Táborová NEJ. Sborník 23. burzy nápadů k letní činnosti

Táborová NEJ Sborník 23. burzy nápadů k letní činnosti

Sborník 23. burzy nápadů k letní činnosti vydala Jihomo ihomoravská krajská organizace Pionýra www.jihomoravsky.pionyr.cz neprošlo jazykovou úpravou Brno 2009

23. burza nápadů k letní činnosti

2

Táborová nej Krásné nej má snad každý letní tábor. Proto jsme si táborová nej zvolili za téma 23. burzy nápadů k letní činnosti. Odborní lektoři se v tématických dílnách podělí o zkušenosti. Některé z nich jsme pro Vás vložili do tohoto sborníku. Na přípravě sborníku se nemalou měrou podíleli účastnícu kurzu Hlavních vedoucích letních táborů, kteří do sborníku přispěli svými absolventskými pracemi.

Obsah Expedice Korsika 2005 ................................................................................................ ................................ ........................................... 4 Nej výlet ................................................................................................................................ ................................ ................................. 7 Nej zážitek.............................................................................................................................. ................................ .............................. 8 Nejdramatičtější závěrečná ečná hra ........................................................................................... ........................... 10 Nejhezčí společná práce na táboře ................................................................ ..................................................... 12 Nejintenzivnější noční zážitek ............................................................................................. ............................. 13 Nejlepší puťákový zážitek ................................................................................................ ................................ .................................... 14 Nejděsivější ivější táborová bouřka .............................................................................................. .............................. 15 Nejlepší táborová hra Atlantida ................................................................ .......................................................... 17 Nejoblíbenější hra tábora 2003 – Keltáno ................................................................ ........................................... 18 Nejsilnější zážitek na táboře ................................................................................................ ................................ 19 Nejoblíbenější hra................................................................................................ ................................ ................................................ 21 Nejvzdálenější účastníci tábora ........................................................................................... ........................... 22 Táborová nej ................................................................................................ ................................ ........................................................ 23 Film Akce… ........................................................................................................................... ................................ ........................... 24 Naše nejpovedenější celotáborová hra „Dobyvatelé“ ........................................................ ................................ 25 Bystrozorská akademie................................................................................................ ................................ ........................................ 26

3

PIONÝR

Expedice Korsika 2005 Hanča Procházková, 10. PTO Severka, PS Pionýr Řečkovice, Brno „Na počátku bylo slovo… A pak víc slov… a pak celý vodopád slov… a pak už se o tom mluvilo jako o hotové věci: tábor 2005 bude zahraniční expedice! O základnu u Kalicha jsme zřejmě přišli a novou ještě nemáme. Děti nám rostou, situace v životech některých vedoucích se různě přesypává, přesy kdo ví, co bude za rok… Vyprávění zážitků Myšáka a 32. Severky z jejich expedice na Korsiku zní velmi lákavě a dobrodružně d zároveň. Docházíme k jasnému závěru - zahraničí zah ? Kdy, když ne právě teď? Je na čase splnit si další oddílový sen…“ Těmito slovyy začíná náš „Deník příprav“. Začali jsme ho psát v lednu 2005, kdy už bylo rozhodnuto, že na letní tábor vyrážíme autobusem na Korsiku. S akcí tohoto druhu jsme do té doby neměli žádné zkušenosti, tedy myšleno v oddílovém měřítku (jinak samozřejmě řada z nás absolvovala nějaké zahraniční zájezdy či expedice). Rozhodli jsme se připravit si zájezd sami, našemu oddílu na míru, bez využití cestovní kanceláře. Opírali jsme se o zkušenosti několika známých a rodičů, kteří na Korsice byli, ale zejména o zážitky našeho ašeho spřáteleného oddílu 32. PTO Severka, který podobnou akci uskutečnil před námi. Zpočátku nejasný obraz naší dvoutýdenní expedice získával postupně hmatatelnější podobu současně s tím, jak jsme podnikali jednotlivé kroky přípravy. Deník jsme na našich webových stránkách psali dál a dál, zachycovali pro nás i pro rodiče všechno důležité, ale i méně důležité, co jsme už zjistili či domluvili: „145 dnů do odjezdu, pondělí 31.ledna 14:00 - autobusák stále nepíše. Už mě to děsí. Musím tisknout přihlášky! 14:30 - autobusák volá :-)) Vše potvrzeno, cena příjemná, další domluva večer. Uff... Večer - nadšeně rozdávám přihlášky v klubovně. Další telefonát o autobusu, další porada zřejmě je rozhodnuto. Vyrážíme 25. června, v sobotu, kolem 12 hodin.“ Postupně se přihlašovaly děti - jak jsme předpokládali, na tento zahraniční putovní tábor se přihlásily děti od středního věku, bez nejmenších, které by si to asi tolik neužily. Obávali jsme se, zda zájezd naplníme - i když byla cena velmi příznivá, děti i vedoucí platili pouhých 7000 Kč, přesto znamenala pro rodiny značný výdaj a někteří si ho nemohli dovolit. Kýžený počet účastníků se ale nakonec sešel, jelo nás 38, což bylo do autobusu akorát. Zkoušeli jsme pomocí internetu získat kontakty na kempy a zamluvit je předem, protože autobus dětí nemusí být všude vítán. Nějaké odpovědi jsme dostali, mailem i poštou, ale


4

nakonec jsme vyráželi bez konkrétní domluvy. Dále bylo nutné zajistit trajekt z Itálie na Korsiku (povedlo se přes agenturu přímo v Brně) a sehnat levného, levného, leč spolehlivého autobusového dopravce.. Měli jsme velké štěstí, že jsme díky doporučení narazili na skvělého pana Holešovského z Nedvědice, jehož ceny byly nesrovnatelně nesrovna nižší než od konkurence a přitom jsme na něj měli dobré reference. Navíc nám ochotně ocho umožnil vzít jako druhého řidiče jednoho z našich vedoucích, který si příležitostně přivydělával jako řidič zájezdových autobusů - ušetřili jsme tím nemalé finance. Dopravce se před akcí i při ní samotné naprosto osvědčil - a jezdíme s ním dodnes. Důležitá byla i otázka stravování. stravování Nakonec jsme se rozhodli, že nakoupíme značnou část potravin v Brně, povezeme je s sebou a na místě budeme kupovat jen pečivo, ovoce a zeleninu, sýry... Přes den se vařit nebude, zato večer bude polévka a teplé jídlo. Takže hurá do Makra na veliký nákup: „No ale zlatým hřebem bylo, když jsem objevila sušenky moment, opíšu vám to doslova - "JOJO Picnic - Biscuiti cu vanilie", kteréžto stojí neuvěřitelných 2,50 Kč za 21 malých sušenek (celkem 70g). Něco tak levnýho jsem už dlouho dl neviděla“ (Jak jsme ale zjistili ochutnávkou jíst se to moc nedalo...) V rámci přípravy jsme řešili spoustu dalších věcí a stále nás provázel náš deník: trasa putování, kam se podíváme, co navštívíme. Jak a na čem budeme vařit. Jaká budou expediční trička. Domluvíme se tam všude anglicky, anglicky, nebo je nutná francouzština? francouzština (Na místě se ukázalo, že občas šlo oboje oboj a občas nestačilo ani jedno). ). Jak vyřešíme systém SMS zpravodajství pro rodiče do Brna. Stany, foťáky, mapy, průvodce. Legendy, tradice, krátký kurz urz korsičtiny. Spousty dalších věcí, vážných a zásadních, ale i recesních a pro legraci. Příprava byla náročná, snažili jsme se myslet na všechno. Když nadešel den odjezdu, věřili jsme, že všechno zvládneme: „…UŽ UŽ NEMÁM STRES. Už je mi to tak nějak všechno všechn jedno :-) Co jsme zvládli, to jsme zvládli. Vše, co jsme dokázali, je zařízeno a připraveno, mnohé na maximum, některé míň. Zbývá doufat a věřit, že všechno klapne a nepostihne nás nic horšího, než že nezbydou špagety nebo bude moc rýže :-) : Tak končím tento deník, uzavírám poslední slední předtáborovou kapitolu a ráno otevírám deník nový - psaný rukou do bloku. Naložíme bagáž i děti, zamáváme rodičům a vyrazíme za hranice... Za hranice našich dosavadních zážitků, za hranice naší fantazie - za jedním splněným snem... Takže nasedat - a DĚJ SE VŮLE BOŽÍ..."

5

PIONÝR

Náš splněný sen ležel vzdušnou čarou 1050 kilometrů daleko. Ujeli jsme za celou expedici celkem 3237 km, autobus nás stál 90 tisíc a trajekt 55 tisíc Kč. Spali jsme v 5 kempech celkem za necelých 80 tisíc Kč. Celkem Celkem nás naše expedice stála 290 tisíc korun, z toho 24 tisíc byly dotace a dary. Objeli jsme ostrov Korsika kolem dokola a zavítali i do vnitrozemí. Koupali jsme se v moři, v řece, ve vodopádu. Chodili jsme a lezli po cestičkách, po skalách, vystoupali až na Monte Rotondo, druhý nejvyšší vrchol Korsiky. Viděli jsme krásná města i památky,, ale i kuriózní atrakce, které nás spíše pobavily - ať už to byly vykopávky Filitosa, v Ajacciu Napoleon 100 x jinak, nebo samočisticí WC :-). : Bavili jsme se, relaxovali, užívali si to. Navštívili jsme místa s úžasnou atmosférou, kam bychom se jednou chtěli vrátit. Ale taky jsme v autobusu bez klimatizace umírali vedrem, proklínali matoucí informace v našem průvodci a opravdu už nechtěli vidět další soutěsku nebo neb vodopád. Přecpali jsme se zmrzlinou, ulovili chobotnici, kamarádili s domorodci. Užili jsme si i okamžiky mrazení v zádech, když se s námi autobus proplétal uzoučkými uličkami měst nebo silničkami v horách - nalevo skála, napravo propast a moře. Zlatým hřebem h byla plavba na rozbouřené moři kolem Bonifacia. Jedna z hromadných SMS zpráv: „Porto je UZASNE misto. Mezi vysokymi cervenymi skalami je je sevrene cele mestecko, kemp i plaz se super vlnami. Sedim na oblazkove plazi, koukam koukam na deti jak blbnou ve vode s vedoucima a vychutnavam si tu atmosferu. Severka u more :-) : ) Pan ridic je moc fajn, druhy kemp OK, jidla zatim dost, vse super!“ Zážitků bylo nepočítaně a mnohé dojmy jsou prostě nepopsatelné. Řadu z nich zachycuje náš expediční deník. Každý si to užil po p svém - pro někoho bylo nejlepší řádění v moři a lov chobotnice, jiný nezapomene na náročnou túru na Monte Rotondo. Pro mě osobně je obrovským zážitkem i to, že jsme to dokázali. Že jsme zvládli naplánovat a levně uskutečnit náročný zahraniční zájezd a bezpečně bezpečně přivézt zpět všechny účastníky, nadšené a spokojené... Naše Korsika 2005 je pro mě - a věřím, že i pro ostatní účastníky - jednou z nejlepších věcí, ne-lili úplně nejlepší, co jsme v našem oddílu kdy dokázali. P.S.: Těžko postihnout na těchto stránkách stránká stručně všechno. Pokud vás zajímá víc - jak o přípravě akce, tak o vlastní expedici, přečtěte si podrobný deník a další materiály na našich stránkách: http://www.severka.cz - stránka Tábory, nebo přímo odkaz http://www.severka.cz/fotky/tabory/Korsika/index.htm http://www.severka.cz/fotky/tabory/Korsika/in .


6

Nej výlet Bohumila Zikmundová, PS Hamry nad Sázavou Podle mého jsou všechny naše tábory nej. Pokaždé jsou totiž originální, plné nápadů a dobrých rad. Jako každý rok i tento nebyl výjimkou. S vedoucími jsme se rozhodli, že dětem uděláme něco speciálního. spec Dlouho nás nenapadalo co, ale nakonec nás napadl nej nápad jaký nás kdy mohl napadnout ut - udělat si výlet balónem. V nedaleké vesnici od nás se totiž v tu dobu pořádal každoroční slet balónářů. Naše programová vedoucí vše zařídila a domluvila a naším naš úkolem bylo děti držet co nejdál od tábora, aby překvapení bylo opravdovým překvapením. Sice nám ze začátku moc vítr nechtěl přát, ale nakonec se přece jen umoudřil a my mohli začít s naším překvapením. Starší děti si na vlastní kůži vyzkoušeli jaké to je být opravdový pilot balónu a že to není žádná sranda připravit balón k odletu. Vlastníci balónu byli totiž tak hodní, že nás nechali vše si nachystat sami tedy s jejich malou asistencí. Musím říct, že naši kluci se do toho pustili s opravdovým nadšením. nadšením. Během ani ne dvou hodin bylo vše nachystáno a my mohli s radostí začít náš výlet balónem. Zúčastnil se ho celý náš tábor a to zrovna není málo lidiček, když to tak spočítám, spočítám bylo to něco okolo sedmdesáti dětí i s vedoucími a to musíte uznat, uznat že na jeden balón je až moc. Také se za námi přijela podívat policie, ale bohužel přijela pozdě a nemohla se s námi proletět. Můžeme se také pochlubit, že letu se zúčastnil nejmladší člen tábora, kterému nebyli ani dva a nejstarší, kterému bylo víc než dva a míň než sto. s Děti byly nadšené, že se mohou proletět balónem a prohlédnout si tábor z jiného pohledu než jsou zvyklí, kdo však měl z výletu největší radost, radost byli vedoucí. Jednak proto, že se dětem výlet moc líbil a užili si ho a zadruhé proto, že se sami mohli konečně kon podívat jaké to je, koukat na tábořiště z ptačí perspektivy. Ať tak či onak musím říct, že tento výlet byl jeden z našich nej výletů jaký jsme kdy na táboře zažili a hrozně rádi na něj vzpomínáme.

7

PIONÝR

Nej zážitek Mgr. Hanka Jandová Svěráková, PS Lysice Již od školních let jsem se podílela na chodu jedné Pionýrské skupiny v Praze. Nejprve jako instruktor, později jako vedoucí, zástupce hlav. vedoucí atd. K tomu jsem ještě během roku vedla Dětský filmový klub v Ústředním domě pionýrů a mládeže. V létě jsem jezdila na tábory nejprve jako instruktor a později jako vedoucí a nakonec i jako hlavní vedoucí. Mimo táborů pořádaných Pionýrem to ale byly každý rok i podnikové tábory. Od svých 18 let jsem jezdila na tábory do tehdejší NDR. Snad nejvíce vzpomínám na Dětský tábor od Filmového studia Barrandov – jezdili jsme na ostrov Usedom do městečka Trassenheide, kde měla krásný prázdninový tábor Defa Potsdam. Spolu s námi tam jezdily děti z Mafilmu z Maďarska a děti z Bobigni z Francie v rámci partnerství s Potsdamí. Tábor byl velice příjemný a celkem v něm bylo kolem 150 dětí. Z Československa jsem tam každoročně vozila 36 dětí + 2 vedoucí. Takže jsem byla ve funkci českého hlavního vedoucího, tlumočníka a oddíláka zároveň. Jelikož jsem se s vedením stýkala i během roku, tak přiznávám, že naše děti měly menší privilegia… Vím, že to není správné, ale nikomu to neubližovalo a žádné z táborových dětí rozdíl nepoznalo. Bylo to ale i díky tomu, že jako Češi jsme se na táboře chovali normálně a oproti druhým cizím státům jsme se nijak nevyvyšovali. Bez řečí jsme se zapojovali do celotáborového programu, a když na nás připadl tzv. „Český den“, tak se v táboře rozhodně nikdo nenudil. Za těch několik let jsem měla na celodenní výlety vyhlédnutá místa, kde mohly děti něco zajímavého vidět a zažít. Vedení tábora nás vždy pro jistotu vybavilo jedním pracovníkem z vedení tábora a financemi na vlak, muzea, lodě, občerstvení apod. V roce 1990, kdy už se v Německu platilo „západní“ markou, jsme na tábor jeli s dětmi naposledy. Německé vedení se nám snažilo všemožně pobyt zpříjemnit, protože vědělo, že i my se setkáváme s novými podmínkami. A tak mimo obvyklých výletů mi hlavní vedoucí tábora nabídl, že vedení Studia uvolnilo finance na to, abychom měli o jeden celodenní výlet více. Zajásala jsem a hned se domluvila s dětmi, co by asi nejvíce chtěli zažít. Zvítězila plavba na širé moře. Když se to dozvěděla maďarská skupina, tak nechtěla zůstat pozadu a jelikož byli přesvědčeni, že si výlet financujeme sami, přidali se také. Vyrazili jsme ráno 2 km směrem nádražíčko a provázelo nás nádherné slunečné počasí. I po příjezdu do přístavního městečka Wolgast nás slunce neopouštělo. Prohlédli jsme si přístav a nalodili se na „naši“ loď. Plavba z přístavu i kolem části pevniny probíhala nádherně a všichni jsme byli spokojeni.


8

Jen co jsme ale opustili břehy pevniny z jedné strany a poloostrova z druhé strany, tak se začal zvedat vítr. Vlny začaly být vyšší a vyšší a najednou se nám výlet nezdál už tak báječný. Do toho začal déšť, který se brzy přeměnil na nepříjemný liják. Mí 2 kolegové (žena + muž) začali blednout v obličeji a potáceli se ke schodům do podpalubí. Na palubě mi zůstalo 36 dětí, které se začínaly podobat vodníkům… Se mnou tam naštěstí zůstal i zástupce německého hlavního vedoucího, ucího, který jel s námi jako doprovod a kamarád. Zavelela jsem v dobré víře a nahnala děti do podpalubí také, kde se už tísnila maďarská skupina. Jen mi přišlo nápadné, že u záchodů je fronta Maďarů… Jakmile nás viděl jeden z námořníků, tak nám vysvětlil, vysvětli že na palubě nám bude lépe a pomohl nám s dětmi zpět – nechápala jsem…. Když nás všechny umístil pod stříškou na palubě, odběhl a za chvíli mi donesl skleničku s nádherně modrým nápojem – dodnes si tu barvu vybavuji… Pobídl mne a já pila – a jak jsem v „pracovní acovní době“ odpůrcem alkoholu, tak tohle bylo velice příjemné… Pak mi vysvětlil, že i když po palubě v dešti cestujeme nedobrovolně tam a zpět, tak nás žaludek to bude snášet lépe. Měl pravdu – ta šílená bouřka trvala ještě nekonečnou hodinu, a i když jsme jsm byli promoklí, tak ani jedno dítko „nenakrmilo“ ryby… V podpalubí to vypadalo mnohem hůře a dost to tam páchlo… Při zpáteční cestě do přístavu nás už zase provázelo slunce a vše jsme mohli usušit. A opět nás čekala cesta vlakem a pěšky zpět do tábora. My Češi jsme si v pohodě vykračovali a už s úsměvem jsme vzpomínali na šílenou plavbu, a jak nám to v táboře nikdo nebude věřit. Za námi se ploužili zesláblí Maďaři a stále nadávali, že vyhodili peníze za něco tak šíleného... Už u vrátek do tábora nás čekal hlavní vedoucí tábora a s úsměvem na nás volal, že nám všem k večeři nechali kuchařky teplý oběd… Kdo nezažil, neuvěří – nás ta informace nechala docela klidnými, ale maďarská tlumočnice to přeložila iniciativně své skupině a v ten moment, pravděpodobně při p pomyšlení na jídlo, všichni Maďaři znovu potupně vrhli na kraji lesa před táborem… Naštěstí je čas milosrdný a dnes na tento zážitek vzpomínám s úsměvem na tváři, ale když si zpětně uvědomím, co jsem kdy s dětmi zažila, tak tohle byl pro mne ten NEJŠÍLENĚJŠÍ NEJŠÍLE táborový zážitek, kdy jsem měla opravdu obrovský strach, aby nějaké dítko neskončilo v moři.

9

PIONÝR

Nejdramatičtější závěrečná hra Pokorný Martin, 30. PS Mládí Nejdramatičtější asi pro to, že jsme si nebyli jistí, jestli ji stihneme. Základním kamenem úrazu bylo, že den před tím, než se mělo odehrávat velké finále tábora, jsme všichni zaspali. Místo v osm hodin ráno jsme vstávali až v deset. To se pak s námi vezlo celý den a onen dvouhodinový skluz jsme nemohli dohnat. Naším táborovým tématem byli lovci pokladů, kteří se hnali za samotnou bájnou Atlantidou. Když ale zjistili, že potopená země je skutečná, tak se jim jejich plány snažil překazit zákeřný a zlý čaroděj Azazel. V boji proti němu a honbou za Atlantidou našim mladým dobrodruhům pomáhaly nově nabyté magické dovednosti, které získali od členů družiny toho, kdo si je na tuto práci najal. Tím nebyl nikdo jiný než jeden z posledních žijících čarodějů Mistr BamBus. Ve večer před samotnou závěrečnou hrou jsme místo hlavní bitvy s Azazelem, dorazili pouze do Atlantidy, kde se pořádala hostina, která měla být až po bitvě. Závěrečná bitva se tedy přesunula na ráno. To byl pouze první z problémů. Tím podstatnějším bylo to, že na boj proti dvaadvaceti dětem bylo pouze pět vedoucích místo sedmi. Samotný boj probíhal tak, že se strhávali fáborky upevněné na paži. Ti, co takto přišli o život, se museli vrátit do základního tábora pro život nový, kde měli posečkat dvě minuty, než mohli vyrazit zpět do boje. Když některá ze stran měla všechny své členy v základním táboře, tak prohrála. Naštěstí se Azazelovi poslední přisluhovači udrželi dost dlouho na to, abych mohl domyslet, jak bude přesně probíhat samotný závěr naší hry. Když se vrátili už tak dost ztrhaní vedoucí, ještě jsem je jakožto programový vedoucí zaúkoloval. Protože jsme neměli času nazbyt, museli do terénu vyrazit všichni. Jednotlivých stanovišť bylo osmnáct. Což znamenalo na každou dvojici šest. Na každou cestu měli připraveny dvě hry, jednu na přemýšlení a druhou na pohybovou aktivitu. Do terénu se vyráželo podle azimutu od hlavního stožáru uprostřed tábora, hvězdicovitým způsobem s odstupem čtyřiceti stupňů, čímž se obsáhl celý kruh. Dosavadní družinky dobrodruhů, které proti sobě soupeřily, jsme zrušili a přerozdělili je podle jejich dovedností v magii. Vznikly tak nové tři družinky, které obsahovaly rovnoměrně rozdělené experty na magii. Tak byli rozdělení do skupin obsahující experty na Iluzionistickou a Materiální magii, Vitální a Psychickou magii, Energetickou a Věšteckou magii. Jednotlivé magie byly pochopitelně různé části táborové školy (třeba Energetická magie obsahovala: rozdělávání ohně, vyndat sirku z krabičky a zapálit ji pouze pomocí jedné ruky, vydržet si pinkat jednu minutu s pingpongovým míčkem a žonglování, Vitální třeba zdravovědu a další). Dužinky už nebylo potřeba držet v původních sestavách, protože teď jim šlo o společný cíl, a tím bylo zabít samotného Azazele. Potřebovali uspět všichni, a ne se předhánět v tom, kdo bude nejlepší. Například v Iluzionistické a Materiální magii měli na prvním stanovišti na stromě zavěšený kbelík s protizávažím, do kterého měli naházet šišky, aby získali část zaklínadla 23. burza nápadů k letní činnosti

10

nesmrtelnosti, které mělo po přečtení usmrtit Azazele. Na druhém stanovišti byl pomocí sirek poskládán čtverec ze čtyř čtverců. Na tři přesunuté sirky se měly získat tři čtverce. Když splnili i tento druhý úkol, tak jsme jim jakožto strážci Azazelovi duše prozradili, prozr kde je jedna z jejich částí ukryta. Částí jeho duše bylo vejce obarvené na nějakou barvu. Z devíti vajec však pouze tři obsahovala čarodějovu podlou duši. Když splnili oba úkoly, tak se vrátili zpět do tábora, otočili buzolou o čtyřicet stupňů do leva a vyrazili plnit další úkoly. V Energetické a Věštecké magii měli třeba pro získání části zaklínadla projít určitou trasu tr se zavázanýma očima po provázku ve stanoveném čase. Pro získání části jeho duše měli odměřit přesně čtyři litry vody pomocí pěti a třílitrového kanystru. A ve Vitální a Psychické magii měli zaklínadlo získat potom, co přešli po laně, a vejce s duší potom, om, co porazili strážce ve hře zvané „kámen, nůžky, papír, šachy“ (zjednodušeně, ten kdo vyhrává, táhne). Až měli všechny úkoly vyřešeny, tak poslepovali zaklínadlo nesmrtelnosti dohromady, vybrali tři stejně barevná vejce a vyrazili k oltáři Zapomnění, kde k se přečetlo zaklínadlo nesmrtelnosti: Promlouvej, temnoto, k synu svému, ukaž mu cestu k věčnosti. Rozhoř se, plameni v duši mé, a nikdy nezhasni. Paní vod, uhas mou žízeň navěky. Zemino, obal mou kůži kameny. Pane bouří, dej mi energii nevyhasínající, nechť je nad mou hlavou stále slunce zářící. Ať je v plicích mých vzduch stále svěží a žádné jedy mi neublíží. Živly všechny, spojte se, nesmrtelnosti v můj prospěch vzdejte se. Tímto vystupuji mimo čas, stávám se bytostí věčnou, můj život nic nezhas, ani pro smrt samou. V průběhu čtení zaklínadla se zjevil Azazel a snažil se je ještě přemluvit, aby to nedělali. Po přečtení se rozbily tři kameny duší o oltář zapomnění a Azazel zhynul. Díky tomu, že se nám celá hra posunula, se docílilo toho, že se šlo k oltáři oltáři až za úplné tmy. Jen za svitu pochodní to bylo nejlepší zakončení, jaké jsem si mohl představovat, protože to mělo skvělou atmosféru.

11

PIONÝR

Nejhezčí společná práce na táboře Pavel Juříček, 13. PS S. T. O. Pavučina Za nejhezčí společnou práci na táboře považuji považuji přípravu a realizaci táborového ohně. Na večerní táborák se těší vesměs úplně všichni, tudíž přiloží k dílu každý. Starší vedoucí, převážně kluci si vyčlení čas na to, aby obstarali kostru ohně (většinou se jedná o pagodu). Samozřejmě že je nutností oheň něčím zapálit. Tuto práci si většinou vezme na starost táborová HPV (holka pro všechno). Při troše šikovnosti zvládne „fagule“ udělat již během dopoledne a odpoledne poskytne svoji ruku k dílu ostatním. Po obědě bývá většinou kostra a „fagule“ hotovy. Zbývá už jen přinést dříví, kterým se pagoda naplní. A zde sehrají roli děti všech kategorií. Malé děti sbírají v lese chrastí, které dávají do pagody, které někdo neustále ušlapává. Velké děti nosí větší dříví a lámou jej na menší kousky. Před večeří býváá vše hotovo. Po Večeři, až se pomalinku začne smrákat, se pískne nástup. Zde se dětem rozdají zpěvníčky a podají instrukce, jak by se měli u ohně chovat. Poté se v tichosti všichni odebereme k ohni, kde vyčkáme na vyvolené osoby, jež byly vybrány, aby oheň ohe zapálili. Jakmile oheň vzplane, všichni se usadí a začne ta pravá zábava. Rozezní se zvuk kytar a hlasitého zpěvu. Všichni si můžou říci, že odvedli společně pěknou práci.

Ilustrační ční foto: 14. TSP Zeměpisná společnost „Po cestách vlasti“


12

Nejintenzivnější ší noční zážitek Pavel Macko, PS Kamarádi Křenovice V době, kdy jsem ještě jako dítě každoročně jezdil na tábor, bylo (a je) naší oblíbenou hrou Trr-bum. bum. Hra podobná paint ballu nebo airsoftu (v té době nákladné a neznámé záležitosti). Pro toho, kdo hru nezná, ve stručnosti vysvětlím, o co jde. Každý hráč má na čele viditelné číslo, které se stává jeho životem. V případě, že soupeř uvidí vaše číslo, zavolá např. trr bum Jirka 26. Pokud je číslo správně, tak vás tímto vyřadil ze hry. Pokud se spletl a řekl jiné číslo, vyřazuje ze hry sebe. Vtip je v tom, že není jednoduché uvidět soupeřovo číslo, číslo aniž byste mu neukázali to svoje. Cíl hry je libovolný a záleží jen na domluvě hráčů. Může to být třeba boj o vlajku, všichni proti všem, loupení surovin. Vymyslet se toho dá spousta. Při návratu z jedné takovéhle bitvy, jsme se (starší kluci) dozvěděli, že pokud budeme chtít a vše klapne, půjdeme si některý den Trr-bum Trr bum zahrát v noci. S návrhem každý nadšeně souhlasil. Během následujících dnů se kluci shlukovali na válečné porady a debatovali, jak bude asi boj v noci probíhat. Vedoucí zase využívali našeho nadšení na práce v táboře, s tím, že taková akce je jenom za zásluhy. V polovině tábora, v den návštěv, bylo rozhodnuto. Dnes bude noc s velkým N. Volné chvíle a odpolední odpolední klid jsme využili na výměnu buřtů v baterkách a kontrolu jejich bojeschopnosti, chystání oblečení na akci a podobně. Po večerce se pak za jídelnou začalo scházet bojové komando. Tmavé oblečení, pečlivě zašněrované pevné boty, baterky. Dorazili jsme jsme do lesa a vytyčili si hrací plochu, která byla mnohem menší než ve dne. Pozn.: jsou dobré přírodní hranice (cesta, konec porostu) v noci se snadno ztratí orientace. Rozdělení do družstev nebylo nikterak složité. Od začátku bylo jasné, že to je boj vedoucí vedoucí x my. K družstvu soupeře se přidalo ještě pár návštěvníků tábora, aby se nám aspoň trochu přiblížili početně. Chvilka vyčkávání na pozici, odkudsi slyšíme zavolání HRA! Jdeme na to! Pomalým a tichým krokem se blížíme do míst, kde by se měl nacházet soupeř. Postupně se nám začalo dostávat odvahy. Ze začátku to totiž nebyla žádná sláva. Už už jsme si mysleli, že snad soupeř dostal strach a zmizel. V lese totiž nebylo slyšet nic kromě nás a taky jsme se blížili na konec soupeřova území. To, co přišlo v další vteřině, by se dalo jedním slovem nazvat jako masakr. Kousíček od nás se z malé terénní nerovnosti vynořil soupeř v plném počtu a s hromovým křikem se do nás pustil. Nám bylo jasné, jasné, že naplánovaná taktika je v troskách a jedinou nadějí je útěk. Ten ovšem ovšem netrval nijak dlouho. V této bitvě byla smrt spíš vysvobozením. Druhé kolo hrála návštěva s naším družstvem a tak jsme si pocit z vítězství nakonec užili všichni. Ze hry jsme byli opravdu nadšeni a na zbytek tábora nám vystačili historky, jak kdo koho dostal a co se mu přihodilo. O pár let později, už jako vedoucí, jsem byl účastníkem takovéhle akce. Můžu potvrdit, že kluci to prožívali stejně jako my tenkrát. Koneckonců i vedoucí se tím hodně bavili. Prostě v sobě každý máme toho bojovníka z dávných dob dob a hlavně chuť po vítězství. 13

PIONÝR

Nejlepší puťákový zážitek Jakub Staňěk, 13. PS S. T. O Pavučina Jako každým rokem připravujeme pro děti nějaké malé zpestření, něco, čím by si zkrátili pro o některé tak nudné pochodování. pochodování. Loňský rok nebyl výjimkou. Celotáborová Celotábor hra byla motivovaná Korzáry ve službách králů. Děti tudíž dostali za úkol na svém putování nabrat co nejvíce dalších námořníků, aby posléze mohly neohroženě bojovat. Nábor probíhal tím stylem, že budoucí námořník se měl nechat potetovat (pokreslit fixou), u), uvázat si pirátský šátek na část těla a nechat se vyfotit. Hodnocení Hodnocení mělo být následující. 1 fotka otka s tetováním jeden bod. Následně přišli děti se svým: „A co kdyby…?“ A co kdyby to tetování bylo třeba na hlavě či na jiných částech těla? Poté jsme upravili upr trošku pravidla a to následovně: Obrázek na vrchní polovině těla 1 bod, hlava 5 bodů, a pozadí 10 bodů. Takhle upravená pravidla se dětem zamlouvali o hodně víc. Nezbývalo nic jiného než vyfasovat fixy a vyrazit. Pořádně nevím, jak to chodilo u jiných jin družinek kousek od nás. Ale naše děti se do úkolu pustili s velikým nadšením. Hnedka v první vesničce si vyhlídli první rvní oběť. Starší paní ta jim s velkým překvapením vyhověla. A tak to pokračovalo celé tři dny, každý dotázaný vyhověl, pouze se měnila místa, ísta, kde bylo tetování umístěno. Pro děti to byl nezapomenutelný zážitek a naše družinka dospěla k celkovému počtu 250 fotek, a to: 150 těl, 80 hlav a 20 zadků. Mladé dívky ve družince žince byly značně nespokojeny s poslední hodnotou. Ale i tak si myslím, že to byl úspěch. Když se do tábořiště vrátili i ostatní skupinky skupi došli jsme k celkovému číslu 1200 potetovaných lidí. A to si myslím, že je docela úspěch. Na závěr přiložím pár fotek tetovaných lidí.


14

Nejděsivější táborová bouřka Jája, 91. PS Hády Bylo to v létě 2000 v Lysicích, výprava do Afriky za křováky… Je noc, děti už dávno spí, vracíme se z bojovky (tak říkáme poradě vedoucích po večerce), jsou 2 hodiny v noci a je neuvěřitelný vedro, máme jen krátké rukávy a kraťase. Z kuchyně k našim stanům musíme přes náměstí,… když procházíme okolo stožáru, někde v dáli se zableskne. Na Lence, naší hlavasce, je vidět, že se bojí, že nemá ráda bouřky, ale Tomáš nás hned všechny uklidní, pohlédne do dáli a praví:“ klídek…to sou jen tepelný výboje“. Popřejeme si tedyy pěkné sny a všichni natěšeni teplou nocí zalezeme do stanů. Slyším, Slyším jak si u sousedů ještě povídají a ulehávám… Sotva jsme se zahnízdili do spacáků, z ničeho nic cítím těžkej teplej vzduch, kterej se opírá do stanu, přehnala se přes nás obrovská tlaková vlna, tak horkej vzduch sem snad nikdy necítila, všechny chlupy na těle se mi naježili, jak strašně divnej pocit to byl. Začneme na sebe pokřikovat mezi stanama:“ co to bylo?, cítili ste to?...“, odpovědět už ale nikdo nestihneme, pár vteřin na to začne v tábořišti boží dopuštění… Na náměstí uhodí blesk… jeden, jeden druhej, třetí, začneme vylízat ze stanů ven, protože nevíme co se děje, zachvátil nás strach a ve stanech nic nevidíme, nevidíme jeho uzavřený prostor je děs… Měla ěla sem pocit, že přijeli sovětský tanky, děj srpna srpna 68 znám jen od babičky z vyprávění, ale myslela sem, že je to tu zas… Teď už se přidal i déšť, strašně hustě prší, jako by voda trhala stanové celty, fouká silný vítr, který snad odnese všechno, co déšť nerozcupuje a přidává se i krupobití, aby snad nezůstalo vůbec nic… Všechno to dělá tak strašnej rachot, že i když stojíme těsně vedle sebe a křičíme z plných plic stejně neslyšíme ani slovo. Blesky v doprovodu neuvěřitelných ran lítají doprostřed náměstí v rozmezí asi 5 sekund, takže jakákoli domluva je j naprosto nemožná. Přesto, že je noc, při každém zablísknutí je v tábořišti světla jak v pravé poledne. Není čas děti přestěhovat ze stanu do hangáru, je potřeba vedoucí, kteří se strachy zdržují ještě ve stanech, poslat mezi děti, které začínají ve stanech stanech plakat, protože se bojí stejně jako my… Ze stanů sme vylezli jen ve spodním prádle a v gumákách, který sme měli ve vteřině plný ledové vody. Na žádný oblíkání totiž nebyl čas, všechno se dělo hrozně rychle a z ničeho nic, během chvilky je všude hrozně moc vody, hřmění neustává a Tomáš už v klidu moc není. Gesty si rozdělíme stany dětí, které obejdeme. Musíme je uklidnit a neustále dokola upravovat jejich celty, aby sme je udrželi alespoň v suchu. Při každém záblesku vidím jak obr Peťan běží mílovými skoky koky v trenkách, gumákách a s paraplíčkem směr děti a snaží se vyhnout kalužím, tma a za pár vteřin opět baletka ted už o 10 metrů dál. Každý ždý si uvědomoval jiný problém, co když ty obrovský stromy nad táborem, co se divoce naklání i při sebemenším větříku spadnou na tábor? Naa polovině stanů je železná

15

PIONÝR

konstrukce a blesky neustále šlehají všude kolem! Vedoucí pobíhají s deštníkama s obrovskýma kovovýma špicema a Tomáš svítí do nebes obrovskou obrovskou železnou baterkou! Lucka s Tomášem stojí před vůdcákem (vysoký stan st hlavního lavního vedoucího) a snaží se s Lenkou nějak dorozumět, co budou dělat dál. dál Najednou ajednou se zableskne s obrovskou ránou přímo nad nima, v mžiku proskočí oba s tím roztaženým deštníkem a Tomovým pupkem zaráz do stanu, dveřma, kterýma akorát projde jeden člověk člověk průměrných rozměrů bokem, a přistáli Lence na prsou. Když to všechno polevilo, z potůčku, dříve pomalu obtékající tábořiště byl dravý proud, který nám strhl lávku, zatopil kuchyni a odnesl zásoby. Z náměstí je v tuhle chvíli už moře a prověšené celty jsou pokryté bílými kroupami. Když děti konečně usnou, jdeme si s Luckou a Lenkou utřít podělaný zadky, ani tohle nám není přáno, záchodky leží pod obrovským obro stromem aspoň na 2 objetí. Druhý den jsme museli zjistit veškeré škody, postavit nový záchod, novou novou lávku, opravit stany, vykopat odvodňovací kanálky, vysušit jezera, a zjistit co za nářadí, potraviny a další zabezpečení tábora nám vůbec zůstalo, protože voda brala opravdu vše. Měli jsme obrovské štěstí a dnes, přestože nám naskakuje stále husí kůže, když si na bouřku vzpomeneme, bereme tenhle zážitek už s humorem, NIKOMU Z NÁS SE TOTIŽ NAŠTĚSTÍ VŮBEC NIC NESTALO. Ne všichni však měli takové štěstí jako my, druhý den jsme se dočetli v novinách, že o pár kilometrů dál, v Olejnici, odnesla voda babičku, která šla zavřít kurník slepicím. Pro ni a její okolí měla tahle ukrutná bouřka tragické následky. Od té doby kdykoli přijde nějaká bouřka, naše hlavaska sepisuje závět, a proto všichni, kdo na tomto táboře byli, nosí na bojovky občanky, aby mohli provést svědectví.

Ilustrační obrázek


16

Nejlepší táborová hra Atlantida Jan Jasenský, 30. PS Mládí, oddíl Kamzíci Náš oddíl pořádá letní tábory už mnoho let, proto vybrat nejlepší táborovou hru byl pro mě pořádný oříšek. Nakonec jsem se rozhodl popsat hru, hru kterou jsme hráli na táboře v jižních Čechách na tábořišti Skalka, kam se chystáme i letos. Naše celotáborová hra byla zaměřená na hledání Atlantidy, proto musely děti překonávat různé nástrahy a příšery, a skládaly mapu, která je na konci zavedla k jejich jejic cíli. Hru jsme pracovně nazvali Vlkodlak a byla jednou ze závěrečných, které měly naše děti před sebou. Nejprve jsme museli udělat doupě vlkodlaka, k čemuž nám nám posloužil vyvrácený strom, o jehož kořeny jsme položili větve a chrastí tak, že vznikl kvalitní kvalitní úkryt. Dále jsme kladli důraz na maskování. Barvy na obličej a kostýmy byly nutné pro dotvoření celé atmosféry. Nyní něco k pravidlům: • • • • •

Počet dětí: 20 – 25 různého věku Počet vedoucích: 5 – 6 + jeden vlkodlak Životy: Fáborky omotané kolem ruky Herní čas: s: cca hodina Cíl: Zabít všechny vlkodlaky a získat poklad v jejich doupěti

Hra začínala tak, že se vlkodlak schoval do úkrytu a jeho pomocníci (ostatní vedoucí) si lehli do trávy asi 50 metrů od úkrytu. Děti musely vlkodlaka vylákat z úkrytu. To udělaly tak, že namaskovali vybrané členy jako oběti (cokoliv co vypadá jako krev – kečup, borůvky, marmeláda…), donesly je k úkrytu, položily před něj a schovaly se. Přitom musely být naprosto potichu, jinak by vlkodlaka vzbudili ještě před položením obětí. Vlkodlak Vlko vylezl z chýše, očichával si své oběti, oběti a když se je chystal zatáhnout do úkrytu, tak děti zaútočily. Vlkodlak chvíli odolával nájezdům dětí. Když některému strhl fáborek z ruky, tak dítko odcházelo na určené místo, kde vyčkalo minutu a pak se vydávalo vydával zpět do boje s novým fáborkem. Takto boj probíhal několik minut, a když se vlkodlak cítil ohrožen, tak mocným zavytím povolal své pomocníky, kteří se zvedli ze svých úkrytů a vydali se mu napomoci. Vlkodlaci měli také své léčivé místo, kam na ně nikdo nesměl. n Byl to úkryt, kde počkali dvě minuty a s novým fáborkem se vraceli zpět. Konec už je na vás. Když nám docházela energie (což je za cca půl hodinky), vzali jsme poklad z úkrytu a prchli jsme do tábora. Po cestě děti dostaly pomocníky vlkodlaka, takže takž zbyl jen on sám. V táboře se chvíli bránil, ale když na něj naskákaly všechny děti, tak ztratil i svůj poslední život a děti tak získaly poslední kousek mapy, která jim nakonec ukázala cestu k vysněné Atlantidě.

17

PIONÝR

Nejoblíbenější hra tábora 2003 – Keltáno Michal Havlík, 85. PS Letka Jedná se o parafrázi nejoblíbenějších kolektivních sportů u nás fotbalu a hokeje. Hrací plocha je dána velikostí pogumované či gumové, vodou nepropustné plachty. pl V našem případě jsme použili gumovou podlahu do stanového hangáru, hangáru, dále nazývanou ŠK (Š od toho že je šedá a K od toho, že je těžká jako…). Z položených laviček od jídelních stolů se na zemi (tráva, písek – jiný povrch se z důvodu častých pádů nedoporučuje) utvoří obdélníkový tvar hřiště. Na takto položené lavičky se položí ŠK tak, aby vyplnila vnitřní obsah a ještě měla dostatečný přesah ven. Do takto připraveného hřiště se koštětem rozetře předem připravená mýdlová hmota, která by měla zajistit značnou kluzkost povrchu. Tuto připravíme tak, že do plonkovního hlubšího o hrnce nastrouháme ze pár mýdel a přidáme trochu vody, dále pak pečlivě rozmícháme koštětem. Dále je potřeba zajistit bezpečnost hráčů, a to nainstalováním váním molitanových mantinelů. K tomu použijeme matrace z postelí, které obložíme natěsno velmi pečlivě kolem dokola hřiště tak, aby nemohlo dojít k pádu na tvrdé dřevo, nebo železo z lavičky. Ze zkušenosti se dá říci, že nejlepší je, když je příslušná matrace zatížena účastníkem tábora, který zároveň hlídá, aby se matrace neposunula nežádoucím směrem. Dále je potřeba zajistit branky. Tyto je dobré malovat na protilehlé stěny hřiště. Dá se použít buď křída (není nejvhodnější, časem mizí), nebo sprej. Nyní, když máme hřiště připraveno, může hra začít. Zvolíme ideální počet hráčů (dle velikosti hřiště), v našem případě 2 x 2. Jako míč použijeme RINGO kroužek. Hra se hraje jako klasický fotbal, tzn. do RINGO kroužku se „kope“ na kluzkém povrchu a hráči se snaží tímto způsobem dopravit kroužek kroužek do branky. Hra je omezena časovým limitem, který si sami zvolíme zvolíme (aby se dostalo na všechny zájemce, museli jsme limit omezit na 2 x 2 minuty). Hra je velmi zábavná nejen pro hráče (kteří se snaží vstřelit branku), ale i pro diváky (hlídače mantinelů, kteří se baví četnými pády). V našem případě jsme hráli celé odpoledne odpole a končili až za tmy.


18

Nejsilnější silnější zážitek na táboře Vašek Kaplan, 48. PTO Stezka Pokud se všechno na táboře daří dle plánu, tak si děti domů neodvezou žádný opravdu silný zážitek. Už na Instruktoráku nás upozornili, že by se na táboře mělo i něco n „pokazit“. Vzpomínám na vyprávění krásné historky, kdy vedení nachystalo perfektní tábor a ke konci zjistilo, že si děti nic opravdu „silného“ neodvezou. Potom údajně vypustili rybník a vyplavili tábor. Protože všichni vedoucí byli na hrázi, děti si musely musely tábor zachránit samotné a zážitek byl na světě. Bohužel a zážitek byl natolik silný, že přebil všechny ostatní a to bylo jediné, na co si děti budou z tohoto tábora pamatovat. Ovšem opravdu velmi dlouho. Mohu prohlásit, že jeden takový zážitek mám i já já s naším oddílem. V roce 2006 jsme jeli na tábor ve stylu Harryho Pottera, a protože jsme se na něj chystali opravdu dlouho dopředu, tak nám tábor docela slušně klapal. Dvě dějové linky a vítěz celotáborové hry nebyl jasný až do konce. Dokonce i počasí nám nám vyšlo, pršelo jen jednou a tahle bouřka nám „naštěstí“ vyhodila všechny pojistky. (To se ukázalo jako prozřetelnost z hůry). Během oběda nám totiž začalo hořet v polní kuchyni umístěné v dřevěném srubu. Chystali jsme řízky, a když už jsme je dosmažili, tak tak jsem měl spolu s několika dalšími vedoucími, sundat nádobu s olejem z „polňačky“. S druhým vedoucím jsme udělali jedno osudové rozhodnutí a to sundat z oleje pokličku, abychom si ji na sebe nehodili. “Polňačka“ zřejmě přesně nedoléhala, protože nám začal začal olej hořet. Jeden by neřekl, co dokáží čtyři litry vroucího oleje. Dvoumetrové plameny šlehaly skoro ke stropu dřevěného srubu, pod kterým byly uvázány uzlovačky (ten den naštěstí prázdné). Ihned jsme vrátili na místo pokličku, která bohužel zcela nedoléhala nedolé na plech. Tudížž na dvou místech hořelo dál. V tuto chvíli, i když jsem si to uvědomil až v později, jsem si splnil svůj dětský sen, vyzkoušet si v praxi hasit hasicím přístrojem. Nejdřív se Sašou, postupem jsem ho mohl použít sám. Děti ve chvíli vzplanutí ohně seděly v jídelně, která byla ve stejném dřevěném srubu od kuchyně oddělená jen dřevěným pultem na vydávání jídla. Vedení se však zachovalo perfektně, děti byly hned h po vzplanutí odvedeny z jídelny a následně zabaveny hrami. Oheň jsme uhasili, aniž by cokoliv dalšího chytlo. Ztráty byly značné. Kromě asi dvou ešusů jsme přišli o všechnu písmenkovou polévku. Dále byly ztraceny brambory určené k řízkům, veškeré nebalené nebalené ovoce, koření a také asi 20 pytlíků bramborového těsta v prášku. Je až neuvěřitelné, kam až se dostane prášek. Po vychladnutí (dětí i kuchyně) jsme začali s úklidem. Prášek z hasicího přístroje se dostal naprosto všude. Odklizení nám trvalo celé odpoledne. odpoledne. Když však o dva dny později přijela kontrola z hygienické stanice tak nám oznámila, že takhle čistou kuchyni v půlce tábora už dlouho neviděla. Při oznámení požáru nás majitel potěšil pro nás novou informací, že se vlastně nic nestalo, protože v den našeho odjezdu se bude de “polňačka“ měnit za novou. S dětmi jsme se dohodli, že rodičům zavolají až druhý den. Mezitím byl všem rodičům poslán email o tom, co se stalo. Když jsem druhý den bodoval úklid tak jsem našel hned několik pohledů začínajících: „Milá maminko, včera nám tu hořelo.“ Když jsme konečně 19

PIONÝR

zahnali děti spát, tak nás dorazilo prohlášení jednoho člena vedení tábora: „To bylo blbý, že netekla voda.“ Co na závěr, děti si bez připomenutí nepamatují zápas o zlaté vejce, famfrpál nebo zkoušky NKÚ, ale le požár naprosto všechny.

Z táborového deníku hlavní vedoucí 8.7.2006 „…Po Po návratu z famfrpálu byl oběd. V době oběda, během vydávání polévky vzplál oheň v kuchyni. Děti byly okamžitě odvedeny mimo jídelnu (Terka (Terka se zachovala skvěle, šla s nimi hrát hry naa louku) Oheň měl cca 2m na výšku od polňačky. Nešel z celé plochy plechu, ten už byl zakryt ovšem kryt bohužel plně nezakrýval celou plochu (nepřiléhal) plameny šlehaly ze dvou volných krajů. Použili jsme místní práškový hasící přístroj. Po likvidaci plamenů enů oheň okamžitě vzplál znovu. Uhašen tedy oheň uvnitř polní kuchyně (hasicím přístrojem). Plechem uzavřen komín (nepřístupnost vzduchu). Odříznuta uzlovačka ne níž se odkládaly utěrky a následně jsme uhasili požár. Otevřeny všechny okenice (prášek rozvířen en po celé jídelně). Nic dalšího nechytlo, nechytlo, děti viděli pouze vzplání, v kuchyni v té chvíli nebyl nikdo. Na hašení se podíleli jen vedoucí. Ztráty: polévka, brambory (uvařené k obědu), broskve, jablka, jablka, a všechny otevřené věci. K obědu byly řízky s chlebem,, po třech hodinách byl započat úklid kuchyně a jídelny. Pomineme-lili příčinu skvělý sanitární den…“ den

Ilustrační foto


20

Nejoblíbenější hra Oldřich Řehák, PS Vodní sporty Pod takový NEJ se může skrývat spousta věcí. Pro každého je to NEJ něco jiného… Tak třeba Nejoblíbenější oblíbenější hra našich vedoucích – ta vznikla úplnou náhodou, zato však nesmí na žádném táboře chybět. Tenkrát jsme chtěli zkusit s dětmi společné jídlo. Každému jsme přivázali jeho pravou ruku k sousedově, takže postupně všichni kolem stolu byli navázáni na jednom provázku. Pak dostali na stůl jídlo a měli jíst. Jenže zkuste si dát do pusy lžíci s nabranou krupičnou kaší, když zrovna soused nabírá své sousto z talíře. Děti se u toho tenkrát pohádali, a tak jsme si my vedoucí řekli, že to musíme zkusit kusit také. Navázali jsme si ruce na provázek a pustili se do jídla. Jenže pro nás to nějak velký problém nebyl, nabírat jídlo a dávat do pusy tak, aby nás sousedi neomezovali. Tudíž „děsná nuda“ až někoho napadlo schválně sousedovi trhnout provázkem, když chce dát sousto do pusy. To pak ta krupičná kaše stříká všude kolem. No a pak už se rozpoutala taková bitka, že jsme měli kaši úplně všude. Děti nás samozřejmě povzbuzovali a radili na koho ještě kaší střílet, protože je moc čistý. No a tak vznikla každoroční každo tradice naší Krupicové bitvy. Doporučuji dělat jen jako divadlo pro děti, a hlavně sedět u stolu venku. ve Kdo by pak uklízel jídelnu. Nejoblíbenější oblíbenější hry našich dětí se od té vedoucovské moc neliší. Alespoň v tom, že čím jsou děti nakonec špinavější, tím jsou spokojenější. I takovou Finskou stezku rádi odběhnou, protože na konci se plazí blátem. Nebo malování vlastním tělem – to mají děti za úkol malovat na plátno obraz, ale na nanášení barvy smějí použít jen vlastní tělo (ruce, nohy,…) Používáme primalex lex s tónovacíma barvami. Každý oddíl má své plátno, a všichni mají společné téma obrazu. Když je pak obraz hotov, zvrtne se to v malování po sobě. Nebo spíše v patlání po sobě. Na tuhle hru doporučuji mít na sobě pouze plavky, aby si děcka nezničili oblečení. ení. Z těla ta barva přece jen v řece pustí dolů. Jednou jsme dělali na táboře táborák. Děti měli opékat buřty. Jenže nikomu se nechtělo jít do lesa nařezat klacky na opékání. A tak někdo popadli staré vidle, napíchal na ně buřty pro celý oddíl, a tak vzniklo klo další naše NEJ – NEJúspornější opékač párků. Jen je trochu fuška tu tíhu párků udržet v ruce. NEJvětší nehodu na táboře jsme zažili před pár lety. To náš kamarád, nadšený chemik, chtěl dětem připravit zážitek. Dělali jsme táborák a on chtěl připravit světelnou s šou. Nevím, co to tenkrát použil, ale každopádně se mu to nepodařilo, a skončil s popálenou nohou, rukou a tváří. Dnes už se tomu jenom smějeme, ale tenkrát jsme byli všichni rádi, že to odnesl jen on, a ne někdo s dětí. Takže raději pozor, ani odborníkovi odborníkovi se nemusí vždy všechno podařit. Ať se ta táborová NEJ točí jen kolem dobrých zážitků.

21

PIONÝR

Nejvzdálenější účastníci tábora Ježeček, 43.PS Vinohrady Minulý rok se naše skupina podílela na projektu „Parťáci“. Cílem projektu je vytvořit prostředí pro opravdovou integraci dětí ze zařízení institucionální výchovy. Druhý den po začátku tábora k nám tedy podle domluvy přijel mikrobus a v něm naše tři nové kamarádky. Laila ze Sýrie (18 let), Joceline z Konga (17 let) a Zlatka, slovenská romka (16 let). Řeknu vám, na první dojem jen tak z nás nikdo nezapomene. Holky byly totiž už skoro dospělé a odlišné barvy pleti. Můj úkol a přání z pozice programáka byl jasný. Aby se holkám na táboře co nejvíce líbilo a až budou odjíždět zpět, tak ať si sebou vezou jen ty nejlepší vzpomínky na novou zkušenost ve svém životě. Zprvu to trošičku vázlo. Holky moc neuměly česky a spousta věcí pro ně byla naprosto neznámá. Tolik věcí, které děláme na táboře naprosto automaticky, se holky museli učit úplně od začátku. Vysvětlovali jsme jim, k čemu slouží kadibudky, jak si můžou natočit pití z várnice a hlavně, k čemu slouží spacák, jak se zapíná, a že se musí spát vevnitř, aby jim nebyla zima. Rozhodně to nebyl zabitý čas. Holky se všemu pořád smály a my s nimi. Cítil jsem se jako hrdý otec, koukající se na své dítě, jak se učí chodit a dělá své první kroky, když holky hrály svoji první hru v lese, kde se konečně mohly cítit v bezpečí. Zprvu neochota, rozkoukání, sem tam malé zapojení do hry, ale když viděly, jak se ostatní děti baví, nakonec si to nenechaly ujít. Jak tábor plynul den po dni, naše nové kamarádky se zapojovaly čím dál tím více. Nakonec se ukázalo, že naše prvotní obavy byly přehnané. Holky se staly součástí táborového týmu, užili jsme si s nimi spousty zábavy a ke konci našeho pobytu už ani nebylo poznat, že jsou na táboře poprvé. Při loučení nám řekly, že v životě nic takového nedělaly a jsou strašně rády, že s námi mohly strávit tolik času. A jestli by to šlo, rády by jely i příští rok. Člověk by nevěřil, jakou může udělat taková jednoduchá věta radost.


22

Táborová nej Radek Novák, 8. PTO Mustangové NEJkrásnější jsou táborová rová rána, kdy je všude ticho a klid a je cítit chlad a vůně lesa. Tábor ještě spí, jenom poslední hlídka potichu obchází stany. Je to NEJhezčí a NEJlepší doba na hlídku. NEJkrásnější jsou táborové večery, když za svitu baterek a ve směsici zvuků a hlasů uléhají děti do spacáků. Postupně zhasnou poslední baterky a ze stanů je slyšet tichý šepot, při kterém si děti sdělují všechny úžasné zážitky z uplynulého lynulého dne. NEJkrásnější jsou na táboře dny plné slunce, tepla a vody v rybníce. Naopak NEJsmutnější jsou ty, které které jsou také plné vody, ale z deště, plné zimy a vlhkých nikdy neusychajících bot a oblečení. NEJlepší na táboře bývají dny, kdy je program tak tak skvělý, že se hra donekonečna prodlužuje a hraje se pak pro svůj úspěch i třeba několik dalších táborů. NEJvětší odměnou na táboře je pro děti výhra v celotáborovce a pro pro vedoucí šťastné dětské oči a úsměvy, které potvrdí, že těch 14 dní stálo za to. NEJzajímavější Jzajímavější bývá to, že bouřka přijde vždy uprostřed skvělé skvělé hry nebo cestou na výlet. A taky to, že když už se mají rozbít boty nebo přezky u batohu, bude to určitě zase cestou na výlet-nejlépe nejlépe dvoudenní. A taky, že sirky a dřevo dojdou vždy, když je venku venk škaredě. NEJvíc používané věty: Kde máš pokrývku hlavy? Kde máš pláštěnku a proč proboha běháš v dešti v teniskách - kde máš holinky? NEJlegračnější pohled je na vrtící se dav lidí, kteří stojí na náměstíčku a snaží se pod náporem kousajících mušek a komárů kom přežít NEJdůležitějšíí nástup dne – večerní nástup s vyhlášením NEJ výsledků z proběhlých soutěží a úkolů. Chtít po všech, aby v klidu stáli je jeden z NEJnemožnějších úkolů. NEJzvědavější den tábora je den první - kde budu spát, s kým budu ve stanu, najdu n nové kamarády a jaká bude celotáborovka? NEJoblíbenější den je den, kdy je táborák – oheň, špekáčky, zpívání a prodloužená večerka. A NEJočekávanější je den poslední – budeme první? Vyhrajeme NEJvětší dort a NEJlepší ceny? NEJbáječnější večery jsou u ohně. Děti už šly spát, u ohně zůstali jenom dospělí a ti potichu hledí do plamenů, plamenů a nebo poodejdou do tmy, aby se podívali na NEJkrásnější noční nebe plné hvězd. NEJsmutnější bývá den poslední, když autobus s odjíždějícími dětmi tmi mizí za poslední zatáčkou… zatáčko NEJkrásnější na táborech je, že JSOU.

23

PIONÝR

Film Akce… Michal Čimera, Eldorádo Již delší dobu jezdím na tábory. Kolikrát se nám povedlo nejedno nej vytvořit. Snažili jsme se o vždy o pohodu dětí, ale né o klid, o bezpečnost ale né lenošení. Postupem času vítězily tématicky motivované tábory. Co tábor to příběh. Jedno jako indiáni, podruhé po setkání s mimozemšťany a tak podobně. Vždy šlo o to udělat překvapení a mystifikaci až takovou aby byla NEJ dokonalejší. Ano dlouho jsem na toto spřádal myšlenky a nápady. Jednoho roku jsem se pustil do realizace a prožili jsme NEJ dokonalejší dokonalejší mystifikační tábor, dokonalou iluzi, příběh. Byla to AKCE... Celé toto bylo zaznamenáno a vznikl tak první reality (opravdu reality) film, kde jsme dění na táboře kompletně zaznamenali a později sestříhali a vyrobili DVD. O celém příběhu nikdo nevěděl, ani ani sami vedoucí ne. Kameramani se dozvídali zamýšlený děj jen pár hodin dopředu.


24

Naše nejpovedenější povedenější celotáborová hra „Dobyvatelé „Dobyvatelé“ Lenka Zahálková, PS Vodní sporty Tuhle hru jsme hráli na táboře ve Slatině nad Zdobicí v roce 2006. Děti byli ve věkovém rozmezí 6 – 15 let, chlapci i děvčata. Cílem hry bylo dobývání dobývání nových území a budování měst. Jelikož se nás tento rok sešlo opravdu hodně, rozdělili jsme děti do 5 oddílů (věkově promíchaných), které proti sobě navzájem soutěžili o to, kdo bude mít na konci kon tábora nejhezčí a také nejbohatší město. Na začátku tábora dostal každý oddíl arch papíru velikosti A0, který představoval území pro jejich budoucí město. Sem postupně přibývali domečky, továrny, silnice, chodníky a vůbec vše, co do každého takového města měs patří. Každý oddíl dostal také za úkol město pojmenovat a vymyslet mu jeho erb. A pak už mohla hra začít. Každý den probíhaly různé hry a soutěže, za které oddíly dostávali body podle umístění. Večer se body sečetli a mohlo dojít na další část hry, a to dobývání území. Oddíly se seřadili u mapy, která byla rozdělena na očíslovaná políčka. Postupně si jednotlivá políčka kupovali za body získané ve hrách. Čím více bodů, tím větší šance na koupi zajímavého území. Ne každé políčko bylo totiž oddílu ku prospěchu. prospěchu. Účelem zkupování dílků mapy bylo získat území, na kterých se těží materiál potřebný potřebný ke stavbě domů, tedy kamene a dřeva. Problém byl v tom, že nikdo dopředu nevěděl, kde se kámen nebo dřevo těží, a s jakou výnosností. Malým vodítkem mohlo být pouze to, to, že dřevo se těží v některém lese, kámen naopak ve skalách. Některá naleziště byla chudá, jiná naopak bohatá (na každém nalezišti mohlo být těženo 1 až 5 jednotek kamene nebo dřeva dřeva denně). A tak i oddíl, který koupil třeba jen jedno políčko, mohl být nakonec nakonec v těžbě úspěšnější, úspěšnější než ten který jich koupil třeba deset. Bylo to zkrátka také o štěstí. Políčka na mapě, která oddíl koupil, byla označena jeho barvou a po celý zbytek tábora oddílu každé ráno přibýval daný počet jednotek materiálu. Tím také docházelo docházelo každý den k větší a větší výstavbě. Vytěžený materiál totiž sloužil oužil k výstavě budov ve městě. Děti měli nakreslený plánek s možnými stavbami a u každé bylo dáno, kolik čeho na stavbu potřebují. Např. malý dům = 1 kámen a 1 dřevo, velký dům = 3 kameny, 3 dřeva, atd. Stavěli jsme tyto stavby: malý a velký dům, poštu, hotel, školu, obchod, hasičárnu, kostel, banku, radnici, nemocnici, továrnu, hospodu a radnici. Přičemž děti měli dbát na to, aby stavěli opravdové město, tudíž aby se neskládalo neskládalo jen ze samých hospod a nemocnic apod. Každou budovu, kterou koupili, dostali na samolepce, kterou do městečka nalepili. Cesty, chodníky, kašny, parky a podobné doplňky do města průběžně dokreslovali dle své fantazie. Bylo také potřeba vést podrobnou evidenci těžby a nákupů, nák což byl pro vedoucího hry největší oříšek, hlavně s přibývajícím množstvím transakcí. Ale vše se nakonec zvládlo. Děti hra naprosto pohltila, dohadovali se jaké domy ještě postavit, aby město bylo co nejlepší. A musím říci, že výsledek stál opravdu za to.

25

PIONÝR

Bystrozorská akademie David Lorenz „ ELF“, 48.PTO Stezka Když se zamyslím nad tím, co je pro mě „ táborové nej“, tak musím říct, že to je skoro vše, co s táborem mohu spojit. Na táboře jsem našel NEJ kamarády, s kterýma se stýkám do dnes. Z tábora mám NEJlepší životní zážitky, a to ať už jako účastník, tak i jako organizátor. A těch NEJ je opravdu hodně - popsal bych s nimi asi víc než jednu stranu. Za všechny tu ale zmíním ty NEJkrásnější vánoce - byly loni, byly v létě a jsou nezapomenutelné. Stalo se to minulý rok na táboře, který pořádala skupinou lidí z Prahy. Tématem byla „Bystrozorská akademie“, kde se děti učili čarovat a vytvářet tak nová kouzla, pozoruhodné směsi a lektvary. Na tomto táboře bylo zajímavé, že zde nebyli jen děti z plnohodnotných rodin, ale i děti z fondu ohrožených dětí Klokánek. Odtud zde bylo asi 8 dětí různého věku, nejmladší kluk měl teprve 6 let a nejstarší dívce bylo 17 let. Každé z dětí mělo jiné dětství a ne všichni na něj vzpomínali s radostí. Když člověk přemýšlel o tom, co pro tyto děti dělá, občas ho přepadal pocit, že je to marná práce, že některé děti už ztratili víru a optimismus, že se strašně rychle snaží stát dospělými. Z Klokánka byla i 16 letá Dana - nedůvěřovala dospělým, byla hodně uzavřená do sebe, život viděla pesimisticky. Na jeden den tábora byly naplánované i vánoce. Do programu se ten den napsalo, že večer budou vánoce a že kdo chce, tak ve svém volném čase může zamyslet nad tím, jaký dáreček by mohl někomu udělat radost a komu by ho dali. Na odpolední program měly děti naplánované dílny – vytváření dárečku a přípravu na večerní program. Zkoušeli si tu různé výtvory z papíru a přírodních materiálů (např. ovoce, zeleniny…), mohli si tu také vyrobit nějaký ten dárek. Plno dětí se na večer moc těšilo. Po večeři, která byla trošku slavnostnější, jsme si šli zazpívat koledy. Pro mnohé to bylo hodně nevšední a zpočátku se styděli. Avšak později se ze všech směru linuly záhadné tóny (někdy se tomu zpěv říkat nedalo, ale zato to bylo s nadšením). Po čase, když se začalo stmívat, jsme se s dětmi vydali na cestu k našemu speciálně ozdobenému vánočnímu stromečku. Když jsme tam dorazili, tak byly děti překvapené - nebyl to klasický smrkový stromek, ale pěkně ozdobený keř. Byly na něm všechny výrobky a ozdoby, co děti během daného odpoledne vyrobily. Pod ním byly také různé dárečky, které během toho dne kdo přichystal. Všichni se na ten podivuhodný vánoční keř koukali a dostali pokyn, že ten kdo chce, tak může předat svůj dárek. Malý 6 letý Daneček s pomocí jedné vedoucí udělal malou papírovou růžičku. Tu vzal a šel k Daně, které ji předal jako dárek. Přes to, že Danu na táboře hodně zlobil, tak ji měl velice rád. Dana po tom všem šla stranou a plakala. Měli jsme strach, jestli jsme jí nějak neublížili nebo se jí negativně nedotkli. Dana nám však s úsměvem a se slzami v očích řekla, že právě že naopak. Řekla, že doma nikdy pravé vánoce nezažila a že to, co dostala


26

od malého Danečka, je její první dárek k vánocům a že pro ni samotnou samotnou jsou to ty nejlepší vánoce, které kdy měla. Po zbytek tábora byla Dana veselá. Na konci tábora nám řekla, že byla ráda, že byla s námi na táboře a že poznala, že existují i dobří lidé, kteří se snaží pro druhé něco pěkného udělat. Člověku je mnohdy líto,, že pro takovéto děti nemůže udělat víc. Ale přesto má dobrý pocit z toho, když na konci tábora přijde dítě za vedoucími a řekne jim, že se mu tábor líbil a že pokud bude moci, tak že příští rok bude chtít jet znovu. Pochvala a spokojenost dítěte je pro vedoucího nejlepší odměnou, jakou může dostat.

27

PIONÝR

2009


28

Táborová NEJ. Sborník 23. burzy nápadů k letní činnosti

Recommend Documents