Ostravská NEJ Tereza Vilišová

ROČENKA 2014

ROČNÍK IV

rozhovory

Ostravská NEJ 2014

Tereza Vilišová

www.ostravainfo.cz

Redakce Obsah

OKNO změna je život

Staré přísloví praví, že v životě máme jednu jedinou jistotu. Dříve nebo později přijde změna. Ostrava těchto dnů je toho živoucím příkladem. Tam, kde kdysi stála elektrocentrála, se dnes nachází galerie Plato a vedle se hraje badminton. Na místě staré koksovny je teď největší obchodní centrum Karolina. Ve sprchách dolu Hlubina hraje divadlo Petra Bezruče Landsmannovu hru Pestré vrstvy. V plynojemu hraje Janáčkova filharmonie a v celé Dolní oblasti Vítkovice probíhá každoročně Colours of Ostrava. VŠB–TU pro změnu v Porubě otevírá Národní superpočítačové centrum IT4Innovations v celkové hodnotě 2,4 miliardy korun. Než jsme se pustili do přípravy letošní ročenky, byl jsem přesvědčen, že oktáva, jak název napovídá, má rozsah osmi tónů. K mému úžasu sice osm tónů má, ovšem díky dvěma půltónům se celá vejde do rozsahu sedmi tónů. To jsem se dozvěděl z rozhovoru s pianistou Martinem Kasíkem, který studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a dnes vyprodává koncertní haly v Americe a Japonsku. O všech dalších, kteří jsou nějakým způsobem s Ostravou spjati a šíří slávu našeho města po celém světě, se dočtete na následujících stránkách této ročenky. Každý den najdete OKNO – Ostravské kulturní noviny na webových stránkách OIS: www.ostravainfo.cz.

Jiří Surůvka��4 Fotografická soutěž��8 OIS Karolina��9 Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další��10 Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se�� 11 David Kotek.. .................................................................................. 12 Ivanka Lefeuvre............................................................................. 15 Ostrava město mezi městy... a secese�� 18 Frank Viehweg�� 20 David Kantor�� 22 Martin Kasík�� 24 Jindřich Šimek�� 28 Jaromír Konečný�� 32 Co vše se může také dít na věži. Camera obscura�� 35 Ota Filip�� 36 Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě�� 40 Tereza Vilišová�� 42 Jakub Mazůch�� 44 Ostravou s průvodci�� 47

Pěknou zábavu po celý rok 2015 Vám přeje šéfredaktor

Redakce: Zleva: Táňa Krajčová – zástupce šéfredaktora, Martin Straka – fotograf, Jan Král – redaktor, Jiří Šimon – redaktor, Adriana Kramolišová – redaktorka, Radim Chytka – šéfredaktor ISBN 978-80-905662-3-1 Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, 702 00 Ostrava ISSN 2336-2065 E-mail: [email protected], tel.: +420 599 443 096 Fotografie: Martin Straka, Radovan Šťastný, Jan Král, Vladimír Kiva Novotný (titulní strana), archiv OIS

www.ostravainfo.cz

3

výtvarné umění

Jiří Surůvka Náš člověk v Londýně

Osm současných českých malířů vystavovalo svá díla od půli února do půli března v prestižní londýnské Frameles Gallery. Výstava nazvaná Český postmodernismus měla velký úspěch u kritiky i publika. Pro velký zájem dokonce byla o týden prodloužena. Nestává se často, aby české současné umění takto vycestovalo na tak dobrou adresu. Mezi osmi vystavujícími nechybělo ani jméno Jiřího Surůvky. Docent Ostravské univerzity a známý ostravský výtvarník se do londýnské Frameles Gallery vypravil i osobně. Jirko, jak se to vlastně stalo, že vaše práce obdivoval Londýn? Přece jenom, kdo by se v srdci staré dobré Anglie zajímal o nějaké zapadlé Čechy, že… Všechno způsobil profesor etiky na právech University v Cardiffu Jiří Přibáň a jeho kniha Obrazy české postmoderny. Kniha obsahuje

4

několik esejů, v každém z nich se Pribáň věnuje umělci, kterého on považuje za důležitého. Letos kniha vyšla v angličtině. Profesor Pribáň chtěl knihou propagovat české umění a vyjednal i naši výstavu v Anglii. Frameles Galerry je poměrně slušná galerie, myslím, že patří mezi třicítku nejvýznamnějších soukromých galerií v Londýně. Kritika výstavu hodnotila jako nejvýraznější vystoupení českého umění, dokonce nás přirovnávali k České surrealistické skupině. Ne tedy tvorbou, ale tím, že Česká surrealistická skupina byla známá mezi válkami tím, že je druhou nejsilnější hned po francouzské. To bylo od kritiky lichotivé. Výstavy současného českého umění v západní Evropě nebývají každý rok. Vlastně ani ve východní Evropě. Prostě české výstavy se ve světě moc nekonají.

dost významná komodita. České státní instituce trpí tím, že funkcionáři se rvou o posty ředitelů, ať už v Národní galerii nebo České filharmonii. Ani žádný pořádný soukromý altruista se nenašel. Pokud se už najde movitý člověk, který dává peníze do umění, tak do něj dává svůj byznys plán spočívající spíše v tom, aby umělce nějak ošulil, než aby do něj investoval. Což je krátkozraká politika. Takový Charles Saatchi – viděl jsem v Londýně jeho galerie – ten právě investuje peníze, koupí umění od mladých umělců, fedruje to, propaguje po světě a pak vlastně i vydělá. To je podstata západního altruismu. Konat dobro a sobě též. To jsme u nás ještě nepochopili. U nás je zásada dělat někomu zlo, ať je mi z toho dobře. To už mě trochu rozčiluje, tenhle východní model.

Proč tomu tak podle tebe je? Nikoho to nenapadne, což je naprosto šílené. Ostatní státy své umění podporují. Dávají do něj peníze a vyvážejí výstavy. Protože umění, to je v dnešním světě také

Pojďme zpátky do Londýna. Jak dlouhá tam ta tvoje mise vlastně byla? V Londýně jsem byl od soboty do soboty, vernisáž se konala ve středu, uprostřed

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění týdne. Londýn jsem nikdy předtím nenavštívil, udělal jsem si tedy takový týdenní turistický výlet. Vlastně výtvarně turistický. Obešel jsem si galerie i zajímavé londýnské čtvrti. A navštívil jsem české kamarády. Žije jich v Londýně hodně? Kupodivu v Londýně je značně velká česká klika, soustředěná kolem Red Gallery. To je takový zvláštní prostor, něco jako v Ostravě Cooltour. Myslím tedy co do velikosti. Obsada je zcela jiná. Jde o aktivní lidi, kteří propagují české umění. Dokonce jsem tam zjistil, že se zde prodávaly na aukci moje věci. Tu aukci organizovalo České centrum Londýn v době konání Olympiády v roce 2012. Malovali jsme tehdy takové dětské vláčky, které se potom dražily. Vydražilo se nějakých šest tisíc liber pro nemocné děti. A v galerii jsem se dokonce setkal s Irkou, která si můj vláček na aukci koupila. Ta se se mnou nadšeně objímala, fotila se se mnou… Jako zdravotní sestra přesně pochopila, co jsem chtěl bílým vagónkem s červeným křížem, poškozeným a znovu opraveným, říci. Metaforu péče a samaritánství. Učinil sis pro sebe nějaké resumé z celého pobytu, nějaký ucelený londýnský závěr? Mně ten týden tam úplně stačil. Musel jsem pořád chodit. V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají. To se mi vůbec nelíbilo. Taky proto nežiji v Praze, ale v centru Ostravy, kde je lidí čím dál méně. Jsem tak zvyklý na velký prostor kolem sebe a pomalou chůzi. V Londýně je naopak stísněný prostor, spousta lidí, každý běží za svým cílem. Skoro jako v New Yorku, kde je to řádově ještě horší. Tam už se po chodnících řítí tisíce lidí. V Londýně to jsou alespoň stovky. Takže, co jsi všechno viděl? Byl jsem se podívat například i na Downtown. Skleněné a ocelové City. Taková architektura je vždycky hezká z dálky, ale zblízka je to peklo. Jezdí se tam podzemní drahou a rovnou do všech těch bank vcházejí lidé podzemními vchody. Stejně vypadají stavby v Bruselu, Lucemburku, Štrasburku… prostě v západní Evropě má každé větší město stejnou finanční čtvrť. Jinak zbytek Londýna je moc pěkný. Má lidské měřítko. Centrum je obdobně velké jako v Praze, dá se obejít pěšky, po řece plují parníky… Vyzkoušel jsem i místní kuchyni. Začal jsem systematicky – u „fish and chips“. Dál jsem postupoval k pudingům a podobně. Vyloženě špatné to zase není. Hodně je to o tom, že náš příjem je asi tak třikrát nižší než příjem průměrného Angličana. Takže cigarety jsou sice v Anglii třikrát lepší

www.ostravainfo.cz

„Gilbert&George“, 1998, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x100 cm

kvality, ale zase třikrát dražší. Všechno je tam třikrát dražší. Za jedna plus jedna tam platí měsíční nájem čtyřicet tisíc korun na naše peníze. Nejnižší plat je 60 tisíc. Nedá se to srovnat. Během výstavy jsi byl úspěšný i finančně, prodal jsi svůj triptych Hruška, Gilbert a George, Výkřik. Myslíš si, že onen měsíc ve Frameles Gallery může tvým věcem pomoci ještě více do světa? Myslím, že ano. Médium, které k tvorbě používám, digitální tisk, je dnes už úplně běžné. A mladší lidi, lidi ze střední třídy, jsou již na tyto věci zvyklí. Tisknu v sériích po šesti kusech. To znamená, že cena je šestkrát nižší než u obrazu. Mé věci si

mohou dovolit i mladší lidé, kteří si zařizují byty. Ve Frameles Gallery mi slibovali, že mi uspořádají i nějakou další výstavu. Bylo vidět, že i oni mají zájem prodávat. Doma v Ostravě digitální tisk pomalu nikdo nepovažuje za „opravdové“ umění. Není to ta klasická ruční práce. Lidé podle tebe v Ostravě prostě tedy chtějí jednoduše klasické obrazy… Zaujalo mne, že Marek Pokorný, ředitel nové Městské galerie Ostrava, se podivoval nad tím, že v Ostravě se v galeriích vystavují jenom obrazy. Na to on není vůbec zvyklý. V Praze se obrazy vystavují možná v deseti procentech galerií. Zbytek jsou instalace, videa, nová média… To do Ostravy vůbec nedolehne.

5

výtvarné umění povali skupinově, dělali věci podobně jako my. Ale dneska se to hodně individualizuje. Skupinky jsou tak maximálně ze dvou, tří lidí, celou řadu věcí dělají sami, nebo zase s někým úplně jiným. V tom je taková fluktuace. Podle mě je to pozitivní. Doba takové vlastnosti tak trochu vyžaduje. Z druhé strany to mají těžší. Už nějakých pět let se tady mluví jenom o krizi. Studenti mají obdobné pocity, jaké měli mladí někdy koncem 70. let v Británii, kdy vznikl punk a kdy Tatcherová bourala ocelárny. Taková nedůvěra k budoucnosti. Čím se nedůvěra k budoucnosti projevuje? Chtějí si užít studium. Protože ví, že pak spadne klec, budou se muset něčím živit a uměním to asi nebude. V tom jsme to měli jiné. Já jsem na začátku 90. let chtěl být slavným a bohatým umělcem. Být úspěšný, prosadit se. Dřel jsem, pracoval maniakálně, ve stresu. Mnoho obětoval. Samozřejmě, postupem času jsem slevoval. Ale povedlo se mi alespoň to, že se uměním dnes živím a mohu si dělat, co chci. Dnes se většina mladých lidí do nejistých podniků, jako je umění, pouští nerada. Jdou cestou nejmenšího odporu, mnozí opřeni o protekci a konexe svých rodičů. Pro úspěch i obětují charakter. Já bych poslal rodiče k šípku, dnes si to někteří nechtějí dovolit. Ale takoví byli i za nás, jen ne v umění, alespoň v Ostravě ne. Proto zkoumám charakter adeptů i u přijímacích zkoušek, kromě talentu. Mám na to intuici.

„Strůjci války I.“, 2000, dig.tisk na syntetickém plátně, 150 x 100 cm

Jestli se při některých instalacích náhodou nenabízí otázka, zda to není dobře… Pro Ostravu je to špatně. Ostrava se chová jako pštros. Kulturní veřejnost není kompatibilní s podobnou obcí někde v jiném městě. Ty jsi asi jeden z mála, který si rozhodně může dovolit srovnávat. Při svých cestách, jak říkáš turisticko-výtvarných, jsi už toho projel dost… Chvála bohu. Přes umění se člověk alespoň někam podívá. Vždy, když jsem se z nějakého stipendia či dlouhodobějšího pobytu v cizině vrátil, hřímal jsem, abychom se tady taky trochu přizpůsobili. Ale marně.

6

Můžeš říct, jak se docentovi Ostravské univerzity žije mezi studenty? Styk s mladými adepty umění je vždycky úžasný. Člověku alespoň nepřipadne, že je mnohem starší než oni. Někdy se dokonce cítím jejich vrstevníkem. Pomáhá mi to při tvorbě, mám chuť do bláznivějších projektů, než kdybych seděl někde zalknut vlastní důstojností. Je dobré, že musím napřed se svými pracemi obstát před mými studenty a pak je až pouštět někam dále. Jací studenti podle tebe jsou? Na univerzitě učím už deset let, předtím jsem učil na střední škole. Můžu pozorovat, jak se střídají generace, jak se trochu mění. Dnes už nejsou studenti třeba tak sečtělí, ale zase nemají problém s počítači. Jsou jiní. Dříve hodně zakládali kapely, vystu-

Jaký je běžný den docenta Fakulty umění Ostravské univerzity Jiřího Surůvky? Ranní rituály, ty mi zaberou tak dvě hodiny. Chodím spát pozdě, vstávám brzy, ale pak se motám doma. Jdu se psem, pak do školy, kde strávím několik hodin. Koupím něco k jídlu, mířím domů, kde odpoledne, nejčastěji tedy v pozdním odpoledni a v noci něco dělám. Více času mám jen o víkendu. Když si vyšetřím čas, že někam jedu, to je něco jiného. Naštěstí teď celkem pořád někam jezdím.

Doc. Mgr. Jiří Surůvka • narodil se v Ostravě • je vedoucím ateliéru nových médií na katedře intermédií Fakulty umění Ostravské univerzity • má psa Emila • letos byl zařazen do prestižního seznamu, tzv. indexu J&T Banky, a dostal se tak mezi 50 nejzajímavějších českých umělců narozených po roce 1950

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění ternacionála, když to tak vezmeš. Proto se mi teď v Londýně líbily placky s nápisem Underground. Pro ně to znamená jenom obyčejné metro (smích). Hned jsem jich několik nakoupil a přivezl domů přátelům. Rozdám jim je jako medaile.

„Dvojčata“, 1998, diptych, dig.tisk na syntetickém plátně, 150x150 cm

Kam? Jako ostravští umělci máme hodně kontaktů v Polsku nebo na Slovensku. Je s podivem, že v Rakousku moc ne. Rakušané jsou tradičně trochu odtažití. Byl jsem na stipendiu ve Vídni. Pořád tam cítím nedůvěru k Čechům. Starší generace nám nedůvěřují a mladší to přebírají. Důvod? S Masarykem jsme jim rozbili Rakousko. Pořád to tam je. To v Německu ne. Němci, ti mají spíše výčitky svědomí za nacismus. Je v nich jakoby pocit viny vůči celé Evropě, takže jsou naopak vstřícní. V Německu mám spousty kamarádů, v Drážďanech, v Berlíně, Düsseldorfu. Umělci jsou skutečná elita, všude. Nacismus přežívá jen v byrokracii, německé, rakouské i české. A také mám přátele – na život a na smrt, dalo by se říct – na Ukrajině, v Bělorusku nebo ve Slovinsku, Slovensku a Polsku. Tam také jezdím velmi často.

s umělci z postkomunistických zemí. Nevím, čím to je. To bude „nerozborným přátelstvím mezi bratrskými národy“. Ano, my jsme družbu provozovali… a provozujeme dodnes. Takže, jestli ti komunisti nakonec neměli v něčem pravdu… Ano, ano, my jsme se družili. Ale proti komunistům. Taková protikomunistická in-

Kde byl během tvé londýnské exkurze tvůj věrný pes Emil? Neměl jsi s jeho „ustájením“ problém? Emila mi hlídala jedna naše studentka. Emil si ji velmi oblíbil, nebo spíš ona jeho. Už mi ho hlídala opakovaně. Dokonce i tehdy, když jsem byl dva měsíce ve Švédsku. Ovšem Emil pak už od ní někdy nechce zpátky. Ona je taková sportovní, pořád s ním běhá někde po lese. To se mu líbí. Spolu akorát ležíme oba dva na kanapi a potom jdeme na procházku, nejčastěji do hospody. Už to tady trochu zaznělo, omlouvám se předem za poněkud indiskrétní otázku: Co tvoje zdraví? Teď mám právě s hospodou utrum, protože mám něco s jícnem. Jmenuje se to jako člen Pink Floyd – Syd Barrett – Baretův jícen. Musím držet dietu, nekouřit, nepít alkohol, ba ani kafe. Zkoušel jsem to všechno dodržet, ale fakt to nejde. Holt, už to není ono. Ale jak jsem sledoval generace umělců před námi, tak haprovat se zdravím začali časem všichni.

V Londýně vůbec všichni někam pořád chodí. Nejrychlejším dopravním prostředkem ve městě jsou totiž nohy. Protože je tam šílený provoz a všichni pospíchají.

Ale pořád zůstáváme v Evropě. Někam za cizokrajnějším uměním a jeho tvůrci se vypravit nechceš? Dál jsem opravdu nebyl, kromě USA. Tam jsou ovšem byrokrati i v uměleckém životě, už tam nikdy nepojedu. Takové Turecko, nebo Albánie, to už je jiná, balkánská mentalita. To už mi úplně stačí Maďaři. Jednak jim tolik nerozumím, ani oni nám, a jednak jsou fakt takoví divocí… Každý rok odkládám pozvání na Pusta symposium do Maďarska. Symposium pořádá skupina šílených umělců z Budapešti, kupříkladu skupina Blok. Jsou ještě starší než já. Celé prázdniny dělají land art a pijí víno, vaří guláš a je to celé jako indiánský tábor. Spí se ve stanech. Až se tam odhodlám jet, musím být přece jenom zdravější. Určitě půjde o zatěžkávací zkoušku. I když to jejich víno je tak dobré, že z něj hlava vůbec nebolí. No, Tokaj možná vyléčí leccos…. Nejde jen o Tokaj. Tam mají i různá jiná vína. Měli jsme společnou výstavu a to víno, co oni přivezli na vernisáž, to bylo excelentní. Fakt. A ty klobásky… To mě láká (smích). Když jedu na Západ, tak kontakt mezi umělci určitě není tak vřelý, jako

www.ostravainfo.cz

7

O nás

Vyhodnocení fotografické soutěže„Ostrava na cestách“ Ostravský informační servis přichystal letní fotosoutěž, která probíhala od 1. 6. 2014 do 30. 9. 2014. Stačilo zaslat fotografii z dovolené, prázdnin nebo výletu, na které bylo vidět libovolný ostravský suvenýr. Pět autorů nejoriginálnějších nebo nejvtipnějších snímků dostalo jako odměnu dvě funkční trička ze série Ostrava – město sportu 2014. Obdrželi jsme dvacet zajímavých a nápaditých snímků pořízených v různých koutech republiky i světa. Porota ve složení redakční rady OKNa měla těžké rozhodování. Nakonec však pět nejlepších zvolila: Petr Ďásek a tým MOST, o.p.s., Martina Olivíková, Jiří Šotek, Kamil Urbánek a Veronika Urbánková. Gratulujeme!!! Děkujeme všem, kteří se soutěže zúčastnili, všechny zaslané fotografie jsou k vidění na našem Facebooku. Zde si můžete prohlédnout ty vítězné:

Jiří Šotek, Niagárské vodopády

Veronika Urbánková, Maďarsko – město Bö

Kamil Urbánek, Tachov

Petr Ďásek, Himaláje

Martina Olivíková, Irsko – Cliffs of Moher

8

www.ostravainfo.cz

o nás

OIS Karolina – sedmá pobočka otevřena Když se v loňském roce otevřela nová pobočka Ostravského informačního servisu v Gongu, zdálo se, že bude na dlouhou dobu poslední. Letos se však naskytla příležitost otevřít pobočku v obchodním a zábavním centru OC Forum Nová Karolina. Je nejmladší, ale už se dostává do povědomí občanů. Nese jméno OIS Karolina a byla slavnostně otevřena 4. března 2014. Zabydlela se v 1. patře na hlavním schodišti, příhodně hned u výtahů. Pobočka vítá příchozí po nově postavené moderní lávce vedoucí přes Místeckou ulici z Ústředního autobusového nádraží, na níž se člověk nemůže nezastavit a nepokochat se úchvatným pohledem na Dolní oblast Vítkovic. OIS Karolina nabízí téměř všechny obvyklé služby. Vstřícní zaměstnanci rádi poradí s orientací ve městě, ale i v nákupním

centru. Vyhledají zajímavý koncert nebo divadelní představení a rovnou i prodají vstupenky. Turisté si mohou na památku zakoupit ostravský suvenýr. Otvírací doba je snadno zapamatovatelná, neboť pobočka funguje denně od 10:00 do 19:00 hodin, ve výjimečných případech, např. koná-li se v OC zajímavá kulturní akce, a že jich už ve Fóru proběhla velká spousta, zůstává pobočka otevřena až do 23:00 hodin. Výjimečných akcí se ve Fóru odehrává nespočet. Velkým lákadlem jsou výstavy fotografií, veteránů, motocyklů, amerických aut, módní přehlídky nebo koncerty. Příkladem může být hudební Festival v ulicích, kdy se přímo ve Fóru Karolina nacházely tři stage, dále třeba projekt Pomáháme hudbou, kterého se Karolina zúčastnila instalováním stylového bílého klavíru v přízemí. Díky tomu si mohli návštěvníci během celých dvou měsíců užít hru nejen amatérských hudebníků. V červenci před Karolinou po dva dny stála Kavárna Potmě, kde si návštěvníci mohli vyzkoušet svět nevidomých. Neméně zajímavá byla i akce s názvem Outdoorová Ostrava, která byla hlavním doprovodným programem Mezinárodního festivalu outdoorových filmů a pro návštěvníky bylo v prostoru Nové Karoliny připraveno mnoho sportovišť a jiných převážně sportovních aktivit. „Od září je pro návštěvníky nachystáno překvapení, a to foto-plocha s hornickou tématikou, před kterou návštěvníky vyfotíme a buď jim fotografii zašleme na e-mail, nebo vytiskneme jako pohlednici, tu mohou zaslat své rodině či přátelům jako originální pozdrav z Ostravy,“ dodává vedoucí nové pobočky Barbora Gulašiová.

ANKETA 1. Váš největší (kulturní) zážitek? 2. Jmenujte významnou osobnost Ostravska. Lucie Ochodková, pedagog 1. Strassenfest Borová, opravdu skvělý festival na „Prajzské“, zejména tanec, kroje, ale i pivo. 2. Jan Prokeš – muž s vizí, Jan Balabán – muž s invencí. Martin Klečacký, historik 1. V rámci akce: „Noc kostelů“ jsem navštívil kostel Neposkvrněného početí Panny Marie v Radvanicích, kde mají nádherný interiér, varhany a vše doplnil úžasný výklad. 2. František Sokol Tůma – mýtická postava. Daniel Kokeš, grafik, fotograf 1. Mým největším kulturním zážitkem v Ostravě v roce 2014 byl Festival v ulicích, protože jsem viděl plno umělců z různých odvětví umění. 2. Grafik a designér Georgi Stojkov je pro mě významnou osobou v Ostravě. Jelikož je to člověk, který má přehled v široké škále umění a rozumný názor na věc. Marek Stoniš, redaktor 1. Setkání s panem architektem Josefem Pleskotem na letošním Colours of Ostrava. 2. Eduard Ovčáček, protože mi jeho obraz visí na zdi. Kristýna Vaňková, studentka 1. V roce 2014 jsem navštívila například Deep camp na provozu Hlubina v Dolní oblasti Vítkovic. Bylo to super, chtělo by to více podobných akcí v Ostravě. 2. Mezi mé oblíbené osobnosti z Ostravy patří Jiří Surůvka. Jeho tvorba je zajímavá a je mi sympatické, jak je obsáhlá, co se týče používání technik a způsobů, jak vyjádřit myšlenku.

www.ostravainfo.cz

9

Volný čas

Trojhalí Karolina: Pleskot, Nohavica, Gebauer a další Píše se jedenáctý červenec a architekt Josef Pleskot provází hrstku hostů a novinářů čerstvě zrekonstruovaným Trojhalím. Už o pár hodin později se budovy definitivně otevřou veřejnosti. „Jsem šťasten,“ říká Pleskot bez obalu a bere si do ruky reprodukci obrazu Hieronyma Bosche. „Trojhalí jsme pojali jako formu zastřešeného náměstí. Prostor plný života lidí jako z obrazů Hieronyma Bosche. Úplně normální život,“ vypráví o svých inspiracích architekt. Památkově chráněné objekty před desetiletími sloužily jako elektrická ústředna a dvojlodní elektrocentrála. „Stavby připomínaly řecké chrámy. Ovšem zasypané výkopy z Karoliny. Museli jsme začít rozhodnutím, že je znovu vykopeme,“ uvádí Pleskot. Dnes jsou „Pleskotovy chrámy“ přeměněny na sportoviště a otevřené náměstí. Mezi budovami vznikla podzemní pasáž s dvěma vchody dlouhá 112 metrů. „Je o několik metrů delší než Lucerna,“ říká Pleskot o podzemní pasáži a hned dodává, že by si přál, aby se v jednotlivých kójích pasáže časem prodávalo „něco normálního“. „Třeba známky,“ zasní se architekt.

Nohavica. O pár hodin později V podvečerních hodinách se zrekonstruované prostory plní lidmi. Vstupenky na Nohavicův koncert byly zdarma a z pokladen poboček Ostravského informačního servisu zmizely v řádech desítek minut.

„Vítej Ostravo v Trojhalí,“ zdraví se s fanoušky Nohavica. Doprovodnou kapelou se mu pro toto výjimečné odpoledne stala dechovka Karolinka. Hudebníci volí jednoznačný repertoár – písně z Ostravy a o Ostravě. Na řadu tak přicházejí písničky o městu mezi městy nebo o jednym dumku na Zarubku, což Nohavica označuje za starý ostravský tradicionál. Před osmi lety Nohavica svým koncertem Trojhalí před rekonstrukcí uzavíral, nyní symbolicky stojí u jeho znovuzrození. Všichni Kurtové, i Gebauer V jedné z části Trojhalí vyrostlo sportoviště. Hraje se zde badminton, košíková nebo házená. „Základními jednotkami sportoviště je šest kurtů. Jmenují se Kurt Gebauer, Kurt Vonnegut, Courtney Love, Courtney Cox, Kurt Russell a Kurt Cobain,“ vysvětluje manažer zájmového sdružení Trojhalí Karolina Jan Rušaj. Jediným ze jmenovaných je v dosahu rodák z Hradce nad Moravicí, profesor a akademický sochař Kurt Gebauer. Rád přijel nová sportoviště, spojená i s jeho jménem, do Ostravy otevřít. „Badminton? Ten jsem naposledy hrál tak před třiceti lety s dětmi někde na louce,“ svěřuje se Gebauer, když se 1. srpna při slavnostním otevření sportoviště chopí badmintonové rakety.

O Trojhalí Zastřešené náměstí odpovídající velikosti centrálního Masarykova náměstí v Ostravě má rozlohu 4500 metrů čtverečních, jeho kapacita je 4800 lidí. Budova s dvěma plochami s dřevěnou palubovkou má rozlohu 1600 metrů čtverečních. Rekonstrukce trvala dva roky a stála 170 miliónů korun bez DPH. Tato částka byla hrazena z 85 procent z evropských fondů, zbylých 15 procent zaplatilo město Ostrava.

10

www.ostravainfo.cz

volný čas

Velký svět techniky. Hrajte si a dotýkejte se Pohled do středu zeměkoule. Barevná letadýlka poháněná světly. Rozložitelné modely lidských těl. Van De Graafův generátor – tedy takový přístroj, který umožní nabíjet kovovou kouli na vysoké napětí. Model vesmíru. Nadšené děti, přemýšlející otcové, zvědavé matky. Ti, co přicházejí k přístroji, který jim ukazuje, jak budou vypadat v osmdesáti letech, se buď zasmějí, nebo vyděsí. Záleží na povaze. Ve Světě techniky vám změří teplotu nebo také množství tuku v těle. Všude je doporučeno zejména se všeho dotýkat a hrát si. Velký svět techniky, mimořádný ostravský projekt, byl slavnostně otevřen 26. října. Všechno pečlivě projít a vyzkoušet si je úkol opravdu na dlouhý čas. Rozsáhlá budova opláštěná velkými zrcadly obsahuje tři stovky exponátů. Když se u každého zdržíte tři minuty, zabere vám Velký svět techniky 900 minut, neboli patnáct hodin. Čtyři expoziční světy stojí na čtrnácti tisících metrech čtverečních. Nazvány jsou Dětský svět, Svět vědy a objevů, Svět civilizace, Svět přírody. A uvnitř je ukryta i lidská duše. „Je celkem holá, vevnitř je potažená jakoby kůží a jdeme závity hlouběji a hlouběji,“ referovala v reportáži o vstupu do duše jedna z nadšených reportérek. „Tady by měl mít člověk po-

www.ostravainfo.cz

cit, že je opravdu uvnitř své vlastní duše,“ oznámil příhodně ředitel Velkého světa techniky Jakub Švrček. Budovu vyprojektoval, jak už to bývá

v Dolních Vítkovicích zvykem, Ing. arch. Josef Pleskot. A získal tak ocenění Architekt roku. Za mimořádný přínos architektuře v posledních pěti letech.

Co: Velký svět techniky Kde: Dolní Vítkovice, Ostrava-Vítkovice Více na: www.svet-techniky-ostrava.cz

11

rozhovor

David Kotek

O cenách, souvisejícím faux pas a zastřešení Kuřího rynku V letošním roce získalo ostravské Projektstudio hned dvě čestné ceny Grand Prix architektů. Jednu za rekonstrukci objektů v továrním areálu ve Svinově, druhou za novostavbu rodinného domu ve Frýdlantu nad Ostravicí. Přitom ceny uděluje mezinárodní porota. Spoluzakladatelem a jednatelem Projektstudia je David Kotek, architekt, který na sebe upozornil mimo jiné projekty Pyramida nad Ostravou nebo studiemi na rekonstrukci stadiónu Bazaly.

Přesně tak. Jiné naše projekty, jako Bextra na Místecké ulici ve Vítkovicích nebo Concept House na Opavské v Porubě, mají u veřejnosti mnohem více ohlasů. Prostě stojí u hlavní cesty a jsou tak mnohem více na očích.

Hned dvě čestné ceny letošního Grand Prix architektů lze jistě označit za velký úspěch pro ostravský tým… To určitě, jsem na ně hrdý. Navíc u Grand Prix architektů je vyhlašováno jen první místo a k tomu dvě čestné ceny, další ocenění již nejsou. Velkou radost jsem měl především z ocenění výsledků rekonstrukce svinovského areálu. Myslím, že jde zatím nejdál z našich projektů. Jenom je škoda, že nestojí nikde u rušné cesty a téměř není vidět.

Z fotek vypadá původní areál ve Svinově dost zdevastovaně. Jak jste se vlastně k rekonstrukci dostali? Zavolal si mě investor, David Pospiech, a ukázal mi celý notně zdevastovaný areál bývalé křupkárny. Investor mi sdělil svůj záměr a když jsme areál procházeli, všiml jsem si zchátralých staveb na způsob unimobuněk. Navrhl jsem, že je vyčistíme, opláštíme a uvnitř provedeme nutné úpravy. Půjde tak o elegantní a přitom levné řešení. Když jsem přinesl první návrh, Davidu Pospiechovi se zpočátku nelíbil. Ale neřekl hned ne, udržel tvář. O pár hodin později mi volal, ať jen pokračuju. Až za rok mi sdělil, že teprve po diskuzi s manželkou prý uznal, že je to ono. Jeho žena Kateřina, absolventka umělecké školy, mu doporučila, ať do projektu určitě jde.

Řekl bych, že spousta Ostraváků o této svinovské rekonstrukci nemá ani ponětí.

Všiml jsem si, že autodopravce David Pospiech je uveden spolu s tebou jako spoluautor projektu…

12

To je hodně pikantní. Já si nechávám natolik od klientů do projektů „kecat“, až mi ostatní architekti vyčítají, že jako studio nemáme rukopis… Na původním projektu bylo opláštění co nejlevnější, z plechu. David Pospiech sám přišel se zahraničním časopisem, kde měla budova plášť z chromu. Jen jsem se ho v úžasu zeptal, zda si něco takového opravdu můžeme dovolit a hned poté začal pátrat po pochromovaných panelech. Chrom nakonec perfektně zapadl do celého konceptu – krásně se na opláštěných zdech odráží celý areál. Vše má ekologický charakter, jsem nadšený. A další architekti evidentně taky. Proto také to čestné uznání Grand Prix architektů. Byl jsi oceněním hodně překvapen? Překvapen je slabé slovo. Způsobil jsem faux pas. V roce 2006 jsem jel do Prahy na vyhlášení cen kvůli projektu Bextra. Byl jsem přesvědčen, že něco musíme dostat, a nakonec jsem odjížděl bez hlavní ceny, zklamaný. S cenou útěchy časopisu Architekt. Letos jsme za studio na předávání do Prahy ani nejeli. Přitom vyhlašování cen se koná ve Veletržním paláci, je s tím spojeno hodně slávy. No a my tam chyběli. Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě

www.ostravainfo.cz

Rozhovor To je poměrně dost zakázek. Z takového množství musí mít architekti upřímnou radost… Byla to zvláštní doba. Mladí architekti se v Ostravě nerodili, škola žádná nebyla, prakticky nikdo, kdo vystudoval, se do Ostravy nevracel. Uměl jsem dělat vizualizace, modely, mnohé jsem podával jinak než místní etablovaní architekti. Po naší práci byl hlad. Bylo ji najednou více a já to nestíhal. Tak vznikl ateliér. Název Projektstudio přitom nebyl nijak nový. Už dříve ho vymyslel táta. Kolik tvoří Projektstudio lidí? To záleží podle zakázek. Připravovali jsme třeba návrh druhé etapy dostavby Nové Karoliny. Díky doporučení pana architekta Josefa Pleskota jsme tak mohli tvořit celé město. Pracovalo zde snad třicet lidí. Studie, modely, neskutečně úžasná práce. Zadání bylo přitom krásně jednoduché: vytvořte město. Takže Nová Karolina poroste dál podle Vašich návrhů? Mělo by to tak být. Uzemní řízení je schválené a nejenom dle mého názoru se centrum prostě musí rozšiřovat směrem k Vítkovicím. Musí se zcelit ta obrovská díra ve městě. Pan Jan Světlík tomu jde naproti. Ale ještě k Projektstudiu. Tvoří ho architekti, stavaři, slečna, která se věnuje inženýrské činnosti i asistentka, bez jejíchž káv bychom všichni zhynuli. Přicházejí stále noví lidé, kteří mají zájem u nás pracovat. A to už i cizinci.

Sídlo společnosti Pospiech Ostrava-Svinov. Cena GPA 2014

Prostě jsem nabyl přesvědčení, že v celé té plejádě přihlášených českých špičkových architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně. přihlášených českých špičkových architektů nemůžeme nic získat. Galavečer jsme prostě nedali. A to bylo špatně.

Kdybys měl jednoduše popsat, co to vlastně Projektstudio je. Projektstudio je huť.

Zvláště, když čestná uznání pro Projektstudio byla letos dvě. Jestli svinovský areál mnoho lidí nevidělo, pak u druhého uznání pro vás to platí možná dvojnásobně. Jde o rodinný dům ve Frýdlantu nad Ostravicí. Dům je zajímavý tím, že ho tvoří jednotlivá křídla, která se vyhýbají studním a vzrostlým stromům. Dům je hodně velký a žije v něm více lidí. Ovšem tím, že je rozdělený do křídel, tak se zdánlivě jeví jako malý domeček. S investorem jsme nad projektem hodně diskutovali, šlo hlavně o brilantní práci architektky Kateřiny Holenkové z našeho týmu…

Huť? To myslíš jak? Vše začalo tím, že jsem pracoval v Brně a můj otec architekt měl tady v Ostravě práci, do které se mu už nechtělo, nebyla to jeho parketa. Tak mne přemlouval, ať ji vezmu a ať to zkusím. Výsledek byl takový, že jsem neustále pendloval mezi Brnem a Ostravou. Nakonec jsem se tedy rozhodl pro Ostravu, ve které jsem vyrůstal. A protože mne vždycky bavilo pracovat ve více lidech, přibíral jsem k práci nejčastěji bývalé spolužáky ze školy. Tak vznikala budova letiště Mošnov, lávka ke Slezskoostravskému hradu přes Ostravici nebo dostavba krajského úřadu Moravskoslezského kraje.

www.ostravainfo.cz

Cizinci? Zavedli jsme něco jako „stipendia“, nabízíme zahraničním studentům ubytování zdarma. Minulý rok tak s námi například pracovala Španělka a také jeden maďarský student architektury. Vítěz v mezinárodní soutěži na solární dům. Na poradách alespoň mluvíme anglicky a Evropa přichází sem. Španělská studentka dávala dohromady kresby na školce v Krásném Poli, Maďar zase řešil koncepci parku pro děti. Cizinci nás obohacují svými jinými přístupy. A Projektstudio mají všichni jako základnu. Proto ho označuji jako huť.

• •

•

•

Ing. arch. David Kotek narozen v roce 1977 v Ostravě mimo jiné studoval v letech 2001–2002 na Fakultě architektury Polytechniky v Miláně ve vlastní architektonické kanceláří Projektstudio v Ostravě působí od roku 2004 jako horolezec úspěšně zdolal několik třítisícovek, včetně „lezení v ledu“ 13

rozhovor Lidé přijdou, něco se naučí, a jdou zase pryč. Je to různorodé, musíme se vyvíjet. Brontosauři se nevyvíjeli a umřeli. Nehovořili jsme ještě vůbec o budově, ve které Projektstudio sídlí. Vloni dokončený Concept House v Porubě získal letos titul hlavní cena Stavba Moravskoslezského kraje a Stavbu roku 2014 města Ostravy. Letos máme úrodný rok v oceněních… Dal jsem dohromady několik klientů, kteří chtěli stavět. Našel jsem pozemek a vznikl Concept House. Jmenuje se tak, protože je konceptuální. Je postaven jako universální dům, kde se může dít prakticky všechno. Jsou v něm dvojité podlahy, aby se sítě daly natáhnout všude podle potřeby. Vznikaly zde i světelné lodžije. Třeba čekárna ortodoncie má denní osvětlení i přístup k venkovnímu vzduchu, přestože je vzdálena pět metrů od fasády. Jde vlastně o takové zenové zahrádky. Na Porubu má dům mimo jiné i dost netypicky tmavou barvu… Když se podíváš z okna, každý dům tady má jinou barvu. Je to jako cirkus, bohužel. Některé domy mají na sobě až deset barev, což je velká škoda. Rozhodl jsem se vymezit. Zvolil jsem jednu barvu a ještě k tomu tmavou. V posledních měsících si všímám, že v ulici už začali i další volit stejné postupy jako my. Mám z toho radost. Je něco, co by z tvého pohledu Ostrava hodně potřebovala? Kdyby někdo pospojoval trojúhelník mezi Jihem, Porubou a centrem něčím, co by bylo rychlé a lidé by tak mohli začít kolovat, korzovat. Ubylo by smogu. Jinými slovy Ostrava potřebuje metro. Asi jo. Nebo nějakou rychlodráhu. Něco je třeba vymyslet, jinak Ostravu budou tvořit pořád jen silná sídliště, která nelze spojit dohromady. Je a bude polycentrická.

Concept House Ostrava-Poruba

O Grand Prix architektů Grand Prix architektů – Národní cena za architekturu je soutěžní přehlídka architektonických prací dokončených v uplynulém roce, pořádaná Obcí architektů. Soutěžní přehlídka je otevřená, zúčastnit se jí mohou čeští i zahraniční architekti, projektanti a výtvarníci, podmínkou je, že dílo je realizováno na území České republiky.

Nemůžu se nezeptat na stále probíranou otázku vylidněného centra. Existuje podle tebe řešení? Lidi, lidi, lidi. Byty, byty, byty. V celé Evropě se vylidňují centra. Osobně hodnotím velmi vysoko projekt Nové Karoliny. Za vše, co tam vzniká, jsem rád. Pro mě není centrum města jen Masarykovo náměstí, ale mnohem širší okolí. Nebýt Nové Karoliny, není dneska v centru už vůbec nikdo. Centrum může být rádo, že má Novou Karolinu a že je vůbec důvod pro někoho z Jihu nebo Poruby, proč do centra jet. Zajímavé je, že obchodní domy dnes nabízejí lidem to, co jim městské inženýrství vlastně vzalo. Vůbec totiž už nelze naprojektovat klasickou italskou uličku. A to

kvůli množství předpisů, nejrůznějším sítím a tak dál. Prostě to nejde. V obchodních domech tak vznikly ulice, kde na lidi neprší a kde se cítí příjemně. Vůbec se tomu nedivím. Kdyby někdo přišel a zastřešil Kuří rynek, něco by to rozhýbalo… Věřím tomu. Ale co když Kuří rynek zůstane bez střechy? Neviděl bych to nijak pesimisticky. Už nyní se situace v centru mění. Mám informace, že noví majitelé koupili a opravují domy v centru. Padnou ceny a lidé se do centra opět začnou stěhovat. Jde o ekonomický urbanismus, který má svoji logiku. Stačí se podívat na opravené Trojhalí. Jak tam opět chodí lidé. Vždyť je to úžasné.

Tým Projektstudia

14

www.ostravainfo.cz

literatura

Ivanka Lefeuvre Deníková paměť z komunistického Československa Migrace 1982. Takový je název knihy Ivanky Lefeuvre. Psycholožka, která se po propuštění z vazby, kam se dostala kvůli nesouhlasu s prvními normalizačními volbami, si počátkem osmdesátých let vedla záznamy o tom, jak s rodinou zacházel komunistický režim po podpisu Charty 77 a jak museli všichni odejít do Francie. Své záznamy Ivanka Lefeuvre vydala v edici Paměť nakladatelství Academia až nyní, v roce 2014. Číst z nich přijela také do Ostravy. Své deníkové záznamy jste se rozhodla zveřejnit až po více než třiceti letech. Lze si to vysvětlovat tak, že už uzrála doba? Nebo jste k tomu měla nějaký jiný důvod? To je dost komplikovaná otázka. Můj úmysl zveřejnit deníkové záznamy se vyvíjel v průběhu času. Ptáte se, jestli dozrála doba. Řekla bych, že spíše jsem dozrála já. Vlastní deník je skutečně z roku 1982 a je psán rukou. V roce 2003 jsem vše přepsala na psacím stroji. Slyším dobře, řekla jste na psacím stroji? Ano, ještě v roce 2003 jsem psala na psacím stroji. Jiří Gruntorád z knihovny Libri Prohibiti mi řekl, že na stroji už píšu jenom já a několik důchodců. Tím Vás určitě potěšil… To určitě, protože v té době jsem zdaleka ještě v důchodu nebyla… A víte, proč jsem začala opisovat v roce 2003? Protože v letech 2001 a 2002 jsem se stala babičkou. Jde o důležitou změnu v našich životech. Narodila se další generace. Řekla jsem si, že se moji dva vnuci třeba budou jednou ptát, proč žijeme ve Francii a proč babička mluví česky. Začala jsem uvažovat o tom, že rodinnou historii sepíši pro vnuky. V roce 2010 jsem vše přepsala na počítači. Kniha ovšem obsahuje také spoustu fotografií a dokumentů, mnohé z nich vyrobila Státní bezpečnost. Kdy jste se k nim dostala? Bylo to v letech 2009–2010. Tehdy jsem začala chodit do archivu bezpečnostních složek, kde jsem se dozvěděla spoustu nových věcí. Některé informace z archivu jsem do poznámkového aparátu knihy zařadila. Našli se lidé, kteří říkají, že na knize je nejzajímavější právě ten poznámkový aparát. Určitě je zajímavý tím, že je v něm hodně faktografie.

www.ostravainfo.cz

Setkala jste se při hledání oněch estébáckých materiálů s nějakými obtížemi? Podmínkou pro možnost nahlédnout do materiálů bylo mít české občanství. Musím přiznat, že právě jedním z motivů, proč jsem si v roce 2004 požádala o navrácení českého občanství, byl také důvod, že jsem se chtěla seznámit s těmito dokumenty. Věděla jsem už od přátel, že se zachovaly. Myslela jsem si, že nic moc nenajdu. Že jsem přece jenom nebyla tak důležitá. Ale nakonec jsem v archivu našla 300 stran. Ty byly v mém spisu s krycím jménem „Baletka“. Dalších 300 stran jsem našla ve spisu s krycím jménem „Mobile“, který StB vedla na mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Dále jsem objevila záznamy a fotografie ze sledování. Některé z těch fotografií jsem zařadila do knihy. Byla jste hodně překvapena tím, co jste si o sobě a svých blízkých v archivech StB přečetla? Vím, že mnozí své nálezy z archivů obrečeli. Bohužel. Před odjezdem do Francie jsem pracovala v psychiatrické ambulanci a tam se našla kolegyně, zdravotní sestra, která se v mém spisu vyskytuje hodně často. Podává o mně zprávy, které jsou někdy hod-

ně soukromého charakteru. Moc se mne dotklo, že mi otvírala zásuvky pracovního stolu, kabelku, pravidelně se dívala do mých osobních věcí. Tak to musela být velmi důkladná spolupracovnice StB. Nikdy jsem ji od té doby neviděla. Někdy si říkám, že by bylo zajímavé se s ní setkat, třeba ke spolupráci měla důvody, o kterých nevím. Pravděpodobně byla pod tlakem. Zatím jsem nenašla odvahu k tomu, abych se ji pokusila kontaktovat. Možná bych byla ráda, aby zkontaktovala ona mne. Jestli si přečte moji knihu, mohla by to udělat. Možná mají spolupracovníci StB tendence svá selhání omlouvat nejrůznějšími důvody, jen proto, aby to sami se sebou vydrželi. Potěšilo by mne, kdyby se ti lidé alespoň nějakým způsobem omluvili. To by bylo alespoň zadostiučinění. Ale zatím k tomu nedošlo. Souboj s režimem jste začala v hodně mladém věku. Už začátkem sedmdesátých let, v době Vašich vysokoškolských studií, jste se ocitla na půl roku ve vazbě. Důvodem byl protest

15

literatura proti normalizačním volbám. Jak jste se do vazby dostala? O této části Vašeho života v knize moc není… V knize to není, protože mé záznamy jsou až z osmdesátých let. Nikdy jsem se nesmířila s okupací Československa vojsky Varšavské smlouvy. Vždy jsem měla pocit, že říkám to samé, co také říkají lidé okolo mne. Alespoň v roce 1968. Když v roce 1971 přišly první posrpnové normalizační volby, byl to pochopitelně důvod, abychom řekli ne. Vyrobili jsme leták, který se jmenoval Občané a v podstatě citoval Ústavu ČSSR. Bylo v něm uvedeno, že občan má volební právo, nikoli povinnost jít k volbám. Zdůraznili jsme, že občan může také nevolit. Radili jsme těm, kteří by už k volbám šli, aby kandidáty škrtli a na volební lístky napsali symbolicky Dubček. Letáky jsme v Brně házeli do schránek. Podle obžaloby jsem se přímo provinila tím, že jsem přenesla tašku s letáky od mého tehdejšího manžela Václava Šabaty k jeho bratrovi Janu Šabatovi. Nejdřív jsem dostala paragraf pobuřování. Dlouho jsem se s příslušníky StB přela o to, že jsem přece nikoho nepobouřila. Jenom jsem nesla kabelu. Pak mi ale paragraf překvalifikovali na pomoc k podvracení republiky. Během mé vazby se totiž situace ve státě zhoršila. Normalizace pokročila… Ano, pokročila. To jsme viděli i ve vazbě. Například nám sebrali propisovací tužky a pera, mohli jsme používat pouze obyčejné tužky. Také jsme nesměli mít u sebe na cele víc než jeden dopis, zpravidla ten poslední. Ostatní nám byly odebrány a uloženy do osobních věcí. To bylo hodně nehumánní opatření. Každý, kdo se někdy ocitl ve vězení, ví, jak vězněnému psychicky pomáhá opětovné pročítání dopisů od nejbližší rodiny a přátel... Po necelých šesti měsících jsem byla propuštěna. Bez soudu. Propustili nás 3. května 1972 i s mým manželem Václavem Šabatou. On byl odsouzen, dostal podmínku. Jeho dva mladší sourozenci, Anna a Jan, byli odsouzeni do výkonu trestu. Po propuštění z vazby jste se nějaký čas živila jako tanečnice. To je jistě zajímá epizoda Vašeho života. Dle toho asi také StB pojmenovala svazek, který si na Vás vedla, jako „Baletka“. Soudruzi měli specifický smysl pro humor. To máte zcela pravdu. Také si to pojmenování svazku tak vysvětluji. Poté, co jsem vyšla z vazby, jsem dostudovat nemohla. Na brněnské filozofické fakultě bylo vše velmi ponižující. Musela jsem chodit k takzvaným kárným komisím a mé studium bylo pozastaveno. Stejně jako bylo pozastaveno pro všech dalších osmnáct studentů, kteří participovali na letákové akci. Když mne vzali do vazby, byla jsem na začátku 5. ročníku studia psychologie. Něco jsem ale dělat musela, tak jsem za-

16

čala pracovat na poště u přepážky. Za tři dny mne vyhodili s tím, že takový případ na poště nechtějí. Celý život jsem se věnovala gymnastice, klasickému i modernímu tanci. S Václavem Šabatou jsme dělali závodně společenský tanec. Tancovat jsem uměla. A objevil se konkurz do divadla Reduta, což byla brněnská scéna operety. Hledali dvě baletky do souboru, přišlo asi dvanáct uchazeček. Já to místo nedostala, ale Dana Vejchodová, choreografka v Redutě, za mnou přišla, že na divadlo to není, ale nabídla mi místo v baletním souboru v kabaretu. Šlo o Kabaret u netopýra, bývalou Flédu v Brně. Tak jsem se dostala ke kabaretu a tři roky se živila jako tanečnice. Na smlouvu o dílo jsem rovněž tančila v kabaretu Evropa. Letos 5. března jsem měla v Brně autorské čtení. A přihodila se mi opravdu velká kuriozita. Knihkupectví Academia je v prostorách bývalé Evropy. Svoji knihu jsem četla v místech, kde jsem před lety tancovala.

letech, ve dvou různých kontextech, na tomtéž místě. Jedním z nejsilnějších míst Vaší knihy je rozhodnutí odejít z Československa s třemi velmi malými dětmi. To určitě chtělo velkou odvahu, na druhé straně, velkou odvahu jistě chtělo i v Československu zůstat. Především nešlo o svobodné rozhodnutí. Šlo o velký tlak ze strany StB. Hlavně na mého tehdejšího manžela Martina Hyblera. Stal se členem Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných v červnu 1979, poté, kdy jeho hlavní představitelé byli zatčeni. Václav Havel, Petr Uhl, Václav Benda, Jiří Dienstbier, Otta Bednářová, Dana Němcová a další byli ve vězení. Na jejich místo, aby činnost výboru mohla pokračovat, nastoupilo dalších dvanáct lidí. Mezi nimi byl i Martin Hybler. Od tohoto momentu se tlak Státní bezpečnosti zintenzivnil. Včetně fyzického násilí a ponižování, pokud jde o mého manžela. Byli jsme zařazeni do

Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli.

Z knihy Migrace 1982. StB sleduje Ivanku Lefeuvre

Tak to je krásný návrat. Řečeno dnešní terminologií, vlastně comeback. Vůbec jsem to netušila. Domnívala jsem se, že Academia je v Brně úplně jinde. Má brněnská přítelkyně mne do Academie zavedla a já jí říkám: „Ale Mileno, vždyť já tady tancovala!“ To mne hodně emocionálně zasáhlo, ocitnout se po tolika

akce „Asanace“, což jsme tenkrát pochopitelně nevěděli. Jejím cílem bylo nás všemi prostředky, včetně fyzického násilí, donutit k opuštění republiky. Původně jsme chtěli odjet někam na studijní pobyt, na rok, na dva, a pak se zase vrátit. Nechtěli jsme ztratit kontakt s rodinou a přáteli. To by ovšem bylo možné jen

www.ostravainfo.cz

literatura v tom případě, že by Martin Hybler dával StB informace. To pochopitelně odmítl. Existuje o tom přesný záznam z 13. 12. 1981: „Spolupracovat s vámi, jak mi opakovaně navrhujete, odmítám.“ Mimochodem nejde o žádné neutrální datum. Tehdy bylo vyhlášeno stanné právo v Polsku. Na počátku osmdesátých let minulého století StB používala hodně nevybíravé metody. Moje přítelkyně Petruška Šustrová nazývá toto období obdobím státního terorismu. Začátek osmdesátých let byl ze strany Státní bezpečnosti hodně brutální. Ne tedy, že by později byli nějak přehnaně milí. Ale čím si tu jejich tehdejší brutalitu vysvětlujete. Byli si tak jistí, že si mohou opravdu dělat, co chtějí? Existují o tom historické analýzy. StB byla velmi nervózní pod vlivem situace v Polsku. Po převzetí moci generálem Jaruzelským se počala uklidňovat. Žádost o vystěhování jsme podali v prosinci 1981, celý proces vyřizování pak trval dalších šest měsíců. Už tehdy jsem si uvědomovala, že situace se během té doby jakoby zklidňuje. Nejhorší to bylo v roce 1980, kdy byla v Polsku založena Solidarita, a pak celý rok 1981. Myslím, že celé toto období v knize bravurně popisujete, včetně loučení s blízkými na pražském hlavním nádraží. Teď by mne hodně zajímal Váš příjezd do Francie, musel to být pro Vás přece úplně jiný vesmír. Byly to dva světy. I když… někdy si říkám, že ještě jsou dodnes. Alespoň pokud jde o chování některých lidí. Jak napsal v doslovu historik Petr Blažek, kniha je jakýmsi svědectvím o dvou světech. Ve Francii jsme se ocitli v zařízeních pro politické uprchlíky. Pro nás to znamenalo seznámení s dalším, třetím světem. Šlo o lidi z Afriky, z Asie. Ve srovnání s tím, jaká oni zažívali utrpení – ve Vietnamu, Kambodži, Laosu, v diktátorských režimech v Africe – bylo to naše přeci jen mírnějšího charakteru. Jinak Francie, to byl pochopitelně pocit svobody. Francie mi dala hodně. Kdybych to měla říci jednou větou, pak mi vrátila lidskou důstojnost, svobodu. Ty už mi v Československu hodně chyběly. Pokoušela jste se běžným Francouzům vykládat své zážitky z komunistického Československa? Myslíte si, že je vůbec možné je sdílet? Zajímává otázka. Je o sdělitelnosti či nesdělitelnosti těchto zážitků. Je to zvláštní, ale jsou věci, které pochopí i naprosto neznámý Čech, protože tady žil, nebo tady, v případě mladších, žili jeho rodiče a zná tu dobu z vyprávění. Na druhé straně, i když jsou mí francouzští přátelé hodně blízcí, tak jim stejně nějak uniká smysl. Proč StB dělala domovní prohlídky, při kterých zabavovala psací stroje? Proč se

www.ostravainfo.cz

Ivanka Lefeuvre na besedě v Alliance française Ostrava

pídili po každém kousku popsaného papíru? Proč nám zakázali odvézt do Francie určité knihy? Proč se české knihy tiskly ve Francii a ve Švýcarsku a do Čech se musely vozit tajně? To vše svědčí o míře kulturního barbarství minulého režimu. V současnosti se věnujete sociálně právní ochraně ohrožených dětí. Co to konkrétně obnáší? Do Čech jezdím třikrát, čtyřikrát do roka v souvislosti s mojí přednáškovou činností v rámci různých evropských programů. Povoláním jsem psycholožka, dvacet let jsem působila v Centru departementu Horní Vienna pro dětství a rodinu, ve městě Limoges, ve střední Francii. Pracovala jsem v několika zařízeních dotyčného centra, především s dětmi kojeneckého a batolecího věku a s jejich rodiči. To jste ovšem asi nebyla svědkem příliš veselých záležitostí. Asi tak jako všichni, kteří se zabývají touto oblastí. Ale můžu říci, že za posledních patnáct let se situace ohrožených dětí v České republice proměňuje hodně k lepšímu. Doufám, že jsem k tomu alespoň nějakým způsobem přispěla. Jezdím sem pracovně od roku 1998. Na svém pracovišti v Limoges jsem přijala desítky českých profesionálů, pomáhám organizovat studijní cesty francouzských studentů a pedagogů do Prahy, účastním se stáží, konferencí a vzdělávacích programů zaměřených na výměnu zkušeností mezi českými a francouzskými odborníky. Autorská čtení z Vaší právě vyšlé knihy Migrace 1982 jste během měsíce absolvovala v těch největších českých městech, v Praze, Brně i v Ostravě. Jaký z nich máte dojem? Mám dobrý pocit. Vždy jsem byla příjemně překvapena návštěvností. V Praze se mnou byli na čtení historikové Jaroslav Pažout a Petr Blažek, na kytaru zahrál Zbyněk Be-

nýšek. V Brně se mnou byl už jenom pan Blažek. A do Ostravy, do té se mnou nepřijel nikdo... Ostravský spisovatel Jan Balabán trefně k této situaci napsal, že do Ostravy jezdí jen ti, kteří musí. Já to takhle neberu. Naopak, jet do Ostravy bylo mým vlastním přáním, bylo to svobodné rozhodnutí. Jsem tady moc ráda. Již z prvního telefonického kontaktu s paní Annou Swiatkovou z kulturně-literárního centra Academia, které jsem telefonovala ještě z Francie, jsem pocítila velkou vstřícnost. A také zde mám kolegyně, se kterými téměř deset let spolupracuji, nejsem v Ostravě poprvé. V průběhu literárního večera, autorského čtení a diskuze jsem opravdu ocenila zájem, otevřenost a komunikativnost ostravského publika. Návštěvou Ostravy jsem nadšena. Ještě jednou bych ráda všem zúčastněným poděkovala za tak srdečné přijetí v moravskoslezské metropoli.

Ivanka Lefeuvre • rozená Šimková, narodila se v roce 1949 v Praze • působila jako psycholožka v České Lípě • před tím se tři roky živila tancem v kabaretech • podepsala Chartu 77 mezi prvními v roce 1976 • do emigrace odešla po nátlaku StB v roce 1982 • žije a pracuje ve Francii, zabývá se sociálně právní ochranou ohrožených dětí • jako psycholožka navštěvuje pracovně Ostravu 17

Volný čas

Ostrava, město mezi městy… a secese Třikrát navštívil císař František Josef I. na přelomu 19. a 20. století Ostravu. Nyní se díky těmto návštěvám vydal i o 360 kilometrů dál na východ, do slovenských Košic. Symbolicky samozřejmě. Ostravské muzeum uspořádalo ve Východoslovenském muzeu v Košicích výstavu nazvanou Ostrava, město mezi městy… a secese. Císař František je na ní jednou z hlavních postav. Vernisáž, za velkého zájmu Košičanů, se uskutečnila 6. května. Nohavica v reproduktorech Kdo se chce do Košic dostat rychle, měl by dle ředitelky Ostravského muzea Jiřiny Kábrtové zvolit vlak. „Autem jsme absolvovali cestu v poslední době několikrát, ale vždy jsme měli kvůli kolonám na cestě veliké zpoždění,“ říká ředitelka ve vlaku, který jede na Košice z Chebu a v Ostravě přibírá cestující už ve čtvrt na pět ráno. Během pěti a půl hodinové cesty lze spatřit celkem výstižný průřez dnešním Slovenskem: hory, řeky, moderní akvaparky pro vodomilné turisty, stejně jako chudinské osady místních Romů. Pak přicházejí Košice. Při procházce centrem není nesnadné pochopit, proč dostaly titul Evropské hlavní město kultury 2013. Evropa je ze zdejších kaváren přeplněných lidmi na prosluněných ulicích až bytostně znát. „Samozřejmě, měli jsme z té hodiny trochu obavy, ale vše dobře dopadlo,“ přiznává po vernisáži ředitel Východoslovenského muzea v Košicích Robert Pollák. Vernisáž je načasována už na jedenáct hodin dopoledne, na muzeum zcela nezvykle. Ve městě se totiž zrovna koná už 20. ročník Dne města Košic. V roce 1369, 7. května, dostaly Košice od krále Ludovíta Velikého erbo-

Expozice Ostravského muzea v Košicích

18

Ředitelka Ostravského muzea Jiřina Kábrtová zahajuje výstavu v Košicích

vou listinu. A slaví se pořádně. Vernisáže se v Košicích střídají jedna za druhou, ve městě koncertují hlavní slovenské hvězdy jako Peter Lipa nebo Jana Kirschner. Přesto je hlavní historická budova muzea 6. května před jedenáctou hodinou dopolední zaplněna lidmi. „K názvu výstavy nás inspirovala písnička vám všem jistě dobře známého Jaromíra Nohavici. Bohužel nebylo v našich silách ho angažovat na tuto vernisáž, ale my vám písničku pustíme. Jmenuje se Těšínská a hovoří právě o době před sto lety, o době, kdy se ještě konaly zázraky,“ říká ředitel Pollák a z reproduktorů se line Nohavicova píseň. „Mám všem Košičanům od Jarka vyřídit co nejupřímnější pozdravy,“ přidává se ředitelka Jiřina Kábrtová. „Dnes zpívá v Nymburce v severních Čechách, proto se

nemohl zúčastnit. Ale do Košic jezdí velmi rád a kdyby mohl, určitě by dnes přijel.“ Jiřina Kábrtová pak vykládá přítomným o svém vztahu ke Košicím. O tom, jak zde její otec, „hutník tělem i duší“, pomáhal stavět zdejší železárny, o tom, jak zde pět let prožil a studoval její manžel a také vzpomene na Dny Ostravy v Košicích, které se zde konaly před deseti lety a jejichž hlavním organizátorem bylo Ostravské muzeum. Setkávaly se zde informační centra, archivy knihovny, hrálo ostravské Divadlo loutek, Nohavica měl ve zdejší katedrále dva koncerty s Janáčkovou filharmonií. „Čekali jsme, že Košice udělají v Ostravě to samé, ale plány se nějak bohužel rozplynuly. Doufám však, že se ještě vše podaří,“ říká ředitelka. „Myslím si, že obě města i jejich obyvatelé k sobě mají velmi blízko. Upřímností, mentalitou i dravostí. Bylo by dobré, kdybychom se setkávali i nadále,“ otevírá výstavu ředitelka Kábrtová. František Josef i kopřivnická keramika Poprvé navštívil František Josef I. Ostravu 1. září 1880. Tehdy nechal zastavit svůj vlak na nádraží v Přívoze, aby promluvil k místním. V té době zasáhly Ostravsko katastrofální povodně. Císař slíbil, že se vrátí, a svůj slib 20. září téhož roku dodržel. V Ostravě se zdržel celé tři hodiny, během kterých toho stihl opravdu hodně. Navštívil kostel svatého Václava coby nejstarší budovu ve městě, místní školy, šachtu a přešel tehdejší Řetězový most v místech, kde dnes stojí most Miloše Sýkory. Všude prý tehdy ještě byly vidět následky povodní. Třetí a poslední návštěvu, uskutečnil císař až o dvacet šest let později. A přijel do úplně jiné Ostravy. Zatímco při prvních návštěvách jej zdravilo provinční pohraniční město s šesti tisíci obyvateli, 28. července

www.ostravainfo.cz

volný čas 1906 svého císaře vítala, a to velmi pečlivě, třicetitisícová průmyslová metropole. Podle dochovaných dokumentů vyjel František Josef I. vlakem v 6 hodin z Vídně, do Přívozu přijel přesně v 11.09 hodin. Odtud šel spolu s celým průvodem nadšených Ostravanů postavenými slavobránami až na dnešní Masarykovo náměstí, prohlédl si Novou střelnici v dnešních Komenského sadech a také Vítkovické železárny. Vše opět muselo probíhat velmi rychle. V 13.55 hodin usedl císař opět do vlaku a v 19.07 hodin již byl zpátky ve Vídni. Výstava však není jenom o císaři. „K císařově návštěvě se váže období secese a Ostravské muzeum má spoustu předmětů z té doby,“ vysvětluje Jiřina Kábrtová. Zvláštností jsou například výrobky kopřivnické keramiky. „Byl o ní velký zájem, byla hodně zvláštní, přesto po dvou generacích zanikla a dnes už vůbec lidé nevědí, že v Kopřivnici nějaká taková manufaktura existovala,“ uvádí Kábrtová. Na výstavě je také například nábytek a další předměty violisty Jiřího Herolda (1875–1934), který patřil k zakladatelům známého hudebního rodu Heroldů na Ostravsku. Z Ostravy do Košic vše vezla dvě velká auta. Mezi Košicemi a Ostravou pendlují auta s muzejními exponáty poměrně v častých frekvencích. Nedávno košické muzeum vystavovalo v Ostravě jednak svůj zlatý poklad, jednak grafiky středověkých umělců včetně Albrechta Dürera. Košice, Ostrava, Evropa Ostrava a Košice jsou dlouholetými partnerskými městy. „Hodně lidí sem přichá-


Co: Kdy: Kde: Vstupné:


zelo z Ostravy budovat Východoslovenské železárny, vztahy přetrvaly,“ myslí si náměstek košického primátora Ján Jakubov. S nostalgií vzpomíná, jak i on, coby vysokoškolský student v roce 1977, trávil čas na brigádě v Ostravě. Ján Jakubov se však vůbec nediví, že na výstavu i přes nezvyklý dopolední čas kráčí zástupy zájemců: „Lidé se naučili na kulturu chodit a my jsme tomu velmi rádi,“ říká. Vypráví s nadšením o loňském roce, kdy Košice měly titul Evropské hlavní město kultury 2013. „Dostali jsme kulturu do ulic, nebylo dne, aby se nekonala nějaká zajímavá kulturní událost. Od té doby lidé

v Košicích chodí na kulturu ve velkém,“ líčí Jakubov. Díky titulu se například zrekonstruovalo muzeum, bývalá kasárna se přeměnila na „kunst hale“ a podle náměstka Jakubova se proměnily na kulturní prostory i někdejší výměníkové stanice v panelových sídlištích. „Právě to, že se nám podařilo dostat kulturu i na sídliště, velmi kvitovali v Bruselu,“ uvádí náměstek. Mezi běžnými diváky výstavy byl i Milan Alexy. „Mezi Košicemi a Ostravou jsou velmi specifické, nadstandardní vztahy. Velmi se o tyto věci zajímám a fandím tomu,“ vysvětluje svoji účast na výstavě někdejší šéf technolog ve válcovnách VSŽ, který si dnes jako důchodce přivydělává coby průvodce turistů nejen v Košicích, ale také v Praze. „Ostrava a Košice, to byly pilíře československého hutnictví,“ vzpomíná s nostalgií. S ostravskou výstavou v Košicích je Milan Alexy nadmíru spokojen. „Jsou tady krásné věci. Určitě by spolupráce mezi městy měla pokračovat,“ myslí si. Čekejte bociany Už příští jaro má obě muzea opět spojit společný projekt a tentokrát je místo historie na programu příroda. Konkrétně čáp bílý, slovensky bocian biely. „Ekoprogramy zaměřené na tento druh ptáka máme v muzeu už dvanáct let. Někdy na začátku příštího roku bychom je chtěli ukázat v Ostravě,“ plánuje pracovnice košického muzea Eva Sitášová. Lidé v Ostravě se tak mají o životě bílých čápů dozvědět veškeré podrobnosti. „Materiálů zabývajících se čápy máme opravdu hodně,“ slibuje Eva Sitášová.

Ostrava, město mezi městy… a secese, výstava Ostravského muzea 6. května až 31. srpna, úterý–sobota 9.00–17.00 hodin, neděle 14.00–18.00 hodin Východoslovenské muzeum v Košicích, Košice, Slovenská republika 1 €

www.ostravainfo.cz

19

Hudba

Frank Viehweg

Tvorbu Jaromíra Nohavici výrazně ovlivňují města, ve kterých žije, máte nějaký svůj Těšín nebo Ostravu? To je otázka na domov a prostředí, které inspiruje a odráží se v umělecké tvorbě. Tím může být město nebo třeba krajina. A já musím říci, že takové místo asi nemám. Pocházím z Wolgastu, což je malé město u Baltského moře, a má matka je z pomořanského Štětína. Rodina z otcovy strany pochází zase ze severních Čech. A zajímavé je, že přímo můj otec se narodil na počátku 30. let provázených zmatky světové krize v moravském Lískovci, takže vlastně kousek od Ostravy. Pokud bych tedy měl něco označit za domov a inspiraci, byla by to němčina, se kterou pracuji ve svých písních.

Jak naučil Němce zpívat Nohavicu Německý textař, písničkář a spisovatel se narodil v roce 1960 ve Wolgastu na pobřeží Baltského moře. Celé mládí prožil v realitě NDR, kvůli své tvorbě byl vyloučen z tamní komunistické strany. Svoji první milostnou píseň napsal už ve 14 letech, následovaly další texty, povídky i pohádky. V roce 2000 si náhodou koupil CD Jaromíra Nohavici, od té doby přeložil do němčiny několik jeho písní, které úspěšně hraje na koncertech v Německu i Česku. Kromě toho překládá texty latinskoamerických nebo ruských písničkářů a samozřejmě také stále skládá vlastní písně. V Ostravě jsme Vás mohli vidět před několika lety na koncertu Jaromíra Nohavici v aule Vysoké školy báňské. Jak vzpomínáte na koncert před jeho asi nejvěrnějším a nejvděčnějším publikem? V listopadu 2009 jsem v Česku spolu s Jarkem a naším polským kolegou Tolkem Murackim odehrál tři koncerty, a to v Praze, Příbrami a v Ostravě. Na tyto koncerty mám samé dobré vzpomínky, obzvláště na ten v ostravské aule. Přirozeně to pro mě bylo něco mimořádného,

20

vystupovat s mými přebásněnými texty v tomto městě spolu s Jarkem. Byl jsem šťastný, že mě ostravské publikum tak vřele uvítalo a přijalo. Jak jste se vůbec dozvěděl o Jaromíru Nohavicovi, bylo to ještě před pádem Zdi nebo až po sjednocení Německa? Mé první setkání s Jarkem Nohavicou bylo v roce 2000. Tehdy jsem během cesty po jižních Čechách vídal na různých místech plakáty s reklamou na nové CD zpěváka, kterého jsem neznal. Poslední den mého pobytu v Českém Krumlově jsem se v obchodě s hudebninami ptal na jméno tohoto člověka z plakátu a dostal jsem se tak k CD „Moje smutné srdce“. Po několika letech mi při našem setkání Jarek vysvětlil, že toto CD je pro něj úplně atypické. Ale samozřejmě jsem se mezitím dostal i k jiným jeho CD. Jaká byla jeho první píseň, kterou jste přeložil do němčiny a zahrál? To už nemůžu s určitostí říci, ale určitě to byly písně z onoho alba z plakátu – například „Unaven“, „Nebe je tu“ nebo titulní skladba „Moje smutné srdce“. To byly první pokusy, první kroky k tvorbě Jaromíra Nohavici.

Jednou z nejznámějších písní Jaromíra Nohavici je „Když mě brali za vojáka“, kterou jste přebásnil do němčiny. Pro mnoho umělců, a nejen pro ně, byl nástup na vojnu noční můrou, jak jste to prožíval Vy? Z důvodů mé výchovy a mého tehdejšího přesvědčení jsem se zavázal k tříleté službě v NVA (Německá lidová armáda, pozn. red.). Byla to dvakrát tak delší doba, než bylo tenkrát povinné. Už v prvních dnech mi bylo jasné, že to bylo špatné rozhodnutí. Ještě jsem si tenkrát asi nebyl jistý, pro co jsem se narodil, ale v každém případě ne pro to, abych se stal vojákem. Napadlo Vás vůbec ve svých dvaceti letech, že se budete celý život živit hudbou? To už částečně vyplývá z předchozí otázky. Když jsem byl v mých dvaceti letech na vojně, nevěděl jsem, čím bych měl být nebo snad co se ze mě stane. Dnes si říkám, že jsem vlastně po celé ty roky dělal právě to, co mě nakonec dovedlo k mé práci. Na druhou stranu se v našich životech neustále objevují okolnosti a nechci tu použít slovo „osud“, které se nedají tak jednoduše ovlivnit.

Frank Viehweg • narozen v roce 1960 v NDR • dlouhodobě žije v Berlíně • píše hlavně milostné písně, ale i skladby reflektující politiku • textař, písničkář a spisovatel • vydal několik CD a knih • v Německu popularizuje písně J. Nohavici

www.ostravainfo.cz

hudba V osmdesátých letech Vás kvůli jedné písní vyloučili z SED (východoněmecký ekvivalent KSČ, pozn. red.), co to pro Vás v realitě Východního Německa znamenalo? Konkrétně to znamenalo ztrátu možnosti studovat. Přirozeně jsem se také potýkal s nedůvěrou ze strany některých funkcionářů, i když třeba v FDJ (východoněmecký ekvivalent SSM, pozn. red.) jsem na nic podobného nenarazil. A už dva roky po mém vyloučení jsem obdržel cenu Reinharda Weisbacha, kterou NDR udělovala mladým umělcům. Já sám jsem se nikdy necítil jako odpůrce režimu v NDR, snad jen jako kriticky uvažující občan. V NDR i v ČSSR byli ale samozřejmě lidé, kteří věděli, jaké je to být disidentem. Často se věnujete politickým tématům, z našeho pohledu je ale Německo velmi stabilní zemí s vysokou politickou kulturou. Čemu tedy dáváte průchod ve svých písních?

pro mě byla velmi důležitá a směrodatná. Byl to Bernd Rump z Drážďan. Samozřejmě jsem se potom stále setkával s autory, a především jejich díly, kteří ovlivňovali také moji vlastní tvorbu. Nicméně bych zde nemluvil o idolech a o vzorech v tom smyslu, že bych si řekl: chtěl bych dělat přesně to, co oni. Nepřekládáte a nezpíváte jen Nohavicovy písně, ale i skladby ruských nebo latinskoamerických autorů. Jak se Vám pracuje s texty ze zcela jiného kulturního prostředí a možná i mentality? V posledních třiceti letech jsem neustále narážel na písně z celého světa, o kterých jsem si říkal, že bych je býval rád sám složil. Často se stává, že lidé z druhého konce zeměkoule žijící ve zcela jiných podmínkách než já dokáží napsat písně, které mi jsou tak blízké, že je prostě musím přeložit do svého jazyka. A tak se nakonec tak trochu stávají mými.

Když jednou někdo potřeboval popsat mé písně, vymyslel dokonce pojem „politické milostné písně“. Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve skutečnosti nejsou důležité. Není to tak, že si řeknu: teď napíšu politickou, kritickou nebo milostnou píseň. Moje tvorba odrážela život v NDR, stejně jako odráží ten v současné společnosti. Ale určitě se z ní dají vybrat skladby, které lze označit jako politické nebo milostné. Když jednou někdo potřeboval popsat mé písně, vymyslel dokonce pojem „politické milostné písně“. Ztotožňuji se s tím, ale pojmy ve skutečnosti nejsou důležité. Písně je těžké popisovat, musí se jim naslouchat.

Nohavicovy písně se od těch Vašich trochu liší například melodikou, jak na ně reaguje Vaše německé publikum? To už je moje práce, abych je přiblížil německému posluchači. Přitom je jistě výhodou, že já sám cítím velkou blízkost ke slovanské harmonii. A na základě svých zkušeností mohu říct, že reakce německého publika na Jarkovy písně jsou veskrze pozitivní.

Jak moc jsou Nohavicova česká témata podle Vás přenositelná do německého prostředí? Jinými slovy – rozumí Němci Nohavicovi? Vycházím z toho, že existují písně, které lze přeložit do jiného jazyka a pak ty, u kterých to ať už z jazykových nebo poetických důvodů není možné. Při mém výběru se omezuji na písně, o kterých si myslím, že bych je mohl sám napsat, a tím je mohu potom jako „mé vlastní“ zpívat na pódiu. Takže nestačí, aby byla píseň dobrá nebo aby se mi líbila. Jarek má i takové písně, které jsou tak pevně zakořeněny v českém nebo v regionálním prostředí, že se nemohou stát mými písněmi. A pravděpodobně bych je jen stěží mohl svému publiku zprostředkovat. Čeští písničkáři si často stěžují na nezájem rádií o jejich tvorbu. Jak jsou na tom jejich němečtí kolegové? Tak na to bychom si také mohli stěžovat! Situace se navíc v posledních deseti až patnácti letech stále zhoršuje. Mnohé žánrové hudební pořady buď z éteru zmizely, a nebo byly přesunuty do nočních hodin. A samozřejmě bez podpory médií je těžké se dostat do povědomí veřejnosti. Jaká je Vaše nejoblíbenější Nohavicova písnička? To je velmi těžká otázka, když uvážím, že jsem od Jarka přeložil do němčiny již kolem padesáti písní. A je to navíc skutečně tak, že některé písně jsou člověku v určité době a situaci bližší než jiné. Pokud bych se ale měl rozhodnout, tak by to byla píseň „Mám jizvu na rtu“, jež se v mém podání jmenuje „Leicht verschrammt“. Hrajete ještě na heligonku? Ne. V dětství jsem se učil hrát na akordeon pouze dva roky a poté jsem se k tomu již nevrátil. Občas jsem toho litoval, ale už je podle mě pozdě s tím něco udělat.

Kromě politiky je pro písničkáře typický motiv lásky. Dočetl jsem se, že jste už ve čtrnácti letech napsal první milostnou povídku. Jakou roli ve Vaší tvorbě hraje Vaše žena a rodina? Při vzniku mých písní hráli lidé vždy důležitou roli. A byly to ve většině případů skutečně ženy. Při tom nebylo rozhodující, zda nakonec složím píseň politickou, milostnou nebo onu politicko-milostnou. Je to také vidět na tom, komu jsou mé jednotlivé skladby věnovány. Vím, že bez těchto lidí by žádné písně nikdy nevznikly. V podstatě jsou to jejich písně, já je jen napsal. Na počátku letošního roku zemřel významný písničkář Pete Seeger, který inspiroval celou řadu jeho následníků. Kdo byl nebo je Vaším největším idolem? Na začátku mé tvorby coby písničkáře a básníka byl skutečně člověk, jehož práce

www.ostravainfo.cz

Společný koncert s Jaromírem Nohavicou

21

rozhovor

David Kantor

stavili. Pořád se na něm pracuje. A měnit se bude i nadále. Mění se barvy podle ročních období, mění se motivy. S přibývajícím létem střídají tváře bělošek tváře černošek. Příští rok připravíme zase něco jiného. Možná přijde i vizuál muže. Dá se říci, kolik lidí na vizuálu ke Colours vlastně pracovalo? Z naší strany denně minimálně tři lidé. Ze strany Colours komunikují s dalšími třemi lidmi. Takže jen vizuál – vše samozřejmě spojeno s inzercí, billboardy a podobně – zaměstnával šest lidí. To je poměrně dost.

Colours of Ostrava není jedinou kulturní akcí, kterou v Ostravě pomáháte propagovat… V našem portfoliu je i festival Janáčkův máj. Pracujeme na něm druhým rokem. Tehdy za námi přijel Jaromír Javůrek, ředitel festivalu. Měl pocit, že festival po vizuální stránce potřebuje změnu. Pracovali jsme takto letos i pro Irský kulturní festival v Ostravě, naším klientem je rovněž Janáčkova konzervatoř. Pomáháme jim s vědomím, že jde přece jenom o školu, o příspěvkovou organizaci.

Obličeje a tečky přes celý Colours Potečkované obličeje byly nepřehlédnutelné v celé zemi. Je jedno, jestli jste procházeli ostravskými obchodními domy, čekali v Břeclavi na vlak nebo spěchali Prahou. Byly všude a zvaly na letošní Colours of Ostrava. Vznikly v Ostravě, ve společnosti Kantors Creative Club. Uměleckým ředitelem studia a jeho zakladatelem je David Kantor. Pane Kantore, zkuste si představit, jak popisujete Vaše potečkované obličeje lákající na návštěvu Colours of Ostrava někomu, kdo je ještě vůbec neviděl. Co byste mu řekl? Po dvanácti letech existence festivalu jsme mu chtěli, pokud jde o vizuální podobu, vetknout nějakou novou tvář. Tedy určitě nic konkrétního, spíše jsme hledali prostor, na kterém budeme moci ukázat multikulturnost, multinárodnost celého projektu. Po diskuzi se Zlatou Holušovou jsme se shodli, že nápad s tvářemi je na tyto účely zcela ideální. Zvolili jsme nekonkrétní tváře bez emocí. Emoce jsme na ně nanesli až grafikou. Multikulturnost symbolizují etno motivy. Celé jsme to spojili s vizuálním sty-

22

lem nového loga, které je rovněž tvořeno tečkami. Tečky nám umožňují vytvořit jakékoli motivy. Vše se nám propojuje – tečky, tváře i grafika udělaly kompletní vizuál, který jsme letos využívali. A nejen letos. Vizuál bychom chtěli používat tři roky. Nutno podotknout, že tváře, tečky i barvy se neustále mění. Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listopadu loňského roku, kdy jsme vizuál před-

Kultura Vás ovšem neživí… To určitě ne. Kantors Creative Club se zabývá obaly. Pracujeme na složitých a dlouhodobých projektech, které se táhnou i několik let. Vznikli jsme v roce 1997, děláme klasický grafický design. Našimi klienty jsou velké korporace. Kofola, Moser, Opavia… To je základ naší činnosti. Festivaly a kultura jsou v uvozovkách jen přidruženým produktem. Výroba obalů a kultura. Je v těchto oborech něco podobného? Tím, že máme bohaté zkušenosti v práci se spotřebiteli, dokážeme tak pracovat i s požadavky velkého množství fanoušků. Myslím si, že zkušenosti, které máme

www.ostravainfo.cz

Rozhovor

hlavně ze zahraničního trhu a práce pro nadnárodní koncerny, nás posouvají do trochu jiné roviny například vůči konkurenci v regionu. Zkušenosti nám otvírají dveře.

V republice z těch solidních spočítáme maximálně tři, čtyři. Jde o velmi složitou a těžkou disciplínu. Na druhou stranu není ani mnoho firem, které nás mohou živit. Potřebujeme velké korporace, ty jsou dvě, tři.

Ano, vše se neustále vyvíjí. A to už od listopadu loňského roku, kdy jsme vizuál představili. Pořád se na něm pracuje. A měnit se bude i nadále. Jak se relativně malá firma z Ostravy dokáže probít až daleko za hranice? Každodenní prací. Stále se účastníme nějakých tendrů, přesvědčujeme ostatní, že svoji práci děláme dobře. Jsou to dlouhodobé zkušenosti, určitě v tomto oboru není nic zadarmo. Kde všude jsou vaše obaly vidět? Prakticky v každém supermarketu. Uvidíte v něm šťávy Jupí, Zlaté oplatky, Bebe Dobré ráno nebo čokolády Milka. Spousty věcí včetně doplňků stravy. Řekl byste, že to je vlastně také umění, udělat dobrý obal po grafické stránce? To je podle mne jedna z nejnáročnějších disciplín v grafickém designu vůbec. Proto takových firem, jako je ta naše, moc není.

David Kantor • narozen v roce 1974 v Ostravě • zakladatel a umělecký ředitel Kantors Creative Club • náruživý hráč a fanoušek golfu • absolvent Vyšší odborné školy grafické a Střední průmyslové školy grafické v Praze • práce jeho společnosti je vidět téměř všude ve světě

www.ostravainfo.cz

Kam všude se tedy Vaše práce dostává? Naše obaly jsou v Americe, Izraeli, nedávno jsme dodělávali zakázku pro Dubaj. Jinak vlastně v celé Evropě. Nepřemýšleli jste nikdy o stěhování blíže ke zdrojům do hlavního města? Není pro Vás obtížné zůstávat v Ostravě? Zůstat obtížné není, obtížné je přesvědčit klienty, že jste profesionální společností, která není z Prahy. Dnes, v době internetu, je vše mnohem jednodušší. Ale ještě vlastně docela nedávno jste se museli se zákazníky setkávat výhradně „face to face“. Dělali jsme vše proto, abychom přesvědčili. Náš servis byl ještě nadsazenější než u konkurenčních společností z Prahy.

ky, například německou kancléřku Angelu Merkelovou. Došlo k tomu tak, že nás oslovil česko-francouzský fotograf František Zvardoň. Nafotil velmi zajímavé záběry starého Štrasburku z helikoptéry a pak hledal někoho, s kým by dal dohromady celou publikaci. Dostal na nás dobré reference, přijel do Ostravy a vznikla tak velmi hezká kniha. Když bylo ve Štrasburku zasedání členských zemí NATO, stala se kniha oficiálním darem města Štrasburk vrcholným politikům. To byl pro nás hodně ojedinělý projekt. Další už nepřišly? To se takto nedá říct. Jestli mám z něčeho čerstvou radost, tak z toho, že jsme v měsíci dubnu získali stříbrnou cenu na světové soutěži designu A´ Design Award and Competition. V srpnu si jí pojedeme přebrat do Milána. Cenu jsme dostali za design pro whisky Jack Daniel´s. Vytvořili jsme speciální box – prodejní krabici – pro limitovanou edici luxusních lahví. Jsme rádi, že cenu máme, soutěží se jinak prakticky nezúčastňujeme. Navíc bylo přihlášených zhruba osmnáct tisíc prací z celého světa. Láhev Jack Daniel’s? Tak to jste na té zakázce museli pracovat s láskou… To ano, ale nevypili jsme ani kapku. Láhev zůstala celá.

Hodláte tedy v Ostravě zůstat? Zkoušeli jsme už zakládat pobočky, ale je to problém. Design je velmi těžko přenositelný. Nejde o manažerský džob. Zkuste někomu říct, ať napíše článek jako Vy. To je velmi těžké. Tým, který máme v Ostravě, se dost dobře jinde vybudovat nedá. Pobočky se prostě s úspěchem nesetkaly a my v Ostravě zůstáváme. Kolik vlastně Váš tým obnáší členů? Jde o devět kreativců. Na Vašich webových stránkách se objevuje i jméno amerického prezidenta Baracka Obamy. Ano, vytvářeli jsme pro něj knihu. Tedy nejen pro něj, ale i pro další světové politi-

23

Hudba

Martin Kasík

O Dvořákově maratonu i neobyčejných klavírech v Japonsku Bydlí v Praze, pochází z Frenštátu pod Radhoštěm a hru na klavír studoval i v Ostravě. Hraje po celém světě a občas také v Ostravě. Například během Dvořákova písňového maratonu, který Národní divadlo moravskoslezské připravilo pro fanoušky klasické hudby 1. května. S Martinem Kasíkem jsme si povídali o kvalitě klavírů, kvalitě hudby i kvalitě skladatelů.

dany. Už jako čtyřletý kluk jsem se jich účastnil. Naučil jsem se kvůli tomu hrát na harmoniku a později jako samouk i na klavír. Odposlouchával jsem, co se dalo a snažil se to přehrávat tím nejjednodušším způsobem. Samozřejmě, že mi dost vyhovovalo, že mě ve společnosti „starejch chlapů“ jako čtyřletého kluka brali za rovnoprávného člena společnosti. Nemusel jsem chodit tak brzo spát a mohl jsem s nimi drandit do noci.

Pane Kasíku, tato otázka je něco jako povinná. Jak se z kluka ve Frenštátu pod Radhoštěm stane hudebník, na kterého chodí lidé na celém světě? To nevím. Já jsem měl hudbu rád už jako malé dítě. Chtěl jsem ji slyšet. Poslouchal jsem všechno, i Moravanku, kterou pouštěli rodiče. Otec měl doma taky populáry…

To zní jako docela nadějný začátek… No, rodiče později usoudili, že talent se má rozvíjet a přihlásili mě do hudební školy, kde se mne ujal pan učitel Vladimír Křenek. Byl to ohromný muzikant a krásný člověk, který své žáky vedl k improvizaci a přirozené muzikalitě. Nesešněrovával mě jenom notami. Hráli jsme si. Jenže přece jenom u mě zájem o hudbu postupně ochladl. Muziku jsem zpočátku bral jako hobby, ale jak vše začalo být systematizováno do pondělků a čtvrtků, ztrácelo to kouzlo. Cvičil jsem jenom těsně před hodinou, aby nebyl průšvih. Hudbou jsem se živit nechtěl.

Co to podle Vás je populár? Třeba Karel Gott? To zrovna neměl, ale třeba Beatles, Sinatru a všelijaké country. Doma jsme pořád zpívali, byli jsme hodně muzikální rodina. Hlavně můj děda a jeho dva bratři. U Frenštátu pod Radhoštěm si postavili tři chaty vedle sebe a dělali obrovské hudební mej-

24

Čím jste chtěl být? Řidičem kamionů, podobně jako většina kluků?

To ani ne. Hrával jsem šachy, zajímalo mě všechno, co souvisí s čísly, s matematikou a fyzikou. Ale nakonec mě okolí přemluvilo a já jsem šel do Ostravy studovat Janáčkovu konzervatoř. A tam jsem dostal jednu z nejlepších kantorek v republice. Profesorku Moniku Tugendliebovou. Tím pro mě nastal zásadní zlom. Z Frenštátu pod Radhoštěm do Ostravy? Byla to pro mladého jinocha velká změna? Už dřív jsem do Ostravy jezdil na konzultace, měl jsem tady babičku, takže jsem se vyznal. Pak už jsem v podstatě jenom pracoval. Od čtrnácti let, pokud to jenom trochu šlo, jsem seděl za klavírem. Cvičil jsem, přemýšlel o muzice, poslouchal nahrávky. Byla to tvrdá práce, paní profesorka mi nic neodpustila. Čím víc byl člověk talentovaný, tím víc po něm vyžadovala. Vést talentované lidi je zodpovědnost. Nejenom, že má člověk strach, aby něco nevhodným zásahem nezkazil, ale někteří žáci na mimořádný talent hřeší. Mají pocit, že to člověk vždycky nějak zachrání přirozenou muzikalitou a bude odehráno, tak se jim nesmí zase moc mazat med kolem huby... Zrovna já jsem ale takový nebyl. Byl jsem hodně ctižádostivý, chtěl jsem uspět.

www.ostravainfo.cz

hudba

• • •

•

Martin Kasík narozen 1976 ve Frenštátě pod Radhoštěm studoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě jako sólista vystupoval mj. S Chicago Symphony Orchestra, Minneapolis Symphony Orchestra, DSO Berlin, TonhalleOrchester Zürich, Stuttgarter Philharmoniker, Rotterdams Philharmonisch, Helsingin kaupunginorkesteri. více na stránkách www.martinkasik.com

Takže jste se rozhodl, že z Vás bude klavírní virtuos. Rozhodně jsem to chtěl zkusit a nasadil jsem na to všechny síly. Někdy kolem druhého ročníku jsem začal mít úspěchy na soutěžích. Hraní mě začalo hodně bavit, asi to bylo slyšet.

písňovém maratonu, kde řadu hodin zněla v Divadle Antonína Dvořáka právě Dvořákova hudba. Co myslíte, radoval by se z takového maratonu Antonín Dvořák? Těžko říct. Zvláštnost Dvořákova maratonu je v tom, že zazněla i díla, která se běžně neprovádějí. Nehrálo se jen „the best of“, ale komplet, chronologicky, tak, jak to Dvořák psal. A to posluchač může nahlédnout i do mistrovy skladatelské kuchyně. Jak Dvořák začínal, jak mu to vlastně ještě moc nešlo, až potom u vrcholných písní nachází hluboký obsah dokonale skloubený s formou a jde o nádhernou hudbu. Jestli by z takového odhalení měl radost, to nevím, ale určitě by byl šťastný, že se i dneska jeho hudba hraje. Posluchači, doufám, šťastní byli, na maraton byly pěkné ohlasy. Hrajete po celém světě. Jaké jsou vlastně zvyklosti při výběru repertoáru? Hrajete stále ono „the best of“, nebo přicházejí změny v tom, co posluchači chtějí? Jak kdy. Samozřejmě, že hraju zejména romantismus a klasicismus. Ale dvacáté i jedenadvacáté století hraju taky rád, i když

Slavického třeba jako přídavek, který si vybírám sám, tak bývají posluchači nadšeni. Můžete si program také sám volit, nebo je už vše pečlivě nalinkováno dopředu? Je to různé. U recitálů mám asi větší svobodu. Jako sólistu s orchestrem mě pozvou většinou už k provedení nějakého konkrétního díla. To pořadatelé tvoří dramaturgie jednotlivých koncertů i koncertních cyklů a všechno jim musí do sebe zapadat. Když se musím tu skladbu teprve naučit, potřebuji k přípravě delší dobu a pak se musím dívat do diáře, jestli mám na to dostatek času. Taky je náročné provádět množství různého repertoáru v malém časovém rozmezí. Ale to se mi bohužel často stává. Jak je to s oblibou skladatelů? Přicházejí různé módní vlny? Zejména jsou oblíbení skladatelé z období klasicismu a romantismu. Mluvíme o období mezi lety 1770 až 1900. Mezi ně rozhodně patří Beethoven, Mozart, Čajkovský, Dvořák, Brahms, Verdi, Wagner… Když dáte tahle jména na program, máte téměř jistotu, že lidé přijdou.

Objevoval jste na studiích v hudbě nové věci, nové skladatele? Určitě. Úplně nové světy. Paní profesorka mi věnovala spoustu času a já jsem byl tím společným objevováním nadšený. Jako správný klavírista jsem se nejdřív zamiloval do Fryderyka Chopina. Pro pianisty je to asi ten největší skladatel – básník klavíru. Vaše studia dále pokračovala už v Praze… Na Akademii múzických umění u profesora Ivana Klánského. Tam jsem si uvědomil, že je třeba vyhrát také nějakou velkou mezinárodní soutěž, jinak člověk neprorazí. Pokud by se mi to nepodařilo, měl jsem plán B. Totiž, že půjdu studovat něco úplně jiného. V našem oboru je velmi málo lidí, kteří se mohou věnovat klavíru pouze koncertně. V horším případě by mi zbývalo učit někde na hudebce, a to se mi nechtělo. Nestačilo mi to. Takže plán B byl matematika nebo jazyky. Prostě obory, kde počty lidí, kteří se mohou své práci věnovat na vysoké úrovni, jsou vyšší. Zdálo se mi to praktické. Naštěstí se mi podařilo během dvou let vyhrát soutěž Pražského jara a pak v roce 1999 velkou mezinárodní soutěž Young Concert Artists v New Yorku. Tím jsem získal angažmá v USA i Evropě a koncertní dráha se začala pěkně rozjíždět. Víc soutěží jsem už absolvovat nemusel, vše začalo fungovat. Koncerty, natáčení... Kolik je vlastně v Česku špičkových klavíristů? To asi dost, ale těch, kteří se živí výhradně koncertováním, možná čtyři, pět… V Ostravě jste 1. května vystoupil na trochu nezvyklé akci, Dvořákově

www.ostravainfo.cz

M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě

Později se už vše začíná jakoby komplikovat, dochází k rozchodu posluchače a skladatele. Skladatel totiž už prošel dějinami hudby a nemůže skládat jako Chopin. uplatnění není tak velké a je to větší dřina při čtení textu. Rád propaguji české autory, zvláště třeba Klementa Slavického, který žil v komunismu a nebyl poplatný režimu. Prosadit se tak prostě nemohl. Jeho hudba je výborná, velmi rád ji hraji, natočil jsem kompletní dílo a snažím se ho protlačovat do mých recitálových programů. Ne vždy se to daří, pořadatelé jsou opatrní, mají obavy, jak budou lidé na Slavického hudbu reagovat. Ale když hraji

Čím si vysvětlujete oblibu zrovna těchto lidí? Přemýšlel jste někdy o tom? Jde o velmi složité téma. Kdybychom se chtěli dostat do hloubky, museli bychom mluvit poměrně dlouho. Zjednodušeně se dá říci, že ty směry nevyžadují od posluchače nějakou zvláštní výbavu, mimořádně citlivé vnímání nebo vzdělání. Romantismus staví na citech, klasicismus na základní geometrii, obojí máme ve své výbavě všichni.

25

Hudba sice šlo, ale nebylo by poctivé dělat něco, co už dělal někdo jiný. Seriózní umělec jde dál a snaží se odrážet dobu, ve které žije. A ukazuje se, že na té cestě dál běžný posluchač už nestačí. Už je na rozpacích. Asi je to už daleko od hudebnosti, kterou posluchač po staletí vnímal jako přirozenou.

M. Kasík na Dvořákově maratonu v Ostravě

Romantismu hudba velmi vyhovuje, protože snadno emoci napodobí i v jejím časovém průběhu. Probíhá ve vlnách, v křivkách, návalech a náhlých zastaveních. Už jenom tím, jak je postavená hudební myšlenka, jak se zakulacuje, jak graduje, jak ustupuje… Tak to na člověka intenzivně a přímo působí. Připadá mi, že v klasicismu vrcholí racionalita a obecnost, v romantismu citovost a individualita. A ten největší skladatel, podle průzkumů veřejného mínění Beethoven, to nějak dokázal ve svém díle skloubit. Posluchači mají mnohem větší problém s hudbou, kde si nejsou jisti klíčem, podle kterého ji mají číst. Například se experi-

mentuje s vědomím posluchače nebo se užívají příliš složité racionální struktury. Taková hudba si žádá člověka, který je tímto směrem více orientován, více vzdělán. Řekl jsem, že emocionalita byla základem romantického cítění. A hudba, jakožto nejlepší prostředník k emocím, to byla ideální symbióza. Jde o hudbu, která je přístupná, protože není až tak strukturálně složitá. Melodicky i harmonicky využívá tradiční prostředky – zejména durové a mollové akordy. Později se už vše začíná jakoby komplikovat, dochází k rozchodu posluchače a skladatele. Skladatel totiž už prošel dějinami hudby a nemůže už skládat jako Chopin. Ono by to

Takže podle Vás všichni ti Chopinové už došli k zenitu a my jsme jednoduše za ním? Tak nějak. Budeme muset hledat jiný obzor. Hudební vědci hledali, co je pro všechnu hudbu na světě společné. Nebyl to kupodivu rytmus, protože u nás máme systém násobný, opakuje se perioda (např. třídobý valčík – m-ta-ta m-ta-ta), zatímco v Indii je to systém sčítací – např. třeba 2 doby + 3 doby + 1 doba. Pojítkem nebyla ani harmonie, ani jiné hudební složky. Jedinou věcí, která všechnu hudbu spojuje, je princip oktávy. Oktáva je interval, vzdálenost mezi tóny, která je určena stále vzrůstajícími násobky původní frekvence, což náš mozek přesně vnímá a signalizuje nám to tím, že se nám ty tóny zdají podobnější než jiné, jaksi příbuzné (když zpívá melodii písně zároveň dítě, matka a otec, bude to vypadat, že zpívají stejné tóny, přesto, že mají hlasy různé výšky – zpívají ve vzdálenosti oktávy). Oktáva se dál vnitřně člení a tady už se jednotlivé hudby liší. V evropské hudbě využíváme celých tónů a půltónů, což vytváří hudební prostor plný napětí (můžeme si to představit jako gravitační sílu – věci, které jsou sobě blíže – v našem případě půltóny, se přitahují větší silou než celé tóny). Kdybychom použí-

M. Kasík se svojí studentkou

26

www.ostravainfo.cz

hudba vali stupnici jenom z celých tónů, neměla by žádné napětí, protože všechny tóny by byly rovnocenné. V naší stupnici (ať už dur nebo moll) máme „energetická centra“, právě ta, která následují po půltónech. Navíc mají jednotlivé tóny svůj hierarchický význam podle alikvotní řady (násobková řada frekvencí odvozených od základního tónu) a vzdáleností, kterou mají jeden od druhého. Proto je tento prostor přirozený. Tu přirozenost, jak je dobrým zvykem Evropanů, jsme trochu upravili temperovaným laděním a to umožnilo hudbě velmi složité kombinace, snadné přechody mezi tóninami. Proto i evropská hudba jakoby zvítězila nad těmi ostatními – protože je spjatá se základní fyzikou, ale zároveň ji upravuje ke své potřebě. Ale je to prostě systém a každý jednou vyčerpá své možnosti. Věděli tyto věci podle Vás všichni ti velcí skladatelé, zabývali se teorií hudby až do takových detailů, nebo to všechno cítili spíše intuitivně? Hudbu sice studovali, ale myslím, že spoustu věcí vnímali spíše podvědomě. Ostatně i pro nás je zajímavé tyhle věci vědět, ale jak pro skladatele, tak pro interpreta a posluchače je důležitější cítit je.

bírá méně času než kdysi. Ale ve velkém záběru klidně hraju i osm hodin denně. V uvolněnějším období stačí dvě hodiny. Přes prázdniny se snažím dát si pauzu. To nehraji klidně i celý měsíc. Poslechnete si kromě vážné hudby i něco jiného? Po pravdě řečeno, moc už si nepouštím ani vážnou hudbu. Po celodenním cvičení a učení si potřebuji spíše oddechnout, mít klid a hudba mě nabuzuje. V autě častěji poslouchám mluvené slovo, třeba rozhovory Wericha s Horníčkem. Nebo alespoň tedy něco neklavírního, například symfonie. Ale když už proniknete do hudby, která je hodně složitá a kód, který musíte objevit, je někde hloub, vrstev je hodně a vás vzrušuje, kolik těch systémů najednou vnímáte, pak už jen těžko naleznete pochopení pro něco prvoplánového.

Geniální skladatelé jsou pořád. Jenomže, jak už jsem řekl, klasická hudba se tak trochu rozpojila s posluchačem. Abychom mohli pochopit genialitu Beethovena v 21. století, musíme projít celou hudební historií, pokud z ní ten skladatel čerpá, a dostat se až na dost slušnou posluchačskou úroveň. Ale možná je to také otázka toho, jak byl člověk veden jako dítě. Na mnoha případech vidíme, že když někdo už od malička poslouchá nějakou velmi složitou hudbu 21. století, pak se v ní za chvilku velmi dobře orientuje a začne ji vyhledávat. Její jazyk je mu blízký. Když k takové hudbě člověk přijde pozdě, musí jít cestou vzdělání. I u posluchače se projevuje druh talentu. Někdo hudbu výborně tvoří, jiný ji výborně vnímá. Člověk si při Vašem výkladu vzpomene na fyziky, kteří tvrdili, že po

Jsou nějaká místa na světě, která Vám ke koncertování obzvláště vyhovují? Nejlepší podmínky ke koncertování jsou určitě v Japonsku. Vážná hudba tam má prestiž. Nejlepší sály, nejlepší klavíry, nejlépe naladěné. Všechno funguje, organizace dokonale klape. Klavíry hrají téměř samy, myslím, že jde o mimořádnou údržbu nástroje. Klavíry nejvyšší kvality mají všude na světě. Jenom v Japonsku ale hrají naprosto perfektně. Asi se s nimi technici hodně mazlí. Jak se vlastně pozná, že klavír není úplně v té nejlepší formě? Když klavír nereaguje, jak bych potřeboval. Mám představu, jak by měla hudba v ideálním případě znít, jenže klavír mi to nechce umožnit. Mechanika je třeba těžká, nevyrovnaná, nebo nereaguje na drobné změny úhozu. Prostě klavír není takzvaně barevný, nedokáže udělat jemné zvukové odstíny. Anebo je „vybřinkaný“ či tupý, zvuk má ošklivou základní kvalitu. Pak s takovými nástroji musím bojovat, nebo spíše je jemně přesvědčovat, skamarádit se. Jak pravil Alexandr Dumas, od každého zámku a každé ženy (v našem případě klavíru) dostaneme to, co chceme, jdeme-li na ně zlehka. Jak dlouho míváte již svá vystoupení zamluvená dopředu? Většinou na rok. Ale už dneska například vím, že v lednu 2016 bych měl být někde v Belgii. Samozřejmě v průběhu roku se ještě leccos mění. Kolik času denně věnujete zkoušení? Je to různé. Když člověk zkouší nový repertoár, je to nejnáročnější. Samozřejmě, zkušenosti jsou teď větší, takže mi to za-

www.ostravainfo.cz

M. Kasík v Národním divadle moravskoslezském

Na začátku své dráhy jste obdivoval Frederika Chopina. Platí to pořád? To rozhodně. Nejenom podle mého názoru uměl Chopin skládat pro klavír ze všech nejlépe. Skládal téměř výhradně pro klavír, zasvětil mu celý život. Našel úžasné barvy, harmonie a zvukové kombinace, které tomu nástroji dávají vyniknout v tom nejlepším světle. A i po těch letech platí to stejné. Někdo jiný by třeba jmenoval Mozarta… Mozart je simplifikovaná kvalita, protože je dostupná. Jeho hudba je přehledná a často předvídatelná. Když uslyšíte její úryvek, váš mozek si dokáže představit, co bude dál. Jde o strukturu, která je dobře dokomponovatelná, logická. To dělá lidem dobře. A když se vám něco líbí a rozumíte tomu, tak to přijmete za své. Nemůžete přijmout za své něco, čemu nerozumíte. Přijdou podle Vás nějací noví Mozartové a Chopinové?

Isaacu Newtonovi už je dokonáno a nic nového v oboru už nenastane. Že je vlastně konec. Pak zjistili, že se mýlili. Hudba rozhodně není u konce. I když matematicky se počty kombinací v rámci jednoho systému vyčerpávají. Dejme tomu od 16. století zde stále zní produkce nějaké hudby a kombinací není neomezené množství. Pro nalezení nových kombinací by bylo potom nutné přejít na nový systém nebo začlenit nové prvky. Třeba nalézání nových zvuků, jak to dělá např. elektronická hudba. Takový John Cage dělal provokace typu Čtyři minuty a třicet tři sekund ticha. Což sice vypadá trochu absurdně, ale ona to není až tak úplně plochá myšlenka. Cage vybídl posluchače, aby si poslechli ticho. Protože ticho vlastně není. Zvláště, když je více lidí v sále. Každou chvíli někdo zakašle, jiný šoupe nohama… Čili poslechněte si to, co normálně neposloucháte. Ten šum, který nás stále provází.

27

volný čas

Jindřich Šimek O krásné Popelce, nedostatkových krasobruslařích a milované „Lenince“

Mrazík, Romeo a Julie, Popelka. Zatím tři největší muzikály na ledě producenta, scenáristy a režiséra Jindřicha Šimka navštívily statisíce diváků. Šimek byl sólista baletu, ale hrál taky v operetě i v činohře tehdy ještě Státního divadla Os28

trava, teprve před pár lety se odstěhoval do Prahy. V Ostravě jej lze přesto potkat velmi často, a to se ani nemusí zrovna v ČEZ Aréně hrát muzikál na ledě Popelka, který vítkovickou halu vždy spolehlivě zaplní.

Jindřichu, jak se má nyní Popelka? Naposledy jste muzikál hráli v Ostravě v dubnu, od té doby nevíme nic. Chystá se na cesty. Už od světové premiéry Popelky v roce 2011 se snažíme, abychom ji mohli představit také divákům v zahraničí. Protože je prostě jedinečná. Říkám to natvrdo, s veškerou znalostí konkurenčního prostředí. Popelka jako muzikál na ledě je v současné době jedním z nejlepších projektů svého druhu ve světě. Tato inscenační forma je můj nápad a pokud vím, tak ji zatím nikdo kromě nás ve světě ještě nedělá, protože samotná realizace muzikálu na ledě je totiž ve všech směrech nesmírně náročná. Naše snaha hrát Popelku v zahraničí už slavila první úspěch. Povedlo se nám v roce 2013 vycestovat na Ukrajinu a hrát Popelku v Kyjevě. Přestože to bylo v době, kdy v těchto částech Evropy začínaly nepokoje, byla představení vyprodána a lidé nám po každém představení dlouze tleskali ve stoje. Byla to fantastická atmosféra. Škoda, že díky těmto událostem se nám tehdy zkomplikovalo další připravované turné v Rusku. V současné době se už situace vrací do původních kolejí a jednání se opět oživují. Letošního Silvestra a Nový rok strávíme pravděpodobně opět v Kyjevě, jednání probíhají také s producentem z Tatarstánu a dalších destinací Ruska. Pochopitelně, že všude budeme hrát opět v ruštině. A protože se říká, že štěstí přeje připraveným, tak máme už verzi anglickou, německou, španělskou a momentálně připravujeme verzi čínskou. Takže Popelka pravděpodobně opustí Evropu… Pevně v to věřím. Projektovou manažerkou pro zahraniční obchod je totiž v naší společnosti má manželka Radka Kovaříková, která jako bývalá trojnásobná mistryně světa v krasobruslení má v těchto kruzích ještě pořád velký kredit a renomé. Takže je to právě ona, která vede veškerá jednání po celém světě. Pokud jde o Evropu, původně jsme si mysleli, že prorazíme nejprve na německý trh. Ovšem naše plány nám zhatila tamní konkurence, která již velmi dobře zná naši kvalitu. Podařilo se jim zablokovat stadiony tak, že se na ně v lukrativních termínech prostě nedostaneme. Jsou totiž na trhu v těchto zemích již spoustu let, a tak dokáží mnohé věci ovlivnit. Je to pro nás hořká, ale zároveň motivující zkušenost. Jsem si jist, že se dříve nebo později na německý trh dostaneme. Na základě naší dřívější úspěšné práce v Emirátech projevili zájem o Popelku promotéři z Dubaje a Abu Dhabi. Vedou se jednání, probíhá náročná výměna tech-

www.ostravainfo.cz

volný čas

J. Šimek a realizační tým

Jen pro představu, turné Popelky zahrnuje takřka stočlenný mezinárodní tým účinkujících, techniků a členů štábu. Sedm kamionů, tři autobusy a několik doprovodných vozidel. nických dat a tak dále. Jsem zvědav, jak to dopadne. Ta největší událost nás ale potkala v těchto dnech, kdy proběhla velká prezentace Popelky pro delegaci čínských promotérů a zástupců čínského ministerstva kultury, kteří přijeli do Prahy v rámci spolupráce s Česko-čínskou komorou. Jednalo se o největší kulturní delegaci zástupců Číny u nás a nám se dostalo s Radkou té cti, že jsme

jako jediní zástupci české kultury prezentovali svůj projekt, kouzelný muzikál na ledě Popelka, při slavnostní večeři v Obecním domě v Praze. Všichni byli z Popelky nadšení, takže uvidíme, co přinese budoucnost. Co to vlastně konkrétně obnáší, dvouhodinový muzikál na ledě Popelka? Především dobrý tvůrčí tým, kreativní a schopný realizační tým, profesionál-

ní produkci a v neposlední řadě spoustu tvrdé práce. Popelka je v mnoha směrech náročnější než mé předchozí muzikály na ledě. První byl pohádkový muzikál na ledě Mrazík, v realizaci možná trochu jednodušší, ale ve své době úžasný a nepřekonatelný. Pak přišel náročnější romantický muzikál na ledě Romeo a Julie, překrásné dílo, ale jak už to v životě bývá, díky chamtivosti některých mých kolegů záhy zanikl. Nemohl jsem tomu tenkrát zabránit. Škoda. Jsem přesvědčen, že se dodnes mohl úspěšně hrát. A tak poučen a znechucen celou situací přesunul jsem své umělecké aktivity do Prahy. Začal jsem pracovat na scénáři Popelky, oslovil Petra Maláska a Vaška Koptu, vznikl nový tvůrčí tým a za dva roky se zrodil kouzelný muzikál na ledě Popelka. Je překrásný a diváci si jej všude nesmírně zamilovali. Jen pro představu, turné Popelky zahrnuje takřka sto členný mezinárodní tým účinkujících, techniků a členů štábu. Sedm kamionů, tři autobusy a několik doprovodných vozidel. S tím jsou spojené velké náklady na pronájmy stadionů, letenky, dopravu, ubytování… Na dnešní dobu je to opravdu mega projekt. Přemýšlel jsi někdy o tom, že by se dalo prostě ubrat? Vytvořit „komornější“ podání? Dostal jsem už několik podobných nabídek. Ale já je všechny odmítl. Nehodlám z Popelky udělat umělecký paskvil jenom proto, aby představení bylo levnější a mohlo snáze vydělávat peníze. Toto jsou praktiky některých zahraničních či tuzemských produkcí. Nejprve přijdou s klamavou reklamou o kvalitě díla anebo hvězdném obsazení a pak obvykle následuje turné s velmi průměrnou až podprůměrnou show za nehorázné vstupné.

Muzikál Popelka

www.ostravainfo.cz

29

volný čas týmu a pak měsíce zkoušení. Udělat z výborných krasobruslařů – sportovců dobré herce je mnohdy nadlidský výkon, ale když se to povede, je to nádherná podívaná. Jenže s výbornými krasobruslaři je to dnes poměrně těžké. Získat kvalitní bruslaře do souboru třeba z domácí bruslařské líhně je čím dál těžší. A kvalitní sólisté do show jsou nedostatkové zboží už několik let. Samozřejmě až na těch pár výjimek, které už s námi spolupracují.

Muzikál Popelka

Je to běh na krátkou trať, ale jim je to jedno. Jedni mají za sebou bohaté partnery, kteří se chtějí hlavně zviditelnit, a těm druhým stačí, že si takto vydělají nějaké peníze. Projedou s turné naší republikou a zmizí. Ti drzejší to zkouší vícekrát, ale naštěstí náš divák je velmi vnímavý a umí dnes už rozeznat kvalitu od šuntu. Já si velmi vážím práce všech mých spolupracovníků, kteří se na Popelce podíleli či podílejí, a tak bych chtěl naši Popelku zachovat v celé její kráse, jako rodinný kouzelný muzikál na ledě. Nevěřím, že bys už neřešil období „postpopelkovské“. Vznikne i muzikál s pořadovým číslem čtyři? Z kraje letošního roku se mi dostalo nesmírné pocty. Dostal jsem od jedné renomované čínské společnosti nabídku, abych pro ně napsal a pak v Číně zrealizoval muzikál na ledě. Takže momentálně pracuji s Petrem Maláskem, Vaškem Koptou a dalšími kolegy na této zakázce. Je to úžasná příležitost, jak se prosadit v té nejlepší světové konkurenci na asijském trhu. Je to velká výzva a všichni se snažíme tuhle příležitost využít. Jestli vše dopadne dobře, tak strávím pracovně nejspíše podstatnou část roku 2015 v Číně. Jinak už rok píši své nové autorské dílo, tedy muzikál na ledě číslo čtyři. Pokud se nám podaří sehnat na projekt peníze, premiéra by mohla být do dvou let. Už teď se příběh jeví moc hezky, ale více o něm nemůžu a ani nechci hovořit. Protože závistivci jsou všude a domácí konkurence, která tady vzniká, je sice úsměvná, nicméně je tady. Jindřich Šimek scénář, Petr Malásek hudba, Václav Kopta texty. Jak vlastně tvoří taková autorská trojice? Chodíte často na pivo? Na pivo? Jasně, taky občas zajdeme. Ale co se týče naši společné tvorby, tak ta má své

30

počátky jinde. Scházíme se pokud možno pravidelně v jisté pražské vinárně, kde veškerá témata dostávají křídla (smích). Takže za všechno může dobré víno… Kdepak, je to samozřejmě především o tvrdé práci. Jenže všichni jsme pracovně velmi vytíženi, a tak o nějakých každodenních schůzkách z počátku nemůže být ani řeč. Ale máme své středy, které se snažíme dodržovat minimálně dvakrát měsíčně. Jde o setkání u dobrého vína. Tam vše probíráme, padají různé návrhy a nápady. A když nastane ten správný čas, začne náročná práce. Já se pustím do psaní scénáře, Vašek podle něj píše texty písní, Petr pak skládá hudbu. Potom přijde na řadu scéna, kostýmy, choreograf atd. Snažím se držet zásady, že pokud vše klape, lidsky si rozumíme, navzájem se respektujeme a jsou skvělé výsledky, tak není třeba měnit tvůrčí tým. Nám se to zatím daří a také proto pracujeme na dalších projektech ve stejné obsadě. A pak přijdou ti, kteří to celé odehrají… To je další náročná kapitola. Samozřejmě vždy se snažím obsadit do hereckých rolí ty nejlepší profesionály a musím říct, že zatím jsem měl velké štěstí. Výběr krasobruslařů nechávám na Radce. Ta vždy nabídne několik variant, z kterých pak společně vybíráme ty nejlepší. Krasobruslaři jsou pochopitelně velmi důležitou uměleckou složkou v mých projektech. Dodávají představení úplně jinou dimenzi – dynamiku, krásu pohybu a vynikající sportovní výkony. Muzikál na ledě je velmi náročné představení. Vyprávíme a hrajeme příběh na ploše cca 2000 metrů čtverečních a pokud mu má divák uvěřit, tak musí všichni účinkující podávat přesvědčivé herecké výkony. V praxi to znamená dokonalou režijní přípravu, perfektní součinnost celého

Nedostatek domácích krasobruslařů? Jaké jsou podle tebe příčiny? Vážně to chceš slyšet? No, některým lidem se to nebude líbit, ale budiž. Tak především nebudu tady analyzovat současný stav krasobruslení v České republice. Za prvé mi to nepřísluší a za druhé kdo sleduje naše krasobruslení, tak je v obraze. Já jen řeknu, co si myslím o současné situaci z mého pohledu producenta a režiséra, který pracuje s krasobruslaři již šestnáct let. Je to podobné jako u jiných sportů. Vše začíná už u dětí. Léta jezdíme po klubech, hledáme talenty, spolupracujeme s trenéry, děláme konkurzy, a tak vidíme, že na těchto úrovních je spousta lidí, kteří se opravdu snaží a mnohdy v neuvěřitelných podmínkách, ale to je dnes málo. Chybí výrazná spolupráce a podpora se shora. Chybí peníze na tento překrásný sport, které by měly najít své příjemce především u těch, co se starají o krasobruslařskou líheň. To se ale neděje. Pokud jsou nějaké peníze, jdou patrně jinam a tak celá tíha vychovat kvalitního sportovce leží mnohdy na jeho rodičích. Často se pak stává, že velmi talentované dítě skončí svou slibnou sportovní kariéru jen díky tomu, že to rodiče již finančně neutáhnou. Pro sport všeobecně je to velká škoda. I to je jeden z důvodů proč se v posledních letech při výběru krasobruslařů zaměřujeme čím dál více na zahraničí. V Popelce vystupují bruslaři ze sedmi zemí světa. Ansámbl je opravdu mezinárodní. Zajímaly by mne v souvislosti s veškerou vydanou energií a penězi ty okamžiky pochybností, které určitě musejí přicházet: prodáme vstupenky? Budeme mít diváky?

Jindřich Šimek • narozen v roce 1956 v Ostravě • dříve tanečník a herec Státního divadla v Ostravě • producent a režisér muzikálů na ledě Mrazík, Romeo a Julie, Popelka • v dětství si hrál v porubských ulicích na Vinnetoua • žije v Praze, často tvoří na své chalupě na Ostravici

www.ostravainfo.cz

volný čas Pokud jsi v roli producenta a celá tíha vzniku díla a následná realizace turné je na tobě, tak máš samozřejmě hodně těžkých dnů a bezesných nocí. Všechno to stojí spoustu peněz a když nemáš sponzory anebo vysněného mecenáše projektu, tak pak jsi opravdu rád za každého diváka, který si koupil lístek. Jenže pokud ti záleží na divácích a jménu tvé společnosti, musíš se chovat na domácím trhu jinak než zahraniční produkce. My nemáme vstupenky za tisíc a více korun. Snažíme se o nízké vstupné, aby naše představení mohlo vidět co nejvíce diváků. Dáváme úlevy pro dětského diváka, například děti do pěti let zdarma. V každém městě zveme zadarmo děti z ústavů pro mentálně postižené děti a dětských domovů, které by se jinak na takové představení nikdy nedostali. No a tato snaha je po zásluze odměněna tím, že jsi jako producent celé turné pod velkým tlakem, jak to vše dopadne. Být producentem muzikálů může být napínavé. Napínavé? Hezky řečeno. Dělám tuto práci od roku 1997 a musím říct, že je to tedy čím dál tím víc „napínavější“. Jestli chceš obstát ve světové konkurenci, musíš hodně cestovat, sledovat, co se děje, jakým směrem jde současný světový trend. Když budeš sedět doma, tak prostě mezi těmi nejlepšími neobstojíš. V tomhle je šoubyznys docela krutý. Peníze, peníze a peníze. Potřebuješ jich čím dál tím více, abys držel krok. Když vidíš, kolik peněz se vynaloží venku na některé projekty, tak můžeš jen závidět. O to více mě mrzí, že v naší republice je takřka nemožné sehnat sponzory na kulturní projekty. Přitom máme nádherný, jedinečný projekt, který provází velmi kvalitní a dlouhodobá mediální reklama. Popelka za dvě sezóny v rámci turné navštívila třicet měst a vyprodala téměř všechna představení. Všude se o ní mluvilo jen v superlativech. Podle mě je to skvělá pozice pro reklamního partnera. Co k tomu dodat? Téma odjezdů už tady padlo. Myslíš si, že kdybys zůstal, mohl bys dělat v Ostravě to, co děláš? Před léty jsem byl o tom přesvědčen. Byl jsem hrdý, že jsme jako jediní na světě dokázali zrealizovat tak nádherné velké projekty v našem kraji, tak daleko od kulturního centra. Vždyť oba muzikály na ledě Mrazík i Romeo a Julie jsme nazkoušeli ve Frýdku-Místku a světové premiéry se odehrály v Ostravě. Proslavili jsme toto město a s ním i celou republiku ve světě a přesto se nám za celou tu dobu nedostalo žádného uznání a podpory. Myslím, že Češi jsou tím specifičtí. Tady se úspěch neodpouští. Člověk něco dokázal a tím se stal úspěšným. Přichází tedy s jistou dávkou sebevědomí s dalším projektem. Jde na patřičná místa, představuje, vysvětluje, nabízí, klepe na různé dveře, slušně žádá, nechápe tu neochotu kolem sebe, pak se naštve, no

www.ostravainfo.cz

a nakonec prostě rezignuje. Zbývá mu tedy to poslední řešení, jít někam jinam. Je to smutné, ale je to tak. Tvoje slova znějí, řekněme, jako zdravá skepse? Nazvi to, jak chceš. Já už se tomu dnes jen usmívám. Ale na Ostravu jsem nezanevřel, to samotné město přece za to nemůže. Mám Ostravu moc rád, narodil jsem se tady a prožil v ní překrásná léta. V Ostravě jsi k vidění přesto velmi často… Mám tady rodinu, spoustu přátel a kamarádů, na Ostravici mám chatu. Trávím v Beskydech vždycky část léta a moc se na to těším. Prozradím ti, že pokaždé, když jsem v Ostravě, snažím se projít Porubou, kde jsem prožil dětství. Ta místa mají pro mě neuvěřitelné charisma, cítím se tam skvěle a vždy pak odjíždím pozitivně naladěn. Myslíš „Leninku“ a okolí? Zrovna nedávno jsem někde s rodilými

„Porubáky“ rozebíral téma, jak se nám všem zdají ty domy na „Lenince“ čím dál menší. Přijde ti to také tak? Myslím tím „Leninku“ a celý první obvod. Hlavně pak „Thälmannku“ kde jsem bydlel. Všechna ta místa, kde jsem jako náčelník Apačů Vinnetou střílel ze stříbrné pušky. A s tím zdáním máš pravdu. Kopec farské zahrady ve staré Porubě, kde jsme sáňkovali, má tak čtyřicet metrů. Tehdy nám to připadalo, že sjíždíme velehory. Všechno je dnes jaksi menší... Asi proto, že už jsme velcí kluci a vidíme to jinak. Vždy se budu rád vracet, i když jsem doma v Praze. Praha je skutečně nádherné a magické město a nám se tam s mojí novou rodinou moc líbí. Máme krásnou práci, která nás oba s Radkou naplňuje a naše čtyřletá Klárka nás nabíjí neskutečnou energií. Jsme tam prostě všichni šťastni a to je to nejdůležitější. Ale Ostrava a okolí, to je moje já. Tady mám své kořeny a vždy se k ní budu hrdě hlásit.

Radka Kovaříková v roli Julie. Foto: Radek Klimeš

31

literatura

Jaromír Konečný Pořád nejsem v tom správném bestselerovém formátu

Narodil se v Praze, dětství strávil v Brušperku, studoval a žil v Ostravě, kde se živil také jako čistič kanálů v Nové huti Klementa Gottwalda. V roce 1982 emigroval do Německa. Tam se z něj za poslední dvě desetiletí stal natolik známý spisovatel, že práva na knihu od něj koupil i Hollywood. V Česku však Konečnému zatím vyšly pouze dvě knihy a znají ho spíše jenom literární fajnšmekři. Začněme u Colours of Ostrava 2014. Trmácel ses až z „tvého“ Mnichova do Ostravy, abys na festivalu měl jen krátké vystoupení v sále, kam se pro velký zájem ani nevešli všichni diváci. Stálo ti to vůbec za to? Moc dlouho jsem se nerozhodoval. Vždycky jsem rád, když z Ostravy a okolí dostanu nějakou pozvánku. Pokud to jenom trochu jde, snažím se přijet. A rád... I když vystoupení nemám zaplaceno tak jako v Německu… V Ostravě vystupuješ i tak velmi zřídka…

32

Naposledy před Colours to bylo ve Fiducii na večeru undergroundu. Ale to už bude nejméně tři roky. Pravidelně vystupuji v Česku jenom v Ústí nad Labem. Tam mne zvou každý rok. Pravdou ale je, že mne zve Collegium Bohemicum, což je taková poloněmecká organizace. Jinak Češi na mě kašlou. Samozřejmě, jsem z toho trochu smutný, protože vše souvisí s vydáváním knížek a podobně. V Německu jsem dosti známý spisovatel přinejmenším pro mládež. Jsem známý i v okruhu poetry slamu, ale v Česku to nefunguje. Není tady zkrátka můj trh. Z Ostravy jsi emigroval do Německa v roce 1982, stačíš si během svých návštěv všímat, jak se město mění? Hodně si pamatuji na 90. rok, když jsem z Německa přijel poprvé po osmi letech. To byla obloha ještě fialovo červená a už deset kilometrů od Ostravy člověk cítil všechny ty plyny. Všechno tady bylo rozbité. To se úplně změnilo, stejně jako se změnila Praha. I když v Praze mnohé změny vidím negativně. Centrum, to je čistá komerce, skoro všechny dobré hospody jsou pryč a všude se

prodávají matrjošky. V Ostravě pocit té šílené komercializace nemám. A to se mi líbí. Stýkáš se ještě s lidmi, o kterých je tvůj román Moravská rapsodie? Máničkami, které sedávaly v 70. A 80. letech v ostravských lokálech, z toho nejčastěji Na společenstvu? Na začátku 90. let ještě ano, teď už jen minimálně. Už se stýkám s jinými lidmi.

Jaromír Konečný • narozen v roce 1956 v Praze • v Ostravě vystudoval chemickou průmyslovku, pracoval jako čistič kanálů v NHKG • v Německu přednášel na Technické univerzitě v Mnichově kvantovou chemii • cvičí kung-fu • má pověst nemravného a někde nechtěného autora

www.ostravainfo.cz

literatura Ta stará banda na „Spolku“, už neexistuje. Často bývám také s lidmi z Brušperku, kde jsem vyrůstal. Poměrně často tam jezdím. Zkus prosím pro neznalé vysvětlit tvoji pozici na literární mapě Německa. Vydal jsem v Německu 14 knížek, z toho polovinu pro mládež. Snažím se ale psát tak, aby knihy mohli číst i dospělí. Příjem z knih činí polovinu mých příjmů, dalším podstatným příjmem jsou příjmy z vystoupení. Tedy z jevištní literatury pro dospělé. Za rok mívám zhruba 120 vystoupení. To znamená v průměru co třetí den nějaké čtení, jestli dobře počítám… Jde o nárazovky. V březnu, dubnu, květnu, to čtu někdy i dvakrát denně. Přes léto pak skoro nic a pak je zase dobrý podzim, skoro až do prosince. V lednu a únoru nemívám zase nic. Ty frekvence ovšem znamenají, že v Německu musí být o takovou formu literatury značný zájem. Začátek 90. let, to byl přímo big bang jevištní literatury. A od té doby to jede. Poetry slamy bývají v každém větším městě, někde i několik. Ze čtení se stal mainstream, který se prosazuje i v televizi. Stále více mívám také vystoupení pro mládež ve školách. Ovšem s potížemi. Potíže vždycky každého zajímají… Asi před šesti lety mi vyšla kniha Doktorspiele, česky Hry na doktora. Byl jsem na školách zakazován, stal se z toho velký skandál. Skoro dva až tři roky jsem žádné vystoupení na škole neměl. Učitelé se báli mne pozvat. Tedy nálepka nemravného autora. To také každého zajímá. Ano. Problémy mám dodnes. Nedávno mi jeden učitel z menšího německého měs-

J. Konečný na Colours of Ostrava 2014

www.ostravainfo.cz

Tady nikoho nezajímám. Sám se někdy divím, že leckterý emigrant je v Česku stále vydáván a já nic. Na druhou stranu, oni se o to snaží, já se nesnažím. ta volal, že mne nepozvou, protože prostě mají strach. Moc se mi omlouval. Jde o různé školské rady, na kterých se dělají porady, jestli mě zvát, nebo ne. Někdy mi napíší, že mne pozvou, ale ať vynechám některé kapitoly… Někdy se prý během porad i pořádně pohádají. To si tě asi předem pořádně „vygůglují“, jak se teď v Česku říká. Možná ani nemusí. Když mi čtení zakázali, knížka Doktorspiele se začala skvěle prodávat. O zákazu psaly snad všechny noviny včetně Der Spiegel. Díky zákazu jsem se stal slavným. A prodala se i filmová práva ke knize, společnost 20th Century Fox uvedla v srpnu film Doktorspiele do německých kin. 20th Century Fox? To přece znamená Hollywood. Ano. Prý mají s tím filmem veliké plány. To ti zavolali producenti z Hollywoodu? Tak to úplně nebylo. Práva napřed koupila německá filmová společnost Lieblingsfilm z Mnichova. A pak tak dlouho hledali financování, až našli Fox. Jak film hodnotíš? Předpokládám, že jsi ho viděl... Doktorspiele se mi líbí moc, už jsem ho viděl asi pětkrát. Byl jsem také ve Frankfurtu na premiéře.

Má film v Německu diváky? Jak si stojíš jako filmový scénárista? Film přišel do kin 28. srpna a byl hned po prvním víkendu na druhém místě v žebříčku filmové návštěvnosti v Německu, hned po americkém superhrdinském akčním filmu Strážci Galaxie. Do poloviny října vidělo Doktorspiele asi 750 000 diváků. Nejsem scénáristou, jen jsem napsal knižní předlohu, román, podle kterého byl film natočen. Scénář napsali režisér Marco Petry a Jan Ehlert. Divím se, že film ještě není v českých kinech. Jestli to nebude tím, že jsem z Ostravy… (smích). Vím, že na peníze se nikdy neptá, ale já bych se zeptat chtěl. Klidně to řeknu. Za práva jsem dostal 30 tisíc euro. Ale já žiju už 30 let v Mnichově, kde se ženou platíme 1 700 euro měsíční nájemné a máme dvě děti. Takže jsem akorát poprvé v životě bez dluhů. Udělal jsem si výlet do Tunisu, koupil nový mobil a taky tablet. O čem vlastně je Doktorspiele? Hry na doktora? Všude je to stejné. Asi v šesti letech si vypravěč se svojí vzdálenou sestřenicí hrají na doktory, ukazují si různé části těla, jak vypadají u holek a u kluků. A ona se v jisté chvíli zeptá, jestli jsou všichni tak malí. Vypravěč je z té otázky traumatizován, deset let sestřenici nevidí. Až právě po deseti letech má sestřenice přijet na návštěvu a vypravěč má veliký strach. Protože se mu kdysi vlastně vysmála.

CD Manifest

33

literatura Přišlo jí to jako hodně povedený vtip? Jasně. Později za mnou poslala strejdu ze Slovenska. Říkala mu: „Jarda mi píše, že studuje. To on musí být určitě zavřený, jinak by nepsal takové věci.“ Tehdy jsem bydlel na studentské koleji, jejímž ředitelem byl slovenský farář Zloch. Měl skoro osmdesát let a vždycky v noci nás pomocí klíčové dírky kontroloval, jestli nemáme na pokoji nějaké ženské. Můj slovenský strýc přijel a se Zlochem, který žádného jiného Slováka minimálně pět let neviděl, se ožrali z flašky slivovice. Můj strýc mne pak vytáhl na chodbu a říká: „Jardo, vím, že nestuduješ, že jste jen na mě vymysleli se slovenským farářem komplot. Ale já stejně řeknu mámě, že studuješ…“

Ovšem on se do ní po jejím příjezdu strašlivě zamiluje a po způsobu profesionálních svůdců ji chce ve svých šestnácti letech svést… Tobě vyšly česky jen dvě knihy. Moravská rapsodie a Hip Hop a smuteční marš. Moravská rapsodie je o životě v Ostravě za normalizace, Hip hop a smuteční marš zase o životě teenagerů v Německu… Moravská rapsodie nyní vychází v Německu opět, ale pod jiným názvem. Měl jsem s knihou úspěch v německém undergroundu, ale z běžného publika ji nikdo nekupuje. Každý si totiž myslí, že jde o vzpomínky nějakého sudetského Němce. Tak v Německu titul Moravská rapsodie působí. Mně ovšem zpočátku přišel ten titul jako výborný, hlubokomyslný název. Jde přeci o excesivní vyprávění, rapsodii. Navíc jsem si říkal, když mají Češi svoji Bohemian Rhapsody, mohou ji mít Moravané také. V Německu nyní tedy kniha vychází pod názvem Ostbeat – tedy něco jako Beat z východu. Kniha má také nový, autentický obal. Ano je na ní snímek ze svatby známého hosta restaurace Na společenstvu. Nechystá se v Česku vydání další knihy, když se o Jaromíra Konečného zajímá už i Hollywood? Nechystá. Tady nikoho nezajímám. Sám se někdy divím, že leckterý emigrant je v Česku stále vydáván a já nic. Na druhou stranu, oni se o to asi snaží, já se nesnažím. V Německu také čekám, až za mnou někdo přijde. Jenže v Německu za mnou chodí, protože mne znají z mých vystoupení. Tady mě nezná nikdo, protože tady nevystupuji. Jaký je vlastně život v Mnichově? Lidé žijí mnohem zdravěji. Jedí více zeleniny, nechlastají tolik, vyhýbají se vepřovému, nekouří. To přinesl vysoce roz-

34

vinutý kapitalismus. Německo je na rozdíl od Česka mnohem více křesťanským státem. Kultura je odlišná, řekl bych, taková zabetonovaná. Je tam i méně humoru. Na druhé straně zase panuje větší politická korektnost. V Německu mají lidi v porovnání s Českem lepší sociální a zdravotní zabezpečení. I když peněz kvůli sjednocení už tam není tolik, co bývalo. Myslel jsem tou otázkou více tvůj život. Kromě práce s literaturou provozuji ještě na webu antikvariát. I když, v lednu jsem byl v Praze nakupovat knížky, které mi dodnes leží doma neuspořádané v bednách. Jak přišel film, přišla i naděje, že teď konečně to přijde, udělám díru do světa, nebudu muset mít dvě zaměstnání a pracovat osmnáct hodin denně. Možná už budu moci jenom psát knížky a občas vystoupit… Film přišel a nevím, co se stane. Pořád nejsem v Německu v tom správném bestselerovém formátu. Každý říká, že po filmu se to změní, ale nevím…

Uvěřila matka alespoň strýci? Když jsem přijel po revoluci, máma ještě žila. To už jsem měl za sebou doktorskou práci na téma vznik genetického kódu a mámě jsem chtěl ukázat svůj doktorský titul. Ona se ale vždycky jen smála a říkala: „Ty jsi falšoval razítka už ze syrových brambor.“ Nikdy mi neuvěřila. Tvůj univerzitní život bez ohledu na matku ale stejně skončil. Zabýval jsem se molekulární biologií. Ale pak v Česku začala revoluce, při sledování přenosů z Letné do mne vstoupila nostalgie a já začal zase psát. První povídku jsem totiž napsal už ve dvanácti letech. Byla to taková neslušná kriminálka pro mámu. Dostal jsem za ni dva týdny domácího vězení. Takže po listopadu 1989 jsem začal zase psát. Napřed česky, potom už vždy německy. Hned moji první povídku v němčině mi zveřejnili. Od té doby to jelo.

Asi málokdo ví, že jsi vyučoval v Mnichově na univerzitě a na wikipedii je u tvého jména kromě údaje spisovatel také údaj vědec. Všechno začalo tím, jak mne v Německu někdy v roce 1983 pustili z utečeneckého lágru. Dělal jsem pomocníka v kuchyni, čtrnáct hodin denně jsem drhnul hrnce. Šest dní v týdnu, den jsem měl volno. O půlnoci po práci člověk dostal jedno pivo a šel spát. Na jeden malý pokoj s dalšími osmi chlapy z kuchyně. Naštěstí jsem v Mnichově potkal jedny Čechy, kteří mi vysvětlili, kde udělat jazykový kurz, který byl zároveň kurzem pro přijetí na vysokou školu. O sedm let později jsem už v Mnichově, coby asistent profesora, přednášel na Technické univerzitě cvičení z kvantové chemie. Zní to trochu neuvěřitelně. Když jsem psal mámě domů do Brušperku, že studuji, tak řvala smíchy.

www.ostravainfo.cz

volný čas

Co vše se může také dít na věži. Camera obscura Desítky zvědavých návštěvníků přilákal ve středu 16. července na věž Nové radnice projekt slovenské výtvarnice Lucie Scerankové pojmenovaný jako Pohlednice. Sceránková, finalistka Ceny Jindřicha Chalupeckého a umělkyně žijící střídavě v Praze a Londýně, si na věž přivezla věci denní potřeby, udělala do nich malé dírky a půjčovala příchozím. Kdo chtěl něco vidět, musel se nejen podívat dovnitř, ale ještě si pořádně zakrýt hlavu připravenou černou látkou. Tak ve výši 73 metrů na vyhlídce věže začal fungovat princip camery obscury. Vše se dělo v rámci projektu 555, což je doprovodný program Ceny Jindřicha Chalupeckého. Lidé koukali do připravených předmětů a také všude okolo. V prosluněném dni mnozí z nich byli na věži úplně poprvé a viděli, jak může být Ostrava z výšky přinejmenším netradiční, ne-li přímo krásná. Hodně netradiční, ne-li přímo krásný byl i počin mladé umělkyně, která všechny okolo neúnavně obdarovávala svým úsměvem. Lucia Sceránková: Fotka není rám Proč jste si pro ukázky své verze camery obscury vybrala zrovna vyhlídku na věži Nové radnice? Do Ostravy jsem kvůli projektu přijela úplně poprvé, v pozici člověka, který v tomto městě nikdy nebyl. Chodila jsem Ostravou jako turistka a radniční věž mne velmi upoutala. Vždyť jde o nejvyšší radniční věž v České republice. Jako objekt se mi hned moc líbila. Původně jsem plánovala vytvořit průhled dovnitř věže, to však nešlo z bezpečnostních důvodů. Proto jsem v místě vyhlídky připravila alternativní plán: proměnit čtyři objekty běžného života na jednoduché optické aparáty. Lidé tady nahlíželi do speciálně upravené holínky, krabice, kyblíku a… A takové roury. Ano, takové roury… Připravila jsem za pomoci těchto předmětů instalaci, kdy lidé mohli vidět klasickou vyhlídku trochu jinak. Fascinuje mne myšlenka, že camera obscura se může vytvořit kdekoliv na světě. I s nějakými banálními objekty. Souvisí to s myšlenkou, že fotka není rám, nýbrž úkryt. Není důležitý rám okolo, ale samotný obraz.

www.ostravainfo.cz

ty, který letos v Londýně vystavoval. Už se těšil zpátky domů, tedy v jeho případě do Ostravy. Je prý v ní mnohem klidněji. To je pravda. I já mám v Praze mnohem větší klid. Jak jste vlastně s dnešní akcí na věži Nové radnice spokojena? Trošku to celé zkomplikoval vítr. Hodně fouká a camera obscura se kvůli tomu používá obtížněji. Ale jinak jsem velmi spokojená.

Pětice finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého včetně Vás tvořilo v pěti různých městech. Vy jste si zrovna Ostravu vylosovala? Ostravu jsem jednoduše dostala. Každý z finalistů dostal město, ve kterém měl vytvořit doprovodný program. Zadání znělo vytvořit program pro veřejnost v negalerijním objektu. Nic lepšího než radniční věž jste při procházkách Ostravou nenašla? Chodila jsem v Ostravě různými místy a byla jsem také nadšená z Dolní oblasti Vítkovic. Architektura, velkolepá atmosféra, to se mi moc líbilo. A hlavně také Gong. Je Vám známo, že mezi Ostravou a Vašimi rodnými Košicemi panují nadstandardní vztahy a že jde dlouhé desítky let o partnerská města? To tedy ne. To jsem opravdu nevěděla. Nyní žijete střídavě v Praze a v Londýně. Dokážete specifikovat největší rozdíl mezi těmito metropolemi? V Praze je mnohem pomalejší a příjemnější tempo. Praha je přátelská, vychází vstříc obyvatelům. V Londýně je vše mnohem náročnější, velký stres. To v podstatě říká i Jiří Surůvka, výtvarník a docent Ostravské univerzi-

O Projektu 555 „Naším cílem je v průběhu celého roku přinášet kvalitní současné umění k co nejširší veřejnosti. Cítíme, že prestižní umělecká cena s dlouhou a významnou historií, jako je právě Cena Jindřicha Chalupeckého, musí hrát roli propagátora, mluvčího a obhájce umění. Jedním z klíčových nástrojů je program 555, který přímo vybízí k interakci s veřejností. Lidé v Ostravě tak mohli potkat Lucii Scerankovou, seznámit se s jejím dílem, metodou tvorby i jejím významem.“ Ondřej Horák, Společnost Jindřicha Chalupeckého O Lucii Scerankové Lucia Sceranková vystudovala v ateliéru Vladimíra Skrepla na Akademii výtvarných umění v Praze. Její současná tvorba se koncentruje na práci s fotografií. Scerankovou zajímá vztah fotografického obrazu k realitě, schopnost naší vizuální reflexe skutečnosti a možnosti ovlivňování jednoho druhým. Fotografuje imaginární scenérie, inscenované nebo nalezené situace. Bez použití digitálních zásahů ručně přetváří realitu. Zajímá ji práce s iluzí a vliv jemných manipulací na další fungování obrazu a jeho asociační potenciál. zdroj: Společnost Jindřicha Chalupeckého

Camera obscura Camera obscura (z lat. temná komora) je v principu schránka (třeba i velikosti místnosti) s otvorem v jedné stěně. Světlo z vnější scény po průchodu otvorem dopadne na konkrétní místo na protější stěně. Optické zařízení bylo používané jako pomůcka malířů a předchůdce fotoaparátu.

35

literatura

Ota Filip Ostravy se člověk nezbaví

dy s rodiči naproti Nové radnice. A když si na ty naše fotbalové zápasy, nás fajnových kluků z levého břehu řeky Ostravice ze čtvrti kolem Nové radnice, proti „barabům“ z kolonie Na Kamenci vzpomenu, na rvačky po zápasech, které jsme my, „fajnoví“ povětšinou prohráli, tak mě zachvátí podivný smutek, že to všechno sebral čas, který už se nikdy nevrátí. Navštěvujete město ještě někdy? Po roce 1989 jsem byl v Ostravě několikrát, s manželkou Marií i dcerou Hanou, abychom nezapomněli, kde jsme v Ostravě bydleli a kde můj tatínek míval kavárnu. Bylo to na rohu Nové radnice, tam co je dnes vědecká knihovna. A naproti přes ulici, v tehdejší Johannyho ulici číslo 41, jsme před válkou v prvním poschodí bydleli. Bezručova ulice ve Slezské Ostravě, kde jsem se narodil, ta už je zbouraná, neexistuje. Moc mě to mrzí a snad ještě více, že ve Slezské Ostravě na Bezruče zapomněli. Petr Bezruč, ve světové literatuře vysoce ceněný básník, dnes na Slezské už ulici nemá. Váš otec ale míval dříve cukrárnu a malou kavárnu také ve Slezské Ostravě i v ulici Zámostní. Domy, co v ulici Zámostní stávaly, jsou už taky zbourané. Ostrava je pro mne, jak jsem už často napsal a publikoval, z velké části zbouranou vzpomínkou na mládí, ruinou.

Není v současné české literatuře autora, který by se v tolika knihách věnoval Ostravě jako pětaosmdesátiletý Ota Filip. Rodák ze Slezské Ostravy, který v roce 1974 odešel do německého exilu, popisuje ve svých dílech Ostravu předválečnou, ve svých pamětech vzpomíná i na své pronásledování v tomto městě, na rok 1968 i postupnou normalizaci. Náš rozhovor vznikal v útulném domě manželů Filipových v poklidném bavorském městečku Murnau am Staffellsee pod Alpami. Pane Filipe, vzpomenete si tady, ve stínu Alp, ještě vůbec někdy na rodnou Ostravu? Musím přiznat, že s Ostravou mám problém. Ne, že bych si na Ostravu nevzpomněl, ale musíte mne chápat, že po čtyřiceti letech v zahraničí, kde jsem se musel, abych přežil, „zabydlit „ v cizím jazyku, se mi Ostrava časem vzdalovala a možná i odcizovala. Ovšem Slezská, jak jsem ji poznal v mládí, mě teď fascinuje svou tehdejší, jak dnes říkáme, „multikulturou“, která ve mně zanechala české, polské, německé i židovské stopy. Právě se pokouším o těch stopách,

36

dnes už opravdu „zavátých“ neúprosným časem a jeho historickými bouřemi, napsat nový román, nejprve v němčině, jak žádá můj mnichovský nakladatel a potom česky. Dá-li Pán Bůh. Nový román? To mne zajímá. Může se už mluvit o podrobnostech? Zatím má román název, přeloženo do češtiny, Škaredé středy. Jde o příběhy z četných škaredých střed v Československé republice v třicátých letech, za protektorátu a potom do roku 1989, které mě a mou generaci krutě postihovaly dějinnými katastrofami, nacistickou okupací, druhou světovou válkou, rokem 1948 a tím, co po něm následovalo, srpnem 1968, jakož tragédiemi, které jsme si – já i mí hříšní vrstevníci po tak zvaném vítězném únoru 1948 a až do Husákovy normalizace – zavinili sami. Vyprávění románu, kdy na sebe škaredé středy tematicky navazují, začíná zase Ostravou. Ostravy se člověk nezbaví. Máte nějaké nejčastější vzpomínky spojené s Ostravou? Hodně často vzpomínám na to, jak jsme v bývalé dělnické kolonii na Kamenci hrávali jako kluci fotbal. Bydlel jsem teh-

Z čeho ten pocit pramení? Možná, že bych se neměl přiznávat k tomu, že bych byl moc rád, kdyby si město na mě po roce 1989, když padl komunistický systém, kdy už bolševici skončili na smetišti dějin, vzpomnělo. Jenomže si nevzpomněl nikdo. V Ostravě mi zůstali už jen dva kamarádi: spisovatel Miroslav Stoniš, což je jeden z mých nejlepších kamarádů, a doktor Lubomír Petr, bývalý redaktor nakladatelství Profil. Lubošovi vděčím za to, že měl v roce 1967 odvahu prosadit do programu Profilu můj první ostravský román Cesta ke hřbitovu, román, který prokurátor Voda, když mě v Ostravě v březnu 1970 soudili pro podvracení republiky, označil za buržoasně-dekadentní literaturu. V mládí jste byl fanouškem SK Slezská Ostrava, později jste svoji žurnalistickou dráhu začínal jako sportovní redaktor Mladé fronty. To byste mohl alespoň mít povědomí o tom, jak si dnes stojí ostravský Baník. Pro Baník, pro mne však vždy jen SK Slezská Ostrava, tluče mé fotbalové srdce. Můj otec Bohumil byl v druhé polovině 20. let funkcionářem SK Slezská Ostrava, podílel se na stavbě stadionu na Střelnici. Tam jsme s tatínkem nevynechali jediný zápas. Do tatínkovy cukrárny a malé kavárničky na Zámostní chodili po zápase na Střelnici všichni hráči, když vyhráli, tak na maminčiny pověstné kremrole a na Bzeneckou

www.ostravainfo.cz

literatura lipku, nevím, proč právě na Bzeneckou lipku, ale utkvěla mi v paměti, a na partii mariáše. Když prohráli, tak si na účet otce Bohumila, aniž by se ptali, dali dva nebo tři panáky kvitu a šli domů. Znal jste se s hráči SK Slezská dobře? Sahali si na mne před zápasem pro štěstí. Na zápas vycházeli fotbalisté na hřiště na Střelnici z dřevěných kabin, u kterých jsem stával. Sáhli mi na hlavu, prohrábli mi vlasy a řekli: „Pro štěstí, Otíku.“ Když SK Slezská pohrála, tak jsem radši hned po zápase utekl domů. Z toho je asi dostatečně zřejmé, proč má pro vás někdejší název SK Slezská Ostrava takový význam… Popravdě řečeno, trochu mne ten dnešní název Baník mrzí. Jakýpak Baník? Ten klub, to je, jak jsem už řekl, SK Slezská Ostrava. Baník je umělé jméno, vždyť žádná šachta už v Ostravě dávno už není a kdo z dnešních hráčů vůbec někdy byl v dole? Určitě ani jeden. Ale jak Baník Ostrava hrál nebo hraje, to na dálku pomocí počítače sleduji každou neděli večer. Když nedávno prohrál v Liberci 6:0, tak jsem si jen povzdechl: „Ježíšmaria!“ Ale zase předtím Baník vyhrál 0:1 na Spartě. To je přece hodně slavné vítězství, které by mohlo mnohé rány kompenzovat? Já vím, já vím, že to mnohé kompenzuje. Ale 6:0 v Liberci? To mne hrozně naštvalo. Jak může moje SK Slezská, prý Baník, prohrát 6:0? Ten klub, to je přece kus mého bývalého domova! Jenže teď je Vaším domovem bavorské Murnau. Zajedete si někdy alespoň do Mnichova podívat se na vlastní oči, jak hraje slavný Bayern? V Mnichově jsme s manželkou 25 let bydleli v blízkosti olympijského stadionu, kde FC Bayern hrával. Jednou jsem tam šel s manželkou a Bayern zrovna doma s RotWeiss Essen prohrál sedm nula! Tak jsem na milionáře z FC Bayern zanevřel. Na novém stadionu Bayernu, říkáme mu „bílá pneumatika“, jsem ještě nebyl. FC Bayern mě nezajímá, když, tak se na zápas podívám v televizi.

Byl jsem nemocný se srdcem, mám potíže s dechem. Dříve jsem tady prolezl a slezl všechny hory v okolí i četné vrcholky v Rakousku. Ve švýcarském Engadinu jsem třikrát běžel slavný Engadinský maratón, lyžoval jsem, jezdil hodně na kole. Pokud ale jde o mé povolání, tak to jsem v posledních čtyřech letech zanedbal. Nechtělo se mi psát, snad jen dvě nebo tři stránky, drobné věci, které jsem publikoval v jednom pražském časopise, protože v mém rodném velkoměstě, v Ostravě, která se ráda chlubí svou světovou kulturností, neexistuje dnes ani jedno opravdu literární nakladatelství a nevychází tam ani jeden poněkud významnější časopis zabývající se stavem kulturního života ve městě. A pokud jde o mne: až teď mne zase posedla chuť něco napsat, začal jsem, už jsem se k tomu přiznal, psát román o škaredých středách, které otrávily nejen můj, ale i život mé generace. Jsem na stránce 112. Ještě asi 300 stran mi zbývá. To máte počty stran při psaní spočítané už dopředu? Přibližně… Teď píšu dvě hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. A když nemám chuť, nedělám nic. To se snad dá pochopit, když je člověku jednou pětaosmdesát. To si pak místo psaní raději zajdu k „našemu“ Italovi v létě na zmrzlinu-spaghetti se šlehačkou, v zimě na capuccino s pořádným kusem tiramisu nebo tartuffa. Spokojený život německého penzisty… V Německu bývalo velkou výhodou sociální zabezpečení umělců. Když jsem do Německa v roce 1974 přišel, hlásil jsem se do

důchodové pokladny a do zdravotního pojištění pro umělce, kde jsem jako spisovatel měl velice výhodné finanční podmínky. Šetřili jsme, takže jsme si mohli dovolit koupit v Murnau, jižně od Mnichova v okrese Garmisch-Partenkirchen, řadový domek. Důchod nám stačí a já si občas napsáním knížky ještě něco přivydělám. Kdybychom měli za řadový domek s malou zahrádkou platit v naší krajině pod Alpami nájem, tak by nás dnes stál kolem 1 500 euro měsíčně. Murnau bychom si asi dovolit nemohli. Jak moc je nyní čten Ota Filip? V Japonsku vyjde můj román z prostředí první světové války v Alpách Děda a dělo. Japonce prý teď první světová válka v Evropě hodně zajímá a Děda a dělo jim, alespoň mi to psali z Japonska, dává odpovědi na mnohé otázky z nedávných dějin Evropy. Ještě před čtyřmi roky jsem rád jezdil na čtení v německých městech, kam mě především zvali knihkupci. Ale cesty už mě unavovaly, tak jsem „předčítací kariéru“ už ukončil. V roce 2010 jsem jako hostující docent na univerzitě v Drážďanech přednesl německy pět přednášek na téma „Verspätete Abrechnungen“ – „Opožděné účtování“. V přednáškách jsem se pokusil shrnout mé padesátileté zkušenosti spisovatele a tak trochu i novináře. „Opožděné účtování“ vyšlo v němčině knižně. Několik studentů germanistiky o mně napsalo a obhájilo své doktorské práce. Nejvíce si cením doktorské práce Afgánce dr. Hussuma, mám dojem z univerzity v Göttingenu, který rozebral můj román Děda a dělo, a knihy dr. Jana Kubici z univerzity v Olomouci „Spisovatel

Teď píšu dvě hodiny dopoledne a tři hodiny odpoledne. A když nemám chuť, nedělám nic. To se snad dá pochopit, když je člověku jednou pětaosmdesát.

Možná je to také tím, že jak člověk začne jednou fandit SK Slezská Ostrava, tak už pak k žádným jiným klubům nemůže navázat ten správný vztah. To máte pravdu. Vztah k SK Slezská ty další vztahy překrývá. Žádné jiné vztahy už později tak intenzivní nebyly. SK Slezská Ostrava je součástí mého mládí, to není a nikdy nebyl pomíjející nebo dočasný vztah, to je kus času z mého života. Když ne návštěvami fotbalu, čím si krátí čas spisovatel na penzi pod Alpami?

www.ostravainfo.cz

Městečko Murnau am Staffelsee

37

literatura mecké občanství, byl jsem akademií zvolen za řádného člena.

Autor a jeho dílo

Ota Filip“. Kniha, Kubicova doktorská práce obhájená na univerzitě v Olomouci, vyšla česky před dvěma roky v Brně v nakladatelství Větrné mlýny. Rád bych ji vydal v mém rodném městě, ale v Ostravě je, pokud jde o literární nakladatelství, pustina… Jako autor musíte být zájmem nejen Japonců potěšen. Pokud jde o náklady a vydávání mých knih, na čtenářský nezájem v Německu nebo v Evropě si nemohu naříkat. Státní stipendium jsem dostal v letech 1999 až 2000 na psaní Sedmého i Osmého životopisu. Mohl jsem psát v klidu ve vile Massimo v Římě. Vila patří od 19. století německému státu. Příslušné německé ministerstvo uděluje stipendia umělcům, posílá je do vily Massimo a umožňuje jim bez starostí, které přinášejí všední dny, pracovat. Od pobytu ve vile Massimo miluji Řím. Kdybyste se, pane Králi, dočetl, že jsem v loterii vyhrál, dejme tomu dva miliony eur, tak mi nepište do Murnau, protože bych se hned přestěhoval do Říma, konkrétně do čtvrti Trastevere na levém břehu řeky Tibery. Co vás na Římu tak přitahuje? Čtvrť Trastevere je pro mě ta pravá Itálie a Římem bez každodenních nájezdů hord moderních barbarů, kteří si říkají turisté. Atmosféra a způsob života mimo Itálii zaplavenou tak zvanými turisty, jsou pro mne jedinečné. Ten organizovaný zmatek života, který člověk pozná a zažije, když do Říma a do Itálie nevstoupí zatížen informacemi z turistických průvodců, je zážitek na celý život. V Římě vlastně nefunguje nic, ale v gruntu nějakým záhadným způsobem vlastně všechno. Stejně je to zvláštní. Žijete v jednom z nejspořádanějších míst už tak spořádaného Německa a sníte o rušném Římě.

38

Paradox to je, to je pravda. Ale těch míst, kdy bych chtěl žít, je víc. Patří k nim kouzelné městečko Sausalito na severním konci Golden Gate Bridge v San Franciscu, kde na univerzitě v Berkeley studovala a profesorovala v oboru sémantiky naše dcera Hana. A taky bych chtěl žít alespoň dva roky v New Yorku na 42. ulici, v tom obrovském zmatku, měl bych hned za rohem, na Broadwayi, nejzajímavější divadla na světě, kousek dále, na Páté Avenue, celosvětově proslulé galerie a několik málo stanic podzemní drahou dole na East-Side hospodu, kterou v druhé generaci vede madame Ester, původem ostravská židovka, jejíž rodina stačila město ještě před škaredou středou dne 15. března 1939 opustit. Od roku 1942 vyvařuje madame Ester v New Yorku české švestkové knedlíky a českou svíčkovou. A co Česká republika? Ta Vám vůbec nepřijde při těchto úvahách na mysl? Můj kamarád z brněnského magistrátu mi před třemi lety nasadil „brouka“ do hlavy, že bych se měl z Murnau přestěhovat do Brna. A že by mi při tom stěhování pomohl. To mne potěšilo, ale řekl jsem mu: „Milý Mojmíre, ta nabídka přišla o třicet let později. Teď, po čtyřiceti letech v cizině, by návrat do vlasti byl pro mne zase jen novým exilem. V Mnichově jste členem Bavorské akademie krásných umění. Co takové členství obnáší? Jde o čtyři stovky let starou, velice váženou akademii. Obsahuje čtyři sekce – literaturu, divadlo, výtvarné umění a film. Každá z těch sekcí má třicet členů. Do akademie se nelze přihlásit, musíte být zvolen. Noví členové se volí jenom poté, když někdo z původních zemře. Byl jsem členem – korespondentem od roku 1979. Tehdy jsem ještě nebyl německým státním občanem, ale „azylantem“. Až když jsem získal ně-

Předpokládám, že rodákem z Ostravy jste v akademii jediný. To ano. Jsem hrdý na to, že mne do akademie zvolili za řádného člena, navíc ještě po takovém člověku, jakým byl Peter de Mendelssohn. Tento vymikající literární historik prožil dvanáct let v americkém exilu s Thomasem Mannem a vydal v osmdesátých letech jeho deníky, které nositel Nobelovy ceny za literaturu ve své závěti dovolil publikovat až dvacet let po smrti. Se synem Thomase Manna, s historikem Golo Mannem, rovněž členem akademie, autorem vynikajícího životopisu frýdlanského vévody Valdštejna, jsem měl možnost dopodrobna diskutovat o mém románu Valdštejn a Lukrecie. V akademii se scházíme pravidelně každý druhý měsíc na přednášky, čteme z našich nových knih a diskutujeme o nich. V Mnichově nám „pokrokoví“ proletáři nadávají, že akademie je veliká snobárna a autoři, kteří píší a publikují v bavorském nářečí, nám zase trpce vyčítají, že ignorujeme bavorskou literární kulturu a že v Bavorské akademii krásných umění převažují přistěhovalci, což souhlasí… Je vůbec v Bavorské akademii krásných umění ještě někdo, kdo má cokoliv společného s Českou republikou? Na můj návrh přijali jako člena – korespondenta Milana Kunderu. Kundera by se ani nemohl stát řádným členem, což mne mrzí, protože není německý státní občan, je Francouz… Jako člena – korespondenta jsem prosadil slovenského básníka Ivana Kadlečíka, který bohužel v září 2014 zemřel a v osmdesátých letech byl jako člen – korespondent všemi hlasy přijat Václav Havel. Jaký je rozdíl mezi korespondentem a řádným členem? Korespondent nemá hlasovací právo. A počet členů – korespondentů, vesměs umělců z ciziny, není jako u řádných členů omezen. Dbáme však, aby jako korespondenti byli zvoleni opravdu významní umělci. Akademie zasedá v Mnichově, předpokládám… Bavorská akademie krásných umění zasedá v bývalé residenci bavorských králů. Stát přidělil akademii celé čtvrté poschodí paláce. Přednáškový sál byl kdysi reprezentační jídelnou, když měl král více hostů a v místnosti, kde zasedáme, stojí nádherně vyřezávaný, už více než sto roků nepoužívaný pracovní stůl z bývalé kanceláře bavorského krále Bedřicha II. Chtěl jsem si ten stůl kdysi koupit. Správa residence mi sdělila, že není na prodej a že i kdyby na prodej byl, tak nejméně za 50.000 eur, takže chuť na královský psací stůl mě ihned přešla… Dá se tedy nyní označit Murnau za Vaš nový domov s velkým D?

www.ostravainfo.cz

literatura

• •

• • • •

•

Ota Filip narozen v roce 1930 ve Slezské Ostravě Ostravu zmiňuje v knihách jako Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka ze Slezské Ostravy, Cesta ke hřbitovu, Sedmý životopis, Osmý čili nedokončený životopis. Nyní pracuje na románu Škaredé středy, rovněž spojeném s Ostravou. Za Cestu ke hřbitovu získal Ota Filip v roce 1967 Cenu města Ostravy. V Německu je Ota Filip nositelem četných literárních cen. V Ostravě působil jako redaktor zaniklého nakladatelství Profil. Po srpnu 1968 se živil jako pomocný dělník nebo řidič. V Ostravě byl v roce 1970 odsouzen podle § 198 tr. zák. odst. A za hanobení socialistického zřízení k 18 měsícům vězení. Napsal jedenáct románů, sedm z nich dvakrát – tedy česky a německy. Do němčiny překládal díla českých spisovatelů a básníků Jana Skácela, Oldřicha Mikuláška, Ludvíka Vaculíka, Lenky Procházkové, Ivy Kotrlé a dalších.

Nejen teď, ale už několik let. Máme v Murnau spoustu dobrých přátel. Němci nás přijali výborně, měl jsem také po příchodu do exilu štěstí, že jsem mohl psát a publikovat německy, češtinou bych se tady neuživil. Drsná pravda exilu je jednoduchá: když přijdete do exilu, nesmíte čekat s brekem, až se někdo nad vámi slituje, ale musíte ukázat, co ve vás je, co umíte a čím demokratickou společnost, váš nový domov, obohatíte. Mnozí nadaní se v západních demokraciích jako exulanti neprosadili. To je, bohužel, také osud exilu.

všechny jsou uchovány a k dispozici v Bavorské státní knihovně. My „doma“ jsme zase byli moc rádi, že Svobodnou Evropu můžeme slyšet… Ale pracoval jste ještě i pro běžná německá média, jako ctihodný Frankfurter Allgemeine Zeitung. Psal jsem pro Frankfurter Allgemeine Zeitung skoro celé čtvrt století komentáře o východoevropské politice, na straně třetí nahoře satirické poznámky a někdy i recenze a celostránkové reportáže. Ale ne vždy se mi všechno v německém tisku, v rozhlase i v televizi podařilo. Pokusím se vylíčit jeden příběh… Tak zkusme… Když zemřel 7. listopadu 1989 moravský básník Jan Skácel, volala mi moje německá nakladatelka Monika von Schoeller. Prý spolu pojedeme do Brna na pohřeb. Paní von Schoeller nedbala na mé námitky, že mne do ČSSR nepustí. Volala kvůli tomu německému ministrovi zahraničních věcí Hansi – Dietrichu Genscherovi. Ten na československém velvyslanectví v Bonnu zařídil, abych na hraničním přechodu u Znojma dostal na pohřeb do Brna vízum na 24 hodin. V té době už padla Berlínská zeď. Pohřeb se konal 15. listopadu. A toho dne občané takzvané NDR jezdili ve svých trabantech do Vídně na fotbalový zápas NDR versus Rakousko a prokazovali svou totožnost na hraničním přechodu u Znojma do Rakouska jen občanskými průkazy. Já jsem na udělení víza na 24 hodin do Brna musel na československé straně hranice čekat čtyři hodiny. Revoluce se tehdy asi zdála na tom hraničním přechodu v nedohlednu, něco z říše nevyplnitelných snů. No právě. Po pohřbu se šlo k Janovi Trefulkovi zapíjet mrtvého. Sešlo se tam skoro celé budoucí vedení Občanského fóra. Pili jsme

výbornou slivovici a já jsem se kolegů coby exulant zeptal: Co děláte pro revoluci? Vždyť už se to všude kromě Československa hroutí? Ujistili mne, že revoluce přijde v Praze nejdřív po Vánocích, teď se připravují na pečení vánočního cukroví a muži se starají už o vánoční stromky a kde sehnat dárky… S touto informací z těch nejpovolanějších kruhů mě paní von Schoeller ještě před půlnocí dovezla do Vídně. V hotelu jsem si jen zdřímnul a před snídaní napsal a odeslal hotelovým faxem do redakce Frankfurter Allgemeine Zeitung komentář, v něm jsem na sedmdesáti řádcích sdělil, že v Československu je všechno „na kočku“, je to tam umrtvené jako v Albánii. A že jestli v Československu vypukne cosi jako převrat či dokonce revoluce, tak až po Vánocích nebo po Novém roce, protože český lid se chystá na pečení vánoček, stará se o vánoční stromky a o dárky. Můj pesimistický komentář vyšel 17. listopadu 1989 a toho dne to v podvečerní Praze začalo… Ještě v poledne jsem byl komentář hrdý, ale večer jsem naříkal a utěšoval se: „Ježíšmarija, to je průšvih!“ Ale zaplať Pán Bůh, že to i v Praze konečně začalo. O 23 let později jste už z rukou prezidenta Václava Klause přijímal na pražském hradě u příležitosti 28. října Medaili za zásluhy o stát v oblasti umění. S panem Klausem jsem se osobně neznal. Poprvé mne i s rodinou pozval na Hrad u příležitosti 28. října v roce 2010. Dodnes pamatuji na vynikající moravské víno, které se podávalo. Potěšilo mne, že Václav Klaus četl moje články, které vycházely v německých novinách. O dva roky později přišel z Hradu dopis, že mi prezident Klaus uděluje vyznamenání. V souvislosti s vyznamenáním si říkám, že jsem v cizině v dobách Husákovy normalizace svou publikační činností snad něco ve prospěch vlasti ovlivnil a alespoň částečně tak pro postupně poztrácenou vlast něco učinil.

O exilu jistě musíte vědět mnoho jako dlouholetý spolupracovník Rádia Svobodná Evropa. Byli jsme za tu stanici financovanou v Mnichově americkou vládou Američanům vděčni. V mém případě jsem byl rád, že jako externí spolupracovník Radio Free Europe mohu v RFE v češtině odvysílat mé komentáře, úvahy, recenze, satirické poznámky. České texty, které jsem napsal a od roku 1974 do roku 1991 odvysílal na vlnách RFE, obsahují přes tisíc stránek,

www.ostravainfo.cz

39

výtvarné umění

Zářivé krystaly Bohumila Kubišty v Ostravě

„Byl intelektuálně zdatný a to mu komplikovalo život,“ říká o malíři Bohumilovi Kubištovi Karel Srp, kurátor, který na tři měsíce zaplnil ostravský Dům umění Kubištovým dílem i dílem jeho následovníků. „Je to fenomenální postava českého výtvarného umění,“ nešetří Srp chválou výtvarníka, který zemřel v pouhých čtyřiatřiceti letech na nemoc, která začátkem 20. století kosila Evropu – španělskou chřipku. Kubišta zemřel mladý, chudý a vlastně v posledních třech letech svého života ani nemaloval. Musel sloužit v armádě, aby měl z čeho žít. Kromě Jana Zrzavého neměl mezi českými výtvarníky mnoho přátel, jeho díla byla spíše vystavována v Německu než v rodných Čechách. Při přípravě ostravské Kubištovy výstavy se historici umění vrhli na archivy. Na otázku, že o tak známé osobnosti, které navíc nežila příliš dlouho, musí být známo snad vše, krčí Karel Srp rameny a odpovídá: „Dříve se moc nepátralo, jeho dílo nebylo dlouho zpracované, Kubišta byl až opomíjen.“ A jedním dechem dodává, že složitý až dramatický Kubištův život by byl zajisté vynikajícím námětem na filmový scénář. Kurátoři, průzkumníci Kubištova života, se tak museli vydat například až do Vídně, kde ve válečném archivu (Kriegsarchiv) pátrali po podrobnostech ojedinělého Kubišova činu. Jako dělostřelec rakousko-uherské armády se v roce 1914 podílel na potopení francouzské ponorky Curie v přístavu v Pule. „Kubišta za to dostal vysoký Leopoldův řád, kterého si cenil. Ovšem mylně se domníval, že i jeho kolegové z výtvarných kruhů v Pra-

40

ze budou nadšeni z toho, že se na potopení francouzské ponorky podílel. Naopak. Ti se snažili vymazat Kubištu z dějin českého výtvarného umění. Kubišta byl velice zdatný umělec a oni velice dobře věděli, že nemají na jeho výtvarné kvality. Díky akci s ponorkou se jim skutečně Kubištu podařilo ve 20. A 30. letech vysunout z výtvarného provozu. A nebýt Jana Zrzavého, tak by Kubištovo jméno zaniklo,“ míní Karel Srp. Nápad uspořádat Kubištovu výstavu se v Ostravě zrodil po výstavě Černá slunce, která představila před dvěma lety v Domě umění práce českých výtvarníků první poloviny 20. století. A podle Srpa to byl právě Kubišta, který české výtvarné umění 20. století formoval. „Kubišta byl zakladatelem českého moderního umění s velkým Z, to je z této výstavy jednoznačné. Jsou zde přítomny všechny jeho významné obrazy a v konfrontaci s pracemi jiných malířů, jako jsou práce Emila Fily nebo Vincence Beneše, si divák najednou uvědomí tu jedinečnou sílu Kubištových obrazů. Tu jedinečnost. Tu neopakovatelnost.“ Životopis Bohumila Kubišty 1884–1918 1884 (21. 8.) – narozen ve Vlčkovicích, nedaleko Hradce Králové. Matka Marie, otec neznámý. Později sám uváděl, že je jeho otcem německý šikovatel dělostřelectva, pocházející původně ze Sudet. 1896–1903 – studoval na reálce v Hradci Králové. Jeho o rok starším spolužákem byl budoucí malíř Vincenc Beneš (1883–1979), s nímž v té době sdílel společný podnájem. 1904–1905 – studoval na Akademii výtvarných umění v Praze u prof. Vlaha Bukovace. Z Akademie odešel, jelikož nepřijal

Bukovacův zastaralý, impresionisticky laděný způsob malby. Ve své další tvorbě se inspiroval dílem norského expresionisty Edvarda Muncha, jehož výstava se konala v roce 1905 v Praze. Docházel do soukromé školy malíře Karla Reisnera na Vinohradech. S grafickými technikami se poprvé seznámil díky rytecké škole Eduarda Karla. 1905 (říjen) – nastoupil jako jednoroční dobrovolník pevnostního dělostřelectva v istrijské Pule. Následně složil talentové zkoušky a začal studovat na Reale Instituto delle Belle Arti ve Florencii. Z výuky byl ale zklamán a školu předčasně opustil. 1907 (18. 4. – 18. 5.) – první výstava Osmy v Královodvorské ulici č. 16 nedaleko Prašné brány. Včetně Pittermana, který coby student Akademie prezentoval svá díla odděleně, zde vystavovalo osm umělců – Bohumil Kubišta, Emil Filla, Max Horb, Antonín Procházka, Otokar Kubín, Willi Nowak, Bedřich Feigl. 1907 (28. 9. – 12. 10.) – výstava Bohumila Kubišty společně s Václavem Špálou v Novém Bydžově. 1907 – měl společný ateliér s Vincencem Benešem v Nerudově ulici č. 36 na Vinohradech. V pozdější době docházelo k záměně autorství u některých jejich obrazů. Často navštěvoval přednášky z optiky prof. Čeňka Strouhala a scházel se s prof. fyziky V. Posejpalem, který pracoval na pokusech s barevnými spektry a rozkladem světla a barev, což Kubištu velice zajímalo. 1908 (22. 6. – konec července) – v Topičově salonu se uskutečnila druhá výstava Osmy – té se již zúčastnil i Vincenc Beneš a Linka Procházková. Zastoupili zesnulého Horba a Kubína, který byl v Itálii. (podzim) – Kubišta se účastnil výstavy v bytě manželů Procházkových ve Vlašské ulici na pražské Malé Straně. 1909 (od konce března do konce června) – pobýval v Paříži. Navázal kontakt s Henri Matissem, Pierre-Albert Marquetem, Pierre Bonnardem, Othon Frieszem, navštívil ateliér Antoine Bourdella a seznámil se s Augustem Rodinem. (červenec) – povolán na vojenské cvičení do Puly. (prosinec) – odjel opět do Paříže, aby se podílel na přípravě XXXI. výstavy Spolku výtvarného umění Mánes, která se následujícího roku uskutečnila v Praze pod názvem Les Indépendants (Nezávislí). Finančně jej podporoval F. X. Šalda a spisovatelka Žofie Pohorecká. 1910 (březen) – Kubišta byl přijat do Spolku výtvarných umělců Mánes. 1911 (leden – únor) – byl zastoupen na XXXV. výstavě Spolku výtvarných umělců Mánes. (17. 2.) – vyšel Kubištův článek „Boronali a Topič“, který reagoval na aféru s obrazem, namalovaném oslí oháňkou a následně přijatém na pařížském Saloně nezávislých.

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění Článkem se cítil být dotčen malíř Josef Ullmann, který 22. února 1911 inzultoval Kubištu v kavárně Union. Vše se řešilo soudní cestou, Kubišta spor vyhrál. (20. 2.) – roztržka ve Spolku výtvarných umělců Mánes mezi progresivním jádrem mladých a staršími členy. Mánes opustila většina mladých autorů, Kubišta byl mezi nimi. (květen) – výstava Kubišty v Kouřimi. Vstoupil zpět do Spolku výtvarných umělců Mánes. (červen) – výstava ve výkladu knihkupectví Josefa Pelcla v Ječné ulici v Praze. (3. 8.) – Kubištův pražský ateliér navštívil Ernst Ludwig Kirchner a Otto Mueller – Kubišta tak navázal přímé kontakty se skupinou Die Brücke a následně s představiteli berlínské Neue Secession. (říjen) – byl jmenován záložním poručíkem dělostřeleckého pluku. (podzim) – seznámil se s malířem Janem Zrzavým, dochovala se jejich bohatá korespondence z let 1912–1915. (18. 11. – 31. 1.) – Kubišta vystavoval v Berlíně na IV. výstavě Neue Secession jako spolupracovník skupiny Die Brücke. 1912 – vystavoval na V. výstavě Neue Secession a X. výstavě Sturmu v Berlíně. S obrazem Koupání mužů se zúčastnil výstavy v Kolíně nad Rýnem. Podle vzpomínek Willy Nowaka pobýval v roce 1912 delší čas v Německu. 1913 – vystavoval s Neue Secession v düsseldorfské galerii Leonarda Tietze a v budapešťském Nemzeti szalon. Tato výstava byla následně prezentována ve

Co: Kdy: Kde: Vstupné:

Karel Srp, kurátor výstavy

Lvově. Vystavoval na XLIII. členské výstavě Mánesa. (květen) – na vlastní žádost se nechal aktivovat do Puly. Téhož roku povýšil na důstojníka a byl převeden na pevnost Punta Christo. 1914 – zúčastnil se mezinárodní XLV. výstavy Spolku výtvarných umělců Mánes.

(duben) – na VI. výstavě Neue Secession v Berlíně byl zastoupen třemi obrazy. (20. 12.) – za Kubištova velení byla potopena nepřátelská ponorka Curie. Jejím úkolem bylo vniknout do hlavního přístavu rakousko-uherského válečného loďstva v Pule. Za daný hrdinský čin byl Kubišta vyznamenán. 1915 – Kubišta povýšil na dělostřeleckého nadporučíka a následně i na setníka. Kromě vykonávání vojenských povinností se věnoval i tvorbě. 1917 – závěr roku Kubišta trávil v Čechách, kde se seznámil se Zdenou Janderovou. Sílu lásky dával své vyvolené najevo formou bohaté korespondence. 1918 (28. 10.) – účastnil se demonstrací na Václavském a Staroměstském náměstí v Praze. Byl mezi prvními důstojníky, kteří přísahali věrnost nově vzniklé republice. Jako setník a velitel obrněného vlaku měl být poslán na Slovensko do boje proti Maďarům. Cestu však překazila Kubištova nečekaná nemoc. (27. 11.) – Bohumil Kubišta zemřel o třetí hodině odpolední ve vojenské nemocnici na Karlově náměstí v Praze. Jako oficiální příčina úmrtí byl stanoven zápal plic. Krátce po Kubištově smrti se v tisku objevily nekrology od Josefa a Karla Čapkových, Vlastislava Hofmana, Jana Konůpka, F. X. Šaldy a Jana Zrzavého.

Zářivý krystal / Bohumil Kubišta a české umění / 1905–2013 / Průniky / Střety / Přesahy 2. 10. 2014 – 4. 1. 2015, denně kromě pondělí 10.00–18.00 hodin Dům umění, Galerie výtvarného umění Ostrava, Moravská Ostrava plné 100 Kč, zlevněné 50 Kč, v neděli vstup volný

www.ostravainfo.cz

41

DIVADLO

Tereza Vilišová Vláčení zavazadel nejrůznějšími směry

Hned dvě prestižní ceny – Cenu Alfréda Radoka a Cenu Thálie získala letos herečka Tereza Vilišová. Letos se také tato ostravská rodačka rozhodla po devíti letech opustit angažmá v Divadle Petra Bezruče a odejít na volnou nohu. V roli Anny Kareniny je ji možno vidět v brněnské Redutě nebo v Praze Na zábradlí. A také u Bezručů, kde stále hraje dívku Amy v komedii Můj romantický příběh. Končící rok 2014 byl pro Vás evidentně výjimečným. Dvě prestižní ocenění za roli Amy u Bezručů a zároveň odchod z tohoto divadla po devíti letech. Děláte si už pro sebe nějaké hodnocení? Zatím nejsem ve stavu, kdy bych měla nějaký výsledek. Ten, myslím si, budu mít, až budu mrtvá... Ale pocit momentální spokojenosti mám. Třeba z toho, že jsem se na jaře odhodlala jít na volnou nohu. Co se ocenění týče, pak to byl hodně úspěšný rok. Nikdy jsem o ničem takovém nesnila, že by se urodilo tolik cen… Že by se vůbec nějaká urodila. Sama pro sebe jsem si toto období nazvala jako „Cesta k sobě“. Možná

42

to souvisí i s tím, že mám letos Kristovy roky. Řekla jsem si, že už jsem dost stará na to, abych začala dělat věci tak, jak je chci a jak je cítím. Jsem tedy momentálně spokojená z toho, že si své směřování vybírám sama. Uvidíme, jak to půjde. Změna teprve začíná. Účinkováním v Praze, Brně i Ostravě se dostáváte do jakéhosi trojúhelníku, ve kterém stále cestujete Českou republikou. Jak takové cestování zvládáte? No, někdy je toho hodně. Když mne ale práce baví, tak mi to nijak nevadí. Je to něco za něco. Kdybych se bála cestování, nikdy v Brně nenazkouším Annu Kareninu a v Praze Na Zábradlí Boarding Home – maximálně hořký. Bylo to náročné, ale stálo to za to. Dokud nemám děti, je cestování samozřejmě snadnější. Nevidím v tom problém. Anna Karenina mi přijde zvláštní tím, že se zároveň hraje v Brně i v Praze. Vše vzniklo kvůli tomu, že vedení brněnské Reduty přesídlilo do Prahy Na zábradlí. A vzalo si několik svých představení s sebou. Hrají se tak nyní ve dvou městech.

Pro vaše fanoušky v Ostravě se tak nabízí nebývalý luxus. Mohou si vybrat směr, kterým na Vaši Annu Kareninu vyjedou. Jestli na jih do Brna, nebo na západ do Prahy. V Ostravě ovšem asi Annu Kareninu neuvidíme… To nevím, kdyby někdo Annu Kareninu do Ostravy pozval, bylo by to milé. A pokud jde o ty fanoušky, už jsem několik přátelských „zájezdů“ zorganizovala. Naplníme auto a jedeme s přáteli do Brna společně. A zatímco se chystám na představení, oni například navštíví vilu Tugendhat, nebo prozkoumají brněnské kavárny, či atmosféru města. Pak jdou do divadla. A pak zase spolu cestujeme zpět. Je to velmi příjemné. Na Annu Kareninu láká vynikající plakát, jehož autorem je fotograf Vladimír Kiva Novotný (viz titulní strana). Na plakátu jste vyfotografována s cigaretou. Předpokládám, že ta cigareta je jen divadlo. To ano. Ale asi jako většina lidí jsem si pubertálním obdobím s cigaretami prošla. Je pravdou, že nekouřím. Ovšem podobné stylizace mi nevadí. Beru je jako práci.

www.ostravainfo.cz

DIVADLO Ten plakát je opravdu hodně dobrý. Považujete ho za Váš nejlepší v kariéře, nebo máte ještě i další favority? Moc se mi například líbily fotky k plakátům, které fotil fotograf Petr Hrubeš k představením Divoká kachna a Evžen Oněgin, ty se opravdu povedly moc. Myslím, že jsem měla u Bezručů štěstí právě na fotografa Petra Hrubeše, libí se mi jeho práce. Vlastně všechno, co nafotil. I když na těch fotkách nejsem... Fotku Anny Kareniny mám moc ráda. Myslím, že přesně vystihuje téma Anny Kareniny. Její skrytou vášeň, která se najednou probudí. Zavřené oči a zažehnutý oheň... Ale jestli je nejlepší? To nevím. Nyní tedy žijete v Praze? Žiju různě. Různě? Spíš jsem si to teď zvolila tak, že se soustředím na hledání práce, která mě zajímá. A ta se mi teď nabízí na různých místech. Proto žiju různě a mezi městy pendluji. Čas na hledání „hnízda“ teprve přijde. Vlastně se mne teď všichni pořád ptají, kde bydlím a já nevím, proč je to pro všechny tak důležité... Jde jen o to, jestli jste opustila Ostravu. Já to tak ale vůbec nevnímám. Jen jsem změnila styl fungování. Na jednom místě, v jednom angažmá jsem byla devět let a to je, myslím si, už dost dlouhá doba. Nechtěla jsem vyhořet. Nechtěla jsem se stát opakujícím se automatem. Beru to prostě tak, že jsem změnila styl života. Projevily se nějak na Vašem rozhodování Vaše divadelní ceny? Nebo pro Vás byly jen takovým nečekaným bonusem? To vůbec ne. Ani v nejmenším. To bych byla asi hodně naivní. Jakože jsem dostala ceny, tak teď začne nový život. To byl spíš takový hezký bonus, jak říkáte. Že se celé období u Bezručů tak neočekávaně završilo. Nyní natáčíte v ostravském studiu Českého rozhlasu spolu s Norbertem Lichým Adama a Evu Karla Šiktance. Je to pro vás jediná nová práce v Ostravě? Je to momentálně jediná nová práce v Ostravě – rozhlasová. Jinak ale pořád, už sedmým rokem, pracuji na severní Moravě jako zdravotní klaun pro o.p.s. Zdravotní Klaun. To je taková moje druhá milovaná profese. A pak samozřejmě ještě dohrávám u Bezručů. Sedm let zdravotním klaunem? Baví Vás to? Baví mne to pořád stejně vášnivě. A navíc si stále více uvědomuji, jaký má ta práce vývoj a smysl. Že to není nic, co bych vnitřně opakovala, co je jasné a dané. Mám pořád na čem pracovat, nejde o žádnou hotovou věc.

www.ostravainfo.cz

Výtvarné umění je pro mne dobrý relax a baví mě nejenom v galeriích. Právě jsem dočetla knihu o Medě Mládkové. Moc jsem se z ní poradovala. Jak se to pozná, že nejde o hotovou věc? Protože se pořád něčemu novému učíte. A musíte se učit dál. Protože se v nemocnicích setkáváte pořád s novými a novými lidmi v nejrůznějších situacích a na to nefunguje žádné rutinní opakování osvědčených dovedností... Nebo naopak potkáváte dlouhá léta stejné děti, které jsou pořád nemocné a jejich prognóza není moc optimistická. Tak pořád musíte vymýšlet, čím je překvapíte a potěšíte. Klaunování je založeno na improvizaci a maximální empatii a schopnosti rychlé kreativity v daný moment. A to chce nekončící a poctivý trénink. Zrovna teď jsem se vrátila ze třídenní dílny ve Vídni. Bylo to perfektní.

kou palbou potopil ponorku. Taková story by se určitě hodila i jako námět nějaké divadelní hry. To je pravda. Někdo by to mohl napsat a pak mne do toho obsadit. To bych brala.

Jak často se za klauna měníte? Někdy mám pocit, že denně. Když ráno vstanu a věci tak úplně nevycházejí. Něco rozbiju, do něčeho narazím… Ale za dětmi do nemocnic a za seniory do domovů se dostanu tak osmkrát až desetkrát měsíčně. Vždy jde o tři hodiny klaunování plus přípravu a pak také čas na zhodnocení jednotlivých klauniád. Když je více divadelní práce, stávám se klaunem méně. A naopak. Záleží na mně, jak si vše zkoordinuji.

Ale pojďme k Vašim začátkům. Navštěvovala jste v Ostravě Herecké Studio Mileny Asmanové. Jak takové studio fungovalo? Šlo o normální studium herectví určené lidem, kteří studovali střední nebo vysokou školu nebo už pracovali. Bylo to tedy odpolední a večerní studium. Do Studia byly přijímačky jako na konzervatoř. Po dobu mých gymnaziálních studií vše fungovalo tak, že jsem byla dopoledne na gymplu v Porubě a odpoledne jsem měla každý den v Hereckém Studiu výuku praktických předmětů jako na konzervatoři: zpěv, tanec, step, šerm, hereckou i hlasovou výuku. Bylo to naprosto vynikající. Ve Studiu jsme často trávili soboty i neděle. Naprosto famózní. A pro mě velice formativní roky.

• • • • •

Tereza Vilišová narodila se v Ostravě v roce 1981 vyrůstala v ostravském Zábřehu byla devět let herečkou Divadla Petra Bezruče získala Cenu Alfréda Radoka i Cenu Thálie nyní na volné noze

Ví se o Vás, že máte v oblibě výtvarné umění. Už jste si stihla prohlédnout výstavu Bohumila Kubišty v Domě umění? Ještě ne, ale už si to plánuji a těším se. Jsem ráda, že takové výstavy v Ostravě jsou. Výtvarné umění je pro mne dobrý relax a baví mě nejenom v galeriích. Právě jsem dočetla knihu o Medě Mládkové. Moc jsem se z ní poradovala. Kubištova výstava se Vám určitě bude líbit. A myslím, že i jeho příběh, který výstavu provází. Bohumil Kubišta je patrně jediným českým výtvarníkem, který kdy dělostřelec-

Určitě byste mohla dělat Kubištovi múzu. Anebo bych mohla hrát samotného Kubištu. Ivana Hloužková hrála také v představení Tichý Tarzan v divadle Na provázku roli fotografa Miroslava Tichého. Ale to by se opakovalo... Ano, byl by z vás dokonalý úspěšný střelec ponorek… Anebo ta potopená ponorka...

Kde studio sídlilo? Ve zkušebnách Národního divadla moravskoslezského. Takže jste ráno vyrazila ze Zábřehu, kde jste bydlela, do Poruby na gymnázium, odtud pak do centra do divadla a večer zpátky do Zábřehu? Nebyl to náhodou tak trochu nácvik na Vaše dnešní cestování? Vidíte to. Jo. To byl nácvik pozdější „migrace“. Je pravdou, že jsem si nedávno uvědomila, že celý život sebou vláčím nějaká zavadla. Teď už třeba řídím vozidlo, takže je mnohé jednodušší. Ale uvědomuji si, že zatímco některé kolegyně chodí do divadla jen s kabelkou, tak já většinou něco táhnu. Třeba tašky z nemocnice s klaunským kostýmem a rekvizitami. Pořád s sebou něco vláčím. A to nejrůznějšími směry. Ano.

43

Volný čas

Jakub Mazůch

Jak se tančí v Ostravě a jak v kolumbijské býčí aréně

Michaela Gatěková

Michaela Gatěková a Jakub Mazůch. Stále známější ostravské taneční duo uspořádalo v Ostravě historicky první taneční festival Ostrava – Dance for People. Lidé ve dvou červnových dnech tančili v multižánrovém centru Cooltour stejně jako v martinovském klubu Rock & Roll Garage. „Chtěli jsme roztančit kohokoliv,“ říká tanečník Mazůch. „Myslím, že se to povedlo.“ První ročník ostravského Dance for People, co to pro Vás znamená? Jde o jediný multižánrový taneční festival pro širokou veřejnost v Ostravě. Vznikl zejména díky projektu Ostrava Evropské město sportu 2014. Byla to velká výzva, ale díky dotaci města Ostrava jsme mohli uspořádat skutečně velkolepý festival na kvalitní úrovni. Nastal čas dělat v Ostravě velké taneční festivaly?

44

Jakub Mazůch

Určitě ano. Každého půl roku pořádáme v ostravském klubu Fabric akci nazvanou Největší taneční karibik párty v Ostravě. Je založena na stylu karibských a jiných latinsko-amerických tanců, které rozhýbou bez přehánění každého. Vše co s mou taneční partnerkou děláme, se snažíme organizovat na profesionální úrovni, proto také kolem nás přibývá spousta dalších schopných a akčních lidí (právě i z oblasti Karibiku) a zároveň chceme lidem ukázat tanec v tom nejlepším světle – jako umění a ne jen jako sport, ale také vhodné rekreační a relaxační vyžití či jen kvalitní pobavení. A je tedy podle Vás tanec skutečně umění? Mnozí tanec označují jako sport. To je nekonečná debata. Možná sportovní umění… Možná... Za sport je tanec označován, jelikož se v něm soutěží.

Pojďme na červnový Dance for People. Zkuste festival popsat někomu, kdo na něm vůbec nebyl. Lidé se zájmem o tanec mohli v rámci Dance for People absolvovat taneční lekce s profesionálními lektory z Kuby, Brazílie, Portugalska. Takzvané taneční workshopy vedl například také pan Jaroslav Kuneš, uznávaný český profesionální lektor, tanečník a choreograf společenských tanců a tance všeobecně. Kurzy se konaly v Tanečním klubu Akcent Ostrava v Hrabůvce. To je náš domovský klub se třemi krásnými sály a vynikajícím zázemím. Dance for People začal v pátek 6. června v multifunkčním centru Cooltour na Výstavišti – Černé louce. Večer byl stylizován do společenských tanců a tanga argentina, swingu, valčíku nebo polky. Během pestrého programu vystoupili tanečníci nejrůznějších stylů a pro hosty bylo připraveno nejedno překvapení. Dokonce se během jednoho vstupu nečekaně jeden muž vyznal své snoubence, když pro ni vy-

www.ostravainfo.cz

volný čas hrál v amatérské soutěži šperk od Swarovského. Moderovat večer přijela Mahulena Bočanová – společně s panem Kunešem večeru dodala neuvěřitelný šmrnc. Lidé byli skutečně nadšení. Završení bylo v sobotu 7. června v martinovském klubu Rock & Roll Garage a večer byl zaměřen na karibské tance. Hrála vynikající kubánská kapela, s lidmi tančili rodilí Kubánci, vystupovali špičkoví umělci, mistři ve svém oboru – například Patrik Ulman – vicemistr světa v electric booggie. Večerem opět provázel Jaroslav Kuneš. Vše jsme chtěli pojmout tak, aby se lidé cítili jako v Karibiku na pláži. Povedlo se? Povedlo. Lidé byli spokojení, zpěváci z Karibiku dělali show na pódiu, vystupoval jeden profesionál za druhým. Pointou bylo roztancovat a rozhýbat co nejvíce lidí. Karibská hudba je na to ideální – nenechá jediného návštěvníka chladným. Probíhá to spontánně – říká se tomu animace – tanečník tancuje jednoduchou a zábavnou choreografii a lidé se přidávají. Rytmus a atmosféra všechny strhne a už kroutí boky, mávají rukama… Tak to jde celý večer.

li na všelijakých místech a akcích, vždy minimálně se stovkou nových lidí. Uspořádali jsme například takzvané flashmob přímo v obchodním centru Forum Nová Karolina na schodech. Tančili jsme ve školní třídě, několik lidí tančilo dokonce na věži Nové radnice. Vše lze najít již na stránkách festivalu www.danceforpeople.cz. Na velkých akcích nás tančilo dvě stě i tři sta. Hýbat se může každý, stačí se nebát. My Evropané jsme pořád trochu uzavření. V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží sedět. To je právě myšlenka festivalu. Zpřístupnit tanec všem. Ukázat, že je to umění, krása pohledět a jednoduché začít. Ať lidé odcházejí obohacení o nádherný kulturní zážitek a nabití energií. Odnášejí si energii? Po festivalu nám přišly stovky vzkazů, že načerpaná energie stačila lidem na celý další měsíc. Co návštěvníkům dáváme, oni nám vrací úsměvy. Začali naši akci přezdívat Happy festival. Neviděl jsem během festivalu člověka, který by jen tak seděl a nebavil se. Všichni rozzáření, úsměvy od ucha k uchu.

Hýbat se může každý, stačí se nebát. My Evropané jsme pořád trochu uzavření. V Karibiku pustíte hudbu a lidé nevydrží sedět. To je právě myšlenka festivalu. Připravovali jste se na Dance for People nějak speciálně? Na festival jsme vymysleli speciální choreografii. Byla na písničku Pharrella Williamse s názvem Happy. Je to známá píseň a choreografie na ni byla úplně jednoduchá, aby ji zvládl opravdu každý. Během tří měsíců před festivalem jsme sestavu tanči-

Bude v roce 2015 ročník číslo dvě? Bylo by to super. Letošní festival se konal jen díky dotaci z projektu Ostrava Evropské město sportu 2014, proto jsme si také mohli dovolit nechat vstupné za symbolickou cenu 150 Kč. Náklady na festival jsou vysoké a bez dotace z města bychom jej organizovat nemohli. Druhý ročník by byl

fajn, musíme hledat možnosti. Jsme sice jen malé ryby, ale zato jsme velmi akční. Chtěli bychom využít také myšlenku festivalu pro charitativní účely. Michaela Gatěková a Jakub Mazůch, to jsou také pravidelné taneční kurzy. Kurzy vedeme v Ostravě již sedmým rokem. Za tu dobu jimi prošlo přes 1 000 tanečních nadšenců. Předpokládám, že Ostravanů. Nejenom. Jezdíme vyučovat i do dalších měst v okolí, nyní nově pořádáme kurzy také v Brně. Učíme vesměs dospělé, páry i jednotlivce. Vedeme také přípravku s dětmi ve věku od 5 do 11 let. Nabízíme výuku společenských tanců, takový plesový balíček. Jde o tance jako waltz, tango, cha cha, polka, k tomu ještě samostatně salsu a další karibské tance. Vedeme kurzy pro začátečníky i pro pokročilé. Jaké je věkové rozpětí účastníků? Dospělí k nám chodí od osmnácti let, už jsme měli i více než sedmdesátileté účastníce a účastníky. Vesměs to není omezeno, záleží na každém, jak se cítí. Za jak dlouho se stihne člověk něco naučit? Taneční kurz má osm lekcí, každá je dlouhá hodinu a čtvrt. Takže nějakých dvanáct hodin čistého času, jestli dobře počítám, stačí člověku k tomu, aby se uměl po parketě alespoň trochu pohybovat? Samozřejmě, je to individuální, ale ano. Víte, nevím, proč tomu tak je, ale často se nám stává, že v jedné skupince jsou buď všichni šikovnější, nebo jsou trochu pomalejší. To teď nemyslím ve zlém. Ale jsme schopni zvolit různou náplň. Nemáme totiž žádné předepsané osnovy, snažíme se k lidem přistupovat individuálně a jako lidi…

• • • • • • •

www.ostravainfo.cz

Michaela Gatěková a Jakub Mazůch organizátoři prvního tanečního festivalu Ostrava – Dance for People mistři Evropy v salse 2013 2. vicemistři Světa v salse pro rok 2013 stříbrní medailisté ze Světových her v Kolumbii 2013 zlatí medailisté ze Světových tanečních her na Taiwanu 2013 organizátoři tanečních kurzů nejenom v Ostravě více na www.mgdance.cz www.danceforpeople.cz 45

Volný čas Chodíme po kurzech společně na drink a pořádáme taneční víkendy a jiné zajímavé akce. Jaký je všeobecně zájem? Naštěstí jsme žádný z kurzů nikdy pro nezájem nemuseli rušit. Sály jsou naplněny, kurzy se staly naší hlavní prací. Zřejmě také značně dopomohly různé televizní show. Lze nějak měřit obliba jednotlivých tanců? Je to zatím stále sezónní záležitost. V zimě lidé více uvítají klasické tance, přes léto zase raději kubánskou salsu. Vy sám jste chtěl být tanečníkem odjakživa? To ne, můžou za to moji rodiče. Už v šesti letech mne jednoduše přihlásili do nejbližšího tanečního kroužku od našeho bytu. Tím bylo Studio-Line v DK Akord a lekce vedla paní Martina Pišťáčková. Dodnes jsem jí velmi vděčný, že mě naučila tak milovat tanec. Takže Vás prostě od šesti let začal bavit tanec… No, to zjistíte později. V šesti letech jsem chtěl být fotbalovým brankářem, taneční partnerky mě musely nahánět po fotbalovém hřišti. V roce 2001 jsem přestoupil do TK Akcent k panu Jaroslavu Kunešovi, hned prvním rokem jsme se s mou tehdejší partnerkou Sabinou Liberdovou stali vicemistry ČR v juniorské kategorii a v roce 2003 jsme už byli ve finále na mistrovství světa latinskoamerických tanců v Litvě.

M. Gatěková a J. Mazůch na stupních vítězů v Kolumbii

S tancem jste toho zřejmě projel hodně. S latinsko-americkými tanci prakticky celou Evropu. V roce 2008 jsme s mou nynější partnerkou Michaelou Gatěkovou přidali do našeho repertoáru i salsu. Ta se na mistrovstvích tančí zvlášť. Loni jsme se dostali nejdál, kam jen to vlastně vůbec šlo. Na 9. ročníku Světových her (olympiáda neolympij-ských sportů), pořádaných v Kolumbii ve městě Cali, jsme slavili obrovský úspěch. Přímo v centru kolumbi-

jské salsy jsme pro ČR vytančili stříbro. Kolumbijský pár zvítězil. Tančilo se v býčí aréně pod širým nebem, dokonce před finálovým kolem i pršelo, takže hrozilo odsunutí soutěže. Našeho úspěchu byly plné noviny. V býčí aréně nám ve stoje aplaudovalo osmnáct tisíc místních diváků – to je zážitek, na který se nezapomíná. Stejný pocit jsem měl letos po skončení našeho tanečního festivalu Dance for People. Brečel jsem třicet minut v kuse – štěstím.

V Trojhalí

46

www.ostravainfo.cz

o nás

Ostravou s průvodci Tematické prohlídky s průvodcem Ostravského informačního servisu si za několik let své existence získaly mezi Ostravany i přespolními zástup věrných účastníků. Také v roce 2014 jsme uspořádali mnoho zajímavých akcí, vycházek a cykloprohlídek, na které si našlo cestu několik stovek návštěvníků. Ti měli mimo jiné příležitost projít se po málo známých hornických koloniích v okolí Hranečníku, ostravských kostelech nebo se ocitnout na pódiu jedné z nejlepších scén v Česku – Arény – během prohlídky s názvem Ostravská divadla. Nejúspěšnější akcí ale byla záříjová procházka po nejvýznamnějších vilách Moravské Ostravy, kterou kromě průvodců provázelo také krásné letní počasí. Díky laskavosti a vstřícnosti majitelů slavné Špačkovy vily měli účastníci prohlídky jedinečnou možnost prozkoumat výjimečně zachovalý interiér této prvorepublikové stavby. Reakce návštěvníků jasně dokládaly, že to byl velký zážitek. A na další spoustu jedinečných akcí se můžete těšit také v roce 2015. Jako novinku jsme se rozhodli zavést pravidelné sobotní komentované prohlídky Moravskou Ostravou (bližší informace na www.ostravainfo.cz

nebo tel.: 599 443 096), jež budou určeny nejen pro turisty ale samozřejmě i pro místní, kteří se chtějí dozvědět více o historii svého města. Kromě toho ale budeme také pokračovat v pořádání tematických akcí. Velmi zajímavou novinkou bude procházka s názvem „Obchodní domy“. V centru Ostravy se totiž nachází celá řada ať už bývalých nebo stále fungujících obchodních domů, z nichž některé jsou skutečnými unikáty. Bude to skvělá příležitost zavzpomínat, jak se nakupovalo dávno před vznikem supermarketů. Další atraktivní akcí bude vycházka pořádaná ve spolupráci s Galerií výtvarného umění v Ostravě po nejzajímavějších sochách a jiných uměleckých objektech v centru města, jejíž součástí bude i hodinová prohlídka Domu umění. Neměli byste si ale nechat ujít ani další plánované prohlídky. Opět se uskuteční komentované procházky socrealistickou Porubou, malebnými Vítkovicemi nebo secesním Přívozem. Vrátí se také pikantní bod programu komentovaných prohlídek – oblíbená „Ostrava, město neřestí“. Seznam všech akcí OIS naleznete na zadní straně této ročenky nebo na www.ostravainfo.cz.

ANKETA 1. Váš největší (kulturní) zážitek? 2. Jmenujte významnou osobnost Ostravska. Lucie Schneidrová, živnostník 1. Film „Velká nádhera“ výborně popisující dekadenci současného Říma. 2. Ilonka Rozehnalová a její okrašlovací spolek. Jiří Burakowski, OSVČ 1. Mým největším zážitkem bylo Mistrovství světa v lat i n sko - a mer ic k ýc h tancích v ČEZ Aréně. Ostrava každý rok patří k nejlepším pořadatelům mezinárodních soutěží. Pověstná atmosféra publika je známa po celém světě. 2. Doc. Mgr. Marek Eliáš, Ph.D. – světově uznávaný vědec v oblasti molekulární biologie, patriot ostravského regionu. Působí na Ostravské univerzitě, kde vede výzkumný tým zahraničních vědců. Veronika Ježová, úřednice 1. Návštěva Landek Parku, i když jsem z Ostravska, tak teprve po ní jsem si uvědomila, jak musí být profese horníka náročná. 2. Ivan Lendl – skvělý tenista a velký milovník umění.

Z prohlídky Ostravské kostely

Z prohlídky Vily Moravské Ostravy

www.ostravainfo.cz

Tomáš Černý, IT specialista 1. Frankofonní noc v Minikinokavárně, která do Ostravy přinesla zajímavé francouzské filmy. 2. Uvedu celou skupinu osobností – havířovské muzikanty z Apatheii. Mgr. Aneta Kožušková, učitelka 1. Letošním největším zážitkem byl jednoznačně festival Colours of Ostrava a z komornější scény úžasný jazzový koncert kapely Ostrich Quartet v Parníku. 2. Naskakují mi jména jako Marie Rottrová, Jarek Nohavica, Hana Zagorová...

47

Vyhlídková věž připravuje... 8. března

Vítkovice

22. března

Jarní výstup na haldu Emu

5. dubna

Ostrava – město neřestí

6. dubna

Velikonoce na věži

18. dubna

Po schodech na věž

26. dubna

Přívoz

24. května

Po městských hradbách

30. května

Den dětí s ostravskými pověstmi

7. června

Cykloprohlídka – Starý Zábřeh

21. června

Obchodní domy

27. června

Ostrava v barvách noci

25. července


29. srpna


12. září

Po schodech na věž

27. září

Za dobrým skutkem na ostravské hrady

10. října

Tajemství ostravských soch

25. října

Poruba

29. a 30. října Podzimní prázdniny na věži 17. listopadu

Radnice v proměnách času

4. prosince

Mikuláš na věži

24. prosince

Vánoční tradice na věži

1. ledna 2016

Nový rok na věži

ISBN 978-80-905662-3-1 ISSN 2336-2065

www.ostravainfo.cz

Ostravská NEJ Tereza Vilišová

Recommend Documents