Soutěž o NEJ vánoční kapitolu

Soutěž o NEJ vánoční kapitolu.

Deset finalistů: 1. ROMY – Dárek (3. místo) 2. JACOMO - Vánoční punč 3. PERDIDO - Hostinec u Chřtánu 4. TOFIAM A VERONIKA - Kouzlo vánoční noci 5. LOON - Štědrý den 6. ALEX – Přítěž (2. místo) 7. JAMES - Voldemortova vánoční nadílka 8. STŘELENKA - Hagridovy Vánoce (4. místo) 9. LARDAWAN - Vánoce 2017 10. ANNIE - Poslední Vánoce (1. místo)

2 6 10 17 27 31 35 38 42 53

Povídky jsou uvedeny v pořadí, v jakém byly uveřejňovány na stránkách www.potterharry.net

ROMY – Dárek (3.místo) „Mohl bys mi laskavě sdělit to sladké tajemství, proč se hrabeme Evansové ve věcech?“ naléhal na Jamese Sirius. „Hledáme stopy, kamaráde,“ vysvětlil Dvanácterák a nadzvedl další hromádku šatů. „A jaký?“ nechápal Tichošlápek a s pobaveným hvízdnutím nadzvedl dívčí podprsenku, aby si ji mohl lépe prohlédnout. „Teda… Čí myslíš, že je?“ „Hele, mohl bys přestat blbnout a pomohl mi? Hledáme něco, co mi napoví, jaký dárek mám Lily koupit.“ „Co takhle nějaký hezký spodní prádlo?“ navrhl Sirius a zkoumavě se prohlížel v zrcadle s podprsenkou přitisknutou k hrudi. „Já myslel něco, co jí udělá radost,“ vysvětloval James trpělivě a vrátil pár knih zpět do police. „Divil by ses, ale prádýlko dělá zázraky,“ přesvědčoval ho Tichošlápek. „Podívej,“ vzdychl si James, „na tvoje zvrhlý kecy nemám náladu ani čas. Už týden si nad tím dárkem lámu hlavu, tak mi sakra pomoz!“ „Proč se jí prostě nezeptáš?“ pokrčil Tichošlápek rameny. „Má to být překvapení, chápeš?“ „Hele, já se taky vždycky holky zeptám, jestli to chce v přístěnku nebo na zách…“ „Tak dost!“ přerušil ho James. „Lily není bůhví jaká holka, jasný? Ona je úžasná! A zaslouží si úžasný dárek.“ „Pořád nechápu, že jsi ještě za ty dva měsíce, co jste spolu, nezjistil, co má ráda.“ „Ale samozřejmě že vím, co má ráda!“ „Třeba?“ „Třeba… třeba knížky.“ „No vidíš,“ zajásal Sirius. „Kup jí nějakou, kterou nečetla.“ „No právě,“ vzdychl si James. „Jak mám vědět, kterou ještě nepřečetla, když je takový knihomol?“ 2

„Zkus Kamasutru, ta vždycky zabere…“ „Siriusi!“ „Dobře, mlčím,“ zvedl ruce na znamení rezignace. „Na něco přijdem, uvidíš.“ „Fakt?“ vydral ze sebe James přiškrceným hlasem, „zajímalo by mě jak, když jsou Vánoce už za tři dny!“ „Stačí se kouknout kolem,“ poplácal ho Sirius po zádech. „Co vidíš?“ „Děsnej bordel, kterej jsme nadělali?“ zkusil to James. „Ne,“ vzdychl Sirius. „Vidíš její věci. A co je na nich zvláštního?“ „Že všechny voní jako ona,“ zasnil se Dvanácterák. „Ne!“ zaskřípal Tichošlápek zuby. „Všechny jsou zelený! A co to znamená?“ „To netuším,“ připustil Dvanácterák nahlouple. „To znamená,“ vysvětloval Sirius, „že má zelenou asi ráda, nemyslíš?“ „Teda Tichošlápku! Ty jsi génius!“ zajásal James. „Já vím,“ zazubil se Sirius.

„Zkus se vžít do Jamese a přemýšlej,“ poradila jí Anna. Lily zavřela oči a snažila se soustředit. „No?“ „Vzdávám se,“ povzdychla si Lily nešťastně a posadila se na zasněženou lavičku před hospodou U Tří košťat. „Ale no tak,“ chlácholila ji Anna. „Nemůže být přece těžké koupit dárek svému klukovi.“ Lily ji probodla vražedným pohledem. „Možná že jo,“ připustila Anna po chvilce mlčení. „Ale James je přece nenáročný. Co mu koupit nové koště?“ „To dostane od rodičů,“ odpověděla Lily zasmušeně a prstem malovala do sněhu srdíčko. „Nějakou knížku?“ „Nečte nic jiného, kromě Famfrpálu v průběhu věků.“ „Sovu?“ „Už jednu má.“ Anna si povzdychla: „Tak to je těžší, než jsem předpokládala.“ „Pozítří jsou Vánoce! Mámě a tátovi jsem koupila novou sadu talířů, přemohla jsem se a poslala Petunii nové šaty, které si vyhlídla na dovolené v Paříži. Mám dárek i pro tebe, ale svého kluka si nechávám nakonec!“ šílela Lily a bezmocně rozhazovala rukama. „Tak víš co? Mám nápad!“ vyhrkla Anna. „Koupíme mu první věc, která nám padne do oka, jasný?“ Lily byla puntičkářka. Vždycky měla všechno předem rozplánované a nešla spát, dokud nedopsala všechny úkoly, které si ten den naplánovala. Jít a koupit první věc, co ji napadne prostě nebylo podle jejího gusta. Přesto ochotně souhlasila a nechala se kamarádkou zavést do prvního obchodu.

To ovšem dívky netušily, že v tom samém krámku o pár regálů dál Sirius s Jamesem řeší ten samý problém. „A co tohle?“ sáhnul Sirius po skleněné kouli s umělým sněhem, ve které jezdil Santa Claus na svých saních tam a zpátky. „Není jí deset,“ ušklíbl se James kysele a vytrhl mu hračku z ruky.

3

„Nebo tahle zajímavá kniha?“ předstíral Sirius zájem o tlustý svazek na zaprášené polici. „Chce to něco originálního,“ mumlal si James pro sebe a rozhlížel se neustále kolem sebe. Bohužel si nevšiml Tichošlápka, který po žebříku šplhal za knihou do nejvyšší police. Ale zaručeně ho poznal, když se mu svezla noha a on s hlasitým křikem padal dolů a za ještě hlasitějšího řinkotu skla dopadl na zem. Všechny hlasy v krámě utichly a zvědavci se začali ohlížet. James znechuceně kouli vrátil a šel svého přítele vyhrabat ze zbytků polic, váz a knih. „Musíš na sebe vždycky upoutat pozornost?“ vyčítal mu James, když ho konečně našel. „Tomu se říká osud, kamaráde,“ vysvětlil Tichošlápek. „No jistě. Tak vstávej, ty Osude. A nachystej si měšec, nejspíš tu máš dluh.“ „Ahoj kluci,“ pozdravil je někdo vesele. James ztuhl, napřímil se jako svíčka, nasadil milý úsměv a otočil se. „Jé Lily, copak tu děláš?“ „Ale, Anna zapomněla na dárek pro mamku,“ pokrčila rusovláska rameny a nenápadně dloubla kamarádku do žeber.„A co vy tady?“ „Kupujeme dárek Remusovi,“ mávl rukou Sirius a přehnaně se u toho usmíval. „Sto a jeden způsob jak mu dokázat, že jste jeho životní láska?“ zarazila se Anna nad názvem knihy, kterou Sirius držel v rukou. „No...jo,“ zasmál se nepřesvědčivě. „Remus je gay?“ vyjekla Lily šokovaně, až se polovina krámu otočila. „Samozřejmě že ne,“ zastal se kamaráda James. Sirius mu surově dupnul na nohu: „To přece nemůžeš nikdy vědět.“ „Jo, to je pravda,“ přikyvoval James horlivě, „loni jsme vlastně kupovali Petrovi knížku Jak zbavit svou krysu parazitů, přestože ještě žádný neměl.“ „No, tak my zase půjdeme,“ usoudila Anna a táhla kamarádku pryč. „Veselý Vánoce!“ „Vám taky,“ křikl za nimi Sirius a hodil knihu za sebe. „Tak to bychom měli.“

„Stejně je to zvláštní,“ usmála se pro sebe Anna, když znovu vyšly do zasněžených ulic. „Copak?“ „Živě si pamatuju, jak tě James loni na Vánoce líbal před celou školou a vymlouval se, že jsi měla nad hlavou jmelí. A tys mu potom vrazila takovou facku, že tam měl obtisk tvé ruky celou večeři a modřinu až do konce ledna. A letos? Běháme několik hodin jako šílené a sháníme tomu ´Perverznímu pubertálnímu paku´, jak jsi ho tenkrát nazvala, nějaký dárek.“ „Časy se mění,“ pokrčila rusovláska rameny. „Kdepak,“ zakroutila Anna hlavou, „už tenkrát se ti líbil.“ Lily zamumlala něco jako: „Možná.“ Anna se zarazila a pak vítězoslavně zavýskala. „Co je ?“ divila se Lily. „Právě jsem objevila přímo geniální dárek!“ „Kde?“ ožila Lily. „Za tebou!“ Ale úsměv jí okamžitě zmizel z tváře: „To si snad děláš srandu?!“ „Ne,“ odpověděla Anna vážně, „je to vtipný.“ „Není to vtipný, je to praštěný!“ „Tohle nebo nic,“ pokrčila Anna rameny a vydala se k malému obchůdku. Lily chvíli otálela, ale nakonec se za kamarádkou rozběhla.

4

„Je to v háji,“ usoudil James a poručil si ještě jednu dvojitou vodku. „Na něco přijdem,“ zopakoval svou frázi opilý Sirius a praštil hlavou o stůl. „To jsem zvědavej,“ zašklebil se Dvanácterák, ťukl si skleničkou o kamarádovu hlavu a na ex ji vypil. „Víš co?“ zamumlal Sirius. „Zůstaň tu a já ti něco seženu.“ James vyprskl smíchy, ale Sirius to zjevně myslel smrtelně vážně, protože vstal a vrávoravým krokem se vydal ke dveřím, do kterých se strefil až na potřetí. James stačil vypít další dva dvojité panáky, než se Sirius vrátil s velkou krabicí, která měla ještě větší mašli. „Hele, není to sice zelený, ale je to bomba,“ halekal Sirius už od dveří. „To jsem zvědavý,“ připustil James, hodil do sebe dalšího panáka na posilnění a nakoukl dovnitř.

Těžko říct, jestli byla to ráno nervóznější víc Lily nebo James. Dvanácterák vstal už v šest hodin. Možná ho vzbudilo Siriusovo chrápání nebo rána, jak se Petr svalil z postele na zem. Posadil se a okamžitě začal trhat papíry ze všech dárků, aby zjistil, co mu Lily koupila. První mu do oka padlo zabalené koště od rodičů, potom našel pletené podkolenky od babičky, podepsaný plakát jeho oblíbeného famfrpálového týmu od Remuse, hromadu cukroví od Petra a knihu Černá a bílá magie od Siriuse. Na úplný závěr si nechal velkou krabici s ještě větší mašlí - dárek od Lily. Nedočkavě strhal papír a otevřel ji. Ležel tam poskládaný kostým soba včetně parohů. James se bláznivě rozesmál a nasadil si parohy na hlavu. Když vytáhl celý kostým, našel na dně krabice vzkaz: „Čekám na Tebe ve společenské místnosti.“ Rychle na sebe převlek navlekl a šel se přesvědčit o pravdivosti vzkazu. Lily tam opravdu byla. Seděla na opěradle pohovky v kostýmu Santa Clause. Měla na sobě krátkou červenou sukýnku, červený kabátek a typickou čepici s kožešinou - dárek od Jamese. „Doufám, že tohle jsou poslední parohy, který jsi mi dala,“ poznamenal James zvesela. „A ty snad příště ten kostým vezmeš o číslo větší, je mi docela těsný,“ usmála se. „To byl záměr,“ zamrkal tajemně a sevřel ji v náruči. „Veselé Vánoce, Jamesi,“ popřála mu. „Tobě taky,“ políbil ji na čelo. „Musím se ti k něčemu přiznat,“ zašeptala po chvíli. „Ano?“ „Jak jste nás se Siriusem potkali v pátek v Prasinkách, sháněla jsem ti ještě dárek.“ James se rozesmál: „Opravdu?“ „Jo. A nechápu, co je na tom vtipného.“ „Asi to, že já pro tebe ten dárek taky ještě neměl,“ pokrčil rameny. Tentokrát se rozesmáli oba. „A co dostanu příští rok?“ vyzvídala, když spolu o chvilku později seděli u krbu a pozorovali hořící dřevo. „Příště?“ zapřemýšlel James. „Příště ti koupím třeba sáně.“

KONEC

5

JACOMO - Vánoční punč Kamennými chodbami hradu se šířila typická vůně Vánoc. Hagrid, tak jako každý rok, vláčel ze Zapovězeného lesa obrovský strom a od vstupní brány se za ním táhla vlhká cestička ze zbytků sněhu. Profesorka McGonagallová, která právě scházela po schodišti do přízemí, jenom spráskla ruce. „Pro Merlina, Hagride, proč někoho nezavoláte, aby vám pomohl? Přece by stačilo jednoduché Locomotor…“ nedopověděla. „To by nebylo vono, paní profesorko,“ skočil jí do řeči bradavický šafář. „A nezlobte se, já to pak uklidím.“ Ředitelka Nebelvíru jenom mávla rukou: „Radši už jděte, než se tady všechen ten sníh rozpustí.“ Hagrid zatáhl za silný kmen a mocně škubl. Dlouhé větve se s praskotem prosmýkly dveřmi do Velké síně a na kamenných dlaždicích přibyla další hromada sněhu a jehličí. Několika obzvláště pohotovým studentům se podařilo ukořistit trochu toho studeného nadělení a počastovat s ním své spolužáky. Minerva McGonagallová si jenom zhluboka povzdychla a hbitým mávnutím hůlky zlikvidovala nepořádek. Opodál postávající skupinka třeťáků jen zklamaně protáhla obličeje. „Nazdárek, profesore,“ zahalekal Hagrid, který si pochopitelně vůbec dění přede dveřmi nevšiml, na malinkého učitele formulí, který balancoval na vysokých štaflích a věšel právě nad havraspárským stolem stříbrné koule. „Tak už jste tady, Hagride,“ konstatoval celkem zbytečně Kratiknot. „Uf, mám dojem, že ta síň je rok od roku vyšší. Stejně jako ten váš strom.“ Opravdu, špička smrku, který právě obr upevňoval do kovového stojanu, se téměř ztrácela v šedivých mracích vznášejících se pod stropem Velké síně. „Jo, možná je trochu větší,“ pokýval hlavou bradavický klíčník a s rukama v bok znaleckým okem kontroloval, zda strom stojí rovně. „Vyhlíd´ jsem si ho už v létě, druhej takovej byste v Zapovězenym lese nenašel. Musel jsem pro něj až k…“ 6

„Áááá…“ Výkřik za jeho zády mu přetrhl řeč. Hagrid prudce otočil hlavu. Profesor Kratiknot byl momentálně nebezpečně blízko tomu přesvědčit se, že i v kouzelnickém světě fungují některé fyzikální zákony. Právě definitivně ztratil rovnováhu a řítil se k zemi. Rychlým dlouhým krokem, který by u něj málokdo očekával, doběhl Hagrid bleskově k havraspárskému stolu a v poslední chvíli zachytil drobné učitelovo tělo. „Dě…dě…kuju,“ ještě trochu otřeseně vykoktal maličký profesor. Váhavě se rozhlédl po síni a se zřejmou úlevou zaregistroval, že je téměř prázdná. Pouze u nejvzdálenější stolu ještě dojídalo večeři několik posledních studentů, ale ti byli zabraní do nějaké vášnivé debaty, takže jim zřejmě jeho výkřik unikl. Ulevilo se mu, že tím nešťastným pádem neutrpěla jeho profesorská autorita, a tak vzhlédl k Hagridovi a zamumlal: „Myslím, že už mě můžete postavit na zem.“ „Jo… ehm, jasně,“ odkašlal si obr rozpačitě a honem se sklonil. Kratiknot seskočil z jeho paží na zem, zběžně si upravil svůj poněkud pomuchlaný hábit a bez dalších komentářů se pustil do dokončování výzdoby. Když se později vrátil do svého kabinetu, letmý pohled na hodiny na krbové římse mu prozradil, že do půlnoci je ještě daleko. Z mysli mu nešla vzpomínka na tu drobnou epizodku ve Velké síni. Tak dlouho spolu žijí tady v Bradavicích a vlastně o sobě nic nevědí. Třeba je právě dnes vhodný čas to napravit. S malou odbočkou přes kuchyň zamířil ven z hradu. Černé, sněhem obtěžkané mraky se konečně uvolily vydat svoje zásoby, takže na pozemcích nebylo vidět téměř na krok. Pomyslel si, že to bude dost náročná noc. V husté chumelenici svítilo ale světlo hájenky jako záchranný maják, a tak drobnými krůčky zamířil k němu. Ještě než stihl pozvednout pěst a zabušit na dveře, ozval se z vnitřku hlasitý štěkot. „Ticho, Tesáku,“ zabručel Hagrid, „koho to sem, u Merlinovy brady…“ Rázně rozrazil dubové veřeje, divže nesrazil učitele k zemi. „Ehm, dobrý večer,“ začal Kratiknot a vzápětí ztichl. Bradavický šafář udiveně pozvedl obočí. „Dobrej, profesore. Co vás sem v tomhle neřádským počasí přivádí? Pojďte do tepla, dneska se tam ženěj všichni skřeti.“ Učitel rozpačitě polkl. „No, já jsem si říkal, že bych vám měl poděkovat pořádně. A taky mě napadlo, že by vám třeba přišla vhod trocha čerstvého punče,“ vysypal ze sebe a vytáhl zpod pláště dvě láhve. „Dobrýho pití není nikdy dost,“ pousmál se Hagrid, „zvlášť v tomhle psím počasí. Tak si hned dáme, ne?“ Zavřel za příchozím dveře a přešel k poličce pro nádobí. Zatímco vyháněl z hrnku ospalého pavouka, který si v něm zřejmě zařídil zimní obývání, rychle zamrkal, aby z očí vyhnal pár nečekaných slziček, které se mu tam náhle objevily. Nikdy by to nepřiznal, ale moc ho potěšilo, že v tomhle předsvátečním večeru nebude sám. Poté postavil oba hrnky na stůl, nalil do nich pořádnou dávku punče a doplnil vařící vodou z kotlíku nad ohništěm. Netrvalo dlouho a po hájence se rozšířila omamná vůně. Chvilku rušilo ticho jen cinkání lžiček, kterými míchali vroucí nápoj. Pak si Hagrid nejistě odkašlal a poznamenal: „Letos tu moc dětí na svátky nezůstalo, že jo?“ „Ne, moc ne,“ zavrtěl hlavou Kratiknot. „Pamatuju si, že jsem tu párkrát bejval jenom s učitelama.“ Profesor formulí souhlasně přikývl a opatrně usrkl z hrnku vařící tekutinu. „Ale není to pak ono, že? Bez studentů je hrad podivně prázdný.“ Teď bylo na Hagridovi, aby souhlasil. Na nějaký čas hovor uvázl, ale oba muži to necítili jako překážku. Seděli tiše proti sobě a ve vzájemné shodě upíjeli. Jak hladina v lahvi klesala,

7

hovor v hájence se přece jen rozproudil. Hagrida přepadla sentimentální nálada a začal mezi loky vzpomínat na svoje dětství. „Slavili jsme Vánoce vždycky jenom s tátou. Máma od nás vodešla, to jsem byl ještě mrňavej. Ona… ona nebyla zrovna… mateřskej typ,“ škytl několikrát a honem to zahnal dalším douškem. „Ale táta byl… bezvadnej. Trochu mi ho připomínáte. Taky byl hodně… to – malej. Vždycky jsem ho musel vzít na ramena, když jsme na strom dávali zlatou hvězdu. Víte, nechtěl to dělat hůlkou, prej že je všechno víc vánoční, když si na to člověk šáhne.“ Hagridovo škytání se změnilo v přerývavý pláč. „Já si na rodiče nepamatuju,“ začal do šafářových vzlyků vyprávět Kratiknot. „Umřeli brzy po tom, co jsem se narodil. Během let se o mě střídavě starali příbuzní a tak to bylo i o Vánocích. Pokaždé jiný dům, jiná rodina, jiné zvyky. Jenom ta samota byla vždycky stejná.“ Pláč ustal. Vousatý obr překvapeně zvedl k učiteli vlhké oči. „To jsem nevěděl.“ „Není to zrovna něco, čím by se člověk na potkání chlubil,“ pokrčil rameny Kratiknot. Samotného ho překvapilo, že o tom začal mluvit. Zřejmě i v něm zbořil punč hradbu uzavřenosti. „O to úžasnější pro mě bylo, když jsem začal chodit do Bradavic. Až tady jsem našel svůj domov,“ dokončil trochu teatrálně. „Tak jste tu zůstal jako učitel,“ doplnil Hagrid, ale profesor zavrtěl hlavou. „Kdepak, sem jsem se dostal až mnohem později. Po škole jsem se vrátil k příbuzným a začal pracovat v jejich firmě. Moc mě to ale nebavilo. Nějak jsem v tom neustálém počítání peněz a mamonění nenacházel smysl. Jenomže, když máte v krvi trochu té nepatřičné příměsi, není lehké sehnat pořádnou práci. Asi to znáte.“ Možná, kdyby neměl hlavu tak omámenou vůní punče, pochopil by bradavický šafář narážku, kterou tu učitel utrousil. Z jeho věty bylo více než jasné, že tuší, jak to s Hagridovou mimořádnou výškou asi je. Kratiknot si nalil do hrnku zbytek druhé lahve a přešel k ohništi pro vodu. „Vydržel jsem to asi dva roky,“ pokračoval ve své historii, „pak jsem se sebral a utekl. Protloukal jsem se všelijak. Přes léto jsem většinou spal v lese nebo po stodolách a na jídlo si vydělával pomocnými pracemi. Přežít se tak dalo, ale nemělo to budoucnost.“ Znovu si sedl. Vlastně nevěděl, proč to tady vypráví. Hagrid měl oči už značně zakalené a začínaly se mu klížit. Ráno si nejspíš nic z toho nebude pamatovat. Ačkoliv, možná právě proto. „Horší bylo, když začala zima. Marně jsem sháněl nějakou práci, kde bych si vydělal alespoň pár srpců a mohl si zaplatit nocleh v hostinci, jenomže jako na potvoru jsem nemohl na nic narazit. Většinou mi přirazili dveře před nosem. Byl začátek prosince a já jsem netušil, jak to přečkám. A tehdy jsem ho potkal.“ Už mu vůbec nezáleželo na tom, jestli ho někdo poslouchá. Byl ztracen ve vzpomínkách a před očima se mu místo začouzených zdí hájenky vynořil obraz větrného večera, který trávil u malého ohýnku na okraji lesa. „Objevil se vedle mě jako duch. Ani jsem nezaregistroval zvuk přemístění, ale okamžitě jsem poznal, že je to kouzelník. Magie z něho sálala do všech stran. Měl na sobě tmavě rudý plášť, přes který mu splýval dlouhý bílý plnovous. Chvilku se na mě jen tak díval a pak mi k nohám položil celý svět. Nabídl mi příležitost, kterou bych nedokázal odmítnout, ani kdybych se topil ve zlatě.“ „Buru… mubá… umbál,“ zablekotal Hagrid a hlava mu dunivě uhodila o stůl. Místností se rozlehlo zachrápání. Kratiknot se odmlčel. Jen tiše popíjel chladnoucí nápoj a myšlenky se mu toulaly v daleké minulosti. Prastaré pendlovky na zdi neúprosně odpočítávaly minuty ze sváteční noci. Netušil, kolik jich uplynulo, když se dveře hájenky se zaskřípěním otevřely a dovnitř nahlédl bradavický ředitel. Jedním pohledem zhodnotil situaci. 8

„Profesore,“ řekl mírně, „je čas. Dostal jsem zprávu, že už je na cestě, a obával jsem se, jestli jste snad nezapomněl.“ Jak by mohl? Na životní šanci se přece ani po letech nezapomíná. „Už jdu,“ bleskově vyskočil ze židle profesor. Pokusil se zamaskovat známky nejistého vrávorání, které v něm vyvolal rychlý pohyb a změna pozice. Brumbál na něj pohlédl přes půlměsíčkové brýle. „Nepotřebujete trochu Střízlivějícího lektvaru? Myslím, že Severus má v kabinetu nějaké zásoby. To ještě stihneme.“ „Není třeba, za chvíli budu v pořádku. Obávám se, že Hagrid je na tom hůř. Při jeho míře na mě zas tak moc punče nezbylo,“ trochu rozpustile podotkl Kratiknot. „Jak myslíte,“ pokrčil ředitel s úsměvem rameny a vyrazil směrem k temné siluetě hradu. Stále chumelilo, a tak byli oba kouzelníci nuceni si klestit cestu závějemi pomocí hůlky. U schodů na astronomickou věž se zastavili. „Tak šťastnou cestu!“ popřál Brumbál Kratiknotovi a zamířil ke své pracovně. „A pozdravujte ho,“ dodal ještě. Vzápětí zmizel za rohem. Učitel formulí rychle vystoupal po schodišti. Právě včas. Sotva vyšel na plošinu věže, v dálce nad obzorem se objevil zářící bod, který se rychle přibližoval. Taktak si stihl přeměnit svoje oblečení. Vzápětí poblíž ochozu zastavilo sobí spřežení a vousatý muž svírající opratě se na něj přívětivě pousmál. „Veselé Vánoce, Filiusi. Tak jdeme na to, ne? Děti už čekají.“ Kratiknot si na hlavu nasadil červenou čapku a naskočil do saní.

KONEC

9

PERDIDO - Hostinec U Chřtánu Teprve před hodinou padl soumrak, ale v této části Londýna, která byla už delší čas na štíru s veřejným osvětlením, byla tma jako v pytli. Podmračenou oblohou neproblikla ani hvězdička, přesto všichni tři cítili kdesi nad sebou dorůstající měsíc. Lupin seděl už dlouho potichu a ve své hlavě slyšel zřetelné vrčení; ještě pár dní a ta bestie vyleze ven. Chtěl něco říct, aby tu potvoru přehlušil, ale ovládl se a jen si potichu odkašlal a nechal dál mluvit Bena, který polohlasem vyprávěl o výhodách kouzelného tetování. Podle monotónnosti jeho hlasu bylo poznat, že to říká jen aby neslyšel, co se probouzí v něm. Před úplňkem bývají i zamlklí vlkodlaci hovorní. Severus o těch dvou mluvil jako o Sirotcích a Sirius jim zase říkal Lupinovy Akvizice. Sám Lupin se neubránil, aby na ně nemyslel jako na Štěňata. Tyhle dvě už-ne-děti byly jediní vlkodlaci, které se mu podařilo získat. Když však podával hlášení Řádu, obvykle dodával „zatím získat.“ Což mohlo znamenat, že budou i další, ale zrovna tak, že neudrží ani tyhle dva. Starost měl hlavě o Jasmínu, kterou pokousali ani ne před rokem. Ta právě teď seděla stranou od nich na parapetu okna opuštěného skladiště, kam se schovali před chladem, který přicházel od řeky, a trucovala. Před chvílí držela dlouhou řeč o plesu debutantek, na který měla letos jít, pak se začala chlubit, jak úžasné Vánoce zažila loni, a v té chvíli se s ní Ben porafal. Vykládat o skvělých Vánocích, když na Štědrý den mrzli v téhle díře, asi nebyl nejlepší nápad. Ben se na chvíli odmlčel a zdálo se, že by chtěl nabídnou Jasmíně smír, ta ale koukala dál z okna a cosi si bručela pod nos. Ben ještě nějaký čas rozpačitě mlčel a pak se vrátil k hovoru o tetování. Pokud Lupin věděl, tak Ben s Jasmínou byli asi stejně staří, oběma přibližně sedmnáct pryč, Ben však potkal svého vlka mnohem dřív než ona a na rozdíl od Lupina a Jasmíny byl naprostý mudla. Jako všichni mudlové a motáci, kteří se snažili žít v kouzelnickém světě, byl 10

i on častým terčem různých podvodníků. Když ho v loni objevil u Svatého Munga, měl Ben na sobě navěšenou spoustou amuletů proti všemu možnému a všechny ty amulety byly do posledního jen bezcenné cetky. Přestože si je nechal vymluvit, nepřestal se shánět po něčem, co by mu v tom jiném světě pomohlo. „…myslíš, že by to mohlo fungovat, Remusi?“ zaslechl Lupin konec Benovy věty. „Myslím, že mohlo,“ odpověděl, když si uvědomil, že je ještě pořád řeč o tetování, „ale nemám s tím moc zkušeností.“ Pak si vzpomněl na Siriuse, tohle byl přesně jeho obor, a dodal: „Znám ovšem někoho, kdo se v tom vyzná.“ „To by bylo fajn.“ Poznamenal Ben. „Není to pro tebe lehké, žít mezi kouzelníky, zvlášť teď, když je válka na spadnutí.“ „Ani ne,“ ušklíbl se Ben, „my vlkodlaci mezi kouzelníky moc nepřijdeme.“ „Byl jsi v poslední době doma?“ zeptal se Lupin i když předem znal odpověď. Benovi zmizel úsměv z tváře a přesně tak, jak Lupin očekával, jen nekompromisně zavrtěl hlavou. „Vánoce jsou dobrá doba pro návrat,“ zkusil to znovu Lupin. „Bude úplněk,“ zašeptal Ben a odmítl se dál o věci bavit. Tohle byly už druhé Vánoce, které Ben trávil venku a Jasmíniny první. Když o nich Lupin mluvil s Brumbálem, bylo jim jasné, že nejlepší by bylo, vzít je do Bradavic, protože oba více méně ještě pořád patřili školy, ale nenašli žádný způsob, jak by se to dalo navléknout. Lupin byl zřejmě jediný vlkodlak, který kdy Bradavice vystudoval, a to jen proto, že se to podařilo utajit. Šance, že by se to povedlo znovu, neexistovala. I kdyby školou neobcházela vrchní vyšetřovatelka, tak jako letos, byl Ben pořád mudla a Jasmína cizinka, takže by trvalo maximálně týden, než by někdo začal pátrat, co jsou ti dva ve skutečnosti zač. Jasmína si asi řekla, že už toho bylo dost, a šla si sednout k nim. „Kdy odsud vypadneme?“ „U Děravého kotle se nesmíme objevit dřív jak v deset, ale odsud odejdeme za půl hodiny, protože se ještě někde stavíme,“ odpověděl jí Lupin tak klidně, jak dokázal. Jasmína žila v Anglii teprve půl roku a přesto mluvila už téměř bez přízvuku. Rychlost, s jakou se naučila nový jazyk, budila v Lupinovi určité naděje, že v ní je i něco víc než jen povýšenost. Pocházela z jakési staré kouzelnické rodiny odněkud z Dalmácie. S otcem prý mluvila latinsky a s matkou francouzsky a když ji pokousal vlkodlak, tak se údajně sešla rodinná rada a vyhodili ji. Lupinovi se to nechtělo věřit, ale třeba například Blackovi byli podobně milá a od světa odtržená rodinka, takže to úplně nevylučoval. Něco o ní říkal i luxus, nyní ovšem už dost odrbaný, do kterého byla oblečená. Její boty z dračí kůže už aspoň nebudily pozornost, nanejvýš pohoršení, jak však něco takového dokázala, bylo záhadou. Takové boty měly být totiž v podstatě nezničitelné. „Kam půjdeme?“ „Promluvit si s nějakými lidmi,“ Lupin zaváhal, „s lidmi jako my.“ „Zase chceš jít přesvědčovat vlkodlaky, aby se přidali ke kouzelníkům, proti Voldemortovi?“ rýpnul si Ben, Jasmínu tím ovšem nijak nepobavil, Voldemortovo jméno se nevyslovovalo ani v Dalmácii. „Pokud to půjde,“ pokrčil rameny Lupin, „ale hlavě vím o někom, kdo nám může obstarat vlkodlačí lektvar.“ „Opravdu?“ ožila Štěňata. Z lektvaru se v poslední době stala jejich hlavní starost. Ještě před několika měsíci by každý z nich dostal potřebnou dávku u Svatého Munga a k tomu o úplňku čistý kobereček, na kterém by mohl přečkat, než začne měsíc zase ubývat, ale v poslední době se objevilo několik nových nařízení o kontrole a registraci vlkodlaků, které jim prakticky bránily se do nemocnice dostat. Lupin se pokusil jednomu z těch nařízení vyhovět a poslal na odbor kouzelných tvorů požadovanou žádost o lektvar ve třech vyhotoveních se sedmisvrčkovým kolkem v levém 11

dolním rohu zadní strany. Za šest týdnů dostal z odboru pro likvidaci nebezpečných tvorů sovu se zamítnutím, protože žádost byla podána na formuláři, který byl mezi tím nahrazen jiným. ***** Na koncích postraních uliček, které míjeli, se dala tušit světla vánoční výzdoby frekventovaných ulic, kterým se snažili vyhnout. Lupin měl límec svého kabátu zvednutý tak vysoko, že mu z něj koukaly jen oči, a rukou zabořenou v kapse tiskl připravenou hůlku. Ben se držel hned za ním a kousek za Benem se táhla Jasmína. Ještě než vyrazili, stačili se znovu pohádat, protože se kvůli němu nemohli přemístit. Kromě tichého vrzání nepatrného poprašku sněhu pod nohama a zvířat ve svých hlavách, slyšeli jen polohlasné mumlání, kterým Jasmína vyjadřovala svůj názor na mudly a na Bena zvlášť. Když se k ní Ben nazlobeně otočil, zmlkla, ale po pár krocích plynule navázala, kde skončila. Těžko říct, jestli taková byla vždycky, nebo až od své proměny, i když Lupin se přikláněl spíše k té první možnosti a pochyboval, že by se na tom mohlo něco změnit. Chtě nechtě si zase vzpomněl na Siriuse; Krátura a portrét jeho matky ho vždy označovali za krvezrádce a odrodilce a on sám nevynechal žádnou příležitost, aby se od své rodiny distancoval, přesto Lupin často cítil, že v některých důležitých ohledech Sírius nikdy Blackem být nepřestal. Kdyby si tak mohla s někým občas promluvit, tedy s někým jiným než s Benem, protože na něm ji, mimo jiné, štvalo právě to, že byl jediný, kdo byl ještě ochotný, se s ní bavit. Skupinka se přiblížila ke křižovatce, Lupin se opatrně rozhlédl a zkontroloval své svěřence. Když se tak díval na Jasmínu, napadlo ho, že by si nepotřebovala promluvit jen tak s někým, ale že by si potřebovala promluvit s nějakou jinou holkou jejího věku, a nebo radši ne jejího věku, ale s nějakou, která by byla schopná, ujmout se jí jako starší sestra. S nějakou, která by ji dokázala trochu srovnat a usměrnit. Nějakou chytrou, příjemnou, se kterou se dobře povídá – a která má růžové vlasy. „Tak tohle je ono,“ upozornil je na přikrčený zatemněný barák, zmáčknutý mezi dva vybydlené činžáky. „Kde to má vchod?“ zeptal se Ben, když si prohlížel výlohu a okna zabedněné opršenou překližkou. „Tady,“ zaklepal Lupin na jednu z tabulí, „nejsou v tom žádná kouzla.“ Tabule se z vrznutím pootevřela a ozval se ženský hlas: „Kdo tam?“ „Lupin.“ „Jsi sám?“ „Ne, jsme tři.“ Lupin pokynul ostatním: „Postavte se do světla.“ „Vidím – dobře, pojďte dál.“ Teprve když se dostali dovnitř, poznali že jsou v bývalé hospodě. Podél jedné stěny se ještě táhl výčepní pult a podél druhé trosky boxů. Mezi nimi stála asi třicetiletá, mudlovsky oblečená žena, která si svítila hůlkou. „Hezké Vánoce, Bety.“ „Taky ti přeju hezké Vánoce, Remusi,“ odpověděla, zatímco si prohlížela jeho společníky. „Ale myslím, že by byly hezčí, kdybys tu ‚holubičku‘ nebral s sebou,“ dodala uštěpačně, „jestli se zase s někým porve, tak já ji ošetřovat nebudu.“ Jasmína bublala vzteky, ale nic na to neřekla, a Ben měl co dělat, aby se jí nezačal smát. „Pojďte do zadu,“ pozvala je Bety dál, „už jsme skoro všichni.“ A konečně si popřála hezké Vánoce i s Benem. V zadním salónku stál starý kulečníkoví stůl, naložený cukrovím a jednohubkami a taky několika lahvemi skřítkovského vína a medoviny; a na druhém, přiraženém ke stěně, trůnil 12

vánoční stromeček. V krbu, který určitě musela vyčarovat hostitelka, hořelo. Kolem stálo několik židlí, asi z téhle hospody, a mezi nimi dvě křesla, patrně z domácnosti Bet. Všichni přítomní se navzájem znali, Lupin s Benem procházeli salónkem a zdravili se s ostatními, jen Jasmína si hned našla židli u stěny a zarytě mlčela. I ji už všichni znali. „Je to hezké,“ řekl Lupin a ukázal na výzdobu u stropu. Bety však jen nesouhlasně sykla a nechala jeho poklonu bez odpovědi. Lupin se znovu rozhlédl po místnosti: girlandy, chvojí a stužky jen maskovaly zašlé podmáčené stěny, na kterých by nedržely tapety ani kouzlem trvalého přilnutí, a falešný sníh na zemi zakrýval napůl shnilou podlahu. Přes všechnu Betinu snahu to všechno byla spíš jen smutná parodie na domov. Radši změnil téma: „Potřeboval bych vidět Aurelia.“ „Už na tebe čeká,“ pokynula mu ke dveřím. Aurelius byl vysoký prošedivělý kouzelník, který vypadal více jako Betin otec než manžel, v tom, co kdysi bývalo kuchyní, si zřídil provizorní laboratoř. Na vycíděném zinkovém pultu měl už připravený kotlík a náčiní a na věšáku nad pultem, kam se dříve odkládaly pánve, hořely dvě petrolejky. Jinak všude, kam až světlo dosáhlo, vládl nepopsatelný binec. Sotva se s Lupinem přivítal, nedočkavě se zeptal: „Máš?“ „Ovšem,“ položil před něj pečlivě zabalenou krabičku a zatímco ji Aurelius otevíral, vyložil před něj ještě další ingredience. „Víš vůbec, jakou to má cenu?“ pronesl zadumaně Aurelius, když konečně vyňal z krabičky malou lavičku a prohlížel si ji proti plamenu lampy. „Ne,“ usmál se Lupin, „je to neobchodovatelné zboží.“ Aurelius otočil lahvičku vzhůru nohama a sledoval, jak se v ní tekutina barvy rtuti přelévá. Nerozpadla se na kuličky tak, jak by to opravdová rtuť udělala, ale ulpívala na stěnách jako krev, kterou ve skutečnosti byla. Tuhle zkoušku vlastně vůbec nemusel dělat, že je to krev jednorožce poznal hned, jak se lahvičky dotkl, ale neodolal aby se nepodíval. „Odkud to vůbec máš?“ zeptal se, když ji uložil zpět do pouzdra. „Od jednoho hajného.“ „Že Hagrida pozdravuju.“ „Bude to fungovat?“ „Bude.“ „Jsi si jistý?“ „Jasně, že jsem,“ zatvářil se Aurelius dotčeně. „A bude to dokonce lepší než podle těch nových receptur, ve kterých se krev nepoužívá.“ „Myslel jsem, že ty recepty jsi objevil právě ty?“ namítl Lupin. „Jo objevil,“ pokrčil rameny Aurelius, „trvalo mi tři roky, než jsem našel složení, které by se obešlo bez krve jednorožce, jenže výsledek nikdy nebyl tak dobrý jako ten původní recept a navíc je mnohem složitější, ale ingredience jsou za pár svrčků, takže dnes se už nic jiného nevaří. Vlastně,“ dodal otráveně, „dnes se nevaří už vůbec nic.“ Lupin se nadechl, aby něco namítl, ale Aurelius ho hned z kraje zarazil: „Řeči o tom, že jsou i dobří kouzelníci, si odpusť aspoň dnes – nebo – chtěl jsi mluvit o něčem jiném?“ „Ne,“ zavrtěl Lupin hlavou, „nechtěl, ale i když necháme kouzelníky na pokoji, je tu pořád Ty-víš-kdo, který se vrátil.“ „O tom já nic nevím a i kdyby to byla pravda, na věci to nic nemění. My se na tomto útulném místě neschováváme před ním, ale před těmi slušnými kouzelníky.“ „Už mluvíš jako vlkodlak.“ „No a co, že nejsem,“ podíval se Aurelius Lupinovi přímo do očí, „Bet je.“ „Nevíš, proč naše debaty končí vždycky takhle?“ řekl po chvíli Lupin smířlivě. „Tak zlé to snad zase není,“ podotkl stejně smířlivě i Aurelius a začal si připravovat věci na stole. Když jim za čtvrt hodiny Bety přinesla punč, měl už odvážené všechny přísady a právě se chystal zapálit pod kotlíkem. 13

„Už jsme všichni,“ oznámila jim. „Takže Yps už konečně dorazil? To mám radost.“ Utrousil Aurelius. „No jo, je tady a nepřišel sám.“ „Kdo je s ním?“ „Jeden si říká Nott, toho druhého taky neznám, vysoký chlap, neřekl své jméno ani nic jiného.“ „Nott říkáš?“ zpozorněl Lupin a ani Aureliovi to jméno zřejmě nebylo neznámé. Aurelius přejel pohledem rozdělanou práci před sebou a pak neochotně připustil: „Asi bychom se měli jít zeptat, co tu chtějí.“ Tak havěť vylézá na světlo, napadlo Lupina, když si prohlédl toho mlčenlivého hromotluka, který dělal společnost Nottovi, byl to Goyle. Stál stranou od ostatních a sotva dokázal skrýt, jak se všech kolem štítí. Nott byl evidentně tím, kdo z těch dvou měl obstarat mluvení, ale zrovna mu to nějak nešlo. „Vítám vás, pánové, u nás,“ pozdravil příchozí Aurelius a hádka, která hrozila rozhořet mezi Nottem a ostatními, rázem odumřela. „Jsem rád, Ypsi,“ pokračoval tónem, který nikoho v salónku nenechal na pochybách, jak malou radost mu Yps udělal, „že jsi k nám na Vánoce přivedl hosty.“ „Děkuji…,“ pronesl váhavě Nott, když si uvědomil, že od teď mluví za všechny Aurelius, „právě jsem tady Ypsovi (ukázal na postaršího kouzelníka s kostěnými brýlemi, který zrovna předstíral neviditelnost) a ostatním vysvětloval, že si nemusejí nechat od ministerstva všechno líbit. Že by nemuseli žít v díře jako je tahle. Chtěli bychom vám nabídnout něco lepšího.“ „Těší mě vaše účast, ale nebývá zvykem, aby se host na návštěvě trápil starostmi hostitele,“ připomněl jim Aurelius, „nicméně si můžeme klidně promluvit o tom, co pálí vás.“ Při těch slovech si tak, aby to Nottovi neušlo, poškrábal levé předloktí. „Co tím myslíš?!“ zasyčel Nott. „Jak vidím, je pravda, co se vypráví,“ pronesl Aurelius odměřeně, zřejmě už rozhodnutý věc neprotahovat a vyrazit s nimi dveře tak rychle, jak to jen bude možné. „Obránci čisté krve, jak za starých časů, chodí dům od domu a přesvědčují vlkodlaky, že to s nimi myslejí dobře.“ V salónku se ozvalo několik posměšků na Nottův účet; Lupin se k nim nepřidal, místo toho pečlivě sledoval stále nervóznějšího Goyla. „Přišli jsme jako přátelé, abychom vám nabídli ochranu,“ vyjel na něj Nott, „a ty nás za to urážíš?“ „Ochranu, Notte? Špinavou práci jste nám přišli nabídnout a máváte nám před nosem obranou kostí jako bychom byli vaši PSI!“ Atmosféra v místnosti právě dosáhla zápalné teploty a Goyle sáhl po hůlce. Ben samozřejmě po žádné hůlce ani nevzdychl a místo toho po něm rovnou skočil, jenže minul a pouze ho škrábnul na tváři. Goyle se hystericky rozječel, že ho kousl vlkodlak, a začal kolem sebe hlava nehlava metat kletby. „Expelliarmus,“ vykřikl Lupin, kouzlo však místo Goyla trefilo stromeček. O vteřinu později už měl v ruce hůlku i Nott a Lupin sotva stihl odrazit paprsek modrého světla, který na něj vyslal. Goyle řádil dál, dokud mu hůlku nevyrazilo odzbrojovací kouzlo, které na něj seslala přes půlku místnosti Jasmína. Nott po ní okamžitě sekl svou hůlkou tak, až přelétla stůl s občerstvením a cestou s sebou vzala Bet. „Lumos maxima,…“ zaburácel těsně za Lupinem Aurelius. Místnost zaplnilo oslnivé bílé světlo a překvapené výkřiky, „…nox.“ Lupin opatrně otevřel oči, v první chvíli neviděl nic než tančící barevná kolečka. Za okamžik se to však srovnalo a přestože ho oči bolely, mohl se rozhlédnout po bojišti. Nott se přemístil; z vánočního stromku zbylo jen jehličí, mezi kterým lezl po čtyřech mžourající

14

Goyle a pohmatu hledal svou hůlku. Aurelius jej zasáhl nějakým kouzlem do zad, takže se pod ním podlomily ruce, až dopadl s žuchnutím na obličej a zůstal ležet. „Už je po všem, moc se nehýbejte, dokud se vám nevrátí zrak.“ Oznámil jim Aurelius, zatímco pospíchal k Bety: „Co se ti stalo, Bet?“ „Mně nic není,“ přesvědčovala židli stojící vedle něj, „koukni se radši na tu holku, chytla to z první ruky.“ „Já na ní nemůžu nic najít,“ řekl po chvíli bezradně Aurelius, „nemá žádné velké zranění, nekrvácí a asi nemá ani nic zlomené, jen na hlavě má ránu, jak s ní škrtla o zem.“ Ale to už se nad Jasmínu naklonila i Bety. „Když dovolíš, já si ji převezmu.“ Aurelius okamžik sledoval, jak se Bety roztřeseně sklání nad Jasmínou, a pak obrátil svou pozornost zpět ke Goylovi: „Takže, co s tebou?“ Na jeho otázku přišlo několik podnětných návrhů, včetně toho, že by si ho mohli u sebe nechat až do úplňku a vyřídit si to s ním jednou provždy. Goyle se zatím převalil na záda a vyděšeně zíral na všechny kolem. Ben, kterému ještě tekla krev z rozbitého nosu, mu vrátil jeho ztracenou hůlku ve dvou kusech. „Už takhle nám zkazili večírek,“ ozval se Lupin, „proč bychom se s ním měli ještě špinit. Myslím, že ten, kdo ho poslal, ho za ten úspěch pochválí místo nás.“ Goyle, kterému asi teprve teď došlo, že se z dnešního maléru bude zodpovídat přímo Voldemortovi, zoufale zaskučel. „Na tom něco bude,“ přitakal Aurelius. Namířil hůlku na cesmínovou girlandu, válející se na zemi vedle Goyla, a tiše pronesl: „Portus.“ Když girlanda přestala zářit, nechal ji vznést se přímo nad něj, popřál mu ještě veselé Vánoce a nechal snítku dopadnout. Goyle s prásknutím zmizel. „Asi bychom měli uklidit i ten ostatní brajgl,“ navrhl kdosi. ***** O hodinku později seděl Aurelius zpět v kuchyni na jediné použitelné stoličce, která tam byla k mání, a dohlížel na lektvar. Pod kotlíkem hořel brčálově zelený oheň, stříbrná naběračka sama od sebe míchala a sněhobílý písek ve velkých mahagonových hodinách odsypával zbývající čas. Mezi stolem a dveřmi (tři kroky tam, tři kroky zpět) chodil Lupin a probíral s ním poslední události. Aurelius se konečně nechal přesvědčit. „Jdu se podívat, jak vám to jde,“ vešla k nim do kuchyně Bety a posadila se Aureliovi na klín. „S lektvarem to jde dobře, ale se vším ostatním to už tak skvělé není,“ odpověděl jí, „podle všeho měl Lupin pravdu, když tvrdil, že se Ty-víš-kdo vrátil. Ti dva by k nám nestrčili ani nos, kdyby ho neměli za zadkem.“ Na Bety to zase až takový dojem neudělalo. „Víš, mně to vlastně nic moc neříká,“ přiznala, „pro mě je Ty-víš-kdo jen něco, čím mě strašili naši, když přestaly zabírat pohrůžky, že mě pošlou k mudlům.“ Zdálo se, že to Aurelia pobavilo, a Bety se o něj pohodlněji opřela. „Jak to vypadá s Jasmínou?“ zeptal se jí Lupin. „Dobře,“ ujistila ho, „dokonce už i něco jedla, i když,…“ ušklíbla se, „možná se do té hlavy praštila trochu víc, než je zdrávo. Slyšela jsem totiž, že se směje něčemu, co jí vykládal Ben.“ „Měla štěstí,“ řekl Aurelius. „To se štěstím nemělo co dělat,“ nesouhlasil Lupin, „kdyby Nott chtěl, byla by na místě mrtvá.“ „A ty myslíš, že nechtěl?“ zapochybovala Bety.

15

„Jsem si jistý, že nechtěl. Protože, kdyby se Ty-víš-kdo dověděl, že kromě toho debaklu ještě někoho z nás zabili, stáhl by z nich kůži. On teď ze všeho nejvíc potřebuje spojence a tohle by naštvalo všechny vlkodlaky v Británii.“ „Ať tak či tak, je celá, a budeš si ji moct vzít sebou,“ uzavřela Jasmínin případ Bety. „A co ty, Bety, doufám, že ti nenadělali moc škody? „O nic nejde,“ odbyla otázku mávnutím ruky, „ozdoby na stromeček, které jsem měla od babičky, jsou sice na hadry (koukla vyčítavě na Lupina), ale všechno ostatní jsme už spravili, dokonce i Yps se bez remcání přidal k úklidu.“ „Doufám, že Ypsovi ta provinilost vydrží aspoň do Silvestra,“ zabručel si pro sebe Aurelius. Ostatní nechali jeho poznámku bez odpovědi a dál čekali mlčky. Otevřenými dveřmi k nim dolehly vzdálené zvuky jejich večírku a občas zaslechli, jak cinkla naběračka o kotlík. „Hezké Vánoce,“ popřála Bety Aureliovi. „Hezké Vánoce, Bet,“ odpověděl jí polibkem do vlasů. V horní baňce přesýpacích hodin zbývala ještě trocha času. „Takže on se vrátil,“ řekla Bety smířeně a velice tiše a smutně dodala: „To jsem asi moc hodná holka nebyla.“ ***** KONEC

16

TOFIAM a VERONIKA - Kouzlo vánoční noci Harry Potter mlčky seděl před vánočním stromečkem, obklopeným úhledně zabalenými dárky. Štědrý večer už zvolna přešel v noc a Ginny, vyčerpaná celodenním shonem a především rozkošnými, avšak nezdolnými batolaty, jejich Arturem, Jamesem a Siriusem a navíc ještě i Ronovou dcerkou Molly, se s nevalným úspěchem bránila dřímotě. Děti, díky Merlinovi, také – ostatně se Harry celý den poctivě snažil je náležitě vyčerpat, aby alespoň vánoční noc mohli strávit v klidu. Od jejich narození s nimi válčili víc než se Smrtijedy... I Hermioně s Ronem, kteří přijeli na vánoční svátky na návštěvu, se klížily oči; po chvíli se omluvili a odešli se spící Molly v náručí do pokoje pro hosty. Byl nejvyšší čas si jít lehnout a nabrat síly na Boží hod vánoční. Harrymu se však ještě do postele nechtělo. Usrkával na pohovce vedle klímající manželky svařené víno a mlčky bilancoval končící rok. Loni byl ještě sám a nevěděl, zda přežije do dalších narozenin. Letos má zajímavou a víc než dobře placenou práci na ministerstvu kouzel, milovanou ženu a hned tři synky a o svůj život se teď nemusí bát o nic víc než kdokoliv jiný. Jak málo jen dělí štěstí od neštěstí, válku od míru, život od smrti... Zlomek vteřiny, někdy možná i méně než to. Pouhý okamžik, který mu přitom dokázal vzít rodiče, stejně jako řadu přátel… Harry zamyšleně dopil svařené víno. Teď, když Voldemort konečně padl, už nebyla vhodná doba na zádumčivost, teď by měl nastat čas pro užívání si života, obzvláště pro ty, kteří ve válce neztratili přímo své nejbližší. Vlastně neexistoval žádný důvod, aby tu Harry dumal nad prázdnou sklenkou a nešel si spolu s Ginny lehnout. Jemu však hlavou vířily temné myšlenky: ještě není konec! Pro ostatní možná ano, ale ne pro něj. Ještě ne. Pořád tu byli dva lidé, s nimiž měl nevyrovnané účty: Severus Snape a Petr Pettigrew. Oba toho času na útěku. Harrymu se nepředstavitelně hnusili a už několik měsíců organizoval rozsáhlé pátrací akce, aby je našel, začal s tím vlastně ještě před pádem Pána zla a od jeho konce ještě mnohem 17

intenzivněji. Bohužel však bez jakéhokoliv výsledku, jako by se po nich slehla zem. Harry už si říkal, zda třeba někde na útěku nezahynuli a on zbytečně nemarní čas. Navíc ho rozhořčovalo, že Ginny i Hermiona jeho zápal pro dopadení viníků nesdílí a obě trvají na tom, že by se měl konečně začít věnovat rodině, nechat minulost být a snažit se odpustit. Odpustit takové zločiny? Nikdy! A nedokázal pochopit, jak o tom právě ty dvě mohou jen zauvažovat. Nařčení Hermiony, že raději honí po nocích zločince, jen aby se nemusel věnovat svým potomkům, samozřejmě rozhořčeně popřel. Ženské tomu prostě nemůžou porozumět. „Tak dobrou noc a neponocuj dlouho,“ políbila ho Ginny lehce na tvář a zmizela v ložnici. Harry povzdychnul – i kdyby za ní teď šel, určitě probudí děti a nevyspí se nikdo. Proč jen nemůžou být tak hodné jako malá Molly? Zničehonic na okno zaklepal Nevillův výreček Trevorek, pojmenovaný po jeho zesnulém žabákovi. Otevřel a přečetl si vzkaz na lístku pergamenu připevněnému k její nožce: OKAMŽITĚ SE PŘEMÍSTI ZA MNOU, PŘENÁŠEDLO PŘILOŽENO. Součástí vzkazu byl i malý balíček a v něm malý klíček na šňůrce. Opatrně položil balíček na parapet, postaral se o sovičku a pak zašel za Ginny a oznámil jí, že musí pracovně na okamžik ven. Ani nezvedla hlavu, jen ospale zamumlala: „Tak na sebe dej pozor a brzy se vrať, ať ráno nezmeškáš rozbalování dárků....“ Kývl, vrátil se k oknu a sevřel klíček pevně v dlani. Za okamžik ucítil známý tah v oblasti břicha a zalehlo mu v uších. Ani si nevšiml podivného pohledu, který za ním Giny starostlivě vyslala.

Ocitl se před Nevillem v malém potemnělém bytě, kde nikdy před tím nebyl. Po vánoční atmosféře tu nebyla ani stopa, celý prostor naplňovala podivná stísněnost. „Tady ty bydlíš?“ zeptal se užasle svého kamaráda. „Ne, já ne,“ usmál se mladý léčitel melancholicky, „ale žije tu někdo, kdo tě bude hodně zajímat.“ „To doufám, protože jsi mne vytáhl z domova právě v nejméně vhodnou dobu. Ginny mi zase bude vyčítat, že zanedbávám rodinu, a to dokonce i o Vánocích!“ zavrčel Harry rozladěně. „Myslím, že nebude,“ odvětil Neville tiše. „Zkus hádat, koho teď jdeme navštívit?“ „Neříkej mi, že Snapea?“ zatěšil se Harry a stisknul pevně hůlku v ruce. Neville s námahou potlačil úsměv: „Ne a v tom případě bych tady určitě nebyl tak v pohodě, náš bývalý profesor je podle mého mnohem akčnější záležitost. Jsme v bytě Petra Pettigrewa.“ „A TO MI ŘÍKÁŠ JEN TAK?!“ zařval Harry, skokem rozrazil dveře a jal se prohledávat místnost po místnosti s razancí rozlíceného lva. „Harry, počkej!“ volal za ním Neville. „Není se čeho bát!“ „Jo, to si Cedrik myslel taky,“ ušklíbl se Harry hořce. Ke svému ohromení však z dálky uslyšel: „Jenže tehdy to bylo něco jiného, teď je Pettigrew bezpečně pod zámkem!“ Harry zalapal po dechu a vracel se do první místnosti: „Proč jsi tedy neinformoval ministerstvo nebo vůbec bystrozory? Jak to, že nikdo nic neví?! Hned to ohlásím Alas-“ Neville ho okamžitě zarazil: „Pro Merlina živého, nikoho nevolej! Aspoň teď ještě ne. Nejdřív bys měl něco vědět a teprve pak můžeš jednat.“ „Sakra, Neve, jak můžeš být tak klidný?! Je to vrah, může za smrt mých rodičů a Cedrica Diggoryho, pokud ne ještě jiných! O co tu vlastně jde? Jak jsi ho vlastně vypátral a přemohl?“ „To já ne,“ vysvětloval mladík poněkud rozpačitě, „on se mi vzdal sám a dobrovolně...“

18

„A tím chce udělat dojem?! To se šeredně seknul! Postarám se, aby dostal trest smrti, a i to bude pro takového mizeru málo...“ „Harry!“ přerušil Neville jeho litanii úzkostně, „Prosím, vyslechni mne! Pettigrew dal souhlas k prozkoumání svého vědomí. A já mám jasné důkazy o ...“ „Jeho nevině, co?“ poznamenal Harry jedovatě. „Samozřejmě, jak jinak, on je ubohá oběť, čistá jak padlý sníh. Krucinál, Neve, copak tebe každý opije rohlíkem?! Myslel jsem, že už ses změnil, ale očividně ne! Pettigrewovi já bych nevěřil ani nos mezi očima!“ „Harry, přestaň se rozčilovat a přesvědč se sám,“ vybídl ho mladík a položil na rozviklaný stůl pokrytý zašpiněným kostkovaným ubrusem neurčitě nahnědlých tónů, nedbale posunutým ke straně, nádobu velmi podobnou myslánce, jen podstatně větší a bytelnější. „Co to je?“ pohlédl Harry na onen předmět podezíravě. „Myslánka - taková, která umožňuje prohlížení více myšlenek bezprostředně po sobě.“ „Já vím, co to je, skoro denně s ní pracuju při výslechu!“ vztekal se Harry. „Já se ptám, co dělá tady, respektive jak jsi k ní přišel? Tenhle typ se přece v Nemocnici svatého Munga nepoužívá!“ „Mám své zdroje,“ odtušil Neville už zase klidněji, „a není důležité, abys je znal.“ „Tak to tedy je! Chci to vědět! Copak ty mi nevěříš?“ V Nevillovi hrklo. „Tak to není, jen…promiň, ale občas jsi trošku moc zbrklý. Podívej, chci…chci ti jenom ukázat pravdu. Pokud ji nechceš vidět, tak se můžeš zase vrátit ke své ženě a dětem. Nebo mne tu můžeš vyslechnout…“ Byla to rána pod pás, ale účel splnila. Harry se přemluvit nechal a pozoroval, jak Neville nalévá do misky vzpomínky. Vypadalo to, že to nedělá poprvé. Harry svou domněnku vyslovil nahlas a dostal od Nevilla lakonickou odpověď, že nedělá. Komu vzpomínky ukazoval před ním, už ale neupřesnil. Namísto toho Harry náhle ucítil na rameni Nevillovu ruku a než stačil zareagovat, byl zatlačen k stříbřité hladině připravené myslánky a propadl se i s ním do tmy, jíž vystřídal pohled na tentýž pokoj, avšak útulně zařízený, naplněný příjemnou atmosférou a vánočně vyzdobený. Harrymu chvíli trvalo, než se dokázal zorientovat, Neville ho však postrčil do vedlejší místnosti, kde velmi hezký mladík se známými rysy Harryho kmotra právě pomocí jednoduchých kouzel zdobil vánoční strom. Něco však u tohohle Siriuse Blacka bylo jiné, než si pamatoval a než znal z dávné vzpomínky Snapea, jen nemohl přijít na to, co to vlastně bylo. Chlapec právě umístil na špičku stromku krásnou vánoční hvězdu a typicky blackovsky samolibým pohledem ji spokojeně přehlédl. Pak se uznale pochválil: „Krásné. V podstatě se dá říct, že dokonalé.“ Za ním se ozvalo tiché uchichtnutí a někdo poznamenal: „Výstižněj by to nikdo neřekl. Jsi jednoznačná hvězda dnešního večera i celého mého života.“ Co to plácá o hvězdách? přemýšlel Harry překvapeně, že by narážka na Siriusovo jméno? Sotva dokázal rozeznat, že mluvčím je mladý Petr Pettigrew a proklít jeho nestydatou prolhanost vůči člověku, jenž mu důvěřuje a kterého on zanedlouho zradí nebo možná dokonce už zrazuje, když utrpěl těžký šok: Sirius se rozverně naklonil a Červíčka políbil. Harrymu se roztočil žaludek. To přece není možné, Sirius a Petr... To přece nejde! bědoval Harry v duchu zoufale. Petr však rychle ukončil jeho zmatek, když se rozzářenýma očima podíval na svůj protějšek a okouzleně vydechl: „Budu rád tvým poslušným poddaným, můj vládče. Miluju tě, Regulusi!“ Během další líbací scény se Harry zvolna vzpamatovával a ujasňoval si: Takže ne Sirius, ale Regulus, jeho mladší bratr. Oba mají hvězdná jména, Regulus navíc ještě znamená malý král, vládce. Ještě že tak, Petr se Siriusem by byla mnohem horší noční můra než s Regulusem. Ale stejně, to je hnus, čekal bych od těch dvou ledacos, ale něco takového je vážně odporné... Co

19

vlastně Červíček sleduje ukázáním těchhle nechutností, copak nechápe, že si ho teď budeme ošklivit ještě víc? A proč Neville pokládá za důležité, abych to viděl? Náhle se setmělo a opět rozsvítilo, znamení, že se ocitli v další vzpomínce. Regulus stál u vánočního stromečku s rukama založenýma na prsou a ačkoliv o hlavu menší, s vědomím morální převahy shlížel na rozlíceného mladého muže, jímž nemohl být nikdo jiný než Harryho kmotr. Byl to hodně zvláštní pohled na ty dva, tolik si podobné a přece tak rozdílné. Harry ovšem musel chtě nechtě uznat, že Regulus vypadá o dost líp než Sirius, který měl očividně upito. „Jseš perverzní parchant!“ křičel zrovna Harryho kmotr. „No, myslím, že od tebe nemusím poslouchat kázání,“ Regulus se pyšně vzpřímil a lehce nakrčil nos. „Tak mne přestaň obtěžovat aspoň o Vánocích, pokus se u nás najít dveře vedoucí před dům a zavřít za sebou zvenku, ano?“ Sirius nemohl vzteky popadnout dech a pak vytáhnul hůlku. Regulus byl ovšem připraven a po chvíli zápasu to skončilo jeho jednoznačným vítězstvím. Sírius spadl na zem a bezmocně vyhrožoval: „To si šeredně odskáčeš! Myslíš si, že tohle naše matinka strpí, co?“ „Ale no tak, Siriusku,“ usmíval se Regulus medově, „ty se snad domníváš, že rodiče budou věřit tobě, černé ovci rodiny? Ne, můj drahý, usoudí, že už ti konečně přeskočilo z tvých početných alkoholových večírků. A jen tak mimochodem, Siriusi, nepřemýšlel jsi nad tím, proč ti tak strašně vadí to, že já mám odvahu být sám sebou? Že by třeba mohla být nějaká spojitost mezi tím, že nemáš a nikdy jsi neměl žádnou holku, ačkoliv jich za tebou chodily vždycky zástupy, tím, že ses držel tak blízko těch svých nebelvírských kamarádíčků a tím, že jsi ztrpčoval život všem v širém okolí? Tak do koho z nich ses zamiloval, do Pottera, Lupina, co?!“ „Ty zmetku, já bych se nikdy neodvážil – !“ „No právě, Siriusi, ty ses opravdu nikdy neodvážil. Nechápu, jak jsi mohl být zrovna ty zařazen do údajně tak odvážného Nebelvíru. I když oni tě zřejmě nikam nechtěli: na Havraspár málo chytrý, na Mrzimor málo ušlechtilý, na Zmijozel málo cílevědomý a naprosto neschopný sebeovládání...“ Sirius se pokusil vyskočit a zaútočit na svého bratra, zamotal se však do ozdobného koberečku a natáhl se jak široký tak dlouhý. Regulus posměšně pokračoval: „Kdybys jednou sebral všechnu svou odvahu, přestal utápět své pochybnosti o sobě samém, kterým stejně nedokážeš utéct, v alkoholu a uznal jsi konečně, že jsi takový, jaký doopravdy jsi, ulevilo by se nejen tobě. Pokud je to Lupin, hodili byste se k sobě krásně, ty zvěromág-pes, on vlkodlak…“ Bratrovo halekání, jak se o tom mohl dozvědět, přešel bez povšimnutí. „Podívej, můžu se přimluvit, dokonce i u našich. To jen ty se pokoušíš prorazit čelem zeď. A pokud je cílem tvých snů Remus, tak zrovna ten by si podle mého dal celkem říct, je takový mírný, jako vlkodlak nemá moc šancí sehnat partnera a vždycky tě měl hodně rád. Řekl bych, že u něj by stačilo naznačit...“ Sirius hněvivě zaprskal: „Já ctím posvátný cit přátelství a nikdy bych ho neposkvrnil něčím tak nízkým...“ „Co je na lásce nízkého?“ smečoval Regulus, „já ji pokládám naopak za to nejvyšší, čeho je člověk schopen. Což ovšem ty nemůžeš tušit, protože jsi to nikdy nezažil. A jestli se nevzpamatuješ, tak taky nezažiješ.“ „Já nestojím o tvý kázání, ty zbabělej mravokárnej maminčin mazánku!“ „S tebou dneska prostě není rozumná řeč, že? Ne že by tedy někdy byla. Běž se z té opice vyspat, Siriusi, a pak si můžeme promluvit,“ ucedil ledově a s největším odporem pomohl bratrovi na nohy. Ten se potácel ke dveřím s výkřiky: „Já ho zabiju, toho bastarda mizernýho! Já mu ukážu, zmetkovi...“ 20

Když se za ním zavřely dveře, vykoukl z druhé místnosti Pettigrew bílý jako stěna. „Už můžeš vylézt, Petře, už je pryč!“ rozesmál se Regulus upřímně. Pettigrew zaúpěl: „Ale Sirius je schopný všeho! On nás vážně zabije...“ „To těžko, při tom, jak bývá poslední dobou nametený. Navíc jako typický Nebelvír vždycky útočí otevřeně, takže není problém se mu vyhnout,“ poznamenal Regulus věcně. Pak mu uličnicky blýsklo v očích. „Kromě toho si myslí, že chodím se Snapem, takže prvním kandidátem na popravu je on.“ Petr vyjeveně hlesl: „Ale vždyť Severus je tvůj přítel!“ „No a? Na ohrožování mým bratrem je už léta zvyklý a nebude pátrat, proč se ho pokouší zlikvidovat tentokrát. Stejně by mě zajímalo, proč ho můj bratříček tolik nenávidí - ale možná to neví ani on sám. Rozhodně to vyřeší tvůj problém a ty se před svým kamarádem můžeš objevit čistý jak lilium,“ Regulus se očividně královsky bavil. „Jenomže to není správné,“ zakňoural Pettigrew. „Opravdu? No, kdybys po tom vysloveně toužil, tak můžeme mému bratrovi obratem poslat sovu, že se v otázce identity mého milence zásadně mýlí a že by měl přenést svůj hněv na osobu jemu podstatně bližší...“ „Ne!“ zaskučel Pettigrew nešťastně. „Tak vidíš. Já bych nikdy Severuse křivě neobvinil, ale když už byl Sirius uveden nešťastnou náhodou v omyl, já mu to vyvracet nebudu, to může udělat Sev sám. Nač si zbytečně pálit prsty? Navíc nám to dá trochu času navíc.“ „Vy ve Zmijozelu jste tak pragmatičtí,“ vzdychl si Pettigrew nešťastně. „A vy v Nebelvíru zase zbrklí a donkichotsky odvážní.“ „Jenže já nejsem ani to,“ sklonil Pettigrew hlavu zdrceně, „jsem jen ubohý zbabělec...“ Regulus ho k sobě pevně přitiskl a měkce řekl: „Petře, máš víc odvahy než můj bratr a ti jeho přátelé dohromady. Miluješ mne – to je důležité. Ostatně já si jako kluk přál mít potkana, ale rodiče mi tuhle ohavnou potvoru, jak oni říkali, odmítali dovolit. Teď ho konečně mám a ještě v takovém úžasném zvěromágovském provedení. Navíc je tu ještě další výhoda – jako plnoletý už se nemusím ptát. Zvyknou si.“ „Jak si tím můžeš být tak jistý? Siriuse vydědili kvůli většímu nesmyslu.“ Regulus si pohrdavě odfrknul: „Protože on se chová jako idiot. Postavit se naší mamá přímo je jednoznačná sebevražda, kterou páchá pravidelně od tří let. Nikdy jsem mu nedokázal vysvětlit, jak je to stupidní. Proto byl taky bit jako žito, zatímco já se hřál na výsluní přízně rodičů. Vždycky jsem si je dokázal otočit kolem prstu. Nesmí se na ně tlačit, víš. Pěkně pomalu a polehoučku, aby nakonec nabyli dojmu, že to byl vlastně jejich nápad. Neboj se, to zvládneme, chce to jen čas.“ Pettigrew k němu jen nábožně zvedl oči. Regulus si ho znovu majetnicky přitáhnul k sobě a usmál se. „Obdivuju tě,“ zašeptal Petr. „Já vím,“ odpověděl Regulus, „proto tě taky mám tak rád.“ Náhlé zatmění posunulo Harryho a Nevilla do další vzpomínky. Bylo už dávno po Vánocích, ve váze na stole žlutě zářily narcisy. Pettigrew vypadal velmi rozrušeně, Regulus stále zcela vyrovnaně. Červíček bědoval: „Měl by o tom vědět aspoň Brumbál!“ „Ne, bylo by nebezpečné o tom komukoliv říkat, Petře. Budeme o tom vědět jen ty a já,“ zavrtěl Regulus hlavou. „Jenomže jako Smrtijeda tě můžou chytit bystrozoři a pokud tě Ty-víš- kdo odhalí, zabije tě!“ „S tím vším počítám. Jenomže když to vyjde, přinese nám to nevídanou slávu a pomůže v profesním postupu. A taky samozřejmě zbavíme kouzelnický svět samozvaného Pána zla.“ „Jenže já mám o tebe strach,“ zafňukal Pettigrew bázlivě. 21

Regulus ho konejšivě políbil. „Tak se musíš naučit mu čelit, Petře...“

Harrymu vyschlo v krku - Regulus Black v boji proti Voldemortovi? Jistě, nakonec ho přece z jeho příkazu zabili... Sirius neměl pravdu. Regulus se choval mnohem statečněji, než by si Harry kdy myslel, i když byl... Raději nechtěl to slovo vyslovit. Ještě před chvílí by to udělal s gustem, ale teď už to nedokázal. Spíš ho začínal litovat. K Pettigrewovi však nadále cítil jen opovržení.

Okamžik tmy odstartoval další vzpomínku. Regulus v ní už nebyl, Pettigrew měl tvář opuchlou od pláče a vypadal velice zanedbaně. Stál venku na zasněženém chodníku tváří v tvář Siriusi Blackovi a naléhavě ho prosil: „Musíš mu pomoct, Tichošlápku, jinak ho Ty-víš-kdo zabije!“ „Poslouchej, je mi úplně jedno, jak ten proradnej hajzlík skončí,“ odsekl Sirius dutým a odtažitým hlasem, tak málo podobným hlasu po pobytu v Azkabanu. „Když se k nim nechal nalákat, věděl, do čeho šel. A jestli ne, tak jen potvrzuje to, co si o něm myslím celou dobu – že je to rozmazlenej idiot. Jenomže tohle je válka a tady jde o krk mnohem lepším lidem, než je náš mazánek Regulus. On se z toho nějak vylíže sám, jako to ostatně dokázal vždycky. A teď mě nezdržuj, mám důležitější věci na práci.“ Nato se s prásknutím bez rozloučení přemístil pryč. Pettigrew zůstal sám a zoufale se rozbrečel.

Harrymu se sevřelo srdce strašlivým poznáním: Regulus zemřel proto, že mu Sirius odmítl pomoci... Poprvé pocítil s Červíčkem účast.

Mžiknutí tmy a jiná vzpomínka Harryho s Nevillem přenesla úplně jinam, do vlhkého temného sklepení plného pavouků a odporného hmyzu. Kroužek Smrtijedů v čele s Voldemortem obklopoval Pettigrewa připoutaného ke sloupu a bavil se na jeho účet. Červíček působil vyčerpaně a ztrhaně, ale kupodivu ještě ne úplně zlomeně. Voldemort zlomyslně syčel: „Pokusit se zachránit uvězněného přítele, jak ušlechtilé - a nekonečně stupidní. Zdá se, že jsi přece jen patřil do Nebelvíru právem, takovou hloupost by snad nikdo jiný udělat nemohl. Ty, slaboch neschopný jakéhokoliv smysluplného boje, vyrazíš obětovat svůj život za svého milovaného, to je tak dojemné, to abychom uronili slzu...“ Smrtijedi se sborem rozřehtali. Pettigrew zvedl hlavu a oči mu plály takovým světlem, jaké u něj Harry nikdy v životě neviděl. „Nebojím se vás!“ vykřikl vzdorně. „To je možné,“ zachechtal se černokněžník, „ale brzy se bát určitě začneš!“ Dva Smrtijedi právě kohosi přivlekli. Petr srdceryvně vykřikl a zazmítal sebou, načež následovala další salva chechotu Smrtijedů. Harry s námahou mhouřil oči, než konečně pochopil, že druhým vězněm je Regulus Black, zmučený k nepoznání. Voldemort zapředl jako kočka: „Chceš vidět samotné dno zoufalství, Petříčku? My ti tu službu s radostí poskytneme. Dívej se, jak ten, koho miluješ, den za dnem, týden za týdnem trpí...Vítej v pekle!“

22

Pak přikročil k Regulusovi, sklonil se nad ním a cosi udělal. Nebylo dobře vidět co, kobkou však otřásl neartikulovaný řev, který ničím nepřipomínal nářek lidské bytosti... Harrymu se podlomila kolena. Byl z výslechů podezřelých zvyklý na líčení lecjakých hrůz, ale vidět to na vlastní oči bylo nad jeho síly. Nedokázal si představit, že by tohle dělali třeba Ginny. Hlavou mu blesklo, jak asi musí být Nevillovi, jehož rodiče Smrtijedi mučili až k zešílení. Jeho kamarád však nepohnutě stál, rty semknuté, až z nich tekla krev, byl smrtelně bledý, ale pořád se kontroloval. Bylo zjevné, že tuhle vzpomínku nevidí poprvé a že nenávist k Voldemortovi ho pohání dál. Pomohl Harrmu vstát a sevřel jeho ruku.

Další vzpomínka jim ukázala tutéž celu, podle vzhledu obou vězňů o mnoho později. Voldemort se Pettigrewovi vysmíval: „Řekni mi, co bys dal za to, abych Reguluse už zabil?“ Pettigrew místo odpovědi jen zachrčel. „Co kdybys mě informoval o pohybu tvých přátel, Lupina, Blacka a Pottera? Velmi bych to ocenil...“ „Nikdy!“ vzmohl se Pettigrew k zoufalému vzdoru. „No, tak se podíváme, jak dlouho to tvé nikdy bude trvat,“ zašklebil se ošklivě Voldemort.

Další oslňující záblesk temnoty je posunul dále. Pettigrew se zlomeně plazil u nohou černokněžníka a přísahal, že udělá absolutně cokoliv, jen aby již neskutečné utrpení Reguluse skončilo. Voldemort to nakonec milostivě odsouhlasil, informoval ho však, že svého vězně jen ponoří do magického spánku. Kdyby se Pettigrew jen na okamžik pokusil zpronevěřit svému úkolu a zradit, Regulus okamžitě procitne uprostřed magických plamenů, které ho budou za neskutečných bolestí pomaličku stravovat... Než ale opravdu zemře, uběhnou celé stovky let. Nakonec donutil Pettigrewa složit Neporušitelný slib a pobaveně konstatoval, že zatímco její nedodržení by Červíčka milosrdně zabilo, Regulusovi by to přineslo velmi dlouhý a na zážitky bohatý život...

Harry sám sebe uslyšel, jak zuřivě kleje a řve, že žádné peklo pro Voldemorta není dost strašné, ale že doufá, že skončil alespoň v tom nejhorším. Neville mu se slzami v očích jednoduše řekl: „Teď už víš, Harry, teď tomu všemu rozumíš, že?“ Mladý bystrozor měl pocit, že okamžitě musí na vzduch, jinak se snad zalkne. Na prohlédnutí dalších vzpomínek už neměl sílu - ostatně to nejpodstatnější už věděl. Uchopil Nevilla za ruku a společně se vrátili do pokoje. Neville se na něj stísněně podíval: „Takže?“ Harry chvíli zvažoval formulaci odpovědi, než promluvil: „Chceš ho propustit? Ale bez ohledu na to všechno je to pořád vrah...Uvaž, že právě on pomohl Voldemortovi znovu povstat! Proč to dělal, jestli ho opravdu tak nenáviděl?“ „Protože jedině pak jsi ho ty mohl definitivně zabít, Harry,“ vysvětloval Neville s takovou jistotou, až se Harrymu zdálo, že tohle téma musel už s někým prodiskutovat, „pouze smrt Ty-víš koho mohla Regulusovi přinést jistotu věčného odpočinku a k ní zas vedlo jen jeho znovuzrození, protože s viteály by jako stín dokázal existovat věčně! Ostatně, nenapadlo tě někdy, že Pettigrew s tebou v podobě Prašivky tři roky spal v jedné ložnici? Kdyby chtěl, mohl tě zabít v jediné vteřině! Přitom v prvním ročníku z tvých rozhovorů s Ronem dobře 23

věděl, že je Ty-víš-kdo nablízku a odměna by ho neminula, a ve druhém to mohl svést na baziliškovo řádění! Ale on ti nikdy neublížil. Počkal, až budeš dostatečně silný, aby ses Tyvíš-komu dokázal postavit...“ Harry se ještě nikdy se necítil tak zmatený. Na Nevillových slovech mohlo něco být... Jenže krev nevinných pořád volala o pomstu... „Já nevím. Zabít ho nechci, ale pustit na svobodu také ne. Jenže Azkaban pro něj bude tak jako tak znamenat smrt," uvažoval Harry nahlas. „Existuje nezrušitelné kouzlo, které zvěromága navždy uvězní v jeho zvířecí podobě,“ nadhodil Neville opatrně. „Pettigrew strávil dvanáct let celkem spokojeně jako potkan a nebyly s ním problémy. Ginny ostatně dodnes na svého Prašivku s dojetím vzpomíná. Kdyby se ho teď někdo ujal a dohlédl na něj... Zaslechl jsem, že jste zamýšleli pořídit klukům nějaké zvířátko a Ginny by si zase přála potkana, nechtěli byste tedy...“ „Tak to ani náhodou!“ přerušil ho Harry rozhořčeně. Pak už mírněji dodal: „Ať je z něj klidně potkan, s tím bych i souhlasil. Vyřeší to naše dilema: Petr bude žít, ovšem už nikdy nikomu nebude moci ublížit a trvalá ztráta možnosti proměny v člověka pro něj snad bude dostatečným trestem za vše, čeho se kdy dopustil. Proti tomu nejsem. Ale přece si naše děti nebudou hrát s vrahem! Prodáme ho do obchodu se zvířaty. Jsem ochoten zajistit, aby neskončil v laboratoři na pokusy nebo jako hadí žrádlo, ale rozhodně mu neposkytnu vlídný domov, s tím nepočítej! Už takhle je to hodně velká milost. A co že jsi tak dobře informován o přáních mé ženy?!“ „Samozřejmě,ostatně vždycky to můžeš znova uvážit,“ ignoroval Neville poslední větu a rychle odváděl řeč jinam, „tak mu to půjdeme říct?“ „Dobře, ať už to máme za sebou,“ souhlasil Harry a následoval Nevilla do zapečetěné místnosti na konci bytu, kdysi zřejmě ložnice. Pokoj byl velmi dobře chráněn proti přemísťování i použití magie. Harry musel vysoce ocenit Nevillovu práci, mladík si tu vedl jako zkušený vyšetřovatel. Proletělo mu hlavou, co všechno vlastně o svém kamarádovi neví. Vstoupili do místnosti, kterou téměř celou vyplňovala široká manželská postel, připomínka dávných šťastných dnů. Petr ležel na posteli a spal – nebo to tak aspoň vypadalo, než se ho Neville jemně dotknul a pak zděšeně uskočil. Harry zdvihnul ze země prázdnou lahvičku od silného jedu. Na smrt občas není zapotřebí žádných kouzel… Teď už nebylo proč tajit Pettigrewa před ministerstvem kouzel. Zavolali bystrozory, kteří mrtvolu odvezli k pitvě. „Proč to udělal před tím, než se dozvěděl, jak jsem se rozhodl?“ žasl Harry. „Zabít se přece mohl vždycky. A já mu navíc chtěl dát milost...“ Neville se zatvářil sklíčeně. Chvíli oba mlčeli, ale nakonec prolomil ticho opět Neville: „Já bych řekl, že Pettigrew nepřišel žádat o smilování. Všechny vzpomínky mi ukázal úplně dobrovolně, vlastně mnohem víc, než musel, a nechtěl za to žádné záruky, jen aby byly spravedlivě posouzeny. Harry, já myslím, že to udělal kvůli očištění Regulusovy památky. A aby dokázal, že přece jen patřil do Nebelvíru. Nepřemýšlel jsi někdy o tom, proč právě jeho, takového očividného zbabělce, Moudrý kobouk poslal do koleje, kde je hlavní ctností odvaha? Já často - právě proto, že i já sám jsem se hrozně dlouho choval jako padavka a necítil jsem se Nebelvíru hoden. Ne, Harry, nepřerušuj mne, je to pravda! Změnil jsem se teprve tak od pátého ročníku. Ovšem jestli připustíme, že Moudrý klobouk se při zařazování nikdy nemýlí, i když na první pohled není vidět, pak i v Petrovi muselo být mnohem víc, než se nám celou tu dobu zdálo." „Asi máš pravdu...," pronesl Harry zamyšleně. „Slibuji, že se postarám o revizi celého případu,“ dodal potom. „Děkuji,“ reagoval Neville překvapeně. 24

Harry se na něj ohromeně zadíval. Proč mu, u Merlina, děkuje za spravedlnost poskytnutou někomu jinému? Pak si náhle uvědomil si, že Nevillova babička Augusta Longbottomová letos v létě zemřela na infarkt a mladík od její smrti žije sám. Zastyděl se, že ho ani nepozval na Vánoce. „Neve, jestli chceš, tak k nám přijď zítra o Božím Hodu na návštěvu, my tě s Ginny hrozně rádi uvítáme,“ snažil se to honem napravit. Neville s úsměvem přislíbil, že během svátků určitě zaskočí, Ginny už ho ostatně také zvala, ale sám není, to se Harry nemusí bát. Harryho zvědavost se okamžitě rozhořela plnou silou: „Ty s někým chodíš? No tak se přiznej, ty tajnůstkáři, nestyď se!“ Neville zrůžověl: „No jo...“ „Tak to vysyp, je to někdo, koho znám?“ „Dalo by se říct, že ano,“ připustil Neville neochotně a snažil se být neviditelný. „Lenka Láskorádová?“ „Ne!“ „No tak kdo? Tak už mi to vyklop!“ „No dobře,“ Neville se nadechl, jako by se chystal na skok do hodně hlubokých a nebezpečných vod. „ Je to... Theodor Nott.“ Harry měl nejdřív pocit, že se přeslechl, pak vyjeveně hlesnul: „Ten bývalý Smrtijed?“ Neville vyprskl smíchy: „Ne!“ Pak zvážněl. „Jeho syn.“ Harry chvíli nemohl najít slova a myšlenky mu rotovaly hlavou jako šílené. Najednou jasně chápal, z jakých důvodů se Pettigrew přišel vzdát právě mladému léčiteli a kvůli čemu jeho kamarádovi vlastně tak hrozně záleží na Pettigrewově případu a zač mu děkoval. Theodora Notta juniora Harry znal, byl to jeden z nejslušnějších studentů Zmijozelu, nikdy nikoho netýral ani se nepřipojoval k Malfoyově partě - ovšem podle filosofie své koleje také nikomu otevřeně nepomáhal. Po skončení školy se nepřidal ke Smrtijedům ani nevystoupil proti nim, i když neoficiálně často vypomohl Fénixovu řádu cennými informacemi. Po Voldemortově pádu by za to měl nárok na vyznamenání, to ale striktně odmítl - pro případ, kdyby se to třeba někdy v budoucnu ještě zvrtlo... Finanční odměnu ovšem přijal bez námitek. Byl to inteligentní samotář, trochu samolibý a hodně znepokojující, ale celkově docela fajn kluk. Vlastně dost připomínal Reguluse Blacka... Harrymu najednou došlo, že tohle vysvětluje i dávnou záhadu někdy z pátého ročníku: Malfoy s Crabbem a Goylem tehdy týrali Nevilla a Harry mu spěchal na pomoc; Theodor nevšímavě přešel kolem, ale zpoza rohu nenápadně vyslal na Dracovu partu nestvůrné netopýří zaklínadlo a tiše zmizel. Draco samozřejmě ze všeho podezříval Harryho. Tenkrát si Harry Nottův čin vysvětloval jakousi pomstou Malfoyovi, teď chápal, že tomu patrně bylo úplně jinak. „Jak dlouho spolu chodíte?“ vyzvídal nejistě. „Zhruba od začátku pátého ročníku,“ přiznal Neville zkroušeně. „Theo mi pomáhal už s přípravou na Brumbálovu armádu...“ „On to věděl a nic neprozradil?“ vyjekl Harry. „Nesnášel Umbridgeovou možná ještě víc než ty,“ ušklíbnul se Neville. „Kdybys věděl, co všechno jí provedl...“ „Koukám, že všichni ze Zmijozelu by mohli z fleku jít dělat filmové herce nebo profesionální hráče pokeru,“ ucedil Harry zlomyslně. Pak se však Nevilovi zpříma podíval do očí: „Tak na tu návštěvu tedy přijďte oba dva. A popřej za mne Thedorovi hezké Vánoce!“ Neville se celý rozzářil a když se Harry přemístil zpět do Godrikova dolu, měl pocit, že svým akceptováním jeho neobvyklého vztahu mu dal ten nejcennější dárek, jaký mu mohl dát. Slovo má moc vskutku nedozírnou, může ničit i dávat život...

25

Ovšem když Harry vedle tvrdě spící Ginny pokojně usínal, už zase zvažoval, co z Pettigrewových vzpomínek ještě potřebuje vidět. Třeba díky nim bude moci dopadnout i Snapea... Jeho poslední myšlenka, než se propadl do náruče spánku, byla: A taky musím zjistit, jak vlastně přišel Neville k myslánce tohohle typu a komu to celé ukazoval přede mnou.. . KONEC

26

LOON - Štědrý den Probudil ho něčí výkřik. Automaticky sáhl k nočnímu stolku vedle postele, kde míval položenou hůlku. Než stihl vrhnout nějakou kletbu, uvědomil si, že onen křik rozhodně nezněl vyděšeně. Najednou mu to došlo. Nastal jeho jeden z nejneoblíbenějších dnů v roce – Štědrý den. S pokaženou náladou zůstal ještě chvíli ležet. Nečinnost jej ale nikdy dlouho nebavila, a tak téměř vzápětí vstal a pomocí hůlky rozhrnul závěsy. Naskytl se mu pohled na jeho spolubydlícího Warena, schouleného nad hromadou dárků v nohách postele. Ten, když uslyšel rozhrnující se závěsy, s přihlouplým úsměvem pohlédl na hocha. „Warene kolikrát ti budu říkat, abys mě nerušil, když spím, hm? Myslel jsem, že jsem ti to naposledy dostatečně vysvětlil, ale vidím, že evidentně ne.“ pronesl chladným hlasem a v ruce si pohrával s hůlkou. „Ale Tome, jsou přece Vánoce!“ vybrebtl vystrašeně s pohledem do Raddleovy bledé tváře. Ten jen s nevolí přejel pohledem po hromadě dárků u Warenových nohou. Zastavil se pohledem na krabičce Bertíkových fazolek tisíckrát na jinak. Věděl, že je má Waren obzvláště rád. Dovedl strávit spoustu času jejich pojídáním doprovázeném různými škleby. To jeho matinka dobře věděla, neboť jich tu leželo dobrých pět balení. „Podej mi Bertíkovy fazolky!“ pronesl Tom autoritativním hlasem nepřipouštějícím námitky. „Ale Tome...“ zakňoural Waren. To Raddlea popudilo ještě více. „A kolikrát ti mám říkat, abys mi neříkal Tome! Dej mi všechny balíčky, ty pitomče, nebo ti v tom pomůžu!“ rozkázal s přimhouřenýma očima a sledoval Warena s obličejem plných slz, jak je všechny vyhrabává z pod papírů. Tento dvanáctiletý chlapec, který spolu s Tomem Raddlem navštěvoval druhý ročník Bradavic, Toma upřímně nenáviděl. Raddle mu už od počátku dělal samé naschvály a dával mu všemožně najevo svou nadřazenost. To ovšem neplatilo jenom o Warenovi – to, že jsou nuly, dával Raddle pocítit i ostatním spolubydlícím, ovšem na tak často a ne s takovým důrazem jako jemu. 27

S už trochu lepší náladou sešel Raddle do zmijozelské společenské místnosti. Když míjel krb, zbavil se svého závaží. S uspokojením sledoval, jak krabičky hoří. Bertíkovy fazolky neměl rád. Ale Warenovi něco vzít musel a cukroví přece jeho matinka později nebude chtít vidět jako jiné hmotné věci, které dostal. Musel ho nějak potrestat. Ničit cukroví mu připadalo dětinské, ale musel mu ukázat, kdo je tady pán. Musel. Tomu infantilnímu příslušníkovi jedné z nejváženějších čistokrevných kouzelnických rodin, pomyslel si zapškle. Když ucítil svrbění na zátylku, otočil se. Se zvědavým a udiveným pohledem jej sledovala nějaká holka z vyššího ročníku. Nepěkně se ušklíbl a vyrazil raději ze sklepení na snídani. Ve společenské místnosti na Vánoce nikdy příliš mnoho lidí nezůstávalo, ale on tomu byl jedině rád. Jak jen nenáviděl hihňající se děvčata a předvádějící se kluky! Pohrdal jimi za jejich přízemní starosti. Ač byl mladší než většina z nich, cítil se sám dospělý a protřelý životem. V sirotčinci se naučil starat se sám o sebe. To většina z těch bezstarostníků neznala. Při vzpomínce na sirotčinec se mimoděk trochu otřásl. Jak to místo nenáviděl! A letošní léto tam musel strávit. Proč jen mu ředitel Dippet nedovolil zůstat v Bradavicích! Zase se musel vrátit mezi obyčejné mudly a kouzla mu byla na nekonečné dva měsíce zapovězena. Ovšem, ostatní děti se mu vyhýbaly. Bály se ho. Tam cítil svou moc ze všeho nejvíce. Moc nad nimi, nad jejich ubohými životy. A to na ně ani nepoužil žádného kouzla. Tedy až na výjimky, pomyslel si spokojeně. Zato tady – byl mocnější než ostatní spolužáci, byl chytřejší a pilnější než kdokoliv z nich. Byl lepší než spousta žáků ze starších ročníků. Přesto se sebou ještě nebyl spokojen. Něco mu chybělo. Něco, čím by si dokazoval, jak neobyčejný je. Uměl mluvit se zvířaty a věděl, že takových mnoho není, ale nevěděli to ostatní. Na druhou stranu i nadále nechtěl o sobě prozrazovat příliš moc. Jedno zaškobrtnutí u Brumbála stačilo. Už tak bylo dost, když vyšlo najevo, že nemá rodiče ani peníze a že žije v sirotčinci. Našlo se pár troufalců, kteří se mu chtěli vysmívat. Pomstil se jim tak, že si učitelé marně lámali hlavu, co (anebo spíše kdo) za jejich nehodami stojí. Ti, kdo tušili, se báli promluvit. Samotný fakt, že musel nosit obnošené šaty a mít otrhané, staré učebnice, jej neskonale ponižoval. On, který dovedl mluvit s hady, dokázal snadno ovlivňovat lidi, disponoval velkou mocí, a musel se ohlížet na takové banality jako peníze a nutnost shánět ty nejlevnější knihy! To jej naplňovalo nevýslovným vztekem a touhou někomu se pomstít. Štědrý den tento vztek ještě umocňoval. Dárky nedostával a ani o ně nestál, ale nepřál je ani jiným. Přesně podle očekávaní našel na snídani ve Velké síni spoustu usmívajících se tvářiček. S jakou chutí by jim ten výraz vymazal! Nezbývalo mu, než se posadit, pokud možno co nejdál od ostatních, a pustit se do snídaně. Měl v plánu strávit den jako kterýkoliv jiný v knihovně. Stůl byl prostřen stejně jako vloni slavnostně. Stejně jako minulý rok ho napadlo porovnání se stravou v sirotčinci. Srovnávání nesrovnatelného. „Dobrý den, Tome! Tak jsi zase zůstal na vánoční prázdniny tady? Mimochodem – tvoje esej na Zmenšovací lektvar byla brilantní. Ani já bych to nenapsal lépe.“ pochechtával se profesor Slughorn a poplácal Raddla po rameni. „Děkuji, pane profesore, ale tomu nemůžu věřit. Před nedávnem jsem četl v měsíčníku Lektvary pro každý den, že v současné době se nikdo nevyzná v lektvarech lépe než vy.“ snažil se vlichotit. „Ty dovedeš jednomu zvednout náladu! No, cosi pravdy na tom asi bude. Tedy - veselé Vánoce!“ zahlaholil bodře a odkolébal se k učitelskému stolu. Raddle se s úsměvem nasnídal, načež se vydal do knihovny, která byla k jeho radosti zcela prázdná.

Bylo už k večeru, když knihovnu opustil. Jeho žaludek svíraly křeče z hladu, přesto nebyl s to se v poledne vydat na oběd. Na Slughornovo povolení mohl využívat knihy o lektvarech ze sektoru s omezeným přístupem a při jejich studování mu letěl čas obzvlášť rychle. Vyrazil 28

proto rovnou do Velké síně, kde byl mezi prvními. Když se dotrousili i poslední studenti a učitelé, profesor Dippet konečně zahájil slavnost. Raddle se věnoval pouze svému jídlu a lákadel kolem sebe si nevšímal. Vůbec si přitom neuvědomil zkoumavý pohled profesora Brumbála. Než se dostatečně nasytil, většina studentů už Velkou síň opustila. Vydal se také pryč do své společenské místnosti, když na cestě k ní zaslechl tichý hovor. „Jak ti říkám. Patřilo to mé prababičce Eleonoren, která letos v létě zemřela. Podívej se, je to hrozně vzácná rostlina. Z jejích plodů uděláš lektvar zahánějící všechny jedy a její listy se přidávají snad do všech nejdůležitějších utrejchů. No, jak vidíš, zatím žádné plody nemá, ale před chvílí mi profesorka Derwenová říkala, že kvete až v létě. Rodiče mi ji poslali, protože ví, že jsem v bylinkářství opravdu dobrá.“ vychloubala se asi čtrnáctiletá dívka své kamarádce. „Máš vážně štěstí, Suzan. Promiň, ale ještě musím skočit do sovince. Mám se tam setkat s Daiem. Uvidíme se později.“ zamrkala na ni společnice a nechala ji samotnou. Přesně na tuhle chvíli čekal Raddle. Rozhlédl se po chodbě a ujistil se, že tam nikdo není. „Suzan, můžeš na okamžik? Nevadilo by ti, kdybych si na chvilku tvou vzácnou rostlinku vypůjčil?“ zeptal se s úlisným úsměvem. Jakmile se na něj otočila, vyslal přivolávací kouzlo, aby rostlinu uchránil před případným pádem. „C-co si to... defugio!“ vřískla se snahou zaklít jej. Raddle útok ledabyle obrátil a vyslal ni výtečné paměťové kouzlo, jedno z mnoha naučených samostudiem. Zapůsobilo okamžitě a přesně. Dívka svěsila hůlku a vykulila překvapením oči. „Mdloby na tebe.“ dokončil své dílo a s potěchou sledoval, jak dívka bezvládně klesla k zemi. Znovu se chtěl ujistit, že výjev nikdo nesledoval. Když se ale s neblahým pocitem otočil, musel dát své intuici za pravdu. Za ním stáli dva starší studenti, které vídával ve zmijozelské společenské místnosti. Oba dva si jej prohlíželi s neskrývaným obdivem. Už už chtěl na ně také použít paměťové zaklínadlo, když si to rozmyslel. Rozhodl se s nimi nejprve promluvit. Chlapci ho předběhli. „To bylo něco úžasného! Vždyť Klarissa chodí o tři ročníky výš než ty! Opravdu zajímavé.“ spustil ten vyšší z nich. „Ach, omluv naši nezdvořilost. Já jsem Frederick Bullstrode a tohle je Avery. Jak asi víš, jsme také ze Zmijozelu.“ dodal a propaloval Raddlea pohledem. Ten na ně jen upíral zkoumavý pohled a nic neříkal. Uvažoval. Tohle by mohl být to, co hledal. Několik „přátel“ připravených k obdivu kdykoli by se mu zachtělo. A ti dva vypadali přesně na ten druh lidí, kteří potřebovali nějakého vůdce, někoho, koho by mohli obdivovat. A navíc se mohli hodit. Proto se rozhodl nemazat jim paměť, ale naopak jim toho prozradit více. Ale až později. Teď se musí postarat o tu dívku. „Můžete mi pomoct ji odklidit někam dál od naší společenské místnosti. Nerad bych, aby padlo podezření na Zmijozel. Ona sama si nic pamatovat nebude.“ poznamenal Raddle a úzkostlivě se rozhlížel po chodbě. To by tak ještě scházelo, aby je tu někdo chytl. S tímhle rozhovorem, jehož délka se mu začínala nelíbit, nepočítal. Oba rychle pochopili a společnou pomocí ji donesli o dvě patra výš, aniž by je někdo viděl. Právě tehdy si musel Raddle přiznat, že mít společnost a kamarády nemusí být k zahození. „Ty, Tome, proč jsi jí to vůbec udělal?“ otázal se Avery, když už scházeli společně do kobek. Raddle se na něj prudce otočil. „Neříkej mi Tome!“ zasyčel podrážděně, ale když uviděl chlapcovo nakrčené obočí, pousmál se. „Nemám to jméno rád.“ „A jak ti teda máme říkat?“ otázali se oba téměř jednohlasně. Tom Raddle se na ně zkoumavě zadíval. Měl vymyšlenou přezdívku, kterou nikdo neznal. Měl ji už od doby, kdy pobýval v sirotčinci. Už tehdy se chtěl jménem odlišit od ostatních. Ale nevěděl, jestli jim nebude připadat směšná. Jedním si však byl jist. Jednou se jí bude bát 29

spousta lidí. Nakonec se rozhodl – koneckonců, když nezareagují tak, jak by předpokládal, nic není ztraceno. Má přece hůlku. „Voldemort. Lord Voldemort.“ zašeptal a hochům přejel mráz po zádech. Vůbec jim nepřipadala směšná, ba naopak. Zauvažovali, jestli dát se dohromady s tímto bledým chlapcem byl dobrý nápad. Slyšeli o něm už spoustu historek. O jeho výjimečném nadání. Když se uspokojil jejich reakcí, sáhl do kapsy hábitu a opatrně vytáhl onu věc, pro kterou se dívka ocitla v bezvědomí. Tváře obou chlapců vypadaly překvapeně. Po chvilce se výraz překvapení proměnil ve spokojený úšklebek. Jejich pochyby o něm se zmenšily. Netušili sice oč se jedná, ale jedním si byli jisti. Neriskoval by takovou námahu pro něco, co by nemělo cenu. Došli spolu do společenské místnosti. Než se jejich cesty rozloučily, spokojeně na sebe pohlédli. Waren v pokoji ještě nebyl a Raddle si domyslel, že si asi léčí nervy někde pokud možno co nejdál od něho. Už téměř usínal, když si Raddle uvědomil, že letošní Vánoce nebyly zas až tak špatné. Dokonce se mu velmi líbily.

KONEC

30

ALEX – Přítěž (2. místo) „Ta kletba mě vyrvala z vlastního těla - byl jsem míň něž duch...ale zůstal jsem na živu“ ............................... „Ginny, musíme se přestat stýkat. Voldemort využívá lidi, kteří jsou jeho nepřátelům blízcí!“ „A co když je mi to jedno?“ „Mně je to jedno,“ .............................. „Severusi, Severusi prosím…“ „Avada Kedavra!“ …………………… „Budeme s tebou, Harry“ „To ne,“ …………………… „Avada Kedavra! “

„Néééé!“ Harry ve svém snu spatřil zelený záblesk a prudce se probudil. Srdce mu prudce bušilo a těžce oddechoval. Rukávem pyžama si otřel potem orosené čelo a pohlédl na Rona, který spokojeně dřímal na vedlejší posteli. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, kde vůbec je. Po 31

dlouhé době byl on, Ron i Hermiona opět v bezpečí, zpátky v Doupěti. Na cestách, které spolu v posledních měsících všichni tři absolvovali, cítil Harry jen velký neklid. Každý den, každičkou minutu- ten neustálý strach z dalšího dne a z další nebezpečné noci plné nočních můr Harryho ubíjel. A proto byl rád, že ho Ron s Hermionou nakonec přesvědčili, aby se na Vánoce vrátili domů. Za oknem začalo pomalu svítat a Ron se na své posteli začal mírně ošívat. Harry se pomalu oblékl a začal přecházet po pokoji. Měl obavy z toho, že až sejde dolů, bude muset čelit různým otázkám, na které nebude moci odpovědět. A uvidí Ginny!! Po takové době. Z myšlenek ho vyrušilo tiché zaklepání na dveře. Byla to paní Weasleyová, která je přišla zavolat na snídani. Harry přešel k Ronově posteli a lehce s ním zatřásl. Ron se prudce posadil a napřímil hůlku, kterou zjevně celou noc třímal v ruce. „Ne! Nebudu zpívat!!“ vykřikl bezmocně ještě se zavřenýma očima. Harry na něj se smíchem pohlédl a řekl pobaveně: „Dole máme snídani.“ Jeho kamarád otevřel oči a sklonil hůlku, „Aha, tak jo.“ Když oba o deset minut později scházeli dolů na snídani, z kuchyně se najednou ozval křik. „Frede! Georgi! Vy jste se snad zbláznili! Jak jste jim to mohli dát do jídla??!!“ křičela paní Weasleyová. „Ale mami,“ ozvalo se jedno z dvojčat. „Vždyť to jsou jenom sladkosti. Chtěli jsme je jen pořádně přivítat!“ „Já ti dám sladkosti, Georgi, nerozčiluj mě! Oni jsou jistě velmi unavení a určitě nemají náladu na nějaké vaše kouzelnické kejkle.“ V tu chvíli Harry s Ronem dorazil do kuchyně „Rone! Harry! Musíte být hrozně vyhladovělí..“ popadla je oba za ruce a odtáhla je ke stolu, který se doslova prohýbal pod jídlem. Fred s Georgem na ně naoko naštvaně pohlédli a prohlásili: „Vždycky musíte zkazit všechnu legraci. Styďte se!!“ Celá snídaně probíhala v krásné ale trochu smutné atmosféře. Paní Weasleyová poletovala sem a tam a zdobila každičký kout domu. Přitom Harrymu a Ronovi dopodrobna vylíčila, kdo všechno přijde večer na večeři a že se na ně všichni moc těší. Harry jí celou dobu viděl v očích, jak je ráda, že jsou všichni tři v pořádku. Ale zároveň viděl, jak se bojí chvíle, až zase odejdou. Harry strašně rád zase všechny viděl a zejména pak Ginny, se kterou se střetl na schodech, když šel do pokoje. Když se uviděli, neřekli si ani slovo. Jednoduše se chytili za ruce a políbili se, jako staří přátelé. Na nic se ho dokonce nezeptala a Harry začal být dost nervózní, protože mu to přišlo opravdu divné. Čekal na otázky od té doby co přijel do Doupěte, ale zatím nic nepřicházelo. Všichni se tvářili jako za starých časů. Usmívali se, zpívali si a mluvili jenom o veselých věcech. Tak to šlo celý den. Odpoledne se pak dostavili další hosté. Mezi nimi Lupin, Tonksová (držíc se za ruce), Moody a kupodivu se objevila i profesorka McGonagallová. Zažili krásný večer s výborným jídlem, cukrovím a máslovým ležákem. Jediný, kdo se tvářil zachmuřeně, byl Lupin, který celý večer sledoval Harryho, Hermionu a Rona jako zhypnotizovaný. Uprostřed bezstarostného rozhovoru se pak na Harryho zatvářil velmi vážně a on věděl, že přijde to, čeho se celou dobu tak obával. „Harry? Myslím, že bychom si měli promluvit.“ Paní Weasleyová, které se naprosto zmrazil úsměv na tváři, se rychle k Lupinovi nahnula a sykla mu do ucha. „Teď na to není vhodná chvíle, Remusi, vždyť jsou Vánoce.“ Lupin však zavrtěl hlavou a řekl: „Na co chcete čekat, Molly? Až zase zmizí a půlroku o sobě nedají vědět?“ Všichni kolem ztichli. Harrymu vyskočilo srdce až do krku. „Posílali jsme sovy tak často, jak to jen šlo,“ ohradil se mírně. „Ty víš, jak to myslím, Harry. To, že každý týden pošlete zprávu o tom, že jste na živu, nestačí. Máme o vás starost! Nevíme, kde jste, co děláte….a,“ „Já dobře vím co dělám…“ řekl chladně Harry. Lupin se zatvářil netrpělivě. „Tím si právě nejsem tak jistý. Vím, že jste s Brumbálem mezi sebou měli tajemství, a chápu, že se s tím nechceš s nikým svěřovat. Ale Brumbál už tu není.

32

Situace se podstatně změnila! Nemůžeš zavírat oči před skutečností. Nemůžeš bojovat sám.“ Harry mlčel. Sledoval při tom své ruce složené v klíně. „Nejsem sám!“ namítl tiše a pohlédl na Rona a Hermionu, kteří se teď postavili k Harryho židli. „Zdá se mi, že si neuvědomuješ závažnost celé situace!“ vyhrkl Lupin příliš nahlas. Paní Weasleyová, která doposud mlčela, se najednou postavila a s vážnou tváří prohlásila. „Všichni tři se teď tady posadíte a zodpovíte nám na pár otázek.“ Ron s Hermionou se posadili na židle vedle Harryho a přitom ho nejistě sledovali. Všichni ostatní zůstali stát, jako by se napětím nemohli pohnout. Harry si v tu chvíli dobře uvědomil, že se všichni předem domluvili na tom, že k tomuhle rozhovoru dojde, a určitě se nemohli dočkat odpovědí na své otázky. „Nejsme proti vám, ale chceme vědět, kde jste celou uplynulou dobu byli.“ zeptal se nečekaně Moody. Harry věděl, že nic říct nemůže, a proto mlčel. Cítil na sobě pohledy všech přítomných. Najednou se slabým hláskem ozvala Hermiona. „Hmm….já si myslím, Harry, že něco bychom jim říct mohli.“ Harry nevěřil svým uším. „Hermiono?“ „Harry! Ona má pravdu.“ozvala se paní Weasleyová mírně. „Proč se nevracíte domů?“ „Nemůžeme se každou noc přemisťovat sem. Není to bezpečné. Mohlo by to vzbudit podezření.“ řekl Ron. „Jak to myslíš podezření?“ „Někdo to tu může sledovat,“ ozval se Harry. „Nebo spíše může sledovat nás!“ „Kde jinde byste byli víc v bezpečí než tady?“zeptal se pan Weasley. „Nejde tady jen o nás.“zamumlal Harry. „Nechápu to.“ zanaříkala najednou Ginny. „Všichni se vracejí, Lupin se vrací i Brumbál se vracel, tak proč…..“ „Už jsem ti to jednou říkal. Voldemort využívá lidi, kteří jsou mi blízcí. Myslíš, že bych si to vzal na svědomí. Se mnou není nikdo v bezpečí.“ „Ron a Hermiona jsou s tebou. Je si vezmeš na svědomí?“ zaprskala Ginny. „Takhle nemluv.“ řekla rázně Hermiona. „Sami jsme se rozhodli, že budeme Harryho následovat. Jsme s ním v tom od začátku až…..až do konce.“ Harry zamrkal a sklonil hlavu. Věděl, že Ginny má v jistém směru pravdu. Tím, že Ron s Hermionou jsou s ním, riskoval Harry jejich životy. A vevnitř ho spaloval pocit viny. Cítil, že ho všichni pozorují, a chtějí se ptát dál, ale on to naléhání nemohl snést, a tak se rázně postavil. „Nemůžu vám na nic odpovědět. Potřebuji na chvíli na vzduch.“ „Ne, Harry, počkej!“ skoro zakřičela Hermiona. „Musíme o tom mluvit. Myslím, že nejednáš správně. Nemůžeš tuhle válku vyhrát sám. To nedokážeš. Všichni členové Řádu nám chtějí pomoct, ale ty pořád odmítáš, přestože se nám vůbec nedaří.“ Po tomhle už Harrymu došla trpělivost. Popadl Hermionu za paži a odtáhl ven před dům. Ron je následoval a mlčel. „Co to s tebou sakra je?“ vyjekl Harry na svou kamarádku. Ta vypadalo, že má blízko k hysterickému záchvatu. „Se mnou nic není!!!!“ zaječela Hermiona. „Ale ty by sis měl konečně uvědomit, že tu nejsi sám, kdo chce zničit Voldemorta. Pořád jenom hledáme a hledáme. Hledáme viteály, i když doopravdy nevíme, kolik jich vlastně je nebo kde jsou. Nemáme žádné zdroje, žádné lidi, kteří by pomohli, protože ty je od sebe neustále posíláš pryč. Proč neustále musíš každého zachraňovat? Proč jednou někoho nenecháš, aby zachránil tebe. Chce to trochu důvěry. Ty NEJSI Brumbál!!“ Harry na Hermionu zděšeně zíral. Bylo mu jasné, že z Hermiony mluví unavenost a stres, ale uvědomil si v tu chvíli, proč se Brumbál se svými záležitostmi nikomu nesvěřoval. Harry 33

věděl, co má dělat. Také věděl, že o viteálech ani o věštbě nesmí nikomu říct. Čím víc lidí by o tom vědělo, tím větší by bylo nebezpečí. Voldemort zřejmě stále netušil, že se Harry Potter dozvěděl o viteálech a že už ví, jak ho zničit. A to byla jediná výhoda, kterou Harry měl. Nikdo se nesmí nic dozvědět. Pohlédl na Hermionu a pak na Rona. „Já vám věřím. Věřím, že byste mě nikdy nezradili. Je to tak?“ A že byste mě nikdy neopustili, dořekl si v duchu. „Ale já myslím, že je čas, abych pokračoval sám.“ „Ne! O tom už jsme snad mluvili, Harry. Budeme s tebou, ať chceš nebo nechceš.“ prohlásil rázně Ron. Harryho bodlo u srdce. Věděl, co teď musí udělat. Takhle už to dál nemohlo pokračovat. Nemohl už dále vystavovat své dva nejlepší přátele takovému nebezpečí.Ve věštbě to bylo řečeno jasně – jen Harry může Voldemorta zničit - nikdo jiný. Nakonec stejně pokaždé zůstal sám. Vždy když bojoval s Voldemortem - zůstal sám. Hermiona, která Harryho bez dechu pozorovala, se najednou zatvářila poděšeně. „Harry! To nemůžeš. Já….nechtěla jsem se postavit proti tobě…takhle to nemůžeš řešit! Kolikrát jsme kvůli tobě riskovali život? Bojovali na tvé straně? Teď nás nemůžeš vyhnat ze svého života!“ „Nechápeš to.“ řekl nasucho Harry. Očima se zavrtal do země a řekl. „Mám vás rád. Jste mí nejlepší přátelé. Ale v mém úkolu jste…..jste mi přítěží.“ Řekl to. Opravdu to řekl. Nastalo naprosté ticho. Všechno jakoby ustalo - vítr utichl. Ron i Hermiona stáli nehybně a s bolestným výrazem sledovali Harryho. „Omlouvám se.“ zašeptal a vydal se směrem od Doupěte. Věděl, že ho nikdo nebude pronásledovat. Z toho, co řekl, se mu zvedal žaludek, ale muselo to být. Nikdy by ho nenechali jít. Bylo mu jasné, že Hermioně nakonec dojde, že jim Harry lhal. To už ale budu pryč, pomyslel si Harry a po tváři mu stekla jedna osamocená slza. Vzdaloval se od Doupěte čím dál tím víc a pak už vzduch prořízlo jen ostré prasknutí.

KONEC

34

JAMES - Voldemortova vánoční nadílka Byl tuze mrazivý štědrovečerní den a většina kouzelnických i mudlovských rodin si užívala vánoční pohody a dobrého jídla. Hodovala i jedna kouzelnická rodina, jež bydlela ve vysokém domě, který stál nakřivo a pravděpodobně ho držela pohromadě spousta kouzel, protože by se jinak zřítil. Někteří lidé ho nazývali prasečincem. Pravda. Na první pohled tak někomu mohl připadat, ale nemůže se popřít, že v sobě měl jisté kouzlo. Kolem domu byl rozlehlý dvůr se spoustou věcí a zvířat. Před vchodem stálo domovní znamení s nápisem Doupě. Weasleyovi – tak se jmenovala rodina, co v něm bydlela, byli známí svými rudými vlasy, dobrosrdečností a ne zrovna moderními obleky. Paní Weasleyová byla malá buclatá ženuška, která nade vše milovala svou rodinu – manžela Artura a jejich pět synů. Téměř vždy vypadala spokojeně a vyrovnaně. Doopravdy ale tak spokojená nebyla. V posledních letech ji neustále tísnil pocit strachu a nejen ji – celé kouzelnické společenství. K moci se totiž dostal Lord Voldemort, jenž se během několika let stal nejobávanějším kouzelníkem všech dob. Jeho hlavním cílem bylo navždy ovládnout svět a očistit kouzelnické společenství od lidí, kteří nemají čistokrevný kouzelnický původ. Byl pro to schopen udělat vše – mučit, zabíjet. Spousta dalších lidí se k němu přidala, ať už ze strachu nebo z čistého přesvědčení, že jeho názory jsou správné. A tak vznikl spolek Smrtijedů, jak sám své přívržence nazýval. Vždy, když tito odporní lotři někoho zabili, vykouzlili nad ním znamení zla, jenž se podobalo lebce, z jejíchž úst vylézal had. Tím v lidech vyvolali ještě větší strach a hrůzu. Paní Weasleyová se naštěstí i v této temné době mohla těšit na jednu velmi radostnou událost. Čekala totiž v pořadí již šesté dítě. U Weasleyových panovala vánoční nálada. Ten den strojili stromeček a všichni doufali, že pod ním příští den najdou nějaké dárky. Celý den si všichni pochutnávali na vynikajících jídlech, které paní Weasleyová ukuchtila. Veškeré místnosti v domě byly ozdobeny vánočními řetězy z větví a na zábradlí u schodů visely rampouchy. V kuchyni pan Weasley 35

očaroval dřevěný jídelní stůl, který teď vypadal jako by byl z ledu, ale na dotyk byl stejný jako dřevěný. Na tento kouzelnický fígl byl jak se patří pyšný. Do zdobení se zapojila celá rodina mimo dvojčat Freda a George, kterým ještě nebyly ani dva roky. Ti si našli jinou zábavu. Shazovali na zem různé věci, co našli, takže všem jen přidělávali práci. Paní Weasleyová je neustále bránila. ,,Vždyť oni z toho vyrostou. Teď ještě nemají rozum.“ Schylovalo se k večeru. Všichni seděli u jídelního stolu a hodovali. Za okny byla pořádná sněhová vánice. Paní Weasleyová zrovna nesla na stůl pečeného krocana, když na domovní dveře někdo zaklepal. Jak se tak lekla, upustila pekáč na zem až se omastek všude rozstříkl. Vzpomněla si na články v novinách, které hlásaly, jak přívrženci Toho, jehož jméno se neříká (spousta čarodějek a kouzelníků se bála Voldemortovo jméno vyslovit), vyvraždili celé rodiny. Najednou tu stála jako opařená. ,,Arture, co když to jsou,“ začala vyděšeně, když jí manžel skočil do řeči. ,,Neboj se, Molly. Co by tu dělali. Jdu otevřít.“ Paní Weasleyová švihla hůlkou a pekáč s krocanem se vznesl ze země a přistál uprostřed stolu. Švihla podruhé a krocan se naporcoval a každému přistál kousek na talíři. Třásla se jí ruka. ,,Mamíí, kdo to je? Já se bojím.“ Ozval se jeden ze synů. ,,Neboj se, Percánku. Maminka je tady a nikdy by vás nedala,“ odpověděla mu paní Weasleyová se slzami v očích. To už byl pan Weasley zpátky spolu s přísně vyhlížející ženou v huňatém kožichu. ,,Dobrý večer. Omlouvám se, jestli jsem vás vyrušila.,“ promluvila. ,,Zdravím, Minervo. To je ale překvapení. Odložte si a posaďte se,“ řekla paní Weasleyová přívětivě. ,,Děkuji za vaši pohostinnost, Molly. Bohužel informace, kterou vám a Arturovi musím říct, je hrozivá.“ Nadechla se, aby mohla pokračovat, když vtom ji zaujalo něco jiného. Nahnula se přes stůl, aby se přesvědčila, že ji nešálí zrak. V krbu seděla hlava Remuse Lupina. ,,Teda Remusi, já jsem se vás lekla. Příště buďte poněkud hlučnější,“ namítla Minerva. ,,Dobrý večer všem. Arture, potřebuju s tebou nutně mluvit,“ pronesl Lupin naléhavě. ,,Co se stalo, Remusi? Netváříš se zrovna nejlíp,“ zeptal se pan Weasley ustaraně. ,,Před chvílí jsem mluvil s Frankem Longbottomem a ten mi řekl, že slyšel rozhovor Luciuse Malfoye s Narcisou. Bavili se o další chystané vraždě, která má proběhnout dnes večer. Zemřít mají manželé Hallseovi a podle Malfoye je možná zabije Ten, jehož nesmíme jmenovat, osobně. Pověděl jsem to ještě Jamesovi a Siriusovi. Potřebujeme ale nutně pomoct. Nevíme, kolik by tam mohl mít Smrtijedů, ale kromě Longbottomovejch, Jamese, Siriuse a mě tam nikdo jinej nebude,“ vychrlil ze sebe Remus. ,,Samozřejmě se přidám,“ neváhal pan Weasley. ,,To je vážné. Půjdu s vámi,“ pověděla Minerva McGonagallová pevným hlasem. ,,Minervo, co jste to chtěla říct, než se tu objevil Remus?“ Zeptal se pan Weasley. ,,Myslím, že to raději ještě počká,“ prohlásila Minerva. ,,Sejdeme se asi tak za minutu ve vesničce Blábolivý Brod u kostela,“ oznámil ještě Lupin a zmizel. ,,Molly, vím, že jsou Vánoce, ale, vždyť vidíš…“ ,,Já to chápu, Arture. Kdybych nemusela hlídat děti, šla bych taky. Hlavně se mi vrať v pořádku, drahoušku,“ vstoupila mu do řeči paní Weasleyová. ,,Stejně bys se mnou jít nemohla,“ řekl pan Weasley a podíval se jí na břicho. ,,Tak se tu mějte pěkně, Molly. Určitě se brzy uvidíme,“ usmála se na paní Weasleyovou Minerva a přemístila se.

36

,,Tati, kam jdeš?“ Zeptal se Charlie. ,,Musím si něco zařídit. Poslouchejte tady maminku,“ odpověděl ještě pan Weasley, líbnul svou ženu a přemístil se také. Objevil se v malé vesničce Blábolivý Brod hned vedle Minervy. ,,Brr, je tu ještě větší chlad, než když jsem šla k vám do Doupěte,“ prohodila Minerva. Nejenom, že byla všude zima, ale vládla tu i velká chumelenice, což byla na jednu stranu výhoda, protože na dálku nebylo nic vidět. Všude jen bílo. Po chvíli se tu znenadání objevili i James, Sirius, Remus a zanedlouho i Frank a Alice Longbottomovi. ,,Tak jdeme,“ zavelel Remus a vydali se po úzké cestě lemované různými domky, které teď přes neustálé sněžení nebylo ani vidět. ,,Hlavně, abychom nepřišli pozdě,“ obávala se Alice. Jak si tak razili sněhem cestu, hromadilo se v nich napětí, čím dál víc a víc. Už jen odbočili doprava a ukázalo se jim sídlo Hallseových. Jak se k němu tak přiblížili, uviděli otevřené dveře. ,,Ach, to ne!“ Vyhrkla Alice. Minerva McGonagallová se zkoumavým pohledem zadívala k nebi. ,,Hallseovi by ale neměli být mrtví. To by nad domem bylo Znamení zla,“ prohlásila. Zdálo se, že v domě je tma. Opatrně vstoupili do předsíně. ,,Nezapomeňte být neustále ve střehu,“ připomenul Lupin. Panovala zde hustá tma a tísnivá atmosféra. ,, Lumos,“ šeptli James se Siriusem svorně a špičky jejich hůlek se rozzářily. Všichni se plížili v hloučku ke dveřím, jenž byly napravo od předsíně. Za nimi se nacházel obývací pokoj. Když vstoupili, naskytla se jim ohromující podívaná. V pokoji bylo vše vzhůru nohama. Psací stůl převrácený, záclony strhané a všude poházené papíry. Hrobové ticho přerušila Minerva: ,, To vypadá zle. Velmi zle,“ zajíkla se. Najednou se odněkud z hořejšího patra ozvalo tiché mumlání. ,, Pojďte za mnou, někdo je nahoře. Mějte hůlky pořád připravené k útoku,“ zahlásil Frank. Plíživým krokem spěchali zpátky do temné předsíně a odtud po schodech nahoru. Natahovali uši, aby zaslechli alespoň něco z toho zlověstného štěbetání. Vtom pan Weasley, který šel první, zakopl asi uprostřed schodiště o něco měkkého. Když uviděl, co to je, jímala ho hrůza a beznaděj. Alici vyhrkly z očí slzy. Hlasy nahoře utichly. ,, Neslyšelas něco?“ Ozval se chladný hlas Luciuse Malfoye. ,,Ne. Ty snad jo?“ Odvětila tázaná žena. ,,Asi se mně to jen zdálo. To víš, Pán zla by měl s ostatními každou chvíli dorazit, tak se nemůžu dočkat,“ řekl ne příliš přesvědčivým tónem. Mezitím už na schodišti všichni věděli, o co to pan Weasley zakopl. Byl to pan Hallse a zdálo se, že je mrtvý. Měl vytřeštěné oči a tělo nepřirozeně zkroucené. ,,Nechápu, proč ji pán zla chce živou, když jsme ji jako toho troubu mohli vodkrouhnout,“ ozvala se znovu nahoře žena, jež ve svém hlase měla spoustu nenávisti a pohrdání. ,,Pán zla nikdy nic nedělá jen tak. Chudinka malá, kdyby tušila, co ji čeká až se vyspinká,“ pronesl Malfoy s přehnanou neupřímnou lítostí. To už to Sirius nevydržel a rozběhl se po schodech nahoru. Bylo jasné, že tam někde musí být paní Hallseová. Když vtom se těsně za nimi ozval vysoký úlisný hlas. ,,Ale ale, to jsou k nám hosti. Letos jsou opravdu štědré Vánoce.“ Všichni se otočili a uviděli ho. Stál tam s vražedným výrazem ve tváři a nebyl sám.

KONEC PRVNÍ KAPITOLY

37

STŘELENKA - Hagridovy Vánoce (4. místo) Mohutná postava bradavického šafáře namáhavě šplhala nahoru do strmého kopce a střapaté dlouhé vlasy, které na skráních nepatrně šedivěly, v silném větru vlály kamsi k východu. Zasněžený svah klouzal pod nohama a Rubeus Hagrid tak postupoval vzhůru jen velmi pomalu. Na zádech se mu kýval velký mudlovský ruksak, ze kterého čouhala rukojeť růžového deštníku. Když konečně stanul na rozlehlé mýtině, smetl si z rozložitých ramen napadaný sníh a bez váhání vykročil ke vchodu do jeskyně, který stál přímo proti němu, rovnou uprostřed jedné z mnoha skal. Vešel hloub do jeskyně a oklepal ze sebe všechny sněhové vločky, které si k němu našly cestu. „Hééj! Drápku! Kde seš?“ zakřičel dovnitř. „Harrrg! Harrrg!“ zazněla mu po chvilce z dálky odpověď. A za malý okamžik už před Hagridem stál jeho nevlastní bratr – pětimetrový obr. „Aaa, Harrrg,“ přivítal Dráp Hagrida a praštil ho po hlavě. „Echee,“ Hagrid se taktak udržel na nohou. „Šťastný a veselý Drápe! Něco jsem ti tady přines.“ Dráp se s hlasitým žuchnutím posadil na zem před Hagrida, který si sundal a rozepnul svůj batoh. Růžový deštník, který byl vlastně jeho zlomenou hůlkou, položil obezřetně vedle sebe a Drápovi podal obrovský balík. „Tumáš dárek vod Hermiony. Měla s tim děsný práce, tak buď na to vopatrnej.“ „Hermy!“ Dráp se lačně natáhnul po dárku a jedním prudkým pohybem z něj strhnul papír. To, co mu spadlo na klín, vypadalo jako pletený stan nebo možná spací pytel pro Hagrida. „No nejni to krásná čepice?“ plácnul se Hagrid do kolen.

38

„Hermy, he – hézký!“ zahřměl Dráp a narazil si tu obří pletenou čepici na svou velkou šišatou hlavu. „No, aby né, pletla ji vždycky po večírech u mě doma. Věčně povidá vo Harrym a vo Ronovi, co asi dělaj a esli sou v pořádku. Strašně se nám voběma stejská, víš? Nikdo vo nich vůbec nic neví, co na podzim vodešli. Jo, a tady máš něco vo de mě, “ podal Drápovi další krabici a ten z ní vybalil nejmíň tucet sušených netopýrů navlečených na provázku. „Sehnal jsem je na Vobrtlý, bylo to vo kejhák. Tam je to teďka pěkně nebezpečný, jo to víš, sou teďka špatný časy. To abys měl taky něco jinýho k snědku než ty kamziky, tady,“ ukázal do rohu jeskyně, kde se válelo plno okousaných kostí. Dráp se na Hagrida usmál s pusou plnou netopýřích křídel a jednou prackou ho objal kolem ramen. Hagrid v jeho obětí vypadal jak malá ušmudlaná panenka. „A abys věděl, tak na tý Vobrtlý…“ ***** „Hej! Hagride!“ volal vysoký chlapec s kulatým obličejem, který stál uprostřed Velké síně s kufrem po boku. Když Hagrid dorazil do Bradavic po svém návratu z hor, právě vrcholilo balení a odjezd domů na vánoční prázdniny. U havraspárského stolu se loučilo pár děvčat a u kolejního stolu Mrzimoru si dva mudlovští chlapci předávali dárky. „Sháněla tě Hermiona, mám ti to vyřídit. Já právě odjíždím domů.“ „Jasně, dík Neville. A neřikala, co se děje?“ ptal se promočený a zmrzlý Hagrid. „Řekla mi to, jen počkej, až to řekne tobě!“ volal Neville mizející za rohem i se svým kufrem. V tu samou chvíli však Hagrid zahlédl Hermionu, jak splašeně utíká ze schodů. Už z dálky na něj volala: „Hagride! Hagride! Stůj!“ udýchaně se před ním zastavila a s radostným smíchem mu do ruky podávala malý špinavý papírek. „Přečti si to,“ zajíkla se. Hagrid se nadechl a spustil: „Milí ka-“ začal, ale v tu chvíli do něj Hermiona šťouchla a přes svůj šťastný úsměv se zamračila. „Ne! Potichu!“ šeptla a obezřetně se rozhlédla na všechny strany. Hagrid znovu obrátil zrak na lístek a začal číst. Milí kamarádi, už nám zbývá jen jediný dárek. Nákupy jdou podle plánu. Brzy skončí starý rok. Máme se dobře. Šťastné svátky přejí James a Arthur P.S.: Pozdravuje Vás Čmuchal. „Hermiono, já opravdu nevim, co to – není to nějakej vomyl?“ mumlal Hagrid zmateně. „Hagride, copak to nechápeš?“ „Eh, já… asi nechápu…“ „Ale Hagride! No dobře, stavím se večer a všechno ti vysvětlím. Musím teď najít ještě Lenku a Ginn. Neodjíždím na prázdniny, takže…“ Víc už Hagrid neslyšel. Hermiona zmizela stejně jako předtím Neville Logbottom. Hagrid na podivnou zprávu brzy zapomněl, protože měl spoustu práce s vánoční výzdobou hradu. Přestože letos zůstávali ve škole jen čtyři žáci a většina profesorů, nic se na tradičním zkrášlování Bradavic nezměnilo. Nenápadně rozvěšené jmelí, dvanáct nádherných obrovských smrků ve Velké síni a věnce se svícemi na kolejních stolech. K tomu samozřejmě girlandy na brnění a duchové zpívající vánoční koledy. 39

Na první pohled by se dalo říct, že se v Bradavicích od loňského roku téměř nic nezměnilo. Ovšem pouze na první pohled. ***** Slunce už bylo dávno za obzorem, když se na kraj Zapovězeného lesa přemístila mohutná ženská postava. Hustě sněžilo, a proto si přes hlavu přehodila kápi. Trvalo jen malou chvilku, než se čarodějka zorientovala a vykročila k Hagridově srubu, z jehož komína pomalu unikal šedavý kouř. Hagrid právě pracoval na vylepšené verzi griliášových hrudek, když mu někdo energicky zabušil na dveře. Přestal si zpívat a chňapnul do ulepených rukou růžový deštník, který měl v poslední době neustále při sobě. Opatrně a potichu přešel ke dveřím, chytil za kliku a rychle otevřel… „Olympo! Nečekal sem tě tak brzo. Poď dál.“ Hagrid sklopil deštník a schoval ho za záda. „Hagrride! Drrahoušku! Ani nétušíš, jak jsem se na tébe těšila!“ krásnohůlská ředitelka na prahu zadupala nohama, aby ze sebe setřásla sníh, a vstoupila dovnitř. Během svého švitoření třikrát Hagrida políbila na tváře a svlékla si černý cestovní plášť. Přehodila ho přes opěradlo nejbližší židle a sama se posadila. Černé vlasy měla pečlivě upravené a zastrčené za uši, na kterých se jí houpaly zlaté náušnice velikosti jablka. Tmavě modré brokátové šaty jí ladily s líčením i se střevíci velkými jako dvě lodě. Hagrid poslouchal, co mu vykládá, jen se na ni široce usmíval a nespouštěl z ní oči. ***** Díky Pobertově plánku, který jí Harry půjčil, se Hermiona snadno dostala přes bystrozorské hlídky slídící kolem hradu. Namáhavě se brodila sněhovými závějemi, když si najednou všimla, že k Hagridově hájence vedou další stopy. Bleskově vytáhla hůlku a neohrabaně uháněla sněhem k blízkému domku. Zatloukla na dveře a schovala se za zeď tak, aby ji nebylo vidět. Když se dveře pomalu otevřely, Hermiona vyrazila ze svého úkrytu a napřáhla svou hůlku tam, kde předpokládala, že narazí na Smrtijedův krk. Místo toho se hrot hůlky střetnul s Hagridovým břichem. „Jejda, Hermiono!“ Překvapená Hermiona váhavě vzhlédla a jakmile uviděla ještě překvapenějšího Hagrida, hůlku sklopila a usmála se: „Promiň, myslela jsem…kohopak tu máš?“ „Je tu jen Olympa… teda madame Maxime, je tu na návštěvě,“ Hagrid ustoupil a pustil Hermionu dovnitř. „Neměla bys tu bejt, už je šest hodin, budou se po to tobě nahoře schánět,“ hněval se na ni. „Hagride, já jsem přece přišla s tím vzkazem, s tím lístečkem!“ „No jo, dobře,“ vzpomněl si, „posaď se tady a vem si,“ a podal jí talíř s griliášovými hrudkami skoro až pod nos. „Eh, no díky, Hagride,“ Hermiona si nesměle nabídla ze slepené hromádky, posadila se vedle madame Maxime, která se na ni křečovitě usmívala, a položila na stůl ušmudlaný papírek. „Můžu před…ví o…“ Hermiona těkala očima z Hagrida na Olympu. „Před Oly…před madame Maxime můžeš mluvit o čemkoli,“ pokyvoval Hagrid rázně hlavou. Hermiona tiše přikývla a podala krásnohůlské ředitelce dopis. „Tobě to nebylo odpoledne jasné?“ otočila se na Hagrida. 40

„Já jsem…vůbec nevim, co to…Hermiono…“ „Schválně, zkus si to prohlídnout znovu,“ navrhla mu. Hagrid si vzal od Olympy lístek a několikrát si ho pomalu přečetl. Žmoulal ho v ruce a mumlal: „ James a Arthur…hmm…poslyš, není to…to je přece táta Harryho a Rona, ne?“ Hermiona se toho hned chytila a začala nadšeně vykládat: „No samozřejmě! To je dopis od Rona a od Harryho! Podepsali se pod jmény svých tátů, aby to nikdo nezasvěcený nepoznal. Ten dopis je zašifrovaný – a podle toho, co kluci píšou, jsou Vy-víte-komu na stopě,“ zaníceně vysvětlovala Hermiona a široce se usmívala, „Oba jsou v pořádku a mají se dobře. A navíc,“ ukázala na poslední řádek v dopise, „Čmuchal, vidíš to? To je přece Sirius! Sirius je naživu!“ Hagrid se na židli zaklonil, několikrát tlesknul svými obřími dlaněmi a začal se otřásat srdečným hrdelním smíchem. Madame Maxime však na šťastnou Hermionu stále užasle koukala a přiškrceným hlasem nakonec řekla: „Hagrride, o čem to tá holčíčka mlůví?“ Ten však vyskočil na nohy a mlaskavě líbnul překvapenou Olympu na tvář. Madame Maxime se začervenala, mrkla na něj svými dlouhými načerněnými řasami a hlubokým rozněžněným hlasem řekla: „Harry je móc šíkovný chlápec.“ „Ron samozřejmě taky,“ doplnila ji rychle Hermiona, která už se zvedala k odchodu, „už poběžím, abych neměla průšvih.“ Popadla ze stolu dopis a oblékla si zimní bundu. „Mimochodem, jak se líbila Drápovi čepice?“ zeptala se ještě mezi dveřmi. „No hodně, byl úplně nadšenej,“ odpověděl Hagrid a dodal: „Myslim, že teď už všecko bude dobrý, že to Harry a taky Ron zvládnou.“ „Já vím, Hagride, já to vím,“ řekla Hermiona se zarmouceným úsměvem a s tichým: „Veselé Vánoce!“ zmizela ven do tmy. Rubeus Hagrid i Olympa Maxime se za ní tiše dívali a ve vzájemném objetí společně zašeptali: „Veselé Vánoce!“

KONEC

41

LARDAWAN - Vánoce 2017 Po jedné z londýnských špinavých uliček kráčel vysoký hubený černovlasý muž s brýlemi, přes které si mohli kolemjdoucí všimnout zelených očí. Mířil k jednomu z nevzhledných bytových domů a šmátral v kapse po klíčích. Při tom si dával pozor, aby mu z druhé ruky nevyklouzl objemný balíček. Dnes byl pro svoji dceru koupit poslední a nejdůležitější dárek k Vánocům. Nemohl se klíčů došmátrat, ale naštěstí právě vycházela ze dveří domovnice, a tak mu je přidržela. „Děkuji, paní Mušaráfová.“ „Nemáte za co, pane Pottere. Zítra má přijet vaše dcera, že ano?“ „Ano, zítra v poledne.“ „To jsem ráda. Je to moc zlatá holčička. Moc mě mrzelo, když začala na celý rok jezdit do školy. Vždycky... „ „Ano jistě, paní Mušaráfová, ale teď už budu muset jít k sobě. Musím ještě něco uklidit, než přijede.“ „Jistě, pane Pottere. Já budu uklízet až na Ramadán . Hezké svátky, pane Pottere.“ „Vám taky, paní Mušaráfová, vlastně ne, promiňte.“ Harry vyšlapal do třetího patra, odemknul svůj byt a spatřil před sebou bezútěšné místo plné nejrůznějšího nepořádku. Nejnápadnější byly pivní láhve rozházené po celém obýváku. Pomyslel si, že ho ještě čeká spousta práce, než tady bude moci přivítat svou dceru na návštěvě. Dárek pro malou Lily něžně uložil na gauč a došel si do lednice pro další láhev. Otevřel ji a zhluboka si přihnul. Došel ke gauči a složil se na něj takovou silou, že zoufale zavrzal. Mezi nepořádkem na stolku před gaučem byla fotka, kde byl on a nějaká mladá zrzavá žena. Zahleděl se na fotku a vzpomínal...

Harry přešlapoval na okachličkované chodbě. Z nějakého důvodu mu lékař nedovolil, aby šel se svojí ženou do porodního sálu. Rozhodli se pro mudlovskou porodnici, protože si nepřáli, aby u porodu jejich dítěte asistovali novináři Denního věštce. I když od 42

Voldemortovy porážky uplynulo sedm let, tisk hrdinu boje proti Pánovi zla stále doprovázel na každém kroku. Konečně se otevřely dveře do porodního sálu a vyšel z nich lékař s dítětem v náruči. Harry se k němu nadšeně rozběhl a vztahoval ruce po svém dítěti. Lékař se ale tvářil všelijak, jenom ne jako člověk, který gratuluje otci k narození potomka. „Pane Pottere...“ „Dejte mi ho. Je to kluk nebo holka?“ naléhal Harry nadšeně. „Pane Pottere...“ „A kde je Ginny?“ „Pane Pottere!“ zařval lékař. Harry se zarazil a teprve teď si všiml doktorova tragického výrazu. „Pane Pottere,“ lékař se zhluboka nadechl. „Vaše dcera je v pořádku....“ Harry nedýchal. „... ale vaše žena to nezvládla.“

Od té doby žije Harry Potter ve světě mudlů. V kouzelnickém světě mu na každém kroku byla připomínána tragická smrt jeho manželky a to se nedalo vydržet. Všechna ta vyjádření soustrasti ještě prohlubovala ránu na jeho duši. Dokud malá Lily žila u něj, snažil se to nějak zvládnout a dokonce to zvládal dobře. Také nedopustil, aby jeho osobní tragédie jakkoliv ovlivňovala jeho profesionalitu. Pracoval jako velitel elitní jednotky vyšetřovatelů na Odboru pro prosazování kouzelnických zákonů. I když porazil Lorda Voldemorta, na bystrozora mu chyběla oficiální kvalifikace. Zlom nastal, když Lily začala studovat v Bradavicích. To mu už nic nebránilo, aby začal nezřízeně pít a doháněl zármutek, který kvůli Lily skrýval. Sebral se vždy jen, když k němu Lily jela na návštěvu. Sám moc dobře věděl, že se ničí, ale byl odhodlaný, že před Lily bude silný. Bylo mu úplně jedno, že byl z ministerstva vyhozen, protože pil ve službě a v afektu proklel jednoho teroristu tak, že mu u Sv. Munga vraceli jeho původní podobu půl roku. Našel si práci v mudlovském světě. Jediné, co ho ještě spojovalo se světem kouzelníků, byla jeho malá dcerka v Bradavicích.

Harry na gauči usnul, pivo mu vyklouzlo a rozlilo se na koberec. Když se probral, venku už byla tma. Došel k vypínači a rozsvítil si, aby mu žádný nepořádek neunikl. K uklízení si pustil televizi, protože zrovna vysílali kouzelnické zprávy. Na obrazovce se objevilo logo WBC a seriózní hlasatel spustil: „Almost twenty years have passed since the downfall of Lord Voldemort. However numerous terrorist groups have appeared in Commonwealth and attempt to fulfil the heritage of The Dark Lord...“ Brzy televizi přestal vnímat. Zprávy o teroristech, kteří se hlásí k odkazu Lorda Voldemorta, byly už únavné. Znal to z práce. Většinou se jednalo o mladíky nenávidějící mudly, kteří si Pána zla ani nepamatovali, ale zprávy jejich nebezpečnost řádně nafukovaly. Vzpomínal si, že Odbor už vyšetřoval aktivity patnácti až sedmnáctiletých mladíků na Zmijozelské koleji v Bradavicích. Bylo to vlastně zábavné. Tyhle skupinky školních dětí nepředstavovaly žádné reálné nebezpečí. Omezovaly se na šíření nevkusných letáků a demonstrace ve smrtijedských maskách. Při konfliktu s pracovníky Odboru se zmohly maximálně na expeliarmus. Bohužel, ale vyšetřovali i opravdu nebezpečné aktivity otrlejších jedinců, kteří se v jednom případě odhodlali k popravě náhodně odchyceného mudly. Byl to velký poprask. Ale raději nevzpomínat. Krom toho, jeho už se to netýkalo.

43

Když byl zhruba v polovině úklidu, ozvalo se zaklepání. Harry se došoural ke dveřím, v jedné ruce pytel s prázdnými lahváči a v druhé nedopitou flašku. „Kdo je to?“ zeptal se udýchaně. „Ne, nepřispěju na sdružení britských mudžáhedínů nebo jak že si to řikáte.“ „Tady Alláh, ty nevěřící pse.“ ozvalo se zpoza dveří. „Pusť mě dovnitř, ty jeden vole.“ Harry s úsměvem otevřel dveře a pustil dovnitř muže v šedém obleku a krátkými šedivými vlasy. „Ahoj Harry,“ pozdravil muž s úsměvem. „Jak se máš?“ „Nazdar, Murphy. Ale jo, jde to.“ „Jo to vidim,“ odpověděl Murphy ironicky a rozhlédl se po nepořádku. „Kdypa si tu naposledy uklízel?“ „Dneska ráno.“ „Proboha. To už, aby si na játra použil změkčovací kouzlo.“ „Jo, jasně.“ odpověděl Harry ledabyle. „Dáš si pivo?“ „Ale jo, dam si.“

Oba bývalí partneři z Odboru si sedli do křesel a Harry ještě ztlumil televizi, aby je nerušila. „Co novýho na úřadě?“ zeptal se Harry. „Ale nic, co by ti chybělo.“ odpovídal Murphy znuděně. „Normální partičky neosmrtijedů. Nic nebezpečnýho. Většinou na ně stačí namířit hůlku a už se třesou. Pak je odvedeš na služebnu a už tam za ně přídou plakat jejich maminky, že jsou ještě mladý a nemaj rozum. Pak je pustíme a protože jim je kolem čtrnácti, tak to ani nemaj v záznamech. Hrozně mě štvou, Harry. Vůbec si na Voldemorta ani nepamatujou. Těm nejstarším byly sotva dva roky, když si ho porazil. Neví nic o tom, co páchal.“ „Ale no tak.“ uklidňoval Harry. „Všichni v mládí blbnem. Vyjdou školu, dostanou rozum, budou muset zaopatřit rodiny a po nějakym smrtijedství ani nevzdechnou, jak se budou ohánět, aby si zařídili živobytí.“ „Harry, kéž bys měl pravdu. No nic. Budu muset jít. Hezký svátky, Harry.“ „Tobě taky, Murphy.“ „Pozdravuj Lily.“ „Jasně.“

Druhého dne chtěl Harry ještě dozdobit stromek a chystal se, že udělá nádivku do krocana, když se ozvalo naléhavé zabušení na dveře. Harry k nim došel a zařval: „Allah aghbar, Sahalam alejkum, veselé Vánoce, co chcete!?“ „Harry! To sem já. Hned otevři!“ křičel Murphy. Harry otevřel a Murphy na něj zíral jak na boží zjevení. „Co se děje? Proč tady tak hulákáš? Chceš snad, aby na mě stará Mušaráfová poštvala Hasana?“ ptal se Harry překvapeně. „Harry, tvoje dcera...“ „Co je s ní?“ Harry vzal Murphyho za ramena začal s ním třepotat. „Harry, chci, aby ses dopředu uklidnil, než ti cokoliv řeknu.“ „Dobře. Sem klidnej. Co se děje?“ „Unesli Lily z vlaku do Londýna.“ Harry se snažil uklidnit, ale nešlo to. „Cože!? Kde!? Co se jí stalo?! Musíme okamžitě vyrazit!“ „Harry, uklidni se. Nemáme důvod si myslet, že jí někdo ublížil.“ „Proč by ji asi unášeli?!“

44

„Peníze, Harry. Už se ozvali, že chtějí výkupný. Mam rozkaz tě odvést do centrály a tam tě budou informovat.“

Harry s Murphym dorazili na ministerstvo, kde neustále pobíhali lidé z lejstry. Ještě, než se vydali do kanceláří bystrozorů, tak se Harry musel podrobit prohlídce. „To si snad děláte legraci!?“ rozzuřil se Murphy. „Nevíte, že to je Harry Potter?“ „Jo, to je možný,“ řekl otráveně bezpečák za pultem. „Jenže pan Potter nemá žádný služební průkaz. Musel bych prohledávat i Godrica Nebelvíra, kdyby sem přišel bez služebního průkazu.“ Murphy přirozeně služební průkaz měl, takže je už naštěstí nic nezdržovalo, aby se vydali do operačního centra. Chodby na ministerstvu byly vánočně vyzdobené, ale toho si tu teď nikdo nevšímal. Když teroristé unesou dceru hrdiny boje proti Pánovi zla, tak na vánoční pohodu čas nezbývá. Konečně dorazili do operační místnosti a v okamžiku, když se Harry a Murphy objevili ve dveřích, všichni nechali práce a nastalo ticho. Každý jen hloupě civěl na Harryho a tomu to bylo více, než nepříjemné. „Tak co je?! Zpátky do práce!“ prořízl ticho rázný hlas. Patřil vysokému muži v černém obleku, který stál na opačném konci sálu. Muž Murphymu a Harrymu pokynul, aby se k němu připojili. „Dobrý večer. Vím, v téhle situaci to zní hloupě, pane Pottere. Jsem superintendant Charles Williams, bystrozor Jeho Veličenstva. Ze všeho nejdříve vás chci ubezpečit, že nemáme nejmenší důvod se domnívat, že vaší dceři někdo ublížil nebo to má v úmyslu.“ „Jo, to už sem slyšel. Kdo unesl moji dceru?“ zeptal se Harry otráveně. „Neosmrtijedská teroristická skupina, která si říká The Dark Lord´s Heritage. Jejím jménem se nám ozval člověk, který si říká Malus. Je to vůdce skupiny. Jeho pravé jméno zní Bernard Price.“ „Bernard Price?!“ zarazil se Harry. „Toho znám! Před lety jsem ho zavřel.“ Williams na Harryho zíral. „Kdysi jsem ho zavřel pro podezření ze spolupráce s The Dark Lord´s Heritage. Pustili ho pro nedostatek důkazů. A vida, teď je jejich šéf. Ten člověk neunesl Lily, protože chce výkupné. Chce mě nalákat a pomstít se mi. Chce, abych za ním vyrazil na vlastní pěst.“ „Což je přesně to, co neuděláte, pane Pottere!“ zdůraznil Williams. „Myslíte?“ řekl Harry a odešel ven z místnosti.

„Myslíte, že to byl dobrý nápad, superintendante?“ naklonil se Murphy k Williamsovi. „Nejlepší,“ odpovídal Williams. „Budeme Pottera sledovat a on nám teroristy najde. Stejně by to nikdy nevydržel jen tu sedět a čekat, co uděláme. Tak jeho hrdinský komplex alespoň využijeme. Nechte sledovat jeho hůlku, Murphy. Tady na ministerstvu mu sežeňte vše, co bude potřebovat, a pak se tvařte, že s tím nechcete mít nic společného, ať nezačne být podezíravý.“

Harry se ocitl ve vstupní hale ministerstva, kde přemýšlel, co vlastně dělat. Zahleděl se na sousoší, jako kdyby mu jedna z těch magických bytostí měla poradit, co si má počnout. „Harry! Harry!“ ozvalo se od výtahů. Harry se otočil a viděl, jak k němu běží Murphy. „Harry, měj rozum. To nemůžeš nikdy sám zvládnout. Zbytečně riskuješ. Williams je schopnej. On Lily zachrání. Harry...“

45

„Murphy,“ přerušil ho Harry, „vážně si myslíš, že bych tu moh jen tak sedět a čekat, co udělají Williams a jeho bystrozorové?“ „Myslel sem si, že ne.“ „Fajn,“ řekl Harry spokojeně. „Teď ale potřebuju tvoji pomoc.“ „Jo. S tim sem počítal. Pojď se mnou.“ Murphy odvedl Harryho k letaxovým krbům. Do krbové římsy byla vyhloubena dírka. Murphy do dírky strčil špičku své hůlky a řekl: „Do kanceláře!“ Z krbu vyšlehly zelené plameny a Murphy do nich vešel. Harry ho následoval. Ocitli se v kanceláři, kde bylo pohodlné křeslo, psací stůl, na kterém byl děsný nepořádek a hromada spisů, kolem stěn stálo několik kartoték a na zdi visel černobílý obraz Jeho Veličenstva Charlese III. Opravdu, na Ministerstvu kouzel visel obraz britského krále. Válka s Voldemortem byla strašlivá a společenství kouzelníků a čarodějek ztratilo své bývalé sebevědomí. Rozhodli se, že raději tajně vstoupí do Commonwealthu, tedy do britské Společnosti národů. Stalo se tak 1. ledna 2000. Od toho dne měl Commonwealth čtyři a padesát členů a věděli o tom jenom Jeho Veličenstvo, předseda vlády Jeho Veličenstva, generální tajemník Commonwealthu a samozřejmě společenství kouzelníků a čarodějek. Ve jejich světě se toho moc nezměnilo, přesto však přibylo tolik potřebné vědomí, že se v časech krize mohou obrátit pro pomoc ke spojenci.

Murphy šel rázným krokem ke svému stolu a sebral svrchní svazek spisů a podal ho Harrymu. „Tady jsou fakta k případu, k podezřelým, prostě všechno, co by se ti mohlo hodit. Je to kopie, tak si nedělej starosti. Nikdo to hledat nebude. Jo. Málem bych zapomněl.“ Murphy otevřel šuplík od svého stolu a podal Harrymu hůlku. „Je neregistrovaná. Můžeš s ní provádět cokoliv a nikdo nebude vědět, že si to byl ty.“ Harry hůlku vzal a řekl: „Díky, Murphy.“ „Je ti doufam jasný, Harry, že...“ „Jasný. Nic si mi nedal.“

Murphy se vrátil do operačního střediska a šel rovnou k Williamsovi. „Pane, dal sem Harrymu spisy k případu a neregistrovanou hůlku.“ „Cože?! Vy jste mu dal neregistrovanou hůlku? Jak ho teď budeme sledovat?“ „Budeme ho sledovat podle spisu. Je jasné, kam pojede. Doporučuji vám, superintendante, abyste poslal agenta do hostince U Šílenýho Ponocnýho v Bridgebury.“

Harry přišel k sobě domů. Na pivo ani nepomyslel, sedl si ke stolu, na kterém rozložil spisy, a pustil se do jejich studia. Dočetl se, že k únosu došlo, když vlak zastavil na mostě, který přemosťoval vesnici Bridgebury. Byla to mudlovská vesnice, ale protože se tam k trvalému pobytu přihlásilo deset čarodějů, tak tam vlak začal zastavovat uprostřed mostu, aby se kouzelničtí obyvatelé mohli do vlaku pohodlně přemístit. Podle výpovědí svědků tam vlak řádně zastavil. Najednou se však k vlaku vznesli lidé na košťatech a každý oknem hodil do vlaku jakési předměty, které odborníci na mudlovskou techniku popsali jako „flashgranade“. Jejich účinkem je oslepení a paralýza obětí. Teroristé začali používat mudlovské vynálezy, protože jsou kouzelnickými vyšetřovateli hůře vystopovatelné. Když přišly oběti útoku k sobě, všichni studenti byli nalezeni sice v šoku, ale jinak v naprostém pořádku. Chyběla jen Lily Potterová mladší. V kupé, ve kterém Lily

46

Potterová mladší cestovala, bylo nalezeno vymlácené okno. Teroristé paralyzovanou oběť vyvlekli a unesli pomocí košťat, kterými se vznesli k vlaku na mostě. Dál Harry číst nepotřeboval. Vypraví se do Bridgebury. Předtím si ale ještě zajede na Kouzelnický dopravní inspektorát.

Na inspektorátu byla fronta. Protože byl večer dvacátého čtvrtého prosince, byla otevřena jen jedna přepážka. Většina lidí si na poslední chvíli vyřizovala povolení převážet na koštěti zavazadla těžší jak deset kilogramů, protože potřebovali nějak dopravit dárky svým vzdáleným příbuzným. Konečně Harry přišel na řadu. „Brej večír, co potřebujete?“ zeptala se ledabyle úřednice za pultem. „Chci jenom vědět, proč byla zřízena zastávka Bridgebury na trase Londýn – Bradavice.“ „Páč se tam k trvalému pobytu přihlásilo deset čarodějů. Ještě něco?“ „Ano. To museli sem na dopravní oddělení ale poslat nějakou žádost, ne?“ „Jo, poslali.“ „Kdy?“ „Asi před tejdnem.“

Harry vyšel dveřmi na ulici a snažil se dát dohromady, co právě slyšel. Teroristé byli chytří. Věděli, že k únosu nemůže dojít na vlakové stanici v Bradavicích nebo v Londýně. Tak se rozhodli, že si vytvoří zastávku po cestě. Bridgebury pro to byla vesnice jako stvořená. Ležela v údolí, které přemosťovala železniční trať Bradavice – Londýn. Vesnice byla od mostu vzdálená asi sto metrů. Prostředek mostu, kde zastavoval vlak, byl vysoký padesát metrů nad úroveň údolí. Teroristé se jako občané kouzelnického společenství přihlásili k trvalému pobytu v mudlovském Bridgebury. Pak na ministerstvu kouzel sepsali žádost, aby jim vlak zastavoval na mostě přes vesnici, protože se tak dostanou na londýnské úřady. Harry už nemeškal a odjel do Bridgebury. Vyštrachal ve svém bytě staré koště, přehodil přes sebe neviditelný plášť, otevřel si okno v kuchyni a vyletěl do noci.

Když doletěl nad Bridgebury, začínalo už svítat. Přistál se svým koštětem asi tak dvě stě metrů od vsi, strhnul ze sebe neviditelný plášť a vydal se do vesnice pěšky. Hodlal zajít do hostince, kde by se poptal, jestli tu lidé neviděli v poslední době nějaké lidi, jenž by se nedávno přistěhovali, i když nebyl tak naivní, aby doufal, že se tu teroristé skutečně někde ubytovali. Ale dopadlo to tak, že hostinec byl takhle brzo stejně zavřený. Naštěstí si všiml obchodu a přes výlohu viděl prodavačku. Byla to malá podsaditá žena a zrovna počítala peníze z kasy. Harry zabouchal na výlohu a prodavačka se mu vydala otevřít. „Co chcete?“ zeptala se, když pootevřela dveře do krámku. „Dodělávám účetnictví a šéf mě zabije, jestli to nebude hotový...“ „Moc vás nezdržím,“ přerušil ji Harry. „Chci se jen zeptat, jestli jste tu za poslední týden neviděla cizí lidi?“ „Ale jo. Jeden tu stojí přede mnou a blbě se vyptává.“ „Tak to jsem zrovna nemyslel,“ ohradil se Harry dotčeně. „Jsem superintendant Fierhanson a pokud nebudete spolupracovat, tak vám pořádně ve Scotland Yardu zatopíme.“ „Ježiš. Ještě, aby se tak po vsi rozneslo, že sem měla co do činění se Scotland Yardem. No tak dobře, když to musíte vědět. V poslední době se tu vždycky zastaví lidi s dodávkou,

47

nakoupí spoustu zásob a odjedou támhle na hřeben, kde stojí taková chatka. Nejspíš si to nějaký spratkové z Londýna pronajali na hodně nevázaný vánoční večírek.“ „Říkala jste támhle na hřeben?“ „Jojo. Dyť to povídám. Je tam chajda a tu si někdo pronajal. Hodně nedávno.“ „Díky.“

V operačním středisku pomalu začal docházet čaj, když přišlo hlášení. Mladý příslušník OPKZ (Odbor pro prosazování kouzelnických zákonů) přišel za Williamsem a Murphym a spustil: „Pane, náš agent v Bridgebury hlásí, že Potter skutečně dorazil. Vyslechl jeho rozhovor s místní prodavačkou, která Potterovi sdělila, že nějací podezřelí lidé se usadili v nějaké chajdě na hřebeni.“ „Díky. To stačí, konstáble. Murphy, máme poblíž Bridgebury nějaké koště?“ „Ano, pane! Hlásí se mi Eyebroom 301“ Williams si vzal mikrofon: „Eyebroom 301. Tady Auror 11, přesuňte se nad oblast Bridgebury a potvrďte malou rekreační chatu na hřebeni nad vesnicí.“ „Rozumím, Auror 11,“ zaprskalo z reproduktoru.

Čekali asi čtyři minuty, než se zaprskání ozvalo znovu. „Auror 11, tady Eyebroom 301. Potvrzuji rekreační chatku na hřebeni.“ Williams se chopil mikrofonu a řekl: „Tady Auror 11, rozumím Eyebroom 301, rekreační chatka na hřebeni potvrzena. Zůstaňte nad oblastí a provádějte vzdušné krytí operace Bystrozorů a OPKZ.“ „Rozumím a provedu, Auror 11. Eyebroom 301, konec.“

O několik málo minut později byla chatka obklíčena OPKZ a bystrozory, kteří se přemístili do oblasti a k samotné chatce došli pěšky, aby hlasitým prásk při přemísťování neupozornili teroristy. Všichni čekali jen na rozkaz velitele zásahu Williamse. Rozkaz nakonec přišel. Bystrozoři namířili na každé okno své hůlky a okna se rozletěla v tisíce střepů a třísek. Šlo jen o vyvolání zmatku. Nakonec se zásahová jednotka najednou přemístila dovnitř chaty a všude se ozývaly výkřiky: „Bystrozoři Jeho Veličenstva! OPKZ! Všichni na zem! OPKZ! Zajistěte a odhoďte svoje hůlky na zem!“ Jaké bylo překvapení bystrozorů, když zjistili, že v chatce nikdo není. Mohli se kolem sebe jen zmateně rozhlížet a sledovat stíny v koutech, jestli se tam někdo neskrývá. Konečně pochopili, že v chatce opravdu nikdo není. „Sakra. Kde jsou?“ rozčiloval se Williams. „Nevím.“ odpovídal tiše Murphy. „Prohledejte první patro a sklep!“ rozkázal Williams.

Konstáblové z OPKZ a bystrozorové se pustili do prohledávání. Uběhlo sice jenom pár minut, ale Murphymu a Williamsovi se to zdálo jako celá věčnost. Žádný konstábl nebo bystrozor dosud nenahlásil, že by někoho našli. „Pane, za chvíli sem určitě dorazí Harry,“ napadlo Murphyho. „Určitě dorazí,“ připustil Williams. „Doufal jsem, že ho příjemně překvapíme. Ale vypadá to, že v tomhle baráku nikdo není. A nedávejme si falešné naděje, Murphy. Nejsou tu únosci. Těžko tu můžeme očekávat oběť.“

48

Murphy věděl, že Williams má pravdu. Nezbylo jim tedy, než tu čekat na Harryho, aby mu sdělili špatnou zprávu. Po chvilce čekání se ve dveřích chatky opravdu zjevil Harry. Hůlku měl připravenou a nejspíš byl přesvědčený, že se tváří nebezpečně. Rozhlédl se po místnosti a jediné, co viděl, byli Murphy s Williamsem, kteří na něj upřeli nešťastné pohledy. Do toho se ještě ozývalo šramocení, jak členové zásahové jednotky prohledávali celý dům. „Co se tu děje? Co tu děláte?“ zeptal se Harry ostře. „Na to se tu budu ptát já vás, pane Pottere!“ ohradil se Williams. Nesměl Harrymu dát najevo, že ho vlastně nechal pátrat místo nich a jeho bystrozoři ho jen sledovali. „Měl jste pravdu,“ vzdoroval Harry drsným tónem. „Odmítl jsem jen tak čekat, co uděláte.“ „A jak jste se dopátral na tohle místo?“ zeptal se Williams. „MÁME JI!“ přerušil je radostný hlas ze sklepení. Harry, Murphy i Williams seběhli do sklepení, které bylo překvapivě rozlehlé na tak malou chatku. Všichni bystrozoři a konstáblové se rozestoupili, aby příchozí viděli na malé děvčátko. Byla to malá vychrtlá bytost s krátkými černými vlasy a stála od ostatních v místnosti s více jak metrovým odstupem.. Williams se zatvářil šťastně, ale jenom proto, aby brzo velmi rychle vystřízlivěl. On totiž nikdy dcerku Harryho Pottera neviděl. Zadíval se na Harryho a byl to nejzklamanější výraz lidské tváře, jaký kdy viděl. Harry se zmohl jen na polohlasné: „Ne, tohle není ona.“ Malá holčička se na Harryho zadívala a zřetelným hlasem pronesla: „Nezasvěcenci znesvětili chrám Rytířů Walpurgis.“ Potom ukázala na tajemný kámen, který byl postaven u stěny. Dívka začala průsvitnět a nakonec se rozplynula úplně. Všichni ve sklepení byli z přízraku zaraženi. Jako první se vzpamatoval Williams a šel si prohlédnout kámen, na který přízračná holčička ukazovala. Byl to nepříliš pečlivě otesaný piedestal, ale na jeho vrcholu byl zřetelně znát symbol. Byl to kopec nad nímž se křížil meč s čarodějnickou hůlkou. Nakonec k Williamsovi přistoupili i Murphy s Harrym, aby si symbol prohlédli. „Potřebuju někoho, kdo se v tom vyzná,“ prohlásil rezolutně Williams. „Proč?“ odporoval Murphy. „To, co jsme tu teď spatřili, je sice nesmírně zajímavé, ale v pátrání po Lily nám to nijak nepomůže.“ Williams se ani nenamáhal na Murphyho reagovat a přivolal si mladého konstábla: „O´Toole, okamžitě mi sem přemístěte Humphryeho Lassitera!“ „Koho?“ zeptal se konstábl neuvěřitelně přiblble. „Odborníka na historii čar a kouzel z Odboru záhad!“ „Pane, ten ale nebude v práci. Je pětadvacátého prosince.“ „Tak si do čerta zjistíte adresu a přivedete ho!“ zařval Williams hrozivě.

Humphrey Lassiter byl starší muž, kterému táhlo na šedesát. Vánoční svátky trávil sám se svojí ženou Alicí. Jejich dcera Rachel už dávno měla svoji rodinu, a tak pan a paní Lassiterovi ve svém velkém domě osaměli. Najednou se na dveře jejich domu ve viktoriánském stylu ozvalo zabušení. Humphrey se vydal otevřít a byl zvědavý, kdo si takhle o Vánocích vzpomněl. Že by se je Rachel s manželem a dětmi rozhodla překvapit? Humphrey otevřel dveře a uviděl konstábla z OPKZ, který se tvářil nesmírně vyděšeně. I když Humphrey nebyl z téhle vánoční návštěvy nijak nadšený, přinutil se ke zdvořilosti: „Mohu vám nějak pomoct, konstáble?“ „Pan Humphrey Lassiter?“ konstáblovi se třásl hlas. „Ano, to jsem já. A obávám se, že se naposledy ptám, jestli vám mohu pomoci. Abyste věděl, jsou Vánoce a můžete být rád, že sem vůbec uvolil vstát z velmi pohodlného křesla a otevřít vám dveře.“

49

„Ano, pane. Se zásahovkou jsme se dostali do nějakýho rozlehlýho sklepení. A tam se nám zjevila malá holčička. Něco řekla a rozplynula se. A ukazovala na nějakej kámen, kde byl obrázek. Kopec a nad nim zkřížený hůlka a meč...“ „Cože?!“ skočil mu Humphrey do líčení. „Co řekla?“ „Ehm....“ „Vzpomeňte si, konstáble!“ „Něco jako... Rytíři Walpurgis. Jo. To je ono.“ „Počkejte, konstáble. Jen si vezmu kabát.“

Harry, Murphy a Williams čekali ve sklepení. Williams stále zíral na symbol na piedestalu a Murphy držel Harryho za rameno, aby mu dal najevo účast. Murphy to zase nevydržel a vyjel na Williamse: „Pane, můžete mi vysvětlit, proč se tu zabýváme historií, místo abychom dál pátrali po Lily a jejích únoscích?“ „Mám tušení, Murphy. Stačí vám to?“ Murphy zmlknul. Moc dobře věděl, že Williams je na ministerstvu svými tušeními proslavený. Jakmile měl tušení, tak ho nikdo nikdy nepřesvědčil, aby jednal rozumně. I když jeho postup byl v tu chvíli naprosto iracionální, nenechal se odradit a tvrdě následoval svůj instinkt. A nutno říct, že to Williamsovi zatím pokaždé vyšlo. Konečně se ozvalo hlasité prásk a po schodech do sklepení seběhli dva muži. Byl to konstábl O´Toole a následoval ho Humphrey Lassiter. „Tak kde to máte? Nemusíte nic vysvětlovat nebo líčit. Konstábl mi cestou vše řekl. Jen chci vidět kámen, abych si mohl být jistý, že to je pravda.“ Humphrey se rozhlédl po místnosti a sebevědomým krokem ke kameni vykročil. Chvíli si ho prohlížel a nakonec hlasitě vydechl: „Ano, je to pravda. Ale vlastně co se divím. Pokud se vám zjevila strážkyně komnaty, je jasné, že tato komnata kdysi patřila opravdovým Rytířům Walpurgis.“ „Tfuj! Předchůdci Smrtijedů!“ odplivl si jeden z konstáblů. Humphrey se na něj rozhořčeně podíval, ale nakonec se přemohl a normálním hlasem začal vysvětlovat: „Ano. To je běžně rozšířený omyl. Pravda je to ovšem jen z velmi malé části. Rytíři Walpurgis založili svůj řád k ochraně čarodějů před pověrčivými mudly.“ „Dyť to řikam. Ve skutečnosti nikoho nechránili. Jen vraždili a vraždili. Ochrana čarodějů byla jen záminka pro masakry nevinných mudlů.“ nedal se konstábl. „To není pravda,“ ohradil se Humphrey. „Čarodějové si v raném středověku uvykli každý večer třicátého dubna pořádat srazy na kopcích. Což je bohužel v předvečer svátku svaté Walpurgy, která je v mudlovském náboženství patronkou ochrany před čarodějnými silami. Fanatičtí mudlové každý rok tyto srazy vystopovali, protože věřili, že svatá Walpurga jim v předvečer svého svátku dá sílu čaroděje porazit. Čarodějové, jejichž sraz byl vystopován, byli vždycky zmasakrováni. Musíte si uvědomit, že v předbradavické době bylo jen málo čarodějů vyučených v magické obraně. Ti, kdož toto umění ovládali, vytvořili tajnou společnost, aby čaroděje před mudli chránili. Pojmenovali se podle dne, v jehož předvečer byli nejvíce potřeba. Tedy Rytíři Walpurgis. Jejich první vůdce se jmenoval Cedric Nebelvír.“ „Cedric Nebelvír?“ všem konstáblům spadla čelist. „Ano, je to otec Godrica Nebelvíra.“ ujistil je Humphrey s úsměvem. „Chcete říct, že tajnou společnost, kterou všichni považují za předchůdce Smrtijedů, založil otec Godrica Nebelvíra?“ zeptal se jiný konstábl. „Přesně tak,“ odpověděl Humphrey naprosto vážně. „Po Cedricově smrti se vůdcem řádu stal jeho syn Godric. Za jeho vůdcovství si Rytíři uvědomili, že čarodějové také útočí na mudly, aby se jim pomstili. Došlo jim, že musí chránit obě strany, pokud si čarodějové a

50

mudlové nemají navzájem dávat záminky k odvetným útokům. Po Godricově smrti se vůdcovství ujala Dária, manželka Salazara Zmijozela.“ „Tak moment.“ ozval se další z konstáblů. „Jak to, že zakladatelky dopustily, aby se vůdkyní Rytířů stala manželka Salazara Zmijozela? Ta přece musela mudly nenávidět. Ona nejspíš začala s nesmyslnými masakry, pokud si to vykládám správně.“ „Mátě pravdu. Skutečně mudly nenáviděla. Co se týče Roweny a Helgy, tak ani jedna o té společnosti neměla ani tušení. Tím méně mohly ovlivnit, kdo se stane vůdcem. Konečně, když se Dária stala vůdkyní, můžeme o Rytířích Walpurgis hovořit jako o předchůdcích Smrtijedů. Ochrana míru šla stranou a nastoupilo preventivní vraždění mudlů.“ „A co s tím má společného únos mé dcery?“ zeptal se Harry unaveně. „No. Pokud si to můžu troufnout odhadnout,“ ozval se Humphrey nesměle, „tak únosci vaší dcery, ti neosmrtijedi, pravděpodobně zneužívají komnatu rytířů Walpurgis, protože se považují za jejich následovníky. Proto se vám zjevila strážkyně a varovala vás, že ji používají nezasvěcenci. Hovoří o nich jako o nezasvěcencích, protože neznají opravdový původ tohoto vznešeného řádu.“ „Ještě něco proti mým instinktům?“ zeptal se Williams Murphyho posměšně. Murphy jen sklopil zrak a těšil se, až na ministerstvu dá do oběhu nový příběh o neomylnosti Willamsových instinktů. Tyto příběhy se mezi zaměstnanci Odboru vyměňovaly jako kartičky hráčů famfrpálové Premiere League. „Tak vybourejte tu zeď, ať jsme tu konečně hotovi.“ rozkázal Murphy a také se tak stalo. Jeden z bystrozorů, kteří tu byli oproti konstáblům z OPKZ v menšině, namířil na zeď vedle piedestalu a pronesl: „Destrukcio!“ Celá zeď explodovala a výbuch vyhodil do povětří kilogramy jemného prachu. Bystrozoři a konstáblově vběhli do otvoru ve zdi, a když se prach usadil, viděli, že v místnosti není vůbec nikdo. Nakonec se otvorem protlačili i Harry, Murphy, Williams a na konec i Humphrey Lasitter. Všichni zůstali stát a zírali na obrovskou zeď, která se před nimi odhalila a na níž byly drobným písmem napsány stovky jmen. „Přesně podle pověstí,“ vydechnul Humphrey. Udělal několik kroků dopředu a zdi se dotknul. „V každé komnatě Rytířů Walpurgis,“ pustil se Humphrey do výkladu a mluvil jako omámený, „je kouzelná stěna, na které jsou napsána jména lidí, kteří nesmyslně padli za oběť bojům mezi mudly a čaroději. Členové řádu si tak připomínali, za co bojují. Přirozeně, když byla vůdcem Dária, už se tu nescházeli.“ „Jaké jméno je na konci?“ zeptal se Harry. Humphrey se s nesmírnými obavami sehnul skoro až k podlaze a hledal, které jméno bylo napsáno naposledy. Nakonec ho našel. Bylo to nejbělejší písmo na stěně, takže bylo nepochybně čerstvé. Stálo tam LILY POTTEROVÁ. U toho byl do kamenné stěny přibitý lístek, na kterém bylo ve spěchu naškrábáno: „Veselé Vánoce, Pottere!“. Lístek byl podepsán jménem Malus. Humphrey neměl to srdce říct Harrymu tak otřesnou zprávu. Ani nemusel. Sotva se pohledy těch dvou setkaly, bylo vše jasné. Harrymu se podlomila kolena a dal se do neutišitelného pláče. Williams vzal Harryho kolem ramen. Konstáblové s bystrozory se seřadili a ze svých hůlek seslali do stropu komnaty tři čestné kletby. A nejeden z nich měl také uslzené oči. Nakonec se Harry vymanil s Williamsova otcovského objetí a naprosto zřetelně do celé komnaty zařval: „Já si tě najdu! Uvidíš, že si tě najdu!“ Humphrey, Murphy, Williams i všichni bystrozoři a konstáblové věděli, že Bernard Price bude mít od teď velmi těžký život.

51

--------------------------------------------

Rytíři Walpurgis V rozhovoru s Jeremym Paxmanem, který 19. 6. 2003 odvysílala BBC, se Joanne Rowlingová krátce zmínila o historii Smrtijedů. Jediné, co z ní vypadlo, je, že se dříve jmenovali Knights of Walpurgis. Walpurgis Night Prvního května je den svaté Walpurgy. Třicátého dubna se oslavuje Walpurgina noc. Svátek Walpurginy noci je oslavován ve většině zemí střední a severní Evropy. Tradice říká, že v noci třicátého dubna se slétávají čarodějnice.

--------------------------------------------

KONEC

52

ANNIE - Poslední Vánoce (1. místo) V Bradavicích konečně začaly vánoční prázdniny. Pozemky hradu byly zaváté sněhem a mnozí studenti se venku bezstarostně koulovali, váleli se ve sněhu a stavěli sněhuláky. Profesor Kratiknot měl jako každý rok na starosti výzdobu hradu a ani tento rok nevynechal jedinou ozdobu na stromku a ani jediný rampouch na zábradlí. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku, ale Hermiona jejich pocity nesdílela. Byla by teď možná raději poslechla Harryho. Ten jí na konci šestého ročníku říkal, že by bylo lepší, aby vůbec nebyli v kontaktu. Byla by možná raději, kdyby nevěděla, jaké nebezpečí jim hrozí. Ale jakmile ji tohle napadlo, prudce se zvedla z postele s nebesy a zamračila se. Ne, tohle by samozřejmě bylo mnohem horší. Je úplně jasné, že kdyby vůbec nevěděla co se s Harrym a Ronem děje, nejspíš by se zbláznila strachem a nejistotou. Spíš Harryho neměla poslouchat vůbec a přes jeho protesty se vydat na tu nejistou cestu hledání viteálů s nimi. Ano, přesně to měla udělat. Teď z odstupu vůbec nechápala, jak se mohla dát přemluvit. Hermiona v myšlenkách popošla směrem k oknu a vyhoupla se na něj. Sedla si a opřela se o stěnu, která byla tvrdá, hrbolatá a nepříjemně studená. Hermiona se však ani nehnula, záměrně vyhledala tuto nepohodlnou polohu. Připadalo jí, že si vůbec nezaslouží být tady v hradu, spát v teplé posteli a jíst jídlo připravené domácími skřítky. Připadalo jí, jakoby se stále jen zmítala v nekonečném zoufalství a strachu o své kamarády. Ubíjelo ji, jak je bezmocná, že pro ně nemůže nic udělat nebo alespoň být s nimi... V návalu těchto myšlenek schovala obličej do dlaní. V tom se ozvalo zaklepání na dveře ložnice. „Dále,“ řekla podivně zastřeným hlasem Hermiona a zamrkala, aby zahnala slzy. Dveře se otevřely. „Ahoj Hermiono, máš chvilku?“ zeptala se Ginny a nejistě postávala na prahu pokoje. „Jo, jasně – máš nějaké nové zprávy?“ snažila se usmát Hermiona, ale vznikl z toho jen nepříliš podařený křečovitý úšklebek. Ginny si všimla jejích zarudlých očí, ale nic na to neřekla, poslední dobou to bylo na denním pořádku. Nehledě na to, že Hermionin výraz přesně vystihoval, jak se cítí i ona sama. 53

„Ne. Přišla jsem jen tak. Teď, když začaly vánoční prázdniny... já nevím, cítím se prostě hrozně. Seděla jsem asi hodinu ve společenské místnosti a zírala do ohně, když mě napadlo, že bych mohla zajít sem. Nevypadáš totiž dneska zrovna nejlíp.“ pokrčila omluvně rameny, zavřela dveře a posadila se na jednu prázdnou postel přímo naproti oknu, kde seděla Hermiona. „Jsem ráda že jsi přišla. Chtěla bych ti říct spoustu věcí, co se mi honí hlavou, ale najednou to úplně vyprchalo a zůstal jen takový prázdný pocit, jestli to znáš. Ach jo, jsem z toho všeho hrozně unavená a úplně se za to nesnáším. Já přece vůbec nemám právo být unavená. A prostě už jen tak přežívám, existuju, už mě ani nebaví psát eseje nebo se připravovat do školy, je to vážně strašné...“ mluvila Hermiona a nepřítomně hleděla do kamenné zdi naproti ní. „Asi jsem tu vůbec neměla zůstávat. Nemůžu se na to už dívat. Ten chlap z ministerstva, co si hraje na ředitele, vůbec nemá tušení, co Harry s Ronem dělají, ale přesto se snaží, aby všichni nemysleli na to, co všechno se může dít mimo hrad...“ „Já vím,“ ozvala se konejšivým hlasem Ginny, „ale on to přece myslí dobře. Nesnaží se přece nic zamlčovat nebo tak. A je rozhodně lepší než Umbridgeová, jen si vzpomeň...“ „Tak to máš pravdu,“ odpověděla Hermiona a unaveně se pousmála. „Fogerty není tak hrozný, snaží se... ale Brumbál to není,“ sklopila oči ke svým kolenům. Ginny také nepřítomně zírala do země. Chvíli bylo ticho. Vzpomínka na Brumbála byla ještě příliš živá a příliš smutná. „Brumbál...“ povzdechla si Ginny, „ten by věděl co dělat. Kdyby tady ještě byl, mohl by Voldemorta zabít sám a Harry s Ronem tu teď mohli sedět s námi.“ Hermiona se nadechla, jako by chtěla něco říct, ale pak si to rozmyslela. Ginny si toho všimla a nepatrně pozvedla pravé obočí. „No... totiž... Harry ti nic neřekl, když jste byli ještě... no víš – spolu?“ Ginny se zamračila. „Nevím, myslíš ty viteály? O těch mi říkal.“ Hermiona zakroutila hlavou. „No tak co mi měl říct?“ Hermiona se nadechla a zadoufala, že dělá dobře. „Pamatuješ si, jak jsme byli na konci pátého ročníku na ministerstvu kouzel?“ „Samozřejmě, to se hned tak nezapomíná,“ mávla rukou Ginny. „A pamatuješ si na tu věštbu?“ „Myslíš tu, co Neville rozbil?“ „Přesně. Tak takovou věštbu si může ten, kdo ji slyšel, znovu přehrát.“ Ginny se tvářila nechápavě. „Ale kdo by ji mohl slyšet?“ „Brumbál,“ odpověděla Hermiona. Ginny na ni jen vykulila oči, „Brumbál? Tak - takže to znamená, že Harry ví, co obsahuje? Brumbál mu to řekl?“ Hermiona pokývala hlavou. „A ty s Ronem to asi víte taky...“ „Harry nám to pověděl před šestým ročníkem, když jsme byli o prázdninách v Doupěti.“ „Ale já to nechápu,“ řekla Ginny, „proč by mi to Harry neřekl?“ A tázavým pohledem utkvěla na Hermioně, ačkoliv tak trochu tušila jeho důvod. „Myslím, že když byl s tebou, tak na to moc nemyslel a asi tě toho chtěl ušetřit... však ho znáš,“ pokrčila Hermiona rameny. „Ale co ta věštba tak hrozného říká?“ „Bylo to nějak takhle: Narodí se někdo, kdo bude mít v moci se postavit Ty-víš-komu. Tyvíš-kdo ho poznamená jako sobě rovného a bude mít moc, jakou Ty-víš-kdo nezná. No a... je tam... je tam ještě jedna věc,“ protahovala Hermiona, „no... dále se tam říká, že ani jeden nemůže žít, pokud druhý zůstává naživu...“ dokončila a sledovala, jak Ginny zareaguje. Ať to Ginny jakkoli zasáhlo nebo ne, nedala na sobě absolutně nic znát.

54

„Abych řekla pravdu, něco takového jsem tušila,“ řekla. Z jejího tónu hlasu se nedalo absolutně nic vyčíst. Hermiona ji zamyšleně sledovala. Snad Ginny i trochu záviděla její sílu se s tím vším tak dobře vyrovnávat. Třeba jako když ji Harry na konci roku opustil. Hermiona dobře věděla, jak moc ho má Ginny ráda a Harry zase ji, a tak také dobře věděla, jak muselo být těžké zadržet slzy a chovat se statečně. Ona by něco takového nejspíš nedokázala... „Hermiono...“ „Hm?“ vytrhla se Hermiona z myšlenek. „Už je docela pozdě, asi si půjdu lehnout. Sejdeme se na snídani, jo?“ řekla Ginny a zvedla se z postele. „Jasně, dobrou noc.“ popřála jí Hermiona a Ginny odešla. Ještě chvíli posedávala na okně a snažila se vyčistit si hlavu. O chvíli později však zaslechla na schodišti k ložnici kroky a hlasy – nejspíš Parvati s Levandulí. Hbitě seskočila z okna, vlezla si do postele a zatáhla závěsy. Neměla chuť se s nikým bavit. Dívky si jí naštěstí nevšímaly, byly už zvyklé na to, že Hermiona chodí poslední dobou dřív spát, a tak ji nechávaly být. Hermioně se hlavou vířily všemožné myšlenky dokud neusnula neklidným spánkem. Zato Ginny spát nešla. To, co jí Hermiona řekla o věštbě, ji zaskočilo. Myslela si sice, že Harry je nějakým způsobem důležitý, ale že má zabít Voldemorta jen on sám a to navíc teď, když už tu není Brumbál, který by mu pomáhal, ji naplňovalo strachem. Strachem o Harryho. Věděla naprosto přesně, co teď musí udělat. Svižným krokem procházela hradními chodbami a snažila se, aby ji nikdo neviděl. Potkala jen jednu z pravidelných hlídek bystrozorů, kteří zde byli kvůli Voldemortovi. Ti však měli pořád stejné trasy, a tak se Ginny stihla včas schovat za gobelín. Když si byla jistá, že jsou pryč, pokračovala dál chodbami a několika zkratkami, až se ocitla před komnatou nejvyšší potřeby. Zavřela oči a se soustředěným výrazem začala procházet chodbou sem a tam, až se najednou z ničeho nic na holé stěně objevily dveře. Ginny do nich vešla a zavřela za sebou. Stála teď v nevelké místnosti bez oken, velmi útulně zařízené. Jedné ze stěn vévodil velký krb a kolem něj stálo pár měkkých křesílek. Podlahu pokrýval červený koberec a stěny byly celé ověšené těžkými závěsy. Přála si totiž místo, kde by mohla nerušeně mluvit tak, aby jí nikdo nezaslechl. Ginny stála uprostřed místnosti a vytáhla z kapsy nějakou věc zabalenou v látce. Začala ji rozbalovat a mezi záhyby tkaniny se objevil stříbrný medailonek. Byla to klasická starožitnost, do které si mudlové většinou dávají fotky svých blízkých, ale tenhle takový nebyl, protože když ho Ginny otevřela, nebylo v něm nic. Jen na jednom z míst pro fotografie to vypadalo, jako by sem někdo kouzlem přilepil jakési podivné malé oválné sklíčko. Chvíli hrálo do duhova, potom se v něm zase povalovala bílá mlha nebo tam bylo jen černo. Ginny se však překvapeně netvářila. Ačkoli tu věc ještě nikdy nezkusila použít, často si ji po večerech prohlížela. Medailonek se krásně leskl, přestože musel být hodně starý, a byl na něm miniaturní erb rodu Blacků. Ginny ale najednou zaváhala. Když jí Harry na konci roku medailonek dával, kladl jí na srdce, aby ho použila jen v nejvyšší nouzi. Ale Ginny v nouzi není, to spíš Hermiona... a navíc jen v psychické nouzi. Navíc musela uznat, že to dělá i kvůli sobě. Ale když tak o tom Ginny přemýšlela, Harry jí nijak nejvyšší nouzi přesněji nedefinoval, a tak se rozhodla k činu. Ginny se usadila v jednom z křesel před krbem a jedním prstem pohladila sklíčko, které okamžitě změnilo barvu na zářivě zelenou. Ginny se zamračila. Tuhle zmijozelskou barvu nesnášela, ale co by se taky dalo čekat od věci z pozůstalosti Blackovy rodiny, kde všichni kromě Siriuse přišli do Zmijozelu. Navíc to byl jediný možný způsob, jak se s Harrym spojit.

55

Přejela prstem přes sklíčko podruhé a chomáče zelené mlhy se smísily ještě s černou barvou. Nadechla se, chvíli zaváhala a nakonec přejela po hladké plošce potřetí. Náhle všechny barvy zmizely a obraz byl úplně průhledný, skoro jako voda. Ginny v něm viděla medailonek zevnitř, nebyl to ale ten její, nýbrž medailonek Harryho, který ho měl, jak Ginny doufala, stále u sebe. Medailon teď začal Harryho pálit v kapse, aby jej upozornil na to, že ho chce někdo kontaktovat. Ginny chvíli napjatě čekala a sledovala, zda se obraz změní. Po chvíli to opravdu vypadalo, jako kdyby medailonek někdo otevřel, a ona spatřila Harryho tvář. Ve zlomku vteřiny zkontrolovala, zda není někde v obličeji zraněný, a když s úlevou zjistila opak, promluvila. „Harry! Já... mrzí mě, že tě otravuju, já vím, že jsem ti slíbila, že tuhle věc nebudu zbytečně používat, ale víš, já...“ mluvila rychle Ginny a na Harryho se moc nedívala. Měla najednou pocit, že je úplně nicotná proti Harryho úkolu. Proč ji to nenapadlo dřív? Nejraději by se propadla do země. Vždyť Harry má určitě spoustu důležitějších věcí na práci. „Ginny,“ promluvil Harry jakýmsi zvláštním něžným tónem v hlase „to vůbec nevadí. Ani nevíš, jak rád tě zase vidím.“ Ginny zvedla oči a povzbudivě se na něj usmála. „No... tak jak jste na tom? A co Ron? Našli jste už nějaký viteál nebo tak?“ Harry si povzdechl. „No, abych řekl pravdu, nejde to tak lehce, jak jsem si myslel. Ron je v pohodě, ale s těmi viteály je to horší. Vlastně... nevíme ještě skoro nic. Zrovna pátráme po tom tajemném R.A.B. a máme pár tipů, ale to je zatím všechno.“ „Víš, Harry, měl bys asi znovu zvážit, jestli bychom vám neměly s Hermionou pomoct. A našlo by se jistě i pár bývalých členů B.A., kteří by...“ „Ne, to nejde. Je to příliš nebezpečné. Už teď mě Voldemort všude hledá, nemůžeme zůstávat dlouho na jednom místě a kdyby nás bylo víc, bylo by to příliš riskantní. Navíc bych se vsadil, že už si zjistil, kdo ve škole z mých přátel zůstal a kdo je pravděpodobně se mnou. Stačí, že jsem do toho zatáhl Rona a...“ „Ron se do toho zatáhl sám a jestli dovolíš, taky bychom se do toho rády zatáhly...“ „Ginny, já tě prosím, zůstaňte v Bradavicích, tam jste v bezpečí, nic se vám tam nemůže...“ „Ale Harry, ty to asi nechápeš, co?“ Začala Ginny nevědomky zvyšovat hlas. „Snažíš se nás ochránit, ale pro nás je to jako vězení. Víš co je to za pocit? Jak by asi bylo tobě, kdyby tě zavřeli do hradu, řekli ti: ‚Tady jsi v bezpečí, hezky tu zůstaň.‘ a ty bys musel každý den myslet na své přátele, kteří někde zrovna nasazují svůj krk, zatímco ty večeříš v hradu a nemáš o ničem ani tušení!“ „Ginny...“ „Měl bys vědět, Harry, že Hermiona se z toho už sesypala a já k tomu už taky nemám moc daleko!“ „Ginny...“ „Navíc... navíc... kdyby se ti něco mělo stát... znáš mě přece natolik dobře, abys věděl, že radši... že radši umřu s tebou, než abych s takovou věcí musela žít...“ Ginny zmlkla a po tváři jí pomalu stekla osamělá slza. „Ginny, já... já jsem nevěděl že... promiň,“ hlesl Harry a bezmocně na Ginny hleděl. Chtěl ji pohladit po vlasech nebo ji vzít do náruče, ale nemohl dělat nic. „Ne, to já se omlouvám,“ řekla Ginny a utírala si uslzené oči, „dělám tady takový scény a ty si to vůbec nezasloužíš... Křičím na tebe jen proto, že chceš, abych byla v bezpečí. Já to chápu, Harry, ale ty moc dobře víš, že pokud se ti nepodaří zabít Voldemorta, tak ani škola nebude dlouho bezpečné místo, a pak budeš potřebovat pomoc všech svých přátel, bez ohledu na to, jak moc se cítíš za ně být odpovědný...“ Harry dlouhou chvíli jen zíral do prázdna. Ginny ho raději nevyrušovala, protože vypadal, jako když si něco usilovně rozmýšlí, a se zatajeným dechem ho pozorovala. „Asi máš pravdu, Ginny,“ promluvil konečně, „my... my to sami nezvládneme. Jsme už úplně v koncích. Nechtěl jsem, aby to někdo věděl, protože na nás všichni tak spoléhají, jenže 56

pravda je jiná,“ pověděl ztěžka, jako by řekl něco, co vůbec nikdy nechtěl vyslovit. Ginny byla překvapená Harryho obratem, ale nedala na sobě nic znát. „Znamená to, že se do toho můžeme pustit s vámi?“ „Už to tak vypadá... Ale věř mi, dělám to hrozně nerad. A musel bych to říct paní Weasleyové a...“ „S mamkou možná bude trochu problém, ale jistě to pochopí. Neboj se, Harry, rozhodl ses správně, všichni přece v takové chvíli musí držet při sobě, jen si vzpomeň na to, co vždycky říkal Brumbál – semkněte se... a tak,“ a zadívala se na něj prosebným pohledem. „Dobrá, tak... já to nějak zařídím. Ty bys raději měla jít na kolej, než si někdo všimne, že jsi pryč.“ „Dobře.“ „A Ginny?“ „Ano?“ „Chybíš mi.“ „Ty mně taky, Harry...“ Ginny se zadívala na Harryho tvář a najednou se jí vybavilo spoustu obrazů z minulosti; den, kdy spolu začali chodit, nebo když byla s Harrym u jezera... a teď je to všechno pryč. Jedinou jejich nadějí je Voldemortův pád... „No, já... budu už muset jít,“ omluvila se Ginny, „měj se, Harry.“ „Jasně,“ pokusil se Harry o úsměv, „tak... dobrou noc. A dávej na sebe pozor.“ „Budu,“ řekla Ginny a třikrát přejela ukazováčkem po sklíčku. Harryho obraz zmizel a vrátila se sem původní neurčitá mlha. Ginny zaklapla medailonek a dala ho do kapsy. Vstala z křesla a jen tak stála před krbem a snažila se vstřebat všechny dojmy. Po několika minutách odešla do své ložnice v nebelvírské věži. Následující ráno sešla Ginny do Velké síně na snídani. Našla Hermionu a posadila se naproti ní. „Ahoj,“ pozdravila ji poněkud rozespale Hermiona. „Dobré ráno,“ odpověděla jí Ginny. Hermiona se na ni podívala a změřila si ji pohledem. „Co je?“ zeptala se dotčeně Ginny. „Já nevím... jsi dneska nějak, no... jiná.“ „Ale prosím tě,“ zasmála se uměle Ginny, „jak jsi na něco takového přišla?“ Jen to řekla, začala rudnout. Nechtěla Hermioně lhát, ale byla přesvědčená, že jen vyřčená věta typu ‚Mluvila jsem s Harrym,‘ by jí způsobila minimálně infarkt. Navíc bylo klidně možné, že Harry podlehne svým ochranitelským pocitům a vůbec je do toho nezapojí. Nechtěla proto, aby Hermiona žila jen planou nadějí, že je uvidí, aby nakonec ztratila i tu... Hermiona byla ale natolik ospalá, že si Ginnyina rudého obličeje nevšimla, a dál už se jí nevyptávala. Tak uběhly další tři prázdninové dny. Dárky, sníh, cukroví, nádherné vánoční stromky ve Velké síni... nic z toho nedokázalo dívky rozveselit, skoro naopak. Ginny už začínala věřit, že jí Harry všechno odkýval jen proto, aby neudělala nějakou hloupost. Že nikdy neměl v úmyslu udělat to, co jí slíbil. V duchu si říkala, že tak to určitě není, ale každý další den se její víra snižovala. Medailonek pro jistotu nosila stále u sebe, ale Harry se jí neozýval. Čtvrtý den večer seděly s Hermionou před krbem v nebelvírské společenské místnosti. Hermiona si bez obvyklého zaujetí dělala přípravu na OVCE z přeměňování a Ginny kamarádku jen nepřítomně sledovala při práci. Na klín jí vyskočil Křivonožka a otíral se Ginny o ruku. Ginny ho s úsměvem pohladila, ale vzápětí se s úlekem otočila směrem k portrétu buclaté dámy, odkud se ozvala rána, jak něco spadlo na podlahu. „Zakopl jsem,“ začervenal se Neville a vypadal udýchaně. „Člověče, kde lítáš?“ zeptal se ho Dean Thomas.

57

„No, šel jsem zrovna z večeře, když jsem je uviděl,“ řekl Neville a sbíral se ze země. „A tak jsem hned letěl sem a tady jsem zakopl o ten rám...“ „Ale koho? Koho si uviděl?“ opakoval Dean. „Jo aha – no přece Harryho a Rona, přišli do školy.“ Najednou to vypadalo, jako by někdo zapnul zvuk, který byl dosud vypnutý. Začala všeobecná vřava, když se všichni najednou začali drát z jediného východu ze společenské místnosti. Každý chtěl Harryho vyzpovídat o tom, co dělá, nebo se na něj alespoň podívat, po tom všem, co napsal Denní Věštec o „Vyvoleném“. Fogerty informovaností příliš neoplýval, a tak byl po jakékoli zmínce o Harrym velký zájem. Ginny zareagovala rychle, ale Hermiona se ani nehnula. Vypadala užasle a zírala před sebe, jako by přemýšlela, jestli opravdu Neville řekl to, co řekl. Ginny ji vzala za ruku a táhla ji k otvoru v podobizně. Když se společně s celým davem dostaly do Vstupní síně, byla už okolo obou chlapců velká skupina vyzvídajících studentů, kterým se snažili vykroutit ze spárů. Když si oba všimli, že se k nim po schodišti ženou snad všichni nebelvírští studenti, našel Harry očima Ginny a gesty jí naznačil, že se sejdou venku. Ginny přikývla a dál táhla Hermionu za sebou. Harry s Ronem se sehnuli a ztratili se v davu. Ačkoli si několik lidí všimlo, že se vyplížili ven hlavní bránou, v lehkém oblečení se jim ven příliš nechtělo, a tak to začali pomalu vzdávat a odcházeli v hloučcích zpět do svých kolejí. Ginny s Hermionou proklouzly dubovými vraty ven na školní pozemky. Obě dívky se rozhlížely kolem dokola, ale nikoho neviděly. Ale za nimi ze stínu hradní zdi se šeptem ozvalo, „Hej, tady jsme!“ Obě se naráz ohlédly a rozběhly se směrem za hlasy. Ginny skočila Harrymu kolem krku, „Harry, tys přišel!“ smála se. Hermiona v zápalu emocí objala Rona, ale zase se rychle odtáhla, jako by udělala něco špatného. „Ehm, ahoj,“ pokusila se o úsměv a nervózně si proplétala prsty u rukou. A tak tam stáli vedle sebe a snažili se nevnímat Ginny a Harryho, kteří si jejich trapné situace zrovna moc nevšímali. Hermina se otřásla zimou, protože si nestačila vzít plášť. Ron si toho všiml a odkašlal si, aby na sebe upoutal Harryho pozornost, „Ehm, Harry? Asi bychom měli jít někam do tepla,“ a pohlédl na třesoucí se Hermionu. „Cože? Aha, no jasně,“ došlo Harrymu, když se podíval na Ginny, která byla také jen lehce oblečená, „ale do hradu nemůžeme, určitě tam ještě budou čekat.“ „Půjdeme k Hagridovi,“ navrhla Hermiona, „jistě vás rád uvidí.“ „Fajn,“ přikývl Harry a začali se brodit sněhem k Hagridovu srubu. Když tam došli, Harry zabouchal na dveře, „Hagride, otevři! To jsme my!“ Hermiona si trpce pomyslela, že to zní, jako když dřív bezstarostně chodili za Hagridem na návštěvy. Zdálo se, jako by se všechno odehrálo ve velmi vzdálené minulosti. Uvnitř srubu se ozvala rána, jako když něco kovového spadne na dřevěnou podlahu. Dveře se v zápětí rozlétly dokořán. „Harry! Rone!“ vykřikl a objal je div jim nevylezly oči z důlků. „Tak jste zpátky. Měl jsem vo vás takovej strach.“ vzlykal Hagrid. „Hagride, vždyť nás umačkáš!“ „Jo, promiňte. No tak poďte přece dál,“ pozval je a zavřel za nimi dveře. Zvedl ze země konvici, kterou předtím upustil, a dal ji na stůl. „Tak, Harry, Rone, jakpak na tom jste?“ vyptával se, zatímco dával na stůl sušenky a vařil vodu na čaj. Harry se posadil na židli, „No, řekněme, že teď zrovna moc nepostupujeme...“ a vyprávěl mu, co zatím zjistili i co nezjistili. „...a to byla naše poslední stopa. Teď už je jediná možnost zjistit, kdo je ten R. A. B.“ „Myslíme si, že je to Regulus Black,“ vložil se do toho Ron.

58

„Ano, ale nemáme žádné důkazy, jsou to jen samé domněnky podložené řečmi několika lidí. Jsme prostě v koncích. Ani Řád nám nemůže moc pomáhat, protože bez Brumbála tam panuje trochu chaos, a navíc tam nikdo z nich neví o viteálech. Všichni jsou posedlí hledáním Snapea. Ale to ty vlastně víš, když jsi členem. Jde o to, že v tu nejbezradnější chvíli se mi ozvala Ginny...“ Hermiona na Ginny tázavě zvedla obočí a Ginny jen omluvně pokrčila rameny. „... a přemlouvala mě, aby nám mohly s Hermionou pomoct. Říkám vám, nebýt v tak bezvýchodné situaci, nikdy bych na to nepřistoupil...“ „Takže to znamená, že budeme moci odejít s vámi?“ zeptala se Ginny s nadějí v hlase. „Je to, jak jsem slíbil, pokud budete chtít... tak ano,“ řekl těžce Harry. „Už jsem se ptal paní Weasleyové. Samozřejmě se jí to vůbec nelíbilo a ještě se rozbrečela. Nakonec ji ale Tonksová s Lupinem přemluvili a ona to dovolila. Jen doufám, že nedělám chybu...“ „Harry, přestaň už s těmihle řečmi. Já se o sebe umím postarat a názor jsem nezměnila – jdu do toho s tebou,“ ujistila je Ginny. Všichni obrátili zrak k Hermioně. „No já jdu samozřejmě taky!“ přidala se. „Tak to bychom měli,“ poznamenal Harry a všiml si, že Ron se snaží zakrýt zívnutí. „Už je docela pozdě, byli jsme dlouho na cestě. Měli bychom jít. Snad bude Vstupní síň touhle dobou prázdná,“ zadoufal Harry a zvedl se ze židle. Ostatní ho následovali. „Dobrou noc, Hagride!“ „Dobrou noc, vy štyry,“ popřál jim Hagrid a mával za nimi ze dveří srubu. Harry, Ron, Hermiona a Ginny se prodírali sněhem zpět k hradu. Zima byla ještě větší než předtím a Harry s Ronem půjčili promrzlým dívkám své pláště. Hermiona šla vedle Ginny a zadržela ji, aby se dostaly z doslechu Harryho a Rona, kteří šli vepředu. „Ginny!“ sykla šeptem Hermiona. „Mohla jsi mi to přece říct.“ Ginny se podívala na Hermionu. Stalo se přesně to, čeho se obávala, kamarádka se na ni určitě zlobila. „Promiň, je mi to moc líto, ale myslela jsem, že... kdybych ti to řekla a oni se třeba ani neobjevili... Víš, vypadala jsi, jako by tě příští špatná zpráva měla porazit. Ale asi jsem ti to neměla tajit,“ řekla Ginny a dívala se do sněhu na zemi. Hermiona se trochu zarazila, „Jo, byla jsem trochu mimo, ale...“ „Trochu?“ zeptala se Ginny a svraštila obočí. „No tak dobře, byla jsem na tom dost špatně, ale teď... Vlastně se na tebe zlobit ani nemůžu, vždyť jen kvůli tobě jsou tady,“ usmála se Hermiona poprvé po několika dnech. „Víš co? Mám teď takový divný pocit, jako by to bez nás ani nemohli zvládnout... divné, ne?“ „Ani ne,“ rozesmála se Ginny. „Hej! Tak co se tam vzadu couráte?“ křikl Ron přes rameno. „Vždyť už jdeme,“ zavolala Hermiona vesele a doběhla k nim. „Kdy vyrazíme?“ zeptala se Ginny když dohnala ostatní. „Hned zítra ráno, nestojíme o to, aby nás celý den všichni pronásledovali a vyptávali se,“ odpověděl Harry. „Dobrá,“ souhlasila Ginny. Zbytek cesty šli všichni mlčky. Ačkoli nikdo nepromluvil, všichni měli pocit, že se věci právě dávají do pohybu. Harry poslouchal křupání sněhu pod nohama, když mu najednou v mysli vyvstala slova, která mu kdysi řekl Brumbál: Láska a přátelství. Harry se sám pro sebe usmál. Brumbál nejspíš chtěl, aby mu přátelé pomáhali, možná že tušil něco, co Harry ne... Dříve mu přišlo divné, když Brumbál tvrdil, že láska Voldemorta porazí, teď mu to však do sebe docela zapadalo.

59

Hermiona s Ginny šly zamlkle hned za Harrym. Oběma dívkám bylo sice líto opustit školu, která byla tak dlouho jejich druhým domovem, mnohem více však chtěly jakkoli zasáhnout do toho, co se bude dít. Zítra se sbalí a odejdou. Nikdo neví na jak dlouhou dobu a jestli se sem ještě vůbec vrátí. Zrovna o svátcích klidu a míru se vydávají do boje proti Lordu Voldemortovi.

KONEC

60