TE DEUM LAUDAMUS ROK 2010 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ

TE DEUM LAUDAMUS ROK 2010 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ

Poslední vánoční interview s čestným občanem pustiměřským

(telefonický rozhovor zazněl v chrámu sv. Benedikta v Pustiměři o slavnosti Narození Páně, 25. 12. 2009, audiozáznam je k dispozici na internetových stránkách farnosti: www.pustimer-farnost.cz)

Drahá Eminence, pro LÓsservatore Romano jste říkal, že před 70 lety jste naposled slavil se svými drahými Gratulace pustiměřských k 90. pana kardinála na zahradě jeho římské rezidence, Centra Aletti, 27. června 2009, Anni Paulini vánoce. Chtěl bych vás poprosit, zda Peregrinatio. „Nedojímejte mě tolik, ať mně z toho ještě nepukne byste s námi mohl strávit aspoň srdce“. „Nebojte se, Eminence, máme sebou kardiologa!“ chvilku vánoční. Drazí pustiměřští, je to zajímavé, ale když už jsem vašim občanem, tak i z Říma chci na vás vzpomenout. Ale vy teď co děláte? Stavíte jesličky. V celé světě se stavějí jesličky, v Itálii všude v kostelech stavějí jesličky, Betlémy. A je zajímavé, že všecky v národních krojích: v Číně mají čínské obleky, na jihu Itálie italské oblečení, jinde zase jiné … Bylo to tak v Palestině? No na tom nezáleží. Ale vyjadřuje to pěknou pravdu. Víte, že v dnešním světě převládají takové dva směry: materializmus – najít všecko dobré tady na zemi, v hmotě. To člověka unaví a nakonec zahubí. Druzí jsou zase idealisti. Ukazují do nebe, tam, jak je to všechno krásné. A to zas je tak daleko, nikdo tam nechce. A co chce normální člověk? Najít Boha ve svém denním životě. V takovém, jaký je ve skutečnosti. A právě to se stalo o vánocích, že Kristus se narodil v té své vlasti. A to je potřeba, aby našel všude ve svém životě i člověk: ve svém národě a ve své vesnici. Tam se to najde. Zajímavé je, že Svatý otec mi v tyto dny říkal, že když měl jet do České republiky, tak ho varovali, že to je ateistický národ. A byl překvapený, jak tam našel u nás tolik víry. Ono ve skutečnosti je v každém člověku víc víry, než by si kdo myslel. A musí toho Boha najít v sobě, ve své vesnici, a také v Pustiměři. Jako Bible, má smysl, když se dívá na celek, jak se to vyvíjelo, tak i ta Pustiměř, když se na to díváme, vždycky to Pán Bůh vedl a doufám, že vás zase zavede dále, a proto vám přeji z celého srdce požehnané vánoce. Když k vám Svatý otec promlouval v kapli Redemptoris Mater, vzpomněl váš dlouhý život. Pán Bůh zaplať za vaše slova v San Giovanni Rotondu, kde jste nastínil etapy svého života (srv. web farnosti). A dnes je těch, kteří se dožívají vysokého věku čím dál víc. Jak rozumět délce života? Tak, je to zajímavé: život je něco, co je v dlouhém čase. A čas roztrhne život na kousky. Ale vidíme, že Pán Bůh to všecko nějak spojuje. Je to neuvěřitelné! Když se na to dívám, 14

tak co jsem všecko procestoval: na západ jsem došel až do Kalifornie, na východ, až do Austrálie, na sever až do Švédska a na jih až do Afriky. Ale všude nakonec najde člověk sám sebe a musí tam najít, že ho tam Pán Bůh poslal. A mohl jsem vždycky všude dobře pracovat. A to je krásné. To měl vlastně udrželo při životě, takže dnes při devadesáti pořád ještě mohu pracovat. Už sice zapomínám jména a tu tam leccos popletu. Tak vám všem přeji, abyste mohli skutečně pracovat. Svatý otec ještě vzpomněl ve své homílii Vaši jedinečnou cestu víry. Drahý pane kardinále, mohl byste nám o vánocích odhalit tajemství svého putování víry? Tož podívejte se, já jsem byl z rodiny, kde byli otec a matka velmi rozdílní. Otec byl nemocný, stále ležel, nemohl pracovat, trpěl, dával vinu všem nám, a matka – to byla taková typická poutnice. Já říkám: otec byl snílek – on pořád myslel, jak to bude, jak to bude, a nikdy to nevyšlo. Zatímco moje matka se vždycky podívala- ´je, to je zajímavé kvítko, je to je zajímavé!´- našla všude toho Pána Boha ve všem, nač jí padl zrak. A já musím říct: Pána Boha člověk skutečně najde všude. A mám-li se vyzpovídat, potom jeden moment byl skutečně rozhodující: když jsem byl po zavření vysokých škol a propuštění z koncentráku doma, a nevěděl, co si počít, zrovna jsem šel do kostela a tam se zpívalo ´Bože chválíme tebe´ na poděkování za dobrodiní v minulém roce. A mě napadlo: zač já vlastně mám děkovat? Vždyť se mi celý život sesypal! Vše, čeho jsem chtěl dosáhnout, se mi sesypalo! Mám já ještě vůbec děkovat? A napadlo mě – on Pán Bůh to asi přece jenom se mnou myslí dobře. Tak, Pane Bože, já ti děkuju, ale starej se o mě. A v tom okamžiku jsem našel svou cestu. Člověk musí poděkovat Pánu Bohu za to, co přijde a Pán Bůh už dál pokračuje, najde to další. V kapli Redemptoris Mater potom Svatý otec Váš dlouhý život a jedinečnou pouť víry shrnul ve ´svědectví, jak Bůh vede toho, kdo mu důvěřuje´. Jak v každodennosti a v životních událostech, trápeních, co dnes máme ve světě, hledat Boží vedení, a jak neztratit důvěru? Podívejte se, já myslím – ona je dvojí věc: někteří lidé důvěřují, že bude to a to; já důvěřuji že bude to a to. A to vždycky zklame. Důvěřovat se může jenom někomu, nějaké osobě. A když najde tu osobu, když vidí, že Pán Bůh je ta osoba, která vede, tak já mu věřím. Co přijde, to skutečně nevím. Nikdy bych si nemyslel, že si najednou zlomím nohu. A po zlomené noze, zas už chodí, aspoň s berličkou. Všecko to jde dále. Tak i vám všem přeji moc důvěry. Drahý pane kardinále, vždycky k duchovním otcům chodili s prosbou o modlitbu a požehnání. Můžete nám, prosím, požehnat. Požehnej vás všemohoucí Bůh Otec, Syn a Duch svatý. A nashledanou.  15

Očekávat bez představ

(z interview pro bulletin Amici del Centro Aletti, č. 12 – vánoce 2009)

Velkou část svého života jste prožil v zahraničí. Studium v Holandsku, příchod do Říma, na dlouhá léta nemožnost vrátit se domů… A přece Vás spolurodáci vnímají jako významnou osobnost jejich kultury a stejně Italové jako jednoho z domácích. Česká hymna začíná slovy „Kde domov můj?“. Ale kde je Vaše vlast? Jedenáctého listopadu roku 2003 mi Italská republika udělila čestnou medaili za zásluhy o kulturu a umění. Při této příležitosti jsem ve své krátké řeči nastínil rozdíl mezi dvěma typy emigrantů. Jistí žijí v naději, že se budou moci vrátit do své vlasti, a jati touto nostalgií nikdy nežijí v nové zemi dobře. Jiní hledají, jak se co nejvíce nové zemi přizpůsobit, a zapomínají přitom na svůj původ, ale tím ztrácejí část sebe samých. Obojí však se klamou. Já se považuji za třetí typ. Jsem tím, kým jsem, což znamená i kde jsem se narodil. Ale děkuji rovněž Itálii, že mi pomohla rozvinout to, co jsem doma začal. Jsem přesvědčen, že takto žít musíme umožnit i tolika miliónům emigrantů, kteří dnes obývají svět.

Mnozí u Vás obdivují skutečnost, že jste intelektuál, partner intelektuálů v dialogu, s bystrou citlivostí pro současnou kulturu, ale současně dokážete mluvit se všemi a životně je oslovit. Můžete nám říct, v čem tkví toto tajemství?

V poslední době na mne zapůsobila četba ruského filozofa Lva Šestova. Velkým nebezpečím, které je v současné kultuře rozšířeno, je podle něj přesvědčení, že jsme schopni poznat, kým skutečně jsou lidé, které v životě potkáváme. To je však zhoubná iluze. Musíme naopak být pozorní k „významu“, jaký tento lidé mají a mohou mít pro to, abychom lépe porozuměli svému vlastnímu životu. Tak nás stále čekají úžasné objevy. A všichni se stávají dostatečně zajímavými. Šestov uvádí jako příklad samotnou postavu Ježíše, jehož Židé považovali za proroka, pocházejícího ze zapadlého území, Galileje, a přece jen On jim dokázal dát pochopit je samotné.

Více než 130 knih, 14 svazků různých článků … Kterého díla si ale považujete nejvíc? A proč? Své spisy zpočátku po vytištění už nečtu. Když se k nim příležitostně po nějaké době vrátím, objevuji, že jsem se jejich psaním naučil mnohému užitečnému, a to je příležitostí k dalšímu studiu. V tomto smyslu je mi často zdrojem nových inspirací Ruská idea. 16

Devadesátka, nikoli však bez zdravotních problémů. Nohy, které Vás už trápí dlouhý čas … před nedávnem jste si zlomil stehenní kost … A přece máte mimořádnou vitalitu. Čemu jste se z těchto svízelí a nemocí naučil? Děti zosobňují věci a události. Rozmlouvají s potůčky a prosí slunce, aby je zahřálo. Ale neváhají pokárat i vlastní tělo: „Ty, hlavičko jedna, proč mě tak bolíš?“ Je to zvláštní: není-li to sama hlava, pak je v ní někdo schovaný, kdo nás nutí, abychom ho poslouchali. Já musím často nadhodit podobný rozhovor s mýma nohama. Vyžadovaly si pozornost neomaleným způsobem, skoro jako morálním nakopáváním: „I my máme co duchovního říct k tvému životu“. A musím uznat, že měly pravdu, jak se mi potvrdilo při ojedinělé příležitosti. Jednou mi papež Jan Pavel II. chtěl požehnat, ale já jsem ho předešel konstatováním, že si nemohu kleknout. Jeho odpověď zněla: „Ani já ne“. A tehdy mě jsem dostal duchovní inspiraci: „Svatosti, jak jsme šťastní, že začínáme od nohou a ne od hlavy!“. V takových okamžicích se chápe, že Bůh nám posílá menší tělesné zlo, aby předešel nějakému horšímu, které zasluhujeme.

Která je jedna z Vašich prvních vzpomínek? Na gymnáziu jsme měli učitele, který se domníval, že dokáže předpovídat budoucí život studentů, pokud mu odhalí nejstarší vzpomínku svého života. Já jsem mu nikdy nic neřekl. Mám to říkat teď? Netoužil jsem po proroctvích o budoucnosti. Ale teď, když se ohlížím zpět, musím připustit, že něco bylo obsaženo už v mých prvních pamětech. Vzpomínám si, že mi darovali nějaké nové šatičky, a já jsem si musel kleknout a pomodlit se modlitbičku k Andělíčku strážnému, jedinou, kterou jsem znal. Končila slovy: „Andělíčku můj, od škody, pekel a zlých mocí duši opatruj!“ Nyní po tolika letech mohu dosvědčit, že anděl po celých devadesát let nepřestal konat svou povinnost. Ale svou funkci zastával už od počátku. Dítě vstupuje do života hrou. Mé první hry se odehrávaly uprostřed cesty. A tady také došlo k prvnímu setkání s úhonami. Jednou tudy projížděl opilý řezník se svým vozem. Neviděl mě, ale nepřehlédli mně jeho koně a jejich kopyta se mi vyhnula. Nemohla mne však vidět kola od vozu. Anděl však otevřel oči jedné ženě, která nedaleko za oknem pletla. Rychle skočila z okna a uchopila mě v poslední chvíli. Jestliže první nebezpečí hrozilo na zemi, další přišlo z vodních hlubin. Maminka mě často nosívala na ramenou. Jednou spěchala něco umýt do potoka u domu. Naklonila se na vodu a já udělal svůj první skok do „moře“. Maminka mě však hned chytila za nohy a byl jsem zachráněný. Překonání třetího nebezpečí může být chápáno jako vysvobození od sil zla. Jejich symbol se ukázal ve formě našeho selátka. Chtěl jsem nakouknout, jak se prasátko krmí a pootevřel jsem dvířka od chlívku. Osvobozené zvíře se hnalo jako šílené ven pod moje nohy, takže mi nezbylo, než podstoupit zběsilou jízdu, doku mě můj koník znenadání pokojně neodložil do kopky hnoje. Další četné zásahy anděla strážného v mém životě byly pochopitelně mnohem dramatičtější, ale snad tyto první tři mohu skutečně symbolicky nazírat jako proroctví.

Co ještě od života čekáte? Zůstaňme v mém stylu odpovědí. Není důležité „co“ očekávám, lépe se tím, příliš nezabývat. Ale, díky Bohu, jsem ještě schopen „čekávat“ bez představ. Zkušenost mě učí, že takové důvěrné očekávání přináší pěkná překvapení. Ať tedy přicházejí! 17

Ve středu dne 3. února 2010 zemřel v římské nemocnici Villa Betania salesián P. Vojtěch Hrubý ve věku nedožitých 86 roků. Vojtěch Hrubý se narodil 23. 4. 1924 v Rozstání na Drahanské vysočině. Vyučil se pánským krejčím. Pracoval s mládeží a spolupracoval s režisérem ochotnického divadla, kde se naučil dobře zpívat. V roce 1945 nastoupil do salesiánského aspirantátu ve Fryštáku a po absolvování noviciátu v letech 1947–1948 v Hodoňovicích složil první řeholní profesi. V letech 1948–1950 absolvoval filosofický studentát v Přestavlkách, který byl ukončen násilným přepadením policií v noci ze 13. na 14. dubna 1950 a internací představených. Klerici zůstali do konce školního roku na místě pod dohledem malé policejní posádky a po rozpuštění ústavu dostali povolení ukončit středoškolská studia pouze na území Olomouckého kraje. V Lipníku nad Bečvou vytvořil Vojtěch s několika dalšími kleriky „komunitu“ a v roce 1951 úspěšně složil maturitu na tamním státním gymnáziu. Nedostal však povolení ke studiu na vysoké škole, a proto pracoval jako dělník v podniku na výrobu šicích strojů v Opavě. 6. 7. 1952 odchází ilegálně do zahraničí – přes Rakousko do Itálie. V letech 1952–1956 absolvuje teologická studia na Teologickém institutu san Tommaso v Messině na Sicílii. Prázdniny tráví na asistenci v tamní noviciátní komunitě San Giorgio. 29. 6. 1956 byl v Messině vysvěcen biskupem Tonettim na kněze společně s dalšími českými salesiány Ladislavem Dittrichem a Janem Homolou. V letech 1956–1958 absolvoval studia na Vyšším pedagogickém institutu salesiánů v Turíně, které zakončil licenciátem. V letech 1958–1959 působí v Římě v komunitě Sacro Cuore a a v letech 1959–1966 pracuje pro Papežskou salesiánskou univerzitu (PAS – Pontificio Ateneo Salesiano). V letech 1958–1960 je sekretářem časopisu „Orientamenti Pedagogici“ a v letech 1960–1964 je angažován v univerzitním nakladatelství PAS VERLAG a v Salesiánské univerzitní knihovně (LAS – Libreria Ateneo Salesiana). Krátce po vysvěcení začíná pracovat pro mládež českých exulantů, organizuje letní tábory ve spolupráci s paní Kvapilovou z norsko-československého podpůrného spolku. Po nuceném odchodu kardinála Berana z ČSSR a po jeho příchodu do Říma v roce 1965 dostává otec Vojtěch povolení svých představených věnovat se zcela práci pro české exulanty. Letní tábory se pak rozšiřují na tábory ve Švýcarsku, Holandsku, Itálii. V jižních Tyrolích jsou pod jeho vedením zakoupena bývalá kasárna italských celníků v St. Martino in Cassies. V roce 1966 zakládá pan kardinál České náboženské středisko Velehrad v Římě a díky intervenci papeže Pavla VI. získává do vlastnictví dnešní sídlo Velehradu na Via delle Fornaci 200 v blízkosti Vatikánu. Středisko dosáhlo v roce 1968 právního uznání jak ze strany italského státu, tak i ze strany církevní (Římského vikariátu). 18

Otec Vojtěch přináležel od roku 1966 ke komunitě Sacro Cuore v Římě a byl sekretářem kardinála Berana a Českého náboženského střediska Velehrad. V letech 1984–1994 byl gestorem poutního domu a v roce 1994 se stal ředitelem nově zřízené salesiánské komunity v tomto domě. Tuto službu vykonával až do roku 1998, kdy ji převzal P. Jiří Sedláček. Otec Vojtěch se angažoval při pomoci našim lidem ve vlasti, zařizoval auta pro kněze, finanční příspěvky v tuzexových bonech, řídil distribuci zasílání české náboženské literatury. Navštěvoval krajany v zahraničí, prosil o finanční výpomoc pro rozšíření pastoračního působení. V roce 1984 získává pracovní napětí převahu nad jeho silami a dobrou vůlí, a proto se musí léčit. Od roku 1990 však znovu pokračuje téměř stejným tempem a se stejným nadšením ve prospěch české věci v zahraničí. Stará se o dům, věnuje se poutníkům, zasvěceně a obětavě je provází po římských památkách, přičiňuje se o vydání knihy Česká zastavení v Římě, kterou vydal Portál v roce 2000. I když těžce nese úbytek sil a přicházejí chvíle, kdy je netrpělivý a nevrlý, přesto nepřestává naplno žít pro poslání, které mu je svěřeno. Ani po roce 1990 se již do České republiky nevrátil ani nepodíval, protože byl přesvědčen, že jeho místo je v Římě. 28. ledna 2010 musel být hospitalizován v nemocnici Villa Betania, kde působí sestry františkánky. Přijal svátost nemocných. Ještě v den úmrtí 3. února 2010 ho navštívily sestry františkánky a personál z poutního domu Velehrad. Ve chvíli smrti byl u jeho lůžka kněz, pověřený pastorací v nemocnici. Rozloučení s otcem Vojtěchem se konalo v sobotu 6. února v 10.00 v kostele Santa Maria della Speranza v blízkosti Papežské salesiánské univerzity, aby se ho mohl zúčastnit i další český exulant a salesián don Oldřich Přerovský, který pobývá na univerzitní nemocničce s amputovanou nohou. P. Hrubý byl pohřben v obci Guidonia Montecelio, kde již odpočívá spolubratr P. Ladislav Dittrich. Pamatujte na něj v modlitbách a při eucharistii. Zajímavý dokument o otci Vojtěchovi natočil Otakaro Schmidt v rámci cyklu Léta letí k andělům. Byl vysílán na TV NOE. Portrét P. Hrubého od akademického sochaře Mikuláše Rutkovského z Krnova, pořízen roku 2003 19

P. Hrubý měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Promluva kardinála Tomáše Špidlíka při rozloučení s P. Vojtěchem Hrubým, SDB v sobotu 6. února 2010 ve farním kostele Santa Maria della Speranza v Římě

Milí spolubratři, drazí přátelé, takováto bohoslužba je vždycky vzpomínková. A kdo vzpomíná? Jednak my vzpomínáme na zemřelého, ale z druhé strany všichni věříme, že zemřelý žije. Tedy také on nějakým způsobem vzpomíná na nás. A vidí nás. Ale jak si věčný život máme představit? To je velká potíž. Jaksi věříme ve věčný život, ale nevíme, jak si ho máme představit. Nejjednodušší představa je, že je to dlouhý, dlouhý život. Něco začíná, a zatímco zde na zemi všecko končí, tam to nikdy neskončí. Taková představa vypadá krásně, ale má to potíž. Na Velehradě je legenda o svatém Fortunátovi, jakémsi fráterovi, který přemýšlel o tom, jak mohou svatí v nebi pořád zpívat „svatý, svatý, svatý“, a neomrzí je to. Šel do lesa na vycházku, usnul pod keřem a zdálo se mu, že je v nebi, tak honem zazpíval svatý, svatý. Vrátil se domů, a nikdo ho nepoznal. Jenom prý se dočetli, že před 100 lety nějaký fráter zabloudil, a už se nevrátil. Tudíž sto let je jako okamžik. Taková představa je pěkná, ale nic neřeší. Proto si Řekové představovali věčnost úplně jinak: My žijeme v čase, a čas znamená pohyb. Ale na věčnosti čas přestane a všechno se zastaví. Proto jsou také na ikonách osoby stojící, nehýbající se. Na hoře Sinaj je ikona, jak vystupují řeholníci do nebe. Dole se 20

zmítají, ale čím více jdou nahoru, tím jsou více nehybní, až se všechno zastaví. To je pěkná představa: Čas a věčnost jsou dvě různé věci. Ale kdyby se člověk nehýbal, nač ještě vzkříšení z mrtvých? A byl by to ještě život v těle, nebyly by to jenom sochy? Jak si tedy věčnost představit? Církev si představuje liturgii jako liturgii věčnou. Co se při ní děje? Vzpomínáme na život Krista Pána, na jeho narození, smrt a vzkříšení. To všechno bylo, ale protože na to vzpomínáme u oltáře svátostně, tak to tady skutečně existuje. Kdybys byl na Kalvárii a teď jsi na mši – je to stejné. Tady je to neviditelné, tam by to bylo viditelné. A platí to jenom o Kristu Pánu? Platí to o všem dobrém. O zakladatelce jedné řehole se vypravuje, že obsluhovala nemocnou pratetu, která velmi trpěla. A řekla jí: „Modlete se za to.“ „Nebudu se modlit, nevěřím v Pána Boha. Kdyby Pán Bůh byl, tak bych tady neprožívala takové utrpení.“ Nezbylo než pokračovat v jejím ošetřování. A za nějakou krátkou dobu nemocná řekla: „Pán Bůh musí být.“ „A jak jste na to přišla?“ „To všechno dobré, co pro mě děláte, to se nesmí ztratit.“ Tedy naše věčnost znamená, že všechno dobré, co kdo udělal, se nesmí ztratit a musí být věčně u Boha. A to je krásná věc. Proto také vzpomínáme na zemřelé, co dobrého udělali. Pochopitelně moje vzpomínka na P. Hrubého bude osobní. Každý máme svoji.

Moje první setkání s ním se uskutečnilo, když jsem byl v Nepomucenu spirituálem seminaristů. Mezi kněžími v exilu vznikl nápad, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří žili doma ve vlasti. Co jim vlastně chybělo nejvíce, byly knihy. Proto jsme přemýšleli, že bychom mohli vydávat knihy. Všichni měli dobré nápady, ale bylo potřeba nějaké ruce, někoho, kdo by to udělal. A ty ruce, to byl P. Hrubý. Nosil materiály do tiskárny, nechával je svázat, posílal do Česka, jednu knihu za druhou, protože to se muselo takto dělat: 21

každou knihu zvlášť a doporučeně. Léta letoucí to takto dělal. A kolik knih do vlasti přišlo a kolik dobrého udělaly! Druhá vzpomínka je trošku jiná. Přišli jsme také s nápadem, že bychom měli něco udělat pro lidi, kteří utíkali ven do zahraničí. Uprchlíků bylo mnoho a nikdo se o ně nestaral. Věnoval se jim mons. Planner, ale každý se hleděl někde rozptýlit. Vznikl nápad, že by se mělo začít něco dělat pro děti exulantů, které se jinak ztrácejí, poangličťují se, poněmčují atd. V Kanadě s tím začal P. Janíček a zde se do toho pustili zdejší salesiáni. A P. Hrubý byl zase u toho. Udělal pro české děti mnoho dobrého. Byla to práce namáhavá, ale dařila se. Teď už přijde třetí vzpomínka. Když přijel do Říma pan kardinál Beran, zapůsobilo to samozřejmě velice velkým dojmem v Římě i jinde. On dokázal udělat to, co už my jsme nemohli. Navázal styk s našimi krajany v Americe a s tamními starousedlíky, kteří vymírali. A vnukl myšlenku, že by se mělo vybudovat něco, co by na ně zůstalo jako vzpomínka. Udělali sbírky a rozhodli se založit Velehrad. A zase bylo potřeba někoho, kdo by do toho šel a kdo by se o dům staral. A nebyl to nikdo jiný než P. Hrubý, který měl ruce, zatímco ostatní měli jenom hlavu. Hlava a ruce musejí spolupracovat. A konečně poslední vzpomínkou byl koncil. Na koncilu se odhlasovala „kolegialita“. Co je kolegialita? Někteří to vysvětlují tak, že začala demokratizace církve. Napřed prý šlo všechno odshora, od papeže, k biskupovi, farářovi, ke kuchařce, kaplanovi atd., ale teď musí jít všechno zespodu nahoru. To je samozřejmě nesmysl. Pak se říkalo, že musí být jiné rozdělení a že je třeba odstranit struktury, protože struktury jsou překážkou. Ne. Koncil řekl – každá struktura, každá věc v církvi je svatá. Ale musejí mezi sebou spolupracovat. Někdo je z toho řádu, druhý z jiného, každý buď, čím jsi, ale naučme se spolupracovat. A musíme říct, že v té době, kdy jsme trpěli pod dvojím totalitarismem, mnoho katolíků, kteří pracovali každý na svém, brzy pochopilo, že musíme pracovat všichni společně. Co se odehrávalo na různých místech odděleně, bylo potřeba zkoncentrovat. Nezbývá nic jiného než si přát, aby ti, kteří na tomto pracovali, a na prvním místě P. Hrubý, vstoupili do kolegiality světové, nebeské, kde jsou všichni se všemi, aby tedy do této nebeské, světové kolegiality dnes vstoupil i on. Ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Amen.

Setkání pustiměřských poutníků s P. Vojtěchem Hrubým v Poutním domě Velehrad v Římě: PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, (8.-13.6.2007) a ANNI PAULINI PEREGRINATIO (26.-29.6.2009). 22

Mons. ThLic. Dominik Jaroslav Duka OP novým arcibiskupem pražským V sobotu, 13. února 2010, přijal Svatý otec Benedikt XVI. rezignaci kardinála Miloslava Vlka na úřad pražského arcibiskupa, podanou dne 19. dubna 2007. Novým, v pořadí již 36., pražským arcibiskupem byl dnešního dne jmenován dosavadní královéhradecký biskup Dominik Duka.

Narodil se 26. dubna 1943 v Hradci Králové a vyrůstal v rodině důstojníka, který se účastnil zahraničního odboje, kdy v roce 1944 přes organizovaný útěk vládního vojska P. Jiřím M. Veselým OP odešel do Itálie a přes Švýcarsko do Anglie, kde do konce války bojoval v Československé zahraniční armádě. V 50. letech byl vězněn spolu s důstojníky západní fronty. Jaroslav Duka absolvoval školní vzdělání v Hradci Králové, v roce 1960 maturoval na Gymnáziu J. K. Tyla. V dalším studiu mu z kádrových důvodů bylo zamezeno. Pracoval v hradecké továrně ZVÚ (19601962) a vyučil se strojním zámečníkem. V letech 19621964 absolvoval základní vojenskou službu a vrátil se na své pracoviště. V roce 1965 byl po dlouhých průtazích na odvolání přijat ke studiu na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích. 5. 1. 1968 vstoupil tajně do - na území Československa zakázaného, ilegálně žijícího -dominikánského řádu a přijal řádové jméno Dominik. 6. 1. 1969 složil časné sliby. 22. června 1970 přijal kněžské svěcení z rukou kardinála Štěpána Trochty a pět let působil v duchovní správě v pohraničních oblastech pražské arcidiecéze: Chlum svaté Máří, Jáchymov a Nové Mitrovice (dnes jde o oblast diecéze plzeňské). 7. ledna 1972 složil slavné sliby v dominikánském řádu. V roce 1975 mu byl odňat „státní souhlas k duchovní správě“, pracoval pak 15 let jako rýsovač v továrně Škoda-Plzeň. Intenzivně žil ilegální řádový život a věnoval se studiu. Od roku 1975 do roku 1986 byl vikářem provinciála a v letech 1976-1981 magistrem kleriků. Současně spolupracoval na zřízení tajného řádového studijního centra a organizoval náboženskou činnost mladé generace na celém území Československa. V roce 1979 získal licenciát teologie na Papežské teologické fakultě sv. Jana Křtitele ve Varšavě. V roce 1981 byl udán agentem StB, usvědčen a odsouzen za trestný čin maření státního dozoru nad církvemi podle § 178 trestního zákona k zákonu 218/49 Sb. Patnáct měsíců byl vězněn v Plzni–Borech pro řádovou činnost, organizování studia dominikánských kleriků, samizdat a spolupráci se zahraničím. V roce 1986 byl Magistrem Řádu dominikánů jmenován provinciálem Československé dominikánské provincie a byl jím až do roku 1998. Po listopadu 1989 byl předsedou Konference vyšších řeholních představených v ČR a viceprezidentem Unie evropských KVŘP (1992–1996). Přednášel jako odborný asistent biblistiku na Teologické fakultě Univerzity Palackého v Olomouci a byl v letech 1990– 1998 členem Akreditační komise při vládě ČR. 23

6. června 1998 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován 24. sídelním biskupem královéhradeckým a 26. září 1998 přijal biskupské svěcení z rukou arcibiskupa Karla Otčenáška a spolusvětitelů kardinála Miloslava Vlka a apoštolského nuncia arcibiskupa (dnes kardinála) Giovanniho Coppy v katedrále Svatého Ducha v Hradci Králové. Navázal na velkorysou činnost a projekty svého předchůdce arcibiskupa Karla Otčenáška. Sv. Vojtěcha navrhl za třetího patrona diecéze. Založil Diecézní teologický institut a církevní gymnázium ve Skutči. Svolal druhý Diecézní eucharistický kongres v roce 2002. Za jeho působení byla dokončena rekonstrukce Nového Adalbertina a v jeho areálu vybudována nová Biskupská knihovna v salla terreně. Též byla rekonstruována historická Biskupská knihovna Biskupství královéhradeckého v rezidenci původně založená biskupem Trautmannsdorfem. 10. 11. 2004 vydal nový statut a jmenoval nové kanovníky Katedrální kapituly při chrámu Svatého Ducha v Hradci Králové. Svatým otcem byl 6. 11. 2004 jmenován apoštolským administrátorem diecéze litoměřické. Tuto funkci vykonával do 22. 11. 2008. V letech 2007–2008 organizoval oslavy 700. výročí katedrály Svatého Ducha, kterému předcházela rekonstrukce vitráží a interiéru katedrály, včetně liturgické úpravy. V letech 2008 a 2009 inicioval „Týden vzájemného poznávání a porozumění“, pastorační aktivitu velkých měst mezi věřícími napříč konfesemi a hledajícími. K 1. 7. 2009 založil Diecézní církevní soud. Královéhradeckou diecézi spravuje dvanáctým rokem, systematicky vypracoval a naplnil diecézní Sedmiletý pastorační program s přípravou pastorace diecéze v novém století. 13. února 2010 byl Svatým otcem Benediktem XVI. jmenován 36. arcibiskupem pražským. V letech 2000–2004 byl místopředsedou České biskupské konference. V rámci ČBK je předsedou Komise pro nauku víry a předsedou Komise pro katolickou výchovu. Je držitelem řady vyznamenání a uznání. 28. října 2001 byl vyznamenán prezidentem republiky Medailí I. stupně za zásluhy o Českou republiku a 2. června 2003 mu byl udělen ministrem obrany České republiky Záslužný kříž II. stupně a 3. června 2008 ministryní obrany České republiky Záslužný kříž I. stupně. 20. června 2007 byl vyznamenán Velkým křížem „Pro Piis Meritis“ Suverénního řádu Maltézských rytířů. Je široce zapojen do společenského a kulturního života. Je členem Etického fóra ČR, Vědeckých rad KTF UK Praha, Technické univerzity Liberec, Univerzity Hradec Králové, Lékařské fakulty UK HK, je předsedou správní rady Českého katolického biblického díla, členem Centra biblických studií, je členem Konfederace politických vězňů, šéfredaktorem Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, členem redakce Mezinárodní katolické revue Communio a čestným předsedou Rodiny sv. Zdislavy o.s. Z jeho rozsáhlé bibliografie vynikají monografie: Zápas o člověka, Úvod do studia Písma svatého, Škola vnitřní modlitby, Úvod do teologie. Mimořádný vědecký význam má jeho autorský podíl a třicet let trvající organizační práce na překladu Jeruzalémské bible do češtiny, (která vyšla v r. 2009). V době nesvobody publikoval v samizdatu zahraniční studie, články v Sursum. Nyní publikuje v Salve – revue pro teologii, kulturu a duchovní život, v Monitoru, vedle toho je autorem desítek článků v domácích i zahraničních sbornících, časopisech, odborných i popularizujících, a v denním tisku. 24

KNĚŽSTVÍ

U SV. AMBROŽE A SV. KARLA BOROMEJSKÉHO /J. E. Giovanni kardinál Coppa při setkání kněží a jáhnů moravských diecézí, Velehrad, 8.-10.3.2010/

Srdečně děkuji moravským biskupům za pozvání k tomu, abych promluvil o kněžství u svatého Ambrože z Milána a u svatého Karla Boromejského, v Roce kněží, jenž takto prozřetelnostně vyhlásil Svatý otec na konci Roku sv. Pavla u příležitosti 150. výročí smrti svatého Jana Maria Vianney. Dva po sobě jdoucí roky, které nás uvádějí nejprve do hlubšího pozvání učení Apoštola národů, a nyní do krásy a perspektiv svatosti kněžského života, prožívaného v naprosté věrnosti. Jsem velmi rád, že mohu být opět mezi vámi, drazí kněží a jáhnové z Moravy. Znovu prožívám zkušenosti, které jsem měl mezi vámi během různých okolností, jako například během mnoha návštěv v semináři v Olomouci, během mší svatých koncelebrovaných zde na Velehradě a v Mikulčicích. Vzpomínám zvláště pak na naše setkání na téma „Kněžství v dílech svatého Ambrože“ v Jaroměřicích u Jevíčka, 13. února 1996: v průběhu tehdejších „Kněžských dnů“ napadlo tolik sněhu, že když jsem odjížděl, auto skoro klouzalo mimo cestu! Prosím vás, abyste měli trpělivost při naslouchání mým slovům, jako jste ji měli i v minulosti. A dnes cítím určité rozpaky, jednak se nechci příliš opakovat se svatým Ambrožem, a také proto, že chci rozšířit téma kněžství u svatého Karla Boromejského. V těchto bodech nám bude průvodcem dopis Benedikta XVI. k Roku kněží, překrásný a velmi významný dokument, který papež napsal, aby „kněží prohloubili své odhodlání k vnitřní obnově, která z nich učiní důraznější a pronikavější svědky evangelia v dnešním světě“. 25

La sua lunga vita e il suo singolare cammino di fede testimoniano come sia Dio a guidare chi a Lui si affida

HOMÍLIE PAPEŽE BENEDIKTA XVI. PŘI MŠI SVATÉ U PŘÍLEŽITOSTI 90. NAROZENIN TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J., V KAPLI REDEMPTORIS MATER APOŠTOLSKÉHO PALÁCE VE VATIKÁNĚ

17. prosince 2009 26

Drazí přátelé, dnešní liturgií vstupujeme do posledního úseku adventního putování, která nás vybízí, abychom ještě zintenzívnili naši přípravu, a tak s vírou a radostí slavili Narození Pána, a s vnitřním úžasem přijali Boha, který se stává blízký člověku, každému z nás.

S Tomášem kardinálem Špidlíkem v kapli Redemptoris Mater, PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM, 13. června 2007.

První čtení nám představuje stařičkého Jakuba, který svolává své syny, aby jim požehnal: je to událost velké intenzity a pohnutí. Toto požehnání je pečetí věrnosti smlouvě s Bohem, ale je také prorockou vizí, která se dívá vpřed a ukazuje poslání. Jakub je otcem, který ne vždy po přímočarých cestách svých dějin, dochází k radosti, že může kolem sebe shromáždit své syny a každému z nich i jejich potomstvu naznačit budoucí úděl. Zvláště dnes jsme slyšeli odkaz na kmen Judy, u něhož se vyzdvihuje královská moc, představovaná lvem, stejně jako Davidova monarchie, znázorněná žezlem, vladařskou holí, což je zmínka příchodu Mesiáše. V tomto dvojím obraze tak prosvítá budoucí tajemství lva, který se stává beránkem, krále, jehož vladařskou holí je Kříž, znamení pravé královské důstojnosti. Jakub si postupně uvědomoval primát Boha, pochopil, že jeho cesta je vedena a podpírána věrností Pána, a on nemůže než odpovědět naprostým přilnutím ke smlouvě a k Božímu úradku spásy. 27

Úryvek z Matoušova evangelia nám podává „rodokmen Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova“ (Mt 1,1), zdůrazňuje a dále rozvíjí Boží věrnost příslibu, kterou uskutečňuje nejen prostřednictvím lidí, ale spolu s nimi a někdy – jako v případě Jakuba – mnohdy cestami klikatými a nepředvídanými. Očekávaný Mesiáš, na nějž se příslib vztahuje, je pravý Bohem, ale také pravý člověk; Syn Boží, ale také Syn, zrozený z Panny, Marie z Nazaretu, svatého těla Abrahamova, v jehož potomstvu budou požehnány všechny národy země (srv. Gen 22,18). V tomto rodokmenu jsou kromě Marie připomenuty také čtyři ženy. Nejsou to Sára, Rebeka, Lia, Ráchel, tedy velké postavy dějin Izraele. Jsou to Paradoxně však to jsou čtyři ženy pohanské: Rachab, Rut, Betšeba, Támar, které zdánlivě „narušují“ čistotu rodokmenu. V těchto pohanských ženách, které se objevují v rozhodujících momentech dějin spásy, však prosvítá tajemství církve pohanů, univerzalita spásy. V těchto pohanských ženách se zjevuje budoucnost, univerzálnost spásy. Jsou rovněž ženami hříšnými a tak se v nich zračí i tajemství milosti: nejsou to naše skutky, které vykupují svět, nýbrž Pán, který nám dává pravý život. Jsou to právě hříšnice, na nichž se zjevuje velkolepost milosti, kterou všichni potřebujeme. Tyto ženy, nicméně, dávají příkladnou odpověď na Boží věrnost, když projevují víru v Boha Izraele. Vidíme tak prosvítat církev pohanů, tajemství milosti, víru jako dar a cestu ke společenství s Bohem. Matoušův rodokmen není pouhým výčtem pokolení: jsou to dějiny, uskutečňované na prvním místě Bohem, ale s odpovědí lidstva. Je to rodokmen milosti a víry: právě na absolutní věrnosti Boha a pevné víře těchto žen spočívá uskutečňování příslibu, daného Izraeli. Jakubovo požehnání je velmi blízké dnešnímu šťastnému jubileu 90. narozenin drahého kardinála Špidlíka. Jeho dlouhý život a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru. Prošel však také bohatým myšlenkovým vývojem a vždy s nadšením a s hlubokým přesvědčením zastával, že centrem veškerého Zjevení je Trojosobní Bůh a že v důsledku toho člověk, stvořený k jeho obrazu, je ve své podstatě tajemstvím svobody a lásky, které se uskutečňuje ve společenství: stejně jako je tomu u Boha. Toto společenství neexistuje samo pro sebe, ale vychází – jak neúnavně hlásá východní křesťanství – z božských Osob, které se svobodně milují. Svoboda a láska, konstitutivní prvky osoby, nejsou uchopitelné prostřednictvím racionálních kategorií, proto osobu nelze pochopit jinak než v tajemství Krista, pravého Boha a pravého člověka, 28

a ve společenství s Ním, jež se stává přijetím „boholidství“ i v našem samotné životě. Kardinál Špidlík, věrný tomuto principu, spřádal po dlouhá staletí živé a z mnoha pohledů originální teologické vnímání, v němž organicky splývají křesťanský Východ i Západ, a obohacují se vzájemně svými dary. Jeho základem je život v Duchu; princip poznání – láska; studium: uvádění do duchovní paměti; dialog s konkrétním člověkem: neodmyslitelné kritérium, a jeho kontext: stále živé Kristovo tělo, kterým je jeho Církev. S touto teologickou vizí je úzce spjato duchovní otcovství, jež kardinál Špidlík neustále praktikoval a nadále vykonává. Dnes bychom mohli říct, že se kolem něho shromažďuje při slavení Božských tajemství jeho „maličké duchovní potomstvo“, Centrum Aletti, které chce obsáhnout jeho vzácnou nauku, a dát z ní vzejít plodům nových intuicí a nových bádání i prostřednictvím umělecké tvorby. V této souvislosti považuji za obzvlášť pěkné zdůraznit vztah mezi teologií a uměním, jak vzešel z jeho myšlení. Je tomu totiž deset let, co můj ctihodný a milovaný předchůdce, Boží služebník Jan Pavel II., posvětil tuto kapli Redemptoris Mater, a tehdy řekl, že „toto dílo se předkládá jako teologie obou plic, z níž Papež Jan Pavel II. světí kapli Redemptoris Mater, 14. listopadu 1999. může církev třetího tisíciletí čerpat novou vitalitu“. A papež dále pokračoval: „Obraz Redemptoris Mater (Matky Vykupitele), který vévodí hlavní stěně, nám klade před oči tajemství lásky Boha, který se stal člověkem, aby dal nám, lidským bytostem schopnost stát se dětmi Božími… (Je to) poselství spásy a radosti, které Kristus, zrozený z Marie, přinesl lidstvu“ (Insegnamenti XXII, 2, str. 895). Vám, drahý kardinále Špidlíku, přeji z celého srdce hojnost Pánových milostí, abyste nadále osvěcoval moudrostí členy „Centra Aletti“ i všechny vaše duchovní syny. V pokračujícím slavení svatých tajemství, svěřuji všechny mateřské ochraně Matky Vykupitele, a od božského Slova, které přijalo naše tělo, vyprošuji světlo a pokoj, zvěstovaný anděly v Betlémě. Amen. 29

Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili (z poslední homílie, pronesené kardinálem Špidlíkem o slavnosti Kristova zmrtvýchvstání, 4.4.2010)

„Jak si představit vzkříšení mrtvých? Jednou mi kdosi řekl: „Otče, ale jestli všichni vstaneme z mrtvých, kam všichni ti lidé půjdou? Jestliže už dnes je parkování tak obtížné, jak tomu bude se všemi těmi vzkříšenými?“ Uvažujeme o vzkříšení v pojmech jakéhosi přechodu z tohoto života do jiného, o výměně jednoho života za jiný. To však neodpovídá křesťanské víře. Ježíš skutečně vstal z mrtvých, hrob byl shledán prázdným. Vidíme, jak tomu bylo se vzkříšením Ježíše Krista. Žil třicet let. Bude takto nadále žít i po svém zmrtvýchvstání? Jistěže ne. Zastaví se tak? K čemu dojde? Těch třicet let, jež prožil, se stalo božskými. A tak se má stát božským i náš život. Vrátil se k apoštolům živý. Aby je přesvědčil, pojedl s nimi. A přece si všimli, že byl v jistém smyslu jiný. Jeho život, který znali z dřívějška, se nyní stal životem věčným. Byl to předešlý život, který nabyl nové dimenze, schopnost překonat všechny slabosti, jímž byl předtím podroben. Kristus tak ukazuje, že pozemský život, přijatý při narození, není třeba odvrhnout, že je s to se rozvíjet a růst až do života věčného. Vskutku, ani smrt jej nedokáže zahubit. Vzkříšením najdeme to, co jsme ztratili, ale v plnosti a kráse. Něco podobného pozorujeme v eucharistii: přinášíme chléb a víno na oltář a s oltáře dostáváme stejný chléb a stejné víno, ale posvěcené, zbožštěné. Umírá se a vzkříšení přináší naprosté uzdravení. Toto uzdravení je natolik radikální, že se zdá být jiným životem, a přece jsme to stále my. Vzkříšení nám dává vrátit se do našeho života, ovšem zbožštěného, a tedy věčného“.

30

Překlad pergamenu vloženého do rakve kardinála Špidlíka, který předtím přečetl Mons. Enrico Viganò, za přítomnosti papežského ceremonáře Mons. Guida Mariniho v kapli Centra Aletti a podepsaný přítomnými, před převozem rakve do vatikánské baziliky k zádušní mši svaté.

Ve chvíli, kdy tělesné ostatky Jeho Nejctihodnější Eminence, pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, diakona od svaté Agáty Gótů, budou uloženy do rakve a jeho tvář zmizí našemu pohledu, chceme touto Listinou krátce připomenout život tohoto věrného a neúnavného dělníka evangelia, abychom i budoucím poskytli svědectví a neopomněli jeho památky. Činíme toto gesto lidské úcty ve víře katolické Církve, která se dnes dopoledne, v úterý 20. dubna 2010 v 11.30h, vyjádří nejplněji při slavení velikonoční oběti, zádušní mše svaté, kterou bude slavit pan kardinál Angelo Sodano, děkan kardinálského sboru, spolu s pány kardinály, a zádušními obřady, kterým bude předsedat papež Benedikt XVI. ve vatikánské bazilice. 31

Kardinál se narodil 17. prosince 1919 v Boskovicích, v brněnské diecézi, v současně České republice, ve velmi chudé rodině. Už od nejútlejšího dětství se naučil přinášet oběti, neskrýval se s tím, že si „sám vydělával na to, aby mohl studovat na gymnáziu“ v Boskovicích. Zapsal se na univerzitu ke studiu literatury, ale druhým rokem na něj znenadání dolehla opravdová zkouška: válka. V roce 1939 mu bylo dvacet a jeho „naděje byly pod bodem mrazu, univerzitní studia přerušena a jediná možnost do budoucna: deportace. Skončil v nacistickém koncentračním táboře, ale „došlo k nemyslitelnému: agent gestapa se proměnil ve viditelného anděla, který mě z tábora vysvobodil, zatímco neviditelný anděl strážný mne vedl do Tovaryšstva Ježíšova. Nato pak pro mne svatý Ignác z nebe připravil další překvapení: noviciát v Benešově a potom na Velehradě, studium filozofie během nucených prací, nejprve s německými vojáky a potom s ruskými a rumunskými“. Konec války znamenal studium teologie v Maastrichtu v Holandsku, kde byl 22. srpna 1949 vysvěcen na kněze. Jako kněz byl připraven vrátit se do vlasti, ale nový totalitní komunistický režim mu to nedovolil. Navíc byla celá jezuitská provincie rozpuštěna. Podruhé Kardinál Špidlík na Karlově mostě, na místě, se zdálo být vše ztraceno. „A hle, znovu kde byl svržen do Vltavy sv. Jan Nepomucký. Prozřetelnost jedná: tentokrát si posloužila administrativním omylem, jeden můj představený zapomněl napsat dopis a tak jsem se ocitl jako exulant v Římě. Prozřetelnost mi vlastně dala příležitost věnovat se tomu, po čem jsem v skrytu srdce toužil: studiu východní spirituality“. V roce 1951, začal jako exulant pracovat ve Vatikánském rozhlase, kam se až do smrti ubíral každý pátek odpoledne, aby na jeho vlnách komentoval nedělní mešní texty. Svým pořadem se snažil pomáhat kněžím při kázání. Říkával, že podstatu jeho myšlení lze objevit symbolicky v kapli Redemptoris Mater v Apoštolském paláci ve Vatikáně, vrcholném díle, vzešlém právě z jeho myšlení a z rukou jeho prvního učedníka, P. Rupnika, kde se mozaiky snaží dýchat oběma plícemi. „Nejen lidé, ale také národy mají své vlastní povolání, aby nabídli svůj přínos všeobecné Církvi. Snažil jsem se objevit křesťanské poselství evropského Východu a propůjčit mu hlas na Západě“. Velmi si cenil také svých osmatřiceti let duchovního otce v Papežské koleji Nepomucenum. Dostalo se mu tak možnosti setkat se s velkými osobnostmi. Na papeže 32

Pacelliho například vzpomínal „jak byl až do nejmenších podrobností informován o smutné realitě Československa. Protože věděl, že jsem spirituálem v koleji, dal mi vynikající praktické rady, jak řešit jisté pochybnosti o povolání kandidátů kněžství“. V koleji Nepomucenum žil Špidlík po boku kardinála Berana, vypovězeného z Prahy v roce 1965. Byl u něj i ve chvíli smrti, 17. května 1969, kdy k poslednímu rozloučení přispěchal Pavel VI. V roce 1991 se rozhodl žít v Centru Aletti, nedaleko baziliky Santa Maria Maggiore, se skupinou umělců – mozaikářů. V průběhu let se centrum stalo mnohem víc než místem studia tradice křesťanského Východu ve vztahu k problémům současného světa. „Snažíme se společně vědomě pokračovat v ikonografické tradici, podle níž viditelný obraz je totožný se svědectvím víry, vyřčeným či napsaným slovy“. Zvláštní vztah měl s Božím služebníkem Janem Pavlem II., prvním slovanským papežem, který jej na konzistoři, 21. října 2003, jmenoval kardinálem a vyhlásil kardinálem diakonem Svaté Agáty Gótů. „Dokonce mne jmenoval kardinálem – říkával – a jsem přesvědčen, že tak učinil proto aby více zviditelnil východní spiritualitu. Pokud jde o mě, už tehdy jsem se cítil příliš starý na to, abych mohl pomáhat papeži při vedení Církve a požádal jsem i o dispens od biskupského svěcení. Jana Pavla II. jsem blíže poznal v roce 1995 během postních duchovních cvičení ve Vatikáně, o která mne požádal, abych je dával“. 18. dubna 2005 kázal kardinálům shromážděným v Sixtínské kapli na konkláve, které zvolilo Benedikta XVI. Celý Špidlíkův život a jeho dílo se přirozeně vyjadřovalo velkou otevřeností ekumenického dialogu. Jsou známé jeho přátelské vztahy v pravoslavném světě, že mezi jeho žáky je i cařihradský patriarcha Bartoloměj. Nesmírně dlouhý je pak výčet mezinárodních akademických ocenění. V roce 1989 byl zvolen „mužem roku 1990“ americkým bibliografickým institutem v Raleigh (severní Karolína) a rok nato jej tentýž institut označil za „nejobdivuhodnější osobnost desetiletí“. Mnoho čestných občanství a doktorátů honoris causa v Rusku, v Rumunsku, v jeho České republice a ve Spojených státech amerických: na Sacred Heart University bylo založeno „Cardinal Špidlík Center for Ecumenical Understanding“, teologické, duchovní a kulturní centrum dialogu a umělecké spolupráce mezi křesťany „pro rozvíjení hlubšího porozumění a ekumenické spolupráce“. Kardinál Špidlík byl mistrem východní spirituality, schopným založit pravou a vlastní školu, spočívající také na umění, kultuře a politice jak na Východě tak na Západě, takže na jeho dílo se dnes prostě nedívá jako na práci v oblasti dějin spirituality, nýbrž představuje organickou teologickou vizi. Jeho poslední veřejný vystoupení byla u příležitosti akademického shro33

máždění k jeho poctě na Papežském orientálním institutu – kde půl století přednášel – a duchovní cvičení, která dával vatikánské švýcarské gardě. V den jeho 90. narozenin, 17. prosince minulého roku, mu Benedikt XVI. věnoval velký dar, když s ním slavil mši svatou v kapli Redemptoris Mater. Poslední měsíce jeho života byly poznamenány nemocí a utrpením obětovaným Pánu a útěchou z přátelství a úcty mnohých. Zvláště při slavení božských tajemství nacházel sílu svého optimizmu, své naděje a své pevné víry, a z odevzdanosti Matce Vykupitele, kterou něžně miloval. „Po celý život jsem hledal Ježíšovu tvář a nyní jsem šťastný a klidný, protože jdu, abych ho spatřil“. Poté, co o něj láskyplně pečovali členové Centra Aletti, kteří u něj bděli a každodenně se o něj s obětavostí a úctou starali, přijal svaté svátosti, završil svůj pozemský život v tomto Centru, 16. dubna 2010 ve 21 hodin, v pátek druhého velikonočního týdne. Kardinál Špidlík bude pohřben na moravském Velehradě, na místě, které mu zvlášť drahé, neboť je spjato s evangelizací sv. Cyrila a Metoděje a je křižovatkou národů a kultur. Já, podepsaný Mons. Enrico Viganò, papežský ceremonář a apoštolský protonotář „ex officio rogatus“, jsem sepsal tuto Listinu, opatřil svým podpisem a přiložil pečeť Úřadu papežských liturgických slavení. Dáno v Římě, v Centru Ezia Alettiho, 20. dubna 2010, v VI. roce pontifikátu Jeho Svatosti Benedikta XVI.

34

Poslední procházka Římem otce Špidlíka P. Prof. Richard Čemus, S.J.

A najednou je konec. V úterý 20. dubna 2010 v devět hodin ráno v kapli římského Centra Aletti papežský protonotář Enrico Viganò a papežský ceremonář Guido Marini přistupují k notářskému aktu ohledně „zbožného odchodu na věčnost jeho Eminence nejdůstojnějšího pana kardinála Tomáše Špidlíka z Tovaryšstva Ježíšova, jáhna sv. Agáty Gótů. In nomine Domini. Amen“. Tím začíná čtení krásně sepsaného čtyřstránkového kardinálova životopisu, který pak vkládají do rakve v zapečetěné kovové roli. Poté nastává nejdojemnější okamžik celého obřadu: Mons. Viganó rozprostře lněné sudarium, asi 50x50 cm veliké, a drží ho za cípy nad rakví jako Veroničinu roušku. Přítomní se jeden po druhém sklání nad rakví k poslednímu rozloučení polibkem zesnulého na čelo, někteří i na jeho krásné sepjaté ruce. Superior komunity, slovinský jezuita Milan společně se sestrou Marinou, která o kardinála tak obětavě pečovala, kladou roušku na jeho obličej. Je to pohnutá chvíle – už neuvidíme otcovu tvář... Z úvah nás vytrhne člen pohřební služby se žhavou pájkou v ruce, kterou přiletuje víko zinkové vnitřní rakve, aby následně uzavřel i vnější rakev dřevěnou. Papežský ceremonář vše stvrdí dvojitou pečetí vnitřní i vnější rakve. Když na kardinála Berana vložili po svěcení vlečku, vzpomněl si prý na mámu, jak by asi s údivem zvolala, kdyby se toho dožila: „Do čeho tě to Josefe oblékli“! Přichází mi to na mysl v koloně aut za pohřebním Mercedesem s rakví s tělesnými pozůstatky otce kardinála 35

Špidlíka, které klestí cestu římským provozem policejní vůz se světelnou sirénou. „Co se to děje, kam Tě to otče Tomáši vezou?“. Tebe, který ses i jako kardinál spokojil s bydlením podobným spíš mnišské cele, než kardinálské suitě, teď eskortuje policie a vatikánská limuzína s papežskými notáři! Činí, co se na kardinála svaté římské církve, který tradičně platí za korunního prince, sluší a patří! A kdyby to nebyl pohřeb, řekl bych, že mám radost, že se Tobě, synu ševce z Boskovic, prokazuje taková čest. Jistě vidíš, že jsme právě vyjeli z Centra Aletti a po via Paolina se blížíme k bazilice Santa Maria Maggiore, kterou teď ze široka objíždíme, snad abys ji naposledy mohl obejmout. Míjíme boční Paolínskou kapli, odkud tě zdraví Panna Maria z ikony Salus Populi Romani, předloha toť Mater Unitatis, s níž se opět setkáš na Velehradě v kapli Matky Jednoty. Z rohu náměstí Ti kyne svatá Praxeda, v jejímž chrámu odpočívá arcibiskup pražský a patriarcha Alexandrijský Jan z Jenštejna. V přilehlém klášteře tu oddal svou duši Bohu svatý Cyril, když s bratrem Metodějem dosáhli schválení slovanské liturgie papežem Hadriánem II. právě v bazilice Panny Marie Větší, neboli Sněžné, které se tehdy v 9. století ještě říkalo „U jesliček“. Z druhého konce náměstí se sklání a o požehnání žádá Tvůj Orientál, v jehož knihovně ses téměř 40 let ponořoval do východních Otců, abys nám pak předával ne suchou vědu, ale poznání Boha protrpěné životem. Sjíždíme po náměstí kolem místa, kde na oltáři u jesliček sv. Ignác před pěti sty léty sloužil svou první mši svatou. Čekal celý rok v naději, že primici bude slavit v Betlémě. Pro válku s Turky se tam však nedostal. Poznal v tom Boží vůli a zůstal v Římě ve službě Papeže a Tovaryšstva až do smrti. Kolikrát jsi to, otče kardinále, uváděl jako příklad toho, jak byl Ignác stále připraven vzdávat se svých vlastních plánů. Věděl jsi, o čem mluvíš: vždyť i Ty ses těšil na slavnou primici na Moravě po studiích v Maastrichtu. „Vítězný únor“ komunistů Tě však přinutil zůstat v Holandsku. Měl jsi jít do misií na Jávu, ale Bůh chtěl i od Tebe, abys zůstal v Římě. Od roku 1951 až do smrti. A právě tomu vděčíme, že jsi našel cestu na Orientál a zpřístupnil nám duchovní bohatství Východu. Objeli jsme baziliku a sjíždíme via Cavour směrem k chrámu svatých Kosmy a Damiána na Foru Romanu. Zleva se z návrší k Tobě blahovolně sklání sv. Petr v okovech s majestátnou sochou Michelangelova Mojžíše, zatímco se vpravo krčí kostel Madonna dei Monti ve via dei Serpenti: odpočívá tu poutník absolutna, Benedikt Josef Labre. Zřejmě ho Pán Bůh poslal, doprovodit Tvou duši vzhůru, neboť jsi ji vydechl na jeho svátek, 16. dubna, večer. Z věže Panny Marie Sněžné, La Sperduta, odbíjela devátou. Teď už ale lemujeme římské Forum širokou via dei Fori Imperiali od Kolosea k Benátskému náměstí. Tam uhýbáme do leva, úzkou via del Plebiscito, takřka na dotek se zdí kostela Del Gesú, za níž odpočívá pod oltářem svatý Ignác. O míli dál po corso 36

Vittorio Emmanuelle Ti mává z Chiesa Nuova Ignácův humorný přítel Filip Neri. Zřejmě si stačíte vyměnit ty nejnovější vtipy, vida, že se i v rakvi usmíváš. To už ale z mostu přes Tiberu přijímáš vojenský hold mečem Archanděla Michaela z Andělského hradu, zatímco z Tiberského Ostrova proti proudu Ti pádluje vstříc svatý Vojtěch – mnich, biskup a mučedník. Řím je zalit teplým jižním sluncem, Michelangelova kupole se přímo snáší z modrého nebe, Vatikánské zahrady voní předzvěstí ráje, švýcarští gardisté salutují, a papežští gentiluomini stojí ve špalíru, když vnáší Tvou rakev do svatopetrské basiliky kolem oltáře Božského srdce Páně k oltáři Katedry, pod okno s holubicí z českého skla a rozevřou na Tvé rakvi Písmo svaté. Jsi tu na dohled svatého Václava, od jeho oltáře opodál, za tiché radosti kardinála Berana, který z papežské krypty vděčně připomíná, že jsi to byl Ty, kdo ho držel za ruku, když umíral v Nepomucenu před čtyřiceti léty. Diplomatický sbor ve fracích už zaujal svá čestná místa, a český velvyslanec obklopen početnou státní delegací mlčky hlásá, že Jsi ctí celého národa. Sbor Cappella Sistina se rozezpíval a liturgický průvod čítá dvacet kardinálů. Brzy vstoupí i papež, Kristův náměstek, aby Ti krásnou homilií za celou Církev poděkoval a rozloučil se s Tebou. Bohoslovci Nepomucena Nejvyššímu veleknězi důstojně přisluhují a stojí pak u Tvé rakve stráž, než ji opět budou vynášet za teskných tónů písně „In paradisum conducant te angeli...“. Cesta do ráje pro Tebe však vede přes Moravu, přes Hanou a přes Tebou tak milovaný Velehrad. Zdá se, že k nám právě tím naposledy promlouváš. Neříkával jsi, že je věčný život návrat? Návrat všeho toho, co jsme žili, co jsme měli rádi a co jsme protrpěli – to že je vírou uchováno v Bohu pro věčnost! Zní to krásně a věřím tomu, protože jsi to říkal Ty, a Tys neříkal nic, co neprošlo srdcem, katalyzátorem pravdy. Ty ale dobře víš, že nejsme ještě tak daleko jako Ty. Věříme – vypros nám u Otce pomoc naší nevěře! Vždyť sotva jsi opustil Věčné město, slunce se schovalo za těžká šedá oblaka, duje nervózní vítr ze Sahary a prší nám na hlavy písečný prach. Tobě už je dobře, nám se však z duše derou verše Bohuslava Reynka: Smutkem jsme opilí, kam jdeme, nevíme: požehnej duši mé. Pastýři prastarý s hlubokými dary měsíce a bdění, s trny na temeni těžkém, rozbodaném jako srdce. Amen.

KONDOLENČNÍ TELEGRAM PAPEŽE BENEDIKTA XVI. K ÚMRTÍ J. E. TOMÁŠE KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, S.J. „ZBOŽNÝ ODCHOD PANA KARDINÁLA ŠPIDLÍKA, VÝZNAČNÉHO JEZUITY A HORLIVÉHO SLUŽEBNÍKA EVANGELIA, VZBUDIL V MÉM NITRU SILNÉ DOJETÍ. S HLUBOKOU VDĚČNOSTÍ VZPOMÍNÁM NA JEHO PEVNOU VÍRU, OTCOVSKOU SRDEČNOST A INTENZÍVNÍ KULTURNÍ A CÍRKEVNÍ ČINNOST, ZVLÁŠTĚ JAKO SPOLEHLIVÉHO ODBORNÍKA NA VÝCHODNÍ KŘESŤANSKOU SPIRITUALITU. VZNÁŠÍM VROUCÍ MODLITBY K PÁNU, ABY NA PŘÍMLUVU PANNY MARIE A SVATÉHO IGNÁCE Z LOYOLY, DAROVAL ZESNULÉMU KARDINÁLOVI VĚČNOU ODMĚNU, PŘISLÍBENOU JEHO VĚRNÝM UČEDNÍKŮM A ZE SRDCE POSÍLÁM VÁM I TOVARYŠSTVU JEŽÍŠOVU, JAKOŽ I VŠEM, KDO HO ZNALI A CENILI SI JEHO SCHOPNOSTÍ DUCHA I SRDCE, UTĚŠUJÍCÍ APOŠTOLSKÉ POŽEHNÁNÍ.

BENEDICTUS PP. XVI. 37

Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil Homílie papeže Benedikta XVI. při rozloučení s kardinálem Špidlíkem v bazilice sv. Petra, 20.4.2010

Ctihodní bratři, slovutní pánové a dámy, milovaní bratři a sestry! Mezi posledními slovy, která pronesl zesnulý kardinál Špidlík, byla tato: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho spatřil“. Tato úchvatná myšlenka - tak prostá, skoro dětinná ve svém vyjádření, a přece tak hluboká a pravdivá, odkazuje bezprostředně na Ježíšovu modlitbu, která před chvílí zazněla v evangeliu: „Otče, chci, aby tam, kde jsem já, byli se mnou i ti, které jsi mi dal, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, protože jsi mě miloval už před založením světa“ (Jan 17,24). Je krásné a útěšné rozjímat o tomto vztahu mezi touhou člověka, který prahne po tom vidět Pánovu tvář, a touhou samotného Ježíše. Ta Ježíšova je však ve skutečnosti mnohem víc než touhou: je chtěním. Ježíš říká Otci: „chci, aby ti, které jsi mi dal, byli se mnou“. Právě tady, v tomto chtění, nacházíme „skálu“, pevný základ víry a naděje. Ježíšova vůle je totiž shodná s vůlí Boha Otce, a spolu s dílem Ducha svatého je pro člověka jistým druhem bezpečného, mocného a něžného „objetí“, které jej uvádí do života věčného. Jak nesmírným darem je slyšet tuto Boží vůli z úst Jej samotného! Myslím, že velcí lidé víry žijí ponořeni do této milosti, mají dar vnímat tuto pravdu se zvláštní silou, a tak 38

mohou procházet i těžkými zkouškami, jako jimi prošel Otec Tomáš Špidlík, aniž by ztráceli důvěru ba navíc si přitom uchovat smysl pro humor, což je určitě znamení inteligence, ale i vnitřní svobody. Z tohoto pohledu byla zřetelná podobnost mezi naším zesnulým kardinálem a ctihodným Janem Pavlem II.: oba byli duchaplně vtipní a dovedli žertovat, přestože měli v mládí těžké a v jistém ohledu podobné osobní úděly. Prozřetelnost jim dala setkat se a spolupracovat pro dobro Církve, zvláště pak, aby se naučila plně dýchat „oběma plícemi“, jak rád říkával slovanský papež. Tato svoboda a duchapřítomnost má svůj objektivní základ v Kristově Zmrtvýchvstání. Rád to zdůrazňuji, protože prožíváme dobu velikonoční a nabádá k tomu i první a druhé biblické čtení tohoto slavení. Ve svém prvním kázání, v den Letnic, svatý Petr, naplněn Duchem svatým, oznamuje, že se v Ježíši Kristu naplnil 16. Žalm. Je podivuhodné sledovat, jak Duch svatý zjevuje apoštolům celou krásu oněch slov v plné vnitřním světle Zmrtvýchvstání: „Mám Pána před očima stále, je mi po pravici, abych se neviklal. Proto se raduje mé srdce a můj jazyk jásá. Ano, i mé tělo odpočine v naději“ (Sk 2,25-26; srv. Žl 16,8-9). Tato modlitba dochází svého přehojného naplnění, když Kristus, Svatý Boží, není ponechán v podsvětí. On jako první poznal „cesty života“ a byl naplněn radostí z Otcovy přítomnosti (srv. Sk2,27-28; Žl 16,11). Díky působení Ducha svatého jsou naděje a radost vzkříšeného Ježíše také nadějí a radostí jeho přátel. Otec Špidlík to běžně dokazoval svým způsobem života a toto jeho svědectví se s přibývajícími léty stávalo stále výmluvnějším, neboť navzdory pokročilému věku a nevyhnutelným potížím, zůstával jeho duch svěží a mladistvý. Čím jiným to, než přátelstvím se Vzkříšeným Pánem? Ve druhém čtení svatý Petr dobrořečí Bohu, který „je tak nesmírně milosrdný, znovu nás zrodil, takže zmrtvýchvstáním Ježíše Krista máme živou naději“. A dodává: „proto budete potom jásat, i když vás musí trápit teď ještě na krátký čas všelijaké zkoušky“ (1 Petr 1,3.6). Také odtud zřetelně vyplývá, že naděje a radost jsou božskými skutečnostmi, které vycházejí z tajemství Kristova Vzkříšení a z daru Jeho Ducha. Mohli bychom říci, že Duch svatý je bere ze srdce Vzkříšeného Krista a přesazuje do srdce svých přátel. Vědomě jsem uvedl obraz „srdce“, protože, jak mnozí z vás vědí, Otec Špidlík si zvolil jako motto svého kardinálského erbu: „Ex toto corde“, z celého srdce. Tento výraz se nachází v knize Deuteronomium v prvním a základním přikázání Zákona, tam, kde Mojžíš praví lidu: „Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin je jediný. Miluj Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem, celou svou duší a celou silou!“ (Dt 6,4-5). „Celým srdcem – ex toto corde – se tedy vztahuje na způsob, jakým má Izrael milovat svého Boha. Ježíš potvrzuje primát tohoto přikázání, k němuž připojuje přikázání lásky k bližnímu, a říká, že je „podobné“ tomu prvnímu a že na obou spočívá celý Zákon i Proroci (srv. Mt 22,37-39). Když si náš ctihodný Bratr toto motto zvolil, mohli bychom říct, že vložil svůj život do přikázání lásky, cele jej vepsal do primátu Boha a lásky. Je tu ještě další aspekt, další význam výrazu „ex toto corde“, který měl Otec Špidlík jistě na zřeteli a měl v úmyslu dát jej svým mottem najevo. Vycházeje stále z biblického kořene, symbol srdce představuje ve východní spiritualitě sídlo modlitby, setkání mezi člověkem a Bohem, ale také s dalšími lidmi a stvořeným světem. A zde je třeba připomenout, že na erbu kardinála Špidlíka je srdce, umístěné na štítu, překryto křížem, na jehož ramenou se protínají slova PHOS a ZOE, „světlo“ a „život“, což jsou jména Boží. Tedy člověk, který plně, ex toto corde, přijímá Boží lásku, přijímá světlo a život, a sám se stává světlem a životem v lidstvu i vesmíru. 39

Kdo je však tímto člověkem? Kdo je tímto „srdcem“ světa, ne-li Ježíš Kristus? On je Světlem a Životem, protože v Něm „přebývá všechna plnost božství“ (Kol 2,9). Tady bych rád připomněl, že náš zesnulý bratr byl členem Tovaryšstva Ježíšova, tzn. duchovní syn onoho svatého Ignáce, který klade do středu víry a spirituality kontemplaci Boha v tajemství Krista. V tomto symbolu srdce se setkávají Východ a Západ, nikoli na jakési rovině zbožnosti, ale hluboce kristologicky, jak to osvětlili další jezuitští teologové minulého století. Kristus, ústřední postava Zjevení, je také tvůrčím principem křesťanského umění, oblasti, která měla v Otci Špidlíkovi velkého mistra, inspirátora idejí i výrazových prostředků, které nalezly významnou syntézu v kapli Redemptoris Mater apoštolského paláce.

Rád bych končil návratem k tématu Vzkříšení, a citoval text, který měl kardinál Špidlík velmi rád, úryvek z Hymnů o Vzkříšení svatého Efréma Syrského: „Z výšin sestoupil jako Pán, z lůna vyšel jako služebník, smrt před ním na kolena padla v podsvětí, a život se mu klaněl v jeho vzkříšení. Požehnáno budiž jeho vítězství.“ (č. 1,8). Panenská Matka Boží ať provází duši našeho ctihodného bratra do náruče Nejsvětější Trojice, kde „celým srdcem“ bude na věky chválit Jeho nekonečnou Lásku. Amen. 40

Requiem za J. E. Tomáše kardinála Špidlíka, S.J. v Pustiměři, 20.4.2010 Prosíme tě za papeže Benedikta XVI., který u příležitosti 90. narozenin kardinála Špidlíka v kapli Redemptoris Mater řekl, že „jeho dlouhý věk a jeho jedinečná pouť víry dosvědčují, jak Bůh vede toho, kdo na Něj složí svou důvěru“ – provázej Svatého otce svým požehnáním, ať utvrzuje ve víře své bratry, aby každý z věřících věděl, že má místo v srdci Pastýře, do jehož rukou jsi vložil klíče Božího království.  Prosíme tě za naši obec, s níž navždy zůstane kardinál Špidlík spjat jako první čestný občan pustiměřský, ať každý z nás objeví bohatství moudrosti a lidství, s nímž v každodennosti našich životů vedl naše kroky k Tomu, který skrze víru je zítřkem našich dnes.  Prosíme tě za jednu, svatou, všeobecnou a apoštolskou Církev, za níž se při Poslední večeři modlil tvůj Syn: „Otče, ať jsou jedno, jako já v tobě a ty ve mně“; za Církev, které jsi skrze kardinála Špidlíka dával dýchat oběma stranami plic a objevit netušená setkání ducha, ať s vděčností kráčí vstříc tvému Synu. 

Prosíme tě, vyslyš nás. 41

„Být pozorný k srdci je ve východní spiritualitě výraz velmi častý. Zaujímá především negativní aspekt: vzdalovat každou špatnou myšlenku pocházející zvenčí, uzdravovat srdce, vychovávat ho prostřednictvím bdělosti. Tato pozornost je však matkou modlitby: jsme pozorní k sobě samým, abychom byli pozorní k Bohu. V člověku, který opouští hřích a obrací se k Bohu se pozvolna rozvíjí sympatie k duchovnímu světu, jistá „sourodost“. Dávat pozor na hlas této „sourodosti“ znamená pochopit božská tajemství, která jsou v nás, a která vstupují do našeho života. Tehdy se srdce stává pramenem zjevení“.  Po třicet let jsem se nechával vést tvými duchovními radami a tvým teologickým učením. Skoro dvacet let jsme žili společně v kolektivu Centra Aletti s malou komunitou jezuitů a sester. Jako jsi byl dojat ty, když jsi mi před pár dny vyprávěl o lásce, kterou jsi obklopen, zvláště v době tvé nemoci, stejně jsme dojati i my, kterým se dostalo privilegia mít tě mezi námi. Hluboké přátelství nás pojilo poutem lásky a tys byl naším otcem v duchu a trpělivě nás uváděl do moudrosti. Jako poslední z velkých teologů onoho bohatého století Danieloua, De Lubaca, Congara, Bulgakova, Florenského, Ivanova, Evdokimova a Clémenta, jsi nás uvedl do teologie krásy, vlídné, celistvé a hřejivé, a to vše v době nemalých zmatků a nekonečných provizórii i teologií. Naučil jsi nás milovat velká teologická témata, cestě integrálního poznání a symbolu, jenž zvláště v umění a v poezii nachází své privilegované vyjádření obsahů tajemství, Boha a člověka. Přimknul jsi nás k Církvi, která je tvůrčí silou právě proto, že je nositelkou věčné paměti a požehnal jsi nám ve společenství nového života, který jsme přijali na křtu a který můžeme stále jasněji prožívat jako řeholníci. Dnes, před množství českých věřících s jejich pastýři, před českou Církví, kterou jsi tolik miloval, ti mohu říct, že už vnímám všecek ten žár, víru, modlitby a náklonnost, jímž tento tvůj lid bude ode dneška zahrnovat tvůj hrob. Jsem si jisty, že nejen o rozkvetlém jaru a v parném létě, ale také v chladu moravské zimy přijde poutník a položí květ. (P. Prof. Marko Ivan Rupnik, S.J. /foto první zprava/ při pohřbu kardinála Špidlíka na Velehradě) 42

APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKTA XVI. NA MALTU 17. – 18. dubna 2010

(generální audience na náměstí sv. Petra v Římě, 21. 4. 2010)

Drazí bratři a sestry, jak víte, minulou sobotu a neděli jsem podniknul apoštolskou cestu na Maltu, u níž bych se dnes chtěl krátce pozastavit. Příležitostí k mojí pastorační návštěvě bylo 1950. výročí přistání apoštola Pavla u břehů maltského souostroví a jeho přibližně tříměsíčního tamějšího pobytu. Událost spadá přibližně do roku 60 a je s mnoha podrobnostmi popsána v knize Skutky apoštolů (kap. 27-28). Stejně jako se to přihodilo svatému Pavlovi, mohl jsem i já zakusit vskutku mimořádně vřelé přijetí Malťanů, za což bych znovu rád vyjádřil své nejhlubší a srdečné uznání prezidentovi republiky, vládě a ostatním státním představitelům. Můj bratrský dík patří biskupům této země a rovněž všem, kteří spolupracovali na přípravě tohoto radostného setkání Petrova nástupce a obyvatel Malty. Dějiny tohoto lidu jsou téměř dva tisíce let neoddělitelné od katolické víry, která charakterizuje jeho kulturu a jeho tradice. Říká se, že na Maltě je prý 365 kostelů, „jeden na každý den v roce“ - viditelné znamení hluboké víry! Všechno se začalo oním ztroskotáním. Loď, která převážela apoštola Pavla a mnohé další osoby do Říma, byla dva týdny dní unášena proudem, hnána větrem a nakonec vržena na mělčinu u ostrova Malta. Po velmi srdečném setkání s prezidentem republiky v hlavním městě La Valletta, které bylo zasazeno do krásného rámce radostného pozdravu velkého množství dětí, jsem proto nejprve putoval do tzv. „jeskyně svatého Pavla“ u Rabat k intenzivnímu usebrání v modlitbě. Tam jsem mohl pozdravit také početnou skupinu maltských misionářů. Myšlenka na ono nepatrné souostroví uprostřed Středomoří a na to, jakým způsobem se tam dostalo semeno evangelia, bezděčně vyvolává projevy vděčnosti Pánu a také svatému Pavlovi, který si uprostřed oné prudké bouře zachoval důvěru a naději a předával ji také svým druhům během cesty. Z onoho ztroskotání, nebo přesněji z následného Pavlova pobytu na Maltě, se zrodila horlivá a pevně založená křesťanská komunita, která je po dvou tisíci letech stále věrna evangeliu a snaží se ho snoubit se složitými otázkami soudobé epochy. To přirozeně není vždy snadné, ani samozřejmé, ale maltský lid umí v křesťanském pohledu na život nalézat odpovědi na nové výzvy. Příkladem toho je i skutečnost, že si uchoval neporušený hluboký respekt k nenarozenému životu a k posvátnosti manželství a rozhodl se nezavádět interrupce a rozvod do právního rámce této země. Moje cesta tedy měla za cíl utvrdit ve víře církev, která je na Maltě: velice vitální a dobře sehranou realitu přítomnou na území ostrovů Malta a Gozo. Celé toto společenství se sešlo ve Florianě, na obilném náměstí před kostelem svatého Publia, kde jsem sloužil mši svatou, které se s velkou vroucností účastnilo. Byl to pro mne důvod radosti a také útěchy, vnímat výjimečnou vřelost tohoto lidu, který působí dojmem jedné velké rodiny, sdružené vírou a křesťanským pohledem na život. Po bohoslužbě jsem se chtěl setkat s několika 43

osobami, které se staly oběťmi zneužití některými členy kléru. Sdílel jsem s nimi jejich utrpení, s dojetím jsem se modlil spolu s nimi a ubezpečil je o aktivním postoji církve. Třebaže Malta působí jako velká rodina, netřeba se domnívat, že je vzhledem ke své zeměpisné poloze společností „izolovanou“ od světa. Není tomu tak a je to zřejmé například z množství vztahů, které udržuje s různými zeměmi a také z toho, že v mnoha zemích působí maltští kněží. Rodiny a farnosti Malty totiž dovedly vychovat množství mladých ke smyslu pro Boha a církev, takže mnozí z nich velkoryse odpověděli na Ježíšovo povolání a stali se z nich kněží. Mnozí z nich přijali misijní poslání ad gentes ve vzdálených zemích, čímž přijali odkaz apoštolského ducha, který vedl svatého Pavla nést evangelium tam, kam dosud nepřišlo. A právě tento aspekt jsem s potěšením zdůraznil, že totiž „víra se umocňuje předáváním“ (Redemptoris missio, 2). Na základě této víry se Malta rozvinula a nyní se otevírá různým ekonomickým, sociálním a kulturním iniciativám, kterým poskytuje cennou oporu. Je zřejmé, že Malta se v průběhu staletí musela často bránit, jak je vidět z jejího opevnění. Strategická pozice malého ostrova přitahovala pozornost různých politických a vojenských mocností. Přesto je však tím nejhlubším povoláním Malty křesťanství, to znamená univerzální povolání k pokoji! Proslulý Maltézský kříž, s nímž všichni spojují tento národ, častokrát vlál uprostřed konfliktů a sporů, ale, díky Bohu, nikdy neztratil svůj autentický a nepomíjivý smysl, kterým je znamením lásky a smíření. To je pravé poslání národů, které přijímají a objímají křesťanské poselství! Jako přirozená křižovatka je Malta středem migračních tras. Muži i ženy přistávají u maltských břehů stejně jako v dobách svatého Pavla, někdy pohnuti značně nepříznivými životními podmínkami, násilím a pronásledováním, což s sebou přirozeně nese složité problémy na rovině humanitární, politické a právní. Problémy, které mají nesnadná řešení, jež je třeba vytrvale a houževnatě hledat ve společných krocích na mezinárodní úrovni. Bylo by dobré, aby se tak postupovalo ve všech zemích, které mají křesťanské hodnoty v základech své ústavy a kultury. Výzva spojovat se složitostí dneška nepomíjivou platnost evangelia je přitažlivá pro všechny, zejména pro mladé lidi. Nové generace ji totiž vnímají silněji a proto jsem si přál, aby také na Maltě navzdory krátkosti mojí návštěvy nechybělo setkání s mládeží. Byla to chvíle hlubokého a intenzivního dialogu, jehož krása byla ještě umocněna prostředím, ve kterém se konalo – přístavem Valletta – a nadšením mladých. Nemohl jsem jim nepřipomenout zkušenost svatého Pavla z jeho mládí; mimořádnou, jedinečnou zkušenost, která je nicméně schopná promlouvat k novým generacím každé doby onou radikální proměnou, jež následovala po setkání se vzkříšeným Kristem. Hleděl jsem tedy na mládež Malty jako na potenciální dědice duchovního dobrodružství svatého Pavla, povolané stejně jako on objevit krásu Boží lásky, jež nám byla darována v Ježíši Kristu, obejmout mystérium jeho kříže; být vítězi právě ve zkouškách a souženích, nemít strach z „bouří“ života a ani ze ztroskotání, protože plány Boží lásky jsou ještě větší než bouře a ztroskotání. Drazí přátelé, toto je souhrn poselství, které jsem přinesl na Maltu. Ale jak jsem naznačil, je také tím, co jsem já sám přijal od oné církve, od onoho Bohem požehnaného lidu, který dovedl účinně spolupracovat s jeho milostí. Na přímluvu apoštola Pavla, svatého Gorga Preky, kněze a prvního maltského světce, a Panny Marie, kterou věřící ostrovů Malty a Gozo tak zbožně ctí, ať se nadále rozvíjí v pokoji a prosperitě. 44

J. E. Giovanni kardinál Coppa ZAHÁJIL VELKÉ KŘTINSKÉ JUBILEUM – HOMÍLIE PŘI MŠI SVATÉ, 1. KVĚTNA 2010

1. Milí věřící z Moravy a z celé České republiky zde ve Křtinách přítomní i vy, kteří se zúčastníte této mše svaté také prostřednictvím televize. Připomínáme si 800. výročí události, kdy se v roce 1210 během děsivé bouře nedaleko odtud, v Bukovince, zjevila Panna Maria. Od toho okamžiku se Křtiny staly místem milosti a milosrdenství pro mariánské poutě, které sem přicházejí už po osm staletí. Dneškem také začíná Velké křtinské jubileum s možností získat plnomocné odpustky, jak to rozhodl a ustanovil brněnský pan biskup, Mons. Vojtěch Cikrle, kterého velmi srdečně zdravím. A pozdravuji vás všechny, drazí bratři a sestry, kteří jste v tak hojném počtu připutovali, i vás, kteří sledujete přímý přenos! S velkou radostí si znovu připomínám poutě, kterých jsem se po deset let zúčastňoval, a v paměti mi zůstávají mše svaté, které jsem slavil s nespočetnými zástupy věřících při hlavním svátku Panny Marie Křtinské. 2. Křtiny jsou jedním z mnoha mariánských poutních míst, kterými je Morava posetá. Tady, a podobně v celé české zemi, ať už jsou to krásná údolí nebo hory, je Maria vroucně uctívána. Toto místo má dlouhé dějiny. Po zjevení v Bukovince zde byl postaven velký chrám s přilehlým klášterem premonstrátů, kteří se věnovali službě poutníkům. 24. září 45

1237 papež Řehoř IX. svěřil toto místo do ochrany svatého Petra. Poutě pokračovaly i během náboženských válek: původní kostel byl zničen, ale v období středověké gotiky zde byly vybudovány dva nové. Dobové kroniky hovoří o řadě zázraku, které se ve Křtinách staly; počet poutníku neustále vzrůstal, takže ročně dosahoval počtu 50 až 60 tisíc. Důležitost, kterou zdejší místo během staletí získalo, si vyžádala vybudování této baziliky, opravdového klenotu barokního umění, podle plánu architekta Santiniho. Její základní kámen byl položen v roce 1728 a celá stavba byla dokončena v roce 1744. Nádherná socha Panny Marie byla do svatyně umístěna 1. května 1750, v roce, kdy byla bazilika požehnaná. Její posvěcení se pak uskutečnilo roku 1771. Vždy si s dojetím vzpomínám, jak papež Jan Pavel II. v Apoštolské nunciatuře požehnal pro malého Ježíška a Svatou Pannu korunky, kterými byly sochy slavnostně korunovány v dubnu 1997. Tyto historické poznámky by se mohly jevit jako strohé. Je v nich ale cítit srdce Moravy tlukoucí láskou k Panně Marii. V oněch osmi staletích sem přicházely tisíce a tisíce poutníku, aby ji prosili, aby u ní hledali ochranu ve válečných dobách, v čase morové nákazy, sociálních krizí, aby před ní, jako nejsladší Matkou, prolévali své slzy, předkládali radosti, aby jí děkovali za obdržené milosti a dary. Kolik lidí se zde usmířilo s Bohem, kolik se jich tu sytilo Kristem v eucharistii, kolik jich právě tady začalo žít novým životem! Jejich jména jsou zapsána v Boží knize! Křtiny jsou útočištěm pro srdce, oázou pokoje, úsekem naší pozemské cesty, na kterém se setkáváme s Matkou, očekávající nás a vedoucí k Bohu.

3. Moji drazí, poutě a putování jsou symbolem našeho života. Jako poutník se choval Abrám, o kterém jsme slyšeli v dnešním prvním čtení. Uposlechl Hospodina, který ho vybídl, aby "vyšel ze své země, ze svého příbuzenstva a ze svého otcovského domu" (srov. Gn 12,1) a aby šel do neznáma. Jistě, my když se vydáváme na nějakou pouť, dobře víme, kam směřujeme; nevíme však, jaké věci nám na této pouti Bůh připravuje. On odplatí naše 46

oběti spojené s nepohodlím cesty, vychází nám vstříc se svou milostí, odpouští nám naše hříchy, naplňuje nás radostí, dává nám poznat, jak to sám svým Božím slovem říká, že máme sledovat cestu, která se jemu líbí. Kdo se vydává na pouť, nemůže zabloudit. Povrchnost současného životního stylu může způsobit, že v životě někdy ztratíme správný směr. Ale pouť nám připomíná, k jakému hlavnímu cíli směřujeme, napomíná nás, že máme kráčet před Hospodinem (1Král 8,25); s vírou, jakou měl Abrám, "v zákoně Hospodinově" (srov. Ž 119,1), ve spravedlnosti (Iz 33,15), v pravdě (Přísl 28,6), ve světle, podobně jako on je ve světle (1 Jan 1,7). Také Maria se vydala na dlouhou a namáhavou cestu, aby byla nablízku své příbuzné Alžbětě, jak jsme to vyslechli v úryvku evangelia. Maria je vedena tím Bohem, kterého nese ve svém lůně, a ten ji nabádá jít cestami lásky. Ona přináší Ježíše Alžbětě, která pod srdcem zachytí radostný pohyb svého dítěte a chválí Mariinu víru. Maria nese lásku a v lásce se dává do služby druhým. Během pouti vzrůstá také naše vnímavost vůči trpícím a potřebným, vyžaduje od nás způsob života, vyjádřený přikázáním lásky, jak nám to řekl pán Ježíš: "zůstaňte v mé lásce" (Jan 15,9). 4. Náš život se nezrodil náhodou, nejsme jako cizí tělesa, která povstala z prázdnoty a k nicotě směřují; my jsme součástí projektu Boží lásky, která zná každého z nás, plánu lásky, milosrdenství a něžnosti k nám všem, kteří jsme jeho syny a dcerami. Bůh nás miloval jako první, když jsme s ním ještě byli znepřáteleni, a svého Syna vydal za nás na smrt na kříži. Svatý Pavel to s novou platností podtrhl ve druhém čtení: "Je-Ii Bůh s námi, kdo proti nám? .. Když ani vlastního Syna neušetřil, ale vydal ho za nás za všecky, jak by nám s ním nedaroval také všechno ostatní? .. Kdo nás odsoudí? Kristus Ježíš přece zemřel, ano i z mrtvých vstal, je po Boží pravici a přimlouvá se za nás!" (Řím 8,31n.,34). Ano, v mariánských svatyních nacházíme Boží přízeň, která nás miluje, která nám v naší křehkosti rozumí, která nás těší v našich útrapách a v beznaději. Lásku, která nám dává Božský život, ten, který nám Ježíš zasloužil svou láskou, když za nás zemřel na kříži. Plnomocné odpustky, které je zde možné získat v těchto šesti měsících, jsou znamením této Boží lásky, jeho odpuštění a milosrdenství. 5. Naše životní putování, jak je nám na příkladech Abráma a svaté Panny Marie předložilo Písmo svaté, vyžaduje z naší strany velkou věrnost církvi a Svatému otci. Je krásné, že právě jeden papež, Řehoř IX., před mnoha staletími postavil Křtiny pod ochranu svatého 47

Petra: takže když sem přicházíme, máme vědět, že jdeme pod ochranou (ve stínu) svatého Petra, sub umbra Petri! Církev nás miluje, nechce panovat, ale sloužit. A papež je služebníkem služebníků Božích. Nejmilejší, Svatý otec Benedikt XVI. vás má rád; dokázal vám to v loňském září během své pouti do Čech a na Moravu. Je informován o tom, že jsem dnes s vámi, a posílá vám všem svůj pozdrav a své požehnání s přáním, aby příklad víry, který jste v oněch nezapomenutelných dnech dali, byl vždycky rozpoznávacím znamením vašeho života, korouhví vašeho křesťanského putování zde na zemi. 6. Milé sestry, milí bratři. Na této pouti, kterou je náš život zde na zemi, nás Maria vede k Bohu, podává nám Syna, kterého něžně drží ve svých rukou, a ukazuje se nám jako Matka. Ta, která podobně jako my byla poutnicí, nás provází na cestách světa, často strmých a neschůdných. Ona nás předchází v tomto putování, které chceme uskutečňovat ve víře a s láskou, s vytrvalostí ve zkouškách, s důvěrou a věrností. Provází nás na celé cestě, protože je Odigitria, jak ji nazývají naši řečtí bratři, totiž ta, která správnou cestu ukazuje a která nám ji skrze odpuštění pomáhá nalézt, kdykoli jsme ji ztratili. Maria nás učí, jak se vždycky zalíbit Pánu jako jeho děti. Panno Maria Křtinská, veď nás do ráje! Pomoz nám vzdávat čest Bohu Otci, napodobovat tvého Syna Ježíše a následovat Ducha svatého, jehož pečeť jsme obdrželi v okamžiku našeho křtu a biřmování! Krásná Boží Máti, perlo křtinských strání, ten, kdo srdce dá ti, dojde požehnání! Amen.

Drahá Eminence, má vlast včera ocenila Váš přínos o šíření duchovního dědictví vepsaného do srdce našeho národa. O dnešní historické slavnosti bych rád tuto vděčnost vyslovil ve Vaší mateřštině: Sua Eminenza Reverendissima, riconoscimento di onore – Gratias agit e medaglia „De scientia et humanitate optime meritis" conferitaLe nelánno 2001 (lo stesso della cittadinanza onoraria di Drysice) dimostrano quanto Lei é stimato e vicino allánima del mio popolo. Felice ricorrenza del ottavo centenario di questo santuario della Madonna ´sub umbra Petri´, che ci ha radunati alla soglia del mese mariano e la stessa ricorrenza della cittadina di Drysice, dove Lei presiedeva la Santa Messa nella chiesa della Nativitá della Madonna, presentando in omelia il messaggio di Fatima, ci fanno sentire nella Sua presenza, carissima Eminenza, una straordinaria vicinanza della Madre della Chiesa che accompagna il nostro cammino di fede. In questa occasione unica ci sia permesso esprimerLe i nostri piú cordiali auguri per il Suo genetliaco che festeggierà nel giorno della festa della Chiesa Madre di tutte le Chiese. Il compianto cardinale Špidlík amava 48

ripetere che auspica di giungere létá di novantánni in quanto seguendo le statistiche ci sono pocchi che dopo novanta muoiono. Arrivato a questa meta, di nuovo non perdeva il Suo gusto di visione profetica, e annunciava che Dio stesso dopo il diluvio ha consegnato allúomo di vivere 120 anni. Sua Eminenza Le auguriamo di piú e preghiamo il Signore di accompagnarLa abbondantemente della Sua Benedizione. Fra poco partiamo in pellegrinaggio „Vultum tuum, Domine, requiro“ che ci porta nella Sua amata regione natia di Piemonte per inginocchiarsi dinanzi a Santa Sindone. Lei domani accompagna il Santo Padre a Torino. La preghiamo di ricordarci come facciamo noi con tanta devozione per Lei, presiedendo dinanzi alla Sindone una Santa Messa alla chiusura del giorno di Ostensione proprio nel giorno della Madonna di Fatima. Eminenza, grazie!“

Vaše nejctihodnější Eminence, čestné uznání ´Gratias agit´ a medaile ´De scientia et humanitate optime meritis´, jež Vám byla udělena v roce 2001 (stejně jako čestné občanství Drysic) ukazují, jak požíváte úcty a jak jste blízký duši mého národa. Šťastná souvislost osmého století této mariánské svatyně „sub umbra Petri“, která nás shromáždila na prahu mariánského měsíce, a téhož výročí obce Drysice, kde jste předsedal mši svaté v kostele Narození Panny Marie a v homílii představil poselství Fatimy, nám dávají zakoušet ve Vaší přítomnosti, drahá Eminence, mimořádnou blízkost Matky Církve, která provází naše putování víry. Při této jedinečné příležitosti nám budiž dovoleno vyslovit Vám co nejsrdečnější blahopřání k Vašim narozeninám, které oslavíte v den svátku mateřského chrámu všech kostelů. Zesnulý kardinál Špidlík rád opakoval, že touží po tom, dožít se devadesátky, protože podle statistik jich po devadesátce málo umírá. Ani poté, co této mety dosáhl, neztratil svou prorockou vizi a prohlásil, že sám Bůh dal člověku po potopě žít 120 let. Vaše Eminence, přejeme Vám mnohem víc a modlíme se, aby Vás Pán provázel hojností svého požehnání. Zakrátko se vydáme na naši pouť „Vultum tuum, Domine, requiro“, která nás zavede do Vašeho milovaného rodného Piemontu, abychom poklekli před Turínským plátnem. Vy zítra provázíte Svatého otce do Turína. Prosíme Vás, vzpomeňte na nás, stejně jako i my v hluboké usebranosti budeme pamatovat na Vás při mši svaté, které budu předsedat před Turínským plátnem na závěr dne výstavu právě o památce Panny Marie Fatimské. Eminence, děkujeme!“  Dne 30. dubna 2010 se konala v Černínském paláci Ministerstva zahraničních věcí ČR slavnost udílení letošních cen Gratias Agit. Místopředseda vlády a ministr zahraničních věcí ČR PhDr. Jan Kohout vyznamenal patnáct osobností z celého světa, které významně přispěly k šíření dobrého jména České republiky v zahraničí. Mezi vyznamenanými byl J. E. kardinál Giovanni Coppa, dlouholetý apoštolský nuncius v ČSFR a ČR. 49

BENEDIKT XVI PŘED TURÍNSKÝM PLÁTNEM (meditace Svatého Otce v katedrále sv. Jana Křtitele v Turíně, 2. května 2010)

Drazí přátelé, je to pro mě tolik očekávaný okamžik. Před svatým Plátnem jsem stál už při mnoha jiných příležitostech, ale tentokrát prožívám tuto pouť a toto zastavení se zvláštní intenzitou: snad proto, že mě plynutí let činí ještě vnímavějším k poselství této jedinečné Ikony; možná, a řekl bych především proto, že tu jsem jako Petrův nástupce, a nesu ve svém srdci Církev, ba celé lidstvo. Děkuji Bohu za dar této pouti a také za příležitost sdílet s vámi krátkou meditaci, k níž mě vede podtitul tohoto slavnostního výstavu: „Tajemství Bílé soboty”. Lze říci, že Turínské plátno je Ikonou tohoto tajemství, Ikonou Bílé soboty. Je totiž pohřebním plátnem, do něhož bylo zavinuto mrtvé tělo ukřižovaného muže, které se ve všem shoduje s tím, co nám evangelia vyprávějí o Ježíšovi, který byl ukřižován kolem poledne, a kolem třetí odpoledne vydechl naposled. Nastal večer, a protože byl den příprav, tedy vigílie sobotní slavnosti Paschy, Josef z Arimatie, bohatý a vážený člen velerady, požádal odvážně Pontského Piláta, zda by mohl pohřbít Ježíše do svého nového hrobu, který si nechal vytesat ve skále nedaleko Golgoty. Když se mu dostalo svolení, koupil lněné plátno, a poté, co sňal Ježíšovo tělo z kříže, zavinul je do plátna a uložil do onoho hrobu (srv. Mk 15,42-46). Tak to podává evangelium svatého Marka, a s ním se shodují i ostatní evangelisté. Od té chvíle zůstal Ježíš v hrobě až do úsvitu dne po sobotě a Turínské plátno nám poskytuje obraz toho, jak bylo jeho tělo uloženo v hrobě během té doby, která byla chronologicky krátká (asi půldruhého dne), avšak co do své hodnoty a svého významu byla nezměrná, nekonečná. Bílá sobota je dnem skrytosti Boha, jak čteme v jedné starobylé homilii: “Co se stalo? Dnes na zemi panuje hluboké mlčení, veliké ticho a samota. Veliké ticho, protože král spí... Bůh zemřel v těle a sestoupil, aby otřásl říší pekel” (Homilie na Svatou sobotu, PG 43, 439). V Krédu vyznáváme, že Ježíš Kristus “byl ukřižován pod Pontským Pilátem, umřel, pohřben jest, sestoupil do pekel a třetího dne vstal z mrtvých”. Milovaní bratři a sestry, lidstvo se v naší době, zvláště poté, co prožilo v minulém století, stalo obzvláště vnímavým k tajemství Bílé soboty. Skrytost Boha je zásadní, skoro podvědomou součástí spirituality dnešního člověka, jako prázdnota v srdci, která se stále více rozšiřuje. Na konci 19. století Nietzsche napsal: “Bůh je mrtev! A my jsme ho zabili!” Stojí za zmínku, že tento proslulý výrok je takřka doslova převzat z křesťanské tradice, často jej opakujeme při Via Crucis, aniž bychom si možná plně uvědomovali, co říkáme. Po dvou světových válkách, koncentračních táborech a gulazích, Hirošimě a Nagasaki, se naše doba ve stále větší míře stává Bílou sobotou: temnota tohoto dne interpeluje všechny, kdo se ptají po životě, zejména nás, věřící. Také my máme co do činění s touto temnotou. 50

A přece, smrt Božího Syna, Ježíše z Nazareta má zcela opačný aspekt, naprosto pozitivní. Je zdrojem útěchy a naděje. Přivádí mne to k myšlence, že posvátné plátno se chová jako „fotografický dokument”, který v sobě skrývá „pozitiv” i „negativ”. A skutečně je tomu tak: nejtemnější tajemství víry je zároveň nejzářivějším znamením naděje, která nezná hranice. Bílá sobota je „zemí nikoho“ mezi smrtí a zmrtvýchvstáním. Ale do této „země nikoho“ vstoupil Jeden, Jediný, který jí prošel se znameními svého Umučení pro člověka: „Passio Christi. Passio hominis“. A plátno k nám mluví přesně o této chvíli, přesně dokládá onen jedinečný a neopakovatelný interval v dějinách lidstva a vesmíru, kdy Bůh v Ježíši Kristu sdílel nejen naše umírání, ale také naše setrvání ve smrti. Nejradikálnější solidarita. V tomto „čase za hranicí času“ Ježíš Kristus „sestoupil do pekel“. Co znamená tento výraz? Chce říci, že Bůh, který se stal člověkem, šel až tak daleko, že vstoupil do nejzažší a absolutní samoty člověka, kam nepronikne žádný paprsek lásky a kde panuje naprostá opuštěnost bez jakéhokoli slova útěchy: „peklo“. Ježíš Kristus tím, že zůstal ve smrti, překročil bránu této poslední samoty, aby i nás vedl překročit ji spolu s Ním. Všichni jsme někdy zažili onen děsivý pocit opuštěnosti, a největší strach ze smrti nám nahání právě toto, podobně jako děti jsme se báli zůstávat po tmě sami a jedině přítomnost někoho, kdo nás miluje, nás dokázala naplnit bezpečím. Hle, právě to se odehrálo na Bílou sobotu: v říši smrti zazněl hlas Boží. Stalo se něco nemyslitelného: že totiž Láska pronikla „do pekel“: i v nejhlubší temnotě naprosté lidské samoty můžeme slyšet hlas, který nás volá a najít ruku, která nás uchopí a vyvede ven. Lidská bytost žije díky tomu, že je milována a může milovat; jestliže tedy i do prostoru smrti pronikla láska, potom i tam přišel život. V hodině nejzažší samoty nebudeme nikdy sami: „Passio Christi. Passio hominis.“ To je tajemství Bílé soboty! Právě odtud, z temnoty smrti Božího Syna, vzešlo světlo nové naděje: světlo Zmrtvýchvstání. A hle, když se dívám na toto posvátné Plátno očima víry jako bych vnímal cosi z tohoto světla. Turínské plátno totiž bylo ponořeno do oné hluboké temnoty, ale současně je zářivé; a mám za to, že jestliže jej přicházejí uctít tisíce a tisíce lidí – nepočítaje ty, kteří je kontemplují prostřednictvím obrazů – je tomu tak proto, že v něm nevidí pouze temnotu, ale také světlo; ani ne tak porážku života a lásky, ale spíše vítězství, vítězství života nad smrtí, lásky nad nenávistí; vidí sice Ježíšovu smrt, ale tuší jeho Zmrtvýchvstání; v lůně smrti nyní pulsuje život, neboť tu přebývá láska. Toto je moc Turínského plátna: z tváře tohoto „Muže bolesti“, který na sobě nese utrpení člověka každé doby a každého místa, i naše utrpení, naše bolesti, naše těžkosti, naše hříchy „Passio Christi. Passio hominis“ – z této tváře vyzařuje slavnostní majestát, paradoxní svrchovanost. Tato tvář, tyto ruce a tyto nohy, tento bok, celé toto tělo vypovídá, ono samo je slovem, jemuž můžeme v tichu naslouchat. Jak mluví Plátno? Mluví krví, a krev je život! Turínské plátno je Ikona psaná krví; krví bičovaného, trním korunovaného, ukřižovaného a na pravém boku zraněného muže. Obraz vtištěný na plátně je obrazem mrtvého, ale krev mluví o jeho životě. Každá stopa krve mluví o lásce a životě. Zvláště ona mohutná skvrna u boku, vytvořená krví a vodou, jež hojně vyřinuly z velké rány po bodnutí římským kopím; tato krev a tato voda mluví o životě. Je jako pramen, zurčící v tichu, a my jej můžeme vnímat, naslouchat mu v tichu Bílé soboty. Drazí přátelé, povždy chvalme Pána za jeho věrnou a milosrdnou lásku. Až z tohoto svatého místa budeme odcházet, nesme v očích obraz Plátna, nesme v srdci toto slovo lásky, a chvalme Boha životem plným víry, naděje a lásky. 51

NĚKOLIK ÚVAH UŽITEČNÝCH NA CESTU (poslední pouť, na kterou nás pan kardinál za svého pozemského života vypravil svým slovem)

Milán Milán je město obchodní a průmyslové, setkává se tu mnoho národností, dělníci všech druhů. Nejlépe to vidíme, když večer zajdeme na náměstí před dómem, kde se lidé shlukují do skupinek podle svého původu a nad tím vším vévodí na katedrále malá soška Madoniny, Marie Matky národů. Pozoroval jsem tam jednou hlouček Napoletánců. Obyčejně se tu necítí dobře. Jsou z jihu od moře a tu je práce uzavírá do domů jakoby do vězení. Proto jeden z nich rozehrál kytaru a začal zpívat napolitánskou píseň o modrém moři. Ostatní se chytili okolo krku a plakali. Lidé z jiných skupinek se jim smáli. Právem? Jistě ne. Člověka často život zanese do cizích končin světa, kde se mu všecko zdá chladným a tuhým. Ale vzpomínka na mládí, prožité v dobré rodině doma, zůstane vždycky hřejivým ohníčkem pro srdce.

Colle don Bosco Pěkný je pohled z kopce na město. Chodí tam turisté i poutníci k Panně Marii. Ale usadili se tam i duchovní synové Dona Bosca, salesiáni, řeholníci, kteří se zabývají vychováváním mládeže. Jejich zakladatel si všimnul, kolik chlapců se potlouká po ulicích a nemají nikoho, kdo by je uvedl na správnou cestu. Bylo-li tomu tak před sto léty, tím aktuálnější se stal tento problém dnes, i když vnější situace je jiná. Tenkráte bylo dětí mnoho, dnes je jich málo, ale jsou ještě opuštěnější. V rodinách bývá jenom jedno dítě. Otec i matka chodí do zaměstnání. A dítě se buď dívá na televizi nebo se potuluje samo po ulici, nemá nikoho, kdo by s ním upřímně pohovořil o životě, do kterého vstupuje. Naše návštěva výchovného střediska nám má rodičovské povinnosti připomenout.

Turínské plátno Zapomínáme na to, že jedním z prvních, kdo studoval v 19. století turínské plátno vědecky, byl český lékař z Prahy. Zajímalo ho, jak mohl Kristus Pán umřít na kříži v tak 52

krátké době, když jizvy od hřebů na rukou a na nohou nejsou závažné a rána do srdce byla zasazena až po smrti. Došel k tomuto lékařskému závěru: Kristus byl na kříži vystaven velkému tělesnému a duševnímu vypětí, které mu zastavilo tep srdce. Toho okamžiku Ježíš využil, aby svůj život cele odevzdal Bohu. Je to jistě pěkná lékařská meditace. Od té doby už bylo mnoho jiných vážných studií o turínském plátnu, které se stalo relikvií společné úcty křesťanů. Mnoho se tu jistě naučíme.

Pavia, hrob sv. Augustina Jméno sv. Augustina je dobře známé. Ačkoli pochází z Afriky, stal se velkým učitelem evropské církve. Co je na něm tak zajímavého? O světcích čítáváme, jak si od mládí uchovávali nevinnost, jak byli poslušní, zbožní, všem za vzor. Takový Augustin nebyl. Měl sice dobrou matku, která se za něho modlila, ale on sám žil světácky a dopouštěl se hříchů. Obrátil se k Bohu až v dospělém věku v Miláně. Ale i tu měl velké pochybnosti. Je to vůbec ještě možné, aby začal nový život ten, kdo si už navyknul na starý? Ukázali mu příklad několika jiných, kteří to dokázali. A tehdy pronesl známou větu, která se dodnes opakuje po něm: „Když to dokázali tam ti jedni a tam ti druzí, proč bys to nedokázal i ty, Augustine?“ Jak je to povzbudivé i pro nás samy. Často se dopustíme něčeho, co nás mrzí. Je nám toho být líto, můžeme si nad tím i zaplakat, ale hlavní je uvědomit si, že se v církvi všem dává možnost to napravit. Té důvěry potřebujeme do života všichni.

Benátky Co nám pěkného poví Benátky? Město postavené na vodě, Takový je i náš vlastní život. Všecko kolem nás je plno nejistoty, a my se přesto nebojíme, musíme mít odvahu postarat se o sebe. „Sláb jenom ten, kdo ztratil v Boha víru a malý ten, kdo má jen malý cíl.“ Benátčané byli po léta velkými dobyvateli světa. Existuje o tom jeden z jejich čtyřhlasných chórů. Jsou tam slyšet jakoby výkřiky bojovníků. Ale mezi ně se plete slabý hlásek zpívající své Ave Maria. Ztrácí se, ale nehyne, naopak se stále zesiluje, zatím, co mužské výkřiky slábnou. Nakonec celý sbor zazní jednohlasně: Ave Maria, Tak tomu má být i v našem životě. Začínáme odvahou, ale skončíme modlitbou důvěry. 53

MILÁNSKÝ DÓM NAROZENÍ PANNY MARIE – tady působil sv. Ambrož, sv. Karel Boromejský (kanonizován před 400 lety), zde přijal z rukou biskupa sv. Ambrože křest Aurelius Augustinus v baptistériu sv. Jana, o velikonoční vigílii - 24 dubna 387 (foto dole: eucharistie v kryptě katedrály).

54

„Ne ranami, ale dobrotou a láskou musíš získat tyto své přátele. Dám ti Učitelku, pod jejímž vedením se můžeš stát moudrým, a bez níž se každá moudrost stává pošetilostí“. Těmito slovy dal sám Božský Spasitel devítiletému Janu Boscovi za Učitelku svou Matku Pannu Marii. On jejímu vedení svěřil celý svůj život a uctíval ji jako „Pomocnici křesťanů“. V tomto chrámě, zbudovaném Prozřetelností, svěřme i my své putování jejímu prostřednictví (eucharistie v chrámu Panny Marie Pomocnice v Turíně).

„Ve svůj čas vše pochopíš“ - slyšel Jan Bosco z úst Mariiných v jednom ze svých snů v dětství, a tento čas nastal krátce před smrti při posvěcení chrámu Božského Srdce Páně v Římě. (foto uprostřed – Valdocco; vpravo: Colle don Bosco). 55

Za nás, zde přítomné, za poutníky, putující do Turína uctít Plátno, i za všechny, kdo prožívají čas utrpení: aby tvář muže z Plátna otevřela srdce spasitelnému tajemství Umučení a všem vlévala naději a důvěru ve velikonoční vítězství. (foto: eucharistie před Turínským plátnem v katedrále sv. Jana Křtitele).

56

Svatý Augustine, nauč nás objevovat v hlubinách nitra, že jsme stvořeni pro Boha, a naše srdce nedojde pokoje, dokud nespočine v něm. (Pavia) Svatý Rochu, náš nebeský přímluvce, z vznešené krve zrozený, křížem na srdci poznamenaný, jenž´s jako poutník svým zázračným dotekem uzdravoval morem postižené, zažeň od nás všelikou nákazu těla i ducha. (eucharistie v chrámu sv. Rocha v Benátkách).

„Jděte do celého světa a hlásejte evangelum ... Tak k nim Pán Ježíš mluvil. Potom byl vzat do nebe (Mk 16,15-19) (vigílie slavnosti Nanebevstoupení Páně v kryptě baziliky sv. Marka v Benátkách: předání votivní svíce Mons. G. Camilottovi, arciknězi baziliky). 57

58

APOŠTOLSKÁ CESTA BENEDIKT XVI. DO PORTUGALSKA (generální audience na náměstí sv. Petra v Římě, 19. května 2010)

Drazí bratři a sestry, Dnes bych spolu s vámi rád znovu prošel různé etapy své apoštolské cesty, kterou jsem minulý týden vykonal do Portugalska, pohnut zejména pocitem vděčnosti k Panně Marii, která ve Fatimě udělila svým vizionářům a poutníkům intenzivní lásku k Petrovu nástupci. Děkuji Bohu, který mi dal možnost vzdát hold lidu, který má dlouhou a slavnou historii víry a křesťanského svědectví. Proto, stejně jako jsem vás prosil, abyste provázeli modlitbu moji pastorační návštěvu, prosím i nyní, abyste se spojili se mnou v díkůvzdání Pánu za její šťastný průběh a zakončení. Jemu svěřuji plody, které přinesla a přinese portugalskému církevnímu společenství a všemu obyvatelstvu. Znovu vyjadřuji své hluboké uznání prezidentovi republiky panu Anibal Cavaco da Silva a dalším státním představitelům, kteří mne přijali s velkou zdvořilostí a postarali se o to, aby všechno mělo ten nejlepší průběh. Velmi vroucně vzpomínám na spolubratry biskupy portugalských diecézí, s nimiž jsem měl to potěšení se obejmout v jejich vlasti a bratrsky jim děkuji za vše, co vykonali pro duchovní a organizační přípravu mojí návštěvy, a za značné nasazení při její realizaci. Zvláštní vzpomínku pak adresuji patriarchovi Lisabonu, kard. Jose da Cruz Policarpovi, biskupovi Leiria-Fatimy, mons. Antoniovi Augusto do Santos Martovi, a biskupovi Porta, mons. Manuelovi Macariovi do Nascimento Clemente a jejich spolupracovníkům, jakož i různým organismům biskupské konference vedené biskupem Jorge Ortigou. Během celé cesty, konané u příležitosti desátého výročí beatifikace pasáčků Hyacinty a Františka, jsem cítil duchovní oporu svého milovaného předchůdce, ctihodného Jana Pavla II., který navštívil třikrát Fatimu, kde děkoval „neviditelné ruce“, jež ho vyprostila ze smrti při atentátu 13. května zde na náměstí sv. Petra. Večer po svém příjezdu jsem v Lisabonu sloužil mši svatou v překrásné scenérii Terreiro do Paço na břehu řeky Tejo. Bylo to sváteční liturgické shromáždění plné naděje, oživované radostnou účastí velkého počtu věřících. V hlavním městě, odkud se během staletí vydávalo na cestu množství misionářů, aby nesli evangelium na různé kontinenty, jsem povzbudil rozmanité složky 59

místní církve k mocnému evangelizačnímu nasazení v různých sektorech společnosti, aby byly rozsévači naděje ve světě, jenž je často poznamenán nedůvěrou. Vybídnul jsem zejména věřící, aby se stali hlasateli smrti a vzkříšení Krista, jádra křesťanství, ohniska a opory naší víry i důvodu naší radosti. Tyto pocity jsem mohl vyjádřit také na setkání s představiteli světa kultury, které se konalo v kulturním centru v Belém. Při té příležitosti jsem položil důraz na dědictví hodnot, jimiž křesťanství obohatilo kulturu, umění a tradici portugalského lidu. V této ušlechtilé zemi, stejně jako v každé zemi tak hluboce poznamenané křesťanstvím, je možné vytvářet budoucnost bratrského porozumění a spolupráce s ostatními kulturními instancemi při vzájemném otevření se upřímnému a uctivému dialogu. Vydal jsem se pak do Fatimy, městečka, které je charakterizováno atmosférou skutečného mysticismu, a ve kterém lze téměř hmatatelně vnímat přítomnost Matky Boží. Stal jsem se poutníkem spolu s těmi, kteří putují do této překrásné svatyně, duchovního srdce Portugalska a cíle velkého počtu lidí, přicházejících z nejrůznějších částí světa. Po rozjímavém a pohnutém usebrání v kapli Zjevení na Cova da Iria, kde jsem předložil Srdci Panny Marie radosti a tužby, jakož i problémy a utrpení celého světa, jsem měl to potěšení slavit nešpory blahoslavené Panny Marie v kostele Nejsvětější Trojice. Uvnitř tohoto obrovského a moderního chrámu jsem vyjádřil své hluboké uznání kněžím, řeholníkům, řeholnicím, jáhnům a seminaristům, kteří přišli ze všech částí Portugalska, a poděkoval jim za jejich často tiché a ne vždy snadné svědectví a za jejich věrnost evangeliu a církvi. V tomto Kněžském roce, který se chýlí ke konci, jsem povzbudil kněze k tomu, aby jako svoji prioritu přijali zbožné naslouchání Božímu Slovu, vnitřní poznávání Krista a intenzivní slavení eucharistie s pohledem na zářivý příklad svatého faráře arského. Neopomněl jsem svěřit a zasvětit kněze celého světa Neposkvrněnému Srdci Mariinu, která je opravdovým vzorem Pánovy učednice. Večer jsem se spolu s mnoha tisíci lidmi, kteří se sešli na velkém prostranství před svatyní, účastnil působivého světelného procesí. Byla to nádherná manifestace víry v Boha a zbožnosti k jeho a naší Matce, vyjádřená recitací posvátného růžence. Tato modlitba, jež je tak drahá křesťanskému lidu, se ve Fatimě stala hnacím centrem celé církve i světa. »Bělostná Paní« při zjevení 13. června řekla třem pasáčkům: „Chci, abyste každý den recitovali růženec.“ Mohli bychom říci, že Fatima a růženec jsou téměř synonyma. Moje návštěva na tomto tak zvláštním místě vyvrcholila slavením eucharistie 13. května, v den výročí prvního zjevení Matky Boží Františkovi, Hyacintě a Lucii. Poukazem na slova proroka Izaiáše jsem vyzval ono obrovské shromáždění, jež se s velikou láskou a zbožností sešlo u nohou Panny Marie, aby se plně radovalo v Pánu (srov. Iz 61,10), 60

poněvadž jeho milosrdná láska, která provází naše pozemské putování, je zdrojem naší velké naděje. Náročné a zároveň útěšné poselství, které nám Matka Boží ve Fatimě zanechala, je především naplněno nadějí. Je to poselství soustředěné na modlitbu, pokání a obrácení, a sahá dále než hrozby, nebezpečí a hrůzy dějin, aby vybízelo člověka důvěřovat v působení Boha, pěstovat velkou Naději a zakoušet milost Pánovu v lásce k Němu, jenž je zdrojem lásky a pokoje. Z tohoto hlediska bylo příznačné i strhující setkání s organizacemi sociální pastorace, kterým jsem prezentoval styl milosrdného samaritána jako způsob, jímž lze vycházet vstříc potřebám bratří, kteří jsou v největší nouzi, a tak sloužit Kristu prosazováním společného dobra. Mnozí mladí lidé porozumějí významu nezištnosti právě ve Fatimě, která je školou víry a naděje, neboť je také školou charity a služby bratřím. V tomto kontextu víry a modlitby se na závěr mojí návštěvy ve Fatimě konalo významné a bratrské setkání s portugalským episkopátem. Byla to chvíle intenzivního duchovního společenství, kdy jsme společně děkovali Pánu za věrnost církvi, která je v Portugalsku, a svěřili Panně Marii společné pastorační touhy a starosti. O těchto pastoračních nadějích a perspektivách jsem se zmínil také během mše svaté slavené v historickém a symbolickém městě Porto, „Městě Panny Marie“, jež bylo poslední etapou mojí pouti na portugalskou půdu. Velkému zástupu věřících shromážděných na Avenida dos Aliados jsem připomněl závazek dosvědčovat evangelium v každém prostředí a nabízet světu vzkříšeného Krista, aby každá situace těžkostí, utrpení a obav byla proměněna Duchem svatým na příležitost k růstu a životu. Drazí bratři a sestry, pouť do Portugalska byla pro mne působivou a bohatou zkušeností mnoha duchovních darů. V mysli a srdci mi pevně zůstávají obrazy této nezapomenutelné cesty, vřelé a spontánní přijetí i nadšení lidu a přitom chválím Pána za to, že Panna Maria skrze zjevení třem pasáčkům otevřela ve světě privilegovaný prostor k setkání s božským milosrdenstvím, které uzdravuje a zachraňuje. Ve Fatimě Nejsvětější Panna všechny zve, aby považovali zemi za místo svého putování k definitivní vlasti, kterou je Nebe. Všichni jsme totiž poutníci a potřebujeme Matku, která nás vede. „Spolu s tebou kráčíme v naději. Moudrost a poslání.“ – to bylo motto mojí apoštolské cesty do Portugalska a ve Fatimě nás blahoslavená Panna Maria vybízí kráčet s velkou nadějí, nechat se vést »moudrostí shůry«, která se projevila v Ježíši, moudrostí lásky, která přináší světu Kristovo světlo a radost. Zvu vás proto, abyste se spojili se mnou k modlitbě a prosili Pána, aby požehnal námahy těch, kteří se v tomto milovaném národě věnují službě evangeliu a hledání opravdového dobra člověka, každého člověka. Modleme se tedy, aby na přímluvu Nejsvětější Panny Marie Duch svatý udělil této apoštolské cestě plody a oživil v celém světě misijní poslání církve, uložené Kristem, aby bylo hlásáno všem národům evangelium pravdy, pokoje a lásky. 61

APOŠTOLSKÁ CESTA NA KYPR

(Benedikt XVI. při generální audienci, 8. června 2010 na náměstí sv. Petra v Římě)

Dnes bych se rád zmínil o své apoštolské cestě na Kypr, kterou lze z mnoha hledisek klást do souvislosti s těmi předešlými do Svaté země a na Maltu. Díky Bohu, dopadla tato pastorační návštěva velmi dobře a šťastně dosáhla svých cílů. Již sama o sobě byla historickou událostí. Ještě nikdy předtím totiž římský biskup nenavštívil tuto zemi, jež byla požehnána apoštolskou prací svatého Pavla a svatého Barnabáše a je tradičně považována za součást Svaté země. Ve šlépějích apoštola národů jsem se stal poutníkem evangelia především proto, abych upevnil ve víře malá, ale vitální katolická společenství tohoto ostrova, a povzbudil je, aby pokračovala v cestě k plné jednotě mezi křesťany, zejména s pravoslavnými bratry. Zároveň jsem chtěl v duchu obejmout všechny národy Blízkého Východu a ve jménu Páně jim požehnat a vyprošovat u Boha dar míru. Zakusil jsem srdečné přijetí, kterého se mi dostávalo všude, a rád využívám této příležitosti k tomu, abych znovu vyjádřil svou hlubokou vděčnost v první řadě maronitskému arcibiskupovi Kypru, mons. Joseph Soueifovi, a Jeho blaženosti mons. Fouad Twalovi a jejich spolupracovníkům, jejichž apoštolského působení se velice cením. Moje hluboké uznání patří také posvátné synodě Kyperské pravoslavné církve, obzvláště Jeho blaženosti Chrysostomovi II., arcibiskupovi Nové Justiniány a celého Kypru, jehož jsem mohl bratrsky obejmout, jakož i prezidentovi republiky, všem občanským představitelům a těm, kteří se různými způsoby chvályhodně přičinili o zdařilý průběh této mojí pastorační návštěvy. Začala 4. června ve starobylém městě Pafu, kde jsem se cítil obklopen atmosférou, která vyjadřovala jakousi vnímatelnou syntézu dvou tisíce let křesťanských dějin. Tamější archeologické vykopávky jsou znamením starobylého a slavného duchovního dědictví, 62

které si dosud uchovává svůj mocný vliv na život této země. U kostela svaté Kyriaka Chrysopolitissa, pravoslavného místa kultu, které mohou využívat také katolíci a anglikáni a které se nachází uprostřed archeologických vykopávek, se konala působivá ekumenická bohoslužba. Spolu s pravoslavným arcibiskupem Chrysostomem II. a představiteli arménské, luteránské a anglikánské komunity jsme bratrsky potvrdili své vzájemné uznání a nevratné ekumenické úsilí. Tyto pocity jsem poté sdělil jeho blaženosti Chrysostomovi II. na srdečném setkání v jeho rezidenci, kde jsem také konstatoval, jak mocně je Kyperská pravoslavná církev spojena s osudy tohoto lidu, jenž s vděčností uchovává v blahé paměti arcibiskupa Makaria III., jenž je všeobecně pokládán za otce a dobrodince národa, a kterému jsem také vzdal hold krátkým zastavením u jeho památníku. Toto zakořenění v tradici nebrání pravoslavné církvi, aby se společně s katolickou komunitou rozhodně zasazovala o ekumenický dialog, jenž je oboustranně živen upřímnou touhou po znovu nastolení plné a viditelné jednoty mezi církvemi Východu i Západu. Druhou etapu návštěvy jsem zahájil 5. června v Nikósii, hlavním městě ostrova, návštěvou prezidenta republiky, který mne přijal s velkou laskavostí. Na setkání s občanskými činiteli a diplomatickým sborem jsem poukázal na důležitost zakládat pozitivní legislativu na etických principech přirozeného zákona a prosazovat tak morální pravdy ve veřejném životě. Byl to apel na rozum, založený na etických principech a obsahující náročné zásady pro dnešní společnost, která často již neuznává kulturní tradici, na níž je založena. Bohoslužba slova, která se konala na základní škole svatého Marona představovala jeden z nejpůsobivějších momentů setkání s katolickým společenstvím Kypru v jeho maronitské a latinské složce, a umožnila mi poznat zblízka apoštolskou horlivost kyperských katolíků. Ta se vyjadřuje také prostřednictvím výchovného a sociálního působení v desítkách institucí, které slouží celé společnosti a váží si jich vládní představitelé, jakož i veškerá populace. Byl to radostný a sváteční moment, oživený nadšením mnoha dětí a mladých. Nechyběl také vzpomínkový aspekt, který mi umožnil s pohnutím vnímat duši maronitské církve, která právě letos slaví 1600 let od smrti svého zakladatele, svatého Marona. V této souvislosti byla obzvláště významná přítomnost některých maronitských katolíků ze čtyř vesnic ostrova, kde jsou křesťané lidem, jenž trpí a doufá. Projevil jsem své otcovské porozumění jejich touhám a očekáváním. Při této bohoslužbě jsem mohl obdivovat apoštolské nasazení latinské komunity, vedené péčí latinského Jeruzalémského patriarchy a pastorační horlivostí menších bratří ze Svaté země, kteří slouží tamějšímu lidu s nepolevující velkorysostí. Katolíci latinského ritu, kteří jsou velmi aktivní v charitativní oblasti, věnují zvláštní pozornost pracujícím a těm, kteří se ocitli v nouzi. Všechny katolíky, latinské i maronitské, jsem ujistil, že na ně pamatuji v modlitbě, a povzbudil je, aby dosvědčovali evangelium také prostřednictvím trpělivého úsilí o vzájemnou důvěru mezi křesťany a nekřesťany, aby byl budován trvalý mír a harmonie mezi národy. Výzvu k důvěře a naději jsem zopakoval během mše svaté, slavené ve farnosti Svatého kříže za přítomnosti kněží, zasvěcených osob, jáhnů, katechetů a exponentů laických sdružení a hnutí tohoto ostrova. Na pozadí reflexe o mystériu kříže jsem se pak s upřímnou výzvou obrátil ke všem katolíkům Blízkého Východu, aby navzdory velkým zkouškám a dobře známým těžkostem nepodléhali neútěše a pokušení emigrovat, neboť jejich 63

přítomnost v tomto regionu je nezastupitelným znamení naděje. Ujistil jsem zejména kněze a řeholníky o srdečné a intenzivní solidaritě celé církve, jakož i nepřetržité modlitbě k Pánu za to, aby jim nadále pomáhal být živou a usmiřující přítomností. Vrcholným momentem apoštolské cesty bylo zajisté předání Instrumentum laboris zvláštního zasedání biskupské synody o Blízkém Východě. Došlo k tomu v neděli 6. června ve sportovním paláci v Nikósii na závěr slavnostní eucharistické liturgie, které se účastnili patriarchové a biskupové různých církevních společenství Blízkého Východu. Účast Božího lidu byla jednomyslná „s hlasitým jásotem a chvalozpěvem ve svátečním průvodu“, jak praví Žalm 42 (42,5). Zakusili jsme to konkrétně také díky přítomnosti mnoha imigrantů, kteří představují významnou skupinu v katolické populaci ostrova, do níž se bez potíží integrovali. Společně jsme se modlili za duši zesnulého biskupa Liugi Padoveseho, předsedy biskupské konference Turecka, jehož nenadálá a tragická smrt nás naplnila zármutkem a zděšením. Téma synodálního zasedání o Blízkém Východě, které se bude letos v říjnu konat v Římě, hovoří o společenství a otevření vůči naději: „Katolická církev na Blízkém Východě: společenství a svědectví“. Tato významná událost bude setkáním katolického společenství této oblasti v různosti jeho ritů, ale zároveň ve snaze o obnovu dialogu a odvahy do budoucnosti. Bude proto provázeno upřímnou modlitbou celé církve, v jejímž srdci Blízký Východ zaujímá zvláštní místo, protože právě tam se dal Bůh poznat našim otcům ve víře. Nicméně, nebude chybět ani pozornost dalších subjektů světového společenství, zvláště protagonistů veřejného života, pozvaných k účasti na trvalém úsilí o to, aby tento region mohl překonat situace utrpení a konfliktu, jimiž je doposud sužován, a nalézt tak konečně mír ve spravedlnosti. Těsně před svým rozloučením s Kyprem jsem navštívil také maronitskou katedrálu v Nikósii, kde byl přítomen rovněž antiochijský patriarcha Maronitů kard. Pierre Nasrallah Sfeir. Opět jsem vyjádřil svou blízkost a hluboké porozumění všem společenstvím starobylé maronitské církve na tomto ostrově, k jehož břehům maronité přicházeli v různých dobách a byla zde často těžce zkoušena věrnost jejich specifickému křesťanskému odkazu, jehož historické a umělecké památky představují kulturní poklad celého lidstva. Drazí bratři a sestry, vrátil jsem se do Vatikánu naplněn vděčností k Bohu a s pocity upřímného uznání a vážnosti k obyvatelům Kypru, kteří mi dali pocítit svou pohostinnost a porozumění. Na ušlechtilé kyperské půdě jsem byl svědkem apoštolského působení různých tradic jediné Kristovy církve a cítil jsem takřka jednohlasný tlukot mnoha srdcí. Právě tak, jak to vyjadřovalo téma této cesty: „Jedno srdce, jedna duše“. Kyperská katolická komunita ve svém maronitském, arménském a latinském výrazu se nepřetržitě snaží být jedním srdcem a jednou duší jak dovnitř, tak navenek ve svých srdečných a konstruktivních vztazích s pravoslavnými bratry a dalšími křesťany. Kéž kyperský lid a další národy Blízkého Východu spolu se svými vládami a představiteli různých náboženství společně vytvářejí pokojnou budoucnost v přátelství a bratrské spolupráci. Modleme se, aby na přímluvu Nejsvětější Panny, Duch svatý tuto apoštolskou cestu obdařil plody, a na celém světě oživil misijní poslání církve, založené Kristem, aby hlásala všem národům evangelium pravdy, lásky a pokoje. 64

65

Benedikt XVI. o své apoštolské cestě do Spojeného království (středeční generální audience, 22. září 2010)

Drazí bratři a sestry, dnes bych rád promluvil o apoštolské cestě do Spojeného království, kterou mi bylo dáno uskutečnit v uplynulých dnech. Byla to oficiální návštěva a současně pouť do srdce dějin i dneška britského lidu, bohatého na kulturu i víru. Byla to historická událost, která předsta-vuje novou důležitou fázi v dlouhých a složitých osudech vztahů mezi tamějšími národy a Svatým stolcem. Hlavním účelem cesty byla beatifikace kardinála John Henryho Newmana, jednoho z velkých Angličanů nedávné doby, významného teologa a muže církve. Obřad beatifikace byl vskutku nejvýznamnější moment apoštolské cesty, jejímž tématem bylo motto z kardinálského znaku blahoslaveného Newmana: Od srdce k srdci. Během čtyřech intenzivních a krásných dnů, strávených v této ušlechtilé zemi, jsem s velkou radostí mluvil k srdci obyvatel Spojeného království, a oni mluvili k mému. Mohl jsem tak zaznamenat, že křesťanské dědictví je stále mocné a činné ve všech vrstvách života společnosti. Srdce Britů a jejich život jsou otevřeny realitě Boha a existují tam četné projevy religiosity, kterým dala moje návštěva ještě více vyniknout. Již od prvního dne svého pobytu ve Spojeném království a během celého jeho trvání jsem byl všude vřele přijímán státními představiteli, exponenty různých společenských institucí, představiteli různých náboženských vyznání a zejména obyčejnými lidmi. Myslím zvláště na věřící katolického společenství a jejich pastýře, kteří třebaže jsou v zemi menšinou, jsou vysoce oceňováni a váženi, jsou zapojeni do hlásání radostného poselství Ježíše Krista, dávají Pánu lesk a propůjčují Mu hlas zejména mezi těmi nejposlednějšími. Všem z hloubi znovu děkuji za tuto svoji návštěvu, jejíž vzpomínka zůstane navždy v mém srdci. První etapou bylo v Edinburgu setkání s Jejím Veličenstvem královnou Alžbětou II., která mne spolu se svým chotěm, vévodou z Edinburgu, přijala jménem britského lidu s velkou laskavostí. Bylo to setkání velmi srdečné a vyznačovalo se sdílením některých hlubokých starostí o blaho národů celého světa a o místě křesťanských hodnot ve společnosti. V historickém hlavním městě Skotska jsem mohl obdivovat umělecké poklady, svědectví bohaté tradice a hlubokých křesťanských kořenů. Dotkl jsem se toho v promluvě k Jejímu Veličenstvu a přítomným představitelům, přičemž jsem připomněl, že křesťanské poselství se stalo integrující součástí jazyka, myšlení a kultury národů těchto ostrovů. Mluvil jsem 66

také o roli, kterou Velká Británie plnila a plní na mezinárodní scéně a zmínil důležitost kroků podniknutých ke spravedlivému a trvalému smíření v Severním Irsku. Tuto edimburskou etapu okrášlila slavnostní a radostná atmosféra vytvořená dětmi a mládeží. Potom jsem se vydal do Glasgow, města bohatého na překrásné parky a slavil první mši svatou této cesty právě v Bellahouston Park. Byly to chvíle intenzivně duchovní, velmi důležité pro katolíky této země také v souvislosti s tím, že na tento den připadl liturgický svátek svatého Niniána, prvního evangelizátora Skotska. Tomuto liturgickému shromáždění, které se sešlo k usebrané společné modlitbě, jejíž slavnostní charakter zdůraznily působivé tradiční melodie a zpěvy, jsem připomněl důležitost evangelizace kultury zejména v dnešní době, kdy pronikavý relativismus hrozí zatemnit neměnnou pravdu o přirozenosti člověka. Druhý den jsem začal návštěvu Londýna. Nejprve jsem se setkal se světem katolického školství, které má významné místo ve vzdělávací soustavě této země. V autenticky rodinné atmosféře jsem promluvil k pedagogům a připomněl důležitost víry ve formaci odpovědných a zralých občanů . Početné mládeži a dětem, jež mne přijaly s nadšením a sympatiemi, jsem nabídnul, aby nesledovaly omezené cíle, nespokojovaly se s pohodlnými rozhodnutími, ale aby mířily k něčemu většímu, totiž ke hledání pravého štěstí, jež se nachází jedině v Bohu. V následujícím setkání s představiteli jiných náboženství, jež jsou ve Spojeném království nejvíce zastoupena, jsem poukázal na nezbytnou potřebu upřímného dialogu, který, aby mohl být plodný, vyžaduje respektování principu reciprocity. Zdůraznil jsem zároveň, že hledání posvátna je pro všechna náboženství společné území, na němž stojí přátelství, důvěra a spolupráce. Bratrská návštěva u arcibiskupa z Canterbury byla příležitostí k opětovnému zdůraznění společného úsilí svědčit o křesťanském poselství, které spojuje katolíky a anglikány. Potom následoval jeden z nejvýznamnějších momentů apoštolské cesty: setkání s představiteli politických, diplomatických, akademických a náboženských institucí a se světem kultury a podnikatelské činnosti ve velkém sále britského parlamentu. Na tomto tak věhlasném místě jsem zdůraznil, že náboženství nemá pro zákonodárce představovat problém, který je třeba řešit, nýbrž faktor, který oživujícím způsobem přispívá do národní historie a veřejné diskuse, zejména tím, že poukazuje na podstatný význam etického základu různých rozhodnutí v rozmanitých sektorech života společnosti. Ve stejně slavnostní atmosféře jsem se pak odebral do Westminsterského opatství. Petrův nástupce tak poprvé vkročil na symbolické místo kultu starodávných křesťanských kořenů země. Slavení bohoslužby nešpor spolu s různými křesťanskými komunitami Spojeného království představovalo důležitý moment ve vztazích mezi katolickým a anglikánským společenstvím. Zatímco jsme společně ctili hrob svatého Eduarda Vyznavače, sbor zpíval: „Congregavit nos in unum Christi amor“, a všichni jsme chválili Boha, který nás vede cestou k plné jednotě. Schůzka s premiérem otevřela v sobotu dopoledne sérii setkání s nejvyššími exponenty britského politického světa. Následovala eucharistická liturgie ve Westminsterské katedrále, zasvěcené Nejsvětější krvi našeho Pána. Byl to mimořádný moment víry a modlitby, v němž vynikla také bohatá a cenná tradice „římské“ a „anglické“ liturgické hudby, a kterého se účastnily také různé církevní složky, duchovně sjednocené se zástupy věřících dlouhých křesťanských dějin této země. Velkou radost jsem měl ze setkání s velkým počtem mladých lidí, kteří se účastnili mše svaté venku před katedrálou. Svou přítomností nabitou nadšením a zároveň pozorností a dychtivostí 67

dokázali, že chtějí být protagonisty nové sezóny odvážného svědectví, faktické solidarity a velkodušného nasazení ve službách evangeliu. Na apoštolské nunciatuře jsem se setkal s několika oběťmi zneužití ze strany kléru a řeholníků. Byla to chvíle intenzivního pohnutí a modlitby. Krátce poté jsem se setkal také se skupinou profesionálů a dobrovolníků odpovědných za bezpečnost dětí a mládeže v církevním prostředí, což je zvlášť důležitý a citelný prvek pastoračního úsilí církve. Poděkoval jsem jim a povzbudil, aby pokračovali ve své práci, která je součástí dlouhé církevní tradice péče o respekt, výchovu a formaci nových generací. Stále v Londýně jsem pak navštívil domov důchodců, jenž je veden kongregací Malých chudých sester za cenného přispění četných ošetřovatelek a dobrovolníků. Tento dům je znamením velké vážnosti, kterou církev vždy prokazovala lidem pokročilého věku, jakož i výrazem nasazení britských katolíků za respekt k životu bez ohledu na věk nebo stav. Jak už jsem řekl, vrcholem mojí návštěvy ve Spojeném království byla beatifikace kardinála John Henry Newmana, slavného syna Anglie. Předcházela jí a připravila ji zvláštní modlitební vigilie, která se konala v sobotu večer v Londýnském Hyde Parku v atmosféře hluboké usebranosti. Zástupům věřících, zejména mladých jsem představil zářivou postavu kardinála Newmana, intelektuála a věřícího, jehož duchovní poselství lze shrnout ve sdělení, že cesta svědomí nevede k uzamčení se do vlastního „já“, nýbrž k otevření, obrácení a poslušnosti vůči Tomu, který je Cesta, Pravda a Život. Obřad beatifikace se konal v Birminghamu v rámci nedělní eucharistické slavnosti za přítomnosti obrovského zástupu lidí, kteří přišli z celé Británie a z Irska spolu se zástupci mnoha dalších zemí. Tato působivá událost tak ještě více zdůraznila postavu znalce velkého formátu, význačného spisovatele a básníka, moudrého muže Božího, jehož myšlenky osvítily četná svědomí a dosud mimořádně oslovují. Ať se u zvláště u něho inspirují věřící a církevní společenství Spojeného království, aby ona ušlechtilá země i v naší době přinášela bohaté plody evangelního života. Setkání s biskupskou konferencí Anglie a Walesu, a také Skotska tvořilo závěr velice slavnostního dne a intenzivního společenství srdcí s katolickou komunitou Velké Británie. Drazí bratři a sestry, touto svou návštěvou ve Spojeném království, jsem jako vždy chtěl povzbudit především katolické společenství, povzbudit jej k neúnavné práci na obraně neměnných morálních pravd, které byly převzaty, osvíceny a potvrzeny evangeliem a tvoří základ opravdu lidské, spravedlivé a svobodné společnosti. Měl jsem také v úmyslu mluvit k srdci všech obyvatel Spojeného království, nikoho nevyjímaje, o opravdové realitě člověka, jeho nejhlubších potřebách a jeho posledním údělu. Když jsem se obracel k občanům této země, křižovatky kultur a světové ekonomiky, měl jsem na mysli celý Západ, vedl jsem dialog za pomocí argumentů této civilizace a předával nadčasovou novost evangelia, kterou je prostoupen. Tato apoštolská cesta mne utvrdila v mém hlubokém přesvědčení, že dávné národy Evropy mají křesťanskou duši, která tvoří jediný celek spolu s „nadáním“ a dějinami jednotlivých národů, a církev nepřestává pracovat na tom, aby tato duchovní a kulturní tradice byla neustále živá. Blahoslavený John Henry Newman, jehož postava a spisy si stále uchovávají podivuhodnou aktuálnost, si zasluhuje, aby byl uznán ode všech. Kéž je oporou úmyslům a úsilí křesťanů při „šíření Kristovy vůně všude, aby celý jejich život byl pouze odrazem Jeho života“, jak moudře napsal ve své knize Vyzařovat Krista. 68

Z dopisu kardinála Coppy:

„ ... přikládám homílii, kterou jsem měl dnes dopoledne u hrobu sv. Petra pro „mé“ farníky z titulární diakonie sv. Lína. Nemohl jsme nevzpomenout na Vás a na mé drahé „spoluobčany“, na mše svaté, které jsme společně slavili na stejném místě. Se srdečnými vzpomínkami a pozdravy Vám a všem vyprošuji Boží požehnání.



Ho pensato che, finalmente, i Cechi hanno capito che cosa è la Chiesa, e chi è il Papa

(homílie Giovanniho kardinála Coppy při mši svaté, slavené s kněžími, alumny, řeholnicemi a laiky papežské koleje Nepomucenum u oltáře sv. Václava ve vatikánské bazilice, 28. září 2010)

Jako každoročně slavíme slavnost sv. Václava u oltáře, který je mu zasvěcen v této bazilice. Letos má zvláštní význam, protože ji slavíme o prvním výročí apoštolské cesty papeže Benedikta XVI. do České republiky. Měl jsem tu čest a radost účastnit se onoho historického okamžiku, a nosím si spoustu vzpomínek na její průběh: přílet a uvítání na letišti, modlitba u Pražského Jezulátka v jeho kostele, setkání s politickým, občanským a diplomatickým světem ve Španělském sále pražského hradu, první nešpory v katedrále sv. Víta s kněžími, řeholníky, řeholnicemi, seminaristy a laickými hnutími, velká mše svatá v Brně-Tuřanech, ekumenické setkání na pražském arcibiskupství, setkání s univerzitním světem ve středověkém Vladislavském sále pražského hradu, až po mši svatou ve Staré Boleslavi a odjezd. Jak jsem už několikrát řekl i napsal, přijetí papeže bylo mimořádně srdečné a vřelé. Lidé běželi, aby ho uviděli a setkali se s ním, cesty vždy lemoval četný zástup, aby ho pozdravil. Tak tomu nebylo u Jana Pavla II., kterého Češi rovněž tolik milovali jako prvního slovanského papeže. Napadlo mě, že Češi konečně pochopili, co je Církev a kdo je papež, „Služebník služebníků Božích“. Za to vděčíme tomu, co v těchto letech vykonali vaši kněží, a také ti, kteří během pronásledování obětovali život pro pravdu a svobodu, pro 69

Krista a evangelium: díky tolika pokorným kněžím, farářům a učitelům víry, národ stále lépe chápe, že Církev není strukturou útisku či temna, ale je založena Kristem, aby sloužila a milovala lidi, aby jim dávala růst ve světle dobra, rozvoje, míru. Při všech těchto setkáních s rozmanitou a složitou lidskou realitou republiky, Svatý otec zanechal jakoby Summu, syntézu svého učení nejvyššího pastýře Církve: všem z něj pramenilo světlo, které jim může pomoci v praktikování dobra, pravdy a pokoje ve společnosti, v níž žijí. Jsem si jist, že v tomto prvním roce od oné důležité návštěvy, byl obsah jeho promluv prohlubován a náležitě vykládán magistériem biskupů i kněží. Především bych rád připomněl, co papež zanechal jako odkaz křesťanského života katolíkům v homíliích velkých mší v Brně a ve Staré Boleslavi. Jeho poselství křesťanské víry lze shrnout do dvou konkrétních ukazatelů: naděje, o níž Svatý otec už pojednal ve své druhé encyklice Spe Salvi, a touhu po svatosti, jejímž příkladem je svatý Václav. V homílii v Brně papež připomněl, že ve své encyklice „zdůraznil, že jediná „jistá“ a „spolehlivá“ naděje je v Bohu. Historická zkušenost ukazuje, k jakým absurditám dospěje člověk, když vyloučí Boha z horizontu svých rozhodnutí a svého jednání. Vidíme, že není snadné vytvořit společnost založenou na dobru, spravedlnosti a bratrství... A proto, milí přátelé, jsme zde hlavně proto, abychom naslouchali slovu, jež nám ukazuje cestu vedoucí k naději; ba dokonce nasloucháme Slovu, které jediné nám může dát pevnou naději, protože je Slovem Božím“. A ve Staré Boleslavi papež připomenul nauku sv. Václava, poté co uctil jeho hrob a ostatky, a pomodlil se k Panně Marii, která je v tomto starobylém městě uctívána jako Palladium země české, obraz, který sv. Ludmile darovali sv. Cyril a Metoděj. Když promlouval k celému národu, a zvláště ke katolíkům, připomněl příklad, který nám dodnes dává sv. Václav, „jehož nazýváte ´věčným´knížetem Čechů“. A řekl: „zve nás, abychom vytrvale a věrně následovali Krista, vybízí nás, abychom byli svatí. On sám je vzorem svatosti“. Papež takto shrnul jeho „poučení ze života. Jako Pánův poslušný učedník, mladý kníže Václav zůstal věrný učení evangelia, jež mu vštípila jeho svatá babička, mučednice Ludmila. Proto ještě předtím, než se pustil do budování pokojného soužití ve své vlasti a se sousedními zeměmi, postaral se, aby upevnil křesťanskou víru. Proto povolával kněze a stavěl kostely. V první staroslověnské „legendě“ čteme, že „přisluhoval služebníkům Božím, mnohé kostely zdobil zlatem“ a že „všem chudým prokazoval dobrodiní, nahé odíval, lačné krmil, pocestné přijímal podle slov evangelia, vdovám nedal ukřivdit, všechny lidi, chudé i bohaté miloval“. Od Pána se naučil být „milosrdný a milostivý“ a 70

prodchnut duchem evangelia dokázal odpustit i bratru, který usiloval o jeho život“. Papež poté, co vznesl otázku, zda-li je ještě svatost aktuální, řekl: „Dnes je třeba lidí „věřících“ a „věrohodných“, připravených rozšířit do každé oblasti společnosti ty křesťanské zásady a ideály, jimiž se inspiruje jejich jednání. To je svatost, univerzální povolání všech pokřtěných, které je vede, aby plnili své povinnosti věrně a s odvahou, aby nehleděli na vlastní sobecký zájem, ale na společné dobro, a hledali v každém okamžiku Boží vůli“. Drazí přátelé, inspirujme se těmito slovy Svatého otce, kterým dnes, u příležitosti prvního výročí jeho pastorační návštěvy v České republice, se zvláštní pozorností znovu nasloucháme, protože mají pro nás velmi důležitý význam. Především, jak řekl papež v Brně, buďme svědky naděje v moderním světě, neboť „jedině Kristus může být naší spolehlivou nadějí. To je zvěst, kterou my křesťané jsme povoláni každodenně hlásat a dosvědčovat“; na druhém místě, nechme se stále vést nostalgii po svatosti, jak nás učil sv. Václav. Jen tak budeme vždy opravdovými křesťany, věrnými dědictví, které zanechal svému národu, který ho tolik miluje a uctívá. Ať jej také stále všichni následují!

 Z listu kardinála Coppy:

„ ... Den co den mám povinnosti. Zítra odjíždím vlakem do Alby a Turína. Včera (29.9.2010) večer jsem byl na fotbalovém hřišti Papežské oratoře sv. Petra na zápase mezi mužstvem Vatikánu a Ministerstva zahraničních věcí České republiky. Bylo to pěkné. Zvítězilo však vatikánské mužstvo1. Na začátku jsem říkal českým hráčům, že jsem přišel kvůli nim a přál jim: „Ať zvítězí nejlepší!“ Srdečné pozdravy a vzpomínky od Vašeho spoluobčana 1

Vatikánské mužstvo zvítězilo nad Českem 8:1!

71

BENEDIKT XVI. O APOŠTOLSKÉ CESTĚ DO ŠPANĚLSKA (katecheze při středeční generální audienci, 10. listopadu 2010) Drazí bratři a sestry, dnes bych si spolu s vámi rád připomněl apoštolskou cestu do Santiaga de Compostela, kterou jsem s potěšením mohl vykonat minulou sobotu a neděli. Vydal jsem se tam, abych své bratry povzbudil ve víře (srov. Lk 22,32) jako svědek Vzkříšeného Krista, jako rozsévač naděje, která neklame a neselhává, protože pramení v nekonečné lásce Boha vůči všem lidem. První etapou bylo Santiago. Již během uvítací ceremonie jsem mohl vnímat srdečnost, kterou národy Španělska chovají k Petrovu nástupci. Byl jsem přijat opravdu s velkým nadšením a vřelostí. V letošním jubilejním roce Compostely jsem chtěl spolu s mnoha ostatními putovat do této proslulé svatyně. Navštívil jsem „Dům apoštola Jakuba staršího“, který bez ustání opakuje každému, kdo přichází prosit o milost, že Bůh přišel v Kristu na svět, aby jej smířil se Sebou a nepřičítal lidem jejich viny. V impozantní katedrále v Compostele jsem podle tradice s dojetím objal sochu světce a přemýšlel, jak se toto gesto přijetí a přátelství stává způsobem, jak vyjádřit přilnutí k jeho slovu a účast na jeho poslání. Mocné znamení vůle přizpůsobit se apoštolskému poselství, které nás jednak zavazuje, abychom byli věrnými strážci Dobré zvěsti, kterou přinesli apoštolové, aniž bychom podléhali pokušení ji měnit, umenšovat nebo podrobovat jiným zájmům, a jednak každého z nás proměňuje na neúnavné hlasatele víry v Krista slovem a svědectvím života ve všech sférách společnosti. Když jsem spatřil množství poutníků přítomných na slavnostní mši svaté, kterou jsem s potěšením v Santiagu sloužil, meditoval jsem o tom, co vede tolik lidí k tomu, že odkládají své každodenní starosti a vydávají se na kajícnou – někdy dlouhou a namáhavou - pouť do Compostely. Je to tužba dosáhnout Kristova světla, po němž touží jejich srdce, třebaže ji nezřídka nedovedou přesně vyjádřit slovy. Ve chvílích dezorientace, hledání a těžkostí, jakož i ve snaze posílit víru a žít důsledněji, se poutníci do Compostely ubírají hlubší cestou obrácení ke Kristu, který na sebe vzal slabost a hřích lidí i ubohost světa, aby je převedl tam, kde už zlo nemá moc, kde světlo dobra osvěcuje všechno. Jde o lid mlčenlivých poutníků, pocházejících z různých částí světa, kteří znovu zjevují starobylou středověkou a křesťanskou tradici a procházejí městečky a městy, prostoupenými katolicitou. V oné slavnostní eucharistii, prožité spolu s tolika zbožně se účastnícími věřícími, jsem se vroucně modlil, aby se poutníkům putujícím do Santiaga dostávalo daru stát se opravdovými svědky Krista, kterého nově poznali na křižovatkách podmanivých poutních 72

cest do Compostely. Modlil jsem se také, aby se poutníci ve stopách četných světců, kteří během staletí konali „Pouť do Santiaga“, nadále uchovávali její ryzí náboženský, duchovní a kajícnický smysl, nepodléhali banalitě, povyražení a módním proudům. Toto putování po stezkách, vedoucích rozmanitou krajinou a tvořících jakousi síť obepínající Pyrenejský poloostrov i Evropu bylo a nadále je místem setkání mužů a žen nejrůznějšího původu, spojených hledáním víry a pravdy o sobě samých, a přináší hluboké zkušenosti společenství, bratrství a solidarity. Právě víra v Krista dává smysl Compostele, mimořádnému duchovnímu místu, které je vztažným bodem i pro dnešní Evropu v jejích nových podobách a nových perspektivách. Zachování a posílení otevřenosti vůči transcendentnu jakož i plodného dialogu víry a rozumu, politiky a náboženství, ekonomiky a etiky umožní budovat Evropu, která bude věrná svým neodmyslitelným křesťanským kořenům a dokáže plně odpovídat na své povolání a poslání ve světě. V jistotě nezměrných možností Evropského kontinentu a s důvěrou v jeho nadějnou budoucnost jsem proto vyzval Evropu, aby se stále více otevírala vůči Bohu a upřednostňovala perspektivy autentického, uctivého a solidárního setkání s národy a civilizacemi ostatních kontinentů. V neděli jsem zakusil opravdu velkou radost z toho, že jsem mohl v Barceloně předsedat liturgii svěcení chrámu Svaté Rodiny, kterému jsem propůjčil titul baziliky menší. Při rozjímání nad velkolepostí a nádherou této sakrální budovy, která vybízí pozvednout zrak i duši k Nejvyššímu, k Bohu, jsem si připomínal velké budovy náboženského kultu, jakými jsou středověké katedrály, jež hluboce poznamenaly dějiny a tvář hlavních evropských měst. Toto skvostné dílo, oplývající náboženskou symbolikou a vzácným propojením forem okouzlujících hrou světel a barev, jako nějaká obrovská kamenná socha, plod hluboké víry, duchovní vnímavosti a uměleckého talentu Antonia Gaudiího, odkazuje k opravdové svatyni, místu reálného kultu, k nebi, kam vešel Kristus, aby se staral o naše záležitosti u Boha (srov. Žid 9,24). Geniální architekt v tomto velkolepém chrámu dovedl podivuhodně znázornit tajemství církve, k níž jsou věřící přivtěleni křtem jako živé kameny duchovního chrámu (1 Petr 2,5). Chrám Svaté Rodiny byl Gaudím pojat a plánován jako velká katecheze o Ježíši Kristu, jako chvalozpěv Stvořiteli. Do této impozantní budovy vložil svou genialitu ve službách krásy. Slavný architekt považoval tuto práci za poslání, které zapojilo celou jeho osobu. Jakmile přijal pověření vybudovat tento chrám, jeho život prošel hlubokou změnou. Vydal se cestou intenzivního života modlitby, půstu a chudoby, protože pokládal za nezbytné duchovně se připravit na to, aby dokázal vyjádřit hmatatelnou skutečností nezbadatelné tajemství Boha. Lze říci, že zatímco Gaudí pracoval na projektu chrámu, Bůh v něm budoval duchovní příbytek (srov. Ef 2,22), posiloval jeho víru a stále více jej niterně přibližoval ke Kristu. Neustále se inspiroval přírodou, dílem Stvořitele, s nadšením se věnoval poznávání Písma svatého a liturgie a dokázal v srdci města vytvořit chrám hodný Boha a právě tím také hodný člověka. V Barceloně jsem rovněž navštívil dílo Nen Déu, trvající déle než jedno století, které je úzce spojeno s onou arcidiecézí a kde jsou s láskou a odbornou péčí léčeny děti a mládež s různými postiženími. Jejich životy jsou v Božích očích drahocenné a ustavičně nás vybízejí opouštět náš egoismus. V tomto domě jsem byl svědkem radosti, hluboké a nepodmíněné lásky sester františkánek od Nejsvětějších Srdcí, velkodušné práce lékařů, vychovatelů a mnoha odborníků a dobrovolníků, kteří s nevýslovným nasazením působí v 73

této instituci. Požehnal jsem tam také základní kámen nové rezidence, která bude součástí tohoto díla, kde všechno mluví o lásce a úctě k člověku i jeho důstojnosti a hluboké radosti, protože hodnota lidské bytosti spočívá v její existenci, a nikoli v tom, co dělá. Během návštěvy v Barceloně jsem se intenzivně modlil za rodiny, živoucí buňky a naději společnosti a církve. Pamatoval jsem také na trpící, zejména v těchto časech vážných ekonomických těžkostí. Zároveň jsem myslel na mládež, která mne provázela během celé návštěvy v Santiagu i v Barceloně svým nadšením a svou radostí, aby objevovala krásu, hodnotu a závazek manželství, ve kterém muž a žena tvoří rodinu, která velkodušně přijímá život a provází jej od početí do přirozeného skonu. Všechno, co se koná na podporu manželství a rodiny, na pomoc lidem, kteří jsou v nouzi, všechno, čím roste velikost člověka, i jeho nezcizitelná důstojnosti vytváří dokonalejší společnost. Žádné úsilí v tomto směru není zbytečné. Drazí přátelé, děkuji Bohu za intenzivní dny, které jsem strávil v Santiago de Compostela a v Barceloně. Znovu děkuji králi a královně Španělska, knížatům Asturie a všem představitelům. Ještě jednou s uznáním a vřelostí vzpomínám na drahé bratry arcibiskupy oněch místních církví a jejich spolupracovníky, jakož i na ty, kteří se velkodušně zasadili o to, aby moje návštěva v obou těchto překrásných městech byla přínosná. Byly to nezapomenutelné dny, které zůstanou navždy v mém srdci! Zejména dvě důkladně připravené eucharistické slavnosti intenzivně prožité všemi věřícími také díky zpěvům, vzatých jak z velké muzikální tradice církve, tak z děl moderních autorů, byly chvílemi opravdové vnitřní radosti. Kéž všechny odmění Bůh jak to umí jenom On. Nejsvětější Matka Boží a apoštol Jakub ať nadále provázejí svou ochranou jejich putování. Příští rok, dá-li Bůh, vydám se do Španělska znovu, konkrétně do Madridu na Světový den mládeže. Svěřuji předem do vašich modliteb tuto chystanou událost, aby byla pro všechny mladé lidi příležitostí k růstu ve víře.  1300 věřících z naší vlasti se ve středu 10.11. setkalo s Benediktem XVI. ve zvláštní audienci, která se konala v bazilice sv. Petra:

„Srdečně zdravím vás, poutníky z České republiky, kteří jste se zde sešli v tak hojném počtu, abyste oplatili mou návštěvu, kterou jsem s radostí vykonal ve vaší zemi v minulém roce. Milí přátelé, vítám vás! Uchovávám si milou a vděčnou vzpomínku na svou příjemnou cestu do vaší krásné země. Myslím zvlášť na vlídnou ochotu vážených představitelů veřejného života, na vřelé přijetí, kterého se mi dostalo od ctihodných bratří v biskupském úřadu, od kněží, zasvěcených osob i od všech věřících, kteří chtěli s nadšením vyjádřit svou víru kolem Petrova nástupce. Vnímal jsem rovněž pozornost, kterou mi věnovali i ti, kdo, byť vzdáleni od církve, hledají přesto skutečné duchovní lidské hodnoty, jichž chce být katolické společenství radostným svědkem. Prosím Pána, aby milosti oné cesty přinesly plody, a přeji křesťanskému lidu České republiky, aby opět s novým elánem a odvahou vydával všude svědectví Evangeliu. Ze srdce vám všem uděluji zvláštní Apoštolské požehnání, které rozšiřuji vašim rodinám a celé vaší vlasti.“ 74

Nahoře: Eucharistie v rotundě sv. Pantaleona s udílením svátosti nemocných. Vpravo: Žehnání obnoveného kříže před kaplí sv. Anny /dar rodiny Klimešovy/.



75

VELEHRAD – 20. LISTOPADU 2010 Eucharistie v bazilice Nanebevzetí Panny Marie a sv. Cyrila a Metoděje za + Tomáše kardinála Špidlíka a Boží požehnání pro farnost a obec Pustiměř

76

PEREGRINATIO AD LIMINA APOSTOLORUM GENTIUM SLAVORUM

77

Tatíčku Stojanovi vděčná farnost Podivice, (1910-2010)

78

„O, Sapientia, ... veni ad docendum nos viam prudentiae. EX TOTO CORDE – PUSTIMĚŘ.

Nahoře: u hrobu P. Františka Beníčka:

„Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je pro vás připraveno od založení světa“ (Mt 25,34) - nápis na kříži. „Bůh je větší než naše srdce“ (1Jan 3,20) - nápis v bronzu. Dole: I. Nešpory slavnosti Ježíše Krista Krále v kostele sv. Ludmily v Suché Lozi. /foto: Anna Hrozová/

79

Memento Velehradu a kardinála Špidlíka před Turínským plátnem (slova pronesená v italštině při eucharistií na závěr výstavu Sindonu v den památky Panny Marie Fatimské, katedrála sv. Jana Křtitele v Turíně , 13. května 2010)

V obětním průvodu je přinášena votivní svíce – dar poutníků Turínskému plátnu.

... Milovaní, rád bych tuto meditaci zakončil vzpomínkou na mou rodnou zemi. Víra mé vlasti, víra našich dějin se zrodila díky svatým Cyrilu a Metodějovi. Byli to právě oni, kdo přinesli naším předkům znamení kříže. Současná archeologie objevila významný dar těchto velkých světců: kříž, na němž byl vytesán řecký nápis: Íesous Christós – Zoé, Fós, Niké´: Ježíš Kristus – Život, Světlo, Vítězství´. Právě toto Vítězství, toto Světlo, tento Život slavíme v eucharistii. Dnes, v den památky Panny Marie Fatimské, která vnesla světlo do pohnutého století tolikerých temnot, ať právě skrze tuto mši svatou Muž bolesti, Ježíš ukřižovaný pro nás a pro naše hříchy, nám dá toto světlo, aby prozařovalo naši každodennost a dovedlo nás ke světlu věčnosti. Amen. (memento v homílii) 80

Milovaní, budiž mi dovoleno říci ještě těchto pár slov před svatým Plátnem, před tímto velkým Božím darem pro putování jeho Církve. Ómnia nuda et aperta sunt ante oculos eius´ - před jeho zrakem je vše nahé a odkryté: tato významná slova o Sixtinské kapli zazněla z úst papeže Jana Pavla II. A právě do Sixtínské kaple vstoupil jako poslední kardinál z mé vlasti, Tomáš Špidlík, aby Církvi budoucnosti otevřel oči pro světlo Zmrtvýchvstalého. Jako poslední promlouval ke kardinálům, kteří pak zvolili Benedikta XVI. Právě tento kardinál, který je našim čestným občanem, když před měsícem umíral, pronesl slova, která jsou vyznáním před Turínským plátnem: „Celý život jsem hledal Ježíšovu tvář, a nyní jsem šťastný a klidný, protože odcházím, abych Ho uviděl“. Toto poselství promlouvá ke každému z nás: kéž i my, vedeni Ježíšovou tváří nacházíme pravý klid a pravé štěstí. Bůh sám ať provází naše putování svým požehnáním. (memento před závěrečným požehnáním). 81

TE DEUM LAUDAMUS ROK 2010 V ŽIVOTĚ CÍRKVE A FARNOSTÍ

Recommend Documents