Tajný bol MODERNÍ DOBA:

9

Evangelický měsíčník | ročník 90/2014 | cena 25 Kč | www.ceskybratr.cz

MODERNÍ DOBA:

Tajný bol Pokud se ptáme, „co má činit křesťan v této době“ – ať ji nazýváme stále ještě moderní, nebo již postmoderní, nebo post­‑postmoderní – musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka. Katolická (a protestantská?) umělecká romantika, Martin C. Putna | 7

Romantismus a smrt Boha Rozhovor s básníkem Setkání křesťanů ve Vratislavi Chystáme se na oslavy Kalicha Diakonie: Když je lidem spolu dobře

| 10 | 12 | 23 | 33 | 43

Letní soumrak v Rovečném foto: Daniela Ženatá

ÚVODNÍK 3 Romantismus v nás – D. Ženatá

ÚVODNÍK

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME 4 Pamětní desky – O. Macek BIBLICKÁ ÚVAHA 6 Tajný bol – D. Ehmig TÉMA 7 Katolická (a protestantská?) umělecká romantika – M. C. Putna 10 Kanutí slz v němém vesmíru – P. Šidák – J. Zámečník 12 Báseň se rodí z klidu a prostoru. Rozhovor s J. Palánem – D. Ženatá OTÁZKA NA TĚLO

15 Která z Erbenových básní je vám nejbližší a proč? CÍRKEV ŽIJE

23 Svobodni v Kristu. Setkání křesťanů ve Vratislavi 2014 – D. Ženatá

25 Zelůvek včera a dnes – J. Stejskal 28 Povolávání do kantorské služby ve sboru – M. Kadlecová

30 Na návštěvě v knihovně – P. Moskala 32 Pokora před pravdou – T. Pavelka – J. Kupka MOJE CÍRKEV

33 „Víno své výborné pít mi dej.“ Oslavy 600 let kalicha – M. V. Kopecká

34 Mlčky křičící svědek české reformace – J. Grollová

37 Moravskoslezský seniorát – J. Tomášek 38 Unikátní kostely v Pečkách a Herlíkovicích – J. Kirschner NOVÁ PÍSEŇ

40 Dobrořeč, má duše, Hospodinu – L. Moravetz DIAKONIE

43 Když je lidem spolu dobře – P. Hanych SLOVO

47 Kůň – L. Ridzoňová 48 Šimonovo mlčení – L. Ridzoňová 49 Raději už to dělat nebudeme – J. Plíšková

Romantismus v nás

K

do z nás není aspoò v koutku duše romantik! Nìkdy v pubertì se v mysli usídlí sladký bol a romantické pøedstavy a nenaplnìné touhy musí ven. Kolik básní vzniklo a vzniká v tomto období! Vìtšina z nich nikdy nespatøí svìtlo svìta a jsou pozdìji vyhozeny pøi úklidu šuplíkù. Ale byly napsány! I básník Jiøí Palán v tomto èísle v rozhovoru přiznává, že první báseň s romantickým názvem Troseèník napsal v patnácti. Praktický život nás později většinou zavede jinam, ale ke knihám èi filmùm s romantickou zápletkou se obèas rádi vracíme. Celé devatenácté století, jímž se v letošním cyklu zabýváme, je romantismem poznamenáno. Ve výtvarném umìní, v hudbì i literatuøe. V hlavním èlánku rubriky Téma rozebírá Martin C. Putna spoleèensko-historický kontext této doby. Podle nìj nelze pochopit, v jakém místì duchovní pouti dějinami se nacházíme a co je tudíž třeba činit, dokud nepochopíme, jak jsme na toto místo historicky dospěli. A pokud se ptáme, co má činit křesťan dnes, musíme se ptát, jak došlo k tomu, že na počátku moderní doby tradiční křesťanství přestalo být samozøejmým základem identity evropského èlovìka. Jan Zámeèník a Pavel Šidák si všímají ve svém pøíspìvku kontextu literárního a teologického, vèetně literárního zobrazení životní skepse a okouzlení smrtí. Potěšily nás živé odpovědi na Otázku na tělo. Je vidět, že Erbenova Kytice a její hororové scény jsou stále v povědomí. Asi i proto, že je součástí školních osnov a doèkala se také divadelního a filmového zpracování. Dvìma èlánky v rubrice Moje církev a pozvánkou s programem na zadní stranì zveme na celocírkevní slavnost do Prahy na 12. øíjna, kdy budeme pøipomínat 600 let od prvního vysluhování chleba i kalicha. Pøijeïte! Všem ètenáøùm pøeji vlídný podzim a inspirativní ètení. Daniela Ženatá

3

ŘEČ MÍST, KDE SE SCHÁZÍME

Pamětní desky myslet, že to je daleko, že se nás to netýká, můžeme záhy skončit hůř – naše jména už nikdo  nikam nenapíše. V kostelech jsou také připomínky těch, kdo  V křížlickém kostele je u vchodu tabule se jmény  místním kázali evangelium, připomínky farářů.  padlých v první válce. Opakující se příjmení –  Chybí mi desky učitelkám nedělní školy, kostelbratři, bratranci. Data posledních měsíců války.  níkům, varhaníkům, kurátorům. Jejich služba se  Už bylo vyhráno, prohráno a ještě se umíralo.  bere moc samozřejmě. Možná si u nich můžeme  Různá bojiště, různé válčící strany. Kdesi v dálce  vzpomenout na ty, kdo nám vyprávěli o Ježíšovi.  jsou pozapomenuté hroby nebo ani ne. Zemřelé  (Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám  má připomínat alespoň tabule, pomníček se jmé- slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život,  ny. V Nosislavi jsou dva – znamení konfesního  a následujte je ve víře! Žd 13,3) rozdělení či spíš ostudných vád i ve smrti a nad  ní: římskokatolický a evangelický. Pomníky padlým se staví od 19. století. U nás  jsou asi nejstarší ty z roku 1866 kolem Hradce  Králové a Chlumu. Jedna z prvních válek, do  které byla k obraně vlasti, národa, dědičného  panovníka povolávána plošně takřka celá generace mužů. Vzpomínky na zemřelé v listopadu  byly původně vzpomínkami na padlé. V československé společnosti zůstala ne zcela vyřešena rána – připomínat padlé legionáře,  nebo rakouské vojáky? Byli ti druzí jen obětí  mocenských snah a ambicí? Byla to čest, nebo  zbytečná smrt, oběť pro vlast, nebo vojenská  jatka? A kde byl Bůh? Kolik lidí přišlo o víru  v zákopech první války a pak už se jen snažilo  zapomenout? A kolik armád mělo na opascích  Pamětní deska v Libiši Bůh s námi a kolik lafet polila svěcená voda? V dalších válkách začaly šíleně umírat děti,  Občas ještě někde stojí kostely a modlitebny  ženy. Války přestaly být mužskou záležitostí.  uprostřed hřbitovů. Hroby, pomníky, pamětní  Pomníky a tabule mají varovat, upamatovávat. desky upozorňují přicházející, že smrt existuje,  Jak je možné, že se v tuto chvíli stále někde  nelze se jí vyhnout, ale netřeba z ní zešílet. zabíjí, někde umírá hladem? Jak je možné, že se  Nakonec zbývají desky panovníkům (zvláště  dodnes smlouvy a dohody v mžiku stávají kusem  Josefu II.) za milostivé akty; vytesaná data sláv  papíru? Jak je možné, že se i teď dějí genocidy?  posvěcení základního kamene, oprav chrámu.  Jak to, že jsme se nepoučili? Budeme  ‑li lhostejní,  Dnes  plastové  a  měděné  tabulky  s  modrými  ustrašení, sobečtí, rezignovaní, budeme  ‑li si  hvězdičkami.  Ondřej Macek, foto Marta Procházková Když je kázání dlouhé, nudné nebo než začnou bohoslužby, můžeme třeba přemýšlet o věcech, které nás v kostele obklopují.

4

BIBLICKÁ ÚVAHA

Tajný bol K začátku školního roku

K

dyž vzpomínám na svá školní léta, vidím, že  jsem  se  musel  při  psaní  neustále  potýkat  s pravidly českého pravopisu. I když jsem po slohové stránce zadanou úlohu splnil na výbornou,  pravopisné chyby mně často známku zhoršily.  Dodnes si přesto myslím, že smysl textu, kterým  obvykle člověk vyjadřuje to, co mu leží na srdci  nebo se týká jeho stavu mysli, má vyšší hodnotu  než ideální pravopis. Spisovatel a novinář Jan Neruda napsal v Národních listech z 18. května 1890 o češtině toto:  „Záhřevná jak samo slunce a jako jaro i léto plodná a živná.“ Zkrátka skvost mezi jazyky. S tím  lze jen souhlasit, když si v duchu opakuji verše  básniček, které mě učívala babička anebo které  jsem se učil ve škole já sám. Tento text vznikal v době, kdy se prázdniny  překlopily do druhé poloviny a kdy se začíná  mluvit o shánění školních pomůcek pro naše  ratolesti. Ze základní školy mně utkvěla jedna  nespravedlnost, která se týkala výběru kroužků. Nemohl jsem si vybrat, do kterého kroužku  se přihlásím. Místo kroužku čtenářského jsem  musel začít chodit do kroužku Přátel Sovětského svazu. Nepomohlo nic. Snažil jsem se aspoň  účastnit četby, zkoumání a přednesu básní ruských klasiků a docela jsem vynikal v přednesu  díla Puškinova, Gorkého, Lermontovova, Jeseninova a Tolstého a sklízel úspěchy v různých  soutěžích. V čase, kdy jsem studoval na univerzitě, což  bylo na přelomu století, jsem měl možnost setkávat se s velmi kvalitní odbornou literaturou,  týkající se převážně humanitních věd, ale nejvíce  jsem se zabýval Biblí a obory, které se studiem  a výkladem Bible souvisejí. Zmíním rád pana profesora Biče a profesora Hellera. Mnoho z toho, co 

jsem od nich mohl studovat, ve mně prohloubilo  vztah a lásku k Bibli. Přestože je Písmo kniha  psaná z Božího popudu, z víry a k víře, jejími autory jsou lidé určité doby. Stejně tak adresáty jsou  lidé určité doby. Naši pozornost nemá svazovat  slovní znění textu, ale záměr, intence výpovědi.  Při stále novém promýšlení biblického textu je  třeba pokládat existenciální otázky související  se smyslem života. Při výkladu Písma, zvlášť pak  pro děti, je třeba pracovat tak, aby se nám stávalo oslovením, tedy živým a bytostným Slovem.  Jde o to, abychom dokázali zaslechnout, co říká  Bůh. Řečeno slovy profesora Hellera, aby Bůh  jednal skrze nás a aby to byl Bůh živý. Abychom  nejednali svémocně, autoritativně, byť „ve jménu Božím“, čímž bychom si vlastně Pána Boha  zapřahali do svého vozíčku. Mocí Ducha svatého Slovo Boží vstupuje do  našeho pokořeného nitra a v situacích, v nichž  bychom to nejméně čekali. Není třeba žádného  křečovitého moralizování, žádných asketických  výkonů. Stačí Pánu Bohu odevzdat sebe samého  se svými představami a nároky a vše, na čem  často nemoudře lpíme. Bůh k nám přišel v Kristu  a přichází za námi do naší bídy. Je nám blízko  i  ve  chvílích,  kdy  pochybujeme  a  klopýtáme,  kdy  pochybujeme  i  o  Boží  existenci.  Kristus  je s námi, ačkoli my ho nevidíme. Jde s námi  s  našimi  bolestmi,  trápením  i  umíráním  až  do konce. Je naší knihou, kterou bychom měli  otvírat co nejčastěji, číst v ní a starat se o ni  jako o to nejvzácnější, co máme. My sami jsme  totiž v určitém smyslu také knihou, ve které  čteme a ve které čtou i ostatní. Kéž bychom se  jednou stali knihou, kterou si do své knihovny  uloží  mnoho  dobrých  laskavých  čtenářů. Dušan Ehmig, kazatel ve Dvakačovicích

5

CYKLUS: MODERNÍ DOBA TÉMA – TAJNÝ BOL Svět stál co v dnu čtvrtém po stvoření. Na nebesích seděl Bůh v své slávě, nesčíslní kol kolem duchové. Zpívali ku slávě jeho písně; rozléhali hlasové se jejich v slavném zvuku jako bouře dálná, neb co padajících vod hučení; souzvuk světů v kruhu kolujících hrůzoslavně písně ty provázel. „Sláva Bohu na nebesích, jenž vévodí od věčnosti, jehož slovem vstaly světy, jehož slovem nebe jest.“ „Nezačatý, neskončený, neobmezenou vždy vůlí od stvoření řídil nebe, od stvoření řídil svět.“ „Milostivý, dobrotivý klade cíl teď lidské pouti, jeho slovem klesne nebe, jeho slovem zajde svět!“ Byla tma nad světem rozložená, jako moře kryje šírou zemi, vyhořelá, tmavá byla slunce, modrojasný Sirius i zhasl, v letu, v kruzích tmavých hučí svět. Karel Hynek Mácha, z básně Sen o Praze, vybral Tomáš Pavelka, výtvarné řešení Lydie Férová

SLOVO LITERÁRNÍHO HISTORIKA

Katolická (a protestantská?) umělecká romantika Křesťanství přestalo být samozřejmým základem identity evropského člověka

N

ikdy nelze pochopit, „kde jsme“, „v jakém  místě duchovní pouti dějinami se nacházíme a co je tudíž třeba činit“, dokud nepochopíme, jak jsme na toto místo historicky dospěli.  A pokud se ptáme, „co má činit křesťan v této  době“ – ať ji nazýváme stále ještě moderní, nebo  již postmoderní, nebo post ‑postmoderní nebo  jakkoliv – musíme se ptát, jak došlo k tomu, že  na počátku moderní doby tradiční křesťanství  přestalo být samozřejmým základem identity  evropského člověka.

Hybatelem změn bylo osvícenství Ono znesamozřejmění, jinak řečeno sekularizace, proběhlo především během 19. století.  V různých částech Evropy a v různých společenských vrstvách se odehrálo v prudkých  skocích  či  pozvolna,  samovolně  či  násilně,  shora mocensky či zdola občansky. Společným  myšlenkovým základem celého pohybu však  bylo osvícenství 18. století se svou kritikou  tradičního církevního pojetí světa. Hybateli  osvícenské kritiky přitom často byli teologicky vzdělaní křesťanští intelektuálové (mezi  katolíky kupříkladu L. A. Muratori, mezi protestanty G. W. Leibniz), uvědomující si rozpory  mezi církevní naukou i praxí na jedné straně  a měnícím se světem na straně druhé. Praktickým dědicem osvícenství – a to i jeho radikální,  někdy přímo protikřesťanské podoby – byla  Velká  francouzská  revoluce,  zalévající  na  přelomu 18. a 19. století jako veliká potopa  předmoderní náboženský svět. Po  porážce  Napoleona  se  „restaurovala“  moc států, založených na alianci vládnoucí  dynastie s jednou monopolizovanou církví. Ač  to do jisté míry platí i pro Prusko a luterství,  přece jde dominantně o státy s monopolizovanou katolickou církví (Francie, Rakousko  a malé státy Itálie). Katolická církev však již  svůj monopol duchovní, jaký měla „před potopou“, neobnovila.

Ztráta autority církve Ať  je  církev  ještě  jakkoliv  mocná,  znovu  zaštítěna zákony evropských států, všeobecně  uznávanou autoritou už není. Ač dosud vytváří přirozené prostředí pro masy venkovského  lidu, který neprošel osvícenstvím a žije vlastně  stále barokem (fenomén „lidového baroka“, trvajícího po celé 19. století!), už není garantem  intelektuálního a uměleckého dění. Církev se  stává jen jednou ze součástí moderního světa.  Lidé kteří církví a jejími problémy žijí, pro něž  je přirozeným světem, rámcem a strukturou  jejich myšlení a mluvení, se stávají menšinou  uvnitř společnosti, jednou ze zájmových skupin.  Církev je stále ve světě – ne už svět v církvi.  Teprve od té doby je možné mluvit i o specifické „katolické literatuře“. Katolická literatura  je literaturou vyhraněné menšiny uvnitř sekulárního světa. Katolická literatura, odlišná od  „literatury vůbec“, je možná a myslitelná až ve  světě, který katolickým přestal být.

Odrazy v literatuře Moderní katolická literatura je celoevropským  fenoménem, který trvá po celé 19. a 20. století  a zahrnuje díla několika desítek umělecky prvotřídních a myšlenkově hlubokých (ač ovšem  často kontroverzních) spisovatelů, jako Léon  Bloy, Paul Claudel, G. K. Chesterton, Graham  Greene, Gertrude von Le Fort či Sigrid Undsetová. Zahrnuje ale i množství literatury průměrné až triviální, lidovýchovné. Všechna ta  mnohotvárnost se myšlenkově pohybuje uvnitř  tří vrcholů ideového trojúhelníku. „Katolický  reformismus“ (či: reformní katolicismus, katolický modernismus) je snaha nalézt pozitivní  konsenzus církve a společnosti, vyjít vstříc  problémům moderního světa, oprostit se od  všeho, co je v církvi dočasné, co je historicky  podmíněno,  co  je  zmrtvělé  a  proměnitelné;  kruciální otázkou ovšem jest, co všechno to je.  „Katolická restaurace“ naopak trvá na tom,  ¥

7

že v církvi je všechno správně; co je ve světě odlišné, je špatné, a že ideálním stavem by byl návrat k předmodernímu hierarchickému modelu  světa s aliancí autoritativního státu a církevní  struktury. „Katolická romantika“ je pak hnutí,  vycházející nikoliv z církevního prostředí, ale  naopak  z prostředí  uměleckého.  Je  to  hnutí  lidí, pro které již církev není výchozím životním prostorem, kteří vyrůstají uprostřed světa  více méně sekularizovaného a kteří nacházejí  zalíbení v církevním prostředí právě proto, že  je jiné než moderní svět. Katolicismus je v pojetí  katolické romantiky tím, čemu moderní antropologické teorie říkají „kontrakultura“.

trvale přítomný v moderní kultuře. Konkrétní  důvody bývají nejrůznější – okouzlení estetikou  středověku, katedrál a gregoriánského chorálu,  okouzlení výtvarnou a hudební kulturou baroku, nadšení pro postbarokní lidovou zbožnost,  která se po celé 19. století uchovává na venkově,  opětovné objevování starších dějin vlastního  národa  s  heroizovanými  a  idealizovanými  postavami zbožných králů, biskupů a mnichů,  kteří byli současně budovateli národních států  a kultur. Vedle těchto motivací „objektivních“,  estetických a/nebo historických ke konverzím  často vedou důvody osobní, totiž existenciální  krize,  které  provázívají  moderního  umělce  a z níž se hledávají východiska v nejrůznějších  „jiných světech“ – od alkoholických a drogových  „umělých rájů“ přes zdánlivě „modernější“ a „vědečtější“ duchovní prostory okultní a ezoterické (viz obrovské množství moderních umělců,  kteří pěstovali různé formy okultismu a spiritismu!) až po katolicismus. Umělec který neví,  co se sebou, se pokouší nalézt útěchu a klid  v zapomenutí a rozplynutí sebe sama v „objektivní“ katolické zbožnosti.

Vlny katolické romantiky Pojem „romantismus“ bývá nejčastěji spojován  s první půlí 19. století. Tehdy se skutečně rodí  všechny  výše  jmenované  formy  příklonů  ke  katolicismu  –  inspirace  uměním  staré  Itálie  (skupina německých malířů „nazarénů“ i celý  fenomén architektonického stylu novogotiky,  počínající dostavbou katedrály v Kolíně nad Rýnem), nadšení pro středověkou epochu v rámci  obrození jednotlivých národů (tvorba polských  básníků  „věštců“  Mickiewicze,  Slowackého  a Krasiňského), vyhledávání živoucích památek  Okouzlení romantickou představou barokní zbožnosti (spisy jeptišky Anny Kateřiny  o středověku Kritik F. X. Šalda vzpomíná, kterak se mu stalo,  Emmerichové, které podle jejích údajných vizí  že šel kolem katedrály i vstoupil do ní a tam,  vytvořil básník Clemens Brentano), i přiklánění  přemožen jejím kouzlem, klekl na chvíli na  ke katolicismu coby východisku z osobní krize  dlaždicích a ač se modlit neuměl, i plakal do- (německý básník Novalis či týž Brentano). Po celé  konce a sám se divil, co se to s ním a v něm děje.  19. a 20. století však evropskou kulturu provázejí  Tento „katedrální zážitek“ je typický výchozí  nové a nové vlny „katolické romantiky“. V české  bod „katolické romantiky“. Někdy zůstane jen  kultuře se katolická romantika v první půlce 19.  u zážitku, ale někdy zážitek a/nebo tvorba díla  století projevila jen málo; na to byla česká společdovedou umělce (a pak jeho čtenáře) až i k sku- nost v onom čase ještě příliš málo sekularizovátečné konverzi. Konverze umělce (nebo obec- na. Zato v čase druhé velké evropské vlny, tedy  něji – umělecky citlivého člověka) je fenomén  na sklonku 19. století, přináší i česká kultura 

8

řadu osobností s katolicismem sympatizujících  nebo v (nemnoha) případech i provádějících  radikální osobní konverzi – Julius Zeyer, František Bílek, Jiří Karásek ze Lvovic, Jan Zrzavý  či citovaný F. X. Šalda, který se ke katolicismu  střídavě přikláněl a zase od něj oddaloval. Ve  třetí vlně, ve dvacátých a třicátých letech, se  v české kultuře, pod vlivem francouzským, vytváří pevně strukturované katolické kulturní  milieu se svými nakladatelstvími a časopisy,  jehož přinejmenším některé umělecké zjevy  jsou respektovány a přijímány i na celonárodní scéně – Jakub Deml, Jaroslav Durych či Jan  Zahradníček. Čtvrtá vlna se rodí uprostřed komunistické  totality – zhruba od šedesátých let jednotlivé  osobnosti objevují katolicismus coby duchovní  alternativu vůči režimní kultuře. Tehdy, většinou na okraji oficiální kultury nebo pak jen  v samizdatu či v exilu, se k tradici katolické  romantiky (aniž by užívali tohoto termínu!)  svým dílem hlásí tvůrci tak výrazní jako Ivan  Diviš, Josef Topol, Jiří Kuběna či Ivan Martin  Jirous. Teprve tehdy je také (opět mimo oficiální  kulturu) doceněn význam díla básníka a grafika Bohuslava Reynka, kterého si jeho vlastní  generace téměř nevšimla. Reynek představuje  pro české katolické romantiky druhé poloviny  20. století nejpřitažlivější příklad katolicismu  coby moderní „kontrakultury“.

kultura většinová, uměřená, vnitřně nedramatická, kompromisní mezi tradičností a modernitou. Němečtí spisovatelé výmarské klasiky  či  angličtí  spisovatelé  viktoriánské  éry  se  necítí roztrženi mezi dva světy – náboženský  a civilní, duchovní a umělecký. Náboženství pro  ně není „kontrakulturou“. Hledají  ‑li radikální  kontrakulturu,  pak  někdy  právě  v  konverzi  ke katolicismu. Paradoxem je, že snad nejvíce  se pro starou protestantskou kulturu nadchl  v německém 19. století ten tvůrce, který svými  kořeny tkvěl v tradici jiné – skladatel z židovské  rodiny Felix Mendelssohn ‑Bartholdy, objevitel  díla Bachova, autor Reformaèní symfonie… Až  20. století přinese kultuře v protestantských  zemích nové, velmi dramatické impulzy. Z nich,  konkrétně z druhé světové války, vzejde mimo  jiné i chápání křesťanské kultury v nové, nadkonfesijní podobě, v níž je „katolickost“ a „protestantskost“ už jen relativně málo důležitým  akcentem. Ale to je jiný příběh. Příběh, jehož  součástí jsme my sami. Martin C. Putna autor je literární historik a kritik, profesor Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy ilustrace Petry Fischerové „Květy pro Ježíše“

OZNÁMENÍ

Protestantská romantika a nadkonfesijní současnost Proč ale není analogická řeč také o „protestantské romantice“, která by měla být jádrem  moderní  „protestantské  literatury“?  Vždyť  přece existovalo „protestantské osvícenství“!  Jenomže vývoj ve většinově protestantských  zemích Evropy (Prusko a další německé státy, Anglie, Skandinávie) byl odlišný. V těchto  zemích totiž osvícenství a sekularizace probíhaly spíše pozvolna a bez velkých otřesů, jako  konsenzus valné části společnosti. Vzdělané  střední  vrstvy  se  kulturně  a  mentálně  modernizovaly, aniž by se tím nutně odcizovaly  protestantské církevní tradici. Tomu víceméně  přitakává i protestantská teologie té doby; od  Schleiermachera až po Harnacka. Vytváří se „kulturní protestantismus“ jako 

Pozvánka na výstavu Výstava „Přátelství Otokara Březiny a Františka Bílka“, kterou pořádá Společnost F. Bílka ve spolupráci se Společností O. Březiny, se bude konat od středy 17. září do neděle 5. října 2014 v Praze. Výstava přibližuje duchovní přátelství dvou čelných představitelů českého symbolismu: naleznete zde úryvky z korespondence obou umělců, básní a esejů O. Březiny, dále reprodukce dobových dokumentů i originály grafických děl F. Bílka. Místo konání: Galerie Josefa Adamce, Na Špejcharu 3, Praha 7. Podrobnosti o výstavě najdete na www.gja.cz nebo www.spol-fb.cz. František Kožíšek, předseda Společnosti Františka Bílka

9

ROZERVANOST 19. STOLETÍ

Kanutí slz v němém vesmíru Romantismus a smrt Boha

„M

usíme si uvědomit, že smrt Boha je historická událost, že Bůh zemřel v našem  kosmu,  v  našich  dějinách,  v  naší  existenci.“  Kdo mohl napsat taková slova? Snad chladně  uvažující vědec či zapálený popírač křesťanství? Kupodivu to byl teolog Thomas J. J. Altizer,  který v 60. letech 20. století patřil do proudu  tzv. „teologie smrti Boha“. Představitelé tohoto nového a zneklidňujícího proudu projevovali obrovský zájem o krásnou literaturu, zejména 19. století. V 19. století,  jak tvrdili někteří z těchto teologů, tvořila „smrt  Boha“ přímo těžiště lidské zkušenosti a pohledu na svět. Pro příklady nemusíme chodit do  odlehlých a neznámých končin – s popíráním  Boha se setkáváme v Bratrech Karamazových F.  M. Dostojevského, se zabitím Boha v Radostné vìdì filozofa F. Nietzscheho.

Síla hřbitovních scén Se zvláštní silou se objevuje téma smrti Boha  také u dvou německých romantických spisovatelů, kteří svá díla psali pod pseudonymy  Jean Paul (vl. jm. Johann Paul Friedrich Richter,  1763–1825) a Bonaventura (Ernst August Friedrich Klingemann, 1777–1831). Romantismus,  který vévodil první polovině 19. století, kladl  s vášní a citovostí pro něj příznačnou znepokojivé existenciální otázky. A tak neudiví, že se zde  vynořilo i téma smrti Boha. Jean Paul zařadil  do svého románu Advokát Sirový (1796–1797)  chmurný a zároveň vysoce poetický, jazykově  květnatý oddíl „Řeč mrtvého Krista shůry všehomíra, že Bůh není“. V evangeliu podle Jana  vstoupí Ježíši slzy do očí, když jej zasáhne Lazarova smrt a zármutek jeho blízkých, v evangeliu  podle Lukáše pláče Ježíš nad Jeruzalémem. Také  v díle Jeana Paula kanou Ježíšovi slzy. Tentokrát  ovšem není mrtev Lazar, ale Kristus, a Kristovy  slzy jsou výrazem hrůzného posmrtného zjištění, že z Božího oka zbyl jen „bezedný oční důlek“.  Scéna je zasazena do typicky romantického 

10

prostředí noci a hřbitova: „Bezbarvé stíny se  všechny třepotavě rozlétly, tak jako když bílý  opar, jejž utváří mráz, roztaje teplým vánkem;  a všude bylo prázdno. Tu vešly, srdce usedalo  děsem, ony zesnulé děti, jež procitly na božím  poli, vrhly se v prach před postavou zvysoka  strmící na oltáři a řekly: ‚Ježíši! Což nemáme  Otce?‘ – Odpověděl, tona v slzách: ‚Všichni jsme  siroty, vy i já, nemáme Otce.‘ “ V  Jean  Paulově  románu  tento  oddíl  není  „skutečnost“, nýbrž sen, vpravdě noční můra,  ze které hrdina románu procitá do divukrásného podvečera: „Má duše štkala radostí, že se  může opět modlit k Bohu – a modlitbou byla  radost, štkaní, víra v Něho. Když jsem vstal,  kose žhnulo slunce do zástěny nalitých purpurových obilných klasů a vrhalo pokojné odlesky  svých večerních červánků na mrňavý měsíc,  jenž vzcházel na jitřní straně, nedoprovázen  zorou; a mezi nebesy a zemí rozestíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil tak, jako já,  před tváří věčného Otce; a širá příroda vůkol  zněla mi vstříc pokojnými tóny jako vzdáleným  večerním klekáním.“ Na hrdinu příběhu již nezírá mrtvý, bezoký  důlek, ale život se nadále odehrává před Otcovou tváří. Byl tedy sen jen něco neskutečného?  Byl průzkumem toho, jak žalostně by vypadal  svět  bez  Boha?  Nebo  se  stává  sen  trvalým  stínem lidských úvah a existence? V každém  případě se lze z této noční můry probudit, zatímco u Bonaventury tato možnost chybí. V jeho  Noèních vigiliích (1804), které jsou podobně jako  „Řeč mrtvého Krista“ protkány motivickým tkanivem hřbitova a noci, zbývá jen jedna jediná  skutečnost, z níž není kam procitnout. Ponocný  přichází k rakvi svého otce, který, jak se zdá,  zároveň symbolizuje otce s velkým „O“, Boha.  Bonaventurovo líčení toho, že se otcovo tělo  náhle  rozpadá  v  prach  a  „dotykem  mění  se  všechno v popel“, je více než výmluvné. Paulův  úzkostný sen Bonaventura přetavil v realitu.

České romantické pojetí

není významově zajištěna existencí Boží, a je  S otázkami jsoucnosti Boží se samozřejmě se- tedy jen propadlištěm do nicoty. Smrt a nicota  tkáváme i v české romantické literatuře. Nelze  je však pro básníka nutná podmínka bytí a citu  o ní říci, že by v teologických otázkách byla  (toto bytostné spojení protikladů je podstatou  jednoznačně vyprofilována; jistě je však – a tím  Máchova známého rozervanectví). Smrt jako brána k nebytí – k místu, kde je  se liší od předchozího klasicismu – žíznivá po  náboženském citu. Vedle tradičního církevního  „všecko jedno, žádný díl – / vše bez konce – / Tam  náboženství ji shledává také v mystikou a ta- žádný – žádný – žádný cíl“ atd. – je popsána ve  jemstvím zabarveném kultu noci a smrti. Oproti  vrcholném Máchově díle, v Máji (1836). Citované  časově souběžnému biedermeieru jí víceméně  místo spěje k pointě: smrt je to, „co se ‚nic‘ nachybí náboženství zobrazené jakožto útěšný  zývá“. Naprostou beznaděj a ztrátu smyslu pak  zdroj klidu a jistoty (jak je známe např. z Babiè- podtrhuje i pasáž líčící, jak do mrtvých očí popraky B. Němcové); a také náboženství chápané  veného Viléma necitelně svítí slunce: příroda je  jako pevný řád český romantismus příliš nezo- hluchá k lidskému utrpení. Člověk je ponechán  hledňuje – pozornost mu věnuje až labutí píseň  svému osudu, není Boha, který by ho vzal do své  romantiky, Kytice (1853) K. J. Erbena. náruče (že tato náruč je a že nám kyne, s velikou  básnickou silou za dalšího půl století vysloví J. V.  Sládek v básni V náruči Boží ze sbírky Za soumraFascinace smrtí Hlavním motivem, který s sebou nese nábožen- ku, 1907). Ozvuk máchovské skepse nalezneme  ské významy, je smrt. Romantici jsou jí fascino- u pozdního romantika J. Zeyera v závěru jeho  váni; smrt je často viděna jako chvíle nezbytná  Domu u tonoucí hvìzdy, 1897, v obrazu hvězdy  k dalšímu životu, objevuje se myšlenka převtělo- letící „nesmírnou prostorou“ vesmíru, v níž je  vání (např. v Máchově slavné básni Temná noci!  rozpoznána naše Země. Máchovo básnické dílo je náboženských moJasná noci! nebo Těžkomysnost: „Tiší mrtví? – Ti  že znovu žijí?“, naleznout ji můžeme i u dalšího  tivů plno a jejich interpretace nebývá jednoznačvýznamného romantika Václava Bolemíra Ne- ná. V próze se však téma smrti Boha objevuje  beského v jeho básni Píseň hrobní). Podstatněj- jednoznačněji. V básníkově dopise ze září 1833 čteme: „Každé  ší – a pro naši souvislost zásadní – je však pojetí  století snad jen jednoho nalezne takového nesmrti jako pustého nic. Hlavním nositelem této myšlenky je král  šťastníka jako jsem já, kdyby jich bylo víc, nebyl  české romantiky, Karel Hynek Mácha (1810– by Bůh.“ Tuto zmínku lze chápat jako ironické,  1836). Jeho pojetí smrti se vyvíjí. V okruhu  nadnesené gesto osamělého romantického gémystických  básní  vznikajících  okolo  roku  nia; známý zlomek (vzniknuvší před r. 1834) je  1833 se objevuje téma vyhnání z rodné nad- však jednoznačný. Píše se tu: „Já miluju květinu,  světské  říše  do  nepříznivého  pozemského  že uvadne, zvíře – poněvadž pojde; – člověka, že  bytí (básně Královič, Vzor krásy, Páže); poz- zemře a nebude, poněvadž cítí, že zhyne navždy;  ději – jak u Máchy sílí ztráta náboženské víry,  já miluju – více než miluju – já se kořím Bohu,  z níž plyne úzkost z nicoty po smrti – již smrt  poněvadž – není.“

11

Objevují se však názory, že zde nejde o přímé  odmítnutí Boží existence. Co když Mácha naznačuje, že Bůh sice je, je však natolik odlišný od  nás, lidí, natolik nás přesahuje, že o něm nelze  lidským jazykem vydávat svědectví? V literární  vědě se setkáváme s vysvětlením, že toto popření  Boha je právě jeho oslavením jakožto bytosti nepojmenovatelné, bytosti, o níž nelze mluvit (téma  mlčení o posvátných věcech se v Máchově díle  ostatně opakuje dosti často a nápadně, zejména v jeho próze Pouť krkonošská). Jinými slovy:  Bůh není prostě nezmíněn či dokonce popřen:  zůstává skryt jako hlubinná osa směrující smysl.

I tak lze chápat Máj, bez ohledu na další diskutovaný fakt: totiž že sám Mácha těsně před smrtí  odmítl kněze s posledním pomazáním. Anebo jen  neměl, jak píše Ivan Slavík, dost sil k jeho přijetí?  Máchův život i dílo jsou plny otazníků. Stejně  jako u Jeana Paula a dalších romantiků čtenář  bolestně a úzkostně tápe na pěšině zarostlé  rozbujelým houštím otázek. Možná teprve na  konci této strastiplné cesty se ve smrti a popření  rodí Bůh, jenž otevírá těm, kdo tlučou, a dává se  nalézt těm, kdo hledají. Pavel Šidák a Jan Zámečník obraz: Caspar David Friedrich, Opatství Eichwaldské

ROZHOVOR S JIŘÍM PALÁNEM

Báseň se rodí z klidu a prostoru Číst jsem se učil na sportovní příloze Rudého práva Jiří Palán (1981) pochází z Nového Města na Moravě. Na gymnáziu vydával s kamarády školní časopis, čímž si způsobil konflikt s vedením školy. Psal verše a texty, které byly základem písní několika bigbítových a undergroundových kapel na Vysočině. Byl jedním z organizátorů mnoha hudebních festivalů, aktivně působil ve formacích In memoriam a NOM. Vystudoval teologii na Evangelické teologické fakultě v Praze a od roku 2006 je farářem ve valašských Huslenkách. Je ženatý a má dvouletou dceru.

Kdo měl v dětství na tvůj vztah ke slovu, literatuře, poezii největší vliv? To je zajímavá otázka. Asi rodiče. Tatínek četl  taky dost, zajímal se o horolezectví a nabízel  mi knížky o horolezcích a polárnících. To mě  moc nebavilo. Oba rodiče mi nabízeli dobrodružné romány. Já jsem si vybíral něco jiného,  ale že je čtení dobrá věc, to mám určitě od nich.

Kdy a jak jsi v sobě objevil básníka? To vlastně přesně nevím. Pocítil jsem v sobě  potřebu psát básně, aniž bych předtím poezii  nějak zvlášť četl. V patnácti letech jsem napsal  první báseň Trosečník, což byla taková poéma.  Četl jsi jako dítě hodně? O trosečníkovi na ostrově. Vzpomínám si na  Četl jsem hodně a rád. Ale nebyly to moc kníž- refrén, který zněl „Šplouch, šplouch, šplouch,  ky pro děti, četl jsem o fotbale. Chodil jsem do  ty  zlomyslné  moře,  proč  mně  činíš  hoře?“  knihovny, a protože mě tam už znali, pouštěli  a verše jako: „vlna, pěkná tsunami, škoda, že  mě do oddělení pro dospělé, kde jsem si půjčo- je nad námi“. Já jsem vždycky rád tvořil. Ať už  val knížky o historii fotbalu, o hráčích a tak.  komiksy pro kamarády, básně, nebo později  To bylo moje nejoblíbenější čtení. A taky jsem  texty k písním. Měl jsem potřebu dostat věci ze  četl noviny. Pamatuju se, že jsem se učil číst  sebe ven. Takový „mus“. Kvalita byla asi někdy  hrozná, ale psal jsem pořád. na sportovní příloze Rudého práva.

12

Jak to bylo s komiksy? Byl toho pěkný štos! Kreslil jsi je pod lavicí při nudných vyučovacích hodinách? To ne. Většinou doma, když jsem se měl učit. Ve  škole jsem raději dával pozor, zas tak geniální  student jsem nebyl. A doma jsem měl na tvoření  klid. To potřebuju dodnes. Klid a prostor. Když  něco píšu, potřebuju od toho občas vstát, projít  se kolem, zase si sednout, promyslet si věci dál.  Prostor je důležitý. A klid a prostor ve škole pod  lavicí nebyl.

zhudebněny, některé naopak téměř zlidověly  a byly na koncertech obecenstvem vyžadovány  po mnoho let. Psal jsi i během vysokoškolských studií? Nejintenzivnější byl čas, kdy jsme byli s Kryštofem oba na gymnáziu. Já jsem pak odešel na  studia do Prahy, ale na víkendy jsem jezdil domů,  takže pravidelné zkoušky, koncerty, festivaly,  večery v hospodě u piva a kontakt s kamarády  byly pořád podobné. Vždycky jsem trochu záviděl frontmanovi kapely ty chvíle slávy na pódiu  a jako nemuzikant jsem hledal způsob, jak se  před  diváky  dostat.  Založili  jsme  formaci  In  memoriam, pro kterou jsem psal náročnější texty – například pašije. Byla to recitace doplněná  klávesami a saxofonem. To nejplodnější období  trvalo asi tři roky. Hezká léta.

Inkviziční Ve farním kotli zatápím Kostnickými jiskrami Emanuelem Vejnarem Iljou Heroldem Janem Kašperem i Českým bratrem Janem Mamulou Stal jsi se dvorním textařem několika bigbítových i Protestantem a undergroundových kapel. Jak k tomu došlo? Na gymnáziu jsem se potkal s Kryštofem Žena- Tomášem Trusinou tým a Ondrou Zikmundem, kteří se o hudební  Neb jsem největším kladivem tvorbu  pokoušeli.  Chtěl  jsem  k  tomu  nějak  na čarodějnice přispět, a protože s mým hudebním sluchem  v celé ČCE to není valné, nabídl jsem, že budu psát texty.  Nechtěl jsem být zkrátka stranou. Založili jsme  kapelu Kryštofovy staré věci, v názvu inspiro- Co zajímavého jsi prožil a jak jsi reflektoval svoji vaní jménem tehdy populárních Wanastovek.  tvorbu na vikariátě v Kardašově Řečici? Časem jsme však začali spíš používat zkratku  Vikariát byla pro mě důležitá životní zkušenost.  KSV, protože Kryštof naše spojování s kapelou  Nejen z pracovního hlediska. Já jsem nevyrostl  Wanastowi vjecy vyloženě nesnášel. Pak k tomu  v církvi, takže pracovní rytmus faráře byl pro  přistoupilo textování i pro další kapely, které se  mě něco zcela nového. Na studiích jsem měl tazase inspirovaly námi a v Novém Městě vznika- kovou zásadu – napsat každý den jednu báseň.  ly v té době jako houby po dešti. In memoriam,  I když třeba inspirace nepřicházela, snažil jsem  se k tvorbě přistupovat tímto řemeslným způKorisz, Rapa nui… a další. sobem. V pracovním nasazení během vikariátu  už to tak snadné nebylo. Psal jsem, ale méně.  Máš představu, kolik textů jsi pro různé kapely Taky jsem zjistil, že nejsem typ, který by rád žil  napsal? Přesně  to  nevím.  Tak  mezi  stem  a  dvěma  sám. Podle toho to taky v Kardašově Řečici na  stovkami. Některé zapadly, některé ani nebyly  faře, kde jsem bydlel, vypadalo. Samota není nic 

13

příjemného. Mám rád klid své pracovny, když  Máš nějaké literární vzory? vím, že ostatní jsou vedle v pokoji. Ale obývat  Vždycky jsem měl pocit, že literární vzory nectím.  starou faru jen s duchem jakéhosi Kardaše se  Že raději básně píšu, než čtu. Ale úplně tak to  mi nelíbilo. Padala na mě tíseň. Přesto jsem  není. Inspiroval mě vždycky Ivan Martin Jirous,  tvořil; pokusil jsem se také v sousední vesnici  undergroundová poetika Psích vojáků s Filipem  uspořádat festival, ale přijeli spíše kamarádi  Topolem, mám rád minimalismus švýcarského  z Vysočiny, a místních moc ne. faráře a básníka Kurta Martiho. Ne že bych od  nich opisoval, ale jsou mně blízcí. Co znamenalo pro kluka z Vysočiny stát se farářem v srdci Valašska? Bral jsem to jako výzvu. Vikariátem jsem se  Svatá válka intelektuálů připravoval na to, že někam jako farář půjdu,  Vedeme svatou válku a neřešil jsem kam. Moje žena chtěla spíš na  o Palestinu o Izrael o Gazu vesnici, mně to bylo jedno. Stejně jsem si moc  tlučeme do klávesnice neuměl představit, jak to kde bude. Znal jsem  v generálních štábech svých pracoven Nové Město na Moravě, kde jsem vyrostl, ale  pálíme z příjemného přítmí svých kaváren do sboru jsem tam přišel až rok před odchodem  kde nad ránem se zjevuje Idi Amin na studia teologie v Praze. Když jsem přišel  do Huslenek, možná jsem si trochu myslel, že  Mezitím Izrael bombarduje civilní cíle to bude podobné jako na Vysočině. Ale není.  plné raket pro izraelské civilisty U  evangelíků  sice  člověka  za  faráře  zvolí,  a Gaza se probouzí do nového dne v podstatě si sám vybere, kam chce jít, ale  úsvitem z červánků stejně začíná farářskou práci na konkrétním  zmatený svět si rukama mne znavené oči plné ospalků sboru od nuly. Tvoje žena Jana je také teoložka. Jaké byly vaše začátky v Huslenkách? První dva roky byly ovlivněny tím, že moje  žena Jana ještě studovala. Dojížděla do školy  do Prahy. Aby byla co nejvíc se mnou, zařídila si to tak, že odjížděla z fary jen od úterka  nebo středy do pátku. Myslím ale, že jsme si  v Huslenkách zvykli brzo. Já jsem doma tam,  kde mám pracovnu, a Jana je ráda na vesnici.  Jsme tu osm let, to už je kus života. V Huslenkách vznikla a vzniká řada básniček, epitafů, veršovaných glos a jiných forem, zkrátka tvých reakcí na život kolem. Inspirace stále přichází? Někdy na tvorbu není tak úplně čas. Povinnosti ve sboru, rodinný život, domácnost s dvouletým dítětem. Na psaní potřebuje člověk klid,  koncentraci, pak nějakou motivaci a inspiraci. Občas mě něco napadne, ale třeba hned  není možnost si nápad zapsat a je to pryč. Za  studentských let to bylo jinak. Nebyl problém  sednout si do kavárny místo na přednášku  a báseň, která mě právě napadla, si zapsat.

14

Z otlučených prstů nad klávesnicí se řine krev ještě dvě kostky ledu do ledového čaje ještě alespoň dokouřit krabičku cigaret ještě alespoň někoho vyhodit do povětří ještě alespoň spasit tento svět ještě na facebook vložit několik pádných vět

Kde všude jsi publikoval? Klasickou sbírku jsem zatím nevydal. Vyšlo  mi něco v Protestantu, teď pár věcí ve Valašsku  –  vlastivědné  revui,  rozsáhlejší  soubor  v Evangelickém kalendáři. Každý básník sní  o tom, že jednou uvidí svou sbírku ve výloze  knihkupectví. Tak na to teprve čekám. Můžeme v ČB otisknout některou z tvých básní? Jistě, něco vyberu. Co bys čtenářům Českého bratra vzkázal? Čtěte a bděte! A na kázání choďte. Ptala se Daniela Ženatá

OTÁZKA NA TĚLO

Která z Erbenových básní je vám nejbližší a proč? Mirek Cejnar, správce Sola fide Tomáš Trusina, farář a nakladatel Momentálně mi nejčastěji vytane: „Pachole,  Jednoznačně  Polednice.  Protože  jsem  se  ji  našlo jsi něco? Tak to zahoď, to bude jedovatý.“ v šesté třídě za trest musel naučit nazpamět.  Do dneška z ní s oblibou cituji. Pavol Bargár, doktorand ETF Už od školských liet mi je blízka Erbenova báseň  Sixtus Bolom-Kotari, historik umění Vodník, ktorá sa na základných i stredných ško- Z mého pohledu je inspirativní celá Erbenova  lách na Slovensku preberá ako jeden z príkladov  osobnost, přirozeně spojující umělce a vědce.  českej literatúry 19. storočia. Blízke sú mi na nej  Jeho básně, pohádky, odborné texty i edice  najmä rozprávkový námet, prvok tajomnosti,  historických  pramenů  hovoří  stejným  jazytakpovediac hustnúca atmosféra a v neposled- kem – podávají klíč ke starému světu, kam se  nom  rade  i  krásna  zvukomalebnosť  jazyka.  můžeme ukrýt. Jejich autor se však neschováPosledná strofa básne („Vyvalily se vlny zdola  vá. Ovlivněn prožitkem minulosti, přebírá ak/ roztáhnuly se v širá kola; / a na topole podle  tivním společenským a politickým působením  skal / zelený mužík zatleskal.“) sa na slovenských  odpovědnost za svět, ve kterém žije. školách uvádza ako typický príklad zvukomaľby. Dušan Ehmig, kazatel Vybavuji si sbírku balad Kytice. Přiznám se, že  Iva Benešová, někdejší tisková mluvčí Z Kytice, sbírky balad s vážnými až tragickými  mě některé dost děsily. Tvorba Erbenova mi  náměty, je to asi báseň Štědrý den pro svou zá- nikdy zvlášť nepřirostla k srdci, a proto také  věrečnou sloku: „Však lépe v mylné naději sníti,  zůstala mnou téměř nepochopena. Až když  před sebou čirou temnotu, nežli budoucnost  jsem měl možnost vidět filmové zpracování  sedmi  balad,  uvědomil  jsem  si,  že  se  jedná  odhaliti, strašlivou poznati jistotu!“ o dílo pozoruhodné. Nepůsobilo už tak děsivě. Kytice režiséra F. A. Brabce je asi nejlepší film  Eliška Baťová, hudebnice Svatební košile. Kvůli zajímavému divadelní- české kinematografie podle básnické předlohy. mu (Semafor) i filmovému zpracování. Je mi  DaZ grafika Jiřího Neuwirta Kytice V. také sympatická palčivou milostnou touhou  oné dívky, stejně jako její zbožností – a dobrým  koncem. Je plná dynamiky, nejen kvůli nečekaně rychlým skokům umrlcovým.

15

NÁSTĚNKA

SYNODNÍ RADA

Na zasedáních dne 24. 6. a 15. 7. projednala synodní rada 84 titulů. Z nich vybíráme: Vyznání a život církve Společná komise ČCE a CČSH schválila rámcový program dvoudenních Husovských slavností v červenci 2015. Synodní rada schválila založení spolku Husovské slavnosti 2015, z. s. a souhlasila s tím, aby se ČCE jako právnická osoba stala jeho členem. SR souhlasila s podnětem obnovit tradici a vydat v příštím roce k výročí upálení mistra Jana Husa obdobně jako v roce 1915 Jubilejní postilu, v níž by byla publikována kázání různých autorů. SR předloží tento záměr nakladatelství Kalich k zařazení do edičního plánu na rok 2015. Sbory a pracovníci Synodní rada prodloužila pověření Milana Kantora jako pastoračního pracovníka ve sboru Český Těšín na plný úvazek, Deboře Hurtové udělila dispenz od setrvání na místě farářky v České Třebové do konce doby jejího povolání na sboru, vzala na vědomí zvýšení pracovního úvazku z polovičního na plný faráře Štěpána Janči ve sboru v Orlové. SR jmenovala členem kuratoria Horského domova v Herlíkovicích Ondřeje Titěru, členkou komise pro vzdělávání ordinovaných presbyterů Annu Lavickou a předsedkyní této komise Evu Halamovou. SR potvrdila volbu Luďka Korpy za faráře sdružení sborů v Černošíně a Stříbře na poloviční úvazek v každém z nich. SR udělila Jaroslavu Hojnému osvědčení o způsobilosti k ordinované službě presbytera a souhlasí se zachováním způsobilosti k ordinované službě presbytera Jana Krejčího. SR prodloužila pověření pastoračních pracovnic Noemi Batlové z Olomouce na plný úvazek, Blance Nové z Jindřichova Hradce, Marii Melicharové z Brna II a Darině Hybské Majdúchové z Merklína

16

na poloviční úvazek. K duchovenské službě ve věznici ve Světlé nad Sázavou pověřila SR na další čtyři roky Miroslava Čejku a prodloužila pověření Daniela Blažka k duchovenské činnosti ve vazební věznici a Ústavu pro výkon zabezpečovací detence v Brně a ve věznici v Břeclavi. Správa církve Synodní rada schválila s účinností od 1. 7. 2014 nový organizační řád Ústřední církevní kanceláře spočívající v přesunu provozního oddělení z gesce náměstka provozně-ekonomického do gesce náměstka pro personální práci. Předsednictvo synodu předložilo synodní radě k intimaci soubor usnesení 4. zasedání 33. synodu. SR rozhodla o vyhlášení těchto usnesení, uložila Ústřední církevní kanceláři zveřejnit je na www.e-cirkev.cz a předložit návrh na rozdělení úkolů plynoucích z usnesení synodu konkrétním zpracovatelům (ÚCK, SR, poradní odbory či komise). SR vzala na vědomí zprávy z jednání seniorátních výborů Královéhradeckého, Pražského, Poličského, Ústeckého a Brněnského seniorátu. Rovněž na vědomí byly přijaty zprávy z vizitací příslušných seniorátních výborů ve sborech v Miroslavi, Znojmě a Opavě. Hospodaření SR souhlasila s poskytnutím půjčky na profinancování projektu „Obnova evangelického kostela“ sboru v Horních Dubenkách ve výši 679 454 Kč na základě předložené dohody o poskytnutí dotace z Programu rozvoje venkova ČR, podepsané se Státním zemědělským intervenčním fondem. Předpokládaná splatnost je do konce června 2015. Poradní odbor ekonomický již delší dobu neplnil svou funkci, jeho činnost prakticky skončila. SR jmenovala nový Poradní odbor ekonomický ve slo-

žení Petr Ženatý (předseda), Eva Zadražilová, Matěj Cháb, Ondřej Srb, František Straka a Libor Dušek. SR poradnímu odboru ukládá, aby na své první schůzi projednal návrh statutu a navrhl případné rozšíření o další členy. SR jmenovala na dobu šesti let členy investičního výboru synodní rady: Jana Matějku, Davida Kuboně, Tomáše Turnského a Radka Čtvrtlíka. SR schválila na základě provedeného právního posouzení předloženou smluvní dokumentaci správy majetku Personálního fondu ČCE a uložila investičnímu výboru SR dále pokračovat v jednání. Ekumena Daniela Ženatá podala zprávu za osmičlennou skupinu, která se v Nizozemí setkala se skupinami z Protestantské církve v Nizozemí a z Reformované církve v Maďarsku. Tématem setkání bylo hledání impulzů pro misijní práci; ze setkání vzešlo Ekumenické memorandum. Pavlína Buzková podala zprávu ze setkání evropských představitelů Světového společenství reformovaných církví. Daniela Hamrová podala zprávu z cesty do Bádenska, kde se zúčastnila bohoslužeb s poděkováním za práci dlouholeté pracovnici Susanne Labschové, která měla velký podíl na partnerské sounáležitosti obou našich církví. Synodní rada vzala předložené zprávy na vědomí.

a charitativní pomoci počátkem roku 200 000 Kč na pomoc obětem ukrajinského Majdanu a jejich rodinám. Dle sdělení ředitele střediska Jana Dusa byla k tomuto účelu použita asi polovina zaslaných prostředků. Vzhledem k tíživé situaci ukrajinských sirotčinců prosí Jan Dus, aby SR vzala na vědomí, že zbývajících sto tisíc hodlá SHRP použít na okamžitou podporu těchto zařízení. DaZ

ÚMRTÍ Ve věku 86 let zemřel 14. července Dalibor Molnár, evangelický farář v. v., naposledy v Lysé nad Labem. Dne 2. srpna zemřel po těžké nemoci farář v činné službě v Žatci Jan Veselý. Bylo mu 65 let.

KRAJANÉ NA LETNÍCH AKCÍCH

Děti na táboře a mládež v kempu Českou republiku v červenci navštívila na pozvání Českobratrské církve evangelické skupina dětí

SR souhlasí s tím, aby dne 13. 10. 2014 zasedal v prostorách Ústřední církevní kanceláře vedoucí tým jihovýchodní skupiny Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE). SR vzala na vědomí výstupy z výjezdního zasedání řídicího výboru Ekumenické rady církví, kde se projednávala spolupráce s médii (televize, rozhlas), Novoroční ekumenická slavnost a setkání mladých Taizé, letošní Modlitba za domov, zprávy z členských církví ERC a Konference evropských církví. Na 10. shromáždění Evropské křesťanské environmentální sítě koncem září v maďarském Balatonszárszó delegovala SR Ilonu Mužátkovou. Různé Synodní rada poukázala Diakonii – Středisku humanitární a rozvojové pomoci (SHRP) z fondu sociální

a mládeže z Ukrajiny. Dvanáct dětí z Bohemky a Veselynivky prožilo dny plné různých programů na letním táboře J. A. Komenského v Bělči nad Orli-

17

cí a skupina mladých lidí týden v letním kempu mládeže ve Strmilově. „Je příjemné, že církev na tyto aktivity myslí a že se podařilo i v letošním roce finančně obě akce zabezpečit. Část nákladů na tábor v Bělči bude hrazena z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR,“ říká celocírkevní kazatel pro české sbory ve východní Evropě Petr Brodský. Před odjezdem domů skupinu dětí přijal v Ústřední církevní kanceláři ČCE v Praze její tajemník Martin Kocanda a vedoucí oddělení výchovy a vzdělávání Eva Benešová. „Vyzval jsem děti, aby krátce napsaly, co se jim na táboře líbilo, a jako červená nit ve všech písemných projevech se ozývá: Moc se nám líbil program, vedoucí jsou vtipní, veselí a energičtí, zajímavé bylo chodit do lesa, sedět večer ve srubu nebo u ohně. Jídlo bylo moc dobré. Zpívali jsme, povídali si a hráli. Občas si prý někdo stýskal po domově, chtěl odjet, ale při odjezdu chtěli všichni v táboře zůstat.“ A kemp ve Strmilově vyhodnotila Marjenka Provazníková vyjádřením, že je šťastná, že se mohla zúčastnit. Zaujal ji výborně připravený program a zejména perfektní a srozumitelné pobožnosti Pavlínky Junové, z nichž dostala do hlavy a srdce spoustu věcí, o kterých dosud nepřemýšlela. Vyjádření dětí a mládeže jen podporují myšlenku pokračovat v těchto aktivitách i v příštích letech. „Finanční náklady by neměly být zábranou,“ dople-cirkev/DaZ ňuje Petr Brodský.

K 100. VÝROČÍ NIČIVÉ VÁLKY

Bohoslužby na někdejším bitevním poli Alsasko – „Bůh, jak jej potkáváme v Ježíši Kristu, a válka k sobě nepatří“. Těmito slovy otevřel prezident Společenství evangelických církví v Evropě Dr. Friedrich Weber pamětní bohoslužby v alsaském městě Gunsbach. Současně vzpomněl mnohé evangelické teology, kteří tehdy považovali vstup do bojů za „spravedlivou válku“, a na druhé straně připomněl skupinu farářů, kteří ještě 1. srpna 1914 hledali na setkání v Kostnici cesty k míru a usmíření, ale zůstali nevyslyšeni. „Válka není podle Boží vůle a násilí je třeba odporovat,“ připomněla předsedkyně synodu

18

EKD Dr. Irmgard Schwaetzerová. Kvitovala vděčně, že národy v Evropě žijí dnes vedle sebe pokojně, ačkoli to není samozřejmé. Konflikty, i ozbrojené, stále existují, a proto je třeba volání po míru brát jako naléhavou výzvu.

K bohoslužbám na paměť začátku ničivé 1. světové války pozvaly věřící do Gunsbachu v Alsasku Společenství evangelických církví v Evropě (GEKE), Unie protestantských církví v Alsasku a Evangelická církev v Německu (EKD). Gunsbach leží v bezprostřední blízkosti bitevních polí první války Lingekopf a Hartmannsweiler Kopf. Bohoslužeb se zúčastnilo na dvě stovky lidí. Vojenští biskupové se modlili za odpuštění vin, mladí lidé z kempu mládeže EKD spolu s dobrovolníky dvanácti národností provedli Kyrie jako performanci s válečnými scénami. Přítomni byli zástupci vedení německých a francouzských církví, mírový vyslanec EKD, zástupci několika zemských vlád a delegace z Francie a Skotska. Navzdory novým válečným konfliktům se Společenství evangelických církví v Evropě nesmí nechat ochromit, ale musí se přidržet příslibů a závazků evangelia, zaznělo závěrem. epnn – european protestant news network/DaZ

DOMOV ZA „VELKÉ VÁLKY“

Výstava v Moravském zemském muzeu v Brně – Dietrichsteinském paláci Výstava představuje dopad válečných událostí na civilní obyvatelstvo v zázemí. V letech 1914–1918 bylo z našeho území odvedeno 1 537 000 mužů, kteří bojovali na všech frontách války. Přes 350 000 jich padlo, 713 000 bylo zraněno a 210 000 zůstalo invalidních. Jedinou připomínkou těchto událostí jsou dnes pomníčky padlým, které najdeme v každé zapadlé české nebo moravské vesnici. Již od prvních let války zažilo vnitrozemí monarchie přísun raněných vojáků, zajatců a odsunutých uprchlíků z míst bojových střetnutí. Hospodářství a státní správa nebyly na takový počet nově příchozích a na potíže v zásobování obyvatelstva připraveny. Na uvolněná místa musely nastoupit ženy a nedospělé děti. Slabou útěchou se stalo zřízení nadací a fondů pro vdovy a sirotky po padlých vojínech. Výstava potrvá do 31. prosince. Podrobnosti na http://www.mzm.cz/navstivtenas/ DaZ

li jsme si perníčky chutné i okrasné a dověděli se i něco o historii téhle pardubické tradice. Biblická témata nás provázela první částí programu, nejdřív nahlédnutí do příběhů Josefových se seniorem Milošem Hübnerem; to byl páteční večer. V sobotu ráno jsme si pak v košatém výkladu skvělého vypravěče Martina Chadimy z Církve československé husitské v Hradci Králové poslechli jeho pohled na vztah Petra a učedníků i Ježíše a učedníků. Skutečně jsme se dotkli mnohého dalšího i hodně podebatovali. Večer nás navštívila Daniela Ženatá, šéfredaktorka Českého bratra, se kterou jsme nahlédli přímo do středu dění tohoto časopisu. Opravdu příjemné i podnětné povídání! Další den jsme prožili bohoslužby s místním sborem a pak se museli rozloučit. Podstatné bylo společenství, které nám tamější

STŘEDISKO CELOSTÁTNÍCH PROGRAMŮ A SLUŽEB

Setkání nevidomých a zrakově postižených My, nevidomí a zrakově postižení, máme každý rok dvě víkendová setkání. Prožíváme tam ledacos: setkávání nad Biblí, různé přednášky, občas malý odpolední výlet. Tato setkání začala díky široké náruči manželů Strádalových v Hronově už před rokem 1990, pak přibývala další místa, kde nás ve sborech nejen ČCE, ale tam převážně, ochotní hostitelé přijímali. No a naposled, v půlce května tohoto roku, to byli milí Pardubičáci. Návštěva Muzea perníku dala nahlédnout do koloritu kraje a trošku nás vrátila do dětství. Expozice byla pro náš vkus až příliš čarodějnicky naladěna, názory podléhaly střízlivému evangelickému založení. Ač určeno hlavně dětem, zaslechla jsem, že ne každý by tam děti vzal. Ovšem našlo se i leccos milého a veselého, odvez-

sbor poskytl. Nemohu jmenovat všechny, kdo se na hladkém průběhu a starosti o nás podíleli, ale nelze nevzpomenout na sestru Capouškovou a jejího manžela, jehož fotografie z akce tento článek doprovázejí. Vrátím-li se ještě k Českému bratru, pak jej ten komu se už hůře čte, může získat nejen na moderních zvukových nosičích či prostřednic-

19

tvím internetu, ale stále také ještě na kazetách. Proč se, když zrak trochu zlobí, loučit s oblíbeným čtením? V knihovně Střediska jsou takto k dispozici, kromě zvukového časopisu Slyšíš-slyšíš a namluvené podoby Slova a života, vydávaného Evangelickou církví metodistickou, také různé knížky duchovního obsahu, Biblí počínaje, dodnes vše i na kazetách. Rádi se potkáváme, chceme občas pobýt spolu. Existuje řada společných věcí, které vedou zrakově postižené do houfu, jsme specifické společenství. Tentokrát letí naše vděčná vzpomínka na laskavé přijetí a dobré dny tam prožité do Pardubic. O dalším, třeba o letních pobytech, ráda napíšu příště. Eva Budzáková

křesťanů ze sboru v Praze -Kobylisích. Společné modlitby zněly v češtině i v korejštině.

20 LET EVANGELIZAČNÍCH KURZŮ

Neděle celý týden Společenství křesťanů napříč generacemi, denominacemi i národnostmi V první polovině devadesátých let minulého století byl uspořádán první evangelizační kurz v Praze v Jirchářích. Od té doby uplynulo víc než dvacet let. Původní zaměření kurzu na evangelizaci pro dospělé se v průběhu let proměnilo, mohu říci, k dobrému. Na kurzy, které se přesunuly z Prahy do kláštera v Želivi a pak do tábora Jana Amose Komenského v Bělči nad Orlicí, začaly jezdit podle příkladu vedoucích celé rodiny. Díky dvěma farářům a dlouholetým vedoucím kurzů, Jaromíru Strádalovi a Mojmíru Blažkovi, se naučily na kurz jezdit rodiny, často i velmi početné, což si vyžádalo změnu a rozšíření programu. Na prvních kurzech byl program připravován pro jednu kategorii. Postupem času vyplynula potřeba zajistit samostatný program, alespoň na část dne, i pro děti a mládež, aby se rodiče mohli bez rozptylování věnovat přednáškám a vzdělávání. Společenství křesťanů napříč generacemi a často i denominacemi bylo to, co jsme mohli plnými doušky zažívat, a věříme, že budeme moci i v dalších letech. Setkávali jsme se i se zahraničními účastníky; to když začala na kurz jezdit skupinka korejských

20

Ze zahraničí byli často i pozvaní řečníci. Nedá mi to nevzpomenout aspoň na Miro Hvožďaru, faráře ze slovenských Vrbovců. Na jeho vtipné a s humorem podané svědectví o životě a všem, co prožíval od dětství i na svých sborech, jsme dlouho vzpomínali. Přitom jeho život nebyl a není jen procházka „růžovým sadem“, přes všechny těžkosti je ale svědectvím radostného a odevzdaného křesťana, který přijímá z Boží ruky i to zlé; s pokorou a odevzdáním. Nelze vzpomenout všechny, kdo nás svým poznáním obohatili. Moje paměť navíc sahá jen asi osm let zpátky, kdy jsem začala na kurzy jezdit pravidelně. Dvojici, která nás provází kurzy, co paměť sahá, Mojmíra Blažka a Jaromíra Strádala, musím připomenout s vděčností. Co písní jsme přezpívali s doprovodem kytary jednoho nebo druhého. Byli s námi od rána do večera; od ranní kaple přes ranní zvonění k moderování dopoledního programu i odpolední debatě. Potom si stihli zahrát s mládeží fotbal a večer často ještě moderovat večerní program. Do programu dovedli vtáhnout děti a mládež – do bohoslužeb, ranních společných

setkání i večerníčků. Ty jsou primárně určeny pro děti, ale chodili jsme tam s chutí i my, dospělí, a cítili se být v tu chvíli dětmi. Společné chvíle jsme prožívali se třemi generacemi rodin Blažků a Strádalů. Jejich děti nám rostly před očima a jejich prarodiče nám předávali v rozhovorech moudrost stáří. S vedením školních dětí jsme měli po mnoho let spojenu rodinu Zoubkových. Anita a Mikuláš byli u dětí těmi nejhodnějšími a nejoblíbenějšími. V posledních letech už tuto službu předali mladší generaci. Také děti, které v kurzech vyrostly, přebírají služby po rodičích. Ve vedení mládeže se střídali někteří mladší faráři a myslím, že se zhostili úkolu s úspěchem. O tom svědčily vždy závěrečné ovace a těžké loučení po posledních sobotních bohoslužbách. Omlouvám se všem pořadatelům a organizátorům, které jsem nemohla v tomto krátkém článku vzpomenout. Za ty roky jich byly určitě desítky. V letošním roce se změnilo složení Poradního odboru pro evangelizaci a misii (POEM), a tím se mění i vedení kurzu. Nastupuje mladší generace farářů. Nezbývá než srdečně poděkovat všem bratřím i sestrám, kteří nás tolik let na evangelizačních kurzech v Želivi i v Bělči vítali a provázeli. Novému POEM v čele s bratrem farářem Radimem

Žárským chci popřát Boží vedení a pomoc, dobré nápady a dostatek ochotných spolupracovníků k organizování dalších ročníků těchto kurzů. Mají na co navazovat, byť vysokou laťku, kterou nastavilo předchozí vedení, nebude snadné překonávat. Všem odstupujícím i novým organizátorům za letošní kurz v Bělči děkujeme. Byl to opět bohatě naplněný a požehnaný týden. Těšíme se na příští rok. Libuše Palacká, Hodslavice

OZNÁMENÍ

Sbor ve Svitavách nabízí pronájem bytu ve sborovém domě v Radiměři Byt sestává z kuchyně, obývacího pokoje a dvou menších pokojů, koupelny. Nachází se v patře sborového domu, v jehož přízemí je modlitebna a další sborové prostory. Nájem 2 500 Kč/měsíc. Úkolem nájemníků je úklid sborových prostor (bohoslužby jsou 2x do měsíce a o svátcích), v zimě též zajištění topení (kotel na pevná paliva). Nabízíme živé sborové společenství, upřednostňujeme zájemce o aktivní účast na životě sboru. K dispozici je též zahrada. Možné nastěhování – podzim 2014. Více informací: [email protected] nebo tel. 603 505 378 (kurátor), 777 339 381 (farář).

Nabídka bydlení v Dobříši V klidné části centra Dobříše nabízím od 1. 8. 2014 přízemní byt 3+1 v RD, cca 80 m2, zahrada. Hledám zájemce o dlouhodobý pronájem a o aktivní členství v místním sboru. Nájem 6500 Kč na měsíc plus zálohy na energie a vodné. Informace u faráře Samuela Hejzlara, tel.: 603 578 108, e -mail: [email protected]

Seznámení 60/165 nekuřák, evangelík, hledá věřící ženu (štíhlejší), která také nechce být sama. Najdu tě? Telefon 606 825 536.

21

CÍRKEV ŽIJE

V českobudějovickém „Klubíčku“ vyráběly děti „farářův talár“.

ŽIVÁ EKUMENA TENTOKRÁT V POLSKU

Svobodni v Kristu Setkání křesťanů ve Vratislavi 2014

N

a tři a půl tisíce křesťanů ze střední a vý- Daniel Ženatý. Debatující reflektovali cestu  chodní Evropy se sešlo první červencový  svobody po roce 1989 v jednotlivých zemích  víkend v polské Vratislavi. Zněla zde polština,  střední Evropy. (foto 3) slovenština, němčina, maďarština, čeština,  občas  i  jihoslovanské  jazyky  a  angličtina.  Zahájení se uskutečnilo v pátek v podvečer  v hlavním dějišti setkání – Hale století. (foto 1) Hlavním dnem setkání byla sobota. Souběžně se odehrávaly biblické workshopy, přednášky a semináře, program pro děti, koncerty pro  mládež a fotbalový turnaj. Odpoledne vystřídala semináře diskusní fóra. Oživením všech 

foto 2

V prstencovém koridoru Haly století se proplétalo množství zájemců tržištěm možností. Po  celý den ve svých stáncích prezentovaly činnost  nejrůznější církve, spolky, organizace a sdružení. 

foto 1

programů  bylo  množství  pěveckých  sborů  a kapel. Originálními úpravami skladeb oživil  program například pěvecký sbor Echo ze Zlína  pod vedením celocírkevního kantora Ladislava  Moravetze (foto 2). Spolu s partnery z Maďarska, Saska a Slezska debatoval na téma Reformace a svoboda  referent  pro  ekumenu  ČCE  Gerhard  Frey‑ ‑Reininghaus.  V  jiném  sále  se  bylo  možno  současně účastnit debaty s pracovníky Diafoto 3 konie a pomáhajících profesí, ke které se přidal i ředitel Diakonie ČCE Petr Haška. Jedno  Každý se mohl zastavit, prohlédnout si nabízené  z odpoledních fór s tématem Svobodni v Kris- materiály a od ochotných informátorů se více  tu  moderoval  náměstek  synodního  seniora  dozvědět. Jak Českobratrská církev evange- ¥

23

zručnosti na invalidním vozíku. Ve večerních  hodinách se skupinky účastníků sešly v centru  města na některém z nabízených koncertů či  jen tak při procházce městem nebo posezení na  některé z četných zahrádek v teplém večeru.  V neděli se účastníci sešli naposledy – při závěrečných bohoslužbách v hlavní katedrále Máří  Magdalény či v jiných kostelích. Česko ‑polské  bohoslužby s připomenutím smrti mistra Jana  Husa na den přesně před 599 lety se konaly ve  Stroužné, pohraničním sboru s německou i čes-

foto 4

lická, tak Diakonie ČCE patřily k navštěvovaným  místům. Kdo nechtěl v horkém dni debatovat ani  procházet tržištěm možností, mohl se účastnit  komentované  prohlídky  starobylé  Vratislavi  po stopách reformace nebo prokázat sportovní  zdatnost ve fotbalovém turnaji.  Vrcholem  setkání  byly  bohoslužby,  které  v podvečer přilákaly do hlavního sálu Haly století tři a půl tisíce účastníků. Liturgie s vícejazyčnými vstupy, kázání a modlitby se střídaly  foto 6

foto 5

s pěveckým sborem mediků z místní univerzity.  Vyvrcholením pak bylo vysluhování večeře Páně.  Mocným zážitkem byl společný zpěv písní se  stejným nápěvem, ale v různých jazycích (foto 4).  Kolem Haly století pak je dostatek prostoru,  kde měly svůj program děti (foto5). Atraktivní  byla výtvarná, taneční a hudební dílna, vše oživovali klauni. Odvážlivci si mohli vyzkoušet jízdu 

24

kou exulantskou historií. Polské a české kázání,  večeře Páně, zpěv zlínského pěveckého sboru  Echo a koncert Zelovských zvonků byly tečkou  za Setkáním křesťanů 2014 a povzbuzením do  dalších všedních dnů (foto 6). Z naší církve se do Vratislavi vypravilo více  než 200 účastníků, k nimž patřili i účinkující ve  třech pěveckých sborech, dvou mládežnických  kapelách, informátoři ve třech stáncích a další  aktivně  se  podílející  osoby.  Dokonce  jsme  vezli s sebou také jedno křesťanské fotbalové  družstvo. Cestu a pobyt účinkujících finančně  významně podpořilo Česko ‑polské fórum, kromě  něj nám s financováním dalších nákladů pomohl  Nadační fond Věry Třebické ‑Řivnáčové a velkou  podporu jsme dostali také z programu Kirchen  helfen Kirchen z Německa. Na shledanou v Budapešti 2016! Daniela Ženatá (fotky autorka)

OSUDY EXULANTŮ

Zelůvek včera a dnes České písničky mají dodneška sepsány ve velkých sešitech Prolog: Na jaře navštívil Petr Brodský se zástupci oddělení mládeže a oddělení výchovy a vzdělávání ÚCK a také se zástupkyní MZV ČR, oddělení pro krajany, sbor v Zelově a Kleszczowě. Při setkání s presbytery a faráři obou sborů – Tomaszem Pieczkem a Krzysztofem Góralem se hovořilo především o další spolupráci těchto sborů s ČCE. Oba mají zájem o materiály pro výuku dětí a mládeže. Sbor v Zelově touží po partnerském soužití s některým ze sborů ČCE. Hovořilo se i o spolupráci při vzpomínkových událostech při příležitosti výročí Jana Husa. Čtenářům předkládáme tentokrát malou vzpomínku bratra Jaroslava Stejskala na Zelůvek, jehož historie byla zatím opomíjena.

obyvatelé svoje domy; tyto stromy byly svědky  těžkých začátků českých exulantů.

Osada a čeští obyvatelé

Tam kde zelený lesík končí, začínají první obydlí  Zelůvka. Cesta se tady větví – doleva na Černý  les a doprava na Lesniaky, kde také bydlely  české rodiny. Dějiny Zelova známe přesně od doby, kdy  statek koupili čeští exulanti, nejsou však známy dokumenty sedláků, kteří stavěli první stavení na Zelůvku. O této osadě více víme nebo  pamatujeme až z let předválečných. Teofil Ranš,  dávný zdejší obyvatel, který znal každý kámen,  každou cestičku, napočítal 62 českých rodin,  které v Zelůvku bydlely v letech 1939–1945. Pan  Teofil také zřídil náčrt staveb Zelůvka a sepsal  aktuální adresy těch, kteří emigrovali do České  republiky v letech 1945–1946. Zelůvek Všichni, kteří v Zelůvku bydleli, měli českou  Zelov (Zelów) je malé městečko ve středním Polsku, známé tím, že tam žili a působili čeští osad- národnost. Byla to jedna velká rodina, pomáhali  níci, kteří zakoupili statek a ves Zelov v roce  si a někdy se také hádali. Vedle sebe bydlely  1802. Během let vznikaly nové osady českých  rodiny Kimmrů, Kulhavých, Pospišilů, Tvrdých,  exulantů v Kučově, Faustynově, Požděnicích,  Jelinků, Vondráčků, Valtrů, Jersáků a další. PoIgnácově a jinde. Zelůvek, to je jako bratr Zelova.  něvadž bylo mnoho příjmení stejných, mívali  O Zelově, Faustýnově a Kučově mnoho napsali  přezdívky: bohatej, punclak, zveiměter, člunkař,  Edita Štěříková, Vlastimil Pospíšil, Zenon Ne- páchnik a jiné. večeřal a jiní, jenom o Zelůvku nenapsal nikdo. První osadníci káceli stromy, rozřezali je  Od konce dlouhé ulice Kilińskiego, která ved- a stavěli z nich domy. Střechy přikrývali uprala přímo od náměstí Zelova, se cesta dále táhla  venou slámou z obilí. Jeden z nejstarších domů  přes Zelůvek až do rozvětvení na Bočanichu  zůstal až do roku 1972. a Kociszew. Za posledními domy ulice Kilińskiego, po obou stranách cesty dlouhé kolem  S kancionálem do kostela pěti set metrů rostl sosnový les a polní plodiny. Obyvatelé Zelůvka patřili do sboru v Zelově, ale  Asi v polovině té cesty byla po jedné straně  v osadě měli modlitebnu. Do kostela v Zelově  zelená  loučka,  které  se  říkalo  Struha.  Když  chodili v neděli, na sváteční bohoslužby, slavněkolik dnů pršelo, stékala se tam voda. Na  nosti Husa a výročí sboru. Každý kdo šel do  této loučce rády běhaly děti a někdy se tam  kostela, nesl pod paží nebo v ruce kancionál.  také pásla kravička. A v dáli v lesíku byly ještě  V modlitebně měly děti nedělní školku, dospělí  před několika lety velké a rozsochaté borovice.  popolední bohoslužby (nešpory), mládež cvičeVlastníkem toho lesa byl Emil Kimmr, který  ní pěveckého a hudebního kroužku. V osadě  bydlel na Zelůvku. Z dříví borovic stavěli první  byla do roku 1935 škola pro děti do 4. třídy.  ¥

25

Základní škola, 1.–7. třída, byla v Zelově. Děti musely pomáhat doma, pracovat na poli, a do školy proto chodily málo. Schopné děti ze Zelova, Kučova i okolí po zkouškách před evangelickou kostelní komisí studovaly na pedagogické škole v Ostrzeszowie (chlapci) nebo Cieszynie (děvčata). Z obyvatel Zelůvka ukončil takovou školu Karel Ranš (bratr Teofila Ranše) a Vilém Najmon. Na Zelůvku nebyl hřbitov, a tak své blízké doprovázeli na věčný odpočinek do Zelova. Cestou na hřbitov zpíval jak chudým, tak i bohatým pěvecký kroužek. Když vcházeli hřbitovní branou, zpívali: „Tam nad hvězdami v nebi Otce mám, na jehož věčnou lásku spoléhám, On zve mne z této ciziny do zaslíbené otčiny. Jsem hotov, hotov za ním jít a v jasném domě otčiny s ním nový, svatý život žít.“

Jak se žilo Téměř každá hospodářská budova byla ohrazena plotem nebo obtočena zelenou loučkou. V zahrádkách rostly fazole, hrách, okurky, salát, dýně a také ovocné stromy. U domu Valtrů rostla rozsáhlá hrušeň – cukrovka. Zralé ruměné hrušky, které každé ráno ležely pod stromem, byly sladké jako med. Dýně, nazývaná v Zelově turek, vařená v mléku s bramborovými klusky (knedlíky) chutnala výborně. Turek byl také připravován jako marináda s octem, byl to dezert k obědu. V polích tu a tam rostly košaté stromy plné divokých hrušek. Jejich zralé ovoce někteří sušili na zimu a vařili z něj pak polévku. Jídlo v Zelově i na Zelůvku mělo zvláštní chuť. K snídani byla většinou bramborová polévka (kyselo – barscz), v neděli byla k obědu polévka s nudlemi (rosol) a klusky. Ty bývaly uvnitř plněny tvarohem nebo smaženou mrkví. Velmi chutné byly také plněné ovocem: višní, slívou, jablky nebo jahodami. Přes celou osadu se táhly příkopy, kterými se odváděla voda. Před každým domem byly široké vjezdy do zemědělských usedlostí. V letním nedělním odpoledni a za teplých večerů sousedé rádi sedávali na příkopech a vedli hovory. Mladí se setkávali u stromu, který rostl poblíž jejich domu a zpívali české písničky. Znali jich hodně, měli je sepsány ve velkých sešitech; ještě dnes

26

někteří takové mají. Mluvilo se jen česky, v domácnostech i na veřejnosti. Polský jazyk znal málokdo. Obyvatelé se věnovali hlavně práci na poli, byli to sedláci. Země byla málo úrodná; pěstovali hlavně brambory, žito, ječmen, pohanku a na lepší půdě pšenici, burak (řepu) a zelí. Během let se zvyšoval počet obyvatel, nové půdy však nepřibývalo. Rodinné pozemky se zmenšovaly, poněvadž rodiče věnovali záhony svým dětem. Právě i kvůli tomu v každém domě od rána do večera klapal tkalcovský stav. Při této práci rádi zpívali a otevřeným oknem kromě klapotu stavu se rozléhal i zvučný hlas tkalce. V mnoha domech visely na stěnách hudební nástroje, zvláště housle, mandolíny nebo kytary. V letní nedělní odpoledne se vesničani, mladí i staří, setkávali v lese za svou zemědělskou půdou na Dlouhém palouku. Bylo tam moc radosti, děti a dospělí sportovně závodili. Hráli na hudební nástroje a zpívali písně laděné touhou po rodné zemi otců. „Tam jsem prožil svoje mládi, celý život svůj, tam jsem již jak dítě zpíval Kde domov můj. Nebo v písni vzpomínek o krásné české zemi: Když večer zaplanou hvězdy nad Vltavou, pohled na Hradčany je jak malovaný.“ Také se setkávali u rašových dolů na „Růžovém paloučku“ (tak jej nazývala moje maminka). Na louce u dolů sedláci ze Zelůvka v létě kopali rašelinu na topení v kamnech. Ten název loučky asi vzali z povídek A. Jiráska nebo z časopisů. V časopisech Růžový palouček byly básně Boženy Němcové, které rádi recitovali na paloučku a také v kostele, při stromečku na vánoční svátky, zvláště o Štědrém večeru. Na Dlouhém nebo Růžovém paloučku si mladí vyznávali lásku, staří rozprávěli o otcích, kteří odešli do ciziny kvůli husitské víře. Jejich myšlenky a vzpomínky vedly až k bitvě na Bílé hoře. Po ní praotcové museli opustit milovanou zem. A tak tam často zněla Ta naše písnička česká. Tam v háji, v pěkném údolí zněly písně lásky, dospělí vzpomínali na ty, kteří už odešli a spí v tichosti na zelovském hřbitově. Podle vzpomínek mladí kluci nesměli navštěvovat děvčata z jiných míst, jen ze Zelůvka. Tak se stávalo, že se na Zelůvku o hezká děvčata kluci někdy rvali.

Těžké časy Radostné, ačkoli mozolné dny na venkově skončily začátkem druhé světové války. Čeští sedláci  se sice nemuseli ze svých obydlí vystěhovat, jako  to bylo na vesnicích, kde bydleli Poláci. Smutek  a sklíčenost byla nicméně samozřejmá. Dost  místních bylo nasazeno do práce pro okupantskou vládu. Lidé si navzájem pomáhali a povzbuzovali se modlitbou. V podzimní dny se sedláci  setkávali v lese a hrabali stlaní (lesní hrabanku)  na zimu pro topení v kamnech nebo na zateplení  staveb a někdy také na podestýlku do chlévů.  Lesy byly jejich majetkem. I při této práci zněly  písně touhy po ztracené vlasti. V lednu 1945 byla druhá světová válka v Zelově u konce. Lidé se vraceli z prací v Německu.  Z místních zahynul v koncentráku Radogoszcz  poblíž Lodže Josef Valtr. V poslední den války  německé  gestapo  nahnalo  vězně  do  výrobní  haly, kterou polili benzínem a zapálili. Jen málo  osob přežilo.

ale také v Čechách, kam se přestěhoval. Za svou  práci tento dokonalý člověk nebral peníze, jeho  životní krédo znělo: „Bezplatně jsem od Boha dostal tuto schopnost, zdarma ji využívám, zdarma  sloužím lidem.“

Po válce je všechno jinak

Domy českých obyvatel převzali skoro zadarmo  lidé z okolních vesnic. Některé domy zůstaly  v péči těch, kteří v Zelově zůstali. Po tom všem,  co v Zelůvku dříve bývalo, zůstal jenom smutek  a hořkost. Od té doby minulo přes šedesát let, osada  vypadá  úplně  jinak.  Na  cestě  už  neuslyšíš  českou řeč. Kdysi hrbolatá cesta je zpevněnou  silnicí. Není už ani jeden dům, který postavili  Češi z borovic svých lesů a pokryli slámou. Nové  domy, nové touhy. Už nikde není slyšet klapot  tkalcovského stroje. Na Zelůvku a Řebenách,  které nyní k osadě patří, bydlí jenom deset rodin,  které se hlásí k tomu, že mají české kořeny. Není  už Růžového paloučku ani rašových dolů. Dlouhý  palouk zarostl trávou a křovinami. Už málokdo  ví, kde to bylo. Když zemřela poslední obyvatelka předválečného Zelůvka, Amálie Stejskalová, rozená  Valtrová, setkali se bratranci a příbuzní z Teplé,  Nového Boru, Nové Vsi v Čechách a ze Zelova.  Spolu si zazpívali písně, které ze Zelůvka pamatovali. V lednu roku 2014 zemřela Helena Jersáková,  jedna z nejstarších obyvatel Zelova, ve věku  88 let. Paní Helena, to byla „kniha vědy“ o Zelově,  dějinách a tradicích. Teofil Ranš přijel do Zelůvka naposled v roce  2009. Když jsem před několika lety navštívil  Po válce se už nikdy nevrátilo to, co bylo dřív.  pana Teofila v Novém Boru, sedl si na lavičku  Nevrátil se klidný život do venkovských usedlos- před domem a slzy se objevily v jeho očích, když  tí. Útoky na české obyvatele, rabování se staly  zavzpomínal na léta, která uletěla jako jarní květ.  pravidlem. Místní Češi se tedy rozhodli opustit  Při vzpomínce na rodný dům a mládí si jenom  svá obydlí a vrátit se do země praotců. Odjížděli  zazpíval: Už se nevrátí, pohádka mládí. Jen sosnový les, sázený rukou českých obyvav letech 1945–1946; vyrazili do úplně neznámé  jim vlasti, nevěděli, co je čeká. Z 62 rodin, které  tel Zelůvku, vyrostl. A dnes jen šumem větviček  bydlely na Zelůvku před válkou, jich zůstalo je- vzpomíná minulých let. Už tady nejsou ti, kteří  nom sedm, tři rodiny se vrátily z Československa  ten les navštěvovali, dbali o něj a tam na paloučzpět. Ze Zelůvka odjel také Josef Kulhavý, ortoped  ku si vyznávali ‑svěřovali svou lásku. Ten lesíček  samouk. Schopnosti přejal od svého otce a ještě  už neuslyší písničky z Moravy, Slovenska, z Čech,  je zdokonalil. Byl znám uměním skládat zlomené  které jsou tak prostinké, ale nejhezčí ze všech. kosti rukou i nohou, a to nejenom v Zelově a okolí,  Jaroslav Stejskal, v Lodži roku 2014

27

CÍRKEVNÍ HUDBA

Povolávání do kantorské služby ve sboru Žhavá novinka v naší církvi

P

ři opravdu krásné a slavnostní neděli 25. května byla za kantorku sboru v Silůvkách u Brna  povolána Martina Matušková. Jako druhá (po  Petru Běťákovi) z prvních 17 absolventů SCHEA  (Semináře  církevní  hudby  Evangelické  akademie), kteří před rokem dokončili svá tříletá  studia tohoto semináře. Stala se tak první staršovstvem oficiálně povolanou ženou ‑kantorkou  v naší církvi. A co se tím změnilo? K čemu je takové povolání  potřeba? ptají se faráři a staršovstva těch sborů,  ve kterých první absolventi SCHEA působí. Vždyť  jejich kantor už stejně při bohoslužbách hraje, 

zaslíbení, že poslední budou první, zase jednou  ukázalo jako možné. Halelujah! Hodně se tím změnilo i pro samotnou kantorku. Ve společnosti svých 16 spolužáků SCHEA  a  nyní  už  zakládajících  členů  SECH  (Spolku  evangelických církevních hudebníků), pod vedením Ladislava Moravetze, jeho ženy a dalších  učitelů, velmi vyrostla nejen v hudbě, ale i ve víře.  V průběhu studia dospěla ke křtu. Pouhým bytím  v našem sboru by asi ve víře tolik nevyrostla. Líbí se mi, jak Ladislav Moravetz krůček po  krůčku naplňuje svou vizi jak úroveň hudby  a zpěvu v naší církvi zlepšovat. Před nějakými de-

zpívá, dává dohromady pěvecký sbor, diriguje,  nacvičuje. A všechno to dělá většinou už pár let,  dělal to nejednou před začátkem studia, po dobu  studia, dělá to po skončení semináře, rád, dobrovolně, nadšeně, zadarmo. Až to bereme málem  jako samozřejmost. Pro Silůvky se tím ale změnilo hodně. Před  sedmi lety jsme žádného vlastního varhaníka  neměli. Při bohoslužbách jsme buď zpívali bez  doprovodu,  nebo  si  brněnští  kazatelé  vozili  varhaníky s sebou. Teď máme historicky první  kantorku. Juchú! K tomu další dva varhaníky, několik dobrých muzikantů, příležitostný pěvecký  sbor, a dokonce nové varhany. Tak se biblické 

seti lety to byl „sám voják v poli“. Fenomén a živel.  Teď už má první absolventy a pokračuje s novým  tříletým cyklem. Je založen SECH. Vzniklo podpůrné konto pro pořizování digitálních varhan  do sborů, kde absolventi SCHEA působí, aby  mohli doprovázet na nástroj, na kterém uplatní  všechno, co umějí. Několik nástrojů se už takto  pořídilo. První varhany jsme tímto způsobem  získali my. A pak ještě kurzy, školení, články,  besedy, vystoupení. A proč že kantory do sborů oficiálně povolávat? Byla to jedna z nejhezčích slavností v našem  sboru. Sjela se k nám evangelická varhanická  elita, aby spolu s místním pěveckým sborem 

28

zahrála  a  zazpívala.  Už  jsem  slyšela  absolventy SCHEA zpívat víckrát, ale ani v Červeném kostele to neznělo tak hezky jako u nás  v Silůvkách. Byla to příležitost jak s radostí  a respektem Martininu kantorskou práci ve 

sboru oficiálně přivítat a přijmout a taky říct,  že mezi námi, co se hudby a zpěvu týče, je tou  nejvzdělanější a nejpovolanější; a tak ji budeme  rádi respektovat. Martina Kadlecová, farářka v Silůvkách

PŘEDŠKOLÁCI KREATIVNĚ

Hrajeme si s klubíčky – cvičíme si ručičky V Českých Budějovicích se jednou týdně scházejí v kostele „Klubíčka“

V

ětšinou  přišly  tři  děti  ve  věku  od  tří  do  sedmi let. Společně s lektorkou vyráběly  mimo jiné i „farářův talár“. Cílem výtvarného  kroužku bylo zdokonalit si jemnou motoriku,  zvyšovat schopnost kreativně řešit problémy,  usnadňovat  budoucí  začlenění  do  školního  kolektivu, vylepšovat si barevné a estetické  cítění, nebát se vyjádřit svůj názor a prosadit  se ve skupince vrstevníků. Dítě se tvorbou učí nejen si zdokonalovat  své prstíčky a koordinovat lépe pohyby, ale  umět si rozfázovat určitý úkol, umět začít novou věc, umět v ní pokračovat, umět ji dokončit.  Učí se snést miniúspěch i minineúspěch ve  srovnání se svými spolužáky. Umět být spokojen se svým výrobkem a se sebou samým.  Umět se soustředit na práci mezi ostatními  dětmi. Není jedno, jestli děti vyrůstající v našem sboru mají, či nemají možnost se nejen  s něčím krásným setkávat, ale i něco krásného  vytvořit. Myšlenka  spět  k  něčemu  dokonalému  je  v křestanství bytostně zakotvena. Je  ‑li malé  dítě od útlého dětství konfrontováno s pěknými věcmi, usnadní to jeho pozdější orientaci  a nasměrování v životě. Solidarita a pomoc  účastníků  sobě  navzájem  je  pak  aplikací  křesťanských principů do praktického života. Vyučovací metody byly přizpůsobeny vývojové fázi myšlení dětí, tzv. myšlení „symbolickému“ a „názornému“ – mnohé pojmy a poučky  je třeba nahradit příběhy, obrazy, představami. 

Děti často překvapily svou kreativitou, nápaditou asociací, neobvyklou aplikací naučených  vět. Bylo cítit, že je jim v jejich malé skupině  dobře. Svými  většinou  velmi  zdařilými  výtvory  potěšily sebe, lektorku, rodiče a občas i další  členy sboru. To třeba v případě, když zdobily 

velikou papírovou „stovku“ pro člena sboru,  bývalého faráře Josefa Veselého, který na jaře  oslavil 100 let. Děti nadšeně spolupracovaly  a s chutí se na konci se svým výrobkem chlubily svým rodičům. „Klubíčka“ byla v českobudějovickém sboru  letos novinkou. Doufám, že v příštím školním  roce  se  nám  podaří  pokračovat  i  s  dalšími  kroužky.   Olga Pikousová

29

Z CÍRKEVNÍCH ŠKOL

Na návštěvě v knihovně Nejfrekventovanější místo Evangelické teologické fakulty UK

E

vangelická teologická fakulta, jak o tom svědčí řada odborných konferencí, slavnostních  akcí  a  dalších  setkání  všeho  druhu,  je  dnes  bezpochyby místem otevřených dveří jak pro  laickou, tak i odbornou veřejnost. Není však bez  zajímavosti, že statisticky nejčastějším místem,  kam cizí návštěvník na fakultě zamíří, není ani  velká posluchárna ani pracovna děkana či jiné  reprezentativní místo, ba není to překvapivě  ani kavárna Marathon, nýbrž knihovna. Řada  mimofakultních návštěvníků zná Evangelickou  fakultu právě jen přes knihovní prostory. Počet  aktivních čtenářů totiž čtyřnásobně převyšuje  počet domácích studentů a vyučujících.

Co stojí za touto pozoruhodnou přitažlivostí? Troufnu si tvrdit, že to nebudou jen plastiky  sportovců, kteří inspirativně kynou čtenářům  z čelní zdi knihovního prostoru a vybízejí je  k píli a aktivitě. Věřím, že notnou měrou k tomu  přispívá také vstřícné jednání našich knihovnic,  fungující služby a především nabídka knihovního fondu, která je v českém teologickém prostředí ojedinělá a má svou pozoruhodnou historii.  Máme  ‑li zmínit alespoň dvě jména, jimž patří dík  za to, že knihovna je dnes tím, čím je, musíme  vzpomenout osobnost Dr. Václava Sobotky, který  knihovnu provázel víc než 40 let dobou největších společensko ‑politických otřesů od konce 30.  let až do počátku let 80. Řada z nás pak má ještě  v živé paměti dlouholetou ředitelku Mgr. Marii  Šírovou, která knihovně dala její porevoluční  tvar a která většinu ze současných knihovníků  do knihovny přivedla.

Začátky knihovny Pozoruhodná historie knihovny se začala psát  v roce 1919, tedy současně se zahájením činnosti Husovy československé evangelické fakulty  bohoslovecké. Její vznik byl tehdejším Ministerstvem školství a národní osvěty podpořen  částkou 50 000 Kč. Knihovna stejně jako fakulta  sídlila v době první republiky v prostorách bý-

30

valého arcibiskupského semináře v Klementinu,  a to ve značně stísněných podmínkách. Svědčí  o  tom  fakt,  že  řada  knih  byla  tehdy  uložena  v kufrech. Navzdory tomu však knihovna během  prvních  20  let  existence  svou  velikost  z původních asi 3000 svazků zdesateronásobila. Velkou zásluhu měly především dary. Mezi  největší příspěvky patřila rozsáhlá knihovna  faráře Jana Karafiáta a koupě vzácné knihovny  herrnhutského archiváře J. T. Müllera, která  dnes tvoří jádro oceňované sbírky fakultních  vzácných tisků. (Tato sbírka postupně rostla  až na dnešních zhruba 1500 tisků. Pokrývá  přibližně období let 1500–1750 a tvoří ji několik  desítek Biblí nejrůznějších překladů a původu,  dále pak z větší části náboženská a teologická  literatura, zpravidla v latině, němčině nebo  v češtině. Nejstarším tištěným exemplářem je  Bible benátská z roku 1506.)

Válečná a poválečná léta Za války zabránil prof. Bartoš převozu knihovny  do Rakouska a prosadil uložení fondu do sklepních prostor Husova domu. Nejvzácnější tisky  byly v té době kvůli snížení rizika svěřeny do  opatrování jednotlivým profesorům. Po válce  proto mohl tehdejší proděkan František Bednář  situaci velmi optimisticky shrnout: „Byl zachráněn nejcennější statek fakulty před rozkradením.  Knihovna sice utrpěla značné škody stěhováním,  a také myši v ní řádily, ale tyto ztráty jsou malé  proti  zkáze,  kterou  utrpěly  knihovny  jiných  fakult.“ Při rozdělení Husovy československé evangelické  fakulty  na  Husovu  československou  bohosloveckou fakultu (dnešní Husitská teologická fakulta Univerzity Karlovy) a Komenského  evangelickou bohosloveckou fakultu (dnešní  Evangelická teologická fakulta Univerzity Karlovy) v roce 1950 naštěstí nedošlo k výraznějšímu dělení knihovny a její fondy zůstaly z valné  části v majetku Komenského fakulty. Vyhnuly  se jí i veškeré akce zaměřené na vyřazování 

„závadné literatury“, naopak své fondy rozšířila  o některá díla z konfiskátů zrušených klášterů  a jiných institucí. Ke konci 60. let tak již vykazovala úctyhodných 70 000 svazků. V roce 1953  bylo rozhodnuto o provizorním umístění knihovny do bývalého shromažďovacího sálu synodní  rady Husova domu a toto provizorium vydrželo  s drobnými změnami až do konce 80. let.

Stěhování a modernizace knihovny V roce 1990 došlo k inkorporaci fakulty do svazku Univerzity Karlovy, knihovna se tak stala  jednou z knihoven univerzitních a otevřela se 

Diskutabilní uložení knihovny do podzemí nás  knihovníky však čas od času naplňuje obavami  z  vody.  Největší  povodně  v  roce  2002  ovšem  knihovna bez větší újmy přežila, a tak se její  opakovanou noční můrou stávají spíše prudké  přívalové deště, které si už několikrát cestu do  knihovny našly. Škody však byly většinou pouze  marginální. V 90. letech prosadila již zmíněná paní ředitelka Šírová koncepci otevřeného knihovního  fondu tak, aby se čtenáři dostali přímo mezi knihy. Tento krok sice vyžadoval náročné tematické  roztřídění desítek tisíc knih, což představovalo  nelehký úkol klasifikační a posléze i logistický,  nicméně výsledek, tedy členění podle jednotlivých teologických disciplín a dále uvnitř daných  disciplín podle základní tematické struktury,  nakonec čtenáři velmi ocenili. Získali možnost  seznámit se s literaturou k jednotlivým tématům  bezprostředně v regálu, a definitivně tak skončila vazalská odkázanost na zprostředkovatelskou  službu knihovního katalogu.

Současnost a pozvání do knihovny Knihovna je dnes úzce propojena s ostatními  knihovnami  univerzity.  A  to  jak  jednotným  knihovním systémem, řadou společně přístupných databází, tak i neustále narůstajícím počtem čtenářů z jiných fakult. Je to dáno jednak  strategickou polohou v centru Prahy nedaleko  oborově příbuzných fakult a jednak aktivní akvinarůstajícímu proudu mimofakultních čtenářů.  zicí především české knižní produkce v oblasti  Významným mezníkem se stal rok 1993, kdy  psychologie, historie, filozofie, sociologie, pedabyla  zahájena  její  automatizace  a  postupně  gogiky, literární vědy a umění. To vše, v kombidosloužil jmenný a předmětný lístkový katalog,  naci s vstřícným studijním prostředím, k nemalé  který dodnes z piety zdobí přístupové schodiště  atraktivitě knihovny bezpochyby přispívá. Devadesátá léta znamenala pro knihovní fond  do knihovny. Nedlouho poté, v roce 1995, se  knihovna stěhovala do nových prostor v Černé  kvalitativní proměnu skokem. Nejen že se zcela  ulici, když se novým sídlem fakulty stala pozo- proměnila česká knižní produkce a postupně se  ruhodná stavba od Františka Xavera Čtrnác- nastartovala i zahraniční akviziční politika, ale  tého z roku 1928, původně určená pro Plichtův  podobně jako ve 20. a 30. letech ovlivnily výrazně  tělovýchovný ústav. Hlavní fond knihovny byl  profil knihovního fondu věhlasné a často obsáhuložen ve velké tělocvičně s galerií v suterénu  lé knižní pozůstalosti a dary od osobností typu  budovy. Díky originální dvoupatrové konstrukci  Jaroslava Pelikána, Stanislava Segerta, Ernsta  regálů se sportovní prostor proměnil v moderní  Käsemanna, Markuse Bartha, Paula Ricoeura  knihovní sál, který čtenářům poskytuje veške- a dalších. Z nejnovějších přírůstků tohoto druhu  rý badatelský komfort. Na původní účel tohoto  stojí za zmínku začlenění několika tisíc publimísta dnes odkazují již jen v úvodu zmíněné tři  kací ze zanikající knihovny IBTS (Mezinárodní  reliéfy Ladislava Šalouna se sportovní tematikou.  baptistický  teologický  seminář  Evropské  ¥

31

baptistické federace). Celkově knihovna nabízí  asi 150 000 publikací, více než 200 pravidelně  odebíraných periodik a rozsáhlý sklad periodik  archivních, z nichž nejstarší sahají až do 18. století. Knihovní komunitu dnes tvoří více než 3000 

čtenářů  z  řad  studujících  i  široké  veřejnosti.  Máte  ‑li chuť strávit klidnou chvilku mezi regály  knih, neváhejte, rádi vás v knihovně provedeme  a s případným hledáním pomůžeme. Pavel Moskala, vedoucí knihovny

GENERACE

Pokora před pravdou Letos 2. srpna zemřel v 65 letech farář Jan Veselý

K

dysi  byl  nově  příchozím  do  Ústeckého  seniorátu bratr Jan Veselý představován  jako vlastník pravděpodobně největší osobní  knihovny ze všech farářů naší církve. Při bližším seznámení nabyl člověk, trochu s nadsázkou, dojmu, že do každé z těch knih Jan Veselý  také alespoň nahlédl. Bratr Jan nás udivoval  detailními znalostmi z pole biblistiky, teologie – a to konfesí velkých i těch obskurních,  z moderních myšlenkových dějin. Ovšem také  z medicíny, fyziky, chemie, oblastí jeho vlastnímu povolání vzdálených. Zřetelně mu však nešlo o to svými znalostmi ohromovat. Když na  některé z témat přišla řeč, tak říkaje se „chytil“.  A slyšel  ‑li člověk bratra Veselého sestupovat  k detailu problému, do hlubin, uvědomil si, jak  často naše běžné hovory kloužou po povrchu.  Z jeho řeči byla cítit vášnivá touha obsáhnout  dostupné poznání, chuť učit se od jiných, kterou člověk obvykle rychle ztrácí, když se ujme  své profese. Pokud ovšem Jan Veselý cítil, že je  názor jeho protějšku v rozhovoru lépe podložen, nedělalo mu potíže uznat, že je lepší. Jeho  nejsilnější stránkou (jako duchovního) byla  nejspíše tato nezvyklá pokora před pravdou,  ego stálo v rozhovorech zcela stranou. Jan Veselý byl pravým opakem jistého vnitrocírkveního stereotypu faráře ‑silného muže  a praktika, který vše drží pevně v rukou. Těžko  ale nedodat, že spolupracovat s ním na praktických věcech často hraničilo s nemožností.  Své nedostatky znal a přiznával, nestavěl se  do tolik běžné obranné pozice a byl za pomoc  vděčný.

32

Bratr  Veselý  svou  povahou  a  životem  odpovídal spíše stereotypu duchovního, jak ho  vidí lidé necírkevní – pokorného a hloubavého  muže ‑poustevníka, střídmého ve světských  požitcích. Měl tak vícero přátel mezi lékaři a jinými místními vzdělanci, ať necírkevními, či  jiných konfesí, kteří jeho pokoru před pravdou  ctili. Přitom nebyl poustevníkem ‑samotářem,  ale velmi rodinným člověkem. Bratr Veselý nebyl úředníkem, ekonomem  ani diplomatem. Byl služebníkem slova Božího.  Často tak býval „zastíněn“ lidmi obratnějšími,  mrštnějšími, ba úskočnými, kteří dovedli ukázat ramena, často v neprospěch sboru. Jako  většina našich duchovních byl postaven před  těžko splnitelné očekávání, že bude „mužem  devatera řemesel“, a stojí tak za to přemýšlet  nad tím, do jaké míry je naše církev svým duchem skutečně presbyterní. Jan Veselý nadto  sloužil ve svém sboru opravdu až do konce.  I  přes  těžkou  nemoc  kázal,  jakkoli  mu  tělo  vypovídalo službu. Na svůj poslední několikaměsíční pobyt do nemocnice pak odešel až  s koncem svého mandátu v Žatci. Toto vzpomínání začalo zmínkou o knihovně bratra Jana; závěrečná slova Šalomouna,  milovníka  poznání  a  moudrosti,  je  mohou  uzavřít: „Závěr všeho, co jsi slyšel: Boha se boj  a jeho přikázání zachovávej; na tom u člověka všechno závisí.“ Bratr Jan prožil svůj život  v bázni Boží a při vědomí přikázání lásky. Na  tom u člověka, shrnujeme  ‑li jeho život, skutečně nakonec všechno závisí. Tomáš Pavelka, Jan Kupka

MOJE CÍRKEV

12. ŘÍJEN 2014

„Víno své výborné pít mi dej“ Oslavy 600 let kalicha

L

etní prázdniny se pomalu přehouply do své  druhé poloviny a realizační tým oslav Výročí  600 let od obnovení vysluhování podobojí v českých zemích neustává v práci. Již v neděli 12. října se do centra Prahy, do míst, kudy kráčela  česká reformace, sjedou věřící i lidé bez vyznání,  rodiny s dětmi, zájemci o historii, fandové církevní hudby a další, neboť plánovaný program  oslav chce nabídnout každému „doušek svého  výborného vína“.

(s tématem Počátky kalicha v Čechách vystoupí  Dušan Coufal).

Odpoledne Úderem druhé hodiny se program oslav posune  do další fáze, která bude neméně pestrá. Diskutovat o sociálních tématech se bude v Domini-

Dopoledne Oslavy kalicha budou zarámovány slavnostními  ekumenickými bohoslužbami. Úvodní bohoslužby budou v Betlémské kapli a povedou je zástupci Českobratrské církve  evangelické a Církve československé husitské  za doprovodu hudebního uskupení Spirituál  kvintet. Pro děti bude souběžně s bohoslužbami  zajištěna nedělní škola. Po poledni začne různorodý program i na  dalších místech. V kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí zazní varhanní koncert,  v kostele Martina ve zdi bude možno spatřit  divadlo Víti Marčíka: Labyrint svìta. Na Ovocném trhu, kde bude stát hlavní pódium, rozezní  své nástroje Trio Bihári. Posluchači církevní  hudby si mohou v Dominikánském klášteře  poslechnout  vystoupení  souboru  Musica  da  chiesa a potěšit se hudbou znějící z historických hudebních nástrojů. A zájemci o poučení  mohou vyslechnout jednu z přednášek, které  se budou od půl jedné konat v kostele sv. Mi- kánském klášteře. Přednášku na téma Dědicové  chala (přednáší Pavel Hradilek na téma Kalich  Kalicha Jana B. Láška bude možno vyslechnout  dnes) a na půdě Evangelické teologické fakulty  v kostele sv. Mikuláše nebo si vybrat Ohla- ¥

33

sy kalicha, což je téma, o kterém bude na ETF  Podvečer a večer hovořit Peter Morée (a to i v německém jazyce). V pět hodin odpoledne potom bude pravý čas  Hudbychtiví mají od druhé hodiny také z čeho  zahájit na hlavním pódiu na Ovocném trhu mnovybírat. V kostele u Martina ve zdi vystoupí Ladi- hými očekávané vystoupení skupiny Spirituál  slav Moravetz se svými hosty, na Ovocném trhu  kvintet. Pomyslnou tečkou za oslavami budou  lze vyslechnout koncert orchestru Konzervatoře  ekumenické bohoslužby slova v kostele Martina  Evangelické akademie, další neméně lákavou  ve zdi, které začnou v půl osmé. volbou je společný koncert dvou pěveckých sborů, a to Jeronýma a mistra Jakoubka ze Stříbra  Doprovodný program v kostele sv. Michala v Jirchářích. Po celou dobu se můžeme zúčastnit i doprovodProgram v kostele sv. Mikuláše bude v půl  ného programu: mj. komentovaných prohlídek  čtvrté završen přídavkem varhanní hudby, v Do- husitskou Prahou nebo bojové hry pro děti, záminikánském klášteře potom druhým koncer- jemci o geocaching se mohou vydat po stopách  tem souboru Musica da chiesa, v kostele sv. Mi- Hry o kalich v samém srdci Prahy. chala zájemci vyslechnou přednášku Martina  Přípravy Oslavy kalicha můžete sledovat na  Vaňáče na téma Společné slavení – utopie, nebo  facebooku (Oslavy 600 let kalicha). reálná možnost a na ETF vystoupí Jiří Mrázek  Oslavy  se  konají  za  finanční  podpory  Mis tématem večeře Páně dnes. nisterstva kultury ČR, Hlavního města Prahy,  Na dalších místech však program pokračuje  Městské části Praha 1, Evangelické zemské  dál! V kostele u Martina ve Zdi bude představena  církve v Bádensku, Evangelické církve v Porýní  nová kniha a na Ovocném trhu se bude opět hrát  a Evangelicko ‑luterské církve v Bavorsku. divadelní kousek Mystéria buffa Víti Marčíka. Za organizační tým oslav Martina V. Kopecká

STOVĚŽATÁ PRAHA

Mlčky křičící svědek české reformace Pozvání na komentované procházky reformační Prahou, připravované u příležitosti oslav výročí šesti set let obnovení přijímání podobojí

Č

eské dějiny skrývají řadu příběhů vyprávějících o činech a svědectvích víry malých  i velkých, starých i mladých, mužů i žen, kteří  slovy známého spirituálu „jdou, stále jdou se  zprávou, cestou dobrou i po skalách“… Jsou to  příběhy doprovázené zvukem drkotajících kol  na kamenité dlažbě i pleskáním bosých nohou v prachu a blátě křivolakých uliček měst  i vesnic. Vyprávějí o vyznání víry a skutcích  malých velkých křesťanů, často chybujících,  ale odvážných, pochybujících, ale věrných „hrdinů“, nejednou tápajících a v labyrintu světa 

34

se ztrácejících poutníků, které s námi spojuje  společenství u jednoho stolu s Ježíšem Kristem.

Věže a zvony Příběh  však  nemusí  být  zachycen  jen  na  papíře. Ve skutečnosti byl nejprve vyprávěn  někým někomu a jak praví kniha knih, křičet  může v němém svědectví i kamení… Svědectví  o Kristu tedy nemusí naslouchající slyšet jen  prostřednictvím lidských úst, ale též skrze dílo  rukou. O víře svědčí i malovaný obraz či vytesané sousoší stejně tak jako dlouhodobá práce 

řemeslníků na katedrále, skládajících kámen po  kameni mozaiku středověké teologie, vepsanou  do majestátu této katedrály, skrytou ve stínu jejích věží a dodaleka hlásanou kostelními zvony.  Svědectví zástupů věrných o Kristu a jejich výzva  ke společnému putování je symbolicky zapsána  i do kostelních věží. Poutníkům měly být směrovkou, viditelnou daleko do krajiny, pevným bodem,  aby našli místo, kde se mohou nejen občerstvit  a ulevit bolavým nohám, ale především nalézt  společenství bratří a sester v Kristu. Každá kostelní věž – a mezi mnohými pražskými přívlastky  a přirovnáními patří k nejznámějším právě označení Prahy jako města sta věží – vypráví příběh;  jde jen o to, zda chceme naslouchat…

vajícím věřící ke společné modlitbě, naslouchání  Božímu slovu a společenství večeře Páně. Zvony  jsou však také symbolickým hlasem svědomí,  hlasem připomínajícím Boží soud. Povědomí  o tomto významu a svědectví víry můžeme číst  mezi řádky dalšího z českých básníků, Jaroslava Seiferta, který ve Verších z goblénu vyznává:  „Praha! Je sama písní zapředenou v čase… Ať zní…  Zpívej, máš komu. A nelži!“

Praha opěvovaná Věže jsou vystavěny z kamene. První zmínky  o Praze ji spojují s představou místa, které je  městem  vystavěným  z  kamene  a  vápna,  jak  píše židovský arabsky mluvící kupec Ibrahím  ibn Jákúb, který v šedesátých letech 10. století  Prahu navštívil. Označení Prahy coby města kamenného či kamenného snu však v literárních  pramenech nezůstane osamělým přirovnáním  nebo přívlastkem. Ať již mají pravdu pověsti  vyprávějící o pozlacených věžích hradního paláce, pískem z Vltavy se v slunci lesknoucích  omítkách pražských domů, či o alchymistech  hledajících postup výroby zlata, literární prvenství  spojení  Zlatá  Praha  náleží  českému  básníku Adolfu Heydukovi. Na první straně  prvního čísla prvního ročníku časopisu Zlatá Praha z roku 1884 nelze přehlédnout první verše zahajující básníkovu výpověď oslovením:  Zlatá Praho! V množství slok, které následují  po úvodních verších však nenajdete odkaz na  tradici pražských pověstí, spíše zde převažuje  symbolické pojetí zlata jako něčeho čistého  a vzácného, jehož hodnota nespočívá v samotné  hmotné podstatě, jako spíš ve významu, který  mu bývá přisuzován.

Praha – hlava království i republiky V kontextu tohoto původně Biblí inspirované„Pro tvou krásu, Praho, chtěl bych žíti znova!“  ho symbolického vnímání zlata se stává Praha  zpívají verše Nezvalových Slok o Praze, které,  v Heydukově pojetí rázem místem, jímž kráčely  vytrženy z kontextu, bychom lehce zaměnili za  dějiny nejen zemí českých, ale i Evropy. V hisklišé opakované básníky v řadě veršů, opěvují- torickém kontextu nabývá Praha svého jména  cích nejedno místo na světě. Teprve v následují- i  identity.  Kronikář  Kosmas  ji  ve  12.  století  cích verších nalézá Nezval sílu vyslovit své přání:  označil za paní celých Čech. Rostoucí sebevě„Kéž by slyšel člověk Tvoje zvony znět, až mu sluch  domí středověkého města z ní udělalo Matku  již ztratí smysl pro Tvá slova“… Zvony – symbol  měst, aby poznala na vlastní kůži i moudrost  duchovního a náboženského života města se od  českého rčení pýcha předchází pád. Postavení  středověku staly neodmyslitelným hlasem svolá- Prahy coby hlavy českého království bylo  ¥

35

ve středověku nezpochybnitelné, ale kdo by se odvážil něco podobného říci či napsat, asi by se se zlou potázal. Paradoxně přesto právě tato slova v latinském originále zdobí od roku 1518 dodnes fasádu Staroměstské radnice jako němý svědek vzestupu měšťanského stavu i jeho pádu v době pobělohorské. Návrat Prahy na výsluní po vzniku samostatného státu připomíná nový nápis ve znaku města, hlásající tentokrát Praga Caput Rei publicae… V kontextu očekávaných výročí české reformace nezbývá než se ptát, zda jsme se poučili. Hloubka Heydukova přirovnání graduje do závěrečné sloky, v níž Prahu označuje dalším z četných přirovnání: Český Řím. Důvody pro toto označení mohou být různé: pověstmi opředených sedm římských pahorků připomíná devět pahorků pražských (Letná, Vítkov, Opyš, Větrov, Skalka, Emauzy, Vyšehrad, Karlov a Petřín). Podobně jako Římem i Prahou protéká řeka, která tvoří páteř města ozdobenou řadou mostů. Obě města jsou ověnčena pověstmi o jejich založení a významu pro celou zemi. Paralely bychom mohli nalézt i v kulturním vývoji měst, v nichž najdeme zastoupení všech architektonických stylů. Pro mne samotnou se zdají být nejvýstižnějším bodem tohoto přirovnání slova francouzského kritika Williama Reittera pronesená o Praze: „Na celém povrchu zemském není rozevřena nádhernější kniha historie a architektury.“

Stopy reformace A součástí kapitol o Praze jsou i příběhy české reformace. Stopy jejích hrdinů lze číst v dlažbě pražských uliček i mezi kostelními zdmi, vedou nás kolem nároží pražských domů i do univerzitních poslucháren. S blížícími se daty výročí významných událostí české reformace se přímo nabízí vyrazit do pražských zákoutí a připomenout si okamžiky, které symbolicky zastřešuje další z množství pražských přirovnání – matka české reformace. Němý svědek české reformace křičí odkazem a svědectvím víry, vepsaným do kamenných i zlatých zdí. Otázka zní: Chceme naslouchat??? Závěrem mi, milí čtenáři, dovolte jedno konkrétní pozvání. U příležitosti výročí šesti set let od obnovení vysluhování podobojí při-

36

pravují organizátoři slavnostních bohoslužeb a doprovodného programu také komentované procházky reformační Prahou. Výchozím bodem tří procházkových okruhů ulicemi Starého a Nového Města bude nádvoří Karolina, historické budovy Karlovy univerzity. V jeho zdech, které poskytly prostor pro teologické diskuse reformních myslitelů, se potila nejedna osobnost české reformace při studentských zkouškách. Vedle nejvýznamnějších staveb spojených s výročím podobojí – kostelem sv. Martina ve zdi a Betlémskou kaplí, v nichž budou probíhat další připravované programy, budou moci účastníci procházek navštívit i další pražské památky. Okruhy budou tematicky spojeny počátky kalicha, ale odlišeny úhlem pohledu jednotlivých osobností, které jej hájily, či politických uskupení, která se formovala k jeho obraně. První okruh se zaměří na místa spojená s činností mistra Jana Husa jako Jakoubkova učitele a blízkého přítele, a to od jeho studijních let přes působení na pražských kazatelnách až po nucený odchod z Prahy. Druhý okruh se bude věnovat počátkům českého husitství přiblížením životních osudů Jakoubka ze Stříbra. Tento obhájce a propagátor přijímání podobojí se účastí v univerzitních, ale i politických diskusích doby střetl s představiteli radikálních proudů, v jejichž čele stál na Novém Městě Jan Želivský. Třetí, nejkratší okruh nabídne prohlídku míst propojených působením osobností tzv. Husových předchůdců. Pokusí se poodhalit vztahy mezi těmito velikány a Jakoubkovým rozhodnutím vysluhovat podobojí v předvečer husitství a sledovat také jejich duchovní odkaz ve formování českého utrakvismu.

Pozvání k oslavám Ať se již rozhodneme pro vlastní procházku Prahou, či přijmeme pozvání ke společnému putování u příležitosti oslav výročí podobojí, s důvěrou naslouchejme jejich svědectví a v duchu reformačního biblismu pamatujme na slova Pavlova listu Židům: „Mějte v paměti ty, kteří vás vedli a kázali vám slovo Boží. Myslete na to, jak dovršili svůj život, a následujte je ve víře! Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes i na věky.“(Žd 13,7–8) Jana Grollová, ostravská historička (mezititulky a zkrácení – redakce)

SENIORÁTY SE PŘEDSTAVUJÍ

Moravskoslezský seniorát Zvláštní svou historií, rozlohou a pestrostí

P

ětadvacet sborů Moravskoslezského seniorátu pokrývá území větší části Moravy, kraje  Moravskoslezský  a  Olomoucký,  a  polohou  svých  kazatelských  stanic  se  dotýká  i  dalších moravských krajů. Nejdelší hranici má  však seniorát se sousedním Polskem, dlouhá  hranice je i se Slovenskem. Vzdálenost od jihozápadního cípu kazatelské stanice Vyškov  po severovýchodní Český Těšín je větší než  150 km. Zeměpisně leží převážně v Hornomoravském úvalu, který je na východě lemován  Beskydy, na západě Jeseníky a Rychlebskými  horami a na jihu se dotýká kopců Drahanské  vysočiny. Jediným tolerančním sborem v seniorátu je sbor v Hodslavicích, vzniklý v roce 1782,  nebereme  ‑li v úvahu existenci předtolerančního sboru těšínského s významným kostelem  milosti, do kterého kdysi tajní evangelíci z Moravy a Slezska putovávali ke svaté večeři Páně. Druhým nejstarším sborem je vesnický sbor  v Ostravici z roku 1858, původně známý pod  jménem  Staré  Hamry.  Před  koncem  druhé  světové války podstatnou část evangelické populace tvořili bratři a sestry německy mluvící. Nezanedbatelnou částí obyvatelstva byli  i  Poláci.  V  původním  Moravskoslezkém  seniorátu byly jen čtyři české sbory. Německé  i  polské  sbory  byly  augsburského  vyznání.  Před první světovou válkou, v roce 1906, byl  ustanoven reformovaný sbor v Olomouci, v meziválečném  období  pak  vzniká  šest  nových  sborů. Od farního sboru Olomouc se oddělily  sbory v Prostějově, v Přerově a Hranicích na  Moravě,  od  malého  filiálního  sboru  ve  Svébohově vznikl neuvěřitelnou pílí a misijním  úsilím vikáře Rudolfa Šedého sbor v Hrabové  a s významnou účastí reemigrantů z polského  Zelova sbor v Zábřehu. Ve Svébohově se začaly  za dramatických okolností konat evangelické  bohoslužby již po tolerančním patentu. V roce  1920 vznikl ve Frýdku ‑Místku z českých evangelíků, původně členů místního luterského 

sboru, samostatný farní sbor ČCE s luterskou  liturgií. Po skončení druhé světové války a vysídlení  původního obyvatelstva bylo z nově příchozích  evangelíků utvořeno 18 nových sborů, často  v  místech,  kde  dříve  působily  luterské  sbory  německé  evangelické  církve.  Ve  většině  případů  jim  připadly  po  Němcích  také  kostely a sborové domy. Některé z nich dostala  Československá církev husitská. Dva kostely  německé církve neslouží duchovnímu využi-

Kostelík ve Svébohově

tí, významný dřevěný kostelík v Holčovicích  dosloužil a kostel německého tolerančníhho  sboru v Kříšťanovicích (dříve Christdorf) byl  stržen v roce 2002. Jedná se patrně o poslední  demolici tak veliké sakrální stavby na území  ČR. Ze sborů vzniklých po druhé světové  ¥

37

válce v posledních letech dva zanikly (Ostrava‑ ‑Vítkovice a Rýmařov). Sbory  v  Českém  Těšíně,  Frýdku ‑ Místku  a  Ostravici  zůstaly  věrné  tradiční  luterské  liturgii. V ostatních sborech se zpívaná liturgie nepraktikuje. Určitou nevýhodou seniorátu  jsou veliké vzdálenosti mezi sbory, což je na  závadu při pořádání společných setkání. Pro  tento účel se některá setkání konají odděleně  po  okrscích.  Demografický  vývoj  zejména  v okrajových místech seniorátu a vylidňování  malých a pohraničních obcí vede i k oslabová-

ní sborového života, a to až do takové míry, že  někteří pochybují o své budoucnosti. Povzbuzujícím momentem pro seniorát je,  že zůstává setkávání mládeže na Travné. Můžeme se radovat i z působení Diakonie ve střediscích seniorátu a doufat v úspěšné působení  církevní konzervatoře v Olomouci. Nakonec  bych rád vyjádřil naději, že dílo církve v našem  seniorátě bude růst. Zejména bych chtěl popřát sboru v Českém Těšíně Boží požehnání do  počátků práce jejich sborové mateřské školky. Jiří Tomášek

MODERNÍ ARCHITEKTURA I

Unikátní kostely v Pečkách a v Herlíkovicích Secese a kubismus – hledání nových cest v architektuře, umění i v životním stylu

V

 letošním roce si připomínáme výročí dvou  unikátních evangelických kostelů postavených v netypických architektonických stylech.  První  výročí,  sto  let  od  položení  základního  kamene, slavili v Pečkách (viz foto) již v květnu.  O kubistický kostel architekta Oldřicha Lisky  pečuje ve spolupráci s evangelickou církví občanské sdružení Kubistin. Na svých stránkách www. kubistin.cz představuje stavbu jako jediný kostel  se zachovalým kubistickým zařízením. Druhou  kubistickou sakrální stavbou je Betlémská kaple  v Praze na Žižkově, která slouží též jako kostel  Českobratrské církve evangelické. Veřejnosti  jsou  spíše  známy  kubistické  vily  či  administrativní a bytové domy, i proto zcela unikátní  kubistické kostely stojí za návštěvu. Další jubilejní kostel je v Herlíkovicích; byl  dokončen v secesním stylu před 110 lety, v roce  1904. O tomto kostele a secesi se dočtete v pokračování seriálu o moderní architektuře v příštím  čísle. Pro přiblížení doby je na úvod třeba zmínit,  že  kubismus  i  secese  ovlivnily  architekturu, 

38

umění i společenský život na přelomu 19. a 20.  století. Oba styly předcházely, případně později  doplňovaly modernu a funkcionalismus. Také  kostel v Pečkách není jen kubistický, ale má  i prvky geometrické secese (moderny). Tyto styly  přinášely zcela nové pohledy po období historizujících slohů z druhé poloviny 19. století, které  se vracely do minulosti. Podle wikipedie kubismus jako avantgardní umělecké hnutí znamenal  obrovskou  změnu  v  přístupu  ke  skutečnosti,  nejen ve vidění, ale především v práci s realitou.  Princip kubismu spočívá v prostorové koncepci  díla, předmět nezobrazuje jen z jednoho úhlu, ale  z mnoha úhlů současně. Zobrazovaný předmět  byl zároveň rozkládán až na nejjednodušší geometrické tvary (především krychle – latinsky  cubus), které byly pak pomocí fantazie skládány  do obrazu. Proto zobrazené předměty působí dojmem, že jsou deformovány a objevují se současně  z několika pohledů. Podle historika architektury  Zdeňka Lukeše architektonický kubismus jediný  moderní styl, který se zrodil na našem území.  Kubistickou architekturu prý jinde než u nás 

nenajdeme, na rozdíl třeba od malířství. Stačí si  vybavit některý z obrazů Pabla Picassa. Kostel v Pečkách byl vystavěn v těžkých dobách první světové války za finanční podpory  krajanů z USA. Dnes jeho církevní sláva poněkud pohasla (architektonická naopak roste)  a jeho velikost může být pro malý sbor evangelíků, který je administrován a nemá vlastního  faráře, spíše přítěží. Zajímavé by bylo, jak by  stavbu hodnotil kritik architektury z přelomu  století Emil Edgar, který kritizoval monumentální kostely historizujících stylů, vzniklých  po zrovnoprávnění evangelíků s katolíky po  vydání Protestantského patentu v roce 1861.  Podstatou  jeho  kritiky  byla  údajná  snaha  evangelíků  vyrovnat  se  katolíkům  stavbou  velkolepých chrámů i v malých městech a na  vesnicích; chrámů, které již ve své době nebyly  zcela zaplněny. Edgar psal o tzv. „katolické kostelnosti“ a jako nevyhovující příklady uváděl  kostely v Chlebích nebo Bošíně. Vzhledem k tomu, že kostel v Pečkách má již  i sborové zázemí a neslouží jen pro náboženský  kult, Edgar by možná nad monumentální lodí  (má však ekonomickou ocelovou konstrukci,  jak upozorňuje znalec tohoto kostela Dr. Vlk)  nebo vysokou věží přimhouřil oči (pro Edgara  byl ideálem kostela skromný sborový dům se 

zázemím a za první stavbu tohoto typu považoval  modlitebnu v Přerově, ke které se můžeme vrátit  v některém z dalších dílů seriálu). Existují jistě  i jiné názory. Jak chudě by vypadala evropská  města bez kostelních věží? Také mnohým nevýrazným protestantským modlitebnám by slušely  jednoduché vertikály zvonic nebo malých věží,  které lze dnes pořídit i relativně levně. Cílem  kritiky Edgara byl evangelický „triumfalismus“.  Byla ale zcela jiná doba. „Kubištínští“ uvádějí, že  kostel byl vystavěn jako ukázka mimořádného  technického rozvoje města a v atmosféře oslav  500. výročí upálení mistra Jana Husa. Ty nebyly  jistě tak ekumenické, jako se chystají na příští  rok k 600. výročí události v Kostnici. V souvislosti s husovským výročím stojí za pozornost, že  v Pečkách mají jediné místo, kde si připomínají  obě nejvýznamnější osobnosti husitské reformace: Husa a Jeronýma Pražského, jehož jméno nese  od počátku přednášková síň. Zájemci  o  moderní  architekturu  jsou  zváni  k  prohlídce  kostela  v  Pečkách,  která  se  koná  po  předchozí  dohodě  s  průvodcem  na  tel. +420 732 609 422, zpravidla v neděli po bohoslužbách od 11 do 12 hodin. Pro skupiny a zájezdy  je možné předem sjednat i jiný termín. Jan Kirschner (foto autor)

39

NOVÁ PÍSEŇ

Dobrořeč, má duše, Hospodinu Nikdy se neposlouchalo tolik vokální hudby různých žánrů jako dnes

V

 dřívějších dobách se při rodinném cestování  autem či při skupinovém zájezdu autobusem  zpívalo. Dnes si mládež takové okamžiky často  zpříjemňuje hrami na tabletu, sledováním filmů  na obrazovce notebooku, poslechem hudby či  jinou formou zábavy, kterou umožňuje moderní  technika. Všudypřítomné vyzvánění mobilních  telefonů je zjevným příznakem změny vztahu  člověka k hudbě, k užívání zvuků. A tak se zdá, že  zpívání s dětmi v autě je kulturně ‑společenským  reliktem z dávnověku. Takovéto kritické popisy  jsou však jen polopravdy.

Zpívání dnes Zpívá se i nadále, i když jinak. Mnozí lidé nechávají raději zpívat „profíky“, jejichž konstantní  a dobře zakonzervované hudební projevy jsou  kdykoliv k dispozici prostřednictvím záznamů  z dostupných hudebních nosičů. To má i pozitivní  stránku: nikdy se neposlouchalo tolik vokální  hudby různých žánrů jako dnes. Při poslechu  oblíbené písně si člověk často prozpěvuje (nahlas  nebo polohlasně), brouká nebo klepe do rytmu  a hudbu prožívá. Při zpěvu ale mají někteří jistý  ostych a necítí se dobře. Často také ke zpěvu  chybí dobré příležitosti nebo člověk příležitost  ke zpěvu neumí využít. Hodně učitelů hudební výchovy na základních  školách potvrzuje, že zájem o zpěv v posledních  letech poklesl. Zpívání rodičů dětem na dobrou  noc je rarita. Mládeži může zpěv s rodiči připadat  trapný, neboť se dnes jeví jako prvek individualismu (zpívám jen tehdy, když mám náladu, zpívám jen to, co se mi líbí). Někteří lidé mají rádi  zpěv karaoke (tento druh zábavy zprostředkuje  pocit být alespoň dočasnou „Popstar“). Fanoušci  si společně zapějí na koncertě oblíbené kapely 

40

(mnozí znají její celý repertoár nazpaměť). Zpěv  má také svůj význam na stadionech a na tanečních zábavách. Společnému zpěvu se však daří  hlavně v lokalitách, kde se udržuje folklorní  tradice a také v hudebních školách a v různých  pěveckých a muzikantských kruzích. Také církev je důležitým místem, kde se společný zpěv  provozuje. Písně patří k bohoslužbám a církevním svátkům. Přestože propojení křesťanské  víry se zpěvem je v paměti evangelického lidu  pevně zakotveno, zpěv vyžaduje stálou péči, má  zaznívat při všech církevních aktivitách. Proto  má nový církevní zpěvník přinést širší nabídku  zpěvů pro čas sváteční i všední.

Umlklé hlasy jednotlivců Nelze předpokládat, že bude zpěv v dnešní individualizované společnosti fungovat automaticky.  Je zapotřebí jej vědomě podněcovat, vytvářet pro  něj podmínky přes formy rituálů (pobožností)  pro různá setkávání, která by se postupně stala  tradicí. Ke zpěvu lze jen zvát, nelze k němu nutit. Nezaměnitelnou regenerační blahodárnou  terapeutickou sílu společného zpěvu na lidskou  psychiku musí člověk nejprve objevit. Ta se však  nedostavuje automaticky. Hodně záleží na typu  hudby, na její kvalitě, na formě rituálu (a jeho pravidelnosti), na společenství, na prostředí. Tato  tzv. hudebně ‑náboženská socializace bývá často  nahrazována jinou formou zábavy, jako je například hra na počítači či sledování televize. Lidé  se uzavírají do sebe, což vede k prohlubování  individualizace společnosti a nastává nebezpečí  tzv. ghetto ‑kultury jednotlivců. Hudba vždy byla identifikačním znakem jistého kulturního prostředí a životního stylu. Společenské odlišnosti a pluralizace životních stylů 

dnes ale nakládají církevnímu zpěvu nové výzvy.  Odlišnost preferencí žánrů vede někdy k vzájemnému nepochopení až k intoleranci. Mládež  v 60.–70. letech 20. století „bojovala“ o nový repertoár, který tehdejší generace rodičů neuměla  akceptovat. Dnes se už o nový repertoár nebojuje,  ale počet umlklých hlasů jednotlivců narůstá.  To je nejvíce cítit při pohřbech a svatbách, kde  leckdy zpívá jen farář, kostelnice a varhaník. Pro  takové příležitosti je lepší použít méně „společných“ písní a více instrumentálních, případně  sólových skladeb. Přestože se někdy společnému  zpěvu nedaří, církev nemá na zpěv rezignovat,  ale má se zabývat otázkami repertoáru a formy  provedení zpěvu. O dobrý zpěv je třeba se snažit  a doufat, že je také nesen a podněcován Duchem  svatým. Tradovanou kulturu (ekumenicky otevřeného) evangelického zpěvu máme nadále  pěstovat, jak nejlépe umíme.

Ekumenická sounáležitost Svobodná kulturní pluralizace protestantismu  vede také k tomu, že každá forma zbožnosti má  svou „hudební značku“. Církevní zpěv v 21. století  vstoupil do ekumenického stadia. Každá církev  si ponechává svou specifickou kulturu zpěvu,  ale konfesijní ohraničení nehraje tak důležitou  roli. Důležitá je kvalita písně, nikoliv její původ.  Import církevních písní se často děje, když člověk stráví nějaký čas v cizím prostředí. Tak to  bylo i s kánonem na počáteční slova 103. žalmu  (původně použit jako refrén delší písně), který  zaujal našeho synodního seniora Joela Rumla  v době jeho studijního pobytu v Heidelbergu.  Tímto  kánonem  před  lety  zahajovali  každou  ranní pobožnost účastníci olomouckého tábora.  Lze jej zpívat také jako mezizpěv na kterémkoliv  místě při bohoslužbách. Ladislav Moravetz

HUDEBNÍ KVAS

Chvalčovské miniatury 2 Kdo zpívá, dvakrát se modlí

O

 krásu bohoslužby je potřeba se neustále sna- pomáhá  tvořit  bohoslužbu  a  oslavovat  Boha.  žit. A jak by to mohlo jít lépe než prostřednic- Proto jsem ráda, že jsem měla 22. června už  tvím hudby. Vždyť hudba samotná je modlitbou,  podruhé příležitost zúčastnit se hudebních  ¥

41

bohoslužeb v evangelickém kostele ve Zlíně, při  kterých byly představeny hned dvě nové notové  sbírky – Zlínské sboropìní a Chvalèovské miniatury 2, vydané nakladatelstvím Kalich. Jejich autorem je celocírkevní kantor Ladislav Moravetz,  varhaník, skladatel a hudební pedagog. Úvodního přivítání na hudebních bohoslužbách se zhostil básník a bývalý kurátor sboru  ČCE ve Zlíně Jiří Pejla, který se spoluprací na  písňových  textech  podílí  na  vzniku  nového  evangelického zpěvníku. Svým krásným kázáním přispěl farář Lubomír Kabíček a vzácným  hostem byla také Jiřina Hurtová, místostarostka obce Chvalčov, která vyjádřila dík manželům Moravetzovým za to, že se rozhodli usadit  právě v tomto malebném prostředí, kde obě  sbírky vznikaly. Hlavní náplní bohoslužeb byl – jak jinak – zpěv  a hudba. Zaznělo hned deset písní z Chvalèovských miniatur 2, účastníci bohoslužeb se tedy  seznámili s aranží a způsobem kompozice této  publikace. Shromáždění mělo možnost zazpívat  si některé z písní společně se zlínským Evangelickým chórem (ECHO) pod vedením Ladislava  Moravetze. Vedle miniatur předvedl pěvecký  sbor i několik ukázek ze sbírky Zlínské sboropìní,  která vyšla již na jaře tohoto roku. Celé hudební bohoslužby by se však nemohly  obejít bez doprovodu varhan, kterého se statečně ujala Ester Moravetzová, pravá ruka svého  manžela. Statečně proto, jelikož Chvalèovské miniatury 2 spatřily světlo světa teprve dva dny  před samotnými bohoslužbami. Nacvičit doprovody během tak krátké chvíle nemohlo být nic  jednoduchého, jelikož už na první pohled nejde  o žádné „listovky“. Nácvik neulehčil ani samotný  autor, pod jehož dohledem musela být interpretace pochopitelně splněna alespoň na 120 procent.  Avšak kdy a kde bychom se my varhaníci mohli  lépe seznámit s tím, jakým způsobem máme jednotlivé předehry a doprovody lidem předkládat,  než při takové příležitosti. Když mi jednou pan profesor přinesl do hodiny improvizace na ukázku jeden kus z připravovaného pokračování Chvalèovských miniatur,  zaradovala jsem se, že se výběr doprovodů rozšíří.  Bylo to rychlé a za krátkou dobu už jsem v ruce  držela tištěnou podobu publikace. Druhý díl miniatur, určený varhaníkům pro bohoslužebné 

42

účely, není však pouhým pokračováním předchozího dílu z roku 2010. Co se týká náročnosti  i interpretačních dovedností, zdá se být spíše  jakýmsi vyšším stupněm. To však jen podtrhuje  slova, která zazněla při poděkování Ladislava  Moravetze během bohoslužeb, ve kterých přiznal,  že nedělá rozdíl mezi přípravou na koncertní vystoupení a na bohoslužbu. Celá sbírka obsahuje  50 různých zpracování písní z Evangelického  zpěvníku a jeho Dodatku a dvě volné skladby.  V závěru navíc nalézáme 27 modelů písňových  předeher, které je možné použít na více nápěvů.  Oproti prvnímu dílu přináší tento však nové  způsoby práce, vyrůstající patrně z improvizací, 

Ester a Ladislav Moravetzovi

ať už ve formě concerta, fanfáry, toccaty, invokace či carillonu. Bystré ucho zde někdy nalezne  hudební řeč nejednoho slavného skladatele, což  duchovní píseň výborně zpestřuje. Vyšší nároky nejsou kladeny pouze na varhaníka, ale také na zpěv shromáždění. V případech,  kdy je například cantus firmus (melodie) uveden  v jiném hlasu než v sopránu, pauzy vylepšují nápadité vyhrávky a předehra písně je v jiném tempu či stylu než doprovod, je vyžadována mnohem  větší pozornost lidu a znalost písně. Avšak proč  ne? Vždyť kdo zpívá, dvakrát se modlí. I po tomto „rozšíření“ zůstává stále spousta  nápěvů, které snad najdou místo v Chvalèovských miniaturách 3, a vnesou tak do církevní hudby  opět něco nového. Daniela Valchařová, absolventka hry na varhany na Konzervatoři P. J. Vejvanovského v Kroměříži

DIAKONIE

Rozhovor s Petrem Kotoučkem a Janem Soběslavským

Když je lidem spolu dobře O kořenech diakonické práce v Letovicích V roce 2007 požádalo malé občanské sdružení Agapé v Letovicích o „zastřešení“ svých sociálních služeb větší a silnější křesťanskou organizaci s celorepublikovou působností. Oslovili Diakonii ČCE. Ta dnes provozuje v Letovicích chráněné bydlení a centrum denních služeb pro lidi s mentálním, případně s kombinovaným postižením. V červencovém dopoledni jsme si u čaje a výborného rybízového koláče povídali s Petrem Kotoučkem, zakladatelem a od jeho vzniku v roce 1991 i vedoucím tohoto sdružení, a také s Janem Soběslavským, současným ředitelem brněnské Diakonie, pod jejíž křídla Letovice spadají. Petře, jak ses dostal k práci s lidmi s postižením? Petr: Náš nejstarší syn Michal se narodil v roce  1980 s dětskou mozkovou obrnou. V čase jeho  nástupu do školy nám řekli, že docházka je povinná a děti s těžkým kombinovaným postižením  patří spádově do Zbůchu u Plzně, což je od nás  z Letovic 350 kilometrů. Tenkrát vlastně začala  moje vzpoura proti systému a také hledání jak  dál. Objevili jsme mnohem bližší Březejc u Velkého Meziříčí, dobře utajený ústav sociální péče  uprostřed lesů. Michala jsme tam začali s těžkým srdcem vozit do týdenní internátní školy.  Vždycky mi v pondělí ukazoval na prstech, kolik  dní to do pátku musí vydržet… Současně ve mně  rostla touha po otevření alespoň jedné třídy pro  tyto děti v našem okrese. Funkcionářů, kanceláří a dveří, které jsem kvůli tomu obešel, bylo  dost. Hledal jsem na vlastní pěst a stával jsem  se tomuto systému nebezpečným. Lékaři se vysmívali mým neodborným diagnózám, když jsem 

na koleni sestavoval seznam handicapovaných  dětí v regionu, které by mohly budoucí zařízení  využívat. Vyhledával jsem další rodiče, kteří mají  podobné problémy jako my. Mnozí z nich také  chtěli mít svoje děti doma. Založili jsme kvůli  tomu dokonce sdružení rodičů pod Svazem invalidů. Bylo to ovšem v době reálného socialismu  a všechny dveře zůstaly nakonec zavřeny až do  revoluce. Co bylo dál? A když už práci nestály v cestě politické překážky, jak se rozvíjela? Petr: Doba po revoluci byla pro naši zem dobou  zvláštní Boží milosti. Otevřela se spousta nových  možností. A samozřejmě i otázek. Ptal jsem se:  Pane, co mám dělat? Nemám žádné zkušenosti,  potřebné vzdělání, čtvrté dítě na cestě, z čeho  budu živit rodinu, jak se k tomu postaví stát?  Klíčové bylo naše setkání s manželi Tomešovými,  vzácnými lidmi, kteří nás od začátku podporovali.  (Viz sloupek – Vzpomínka na manžele Tomešovy.)  „Zkusíme to Petře,“ řekli tehdy. A tak jsme založili  1. října 1990 občanské sdružení Agapé – misijní  a charitativní společnost. Rychle se mi ujasnilo,  že přes státní instituce cesta nepovede. Nakonec  jsme zjistili, že i přes církevní struktury by cesta byla zdlouhavá. Město Letovice bylo ochotno  nám dát ihned do užívání uvolněný dům. Potřebovali partnera s právní subjektivitou a rychlé  jednání. Následovala krásná práce: oprava objektu, otevření stacionáře, zřízení školní třídy,  rehabilitace, školení a vzdělávání pracovníků,  přístavba dílny, zřízení modelového a později  chráněného bydlení. Chtěli jsme vytvořit dobrý  tým spolupracovníků, udržovat blízké vztahy  ¥

43

s rodiči postižených, ale samozřejmě také se státní správou na všech úrovních, navázat kontakty  s podobnými zařízeními; bylo potřeba oslovit  sponzory, kruh přátel. Misijní činnost jsme se  snažili dělat formou přátelských vztahů. Jsem  vděčný, že za těch patnáct let několik lidí našlo  cestu až přímo před Ježíše. Byla to doba velice  intenzivní, plná Boží milosti. Život s Pánem Bohem je fakt dobrodružství. Nedávno mě někdo  upozornil, že v tom slově je řeč o dobrém druhovi.  Tím Hospodin skutečně je.

místní  prostory,  které  odpovídají  vhodnému  místu pro služby tohoto typu. Byli tu i klienti  a zaměstnanci, kteří hodně stáli o to, abychom  pokračovali. Takže kombinace těchto podmínek  a mé mladické nerozvážnosti toto „převtělení“  způsobila.

Co se honilo v hlavě otci zakladateli, když se po mnoha letech smysluplné práce Agapé najednou situace změnila tak, že nebylo možné dále fungovat? Petr: Nesl jsem to velmi těžce. Měl jsem tehdy  aspoň vizi, že po ukončení Agapé oslovíme několik klientů a zkusíme pro ně vybudovat domov.  K tomu jsem ovšem už neměl vnitřní sílu. Moc  mne těší, že křesťanská organizace služby převzala. V Letovicích jsem nechal dvacet let života  a jsem rád, že jsem mohl štafetu předat dalším,  kteří mají sílu a schopnosti pokračovat. Je dobré,  když si člověk přizná, že má své meze. Honza  je právník, má přehled na celostátní úrovni, má  s čím srovnávat. Já jsem k této práci přišel úplně  zdola; dnes už jsou lidé k těmto oblastem vzděláváni. Pořád ovšem zůstáváme v kontaktu. Já  vlastně kolem letovické Diakonie chodím denně,  Petr Kotouček (vlevo) a Jan Soběslavský ale žádná nostalgie to není, spíše společně přeCo vedlo k tomu, že se Agapé po 17 letech provozu mýšlíme a pohlížíme kupředu. „převtělilo“ do diakonických barev? Jan: K  Petrově  celoživotní  angažovanosti  Petr: Jistě měl vliv nový zákon o sociálních služ- chovám velký respekt. Někdy se jako ředitelé  bách, který činnost sdružení velmi zkomplikoval.  středisek Diakonie také cítíme trochu sami, ale  Nad námi nestála žádná střešní organizace. Sice  pořád máme kolegy na podobných postech i zábyl deklarován rovný přístup k financím, ale bylo  zemí velké církevní organizace. I tak to dá práci.  to spíš naopak. Vzrostl nárok na personální za- Ovšem představa, že to děláš po léta sám jako  jištění, odpovědnost byla překlopena na poskyto- voják v poli, to je na smeknutí klobouku. vatele. Jako rodič klienta a zároveň poskytovatel  jsem se ocitl v jistém střetu zájmů. Přišly další  Co se dělo dál, když se na dveřích letovické vily potíže. Rozhodlo se, že služby Agapé v Letovicích  rozzářilo modrobílé diakonické logo? ukončíme. Mezi pracovníky a rodiči se ale nako- Jan: První roky byly ve znamení zmíněného nonec zrodila myšlenka, že bychom mohli sociální  vého zákona o sociálních službách. Při zavádění  služby vtělit pod jinou organizaci. A tak jsme  standardů se leccos měnilo, přicházeli noví lidé,  navázali rozhovor s brněnskou Diakonií. Takže  byla to taková transformace, tavicí kotel. Nebylo  Honza Soběslavský byl právě coby nový mladý  to vždy bez bolesti, ale pořád jsem měl a mám vizi,  ředitel střediska vržen do vody a já mu k tomu  že ten dům tady může dobře fungovat a sloužit  ještě jeden bazén přidal. potřebným. Nejprve jsme zprovoznili centrum  Jan: Já jsem to tehdy bral trochu jako hous- denních služeb, kde se konají denní aktivity pro  ku na krámě. Jsou tu potřebné sociální služby  lidi s mentálním a kombinovaným postižením,  v ohrožení, tak proč bychom je nepřevzali. Dnes  od roku 2011 je tu i plně obsazené chráněné bydbych asi více váhal a přemýšlel. Tehdy jsme se  lení. To je jakási komunita, která žije společným,  byli  v  Letovicích  podívat,  hned  mne  zaujaly  v podstatě rodinným životem. Provozují společ-

44

nou domácnost a snad si mohu dovolit říct, že je  jim tam dobře. Agapé je klíčový řecký výraz pro lásku. Boží láska, která se nějak odráží i v té lásce lidské, třeba v lásce pečující, se zřejmě jako jisté krédo nebo východisko otiskla i v názvu sdružení. Je to tak? Petr: Při volbě názvu sehrálo roli porevoluční  nadšení, že konečně můžeme nahlas říkat, čemu  věříme. Celý název zněl: Agapé – misijní a charitativní společnost. Ano, chtěli jsme zdůraznit,  že z Boží lásky chceme čerpat. Nemyslím si totiž,  že se najde organizace, která Boží láskou v dokonalosti opravdu žije. Boží láska nás stále hledá  a stále s námi pracuje. I pod hlavičkou Diakonie  tu tento duch je, to považuji za důležité. Jan: Pro mě je to věčná otázka. Jakým způsobem se formuje křesťanská sociální služba  v českém ateistiském prostředí? Co to znamená  a co to naopak neznamená? Co je při tom důležité,  to podstatné, a na čem lpět je nesmyslné? Když  jsme Agapé převzali, byla to komunita zaměstnanců z většiny věřících. Postupně jsme nabírali  další, věřící i ty, kteří se jako věřící nedeklarují.  Chceme ale po všech, aby křesťanské hodnoty  respektovali. Co to ale znamená v praxi? Jakým  způsobem dávat pracovníkům najevo, kde má  Diakonie v posledu své kořeny? V poslední době  máme v Letovicích zajímavou zkušenost. Pobožnosti na začátku porad už nepřipravuji sám, jednotliví lidé vybírají sami ty biblické texty, které  jsou jim blízké, nebo vykládají texty, které jim  přidělím. Tak jak to cítí, když je čtou. Rozvíjejí  se diskuse, které bych ani nečekal. Jsem z toho  mile překvapen. Petře, co popřát letovické Diakonii do budoucna? Petr: Když u nás v Agapé pobýval pan profesor  Zdeněk Matějček, jednou pronesl větu: „Máte  tady zařízení na evropské úrovni!“ Zajímalo mě  samozřejmě, podle čeho to takhle hodnotí. Byli  jsme tehdy spolu v kuchyni. Malé i velké osazenstvo se začalo za námi postupně nenápadně  trousit. Někteří si vzali i utěrky do rukou, jako  záminku, aby tam mohli být. A on se svým typickým úsměvem říká: „Podívejte se kolem sebe. Je  nám tady spolu dobře.“ A to je i moje přání. Aby  lidem v Diakonii bylo v Boží blízkosti spolu dobře.

AKTUALITY

Diakonie pomáhá migrantům V posledních letech stoupá počet občanů nových členských zemí EU, kteří k nám přicházejí na sezónní zemědělské práce. Terénní pracovníci Diakonie se při své práci setkávají s případy, kdy je na zemědělské farmě soustředěno přes tisíc zahraničních pracovníků, převážně Rumunů a Bulharů, kteří na okolních polích pracují. Migranti pracují nárazově; mohou být různým způsobem vykořisťováni (zadržování či nevyplácení mezd, nedodržení podmínek pracovní smlouvy, nepřihlášení k pojištění), eventuálně je jim i vyhrožováno, jsou jim zadržovány doklady, páchá se na nich i násilí, přičemž nesou znaky trestného činu obchodování s lidmi. Jsou snadnými oběťmi. Mezi hlavní důvody patří jazyková bariéra, nízká orientace v prostředí, závislost na agenturách, obtížná vymahatelnost práva, neznalost českých zákonů a pracovního prostředí apod. Proto letos v lednu Středisko celostátních programů a služeb Diakonie ČCE zahájilo dvouletý projekt zaměřený na zvýšení informovanosti potenciálních pracovních migrantů do České republiky. Spolupracují s místními neziskovými organizacemi i státními orgány v Rumunsku, Bulharsku i Moldavsku, oslovují církve i univerzity. Jedním z nástrojů prevence je také e-learning, dostupný na pracovních serverech i stránkách spolupracujících organizací. Jeho výhodou je, že je snadno šiřitelný a aktualizovatelný. Bude doplněn o klasické informační nástroje (letáky, brožurky, informační kampaně) pro ty, kteří internet nepoužívají. Pro potenciální oběti obchodování bude v rámci projektu zřízena telefonická linka. Práci střediska celostátních programů a služeb Diakonie ČCE financují vedle místních zdrojů také sdružení německých církví (Kirchen helfen Kirchen) a švýcarská organizace HEKS. mb

Ptal se Pavel Hanych

45

Vzpomínka na manžele Tomešovy

N

ěkdy v polovině devadesátých let jsme s manželkou zavítali do kostela v Jimramově, kde  kázal senior Jiří Tomeš. Dodnes si jasně pamatuji  text z Písma. Oddíl o přátelích, kteří přes všechny  překážky dopravili svého ochrnutého kamaráda  střechou až „přímo před Ježíše“. Byla zdůrazněna  víra a praktická pomoc. Oslovila mě myšlenka, že  naše problémy se řeší, když se dostanou až přímo  před Ježíše. Šel jsem pak poprosit o jeden průklep  kázání. Sestra Tomešová si všimla nových tváří  v kostele a projevila o nás srdečný zájem. Tehdy  začalo naše přátelství. Když jsem potom vozíval  Michala do školy v Březejci, často jsem se zastavoval na jimramovské faře – pro povzbuzení i pro  literaturu. Tomešovy  jsem  poznal  jako  hluboce  věřící  a stále činorodé lidi. Měli otevřené srdce i faru. Ke  svým třem dětem přijali chlapce z dětského domova.  Modlívali se spolu s katolickým farářem za sblížení  věřících, opravovali kostel, před revolucí pašovali ze  Západu křesťanskou literaturu. Pomáhali lidem na  Ukrajině, posílali dopisy, peníze, balíčky. Přijížděli 

k nim lidé z Východu i ze Západu. Jejich rukama  prošlo velmi mnoho finanční i praktické pomoci  a já jsem přitom směl vidět jejich skromný způsob  života. Celý život bydleli po farách. Modlili se: „Pane,  jestli máme pokračovat v tvojí službě, kam nás  pošleš?“ A Pán Bůh jim otevřel cestu do Blanska.  V této kazatelské stanici brněnského židenického  sboru věrně sloužili přidaných 24 let. Ještě při mé  poslední návštěvě na JIPce mi bratr Tomeš říkal, že  má připraveny písně na nedělní bohoslužbu. Právě Tomešovi byli těmi, kteří zcela zásadně  podpořili naši práci v Agapé a od začátku při nás  stáli. Za čtvrt století společné práce se lidé celkem  dobře poznají. V dobrém i zlém. Nedávno u nás ve  sboru zaznělo, že mladí lidé potřebují dobré vzory.  Já jsem si v té chvíli s vděčností uvědomil, že mně  se takového vzoru dostalo v Tomešových. Bratr Jiří Tomeš zemřel letos v únoru ve věku  89 let. Biblický text na jeho pohřebním oznámení  zněl: Mně v Boží blízkosti je dobře. (Ž 73,28) To bylo  i svědectví jeho života.  Petr Kotouček

Diakonie ve Vrchlabí žije sportem

N

a přelomu června a července se uskutečnily  v Brně 11. hry speciálních olympiád. Zúčastnilo se jich celkem 409 sportovců s handicapem.

Her  se  zúčastnili  rovněž  někteří  klienti  Centra denních služeb ve Vrchlabí (centrum je  jednou ze sociálních služeb poskytovaných Diakonií ČCE – střediskem Světlo). Tito klienti jsou  zároveň členy sportovního klubu Krkonoše při 

46

TJ Spartak ve Vrchlabí. Právě díky spolupráci  se sportovním klubem Krkonoše se takových  akcí, jako je speciální olympiáda, klienti Centra denních služeb mohou účastnit. Letos se  olympiády zúčastnili tři boccisté a dva stolní  tenisté s doprovodem. Jiří Pfeifer vybojoval ve stolním tenise ve  dvouhře zlatou medaili, Petr Tomáš získal ve  dvouhře bronz, společně ve čtyřhře skončili na  3. místě, které jim přineslo taktéž bronz. Ve sportu boccia jsme v týmu unified získali  zlatou medaili. Unified znamená hru handicapovaného sportovce s trenérem či partnerem.  V jednotlivcích získala Petra Červenková bronzovou medaili, Pavel Kopečný skončil na pěkném  4. místě. Pavel Kopečný, Ivo Tangelmayer, Petra Červenková, Petr Tomáš, Jiří Pfeifer, Jana Brožová a Květa Charvátová

SLOVO

BIBLICKÝ ZVĚŘINEC

Kůň Ten za to ale nemůže

I

zraelci v noci vyšli na cestu z Egypta. V mísách  nesli nevykynuté těsto, na zádech a v rukou  balíky a pytle věcí, v náručí maličké děti, které  ještě nemohly jít samy. Kolem bečely kozy a ovce.  Dav lidí se dal do pohybu. Tu noc vůbec nespali.  Šli pak ještě celý den, až postavili tábor. Rozdělali  stany, na ohni upekli z těsta chlebové placky. Nedaleko bylo moře. Kudy půjdeme dál, přemýšleli  někteří. Mojžíš cestu zná, on nás vede. Sbalíme tábor a jdeme dál, svolával Mojžíš  všechny. Ale co je to za zvláštní zvuky? Jako by  se blížila bouřka. Lidé začali být zmatení. Co se  děje? V dálce se zvedá prach. Zní to jak dusot  koní. A teď už se objevili. Koně! Táhnou vozy, na  každém voze tři ozbrojení vojáci. Izraelci ustrnou.  To jsou vojáci z Egypta! Mojžíši! Honí nás! Faraon nás nenechá odejít!  Ve všech je malá dušička. A začínají se na Mojžíše  zlobit. To tys nás sem přivedl a tohle bude náš  konec. Podívej, před námi moře, buď se v něm  utopíme, nebo zůstaneme, a pobijí nás vojáci. Pane Bože, co mám dělat? volal k Bohu Mojžíš. Ochráním vás, řekl Hospodin. Půjdeš, Mojžíši,  na kraj moře, zvedneš hůl a já vás nechám projít.  Spolehněte se. Přišli k moři, Mojžíš stál na břehu, držel hůl  zvednutou.  Zvedl  se  vítr  a  voda  se  zastavila,  uprostřed moře se udělala suchá cesta. Všichni  přešli na druhou stranu, lidé i zvířata. Poslední  přešel Mojžíš. Faraonovo vojsko už bylo u moře a bezhlavě se  hnalo za Izraelci. Vítr ale už přestal foukat, voda  se vrátila tam, kde byla předtím, a vojáci i s vozy  a koňmi zůstali ve vodě.

Zachránění lidé na druhé straně žasli, co se  stalo. Mojžíšova sestra Mirjam začala zpívat.  Postupně se k ní přidávali další a další, až zpívali, tančili všichni. Děkovali Pánu Bohu. Zpívali  takhle: Zpívejte Hospodinu, neboť se slavně vyvýšil, smetl do moře koně i s jezdcem. (Ex 15,21) Taky bych se hrozně bála, přemýšlí Anežka.  Ale těch koní mi je líto. Máš pravdu. Koně za to nemohli. V jednom  žalmu se píše, že koně zdobí ohlávka a uzda na 

zkrocení. On dělá pak to, co si přeje člověk, který  ho vede. Tyhle koně vedli do války, faraon chtěl  dostihnout Izraelce a přece jen je nenechat odejít na svobodu. Koně se používali jako válečná  zvířata. Egypťané měli hodně koní, byli to mocní  a silní válečníci. Když se v Bibli píše, jaký má být  izraelský král, doporučuje se mu, aby koní moc  neměl. A už vůbec se nemá pokoušet obstarat si  koně v Egyptě. (Dt 17,16) ¥

47

Ale  třeba  takový  král  Šalomoun  měl  koní  mnoho tisíc, a to koní pro válečné vozy i koní  jezdeckých. A jezdil na koni Pán Ježíš? zajímá Anežku. Asi ne. Většinou chodil pěšky, někdy jel lodí.  A před velikonocemi vjel do Jeruzaléma na oslátku. To bylo pravé zvíře pro krále.

tus. Jan popisuje otevřená nebesa a na bílém koni  je ten Věrný a Pravý, neboť soudí a bojuje spravedlivě. A za ním jsou na bílých koních nebeská  vojska. (Zj 19,11nn) Někdy se zobrazuje s koněm Pavel ve chvíli,  kdy došlo k jeho obrácení. V Bibli se ale nic o tom,  že by jel na koni, nepíše. Lenka Ridzoňová, kresba Jana Turecká

Kůň v Bibli V Bibli je kůň hlavně zvíře válečné, často právě  symbol Egypta a jeho vojenské síly. Izraelci jsou  vyzýváni, aby se nepřátel nebáli, i když tito mají  koně a vozbu. Ale koně měli a používali i Izraelci. Hodně jich  měl u svého dvora král Šalomoun. V Novém zákoně se o koni píše více jen v knize  Zjevení, kde je součástí Janových obrazů. Podle  Janova vidění nakonec pojede na koni i Ježíš Kris-

Doporučujeme: Pod článkem o zvířatech doporučujeme nějakou  knížku, časopis nebo CD pro děti. Většinou je to  bez souvislosti s článkem. Tentokrát upozorňujeme na film Pojedeme k moøi (rež. Jiří Mádl, 2014).  Jedenáctiletý Tomáš natáčí film o své rodině  a kamarádovi. Podívání milé, vtipné i smutné,  decentně pootvírá dveře do dětského světa i rodinných problémů a tabu.

RECENZE

Šimonovo mlčení Prodrat se k normálnosti

P

íše se rok 2010. V Jeruzalémě se scházejí dva  muži, dělí je od sebe věk jedné generace. Devětasedmdesátiletý Šimon a čtyřiačtyřicetiletý  spisovatel, syn kdysi nejlepšího Šimonova přítele.  Ten je již 11 let po smrti. Co se mezi přáteli stalo? Kdysi v Leningradě  si byli blízcí, spojoval je i odpor k totalitnímu režimu. Pak ale spolu třicet let nepromluvili. Proč  k sobě nenašli cestu zpátky? Za co se měl kdo  komu omluvit? Šimon mlčí. Až skoro do konce  knihy. V bývalém hledišti malého divadla začíná  autorské čtení. Moderátor uvádí spisovatele: „Naším dnešním hostem je rakouský autor, Žid  narozený v Rusku. narozen 1966 v Leningradě,  dnešním Sankt Petěrburgu. Rodina emigrovala  roku 1971 do Izraele. Roku 1972 se stěhuje do Vídně, krátce na to do Říma, o čtyři měsíce později  opět zpátky do Vídně, 1975 do Nizozemska, do 

48

Izraele, do USA. Po vyhošťovací vazbě a vyhoštění se definitivně vrací do Rakouska. Pohlédne na mě, ušklíbne se a zeptá se: Povězte, jste ještě vůbec normální? Chci říct, máte po  tom všem ještě všech pět pohromadě?“ A to ani moderátor neví, že autor už mnoho  let  trpí  těžkým  strachem  z  létání.  Kdysi  mu  totiž šéfka přistěhovaleckého úřadu, která je  jako vyhoštěné doprovázela v Bostonu na letiště,  popřála šťastnou cestu slovy: „Doufám, že tohle  letadlo s vámi spadne.“ Život na cestě. Kniha je o hledání domova. Přesněji: židovském hledání domova. Ještě konkrétněji: domov  hledají Židé z Ruska. Do Izraele je přivedl spíš  jejich původ a situace v Rusku než židovská víra.  Přesto ale mnozí posílají děti do náboženských  škol, není tam tolik šikany. V osmnácti letech  pak mladíci odhazují jarmulku, stříhají si pejzy a jedí chleba se šunkou. Pesach se v mnoha 

málnosti, která mi byla stále odpírána, touha  po smyslu všedního života místo nekončícího  hledání. Touha se nedostavuje, přichází jen její  sestra bázeň.“ Otec vydržel v Izraeli jen rok. Pak s rodinou  zklamaně odchází. Přišel do země, kde čekal, že  ho budou potřebovat, ale bylo to naopak. Izrael  by se bez něho obešel. Byl jen Žid. Izrael nepotřebuje emigranty, to oni potřebují Izrael, vysvětluje  Šimon. Šimon je naopak v Izraeli rád „jen Žid“. Je  tady konečně jako ostatní. Našel domov. Vlastně  byl pro něho Izrael vlastí ještě dřív, než sem přišel.  Nevadí mu mít tady domov a pro sebe zůstat Rusem. Miluje ruštinu, knihovnu má plnou ruských  knih. Nakonec to není vtip, co uvolní smích. Je to  prolomení Šimonova mlčení. I čtenář se doví, co  se mezi přáteli stalo. Smutný příkop způsobený  totalitou a strachem může být přemostěn odpuštěním, lidskostí. Otevírají se dveře na terasu, do místnosti  Přistěhovalci z Ruska se většinou bojí méně  než lidé z jiných zemí. Nesou si s sebou zkuše- vniká čerstvý vzduch. Autor knihy Vladimir Vertlib (1966) prošel  nosti totality. Šimon vidí cestu do Ruska jako  nejlepší lék na nostalgii, při pohledu na Putinovu  podobnou anabází jako vypravěč jeho románu.  tvář v televizi mu před očima vyvstávají obrazy  Narozen v židovské rodině v Leningradě emigroval do Izraele, pak následovaly Vídeň, Řím,  fízlů, šéfů lágrů a hlídačů, co ho mučili. Spisovatelova rodina ale v Izraeli domov ne- Amsterodam, USA. Od roku 1981 žije v Rakousku.  našla. Po letech prochází vypravěč příběhu pa- Píše romány, povídky, eseje. nelákem v Beer Jaakov, kde žil jako dítě s rodiči.  Lenka Ridzoňová „Doufám, že se ve mně znovu ozve touha mého  VERTLIB, Vladimir. Šimonovo mlčení.Praha: Kalich, 2013. dětství, to žádostivé puzení prodrat se k nor247 s. ISBN 978-80-7017-190-5 domácnostech slaví jako lidový svátek bez náboženské souvislosti. Cestou  letadlem  se  spisovatel  díval  dolů  a přemýšlel: Co je ten úzký pruh země zvaný  Izrael? „Židovský vtip uprostřed Blízkého východu. Ovšem vtip, jemuž chybí pointa.“

POSLEDNÍ SLOVO

Raději to už dělat nebudeme

U

nás v kostele èteme v ohláškách jména tìch, kteøí mají zrovna narozeniny a je jim pøes 80 rokù. Poslechnu si to ráda, nìkdy jsem pøekvapena, že „už?“, jindy nevím, o koho se vlastně jedná, a tøeba se to takhle dozvím. Je jistì bohulibé, že se o něm takhle veřejně aspoň promluví.

Podle èeských zákonù to bohulibé a chvályhodné není. Protože to, že bratru v ČCE je právě například 82 let, se vědět nesmí. Je to prý „osobní údaj“ a Česká republika osobní údaje chrání. Před kým se má tohle sdělení „chránit“, jasné není. Nejde totiž ani tak o slušnost, jde o korekt- ¥

49

nost. Ta teď vládne a mně je smutno z toho, že vzdìlanìjší èást národa se jí nechává válcovat. Příkladů by se jistě dalo jmenovat plno. Také už se radši nemá, ani u nás v kostele, øíkat starý pán, staroušek, babièka, staøenka, jenom senior a seniorka. A jaký že má senior věk? No to už vùbec! Časopisy či noviny bez zrnka vkusu, přetékající z regálù kdejakého obchodu èi stánku, nás zpravují o tom, která dáma byla o samotì s jakým pánem, jaký šat na sobì mìla èi spíš nemìla. Tak nějak. Možná se tam však nepíše, kolik je jí roků? „Osobní“ údaj je pak ochráněn? Není paradoxní, máme‑li my v takové konfrontaci v Českém bratru mlčet k tomu, že bratr ten či ten ze sboru onoho slaví osmdesáté narozeniny a pøejeme mu všechno dobré? Který údaj je více osobní? Vìk, nebo kdo co, eventuálnì s kým v intimních detailech? „Radši to nepište, mohlo by to někomu vadit“. Jak „radši“? Dost pochybuji, že se v historii vydávání Českého bratra našel někdo, kdo by si stěžoval, když zjistil, že je uveden mezi jubilanty a redakce mu přeje Boží požehnání. Alespoň u nás v kostele si

zatím nestěžoval nikdo. No ale raději už to „do novin“ psát nebudeme. V 80. letech jsme byli na vandru na Šumavì poblíž hranic. Obsah sdělení jakéhosi vojensky uniformovaného dohližitele, když se díval do naší mapy a snažil se zjistit, kam až si dovolíme jít, byl v podobném duchu. „Tam už radši nechoďte.“ (Mohli byste mít potíže.) Zakázáno to vlastně nebylo, nic ale nebylo jasné; dráty začínaly až nìkde, nejasno kde, ale o kolik kilometrù døív už se radši neukazovat, to na mapě vidět nebylo. Prostě radši ne. Tenkrát potíže opravdu nastaly – s šátky pøes oèi nás dovezli na posádku a na vìtší poèet hodin jsme skonèili v cele. Proč jsme vlastně v Českém bratru kulaté narozeniny faráøù a dalších po naší církvi nìjak věhlasnějších sester a bratrů uváděli? Zřejmě ze slušnosti. A nejen to. Abychom dali najevo, že na toho člověka myslíme, že máme radost. Ale ouha. Přece Český bratr nemůže konat protizákonně. Kdo se moc ptá, moc se dozví. Aby redakèní rada neskončila jako tenkrát my na Šumavě. Takže jsme s tím skonèili. Jana Plíšková

Evangelický měsíčník

vydává Českobratrská církev evangelická

NA OBÁLCE romantický obraz „Komenský se loučí s vlastí“ krajanské muzeum v Bohemce na Ukrajině foto: Daniela Ženatá REDAKČNÍ UZÁVĚRKA Redakční uzávěrka říjnového čísla je 21. 9. 2014. Vyhrazujeme si právo nevyžádané příspěvky krátit.

DISTRIBUCE PRO ZRAKOVĚ POSTIŽENÉ elektronicky a ve zvukové podobě: Diakonie ČCE, Klimentská 18, 110 05 Praha 1, tel.: 222 316 306, e-mail: [email protected] TISKNE OPUS v.d.i. Janáčkovo nábřeží 1075/27 150 00 Praha 5 (ev. č. MK ČR E810), vychází 12x ročně, jednotlivá čísla 25 Kč, předplatné 290 Kč, do zahraničí 790 Kč. Informace o předplatném podá, objednávky rozšiřuje (i do zahraničí) redakce.

Chystáme: v cyklu Moderní doba pro číslo 10/2014 téma Duchařina

50

ADRESA REDAKCE A ADMINISTRACE Jungmannova 9, p. p. 466, 111 21 Praha 1, tel.: 224 999 236, e-mail: [email protected], www.e-cirkev.cz, sekce Publikace, časopis Český bratr www.ceskybratr.cz

ISSN 1211-6793

REDAKČNÍ RADA šéfredaktorka: Daniela Ženatá redaktorka: Gabriela Fraňková Malinová členové: Adam Balcar, Romana Čunderlíková, Šárka Grauová, Pavel Hanych, Jiří Hoblík, Jan Kirschner, Ondřej Kolář, Tomáš Pavelka, Jana Plíšková, Lenka Ridzoňová

51