Tam je zlý bám
…ale… Ale? Jana Ungerová
Jiřina Adamcová (*1927) Vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze. Pracuje v oboru grafiky, ilustrace, malby a monumentální tvorby. Vytvořila přes 30 děl k architektuře. Nejvíce se věnovala mozaice. K nejznámějším patří kamenná mozaika ve vestibulu metra na stanici Želivského v Praze. Svou grafiku a malbu vystavovala na čtyřiceti samostatných výstavách. Účastnila se řady výstav skupinových a mezinárodních. V roce 1996 byla poctěna cenou Masarykovy akademie umění za uměleckou činnost. Od osmdesátých let je výhradním tématem její práce Bible, Starý a Nový zákon. V grafice a malbě vznikly cykly Žalmy, Zázraky, Varhany, Pocta katedrále, Zjevení sv. Jana, Píseň písní, Legendy sv. Františka z Assisi.
Jana Ungerová
pochází z Brna. Vystudovala obor Molekulární biologie a genetika, dva roky pracovala v základním výzkumu. Od roku 1998 se naplno věnuje misijní službě nejen v ČR. Vede semináře tvořivosti, rozvoje osobnosti, tvůrčího myšlení, pracuje s mládeží i dospělými. Tvoří a hraje pantomimu, kromě menších scének se během tříletého pobytu v komunitě ICPE podílela na scénické koláži Living forever, v ČR na představení Tehdy odpoledne pršelo. Maluje čímkoli na cokoli a vytváří koláže, měla zatím tři samostatné výstavy. Píše čím dál kratší texty. V roce 2009 vydala knížku Malá malá. Má ráda scrabble, kozí sýry a jazyky – český, cizí i uzený.
Jana Ungerová (*1971)
…ale… Ale?
Tam je zlý bám
Tam je zlý bám Jana Ungerová
© Jana Ungerová, 2010 Illustrations © Jiřina Adamcová, 2010 Photography © Lenka Fojtíková, 2010 Typography © Václav Mekyska, 2010 ISBN 978-80-86953-59-5
„Je to skutečně krásná žena,“ řekl polohlasem starý rybář. „Ale když…,“ ozval se ten mladší. Větu nedokončil, protože se za bílou skálou objevil králův průvod. Rybáři na sebe mrkli a znovu se zahleděli do vody. Čekali, až panstvo dorazí těsně k nim. Ten mladý vyskočil, protože se přece jen neuměl tak ovládat. Pak se důstojně zvedl i stařec. Chvíli stáli mlčky. Král promluvil první. „Kdo je to zlý bám, starče?“ Rybář si s povzdechem prohrábl vousy. „Chceš to určitě vědět, pane?“ Kterýsi hodnostář položil před něho truhličku ze zlata plnou dukátů. Starý muž se trpce usmál, otočil se a opět usedl na břeh ke svým sítím. Král i se vším panstvem přešlapoval na místě ještě drahnou chvíli a musel se hodně ovládat, aby neřekl něco, co se příčilo jeho královské vznešenosti. Pak se obrátil k moři zády, vykročil zpět a s ním i celý průvod, onen hodnostář se vzácnou truhlicí v ruce. Když zmizeli za bílou skálou, pustil se ten mladý do starého. „Jak to, že jsi, strýčku…,“ začal překotně. „Pochopíš.“ Víc starý rybář neřekl. Možná přemýšlel o té krásné ženě, snad jeho myšlenky zůstaly ve vlnách u jeho ryb. Určitě však nemyslel na krále ani na zlého báma.
7
Král seděl mlčky a zachmuřené čelo skrývalo černé myšlenky. Nemohl si dovolit složit hlavu do dlaní a rozplakat se. Král musí být vždy vznešený, silný a rozhodný. Králové nepláčou. Od toho jsou to králové. Ale zachmuření být králové můžou. A taky často bývají. Seděl a očima sledoval mouchu na bílém ubruse. Zadníma nohama si třela křídla, sosákem ohmatávala tenká vlákna a znova si třela křídla. Král byl unaven těmi nekonečnými pletichami, zchytralostmi a kličkami, které mu jeho kralování denně přinášelo. Byl jimi příliš unaven, než aby na ně myslel. Největší starost mu dělala Vedora. Byla úplně jiná než její dva bratři. Především byla starší a před očima se měnila v ženu. Ale jistě se na ní podepsalo i tvrdé dětství. Byli na útěku, ještě než se narodila, a vlastně pořád, až do jejích sedmi let. Chlapci přišli na svět už jako princové, ale Vedora byla dcerou vyhnance. Vlastně se nikdy tak úplně neusadila, byla na útěku pořád, alespoň v myšlenkách. Její zvyk stavět všechno pevně na zem jistě souvisel s tím hledáním a nenacházením jistoty. Když sama nestála pevně, dopřávala jistotu alespoň věcem, které ji obklopovaly. Poslední dobou byla zamlklá, celé hodiny dokázala prosedět před zrcadlem a pak zase chodit z jednoho rohu pokoje do druhého, sem a tam, včera tak prošla skoro tisíckrát, služka to počítala… Z toho ji někdy popadl záchvat vzteku, mlátila kolem sebe a řvala, ale někdy přitom byla úplně potichu, což bylo nejhorší. A k tomu ještě zlý bám. Králi se k němu vracely myšlenky podezřele často. Vtom uslyšel zvuk tříštěného skla. Prudce vyskočil. Bylo to z Vedořina pokoje. 11
„Kdo je to zlý bám, starče?“ Král tentokrát přišel pěšky, bez průvodu, bez okras a bez zlatých truhlic. Ztěžka dosedl na tvrdou skálu vedle starého muže. Jeho oči neviděly moře, hledaly odpověď kdesi daleko a hluboko. „Uzavřel jsi s ním smlouvu a nevíš to?“ Hlas starého rybáře bylo sotva slyšet v hukotu vln narážejících na pobřeží, ale králi ta slova zněla ostřeji než meč roztínající přilbu. A skutečně rozetnula cosi kovového kolem královy duše a on konečně složil hlavu do dlaní a rozplakal se. Po chvíli začal vyprávět svůj příběh, pouť úspěšného, zrazeného, nenáviděného, pronásledovaného a nešťastného muže. Moudrý stařec znal tento příběh snad lépe než král sám, ale bylo nutné, aby vladař konečně vyslovil to, co se v něm vařilo a mlelo po mnoho let. „Já jsem ji prodal, prodal jsem ji zlému bámovi, prodal jsem ji za království a klid, ale cožpak je tohle klid, když on může kdykoli přijít, vzít si moji dceru, cožpak můžeme žít v míru, když ani nevíme, jestli už nepřišel?“ Král seděl a plakal, plakal za všechna ta suchá léta, kdy si to nesměl a nechtěl dovolit, plakal a jeho bolesti neubývalo. „Zlý bám je lhář.“ Stará ruka objala králova ramena. „A já mu uvěřil.“ Nejen slzami se králi odplavily těžké závěsy z očí. Pochopil. Pomalu se šeřilo. Z chatrče vyšel mladý rybář a užasle zíral do nastávající tmy na ty dvě siluety. Tak měl strýček zase pravdu. „To jsem blázen,“ zamumlal si pro sebe a šel složit sítě.
17
První kroky po chodbě šla Vedora důstojně, ale za prvním rohem se dala do běhu. Proletěla schodištěm, zahradou, mihla se kolem altánu a jako veverka vyšplhala na starý buk, jehož větve sahaly až za zeď zahrady. Běžela a běžela, prchala a pádila, tak jako tolikrát v myšlenkách, nemohla se zastavit a ani nechtěla. Jenže tentokrát ji nic nemohlo vrátit do jejího pokojíku. Tentokrát to bylo doopravdy. Běžela a cítila se téměř šťastná. Běžela a to byl její živel. Běžela a stále se vzdalovala od domu, který vnímala jako vězení. Běžela a v tom byl její domov. Nevěděla, kam prchá a proč. Stačilo jí běžet a nezastavit se. Brzy nechala za sebou zahrady domů na kraji města. Hnala se stále dál do polí, luk a lesů. Svíravá bolest v hrudi se ozvala, začalo se jí špatně dýchat, ale letěla stále dál. Věděla, že takhle poběží, i když už vůbec nebude mít sil. Krajina kolem ubíhala a ona ji vnímala celou bytostí, ne očima nebo sluchem, ale vším, co k ní patřilo. A najednou pochopila, kam běží. Věděla to vlastně od začátku, někde hluboko v sobě to měla zapsané. Co nejrychleji a nejkratší cestou k Ainor.
19
„Ale co mám dělat?“ Králův hlas byl bezradný, ale opět klidný. Stařec neodpovídal. „Věřil jsem, že se Anhara změní, když budeme opět doma. Že bude všechno tak jako dřív. Vlastně lepší než dřív…“ „Anhara nebyla zlá.“ Král starého rybáře znal, věděl, že víc neřekne. Byla to pravda. Královna nebyla zlá. Byla studená a tvrdá, ale nebyla zlá. Celý život ji učili, že projevovat nějaké city se nesluší, a ona byla učenlivá. Nesměla cítit, tedy necítila. Provdali ji za muže, který ji miloval. Ne proto, že ji miloval, ale protože byl král. Věděla, že musí být poslušná, a tak byla. Ale necítila nic. Brzy se vše změnilo. Zmatek, vyhnanství, dítě. Nebyla na něco takového připravená, ale následovala svého muže věrně. Jen ztvrdla ještě víc. Svoji dceru měla svým způsobem ráda. Jenomže ten její způsob děcku moc nesvědčil. Nebyla zlá, snažila se předat to nejlepší, co znala. Holčičku to málem zabilo. Manžel, otec a král. Zoufalý a neúspěšný. Neustálé nebezpečí ohrožovalo jeho rodinu. Zlý bám poskytl příležitost. Budoucnost v růžových barvách. Šťastná rodina, spořádané království. Každý přece pochopí, že to takhle nešlo dál! Ovšem – něco za něco. Všechno za Vedoru. Ne hned, až přijde čas. A bude šťastná. Šťastná u zlého báma. On to přece slíbil. Zezačátku skutečně všechno vypadalo skvěle. Vrátili se na hrad s velkou slávou. Lidé je vítali, křičeli, plakali radostí. Narodil se jim syn a vypadalo to, že královna roztaje. Lhář to přece slíbil. Zemřela, když se narodil druhý chlapec. Královského pohodlí si moc neužila. Nebylo lehké vedle ní žít, ale muž na ni vzpomínal s láskou. Už byla noc. Zdálo se, že starý rybář spí.
27
Pohnuly se obě zároveň. Rozplétání dvou těl bylo jako dlouhý výdech. Vrátil se čas a prostor. Chvilka věčnosti byla pryč. Zrak, sluch a hmat se od sebe oddělily a začaly vnímat opět tak, jak jim bylo od přírody přiděleno. Spojení matky a dcery se však nepřerušilo. Ještě dlouho ležely vedle sebe a neříkaly nic. Bylo jim dobře. I Vedoře bylo zase jednou dobře. Pak se Ainor zvedla a zapálila svíčku. „Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu.“ To byla vlastně první slova za celý večer. Vedora věděla, že si je musí dobře pamatovat. Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu. I kdyby to byla jen obyčejná, malá svíčka. Knot se rozhořel a tma před ním uskočila. Stáhla se do nejzazších koutů místnosti a neodvažovala se ani vystrčit nos. Lepší je rozsvítit světlo než… Vedoře se hrozně klížily oči. Lepší je… Usnula a ze spaní se usmívala. Starostlivá máma ji přikryla dekou a sedla si k ní. Taky se usmívala. Věděla, že všechno vůbec ještě není vyhráno, ale měla naději. Obě měly naději. Naděje sice nikdy neumírá, ale někdy může hodně hluboce usnout. Teď však byla probuzená, znovuzrozená, vzkříšená. Naděje, která dává život. Naděje, která dává sílu k boji. Vyhrajeme. Lepší je rozsvítit světlo. Teď vklouzla pod peřinu i Ainor. Brzy i ona pokojně oddechovala. Svíčka hořela celou noc a vůbec jí neubylo.
29
Prsty zraněné ruky se stáhly v křeči. Obě ženy se chvíli dívaly na ten nezvyklý obraz. Když Vedora trn vytrhla, teprve vytryskla krev. Ainor natáhla levou dlaň vedle pravé a už krvácely obě. Třetí rána byla smrtelná. Trn zůstal vězet v srdci. Probodené ruce pohladily dívku po vlasech a ještě jednou ji pevně objaly. Ještě jednou se mladá tvář zabořila do matčiny hrudi. Ještě jednou ta měkká a teplá náruč. Teplá a sladká. Taková je krev vylévající se z těla. Poraněné tělo se zapotácelo. Znovu ležely spolu tak blízko, spíš jedna bytost než dvě, a horký proud krve všechno umýval, rozpouštěl staré ledy a odplavoval kry. Vedora se jen pevně držela milované bytosti, tiskla se k ní a plakala. Znovu po mnoha letech mohla plakat. Drahé slzy se mísily s drahou krví a tak bylo spojení dovršeno. Za kopcem zahřmělo. Dříve než vychladla mateřská náruč, bouře se přihnala. Setmělo se jako v noci, jen blesky divoce rozrážely černé nebe, a zdálo se, že dunění hromu otřásá celým světem. Těžké kapky tloukly do všeho, co jim přišlo do cesty. Vztekle tepaly i do dvou ležících žen, ale cítila to už jen jedna. Zlý bám se vyvztekal a znovu vysvitlo slunce. Ainor, i po smrti krásná v tom, co z ní zbylo, usmívala se do světa.
35
Oba muži byli brzy úplně promočení. Nemělo cenu vyhrnovat si límec nebo ždímat rukávy. Stejně tak nemělo smysl uhýbat švihajícím větvičkám, jak se prodírali hustým lesem. Vyšli na louku a vyčasilo se. K domku krásné Ainor se blížili zezadu, takže hned neviděli, co se tu stalo. Celý obraz už nebyl tak hrozný. Všechna krev byla pryč. Rybář tentokrát promluvil první: „Zabil ji zlý bám.“ Oči se mu vlhce zaleskly pro tu krásnou ženu. Opatrně stáhl probodenou ruku z princezniných zad a s velikou úctou ji políbil. Králi chvíli trvalo, než si srovnal v hlavě, co vlastně vidí. „Přišli jsme pozdě?“ ptal se spíš sebe než starého průvodce. „Přišli jsme včas. Tak, jak jsme přijít měli.“ Panovník nerozuměl, ale věřil. Sklonil se nad svou dcerou a vzal ji za ruku. Podívala se na něho novýma očima a vstala. Jeho ruky se už nepustila. Vedora. Natřikrát umytá krví, slzami a deštěm. Odedneška už bude doopravdy žít. Moc zlého báma byla zlomena krví vylitou z těla. Tak to musí být. Dívka se usmála na otce a vedla ho do domku. Na stole pořád ještě hořela svíčka. Vzala ji do ruky. „Lepší je rozsvítit světlo než vyhánět tmu.“
37
Tam je zlý bám Jana Ungerová
Ilustrace Jiřina Adamcová Foto na záložce Lenka Fojtíková Typografie Václav Mekyska Vydal Jiří Brauner – Kartuziánské vydavatelství Brno Kartouzská 6, 612 00 Brno Vydání první v roce 2010 Náklad 1 000 výtisků Sazba Jonatán, www.jonatan.us Tisk Arch, polygrafické práce s.r.o.
…ale… Ale? Jana Ungerová
© Jana Ungerová, 2010 Illustrations © Jiřina Adamcová, 2010 Photography © Marek Brauner, 2010 Typography © Václav Mekyska, 2010 ISBN 978-80-86953-59-5
Vedora? Kdo je to vůbec ta Vedora? Jméno jí bylo povědomé, ale nemohla si vybavit tvář. Někde jsem to už slyšela… Vedora. Vedoro, Vedoro, ty malá potvoro, zaveršovala si a zasmála se primitivnosti toho rýmu. Možná tak na tu Vedoru křičeli hloupí kluci. To by odpovídalo. Muselo ji to bolet… Tak proč to bolí mě? Vedora… Proč na ni pořád myslíš? Co ti záleží na Vedoře? Vedora je sen. Vedora je symbol. Vedora je pocit… Nechytíš ho, nezadržíš. Zapomeň na Vedoru! Ne, Vedora není něco! Vedora je někdo. Vedora je člověk! Vedora jsem já. Já? Bože, myšlenky běží příliš rychle. Kdo je to já? Vedora ve mně. Já ve Vedoře. Já a Vedora. Jenom Vedora. Jenom já. Já Vedora. Jak je to?
7
Vedora byla dcerou krále. I já jsem byla dcerou krále. Ale Vedora neměla sestru. Nejsem svoje vlastní sestra. Já jsem ona, ne, já jsem já! Když otec zemřel, už jsme nebyly dcerou krále. Byla jsem dcerou mrtvého krále. Byla jsem též mrtvá? Mrtvá dcera mrtvého krále. Mrtvá Vedora. Ale já přece žiji… A Vedora? Vedora je vzpomínka. Vedoro, Vedoro, volávali kluci. To jsem byla ještě malá. Vedoro, Vedoro…, šeptalo podzimní listí. Z barev a stínů tajemného podvečera se vynořil člověk. Muž. Ne! Neznám ho. Vedora je mrtvá. Není člověka na zemi. Není toho člověka! Nikdy nežil! Jaké nosil jméno? K čemu je mrtvým jméno? K čemu je jméno mrtvé Vedoře? Vedora jsem já. Já jsem mrtvá. Nemám jméno. Nikdy nežil. Podzimní listí přikryl sníh. Vedora? Kdo je to vůbec ta Vedora?
9
Vedora se probudila osvěžena spánkem. Milovala ty chvíle po procitnutí, kdy ještě nebyla úplně vzhůru – a necítila tedy bolest. Dávaly naději ty prchavé okamžiky bez bolesti – díky nim věděla, že to je stále ještě možné. Ale jak krátké byly… Zhluboka se nadechla a ostrý meč ji přeťal vpůli. Zanechal ránu pro zbytek dne. Toužila znovu usnout, nevidět, necítit. Bolest to nedovolila. Dnes ani plakat nemohla. Jen černý pták smutek jí zaťal spáry mezi žebra a silnými křídly tloukl do spánků. Ale… kde jsi, Ale? Jediný tvůj úsměv zaplašil by toho zlého tvora. Jediné tvé slovo zacelilo by ránu a nezůstala by po ní jizva. Jediný tvůj polibek stvořil by nový vesmír… Ale tys mě nikdy nelíbal, Ale. Jeden zůstal svět, svět s čenými ptáky a neviditelným mečem nemilosrdně útočícím. Vedoro, dítě bolesti a smutku, kéž slza utěšitelka smáčí černé peří dřív, než ti ostrým zobákem dravec vyklove oči… Bez očí těžko se pláče, a ty musíš plakat. Plač, Vedoro, plač nad osamělým světem, který ve své opuštěnosti tobě samé se podobá, nevrátí se Al, aby svým dotykem povolal k bytí nový vesmír a svou přítomností zaplnil tvou prázdnotu.
19
Změnila se Vedora. Už nestaví věci pevně na zem. Chce výš a dál. Touží po světle. Proto ty západy slunce… Prodloužit den o těch pár minut. Vidět, cítit, dýchat poslední paprsky. Až do smrti. Když umírá den, jeho krev se rozlévá po obzoru. Když umírá den, je v tom něco vznešeného, krásného. Když umírá den, člověk by chtěl splynout s tou nádhernou a velikou smrtí. Vylít svoji vlastní krev po obzoru touhy. Usnout. Zemřít. Uzavřít pokrevní bratrství se světlem. Já – a den. Jedno jsme. Ani smrt nás nerozdělí. Růžovozlatí andělé rozlétli se po nebi. Vítají mě. Vedoro, Vedoro, dítě zlatorudého okamžiku, vítej. Jsi doma.
21
Přijď, Ale, přijď, čekám tě. Přijď a vejdi… Staň se sám sebou ve mně. Znovu se narodíš z mého objetí… Nevrátí se, nepřijde Al. Nesmí. Nesmí, protože uvěřil, že nesmí… Mám úkol, Ale. Nemohu ho splnit bez tebe… Jak mohu nosit na bedrech tvoji duši – bez tebe?
25
Kdo ti tak ublížil, Ale? Roztrhali tvoji duši a cáry rozvěsili na plotech… Měl jsi být stanem, který skryje noční dění? Měl jsi být jabloní, z jejíchž větví had podává ovoce poznání? Měl jsi být sám plotem, po němž svlačec otáčí se k nebi? Měl jsi být nadějí? Vítr rozvál cáry tvojí duše. Jen pomalu nacházíš útržky vysušené v poušti či poloshnilé po jarním vláčení. Jen pomalu je narovnáváš. Jen pomalu sešíváš. Ještě jich pár odpočívá na mořském dně. Přinést je může jenom žena. A já – nesmím. Nesmím, protože jsem uvěřila, že nesmím.
27
…ale… Ale? Jana Ungerová
Ilustrace Jiřina Adamcová Foto na záložce Marek Brauner Typografie Václav Mekyska Vydal Jiří Brauner – Kartuziánské vydavatelství Brno Kartouzská 6, 612 00 Brno Vydání první v roce 2010 Náklad 1 000 výtisků Sazba Jonatán, www.jonatan.us Tisk Arch, polygrafické práce s.r.o.
