Protilodní střely Obrovská válečná loď se může zdát být nezranitelná. Ale námořníci dobře vědí, že k jejímu potopení stačí jeden jediný přesný zásah. Stejně dobře to vědí konstruktéři zbraní, kteří právě k tomuto účelu vyvíjejí stále účinnější protilodní střely. Co nejníže a co nejrychleji Vymezit kategorii protilodních střel není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá. Proti hladinovým lodím lze totiž s úspěchem používat i běžné střely vzduch-země (např. AGM-65 Maverick). Protilodní střely se navíc prolínají se skupinou střel s plochou dráhou letu a mnohé typy existují ve více variantách proti různým cílům (mj. populární Tomahawk). Jako „protilodní“ v užším slova smyslu se obvykle označují střely, které jsou určeny výlučně k ničení hladinových lodí. Charakterizuje je především velice malá výška letu nad hladinou moře (anglický termín je „sea-skimming missile“). Díky tomu mohou snáze sledovat cíl (nemate je zvlněná hladina), jsou obtížným terčem pro obranné systémy a zasáhnou cíl těsně nad čarou ponoru, čímž urychlí jeho zkázu. Některé typy mohou naopak v koncové fázi nabrat výšku a zaútočit střemhlav proti nechráněným nástavbám lodi. Stojí za zmínku, že první takovou zbraň se pokusili sestrojit konstruktéři v Německu už za druhé světové války. Testovali raketu Blohm und Voss Bv 143, kterou mělo v potřebné výšce udržovat jakési „tykadlo“, jež se dotýkalo hladiny. Toto řešení však nefungovalo spolehlivě a namontování rádiového výškoměru zabránil konec války. Protilodní střely mívají dva motory. Menší raketový slouží pro start, po němž se spouští letová pohonná jednotka. Zajímavé je, že letový motor bývá často jiný než raketový. Mnohé střely mají motory proudové, které zajišťují velký dolet (často několik set kilometrů), a tedy možnost napadat cíle za horizontem. V Rusku jsou zase oblíbené střely s náporovým motorem, které dosahují vysokých rychlostí. Jednoduché není ani řízení protilodních střel. Většinou využívají dvojitou naváděcí soustavu; nejprve doletí do oblasti předpokládaného výskytu cíle a pak se jej snaží nějakým způsobem nalézt a zaměřit. První část zajišťuje inerciální, případně družicový systém (dříve se občas používalo dálkové řízení radiovými povely). Koncové navedení bývá radiolokační, buďto pasivní (podle vyzařování cíle) nebo aktivní (pomocí vlastního radaru na palubě střely). Méně často se setkáme s infračerveným samonaváděním. Hlavní cíl: Letadlová loď Velice intenzivní vývoj protilodních střel probíhal (a dosud probíhá) v Rusku a v Číně. Stratégové obou zemí jsou si dobře vědomi, že jejich námořnictva v žádném případě nemohou vzdorovat obrovské síle USA, kterou reprezentují především letadlové lodě. Vzhledem k účinnosti obranných systémů, jimiž je operační skupina letadlové lodi vybavena, je jedinou možností hromadný útok řízenými střelami. Uvádí se, že by bylo třeba odpálit několik desítek střel, aby alespoň jedna překonala obranné systémy Aegis na doprovodných plavidlech a veškerá další protiopatření. Avšak vyřazení letadlové lodi nezaručí ani několik zásahů a její potopení je prakticky vyloučené. Druhým prvkem sovětsko-čínské doktríny je proto použití střel s jadernými hlavicemi. V zemích bývalého SSSR bylo dosud vyvinuto přes třicet modelů protilodních střel, které mohou startovat z hladinových lodí, ponorek, pozemních zařízení i letadel. Letecké typy jsou řazeny mezi střely vzduch-země (řada Ch), zatímco lodní, ponorkové a pozemní spadají do série P a mívají i slovní označení, často „geologické“ (Vulkan, Uran či Ametist). Lze říci, že „zlatou éru“ protilodních střel zahájila 21. října 1967 sovětská P-15 Termit (SS-N-2 Styx). Izraelský torpédoborec Eliath tehdy narušil výsostné vody Egypta a střetl se
s raketovými čluny Osa I, které izraelské plavidlo potopily právě střelou P-15. Tato událost se pokládá za první úspěšné použití protilodní rakety. Z modernějších typů lze uvést P-700 Granit (SS-N-19 Shipwreck), který se v počtu 24 kusů nachází mj. na ponorkách třídy Oscar II, mezi něž patřil i Kursk. Na počátku 90. let byla do výzbroje zavedena lodní a letecká střela Ch-35 Uran (SS-N-25 Switchblade, AS-20 Kayak), která se podobá americkému Harpoonu natolik, že dostala přezdívku „Harpoonskij“. Zmínku si zaslouží i letecká Ch-22 (AS-4 Kitchen) z 60. let. Původně se počítalo jen s jadernou hlavicí, ale zjistilo se, že proti lodím je vysoce efektivní i tříštivo-kumulativní nálož. Kumulativní paprsek totiž vytvoří otvor o průměru cca 5 m a pronikne do hloubky až 12 m, což by operace z paluby letadlové lodi přinejmenším omezilo. Současnou jedničkou je Moskit Pravděpodobně nejvýkonnější protilodní střelou ve službě je Ch-41 Moskit, resp. její námořní verze P-270 (3M80, SS-N-22 Sunburn). Díky náporovému motoru dosahuje rychlosti až Mach 3 a může provádět manévry s přetížením 15 g. Snese několik zásahů z 20mm kanonů Phalanx, a i kdyby se ji podařilo takto zničit, nelze zastavit vzniklé úlomky, letící prakticky přímočaře s obrovskou kinetickou energií. O moderní ruské protilodní střely je velký zájem na světovém trhu se zbraněmi. Např. Čína zakoupila cca 100 raket Moskit, kterými vyzbrojila své dva torpédoborce ruské výroby (třída Sovremennyj). Čína má ovšem vlastní rozsáhlý program vývoje a výroby protilodních střel, který může s ruským směle soupeřit. Základem čínské technologie se stal již zmíněný sovětský typ P-15 Termit, který byl v Číně okopírován a zdokonalen. Verze pro hladinové lodě se nazývá SY-1, zatímco pobřežní má název HY-1. NATO jim přidělilo přiléhavé kódové označení Silkworm (Bourec morušový) a kromě Číny je má ve výzbroji např. Írán a Severní Korea. Vedle dalších vylepšení Silkwormu přistoupila Čína koncem 60. let k vývoji vlastních protilodních střel. Výsledek se dostavil v polovině 80. let v podobě těsně podzvukových střel řady YJ, které existují v řadě obměn (nejvýkonnější YJ-82 má dosah až 120 km); mimo jiné se vyskytují i na bombardérech H-6D. V 90. letech byly představeny dva nadzvukové typy. Zatímco FL-7 (Mach 1,4) ještě vychází z koncepce P-15, pak nová HY-3 (Mach 2,5) už představuje svébytnou konstrukci se dvěma náporovými motory. Obě jsou zřejmě určeny pro export, protože čínské námořnictvo dalo přednost ruské Ch-41. V souvislosti s exportem lze dodat, že všechny čínské střely mají navíc speciální vývozní označení série C (např. HY-3 je nabízena jako C-301). Harpuna a Tomahawk Jak už bylo vysvětleno, Rusko a Čína považovaly protilodní střely za zcela nezbytné. Naproti tomu Západ si byl dobře vědom síly svých letadlových lodí a necítil potřebu vyvíjet nadzvukové protilodní střely či jejich specializované nosiče, jakými jsou některé ruské ponorky. Z tohoto důvodu je nabídka protilodních střel z USA a Evropy poněkud chudší, což však neznamená, že je nedostačující. Námořnictvo USA od roku 1977 spoléhá na populární střelu Harpoon, která existuje jako letecká (AGM-84), lodní (RGM-84) i ponorková (UGM-84 Sub-Harpoon). Vyznačuje se proudovým motorem, jenž jí dává mimořádně velký dosah (např. AGM-84G může udeřit na vzdálenost až 315 km). K hlavním zahraničním uživatelům patří Izrael, u něhož je podezření, že střely upravil pro nesení jaderných hlavic (více v ATM 4/2003). Zatím poslední verzí je Harpoon Block II s družicovým naváděním GPS. Verze pro USA je označena jako RGM-84J, zatímco exportní jako RGM-84L. Zatím si ji objednalo mj. Dánsko, Egypt a Jižní Korea. Perspektivně se uvažuje o doplnění motoru Harpoonu komorou pro přídavné spalování, takže by v koncové fázi letu mohl překonat rychlost zvuku.
Z Harpoonu vycházejí i protizemní střely řady SLAM (Stand-off Land Attack Missile), které už však leží mimo rámec tohoto článku. Druhou americkou protilodní střelou je Tomahawk, ačkoli veřejnost si jej spojuje spíše s precizními údery proti pozemním cílům. K protilodním misím dosud slouží speciální verze BGM-109B TASM (Tomahawk Anti-Ship Missile), ale v blízké budoucnosti budou všechny kusy upraveny na jednotný standard RGM/UGM-109E TMMM (Tomahawk Multi-Mode Missile), který umožní ničení všech druhů cílů. Lodě Velké Británie sice nesou zahraniční protilodní střely (Tomahawk, Harpoon a Exocet), ale letouny Jejího Veličenstva používají zbraně britské výroby. První generaci představoval typ AJ.168 Martel, vyvinutý ve spolupráci s Francií (tamní označení AS.37). Pro nedostačující dolet byl v 80. letech nahrazen střelou Sea Eagle. Jde vlastně o zdokonalený Martel s proudovým motorem, díky němuž vzrostl dolet na 100 km. K nejmenším protilodním raketám patří britská Sea Skua, navržená pro vrtulníky Lynx a určená k ničení malých, rychlých plavidel. Váží pouze 147 kg a používá poloaktivní radarové navádění ve spolupráci s radarem na palubě vrtulníku. Sága rodu Exocet Další velmocí, pokud jde o protilodní střely, je Francie. Pro ničení lodí byla nejprve používána raketa AS.12, odvozená od protitankové SS.12. Následovala ji specializovaná AS.15TT, určená pro menší letouny a vrtulníky. Je ovládána dálkově rádiovými povely, ale v potřebné výšce nad hladinou se udržuje automaticky. Snad nejslavnější francouzskou raketou vůbec je Exocet. Firma Aérospatiale jej vyrobila za účelem překonat ruskou P-15, což se nepochybně podařilo. Základní verze MM.38 Exocet byla na přelomu 60. a 70. let zřejmě nejvýkonnější zbraní svého druhu, protože létala těsně podzvukovou rychlostí ve výšce 1 až 3 m nad hladinou. V počtu více než 2000 kusů si ji objednalo 27 zemí (včetně Velké Británie a Německa) a byla použita na 250 plavidlech. Nevýhodou MM.38 byla značná hmotnost a rozměry kovových kontejnerů, s nimiž bylo při přebíjení nutno manipulovat ručně. Proto vznikla menší, ale výkonnější raketa MM.39, která byla uložena se sklopenými křídly v plastovém pouzdru. Celých deset let se táhl vývoj ponorkové varianty SM.39, protože Francouzi neměli žádné zkušenosti s raketami vystřelovanými z torpédometů. Naopak velký úspěch zaznamenal letecký model AM.39, který nasadila Argentina ve válce o Falklandy (2 potopené lodě) a Irák proti Íránu (115 potopených lodí). Nosiči byly letouny Mirage F.1 a Super Etendard. Na počátku 80. let byla zahájena výroba inovovaného Exocetu MM.40. Hlavní změnou je výkonnější pohonná jednotka a možnost vypouštět raketu z mobilních pobřežních baterií. Před koncem století měla Exocet nahradit nová zbraň, vyvíjená pod názvem ANS (Anti-Navire Supersonique). Díky náporovému motoru měla uletět 200 km rychlostí až Mach 2,5. Z finančních důvodů byl však vývoj zastaven a v současné době je připravován Exocet MM.40 Block 3 s proudovým pohonem. Francouzská firma Matra a italská OTO Melara v roce 1970 představily střelu Otomat, jejíž hlavní předností byl tehdy výjimečný dolet přes 100 km. Ve výzbroji byly souběžně dvě varianty; Mk 1 těsně před cílem vystoupala a zaútočila střemhlav, zatímco Mk 2 napadala z nízkého letu bok cíle. V 90. letech následovaly varianty Mk 2 Block IV (GPS navedení místo inerciálního) a Mk 3 (doplněná termovizní kamerou). Otomat také posloužil jako základ protiponorkového prostředku MILAS, který nese samonaváděcí torpédo. Norská střela pro US Navy? Čistě italského původu je střela Sea Killer, jejíž vývoj začal v roce 1963. Zatímco velký Otomat konkuruje Exocetu, kompaktnější Sea Killer je určen spíše pro menší plavidla. Navádí
se po paprsku radiolokátoru a jsou známy verze Mk 1 (také Nettuno), Mk 2 (Vulcano nebo Mariner), Marte (letecká) a Marte Mk 2 (letecká s aktivním radarem). Koncem 60. let projevilo německé námořnictvo zájem o protilodní střelu, kterou by nosily letouny F-104G a Tornado. Německá firma MBB se pro nedostatek vlastních zkušeností spojila s francouzskou zbrojovkou Nord Aviation a produkt jejich spolupráce je znám jako AS.34 Kormoran. V 80. letech jej nahradil Kormoran 2 s větším doletem a těžší hlavicí. Německo se účastní také vývoje střely Polyphem naváděné po optickém kabelu, které byl věnován článek v minulém ATM. K průkopníkům specializovaných protilodních střel patří Švédsko, kde se s vývojem začalo již v roce 1949 a za čtyři roky byl zalétán prototyp. Střela existovala ve verzi lodní jako Rb 315 a pobřežní jako Rb 316. Šlo o velice rozměrné zbraně s pulsačním motorem (obdobným jako u známé V-1). Brzy ovšem zastaraly a v 60. letech je nahradila Rb 08 s proudovým motorem, což byla vlastně modifikace francouzského terčového letounku CT-20. V téže době obdržela švédská vojenská letadla protilodní raketu Rb 04 (později Rb 304). Obě tyto zbraně vydržely ve výzbroji až do 80. let, kdy je vystřídal typ Rb 15 (nyní RBS 15). Může být vypouštěn z lodí, letadel i pozemních baterií a poslední verze RBS 15F má dolet přes 200 km. Zajímavá protilodní raketa Penguin je od roku 1971 vyráběna v Norsku. Zbrojovka Kongsberg ji vytvořila speciálně pro obranu členitého pobřeží země proti eventuální invazní flotile SSSR. Vzniklo více variant, které se liší naváděním (infračervené nebo radarové) a nosičem. Používá ji mj. Řecko a Turecko a její zavedení pod názvem AGM-119 zvažovalo i americké námořnictvo. Kongsberg a nadnárodní koncerny MBDA a EADS společně vyvíjejí novou střelu s proudovým motorem, známou jako ANF (Anti-Navire Future) nebo NSM (Nytt Sjomals Missil, Naval Strike Missile). Opět je optimalizována k pobřežním operacím a na cíl bude naváděna kombinací inerciálního systému, GPS a infračerveného čidla. Od roku 2005 bude k dispozici pro lodě a vrtulníky a po nástupu letounu F-35 JSF se objeví i letecká obměna. Izrael vrací úder Protilodní střely k obraně proti invazi staví také Japonsko. Celkem je známo sedm typů, ačkoli se vlastně jedná stále o tutéž střelu s různými pohony (raketový nebo proudový), naváděními (radarové nebo tepelné) a nosiči (letouny, pobřežní platformy a lodě). Až v roce 2010 by měla nastoupit univerzální střela s náporovým motorem, trojitým naváděcím systémem a doletem přes 100 km. Z mimoevropských zemí je dále třeba uvést Izrael, který se z potopení torpédoborce Eliath poučil a rozhodl se nezůstat svým nepřátelům nic dlužen. Během války Jom Kippur v roce 1973 nasadil rakety Gabriel, s nimiž zničil devět syrských a egyptských lodí. Gabriel existuje ve více verzích a odborníci se domnívají, že většina z nich může nést i jadernou hlavici. V 90. letech byly zavedeny obměny Gabriel III (letecká) a IV (proudový motor). Izrael tyto střely také exportoval, např. do Jižní Afriky, Malajsie a na Tchaj-wan. V posledně jmenované zemi byl Gabriel využit jako základ pro řadu střel Hsiung Feng. Nedávno byl prezentován Hsiung Feng 3, což je zřejmě první nadzvuková protilodní střela, která nepochází z Ruska nebo Číny. Analytici s velkým zájmem sledují Indii, kde byly úspěšně ukončeny zkoušky nové střely BrahMos, vyvíjené v partnerství s ruskou kanceláří NPO-M. Obě strany prohlašují, že půjde o nejlepší zbraň svého druhu na světě. Při rychlosti až Mach 2,8 dopraví 300kg hlavici (i jadernou) na vzdálenost 300 km. Má charakteristiky stealth a lze ji odpálit z letadla, pozemní základny, lodě i ponorky. O jejích skutečných kvalitách se přesvědčíme již velice brzy, protože právě v těchto dnech by měla začínat sériová výroba.
BrahMos v každém případě ukazuje, jakým směrem se vývoj protilodních zbraní ubírá. Vzhledem k efektivitě obranných systémů lodí je nutné, aby byla střela rychlá, obtížně zjistitelná, odolná proti všem pokusům o zneškodnění a aby po zásahu způsobila co největší škody. Musí mít tedy výkonný motor, špičkové přístrojové vybavení a ničivou hlavici. Není proto divu, že takové projekty jsou často mezinárodní, ačkoli to je charakteristické pro všechny moderní zbraně, nejen pro protilodní střely. Lukáš Visingr Prameny: Kroulík a Růžička: Vojenské rakety, China Defence Today, ACIG Journal, Military Technology 8-9/2003, Directory of U.S. Military Rockets and Missiles, GlobalSecurity.org, WWW stránky výrobců
Vložený článek:
Jak Exocet nevyhrál válku 2. dubna 1982 provedly vojenské síly Argentiny invazi na souostroví Falklandy, které je pokládáno za zámořské území Velké Británie (Argentina ovšem tento nárok nikdy neuznala). Argentinská vojenská junta se domnívala, že britská veřejnost nedovolí vládě, aby poslala britské vojáky umírat kamsi na druhý konec světa. Mýlila se. Za tři týdny dorazila do oblasti britská expediční skupina, soustředěná kolem letadlových lodí HMS Hermes a HMS Invincible. Veškerá vyjednávání selhala a ráno 1. května zahájili Britové bombardování ostrovního přístavu Port Stanley. Ale jestliže Argentina podcenila morálku Britů, tak Británie podcenila techniku Argentinců. 4. května vystřelily argentinské letouny dva Exocety AM.39. První minul, druhý zasáhl torpédoborec HMS Sheffield, který se přes veškerou snahu za šest dní potopil. 21. května se Britové vylodili na Falklandech, Argentinci odpověděli 25. května odpálením dvou Exocetů AM.39 na letadlové lodě. Oba byly oklamány rušením, ale jeden se znovu zaměřil a zasáhl transportní loď Atlantic Conveyor, která vezla letku vrtulníků Lynx s personálem a zásobami. Plavidlo začalo hořet a krátce nato se potopilo. Britů se zmocnila panika; netušili, že Argentinci už téměř vyčerpali zásoby raket. Poslední Exocet AM.39 odstartoval 30. května proti HMS Invincible, ale byl doslova na poslední chvíli sestřelen. Ještě 12. června byl torpédoborec HMS Glamorgan těžce poškozen pobřežním Exocetem MM.39, ale dva dny nato se Argentinci na Falklandech vzdali. Válka skončila. Otázky dosud vzbuzuje role Francie v celém konfliktu. Vztahy mezi tamní socialistickou a britskou konzervativní vládou nebyly právě vřelé a zdá se, že Francouzi hráli na obě strany. Firma Aérospatiale sice ihned poskytla návod k rušení Exocetů, ale zamlčela, že Argentině pomáhala skupina francouzských techniků, kteří tam odjeli ještě před válkou. Francouzský prezident Mitterand o tom musel vědět, neboť ředitelem Aérospatiale byl jeho vlastní bratr. Když Argentinci vypálili svůj poslední Exocet AM.39, snažili se další získat v zahraničí. Francie totiž pokračovala ve výrobě a dodávala rakety zemím, které by prosby Argentiny možná vyslyšely (např. Libye). Pozadí těchto událostí popisuje (samozřejmě s jistou dávkou fikce) špionážní román Jacka Higginse s výmluvným názvem Exocet.
Tabulka: Motor Délka (m) Průměr (m)
P-700 Granit RT + P 10 0,85
Ch-22 0 + RK 11,3 0,92
Technické údaje některých protilodních střel Ch-41 HY-1 RGM-84D Sea Eagle AM.39 Moskit Harpoon Exocet 4 RT + N RT + RK RT + P 0+P 0 + RT 9,75 6,6 4,63 4,15 4,69 0,76 0,76 0,34 0,4 0,35
Otomat Mk 2 2 RT + P 4,82 0,46
2,6 3,35 2,1 2,4 0,91 1,2 1,1 1,35 Rozpětí (m) 7000 5675 4500 2300 690 630 652 770 Hmotnost (kg) 750 (J) 900 (J) 320 (J) 513 (J) 221 (J) 230 165 210 Hlavice (kg) 1080 3000 4000 3600 950 1020 1000 1120 Max. rychlost (km/h) 550 270 250 35 140 110 75 100 Dolet (km) Pozn. Údaje o motoru jsou udány ve tvaru startovací + letový. Zkratky: 0 není, RT raketový motor na tuh motor na kapalné palivo, P proudový motor, N náporový motor. (J) znamená, že střela může nést jadernou hla
