Anketa pro rozvedené Tato anketa vznikla z potřeby informací pro diskusi v rámci diskusního setkání „Na cestě k dialogu“ konaného ve dnech 25-26.9.2015 v Olomouci. V tomto anonymním internetovém průzkumu odpovědělo na otázky 116 rozvedených. Otázky tvořil člověk, který touto rozvodovou anabází sám prochází a jsou tedy částečně jeho vlastní reflexí. Průzkum si nečiní nárok na úplnost, spíše se cítí být prvním krokem… Následuje krátké shrnutí nejdůležitějších informací, které dle mého názoru průzkum přinesl a je přiložen seznam komentářů respondentů k těmto otázkám. Tyto komentáře jsou nezkrácené, pouze jazykově redigované. Průzkum provedl a zpracoval: Miloslav Devetter,
[email protected] Poděkování: Za pomoc při tvorbě ankety děkuji paní Janě Němečkové a za pomoc s šířením informace o anketě paní Heleně Hladilové.
Respondenti Věk
P o h la v í M u ž 5 3 ,4 %
3 0 - 4 0 le t 2 1 ,6 %
4 0 - 5 0 le t 4 1 ,4 %
2 0 - 3 0 le t 3 ,4 %
> 6 0 le t 8 ,6 %
5 0 - 6 0 le t 2 5 ,0 %
Ž e n a 4 6 ,6 %
Poměr muži:ženy je vyvážený
Nejvíce respondentů ve věku 40-50 let J a k b y s t e s a m i s e b e c h a r a k t e r iz o v a li z p o h le d u k ř e s ť a n s k é a k t iv it y ?
V yzn á n í Ř ím s k o k a t o lic k é 8 8 ,8 %
A k t iv n í, p r a v id e ln ě n a v š t ě v u ji b o h o s lu ž b y a ú č a s t n ím s e d a lš íc h a k t iv it 7 5 ,0 %
J in é 2 ,6 % N e ú č a s t n ím s e 0 ,9
O s t a t n í 6 ,9 % O b č a s n á ú č a s t 8 ,6 %
Č e s k o b r a t r s k á c ír k e v e v a n g e lic k á 4 ,3 % M é n ě a k t iv n í, b o h o s lu ž b y n a v š t ě v u ji n e p r a v id e ln ě 1 2 ,9 %
naprostá většina je Římských katolíků
Naprostá většina respondentů se cítí být aktivními členy církve.
P o r o z v o d u ž iji:
K o lik le t u p ly n u lo o d r o z v o d u ? S á m / s a m a 4 3 ,1 %
< 5 le t 3 1 % 5 - 1 0 le t 2 5 % Z n o vu že n a tý/vd a n á v o b č a n s k é m m a n ž e ls t v í
J in é 6 ,9 %
1 8 ,1 %
> 2 5 le t 1 2 ,9 %
M á m n o vý vzta h Z n o vu že n a tý/vd a n á
1 0 - 1 5 le t 1 2 ,9 % 2 0 - 2 5 le t 8 ,6 %
v c ír k e v n ím m a n ž e ls t v í 8 ,6 %
a p lá n u ji s v a t b u 1 5 ,5 % Ž iji b e z s v a t b y s p ř ít e le m / p ř ít e lk y n í 7 ,8 %
1 5 - 2 0 le t 9 ,5 %
většina je do 10 let od rozvodu
43% žije osamoceně, ale více než polovina žije v novém vztahu, z toho jen 8% v církevně schváleném
1. Když jste prožíval/a rozvod, zachovali se k Vám lidé z vašeho církevního společenství dobře? Cítil/a jste zázemí?
S p íš e a n o 2 7 ,6 % R o z h o d n ě a n o 1 7 ,2 %
N e v ím 1 9 ,8 R o z h o d n ě n e 1 5 ,5 %
S p íš e n e 1 9 ,8 %
Větší část respondentů hodnotí reakce okolí spíše kladně, na druhou stranu je to jen 45 % 35% vidí převládající negativní reakce
Přátelé z farnosti a místní kněz se mnou prožívali mnoho let, kdy moje manželství fungovalo špatně a pak už vůbec ne, povzbuzovali mne k vytrvalosti, k odpouštění. Od mnoha se mi dostalo nabídky pomoci (i konkrétního činu) v době, kdy manžel odešel a nic se nezměnilo ani poté, co jsme byli úředně rozvedeni - po dvou letech odloučení. lidé dělají, jako kdyby člověk nebyl, koukají se sem tam jinam, než do očí daného člověka. podpora ze skupiny chlapů, podpora z manželského společenství, podpora rodiny z obou stran - mé i manželčiny, podpora přátel
Stydím se za porušení manželského slibu a konce manželství, bylo pár jedinců, kteří o rozvodu věděli. Teď už to vědí skoro všichni, k přijímání chodím a zatím žádné negativní reakce nemám. Byli jsme rok s manželkou v kázni, ale cítili jsme velkou podporu a zájem, především od starších sboru. Za celou dobu jsme nepocítili jakékoliv odmítnutí, ale spíše lásku, která nás táhla do společenství a k Bohu pro odpuštění. Po rozvodu jsem začala navštěvovat jiné církevní společenství, tam teprve jsem našla zázemí. Bylo na mě pohlíženo spíše jako na oběť, než na toho, kdo manželství rozbil. Kdybych byl v pozici viníka, určitě by to bylo jiné.. Když jsem se ale podruhé světsky oženil a čekal teprve na církevní anulaci 1.manželství, protože jsem nechtěl žít jen tak (na hromádce), ale chtěl být férový, byl jsem tímto krokem vyloučen ze svátostného života. Kdybych měl jen "kamarádku" mohl jsem ke svátostem přistupovat a ze všeho se vyzpovídat. To mi vadilo a cítil jsem, že Bůh mě má rád a nebrání mi v přístupu k němu, ať se děje cokoliv. Samozřejmě, že si musím nést odpovědnost a důsledky svého života a jednání, jak před lidmi, tak před Bohem. Bylo to peklo, žádné zázemí. Odkopnutí od víc jak poloviny přátel z církve. Zůstalo jen pár. Vytřídily se sami plevel od pšenice :-) Církevní společenství, přestože žiji v malém městě, je poměrně anonymní záležitost. Od mala chodím do kostela, mám ve farnosti několik přátel, kteří se mnou bouřlivé období prožívali. Stejně tak mne podrželi i přátelé nevěřící. Farnost jako taková u nás neposkytuje možnost utvářet nějaké bližší duchovní společenství. To bych bývala v období, kdy jsem se cítila opuštěná, velmi uvítala, a uvítala bych to i nyní. Řekla jsem o tom i knězi, ale nabídka farních aktivit zůstala stejná - četba Písma ve večerních hodinách, naprosto nevyhovujících pro samotného rodiče, který se stará o dítě. Na druhou stranu nemohu říci, že by někdo negativně reagoval. Většinou se chovali "farizejsky." Na rovinu řeknu - současná římskokatolická církev je sebestředná a naprosto selhává v podpoře nejen rozvedených, ale všech, kteří mají problémy. Je to velká bolest cítit zklamání a zjištění, že církev podporuje své členy pouze formálně nikoliv skutečně. Žije v rozporu s biblí. Někdy mi to připadalo spíše jako spolek zahrádkářů, akvaristů či jiný zájmový spolek. Největší fraška byla pomoc diecézního centra pro rodinu. To byl naprostý výsměch a ignorance. Věnovali mi 30 minut času a dostal jsem radu, ať pořádáme domácí setkání (Agape). Celkový dojem NEOTRAVUJ, POMOŽ SI SÁM. A hlavně totální nezájem o poraněnou duši. Ve společenství Starokatolické církve se cítím přijímána bez odsudků, důležité je, že si člověk uvědomuje i vlastní vinu a svých selhání lituje. Církev je otevřená všem, nejenom spravedlivým, kteří v životě neklopýtli. Byl to čas prázdnoty a opuštění spojený s vyčleněním z dřívějších společenských vztahů, čas bloudění a nejistoty. Otázka je bezpředmětná: Stalo se tak 12 let PŘED křtem. Ztratil jsem se všem z očí a lidé brzy zapomenou. Člověk raději nikam nejde. Je těžké vidět štěstí druhých. Byli natolik zaskočeni, že nevěděli co s tím a raději se mi vyhýbali. Ti nejbližší ano. Před ostatními jsem si udržovala odstup. Snažím se respektovat názory "ostatních" a nevysvětluji nevysvětlitelné těm, kteří nemají adekvátní zkušenost. Všichni, se kterými jsem byla v kontaktu, mi ponechali svobodu rozhodování a poskytli mi jistý pohled z jiné strany, navrhli další úhly pohledu, které bylo nutno vzít v úvahu při rozhodování takové těžké otázky. (Rozváděla jsem se po 16 letech manželství a po 19 letech vztahu.) Rozhodnutí jsem důkladně zvážila.
uvítal bych nabídku pomoci s vedením domácnosti jako chlap, na to se mě nikdo neptal, jen pár nabídek s pomocí na případnou finanční nouzi Přátelé z církevního prostředí se chovali dobře, cítil jsem podporu, několik málo reakcí z církevního prostředí bylo negativních. Překvapilo mě mnoho pomluv mezi kněžími (jsem aktivní v církvi, a proto v kontaktu s množstvím kněží). Nebyla jsem v té době ještě pokřtěná. cítila jsem spíše odsouzení a bylo mi dáváno najevo, že jsem zklamala a měla jsem všechno vydržet - tak mě přece vychovali, že žena musí všechno vydržet (domácí násilí se ale vydržet dlouho nedá, dala jsem to 13 let a pak už to nešlo, nemůžu se nechat zabít, když mám dvě děti) u některých lidí jsem cítil oporu, u jiných opovržení (přestali mne i zdravit) Asi se na rozvedené pohlíží s nedůvěrou, i já jsem se, když jsem byl mladý, na ně tak díval. A je to přirozené, protože selhali při vytvoření rodiny. Je to podobné jako s nepříjemně nemocnými, i tam člověk podvědomě asi cítí odpor. A jen ti, co mají opravdovou lásku-Boží dar, dokážou neodsuzovat a milovat všechny stejně. V té době jsem nebyla "věřící". A neznala jsem nikoho "věřícího". Po té, co se lidé z farnosti dozvěděli, že ode mě bývalá manželka odešla, několik z nich mi říkalo, že je to pro ně velké překvapení, že naše manželství považovali do té doby za ideální. Uvědomil jsem si, že vůbec netušili o našich letitých velmi vážných problémech. Proto je zřejmě pomoc v takovéto situaci v širším okruhu (farnost) těžká až snad nemožná. Někteří se otevřeně postavili na stranu bývalé manželky; v tom smyslu, že jí pomáhali odvážet některé věci z našeho společného majetku záměrně v době, kdy jsem byl v práci, aniž by situaci se mnou konzultovali; nebrali mi telefon, když jsem hledal, kde jsou děti, v době, kdy mi bývalá manželka bránila ve styku s nimi, a oni věděli, kde jsou; na žádost bývalé manželky sepsali různé negativní věci o mě, které chtěla použít u soudu pro výhodnou pozici atd. Dodnes jsem se s tím zcela nevyrovnal. Na druhou stranu lidé z našeho spolča takovéto aktivity odmítli a snažili se mi pomoci a to po všech stránkách. Stejně tak ale i nevěřící blízcí kamarádi. Zdá se, že účinná pomoc bude spíše od nejbližších lidí, aniž by rozhodovalo, jestli jsou z farnosti nebo nevěřící. Spíše půjde o to, jací jsou to lidé a do jaké míry znají dlouhodobě skutečné fungování rodiny. Podporu jsem zažila hlavně od těch, kteří sami rozvodem prošli - stejná či podobná zkušenost sbližuje... Jako rozvedený jsem se cítil spíše jako věřící druhé kategorie i když jsem za rozpad vztahu nemohl. Na mše jsem začal jezdit do jiné farnosti, kde se cítím příjemněji a nikdo neví, že jsem rozvedený. Podporu jsem dostal od svého zpovědníka a od svého duchovního doprovázejícího. Místní farář mou situaci příliš nechápal a snažil se škatulkovitě radit, což nepomohlo. Občas jsem se setkala s různými komentáři, hodně mě to zraňovalo Řada lidí se ke mně chovala dobře, i farář (po počáteční nejistotě). 2-3 rodiny získala manželka pro svoji interpretaci - mám údajně psychiatrickou diagnózu a odmítám se léčit. V té době já ještě nebyla v církevním společenství, ještě jsem nebyla na této cestě, ještě jsem nebyla pokřtěna. Nyní se chovají velice vstřícně. Zázemí jsem měla samozřejmě, a to ve své rodině, nyní i zde. Zavrhli mně a prokleli. Nechali mně samotnou bez bydlení, bez prostředků, bez jídla. Soudili se proti mně o dítě. I kdybych se už nikdy nechtěla vdát podruhé, byla to tehdy pro mně jediná možnost jak vůbec přežít. Vdala jsem se podruhé po pěti letech od rozvodu.
Výborná zkušenost s knězi a duchovními rozhovory. Evangelická církev ano, ale katolická ne. Partnerka je katolička a už přes 4 roky usilujeme o katolickou svatbu. Měli to v rukou celkem 4 diecéze a nikdo nám "nemůže" pomoct. Jako evangelík tomu vůbec nerozumím a díky těmto obstrukcím mám ke katolické církvi velmi rezervovaný postoj. Trapné rozpačité situace a v podstatě neschopnost se o tomto tématu bavit, protože toto téma je tabu a vlastně "neexistuje". Mnoho v tom hrála neinformovanost a neznalost této situace, trochu mi to připomínalo přístup k postiženým za dob komunismu - schovat je a dělat, že nejsou. Nikdo z kněží z farnosti nenabídl svoji pomoc, dokonce ani kněz v rodině. Naopak bývalé ženě pomohli se sepsáním potupné žaloby na církevní zneplatnění sňatku. Ještě hůř se zachoval aktivistka z farnosti, která před kostelem prohlašovala, že je dobře, že naše děti jsou s maminkou. V prvních měsících jsem se cítil naprosto vyčleněný. Pomohl mi až kněz, se kterým jsem se náhodně potkal v nemocnici a nebyl z farnosti. Když jsem se v roce 1981 rozváděl, tak jsem ještě nebyl věřící. Uvěřil jsem až v roce 1985. Až na naprosté výjimky necitlivého paušálního připomínání, jak by to správně mělo být ze strany charismatiků a jeden anonymní telefonát se mnou jednali všichni vlídně a pastoračně. Můj dlouholetý kamarád založil vlastní "sektářskou skupinu" raději se mu vyhýbám. S nárůstem věku mám pocit, že se stejně každý stará o sebe. Musím přiznat, že mé aktivní působení v katolické církvi mě více méně negativně postihlo. Kromě mé matky a bratra, 4 leté dcery se s nikým nestýkám. Bylo mi doporučeno opustit i společenství manželů, když jsem nyní singl. Nesmím číst čtení. Jsem pro místní církevní společenství vyvrhel. Žiji na vesnici. Máme to opravdu nelehké. já jsem manželku v hádce vyhodil z bytu, předtím jsem já odešel 2x. Všechny děti zůstaly a souhlasily s mým postupem. Lidé z církevního společenství se ke mně obrátili zády, byl jsem pro ně "posedlý ďáblem" a při návštěvě gen.vikáře mu to bylo sděleno mou manželkou. Jsem považován všemi věřícími za zavrženíhodného člověka, přestože moje děti a já situaci vidíme jinak. Střetli jsme se s fanatismem. Rozvod se stal před mojím křtem a vstupem do církve. Tehdy jsem neměla kolem sebe lidi z církevního společenství. Rozvod byl vysvobozením pro mě i pro děti.
2. Dokázala vás provázet služebná církev, místní kněz, zpovědník, duchovní autorita?
S p íš e a n o 2 2 ,4 % R o z h o d n ě a n o 2 1 ,6 %
N e v ím 1 4 ,7
R o z h o d n ě n e 1 9 ,8 %
S p íš e n e 2 1 ,6 %
•
44% hodnotí doprovázení duchovními spíše kladně
•
41% naopak negativně
Pokud zůstanete sám, není z církevního prostředí problém, pokud se ale znovu oženíte a máte další děti, pak problém je. Naštěstí jsou někteří moudří kněží, kteří mají lidský přístup. takže Vám nebrání v přístupu k Bohu. Je paradoxní, že když dostanete razítko od církevního soudu a vaše původní manželství je "anulováno", vše je najednou v pořádku. A najednou se mění i pohled církve a některých věřících na vás, už nejste ten hříšník a je možné se s vámi normálně bavit a přistupovat ke stolu Páně.. V té době, jsem neznala žádné "Kněze". DCM pro rodinu Osobní otázky jsem několikrát probírala s farářem a našla jsem lidské pochopení. Mě ano, ale partnerku rozhodně nepodpořili. Je to k pláči. Co se týká kněží, byly zkušenosti různé. Před rozvodem jsem několik let řešila svůj partnerský problém, kdy manžel měl ještě jiný vztah. Místní kněz a zpovědník mě povzbuzoval, ale také doporučil, že pokud by to mělo být trvale stejné, je lépe z takového vztahu vystoupit. Podobné doporučení přišlo i od dalšího duchovního. Jiný zpovědník mi doporučil se jen modlit, jako jiné svaté. Uznávám sílu modlitby a její význam, jenže to pro praktický život se 4 dětmi moc nestačí - proč by měly přihlížet tomu, že rodiče žijí "divně" a nikdo s tím nic nedělá? Kromě místního kněze mám několik chápajících kněží odjinud, včetně biskupa, s nímž se osobně znám. Udělali si na mě čas a odpověděli mně na všechno, co jsem potřebovala vědět k tomu, abych se rozhodla, jak žít dál. Zpovědník i duchovní doprovázející mi velmi pomohli. Ze strany jiných kněží zde nebylo úplné pochopení mé situace, přišlo mi, že jako kněží tomu nedokáží rozumět a snaží se radit i když tomu vůbec nerozumí. Vyhrožování že mi seberou děti, nátlak na to abych se nerozváděla. Lži, pomluvy atd. Pečlivě jsme si vybrali kněze, který měl pochopení, abychom předešli zbytečným nepříjemnostem. O naší situaci jsme vždy mluvili jen s nejbližšími. Místní kněz byl přítomen osobně rozvodového stání u soudu. Mám známého jednoho kněze, který mi rozumí a je schopen mi udělit rozhřešení. Za nejpodstatnější problém považuji to, že se nenašel nikdo, kdo by mi mohl pomoci. Měl jsem vždy zájem o urovnání našeho vztahu, ale manželka nechtěla, dělala si co chtěla a já sám sem nemohl prakticky žádným způsobem zasáhnout. Místní kněz mě odkázal na psychologa. Většina z nich radí rozvod. Naprosto postrádám kompetentní církevní autoritu/odborníka, který by byl ochoten se do problému vložit, podat
pomocnou ruku. Rozvod považuji za naprosto poslední a zoufalou možnost, které se zatím snažím (zejména pro dobro dětí) vyhnout. Potřebovali bychom zkušené odborníky/psychology, kteří by nám byli schopni pomoci/poradit. Sám za sebe cítím, že to bez odporné pomoci nemohu zvládnout - 'pouhá' modlitba nestačí. Myslím si, že by církev měla být v konkrétních případech výrazně aktivnější a neřešit problematické vztahy pouze ve zpovědnici. nabídka finanční pomoci Otázka je bezpředmětná: Stalo se tak 12 let PŘED křtem. Jak kdo, myslím ale, že často převládalo vedení k "oběti", což nepovažuji za správné ani s odstupem 15 let Vůbec nic je to jak když má člověk nějakou nakažlivou nemoc. Pomohlo mi docházení do Bethesdy v Brně, konkrétně pan Josef Zeman. Ve vlastní církvi měl farář spíše odstup. Nelze odpovědět, protože v době rozvodu jsem ještě nebyl v žádné církvi. Naše manželství trvalo 20 let (vím, že před Bohem trvá navždy), ale nebylo šťastné, velmi jsme se k sobě nehodili, nedokázali jsme sdílet pocity, bylo neustálé napětí, drobné zraňování a konflikty, naše dcera (nyní 19) to cítila a už několik let s námi nechtěla jezdit např.na dovolenou. Nedokázali jsme se společně modlit, i když na mši sv. jsme chodili. Ale bral jsem to jako kříž a bral, že manželství je nerozlučitelné. Před rokem v tuhle dobu se mi spíše zdálo, že se hroty otupují, ale v červnu 14 začala být manželka odtažitá, odmítla intimní soužití- celkem náhle, je možné, že se zamilovala do jiného muže, navrhla, že to "nemá cenu lepit", že si "dáme svobodu". Byl to pro mě šok, upadl jsem do deprese a několikrát jsem měl i panickou ataku, především při představě, jak náš 11 letý syn bude žít v takovéto rodině. Zhroutila se budoucnost, to co člověk budoval (dům atd.) ztratilo cenu. Tento stav trvá, a oba cítíme, že je již nevratný. Manželka přestala chodit ke svátostem i často na mši sv., dcera absolventka biskupského gymnázia- přestala chodit na mši sv.- že jí to nic neříká a do kostela chodila jen z donucení. Takže se zhroutila i křesťanská stránka rodiny. Žijeme zatím v jedné domácnosti, neděláme si naschvály, ale je tam absolutní chlad, a člověk jednoznačně cítí, že stav je nevratný. A mezi tím je 11 letý chlapeček, někdy smutný, jindy veselý, snažím se mu nic nedávat najevo, i když manželka už mu říkala, že si s tátou nerozumí. Tuto situaci těžko popíšete i knězi, život je plný paradoxů, v srpnu 14 jsem vyhledával kněze, ale byla dovolených a zrovna, když jsem přijel na kole ke kostelu, tak jsem ho nezastihl. Svoje problémy nemůžete věšet na někoho jiného, myslím si, že je nutno se neustále modlit a svěřovat věci Bohu. Zhroutil se mi svět, měl jsem panické ataky, ale vyhledal jsem odborného lékaře a užívám antidepresívní medikaci-poté se mi svět rozjasnil, začal jsem spát, získal chuť do práce, energii, přestal se litovat- věřím, že toto vše bylo Božím řízením. V této situaci na podzim 2014 jsem se šíleně zamiloval do o 16 let mladší ženy v práci, která mě vyzývala pohledy, ale pak vždy odmítala. Byla to pro mě muka a pokušení, ale i zde mě Bůh zachránil, a Duch svatý mi dal správný pohled na věc- uvědomil jsem si, že nemohu být někde v noci s cizí ženou, a můj malý synáček někde doma sám, takže k ničemu nedošlo. Uvědomil jsem si, že nejde vstupovat 2x do téže řeky (je mi skoro 48, vypadám dobře, asi bych mohl mít více žen), že smrt je už blíže, že nelze zakládat další rodinu a ubližovat svým dětem. Od mládí mě Bůh vede, modlil jsem se i jako malé dítě- není to moje zásluha, je to Boží dar, a já vím, že jsem ubožák. Jak bych mohl v mém věku opustit cestu- a je teda dost úzká a nepohodlná- a za pár intimních okamžiků s jinými ženami (kterým bych tímto ubližoval) vyměnil blízkost k Pánu? Sama jsem někoho vyhledala a poprosila o radu.
Rozvod manželství byl provázen (i způsoben) zlomovými duchovními proměnami vnímání světa, smyslu života apod. Jedním z průvodních rysů byl i odklon od cesty ŘKC, neočekával jsem tedy právě z těchto míst nějakou pomoc či průvodcovskou službu. místní církev, místní kněží - NE ES - 100 km od mého bydliště - absolutně a úžasně – ANO. Pan farář několikrát konstatoval, že to mám těžké, neodsoudil mě (snad). Vlastně mi více nemohl pomoci, protože církev nemá pro podobné situace řešení. Především můj zpovědník Ano, měla jsem štěstí, že v době rozchodu byl u nás výborný kněz, který se mnou sdílel celé to trápení. Před několika lety ale odešel do jiné farnosti a nyní mám v kostele více pocit určitého "cejchu". Také díky kázáním, kde je předkládána logika můžete si za to sami. Kdo věří v Boha, nikdy se mu něco podobného nemůže stát, protože Bůh přece člověku nalinkuje "bezhříšnou" cestu. Administrátor farnosti byl informován mnohokrát o tom, že se moje manželství ocitá v potížích, krizích, konfliktních situacích, ovšem radu, pomoc a podporu jsem získala od jiného kněze než od svého, místně příslušného, což se mi neneslo zrovna nejlépe. Místní kněz (a zároveň zpovědník) věnoval mojí situaci velkou pozornost, pomáhal duchovními rozhovory, osobními návštěvami, snažil se mluvit i s manželem, pochopit ho. Zároveň se mi díky němu dařilo postupně opouštět svůj hluboký a silný pocit naprostého selhání a porušení závazku a slibu. Pomohl mi znovu se postavit a brát životní situaci tak, jak je. "Náš" kněz se snažil, dokud to pokládal za smysluplné, krizi urovnávat. Poté se snažil nás doprovázet k pokojnému rozvodu. Po rozvodu zůstal k dispozici exmanželce. Plivali po mně na ulici. Místní kněz polské národnosti, který působí v Počátkách,se ke mě zachoval velmi necitlivě. Když jsem za ním přišel na faru, tak mě sice vyslechl, ale jeho odpovědi pro mě byly šokující. Viděli jsme se sice poprvé, protože na mše jsem chodil jinam ,ale o to ,to byl pro mne větší šok. Řekl mi něco ve stylu, mě to nezajímá, najděte si jinou ženu. Při odjezdu od něj jsem přemýšlel, jestli nemám spáchat sebevraždu. Moje žena v té době hrála a stále hraje u něj v kostele na varhany a měla poměr s místním pohřebákem. Chtěl jsem to řešit společným rozhovorem, já, žena a kněz. Ze strany kněze byly jen různé výmluvy, nemám čas, po Vánocích a jiné. Kvůli našim problémům jsme mnoho let navštěvovali křesťanskou rodinnou poradnu. Situace se ale bohužel stále zhoršovala. V průběhu manželství jsme se snažili hledat cesty i u několika kněží. Většinou jsem viděl jejich účast, upřímnou lítost a snahu pomoci, ale měl jsem dojem, že více-méně neví, jak nebo co poradit. Po rozchodu místní farář přecházel celou záležitost mlčením. Po pravdě ale ani já jsem ho neoslovil s žádostí o radu nebo pomoc. Situaci jsem ještě probíral s dalšími dvěma knězi. Jejich účast byla zcela upřímná, ale i zde jsem měl dojem, že příliš neví, co praktického poradit. Obdobný dojem mám i ze dvou setkání pro rozvedené organizovaných biskupstvím, kde se mi zdá, že církev teprve hledá, jak tento problém uchopit. To je možná škoda v době, kdy už mnoho let se rozvodovost v naší zemi pohybuje kolem 50%. Pravda je, že nevím, jak velké procento rozvodovosti je u manželství praktikujících věřících. Odhaduji ale, že zanedbatelné nebude. Projeven pouze formální zájem. Místo pomoci a hlavně podpory, jsem slyšel rady typu: málo se modlíš, málo čteš bibli. Římskokatolická církev (stejné je to u evangelíků) naprosto selhává právě v oblasti duchovního provázení. Konkrétně toto jsem opakovaně "poptával", hledal a odpovědí byly jen rozpačité úsměvy. Konkrétně "soucitné úsměvy" za kterými se skrývala tvrdá pravda. Neotravuj a vypadni, poraď si sám". Napadlo mne řešení: OPRAVDOVOU pomoc může poskytnout společenství
složené z lidí, kteří si prošli podobnou zkušeností. Podobně jako vyléčený alkoholik nebo narkoman mnohem lépe pomůže v provázení klienta než formální institut. Tehdy jsem hledal společenství specializující se na provázení duševně zraněných lidí. A to formou DLOUHODOBÉHO provázení se SKUTEČNÝM zájmem o člověka a jeho bolesti. Aby opravdově zažil, že je Kristovým údem a pokud jeden úd onemocní, ostatní mi přijdou na pomoc. Z dlouhodobého pohledu jednou pomohou mně, příště já pomohu jinde někomu jinému. To by měly být samozřejmosti života křesťana. Bylo mi opakovaně řečeno, že nic podobného neexistuje. A jak to tak bývá, když něco neexistuje, je čas to založit. Pokud to bude navíc Bohem požehnané a nikoliv z lidské síly tvořené, mohlo by to mít užitek pro další bratry a sestry v Kristu, které podobná zkušenost v budoucnu potká a dnes možná ani netuší, že ji budou potřebovat. Satan se v tomto posledním čase snaží silně útočit na rodinu - rozpady rodin, zničení pojmu tradiční rodina (muž-žena) za silného tlaku z homosexuální lobby. Kradení dětí z rodin (Barnevernet v Norsku) jde plíživě ze severu do celé Evropy. "Salámovou metodou" se podařilo v r.1990 homosexualitu vyřadit ze seznamu nemocí, dále registrovaná partnerství, pěstounské rodiny, zničení pojmu tradiční rodina (muž-žena). Dále nás čeká legalizace pedofilie. Dnes se to zdá absurdní. Stejně by bylo před 15 lety absurdní diskutovat o pojmu tradiční rodina (muž-žena). Doporučuji k pročtení: http://www.zvedavec.org/prispevky/2015/04/6423-pro-vsechny-kterym-nenilhostejny-osud-deti-v-cr.htm Sebestředná římskokatolická církev v této situaci stojí stranou a s přihlouplým úsměvem veškeré zlo tiše toleruje. Evangelíci jsou akčnější, otevírají se sekulárnímu světu - otevřeně podporují homosexuály. Typická reakce po přečtení mého příspěvku bude: "když se ti to nelíbí, tak jdi a něco proti tomu dělej". Já říkám ANO. Nabízím svou pomoc. Vytvoří-li se společenství pro doprovázení nebo alespoň modlitbu, jsem k dispozici. Když to bude navíc požehnané Bohem a nikoliv z lidské síly, bude to přínosem. Nevyhledávala jsem bližší kontakt s církví, důvěřovala jsem Bohu, ač můj vztah k Němu v té době byl vlažný, přesto jsem věřila v jeho existenci. Velmi mi pomohlo několik duchovních v oblasti přijetí vlastní homosexuality a dále mě provázeli v nové životní realitě. Taktéž jsem cítil podporu při vyrovnání se s faktem rozvodu, který byl logickým vyústěním nepravdivého přístupu k sobě samému v předcházejícím období, což v důsledku přineslo bolest a zranění bývalé manželce. Díky péči ze strany některých kněží dnes jsou naše vztahy velmi přátelské, protože i ona zakusila podporu a pomoc některých duchovních. Oba žijeme v Praze. Ale také jsem si dala pozor, s kým mluvím. Odjela jsem za tím účelem do polského kláštera za jedním řeholním knězem, kterého jsem kdysi znala (bez kontaktu s ním jsem byla celé manželství). Byla jsem v kontaktu s Vojtěchem Kodetem a Alešem Opatrným. Znala jsem názory Anselma Grüna a Jacka Krzysztofowicze. Nulová podpora ze strany faráře, přestože jsem byl varhaník ve farnosti. To jsem vnímal ze všeho nejhůře, protože jsem ho tak trochu považoval za "kolegu". nebyl to katolický kněz, ani nikdo z církve, ale můj nejlepší kamarád z mládí, člen Českobratrské církve ano, ale kněz mě spíše ukázal realitu, v jaké se nacházelo moje první manželství... a dodal mi sílu nějak situaci řešit...
60
50
40
30
20
10
í tn
r a st o
rt
n
e
a in
a p
vý o
rš
n
ši
cí ří
vě
n
e
vě
ří
cí
í
p
ro
d
te
lé
lé řá
řá p
u a
.
te
ri
ta
ík
to
d
n
ě
ch
jin
á
d
u
zp
o
vě
ví í tn
ís
m
kn
st
st
n
o
če
rn
le
fa o
z
sp
é lid
z
0
i
P o č e t h la s ů s u m á r n ě ( lz e o z n a č it v íc e o d p o v ě d í)
3. Kdo vám v těžkých chvílích pomohl?
• • • • • •
Největší zázemí vytváří přátelé a širší rodina (kolem 46-37% respondentů) 22% mělo oporu v novém partnerovi 19-20% v duchovní autoritě nebo zpovědníkovi 16% v místním knězi 14% ve společenství A pouze méně než 10% ve farnosti
4.Vidíte zpětně rozchod jako správný?
R o z h o d n ě a n o 4 2 ,2 %
R o z h o d n ě n e 1 0 ,3 %
S p íš e a n o 2 5 ,0 %
S p íš e n e 9 ,5 % N e v ím 1 2 ,9 %
• •
67% hodnotí rozvod jako správný 20% rozvodu zpětně lituje
Vztah splnil všechny své úkoly, oba nás obohatil nesmírně cennými a nenahraditelnými zkušenostmi. Pokračování vztahu nebylo v "plánu", nazvěme jej třeba Božím záměrem, už by to nebylo obohacující a prospěšné pro vývoj, rozvoj nás obou. Môj život po rozvode bol napokon lepší (nová zaujímavá práca, noví skvelí ľudia, uvedomenie si vlastnej ľudskej hodnoty) ALE: Deti rozvodom utrpeli - pre otca prestali existovať Za zvlášť bolestivé považuji to, že o rozvod požádala moje žena a našla oporu u kněží s tím, že je přesvědčila, že naše manželství je od samého začátku neplatné. Jako důvod uvedla, že trpím depresí a mám kritický postoj k církvi. Nikdy bych svou rodinu neopustil. Trpím já a trpí i mé tři děti. Jako vrchol pokrytectví považuji to, že manželka může chodit ke svátostem (ačkoli má přítele, byt s ním nežije ve společné domácnosti jako já s novou partnerkou) a já nemohu - protože žiji s novou partnerkou. Rozvod jsem nechtěl a jsem přesvědčen, že kdyby byla vůle mé ženy problémy řešit a dostatečná podpory i ze strany církve a její věřící rodiny, manželství šlo zachránit. Nedokážu posoudit, protože jsem se rozváděl jako "pohan" a nyní to vidím z pohledu katolíka.
Nejtěžší bylo, že byly děti. Kvůli nim jsem dlouho váhala, ale nakonec jsem si uvědomila, že naším manželstvím nemanželstvím trpíme všichni. I když to bylo těžké, ale je to dobře, že jsem to udělal, je to zvláštní, ale s novou nevěřící partnerkou je život lepší než s věřící. Žila jsem v manželství 28 let. Po této době se najde mnoho věcí, které bych udělala jinak...ale žádná z nich už se jinak udělat nedá...v manželství jsem se cítila jak v doživotním trestu, nyní jsem omilostněna, nicméně s cejchem... Nikdy by som sa nevydala, bola som veľmi mladá a nevedela som koho si beriem. Manželka z 1.manželství si po 14 letech manželství "uvědomila", že jí ujíždí vlak v denní všednosti a tak se chopila příležitosti a vrhla se na kolegu z práce, který ji imponoval svojí pozorností a opečováváním. Zpětně si myslím, že lepším řešením by byla " rozluka od stolu a lože", i když bychom ji každý asi pojali trochu jinak. Chybí zde otázka, jak dlouho trvalo manželství: 26let. Nebylo jiné východisko, nedokázal jsem unést dlouholetou nevěru manželky, která se náhle provalila. Lituji, že mé první manželství a rozvod poznamenaly mého syna. V době rozvodu jsem nebyl křesťan. Tím jsem se stal až v druhém manželství. Vím jistě, že mi Bůh odpustil, zachránil mne a dal mi novou ženu a další požehnání. Po dlouhých letech nenaplněného manželství jsem pochopil slova "Co Bůh spojil." Jsem přesvědčen, že zde nestačí pouze přítomnost kněze, ani dokonaný sexuální akt, ale opravdová snaha a schopnost obou stran k vzájemnému odevzdání a přijetí. Když se to však z jakýchkoliv důvodů nepodaří, drtivá většina kněží vám řekne "Vydrž to!" Myslíte, že je to opravdu to nejlepší řešení? Kde je lidská důstojnost? Vzpomenu-li na čas, kdy se moje manželství rozpadalo, prožívala bych to nejspíš stejně, jako tehdy. Byl jsem ten, který byl opuštěn (nevěra). Nechtěl jsem rozchod - rozvod. V té době asi nejlepší řešení. Kdyby vše bylo v jiné době, v jiný čas, a já byla v té době "věřící" a měla " společenství věřících", a poznala jiné lidi než dříve. Vše by pak bylo jiné. Ale právě špatný život dříve, mne přivedl později k "víře". Pokud jsou vážné problémy ve vztahu, není dobré čekat a uhýbat a nechat věci zajít až příliš daleko. Co bych udělalala jinak? Rozvedla se mnohem dříve. dva roky po rozvodu jsem uvažovala o tom, jestli jsem udělala dobře, ale pokaždé, když jsem začala pochybovat o správnosti mého rozhodnutí, přesvědčila jsem se o tom, že jsem udělala to nejlepší, co jsem mohla Rozvedla bych se dříve, respektive nezůstávala bych v manželství až do posledních zbytků sil. Rozvod je náročný a porozvodové období také, zvláště pokud u toho máte děti a staráte se o ně sama (v podstatě bez adekvátní pomoci jejich otce či pomoci širší rodiny). Nezbylo mi dost sil na to "rozvádění" a na zahájení nového života.... Rozchod mi správný nepřipadal, ale brala jsem v úvahu i přání svého muže. Žijeme ve společné domácnosti, ale již ne spolu, ale vedle sebe, takže k rozchodu zatím nedošlo. Nevím, co bude dál, ví to jen Bůh, a já žiji přítomností, kdy se snažím konat dobro, věnovat se synovi. Manželství již nešlo udržet a rozchod hodnotím jako naprosto nejlepší variantu. Oba máme vlastní rodiny a i několik církevních autorit řeklo - "tak to vlastně všechno dobře dopadlo". To je ale člověk schopen hodnotit až po delším čase. Věděl jsem to i před rozvodem. Nebylo jiné cesty. Skutečnou příčinou je odpad manželky od křesťanství k new age. správný ne, ale nevyhnutelný
Rozchod mi sice může připadat nesprávný (a bylo by divné, kdyby ho člověk vnímal stylem - to je ono), ale nastal v situaci, která již nebyla řešitelná jinak. důvodem rozvodu bylo gamblerství na straně manžela, povedlo se nám rozvést církevně Nikdy jsem se nechtěl rozvádět, máme 2 děti, ale vzhledem k tomu, že jsem díky rozvodu poznal věřící partnerku a cestu k Bohu, vidím to jako něco, co se muselo stát. lépe bych si vybrala životního partnera hned na začátku, ale těžko se to provede Nikdy jsem se rozcházet nechtěla. Byla jsem opuštěna já i mé dítě pro sobecké zájmy druhé strany. Ex si našla nového partnera a po 7 měsících, kdy jsme to již řešili se odstěhovala, Pro děti byl její vztah devastující, všem se následně ulevilo. Můj bývalý manžel je alkoholik. Byl agresivní, bála jsem se ho. Manželství bylo občanské, k rozvodu došlo kvůli alkoholismu manžela a od toho se odvíjejícího selhávání v zabezpečení rodiny v době mé mateřské dovolené. S odstupem několika let se přikláním spíš k tomu, že za situace, jaká v té době byla v naší rodině, a jak se vyvíjela, byl rozchod asi menší zlo. Manželství zřejmě nebylo udržitelné. Já jsem měl před svatbou určitě lepe zvážit, jestli jsme pro sebe vhodnými partnery a jestli naše představy o rodinném životě jsou podobné. Pravděpodobně jsme spolu měli déle chodit (znali jsme se sice dobře cca rok), ale chodili jsme spolu jen další asi rok, než jsme se rozhodli pro svatbu. Zřejmě jsem měl toto období prodloužit a lépe se vzájemně poznat. Možná jsme neměli tolik dbát na sexuální čistotu před svatbou. Sex, který jsme oba chtěli a měli až po svatbě, nebyl zanedbatelným ačkoli samozřejmě ani jediným důvodem relativně krátké doby chození. Navíc nedlouho po svatbě se objevily problémy právě se sexem. Těžko dnes odhadovat, co by se stalo, kdybych o nich věděl už před svatbou. K lásce nemůžete druhou stranu nutit, pokud chce jít, nezabráníte tomu. Ani děti nejsou důvodem k udržení vztahu, to by nefungovalo, zažívaly by jen peklo. Je škoda, že církev nevěnuje potřebnou dobu tématu výběru partnera, přípravy na manželství i věcí, které by snoubenci mezi sebou měli mít otevřené a vyříkané (mohou se pak totiž stát důvodem neplatnosti jejich manželství.) když druhý partner nechce s vámi žít, tak s tím nic neuděláte, je to už dlouhá doba a dívám se na vše jinýma očima, bylo by to na popovídání... Žít s alkoholikem by nemělo smysl, jak dokazuje i čas - 30let. Rozchod iniciovala exmanželka, moje rozhodnutí to nebylo. Zdá se ale, že s novou partnerkou budeme mít lepší manželství, než bylo to první. Nemá smysl bojovat o muže, v něhož jsem ztratila důvěru. Mnohoženství není povoleno. Ochrana sebe a dětí před manželovými dluhy. Rozvodem jsem ho donutila dát naše společné majetkové věci do pořádku. Jiná cesta nebyla. Udělala bych to znova. Z manžela se posléze stal nemohoucí alkoholik. Kněží mají svých starosti dost a na druhého zbývají jen minuty. Rozvod byl nejmenší zlo ze všech, které se naskytovaly jako možný závěr. S odstupem času jsem za tuto věc v životě rád, i když vždy zůstane stopa hořkosti, že jsem svým lživým přístupem k sobě samému způsobil bolest a zklamání druhému člověku. Dnes se snažím žít otevřeně a bez přetvářky a tento postoj se mnohonásobně zúročuje v pozitivních konotacích. Dříve, mnohem dříve bych své problémy doma řešil a to i za pomoci rodinného poradce.
5. Dalo se rozpadu zabránit z vaší strany?
S p íš e a n o 1 5 ,5 % N e v ím 2 2 ,4 %
R o z h o d n ě a n o 9 ,5 %
S p íš e n e 2 7 ,6 %
• •
R o z h o d n ě n e 2 5 ,0 %
25% ví, že mohli udělat pro vztah více 53% si myslí, že pro vztah nebylo možno udělat o mnoho více
Byl jsem naivní, když jsem slepě spoléhal na slib. I když jsem nabízel možnost návratu cca. ještě po roce, nebylo to akceptováno. Poté jsem už zažádal o rozvod, nemohl jsem dále schvalovat, že ex. žije s jiným mužem. Pokud bych měla více pomoci ze strany širší rodiny, mohl by partner vést nadále způsob života, který nebyl udržitelný a já bych měla sílu to zvládat, protože bych měla pomoc a protože by někdo naučil děti, že život ve skupině není "cochcárna", že musíme žít nějak koordinovaně, že je třeba mít nějaký řád, a pořádek atp. A já bych měla také nějaký čas na odpočinek... Zkusila jsem vše, co by mohlo vést k ukončení pití alkoholu, mimo jiné i několikrát protialkohol.léčení, odkud vždy odešel s tím, že mu alkohol chutná a nehodlá se ho vzdát. Nakonec přestal chodit do práce, přestal platit alimenty. Propil dům po jeho rodičích. Dnes má dluhy-exekuce. O svém bývalém jsem i přes více než 2-leté chození nevěděla před sňatkem podstatné věci, které mi zatajil. Ty se naprosto neslučovaly s křesťanským pojetím manželství, které je pro mě důležité. Rozpad mého manželství a odchod muže z rodiny byla věc ďábla. Kdyby tehdy byl nablízku schopný kněz, který by jasně vytušil duchovní boj a chtěl jít tehdy do toho boje s námi. Uměl nás podpořit, duchovně a modlitbou, uměl zahojit zranění. Křes'tanským poradenstvím. Určitě by naše manželství zůstalo zachováno. Nikdo takový tehdy nebyl. nebrat se, mít pořádnou přípravu a ne jen tak na okraj. Myslím si, že nikdy není vina jen na jedné straně. Zřejmě pokud bych něco dělala jinak, žila jiné hodnoty nebo ty svoje jinak sdílela, manžel by neodešel jinam. Nevím. Nicméně toho, co se stalo nelituji, zejména kvůli současné rodině. manžel měl nový vztah, který již trvá víc než 20 let Rozvod inicioval manžel. Dôvod - nová, o 25 rokov mladšia partnerka (s týmto fenoménom si neporadili ani iné ženy, krajšie, múdrejšie a úspešnejšie ako ja).
Byla možnost osobního obětování se. Tak jsem to i sám zamýšlel. Ale věci se vyvinuly jinak (nepochybně Božím vedením), abych mohl značně korigovat svůj život. S odstupem času samozřejmě ve svém chování vidím spoustu chyb, ale manželka se zamilovala do (ženatého) kolegy v práci ihned po návratu z rodičovské, a v momentě, kdy jsem na to přišel, byla naprosto odhodlaná odejít a i když jsem se snažil rozvodu bránit, byla zamilovaná a ani jednou si nedala jakoukoliv podmínku k obnovení našeho vztahu. Pamatuji si přesně, jak strašné bylo pomyšlení, jak to bude přijímat mé okolí, že se chci jako katolička rozvést. Udělala jsem též chyby, ale snažila jsem se rozvodu zabránit - nebylo to nic platné. Bohužel jsme se k sobě nehodili, říkali nám to už před 20 lety, pamatuji se přesně na den, kdy před 21 lety jsme se opět pohádali a já přišel na koleje zrušit plánovanou svatbu a event.rozejít se. Ale má žena mi tehdy padla kolem krku, bylo plno slz, tak jsme se dali dohromady a za rok byla svatba. Pak přišly děti, starosti s nimi, oba jsme pracovali, náročná práce, ale domov tam byl. Intimně jsme žili, ale byla to spíše technická záležitost. Nebylo nám zkrátka spolu moc dobře, i když byly i hezké chvíleale moc jich nebylo. Pak se zdálo, že se již hroty otupují, ale před rokem to manželka "ukončila"- celkem neočekávaně a náhle. Pamatuji si na různé tyto události provázející rozpad manželství v létě 2014, kdy se postupně přetrhávaly další a další nitky. V srpnu 14 jsem přišel s kytkou a říkal manželce "vždyť přece nikoho jiného nemáme, jen sebe", ale z její strany jsem cítil chlad a odpor, který trval i celý podzim, je možné že byla zamilovaná do jiného muže a takto spálila mosty. Byl to opravdu pro mně šok, protože jsem považoval manželství a rodinu za něco nerozlučitelného. A v průběhu měsíců jsem si také již vytvořil nepřekonatelný odpor, absolutně bych nebyl schopen se ženy dotknout a komunikujeme jen o provozních věcech rodiny. Ale soudržnost rodiny je navždy rozbitá. Když jeden nechce ve vztahu setrvat, druhý se může třeba postavit na hlavu, a přece rozpadu nezabrání. partnerka nemala zaujem k zneme ,,k lepsiemu,, Chyba je vždy na obou stranách, míra zavinění je různá... snad jsem mohla být trpělivější nebo nevšímavější, ale kdo posoudí vrchol míry? Neměla jsem připustit manželství s nevěřícím člověkem. Mám za to, že jsem ze své strany pro nápravu a udržení manželství udělal svoje reálné maximum. Bývalá manželka více-méně všechny moje návrhy na společné změny, které by mohly naše manželství zlepšit/udržet odmítala. Když ode mě odcházela, tvrdila, že je to jen na přechodnou dobu s tím, že to dělá proto, aby naše manželství mohlo být v budoucnu obnoveno. Ačkoli jsme se o obnovu, na základě mých popudů, dvakrát pokoušeli, z její strany byl přístup značně formální a k obnově nesměřoval. Zpětně jsem přesvědčený, že jí v manželství nešlo o rodinný život v kompletní rodině, ale spíše o to, aby měla děti. Ani s odstupem času jsem nenašel za sebe nic, co bych nezkusil a měl dojem, že by mohlo rozpadu zabránit. Tím ale nechci říct, že by byla vina jen na straně bývalé manželky a z mojí strany bylo vše v pořádku. Spíš mám dojem, že naše představy o manželství jako celku byly neslučitelné. Chtěl jsem moc ale vysmáli se mě. Žena již žila před rozvodem jinde. Zkoušeli jsme to dávat dohromady s pomocí odborníka. Myslím, že to bylo na dobré cestě, ale objevil se ten pohřebák. Polský místní kněz neměl sebemenší snahu pomoci.
Bývalá manželka si našla přítele a nebyla schopná naslouchat žádným věcným argumentům. Já byl navíc v těžkém zdravotním relapsu (jsem v ID). Dostal jsem ultimátum - bud budu konat pokání a modlit se, abych nebyl v depresi otázka nakolik to nebylo jen nálepkování, nebo rozvod. O společný dialog a společnou psychoterapii nebyl zájem. Byl jsem označen jednoznačně za viníka, i když v té době (na rozdíl ode mě) měla už žena přítele. byla jsem iniciátor včasným rozpoznáním signálů K tomuto názoru jsem dospěl po zhruba roce a půl usilovného snažení něco napravit, během nichž jsem se ujistil, že manželství s člověkem, který jej pouze sabotuje, nemůže fungovat a pouze jedna strana nic nezmůže. Musel bych aspoň naoko přijmout ideologii sekty. Ovšem ke škodě nás obou. Před událostmi rozchodu jsem vnímal svou úlohu v plném odevzdání se ve prospěch manželství, dětí, manželky. Nepřicházel ale pocit, že je to správná cesta. Později jsem vše vnímal jako nesprávně pochopené a uchopené křesťanství - sebezničující "láska" nevede k šíření blaha a štěstí, strach ze sobeckosti, pokud bych projevoval své vnímání, dojmy a pocity. Změnami na duchovní úrovni jsem prošel za velmi krátkou dobu ke zcela jinému člověku - takového mě manželka neznala. Moje životní krize byla dosti hluboká a něco jsem udělat musel. Možná by mě od podání návrhu na rozvod zachránil razantní přístup přátel, bližních i manželky. rozvod som požiadala po 19 rokoch manželstva, po všemožných snahách o lepší život pre deti. Oželela som manželovu neveru, alkoholizmus, nedostatok financií, fyzické a psychické útoky na mna. Ale útoky na deti som mu nedovolila a tak som musela konať. Těžko odpovědět. Při rozvodu mají zpravidla vinu obě strany. Někdo větší, někdo menší. Ale asi nikdo nemůže říci "Já za ten rozvod vůbec nemohu, to všechno zpackal ten druhý". Bylo by to pokrytecké svalování viny na druhého člověka. Spíše bych řekl, že každý by si po rozvodu měl uvědomit svůj podíl viny - a činit z toho pokání. Rozpadu se zřejmě dalo předejít, ale neuměla jsem to. Manželka je manipulátor, manipulovala se mnou, se syny, s našim panem farářem i s okolím pokud bych dokázala snášet i nadále veškeré ponižování, psychické a fyzické násilí, asi by se rozvodu zabránilo Jakékoli jiné řešení by bylo daleko horší, nicméně to stále nevypovídá o to, že jde o věc hodně bolestnou. Těžko říct, co by se stalo, kdybych se choval a jednal jinak. Sjednal jsem schůzku v manželské poradně, ale manželka se nedostavila. věnováním více pozornosti manželce, tolerance a hlavně lásky. manželka chtěla žít jinak, užívat života........ Z mé strany vnímám chybu ve špatném rozhodnutí vstoupit do manželství se svojí první ženou, neschopnosti ji pak přijímat a milovat i s jejími odlišnostmi a rozdílným přístupem k víře, životu. Pokud ji nemilujete takovou jaká je a ona vás, pak už jste dávno rozvedení, i když třeba na to zatím nemáte papír. Zkoušela jsem odborníka na rodinné vztahy, ale bylo to jednostranné. Dalo, ale nemyslím si, že by to bylo pro mne a pro děti správné. Neměla jsem si ho brát. Možná by se daly problémy podchytit dříve, několik let zpětně.
Z dnešního pohledu se domnívám, že jako křesťan bych se snažil víc udržet manželství. Zda by se to podařilo, by byla pouhá spekulace.
6. Další rozhodnutí v životě po rozvodu?
N o v ý p a r t n e r p o d e lš ím N o v ý p a r t n e r 3 1 ,0 %
č a s e 2 5 ,9 %
O s t a t n í 8 ,6 %
R o z h o d n ě ž iv o t b e z p a r t n e r a 1 7 ,2 %
• •
N e v ím 1 9 ,8 %
57% chce nadále žít s partnerem Pouze 17% volí život bez partnera
Zatím rozhodně život bez partnerky Církev, do které patřím a patřit chci, mi jasně sděluje: "Zůstaň sama!" Zůstávám sama, ale nechci říkat NIKDY... Rozhodně by se mi vnitřně ulevilo, kdyby existovala nějaká možnost, jak zůstat v plnosti v církevním společenství i s případným novým partnerem. Vnímám už svět a život jinak, bez růžových brýlí. Uvědomuji si své zavinění a pracuji na sobě. Nového partnera chtěly hlavně děti cca dva roky po rozvodu. Teď ho máme, je to složité není to ono. Chce to hodně lásky, porozumění a neustále se ptát na Boží vůli. Druhý církevní sňatek byl povolen církevním soudem na základě Privilegia Paulina (první sňatek byl občanský). Výrazný podíl na rozvodu měla nová partnerka. Budoval jsem dům, ve kterém jsem zůstal úplně sám. Nebyl jsem schopen snášet samotu. Když mi napsala vdova se třemi dětmi v tíživé situaci, toužil jsem se dát k dispozici jinde. Po rozvodu následovaly hluboké problémy s výchovou dětí (psychiatrie, psychologové - neúspěšně, jejich problémy ve škole, drogy, jedno dítě SPU a zdravotní potíže, to třetí zatím naštěstí OK). Manželství mne naprosto vysílilo, do vztahu jsem investovala mnoho, nejsem schopna se snadno přeorientovat na jinou osobu, potřebuji si odpočinout. Manžel byl na začátku manželství hodný a morální člověk, pouze měl jisté zvláštnosti. Netoužím.... ale hlavně nemám odvahu jít do takového dobrodružství / rizika znovu.... S dětmi je tolik potíží, že jim nechci komplikovat život tím, že by se zde objevil nový člověk. Netuším, jak by ho přijaly. věřícímu novému partnerovi bych " kazila " profil, nevěřící partner by mě nemusel pochopit, co se "kostela" týká, takže, zatím jsem ráda, že jsem sama. V neposlední řadě beru ohled na své dítě.
Doufám v prozření manželky - v delším časovém horizontu. Mám zázemí ve své rodině, nyní již i v rodině církevní - snažila jsem se tehdy najít partnera a otce pro své dítě a dělala ještě další chyby při hledání -pak jsem našla či on si našel mne, muže, který je výborným člověkem, pro mne i mé dítě - to je již samostatné a bylo pokřtěno téměř v dospělosti - pak až já - partner je ovšem nepokřtěný, nemohu říci, že vyloženě nevěřící, to ne, ale nepraktikující, ovšem chápající víru mou - v této otázce jednáme s knězem v naší farnosti a máme velkou oporu v krocích, které bychom chtěli do budoucna podniknout. Přijal jsem úlohu být sám a starat se o děti. Když to bude Boží vůle, přivede mi do života novou partnerku. To se také po čase splnilo, žena se stejným osudem s dětmi. Jak šel čas a děti rostou, ukázalo se, že je nemožné s tolika dětmi založit společnou domácnost. Zůstali jsem přáteli. Samota se mi nelíbila, ale nemohla bych zrušit svůj slib před Bohem (bez ohledu na mínění církve). Původně jsem plánovala život s dětmi sama, ale do cesty mi přišel jiný partner. Nehledala jsem ho. Je to velmi krátká doba (11 měsíců od pravomocného rozsudku), takže neumím odpovědět jinak. Nejdříve to byl jiný partner, a ne jeden. Pak byl dlouholetý jeden vztah. A pak jsem spadla na dno. Pán Ježíš mne vyvedl z temnot, povolal si mne, a já mu řekla své " Ano". Pán Ježíš mi dal úžasný dar čistoty, a tak jsem se rozhodla zasvětit svůj život Pánu, bez partnera, a to na celý život. Radu doktorů teologie: "Najmi si garsonku, teskni a čekej na smrt!" považuji za nesmyslnou. Vše jsem zaměřil a podřídil dětem, abych jim zůstal na blízku. Nový vztah neplánovaně přišel 2 roky po rozvodu, do nové rodiny započítáváme i děti z prvního manželství. Je velmi těžké zvykat si na nového partnera, zvláště když cítíme vztah ke své původní lásce, k níž není návratu. Ráda bych měla partnera, se kterým ale pravděpodobně nemohu vytvořit manželství (účast na svátostech). Ráda bych měla někoho, koho mohu milovat ale bez partnerského intimního soužití, kdo by mi byl oporou. Zatím jsem sama, kdybych někoho takového potkala, byla bych velmi ráda. K sobě se asi těžko vrátíme. Příkop je hodně hluboký z obou stran. Bez cizí pomoci je to nemožný. Věřící lidé mě hodně zklamali. Otázku partnera jsem neřešil, nechal jsem tuto oblast otevřenou. Ze strany věřících nebyla z počátku s nadšením přijata střídavá péče, nicméně po roce si většina konzervativních katolíků zvykla na to, že i samotný mladý otec může chodit s dětmi do kostela. Neměl jsem v plánu další vztah. Chtěl jsem už navždy zůstat sám. Rozhodla jsem se pro život bez partnera, ale čím dál víc pociťuji samotu. Nejdříve jsem nikoho nechtěl, ale brzy jsem změnil názor. Nyní jsem rád za ženu, která mě neustále podporuje ve víře i v těžké situaci s mými dětmi. Určitě bych si chtěl najít další partnerku, ale nechávám tomu čas. Pokud to bude možné, budu výhledově usilovat o zneplatnění manželství, abych mohl mít nejen civilní obřad, ale i svatbu v kostele a měl jednodušší svátostný život. Přišlo by mi vhodné, kdyby se církevně-právní procedura zneplatnění manželství více zjednodušila, už takhle je to pro lidi hodně náročné.
Po rozvodu jsem se snažil o obnovení původního manželství a o život bez jiné partnerky. Život o samotě byl ale natolik tíživý, že jsem nedokázal zůstat sám. je to otázka svědomí, nemožnost přijímat svátost, bylo toho bolavého moc, nechtělo se mi i žít, nikdo vám neporadí............. Jedině tak se muže zahojit má bolavá duše. Mám zahájené řízení o zneplatnění manželství a doufám, že soud rozhodne v můj prospěch. Je pro mě důležité, abychom nebyli manželi i před Bohem. Zatím žiji sama, do nového vztahu se nehrnu, všechnu energii spotřebovává starost o dítě, o práci, o běžné fungování. Vztahu se do budoucna nebráním. Věřím v milosrdného Boha, který vidí do srdce člověka. Nevím, proč by nás takový Bůh odsuzoval k samotě po zbytek života. Příčí se to veškerému mému poznání a zkušenosti z mého duchovního života. Pokud bych zůstal sám, mohl jsem si možná sobecky užívat života a žít sám pro sebe. (pokud by mi církev neumožnila vstoupit do dalšího manželství). Takto se starám o svého syna, svou novou ženu, její dvě děti a naše další společné dítě. S našimi bývalými partnery se snažíme vycházet v dobrém a je to s Boží pomocí na dobré cestě. Říkáme, že s nimi stejně tvoříme pořád jednu velkou rodinu, ať chceme, nebo ne. A jsou to rodiče našich dětí a jednou společně s nimi snad chceme i v nebi být.. Požádala jsem o anulaci mého církevního sňatku, po třech letech čekání jsem se dočkala a mohu se tedy znovu vdát v kostele. Ale vzhledem k mému věku a nedostatku "vhodných " partnerů o tomto zatím vůbec neuvažuji. Rozvod nevím-asi k němu dojde, manželka by chtěla bydlet v bytě a vzít i děti, dcera (19) je neustále někde pryč, ale malý synáček je rád, že má oba rodiče doma, jak říkám, nehádáme se. Podruhé jsem se oženil v roce 1985. A manželkou máme 4 dospělé děti a stále krásné manželství. Na evangelikálním teologickém semináři v Praze jsem absolvoval kurz Manželské a předmanželské poradenství. Tím, že jsem si prošel hříchem a rozpadem prvního manželství, mohu dobře rozumět lidem, kteří jsou křesťany a mají v manželství problémy. Byla jsem otevřená možnosti nového vztahu. Přišel 7 let po rozpadu manželství (4 roky po rozvodu) Věřící partner je oporou i duchovní. Uznávám platnost závazku dokud nás smrt nerozdělí. Mám ještě dvě děti nezletilé.
7. Litujete v souvislosti s rozpadem manželství něčeho? Čeho? Určitě lituji toho, že jsme výrazně zkomplikovali život našim dětem, které navíc na celé záležitosti nenesou žádnou vinu. A to jak reálnými životními obtížemi z této situace vyplývajícími, tak špatným příkladem. Rozhodně lituji i toho, že jsme zkomplikovali život lidem kolem nás a i jim jsme špatným příkladem. To že jsme ho zkomplikovali sobě je nasnadě, ale je to důsledek našich chyb, rozhodnutí, postojů. V neposlední řadě jsem nešťastný z toho, že nemohu chodit ke svátostem. Což ale katolická církev nevidí jako důsledek rozchodu a porušení manželského slibu, ale jako důsledek toho, že žiji s novou partnerkou. Přístup kněze po osobní stránce - žádná podpora typu "nechceš si takhle náhodou popovídat"? 2) Přístup kněze směrem ke společenství - výzva k podpoře atd 3) Přístup společenství (rozpačitost) 4) To, že jsem to vzdal a na základě výše uvedených faktorů
společenství opustil a nikomu nic neřekl a nic nevysvětlil; tím jsem si zadělal na zahořklost. Jeden z výroků silně věřícího kamaráda - tak teď už ti zbývá jen se připravovat na věčnost. Možná mi chybí tak obrovská pokora, ale zkuste toto přijmout v 33 letech, když jste zdravý muž plný sil. Ale chápu svoji situaci, a jak dr.Klimeš říká - lidé po rozvodu mají tendenci k polovztahům, tak i já se pohybuji na hranici ''polovztahů'' Jedná se umění možného :( Lituji jen toho, že jsem byla rodiči přinucena se poprvé vdát. Lituji toho, že jsem před svatbou nechtěl vidět některé vlastnosti své bývalé manželky. Manželství bylo nezralé a zřejmě jsme se nikdy neměli vzít. Ale zamilovanost a pocit, že "to tak má být" udělalo svoje. Je mně líto, že náš vztah takhle skončil. Nikdy jsem nechtěla žít sama. Život o samotě je pohodlnější, ale je prázdný, lituji nemožnosti být v partnerství se ženou. Lituji nezvládnutí krizové situace a celkových nároků přinesených životem v rodině, zachovala jsem se nezrale. Lituji neblahého dopadu rozvodu na své děti, se kterými pak jejich otec, byť mu nikdo nebránil v kontaktu s nimi, přerušil na velmi dlouhý čas veškeré styky, což jejich vzájemný vztah vážně poškodilo. Považuji rozvod za své životní selhání. Velmi mi vadí, že vzhledem k rozvodu církevně uzavřeného sňatku nemohu již přistoupit ke svátostem a přes svou snahu o aktivní účast na církevním životě jsem v jistém smyslu z něho vyřazena. Že jsem porušil slib a myslel si, že se rozvodem všechno změní. Teď vidím, že řadu chyb mám v sobě já sám. Ale to bych bez rozvodu nepoznal. Trápilo mne to, že podvědomě či vědomě pořád srovnávám s předchozím vztahem. Svatby dětí. Lituji mnohého. Bolesti způsobené manželce, dětem, rodičům. Zklamání, které jsem způsobil lidem, kteří mě věřili. A vlastně lituji i sám sebe, protože dnes cítím, že zase jen znova opakuji svůj příběh. "Postižení dítěte" Nelituju. Své předcházející uzavřenosti a odmítání přijetí pravdy o sobě samém. To, že jsem odmítal přijmout fakt, že jsem gay, bylo důsledkem strachu pramenícího z postojů společnosti okolo mne (společenství ve farnosti, silně homofóbní prostředí ve škole a mezi vrstevníky, v rodině se o těchto věcech vůbec nemluvilo). Celého života a toho že jsem nemohl rozchodu zabránit. že jsem tomu nedokázal zabránit Velmi lituji, že jsem si prosadila církevní sňatek i přes velký odpor tehdejšího partnera - muslima. Zpětně jsem zjistila, že mu šlo především o zajištěný život v EU. Je mi skutočne ľúto, že manžel sa "rozviedol" aj s našimi deťmi - napriek mojej snahe nerobiť z rozvodu drámu, rozísť sa pokojne a minimalizovať negatívny dopad na deti. že jsem tomu nedokázala zabránit, nevyužila v dané chvíli všechny prostředky a pomoc mi nabídnuté Ano, lituji toho, že naše dítě nemělo tu opravdovou rodinu - matka, otec - na druhé straně s velkou úctou smekám před svými rodiči, kteří mému dítěti v dobrém slova smyslu a nenásilně nahrazovali tuto roli a dodnes jsou velkou oporou i oni, aniž by mou roli matky snižovali, to ne, právě naopak - a cesta, kterou se mé dítě - můj syn dal ještě dříve než já - cesta víry - nám velice pomohla a pomáhá. Lituji dětí, odmítají manželství. Sám jsem z rozvedené rodiny a nechtěl jsem dopustit, aby se to stalo mým dětem. Bohužel, se mně to nepodařilo.
že se to vůbec stalo - zřejmě chyba byla již před uzavřením manželství - brali jsme se po dvouleté známosti, relativně velký věkový rozdíl (deset let - mně 20, manželovi 30), také jsme na přání rodiny uzavírali manželství církevní, i když jsme o správnosti tohoto kroku nebyli zcela přesvědčeni a víra jednoho nestačila....nyní již bývalý manžel je nepokřtěný nekatolík toho, že bylo moc dlouhé ( 8 let) Ničeho. Vše mělo svůj smysl, i když si nedělám iluze, že všemu a beze zbytku rozumíme. Málo odpuštění ze strany bývalého partnera Můj syn náš rozchod velmi těžce nesl, i teď, po 13 letech, se s tím stále nedokázal vyrovnat, chybí mu úplná rodina, i když už je dávno dospělý. Velice lituji toho, že mé děti nemají stejné životní možnosti jako děti z úplných rodin. Otec se s nimi vůbec nestýká. Finančně je podporuje jen v míře, kterou určil soud. Lituji, že jsem se nerozvedla dříve a nechala zajít věci příliš daleko. Neprospělo to ani mně ani dětem. Všech dětí, že nemají úplnou rodinu. Je mi líto toho, že dětem se rodina rozpadla. Toho, co jsem zanedbal v lásce. Že jsem včas nepodnikl kroky proti rozpadu. Ale já je tak úplně nerozpoznal. Také hodně lituji, že bych neměl chodit k eucharistii, ale stejně chodím, nedá se bez toho žít! Ne Nelituji, nevyčítám si věci, které nejde vrátit. Jen už vím, co bylo špatně hned na začátku našeho vztahu, nemohu toho litovat, to by mě velmi stresovalo, jsem s tím vyrovnaná, ale zkušenost životní to je velká. Těžko ji ale mohu předat např. mladší generaci. Lituji jen toho, že se to stalo, člověka to poznamená a to obě strany, měli jsme být chytřejší a ne křesťansky slepí. Dopad na děti, vzájemné obviňování před dětmi. Lituji, že jsem nemohla zažít církev jako milující a milosrdnou matku, která své děti přijímá a miluje, i když vždycky nedělají, co by měly a co je správné, že jediná cesta, kterou církev nabízí, aby bylo "vše v pořádku" a mohla jsem přistupovat ke svátostem je celoživotní osamělost v nedobrovolném celibátu. Sama na výchovu dětí, sama na život, na nemoc, na bolest. Všechno, co můžeme je "obětovat svá utrpení a spojovat s křížem našeho Pána." Dost krutý program na celý život. Ještě dnes mi zní v hlavě slova mladého kněze, který mi napsal, ať se laskavě nelituju, že si za to stejně určitě můžu sama. Lituji dětí, že všechno prožívaly a prožívají těžce. Ponesou si to všechno do života. Lituji, že se to stalo, ale nelituji tu zkušenost, kterou mi to přineslo. Můj syn je malý, 4 roky, nebude mít úplnou rodinu. Že jsem selhala, před Bohem. Jak jsem psal...poznamenal mého syna z prvního manželství. Do jisté míry lituji toho, že jsem do něj vůbec vstoupil. Nebyl jsem tehdy tak silně věřící, neptal jsem se Boha, zda mou svatbu s dotyčnou chce, zda si opravdu mám vzít nevěřící dívku... A ten rozpad mě bude trochu bolet vždycky... Lituji - rozpad manželství byl pro mne veliká rána a osobní selhání. Od mládí jsem žila v představě, že se vždy dá něco dělat, aby se vztah udržel a rozvíjel. Lituji rozpadu manželství. Dnes bych možná některé konkrétní věci, týkající se samotného
rozvodu, udělala jinak, ale tehdy na to nebyla síla (nedokázala jsem to jinak já ani manžel). Dopad na děti. Duševní zranění. Lituji rozpadu. Měli jsme se více snažit manželství udržet. Ne nelituji. Žila jsem opravdu dříve velmi špatným životem. A nyní již jako " věřící""konvertitka", chci být věrná Pánu. Mam pocit, že jsem zlihala. Lutujem svoje deti ze to museli zažít a lutujem, že sa v ramci toho udialo tolko zla, ZLO je podla mna hriech a aj preto som sa rozviedol aby som ho netvoril,nerozsiroval,nebol jeho sucastou... Ne, bylo to jediné řešení pro oba partnery. Méně se vidím se svými syny - nemohu chodit ke svátostem - mám pocit, že nás církev bere jako "křesťany druhé kategorie", protože i zloději, vrazi, manipulátoři, lháři atd. mohou chodit ke svátostem, já však ne, protože jsem se civilně znovu oženil. Názor církve však respektuji a budu respektovat. Mrzí mě, že jsem si prvních náznaků rozpadu nevšimla a nevyhledala pomoc včas. Trápí mě, že rozpadem našeho manželství byla zasažena celá rodina.. Rozvod je špatný. Ale to, co se stalo, nelze vrátit. Pán Ježíš však odpouští naše hříchy a dává možnost nového počátku. Jak v duchovním životě, tak i v manželství. Děti ztratily tátu, který se přestal o ně zajímat. Že som sa nerozviedla skôr. Mohli sme žiť s deťmi omnoho lepšie a hlavne kľudnejšie. Nepodařilo se udržet konstruktivní spolupráci s matkou dětí, především ve věci srovnatelné míry péče o děti a jejich svobody při střídavé péči od rozvodu do jejich zletilosti. Osobně: Ačkoliv jsem více než 12 let po rozvodu a novém sňatku přijal křest "na odpuštění hříchů", tento "hřích z doby mého pohanství(!)" mi dle církevního práva odpuštěn nebyl a nikdy nebude. Nejsem si jist, že takto to Ježíš myslel. Lituji jen toho, že jsem od manžela neodešla dřív. Ušetřila bych sobě i dětem spoustu bolestivých traumat. Lituji impulsivního jednání. Měl jsem hrát o čas a nehrnout se do nového vztahu tak rychle. Měl jsem před rozvodem brát vážně varovných signálů - více se věnovat ženě a včas léčit přepracovanost a posléze depresi. Neměl jsem tak arogantně a prudce odmítnout nabídku k pokání a modlitbě - byť mě to v té chvíli přišlo nedůstojné a jako vydírání. Rozvod vidím jako největší zlo, které mohlo naší rodinu potkat, jako popření veškerých hodnot, které jsme svým dětem vštěpovali. Ano, cítila jsem se pro zbytek života vyčleněna i ze společnosti církve. Ač jsme oba současní partneři věřící a praktikující katolíci, kteří vychovali i za totality děti ve víře, nemohli jsme být přítomni zpovědi, svátosti smíření, obnově manželského slibu a dalším svátostem. Vždy jsem se při těchto okamžicích cítila vyděděncem. Pocitovala jsem velikou lítost. Bůh to tak určitě nechce. Bůh je láska, nikoliv odmítání. Ublížení dítěti. Znectění Církve. Znectění lidí kolem. Chaos. Klam. Lituji rozpadu manželství kvůli dětem. Lituji, rozvod je věc špatná nepatří do Božího plánu je to hřích z kterého činím pokání. Nedalo se ale nic jiného dělat, byla jsem v tom sama ze třemi dětmi. Všechno jde hůř a je složitější, máme se dobře a Bůh se o nás královsky stará. Jsme přeci jeho děti. Ale děti vyrůstají bez otce a já nemám partnera, chybí ve výchově, v životě, všude. Takhle jsem to nikdy nechtěla. Ale žijeme život, ten je někdy těžký a děláme spoustu chyb. Každý potřebuje odpuštění a to nám dává Ježíš, vždy když ho chceme přijmout. Církev neodpouští! Bůh ANO!
Byl jsem využit k zplození dcerky kterou velmi miluji, žena stála o dvě věci:1/dítě 2/ peníze Ano, že jsem neměla otevřené oči dřív, než jsem se vdala a nedala na intuici. Asi nejvíce, ze děti nemohly žít společně a nemohl jsem se podílet na výchově dcery a být společně.............. Věřím, že vše je Božím řízením. Byla to Boží vůle, že jsme se tehdy potkali, vzali, i když se k sobě nehodili, žili nepříliš šťastné manželství, ale máme 2 krásné a šikovné děti. Bůh rozhodne, zda dětem dá víru (dceři ji vrátí), není to moje starost, jenom se za to modlím. Před rokem jsem vůbec netušil, co se stane- znovu mi to ukázalo absolutní pomíjivost tohoto života. Utrpení vedlo k očištění- hodně jsem se zbavil věcí a krámů, které jsou zbytečné- zážitky, požitky z jídla, dovolené a najednou zakouším (ne pořád) velkou svobodu. Vím že hříchem (především tělesným s cizími ženami) bych o toto přišel. Nechci, aby to vyznělo jako fráze, ale v nejtěžších chvílích to byl jenom Bůh, kdo mi pomohl a k němuž jsem se mohl obracet. Vím, že v nejtěžších chvílích je člověk zcela sám, a žádná lidská bytost ho nemůže plně pochopit a utěšit ho, má jenom Boha. I hodnota rodiny je jen relativní, někdy mně připadá, že se v prostředí věřících až přeceňuje a mluví se o ní v rádoby zbožných frázích. Mohou nastat situace, kdy vztah je opravdu neudržitelný, je utrpením, je jako rakovinou, která prorůstá do všech oblastí života manželů a kazí všechny oblasti jejich života, kdy si manželé navzájem vysávají energii- tak to bylo i u nás. Uvědomuji si, že jsem prohrál, partnerka pro mně je již jakoby mrtvá a já pro ni. Vím ale, že všechny tato prohra zde na světě čeká- ty pozemsky šťastné až třeba v pokročilém stáří, kdy jim zemře partner. Takže ničeho nelituji, modlím se mnohem více a vroucněji než dřív, žiji přítomností, snažím se konat dobro-zvláště v mé náročné práci, věnovat se synáčkovi, číst si Následování Krista, Shakespearovy sonety, Návod na dobrý život od Alfonse M.Ligueriho pořád dokola, na domě pracuji jako dřív, ráno mě Bůh vzbudí často brzotřeba v 5, pak se hodinu modlím a čtu si. Jen se modlím, abych vytrval ve službě Bohu až do konce. Je pravda, že toužím po lidské lásce- držet ženu za ruku, povídat si s ní, modlit se společně- ale to asi každý, a Bůh to tak nechtěl, a kdo jsem já, abych se mu protivil? Unáhlený výběr partnera pro manželství, vdávala jsem se ve 20 letech. Rozvod hluboce zasáhne do rodiny, do vnímání sebe sama, pocit selhání. Vím, že Bůh jako milující Otec chce pro nás jen to nejlepší. Vše co se mi v životě přihodilo, beru jako to nejlepší, co mě mohlo potkat, co mě, nebo nás poučí do budoucna. S odstupem času se to vždy potvrdilo. Jen dětem jsem nedokázal vždy dát láskyplnou náruč, kterou nejspíš potřebovaly. Toho, že to musely zažít moje děti. Lituji svých chyb, prohřešků a nevědomosti, která přispěla k rozpadu. Lituji ztráty rodinných vazeb i vazeb se svou bývalou ženou, ke které necítím nic zlého. Lituji omezení některých přátelství a doufám v jejich obnovení až vše přebolí. Lituji bolesti své bývalé ženy, která se sice na rozchodu podílela nejméně z poloviny, ale stejně jako já i trpěla. Lituji bolesti svých dětí z rozkolu rodičů. Je toho hodně... Je mi líto, že nemám žádné možnosti se setkávat s rodinou bývalého. Moc jsem si s nimi rozuměla, jak s jeho rodiči a prarodiči, tak bratrem s manželkou. Lituji toho, že všechny "instituty", které mají pomáhat, v našem případě ztěžovaly situaci. Pravidlo "manželé žijí spolu" mělo za následek neodstěhování manžela a vytvoření dlouhodobého napětí pro děti. Délka rozvodového řízení - několik soudních jednání, dvě řízení, dvě instance! Manželství jako vězení..... Když je to Váš manžel a rozhodne se Vás nerespektovat, tak s tím za dobu trvání manželství nemáte co udělat. Z toho důvodu chápu ženy, které se nechtějí vdávat, protože místo aby jim to dávalo
jisté zázemí potřebné pro výchovu dětí, je ohrožuje.... chápe-li je manžel jako dobrý "statek" (vzdělaná, zaměstnaná, šikovná, s bytem - skoro by se dalo říci úrok nesoucí, péči na stáří zajišťující....) Lituji, že se nám nepodařilo na rozvodu a dalším životě dohodnout v lásce a v klidu. V důsledku špatné interpretace církevního učení o manželství můj manžel dospěl k závěru, že manželství je nerozlučitelné, že si může dělat, co chce, že nemusí o vztah pečovat, že mne nemusí respektovat. O rozvodu bylo rozhodnuto až u soudu druhé instance. S rozvodem nepočítal. Nebyl připraven na tuto variantu. Nechtěl se rozvádět. Lituji, že to soudní řízení trvalo tak dlouho, že do účinnosti rozhodnutí o rozvodu nebylo možno manžela "dostat" z bytu, který byl můj. Měl možnost negativně působit na děti. A já jsem s tím nemohla nic dělat. Je to ovšem i o zralosti lidí.... Nepochopila jsem, jak vážná je situace a nevěděla jsem, že bych měla možnost odejít do azylového domu, alespoň na nějakou dobu. Nenapadlo by mne, že mají děti možnost jít se mnou... Nevěřila jsem své právničce, která mi radila z toho bytu s dětmi odejít. Neměla jsem nadhled a nebyla jsem schopna objektivně posoudit situaci. Přes tu hrůzu, kterou jsme prožili, si manžel zachoval jistou schopnost mi pomoci s něčím, co ho neobtěžuje (například stěhováním nábytku před malováním, když jsem na to nesehnala nikoho jiného a malíři nebyli ochotni stěhovat a děti byly ještě příliš malé). Manželův stav (problémy způsobené poruchou autistického spektra - Aspergerův syndrom) se po rozvodu ještě výrazně zhoršil. Nedovedu si představit, že bychom spolu nyní žili v jedné domácnosti. Něco neskončilo. Nevím, co to je, ale něco neskončilo.... Ještě se něco neuzavřelo. Ještě jsem se neosvobodila. Snad to souvisí s tím, že vychovávám ty děti a nesu všechnu tíži s tím spojenou sama. Chybí mužská autorita při výchově dětí. Chybí mužská ruka, co se týče údržby a oprav v domácnosti. (Ale tak tomu bylo i za trvání manželství, jen si to nyní více uvědomuji.) Ano, porušení slibu a následné odloučení od svátostí. Teď už ke svátostem chodím, uvažuji o církevním soudu, ale stejně se nezbavím pocitu zrady, takže církevní soud je asi zbytečný. Lituji, že už nemám možnost platného uzavření svazku před církví. Lituji našeho syna, který v tom je nevinně a že musel zažívat chvíle hádek a neúcty jeho rodičů.. Prima, objektivně jste zhodnotili cosi, ale dost tomuto průzkumu uniká, že rozpad vztahu je vždy tragédie a bolest, že většinou nemá vítězů - oba jsou viníky a oba jsou poraženými. Litovat lze lecčeho, ale situace je dána a je potřeba se s ní vyrovnat (jak, na to se váš průzkum neptá) a jít dál (ani to, mimo otázku, zda hodlám zůstat sama, průzkum neřeší, nepostihuje ekonomický, sociální a konec konců ani jiný dopad toho, co se stalo). Že jsem bývalé manželce věřil.
8. Jak se se situací vyrovnaly vaše děti? Dítě bylo velmi malé, otce si ani nepamatuje, otec o něj vůbec nejeví zájem a je v cizině. Byli moc malé 6, 4, ani ne rok, zasáhlo je to hodně, nikdy to nepochopí. Žijou život jaký je, těžký a bez otce :-( Nebylo to pro ně lehké se vyrovnat s danou situací, zvláště proto, že si výživné musely vymáhat soudně, příp. exekučně. Bylo to pro ně těžké, ale mluví se mnou a setkávají se se mnou i nadále.
Domnívám se, že daleko lépe, než jak snášely poslední dobu našeho soužití s bývalým manželem. Těžko, z mé strany jsou vedeny k víře, ale bývalá manželka je nevěřící. Mají v tom zmatek. Nyní to už nechávám na nich, ale z druhé strany jsou v neustálém tlaku. Jsem jim prezentován jako agresor a psychicky narušená osoba. Navenek to přijali, ale jak to mají "uvnitř" to nikdo neví. Je to bolestné. Děti (v době rozvodu 3 a 5 let) to vše zvládají nad očekávání dobře. Těžce Dcera v době našeho rozvodu studovala VŠ, Kvůli rozvodu se odstěhovala ke kamarádce a teprve rok po rozvodu se vrátila ke mně. Až po letech mi vyprávěla, jak to tenkrát bylo pro ni těžké.. Je to vždy cesta na delší čas. Dětem určitě rozchod rodičů zraní srdce. Naši synové byli už velcí studenti, dlouholetou nefunkčnost manželství vnímali, hodně mi v té době pomohli. Byli trpěliví, zvládli jsme dlouhý čas bez auta, části zařízení bytu, techniky... Dnes si budují vlastní partnerské vztahy. Pevně doufám, že u nich nedošlo k ztrátě důvěry v manželství. Špatně, vím že následky si ponesou po celý život ale nemusí je svazovat a ubližovat. Myslím, že se děti s tím vyrovnaly dost dobře, vše s Boží pomocí, syn je kněz a dcera má čtyři děti.............. Dobře, vztahy nebyly provázeny nenávisti z obou stran, rozumné domluvy byly vždy možné. Nevyrovnaly. Zejména starší dítě miluje otce, který si ji ale nechce vzít do výchovy. Takže dítě zůstává se mnou a "nenávidí mne za to, že jsem milovaného tatínka opustila", i když to Bůh a Církev nedovoluje. A ještě při tom chodím dál do kostela. Nevyrovnaly. Mělo to negativní dopad na jejich vztah k Církvi. I když žijí se mnou (manžel dokázal jedno dítě postavit proti mně - a to až na úroveň nenávisti a msty) nepodařilo se mi napravit některé špatné zvyklosti, protože není jednotné výchovné působení a protože mi nezbylo dost sil. Otec alimenty na tři děti platí pravidelně, avšak ve výši, která nezohledňuje reálné náklady. Raději "pořád pracuji" (a o zvýšení nežádám), než abych riskovala zhoršení vztahů v důsledku dalšího soudního řízení. Chodí sice za ním na návštěvy (bydlí velmi blízko nás, dojdou si pěšky), ale otec se v podstatě na jejich výchově NEPODÍLÍ, tráví s ním minimum času, a vůbec ne hodnotně. Nepomáhá ani se školou. Nechodí na třídní schůzky. Nechodí k lékařům. Nechodil za sociální pracovnicí. Jediné, co se mým mladším, do kostela chodícím dětem "stalo dobrého", bylo neodvolání / nepřesunutí našeho pana faráře do jiné farnosti v době, kdy si na něj zvykly. V tom rozvodovém období by to pro ně byla další rána. Starší do kostela nechodí, ale do určité míry bylo pro ni pozitivní klima církevní školy / církevních škol. Děti přijaly situaci s ulehčením. Mrzí je však, stejně jako mě, že jejich otec nevyvíjí větší iniciativu ve vzájemném vztahu. Jsou dospělé, tolerují mě. Myslím, že rozpad manželství, rozvod, mé následné hledání partnera a otce pro dítě, další chyby a vše ostatní z toho vyplývající, nervozita, stres, má povaha apod. - se jistě negativně projevily v duši malého dítěte a mohly mít vliv na nějaké situace v jeho dalším životě - přesto věřím, že mou lásku vždy cítil a cítí, povídali jsme si o lecčems a probírali to pak i v jeho dospělosti a děkuji Bohu právě i za svého syna - je z něj úžasný muž, již ženatý manžel a věřím, že bude jednou i skvělým otcem.
Půl roku po opuštění "jely" setrvačností, pak se postupně sesypaly. Zhoršení ve škole, vztahů s okolím. Využili jsme možnosti rodinné terapie a tři nejmladší děti navštěvovaly i dětského psychologa. Teď už je to dobré, ale následky si ponesou celým svým životem. Děti to nepochybně velmi postihlo, ale v rámci možností se s tím snad vyrovnaly Jsou dospělé - 27+28 let, starší syn svědčil u soudu proti mně. Kvůli častým a pravidelným návštěvám se vídáme pravidelně, a od rozvodu se situace - už pro dostatečnou vzdálenost mezi námi - mezi mnou a exmanželkou zcela uklidnila. Děti jsou zvyklé na nový režim, a myslím, že jsou pro ně lepší střídající se rodiče, než přítomní, ale bojující. Navenek celkem dobře, ale je vidět větší úzkost a nervozita dítěte, zhoršení psychické kondice... Ale snad to postupně mizí. Nemohu mluvit za ně. Mám však zato, že moje děti -jedno z prvního manželství a tři děti z druhého manželství, i když jsou už dnes dospělé, pořád se mnou nesou trauma. Pořád se na nás ukazuje a do kostela nemáme nárok,, Víru však máme a tu nám nikdo nevezme. Pro děti to bylo jistě velmi obtížné, ale na druhou stranu život v rodině s oběma rodiči, kde panuje trvalé napětí, neshody a hádky by pro ně jistě také nebyl snadný. Zdá se, že situaci berou tak jak je. Delší dobu po rozchodu se ale u nich, zejména u dvou mladších, projevovala výrazná touha po společném životě s oběma rodiči. Dnes se toto už navenek neprojevuje. Díky rozšířenému styku se mnou (standardně 2x 5 dní v měsíci) se daří udržet dobré vztahy jak s matkou, tak se mnou. Vztahy s mojí novou partnerkou nejsou a ani nemohou být mateřské, ale označil bych je za velmi dobré a to oboustranně. Nutno ale dodat, že ze začátku to tak idylické nebylo. Můj nový partnerský život jim umožňuje vidět i normálně fungující partnerské vztahy, což vidím jako jednu z mála výhod pro ně. V každém případě jsme jim jejich životy nezjednodušili. Obávám se, že přes zdánlivě statečně zvládnutou porozvodovou situaci na nich rozvod zanechal neodstranitelné stopy, každá z obou dcer se s ním vyrovnala po svém, ale není to nic, co by člověk svým dětem s lehkým srdcem způsobil. Zřejmě nám odpustily, ale je to pro ně určitě těžké, protože po rozvodu prakticky přišly o otce. S ex-manželkou máme velmi korektní a dobré vztahy, nemáme problém se spolu bavit. Jsem přesvědčený, že na naše děti (nyní 6 a 5 let, v době rozvodu 3 a 2) měl rozvod určitě negativní vliv, který jsme se ale z obou stran snažili co nejvíce eliminovat. Ale v posledních týdnech mi děti dávají najevo, že jsou raději se mnou, protože cítí, že je mám nejraději. Maminka prý má svého nového partnera raději než je a dává jim prý najevo. V podstatě ne. Po dlouhé době (25 letech) mi syn přiznal, že sám sebe jako dítě vinil z rozchodu rodičů - úplně zbytečně! - ale někdy se stává, že vinu za příliš velkou hrůzu bere člověk na sebe sám aniž by k tomu byl sebemenší důvod. Nic moc. Protože k rozvodu došlo velmi brzo po narození syna, byl dostatečný čas postupně jej seznámit s realitou a pomoci mu přijmout fakt, že otec je gay. Dnes je syn dospívající a tuto věc bere zcela normálně, nestydí se za to a dokáže o tom mluvit. Boli radi, že som začala konať, lebo chceli odísť z domu. Ty starší nevyrovnali a asi ani hned tak nevyrovnají. Byly svědky bití a obávám se, že svého otce nenávidí. Relativně dobře, nechtěly, abychom byli spolu, protože byla v rodině velmi špatná atmosféra.
Děti v našem manželství nebyly a děti partnera se narodily do nově uzavřeného svazku. Blbě, lítají mezi dvěma místy. Asi by nejvíc toužili jen po jednom. Snad vcelku dobře, ale vím, že to jistě pro ně muselo být velmi těžké. Rozvedené manželství bylo bezdětné. Nebylo to pro ně lehké, děti vždycky trpí rozvodem, a to i tehdy, když je vše poměrně bezproblémové, či spíše, když se je snažíme uchránit problémů a hádek. Ještě se nevyrovnaly. Velké se mnou nemluví a mám jen ty malé a ty mě mají rády. Špatně. Řekl bych, že se s tím vyrovnávají stále, ale je pro ně moc důležité, aby nezažívali nějaké snižování jejich druhého rodiče. Pokud jsou bývalí partneři mezi sebou v klidu, pak i oni jsou v klidu. A pak, Bůh umí proměňovat naše zranění v posvátná zranění, která už nebolí, ale stávají se cestou a posilou pro nás i pro ostatní..jen to není hned. Ty starší děti (4. a 6. třída) nastupují do puberty, a srovnávají s tím o něco bouřlivěji než ty děti menší (1. třída a MŠ), ale rozumově s tím souhlasí - táta nemůže žít se dvěma rodinama najednou. Ale líto jim to je. Já se také snažím, aby se se svým tátou vídaly často, a aby jejich vzájemné vztahy taky měly prostor růst. Nového partnera děti přijaly velmi dobře, mají ho rády. Byly rády, nemusely být už svědky nekonečných hádek. Syn navzdory tomu, že je starší, tím vše víc vnímal a s námi prožíval, než dcera, se s tím vyrovnal lépe a otce i navštěvuje. Dcera otce nenavštěvuje, hodně ji to zasáhlo a těžko se alkoholismem otce a zážitky s tím spojenými vyrovnávala. Bude ji to určitě provázet po celý život. dcera mě podporovala, bála se o mě a proto byla šťastná, když jsem odešla, můj syn nesl rozchod těžce. I pro děti to bylo vysvobození, probíhaly veliké hádky, fyzické týrání, alkohol apod. Po rozvodu a odchodu jsme všichni prožívali lepší dobu. Úžasně, teď jsme už ve vztahu, který vzájemně obohacuje. Dle jejich slov dobře, ale nevěřím jim, samy ještě nepoznaly, jak mnoho jsme jim ublížili. Špatně - viz výše bod 7. Citové problémy, ztráta jistoty. Převážná většina (4 ze 6 dětí) už byly ve chvíli odejití manželky dospělé a názor měly utvořený, souhlasný s odmítáním způsobů, jakým manželka na ně i na mě pohlížela, a jak se k nám chovala. Druhá nejmladší dcera měla zkrat - kradla v obchodním domě. Nejmladší dcera se pokusila spáchat sebevraždu, aby nemusela k manželce docházet a navštěvovat ji a vyhovět tak nárokům "střídavé péče". Prošla ústavní léčbou a její stav je nyní stabilizovaný. Syn na rozvod nereagoval negativně. Měli jsme jej až do dospělosti ve střídavé péči, vídáme se několikrát týdně. Novou ženu přijal skvěle, rozumí si s ní. Vliv na něj mělo především lhaní a podvádění mé ženy, kterého byl celé roky přítomen (věděl o milenci mé ženy 6 let a žena ho učila mi lhát do očí) a následné dva rozdílné způsoby výchovy. Naučil se mezi námi balancovat, ode všech se citově odtáhl a bral si z každé rodiny jen to, co se mu hodilo a líbilo. Nenaučil se zodpovědnosti a má problém se vztahy. Snad dobře, s otcem se vídá pravidelně, zatím nic negativního nepozoruji. Neměli jsme děti Myslím, že v rámci možností a situacie-dobře.
Těžko. Neznají důvody. Ty jsou takové, že se o nich nedá hovořit s malými dětmi. Zpočátku oceňovaly větší péči ze strany mě+"macechy" (společné stolování, péče v nemoci, výlety, podpora ve skautu...), v pozdějším věku jim více vyhovovala větší svoboda (až nezájem) ze strany matky. Z manželství nevzešly žádné děti. Celkem dobře, jen nejmladší dcera /16/, trochu hůře. Myslím, že se s tím zatím dcera nevyrovnala. Mladší syn byl ještě miminko a starší mě prosil, abychom od táty odešli, protože nám ubližoval. Takže byl moc rád, že jsem se odhodlala. "sportovně," vždy se za mnou těší To je ta největší bolest, že 2 děti jsou v takovéto rodině, cítí to, ovlivní je to na celý život, ovlivní to jejich rodinné vztahy. Z lidského hlediska je toto pro mě nejbolestnější, člověk by chtěl, aby vyrůstaly v pěkné milující se rodině. Z lidského hlediska je to neřešitelné, a i zde nemá cenu lamentovat a hledat křečovitá nebo pokrytecká řešení, ale vše svěřovat Bohu. Myslím, že je to do budoucna stejně poznamená. Kéž bych se mýlil. Těžce a složitě. Špatně, otec mě pomlouvá a oni mu zatím věří a přitom žijí se mnou a já se o ně starám. Děti jsem měl v období rozvodu již dospělé (18-25 let). Dvě z nich se s tím během cca 2let vyrovnaly celkem dobře, další 2 ani po 4letech ne. Chybí zde otázka, jak se s rozvodem vyrovnala manželka, kterou jsem zradil: nikdy mi neodpustí. Nikdy si neodpustí, zůstane sama a bude ničit život sobě i okolí. Zatím se vyrovnávají dobře, vidí, že je miluje tatínek i já. Po dvou letech se situací nejsou vyrovnané a nesou jí čím dál hůř. Nového partnera mé ženy nepřijaly vůbec. Katastrofální dopad měl rozvod na víru našich dětí (10, 13 .15 let). Některé se tomu tématu vyhýbají, jiné se staví proti druhému rodiči. Děti braly náš rozvod jako rozumné ukončení mnoha konfliktů a neshod, naopak se vztahy i komunikace mezi jednotlivými členy rodiny zlepšily. Celkem dobře, v péči o syna se s bývalým mužem nyní shodneme, žádné tahanice neprobíhaly, ze začátku spíš o syna po rozvodu nejevil zájem. Synovi je ale líto, že se mu otec víc nevěnoval. Jsou už dospělí. Starší se právě ženil a narodilo se vnouče, toto ho zřejmě ochránilo od horšího. Mladší mě téměř zachránil, nikdy nic nevyčítal, ale trpěl hodně, přesto se s tím vyrovnal jako muž. Žádné děti jsme spolu neměli. Žili sme ďalej svoje životy a dúfam, že deti boli šťastné. Ale nezáujem otca ich zraňoval. Našiel si k nim cestu až po rokoch, tesne pred svojou smrťou, keď ho mladá partnerka pre jeho chorobu opustila. Procházely těžšími zkouškami, bývaly nucené přelaďovat mezi dvěma zcela odlišnými světy. Ale zůstali jsme nablízku, dnes jsou děti z prvního manželství na hranici dospělosti. Všechny své zkušenosti z událostí kolem rozchodu a všech souvisejících věcí sdílíme a máme je mnohokrát probrané, s postupujícím věkem se mění jejich pohled a odkrývají nové a nové roviny, často vedou k jinému pochopení situace. Vnímám vše jako obohacující. Děti už byly dospělé a rozumově rozvod velmi uvítaly. Citově nevím, do jaké míry jim to ublížilo.
Myslím, že dobře. Synovi bylo v době rozvodu 3 roky. Dnes je mu 37 let, je ženatý, má dvě děti a fajn manželku. Jsou členy Křesťanského společenství Praha - jih.
