TAXUS International s. r. o., Praha Tel.: 800 182 987 (8001TAXUS) © IVO TOMAN, Praha, 2012 Úpravy textů: Martina Králíčková, Lucie Králíčková, imprimis Počítačová sazba a grafická úprava: General Design, 2012 Návrh obálky: © Alexander Klinko, 2012 Ilustrace: © Alexander Klinko, 2012 Vytiskla tiskárna: FINIDR, s. r. o., Český Těšín ISBN 978-80-87717-00-4 ISBN 9788087717035 (PDF) 1. vydání
Absťák Jak přestat kouřit bez absťáku a přibírání na váze
Ivo Toman
Obsah Úvod Moje kouření
12
Jak jsem začal kouřit
13
Jak jsem neúspěšně přestával kouřit
17
Jak jsem přestal kouřit – rozhodnutí
19
8
„Proč“ je důležité
20
Klasická motivace u kouření nefunguje
23
Co jsem nastudoval o odvykání kouření a co si o tom myslím 28 Špatný boj vlád s kouřením
30
Kdo je horší, tabákové firmy, nebo vlády?
33
Špatné rady, jak přestat kouřit a můj pohled na ně
35
Proč kouříme?
42
Pokračujeme v kouření, protože jsme závislí na nikotinu
44
Závislost Nepřestaneme kouřit, protože jsme uvěřili předsudkům o strašné síle absťáku Mám objev! Přestat kouřit není těžké Slabá silná vůle Davová psychóza
45 51 57 58 61
Nejistota a strach kuřáků
64
Největší lži o kouření
67
Příběhy kuřáků, kteří lžou sami sobě
73
Cigaretová kalkulačka
78
Tomanova metoda, jak přestat kouřit
82
1. Nejdříve si musíme přiznat, že jsme závislí na nikotinu
84
2. Musíme si přiznat, že jsme podlehli davové psychóze o absťáku a máme strach
84
3. Rozhodneme se a přežijeme první dva dny tělesného absťáku
85
4. Zmanipulujeme sami sebe a tak najdeme správnou motivaci
87
Motivace je nespokojenost
88
Motivace má směr a velikost
89
Změna identity z kuřáka na…
92
Jak si správně určíme novou identitu
94
Jak „najet“ na novou identitu
96
Představivost spojená se smysly a pocity
98
Tato kapitola je jen pro silné nátury
99
Nadcíl
102
5. Správnou motivaci z minulého bodu si napíšeme na Papír
104
6. Vždy, když na nás přijde nutkání zapálit si, použijeme Papír
107
Poslední cigareta
107
Důležité je, jak o kouření přemýšlíme
110
Selhání
112
„Dám si jen jednu cigaretu.“
114
Náhražky nám většinou uškodí
116
Příležitosti a pokušení
120
Nejste stoprocentně rozhodnutí s tím seknout
123
Kdy začít s abstinencí? Závěr
124
Použitá literatura
132
Přílohy
134
Příloha č. 1: Deník závisláka Tomana
135
Příloha č. 2: Vývoj váhy a obvodu břicha
156
Příloha č. 3: Fagerströmův test nikotinové závislosti
157
Příloha č. 4: Škála závislosti na cigaretách
159
Příloha č. 5: Příběhy skutečných kuřáků
165
128
Tomanova metoda, jak přestat kouřit: 1. Nejdříve si musíme přiznat, že jsme závislí na nikotinu. 2. Musíme si přiznat, že jsme podlehli davové psychóze o absťáku a máme strach. 3. Rozhodneme se a přežijeme první dva dny tělesného absťáku. 4. Zmanipulujeme sami sebe a tak najdeme správnou motivaci. 5. Správnou motivaci z bodu č. 4 si napíšeme na Papír. 6. Vždy, když na nás přijde nutkání zapálit si, použijeme Papír.
Úvod
Kouřil jsem více než čtvrt století. 25 let 10 měsíců a 3 týdny. V úterý 19. 6. 2012 v čase 19:40 v autě na cestě z Bratislavy do Prahy, několik kilometrů před hranicemi, jsem dokouřil svou poslední cigaretu. Opravdu bude poslední? ??? Jak to udělat, aby byla poslední, o tom bude tato kniha.
Smrad a štiplavá chuť zapáleného a vdechnutého tabáku jsou odporné všem lidem… Dokud se nestanou závislými na nikotinu. Foukněte cigaretu někomu do obličeje. Vadí to i kuřákovi. Když kouříme poprvé, začne se nám točit hlava. Většinou se nám udělá špatně. To nám naše tělo říká: „Nechci ten hnus!“ Právě tehdy se rozhoduje o tom, zda se staneme kuřáky. V období puberty se začneme dělit do několika skupin: 1. Ti, kteří nikdy za celý svůj život nezkusí ani jednu cigaretu. 2. Ti, kteří vyzkouší svou první cigaretu, ale pak už nikdy žádnou další nevyzkouší, protože jim to připadalo odporné. Mají obrovské štěstí. Nikotinový ďábel se u nich nechytil. 3. Jenže je tu ještě poslední skupina lidí. I jim první cigareta připadá hnusná. Také smradlavá, štiplavá a způsobující šílený kašel. Jenže tato skupina lidí má smůlu. Z nějakého důvodu to zopakují… A pak zase… A zase… A zase… Proč? ??? Poslední skupina lidí se ještě dělí dále. Část z nich po čase tento kolotoč inhalování kašlavého hnusu opustí a přestane kouřit. Tito vyhráli největší loterii. Nikotinový ďábel je už dostal, ale oni mu dokázali utéct. A co ti zbylí? ??? Ti dopadli jako já a miliony jiných. Z nějakého důvodu u kouření zůstali. Pro ně je tato kniha. Nekuřáci s tím, co jsem napsal, nesouhlasí. Nekuřáci tvrdí, že nejde o štěstí, ale o výmluvu. Že kuřáci jsou jen slaboši. Říkají: „Všichni jste začali kouřit proto, abyste se cítili důležitější, dospělejší a sebejistější.“ Nekuřáci mají pravdu. Jenže zároveň se mýlí v tom, že kuřáci jsou jen slaboši. Na to, abyste dlouhodobě zvládali drogu a jed nikotin, musíte být „silní“. To je také důvodem, proč jsou kuřáci slepí vůči statistikám o škodlivosti kouření. Silné osobnosti ví, že nejsou statisticky průměrní. Do kouření spadnou i inteligentní lidé. Mezi
kuřáky najdete špičkové manažery, podnikatele, politiky i vědce. Na fotkách vidíte Alberta Einsteina skoro vždy s dýmkou. V době, kdy píšu tuto knihu, vévodí žebříčku nejbohatších Čechů i nejbohatších Slováků lidé, kteří kouří nebo kouřili. Kuřáci, vzpomeňte si na dvě věci ze svých kuřáckých začátků: 1. Jak tvrdě jste se museli ke své závislosti vypracovat, protože cigarety vám rozhodně nechutnaly. 2. Jak jste si mysleli, že můžete kdykoliv přestat. Jenže pak se něco změnilo a nikotinový ďábel vyhrál.
Moje kouření
JAK JSEM ZAČAL KOUŘIT Začal jsem jako každý. Jako nekuřák. Navíc jsem byl zapřisáhlým odpůrcem veškerého tabáku. Cigarety mi smrděly. Nepamatuji si mnoho přesných zážitků z dětství. Avšak naprosto přesně si vybavuji, jak jsem demonstrativně otevíral okna a dveře, když si otec zapálil cigaretu. Také jsem odcházel od televize a třískal za sebou dveřmi. Televizi jsme měli jen jednu. A já raději odešel, než abych dýchal ten smrad. A to i od pořadů, které jsem chtěl vidět. Můj otec kouřil s několika malými přestávkami půl století – od 16 do 66 let. Jeho otec začal také v 16 letech a kouřil až do své smrti v 73 letech. Také děda z matčiny strany kouřil až do smrti v 74 letech. Také dýmka mi vadila. Smrděla jinak. Tak nějak sladce, ale smrděla. S dýmkou jsme my děti viděly obrázky tehdejších největších televizních hrdinů: Sherlocka Holmese, komisaře Maigreta i Krakonoše. Vadil mi i žvýkací tabák. Vyrůstal jsem mezi horníky a někteří z nich jej žvýkali. Pak kolem sebe odplivovali hnusné tmavé chrchlance. Hnusilo se mi to. I jejich odporné tmavé zuby mi jasně ukazovaly, jak nechci dopadnout. To jsem ještě neznal větu „Nikdy neříkej nikdy!“. Odmalička jsem měl problémy s průduškami. V mých třech letech jsme se přestěhovali z Karviné do Stonavy. Museli jsme z města na vesnici. Důvodem jsem byl já a mé problémy s dýcháním. Stále jsem kašlal a dusil jsem se. Po přestěhování mé problémy s dýcháním ustaly. Jsem nejmladší ze tří bratrů. Když jsem byl malý, sbíral jsem vajgly (nedopalky) před obchodem pro svého o tři roky staršího bratra a jeho kamarády. Já je ani neochutnal. Bratr kouří dodnes. Naopak můj
nejstarší bratr začal své první pokusy s cigaretami ve dvanácti. Více začal kouřit od sedmnácti. Ve dvaceti pěti letech přestal a přibral 14 kg. Nikdy však nebyl silný kuřák. Protože je o 4 roky starší, tak s tím vlastně skončil asi rok poté, co já začal. Na gymnáziu jsem byl asi jediný z kluků ve třídě, který to ani nezkusil. Sportoval jsem, nadával na kuřáky a kouření jsem považoval za něco odporného. Dokonce si u mne spolužáci schovávali cigarety před rodiči a učiteli, protože „u tebe to přece nikdo nebude hledat“. Od 14 let jsem pil alkohol, hlavně pivo, ale nekouřil jsem. Na vysoké škole ve Zvolenu jsem první dva roky jasně směřoval k tomu, že nikdy nebudu kouřit. Začal jsem se věnovat potápění. A zde se potvrdilo „Nikdy neříkej nikdy!“. Bylo mi dvacet let. Byly prázdniny mezi druhákem a třeťákem. S několika spolužáky jsme se vydali na výlet na Šášovské Podhradie – starý polorozpadlý hrad asi 20 kilometrů od Zvolena u Žiaru nad Hronom. Přespali jsme tam, večer jsme popíjeli. Pak došel alkohol. Kamarádi mi řekli: „Ty nekouříš. Dej si cígo, uvidíš, jak to s tebou zamává.“ Měli pravdu. Zamávalo to se mnou, úplně jako další dávka alkoholu. Dusilo mě to. Kašlal jsem a vůbec mi to nechutnalo. Jenže kdovíproč se mi najednou zalíbilo to, co se mi předtím dvacet let hnusilo. Druhý den odpoledne jsem si na vlakovém nádraží ve Zvolenu koupil svou první krabičku cigaret. Koupil jsem si ji s tím, že já tomu přece nepodlehnu. Jen si občas zapálím. A pak s tím bez problémů kdykoli přestanu. Jen budu vypadat jako frajer z filmů. Mít tu tyčku v hubě asi jako Belmondo nebo kovboj z reklamy na Marlboro. Tak začal můj příběh s kouřením. Nemělo to být na dlouho. Byl jsem přece sportovně založený kluk. Rozhodně jsem nepočítal s tím, že se stanu kuřákem. Jenže stal jsem se, protože se časem u mne vyvinula závislost. Přitom dlouhá léta jsem se obelhával, že to tak není, že závislý nejsem.
Když rodiče přišli na to, že kouřím, byli v šoku. Kvůli mým průduškám se přece museli odstěhovat z města na vesnici. Vlastně všichni z toho byli vyvedení z míry. Se mnou si nikdo cigarety nespojoval. Začal jsem pozdě. V té době s tím většina mých kouřících spolužáků přestávala. Asi mám zpomalený vývoj. Ale zato jsem pak kouřil více než čtvrt století. Přesně 25 let 10 měsíců a 3 týdny. Nebyl jsem sám, kdo pozdě začal, přitom dříve byl proti kouření, a navíc by neměl kouřit z vážných zdravotních důvodů. Můj spolužák Aleš byl velký astmatik, který už na gymnáziu polykal spoustu prášků na všelico. Několik let po maturitě na třídním srazu najednou hulil jednu cigaretu za druhou. Téměř všichni, kteří na gymplu kouřili, už s tím skončili. Myslím, že právě my dva jsme byli pro ostatní spolužáky velkým překvapením. Nikdy jsem nekouřil dýmku. Příprava dýmky mi připadala zbytečně pracná. A navíc je nepohodlné nosit s sebou více věcí než krabičku a oheň. Nikdy jsem nevyzkoušel tvrdé drogy, protože jsem z nich vždy měl strach. Strach, že bych podlehl i jim. Vždyť jsem přece podlehl legálním drogám, jako jsou alkohol, káva a cigarety. Alkoholu už ve čtrnácti. Kávu a silný černý čaj (čajíček smrťáček) jsem si zpočátku dával, jen když jsem se dlouho do noci učil před zkouškami. Pravidelně jsem začal pít kávu, až když jsem měl továrnu na nábytek, ve dvaceti sedmi letech. Spolupracovníci mi ji ráno jako šéfovi postavili na stůl. Černý čaj jsem v té době přestal pít úplně. Zato dodnes si dávám kávu několikrát denně. Samozřejmě že jsem často přemýšlel, proč kouřím. Začal jsem z frajeřiny. K tomu se přidalo mé snížené sebevědomí v mládí, protože mám tiky a Touretteův syndrom.* Pak přišly stresy a dluhy při špatném podnikání. Proto jsem stále kouřil. Zpočátku mi vydržela krabička asi dva dny. Pokud jsem pil alkohol, kouřil jsem samozřejmě více. Aniž jsem si to uvědomil, postupně se denní „příděl“ zvyšoval. V posledním období už to byla více než krabička denně. * Poznámka: Více informací o této nemoci najdete na www.atos-os.cz.
JAK JSEM NEÚSPĚŠNĚ PŘESTÁVAL KOUŘIT Dnes se rozhodně nemohu vymlouvat na stresy, protože od mých 40 let se mi daří skvěle. Nemám dluhy ani úvěry. Mám skvělou práci, která mne baví. Jsem v ní úspěšný a dost vydělávám. Mám báječnou manželku, která nesnáší kouření. A přesto jsem stále kouřil. Několik přestávek v kouření jsem měl. Největší trvala asi týden. To když jsem onemocněl před svou svatbou. S hloupým humorem jsem říkal, že „tělo se brání chomoutu…“. Nekouřil jsem jen tehdy, když jsem byl opravdu hodně nemocný a nemohl jsem dýchat. Šlo vždy jen o několik hodin, nanejvýš dní. Pak jsem nekouřil jen na místech, kde to bylo zakázáno. V posledních letech přibyly zákazy kouření v restauracích ve většině zemí. Už se nesmí kouřit v letadlech, vlacích apod. Pamatuji si ale časy, kdy se v dopravních prostředcích kouřilo. Nikdy jsem nekouřil doma ani v práci. Zakouřené prostředí mi vždy vadilo. Kouřit jsem chodil ven. Ale kouřil jsem v autě, pokud jsem jel sám. Skončit s kouřením jsem samozřejmě chtěl. Poprvé asi tehdy, když jsem po vysoké škole začal pracovat. Neměl jsem dost peněz. Vše padlo na jídlo, jízdné do práce, svačiny, něco jsem odevzdal rodičům, u kterých jsem bydlel. A chodil jsem na pivo. Jenže na cigarety už někdy nezbylo, a tak jsem občas vyžebral jednu u vedlejšího stolu. Taky jsem žadonil, když jsem chtěl skončit a nechtěl jsem si koupit celou krabičku. Bylo to trapné a ponižující. Dnes mi vadí ti, co žebrají o cigarety. Přitom sám jsem se tak choval. To z člověka udělá závislost. Ve svých 36 letech jsem zjistil, že můj zdravotní problém se jmenuje Touretteův syndrom. Rozhodně mi v přestávání kouření nepomohlo, když jsem zjistil, že lékaři dávají toureťákům nikotin, protože je zklidňuje a zmírňuje tiky. Vím, že v poslední době dokonce jedna
docentka medicíny v Praze doporučuje mladým lidem s Touretteovým syndromem několik cigaret denně. Považuji to za hloupost. Nikotin neléčí Touretteův syndrom, ale jen na chvíli zklidňuje příznaky. Znám v Praze pár lidí, kteří kvůli tikům zkoušejí dokonce marihuanu. Je to stejná pitomost. Jde o vytloukání klínu klínem. Před několika lety jsem si přečetl knihu o tom, jak přestat. Nezaujala mne. Na jaře v roce 2010 jsem si koupil elektronickou cigaretu. Vůbec mi nechutnala, štípala mne více než cigarety, ale klasické cigarety jsem pak nekouřil 4 dny. Jenže stále jsem na ně musel myslet. Odjel jsem na několik dní na má otevřená školení do Pezinku. Jeden účastník mi o přestávce nabídl cigaretu a já neodolal. Říkal jsem si „jen jednu“. Večer jsem strávil s panem Šopíkem u skvělé večeře a vínečka. Pan Šopík mi v dobré víře nabídl „jen jednu“ a já si „jen jednu“ vzal. Druhý den jsem si už koupil krabičku. Myslel jsem, že budu střídat klasické cigarety s elektronickými a tak pomalu přestanu. Šeredně jsem se zmýlil. Vrátil jsem se ke klasickým cigaretám. Jedinou výhodou elektronických cigaret bylo, že jsem je používal v letadle. Každý kuřák potvrdí, že stres z letadla má dvojí podobu. Jednak normální strach o život, který zažívají i nekuřáci, plus strach, že několik hodin nesmíme kouřit. V letadle pro mne byla elektronická cigareta skvělé šidítko.* Před deseti lety jsem byl na akci Přechod přes oheň. Dokázal jsem to! Přešel jsem přes rozžhavené uhlíky. Tehdy jsem si řekl, že když jsem dokázal přejít přes oheň, pak musím dokázat všechno. Jak je tedy možné, že jsem nedokázal přestat kouřit, když to už dokázaly miliony jiných? ??? Dnes už vím, že jsem na to šel špatně. Nevěděl jsem, jak přestat kouřit. Až pak přišel ten osudný den.
* Poznámka: V současnosti chtějí vlády ve všech dopravních prostředcích zakázat i elektronické cigarety. Psáno v srpnu 2012.
JAK JSEM PŘESTAL KOUŘIT – ROZHODNUTÍ 17. 6. 2012 odpoledne jsem jel autem kolem Šášovského Podhradia přes Zvolen do Banské Bystrice. Druhý den jsem tam měl vést firemní školení na téma Nábor a přijímání lidí. Vzpomínal jsem na své studentské časy ve Zvolenu. Přemýšlel jsem, co se za tu dobu změnilo. Co k lepšímu? Co k horšímu? ??? Také jsem se vracel k tomu, jak jsem tam před více než čtvrt stoletím začal kouřit. Druhý den navečer jsem opět projížděl kolem Šášovského Podhradia. Jel jsem na další školení do Piešťan. Po celou tu dobu bylo strašné vedro. 19. 6. 2012 jsem v Piešťanech školil finanční poradce. O každé přestávce jsem si jako obvykle zapálil. Většinou jsem nebyl u popelníku sám. Při nezávazné konverzaci najednou někdo řekl: „Já nechci přestat kouřit. Mě to baví.“ Přistihl jsem se, že totéž občas říkám jiným lidem já sám. A že je to donebevolající pitomost! Nejen to. Je to také strašná lež! A navíc – já sám tutéž donebevolající pitomou a strašnou lež vykládám jiným. Přitom já sám s ní vnitřně nesouhlasím: „Já totiž chci přestat! Mě to kouření vůbec nebaví! Jen nevím, jak to udělat!“ Bylo hrozné vedro, ráno jsem na internetu četl, že včera padl v Praze teplotní rekord, přes 34 stupňů Celsia. Na jihu Slovenska bylo ještě tepleji. Strašně jsem se potil. Protože na Slovensku se v restauracích nesmí kouřit, musel jsem vždy ven z hotelu do toho strašného vedra. Ptal jsem se sám sebe: „Proč to děláš?“ ??? Ale začal jsem se ptát jinak než dosud.
„Proč“ je důležité Do té doby jsem se jen ptal, proč kouřím. A hledal jsem logické odpovědi. Ty jsem vždy bez problému našel a na výsledku (že kouřím) to nic nezměnilo. Mé odpovědi se tvářily jako „logické“ argumenty, ale byly to samé kuřácké lži. Ten den jsem najednou změnil charakter otázek. A to bylo zásadní. Už jsem se neptal, proč kouřím. Ptal jsem se, proč se kvůli cigaretám chovám jako idiot. Neptal jsem se, proč kouřím, ale ptal jsem se, proč se kvůli kouření dobrovolně potím jako hovado. Pocení zrovna moc nemusím. Neptal jsem se, proč kouřím, ale ptal jsem se, proč kvůli kouření nebezpečně riskuji své zdraví. Mezi klimatizovaným hotelem a venkem byl obrovský teplotní rozdíl – téměř 20 stupňů Celsia. Jelikož mám každou hodinu přestávku, každou hodinu jsem své tělo vystavoval dvěma teplotním šokům. V tom obrovském vedru jsem po školení v Piešťanech okolo 18. hodiny nasedl do auta. Vyjel jsem na krátké jednání do Bratislavy a pak domů do Prahy. I po 19. hodině teploměr stále ukazoval, že venku je více než 30 stupňů Celsia. V autě jsem si pouštěl střídavě angličtinu s hudbou a zprávami. Občas jsem stáhnul okno, zapálil si a přemýšlel o různých věcech. Například o tom, proč kouřím. Proč? ??? Jenže už jsem přemýšlel jinak. Ptal jsem se sám sebe, PROČ, JAK a KDY se kvůli cigaretám chovám jako idiot? · Když jsem neměl peníze, byl jsem schopný kvůli cigaretám žebrat u cizích lidí. Přitom žebráky nesnáším. · Mému otci jsem jako student kradl cigarety, přitom zloděje nesnáším. · Co mne nutí v zimě se oblékat a mrznout s cigaretou před
domem? Zimu nesnáším. · Už si nedokážu vzpomenout, kolikrát jsem nesmyslně v noci sháněl cigarety po pumpách, místo abych spal. · Vrcholem asi bylo, když jsem v noci budil osmileté dítě s dotazem, kde jsou moje cigarety a zapalovač. Odpoledne jsem ho totiž nachytal, že si s nimi hraje, a vzal jsem mu je. · Jako idiot jsem rozhodně vypadal, když jsem si v Praze kupoval lístek do vlaku do Budapešti. Po dlouhé době jsem místo auta použil vlak. Těšil jsem se, jak budu mít několik hodin čas na čtení. Když jsem si kupoval na nádraží místenku, chtěl jsem jako vždy do „kuřáku“. Paní u okénka mi vynadala, kde to žiju. Tak jsem jí řekl, že nemusím mít místenku, ale chci do „kuřáku“. A rychle, za chvíli mi to jede. To už křičela, ať si z ní nedělám srandu a nezdržuji já ji. Dlouho jsem vlakem nejel a nevěděl jsem, že už několik let se nesmí kouřit v žádném vlaku. · Zajímavé zážitky mám z letišť. V Dubaji jsem šel půl hodiny do kuřácké místnosti. Tam jsem si dal dvě cigarety za sebou a pak půl hodiny šel zpět. Přitom normálně hodinovou procházku považuji za ztracený čas. Na letišti v Nairobi jsem tajně kouřil na záchodě. Riskoval jsem, že mě zavřou, protože na celém letišti byl zákaz kouření a vojáci pročesávali i WC. · Nejhorší ale pro mne bylo utrpení při návratu z Mauricia. Nejdříve 11hodinový let z Mauricia do Paříže. Pak jsem byl jako smyslů zbavený, protože jsme museli spěchat na spojení do Prahy a já nikde nemohl najít místo na kouření. Vážně jsem přemýšlel, jak to zařídit, aby nám to letadlo uletělo a já si mohl zapálit. Nacházel jsem další a další příklady nesmyslného chování kuřáka. Při odjezdu z Bratislavy mi zůstaly v krabičce poslední tři cigarety. Kromě toho, že mne napadlo, na které pumpě si koupím další, mne napadlo, že bych s tím asi měl přestat. Jako už tolikrát. Dvakrát v posledních třech dnech jsem jel kolem Šášovského Podhradia. Díval jsem se na něj z dálnice a hodně jsem myslel na to, co se tam tehdy stalo. Jak kouření ovlivnilo můj další život k horšímu na více než čtvrt století.
Na pumpě jsem nabral plnou nádrž, ale cigarety jsem si nekoupil. 19. 6. 2012 v čase 19:40 v autě na cestě z Bratislavy do Prahy, ještě před hranicemi, jsem dokouřil svou poslední cigaretu. A pořádně jsem si ji vychutnal. Věděl jsem totiž, že je poslední. Opravdu poslední? ??? Bylo mi jasné, že pokud chci opravdu přestat, pak to nesmí být jen jeden z mnoha pokusů. Musí to být jiné – a taky jsem cítil, že teď to jiné je. V čem jiné? ??? Především v tom, že se změnilo mé myšlení. Už nepřemýšlím jen, proč kouřím. To nestačí. Přemýšlím, jak hloupě se kvůli kouření chovám. Jenže ani to nestačí. Je mi jasné, že musím nějak „oblbnout“
svůj kuřácký mozek. A o tom je zbytek této knihy.
Klasická motivace u kouření nefunguje Otázkou „Proč?“ jsem se dotkl tématu motivace. Klasická motivace je založená na argumentech a na statistikách, které tvoří většinou nekuřáci. Jenže kuřáci statistiky o škodlivosti kouření neberou v úvahu, protože znají hodně příkladů jako Winston Churchill, herci Jean Gabin, Paul Newman, Robert Redford, Alain Delon, Jean-Paul Belmondo, Marlene Dietrich, Catherine Deneuve, … Všichni kuřáci, úspěšní, dlouho žijící a většinou krásní… Navíc optimismus kuřáků říká: „Já jsem statistická výjimka.“ Místo toho je lepší začít jinou motivací – zaměřit se na hloupé chování tak, jak jsem ho popsal v předchozích odstavcích. A kam to hloupé chování vede. Například kolik autonehod už způsobila spadlá cigareta? ??? Já jsem si několikrát propálil čalounění sedadel v autě. Navíc asi na pěti místech mám propálené čalounění předního sloupku auta nad oknem u řidiče. Krásně poznáte, kde levou rukou vytahuji za jízdy cigaretu pootevřeným okénkem ven. Občas se totiž netrefím. To je další příklad hloupého chování. Můj myšlenkový posun začal tím, že jsem přiznal sobě i jiným, že jsem závislý na nikotinu. Ano, jsem drogově závislý na nikotinu. A proto se někdy chovám jako pitomec. Přiznáte si to i vy? ??? Podobné to je u organizace Anonymní alkoholici. U nich platí zásada, že než někomu začnou pomáhat v boji s jeho závislostí, on sám musí přiznat, že je alkoholik. Logické argumenty a důkazy o tom, že kouření poškozuje zdraví, nepomáhají. Fakta o tom, že kuřák kouřící 20 cigaret denně dostane
jednou za šest dní dávku záření, jako by podstoupil rentgen plic, nezmění pocity kuřáka. Kuřák spíše přemýšlí, zda se někdo při měření rentgenu nespletl. Mnohem více zabere, když se začnete zabývat myšlenkami typu PROČ, JAK a KDY jsem se kvůli cigaretám choval jako idiot? Přemýšlejte: Proč? ??? Jak? ??? Kdy? ??? Sepište si to na papír. Asi budete sami překvapeni.
PROČ, JAK a KDY se kvůli cigaretám chovám jako idiot? ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . ·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .
·. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Kouření je hloupé jednání jednak hloupých, ale i velmi chytrých lidí. Už jsem napsal, že kouří i část elity společnosti. Statistiky nám sice ukazují, že mezi nezaměstnanými je více kuřáků než v ostatní populaci, ale kouří prezidenti i dělníci, miliardáři i bezdomovci, géniové i hlupáci. Je to problém těch nahoře i těch dole.
Současně s tím, jak jsem přestal kouřit, jsem začal pracovat na této knize. Také jsem začal hledat dostupné informace o tom, jak přestat kouřit.
Co jsem nastudoval o odvykání kouření a co si o tom myslím
Přestat kouřit je těžké, proč? ??? Protože se o to lidé pokoušejí špatně. Nejdříve se podívejme, co a jak dělají naše oficiální místa:
ŠPATNÝ BOJ VLÁD S KOUŘENÍM Evropská unie se už od 80. let snaží snižovat počet kuřáků zvyšováním cen a regulací trhu s tabákovými výrobky. Na obalech tabákových výrobků musí být povinně zobrazeno 14 nebezpečí vzniklých následkem užívání tabákových výrobků. Také naše vláda s tím bojuje. A jaký je výsledek? ??? Tragický. Posuďte sami: · Statistiky o škodlivosti kouření jsou vysoce motivační, ale jen pro nekuřáky. U kuřáků tyto statistiky nefungují, protože zde vyhrávají dva druhy „špatného optimismu“ kuřáků. Za prvé, kuřáci si namlouvají, že „já jsem statistická výjimka“. A za druhé, kuřáci také optimisticky doufají, že s kouřením přestanou dříve, než se u nich projeví zhoubný vliv kouření. · Kuřáci si začnou číst, co jim na krabičce cigaret píše ministr zdravotnictví. Pak si zapálí cigaretu. Evidentně to na ně nezabírá. I zde má osvěta úspěch pouze u nekuřáků. Kuřáci si totiž u každé cigarety namlouvají, že právě tato cigareta nejspíše není tou kapkou, kterou přeteče pohár. A s těmito myšlenkami si pak zapalují další a další cigarety. · Ani zdražování nepomáhá. Cena cigaret se sice zvyšuje, ale důležité je, kolik krabiček si koupíte za průměrný plat. A to se vlastně nemění. Dnes si u nás za průměrný plat koupíte zhruba stejně krabiček jako za komunistů, takže cena se relativně nemění. Nevěříte? V prvním čtvrtletí 2012 byl průměrný hrubý plat v Česku přes 24 000 Kč. Nejprodávanější „dobré“ cigarety Marlboro stály 84 Kč. Startky 68 Kč. Takže v roce 2012 jste si mohli za 24 000 Kč koupit 285 krabiček marlborek a přes 350 levnějších cigaret. Koncem roku 1989 byl můj hrubý plat inženýra 1 864 korun.
Dobré cigarety byly Sparty za 8 Kčs. Těch jsem si mohl dovolit 1 864 : 8 = 233. Ameriky stály asi 20 Kčs. Těch jsem si mohl dovolit méně než 100, levných startek bez filtru za 3,60 Kčs přes 500. Za komunistů byl jen větší rozptyl mezi cenami. Dnes se ceny srovnaly směrem nahoru díky zvyšující se spotřební dani a tržní ekonomice. Je to podobný princip, jako se srovnaly cena benzínu a cena dříve mnohem levnější nafty. Tyto přepočty jsou samozřejmě trochu nepřesné, protože skutečné výplaty jsou vždy nižší než průměrné mzdy, ale pro porovnání to stačí. · Zákaz kouření do 18 let také nefunguje, protože průměrný věk, kdy Evropané vyzkouší první cigaretu, je 17,6 roku. Jen 28 % kuřáků začne ve věku 19 a více let. · Celkem kouří 28 % evropské populace nad 18 let. To je skoro třetina všech lidí. Na Slovensku kouří 23 % a v ČR 29 % lidí. Muži kouří více než ženy. 51 % lidí nikdy nekouřilo a jen 21 % už přestalo. 80 % kuřáků kouří denně. Průměrně vykouří 14,2 cigarety denně. Mladí Češi dokonce kouří marihuanu (trávu) nejvíce v celé Evropské unii. · Jediné, co se některým vládám povedlo, je zákaz kouření v restauracích. To uvítali i mnozí kuřáci. Když kouří venku, méně jim pak smrdí oblečení. · 60 % současných kuřáků se už v minulosti pokoušelo přestat kouřit. Já myslím, že jich je více, ale při výzkumu lžou, aby zakryli, že jsou slaboši. Povede se to jen části z nich. · Tři čtvrtiny z těch, kterým se přestat kouřit povedlo, přitom nepoužily žádné vnější podpůrné prostředky ani pomoc. Pomohli si svépomocně. To je podle mne nejvíce šokující výsledek, protože dokazuje, že odborná pomoc EU, vlád jednotlivých zemí, poradců i lékařů je prostě naprosto špatná!!!
Odkud mám tyto výsledky? ??? Přímo ze zdrojů EU. Z průzkumu Evropské komise Eurobarometer z roku 2012.* Vládní boj s kouřením prostě není moc úspěšný. Jen v desetimilionové České republice je asi 2 200 000 kuřáků. Každoročně u nás umírá na následky kouření okolo 20 000 lidí. „Z toho jen na rakovinu plic 5 000 – 6 000 lidí,“ říká docentka MUDr. Eva Králíková, která vede Centrum léčby závislosti na tabáku. Celosvětově se odhaduje počet kuřáků na 1,3 miliardy.
* Poznámka: Závěrečná zpráva z výzkumu byla publikovaná v květnu 2012 na: http://ec.europa.eu/public_opinion/index_en.htm.
KDO JE HORŠÍ, TABÁKOVÉ FIRMY, NEBO VLÁDY? Proč politici veřejně nevyhlašují, že příjem státní pokladny zčásti závisí na drogách? ??? Ano, na drogách. Nikotin je droga. Často stačí už jediná cigareta k tomu, abychom se stali závislými. A je to i jed, který se používá na hmyz. Proč vlády nepřikážou výrobcům vyrábět cigarety bez nikotinu? ??? Z hlediska vdechovaného dehtu by cigareta zůstala stejná. Jenže velmi rychle bychom přestali tu smradlavou slámu šlukovat. Byla by totiž bez drogy. A na daních by se vybralo méně peněz. Proč na krabičkách není, že skutečná tělesná nikotinová závislost trvá jen pár desítek hodin? Víte to? ??? Místo toho tam jsou takové fráze, že si při jejich čtení znuděný kuřák zapálí další cigaretu. Proč? ??? Protože vlády všech zemí na tom vydělávají strašné peníze. Pokaždé, když je státní kasa prázdná, vlády zvýší spotřební daně z tabákových výrobků. Na této dani a pak na DPH a na dani z příjmů inkasují vlády všech zemí miliardy korun, eur či dolarů. Vlády všech zemí se už spojily. Když to dříve nevyšlo u proletářů, tak to vyšlo u tabáku. Ale tím to nekončí. Je tu také spousta firem, které se na prodeji tabákových výrobků podílejí. Například dopravci, výrobci obalů, reklamní agentury (i přes regulaci reklamy). Z jejich daní plynou pro stát další miliony. A několik tisíc lidí má práci. Na předávkování tvrdými drogami umírá u nás ročně méně než 50 osob. Jenže v důsledku kouření u nás umírá ročně okolo 20 000 lidí! Takže nikotinová závislost je asi 400krát nebezpečnější! Schválně si to
spočítejte. Přitom vláda chápe jako velké zlo závislost na tvrdých drogách, na nikotinu ne! Za minulé století u nás nikotin zabil více lidí, než kolik jich za tu dobu zemřelo ve všech válkách na našem území. Přitom je zcela legální a koupíte ho na každém rohu! Většina obětí za to navíc zaplatila pořádný balík peněz.
Tak to byly výsledky vládního boje s kouřením. Nic moc, že?
Špatné rady, jak přestat kouřit, a můj pohled na ně Podívejme se, co nám kuřákům radí různá literatura, poradci a lékaři. Možná to s námi myslí dobře, ale radí nám spíše špatně. Například: · Sepište si výhody a nevýhody kouření cigaret. To podle mne nefunguje. No a co, že si to sepíšeme? To je stejné jako dívat se na nápis „Kouření škodí zdraví“ na krabičce cigaret a současně si přitom zapalovat další cigaretu. Navíc každý kuřák ty výhody i nevýhody už dávno zná. Lepší rada je sepsat si své hloupé chování, které máme díky kouření. · Zvolte si den „D“, kdy přestanete naráz a jednou provždy kouřit. Udělat z toho významný den také podle mne nefunguje. Takto si ze snahy přestat kouřit jen uděláme ještě většího strašáka. · Zahoďte každý popelník, zapalovač a vše, co kouření připomíná. Ani to nevyřeší problém kouření. Nemůžeme se přece vyhnout normálnímu životu. Bez zapalovače či zápalek nezapálíme svíčky na narozeninovém dortu. Můžeme sice omezit tyto věci, ale nemůžeme se jim vyhnout úplně. · Vyhýbejte se situacím, kdy máte největší chuť kouřit, například kávě, posezení u vína s přáteli, u televize. To je další blábol. Přece si kvůli tomu nezkazíme zbytek života. Ani se nemůžeme úplně vyhnout životu ve světě, kde žijí i kuřáci, zvlášť pokud patří do rodiny. · Pokuste se najít přítele, se kterým můžete odvykat. Ani tato rada podle mne nefunguje. Například já žiji s nekuřačkou. Jak a proč mám hledat někoho „stejně postiženého“? A co případ dvou životních partnerů kuřáků, z nichž jeden se rozhodne
nekouřit, to se mají rozejít? Špatnou radou je podle mne i to, když se přihlásíme na nějaké internetové fórum podobných zoufalců. Nechtějme žádnou vrbu, které zavoláme nebo napíšeme, když je nám nejhůř. Mám lepší systém. Předem si napíšeme, co uděláme, když dostaneme chuť si zakouřit, podle metody, kterou popisuji v této knize. A mějme to pak stále po ruce. Když přijde nutkání zapálit si, přečteme si to. Tak budeme připraveni, až se nám ten nikotinový ďábel zase ohlásí. · Odměňujte se za úspěchy. Oslavte každý svůj úspěch – vytyčte si období, po které vydržíte nekouřit, a dopřejte si za ušetřené peníze něco, co máte rádi (kromě cigarety a jídla). I to je špatná rada. Motivační řeči o silné vůli a o pozitivním myšlení nefungují u drogové závislosti. „Přepozitivnělí magoři“ si neuvědomují, že drogová závislost je něco naprosto jiného než pracovní motivace. Odměnou je to, že nekouříme. Tedy naše zdraví, naše vyšší sebedůvěra, naše lepší sebehodnocení a to, že už nepohrdáme sami sebou. Prostě to, co se nedá nijak měřit a zaplatit. Odměnou nesmí být nějaká nepotřebná blbost, kterou si koupíme za peníze ušetřené za cigarety. · Napijte se vody nebo snězte nějaké ovoce. Pokud jde o pití vody, je to skvělá rada. Velmi špatná rada to však je (i když dobře myšlená), pokud jde o jakékoliv jídlo. Jde o náhražku. Ne o vyřešení problému. Proč my kuřáci kouříme? ??? Protože se nikotinem snažíme opakovaně dosahovat vnitřní pohody. Pokud místo drogy začneme používat jídlo, vybudujeme tím jen trochu jiný druh závislosti. A pak vždy, když dostaneme chuť na jídlo, dostaneme chuť i na cigaretu. A naopak, dostaneme-li chuť na cigaretu, místo ní si něco zakousneme a přibere-me. Nikdy, opakuji nikdy, nesmíme absťák řešit tím, že si nacpe-me do úst něco k jídlu. Je to podobné, jako když miminko pláče. Pokud mu pokaždé, když se rozpláče, dáme najíst, naučíme ho tak brzy nespokojenost či problémy řešit
jídlem. Výsledkem je nadváha dětí a později i dospělých. Dítě nesmí pokaždé dostat najíst. Stejně tak ani my nesmíme jíst u každého problému anebo pokaždé, když pocítíme chuť na cigaretu. Řešení je paradoxně velmi jednoduché. Později ho představím. Pokud opravdu musíme mít něco v puse, pak prvních pár nejtěžších dní jen vodu nebo žvýkačku (ne s nikotinem). Nejlepší jsou nekalorické žvýkačky a střídat ty, které nám chutnají, s těmi, které nám nechutnají. · Náhradní léčba nikotinem: nikotinové náplasti, žvýkačky, inhalátory, pastilky a elektronické cigarety. To je druhá nejhorší cesta. Věnuji tomu celou kapitolu Náhražky nám většinou uškodí. Při odvykání kouření dnes lékaři také doporučují lék s obsahem vareniklinu.* Podle mne je to podobná hloupost jako přechod na lehké cigarety. · Omezte počet denně vykouřených cigaret. Například odkládejte první denní cigaretu, kuřte cigaretu jen do poloviny, prodlužte čas mezi cigaretami apod. To je úplně nejhorší rada! Protože stále myslíme na to, že ještě kouříme. A trápíme se tím. Bohužel i mnoho lékařů a odborných konzultantů nám doporučuje omezit kouření. Oni asi nikdy nezkoušeli přestat kouřit. Pozor, je to past. Jako kuřáci jsme závislí na nikotinu tělesně i ve své mysli. Nyní si k normálnímu stresu přidáváme navíc také tělesné abstinenční příznaky, když čekáme na další šlehnutí. Navíc se déle trápíme před další cigaretou. Sami se tak staráme o to, abychom se cítili ještě mizerněji. Čím déle na ni čekáme, tím větší „požitek“ nakonec z cigarety máme. Přitom ve skutečnosti nemáme požitek z cigarety, ale ze „šlehnutí“ nikotinem. Když omezíme spotřebu, tím více trpíme „sériovými“
* Poznámka: Vareniklin je první lék bez obsahu nikotinu vyvinutý pro odvykání kouření. Je na předpis. V Evropě a Kanadě se prodává pod značkou Champix, v USA Chantix.
Toto je pouze náhled elektronické knihy. Zakoupení její plné verze je možné v elektronickém obchodě společnosti eReading.
