme plánovali navštívit skupinu pod vedením stále usměvavého Mirbeka mezi dolinou řeky Naryn a jezerem Son (Son=konečná tečka, nebo také slunce), druhým největším jezerem země, ležícím ve výšce 3 030m n/m. Jde údajně o geografický střed Asie, proto i ten název. Toto tvrzení je těžko ověřitelné, stejně jako přesvědčení středoškolského profesora zeměpisu v Ledči n/S, že Melechov, hora mezi Světlou a Ledčí, je geografickým středem Evropy. Dolina Narynu je kromě centra oblasti města Naryn poměrně málo osídlená. Úrodný pruh těsně kolem řeky je využíván k zemědělství, jinak jsou v dohledu jen holé stráně silně rozbrázděné erozí a na obzoru vrcholky se sněhem, na severních svazích od výšky cca 2000 m n/m místy porostlé smrkem. Za správním centrem Naryn mě najednou upoutala zcela nová silnice s obrubníky a vodorovným značením. To jsem tu zatím viděl jen v Biškeku. Nápadné bylo i pracovní nasazení kolem silnice, výsadba topolů kolem řeky atd. Sabyr mi objasnil, že jakýsi bohatý chán, který dnes žije v Turecku a kdysi jeho dědečkovi, kterého vyhnali bolševici, patřila prakticky celá oblast kolem řeky Naryn, zde chce postavit středoasijskou universitu a toto vše je příprava na realizaci projektu. Jen více takových chánů, říkám si, ale to už jsme zase po pár kilometrech na výmolech a Sabyr, kterému zemřela na rakovinu koncem července maminka, mi vypráví různé problémy zdejšího zdravotnictví a příběhy z historie rodiny. Po roce mi opět vypráví o svém dědečkovi a trampotách rodiny během války a já musím poopravit a doplnit loňskou stať na toto téma. Sabyrův tatínek pocházel původně ze čtrnácti dětí. Když se jeho otec vrátil z Velké vlastenecké války, resp. přijel na týdenní dovolenou, bylo jich doma jen šest, osm jich zemřelo hlady a zimou. Dovolenou dostal za to, že zatknul krátce po bitvě u Kuska Němce, ze kterého se vyklubal vysoký důstojník. Původně si myslel, že je Němec mrtvý, jelikož viděl jen boty a nohy od kolen dolů na nějaké stříšce kůlny u plotu. Jelikož jeho boty byly rozervané, oměřil si zběžně velikost a jal se je Němci sundávat. Jaké bylo jeho překvapení, když „Němec „obživl“. Když po příjezdu domů zjistil, jaká je doma situace, šel na 3 dny pomáhat do kolchozu při sklizni, za což obdržel vědro pšenice a na čtyři dny odešel do hor, aby přitáhl alespoň dva kmeny na topení. Nakonec se rozhodl k zoufalému činu a celou noc držel pravou ruku v ledovci, aby se díky omrzlinám vyhnul frontě. Při prověrce v armádě mu doktor zabodával jehlu pod nehty, zda nelže… Na jednu stranu byl rád, že něco cítí, ale nesměl na sobě nechat nic znát. Poté jej odeslali do vojenského pracovního tábora na Ural. Tam jej v dole postihl zával a ochrnul na polovinu těla. Doma jej manželka tianšanskými bylinkami postupně uzdravila, ale chodit a něco dělat mohl jen v noci, aby se neprozradil. Takto přečkal poslední měsíce války. Oblast Kyrgyzstánu nebyla válkou přímo zasažena, ale děsivou situaci v „zázemí“ tehdejšího SSSR dokresluje to, že z jeho dětí válku nakonec přežily jen tři, Sabyrův otec a jeho dvě sestry.
- 41 -
Po dvanácti hodinách cesty z Biškeku a problémech se zdoláním kamenitých brodů, jsme byli u pastevců v dolině říčky Kurmka ve výšce 2300 m n/m. Rychle postavit stan a honem do jurty, kam se sešla na přivezenou finskou vodku snad půlka obyvatel oblasti. Je zajímavé, že při příjezdu jsem si myslel, že jsme to téměř sami a že všichni pastevci jsou se stády nahoře v horách. Importovaná vodka má kouzelnou moc… V noci opět hvězdy jako na dlani a k ránu na stanu námraza. GPS nám při zadání souřadnic traktu udala vzdálenost 15km pod úhlem 60 stupňů… Hajný po deváté přivedl koně a karavana včetně dobrých 120kg vážícího Sabyra mohla vyrazit. Cesta za plného slunce vedla zprvu řídkým smrkovým lesem kolem říčky. Smrky jsou zde o poznání menší než v oblasti Issyk – Kul, kde se pozitivně projevuje vliv jezera, které mírní zimy a patrně je tam i lepší půda. V Narynu se stromy podobají černým smrkům na Aljašce, které se přiléhavě říká – země malých tyček. Přesto jsou zde dva Kamazy pohraničníků, kteří si v údolí kolem říčky těží suché stromy na topení. Jiné než suché se ani v celé zemi díky ekologickému ministrovi těžit nesmí. Odvezou dohromady 20m3 a zaplatí za to leschozu celkem 4 500 Kč. Po dvou hodinách jsme se od říčky odklonili a popili čaj u dalších pastevců. Tam se hajný a vrchní lesník leschozu vybavili prastarými malorážkami pro případ, že bychom potkali sviště a začali jsme stoupat, což se mému koníkovi moc nelíbilo. Stále jsem mu domlouval a říkal že Sabyrův je na tom hůře, ale moc to nezabíralo. Ve tři odpoledne jsme dosáhli širokého sedla ve výšce 3 400 m n/m. Kolem jenom samé hory a hory. GPS ale hlásila, že je nutno jít ještě dalších 5 km. V cestě nám stála neprostupná, odhadem tak 700 m hluboká roklina… Trakt se ukázal nedostupným, alespoň z této strany. Osobně se obdivuji lidem venku, že jak jsem tak procházel data z loňska, nebylo nedostupných traktů ani zas tak mnoho. Na druhou stranu, když si to dám dohromady s nesrovnalostmi v datech, tak už asi chápu, jak se nedostupné trakty řeší... Když tak jedeme autem pustými horami plnými prudkých strží, často si sám sobě v duchu kladu otázku, kdyby tam byl trakt, jak bych k němu řešil přístup. Doma v Čechách se nedá zdejší situace k ničemu přirovnat. Snad tak možná trochu k východnímu svahu Studniční hory nad Obřím dolem v Krkonoších. Nevím, kdo byl při příchodu do tábora více unaven, zda můj koník, nebo já. 9 hodin v sedle a převýšení 1 100m je mým zdejším rekordem. Den plný zážitků se skončil pozváním do sousední jurty na vařené skopové. Přes noc se drobně zatáhlo a tak k ránu nebylo tak chladno, jako předchozí noc. Skupina pod vedením Azamata si pronajala přímo v Narynu dům, a tak jsme další dvě noci spali pod střechou. Následovala neděle, takže jsme kromě návštěvy zapovědniku, kde chovají jeleny maraly, strávili den vařením slepičí polévky na „český“ způsob v dolině Narynského přírodního parku. V pondělí jsme jeli se skupinou na trakt, který tentokráte přetínal silnici a kromě prudkých skal říčky a silnice zahrnoval i úzkou nivu kolem řeky porostlou řídkými, nízkými vrbami prolámanými od pastvy. Navíc pastva zničí jakoukoli přirozenou obnovu. Doma bychom tomu říkali „bordel“ a v rámci LHP to navrhli do rekonstrukce, tady to klasifikují jako plnohodnotný „les“a jsou rádi, že něco podobného stabilizuje půdu kolem řek. Třetí skupina byla vzdálena dalších 5 hodin cesty v Džumgalské dolině na severozápadě oblasti. Této skupině dojednal místní leschoz pronajmutí neužívané školky, stan mohl tedy opět zůstat v baťohu. Ačkoli byl v domě čtyřplotýnkový vařič, zdál se chlapcům příliš pomalý a skupina používala k vaření letlampu s umně, pomocí vodovodního kolena, svedeným plamenem pod kotlík. Toto zařízení jsme viděli už na Kamčatce, ale tam mi použití připadalo logické, jelikož tam nebyla elektrika. Zde našim chlapcům připadal klasický čtyř plotýnkový sporák příliš pomalý… Cestu se skupinou na trakt tentokráte zhatila další z nekonečného sledu poruch jejich auta. Byl to z loňska dobře známý UAZ, co mu údajně dali generálku... Sabyr se snažil v leschozu vyjednat pomoc s opravou auta, mě zatím zástupce ředitele provázel po lesní školce, která byla spolu se sadem jabloní těsně u budovy leschozu. Vzhledem k okolí byl leschoz jako vzor péče a pořádku. Jedinou „kaňkou“ na kráse byl průvodce, který se mě u totálně sežraných jedlí snažil přesvědčit, že je to díky letním mrazům. Vedle zrála jablka, a sice divoké, ale přesto meruňky… Prohlédli jsme tedy se Sabyrem alespoň hotové trakty, probrali nejčastější chyby z loňska a nastavili datum a čas ve fotoaparátu, což byl pravidelný scénář u všech navštívených skupin. Poslední skupina, kterou jsme v rámci této cesty měli navštívit, se údajně přemístila do oblasti Oš, kam plánujeme cestu někdy v polovině září. Je to nějaká nová skupina, která loni neexistovala. Bylo mi to divné, že by měli novou skupinu, ale zatím jsem to bral jako fakt. Po cestě zpět jsme se stavili u jezera Son – Kul, kde už bylo silně cítit přicházející podzim, odpoledne na sedle dokonce sněžilo. Jde o mělké jezero obklopené horami, které je přes sezónu plné pastevců. Přes zimu zde ve výšce 3 030 m n/m nežije nikdo. Kromě koní, ovcí a krav jsme zde potkali i jednoho dvouhrbého velblouda, kterého bych čekal někde v teplejší oblasti. Jeho hustá srst jej ale asi dobře chrání před zdejší nepohodou. V druhé polovině září se stáda přesunou do údolí, ale musí počkat, až se sklidí seno a úroda z polí. Stáda by úrodu zničila. Tento režim platí pro celý Kyrgyzstán.
- 42 -
Hlavní cesta z Narynu do Biškeku vede po východním břehu jezera Issyk – Kul. Jelikož jde o Sabyrův kraj, nedalo se jinak a museli jsme v podvečer navštívit raritu, místní „Salt lake“. Jde o nevelké jezírko asi 500 m od břehu velkého Issyk – Kul. Vybírá se zde vstupné, stojí tu asi 20 jurt pro turisty a je možné si zde objednat pečené pstruhy, což jsme také udělali. Je zajímavé, že ve slané vodě, kde se opravdu nelze utopit, se proháněl nějaký červený, asi dvoumilimetrový plankton. Byla to zajímavá zkušenost. Večer, kdy kolem řádila pořádná bouřka, jsme trávili ve vanách nedalekých horkých pramenů. Obával jsem se, že bude kolem osmé už zavřeno, ale po nás přijelo po šílené přístupové cestě kamením, naplavenou hlínou a obrovských jam plných vody a bahna ještě několik dalších aut. Osobně nechápu, jak se sem s Volhou a Žiguli mohl někdo dostat, ale stalo se tak. Teplou koupel jsme po dnech bez tekoucí vody, resp. bez vody jako takové, potřebovali. Sabyr zde vyjednal i ubytování a ráno i jednoduchou snídani podávanou v jurtě na dvorku. Krásu slunečného rána doplňovalo i veselé štěně, které si sem samo našlo před měsícem cestu a k němuž se domácí, na zdejší poměry dosti nezvykle, velmi mile chovali. Z celého zdejšího prostředí je patrně vidět kladný vliv cizinců, kteří sem přes sezónu často, nehledě na špatný přístup, zajíždí. V pátek jsme ještě ráno po snídani nemohli vynechat koupel v jezeře Issyk – Kul. Jak na jihu, tak na severu byly téměř pětitisícové štíty pokryty čerstvým sněhem po večerní bouřce. Cáry mraků s ostrým sluncem pak dokreslovaly fantastické divadlo. Vzduch nebyl na koupání, ale na slunci bylo celkem teplo a voda byla stále prohřátá. Po týdnu stráveném v Narynu mezi výmoly a cestami v korytech řek jsem si připadal na cestě kolem jezera směřující do metropole jako na dálnici. Při cestě podél jezera jsme koupili meruňky a u jedné z mnoha jurt pod jezerem podél řeky Čuj ještě čerstvé a uzené pstruhy a uháněli směrem na Biškek. V Narynu je ještě chuději a bídněji než kolem hlavního města, což si člověk uvědomí, až když se odtamtud vrací a projíždí velkoryse řešené ulice metropole. Když lidé z Narynu jedou do Biškeku, musejí si připadat jako v Americe. Už to ale zase hodnotím evropským pohledem a to se prostě nedá. Často se zde přistihnu, když tak vidím místní, jak prosedí v hloučcích na „bobku“ na krajích silnic celé hodiny a dny, jak si říkám, co bych na tom kterém místě změnil, kdybych tu bydlel a ten který dům byl můj. Často mě přepadá pocit beznaděje, že místním nemohu pomoci. Na druhou stranu místní vypadají spokojeně a možná o náš způsob života, kdy se stále za něčím honíme, ani nestojí. Sám sebe přesvědčuji, že je to prostě jiný svět a tak je to nutno brát, ale po chvíli jsou tu podobné úvahy znovu... Doma, kde nám někdo za poslední týden pomocí autogenu ukradl jedno křídlo venkovních železných dveří od paneláku, jsem jen dal vše do pračky a běžel na net a koupit ovoce. Na internetu mě čekal dlouho očekávaný e-mail od Dana, který si sypal hlavu popelem a sliboval v příštím týdnu novou verzi programu. Uvidíme, čeká mně tu minimálně další týden v kanceláři a potom cesta na jih k dalším čtyřem skupinám. Poté již asi jen kancelář a návštěva Dana z Říma, jejímž hlavním bodem by mělo být zpracování dat a závěrečný dokument.
Opět kancelářské problémy Příchod do kanceláře po pár dnech znamenal opět rozčarování. Ze zadaných kontrol a přepočítání vzdáleností u stromů pomocí redukční tabulky nebylo uděláno téměř nic. To je jeden ze základních problémů mezinárodního konzultanta. Nemá moc nad svými kolegy, a pokud se se záměrem něco někam posunout neztotožní jejich přímý nadřízený, tak s tím nic neudělá. A jelikož hlavním záměrem místních bosů je získat z projektu finanční profit, nějaké kontroly jim toho moc neříkají… Podobná situace byla i s Kanayim, národní konzultantkou pro oblast dálkového průzkumu země. Letos, kdy už zde není Viktor, který odešel na důchod do Petrohradu, byla podle Veněry jedinou možností. Platí zde za experta, pracuje v Institutu pro středoasijská studia a většinu času jezdí po nějakých školeních a konferencích, tu je v Indii, to v Číně, či Japonsku. Na krátké pracovní poradě u Veněry se zjistilo, že nic z toho, co jsem na Kanayim chtěl, což bylo nejdříve naučit místní kartografky a posléze dohlédnout na zpracování našich ploch v prostředí Arc Info včetně převedení všech doprovodných informačních vrstev z různých jiných systémů, nebylo uděláno. Navíc se opět ukázalo, že spolu s Veněrou vůbec nechápou, jaký rozsah prací znamená klasifikace družicových snímků pro celý Kyrgyzstán a tvrdě prosazovaly, že to přes zimu udělají a to lépe, než Švýcaři… Rozčarování mne čekalo i doma. Pod záminkou převezení nějakých lahví na zavařeniny, udělala domácí s dcerou a vnučkou revizi domácnosti a hledala věci, či části vybavení, které jsem údajně zničil a budu muset zaplatit… Nejkurióznější závadou byla promáčknutá stěna staré pračky, která byla odstavena vedle balkonových dveří v pokoji. Stěna pračky, kterou už ani v Kyrgyzstánu nebude asi nikdo používat, byla opravdu omlácená, patrně od neustálého otvírání nějakých dveří s klikou, možná i balkonových. Muselo to být ale v úplně jiném bytě, jelikož poškozené místo bylo asi o
- 43 -
20 cm jinde, než klika od balkonu v tomto bytě. Dalo mi dost práce, než jsem vše zdůvodnil. Nervózní a jak jsem později poznal i silně hysterické paní domácí asi časem došlo, že mi nabídla byt celkem levně, navíc jsem od ní nechtěl úklid a rozhodla se, že ze mě ještě nějakých pár dolarů vytáhne. Navíc mi vyčetla, že jí došla údajně nějaká účtenka a já jsem jí ji nepředal. To že jsem byl pryč a po příjezdu už tam žádný lístek nebyl, jelikož zde neexistují schránky a pošta se cpe za futra, kde při vymlácených oknech v chodbové lodžii věje vítr jako na horách, si nechtěla nechat vysvětlit a odcházela velmi rozčílená.
Další víkend v NP Ala Arča Poslední údolí v nedalekém národním parku, které mi zbývalo prozkoumat, bylo údolí Ak Suy. Jde o část parku, která je velmi atraktivní pro horolezce, jelikož se celkem dobře dostanou na úroveň ledovců, kde je ve výšce 3 400 m n/m horolezecká základna a na travnaté rovince ojedinělé místa pro stany. Přístup je jako do všech částí parku od parkoviště ve výšce 2 300 m n/m, kam jsem se nechal po pracovních roztrpčeních posledních dnů odvézt z Biškeku v pátek odpoledne taxíkem. S řidičem jsem se dohodl také na odvozu v neděli v podvečer. V pátek jsem si našel místo pro stan u ledovcového potoka pár set metrů za parkovištěm a užíval si podzimního večera. Bylo 21. září a listí různých svíd a jeřábů ptačích soutěžilo v zapadajícím slunci o co nejzářivější odstín červené. Druhý den ráno jsem zabalil stan a vydal je mimo cestu podél potoka k horolezecké základně Racek. Turistická cesta nekopírovala dno údolí a mně se nechtělo šplhat příkrým travnatým svahem, když jsem předpokládal, že pod vodopádem, který byl odhadem asi dvě hodiny cesty, se musím na cestu dostat. Předpoklad vyšel a já dále postupoval již po turistické cestě. Postup podle potoka byl dále již nemožný, jelikož na soutoku s potůčkem vytékajícím z vodopádu se hlavní koryto potoka zavíralo do úzkého kaňonu. Nyní nastalo teprve to pravé stoupání. Navíc, jak je to v horách typické, za každým zdolaným horizontem se ukázal další. Poslední horizonty se mi již navíc ztrácely v mraku a začalo i drobně pršet. Kolem šesté večer jsem dorazil na travnatou rovinku, kde byly zřetelné stopy po stanech, které tu patrně stály v létě a já tušil, že jsem u cíle dnešní cesty. Potom se z mraku vynořila i horolezecká základna. Dva kluci mně přidělili místnost, kde se pohodlně mohlo ubytovat i deset lidí a kde byla i jednoduše vybavená kuchyňka. Po chvíli mi nabídli čaj a já jim vodku, do které jsem při poslední cestě do Narynu nasbíral a neprodleně naložil modré plody zimolezu – Lonicera (u nás známa pod obchodním názvem kamčatská borůvka). Hovor šel samozřejmě o horách. Jeden z kluků se staral o základnu, která k mému překvapení funguje celý rok, druhý byl „horský“ vůdce a nabízel mi za pár set somů nedělní výstup na blízkou téměř pětitisícovku. Dost mě mrzelo, že jsem to nemohl využít, jelikož byl nádherný slunečný den. Musel jsem se ale během do šesté večer dostat zpět na parkoviště. Jinak oni to s nákladem dělají od parkoviště na základu za necelé 2 hodiny, dole jsou za méně než za hodinu… Do slunečného rána mně před okny vítali kozorožci, kteří se nevzrušovali, ani když jsem vyběhl ven s fotoaparátem a kamerou. Národní park u hlavního města kde má navíc „chatu“ prezident, je přeci jen chráněn lépe proti pytlákům, než jiné oblasti, kde je problém se ke kozorožcům přiblížit na 500 metrů. Nasnídal jsem se, sbalil Gemmu pro pozdější cestu dolů a šel se projít po moréně ledovce pár set metrů dále do údolí. Na další hranu, kde se ledovec Aksujský ledovec zatáčel do leva pod nejvyšší vrchol Kyrgyzského hřebene, Korunu (4 860 m n/m) to bylo odhadem dvě hodiny. Byl by tam asi krásný rozhled na závěr doliny, ale musel jsem myslet na cestu s baťohem dolů. Kolem poledne jsem se vrátil na chatu, rozloučil se ze správcem, popřál mu mírnou zimu a nastoupil jsem návrat do civilizace. Tentokráte jsem šel celou cestu po značené cestě. Po cestě taxíkem jsem si nakoupil ovoce a doma se naložil s tímto do teplé vany. Ráno jsem zažil dosti nepříjemný šok, když jsem se při příchodu do práce od jedné kartografky, která tam dělala i správcovou a uklízečku objektu, dozvěděl, že je dnes státní svátek… Při cestě domů jsem se na mostě nad železnicí ohlédnul a viděl, že i dnes se Koruna a její ledovce stříbří v podzimním slunci. V hlavě se mi honily myšlenky, jak jsem včera mohl zdolat jeden z vrcholů v jejím sousedství…
Cesta do oblasti Osh Do příletu Dana a do jeho desetidenního školení v oblasti výpočtů a statistického vyhodnocení nasbíraných dat zbývalo 14 dnů. Nejvyšší čas se vydat na cestu za dalšími skupinami do jižní oblasti Osh (Oš). Cestou přes Susamirskou dolinu jsme se stavili v severozápadní části oblasti Džalal Abat v dolině It Azar u skupiny vedené Kubatem. Ačkoli nešlo o přehnaně zalesněné údolí, opět jsem se přesvědčil o tom, jak je zde práce náročná a jak málo vhodná je technologie, kterou jim sem implantujeme. Měření, kterého jsme se s kontrolní skupinou zúčastnili, probíhalo na příkrém lavinovém
- 44 -
svahu, kde každý strom měl i dvacet „kmenů“, tedy spíše kmínků a stvoly keřů šly do stovek… Jen prolézat s pásmem a měřit výšky a průměry na téměř 100 % svahu byl od kluků ve skupině nadlidský výkon a já si jen kladl otázku, jak to asi dělají, když tam nejsem… Osh je nejen jméno oblasti, ale i města, tedy spíše velké vesnice při hranici s Uzbekistánem, kde je přes 80 % obyvatel uzbecké národnosti, která nemá žádný urbanistický pořádek a kterou chtěl znovuzvolený prezident Akajev přeměnit na hlavní město místo Biškeku. Byl to pro vnějšího pozorovatele naprostý nesmysl, který by stál zbytečné miliony dolarů, kterému ale místní velmi dobře rozuměli. Prezident byl z jihu a když ten minulý byl ze severu, z provincie Čuj, kterou s ostatními „severskými“ oblastmi protěžoval, tak ten dnešní, zase přilepšoval jihu. Na jihu ošské oblasti jsme se se skupinou vedenou asi nejschopnějším vedoucím, Nurgazem, dostali do jalovcových lesů a na dohled Pamíru, dalšímu mohutnému pohoří, které tvoří pás od Altaje po Himaláje. Některé jalovce zde dosahují výšek přes dvacet metrů a průměrů, že s jejich obejmutím má problém i pět lidí. Tyto giganty jsem ale neviděl, jsou v jiné části. Na plochu č. 694 ve výšce 2 800 m n/m jsme jeli z ubytování na Nookatském leschozu téměř dvě hodiny. Cestou jsme se museli zastavit u pastevců a prohodit pár slov. Všechny čtyři měřičské plochy byly z velké části pokryté dospělým jalovcovým lesem, byly na prudkých svazích, které se místy měnily ve strže. Po pěti hodinách měření, které probíhalo přesně podle metodiky, jsme byli na 120 metru první plochy ze čtyř… U polo-vařené ovce, kterou pro nás na počest tak významné události, kterou je příjezd Evropana do zdejšího údolí, udělali srdeční pastevci v údolí, jsem klukům musel přiznat, že chápu, že se metodika ve zdejších podmínkách nedá přesně dodržovat, jelikož by to nezměřili ani do penze… Dost mi vadilo, že jsem byl v jejich očích zástupce instituce, která tuto metodiku nemínila přizpůsobit zdejším podmínkám. Oni jsou ale na těžký terén zvyklý a problém v tom asi moc neviděli. Tu údajně novou měřičskou skupinu jsme opět neviděli a mně už bylo jasné, že žádná neexistuje. Veněra s ní operuje jen aby zvýšila fiktivní náklady… Při návratu Sabyr vzal před městem Osh benzin. Následný kopec jsme už málem nevyjeli. Jen tak tak jsme se dostali do města. V několika servisech nás odmítli, v tom posledním řekli, že to snad do zítra zmáknou. Neplánovaně jsme si vzali hotel a taxíkem zajeli na tržiště, kde jsem měl v plánu nakoupit sušené ovoce, mandle a ořechy na rozlučkový raut. Podobných věcí tu je z Uzbekistánu mnoho druhů a jsou levnější než v Biškeku. Jen vlašské ořechy Sabyr rozhodl, že koupíme až v Džalal Abadu. Hotel i opravu jsem musel zaplatit z vlastního, ale hlavně že jsme měli zase Nivu v pořádku. Nevím přesně, co jí bylo, ale údajně musel být v benzinu mnoho vody…
Jak spočítat naměřené hodnoty - přišla bída na Kozáky Pro problematiku výpočtů a statistického vyhodnocení celé inventarizace byl po pečlivém zvážení tří možných uchazečů vybrán kolega od Kanaym, který studoval v Moskvě a měl i nějaké další vzdělání z USA. Naprosto jedinečný kandidát, kterému jsem asi 2 měsíce předem stručně objasnil, co se od něho očekává – překládat Dana, který bude proces vysvětlovat na jednoduchých příkladech v programu Microsoft Access a po našem odjezdu dohlédnout na správnost celkového zpracování. Výborný životopis ještě nemusí být záruka úspěchu. Místní statistický doveda se v den zahájení školení nedostavil, nebyl k sehnání na žádném z telefonů, ani na e-mailu. V tu chvíli mě polila horkost – přišla bída na Kozáky… Dalích deset dnů jsem po osm hodin překládal z angličtiny, kterou zrovna bravurně neovládám, do ruštiny, která mi byla vždy cizí statistiku, kterou jsem nikdy neuměl. Vzpomínal jsem na „Žeryka“ prof.Volfa, který nás měl na statistiku, který ale nebral naše neznalosti nijak fatálně… Podstatnou část přednášek věnoval košilatým vtipům, byl velmi oblíben a přednášky byly hojně navštěvované. Jednou jsem jej předběhl na schodišti fakulty a letmo jej pozdravil. On se zastavil a poznamenal: „dobrý den kolego, to víte, nám nestraníkům se šplhá nahoru těžko“. Od tohoto výroku mi byl ještě sympatičtější. Bylo to krušných deset dní. Jednou jsem dokonce u oběda v restauraci poděkoval „Danke schön“, ačkoli u stolu nikdo německy nemluvil… Navíc přišla na další vizitu domácí a s nelibostí nesla, že tam byl se mnou Dan. Ten se vždy po večeři zabral do přípravy referátů na světový lesnický kongres do Argentiny, což jsem velmi uvítal, jelikož jsem byl naprosto vysílen.
Balím domů Po jeho odletu přišla rodina domácích opět. Tentokráte se od začátku chovaly obě dospělé zástupkyně rodu tak agresivně, že jsem v předtuše něčeho nepříjemného zavolal Kubana a požádal jej, aby okamžitě přijel. Já ve chvíli jejich nepozornosti odemknul dveře od bytu. Opět se záminkou pro
- 45 -
rozčilování matky pluku měly stát mé různé prohřešky na vybavení domácnosti, povětšinu ty samé co minule. Vrcholem exhibice se stalo sehrané divadlo, kdy se dcera u mne v pokoji rozcuchala, rozepla si pásek a začala příšerně křičet a řvát, že jí chci znásilnit. Je zajímavé, že její malou holčičku to nechalo naprosto v klidu. Vzápětí přilétla bába a s mým švýcarským kuchyňským nožem se na mně vrhla a řvala, že mně tu západní svini zařízne jako prase, že má papíry na hlavu a že se jí nic nestane. Dcerka nelenila, rozházela dřevěnou misku plnou rozinek, mandlí a ořechů z poslední cesty na jih a řvala, že mi s ní rozbije notebook. Bába mezi tím zběsile bodala do mého psacího stolu, který jsem si nechal přivézt s kanceláře. Jednou rukou jsem se snažil držet ruku bábě, aby mne nebodla, druhou chránit notebook před mladou. Bylo mi jasné, že pokud udělám něco proti, těžko mne kdo ze spár místní policie vysvobodí. Malá vnučka si zcela nezúčastněně hrála na mé rozložené skládací posteli. Bylo to dlouhých dvacet minut, než dorazil Kuban. Obě dračice byly jeho příchodem do pokoje dost překvapené, ale nečekaně rychle se uklidnili. Debata přešla do Kyrgyzštiny a tak jsem byl úplně mimo. Nelenil jsem a začal si balit věci, samozřejmě bez ladu a skladu. Oznámil jsem jim, že odcházím, chci vrátit nájem za 14 dní a celý incident jdu oznámit na policii včetně finanční. A oni náhle, kam prý bych chodil… Přes to, že je po tom, co mu přiznali, že se nic z čeho mně původně obviňovaly nestalo, Kuban celkem rychle vypakoval, vše kromě jídla jsem si odvezl do kanceláře a domů chodil opravdu již jen přespat. Do jedné volné kanceláře institutu jsem si postupně dával i věci, které jsem si chystal na rozlučkový „opulentní“ oběd. Lituji, že jsem si nepřiplatil za lepší bydlení, nůž jsem již nikdy nenašel… V práci bylo i po odletu Dana krušno. Expert nikde a tak jsem s vedoucí kartografkou, mimo jiné vysokoškolsky vzdělanou matematičkou Martou, zašel do místního knihkupectví a koupil knihy jak pracovat s Excelem a Accessem, samozřejmě za své. Doufal jsem, že ve spojení s příklady, které tu zanechal Dan, se tím nějak prokoušou. Vedoucí projektu Veněra samozřejmě věděla, že jsme knihy koupili, ale je fakt, že jsem jejich proplacení po zkušenostech s ní ani neočekával. Experta našla společně s povedenou Kanaym ona, ale dělala jako by se jí to vlastně ani netýkalo. Nakonec Dan přesvědčil Veněru, že Marta splňuje kritéria národního konzultanta pro tuto oblast, z čehož jsem měl velkou radost, jelikož byla velmi pracovitá, chtěla se něco nového naučit a celkově byla velmi pozitivní. Po roce jsem se dozvěděl, že jí Veněra všechny peníze z tohoto projektu vzala, podobně jako všechny fotoaparáty koupené za peníze FAO a většinu peněz i ostatních národních konzultantů… Údajně proto, že je musí dát nadřízeným. Údajným důvodem pro její odvolání po revoluci v dubnu 2010 bylo podle kluků z mého okolí to, že právě nadřízeným nepřinášela ty správné projektové desátky… To ale předbíhám. Nenadálým problémem, který jsem musel řešit, byla krádež platební karty. Ztratila se mi během pracovní doby z baťohu. Kromě ní mi někdo ukradl asi 1 000 Kč v místní měně, ale naštěstí z karty se nic neztratilo. Do tří dnů jsem dostal přes DHL novou, něco to stálo na poplatcích a navíc jsem tím ztratil drahocenný čas. Dalším nedořešeným problémem byl GIS. Na začátku projektu se uvažovalo vedle Kanayim ještě o Voloďovi z firmy, která úzce spolupracovala se Švýcary a měla od nich rozhodně velmi dobré know – how. Volbu národních konzultantů má obecně v ruce po formálním ověření životopisu ve FAO v Římě národní vedoucí projektu, tedy Veněra. Poté co Kanayim přes všechny sliby co všechno bude, neudělal prakticky nic, což jsem musel ohlásit do Říma, za což mě Veněra náležitě vyplísnila, tak jsme s Kubanem a Martou nakráčeli na několikadenní školení, jak si převést datové vrstvy z národních systémů do prostředí ArcInfo, jak si stáhnout družicové snímky Landsat a jak s nimi dále pracovat. Pro statistické výpočty bylo totiž nutno rozhodnout i o traktech, na které se měřit nešlo. Ty co ležely podle mapy v jezerech byly jasné, ale nyní šlo o trakty, které se nacházely nad 3 500 m n/m. Podle družicových snímků se muselo rozhodnout, zda se měřičské plochy nacházejí ve skalách, travnatých plochách či na ledovcích. Pro kluky z firmy to bylo jisté zadostiučinění, i když peníze, co jsem jim za každý školící den vyplatil asi nebyly tak velké, jaké by měli přímo z projektu, ale zase jim je alespoň nikdo nevzal… Před koncem své mise jsem ještě zašel za panem doktorem Ionovem, který mi první rok určoval vyfotografované květiny, abych od něj získal jména nových přírůstků. Těch už zdaleka nebylo tolik, jako první rok, ale chtěl jsem to mít v pořádku. Při obědě v jejich malé kuchyňce se rozčiloval, že jim dcera koupila novou ledničku, která je zbytečně veliká a navíc má polovinu, kde tak mrzne, že se tam nedá nic dávat. Demonstrativně otevřel asi 300 litrový mrazák ve spodní části lednice, který byl úplně prázdný. On mi určil květy, já jej zaškolil, jak je možné si v létě nakoupit zeleninu a maso ne zimu… Problémem však je, že tam často nejde proud… Pár dní před odletem, jsem ještě vyjel na kontrolu skupiny, kterou vedl Kapar, můj řidič z prvního roku a kluk, kterému jsem před odletem loni dal peníze na kamus s tím, že si jej letos nahraji a muziku dám do filmu. Hlavním cílem bylo právě získání oněch nahrávek. Cesta mne shodou náhod zavedla do NP Chon – Kemin (Čon-kemin), kde jsme loni začínali. Sníh už sestupoval do údolí, lovci
- 46 -
slídili po vlcích a kozorožcích. Bylo krásně, ale večer už dosti zima. Uvařili jsme a Kuban začal hrát. Pár nahrávek jsme pořídili, ve vybydlené chatě, kterou občasně využívají lovci, nebo pastevci, pár u ohně s autentickým praskáním ohně. Symbolicky jsem se tím rozloučil s místní krásnou přírodou i s nejbližšími spolupracovníky. Další den jsme se vrátili do Biškeku a mne už čekalo jen rozloučení oficiální. Většina jídla a pití byla již nakoupena. Jaké však bylo ale moje překvapení, když v uzamčené kanceláři chyběla jedna ze tří litrovek finské brusinkové vodky. Možnými pachateli byli patrně elektrikáři, kteří tam údajně den před tím řešili osvětlení. Po krádeži platební karty jsem si ale nemohl být jistý ani místními. Se Sabyrem jsme dojeli pro objednaná grilovaná kuřata a kachničky. Kuřata zde mají dosti přes dvě kila a jsou výborná, kachničky jak by smet. Na zpáteční cestě jsme se stavili pro růže, pro čerstvé ovoce a ljepošky od Uzbeka. Měl jsem objednané ty moje, bez promáčklého středu. Holky z kartografie vše naaranžovaly a myslím, že se odpoledne vydařilo. Jako hlavní dárek jsem dostal místní kroj – černý dlouhý sametový kabát s čepicí a botami. Poté jsem dobalil dárky a se čtyřmi „body gardy“ šel předat klíče od bytu té povedené domácí. Přes jasnou převahu na mé straně hned začala řvát a vyhrožovat, že nikam neodletím, a i když, tak si mne najde v Praze, kam často jezdí… Myslím, že ani nevěděla kde Praha je. Byla to soda i na místní chasníky, které jsem před odletem po půlnoci pozval na poslední opravdovou rozlučkovou večeři.
24 hodin v Římě V sobotu odpoledne mne v Římě čekal Dan na letišti, jak bylo domluveno, a já se těšil, že po poměrně hektických týdnech prožijeme příjemný den. Letadlo do Prahy mi letělo v neděli večer a my měli naplánováno projít mojí závěrečnou zprávu a moje návrhy na podobu závěrečného dokumentu. Původně jsem počítal s tím, že než odjedu z Biškeku, bude kostra a to co je už známo hotovo a po zpracování dat se jen doplní tabulky a vysvětlení k daným faktům. Díky situaci se však s výsledným dokumentem nikam nepohnulo. Velký kufr a Gemmu jsem chtěl nechat na letišti v úschovně, ale Dan říkal, že má už deset let zamykatelnou garáž, že si nemám dělat starosti, že si vše mohu nechat v jeho Jeep Grand Cherokee. OK proč ne, garáž byla pár bloků od jeho bytu v klidné činžovní čtvrti 20 minut chůze od budovy FAO. Nahoru jsem si vzal jen foťák, kameru a doklady. Danova manželka, Chilanka Cecilia, nachystala báječnou večeři a jelikož je sommelierkou i výborné chilské víno. Po večeři se debata nakrátko stočila na argentinský kongres, kam si Dan vzal data k plakátu o kyrgyzské inventarizaci, který si v Římě vytiskl a po pár dnech již visel v sekci národních inventarizací. Po zbytek večera se ale Dan spíše zajímal o situaci v Biškeku, kterou plně chápal a potvrdil mi, že něco podobného v žádné zemi nezažil a to ani v Bangladéši, či v rovníkové Africe… Ráno jsme za krásného počasí posnídali na terase s výhledem na Řím a nedaleké pahorky objevující se z mizejícího oparu a poté se probírali mojí závěrečnou zprávou. Dana zajímala zejména ekonomika venkovních prací, která mi nadělala tolik nepříjemností s Veněrou. FAO jedná s Uzbekistánem o provedení podobné inventarizace, ale jeho zástupci by rádi získali více prostředků, než je FAO ochotno poskytnout a zdůvodňují to právě cenou venkovních prací. Proto Dan usiloval o získání pravdivých podkladů z Kyrgyzstánu, aby měl věrohodné argumenty. Zabralo nám dost času, než jsme si vyjasnili veškeré údaje, tím spíše, že mnohé údaj byly dvojí, jedny co jsem získal bez vědomí Veněry a druhé, které poskytla po návratu z dovolené. Když se vše spočítalo, nakonec vyšel průměrný den měřičské skupiny na 52 USD. Vypadalo to, že je Dan s investigativním ekonomickým průzkumem spokojen. Pomalu jsme si chtěli dát odpolední kávu, když Danovi zazvonil mobil, po kterém byl velmi nervózní. „Honem, někdo nám vykrad garáž…“. Debaty probíhaly v italštině, tak jsem toho moc nepochytil, ale důsledky byly jasné. Zloději šly po GPS. Vykradli jen auta, která měla na předním skle držáky. Domnívali se, že vlastní přístroj najdou v kastlíku spolujezdce. U Dana nenašli v kastlíku nic, ale na zadním sedadle můj černý kufr, který nyní ležel rozpáraný a rozházený uprostřed garáže. Gemmu, která byla v kufru, který byl zakryt posunovatelnou folií, zloději nenašli. A nyní se ukázal problém s mým překotným balením. V kufru byla nabíječka do kamery, externí harddisk, kombinovaný nůž Viktorinox, ale zejména osm videokazet nahraných v roce 2008 a 2009, které bych za normálních okolností měl vždy v příručním zavazadle. Vidina filmového dokumentu o kyrgyzské inventarizaci se mi rozplynula, jako pára nad hrncem Dan ještě zjišťoval stav své pojistky, ale zjistil, že jelikož se mu tam po deset let nic neztratilo, před několika měsíci ji nechal vysublimovat…. Další ukradené věci jsem zjišťoval ještě několik měsíců potom doma v Čechách. Biškek 20. – 27. listopad 2010
- 47 -
Dokončení projektu V dubnu 2010 se Biškek stal na pár dní středem světa. Proběhla tam další revoluce a byl svržen další, v pořadí druhý postsovětský president. Ten, který se nechal s takovou pompou v létě předešlého roku zvolit 96% procenty hlasů. Revoluce dokonce narušila i schůzku prezidentů Ruska a USA v Praze, když musel prezident Klaus čekat půl hodiny, jak se velmoci dohodnou. Kyrgyzstán je asi jedinou zemí na světě, kde jsou základny jak Rusů, tak i Američanů. Pro Ameriku je navíc základna u Biškeku velmi důležitá, jelikož se přes ní zásobují jednotky v Afganistánu. Revoluce přerostla v červnu zejména na neklidném jihu v Džalal–Abadu a v oblasti Osh v etnické čistky. Město Osh se svým uzbeckým ovocným trhem bylo z jedné třetiny vypáleno a o život přišlo několik set lidí. Ve světě se děje denně mnoho násilí a bezpráví, ale pokud nějakou oblast navštívíte a získáte tam nějaké známé, nedokážete se dívat na zprávy bez emocí. Bylo mi jasné, že se výpočty poněkud posunou, ale snažil jsem se pomocí e-mailu získat informace o lidech z institutu. Naštěstí v Biškeku až tolik obětí nebylo a kolegové co jsem znal z institutu, byli všichni v pořádku. S mojí cestou do Kyrgyzstánu v rámci projektu se už nepočítalo, ale Dan předpokládal, že se budu distančně podílet na konečné podobě výsledného dokumentu. Dan byl na počátku revoluce v Biškeku a musel jej na rozkaz ústředí FAO předčasně opustit. Začátkem listopadu mi přišel od Dana e-mail, zda s ním mohu jet koncem listopadu na týden do Biškeku. V pět hodin ráno na mne na letišti v Biškeku čekala bílá Toyota Cruiser se znakem OSN na kapotě a s řidičem, který mne odvezl do Danova oblíbeného hotelu Alpinist, který je i pár set metrů od institutu. FAO mělo v Biškeku nově dům s několika kancelářemi a stálými pracovníky. Pokud za mne tam probíhaly dva projekty, koncem roku 2010, to bylo více než deset. Kyrgyzstán láká svou krásou a jedinečností. Z funkce ředitelky institutu odvolaná Veněra mě přivítala jako největšího kamaráda, v kancelářích vše při starém, jen ve městě už nebyly jen neprostřílené domy a o Uzbekovi, co mi pekl speciální ljepošky a jehož domeček byl uzavřený, nikdo nic nevěděl… Od Marty jsem se dozvěděl, že o všechny peníze z projektu přišla, ale že se alespoň posunula ve znalostech o kus dál – boží to žena. Po příletu Dana jsme zejména projednávali úpravu závěrečnému dokumentu. V tom, co měla Veněra připraveno, bylo mnoho očividných chyb, ač byl vytištěn na krásném křídovém papíře. Při jeho dalších podobách jsem přislíbil distanční pomoc. Hlavním bodem byl závěrečný semináře a to ve stejném hotelu, jako při zahájení projektu. Jelikož ještě nebyla ustavena porevoluční vláda, nebyl tam ministr, ani žádný náměstek. Některé tváře v představenstvu se díky revoluci změnili, některé přežily. Poslední povinností byla účast na tiskové konferenci, která se konala v den, kdy nová vláda konečně vznikla a tak lesy novináře pramálo zajímaly. Na tiskovce a na semináři se uvedlo, že lesnatost Kyrgyzstánu (včetně keřů), je 5,5%. Jde o stejný údaj, jaký se traduje v Kyrgyzstánu desítky let a ke kterému se podle mne Veněra měla podle zadání z vyšších míst dostat. Pokud by totiž inventarizace prokázala něco jiného, hledal by se možná viník mnohaletých omylů. Z údajů Švýcarů, kteří ale díky metodě nemohli postihnout lesy (včetně keřů), se zakmeněním menším, než 50%, kterým ale Veněra nevěřila, by měla výsledný lesnatost vyjít vyšší. Možná je to ale pouze můj dojem. Během první poloviny roku 2011 jsem se distančně podílel na podobě výsledného elaborátu a věnoval se zpracování DVD, kde jsem chtěl dát dohromady jak úvodní projekt, tak pracovní manuál, podle kterého se inventarizace zpracovala včetně příloh, fotografie, slide show, plakáty a zejména filmový dokument, do české verze potom toto právě končící vyprávění. S kontrolou určených rostlin mi pomohl pan RNDr. Buriánek z VÚLHM ve Zbraslavi, moc díky. Videodokument jsem se nakonec za pomocí fotografií a jedné hodinové kazety, která mi zbyla v kameře, rozhodl ve třech jazycích, v angličtině, ruštině a češtině zpracovat. Dan je zdá se spokojen, má první komplexně zpracované DVD s daty národní inventarizace navíc i s vizuálními přílohami. Další odezvy z FAO k dnešnímu dni nemám. Uvidíme, možná se někdy bude dělat ten Uzbekistán a já se přihlásím… Kdo chce více informací o Kyrgyzstánu, nebo sem dokonce plánuje dovolenou, může navštívit následující stránky: Obecné info: http://cs.wikipedia.org/wiki/Kyrgyzst%C3%A1n Průvodce Bradt: http://www.zbozi.cz/?q=kyrgyzst%C3%A1n&r=hint Kyrgyzstan ze vzduchu: http://www.skyfly.cz/zajimavo/carbol2.htm Info + zajimave a odkazy na expedice – zde mnoho fotek (napr: Kyrgyzstan 2005): http://toulavy-boty.wz.cz/kyrgyzstan/kyrgyzstan1.html
- 48 -
Další adresa pro případné zájemce o turistiku v Kyrgyzstánu: www.asiamountains.net Další fotografie a texty z cest na: www.richjourney.euweb.cz
- 49 -
