Ostravská NEJ

Ostravská NEJ 2013

ROČENKA 2013

Martin Chodúr

zlata holušová

www.ostravainfo.cz www.ostravainfo.cz

ROČNÍK III

eduard ovčáček

rozhovory

Hana puchová

igor orozovič

1

www.railreklam.cz

Pořádáte kulturní, společenské a charitativní akce? Divadelní představení, koncerty, výstavy a  festivaly? Využijte naší nabídky zvýhodněných reklamních ploch na železničních nádražích a ve vlacích ČD. RAILREKLAM působí na českém trhu venkovní reklamy od roku 1991. Jsme dceřinná společnost Českých drah a  od svého založení se orientujeme na využívání movitého a  nemovitého železničního majetku k reklamním účelům. Pro naše reklamní zařízení vybíráme atraktivní a  frekventovaná místa v centru pozornosti. Vaše reklamní sdělení můžeme umístit na jakékoliv nádraží v České republice a do každé vlakové soupravy Českých drah. Dále nabízíme atraktivní reklamní plochy v blízkosti nádraží či železničních cest, jakými jsou například plochy na železničních mostech, billboardy a bigboardy. Reklama na železnici představuje výhodný a účinný způsob, jak oslovit zajímavou a  významnou cílovou skupinu pravidelných cestujících vlakem. Široké spektrum námi nabízených nosičů venkovní reklamy vám umožňuje široce a zároveň přesně zasáhnout vaši cílovou skupinu zákazníků. Nabízíme vám vysoce účinný zásah atraktivní cílové skupiny pravidelných cestujících vlakem. 40 % cestujících jsou mladí lidé do 29 let, kteří pravidelně a  nadprůměrně navštěvují kulturní a  společenské akce. Pro 70 % pravidelných cestujících jsou naše nosiče dobrým rádcem při výběru kulturních akcí či nových výrobků.

Redakce Obsah

OKNO informuje

Již třetím rokem Vás zveme na zajímavá divadelní představení, radíme, které koncerty opravdu stojí za to a jakou výstavu si nesmíte nechat ujít. Jsme všude tam, kde se něco děje, a  tak Vám s  minimálně týdenním předstihem nabízíme informace o  kulturním dění v  Ostravě a  bezprostředním okolí. Dozvíte se nejen kdy a kde se konkrétní akce koná, ale hlavně co bude jejím obsahem a  co o tom soudí její hlavní protagonisté. Pokud se chcete na chvíli stát divadelními kritiky, neváhejte navštívit naši čerstvě zprovozněnou ostravskou divadelní databázi – ODD!!! Naleznete zde seznam všech aktuálně hraných představení, včetně jejich procentuálních ohodnocení ze strany odborné i laické veřejnosti. Budeme rádi, když přidáte i Vy své hodnocení a podělíte se o svůj zážitek. Vše pohodlně najdete v internetových novinách OKNO – Ostravských kulturních novinách, které jsou na webových stránkách OIS: www.ostravainfo.cz. Máme za sebou už desítky rozhovorů s umělci z různých oblastí naší kultury. Někdy se jen tak na okraj dovídáme o  úžasných osudech našich herců, režisérů, hudebníků, spisovatelů či výtvarníků. Mnozí nám vypráví, jakou shodou okolností se dostali k nám do Ostravy a jak vzrušující život prožili v našem městě. Ty nejlepší příběhy Vám nyní předkládáme v  naší ročence pro pobavení, ale i k zamyšlení.

Eduard Ovčáček��������������������������������������������������������������������������������������4 Ostravský informační servis����������������������������������������������������������������8 Zlata Holušová��������������������������������������������������������������������������������������� 10 Radovan Lipus��������������������������������������������������������������������������������������� 12 Igor Františák����������������������������������������������������������������������������������������� 15 Petr Kajnar���������������������������������������������������������������������������������������������� 18 Ostravská divadelní databáze����������������������������������������������������������21 Sylvie Krupanská���������������������������������������������������������������������������������� 24 Vladimír Prstecký o golfu������������������������������������������������������������������27 Miroslav Stoniš�������������������������������������������������������������������������������������� 28 Dům kultury Akord�������������������������������������������������������������������������������31 Radovan Šťastný���������������������������������������������������������������������������������� 32 Hana Puchová���������������������������������������������������������������������������������������� 35 Dalibor Madej���������������������������������������������������������������������������������������� 38 OIS v Gongu������������������������������������������������������������������������������������������� 40 Martin Chodúr��������������������������������������������������������������������������������������� 42 Jason Fitzgerald����������������������������������������������������������������������������������� 44 Igor Orozovič���������������������������������������������������������������������������������������� 46

Jen vše dobré v roce 2014 přeje Vaše redakce

Redakce: Zleva: Martin Straka – externí fotograf, Lucie Ochodková – redaktorka, Jan Král – redaktor, Táňa Krajčová – zástupce šéfredaktora, Radim Chytka – šéfredaktor Vydal: Ostravský informační servis, Prokešovo náměstí 1803/8, 702 00 Ostrava E-mail: [email protected], tel.: +420 599 443 096 ISBN 978-80-905662-1-7 Použité fotografie: Martin Straka, Ivan Korč, Radovan Šťastný, archiv OIS ISSN 2336-2065

www.ostravainfo.cz

3

výtvarné umění

Eduard Ovčáček

Osmdesátka skauta, výtvarníka, profesora i kontrarevolucionáře

5. března 2013 oslavil malíř a grafik Eduard Ovčáček osmdesáté narozeniny. Rodák z  Třince žije a  tvoří v  ostravských Třebovicích, donedávna vedl ateliér volné grafiky na Fakultě umění Ostravské univerzity. Na jeho květnové vernisáži v ostravském Domě umění, kdy zahajoval výstavu u příležitosti svého jubilea, se místy skoro nedalo nadechnout. Lidí totiž přišlo opravdu hodně. Pane Ovčáčku, shrňme si to. U příležitosti své osmdesátky jste měl výstavu v  pražském Topičově salónu, v ostravském Domě umění, v rodném Třinci, kde vám dali i cenu města… Je něco, na co jsem v rámci oslav vašeho jubilea zapomněl? S přítelem Ludvíkem Ševečkem ze Zlína jsme zahájili sérii mých autorských výstav vlastně už vloni, a to v Trenčíně v Galerii Miloše Alexandra Bazovského. Pak následoval Topičův salón v  Praze, nyní Dům umění v Ostravě a menší výstava digitální grafiky v  Městské galerii v  Třinci. Další

4

větší autorskou výstavu bych měl zahájit 15. října ve Slováckém muzeu v Uherském Hradišti a 25. října zahajuji prestižní výstavu ve francouzském Lyonu v  Muzeu tisku. Tento rok je pro mě velmi náročný. Příští rok, dva bych si chtěl udělat pauzu a vystavovat bych nechtěl. Chtěl bych raději zase začít tvořit. Přípravy autorských výstav mi zaberou hodně drahocenného času. S  přípravou výstavy souvisí nejen problém smysluplně vyřešit instalaci pro daný prostor galerie, ale připravit i výběr prací, eventuálně připravit design katalogu a  podobně. Výstava musí splňovat mnoho aspektů, musí být přehledně nainstalována, časově uspořádaná, artefakty obsahově vybrány... Je to pro autora a kurátora výstavy vždy náročné. A co soukromé oslavy? Konaly se vůbec nějaké? Oslav bylo přiměřeně a  dost a  už nic dál oslavovat nechci. Nejsem přítelem velkolepého oslavování a  nepovažuji se za šoumena první velikosti – spíše naopak. Narozeniny jsem měl 5. března a jsem rád,

že to mám už všechno za sebou a nikomu již dále nechci připomínat, že už jsem starý „zasloužilý dědek“. V ostravském Domě umění jste měl vernisáž 21. května. Tolik lidí na vernisážích se jen tak nevidí. Zaregistroval jste ten nápor? Přiznám se, že jsem to v tom zahajovacím výstavním rituálu moc nevnímal. Ale samozřejmě, že si velké návštěvy a  zájmu o moji práci moc vážím. Je potěšující, když lidé mají v Ostravě o výtvarné umění s racionálním podtextem zájem. S tím zájmem to ovšem může být všelijaké. Většinou se říká, že umělec se těší slávě až po smrti. Myslím, že jde o zkazky a výplody literární nadsázky. Realita je často jiná. Člověk, který se cílevědomě věnuje soustředěně tvorbě, se musí nutně prosazovat už za svého života. Ten romantismus, který kolem slavných osobností vznikl, byl do jisté míry uměle vytvořen až po jejich smrti, a  to mnohdy na základě nejrůznějších le-

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění gend. Hledání nových nevyšlapaných cest, vytyčování nových směrů bylo často zahaleno jakousi dobovou romantikou. Dnes nic takového, jak se zdá, moc neexistuje. Takže žádní neodhalení géniové na obzoru? To by musely být nějaké výjimečné souvislosti. V  době, kdy veškeré informační komunikace jsou tak precizní… Mimochodem, právě zde je patrný rozdíl mezi mojí generací a generací těch, kteří třeba v současné době ještě studují nebo nedávno v  minulých letech svá studia ukončili. Je zde evidentní rozdíl. A v čem? U mladších generací je očividný nekompromisní důraz na rychlý hmatatelný úspěch, dokonce na některých školách uměleckého zaměření jsou i  přednášky, jak na to. Všechny moderní komunikační prostředky jsou tak naléhavé a  tak útočí na člověka, že mnozí lidé už nejsou schopni sledovat, třeba i ve svém oboru, ediční činnost a ani sledovat a číst větší kvantum knih. Mnohdy nejsou schopni se orientovat v problémech a proniknout tak do jejich patřičné hloubky. Vzniká zde jakýsi nedostatek, zatmění vědomostí a navíc vše nahradila největší nejrychleji dostupná encyklopedie – internet. Můžete být konkrétnější? Naše generace hodně četla. Od patnácti let jsem chodil po antikvariátech a  kupoval knihy a  budoval si vlastní knihovnu. To dnes mladí lidé moc nedělají. Asi to ani není třeba. Jsou samozřejmě výjimky. Je tady pochopitelně již zmiňovaný konkurent – internet. Obdobná situace je i ve výtvarném umění. Vydává se hodně katalogů, monografií, výpravných antologií, videa ve světě, je spousta zajímavých výstav, workshopů, sympozií, akcí – vyrůstají ve světě nové kamenné galerie. Ale nějak podezřele málo se výtvarné umění stává běžnou součástí a životní potřebou člověka. Spotřební marasmus zasáhl, jak se zdá, celý svět. Duchovní život je v  jakémsi útlumu.. Ale to je zcela samozřejmě normální jev, že se v určitých časových etapách objevuje odliv a příliv preferencí. Zajímal by mne váš rodný Třinec. Vzpomenete si ještě, jaké to bývalo město před nějakými sedmdesáti lety? Na Třinec vzpomínám velice rád. Bydleli jsme ve čtvrti, které se říká Kanada. Třinecké železárny postavily tuto čtvrť pro své zaměstnance. Otec pracoval za první republiky u Báňské a hutní a za Třinec dokonce hrával i  fotbal. V  roce 1938 jsme byli nuceni z  Třince odejít. Nejprve jsme se přistěhovali k  prarodičům do Přerova, ale v roce 1939 otec dostal práci ve válcovnách ve Frýdku-Místku. Po válce jsme se do Třince opět vrátili. Mi bylo dvanáct let. Byla to léta, kdy jsem začal intenzivně vní-

www.ostravainfo.cz

mat podněty okolního světa. Kanada stála na periferii Třince a dále byla již příroda, pole, louky, hory a lesy. V té době železárny nebyly tak velké, jako jsou dnes. Hned po válce jsem začal chodit do skautu. Už za války jsme se s  kamarády těšili, jak z  nás budou skauti, a začneme chodit po horách, chránit přírodu a nocovat pod stany. To se nakonec vše stalo skutkem. Tuto zásadní otázku prostě nelze vynechat. Jak se stane, že třinecký skaut najednou začne tvořit? Už od dětství jsem kreslil a vyřezával obyčejným nožem různé drobnosti. Opravdový soustavný zájem o výtvarné umění však vznikl o několik let později, až v  dospívání. Možná k  tomu pomohl i  ten skauting, který podporoval samostatnou a  tvořivou schopnost mladých lidí. U nás v rodině se nikdo výtvarným kumštem nezabýval. Jen otec hrál na trubku a  na housle a  zpíval v  třineckém pěveckém sboru a  ochotničil v místním spolku na Kanadě. Výtvarných škol, kam by mohl mladý jinoch se zájmem o umění jít studovat, asi tehdy na Ostravsku mnoho nebylo… Střední školy zaměřené na výtvarné umění v  širokém okolí Ostravy vůbec nebyly. Maturoval jsem na Obchodní akademii v Ostravě v roce 1952. Hodně mě zajímala literatura, divadlo i  umění. Češtinu mne učil pan profesor Kristýnek, který uměl studenty zaujmout svým vyprávěním o literatuře, naší i  světové. Začal jsem také navštěvovat výtvarné kurzy Domu osvěty v  Ostravě a  intenzivně jsem se věnoval kresbě a malbě.

Z cyklu grafik k 21. srpnu 1968

Dům osvěty? Co to bylo? Instituce sídlila v bývalém Divadle loutek na dnešním Masarykově náměstí. Teď je v této budově banka. V 50. letech tam fungoval mimo jiné i kurz kreslení a malování. Kurzy vedli renomování místní malíři, jako známý ostravský malíř, krajinář Josef Šrámek nebo Jan Obšil. Dům osvěty pořádal i týdenní výtvarné kurzy v Hradci nad Moravicí.

A stále jste byl na obchodní akademii? To už jsem toužil studovat nějakou vysokou uměleckou školu, ale bylo to složité. Kdo byl absolventem Vyšší hospodářské školy, jak se obchodní akademie přejmenovala, musel ve stejném oboru pokračovat na vysoké škole. Zamířil jsem tedy na podzim v roce 1952 na Vysokou školu hospodářských věd do Bratislavy. Ve třetím semestru mne ta škola definitivně přestala bavit. A  navíc na moje narozeniny  – 5.  3. 1953 zemřel Stalin a  celá Bratislava se potáhla černým flórem. Nic se nesmělo, jen „smútit“ nad mrtvým vrahem. Zcela zoufalí jsme pokoutně s  Ostravákem Jurou Galíčkem sehnali několik láhvi Sylvánu a opilí radostí jako koně jsme čekali, že se přece jenom něco začne měnit. Ve škole to bylo k nevydržení, všude samý chozrasčot a  marxismus-leninismus. Vrátil jsem se do Ostravy, přestoupil jsem na VŠB, ale nebylo to, jak se později ukázalo, žádné zásadní řešení. Ve 4. ročníku jsem studia přerušil a VŠB opustil. To už jsem byl definitivně rozhodnut, že chci na Akademii výtvarných umění. A měl jsem nakonec štěstí. Přijímací zkoušky na Vysokou školu výtvarných umění v Bratislavě jsem v roce 1957 úspěšně vykonal. V  Bratislavě jsem studoval šest let. V roce 1963 jsem VŠVU dokončil. Na vysokých školách se mi podařilo úhrnem strávit deset let. Je třeba připomenout, že jsem tak i úspěšně odolával vojenské prezenční službě, i když jsem se vojenské katedře nakonec nevyhnul. Polovina 60. let už musela s  sebou přinést i mnohem příjemnější atmosféru. Poznal jste změnu doby i  na sobě? Začalo se to zásadně lámat ve druhé polovině šedesátých let. V Bratislavě jsme ještě jako studenti založili neoficiální skupinu výtvarníků – Bratislavské konfrontácie. Zabývali jsme se informelem, abstraktním uměním. Ve škole jsme samozřejmě něco takového nemohli ani ukázat. Scházeli jsme se po ateliérech a  snažili se dělat nekonformní, neoficiální výstavy. Tyto konfrontační výstavy trvaly třeba jen den nebo maximálně dva dny. První neoficiální výstava Bratislavských konfrontácií byla v  roce 1961 v  ateliéru Jozefa Jankoviče v Petržalce v Bratislavě. Důležité pro mě bylo, že jsem v té době navázal hodně písemných kontaktů i se zahraničím. Nebo jak se tehdy říkávalo, se Západem. Kontaktoval jsem kolegy nejen v  Německu, Rakousku, ve Francii nebo ve Velké Británii, ale i v Polsku a Maďarsku. Grafika se dala poslat poštou formou tiskopisu, nikdo obsah obálek, nebo rolí nijak zvlášť nekontroloval. Byly to takzvané otevřené listovní zásilky, do kterých mohli na celnici snadno nahlédnout. A když viděli, že jde o nějaké pro ně nesrozumitelné abstraktní grafiky, tak neměli zájem zásilku blokovat – mysleli asi, že jsem se nejspíš zbláznil.

5

výtvarné umění suterénní nebytový prostor. V Praze jsem už měl relativní klid, nebyl jsem tam tolik na očích. V  Praze pochopitelně byli významnější disidenti. V 80. letech přece jenom následovalo pár menších výstav jako Orlová, Český Těšín nebo Hodonín. Z  toho se asi přežít nedalo. Čím jste se v té době vlastně živil? Pochopitelně to byly ojedinělé výstavy, které se někdy s velkými problémy podařilo zrealizovat. Musím říci, že moje manželka pracovala jako učitelka a  svým platem rodinu držela. Vyráběl jsem například vývěsní štíty prodejen Pramen. Podobné věci nechtěl žádný výtvarník – svazák dělat. Protože samozřejmě nešlo o žádnou lukrativní výtvarnou práci. Vlastně mne živily reklamní věci a příležitostný, nepravidelný a  neoficiální prodej volné grafiky, malby a  dřevěných reliéfů. Tyto práce někteří sběratelé občas za nevelké a  mnohdy jen symbolické částky kupovali. V  Praze byly dva známé antikvariáty, které prodávaly grafiku a  drobnější práce umělců – disidentů. Prodal jsem tam desítky strukturálních grafik.

Celní správa socialistického státu asi neměla pro moderní výtvarné umění ten správný smysl. Po škole v Bratislavě jste se vrátil do Ostravy? Dalo by se to tak říci – zkrátka ještě tehdy u  nás o  abstraktním umění nebyly na celnici instrukce z ÚV. V Ostravě jsem od roku 1949 bydlel snad asi na patnácti místech, pobýval jsem v centru Ostravy, skoro ve všech čtvrtích. V  Ostravě jsem rovněž měl od roku 1964 již i rodinné zázemí. V té době ovšem začaly i  mé kontakty s  pražskými výtvarníky. Ještě za studií jsem se seznámil s Vladimírem Boudníkem, Jiřím Kolářem, Mikulášem Medkem a  mnoha dalšími, kteří byli mimo oficiální proud „socrealismu“. Tyto kontakty byly pro mne obrovskou školou. Pak ale spadla klec. To je patrné už z  výčtu vašich výstav. Od roku 1971 do roku 1980 ani jediná samostatná výstava v Československu. Jak výstižné. Ještě na jaře 1969 jsem odjel do Rakouska na velkou mezinárodní výstavu grafiky Europahaus ve Vídni, dokonce jsem tam obdržel i  jakousi cenu za grafiku a  mou práci koupila Albertina do svých sbírek. V roce 1970 začala u nás již na tvrdo normalizace a od roku 1973 to bylo už drsné. Samozřejmě nás všechny vyhodili ze Svazu výtvarných umělců. Klub v ostravském Domě umění, kde jsme se scházeli po 21. srpnu 1968 jako koordinační výbor všech

6

uměleckých svazů, byl označen za centrum kontrarevoluce. I když tehdejší tajemník KV KSČ koordinačnímu výboru svazů sliboval, že pokud budeme souhlasit se vstupem vojsk, můžeme fungovat ve svazu výtvarných umělců dál. Nikdo při sezení na KV tajemníkovi Místeckému nic nepodepsal. Takže začaly postupné existenční likvidace. Vzpomínám si dodnes na výstavu o kontrarevoluci v Muzeu dělnického hnutí na dnešní Nádražní třídě. Byla tam veliká výstava a na ni obrovská mapa a v ní ukazovaly zabodnuté vlaječky, kde všude byla v Ostravě ohniska kontrarevoluce. Vlaječka byla zapíchnuta i do Domu umění, kde se scházel koordinační výbor svazů. Jak se žilo výtvarníkovi v podzemí? Vystavovat jsem samozřejmě nemohl. Tak jsme s přáteli začali organizovat neoficiální výstavy. A to zprvu v Ostravě a pak i v okolních městech – v Orlové, Českém Těšíně nebo Frýdku-Místku. Vydávali jsme s  přáteli alba s  různou výtvarnou tématikou. Jako první bylo Album grafiky 1976, obsahující práce asi sedmdesáti umělců z Československa, kteří většinou nemohli volně vystavovat a  tvořit. Alba grafiky se dostala různými cestami do zahraničí a  byla vystavena třeba v  západním Německu, nebo v galerii Pryznat v  Krakově. Galerie v  Krakově existuje dodnes. A  začaly nepříjemnosti a  výslechy. Proto jsem se v polovině 70. let sbalil a odešel do Prahy, kde jsem si sehnal

Ale jsou světlé výjimky. Třeba vaše výstava v roce 1981 v německém Essenu. Občas se něco podařilo. Ani tehdy celníci z toho, co jsem posílal ven zabalené v rourách, moc chytří nebyli, takže někdy mávli rukou a zásilka prošla. O emigraci jste nikdy neuvažoval? Přece jenom výtvarník tolik nepotřebující jazyk v cizí zemi má o něco jednodušší startovní pozici než například literát. Po 21. srpnu 1968 mne možnost emigrace pochopitelně napadla. Ale měli jsme tehdy malou dcerku Bereniku, navíc jsem dodělával některé neodkladné práce, váhal jsem a  nebyl jsem bez výhrad rozhodnut. Můj přítel sochař Ruda Valenta v roce 1969 tenkrát odjel do exilu do Anglie a měl jsem v úmyslu jej následovat, ale k tomu již nedošlo. Čas, kdy byla možnost, rychle běžel. Už to pak nebylo možné. Pochopitelně, že naše generace ztratila za normalizace mnoho let, ale úplně za ztracena ta léta nepovažuji. Soustředění na volnou tvorbu bylo maximálně intenzivní, i  když jsem pracoval jen pro omezený okruh přátel

Eduard Ovčáček • narozen v roce 1933 v Třinci • někdejší náruživý skaut • v roce 2008 získal Cenu města Ostravy • žije v ostravských Třebovicích

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění a příznivců a do depozitu. Práce se dařila a měla smysl. Jste také signatářem Charty 77. Kde jste ji podepsal? Chartu 77 jsem podepsal za svého pobytu v  Praze spolu s  malířem Tomášem Halešem. Bylo to v  hospodě U  Bohouše. Chodívala tam Olga Havlová, Marta Kubišová, lidé z  disentu i  undergroundu. Tam jsme právě s  Halešem v  roce 1988 Chartu 77 podepsali a lístky s podpisem jsme přímo předali do rukou Olgy Havlové. Tehdy ovšem ještě vůbec nic nebylo rozhodnuto. Zakázanou literaturu, která se různými cestami dostávala do Prahy převážně z Rakouska, jsem pak přivážel občas mezi známé do Ostravy. Jak jsem později zjistil, mnozí z příjemců byli konfidenty. Myslel jste si, že režim někdy skončí? Je to neuvěřitelné, ale pevně jsem tomu věřil. Bylo jasné, že to nemůže vydržet donekonečna. Žádný režim tohoto druhu nemůže dlouho vydržet, i  když jsme zažili časy deziluze a deprese. Vzpomínám, že v  podobné situaci byli již i  moji rodiče za protektorátu Böhmen und Mähren, ale nikdy neklesali na mysli, i když situace byla daleko horší, věřili, že svoboda jednoho dne musí přijít. To jste tedy byl optimista. Bylo patrné, že totalitní režim jedné strany situaci již nezvládá a nemůže již dlouho vydržet. Soudný člověk, který sledoval počínání ÚV v čele se soudruhem Jakešem, byl již naladěn připustit změnu. A  ty tanečky dalších kreatur z  ÚV… Bylo jen otázkou času, kdy k tomu dojde. Tohle přece muselo jednoho dne skončit krachem. Jak jste ten konec prožíval? Začal jsem to naplno prožívat až v  Berlíně. Tam to začalo o něco dříve než u nás. Sedl jsem v Praze na vlak a jel se do Berlína podívat v  naději, že se mi podaří překročit hranici mezi východním a  západním Berlínem. Moje prognóza byla správná. Východní Berlín byl v  kolapsu a  v  obležení nekontrolovatelného davu. Hranice přestaly existovat. Rychle jsem přešel do západního Berlína a spěchal do čtvrti Kreutzberg, abych vyhledal ateliér Rudolfa Valenty. V  Kreutzbergu byla zeď nedaleko Rudova ateliéru. Vyrazili jsme okamžitě do města ke stěně. Viděli jsme v  ulicích davy vzrušených lidí, sledovali jsme mladé lidi, jak rozebírají a  bourají nenáviděnou berlínskou zeď. Atmosféra v  rozděleném městě byla neskutečně euforická. Televizní štáby z  celého světa snímaly tento neskutečný mumraj. Pozorovali jsme denně, jak lidé zeď rozebírají, a  pak přišla zpráva, že to začíná i  v  Praze. Rozloučil jsem se s  Rudou a  vyrazil jsem na první vlak do Prahy. V podvečer po příjezdu do Prahy jsem spěchal ihned nedočkavě na Václavák. Stihl jsem první

www.ostravainfo.cz

večerní setkání Pražanů. Václavák byl od muzea až po Můstek zaplněn lidmi. Byla to neuvěřitelná atmosféra uvolnění i  napjatého očekávání. Ve vzduchu byla hmatatelná naděje a pocit uvolnění. Vrátil jste se pak do Ostravy a  začal místní přesvědčovat, že by se ve městě měla narodit nějaká pořádná výtvarná škola. Na počátku devadesátých let jsem měl s  několika dalšími nadšenými přáteli představu o  vzniku instituce samostatného studia výtvarných umění při Ostravské univerzitě. Měl jsem na mysli vysněnou vizi samostatné Fakulty umění, ale to bylo pro mnohé skeptiky a staré struktury v té době k  smíchu. Chopili jsme se asi jediné schůdné varianty a postupně jsme realizovali vznik Katedry výtvarné tvorby s  jednooborovým studiem výtvarného umění. Nebylo to jednoduché vyjednávání. Nakonec se podařilo na vznikající Ostravské univerzitě v  roce 1991 akreditovat Katedru výtvarné tvorby. Katedra získala statut samostatnosti při Pedagogické fakultě. Mnozí se na nás dívali přes prsty, katedra sídlila prakticky na chodbě. Vydrželi jsme mnoho invektiv a  podrazů, byli jsme ale zarputilí a vytrvali jsme. Vůbec jsme ještě nemluvili o vaší rodině a zejména o vaší ženě, která vás na květnové vernisáži v Domě umění doprovázela. S mojí ženou Alenkou jsem se seznámil v  roce 1955 v  ostravském Domě osvěty

v kurzu kreslení a malování. Je to letos již neuvěřitelných 58 let společného života. Moje žena se stále aktivně zajímá o výtvarné umění a  v  zasvěcených kruzích je známá její točená textovaná keramika. Známé jsou její monumentální točené svícny s texty k  památce Jana Palacha. Máme spolu dvě dcery – Bereniku a Johanku. Jsem rád, že se obě dvě naše dcery věnují výtvarnému umění. A  obě zůstaly po studiích v  Praze, což se vlastně mi nikdy natrvalo nepodařilo. Vždycky, jak říkám v  rodinném klanu, mi scházel milion k  tomu, abych se trvale usadil v Praze… Ale teď vážně. Myslím, že to byl dobrý tah, že jsem se po listopadu v  roce 1989 vrátil zpět do Ostravy. Jsem rád, že se i  s  mým skromným přispěním podařilo v  Ostravě nakonec realizovat Fakultu umění při Ostravské univerzitě. Shodou okolností je v  současné době prvním proděkanem Fakulty umění můj první absolvent z Katedry výtvarné tvorby Marek Sibinský, kterého jsem začínal učit v  roce 1991. A úplně poslední otázka. Jaké to tedy je, dožít se osmdesáti let? Dá se z  toho všeho nakonec učinit nějaký hluboký filozofický závěr? Hluboký filozofický závěr nemám po ruce, a nemělo by to ani smysl, ale na obyčejný sofistikovaný závěr bych možná měl. Je třeba si uchovat jasnou mysl v  hlavě, pociťovat stále intenzivně impulz k  tvorbě, a  pokud je to možné uchovat si fyzickou sílu. Končím skautským přáním – pevnou a suchou stezku!

Narozeniny jsem měl 5. března a jsem rád, že to mám už všechno za sebou a nikomu již dále nechci připomínat, že už jsem starý „zasloužilý dědek“.

7

O nás

Ostravský informační servis se představuje

Hana Piskláková z pobočky Svinov doporučuje knihu Pravy Ostravak Ostravski za 249 Kč

Michal Charbulák z pobočky Elektra doporučuje sklenici na pivo za 195 Kč

Tereza Graplová z pobočky Přívoz doporučuje čajovou konvičku za 480 Kč

8

Již sedm let funguje městské informační centrum v  Ostravě pod názvem Ostravský informační servis (dále jen OIS). Přestože služeb OIS ročně využívají tisíce občanů Ostravy i turistů z celého světa, stále je pro některé jméno i poslání naší společnosti záhadou. Přesvědčili jsme se o tom, když jsme před časem oslovili známé svých známých s  jednoduchou otázkou: „Co si vybavíte, když se řekne Ostravský informační servis?“ K našemu velkému překvapení jsme zjistili, že si většina respondentů myslí, že pracujeme jako agenti nějaké místní bezpečnostní služby. Vypadá to, že zkratka OIS asi připomíná BIS, CIA nebo MI6. Je pravda, že také dokážeme skvěle pracovat s  informacemi a  naše práce bývá občas dobrodružná, ale ke špiónům máme přeci jen daleko. Jedním si ale můžete být jisti – i když vás na žádné z našich šesti poboček neobslouží James Bond, uděláme maximum pro to, abyste od nás odcházeli spokojení. Jak naše historie vlastně začala? Pro OIS je zásadní datum 1. ledna 1995. Ten den vzniklo Městské informační centrum Ostrava se sídlem hned u tramvajové zastávky Elektra. O pět let později byla založena pobočka pod Vyhlídkovou věží Nové radnice, na Hlavním nádraží a  poté také na nádraží ve Svinově. Tajuplný název Ostravský informační servis dostala firma 2. ledna 2006, kdy byla nucena se přejmenovat. Vznikla nová pobočka na letišti v Mošnově a na jaře roku 2013 jsme otevřeli zatím poslední pracoviště v Multifunkční aule Gong. Naší hlavní náplní je především poskytovat informace přijíždějícím turistům a  zajistit pro ně vše potřebné, co by jim zpříjemnilo pobyt ve městě. Dveře OIS jsou ale stejně tak otevřeny obyvatelům Ostravy, kterým naši pracovníci nejčastěji pomáhají vybrat si vstupenky na kulturní, společenské nebo sportovní akce. Kdo odjíždí do zahraničí, rád se u nás zastaví nakoupit valuty, neboť směna probíhá bez poplatku. Můžete si také koupit dálniční známku, suvenýry a publikace s  ostravskou tématikou. Upomínkové předměty zakoupíte i přes e-shop (www.ostravainfo.cz/eshop-seznam). OIS zajišťuje také průvodcovské služby. Na objednávku vás můžeme provést i těmi nejtajnějšími kouty Ostravy a  okolí. Pokud navštívíte vyhlídkovou věž Nové radnice, dostanete, krom pohledu na město z nejvyšší radniční věže v České republice, i  výklad o  nejvýznamnějších ostravských stavbách a  atraktivitách, historii města, průmyslu, přírodních podmínkách od Jablunkovského průsmyku až po jesenický Praděd. Vyhlídková věž je oblíbeným turistickým cílem, ročně ji navštíví cca 40 tisíc návštěvníků. Od roku 2011 provozujeme také internetové noviny OKNO (Ostravské kulturní no-

www.ostravainfo.cz

o nás viny) a  jednou ročně vydáváme ročenku, kterou právě držíte v ruce. Služeb, které nabízíme, je opravdu mnoho. Proto doporučujeme navštívit naše webové stránky www.ostravainfo.cz, kde se s nimi můžete důkladně seznámit a třeba se rozhodnete zaregistrovat na stránkách

Ostravské divadelní databáze a  stát se na chvíli divadelními kritiky. Pokud chcete vidět pracovníky OIS v akci, navštivte nás na kterékoliv pobočce, zavolejte nebo napište. Budeme se na vás těšit!

Výběr některých odpovědí na naši otázku „Co si vybavíte pod pojmem Ostravský informační servis?“ Když se ztratíš, měli by ti poradit cestu. Informační servis pro ty, kteří neznají internet. Ostravský informační servis je parta mladých mužů a krásných dam, která o naší metropoli ví víc, než kdokoli jiný. Jsem z Ostravy, ale tohle jsem nikdy neslyšela. Modré logo (nadpis s vykřičníky). Modrá budka s příjemnou dámou uvnitř, která všechno ví a zná a snaží se vyjít vstříc :) INFO!!! Nějaká pseudo státní/městská instituce. Perfektní služby a skvělá nabídka suvenýrů.

Jakub Otto z pobočky Věž doporučuje plaskačku za 230 Kč

Společnost informující obyvatele Ostravy. Spoustu informací, snadná dostupnost vstupenek, jízdenek, velmi milý přístup personálu. Vstupenky, suvenýry, modrá barva. Vševědoucí a všehoschopní lidi. Servis, kde se poskytuji informace nejen o historii Ostravy, ale také rady, co se týče dopravy, kulturních akcí a podobně. Prostě veškeré informace, které by mohl člověk potřebovat, když navštíví město Ostrava. OIS je u mne ve stejné skupině jako Yetti, už jsem o něm slyšel, ale zatím neviděl. Budova na Elektře, prodej lístků na koncerty.

Adriana Kožušková z pobočky Letiště Mošnov doporučuje deštník za 350 Kč

Že sídlí nahoře ve věži. Typické informační centrum. Vstupenky na cokoliv.

Ostravský informační servis v číslech 500 000 klientů navštíví OIS ročně Zaměstnává 35 stálých zaměstnanců a 15 brigádníků Má 6 poboček Jedna z poboček se nachází v okrese Nový Jičín, 20 km od Ostravy na Letišti Leoše Janáčka

Mirka Matochová z pobočky Gong doporučuje plátěnou tašku za 120 Kč

www.ostravainfo.cz

Roku 1995 vznikla první pobočka, o 18 let později zatím poslední 9

Hudba

Pořád něco hraje

Zlata Holušová Neúnavná ředitelka festivalu Colours of Ostrava hovoří o svých začátcích, o naději pro Stodolní ulici, taškách Jiřího Černého a také, jak vlastně jinak, o festivalu.

Zlatko, během letošních Colours jsi vykládala, jak jsi poslouchala v autě CD Polky Marii Pieszek a jak moc se ti CD líbilo. Je právě auto místem, kde se seznamuješ s novou hudbou? Hudbu v  autě poslouchám nepřetržitě. Jakmile mi přijdou nová CD, dám je v autě do přehrávače a poslouchám. Bez toho nikam nejedu. Stejně intenzivně posloucháš hudbu i doma? Když doma pracuji, pořád něco hraje, a pořád něco nového. Nemohu si totiž dovolit poslouchat stejnou hudbu pořád dokola jenom proto, že ji mám ráda. Neustále se na mne valí tuny nové muziky. A pochopitelně – pokud člověk dělá dramaturgii festivalu, jakým je Colours, nemůže zůstat stát ani na chvilku. Neleze ti ta hudba nikdy na nervy, netoužíš ji vypnout? Ne. Vůbec ne. Samozřejmě, že někdy si na dovolenou do ticha zajedu a vypnu. Ale pak se zase na hudbu ukrutně těším a vlastně

10

jsem v  tomto smyslu pořád nenasytným přijímačem nové hudby. Moc mne nabíjí, když objevím něco nového, co mne inspiruje a nadchne. Dělá mi to hrozně dobře.

známé muzikanty jako Elvis Costello nebo Van Morrison. Vlastně všechno, co měl Jirka Černý rád. Byl to ten nejlepší učitel v přijímání hudby. Vděčím mu za mnohé.

Touto posedlostí v uvozovkách trpíš už od dítěte? Odmalička jsem žíznila po hudbě. Samozřejmě, v  mém mladí to bylo mnohem těžší. Zdrojů moc nebylo. Mým největším hudebním guru byl Jirka Černý, který později jezdíval i k nám domů. A i když jsem šla ráno do práce, celou noc jsem seděla, jenom otáčela desky a snažila je přehrát na tehdejší kazety. Jinak to nešlo. Bylo to pro mne úžasné dobrodružství. Zbožňovala jsem ty Jiřího obrovské tašky s  deskami. Byly pro mne jedním z  mála zdrojů hudby. Tehdy jsem se naučila poslouchat i u nás ještě ne-

Ty sama hraješ na nějaký hudební nástroj? Chodila jsem do „lidušky“ na akordeon a  tak trochu jsem hrávala na kytaru. Ale nikdy to nepřešlo do té roviny, že bych se o  něco pokoušela více. Měla jsem vždy sklony hudbě spíše sloužit, věnovat se její organizaci. Už když jsem byla na vysoké škole, pracovala jsem pro porubský Folkový kolotoč. Tehdy jsem vlastně začala o  hudbě psát a  zabývat se její organizací. Začalo to díky Milanu Kaplanovi.

• • • •

Zlata Holušová zakladatelka a ředitelka hudebního festivalu Colours of Ostrava organizovala také festivaly Hudba k tichu a Dolnolhotský buben žije v Dolní Lhotě rok narození: 1958

Ten si tě tehdy vybral jako schopnou organizátorku? Byli jsme tehdy klubem nadšených lidí, pracovali jsme pro Folkovou sekci. Samozřejmě zadarmo, nikdy nás ani nenapadlo, že by nám za to mohl někdo platit. Byli jsme šťastni a cítili jsme se až vyvoleně, že něco takového vůbec můžeme dělat. Ale samozřejmě, že jsme si zažívali svoje utrpení, když nás zakazovali a  podobně. Ale byli jsme velmi semknutý kolektiv a někteří lidé z té staré Folkové sekce dokonce ještě dneska spolupracují na Colours. Jsou to pevné vztahy, které přetrvaly desetiletí.

www.ostravainfo.cz

hudba

V Melbourne mě dnes možná znají místní muzikanti lépe než tady v Ostravě. A všichni chtějí přijet hrát do Ostravy. Takže lze s  trochou nadsázky o  Colours of Ostrava hovořit jako o jistém nástupci Folkových kolotočů, které se odehrávaly na přelomu 70. a  80. let v porubském kulturním domě? Dá se to tak říct. Milan Kaplan byl můj druhý táta. Po absolvování vysoké školy jsi odešla učit na gymnázium do Bílovce. Byla hudba i tam? I tehdy jsem se pokoušela organizovat koncerty. Pak už na ně navázaly rockové festivaly v Dolní Lhotě u Ostravy. Ty první se konaly ještě za komunistů. Se všemi problémy, tajnou policií, užili jsme si to naplno. Ve Lhotě hrál po dlouhé době veřejně například Mikoláš Chadima. Nebylo to vůbec jednoduché. Chodili za vámi lidé od policie a vyhrožovali vám? Hlavně za mým mužem, on mne v roli organizátora kryl a vše si to v  uvozovkách užil. Byly to nervy a  riskovali jsme pořád. Když některý z koncertů zakázali, přesunuli jsme jej k nám domů. Měli jsme v Dolní Lhotě velký obývák, kam se vešlo i padesát lidí. Odehrál se v něm například koncert Vladimíra Merty. Dnes se na to dívám jako na nádherné doby. Pospolitost mezi lidmi byla daleko větší. Teď už nikdo na nikoho nemá čas. Ale festivaly ve Lhotě nebyly jedinými, které jsi pořádala… Ne, pak ještě přišla doba festivalů Hudba k  tichu. První ročník byl v  Hradci nad Moravicí. Ten byl hodně namíchaný s  experimentální hudbou. Poté se přestěhoval do Frýdku-Místku. Pak mne to přestalo bavit. Kapely se stále více kastovaly na ty, které jsou více duchovní a které méně. Já milovala svobodu i v tomto, koncept se mi přestal líbit a festival jsem zrušila. Vlastně všechny dřívější festivaly mi vydržely čtyři roky a pak jsem vymyslela další. Takto to běželo až do Colours. Hledala jsem optimální koncept. Vlastně vše, co jsem dělala předtím, je dnes součástí Colours. Jak vzpomínáš na 90. léta a tvé působení na Stodolní ulici? Tehdy jsem nějakou dobu pracovalo v Českém rozhlase, ale zdálo se mi, že tam trochu končí novinářská svoboda. Chvilku jsme nevěděla, co vlastně budu dělat. Pak za mnou přišel Vladislav Koval, se kterým jsme pořádali festivaly v Dolní Lhotě. Přesvědčil mne, ať založíme klub na Stodolní. Otevřeli jsme si Boomerang. To už byl jen krůček k tomu, abychom dolnolhotský festival přenesli do centra a vznikl tak Colours.

www.ostravainfo.cz

Dnes má vedení města snahu kulturu do oblasti Stodolní ulice vracet. Myslíš si, že je něco takového teoreticky možné? Teoreticky je možné všechno. Ale je to dnes hrozně obtížné. Lidé, kteří dělali na Stodolní kulturu srdcem a nemysleli na peníze, ti už na Stodolní moc nejsou. Ale jsou ještě pozůstatky v  jiných částech centra. Myslím si, že dnes by potřebovaly zachránit ty kluby, které ještě existují. Dala bych ráda podporu Barráku, Fabricu i Hudebnímu bazaru. Ovšem aktivita města mne velmi zaujala. Oceňuji nápad, že městský grant na podporu kultury bude víceletý. Umožňuje tak přece jenom nějakou jistotu a kontinuální práci. Bohužel se o  granty moc lidí nepřihlásilo, což je značná škoda. Bylo by dobře, kdyby ti, kteří chtějí dělat nějaké koncerty, nějaké akce, nad podobnými možnostmi přemýšleli a hlásili se. Podpora města není malá. Zaplať pánbůh za to, že si město uvědomuje, že nějakou kulturu v této oblasti potřebuje a že je třeba ji podporovat. Jenom doufejme, že vstanou noví bojovníci. Takže naděje podle tebe je? Naděje je vždycky. Je hodně důležité, aby se zvýšila informovanost o tom, že je tady vůbec nějaká možnost podpory. Možná, že nyní k těm správným lidem ty správné informace jednoduše nedojdou. A  kluby na Stodolní mají dobré dispozice. Je to jako v politice – vždy něco musí padnout na hubu, aby něco jiného mohlo vyrůst a znova se obrodit. Třeba čas na obnovu Stodolní ulice právě přichází. Mně by se to určitě moc líbilo.

Jak vlastně pracuje ředitelka festivalu, když zrovna není festival? Od září do února cestuji. Vždy jsem tak deset dní doma a deset dní pryč. Jezdím na festivaly a veletrhy do Francie, Holandska, Španělska i Austrálie. Oslovuji muzikanty přímo na místě nebo později prostřednictvím agentů. Věci, které mne zaujaly, se snažím dostat do Ostravy. Slyší v  daleké cizině na pojmy Colours a Ostrava? Ano. Colours má velice dobré jméno. Hudebníci na něj slyší a reflektují nás. Nejvíce příznivců máme v australském Melbourne. Tam Colours rezonuje. Hrála zde už spousta hudebníků z této oblasti. Jak si takové australské sympatie vysvětluješ? Protože se jim tady líbí. Vždycky si z Ostravy odvážejí fantastické zážitky. V Melbourne mě dnes možná znají místní muzikanti lépe než tady v  Ostravě. A  všichni chtějí přijet hrát do Ostravy. Co říkají na pověstné vítkovické železobetonové kulisy? Líbí se jim. Říkají, že festivaly někde na letištích je nebaví. A že nejzajímavější jsou ty festivaly, které v sobě mají nějakého genia loci. A ty Colours mají. Dokážeš si představit, co bude s Colours of Ostrava dál? Co bude dál, nevím. Žiji ze dne na den a každý festival dělám tak, jako by to měl být ten poslední. Vždy se ho snažím udělat, jak jen to nejlépe jde. A vždy jsem připravena na to, že už žádný další nebude. Nikdo netuší, jestli nám zůstanou partneři. Je to vlastně každoročně obnovovaná bitva o finanční jištění. Vše záleží také na tom, jak se bude vyvíjet tahle země. Jestli nám bude umožněno dělat festival takto dál.

Vojtěch Dyk na Colours of Ostrava 2013

11

Divadlo

Radovan Lipus

O zářící netankistce, zapomenutých architektech i každodenním okrašlování Divadlo loutek Ostrava uvedlo v  květnu představení Šaryk vzpomíná. Režisérem tohoto tankistického představení s  návraty do minulosti je Radovan Lipus (1966). I když v  současné době žije Lipus v  Praze, s  Ostravou je spojen více než pevně. Jeho ostravské režisérské počiny bývají trvale vyprodané, včetně vzpomínajícího Šaryka. Kluci, kterým je nyní okolo padesátky, po vyslovení jména Šaryk reagují většinou přesně. Doplňují automaticky další jména zarytá hluboko v  paměti: Janek, Gustík, Grigorij a  Tomek. Tankisté, co dojeli až do Berlína. Čtyři z  tanku a  pes? Jak vás vůbec něco takového napadlo? Ten nápad je starého data. Souvisí s obdobím, kdy jsme s dramaturgem Markem Pivovarem systematicky ohledávali pokleslé žánry a  zabývali jsme se budovatelskými hrami v  podobě Rychlých fréz i  dětskou sovětskou literaturou, jakou byl například Neználek. V  té době vznikl nápad, že by-

12

chom zpracovali tento seriál o tankistech. Ve své době jsme ho všichni viděli a  také milovali. Byl pro nás akční záležitostí. Všichni jsme si hráli na tankisty na různých prolézačkách, ve sklepích a mezi popelnicemi. Později z  různých důvodů myšlenka na tankisty zapadla a pak najednou – v jiném čase, jiném divadle a jiném tisíciletí – vyplula před Janou Pithartovou, dramaturgyní Divadla loutek. Ta, ač žena nevoják a  netankista, zazářila. Řekla, že se jí náš nápad líbí. Marek Pivovar napsal hru, já k  ní doplnil další textovou vrstvu písňových textů a  několik slovních asociačních vsuvek. Třetí vrstvu přidávají herci svojí improvizací a  smyslem pro humor. Takže vznikl takový třífázový proud, trojsložkové lepidlo. Dej bůh, aby drželo pohromadě. Nakolik je představení shodné s oním, pro naši generaci skoro padesátníků, nezapomenutelným seriálem? Ta věc se jmenuje Šaryk vzpomíná, nejmenuje se Čtyři z tanku a pes. Jde o variaci na původní látku, určitě není divadelní inscenací seriálu. Objevují se tam čtyři hlavní

postavy, což jsou tankisté Janek, Gustík, Grigorij a Tomek a jejich pes Šaryk. V naší hře vystupují i  postavy, které v  seriálu nebyly. Jsou jimi Stalin, Hitler, Brežněv, Jaruzelski a další. Tankisté zažívají různé příhody na své cestě do Berlína a  Marek Pivovar domýšlí, jaké by byly jejich osudy po válce, jak by se jim Stalin odměnil a jak by asi dopadli. Pro koho je vlastně představení určeno? Nakolik se po divákovi vyžaduje znalost historie? Je pravdou, že jistou orientaci v dějinách 2. světové války představení vyžaduje. Lidé by měli minimálně vědět, kdo to byli Stalin a Hitler, jak válka probíhala a jaké jsou

Radovan Lipus • narozen v Těšínském knížectví v roce 1966 • v Ostravě prožil osmnáct let • spoluautor projektů Šumná města a Šumné stopy • divadelní režisér, kavárenský povaleč

www.ostravainfo.cz

Divadlo třeba polsko-ruské relace. Že jde o sousedství velmi bolestné, složité a někdy i  hodně kruté. Řekl bych, že představení je vhodné minimálně pro žáky druhého stupně základních škol nebo spíše pro středoškoláky a  samozřejmě dospělé. Rozhodně to není představení pro děti. Ne snad, že by jim mělo hodně vadit, ale úplně orientovat se v něm asi nemohou. Zajímal jste se blíže o  osudy seriálu? Jestli se nemýlím, je jedním z mála seriálů vysílaných u nás v době normalizace, který nebyl žádnou českou televizí v posledních letech reprízován? Vyšlo DVD se seriálem, ale v  televizích opravdu reprízován nebyl. Myslím, že je to škoda. Byl to seriál poměrně málo zatížený ideologií, akční a vlastně i vtipný. Všichni si pamatujeme, že Gustík byl velký vtipálek. Vždycky se mu přihodily věci, které různě komentoval. Kromě toho v seriálu hráli skvělí herci a byla to skutečně akční podívaná. Samozřejmě, s  historií se tam různým způsobem manipulovalo, ale a  priori ideologický seriál to nebyl. A  měl také určitý lidský rozměr oproti například různým českým válečným velkofilmům z té doby, jakými byli Sokolovo nebo Osvobození Prahy. Sledujete diskuze, které v souvislosti s  uváděním normalizačních seriálů občas zaplaví média? Je to vůbec normální skoro čtvrt století po revoluci řešit, zda divákům pustit či nepustit všechny ty „ženy za pultem“? Jde o  debaty, které odvádějí pozornost od mnohem podstatnějších věcí. Tou je například fakt, že zde stále existuje komunistická strana. A s tímto názvem jsou její zástupci i v parlamentu. Pak můžeme těžko někomu vyčítat, že pouští normalizační seriály. Jestli jsme nedokázali postavit komunistickou stranu mimo zákon, pak mi přijde trochu absurdní řešit otázku seriálů v televizi. A také je legrační řešit, kdo v tom kterém seriálu hrál. Jako kdyby naše dějiny nejvíce ovlivňovali herci, režiséři a scénáristi. Nikdo se neptá, jak se daří všem těm tajemníkům, kteří to tady celé vedli. Když nechci slyšet Helenu Vondráčkovou nebo vidět Ženu za pultem, tak si prostě televizi nepustím. Ale když někdo v 70. letech nařídil asanaci celých čtvrtí, výstavbu panelových sídlišť a obrovských budov KSČ nebo situoval pražskou magistrálu přes Václavské náměstí, to si do skříně nedám, ani to nevypnu. Na jiný kanál taky nepřeladím. Architektura ovlivňuje náš život daleko víc. Tu neobejdeme. V tom žijeme a pokud někdo město uspořádá špatně, jsme s jeho rozhodnutím denně konfrontováni. Vraťme se k polským tankistům. Seriál vznikal vlastně poblíž vašeho rodiště. Jak vypadalo česko-polské pohraničí vašich dětských let? Vyrůstal jsem především v Třinci a v Bystřici. Na rozdíl od proklamované spolupráce v  „táboře míru“ vypadala realita tak,

www.ostravainfo.cz

že normální člověk se vůbec nemohl do sousedního Polska dostat. I když jsem vyrůstal v  pohraničí, na náměstí v  polském Těšíně jsem byl až v roce 1990. Věděl jsem sice již dříve, že tam stojí piastovská věž, románská rotunda a další zajímavosti, ale nikdy jsem se k nim nemohl dostat. Když člověk vystoupal v Těšínských Beskydech na horu Čantoryji, byla tam ostře hlídaná hranice, projížděli tudy pohraničníci v gazicích a v rukou měli samopaly. A to jen proto, aby si nedej bože polský turista nedal pivo v české chatě nebo naopak. Děly se tak trapné věci, že Poláci si na Čantoryji lehli do trávy, hodili nám peníze, my jsme jim šli pro pivo, nenápadně ho do trávy odložili a oni si ho vzali. To samé – jenom naopak – se dělo na nedaleké hoře Velký Stožek. Když výměnu spatřili vojáci, byl z toho řev a průšvihy. Teď si moc užívám. Kdyby Evropská unie kromě otevření hranic nepřinesla nic jiného – jakože toho navzdory všem byrokratickým blbostem přinesla celkem dost – pak je pořád geniální. Člověk se může procházet Těšínem jak chce, dát si třeba v Česku pivo nebo v Polsku kafe… to je nádhera. Kde se v  malém Radovanu Lipusovi zrodilo rozhodnutí věnovat se divadelní režii? Byl jste už jako kluk návštěvníkem českotěšínského divadla? Já tam měl jako dítě dokonce předplatné. Ale hlavně jsem navštěvoval dramaťák na třinecké ZUŠ u  Marcely Kovaříkové, která je v tom kraji zásadní osobou. Jejíma rukama prošli mnozí lidé, kteří později působili nejenom v ostravských divadlech. Jako třeba Gábina Mikulková, Mirka Gregorijevová nebo Ivana Vojtylová. Marcela Kovaříková byla v tomto směru iniciační osobou. Samozřejmě divadlo jsme měli už na gymnáziu. Myslíte gymnázium v Českém Těšíně? Ne, v  Třinci. To je nejvýchodnější české gymnázium na světě. I když moje zájmy byly v té době širší. Chtěl jsem dělat architekturu, bavila mne historie, provázel jsem

na hradech a zámcích, velmi mne zajímalo psaní. Nakonec v  režii se všechno spojilo. Jde totiž trochu o archeologii, trochu o literaturu a trochu i o architekturu. Režií se také jako v architektuře něco staví a klene. Vzpomínáte si na svoji první zásadnější režii po škole? Zásadnější... Tím byl určitě odchod do Ostravy. Protože první moje velká samostatná režie na velkém jevišti byla v  Ostravě v Divadle Jiřího Myrona. Bylo to představení Hra lásky od francouzského dramatika Pierre de Marivaux. Vlastně rokoková komedie, kterou jsme přenesli do bezčasí. Pro mne šlo o  zásadní setkání s  Ostravou, divadlem i lidmi. Já měl v té době už v Praze zařízené trvalé bydliště, měl jsem angažmá v  Činoherním klubu. Ovšem setkání s Ostravou a jejím divadlem rozhodlo. Přestěhoval jsem se do Ostravy a prožil zde nádherných osmnáct let. Narodily se mi zde tři děti, narodila se Šumná města i spousta inscenací, vznikla spousta důležitých přátelství. Jestli Ostravě nevděčím opravdu za všechno, tak určitě za mnohé. Zanecháváte po svém odchodu do Prahy v Ostravě více než zřetelnou stopu. Představení Z Deniku Ostravaka v Divadle loutek je téměř permanentně vyprodáno už několik let, stejný osud nejspíš potká i čerstvého vzpomínajícího Šaryka. To asi musí člověka těšit, když je o  jeho práci v Ostravě takový zájem… Je to samozřejmě radost. Na začátku jde vždycky ale o  velkou neznámou. Divadlo se nedá spočítat, nevíte, jak se povede a co vlastně bude lidi zajímat. Když jsme před nějakými dvaceti lety dělali Průběžnou o(s)travu krve, mělo původně jít o představení pro kamarády a známé. Jenže se hrálo deset let. Když jsme dělali Romanci pro křídlovku, říkali jsme si, že to bude na „volnou kasu“. Kolik lidí tak může v  Ostravě zajímat Hrubín? Křídlovka se nakonec hrála šest let a  měla 120 repríz.

Šaryk vzpomíná, Divadlo loutek Ostrava

13

divadlo

Byl jsem v Ostravě osmnáct let a přišla na mne intenzivní potřeba změny. Potřeboval jsem se vším zatřást a ještě to všechno zpřevracet. A začít znova. Což je neuvěřitelné číslo na křehký příběh lásky v  drsné Ostravě. Podobně vznikalo představení Těšínské nebe. Jako taková libůstka pro příbuzné. Odhadovali jsme, že představení zahrajeme tak šestkrát na polské straně a šestkrát na české. A že už dvacet repríz bude krásných. Nebe se nakonec hrálo asi šest let, také v Praze, Bratislavě i Varšavě. Mělo neuvěřitelný ohlas. Totéž se děje s  Ostravakem. Už máme zhruba 200 repríz. Přesto, že jsem z Ostravy před pěti lety odešel, díky Ostravakovi tady vlastně pořád jsem. Jde o velikou radost a dar, věci, které nelze naplánovat. Ostravak je hodně zvláštním specifikem. Najednou se objevil, svého času v  prodejích svých knih překonával i Viewegha a  pak zase zmizel. Také dodnes nevíte, kdo to vlastně je? Nevím a moc si toho vážím. Spousta lidí se mne ptalo, zda to nejsem náhodou já, Petr Hruška nebo Nohavica… Což je sice zábavné, ale není to tak, alespoň pokud jde o  mne. Pro mne je daleko cennější jedno velké tajemství než jedna všední informace. Protože informací je hodně a tajemství ubývá. Vážím si také toho, jak Ostravak dokázal ustát celou tu mediální smršť. Přitom spolu nepravidelně komunikujeme emailem. Na dálku udělal úpravu muzikálu Do naha! , do našeho představení Ostravak napsal velmi rychle text písně. Byl i na nějakém z představení, napsal, že se mu to moc líbilo. Je výborné, že člověk, který má tak obrovský čtenářský ohlas, takovou spoustu vtipných textů a také komerční úspěch s tím spojený, dokáže zůstat v anonymitě a v pozadí. To je věc, která mi imponuje. Podobné souvislosti jsou tady už u Bezruče. Literatura byla vždy součástí hry s  pseudonymy a  neznámými identitami. Je fajn, že tradice trvá.

a  Hercegovině, ve Slovinsku, v  Bulharsku i  Izraeli. Chystáme natáčení v  Chorvatsku a  Argentině. Nejde o  žádné drobné stavbičky. Čeští architekti navrhovali ve světě národní galerie, divadla, muzea, budovy ministerstev, kostely i významné rezidence. Jména těch architektů tady znají asi jenom skutečně fundovaní odborníci… Ani to pomalu ne. Tito architekti u nás jakoby neexistují. Ani v  odborné literatuře. Prostě do dějin české architektury nejsou zahrnuti. Přijde mi to absurdní. Kdybychom tato měřítka aplikovali na jiné druhy umění, museli bychom vyloučit věci, které psal Komenský po odchodu do exilu, z české literatury vyškrtnout jména jako Škvorecký, Kundera nebo Tigrid. Zapomenout na Miloše Formana, skončit u  jeho filmu Hoří, má panenko. Vyškrtnout skladatele Bohuslava Martinů a další… V případě architektury tím, že stavby stojí v cizině, jako by neexistovaly. Přitom v místech těch staveb místní dobře vědí, že architekty byly Češi, v cizích encyklopediích jsou pojmenováni, mají své ulice, náměstí i pamětní desky. Vycházejí dokonce na známkách a  tady po nich neštěkne pes. Šumné stopy beru jako splátku dluhu, kterou k těmto architektům naše společnost má. Byl pro vás odchod z Ostravy do Prahy před pěti lety hodně velkým dilematem? Nebylo to snadné. A v žádném případě nešlo o odchod za lepším. Byl jsem v Ostravě osmnáct let a přišla na mne intenzivní potřeba změny. Mně bylo v Ostravě až moc dobře, všechno bylo známé a na svých místech. Potřeboval jsem se vším zatřást a ještě to všechno zpřevracet. A začít znova. Různí

lidé řeší obdobné pocity různými způsoby – mění manželky nebo profese – já to udělal tímto způsobem. Možná, že jsem se také potřeboval podívat na Ostravu trochu zdálky a s odstupem. A co jste po pěti letech odstupu a pohledu zdálky uviděl? Ukázalo se, že vztahy, které jsem považoval za cenné a  podstatné, opravdu cenné a  podstatné jsou. Fungují i  navzdory 350 kilometrům. Profesně jsem se s  Ostravou ale nerozloučil vlastně nikdy. Byl jsem zapojen do snah o získání titulu Evropské hlavní město kultury 2015, při kterém vznikl projekt Ostravské příchody. Jsem rád, že jsme ho dotáhli alespoň do knižní podoby, fungoval i  jako rozhlasový pořad. Do loňského roku jsem učil na Ostravské univerzitě, kde jsem i členem rady Filozofické fakulty Ostravské univerzity. Jsem také členem umělecké rady Národního divadla moravskoslezského. A neměli bychom při tom výčtu zapomenout ani na vaše členství v Okrašlovacím spolku, který letos vznikl v okruhu Antikvariátu a galerie Fiducia. Tuto aktivitu považuji za cennou z mnoha důvodů. Jednak navazuje na tradici prvorepublikových okrašlovacích spolků, která byla velice silná v mnoha městech. A také Ostrava je městem, které potřebuje okrašlovat více než leckterá jiná města. Možná by potřebovala celý jeden tisíc okrašlovacích spolků… Možná takový kobercový nálet okrašlovacích spolků by tady byl docela dobrý. Takové výsadkové komando, spuštěné nad každou ostravskou čtvrtí. Mně se myšlenka okrašlovacího spolku moc líbí. Okrašlování přitom není žádné pentlení, zdobení kudrlinkami. Okrašlování má být sérií velmi konkrétních akcí. Když se vrátíme k první republice, tuto činnost nazýval Tomáš. G. Masaryk drobnou každodenní prací. Tomuto městu pravidelné okrašlování jenom prospěje.

O architektuře už tady byla řeč. Jak si nyní stojí vaše Šumná města a další pořady o architektuře? Cyklus Šumná města jsme uzavřeli na čísle 66. I když by jich klidně mohlo být 77 nebo třeba 111. Rozhodně jsme ještě nezmapovali všechna města u  nás. Na druhou stranu, myslím si, že všechna podstatná místa v České republice v cyklu máme. Kromě Prahy, kterou jsme ovšem záměrně vynechali. Řekli jsme si, že vše ukončíme v nejlepším. A že život je krátký, a tak ještě zkusíme splatit dluh našim architektům a stavitelům ve světě a připomenout jejich dílo. O těch se totiž u nás nic neví, jsou mimo veškerý zájem. Zrodil se projekt, který se jmenuje Šumné stopy, a ten se věnuje osudům a dílu českých architektů v zahraničí. Od roku 2010 vzniklo asi 30 dílů. Natáčelo se v Japonsku, Bosně

14

www.ostravainfo.cz

hudba

Igor Františák

O desetiletí festivalu, teplotě v kostelích a objevování neznámých světů Excelentní klarinetista navíc s  excelentními pořadatelskými schopnostmi. Tak o  Igoru Františákovi mluví jeho známí. Pořádat festival duchovní hudby zrovna na Ostravsku mohlo v  očích mnoha lidí vypadat jako velmi odvážný nápad. Igoru Františákovi vyšel. Svatováclavský hudební festival letos oslavil desátý jubilejní ročník. Připomeňme, že jeho centrum je v Ostravě, ovšem festivalová vystoupení se odehrávají na mnoha místech Moravskoslezského kraje. Vzpomenete si ještě, jak festival začínal? Vzpomínám si moc dobře, protože jsem u  jeho zrodu byl. Myšlenka se rodila už nějakou dobu před rokem 2004. Několik přátel tehdy založilo občanské sdružení Svatováclavský hudební festival. Eva Dřízgová Jirušová, která je dodnes jeho uměleckou ředitelkou, Karel Haruda, Josef Swierkosz… tehdy u zrodu ale byli dokonce i Alfred Strejček, Štěpán Rak a řada dalších. Letošním desátým ročníkem jsme si jakoby ten první připomněli. První koncert festi-

www.ostravainfo.cz

valu jsme před deseti lety zahájili v kostele svatého Vojtěcha v  Opavě, vystoupila na něm Martina Janková, rodačka z nedaleké Orlové. Letos měla Martina Janková festival zahájit opět, ale bohužel onemocněla. Věřím ale, že se v  následujících ročnících zdejšímu publiku opět představí. Proč jste si tehdy vybrali zrovna podzimní období spojené se svatým Václavem? Těch důvodů bylo několik. Před nějakými patnácti lety zde byly jen festivaly Janáčkův máj, který se koná vždy v  květnu, a  v  létě potom Janáčkovy Hukvaldy. Období podzimu bylo v uvozovkách hluché. Podzim se nám jevil pro takový festival jako vhodný mimochodem i kvůli tomu, že kostely, kde se koncerty konají, jsou po létě ještě naakumulovány teplem. Vytvořili jsme si pomyslné hranice a  festival jsme začali pořádat v období mezi 28. zářím a 28. říjnem. Koncertování v  kostelích musí být v mnoha ohledech specifické… Festival se za deset let stal jednou z  nejvýznamnějších kulturních aktivit nejen v regio-

nu, ale v celé České republice. Svým přesahem je vůbec největším festivalem duchovní hudby v  celé střední Evropě. Proto se snažíme zajistit vše tak, aby byl festival opravdu profesionální po všech stránkách. Když sem zveme špičkové interprety, musíme jim zajistit přinejmenším standardní podmínky. Sakrální prostor s  sebou samozřejmě, přináší spoustu drobných komplikací. Od teploty po rozmístění různých přístavků či židlí. Ovšem pozitivní věci to celé převyšují. Jestli se snažíme prezentovat primárně duchovní hudbu, tak dosáhneme původního naplnění jenom v  sakrálním prostoru.

Igor Františák • ředitel festivalu Svatováclavský hudební festival • docent hry na klarinet na Fakultě umění Ostravské univerzity • vystupuje jako klarinetista sólově i s mnoha hudebními tělesy • absolvoval Janáčkovu konzervatoř v Ostravě a Ostravskou univerzitu 15

hudba

Jana Boušková. Kostel sv. Jana a Pavla, Frýdek-Místek. Foto: Ivan Korč

To je to nejvýznamnější poselství, které jsme chtěli předat dál. Myslím, že se to daří. Letošní naplněné kostely potvrzují, že lidé mají o  koncerty zájem a  také jsou dokladem toho, že to pravděpodobně děláme dobře.

Jaká je vlastně návštěvnost Svatováclavských hudebních slavností? V průměru na festival přichází osm až osm a  půl tisíce návštěvníků. To je obrovské číslo. A  obdobné je to i  s  hudebníky. Na každém z  posledních festivalů vystoupilo

Festival se za deset let stal jednou z nejvýznamnějších kulturních aktivit nejen v regionu, ale v celé České republice. Svým přesahem je vůbec největším festivalem duchovní hudby v celé střední Evropě.

Gavriel Lipkind. Kostel sv. Mikuláše, Ostrava Poruba. Foto: Ivan Korč

16

přes jeden tisíc hudebníků. To znamená přes deset tisíc hudebníků za dobu trvání festivalu. Jen letos jsme uspořádali v rámci festivalu osmnáct koncertů v  Ostravě, dalších sedmnáct ve městech a městečkách v celém kraji. Je krásné, že někteří z  návštěvníků za koncerty krajem putují. Stejné tváře tak potkáváme na několika místech. To je to pravé festivalové publikum. Je možná až neuvěřitelné, že se najde tolik lidí, kteří jsou ochotni vypravit se za duchovní hudbou. Existuje podle vás nějaké vysvětlení? Je to dáno fenoménem prvotní myšlenky festivalu. Naplnit Moravskoslezský kraj hudbou, a  to v  sakrálních prostorách. Prakticky každý ze zakladatelů festivalu měl zkušenost z  koncertování v  kostelích a  vždy šlo o  zkušenost pozitivní. Vždycky se takové koncerty setkávaly se zájmem publika. Já osobně hudbu zbožňuji, ale když slyším Verdiho nebo Mozartovo rekviem v  běžném koncertním sále, tak rozměr duchovního souznění není takový, jako v  sakrálním prostoru. Byť jde o  sebelepší provedení. V  sakrálním prostoru prostě přichází další rozměr, který může v člověku prostřednictvím hudby rezonovat. Takže cestou k  úspěchu je také vrátit hudbu do míst, pro která byla určena? Přiznám se, že mne až zaskočilo, jak velký byl zájem už o  první ročník festivalu. A  pochopitelně tím, že lidé dlouhodobě dostávají podobné impulzy, vědí, že naše

www.ostravainfo.cz

hudba koncerty mají určitou laťku. Ať vystupují známé hvězdy nebo naopak zcela neznámí umělci, garantujeme, že dramaturgie byla připravena opravdu důkladně. Po desíti letech za sebou máme na čtyři stovky koncertů. Dnes už si tak můžeme pozvat i interprety, kteří nejsou tolik známí, ale o kterých jsme přesvědčeni, že patří k  těm nejlepším. Většinou máme zkušenost, že lidé opravdu přijdou a  jsou mile překvapeni. Chodí po koncertech za naším týmem a  děkují, že do Ostravy přivážíme a objevujeme pro ně neznámé světy. Máte už nějakou představu, jaký bude jedenáctý ročník festivalu v roce 2014? Festival čeká příští rok velká změna. Kvůli příhodnějším teplotám se datum konání festivalu posune prakticky o  jeden měsíc dopředu. Začínat budeme 1. září a  končit 28. září na svatého Václava. Navíc vždy je výrazným bodem festivalu česká hudba a  příští rok bude ještě výraznější. Českou hudbu bude slyšet odevšad, protože rok 2014 je vyhlášen rokem české hudby. Pochopitelně i my se k němu hlásíme. Už teď mohu prozradit, že na zahajovacím koncertu 1. září v  Ostravě zazní Dvořákovo Rekviem. Chystáme také řadu dalších zajímavých projektů, ať už známých či méně známých českých autorů. Jak vlastně vypadá zázemí takového festivalu? Práce kolem festivalu je pochopitelně celoroční. Rozpočet je ovšem natolik malý,

Marek Eben. Kostel sv. Mikuláše, Ludgeřovice. Foto: Ivan Korč

že si nemůžeme dovolit tým, jaký bychom potřebovali. Podle mého odhadu by měl festival zaměstnávat minimálně šest lidí na plný úvazek. Dnes je to tak, že máme jeden úvazek, který si mezi sebou dělí mé dvě kolegyně. Je mi jasné, že to musíme do budoucna změnit. Festival tedy nyní čeká nejen posunutí termínu o měsíc dopředu, ale také v podstatě vytvoření profesionálního týmu a  jeho zajištění tak, aby mohl opravdu celoročně bez problémů fungovat a  zajišťovat třeba i  komunikaci s  našimi návštěvníky. Stále se totiž něco děje. Právě připravujeme vy-

dání DVD, dolaďujeme weby, pracujeme s  fotografiemi a  v  neposlední řadě komunikujeme s  umělci a  připravujeme s  velkým předstihem koncerty na další roky… Všechno to jsou časově náročné záležitosti. Kromě toho naše občanské sdružení pořádá i další samostatný projekt, cyklus koncertů Čtvero ročních období. Ten tvoří koncerty, které probíhají prakticky po celý rok. To je dalších minimálně dvacet koncertů ročně. Musíme zařídit, aby organizační tým nebyl pořád pod tlakem jako v „papiňáku“. Protože potom člověk samozřejmě dělá zbytečné chyby.

Esther Yoo. Kostel sv. Jana a Pavla, Frýdek-Místek. Foto: Ivan Korč

www.ostravainfo.cz

17

rozhovor

Petr Kajnar

O oblibě Glasse, Dostojevského a pravdě Josefa Pleskota

Ostravský primátor Petr Kajnar hovoří o stavu kultury, o hudbymilovných Ostravanech a také městě, nesevřené kulturním establishmentem. Což prý je jedině dobře. Pane primátore, začněme rozhovor tématem „rok 2013 v  ostravské kultuře“. Jak jste jej vnímal? Mám dvě malé děti. A to v první a ve třetí třídě. A k tomu na krku město. Času na záliby a koníčky mnoho nemám. Spíše vůbec žádný. Volný čas jako škrtnutá kolonka? Přesně tak. Ovšem jsou jednotlivé radosti. Tou byl letos například koncert Philipa Glasse v  ostravském Gongu. Tohoto hudebníka sleduji již od počátku 90. let a dělá na mne hluboký dojem. Současná a  také filmová hudba je jím bezesporu ovlivněná. Zrovna nedávno jsem se o tom bavil s Petrem Kotíkem. (Skladatel, dirigent, flétnista, umělecký ředitel Institutu a  Festivalu Ostravské dny. pozn. red.) V  prestižních hudebních časopisech byl Glassův koncert u nás přiřazen k nejdůležitějším hudebním

18

událostem roku 2013. Obrovský ohlas v renovovaných kruzích má i  pravidelný festival nové hudby Ostravské dny. Takovou odezvu jako letos neměl ještě nikdy. Ostrava se v tomto směru dostává na špičku světové kultury. Philip Glass i Ostravské dny nové hudby určitě nejsou většinovými záležitostmi… Podobnou hudbu by před takovými třiceti, čtyřiceti lety nikdo neposlouchal. Nyní se otevírá jiný prostor, lidé najednou vnímají něco, co by dříve poslouchat nemohli. Je znát, jak přicházejí na nové myšlenky. S  novou hudbou je to podobné jako s  poezií. Každý by taky mohl říct, na co poezie vlastně je, vždyť ji skoro nikdo nečte. Ale pokud nemá jazyk kvalitní poezii, tak neexistuje. Poezie, byť vychází v  malých nákladech, určuje kvalitu jazyka. Nakonec tyto extrémy rozhodnou o  tom, kterým směrem se půjde. To platí také ve vědě a  rovněž i  v  politice. Odvážnými postoji se rozšiřuje prostor pro svobodu a lidskou existenci. Ostravské dny přinášejí hodně nového. To mi dělá velikou radost.

Jste spokojen s  tím, jaký je obecně o kulturu v Ostravě zájem? Přiznávám, že do žádného z  divadel jsem se už skoro rok nedostal. Byl jsem ovšem nyní na zahájení Svatováclavského hudebního festivalu. Vynikající zážitek. Už dříve jsem viděl Janáčkovu operu Věc Makropulos, Stravinského Život prostopášníka. Byla to výborná představení a divadlo bylo pokaždé plné. Na Letních Shakespearovských slavnostech bylo plno taktéž. Když festival před několika lety začínal, měli jsme v městské

Petr Kajnar • od roku 2006 ostravským primátorem za ČSSD • narozen roku 1956 v Ostravě • vystudoval technickou kybernetiku na Vysokém učení technickém v Brně • je signatářem Charty 77

www.ostravainfo.cz

Rozhovor radě diskuzi, kolik vlastně přispějeme. Nevěděli jsme, jestli o  letní festival bude vůbec zájem. Dnes se ukazuje, že shakespearovské slavnosti jsou každoročně prakticky vyprodané, což je obrovská událost. A opět jde o sázku na kvalitu. Vezměte si zahajovací koncert Janáčkova máje v Gongu. I ten byl plný. Když jdete na koncert klasické hudby v zaplněném Domě kultury města Ostravy, kde je asi šest stovek lidí, říkáte si, že taková kapacita už stačí, že by třeba více lidí ani nepřišlo. Ale ono přijde. Do Gongu dvojnásobek. Mám radost, že jsme našli pana Jiřího Nekvasila jako ředitele Národního divadla moravskoslezského. Především v  opeře dělá velmi náročný program, a  přestože zdražil vstupné, návštěvnost stoupá. Prostě kvalita si posluchače najde. Když už i v německém tisku chválili, jak se v Ostravě hraje Wagner, tak to nezní jako úplně nejhorší reklama… Wagnerova Lohengrina jsem ještě neviděl, v  tom mám dluh, ale doufám, že to do derniéry představení ještě stihnu. Je skvělé, jak letos divadlo získalo hned tři Ceny Thálie nebo že Gong získal prestižní cenu Stavba roku 2013. To je přece také kus kultury. O to víc mne teď mrzí, že jsme nevyhráli titul evropského hlavního města kultury. Protože proti tomu, co děláme, tak Plzeň není vůbec vidět. Existuje podle vás nějaké logické vysvětlení, že se v Ostravě poslední dobou tak daří hudbě? Je tady jeden tradiční, městem dlouhodobě podporovaný festival Janáčkův máj. Dalšími festivaly jsou Ostravské dny nebo Svatováclavský hudební festival. Všechny pracují s relativně malými rozpočty, a přesto dokáží připravit kreativní a  kvalitní hudbu. Vše je založeno na obrovské práci a  odhodlání pořadatelů. Jdou do velkého rizika. Petr Kotík říká, že v  Ostravě mohl udělat festival Ostravské dny, protože toto

Lohengrin, Národní divadlo moravskoslezské

Naposledy jsem si přečetl Legendu o Velkém inkvizitorovi, úsek z Dostojevského bratrů Karamazových. Ten čtu pravidelně, protože pojednává o lidské svobodě a o moci. To je pro politika četba naprosto povinná. město není nijak sevřeno kulturním establishmentem. To znamená, že tady nejsou dlouhodobé kamenné instituce, které zaplňují daný prostor a nedovolí vznik novému. V  Ostravě prostor je a  našli se lidé, kteří ho využili. Ať už Zlata Holušová s Colours of Ostrava, Igor Františák se Svatováclavským hudebním festivalem, nebo již zmiňovaný Petr Kotík. Týká se to podle vás také Janáčkovy filharmonie, která slaví v lednu 2014 už šedesáté narozeniny? Janáčkova filharmonie je orchestr s  rozpočtem bezesporu nesrovnatelně nižším

oproti rozpočtům velkých symfonických orchestrů v  Berlíně nebo v  Londýně. Ale Janáčkova filharmonie je schopna hrát v  New Yorku s  velkými úspěchy moderní hudbu, kterou určitě každý hrát neumí. Ostrava si musí najít svoji parketu, kde bude jiná, svá, kde bude dobrá a zvláštní – a tím se může stát světovou. Jinými slovy za málo peněz více kvality… Poslouchal jsem ředitele Národního divadla v  Praze Jana Buriana, když říkal, že výstavní národní divadla v cizině pracují s  desetinásobnými rozpočty a  jak se dá

Colours of Ostrava 2013

www.ostravainfo.cz

19

rozhovor potom něco dělat jinak… V Ostravě je divadlo podfinancované určitě. Navíc kvůli krizi přišlo od roku 2008 o  další peníze. Když jsme v Ostravě vybrali ředitele Jiřího Nekvasila, řekl jsem mu, že chci za málo peněz dostat divadlo na evropskou úroveň. Pan Nekvasil dokazuje, že to možné je. Myslím si ale, že je to možné také kvůli tomu, že jsme v Ostravě. V Praze by to tak nefungovalo. Tady nejsme tak rozmazlení, takže mnozí lidé dělají víc pro radost z práce než pro peníze. Nebo pro uspokojení z toho, že se něco daří. Což si myslím, že v Praze jde hůř. To jsou důvody, proč se nám v této oblasti tak daří. A potom je tady také výborné publikum, které je po kvalitní kultuře žíznivé a jde to vidět. Ještě jsme nezmiňovali literaturu. Nemáte typ na nějakou zajímavou knihu? I četbu jsem výrazně omezil. Pokud něco čtu, pak filozofii nebo Bibli. Beletrii nečtu už dlouho. Naposledy jsem si přečetl Legendu o  Velkém inkvizitorovi, úsek z  Dostojevského bratrů Karamazových. Ten čtu pravidelně, protože pojednává o lidské svobodě a o moci. To je pro politika četba naprosto povinná. Takže současného nic… Ale vlastně ano. Petr Kotík mi dal knihu, kterou koupil v  antikvariátě v  New Yorku. Je v angličtině, jmenuje se Obrácení příboje a pojednává o bitvě mezi spojenci a německými ponorkami. Čtu ji i  kvůli procvičení angličtiny. Američané umějí dobře napsat literaturu faktu prokládanou příběhy. Je to strhující a  poučné zároveň. U  té knihy jsem si uvědomil, jak byli Němci ve válečném umění skvělí, ale přestože nemohli mít hospodářskou převahu a  tím pádem nemohli mít ani dlouhodobý úspěch ve válce, tak věcí, která rozhodovala, byla schopnost distribuovat rozhodování na nižší stupně. Admirál Dönitz musel každé své rozhodnutí prodiskutovat s Hitlerem a ten řadu jeho

Petr Kotík, Petr Kajnar, Philip Glass

rozhodnutí měnil. To u Američanů neplatilo. Jejich velitelé byli schopni jednat i proti rozkazům tak, jak to v dané situaci považovali za nejlepší a nebáli se, že by je to mohlo stát život. Byli tak mnohokrát schopni zvrátit pro ně nepříznivý vývoj. To je výhoda demokratického systému. Že spoléhá na tvořivost lidí. Dvěma důvody pro vítězství ve válce byly hospodářská převaha a schopnost věci řídit efektivně. Když mluvíme o  zvrácení situace, myslíte si, že skutečně nastává hospodářské oživení a že můžeme mluvit o konci krize? Nejsem spokojený s hospodářskou a politickou situací v České republice. Po roce 1990 jsem očekával víc. V 90. letech jsem z politiky odešel, protože jsem si myslel, že jsou pro ni vhodnější jiní lidé. Ale po roce 2000 jsem se vrátil. Už kvůli tomu, že jsem si říkal, že si přece nenechám vládnout pitomci… Moc se mi líbí pan architekt Josef Pleskot. To je jeden z  mála lidí, který říká, jak si

politiků váží. Uvědomuje si, jak je to povolání potřebné a důležité. To málokdo dnes takto vnímá. Zvláště ti, kteří jsou dobří i  v  jiných profesích. Ti většinou mívají k politice negativní vztah. Je to dáno tím, že to, co u  nás politici předvádějí, má ke kvalitě ještě hodně daleko. Jenže politika je zásadní věc, která rozhoduje o našich životech. Lidé jsou tvořiví a politika jim má otvírat prostor. Když ho dobře neotevře, nebo ho omezuje, tak tvořivost lidí naráží. A systém nefunguje. Záleží na každém procentu otevřeného prostoru, aby lidé mohli spokojeně žít. To je podle mne zásadní věc. A  Pleskot mi říká: „Buďte trpělivý, pane primátore, u nás to chce sto let.“ Myslíte si, že tomu tak skutečně je? Vždyť už Tomáš Garrigue Masaryk říkal, že demokracii je potřeba udržet v  republice alespoň padesát let. Místo toho jsme měli padesát let extrémní omezení demokracie. Takže s těmi sto lety to tak je. Pan architekt Pleskot má pravdu.

Zahajovací koncert 28. 9. Ostrava – Mariánské Hory, Svatováclavský hudební festival

20

www.ostravainfo.cz

o nás

Ostravská divadelní databáze Staňte se na okamžik divadelními kritiky

Divotvorný hrnec, NDM

V září roku 2013 spustil Ostravských informační servis na svých stránkách projekt Ostravské divadelní databáze (dále jen ODD). Jedná se o nový webový portál, na kterém má možnost odborná ale i laická veřejnost hodnotit všechna divadelní představení a  přidávat své komentáře. Naleznete zde také seznam všech aktuálních her hraných na ostravských prknech i vybraná představení hostujících divadel. Z  hodnocení uživatelů se tvoří žebříček nejoblíbenějších představení. V době uzávěrky Ročenky žebříček „vyhrála“ činohra s  názvem 1984 uváděna v  Divadle Petra Bezruče. Druhé místo náleželo hře Lebensraum, na kterou si můžete zajít do Divadla loutek. Hra odpovídá na hypotetickou otázku: co by se stalo, kdyby německý kancléř pozval do Německa šest milionů Židů a nabídl jim novou vlast, aby odčinil historickou vinu německého národa? U každé hry může registrovaný uživatel přidat své komentáře. Hodnocení se zobrazí se jménem (přezdívkou), které si dotyčný zvolil. U této hry se tak můžeme dočíst reakci uživatele Mihau: „Originální a vydařený kousek, který na mě ani nepůsobil jako loutkové divadlo. Dáno zřejmě silným tématem a spoustou nikterak jednoduchého textu, se kterým se (loutko)herci poprali velice dobře a divák si domů odnáší velice silný zážitek.

www.ostravainfo.cz

Divadlo loutek se touto hrou úspěšně vymaňuje ze škatulky ‚divadlo (pouze) pro děti‘. Neváhejte a běžte se přesvědčit.“ Pomyslný peloton tří nejoblíbenějších uzavírá opera Káťa Kabanová uváděna v Divadle Antonína Dvořáka s Evou Dřízgovou, o jejímž výkonu divačka a diskutující v ODD Paní L. soudí: „Paní Dřízgová zraje jako víno, Káťa=Eva“. V desítce naleznete i komedii Komorní scény

Aréna s názvem Dezertér z Volšan. Uživatel Sat049 píše: „Představení perfektní, chválím výkony herců i klavíristu :-) Byl to skvěle strávený večer. Vřele doporučuji, je to jedno z nejlepších představení, které jsem v Aréně viděla.“ Ve výčtu je i hra Pestré vrstvy, Můj boj, Lohengrin, Pěna dní, Hráči a hra hostujícího divadla A. Dvořáka z Příbrami s Bárou Hrzánovou v hlavní roli – Hrdý Budžes.

Ženy a panenky, Komorní scéna Aréna

21

O nás Jak hodnotíte novinku Ostravského informačního servisu a  vytvoření ODD na jeho webových stránkách? Tuto otázku jsme položili ředitelkám a ředitelům ostravských divadel.

„ODD je výborný nápad, který divadlům a  především divadelníkům přináší tolik potřebou reflexi jejich práce. Bude určitě nějakou dobu trvat, než si návštěvníci divadel na tuto příležitost, hodnotit jako kritici přidělováním puntíků body pro navštívené inscenace, zvyknou. Proto vítáme každou příležitost k propagování této možnosti a věříme, že návštěvníci divadel potvrdí to, co tvrdí divadelní odborníci, že totiž v  Ostravě se hraje výborné divadlo!“ Renáta Huserová, ředitelka, Komorní scéna Aréna

Jiří Krejčí, ředitel DPB

„Velmi užitečný počin pro zpětnou vazbu ostravských tvůrců. Díky.“ Jiří Krejčí, ředitel, Divadlo Petra Bezruče

Jiří Nekvasil, ředitel NDM

„Určitě jde o zajímavý nápad. Je dobře, že s  projektem přišel Ostravský informační servis, instituce, která není přímo s  divadly spojena. Jen doufám, že databáze nebude sloužit k  vyřizování osobních účtů, což se někdy v  takových případech stává. I tento projekt je určitým projevem toho, že o  ostravská divadla je rostoucí zájem. Přeji projektu zdar.“ Jiří Nekvasil, ředitel, Národní divadlo Moravskoslezské Jarmila Hájková, ředitelka DLO

„Výborný nápad, který pro nás funguje jako dobrá forma zpětné vazby od našich diváků. Navíc je prima, že hodnotit lze nejen „hvězdičkováním“, ale i  slovně. Šikovné je též, že repertoár divadel je zpracovaný přehledně a  na jednom místě.“ Jarmila Hájková, ředitelka, Divadlo loutek Ostrava

Renáta Huserová, ředitelka KSA

22

ODD byla spuštěna v září, práce na ní začala o  několik měsíců dříve. Proč vlastně ODD vznikla? Na tuto otázku nám odpovídá členka redakční rady Lucie Ochodková:

„Jistě znáte situaci, kdy ve vás návštěva divadelního představení vyvolá řadu dojmů a  pocitů. Po představení to pak proberete s partnerem nebo kamarádem, ale pro plnější uchopení a  vstřebání díla je dobré poznat i názory jiných diváků. A právě proto vznikla ODD. Najednou je tu web, na kterém mohou uživatelé hodnotit a sdílet své myšlenky a dojmy z kulturního zážitku. Tato databáze je samozřejmě určena široké veřejnosti, takže komentáře diváků se nemusí shodovat s  odbornými názory divadelních kritiků apod. Našim cílem je, aby každé představení ohodnotilo několik desítek registrovaných uživatelů,“ pokračuje Ochodková. Tento cíl se pomalu, ale jistě naplňuje, jak se můžeme přesvědčit sami na webových stránkách Ostravského informačního servisu www.ostravainfo.cz v záložce ODD!!!. Zkuste se stát i vy divadelními kritiky! Pro inspiraci si můžete přečíst několik hodnocení. Šárka, komentuje Donaha (Hole Dupy!): „Já prostě nemám slov, viděla jsem 2x a pokaždé jsem odešla s úsměvem na rtu, který mně hodně dlouho vydržel. Asi nejlepší recept na depresi je návštěva divadla a především této hry. Herci byli bravurní, skláním se před jejich herectvím a odvahou býti nazí, v tomto představení doslova :-D. Přebásnění do ostravštiny bylo geniálním tahem :-D.“ Capricorn, Donaha (Hole Dupy!): „Opravdu skvělá komedie, doporučuji ale spíše neostravákům. Na mě jako rodačku to působilo občas s  tou ostravštinou až přehnaně. Ale můžu jen doporučit, stále vyprodaná představení asi mluví za vše. 100%!!!“ Krasty, Sen noci svatojánské: „Hra je dobrá. Ale dojem mi kazily kostýmy ve stylu: vemte si něco doma, hlavně, ať holkám kouká zadek...“

Tisková konference k zahájení provozu Ostravské divadelní databáze 22. 8. 2013.

www.ostravainfo.cz

o nás

ANKETA 1. Co vás letos v Ostravě zaujalo? 2. Na co byste nejraději zapomněli? Agata Kožušníková, personalistka 1. Rozhodně mě zaujala interaktivní expozice U6 v oblasti Dolních Vítkovic. Je to místo, kde si podle mě vyhraje opravdu každý. 2. Nemám důvod na nic zapomínat, v  Ostravě se mi žije dobře. Tomáš Illéš, hygienik 1. Zaujal ma tohtoročný festival Colours of Ostrava, kedže to bola moja prvá a  verím že nie posledná účasť. 2. Zabudol by som na posledný zapas NB ligy, kde basketbalisti Ostravy nešťastne prehrali proti šiestim hrajúcim hráčom súpera z Prostejova.

Pěna dní, Divadlo Petra Bezruče

Ernani, Národní divadlo moravskoslezské

Velenka, Balada pro banditu. „Naše ostravská balada je nejlepší!!! Už jsem ji viděla šestkrát a hodlám tento počet nadále zvyšovat :).“ Paní L., Balada pro banditu: „Na představení jsem šla s tím, že nic nemůže překonat film s Donutilem a Bittovou, chtěla jsem si jen připomenout písničky, zklamání bylo větší, než jsem čekala, byla to nuda.“ Capricorn, Habaďůra: „Naprosto skvělá komedie! Herecké duo Polák Sedláček opět nezklamalo a  smíchy mi až tekly slzy! Spontánní herecké výkony, zamotané a ještě zamotanější bláznivé situace, herci zakrývající se před diváky, protože už to taky nevydrží a  musí se smát, to je záruka perfektně stráveného večera. První činohra, kterou musím vidět znovu!“ Anous95, Evžen Oněgin: „Sice jsem představení viděl před pár lety, ale stále si pamatuji ten skvělý pocit, který jsem po zhlédnutí Evžena Oněgina měl. Opravdu jsem byl naplno vtáhnut do děje a zpět do

www.ostravainfo.cz

reality jsem se vrátil až při závěrečném potlesku.“ Paní L., Brenpartije: „Trochu laciné – na hranici podbízivosti, zbytečně vulgární, ale člověk se pobavil.“ Charley, S nadějí i bez ní: „Kdokoliv shlédne toto výjimečné představení, už ví, jak to vypadalo u  nás za totality. Klobouk dolů před výkonem paní Aleny Sasínové, která exceluje v  obtížné hlavní roli Josefy Slánské. Mělo by jít o  školou povinné představení.“ AgathaH, Hamlet: „Čapka Hamleta nehraje, ale žije.“ Mihau, hodnotil hostující představení Hrdý Budžes: „Znám pár lidí, kteří chodí na toto představení opakovaně, ale přiznám se, že nechápu, co na tomto představení nejen oni tolik vidí. Nikterak k  popukání, poměrně zdlouhavé a  nic se ve hře v podstatě neděje. 60% především za vynikající výkon Báry Hrzánové.“

Vladimír Polák, herec 1. Stále vzrůstající zájem o kulturu v Ostravě, zejména divadel a  festivalů. Jinými slovy investice do kultury se u nás vyplatí. 2. Nepochopitelná volání Čechy Čechům v metropoli, která byla utvářená multinárodnostním soužitím Čechů, Němců, Slováků, Poláků a Židů. Francois Bouillet, kuchař, učitel 1. Festival v  ulicích byl skvělý a  Cirk La Putyka. 2. Na Rudu z  Ostravy na Shakespearovských slavnostech.

RNDr. Jiří Vrtný, mikrobiolog 1. Vystoupení Karla Steigerwalda a  jeho ženy Evy Salzmannové v klubu Atlantik v rámci Měsíce autorského čtení. Předvedli zde ukázky z  nové Steigerwaldovy divadelní hry. Je to o tom, jak se marxistická intelektuálka snaží opakovaně dostat do nebe, leč nechtějí ji tam pustit… 2. Na odchod skladatele a  spisovatele Ilji Hurníka.

23

divadlo

Sylvie Krupanská O Větrné hůrce, kouzlení i záměnách Kněhyně Narozena v roce 1979 v Hodoníně, přišla do Ostravy, konkrétně do Divadla Petra Bezruče, před nějakými šesti lety. V  roce 2013 byla za roli v představení Na Větrné hůrce nominována na Cenu Alfréda Radoka v  kategorii Ženský herecký výkon roku a v širší nominaci také na Cenu Thálie. Bezesporu patří k  výrazným tvářím ostravského divadla. A  kromě jiného vystupuje i  jako zdravotní klaun. Tam, kde jsou děti i staří lidé. Začněme hned nominací na Cenu Alfréda Radoka. To asi pro vás musela být velká událost. V profesním životě určitě ano. Bylo to krásné. Radok byl pro mne poctou, jde přeci o nominaci divadelních kritiků. A poctou také bylo už to, že jsem se ve výběru dostala mezi nominované tři herečky. Byla jsem ve společnosti madam Sasínové-Polarczyk a  madam Hloužkové… Připadala jsem si mezi nimi jako kuřátko. Jsou to opravdu velké hráčky, takové baby… Takže potěšující, hezké, milé, radostné. Fajn to bylo.

24

Chtěla jste se stát herečkou už od mala? Ano. Pamatuji si, jak jsme ve druhé třídě měli namalovat, čím bychom chtěli být. Namalovala jsem divadelní sál z  pohledu diváka – tedy pohled na jeviště, sedačky i oponu. Jako že jste se herečkou vlastně už narodila? Byl to můj dětský sen. Měl ten sen něco společného s prací rodičů? Ne. Naši mne dokonce ani nenechali jít na konzervatoř. Řekli mi, že bych si napřed měla udělat něco jako normální školu. Pak ať si dělám, co chci. To jsem respektovala a  absolvovala v  Kyjově střední zdravotní školu. Dnes jsem za to ráda. Umím píchat injekce, odebírat krev, vím, jak ošetřit různá drobná zranění. Takže v  uvozovkách něco normálního umíte… V uvozovkách bych něco normálního možná měla umět, ale jít pracovat třeba někam do nemocnice, to bych si netroufla. Už

jsem z  toho vypadla. Ale kolegům, kteří potřebují píchnout nějakou injekci, to ještě posloužím. To jako jo. Píchnout do svalu, když někdo potřebuje nějaký „oblbovák“, to ještě dokážu. Narozena v Hodoníně, vyrůstala jste v nedalekých Dubňanech. Byli v Dubňanech za vašeho dětství nějací ochotníci? Do ochotnického kroužku jsem chodila v  rámci Pionýra. A  později jsem chodila do Lidové školy umění v Hodoníně. To už jsem byla na střední ve třeťáku. Vzpomenete si ještě na nějaké představení, které jste v Hodoníně hrávali? Tak například na Modrého ptáka od Maurice Maeterlincka. Ale hlavně si vzpomínám z  LŠU na paní učitelku Jitku Janíkovou, která vlastně byla mým prvním duchovním guru. Před každým dramaťákem jsme cvičili Pět Tibeťanů, hodně se relaxovalo. Je úsměvné, jak se ve všech představeních používala obarvená fáčovina a  batika. Bylo to takové přírodní batikované duchovno. To byla esence dramaťáku… velmi milé začátky.

www.ostravainfo.cz

divadlo

• • • • • •

Sylvie Krupanská herečka Divadla Petra Bezruče zdravotní klaun pochází z Hodonínska každou volnou chvíli mizí do lesů miluje poezii nominována na Cenu Alfréda Radoka i na Cenu Thálie

A pak jste odešla do Prahy… Po maturitě jsem mohla jít na herectví. Bylo výborné, že jsem se hned dostala do Prahy na Vyšší odbornou školu hereckou. Pak už to všechno šlo nějak samo. To asi pro vás musel být v tom věku velký rozdíl mezi Hodonínem a Prahou. Bylo to úplně skvělé. Užívala jsem si například, jak jsem jela sama v metru. V duchu jsem si říkala: „Wau! Jedu sama v metru! To je úplně super!“ Moc mne také bavilo nacházet školní stanoviště, která byla různě po Praze. Vychytala jsem si pěší trasy po Starém městě, užívala jsem si procházky Prahou. Jiný svět, jiný život. Patřilo k  takovému životu i  navštěvování pražských divadel? Užívala jsem si to. Třeba do Stavovského divadla jsem chodila v džínách nebo vůbec celá taková oškubaná, protože jsem nestíhala se jít ze školy někam převléct. Byla jsem v  divadlech pětkrát, šestkrát týdně. Se spolužáky jsme hltali úplně všechno. Od opery po balet. Ale nejvíc jsem chodila na činohru. Pořád jsem byla v divadle. To je pravda.

představili mne šéfové Věře Herajtové a ta mne vzala. Bez konkurzu, jen tak. Bylo to skvělé. V Chebu jsem hrála pět let. To musela být opět velká změna. Cheb, pochopitelně při vší úctě, Praha není. Byla jsem moc vděčná, že jsem angažmá dostala a mohla nastoupit do profesionálního souboru. Cheb je nádherné město s  krásným okolím pro výlety pěšky i  na kole. Časem mi ale začalo vadit, že v Chebu je vlastně jen jedno divadlo a že se nemůžu nikam zajít podívat na kolegy, nechat se někým inspirovat. Po pěti letech mi začal

Cheb být malý. Říkala jsem si, že by bylo dobré změnit působiště. Jaké role jste si v  Chebu stačila zahrát? Těch bylo! Hned první rolí byl záskok a starší kolegyně mne školily, ať už se za ně neschovávám, že mne musí být na jevišti vidět. Já byla tak nejistá, že jsem se schovávala, i když jsem mluvila. Cheb byla velká škola. A v rámci ní přišly i velké role, jakou byla například Mahulena. Zpívala jsme se symfonickým orchestrem z  Mariánských Lázní. Představte si to: hrajete a pod vámi je v  orchestřišti třeba třicet muzikantů…

Jela jsem tramvají dvojkou, projížděla Vítkovicemi a říkala si, že to je úplná bomba. Teprve mi došlo, že v Ostravě natáčel Tomáš Vorel film Kouř.

Žádná krize během hereckých studií se nekonala? Že byste třeba přemýšlela o nějakém klidném místě někde v nemocnici? To vůbec ne, já byla divadlem nadšená. Divadlo jsem hltala, tvořilo sto procent mého času, byl to můj život. Vaše první angažmá jste získala v Západočeském divadle v Chebu. Z Prahy trochu z ruky. Po škole jsem ještě pracovala půl roku v  Praze v  kavárně. Byla jsem totiž taková hrdá a řekla jsem si… Ať si z divadel zavolají sami? Samozřejmě! A když nezavolají, že to prostě tak má být. Jenže po nějaké době se mě hosté v kavárně začali ptát, proč už se neusmívám. Odpovědí samozřejmě bylo, že už mne ta práce nebavila. Jela jsem se podívat za kamarádem do Chebu a hned se tam zeptala, jestli nehledají herečku. Řekli, že jo,

www.ostravainfo.cz

Správkař, Divadlo Petra Bezruče

25

divadlo Živá hudba je krásná, pro mne to byl velký zážitek. Hrála jsem Jenůfu v Její pastorkyni, stejně jako Kasandru, bláznivou věštící ženu. Měla jsem období, kdy jsem hrála krásné čisté duše, takové dívkoženy. Byla jsem obsazována až do rolí obětí. Cheb byl krásný také v tom, že je v třicetitisícovém městě divadlo jednou velkou rodinou. Dodnes tam jednou do roka jezdím. A nestihnu ani obejít všechny, které mám moc ráda. Ale jak říkám, pět let na jednom místě, cítila jsem, že potřebuji změnu. A tou se stalo ostravské Divadlo Petra Bezruče. Dostala jsem echo, že se u Bezručů uvolnilo místo. Nabídla jsem se a hned mne vzali. Jak na vás zapůsobila Ostrava? Byla jsem úplně nadšená. Jela jsem tramvají dvojkou, projížděla Vítkovicemi a  říkala si, že to je úplná bomba. Teprve mi došlo, že v  Ostravě natáčel Tomáš Vorel film Kouř. Už při jeho sledování mi přišly exteriéry filmu skvělé. Pocházím z malebných krajů, ten kontrast jsem v  Ostravě zbožňovala. Říkala jsem si, jaká je Ostrava rarita. A  já v  ní můžu bydlet! Nadšení mi vydrželo nejméně první dva roky. Teď už jsem si na místní industrial zvykla. A naopak spíše hltám přírodu. Už mi chybí. Každou volnou chvilku odjíždím do Beskyd nebo někam do lesů. U Bezručů jste šestým rokem. Jste spokojená? Hraje se mi velmi dobře. Malé divadlo, taková „komořinka“. Velmi dobře také cítím diváky. Jestli je hra zajímá. Vnímám jejich

energii, jak moc jsou do hry zabráni. To mne baví. Publikum máme skvělé. Často je vyprodáno, potkávám lidi, kteří si mi stěžují, že už půl roku se marně snaží dostat na nějaké představení. Říkám si, jak je to skvělé. Doporučujete známým i  nějaké jednotlivé kusy z repertoáru? Radím jim, ať si raději vyberou podle nálady. Nechci lidem, kteří mají chuť vidět komedii, doporučovat drama. Když chtějí vidět konkrétně mne, doporučím jim hru, kde mám nějakou výraznější roli. Například Na Větrné hůrce? Ano. Tu mám moc ráda. Ale já mám ráda všechny hry, ve kterých hraju. Nehrajete ovšem jen pro divadelní publikum. Zvolila jste si i  roli zdravotního klauna. Co to má s divadlem společného? Začala jsem cítit, že kromě divadla ještě něco potřebuji. Jela jsem tedy na konkurz na zdravotního klauna do Prahy… To se jezdí až do Prahy? Výběr trvá pět kol. To je čtvrt roku. Hlásilo se okolo sedmdesáti lidí, vybrali nás sedm. Práce klauna je skvělá. Improvizujete, okamžitě vidíte výsledek. Co dáte, to se hned vrátí. Vidíte, jestli dítě zabralo, jestli se usmálo, jestli jste ho zaujali. A je to hodně individuální. Některé dítě je plačtivé, takže stačí jen jemně zabrnkat na ukulele… Je to jakoby protipól divadla. Jako klaun navštěvujete jen nemocné děti?

Chodíme i  za seniory. To je úplně jiné klaunování než pro děti. Dojemnější. Fungujeme spíš jako ten, kdo přijde, pohladí, vyslechne. Mluvit se musí nahlas, zřetelně a  pomalu. Žádné slovní fórky, ty moc nefungují. Často je rozveselí jenom fakt, že máte na sobě plesové šaty. Vždyť kdo dneska chodí běžně v plesových šatech? Scénky máte nějak nacvičené? Hodně se improvizuje. Chodíme ve dvojici, dělíme se na jedničku a  dvojku. Jednička je chytřejší, dvojka je úplný ňouma. Jednička jakoby šéfuje, ale je truhlík. Dvojka je potom truhlík truhlík. Nechápe vůbec nic a všechno plete. Já jsem taková přirozená dvojka. Tedy ten několikanásobný truhlík? Nejčastěji. V Ostravě vystupujete i  na různých večerech poezie… Poezii miluju. Dokonce jsem ji i psala, ale to už je dávno a dnes už si na to netroufám. Ve vašem rodném kraji nakonec nebylo těch básníků zrovna málo. To ano. Všichni ti Mikuláškové nebo Skácelové opěvovali vinice… Ale vážně. Nejsem žádná sběratelka poezie. Mám hodně ráda například právě Oldřicha Mikuláška, jeho Šokovanou růži, všechny ty jeho moravské verše. Milovala jsem sbírku textů Filipa Topola Střepy. Tu jsem s ním jakoby prožívala. Ale vracet se k  ní nechci, je to už pryč. Vždy mne něco potká, pohltí a pak samovolně opustí. Takových autorů bylo víc. Například Krchovský…ale to jsem byla hodně mladinká. Je něco, na co byste se vyloženě hodně těšila v roce 2014? Čeká mne v  květnu workshop ve Vídni na klaunovské triky. Obohatím se a  budu zručnější. Teď umím jeden ubohý trik, který se mi často ke všemu ještě ani nepovede. Ale je to vtipné. O jaký trik jde? Rozmnožování míčků. Pro jedno dítě vykouzlím dva nebo tři míčky. Zdravotní klauni mají ve Vídni mezinárodní školu humoru. Učit nás tam bude nějaký maďarský klaun. Už se moc těším. A těším se také na nové role v  divadle. Leccos už se rýsuje. Zdá se, že jste se v Ostravě již plně domestifikovala. Pořád v  práci, a když už je trochu volna, tak do Beskyd. To je zdejší běžný životní styl. Beskydy mám moc ráda. Ale pořád se mi plete Kněhyně, Malá a  Velká Stolová. Smrk, ten je takový jakoby špičatější, ten snad poznám . Ale jde o přírodu. Stačí mi úplně i  nějaký lesík. A  když je nouze, tak alespoň park. Ráda chodím po lese i sama. Je to skvělý relax a fakt to funguje.

26

www.ostravainfo.cz

volný čas

Mýty a fakta o golfu

Vladimír Prstecký

Když se řekne golf, většina z  nás si představí perfektně zastřižený trávník, po kterém se prochází Tiger Woods, VIP a pár milionářů. Prostě nic pro normálního člověka. Pomalu ale začíná přibývat aktivních hráčů, kteří s mýty o golfu nesouhlasí. Jedním z nich je Vladimír Prstecký, který tvrdí, že nádech snobárny měl kdysi i tenis a teď ho hraje rekreačně skoro každý. Vláďo, kdy jsi vlastně s  golfem začal? Na své padesáté narozeniny jsem od přátel dostal základní vybavení. Nechtěl jsem je zklamat, a tak jsem do toho šel. Co na golfu zaujme úplného začátečníka? Když na tréninkovém hřišti napálíš správně golfový míček a ten letí takových 100  m  … je to extáze. Mně se to povedlo poprvé v  Kravařích, ale bylo to jen 70 m. I tak to stálo za ten pocit. Hraje se golf právě pro ten pocit? Golf je hlavně o  pohybu a  pocitu. Když míček letí tam, kam má, tak se tomu nic nevyrovná. Co je cílem hry? Úkolem je dostat míček do každé jamky pokud možno s  co nejmenším počtem úderů. Počet úderů sice není omezen, ale neměl bych zdržovat hráče za sebou. Když mi na hřiště začnou dopadat jejich míčky, něco není v pořádku.

www.ostravainfo.cz

Co je to patování? Jde o finální část hry, kdy míček dopadne na green poblíž jamky a já ho musím do té jamky dostat. Když se to povede, míček zaklokotá, a to je to, na co se těšíme. Z jaké vzdálenosti je možné se netrefit? Je možné se trefit z deseti metrů a netrefit z deseti centimetrů. Obé jsem zažil. Co je zapotřebí udělat, aby mě pustili zahrát si golf? Každý může jít na tréninkové hřiště, tzv. driving range. Po složení dovednostních a  znalostních zkoušek dostaneš zelenou kartu. S ní můžeš jít téměř na každé hřiště. Kolik mě to bude stát? Trénovat se dá nejlevněji v  Karviné nebo na Ropici – ve všední den za 100 Kč, o  víkendu 150 Kč. Hukvaldy stojí 200 Kč a o víkendu 300 Kč. Nejkvalitnější cvičné hřiště je však v Šilheřovicích. Musím si ale vzít nějaké základní vybavení, které také nebude zadarmo. Základní sada holí se dá pořídit za 4 000 Kč. Na tréninkových hřištích se dá i půjčit. Pro srovnání základní vybavení na lyže vyjde na 9 000 Kč a na tenis 2 000 Kč. Neplatí zažité dogma, že golf je pouze pro bohaté. Víkend na lyžích nebo na golfu vyjde nastejno. Kolik času mi to zabere? Hra trvá asi 4 hodiny (18 jamek), ale člověk si může zajít v podvečer zahrát 9 jamek a za 2 hodiny je doma.

Ty osobně bys golf hodnotil spíše jako zábavu, sport nebo tak trochu snobárnu? Je to společenská událost spojená s  chůzí, které jsem se kdysi vyhýbal. Nikdy jsem s takovou radostí neušel osm kilometrů v kopcovitém terénu. Teď je to pro mne běžné. A co se týče té snobárny, přátelštější prostředí bys těžko našel. Všichni se zdraví, tykání je běžné, zkušenější radí začátečníkům. To přece nemá se snobismem nic společného. Takže hlavně pohoda? Není nic úžasnějšího, než když se po celodenní práci sejdeš s kamarády, nemyslíš na problémy a  hraješ pro radost. Někdy lépe, někdy hůře, ale stále s radostí. A člověk se hodně nasměje. Nejlepší je hrát s pohodáři, kteří sice dodržují pravidla, ale hrají hlavně pro ten pocit a  dokážou se sami sobě zasmát. Dá se golf shrnout do jedné věty? Raději Trabantem na golf než Golfem do práce (smích). Bohužel ale bez práce to přece jenom nejde (povzdech).

• • • • •

Ing. Vladimír Prstecký ročník: 1959 vzdělání: VŠB – TU zaměstnání: spolumajitel restaurace záliby: hudba, cestování, lyžování, golf handicap: 25,2 27

literatura

Miroslav Stoniš O vdechování vůní, psaní i bombardování Vítkovic Ostravskému spisovateli Miroslavu Stonišovi vyšla v měsíci březnu kniha Vdechoval jsem vůni potoka a nabíral svou milou do paměti. Pokřtil ji v ostravském klubu Fiducia. Stoniš patří ke generaci, kterou ještě učili ve škole psát na břidlicové tabulky, protože papír byl příliš drahý. Psát ho nepřestalo bavit nikdy. Ani když psal na škole pod vedením Milana Kundery, v  roli skladového dělníka v  Třebovicích nebo dnes už v důchodovém věku. Pane Stoniši, pojďme se bavit o  vašem posledním románu. Přiznávám, že název je pro mne poněkud hůře zapamatovatelný, o  čem knížka vlastně je? Když to řeknu stručně, bude to znít více než banálně, avšak přesto to řeknu: je to román o lásce. O té první, která pak předznamená celý lidský život. Avšak je to román nejen o  lásce, nýbrž také, a  možná především, o deziluzi, která se přichytí starého muže. Nejlépe možná všechno vystihne motto,

28

jež jsem si vzal od slovinského spisovatele Igova: Pokud na konci života pochopíš, že všechno je marnost, bude v tom moudrost. Ale s  takovou moudrostí nelze život začínat. A nelze ho ani žít.

těmi dopisy v  ruce začalo všechno znovu. Když se muž po pětapadesáti letech vrátí do svého mládí a náhodou je spisovatelem, co udělá? Nic jiného, než že začne psát román… román o Marii.

Tak dobře. Kde se najednou vzalo ono téma prvních lásek? Vše začalo tím, když jsem před šesti lety objevil dvaatřicet dopisů, jež mi poslala má první láska Marie. Domníval jsem se, že jsou již dávno ztracené, avšak naštěstí jsem se mýlil! Přečkaly všechna stěhování a čekaly ve spodní zásuvce na svůj čas. Když jsem je vzal do ruky, prudce mne to vrhlo zpátky do časů, kdy jsem jako student jezdíval do jesenické vesnice Janova. Poprvé jsem se tam ocitl, jistě řízením nebes, ve svých šestnácti letech a hned se mi tam zalíbilo. Pod oknem tekl potok a splav prskal bublinky jako láhev sektu. Na dohled žila rodina o  pěti sestrách a  jedna z nich, Marie, mne doslova uhranula. Byla neobyčejně krásná, měla uhrančivé oči, její plavé vlasy zářily sluncem a  za jejím hlasem bych skočil snad i do jícnu sopky. Ano,

Co je to za vesnici? Janov leží v jesenickém podhůří a byť má jen tři sta obyvatel, je to město. Snad se nemýlím, řeknu-li, že je to nejmenší město u  nás, a  možná v  celé Evropě. Abych vám to přiblížil – za kopcem, tedy za Biskupskou kupou, leží Zlaté Hory. Janov je podmanivá, lyrická obec, kterou protéká potok, jehož splavy rozdělují janovskou nekonečnou báseň na jednotlivé sloky. Já jsem těch slok zachytil a zaznamenal čtyři, každé prázdniny jednu – od roku 1954 do roku 1957. Žije ještě Marie? Chci věřit, že ano, vždyť jí bylo čtrnáct a  mně šestnáct, když jsme poprvé s  její sestrou Cilkou a  mým přítelem Mirkem vyšli daleko za vesnici na borůvky. Možná, že někde v  tropech roste bůhvíjak lahod-

www.ostravainfo.cz

literatura né ovoce, avšak já již od svých šestnácti let vím, že není nad borůvky. Znáte jiné ovoce, po němž by dívčí rty chytily tak dráždivě modravou barvu? Marie, v románu se však jmenuje Rozárka, v  nejmenším netuší, že jsem o ní napsal román. Přemýšlím, zdali bych se neměl do Janova rozjet a pátrat po ní, ale bude-li to k čemu, nevím. Po jak dlouhé době vám vyšla tato vaše zatím poslední kniha? Po deseti letech. V roce 2003 mi vyšel v Knižním klubu román Paterek a pastýřka laní. Píše ještě někdo v Ostravě vůbec romány? Asi nejznámější ostravský spisovatel Jan Balabán je po smrti… To se rozumí, že nejsem sám, kdo se v Ostravě věnuje spisování románů. Stále ještě je činný Šuleř, mohl bych také jmenovat Padycha, Olšera, Vosikovou, loni vydala prózu Boží expo básnířka Lydie Romanská. Zrovna před měsícem mi dala přečíst rukopis svého nového románu Láska je víc než láska. Kéž by našla nakladatele, neboť román je to báječný a rád se přiznávám, že se k němu vracím! A věřím tomu, že se co nevidět objeví v Ostravě nový mladý spisovatel, o němž zatím nikdo nic neví a jehož romány se ozvou zcela nečekaným a odlišným hlasem, hlasem 21. století Narodil jste se ve Vítkovicích v roce 1938. Jaká byla Ostrava těch let? Lze to s  dneškem vůbec nějak porovnávat? Vždycky zdůrazňuji, že jsem se nenarodil v Ostravě, ale ve Vítkovicích. Ostravu jako takovou jsem neznal, byla mi cizí. Dobře jsem se cítil pouze ve Vítkovicích, kteréžto město nemilosrdně prorůstaly železárny, jejichž dunění jsem slýchával i  v  nočních snech. Jednou, to už mi možná bylo sedm let, jsem se vydal na dobrodružnou cestu do Moravské Ostravy. Došel jsem až někam k Nové radnici, kde jsem se nadobro ztratil a  propukl v  hlasitý pláč. Jak jsem se dostal domů, už nevím, ale dlouho jsem si pak říkal, že se musím držet Vítkovic, to že je můj domov. Ano, rozum jsem bral ve Vítkovicích, v tom bizarním shluku továren a  přízemních domků a  dělnických činžáků. A  komínů! Je-li Praha stověžatá, Vítkovice byly stokomínovaté. Vracel jsem se pak k nim v mnoha svých knihách, ostatně i  v  tom posledním románu, jehož název si nemůžete zapamatovat (ostatně já si jej také vyvolávám obtížně), se Vítkovice zrodily z  mé paměti znovu. Teď vám povím něco, co není příliš k  uvěření. Měl jsem rád bombardování a těšil jsem se na ně! Když začaly houkat sirény varující, že se blíží svazek spojeneckých letadel, dospělí propadali panice, náhle se začali chovat zcela jinak než jindy, všechno bylo hektické a ukřičené, snad až bláznivé. Rodiče se báli smrti, ale cožpak šestiletý kluk se může bát smrti? V  šesti letech je smrt v nedohlednu. Pro mne bylo bombardová-

www.ostravainfo.cz

My jsme s Juřinou často vedli legrační debaty o tom, jak to všechno v Třebovicích po pádu režimu koupíme, že to bude náš sklad a jak si to tam dobře zorganizujeme. ní jen podivná hra dospělých, kde v pozadí stáli tři mužové – Hitler, Stalin a americký prezident, ale jeho jméno jsem neznal. A to se ví, hned v prvních dnech jsme si hráli na vojáky, věčně jsme po sobě jakoby stříleli a nejšťastnější jsme byli, když nám Svobodovi vojáci dovolili vlézt si do tanku. Změnily se podle vás Vítkovice hodně? Starý člověk si přeje, aby všechno bylo takové jako za jeho mládí. Je to pošetilé? Zajisté! Avšak přesto, když se vydávám do Vítkovic, sentimentálně si vyvolávám ty staré Vítkovice, kdy se ulicemi protahovaly závěje rezavého prachu a kdy vzduch byl začmoudlý všelijakými plyny, a jen stěží se smiřuji s tím, že ten či onen dům již není na svém místě. Dělnická minulost Vítkovic se vytrácí a město již dávno ze sebe strhlo zaolejované montérky a  křápy podbité cvočky. Avšak nehynoucí dík a slávu všem, kdo zachránili před zkázou vítkovické vysoké pece a  také šachtu Hlubina, to jedinečné a  nanejvýš vzrušivé panorama, jež tak výrazně naznačuje vědomí souvislostí mezi starou a současnou Ostravou. Kdy jste vlastně začal psát? Ve třinácti letech. Četl jsem tehdy knížku pro kluky od Václava Řezáče a moc se mi líbila. Chtěl jsem také něco takového napsat a hned jsem se do toho pustil. Psal jsem den co den do velikého linkovaného sešitu svůj příběh, ale nedopsal jsem jej, protože jsem dostal k narozeninám kolo a všechen čas jsem pak trávil venku. Po několika letech, kdy mi ten sešit padl do ruky, jsem poznal, že jsem nepsal nic svého, nýbrž že jsem jen opisoval a přepisoval to, co jsem si přečetl u Řezáče. Tak to vidíte, začínal jsem jako epigon!

Ostravu jste vlastně nikdy neopustil. Až na léta studií na pražské FAMU. Tak moc vás lákala filmová dramaturgie, kterou jste vystudoval? Na FAMU jsem určitě nešel kvůli filmu. Film mne až tak nepřitahoval, chtěl jsem psát, ale už ne podle Řezáče, ale podle sebe. V jedenácté třídě přicházely do školy informace o tom, co se kde na vysokých školách učí. Přihlásil jsem se na DAMU, že budu studovat divadelní dramaturgii. To přece jenom mělo ke spisovatelství blízko. Ale pak ještě přišly papíry z Filmové fakulty. Stálo v nich černé na bílém, že studenti filmové dramaturgie musejí prokázat svůj literární talent a  prokazovat jej po celou dobu studia. Tak to jsem byl na koni a  týž den jsem poslal přihlášku. Tvorba filmů jako taková pro mne příliš zajímavá nebyla. Není proto divu, že jsem po studiích z Prahy odešel. Jednak v Ostravě zůstala maminka sama, jednak jsem si říkal, že psát přece mohu kdekoli, třeba i na malé dědině. Byl to velký zážitek pro osmnáctiletého mladíka odjet z Vítkovic studovat do Prahy? Praha mne uchvátila a  zamiloval jsem se do ní. Mohu říci, že na Malé Straně, kde jsem bydlel, jsem prošel všechny ulice i  uličky, znal jsem kdekterá domovní znamení a s  barokními sochami jsem si tykal. Ale líbili se mi také Pražáci, kteří byli mnohem vstřícnější, ochotnější a milejší nežli Ostraváci. Ten rozdíl není obtížné pochopit – Ostraváci byli zhrublí těžkou prací, dřina ze šachet a železáren se člověku zadře nejen za nehty, ale i do duše.

29

literatura Neplatí to tak trochu všechno dodnes? Možná trochu ano, ale už to není tak zlé. Ten kontrast tehdy přímo bil do očí. Dalším kontrastem bylo ovzduší. Když jsem se vracel vlakem z Prahy, nemusel jsem se ani podívat z  okna, abych poznal, že jsem v Ostravě. Rozdíl to byl hrozný. Když dnes lidé v  Ostravě nadávají, jaké je zde špatné ovzduší, říkám jim: vraťte se o padesát roků zpátky. To byste teprve poznali, co to je špatné ovzduší! Co je to špína, dusivý prach a beznaděj. Jedním z Vašich vyučujících na fakultě byl i Milan Kundera... Víte, nás studentů dramaturgie bylo v ročníku pět. Když přijde přednášející do velké auly, vztah mezi profesorem a studenty je víceméně anonymní, avšak když usedne za stůl a  kolem něho se sesedne jen pět posluchačů, je všechno jiné, snad až domácké. Navíc Milan Kundera byl jen o devět let starší a časem některé z nás bral tak trochu jako kolegy. Obdivovali jsme ho, protože byl opravdu jedinečný v porovnání s jinými profesory, kteří FAMU brali jen jako jistý výdělek a naplno se věnovali jen své práci u filmu. Kdežto Milan Kundera? Představte si, že nám dokonce naznačil, že by si od nás rád něco přečetl! Takže posléze nám nepřednášel pouze dějiny románu, nýbrž debatoval s námi o našich povídkách. Přitom to vůbec nebyla jeho povinnost. Také jsem mu nabídl k přečtení své dva rukopisy. Ten první elegantně odvrhl, ale druhý rukopis – Povídky pod polštář – se mu zalíbil natolik, že v  nakladatelství Mladá fronta dokonce prosadil jeho vydání. Snad jste mu později dělal i průvodce po Ostravě. Ano, to bylo poté, co se jeho divadelní hra Majitelé klíčů hrála v  Národním divadle i  na mnoha jiných scénách jak u  nás, tak v  zahraničí. Takže když někdy v  té době přijel do ostravské pobočky Svazu československých spisovatelů pronést přednášku o  moderním románu, byl to už slavný muž. Tehdy pracoval na svém románu Žert, a  protože ten román se odehrává také v  Ostravě, kterou Milan Kundera neznal, požádal mě, abych ho s městem seznámil. Věnoval tomu celé tři dny. Po jistou dobu si pletl Petřkovice s Petřvaldem, samozřejmě též názvy šachet, o něž mu šlo především. Musím přiznat, že jsem možná nebyl nejlepší průvodce, neboť v ostravském místopise nejsem nikterak kovaný dodnes. No ale hlavně jsme si při těch cestách po Ostravě povídali! Já tedy většinou mlčel a jen jsem Milanu Kunderovi naslouchal. V Ostravě jste pak po návratu z Prahy nastoupil do práce v roli redaktora časopisu Červený květ? To ještě ne. Byl jsem zpočátku dramaturgem v Domě kultury pracujících města Ostravy. Tedy dramaturgem, vlastně jsem tam

30

neměl vůbec nic na práci. Všechny funkce totiž byly určeny dříve, než se dům kultury dostavěl. Od ředitele, náměstky až po poslední uklízečku. Časem to pro mne začalo být nesnesitelné. Nedá se to vydržet, celé dny jenom tak sedět za stolem, a tak jsem si občas zastrčil pod paži nějaké papíry a procházel celým kulturákem předstíraje, že něco zařizuji a mám tolik práce, že nevím, kam dřív skočit. Naštěstí se tehdy uvolnilo místo redaktora v  literárním měsíčníku Červený květ a já to místo s vděčností přijal. Práce v Červeném květu byla chvílemi docela vzrušující, avšak hlavně – až po kolena jsem se brodil v literatuře. Jenomže pak se na obzoru objevil zlověstný stín Gustáva Husáka a Červený květ byl v roce 1969 nebo 1970 zrušen, už to nevím přesně. Pak jsem byl ještě pár měsíců zastupujícím tajemníkem Svazu spisovatelů v Ostravě, ale to už české literatuře zvonila hrana.

Křest knihy

Cesta mezi kanceláří Svazu spisovatelů a skladem nábytku tedy asi moc dlouhá nebyla. Ani ne. Byl jsem pak bez práce a přemýšlel, co se mnou bude. Měli jsme se ženou dvě děti. Nebylo možné se jen tak potloukat. A tu za mnou přišel Ota Filip, že prý s ním musím hned jít, protože sám nemůže sešroubovat velké skříně, Delta se jmenovaly. Šli jsme spolu na Stodolní do bývalých jatek, kde ve skladu nábytku Ota Filip odborně, to znamená kladivem, montoval kancelářské stoly a skříně. Pustili jsme se do práce spolu, skříně Delta opravdu nemohl smontovat jen jeden člověk, byť tak zdatný, jako byl Ota Filip. Předpokládal jsem, že mu pomáhám jen toho půldne, ale pak přišel vedoucí Bystroň. „Tuž přijdětě aji v ponděli?“ ptal se a já mu řekl, že ano. Najednou jsem měl Filipovou zásluhou práci a skříně i stoly jsme pak montovali spolu a  později i  s  dalším spisovatelem Josefem Fraisem. Asi po dvou letech se ale Ota Filip pohádal s vedoucím a  našel si práci v  Martinově, kde rozvážel mléko. A mne přemluvil básník Slávek Juřina, který pracoval ve skladu nábytku v Třebovicích, abych tam přestoupil. Bývalému šéfredaktoru Červeného květu tam bylo smutno. Jenže on byl kvalitář, seděl v kanceláři a mne dali k vykládce vagonů. Spolu jsme byli leda tak o svačince. Vykládat vagony byla těžká práce, dřina.

Tam jste vykládal nábytek až do revoluce? Už začátkem roku 1989 vše začalo praskat, řada spisovatelů, dříve vyloučených ze Svazu, byla přijata zpátky. To se týkalo i mne. Dostal jsem stipendium a z Třebovic jsem odešel myslím půl roku před revolucí. Představoval jste si někdy, že vše praskne úplně a  režim se zcela zhroutí? Ne. Tomu jsem nevěřil. Po devadesátém se pak objevilo hodně chytráků, kteří říkali, jak už to všechno dávno předem věděli. Jenže úplně něco jiného je přát si a něco jiného je vskutku vědět. My jsme s Juřinou často vedli legrační debaty o tom, jak to všechno v Třebovicích po pádu režimu koupíme, že to bude náš sklad a jak si to tam dobře zorganizujeme. Měli jsme z toho velkou srandu. Režim padl v našich debatách mockrát, ale že bychom tomu věřili, to tedy ne. Pak přišla 90. léta a s nimi krátká televizní etapa coby ředitele programu České televize Ostrava. Vést takovou velikou hromadu lidí, na to musí mít člověk talent. Nezbývá mu, než být mnohdy tvrdý, dokonce umět někomu vynadat, zkrátka častěji užívat vykřičníky než otazníky. Umět rozkazovat, to není jen tak, při mé povaze je to velmi nesnadné, ne-li nemožné. Nejsem schopen rozkázat nikomu nic. Ani dětem jsem nic nerozkazoval. Ne, že bych byl tak laskavý, ale prostě to neumím. Můj táta mi taky nikdy nic nepřikázal. Když se mu něco nelíbilo, viděl jsem to na něm, ale nic mi neřekl. On to neuměl. To spíš tedy maminka… Z  televize jsem odešel, myslím, že si tam oddechli, a nastala mi krásná léta na volné noze. Napsal jsem za rok víc než za celá léta předtím. A stále píšete… Ano. Poté, co jsem loni ovdověl, jako bych byl náhle zavřen do kobky samoty. Chvíli jsem se jen tak potácel, záhy jsem však seznal, že chci-li ještě zůstat naživu, nezbývá mi, než psát, zase jen psát. Jinak se ta kobka samoty otevřít nedala! Jsem obklopen postavami svých nových rukopisů, rozmlouvám s nimi, hádám se s nimi a ony nechtějí na mě dát a  žijí si po svém. A  to je ta nejhezčí chvíle, kdy svým postavám podlehnu a ony nade mnou mají vrch.

• • • •

Miroslav Stoniš narodil se ve Vítkovicích v roce 1938 vydal dvanáct knih, napsal sedm divadelních her kromě dob studií žije v Ostravě byl skladníkem nábytku

www.ostravainfo.cz

volný čas

Co chystá Dům kultury Akord

Dům kultury Akord prošel rekonstrukcí a  už opět zve na zajímavé koncerty, divadelní představení nebo plesy. Na několik otázek jsme se zeptali ředitelky a  jednatelky Akordu paní Mgr. Dariny Daňkové. Něco málo o historii DK Akord Neexistuje v  Ostravě snad nikdo, kdo by někdy nezavítal do domu kultury v  Ostravě-Zábřehu. Však také není divu – je nejstarším kulturním domem v  naší moravskoslezské metropoli, stojí tady již od roku 1959, tj. přes více než 50 let, a  každoročně chrlí nepřeberné množství kulturních, vzdělávacích, zábavných pořadů i mimořádných projektů. V různých dobách se dům kultury v Ostravě-Zábřehu také různě nazýval. Dům kultury NHKG (pro nepamětníky: Nové huti Klementa Gottwalda), poté Dům kultury NH Ostrava-Jih, nyní oficiálně Dům kultury Akord Ostrava-Zábřeh. Co se v Akordu vlastně děje? Připravujeme divadelní představení, pořádáme koncerty, plesy, výstavy, akce pro seniory, zajišťujeme jazykové, pohybové a  hudební kurzy, provozujeme restauraci s  terasou, máme vlastní hotel a  nabízíme mnohé prostory k pronájmu, které jsou hojně využívány pro firemní školení, večírky, společenské akce, probíhají u nás promoce, taneční lekce nebo třeba diskusní pořady. Zveme k  nám zejména české, slovenské nebo polské herce, hudebníky, tanečníky, kouzelníky, showmany a  další. I na rok 2014 chystáme mnoho atraktivních vystoupení, za všechny můžeme uvést například

www.ostravainfo.cz

březnový koncert Kamila Střihavky nebo třeba divadelní představení Butch Cassidy a Sundance Kid s Barborou Polákovou, Tomášem Matonohou a Josefem Poláškem v hlavních rolích. A to je jen ochutnávka. Chceme, aby naše programová nabídka byla co nejpestřejší. Akord je místem kulturních a  společenských zážitků, místem přátelských setkání, místem přinášejícím zábavu, vzdělání i odpočinek a relaxaci. Disponuje totiž třemi sály, sedmi salonky, čtyřmi učebnami, letní zahradou s  dětským hřištěm a třemi cvičebními sály. Některé prostory jsou klimatizovány a  budovu pokrývá síť wifi. Samozřejmostí je moderní ozvučení, osvětlení a další audiovizuální technika.

Baronky

Co nového chystáte? Jaké jsou plány do budoucna? Celkově se snažíme využít všech možností, které náš skutečně multifunkční dům kultury nabízí. Rok 2013 byl pro Akord přelomový. Akord změnil svou tvář, stala se z něj moderní kulturní instituce 21. století. Tuto změnu nepřinesla pouze velká pětiměsíční rekonstrukce, ale celkově změna komunikačního konceptu Akordu – přišli jsme s novým logem, kterým se hrdě hlásíme k Ostravě, a to se vším všudy, tedy i se třemi vykřičníky na konci. Vznikl jednotný grafický vizuál a  nové webové stránky www.dk-akord.cz. Určitě budeme pokračovat v pořádání venkovních akcí, které jsou pro širokou veřejnost zdarma. Zejména pak Letní festival, který je cyklem pohádek pro děti a  koncertů pro hudební fajnšmekry. Stejně jako v minulých letech se i v roce 2014 mohou návštěvníci těšit na červnovou akční show Bezpečná Ostrava, která je velkolepou přehlídkou všech ostravských bezpečnostních složek, v  září pak bude návštěvníky čekat již tradiční Vinobraní a první adventní neděli oblíbená akce Rozsvícení vánočního stromu na náměstí SNP před Akordem. Kdo převážně navštěvuje váš kulturní dům? Obecně jsou to občané města Ostravy i jeho okolí. Všechny věkové i  sociální skupiny. Vzhledem k rozmanitosti nabízených akcí a aktivit, které pořádáme, máme opravdu široký záběr a každý si tady najde to své – divadelní labužníci, studenti, senioři, podnikatelé, rodiny s dětmi… Zapojujeme se do mnohých dalších projektů, pořádáme soutěž pro amatérské kapely Fajn Fest a  Foto Fest pro amatérské fotografy. Staráme se také o seniory, pro které v  rámci projektů Aktivní senior a  Senior klub chystáme koncerty, workshopy, besedy a  další. Snažíme se nabízet program opravdu pro všechny – pomáháme Ostravě kulturně žít. Aktuální pozvánky vždy zveřejňujeme na www.dk-akord.cz Čeho si u vás nejvíce ceníte? Za naši velkou výhodu považujeme komplexnost služeb, které nabízíme, zákazník má vlastně vše pod jednou střechou. Ceníme si také vysoké míry naší ekonomické soběstačnosti. V  neposlední řadě si vážím našeho personálu a jeho profesionality. Klademe velký důraz na osobní přístup k  návštěvníkům a  obchodním partnerům, což se odráží v jejich spokojenosti.

Ondřej Havelka

31

Fotografie

Radovan Šťastný mých aranžovaných fotek, textů i  různých aforismů. Ta vám otevřela dveře do divadla? To ne. Do divadla jsem se dostal už v polovině devadesátých let díky kamarádovi Poldovi Sulovskému. Vzal mne s sebou k Radovi na pivo a tam zrovna přišel Michal Przebinda, který tehdy nastupoval jako ředitel Divadla Petra Bezruče. Dost suverénně jsem nadhodil, že fotím. Fotil jsem, to je pravda, ale teprve tak dva, tři měsíce. Můj projev však byl nejspíš natolik suverénní, že mu Michal podlehl. Tehdy také ještě existovala vojenská služba, kam se mi nechtělo. Naskytla se možnost dělat civilku právě u Bezručů. Nastoupil jsem tam jako uklízečka, kulisák i fotograf v jednom. Fotit jsem u Bezručů zůstal nějakých sedm, osm let.

O focení v divadle, Svěrákově telefonátu i pravděpodobném zázraku Fotografie Radovana Šťastného lze vidět na mnoha propagačních materiálech ostravských divadel. Kromě focení Šťastný režíruje klipy známým interpretům, natáčí také filmy s mentálně postiženými. Jeden z  nich, nazvaný Rekordmani, měl premiéru letos v  listopadu v Ostravě. Co je vlastně vaší profesí? Dá se o vás mluvit jako o divadelním fotografovi, nebo jak je to vlastně? Je to se mnou komplikované. Jsem vystudovaný učitel a  vlastně i  malíř. Studoval jsem v  ateliéru Ivana Titora. K tomu jsem vystudoval katedru tělesné výchovy.

Jako tělocvikář jste musel mít pro nošení tašek svaly… Jasně. Svaly byly. Vyhovoval jsem. Ale od nošení tašek je k focení divadla ještě asi kus cesty. Hodně fotografů v  Ostravě fotí buď industriální věci, nebo dokumentaristiku štreitovského typu. To mne moc nenaplňovalo. Pořád jsem skrze to „své“ výtvarno inklinoval k  fotce s  výtvarným projevem, k  aranžování. Tímto způsobem jsem například začal pracovat na své první knížce Křehkosti, aneb v  nebi to smrdí. Jde o  pel mel

Co se potom s těmi fotkami dělo? Propagace divadel v polovině 90. let vlastně neexistovala. Zavedl jsem novinku, že se fotky začaly dávat do vitrín před divadlem. Dřív se tam vyvěšoval tak maximálně program nebo takové ty typické černobílé fotky. Nějakou dobu jsem pak působil v divadle v Pardubicích, později jsem dostal šanci v Národním divadle moravskoslezském. Tehdy ještě bývalo před divadlem na hodně nekvalitním papíře napsáno, co právě hrají. Titul, autor, někdy snad i režisér. To byla veškerá propagace. Později se věci začaly měnit a vše začalo fungovat. Ve městě začaly být na velkých plakátech vidět tváře herců. To zde dříve nebylo. Existuje přesná definice pro dobrou divadelní fotografii? Divadlo a svět umění jsou jen těžko uchopitelné. Jsou samozřejmě určitá objektivní

Takže sportující malíř? Mám pocit, že přede mnou byl na tom podobně zakladatel Sokola Miroslav Tyrš. Měl vystudované dějiny umění. Když jsem vystudoval tělocvik a výtvarné umění na Ostravské univerzitě, rychle tu aprobaci zase zrušili. Takže po nás s  Tyršem zase dlouho nikdo podobný nebude. Doufám jen, že v Ostravě taky bude jednou Šťastného ulice, když už je tady ta Tyršova… Jak se stane sportující malíř fotografem? Malování je skvělá věc, ale časem člověk začne mít hlad. K fotografování jsem se dostal náhodou. Kamarád fotograf měl velké zakázky a já mu dělal „podržtašku“, prostě jsem nosil kufry. Byla to všechno velká náhoda. Ale docela se mi to zalíbilo.

32

www.ostravainfo.cz

fotografie kritéria jako technika a podobně. Ale podle mne je těch subjektivních kritérií tak 70 procent. I když budu mít pocit, že jsem udělal dobrou fotku, tak režisér si může myslet opak. Naopak scénograf může být nadšený. Je to těžko uchopitelné, záleží na úhlu pohledu, ze kterého je na fotku nahlíženo. Takže přesná definice neexistuje… Jestli existuje, pak já ji neznám. Ale co jsem v divadle, mám pocit, že se pořád něco nového učím. Současný ředitel NDM Jiří Nekvasil chce sám spíše dokument jako celek, jakoby filmově. Já vyrostl na malých jevištích, kde se šlo spíše po výrazech, po detailu, po expresi. Zvláště tedy u činohry. Každý má prostě jiný náhled a já netvrdím, že jeden je lepší než druhý. Něco pro úplné laiky. Jak vlastně takové fotky vznikají? Zase je to specifické. Záleží na divadle. Pro fotografa je dobré představení vidět. Mám výhodu, že chodím už na čtené zkoušky.

Odpověděl jsem, že asi kamarád Jura a  že kluci zase asi vymýšlejí nějaké ptákoviny. A pamatuji, jak jsem ještě říkal, že ten hlas v  telefonu zněl fakt jako Svěrák. Na to mi jen žena odvětila, že by to byl fór, kdyby to byl fakt pan Svěrák. Divadlo Járy Cimrmanna hrálo ten večer v  Bohumíně a  na druhý den v  ostravském kulturáku. To mne znejistilo. Raději jsem se do kulturáku vypravil, panu Svěrákovi jsem se představil a řekl mu, že mi asi včera volal. A on mi úplně klidně odpověděl: „Já jsem si myslel, že se za mnou stavíte!“ Domluvili jsme se a  udělali spolu fotku, která se jmenuje Předletová příprava aneb křídla starých mužů. Je o  člověku, který stojí na letišti v  Brně Tuřanech, za ním je proudové letadlo a  on se chystá vzlétnout na takovém Tleskačově kolo-letadle. Všichni víme, že to není možné, ale on se

o  to stejně pokouší. To je vlastně princip focení mého posledního projektu. Snažím se vyfotit člověka, který se pokouší o něco zdánlivě nemožného. Existují i  další příklady kromě Tleskačova kola? Fotil jsem třeba Vojtu Dyka. Fotka zachycuje skifaře na startu, Vojta Dyk je také na startu, jenom na rozdíl od skifařů v  krásných štíhlých lodích sedí Vojta v  takové té staré rybářské plechové bárce. Ale stejně do toho jde. Fotka se jmenuje Skifař Vojta. A existuje i fotka Mírné nejistoty pasažéra Pavla Lišky. Pavel jede spolu s ostatními pasažéry ve starém zájezdovém ertéóčku. Jenomže řidičem je mentálně postižený řidič. Z  pasažérů to zjevně pochopil jenom on, ostatní jsou evidentně v pohodě. A krajina se řítí kolem…

Fotíte už na čtených? Ano, fotí se i čtené zkoušky. Pomalu se tak dostávám do příběhu. Když jsou později generálky a hlavní zkoušky, mám představení tím pádem už trochu ohmatané. Vím, co zhruba mohu čekat. A  fotím. Během generálek a hlavních zkoušek tak mám tři až čtyři možnosti, jak představení pro fotografii uchopit. Co pro divadlo fotíte v těchto měsících? V Národním divadle moravskoslezském nyní dokumentuji činohru. Co mne však baví nejvíc, to je aranžovaná fotka. Na tuto práci dostávám veliký prostor v  Komorní scéně Aréna. Vytvářel jsem tak například s  Alkou Srokovou plakáty pro současnou sezónu divadla nazvanou Rok něčím příznačný. Focení pro divadlo je vynikající, ale základ mé práce zůstává v  aranžovaných fotkách, kdy si vymýšlím situace s  různými lidmi. Musím bez mučení přiznat, že Alka je asi nejdůležitější člověk, který mě provází celým mým kumštýřským životem. Hodně na ni dám. Má totiž velmi dobrý vkus, na lidi určitě…. Občas se tak dostávám k takovým lidem, až sám žasnu. Tak například? Třeba pan Zdeněk Svěrák. Ten mne oslovil hodně legračním způsobem. Měl jsem výstavu v  ostravské kavárně, kam jednoho večera po představení přišla celá ekipa Divadla Járy Cimrmana. Zaujaly je moje fotky z  knihy Křehkosti, aneb v  nebi to smrdí. Jenže bohužel pan Svěrák mi zavolal zrovna 4. listopadu, v den, kdy mám narozeniny. Mám dost praštěné kamarády, se kterými si děláme různé naschvály. Takže když mi zazvonil telefon a v něm se ozvalo: „Dobrý večer, tady Svěrák,“ odpověděl jsem: „No jasně,“ a  telefon položil. Vedle mne seděla žena a ptala se, kdo to byl.

www.ostravainfo.cz

Předletová příprava

Skifař Vojta

33

fotografie sadil jsem kamennou tvář a čekal, kdo z nás to vydrží déle. Jenže letadlo po chvíli začalo klesat a pilot pořád nic. Spíš tedy začal měnit barvu. Tak jsem chytil knipl a zjistil, že udržet letadlo ve vzduchu je celkem jednoduché. Ale dostat ho na zem, to už bylo horší. Ve všech filmech, kde přistávají amatéři, se dramaticky diskutuje s řídící věží. Pokoušel jste se o něco takového? S přítelkyní jsem si volal mobilem. Ale jak to šlo všechno mizerně slyšet, dole pochopili, že je špatně mně a  ne tomu pilotovi. Prostě vyhodnotili situaci naprosto obráceně. Když jsem intuitivně dostával letadlo do polohy vhodné pro přistávání, viděl jsem, jak už na letiště přijíždí sanitka a hasičský vůz, což mě „výrazně“ uklidnilo... S  letadlem jsem zatím nabíral takovou rychlost, že jsem se řítil dolů jako šutr. Dvakrát jsem to celé zvedl a nic kolem nevnímal. Nic jsem netušil o nějakých klapkách… Mírné nejistoty pasažéra Pavla Lišky

I když budu mít pocit, že jsem udělal dobrou fotku, tak režisér si může myslet opak. Naopak scénograf může být nadšený. Je to těžko uchopitelné, záleží na úhlu pohledu, ze kterého je na fotku nahlíženo. S mentálně postiženými toho ovšem děláte mnohem více než jednu fotku. Pro festival Mental Power jsem režíroval dva filmy. Mental Power prezentuje filmy, ve kterých hrají právě lidé s mentálním handicapem. Jeden z nich se jmenuje Rekordmani a  měl premiéru v  listopadu v  ostravské Minikinokavárně. Je o  dvou kamarádech, kteří osobitým způsobem překonávají světové rekordy v atletice. Třeba skok do výšky vyřeší díky štaflím… A druhý film se jmenuje Casting. Aby ti naši mentálně postižení, kterým pracovně říkáme „mentosky“, měli z natáčení autentický pocit, děláme pro ně i  casting. Je to se vším všudy a  moc je to baví. V našem filmu se ale role otočí. Nyní jsou to „mentosky“, kdo si vybírají herce. Ke spolupráci na filmu se nám podařilo přemluvit Honzu Hřebejka, Bolka Polívku, Jiřího Langmajera nebo Jana Přeučila. Tento film bude promítán na festivalu Mental Power 2014. S „mentoskama“ pracuji velmi rád. Je s nimi veliká legrace, jsou naprosto svobodní. A propos nevím, jestli s pojmem „mentosky“ přišel první kameraman Petr Kožušník nebo duchovní matka projektu Ivana Martáková… každopádně se ujal, jako ustálené slovní spojení. Není v tom nic hanlivého. Spíš naopak. Svým způsobem nás nějak ustáleně spojují… Kde jste k „mentoskám“ přišel? Jako obvykle náhodou. Mám za sebou docela těžkou nemoc. Tím, že jsem ji překonal,

34

jsem došel k přesvědčení, že jsem dostal dar, že musím světu, vesmíru a našemu okresu něco vrátit. Práce pro lidi s mentálním handicapem je toho určitou formou. Začal jste fungovat i jako režisér hudebních klipů. První klip vznikl díky Peteru Lipovi. V Hlučné samotě viděl moje fotky. Asi se mu líbila jejich poetika. Spojil se se mnou, že by chtěl v takové náladě i celý klip. O tom, že nejsem režisérem, jsem Petera Lipu přesvědčoval marně. Naopak on mne musel přesvědčovat, že to nějak zvládnu. A po Lipovi přišel i Richard Müller. A tak to jde dál. Myslíte si, že ono tradiční nomen omen u  vás opravdu funguje? Jako když se někdo jmenuje Šťastný, že má tedy i štěstí? Odpovím příběhem. Když jsem se uzdravil ze své nemoci, měl jsem těsně po transplantaci, dostal jsem od své bývalé přítelkyně dárek let ultralightem v  Chrudimi. Nikdy předtím jsem letadlem neletěl. Jenže pilot dostal během letu infarkt. Prosím, jak se pozná, že má pilot infarkt? Já to zpočátku nepoznal. Letěli jsme zrovna někde nad Haškovou Lipnicí, když pilot řekl, že mu není dobře, že se vracíme. Pak najednou pustil řízení, vyvrátil se a  jakoby usnul. Říkal jsem si, jak je to dobrý fór. Na-

To je jasné. V letadlech je prostě těch páček a budíků moc. Přesně tak, jenomže mně se napotřetí přistát povedlo. Po šesti baletních skocích jsme byli na zemi. Zdravotníci se okamžitě začali věnovat pilotovi a mě doslova vytáhli za límec – prý abych nezavazel, když v tom se ozvala rána. To sebou seknul šéf letového provozu. Až do té chvíle si totiž myslel, že s letadlem přistával pilot. Moc hezké narozeniny. Když jsem to celé později konzultoval s  jinými piloty, tak jsem se teprve dozvídal, kolik věcí se mohlo stát a  jaké štěstí jsem vlastně měl. Pamatuji si na ten intenzivní pocit v  letadle: se svým jménem Radovan Šťastný spadnu tři týdny po transplantaci s letadlem? To mi přišlo úplně bizardní. Po tom, co jsem rok musel absolvovat různé chemoterapie a všechno s tím spojené… A taky jsem si vzpomněl na svého dědečka, který byl ve Zlíně pilotem u Baťů a létal po celém světě. Že by se u vás v tom letadle projevily geny? Geny ani ne. Opravdu věřím, že tehdy zasáhla vyšší moc. Takže zázraky se dějí. Anebo jenom možná, kdo se má utopit, toho neoběsí…

Radovan Šťastný • letos oslavil 40. narozeniny • pochází ze Zlína, jeho dědeček byl osobním pilotem Baťovy rodiny • v Divadle Petra Bezruče byl i uklízečkou • nepozná, když mu volá Zdeněk Svěrák

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění

Hana Puchová

O srazu U Sudu, vysokých pecích a portrétech bratrů Portréty jejích známých ozdobily v  říjnu a  listopadu prostory ostravského Divadla Antonína Dvořáka. Malířka Hana Puchová tak svými obrazy zahájila v  divadle zcela nový cyklus výstav zaměřený na současnou tvorbu. Výstava dostala název Jenom ženy, i když její součástí byli i dva muži. Jak se z Hany Puchové stala malířka? Ráda jsem si kreslila už od dětství. Byla jsem takové samotářské děvče, kreslením jsem trávila spoustu času. Později jsem začala studovat aranžérství ve Frýdku-Místku. Učil nás profesor Jaroslav Homolka. Jako třídní a  zároveň profesor výtvarné výchovy měl na mne velký vliv, doporučil mi, že bych měla výtvarku dál studovat. Mezitím jsem se v Ostravě seznámila s  dalšími ostravskými výtvarníky, Jirkou Surůvkou nebo Markem Pražákem. Všichni jsme chodili do takové večerní školy kreslení pro dospělé. Už ani nevím, jak se pořádně jmenovala. Kde ta škola byla? V Přívoze. Byl to takový krásný barák, škoda, že už je zbořený.

www.ostravainfo.cz

To se psala 80. léta, předpokládám. Ano, bylo to někdy před třiceti lety. Bylo mi sedmnáct. Tehdy vznikla výtvarná skupina Přirození. Řekněme nekonformní sdružení mladých nebo mladších ostravských výtvarníků, kteří se měli stát známí až později. Dali jsme se dohromady. Dodnes si pamatuji, jak nám výtvarník Zdeněk „Benda“ Janošec všem poslal korespondeční lístek s  jednoznačným vzkazem. Bylo tam datum a  hodina, kdy máme být ve vinárně U  Sudu. K tomu připsal slůvko: „Nutné.“ (U Sudu bývala populární vinárna na Stodolní ulici pozn. red.) Když to bylo tak nutné, tak jsem tam tedy šla. Shodou okolností jsem měla tři týdny předtím v  ruce katalog Daniela Balabána. Předtím jsem ho vůbec neznala. Při listování katalogem jsem si říkala, jak je ten kluk z  Ostravy dobrý. Když pak Daniel Balabán přišel i se svým bratrem Honzou do vinárny U Sudu, už jsem tím pádem věděla, o koho jde. Tam tedy vznikli Přirození. Šlo o seskupení, ve kterém jsme všichni byli úplně jiní. A až na Dana šlo o úplné začátečníky. Dan Balabán nás předběhl mílovými kroky. Mimocho-

dem, ten korespondeční lístek od Bendy schovávám doma dodnes. Mladí a nadšení výtvarníci… Mnozí z nás už tak moc mladí nebyli, i když nadšení možná jo. Benda měl skoro třicet, mně bylo kolem dvaceti. Své věci jsme později vystavili například na pololegální výstavě v  podchodu pod Frýdlantskými mosty. Z výstavy byl dost průšvih. Soudruzi v Kulturním měsíčníku to tehdy vydýchávali dost těžce. Chápali to, možná oprávněně, jako pokus o  kontrarevoluci. Co jsi v  podchodu vystavovala ty? Nějaké kresby a jeden linoryt slepice. A taky začátky komiksu na drákulovské téma. Ještě to všechno taky někde mám. Nejlepší věci tehdy v podchodu měli jednoznačně Daniel Balabán, Pavel Šmíd a Benda. Zdálo se mi, že všichni už mají ve výtvarnu dost za sebou, kdežto já si tam jen tak kreslím. Po roce 1989 jsi zamířila na další studia do Prahy. Stejně odešla spousta lidí z Ostravy přede mnou, Radek Pastrňák, Pavel Šmíd… To mne ponouklo, abych do toho šla taky.

35

výtvarné umění

• • • •

Hana Puchová narozena v roce 1966 v Ostravě první samostatnou výstavu měla v Marseille v roce 1996 absolventka Vysoké školy uměleckoprůmyslové v Praze (1997) učí výtvarnou výchovu na Církevní základní škole Přemysla Pittra v OstravěPřívoze

Jaké to v Praze bylo? Výborné. I když první rok mi přišel takový smutný, dostala jsme se k  profesorovi Jiřímu Šalamounovi na grafiku. Šalamoun vystupoval jako velmi pragmatický pán. Tak s  námi i  mluvil. Myslela jsem si, že studium bude podobné, jako když jsme sedávali s Danem Balabánem. Že nám budou vykládat osobní věci a nás to bude umělecky obohacovat. Jenže takto se s námi Šalamoun nebavil vůbec. Říkal nám, co děláme dobře nebo špatně na konkrétních věcech. Občas něco utrhl a přisunul k něčemu jinému, abychom si všimli, jak se ta konkrétní věc změní. Říkal, co má být větší nebo naopak menší. Dostávali jsme takové blbé úkoly jak pro střední školu. Dost mne to nervovalo. Až když jsem viděla, že podobné úkoly plní i Markéta Ottová nebo Veronika Bromová bez problémů a dělají pěkné věci, pochopila jsem, že jestli má někdo problém, pak jsem to já. Že jde o  způsob, jak se něco naučit. Zpětně jsem Jiřímu Šalamounovi velmi vděčná. Odpoutala jsem se. Člověk najednou uměl odstoupit a dívat se na svoji práci jinak.

telkou kartičky „volný vstup“. Mohla jsem se toulat, kudy jsem chtěla. Moc se mi líbila aglomerace. Pravda, špatně se tam dýchalo, ale za to tam byly celé barevné kopce. Asi z nějaké rudy nebo z čeho. Zanedlouho ty provozy ve Vítkovicích definitivně zavřeli. Lze vůbec nějak pojmenovat styl, kterým maluješ? Jde o realismus? Je to vlastně takový realismus. Popisná malba… Postavy dělám více méně realistické, i když jsem si vědoma toho, že figura zas až tak úplně nevypadá. Jsem takový poučený malíř… V Divadle Antonína Dvořáka jsi byla první výtvarnicí, která zahajovala nový cyklus výstav v  této budově. Kdo o tvém prvenství rozhodl?

Bylo to docela jednoduché. Zavolal mi kurátor Martin Klimeš. Ani jsem nevěděla, že v tom cyklu budu první. Co říkáš na ten nápad, cyklus výstav malby a kresby v divadle? Moc povedené. Podobných možností v Ostravě moc není. Navíc si myslím, že obrazy v divadle vypadají opravdu dobře. A uvidí je spousta lidí. Do divadla třeba chodí zase jiný typ návštěvníků než do galerií. Co jsi tam vlastně vystavovala? Portréty lidí, které znám. Většinou žen. Až tedy na bratry Hruškovy, jejichž portrét byl na výstavě taky. Všechna díla patří do cyklu s názvem Jsme tady. S cyklem pomalu končím, zbývá mi namalovat ještě tři nebo čtyři lidi. Pak bych zas chtěla dělat něco úplně jiného. Výstava měla název Jenom ženy.

Vítkovicemi jsem jinak chodila sama, bez návodu, chvílemi jsem i bloudila. Ale potkávala jsem chlapy, kteří už si na mě zvykli a napovídali mi, kdy bude odpich. Mohla jsem všude, byla jsem hrdou nositelkou kartičky „volný vstup“.

Tvůj první velký cyklus, jestli se nemýlím, vznikl přímo mezi vysokými pecemi Vítkovických železáren. Tehdy ještě funkčními. Ještě předtím jsem se dostala malovat do Francie do Marseille. Pro mne tam přišel zlom. Ze všeho čišela taková krásná barevnost. A na to pak navázaly i Vítkovice. Původně jsem si myslela, že ve Vítkovicích budu dělat grafiku. Všichni mi to rozmlouvali. A já v té továrně začala malovat barvami. Určitě to bylo lepší. Jak se ti ve fabrice pracovalo? Spisovatel Honza Balabán tam tehdy působil jako tlumočník. Věděl, kde jsou jaké provozy, kudy se jde k  vysokým pecím a  do válcoven. Vysvětloval mi cesty, abych nechodila jen do nějakých šroubkáren. Vítkovicemi jsem jinak chodila sama, bez návodu, chvílemi jsem i bloudila. Ale potkávala jsem chlapy, kteří už si na mě zvykli a  napovídali mi, kdy bude odpich. Mohla jsem všude, byla jsem hrdou nosi-

36

www.ostravainfo.cz

výtvarné umění

To ti při vzniku obrazu stáli Jan s Danielem coby modelové? Každý tak stojí. Honza s Danem mne přišli navštívit do mého panelákového bytu v Porubě. Vyfotila jsem si je a nakreslila. Dělám to tak se všemi. Poseděli asi hodinu, dali si kafe. Já měla před Danem trému, on je přece jenom výborný malíř. Obraz vznikal krátce před Honzovou smrtí. Týden předtím se ještě Honza přišel ke mně domů na obraz, který ještě ani nebyl pořádně hotový, podívat. Obraz jsem celý dokončila, až když Honza zemřel.

Co tam tedy dělalo literátské duo bratří Hrušků? Byla jsem taková praktická. Chtěla jsem vystavit věci, které tady nikdo nemohl vidět. Kdo ví, kdy zase budu mít v  Ostravě výstavu. Obraz bratří Hrušků je poměrně nový. Viseli už sice na mých výstavách v Brně a v Chebu, ale pochybuju, že by se někdo z našich známých jel na výstavu tak daleko podívat. Chtěla jsem, aby obraz viděli lidi v Ostravě. A i když se výstava jmenovala Jenom ženy, chtěla jsem tady prostě bratry Petra a Pavla Hruškovy ukázat.

vrhla jsem Petrovi, ať ten obraz dáme na obálku. On to přijal a  víc už jsme o  tom vlastně ani nedebatovali.

Máš kromě malování ještě nějakou zálibu? Moc ráda chodím do divadla. Na operu, na Ostravské dny nové hudby… Jsem moc vděčná za to, co v Ostravě v těchto věcech dělají Jiří Nekvasil nebo Renáta Spisarová. Vůbec v divadle teď hrají moc hezkou hudbu. Mnohem víc mne baví divadlo s hezkou hudbou než třeba činohra.

Tvým asi nejznámějším obrazem je portrét jiných bratrů. A to již zmiňovaných Jana a Daniela Balabánových. Tvoří obálku poslední Janovy knihy Zeptej se táty. Ta, jak mnozí vědí, vyšla až po spisovatelově smrti. Koho napadlo dát tvůj obraz na obálku? Když Honza nečekaně umřel, pár hodin potom jsme se s přáteli setkali v ostravské hospodě Alvi. Seděla jsem proti Petrovi Hruškovi, který Honzovu knihu editoval. Ani nevím, jak mne to napadlo, ale na-

www.ostravainfo.cz

37

rozhovor

Dalibor Madej O letectví, námořní plavbě i platině

piloty stíhaček přípustné. Jako jiné řešení mi nabídli, že bych se mohl stát pilotem vojenské helikoptéry, ale to už jsem věděl, že k pilotovi dopravních letadel mám cestu zavřenou.

Náměstek ostravského primátora Dalibor Madej mluví o  cestách osudu, které jej přes vojenské gymnázium, ostravské podzemí a  také Jihoafrickou republiku přivedly až na ostravský magistrát. Náměstkem ostravského primátora je Dalibor Madej již druhé volební období. Narodil jste se roku 1962 ve FrýdkuMístku. Vzpomenete si někdy, jaké to v této části země před půl stoletím vlastně bylo? Mám to štěstí, že si mi podařilo projet téměř celý svět. Ale ze všeho nejlepší zážitky jsou nakonec z  prázdnin u  babičky ve Starém Městě u Frýdku-Místku. Celé dny s  ostatními kluky někde venku. Prostě krásné dětství. Úžasná věc. Chodili jste tehdy třeba do Beskyd? Nechodili. Ale můj otčím byl horolezec, který mne protáhl po všech horách v  republice. Od Krkonoš po Tatry. A  to takovým způsobem, až mi hory tak trochu znechutil. Na žádné túry od té doby moc nemusím. Ve svém oficiálním životopise uvádíte, že jste se chtěl stát pilotem. Nevyšlo to. Proč?

38

Později jsme se s  rodiči přestěhovali do Pardubic, do sousedství vojenského letiště. Hned jsem zatoužil stát se pilotem dopravního letadla. Tehdy to nešlo jinak, než udělat vojenskou školu, být pilotem stíhačky a později přejít na dopravní letadlo. Začal jsem tedy studovat vojenské gymnázium. Mimochodem, už tehdy byla tato škola místem, kde jsem se naučil vážit si svobody. Chvíle tam byly někdy docela kruté. Předpokládám, že se tam nepěstovala nijak přehnaná demokracie… To tedy vůbec ne. Na druhé straně jsem se naučil sžít se s kolektivem a lidem naslouchat – jinak to ani nešlo. Sociální komunikaci jsem pochopil velmi dobře. A  když jsem náhodou něco nechápal, vždy se našli takoví, kteří mi „pomohli“. Později jsem se hlásil na vysokou vojenskou školu do Košic, abych tam mohl začít létat ve stíhačkách. Jenže jsem mezitím moc vyrostl. Bohužel v té době jsem byl vyšší, než bylo pro

Konec velkého chlapeckého snu… Přesně tak. Všechno jsem sbalil a  odjel zpět do Ostravy, kde jsem se cítil doma. Šel jsem se přihlásit na Vysokou školu báňskou a rozhodl se studovat ten obor, na který náhodou ukážu prstem. Prst ukázal na políčko: výstavba dolů – geomechanika. Ovšem ještě během prvního ročníku jsme se s kolegou rozhodli, že se nám líbí moře. Přemýšleli jsme, jak se dostat na námořní školu. Vydali jsme se dokonce až na ministerstvo školství do Prahy. A  díky naší drzosti se dostali až do předsálí kanceláře tehdejšího soudruha ministra. Oznámili jsme, že bychom rádi ukončili báňskou a šli do Polska studovat námořní školu. V té době ovšem hýbaly Polskem události spojené se Solidaritou a  na ministerstvu nám sdělili, že můžeme maximálně tak do Leningradu. Usoudili jsme, že Leningrad nebude to pravé ořechové. Šli jsme pak dokonce i  na ředitelství podniku Československá námořní plavba, který v  Praze tehdy sídlil. Doporučili, ať si klidně doděláme báňskou, u  nich pak prý později budou stačit rozdílové zkoušky. Báňskou jsem dodělal, ale k námořní plavbě nakonec nenastoupil. Podepsal jsem smlouvu s  tehdejším VOKD, abych jako důlní zaměstnanec nemusel na vojnu. Takže šachta. Začínal jsem jako normální dělník ve fárání. Nejvíc nešťastná z toho všeho byla moje máti. Vyčítala mi, že jsem se úplně zbláznil. Napřed jsem chtěl do vzduchu, pak na vodu a  nakonec skončil v  podzemí. Ale stejně mne pořád podporovala. Jako ve všem. Vzpomenete si ještě na všechny ty šachty, kde jste pracoval? Šverma 1, Šverma 2, Koblov, Antonín Zápotocký, Petr Bezruč…v roce 1989 jsem už pracoval jako zástupce vedoucího úseku. Prakticky hned po revoluci přišla nabídka pracovat v Jihoafrické republice. Koho by to nelákalo?

Nejvíc nešťastná z toho všeho byla moje máti. Vyčítala mi, že jsem se úplně zbláznil. Napřed jsem chtěl do vzduchu, pak na vodu a nakonec skončil v podzemí. www.ostravainfo.cz

Rozhovor

Dalibor Madej • náměstek ostravského primátora pro životní prostředí • původní profesí důlní inženýr • v dětství chtěl pilotovat dopravní letadla • narozen v roce 1962 ve Frýdku-Místku

Velvyslankyně JAR Frankie Verweyová a Dalibor Madej na ostravské radnici

Co to bylo za nabídku? Platinové doly. Jenže napřed jsem musel projít konkurzem. Z několika tisíc uchazečů si vybrali deset lidí. Bylo to jako vyhrát ve Sportce. Paradoxně jsem tehdy neuměl slovo anglicky, celý život jsem studoval němčinu. Letěl jsem do JAR a  moc netušil, co mne čeká. Malá dcera s manželkou zůstaly doma. Co tehdejší JAR nabízela? Jihoafrická republika byla tehdy na několikanásobně vyšší úrovni než Československo. První půlrok jsem bydlel v hotelu. Jazyk nás učila anglická učitelka, která pochopitelně neuměla česky. Výsledkem měla být zkouška z  angličtiny před tamním Báňským úřadem. Učebnice byla široká jak Osudy dobrého vojáka Švejka a plná odborných výrazů. Šlo o  tu nejlepší školu angličtiny, kterou jsem kdy měl. Prostě v  cizí zemi, do které si vás navíc vybrali, nechcete udělat ostudu. Zkoušku jsem udělal a hurá do práce.

Lze jednoduše laikovi vysvětlit, jaký je rozdíl mezi černouhelným dolem a dolem na platinu? Platinový důl je v podstatě stejný. Hloubka kolem 1200 metrů, nic, co bychom na Ostravsku neznali. Jen metoda těžby je trochu odlišná. Jak se pracovalo s místními? Představte si zhruba dvě stovky černochů, kteří moc neumějí anglicky. Něco málo znali tak maximálně jejich předáci. Musel jsem se tedy ještě naučit jazyk zvaný Fanagalo. Jde o  umělý jazyk, kdy Angličané posbírali podobná slova z celé Afriky a vzniklo tak jakési africké esperanto. Celkem to fungovalo. Proč jste nakonec JAR opustil? Platinu jsem těžil celkem tři a  půl roku. Jenže pak se politické poměry v  zemi začaly měnit k horšímu. Padala měna, výkony průmyslu šly dolů. Všichni měli plnou hlavu revoluce, pracovat se nikomu moc

nechtělo. Rodinu jsem poslal domů, v JAR jsem všechno prodal, nechal jsem si jenom kreditní kartu a  auto. Celou JAR jsem si na závěr projel. Například takové Kapské Město, to je jedno z  nejkrásnějších měst, jaké jsem kdy v  životě viděl. Později jsem se vrátil do Česka a začal podnikat. A také vstoupil do politiky… Věřil jsem, že spoustu věcí tak mohu změnit. Vůbec mne přitom nenapadlo, že bych měl někdy v  budoucnu sedět na nějaké židli na radnici. Ovšem teď jsem rád, že mám natolik dobrodružnou povahu, že mi na radnici sedět dovolí. Ono je to někdy opravdu dobrodružství… Jsem na radnici už druhé volební období a vyplatila se mi zkušenost z provozu spočívající v tom, že nejdříve je třeba zjistit reálná fakta. Protože v  těžkém průmyslu, ve kterém jsem dělal, šlo chvílemi skutečně o  život. Tam žádné kličky neplatí. Ale zase – taková zkušenost se sice hodí ve funkci, ale v politice už moc ne. Když člověk řekne věci tak, jak jsou, nahlas, spoustě lidem se to nelíbí. Na závěr otázka do kulturní ročenky zcela nezbytná. Co vás letos zaujalo na ostravské kulturní scéně? Jednoznačně Colours of Ostrava. Je to už tradiční kvalita.

Stolová hora, JAR

www.ostravainfo.cz

39

O nás

ANKETA 1. Co vás letos v Ostravě zaujalo? 2. Na co byste nejraději zapomněli? Jana Kocichová, studentka 1. Toho bylo hodně. Třeba expozice Malého světa techniky v U6 nebo Čínský národní cirkus v ČEZ aréně. 2. Určitě na nový pruhovaný chodník spojující tramvajové zastávky se svinovským nádražím. Motá se mi z něj hlava a nedokážu si na chodníku představit epileptika, pro něj to musí být hotový přivolávač záchvatů. Jaroslav Žáček, odborný asistent, Ostravská univerzita 1. Velmi mile mne překvapila Expozice U6 a návštěvu mohu vřele doporučit. Dokonce se líbila i známým, co přijeli z  Prahy, a  to je co říct :-). 2. Určitě bych rád zapomněl na činohru Sajns fikšn uvedenou v NDM. To bylo poprvé, kdy jsem se v  divadle vážně zamýšlel nad tím, že odejdu ze sálu před koncem představení. David Šubík, manažer 1. Je toho více, ale dost mě letos šokovala zpráva o  smrti Filipa Topola, a tak si nejvíce cením toho, že jsem ho ještě mohl vidět vystupovat se Psími vojáky v Barráku. 2. Že jsem musel být mimo Ostravu, zrovna když tady hrál Philip Glass se svým Ensemblem a nemohl ho zažít naživo. To je ztělesnění ironie. Begoña García Ferreira, lektorka španělštiny FF OU 1. Moc se mi líbila souhrnná výstava Jana Zrzavého v Domě umění. Krásná díla, dobře prezentovaná. 2. Jsem ráda, že letos nemám žádnou takovou zkušenost. Je mi líto, když jdu centrem a  vidím prázdné výlohy a  rozpadající se dům Ostravica, ale vyloženě kulturní šok se mi naštěstí vyhnul.

40

Gong: pobočka dvou tváří V letošním roce byl zahájen provoz zbrusu nové pobočky Ostravského informačního servisu. Sídlí v  turisticky atraktivní

části Ostravy – v  Dolní oblasti Vítkovice, v multifunkční aule Gong. Pobočka nebyla původní součástí Gongu, musela být postavena přímo na míru. Její návrh vzešel od významného pražského architekta – Josefa Pleskota, autora Gongu. „Díky panu architektovi zapadáme do prostředí a naše křivky obdivují i  lidé z  branže,“ usmívá se vedoucí nové pobočky Mirka Matochová. Pobočka Gong je stejná jako všechny ostatní pobočky Ostravského informačního servisu, co se služeb týče. Má však i něco navíc. I v Gongu vám poradí s výběrem vstupenek na ostravské i  mimoostravské akce, s  dopravou, ubytováním i  s  tipy, co v  Ostravě z  atraktivit nesmíte propásnout. Odnést si můžete i nějakou pěknou památku v podobě ostravských suvenýrů. V Dolní oblasti to stále žije, koná se zde stále více kulturních, společenských nebo sportovních akcí. Pobočka je tak často v „centru dění“ a je tady pro vás např. v průběhu festivalu Colours of Ostrava, akcí RWE city cross sprint, Fajne leto, Rocková Ostrava… Tou druhou tváří pobočky je Europe Direct Ostrava, středisko evropské informační sítě, která zprostředkovává informace o Evropské unii, pořádá přednášky, workshopy, semináře a  soutěže pro širokou veřejnost.

Mirka Matochová, vedoucí Europe direct Ostrava

www.ostravainfo.cz

o nás ED je „prostředníkem“, každého klienta, který přijde s problémem či žádostí o radu týkající se právní poradny, pracovního povolení, sociální tématiky apod.

ANKETA 1. Co vás letos v Ostravě zaujalo? 2. Na co byste nejraději zapomněli?

A jak to všechno začalo? Oficiální slavnostní otevření pobočky se konalo 8. 4. 2013. Významní hosté jako Jan Světlík nebo Evžen Tošenovský přáli nové pobočce mnoho spokojených klientů. Práce však začaly před samotným otevřením. Pilně se pracovalo už na začátku roku – začaly stavební práce, v  rámci Europe Direct se jezdilo po školách s přednáškami a konaly se první akce pro širokou veřejnost. Pro pracovníky bylo vše úplně nové – prostředí, nová role, úkoly. Jedna z prvních úspěšných akcí byla výstava při příležitosti předsednictví Irska v  Radě Evropské unie věnovaná irským dějinám a kultuře. Zúčastnila se i irská velvyslankyně Alison Kellyová, která výstavu zahájila. „Dnes už jako pobočka Gong fungujeme naplno a máme radost, že nás navštěvuje stále více a více návštěvníků a stále častěji se na nás obracejí středoškolští pedagogové s požadavky na přednášky pro své studenty,“ dodává Matochová.

Mgr. František Šmehlík, psycholog 1. Pohled na tisíce usměvavých a spokojených lidí na Colours of Ostrava. Kéž by byl takový obrázek častější. 2. Pohled na volební listiny, tedy především na některé kandidáty. Kéž by byl výsledný pohled do poslaneckých lavic veselejší.

Adresa: Dolní oblast Vítkovice, multifunkční aula Gong Ruská 2993, Ostrava- Vítkovice, 706 02 T +420 606 035 559 E [email protected], [email protected] W www.ostravainfo.cz, www.europe-direct.cz/ostrava

Tomáš Majliš, OIS pobočka Gong

www.ostravainfo.cz

Bohdana Rywiková, manažerka koncertu Všechny barvy duhy 1. Letos mě nadchl koncert Janáčkovy filharmonie Ostrava se skvělou violoncellistkou Michaelou Fukačovou, která v Ostravě uvedla Koncert pro violoncello a  orchestr č.  1 Bohuslava Martinů. Výjimečným hudebním zážitkem byl také zahajovací koncert Svatováclavského hudebního festivalu v Ostravě, na němž vystoupila Pražská komorní filharmonie spolu s Pražským filharmonickým sborem a sólisty Mendelssohnova Eliáše. Srdeční záležitostí jsou pro mne divadelní inscenace v Komorní scéně Aréna, ale velmi se mi líbila i nedávná premiéra baletu Zuzany Lapčíkové Balady na scéně Národního divadla moravskoslezského. 2. Mrzí mě, že město Ostrava sice investuje poměrně hodně peněz do estetizace nábřeží řeky Ostravice a  do úprav Komenského sadů, ale na druhé straně se méně pozornosti věnuje tomu, jak jsou nově upravené plochy udržovány. A  nejen to. Na tváři kulturní Ostravy mi vadí „přetékající“ koše u  zastávek MHD, neudržované chodníky, schnoucí rostliny v centru města a řada nehezkých zákoutí, o něž se léta nikdo nestará. Jakub Krejčí, student 1. Nejvíc mě v Ostravě těší propojení kulturního a  industriálního světa. Akce pořádané v  Dolní oblasti Vítkovic, ať už to byly Colours of Ostrava, Majáles, nebo talk show Jana Krause, mají jedinečné kouzlo, které se jinde nevidí. 2. Letošní organizace slavností pivovaru Ostravar byla opravdu velmi špatná. Byla to obzvlášť škoda, protože lineup nebyl letos vůbec špatný.

41

hudba

Martin Chodúr O Manifestu i jazzmanech v popu

Rok 2013 začal pro ostravského zpěváka, hudebníka, skladatele i  textaře Martina Chodúra zostra. V lednu pokřtil autorské CD Manifest, v  březnu zahájil nový projekt nazvaný Martin Chodúr zpívá jazz. Protože v ostravském Klubu Parník dopadlo vše podle plánu, jazzujícího Chodúra i s jeho bandem je nyní na pódiích slyšet mnohem častěji. Na vás je zajímavé již samotné datum narození: 24. listopadu 1989. Stačili vůbec tehdy rodiče budoucího zpěváka sledovat, co se jim to vlastně děje za okny? Je to takové symbolické datum. Jsem tak trochu dítě revoluce. Doma jsme se o tom bavili, jak bylo pro moji mámu zvláštní, když ležela v porodnici a všude kolem cinkaly klíče. Moji rodiče se tím pádem do dění okolo zapojit nestačili. Měli se mnou úplně jiné starosti… Kde se vlastně ve vás vzal ten zpěv? Moje babička z  maminčiny strany byla operní zpěvačkou, působila v operním sboru v  dnešním Divadle Antonína Dvořáka. Já ji neznal, bohužel zemřela velmi brzy. Asi se z  ní nějaké geny posunuly na mne. Už od mala jsem si zpíval tak vytrvale, že

42

to rodiče se mnou nemohli vydržet a  přihlásili mne na zpěv do základní umělecké školy v  Mariánských Horách. Už ve třech letech jsem tím pádem absolvoval svá první vystoupení na všech těch nejrůznějších předehrávkách pro příbuzenstva. Díky té škole jsem se stal i  klarinetistou. Viděl jsem tam jiné děti, jak hrají na různé hudební nástroje. Takže jsem začal hrát na flétnu a později také na klarinet, který jsem nakonec i  vystudoval na Janáčkově konzervatoři. Pak přišly začátky s  ostravskou kapelou Robson… Na konzervatoři vznikala velká spousta kapel a já chtěl samozřejmě kapelu taky. Začali jsme hrát na různých soutěžích, různě jsme experimentovali se zvukem… Bylo to samozřejmě strašné, protože všechny začátky jsou strašné. Skvělá věc se mi stala až v klubu Boomerang na Stodolní ulici. Přišli za mnou kluci z tehdy slušně zavedené kapely Robson, že právě hledají zpěváka. Takže já do té pop rockové kapely naskočil. Byla to pro mne obrovská škola, kluci z kapely byli mnohem starší a  hudebně také dál. Ale já rockerem pořád moc nebyl. Hledal jsem cesty, jak dělat věci jinak. Mám rád pop music, vždycky jsem chtěl dělat pop music, byť třeba více uměleckou. Na-

vrhoval jsem klukům, ať trochu změníme styl, seženeme dechovou sekci a podobně. To jim samozřejmě nevyhovovalo. Soutěž Superstar ročník 2009 v rozhovoru s  vámi vynechat nelze. Tu soutěž jste tehdy vyhrál. Rozhodoval jste se dlouho, zda se do soutěže přihlásit? Ani ne. Na Superstar se mi líbilo, že v  ní zpěvák musel dokázat uzpívat více stylů. V tom jsem si věřil. Nebyl jsem jen popový nebo rockový zpěvák. Moc mne baví jazz i spousta dalších stylů. To všechno šlo v Superstar skvěle uplatnit. Navíc Superstar přišla v  době, kdy jsem udělal na Janáčkově konzervatoři maturitu a přemýšlel, co vlastně dál. Jestli nějak

Martin Chodúr • ve třech letech začal navštěvovat Dětskou múzickou školu • babička zpívala opery v ostravském divadle • ostravský rodák, žije v Beskydech • vystudoval hru na klarinet

www.ostravainfo.cz

hudba pokračovat s  Robsonem, nebo si hledat práci jako klarinetista. A věděl jsem, jaký je to dneska kumšt, uživit se jako klarinetista. To je snad ještě složitější než s rockovou kapelou…

provizacím. Říkáme si, že jsme v podstatě všichni jazzmani, jen se tím nedá uživit. Proto ty jazzové koncerty. Těší mne, jaký je o projekt zájem, vstupenky mizí z předprodejů velmi rychle.

Na zkouškách velmi často sklouzáváme k jazzovým improvizacím. Říkáme si, že jsme v podstatě všichni jazzmani, jen se tím nedá uživit. Proto ty jazzové koncerty. Prostě štěstí přálo připraveným… V soutěži jsem možná měl tu výhodu, že jsem studoval konzervatoř a  byl tak zvyklý na konstruktivní kritiku. Na konzervatoři vás vlastně nikdy nechválí. Soustředí se na fakt, jak hrajete – a buď hrajete dobře, nebo špatně. Vše záleží na tom, jak se připravíte. Talent v tom všem možná dělá pár procent, ale zbytek je dřina. V Superstar to bylo podobné. Rozdali skladby a teď se s nimi poper, jak nejlépe umíš. To musela být asi pořádná změna. Život před vyhranou Superstar a po ní… Je to neuvěřitelné. Troufám si říct, že kdo to neprožil, ten si to ani neumí představit. Vše se najednou obrátí vzhůru nohama. Začal jsem najednou koncertovat, živit se zpěvem.

Jaký zaznívá během koncertů repertoár? Hrajeme klasické skladby například od Franka Sinatry nebo Tonyho Beneta. Zaznívají i  moje skladby z  obou mých alb, ovšem v  jazzovějších verzích. Velkou roli hraje improvizace. I když se koncerty opakují, stejné rozhodně nejsou. Líbí se mi, jak komunikujete s  fanoušky. Na Facebooku vyhlašujete soutěže typu: kdo dnes napíše dobrý důvod, proč dnes dostat CD Manifest zdarma, ten ho taky dostane… Je to potřeba. Je nová doba a sociální sítě jsou pro mladé lidi všechno. Z  grafů návštěvnosti na Facebooku brzy pochopíte, že pro lidi musíte stále něco vymýšlet, udržovat jejich pozornost. Vznikají firmy, kte-

ré se starají o Facebook jiných firem. Je to velká věda a velký byznys. Skvělé je, že na Facebook dáte oznámení o akci a hned ho uvidí tisíce lidí. Úplně zadarmo. Plakáty, za které naopak platíte, možná ani tolik lidí neuvidí. Je to obrovský nepoměr. Na druhou stranu, fakt, že lidé na sociálních sítích informaci vidí, ještě vůbec neznamená, že na koncert skutečně přijdou. S  fanoušky se prostě snažím komunikovat co nejvíc. Aby se cítili jako v peřince. Žijete stále v Ostravě? Ostravě zůstávám stále věrný, jen jsem se odstěhoval asi padesát kilometrů dál, do jedné beskydské vesnice. Nejsem městský typ, na práci potřebuji klid. Beskydy jsou ideální. Je tam ticho, člověk si může zpívat a hrát, jak chce. Kolem vás se ustálila během posledních let kapela, která s  vámi nahrávala CD Manifest, doprovází vás na četných koncertech. Kde jste všechny ty muzikanty našel? Po Superstar jsem kontaktoval Vlastíka Šmídu. Učí na Janáčkově konzervatoři, je to skvělý člověk i  muzikant. Padli jsme si hudebně do noty a dali dohromady kapelu, ve které mají všichni rádi jazz a hrají pop. Všichni jsme z  tohoto kraje, scházíme se v již zmiňovaném studiu v Kravařích. Absolutně mi to vyhovuje, navíc si myslím, že kapela hraje skvěle. To je pro zpěváka to nejdůležitější. Mít za sebou kapelu, na kterou se může spolehnout. 

V lednu jste vydal CD, na které jste sám složil hudbu a napsal texty. Jak vysvětlujete jeho název Manifest? Název je to netypický, ale rozhodně nejde o  nic politického. Oproti mému prvnímu albu, které vzniklo pár týdnů po Superstar, jsem pochopil, že nemá smysl vydávat CD, aniž by bylo nějakým způsobem výjimečné. CD jsem chtěl nyní udělat tak, jak to chci já, jak to cítím. Například do skladby Ve vlnách jsem potřeboval velký sbor a orchestr. Ve velkých vydavatelstvích vás s takovým požadavkem pošlou s prominutím někam. Budou se ptát, proč to všechno, když dnes takové věci udělají počítače prakticky zadarmo. CD nakonec vznikalo ve studiu v Kravařích, u našeho bubeníka Patrika Benka. Na CD tak nakonec hraje velký orchestr, všechny aranže jsou psány ručně, do poslední noty. Jsem s albem spokojen. Myslím, že se povedlo a  že je jiné než většina alb, která v současné době vycházejí. Právě tím, že je živé a poctivě udělané. V Klubu Parník se prakticky každý měsíc opakuje program nazvaný Martin Chodúr zpívá jazz. Kde se vlastně vzal? S kapelou hodně zkoušíme na koncerty spojené s  albem Manifest. Na zkouškách velmi často sklouzáváme k  jazzovým im-

CD Manifest

www.ostravainfo.cz

43 booklet.indd 1

26.11.12 16:39

volný čas

Jason Fitzgerald O irské kultuře v Ostravě, katastrofálních sedmi pádech a o zelí v guláši

ace vůbec není tak špatná, jak by se mohlo zdát. Jsem optimista. Věřím, že Ostrava má mnoho dobrého před sebou. Co tady vlastně všechno děláte? Začínal jsem s  restauracemi, patří mi několik podniků na Stodolní ulici. Časem jsem se začal zaměřovat také na cizí firmy, které přicházejí do České republiky nebo do Polska. Doporučuji jim místa, kde se mají usadit a  podobně. Snažím se přitáhnout do Ostravy byznys. A také se snažím komunikovat. Protože komunikace, to je klíč k rozvoji. Když jsme u  té komunikace, mluvíte velmi dobře česky. Jak vám učení češtiny šlo? Ani nemluvte. Každý den je to pro mne boj. Sedm pádů, to je úplná katastrofa. Ale pomalu to jde. Tedy strašně pomalu.

Z Irska přijel do Ostravy v  roce 2003 a  už v  ní zůstal. Jason Fitzgerald kromě toho, že patří k známým podnikatelům na Stodolní ulici, založil a organizuje Irský kulturní festival. Koná se v  Ostravě vždy v březnu, v souvislosti se svátkem svatého Patrika. Na festivalu se hraje, promítá, čte a  také jí a  pije. A chodí na něj tisíce lidí. Pane Fitzgeralde, máte tušení, kolik vlastně Irů žije trvale v Ostravě? Tři a  dvě půlky. Tedy tři dospělí Irové, z  nichž dva máme malé dítě s  Češkami. Takže tři a dvě půlky, nebo, chcete-li, dohromady vlastně čtyři. Co vás v  roce 2003 do Ostravy přivedlo? Moje bývalá manželka je z Ostravy. Potkali jsme se v Irsku a později přišli sem. Když jsme spolu skončili, já už měl tisíc důvodů v  Ostravě zůstat. Jsem do ní zamilovaný. Pro mne je Ostrava hlavním městem České republiky. Takže vlastně dvojnásobná láska – k ženě, a ještě k tomu k Ostravě…

44

Ano. Navíc se nám spolu s  přítelkyní nedávno narodila dcera. Jsme v  Ostravě doma. Kořeny mám v Irsku, ale život, ten žiju tady. Evidentně jste se před deseti lety vydal proti proudu. Vždyť tehdy ještě byla na západě práce pro kdekoho a mnozí této šance využívali. Mí známi v Irsku mi říkali, že jsem blázen. A  Češi mi to říkali taky. Všichni prý odjíždějí vydělávat prachy do Irska a já jedu opačným směrem. Ale později se ukázalo, že jsem snad nejchytřejší na světě (smích). Byl jsem zde, něco jsem budoval. A  bankovní krize na rozdíl od západu Českou republiku moc nezasáhly. V Irsku před deseti lety dostal člověk hypotéku snad 110 procent. Tady se takhle banky nechovaly. Když jsem přišel do Ostravy, vládla zde dvacetiprocentní nezaměstnanost. V  třetím největším městě Irska, kde jsem žil, v Limericku, byla nezaměstnanost tříprocentní. Dnes má Ostrava dvanáct procent nezaměstnaných, Limerick dvacet procent. Které město přežilo krizi lépe? Ostrava. Pro Ostravu je takové číslo fantastickým výsledkem. Samozřejmě osm nebo šest procent by bylo mnohem lepších, ale situ-

Z vaší cesty na východ museli být překvapeni i vaši příbuzní. Reagovali hodně udiveně? Samozřejmě, dnes se o  Česku ví v  Irsku mnohem více než před deseti lety, kdy jste se teprve stávali součástí Evropské unie. Doma si pochopitelně mysleli, že budu za chvíli zpátky. Chudák osmdesátiletá babička pokládala Česko za oblast v bývalém Sovětském svazu. Pro ni bylo všechno za někdejší železnou oponou jednoduše Rusko. Později se mne často ptala: „A jak jsi na tom s ruštinou, miláčku?“ Nedokázal jsem jí vysvětlit, že se neučím rusky, ale česky. Pořád si myslela, že čeština je jen jakýsi dialekt. Marně jsem se bránil, že čeština je samostatný jazyk. Vzpomenete si na první ročník Irského kulturního festivalu v Ostravě? Jasně, psal se rok 2004. Vše se odehrálo v  klubu Marley na Černé louce ve velmi malém prostoru. Irskou hudbu přijely hrát jedna irská a jedna česká kapela. Přišlo kolem sto dvaceti návštěvníků. A  atmosféra byla super. Během devíti let se festival celkem dost rozrostl…

Jason Fitzgerald • narozen v roce 1975 v Irsku • v Ostravě žije deset let, je do ní zamilovaný • golfista, lyžař i specialista na francouzskou kuchyni • rád by někdy do Ostravy přivezl U2

www.ostravainfo.cz

volný čas prostě musí. Ale mám moc rád i  méně slavné akce, jakými jsou například dny španělské nebo francouzské kultury. Možnost poslouchat španělskou hudbu přímo v Ostravě? Vynikající. V rámci festivalu nepropagujete jenom irskou kulturu, učíte Ostravany také jíst irská jídla. Jak jim chutnají? Týden irského jídla organizujeme v  době festivalu v  hotelu Brioni na Stodolní ulici. V rámci menu podáváme okolo pěti irských jídel. Ať už irský jehněčí guláš nebo hovězí s Guinessem. Česká a irská chuť od sebe nejsou vzdáleny milion kilometrů. Největší úspěch má právě jehněčí guláš. I  když přiznávám, že zpočátku panovala nedůvěra. Češi moc nevěřili, že z jehněčího by šel dobrý guláš uvařit. Dnes se většinou vyprodá jako první. Svátek sv. Patrika

Stále pracuji na tom, aby byl festival lepší, komunikuji s mnoha kapelami. Připouštím, že slavní irští U2 v roce 2014 do Ostravy ještě nepřijedou, ale možná na 20. ročník… kdo ví? Víte, pro mne je úžasné, že začínám na festivalu běžně potkávat místní lidi, kteří v  Irsku žili a  pracovali. Mnozí tam mají příbuzné. Je fantastické, že Irsko už dnes není vůbec od Ostravy tak daleko, jak bývalo. Za těch deset let se Irsko a  Ostrava hodně přiblížily. Navíc na náš festival začali jezdit lidé z Prahy, ale také například z Německa. Ale jeho hlavním smyslem zůstává udělat něco pro Ostraváky. Jsem rád, že se stále daří udržet vstupné zdarma. Jde to samozřejmě díky sponzorům. Kultura je věc, kterou si zdejší lidé zaslouží. Na devátý ročník přišlo pět tisíc lidí. Z toho čtyři tisíce na velký koncert v  Bonver Aréně, další tisíc návštěvníků měly doprovodné akce. Promítaly se irské filmy, četla se irská literatura.

munikuji s  mnoha kapelami. Připouštím, že slavní irští U2 v  roce 2014 do Ostravy ještě nepřijedou, ale možná na 20. ročník… kdo ví? Víte, nemohu dělat pro Ostravu tak velké věci, jako dělají pan Světlík nebo paní Holušová. Ale myslím si, že je mojí povinností vracet tomuto městu něco zpátky. Sledujete i ostatní kulturní dění v Ostravě? Ano. A  je hodně zajímavé. Samozřejmě špičkami jsou Colours of Ostrava a Shakespearovské letní slavnosti. Na ně člověk

Máte k vaření blízko? Jsem původním povoláním kuchař. Specializoval jsem se na francouzskou kuchyni. A co česká kuchyně? Zvládáte ji? Pomalu. Knedlík už pro mne nemá chuť polosyrového chleba tak jako na začátku. Zvykám si i  na omáčky. Co ale stále nemusím, je třeba segedínský guláš. Vepřo knedlo zelo nebo svíčková, to už jím bez problémů. Co je tak špatného na segedínském guláši? Zelí podle mne do guláše nepatří. Zelí ke kachně, prosím… ale v  omáčce? To teda v žádném případě ne. Co dělá Ir v Ostravě ve volném čase? V Ostravě mi dělají obrovskou radost počet a blízkost golfových hřišť. Během dvaceti minut můžu být hned na šesti hřištích. Podobně je to i  s  lyžováním. V  létě se tak mohu věnovat golfu, v zimě lyžím. Ani nepotřebuji nikam daleko cestovat.

Na váš festival se chodí zdarma. To musí stát peněz. Mám obrovské štěstí na partnery. Takový Jameson Irish Whiskey se rozhodl podporovat největší irskou kulturní akci v České republice, a tou je právě náš festival. Podporuje nás také město Ostrava. Myslím si, že lidé ve městě si takovou kulturu a navíc ještě k tomu zdarma určitě zaslouží. Lze už říci, jaký bude desátý ročník v březnu roku 2014? Mám velkou radost, že jsme na 9. ročníku měli slavnou irskou kapelu Wolfe Tones, která oslavila už padesát let své existence. Usiloval jsem o  ni dlouho, konečně se mi mé přání splnilo. Mám to za sebou. Stále pracuji na tom, aby byl festival lepší, ko-

www.ostravainfo.cz

Irský kulturní festival

45

divadlo

Igor Orozovič

O životě mezi Ostravou a Prahou, nominaci na Thálii a genech Náš rozhovor vznikal pozdě večer v  Divadelním klubu NDM, poté, co Igor Orozovič odehrál svoji obtížnou roli v  představení Do naha! (Holé dupy). Déle než tři roky byl Orozovič členem NDM, avšak letos se nakonec rozhodl vrátit do rodné Prahy, angažmá získal v Národním divadle. Na dnešní představení jste dorazil vlakem rovnou z Prahy, pak těžká role na jevišti. Musíte být už unavený… To jsem. Vždycky bych byl nejraději, aby představení skončilo už po první půlce… Obdivuji Jirku Sedláčka, který je o  pěkných pár let starší… A také o pár kil těžší… No, to taky. A je přitom úplně neuvěřitelný. On je mojí velkou motivací. Říkám si, že když může on, tak já přece taky. Na tom představení je přímo vidět, že jste se všichni na zkouškách opravdu nadřeli. To ano. Ale všechno nakonec dopadlo skvěle. Vznikla dobrá chlapská parta. To je parádní. Žijete už v Praze, své role v Ostravě takzvaně dohráváte. Nenudí vás už to věčné popojíždění na trase Praha– Ostrava? Je to náročné, ale já jsem zvyklý, jezdíval jsem tak často. V příštích měsících budou má ostravská představení ubývat a  už to nebude tak divoké. Na druhé straně mne to vlastně baví. Jezdím do Ostravy jako na návštěvu a všechno je najednou jakoby intenzivnější. Moc se těším na místní lidi, a i když běžně do hospod nechodím, teď se mi najednou jít chce. Vše je pro mne vzácnější. Když tady člověk žije, je to jiné, než když se mu po Ostravě stýská. Takže, jinými slovy, radost nezmizela. Naopak. Bude se mi stýskat. Určitě přijde chvíle, kdy budu odchodu z Ostravy litovat. Ale co se dá dělat. Když jste do Ostravy v  roce 2009 přišel, bylo vám 25 let a, s  dovolením, nikdo vás neznal. Prostě neznámý herec… To jsem přece pořád. Neznámý herec. Mám za to, že odcházíte jako celkem známý herec. V Ostravě snad ano, ale je to hrozně relativní. A  navíc ještě u  divadla je to úplně

46

Já si vlastně od nominace žádné představení „Josefa“ pořádně neužil. Byl jsem pořád ve stresu. Zdálo se mi, že když jsem byl jednou nominován, tak musím podat výkon. A všichni se na mne o to více koukají. Anebo třeba ne, člověk si to možná celé jen tak sugeruje. jiné než někde v show byznysu. Skvělé je, jak si v  Ostravě lidé herců váží. V  tom je Ostrava taková divadelně patriotická.

veň jsem se velmi dlouho rozhodoval. Na nabídku jsem nakonec kývnul z  mnoha důvodů.

Váží herců? Jak se to podle vás pozná? Že lidé chodí do divadla. To sice v  Praze taky, ale tam je to všechno takové roztříštěnější. Tady je divák věrný. A lidé vás poznávají na ulici. I to je důkaz, že do divadla chodí, protože jinak vás znát nemůžou. Přijde mi to jako hodně férový svět.

Tak je to přece jenom Národní divadlo Praha, že… To je ten nejmenší důvod. Naopak. Nechtěl jsem na další velkou scénu. Přemýšlel jsem o menším divadle. Zajímala by mne herecky jiná práce. Ale nakonec vyhrálo, že odcházím zpátky do Prahy. Jednou bych se tam chtěl stejně vrátit a  kdo ví, jestli by přišla nějaká dobrá nabídka. Třeba bych neměl kam jít. A dalším argumentem byl vzduch. Ten je hodně podstatný.

Když vám z Národního divadla Praha zavolali, váhal jste nějakou dobu, nebo jste naopak hned kývl, jak by se při nabídce z národního dalo čekat? Váhal jsem. Zpočátku jsem nabídku ani vzít nechtěl. V  Ostravě jsem měl rozezkoušeno spoustu věcí a  přišlo mi blbé Ostravu opouštět zrovna, když jsem v nějakém kulminačním bodu. Ale záro-

Dusil jste se v Ostravě v zimě? To víte, že jo. Pořád jsem byl nemocný. I když možná stejně budu nemocný i v Praze… ale zimy v  Ostravě jsou pekelné. Depresivní. To byl pro mne veliký argument.

www.ostravainfo.cz

divadlo Jak jste se vlastně v  roce 2009 v Ostravě vyskytl? Vaše babička je z Horní Suché, takže jste asi Ostravu znal? V Ostravě jsem nikdy předtím nebyl. Jako dítě jsem díky babičce poznal Horní Suchou a Karvinou. Ale Ostravu ne. Byl jsem zde poprvé, když jsem jel na konkurz na Oidipa. Roli jsem vzal a byl to pro mne veliký skok. Byl jsem ve třeťáku na DAMU, úplně jsem se v  osobním životě odstřihnul, osamostatnil a  vydal se do Ostravy „do světa“. Jak na vás na první dojem Ostrava působila? Tak Hlavní nádraží, to je hodně veselé… Teď ho sice přestavují, ale nevím, jestli to může pomoci. Ze začátku jsem město moc neřešil, všechno pro mne bylo nové, v  divadle pro mne byla intenzivní a  zajímavá práce. Zvykal jsem si dlouho a asi si nikdy úplně nezvykl. Paradoxně to tady člověk miluje, včetně lidí. Ale jsem rodilý Pražák a v Praze mám kořeny. Je to velký rozdíl přestěhovat se z ostravského divadla do pražského národního? Mám teď na mysli technickou stránku věci, jako třeba jestli máte šatnu s výhledem na Vltavu? To je zajímavá otázka. Zatím jsem přebíral roli ve Sluhovi dvou pánů. To představení se hraje snad dvacet let a nevystupuje v  něm moc herců. Všichni přicházejí až na představení. Před představením člověk v budově nepotká živáčka. Budova je tak velká, že po cestě do šatny potkám maximálně dva lidi, kteří se jdou někam převléct. Pak je sraz – jak se v národním říká – u  sodovky. To je vlastně taková kuřárna, kde se všichni scházejí. Ale velikost budovy mne překvapila. Tedy zákulisí. Jeviště mi paradoxně přišlo útulné. Protože „Myron“ je také veliký. Je to prostě jiné.

• •

• •

Igor Orozovič narozen v roce 1984 v Praze v roce 2013 nominován na Cenu Thálie za roli faraona v muzikálu Josef a jeho úžasný pestrobarevný plášť člen činohry Národního divadla Praha v Ostravě hraje mimo jiné Nikolu Šuhaje, Tristana, stejně jako nezaměstnaného oceláře Jarka Lukavského

cenu těší. A  kdo říká, že ne, tak si myslím, že kecá. V Ostravě jste žil déle než tři roky. Stihl jste sledovat i jinou kulturu než tu, kterou produkuje Národní divadlo moravskoslezské? Mrzí mne, že jsem nikdy nebyl v Parníku. To jsem prostě nezvládl. Ale hodně jsem chodil do Minikina a také do Domu umění. V něm jsem zažil asi dvě nejlepší výstavy v  životě. Jednak Černá slunce, to byla naprosto famózní výstava, takovou palbu české moderny jsem nikdy neviděl. A pak byl úžasný Jan Zrzavý. Nádherný, nakoupil jsem si domů katalogy. A ostatní ostravská divadla? Do Arény i k Bezručům jsem chodil hodně. To víte, že ano. Přichází poněkud obligátní otázka: hercem jste chtěl být vždycky? Ani ne. Docela dlouho jsem chtěl být veterinářem, ale pak se to nějak překulilo. Přišlo to samo. Ale pořád mám k herectví respekt, člověk stále pochybuje.

Pochybuje? Píší o  vás téměř jako o  superstar. Herec, tanečník, zpěvák, maluje, ovládá tři jazyky… To jsou blbosti. Tím, že jsem chodil na gympl, tak mluvím takovou tou kuchyňskou angličtinou. A francouzštinu mám rád, ale taky s ní nejsem na nijak špičkové úrovni. Srbsky umím díky dědovi. Je to Srb, který ovšem už šedesát let žije v Praze. A že hraju na klavír a zpívám? Takové zájmy má spousta lidí kolem divadla. Mnozí také malují. To znám z  Ostravy. Franta Večeřa nebo Andrejka Mohylová, ti malují nádherně. A zpívají a tancují taky všichni. Takže nejsem nic zvláštního. Univerzalita by měla být. Srbský dědeček, to je zajímavé téma. Skoro všichni novináři se mne ptají, jestli vnímám nějaké geny z Balkánu. Co jim na to odpovídáte? Děda říká: geny nevyčuráš. Takže tam určitě někde jsou. Na druhé straně Evropa je tak promíchaná, že těžko hledat, kdo má kde jaký původ. Ale Balkán je výrazná věc. Ten temperament u  mne asi nějaký bude. A také choleričnost, patriarchát, to všechno u sebe taky cítím. Historie a  kořeny mohou být důležité… Určitě ano. Dají vám jistotu, pohodlí, že někam patříte. Zrovna před pár dny, na státní svátek 28. října jsem se byl projít na Vítkově. Ta nádhera, když se podíváte na Prahu z  Vítkova… Doma mám gramofon na kliku, sbírám staré desky. Večer jsem to všechno vzal, přibral jsem i  kamaráda a jeho psa. Na nočním Vítkově jsme si pak pouštěli českou hymnu a  další české písničky. Byli jsme tam úplně sami, tedy kromě pana strážníka, který chodil okolo. Je v  tom všem veliká síla, když si zrovna 28. října člověk na Vítkově všechny ty souvislosti uvědomí…

Nabídka z  národního přišla už před tím, než jste byl nominován na Cenu Thálie za roli faraona v  muzikálu Josef a  jeho úžasný pestrobarevný plášť? Nebo později? Až potom. Ani nevím, zda měla nabídka s  Thálií nějakou souvislost. Možná by bylo zajímavé zjistit, jestli divadelní ceny mají po této stránce nějaký smysl. Já si vlastně od nominace žádné představení „Josefa“ pořádně neužil. Byl jsem pořád ve stresu. Zdálo se mi, že když jsem byl jednou nominován, tak musím podat výkon. A všichni se na mne o to více koukají. Anebo třeba ne, člověk si to možná celé jen tak sugeruje. Takže nominace byla spíše na škodu. Je to neuvěřitelná psychická zátěž. V  té chvíli ani nevím, co bych měl říkat, když cenu dostanu, ani když ji nedostanu. Ovšem, i  když je to zátěž, každý se na

www.ostravainfo.cz

Jak důležité je mít Filipa, Národní divadlo moravskoslezské

47

Vyhlídková věž připravuje... 2. března Z věže do věže 6. dubna Hornické kolonie 19. dubna Po schodech na věž 27. dubna Ostrava – město sportu 18. května Ostravská divadla 1. června Pohádky a pověsti Ostravska 8. června

Cykloprohlídka „Prajzská“

28. června Ostrava v barvách noci 30. srpna Ostrava v barvách noci 31. srpna Kostely Moravské Ostravy 6. září Po schodech na věž 7. září Vily Moravské Ostravy 5. října

Starý Zábřeh

17. listopadu Radnice v proměnách času 5. prosince

Mikuláš na věži

24. prosince Vánoční tradice na věži 1. ledna 2015 Novoroční přípitek

ISBN 978-80-905662-1-7 ISSN 2336-2065

www.ostravainfo.cz